JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ Divadelní fakulta Ateliér Fyzické divadlo Dramatická umění
Skříňáci Reflexe práce na absolventském výkonu Autor práce: Vojtěch Hříbek Pedagogické vedení: MgA. Tomáš Hubáček Oponent práce: Mgr. BcA. Pavol Seriš
Brno 2016
Nápad a vznik tématu První myšlenka na společný absolventský projekt s Anetou Červenou přišla ve druhém ročníku mého studia. Díky tomu, že jsem si ve škole zapisoval většinu aktivit, nápadů a postřehů z dění,mohu zde podrobně popsat proces tvorby i s ukázkami. Oba jsme věděli, že nechceme dělat inscenaci fyzického divadla. Oba jsme tíhli k něčemu jinému. Chtěli jsme také mluvit. Mysleli jsme si, že máme i podobné představy o tom, jak to chceme dělat a tak jsme si říkali, že nás třeba napadne nějaké téma. V dubnu roku 2015 jsme zkoušeli projekt L’amour:EXPERIMENT. V tomto zkoušení jsme byli skoro všichni z našeho ateliéru. Už si přesně nepamatuji, čí to byl nápad, jestli můj nebo Anety, ale jednoho dne přišel jeden z nás s tématem dvou detektivů. Ťapka a Pacička. Hned nás také napadalo, jak by mohl vypadat příběh. Oba si domýšlejí stopy a sami si vytvářejí případ, který vlastně není. Hrají si navzájem svědky, které vyslýchají. Každý svědek vypráví jiným stylem a občas zatáhne detektiva do svého vyprávění tak, že ho společně hrají. Toto téma nás drželo, a tak jsme si řekli, že si každý zkusíme napsat nějaký příběh na tohle téma a ten potom přeneseme na jeviště. 6.6.2015 jsem si napsal tohle: Všechno to začalo, když Zdeněk Pacička ztratil své dosavadní zaměstnání. Už si nevzpomínám, co to bylo. To není důležité. Mnohem důležitější je, že se rozhodl stát detektivem. Neboli soukromým očkem. Ale detektiv zní vznešeněji. Po vzoru slavných detektivů jako jsou Colombo nebo Sherlock Holmes. No jenže na co se zaměřit? Nechtěl být ten typ detektiva, takzvaný šmírák. Šmírák – detektiv, který je najatý na špehování někoho. Např. nevěrné manželky, manžela atd. Tak to rozhodně ne! Pacička totiž, chce vypátrat nějakou tajemnou dlouho let nevyřešenou záhadu. Jenže na takovou práci člověk nemůže být sám. Hlavně detektivovi se hodí pravá ruka. Ťapička, No a tady přesně moje psaní skončilo. Tohle téma mně s mou kolegyní pořád nějak nesedělo, a tak jsme na to nabalovali víc a víc dalších věcí. Napadala nás další témata, například dva blázni z ústavu. Pořád se to nějak spojovalo s tím pátráním.
I.
Prolog
II.
Pátrání – rozdělení
III.
Pátrání v županech (u konce) Přijde technik a vytáhne je z „reality“ do
postelí Pak ale přišla skříň. Najednou jsme věděli, že ji musíme mít. Našli jsme ji v bazaru a koupili. A všechno se začalo točit kolem ní. Bylo to vlastně jedno kdo, nebo co jsme. Najednou jsme byli tři. Díky tomu jsem si napsal 23.11.2015 toto: (Skříň na scéně a dva stěhováci se ji snaží zbavit) (Scéna se pomalu rozsvěcuje, vidíme na ní skříň a u ní dva lidi. Muž a žena. Snaží se s ní pomalu pohnout.) Muž: Tak tohle je poslední. Žena:A je to hotovo? Super, tak si chvilku odpočinem.(vytáhne z kapsy banán a jí ho) M:
Pojď, musíme to dodělat, už chci jít na pivo.
Ž:
Tak chvilku vydrž, pivo neuteče.
M:
Právě že odteče.(Snaží se se skříní pohnout sám) Zatracený krám. Nejde s ní hnout
(Kopne do skříně a ozve se nezvyklý zvuk, lekne se zvuku) Ž:
Co to bylo?(Jde ke skříni a zkoumá ji, pohledem pak dotykem, poklepe na ni, ozve se
jiný zvuk) M:
To je divné. (Otevře skříň a ta je plná věcí)
Ž:
Jé. (Okamžitě se začíná po věcech sápat)
M:
Ne! (zadrží ji) Víš, jaké jsou pravidla. Nic si neprohlížet, nedej bože brát!
Ž:
(uklidní se) Jo, promiň. Zapomněla jsem.
M:
Musím s pískem. Tak jak se vrátím, tak to odnesem ať je klid.
Ž:
Jasně. (Dívá se za ním, okamžitě jak zmizí, jde ke skříni, prohlíží si věci ve vnitř, pak
opatrně vytáhne deštník, Paraplíčko, začíná si s ním hrát, chodí jako lázeňská panička po kolonádě, představuje si šaty, hudba…) M:
(probíhá v zadu „kluk s obručí a klacíkem“ projde jednou, na druhou stranu a po
třetí jde přímo k ní) Díve,j co jsem našel.(stále za chlapce s obručí) Nebo M:
Co to děláš? (úplně věcně a racionálně) jdeme na to. Hej?! jsi tady? (drkne do ní)
Ž:
Co? (Vytržená ze sna) Promiň
M:
Říkal jsem ti, nech to tak. Neber ty věci. (sebere jí deštník a hodí ho do skříně, tím
způsobí to, že vypadne nějaká jiná věc, snaží se zavřít skříň, ale ve dveřích vadí stará klika jakoby od gramofonu, bere kliku do ruky a s velkým zaujetím si ji prohlíží. Je z ní úplně unešený, chytí ji za držadlo a roztáčí ji, kolem hlavy, postupně víc a víc až se z něj stává pravěký lovec s prakem) Ž:
(Pozoruje jeho počínání a postupně se stává součástí jeho fantazie (Mění se světlo i
hudba)Stává se také lovcem, členem tlupy, která loví nějaké zvíře, pomáhá mu nahánět kořist, až narazí do skříně, to ji z tohoto světa vytrhne, začíná se smát počínání svého kolegy) Co to vyvádíš? M:
(Zasekne se) Co? Já? Promiň, jenom jsem si na něco vzpomněl. Tak pojďme na
to.(Dává kliku dovnitř a snaží se ji společně zvednout) To budeme muset vyklidit, takhle to neodtáhneme. Skoč pro nějaké krabice. Ž:
Prosím?
M:
To byl fór. Já tam zajdu (odchází)…
Zde tento nápad končí. Vzpomínám si na to, že tomuto nápadu předcházela diskuze s Tomášem Hubáčkem. Ten má zkušenosti s instalacemi různých předmětů do prostoru a využívání jejich zvuků. On mě přivedl na myšlenku, že by ve skříni byly nataženy, různě připevněny struny nebo jiné ozvučné plochy, které by způsobovaly ony nezvyklé zvuky skříně. Samozřejmě by se to dalo udělat i falešně pouze zvukem, ale takhle to mělo své vlastní kouzlo a skříň se zároveň stávala nástrojem, na který bychom mohli sami hrát. Ale i od tohoto nápadu jsme nakonec upustili. Pořád jsme totiž neměli hotový námět, příběh, kostru, říkejme tomu, jak chceme. Postupně jsme se ale více a více přikláněli k tomu, že naše postavy musí mít nějaký příbuzenský vztah. Díky tomu, že jsme měli většinou každý týden celoateliérové setkání, kde jsme naše projekty probírali, jsme se dost posouvali, ale zároveň nám to přinášelo nové a nové nápady, které se stále jen nabalovaly na to, co už jsme měli hotové. Takže bylo velice jednoduché se od toho odklonit a chytit se toho, co nám v tu chvíli připadalo nejlepší. Tak se stalo, že nám ani toto téma nevydrželo. Bylo tam ale jedno téma, které jsme společně cítili jako velmi silné. Unikání do jiné reality. Snění. Přišlo nám na mysl téma rodiny. Sourozenců. Bratr a sestra vyklízí pozůstalost po babičce. Je to po pohřbu. Oba jsou mrzutí. Dlouho se neviděli. Každý má svůj život a potkávají se až tady. Musí se to udělat, ale ani jednomu to není příjemné. Jednak společnost toho druhého, a taky to co musí dělat. On byl vždycky víc dítě. Sestra
více racionální. Zavedli jsme si tedy jistoty. Věci, které jsou nám jasné, že tam musí být a které už nechceme měnit.
Jistoty: Bratr – starší, víc střelený – chce si hrát se vším, co najde. Sestra – mladší, rozumná–chce vyklízet skříň Fantazie, Skříň Na začátku prosince jsme jeli jako celý ateliér na týdenní soustředění ve Valticích, kde jsme každý pracovali na svém absolventském projektu. Byl to stejný „couching“ jako jsme měli na ateliérových setkáních, jen intenzivnější. Celý den jsme měli prostor na zkoušení a večer předváděli, na čem jsme pracovali, poté následovala diskuze a další den jsme opět měli na čem pracovat. V tu chvíli už jsme si našli dvě rekvizity, které jsme mohli zařadit mezi naše jistoty. Bylo nezbytné mít rekvizitu, která byla typická pro postavu. Pro moji postavu to je plastová figurka dinosaura. Aneta si přinesla malou panenku. Bylo to velmi důležité, protože oba máme k těmto svým hračkám velmi silný citový vztah. Rozhodli jsme se tedy ve Valticích zkoušet různé situace těchto sourozenců. Navíc také sny a fantazie, kterých jsme se nemohli zbavit. Čím více jsme se ale snažili tyto dvě věci nějak propojit, zjišťovali jsme, že to vlastně nefunguje. Příběh, který jsme se snažili vymyslet, nebyl dostatečně silný. V tuto chvíli jsem si začal uvědomovat věc, která je pro mne asi největším přínosem tohoto zkoušení. Zjistil jsem totiž, že oba máme jinou představu o tom, co vlastně chceme divákům sdělit. Pro mne byl velmi důležitý racionální příběh o sourozencích a jejich problému se skříní. Má kolegyně naopak myslím tíhla více k těm snovým a fantazijním tématům. Bylo nutné dělat kompromisy. To není vždy příjemné. Přicházely krize. Z mé strany tedy určitě. Pořád jsem se snažil nějak vymyslet příběh sourozenců, aby nás oba bavil a sděloval to, co jsem chtěl. Zároveň jsme začali narážet na žánrovou odlišnost. Já jsem chtěl víc „činoherní“ přístup a mít jasný příběh, postavy, konflikt. Drama. Moje kolegyně více tíhla k tomu, abychom jednali více sami za sebe, autorsky. Nejhorší bylo, že jsme ve Valticích neměli skříň, pracovali jsme kolem ní a jakoby tam byla. Což mne nutilo k tomu pořád domýšlet nějaký příběh o ní. Po skončení soustředění ve Valticích jsme se vrátili ke zkoušení se Skříní a moc nám to pomohlo. Dostali jsme se do další fáze.
Metody zkoušení a získávání výsledného tvaru Naše zkoušení se tedy skládalo z rozehrávaní situací, psaní textůa improvizací. Ty jsme později fixovali a prohlubovali. Velkou částí byla také tvorba textů. Většinou jsme psali odděleně a poté jsme si texty porovnávali a dávali dohromady. Bylo nezbytné propojovat naše společné vize textů, poněvadž autory jsme byli oba. Od momentu, kdy jsme se začali znovu soustředit na zkoušení se skříní, jsme věděli, že skříň musíme maximálně využívat. Nechali jsme si ji tedy zpevnit ve školních dílnách, abychom mohli bezpečně zkoušet. Poněvadž jde o velmi starou skříň, která už má svá nejlepší léta za sebou, bylo nutné najít kompromis mezi využitím a rozbitím skříně. Začali jsme si ji tedy postupně zabydlovat. Snažili jsme se přijít na to, jak mohou dva lidé žít v jedné skříni. Došlo nám, že musejí mít hodně zautomatizovaných činností. Jako když jsme doma. Už nepřemýšlíme kam sáhnout na kliku nebo kde máme zubní kartáček. Snažili jsme se nacházet tyto činnosti, aby nám pomohly vytvořit normální denní činnosti lidí žijících ve skříni. Velmi snadno se dalo využít toho, že jeden z nich tento přirozený rytmus porušoval. Řekli jsme si, že skříň musí být jako stroj. Musí mít své vymoženosti. S pomocí školních dílen a velmi šikovného technika z divadelního studia Marta, který je na takovéto úpravy expert, se nám to podařilo. Ve skříni vznikly dva oddělené pokojíčky a jedna společná místnost. Také je možné vyjít na balkón nebo terasu před „dům“. Mnoho z těchto věcí však nejde udělat samostatně. Bylo tedy nutné, aby skříňáci při těchto úkolech spolupracovali. Tím se výrazně posílil vztah našich postav. Naučili jsme se co je k čemu potřeba, a jak si ve skříni musíme navzájem pomoci. Čím více času jsme se skříní trávili, tím zabydlenější byla a my jsme si byli v činnostech jistější. Zkoušeli jsme tedy, jak tráví skříňáci den. Tím jsme se vrátili k fantaziím. Protože pokud mají dva lidé žít společně na tak malém prostoru a nemají kam utéct, musí si ten prostor, kam utečou nějak vytvořit. Skříňáci nemají jak jinak ten prostor vytvořit než fantazií. Do celého dne jsme tedy začínali vkládat sny, které jsme si už předtím nějak vytvořili. Samozřejmě musely nějak korespondovat s našimi Skříňáky. Pro mou postavu to byl sen, že je dinosaurem. Predátorem, který budí hrůzu a je obávanou šelmou.
Každá z postav musela mít odlišný fantazijní svět. V tomto světě byla ona pánem situace a řídila zákonitosti tohoto světa. Zároveň ale bylo důležité, aby v tomto světě nebyla sama. Šlo o to najít dva různé světy a zároveň něco, kde se tyto světy protnou. Samozřejmě od momentu, kdy jsme začali pracovat s touto myšlenkou, do výsledné podoby velmi proměnila. Zde je struktura, kterou jsme měli 8.3.2016: Náš příběh začíná u skříně. Skříň stojí a kolem nic. Ve skříni žijí dva Skříňáci. Je to bratr a sestra. Nevíme, od kdy tam žijí ani do kdy. Skříň se otevírá a z jedné půlky jsou vidět jen šaty a další věci visící na ramínkách. Jinak nic. Otevírá se druhá část a my vidíme dva Skříňáky. Spí schoulení v policích nad sebou. Ta starší spí nahoře. Je odtud rychlejší cesta na terasu na vrcholu skříně. Dole spí On. Je větší a chlupatější. Je víc jako zvíře než člověk. Ráno ho Ta vždycky vzbudí a oblečou se. Potom zjišťují, jak daleko přes noc ujeli. Ta řekne kolik a On je podle toho spokojený nebo ne. On si potom prohlíží knížku. Dívají se na západ slunce a jdou spát. Jemu se zdá o tom, že je dinosaurem, vojákem, samurajem. Je volný, mimo skříň. Probouzí se ale zase ve skříni. Jenže další den ráno sestra zapomene udělat značku posunutí. Nebo chce, aby bratr přestal věřit, že cestují?
Toto byla struktura, která se měnila každou zkouškou. Velmi nám tehdy pomohl Tomáš Hubáček, vedoucí celého projektu, který nám dal otázky, na které jsme si museli sami odpovědět, abychom si ujasnili koncept a strukturu.
Jasné věci - Vodítka
Nejasnosti – Otázky
Žijeme ve skříni
Můžeme vyjít ven?
Jsme bratr a sestra Žijeme ve skříni dlouho Není to vědomá volba, Nevybrali jsme si to,
Je skříň na jednom místě?
Tomáš nám také velmi pomohl zkonkrétnit naše představy o prostředích mimo skříň. Pro mou postavu se tímto prostředím stalo moře. Na moři se skříň změnila v loď. Chodit mimo skříň je životu nebezpečné. Jsou tam žraloci. Plujeme k ostrovu s dinosaury. Naopak pro postavu mé kolegyně se prostorem kolem skříně stalo pole. Skříň stála na prázdném opuštěném poli. Daleko od nejbližšího města či vesnice. Ven se smí, ale jen kousek od skříně. Venku je totiž zima.
Začali jsme si tedy pohrávat s těmito prostředími. Velmi důležité bylo, jak na tato prostředí reaguje náš partner ze skříně. Bylo nám jasné, že ze začátku musí představu táhnout ten, kdo si ji vytvořil. Druhý mu ji samozřejmě musí podporovat. Alespoň chvíli. Tímto se nám také podařilo nacházet momenty, kdy už to pro druhého Skříňáka bylo neúnosné a musel iluzi zrušit. Čekal tedy na jakoukoliv narážku, která by mohla zrušit současnou představu a dostat nás do jeho fantazie. Takto jsme improvizovali. Vždy po nějaké ukončené improvizaci jsme se snažili analyzovat, co se událo a co z toho je použitelné. V tomto momentu nám velmi pomohl dramaturg Šimon Peták. Bylo zcela nezbytné, aby na nás někdo nahlížel. Je totiž velmi těžké hrát a zároveň sledovat, jak materiál vypadá z venku. Díky němu se nám podařilo fixovat některé momenty, a tím více stavět konkrétní strukturu. Samozřejmě tato struktura se ještě velmi měnila v průběhu zkoušení. Snažili jsme se, aby základní linka už zůstala nezměněna. Scény: Skříňáci ráno Loď I. Vesmír I. Skříňáci poledne Vesmír II. Loď II. Skříňáci odpoledne Loď, moře, ostrov III. V tuto chvíli jsme ještě neměli hotový konec inscenace. Nebylo jednoduché se na něm shodnout, poněvadž každý z nás měl trochu jinou představu. Má představa byla taková, že by mělo dojít k tomu, že se Skříňáci rozdělí. Jeden z nich opustí skříň, což je událost, která se ještě nikdy předtím nestala. Nevěděl jsem, jestli se vrátí, důležitý byl ale moment, že ve skříni zůstane ten druhý sám. Má kolegyně byla proti tomuto momentu, připadal jí moc vážný k naší inscenaci a nehodil se jí do celkového konceptu. Při generálkách se ale tento moment ukázal jako velmi funkční, a tak jsme se dohodli, že zůstane. Tato inscenace tedy ukazuje jeden den ze života dvou sourozenců žijících ve skříni. Ukazuje jejich každodenní činnosti, které dělají automaticky jako my. Mimo ně také jejich vnitřní touhy a sny, do kterých utíkají, aby zabili čas. On utíká do světa na moře, kde se snaží dorazit na Ostrov dinosaurů. Ta se dostává do vesmíru, kde se
zoufale snaží najít si manžela a vdát se. Na konci dochází ke střetu těchto dvou světů a jeden ze Skříňáků odchází, aby se mohl po chvíli vrátit a vše mohlo pokračovat tak, jak začalo.
Zdroje inspirace Při tvorbě této inscenace jsem se nechal inspirovat ranou tvorbou Bolka Polívky. Jeho autorská představení jako například Pépé, Trosečník, Am a EA mají všechno, co bych od své absolventské inscenace vyžadoval. Jsou vtipná, ale nachází se v nich momenty, které dokážou zmrazit divákův úsměv na tváři. Právě kvůli těmto momentům jsou pro mne tak inspirativní. Chtěl jsem svou inscenací pobavit, ale zároveň poukázat na něco vážnějšího. Velmi mne taky inspiroval James Thiérreé svou prací s předměty. Zároveň jsem byl nadšen z fantazií Waltera Mittyho. Všechny tyto inspirace se uvnitř mne spojovaly. Zároveň zde byla má kolegyně, se kterou jsme se také navzájem ovlivňovali.
Scénografické řešení a kostýmy Celá skříň je rozdělena na tři části. V levé polovině je velký prostor, kde visí svatební šaty patřící jí. Pravá polovina je rozdělena horizontálně na dva pokoje. Spodní pokoj se zelenou tapetou na zadní stěně patří jemu. Nad ním je police, na které spí ona. I její pokoj má tapetu, je světlá s květy. Dveře, které zakrývají vždy polovinu skříně, jsou z vnitřní strany pokryty křídovými kresbami. Na levých dveřích je kresba nevěsty. Na pravých je opuštěný ostrov a nad ním jsou tři kapsičky na užitečné věci. Zde si Skříňáci odkládají své karty, světýlka a občas i panenku Olinku. Pod oběma polovinami skříně je jeden velký šuplík. Je potřeba oba Skříňáky, aby tento šuplík otevřeli. V tomto šuplíku jsou ukryta prkna, kterými si můžou svou Skříň více rozčlenit, či je použít jako stoleček na hraní karet. Je zde také kniha, tu čte On. Tedy nečte, spíš si jen prohlíží písmena a obrázky. Mají tam také leták z obchodu, který používají pro výběr snídaně. A také vánoční světýlka. Ty jsou velmi důležitou součástí jejich skříně. S těmito detaily nám velmi pomohla scénografka Anna Chrtková, kterou jsme si k tomuto projektu přizvali. On má šedé kalhoty a modré triko. Na něm zelený svetr s flitry a žlutou zimní čepici. K tomu má ještě žluté ponožky a tohle je jeho spací úbor. Na den se společně
převlékají. Ta má na noc tmavě hnědé sako a pod ním oranžový nátělník a také šedé kalhoty. Přes den nosí bílou krajkovou košilku. Svícením jsou odděleny jednotlivé části skříně. Na začátku inscenace je vysvícena pouze levá polovina skříně, kde visí svatební šaty. Poté, po otevření druhé poloviny, se postupně vysvítí oba pokoje. Snové pasáže jsou podpořeny barevnými světly. Moře je podpořeno modrou barvou a vesmír zase fialovou. Jsou zde také zvukové efekty, které jsou použity pro zvýraznění prostředí například zvuk moře, vlny a tak dále.
Sdělení pro diváka O čem vlastně jsou Skříňáci pro mě? Určitě je to o společném soužití. Jak přežít každý den, v jednom prostoru, pořád s tím samým člověkem. A také o tom, že když si každý vytváří svůj svět, nikdy v něm není úplně sám. Je to o hravosti a o tom, jestli si chceme hrát nebo chceme jen sedět a zabíjet čas. Hravost a fantazie jsou pro mne asi jednou z nejdůležitějších věcí v této inscenaci i v životě. Fantazie jsou skvělá věc, ale jak se říká, všeho moc škodí.
