NATURALISMUS ZABIJÁK
J
edno z největších děl světové literatury, které podalo bez příkras a idealizací pravdivý obraz života řemesl níků, drobných podnikatelů, ale i příživníků, zejména pak alkoholiků pohybujících se v nehostinném prostředí pa řížské periférie. Román pobouřil moralisty a ty, kteří nechtěli vidět tragické osudy těchto lidí. Autor Emile Zola v odpovědi na kritiku Zabijáku napsal: „Zavřete krčmy, otevřete ško ly. Opilství ničí lid. Nahlédněte do statistik, jděte do ne mocnic, dělejte ankety, uvidíte, zda lžu. Člověk, který by zabil opilství, vykonal by pro Francii víc než Karel Veliký a Napoleon. Já ještě připojím: Ozdravte předměstí a zvyšte mzdy. Otázka bydlení je hlavní... Zdrcující práce, která dělá z člověka zvíře, nedostatečná mzda... končí plnými krčmami a nevěstinci. Ano, lid je takový, ale je takový proto, že společnost to chce... Říkám, co vidím, sepisuji prostě protokol a přenechávám moralistům, aby se pokusili vyvodit lekci..." Zabiják měl mimořádný čtenářský ohlas. Za necelý rok se uskutečnilo 38 vy dání! Dílo bylo přirozeně mnohokrát ilustrováno a zfilmováno. Spolu s románem Země (1887), syrovým dramatem z prostředí selského, s ro mánem Germinal (1885) z prostředí hornického (zápas horníků s uhlobarony), románem Lidská bestie (1890) z prostředí železnic, popř. Nana (1880), románem z prostředí vysoké pařížské společnosti, jejíž neřestný život odkrývá Zola skrze nenasytný klín rafinované kurtizány, patří Zabiják k nejnaturalističtějším Zolovým dílům. Autor: Emile Zola ( 1 8 4 0 - 1 9 0 2 ) , reprezentativní představitel naturalis tické literatury; ostře se odlišuje od literatury romantické, do krajnosti stupňuje metodu realistickou; akcentuje principy biologické živočišnosti, dědičnosti a rozhodujícího vlivu prostředí na chování postav. Důraz na prostředí vede k zevrubným popisům, které u Zoly (ale i u Maupassanta), přítele malířů impresionistů, jsou nezřídka až velmi nápadně (impresionisticky) vybarvené. Má italsko-francouzský původ (otec byl Ital, po-
Emile Zola: ZABIJÁK 49
voláním inženýr). K jeho blízkým přátelům patřili malíř Paul Cézanne, ze spisovatelů mu byl blízký V. Hugo ad. Obdivoval realistu Courbeta, Maneta a hlavně impresionisty, jejichž „mluvčím" se v tisku stal. Když vydal v r. 1867 román Tereza Raquinová, „velkou psychologic kou a fyziologickou studii", jak jej sám charakterizoval, prognosticky napsal velký francouzský kritik Sainte-Beuve, že je to dílo pozoru hodné a může znamenat epochu ve vývoji současného románu. Tak se i stalo. Tuto novou, a to naturalistickou epochu románu poslední čtvrtiny 19. století představuje Zolův dvacetisvazkový cyklus Rougonů-Macquartů z let 1 8 7 1 - 1 8 9 3 . Zola mu dal výstižný podtitul Příro dopis a sociální dějepis jedné rodiny za druhého císařství. Z celého monumentálního Zolova díla jsou dodnes čtenářsky živá jen některá díla. Kromě Terezy Raquinové to je zejména Zabiják (1877), Nana (1880), Germinal (1885), Lidská bestie (1890) a některá další. Zola se občansky proslavil v r. 1898 otevřeným dopisem prezidentu francouzské republiky, v němž se zastal Žida Alfreda Dreyfuse, dů stojníka (kapitána) generálního štábu francouzské armády, obviněné ho v antisemitské atmosféře z velezrady a deportovaného na Ďábel ské ostrovy. Do vězení a k pokutě byl za tento občanský čin odsouzen i Zola. Uvěznění unikl útěkem do Anglie. (Dreyfus byl prohlášen ne vinným až v r. 1906, čtyři roky po tragické Zolově smrtelné nehodě ve spánku se udusil plynem, který ucházel z ucpaných kamen.)
Umělecká výstavba Zola vynikl zejména v sugestivním zachycení, barevném („impresionistickém") popisu prostředí, davových, masových scén, popisu pra covního prostředí (např. prádelny, kovárny apod.), popisu hospod, do- ' mácností, ulic aj.
Postavy Postavy výstižně demonstrují zejména patologickou psychologii. Zola propojuje při jejich charakteristice jejich zděděné povahové vlast nosti se způsobem života a prostředím. Tento „amalgam" je pro čtenáře velmi přesvědčivý
50
NATURALISMUS
Hlavní postavou románu je Gervaisa a hlavním t é m a t e m romá nu je její marný boj se špínou fyzickou i mravní, marné úsilí o čistotu a očistu lidí, prostředí, celé společnosti. Ne náhodou je hlavní hrdinka pradlenou a na čas i majitelkou prádelny a žehlírny, v níž se odstraňuje špína. Nakonec se Gervaisa a její rodina propadne do opravdové bídy materiální (přijde o svůj krámek a umírá hlady v jakémsi brlohu) a psy chické, lidské (pod vlivem alkoholu a svých partnerů ztrácí i vůli praco vat, vychovávat své děti, z nichž Nana se stane kurtizánou). Jistě oprávněně chtěl Zola původně román pojmenovat Gervaisa (ob dobně jako to učinil u románu Tereza Raquinová nebo Nana). Gervaisa je na počátku románu žensky přitažlivá, pracovitá, energická žena. Mají o ni zájem tři zcela odlišní muži (kloboučník Lantier, klempíř Coupeau a kovář Goujet); prvním dvěma porodí také děti - setkáme se s nimi v dalších dílech Zolova románového cyklu, podědí po svých rodičích sklon k alkoholismu a řadu dalších negativních vlastností. V celém románu má autorovy sympatie, většinu událostí líčí z její perspektivy. Na ní také ukazuje, jak se člověk propadá vlivem prostře dí, svého okolí - zde Gervaisa především vlivem svého manžela, opilce Coupeaua, ale také díky svým vlastnostem, s nimiž se narodila, jež po dědila (nedostatek pevné vůle, sklon k požitkářství apod.) - do mate riální, duševní a mravní deprese a bídy, obecně a metaforicky řečeno špíny. Ona, pradlena, která si zřídila provozovnu, v níž prala špínu celé ulice. Coupeau - je jeden z hlavních mužských Gervaisiných partnerů; klempíř, otec její dcery Nany, demonstruje nejvýrazněji ze všech postav téma románu - tragický vliv alkoholu na člověka. Alkohol destruuje člověka, stává se jeho zabijákem. Otupuje jeho vůli k práci, svědomí za haleče a povaleče, úctu k ženě a dětem, člověk se stává jeho vinou bru tálním, propadá se do trvalého alkoholového opojení a stává se zuřivým šílencem. Coupeau umírá v kleci už ani ne jako lidská bytost. Lantier, první Gervaisin partner, otec jejich syna Štěpána, význam né postavy románu Germinal; muž přelétavé povahy; v románu vystří dá několik žen; na všechny má neodolatelný vliv; je to rafinovaný příživ ník, na ženy působí svým mužským šarmem a podnikatelskými nápady a sliby.
Emile Zola: ZABIJÁK 51
Kompozice Třísetstránkový román je rozdělen symetricky na dvě stejně dlouhé knihy. První má sedm dlouhých kapitol, druhá šest (celkem tedy tři náct) průběžně číslovaných.
Průřez románem v ukázkách KNIHA
PRVNÍ
I. kapitola Vstup do románu obstará popis chudoby Gervaisy a jejího druha Lantiera: ... ubohý pokojík, který si najali s nábytkem; stál tu ořechový prádelník bez jedi né zásuvky, tři slaměné židle a zamaštěný stolek, na něm otlučená konev na vodu. Pro děti přistavili železnou postel; zatarasovala prádelník a zabírala dvě třeti ny světnice. Gervaisin a Lantierův kufr stál dokořán otevřený v koutě; byl docela prázdný, jen na dně se mezi košilemi a špinavými ponožkami válel starý pánský klobouk. Na zdi a na opěradlech židlí visel děravý šál a kalhoty, celé zakecané blátem, poslední hadry, které už žádný vetešník nechtěl. Uprostřed na krbu mezi dvěma polámanými zinkovými svícny ležel balíček zástavních lístků něžně růžové barvy. Byl to pěkný hotelový pokoj - prvé patro, vyhlídka na bulvár. Čtenáře upoutá i barevně impresionistický popis dělnického davu (Zola volí pojmenování biologické: stádo) spěchajícího do práce: U městské brány stále dupalo stádo lidí v ranním mrazíku. Poznávala tam zá mečníky... podle halen, pod nimiž vyčuhovaly dlouhé pláště. Z dálky splýval ten zá stup v rozmazanou hmotu neurčité barvy, kde převládala vybledlá modř a špinavá šeď. Občas se některý dělník zastavil a zapaloval si znovu dýmku, zatímco druzí ko lem něho šli stále dál, nezasmáli se, nepromluvili na kamaráda ani slova, tváře měli zsinalé, obličej upřený k Paříži, která je jednoho po druhém pohlcovala zející ulicí Faubourg-Poissonnière... Upultů dávali někteří nalévat kamarádům kolem dokola, postávali, mačkali se, plivali, kašlali a proplachovali si hrdla skleničkami. Při popisu dominují „dělnické" barvy - špinavá šeď, vybledlá modř zámeč nických kazajek, bílé kazajky zedníků... Po popisu prostředí následuje vnější popis dvou hlavních postav Lantiera a Gervaisy a jejich první kontroverzní dialog: Odstrčil ji. Mrzutě odhodil černý plstěný klobouk na prádelník. Byl to šestadva cetiletý mladý muž, malý, tmavovlasý, měl hezkou tvář s malým knírem; každou
52 NATURALISMUS chvíli si na něj sáhl a nakroutil si ho. Měl na sobě dělnické plátěné kalhoty a starý špinavý sosák, v pase upjatý; mluvil se silným provensálským přízvukem... Gervaise bylo teprve dvaadvacet let. Byla vysoká, trochu hubená, rysy měla jemné, poněkud už znavené těžkým životem. Rozcuchaná a jen v pantoflích, třásla se zimou v bílém nočním kabátku, plném prachu a mastnoty, kterou sesmejcila s nábytku. Vypadala v této chvíli o deset let starší po smutné noci plné úzkosti a pláče, kterou právě prožila. Lantierova slova ji vytrhla z bojácné re zignace. „Jsi nespravedlivý!" odpověděla rozněcujíc se. „Víš přece dobře, že dělám, co mohu. Není to mou vinou, že jsme se dostali až tak daleko... Chtěla bych tě vidět, co by sis počal s dvěma dětmi v jedné místnosti, kde nejsou ani kamna, aby si člověk ohřál vodu... Když jsme přijeli do Paříže, měli jsme se hned zařídit, jak jsi sliboval, a ne projíst všecky tvoje peníze}"... „Poslouchej, ty, copak jsi neprojedla ty prachy se mnou?" křičel... Tu se Gervaisa rozohnila: „To se ví, ty se zrovna láskou k práci nezalkneš! Jsi samá ctižádost, chtěl bys chodit oblečený jako pán a vodit se s holkama v hedvábí. Teď se ti už nelíbím, když jsem musila dát všechny svoje šaty do zastavárny..." První kapitole dominuje popis prádelny a líčení rvačky mezi Gervaisou a Vir ginií. Popis prádelny je opět barevný a dynamický, čtenář jej může vnímat všemi smysly (čichem, sluchem, zrakem) - zvláště vůně, resp. pachy a hluk, křik, lomoz jsou typické; lidé se prolínají se stroji; povšimneme si dynamických sloves. Při hádce létají prostorem od úst obou (eufemisticky řečeno) jen slova nevybíravá, expresivní, až vulgární. Zola nešetří při popisu a líčení nadsázkou. Byla to ohromná kůlna s nízkým stropem, s vystupujícími trámy, které spo čívaly na litinových pilířích, s širokými okny. Bledé denní světlo volně pronikalo horkou párou, která se vznášela ve vzduchu jako mléčná mlha. Z některých koutů se valila pára, šířila se dál a, halila pozadí modravým závojem. Mžilo tu těžkou vlhkostí, která páchla mýdlem, vytrvalou, mdlou a provlhlou vůní. Chvílemi však převládl pronikavější pach louhu. U stolů po obou stranách prostřední uličky stály řady žen, s pažemi až po ramena nahými, s blůzami rozhalenými, se suk němi vykasanými tak, že bylo vidět barevné punčochy a hrubé šněrovací střevíce. Tloukly zuřivě plácačkami do prádla, smály se, zakláněly se, aby vykřikly do lomozu nějaké slovo, skláněly se nad necky, špinavé, hrubé, rozkývané v bocích, celé zmáčené, kůži na rukou měly zčervenalou a kouřilo se jim z ní. Kolem nich a pod jejich nohama tekly celé potoky vody, nosily a vylévaly se tu celé kbelíky horké vody, kohoutky se studenou vodou šplíchaly zvysoka, od plácaček jen stří kalo, máchané prádlo odkapávalo a ženy se čvachtaly v loužích, z nichž voda pomalu odtékala malými potůčky po svažujících se dlaždicích. A ve všem tom křiku, v pravidelných úderech plácaček, v deštivém šumění vody, v té halasné vřavě, kterou poněkud tlumil vlhký strop, funěl a supěl bez přestání parní stroj.
Emile Zola: ZABIJÁK 53 Sltll vpravo, obalený bílou, jemnou rosou, Jitko by řídilo všechen ten ohromný lomoz.
a
taneční potřásání jeho
setrvačníku
Gervaisa spustila ruce s očí a podívala se kolem. Když viděla Virginii a kolem ní tři nebo čtyři ženy a pozorovala, že si něco šeptají a pokukují po ní, popadl ji hrozný Vilek. Celá se třásla, roztáhla paže a dívala se kolem na všechny strany, hledala rif co na zemi; pak zahlédla kbelík plný vody, chytila ho oběma rukama a vychrstla ho jedním rázem na Virginii. „Ty děvko pitomá!" vykřikla dlouhá Virginie. Uskočila, takže jí Gervaisa postříkala jen boty. Celá prádelna, už předtím rozrukná Gervaisiným pláčem, se seběhla a všechny se tlačily podívat se na tu rvačku... „Ty děvko pitomá!" křičela znovu Virginie... „Co si ta ženská myslí! Nevonělo jito na venkově. Nebylo tomu ani dvanáct let it už se válela s vojáky. A nohu taky nechala doma ...Uhnila jí, ta hnáta...!" Ozval se smích. Virginii tento úspěch ještě popíchl, popošla blíž, vypjala se il křičela ještě silněji: „...Ale kdyby se byla do mne strefila, to byste byly koukaly, jak bych jí byla vyhr nula sukně! Ať řekne, co jsem jí udělala... Tak řekni, couro, kdo ti co udělal?" V druhé kapitole se představuje hlavně klempíř Coupeau, který si začíná na mlouvat Gervaisu. První věty s ním spojené se týkají jaksi prognosticky alkoholu zatím v podobě spjaté s námluvami. Popis námluv je realisticky věcný, střízlivý, poklidný - výrazně kontrastuje s pasážemi, jež jsme citovali z kapitoly první: O sa s kouřil prádla;
tři neděle později, jednoho slunného dne o půl dvanácté, dala si Gervai klempířem Coupeauem švestky v rumu v krčmě starého Colomba. Coupeau cigaretu na chodníku, viděl ji, jak přechází ulici, když se vracela z roznášky přinutil ji, aby s ním šla do výčepu...
Coupeau si zatím kroutil novou cigaretu. Byl velmi čistý a upravený ve své děl nické kazajce a v malé čapce z modrého plátna: usmíval se a ukazoval přitom svoje bílé zuby. Dolní čelist mu trochu vyčnívala, nos byl poněkud zploštělý, ale měl krás né kaštanové oči, dobrácký a veselý psí obličej. Na hlavě hustá chundelatá čupři na. Bylo mu šestadvacet let a pleť měl hebkou. Proti seděla Gervaisa, prostovlasá, v živůtku z černé polovlněné látky. Dojídala právě švestku, kterou držel v prstech za stopku.... Hezká
tvář této plavovlásky
měla
dnes
mléčnou průsvitnost jemného porcelánu...
Na Coupeauovy návrhy na společné soužití odpovídá Gervaisa záporně. „Snad to nemyslíte doopravdy? Jsem už přece stará už osm let... Co bychom spolu dělali?" „Co dělají druzí!" zašeptal Coupeau a zamrkal. Ale ona jen mrzutě mávla rukou.
ženská, jednomu
synkovi je
54
NATURALISMUS
„...Ne, pane Coupeau, já musím myslit na vážnější věci. Takové žerty, to nikam nevede, věřte mi. Mám doma dva krky a ty toho hodně spořádají! A jak bych, mys líte, tu svou rodinku vychovala, kdybych mařila čas nějakými hloupostmi? A pak, víte, moje neštěstí mi bylo dobrou školou. Muži, to pro mne už dneska nic neplatí. Teď mě tak hned žádný nenachytá!" o
Vykládala to své práci...
všecko bez hněvu,
moudře a chladně, jako kdyby mu
vypravovala
Gervaisa vzdoruje j e h o opakovaným návrhům i poté, co ji Lantier opustil. Připomíná klempíři svou poděděnou tělesnou vadu (kulhavost) a svou starost o děti. V průběhu rozhovoru se distancuje od pití alkoholu a definuje svůj životní ideál: „Pít je ohavná věc!... Nejsem ctižádostivá, na mou duši, nechci toho mnoho... Můj ideál, to je klidně pracovat, mít vždycky co jíst, mít nějaký čistý koutek, kde by se dalo spát, víte, postel, stůl a dvě židle. Víc nic... Chtěla bych ovšem také vychovat svoje děti, udělat z nich poctivé lidi, kdyby to bylo možné... A pak ještě jedno přání: aby mě muž netloukl, kdybych s nějakým jednou žila pohromadě. Ne, to by se mi nelíbilo, kdyby mě bil... A to je všechno, vidíte, to je všechno..." Přemýšlela ještě, pátrala, jaká má ještě přání, ale nenalézala nic vážného, co by ji lákalo. Po chvilce váhání přece však opakovala znovu: „Ano, člověk nakonec touží, aby mohl zemřít v posteli... Já, víte, bych ráda ze mřela doma v posteli, až skončím svůj život, plný dřiny!" Bohužel se jí ani tento skromný, lidsky přirozený ideál nepodaří naplnit. O tom nás Zola přesvědčuje na dalších téměř třech stech stranách svého ro mánu. IV.
kapitola
Novomanželé Gervaisa a Coupeau začali po svatbě svůj společný život dluhem dvě stě franků (dohromady vydělávali při dvanáctihodinové práci devět franků denně) a snem o tom, mít svůj byt, svůj nábytek a nádobí. Na to potřebovali asi tři sta padesát franků. Koupili si u překupníka postel, noční stolek, prádelník, skříň, stůl a šest židlí, ložní prádlo a skoro nové kuchyňské nádobí. Do nového bytu se stěhovali, když byla Gervaisa v osmém měsíci těhotenství. Nesplněným přáním zůstalo postavit si na mramorovou desku hodiny. Ty se podařilo koupit až za tři roky. Gervaisa porodila holčičku. Dali jí jméno Nana. Nejdůležitější událostí kapito ly, která bude znamenat podstatný zvrat v dalším životě Coupeaua a Gervaisy, je skutečnost, že Coupeau se zřítí při práci ze střechy. A spadl. Jeho tělo opsalo malou křivku, otočilo se dvakrát a dopadlo doprostřed ulice s tlumeným žuchnutím, jako když se hodí s výše balík prádla.
Emile Zola: ZABIJÁK 55 l'o úraze se Coupeau radikálně změnil. Přestal řádně pracovat, byl hrubý k nevliislnímu synovi a začal pít. Ne, to nebylo spravedlivé, ta jeho nehoda! To se mu nemělo přihodit, vždyť on )t> dobrý dělník, žádný lenoch a ochlasta! Kdyby se to bylo stalo někomu jinému, to by ještě chápal! „Náš tatínek si srazil vaz, když byl řádně namotaný," říkal. „Neříkám, že si to taúoužil, ale konečně, dá se to vysvětlit... Ale já byl docela střízlivý, klidný jako beránek a ani kapku alkoholu v žaludku! A najednou letím, když se chci otočit a usmát se na Nanu... To je přece trochu moc, ne? Jestli je nějaký Pánbíček, to divně řídí svět! S tímhletím se jakživ nesmířím!" A když už měl nohy zdravé, zůstala v něm zlá nenávist k práci. Je to nešťastné řemeslo, když člověk celé dny tráví jako kočka u okapů. Ti měšťáci, ti nejsou, na mou duši, hloupí! Pošlou vás klidně na smrt, a oni, zbabělci, neodváží se ani na íebřík. Pěkně si sedí u kamen a houby se starají o chudáky... Kprvní domácí hádce došlo jednou večer kvůli Štěpánovi. Klempíř strávil odpoledne u Lorilleuxových. Když se vrátil, nebyla ještě večeře hotova a děti křičely, že už chtějí polévku. Tu se Coupeau vztekle otočil k Štěpánovi a dal mu pár pořádných facek. A celou hodinu potom bručel: ten kluk přece není jeho a on opravdu neví, proč ho má trpět v domě; jednou ho vyhodí ze dveří... Druhý den mluvil Coupeau o tom, že tu jde o jeho důstojnost. A po tři dny častoval chlapce kopanci ráno i večer, takže dítě, když slyšelo, jak jde nahoru, utíkalo ke Goujetovům... Zatímco se Coupeau propadal do závislosti na alkoholu, Gervaisa byla ve svém vývoji na vzestupu. Snila o tom, že si v ulici zařídí krám. Na to ovšem potřebovala pět set franků. Krám si najala za peníze kováře Goujeta, kterému se Gervaisa líbi la. Splácet měli Coupeauovi dvacet franků měsíčně. V. kapitola Gervaisa si zřizuje prádelnu jemného prádla. Autor ji popisuje v jemných barvách kontrastně k černi jiných krámů v ulici. Dominuje, obrazně řečeno, barva nebe. A hned nastalo stěhování. První dny se Gervaisa radovala jako dítě, když se vracela z pochůzek a přecházela ulici. Zpomalovala kroky a usmívala se na svůj nový domov. Už z dálky svítil její krám uprostřed černé řady ostatních krámů. Vypadal tak nově a tak vesele s bleděmodrou firmou, na níž bylo namalováno velkými žlutými písmeny: Prádelna jemného prádla. Ve výkladní skříni, vzadu uzavřené malými mušelínovými záclonkami a vyložené modrým papírem, aby lépe vynikla bělost prádla, byly vystaveny pánské košile a visely tam ženské če pečky, uvázané za pentle na mosazných drátech. Krám se jí líbil, měl krásnou barvu - jako nebe. I uvnitř samá modř, tapety, které napodobovaly květovaný vzor à la Pompadour, představovaly loubí, kde se vinuly svlačce. Pracovní stůl
56
NATURALISMUS
byl veliký, zabíral dvě třetiny místnosti; kretonem s modravými květy...
byl pokryt tlustou pokrývkou a obrouben
Lidé, zejména Coupeauova sestra Lorilleuxová, Gervaise záviděli a začali ji pomlouvat. S novou provozovnou se Gervaisa proměnila. Byla šťastná, dařilo se jí. Všichni lidé v okolí říkali, že je Gervaisa velmi milá. Jistě ji také pomlouvali, ale všichni musili uznat, že má krásné velké oči, malou pusinku a pěkné bílé zuby. Byla to velmi hezká plavovláska a byla by se mohla počítat mezi krasavice, nebýt té její nešťastné nohy. Bylo jí osmadvacet let a ztloustla. Její jemné rysy se zakulatily a po hyby se stávaly spokojeně pomalými. Někdy si teď klidně seděla na židli, čekajíc, až se ohřeje žehlička, a usmívala se neurčitě, obličej zaplavený labužnickou spokoje ností. Stávala se z nípožitkářka, to každý říkal: jedla ráda dobré věci. Ale nebyla to žádná ošklivá neřest, naopak! Když člověk vydělá tolik, že si může koupit něco na zub, byl by hloupý, kdyby jedl slupky od brambor! A Gervaisa pracovala velmi pilně a dřela jako soumar, aby zákazníkům vyhověla, někdy nastavovala sama noc při zavřených okenicích, když práce pospíchala. Ve čtvrti se říkalo, že má z pekla štěstí. Všechno se jí dařilo. Prala pro celý dům... Měla... tři zaměstnankyně... Byla měkká jako beránek a dobrá jako anděl.
KNIHA VIII.
DRUHÁ kapitola
Coupeau přivádí Lantiera jako svého přítele. Autor ho charakterizuje jako povaleče. Znovu se začal zajímat - kromě jiných žen - i o Gervaisu. Také se ke Coupeauovým nakonec nastěhoval. A přiživoval se na nich, tak jako u jiných žen. Coupeauovi se propadali do dluhů, protože celou rodinu živila svou prací jen Gervaisa. Její podnikání však upadalo, zákazníků ubývalo. Tloustli z trosek závo du, tak zněl paradoxní soud vypravěčův. Gervaisa se nedokázala ubránit Lantierovi. A tak žila dál s dvěma muži, kteří nepracovali, jen flámovali. Lantier kritizo val stejně dělníky jako zaměstnavatele. Coupeau se propadal do opilství a lidské ubohosti, Lantier ho zastupoval v Gervaisině posteli. To vše viděla i dorůstající Nana. IX.
kapitola
Z manželské nevěry byla Coupeauovou sestrou Lorilleuxovou viněna Gervaisa. Brzy celá čtvrť věděla, že Gervaisa chodí každou noc k Lantierovi, Paní Loril leuxová se nad tím před sousedkami hlučně pohoršovala. Litovala svého bratra,
Emile Zola: ZABIJÁK 57 toho hlupáka, který si nechává od ženy nasazovat parohy. Zůstává prý v té špinavé domácnosti jen kvůli ubohé matce, která, chudák, musí žít mezi všitou ohavností. Tu se celá čtvrť na Gervaisu rozhněvala. Ona asi svedla kloboučníka! Však jí to jn vidět na očích!... Mužský je mužský a nikdo na něm nemůže žádat, aby odolal ienské, která se mu věší na krk! Ale pro pradlenu není omluvy; je opravdu hanbou pro celou ulici Goutte-d 'Or. Gervaisa se s t í m t o svým údělem nakonec smířila. Začala vyznávat požitkářský ideál života, k němuž měla od přírody sklon. I její krám upadal a pro padal se do nečistoty a špíny. Gervaisa ztrácela zákazníky a neměla motivaci pracovat. Byla stále častějším návštěvníkem zastavárny. Ze zoufalství se i ona začala opíjet. V kontrastu k životu Gervaisy se Coupeauovi a Lantierovi vedlo skvěle. Trá vili čas v krčmách u skleniček alkoholu. T a m propíjeli Gervaisinu živnost i do mácnost. XI. kapitola je kapitolou Naninou. Na jejím smyslově sugestivním popisu si dal Zola záležet. Jako by chtěl nalákat čtenáře na četbu budoucího románu o ní. Nana rostla, už z ní bylo děvče. V patnácti letech narostla jako telátko, měla běloučké masíčko, byla kyprá a baculatá jako kulička. Ano, bylo jí patnáct let, jedla jako vlk a nenosila šněrovačku. Měla opravdu obličejíček doroty, tváře jako mléko, pleť sametovou jako broskev, komický nosík, růžovou pusinku, kukadla jí svítila tak, že by si mužští byli rádi o ně zapálili dýmku. Spousta vlasů, světlých jako sláma, sypala se jí na spánky jako zlatý prach, zlatavá záře jako by jí ovíje la sluneční korunu kolem hlavy. Byla to krásná panenka, jak říkali Lorilleuxovi. Takový usmrkanec, kterému by se měl ještě utírat nos, ale který měl už rozkvetlá ramena, plná a kulatá, a tak zralé vůně jako u dospělé ženy... Voněla mládím, nahotou dítěte i nahotou ženy... „Ta vypadá!" říkával posměšně Coupeau a tropil si zní žerty. „ Učiněná Maří Magdaléna!"... Křičel na ni: „ Schovej si ty svoje šunky, ať se mohu nasnídat!" A Nana byla k pomilování, taková bílá a jemná pod tou zlatou hřívou... Začíná pracovat a zároveň využívat svého mládí a krásné postavy k tomu, aby vysávala staré pracháče. Utíká z opileckého brlohu; ulice a postele cizích pánů se stávají jejím novým domovem. XII. kapitola přináší obraz totálního úpadku Gervaisiny domácnosti i osob nosti. Gervaisa se propadla na samé dno špíny - především z hladu. Zola tuto její ubohou existenciální situaci popisuje naturalisticky věcně, ale i obrazně. Jeho vypravěč zvolil paralelu k obrazu zvířecímu. Člověk se propadl na úroveň toulavých psů živících se odpadky. A to v kontrastu k pozlacené a zářící Paříži bohatých. Tak vylíčil Zola chcípání chudých hlady. Ne umírání.
5 8 NATURALISMUS Na této hromadě slámy ležela Gervaisa oblečena, přikrčena, pracky měla sta ženy pod roztrhanou spodničkou, aby jí bylo tepleji. A tak zavinutá do klubíčka, oči majíc zeširoka otevřeny, přežvykovala myšlenky, toho dne nepříliš veselé. No ne, ksakrul Takhle bez jídla se přece nedá žít! Necítila už hlad; měla jen tíhu v ža ludku, kdežto lebka jako by byla prázdná. Tady v téhle díře ovšem nenajde kousek radosti. Ted'je to hotová psí bouda, kde by chrti, kteří se procházejí s dečkami po ulicích, nezůstali ani po smrti. Její bledé oči se dívaly po holých stěnách. Už dávno pohltila všechno zastavárna. Zbýval jen prádelník, stůl a jedna židle... Ó, kdyby věděla, komu prodat smetí, prach a špínu, to by si hned otevřela krám, protože bylo v pokojí svinstva až hrůza!... Naneštěstí, i když si člověk na všechno zvykne, neznamená ještě, že se odnaučil jíst. A tohle jediné trápilo Gervaisu. Bylo jí jedno, že je poslední z posledních, že je na samém dně špíny, že se lidé utírají, když jde kolem nich. Nevadily jí špat né mravy, ale hlad jí stále stahoval střeva. Už dala sbohem všelijakým dobrotám, klesla tak hluboko, že zhltla všechno, co jí přišlo do ruky... Stávalo se jí, když ji ráno kousal hlad, že se potulovala se psy u dveří obchodníků, než přišli metaři. A tak mívala leckdy jídla bohatců, shnilé melouny, zkažené makrely, kotlety, musela je však dobře prohlédnout, aby tam nebyli červi. Ano, tak daleko se dostala. Jemnocitným lidem se taková představa hnusí. Ale kdyby jemnocitní tři dny neměli co vzít do huby, viděli bychom, zdali by se mračili na své břicho. Lezli by po čtyřech a jedli by ze smetiště jako druzí. Ó, chcípání chudých! Ó, prázdná břicha kručící hlady, potřeby těch lidských zvířat, cvakajících zuby a cpoucích se ohavnými věcmi uprostřed té velké Paříže, pozlacené a zářící!... Gervaisa se z hladu rozhodne i pro prostituci. Zolův vypravěč situaci vyhod nocuje lapidárně takto: Je to bída, Kriste Pane! Pracovat padesát let a potom žebrat! Být nejznámější pradlenou v ulici Goutte-d 'Or a končit na chodníku. Když potmě vystupovala po schodech do šestého poschodí, musila se dát do smíchu; ale byl to ošklivý smích, který ji bolel. Vzpomněla si na svůj někdejší ideál: klidně pracovat, mít vždycky co jíst, nějaký čistý koutek na spaní, vychovávat děti, nebýt od muže bita a umřít ve své postáli. Ne, je to opravdu k smíchu, jak se to všec ko vyplnilo! Nepracuje už, nejí už, spí na smetí, její dcera se válí po putykách a muž ji mlátí o sto šest! Zbývá jí už jen chcípnout někde na dlažbě! XIII.
kapitola
V této závěrečné kapitole je vylíčena nejprve smrt Coupeaua v záchvatu zuři vého šílenství. Poté i smrt Gervaisina. Smrt z bídy a vyčerpanosti jejího pokaže ného života:
Emile Zola: ZABIJÁK 59 Tak žila Gervaisa celé měsíce. Upadala stále víc a víc, snášela nejhorší ústrky il ir lé dny vlastně umírala hlady. Jak někde sehnala čtyři pěťáky, šla je hned pro lili a potácela se podél zdí. Ve čtvrti jí dávali nejhorší práce. Jednou večer se lidé vnadili, že nepozře něco strašlivě odporného: ale ona to spolkla, aby si vydělala ilrset pěťáků. Pan Marescot se rozhodl, že ji vystehuje z její světničky v šestém poschodí. Ale protože našli právě starého Bru mrtvého v jeho koutku pod schody, vniloval se domácí a nechal ji v té díře. A tak teď Gervaisa bydlila v pelechu Htarého Bru. Tam cvakala na staré slámě zuby, s žaludkem prázdným, vymrzlá na kost. Země ji zřejmě nechtěla. Zblbla a nemyslila už na to, že by mohla skočit te šestého poschodí na dvůr a udělat tak všemu konec. Smrt si ji brala pomalouč ku, kousek po kousku a vlekla ji až na samý konec bídy toho zatraceného života. Nikdo ani nevěděl, nač vlastně zemřela. Mluvilo se o tom, že ji sklátila horečka. Ale po pravdě ji sklátila bída, špína a vyčerpanost z jejího pokaženého života. Podle slov Lorilleuxových zemřela na lenoru. Jednou ráno byl na chodbě hrozný zápach. Tu si vzpomněli, že jí už dva dny neviděli; a našli ji v její díře už celou zelenou.
Použitá
literatura:
Zola, E.: Zabiják. Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha 1958. Přeložili Jaroslav a Růžena Pochovi. Fischer, J. O. a kol.: Dějiny francouzské literatury 19. a 2 0 . stol. 2 ( 1 8 7 0 - 1 9 3 0 ) . Academia, Praha 1976. Macura, V. a kol.: Slovník světových básnických dél 2. Odeon, Praha 1988.
