Reflexe hladomoru na Ukrajině v meziválečném Československu (magisterská diplomová práce)

Masarykova univerzita v Brně Filozofická fakulta Historický ústav

Reflexe hladomoru na Ukrajině 1932 - 33 v meziválečném Československu (magisterská diplomová práce)

Bc. Aleš Ziegler

Vedoucí práce: doc. PhDr. Vladimír Goněc, CSc.

Brno 2008

Prohlašuji, že jsem magisterskou diplomovou práci vypracoval samostatně a uvedl všechnu použitou literaturu a prameny. datum

vlastnoruční podpis

2

Obsah Úvod ................................................................................................................................. 5 Hladomor na Ukrajině 1932 – 33 ............................................................................. 8 1. Politika násilné kolektivizace ............................................................................ 8 2. Od kolektivizace k velkému hladomoru .......................................................... 11 3. Počet obětí hladu ................................................................................................. 14 4. Ohlas tragédie v zahraničí .................................................................................. 18

Reakce ukrajinské emigrace na události v USSR ............................................. 21 1. Ukrajinská emigrace v Československu ........................................................... 21 2. Formy protestu ukrajinské emigrace v ČSR i ve světě ................................... 25 2.1. Diplomatické formy protestu .......................................................................... 25 2.2. Radikální akce.................................................................................................. 32

3. Ukrajinský tisk informující o hladu v USSR ................................................... 35 3.1. Tisk ukrajinské emigrace v ČSR ...................................................................... 35 3.2. Podkarpatoruský tisk ...................................................................................... 38

4. Pomoc trpícím krajanům na Ukrajině ............................................................... 41 4.1. Výzvy a iniciativy ............................................................................................ 41 4.2. Konkrétní akce pomoci .................................................................................... 43

Česká společnost a fenomén hladu na Ukrajině a v Rusku .......................... 46 1. Česká populace v Sovětském svazu .................................................................. 46 1.1. Česká emigrace v Rusku (SSSR) ...................................................................... 46 1.2. Volyňští Češi na Ukrajině ................................................................................ 52

2. Zdroje informací o hladu v Sovětském svazu v ČSR ...................................... 55 2.1. Zprávy v českém periodickém tisku ............................................................... 55 2.1.1. Noviny .................................................................................................... 55 2.1.1.1. Tisk agrární strany ........................................................................... 56 2.1.1.2. Sociálnědemokratický tisk .................................................................. 60

3

2.1.1.3. Lidovecký tisk ................................................................................... 63 2.1.1.4. Národněsocialistický tisk ................................................................... 67 2.1.1.5. Národnědemokratický tisk ................................................................. 71 2.1.1.6. Komunistický tisk ............................................................................. 76 2.1.1.7. Ligistický tisk ................................................................................... 81 2.1.1.8. Ostatní a nestranický/nezávislý denní tisk.......................................... 84 2.1.2. Časopisy .................................................................................................. 89 2.1.2.1. Kulturně politická revue .................................................................... 89 2.1.2.2. Slovanský přehled ............................................................................. 95 2.1.2.3. Prosovětské časopisy ......................................................................... 98 2.2. Vliv dalších masových médií........................................................................... 100 2.2.1. Rozhlas .................................................................................................... 100 2.2.2. Film ......................................................................................................... 104 2.3. Svědectví krajanů o poměrech v Sovětském svazu ......................................... 105 2.3.1. Korespondence ze SSSR .......................................................................... 106 2.3.2. Návštěvníci Ruska a Ukrajiny ................................................................ 113 2.3.3. Reference repatriantů.............................................................................. 116 2.4. Interní zprávy politických a hospodářských institucí ..................................... 123

3. Organizace pomáhající strádajícím Čechoslovákům v SSSR ........................ 127 3.1. Československý ústav zahraniční.................................................................... 127 3.2. Československý Červený kříž ......................................................................... 134 3.3. Spoluúčast ostatních organizací a institucí ..................................................... 137

4. Postoj české společnosti k dění na Ukrajině a v Rusku ................................. 139 4.1. Politická reprezentace ...................................................................................... 139 4.2. Široká veřejnost ............................................................................................... 141

Závěr................................................................................................................................. 145 Summary......................................................................................................................... 149 Seznam literatury a pramenů .................................................................................. 151 Přílohy ............................................................................................................................. 168 (Počet znaků práce vč. mezer: 336 270)

4

Úvod Předložená magisterská diplomová práce se zabývá problematikou reflexe hladu na Ukrajině v letech 1932 - 1933 v meziválečném Československu. Práce obsahuje tři hlavní části, z nichž každá se soustřeďuje na určitý významný dílčí úsek daného tématu, který doplňuje zbylé dva a uceluje tak podobu práce. Jednotlivé části však nejsou stejně obsáhlé. První z nich je nejkratší, přičemž vytváří jakýsi úvod či vstup, jenž má čtenáře seznámit se samotným faktem hladomoru na Ukrajině v inkriminované době. Druhá část práce se zaměřuje na reakci ukrajinské emigrace v meziválečném Československu na tragické události, jež se odehrávaly během oněch dvou let v její vlasti. Třetí část je nejobsáhlejší a reflektuje fenomén hladomoru nejen na Ukrajině, ale také v jiných částech Sovětského svazu v české společnosti, jež se při sledování zpráv ze SSSR nesoustředila výhradně na jednu oblast či místo v rámci tohoto obrovského státu, jenž naopak mnohdy vnímala jako celek. První část práce, která, jak již bylo řečeno, pojednává o samotné tragédii, je dělena do čtyř podkapitol. První z nich se věnuje násilnému provádění agrární reformy v SSSR během první pětiletky, která narušila dosavadní způsob hospodaření na venkově, čemuž se prostí rolníci snažili bránit. Kolektivizace tedy místo zlepšení úrovně sovětského zemědělství přinesla pravý opak, neboť rolníci, kteří byli ke vstupu do kolchozu nuceni násilím a jimž byl zabaven veškerý soukromý hospodářský majetek, vykazovali malé pracovní nasazení, takže klesala produkce i životní úroveň místního obyvatelstva. Druhá podkapitola již pojednává o hladomoru na Ukrajině, jenž vznikl v důsledku kolektivního hospodářství v kombinaci s přísným vyžadováním nereálně vysokých norem na odvod obílí, které zemědělci nemohli splnit a proto jim byly zabavovány veškeré zásoby obilí a to i pro vlastní obživu, což způsobilo nesmírné utrpení a smrt hladem několika milionů lidí na Ukrajině i v jiných částech Sovětského svazu. Třetí podkapitola se zabývá počtem obětí hladomoru, který bývá dosti často v různých pramenech uváděn odlišně vysoký. Vždy totiž záleží na tom, z jaké provenience zdroj pochází. Čtvrtá podkapitola zkoumá, zda a jakým způsobem byla o událostech na Ukrajině i v jiných oblastech SSSR postižených hladem informována veřejnost na Západě kromě Československa, na které je zaměřena pozornost ve druhé a třetí části práce. První část práce je převzata z mé bakalářské práce z roku 2006, přičemž je přepracována a výrazně zkrácena.

5

Druhá část práce analyzuje reakci ukrajinské emigrace v Československu na události v USSR v letech 1932 - 33. Tato skupina obyvatel totiž v ČSR tvořila významnou komunitu, která se v meziválečném období výrazně a aktivně zapojila do společenského dění v našem státě. Při zkoumání reflexe hladomoru na Ukrajině v ČSR ji proto nelze opomenout. Tato část je také rozdělena do čtyř hlavních podkapitol, které se však ještě dále dělí. Nejprve je přiblížen život ukrajinské emigrace v naší republice z několika hledisek. Druhá podkapitola se následně věnuje formám protestu ukrajinské emigrace u nás i jinde ve světě, jakých používala k upozornění široké veřejnosti na problém hladu a utrpení krajanů na Ukrajině pod bolševickou krutovládou. Nejčastěji užívala poklidných forem protestů, které spočívaly v zasílání dopisů významným osobnostem a institucím tehdejší doby, objevily se však i radikální akce, jež měla na svědomí zejména Organizace ukrajinských nacionalistů, neváhající užít nezákonných prostředků například v podobě atentátů a žhářství. Na hranici mezi poklidnou a násilnou formou protestů pak byly manifestace, jejichž průběh se mohl vyvíjet oběma směry. Třetí podkapitola rozebírá, jakým způsobem informoval ukrajinský tisk v ČSR o hladomoru na Ukrajině, přičemž je rozdělen na emigrantský a podkarpatoruský. Poslední podkapitola v rámci druhé části pak zkoumá, jakým způsobem se ukrajinská emigrace u nás pokoušela hladovějícím krajanům pomáhat. Třetí část práce je nejobsáhlejší, neboť se zaměřuje na ohlas událostí na Ukrajině i v jiných částech Sovětského svazu v letech 1932 - 33 v české společnosti. Jak již bylo řečeno, ta se na rozdíl od ukrajinské emigrace nesoustředila pouze na teritorium USSR, ale na všechny oblasti, kde žili v rámci Sovětského svazu čeští kolonisté. Faktem však je, že nejpočetnější skupina obyvatel české národnosti žila právě na Volyni, která se nachází na Ukrajině. V případě české reflexe tragických událostí se tedy v práci často hovoří o Sovětském svazu jako celku, neboť česká veřejnost vnímala hladomor spíše komplexně jako problém sovětský, poněvadž byly postiženy hladem i jiné oblasti než Ukrajina. I tak ale např. denní tisk mnohdy specifikoval území nejvíce zpustošená tímto jevem, mezi nimiž byla na prvním místě právě Ukrajina, severní Kavkaz, Kubáň nebo Povolží. Práce proto usiluje o to, aby se také v rámci třetí části co možná nejvíce orientovala právě na Ukrajinu, i když má v tomto směru ztíženou situaci kvůli výše uvedeným důvodům. Třetí část je, stejně jako předešlé dvě, členěna do čtyř hlavních podkapitol, jež se ale dále dělí ze všech nejvíce. První podkapitola se věnuje české emigraci v Rusku od 19.

6

století až po začátek třicátých let 20. století. Je přitom rozdělena na obecnější přehled a na Volyňské Čechy, žijící na Ukrajině. Druhá podkapitola se zabývá zdroji, jež přinášely české společnosti informace o dění na Ukrajině i jinde v Sovětském svazu. Nejcennějším informačním zdrojem byly v tomto ohledu noviny, které přinášely aktuální zprávy, byť někdy nepřesné či neúplné, v případě komunistického tisku pak i zcela lživé. Na rozdíl od dnešní doby, se denní tisk za první republiky profiloval politicky podle jednotlivých stran, které ho vydávaly. Bylo třeba je tedy roztřídit do jednotlivých kapitolek. Články o aktuálním dění v Sovětském svazu otiskovaly na svých stránkách i některé časopisy. Jistý informační zdroj představoval rozhlas a film, i když byl mnohem méně rozšířený než noviny. Svědectví o hladu v SSSR poskytovali české (československé) veřejnosti také naši krajané, kteří Sovětský svaz v inkriminovanou dobu navštívili nebo se z něj vrátili kvůli tamním nesnesitelným poměrům. Autentickou výpověď samozřejmě přinášely mj. dopisy posílané z Ukrajiny i jiných částí SSSR do Československa. Podobně jako ukrajinská emigrace, i některé československé instituce a spolky se rozhodly zorganizovat pomocnou akci ve prospěch našich strádajících a hladovějících krajanů. Nejvíce se po této stránce angažoval Československý ústav zahraniční, který vytvořil pro daný účel speciální výbor. Zmíněnou organizaci však v jejím úsilí podpořily také další instituce a spolky. Československý červený kříž v tomto směru překvapivě nevyvíjel samostatnou činnost, jak by se dalo očekávat, nýbrž pouze vysílal svého člena na porady pomocného výboru fungujícího při Československém ústavu zahraničním. Poslední podkapitola třetí části práce je pak vyhrazena analýze postojů a přístupu české společnosti k hladomoru na Ukrajině, přičemž je odlišena politická reprezentace a široká veřejnost. K vypracování předložené práce byly využity archivní materiály z Národního archivu v Praze, dobové články přibližně pětadvaceti českých deníků a časopisů, dobové knihy, ukrajinská periodika, odborné publikace české i zahraniční a v menší míře také internetové zdroje. Součástí diplomové práce je mj. i anglicky psané resumé a bohatá obrazová příloha, v níž jsou zveřejněny ukázky z map postižených oblastí hladem, dále úryvky z českých novin píšících o hladomoru v USSR, ukrajinských dobových periodik nebo zahraničních listů.

7

Část první

Hladomor na Ukrajině 1932 – 331 1. Politika násilné kolektivizace Uměle vyvolaný hladomor na Ukrajině v letech 1932 – 1933 se stal nejtěžším zločinem, jenž byl sovětským režimem na (nejen) ukrajinském národě spáchán. Došlo k němu mimo jiné v důsledku nadsazených a nereálných cílů, jichž se sovětské vedení snažilo dosáhnout během první pětiletky. Pro vykonání zadaného plánu bylo zapotřebí velkých investic a jejich nedostatek mělo kompenzovat kruté vykořisťování vesnického obyvatelstva. Hlavní problém sovětského hospodářství tehdy spočíval v naprostém nedostatku moderního průmyslového vybavení velkých závodů, které se za valuty nakupovalo v zahraničí, přičemž nejdůležitější zdroj nezbytných finančních prostředků představoval právě export obilí. Proto již v roce 1928 vypukla v Sovětském svazu obilní krize. V podmínkách volného trhu neměli zemědělci zájem prodávat zmíněnou surovinu státu, který nastavil ceny za vykupované obilí na velmi nízkou úroveň. Cestu z této krize Stalin spatřoval v násilném a pro zemědělce krajně nevýhodném skupování obilí a uskutečnění částečné kolektivizace zemědělství, která měla proběhnout během následujících tří až čtyř let. Kolektivní hospodářství spadající pod přísný státní dozor tak měla do budoucna zajišťovat dostatek obilí určeného na vývoz.2 V roce 1929 došlo na Západě k vážné ekonomické krizi, jež mimo jiné zapříčinila prudký pokles cen obilí. Bolševický režim reagoval zvýšením vývozu této suroviny, aby nedošlo k přerušení nákupu moderního průmyslového zařízení. Kolektivizaci na Ukrajině Stalin proto plánoval završit již koncem roku 1931 nebo počátkem roku následujícího, což znamenalo během několika málo měsíců totálně přeměnit podobu dosavadního zemědělství.3 K tak rychlé změně mělo být rolnické obyvatelstvo pochopitelně přinuceno násilím. K uskutečnění požadované reformy však komunistická strana nejdříve nutně 1

Tato část představuje přepracovanou a zkrácenou verzi textu mé bakalářské práce “Hladomor na Ukrajině v letech 1932 - 1933”, kterou jsem napsal v roce 2006. 2 Tucker, C. Robert: Stalin. Revoluce shora 1928 - 1941, s. 66. 3 Hrycak, Jaroslav: Narys istoriji Ukrajiny. Formuvanňa modernoji ukrajinskoji naciji XIX–XX stolitťja, s. 178.

8

potřebovala posílit svoji pozici na ukrajinském venkově, kde měla slabou podporu. Komunistické vedení proto na počátku roku 1930 vyslalo z měst na venkov několik desítek tisíc ideologicky spolehlivých pracovníků. Vyslanci z měst byli pověřeni vedením nově vytvořených kolchozů, i když většina z nich neměla vůbec žádnou představu ani zkušenost s vedením zemědělského hospodářství.4 Následné zrychlení tempa kolektivizace znamenalo faktické vyhlášení války prostým rolníkům. I když se formálně předpokládal dobrovolný vstup do kolchozů, rozhodnutí o tom, kolik je jich třeba vytvořit v té či oné oblasti a kolik do nich má vstoupit osob, záleželo na speciálních nařízeních poslaných shora. Na členských schůzích jednotlivých vesnic byli místní obyvatelé nuceni odevzdávat své hlasy pod pohrůžkou represí. Pro přijetí rozhodnutí o provedení kolektivizace v konkrétní vesnici přitom stačilo jen malé množství těchto hlasů. Běžným jevem se proto stávaly výhružky, pomluvy a vydírání.5 Jedním z hlavních cílů kolektivizace se stala likvidace kulaků jako třídy. Problém však nastal při definici kulaka, jelikož nebylo zcela zřejmé, koho za něj považovat a koho ne. Pod tento termín totiž spadali nejen bohatí sedláci (dá-li se tento termín vůbec použít), využívající námezdní pracovní sílu, ale i samostatně hospodařící rolníci, jimž k obdělávání polí sloužila „modernější technika“. Bolševici však za kulaka nakonec prohlásili každého, kdo nechtěl dobrovolně vstoupit do kolchozu. Likvidace kulaků jako třídy tak ve skutečnosti zasáhla mnohem více rodin.6 Obyvatelé označení za kulaky byli většinou deportováni do nehostinných končin Sovětského svazu, zejména na Sibiř. Zbytek musel opustit alespoň místo, ve kterém doposud žil. Mnoha postiženým se přesto podařilo utéci z vesnic do měst a najít si tam práci v průmyslovém odvětví, což mělo v prosinci 1932 za následek zavedení zvláštního pasového systému, jenž fakticky bránil jakékoliv migraci obyvatel a doslova přikoval zemědělce k určitému místu bez možnosti úniku. Úřady totiž odmítaly rolníkům potřebné dokumenty vydat. Zavedení pasů a provádění důkladných kontrol na hranicích sovětských republik i oblastí mělo bolševikům dle jejich přesvědčení pomoci při očištění měst od kulaků, zločinců a jiných režimu nepřátelských živlů.7 4

Hrycak, Jaroslav: Narys istoriji Ukrajiny. Formuvanňa modernoji ukrajinskoji naciji XIX–XX stolitťja, s. 178. Courtois, Stéphane: Černá kniha komunismu: zločiny, teror, represe. Díl 1., s. 135 - 136. 6 Subtelnyj, Orest: Ukrajina. Istorija, s. 503 - 505. 7 Maročko, I. Vasyl: Henocyd ukrajinskoho narodu (1932 - 1933). In: Holodomory v Ukrajini 1921-1923, 19321933, 1946-1947. Zločyny proty narodu, s. 100 - 104.

5

9

Kampaň proti kulakům měla za cíl především zbavit rolnickou populaci svého přirozeného vedení, jež by bylo schopno vést efektivní odpor proti násilné kolektivizaci. Sovětská vláda však neměla problémy pouze s ukrajinským etnikem. Stejně jako v USSR, i v oblasti severního Kavkazu (zejména na Kubáni), kde byly tradice individuálních hospodářství velmi silné, kolektivizace narazila na výjimečně tuhý odpor. V mnoha případech došlo k otevřeným vzpourám, z nichž mnohé přerostly v ozbrojené povstání, které zasáhlo celý region. K pacifikaci vlny nepokojů byla proto často povolána přímo rudá armáda.8 Odpor venkova přinutil Stalina na určitou dobu přibrzdit tempo znárodňování. Druhého března 1930 se v novinách Pravda objevil vožďův článek „Závrať z úspěchu“, ve kterém Stalin vystoupil s odsouzením některých nedopatření, k nimž došlo během provádění kolektivizace. Vinu však pochopitelně svalil na místní úřady, nikoliv na sovětskou vládu či sám na sebe. Rolníci mohli začít na čas „dobrovolně“ opouštět kolchozy.9 Odchod s kolchozů se stal masovým jevem. Nejvyšší počet vystoupivších rolníků pocházel z Ukrajiny a severního Kavkazu. Už v září roku 1930 se však obnovil útok na samostatně hospodařící rolníky formou nadměrného zvýšení daní. Proti organizátorům masových odchodů z kolchozů byl navíc užit teror. Následkem těchto a mnoha dalších nevybíravých opatření podléhalo kolektivizaci do konce roku 1932 opět téměř 70 procent venkovských hospodářství, které zaujímaly 80 procent celkové osevní plochy USSR.10 Vznik kolchozů vnesl naprostý chaos a dezorganizaci do zemědělské produkce. Prostí rolníci nechtěli dobrovolně odevzdat dobytek do státních farem, a proto ho raději sami porazili, což ještě více prohloubilo problém s tažní silou, neboť traktory byly velmi poruchové a tudíž nespolehlivé. Práce z donucení se pochopitelně projevovala nízkou produktivitou. Chaos byl následkem neobratné činnosti zbyrokratizovaného vedení, které postrádalo zkušenosti s efektivním řízením zemědělského hospodářství.11 K těmto nepořádkům se ještě přidalo sucho, jež počátkem třicátých let postihlo stepní oblasti. Samo o sobě by ale příčinou hladomoru nebylo. Ten, úmyslně vyvolaný komunistickým režimem nejen na teritoriu Ukrajiny, počal naplno řádit již v roce 1932, nejtragičtějších rozměrů však dosáhl až roku následujícího. 8

Hrycak, Jaroslav: Narys istoriji Ukrajiny. Formuvanňa modernoji ukrajinskoji naciji XIX–XX stolitťja, s. 179. Bojko, Oleksandr; Goněc, Vladimír: Nejnovější dějiny Ukrajiny, s. 79. 10 Ibid., s. 79 - 80. 11 Hrycak, Jaroslav: Narys istoriji Ukrajiny. Formuvanňa modernoji ukrajinskoji naciji XIX–XX stolitťja, s. 180. 9

10

2. Od kolektivizace k velkému hladomoru Vlivem celkové dezorganizace, deportací nejproduktivnějších skupin obyvatel z vesnic a následkem pasivního i aktivního odporu proti kolektivizaci, nedokázaly kolchozy plnit dané dodávky obilí státu. Bolševické vedení ale vyžadovalo předepsanou normu za každou cenu. Aby bylo možné uspokojit stanovené požadavky, poslal Stalin do vesnic vojsko a policii. Rekvizicemi byla zabírána nejen úroda, ale i značná část zásob osiva, které si zemědělci schovávali na příští rok, což mělo za následek nedozírnou katastrofu.12 Již v lednu 1932 v jednotlivých oblastech začal panovat hlad. Ukrajina se kvůli vysilujícím dodávkám totálně vyčerpala, ale komunistická strana ani tehdy ze svých nároků neslevila. Na žádosti, jež padly na třetí konferenci Komunistické strany Ukrajiny v červenci 1932, zvolnit tempo kolektivizace a přehodnotit předimenzované obilní normy, prohlásil moskevský poslanec a hlava Rady lidových komisařů SSSR V. Molotov, že není možné dovolit si zakolísání a dělat ústupky, pokud se jedná o úkol zadaný stranou a sovětskými úřady.13 Ukrajinští čelní komunisté se snažili zmírnit dané stanovisko tím, že se někteří z nich obrátili bezprostředně na Stalina s prosbou o povolení alespoň základních přídělů potravin hladovějícím. Tyto zoufalé pokusy však nedosáhly žádného uspokojivého výsledku, pouze prohloubily nedůvěru Moskvy k místnímu vedení.14 Kreml si nechtěl přiznat, že přijal nereálné plány. Za hlavního viníka nevykonání dodávek bylo považováno venkovské obyvatelstvo, které údajně zuřivě skrývalo obilí, kradlo ho z kolchozů, ničilo technické vybavení atd. Sedmého srpna 1932 Sovětský ústřední výkonný výbor a Rada lidových komisařů SSSR schválily nařízení „O ochraně majetku státních závodů, kolchozů i družstev a posílení společného socialistického vlastnictví“, podle něhož se krádež kolchoznického majetku trestala zastřelením, za polehčujících okolností uvězněním minimálně na deset let těžkého žaláře (což se ve většině případů rovnalo rozsudku smrti). Za krádež hodnou trestu byl přitom považován i pokus přinést domů ze střeženého pole několik klasů obilí. V národním povědomí toto opatření utkvělo jako „zákon o pěti klasech“.15 12

Bullock, Alan: Hitler a Stalin. Paralelní životopisy, s. 269. Ibid., s. 269 - 270. 14 Subtelnyj, Orest: Ukrajina. Istorija, s. 510. 15 Tucker, C. Robert: Stalin. Revoluce shora 1928 - 1941, s. 153. 13

11

Na podzim 1932 přijela do Charkova speciální výběrčí komise v čele s V. Molotovem a L. Kaganovičem, která měla dohlížet na uskutečnění (z)vůle Moskvy. Mnohé vesnice, ale i celé oblasti byly zaneseny do tzv. černých listin, což pro ně v důsledku znamenalo zákaz volného pohybu jednotlivců a zastavení jakýchkoliv dodávek potravin. Pokud nemělo obyvatelstvo v takto postižených lokalitách dostatečné zásoby jídla, masově umíralo hladem. Na provádění rekvizic bylo na vesnice vysíláno vojsko a policie, kterým v práci pomáhaly úderné brigády zformované z místních aktivistů. Vybaveni dlouhými na jednom konci zaostřenými železnými tyčemi sloužícími jako sonda prohledávaly domy, stodoly a dvory, aby zabavily ukryté obilí. Zabavovaly nejen množství potřebné pro vykonání plánu, ale jakékoliv zásoby jídla.16 Komise Molotova a Kaganoviče vyvezla z Ukrajiny téměř všechny zásoby obilí, i když i přesto nebyl plán splněn podle očekávání. Největších měřítek dosáhl hlad po skončení řádění speciální výběrčí komise, tedy na počátku roku 1933. Tehdy hromadně vymíraly celé vesnice. Hlad přerval také veškeré morální zábrany, často tak docházelo k případům kanibalismu.17 Vesničané se pokoušeli zachránit útěkem do měst, ale smrt je dohnala i tam. Městské obyvatelstvo totiž samo trpělo nedostatkem jídla, i když na tom bylo stále mnohem lépe než uprchlíci z venkova. Navíc se obávalo jim poskytovat pomoc, neboť všudypřítomná propaganda slibovala smrt každému, kdo by projevil solidaritu k třídnímu nepříteli. Svědkové tehdejších událostí popisují, že se hlad soustřeďoval zejména na teritoriu Ukrajiny a severního Kavkazu. Umírajícím ukrajinským rolníkům vojsko a policie nedovolila přecházet do Ruska, kde nebyla situace tak vyostřená. Kdo se přesto odvážil překročit hranice, byl nemilosrdně zastřelen.18 Sovětské vedení dlouhou dobu neučinilo nic pro to, aby ulehčilo situaci milionům strádajících. Hromady obilí a brambor, nevhodně skladované na železničních stanicích a připravené k odvozu do centrálního Ruska, hnilo. Strážci ale nikoho k nahromaděným zásobám nepustili. V některých případech se zoufalí lidé, kterým ještě zbyly síly, odhodlali proniknout do nádražních sýpek a něco si odnést. Většinou však byli zastřeleni přímo na místě, nebo zatčeni a poté posláni na nucené práce.19

16

Hrycak, Jaroslav: Narys istoriji Ukrajiny. Formuvanňa modernoji ukrajinskoji naciji XIX.–XX. stolitťa, s. 182. Courtois, Stéphane: Černá kniha komunismu: zločiny, teror, represe. Díl 1., s. 148 - 149. 18 Bullock, Alan: Hitler a Stalin. Paralelní životopisy, s. 272. 19 Ibid., s. 272 - 273. 17

12

V dubnu 1933 přišlo nařízení o vydání jistého množství strategických zásob potravin zbědovaným rolníkům. Stranickému vedení však očividně nešlo o humánní cíle. Začínala totiž nová osevní sezóna a na vesnicích nebyl nikdo, kdo by zasel. Začátkem května 1933 se tedy představitelé kolchozů snažili zapojit do práce každého, kdo vykazoval schopnost přežít. Aby kompenzovali nedostatek pracovní síly v takřka vymřelých vesnicích, posílali na setbu studenty, vojenské oddíly i obyvatele měst z méně postižených oblastí. Na uvolněnou půdu Ukrajiny a severního Kavkazu se přestěhovali lidé z centrálních oblastí Ruska, kterým úřady dávaly speciální potravinové příděly a dovolily jim nastěhovat se do opuštěných příbytků.20 Hladomor v letech 1932 – 33 měl na Ukrajině nejtěžší následky ve dvou oblastech, Kyjevské a Charkovské. Úmrtnost se v nich roku 1933 prudce zvýšila. Méně strádaly příhraniční regiony jako např. Vinnycká nebo Chmelnycká oblast. Méně postižena byla také Černihivská oblast, protože zde policii ztěžovala činnost relativní průchodnost hranic s Běloruskou sovětskou republikou. V těchto místech se nacházely četné bažiny, husté lesy a houštiny, přes které hladoví lidé prchali do méně postižených částí Sovětského svazu. Kromě tohoto faktoru, zdejší prostředí strádajícím poskytovalo i jistý druh obživy, neboť si v okolních lesích mohli vesničané nasbírat různé plody. Hlad zasáhl méně také Doněckou oblast, kde většina obyvatel pracovala v dolech, jež představovaly pro sovětský těžký průmysl nepostradatelný zdroj surovin. Bylo jim proto umožněno stravování prostřednictvím potravinových lístků. Oděská i Dnipropetrovská oblast, stejně jako Kyjevská a Charkovská, neměly prostředky ani faktory, kterými by dokázaly zmírnit následky hladomoru, a proto trpěly více.21 Součástí tehdejšího teritoria sovětské Ukrajiny nebylo území Haliče a západní části Volyně, jež v meziválečném období patřilo Polsku, Podkarpatská Rus (dnešní Zakarpatská oblast) pak náležela Československu. Obyvatelé těchto území, převážně ukrajinského původu, se však společně s ukrajinskou emigrací snažili svým krajanům v Sovětském svazu všemožně pomáhat a upozorňovali svět na tragické události ve své vlasti. Taktéž poloostrov Krym ve třicátých letech nenáležel k teritoriu sovětské Ukrajiny i když byl součástí SSSR. K jeho administrativnímu přičlenění k Ukrajině došlo teprve až v polovině padesátých let (1954).22

20

Maročko, I. Vasil: Holodomory v Ukrajini 1921-1923, 1932-1933, 1946-1947. Zločyny proty narodu, s. 116. Kulčyckyj, V. Stanislav: Heohrafija holodu. In: Holod 1932 - 1933 rokiv v Ukrajini, s. 513. 22 Mapa oblastí postižených hladem i území nenáležející ve 30. letech k sovětské Ukrajině viz příloha č. 1 a 2. 21

13

3. Počet obětí hladu První odhady počtu zemřelých důsledkem hladu se v zahraničním tisku objevily v létě 1933. Tehdy noviny New York Herold Tribune opublikovaly materiály Ralfa Barnese, v nichž figurovala cifra jeden milion mrtvých. Konkurenční noviny New York Times byly nuceny k této skutečnosti zaujmout patřičné stanovisko, což se projevilo naléháním na svého reportéra v SSSR Waltera Durantyho, aby na uvedenou zprávu reagoval. Z jeho soukromých poznámek vyplývá (i když se o tom přímo nikde nezmiňuje), že počet zemřelých odhaduje na minimálně dva miliony lidí. Během velmi krátké doby se v New York Times objevil článek Frederica Berchella, v němž se hovořilo o čtyřech milionech obětí. Existují domněnky, že hodnotu dodatečně zvýšil sám Duranty, ale poněvadž se obával ztráty přízně sovětských úřadů, nechal nepříjemné oznámení na svém kolegovi, přičemž osobně později samotný fakt hladu zcela popíral.23 V důsledku nepříznivých zpráv, jež pronikly za hranice Sovětského svazu, byl západním žurnalistům přístup do regionů zasažených hladem zakázán. Moskevský korespondent Manchester Guardian William Chamberlain, který včas stihl navštívit postižené oblasti, své informace uveřejnil v knize Russia’s Iron Age (1934), v níž otevřeně hovořil o utrpení šedesátimilionové populace, přičemž udával počet tři až čtyři miliony mrtvých následkem hladomoru.24 Někteří autoři zveřejňovali informace údajně obdržené přímo od sovětských funkcionářů. V knize Freda Billa, která se objevila v Londýně roku 1938, se tak například setkáme s následujícím tvrzením: „Zahraniční dělník v charkovském závodě se od místního odpovědného pracovníka dozvěděl, že předseda VCVK (Vseukrajinskyj centralnyj vykonavčyj komitet) Hryhorij Petrovskyj připustil ztráty následkem hladomoru na Ukrajině v počtu přibližně pěti milionů lidí.“25 Novinářka Lucy Leng v knize vydané v New Yorku roku 1948 zase tvrdila, že nejmenovaný vysoký úředník na Ukrajině připustil šest milionů obětí. Zmíněné odhady počtu obětí hladu však měly jeden velký nedostatek, který spočíval v jejich relativnosti, neboť nebyly podloženy patřičnými dokumenty. Hlavní význam reportáží zahraničních žurnalistů tedy tkvěl zejména v informování širší veřejnosti na Západě o tom, co se v SSSR skutečně odehrává. 23

Kulčyckyj, V. Stanislav: Versiji sučasnykiv holodu. In: Holod 1932 - 33 rokiv v Ukrajini, s. 481. Ibid., s. 482. 25 Kulčyckyj, V. Stanislav: Skilky nas zahynulo pid holodomoru 1933 roku? In: Dzerkalo tyžňa, 2002, č. 45, online text (http://www.zn.kiev.ua/ie/show/420/36833/), staženo dne 25. 10. 2005. 24

14

V samotném Sovětském svazu byla v té době demografická statistika přísně utajena. Na XVII. sjezdu strany v lednu 1934 vystoupil Stalin s prohlášením, že populace země vzrostla na 168 milionů. Jednalo se o oficiální odhad Ústřední správy národně hospodářské evidence SSSR (Centralne upravlinňa narodnohospodarskoho obliku), jenž byl k lednu 1933 stanoven na 165,7 mil. obyvatel a k němuž byl dodán přirozený přírůstek, který měl za rok údajně činit 2,5 milionu obyvatel.26 Stalin nemusel příliš lhát, když tvrdil, že se v zemi podstatně zvýšily ukazatele přirozeného přírůstku. Jednalo se o krátkodobý jev způsobený náhlým snížením úmrtnosti v souvislosti s odezníváním hladu. Údajně vysoký přirozený přírůstek však ještě prohloubil rozdíl mezi výsledkem budoucího sčítání obyvatelstva a běžně falsifikovanými počty populace. V prosinci roku 1935 generální tajemník prohlásil: „Obyvatelstvo se počalo rozmnožovat nebývalou rychlostí a porodnost tak převýšila úmrtnost. Nyní u nás každý rok čistý přírůstek obyvatelstva činí téměř tři miliony lidí. To znamená, že náš každoroční přírůstek představuje téměř celou populaci Finska.“27 Za vzorné provedení sčítání obyvatelstva, které se uskutečnilo v lednu roku 1937, byl vedoucí představitel Ústřední správy národně hospodářské evidence SSSR Ivan Kraval vyznamenán řádem Lenina. Nedlouho po té čerstvý držitel prestižního ocenění poslal Stalinovi a Molotovovi první zprávy o výsledcích sčítání, v nichž se uvádělo, že počet obyvatel Sovětského svazu k 6. lednu 1937 činí 162 milionů lidí. Tato cifra však za předpokladu, že budeme brát v potaz hodnoty uvedené samotným Stalinem (nehledě na přirozený přírůstek) představovala oproti roku 1934 úbytek obyvatel o šest milionů.28 Ivana Kravala uvěznili a později zastřelili. V jeho stopách kráčeli téměř všichni tehdejší statistici, kteří se na sčítání podíleli. Byl též zlikvidován Demografický institut AV USSR. Sčítání lidu z roku 1937 bylo následně stornováno, přičemž jeho revizi s uspokojivým výsledkem provedly patřičné úřady již v roce 1939. Stalin kalkuloval s předpokladem, že se ani po represivních akcích populace nepřestane dostatečně rozmnožovat. Aby tento proces probíhal uspokojivým tempem, zakázal v červnu 1936 provádět potraty, což platilo až do roku 1955.29 26

Kulčyckyj, V. Stanislav: Skilky nas zahynulo pid holodomoru 1933 roku? In: Dzerkalo tyžňa, 2002, č. 45, online text (http://www.zn.kiev.ua/ie/show/420/36833/), staženo dne 25. 10. 2005. 27 Ibid. 28 Kulčyckyj, V. Stanislav: Stalinskyj teror holodom i joho demohrafični naslidky. In: Holodomor 1932 - 1933 rokiv jak velyčezna trahedija ukrajinskoho narodu. Materialy Vseukrajinskoji naukovoji konferenciji, s. 24. 29 Kulčyckyj, V. Stanislav: Trahična statystyka holodu. In: Holod 1932 - 1933 rokiv na Ukrajini: očyma istorikiv, movoju dokumentiv, s. 71 - 72.

15

Po druhé světové válce se problematikou demografických ztrát následkem hladomoru zabývalo několik vědců, přičemž po vyhlášení nezávislosti Ukrajiny v roce 1991 bylo toto téma velmi diskutované také v širší veřejnosti a často zneužívané v politických kruzích. Demografické následky hladomoru 1932 – 1933 lze přitom po odtajnění příslušných archivních zdrojů přibližně určit, na rozdíl od hladomorů, které postihly (nejen) teritorium Ukrajiny na počátku dvacátých let 20. století a krátce po druhé světové válce. V obou posledně zmíněných případech je totiž velmi obtížné sestavit přibližný odhad a zcela nemožné stanovit striktní počet obětí, neboť nelze přesně určit příčinu úmrtí postižených (do výpočtu by mohly být omylem započítány například padlí z obou světových válek). Přední vědec na dané téma, profesor Stanislav Kulčyckyj, na základě svých několikaletých propočtů stanovil ztráty obyvatel v důsledku hladomoru na Ukrajině v rozmezí 3 až 3,5 milionu lidí. Tento údaj však odpovídá pouze roku 1933, ve němž dosáhla tragédie svých největších rozměrů. Společně s oběťmi z roku předešlého se konečná cifra přibližuje ke čtyřem milionům.30 Vědec, jenž se danou problematikou také zabýval, Serhij Maksudov, došel k závěru, že demografický deficit způsobený hladem a represemi za období 1927 – 38 představuje 4,5 milionu lidí. Výsledky výpočtů zveřejnil v roce 1983 v ukrajinském žurnálu Sučasnisť, který tehdy vycházel v Mnichově. Problém však činí široké rozpětí zkoumaného období, přímé ztráty hladu tedy nelze z těchto závěrů spolehlivě určit. Maksudov a Kulčyckyj pak na počátku devadesátých let spolupracovali na výzkumu, jehož prostřednictvím chtěli veřejnost seznámit s co možná nejobjektivnějšími výsledky, které by objasnily skutečný počet obětí hladomoru na Ukrajině.31 O určení konkrétních následků hladomoru 1932 – 33 se pokusili také vědci Volodymyr Kubijovyč, jenž uvádí 2,5 milionů obětí a Vasyl Hryško, uvádějící 4,8 mil. mrtvých. Rozdíl ve výpočtech obou zmíněných vědců zřejmě zapříčinil nedostatečný přístup k archivním materiálům.32 Zřejmě nejznámějším badatelem, zabývajícím se důsledky politiky kolektivizace v SSSR a hladomorem na Ukrajině, je americký historik Robert Conquest, který danou 30

Kulčyckyj, V. Stanislav: Trahična statystyka holodu. In: Holod 1932 - 1933 rokiv na Ukrajini: očyma istorikiv, movoju dokumentiv, s. 77. 31 Maksudov, Serhij: Demohrafični vtraty naseleňa Ukrajiny v 1930 - 1938 rr. In: Ukrajinskyj istoričnyj žurnal, 1991, č. 1, s. 121 - 122. 32 Kulčyckyj, V. Stanislav; Maksudov, Serhij: Vtraty naseleňa Ukrajiny vid holodu 1933 r. In: Ukrajinskyj istoryčnyj žurnal, 1991, č. 2, s. 5.

16

problematiku prezentoval v publikaci Harvest of Sorrow. Zmíněná kniha se snaží čtivou formou podat pravý obraz tragických událostí na Ukrajině počátkem třicátých let. Její určitou slabinou však mohou být propočty a výsledná čísla obětí hladomoru, což je způsobeno především nedostupností adekvátních archivních pramenů. Kniha totiž vyšla v 80. letech, tedy v době, kdy ještě například nebyly odtajněny údaje ze stornovaného sčítání lidu v roce 1937. Robert Conquest se po sledu porovnání nejrůznějších údajů dostává k celkovému počtu sedmi milionů obětí hladu v SSSR v letech 1932 – 33, z nichž pět milionů připadá na Ukrajinu, jeden milion na severní Kavkaz a na zbylá místa SSSR taktéž jeden milion. Conquest však sám upozorňuje na fakt, že jeho propočty mohou vykazovat odchylky, i když jsou pokusem stvořit z jednotlivých detailů celkový obraz událostí. 33 Počet obětí hladu je zcela jistě nejvíce diskutovanou a zároveň také nejvíce kontroverzní problematikou týkající se ukrajinské tragédie. Již rozdíly ve výsledcích, k nimž v rámci svých výzkumů dospěli jednotliví badatelé, vzbuzují pochybnosti, zdali se lze dobrat k objektivním a hlavně pravdivým závěrům. Počet mrtvých bývá uváděn různými zdroji v rozmezí tří až deseti milionů34, což představuje značný rozdíl. Faktem zůstává, že se většina odborníků přiklání spíše k nižším hodnotám (3 až 5 milionů obětí), zatímco populisté (často z řad zejména politiků) mnohdy využívají emocí, kterým se nelze v této souvislosti vyhnout a ztráty uměle nadsazují, aniž by ke svým tvrzením měli reálné důkazy.

33 34

Conquest, Robert: The Harvest Of Sorrow. Soviet Collectivization and the Terror-Famine, s. 299 - 307. Tři nebo deset milionů obětí hladomoru, Lidové noviny, 9. 7. 2008, s. 7.

17

4. Ohlas tragédie v zahraničí35 Zprávy o hladomoru v sovětské Ukrajině se v západním tisku objevily například v Manchester Guardian a Daily Telegraph vydávaných ve Velké Británii, Le Matin a Le Figaro ve Francii, Neue Zeuericher Zeitung v Německu, La Stampa v Itálii, Reichpost v Rakousku atd. Ve Spojených státech se noviny, které informovaly o dění na Ukrajině, jako třeba Christian Science Monitor, New York Herald Tribune nebo židovské noviny Forwaerts, opíraly o svědectví ukrajinských emigrantů.36 Jedním ze západních žurnalistů, kteří v inkriminovaný čas navštívili postižené oblasti hladem na Ukrajině, byl bývalý tajemník Lloyd George a badatel ruských dějin Garreth Jones. Stejně jako novinář Malcolm Muggeridge, jenž taktéž ve svých článcích přinesl západnímu světu svědectví o hrůzných událostech v Sovětském svazu, psal pro Manchester Guardian a na Ukrajinu přicestoval z Moskvy, aniž by měl povolení. Pěšky prošel vesnicemi Charkovské oblasti a na vlastní oči viděl děsivé životní podmínky zbědovaných lidí. 30. března 1933 vyšel jeho článek, v němž popisoval nezapomenutelné zážitky plné zubožených dětí s napuchlými břichy.37 Dalším žurnalistou, který se snažil podávat objektivní zprávy, byl korespondent Associated Press Stanley Richardson, jenž citoval údaje poskytnuté bývalým prvním tajemníkem Komunistické strany Běloruska Alexandrem Asatkinem. Ten mu dokonce dodal i přibližný počet obětí hladomoru na Ukrajině, materiály však skončily v rukou censora. I přesto ale na Západ pronikaly informace, týkající se nezvykle vysoké úmrtnosti a podvýživy v USSR. Vyskytly se v několika denících, jmenovitě v New York American, Toronto Star a Toronto Evening Telegram nebo Chicago American (viz přílohy).38 Zahraniční tisk musel čelit mnoha útokům. Sovětský deník Pravda například 20. července 1933 obvinil rakouské noviny Reichpost z údajně lživého tvrzení, že miliony sovětských občanů v oblasti Volhy, Ukrajiny a severního Kavkazu zemřely následkem hladu. Podle Pravdy tuto „sprostou pomluvu a nehorázný výmysl“ stvořili redaktoři Reichpostu, aby odvrátili pozornost svých pracujících od vlastních problémů a těžké životní situace.39 35

Tento text se zabývá pouze ohlasem tragédie v západním světě, o reflexi hladomoru v ČSR pojednává druhá a třetí část této práce. 36 Conquest, Robert: The Harvest Of Sorrow. Soviet Collectivization and the Terror-Famine, s. 309. 37 Kulčyckyj, V. Stanislav: Versiji sučasnykiv holodu. In: Holod 1932 - 33 rokiv v Ukrajini, s. 480. 38 Conquest, Robert: The Harvest Of Sorrow. Soviet Collectivization and the Terror-Famine, s. 309 - 310. 39 Ibid., s. 310.

18

V roce 1933 sovětské úřady zakázaly novinářům ze Západu vstup na Ukrajinu a severní Kavkaz. Stalin tak chtěl zabránit možnosti úniku nepříjemných informací za hranice Sovětského svazu. Našli se ovšem žurnalisté, které nařízení nerespektovali a o svých zkušenostech podali svědectví, jako například W. H. Chamberlain. Dokonce i západní autoři, považovaní za příznivce stalinského režimu, upozorňovali na nepravosti napáchané bolševiky. Například Maurice Hindus, jenž psal o kolektivizaci a zpočátku ji podporoval, vyprávěl o tragédii kulackých deportací, o krutosti stranických pracovníků nebo o nekompetentnosti vedení kolchozů atd.40 Podobně jako v roce 1921, i když v mnohem menším měřítku, došlo k pokusům o zorganizování humanitární pomoci postiženým oblastem. V čele této iniciativy figuroval vídeňský arcibiskup a kardinál Innitzer. Problém však spočíval v tom, že se bez souhlasu postižené země nemohl Červený kříž v podobné akci přímo angažovat. Sovětské úřady, na rozdíl od počátku dvacátých let 20. století, kdy o pomoc přímo požádaly, pokračovaly v popírání hladomoru a dokonce útočily na tyto návrhy zfalšovanými dopisy údajně spokojených rolníků.41 V západní části dnešní Ukrajiny, která tehdy patřila k území Polska, se o hladu dobře vědělo. V červenci 1933 zřídili obyvatelé Lvova Ukrajinský centrální humanitární výbor, jenž se pokoušel zajišťovat potřebnou pomoc formou nelegálních potravinových zásilek trpícím. Ukrajinské emigrantské organizace na Západě se ze všech sil snažily upozornit na fakt hladomoru ve své vlasti. Nedostatek zájmu o dané téma však výzvy a prosby ukrajinských emigrantů odsoudil k nezdaru. Mnoho vědců, novinářů i církevních hodnostářů pochybovalo jak o věrohodnosti svědectví ruských emigrantů, uprchnuvších před hladovou smrtí, tak také o článcích nebo publikacích zahraničních reportérů, kteří odhadovali skutečný stav tragických poměrů v SSSR.42 V kamuflování hladové katastrofy v jižních částech Ruska pomohla Stalinovi jedna významná osobnost, jež na přelomu srpna a září 1933 navštívila Sovětský svaz.43 Byl jí E. Herriot, přední francouzský politik, státní činitel a několikanásobný ministerský předseda meziválečné Francie. Na Ukrajině se francouzský politik zdržel pět dní, z nichž polovina připadla na oficiální audience a druhá polovina na důkladně organizované a připravené exkurze. Po návratu do vlasti nešetřil Herriot superlativy na adresu Stalinova 40

Kulčyckyj, V. Stanislav: Versiji sučasnykiv holodu. In: Holod 1932 – 33 rokiv v Ukrajini, s. 481. Conquest, Robert: The Harvest Of Sorrow. Soviet Collectivization and the Terror-Famine, s. 311. 42 Ibid., s. 311 - 312. 43 Návštěvy sovětského Ruska a Ukrajiny českými občany jsou pospány ve třetí části práce. 41

19

režimu, přičemž kategoricky odmítal zprávy tisku, referujícího o hladu v Sovětském svazu. Závěry známé a vážené osobnosti měly značný vliv na veřejné mínění obyvatel v západní Evropě. Stalin si tento fakt dobře uvědomoval a snažil se ho proto využít ve svůj prospěch.44 Fikci vytvořené bolševiky podobně „naletěla“ většina tehdejší levicové inteligence, v níž figurovaly i tak známé osobnosti jako byl např. L. Feuchtwanger, H. Harbuss, R. Rolland nebo G. B. Shaw. Zmíněná taktika mohla jistým způsobem ovlivnit také vyjednávání mezi sověty a představiteli Spojených států o navázání standardních diplomatických styků mezi oběma zeměmi, čehož bylo nakonec úspěšně dosaženo v listopadu 1933, kdy USA oficiálně uznaly SSSR. Zřejmě nejznámějším mystifikátorem, jenž zcela popíral a vyvracel zprávy o hladové katastrofě na Ukrajině a severním Kavkazu v letech 1932 – 33, byl moskevský dopisovatel listu New York Times Walter Duranty. Zmíněný reportér spolupracoval se sovětskými úřady ze všech západních žurnalistů nejtěsněji a těšil se různým privilegiím, mezi něž bezpochyby patřilo poskytování rozhovorů samotným Stalinem. Zároveň byl respektován také v západním demokratickém světě.45 Ještě v listopadu 1932 Walter Duranty prohlašoval, že vyšší úmrtnost v důsledku hladovění populace je nesmysl. Teprve když se zprávy o hladomoru v SSSR na Západě rozšířily, začal tento problém zlehčovat. Například v srpnu 1933 napsal, že zprávy o tragických důsledcích hladu v Rusku jsou pouhým přeháněním, nadsázkou či zlostnou propagandou. Připustil však, že nedostatek potravin, který v roce 1933 sužoval většinu obyvatel Sovětského svazu, zejména pak na Ukrajině, severním Kavkazu a Povolží, mohl mít za následek větší úbytek populace.46 Paradoxně Walter Duranty v roce 1932 dokonce obdržel prestižní Pulitzerovu cenu za nestranné a objektivní reportáže ze Sovětského svazu. Byl tak zcela neprávem vyznamenán člověk, který do světa posílal naprosto lživé informace. Zarážející je však skutečnost, že i když pravda později vyšla najevo, nebylo Durantymu zmíněné ocenění odebráno. Právě naopak, noviny New York Times se k tomuto reportérovi i nadále hlásily a jeho zpravodajství obhajovaly. I díky jeho činnosti nebylo mnoho lidí v západním světě ochotno přijmout očividná fakta.

44

Conquest, Robert: The Harvest Of Sorrow. Soviet Collectivization and the Terror-Famine, s. 314. Svoboda, David: Zapomenutý ukrajinský holocaust. In: Reflex 2002, č. 46, s. 42. 46 Conquest, Robert: The Harvest Of Sorrow. Soviet Collectivization and the Terror-Famine, s. 319. 45

20

Část druhá

Reakce ukrajinské emigrace na události v USSR 1. Ukrajinská emigrace v Československu Ukrajinští emigranti společně s ruskými vytvářeli na našem území v období tzv. první republiky početnou komunitu, která měla podstatný vliv na společenské i kulturní dění v meziválečném Československu. Jelikož však byla ukrajinská emigrace úzce spjata s ruskou, stávalo se, že s ní v povědomí české veřejnosti často splývala. Součástí našeho nově utvořeného státu se po první světové válce stala navíc také Podkarpatská Rus, náležející dnešní Ukrajině (jako Zakarpatská oblast), jejíž populace byla tvořena lidmi zejména ukrajinského a rusínského původu. Přibližně pět tisíc Ukrajinců se na československém území objevilo bezprostředně po roce 1918. Jednalo se převážně o vojáky Západoukrajinské národní republiky, kteří se na našem území ocitli při ústupu před Rudou armádou. Příchod ukrajinských a ruských běženců pochopitelně vyvolával otázku, jak zabezpečit jejich pobyt v Československu. Vznikala tedy řada pomocných akcí.47 Oficiální kruhy začínaly o organizované pomocné akci uvažovat již v lednu 1921. V březnu téhož roku byl ustanoven Zemgor,48 pečující o ruské emigranty. Ukrajinské běžence měl pak na starosti Ukrajinský komitét. Ministerstvo zahraničních věcí ČSR ve svém návrhu na program pomocné akce, schváleném vládou v listopadu 1921, rozdělilo emigranty do dvou skupin. První z nich představovali nemocní, invalidé a děti, jejichž péče byla svěřena Československému Červenému kříži. Ostatní patřili do skupiny druhé, která se o sebe měla postarat více méně sama, studentům však měla být poskytnuta podpora po celou dobu studia.49 Ruská pomocná akce byla nejdříve zamýšlena jako součást pomocné akce pro hladovějící v Rusku.50 Československá vláda již na počátku srpna 1921 vyzvala vlády, s nimiž měla diplomatické styky, k uspořádání mezinárodní porady o pomoci Rusku, jež 47

Veber, Václav a kol.: Ruská a ukrajinská emigrace v ČSR v letech 1918-1945, s. 7 - 8. Jednalo se o orgán eserské strany, jenž byl pověřen péčí o ruskou akci. 49 Veber, Václav a kol.: Ruská a ukrajinská emigrace v ČSR v letech 1918-1945, s. 8 - 9. 50 V letech 1921 - 23 se na území Ruska a především Ukrajiny, která byla válečnými událostmi zasažena nejvíce, rozmohl hladomor. Československo bylo jednou z klíčových zemí, která se aktivně podílela na pomocné akci pro hladovějící. 48

21

se konala v polovině března 1922 v Ženevě. Do čela pomocné akce byl postaven známý polární badatel F. Nansen. Již v srpnu 1921 přitom naše vláda vyzvala ke sbírce pro trpící Rusko, která začala v září téhož roku a jejíž výsledky činily třicet sedm milionů korun, z toho deset milionů tvořila vládní subvence. Československo tak ve výši poskytnuté pomoci zaujalo mezi podporujícími zeměmi hned druhé místo za Německem. Od ledna do července 1922 pak od nás bylo do Ruska odesláno šest transportů, z nichž se část dostala i k českým kolonistům.51 Zpráva o pražské akci ale vyvolala obrovský příliv emigrantů z Ruska i ostatních zemí, kteří do Československa přijížděli bez souhlasu ministerstva zahraničních věcí a bez řádných povolení a dokumentů. Nelegálně se emigranti z Ruska v ČSR usazovali na základě žádosti o tranzit nebo léčebný pobyt. Velká řada z nich také naše hranice přešla tajně mimo hraniční přechody.52 Velmi složité proto bylo právní postavení emigrantů z Ruska a Ukrajiny, kteří většinou odmítli stát se občany Sovětského svazu. Pokud se tedy neasimilovali v novém prostředí, v němž žili, měli statut občanů – emigrantů Společnosti národů. Částečně rozřešen byl tento problém až na konferenci Společnosti národů v roce 1928, kde došlo k uzavření několika dohod, jejichž nevýhoda ovšem tkvěla v pouhém doporučení, nikoli v závazku signatářských států. Nejdůležitější pak bylo rozhodnutí o vydávání zvláštních mezinárodních osobních dokumentů, tzv. nansenovských pasů, legalizujících postavení také emigrantů z Ruska a Ukrajiny v tehdejším svobodném světě. Československá vláda přijala toto doporučení jako závazné od roku 1930.53 Srovnání počtu emigrantů z Ruska a Ukrajiny v ČSR s ostatním světem poskytuje statistika Společnosti národů z roku 1928, vypracovaná v souvislosti s projednáváním ruské otázky (život emigrace). Ač zahrnuje jen členské státy této organizace (a ani ne všechny), vyplývá z ní, že ČSR byla přibližně na osmém místě z hlediska počtu těchto emigrantů v zemi (24 000) za Francií a Německem (oba po 400 000), Polskem (100 000), Čínou (88 000), Litvou (30 000), Jugoslávií (27 000) a Bulharskem (26 000). Podpora poskytovaná naší republikou emigrantům z Ruska a Ukrajiny byla ovšem větší, než v ostatních jmenovaných státech dohromady.54

51

Veber, Václav a kol.: Ruská a ukrajinská emigrace v ČSR v letech 1918-1945, s. 9. Ibid., s. 10. 53 Ibid., s. 78. 54 Ibid., s. 58. 52

22

Přesný počet ukrajinských emigrantů v poválečném Československu je dodnes předmětem sporů a dohadů, jelikož neexistovala žádná oficiální statistika. Odhady počtu ukrajinských emigrantů v ČSR se pohybují od několika tisíc až po desetitisíce. Příčinou tak rozdílných údajů jsou zřejmě nejasnosti v nazírání na postavení Podkarpatské Rusi v Československu, jejíž obyvatelé byli do některých odhadů také začleněni.55 Ukrajinští emigranti měli často potíže s vyčleněním se z jednotné skupiny zvané obecně ruští emigranti. To se jim po válce podařilo především v Československu, jejíž vláda toto vydělení respektovala na rozdíl od Bulharska či Jugoslávie. Československé úřady ale byly tolerantní a umožňovaly svobodnou existenci nejrůznějších ukrajinských organizací a spolků, včetně samostatného školství, které bylo v ČSR poměrně dobře zastoupené a kvalitní. Vrchol ukrajinského školství v meziválečném Československu reprezentovala Ukrajinská svobodná univerzita, která svou činnost původně zahájila ve Vídni, odkud se ale v roce 1921 přesídlila do Prahy. Univerzita měla filozofickou, právnickou a přírodovědnou fakultu, přičemž hostovala též na Filozofické fakultě Karlovy univerzity. Její zřízení schválilo ministerstvo školství a národní osvěty v souladu s usnesením Akademického senátu Univerzity Karlovy. Jako první ukrajinská vysoká škola v Praze se tato Univerzita stala centrem ukrajinského vědeckého života v Československu.56 Dalšími dvěma významnými ukrajinskými školami byly Ukrajinská hospodářská akademie v Poděbradech, založená v roce 1921, a Ukrajinská vysoká pedagogická škola M. Drahomanova, která zahájila svou činnost v roce 1923 za finanční podpory vlády jako dvouletá škola pro přípravu učitelů základních škol a osvětových pracovníků.57 Ukrajinská politická emigrace v Československu se dělila v podstatě na dvě základní křídla, a to monarchistické a republikánské. Toto rozdělení se rodilo již za světové války, kdy představitelé ústředních mocností hledali na Ukrajině spojence proti carovi. Monarchistické křídlo Skoropadského58 s plánem vytvořeni tzv. Velké Ukrajiny (tj. sovětské i polské, případně i rumunské a československé) hledalo podporu v Berlíně. Petljurovo59 republikánské křídlo plánovalo vznik samostatné demokratické Ukrajiny jen ze sovětské části a hledalo podporu ve Varšavě. Obě křídla měla svá hlavní stanoviště 55

Veber, Václav a kol.: Ruská a ukrajinská emigrace v ČSR v letech 1918-1945, s. 71. Ibid., s. 17. 57 Ibid., s. 17 - 18. 58 Pavlo Skoropadskyj (1873 - 1945) - heťman Ukrajinské republiky v roce 1918. 59 Symon Petljura (1879 - 1926) - vůdčí postava Direktoria Ukrajinské národní republiky v letech 1918 - 1919. 56

23

v zahraničí (Německo, Polsko), přičemž v Československu vytvořila pouze své pobočky. V meziválečném období byly oba tyto směry postupně doplňovány dalšími jinak se orientujícími seskupeními. Zvláštní skupinou byli např. tzv. federalisté, jejichž cílem bylo vytvoření federativní Ukrajiny (částmi měly být Ukrajina, Halič, Kubáň) jako samostatného státu. Sdruženi byli v organizaci Ukrajinská Hromada.60 Starosti způsobovali československé vládě ukrajinští nacionalisté, kteří nejprve založili Svaz pro osvobození Ukrajiny a v roce 1925 Ligu ukrajinských nacionalistů, jež vzápětí ustavila své pobočky v Poděbradech, Liberci a Brně. K nezávislé Ukrajině hodlali nacionalisté připojit Bukovinu i Podkarpatskou Rus. V roce 1927 z Ligy vznikl Svaz organizací ukrajinských nacionalistů, který zapustil své kořeny i mimo ČSR. V roce 1929 byl naposled přejmenován na Organizaci ukrajinských nacionalistů, která začala spolupracovat s italskými fašisty a od roku 1933 i s německými nacisty. Ve 30. letech pracovala většinou ilegálně, měla však vliv na řadu dalších spolků.61 V politické oblasti zaujímaly Ukrajinci naprosto odlišný postoj od Rusů, zvláště pak ve 30. letech, kdy se rozcházeli diametrálně. Do popředí totiž vystupovaly plány na vytvoření Velké Ukrajiny, které však pochopitelně narážely na odpor československých vládních orgánů v souvislosti s Podkarpatskou Rusí, jež v těchto plánech vždy nějakým způsobem figurovala. Na přelomu dvacátých a třicátých let 20. století zasáhla též ruskou a ukrajinskou emigraci v ČSR hospodářská krize, která byla znásobená politickou nejistotou, poněvadž režim bolševiků v SSSR dosud nepadl a v Evropě začal v mnoha zemích fungovat politický systém založený na diktatuře a nesvobodě. Na počátku třicátých let 20. století počet emigrantů z Ruska a Ukrajiny klesl v ČSR zhruba o polovinu. Jedním z důvodů mohlo být také výrazné omezování ruské pomocné akce, k němuž docházelo již od poloviny dvacátých let.62 Navíc po nástupu nacistů v Německu roku 1933 odtud začala do ČSR proudit nová vlna uprchlíků. Již v roce 1934 byl podle úředních statistik počet emigrantů z Německa a Rakouska v ČSR přibližně pětkrát větší, než počet u nás žijících uprchlíků z Ruska a Ukrajiny. Vládní prioritou se proto stali utečenci před nacismem.63

60

Veber, Václav a kol.: Ruská a ukrajinská emigrace v ČSR v letech 1918-1945, s. 71 - 72. Ibid., s. 72. 62 Ibid., s. 73 - 74. 63 Ibid., s. 79. 61

24

2. Formy protestu ukrajinské emigrace v ČSR i ve světě

2.1. Diplomatické formy protestu Mezi prvními, kdo se snažil upozornit světovou veřejnost na hrůzné události na sovětské Ukrajině, figurovaly ženské ukrajinské organizace, z nichž byla velmi důležitá Národní rada ukrajinských žen se sídlem v Praze, kterou vedla po celou dobu trvání první republiky známá osobnost paní Sofija Rusová. V Československu žila od roku 1922 a nejprve působila jako lektorka francouzštiny na Ukrajinské hospodářské akademii v Poděbradech. Od roku 1923 pak zastávala místo profesorky Ukrajinského vysokého pedagogického institutu M. Drahomanova v Praze.64 Právě S. Rusová společně se sekretářkou Národní rady se v dubnu 1932 obrátila s prohlášením „Hlad na Ukrajině“ ke světové veřejnosti, aby upozornila na vzmáhající se hladomor ve své vlasti. Mimo jiné se v něm uvádělo: „Na východní Ukrajině řádí hlad, skutečný hlad se všemi jeho strašnými morálními i fyzickými projevy. Bylo možné ho očekávat tak za dva tři roky, než by zasáhl celé území Ukrajiny, on se však objevil již nyní, přičemž bolševický tisk je sám nucen uznat jeho existenci. Toto neštěstí, jež zasáhlo celou zemi s miliony lidmi, nebylo způsobeno objektivními příčinami, jako neúrodou nebo klimatickými podmínkami; ne, on byl vyvolán uměle politickým režimem, v němž musí žít ukrajinský národ.“65 Sofija Rusová pak v prohlášení citovala zprávy bolševického tisku, v němž se psalo o katastrofální situaci na ukrajinském venkově v souvislosti s jarní osevní akcí, která byla splněna jen z malé části, z čehož hrozily tragické následky v podobě hladovění místní populace. Ve výzvě byly popsány též represivní praktiky bolševiků, uplatňované na bezbranných rolnících a masové pronásledování tzv. kulaků. Od 14. do 19. května 1932 se ve francouzském Grenoblu uskutečnil Mezinárodní ženský kongres Ligy pro mír a svobodu, jež byla založena v roce 1915. Liga se scházela jednou za tři roky. Za ukrajinské ženy se kongresu zúčastnily S. Rusová a sekretářka Národní rady ukrajinských žen Ch. Kononenková, jež několikrát vystoupily s projevem, ve kterém poukazovaly na zločinnost sovětského režimu, spočívajícího v týrání rolníků na Ukrajině hladem. Sofija Rusová ve svém vyjádření požadovala, aby bolševický režim, který dle ní byl režimem teroru a násilí páchaného na národech, které měly tu smůlu, že 64

Rachůnková, Zdeňka: Práce ruské, ukrajinské a běloruské emigrace vydané v Československu 1918-1945. Díl 1, Sv. 2., s. 637. 65 NA, f. UM, k. 8, Národní rada ukrajinských žen - výzva „Holod na Ukrajini“ z roku 1932.

25

musely žít v Sovětském svazu, rázně odsoudila Společnost národů. Ch. Kononenková ve svém prohlášení zase hovořila o krvavých událostech, k nimž v té době docházelo na řece Dněstru, která tvořila přirozenou hranici mezi SSSR a Rumunskem, kam se zoufalí rolníci snažili uprchnout před smrtí hladem. Sovětská pohraniční stráž totiž bez milosti na utečence střílela, přičemž zabila i mnoho žen, dětí a starců.66 V akcích protestu se vedle ukrajinských žen v ČSR významně angažovaly také lvovské Ukrajinky, jejichž hlavní představitelka M. Rudnycká se v srpnu 1933 obrátila ke všem mezinárodním ženským organizacím s výzvou přeloženou do řady jazyků, v níž apelovala na světovou solidárnost s trpícím ukrajinským národem. Díky jejímu úsilí se podařilo, že několik mezinárodních ženských organizací zaslala svá memoranda týkající se hladomoru na Ukrajině předsedovi Rady Společnosti národů, jímž v té době byl norský premiér a minstr zahraničí J. L. Mowinckel. V této záležitosti M. Rudnycká spolu s předsedkyní Ukrajinského ženského svazu v Praze Z. Mirnou navštívily také známou českou političku, senátorku F. Plamínkovou, která protestní akce proti hladu vyvolaném bolševiky na Ukrajině taktéž podpořila.67 Výrazně proti sovětské politice na Ukrajině protestovala i řeckokatolická církev v čele se lvovským metropolitou A. Šeptyckým. V červenci 1933 vydal Ukrajinský řeckokatolický episkopát haličské církevní oblasti ve Lvově prohlášení „Všem lidem dobré vůle“, které bylo podepsáno A. Šeptyckým i všemi východohaličskými biskupy. Ve výzvě bylo obsaženo mj. toto: „Ukrajina v předsmrtných křečích! Obyvatelstvo vymírá smrtí hladem. Založena jsouc na nespravedlnosti, podvodu, znemravnění – lidojedská soustava státního kapitalismu docela zpustošila tuto zem, před nedávnem ještě bohatou…“68 Toto prohlášení se zmiňovalo také o známém protestu, který vznesl v roce 1930 Vatikán proti bolševictví a k němuž se připojil celý tehdejší katolický svět. Dále uvádělo např. následující: „Nyní vidíme následky bolševického postupu: situace se tam den ode dne stává hrozivější. Prosíme tudíž všech křesťanů celého světa, všech věřících v Boha, zejména však dělníků a sedláků, především arci našich krajanů, aby se připojili k tomuto projevu protestu a žalu a postarali se zároveň o pokud možno největší jeho rozšíření do nejvzdálenějších končin světa.“69

66

Vrons'ka, T. V., Ostaško, T. S.: Dijalnisť ukrajins'kych hromads'kych orhanizacij v emihraciji z pryvodu holodu v USRR. In: Holod 1932 - 1933 rokiv v Ukrajini, s. 767. 67 Vrons'ka, T. V., Ostaško, T. S.: Učasť ukrajins'kych zarubižnych polityčnych ta hromads'kych orhanizacij v akcijach protestu 30-ch rr. XX. st. proty holodomoru v USRR. In: Ukrajins'kyj istoričnyj žurnal, 2003, № 5, s. 76. 68 Bočkovskyj, Olherd Ippolit: Hlad na Ukrajině, s. 15. 69 Ibid., s 15.

26

Na patnáctém kongresu Mezinárodní studentské organizace, která se konala v Benátkách na přelomu srpna a září 1933, vystoupili s projevem členové Ústředního svazu ukrajinských studentů se sídlem v Praze, kteří se obrátili na všechny přítomné, aby je upozornili na strašný hladomor ve své vlasti, jenž podle nich úmyslně zapříčinila sovětská vláda za účelem vyhlazení ukrajinského národa. Ukrajinští studenti usilovali o to, aby světová veřejnost obrátila pozornost k událostem na Ukrajině a donutila tak vládu SSSR k uznání existence hladu, čímž by mohla být zahájena oficiální a masivní pomocná kampaň pro strádající. Za situace, kdy bolševici popírali fakt hladomoru, totiž nebylo možné plánovanou a plošnou humanitární akci uspořádat.70 Z výzvami k mezinárodním organizacím i světové veřejnosti vystoupily též různé ukrajinské spolky a sdružení. V červnu 1933 např. zveřejnil výzvu k celému kulturnímu světu v souvislosti s hladomorem na Ukrajině Svaz ukrajinských žurnalistů a spisovatelů se sídlem v Praze, který kromě samotného protestu vyžadoval i vyslání speciální komise mezinárodního charakteru do Sovětského svazu, jež měla vyšetřit fakt hladomoru na Ukrajině a postarat se o zřízení pomocných výborů na záchranu umírajících.71 Svaz ukrajinských žurnalistů a spisovatelů zasedal také v říjnu 1933 přímo v Praze, kde se probíraly výsledky usnesení Kongresu evropských národnostních menšin ze září téhož roku, na němž byla přijata rezoluce o ukrajinské hladové katastrofě. Na sjezdu v Praze pak vystoupila M. Rudnycká s referátem o aktuálním dění ohledně organizace pomoci hladovějícím a ohlasu ukrajinských výzev a protestů ve Společnosti národů.72 Protestů proti bolševickému teroru na Ukrajině se aktivně účastnila i ukrajinská emigrantská politická reprezentace. V srpnu 1933 vydaly na mezinárodní socialistické konferenci v Paříži společný manifest ke všem socialistickým stranám a dělnickým organizacím světa o situaci na Ukrajině tři ukrajinské socialistické strany: Ukrajinská socialisticko – radikální strana (Ivan Makuch a Matvij Stachiv), Ukrajinská sociálně demokratická strana (L. Hankevyč a Ivan Kvasnyca) a Ukrajinská sociálně demokratická dělnická strana (Panas Fedenko, Isak Mazepa). V provolání těchto tří stran se uvádělo: „Po čtrnácti letech této diktatury umírají dělníci a sedláci hladem. Jedinou příčinou hladu je bezohledné hospodářské vykořisťování ukrajinského lidu sovětskou diktaturou. Rok co rok vyváží sovětská vláda miliony tun obilí z Ukrajiny do svých hospodářských středisek anebo do ciziny za 70

Vrons'ka, T. V., Ostaško, T. S.: Dijalnisť ukrajins'kych hromads'kych orhanizacij v emihraciji z pryvodu holodu v USRR. In: Holod 1932 - 1933 rokiv v Ukrajini, s. 768. 71 Ibid., s. 769. 72 Sojuz ukrajinskych žurnalistiv i pysmennykiv na čužyni, In: Ukrajins'kyj tyždeň, 1933, č. 45, s. 2.

27

nízké ceny, aby tak získala cizí valutu.“73 Zpráva se dále zmiňovala také o neuvěřitelném politickém teroru na Ukrajině, který se projevoval sesazováním ukrajinských komisařů a jejich nahrazování ruskými, pronásledováním bezbranného obyvatelstva atd. Tento stav měl údajně vyvolat i nespokojenost a rozhořčení v řadách ukrajinských komunistů, proti nimž však sovětská vláda postupovala stejně jako proti „nepřátelským živlům“. Mnoho z nich bylo zastřeleno nebo uvězněno. Organizace a strany, které manifest podepsaly, se proto obracely o pomoc ke všem socialistickým stranám a žádaly, aby tyto protestovaly především proti vývozu potravin z Ukrajiny a proti bolševickému teroru v USSR.74 Z hlediska upozornění na problém hladomoru v sovětské Ukrajině sehrál velmi důležitou roli Kongres evropských menšin, jenž proběhl v polovině září 1933 v Bernu, neboť na něm byla tato otázka projednávána. Navíc generální tajemník Dr. Ewald Ammende již v srpnu 1933 vystoupil s prohlášením o nebezpečí hladomoru v Sovětském svazu a o nutnosti včasného zorganizování mezinárodní pomocné akce na záchranu sovětského obyvatelstva, postiženého touto pohromou. Předseda Kongresu Dr. Wilfan (poslanec a zástupce Slovinců z Itálie) hned v úvodu konstatoval fakt strašného hladu v SSSR a vyslovil soustrast zástupcům národů, jejichž krajané byli oběťmi této bolševiky zaviněné tragédie. Zmíněnou záležitostí se následně zabýval ruský delegát z Estonska, profesor Kurčinskij, přičemž apeloval na Mezinárodní Červený kříž, aby zakročil na záchranu obětí hladomoru v sovětské říši. Na Kongresu též vystoupila M. Rudnycká, ukrajinská delegátka z Polska, která ostře odsoudila politiku sovětské vlády. Zároveň vyslovila politování nad tím, že v době, kdy moskevští imperátoři fyzicky vyhlazovali ukrajinský národ, některé evropské státy navazovaly se Sovětským svazem přátelské styky.75 Kongres evropských národnostních menšin jednohlasně projevil sympatie právě zřízené mezinárodní nekonfesní pomocné akci ve prospěch obětí hladomoru v SSSR.76 Z českého denního tisku o tom informovaly např. Národní listy, jež napsaly: „S projevy souhlasu byla potom odhlasována resoluce o ruské hladové katastrofě. V resoluci poděkovaly národnostní skupiny evropské, sdružené na evropském kongresu národnostním, všem těm, kdož vyzývali v posledních dnech k pomoci lidem, kteří hynou v Rusku, bez rozdílu náboženství a národnosti. Jsou toho názoru, že vzhledem k zhoršení hladu, které nastane v zimě, musí pokládati 73

Ukrajinští socialisté protestují před celým světem, Právo lidu, 24. 8. 1933, s. 5. Ibid. 75 Bočkovskyj, Olherd Ippolit: Hlad na Ukrajině, s. 21 - 22. 76 Ibid., s. 22. 74

28

veřejné mínění celého světa toto pomocné dílo za základní mravní povinnost. V resoluci se dále konstatuje, že všichni účastníci evropského kongresu národnostního učiní vše, aby pomocné dílo podporovali“77 Ukrajinští emigranti se velmi často s žádostmi, výzvami i protesty obraceli také na představitele nejvyšší mezinárodní autority tehdejší doby, jíž byla Společnost národů. Ukrajinské organizace poslaly několik dopisů, které líčily katastrofální situaci v USSR i její příčiny, tehdejšímu předsedovi Rady Společnosti národů, norskému premiérovi a ministrovi zahraničí J. L. Mowinckelovi. V jednom z dopisů jej M. Rudnycká vyzývala, aby se otázka hladomoru na Ukrajině projednala na řádném zasedání této mezinárodní organizace.78 Problematika hladomoru v sovětské Ukrajině pak byla opravdu probírána na 76. zasedání Rady Společnosti národů (nikoliv tedy v rámci celé organizace) v červenci 1933. O tom, jak došlo v Radě S.N. k rozpravě o daném tématu, její předseda J. L. Mowinckel v rozhovoru s ženevským dopisovatelem Le Matinu prohlásil: „Nejsnadnější by bylo ovšem nepodnikati nic. Ježto zde běželo o zem, která nemůže projeviti sama svou vůli a jež nepatří do S.N., byl bych nejlépe vyhověl obvyklým pravidlům, kdybych býval hodil do koše dojímavé listiny, které mi byly doručeny. Avšak měl jsem za to, že nesmím takovým byrokratickým způsobem odbýti tuto trapnou věc. Byla to věc mého svědomí, ježto neměla politického rázu, nýbrž byla rázu humanitního. Vždyť zde běželo, jak jsem byl informován, o životy milionů.“79 O možnosti vytvoření pomocné akce pro strádající a umírající následně uvedl: „Vím, že právně a politicky nějaká akce není snadná. Avšak je snad možné, aby svorně byl učiněn dotaz u moskevské vlády, zda by nepokládala vhodné připustiti na území, postižené pohromou, mezinárodní komisi, jež by vyšetřila na místě stav věcí a pomocné akce.“80 Norský politik byl v tomto ohledu více než optimistický, neboť sovětská vláda fakt hladomoru popírala a vyvracela, za žádnou cenu by proto nepřipustila na svém území jakoukoliv komisi, která by tragické události měla vyšetřovat, nemluvě o pomocné akci. Schůze Rady, na níž se J. L. Mowinckel snažil přesvědčit své kolegy o nutnosti pomoci pro Ukrajinu, trvala dlouho, přičemž její účastníci projevili v diskuzích o tuto tragédii zájem. Rada Společnosti národů se však nakonec usnesla, že nemůže ve věci

77

Kongres menšin o hladu v Rusku, Národní listy, 20. 9. 1933, s. 2. Vrons'ka, T. V., Ostaško, T. S.: Dijalnisť ukrajins'kych hromads'kych orhanizacij v emihraciji z pryvodu holodu v USRR. In: Holod 1932 - 1933 rokiv v Ukrajini, s. 772. 79 Bočkovskyj, Olherd Ippolit: Hlad na Ukrajině, s. 20. 80 Ibid. 78

29

přímo zasáhnout a tak veškerý listinný materiál postoupila Mezinárodnímu Červenému kříži, přičemž požádala J. L. Mowinckela, aby o tom osobně vyrozuměl sovětskou vládu. Jediné na čem se tedy 76. schůze Rady Společnosti národů v této záležitosti usnesla, bylo formální uznání a potvrzení faktu hladomoru v SSSR.81 Od 25. září 1933 se pak sešlo čtrnácté Shromáždění Společnosti národů, jehož předsedou byl zvolen jihoafrický delegát De Water. Zúčastnili se ho přitom zástupci padesáti tří států z celkových padesáti sedmi, jež byly členy Společnosti národů. Toto Shromáždění zasedalo do 11. října 1933, tedy dva a půl týdne, což byla dosud nejkratší doba.82 Právě De Waterovi adresoval 27. září 1933 čelní představitel Ukrajinské národní republiky v exilu O. Šulhyn dopis, v němž popisoval složitou situaci svého národa, který pod bolševickým jařmem nesmírně trpěl úmyslně vyvolaným hladomorem. Olekdandr Šulhyn v něm též vyzýval Společnost národů, aby v uvedené záležitosti zasáhla, přičemž vyjmenoval tři hlavní požadavky či podmínky, které měly být splněny. Za prvé žádal přijetí nezbytných opatření, jež by zamezily nadměrnému vývozu obilí ze Sovětského svazu, které z velké části pocházelo právě z hladem trpící Ukrajiny. Druhý bod se týkal zorganizování speciální komise, která měla na místě zjistit rozměry neštěstí a poslední požadavek souvisel s vytvořením mezinárodní pomocné akce pro hladovějící v USSR.83 Ohlas výzev adresovaných funkcionářům čtrnáctého Shromáždění Společnosti národů v souvislosti s hladomorem na Ukrajině nejspíš nebyl dostatečně velký a pokud se o dané problematice v rámci zmíněného Shromáždění vůbec jednalo, tak jen velmi okrajově. Mnoho politiků a významných osobností, na něž se ukrajinští emigranti v této záležitosti obraceli, si dobře uvědomovalo důsledky tragédie, nezbylo jim ale nic jiného, než ji pouze s politováním vzít na vědomí, poněvadž v situaci, kdy sovětská vláda fakt hladomoru popírala, nemohli efektivně zakročit, přičemž ignorovat Sovětský svaz zcela si v tíživé hospodářské i mezinárodní situaci nedovolili. V souvislosti s cestou významného francouzského politika tehdejší doby do SSSR, jenž po návratu do Francie sovětský režim chválil a zprávy o hladu na Ukrajině popíral, mu O. I. Bočkovskyj napsal otevřený dopis, v němž se snažil uvést věci na pravou míru. Zmíněným politikem nebyl nikdo jiný než Édouard Herriot, předseda Radikální strany a 81

Bočkovskyj, Olherd Ippolit: Hlad na Ukrajině, s. 21. Chmelař, Josef: Čtrnácté Shromáždění Společnosti národů. In: Zahraniční politika, 1933, č. 11 - 12, s. 665 666. 83 Maročko, I. Vasyl: Henocyd ukrajins'koho narodu (1932 – 1933). In: Holodomory v Ukrajini 1921-1923, 1932-1933, 1946-1947. Zločyny proty narodu, s. 146 - 147. 82

30

několikanásobný ministerský předseda meziválečné Francie. Olherd Ippolit Bočkovskyj byl významnou postavou ukrajinské emigrace v ČSR. V Čechách přitom žil již od roku 1905. Mimo jiné působil jako docent na Ukrajinské hospodářské akademii v Poděbradech a byl jedním z vůdců zahraniční delegace Ukrajinské sociálně demokratické dělnické strany. V roce 1933 pak stanul v čele Pomocného akčního výboru v Praze.84 Pan docent Bočkovskyj v dopise É. Herriotovi, jenž byl původně otištěn 9. září 1933 (napsán však byl již 5. září 1933) ve lvovském ukrajinském časopise Dilo mj. následující: „Vaše cesta do Moskvy tentokráte vedla Ukrajinou. Vy jste projel napříč touto zemí, osudem tragicky postiženou, ale Vy jste jí neviděl. Jinak nedovedu si vysvětliti nadšení, s jakým mluvil jste v Kyjevě a Charkově o vymoženostech bolševického režimu. (…) Ovšem, Vy jste neviděl hrůzy současného stavu věcí na Ukrajině, jako nevidělo před Vámi nelidských utrpení v S.S.S.R. mnoho vynikajících cizinců, kteří navštívili tento bolševický „Mrtvý dům“. Takový už je zvláštní osud těchto očividců: nevidí bezútěšné zoufalství sovětské skutečnosti a zároveň jsou nadšeni planetárními přeludy rudé Moskvy.“85 Usnesením lvovského Ústředního výboru pro záchranu sovětské Ukrajiny bylo rozhodnuto, že poslední říjnová neděle roku 1933, která připadala na 29. října, měla být dnem všeukrajinského smutku a protestu proti hladové politice bolševiků v USSR. Toho dne měli Ukrajinci ze všech zemí světa konat smuteční bohoslužby a následně protestní schůze, na nichž se mělo hovořit o zoufalé situaci ukrajinského národa. Zároveň se měly tuto neděli uspořádat peněžité sbírky ve prospěch trpících, přičemž účastníci protestu měli držet ze solidarit celý den půst.86 Zmíněné manifestace se 29. října 1933 zúčastnili též Ukrajinci žijící v ČSR. Nejprve se účastníci „Dne žaloby a protestu“ sešli na bohoslužbě v řeckokatolickém kostele sv. Klimenta (ve 13:45) v Praze na Starém Městě (Karlova ulice), kde se konala panachyda za zemřelé na Ukrajině. Ve tři hodiny odpoledne pak proběhla manifestace zúčastněných na Slovanském ostrově, kde ke všem promluvil předseda Pražského pomocného výboru pro hladovějící na Ukrajině, pan docent Bočkovskyj. V Polsku, odkud celá akce původně vzešla, však místní úřady manifestaci zakázaly kvůli atentátu, spáchaného mladým ukrajinským nacionalistou na sovětském konzulátu ve Lvově.87

84

Rachůnková, Zdeňka: Práce ruské, ukrajinské a běloruské emigrace vydané v Československu 1918-1945. Díl 1, Sv. 1., s. 96. 85 Bočkovskyj, Olherd Ippolit: Hlad na Ukrajině, s. 26. 86 Ibid., s. 24. 87 Deň nacionalnoho protestu i žaloby. In: Ukrajins'kyj tyždeň, 1933, č. 47, s. 3 - 4.

31

2.2. Radikální akce Část ukrajinských emigrantů však neprotestovala jen poklidnou diplomatickou cestou, nýbrž se snažila světovou veřejnost na bolševický teror na Ukrajině upozornit též prostřednictvím násilného činu, spáchaného na některém z reprezentantů sovětské moci v zahraničí. Tohoto úkolu se chopila Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN), která vykazovala radikální tendence a často neváhala při uskutečňování svých záměrů porušit zákon. Představitelé Organizace ukrajinských nacionalistů se po nedostatečném ohlasu výzev a protestů ukrajinské emigrace, směřovaných k významným světovým institucím i osobnostem tehdejší doby, rozhodli spáchat atentát na sovětského konzula ve Lvově. Tento záměr byl odsouhlasen na konferenci OUN v Berlíně 3. června 1933. Vedení OUN se rozhodlo najít ve svých řadách dobrovolníka, jenž by naplánovaný čin provedl. K jeho vykonání se přihlásil mladý student ukrajinského gymnázia88 ve Lvově Mykola Lemyk. Dostal instrukce, podle nichž měl zabít sovětského konzula ve Lvově a poté se sám dobrovolně přihlásit na policii a ke všemu se doznat. Soudní proces měl ukrajinským nacionalistům následně poskytnout příležitost k obžalobě sovětského režimu a zároveň měl upoutat pozornost široké veřejnosti na utrpení obyvatel sovětské Ukrajiny, kteří pod bolševickou vládou umírali hladem.89 Mykola Lemyk na sovětský konzulát ve Lvově přišel 21. října 1933 přibližně v 11 hodin dopoledne a žádal o přijetí u konzula. Po necelé čtvrthodině čekání se ho jeden z úředníků zeptal na účel jeho návštěvy. V tu chvíli Lemyk vytáhl revolver a dvěma ranami na místě usmrtil jistého O. Majlova, konsulárního tajemníka. Další dva úředníky, kteří přispěchali Majlovi na pomoc, Lemyk jen zranil. Konzul, jenž v tu chvíli setrvával ve vedlejší místnosti, zavolal policii, která útočníka posléze zadržela. Ten se nebránil a k činu se dle instrukcí přiznal. Navíc se přihlásil také ke svému členství v ukrajinské nacionalistické organizaci, která mu podle jeho slov útok nařídila.90 Lvovský vojvoda Prazmowski vyslovil sovětskému konzulovi politování nad tímto činem. Polský ministr zahraničí projevil svoji účast také sovětskému velvyslanci ve

88

V některých pramenech bývá uváděn již jako student lvovské univerzity. Vrons'ka, T. V., Ostaško, T. S.: Učasť ukrajins'kych zarubižnych polityčnych ta hromads'kych orhanizacij v akcijach protestu 30-ch rr. XX. st. proty holodomoru v USRR. In: Ukrajins'kyj istoričnyj žurnal, 2003, № 5, s. 73. 90 Politická vražda ve Lvově, České slovo, 22. 10. 1933, s. 4. 89

32

Varšavě, přičemž atentát razantně odsoudil. V polské veřejnosti vzbudil teroristický čin značný rozruch. Celá záležitost byla vnímána jako provokace.91 Ihned po uvěznění Mykoly Lemyka lvovská policie provedla razii u dalších členů ukrajinské nacionalistické organizace, přičemž třicet z nich zatkla. Vyšetřování útočníka M. Lemyka byl přítomen také legační rada sovětského vyslanectví ve Varšavě Podolskij a zástupce polského ministerstva zahraničí. Lvovské úřady v souvislosti s atentátem též zastavily několik ukrajinských nacionalistických listů, přičemž redaktoři těchto listů byli zatčeni.92 Mimořádný soud s Mykolou Lemykem se odehrál již 30. října 1933. Jeho hlavním obhájcem se stal známý ukrajinský advokát Stepan Šuchevyč. Během procesu, trvající jen jeden den, Mykola Lemyk objasnil motivy svého činu, který měl být protestem proti bolševické politice na Ukrajině. Obhájce Šuchevyč prosil pro svého klienta mírnější trest vzhledem k okolnostem, jež Lemyka k atentátu vedly. Šuchevyčovo úsilí podpořil také představitel Ukrajinské sociálně demokratické strany V. Starosolskyj. Kromě Šuchevyče mladého atentátníka obhajovalo i několik dalších ukrajinských advokátů, kteří se ze své vlastní vůle s velkým zájmem a zapálením v procesu angažovali. Jistý S. Biljak například navrhoval vyslechnout celou řadu svědků, kteří by soudu potvrdili fakt hladomoru na Ukrajině i s jeho příčinami a důsledky. Mezi nimi měla figurovat také poslankyně polského Sejmu M. Rudnycká. Soud ale veškeré návrhy obhajoby zamítl a prohlásil je za politicky účelné. Původní záměr OUN využít soudního procesu k obžalobě sovětského režimu se tedy nezdařil.93 Mimořádný soud nakonec M. Lemyka odsoudil k doživotí, i když mu původně hrozil i trest smrti. Vzal totiž v úvahu jako polehčující okolnost jeho doznání a přihlédl i k mladému věku pachatele.94 Na začátku druhé světové války byl M. Lemyk z vězení propuštěn a opět se aktivně zapojil do činnosti Organizace ukrajinských nacionalistů. V roce 1941 ho však na Ukrajině zatklo a následně popravilo gestapo.95 Odsouzení Mykoly Lemyka vyvolalo ve Lvově vlnu demonstrací pod vedením OUN. Před budovou lvovského vojvodství byli těžce zraněni střelbou z revolveru dva 91

Útok na sovětský konsulát ve Lvově, Lidové noviny (ráno), 22. 10. 1933, s. 3. Po lvovském atentátu, Duch času, 25. 10. 1933, s. 1. 93 Vrons'ka, T. V., Ostaško, T. S.: Učasť ukrajins'kych zarubižnych polityčnych ta hromads'kych orhanizacij v akcijach protestu 30-ch rr. XX. st. proty holodomoru v USRR. In: Ukrajins'kyj istoričnyj žurnal, 2003, № 5, s. 73 - 74. 94 Ukrajinský vrah sovětského úředníka odsouzen, Pražské noviny, 1. 11. 1933, s. 6. 95 Mykola Lemyk, Wikipedia, on-line text (http://en.wikipedia.org/wiki/Mykola_Lemyk), staženo 22. 8. 2008.

92

33

zasahující policisté i dva demonstranti. Jedna žena, která se nepokojů vůbec neúčastnila, byla dokonce zabita. Policie přímo na místě zatkla celkem devatenáct lidí. Následně byly provedeny domovní prohlídky, při nichž policie zadržela několik dalších osob, u nichž se našly zbraně a munice.96 Nepokoje však v souvislosti s odsouzením Mykoly Lemyka i razantním zákrokem lvovské policie proti ukrajinským demonstrantům propukly na začátku listopadu 1933 v celé východní Haliči. Organizace ukrajinských nacionalistů totiž na zmíněném území prováděla sabotáže, spočívající v pokusech o žhářství v některých městech a vesnicích. Docházelo proto k hromadnému zatýkání Ukrajinců, přičemž nejvíce osob bylo zadrženo v Samboru a Tustanovicích.97 Teroristické akce ukrajinských nacionalistů však protestnímu hnutí ukrajinských emigrantů, snažících se upozornit svět na hrůzy, k nimž v sovětské Ukrajině docházelo, zcela jistě nepomohly, naopak mu výrazně uškodily. Atentát i nepokoje ve východní Haliči sice pozornost upoutaly, avšak velmi negativní. Ukrajinští nacionalisté tak byli po těchto událostech nejen polskou, ale i světovou veřejností vnímáni jako teroristé, kteří se k prosazení svých cílů neštítí užít násilí. V očích mnoha lidí proto klesli na stejnou úroveň jako ti, proti nimž tak zarytě bojovali, nehledě na skutečnost, že jejich aktivita vrhala špatné světlo na celou ukrajinskou populaci v zahraničí.

96 97

Výtržnosti Ukrajinců ve Lvově, Moravskoslezský deník, 1. 11. 1933, s. 5. Hromadné zatýkání v Haliči, Duch času, 3. 11. 1933, s. 1.

34

3. Ukrajinský tisk informující o hladu v USSR

3.1. Tisk ukrajinské emigrace v ČSR Tisk ukrajinské emigrace v Československu nebyl pochopitelně tak rozšířen jako český denní tisk a časopisy. Zároveň také sloužil k informování úzkého okruhu čtenářů, do nějž náleželi příslušníci ukrajinské populace žijící v naší republice v meziválečném období. Nikomu jinému vlastně určen ani nebyl, neboť ukrajinsky uměl jen málokterý Čech. Jistou výjimku tvořila periodika s ukrajinskou tématikou, psána českým jazykem, která byla určena k informování české veřejnosti nejen o činnosti ukrajinské emigrace v ČSR, ale také o historii, kultuře a reáliích tohoto národa. Svůj tiskový orgán měla většina ukrajinských emigrantských organizací v ČSR. Mezi jednu z nich patřila také Ukrajinská Hromada se sídlem v Praze. Jednalo se o kulturně osvětovou organizaci s nacionalistickou orientací, která byla založena v roce 1927 a skládala se převážně z bývalých vojáku armády Ukrajinské národní (lidové) republiky (UNR).Vedle pražského ústředí měla Ukrajinská Hromada pobočky v Liberci, Lázních Bělohrad, Libštátě, Mimoni, Olomouci, Příbrami, Stakčíně, Turnově, Košicích a od roku 1933 také v Brně. Po okupaci Československa v roce 1939 se organizace začlenila do Ukrajinské národní jednoty (UVO) v Německu. Jejím předsedou byl v letech 1929 až 1939 M. Halahan.98 Ukrajinská Hromada vydávala od roku 1933 Informacijnyj lystok Ukrajins'koji Hromady v ČSR. V dvojčísle ze září 1933 se objevil článek s názvem „Hore peremoženym“ (Smutek poraženým), který se zabýval hladovou katastrofou na Ukrajině. Autor apeloval na všechny Ukrajince v zahraničí, aby se snažili na tuto národní tragédii upozornit svět, i když zároveň podotýkal, že to nebude lehký úkol, poněvadž mnoho států bylo podle něj v té době Moskvě příznivě nakloněno. Vážnost situace dokládal také tím, že bolševickou politiku odsuzovali sami ukrajinští komunisté, kteří byli hromadně pronásledování a mnohdy raději zvolili dobrovolnou smrt, neboť nedokázali vzdorovat Stalinovi v jeho plánech na vyhladovění Ukrajiny. Na závěr autor článku podotýká, že ukrajinský národ toto utrpení nakonec překoná a opět se postaví na nohy.99

98

Rachůnková, Zdeňka: Práce ruské, ukrajinské a běloruské emigrace vydané v Československu 1918-1945. Díl 1, Sv. 3., s. 1202 - 1203. 99 Hore peremoženym. In: Informacijnyj lystok Ukrajins'koji Hromady v ČSR, 1933, č. 5 - 6, s. 1 - 2.

35

Následující dvojčíslo tiskového orgánu Ukrajinské hromady opět přineslo několik článků týkajících se hladomoru na Ukrajině. Hned na začátku je uveden článek s titulem „Hirše kativ!“100 (Horší než kati), který obsahoval úryvky z dopisu jednoho rolníka, jenž podával svědectví o hrůzostrašných poměrech na Ukrajině. Po něm následovala zpráva o tom, jak proběhl „Národní den protestu a žaloby“, stanovený na 29. října 1933, v rámci jednotlivých poboček.101 Zmíněna byla také činnost Ukrajinského Červeného kříže, jenž vznikl právě v roce 1933 v souvislosti s potřebou pomoci trpícím krajanům, přičemž Informacijnyj lystok uváděl, kolik peněz se na hladovějící vybralo v jednotlivých českých městech.102 Činností Ukrajinského Červeného kříže se zabývalo také následující dvojčíslí, které však poukazovalo na problémy související s neochotou sovětské vlády hladomor uznat, z čehož vplývaly komplikace s efektivním doručením humanitární pomoci přímo do postižených oblastí, kam nechtěli bolševici nikoho pustit, což hojně dosvědčovali cizí žurnalisté působící jako moskevští dopisovatelé zahraničních novin, jimž úřady zakázaly vstup na Ukrajinu i severní Kavkaz. Článek opět uváděl finanční částky, které vybraly pobočky Ukrajinské Hromady v jednotlivých městech v ČSR na pomoc hladovějícím krajanům v USSR.103 Další dvojčísla tiskového orgánu Informacijnyj lystok Ukrajins'koji Hromady v ČSR se již problematikou hladomoru na Ukrajině výrazněji nezabývala, i když krátké zprávy např. o výsledcích sbírky atd. přinášela i nadále. Tiskový orgán Ukrajinské Hromady se totiž soustředil spíše na aktuální dění organizace v ČSR, o němž přinášel pravidelné informace, než na zpravodajství ze zahraničí. V Praze měla své ústředí i zahraniční delegace Ukrajinské sociálně demokratické dělnické strany, která byla členem Socialistické internacionály. Jejími vedoucími činiteli byli např. I. Mazepa, P. Fedenko nebo O. I. Bočkovskyj, kteří pravidelně přispívali svými články do tiskového orgánu Socijal-demokrat, jenž vycházel v Poděbradech od roku 1929 až do roku 1938.104 V jedenáctém čísle periodika Socijal-demokrat z roku 1932 zveřejnil Panas Fedenko článek o výsledcích první pětiletky, v němž konstatoval, že jak v oblasti průmyslu, tak i 100

Hirše kativ! In: Informacyjnyj lystok Ukrajins'koji Hromady v ČSR, 1933, č. 7 - 8, s. 1. Protest proty holodovoji polityky moskovskych bolševykiv na Ukrajini. In: Informacyjnyj lystok Ukrajins'koji Hromady v ČSR, 1933, č. 7 - 8, s. 1 - 2. 102 Ukrajinskyj Červonyj chrest. In: Informacyjnyj lystok Ukrajins'koji Hromady v ČSR, 1933, č. 7 - 8, s. 3. 103 Protestacijna I Červonochrestna akcija. In: Informacyjnyj lystok Ukrajins'koji Hromady v ČSR, 1934, č.9 10, s. 2. 104 Rachůnková, Zdeňka: Práce ruské, ukrajinské a běloruské emigrace vydané v Československu 1918-1945. Díl 1, Sv. 3., s. 1214. 101

36

v zemědělství zaznamenala bolševická reforma velký neúspěch, který nemohly zakrýt ani oficiální skvělé výsledky prezentované sovětskou vládou. Zejména kolektivizace na venkově podle autora článku představovala velmi hrubý zásah do dosavadního způsobu hospodářství, který se projevil výrazným snížením produkce. Nic na tom nezměnil ani symbol přerodu zaostalé vesnice, jímž byl komunisty propagovaný traktor. V oficiálním sovětském tisku se neustále objevovaly zprávy o tom, kolik továrny vyrobily těchto nových strojů. Ve skutečnosti ale šlo pouze o hru s čísli, neboť se většina traktorů brzy porouchala, takže nebyla schopna vykonávat žádnou práci. Panas Fedenko správně podotýká: „Komunisti nevěnovali pozornost skutečnosti, že nejdůležitější součástí výrobního procesu je člověk. Oni naprosto zločinným způsobem ignorovali potřeby dělníků a rolníků a nyní se diví, že dělníci a rolníci „sabotují“jejich plány.Ve svém krátkozrakém zalíbení ve strojích komunisti zcela zapomněli, že člověk je nejdražší a nejsložitější stroj, bez něhož veškeré budování postrádá smysl.“105 V následujícím dvojčísle časopisu Socijal-demokrat Panas Fedenko napsal článek s názvem „Holodnyj komunizm“, který se již přímo zabýval kritickou situací na Ukrajině, kterou měla na svědomí bolševická politika. Autor uváděl citace ze sovětských novin, jejichž obsah pak analyzoval a vzápětí vzájemně porovnával. Výsledek byl vskutku velmi překvapivý a rozporuplný. Čtenář měl totiž možnost se na jedné straně dozvědět např. o živlech (rozuměj zbídačených rolnících), kteří hromadně rozkrádají zásoby obilí (protože jim nezbývala jiná možnost, jak se uchránit před hladem) nehledě na přísné tresty, které za toto jednání hrozily, zatímco na druhé straně se sovětský tisk chlubil tím, jak životní úroveň obyvatel Sovětského svazu během první pětiletky stoupla (což byl naprostý nesmysl). Jediné zprávy o bídě, zoufalství a hladu se v oficiálním sovětském tisku mohly objevovat jen v souvislosti s referencemi o hospodářském stavu na Západě, který byl bolševiky záměrně hrubě zkreslován, aby si domácí populace nestěžovala na své bídné postaven a utěšovala se tím, že v kapitalistických zemích se lidem vede ještě mnohem hůře.106 Nejvýstižnější název měl článek „Nova rujina“, u nějž nebylo uvedeno autorství. Uvedený výraz v sobě skrýval významné historické konotace. V ukrajinské historiografii se totiž označení Rujina vztahovalo k období po smrti Bohdana Chmelnyckého, které se vyznačovalo naprostým chaosem a rozvratem, v němž se tenkrát Ukrajina nacházela. 105 106

Fedenko, Panas: „Pjatyrička“ v upadku. In: Socijal-demokrat, 1932, č. 11, s. 6. Fedenko, Panas: Holodnyj komunizm. In: Socijal-demokrat, 1933, č. 12, s. 7 - 9.

37

Autor článku tedy přirovnával katastrofální poměry, jež v USSR panovaly v roce 1933, se situací na témže území po roce 1648. Doslova se v článku uvádí toto: „Současná rujina Ukrajiny pod moskevskou bolševickou okupací svými rozměry a utrpením ukrajinského národa několikanásobně převyšuje rujinu XVII. století. Její příčiny jsou nyní mnohem složitější, avšak lze v politické rovině vypozorovat jisté paralely.“107 Časopisem, který přinášel aktuální informace o hladomoru na Ukrajině, byl také Ukrajins'kyj tyždeň, vycházející v letech 1932 až 1938 v Praze. Na jeho stránkách se však rozsáhlejší články rozebírající okolnosti ukrajinské národní tragédie příliš neobjevovaly. Spíše obsahoval kratší zprávy o aktuálním dění souvisejícím s činností ukrajinských emigrantů v Československu ve prospěch svých hladovějících krajanů. V srpnu 1933 se dokonce jedno celé číslo věnovalo vytváření Pomocného výboru v Praze.108 Jako jeden z mála tehdejších časopisů (ukrajinských i českých) otiskl i ručně namalovanou mapu oblastí postižených hladem, které byly vybarveny černou barvou (viz příloha č. 7).109

3.2. Podkarpatoruský tisk Součástí meziválečného Československa se stalo také území Podkarpatské Rusi, na němž žila početná ukrajinská populace. Většinu jejích obyvatel však tvořili Rusíni, kteří sice hovořili svým vlastním jazykem, odlišujícím se od spisovné ukrajinštiny, avšak tisk zde vycházel spíše v ukrajinském jazyce. V Užhorodě bylo například v letech 1932 až 1938 vydáváno Ukrajins'ke slovo, které své čtenáře o hladomoru na Ukrajině pravidelně informovalo. Vycházelo přibližně dvakrát do měsíce v novinovém formátu.

Již na počátku února 1933 otisklo Ukrajins'ke slovo článek o krvavých událostech na řece Dněstru, přes který se zbědovaní ukrajinští rolníci snažili uprchnout před smrtí hladem do Rumunska. V příhraničních rumunských městech (v dnešní Moldávii) se usadilo mnoho ukrajinských běženců, nacházejících se v dosti špatném fyzickém stavu. Rumunští Ukrajinci proto zřídili pomocný výbor, který měl uprchlíkům obstarat základní životní potřeby a pomoci jim v začlenění se do společnosti. Článek též obsahoval výzvu ke všem Ukrajincům v Evropě i ve světě, aby pomocný výbor v Rumunsku podpořili a poslali na jeho adresu, jež byla v článku uvedena, jakoukoliv finanční částku.110 107

Nova rujina. In: Socijal-demokrat, 1933, č. 13 – 14, s. 1 Komunikat č. 1. In: Ukrajins'kyj tyždeň, 1933, č. 35, s. 1 - 4. 109 Mapa holodu na Ukrajini. In: Ukrajins'kyj tyždeň, 1933, č. 47, s. 5. 110 Do krivavych trahedij na Dnistri. In: Ukrajins'ke slovo, 1. 2. 1933, s. 1. 108

38

Druhý článek v témže vydání periodika Ukrajins'ke slovo, pojednával o nesmírném utrpení Ukrajinců, žijících na Kubáni, která byla hladomorem taktéž zasažena. Na zdejším území se nacházeli kubáňští kozáci, kteří byli z velké části ukrajinského původu, poněvadž se jednalo o potomky někdejších záporožských kozáků. Ti se proti politice kolektivizace hromadně bouřili, neboť znamenala citelný zásah do jejich svobodného způsobu života. Bolševici proti této skupině obyvatelstva tedy razantně zasáhli, přičemž jedním z prostředků, které vůči kozákům v rámci represivních opatření použili, byl kromě poprav a deportací do nehostinných končin Sovětského svazu i hlad.111

V dubnu 1933 přineslo Ukrajins'ke slovo krátký článek s názvem „Holod z SRSR“, jenž referoval o svědectví Garretha Jonese, bývalého tajemníka Lloyda George, který pěšky prošel značnou část sovětské Ukrajiny, přičemž vedl rozhovory s rolníky, prchajícími do Moskvy před hladem. Po návratu do Londýna zveřejnil své dojmy z cest v několika anglických denících. Tvrdil přitom, že hladová katastrofa v roce 1933 zcela jistě převýšila rozměry hladomoru, proběhnuvšího o dvanáct let dříve. Zároveň dodal, že sovětské úřady nechtěly cizince do postižených míst vůbec pouštět.112 V červenci 1933 se v jmenovaném periodiku objevil článek „V obijmach smerti“113 (V objetí smrti), který vyprávěl o nelehkém osudu ukrajinských běženců v Rumunsku. Na začátku byl přetištěn úryvek ze srdceryvného dopisu jedné ženy, žádající zoufale svého bratra v zahraničí o pomoc, kterým chtěl autor článku doložit krajně vypjatou situaci na Ukrajině. Následně se věnoval ukrajinským uprchlíkům v Rumunsku, přičemž uvedl příběh několika z nich. Dost často se stávalo, že někdo z rodiny při útěku zahynul, avšak ani ten, komu se do vytouženého exilu podařilo dostat, neměl vyhráno. Vzhledem k tomu, že v zimě 1932/33 se počet ukrajinských běženců v Rumunsku neustále zvyšoval, místní úřady byly nuceny mnoho uprchlíků vracet zpět do Sovětského svazu. Ti často raději volili dobrovolnou smrt, neboť dobře věděli, co by je po návratu do vlasti čekalo. V září 1933 Ukrajins'ke slovo informovalo o případech lidojedství, k nimž podle slov jednoho uprchlíka z Ukrajiny docházelo. Své otřesné svědectví sdělil tento nešťastník polským novinám. Tvrdil, že po zabrání veškerého obilí bolševiky, začaly hromadně vymírat celé vesnice i města na Ukrajině. Uváděl přitom u jednotlivých příkladů, kolik lidí v tom či onom místě zemřelo následkem hladovění. Podle jeho slov nejvíce umíraly děti do čtrnácti let, pak muži a teprve po nich ženy, které v mnohých případech mrtvoly pojídaly.114 111

Trahedija Ukrajins'koji Kubani. In: Ukrajins'ke slovo, 1. 2. 1933, s. 3. Holod z SRSR. In: Ukrajins'ke slovo, 15. 4. 1933, s. 1. 113 V obijmach smerti. In: Ukrajins'ke slovo, 15. 7. 1933, s. 3. 114 Holod i ljudojidstvo na Ukrajini. In: Ukrajins'ke slovo, 1. 9. 1933, s. 4. 112

39

Z poloviny září 1933 pochází článek s názvem „Holod v Ukrajini“, v němž Ukrajins'ke slovo přetisklo dopis z Ukrajiny, původně zveřejněný v Polsko - ukrajinském bulletinu, jenž se vydával ve Varšavě. Dopis obsahoval mj. následující: „Aby se lidé zachránili, pokoušejí se živit vším možným. Plevele již není, začali tedy v lesích vykopávat kořínky a z nich mleli mouku na chleba. Lidé byli opuchlí a umírali. Ve vesnici umírali po desítkách. Byly rodiny, v nichž během jednoho dne všichni umřeli a několik týdnů pak leželi nepohřbeni v domě, takže jejich těla ohryzali potkani.. Lidé začali lovit myši a potkany a jíst je. Snědeni jsou také všichni psi a kočky. V rybnících a řekách je vše vyloveno, ptáci pochytáni, takže už není kde hledat jídlo, lidi tedy kosí hlad. Začíná se rozmáhat lidojedství. Není na Ukrajině jediné vesnice, kde by nebylo několik případů tohoto jednání.“115 V prosinci 1933 upozornilo Ukrajins'ke slovo na činnost vídeňského arcibiskupa a kardinála Theodora Innitzera, jenž na tiskové konferenci hovořil o úkolech mezinárodního a mezikonfesijního pomocného výboru pro hladovějící v Sovětském svazu. Zdůraznil přitom, že pomocná akce má mít čistě humanitární ráz. K aktivitě ho vybídlo prohlášení lvovského metropolity A. Šeptyckého, který vyzýval svět, aby nebyl k utrpení nevinných lidí lhostejný. Článek informoval též o záměru v nejbližší době ve Vídni uspořádat konferenci zástupců pomocných výboru z jednotlivých zemí, aby mohla být celá záchranná akce efektivně koordinována.116 Zprávy o hladu na Ukrajině zveřejňovalo Ukrajins'ke slovo i v roce 1934, i když již v mnohem menším rozsahu. Koncem ledna se na jeho stránkách objevil článek „Ščo dijeťsja na Ukrajini“117 (Co se děje na Ukrajině), který se zabýval poměry na sovětské Ukrajině, jež se podle autora ani na přelomu roku 1933 a 1934 nezměnily, neboť stále mnoho lidí hladovělo a umíralo, přičemž vyhlídky na zlepšení situace nebyly podle autora příznivé. Poslední větší článek věnovaný problematice hladomoru na Ukrajině jmenované periodikum otisklo v červnu 1934. Ukrajins'ke slovo v něm informovalo o činnosti amerického korespondenta v Moskvě W. H. Chamberlaina, jenž po návratu do vlasti v deníku Christian Science Monitor publikoval články, analyzující a dosvědčující fakt hladu na Ukrajině, přičemž odhadoval počet obětí této tragédie na čtyři až pět milionů lidí. Za tuto pohromu podle něj nesla zodpovědnost sovětská vláda, která se rozhodla násilím a hladem přinutit vzdorující rolníky k poslušnosti.118

115

Holod v Ukrajini. In: Ukrajins'ke slovo, 15. 9. 1933, s. 2. Holodna Ukrajina. In: Ukrajins'ke slovo, 15. 12. 1933, s. 1. 117 Ščo dijeťsja na Ukrajini. In: Ukrajins'ke slovo, 25. 1. 1933, s. 2. 118 Pro holod na Ukrajini. In: Ukrajins'ke slovo, 21. 6. 1934, s. 1. 116

40

4. Pomoc trpícím krajanům na Ukrajině

4.1. Výzvy a iniciativy Kromě protestů představitelé ukrajinských organizací v emigraci vyzývaly svět k vytvoření mezinárodního pomocného výboru, který by podporoval a zachraňoval jejich hladem trpící krajany v sovětské Ukrajině. Ukrajinské organizace v jednotlivých evropských státech sice zakládaly své vlastní pomocné výbory, k úspěšnému a hlavně efektivnímu provedení záchranné akce ale potřebovaly získat podporu od významných politických osobností či institucí tehdejší doby. Často se proto obracely na Společnost národů, která byla považována za garanta mezinárodní autority. Prostřednictvím jejího vlivu chtěli ukrajinští emigranti působit na sovětskou vládu a donutit ji, aby musela změnit svoji dosavadní politiku na Ukrajině nebo alespoň připustila působení pomocné mezinárodní organizace, která by přímo v postižených oblastech prováděla humanitární pomoc. V tomto úsilí představitelům ukrajinské emigrace pomáhaly především dvě významné osobnosti tehdejší doby - vídeňský kardinál a arcibiskup Dr. Theodor Innitzer a generální tajemník Kongresu evropských národnostních menšin Dr. Ewald Ammende. Dr. Theodor Innitzer byl iniciátorem a následně také hlavním představitelem mezinárodního a mezikonfesijního pomocného výboru, který byl vytvořen ve Vídni. O problematiku hladomoru na Ukrajině i v jiných částech Sovětského svazu se kardinál a arcibiskup Dr. Innitzer začal více zajímat po zveřejnění výzvy „Ukrajina v předsmrtných křečích“ z 27. července 1933, jíž vydal Ukrajinský řeckokatolický episkopát ve východní Haliči v čele se lvovským metropolitou A. Šeptyckým, což dokládá korespondence mezi kardinálem Innitzerem a Dr. Ewaldem Ammendem. Na konci srpna 1933 jedny vídeňské noviny zveřejnily prohlášení kardinála Dr. T. Innitzera adresované Mezinárodnímu Červenému kříži, který vyzýval k pomoci hladovějícím na Ukrajině. Mimo jiné se v něm uvádí: „Hladová katastrofa následkem politiky sovětské vlády dosáhne v nejbližších měsících svého vrcholu a miliony lidí zahynou hladem. Dále mlčet by znamenalo, že kulturní svět souhlasí s masovou smrtí lidí a bere na sebe spoluzodpovědnost. To vše se děje v době, kdy se v jiných částech světa ničí nadbytek potravin, zatímco v Sovětském svazu hynou lidé hladovou smrtí, přičemž jsou dohnáni až ke kanibalizmu.“119 119

Vrons'ka, T. V., Ostaško, T. S.: Dijalnisť ukrajins'kych hromads'kych orhanizacij v emihraciji z pryvodu holodu v USRR. In: Holod 1932 - 1933 rokiv v Ukrajini, s. 771.

41

V prosinci 1933 pak kardinál a arcibiskup Dr. T. Innitzer uspořádal mezinárodní konferenci všech konfesí a organizací, jež se účastnily pomoci hladovějícím obyvatelům Sovětského svazu, v arcibiskupském paláci ve Vídni. V zahajovacím projevu kardinál prohlásil, že účelem konference je probudit svědomí světa. Světící biskup Dr. Budka jako zástupce lvovského metropolity pak následně kardinálovi poděkoval jménem všech zúčastněných konfesí a národů za svolání konference, která měla představovat výchozí bod pro světovou humanitární pomoc strádajícím v SSSR. Konference se nakonec usnesla, že musí být učiněno vše, aby bylo veřejné mínění světa zmobilizováno pro charitativní pomoc.120 Druhou významnou osobností tehdejší doby, jež se aktivně angažovala v pomoci ve prospěch hladovějících obyvatel Sovětského svazu, byl Dr. Ewald Ammende, který v srpnu 1933 vydal spis Die russische Hungerkatastrofe. V něm byly mj. uvedeny hlavní zásady, podle nichž Dr. Ammende navrhoval organizovat mezinárodní pomocnou akci pro strádající a trpící sovětskou populaci. Spis obsahoval těchto osm zásad: 1. Akce měla mít čistě humanitární ráz. 2. Museli z ní být naprosto vyloučeny veškeré politické momenty a souvislosti. 3. Podnět k ní měl vzejít z od humanitárních institucí, především od sekcí Červeného kříže. 4. Na jejich podnět měl být zřízen mezinárodní pomocný výbor. 5. Veškerá práce v Rusku, především obstarání a doprava obilí, by se měla provádět pod dohledem tohoto výboru. Akce v Rusku měla být prováděna společně se zástupci pomocného výboru a pod jejich dohledem. 6. Akce měla mít ráz mezinárodní a akonfesní. 7. Průběh a práce této pomocné akce měl podléhat naprosté kontrole veřejného mínění. 8. Provedení této pomocné akce mělo mít na zřeteli hospodářské skutečnosti, které by ji podporovaly.121

120 121

Na pomoc hladovějícímu obyvatelstvu sovět. Ruska, Den, 19. 12. 1933, s. 1. Bočkovskyj, Olherd Ippolit: Hlad na Ukrajině, s. 17.

42

4.2. Konkrétní akce pomoci Jako první se v otázce vytvoření pomocné akce pro záchranu hladovějících na Ukrajině v ČSR angažovala Národní rada ukrajinských žen se sídlem v Praze. Její vedení na svém zasedání již 21. června 1932 schválilo, že se obrátí k Mezinárodnímu Červenému kříži s žádostí o pomoc pro hladovějící v USSR, jež měla probíhat formou potravinových zásilek. Na tom stejném zasedání pak byla přijata rezoluce o vytvoření pomocného výboru v Praze. Tento záměr ale v roce 1932 ještě uskutečněn nebyl.122 O provedení pomocné akce na záchranu obyvatelstva sovětské Ukrajiny se v té době zasazovala především čelní představitelka Národní rady ukrajinských žen Sofija Rusová, která se v této věci snažila prostřednictvím apelů a výzev působit nejen na příslušníky ukrajinské emigrace, ale zejména také na okolní svět. Uvedená organizace se proto obrátila ke světové veřejnosti s burcující výzvou Appel à ľ Humanité, v níž na základě původních dopisů a zpráv ze sovětské Ukrajiny, vylíčila hrozivou situaci v této zemi a zdůraznila nutnost neodkladné mezinárodní pomocné akce ve prospěch trpících. Bohužel tato výzva, adresovaná všem sekcím Mezinárodního Červeného kříže i různým mezinárodním humanitárním organizacím a institucím, nenalezla v Evropě roku 1932 patřičné odezvy.123 V roce 1933 převzal v této záležitosti iniciativu Ukrajinský ženský svaz v Praze, jenž na podnět své předsedkyně Z. Mirné svolal v červenci 1933 zvláštní poradu rokující o katastrofální situaci na Ukrajině. Výsledkem této porady bylo ustavení Prozatímního pomocného výboru s pěti členy, a to s Z. Mirnou, N. Dorošenkovou, M. Fedenkovou, P. Zlenkem a V. Filonovyčem, jenž na 19. července 1933 svolal širší schůzi zástupců všech ukrajinských organizací v Praze. Avizované porady se zúčastnilo jedenatřicet místních ukrajinských spolků a organizací, jež ustavily Prozatímní výbor zástupců ukrajinských organizací v Československu pro podporování hladovějících na Ukrajině. Byla zvolena také prozatímní správní rada ve složení O. I. Bočkovskyj, B. Homzin, I. Mirnyj, H. Omelčenko, I. Palyvoda, S. Rusová a M. Fedenková. 124 Tato prozatímní správní rada měla za úkol vypracovat plán činnosti pro příští definitivní Pomocný výbor. Za prvé bylo nutné rozšířit základnu tohoto Výboru tím, že 122

Vrons'ka, T. V., Ostaško, T. S.: Dijalnisť ukrajins'kych hromads'kych orhanizacij v emihraciji z pryvodu holodu v USRR. In: Holod 1932 - 1933 rokiv v Ukrajini, s. 766. 123 Bočkovskyj, Olherd Ippolit: Hlad na Ukrajině, s. 17. 124 Ibid., s. 17 - 18.

43

k němu měli přistoupit zástupci všech ukrajinských spolků a organizací na území ČSR, které tak neučinily do 19. července 1933. Za druhé měl být připraven veškerý pracovní materiál pro zahájení činnosti následné definitivní rady uvedeného Pomocného výboru a zároveň také svolána ustavující schůze za tímto účelem. Za třetí pak, s přihlédnutím k neodkladnosti pomocné akce pro hladovějící Ukrajinu v mezinárodním rozsahu, měly být bez prodlení navázány styky se všemi ukrajinskými ústředími jak v Evropě, tak i za oceánem.125 Dne 10. srpna 1933 se pak v Praze konala ustavující schůze, na níž byl zvolen stálý výbor. Předsedou tohoto výboru byl O. I. Bočkovskyj, místopředsedou A. Halka, generálním tajemníkem I. Palyvoda, výborovou tajemnicí M. Fedenková. Zároveň byly zvoleny další dvě komise: a) organizační a finanční pod vedením H. Omelčenka a B. Meryndy jako pokladníka, b) redakční a propagační pod vedením B. Homzina, jejímž členem byl také D. Antončuk.126 Pražský Pomocný výbor pro hladovějící na Ukrajině byl v aktivním styku jak s obdobnými ukrajinskými organizacemi v jiných státech, tak i s mezinárodní akcí na záchranu obětí hladomoru v USSR. O své činnosti vedení Pomocného výboru v Praze informovalo skrze zpravodaj Hlad na Ukrajině, který měl dle původního záměru vycházet dvakrát do měsíce a jenž by přinášel zprávy o příčinách, důsledcích tragédie i aktuálním dění na Ukrajině nejen ukrajinské populaci v ČSR, ale zejména české (československé) veřejnosti. Právě z tohoto důvodu byl proto tištěn v českém jazyce. První dvojčíslo zpravodaje Hlad na Ukrajině vyšlo v listopadu 1933 a obsahovalo velké množství článků, týkajících se problematiky hladomoru na Ukrajině ve všech směrech. Ve zpravodaji se tak objevily informace o příčinách této národní tragédie, byly v něm uvedeny úryvky z dopisů, které dokládaly hrůzostrašné poměry na Ukrajině nebo svědectví zahraničních žurnalistů o stavu této části Sovětského svazu. Na jeho stránkách byly také otištěny nejrůznější výzvy k vytvoření záchranné akce ve prospěch trpících či protesty proti politice bolševiků v USSR. V neposlední řadě zpravodaj informoval o činnosti již existujících i právě vznikajících pomocných výborech v ČSR i jinde Evropě. Původní záměr vydávat zpravodaj pravidelně ale nebyl dodržen, neboť žádná další čísla již nevyšla, i když byla jeho existence oficiálně ukončena až v roce 1937.127

125

Bočkovskyj, Olherd Ippolit: Hlad na Ukrajině, s. 18. Ibid. 127 NA, f. PZÚ 1931 - 1940 8/4/15/52, Vydávání a zánik časopisu „Hlad na Ukrajině“ 1933 - 1937. 126

44

Ukrajinskou populaci v meziválečném Československu o Pomocném výboru pro hladovějící na Ukrajině informoval především časopis Ukrajins'kyj tyždeň, jenž na svých stránkách pravidelně zveřejňoval zprávy týkající se aktivit této pražské organizace. Jedno číslo (č. 35) ze srpna 1933 bylo dokonce úplně celé věnováno právě vytváření Pomocného výboru v Praze.128

Kromě zpravodaje se však Pomocný výbor v Praze rozhodl vydávat i brožurky či knížečky menšího rozsahu, které by se problematikou hladomoru, kolektivizace i vztahu Ukrajiny a Moskvy hlouběji zabývaly pro lepší pochopení všech souvislostí, jež k této tragédii vedly. První a bohužel také zřejmě poslední z nich byla publikace Sovětské Rusko a Ukrajina s podtitulem Dobytí Ukrajiny sovětským Ruskem od A. Životka. Jak název knihy napovídá, jednalo se o vylíčení problematického vztahu mezi Moskvou a Ukrajinou, jež byla během občanské války bolševiky obsazena. Publikace A. Životka tak popisovala kořeny problému, jenž v roce 1932 - 33 vyústil v uměle vyvolaném hladomoru, pomocí něhož chtěla sovětská vláda přinutit vzdorný ukrajinský národ k tomu, aby se podvolil jejímu diktátu.129 Vzhledem k tomu, že ve stejnou dobu jako Pražský pomocný výbor byl vytvořen také Pomocný výboru pro záchranu Ukrajiny ve Lvově, obě organizace navázaly těsnou spolupráci, která byla později zkoordinována i s nově vytvořenými pomocnými výbory v Černivcích (Černovicích) v Rumunsku a Bruselu v Belgii. Pražský výbor podřídil svoji činnost v mnoha ohledech lvovskému, který rozvíjel v souvislosti s humanitární akcí pro záchranu hladovějících na Ukrajině své aktivity nejvíce, neboť působil postižené oblasti nejblíže.130 Ukrajinská emigrace se ve všech státech, kde v meziválečném období žila, zapojila určitým způsobem do pomocné akce na záchranu svých krajanů v Sovětském svazu. Zprávy, které z Ukrajiny v letech 1932 - 1933 přicházely, byly totiž natolik otřesné, že nenechaly nejen ukrajinskou populaci v klidu. Také několik významných osobností tehdejší doby i řada obyčejných lidí odlišné národnosti nezůstala lhostejná k této tragédii a snažila se Ukrajince v jejich úsilí podpořit. I když do vytváření pomocných výborů ukrajinská emigrace vložila veškeré své úsilí, bohužel zamýšleného efektu nedosáhla, neboť výbory nemohly uplatnit svoji činnost přímo v postižených oblastech. 128

Komunikat č. 1. In: Ukrajins'kyj tyždeň, 1933, č. 35, s. 1 - 4. Životko, Arkadij: Sovětské Rusko a Ukrajina: dobytí Ukrajiny Sovětským Ruskem, s. 3 - 41. 130 Vrons'ka, T. V., Ostaško, T. S.: Dijalnisť ukrajins'kych hromads'kych orhanizacij v emihraciji z pryvodu holodu v USRR. In: Holod 1932 - 1933 rokiv v Ukrajini, s. 775. 129

45

Část třetí

Česká společnost a fenomén hladu na Ukrajině a v Rusku 1. Česká populace v Sovětském svazu

1.1. Česká emigrace v Rusku (SSSR) Na území ruské říše odcházeli naši krajané již během 18. století, tehdy se však ještě nejednalo o masový jev, ale spíše o emigraci jednotlivců z řad umělců, spisovatelů či novinářů. Stěhování do Ruska bylo povoleno již manifestem Kateřiny II. z roku 1763, migrace osob mezi Ruskem a Rakouskem byla ale upravena teprve až v roce 1815, respektive 1822. Ruští vládci měli o imigranty ze západní a střední Evropy zájem, neboť potřebovali kolonizovat neobydlené oblasti velké říše a to zejména na Dálném východě, Kavkaze a v souvislosti s polským povstáním roku 1863 i ve Volyňské gubernii. Výhoda této politiky imigrace měla pro ruskou stranu spočívat v tom, že by pusté končiny byly obydleny lidmi, schopnými vytvořit ekonomicky prosperující společnost, aniž by na to ruské vládní kruhy musely vynakládat větší finanční prostředky.131 První hromadné vystěhovalectví obyvatel české národnosti do Ruska nastalo v době po skončení krymské války v roce 1856. Velmi špatné sociální poměry, které u místních hospodářů panovaly, byly příčinou stížností, díky nimž carské úřady českým přistěhovalcům přidělily půdu v Perekopském újezdě, kde v šedesátých letech 19. století tito lidé založili několik osad. Ani zde však nebyla situace o mnoho lepší.132 Od 60. let 19. století se čeští kolonisté usazovali v přístavním městě Oděsa a na dalších místech Chersonské gubernie. Ve stejné době směřovali také na území dnešního Běloruska a nebo na Kavkaz.133 Největší skupina českých emigrantů přišla do Volyňské gubernie. Noví usedlíci žili především na venkově, kde se zabývali zemědělstvím. Češi získanou půdu velmi rychle zušlechtili, takže zakoupené pozemky během několika let stouply na ceně a to až dvacetinásobně.134 131

Vaculík, Jaroslav: Češi v cizině 1850 - 1938, s. 48 - 49. Ibid., s. 50 - 51. 133 Ibid., s. 52 - 55. 134 Ibid., s. 61. 132

46

Kromě hojného obsazování Volyňské gubernie přicházeli imigranti z českých zemí také do Kyjevské gubernie, zejména do Radomyšlského a Vasilkovského újezdu. Z jejich věkové struktury přitom vyplývá, že se do Ruska nestěhovali pouze příslušníci mladší nebo střední generace, nýbrž i staří lidé.135 V rámci migračních pobytů, které organizovala ruská vláda na počátku 20. století s cílem osídlení východních oblastí říše, se řada českých přistěhovalců ocitla také na Sibiři. Usazovali se zejména podél hlavní trati transsibiřské magistrály a jejich odboček, např. v Omsku, Tomsku, Krasnojarsku, Irkutsku nebo dokonce až ve Vladivostoku. Po bolševickém převratu roku 1917 odešla řada těchto občanů společně s československými legiemi zpět do vlasti nebo alespoň do Mandžuska. Nedotčeny zůstaly pouze české zemědělské osady, neboť rolníci byli úzce spjati s půdou.136 Po vypuknutí první světové války se Češi rakouské státní příslušnosti ocitli ve svízelné situaci, neboť byli považováni za nepřátele ruského státu, který bojoval po boku Anglie a Francie proti ústředním mocnostem, součástí nichž bylo Rakousko – Uhersko. Skupina uvedených Čechů byla odstraňována ze všech vedoucích pozic jak v rámci soukromého, tak i státního sektoru. Ihned po začátku světové války proto tito lidé projevovali velký zájem o ruské občanství.137 Pronásledování různých sociálních, ale i národnostních skupin obyvatelstva po bolševickém převratu roku 1917 se týkalo i našich krajanů. Největší koncentrace ruských Čechů byla na území dnešní Ukrajiny, zejména v Kyjevské a Volyňské gubernii. Jejich perzekuce, která si vyžádala několik obětí na životech, proběhla ihned po příchodu bolševiků do Kyjeva. Jelikož bylo zmíněné území v letech 1918 až 1921 střídavě obsazováno různými armádami, které drancovaly místní zdroje obživy, lidé neustále strádali. Po dočasném vytlačení bolševiků se kruté pronásledování opakovalo v důsledku jejich druhého a definitivního vpádu na Ukrajinu v době polsko – sovětské války (1920).138 Na základě rižského míru z roku 1921 došlo k rozdělení Volyně na západní část, jež připadla Polsku a na východní část, náležející sovětskému Rusku. Těžištěm české menšiny v Rusku se stala východní Volyň a oblasti kolem Kyjeva. České kolonie se kromě dvou výše uvedených center ale nacházely také v gubernii Oděské, Záporožské, 135

Vaculík, Jaroslav: Češi v cizině 1850 - 1938, s. 62. Ibid., s. 63. 137 Ibid., s. 66. 138 Ibid., s. 69 - 70. 136

47

na Krymu či v guberniích Novorossijské a Kalužské. Většinou zde žili lidé, kteří se věnovali zemědělství, přičemž se snažili udržovat čistotu českého jazyka a vědomí své národní příslušnosti. Kromě osad, jež tvořilo pouze české etnikum, existovaly i kolonie, v nichž Češi žili společně s obyvateli jiných národností, kterými nejčastěji byli Ukrajinci, Rusové nebo Tataři.139 Životní podmínky českých krajanů se opět radikálně zhoršily po skončení Nové ekonomické politiky (NEP) koncem dvacátých let 20. století v souvislosti s vyhlášením první pětiletky. Jelikož patřili ruští Češi díky své pracovitosti, píli a šikovnosti spíše k majetnějším skupinám obyvatel, bylo mnoho z nich označeno za kulaky, což pro ně znamenalo ztrátu po léta budovaného majetku a většinou deportaci do nehostinných končin Sovětského svazu na nucené práce. Někteří kvůli neúnosným poměrům usilovali o návrat do vlasti. Tuto možnost ale mnohým z nich ztěžoval, ne – li znemožňoval fakt, že přijali ruské (sovětské) občanství. Kromě hospodářského a sociálního útlaku zakusili Češi v Sovětském svazu také pronásledování vlastní inteligence zejména na Ukrajině v podobě vykonstruovaných procesů proti učitelům, kteří byli obviněni ze špionáže a kontrarevoluční činnosti. Tresty byly přitom velmi tvrdé, v mnoha případech se jednalo o trest smrti nebo vyslání na nucené práce, z nichž se většina odsouzených již nikdy nevrátila. I přesto, že se místní obyvatelé snažili na nepravosti upozornit dokonce ve své vlasti, efektivnější pomoci se jim nedostalo.140 V poněkud odlišném postavení byli občané Československa, kteří do Sovětského svazu vycestovali za prací ve dvacátých a třicátých letech 20. století. V první polovině dvacátých let byla československá emigrace do sovětského Ruska téměř nulová, neboť se země vzpamatovávala z následků první světové a občanské války. Po vyhlášení Nové ekonomické politiky (NEP) se však situace začala lepšit, což mělo positivní vliv i na imigraci. Velkou roli sehrála také agitace Komunistické strany Československa, která vybízela k vystěhovalectví do nového Ruska a vítala vznik komun, které byly za tímto účelem zorganizovány.141 Emigranty, mířící v meziválečném období do Sovětského svazu, lze rozdělit do dvou hlavních skupin. První skupinu tvořili jednotlivci, kteří do nového prostředí

139

Vaculík, Jaroslav: Češi v cizině 1850 - 1938, s. 70. Ibid., s. 71 - 72. 141 Ibid., s. 74 - 75. 140

48

odcházeli buď sami nebo se svými rodinami hledat lepší životní podmínky. V jejich případě se jednalo o emigraci z důvodu ekonomického, který nabyl významu zejména po vypuknutí velké hospodářské krize v roce 1929. V Československu se tato krize začala výrazněji projevovat počátkem třicátých let 20. století. Právě v letech 1930 až 1931/32 náhle vzrostlo vystěhovalectví do Sovětského svazu, který byl prezentován jako země bez krize, v níž je pro všechny dostatek práce. Špatné sociální poměry byly v kapitalistickém světě úzce spojeny právě s nezaměstnaností, která v inkriminovanou dobu dosáhla závratné výše.142 Koncem roku 1931 odchází nejvíce emigrantů z ČSR právě do Sovětského svazu. Z počtu 2 148 vystěhovaleckých pasů vydaných ve čtvrtém čtvrtletí uvedeného roku, jich bylo plných 1 295 určeno do Ruska, které se rázem ocitlo na prvním místě před Francií s pouhými 222 pasy. Již rozdíl mezi prvním a druhým místem ukazuje na obrovský nárůst zájmu Čechoslováků o Sovětský svaz.143 Drtivá většina lidí si ale neuvědomovala, do jakého prostředí se chystá a podlehla falešným iluzím a naivnímu nadšení. Realita byla však mnohdy krutá. Vystěhovalci brzy zjistili, že životní podmínky v Rusku jsou ještě daleko horší než v jejich domovině a že za vydělané peníze stěží přežijí, neboť ceny v průběhu první pětiletky prudce stouply, přičemž kurs rublu zůstal krajně nespolehlivý. Těm, kterým se přeci jen podařilo něco ušetřit a chtěli se vrátit zpět do vlasti, byly finanční prostředky většinou zabaveny na hranicích, takže do Československa přijeli úplně ožebračeni a byli nakonec ještě rádi, že uhájili vlastní život. Spoustě našich občanů totiž sovětské úřady všelijak znemožňovaly návrat.144 Druhou skupinu emigrantů odcházejících do Sovětského svazu tvořili členové jednotlivých družstev, které byly z tohoto důvodu založeny. Tyto komuny vytvářeli především dělníci, kteří sympatizovali s bolševickým režimem a chtěli v SSSR žít podle zásad komunistické ideologie. Jednalo se vždy o několik desítek členů družstva se svými rodinami, takže naráz odcestovalo i několik stovek českých občanů. V roce 1925 tak učinily tři družstva. Cílem první, Kladenské komuny, se stala Kubáň, kam na začátku února přijelo sto třicet osob. V květnu téhož roku přicestovali do Turkestánu příslušníci žilinského družstva Interhelpo, kteří se usadili ve městě Pišpek. Nebyla zde vůbec žádná 142

NA, f. ČÚZ I, k. 67, Přednáška dr. E. Šterna o vystěhovalectví do Ruska, bez data, s. 4. Ibid., s. 4 - 5. 144 NA, f. MVZ – VA I, k. 1379, Sovětská vláda zabraňuje zoufalým Čechoslovákům odjezd z Ruska, Pražské noviny, 23. 2. 1933. 143

49

infrastruktura, noví osadníci tedy museli vše vybudovat doslova na zelené louce. Třetím družstvem, jehož členové i s rodinami odcestovali v roce 1925 do sovětského Ruska, byla Slovácká komuna z Hodonína. V roce 1926 pak následovalo např. družstvo Reflektor z Prahy, které dostalo pozemky v Saratovské gubernii.145 Zřejmě nejznámější a největší z uvedených komun bylo Interhelpo, průmyslové dělnické družstvo esperantistů a idistů, založené zapáleným komunistou Rudolfem Marečkem prvního května 1923 v Žilině. Název družstva byl odvozen od umělého jazyka Ido, kterým chtěli noví osadníci mluvit. V letech 1925 až 1932 odjelo ze Žiliny a Brna do Pišpeku celkem 1078 osob. Mnoho lidí se však brzy po příjezdu vrátilo zpět do Československa kvůli velmi bídným podmínkám, jež tam zpočátku panovaly. Několik měsíců po příjezdu prvního transportu dokonce onemocněla a zemřela většina malých dětí. Postupem času se však kolonistům podařilo vybudovat určité zázemí, postavili elektrárnu, textilní továrnu, nové obytné budovy, zdravotní středisko nebo školu. Ve třicátých letech, kdy se Interhelpu začalo konečně dařit lépe, bolševici družstvo zestátnili a jeho členy perzekvovali. K jeho definitivnímu zániku pak došlo během druhé světové války.146 Druhým známým družstvem byla Slovácká komuna z Hodonína. Agitátorům se podařilo získat přes sto členů, kteří i se svými rodinami tvořili skupinu čítající přes čtyři sta lidí. Přihlášení občané rozprodali majetek a utržené peníze upsali na podíly družstva, jež byly stanoveny po 5 000 Kč. Organizační činnost vykonával soudruh Jakub Hřebačka. Byly nakoupeny hospodářské stroje, osivo a různé další potřeby v celkové hodnotě půl milionu korun. Počet členů komuny se ale brzy po příjezdu do Ruska začal rapidně zmenšovat. Někteří utekli do velkých měst, jiní se vrátili zpět do ČSR, takže koncem roku 1926 zůstalo v družstvu již pouze třicet tři rodin. Definitivní konec Slovácké komuny nastal v roce 1933, kdy zpět do vlasti odcestovali její poslední dva členové.147 S emigrací byla úzce spojena také otázka reemigrace. První vlna návratu českých emigrantů nastala brzy po uchopení moci bolševiky v Rusku roku 1917, kteří rozpoutali nebývalý teror. Naši krajané využili vzniku Československa a raději odcestovali do nově vytvořeného státu, který jim umožňoval lepší podmínky k životu. Většina ale i nadále v Rusku či na Ukrajině setrvala, poněvadž nedokázala opustit po léta budovaný majetek 145

Vaculík, Jaroslav: Češi v cizině 1850 - 1938, s. 75 - 76. Před osmdesáti lety mířily do dnešního Kyrgyzstánu stovky Čechoslováků - členů Interhelpa. Český rozhlas 7, on-line text (http://www.radio.cz/cz/clanek/82075), staženo dne 2. 8. 2008. 147 NA, f. MVZ – VA I, k. 1379, Konec slovácké komuny v sovětském Rusku, Národní politika, 6. 9.1933. 146

50

a doufala, že se napjaté poměry za nějaký čas opět uklidní. Na území Sovětského svazu zůstala také řada českých zajatců z první světové války, kteří tak v podstatě tvořili nedobrovolnou emigraci. K druhé větší vlně reemigrace došlo v souvislosti s vyhlášením první pětiletky, která měla za následek novou vlnou perzekuce a celkové zhoršení hospodářské situace na venkově i ve městech. Paradoxně ve stejné době stoupl počet vystěhovalců do Sovětského svazu, což bylo způsobeno především vlivem komunistických agitátorů, kteří bolševický režim vychvalovali a SSSR prezentovali jako zemi bez krize, jež tehdy citelně zasáhla i náš stát.148 Situace se dramaticky zhoršila v letech 1932 – 1933, kdy zejména na Ukrajině a severním Kavkazu řádil hlad, jenž si vyžádal několik milionů mrtvých. České etnikum bylo touto katastrofou také postiženo, hledalo proto možnosti, jak před hladovou smrtí uniknout. Jelikož bolševici tragédii před celým světem zatajovali a případné zprávy o ní ihned dementovali, snažili se omezit vystěhovalectví ze SSSR, aby tak zabránili úniku informací. Sovětským občanům emigraci zakázali, jiným státním příslušníkům ji pak znemožňovali například malým výdělkem, z kterého nebyli schopni ani přežít, natožpak uhradit si cestu zpět domů.149 Přesto se několika stům českých emigrantů podařilo ze Sovětského svazu odjet zpět do naší republiky.150 S uznáním Sovětského svazu Československou republikou (1934) svitla naděje, že se tím zlepší situace českých vystěhovalců v SSSR. Po navázání diplomatických styků se vyslanectví v Moskvě snažilo činit vše, aby poměry zdejších Čechů a Slováků co nejvíce zlepšilo. Zároveň ale upozorňovalo, že musí respektovat místní zákony a zájem krajanů se sovětským občanstvím. Bolševická vláda totiž na zásahy z ciziny pohlížela velmi podezíravě a nedůtklivě. Finančně proto vyslanectví mohlo nadále podporovat pouze občany ČSR.151

148

NA, f. MVZ – VA I, k. 1379, Na práci v sovětském Rusku, Večerník Rudého práva, 4. 1. 1933. Ibid., Rádi by se vrátili ze sovětského Ruska - ale nemohou, Československá republika, 15. 1. 1933. 150 Ibid., Několik set Čechoslováků odjíždí z obavy před hladem ze Sov. Ruska, Národní střed, 23 .9. 1933. 151 Vaculík, Jaroslav: Češi v cizině 1850 - 1938, s. 84.

149

51

1.2. Volyňští Češi na Ukrajině Volyňští Češi tvořili skupinu obyvatelstva české národnosti, jež se od poloviny 19. století usazovala na území carského Ruska v oblasti Volyňské gubernie. V důsledku potlačení polského povstání roku 1863 bylo toto území vylidněno, takže carská vláda nové kolonisty, kteří se zde chtěli usadit a hospodařit, vítala. Volyňská gubernie byla pro přistěhovalce z českých zemí poměrně přitažlivá, poněvadž se nenacházela daleko od jejich původního domova a disponovala obdobnými klimatickými podmínkami jako země, z níž noví osadníci přicházeli.152 První čeští kolonisté, kteří pocházeli spíše ze středních než nižších vrstev, sem směřovali v roce 1868. Půda byla v Rusku levnější, nemalé finanční náklady si vyžádala cesta a zakoupení potřebného vybavení. Drtivá většina českých imigrantů se zabývala a živila zemědělstvím, v němž byli mnohem úspěšnější než ukrajinští rolníci, poněvadž zavedli intenzivnější metody obdělávání půdy. Jako první začali ve zdejším prostředí pěstovat chmel a proto také stáli u vzniku místního pivovarnictví. Většinou vyznávali katolickou víru, jež ale po potlačeném polském povstání nebyla příliš vítána, proto již v polovině devadesátých let 19. století šedesát šest procent Čechů z Volyně přestoupilo k pravoslavnému vyznání. Počet vystěhovalců českého původu, kteří se usadili v carském Rusku, činil těsně před první světovou válkou přibližně třicet tisíc, z čehož necelá třetina připadala na oblast Volyně, která se stala novým domovem pro nejvíce českých imigrantů.153 Po vypuknutí první světové války museli volyňští Češi, kteří přijali ruské státní občanství, narukovat do carské armády a bojovat tak proti svým krajanům na rakouské straně. Během války přešla přes území Volyně několikrát fronta obou znepřátelených stran, takže zdejší civilní obyvatelstvo nesmírně trpělo. Několik desítek Čechů z Volyně na začátku války vstoupilo do České družiny, což byla dobrovolnická jednotka složená z českých krajanů na Rusi.154 Bolševici se po převratu a uchopení moci přestali ve světové válce angažovat a soustředili se na domácí problémy, kterých byla celá řada. V letech 1917 až 1921 totiž museli uhájit své pozice nejprve v občanské válce a posléze ve válce polsko – sovětské, jež byla ukončena v roce 1921 a stanovila nové hranice mezi oběma státy. 152

Vykoupil, Libor: Slovník českých dějin, s. 675. Ibid., s. 675. 154 Ibid., s. 676, 82. 153

52

Rižským mírem z roku 1921 byla Volyňská gubernie rozdělena na dvě části, z nichž jedna připadla Polsku a druhá sovětskému Rusku, respektive Ukrajině. Podle sčítání obyvatelstva z roku 1926 se na Ukrajině hlásilo k české národnosti přibližně patnáct tisíc obyvatel. Nejvíce Čechů se nacházelo v oblasti západně od Kyjeva, tj. na území bývalé Volyňské gubernie, kde celkem žilo téměř sedm a půl tisíce z nich.155 Oblast Volyně byla po válečných událostech zdevastována. V roce 1921 postihl celé sovětské Rusko hladomor, který zasáhl i české kolonisty na Ukrajině. Krajané domů posílali zprávy o šířícím se hladu a žádali o pomoc. Tehdejší sovětská vláda naštěstí humanitární pomoci pro strádající populaci nebránila. Na podnět Sdružení Čechů a Slováků z Ruska poslalo československé ministerstvo zahraničních věcí se souhlasem ukrajinské sovětské vlády krajanům několik vagónů potravin a vagón šatstva. Tyto věci pak byly rozdány potřebným prostřednictvím československého zastupitelského úřadu. Sdružení Čechů a Slováků z Ruska zorganizovalo dokonce veřejnou sbírku ve prospěch strádajících, do níž přispěl i prezident T. G. Masaryk.156 Z důvodu naprostého krachu politiky válečného komunismu, jež způsobila pouze chaos a hlad, byli bolševici nuceni v roce 1921 zavést tzv. Novou ekonomickou politiku (NEP), která soukromým rolníkům umožňovala volný prodej zemědělských přebytků. Tato politika se zasloužila o značné oživení rozvrácené ekonomiky, neboť dodávala chuť rolníkům více pracovat. Díky politice NEPu se i českým hospodářstvím začalo dařit lépe a brzy se vzpamatovala z následků války. Navíc chmel, s nímž Češi obchodovali, šel dobře na odbyt a poskytoval potřebné finanční prostředky na další rozvoj zemědělské činnosti. Českým rolníkům pomohla v jejich hospodářské obnově mj. i úvěrová akce československé vlády pro české kolonisty v Rusku, která bezprostředně navazovala na pomocnou akci hladovějícímu Rusku. Prostřednictvím této akce chtěla ČSR hospodářsky proniknout na sovětský trh a pomocí české minority získávat odbytiště pro výrobky z Československa.157 Ve dvacátých letech 20. století dokonce došlo k formálnímu rozšíření práv menšin žijících sovětském svazu. V roce 1924 začal bolševický režim v oblastech osídlených menšinami organizovat národnostní rady (sověty) jako základ autonomie jednotlivých etnik. Tyto rady vykonávaly činnost v oblasti administrativy, hospodářství a kultury,

155

Vaculík,Jaroslav: Dějiny volyňských Čechů II. (1914 - 1945), s. 81. Ibid., s.83. 157 Ibid., s. 84 - 85. 156

53

vybíraly tedy například daně nebo koordinovaly hospodářské aktivity. V roce 1925 bylo na Ukrajině zřízeno již 288 těchto národnostních rad, z toho pět českých. V následujícím roce měli Češi již třináct rad, jež spravovaly devět tisíc obyvatel.158 Zlom a obrat k horšímu nastal s upuštěním od politiky NEPu a vyhlášením první pětiletky v roce 1928, jež de facto představovala návrat k politice válečného komunismu. Čeští rolníci se provádění kolektivizace bránili, neboť se nechtěli jen tak vzdát majetku, který po léta pracně budovali a jehož cena a úroveň několikanásobně převyšovala běžné hospodářství ukrajinského rolníka. Ke vstupu do kolchozu ale byli naši krajané nakonec donuceni represemi nejčastěji v podobě deportací a výhrůžkami. Často přitom mohli jen nečinně přihlížet, jak jsou devastovány jejich usedlosti. Vlivem kolektivizace dokonce téměř zaniklo vyspělé a prosperující chmelařství. Práce v kolchozech byla navíc pro českého rolníka zcela demotivující, neboť nebyl kladen důraz na kvalitu, nýbrž pouze na množství vykonané práce.159 Vyšší úroveň českého zemědělství se však projevila i v rámci kolektivizace, k níž byli naši rolníci donuceni. Přes pokračující hospodářskou nivelizaci byly výsledky práce českého kolchozu ve srovnání s těmi ukrajinskými přeci jen lepší. Tento faktor sehrál klíčovou roli během hladomoru, jenž na Ukrajině řádil v letech 1932 – 33. Tato pohroma způsobená komunistickými vládními kruhy si vyžádala několik milionů obětí. Vymíraly tehdy celé vesnice, mezi Čechy však k úmrtím z hladu docházelo jen minimálně, i když příšerně živořili a pohybovali se neustále na hranici mezi životem a smrtí.160 Vztah mezi sovětským režimem a českým etnikem nejen na Volyni, nýbrž v celém Sovětském svazu, se po spíše klidných a v rámci politiky NEPu prosperujících dvacátých letech 20. století rapidně zhoršil s nástupem první pětiletky a zejména kolektivizace, jež pro naše krajany v SSSR představovala citelný zásah do jejich způsobu života a náhlý pokles životní úrovně, jenž byl v porovnání s celkově nižší životní úrovní ukrajinských rolníků o to bolestivější. Když proto po druhé světové válce přišla nečekaná nabídka k návratu do vlasti, většina našich krajanů nejen z Volyně využila možnosti reemigrace a vrátila se zpět do Československa.161

158

Vaculík,Jaroslav: Dějiny volyňských Čechů II. (1914 - 1945), s. 93. Hostička, Vladimír: Volyňští Češi a jejich perzekuce v Sovětském svazu. In: Dufek, Vladimír: Kapitoly z dějin volyňských Čechů. Sborník prací, s. 102 - 103. 160 Ibid., s. 104. 161 Ibid., s. 108. 159

54

2. Zdroje informací o hladu v Sovětském svazu v ČSR

2.1. Zprávy v českém denním a periodickém tisku V době meziválečného Československa představoval denní tisk nejvlivnější a nejrozšířenější masové médium, jež občanům poskytovalo informace o aktuálním dění z domova i ze světa. Tehdejší noviny však byly úzce spjaty s jednotlivými politickými subjekty, což utvářelo a ovlivňovalo jejich názorovou orientaci a politickou profilaci. Pouze několik novin si udrželo, nebo se o to alespoň pokoušelo, ráz nestranný, i když přinášet zprávy zcela objektivní a politicky nezatížené bylo v uvedené době obtížné, neboť se ani tento druh tisku často nevyhnul obviněním ze sympatií k té či oné straně. Periodický tisk tvořily zejména časopisy, i když do této kategorie lze zařadit i mnoho novin, jež vycházely obden či jednou za týden.162 Na rozdíl od novin nebyly časopisy většinou rozděleny podle příslušnosti k jednotlivým politickým subjektům, nýbrž spíše podle zaměření na jednotlivá témata, o nichž psaly. Je však pravda, že zejména u kulturně politických revue byly články a statě názorově ovlivněny pisateli, kteří buď sympatizovali s určitou politickou stranou, nebo byli přímo jejími členy.

2.1.1. Noviny Jak již bylo řečeno, noviny reprezentovaly nejrozšířenější informační médium v období první republiky. Úspěšně konkurovat jim ve třicátých letech začalo snad jen rozhlasové vysílání, které každým rokem rozšiřovalo okruh svých posluchačů. Množství vycházejících novin bylo z dnešního pohledu ohromné. Jen v Praze existovalo koncem dvacátých let 20. století téměř dva tisíce titulů novin a časopisů, v celé republice lze proto jejich počet odhadovat na několik tisíc. Noviny tehdy mohly být vydávány v tak velkém množství proto, protože náklady na jejich zřízení a provozování nebyly příliš vysoké, takže se udržely i deníky, které měly pouze několik tisíc odběratelů a zároveň zajišťovaly reprezentaci politické strany, která se bez vlastního tisku neobešla, pokud se nechtěla stát marginálním subjektem.163 162

Za periodický tisk lze koneckonců považovat i denní tisk, v našem případě však budeme rozlišovat tato dvě vymezení k snadnější diversifikaci novin a časopisů. 163 Kárník, Zdeněk: České země v éře První republiky (1918 - 1938). Vznik, budování a zlatá léta republiky (1918 - 1929). Díl 1., s. 327.

55

Velký počet novin byl také způsoben existencí různých regionálních odnoží, jež měly v určitém městě např. odlišný titulek, nebo tím, že se jinak nazývala jednotlivá vydání. Některé deníky totiž měly svoji (od)polední, příp. večerní variantu. Nejvlivnější byl tisk politických stran, zastoupených v parlamentu nebo přímo ve vládě (vzhledem k sestavování širokých koalic ve třicátých letech 20. století byla ve vládě přítomna vždy většina relevantních politických stran vyjma komunistů, kteří se nacházeli v neustálé opozici, protože nepředstavovali přijatelného partnera k vládní spolupráci). Výjimku tvořil tisk J. Stříbrného, který měl ráz bulváru a hojně se četl, přestože Národní Liga ve volbách zaznamenávala zanedbatelné výsledky. Vysokých nákladů dosahovaly také některé noviny, usilující o objektivní zpravodajství, nezávislém na politické profilaci, jako např. Lidové noviny či Národní osvobození.

2.1.1.1. Tisk agrární strany Agrární strana či přesně Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu byla českým nejsilnějším politickým subjektem v meziválečném Československu. Dvakrát vyhrála parlamentní volby a stala se vedoucím činitelem prvorepublikových vlád, s výjimkou prvních poválečných let, kdy se krátce nejvyšší podpoře těšila sociální demokracie (do svého rozkolu a založení Komunistické strany roku 1921).164 Republikáni si členskou základnu vybudovali na venkově, a to v celé jeho sociální rozmanitosti, i když se zaměřovali zejména na drobné a střední rolníky. Vůdčí osobností strany byl její předseda Antonín Švehla, jenž se velkou měrou zasloužil na vydávání republikánského tisku. Ústředním deníkem strany byl Venkov, který začal vycházet od roku 1906 a jehož šéfredaktorem byl od roku 1922 Josef Vraný. V roce 1914 se z původní přílohy Venkova stává samostatným listem Večer. Na rozdíl od ostatních parlamentních subjektů, měl ústřední tisk strany charakter celorepublikový. Na Moravě pak agrárníci vydávali např. deník Svoboda, který vycházel v Brně.165 V souvislosti se zkoumáním reflexe hladomoru na Ukrajině a v Rusku v letech 1932 – 33 na stránkách relevantních českých novin té doby (v tomto případě agrární strany) bude zaměřena pozornost na dva ze tří uvedených deníků, Venkov a Svobodu.

164

Balík, Stanislav; Hloušek, Vít; Holzer, Jan; Šedo, Jakub: Politický systém českých zemí 1848 - 1989, s. 73. Kubíček, Jaromír: Česká retrospektivní bibliografie. Řada 1, Noviny. Díl 2, Noviny České republiky 19191945 (CERBI N2). Část 2, Přehledy, rejstříky, s. 21 - 23.

165

56

Noviny Venkov již na jaře 1930, tedy v době kdy v Rusku nabrala kolektivizace na intenzitě a kdy přibývalo útoků na nejmajetnější vrstvy rolnictva (kulaky), upozorňovaly na nebezpečí, jež z této politiky plynou. Varovaly především před totálním rozvratem dosavadního zemědělského hospodářství, který může způsobit hladomor. Odstraněním nejproduktivnější vrstvy obyvatelstva z venkova totiž došlo k výraznému poklesu zásob obilí, neboť se prudce snížila celková zemědělská produkce.166 O tom, že byla situace v Sovětském svazu se začátkem nové osevní kampaně již na jaře 1930 kritická, svědčí opakovaná zpráva na stránkách Venkova o hrozbě hladu v Rusku. Kolchozy a sovchozy totiž nebyly, na rozdíl od individuálně hospodařících rolníků, schopny plnit osevní plán, na němž závisel výsledek nastávajících žní.167 Venkov informoval také o tom, že byla kolektivizace velmi nepopulární hlavně na Ukrajině. Všímá si skutečnosti, že odpor proti vstupu do kolchozů byl velký zejména mezi ukrajinskými kozáky, kteří byli zvyklí na autonomní a svébytný způsob života. Bolševický režim proti nim proto tvrdě zasáhl, což se pochopitelně negativně odrazilo na celkovém vztahu mezi sovětskými vládci a Ukrajinci, kteří kozáky považovali za symbol své národní hrdosti.168 V roce 1932 a zejména pak na začátku roku následujícího začal na Ukrajině a severním Kavkazu panovat skutečný hlad, jenž si vyžádal několik milionů obětí. Venkov si této skutečnosti všímá, i když s určitým zpožděním (ostatně jako všechny noviny, které o dané problematice psaly), neboť se sovětská vláda snažila nepříjemné informace držet v tajnosti, takže zprávy o hladu v SSSR k nám přicházely postupně. Již v lednu 1933 přináší Venkov článek, v němž otiskuje informace deníku Temps, který kvůli zhoršujícím se poměrům v Sovětském svazu předpovídá na jaře téhož roku v zemi nepokoje v důsledku hladu.169 Zprávy o hladomoru a jeho katastrofálních důsledcích však na stránky Venkova začínají naplno pronikat až v letních měsících roku 1933. V červenci tento list informoval o snaze rolnického obyvatelstva v Rusku zachránit se před smrtí hladem rozkrádáním obilí nashromážděném výběrčími komisemi a stříháním klasů na kolchozních polích, které ještě nebyly sklizeny, i když jim za to hrozilo zastřelení.170 166

NA, f. MVZ – VA I, k. 1356, Rusko ohroženo znovu příšerou hladu, Venkov, 11. 3. 1930. NA, f. MVZ – VA I, k. 1367, V Rusku hrozí hlad, Venkov, 16. 5. 1930. 168 NA, f. MVZ – VA I, k. 1402, Stalin kapituluje před Ukrajinou, Venkov, 15. 7. 1932. 169 V sovětském Rusku hrozí bouře z hladu, Venkov, 4. 1. 1933, s. 1. 170 Ochrana obilí před hladovějícími v sovětském Rusku, Venkov, 7. 7. 1933, s. 5. 167

57

V polovině července 1933 se ve Venkově objevil článek „Deset milionů lidí zemřelo hladem v Rusku za půl roku“, který přinášel zprávu amerického profesora Richarda Selletta (Saletta), uveřejněnou v londýnských listech, jež hovořila o deseti milionech mrtvých. Podle ní byly postiženy zejména jižní oblasti Sovětského svazu, jmenovitě Ukrajina a severní Kavkaz, kde měl hladomor ráz přímo epidemický, neboť v některých vesnicích údajně zemřelo až osmdesát procent obyvatel. Richard Salett zároveň vybízel k pomocné akci prostřednictvím Červených křížů.171 Zajímavý příspěvek, který na stránkách Venkova popisoval katastrofální situací v Rusku, pocházel také z července roku 1933 a všímal si faktu, že hlad řádil mnohem více na venkově než ve městech. Jednalo se opět o převzatou informaci ze zahraničního tisku, konkrétně z Tempsu. Moskevský dopisovatel tohoto listu, O. Berland, viděl hlavní rozdíl mezi současným hladomorem a hladem, jenž Rusko postihl na začátku 20. let 20. století v tom, že zatímco první z nich zasáhl především města, druhý si vybíral oběti spíše na venkově.172 I v srpnu 1933 Venkov informoval o hladu v Sovětském svazu. Psal například o dětech, naverbovaných sovětskými úřady k tomu, aby před hladovým rolníky střežily úrodu a pátraly ve dne i v noci po každém, kdo by chtěl z kolchozního pole odnést byť jen jeden klásek. Zprávy o „hlídačích“ přinášel bolševický tisk v souvislosti s jejich vyznamenáváním za dopadení „škůdců“. Zrůdnost komunistického režimu v SSSR tak dosáhla vrcholu, když k plnění svých cílů zneužívala děti.173 Ve stejnou dobu Venkov otiskl zprávu o povstání na Ukrajině, o němž jako první informovaly švédské noviny Aftonbladet. Zoufalství umírajících dosáhlo vrcholu a ti se začali bouřit. O rozsahu vzpoury svědčí fakt, že na jeho pacifikaci musela být údajně povolána armáda.174 Od září 1933 zmínek o hladomoru na Ukrajině a v Rusku ve Venkově ubývá. Na jeho stránkách se však objevuje např. článek informující o pomocné akci hladovějícím v Rusku, na níž se dohodli nejmenovaní církevní činitelé, kteří se nechali inspirovat pomocnou akcí „Brüder in not“, zorganizovanou v Německu ve prospěch hladovějících německých rolníků v SSSR.175 171

Deset milionů lidí zemřelo hladem v Rusku za půl roku, Venkov, 15. 7. 1933, s. 2. V sovětském Rusku ještě větší hlad na vesnicích než ve městech, Venkov, 22. 7. 1933, s. 2. 173 Sovětská vláda zorganisovala „lehkou kavalerii“ proti kolchozovým „holičům“, Venkov, 1. 8. 1933, s. 4. 174 Na Ukrajině vzpoura, Venkov, 15. 8. 1933, s. 5. 175 Na pomoc hladovícím v Rusku, Venkov, 9. 9. 1933, s. 2. 172

58

První článek v brněnském deníku Svoboda, jenž se bezprostředně týkal rozsahu a následků hladomoru v Sovětském svazu, byl v těchto novinách otištěn začátkem června 1933 a měl velmi osobní charakter, neboť se jednalo o výňatek dopisu, který napsala česká emigrantka své matce žijící na severní Moravě.176 Popisuje v něm ohromné strádání a útrapy místních obyvatel, hromadné vymírání vesnic důsledkem hladovění i masakr bezprizorných dětí, upálených ve stodole. V dopise jsou dokonce uvedeny případy lidojedství, kdy hladoví lidé vykopávali mrtvoly, aby je snědli.177 V červenci 1933 zpráv o hladu na Ukrajině a v Rusku ve Svobodě přibývalo. Opět se objevil přetištěný dopis krajana, píšícího o zoufalých poměrech na Ukrajině, jenž své příbuzné v Československu prosil o pomoc. Jednalo se o mladého chlapce, který každý den tvrdě pracoval, aby si vydělal pár kopějek, jež mu však nevystačily ani ke koupi těch nejzákladnějších potravin.178 Stejně jako Venkov i Svoboda uveřejnila články O. Berlanda o hladu ve městech a na venkově, nebo R. Saletta o deseti milionech mrtvých. Pouze ve Svobodě se však objevil titulek „Stalin vyhlašuje úředně hlad v Rusku“, znějící dost překvapivě, když vezmeme v úvahu, že se bolševický režim snažil hlad zamlčovat. Po přečtení sloupku však vyplyne, že autor zmíněný titulek vytvořil na základě obsahu vyhlášky, kterou sovětská vláda vydala v souvislosti se zvýšením dodávek obilí, jež bylo třeba s kolchozů ještě odvést. Význam článku tak nespočíval v tom, že by snad Stalin uznal fakt hladomoru, nýbrž v tom, že důsledkem zmíněné vyhlášky obyvatelstvo trpělo hlady ještě více.179 Také v Svobodě byla v srpnu 1933 zveřejněna zpráva o vzpouře na Ukrajině. Pod odlišným názvem, ale se stejným obsahem vyšel v obou denících článek moskevského zpravodaje New York Herold tribune, jehož jméno nebylo uvedeno, který se týkal zákazu vstupu do obilních krajů pro zahraniční žurnalisty. Toto opatření mělo zabránit šíření nepohodlných svědectví do světa, oficiálně totiž sovětské úřady vyhlašovaly skvělou úrodu, i když bylo zřejmé, že se neuskutečnila a v ruských obilnicích panuje hlad. Ten si měl podle odhadu korespondenta v nejbližších měsících vyžádat až několik milionů mrtvých.180 176

O korespondenci ze Sovětského svazu pojednává samostatná kapitolka, v níž jsou uvedeny i citace jednotlivých dopisů. 177 Výňatky z dopisu z Ruska: „Kdybyste, maminko, věděla, kolik lidí denně umírá hladem…“, Svoboda, 2. 6. 1933, s. 2. 178 Šestnáctiletý píše z Ukrajiny, Svoboda, 8. 7. 1933, s. 1. 179 Stalin vyhlašuje úředně hlad v Rusku, Svoboda, 15. 7. 1933, s. 1. 180 Milionům lidí hrozí v Rusku - smrt hladem, Svoboda, 22. 8. 1933, s. 1.

59

Od října 1933 se ve Svobodě i Venkově o hladu na Ukrajině nebo v Rusku již téměř nepíše. Z toho vyplývá, že se uvedené noviny dané problematice věnovaly zejména s nástupem letních měsíců, tedy od června či července a s příchodem podzimu přestaly informace o této události otiskovat, protože o ní neměly dostatek zpráv. Většina článků týkajících se hladomoru v Sovětském svazu totiž byla převzata ze zahraničních zdrojů a mírně upravena. Četnost těchto zpráv by se dala považovat za dostačující k seznámení čtenářů obou deníků s tehdejším děním v sovětské říši s jeho tragickými následky. Téma hladomoru na Ukrajině se stalo opět aktuální za druhé světové války, a to hlavně po napadení Sovětského svazu nacistickým Německem. Propaganda se tenkrát snažila Stalinův režim vykreslit v nejčernějších barvách a tragické události z let 1932 – 33 se ji v tomto směru náramně hodily. Zmíněný trend se odrazil i na stránkách Venkova, který v roce 1941 uveřejnil článek „Hlad pomáhal ničiti ukrajinské sedláky“, v němž popisuje cílenou likvidaci ukrajinských rolníků uměle vyvolaným hladomorem. Text sice dobře vystihoval podstatu věci, nechyběly v něm však útoky na židovskou populaci skrze uvedení a zdůraznění původu bolševických pohlavárů, kteří se na genocidě podíleli.181

2.1.1.2. Sociálnědemokratický tisk Československá sociálně demokratická strana dělnická patřila v meziválečném období k parlamentním stranám, které byly téměř neustále zastoupeny ve vládě. V roce 1920 vyhrála volby a stala se na krátký čas nejsilnějším politickým subjektem. Oslabil ji však rozkol s radikálně levicovým křídlem, jež se od strany odtrhlo a založilo v roce 1921 Komunistickou stranu Československa. Po zbytek existence první republiky se sociální demokracie pravidelně umisťovala na druhém či třetím místě v počtu získaných hlasů. Mezi její nejvýznamnější politiky patřili např. V. Tusar či R. Bechyně.182 Ústřední tiskové orgány reprezentovalo Právo lidu a Večerník Práva Lidu, jejichž šéfredaktorem byl Josef Stivín. Ve všech župách vycházely týdeníky a čtrnáctideníky, deníky však byly vydávány pouze v Plzni, v Brně (Stráž socialismu, Moravský přítel lidu), v Ostravě (Duch času) a v Bratislavě. V Prostějově pak obden vycházel Hlas lidu.183

181

NA, f. MVZ – VA I, k. 1403, Hlad pomáhal ničiti ukrajinské sedláky, Venkov, 27. 7. 1941. Balík, Stanislav; Hloušek, Vít; Holzer, Jan; Šedo, Jakub: Politický systém českých zemí 1848 - 1989, s. 72. 183 Kuklík, Jan: Československá sociálně demokratická strana dělnická. In: Malíř, Jiří a kol.: Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí v českých zemích a Československu 1861 - 2004. Díl 1. Období 1861 - 1938, s. 700.

182

60

Zprávy o zhoršující se situaci v souvislosti ze zásobovací krizí v Sovětském svazu začaly na stránky Práva lidu, respektive jeho Večerníku, pronikat počátkem jara 1933. Již v březnu téhož roku se ve Večerníku Práva lidu objevil článek referující o nedostatku obilí potřebného na jarní setbu. Špatný stav se měl přitom týkat především krajů, jež byly obilnicemi SSSR, tedy Ukrajiny a severního Kavkazu.184 Vážnost situace dokládal článek ve Večerníku Práva lidu z května 1933, který informoval o dodávkách pšenice z Kanady. Sovětské obchodní zastupitelstvo v Londýně tehdy nakoupilo přes velkou obilní firmu čtyři nákladní parníky kanadské pšenice o celkové váze patnáct tisíc tun. Podle odhadu expertů měly v nejbližší době následovat další objednávky, neboť se předpokládalo, že Rusko postihla zásobovací krize a hrozí mu všeobecný hlad.185 O příčinách, rozsahu i důsledcích hladomoru na sovětské Ukrajině bylo v sociálně demokratických listech poprvé napsáno koncem června 1933. Titulek „Sovětská Ukrajina umírá hladem“ otiskl nejen Večerník Práva lidu, ale také Moravský přítel lidu z Brna nebo Duch času vycházející v Ostravě. Autor článku spatřoval příčiny této tragédie v bezcitné politice kolektivizace, která zapříčinila celkový úpadek hospodářství v nejúrodnějších oblastech Sovětského svazu, přičemž jedním dechem podotýkal, že na Ukrajině museli bolševici vůči rolníkům použít zdaleka největšího násilí, aby zlomili jejich odpor, neboť zdejší zemědělci vstupy do kolchozů nekompromisně odmítali.186 V letních měsících se zmínky o neutěšených poměrech v „sovětském ráji“ stávaly četnějšími i na stránkách Večerníku Práva lidu. Ten hned na začátku července informoval o krajně napjatých vztazích mezi bolševickou vládou a sovětskou vesnicí, jejichž příčina tkvěla v přísných a nadsazených normách obilních dodávek státu, které způsobily úplné ožebračení rolnického obyvatelstva, představující ztrátu posledních prostředků k vlastní obživě.187 S odvodem obilí úzce souvisela jeho ochrana před hladovými nešťastníky, kteří se snažili ukořistit alespoň několik klasů z hlídaných polí. Ozbrojené stráže, neváhající vystřelit na každého, kdo by se jen přiblížil k úrodě, představovaly ve světě naprostý unikát, jenž připomínal válečná léta, což dokládá i článek Večerníku Práva lidu.188 184

Kraje, které byly obilnicí Ruska, nemají obilí na setí, Večerník Práva lidu, 17. 3 1933, s. 3. Kanadská pšenice pro hladovějící Rusko, Večerník Práva lidu, 24. 5. 1933, s. 1. 186 Sovětská Ukrajina umírá hladem, Večerník Práva lidu, 22. 6. 1933, s. 3. 187 Boj o obilí a chleba mezi vládou a vesnicí, Večerník Práva lidu, 3. 7. 1933, s. 1. 188 Ozbrojená stráž hlídá sovětskou úrodu, Večerník práva lidu, 24. 7. 1933, s.3.

185

61

Největší množství konkrétních informací o hladomoru v obilních krajích Ruska se v sociálnědemokratickém tisku objevilo v srpnu 1933. Hrůzné svědectví o velmi bídných poměrech a pokleslé morálce v Sovětském svazu podává například článek o umírajících lidech, kteří padali hlady přímo na cestách, aniž by si jich někdo všiml a podal jim pomocnou ruku189 nebo zpráva o chlapci, jenž ovlivněn bolševickou propagandou udal vlastní matku za krádež několika klasů obilí z kolchoznického pole.190 Z článků, zabývajících se daným tématem, lze cítit i jistou rozporuplnost. Autoři příspěvků totiž sami pochybovali o tom, jak strašná může pravda být. Na jedné straně přicházely ze světa informace, jež se zdály být neuvěřitelnými, na druhou stranu se bolševičtí vládci snažili všechny nepříznivé skutečnosti dementovat, v čemž jim obratně sekundovaly komunistické strany v jednotlivých zemích, Československo nevyjímaje. Můžeme být proto svědky takových paradoxů, jakými jsou lehce protichůdné zprávy, jež byly na stránkách Večerníku Práva lidu uveřejněny v rámci přibližně jednoho týdne. Nejprve se objevil titulek „Hrozí Rusku hlad?“, po němž následovaly články referující o pravdivosti a skutečnosti hladu v SSSR, aby krátce na to byly vystřídány opět původním titulkem s otazníkem. Dva nejzásadnější články, které prostřednictvím Večerníku Práva lidu veřejnost informovaly o hladomoru v Sovětském svazu, pocházely z druhé poloviny srpna 1933. První z nich, s jednoduchým a výstižným názvem „Hladomor v SSSR“, upozorňoval na průběh této katastrofy, která měla nejtragičtější dopad zejména na Ukrajině, Povolží a severním Kavkazu. Podle tohoto příspěvku přitom hladomor nebyl způsoben náhodně např. nepříznivými přírodními podmínkami, nýbrž cíleně proti ukrajinskému etniku, jež se pokoušelo sovětskému režimu nejvíce vzdorovat. Článek dále obsahoval celou řadu zajímavých sdělení, týkajících se např. organizování pomoci hladovějícím, v němž se kromě ukrajinské emigrace angažoval např. Dr. Ewald Ammende, generální tajemník Kongresů evropských národnostních menšin. Je zde dokonce zmínka také o „Pomocném výboru pro hladovějící na Ukrajině“ ustaveném v Praze.191 Podstata druhého klíčového článku „V Rusku hynou miliony lidí hladem“ spočívala ve výzvě vídeňského arcibiskupa a kardinála Dr. Theodora Innitzera k pomoci trpícím v Rusku, na níž se mělo podílet co možná nejvíce lidí ze všech končin světa bez rozdílu 189

Země, kde život lidský nemá žádné ceny…, Večerník práva lidu, 1. 8. 1933, s. 3. Dvanáctiletý chlapec udává vlastní matku, že odcizila několik hrstí klasů, Večerník práva lidu, 16. 8. 1933, s. 2. 191 Hladomor v SSSR, Večerník Práva lidu, 17. 8. 1933, s. 1.

190

62

národnosti a náboženství, zejména ale mezinárodní Červený kříž. Zmíněná výzva byla podložena a podpořena zprávami haličského arcibiskupa A. Šeptyckého, anglického novináře G. Jonese a Dr. E. Ammendem. Obsah uvedeného článku převzal Večerník práva lidu z německých novin Bohemia, vycházejících v ČSR.192 Noviny Moravský přítel lidu i ostravský Duch času přinášely v podstatě stejné, většinou plně identické, články o hladu na Ukrajině a v Rusku jako Večerník Práva lidu, v němž bylo těchto zpráv nejvíce. U Moravského přítele lidu to však bylo způsobeno tím, že se jednalo o hlavičkový list k Večerníku práva lidu s rubrikou zpráv z Moravy, jenž se do Brna dovážel z Prahy.193 V prostějovském Hlasu lidu se informací o situaci v SSSR nacházelo mnohem méně, což bylo mj. dáno jeho periodicitou. Přesto se i v něm objevily cenné články, které dokládaly zoufalý stav obyvatel na Ukrajině. V únoru194 a březnu 1933 totiž Hlas lidu uveřejnil několik dopisů od našich strádajících krajanů na Ukrajině, kteří příbuzné v Československu úpěnlivě žádali o jakoukoliv pomoc.195 Sociálnědemokratický tisk, především Večerník Práva lidu, referoval o hladomoru v Sovětském svazu velmi dobře. Všechny uvedené deníky, s výjimkou Hlasu lidu, jenž vycházel pouze třikrát do týdne, poskytovaly svým čtenářům dostatek aktuálních, objektivních a kvalitních informací o dané problematice. Četnost zpráv o situaci na Ukrajině a v Rusku pak byla nejintenzivnější od konce června do začátku září 1933.

2.1.1.3. Lidovecký tisk Mezi důležité politické subjekty první republiky náležela také Československá strana lidová, jež se podílela na drtivé většině vlád. Její volební zisky se pohybovaly mezi přibližně sedmi až desíti procenty hlasů, dala by se proto na tehdejší poměry přiřadit spíše ke středně velkým stranám. Podporou voličů se přibližovala národním socialistům. Nejvýznamnějším představitelem strany byl její dlouholetý předseda Jan Šrámek.196 Ústředním tiskovým orgánem lidové strany byly Lidové listy, založené v roce 1922. Jejich šéfredaktory byly např. Josef Doležal nebo Josef Scheinost. Větší náklad měl druhý pražský deník Lid, s večerní mutací Pražský večerník, jenž měl delší tradici a byl 192

V Rusku hynou miliony lidí hladem, Večerník Práva lidu, 21. 8. 1933, s. 1. Kubíček, Jaromír: Česká retrospektivní bibliografie. Řada 1, Noviny. Díl 2, Noviny České republiky 19191945 (CERBI N2). Část 2, Přehledy, rejstříky, s. 10 - 11. 194 V Rusku je bída a hlad, Hlas lidu, 14. 2 1933, s. 2. 195 Dopisy z Ruska, Hlas lidu, 7. 3. 1933, s. 3. 196 Balík, Stanislav; Hloušek, Vít; Holzer, Jan; Šedo, Jakub: Politický systém českých zemí 1848 - 1989, s. 74.

193

63

orientován zejména na prosté katolické čtenáře. Tiskovým orgánem zemského vedení lidové strany na Moravě se stal Den vycházející od roku 1912 v Brně.197 Lidové listy psaly o kritické stavu v Sovětském svazu již v roce 1930, kdy došlo k vyhrocení situace v souvislosti s nedostatkem obilí na jarní osev, které rolníci ukrývali pro vlastní potřebu. Práci v kolektivním hospodářství navíc všemožně bojkotovali, takže hrozilo, že nebudou včas a dostatečně oseta pole.198 Vláda proto rozpoutala vlnu represí, před níž se zoufalí rolníci snažili uprchnout za hranice, které byly ale důkladně střeženy, takže mnoho z nich při útěku zahynulo. Pohraniční hlídky totiž neváhaly použít střelné zbraně. Vyskytly se dokonce případy, kdy před bídou kromě sedláků prchali příslušníci ozbrojených složek, což dokládá Pražský večerník.199 Vážný stav nastal v roce 1932, kdy začal panovat v kdysi nejúrodnějších oblastech Ruska hlad. O tom, že neměli lidé zejména na Ukrajině co jíst, protože jim úřady sebraly veškeré zásoby potravin, psal v červenci 1932 například Pražský večerník. Autor článku přitom opět shledával příčinu neutěšených poměrů především v necitlivě provedené reformě sovětského zemědělství a naprosto nereálných požadavcích bolševické vlády, vymáhaných na prostých rolnících, kteří se proti takovému jednání bouřili.200 Že se situace nezlepšila ani s příchodem podzimu, dosvědčují Lidové listy v článku z října 1932, jenž potvrzuje strádání obyvatel v Rusku.201 Na stránkách Lidových listů se v roce 1932 objevily také články historika a našeho předního znalce ruských poměrů Dr. Jana Slavíka, který v nich popisoval své dojmy z cesty po Sovětském svazu, absolvované v létě téhož roku. Již z titulků „V sovětském Rusku je všeobecná bída a hlad“202 a „Hlad a bída v sovětském Rusku jako nikde na světě“203 je zřejmé, čeho byl svědkem. Jelikož Dr. Jan Slavík navštívil SSSR již dvakrát ve dvacátých letech 20. století, mohl konstatovat, že se situace v celé sovětské říši, zejména pak na Ukrajině, přes níž také projížděl, povážlivě zhoršila. Dojmy z této cesty zachytil i v knize Po třetí v sovětském Rusku. 197

Trapl, Miloš: Československá strana lidová. In: Malíř, Jiří a kol.: Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí v českých zemích a Československu 1861 - 2004. Díl 1. Období 1861 - 1938, s. 661 - 662. 198 NA, f. MVZ – VA I, k. 1356, Podle moskevských údajů hrozí Rusku katastrofální hlad, Lidové listy, 22. 8. 1930. 199 NA, f. MVZ – VA I, k. 1367, Hromadný útěk sedláků z Ruska, Pražský večerník, 3. 3. 1930. 200 NA, f. MVZ – VA I, k. 1356, Bída a hlad v nejúrodnějších krajích Ruska výsledkem pětiletky, Pražský večerník, 21. 7. 1932. 201 NA, f. MVZ – VA I, k. 1367, Rusko - země bez chleba, Lidové listy, 6. 10. 1932. 202 NA, f. MVZ – VA I, k. 1356, Slavík, Jan: V sovětském Rusku je všeobecná bída a hlad, Lidové listy, 15. 7. 1932. 203 Ibid., Slavík, Jan: Hlad a bída v sovětském Rusku jako nikde na světě, Lidové listy, 16. 9. 1932.

64

V lednu 1933 Lidové listy informovaly o Stalinově bilanci první pětiletky, kterou doplnily patřičným komentářem. Diktátor výsledky svého díla pochopitelně vychválil, i když nějaký ten drobný nedostatek připustil, aby vzbudil dojem větší věrohodnosti. Všechny případné neúspěchy ale dával za vinu třídním nepřátelům, zejména kulakům, kteří měli údajně usilovat o rozvrat sovětského hospodářství. Autor článku správně podotýká, že pětiletka avizované zlepšení životní úrovně tamějších obyvatel v žádném případě nepřinesla, nýbrž naopak jejich situaci zhoršila, což se projevilo mj. zavedením potravinových lístků 204 symbolizujících úpadek, neboť zmíněné opatření bylo většinou doprovázeno výjimečným stavem.205 Teror, který museli hladoví rolníci podstupovat, dokládá zpráva v Lidových listech o tzv. černých listinách, do nichž byly zaneseny všechny vesnice neschopné dodržovat obilní dodávky určené bolševickou vládou. Stanovené normy přitom představovaly pro zemědělce obrovskou zátěž, kterou nebyli schopni unést. Tyto vesnice obvykle obklíčily ozbrojené oddíly, jež v nich vyhlásily stanné právo, přičemž důkladně prohledaly každý dům, aby zabavily veškeré potraviny. Lidi, kteří nebyli odvlečeni nebo zastřeleni na místě, tak čekala pomalá smrt hladem.206 Bezradné obyvatelstvo odsouzené ke zkáze se začalo bouřit. Brněnský Den přinesl v srpnu 1933 zprávu o hromadném povstání na Ukrajině zaznamenané skandinávskými listy,207 jíž zveřejnila celá řada českých novin (viz denní tisk ostatních politických stran). V kontrastu s tím sovětští vládci oficiálně ohlašovali výbornou sklizeň. Den se nejprve nechal zmást a otiskl informace o dobré žni v Rusku, které však posléze vyvrátil zprávou moskevského dopisovatele listu New York Herald Tribune, referujícího o neuvěřitelném hladomoru na Ukrajině a severním Kavkazu, kam ruské úřady západním žurnalistům zakázaly vstup.208 Den též uveřejnil zprávu amerického profesora Richarda Saletta, jenž odhadoval, že v důsledku hladovění zemřelo na Ukrajině, v Povolží a severním Kavkazu již deset milionů obyvatel. Z této tragické události obviňoval přímo bolševické vedení a vyzýval k pomocné akci. Článek zmiňoval i činnost Dr. T. Innitzera. 209 204

Lístky na potraviny byly v SSSR zavedeny v roce 1930 a zrušeny o čtyři léta později. NA, f. MVZ – VA I, k. 1333, Ruský lid doplácí na zdar pětiletky hladem a bídou, Lidové listy, 20. 1. 1933. 206 NA, f. MVZ – VA I, k. 1367, Teror bolševických „černých listin“ na ruském venkově, Lidové listy, 15. 2. 1933. 207 Vzpoura na Ukrajině a v jižním Rusku, Den, 16. 8. 1933, s. 2. 208 Úředně ohlašovaná dobrá sklizeň v Rusku podvodem, Den, 22. 8. 1933, s. 1. 209 Bída ruského lidu, Den, 25. 8. 1933, s. 3. 205

65

V říjnu 1933 Den informoval o povstáních rolníků na Sibiři (autor článku měl zřejmě na mysli spíše Kavkaz) i v evropské části Sovětského svazu, k nimž se na určitých místech měly přidat některé vojenské oddíly, které byly původně povolány k pacifikaci nepokojů. O rozsahu vzpour hovořil fakt, že k jejich potlačení armáda údajně použila dělostřelectvo a letectvo.210 V souvislosti s tímto děním vyšel v Dnu za nedlouho článek, obsahující zamyšlení nad dosavadní zemědělskou politikou sovětů, jejíž následky se podle názoru novináře bolševikům začaly vymykat z rukou. Autor článku spekuloval, zdali budou v důsledku mimořádných událostí kremelští vládci svůj postup na vesnici nuceni přehodnotit.211 V prosinci 1933 se pak ve Dnu objevila zpráva týkající se mezinárodní konference organizací, které hodlaly pomáhat hladovějícímu obyvatelstvu v Sovětském svazu. Zasedání zahájil vídeňský arcibiskup a kardinál Dr. T. Innitzer, jenž ve svém projevu vybídl všechny dobré lidi světa ku pomoci.212 Podobně jako Venkov i Lidové listy otiskly za okupace článek pojednávající o hladu v bolševickém Rusku v letech 1932 - 33, jenž nesl výstižný název „Z nejbohatší země světa hladomorna“.213 Na rozdíl od republikánského deníku však Lidové listy nepřinesly tolik věcných informací a omezily se pouze na ubohé výpady proti židovskému národu. „Nadějný“ titulek tedy neodpovídá očekávání čtenáře, který by se o daném tématu chtěl něco podstatného dozvědět. Lidovecký tisk přinášel o problematice hladu v Sovětském svazu dostatek zpráv. Některé články byly značně protibolševicky naladěny, což zapříčinil fakt, že žurnalisté těchto deníků reprezentovali a obhajovali zájmy klerikální, jež byly v přímém rozporu s politikou komunistických vládců v Moskvě, kteří církev pronásledovali. Přesto lze informace o hladomoru v SSSR poskytované lidoveckým tiskem považovat za vcelku objektivní a věrohodné. Zajímavé také je, že na rozdíl od mnoha jiných českých listů se noviny vydávané lidovou stranou nesoustředily na psaní o tragických událostech na Ukrajině a v Rusku a jejich reflexi ve světě pouze v letních měsících, ale i na podzim roku 1933, přičemž brněnský Den své čtenáře seznamoval s aktivitami konanými ve prospěch strádajících i v prosinci téhož roku.

210

Na Rusi svítá?, Den, 8. 10. 1933, s. 1. Změna zemědělské politiky ruských sovětů?, Den, 14. 10.1933. 212 Na pomoc hladovějícímu obyvatelstvu sovět. Ruska, Den, 19. 12. 1933, s. 1. 213 NA, f. MVZ – VA I, k. 1403, Z nejbohatší země světa hladomorna, Lidové listy, 10. 10. 1942.

211

66

2.1.1.4. Národněsocialistický tisk Československá strana národně socialistická patřila k středně velkým politickým subjektům první republiky, přičemž se podílela na většině vlád té doby. Její podpora byla poměrně stabilní, neboť ve volbách pravidelně dosahovala zisku mezi osmi až deseti procenty hlasů. Společně se sociálními demokraty patřila k socialistickému křídlu v parlamentu. Velmi přínosná byla pro národní socialisty spolupráce s Československou obcí legionářskou. Jistou oporou strany byl také nejvlivnější tiskový koncern Melantrich s nakladatelstvím, jež vydávalo řadu stranických periodik.214 Nejvýznamnějšími členy Československé strany národně socialistické byli např. V. J. Klofáč nebo E. Beneš. Ústředním deníkem národních socialistů bylo České slovo. Poměr stranického tisku ke straně však byl v porovnání s tiskem většiny ostatních politických subjektů odlišný, neboť původní národněsocialistické tiskařské družstvo transformované ve významný vydavatelský podnik Melantrich zaujalo vůči straně značně samostatnou pozici, přičemž se postupně dokonce vyvinula jistá závislost strany na Melantrichu. Vedení strany mělo k dispozici jako svůj tiskový orgán pouze ranní vydání Českého slova, na obsah dalších tiskovin, jež vydával Melantrich, jako byly např. deníky Večerní České slovo nebo A-Zet, nemělo žádný vliv, i když se zmíněná periodika i přesto hlásila k národněsocialistické orientaci.215 O velmi špatných výsledcích žní, jež by mohly způsobit hladovění populace se Večerní České slovo zmiňuje již v červenci 1932. Uvádí, že situace byla tristní především na Ukrajině, kterou zaplavil plevel a jejíž zem byla ve srovnání s předešlými léty oseta jen zčásti, takže měla zdejší úroda mnohem nižší výnosy a mj. také kvalitu.216 V lednu 1933 se v deníku A-Zet objevila zpráva o povstání kubáňských kozáků na severním Kavkazu. Ozbrojené síly, které byly do oblasti poslány k urovnání situace, zde postřílely velké množství lidí, bouřících se proti rekvizicím obilí. Také na Sibiři údajně propukaly nepokoje, na jejichž pacifikaci bolševici vyslali armádu.217 Hned zkraje roku 1933, v němž epidemie hladu dosáhla svého zenitu, se tak český čtenář dozvídá o vyhrocených poměrech v Sovětském svazu, které neměly nikde jinde obdoby, přestože mnoho lidí po celém světě žilo následkem hospodářské krize v bídných podmínkách. 214

Harna, Josef: Český národní socialismus. In: Malíř, Jiří a kol.: Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí v českých zemích a Československu 1861 - 2004. Díl 1. Období 1861 - 1938, s. 778. 215 Ibid., s. 775. 216 NA, f. MVZ – VA I, k. 1367, Katastrofální žně v sovětském Rusku, Večerní České slovo, 15. 7. 1932. 217 Ozbrojená povstání na venkově, A-Zet, 22. 1. 1933, s. 1.

67

Články podávající svědectví o krutostech sovětského režimu otiskly v únoru 1933 deníky Večerní České slovo, A-Zet i Moravské slovo, jež vycházelo v Brně. Večerní České slovo zveřejnilo informace o nešťastnících prchajících z „bolševického pekla“ do Rumunska přes řeku Dněstr, která v meziválečném období tvořila mezi oběma zeměmi přírodní hranici. Tato cesta byla uprchlíky vyhledávána zejména v zimních měsících, kdy hladina řeky zamrzla a umožňovala tak snadný přechod. Řada lidí zde nalezla smrt právě v zimě 1932/1933, kdy ze sovětské Ukrajiny denně utíkaly celé rodiny v naději, že se alespoň pokusí o záchranu před pomalou smrti hladem.218 A-Zet se ve stejnou dobu zmiňuje o ruských sedlácích, kteří se pokoušeli před výběrčími komisemi ukrýt poslední zbytky potravin a obilí. To samé měli údajně činit i někteří komunističtí funkcionáři, kteří též strádali.219 Zvůle režimu se tedy začala obracet i proti jejím přisluhovačům. Moravské slovo zase čtenářům přineslo vyprávění bývalého českého zajatce z první světové války, jenž v Rusku prožil sedmnáct let a roku 1933 se kvůli tamním nesnesitelným poměrům vrátil zpět do Československa. Repatriant na stránkách Moravského slova popisoval, jakým způsobem byla na Ukrajině, kde žil, prováděna kolektivizace a jaké to mělo pro místní obyvatelstvo důsledky.220 V dubnu 1933 se v Moravském slově se objevilo první konkrétní svědectví o hladu v Sovětském svazu. Jistý čtenář totiž poskytl redakci deníku dopis českého emigranta, který získal od známého. V něm se uvádělo, jak lidé padají na ulicích hlady a ostatní je okrádají o poslední zbytky schraňovaného chleba.221 O tom, že byla situace na Ukrajině a v Rusku skutečně velmi vážná, píše v květnu 1933 Večerní České slovo i A-Zet ve shodném článku, čerpajícího informace ze studie o ruských hospodářských poměrech amerického národohospodáře Bernarda Parese, která byla zveřejněna v revue The Slavonic and East European Review. Američan potvrzoval katastrofální hlad v dříve úrodných krajích, věcně popisoval represe, jimž byli vystaveni prostí rolníci a konstatoval celkový úpadek sovětského hospodářství.222 Četnost zpráv o hladomoru se v obou pražských denících zintenzívnila v červnu 1933. Večerní České slovo i A-Zet tehdy otiskly dopis jednoho z našich vystěhovalců v Sovětském svazu, který psal o neuvěřitelné bídě a zoufalství, jemuž všichni propadli, 218

Krvavá hranice zamrzlého Dněstru, Večerní České slovo, 28. 2. 1933, s. 2. Ruští sedláci skrývají obilí, A-Zet, 15. 2. 1933, s. 3. 220 Hrozná zvěrstva při kolektivisaci v Rusku, Moravské slovo, 4. 2. 1933, s. 2. 221 Lidé v Rusku padají hladem na ulicích a cestách, Moravské slovo, 19. 4. 1933, s. 2. 222 Rusko propadá zoufalství?, A-Zet, 7. 5. 1933, s. 1.

219

68

poněvadž nevěděli, jak se zachránit od hladu. Pisatel nakonec nad svoji situací zcela rezignoval a tvrdil, že je mu už všechno jedno, neboť stejně s největší pravděpodobností zemře.223 Ve stejném měsíci Večerní České slovo uvedlo na první straně titulek „Jedí trávu a zdechliny“, jenž pravými slovy popisoval reálný stav věci, přičemž se opíral o svědectví našich krajanů, uprchnuvších z Ruska. Autor článku dokonce události odehrávající se v Sovětském svazu označoval za největší tragédii světových dějin, z níž obvinil „zločinné živly, které se v socialistickém státě domohly vedoucího postavení“.224 Zřejmě nejvíce zpráv o hladomoru přinesly všechny tři deníky v červenci 1933. V polovině měsíce se na stránkách Večerního Českého slova i Moravského slova objevil článek o milionových obětech hladu v SSSR, čerpajícího informace z odhadů amerického profesora Richarda Saletta (viz deníky jiných politických stran).225 Obě periodika také shodně referovala o rozsahu tragédie na Ukrajině, která byla jednou z nejpostiženějších oblastí. Avšak zatímco Moravské slovo se zabývalo následky nového Stalinova nařízení o vyšším odvodu obilí,226 Večerní České slovo opět nabídlo dopis našeho krajana z Ukrajiny poskytnutý redakci jedním čtenářem.227 Jak se lidé pokoušeli zachránit před smrtí hladem prozrazuje Večerní České slovo v článku „Obrana proti smrti hladem“, v němž jsou popsány způsoby, jakými zoufalí rolníci získávali alespoň malé množství obilí k obživě. Aby ozbrojení strážci kolchozních polí nepoznali, že došlo ke krádežím, „zloději“ zrna z klasů opatrně vymnuli, aniž by je poškodili, takže na první pohled nebylo nic poznat. Častěji však hladovějící klas rovnou uřízli nebo utrhli, poněvadž první postup byl náročný a zdlouhavý. Uvedené případy se staly natolik rozšířenými, že se pro lidi, kteří takto sbírali úrodu, vžilo označení „strigun“ neboli střihač.228 A-Zet v červenci 1933 informoval o tragickém osudu povolžských Němců, jichž bylo v Rusku téměř milion a kteří vždy náleželi spíše k majetnějším vrstvám obyvatel na venkově. Většinu z nich bolševický režim prohlásil za kulaky a podle toho s nimi také naložil. V Německu proto vznikl pomocný výbor pro jejich záchranu.229 223

Je nám už jedno, zda zemřeme hlady, nebo zdali nás zastřelí, Večerní České slovo, 3. 6. 1933, s. 2. Jedí trávu a zdechliny, Večerní České slovo, 8. 6. 1933, s. 1. 225 10 milionů obětí hladu?, Večerní České slovo, 14. 7. 1933, s. 1. 226 Nejúrodnější kraj Ruska mění se ve hřbitov, Moravské slovo, 19. 7. 1933, s. 2. 227 Uprostřed hřbitova čekají smrt, Večerní České slovo, 22. 7. 1933, s. 1. 228 Obrana proti smrti hladem, Večerní České slovo, 27. 7. 1933, s. 2. 229 Povolžští Němci umírají hladem, A-Zet, 8. 7. 1933, s. 2.

224

69

V A-Zetu, na rozdíl od Večerního Českého slova nebo Moravského slova, se v srpnu 1933 objevila zpráva o povstání na Ukrajině a v jižním Rusku. Rozsah vzpoury byl údajně tak velký, že přesuny armády povolané k uklidnění situace připomínaly válečné manévry. O tom, že byly poskytnuté informace brány s určitou rezervou svědčí otazník v titulku článku (ostatně stejně jako v jiných denících, jež tuto zprávu otiskly).230 Od srpna 1933 článků o hladomoru v SSSR ve zmíněných novinách pomalu ubývalo, i když své čtenáře o dění v Rusku a na Ukrajině informovaly i nadále. V září se České slovo a A-Zet pustily do polemiky s národnědemokratickým tiskem, zejména s Národními listy, jež v té době zveřejnily články o případech lidojedství v Sovětském svazu. Zprávy o snědených dětech, o kterých psaly Národní listy, se zdály být natolik neuvěřitelnými, že redaktoři Českého slova231 i A-Zetu232 své národnědemokratické kolegy nařkli z výmyslů a zbytečného přehánění. Zkoumanou problematikou se Večerní České slovo, Moravské slovo i A-Zet na svých stránkách zabývaly až do konce roku 1933. V říjnu například A-Zet přinesl svědectví dělnice, která žila od roku 1924 na Ukrajině a kvůli naprosto nesnesitelným životním podmínkám utekla zpět do Československa.233 Podobný případ pak zveřejnilo Moravské slovo v listopadu, tentokrát se však jednalo o člena komuny Interhelpo žijícího v Rusku od roku 1928 a navrátivšího se o pět let později.234 Večerní České slovo v listopadu 1933 referovalo opět o selských vzpourách, jež se rozmohly v okolí Dněstru. Údaje o těchto událostech převzal český deník od rižského dopisovatele francouzského plátku Journal des débats.235 V prosinci pak Večerní České slovo informovalo o sjezdu sovětů v Moskvě, který ač oficiálně všemi oslavován, nemohl zakrýt hluboký úpadek, v němž se země nacházela.236 Národněsocialistický tisk psal o pohnutých událostech v Rusku a na Ukrajině po celý rok 1933. Oficiální ústřední tiskový orgán strany, České slovo, se ovšem danou problematikou téměř nezabýval. Zprávy ve Večerním Českém slově, A-Zetu i Moravském slově byly věcné a objektivní a vzhledem k tomu, že vycházely v poměrně velkých nákladech, informovaly o dění v SSSR značný okruh čtenářů. 230

Vzpoura na Ukrajině?, A-Zet, 15. 8. 1933, s. 5. NA, f. MVZ – VA I, k. 1356, Nasolené dětské maso a diplomovaná inteligentka, České slovo, 9. 9. 1933. 232 Dětská ruka, zavařená v polévce, A-Zet, 10. 9. 1933, s. 2. 233 Kladenská dělnice o sovětském „ráji“, A-Zet, 1. 10. 1933, s. 3. 234 Musím - li umřít hladem, tedy aspoň doma, Moravské slovo, 4. 11. 1933, s. 1. 235 Selské vzpoury v Rusku, Večerní České slovo, 2. 11. 1933, s. 2. 236 Sláva navrchu, smrt na dně, Večerní České slovo, 29. 12. 1933, s. 1. 231

70

2.1.1.5. Národnědemokratický tisk Československá národně demokratická strana se profilovala jako konzervativní a nacionalistická, přičemž patřila k menším politickým subjektům. Ve volbách dosahovala zisků mezi čtyřmi až šesti procenty hlasů voličů. Předseda strany dr. Karel Kramář se však stal prvním ministerským předsedou nového státu. Navíc politická slabost strany byla jistý čas vyrovnána vlivným postavením v hospodářském životě ČSR. Postupně ale politická váha národních demokratů začala upadat237. Národní listy, jež byly ústředním tiskovým orgánem strany, představovaly jeden z nejdéle vycházejících deníků v českých zemích a vyznačovaly se vysokou úrovní svých rubrik. Mezi odběrateli proto bylo mnoho příslušníků české politické a hospodářské elity. K významným redaktorům Národních listů patřili např. Miroslav Rutte, Vincenc Červinka nebo Josef Hudec, jejich ředitelem pak byl po dlouhá léta František Sís.238 Na Moravě měl národnědemokratický tisk silnou pozici v Ostravě, kde vycházely noviny Moravskoslezský deník a Polední ostravský deník, u nějž však došlo několikrát k úpravě názvu.239 V národně demokratickém tisku, zejména pak v Národních listech, se objevovalo zdaleka nejvíce zpráv o situaci v Rusku a to po celý kritický rok 1933, což bylo zřejmě způsobeno výrazně protikomunistickým a protibolševickým smýšlením vedení strany, zejména jejího předsedy dr. Kramáře. Redaktoři listu si proto všímali jakékoliv negativní informace týkající se sovětského Ruska, jehož vedení považovali za bandu zločinců a tyranů, kteří uzurpovali moc a terorizovali bezbranné lidi. Doslova záplavu článků o rychle se zhoršujících poměrech v Sovětském svazu přinesl Večerník Národních listů již v lednu 1933, mj. uvedl např. svědectví německého inženýra, který do Ruska odjel s budovatelskými ideály na práci a zpět se vrátil jako naprostá troska s podlomeným zdravím v důsledku hladovění a celkového strádání. Všem, kteří by snad chtěli uvěřit lžím o prosperujícím socialistickém státě, sdělil své zážitky a dojmy plné násilí a neuvěřitelné bídy, jíž musela místní populace snášet.240 237

Sládek, Zdeněk: Československá národní demokracie. In: Malíř, Jiří a kol.: Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí v českých zemích a Československu 1861 – 2004. Díl 1., s. 613. 238 Kárník, Zdeněk: České země v éře První republiky (1918 - 1938). Vznik, budování a zlatá léta republiky (1918 - 1929). Díl 1., s. 327 - 328. 239 Kubíček, Jaromír: Česká retrospektivní bibliografie. Řada 1, Noviny. Díl 2, Noviny České republiky 19191945 (CERBI N2). Část 2, Přehledy, rejstříky, s. 44. 240 Bída, hlad a násilnosti v sovět. Rusku jsou výstrahou pro celý svět!, Večerník Národních listů, 14. 1. 1933, s. 4.

71

Také v únoru 1933 Národní listy i Večerník otiskly celou řadu zajímavých článků o strádajících obyvatelích v „rudém ráji“. Značnou část z nich opět tvořila svědectví lidí, kteří museli v zájmu svého přežití uprchnout zpět do vlasti.241 Pravidlem se též stávalo zveřejňování dopisů od příbuzných v Rusku, kteří popisovali svoji zoufalou situaci a úpěnlivě prosili o pomoc.242 Koncem měsíce přinesly Národní listy zprávu o prohlášení dcery významného ruského spisovatele L. N. Tolstoje Alexandry, jež si titulek „Nemohu mlčet“ vypůjčila od svého slavného otce, který pod uvedeným názvem napsal článek proti popravě několika revolucionářů v roce 1908. Alexandra Tolstojová ve své výzvě upozorňovala na násilnou politiku bolševiků vůči obyčejným rolníkům odsouzeným ke smrti hladem. Obviňovala přitom spisovatele G. B. Shawa či R. Rollanda, že projevují sympatie k tak zrůdnému režimu, přičemž apelovala na Společnost národů, aby s tyrany nejednala, nýbrž proti nim zakročila.243 Alexandru Tolstojovou podpořili i ruští emigrantští spisovatelé.244 Jak zlý byl rok 1933, kdy kromě uměle vyvolané epidemie hladu bolševiky na Ukrajině a severním Kavkazu řádil také nový vládce Německa, dosvědčuje vskutku výstižná a velmi trpká anekdota, jíž v Charkově zaznamenal dopisovatel londýnského plátku Daily Expres Garreth Jones: Na sovětské hranici potkaly se veš a svině. Tato utíkala ze sovětského ráje, ona lezla do něho. „Snad nejdeš do Ruska?“ptá se svině. „Už ano, jdu z Němec,“ochotně odpovídá veš. „Tam teď všem židům tak důkladně drhnou pačesy, že nenajdeš klidného útulku. U vás snad bude líp. A co je s tebou, proč utíkáš?“ „Co si mám počít?! Co jsme kdysi my svině žraly, teď nám lidé seberou před rypáky. Mám snad pojít hlady?...“245 O samotném hladomoru psal národnědemokratický tisk nejintenzivněji v létě a na podzim 1933. Kromě Národních listů a jejich Večerníku se dané problematice od června, resp. července více věnoval i Moravskoslezský deník a Polední ostravský deník. 241

Peklo sovětského „ráje“, Večerník Národních listů, 13. 2. 1933, s. 3. Dva dopisy, které výstižně mluví o tom, jaká je v sovětském Rusku bída, Večerník Národních listů, 6. 2. 1933, s. 3. 243 Tolstojova dcera: „Nemohu mlčet“, Národní listy, 22. 2. 1933, s. 3. 244 Ruští spisovatelé a žurnalisté mluví k svědomí světa, Večerník Národních listů, 29. 4. 1933, s. 3. 245 Hořká anekdota, Národní listy, 26. 4. 1933, s. 4.

242

72

Moravskoslezský deník v červnu 1933 upozornil na výstavu pořádanou v Německu, která odhalovala zrůdnost sovětského režimu, jenž páchal nejen na německých krajanech v Rusku ty nejhorší krutosti. V Berlíně byly vystavovány dopisy a fotografie Němců zejména z Povolží, Kavkazu a Ukrajiny, které dokládaly strašlivý hladomor v těchto kdysi nejúrodnějších oblastech. Dokonce zde byl vystaven i malý kousek ruského chleba, jenž zmíněnou potravinu připomínal jen stěží, aby si lidé v Německu mohli představit, čím se jejich krajané živí.246 Uvedená výstava představovala v Evropě zcela unikátní počin, který kalil pouze fakt, že vládci tehdy již nacistického Německa byli zarytými odpůrci bolševického režimu, takže v očích mnoha lidí mohly podobné aktivity působit jako propaganda (s předloženými podvrhy), pomocí níž nacisté chtěli zdiskreditovat komunistické hnutí. Národnědemokratické deníky se také jako jedny z mála podrobněji zajímaly o problematiku lidojedství, která byla s hladomorem neodmyslitelně spojena. V červenci 1933 se na stránkách Národních listů, Moravskoslezského deníku247 i Poledního ostravského deníku248 objevily obsáhlé články, zabývající se tímto fenoménem. Dokladem pravdivosti tohoto šíleného jednání většinou byla stále se množící svědectví uprchlíků a návštěvníků postižených krajů. Večerník Národních listů jako jediný z uvedených deníků o kanibalizmu referoval několikrát a to v poměrně dlouhém časovém rozmezí. První zprávu přináší shodně s Moravskoslezským deníkem i Poledním ostravským deníkem v červenci 1933. Za necelý měsíc otiskl Večerník Národních listů svědectví bývalého válečného zajatce, jenž po skončení první světové války zůstal na Ukrajině, kvůli vzrůstajícímu hladu se ale rozhodl, že odcestuje zpět domů. Navrátilec novinářům popsal, jak se vlivem kolektivizace zhoršila situace všech rolníků a která se stala kritickou ve chvíli, kdy nebylo co jíst, což mělo za následek i případy lidojedství.249 Informace, jež potvrzovaly kanibalizmus na Ukrajině, přinesl Večerník Národních listů na začátku října téhož roku. Šlo o zprávu Emigrantského červeného kříže a Ukrajinské hromady v ČSR, jež byla podložena referencemi uprchlíků ze sovětské Ukrajiny a údaji, které nashromáždili a prezentovali např. R. Sellett (Salett), nebo Dr. E. Ammende.250 246

Výstava zoufalství, Moravskoslezský deník, 22. 6. 1933, s. 4. Je v SSSR lidojedství?, Moravskoslezský deník, 16. 7. 1933, s. 5. 248 Lidojedství v Rusku, Polední ostravský deník, 19. 7. 1933, s. 2. 249 V sovětském Rusku existuje lidojedství, Večerník Národních listů, 9. 8. 1933, s. 1. 250 Ukrajinci dosvědčují, že v sovětském Rusku živí se hladoví lidé lidským masem…, Več. NL, 4. 10. 1933, s. 4.

247

73

V souvislosti se zprávami o lidojedství se národnědemokratičtí redaktoři dostali do názorového konfliktu se svými kolegy z národněsocialistického tisku (viz předešlá kapitolka), kteří považovali články v Národních listech a jejich Večerníku za výmysly a přehánění, jehož není za potřebí. Je pravda, že zmínky o nasolených a naložených dětech mohou znít neuvěřitelně a snad i hloupě (pokud člověk opravdu nezná skutečný stav věci), faktem však zůstává, že k podobným případům, kdy pološílená matka snědla maso ze svého dítěte, docházelo. V rámci názorové polemiky redaktoři Národních listů poukazovali na skutečnost, že v roce 1921, kdy v Rusku řádil hlad, byl kanibalizmus běžným jevem, o čemž později vypovídalo několik vědeckých studií, které se daným tématem zabývaly. V článku „Bez polemiky“251 Národní listy dále uváděly, že v roce 1921 též nikdo nevěřil, že se tak strašné věci mohou v blízkosti civilizovaného světa dít, i když to byla pravda. Národnědemokratický tisk své čtenáře v létě 1933 seznámil se všemi dostupnými informacemi týkajícími se hladomoru na Ukrajině, severním Kavkazu či Povolží. Polední ostravský deník společně s Večerníkem Národních listů např. otiskly články s údaji Richarda Saletta, Moravskoslezský deník zase v polovině srpna napsal o povstání na Ukrajině. Jistou výjimečnost představoval článek „Největší zločin v dějinách lidstva“,252 který otiskl Polední ostravský deník. Na rozdíl od většiny zpráv, jež byly převzaty ze zahraničního tisku, na tomto příspěvku pracoval reportér, který do Sovětského svazu vycestoval, aby ověřil, nakolik byly informace o špatných poměrech a hladu pravdivé. Již titulek napovídá, že jeho očekávání byla nejen naplněna, ale několikanásobně překročena, samozřejmě v tom negativním slova smyslu. Zmíněný ostravský deník přinášel nejzajímavější a nejzásadnější zprávy o hladu v Rusku a na Ukrajině především v srpnu a září 1933. Na jeho stránkách se např. objevil článek dokládající hladomor ze svědectví německých uprchlíků či dopisů strádajících.253 V jiném příspěvku zase vyprávěl o svých zkušenostech z Ruska americký misionář Dr. Haward, jenž byl místními poměry naprosto šokován.254 Na základě svědectví konkrétních osob byly sestaveny dva články, popisující katastrofální situaci na Ukrajině. První z nich s titulkem „Strašná pohroma ukrajinského obyvatelstva“ vyprávěl o manželském páru z Ameriky, který se chtěl podívat na Ukrajinu, 251

NA, f. MVZ – VA I, k. 1356, Bez polemiky, Národní listy, 10. 9. 1933. Největší zločin v dějinách lidstva, Polední ostravský deník, 15. 7. 1933, s. 2. 253 Dokumenty o ruském hladu, Polední ostravský deník, 3. 8. 1933, s. 3. 254 Svědectví o strašlivém hladu na Rusi, Polední ostravský deník, 30. 8. 1933, s. 2.

252

74

kde do roku 1913 žil, neboť od příbuzných dostával dopisy, v nichž byli oba manželé žádáni o pomoc. V Sovětském svazu strávil pár dva měsíce, během nichž navštívil kraje postižené hladem.255 Druhý článek, s jednoduchým a výstižným názvem „Hlad na Ukrajině“, navazoval na ten první. I v něm se objevila nová svědectví o strašlivém hladu v nejúrodnějším kraji Sovětského svazu. Pamětníci hladu 1921 – 1923 přitom potvrzovali, že nynější tragédie dosáhla mnohem větších rozměrů než ta před dvanácti lety a současně že si vyžádala také více obětí.256 Hladem v Sovětském svazu se zabýval také Evropský kongres národnostních menšin, jenž se sešel v září 1933 v Bernu. Psaly o něm Národní listy,257 Moravskoslezský deník258 i Polední ostravský deník.259 Na kongresu, v čele s generálním tajemníkem Dr. Ewaldem Ammendem, byla odhlasována resoluce o „ruské hladové katastrofě“, v níž bylo poděkováno všem, kdož vyzývali k pomoci umírajícím. V resoluci se také účastníci kongresu zavázali, že budou pomocnou akci podporovat. V září 1933 Národní listy zveřejnily článek s informacemi Malcolma Muggeridgea, jenž procestoval postižené oblasti. Anglický novinář uváděl, že, hlad z roku 1933, na rozdíl od událostí let 1921 – 1923, sovětští vládci zamlčovali, protože nechtěli přiznat zhroucení pětiletého plánu a nesmyslnost politiky kolektivizace. Neboť kdyby bolševici před světem připustili krach svého hospodářství, ztratili by podle názoru autora šanci na navázání diplomatických styků se Spojenými státy, od nichž potřebovali získat úvěr.260 V listopadu 1933 přinesl Večerník Národních listů autentickou výpověď krejčího, který se z Ruska vrátil do Československa po téměř dvaceti letech. Jednalo se o člověka, jenž upadl během první světové války do zajetí a usadil se na Ukrajině. Docela dobře se mu dařilo až do vyhlášení první pětiletky, kdy životní úroveň celé populace začala strmě klesat. Situace se pak stala nesnesitelnou v roce 1932 a 1933, neboť na Ukrajině počal řádit hlad takovým způsobem, že denně ve vesnici, kde žil, umíralo několik desítek lidí. O mrtvé se přitom nikdo nestaral, takže se povalovali jen tak na ulicích a cestách, což mj. napomáhalo šíření infekčních chorob, zejména tyfu.261 255

Strašná pohroma ukrajinského obyvatelstva, Polední ostravský deník, 5. 9. 1933, s. 2. Hlad na Ukrajině, Polední ostravský deník, 6. 9. 1933, s. 3. 257 Kongres menšin o hladu v Rusku, Národní listy, 20. 9. 1933, s. 2. 258 Ukončení sjezdu evropských menšin, Moravskoslezský deník, 20. 9. 1933, s. 2. 259 Celý svět je volán na pomoc hladovícímu Rusku, Polední ostravský deník, 20. 9. 1933, s. 2. 260 Angličané o hladu v sovětském Rusku, Národní listy, 18. 9. 1933, s. 4. 261 Pravda o sovětském Rusku. Mrtví leží na ulicích…, Večerník Národních listů, 10. 11. 1933, s. 1.

256

75

Na začátku prosince 1933 se pak v Národních listech objevil článek o americkém novináři Harry Langovi, který společně se svojí ženou procestoval nejpostiženější oblasti Sovětského svazu, v nichž se rozmohl hlad. Jeli navštívit své příbuzné v Rusku, přičemž to co viděli, jim doslova vyrazilo dech. Nejenže lidé hladověli, ale celá země byla podle vyprávění obou manželů v tak strašném úpadku, který si člověk ze Západu nedovedl představit. Oba proto shodně nabyli dojmu, že bolševický režim musí v nejbližší době zkrachovat.262 Jak jsem uvedl již na začátku, v národnědemokratickém tisku se o problematice hladomoru na Ukrajině a v Rusku psalo opravdu velmi často a v případě Národních listů a jejich Večerníku také po celý rok 1933. Moravskoslezský deník a Polední ostravský deník o tragických událostech referovaly především v letních měsících inkriminovaného roku. Redaktoři těchto deníků se přitom nevyhýbali žádným tématům, které s hladomorem souvisely, což mělo v případě článků o lidojedství i negativní odezvu u deníků jiných politických stran a jejich čtenářů (hlavně komunistických). Zprávy o kanibalizmu byly totiž tak zrůdné a neuvěřitelné, že se národnědemokratický tisk nevyhnul nařčení ze senzacechtivosti, pro níž byl údajně schopen učinit cokoliv. Navíc tím, že národní demokraté zastávali ostře antibolševické a antikomunistické stanovisko, mohly být informace zveřejněné v jejich denících považovány některými lidi za účelné a tudíž nepravdivé.

2.1.1.6. Komunistický tisk Komunistická strana Československa se vyznačovala tím, že byla po celou dobu existence první republiky izolována v opozici, poněvadž pro ostatní politické subjekty představovala nepřijatelného partnera pro koaliční spolupráci na vládní úrovni. Jednalo se totiž o antisystémovou stranu, usilující o radikální změnu politického zřízení, které v Československu fungovalo v letech 1918 – 1938. Strana vznikla odtržením radikálně levicového křídla od sociální demokracie v roce 1921. Ve volbách dosahovala poměrně dobrých zisků, jež se pohybovaly mezi deseti až třinácti procenty hlasů voličů. V roce 1925 se dokonce stala druhým nejsilnějším politickým subjektem v republice. Hlavními představiteli byli B. Šmeral, K. Gottwald nebo A. Zápotocký.

262

Americký žurnalista o sovětském Rusku, Národní listy, 1. 12. 1933, s. 5.

76

Ústředním tiskovým orgánem komunistické strany bylo Rudé právo vycházející v Praze, které vzniklo odštěpením od sociálnědemokratického Práva lidu v říjnu 1920. Na Moravě, na rozdíl od českých krajů, přešla většina tradičních sociálnědemokratických listů k radikální levici ve straně a následně ke KSČ. V Brně se to týkalo Rovnosti, která od roku 1928 vycházela pod názvem Dělnická rovnost. V Ostravě pak komunisté vydávali Dělnický deník.263 Komunistická strana Československa se v našem státě stala hlavním a v podstatě také jediným obhájcem bolševické vlády v Rusku. První pětiletku a kolektivizaci proto neustále oslavovala a na stránkách svých deníků vychvalovala její domnělé úspěchy, jež měly kontrastovat s ekonomickým úpadkem kapitalistických zemí, ke kterému došlo po roce 1929 v důsledku velké hospodářské krize. Na všechny negativní zprávy adresované sovětské politice nebo hospodářství komunistický tisk reagoval jejich dementováním a obviňoval případné pisatele, kteří si dovolili hanit „vlast proletářů“, ze lží a závistivého pomlouvání. V komunistických denících z let 1932 - 33 tak nalezneme obrovské množství článků, jimiž se snažily vyvrátit zprávy o hladomoru v Sovětském svazu. První reakce na svědectví dokládající hladovění obyvatelstva v Rusku se objevila na stránkách Dělnické rovnosti koncem března 1933. Jednalo se o výpověď člena Slovácké komuny, který se vrátil zpět do Československa, protože už nemohl dále snášet velké strádání. Komunistický deník pochopitelně tohoto svědka nařkl ze lži a naopak uvedl, že podle vyprávění jiných dělníků, kteří pracovali v SSSR, nebyl hlad v Sovětském svazu, nýbrž v ČSR.264 Tato taktika byla komunisty velmi často používána k vyvracení zpráv o špatných životních a pracovních podmínkách v Rusku. Zneužívali přitom skutečnosti, že v roce 1933 dosáhla hospodářská krize v naší republice vrcholu, což se odrazilo zejména na nezaměstnanosti, která měla za následek živoření obyvatel (neumírali však rozhodně hlady). Na konci dubna 1933 Dělnická rovnost dementovala článek Moravského slova, jenž hovořil o vzmáhajícím se hladu v Sovětském svazu. Zajímavé je, že komunistický deník dokonce pro ilustraci přetiskl dopis, uveřejněný v Moravském slově jako důkaz hrůzných událostí, avšak s patřičným komentářem. Aurora dopisu se v něm komunističtí redaktoři snažili „zdiskreditovat“ tvrzením, že se šlo o příslušníka buržoasie, který reprezentoval

263

Kubíček, Jaromír: Česká retrospektivní bibliografie. Řada 1, Noviny. Díl 2, Noviny České republiky 19191945 (CERBI N2). Část 2, Přehledy, rejstříky, s. 50 - 51. 264 Dělníci vrátivší se ze SSSR. říkají: Hlad je v ČSR, Dělnická rovnost, 31. 3. 1933, s. 3.

77

kapitalistickou třídu, jejíž zbytky se bolševici rozhodli vykořenit během první pětiletky. Podle nich se proto nelze divit tomu, že byl pisatel dopisu vůči představitelům sovětské vlády nepřátelsky naladěn a o špatných poměrech v SSSR psal záměrně.265 Od května 1933 se vyvracení negativních zpráv o sovětském Rusku začal věnovat též Dělnický deník. Ve článku „Valaši, žeňte protisovětského štváče z vašich vesnic“266 reagoval komunistický list na přednášky navrátilce ze Sovětského svazu, který v sokolovnách, orlovnách a kulturních domech jednotlivých měst a vesnic na Zlínsku vyprávěl o svých zážitcích. Že ho v „rudém ráji“ nepotkalo nic dobrého dokazuje již název článku. K nejintenzivnějším útokům proti „lživým štváčům“ v souvislosti s pronikajícími informacemi o hladomoru na Ukrajině a severním Kavkazu, docházelo na stránkách Dělnické rovnosti i Dělnického deníku od června až do začátku října 1933, kdy byl tisk komunistické strany v souladu s novým tiskovým zákonem na několik měsíců zastaven. Nejčastěji přitom výpady směřovaly vůči deníkům politických stran, jež o hladu psaly nejvíce. Týkalo se to tedy především národnědemokratických, národněsocialistických, sociálnědemokratických a ligistických novin. Svědky, kteří poskytovali demokratickým listům informace o hladu v Sovětském svazu, se komunisté snažili zdiskreditovat. Dělnická rovnost například v červnu 1933 uvedla případ muže, jenž se coby bývalý válečný zajatec vrátil po mnoha letech z Ruska domů, kde našel svoji manželku již provdanou za jiného. Ta původního chotě nemohla po tak dlouhé době poznat, což komunisté využili k tomu, že navrátilce prohlásili za podvodníka a jeho svědectví o zoufalých poměrech v SSSR, poskytnuté novinám, za nevěrohodné.267 Později vyšlo najevo, že se zřejmě skutečně jedná o někoho jiného, než za koho se dotyčný vydával, to však nic neměnilo na skutečnosti, že tento člověk z Ruska utekl před hladem. Někdy komunistům usnadnily práci demokratické noviny samy, neboť o situaci v Sovětském svazu přinášely ve stejný čas zprávy s protichůdným obsahem. Zatímco např. Právo lidu psalo v srpnu 1933 o hladomoru v SSSR, Lidové noviny v tu samou dobu informovaly o dobré sklizni v Rusku.268 Komunisté tak dokázali využít vhodné chvíle, neboť se většinou stávalo, že nepravdivé údaje o sklizni, převzaté ze sovětských oficiálních zdrojů, byly deníky, které je původně otiskly, zanedlouho opraveny. 265

Moravské slovo píše báchorky o hladu ve SSSR, Dělnická rovnost, 21. 4. 1933, s. 3. Valaši, žeňte protisovětského štváče z vašich vesnic, Dělnický deník, 15. 5. 1933, s. 3. 267 Informátor byl - sňatkový podvodník, Dělnická rovnost, 9. 6. 1933, s. 3. 268 Právo Lidu: „V Rusku je hlad“, Lidové Noviny: Sklizeň pšenice je velmi dobrá, Děl. rovnost, 25. 8. 1933, s 4. 266

78

Komunistům nahrávaly také případy, které problematiku hladu zveličovaly, o což se zasloužil především tehdejší tisk bulvárního charakteru, jmenovitě Polední list. Ten krátce po té, co ostatní noviny zveřejnily odhad Richarda Saletta, podle nějž měl počet obětí hladomoru činit deset milionů, uvedl dvojnásobek. Dělnický deník si rozpor, který nastal, vychutnal a s největším sarkasmem a ironií napsal, že pokud během několika dní zemřelo o dalších deset milionů lidí více, brzy v Rusku zřejmě nezůstane živá duše.269 Je pravda, že od bulvárního deníku se takové nedopatření dalo očekávat, na druhou stranu ale bylo podobnými „omyly“ znehodnocováno úsilí těch, kteří se snažili o hladomoru přinášet seriózní zprávy. O zlehčování situace či dokonce popírání očividného faktu se zasloužily i některé zahraniční osobnosti, čehož Dělnický deník i Dělnická rovnost využily. První z uvedených listů na začátku srpna 1933 otiskl článek o francouzském vyslanci v Moskvě, jenž zprávy o hladomoru na Ukrajině a v Rusku považoval za přehnané, přičemž uvedl, že zásluhu na jejich rozšiřování měli především ruští emigranti a Hitlerovo Německo, které chtělo dle názoru diplomata docílit toho, „aby veřejné mínění ve Francii nebylo přátelsky nakloněno sovětům.“270 Že byla tehdejší zahraniční politika Francie Sovětskému svazu příznivě nakloněna dokládá i cesta jejího několikanásobného meziválečného premiéra Édouarda Herriota do SSSR na přelomu srpna a září 1933. Édouard Herriot usiloval o sblížení obou států, neboť se obával nacistického Německa. Francouzského státníka však bolševičtí vládci provedli po jednotlivých místech podle předem připraveného plánu, takže mu ukázali jen to, co chtěli, aby viděl. Když se pak Herriot vrátil zpět do vlasti, prohlašoval, že hladomor na Ukrajině je nesmysl, protože tam přeci byl a s ničím podobným se nesetkal. Prohlásil přitom, že zájem na šíření těchto zpráv mají především ti, kdož uvažují o odtržení a kolonizování Ukrajiny, čímž měl na mysli nacistické vládce.271 Postoj respektovaného politika se komunistům hodil, takže jeho názory ve svém tisku hojně prezentovali. Kromě francouzských diplomatů a politiků, kteří měli zájem na dobrých stycích se Sovětským svazem, hovořil příznivě o poměrech v této zemi také americký spisovatel Sherwood Abbey,

272

o jehož výpovědi informuje v polovině září 1933 Dělnická rovnost.

269

Už ne 10 ale 20 milionů sovět. občanů zemřelo, Dělnický deník, 26. 7. 1933, s. 2. Pověsti o hladu jsou silně přehnané, Dělnický deník, 1. 8. 1933, s. 3. 271 Eduard Herriot: O hladu na Ukrajině mluví ti, kteří ji chtějí kolonizovat, Dělnická rovnost, 21. 9. 1933, s. 4. 272 V článku je zmíněn jako spisovatel, ale podle kontextu se spíše jednalo o novináře, jeho jméno je navíc zřejmě zkomoleno, protože je uveden jako Scherwood Ebby, toho se mi však nepodařilo nikde vyhledat.

270

79

Američan, který se vrátil z údajně osmé cesty po SSSR, poté zveřejnil dopis v Manchester Guardianu, v němž prohlašoval, že viděl „pravděpodobně největší sklizeň v dějinách země“273 Podle Dělnické rovnosti měl mít přitom přístup do všech oblastí „rudého ráje“, takže jeho svědectví, které popíralo existenci hladomoru, přisuzoval komunistický deník patřičnou váhu. Snad nejvíce se komunisté vysmívali zprávám o lidojedství, které ve svém tisku zveřejňovali především národní demokraté nebo ligisté. Informace o „pečených dětech“ se zdály být natolik přehnanými a nepravděpodobnými, že Dělnickému deníku ani Dělnické Rovnosti nečinilo problém si z tohoto tragického jednání tropit legraci. Oba deníky totiž předpokládaly, že takovým „pohádkám“ stejně nikdo rozumný nevěří. Autory článků pojednávajících o kanibalizmu pak komunističtí redaktoři pokládali za blázny, kteří v letním horku nejspíš dostaly úžeh nebo úpal.274 Nejtroufalejším zesměšněním tragédie lidojedství se stala karikatura, jíž otiskla na počátku září 1933 v souvislosti s Herriotovou návštěvou Sovětského svazu Dělnická rovnost. Francouzský státník je na ní zobrazen, jak sedí za stolem a netrpělivě očekává, co mu bolševičtí vládci připravili za pohoštění. A tu najednou se objevují dva muži, kteří na (zřejmě) stříbrných tácech přinášejí kus lidské nohy se zapíchnutou vidličkou a jedno pečené dítě. Obrázek pak doprovází komentář: „Herriot ve SSSR. Jak by byl pohoštěn podle představ kardinálů a „socialistických“ novinářů“.275 Kromě politických stran a jejich tisku byla komunisty napadána také církev, jejíž činitelé se na informování o hladomoru na Ukrajině a severním Kavkazu i organizování pomoci trpícím výrazně podíleli. Trnem v oku jim byla především aktivita vídeňského arcibiskupa a kardinála Dr. Theodora Innitzera, jenž se angažoval v pomocné akci pro hladovějící, přičemž vyzýval všechny lidi bez rozdílu vyznání, aby nebyli k této tragédii lhostejní. Komunisté obviňovali církevní představitele z toho, že se starají více o lidi, kteří podle nich pomoc nepotřebují (protože se mají v SSSR prostě skvěle), místo toho aby podpořili nezaměstnané u sebe doma. Dělnická rovnost i Dělnický deník tedy nabádaly ve svých článcích dělníky bez práce, aby se u duchovních hlásili o pomoc v nouzi, což byl pochopitelně naprostý nesmysl. V řadě míst však čtenáři obou deníků uposlechli a vydali se na fary. V Dělnické rovnosti se následně objevily články, které napadaly kněze za

273

Americký spisovatel vyvrací lež o hladu v SSSR, Dělnická rovnost, 15. 9. 1933, s. 4. … rozmohlo se v červeném „Poledníku“ lidojedství, Dělnický deník, 21. 7. 1933, s. 3. 275 Herriot ve SSSR, Dělnická rovnost, 2. 9. 1933, s. 4. (viz příloha č. 19) 274

80

to, že nechtěli pomoct bezprizorným,276 i když údajně měli organizovat humanitární akce pro hladovějící v Rusku. Ti však většinou netušili, že nějaká pomocná akce vůbec existuje, protože se k nim např. nedostaly patřičné informace.277 Komunistům muselo být jasné, že řadoví kněží o aktivitách kardinála Innitzera nemusejí vědět, čehož zneužívali, aby očernili církev. Tisk Komunistické strany Československa byl dokonalým indikátorem četnosti zpráv o hladomoru na Ukrajině a v Rusku, neboť pokud se někde o této tragické události objevila zmínka, ihned měl potřebu na ni reagovat. Zároveň byl také výborným zdrojem informací, byť negativních, o této problematice.

2.1.1.7. Ligistický tisk Po vyloučení z Československé (národně) socialistické strany vyvíjel Jiří Stříbrný politickou aktivitu i nadále. Nejprve v roce 1927 založil novou organizaci pod názvem Slovanská strana národně socialistická, kterou v roce 1929 přejmenoval na Radikální stranu, jež však se parlamentních voleb v témže roce účastnila jako Liga proti vázaným kandidátním listinám, přičemž v nich získala zanedbatelný počet hlasů. K přejmenování na Národní ligu pak došlo v roce 1930.278 Zatímco činnost Stříbrného strany zůstala mimo společenskou pozornost, tisk Národní ligy byl čten poměrně hojně. Jeho hlavním reprezentantem se stal Polední list, k němuž se záhy přidal Večerní list, Nedělní list a Pondělní list. Přestože (či naopak právě proto) byly zmíněné deníky považovány za bulvární, dosahovaly docela vysokého nákladu, jenž se pohyboval v řádech desetitisíců kusů. Stříbrného tisk navíc disponoval hustou sítí zpravodajů, denně měl např. zajištěny telefonické zprávy ze všech hlavních center republiky, přičemž od třicátých let udržoval stálého dopisovatele v Moskvě.279 O výrazném zhoršení stravování obyvatel sovětského Ruska přinesl Polední list zprávu již v polovině února 1933 v článku „V sovětech již lidé jedí trávu“,280 ve kterém bylo popsáno svědectví jednoho Poláka zaznamenané polskými novinami, jenž vypravoval o naprostém nedostatku potravin v Sovětském svazu. 276

Kněží nechtějí pomáhat hladovým!, Dělnická rovnost, 7. 9. 1933, s. 2. Páni faráři se vymlouvají, Dělnická rovnost, 7. 9. 1933, s. 2. 278 Balík, Stanislav; Hloušek, Vít; Holzer, Jan; Šedo, Jakub: Politický systém českých zemí 1848 - 1989, s. 76. 279 Vykoupil, Libor: Národní liga. In: Malíř, Jiří a kol.: Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí v českých zemích a Československu 1861 - 2004. Díl 1. Období 1861 - 1938, s. 785 - 786. 280 V sovětech již lidé jedí trávu, Polední list, 15.2. 1933, s. 3.

277

81

Informace o skutečném a hromadném vymírání populace v důsledku hladomoru začal tisk J. Stříbrného zveřejňovat od června 1933. Tehdy se na stránkách Poledního listu např. objevil titulek „Miliony zemědělců v sov. Rusku zmírají hlady“.281 Jednalo se o rozbor aktuální situace v Sovětském svazu, s níž deník seznamoval své čtenáře. Nejdříve zmínil osud našich krajanů v Rusku, kteří byli ohroženi hladověním, přičemž uvedl, že se jich na teritoriu největšího slovanského státu nachází kolem dvou set tisíc, což byl poněkud nadsazený počet. Podle jiných odhadů jich totiž v SSSR žilo pouze něco okolo třiceti tisíc. Článek obviňoval bolševickou vládu, že kdysi úrodné oblasti svým hospodařením úplně zdevastovala a odsoudila tak místní obyvatele nejprve k živoření v bídě a nyní dokonce k umírání hladem. Nejhorší situace měla přitom nastat na Ukrajině a severním Kavkazu, kde se rolníci začali hromadně bouřit proti rekvizicím veškerých potravin. Rozsah a následky současného hladomoru měly být podle Poledního listu větší, než v roce 1921, přičemž se nedalo spoléhat na novou úrodu, která by nepříznivý stav zažehnala, neboť pole zůstala z velké části neoseta. Ve stejném měsíci Polední list napsal o lidojedství na Ukrajině, o němž vyprávěl bývalý český zajatec, který se po první světové válce na Východě usadil a oženil. Po 19 letech však byl nucen svoji novou vlast opustit a hledat záchranu v Československu. Podle jeho slov nejprve lidé snědli všechny domácí zvířata, včetně psů a koček, pak se dali na lovení potkanů a různých hrabošů, začali jíst zdechliny, až se nakonec někteří zoufalci v pološílenosti vrhli i na mrtvoly lidí nebo dokonce někoho zavraždili, aby z něj mohli ořezat kusy masa a sníst je.282 V létě 1933 Polední list otiskl článek, který se stal terčem útoku komunistického tisku. Psalo se v něm, že v Rusku zahynulo v důsledku hladovění již dvacet milionů lidí. Ve stejnou dobu ale většina demokratických deníků uvedla odhad mrtvých v počtu deseti milionů. Komunisté využili tohoto rozdílu a s ironií prohlásili, že pokud to takhle půjde dál, v Rusku za chvíli nezůstane na živu nikdo. Polední list navíc ani nezveřejnil zdroj, z něhož údaje o počtu obětí čerpal.283 V Poledním listě se však neobjevily pouze neseriózní zprávy. V srpnu 1933 v něm vyšel obsáhlý článek, který se problematice hladomoru v nejúrodnějších krajích Ruska věnoval v nezvyklé šíři, přičemž k textu jako jediný z tehdejších novin, jež informovaly o 281

Miliony zemědělců v sov. Rusku zmírají hlady, Polední list, 13. 6. 1933, s. 5. Lidojedství v sovětském Rusku?, Polední list, 19. 6. 1933, s. 1, pokračování pod názvem Čechoslovák v sovětském pekle, s. 3. 283 Delegace do Ruska, které neviděly 20 milionů lidí, hladem umírajících, Polední list, 25. 7. 1933, s. 3.

282

82

této tragédii, přiložil také mapku s vyobrazením nejpostiženějších oblastí. Její kvalita však nedosahovala patřičné úrovně, takže vyznačená místa (černou barvou) musela být očíslována a dodatečně popsána. Text navíc členilo několik malých podnadpisů, které oddělovaly jednotlivá témata, jakými byly např. perzekuce kulaků, fenomén lidojedství, nebo krachující sovětské zemědělství.284 Podobně jako jiné deníky, také Polední list přinesl v polovině srpna 1933 zprávu o hromadném povstání nespokojených rolníků na Ukrajině, kterou převzal ze švédských novin. Československá tisková agentura však varovala, že zpráva do republiky přišla oklikou přes Berlín a tedy s veškerou výhradou. Z toho je patrné, že na informace, které k nám dorazily z nacistického Německa, bylo nahlíženo se značným podezřením, i když s největší pravděpodobností vypovídaly pravdu.285 O několik dní později seznámil Polední list své čtenáře s provoláním vídeňského arcibiskupa a kardinála Dr. Theodora Innitzera, které adresoval všem církvím na světě a v němž žádal o rychlou pomoc pro hladem umírající obyvatele Kavkazu a Ukrajiny. Zároveň ve svém apelu také dodal, že v těchto dvou oblastech zemřely během několika měsíců již miliony lidí.286 Tisk Jiřího Stříbrného byl považován za bulvární, čemuž mnohdy odpovídala úroveň poskytovaných informací. Polední list i další deníky Národní ligy často prahly po senzaci, takže se snažily publikovat šokující zprávy a zveřejňovat různé skandály, které by lidi zaujaly. Bulvárnímu stylu deníků navíc odpovídala i podoba článků, které byly v některých případech záměrně opatřeny barevnými (zpravidla červenými či zelenými) titulky, což mělo upoutat zájem čtenáře, který byl zvyklý pouze na fádní čerň obvyklých novin. O tom, že tato strategie fungovala, svědčily poměrně vysoké náklady, jichž tisk ligistů dosahoval. V souvislosti se zpravodajstvím o hladomoru na Ukrajině a severním Kavkazu lze konstatovat, že až na pár drobných výjimek (viz např. přehnané a nepodložené údaje o počtu obětí této katastrofy nebo vyhrocené zprávy o lidojedství) nedocházelo k výrazné bulvarizaci dané problematiky. Některé články byly naopak na dobré úrovni, přičemž v jednom případě Polední list, jako jediný z hlavních českých deníků, dokonce zveřejnil mapku, byť nekvalitní, s vyznačenými lokalitami, jež byly hladem zasaženy nejvíce.

284

2 mil. nejzámožnějších kulaků zničila Stalinova kolektivisace, Polední list, 12. 8. 1933, s. 5. Úplná vzpoura na Ukrajině, Polední list, 15. 8. 1933, s. 2. 286 Několik milionů lidí zemřelo letos hladem v Rusku?, Polední list, 22. 8. 1933, s. 5. 285

83

2.1.1.8. Ostatní a nestranický/nezávislý tisk K parlamentním politickým stranám u nás v období první republiky patřila také Československá živnostensko-obchodnická strana středostavovská. Náležela však spíše k menším politickým subjektům, i když ve volbách její podpora stabilně rostla. Zatímco v roce 1920 obdržela jen dvě procenta hlasů voličů, v posledních parlamentních volbách její zisk činil již skoro pět a půl procenta hlasů. Několikrát se živnostenská strana přitom stala také součástí vládní koalice. Jejími nejvýznamnějšími představiteli byli např. Rudolf Mlčoch nebo Josef Václav Najman.287 Ústředním deníkem strany v Čechách byla Reforma, od února 1932 přejmenovaná na Národní střed. Formálně se sice proklamovala jako list celé strany, fakticky reflektovala ale pouze stranické dění v českých župách. Od roku 1922 ranní Reformu doplnily noviny vycházející večer pod názvem Nový večerník. Na Moravě byl ústředním listem strany Československý deník, přejmenovaný v roce 1932 na Moravský deník, který vycházel v Olomouci. Na Moravě se na rozdíl od Čech nepodařilo vybudovat silný nakladatelský podnik, proto tu tisk trpěl finančními problémy, jež v roce 1932 vyústily v zánik župních týdeníků, takže poté již existoval pouze zemský deník, příp. krátkodobě jeho mutace.288 O hrozbě plynoucí z nedostatku obilí informovala Reforma již v roce 1931, kdy referovala o špatných výsledcích kolektivizace v Sovětském svazu, které se projevovaly zejména nedostatkem osetých polí. Důsledkem tohoto nepříznivého stavu byla celková nechuť rolníků pracovat v kolchozech a sovchozech, do nichž je vláda nahnala násilím. Nejhůře na tom však byli individuálně hospodařící zemědělci, kteří se snažili vzdorovat vstupu do kolektivních hospodářství, neboť si nemohli být jisti, zdali jim úrodu bolševici nakonec stejně nezabaví. Mnoho z nich proto s osevními pracemi také otálelo.289 Zřejmě nejzajímavější článek, který upozorňoval na skutečný hladomor, jež se rozmohl na Ukrajině, přinesl Národní střed v červenci 1932. O nedostatku potravin se podle zprávy vedly spory také ve vyšších kruzích komunistického vedení, neboť někteří funkcionáři tvrdili, že zásobovací krize představuje závažný problém, který je třeba řešit, zatímco jiní tento názor nezastávali a považovali obavy svých kolegů za přehnané. V důsledku hladovění však došlo ke značnému poklesu pracovní výkonnosti, což se 287

Balík, Stanislav; Hloušek, Vít; Holzer, Jan; Šedo, Jakub: Politický systém českých zemí 1848 - 1989, s. 75. Marek, Pavel: Československá živnostensko-obchodnická strana středostavovská. In: Malíř, Jiří a kol.: Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí v českých zemích a Československu 1861 - 2004. Díl 1. Období 1861 - 1938, s. 802. 289 NA, f. MVZ – VA I, k. 1367, Většina osevní plochy v Rusku zůstala ležeti ladem, Reforma, 29. 5. 1931. 288

84

projevilo ve všech odvětvích sovětského hospodářství i průmyslu. Zvlášť těžká situace měla být podle Národního středu na Ukrajině, kde neúroda a násilné rekvizice obilí způsobily skutečný hladomor. Nedalo se ale očekávat, že by se situace zlepšila, neboť řadoví komunisté s tímto stavem sami nic nezmohli, jak správně podotýká autor článku, vše záleželo pouze na jednom muži a tím byl Stalin.290 Na počátku roku 1933 se v Národním středu objevila bilance první pětiletky, která perfektně popisovala pravý stav věci. Naprosto totiž vyvracela oficiální stanovisko, jež do světa vypouštěla sovětská vláda v čele se Stalinem. Místo domnělých úspěchů této nové bolševické revoluce v zemědělství i průmyslu, proklamoval článek jen bídu, zmar a naprostý rozvrat dosavadního života všech společenských vrstev v Rusku. Pro autora této bilance bylo zcela nepochopitelné, proč se Stalin vrátil zpět k metodám, které silně připomínaly období politiky válečného komunismu před zavedením tzv. NEPu na počátku dvacátých let 20. století. Za největší zločin pak pokládal bezdůvodnou perzekuci a teror na milionech nevinných lidí, který se projevoval např. násilným vystěhováním obyvatel celých oblastí do nehostinných končin SSSR a jejich odsouzením k otrocké práci v příšerných podmínkách a nebo odnímáním potravin rolníkům a dělníkům, kteří tak byli odsouzeni k pomalé smrti hladem.291 Ústřední tiskový orgán živnostenské strany si v těchto nelehkých časech také často všímal osudu našich krajanů v Sovětském svazu. V březnu 1933 například napsal o transportu osmdesáti zklamaných českých vystěhovalců, kteří se vraceli z Ruska zpět do vlasti, protože v „rudém ráji“ přišli o všechen majetek a příšerně tam živořili.292 V září téhož roku pak Národní střed informoval o hromadném útěku československých občanů ze sovětského Ruska a Ukrajiny před hladomorem, přičemž vyjádřil obrovskou lítost nad našimi krajany, kteří přijali ještě ruské či sovětské státní občanství, neboť jim úřady zakázaly ze země vycestovat.293 V Moravském deníku se v souvislosti se zhoršenými životními poměry a hladem v Sovětském svazu vyskytovaly pouze krátké a nepříliš četné zprávy o této tragédii. V červnu 1933 např. otiskl článek informující o nákupu kanadského obilí bolševickou vládou z důvodu nedostatku vlastního obilí, což svědčilo o kritické situaci.294 290

NA, f. MVZ – VA I, k. 1356, Hrozný hlad v obilní komoře Ruska - Ukrajině, Národní střed, 16. 7. 1932. NA, f. MVZ – VA I, k. 1333, Terorem do nové pětiletky, Národní střed, 28. 1. 1933. 292 NA, f. MVZ – VA I, k. Osmdesát zklamaných vystěhovalců se vrací z Ruska, Národní střed, 19. 3. 1933. 293 Ibid., Několik set Čechoslováků odjíždí z obavy před hladem ze Sov. Ruska, Národní střed, 23. 9. 1933. 294 Sověty nakupují obilí v cizině, Moravský deník, 1. 6. 1933, s. 6. 291

85

V létě se Moravský deník zmínil, stejně jako většina tehdejších listů, jen o povstání, které podle švédského zdroje vypuklo na Ukrajině. Že se jednalo o závažnou událost, jíž deník přisuzoval značnou důležitost, napovídá již titulek „V Rusku vypukla revoluce?“295 Podle zpráv o zhoršujících se poměrech v SSSR, jež v roce 1933 postupně přicházely i k nám, někteří analytikové odhadovali, že by tamní vyhrocená situace mohla zapříčinit i pád bolševické vlády. Nespokojených občanů, kteří se proti sovětům bouřili se zbraní v ruce totiž neustále přibývalo, což dokládaly i množící se články o hromadných povstáních v těch oblastech Sovětského svazu, které byly represivní politikou komunistů nejvíce zasaženy. Kromě novin, které vydávaly politické strany, za první republiky vycházely také deníky usilující o nestrannost či alespoň o určitou nezávislost. Nejvýznamnějším listem, jenž se to pokoušel, byly Lidové noviny. Založil je v Brně Adolf Stránský jako orgán Moravské lidopokrokové strany v roce 1892, brzy však prosluly svým nezávislým zpravodajstvím a vysokou kulturní úrovní. Navíc vedle brněnské zřídily také pražskou redakci, která se právě v meziválečném období stala pro noviny profilující. Šéfredaktory Lidových novin byli kromě Arnošta Heinricha také Kamil Zdeněk Klíma a od roku 1933 vynikající český spisovatel Eduard Bass. Lidové noviny, do nichž přispívaly takové osobnosti, jakými byli např. bratři Čapkové, Ferdinand Peroutka či Arne Novák, založily v českých zemích tradici novinářství nejvyšší úrovně, které se stalo vzorem.296 Již v březnu 1933 se v Lidových novinách objevil článek, který informoval o údajné sabotáži záškodnických organizací, jež záměrně rozbíjely zemědělské stroje a zakládaly požáry na polích a traktorových stanicích, čímž chtěly dosáhnout snížení výnosu žní a způsobit tak v zemi hlad. Nepříliš překvapivé je, že tyto organizace měly být odhaleny především na Ukrajině a severním Kavkazu. Vláda tak vlastně svalila vinu za způsobený hladomor na její oběti a nikoliv na pravé viníky, protože pak by musela obvinit sebe.297 Ospravedlňování teroru páchaného na nevinných obyvatelích dokládá zpráva z května 1933, v níž Lidové noviny uvedly, že se Rusko zabezpečuje proti „vnitřnímu nepříteli“298. Bolševici našli perfektní záminku k vysvětlení a obhájení svých zrůdných činů spočívajících např. v násilném přesídlování celých oblastí, v zavádění mimořádného 295

V Rusku vypukla revoluce?, Moravský deník, 15. 8. 1933, s. 1. Kárník, Zdeněk: České země v éře První republiky (1918 - 1938). Vznik, budování a zlatá léta republiky (1918 - 1929). Díl 1., s. 332. 297 Sabotáž v zemědělství na Ukrajině a Bílé Rusy, Lidové noviny (ráno), 6. 3. 1933, s. 2 298 Rusko se zabezpečuje proti vnitřnímu nepříteli, Lidové noviny (odpoledne), 18. 5. 1933, s. 2. 296

86

pasového systému nebo ve vyhlašování stanného práva. K provádění těchto nelidských opatření totiž využili napjaté mezinárodní situace, neboť se očekávalo, že může každou chvíli dojít k rusko - japonské válce. Japonci totiž ve východní Asii bojovali již s Číňany a hrozilo, že se jejich expanze nezastaví ani před ruskými hranicemi. Podle Stalinovy paranoidní představy v Rusku existovalo velké množství nepřátel, kteří by se v případě válečného konfliktu (ať už s jakoukoliv zemí) přidali na stranu protivníka. Bolševická vláda měla skutečně mnoho nepřátel, ty si však nadělala sama svojí represivní politikou. Zmíněná drastická opatření měla zamezit stykům s válečným soupeřem, ve skutečnosti ale sloužila především k pacifikaci bouřícího se obyvatelstva proti zcela nesnesitelným životním podmínkám. Na začátku července 1933 Lidové noviny zveřejnily informace o hnutí, které v Německu organizovalo pomoc pro strádající německé rolníky v sovětském Rusku, Povolží, Ukrajině a severním Kavkazu. Článek hovořil i o schůzi Spolku pro němectví v cizině, na níž byla rozebírána problematika vyšší úmrtnosti německých kolonistů v důsledku hladovění. Podle odhadu profesora North Eastern University v Chicagu dr. R. Saletta hrozila smrt hladem přibližně 100 000 německým rolníkům.299 Ve stejném měsíci otiskly Lidové noviny také obsah interview s francouzským vyslancem v Moskvě Alphentem, který na dotaz, zdali v Rusku opravdu řádí hladomor, odpověděl, že: „Pověsti o hladu v Rusku jsou silně přehnané. Nevěřím mnoho těmto zprávám, které rozšiřují ruští emigranti, ale především Německo, které má zájem na tom, aby veřejné mínění ve Francii nebylo přátelsky nakloněno sovětům.“, zároveň ale dodal: „Jsou ovšem v Rusku potíže se zásobováním, ale po mém názoru jsou potíže jen přechodné.“300 Diplomatův postoj odpovídal tehdejší francouzské zahraniční politice, která byla Sovětskému svazu příznivě nakloněna. Uvedeného interview následně využily některé komunistické listy, které jím deklarovaly opodstatněnost svého tvrzení, že v Rusku hlad není (viz výše). O válce mezi hladovými vesničany a údernými brigádami, které měly za úkol střežit kolchozní pole vypovídá článek „Vyhlazovací boj se zloději obilí v SSSR“.301 Je v něm popsáno, jakými způsoby komunisté dosahovali ochrany obilí. Na rolníky, kteří sklízeli úrodu dohlížely prověřené osoby, aby nic neukradli. Pole pak střežily hlídky, jež si pro tento účel na některých místech dokonce vybudovaly rozhledny.

299

Německá kampaň proti sovětům, Lidové noviny (odpoledne), 4. 7. 1933, s. 1. Francouzský vyslanec o Rusku, Lidové noviny (odpoledne), 29. 7. 1933, s. 1. 301 Vyhlazovací boj se zloději obilí v SSSR, Lidové noviny (odpoledne), 14. 8. 1933, s. 1.

300

87

Lidové noviny též přinesly vyjádření významného meziválečného francouzského politika E. Herriota, jenž na přelomu srpna a září 1933 navštívil Sovětský svaz. Bolševici využili přítomnosti respektované osobnosti ve své zemi a provedli ho podle předem připraveného plánu mj. po Ukrajině, o níž západní tisk tvrdil, že umírá hladem. Místa, které Herriot spatřil však byly pouze „Potěmkinovy vesnice“. Francouz by ale zřejmě ani nic jiného vidět nechtěl, protože mu velmi záleželo na dobrých vztazích mezi oběma zeměmi, zvláště pak v době, kdy se v Německu dostal k moci Hitler. Když se v polovině září vrátil Herriot zpět do Francie, nešetřil chválou na Stalinův režim, přičemž zdůraznil, že hladomor na Ukrajině je nesmysl, protože tam přeci byl a nic podobného neviděl. Jak prosté, věřil prostě pouze tomu, čemu věřit chtěl.302 Lidové noviny sice přímo problematice hladomoru nevěnovaly žádný konkrétní článek, jejich zpravodajství o dění v Sovětském svazu však bylo objektivní a vyvážené. První informace o zhoršení poměrů v největším slovanském státě začaly na stránky tohoto deníku pronikat už v lednu 1933 v souvislosti s hodnocením první pětiletky, které pro sověty nevyznělo příliš lichotivě, o výraznějším hladovění obyvatelstva SSSR se však Lidové noviny zmiňují až ve článcích, jež vycházely přibližně od června do září roku 1933. Dalším deníkem, který lze zařadit mezi nestranický či nezávislý tisk, bylo Národní osvobození. Jednalo se o noviny bývalých legionářů, skupiny bývalých členů realistické strany, učitelů a státních zaměstnanců. Šéfredaktorem Národního osvobození byl Lev Sychrava. Z politického hlediska list sympatizoval se skupinou tzv. Hradu.303 Do Národního osvobození často přispíval tehdejší nejpřednější český odborník na ruské poměry, historik Dr. Jan Slavík. V souvislosti s hodnocením první pětiletky se na stránkách tohoto listu rozhořel v lednu a únoru 1933 spor mezi dr. Janem Slavíkem a jeho oponenty o to, zdali byla pětiletka přínosem či naopak způsobila pokles životní úrovně obyvatel SSSR. Jan Slavík zastával spíše druhý názor, ve kterém ho mj. utvrdila jeho návštěva Sovětského svazu v polovině roku 1932. O hladomoru na Ukrajině či Kavkazu Národní osvobození příliš nepsalo, pouze v červenci 1933 se v něm objevil článek „Nová hladová epidemie v Rusku?“,304 v němž autor spekuloval, zdali skutečně k něčemu takovému ve zmíněném roce došlo, přičemž uvedl zprávu O. Berlanda a připomenul hlad v Rusku v roce 1921. 302

Herriotovo svědectví o Rusku, Lidové noviny (odpoledne), 16. 9. 1933, s. 1. Kárník, Zdeněk: České země v éře První republiky (1918 - 1938). Vznik, budování a zlatá léta republiky (1918 - 1929). Díl 1., s. 331. 304 Nová hladová epidemie v Rusku?, Národní osvobození, 21. 7. 1933, s. 4. 303

88

2.1.2. Časopisy Kromě novin k periodikům náleží i časopisy. V období první republiky vycházela celá řada nejrůznějších žurnálů, revue, týdeníků či čtrnáctideníků, které byly určitým způsobem profilovány. Na rozdíl od denního tisku však většina z nich nereprezentovala zájmy a stanoviska určité politické strany, ale spíše byla zaměřena na vybranou skupinu čtenářů, kterým přinášela specifický druh informací či zábavy. Často se však stávalo, že články, statě nebo studie, zveřejněné v časopisech, reflektovaly názorové stanovisko autora, jehož sympatie k určitému politickému subjektu byly dobře čitelné nebo zcela zřejmé. V souvislosti se zkoumáním reflexe (nejen) ukrajinského hladomoru z let 1932 a 1933 představují z hlediska relevantních informací o daném tématu nejlepší zdroj zřejmě časopisy a revue, které se věnovaly mj. mezinárodní politice, hospodářským poměrům v Evropě a ve světě nebo se zabývaly přímo situací v Sovětském svazu. Z tohoto ohledu by se dala periodika, která by mohla představovat zajímavý zdroj informací, rozdělit do tří kategorií. První z nich reprezentují kulturně politické revue, na jejichž stránkách se krom jiného objevovaly také zprávy týkající se přímo aktuálního dění v SSSR, ať už z politického, hospodářského či jiného hlediska. Druhou kategorii zaujímá časopis, jenž se zaměřoval na důležité události ve slovanských státech, přičemž kromě přehledů přinášel i odborné studie a články. Do poslední kategorie pak náležejí časopisy, které se soustředily výhradně na Sovětský svaz.

2.1.2.1. Kulturně politická revue Jak již bylo naznačeno, kulturně politická revue se věnovala širokému spektru témat, jež souvisely s domácí, zahraniční politikou, hospodářstvím či kulturou. Poměrně dobře o aktuálním dění v Sovětském svazu referovaly tři prvorepublikové revue, jimiž byly Sobota, Nová svoboda a Přítomnost. Sobota se charakterizovala jako týdeník pro politiku, sociální otázky, hospodářství a kulturu. Odpovědným redaktorem byl Karel Jíše, do redakčního kruhu patřil např. i Dr. Jan Slavík. Revue Sobota vycházela v letech 1930 až 1939 v Praze. 305 305

Kubíček, Jaromír: Česká retrospektivní bibliografie. Řada 2, Časopisy. Díl 2, Část 1, sv. 2 (L-S), Časopisy České republiky 1919-1945 (CERBI C2)., Bibliografie, s. 472.

89

Právě Dr. Jan Slavík do Soboty přispíval velmi často. Na konci roku 1932 se tento přední znalec ruských poměrů pustil na stránkách Soboty do ostré polemiky se svými názorovými oponenty ohledně výsledků a důsledků první pětiletky, jež se právě blížila ke svému závěru. Dr. Jan Slavík nejprve ve dvacátých letech do jisté míry sympatizoval s novým sovětským režimem, i když se vždy snažil o kritický přístup. Po své návštěvě Sovětského svazu v létě 1932 však musel konstatovat, že se tamní poměry v porovnání s rokem 1927, kdy byl ve „vlasti proletářů“ naposledy, radikálně zhoršily, což měla na svědomí především první pětiletka a s ní spojená kolektivizace zemědělství. Nemohl proto nečinně přihlížet glorifikaci režimu, který svojí vnitřní politikou dohnal obrovskou masu lidí k zoufalství a bídě. Mnoho lidí v té době ale k sovětskému Rusku vzhlíželo s obdivem a nadšením, neboť bylo považováno za zemi, v níž neexistovala hospodářská krize. Jakákoliv kritika bolševického zřízení proto byla pro některé lidi (a nebylo jich zrovna málo) nepřijatelná. Dr. Jan Slavík se však nesnažil záměrně útočit na sovětský režim, jen chtěl věci pojmenovat pravými jmény. Za to, že jeho komentář nevyzníval příliš lichotivě, přitom mohly fakta, rozhodně ne předpojatost. Jak sám říkal, nebyl proti SSSR, ale proti stalinskému despotismu.306 I když Sobota přinášela poměrně velké množství studií a článků úzce spojených s problematikou agrární reformy v Sovětském svazu, nikdy se v ní neobjevila stať či studie věnovaná přímo hladomoru na Ukrajině, Povolží nebo severním Kavkazu. Zřejmě nejlepším příspěvkem byl po této stránce odborný článek V. Bolena s názvem „Co dala pětiletka ruskému sedláku“,307 v němž se autor zamýšlel nad tím, jaký dopad měla politika kolektivizace na ruském venkově. Ve specifikaci ruského zemědělství se přitom vrátil až na počátek dvacátého století, popsal důsledky bolševické revoluce v roce 1917 a následně politiku tzv. NEPu, která znamenala po válečných letech a rozvratu země jisté oživení a stabilizaci především hospodářského a ekonomického sektoru. Totéž se bohužel nedalo říct o agrární a průmyslové reformě, započaté v roce 1928. V rámci kolektivizace měli rolníci do kolchozů původně vstupovat dobrovolně, což se nesetkalo s větším ohlasem, bolševici si proto museli pomoci násilím, takže na vesnici uměle rozpoutali třídní boj a zcela neprozřetelně přitom zlikvidovali tu nejproduktivnější část populace, což mělo za následek celkový úpadek zemědělství. V roce 1932 začal podle Bolena řádit na Ukrajině a severním Kavkazu hlad, který následujícího roku dosáhl ještě větších rozměrů než ten 306 307

Slavík, Jan: Sovětské Rusko a nepochopená diskuse o složité věci. In: Sobota, 1932, č. 46, s. 907 - 910. Bolen, Václav: Co dala pětiletka ruskému sedláku. In: Sobota, 1933, č. 13, s. 252 - 255.

90

z let 1921 až 1922. Podle něj byl prostý rolník zatím nelítostně sevřen v kolchozech, takže se svojí situací nemohl nic nadělat, prorokoval však, že až se mu jednou uvolní cesta, kolchozy zcela jistě zaniknou „jako sníh pod jarním sluncem“. Druhou kulturně politickou revue, jež na svých stránkách vyčlenila určitou část přímo zprávám ze Sovětského svazu, byla Nová svoboda s podtitulem List pro informaci hospodářskou, kulturní a politickou. Jednalo se o týdeník, jenž vycházel v Praze v letech 1924 až 1939, od roku 1941 pak v Londýně. Vydavatelem byl v letech 1930 až 1934 Lev Winter.308 Také Nová svoboda nepřinesla žádný konkrétní odborný článek či studii (zprávu však ano) o hladu v Sovětském svazu, na posledních dvou stranách každého čísla však dostaly prostor krátké reportáže o aktuální situaci v SSSR. Vždy byly otištěny min. tři a více sloupků s tučně vyznačeným podnadpisem, který prozrazoval, o čem daný sloupek informoval. Již v únoru 1933 se v této rubrice objevil titulek „Boj s vesnicí“,309 který obsahoval zprávu o napjaté situaci na ruském venkově v souvislosti s výběrem obilí potřebného na jarní osev. I přes vydání přísnějších nařízení a rozpoutání vlny represí, se totiž sovětské vládě nedařilo vybrat z kolektivních hospodářství i (zatím) individuálních rolníků dostatečné množství této suroviny. Ještě v témže měsíci pak následoval krátký příspěvek „Boj o obilí“,310 jenž v podstatě doplňoval a rozšiřoval první zprávu o nedostatečných obilních zásobách, přičemž informoval o vybraných pracovnících (spolehlivých komunistech), kteří byli vysláni na venkov, aby dohlíželi na pracovní kázeň rolníků a zároveň je hlídali, aby neschovávali obilí pro vlastní potřebu. Nepříznivý stav dávaly moskevští vládci za vinu též ukrajinským nacionalistům, za něž považovali i některé místní komunisty. Obviňovali je z toho, že „agitují mezi ukrajinskými kolchozníky a tvrdí jim, že kolektivní forma zemědělského hospodářství je pro Ukrajinu nevhodná, protože Ukrajina po staletí vynikala individuálním hospodařením na půdě“.311 Stalin proto hodlal udělat ve zdejší komunistické straně pořádek a poslal do tehdejšího hlavního města Ukrajiny Charkova své lidi, aby se postarali o likvidaci těchto „nacionalistických úchylek“. Tento fakt, o němž Nová svoboda napsala v dubnu 1933, dokazoval, že hladomor mohl být skutečně využit a namířen proti ukrajinskému etniku.

308

Kubíček, Jaromír: Česká retrospektivní bibliografie. Řada 2, Časopisy. Díl 2, Část 1, sv. 2 (L-S), Časopisy České republiky 1919-1945 (CERBI C2)., Bibliografie, s. 195. 309 Boj s vesnicí. In: Nová svoboda, 1933, č. 9, s. 108. 310 Boj o obilí. In: Nová svoboda, 1933, č. 15, s. 180. 311 Nacionální hnutí na Ukrajině. In: Nová svoboda, 1933, č. 20, s. 238.

91

Krátký sloupek, jenž se zabýval přímo otázkou, zdali v Rusku skutečně řádí hlad, zveřejnila Nová svoboda v rubrice aktuálních zpráv o SSSR v září 1933. Pod titulkem „Je v Rusku hlad?“312 se skrýval perfektní rozbor skutečných událostí v Sovětském svazu, který čtenáře velmi dobře a objektivně informoval o existenci hladomoru na Ukrajině a severním Kavkazu, včetně jeho příčin a následků. Na otázku, která je mj. obsažena již v názvu této krátké analýzy autor odpovídá: „Ano, v Rusku je hlad. Krutý, hrůzný, primitivní hlad, který zachvátil nejúrodnější kraje (Ukrajinu, severní Kavkaz aj.) a který vyvrcholil přede žněmi. Tuto skutečnost nevyvrátí ani ostýchavé výmluvy sovětského tisku „na nedostatek potravin v některých krajích“, ani snaha sovětské vlády učinit z letošního hladu státní tajemství, jehož prozrazení trestá přísně jako vlastizradu. (…) Oficiálně hladu není, ale neoficiálně miliony lidí hladovějí, tisíce lidí umírají vyčerpáním a epidemickými nemocemi.“313 O způsobu, jakým informace o této hrůzné tragédii pronikaly do světa a posléze k nám, dále vypráví: „Pro svou zahraniční a obchodní politiku zastírá sovětská vláda hladovou katastrofu a zakazuje o ní psát a mluvit. Ale píší o ní cizí novináři, jímž se podařilo přes všechny překážky navštívit hladovějící kraje, píší o ní ve svých dopisech hladovějící rolníci svým příbuzným v emigraci, vypravují o ní čeští a němečtí dělníci a inženýři, kteří pracovali léta v Rusku a kteří se nyní vracejí domů.“314 O příčinách hladomoru pak napsal: „Jaké jsou příčiny letošního hladu? Letošní hlad nebyl způsoben suchem a neúrodou jako hladová katastrofa r. 1920 až 1921. Příčiny letošního hladu jsou zcela jiné. (…) Stát loni zabavil rolníkům nejen veškeré obilní přebytky, ale odňal jim násilím i obilí pro denní výživu. (…) Všeobecně se tvrdí, že nynějším hladem je vinna násilná kolektivisace. Ale ve skutečnosti hlavním viníkem je distribuční systém a nemožné metody nuceného odevzdávání obilí státu.315 Článek, myslím, nepotřebuje dalšího komentáře, neboť brilantně vystihuje pravý stav věci. Navíc ze zkoumaných kulturně politických revue Nová svoboda jako jediná přinesla konkrétní analýzu či zprávu, která byla věnována přímo hladomoru 1932 – 33 v nejúrodnějších krajích Sovětského svazu. Kromě nepopiratelného faktu, že v Rusku skutečně řádil hladomor, Nová svoboda ve své rubrice, určené zprávám ze SSSR, informovala čtenáře také o způsobech, kterými sovětská vláda zajišťovala ochranu obilí před hladovějícími rolníky. Vedle klasických hlídek, organizovaných podle vojenského vzoru, tj. že strážci tvořili jakési ozbrojené 312

Je v Rusku hlad? In: Nová svoboda, 1933, č. 31, s. 371. Ibid. 314 Ibid. 315 Ibid. 313

92

skupiny či jednotky, jež dohlížely na skladiště, elevátory, mlýny nebo přímo pole, z nichž by mohl někdo ukrást obilí,316 byly ke stejné práci využívány také děti. Tento jev Nová svoboda popisovala v krátkém sloupku s titulkem „Metody železničních a kolchozních komisařů“.317 Byly v něm popsány pracovní metody kolchozního komisaře Steinharta, jenž byl vladařem nad kolchozy severního Kavkazu. Právě on měl být údajně autorem návrhu organizace kolchozních dětí na ochranu úrody. Využil přitom jejich nadšení a snadné ovlivnitelnosti. Dokonce až sto tisíc dětí ze severního Kavkazu ve věku od devíti let mělo projít zvláštním Steinhartovým kurzem, v němž se učily špionáži, denunciaci a provokaci. Byly zpracovány a tak zapáleny pro věc, že jeden z malých hlídačů na otázku Steinhartovu, jak si bude počínat při strážní službě, odpověděl: „Budu slídit za každým bez výjimky. Přistihnu-li svého otce nebo svou matku při krádeži obilí, ihned to oznámím politickému oddělení“.318 Tato zrůdnost, při níž bolševici k dosažení svých cílů využívali děti, které si ještě zcela neuvědomovaly dosah svého jednání, byla naprosto nevídaná, tím spíše, že malé špiony nabádali k udávání i (nebo zejména) vlastních rodičů. Autor reportáže o těchto metodách výstižně dodal: „Tato provokační policejní metoda, vypěstovaná v dětech, je vychvalována sovětským tiskem. Není pochyby, že její důsledky budou velmi neblahé pro duševní vývoj dětí, které prošly Steinhartovými kursy. Neboť denunciace a provokatérství nenarovnává páteře žádnému, ani bolševikovi. Naopak rozvrací dětskou duši, učí ji křivému pohledu na lidi a podlamuje charakter.319 Naprostou nesmyslnost podobného jednání přitom dokládaly zprávy, z nichž se jedna objevila také na stránkách Nové svobody pod názvem „Obilní hřbitovy“.320 Zatímco na jedné straně se sovětské úřady snažily i těmi nejpodlejšími způsoby zajistit a ohlídat úrodu, na druhé straně vůbec nedbaly na dobré uskladnění obilí, takže se velmi často stávalo, že prostě shnilo, zapařilo se či bylo jinak znehodnoceno. V kontrastu s miliony hladovějících a umírajících je to naprosto nepochopitelné a zločinné jednání. Mezi kulturně politickými revui zaujímala mimořádné postavení Ferdinandem Peroutkou založená Přítomnost, jež vycházela v Praze v letech 1924 až 1939 jako týdeník. Peroutkovi se podařilo kolem této revue soustředit takové společenství odborníků a publicistů, jakými byli například Josef a Karel Čapkové, Alfréd Fuchs, Hubert Ripka,

316

Ochrana státního obilí. In: Nová svoboda, 1933, č. 32, s. 383 - 384. Metody železničních a kolchozních komisařů. In: Nová svoboda, 1933, č. 33, s. 395. 318 Ibid. 319 Ibid. 320 Obilní hřbitovy. In: Nová svoboda, 1933, č. 36, s. 431.

317

93

Zdeněk Smetáček, František Götz, Jiří Hejda a další, takže časopis byl schopen reagovat na té nejvyšší úrovni na všechny podstatné politické, hospodářské a kulturní otázky z domova i ze zahraničí. 321 Ani Přítomnost však studii, stať či odborný článek, který by se věnoval výhradně hladomoru na Ukrajině, v Povolží či severním Kavkazu, nepřinesla. Problematikou první pětiletky a s ní související kolektivizací se ale přesto zabývala v několika příspěvcích. Jedním z nich byla studie J. E. Šroma „Závěrečný rok první pětiletky“,322 v níž, jak titulek napovídá, autor provedl celkový rozbor průmyslové a agrární reformy, uskutečněné v SSSR. Analýza byla poměrně objemná, takže vyšla v několika číslech Přítomnosti na pokračování. Mimo jiné v ní J. E. Šrom analyzoval také politiku kolektivizace s jejími důsledky pro sovětské zemědělství. Jeho hodnocení však nevyznělo příliš optimisticky, neboť si pozorně všímal všech negativ, jež kolektivní hospodářství přinášelo. Velmi zajímavou stať, týkající se poštovních zásilek do Sovětského svazu, napsala do Přítomnosti M. Melniková – Papoušková v srpnu 1932. Na jejím začátku byl uveden dopis české emigrantky žijící v SSSR, která zoufale žádala o jakoukoliv hmotnou pomoc, protože si ze svých skromných příjmů nemohla téměř nic koupit, dokonce ani mnohé základní potraviny. Po tomto vstupu se již autorka naplno věnovala tématu, jež výstižně nazvala „Spekulace s nouzí“.323 V první části svého článku M. Melniková – Papoušková nejprve rozebírala životní úroveň sovětských občanů, přičemž došla k závěru, že jejich situace je skutečně velmi tristní, neboť kvůli rostoucím cenám si nemohou téměř nic koupit, včetně potravin, jejichž jakost byla navíc značně nízká. Ze zásilek, po kterých tak prahli ti, kdož měli za hranicemi příbuzné, si sovětská vláda udělala dobrý byznys, neboť je zatížila vysokým clem, jež muselo být uhrazeno ve valutách. Bolševici cizí měnu získávali též prostřednictvím státních obchodů tzv. Torgsinů324, kam lidé ze zahraničí mohli posílat valuty, v jejichž přepočtené hodnotě pak místní občan dostal naturálie. O bídných poměrech na sovětském venkově pak v roce 1933 napsal J. E. Šrom v článku „Jak vypadá nesvoboda“,325 který vyšel v Přítomnosti na pokračování. Nebyl v něm sice zmíněn přímo fakt hladomoru, dobře ale popisoval utlačování rolníků v SSSR. 321

Kárník, Zdeněk: České země v éře První republiky (1918 - 1938). Vznik, budování a zlatá léta republiky (1918 - 1929). Díl 1., s. 335. 322 Šrom, J. E.: Závěrečný rok první pětiletky III. In: Přítomnost, 1932, č. 22, s. 344 - 345. 323 Melniková - Papoušková, M: Spekulace s nouzí. In: Přítomnost, 1932, č. 31, s. 493 - 494. 324 Torgovlja z inostrancami - obchodní syndikát, založený původně pro cizozemské spotřebitele žijící v SSSR, v němž se dalo zboží pořídit pouze za zahraniční valutu nebo za drahé kovy, např. zlato či stříbro. 325 Šrom, J. E.: Jak vypadá nesvoboda II. In: Přítomnost, 1933, č. 17, s. 260 - 263.

94

2.1.2.2. Slovanský přehled Zvláštní kategorii představuje časopis Slovanský přehled s podtitulem Sborník pro poznání politického, hospodářského, sociálního a kulturního života slovanských států a národů, jenž vycházel desetkrát ročně v Praze. Slovanský přehled vznikl již v roce 1899, přičemž jeho vydávání přerušila v roce 1914 válka. K jeho opětovnému oživení pak došlo v roce 1925 a s výjimkou let 1939 (do června) až 1945 vychází dodnes.326 Kromě odborných článků a referátů Slovanský přehled v každém čísle nabízel zprávy o aktuálním dění v jednotlivých slovanských státech. Tato rubrika se nazývala „Rozhledy po životě slovanském“ a mj. informovala také o situaci v Sovětském Rusku a na Ukrajině. Stejně jako výše uvedené kulturně politické žurnály nebo revue, ani Slovanský přehled na svých stránkách neotiskl odbornou studii či článek, jenž by přímo rozebíral problematiku hladomoru na Ukrajině a severním Kavkazu. Ve zmíněné rubrice, která se věnovala slovanským státům, se ale objevily cenné informace, vypovídající o tragických událostech v kdysi nejúrodnějších krajích SSSR. Již v dubnu 1932 Dr. Jan Slavík, který měl na starosti zpravodajství ze sovětského Ruska, napsal o hromadných útěcích nespokojených rolníků ze SSSR přes řeku Dněstr do Rumunska. Sovětské pohraniční stráže tehdy zastřelily mnoho uprchlíků, což mělo negativní ohlas ve světovém tisku. Byla proto zřízena speciální sovětsko - rumunská komise, aby tyto případy vyšetřila. Zprávy o násilí, páchaném na sedlácích, též přiměly některé americké novináře, aby se obrátili s určitými dotazy na ruského spisovatele Maxima Gorkého. Ten v deníku Pravda odpověděl obšírným otevřeným listem, v němž prohlásil, že v sovětském Rusku není násilí, nýbrž pouze nucení.327 Dr. Vincenc Charvát, jenž sledoval události na sovětské Ukrajině, v rámci svého přehledu ze září 1932 zveřejnil průběh III. Všeukrajinské konference komunistické strany konané na počátku června téhož roku v Charkově. Na ní se projednávala kritická situace ukrajinského venkova, kde se zmáhal hlad. Jak prohlásil sám autor článku: „sovětská Ukrajina od dob hladové katastrofy (1921 – 1922) neprožívala těžších chvil než letos“.328 Z Moskvy byli na uvedenou konferenci posláni Molotov i Kaganovič, aby usmířili a uklidnili roztrpčené delegáty. Molotov ve své řeči poznamenal: „Nelze zavírati oči před 326

Kubíček, Jaromír: Česká retrospektivní bibliografie. Řada 2, Časopisy. Díl 2, Část 1, sv. 2 (L-S), Časopisy České republiky 1919 - 1945 (CERBI C2)., Bibliografie, s. 464. 327 Slavík, Jan: Rusko (SSSR) (Rozhledy po životě slovanském). In: Slovanský přehled, 1932, č. 4, s. 228. 328 Charvát, Vincenc: USSR (Rozhledy po životě slovanském). In: Slovanský přehled, 1932, č. 7, s. 419.

95

faktem, že chyby osevní kampaně minulého roku a následkem toho vzniklý těžký stav v některých obvodech a kolchozech, nutí jednotlivé soudruhy k úplně nesprávným závěrům, žádajícím, aby letošní obilní plán byl revidován, přesto že byl již značně snížen proti minulým letům.“329 Ve stejném duchu hovořil poté i Kaganovič. Oba tak přetlumočili jasné stanovisko Stalina, jenž nechtěl slevit s pevně stanovených norem na odvod obilí, přestože Ukrajina neměla již co dodat, neboť sama trpěla hladem. Na to reagoval Mykola Skrypnyk, ukrajinský komisař osvěty, slovy: „Mluvíme-li o situaci v níž Ukrajina žije, nemůžeme dovolit žádné zkreslení toho stavu, který je tu… Musíme znáti situaci skutečnou. Slyšel jsem v mnohých místech tuto odpověď: „Příčinou této situace je, že nám bylo zabaveno všechno obilí již u mlátičky.“ Lidé říkají: „Nesplněním obilního plánu a špatným zásobováním jsou vinni komunisté. Oni zabavili obilí a proto není chleba, proto je těžké zásobování, proto je hlad v některých krajích.“330 Skrypnyk, ukrajinský vlastenec, jenž viděl, že situace jeho země je skutečně kritická, se snažil udělat pro záchranu svého národa maximum, což se mu později stalo osudným, neboť byl dohnán k sebevraždě. Zprávy o nepříznivé situaci v Sovětském svazu se v rubrice „Rozhledy po životě slovanském“ objevovaly po celý zbytek roku 1932 a pochopitelně i v roce následujícím, kdy se poměry na Ukrajině povážlivě zhoršily. Přímo o hladomoru ale Slovanský přehled informoval až ve svém sedmém čísle ze září 1933. Psal o něm jak Dr. Jan Slavík v rámci přehledu událostí ze sovětského Ruska, tak Dr. Vincenc Charvát, jenž referoval o USSR. Prvně jmenovaný uváděl: „Ve Svazu jsou stále obtíže zásobovací, v některých končinách je podle svědectví stále se množící hladomor. Vláda to popírá, ale vlastní její úřední zprávy to prozrazují. Např. svědčí o tom nové opatření na ochranu úrody.331 V této souvislosti Dr. Jan Slavík zmiňuje případy, kdy byly k hlídání kolchozních polí využívány děti, o čemž psala např. také Nová svoboda. Celý problém pak shrnuje slovy: „Vzpomene-li, že před rokem (v srpnu 1932) byl vydán dekret, stanovící až trest smrti za polní krádež, a čteme-li v sovětských novinách denně stížnost na krádeže obilí, nelze si to vysvětliti jinak, než úžasným nedostatkem na venkově. Svědčí o tom také okolnost, že sovětská vláda nedovolila zahr. korespondentům zájezdy na ruský venkov.“332 Dr. Vincenc Charvát se kromě samotného hladomoru v USSR věnoval ještě jedné zásadní události, jež se přihodila na začátku července 1933 a s hladovou katastrofou 329

Charvát, Vincenc: USSR (Rozhledy po životě slovanském). In: Slovanský přehled, 1932, č. 7, s. 420. Ibid., s. 420. 331 Slavík, Jan: Rusko (SSSR) (Rozhledy po životě slovanském). In: Slovanský přehled, 1933, č. 7, s. 198. 332 Ibid., s. 198. 330

96

přímo souvisela. Byla jí sebevražda komisaře osvěty, později též předsedy Státní plánové komise Ukrajinské sovětské republiky či náměstka předsedy rady lidových komisařů SSSR Mykoly Skrypnyka. I když se jednalo o skalního bolševika, schopného různých praktik, na Ukrajině mu zřejmě záleželo, takže nemohl být lhostejný k tomu, co se v ní v letech 1932 - 1933 odehrávalo. Proto se snažil tvrdou Stalinovu pěst mírnit, přičemž se nebál pojmenovat věci pravými jmény. To ho stálo život, poněvadž proti němu byla rozpoutána štvavá kampaň, kterou neustál. Raději se tedy zastřelil, neboť tušil, že pokud tak neučiní sám, dříve nebo později ho stejně odstraní. Dr. Charvát o něm napsal: „Dnes není pochyby o tom, že lnul upřímnou láskou k svému národu a že bránil jeho zájmy v moskevském ústředí. To se projevilo letošní zimy, kdy vznikl na Ukrajině hlad následkem násilných rekvizic loňské úrody. Skrypnyk bránil ukrajinskou vesnici před vyhladověním a hájil kulturní rozvoj Ukrajiny.“333 O způsobech, jakými se bolševici v Moskvě snažili Skrypnyka nejprve očernit a poté zcela zbavit, Charvát dále píše: „Komsomolskaja pravda“ a moskevská „Pravda“ rozdmýchaly z jara proti němu štvanici, že prý hájí kulaky a petljurovce na vesnici a podporuje nacionalisty na Všeukrajinské akademii věd. Na Ukrajinu byl poslán tajemník Postišev, jenž na červnové schůzi oblastního výboru v Charkově obvinil Skrypnyka z nadržování protirevolucionářům a nacionalistům a činil ho odpovědným za všechen nezdar obilní kampaně. (…) Skrypnyk byl povolán do Moskvy, aby se tu odpovídal ze svých bludů a omylů. Ale Skrypnyk odmítl učinit veřejné pokání a vzal si život právě v den, kdy bylo oslavováno 10. výročí sovětské konstituce, která byla také jeho dílem.“334 Po vylíčení příčin a okolností Skrypnykova skonu se Dr. Vincenc Charvát věnoval problematice hladu a úrody v sovětské Ukrajině, přičemž uvedl víceméně známá fakta, která se objevila např. i v Nové svobodě a jež dobře vystihovala pravý stav věci. Mimo jiné napsal: „O hladu, který vyvrcholil přede žněmi, sovětské noviny nepíší a vláda učinila s letošního hladu státní tajemství, jehož prozrazení se přísně trestá. Ale o hladové katastrofě píší cizí novináři, jimž se podařilo přes všechny překážky navštívit hladovějící kraje, píší o ní hladovějící rolníci svým příbuzným v emigraci a vypravují o ní ve všech světových novinách cizí dělníci a inženýři, kteří po léta pracovali v SSSR a nyní se vracejí domů. Oficiálně hladu není, ale ve skutečnosti Ukrajina hladoví a tisíce lidí umírají vyčerpáním a epidemickými nemocemi.“335 Zlepšení stavu bylo navíc v nedohlednu, neboť sovětské úřady navzdory této hrozivé skutečnosti požadovaly i nadále dodržování přísných obilních norem. 333

Charvát, Vincenc: USSR (Rozhledy po životě slovanském). In: Slovanský přehled, 1933, č. 7, s. 199. Ibid., s. 199 - 200. 335 Ibid., s. 200 - 201. 334

97

2.1.2.3. Prosovětské časopisy Mezi časopisy, které se věnovaly výhradně Sovětskému svazu, s nímž navíc také sympatizovaly, patřily například Země sovětů a Svět sovětů. Časopis Země sovětů byl vydáván v letech 1931 až 1936 v Praze, přičemž jeho periodicita odpovídala deseti číslům do roka.336 Na rozdíl od Světa sovětů, jenž měl ráz přímo propagandistický a glorifikační, Země sovětů své čtenáře neinformovala až tak tendenčně, i když její náklonnost k SSSR byla zjevná. Navíc je pozoruhodné, že se tématu hladomoru v Sovětském svazu na svých stránkách téměř nevěnovala. Zcela odlišným případem byl Svět sovětů s podtitulem Časopis přátel Sovětského svazu, který vycházel jako měsíčník v letech 1932 až 1938 v Praze a jehož vydavatelem byl nejprve Bohumír Šmeral, později pak Ferdinand Pokorný nebo Josef Marek.337 Tento časopis zcela reflektoval oficiální postoj Komunistické strany Československa, čemuž odpovídal také jeho obsah, který byl značně neobjektivní a tendenční (již tehdy silně připomínal pozdější 50. léta 20. století). Na šířící se zprávy o hladomoru Svět sovětů reagoval v roce 1933 svým zářijovým číslem, které bylo celé zasvěcené dementování „lživých pomluv“ českého buržoazního a socialistického (sociálně demokratického a národně socialistického) tisku. Na úvodní straně tohoto „speciálu“ byl velkým tučným písmem otištěn titulek „Je v Rusku hlad?“, nad nímž se na fotografii usmíval šťastný rolník se snopem obilí v náručí. Kombinace názvu a fotografie měla zřejmě působit ironickým dojmem a v podstatě tak signalizovat mínění redaktorů Světa sovětů o této problematice. Uvedené číslo obsahovalo dva druhy zpráv, první z nich se soustředily na stav sklizně v Sovětském svazu, která měla být údajně nejlepší za posledních třicet let, další zprávy pak přímo vyvracely fakt hladomoru. Tomuto účelu byla věnována dvoustrana s názvem „Protisovětská „hladová“ kampaň,338 v níž byl ostře napadán český demokratický tisk za své zpravodajství o hladomoru a lidojedství na Ukrajině, v Povolží a na severním Kavkazu. Za zdroj těchto „lživých“ informací Svět sovětů označil ruský emigrantský tisk a Hitlerovo Německo: „Odkud tedy vzešlo zesílení kampaně o „hladu“ v českém tisku právě v uplynulých dvou měsících? Český tisk obyčejně čerpá materiál k protisovětským kampaním 336

Kubíček, Jaromír: Česká retrospektivní bibliografie. Řada 2, Časopisy. Díl 2, Část 1, sv. 3 (Š-Ž), Časopisy České republiky 1919 - 1945 (CERBI C2)., Bibliografie, s. 351. 337 Kubíček, Jaromír: Česká retrospektivní bibliografie. Řada 2, Časopisy. Díl 2, Část 1, sv. 2 (L-S), Časopisy České republiky 1919 - 1945 (CERBI C2)., Bibliografie, s. 538. 338 Protisovětská „hladová“ kampaň. In: Svět sovětů, 1933, č. 9, s. 8 - 9.

98

z časopisu ruských protirevolučních emigrantů. Při tom obyčejně v redakcích čtou tyto ruské kontrarevoluční noviny špatně, co tam přečtou, při českém zpracování ještě jak se patří „opepří“ a obyčejně se současně také ve svých kampaních opozdí. (…) Tentokráte však český tisk ke své protisovětské kampani o „hladu“ vzal podnět i materiál z Německa. Hitlerovský tisk začal velikou kampaň proti SSSR s hrůzostrašným líčením toho, jakému hladu a zoufalství propadli němečtí kolonisté v Povolží a na Ukrajině.339 Na závěr tohoto propagandistického dementi si pak autor neodpustil jízlivou poznámku: „Při dnešní bídě u nás se zvláště tato provokace vyjímá příliš divoce! Ovšem, chceme „udržet krok“ s Hitlerem! To jsou zdroje nejnovější zdejší kampaně proti sovětům!“340 Poukazování na fakt, že se prostřednictvím svého tisku snaží nejčastěji vládní politické strany zastřít bídu dělníků v Československu a proto hází špínu na „vlast všech proletářů“ (kterou podle komunistů krize nezasáhla), využíval komunistický tisk včetně Světa sovětů velmi často. Jak již bylo několikrát řečeno, naše republika se na počátku třicátých let 20. století ocitla ve velké hospodářské krizi, neboť se v ní naplno začal projevovat krach z roku 1929. Právě rok 1933, kdy hladomor na Ukrajině a severním Kavkazu dosáhl největších rozměrů, byl přitom nejkritičtější, neboť ekonomická deprese u nás dosáhla svého zenitu. Pro komunisty tato okolnost při argumentaci znamenala výhodu. Mnoho lidí se tehdy totiž nacházelo v tíživé životní situaci a proto námitkám komunistů snadno a často i ochotně uvěřilo, i když nebyly pravdivé a objektivní. Kromě uvedené dvoustránky, která představovala přímo propagační kampaň na potírání a vyvracení zpráv o hladomoru, se v zářijovém „speciálu“ z roku 1933 objevily také další články, jež měly potvrzovat a podporovat skutečnost, že množící se informace o neutěšených poměrech v Sovětském svazu jsou pouhými výmysly, které nemají reálný základ. Tak např. v příspěvku s názvem „Marné snahy nepřátel“341 jeho autor porovnává situaci ruského rolníka i celkové hospodářské úrovně země před bolševickou revolucí a po ní, přičemž podle jeho tvrzení skutečný rozvoj a zlepšení životní úrovně obyvatelstva přineslo až sovětské zřízení. Z každého, kdo tvrdí opak, má mluvit pouze zášť a závist, pramenící z nepřátelského protisovětského postoje, což dokládá také následující tvrzení: „Štvanice o „ruském hladu“ jest namířena k zastření velké, s hlediska budoucnosti všeho lidstva důležité, jedinečné a povzbuzující skutečnosti výstavby socialismu v Sovětském svazu!“342 339

Protisovětská „hladová“ kampaň. In: Svět sovětů, 1933, č. 9, s. 8. Ibid., s. 9. 341 Marné snahy nepřátel. In: Svět sovětů, 1933, č. 9, s. 10 - 11. 342 Ibid., s. 10. 340

99

2.2. Vliv dalších masových médií Vedle novin a časopisů poskytovaly československým občanům informace ještě dvě média určená širokému okruhu příjemců. Byly jimi Československý rozhlas a (nejen zpravodajský) film. Denní tisk představoval zcela jistě nejrozšířenější komunikační kanál mezi vydavateli, resp. jednotlivými politickými stranami a širokou veřejností. Působení rozhlasu jako masového spojovacího média se však od tisku podstatně lišilo, neboť bylo zpočátku omezeno pouze na jedinou stanici, přičemž počet posluchačů byl velmi malý. Postupem času však začalo koncesionářů přibývat, takže koncem třicátých let byl vliv rozhlasu již téměř srovnatelný s denním tiskem. K využití filmu jako informačního a zpravodajského média došlo již před první světovou válkou, jako prostředek umění a zábavy však byl využíván ještě dříve.

2.2.1. Rozhlas Pravidelné rozhlasové vysílání bylo zahájeno v Praze 18. května 1923. Již v červnu téhož roku byla založena společnost Československé zpravodajství radiotelefonické, od července přejmenovaná na Radiojournal, jež řídil Ladislav Šourek. Programovým šéfem se stal redaktor Národní politiky Miloš Čtrnáctý. První koncese příjemcům, jichž bylo nejprve jen čtyřicet sedm, se začaly vydávat až na podzim roku 1923. V roce 1925 již bylo 12 978 koncesionářů, v roce 1929 už více než čtvrt milionu, přičemž ve třicátých letech jejich počet přesáhl jeden milion. Vysílání tvořily především tři druhy programů a to reprodukovaná hudba, přednášky a zpravodajství (na něj měla monopol Československá tisková kancelář). Také délka vysílacího času se každým rokem prodlužovala, zároveň se začalo vysílat i z jiných měst než z Prahy. Od roku 1926 tak byla např. oficiálně uvedena do provozu výkonná vysílačka v Brně, o tři roky později pak začala vysílat i Ostrava.343 Ve třicátých letech využívala rozhlas ke svým propagandistickým účelům obratně také Moskva, a to nejen v rámci Sovětského svazu, nýbrž vysílala také za hranice, mj. i do Československa. Hlasatel, který byl do konkrétních zemí přenášen, přitom obratně ovládal jazyk toho kterého státu, neboť se většinou jednalo přímo o rodilého mluvčího. Na moskevské vysílání pak upozorňoval především komunistický tisk, který svým 343

Kárník, Zdeněk: České země v éře První republiky (1918 - 1938). Vznik, budování a zlatá léta republiky (1918 - 1929). Díl 1., s. 338 - 339.

100

čtenářům přinášel i jeho program. Zpravidla bylo za měsíc uvedeno osm přednášek v délce jedné hodiny. Ostravské komunistické noviny Dělnický deník např. v lednu 1933 nabádaly své čtenáře, aby si naladili Moskvu, přičemž otiskly následující program: 4. 1.: 10 let mírové politiky SSSR 6. 1.: Kulturní revoluce v SSSR 11. 1.: Vězení v SSSR 13. 1.: O kolchozech 18. 1.: Plán národního hospodářství v SSSR za rok 1933 v průmyslu a zemědělství 20. 1.: Kolektivní smlouva v SSSR 25. 1.: Leninova tryzna 27. 1.: Bilance první pětiletky344 Vysílání bylo stanoveno vždy na středu a pátek a to od devíti do desíti hodin dopoledne místního času, avšak posluchači mohli na uvedenou moskevskou adresu napsat, zda jim určené dny i hodiny vyhovují. Zároveň také mohli zaslat nejrůznější dotazy, na něž jim ve vysílání mělo být odpovězeno. Bolševici tak prostřednictvím rozhlasu získali přímý vliv i na posluchače v Československu. O tom, jak pořady připravené v SSSR vypadaly, podal zprávu Moravskoslezský deník z Ostravy. Ve článku „Haló, haló – hovoří Moskva!“345 popisoval jakýsi Emil Dvořák průběh takovéto přednášky. Ta začala otřepanými frázemi a naučenými nic neříkajícími hesly, jež korespondovaly s oficiální komunistickou propagandou. Teprve přibližně po čtvrt hodině těchto chvalozpěvů na bolševický režim, se řečník dobral k tématu, o němž měl dle programu hovořit. V tu chvíli ale posluchač zjistil, že téma bylo změněno, podle názoru autora článku zřejmě z cenzurních důvodů. O moskevském vysílání totiž údajně informoval také český rozhlas Radiojournal, což je pozoruhodný poznatek. Místo toho, aby se přednášející soustředil na téma svého výkladu, spíše kritizoval poměry v ČSR, přičemž nezapomenul podotknout, že jedině zavedení sovětů v Československu může zemi spolehlivě ochránit před krizí, stejně jako v Rusku. Po „přednášce“ přišel na řadu ještě dvanáctiletý chlapec, jenž pouze propagoval naučená komunistická dogmata. Je hrozné, že k podobným záležitostem bolševici využívali děti, ve srovnání s udavačstvím,

344 345

Chyťte si Moskvu, Dělnický deník, 1. 1. 1933, s. 8. Haló, haló - hovoří Moskva!, Moravskoslezský deník, 25. 5.1933, s. 2.

101

záměrnými provokacemi, které měly vylákat oběť do pasti, a pronásledováním, k němuž byly děti také vycvičeny, však agitace působila zdánlivě neškodně. Na závěr této hodiny pak byly přečteny dopisy poslané z Československa. Československý rozhlas se na moskevské přednášky rozhodl reagovat vysíláním ruských informativních pořadů, resp. replik na tvrzení moskevského rozhlasu.346 Často totiž docházelo nejen k přímému napadání demokratického zřízení naší republiky, o tendenčních a lživých zprávách nemluvě, ale také konkrétních osob, mezi kterými na prvním místě figuroval náš tehdejší přední znalec ruských poměrů Dr. Jan Slavík. Ten otevřeně kritizoval Stalinův režim a poukazoval na jeho největší nedostatky v oblasti zemědělské politiky, jejíž sověty vychvalovaná reforma přinesla ruskému sedlákovi jen bídu a hlad. Dr. Jan Slavík měl v rozhlase sérii přednášek adresovaných posluchačům v SSSR, v nichž se snažil napravit pokřivené představy ruských rolníků a dělníků o poměrech a situaci jejich kolegů v západní a střední Evropě, která byla mnohem příznivější. Naplno též kritizoval např. politiku kolektivizace. O tom, jakým způsobem se k rozhlasovému vysílání dostal, napsal: „Především je to nezvratný fakt, že jsem diskusi „vzdušnou cestou“ nezačal. Popud vyšel z Moskvy, z rozhlasu moskevského, kde několikrát mne napadli pro články, psané v denních listech. Polemisovali proti nim a při tom způsobem stejně hrubým jako nepravdivým psali o politických a hospodářských poměrech v československé republice. Po těchto útocích byl jsem od řady jednotlivců vyzván, abych k moskevským útokům nemlčel a odpověděl stejnou zbraní – ruskými přednáškami v československém rádiu.“347 Že měly ruské přednášky Dr. Jana Slavíka v Sovětském svazu pozitivní ohlas, dosvědčoval i sám autor zveřejněním několika dopisů těchto posluchačů v denním tisku. Reakce, i když nepřímá, na jeho vysílání se objevila také v jednom z dopisů, jež byly publikovány v knize 33 dopisy z SSSR – steny ničeného národa kapitána I. I. Zolotareva, který chtěl jejich vydáním dosvědčit skutečnost nelidského násilí a teroru páchaného na sovětských obyvatelích, kteří hromadně zmírali hladem. V dopise číslo jedna se mimo jiné uvádí: „Dvakráte jsme rádiem slyšeli řeč z Prahy, ale jen kousky, neboť byly časté poruchy a vůbec po celý den přijímací aparáty nefungovaly. Kdo to je? Rus nebo Čech? Mluví dobře rusky. U nás také často v rádiu mluví snad Čech, ale my nerozumíme…“348

346

Pražská odpověď na moskevské výklady, Večerní České slovo, 24. 2. 1933, s. 1. Jak sovětské radiové stanice si řekly o odpověď, Národní osvobození, 7. 5. 1933, s. 4. 348 Zolotarev, I., I.: 33 dopisy z SSSR - steny ničeného národa, s. 10.

347

102

Vysílání Dr. Jana Slavíka však mělo také negativní odezvu a to především v tisku Komunistické strany Československa, jmenovitě v Rudém Právu. V něm se v dubnu 1933 objevily dva články, které útočily na přednášky zmíněného odborníka. Jejich autory byli „rozhořčení“ čeští dělníci, kteří pracovali v Sovětském svazu a nemohli již dále trpět „lži nějakého inteligenta z Prahy“. V prvním článku s příznačným názvem „Čeští dělníci ve SSSR odpovídají na ruské vysílání dra Slavíka“ vystupuje jeden z nich a velmi nevybíravým a místy až hrubým způsobem atakuje pana Dr. Slavíka: „Několik slov k osobě autora radio – „přednášek“ o pětiletce. Dnes – díky zaslaným novinám z ČSR – vím, kdo ten pan Slavík je. Předně: český socialista (!) – což jsem předpokládal – a soudě podle titulů: doktor a profesor – co by pán náramně učený. Historik, vědátor. Prý…“349 Jakýsi pan J. Macenauer, autor vyjádření, které otisklo Rudé právo, tak reagoval na vysílání Dr. Slavíka o problémech pětiletky a následcích kolektivizace, jež způsobila zbídačení rolnické populace. Český dělník žijící ve Stalingradu pak pokračoval: „Vědecký pracovník i poslední kategorie, nikdy by se totiž nesnížil ku lžím tak primitivním, k jakým byl nucen utéci se – profesor historie dr. Slavík. (…) Doktore a profesore Slavíku, vy, jako „učený pán“, měl byste uměti aspoň – učeně (lidově se říká: „mazaně“) lhát, vy jste však i velmi špatným a k tomu jedinečně nestydatým lhářem.“350 Druhý článek, zveřejněný v Rudém Právu ten samý den, s titulkem „Odpověď českých dělníků z Donbasu panu dru Slavíkovi“351 se nesl v podstatě ve stejném duchu, jako první příspěvek, pouze se k přednáškám pana Dr. Slavíka nevyjadřoval jeden člověk, ale hned čtyři dělníci z Lugansku v Donském revíru na Ukrajině. Ti mimo jiné uvedli: „Českoslovenští fašisté dohánějí Hitlera v rozhlase, vysílají do světa kontrarevoluční přednášky v ruské řeči, k čemuž se propůjčil i pan dr. Slavík. Ve své 1. přednášce proléval slzy nad ruskou vesnicí. A přímo vyzýval, aby dnešní kolektivy byly rozpuštěny a ustoupily podle jeho názoru asi kulakům.“352 Československý a moskevský rozhlas tedy na počátku roku 1933 prostřednictvím radiových vln informovaly posluchače druhého státu, přičemž společně vedly polemiku nad nejrůznějšími tématy. Zatímco český rozhlas se snažil o objektivní zpravodajství a vyvracení polopravd i lží, ruská strana využívala toto médium především ke svým propagandistickým účelům a útokům. Otázkou však zůstává, kolik lidí uvedená vysílání poslouchalo, neboť k jejich příjmu byl zapotřebí poměrně výkonný aparát. 349

Čeští dělníci ve SSSR odpovídají na ruské vysílání dra Slavíka, Rudé právo, 21. 4. 1933. Ibid. 351 Odpověď českých dělníků z Donbasu panu dru Slavíkovi, Rudé právo, 21. 4. 1933. 352 Ibid. 350

103

2.2.2. Film Zdrojem informací byl také film, na rozdíl od denního tisku či rozhlasu měl však na příjemce zřejmě nejmenší vliv, neboť filmové zpravodajství nedosahovalo zpočátku vysoké úrovně a nebylo tak rozšířené. První pokusy o filmový žurnál se odehrály již v roce 1912. Po vzniku Československa je realizovaly soukromé společnosti. Například Havlovy A-B vydávaly vletech 1923 – 24 AB - zpravodaj, v letech 1928 - 33 byl vydáván Légia journal. Občas vycházely některé regionální filmové žurnály, z nichž vynikal Baťův žurnál, natáčený v jeho ateliérech ve Zlíně. Po nástupu zvuku němé zpravodajské filmy, s výjimkou Československého filmového týdeníku, zanikly. Nejvýznamnějším se stal až první zvukový týdeník Československý filmový žurnál (od roku 1936) a Aktualita.353 Jiná situace byla u uměleckého filmu, jehož produkce od počátku třicátých let strmě stoupala. O tom, jakým způsobem své diváky informoval zpravodajský film např. o dění v Sovětském svazu a zdali vůbec ano, se mi nepodařilo získat relevantní informace, v roce 1933 však československá kina uvedla první sovětský zvukový film „Cesta do života“, jenž našim divákům přiblížil „realitu“ ruských poměrů, která ale neodpovídala skutečnosti. Film totiž vyprávěl o bezprizorných dětech, „které sověty zdědily jako následek imperialistické války a intervence“354 Tento film měl ukázat, jak se s uvedeným problémem bolševici vypořádali. Podle komunistického deníku Dělnická rovnost, jenž na něj otiskl recenzi, se bolševikům jejich úsilí samozřejmě podařilo (jak jinak), přičemž dětští tuláci měli patřit již jednou provždy minulosti. V souladu s komunistickou ideologií totiž poznali nový život v komunách, které úspěšně vedli a spravovali sami. Jednalo se tedy o propagaci kolektivního způsobu života, kterému se rolníci na Ukrajině nebo severním Kavkazu tolik vzpírali. Navíc bezprizorných a opuštěných dětí bylo na počátku roku 1933, kdy byl film promítán, v Sovětském svazu důsledkem hladomoru daleko nejvíce. „Cesta do života“ proto českému člověku o skutečných poměrech v SSSR nemohla sdělit vůbec nic, nabídla pouze příběh, jenž měl k realitě velmi daleko. Šlo tedy o film propagandistického charakteru, čemuž odpovídal také komentář recenzenta v Dělnické rovnosti: „V záplavě filmů měšťáckých jest tento film přímo osvobozením proti úpadku filmového umění v kapitalistických zemích. Tam, kde měšťácký film předvádí nám nic neříkající operety a ubohé milenecké a manželské trojúhelníky, vzdálené skutečnému dnešnímu 353

Kárník, Zdeněk: České země v éře První republiky (1918 - 1938). Vznik, budování a zlatá léta republiky (1918 - 1929). Díl 1., s. 339. 354 Musíte vidět sovětský film: Cestu do života!, Dělnická rovnost, 22. 1. 1933, s. 3.

104

dění, působí tento film nejen vážností svého námětu, ale i zpracováním.355 Tato rétorika silně připomíná dobu po roce 1948. V Československu se však ze sovětského prostředí nepromítal pouze film „Cesta do života“, jenž náležel do kategorie umělecké tvorby. Některá naše kina (např. brněnské kino Universum) uvedla i reportážní dokument o výstavbě první pětiletky, který byl dokonce doprovázen přednáškou, o čemž se zmiňuje např. Dělnická rovnost v krátké zprávě ze září 1933: „Nyní film bude předváděn s českou přednáškou a tak návštěvníkům kina dostane se vysvětlení o budování průmyslových gigantů v zemi, kde odstranili nezaměstnanost. Film zachycuje výstavbu SSSR ve druhém roku pětiletky. Přišel k nám hodně opožděn a to vinou censurní prakse.(…) Běžte na film, neboť jen na něm uvidíte zemi, kde z továrních komínů se kouří. A to znamená mnoho.“356 Film, ať už náležející do kategorie zpravodajské či umělecké, československým občanům svědectví o pravých poměrech v Sovětském svazu nepřinesl. Filmy, které se u nás o SSSR promítaly, byly totiž zpravidla velmi tendenční a ukazovaly pouze to, co bolševická vláda chtěla, aby zahraniční diváci o „zemi všech proletářů“ viděli. Zprávy o hladomoru na Ukrajině či severním Kavkazu prostřednictvím tohoto média byly tedy zcela nemyslitelné.

2.3. Svědectví krajanů o poměrech v Sovětském svazu Tragickou situaci v Sovětském svazu v letech 1932 až 1933 dokládali také naši krajané, kteří se v inkriminovaný čas na postižených územích nacházeli, ať už jako pouzí návštěvníci nebo přímo starousedlíci. Jak již bylo napsáno dříve, do Ruska a později do SSSR odcházeli občané české národnosti v různou dobu. Někteří tam žili již před první světovou válkou, jiní do této země odjeli ve dvacátých a zejména na začátku třicátých let 20. století za prací. Během první pětiletky se situace českých imigrantů v Sovětském svazu zhoršila, takže mnozí usilovali o vycestování zpět do Československa. Ti, kterým se to podařilo, pak u nás podávali hrůzné svědectví o poměrech v bolševické říši. Dobrým informačním zdrojem byly též dopisy, posílané zoufalými krajany z hladem postižených oblastí, kteří žádali o pomoc. V neposlední řadě dodávali cenné zprávy i návštěvníci SSSR. 355 356

Musíte vidět sovětský film: Cestu do života!, Dělnická rovnost, 22. 1. 1933, s. 3. Film o státu, kde není nezaměstnaných, Dělnická rovnost, 8. 9. 1933, s. 1.

105

2.3.1. Korespondence ze SSSR Lidé, kteří se v SSSR ocitli v krajně zoufalé a neutěšené situaci, spatřovali jako první a v podstatě také jedinou možnost, jak o svém stavu uvědomit své příbuzné za hranicemi, v napsání a odeslání dopisu. Problém však spoříval ve dvou aspektech. Za prvé, každý dopis odeslaný z Ruska podléhal kontrole a následné cenzuře, s čímž byl úzce spojen také druhý problém, spočívající v nesmírně dlouhé doručovací době, neboť psaní někdy putovalo i několik měsíců, než se dostalo do rukou adresáta. Pro mnohé nešťastníky tak bylo již na záchranu pozdě. O tom, jakým způsobem se lidé snažili obelstít cenzora, napsal Dr. Jan Slavík v květnu 1933 v Národním osvobození v souvislosti s reakcí posluchačů na jeho ruské přednášky. Dr. Slavík totiž ze Sovětského svazu dostával řadu dopisů, jež mu nezávisle na sobě posílali tamější občané, aby potvrdili hrozný hlad a represe v SSSR. Zajímavý pak byl způsob, jakým tito korespondenti listy psali. Většina dopisů byla totiž anonymní nebo podepsaná pseudonymy, což se dalo vzhledem k přísným trestům za „závadný“ obsah očekávat. Někteří se však obávali, aby je neprozradil rukopis a proto měnili písmo např. tím, že kreslili tiskové litery. Často pisatelé klamali cenzuru tak, že nejprve chválili sovětské poměry a teprve poté začali líčit svůj krutý osud. Při množství dopisů, jež z Ruska odcházelo, totiž kontroloři zpravidla četli pouze jejich začátek a konec, aby se nezdržovali. Zde je ukázka jednoho z nich: „Píši Vám ze šťastné, blažené Kubaně, kde budování socialismu dalo velkolepé rezultáty. Zde jsou: Sedláci kolchozníci neorají a nesejou, ale prchají od své půdy umírat do měst, kde smrt není tak děsná jako ve vesnici. Kolchozníci zůstali bez chleba. Jedinoličníci (soukromě hospodařící sedláci, pozn. J. S.) byli většinou vyhnáni ze svých obydlí, naloženi do zavřených vagonů (nákladních) a dopraveni do tundry, v nejlepším případě něco jižněji. (…) Tak jednají nyní s bývalými lidmi, zbavenými pasů. V našem šťastném městě (jméno města a kraje vynechávám; J. S.) odpadkové jámy ve všech dvorech, na všech bazárech a v jiných městech stále jsou pokryty hladovějícími. Tam se ryjí a hledají potravu. Umírají jako mouchy…“357 Dopisy z Ruska pravidelně otiskovaly noviny českých demokratických stran, aby ukázaly jaké poměry v SSSR doopravdy panují a vyvrátily tak zprávy komunistického tisku, jenž tvrdil opak a sovětský režim bezmezně vychvaloval. Nejvíce prostoru pro svědectví o hrůzných událostech na Ukrajině i v Rusku, prostřednictvím zveřejněných 357

Jak sovětské radiové stanice si řekly o odpověď, Národní osvobození, 7. 5. 1933, s. 4.

106

listů našich krajanů, věnovaly deníky národních demokratů, národních socialistů nebo agrárníků. První místo zaujaly Národní listy, které korespondenci ze Sovětského svazu na svých stránkách přinášely pravidelně. Národní demokraté totiž zaujímali ostře negativní stanovisko vůči sovětskému režimu v Rusku a komunistickému hnutí obecně, takže se jim hodila jakákoliv špatná zpráva, jež poukazovala na bolševickou tyranii. Dopisy jim zpravidla poskytovali čtenáři, kteří je obdrželi od svých příbuzných v SSSR. V dubnu 1933 se v Národních listech dokonce objevila rubrika s názvem „Dopisy z Ruska“, v níž bylo zveřejněno několik listů. Jeden stálý čtenář uvedeného deníku např. redakci zapůjčil dopis od své příbuzné, žijící od roku 1910 v Žitomiru na Ukrajině, která uváděla: „Jíme takový chléb, jaký by u nás v Čechách nežraly ani svině. Ale lidé snědli dnes všechno: i plevy spařené horkou vodou, i košťály od kukuřice pokoušejí se vařit. Z naší obce, která mívala přes 100 selských živností, zbylo dnes jen 5. Na jaké desjatině se dříve urodilo a sklidilo 100 – 150 pudů (1 pud byl přibližně 16 kg, pozn. A. Z.) obilí, dnes za slavné kolektivisace asi tak 12 – 15 pudů, s všelijakým plevelem. Ale slyšíme, že jinde na okrese je ještě hůř. Jsou u nás vesnice, kde umírá denně 60 – 80 duší hladem.“358 V červnu 1933 se v Národních listech např. objevil úryvek z dopisu zoufalé ženy, jež prosila bratra v Čechách o jakoukoliv hmotnou pomoc, protože strašně trpěla hlady. Navíc byla těhotná a aby se dostala do nemocnice v Kyjevě, musela prodat všechny své šaty. Svoji situaci popisovala následovně: „Milý bratře, prosím tě, pomoz mi, v obchodě lze dostati mouku aj. potraviny za dolary. Na kolenou tě prosím, neboť nemáš ani zdání, jak zde žijeme, jsem hladová, pomoz mi, já celý život se za tebe budu modlit. Pošli třeba dolar na státní banku…“359 Podobné projevy beznaděje zveřejnili ve svém tisku také národní socialisté. List Moravské slovo např. v dubnu 1933 otiskl poměrně obsáhlý článek, pojednávající o hladu v Sovětském svazu, jehož součástí byl dopis. Ten poskytl redakci deníku jistý čtenář, jenž pravidelně sledoval zprávy z bolševické říše a nemohl uvěřit krutostem páchaným na tamějších lidech. Po návštěvě známého, který mu ukázal dopis svého syna z Ruska, však neotálel a ihned spěchal se zveřejněním jeho obsahu prostřednictvím novin. Jak sám říká: „V dopisu není toho sice mnoho psáno, ale mě stačí, abych si o celém životě a vůbec o celkových poměrech v Rusku učinil představu, poněvadž chápu, že vylíčit poměry tak, jak jsou, v dopisu nelze a snad by sem ani takový dopis propuštěn nebyl a pisatel by se vydal nebezpečí 358 359

Dopisy z Ruska, Národní listy, 25. 4. 1933, s. 4. Nový dokument bídy a hladu v sovětském Rusku, Večerník Národních listů, 2. 6. 1933, s. 4.

107

pronásledování.360 I když čtenář, jenž zapůjčil psaní redakci Moravského slova, tvrdil, že v dopise toho příliš uvedeno není, jeho svědectví je přesto děsivé: „Drazí vespolek! Přijměte náš srdečný pozdrav a mnoho vzpomínek. Díky za dolary, které jste mně poslali. Ani si nedovedete představit, jak těžko se možno dostat z Ruska. Jak obdržíme visum, prodám krám, barák a mašinu nikdo nekoupí, moc baráku je zde již prázdných, neboť každý shání jen něco k jídlu. Vánoční svátky jsme prožili v slzách, v celém domě nebylo ani kouska chleba. 1 kg másla zde stojí 40 rublů, mouka se nikde neprodává. Lidé umírají hladem na cestách. Nepodaří-li se nám do jara z Ruska odjet – zhyneme. (…) Hladovějící lidé přepadají každého, kdo si něco k jídlu opatří, vnikají do bytů a kradou zejména poživatiny. Budu se cítit nejšťastnějším člověkem pod sluncem, podaří-li se mi konečně z Ruska uniknout. Na shledanou se těší váš syn a děti.“361 Také Večerní České slovo zveřejnilo obsah několika dopisů, jež došly ze SSSR, aby upozornilo a varovalo před poměry v sovětském státě, který byl u nás některými lidmi propagován i oslavován. Na začátku června roku 1933 se v něm objevil článek, zabývající se vystěhovalectvím našich krajanů do „rudé říše“ a jejich nynější kritickou situací. Večerní České slovo zároveň obviňovalo komunistické agitátory, že lákali naše občany neznalé místních poměrů do Sovětského svazu, i když tam řádil hlad. Jako doklad proto otisklo následující dopis: „Draze milovaní rodiče! Předem přijměte od nás srdečný pozdrav a milou vzpomínku. Odpusťte, že jsem tak dlouho nepsal, neboť neměl jsem co psát a pravdu jsem se bál psát a teď mně je již jedno, umírat z hladu, nebo být souzen na deset let, či být zastřelen. Chci, abyste tam věděli, jak mi tu žijeme ve svobodné zemi. (…) Ve vsi odebrali všecko a nám nyní nedávají nic. Dříve dávali nám chléb na 200 – 300 gr. na den a teď nedávají nic. Dávají jenom specialistům, tj. doktorům, inženýrům, zvěrolékařům… (…) Vesničané mnoho umírají hlady, takže nám zůstává jenom ta naděje, že asi brzy bude převrat a jinak se spasíme smrtí. Divím se velice cizozemským státům, že se nevezmou o spasení Ruska. Již tam o tom nic nevědí, co se tu děje. Ani nevím, dojde-li můj dopis k Vám do rukou, a nebo ho zničejí v místě se mnou. (…) Prozatím s bohem, s pozdravem i milou vzpomínkou na Vás, může být i poslední, Vaše děti.“362 Za necelý týden Večerní České slovo otisklo další dva dopisy, které dosvědčovaly zoufalou situaci našich krajanů v Rusku. Jeden z nich redakci předložil nejmenovaný severočeský horník, jemuž psaní poslal kamarád, kdysi přesvědčený komunista. Ten uváděl: „Milý kamaráde, dostávám od tebe noviny a tak si myslím, že jsi ještě živ. Doufám, že se 360

Lidé v Rusku padají hladem na ulicích a cestách, Moravské slovo, 19. 4. 1933, s. 2. Ibid. 362 Je nám už jedno, zda zemřeme hlady, nebo zdali nás zastřelí, Večerní České slovo, 3. 6. 1933, s. 2. 361

108

Ti s rodinou vede líp, než tady nám. Tady to vypadá opravdu špatně. Všechno hladoví. Na venkově, kde dřív bývalo jakž takž živo, je dnes jako na hřbitově. Lidé jedí sysly a trávu a tisíce umírají hlady. To není jenom tady u nás, je to po celém Rusku. (…) Já takovou bídu a hlad nikdy neviděl. Já sem dostávám aspoň svoji pensi z domova a to mne jaksi drží, jinak bych už byl dávno pošel. Ale přesto mne tady ta bída, hlad a lumpárna tak žere, že se konec konců ocitnu v Čechách. (…) Tady když člověk pojde hladem, tak do něj nikdo ani nekopne, až začne smrdět. Pak ho teprve seberou. Takovou surovost a zvířeckost jsem neviděl ani za války. Tak jsem si komunismus nepředstavoval.“363 Další hrůzný list, jenž redakce Večerního Českého slova obdržela od svého čtenáře, pocházel z Ukrajiny a v uvedených novinách byl otištěn v druhé polovině července 1933. Zněl následovně: „Nesčíslněkráte Vás líbáme a dlouze tiskneme na naše srdce. Jste tak daleko, že nám není možno Vás uviděti, ani k Vám přijíti, ani zaletěti, abychom si Vám mohli postěžovati a ukázati Vám naši bídu a utrpení, hlad a nouzi. Již sotva hlady dýcháme, jen duch je v nás a tělo již úplně bez vlády nosíme, neboť síla z nás již dávno vyšla, takže čekáme každou chvíli smrt, která nás jedině může zbaviti toho utrpení. Lidé padají jako můry, umírají na cestách, polích, při pracích úplně vysíleni a vyhladovělí. Naše obec (čítala přes 900 obyvatelů) stala se hrozným smutným hřbitovem, liduprázdná, koho nevyhnali do vyhnanství, toho žalářovali a zbytek pozvolna hlady umírá. Denně umírají 3 až 6 lidí, takže v dohledné době nebude ani nikoho, kdo by mrtvoly pochovával. My, co ještě jedině vodou a různými rostlinami udržujeme se při životě, čekáme každou hodinu smrt. (…) Drazí naši holoubkové, švagříčku a sestřičko, úpěnlivě na kolenou Vás prosíme, líbáme Vám Vaše ruce i nohy, pomůžte nám jak můžete, alespoň trochu sucharů nám pošlete, neb můžete-li, nějaké peníze. Peníze ovšem do ruky nedostaneme, museli bychom jíti do města (120 km) do sovětské banky, kde by nám místo peněz dali nějaké produkty.“364 Druhá část dopisu zachycuje způsob, jakým se hladoví lidé mohli zachránit od smrti a zároveň, jak sovětská vláda získávala cizí měnu, jíž nutně potřebovala. Při špatném fyzickém stavu hladovějících však uvedená vzdálenost do města představovala nereálnou možnost, i kdyby jim peníze příbuzní poslali. Doklady o řádění hladomoru v Sovětském svazu se objevily také na stránkách agrárního tisku, jmenovitě v brněnské Svobodě, jež na počátku června 1933 zveřejnila dva dopisy, které poslala nejmenovaná žena své matce na severní Moravu. V prvním dopise se uvádělo toto: „My jsme ještě živi, jenom jsme hodně slabí, protože není co jísti a budeme asi

363 364

Jedí trávu a zdechliny, Večerní České slovo, 8. 6. 1933, s. 1. Uprostřed hřbitova čekají smrt, Večerní České slovo, 22. 7. 1933, s. 1.

109

musiti z hladu umříti. Pracovati musíme těžce. Je nás pět. Vařím z jedné sklenice kroupovou polévku, je to jako voda. Brambory žádné nejsou, nic k tomu není, jenom ta čistá voda. Chleba jsme neviděli již pět měsíců a nyní jsme nuceni již prodávati poslední šaty, abychom to nějak vydrželi, než přijde nějaká pomoc od Vás. Lidem otékají nohy od toho řídkého jídla. Jíme zdechlé koně a psy a prázdné plevy (z obilí). Nechtěla jsem Vám to psáti, protože vím, jak se trápíte, ale již to není k vydržení, jaký je zde hlad. Lidé umírají ve vesnicích po deseti, i po dvaceti denně. Člověk cítí stále jenom hlad, a jen chodí a hledá něco k snědku. Prosím Vás snažně, abyste řekla všem známým a dobrým lidem, aby nám něčím přispěli, jinak musíme zemříti hladem a smrt hladem je tak těžká.“365 Druhý dopis, otištěný v rámci téhož příspěvku, hovoří dokonce o případech lidojedství: „…kdybyste viděla, drahá maminko, kolik u nás umírá lidí hladem. Lidé vykopávají mrtvoly a jedí je – hrůza je to. U nás mnoho Čechů zemřelo, i Rusů. Vozili je vozama na hřbitov. Dětí – sirotků bylo tolik, že si s nimi nevěděli rady. Tak je sehnali do jedné stodoly a tam je spálili.“366 Příbuzní našich hladovějících krajanů však doručené dopisy neposílali pouze do redakcí jednotlivých novin, ale obraceli se s nimi též na určité instituce, které by jim mohly v podpoře jejich strádajících blízkých pomoci. Na základě těchto dopisů totiž mohli doložit, že je situace v SSSR skutečně vážná a je třeba pro záchranu dotyčných něco podniknout. Jednou z hlavních institucí, jež se ujala organizování pomoci pro naše krajany v Rusku během hladomoru, byl Československý ústav zahraniční.367 Tomu na začátku října 1933 předal jistý pan Cechner z Prahy dopis syna, adresovaný původně jeho bratrovi, jímž chtěl doložit strašlivou bídu našich lidí v Sovětském svazu. Syn pana Cechnera se v psaní mj. zmiňoval o tom, jak strašné je snášet pocit neustálého hladu a co všechno již zkusil sníst, aby tento vtíravý pud uspokojil: „Ty Pepoušku mně děláš výčitky, že já jsem trochu neslušně se vyjádříval v posledním psaní. Ty mně promiň, to jest rezultát druhé mé nemoci tj. nevhrastenije /nervy ne v pořádku/, leč já bych Tě snažně prosil odpověděti mně na jednu jenom otázku. Zkoušeli jste Vy tam někdy jenom nepatrný hlad? A nyní si představ obraz. Žije rodina, otec, máť i 3 dcerky. Celý týden nejedly nic víc než zeleninu. Do té doby jedly i zřídka jenom jednou v den zeleninu i kousíček chleba, kdy v 400 gramm i kdy jenom 200 gramm na všech 5. A zelenina víš-li jaká? Tráva, říká se jí zde „Lebeda“ i 365

Výňatky z dopisu z Ruska: „Kdybyste, maminko, věděla, kolik lidí denně umírá hladem…“, Svoboda, 2. 6. 1933, s. 2. 366 Ibid. 367 O činnosti Československého ústavu zahraničního ve prospěch našich strádajících krajanů v SSSR pojednává zvláštní kapitola této práce.

110

druhá tráva kopřiva. I výsledek takového jídla? Tělo začíná přijímati žlutý voskový blesk, nohy otékati i lidé začínají tlouštěti, těžkým, žlutým, voděným sádlem, nohy se nedvíží, veliká slabosť, pod očima pytle, plná apatie k životu, myslíš jenom o sebevraždě atd. Zkoušel-li jsi ty jenom někdy toto? (…) Ty nejspíš nejedls z řeky škeble? Poprobuj, trochu oni voní, takovým hnilým zápachem, leč oni byly spasením. Ty nejedls koček i psů? Tedy znej, že lepší maso není jako u kočky. Ono lepší nežli slepice, nežli králík. I ty nejspíš si myslíš, že jenom já jsem tak trpěl? Většina lidí, massy lidí. Toto se nazývá hlad, i mé výkřiky zoufalství se Ti nelíbily. Já chápu, vždyť sytý hladovému nevěří. Leč opakuji, toto vše prošlo, toho více nebude, já živ, my vše živy i budeme zápasiti i nepodáme se.“368 Tento dopis syn pana Cechnera odeslal poté, co obdržel finanční pomoc od otce, za jejíž hodnotu si mohl vyzvednou naturálie v Torgsinu. To mu a jeho rodině nejspíš zachránilo život. Dopisy ze sovětského svazu však v roce 1933 vyšly také v knižní podobě. Vydal je v Praze vlastním nákladem jistý kapitán I. I. Zolotarev pod názvem 33 dopisy z SSSR – steny ničeného národa. Kapitán Zolotarev v úvodu této publikace zdůrazňoval, že pouze autentická svědectví zoufalých a zbídačených lidí mají pro poznání pravdy a skutečného stavu věci cenu. Tvrdil, že dobře zorganizované návštěvy zahraničních státníků nemají žádnou výpovědní hodnotu, neboť jsou předem naplánovány a host tak vidí pouze to, co vidět má. Postřehy těchto lidí, kteří nabyli dojmu, že poměry v Rusku dobře znají, neboť tam přeci byli, v reálu podle Zolotareva vůbec neodpovídaly skutečnosti.369 Jak napovídá název knihy, dopisů v ní obsažených je skutečně třicet tři, přičemž pocházejí z nejrůznějších míst Sovětského svazu, od Ukrajiny, přes jižní Rusko až po dalekou Sibiř. Obsah je ale u všech téměř autentický, neboť vypovídá o neskutečném strádání a utrpení autorů těchto zpráv, kteří musejí snášet hlad a strach z perzekuce a nejrůznějších represí. Například dopis číslo jedenáct z 5. května 1933 uvádí následující: „Letos budeme s tetičkou opět chodit na trávu, budeme ji sušit a připravovat si tak stravu na celý rok. V celém okresu není žádné mouky ani za zlato. Co bude dále, nikdo nám snad neřekne… Čekáme lepší příští, ale všecko jde obráceně. Nemoce, hlad! Od hladu hodně pochovali našich známých. Jsem stará, ale nikdy nepamatuji takové bídy, která nemilosrdně řádí v našem kraji. Myslím, že je to asi stejné v celém Rusku.“370 Místo odeslání každého dopisu i jména osob byla označena pouze jednou literou pro zachování anonymity dotyčných. Kdyby se totiž o jejich stížnostech dozvěděli sovětské úřady, zle by se jim vedlo. 368

NA, f. ČÚZ I, k. 67, Josef Cechner SSSR - poměry mezi krajany v Rusku (dopis syna), 10. 10. 1933. Zolotarev, I., I.: 33 dopisy z SSSR - steny ničeného národa, s. 5 - 8. 370 Ibid., s. 28 - 29. 369

111

Na hrůzná svědectví pochopitelně reagovali čeští komunisté, kteří se je snažili zlehčovat nebo přímo vyvracet jako nesmysly. Pravda jim totiž byla vskutku nepříjemná. Zvolili přitom stejnou taktiku, tj. ve svých denících otiskovali dopisy šťastných dělníků, kteří do Sovětského svazu odjeli za prací. Pochopitelně se jednalo o skalní komunisty působící ve velkých městech nejčastěji v těžkém průmyslu nebo hornictví, takže jejich životní situace nebyla zdaleka tak zoufalá jako u obyčejných rolníků na venkově. Vláda totiž horníky i dělníky v továrnách nutně potřebovala, proto měla tato skupina lidí lepší příděly jídla. Nic to ovšem nemění na faktu, že celková životní úroveň se v SSSR vlivem pětiletky prudce zhoršila, takže dopisy přešťastných proletářů působí dost nevěrohodně. Existuje několik důvodů, proč z „rudého ráje“ přicházela také „šťastná“psaní, i když se země nacházela v naprosto dezolátním stavu. V případě spokojených pisatelů se mohlo jednat buď o dobře postavené komunistické funkcionáře, nebo o kvalifikované dělníky nepostradatelné pro jistý druh práce v těžkém průmyslu či o horníky. Druhou možnost pak nabízí falzifikace dopisů v redakcích komunistických novin. To stejné však mohli prohlásit komunisté (a také to prohlašovali) o listech uvádějících děsivá svědectví o hladomoru a násilí v Sovětském svazu. Dělnická rovnost například na začátku července 1933 zveřejnila dopis jistého pana Karla Jeřábka, horníka z Prokopěvska. Ten mj. uváděl: „Když jsme sem jeli, vyprávěli nám četníci různé voloviny, jako že zde lidé bydlí pohromadě, dále že děti jsou rodičům odebrány a ostatní blbinky, které denně čtete v měšťáckých a sociálfašistických listech, jako že je zde hlad, umírání na ulicích a takové podobné zprávy, na které je specialista soc. dem. redaktor Dr. Charvát a pan Slavík v Národním osvobození. (…) Ale jinak zde platí heslo: Kdo nepracuje (nechce pracovat), ať nejí! A ti lidé chodí zde žebrat a mají i hlad. Ruští soudruzi jim nic nedají a my v našich domech také ne.“371 Tento dopis dokládá, že v Rusku skutečně hladovějící lidé existovali, stačilo je však označit za lenochy, příživníky a nepřátele režimu, aby měli ostatní čisté svědomí, že se o ně nemusejí vůbec starat, ani zajímat. Tito strádající lidé by ve skutečnosti rádi pracovali a vydělali si tak alespoň na kousek chleba, nikdo je ovšem zaměstnat nechtěl a ani nemohl. Byli tedy odsouzeni k pomalé smrti hladem. Koncem srpna 1933 pak Dělnická rovnost otiskla tři dopisy rodiny jistého dělníka Škaroupka z Juliánova, jenž ve „vlasti všech proletářů“ dlel již dva roky. Ten napsal následující: „Daří senám dobře a ty starosti druhých o nás mne velice málo zarmucují. Víme

371

Horník Jeřábek píše svým kamarádům ze SSSR, Dělnická rovnost, 2. 7. 1933, s. 3.

112

dobře, že je to přání mnohých, abychom se s nářkem vrátili do ČSR. Toho se nedočkají. Nikdy! Nám se daří dobře, lépe než doma a jsme zde šťastni. Důkazem je toho fakt, že má žena nemusí chodit do práce, ačkoliv v Československu jsme bez ženiny práce a výdělku nemohli býti živi. (…) Dnes 12. VIII přišly mi z domu noviny Mor. Přítel Lidu, kde jakýsi Kunc zas píše o hrůzách zde. (…) Jsou ti lidé ubožáci. Svoje jednání schovávají za takové pomluvy. Zde může někdo hlady zemřít, to je pravda, ale je to individum práce se štítící.“372 Pan Škaroupek opět dosvědčoval, že hladovějící v Rusku nebyli výmysl nebo mýtus. Stejně jako předešlý korespondent zmíněná individua považoval za příživníky, kteří si smrt vlastně zaslouží. Navíc častým motivem podobných listů bylo pomlouvání poměrů v Československu a jejich srovnávání se stavem v Sovětském svazu, jenž měl být o mnoho lepší. Pravdou je, že se dělníkům v ČSR na počátku třicátých let a zejména pak v roce 1933, kdy u nás kulminovala hospodářská krize, nežilo zrovna nejlépe, nikdo v naší republice ovšem neumíral hladem, v čemž spočíval hlavní rozdíl mezi situací v Československu a SSSR.

2.3.2. Návštěvníci Ruska a Ukrajiny V kritickém období let 1932 - 1933 Sovětský svaz shlédla i celá řada nejrůznějších návštěvníků. Mohli bychom je rozdělit do několika základních skupin. První z nich byla tvořena návštěvami významných osobností, představujících oficiální hosty bolševického režimu, jemuž velmi záleželo na tom, aby v nich cesta po sovětské říši zanechala dobrý dojem. V tomto případě se jednalo především o zahraniční delegace politiků či známých spisovatelů. Sovětský svaz tak spatřili např. G. B. Shaw či francouzský politik Édouard Herriot. Druhá skupina návštěvníků byla reprezentována turisty, vycestovavšími do SSSR prostřednictvím sovětské státní cestovní kanceláře Intourist. Další skupina lidí pak do Ruska odjela na vlastní pěst, ať už zcela bez kontaktů nebo za příbuznými. Zvlášť by mohli být zařazeni také zahraniční žurnalisté, kteří v bolševickém státě působili jako korespondenti a zvláštní zpravodajové světových deníků. První dvě výše uvedené skupiny návštěvníků nemohly podat konkrétní obraz sovětské skutečnosti, neboť podléhaly dozoru a kontrole místních úřadů. Hosty z řad zahraničních politiků doprovázely nejpovolanější osoby, totiž přímo vysoce postavení komunističtí funkcionáři. Turisty zase pečlivě provedla státní cestovní kancelář, přičemž 372

3 dopisy „umírajících hlady” ze SSSR, Dělnická rovnost, 27. 8. 1933, s. 5.

113

jim ukázala pouze místa, která byla tzv. „nezávadná“. Jednotlivci, kteří do Sovětského svazu odjížděli spoléhajíc sami na sebe, mohli přivézt cenné informace, neboť u nich existovala větší šance, že se podívají i do jiných končin, než kam by je zavedla oficiální sovětská delegace či cestovní kancelář. Velkou měrou se o rozšiřování zpráv skutečného stavu SSSR zasloužili i někteří zahraniční žurnalisté. Z československých vrcholových politiků tehdejší doby se do oblastí postižených bídou a hladem nepodíval, či přesněji nebyl bolševiky proveden, nikdo. Naše politické a hospodářské instituce ale od svých informátorů dostávaly pravidelné reporty o reálných poměrech, jež v Sovětském svazu panovaly.373 Státní sovětskou cestovní kancelář Intourist využila řada našich občanů, neboť je lákala na levné zájezdy do největšího slovanského státu, které si podle reklamy mohl dovolit téměř kdokoliv. K návštěvám Ruska prostřednictvím této cestovní kanceláře vybízeli zejména komunisté, i když její prospekty a upoutávky se objevily také v jiných denících, v září 1933 např. na tuto společnost upozorňovaly Lidové noviny.374 Zřejmě nejzajímavějším československým občanem, který se do Sovětského svazu vypravil v létě 1932 za svými známými, byl již několikrát zmiňovaný český odborník a znalec ruských poměrů, historik Dr. Jan Slavík, jenž po návratu zveřejňoval své dojmy především v Národním osvobození, přičemž je dokonce vydal i knižně pod názvem Po třetí v sovětském Rusku. Předtím Dr. Slavík naposledy sovětské Rusko navštívil v roce 1927, tedy ještě v době fungování Nové ekonomické politiky (NEP). Mohl proto provést komparaci a posoudit, k jakým změnám za oněch pět let došlo. Avšak místo progresivního vývoje musel konstatovat rapidní zhoršení situace, což podle jeho soudu zapříčinila především necitlivě, ne-li úplně špatně provedená agrární reforma. Navštívil několik velkoměst jako např. Moskvu, Nižní Novgorod, Charkov, jejichž vzhled se dle něj oproti stavu v roce 1927 také výrazně zhoršil. Vše bylo zanedbané, rozbité, znečištěné atd., bez zjevné chuti s tím něco udělat. Lidé byli totiž apatičtí a lhostejní, přičemž se každý staral jen sám o sebe. Slavíkova publikace Po třetí v sovětském Rusku byla rozčleněna do kapitol podle jednotlivých témat. Hned v úvodní části se přitom autor zamýšlí nad nejdůležitější otázkou, kterou si nutně musel položit každý, kdo Ruska cestoval nebo se o něm chtěl 373 374

O tom více kapitola o interních zprávách politických a hospodářských institucí. Státní sov. kancelář Intourist, Lidové noviny (ráno), 28. 9. 1933, s. 8.

114

něco nového dozvědět: je vůbec možné objektivně poznat a hlavně porozumět poměrům v nynějším (tehdejším) Sovětském svazu? Dr. Slavík na to odpovídá následovně: „Dnes do Svazu sovětských socialistických republik přijíždějí chodokové z celého světa. Jednotlivci na vlastní pěst, delegace nejrůznějších organisací, spolků, stran přicházejí do země socialistického budování, aby odtud přinesly pravdu o Rusku. Viděnou pravdu vtělují v knihy. Je jich dnes pravá zátopa. Stačí tedy snad, aby se někdo ponořil do tohoto moře, přečetl knihy lidí, kteří v Rusku byli, a bude míti jakousi představu o tom, co v Rusku je? Ve skutečnosti se octne v chaosu. I lidé, kteří Rusko viděli na vlastní oči, referují o něm způsobem nejrůznějším. Je tedy dnes třeba zkoumati nejen to, co se v Rusku děje, nýbrž i ty, kteří o Rusku píší. Je tu celá řada různých kategorií zpravodajů. Jsou tu především agitátoři dvou protivných táborů: kapitalistického a komunistického. Oba mluví nepravdu, zkřivují fakta. Jde jim o to, aby poškodili protivníka.“375 Dr. Jan Slavík měla zcela jistě pravdu, když tvrdil, že oběma uvedeným táborům šlo zejména o poškození svého protivníka. Faktem ale je, že kapitalistický tábor byl reálu mnohem blíže než komunistický, který propagoval pouze vyložené lži. Je pochopitelné, že se člověku jako byl pan Dr. Slavík, jenž se snažil k dané problematice přistupovat kriticky, zdál způsob, jakým kapitalistické deníky (například národně demokratické) referovaly o lidojedství a hladomoru v Rusku, přehnaný a neadekvátní. To ale neměnilo nic na tom, že se jednalo o skutečnost, byť patřičně přibarvenou. Z hlediska existence hladomoru na Ukrajině i jinde v Rusku představuje zásadní pasáž Slavíkovy publikace kapitolka o kolchozech. V ní dokládá, že se situace v oblasti zemědělství neskutečně zhoršila, přičemž vyjadřuje své obavy, které se nicméně pomalu začaly naplňovat: „Ač jsem z okna vagonu přehlédl hodný kus letošní ruské úrody, přece jen neopouštěla mne myšlenka, že je to jen část ruského zemědělství. Snad jiné končiny, žírná západní Sibiř vykazuje příznivější stav. Svědectví však, která mám dnes po ruce od jiných pozorovatelů, potvrzují, že jsem nic nezkřivil, napsal-li jsem bezprostředně po návratu, že stav obdělání polí budí obavy, že přijde hlad. Právě když jsem dělal okružní cestu Ukrajinou, projel Povolžím a západní Sibiří korespondent „Berliner Tageblattu“ Günther Stein. Své pohledy z okna vagonu otiskl ve jmenovaném listu 17. července, jen o dva dni později, než vyšel v Nár. osvobození můj první referát. Jestliže však já jsem jen konstatoval zásobovací krisi a špatné vyhlídky na rok příští, Günther Stein vylíčil v západní Sibiři opravdový hladomor už letos – v červnu.“376 Jan Slavík tak v polovině roku 1932 předvídal hrozbu hladomoru, jenž právě tehdy začal řádit.

375 376

Slavík, Jan: Po třetí v sovětském Rusku, s. 3. Ibid., s. 55 - 56.

115

V Sovětském svazu se v inkriminovanou dobu vyskytovali i novináři některých českých deníků. Znám je případ např. reportéra Poledního ostravského deníku, který se na cestu do SSSR vydal v létě roku 1933. Po návratu do naší republiky v uvedeném listu zveřejnil článek s názvem „Největší zločin v dějinách lidstva“, v němž popisoval své dojmy z právě absolvované výpravy. Uváděl mimo jiné následující postřehy: „Moskevské listy dokazují, že letos bylo obděláno o 20 procent více půdy než loni. Může to být pravda, ale daleko jistější pravdou jest, že po celém Rusku se potloukají davy lidí i dělníků, zoufalých od hladu a přímo banditsky přepadajících všechno, kde se dá získati něco k jídlu. Za minulé dva roky 70 milionů sedláků bylo vyhnáno ze 14 milionů statků na 200.000 kolektivních farem. Část jich byla při tom vyvražděna nebo vyhnána na trestanecké práce, ale ani postřílení obyvatel celých vesnic nepomohlo. Sedláci nemohli učiniti více než zemříti. A tak celý sovětský režim se objevuje jako nejstrašnější zločin v historii lidstva.“377 Jak již bylo řečeno, návštěvníci Sovětského svazu mohli představovat cenný zdroj informací, záleželo ovšem na tom, jakým způsobem a kde se dotyčný člověk pohyboval. Navíc každý z nich mohl do svého svědectví vnést subjektivní pocity, takže mnohdy záleželo také na názorové orientaci či ideologické (politické) profilaci konkrétní osoby. Skutečnost hladomoru a nesmírného utrpení sovětských občanů však mohl přehlížet pouze naprostý cynik nebo zatvrzelý komunista, jenž měl bolševickou propagandou pokřivené svědomí i vnímaní reality.

2.3.3. Reference repatriantů Následkem výrazného zhoršení životních podmínek ve všech končinách SSSR se v letech 1932 až 1933 vrátilo mnoho občanů české národnosti zpět do Československa. Někteří přitom v Rusku žili i několik desítek let a nebýt krajního nedostatku potravin, jistě by tam zůstali nadále. Lidi, kteří přicházeli zpět do své staré vlasti, bychom mohli opět rozdělit do několika hlavních skupin. Nejmenší část navrátilců pocházela z českých emigrantů, kteří se do Ruska vydali před první světovou válkou, neboť řada z nich již přijala ruské občanství a měla tak v souvislosti s repatriací velmi ztíženou situaci. Ruské (sovětské) úřady totiž odmítaly své občany pustit za hranice. Druhou skupinu navrátilců tvořili čeští zajatci z první světové války, kteří po roce 1917 v Rusku setrvali. Velkou část repatriantů pak reprezentovali lidé, kteří do SSSR vycestovali po roce 1918 za živobytím. 377

Největší zločin v dějinách lidstva, Polední ostravský deník, 15. 7. 1933, s. 2.

116

Výpovědi zklamaných navrátilců ze Sovětského svazu často zaznamenával na svých stránkách český denní tisk. Vedle zveřejňovaných dopisů tak právě svědectví lidí, kteří museli kvůli nesnesitelným poměrům opustit svoji novou vlast, mělo informovat občany v Československu o skutečném dění v „zemi všech proletářů“. Jak již bylo totiž několikrát zmíněno, v době ekonomické a hospodářské deprese v naší republice mnoho lidí k bolševickému státu bezmezně a nekriticky vzhlíželo. Některé noviny se tak snažily prostřednictvím dopisů a vyprávění očitých svědků dokázat, že SSSR nepředstavuje zemi zaslíbenou, nýbrž naopak zemi bídy, hladu a utrpení. Již v únoru 1933 se např. na stránkách Moravského slova objevila výpověď jistého Bohuslava Petra, jenž popisoval způsob, jakým byla na vesnici prováděna kolektivizace. Tento muž se do své rodné země vrátil úplně ožebračen i s rodinou po sedmnácti letech. Žil od roku 1916, kdy upadl do zajetí, v malé vesnici Mazorovce nedaleko Kyjeva. Na Ukrajině našel nové přátele i manželku, a tak se zde usadil. Jelikož byl povoláním stolař, v zimě se věnoval své profesi a v létě hospodařil na poli. Vše fungovalo až do vyhlášení kolektivizace, během níž do vesnice přišli vojáci a bez milosti zabavovali a rekvírovali rolníkům veškerý majetek i suroviny. Pan Petr o těchto událostech uvedl následující: „Do vsi přišel oddíl rudé armády a bezohledně rekvíroval: obilí, koně aj. Kdo obilí nebo koně schoval, byl bez pardonu zastřelen. Byly to hrůzné okamžiky, pravé peklo. (...) Když byla rekvisice ukončena, byla svolána schůze všech sedláků a tam se oznámilo, že jako trest za odboj při rekvisicích obilí a koní bude popraveno ještě pět sedláků. Velitel vojenského oddílu žádal původně, aby bylo sedláků popraveno ještě více. Poprava byla skutečně provedena. Pláč matek, manželek a dětí zastřelených sedláků nelze vůbec popsati. Byl to opravdu hrůzný, nezapomenutelný den pro všechny, kteří strašným popravám musili přihlížeti.“378 V květnu 1933 přinesl svědectví jistého pana Stokláska z Bystřice pod Hostýnem, jenž se z Ruska vrátil po sedmi letech, sociálnědemokratický list Hlas lidu. Zlákán agitací vycestoval pan Stoklásek v roce 1925 do SSSR za prací a novým domovem. Své dojmy z této země popisoval mj. takto: „Bída na venkově je větší, nežli ve městech. Na každý předmět jsou sice fronty, ale přece alespoň k jídlu něco se dostane. Na venkově však není nic a lid žije, jak se dá! Na ulicích potkáte ruského člověka, který je od hladu již oteklý a z očí mu hledí zoufalství a smrt! Dobrý člověk tento však trpí – a jen tam, kde ho nikdo neslyší, si zareptá. Veřejně se reptat nesmí – je to kontrarevoluce – jde se za to do žaláře, do vyhnanství a ke stěnce.“379 378 379

Hrozná zvěrstva při kolektivisaci v Rusku, Moravské slovo, 4. 2. 1933, s. 2. Dělník o poměrech v Rusku, Hlas lidu, 27. 5. 1933, s. 1.

117

Reportáž o hrůzných poměrech, jež panovaly v Sovětském svazu, zveřejnil na základě výpovědi jistého Václava Soukupa v červnu 1933 také Polední list. Jednalo se opět o bývalého válečného zajatce, jenž se ze Ruska vrátil po mnoha letech. V roce 1916 se tento muž usadil na Ukrajině ve vesnici Koritná nedaleko Kyjeva, kde se za nedlouho také oženil. Ve své zpovědi popsal vývoj, jímž Ukrajina za panování bolševiků prošla. V roce 1932 se dle něj situace na Ukrajině v souvislosti s výživou místního obyvatelstva začala rapidně zhoršovat a roku následujícího již byla k nevydržení, neboť celé vesnice hynuly hladem. Pan Soukup vyprávěl dokonce o případech lidojedství: „Vyždímali lid do posledního, nechali jen hladem vymírající vesnice. Příšerné zprávy letí Ruskem, zprávy o lidojedství, kdy lidé, napolo šílení hladem, vyhrabali mrtvého, aby jej snědli. Zdechlí koně, zasypaní v dolech, byli tajně vykopáváni a pojídáni jako pochoutka. Psů a koček není vidět. Dávno již zmizeli v lidském žaludku. Hladem zoufalí lovili v rybnících škeble, jedli plže. V selu lidé houfně umírali hlady. Opuchlí, hrozní. Tak hrozní, že bylo nutno před nimi i malé děti střežit“.380 Na podzim roku 1933 přinesl rozhovor o situaci na Ukrajině národněsocialistický A-Zet s jistou Olgou Panenkovou, která pocházela ze smíšené česko – ruské rodiny. Narodila se v Rusku, ale po roce 1918 odcestovala i s matkou do Hřebče u Kladna v ČSR, odkud pocházel její zesnulý otec. Matku ovšem neopustila touha po domově, a tak obě v roce 1924 odjely zpět, nyní již do Sovětského svazu. Kvůli nesmírné bídě a hladu ale matka zemřela a Olga Panenková zůstala sama. Na Ukrajině, v níž doposud žila, se to již nedalo roku 1933 vydržet a proto utekla do Moskvy, kde se obrátila na československou misi, která ji poskytla peníze na cestu zpět do ČSR. V interview Panenkové s redaktorem A-Zetu se mj. uvádělo: „Víte, na Ukrajině nebylo co jíst, lidé hlady padali jako mouchy, bolševici minulou úrodu všechnu zabrali a novou neměl kdo sklízet, vojáci sami ji posekali a odvezli. U nás tady se brambory paběrkují na podzim, tam paběrky nechali přes zimu v zemi a teprve na jaře je vyhledávali, sušili a se žaludy tloukli v hmoždýřích. Z takové „mouky“ pak pekli chleba.“381 Autentickou výpověď českého repatrianta, jenž utekl ze Sovětského svazu kvůli nesnesitelné bídě a hladomoru, přinesl v listopadu 1933 také Večerník Národních listů. Svůj příběh redaktorům jmenovaného listu vyprávěl jistý Karel Dolínek z Prostějova, jenž v roce 1915 upadl do zajetí a byl poslán jako válečný zajatec do Charkova. Odtud se dostal do města Volčoresko, nacházejícího se na Ukrajině, kde se zanedlouho oženil a 380 381

Čechoslovák v sovětském pekle, Polední list, 19. 6. 1933, s. 3. Kladenská dělnice o sovětském „ráji“, A-Zet, 1. 10. 1933, s. 3.

118

otevřel si zde krejčovskou dílnu. Ve dvacátých letech dokonce krátce pobýval v ČSR, ale zanedlouho se opět vrátil na Ukrajinu za rodinou. Během první pětiletky ho ale bolševici připravili o veškerý majetek. Dílna mu sice prosperovala, komunisti na ni však uvalili tak vysokou daň, že ji nemohl zaplatit a živnost mu proto zakázali. Situace se začala dramaticky zhoršovat v roce 1933, kdy se pan Dolínek definitivně rozhodl, že s rodinou odcestuje zpět do Československa. Poměry na Ukrajině popsal následovně: „Dříve byly mrtvoly ubožáků, zemřelých na ulicích, uctivě pohřbívány, ale nyní se tak již neděje. Jsou města, kde se mrtví hodí prostě do sklepů domů a tyto sklepy se pak prostě zazdí. Ještě horší situace jak ve městech, je na venkově. Zde není nic jisté, neboť všechny zásoby po žních zabaví rudý komisariát. Jsou obce, které vymírají hlady a aby nemusely býti mrtvoly pohřbívány, jsou skládány do domků, kde se obloží dřívím a hromadně se spalují. Není žádným pěkným a interesantním zjevem, když obloha nad Volčoreskem je občas rudá. Také polí ležících ladem po obyvatelích vesnice, kteří pomřeli hladem, je dosti.“382 Podobně jako na dopisy i na svědecké výpovědi, líčící hladomor a teror v SSSR, reagovali komunisté ve svém tisku. Většinou dotyčné navrátilce zesměšňovali nebo se je snažili prohlásit za nevěrohodné zkrachovalce a lenochy, kteří ze Sovětského svazu utekli před zodpovědností. Přesně v nastíněném duchu se nesl také článek zveřejněný v Dělnické rovnosti v polovině června 1933, jenž reagoval na svědectví jistého pana Kříže. Zajímavé je, že se z článku dozvídáme i o sérii přednášek, které pan Kříž uskutečnil v několika vesnicích, aby informoval místní obyvatele o poměrech v „rudém ráji“. Více však již Dělnická rovnost: „Do tohoto ráje, kde fabriky zastavují, mzdy se snižují a kde armáda nezaměstnaných stojí uprostřed léta bez chleba, bez prostředků, vpadl pojednou ze Sov. svazu p. Kříž. A jen dojel, ani se nenajedl, už to ze sebe vychrlil: V Rusku je hlad, bída, nezaměstnanost, mrtvoly na ulicích, GPU (státní tajná policie, pozn. A. Z.) střílí sedláky, béře jim úrodu, Stalin je darebák, je u koryta, komunisté v Rusku žerou u koryt, patří je postřílet atd. (…) Tento pán také chodí po okolních vesnicích a tam líčí hrůzyplný život v Rusku.“383 Díky tomu, že měli komunisté potřebu vyjadřovat se ke každé negativní zmínce o jejich milované zemi, se tak dozvídáme o přednáškách krajanů, kteří se ze Sovětského svazu vrátili a referovali občanům ČSR o kritické situaci v Rusku. Kromě výpovědí v redakcích jednotlivých novin tedy besedy, pořádané těmito lidmi v různých městech a vesnicích ČSR, tvořily jeden ze skutečně autentických zdrojů informací o SSSR. 382 383

Pravda o sovětském Rusku. Mrtví leží na ulicích…, Večerník Národních listů, 10. 11. 1933, s. 1. Zase nový pomlouvač Sovětského svazu, Dělnická rovnost, 16. 7. 1933, s. 3.

119

Velké vzrušení a pozornost si v komunistickém tisku vysloužil jistý Ferdinand Keclík, jenž se po šestnácti letech vrátil z Ruska coby bývalý válečný zajatec a též pořádal přednášky o poměrech v říši Stalinově. Z Dělnické rovnosti i Dělnického deníku se přitom lze dozvědět, že tento pán působil zejména na východní Moravě a podle Národních listů, které o něm taktéž přinesly krátkou zprávu, i na západním Slovensku. Kolem pravé totožnosti Ferdinanda Keclíka ovšem existuje několik otazníků a pochybností. Zatímco Dělnická rovnost jej zmiňuje pod uvedeným jménem, aniž by udala místo jeho bydliště, Dělnický deník informuje o jistém J. Keclíkovi z Dubu u Hranic, přičemž Národní listy píší o Ferdinandu Kecíkovi ze Žiliny. Nejpravděpodobnější je, že se jednalo o jednu osobu a novináři jen zkomolili nebo nesprávně uvedli jeho celé jméno, příp. bydliště. Dělnický deník informoval o přednášce pana Keclíka z druhého května 1933, která se uskutečnila ve Valašském Meziříčí. Mimo jiné o něm napsal: „J. Keclík je nejsprostší demagog, dobrodruh, jak sám řekl, ničeho se nebojí, všecko je mu fuk, do všeho se pustí. Vrátil se a je bez zaměstnání. Dostal povolení mluvit pravdu o sovětském Rusku v celé ČSR. Od koho? Prohlašuje, že nikdo ho neplatí, sám ze své vůle rozšiřuje tu „pravdu“. Jezdí po Slovensku, po vesnicích vykládá o „hrůzách“, jež provádějí komunisté, tito agenti a lupičové, na selském lidu, o „hladu a bídě“, do něhož komunisté celý národ uvrhli a prostí lidé, přemožení hrůzami, „očitému svědku“ uvěří“384 O dva měsíce později reagovala na přednášku F. Keclíka v Otrokovicích u Zlína také Dělnická rovnost, která o ní uvedla: „Všechny nejnemožnější a dávno otřepané výmysly snesl na vládu dělníků a rolníků. Opakoval staré otřepané bajky o pojídání lidí. Byl svědkem toho, jak kterýsi starý kozák okusoval maso s kostí koně, který před šesti týdny pošel. Líčil hrůzu vypálené dědiny, jejíž obyvatelé byli postříleni do jednoho a jediní lidé, stařeček se svým synem se zachránili tak, že stařeček vlezl po krk do latriny a v rukou držel nad svojí hlavou svého syna, aby se „v tom“ neutopil a to tak dlouho, než GPU a Rudá armáda z vypálené dědiny neodejeli. Atd. atd. Tímto duchem se nesla celá jeho „přednáška“…“385 S jakou vervou, neohrožeností a přímo antibolševickou zatvrzelostí se Ferdinand Kec(l)ík pouštěl do těchto besed, dokládá článek v Národních listech již z února 1933, jenž podával zprávu o surovém napadení tohoto řečníka ze strany komunistických dělníků v Žilině. Jak brutální a zákeřný musel tento útok být, dosvědčuje i následující pasáž z článku: „Jeho pravdivé vyličování tamějších poměrů se však nelíbilo několika na schůzi 384 385

Valaši, žeňte protisovětského štváče z vašich vesnic, Dělnický deník, 15. 5. 1933, s. 3. Ferdinand Keclík „přednáší“ o SSSR, Dělnická rovnost, 2. 7. 1933, s. 6.

120

přítomným komunistům, kteří se snažili ho rušit protestními výkřiky. Když byli umlčeni, odhodlali se k rozhodnější pomstě. Po schůzi, když se Kecík vracel domů, přepadli ho a tak ho ztýrali, že zůstal na ulici ležet v bezvědomí. Byl teprve později nalezen a dopraven do nemocnice.“386 Vzhledem k tomu, že mu šlo o život, neboť ležel v únoru nějakou chvíli v bezvědomí na zemi a hrozilo mu tudíž podchladnutí, je pozoruhodné, že se nezalekl a v přednáškách pokračoval i nadále, což dosvědčovaly reakce uvedených komunistických deníků, které byly pozdějšího data. Na podobné besedy konané na Brněnsku upozornil např. Moravský přítel lidu na začátku srpna 1933. Jedna z nich se uskutečnila v rámci schůze sociálnědemokratické strany v Chudčicích. Moravský přítel lidu k této akci poznamenal: „V poslední době vrací se z Ruska mnoho českých dělníků, kteří nemohli snésti tíhu tamních hospodářských poměrů. (…) Komunistická strana, která pořádá přednášky turistů o Sovětském Rusku, nedovolí těmto svým lidem, kteří pracovali v ruských továrnách, aby komunisty a dělnictvo v Československu objektivně o ruských poměrech informovali. Sociální demokracie proto sama umožní dělníkům z Ruska se vrátivším, aby našemu dělnictvu pověděli pravdu. Jak je to komunistům nepříjemné, poznali jsme na schůzi v Chudčicích.“387 Na uvedenou schůzi a s ní spojenou přednášku ihned reagovali komunisté ve svém deníku Dělnická rovnost. Již titulek „V Rusku se žerou malé děti“388 dává tušit, o čem se tam hovořilo. Zřejmě se mj. probírala otázka lidojedství, na níž byli komunisté zvlášť vysazení. Autor článku vyvracel všechna fakta, jež byla přednášejícími v Chudčicích, uvedena, přičemž je zároveň neopomenul napadat a pomlouvat. Zajímavý je ovšem poznatek sociálnědemokratického listu, že komunisté pořádali své vlastní přednášky o Sovětském svazu. Jedna taková, nazvaná příznačně „Je hlad v Rusku?“, se měla odehrát v Praze Košířích jako reakce na šířící se zprávy o hladomoru v Rusku. Plánovanou akci však zrušilo a zakázalo policejní ředitelství, což vyvolalo v řadách komunistů nevoli.389 Přednášky o situaci v SSSR se tedy, místo objektivního informování obyvatel ČSR, často mohly zvrhnout v agitační boj vedený jednotlivými politickými subjekty, nejčastěji zřejmě sociálními demokraty a komunisty, o případné voliče z řad dělníků, které debaty o zemi, v níž údajně neměla existovat hospodářská krize, velmi zajímaly.

386

Komunisté surově ztloukli dělníka, který pověděl pravdu o sovětském Rusku, Večerník Národních listů, 18. 2. 1933, s. 4. 387 Dělníci se nesmějí dozvěděti pravdu o sovětském Rusku?, Moravský přítel lidu, 2. 8. 1933, s. 2. 388 „V Rusku se žerou malé děti“, Dělnická rovnost, 3. 8. 1933, s. 4. 389 Pražským policejním ředitelstvím je pro Rusko povolen jen hlad, Dělnická rovnost, 2. 8. 1933, s. 4.

121

Kromě výpovědí v novinách a přednášek na schůzích či besedách o svědectvích našich krajanů vycházely též brožury a knihy, které napsali sami navrátilci. Jedním z těch, kdo se o své nepříjemné zážitky ze SSSR chtěl podělit s širší veřejností, byl i jistý zedník z Prahy Jan Nedvěd. Ten vycestoval do sovětského Ruska za lepší budoucností v roce 1930, avšak o tři léta později byl kvůli nesnesitelným životním podmínkám nucen vrátit se i s rodinou zpět do Československa. Po příjezdu zpět do vlasti vydal nejprve stručnou brožurku Místo názvu „rudý ráj“ spíše název „rudé peklo“ s podtitulem Pravda o rudém sovětském ráji, v níž vylíčil svoji naprostou deziluzi ze skutečných poměrů, které panovaly v bolševické říši. Považoval totiž za svoji morální povinnost, aby obeznámil všechny nadšence i tápající lidi s realitou, před tím, než se do vysněného „rudého ráje“ rozhodnou vydat. Na tuto informační knížečku dokonce upozornily Národní listy ve svém článku, věnovaném přímo Janu Nedvědovi.390 Nedvědova brožura obsahovala všehovšudy pouhých čtrnáct stran, na nichž dělník z Prahy popsal všechny okolnosti své cesty do vysněné země, tří let strádání i následného návratu do ČSR, kam přijel naprosto bez prostředků. Dával přitom za vinu komunistům, že lákali zoufalé lidi a oddané nadšence k cestě do země, kde se lidé měli ještě daleko hůře než v naší republice. Na poslední straně brožury proto uveřejnil výzvu k veřejnosti, v níž nabádal k opatrnosti a obezřetnosti před komunistickými agitátory, kteří záměrně překrucovali pravdu. Mimo jiné se v ní uvádí: „Naše veřejnost věnuje velmi málo pozornosti věcným a pravdivým zprávám, které mohou přinésti jen lidé, kteří nebyli hosty sovětů, nýbrž byli v sovětském Rusku jako zaměstnanci a živí se tím, čemu se naučili, nespoléhajíce na řemeslo komunistické. Rozšířením velmi důležitých a poučných zkušeností a dokumentů v tisku předešlo by se mnohým nepříjemnostem. Naší veřejnosti nesmí být také lhostejno, když pod vedením třetí Internacionály trpí a hladem zmírá náš bratrský a slovanský stošedesátimilionový národ.“391 Jan Nedvěd pak v Praze roku 1935 vydal knihu s příznačným názvem SSSR. hromadné pohřebiště ruského národa, jež v podstatě představovala rozšířenou verzi jeho původní informační brožurky z roku 1933. Kromě vydaných publikací však Nedvědovi zážitky byly krátce po jeho příjezdu do ČSR otištěny ve Večerníku Práva lidu a Moravském příteli lidu na pokračování (celkem jedenáct dílů) po celý měsíc únor 1933.

390

Co píše dělník, který v SSSR vystřízlivěl z bolševictví a poznal, že „rudý ráj” je „rudým peklem”, Večerník Národních listů, 9. 11. 1933, s. 3. 391 Nedvěd, Jan: Místo názvu "Rudý ráj" spíše název "Rudé peklo". Pravda o rudém sovětském ráji, s. 14.

122

2.4. Interní zprávy politických a hospodářských institucí Informacemi o hospodářském stavu Sovětského svazu disponovaly i politické a hospodářské instituce v Československu. Na rozdíl od výše uvedených zdrojů však jejich zprávy byly důvěrné a přísně tajné, přičemž sloužily pouze pro vnitřní potřebu těchto institucí. Veřejnost tedy neměla možnost se s nimi seznámit. Podle obsahu zpráv je jisté, že tehdejší politická i hospodářská elita našeho státu měla k dispozici poměrně podrobné údaje o skutečné situaci v krizí a hladem postižených oblastech Ruska a Ukrajiny. Většinu informací o stavu Sovětského svazu obdrželo Ministerstvo zahraničních věcí od Československého zastupitelství v Moskvě, které mělo své vlastní informátory a pozorovatele. Ministerstvo zahraničních věcí následně získané reporty posílalo ostatním vrcholným politickým orgánům nebo významným hospodářským institucím. Zprávy o kritické situaci na Ukrajině a severním Kavkazu se tak objevily např. na Ministerstvu financí, Ministerstvu sociální péče nebo v Ústředně hospodářských a živnostenských komor. Informace tak byly doručeny všem institucím, které aktuální stav hospodářských i sociálních poměrů v SSSR mohl zajímat, ať už z jakéhokoliv hlediska. Na začátku června 1932 tak např. Ústředna obchodních a živnostenských komor dostala dvě na sebe navazující zprávy od Ministerstva zahraničních věcí, které referovaly o hospodářské situaci Ukrajiny. Ústředna obchodních a živnostenských komor byla totiž důležitou institucí, jež mj. hájila zájmy podnikatelských stavů a podporovala tak národní hospodářství ČSR. Znalost vnitřní situace konkrétního státu proto pro ni byla důležitá především z hlediska zahraničního obchodu. První zpráva o hospodářském stavu Ukrajiny z 24. května 1932 byla sepsána na základě svědectví jistého odborníka, jenž jmenovanou zemi navštívil nejspíš na přelomu dubna a května téhož roku, tedy ještě před vypuknutím hladomoru. Přesto se v ní uvádí: „Ukrajina vždycky oplývala přebytky zvláště zemědělských výrobků, v její předválečné minulosti není případů, kdy by obyvatelstvo bylo hladovělo. Dnes je Ukrajina zemí ne-li hladu, tedy jistě nízké, vysilující podvýživy. (…) V městských ulicích není pozorovati lidí vyloženě hladových, ač nelze říci, že jich vůbec není. Převážná většina obyvatelstva, i dělnictvo, trpí podvýživou. O tom svědčí posudky lékařů, které konstatují stoupající vysílení organismu a stále rostoucí počet nemocí zažívacích orgánů, chorob nervových a jiných. Nejsou řídké případy tyfu z hladu. Venkov je v horším stavu než města. (…) Hlavně však schází obilí jak k výživě, tak k osevu a nářek „není obilí“ se ozývá po celé Ukrajině. Je nabíledni, že nedostatek obilí bije po osevním plánu. Široké

123

lány žírné země jsou špatně obdělány, nekypí z nich jarní práce, za to se síly rolníků soustřeďují na kouscích půdy kolem stavení, kde se sází zelenina a brambory pro vlastní potřebu.“392 Z obsahu zprávy je patrné, že se situace na Ukrajině začala rapidně zhoršovat, přičemž tamní rolníci zřejmě bojkotovali práce v kolchozech a soustředili se především na vlastní, byť malou, zemědělskou produkci, aby se zachránili od hladu. Za nedlouho jim ale byly zabaveny veškeré zásoby potravin, neboť kolchozy nedokázaly splnit přísné obilní normy stanovené sovětskou vládou. V zemi se tak rozmohl hladomor. Výmluvný je v tomto směru závěr dodatku z 26. května 1932, jenž doplňoval a rozšiřoval původní zprávu. Poslední věta z něj totiž vypadá následovně: „Informátor se obává, že na Ukrajině vzniknou velké hladové nepokoje a chce proto svou činnost přenésti do některého velkého města.“393 Ze dne 26. května roku 1932 pocházela také další zpráva, jíž Ústředna obchodních a živnostenských komor obdržela od Ministerstva zahraničních věcí a jež se týkala přímo problému zásobovací krize v SSSR. Byly v ní popsány potíže s osevní kampaní v kdysi nejúrodnějších krajích Ruska a celkový nedostatek potravin na celém území Sovětského svazu. Obsahovala mj. následující sdělení: „Že obavy před nepříznivým výsledkem sklizně nejsou bezdůvodné, svědčí poslední bulletin od 20. května t.r. Celkem bylo oseto 54.8 mil. ha /53.5% plánu/, oproti 56.6 mil. ha k témuž dni v 1931 roce. V posledních dnech snížila tempo osevu Ukrajina, která vůbec velmi neuspokojivě prováděla plán. Osela celkem 9.5 mil. ha proti 13.9 mil. ha v loňském roce. Klesá výsev na severním Kavkazu, v nižním Povolží, na Urálu, tedy vesměs v krajích obilních a dříve úrodných.“394 Z výše uvedeného vyplývá, že oblasti, které byly hladomorem nejvíce postiženy, měly největší problémy s osevní kampaní a tudíž dosahovaly nejnižších výnosů. Když pak sovětská vláda vyžadovala předem stanovené normy odvodu obilí, tyto kraje nebyly schopny je splnit. Stalin se ale rozhodl, že kvóta bude dodržena i za cenu násilného odebírání posledních zbytků obilí rolníkům, nutných k jejich přežití, čímž takto postižené v podstatě odsoudil k pomalé smrti hladem. Zpráva o hospodářské situaci SSSR z 27. srpna 1932, zaslaná Ústředně obchodních a živnostenských komor opět Ministerstvem zahraničních věcí, již informuje o problému hladovění populace Ukrajiny a uprchlících, kteří se útěkem chtěli zachránit před smrtí. Zmíněny v ní byly též případy odbojného chování rolníků, kteří se proti tyranii bouřili.

392

NA, f. ÚOŽK, k. 145, Zpráva o hospodářském stavu Ukrajiny ze dne 24. 5. 1932, s. 1 - 2. NA, f. ÚOŽK, k. 145, Zpráva o hospodářském stavu Ukrajiny - dodatek ze dne 26. 5. 1932, s. 3. 394 NA, f. ÚOŽK, k. 145, Zásobovací krise v SSSR. - zpráva ze dne 26. 5. 1932, s. 1.

393

124

Více však již zpráva: „(…) v jiných oblastech, jako nižní Povolží, Ukrajina, severní Kavkaz aj. je úroda podprůměrná. V rolnictvu roste panický strach před hladem, množí se případy sebevražd. V moskevských ulicích se objevují zubožené, špinavé postavy dospělých i dětí, uprchlíků z Ukrajiny. Nálada rolnictva je vesměs kontrarevoluční. V komunistickém vedení dali sedlákům název „indusi“, což má vyjádřiti analogii s hnutím Gandhiho v Indii. Rolníci se zpěčovali osívati pole, nyní nechtějí sklízeti a prohlašují, že raději zemrou, než aby pracovali v nynějších poměrech. (…) V mnohých místech se pozoruje organisovaný rozpad kolchozů, a to vyvolalo vládní výnos o trestech vězením od 5 do 10 let za agitaci proti kolchozům, provázenou výhružkami a násilím. (…) Všude se zmáhají krádeže obilí z polí, z železničních vagonů, ze sýpek atd. Vládní nařízení o trestech za krádež nebo ničení „nedotknutelného posvátného sespolečněného majetku“ je příznačné pro stávající poměry.“395 Uvedená citace dokazuje, jak musela být situace na Ukrajině v létě 1932 dramatická. Je z ní patrné, že mezi ukrajinskými rolníky a sovětskou vládou došlo k otevřenému nepřátelství. Nařízení přísně trestající krádeže obilí, jež se tehdy rozmohly, přitom signalizovalo, že lidé příšerně hladověli, neboť neměli jinou možnost, jak si opatřit něco k jídlu. Zpráva, která dokládala zdecimování ukrajinského národa hladem, se objevila též na Ministerstvu financí, kam byla poslána z Ministerstva zahraničních věcí. Sepsána byla dne 1. září 1933 v Moskvě a v souvislosti s nedostatkem pracovních sil potřebných při sklizni mj. uváděla následující informaci: „Zejména z části Ukrajiny /i z Donecké pánve/ a ze severního Kavkazu jsou zprávy nepříznivé. Zdecimování obyvatelstva vysíláním do jiných částí SSSR, hladem a nemocemi, zavinilo nedostatek pracovních sil v některých oblastech těchto krajin. Zbylé obyvatelstvo, zesláblé podvýživou nemá dostatečné pracovní výkonnosti.“396 O zlomení odporu vzpurných ukrajinských rolníků hladem vypovídá tato pasáž: „Krutá politika loňského roku, kdy byla státní quota odebrána často násilím, bez ohledu zbude-li vesnici dostatek k živobytí do příští sklizně, měla patrně za následek, že rolník, zvyklý po starém ruském způsobu pracovati jen tolik, kolik je třeba k udržení existence vlastní rodiny, byl přesvědčen o nutnosti změny dosavadní pasivity vůči provádění sovětského programu.“397 Naprostou absurditu spočívající v znehodnocení nashromážděného obilí vlivem jeho špatného uskladnění, zatímco lidé umírali hlady, poněvadž před nimi tato surovina byla střežena, dokládá následující úryvek uvedené zprávy: „Přeměnou většiny 16.000.000 hospodářství na 200.000 kolchozů bylo zničeno 16.000.000 malých skladišť obilních. Náhrada za 395

NA, f. ÚOŽK, k. 162, Hospodářská situace SSSR. - zpráva ze dne 27. 8. 1932, s. 5 - 6. NA, f. MF, k. 214, Situace v SSSR. Běžná zpráva čís. 45 ze dne 5. 9. 1933, s. 2. 397 Ibid., s. 2. 396

125

to není – z projektovaných nových siláží a skladišť dosud téměř ničeho vybudováno není. A tak jeli obilí sklizeno a vymláceno, hromadí se na haldách v kolchozech a železničních stanicích. Tam za stálých dešťů černá, zapařuje se a při dalším trvání dosavadní nepohody je značné nebezpečí, že se velká část úrody stane neupotřebitelnou.“398 Uvedená citace obsahuje zajímavý postřeh, jenž spočívá v tom, že zavedení kolektivního způsobu hospodářství mělo za následek zničení dosavadních skladišť na obilí, přičemž nová ještě nebyla vybudována. Tato nesmyslnost měla přitom fatální důsledky, neboť značná část násilně a krutě zrekvírované úrody přišla vniveč. Tato okolnost pak působí o to tragičtěji a paradoxněji, když si uvědomíme, že obilí, které bylo tak obezřetně střeženo a vymáháno sovětskou vládou, mohlo být klidně rozdáno hladovějícím, protože zkažené nemělo stejně upotřebení. Zmíněné zprávy Ministerstva zahraničních věcí přeposílané též jiným institucím a orgánům, ať už politickým či hospodářským, dosvědčují, že naše prvorepubliková elita z řad politiků i národohospodářů disponovala dostatečnými informacemi o skutečném dění v Sovětském svazu i o zhoršujících se poměrech nejen na Ukrajině, ale také v jiných původně úrodných oblastech Ruska. Otázkou ovšem zůstává, jakým způsobem s těmito informacemi konkrétní instituce či orgány naložily. S největší pravděpodobností je však pouze vzaly na vědomí a podrobněji se jimi nezabývaly. V té době totiž začalo docházet k sbližování Československa a Sovětského svazu.

398

NA, f. MF, k. 214, Situace v SSSR. Běžná zpráva čís. 45 ze dne 5. 9. 1933, s. 3.

126

3. Organizace pomáhající strádajícím Čechoslovákům v SSSR Zmínky o bídných poměrech v některých oblastech Sovětského svazu nezůstaly v Československu bez odezvy. Vzhledem k tomu, že zejména na území Ukrajiny bylo větší množství našich krajanů, příslušné instituce a organizace se rozhodly vytvořit pomocnou akci na podporu a záchranu Čechů a Slováků, kteří se v sovětském Rusku či na Ukrajině nacházeli v tíživé životní situaci. Otázka přímé pomoci strádajícím začala být aktuální právě v roce 1933, kdy ze SSSR přicházelo stále více zpráv o kritické situaci na Ukrajině, severním Kavkazu i jinde v Rusku, kde se právě vzmáhal strašlivý hlad, jenž měl za následek šíření nejrůznějších chorob a hromadné vymírání populace v takto postižených krajích. Hlavním protagonistou pomocné akce byl Československý ústav zahraniční. Kromě něj se pak na tomto podniku podílely i další organizace a instituce jako např. Kostnická jednota, Ústřední sdružení Čechů a Slováků z Ruska nebo Ministerstvo zahraničních věcí či Ministerstvo sociální péče ČSR, které pomocnou akci z podstatné části financovaly. Československý Červený kříž překvapivě k této záležitosti zaujal spíše zdrženlivý postoj, i když jeho zástupce se schůzí a konferencí, projednávající okolnosti uvedené problematiky, pravidelně zúčastňoval.

3.1. Československý ústav zahraniční Československý ústav zahraniční byl založen 28. prosince 1928, přičemž usiloval o spolupráci se všemi jednotlivci, organizacemi i úřady, bez rozdílu jejich politické, kulturní či náboženské profilace. Vedl evidenci Čechoslováků za hranicemi, včetně jejich podniků a organizací, sledoval jejich potřeby a snažil se pomáhat při řešení nejrůznějších problémů, s nimiž se naši krajané v zahraničí potýkali. Zároveň se také zabýval otázkou našeho vystěhovalectví a pomáhal repatriantům při návratu zpět do vlasti. V roce 1933 ústav čítal necelých pět set členů, z toho dvacet dva zakládajících. Jeho předsedou byl Dr. J. Auerhan. 399 Kromě přerušení činnosti za 2. světové války funguje ČÚZ dodnes. Koncem dubna 1933 několik českých novin zveřejnilo krátkou zprávu, informující o připravované pomocné akci pro naše strádající krajany v Sovětském svazu, kterou se

399

NA, f. ČÚZ I, k. 2, Historie, vývoj organizace, přehledy činnosti ČÚZ.

127

rozhodl provést Československý ústav zahraniční ve spolupráci s dalšími organizacemi. O pomocném výboru podaly zprávu například deníky Venkov, Svoboda, Národní listy, Pražské noviny, Moravskoslezský deník či Národní osvobození. Podle posledně jmenovaných novin přitom stačilo poskytnout na každou strádající rodinu pět dolarů, tj. přibližně sto padesát korun, aby si mohla opatřit základní potraviny a uchránila se tak od hladu.400 Podle informací např. Moravskoslezského deníku401 nebo Svobody402 se přitom mělo nejvíce trpících krajanů nacházet na Ukrajině. Jejich celkový počet v SSSR pak údajně čítal kolem třiceti tisíc lidí. Dne 2. května 1933 se v Československém ústavu zahraničním konala schůze, připravující pomocnou akci pro hladovějící krajany v SSSR. Podnět k jejímu svolání dal major B. K. Radechovský z Kostnické jednoty,403 který referoval o kritické situaci našich krajanů v Rusku. V rámci této schůze uskutečnil přednášku s názvem „Hlad v krajanských osadách“,404 v níž na základě obdržených dopisů českých emigrantů vylíčil neuvěřitelnou bídu a hlad ve vesnicích, kde žilo převážně české etnikum. Valná hromada ČÚZ na základě informací poskytnutých majorem Radechovským pak jednomyslně přijala jeho návrh na organizování pomoci a usnesla se, aby za tímto účelem byl při ČÚZ vytvořen výbor, který by akci organizoval.405 Mezi účastníky schůze se ovšem vedla vášnivá diskuze o efektivnosti navržené pomocné akce. Ředitel Československého Červeného kříže MUDr. Šulc např. považoval za lepší řešení usilovat o repatriaci co možná největšího počtu českých rodin, namísto poskytované materiální či finanční podpory. Jiní delegáti ovšem poukazovali na složitost provádění hromadné repatriace, navíc bylo třeba jednat rychle, neboť mnohým našim krajanům hrozila bezprostřední smrt hladem.406 Jednalo se také o způsobu získávání finančních prostředků a způsobu distribuce pomoci. Přítomní se shodli na tom, že bude požádáno Ministerstvo zahraničních věcí a Ministerstvo sociální péče o poskytnutí hmotných prostředků pro celou akci. Navíc byl doporučen individuální přístup, tj. zasílání podpory pouze jednotlivým rodinám a ne plošně, což by mohlo rozlítit sovětské úřady. Nedoporučovalo se také zasílání naturálií, 400

Pomoc čs. Krajanům v sovětském Rusku, Národní osvobození, 26. 4. 1933, s. 7. 30.000 strádajících Čechoslováků v Rusku, Moravskoslezský deník, 27. 4. 1933, s. 2. 402 30.000 strádajících Čechoslováků - rolníků v Rusku, Svoboda, 27. 4. 1933, s. 1. 403 Jednalo se o organizaci evangelických křesťanů. 404 NA, f. ČÚZ I, k. 67, „Hlad v krajanských osadách v Rusku“ - porada ČÚZ konaná 2. 5. 1933. 405 NA, f. ČÚZ I, k. 67, Zápis o schůzi připravující pomocnou akci pro hladovící krajany v SSSR, 2. 5. 1933. 406 Ibid. 401

128

nýbrž posílání peněžních poukazů. Získávání soukromých prostředků přitom nemělo spočívat v uspořádání veřejné sbírky, ale v působení zúčastněných organizací na své členy, kteří by do Ruska posílali hotovost. Jejich prostřednictvím měl být též sestaven adresář potřebných osob, jimž by byla pomoc poskytnuta. Celou akci pak zúčastněné organizace hodlaly držet v co největší diskrétnosti, aby nepoškodily krajanskou veřejnost v Sovětském svazu.407 Jak již bylo řečeno, adresy strádajících Čechoslováků se získávaly prostřednictvím apelu na členy zúčastněných organizací, kteří měli v Rusku příbuzné nebo známé. Dále přes výzvy v novinách a kontaktování navrátilců ze SSSR, kteří mohli poskytnout zřejmě nejaktuálnější informace o našich krajanech v postižených oblastech a jež evidovalo Ústřední sdružení Čechů a Slováků z Ruska, až po soukromé soupisy osob. Důležitý byl též podrobný seznam obcí v Rusku a na Ukrajině, v nichž žila česká populace. Ten pro účely pomocné akce poskytl major Radechovský.408 Osobám, které mohly podat relevantní informace o našich krajanech v Rusku, byl zasílán dotazník, jenž se jich ptal na místo bydliště (kolonie, obec, okruh, kraj), na jména příbuzných, na hmotné postavení jednotlivých rodin, na jména deportovaných a místo jejich nového působení, na osoby, které by mohly podat bližší zprávy z téže obce, a konečně na to, zdali byla jmenovaná rodina již z ČSR podporována či nikoliv, případně jakou částkou by byl dotyčný korespondent schopen a ochoten strádajícím příbuzným pomoci.409 Na to, že bylo třeba při provádění pomocné akce postupovat s největší opatrností a obezřetností, poukazuje zpráva Zastupitelství Československé republiky v Moskvě ze dne 11. července 1933. Doslova uvádí: „Pomocnou akci bylo by nutno prováděti velmi opatrně. Bez vědomí sovětské vlády bude těžko ji rozvinout, zahájiti pak se sovětskou vládou v této věci jednání nelze, poněvadž ona těžký zásobovací stav skrývá, každou zprávu o něm umlčuje a osoby, které se opovážejí o něm psáti, bez slitování pronásleduje.“410 Zastupitelství v Moskvě proto doporučovalo, aby byla podpůrná akce prováděna pouze jednotlivě, přičemž za nejefektivnější, nejrychlejší a nejbezpečnější způsob označovalo zasílání menších částek v cizí valutě skrze vybrané československé banky na jména jednotlivců do obchodů

407

NA, f. ČÚZ I, k. 67, Zápis o schůzi připravující pomocnou akci pro hladovící krajany v SSSR, 2. 5. 1933. NA, f. ČÚZ I, k. 67, Zpráva majora Radechovského z 27. 5. 1933. 409 NA, f. ČÚZ I, k. 67, dotazník. 410 NA, f. ČÚZ I, k. 67, Zřízení výboru pro pomoc krajanům v SSSR - zpráva zastupitelství Československé republiky v Moskvě ze dne 11. 7. 1933. 408

129

Torgsin411 v nejbližších městech, kde si za ně naši krajané mohli koupit potraviny a jiné zboží. Podle rady zastupitelství bylo ovšem nutné poukazovat peníze pouze jménem soukromých osob, nikoliv jménem úřadu, ústavu nebo korporace. Nedoporučovalo se též posílat balíky s potravinami, neboť se na ně vztahovalo vysoké clo převyšující často reálnou cenu zasílaného zboží, přičemž hrozilo, že se potraviny cestou zkazí, nehledě na jejich časté krádeže.412 Finanční prostředky na provádění pomocné akce pro hladovějící krajany v SSSR zajistilo Ministerstvo sociální péče, které Československému ústavu zahraničnímu v této záležitosti vyplatilo 170 000 Kč.413 Stejnou částku pak uvedené ministerstvo poskytlo také Zastupitelství ČSR v Moskvě. Celková finanční subvence Ministerstva sociální péče na pomocnou akci tedy činila 340 000 korun.414 Podporu strádajícím českým emigrantům tak nezajišťoval pouze speciální pomocný výbor při ČÚZ, nýbrž i naše zastupitelstvo v Moskvě a to především prostřednictvím peněžních poukázek do Torgsinů. Finanční částkou ve výši 30 000 korun přispělo na zmíněnou akci také Ministerstvo zahraničních věcí.415 Celkový objem finančních prostředků, které byly k dispozici na podporu trpících, tedy činil 370 000 Kč. Do Sovětského svazu své vlastní peníze ovšem posílaly i soukromé osoby. Úspěšný výkon již zajištěné akce však na začátku roku 1934 váznul, o čemž svědčí zpráva Ministerstva zahraničních věcí adresovaná předsedovi Československého ústavu zahraničního Dr. Auerhanovi z března 1934. Z ní je patrné, že došlo k nedorozuměním v otázce stanovení rozsahu pomocné akce, dělby práce a určení krajanských skupin na ní zúčastněných. V tomto ohledu nastal názorový rozpor mezi stanoviskem Zastupitelství Československé republiky v Moskvě a jednotlivými ministerstvy, a to dokonce i mezi

411

Torgovlja z inostrancami - jednalo se o obchodní syndikát, založený původně pro zahraniční spotřebitele žijící v SSSR, v němž se dalo zboží pořídit pouze za zahraniční valutu nebo za drahé kovy, např. zlato či stříbro. V době velké nouze a hladomoru však tento systém obchodů využívalo též sovětské obyvatelstvo, které zde za trochu potravin prodávalo veškeré své cennosti. A jak již bylo naznačeno v textu, prostřednictvím Torgsinů mohli též pomoci lidé v zahraničí svým příbuzným v SSSR, když jim do těchto obchodů poslali peněžité poukázky v cizí valutě. Místní obyvatelé pak za ně v přepočtené hodnotě obdržely naturálie. Sovětská vláda tímto způsobem získávala zahraniční měnu. Činnost Torgsinů byla zahájena v červenci 1931 a ukončena v únoru 1936. 412 NA, f. ČÚZ I, k. 67, Zřízení výboru pro pomoc krajanům v SSSR - zpráva zastupitelství Československé republiky v Moskvě ze dne 11. 7. 1933. 413 NA, f. ČÚZ I, k. 67, Pomoc československým vystěhovalcům v SSSR - finanční subvence ministerstva sociální péče pro ČÚZ z 8. 12. 1933. 414 NA, f. ČÚZ I, k. 67, Podpůrná akce pro čsl. emigranty v SSSR - zpráva Zastupitelství Československé republiky pro SSSR v Moskvě z 16. 5. 1934. 415 NA, f. ČÚZ I, k. 67, Výbor pro pomoc hladovícím krajanům v SSSSR při čsl. Ústavu zahraničním v Praze subvence ministerstva zahraničních věcí z 22. 12. 1933.

130

sebou navzájem. Jednalo se o to, že pomocná akce původně vznikla v důsledku špatných zpráv ze SSSR souvisejících s kritickou životní situací našich krajanů. Podle nejnovějších poznatků moskevského zastupitelství však tato krize pominula, neboť se o pomoc téměř nikdo nehlásil. Navíc tvrdilo, že peněžních poukázek v Torgsinech čeští emigranti pouze využívají k nákupu věcí, které by ve volném prodeji jinak nesehnali.416 Zastupitelství ČSR v Moskvě si však zřejmě neuvědomovalo jednu zásadní věc a sice, že strádající čeští emigranti měli obavy požádat o pomoc úřad, jemuž by museli dokazovat, jak byla jejich situace zoufalá, neboť kdyby se o tom dozvěděli bolševici, stihl by je krutý trest. Na podnět ministerstva zahraničních věcí se 6. dubna 1934 sešla schůze, jež měla vyřešit nastalý problém a upravit další fungování pomocné akce. Přítomni byli: za Ministerstvo zahraničních věcí ministerský rada Dr. Gregor, jenž poradě předsedal a vrchní odborový rada Černošek, za Ministerstvo sociální péče ředitel pomocné správní služby Tlapák, za Československý ústav zahraniční ing. Čech a ředitel Hošťálek, za Sdružení Čechů a Slováků z Ruska tajemník Grund, za Spolek sv. Rafaela na ochranu katol. vystěhovalců čsl. kanovník Dr. Švec, za Kostnickou jednotu major Radechovský a za Československý Červený kříž MUDr. Šulc.417 Po diskuzi bylo na této poradě konstatováno, že zásobovací poměry v Rusku lze i nadále považovat za neutěšené a že českoslovenští krajané těmito poměry velmi trpí. Bylo též usouzeno, že Zastupitelský úřad ČSR v Moskvě nemůže vzhledem k politickým poměrům v SSSR pomáhat tak, jak by bylo třeba, neboť jeho styk s krajany byl omezený. Delegáti se též rozhodli pomocnou akci limitovat pouze na zjištěné a evidované krajany, kteří se k akci přihlásili nebo jež zaregistrovali příbuzní. Činnost organizací a institucí v rámci pomocné akce pak byla rozdělena tak, že zastupitelský úřad ČSR v Moskvě měl pečovat výhradně o československé vězně a o jiné potřebné československé příslušníky v SSSR a Československý ústav zahraniční o ty potřebné československé krajany v Rusku, kteří sice podle sovětského práva byli sovětskými státními příslušníky, avšak podle československého zákonodárství mohli být pokládáni za československé státní občany.418 Stejně tak měl podporovat i naše krajany, kteří se v Rusku usadili ještě před první světovou válkou, a omezit činnost jen na případy doporučené zastupitelstvím.419 416

NA, f. ČÚZ I, k. 67, Pomoc vystěhovalcům v SSR - zpráva ministerstva zahraničních věcí adresovaná předsedovi ČÚZ Dr. J. Auerhanovi ze dne 17. 3. 1934. 417 NA, f. ČÚZ I, k. 67, Pomoc čsl. vystěhovalcům v SSSR - schůze ze dne 6. 4. 1934. 418 Ibid. 419 NA, f. ČÚZ I, k. 67, zpráva Zastupitelství Československé republiky pro SSSR v Moskvě z 16. 5. 1934.

131

Dne 11. května 1934 se konala první porada Užší komise pomocné akce pro československé občany v SSSR při Československém ústavu zahraničním. Přítomni byli ředitel Václav Tlapák (MSP), vrchní odborový rada Vladimír Černošek (MZV) a tajemník Ladislav Grund. Ti se usnesli, že budou do Sovětského svazu potřebným lidem posílány pětidolarové poukazy na Torgsin. Aby měl Československý ústav zahraniční jistotu, že byla jeho finanční podpora řádně doručena a provedena, musel se při každém poukazu na Torgsin zaplatit příslušný poplatek za zpáteční potvrzení příjemce zásilky. Navíc poukazy poslané našim krajanům v SSSR z Československého ústavu zahraničního měly být prováděny fiktivně osobami, jež ustanovil ČÚZ a jimž zároveň uložil za povinnost, aby kanceláři organizace doručili zpáteční potvrzení příjemce zásilky. Tímto opatřením se mělo předejít všem retorsím, které mohly postihnout příjemce zásilek v Sovětském svazu, pokud by byl jako odesílatel uveden ČÚZ. Na schůzi pak byl předložen seznam osob, které měly bezprostředně obdržet pětidolarovou podporu.420 Dne 30. července 1934 poslalo Ministerstvo zahraničních věcí Československému ústavu zahraničnímu vyjádření doručené od Zastupitelství ČSR v Moskvě. V něm se mj. uvádělo, že z lidí figurujících v seznamech ČÚZ se o podporu nikdo nepřihlásil, z čehož bylo podle mínění zastupitelství možné usoudit, že dotyční pomoc nepotřebovali. Běžně se přitom kontakt navazoval prostřednictvím pošty, kdy zastupitelství poslalo na adresy uvedené v seznamu dopisy, na něž měly kontaktované osoby odpovědět a podat zprávu o své materiální situaci, resp. žádost o příspěvek. Součást dopisu tvořil také přiložený dotazník, pomocí něhož chtěl pomocný výbor získat další informace o strádajících.421 Jak již bylo řečeno, problém spočíval v dokazování tíživé situace, neboť se místní obyvatelé obávali perzekuce ze strany sovětských úřadů. Na druhou stranu je pravda, že bez určité byrokratické formy by se poskytování podpor neobešlo, neboť jinak být akce provedena nemohla. Je také pochopitelné, že úřady a organizace poskytující pomoc vyžadovaly prokázání nepříznivé materiální situace konkrétních krajanů, poněvadž pak by o podporu mohl zažádat opravdu kdokoliv. Tento postup ale často znemožňovaly právě výše uvedené důvody. Jednalo se tak o začarovaný kruh, kdy sice prostředky pro podporu strádajících byly k dispozici, avšak neexistoval způsob, jak je efektivně doručit těm, kteří je skutečně potřebovali, aniž by zároveň nebyli vystaveni nebezpečí perzekuce a represí ze strany sovětské vlády. 420 421

NA, f. ČÚZ I, k. 67, Zápis o prvé poradě Užší komise pomocné akce čsl. vystěhovalcům v SSSR, 11. 5. 1934 NA, f. ČÚZ I, k. 67, Pomoc vystěhovalcům v SSSR - zpráva Ministerstva zahraničních věcí, 30. 7. 1934.

132

Druhá porada Užší komise pomocné akce pro československé vystěhovalce v SSSR při Československém ústavu zahraničním proběhla 8. října 1934. Přítomni byli opět Václav Tlapák za Ministerstvo sociální péče, Vladimír Černošek za Ministerstvo zahraničních věcí a tajemník Ladislav Grund. Bylo na ní usneseno, že na základě dopisu Ministerstva zahraničních věcí, jenž byl Československému zahraničnímu ústavu poslán 30. července 1934, podpůrná akce v širším měřítku dále prováděna nebude. Navíc se zjistilo, že korespondence mezi našim zastupitelstvím a příslušnými ministerstvy byla sovětskými úřady monitorována otevíráním dopisů, což mohlo vést k určitým opatřením orgánů sovětské vlády proti podporovaným. Možná i to byl důvod, proč ani od jednoho z podporovaných lidí, kteří byli zaneseni do seznamu v rámci první porady Užší komise pomocné akce v květnu téhož roku, nepřišlo potvrzení o přijetí zásilky, ač byl příslušný poplatek za toto potvrzení současně s poukazem zaplacen.422 O dalších poradách, pokud k nim vůbec došlo, již chybí jakékoliv záznamy. Vše proto nasvědčuje spíše tomu, že se celá pomocná akce začala během roku 1934 rozpadat. Že její činnost neprobíhala podle představ zúčastněných, neboť postrádala efektivitu, dosvědčuje žádost Ministerstva sociální péče o navrácení zbytku zálohy, poskytnuté z mimořádného úvěru na podporu strádajících československých krajanů v SSSR, která byla Československému ústavu zahraničnímu zaslána v listopadu 1935. ČÚZ se v této záležitosti obrátil na Ministerstvo zahraničních věcí, aby vyjádřilo k žádosti o navrácení subvence na pomocnou akci své stanovisko, neboť ji ještě nepovažoval za ukončenou.423 K navrácení zbytku zálohy Ministerstvu sociální péče pak na doporučení Ministerstva zahraničních věcí došlo v dubnu 1936. Tím byla pomocná akce v podstatě ukončena. Částka poskytnutá Ministerstvem zahraničních věcí v té době vrácena nebyla, neboť o ní dotyčný úřad nezažádal. ČÚZ ji proto ponechal v rezervě.424 Celkem bylo Ministerstvu sociální péče vráceno 159 106, 40 Kč.425 Na pomocnou akci tedy Československý ústav zahraniční spotřeboval pouhých deset tisíc, což jen dokládá, že podpora krajanů byla nevýrazná a naprosto nedostačující.426 422

NA, f. ČÚZ I, k. 67, Zápis o druhé poradě Užší komise pomocné akce čsl. vystěhovalcům v SSSR při Čs. zahraničním ústavě, 8. 10. 1934. 423 NA, f. ČÚZ I, k. 67, Pomocná akce pro strádající krajany v SSSR - zpráva ČÚZ Ministerstvu zahraničních věcí ČSR, 25. 11. 1935. 424 NA, f. ČÚZ I, k. 67, dopis tajemníkovi Ústředního sdružení Čechů a Slováků z Ruska Ladislavu Grundovi , 6. 4. 1936. 425 NA, f. ČÚZ I, k. 67, Pomocná akce pro strádající krajany v SSSR - vyúčtování (tužkou), bez data. 426 O tom, jakou část z 170.000 Kč spotřebovalo na podporu strádajících krajanů v SSSR Zastupitelství ČSR v Moskvě, jsem záznam v archivních materiálech ČÚZ nenašel.

133

3.2. Československý Červený kříž V souvislosti s řáděním hladomoru v určitých oblastech Sovětského svazu se čeští emigranti a jejich příbuzní v Československu s žádostí o pomoc velmi často obraceli také na Československý Červený kříž. Ten na začátku srpna 1933 v této záležitosti poslal vyrozumění Ministerstvu zahraničních věcí, v němž líčil kritickou situaci našich krajanů v Rusku na základě obdržených dopisů a svědectví navrátivších se, přičemž nabídl své služby k dispozici. Doslova se ve zprávě uvádí: „Společnosti Československého červeného kříže jsou v poslední době zasílány úpěnlivé prosby krajanů, usedlých v SSSR, o urychlenou jakoukoliv pomoc. Několik deputací navrátivších se z SSSR do vlasti čsl. příslušníků líčí úžasný stav těchto nešťastníků, kteří ze známých příčin se nemohou z SSSR vystěhovati. Z připojených několika dopisů, psaných na všelijakých papírových zbytcích, je zřejma bezradnost, beznadějnost a strašlivá budoucnost v blížící se smrti hladem, nebude-li včas pomoženo.“427 Zároveň představitelé Červeného kříže žádali Ministerstvo zahraničních věcí o informace, jakým způsobem by bylo možné potřebným krajanům pomáhat. Ústřední ředitelství jmenované organizace totiž dobře vědělo, že přímé podporování sovětských státních příslušníků, byť českého původu, by mohlo vést k nežádoucím zákrokům místních úřadů. Při organizování pomoci si proto vedení Červeného kříže chtělo ujasnit několik otázek, k nimž žádalo od příslušného ministerstva vyjádření. Na většinu z nich přitom samo nabízelo odpověď či navrhovalo určitá řešení.428 První otázka řešila, z jakých prostředků by mohla být pomoc trpícím poskytnuta. Ústřední ředitelství Čs.Č.k nedoporučovalo uspořádání veřejných sbírek, s nimiž mělo bohaté zkušenosti. V roce 1933 totiž již probíhaly sbírky na nezaměstnané, jejichž počet tehdy dosahoval závratné výše, a po letních povodních na Podkarpatské Rusi se veřejně vybíralo i na obnovu zničených vesnic a pomoc tamějším obyvatelům, kteří přišli o svůj domov. Veřejnost by proto podle názoru Ústředního vedení Čs.Č.k mohla být k další sbírce apatická, neboť většina lidí v té době trpěla nedostatkem finančních prostředků a po uvedených sbírkách se dalo předpokládat vyčerpání potenciálu na úspěch podobné akce. Podle Ústředního vedení Čs.Č.k proto přicházely v úvahu především prostředky financované ze státního rozpočtu.429 427

NA, f. ČÚZ I, k. 67, Pomoc hladovějícím čsl. příslušníkům v SSSR. - zpráva Čs. Červeného kříže pro ministerstvo zahraničních věcí z 10. 8. 1933. 428 Ibid. 429 Ibid.

134

Druhá otázka se zabývala tím, jak by mohla být československým krajanům poskytnuta pomoc. Při řešení tohoto problému bylo podle Ústředního vedení Čs.Č.k nejprve třeba znát stanovisko sovětských úřadů, které ovšem na podobné akce pohlížely s nedůvěrou a odmítaly je. Zajímavé je, že realizování pomoci prostřednictvím Torgsinu považovalo vedení Čs.Č.k za příliš nákladné a proto ho nedoporučovalo. Navrhlo však, aby vyslanectví v Berlíně a ve Varšavě vyšetřila a podala zprávu o tom, jakým způsobem uskutečňovaly zmíněné státy pomoc pro Němce v Povolží a Poláky na Ukrajině.430 Třetí otázka souvisela se stanoviskem sovětských úřadů k celé akci. V případě pozitivní odezvy bylo podle vedení Čs.Č.k třeba uvažovat o tom, má-li být pomoc zajištěna individuálně pro jednotlivé žadatele nebo kolektivně v místech, kde měla česká populace největší koncentraci. V prvním případě by podle zprávy přicházelo v úvahu jako distribuční místo Zastupitelství ČSR v Moskvě, v druhém případě by pomoc mohla být organizována podobně jako v roce 1921, což však byla daleko méně pravděpodobná varianta.431 Čtvrtá otázka hledala odpověď na to, zdali by podpora měla být určena všem krajanům nebo jen československým státním příslušníkům. Ústřední ředitelství Čs.Č.k považovalo tuto otázku za důležitou, neboť mělo vlastní zkušeno s tím, že nespokojenost nezainteresovaných by mohla celou akci nejen poškodit, ale i zabránit jejímu provádění. Na druhou stranu však podotýkalo, že podpora pro všechny hladovějící krajany by si vyžádala značných nákladů a nikdy by stejně nebyla stoprocentně proveditelná.432 Pátá otázka spočívala v tom, které kraje, obce, osady by měly být podpořeny. Ústřední vedení Čs.Č.k v tomto ohledu navrhlo sestavit seznamy všech míst, kde se nacházela početnější skupina občanů české či slovenské národnosti. V šestém bodě pak vedení Čs.Č.k podotýkalo, že by na přání ministerstva eventuelně navázalo styky se sovětským Červeným křížem, zároveň si od toho vzhledem k jeho oficiálnímu postavení však nic neslibovalo.433 V září 1933 obdrželo Ústřední vedení Čs.Č.k od Ministerstva zahraničních věcí odpověď. V ní uvedené ministerstvo sdělovalo, že provedlo šetření prostřednictvím čsl. zastupitelských úřadů v Berlíně, ve Varšavě i v Moskvě. Zjistilo, že podle Německého 430

NA, f. ČÚZ I, k. 67, Pomoc hladovějícím čsl. příslušníkům v SSSR. - zpráva Čs. Červeného kříže pro ministerstvo zahraničních věcí z 10. 8. 1933. 431 Ibid. 432 Ibid. 433 Ibid.

135

Červeného kříže se v praxi nejlépe osvědčila spolupráce s Torgsiny, poněvadž sovětské úřady sabotovaly každou pomocnou akci, která do země přicházela jinou cestou. Styk s Torgsinem přitom Německý Červený kříž přenechal jedné berlínské firmě, aby se nezatěžoval obchodní agendou a mohl se plně soustředit pouze na to, komu se poukazy nebo balíky měly posílat. Do Sovětského svazu bylo v té době možné doručit balíky maximálně do deseti kilogramů a to nejvýše jednou za měsíc. Německý Červený kříž je zasílal všem krajanům, kteří se na něj s písemnou žádostí obrátili.434 Polský Červený kříž měl v Moskvě svoji delegátku, která se na základě dohody mezi oběma státy starala o politické vězně z řad krajanů. Jejím prostřednictvím mohli jednotlivci zajistit podporu svým příbuzným v Rusku. Většina Poláků ale posílala buďto balíky přes obchodní a doručovatelské společnosti nebo peníze do Torgsinů. Plánovanou akci polská strana provádět nehodlala a to zejména z finančních důvodů a protože by ji sovětská vláda nedovolila uskutečnit. Ministerstvo zahraničních věcí ČSR tedy ve zprávě adresované Československému Červenému kříži doporučilo provádět pomocnou akci s největší opatrností a to pouze pro jednotlivce prostřednictvím poukazů do Torgsinů.435 Československý Červený kříž v souvislosti s uskutečňováním pomocné akce pro naše strádající a hladovějící krajany v Sovětském svazu nevyvíjel samostatnou činnost. Ta náležela především výboru k tomu určenému, jenž vznikl v Československém ústavu zahraničním. Schůzí a porad tohoto výboru se ale často účastnil též zástupce Čs.Č.k, který mohl vznést k probíhající akci své připomínky a návrhy. Československý Červený kříž se v této záležitosti tedy neangažoval tak aktivně, jak by se od něj dalo očekávat, což bylo způsobeno zejména tím, že se soustředil spíše na domácí prostředí a pomáhal proto potřebným občanům v naší republice, kterých bylo v roce 1933 víc než dost, například formou veřejných sbírek.

434

NA, f. ČÚZ I, k. 67, Pomoc hladovějícím čsl. příslušníkům v SSSR. - odpověď ministerstva zahraničí na zprávu Čs. Červeného kříže ze dne 12. 10. 1933. 435 Ibid.

136

3.3. Spoluúčast ostatních organizací a institucí Kromě Československého ústavu zahraničního při provádění pomoci strádajícím krajanům v Sovětském svazu asistovaly také další organizace a instituce, jež s výborem k tomu vytvořenému úzce spolupracovaly. Mohli bychom je rozdělit do tří skupin. První z nich tvořily organizace, zaměřující se přímo na českou populaci v zahraničí. Druhou skupinu reprezentovaly církevní organizace a třetí pak instituce, které celou pomocnou akci financovaly. Zvlášť bychom mohli zařadit též jednotlivce, podporující své příbuzné v Rusku, kteří sice nepříslušeli k žádné organizaci či instituci, ale často se na ně obraceli s žádostí o radu, jak při posílání podpor postupovat. Mezi necírkevní organizace, jež svoji činnost vyvíjely ve prospěch našich krajanů v zahraničí a podílely se na pomocné akci pro hladovějící Čechy a Slováky v Sovětském svazu, patřilo především Ústřední sdružení Čechů a Slováků z Ruska a Kuratorium jubilejní domoviny zahraničních Čechů a Slováků v Praze (či též Domovina zahraničních Čechů a Slováků v Praze). Prvně jmenovaná organizace soustředila svoji pozornost na naše krajany v Rusku, druhá pak na české emigranty po celém světě (tedy i v SSSR). Jejich činnost v rámci pomocného výboru spočívala v tom, že apelovaly na své členy, jež měli v Rusku příbuzné či známé a mohli tak poskytnout o strádajících bližší informace, aby jim získané údaje dali k dispozici. Tyto organizace tedy pomocnému výboru výrazně přispěly k sestavování seznamů potřebných osob, jimž měla být podpora eventuelně zaslána. V tomto směru se angažovala také Československá obec legionářská, disponující kontakty, jež mohly při provádění akce sehrát důležitou roli. Z církevních organizací se na uskutečnění a průběhu pomocné akce pro strádající krajany v SSSR jistou měrou podílela zejména Kostnická jednota, Společnost sv. Rafaela na podporu katolických vystěhovalců a Apoštolát sv. Cyrila a Metoděje. První z nich, Kostnická jednota, fungovala již od roku 1905 a sdružovala evangelíky všech vyznání. V roce 1921 zorganizovala repatriaci přibližně sto čtyřiceti rodin pocházejících převážně z Polska. Z Ukrajiny, kde v té době řádil hladomor, dopravila sedmdesát osm českých sirotků do ČSR.436 Apoštolát sv. Cyrila a Metoděje byl katolickou organizací, jíž založil v roce 1892 pozdější olomoucký arcibiskup Antonín Cyril Stojan a jejíž idea tkvěla v šíření myšlenky jednoty západních a východních Slovanů ve víře v celém slovanském 436

Kostnická jednota, Seznam encyklopedie, on-line text (http://encyklopedie.seznam.cz/heslo/417238kostnicka-jednota), staženo dne 21. 8. 2008.

137

světě. Sídlem Apoštolátu sv. Cyrila a Metoděje byl Velehrad, přičemž jej Stojan inicioval jako centrum širokých aktivit, jež sahaly od modliteb, duchovní obnovy až po vzdělávací akce a peněžní sbírky.437 Spolek sv. Rafaela vznikl v roce 1871 a již od papeže Lva XIII. disponoval jistými duchovními výsadami. Pomáhal katolickým vystěhovalců po celém světě, přičemž svoji aktivitu rozvinul v řadě zemí, včetně Československa.438 Podobně jako necírkevní organizace i tyto poskytovaly výboru pro pomoc našim strádajícím krajanům v Rusku informace od svých členů o jejich příbuzných a známých v SSSR. Předkládaly tedy dopisy dosvědčující obrovské strádání českých emigrantů v Sovětském svazu a podílely se na sestavování seznamů potřebných. Navíc získávaly od Československého ústavu zahraničního instrukce, jak postupovat při posílání podpor do oblastí postižených hladem a nouzí, aby je mohly předat svým věřícím, kteří se jich na tuto záležitost často dotazovali. Jak již bylo zmíněno v kapitole o Československém ústavu zahraničním, v celé akci výrazně figurovalo Ministerstvo zahraničních věcí a Ministerstvo sociální péče. První z nich se staralo zejména o koordinaci činnosti výboru při ČÚZ a Zastupitelství ČSR v Moskvě. To druhé pak celý podnik v podstatě financovalo. Obě dvě ministerstva měla v pomocném výboru svého zástupce. Kromě organizací a institucí však podporovali své příbuzné v Rusku i jednotlivci, kteří jim posílali balíky s naturáliemi nebo peněžní poukazy do Torgsinů. Předtím, než tak učinili, většinou žádali příslušné instituce o radu, jak v této záležitosti postupovat. Lidé, kteří nebyli členy jmenovaných organizací, se přitom o činnosti výboru pro pomoc hladovějícím krajanům v Sovětském svazu nejčastěji dozvěděli z novin.

437

Marek, Pavel: „Buď můj život jedna boží chvála…“ Antonín Cyril Stojan. In: Jan, Libor (ed.): Osobnosti moravských dějin, s. 392. 438 Spolek sv. Rafaela, Obrázek libereckých farností, 2007, č. 10, s. 21, on-line text (http://www.gwo.cz/pravda/pdf/0710v1.pdf), staženo dne 21. 8. 2008.

138

4. Postoj české společnosti k dění na Ukrajině a v Rusku

4.1. Politická reprezentace O tom, co se v Sovětském svazu v letech 1932 až 1933 odehrávalo měla veřejnost v Československu poměrně dobré zprávy z denního tisku. Stejně tak i tehdejší politická reprezentace disponovala dostatečnými informacemi o krutostech páchaných sovětským režimem na nevinných lidech. Zdá se však, že tato okolnost v politickém rozhodování a zejména v orientaci naší zahraniční politiky neměla větší význam. Byla pouze vzána na vědomí jako tragický fakt, který stejně nešel ovlivnit, neboť se jednalo o domácí problém sovětského státu, jehož představitelé jej všemožně popírali a vyvraceli. Soustředit na něj pozornost by proto z politického hlediska nemělo žádný smysl. Tento krok by totiž zcela jistě vyvolal pouze negativní reakci ze strany sovětů. V roce 1933, kdy hladomor na Ukrajině a severním Kavkazu gradoval, se náš stát nacházel v těžké hospodářské depresi, která se projevila poklesem naší výroby a vývozu do zahraničí a především obrovskou nezaměstnaností, s níž byl úzce spojen náhlý pokles životní úrovně drtivé většiny obyvatel Československa. Sovětský svaz se tenkrát jevil jako stát s obrovským potenciálem v souvislosti s nalézáním nových odbytišť pro naše výrobky. Nové zakázky by totiž oživily československý průmysl a částečně vyřešily i problém s nezaměstnaností. Náš zahraniční obchod se Sovětským svazem ale v roce 1933 klesl na nejnižší úroveň za posledních několik let (až o 72 procent). Když proto Spojené státy americké v listopadu 1933 navázaly korektní diplomatické styky se SSSR tím, že ho jako stát uznaly de iure, strhla se v našich politických kruzích vášnivá diskuze, zdali by Československo mělo postupovat stejně jako USA a Španělsko, které Sovětský svaz ten rok taktéž uznalo. Od vstřícného diplomatického kroku si totiž naši politikové slibovali zlepšení vztahů s největším slovanským státem a oživení nejen politických, nýbrž také obchodních a hospodářských styků obou zemí. I když měly v podstatě všechny politické strany, s výjimkou komunistů, k režimu bolševiků v Rusku mnoho výhrad, uvědomovaly si, že Sovětský svaz ignorovat nelze. Pro jeho uznání de iure se proto vyslovily všechny parlamentní strany kromě národních demokratů, kteří toto rozhodnutí odmítali jako zradu na bratrském národu, trpícího pod tyranií zločinné vlády sovětů. Podle jejich názoru se tedy nemělo s bolševiky vyjednávat vůbec. Proti postoji národních demokratů se však v denním tisku ostatních politických

139

subjektů objevily námitky. Některé byly doprovázené i uštěpačnými poznámkami, jak to dosvědčuje například následující pasáž z článku zveřejněném ve Večerním Českém Slově: „V cestě stojí maličká, ale při tom neskromná politická strana, která kdysi hrála určitou úlohu v českém životě, ale dávno ji dohrála a nemůže se smířit s tím, že by jednou už měla odejít na zasloužený odpočinek, jako všechno přežilé a vysloužilé. Touto stranou jsou národní demokraté, jejichž vůdce, dr. Karel Kramář, učinil si ze svého tvrdohlavého odporu proti Sovětům „mravní zásadu“. Není potřeba připomínat, že souběžně s touto „mravní zásadou“ mluvívá se také o zlobě nad ztrátou panského sídla na Krymu.“439 Předseda národních demokratů sice následkem bolševického převratu přišel o majetek na Krymu, ale to nebyl zcela jistě jediný důvod jeho antikomunistického postoje. Konkurenčním politickým stranám se ale tato okolnost, jak je vidět, hodila. Ještě ostřeji napadalo národní demokraty za jejich stanovisko Národní osvobození, které je obviňovalo z nepochopitelné zatvrzelosti, podporované nesmyslnými zprávami o lidojedství, jimiž podle jmenovaného deníku chtěli národní demokraté zřejmě vyvolat odpor proti údajné barbarskosti sovětského režimu, nehodného uznání civilizovaného světa. Národní osvobození doslova uvádělo: „Přes to, že tak podstatně se mění vztahy na evropské šachovnici vůči Sovětskému svazu, jak nejlépe ukazují pakty o neútočení, zůstávají u nás poslední zbytky pravicové fronty na tvrdošíjném odporu a vystačí s výklady o nasolených mrtvých dětech, nakládaných v Rusku do beček.“440 Navázání formálních diplomatických vztahů Československa a Sovětského svazu mělo mít význam nejen v hospodářské, ale především v politické rovině. Rok 1933 totiž nebyl pouze rokem velkého hospodářského úpadku republiky, ale také rokem nástupu Adolfa Hitlera k moci v Německu, z čehož plynuly podstatné důsledky pro naši politiku zahraniční. Hitler představoval reálnou hrozbu, a proto se českoslovenští politici snažili najít dostatečně silného spojence pro případ jakéhokoliv konfliktu. V tomto ohledu se Sovětský svaz zdál být perspektivním partnerem. Jeho uznání de iure se tedy netrpělivě očekávalo. Československo nakonec uznalo Sovětský svaz de iure až 9. června 1934, tedy v době, kdy národní demokraté již nebyli součástí vládní koalice. Dr. Karel Kramář se tehdy k této události vyjádřil slovy: „Slovanská zrada je dokonána, spáchán je největší zločin slovanský. Nemůžeme si dnes již namlouvati, že by se našel ještě Rus, který by byl ochoten znovu 439 440

Pošetilý vzdor proti Rusku. Vyškrtávají z mapy šestinu světa, Večerní České slovo, 22. 11. 1933, s. 1. Co se u nás stále nechce pochopit, Národní osvobození, 28. 9. 1933, s. 4.

140

obětovati jedinou kapku krve za ty, kteří se ukázali tak ošklivě nevděčnými. Dnes všichni dobří Rusové musejí si pomysliti, že byly zbytečny oběti milionů ruských lidí, že nebyli jsme hodni velikého daru lásky ruského hrdinství a ruské obětavosti. Bojím se, že kletba všech těch, kteří se obětovali pro naši svobodu, pro ni trpěli a namnoze dosud trpí, že kletba milionů mrtvých bude věčně ležeti na budoucnosti slovanských států. Slovanská zrada je dokonána. Bojím se, že důsledky ponese národ.“441 Z výše uvedeného citátu je patrné, že uznání Sovětského svazu byl ze strany národních demokratů přičítán i důležitý symbolický a morální význam, samozřejmě v negativním slova smyslu. Jak již bylo řečeno, do vnitropolitických záležitostí bolševického režimu v Rusku se žádný z našich čelních politiků ani stran zasahovat nepokoušel. Právě probíhající hladomor na Ukrajině a v dalších oblastech Ruska tak komentoval pouze denní tisk jednotlivých politických subjektů. Kromě komunistů v podstatě všechny politické strany pohlížely na Stalinův režim kriticky, přičemž jej považovaly za despotický. Avšak pouze národní demokraté s ním ze zásady odmítali vést jakékoliv jednání a to bez ohledu na dopady v oblasti zahraniční či hospodářské politiky. Ostatní relevantní politické strany si uvědomovaly, že Sovětský svaz přehlížet zkrátka nelze, i když s jeho domácí politikou souhlasit v žádném případě nemohly.

4.2. Široká veřejnost Široká veřejnost se o hladomoru na Ukrajině a jinde v Rusku nejčastěji dozvěděla z denního tisku. V té době měla každá politická strana víceméně pevně danou skupinu svých voličů, kteří k ní ve volbách byli loajální. K větším přesunům podpory voličů mezi jednotlivými tradičními politickými stranami nedocházelo, což bylo patrné i z volebních výsledků. Díky poměrně nízké voličské volatilitě proto lze předpokládat, že dávali lidé přednost dennímu tisku své strany. Vzhledem k tomu, že o hladomoru v SSSR referovala většina stranických i nezávislých novin, byli obyvatelé tehdejšího Československa docela dobře o tragických událostech informováni. Zprávy o Sovětském svazu přitom zajímalo mnoho lidí, protože byla tato země často prezentována jako stát, který nejenže nezasáhla hospodářská krize, ale jenž naopak prosperoval. I přesto, že se některé noviny a časopisy snažily tento mýtus či polopravdu

441

NA, f. MVZ - VA I, k. 1379, Sovětský tisk vidí v uznání akt míru, Polední list, 11. 6. 1934.

141

uvádět na pravou míru, velké množství lidí se představou údajně lepšího života nechalo zlákat a do Ruska vycestovalo za prací a novou budoucností. Určitý vliv však negativní zprávy o sovětských poměrech jistě měly, poněvadž v roce 1933, kdy u nás hospodářská krize vrcholila a dal se proto odliv pracovní síly do budovatelského státu předpokládat nejvíce, nastal pravý opak a vystěhovalectví našich občanů do SSSR téměř ustalo. Kromě informací o hladomoru na Ukrajině a severním Kavkazu v českém denním tisku či prostřednictvím různých přednášek a rozhlasového vysílání, čerpali lidé v ČSR znalosti o poměrech v Sovětském svazu i z publikací, na základě jejichž obsahu si pak mohli utvářet představy a názory o tom, co se vlastně ve vlasti všech proletářů odehrává. V té době se v Československu vyrojila celá řada knih a brožur, přinášejících zaručeně objektivní zprávy o situaci v Rusku. Velká část z nich však byla psána tendenčně, o což se zasloužili především komunisté a sympatizanti bolševického režimu, kteří politiku sovětů vychvalovali. Objevilo se tedy mnoho publikací, které rozebíraly a neobjektivně hodnotily např. výsledky první pětiletky. Na přibývající zprávy o hladomoru v Sovětském svazu pak komunisté a jejich sympatizanti reagovali vydáním několika brožur či knížek menšího rozsahu, jež tragické události nejen vyvraceli a popírali, nýbrž se každému, kdo zprávám o nich věřil nebo se trpícím snažil dokonce pomoci, ještě vysmívali. To byl případ i knihy jistého H. Konrada, která nesla příznačný název Hlad a rozvrat v Rusku?. Autor v ní pochopitelně všechny zmínky o hladu v Rusku vyvracel, přičemž nevybíravě napadal katolickou církev v čele s kardinálem T. Innitzerem za její aktivitu ve prospěch hladovějících. Doslova napsal: „Začalo to řečí vídeňského arcibiskupa, kardinála Innitzera, který vyzýval k poskytnutí pomoci, poněvadž „v posledních měsících statisíce, ba miliony lidí v Sovětském svazu zahynuli hladem.“ (…) Podivná solidarita! Slyšel snad kdo kdy o provolání katolické církve ve prospěch katolických nezaměstnaných Itálie, z nichž jen každý pátý dostává podporu? (…) A je vůbec třeba, chceme-li nalézti hladovějící, hledati je až v dalekém Rusku? Nestačí podívati se na zubožené, otrhané žebráky v hlavních třídách Prahy, Berlína, Vídně a všech ostatních evropských velkoměst, aby bylo nalezeno nesmírné pole pro křesťanskou lásku k bližnímu?“442 Komunisté se tímto způsobem pokoušeli v lidech vyvolat pocit neadekvátnosti v počínání církve, která se trpícím snažila pomoci, neboť záměrně poukazovali na bídu, dotýkající se bezprostředně českého obyvatelstva. To ovšem neumíralo hlady.

442

Konrád, Hans: Hlad a rozvrat v Rusku?, s. 5.

142

Těžko říci, koho mohly podobné brožurky ovlivnit. Jejich náklad totiž zpravidla nedosahoval závratné výše. Zřejmě nejrozšířenějším a také nejpopulárnějším počinem té doby, jenž pojednával o ruských poměrech během první pětiletky, byla kniha polského autora T. Błeszyńského Více pravdy o sovětech, jíž do češtiny přeložil Dr. Zdeněk Hájek. Jednalo se o svědectví polského inženýra, který v Sovětském svazu několik let pracoval jako ředitel továrny a v roce 1932 se vrátil zpět domů. V témže roce také knihu vydal, přičemž její český překlad vyšel v roce 1933. I když ing. T. Błeszyńský popisoval mnoho zajímavých věcí, a to i velmi negativních, nelze si nevšimnout, že s bolševickým režimem do jisté míry sympatizoval. Nedostatky totiž považoval pouze za dočasný jev, který za několik let vymizí. V závěru pro české vydání však s ročním odstupem komentoval také některé zásadní momenty, týkající se zoufalého stavu tehdejšího sovětského zemědělství i propukajícího hladomoru. Mimo jiné uvedl toto: „O katastrofální situaci zemědělství a zhoršujícím se ještě stavu zásobování potravinami, který z ní vyplývá, nemůže býti pochybnosti. Revoluce v zemědělství musila způsobiti ostrou krisi a stav polovičního hladu, který může potrvati ještě dosti dlouho. Toho stavu by bez vzpoury žádný národ evropský nevydržel. Avšak po desítky let jej snášejí celé provincie Indie a Číny se stoicismem a východním fatalismem. Snáší jej i obyvatelstvo Ruska od tří let, nemluvě ani o době hladu před desíti lety.“443 Błeszyńský tedy o hladovění ruské populace hovořil jako o něčem, s čím je třeba se v rámci náročné agrární reformy vyrovnat. Hladomor přitom chápal jen jako negativní jev doprovázející novou bolševickou politiku, jenž časem odezní. Vzhledem k tomu, že byla Błeszyńského kniha oblíbená a rozšířená také u nás, dá se předpokládat, že mohla ovlivnit celou řadu lidí. Postoj české veřejnosti k hladomoru na Ukrajině mohlo v roce 1933 ovlivnit ještě několik důležitých okolností. V té době se totiž v Německu dostali k moci nacisté, kteří se netajili svými ambicemi expandovat na východ a to i silou. Ukrajina měla přitom v jejich úvahách hrát podstatnou roli. Objevily se spekulace, že nacisté usilují o odtržení Ukrajiny od Sovětského svazu, aby ji mohli následně dostat pod svůj vliv.444 Když byla proto v Německu v roce 1933 uspořádána sbírka pro hladovějící krajany v Sovětském svazu pod názvem „Bratři v nouzi“, mnoho lidí tuto pomocnou akci a s ní spojenou výstavu považovali za účelnou a nepravdivou. Je tedy možné, že také v Československu mnozí nahlíželi na zprávy o hladomoru na Ukrajině s nedůvěrou. Tento fakt využívali ve svém tisku zejména komunisté. 443 444

Błeszyński, Tadeusz: Více pravdy o sovětech, s. 236. Hitlerovy plány s „kolonisací Východu“, Večerník Práva lidu, 21. 4. 1933, s. 1.

143

Jakou pozornost věnovala česká společnost konkrétně zprávám o hladomoru na Ukrajině, nelze s jistotou říci. V novinách se totiž v roce 1933 vyskytovaly zprávy o hladu i v jiných zemích světa, i když je pravda, že se jednalo pouze o několik krátkých článků, zatímco o situaci v Sovětském svazu přinášel denní tisk informace pravidelně. Například sociálnědemokratický Duch času zveřejnil v lednu 1933 článek o hladu v Argentině, kde zemědělská krize ohrožovala smrtí hladem na osmnáct tisíc rolníků.445 Lidové noviny zase v září 1933 informovaly o hladu v Číně, který ohrožoval na jeden milion lidí v důsledku obrovských záplav.446 V souvislosti s hladem v Číně otiskly Moravské noviny článek o lidojedství, kterého se tamní obyvatelé měli dopouštět.447 V Lidových novinách se objevila i poměrně obsáhlá zpráva o strašném hladu v Jižní Africe, který byl taktéž doprovázen projevy kanibalizmu, přičemž tento hladomor zavinilo extrémní sucho.448 České slovo pak na konci roku 1933 referovalo o hladu na Kypru, jehož příčinou bylo opět nadměrné sucho.449 O hladu ve světě však s oblibou psal také komunistický tisk, který jej využíval k napadání kapitalistického systému, jenž podle komunistů produkoval přebytky pro několik vyvolených jedinců, zatímco zbytek třel bídu s nouzí a hladověl. V Dělnickém deníku se objevila např. zpráva o hladovějících obyvatelích Indie.450 S velkou pravděpodobností se dá předpokládat, že názor jednotlivých skupin obyvatel v Československu na ukrajinský hladomor a jeho vnímání se lišilo podle toho, k jakému ideologickému proudu či politické straně měl dotyčný člověk blíže. Je jasné, že voliči komunistické strany zprávám o hladu v SSSR nevěřili a považovali je za výmysl politických protivníků. Jistě i mezi sociálnědemokratickými voliči by se našla řada lidí, kteří těmto zprávám nevěřili nebo jim nepřisuzovali takovou váhu. Podle mého názoru však většina obyvatel ČSR nepochybovala o tom, že informace o tragických událostech na Ukrajině a severním Kavkazu byly pravdivé. Otázkou však zůstává, jaký k nim měla postoj. Považovala je za pouhou tragédii nebo za genocidu? Odvažuji se tvrdit, že drtivá většina z nich v hladomoru na Ukrajině nespatřovala snahu bolševiků vyhladit tento národ, poněvadž hlad řádil i v jiných oblastech Ruska. Tehdejší společnost tento problém vnímala spíše komplexně jako ruský. Vina bolševiků na zbídačení a vyhladovění rolníků v SSSR však byla nesporná. 445

Hlad v Argentině, Duch času, 31. 1. 1933, s. 2. Milion Číňanů hladoví, Lidové noviny (ráno), 28. 9. 1933, s. 5. 447 Lidojedy z hladu, Moravské noviny, 9. 12. 1933, s. 3. 448 Hlad v jižní Africe,Lidové noviny (odpoledne), 12. 10. 1933, s. 1. 449 Hladová katastrofa na Kypru, České slovo, 23. 12. 1933, s. 6. 450 72 milionů lidí umírá hlady v Indii a v druhých zemích, Dělnický deník, 23. 6. 1933, s. 2.

446

144

Závěr Hladomor na Ukrajině i v dalších oblastech Sovětského svazu v letech 1932 - 1933 bezesporu náleží mezi největší tragédie a zločiny napáchané v nešťastném 20. století. Příčinou této události, na níž nese hlavní vinu Stalin a bolševická vláda, bylo necitlivé a násilné provedení agrární reformy v rámci první pětiletky (1928 - 1933), kdy byla místo dosavadních několika milionů malých zemědělských hospodářství zavedena kolektivní družstva, do nichž byli rolníci nuceni vstoupit násilím, poněvadž to pro ně bylo krajně nevýhodné. Vlivem těchto skutečností začala náhle klesat zemědělská produkce, neboť rolníci neměli žádnou motivaci ani zájem být za nových podmínek aktivní, často naopak práci ještě sabotovali. Sovětská vláda ovšem striktně vyžadovala splnění stanovených norem na odevzdání obilí, které kvůli špatným výsledkům žní, nemohly být splněny. Bolševici totiž potřebovali velké množství obilí na vývoz, aby za něj utržili zahraniční měnu, za kterou nakupovali stroje do továren. V roce 1933 se situace vyhrotila, neboť předchozí rok na podzim úderné brigády zabavili rolníkům zásoby obilí i pro vlastní potřebu, což mělo za následek, že na přelomu roku 1932/33 se v určitých oblastech SSSR rozmohl hladomor. Počet obětí této zločinné tragédie nelze spolehlivě určit, přičemž jednotlivé odhady se od sebe diametrálně odlišují. Pohybují se totiž v rozmezí tří až deseti milionů zemřelých v důsledku hladovění a to pouze na Ukrajině. Nejrealističtější je podle mého názoru údaj čtyři až pět milionů obětí hladomoru na Ukrajině. Zprávy o hrůzných událostech v Sovětském svazu začaly na Západ pronikat již v roce 1932. O jejich rozšíření se zasloužili především zahraniční žurnalisté, uprchlíci či návštěvníci největšího slovanského státu, kteří světové veřejnosti sdělili své zážitky a dojmy. Tyto zkušenosti pak otiskovaly noviny téměř ve všech evropských státech i v USA. I přesto, že se sovětská vláda snažila všemožně vyvracet a popírat informace o hladomoru, jenž se rozmohl v některých oblastech SSSR, světová veřejnost disponovala dostatečnými zprávami o tom, co se v bolševické říši doopravdy odehrává. V roce 1932 se objevily zmínky o hladu v Sovětském svazu také v naší republice. Jelikož se u nás v meziválečném období nacházela početná emigrace z Ukrajiny, živě se o tragické události ve své vlasti zajímala, přičemž se snažila všemožně na tuto skutečnost upozornit nejen českou (československou) společnost, ale ve spolupráci s ukrajinskou emigrací v jiných státech, také světovou veřejnost. Činila tak formou protestů, výzev a

145

iniciativ, které adresovala zejména významným osobnostem a institucím tehdejší doby, u nichž v této záležitosti hledala zastání. I přes zvýšenou aktivitu ukrajinské emigrace v roce 1933, se jí v souvislosti s protesty proti zločinné bolševické politice na Ukrajině bohužel nedostávalo ze strany uznávaných světových institucí efektivní odezvy. Pouze některé významné osobnosti projevily ukrajinským emigrantům solidaritu a pokoušely se pomoci. Mnoho lidí tehdy sice odsuzovalo sovětskou politiku vůči Ukrajině, většina z nich dokonce považovala hladomor v Sovětském svazu za velký problém, proti vládě sovětů se ale otevřeně vystoupit odhodlal jen málokdo. V roce, ve kterém se ujal vlády v Německu Adolf Hitler, totiž Sovětský svaz z mezinárodněpolitického hlediska nabyl významu, neboť se stal pro mnoho evropských států vítaným partnerem a spojencem. Proto se Organizace ukrajinských nacionalistů rozhodla k radikálním akcím, jimiž chtěla vyburcovat světovou veřejnost i mezinárodní instituce k tomu, aby hladomoru na Ukrajině věnovaly více pozornosti a Ukrajince v jejich úsilí podpořily. Násilí, kterého se však ukrajinští nacionalisté dopouštěli nejenže nepřineslo očekávanou odezvu, ale bylo odsuzováno a celému protestnímu hnutí výrazně uškodilo. Kromě protestů vyzývala ukrajinská emigrace i některé významné a respektované osobnosti tehdejší doby k vytváření pomocných výborů, které by hladovějící obyvatele postižených oblastí podporovaly. Pomocné výbory vznikaly především v kritickém roce 1933 ve všech evropských státech, v nichž měla ukrajinská emigrace zastoupení, tedy včetně Československa. Vytvořil se dokonce i mezinárodní pomocný výbor, o který se zasloužil vídeňský kardinál a arcibiskup Dr. Theodor Innitzer a Dr. Ewald Ammende, generální tajemník Kongresů (sjezdů) evropských národnostních menšin. I když byly tyto pomocné výbory zpočátku aktivní, za poměrně krátký čas začala jejich činnost stagnovat, neboť nemohly humanitární pomoc efektivně provádět. Sovětská vláda totiž neumožňovala provádění pomocných akcí na svém území, protože hladomor podle ní neexistoval. Navíc obyvatele, jimž přicházely od oficiálních institucí či organizací např. potravinové balíky nebo peníze, bolševici krutě pronásledovali. Lze tedy konstatovat, že i přes veškeré úsilí byly pomocné akce na podporu hladovějících obyvatel sovětské Ukrajiny v podstatě neúspěšné. O hladomoru a neutěšených poměrech na Ukrajině i jinde v Sovětském svazu byla dobře informována také česká (československá) veřejnost i politická reprezentace.

146

Zprávy o tomto problému se v českém denním tisku objevily již v roce 1932, v roce 1933 se pak v souvislosti se zhoršením situace v SSSR zintenzívnily. České noviny podstatnou část informací o hladomoru přebíraly ze zahraničních zdrojů. Otiskovaly však i svědectví našich krajanů, jež se ze Sovětského svazu v inkriminovanou dobu vraceli zpět do vlasti kvůli tamním nesnesitelným životním podmínkám. Články o hladomoru na Ukrajině a severním Kavkazu přinášely deníky všech relevantních politických subjektů, přičemž nejvíce prostoru na svých stránkách této problematice věnoval národnědemokratický, národněsocialistický, sociálnědemokratický a komunistický tisk. Posledně jmenovaný pak především z toho důvodu, že měl neustálou potřebu dementovat nepříznivé zprávy o poměrech ve vlasti všech proletářů, jež zveřejňovaly ostatní (demokratické) noviny. Kromě novin a některých časopisů české (československé) veřejnosti poskytoval informace o hladomoru a špatných poměrech v Sovětském svazu i rozhlas, i když měl mnohem menší vliv a dosah než denní tisk, jenž představoval nejrozšířenější informační médium tehdejší doby. Jak již bylo řečeno, zprávy o hladomoru zprostředkovával český denní tisk svým čtenářům ze zahraničních zdrojů. Informace o skutečném dění v SSSR ale přinášely také repatrianti, kteří se odtud vraceli a návštěvníci, procestovavší oblasti zasažené hladem. Důležitý zdroj informací pak představovala korespondence našich krajanů žijících v Sovětském svazu se svými příbuznými v Československu, v níž líčili otřesné poměry na Ukrajině i v jiných oblastech SSSR, přičemž žádali o jakoukoli pomoc, aby se zachránili před smrtí hladem. Podobně jako ukrajinská emigrace, i některé československé instituce a spolky se rozhodly zorganizovat pomocnou akci ve prospěch našich strádajících a hladovějících krajanů. Nejvíce se po této stránce angažoval Československý ústav zahraniční, který vytvořil pro daný účel speciální výbor. Zmíněnou organizaci však v jejím úsilí podpořily také další instituce a spolky. Československý červený kříž v tomto směru překvapivě nevyvíjel samostatnou činnost, jak by se dalo očekávat, nýbrž pouze vysílal svého člena na porady pomocného výboru fungujícího při Československém ústavu zahraničním. I když měl český pomocný výbor dostatek financí na poskytování podpory našim trpícím krajanům, svoji činnost nerozvinul efektivně do uspokojivé míry, přičemž většinu těchto finančních prostředků vůbec nevyužil. Práci výboru totiž znesnadňoval oficiální přístup sovětské vlády, jež podobné akce odmítala a jejich příjemce pronásledovala. Stejně jako v případě ukrajinské emigrace byla i česká pomocná akce neúspěšná.

147

Poněkud odlišné bylo vnímání tragických událostí na Ukrajině českou veřejností a ukrajinskou emigrací. Zatímco česká společnost považovala hladomor spíše za následek necitlivě provedené agrární reformy na sovětském venkově, i když si uvědomovala, že za otřesné poměry v oblastech postižených hladem je plně zodpovědná sovětská vláda v Moskvě, ukrajinská emigrace chápala hladomor jako nástroj, kterého bolševici použili k vyhlazení ukrajinského národa.

148

Summary This diploma thesis deals with the reflection of the famine in the Ukraine during the years 1932 – 1933 in interwar Czechoslovakia. The work is divided into three main parts. The first part is a short introduction into the concerned issue, as it deals with the famine in the Ukraine in general, with its causes, consequences, extension, etc. The second part explores the reactions of the Ukrainian emigration in interwar Czechoslovakia to the famine in their mother country. It examines various forms of protests, by which the Ukrainian population in Czechoslovakia strived to draw attention to the tragic events, which were occurring in the Soviet Union. The Ukrainian proclamations and initiatives, which addressed then important political institutions and also individual persons, who according to the conviction of the Ukrainians could support their efforts, are thoroughly described in this diploma thesis. With their help the Ukrainian emigration strived for the creation of the international rescue actions for the salvation of the starving compatriots in the Soviet Ukraine. The Ukrainians in exile formed also their own subsidiary committees. The work discusses mainly the Ukrainian Help Committee in Prague. The third part, which is the most extensive one, explores the responses to the famine in the Ukraine and other parts of the Soviet Union in the Czech society at that time. Unlike the Ukrainian emigration the Czech society did not concentrate only on the territory of the Ukraine, because the Czech colonists and emigrants existed also in other parts of the Soviet Union. Moreover, the Czech society perceived the Soviet Union rather as a unit and therefore did not strictly differentiate the individual areas stricken by the famine. The news about the catastrophic conditions in the Ukraine and northern Caucasus appeared quite often in the Czech newspapers and journals in the incriminated period. The information in the media was more or less unbiased, only the press of the Communist party provided completely untrue information. The Czech organizations and institutions, similarly as the Ukrainian ones, also organized help actions for the starving people in the USSR. Neither the Czech, nor the Ukrainian organizations were really successful. The Soviet government officially denied the fact of the famine and therefore the possibility of help was considerably limited.

149

The tragic situation in the Ukraine was perceived entirely differently by the Czech public and the Ukrainian emigration. While the Czech society considered the famine to be the consequence of the senseless agrarian reformation in the Soviet countryside, the Ukrainian emigration understood it as a Bolsheviks’ instrument for the extermination of the Ukrainian nation.

150

Seznam literatury a pramenů I. Archivní materiály: Národní archiv (Státní ústřední archiv) Československý ústav zahraniční (ČÚZ I), fond 462, inv. č. 9, k. 2. •

NA, f. ČÚZ I, k. 2, Historie, vývoj organizace, přehledy činnosti ČÚZ

Československý ústav zahraniční (ČÚZ I), fond 462, inv. č. 174, k. 67. •

NA, f. ČÚZ I, k. 67, dopis tajemníkovi Ústředního sdružení Čechů a Slováků z Ruska Ladislavu Grundovi , 6. 4. 1936.

•

NA, f. ČÚZ I, k. 67, dotazník.

•

NA, f. ČÚZ I, k. 67, Pomoc československým vystěhovalcům v SSSR - finanční subvence ministerstva sociální péče pro ČÚZ z 8. 12. 1933.

•

NA, f. ČÚZ I, k. 67, „Hlad v krajanských osadách v Rusku“ – porada ČÚZ konaná 2. 5. 1933.

•

NA, f. ČÚZ I, k. 67, Josef Cechner SSSR - poměry mezi krajany v Rusku (dopis syna), 10. 10. 1933.

•

NA, f. ČÚZ I, k. 67, Podpůrná akce pro čsl. emigranty v SSSR - zpráva Zastupitelství Československé republiky pro SSSR v Moskvě z 16. 5. 1934.

•

NA, f. ČÚZ I, k. 67, Pomoc čsl. vystěhovalcům v SSSR – schůze ze dne 6. 4. 1934.

•

NA, f. ČÚZ I, k. 67, Pomoc vystěhovalcům v SSSR - zpráva Ministerstva zahraničních věcí, 30. 7. 1934.

•

NA, f. ČÚZ I, k. 67, Pomoc hladovějícím čsl. příslušníkům v SSSR. – zpráva Čs. Červeného kříže pro ministerstvo zahraničních věcí z 10. 8. 1933.

•

NA, f. ČÚZ I, k. 67, Pomoc hladovějícím čsl. příslušníkům v SSSR. – odpověď ministerstva zahraničí na zprávu Čs. Červeného kříže ze dne 12. 10. 1933.

•

NA, f. ČÚZ I, k. 67, Pomocná akce pro strádající krajany v SSSR - vyúčtování (tužkou), bez data.

•

NA, f. ČÚZ I, k. 67, Pomocná akce pro strádající krajany v SSSR - zpráva ČÚZ Ministerstvu zahraničních věcí ČSR, 25. 11. 1935.

•

NA, f. ČÚZ I, k. 67, Přednáška dr. E. Šterna o vystěhovalectví do Ruska, bez data.

•

NA, f. ČÚZ I, k. 67, Výbor pro pomoc hladovícím krajanům v SSSSR při čsl. Ústavu zahraničním v Praze - subvence ministerstva zahraničních věcí z 22. 12. 1933.

151

•

NA, f. ČÚZ I, k. 67, Zápis o schůzi připravující pomocnou akci pro hladovící krajany v SSSR, 2. 5. 1933.

•

NA, f. ČÚZ I, k. 67, Zápis o prvé poradě Užší komise pomocné akce čsl. vystěhovalcům v SSSR při Čs. zahraničním ústavě, 11. 5. 1934.

•

NA, f. ČÚZ I, k. 67, Zápis o druhé poradě Užší komise pomocné akce čsl. vystěhovalcům v SSSR při Čs. zahraničním ústavě, 8. 10. 1934.

•

NA, f. ČÚZ I, k. 67, Zpráva majora Radechovského z 27. 5. 1933.

•

NA, f. ČÚZ I, k. 67, Pomoc vystěhovalcům v SSR - zpráva ministerstva zahraničních věcí adresovaná předsedovi ČÚZ Dr. J. Auerhanovi ze dne 17. 3. 1934.

•

NA, f. ČÚZ I, k. 67, Zřízení výboru pro pomoc krajanům v SSSR - zpráva zastupitelství Československé republiky v Moskvě ze dne 11. 7. 1933.

Ministerstvo financí (MF), fond 517, inv. č. 286, k. 214. •

NA, f. MF, k. 214, Situace v SSSR. Běžná zpráva čís. 45 ze dne 5. 9. 1933.

Ministerstvo zahraničních věcí - výstřižkový archiv (MZV – VA I), fond 506/0/43, inv. č. 527 (6 h), k. 1333. (SSSR - hospodářství) •

NA, f. MVZ – VA I, k. 1333, Ruský lid doplácí na zdar pětiletky hladem a bídou, Lidové listy, 20. 1. 1933.

•

NA, f. MVZ – VA I, k. 1333, Terorem do nové pětiletky, Národní střed, 28. 1. 1933.

Ministerstvo zahraničních věcí - výstřižkový archiv (MZV – VA I), fond 506/0/43, inv. č. 537 (6 s), k. 1356. (SSSR - sociální věci) •

NA, f. MVZ – VA I, k. 1356, Bez polemiky, Národní listy, 10. 9. 1933.

•

NA, f. MVZ – VA I, k. 1356, Bída a hlad v nejúrodnějších krajích Ruska výsledkem pětiletky, Pražský večerník, 21. 7. 1932.

•

NA, f. MVZ – VA I, k. 1356, Hrozný hlad v obilní komoře Ruska - Ukrajině, Národní střed, 16. 7. 1932.

•

NA, f. MVZ – VA I, k. 1356, Nasolené dětské maso a diplomovaná inteligentka, České slovo, 9. 9. 1933.

•

NA, f. MVZ – VA I, k. 1356, Podle moskevských údajů hrozí Rusku katastrofální hlad, Lidové listy, 22. 8. 1930.

•

NA, f. MVZ – VA I, k. 1356, Rusko ohroženo znovu příšerou hladu, Venkov, 11. 3. 1930.

•

NA, f. MVZ – VA I, k. 1356, Slavík, Jan: Hlad a bída v sovětském Rusku jako nikde na světě, Lidové listy, 16. 9. 1932.

152

•

NA, f. MVZ – VA I, k. 1356, Slavík, Jan: V sovětském Rusku je všeobecná bída a hlad, Lidové listy, 15. 7. 1932.

•

NA, f. MVZ – VA I, k. 1367, Teror bolševických „černých listin“ na ruském venkově, Lidové listy, 15. 2. 1933.

Ministerstvo zahraničních věcí - výstřižkový archiv (MZV – VA I), fond 506/0/43, inv. č. 542 (6 z), k. 1367. (SSSR - zemědělství a suroviny) •

NA, f. MVZ – VA I, k. 1367, Hromadný útěk sedláků z Ruska, Pražský večerník, 3. 3. 1930.

•

NA, f. MVZ – VA I, k. 1367, Katastrofální žně v sovětském Rusku, Večerní České slovo, 15. 7. 1932.

•

NA, f. MVZ – VA I, k. 1367, Rusko - země bez chleba, Lidové listy, 6. 10. 1932.

•

NA, f. MVZ – VA I, k. 1367, V Rusku hrozí hlad, Venkov, 16. 5. 1930.

•

NA, f. MVZ – VA I, k. 1367, Většina osevní plochy v Rusku zůstala ležeti ladem, Reforma, 29. 5. 1931.

Ministerstvo zahraničních věcí - výstřižkový archiv (MZV – VA I), fond 506/0/43, inv. č. 544 (6-1), k. 1379. (SSSR a ČSR) •

NA, f. MVZ – VA I, k. 1379, Konec slovácké komuny v sovětském Rusku, Národní politika, 6. 9. 1933.

•

NA, f. MVZ – VA I, k. 1379, Na práci v sovětském Rusku, Večerník Rudého práva, 4. 1. 1933.

•

NA, f. MVZ – VA I, k. 1379, Několik set Čechoslováků odjíždí z obavy před hladem ze Sov. Ruska, Národní střed, 23 .9. 1933.

•

NA, f. MVZ – VA I, k. Osmdesát zklamaných vystěhovalců se vrací z Ruska, Národní střed, 19. 3. 1933.

•

NA, f. MVZ – VA I, k. 1379, Sovětská vláda zabraňuje zoufalým Čechoslovákům odjezd z Ruska, Pražské noviny, 23. 2. 1933.

•

NA, f. MVZ - VA I, k. 1379, Sovětský tisk vidí v uznání akt míru, Polední list, 11. 6. 1934.

Ministerstvo zahraničních věcí - výstřižkový archiv (MZV – VA I), fond 506/0/43, inv. č. 563 (62), k. 1402. (Ukrajina) •

NA, f. MVZ – VA I, k. 1402, Stalin kapituluje před Ukrajinou, Venkov, 15. 7. 1932.

Ministerstvo zahraničních věcí - výstřižkový archiv (MZV – VA I), fond 506/0/43, inv. č. 564 (62-1), k. 1403. (Ukrajina - zemědělství) •

NA, f. MVZ – VA, k. 1403, Hlad pomáhal ničiti ukrajinské sedláky, Venkov, 27. 7. 1941.

153

•

NA, f. MVZ – VA I, k. 1403, Z nejbohatší země světa hladomorna, Lidové listy, 10. 10. 1942.

Ukrajinské muzeum (UM), fond 922, inv. č. 183, k. 8. •

NA, f. UM, k. 8, Národní rada ukrajinských žen – výzva „Holod na Ukrajini“ z roku 1932.

Ústředna obchodních a živnostenských komor (ÚOŽK), fond 374, inv. č. 51, k. 145. •

NA, f. ÚOŽK, k. 145, Zásobovací krise v SSSR. – zpráva ze dne 26. 5. 1932.

•

NA, f. ÚOŽK, k. 145, Zpráva o hospodářském stavu Ukrajiny ze dne 24. 5. 1932.

•

NA, f. ÚOŽK, k. 145, Zpráva o hospodářském stavu Ukrajiny – dodatek ze dne 26. 5. 1932.

Ústředna obchodních a živnostenských komor (ÚOŽK), fond 374, inv. č. 51, k. 162. •

NA, f. ÚOŽK, k. 162, Hospodářská situace SSSR. – zpráva ze dne 27. 8. 1932.

Zemský úřad v Praze - Presidium (PZÚ), PZÚ 1931 - 1940 8/4/15/52. •

NA, f. PZÚ 1931 – 1940 8/4/15/52, Vydávání a zánik časopisu „Hlad na Ukrajině“ 1933 – 1937.

II. Noviny a časopisy: České dobové noviny A-Zet (Praha) •

Dětská ruka, zavařená v polévce, A-Zet, 10. 9. 1933, s. 2.

•

Kladenská dělnice o sovětském „ráji“, A-Zet, 1. 10. 1933, s. 3.

•

Ozbrojená povstání na venkově, A-Zet, 22. 1. 1933, s. 1.

•

Povolžští Němci umírají hladem, A-Zet, 8. 7. 1933, s. 2.

•

Rusko propadá zoufalství?, A-Zet, 7. 5. 1933, s. 1.

•

Ruští sedláci skrývají obilí, A-Zet, 15. 2. 1933, s. 3.

•

Vzpoura na Ukrajině?, A-Zet, 15. 8. 1933, s. 5.

154

České slovo (Praha) viz MVZ – VA I a Večerní České slovo •

Hladová katastrofa na Kypru, České slovo, 23. 12. 1933, s. 6.

•

Politická vražda ve Lvově, České slovo, 22. 10. 1933, s. 4.

Československá republika (Pražské noviny) (Praha) také viz MZV – VA I •

Ukrajinský vrah sovětského úředníka odsouzen, Pražské noviny, 1. 11. 1933, s. 6.

Den (Brno) •

Bída ruského lidu, Den, 25. 8. 1933, s. 3.

•

Na pomoc hladovějícímu obyvatelstvu sovět. Ruska, Den, 19. 12. 1933, s. 1.

•

Na Rusi svítá?, Den, 8. 10. 1933, s. 1.

•

Úředně ohlašovaná dobrá sklizeň v Rusku podvodem, Den, 22. 8. 1933, s. 1.

•

Vzpoura na Ukrajině a v jižním Rusku, Den, 16. 8. 1933, s. 2.

•

Změna zemědělské politiky ruských sovětů?, Den, 14. 10.1933.

Dělnická rovnost (Brno) •

3 dopisy „umírajících hlady” ze SSSR, Dělnická rovnost, 27. 8. 1933, s. 5.

•

Americký spisovatel vyvrací lež o hladu v SSSR, Dělnická rovnost, 15. 9. 1933, s. 4.

•

Dělníci vrátivší se ze SSSR. říkají: Hlad je v ČSR, Dělnická rovnost, 31. 3. 1933, s. 3.

•

Eduard Herriot: O hladu na Ukrajině mluví ti, kteří ji chtějí kolonizovat, Dělnická rovnost, 21. 9. 1933, s. 4.

•

Ferdinand Keclík „přednáší“ o SSSR, Dělnická rovnost, 2. 7. 1933, s. 6.

•

Film o státu, kde není nezaměstnaných, Dělnická rovnost, 8. 9. 1933, s. 1.

•

Herriot ve SSSR, Dělnická rovnost, 2. 9. 1933, s. 4.

•

Horník Jeřábek píše svým kamarádům ze SSSR, Dělnická rovnost, 2. 7. 1933, s. 3.

•

Informátor byl - sňatkový podvodník, Dělnická rovnost, 9. 6. 1933, s. 3.

•

Kněží nechtějí pomáhat hladovým!, Dělnická rovnost, 7. 9. 1933, s. 2.

•

Moravské slovo píše báchorky o hladu ve SSSR, Dělnická rovnost, 21. 4. 1933, s. 3.

•

Musíte vidět sovětský film: Cestu do života!, Dělnická rovnost, 22. 1. 1933, s. 3.

•

Páni faráři se vymlouvají, Dělnická rovnost, 7. 9. 1933, s. 2.

155

•

Právo Lidu: „V Rusku je hlad“, Lidové Noviny: Sklizeň pšenice je velmi dobrá, Dělnická rovnost, 25. 8. 1933, s 4.

•

Pražským policejním ředitelstvím je pro Rusko povolen jen hlad, Dělnická rovnost, 2. 8. 1933, s. 4.

•

„V Rusku se žerou malé děti“, Dělnická rovnost, 3. 8. 1933, s. 4.

•

Zase nový pomlouvač Sovětského svazu, Dělnická rovnost, 16. 7. 1933, s. 3.

Dělnický deník (Ostrava) •

72 milionů lidí umírá hlady v Indii a v druhých zemích, Dělnický deník, 23. 6. 1933, s. 2.

•

Chyťte si Moskvu, Dělnický deník, 1. 1. 1933, s. 8.

•

Pověsti o hladu jsou silně přehnané, Dělnický deník, 1. 8. 1933, s. 3.

•

… rozmohlo se v červeném „Poledníku“ lidojedství, Dělnický deník, 21. 7. 1933, s. 3.

•

Už ne 10 ale 20 milionů sovět. občanů zemřelo, Dělnický deník, 26. 7. 1933, s. 2.

•

Valaši, žeňte protisovětského štváče z vašich vesnic, Dělnický deník, 15. 5. 1933, s. 3.

Duch času (Ostrava) viz Večerník Práva lidu •

Hlad v Argentině, Duch času, 31. 1. 1933, s. 2.

•

Hromadné zatýkání v Haliči, Duch času, 3. 11. 1933, s. 1.

•

Po lvovském atentátu, Duch času, 25. 10. 1933, s. 1.

Hlas lidu (Prostějov/Olomouc) •

Dělník o poměrech v Rusku, Hlas lidu, 27. 5. 1933, s. 1.

•

Dopisy z Ruska, Hlas lidu, 7. 3. 1933, s. 3.

•

V Rusku je bída a hlad, Hlas lidu, 14. 2 1933, s. 2.

Lidové listy (Praha) viz MZV – VA I

Lidové noviny (Brno, Praha) •

Francouzský vyslanec o Rusku, Lidové noviny (odpoledne), 29. 7. 1933, s. 1.

•

Herriotovo svědectví o Rusku, Lidové noviny (odpoledne), 16. 9. 1933, s. 1.

•

Hlad v jižní Africe,Lidové noviny (odpoledne), 12. 10. 1933, s. 1.

156

•

Milion Číňanů hladoví, Lidové noviny (ráno), 28. 9. 1933, s. 5.

•

Německá kampaň proti sovětům, Lidové noviny (odpoledne), 4. 7. 1933, s. 1.

•

Rusko se zabezpečuje proti „vnitřnímu nepříteli“, Lidové noviny (odpoledne), 18. 5. 1933, s. 2.

•

Sabotáž v zemědělství na Ukrajině a Bílé Rusy, Lidové noviny (ráno), 6. 3. 1933, s. 2

•

Státní sov. kancelář Intourist, Lidové noviny (ráno), 28. 9. 1933, s. 8.

•

Tři nebo deset milionů obětí hladomoru, Lidové noviny, 9. 7. 2008, s. 7.

•

Útok na sovětský konsulát ve Lvově, Lidové noviny (ráno), 22. 10. 1933, s. 3.

•

Vyhlazovací boj se zloději obilí v SSSR, Lidové noviny (odpoledne), 14. 8. 1933, s. 1.

Moravské noviny (Brno) •

Lidojedy z hladu, Moravské noviny, 9. 12. 1933, s. 3.

Moravské slovo (Brno) •

Hrozná zvěrstva při kolektivisaci v Rusku, Moravské slovo, 4. 2. 1933, s. 2.

•

Lidé v Rusku padají hladem na ulicích a cestách, Moravské slovo, 19. 4. 1933, s. 2.

•

Musím - li umřít hladem, tedy aspoň doma, Moravské slovo, 4. 11. 1933, s. 1.

•

Nejúrodnější kraj Ruska mění se ve hřbitov, Moravské slovo, 19. 7. 1933, s. 2.

Moravskoslezský deník (Ostrava) •

Haló, haló – hovoří Moskva!, Moravskoslezský deník, 25. 5.1933, s. 2.

•

Je v SSSR lidojedství?, Moravskoslezský deník, 16. 7. 1933, s. 5.

•

Ukončení sjezdu evropských menšin, Moravskoslezský deník, 20. 9. 1933, s. 2.

•

Výtržnosti Ukrajinců ve Lvově, Moravskoslezský deník, 1. 11. 1933, s. 5.

•

Výstava zoufalství, Moravskoslezský deník, 22. 6. 1933, s. 4.

Moravský deník (Československý deník) (Olomouc) •

Sověty nakupují obilí v cizině, Moravský deník, 1. 6. 1933, s. 6.

•

V Rusku vypukla revoluce?, Moravský deník, 15. 8. 1933, s. 1.

157

Moravský přítel lidu (Brno) viz také Večerník Práva lidu •

Dělníci se nesmějí dozvěděti pravdu o sovětském Rusku?, Moravský přítel lidu, 2. 8. 1933, s. 2.

Národní listy (Praha) viz také Večerník Národních listů •

Angličané o hladu v sovětském Rusku, Národní listy, 18. 9. 1933, s. 4.

•

Dopisy z Ruska, Národní listy, 25. 4. 1933, s. 4.

•

Hořká anekdota, Národní listy, 26. 4. 1933, s. 4.

•

Kongres menšin o hladu v Rusku, Národní listy, 20. 9. 1933, s. 2.

•

Tolstojova dcera: „Nemohu mlčet“, Národní listy, 22. 2. 1933, s. 3.

Národní osvobození (Praha) •

Co se u nás stále nechce pochopit, Národní osvobození, 28. 9. 1933, s. 4.

•

Jak sovětské radiové stanice si řekly o odpověď, Národní osvobození, 7. 5. 1933, s. 4.

•

Nová hladová epidemie v Rusku?, Národní osvobození, 21. 7. 1933, s. 4.

Národní politika (Praha) viz MZV – VA I

Národní střed (Praha) viz MZV – VA I

Polední list (Praha) viz také MVZ - VA I •

2 mil. nejzámožnějších kulaků zničila Stalinova kolektivisace, Polední list, 12. 8. 1933, s. 5.

•

Čechoslovák v sovětském pekle, Polední list, 19. 6. 1933, s. 3.

•

Delegace do Ruska, které neviděly 20 milionů lidí, hladem umírajících, Polední list, 25. 7. 1933, s. 3.

•

Lidojedství v sovětském Rusku?, Polední list, 19. 6. 1933, s. 1.

•

Miliony zemědělců v sov. Rusku zmírají hlady, Polední list, 13. 6. 1933, s. 5.

•

Několik milionů lidí zemřelo letos hladem v Rusku?, Polední list, 22. 8. 1933, s. 5.

•

Úplná vzpoura na Ukrajině, Polední list, 15. 8. 1933, s. 2.

•

V sovětech již lidé jedí trávu, Polední list, 15.2. 1933, s. 3.

158

Polední ostravský deník (Ostravský poledník) (Ostrava) •

Celý svět je volán na pomoc hladovícímu Rusku, Polední ostravský deník, 20. 9. 1933, s. 2.

•

Dokumenty o ruském hladu, Polední ostravský deník, 3. 8. 1933, s. 3.

•

Hlad na Ukrajině, Polední ostravský deník, 6. 9. 1933, s. 3.

•

Lidojedství v Rusku, Polední ostravský deník, 19. 7. 1933, s. 2.

•

Největší zločin v dějinách lidstva, Polední ostravský deník, 15. 7. 1933, s. 2.

•

Strašná pohroma ukrajinského obyvatelstva, Polední ostravský deník, 5. 9. 1933, s. 2.

•

Svědectví o strašlivém hladu na Rusi, Polední ostravský deník, 30. 8. 1933, s. 2.

Právo lidu (Praha) viz také Večerník Práva lidu •

Ukrajinští socialisté protestují před celým světem, Právo lidu, 24. 8. 1933, s. 5.

Pražský večerník (Praha) viz MZV – VA I

Reforma (Praha) viz MZV – VA I

Rudé právo (Praha) také viz MZV – VA I •

Čeští dělníci ve SSSR odpovídají na ruské vysílání dra Slavíka, Rudé právo, 21. 4. 1933.

•

Odpověď českých dělníků z Donbasu panu dru Slavíkovi, Rudé právo, 21. 4. 1933.

Svoboda (Brno) •

Milionům lidí hrozí v Rusku - smrt hladem, Svoboda, 22. 8. 1933, s. 1.

•

Stalin vyhlašuje úředně hlad v Rusku, Svoboda, 15. 7. 1933, s. 1.

•

Šestnáctiletý píše z Ukrajiny, Svoboda, 8. 7. 1933, s. 1.

•

Výňatky z dopisu z Ruska: „Kdybyste, maminko, věděla, kolik lidí denně umírá hladem…“, Svoboda, 2. 6. 1933, s. 2.

Večerní České slovo (Praha) také viz MVZ – VA I •

10 milionů obětí hladu?, Večerní České slovo, 14. 7. 1933, s. 1.

•

Je nám už jedno, zda zemřeme hlady, nebo zdali nás zastřelí, Večerní České slovo, 3. 6. 1933, s. 2.

•

Jedí trávu a zdechliny, Večerní České slovo, 8. 6. 1933, s. 1.

159

•

Krvavá hranice zamrzlého Dněstru, Večerní České slovo, 28. 2. 1933, s. 2.

•

Obrana proti smrti hladem, Večerní České slovo, 27. 7. 1933, s. 2.

•

Pošetilý vzdor proti Rusku. Vyškrtávají z mapy šestinu světa, Večerní České slovo, 22. 11. 1933, s. 1.

•

Pražská odpověď na moskevské výklady, Večerní České slovo, 24. 2. 1933, s. 1.

•

Selské vzpoury v Rusku, Večerní České slovo, 2. 11. 1933, s. 2.

•

Sláva navrchu, smrt na dně, Večerní České slovo, 29. 12. 1933, s. 1.

•

Uprostřed hřbitova čekají smrt, Večerní České slovo, 22. 7. 1933, s. 1.

Večerník Národních listů (Praha) •

Bída, hlad a násilnosti v sovět. Rusku jsou výstrahou pro celý svět!, Večerník Národních listů, 14. 1. 1933, s. 4.

•

Co píše dělník, který v SSSR vystřízlivěl z bolševictví a poznal, že „rudý ráj” je „rudým peklem”, Večerník Národních listů, 9. 11. 1933, s. 3.

•

Dva dopisy, které výstižně mluví o tom, jaká je v sovětském Rusku bída, Večerník Národních listů, 6. 2. 1933, s. 3.

•

Komunisté surově ztloukli dělníka, který pověděl pravdu o sovětském Rusku, Večerník Národních listů, 18. 2. 1933, s. 4.

•

Nový dokument bídy a hladu v sovětském Rusku, Večerník Národních listů, 2. 6. 1933, s. 4.

•

Peklo sovětského „ráje“, Večerník Národních listů, 13. 2. 1933, s. 3.

•

Pravda o sovětském Rusku. Mrtví leží na ulicích…, Večerník Národních listů, 10. 11. 1933, s. 1.

•

Ruští spisovatelé a žurnalisté mluví k svědomí světa, Večerník Národních listů, 29. 4. 1933, s. 3.

•

Ukrajinci dosvědčují, že v sovětském Rusku živí se hladoví lidé lidským masem…, Večerník Národních listů, 4. 10. 1933, s. 4.

•

V sovětském Rusku existuje lidojedství, Večerník Národních listů, 9. 8. 1933, s. 1.

Večerník Práva lidu (Praha) •

Boj o obilí a chleba mezi vládou a vesnicí, Večerník Práva lidu, 3. 7. 1933, s. 1.

•

Dvanáctiletý chlapec udává vlastní matku, že odcizila několik hrstí klasů, Večerník práva lidu, 16. 8. 1933, s. 2.

•

Hitlerovy plány s „kolonisací Východu“, Večerník Práva lidu, 21. 4. 1933, s. 1.

160

•

Hladomor v SSSR, Večerník Práva lidu, 17. 8. 1933, s. 1.

•

Kanadská pšenice pro hladovějící Rusko, Večerník Práva lidu, 24. 5. 1933, s. 1.

•

Kraje, které byly obilnicí Ruska, nemají obilí na setí, Večerník Práva lidu, 17. 3 1933, s. 3.

•

Ozbrojená stráž hlídá sovětskou úrodu, Večerník práva lidu, 24. 7. 1933, s.3.

•

Sovětská Ukrajina umírá hladem, Večerník Práva lidu, 22. 6. 1933, s. 3.

•

V Rusku hynou miliony lidí hladem, Večerník Práva lidu, 21. 8. 1933, s. 1.

•

Země, kde život lidský nemá žádné ceny…, Večerník práva lidu, 1. 8. 1933, s. 3.

Venkov (Praha) také viz MVZ – VA I •

Deset milionů lidí zemřelo hladem v Rusku za půl roku, Venkov, 15. 7. 1933, s. 2.

•

Na pomoc hladovícím v Rusku, Venkov, 9. 9. 1933, s. 2.

•

Na Ukrajině vzpoura, Venkov, 15. 8. 1933, s. 5.

•

Ochrana obilí před hladovějícími v sovětském Rusku, Venkov, 7. 7. 1933, s. 5.

•

Sovětská vláda zorganisovala „lehkou kavalerii“ proti kolchozovým „holičům“, Venkov, 1. 8. 1933, s. 4.

•

V sovětském Rusku hrozí bouře z hladu, Venkov, 4. 1. 1933, s. 1.

•

V sovětském Rusku ještě větší hlad na vesnicích než ve městech, Venkov, 22. 7. 1933, s. 2.

České dobové časopisy Nová svoboda (Praha) •

Boj o obilí. In: Nová svoboda, 1933, č. 15, s. 180.

•

Boj s vesnicí. In: Nová svoboda, 1933, č. 9, s. 108.

•

Je v Rusku hlad? In: Nová svoboda, 1933, č. 31, s. 371.

•

Metody železničních a kolchozních komisařů. In: Nová svoboda, 1933, č. 33, s. 395.

•

Obilní hřbitovy, In: Nová svoboda. 1933, č. 36, s. 431.

•

Ochrana státního obilí, In: Nová svoboda. 1933, č. 32, s. 383 - 384.

Přítomnost (Praha) •

Šrom, J. E.: Jak vypadá nesvoboda II. In: Přítomnost, 1933, č. 17, s. 260 - 263.

161

•

Melniková – Papoušková, M.: Spekulace s nouzí. In: Přítomnost, 1932, č. 31, s. 493 - 494.

•

Šrom, J. E.: Závěrečný rok první pětiletky III. In: Přítomnost, 1932, č. 22, s. 344 - 345.

Slovanský přehled (Praha) •

Charvát, Vincenc, USSR (Rozhledy po životě slovanském). In: Slovanský přehled, 1932, č. 7, s. 419 - 421.

•

Charvát, Vincenc: USSR (Rozhledy po životě slovanském). In: Slovanský přehled, 1933, č. 7, s. 199 - 201.

•

Slavík, Jan: Rusko (SSSR) (Rozhledy po životě slovanském). In: Slovanský přehled, 1932, č. 4, s. 228.

•

Slavík, Jan: Rusko (SSSR) (Rozhledy po životě slovanském). In: Slovanský přehled, 1933, č. 7, s. 198.

Sobota (Praha) •

Bolen, Václav: Co dala pětiletka ruskému sedláku. In: Sobota, 1933, č. 13, s. 252 - 255.

•

Slavík, Jan: Sovětské Rusko a nepochopená diskuse o složité věci. In: Sobota, 1932, č. 46, s. 907 - 910.

Svět sovětů (Praha) •

Marné snahy nepřátel. In: Svět sovětů, 1933, č. 9, s. 10 - 11.

•

Protisovětská „hladová“ kampaň. In: Svět sovětů, 1933, č. 9, s. 8 - 9.

Zahraniční politika (Praha) •

Chmelař, Josef: Čtrnácté Shromáždění Společnosti národů. In: Zahraniční politika, 1933, č. 11 - 12, s. 665 - 673.

Ukrajinská dobová periodika Informacijnyj lystok Ukrajins'koji Hromady v ČSR (Praha) (Інформаційний листок Української Громади в ЧСР) •

Hirše kativ! In: Informacyjnyj lystok Ukrajins'koji Hromady v ČSR, 1933, č. 7 - 8, s. 1.

•

Hore peremoženym. In: Informacijnyj lystok Ukrajins'koji Hromady v ČSR, 1933, č. 5 - 6, s. 1 - 2.

•

Protest proty holodovoji polityky moskovskych bolševykiv na Ukrajini. In: Informacyjnyj lystok Ukrajins'koji Hromady v ČSR, 1933, č. 7 - 8, s. 1 - 2.

162

•

Protestacijna i Červonochrestna akcija. In: Informacyjnyj lystok Ukrajins'koji Hromady v ČSR, 1934, č.9 - 10, s. 2.

•

Ukrajinskyj Červonyj chrest. In: Informacyjnyj lystok Ukrajins'koji Hromady v ČSR, 1933, č. 7 - 8, s. 3.

Socijal-demokrat (Соціял-демократ) (Poděbrady) •

Fedenko, Panas: Holodnyj komunizm. In: Socijal-demokrat, 1933, č. 12, s. 7 - 9.

•

Fedenko, Panas: „Pjatyrička“ v upadku. In: Socijal-demokrat, 1932, č. 11, s. 4 - 7.

•

Nova rujina. In: Socijal-demokrat, 1933, č. 13 – 14, s. 1 - 4.

Ukrajins'ke slovo (Українське слово) (Užhorod) •

Do krivavych trahedij na Dnistri. In: Ukrajins'ke slovo, 1. 2. 1933, s. 1.

•

Holod v Ukrajini. In: Ukrajins'ke slovo, 15. 9. 1933, s. 2.

•

Holod z SRSR. In: Ukrajins'ke slovo, 15. 4. 1933, s. 1.

•

Holod i ljudojidstvo na Ukrajini. In: Ukrajins'ke slovo, 1. 9. 1933, s. 4.

•

Holodna Ukrajina. In: Ukrajins'ke slovo, 15. 12. 1933, s. 1.

•

Pro holod na Ukrajini. In: Ukrajins'ke slovo, 21. 6. 1934, s. 1.

•

Ščo dijeťsja na Ukrajini. In: Ukrajins'ke slovo, 25. 1. 1933, s. 2.

•

Trahedija Ukrajins'koji Kubani. In: Ukrajins'ke slovo, 1. 2. 1933, s. 3.

•

V obijmach smerti. In: Ukrajins'ke slovo, 15. 7. 1933, s. 3.

Ukrajins'kyj tyždeň (Український тиждень) (Praha) •

Deň nacionalnoho protestu i žaloby. In: Ukrajins'kyj tyždeň, 1933, č. 47, s. 3 - 4.

•

Komunikat č. 1. In: Ukrajins'kyj tyždeň, 1933, č. 35, s. 1 - 4.

•

Mapa holodu na Ukrajini. In: Ukrajins'kyj tyždeň, 1933, č. 47, s. 5.

•

Sojuz ukrajinskych žurnalistiv i pysmennykiv na čužyni. In: Ukrajins'kyj tyždeň, 1933, č. 45, s. 2.

Současné české časopisy Reflex (Praha) •

Svoboda, David: Zapomenutý ukrajinský holocaust. In: Reflex, 2002, č. 46, s. 42 – 43.

163

Současné ukrajinské (odborné) časopisy Ukrajins'kyj istoryčnyj žurnal (Український історичний журнал) (Kyjiv) •

Kulčyckyj, V. Stanislav; Maksudov, Serhij: Vtraty naseleňa Ukrajiny vid holodu 1933 r. In: Ukrajins'kyj istoryčnyj žurnal, 1991, № 2, s. 3 – 10.

•

Maksudov, Serhij: Demohrafični vtraty naseleňa Ukrajiny v 1930 – 1938 rr. In: Ukrajins'kyj istoričnyj žurnal, 1991, № 1, s. 121 – 127.

•

Vrons'ka, T. V., Ostaško, T. S.: Učasť ukrajins'kych zarubižnych polityčnych ta hromads'kych orhanizacij v akcijach protestu 30-ch rr. XX. st. proty holodomoru v USRR. In: Ukrajins'kyj istoričnyj žurnal, 2003, № 5, s. 65 – 81.

III. Literatura: Dobové publikace •

Bočkovskyj, Olherd Ippolit: Hlad na Ukrajině. Ukrajinský akční výbor, Praha 1933.

•

Błeszyński, Tadeusz: Více pravdy o sovětech. Moravský legionář, Brno 1933.

•

Konrád, Hans: Hlad a rozvrat v Rusku? Svaz bezvěrecké mládeže v ČSR, Praha 1933.

•

Nedvěd, Jan: SSSR. hromadné pohřebiště ruského národa. Praha 1935.

•

Nedvěd, Jan: Místo názvu "Rudý ráj" spíše název "Rudé peklo". Pravda o rudém sovětském ráji. vlastním nákladem, Praha 1933.

•

Slavík, Jan: Po třetí v sovětském Rusku. Svaz národního osvobození, Praha 1932.

•

Zolotarev, I., I.: 33 dopisy z SSSR - steny ničeného národa. vlastním nákladem, Praha 1933.

•

Životko, Arkadij: Sovětské Rusko a Ukrajina: dobytí Ukrajiny Sovětským Ruskem. Pomocný výbor pro hladovějící na Ukrajině, Praha 1933.

Publikace •

Balík, Stanislav; Hloušek, Vít; Holzer, Jan; Šedo, Jakub: Politický systém českých zemí 1848 - 1989. MU MPÚ, Brno 2004.

•

Bojko, Oleksandr; Goněc, Vladimír: Nejnovější dějiny Ukrajiny. Jota, Brno 1997.

•

Bullock, Alan: Hitler a Stalin. Paralelní životopisy. Mustang, Plzeň 1995.

•

Conquest, Robert: The harvest of sorrow. Soviet Collectivization and the TerrorFamine. Arrow Books, London 1988.

164

•

Courtois, Stéphane: Černá kniha komunismu: zločiny, teror, represe. Díl 1. Paseka, Praha 1999.

•

Harna, Josef: Český národní socialismus. In: Malíř, Jiří a kol.: Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí v českých zemích a Československu 1861 – 2004. Díl 1. Období 1861 – 1938. Nakladatelství Doplněk, Brno 2005.

•

Hostička, Vladimír: Volyňští Češi a jejich perzekuce v Sovětském svazu. In: Dufek, Vladimír: Kapitoly z dějin volyňských Čechů. Sborník prací. Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel, Praha 1997, s. 97 - 110.

•

Hrycak, Jaroslav: Narys istoriji Ukrajiny. Formuvanňa modernoji ukrajins'koji naciji XIX–XX stolitťja. Heneza, Kyjiv 2000.

•

Kárník, Zdeněk: České země v éře První republiky (1918 – 1938). Vznik, budování a zlatá léta republiky (1918 – 1929). Díl 1. Libri, Praha 2000.

•

Kubíček, Jaromír: Česká retrospektivní bibliografie. Řada 1, Noviny. Díl 2, Noviny České republiky 1919 - 1945 (CERBI N2). Část 2, Přehledy, rejstříky. Sdružení knihoven ČR: MZK, Brno 2004.

•

Kubíček, Jaromír: Česká retrospektivní bibliografie. Řada 2, Časopisy. Díl 2, Část 1, sv. 2 (L-S), Časopisy České republiky 1919 - 1945 (CERBI C2)., Bibliografie. Sdružení knihoven ČR: MZK, Brno 2006.

•

Kubíček, Jaromír: Česká retrospektivní bibliografie. Řada 2, Časopisy. Díl 2, Část 1, sv. 3 (Š-Ž), Časopisy České republiky 1919 - 1945 (CERBI C2)., Bibliografie. Sdružení knihoven ČR: MZK, Brno 2006.

•

Kuklík, Jan: Československá sociálně demokratická strana dělnická. In: Malíř, Jiří a kol.: Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí v českých zemích a Československu 1861 – 2004. Díl 1. Období 1861 – 1938. Nakladatelství Doplněk, Brno 2005.

•

Kulčyckyj, V. Stanislav: Trahična statystyka holodu. In: Holod 1932 – 1933 rokiv na Ukrajini: očyma istorikiv, movoju dokumentiv. Kyjiv 1990, s. 66 – 85.

•

Kulčyckyj, V. Stanislav: Stalins'kyj teror holodom i joho demohrafični naslidky. In: Holodomor 1932 – 1933 rokiv jak velyčezna trahedija ukrajins'koho narodu. Materialy Vseukrajins'koji naukovoji konferenciji. Kyjiv 2003, s. 19 – 31.

•

Kulčyckyj, V. Stanislav: Heohrafija holodu. In: Holod 1932 – 1933 rokiv v Ukrajini. Naukova Dumka, Kyjiv 2003, s. 509 – 513.

•

Kulčyckyj, S. V.: Versiji sučasnykiv holodu. In: Holod 1932 – 33 rokiv v Ukrajini. Naukova Dumka, Kyjiv 2003, s. 480 – 485.

•

Marek, Pavel: „Buď můj život jedna boží chvála…“ Antonín Cyril Stojan. In: Jan, Libor (ed.): Osobnosti moravských dějin. Matice moravská, Brno 2006.

165

•

Marek, Pavel: Československá živnostensko-obchodnická strana středostavovská. In: Malíř, Jiří a kol.: Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí v českých zemích a Československu 1861 – 2004. Díl 1. Období 1861 – 1938. Nakladatelství Doplněk, Brno 2005.

•

Maročko, I. Vasyl: Henocyd ukrajins'koho narodu (1932 – 1933). In: Holodomory v Ukrajini 1921-1923, 1932-1933, 1946-1947. Zločyny proty narodu. Kyjiv 2000, s. 83 – 151.

•

Rachůnková, Zdeňka: Práce ruské, ukrajinské a běloruské emigrace vydané v Československu 1918-1945. Díl 1, Sv. 1. NK ČR, Praha 1996.

•

Rachůnková, Zdeňka: Práce ruské, ukrajinské a běloruské emigrace vydané v Československu 1918-1945. Díl 1, Sv. 2. NK ČR, Praha 1996.

•

Rachůnková, Zdeňka: Práce ruské, ukrajinské a běloruské emigrace vydané v Československu 1918-1945. Díl 1, Sv. 3. NK ČR, Praha 1996.

•

Sládek, Zdeněk: Československá národní demokracie. In: Malíř, Jiří a kol.: Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí v českých zemích a Československu 1861 – 2004. Díl 1. Období 1861 – 1938. Nakladatelství Doplněk, Brno 2005.

•

Trapl, Miloš: Československá strana lidová. In: Malíř, Jiří a kol.: Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí v českých zemích a Československu 1861 – 2004. Díl 1. Období 1861 – 1938. Nakladatelství Doplněk, Brno 2005.

•

Vaculík, Jaroslav: Češi v cizině 1850 - 1938. Pedagogická fakulta MU, Brno 2007.

•

Vaculík,Jaroslav: Dějiny volyňských Čechů II. (1914 – 1945). Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel, Praha 1998.

•

Vrons'ka, T. V., Ostaško, T. S.: Dijalnisť ukrajins'kych hromads'kych orhanizacij v emihraciji z pryvodu holodu v USRR. In: Holod 1932 – 1933 rokiv v Ukrajini. Naukova Dumka, Kyjiv 2003, s. 766 – 790.

•

Subtelnyj, Orest: Ukrajina. Istorija. Lybiď, Kyjiv 1993.

•

Tucker, C. Robert: Stalin. Revoluce shora 1928 – 1941. Dialog, Litvínov 1995.

•

Veber, Václav a kol.: Ruská a ukrajinská emigrace v ČSR v letech 1918-1945. Karolinum, Praha 1996.

•

Vykoupil, Libor: Národní liga. In: Malíř, Jiří a kol.: Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí v českých zemích a Československu 1861 – 2004. Díl 1. Období 1861 – 1938. Nakladatelství Doplněk, Brno 2005.

•

Vykoupil, Libor: Slovník českých dějin. Julius Zirkus, Brno 2000.

166

IV. Elektronické zdroje (internet): On-line texty •

Kostnická jednota, Seznam encyklopedie, on-line text (http://encyklopedie.seznam.cz/heslo/417238-kostnicka-jednota), staženo dne 21. 8. 2008.

•

Kulčyckyj, V. Stanislav: Skilky nas zahynulo pid holodomoru 1933 roku? In: Dzerkalo tyžňa, 2002, č. 45., on-line text (http://www.zn.kiev.ua/ie/show/420/36833/), staženo dne 25. 10. 2005.

•

Mykola Lemyk, Wikipedia, on-line text (http://en.wikipedia.org/wiki/Mykola_Lemyk), staženo 22. 8. 2008.

•

Před osmdesáti lety mířily do dnešního Kyrgyzstánu stovky Čechoslováků – členů Interhelpa. Český rozhlas 7, on-line text (http://www.radio.cz/cz/clanek/82075), staženo dne 2. 8. 2008.

•

Spolek sv. Rafaela, Obrázek libereckých farností, 2007, č. 10, s. 21, on-line text (http://www.gwo.cz/pravda/pdf/0710v1.pdf), staženo dne 21. 8. 2008.

Obrázky, mapy a fotografie (přílohy) •

An advertisement for Leningrad Torgsin, 1933. on-line obrázek (http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/8/81/Torgsin.jpg), staženo dne 25. 5. 2008.

•

Holodomor Famine map. on-line mapa (http://upload.wikimedia.org/wikipedia/uk/1/17/Holodomor_Famine_map.jpg), staženo dne 22. 5. 2008.

•

Hungersnot 1932 – 1933 in der Ukraine. on-line mapa (http://de.wikipedia.org/wiki/Bild:Hungersnot_ukraine.jpg), staženo dne 22. 5. 2008.

•

Publikaciji u zakordonnych hazetach pro holod v USRR. On-line fotografie (http://www.ukrajinci.hu/holod/holod_foto/holodomor%2025.html) staženo dne 13. 5. 2008.

•

Publikaciji u zakordonnych hazetach pro holod v USRR. On-line fotografie (http://www.ukrajinci.hu/holod/holod_foto/holodomor%2026.html) staženo dne 13. 5. 2008.

•

World recognized. on-line obrázek (http://upload.wikimedia.org/wikipedia/uk/6/6b/World_recognized.png), staženo dne 30. 5. 2008.

167

Přílohy

Příloha č. 1: Oblasti postižené hladem 1932 - 33 (Ukrajina, Kubáň, severní Kavkaz)

Zdroj: Wikipedie (http://upload.wikimedia.org/wikipedia/uk/1/17/Holodomor_Famine_map.jpg)

Příloha č. 2: Oblasti tehdejší Ukrajiny postižené hladem v letech 1932 - 33

Zdroj: Wikipedie (http://de.wikipedia.org/wiki/Bild:Hungersnot_ukraine.jpg)

169

Příloha č. 3: Zprávy o hladomoru v SSSR v zahraničním tisku (USA)

Zdroj: http://www.ukrajinci.hu/holod/holod_foto/holodomor%2025.html

170

Příloha č. 4: Zprávy o hladomoru na Ukrajině v zahraničním tisku (USA)

Zdroj: http://www.ukrajinci.hu/holod/holod_foto/holodomor%2026.html

171

Příloha č. 5: Zpráva Národní rady ukrajinských žen v Praze o hladomoru v USSR

Zdroj: NA, f. UM, inv. č. 183, k. 8. (rok 1932)

172

Příloha č. 6: Informace o hladu na Ukrajině v podkarpatoruských novinách

Zdroj: Ukrajins'ke slovo (Українське слово), 21. 6. 1934

Příloha č. 7: Mapa hladem postižených oblastí v ukr. emigrantském časopise

Zdroj: Ukrajins'kyj tyždeň (Український тиждень), 30. 10. 1933

173

Příloha č. 8: Zprávy o hladomoru na Ukrajině v českých novinách

Zdroj: Národní střed, 16. 7. 1932

Příloha č. 9: Zprávy o hladomoru na Ukrajině v českých novinách

Zdroj: Pražský večerník, 21. 7. 1932

174

Příloha č. 10: Zprávy o hladomoru v SSSR v českých novinách

Zdroj: Večerník Práva lidu, 17. 8. 1933

175

Příloha č. 11: Zprávy o hladomoru na Ukrajině v českých novinách

Zdroj: Moravský přítel lidu, 22. 6. 1933

Příloha č. 12: Zprávy o hladu v sovětském Rusku v českých novinách

Zdroj: Moravský přítel lidu, 22. 8. 1933

176

Příloha č. 13: Zprávy o hladu v sovětském Rusku v českém denním tisku

Zdroj: Polední ostravský deník, 14. 7. 1933

Příloha č. 14: Český denní tisk o lidojedství v Rusku

Zdroj: Národní listy, 24. 7. 1933

177

Příloha č. 15: Zprávy o hladu na Ukrajině v českém denním tisku

Zdroj: Polední ostravský deník, 6. 9. 1933

178

Příloha č. 16: Zprávy o hladu v SSSR v českém denním tisku

Zdroj: Polední list, 13. 6. 1933

179

Příloha č. 17: Český komunistický tisk o hladu v SSSR

Zdroj: Dělnická rovnost, 23. 7. 1933

180

Příloha č. 18: Komunistický tisk se vysmívá zprávám o lidojedství

Zdroj: Dělnická rovnost, 3. 8. 1933

Příloha č. 19: Anekdota v kom. tisku o lidojedství a návštěvě E. Herriota v SSSR

Zdroj: Dělnická rovnost, 2. 9. 1933

181

Příloha č. 20: Vyvracení zpráv o hladu v českém komunistickém časopise

Zdroj: Svět sovětů, září 1933

182

Příloha č. 21: Leták Torgsinu (Leningrad)

Zdroj: Wikipedie (http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/8/81/Torgsin.jpg)

Příloha č. 22: Potravinové lístky

Zdroj: Nedvěd, Jan: Hromadné pohřebiště ruského národa. Praha 1935.

183

Příloha č. 23: Státy, které uznaly hladomor v USSR za genocidu

Zdroj: Wikipedie (http://upload.wikimedia.org/wikipedia/uk/6/6b/World_recognized.png)

184