Ukrajin tí studenti na praïské konzervatofii v období první âeskoslovenské republiky *

Meinungsverschiedenheiten über das Wesen des Barocks und der Klassik

39

Ukrajin‰tí studenti na praÏské konzervatoﬁi v období první âeskoslovenské republiky 1918–1938* Jitka Bajgarová – Josef ·ebesta After 1918, the newly created Czechoslovakian Republic offered a helping hand to many thousands of Ukrainians who had fled their native country, which had been occupied by the Soviet Union. The young Ukrainian intelligentsia studied at Czech secondary schools and universities, in Prague at the Mikhail Drahomanov Pedagogical Institute (1923–1933), and in ¤evnice, near Prague, at a Ukrainian Secondary School. Several dozens of Ukrainian students studied, supported by the Czechoslovakian state, at Prague Conservatoire. Special attention is paid here to the students of composition (including Mykola Kolessa, Hryhory Dyachenko, Zenovy Lysko, Nestor Nyjankivsky and Roman Simovych).

Již ve starších dobách se České království – zvláště pak jeho hlavní město Praha – stávalo cílem Východních Slovanů jak pro svou geografickou polohu uprostřed Evropy, která z něj činila křižovatku obchodních cest, tak pro přítomnost Karlovy univerzity, řadu mezinárodních institucí napojených na velmocenské země i další sociální a kulturní momenty. Nejdůležitějším důvodem však byla relativně vysoká liberálnost vůči kulturním aktivitám národnostních menšin, kterou se ostatně Praha vyznačuje dodnes. Souvislé stopy Ukrajinců odhalujeme v Praze teprve ve druhé polovině 19. století s příchodem profesora kyjevské univerzity Mychajla Drahomanova (1841–1895), zvláště pak jeho přítele Oleksandra Rusova (1847–1915), jenž v Praze roku 1876 vydal básnické dílo Tarase Ševčenka (1814–1861), do té doby v nejúplnější textové verzi.1 V roce 1883 přešel z Vídně do Prahy na lékařskou fakultu české univerzity chemik a fyziolog Ivan Horbačevskyj (1854–1942) a o rok později Ivan Puljuj, který se stal profesorem fyziky a elektrotechniky na německé vysoké technické škole. Půdu pro masivnější vstup ukrajinských studentů do Prahy připravily však teprve dějinné události posledního desetiletí 19. století, kdy se v Praze konaly dvě nadnárodní výstavní akce: v roce 1891 Jubilejní výstava a v roce 1895 výstava Národopisná. Obě přilákaly početné výpravy z Ukrajiny, navíc se v rámci Jubilejní výstavy konal sjezd slovanského pokrokového studentstva, kde vystoupil ukrajinský básník a novinář Ivan Franko (1856–1916) s kritikou tehdejšího vzdělávacího systému. Ohlas, který jeho názory vyvolaly, zapůsobil na dlouhou dobu jako podnět k prohlubování vztahů mezi českými a ukrajinskými studenty. Oficiální statistiky odhalují, jak neuvěřitelně nízké bylo v té době procento dosaženého středního vzdělání na Ukrajině (0,36 % proti 2,77 % u Poláků a 2,28 % u Rusů).2 * Studie představuje rozšířenou verzi referátu, který autoři přednesli na mezinárodní konferenci Hudební vzdělávání v Evropě. Minulost, současnost a budoucnost, pořádané 23.–24. října 2003 na Státní hudební akademii Mykoly Lysenka ve Lvově. Sborník z konference bude vydán v ukrajinštině. 1 ZILYNSKYJ, Bohdan: Ukrajinci v Čechách a na Moravě (1894) 1917–1945 (1994), X-EGEM pro Výbor „Oni byli první“, Praha 1995, s. 8. Tato publikace sleduje velmi pečlivě pohyby Ukrajinců po českých zemích v uvedeném časovém rozmezí a stala se základním podkladem pro obecně historický úvod této studie. Bohdanu Zilynskému děkujeme rovněž za osobní konzultaci k problému. K tomu dále srov. ŠVANKMAJER, Milan – VEBER, Václav – SLÁDEK, Zdeněk – MOULIS, Vladislav: Dějiny Ruska, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 21996, kap. III–IV. 2 ŠVANKMAJER, Milan – VEBER, Václav – SLÁDEK, Zdeněk – MOULIS, Vladislav: Dějiny Ruska, cit. d., s. 284. Údaje jsou odvozeny z prvního a jediného sčítání lidu, které v Rusku proběhlo v r. 1897. © Academia, Praha 2006

Hudební věda 2006, ročník XLIII, číslo 1

40

Jitka Bajgarová – Josef ·ebesta

V roce 1901 vyjádřili ukrajinští studenti svou nespokojenost odchodem ze lvovské univerzity na vysoké školy ve Vídni, Krakově a v Praze, přičemž pražská skupina čítala asi 50 studentů, kteří zde v následujícím roce uspořádali veřejný vzpomínkový večer k poctě Tarase Ševčenka. Nejvýznamnějším pražským představitelem první emigrační vlny se na dlouhá léta stal Olherd Bočkovskyj, jenž si svůj politický vliv dokázal udržet až do 30. let 20. století. Největší emigrantskou vlnu z Ukrajiny do českých zemí však vyvolaly revoluční otřesy v Rusku roku 1918, a i když po uzavření brestlitevského míru musela sovětská vojska Ukrajinu opustit, následné dobytí Kyjeva polskými vojsky v roce 1920 a protiúdery Rudé armády nenechaly nikoho na pochybách, že mír je této oblasti velmi vzdálen. „Ztráty na lidech byly obrovské nejen na vojenském poli. […] Podle sovětských oficiálních statistik zahynulo v letech 1918–1920 celkem na devět miliónů lidí.“3 To všechno byly zásadní důvody, proč ukrajinská inteligence opouštěla rodnou zemi a hledala půdu pro své myšlenky a činy v zahraničí. Nejvhodnější se zdála být – a čas dal těmto pocitům za pravdu – Československá republika, zvláště pak její hlavní město Praha. „Ať už byla pomoc Ukrajincům na území Čech a Moravy poskytnuta kýmkoli a jakkoli, předznamenala pozoruhodným způsobem ještě podstatnější podporu, kterou poskytl příslušníkům tohoto národa po r. 1918 nově vzniklý československý stát.“4 A právě v této době a na těchto základech se počíná odvíjet i historie Ukrajinců na pražské konzervatoři. Cestu ze Lvova na konzervatoř do Prahy prorazil však ještě před 1. světovou válkou ukrajinský skladatel, pianista, hudební pedagog a kritik Vasyl Barvinskyj (1888–1963). Od roku 1903 studoval ve Lvově hru na klavír u Viléma Kurze, který na lvovské konzervatoři vyučoval již od roku 1898. Zřejmě na jeho doporučení odešel pak Barvinskyj do Prahy, kde v letech 1908–1914 jednak pokračoval ve studiu klavíru u někdejšího Kurzova učitele Jakoba Virgila Holfelda, jednak studoval skladbu u Vítězslava Nováka, ale také hudební vědu u Otakara Hostinského, Zdeňka Nejedlého a Karla Steckera na Karlově univerzitě. Po návratu do Lvova v roce 1915 se stal ředitelem lvovské konzervatoře, resp. Vyššího hudebního ústavu Mykoly Lysenka, profesorem klavírní hry tamtéž a zároveň propagátorem české hudby v Haliči. Nadále spolupracoval s českými hudebníky (v letech 1929–1930 krátce působil na Ukrajinském pedagogickém ústavu Mychajla Drahomanova v Praze) a jeho kontakty s pražskou konzervatoří otevřely cestu dalším desítkám studentů z Ukrajiny. Někteří z nich se do Čech dostali v roce 1919 s Ukrajinskou republikánskou kapelou (ve skutečnosti smíšeným pěveckým sborem) řízenou Oleksandrem Košycem, jiné přitáhl vedle konzervatoře i zmíněný Ukrajinský pedagogický ústav M. Drahomanova,5 vyvíjející činnost v Praze v letech 1923–1933, na němž vedle ukrajinských pedagogů (např. Fedir Steško) přednášeli jako hosté i Češi (včetně Zdeňka Nejedlého, Josefa Huttera či Otakara Šína). Po 1. světové válce působil ve funkci rektora pražské konzervatoře nejprve Vítězslav Novák (1920–1922, poté 1927–1928), v jehož mistrovské kompoziční třídě nacházíme první ukrajinská jména; podobně je tomu posléze i ve třídě Josefa 3

Tamtéž, s. 350. ZILYNSKYJ, Bohdan: Ukrajinci v Čechách a na Moravě (1894) 1917–1945 (1994), cit. d., s. 18. 5 Název ústavu je uváděn též jako Ukrajinský vysoký pedagogický institut M. Drahomanova nebo Ukrajinská vysoká škola pedagogická M. Drahomanova. 4

41

Ukrajin‰tí studenti na praÏské konzervatoﬁi

Suka (rektorem v letech 1924–1926, 1933–1935). Důležité je také období rektorátu Josefa Bohuslava Foerstera (1922–1923, 1928–1930) a klavírních pedagogů Karla Hoffmeistera (1923–1924, 1930–1933, 1935–1936, 1937–1938) či Viléma Kurze, který po návratu z Haliče vyučoval od roku 1919 v Brně a v září 1928 se ujal mistrovské klavírní třídy na pražské konzervatoři (rektorem 1936–1937, 1938–1939). Administrativními řediteli konzervatoře byli v meziválečném období František Spilka (1919–1922), Otakar Šín (1922–1925) a dr. Jan Branberger (1925–1939). Vysoká kvalita výuky zajišťovala, že absolventi konzervatoře tvořili nejen základ domácí České filharmonie a orchestru Národního divadla, ale nacházeli uplatnění také v předních symfonických orchestrech celého světa, kde často přebírali i pedagogické funkce.6 Není proto divu, že se Praha stala v meziválečném období cílem studentů z řady sousedních, zejména slovanských zemí. Na základě studia výročních zpráv pražské konzervatoře a dalších dokumentů jsme sestavili následující jmenovitý přehled studentů ukrajinské národnosti, kteří konzervatoř ukončili absolutoriem:7 Tab. 1 školní rok 1921–1922 1922–1923 1923–1924

1924–1925

1925–1926 1926–1927

1927–1928

1928–1929 1929–1930

6

jméno absolventa Orest RUSNAK žádný ukrajinský absolvent Nina ĎAČENKO Platonida ŠČUROVSKA Dmytro UHRYŇUK Hryhorij ĎAČENKO Mychajlo ROŠČACHIVSKYJ Luka SYČ Ivanna IVANYCKA Nina ĎAČENKO Dmytro LEVYTSKYJ8 Vasyl TRUCHLYJ Zenovij LYSKO Mykola KOLESSA Nestor NYŽANKIVSKYJ Ivan PTYCJA Roman SAVYCKYJ Vira BEREZOVSKA Zenovij LYSKO Hryhorij ĎAČENKO Mykola KOLESSA Bohdan PJURKO

obor zpěv

pedagog nezjištěn

sólový zpěv sborový zpěv klarinet kompozice kompozice kompozice operní zpěv sborový zpěv zpěv housle – mistrovská třída kompozice kompozice kompozice – mistrovská třída zpěv klavír klavír kompozice – mistrovská třída kompozice – mistrovská třída dirigování kompozice

nezjištěn (Metod Doležil) Artur Holas Karel Boleslav Jirák Otakar Šín Otakar Šín nezjištěn (Metod Doležil) nezjištěn nezjištěn (K. B. Jirák, V. Kaprál) Otakar Šín Vítězslav Novák Egon Fuchs Jan Heřman Ludmila Urbanová Josef Suk Josef Suk Pavel Dědeček Jaroslav Křička

Výroční zpráva Státní konzervatoře hudby v Praze za školní rok 1927–1928 například v článku Antonína HODERMENTA Přehled působnosti absolventů z let 1918–1927 v cizině uvádí (s. 28–29) soupis zemí, v nichž našli absolventi pražské konzervatoře angažmá. Tento soupis zahrnuje doslova všechny kontinenty s výjimkou Austrálie. 7 Jazyková poznámka: Ukrajinská jména přepisujeme do češtiny podle platných pravidel, přestože v dobové literatuře (výroční zprávy konzervatoře, novinové recenze aj.) se často používají počeštěné tvary, mnohdy ovlivněné běžnějším přepisem z ruštiny (např. Nyžankovskij místo Nyžankivskyj, Prichoďko místo Prychoďko, Michail místo Mychajlo, Nikolaj, event. Mikuláš místo Mykola, Řehoř, Grigorij místo Hryhorij, Dmitro, Dmitrij, Dimitrij místo Dmytro, Stefanie Náhorná místo Stefanija Nahirna apod.). 8 Psán též počeštěně Dmitro Levický apod., od r. 1929/30 působil pedagogicky na pražské konzervatoři, nejprve jako zástupce Aloise Kadeřábka, posléze jako vedlejší učitel. Do roku 1932/33 byl též lektorem na Ukrajinském pedagogickém ústavu M. Drahomanova.

42


Tab. 1 – pokračování školní rok 1930–1931 1931–1932 1932–1933

1933–1934

1934–1935 1935–1936 1936–1937 1937–1938

jméno absolventa Mykola KOLESSA Stefanija NAHIRNA (Náhorná) Roman SAVYCKYJ Stefanija LISOVSKA Taras POLJANEC Roman SIMOVYČ Roman SIMOVYČ Dezyderij ZADOR

žádný ukrajinský absolvent Markijan LEPKYJ Roman SIMOVYČ Jevhen CEHELSKYJ Andrij PRYCHOĎKO žádný ukrajinský absolvent

obor kompozice – mistrovská třída sólový zpěv klavír – mistrovská třída kompozice housle kompozice klavír sborový zpěv varhany klavír

pedagog Vítězslav Novák Alois Kadeřábek Vilém Kurz Otakar Šín Rudolf Reissig Otakar Šín Růžena Kurzová Adolf Cmíral Bedřich Wiedermann Růžena Kurzová

housle kompozice – mistrovská třída housle klavír

Rudolf Reissig Vítězslav Novák Jindřich Feld Josef Procházka

Z hlediska počtu posluchačů ukrajinské národnosti byl zvláště pozoruhodný školní rok 1927/28, kdy v různých třídách konzervatoře studovalo celkem 13 studentů: Tab. 2 jméno studenta Vira BEREZOVSKA Hryhorij ĎAČENKO Prokip KOHAK Mykola KOLESSA Mykola KAVACJUK Zenovij LYSKO Stefanija NAHIRNA Nestor NYŽANKIVSKYJ Mychajlo PALIJ Bohdan PJURKO Taras POLJANEC Ivan PTYCJA Roman SAVYCKYJ

obor klavír kompozice – mistrovská třída klavír kompozice housle kompozice – mistrovská třída zpěv kompozice – mistrovská třída zpěv kompozice housle zpěv klavír

ročník 5. 1. 5. 4. 1. 1. 2. 4. 2. 2. 2. 5. 7.

jméno učitele Ludmila Urbanová Josef Suk Ludmila Urbanová Otakar Šín Jindřich Bastař Josef Suk Alois Kadeřábek Vítězslav Novák Alois Kadeřábek Jaroslav Křička Rudolf Reissig Egon Fuchs Jan Heřman

Úplný seznam všech studentů ukrajinské národnosti nepředkládáme ze dvou důvodů: 1. výroční zprávy konzervatoře v Praze neuvádějí přehledy studentů vždy v úplnosti (na rozdíl od absolventů), 2. od školního roku 1933/34 se v přehledech jmen i ve statistikách počtu studentů přestává samostatně uvádět ukrajinská národnost a slučuje se s národností ruskou. Statisticky byl zjišťován počet studentů podle národnosti od školního roku 1925/26. Z uveřejněných přehledů vyplývá, že ve školním roce 1925/26 studovalo na pražské konzervatoři 10 studentů ukrajinské národnosti, v roce 1926/27 rovněž 10 Ukrajinců, v roce 1927/28 jedenáct, 1928/29 devět, 1929/30 také devět (ukrajinská a rusínská dohromady), 1930/31 opět jedenáct (ukrajinská a rusínská dohromady), 1931/32 deset (pouze ukrajinská), 1932/33 sedm (pouze ukrajinská). Od následujícího školního roku se udává ukrajinská národnost dohromady s ruskou: 1933/34 devět, 1934/35 osm, 1935/36


43

sedm, 1936/37 čtyři; ve školním roce 1937/38 je zaznamenána již pouze ruská národnost v počtu tří. Ne všichni z těchto studentů však konzervatoř dokončili, řada studentů navštěvovala pouze jeden nebo více let výuky u vybraného učitele.9 V další části se budeme podrobněji zabývat studenty, resp. absolventy oboru kompozice. Tab. 3 jméno absolventa Hryhorij ĎAČENKO Zenovij LYSKO Mykola KOLESSA Nestor NYŽANKIVSKIJ Bohdan PJURKO Stefanija LISOVSKA Roman SIMOVYČ

rok absolutoria 1925 1930 mistrovská třída 1927 1929 mistrovská třída 1927 1931 mistrovská třída 1928 mistrovská třída 1930 1933 1933

jméno učitele K. B. Jirák Josef Suk K. B. Jirák Josef Suk Otakar Šín Vítězslav Novák Vítězslav Novák Jaroslav Křička Otakar Šín Otakar Šín

1936 mistrovská třída

Vítězslav Novák

absolventská skladba Dumka pro hoboj a malý orch. (klavír), op. 2 Smyčcový kvartet. op. 4 Smyčcový kvartet Orchestrální suita10 Variace pro orchestr Klavírní trio e moll Allegro pro smyčcový orchestr Klavírní kvartet c moll Chustyna, balada na slova Tarase Ševčenka pro alt a komorní orchestr Ouvertura pro velký orchestr

Z dochovaných dokumentů, uložených v archivu Pražské konzervatoře v Pálffyho paláci, známe další jména studentů či zájemců o studium kompozice: Meletij Hnidyj (psán též Hnidey), tehdy ukrajinský nadporučík v Německém Jablonné (dnes Jablonné v Podještědí), žádal 30. srpna 1921 o připuštění k přijímací zkoušce na kompoziční oddělení, poté co byl již v předchozím roce mimořádným studentem zpěvu, 12. května 1922 se omlouvá z mezerovité účasti na výuce pro nedostatek studijního volna a dislokaci svého útvaru ve vojenském táboře v Josefově (další doklady nejsou k dispozici).11 O povolení složit přijímací zkoušku do 1. ročníku oboru kompozice žádal 10. září 1921 další ukrajinský nadporučík z Josefova Zachar Serdjuk. K některým studentům skladby jsme v Archivu hlavního města Prahy nalezli ročníkové protokoly, zřejmě interní podklady pro vysvědčení, jež obsahují nejrůznější cenné údaje, včetně data a místa narození studenta, typu studia (řádné – mimořádné), adresy (většinou rodičů), případně finanční podpory udělované československým státem, poznámek z konferencí profesorského sboru, data ukončení studia a samozřejmě výčtu studovaných oborů a učitelů i hodnocení prospěchu.12 Hryhorij (též Grigorij, Hryć) Ďačenko je ve spisech pražské konzervatoře veden převážně s českou podobou křestního jména, tedy jako Řehoř. V žádosti o přijetí na pražskou konzervatoř projevil původně přání studovat u Josefa Bohuslava Foerstera. Osobní spisy dokládají, že ve školním roce 1923/24 studoval v 1. ročníku 9 Bohdan Zilynskyj zná jména dalších studentů pražské konzervatoře, která se však ve výročních zprávách školy nevyskytují: Volodymyr CISYK, Pavlo MACENKO, Naděžda BILEŇKA, Darja HERASYMOVYČ, Halyna IVASJUK, Taťana MAZEPA, Roman MYROVYČ a Borys LEVYTSKYJ. 10 Tiskem vyšla pod názvem Ukrajinská suita, mj. v edici Muzyčna Ukrajina, Kyjev 1976. 11 S Hnidým se náhodně setkáváme při Ukrajinské hromadě 2. 5. 1936, kdy měl dirigovat Ukrajinský akademický sbor. Srov. Myron ČEREPANYN: Muzyčna kultura Halyčyni, Vydavnyctvo Veža, Kyjev 1997, s. 308. 12 Archiv hlavního města Prahy, Archivní 6, 149 00 Praha, fond Konzervatoř hudby v Praze.

44


na pěveckém oddělení u prof. Egona Fuchse jako mimořádný student. V hodnotitelském archu je hodnocen pouze zpěv za 1. pololetí, a to známkou 3. V poznámce je uvedeno „Propouští se. Konference 28. 1. 1924“. Hodnotitelský arch z 2. ročníku (1922/23) dokládá, že Ďačenko již od předchozího školního roku (tj. 1921/22) stu-

Skupina studentů na dvoře konzervatoře (tehdy) v Emauzích roku 1928. Uprostřed prof. Otakar Šín, stojící zleva Alexander Moyzes, Rudolf Lerich, Jiří Srnka, Mykola Kolessa, Jan Erml, Robert Brock, Dalibor Vačkář (sedící), Goldfluss ad. Foto z archivu M. Kolessy. Autoři děkují panu Mykolu Kolessovi, archivu Pražské konzervatoře a Archivu hlavního města Prahy za laskavé svolení k otištění obrazových dokumentů


45

doval jako řádný student na odd. kompozičním, a to u prof. K. B. Jiráka. Jako datum a místo narození je uvedeno „7. 2. (25. 1.) 1896, Bovkun, Taraščanský okres na Kyjivščyni“ (tj. v bývalé Kyjevské gubernii). Platil školné a poštovní adresa zněla „Atanasij Ďačenko, sedlák, Bovkun.“ Ve 2.–4. ročníku studoval harmonii, kontrapunkt a skladbu u Karla Boleslava Jiráka, nauku o nástrojích a dějiny hudby u Jaroslava Krupky, hru z partitur u Adolfa Cmírala a ve 4. roč. u Jiráka, zpěv u Egona Fuchse, obligátní klavír u Jarmily Dobešové a Jarmily Drahošové, formy, rozbor a instrumentaci u Jaroslava Křičky, řízení sboru u Metoda Doležila a estetiku hudby u Václava Štěpána. V rubrice „Školné“ je v hodnotitelském archu ze 3. ročníku (1923/24) poznamenáno „Výn. 125356-V-23 z 12 / XII. 23 osvobozen“. Osvobozen od školného byl patrně i v následujícím školním roce 1924/25, kdy poznámka „Platí školné“ je přeškrtnuta. Ze 3. do 4. ročníku postoupil Ďačenko s prospěchem dobrým (3). Ve 4. ročníku studoval vesměs průměrně (3), z čehož je v poznámce nemilosrdně vyvozeno „Dle usnesení poradního sboru ze dne 28. V. 1925 nepovoluje se pokračování ve studiu, poněvadž místa jsou obsazena a výsledek studia jeho nevykazuje obzvláštního talentu“. Přesto 27. 6. 1925 získal Řehoř Ďačenko absolutorium pražské konzervatoře. V r. 1926 složil zkoušku ze sborového zpěvu a 1930 absolvoval mistrovskou třídu u Josefa Suka Smyčcovým kvartetem, který provedlo Ondříčkovo kvarteto. Zenovij (též Zinovij) Lysko studoval jednak hudební vědu na Karlově univerzitě, jednak v letech 1925–1927 ve 3. a 4. ročníku v oddělení kompozičním (resp. odd. pro skladbu a dirigování) na konzervatoři, zároveň studoval (u Fedira Jakymenka) a poté i vyučoval na Ukrajinském pedagogickém ústavu M. Drahomanova. Podle dochovaných podkladů se narodil 11. 11. 189513 v Rakobutech (Halič) a byl řádným studentem konzervatoře, poštovní adresa zněla Radotín č. 83 (u Prahy). V uvedených letech zde studoval kontrapunkt a skladbu u Václava Kaprála a zejména u Karla Boleslava Jiráka, u něhož navštěvoval též obor instrumentace a hra z partitur; formy a rozbor, jakož i hru z partitur studoval ve 3. ročníku u Jaroslava Křičky, dále obligátní klavír u Jana Heřmana, dějiny hudby u Jaroslava Krupky, řízení sboru u Pavla Dědečka, řízení orchestru u Otakara Ostrčila a estetiku hudby u Václava Štěpána. Absolvoval 28. 6. 1927. Z poznámek se dozvídáme, že ve 3. ročníku studia skladby bylo „dle usnesení konference profesorského sboru ze dne 26. III. 1926 povoleno mu navštěvovati teor. dirigování ve II. ročníku“ a že ve 4. ročníku nechodil do hodin sborového zpěvu u Pavla Dědečka, a nebyl tudíž hodnocen. Studoval s prospěchem převážně chvalitebným nebo výborným. V letech 1927–1929 dále vystudoval mistrovskou školu u Josefa Suka. Na Večeru školy kompoziční 1. 6. 1929 v sále Mozartea v Jungmannově ulici byl proveden jeho absolventský Smyčcový kvartet, o němž Karel Hába napsal: „Z mistrovské třídy J. Suka debutoval Zenovij Lysko „Smyčcovým kvartetem“. Lysko je pozorným a bystrým žákem svého učitele; učí se na svém vzoru, ale ve výrazu hledá poctivě cestičku k uplatnění vlastního invenčního fondu. Svědčí o tom hlavně pěkné, dlouhodeché a přirozeně náladové variace druhé věty až na ukvapený závěr. Hrálo oddaně a s porozuměním Ondříčkovo kvarteto. Návštěva byla průměrná, úspěch povzbuzující.“14 13 14

Podle Pazdírkova hudebního slovníku naučného II, sv. 2, s. 72, se narodil 10. 11. 1895. Československá republika 4. 6. 1929.

46


Skupina dobrovolných studentů prof. Aloise Háby roku 1928. Zleva 1. Mykola Kolessa, 3. Alois Hába, 4. Karel Ančerl, 7. Karel Hába, 9. Jiří Srnka. Foto z archivu M. Kolessy

Mykola Kolessa, nejvýznamnější ukrajinský absolvent, přišel do Prahy v roce 1924 původně s cílem studovat na Ukrajinském pedagogickém ústavu M. Drahomanova. Tam se mu také dostalo prvních lekcí v dirigování od prof. Platonidy Ščurovské-Rosinovyč, asistentky dirigenta Oleksandra Košyce a absolventky pražské konzervatoře. Brzy však na radu Otakara Šína požádal o přijetí na konzervatoř a byl na podzim 1925 zapsán hned do 2. ročníku. V archivu konzervatoře se dochovaly hodnotitelské archy z 2.–4. ročníku, tj. z let 1925–1928, kdy jako řádný student studoval v oddělení pro skladbu a dirigování právě u prof. Otakara Šína. Ve 2. a 3. ročníku je jeho křestní jméno psáno počeštěně Mikuláš Jaroslav, narozen 1. 1. 1904 v Samboru v Haliči, na poštovní adrese je uveden „Fillaret Kolessa, prof. gymn., Lvov, Golomba 7“. V této době studoval Kolessa mj. harmonii, kontrapunkt a skladbu u Otakara Šína, formy a rozbor u Václava Kaprála, teorii dirigování a sborový zpěv u Metoda Doležila, hru z partitur a instrumentaci u Jaroslava Křičky, obligátní klavír u Jana Heřmana a Heleny Jonášové, dějiny hudby u Jaroslava Krupky, řízení sboru u Pavla Dědečka a řízení orchestru u Otakara Ostrčila, ale také hru na bicí nástroje zpočátku s prospěchem pouze dobrým (3) u Otakara Šourka, či estetiku hudby u Václava Štěpána. Celkový prospěch byl většinou výborný nebo chvalitebný. Dále se dochoval jeho hodnotitelský arch z 5. ročníku, kdy studoval ve školním roce 1929/30 pouze dirigování u prof. Pavla Dědečka (hodnocení pouze za 2. pololetí známkou 1). Kolem roku 1928 navštěvoval také dobrovolný kurs čtvrttónové hudby u Aloise Háby. V témže roce se s orchestrem konzervatoře


47

zúčastnil zájezdu do Brna (2.–9. června) na Jubilejní výstavu soudobé kultury, kde s dalšími spolužáky hrál na bicí nástroje.15 Zároveň poslouchal přednášky z hudební vědy na Karlově univerzitě (1924–1928) a zvláště si cenil Zdeňka Nejedlého.16 Kolessovy školní skladby byly veřejně provozovány na Večerech školy kompoziční v sále konzervatoře (Mozarteum v Jungmannově ulici): 25. 5. 1928 Maličkosti (ukraj. Dribnyčky) pro klavír a 1. 6. 1929 Passacaglia, scherzo a fuga pro klavír. Poslední skladbu hodnotil v denním tisku Karel Hába následovně: „Z mistrovského oddělení V. Nováka vzbudili sympatickou pozornost M. Kolessa a Jiří Srnka. M. Kolessy ,Passacaglia, Scherzo a Fuga‘ pro klavír svědčí o značně vyvinuté komposiční technice, zrajícím smyslu pro formu a plynnost výrazu pod dobrým vedením a vlivem učitele. Je zatím šťasten v solidním středním výrazu bez většího vypjetí fantasie. Hrál zdatně a s porozuměním Jan Erml.“17 Vysoké hodnocení přinesla i recenze Českého slova: „Komposiční večer žáků pražské konservatoře

Mykola Kolessa jdoucí kolem Obecního domu v Praze roku 1930. Foto z archivu M. Kolessy

15

Výroční zpráva Státní konzervatoře v Praze za školní rok 1927/28, Praha 1928, s. 22. Srov. jeho osobní vzpomínky v rozhovoru s Natalií Samotos-Beirle Mykola Kolessa, dosud žijící žák Vítězslava Nováka, in: Opus musicum 36, č. 2, 2004, s. 27–31. 17 Československá republika 4. 6. 1929. Na témže koncertě vystoupil jako klavírista Roman Savickyj v provedení Srnkovy Suity pro housle a klavír. 16

48


z mistrovské školy Vít. Nováka a Josefa Suka dával příležitost poznati skladatelský dorost. Jednotliví autoři (Jos. Bartoš, Mykola Kolessa, Jiří Srnka a Zenovij Lysko) odnášejí si výborné školení technické, avšak sotva který z nich míří nad tuto úroveň. Nejvýše hodnotil bych Mykolu Kolessu, jehož Passacaglia, Scherzo a Fuga pro klavír svědčila o vynikajícím smyslu pro zvukovou a stavebnou stránku díla. Dobře zněl i smyčcový kvartet Zinovije Lyska, avšak přímé vlivy učitelovy vystupovaly příliš patrně.“18 Na Večeru kompozičním školy mistrovské 30. 5. 1930 byl přednesen Kolessův Klavírní kvartet (v interpretaci Ondříčkova kvarteta) a posouzen takto: „Další skladbou byl klavírní kvartet, jehož autorem je Mykola Kolessa. Rovněž u něho máme co činiti s poměrně vyspělým již technickým uměním, jež dovede s jistotou vést hudební proud k několika vrcholům a jež dovede i nástrojově stylisovat své myšlenky přiléhavě, třebaže ne vždy s dostatečným zřením na intimitu komorního ensemblu. Charakteristický motivek se zvětšenou kvartou, původu přesně lidového či Novákovsky slovenského, dodává skladbě myšlenkové zcelenosti.“19 V další recenzi se uvádí, že „nejpřesvědčivějšího úspěchu dobyl Nykola [sic] Kolessa svým klavírním kvartetem d-moll. Jeho vynalézavost hraničí již na rafinovanost, ale jeho práce je zároveň posvěcena vášní, svědčící o bohaté citové zkušenosti.“20 Česká hudba zaznamenala: „Nejslibněji se projevuje Ukrajinec Mykola Kolessa, o jehož klavírní suitě jsme zde loni psali. Tentokrát přinesl klavírní kvartet d-moll, málo sice komorní ve zvuku (po prvé tu řeší komorní ensemble), ale temperamentní v podání a vyvážený v třívěté výstavbě kvarteta.“21 V roce 1931 absolvoval mistrovskou třídu u Vítězslava Nováka, který o něm v diplomovém posudku napsal: „Mykola Kolessa – jest v každém svém hudebním projevu lyrikem. Ať v písni či klavírní svitě, ať v klavírním kvartetu nebo v orchestrálních variacích – vždy ozývá se v jeho tvorbě především melodie. Její kořeny tkvějí v lidové písni ukrajinské. Proto jest jeho hudební mluva vždy bezprostřední, nehledaná, jakkoli se naprosto nevyhýbá stylu polyfonnímu. Dle všeho zdál by se pan Kolessa předurčeným pro skladbu vokální, ač právě v ní dosud poměrně nejméně pracoval. Lze právem očekávati, že se jeho nadání v hudebním prostředí ukrajinském náležitě uplatní.“22 Kolessovu absolventskou skladbu v Novákově mistrovské třídě Variace pro orchestr do svého programu v červnu 1931 zařadila Česká filharmonie s dirigentem Františkem Stupkou. Ohlasy u hudební kritiky byly většinou pozitivní.23 V dalším Kolessově vývoji se potvrdil velký kompoziční a interpretační talent.

18

České slovo 11. 6. 1929, -la. Venkov 3. 6. 1930, jbk. Demokratický střed 6. 6. 1930, Mš. 21 Česká hudba, Kutná Hora, 25. 6. 1930. 22 KUBÁŇ, Josef: Vítězslav Novák a pražská konservatoř, in: Národní umělec Vítězslav Novák. Studie a vzpomínky k 100. výročí narození, red. K. Padrta a B. Štědroň, Jihočeské muzeum, České Budějovice 1972, s. 196. 23 České slovo 25. 6. 1931 (-la): „Kolessa, známý již z jiných děl, je muzikální talent; jeho poslední skladba má však na autorovo mládí příliš hladký průběh, starobylou fakturu a usedlost, z níž těžko lze usuzovati na další skladatelský vývoj.“ Další drobnou zmínku k téže skladbě přineslo Právo lidu 30. 6. 1931 (autor SH): „Kolessovy Variace hlásí se ke stylu Novákovu a upoutávají pěknou prací harmonicko polyfonickou a efektním závěrem.“ (opis strojem v knize výstřižků z denního tisku ve fondu konzervatoře v Archivu hl. m. Prahy). Dále též Československá republika 26. 6. 1931 (K. Hába): „Mistrovská škola V. Nováka měla dva absolventy, M. Kolessu a Fr. Pollaka. M. Kolessa, Litevec[!], ve ‚Variacích‘ pro orchestr prozrazuje zatím slabší invenční schopnost, závislou harmonicky i v melodice a instrumentaci na pedagogické individualitě učitele. Variace mají účinný půvab náladový a dobré formální řešení.“; Národní po19

20


49

Roman Simovyč patřil k vynikajícím studentům a na konzervatoř přišel již jako absolvent vysoké technické školy (ing.). Jako datum a místo narození je na hodnotitelských arších uvedeno „28. 2. 1901 Sviatyně (Polsko)“, resp. východní Halič. Ve školním roce 1930/31 byl přijat (po předchozím studiu na konzervatoři v Krakově) do 1. ročníku klavírního oddělení k prof. Růženě Kurzové jako řádný student. Jeho technická vyspělost však byla ohodnocena na 4. ročník, proto v následujícím školním roce 1931/32 byl již zapsán do 5. ročníku klavírní třídy, opět u prof. Kurzové. Prospěch v obou těchto ročnících byl chvalitebný (2), v následujícím 6. a 7. ročníku 1932–1934 výborný (1). V 6. a 7. roč. navštěvoval též obor komorní hra u Karla Procházky, profesora Státní hudební a dramatické konzervatoře v Brně a člena Ševčíkova kvarteta, klavírní doprovod u Rudolfa Reissiga a teorii pedagogiky u Albína Šímy. Studium klavíru absolvoval 23. 6. 1934 a při závěrečné zkoušce přednesl skladby Chopinovy a Skrjabinovy s výsledkem chvalitebným. Zároveň studoval od školního roku 1928/29 v oddělení pro skladbu a dirigování u prof. O. Šína, dochovány jsou hodnotitelské archy z 2.–5. ročníku. Tehdy studoval mj. harmonii, skladbu, kontrapunkt, formy a rozbor, ale i hru z partitur u O. Šína (podle přehledu ve výroční zprávě za rok 1930/31 též u Rudolfa Karla), hru generálbasu na klavíru a hru continua, ale i hru z partitur u Ervína Schulhoffa, dirigování u klavíru, sborový zpěv a přípravu řízení sboru u M. Doležila, obligátní klavír u J. Heřmana, nauku o nástrojích u K. B. Jiráka, tympány u O. Šourka, instrumentaci obecně u J. Křičky, ale také instrumentaci vojenské dechové hudby u Antonína Modra. Jeho zájem o širší umělecké souvislosti se projevil nejen ve studiu estetiky hudby, ale také estetiky se zřetelem k herectví (u režiséra Ferdinanda Pujmana), dějin výtvarného umění či teorie pravoslavného církevního zpěvu. Jako absolvent hudební konzervatoře v Krakově nemusel navštěvovat přednášky z dějin hudby, složí-li z nich zkoušku (u Jana Branbergera). Soubornou zkoušku vykonal podle zápisu 27. 1. 1933 a prokázal v ní na výbornou nejen znalosti světové hudby (hudba truvérů, Orlanda di Lasso a Richarda Wagnera), ale dokázal i hovořit o Bedřichu Smetanovi a jeho operní reformě či o císaři Karlu IV. a jeho zásluhách o českou hudbu. Vzhledem k tomu, že se Simovyč posléze vrátil na Ukrajinu, lze si představit, že tam mohl mj. šířit povědomí i o historii české hudby. Na Večeru školy střední 25. 5. 1932 se v sále konzervatoře hrála Simovyčova Sonata gis moll pro klavír (snad v autorově přednesu). Studium kompozice absolvoval 28. 6. 1933, pokračoval však v mistrovské třídě u V. Nováka, kterou ukončil v r. 1936 Ouverturou pro velký orchestr. Novák v diplomovém posudku ocenil, že Simovyč „pracoval s pěkným zdarem v drobných skladbách klavírních, komorní i orchestrální hudbě. Věnoval velkou péči technické stránce těchto prací, z nichž často zaznívá lyrická nota jeho rodné země. Jeho vážný názor na umění opravňuje k naději, že bude také dobrým učitelem skladby i hry na klavír, který výborně ovládá.“24 Ke studijním letům Nestora Nyžankivského (1893–1940), Bohdana Pjurka (1906–1953) a Stefanije Lisovské se ve fondu konzervatoře nedochovaly podklady. Vítězslav Novák ve svém diplomovém posudku napsal o Nyžankivském, že „pralitika 4. 7. 1931: „Vnitřně nejucelenější projevily [se] Mykoly Kolessy, Novákova žáka, Variace pro orchestr, obratně a v národním duchu ukrajinské hudby psané.“ 24 KUBÁŇ, Josef: Vítězslav Novák a pražská konservatoř, in: Národní umělec Vítězslav Novák. Studie a vzpomínky k 100. výročí narození, cit. d., s. 197.

50


coval svědomitě, nakolik mu trvalá jeho choroba dovolovala, o svém zdokonalení. Nejjistějším cítil se ve skladbě klavírní, čehož důkazem jsou jeho Variace na ukrajinskou píseň. Rovněž klavírní trio s tematikou v duchu národním jest psáno v ryzím komorním slohu a velmi pěkně zní. Potěšitelný pokrok v technice orchestrální vykazuje letos napsaná Polonéza. Jest si přáti, aby mu zdravotní stav umožnil intenzívněji pracovati, protože jeho nadání je nesporné.“25 Jeho Klavírní trio e moll je z hlediska žánru v ukrajinské hudbě vysoce ceněno, uznání si získala i jeho Maličká suita (Maleňka sjujita) pro klavír, která byla provedena na koncertě zahraničních studentů 13. ledna 1931 v sále Mozartea v rámci oslav 60. narozenin Vítězslava Nováka.26 Na přelomu 20. a 30. let byli mladí ukrajinští skladatelé v Praze konfrontováni s mnoha hudebními kulturami, včetně české a slovenské. Právě v této době na konzervatoři studovali mj. Iša Krejčí, Václav Trojan, Alexander Moyzes, Jiří Srnka, Eugen Suchoň, Ján Cikker či Vítězslava Kaprálová (u V. Nováka), ale také Slavko Osterc či Miloslav Kabeláč (u K. B. Jiráka), Predrag Milošević, Ljubica Marić, Klement Slavický, Jaroslav Ježek (u J. Suka) aj. To s sebou vedle vlivu učitelů přinášelo jistě vzájemné inspirativní „potýkání se“, které usnadňovalo i nalézání vlastní cesty. Sláva Vorlová vzpomíná na studijní léta u Vítězslava Nováka ještě v době 1. světové války, když ji nabádal: „Každý umělec má pro svou vlast a národ udělat víc než pro sebe sama, má-li mít jeho tvorba své opodstatnění a platnost, milá slečno Johnová! A tohle moje kredo si můžete zapsat za uši!“27 Lze předpokládat – a je to i doloženo –, že tímtéž krédem se Novák řídil i v době, kterou zkoumáme, a své ukrajinské studenty vedl k hledání vlastních kořenů v hudebnosti jejich země. Otevřeni těmto inspiracím byli ovšem i další učitelé skladby – jak Josef Bohuslav Foerster či Josef Suk, tak i Karel Boleslav Jirák. Jednotlivé výroční zprávy Státní konzervatoře v Praze přinášejí údaje nejen o ukrajinské komunitě, nýbrž i o studentech ze Srbska, Slovinska, Chorvatska, Bulharska, Rumunska, Polska, Litvy, Francie, Švédska, Izraele, Ameriky, a podle momentálního stavu i z jiných zemí světa. Tyto národnostní komunity se v průběhu studijního procesu často zajímavým a nepřehlédnutelným způsobem prezentovaly i veřejně – například účastí na „slohových večerech“, které konzervatoř pro tyto účely začala pravidelně pořádat již od roku 1927. Tak se například dozvídáme (vedle večerů staré hudby či koncertů věnovaných určitým osobnostem) o „Večeru současné hudby jihoslovanské“ (5. listopadu 1927), „Večeru současné hudby francouzské“ (mj. 26. listopadu 1927), „Večeru současné hudby anglické“ (12. prosince 1927), „Večeru současné hudby italské“ (11. února 1928), „Večeru ruské hudby současné“ (3. března 1928), „Večeru hudby bulharské“ (24. března 1928), „Večeru lotyšské hudby“ (17. listopadu 1928), „I. Večeru rumunské hudby“ (11. prosince 1928), „II. Večeru rumunské hudby“ (13. prosince 1928), „Večeru švédské hudby“ (17. března 1931), „Večeru norské a dánské hudby“ (16. prosince 1931), „Večeru 25

Tamtéž, s. 195–196. Národní osvobození ze 17. 1. 1931 (autor P. B.) o ní píše: „Nestora Nyžankovskiho Maličká suita je sice sympatická snahou o nový výraz, ale nesplňuje slibů, daných literárními názvy jednotlivých vět.“ Podobně kritická je i recenze v Národních listech 20. 1. 1931 (autor vb.): „Klavírní ‚Maličká suita‘ Ukrajince dra Nestora Nyžankovského snaží se vystihnouti, co napovídá v nadpisech jednotlivých vět, a to: První list pro jemnost ruky, druhý pro sílu, třetí ‚Snění‘, čtvrtý ‚Výsměch nad sebou samým‘.“ 27 VORLOVÁ, Sláva: Moje studium u Vítězslava Nováka, in: Národní umělec Vítězslav Novák. Studie a vzpomínky k 100. výročí narození, cit. d., s. 258. 26


51

švýcarské hudby“ (3. května 1935), „Večeru pravoslavné hudby vokální“ (19. června 1936) či „Večeru rumunské lidové písně“ (11. května 1937) ad. Nutno zde podotknout, že jsme vypsali jen zlomek rozsáhlých aktivit zahraničních studentů. Navíc se zmíněné komunity angažovaly i v přednáškové činnosti propagující kulturní tradice jejich národů. Je s podivem že s něčím podobným se nesetkáme na straně ukrajinských studentů. Nezachytili jsme zde jedinou zmínku, jediný plod jejich aktivity. Bohdan Zilynskyj nabízí určité vysvětlení: „Pro část emigrantů a zvláště pro mladší generaci se stal přitažlivým a zdánlivě jediným nadějným ideově-politickým směrem ukrajinský nacionalismus. Ten se vyvíjel už od počátku 20. let na základě často oprávněné kritiky dosavadních neúspěchů emigrace i způsobu boje za ukrajinskou nezávislost na přelomu 10. a 20. let. […] Ideologie ukrajinského nacionalismu se začala vytvářet velkou měrou právě na území Čech a Moravy ve 20. letech, zejména v místech pobytu větších skupin studentů. […] S časem však jeho vlivy rostly, a to zejména poté, co se všechny dílčí skupiny pracující na obdobném myšlenkovém základě na počátku r. 1929 spojily v Organizaci ukrajinských nacionalistů (OUN).“28 Zdá se být planá úvaha o politické angažovanosti některých (možná většiny) ukrajinských studentů konzervatoře, která jim ubírala tvůrčí sílu, jíž by jinak využili k uměleckému vyjádření svých problémů a tužeb? O rok později, než vznikla OUN, založil na konzervatoři Josef Bohuslav Foerster Spolek přátel ukrajinské písně, jako by tím chtěl přilákat ukrajinské studenty k té správné – a pro umělecký růst osobnosti nezbytné – aktivitě. Ani na tento pozoruhodný počin prof. Foerstera jsme však v konzervatorních zprávách nezaznamenali žádnou zvláštní odezvu. Je třeba ovšem vzít v úvahu, že ukrajinští hudebníci měli v Praze další široké pole působnosti – významně se totiž angažovali v okruhu výše zmíněné Vysoké školy pedagogické M. Drahomanova, jak dokládají i nové výzkumy Taťjany Bednářové29 a jak uvádí i Myron Čerepanyn.30 Domněnku o politické angažovanosti studentů konzervatoře podporuje dobová reakce československého ministerstva zahraničí, které v průběhu 30. let přestalo ukrajinské studenty finančně podporovat. Zatímco ve školním roce 1923/24 bylo emigrantské studentstvo ukrajinské a ruské v počtu 34 podporováno částkou 153 850 Kč, ve školním r. 1924/25 částkou 150 400 Kč (26 ukrajinských a ruských studentů), ve školním r. 1925/26 ještě částkou 122 760 Kč (21 ukrajinských a ruských studentů), ve školním r. 1926/27 již jen částkou 97 700 Kč (18 ukrajinských a ruských studentů). V následujících letech byli podporováni pouze ruští studenti v emigraci, ačkoli ve stejné době studovala na konzervatoři i řada ukrajinských a rusínských posluchačů: ve školním r. 1927/28 částkou 64 000 Kč (13 ruských posluchačů), ve školním r. 1928/29 to bylo už jen 26 650 Kč (5 ruských posluchačů) a ve školním r. 1929/30 19 300 Kč (5 ruských posluchačů). Ve školním r. 1930/31 činila podpora už jen pouhých 3 500 Kč (1 ruská posluchačka).31 Tato situace se vyostřovala až do r. 1934, kdy ve výčtu absolventů nenacházíme žádného Ukrajince. 28

ZILYNSKYJ, Bohdan: Ukrajinci v Čechách a na Moravě (1894) 1917–1945 (1994), cit. d., s. 35. BEDNÁŘOVÁ, Taťjana: Fedir Steško, pedagog a hudební teoretik Ukrajinské vysoké školy pedagogické M. Drahomanova v Praze, Spolek Ukrajinek v České republice, Praha 1999. 30 Zvlášť aktivní byl např. Ukrajinský akademický sbor v Praze pod vedením Platonidy Ščurovské-Rosinovyč nebo Společnost česko-ukrajinského přátelství, ale také ukrajinská společnost Jednota či Ukrajinská akademická hromada. Srov. ČEREPANYN, Myron: Muzyčna kultura Halyčyni, cit. d., s. 305–311. 31 Od roku 1931/32 jsou ve výročních zprávách konzervatoře zmiňovány pouze podpory určené nemajetným studentům vůbec, a to i v případě soukromých nadací. 29

52


B. Zilynskyj k roku 1934 píše: „Právě v uvedeném roce opustily československé úřady postoj nezúčastněného pozorovatele a zpřísnily svůj postup vůči aktivně pracujícím, nacionalisticky orientovaným příslušníkům ukrajinské emigrace.“32 Československý stát přerušil s Ukrajinou v roce 1935 diplomatické styky a podpisem československo-sovětské smlouvy si jako jediného partnera na Východě vyhradil Sovětský svaz. Víme však o jednotlivcích ukrajinské národnosti, kteří ani přes tuto skutečnost Československou republiku neopustili a dokázali se sžít s její kulturou i politikou. Odhalování stop pod nánosem času přináší nejedno překvapení. O některých hledaných osobnostech víme jen, že existovaly, jak se jmenovaly, popřípadě známe jejich životní data. K jiným nacházíme stopy takřka na každém kroku. Zatímco někteří ukrajinští absolventi pražské konzervatoře se stali významnými reprezentanty hudební kultury Ukrajiny, jiní odešli do vzdálené ciziny, další zůstali v Československu. Mykola Kolessa se stal jedním z nejvýznamnějších hudebních skladatelů Ukrajiny a zakladatelem ukrajinské dirigentské školy, řadu let stál v čele Lvovských filharmoniků a po celý život pedagogicky působil na Lysenkově hudební akademii ve Lvově; Zenovij Lysko po návratu na Ukrajinu působil na konzervatořích v Charkově, Stryji a Lvově, od r. 1961 byl ředitelem Ukrajinského hudebního institutu v New Yorku a v USA také r. 1969 zemřel; Nestor Nyžankivskyj vyučoval v letech 1923–1928 na Ukrajinském pedagogickém ústavu M. Drahomanova v Praze, na Ukrajině nesměla být jeho díla vydávána, sám zemřel v polské Łódži; Řehoř Ďačenko a jeho žena Nina zůstali v Československu a jejich životní a uměleckou pouť jsme se pokusili stručně zrekonstruovat: Řehoř (Hryhorij) Ďačenko vystudoval nejprve učitelský ústav v Kyjevě (1910–1914), od r. 1917 začal vyučovat ve svém rodišti Bovkun, krátce pak od podzimu 1918 do jara 1919 navštěvoval Vyšší hudebně dramatický ústav v Kyjevě (obor zpěv u prof. Muravjova).33 V r. 1919 odešel z Ukrajiny jako člen Košycovy Ukrajinské republikánské kapely a dostal se do Československa. 27. (nebo 28.) září 1919 se ve Vídni oženil s Ninou Hordaš (narozena 3. dubna 1899 ve Slobidce na Podolí, býv. Vinická oblast) a 15. (nebo 16.) května 1920 se jim v Berlíně narodil syn Alexander. Již v následujícím roce (1921) si Řehoř Ďačenko podal žádost o studium na pražskou konzervatoř, kde byl přijat. Roku 1925 absolvoval kompoziční třídu Karla Boleslava Jiráka a pokračoval, jak již víme, ve studiu v mistrovské kompoziční třídě Josefa Suka, kterou ukončil v roce 1930 absolventským Smyčcovým kvartetem, op. 4.34 Zpěv studoval jako mimořádný student konzervatoře vedle Egona Fuchse také u Aloise Kadeřábka, Konrada Wallersteina (zde přeškolen z barytonisty na tenoristu) a Carla Emericha.35 Nina Ďačenková absolvovala v oddělení hudebně pedagogickém v roce 1924 obor sólový zpěv (alt), v r. 1926 obor sborový 32

Tamtéž, s. 35. Životopisné informace k Řehoři a Nině Ďačenkovým čerpáme z těchto zdrojů: 1. vlastnoručně psaná žádost Řehoře Ďačenka o přijetí ke studiu na pražské konzervatoři, datovaná 9. srpna 1921 (archiv Pražské konzervatoře), 2. osobní spis studenta Řehoře Ďačenka z pražské konzervatoře (Archiv hlavního města Prahy), 3. titulní list osobního spisu Řehoře Ďačenka v olomouckém divadle (archiv Moravského divadla v Olomouci), 4. osobní spis Řehoře Ďačenka v opavském divadle (archiv Slezského divadla v Opavě), 5. hesla v lexikonech Pazdírkův hudební slovník naučný II (Brno 1937, s. 170, Fedir STEŠKO) a Československý hudební slovník osob a institucí I (Praha 1963, s. 223, Ivo STOLAŘÍK). 34 Absolventská práce je uložena v originální verzi v archivu Pražské konzervatoře pod signaturou A-I-R 610. 35 Československý hudební slovník osob a institucí I, Praha 1963, s. 223, Ivo STOLAŘÍK. 33


53

zpěv. V letech 1924–1930 byla lektorkou sborového zpěvu na Ukrajinském pedagogickém ústavu M. Drahomanova v Praze, 1927–1928 vyučovala zpěv na ukrajinském gymnáziu v Řevnicích u Prahy. Další společné kroky Niny a Řehoře Ďačenkových můžeme na území Československa sledovat až do roku 1952. Z Prahy odešli v roce 1929 k městskému divadlu v Plzni (dnes Divadlo J. K. Tyla v Plzni), kde po třech sezónách (Nina 15. 7., Řehoř 15. 8. 1932) angažmá ukončili a v krátké době (Nina již 15. 8., Řehoř 1. 11. 1932) zahájili desetiletou uměleckou kariéru v operním sboru Českého divadla v Olomouci (dnes Moravské divadlo Olomouc). Oba byli členy operního souboru, Řehoř vystupoval i sólově a kromě toho se staral o operní i operetní archiv. Když v době německého protektorátu musel český divadelní soubor v Olomouci uvolnit budovu německému souboru, přešli Ďačenkovi – stejně jako řada dalších zaměstnanců českého divadla – na vlastní žádost36 31. července 1942 k nově vzniklé německé opeře, kde pravděpodobně zůstali až do konce 2. světové války. 1. září roku 1945 vstoupil Řehoř Ďačenko do operního souboru Slezského divadla v Opavě, zatímco jeho žena Nina podepsala smlouvu do téhož souboru až 1. srpna roku následujícího a setrvala zde do 8. srpna 1952, kdy opustila Opavu a již 15. srpna zahájila samostatnou kariéru v Ukrajinském divadle v Prešově, kde jsme její stopy už nehledali. Řehoř Ďačenko zůstal v Opavě jako umělecká výpomoc sboru až do roku 1979, kdy 25. listopadu zemřel. Jeho kompoziční dílo je poměrně skromné a spadá zejména do raného období života, vedle školních prací je autorem symfonických básní Labuť (Lebiď, 1930) a Vítězství (1932), klavírních skladeb (Homin z Ukrajiny), písní (zvl. cyklus Rudý mák na slova T. Ševčenka), sborů a úprav lidových písní. Nina Ďačenková napsala teoretický spis Sólový zpěv, jeho teorie a praxe (Praha 1927). Tím sice končí naše putování po stopách ukrajinských studentů na pražské konzervatoři, nekončí však problém dalších ukrajinských studentů – například na filozofické fakultě Karlovy univerzity. Naopak, vnucuje se otázka po osudech ukrajinské umělecké a vědecké inteligence, která hledala ve svobodné Československé republice svůj nový domov i svůj umělecký výraz či vědecké zaměření. Druhá světová válka a komunistický puč v roce 1948 zametly po mnohých z nich stopy. Otázkou je, zda natrvalo. Adresa: Jitka Bajgarová, Oddělení hudební historie EÚ AV ČR, Puškinovo nám. 9, 160 00 Praha 6 e-mail: [email protected] Josef Šebesta, Veletržní 14, 170 00 Praha 7 e-mail: [email protected]

36

Že se jednalo o nečekaný zvrat událostí, dokládají pracovní smlouvy původně podepsané na konci května 1942, jimiž byli oba manželé angažováni na další divadelní sezónu 1942/43. Doklady jsou uchovány v archivu Moravského divadla v Olomouci.

54


Ukrainische Studenten am Prager Konservatorium in der Zeit der ersten Tschechoslowakischen Republik 1918–1938 Jitka Bajgarová – Josef Šebesta Kontinuierliche Spuren der Ukrainer lassen sich in Prag bereits in der zweiten Hälfte des 19. Jahrhunderts identifizieren, u. zw. im Zusammenhang mit dem hiesigen Wirken von Michail Drahomanow, Professor aus der Universität in Kiew, und besonders dann von Oleksander Russow, der 1876 in Prag das Gedichtschaffen Taras Schewtschenkos herausgab, die damals vollständigste Textversion. Zahlenmäßig starke Vertretungen von Ukrainern kamen zum Treffen der fortschrittlichen slawischen Studentenschaft nach Prag, das im Rahmen der Jubiläumsausstellung 1891 veranstaltet wurde. Unter anderen trat dort der ukrainische Dichter und Journalist Iwan Franko mit einer Kritik des ukrainischen Bildungssystems auf. Das durch seine Ansichten hervorgerufene Echo gab den Anstoß zu einer Vertiefung der Beziehungen zwischen tschechischen und ukrainischen Studenten. Der bedeutendste Prager Vertreter der ersten Emigrationswelle war Olherd Botschkowski, der sich seinen politischen Einfluss bis in die 30-er Jahre des 20. Jahrhunderts aufrechterhalten konnte. Die größte Emigrationswelle aus der Ukraine in die böhmischen Länder jedoch wurde von den Revolutionsereignissen in Russland 1918 hervorgerufen, die die ukrainische Intelligenz nach Mittel- und Westeuropa vertrieb. Hier schien die neu gegründete Tschechoslowakei – und vor allem die Hauptstadt Prag – ein sehr geeignetes Territorium zu sein. Von Lwiw ans Konservatorium in Prag kam noch vor dem 1. Weltkrieg der ukrainische Komponist, Pianist, Musikpädagoge und Kritiker Wassil Barwinski, ein Schüler von Vilém Kurz am Konservatorium in Lwiw, der in den Jahren 1908–1914 am Prager Konservatorium sein Klavierstudium bei Jakob Virgil Holfeld fortsetzte, gleichzeitig studierte er hier Komposition bei Vítězslav Novák, aber auch Musikwissenschaft an der Karlsuniversität. Nach seiner Rückkehr nach Lwiw wurde er 1915 Direktor des Höheren Musikinstituts „Mikola Lyssenko“, dort ebenfalls Professor für Klavier und gleichzeitig ein Wegbereiter für tschechische Musik in Galizien. Auf der Grundlage des Studiums der Jahresberichte des Staatlichen Konservatoriums in Prag, der Jahrgangsprotokolle zu den einzelnen Studenten im Archiv der Hauptstadt Prag und weiterer Dokumente aus dem Archiv des derzeitigen Prager Konservatoriums bietet die Studie einen Überblick über die Studenten ukrainischer Nationalität, die das Konservatorium mit dem Absolutorium abschlossen (siehe Tab. 1). Besondere Aufmerksamkeit richten die Autoren dabei den Studenten des Fachs Komposition und weiteren Aspekten ihres Studiums in Prag, am Schluss rekonstruieren sie die Lebens- und Künstlerlaufbahn des Ehepaars Djatschenko, das dann weiter in der Tschechoslowakei wirkte.


55

Ročníkový protokol Zenovije Lyska, odd. pro skladbu a dirigování, 4. roč. (1926/27). Foto z fondu Konzervatoř hudby v Praze, Archiv hlavního města Prahy

56


Ročníkový protokol Mykoly Kolessy, odd. pro skladbu a dirigování, 4. roč. (1927/28). Foto z fondu Konzervatoř hudby v Praze, Archiv hlavního města Prahy


57

Program koncertu z děl žáků Vítězslava Nováka. Kniha programů, Archiv Pražské konzervatoře

58


Program koncertu z děl žáků Vítězslava Nováka. Kniha programů, Archiv Pražské konzervatoře

Ukrajin tí studenti na praïské konzervatofii v období první âeskoslovenské republiky *

Recommend Documents