Srb tí studenti na praïské konzervatofii v období

231

Srb‰tí studenti na praÏské konzervatofii v období 1918–1938

Srb‰tí studenti na praÏské konzervatofii v období 1918–1938 Jitka Bajgarová – Josef ·ebesta Following the World War I and the formation of the Czechoslovak state in 1918, Prague, with its liberal, cosmopolitan atmosphere and cultural riches, opened its institutions to cultural and educational needs of newly created or reformed states. Dozens of students of music, chiefly from the Slavic countries, flocked to the Prague musical conservatory (founded 1811). About 120 of them came from Yugoslavia, out of which number approximately 40 were of Serbian origin or worked in Serbia for a long period of time. For this article, the authors of the study compiled their list on the basis of the archival research, as well as focused on the study of several students of composition that became, after their return to their home country, the leading representatives of the Yugoslavian music. The study also tackles the context of musical life in Prague in the interwar period.

První světová válka rozbila dosavadní geopolitické uspořádání světa. Po mírové konferenci v Paříži roku 1919 zmizelo Rakousko-Uhersko z mapy Evropy a na jeho místě vznikly tzv. nástupnické státy, mezi nimi také Československo, jehož hlavní město se liberální, kosmopolitní atmosférou i kulturní bohatostí doširoka otevřelo kulturním a vzdělanostním potřebám dalších nových či obnovených států. Absolvent pražské konzervatoře, srbský skladatel Stanojlo Rajičić tuto situaci charakterizoval slovy: „Praha v té době [1928] měla ambice stát se kulturním centrem všech Slovanů.“1 Zdá se tedy, že Praha tehdy skutečně předčila v oblibě jiná evropská centra, jako Vídeň, Berlín, Mnichov, Paříž či Budapešť, zvláště u studentů z těch zemí, jež na své novodobé kulturní a vzdělanostní cestě stály na počátku, jako byly například Ukrajina,2 Bulharsko, ale právě i jihoslovanské země, tedy Srbsko, Chorvatsko a Slovinsko ve spojeném království.3 Srbský muzikolog a skladatel Miloje Milojević napsal v roce 1927: Příspěvek byl zpracován v rámci výzkumného záměru Etnologického ústavu Akademie věd ČR, v.v.i., s názvem Kulturní identita a kulturní regionalismus v procesu formování etnického obrazu Evropy (č AV0Z90580513), ve zkrácené podobě byl přednesen na konferenci Spaces of Modernism – Ljubica Marić in Context v Bělehradě v listopadu 2009 (pořadatel Srbská akademie věd a umění) a bude publikován ve sborníku z této konference v srbštině a angličtině. 1 Katarina TOMAŠEVIĆ: A Conversation with Stanojlo Rajičić, in: New Sound, Beograd 1993, č. 1, s. 17–28 (citát s. 19). 2 K tématu ukrajinských studentů na pražské konzervatoři srov.: Jitka BAJGAROVÁ – Josef ŠEBESTA: Ukrajinští studenti na pražské konzervatoři v období první Československé republiky 1918–1938, in: Hudební věda 43, 2006, č. 1, s. 39–58; TÍŽ: Ukrajinski studenty prazkoji konservatoriji za časiv peršoj Čechoslovackoji respubliky (1918–1938 roky), in: Zbirnyk statej ta dokumentiv do istoriji česko-halickych stosunkiv, častyna I – Do 140-riččja utvorennja tovarystva „Česka beseda“ u Lvovi (1867–2007), Jevhen Topinka a kol. (ed.), Centr Jevropy, Lviv 2007, s. 174–185; TÍŽ: Ukrainische Musikemigration in der ersten Tschechoslowakischen Republik 1918–1938 (mit Betonung auf Prag), sborník z konference „Ukrainische Musik. Idee und Geschichte einer musikalischen Nationalbewegung in ihrem europäischen Kontext“, Leipzig, 7.–9. 5. 2006 (v tisku). 3 K tématu slovinských studentů na pražské konzervatoři srov.: Josef ŠEBESTA: Slowenische Studenten am Prager Konservatorium, in: Jubilejni 20. slovenski glasbeni dnevi, Ljubljana 2006, s. 168–179; TÝŽ: Slovenski študentje na konservatoriju v Pragi (1910–1917) in študijska leta Janka Ravnika – Slovinští studenti na konzervatoři v Praze (1910–1917) a studentská léta Janka Ravnika, in: Janko Ravnik (1891–1982). Tematska publikacija Glasbeno-pedagoškega zbornika Akademije za glasbo v Ljubljani, sv. 8, Darja Koter (ed.), Ljubljana 2007, s. 15–29; TÝŽ: Marjan Kozina in njegove sledi v češkem glasbenem okolju, in: Marjan Kozina (1907–1966), Primož Kuret (ed.), Novo Mesto 2007, s. 173–187. Obecněji k problematice česko-jihoslovanských styků srov. studii Josefa BEKA Česká hudba ve slovanské spolupráci 1918–1938, in: Hudební věda 9, 1972, č. 4, s. 291–303. © Etnologický ústav AV ČR, v. v. i., Praha 2010

Hudební věda, roč. 47, č. 2–3/2010

232

Jitka Bajgarová – Josef ·ebesta

„Zatímco jiné národy, mezi nimi i slovanské, Čechové, Poláci a Rusové přinášeli význačná data do svých kulturních dějin, Srbové, zvláště Srbové pod jhem tureckým, prožívali těžké dny pouhého živoření. […] Podle toho, co bylo řečeno, neuplynulo ještě ani sto let, co v kulturním životě Srbů hraje hudba nějakou úlohu, a je tomu sotva čtyřicet let, co se rozvíjí na dobrých a moderních základech.“4

Na tvorbě těchto moderních kulturních základů v Srbsku se nade vši pochybnost podílela také pražská konzervatoř, zvláště díky zahraniční politice Československé republiky a jejího prvního prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka a dalších československých politiků. Vlastimil Peričić v článku Jugoslávští komponisté na studiích v Praze tuto situaci charakterizoval slovy: „Až do prvního desetiletí 20. století byli hudebníci z jugoslávských území odkázáni výlučně na studium v cizině, protože domácí hudební učiliště jim neumožňovala vyšší vzdělání; to se týkalo zejména skladatelů. Studovali v různých evropských centrech: ve Vídni, Mnichově, Lipsku, Budapešti, Miláně, později též v Paříži a jinde. Nápadně mnoho se jich však rozhodlo pro Prahu.“5

Peričić se pokouší nalézt důvody takového rozhodnutí a upozorňuje na nejrůznější kulturní, společenské a geografické příčiny: „O této volbě rozhodla bezpochyby zeměpisná blízkost a bohaté hudební tradice českého hlavního města, pověst jejího hudebního školství, ale i jiné momenty: v 19. století to byly probuzenecké ideje o spolupráci slovanských národů, v našem století pak mimořádná otevřenost českého hudebního života novým tendencím v evropské hudbě.“6

Domníváme se však, že jmenované stimuly nejsou jediné, další zůstávají jemu i většině dnešní veřejnosti ukryty hluboko v tehdejším politickém kvasu proměňující se poválečné Evropy, jejíž hranice a sféry vlivu se posunovaly nekončícími bilaterálními konferencemi, z nichž jedna popírala druhou. Sen o probuzeneckých idejích a slovanské vzájemnosti se rozplynul v národnostním hašteření. Do takto nesourodé Evropy zasáhl na obranu práv malých národů svou osobností právě Tomáš Garrigue Masaryk, o němž srbský přírodovědec a politik Ljubomir M. Davidović napsal: „T. G. Masaryk nesporně byl a zůstává jednou z největších osobností na světě. Několik generací naší mládeže, zejména mládeže ze zemí pod rakousko-uherskou správou, formovalo se pod vlivem ducha a srdce Masarykova.“7

Masaryk dával rezolutně najevo, že podporuje politickou emancipaci jižních Slovanů, proto na adresu jejich vnitřních konfliktů pronesl v Praze již v roce 1909 velmi ostrá slova:

4

Srov. Miloje MILOJEVIĆ: Současný stav hudební kultury srbské, in: Tempo. Listy Hudební matice 7, 1927, č. 2, s. 57–58. Vlastimil PERIČIĆ: Jugoslávští komponisté na studiích v Praze, in: Hudební věda 19, 1982, č. 4, s. 291–296 (citát s. 291–292). 6 Tamtéž. 7 Ljubomir M. DAVIDOVIĆ: T. G. Masaryk a Friedjungův proces, in: T. G. M. Jak jsme ho viděli, Josef Hofmann, Oskar Odstrčil (ed.), Praha 1947, s. 66–70. 5

Srb‰tí studenti na praÏské konzervatofii

233

„Kde to jsme, že se hádáme o to, kdo je Srb, kdo Chorvat ? […] Mluvíte o slovanské vzájemnosti. Začněte u sebe. Zde v Praze spojte se, Jihoslované, zde rozřešte jihoslovanskou otázku. Poznejte se ! Dokončete svá studia a jděte pomáhat vlastnímu lidu.“8

To byla jasná pozvánka do Prahy, za naplněním kulturních i společenských idejí. K masivní realizaci došlo o deset let později, kdy Masaryk stanul v čele samostatné Československé republiky. Mezi studenty nebyli zdaleka jen hudebníci. Jihoslovanští studenti se zapisovali na univerzitu, technické učení i umělecké školy. Mezistátní dohody, jež následovaly, převáděly vzájemnou spolupráci a důvěru do politických a právních rámců.9 Pražská konzervatoř, zestátněná v roce 1919, se stala vyhledávanou hudebněvýchovnou institucí pro studenty mnoha zemí. Jihoslované našli cestu do Prahy ovšem již dříve. Ponecháme-li stranou známou osobnost Davorina Jenka (v Praze 1870), Fibichova předčasně zemřelého žáka Jovana Ivaniševiće či Mitu Topaloviće, vyniká mezi srbskými absolventy varhanické školy poslední čtvrtiny 19. století Josif MARINKOVIĆ (1851–1931), jenž zajížděl v letech 1873–1881 každý druhý rok do Prahy, aby studoval ve třídě katedrálního varhaníka a vynikajícího znalce varhanní improvizace Františka Zdeňka Skuherského (soukromě jej vyučoval Zdeněk Fibich hře na klavír). Marinkovićovu pozici v srbské hudbě zhodnotil pozdější absolvent pražské konzervatoře Milivoj Crvčanin slovy: „Když jsem byl ve vyšších třídách [Duchovní akademie v Bělehradě], seznámil jsem se s naším tehdejším nejgeniálnějším skladatelem, Josipem Marinkovičem, spolužákem Janáčkovým.“10

Ve třídě Karla Steckera studoval kompozici v letech 1904–1906 srbský skladatel Petar KONJOVIĆ (1883–1970). V téže době uspořádal Srbský literární spolek Šumadija spolu se Slovanským klubem v Praze Velký srbský koncert, v jehož rámci zazněly především srbské národní písně v interpretaci pedagogů pražské konzervatoře.11 V roce 1911 zahájili studium na pražské konzervatoři také Alexandr DJORDJEVIĆ a Božo IVANOVIĆ. Djordjević vstoupil na konzervatoř 20. 12. 1911, aby studoval hru na hoboj a kompozici, úředně vystoupil 15. 2. 1913. V poznámce v Základní knize konzervatoře je ovšem uvedeno, že již na počátku semestru 1912/13 byl povolán k vojenské službě do Srbska. Do školy se vrátil 15. 9. 1913 a studoval zde do 4. 7. 1914, do školního roku 1914/15 již nenastoupil. Božo Ivanović byl přijat 15. 9. 1911, studoval rovněž kompozici, stejně jako Djordjević byl povolán k vojsku

8

Časopis Čas ze 14. 9. 1909, s. 4. 14. 8. 1920 byla podepsána Dohoda o obranném spolku mezi ČSR a Královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců (SHS) proti Maďarsku. Tato úmluva byla nahrazena 31. 8. 1922 spojeneckou smlouvou. Další spojenecká smlouva, tentokrát mezi ČSR a Rumunskem, byla uzavřena 23. 4. 1921. Spojenecký svazek ČSR, Království SHS a Rumunska, nazvaný Malá dohoda, byl 17. 6. 1921 dobudován smlouvou mezi Rumunskem a Královstvím SHS. Krátce poté vydalo československé ministerstvo školství a národní osvěty ustanovení, že vedle vlastní státní hymny se mají žáci měšťanských škol a studenti středních škol a učitelských ústavů učit také hymnám spřátelených států, tj. Jugoslávie a Rumunska. Za tím účelem vydalo Státní nakladatelství notovanou edici Adolfa Cmírala Hymny států Malé dohody (znění rumunské hymny bylo posléze korigováno a závazně vydáno v edici Jaroslava Fialy v nakladatelství Unie). 10 Srov. Milivoj CRVČANIN: Moje dojmy ze Státní konservatoře hudby v Praze, in: Sborník na paměť 125 let Konzervatoře hudby v Praze, Vlastimil Blažek (ed.), Vyšehrad, Praha 1936, s. 271–276. 11 Koncert se konal 24. dubna 1903 v Národním domě na Vinohradech. 9

234


do Srbska, vrátil se 18. 9. 1913 a 3. ročníkem absolvoval 4. 7. 1914.12 V Praze také studoval skladatel a muzikolog, Konjovićův současník, Miloje MILOJEVIĆ (1884–1946), nikoli však na konzervatoři, nýbrž na Karlově univerzitě. Zde v roce 1925 u Zdeňka Nejedlého a Otakara Zicha obhájil disertaci s názvem Smetanův harmonický styl. Za své zásluhy o dlouhodobé rozvíjení bilaterálních kulturních styků byl vyznamenán vysokým československým vyznamenáním – Řádem bílého lva.13 Poválečnou „invazi“ srbských studentů na pražskou konzervatoř zahájil 15. září 1919 Jovan BANDUR (později dirigent bělehradské opery a sbormistr akademického sboru Obilić). Po něm následovalo více než 40 dalších mladých srbských hudebníků (nejvíce jihoslovanských studentů se v učebnách pražské konzervatoře vystřídalo v rozmezí let 1922–1932. Později nalézáme jihoslovanské studenty v Praze nepravidelně, spíše ojediněle).14

Základní kniha pražské konzervatoře z let 1911–1934 (Archiv hlavního města Prahy, fond Konzervatoř)

12

Srov. Základní kniha – Djordjević ZK 1/6, 11/8; Ivanović 33/6. Archiv hl. m. Prahy (dále AhmP), fond Konzervatoř. 13 Srbsky vyšla Milojevićova disertace pod názvem Smetanin harmonski stil, Beograd 1926. Blíže o M. Milojevićově studiu v Praze a kontaktech s českými hudebníky srov. Milica GAJIĆ: Miloje Milojević’s contacts with Czech musicians, in: New Sound, Belgrade 1996, č. 7, s. 69–85; srbsky Kontakti Miloja Milojevića sa češkim muzičarima, in: Novi zvuk, Beograd 1996, č. 7, s. 63–78. 14 Tento fakt může souviset se změnami ve finanční legislativě. 21. 4. 1932 totiž vstoupil v platnost nový zákon o bankách, peněžních ústavech a akciových společnostech, který ztěžoval peněžní přesuny ze zahraničí do ČSR. Na to doplatili zejména zahraniční studenti na českých školách, včetně studentů pražské konzervatoře. Pražské noviny k tomu uveřejnily 20. 12. 1932 článek pod titulkem Devisová opatření nebo krise umění vyhání cizince z pražské konservatoře hudby ? Stejně kriticky psal německý deník Prager Presse téhož dne pod titulkem Ausländer verlassen das Konservatorium. V článcích se deníky zmiňují právě o finanční diskriminaci studentů z Jugoslávie, Bulharska a Polska.


235

Mihovil Logar: Introduzione e Fuga a quattro voci – ukázka notového rukopisu (Knihovna Pražské konzervatoře – Inventář sbírky historických hudebnin, č. 6573)

Jméno BANDUR Jovan (*24. 9. 1899 Javnica) matka Marija Bandur/ová, vdova po učiteli, Petrinja nábož. pravosl. CVETANOVIĆ Ilja (*1. 7. 1908 Prilep) otec Atanas Cvetanović, obchodník, Prilep nábož. pravosl. CRVČANIN Milivoj (*25. 1. 1892 Kraljevo) nábož. pravosl.

varhany

kompozice

Jirák, Foerster, Křička

Karel

kompozice

pedagog. odd.

Pedagog Křička, Jirák

Obor kompozice

vstup 9. 2. 1920 výstup 28. 6. 1922 14. 6. 1921

vstup 1. 9. 1929 výstup 28. 6. 1933 vstup 1931/32 výstup 30. 11. 1933

Doba studia vstup 15. 9. 1919 výstup 1920 vstup 1. 9. 1924 výstup 1926

absolutorium ZK 98/1; protokoly17 Měl maturitu. Studoval s průměrným prospěchem. přestoupil na pedag. odd., sborový zpěv – absolutorium pedag. odd. ZK 207/114, ZK 194/92; protokoly mimoř. student, od 1921/22 řádný absolutorium osvědčení ZK 100/36; protokoly

1920/21 nepřišel

Poznámka

Do seznamu jsme zahrnuli studenty srbské národnosti, ale i ty, kteří později dlouhodobě v Srbsku působili. Výroční zprávy Státní konzervatoře hudby v Praze od školního roku 1925/26 přinášejí statistické údaje o národnosti a státní příslušnosti studentů, srbští studenti jsou však zpravidla zahrnuti v rubrice národnost S.H.S. (Srbsko, Chorvatsko, Slovinsko), od roku 1928/29 pak v rubrice národnost jihoslovanská. Národnost je uváděna většinou v jednotlivých protokolech o studiu, v Základní knize se naopak uvádí pouze náboženské vyznání.

1. Základní kniha (Grundbuch) z let 1911–1934 – obsahuje seznam všech studentů, řazený chronologicky podle data vstupu, najdeme zde i poznámky o průběhu studia;15 2. protokoly o studiu (na střední škole i v mistrovských třídách); 3. výroční zprávy konzervatoře;16 4. jiné prameny (kniha ústavních večerů, programy koncertů, recenze).

Následující tabulka je sestavena na základě několika pramenů, uložených jednak v archivu Pražské konzervatoře, jednak v Archivu hlavního města Prahy:

236 Jitka Bajgarová – Josef ·ebesta

Křička, Řídký Dědeček

Veselý

Kocian

klavír

housle

Suk

Křička, Jirák18 Dědeček

kompozice a dirigování

kompozice a dirigování

vstup 19. 10. 1926 výstup 28. 6. 1930

vstup 1. 9. 1924 výstup 1927/28

vstup 15. 9. 1933 výstup 22. 6. 1938

výstup 27. 6. 1931 vstup 1. 10. 1931– 30. 11. 1931

vstup 1. 9. 1927

ZK 159/13

vystoupila v průběhu škol. roku ZK 111/12 mistrovská škola diplom mistrovské školy19

ZK 234/8

absolutorium

17. 1. 1930 podmínečně propuštěn, opakoval 4. ročník absolutorium mistrovská škola vystoupil ZK 186/55; protokoly, vysvědčení

15 V tabulce v rubrice Poznámka označujeme Základní knihu zkratkou ZK s udáním strany lomeno pořadovým číslem. Náboženství v některých případech není udáno. V některých případech je zaznamenáno přesné bydliště, které však do tabulky – s výjimkou bydliště v Praze – z důvodu rozsahu nezařazujeme. Pravopis jmen v Základní knize je částečně počeštěn, tzn. zejména, že používá č místo srbského ć a že ženská jména jsou přechylována (-ová), počeštěna jsou i některá křestní jména (Ondřej ad.). Údaje o vstupu a výstupu se v ZK a protokolech o studiu mohou lišit, v tom případě dáváme přednost datu podle protokolů (záznam v ZK mohl být učiněn o několik dní později). 16 Výroční zprávy Státní konservatoře hudby v Praze jsou cenným zdrojem informací o fungování ústavu za konkrétní školní roky. Vycházely od roku 1924 v tištěné podobě a obsahují údaje ekonomického, personálního, studijního, koncertního a metodického charakteru, včetně soupisu studentů a absolventů střední i mistrovské školy. 17 V Základní knize je datum opětovného nástupu 1. 9. 1923 opraveno na 1. 9. 1924 a jako datum výstupu (absolutoria) udáno 28. 6. 1924. To ovšem nesouhlasí s protokoly o studiu, podle nichž Bandur studoval ve školním roce 1924/25 ve 3. ročníku a 1925/26 ve 4. ročníku. 18 Prof. Karel Boleslav Jirák byl od května 1930 a v následujících letech z vyučování uvolňován, aby se mohl věnovat řízení hudebního oddělení Radiojournalu. Zastupovali jej Alois Hába, Ervín Schulhoff a Antonín Modr, později též Jaroslav Řídký. 19 V protokolu z mistrovské školy napsal Jaroslav Kocian M. Dimitrijevićovi tento posudek: „Posluchač vládne velkou hudebností, rytmickou energií, zpěvným, vroucím tonem schopným všech odstínů a dokonalou technikou, kterou choulostivá místa překonává s obdivuhodnou lehkostí. Lze předpokládat při jeho krásných vlastnostech houslistických i muzikálních výbornou interpretaci jak skladeb nejvážnějších tak i lehčích – virtuosních.“ AhmP, fond Konzervatoř.

ČOLIĆ Dragutin (*26. 1. 1907 Užička Požega/Beograd) otec Jovan Jovanovič Čolić, Beograd Praha-Košíře, Villa Cibulka DANON Oskar (*7. 2. 1913 Sarajevo) otec Salomon Danon, obchodník, Sarajevo nábož. izrael. DIMIĆ/ová Desanka (*17. 5. 1900 Beograd) otec Jovan Dimić, Beograd DIMITRIJEVIĆ Milan (*28. 6. 1909 Subotica) otec Milutin Dimitrijević, zlatník, Subotica


237

IGNJAČEVIĆ Milutin (*16. 4. / 3. 4. 1899 Beograd) otec Svetozar Igňačević, úředník Národního divadla, Beograd nábož. pravosl. IPIĆ/ová Mica (*23. 9. 1896 Novi Sad) otec Vasa Ipić, Novi Sad nábož. pravosl. JEČIĆ Vlastimir (*24. 9. 1897 Požarevac) otec Dobroslav Jecić, Beograd nábož. pravosl. JOVANOVIĆ Vojslav (*16. 8. 1891 Požarevac) otec †Georg Jovanović JOVANOVIĆ/ová Zagorka (*15. 4. 1900 Beograd) Ljubomír Jovanović, advokát, Beograd LOGAR Mihovil (*6. 10. 1902 Fiume/Rijeka) otec Mihovil Logar, strojvůdce, Fiume nábož. kat.

Jméno GAVRILOVIĆ/ová Jelica (*19. 9. 1892 Beograd) otec Bohdan Gavrilović, rektor univerzity, Beograd nábož. pravosl. GRBIĆ Živorad (*19. 9. 1895 Valjevo) otec †Stojan Grbić, Valjevo

vstup 29. 9. 1920 výstup 3. 2. 1921

vstup 29. 9. 1920

vstup 15. 9. 1919 výstup 28. 6. 1920 vstup 22. 9. 1920 výstup 15. 10. 1921


housle

klavír

klavír

kompozice


výstup 28. 6. 1925

vstup 7. 10. 1919

Doba studia vstup 23. 9. 1920 výstup 18. 6. 1921

zpěv

dramatický obor

Jirák

Feld Křička Doležil

housle kompozice, dirigování

klavír

Pedagog Czastková

Obor klavír

absolutorium mistrovská škola diplom mistrovské školy ZK 127/63; protokoly

ZK 106/13

propuštěna, nechodila

Škrtnut, nechodí vůbec. ZK 102/13

ZK 108/24, ZK 81/1 mistrovská škola Škrtnut. Ve školním roce 1921/22 nenastoupil. ZK 73/60, ZK 120/181

dobrovolně vystoupila

dobrovolně vystoupil ZK 102/10, ZK 104/6

ZK 106/9; protokoly mimoř. od 1921/22 jako řádný student absolutorium ZK 84/17 mimoř. propuštěn

škrtnuta, nechodila

Poznámka


Mařák, Doležil

Procházková

housle, dirigování

klavír

Hoffmeister

Reitmayer Jirák

klavír

klarinet

kompozice

Hoffmeister

Suk

kompozice

1912/13–1913/14 výstup 4. 7. 1914 1919/20–1920/21 výstup 9. 5. 192122

vstup 2. 10. 1933 výstup 22. 6. 1935



škrtnut; 1914/15 nepřišel Propouští se z odd. instr. pro nedostatek pokroku a dopor. se přestup do odd. komp. ZK 15/17; protokoly

ZK 240/107; protokoly

propuštěna pro defekt levé ruky mistrovská škola diplom mistrovské školy20 ZK 163/65, ZK 216/101; protokoly mistrovská škola diplom mistrovské školy21


mistrovská škola diplom mistrovské školy

V protokolu z mistrovské školy napsal Karel Hoffmeister L. Mařincové tento posudek: „Vynikající. Posluchačka tato věnovala se svému studiu se vzornou pílí a vzácnou vytrvalostí a svědomitostí. Rozvinula tím v době dvou let své velmi krásné nadání, které jest stejně pozoruhodné po stránce nástrojové jako hudební, do plné šíře. Nastudovala co nejpečlivěji obšírný a slohově mnohostranný repertoir, obsahující skladby od Bacha po klasiky a romantiky až po modernu, a podala opětně též před veřejností ucelené, plastické, výrazné, živé a zvukově krásné výkony jak solistické, tak komorní. Jemnost a poesie spojená s ušlechtilou energií vyznačují především její vždy ukázněné a co nejlépe vybroušené výkony.“ AhmP, fond Konzervatoř. 21 V protokolu z mistrovské školy napsal Karel Hoffmeister G. Milojevićové tento posudek: „Vysoká inteligence, velmi bystrá zručnost a široký rozhled projevují se ve výkonech této posluchačky, připravovaných vždy s největší péčí a přesností a propracovávaných do nejmenší podrobnosti. Celkovou povahou svojí, i jemností svého hracího ústrojí i duševním založením chápe i předává skladbu především po jejích poetických a náladových stránkách, rozvíjejíc při tom velmi účinně své krásné prostředky úhozové a barevné. Tou svojí poetickou výrazností je hra její vždy zajímavá.“ AhmP, fond Konzervatoř. 22 Podle Výroční zprávy Státní konservatoře hudby v Praze za školní rok 1923–1924 (Praha 1924), který přináší seznam absolventů i za předchozí léta 1919–1923, uvádí Ivana/Jovana Miloševiće jako absolventa v roce 1922 (s. 16).

20

MARIĆ/ová Ljubica (*5. 3. 1909 Kragujevac) otec Pavle Marić, Beograd nábož. pravosl. bydliště: Katarina Marić, Praha, Zborovská 9 MAŘINCOVÁ (Marzinec) Ljubica (*18. 9. 1909 Osijek) otec Hinko Mařinec, vojenský kapelník, Novi Sad nábož. pravosl. MILOJEVIĆ/ová Gordana (*30. 12. 1911 Beograd) otec Dr. Miloje Milojević, hudební skladatel, Beograd nábož. pravosl. MILOŠEVIĆ Jovan (*28. 8. 1895 Cetinje) otec Ilja Milošević, hudebník, Cetinje


239

PAVIČIĆ/ová Katica (*27. 9. 1902 Biograd, Dalmácie) otec Ondřej Pavičić, úředník, Split PENDŽIĆ-BOŽIĆ/ová Zorica (*29. 1. 1922 Subotica) PETROVIĆ/ová Darinka (*22. 3. 1895 Paračin) otec Čedomír Petrović, profesor reálky, Beograd nábož. pravosl. PUTNIK Djordje (*27. / 14. 7. 191024 Beograd) otec Svetislav Putnik, architekt a stavitel, Beograd

NENADOVIĆ/ová Jelena (* 23. 5. 1909 Františkovy Lázně, Čechy) nár. srbská PAUNOVIĆ/ová Jelena (*19. 5. 1894 Novi Sad) matka Darinka Paunović nábož. pravosl.

Jméno MILOŠEVIĆ Predrag (*22. 1. / 4. 2. 1904 Knjaževac) otec Vojslav Milošević, obchodník, Beograd od 1927/28 Praha – Smíchov, Zbraslavská 16/I, u Otto Sušického


flétna

Černý Rudolf

vstup 15. 9. 1919 výstup 28. 6. 1922

vstup 1936/37



vstup 1. 10. 1929 výstup 28. 6. 1930

Doba studia vstup 15. 2. 1924 výstup 28. 6. 1928 vstup 1. 9. 1924 výstup 26. 6. 1926 vstup 1. 10. 1926 výstup 28. 6. 1930 vstup 15. 9. 1930 výstup 27. 6. 1931

klavír

Kurzová

klavír

Hoffmeister

klavír

Heřman

Nebeská

harfa

klavír

Hoffmeister

Dědeček

klavír

dirigování

Křička, Jirák

kompozice Suk

Pedagog Procházka

Obor klavír

absolutorium ZK 222/194

ZK 93/60

absolutorium

absolutorium ZK 93/59; protokoly neklasifik. pro absence, vystoupila protokoly

dobrovolně vystoupila

neklasifikována (nemoc) přestoupila na klavírní školu mistrovskou diplom mistrovské školy ZK 118/155

protokoly

absolutorium dirigování ZK 141/278; protokoly mistrovská škola diplom mistrovské školy23

absolutorium kompozice mistrovská škola kompozice diplom mistrovské školy kompozice

absolutorium klavír. odd.

Poznámka


Hoffmeister Karel

kompozice

kompozice

klavír Novák

vstup 16. 11. 1920 výstup 28. 6. 1923

1919/20–1920/21 1919/20–1920/21 výstup 2. 6. 1921

Morfová, Fuchs Veselý

zpěv

1937/38–1938/39 vstup 1. 3. 1920 výstup 28. 6. 1923

Hába

vstup 15. 9. 1930 výstup 22. 6. 1935 1935/36 vstup 15. 9. 1930 výstup 23. 6. 1934 vstup 2. 10. 1934 výstup 22. 6. 1935

vstup 24. 9. 1920 výstup 15. 9. 1921

kompozice

kompozice

Veselý, Šíma

klavír

Suk

Voldan

housle


ZK 100/37 Absolvuje do 1920/21 dle starého stylu. absolutorium ZK 101/8; protokoly mistrovská škola diplom mistrovské školy

dobrovolně vystoupil

absolutorium kompozice mistrovská škola kompozice diplom mistrovské školy kompozice ZK 216/106, ZK 251/138; protokoly Výroční zpráva za šk. rok 1937/38; třídní kniha Hábova odd.

absolutorium klavírní školy mistrovská škola klavírní


vystoupila z důvodu mateřství

V protokolu z mistrovské školy napsal Karel Hoffmeister J. Nenadovićové tento posudek: „Posluchačka veliké intelligence a píle, velmi pěkné pohotovosti technické, schopná zejména úhozových, barevných odstínů značné jemnosti a tím a volností své hry spůsobilá především pro podání věty náladové a skladby moderní.“ AhmP, fond Konzervatoř. 24 Rozdíl v datu, uvedeném v této podobě v Základní knize, je patrně odrazem rozdílu mezi latinským a pravoslavným kalendářem.

23

ŠTOLCER (Slavenski) Josip (*11. 5. 1896 Čakovec) otec Josip Štolcer, obchodník, Čakovec nábož. katol.

RISTIĆ Milan (*18. 8. 1908 Beograd) SRBULJ Jovan (*28. 3. 1893 Pančevo) otec Alexander Srbulj, holič, Beograd STAMATOVIĆ/ová Jelica (*7. 12. 1895 Vranja)

RAČIĆ/ová Ljubica (*26. 6. / 7.(?) 1901 Valjevo) otec Vava Račić, ředitel pivovaru, Valjevo nábož. pravosl. RAJIČIĆ Stanojlo (*16. 12. 1910 Beograd) otec Dr. Dušan Rajičić, profesor vyšší pedag. školy, Beograd nábož. pravosl.


241

vstup 1. 3. 1920 výstup 18. 6. 1921

vstup 20. 1. 1920 výstup 28. 6. 1920

kompozice

kontrabas

Černý Frant.

vstup 26. 10. 1921 výstup 28. 6. 1924 vstup 1. 2. 1925 výstup 27. 6. 1925 vstup 1. 10. 1925 výstup 1926

VUKOTIĆ Jovan (9. 10. 1895 Kotor) otec Georg Vukotić, vyslanec, Kotor nábož. pravosl. ŽIVANOVIĆ Dragoljub (*16. 2. 1892 Beograd) matka Jelena Živanović/ová, Beograd nábož. pravosl.

Novák

Křička, Jirák

Doležil

vstup 1929 výstup 2. 12. 1931 vstup 3. 10. 1932 výstup 26. 6. 1933 vstup 23. 1. 1933 výstup 26. 6. 1933

1915/16 – 1922/23 výstup 1923

Doba studia vstup 5. 9. 1921 výstup 26. 6. 1927 vstup 1922/23 výstup 14. 6. 1926

kompozice

dirigování

Karel

kompozice Suk

Reitmayer

Pedagog Heřman

klarinet

zpěv

Obor klavír

VUKDRAGOVIĆ Mihajlo (*8./9. 11. 1900 Okučani) samostatný, bydliště: Praha – Král. Vinohrady, Palackého 28 nábož. pravosl.

Jméno VEINOVIĆ/ová Olga (*20. 12. 1900 Velký Bečkerek / Zrenjanin) samostatná nábož. pravosl. VITIĆ Karel Drago (*16. 2. 1896 Stari Bar, Černá Hora) otec Bernard Vitić, obuvník, Stari Bar nábož. katol. VUČKOVIĆ Vojislav (*5. 10. 1910 Pirot) otec Petar Vučković, advokát, Beograd nábož. pravosl.

ZK 107/114

ZK 100/39 mimoř. dobrovolně vystoupil

škrtnut, nechodil

ZK 173/63; MGG, NGrove

propuštěn bez vysvědčení znovu přijat absolutorium mistrovská škola

ZK 233/95, ZK 206/100; protokoly

mistrovská škola diplom mistrovské školy

ZK 43/26; protokoly; VZ 1923–24

absolutorium klavírní školy přijata na pěvecké odd. ze zdravotních důvodů ZK 150/107; zápisy z porad prof. sboru definitivně přijat 20. 1. 1916 absolutorium

Poznámka



243

Na základě studia výročních zpráv pražské konzervatoře, ale i dalších nalezených dokumentů, jako jsou programy ústavních produkcí, inventární katalogy hudebnin, novinové a časopisecké recenze, vzpomínky apod., se nyní pokusíme blíže nahlédnout do průběhu studia i dalších uměleckých aktivit některých srbských studentů kompozice na pražské konzervatoři. Josip ŠTOLCER-SLAVENSKI (1896–1955), později význačný skladatel a profesor Hudební akademie v Bělehradě, se sice narodil v Chorvatsku, svůj umělecký a pedagogický život však od svých 28 let naplňoval v jugoslávském hlavním městě, kde také 30. listopadu 1955 zemřel. V letech 1913–1915 studoval na konzervatoři v Budapešti ve třídě Zoltána Kodálye. O čtyři roky později, 16. listopadu 1920, zahájil studium kompozice na mistrovské škole pražské konzervatoře ve třídě Vítězslava Nováka. Jak podotýká Milica Galić, vybral si Slavenski Nováka zřejmě pro jeho systematičnost a přísnost, aby „svoj talenat [izbrusio] u profesionalnom smislu do kraja“.25 To ovšem nevylučovalo vášnivé diskuse i s jinými pedagogy, např. s Aloisem Hábou v Umělecké besedě.26 Diplom mistrovské školy získal 28. června 1923. Dochovalo se nám vlastnoruční hodnocení Vítězslava Nováka, kterým pražský studijní pobyt Josipa Štolcera-Slavenského uzavřel: „Pan Josip Štolcer zpočátku zůstal zaujat problémy harmonickými, později obrátil zřetel ku stavbě uměleckého díla. Dokladem toho jsou Klavírní suita jihoslovanského koloritu a dvouvětý smyčcový kvartet, kontrapunkticky zajímavý. S pěkným zdarem uplatnil se v drobných skladbách sborových. Je naděje, že nevykvašené dosud nadání p. Štolcerovo se nyní bude příznivě rozvíjeti.“

Pod tento text připojil Vítězslav Novák i známku velmi dobrý. Zmíněný Smyčcový kvartet (1. věta Fuga – Largo, Josip Štolcer-Slavenski v roce 1923 (na rubu 2. věta Jugoslávský tanec – Allegro mol- s věnováním Lídě Čermákové) to) byl současně kompozicí absolventskou, jak dosvědčuje program IX. výstupní zkoušky absolventů. Koncert se konal v úterý 26. června 1923 ve Smetanově síni Obecního domu v Praze.27 25

Milica GAJIĆ: Praške godine Josipa Slavenskog (1920–1923), in: Medjimurje, Čakovec 1985, s. 109–115 (citát s. 110). 26 Tamtéž, s. 111. 27 Podle zjištění M. Gajić zkomponoval Josip Slavenski v Praze tyto skladby (1921): Jugoslovenska suita za klavir, Adagio religioso za violinu i orgulje, Imitations des cloches za violinu i orgulje, smíšené sbory De si bila ružica, rumena; Ljubica ljubezna; Što bo tebe ljubček troštal, sbor Voda zvira iz kamena a píseň

244


Emoce, které Josipa Štolcera-Slavenského v tu dobu provázely, se promítly i do jeho mimoškolního dramatu, jež v Praze prožíval. V archivu konzervatoře se dochovaly umělecké dokumenty, které zřejmě později z neznámého důvodu odevzdala na konzervatoř Ludmila Čermáková, jíž jsou věnovány. Jedná se o fotografie, perokresbu a notové skici. V den konání absolventského koncertu předal Josip Štolcer-Slavenski L. Čermákové skicu absolventské skladby s perokresbou vlastního portrétu. Pod notovou osnovu připojil věnování s podpisem a datací: V Praze dne 26. června 1923. Tímto věnováním vztah zřejmě vyvrcholil, neboť ve sbírce artefaktů se nalézají i věnování staršího data: 2. ledna 1923 se Slavenski podepsal

Josip Štolcer-Slavenski – (auto)portrét s notovým zápisem a věnováním, 26. 6. 1923 (Knihovna Pražské konzervatoře) Mjesec (pro tenor a klavír); (1922) ženský sbor Romarska popevka, smíšené sbory Molitva praslavena a Sastali se čapljanski tatari (druhá verze pro hlas a klavír); (1923) klavírní suita Iz Jugoslavije a 1. smyčcový kvartet. Srov. pozn. 25, s. 111–113.


245

pod věnování na vlastní fotografii; další podepsanou fotografii předal Lídě Čermákové o den později 3. ledna; 11. května téhož roku následovala další podepsaná fotografie a konečně 10. května datoval Josip Štolcer-Slavenski věnování téže dívce na autografu kompozice Voda zvira iz kamena.28 Mihovil LOGAR (1902–1998), který vedle své kompoziční činnosti později dlouhodobě působil jako profesor na Hudební akademii v Bělehradě, byl předsedou Svazu srbských skladatelů a nositelem několika jugoslávských, italských, českých a maďarských ocenění (mj. řádu Commendatore della Repubblica Italiana z roku 1969), vykazoval již v rámci studia střední školy pražské konzervatoře výborné výsledky v kompoziční třídě Karla Boleslava Jiráka. Zvláště v kompozičnětechnických předmětech (kontrapunkt, harmonie, formy, skladba) byl hodnocen nejčastěji známkou 1. Dne 3. dubna 1925 byl sice podmínečně propuštěn, když nevykonal zkoušku z dějin hudby, 27. června 1925 mu však bylo vydáno absolutorium, což znamená, že dodatečně zkoušku vykonal. Poté vstoupil Logar do mistrovské třídy Josefa Suka, kde se zařadil mezi jeho nejlepší žáky. V závěrečném posudku z 25. června 1927 stojí: „Skladby pana Mih. Logara přesvědčují o neobyčejném nadání a vzácné inteligenci autorově. Tak projevovaly se již jeho první pokusy skladebné v komposiční škole prof. K. B. Jiráka. Téměř již vrozená snaha vyjadřovati se osobitě a samostatně v melodii, rytmu, ve stavbě i v polyfonii, prohlubovala se v dalších pracích mladého autora velmi pozoruhodně a nanejvýše slibně. Bylo radostno sledovati tento vývoj již v prvém smyčcovém kvartetu, ale zejména v zhudebněných scénách z dramat Shakespearových. Prvou z nich („smrt krále Leara“) dokončil i instrumentoval v mé škole, druhou („veselá scéna z Kupce benátského“) dokončil komposičně. Na dalších scénách pracuje dále; – na dílo, jako na celek i na jeho jednotlivosti může býti hudební veřejnost právem zvědava.“

Jako díla ze studijní doby na škole mistrovské jsou zde uvedeny: Smyčcové kvarteto, skladby pro housle a klavír, sonata pro klavír, zhudebněné scény z dramat Shakespearových.29 Hodnocení: Vynikající. Absolventskou kompozicí Mihovila Logara byl Smyčcový kvartet, jenž zazněl 10. května 1926 v rámci čtvrtého večera mistrovských škol. Logar jej věnoval K. B. Jirákovi. Archiv Pražské konzervatoře obsahuje rukopisnou kompozici Mihovila Logara Introduzione e Fuga a quattro voci, která je datována v Praze v březnu 1924, a také větší kolekci autorových tištěných skladeb z pozdějších let. Z rukopisných dedikací je zřejmé, že i po ukončení studia zůstával v těsném kontaktu se školou i se svými spolužáky.30

28

Tento působivý sbor provedl pražský pěvecký spolek Hlahol, jemuž je skladba věnována, v Praze 3. 6. 1922. Viz pozn. 25. 29 Později součást díla Četiri scene iz Šekspira pro orchestr s pantomimou (1927–1931). 30 Kolekce obsahuje tyto skladby Mihovila Logara: Mala serenada (Jovan Frajt, Beograd); Musique à mon bébé (Edition Frajt) s přípisem „Mému příteli Oldřichu Kredbu na památku jeho prvního nástupu v Bělehradě, kde byl též při těchto věcičkách tak bouřlivě aplaudován. Jeho Mihovil Logar, Beograd, 18. III. 1929“; Sonata quasi uno scherzo pro klavír (Beograd 1983) s přípisem „Pro Sukove koncerti v Křečovicích, Mihovil Logar, Beograd, 20. avg. 1984“; Vesna a primavera pro klavír (Edition Frajt) s přípisem „Svému mistru Josefu Suku Mihovil Logar“; Gudački kvartet sa serenadom (Edition Frajt); skladby Igrač čarobnjak, Tužbalica, Valse, Minuet, Burleska pro housle a klavír (Prosveta, Beograd); Himna Beogradu (Beograd 1960); jakož i další skladby pro sólový klavír vydané v Edition Frajt Tango; Dve groteske; Pastorale e Burlesca; Dve japanske priče.

246


Josef Suk a Mihovil Logar, 1926 (Národní muzeum – České muzeum hudby, sign. S 270/112)

Vojislav VUČKOVIĆ (1910–1942) studoval nejprve v letech 1929–1932 na střední škole pražské konzervatoře dirigování u Metoda Doležila a kompozici u Rudolfa Karla, avšak s mimořádně špatným prospěchem. Z kompozičnětechnických předmětů (kontrapunkt, formy, harmonie, skladba) téměř propadal, v závěrečném roce studia získal dokonce sníženou známku z chování. Z ročníkových protokolů je zřejmé, že standardní výuka a klasické kompoziční metody Vučkoviće nepřitahovaly. Zcela jiná situace nastala, když byl v roce 1932 přijat do mistrovské kompoziční třídy Josefa Suka. Do závěrečného hodnocení Josef Suk v roce 1933 napsal: „Značné nadání a snaha po novém karakterizuje jeho práce komorní i orkestrální. Sympatické je, že v každém díle usiluje nejen o novost, nýbrž i o čistotu projevu. Symfonie přijata rozhlasem.“31

Také zápis profesora estetiky Jana Branbergera svědčí o zaujetí, s jakým se Vučković věnoval hledání nových výrazových prostředků ve spojení s originalitou: „[Estetiku] navštěvoval v roce 1932/33 a vykonal zkoušku s prospěchem výbor31

Symfonii provedl roku 1933 rozhlasový orchestr za řízení Otakara Jeremiáše. Srov. J. BEK: Česká hudba ve slovanské spolupráci 1918–1938, cit. d., s. 295. Recenzi na Vučkovićovu Symfonii přinesla revue Klíč z pera Mirko Očadlíka: „Vučkovič svou symfonií ukazuje, že se dovedl emancipovati od tradic do té míry, že svou svobodnou invencí temného zabarvení dospěl k organickému vytvoření samostatné cyklické formy. Proporce jeho themat jsou však pořád usměrněny výrazově, ale výraz jejich není zpodobovací, a dbá především na možnosti růstu thematických subjektů, s nimiž souvisí. Proto jsou vzestupy Vučkovičovy symfonické výstavby velmi organické, stejně jako organicky vycházejí i jednotlivé jejich proporce. Jediné, co symfonii dost vadí, je její nástrojová nesouměrnost zabarvující více do temnoty, a místnými přesycenostmi zkreslující celý charakter partií. Nicméně, je to práce velmi vážných aspirací i seriosní snahy; skladatel ji pokládá za své učebné stadium.“ In: Klíč. Nezávislá revue pro hudbu a umění pohybové 3, 1932/33, s. 234–235.


247

ným.“32 Vojislav Vučković, jenž současně se studiem kompozice u Josefa Suka studoval hudební vědu u Zdeňka Nejedlého na Filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze a obhájil zde disertaci na téma Hudba jako prostředek propagandy, zasáhl i do diskuse o kulturních potřebách současné společnosti, o novém hudebním umění, o tom, co je nové, jak je definovat a prakticky naplnit. V Praze v té době probíhal neustávající dialog hudebních publicistů o moderním umění, o jeho významu a směřování. Na stránkách hudební revue Klíč publikoval Vučković studii pod názvem Hudba jako propagační prostředek.33 Je jisté, že Vučković narážel na sociální a kulturní poměry ve své vlasti, když napsal: „Poněvadž existují různé třídy, můžeme si dodatečně položit otázku, čí morálka má dnes být měřítkem umělecké tvorby.“

V dalším textu Vučković na položenou otázku odpověděl takto: „Morálka oné třídy, která zaručuje svobodu většině lidí, která se nebojí vlastní kultury, která nebrzdí pokrok, která nestojí před krachem, která napomáhá obecné kultuře, zvedajíc životní podmínky všech lidí, která garantuje mír a nepotlačuje

Vojislav Vučković – hodnocení Josefa Suka na protokolu z mistrovské školy (Archiv hlavního města Prahy – fond Konzervatoř)

32

Protokol o studiu mistrovské školy Státní konservatoře hudby v Praze, in: AhmP, fond Konzervatoř. Srov. Vojislav VUČKOVIĆ: Hudba jako propagační prostředek, in: Klíč. Nezávislá revue pro hudbu a umění pohybové 3, 1932/33, s. 171–178.

33

248


národů, aby z nich učinila otroky svého nelidského výrobního systému. […] Teprve tehdy se zase umění stane potřebou lidstva a jeho věrným společníkem v boji za opravdovou svobodu a rovnost.“34

Po návratu do vlasti působil Vučković mj. jako dirigent bělehradské filharmonie a několika sborů i jako dramaturg hudebních programů Radia Beograd. Z mistrovské kompoziční školy Josefa Suka vyšla řada dalších vynikajících osobností. K všestranně nadaným patřil skladatel, dirigent a klavírista Predrag MILOŠEVIĆ (1904–1988), později dlouholetý dirigent bělehradské opery, pedagog na Hudební akademii a předseda Svazu srbských skladatelů. Po studiích v Bělehradě (mj. u Miloje Milojeviće) a v Mnichově přišel v roce 1924 do Prahy, kde studoval na střední škole konzervatoře nejprve kompozici u Jaroslava Křičky, Karla Boleslava Jiráka a Rudolfa Karla a klavír u Josefa Procházky.35 Nejvíce předmětů navštěvoval ve 4. ročníku kompozičního oddělení (1925/26), kdy studoval mj. kontrapunkt a skladbu, formy a rozbor skladeb, jakož i hru z partitur, instrumentaci, řízení sboru (Metod Doležil), dějiny české a světové hudby (Jaroslav Krupka) a estetiku (Václav Štěpán). Studoval vesměs chvalitebně a výborně, ve vyšších ročnících pou-

Predrag Milošević – protokol o studiu na mistrovské škole (Archiv hlavního města Prahy – fond Konzervatoř) 34

Tamtéž, s. 178. Podle dochovaných protokolů o studiu nastoupil zřejmě rovnou do 2. ročníku klavírního oddělení, z něhož postoupil do 5.–7. ročníku. AhmP, fond Konzervatoř.

35


249

ze výborně. Vedle sólového klavíru u Josefa Procházky se věnoval též komorní hře pod vedením Jiřího Herolda, člena Českého kvarteta. Ve studiu kompozice pokračoval další čtyři roky (1926–1930) v mistrovské škole u Josefa Suka a ukončil je Smyčcovým kvartetem F dur (1925) a symfonií. Suk jeho studium ohodnotil slovy: „Již ‚sonatina‘ pro klavír, dílo z doby studií na komposiční škole st. konservatoře, svědčila o neobyčejném nadání a o autorově úsilí o nový výraz hudební. Díla ze studijní doby na škole mistrovské jsou přesvědčivým důkazem prohloubení této snahy. Bylo radostno, sledovati autorův osobitý tvůrčí vzrůst, jeho fantasii, odvahu a při tom vzácnou logiku myšlení, smysl pro stylovost a dokonalost formální a jeho naprostou jistotu po stránce zvukové. Kvarteto smyčcové (hráno v koncertu pro moderní hudbu) a symfonie pro orchestr (zajímavě volený soubor nástrojů) jsou velikým příslibem do budoucna v autorově činnosti tvůrčí, ale při tom též pedagogické, neboť zde se pojí ještě vzácná inteligence, všestranné vzdělání, neobyčejná bystrost v úsudku a veliká znalost hudebních děl všech dob.“36

Absolventská symfonie, resp. Symfonietta byla provedena v rámci koncertu České filharmonie 12. září 1930.37 V časopise Klíč se k ní poměrně kriticky – na rozdíl od hodnocení Josefa Suka – vyjádřil Mirko Očadlík: „Symfonietta Predraga Miloševiče, mladého Jihoslovana, uplatňujícího se významně v Praze, je absolventskou prací z mistrovské školy Sukovy. Projevuje rozpaky v celkové orientaci výrazové, snahou skladatele je uplatnění novějších prvků, jež nedovede dosud platně realisovat. Převládá i častá improvisovanost skladebná (v rozvleklé střední větě), v instrumentaci nedostatek barevných odstínů; veliké plochy jsou traktovány jedinou barvou. Za příklad může sloužit instrumentace druhé věty se stále vypjatými smyčci, aniž toto vypjetí je odůvodněno invenčně.“38

Studium na pražské konzervatoři uzavřel Predrag Milošević jednoletým studiem dirigování u Pavla Dědečka. Absolvoval 27. 6. 1931 provedením předehry k opeře Oberon Carla M. von Webera.39 V klavírním oboru absolvoval Milošević koncertem Alexandra Čerepnina 20. 6. 1928, jako dirigent pak 26. 6. 1931. Skladatelsky se představil v rámci veřejných koncertů 20. 4. 1926 a 17. 6. 1926. U stejných učitelů studoval v Praze o několik let dříve také Mihailo VUKDRAGO(1900–1986), rodák z chorvatských Okučan. Po studiích u Miloje Milojeviće v Bělehradě byl ve školním roce 1921/22 přijat k řádnému studiu na pražskou konzervatoř do 2. ročníku kompozičního oddělení. Studoval tytéž předměty jako Predrag Milošević, byť se známkami o stupeň nižšími. Byl dokonce napomínán rektorátem pro nedbalost ve studiu. O tom, že by studoval dirigování u Václava Talicha a zejména pak v letech 1925–1927 mistrovskou školu kompozice u Vítězslava Nováka,40 se dochovalo ve fondech konzervatoře pouze matné svědectví, nicméně je pravděVIĆ

36

Hodnocení mistrovské školy, in: AhmP, fond Konzervatoř. Další provedení uvádí J. Bek v rámci rozhlasem vysílaného koncertu České filharmonie 11. 3. 1931, kterou řídil K. B. Jirák. Srov. J. BEK: Česká hudba ve slovanské spolupráci 1918–1938, cit. d., s. 297. 38 Klíč. Nezávislá revue soudobé hudby 1, 1930/31, s. 253. 39 Školní rok 1930/31 je v jeho protokolech veden jako 5. ročník konzervatoře v oboru dirigování, nikoli jako mistrovská škola. Srov. MGG 12, sl. 238. Protokol mistrovské školy kompozice in: AhmP, fond Konzervatoř. 40 MGG 17, sl. 250–251 (Zdravko Blažeković, Stana Djurić-Klajn); New Grove 26, s. 911 (Stana DjurićKlajn, Roksanda Pejović). 37

250


podobné, že ve školním roce 1925/26 u Nováka skutečně krátce studoval.41 Jeho absolventské skladby byly provedeny na ústavních koncertech 12. 5. 1925 a 18. 6. 1925. Spolu s Predragem Miloševićem přeložil později do srbštiny nauku o formách od svého učitele K. B. Jiráka (Nauka o muzičkim oblicima, Beograd 1948). V poválečné hudební kultuře Jugoslávie se Vukdragović vypracoval v uznávaného pedagoga Hudební akademie a stal se dokonce rektorem Univerzity umění v Bělehradě. K poněkud problematičtějším studentům patřil Dragutin ČOLIĆ (1907–1987). Po předchozím studiu opět u Miloje Milojeviće v Bělehradě nastoupil ve školním roce 1927/28 přímo do druhého ročníku oddělení skladby a dirigování, výsledky jeho studia však byly po celou dobu spíše průměrné, někdy i podprůměrné (výbornou známku obdržel pouze z dějin české hudby od Jana Branbergera !), v závěru studia se v některých předmětech zlepšil. Teoretické předměty studoval především u Jaroslava Křičky (harmonie, kontrapunkt, formy a rozbor, skladba, hra z partitur, instrumentace), v posledním školním roce 1930/31 přešel ve studiu skladby ke Karlu Boleslavu Jirákovi a 2. června 1931 byly na kompozičním večeru provedeny jeho absolventské Variace pro klavír. V dalších předmětech jej vyučovali Metod Doležil (teorie dirigování, hra z partitur), Pavel Dědeček (řízení sboru a orchestru), Vítězslav Kaprál (instrumentace), Rudolf Karel (generálbas), Ervín Schulhoff (instrumentace, hra z partitur), Otto Šourek (tympány), Václav Štěpán (estetika hudby), Antonín Modr (formy a rozbor) a Ferdinand Pujman (operní režie a dramaturgie, estetika se zřetelem k herectví). Čtvrtý ročník musel Dragutin Čolić opakovat,42 kritizován byl zvláště za nedostatečnou pilnost ve studiu. Zdá se, že daleko aktivněji se věnoval studiu čtvrttónové hudby u Aloise Háby (viz níže). Jediné nám známé veřejné provedení jeho skladby patří právě tomuto oboru (Večer čtvrttónové hudby jihoslovanských skladatelů 20. 5. 1938). V roce 1930 zřejmě získal finanční podporu od Nadání (Nadace) Alberty Ferlesiové.43 Na mistrovské škole u Josefa Suka prakticky nestudoval, neboť – podle záznamů v Základní knize – po dvou měsících 30. 11. 1931 vystoupil. V Praze údajně zkomponoval řadu děl, z nichž některá jsou pokládána za ztracená.44 Přes počáteční neúspěchy ve studiu se Dragutin Čolić později stal oceňovaným profesorem skladby na Hudební akademii v Bělehradě a aktivně pracoval jako žurnalista a hudební kritik. Ljubica MARIĆ (1909–2003), jediná žena mezi mladými jihoslovanskými skladateli, přišla do Prahy v roce 1929, a to až po absolvování bělehradské konzervato41

V dochovaném protokolu M. Vukdragoviće z 1. ročníku odd. skladby u V. Nováka (jméno profesora je obsaženo) není zaznamenán žádný předmět a v poznámce je uvedeno „1926/27 nedostavil se“. Nelze však vyloučit, že alespoň ve školním roce 1925/26 skutečně u Nováka studoval. Typ formuláře sice neodpovídá mistrovské škole, nýbrž škole střední, nicméně Novák v té době na středním stupni konzervatoře nevyučoval, učil jen na vyšším stupni, tj. na škole mistrovské. 42 Zápis o jednání poradního sboru konzervatoře č. 11 z 12. 5. 1930 za předsednictví J. B. Foerstera, s. 33, bod 2. 43 Jednalo se o částku 140 Kč. V Zápise o jednání poradního sboru č. 10 z 31. 3. 1930, bod 2 e), s. 29, za předsednictví Jana Branbergera, je jméno studenta i donátora zkomoleno: „Nadání Alberty Ferbsiové 140 Kč uděluje se Dragutinu Ciolici.“ 44 Dochovaly se skladby Tema con variazioni pro klavír (1930), Prvi gudački kvartet (1932) a Concertino pro 1/4tónový klavír a smyčcové sexteto (1932); ztracena jsou údajně díla Gudački sekstet, Duvački kvintet a dvě Suity pro 1/4tónový klavír. Blíže viz Sonja CVETKOVIĆ: Composer, Journalist and Pedagogue Dragutin Čolić (1907–1987). On the Occasion of the Centenary of His Birth, in: New Sound č. 29, http://www.newsound.org.rs/clanci_eng/3.%20Sonja%20Cvetkovic.pdf.


251

ře ve třídě Josipa Slavenského. Jejím hlavním zájmem byla pochopitelně skladba, jíž se pod vedením Josefa Suka věnovala v mistrovské škole po tři roky, diplom obdržela 28. 6. 1932 a Josef Suk její studijní úsilí v závěrečném hodnocení pozitivně ocenil: „Nadání, vyrovnávající se se směry moderními, jichž studia si mladá skladatelka pilně hleděla, avšak ne na úkor studia děl klasických. Smyčcové kvarteto (hráno na závěrečné zkoušce st. konservatoře v roce 1931) vzbudilo pozornost odvážností projevu. Co chvíli projevuje se zde průbojné nadání. Přehlednost formální stupňuje se v kvintetu pro dechové nástroje. (Hráno bylo Kudláčkovým sdružením v Beogradu i v Praze.) Právě instrumentuje symfonickou větu.“

Zkoušku z estetiky u Jana Branbergera vykonala 15. 6. 1932 na výbornou. Ljubica Marić však na konzervatoři studovala také hru na housle (u Jana Mařáka v 1.–2. ročníku střední školy konzervatoře, 1930/31–1931/32, s prospěchem spíše chvalitebným) a dirigování (u Metoda Doležila ve 2. a 3. ročníku střední školy konzervatoře, 1930/31–1931/32),45 přičemž ve školním roce 1931/32 v podstatě absentovala pro nemoc, a nemohla být tudíž klasifikována. Její Smyčcový kvartet byl proveden 23. 6. 1931 v rámci výstupního koncertu absolventů v sále Mozartea v Jungmannově ulici (hráli Josef Peška a Josef Zámečník – housle, Jaroslav Svoboda – viola, Jaroslav Blažek – violoncello) v sousedství skladeb Karla Reinera, Dalibora Vačkáře a Viléma Vaňury (sama v té době ještě absolventkou nebyla). Recenze – kladné i velmi kritické – přineslo několik deníků a hu- Ljubica Marić ve třicátých letech 20. století debních časopisů. Ljubica Marić vycho- (Archiv Muzikologického ústavu Srbské akavala později na bělehradské Hudební demie věd a umění v Bělehradě) akademii řadu žáků, jako skladatelka si získala mimořádnou úctu hledáním duchovních kořenů srbské hudby. Od roku 1963 byla členkou Srbské akademie věd a umění. Stanojlo RAJIČIĆ (1910–2000), později rovněž učitel několika generací jugoslávských skladatelů, člen Srbské akademie věd a umění i ředitel jejího Muzikologického ústavu, patřil k posledním žákům Josefa Suka. Přes původní plány studovat v Paříži 45

Jméno ruského dirigenta Nikolaje Malka jako učitele dirigování se v protokolech L. Marićové nevyskytuje – na rozdíl od MGG 11, sl. 1087–1088 (Melita Milin) i New Grove 15, s. 854–855 (Melita Milin). Dodatečnou rešerší v Bělehradě bylo zjištěno, že L. Marić absolvovala u Malka pouze prázdninový kurz v roce 1931 ve vesnici Vyžlovka poblíž Prahy. Srov. katalog výstavy Melita MILIN: Ljubica Marić (1909–2003) „…tajna / tišina / tvorenje…“, SANU, Beograd 2009, s. 52 a 67 (v prvním případě Vyžlovka omylem umístěna na Slovensko). Tímtéž kurzem prošel patrně i Vojislav Vučković.

252


Program koncertu ze 13. 6. 1934 (Knihovna Pražské konzervatoře – Sbírka programů)


253

přišel se stipendiem československé vlády do Prahy, 22. října 1930 složil zkoušku z harmonie u Otakara Šína a byl přijat do druhého ročníku kompozičního oddělení pražské konzervatoře. Jeho hlavním učitelem zde byl Rudolf Karel, který jej ve 2.–5. ročníku (1930/31–1933/34) vyučoval v oborech harmonie, formy a rozbor, skladba, kontrapunkt a instrumentace; dalšími učiteli byli Ervín Schulhoff (hra generálbasu a hra z partitur), Metod Doležil (dirigování u klavíru, řízení sboru, sluchová analýza), Antonín Modr (nauka o nástrojích, instrumentace dechové hudby vojenské) a Jaroslav Křička (hra z partitur). Studoval také – podobně jako ostatní – dějiny světové a české hudby (Jaroslav Krupka, Jan Branberger), ale také operní režii a dramaturgii (Ferdinand Pujman), estetiku hudby (patrně Václav Štěpán), estetiku se zaměřením na herectví (Pujman) a teorii pravoslavného církevního zpěvu (Milivoj Crvčanin). Na absolventském koncertě v sále Mozartea bylo 13. 6. 1934 provedeno jeho Trio pro klavír, housle a violoncello (vedle autora u klavíru spoluúčinkovali Richard Tillinger na housle a František Smetana na violoncello). Studium kompozice dovršil Rajičić v mistrovské škole u Josefa Suka, kterou ukončil 22. 6. 1935. Jeho učitel mu však již nestihl napsat závěrečné hodnocení, neboť necelý měsíc předtím nečekaně zemřel (29. 5. 1935). U Suka absolvoval Rajičić čtyřvětou symfonií, jejíž 2. a 3. věta byly provedeny na koncertě 14. 6. 1935 v sále Radio.46 Vedle kompozice se Stanojlo Rajičić však věnoval i studiu klavíru, a to v 1., 3., 5.–7. ročníku nejprve u Romana Veselého, od 6. ročníku též u Albína Šímy (o studiu u Karla Hoffmeistera nejsou doklady),47 s tím spojil i studium komorní hry u Karla Procházky a Jiřího Herolda. Ve studiu dosahoval – s výjimkou dvou prvních ročníků – vesměs výborného prospěchu (zvl. v kompozici), v klavíru chvalitebného (2). Jako klavírista se Rajičić bohatě uplatnil na ústavních koncertech, a to jak na interních večerech v letech 1933 (8. 2., 22. 3., 1. 6.) a 1934 (7. 2.), tak i veřejných koncertech v letech 1934 (23. 4., 13. 6.) a 1935 (14. 5., 19. 6.), z nichž poslední byl jeho koncertem absolventským a provedl na něm Potopenou katedrálu Clauda Debussyho a Petrušku Igora Stravinského.48 K zajímavým osobnostem patří Milivoj CRVČANIN, který nastoupil na pražskou konzervatoř v roce 1920 do druhého ročníku kompozice jako mimořádný student. Předpokládáme, že byl zaneprázdněn jinou prací (patrně ve spojení s jugoslávským velvyslanectvím v Praze), protože do školy téměř nechodil. Nebyl tudíž klasifikován a byla mu povolena zkouška po prázdninách (zápis v protokolu z 2. ročníku ze 7. 6. 1920). Ve třetím ročníku 1920/21 pokračoval vesměs s výborným prospěchem, kromě teoretických předmětů u Karla Boleslava Jiráka (harmonie, formy, analýza, instrumentace) a Josefa Bohuslava Foerstera (kontrapunkt) studoval pravoslavný církevní zpěv a řízení pravoslavného sboru u Karla Douši. Ve 4. ročníku 1921/22 se stal řádným studentem a byl vedle již zmíněných předmětů 46

Existenci symfonie potvrzuje záznam v protokolu z mistrovské školy i výroční zprávy Státní konservatoře hudby v Praze za rok školní rok 1934/35, s. 92, a školní rok 1935/36, s. 79. 47 Studium u Karla Hoffmeistera zmiňují Tatjana Marković v MGG 13, sl. 1222, i Stana Djurić-Klajn s Roksandou Pejović v New Grove 20, s. 773, snad na základě autorova svědectví. Hoffmeisterův podpis na protokolech o zkouškách z klavíru může však znamenat pouze to, že Hoffmeister byl členem zkušební komise, vedle toho že byl právě v těchto letech rektorem konzervatoře. Konzultace Rajičiće u Hoffmeistera ovšem i v tomto případě nelze zcela vyloučit. 48 V ostatních výše zmíněných koncertech vystoupil pianista Rajičić se skladbami C. Debussyho (Estampes, 8. 2. 1933; Potopená katedrála, též 14. 5. 1935), F. Chopina (Polonéza As dur, 22. 3. 1933; Etudy F dur, a moll a C dur, 14. 5. 1935), S. Prokofjeva (Toccata č. 1, 7. 2. 1934) a J. S. Bacha-Busoniho (Chaconne d moll s variacemi, 23. 4. 1934). Všechny koncerty se konaly v sále konzervatoře Na Slovanech.

254


s týmiž učiteli klasifikován většinou výbornými známkami také z estetiky (Václav Štěpán), skladby (Josef Bohuslav Foerster a Jaroslav Křička), dějin české a světové hudby (Jaroslav Krupka) a dějin výtvarného umění (Arnošt Hofbauer).49 Z programů ústavních koncertů se dochovaly dva, na nichž jsou uvedena Crvčaninova díla – 5. 11. 1927 Večera současné hudby jugoslávské (písně s průvodem klavíru Tužna pesma, Buji paji, Pušči me) a 19. 6. 1936 Večera pravoslavné hudby vokální (smíšený sbor se sopránovým sólem Sv. Sáva). V archivu Pražské konzervatoře je zachován opis partitury Božanstvenaja liturgija Sv. Jana Zlatoustago.50 Z jiných zdrojů můžeme doplnit, že Milivoj Crvčanin po skončení studia působil v Praze jako protojerej srbské pravoslavné církve a inspektor vojenských hrobů Království Srbů, Chorvatů a Slovinců a podílel se na vybudování Chrámu Zesnutí přesvaté Bohorodice na Olšanech (základní kámen položen 11. 9. 1924). Pravoslavný chrám vysokých uměleckých kvalit, jehož stavbu podpořil tehdejší premiér československé vlády Karel Kramář s chotí a pravděpodobně také politik Antonín Švehla, měl původně sloužit především ruské emigraci usazené v Praze. Crvčanin však zajistil finanční dotaci ve výši 30 tis. Kč s podmínkou, že chrám bude současně memoriálem srbských pravoslavných vojáků, kteří padli na bojištích 1. světové války a jsou pohřbeni v Praze. V kryptě je umístěna pamětní deska jugoslávskému králi Alexandru I. Karadjordjevići, zavražděnému 9. 10. 1934 v Marseille, a jsou zde pochováni i manželé Kramářovi.51 Crvčanin se stal později v Praze generálním konzulem Království SHS, bydlel v Horních Počernicích u Prahy (dnes její součást), a jak zaznamenal místní kronikář, vlastnil zde v polovině 30. let jednu ze šesti hlavních telefonních linek, na niž bylo možno volat i v noci.52 Crvčanin se však na žádost pražského pravoslavného biskupa Gorazda stal také pedagogem na konzervatoři. Vedl zde od školního roku 1932/33 zdarma kurzy pravoslavné hudby.53 Zvláštní zajímavost má pro nás i Karel Drago VITIĆ jako učitel zpěvu později velmi populárního zpěváka Rudolfa Cortése. Patřil k nejdéle studujícím žákům konzervatoře, absolvoval zde v letech 1915/16–1922/23 celých sedm ročníků (s přestávkou ve škol. roce 1920/21, kdy z důvodu dovolené přerušil studium na jeden rok). Do roku 1920 je uváděn v protokolech jako Chorvat, poté jako Srb kato49

Protokoly o studiu, in: AhmP, fond Konzervatoř. Knihovna Pražské konzervatoře, sign. A-I-R 1173. 51 Podle materiálů Vladimíra Gavriněva zpracovala Svatava Maria KABOŠOVÁ. Blíže viz v časopise Ikona (2008) na http://www.ikonapress.info/index.php/cs/historie/pravoslavna-mista. 52 Hubert ANTES: Historie dávná i nedávná – Co ještě bylo zaznamenáno, in: Hornopočernický zpravodaj, roč. 53, č. 1 – leden 2005, s. 14. Vedle Crvčanina měli hlavní telefonní linku pouze dva obecní úřady v okolí, dva místní statkáři a vrchní poštovní ředitel. 53 Zápis o výsledku jednání poradního sboru ze dne 8. 4. 1932 za předsednictví Karla Hoffmeistera: „Doporučuje se vyhověti žádosti biskupa Gorazda, aby v příštím školním roce konal se kurz pravoslavné rituální hudby za řízení absolventa konservatoře M. Crvčanina, bude přístupen fakultativně ve 2 hodinách týdně posluchačům oddělení varhanického, kompozičního a jiných.“ Knihovna Pražské konzervatoře. Dále srov. zprávu v New-Yorských listech z 19. 10. 1932 pod titulem Jihoslovan profesorem pražské konservatoře hudby. Crvčanin byl za svou činnost vyznamenán několika řády – Řádem krále Petra a Alexandra, Řádem bílého lva, Řádem bílého orla a Řádem sv. Sávy. In: Výroční zpráva Státní konservatoře hudby v Praze za škol. rok 1932–1933, Praha 1932, s. 66. Pravoslavný biskup český a moravsko-slezský Gorazd 19. 6. 1936 vysoce ohodnotil otevření kurzu pravoslavného církevního zpěvu jako „počin po stránce výchovné významný, vzhledem k Podkarpatské Rusi státotvorný a vzhledem k Malé dohodě, jejíž občanstvo z větší poloviny jest pravoslavné, hodnotný. Vzhledem pak k pravoslavným Slovanům znamená počin ten novou složku v kulturní vzájemnosti slovanské.“ Srov. Církevně zpěvní složka slovanské vzájemnosti, in: Výroční zpráva Státní konservatoře v Praze za školní rok 1935–36, Praha 1936, s. 64. 50


255

lického vyznání. Studoval se značnou pílí v instrumentálním oddělení obor klarinet, později též basklarinet, a jako obligátní nástroj klavír, který později doplnil houslemi (u Jindřicha Bastaře). Jeho hlavním pedagogem byl po celé období František Reitmayer. Kromě hlavního předmětu (většinou známka 2) studoval průměrně, celkově však absolvoval na 2. Studoval mj. všeobecnou hudební nauku (Křička), sborový zpěv (Doležil, Spilka), nauku o formách a rozbor (Branberger), orchestrální (Reissig) a ansámblovou hru (Skuherský), harmonii a kontrapunkt (Šín), nauku o hudebních nástrojích (Doležil), ale také tympány (R. Černý); velmi dobré známky měl z dějin světové a české hudby (Krupka), literárních (Borecký), kulturních a všeobecných dějin (Šrajer), z pedagogiky, češtiny i francouzštiny. Jeho další osudy nám nejsou známy, z drobných informací však usuzujeme, že zůstal – alespoň po nějakou dobu – v Praze a kolem roku 1935 působil mj. v pěveckém sboru Smetana, kde se s ním tehdy seznámil Rudolf Kraisinger (1921–1986), známý později pod pseudonymem Rudolf Cortés. Drago Vitić nabídl chudému chlapci, který měl krásný baryton, že jej bude zdarma učit zpěvu, což zjevně také učinil.54 Z důvodu místa jsme nemohli věnovat podrobnější pozornost ostatním studentům. Alespoň zmínit bychom však chtěli několik jmen, jejichž nositelé se vyznačovali zvlášť vynikajícím nadáním a výbornými známkami. Patří k nim především absolventi mistrovských škol – klavíristky ze třídy Karla Hoffmeistera Jelena PAUNOVIĆ, Ljubica MAŘINCOVÁ, Gordana MILOJEVIĆ a Jelena NENADOVIĆ či houslista ze třídy Jaroslava Kociana Milan DIMITRIJEVIĆ, ale i další absolventi střední školy konzervatoře – klavíristky Darinka PETROVIĆ a Katica PAVIČIĆ či flétnista Djordje PUTNIK.

Sukova a Hábova škola Vraťme se však ještě ke studentům kompozice. Je příznačné, že téměř všichni zmínění studenti kompozice (bývají nazýváni „pražská skupina“ nebo také „pražská generace“) studovali u Josefa Suka, ale i u Aloise Háby. Josef SUK (1874–1935), který dlouhá desítiletí působil jako sekundista Českého kvarteta a nesl tíhu řízení konzervatoře jako její rektor v letech 1924–1926 a 1933–1934, se na konzervatoři od roku 1922 věnoval výuce skladby, a to výhradně v mistrovských třídách. Jeho žáci i další současníci na něm oceňovali především inteligentní vedení, citlivost vůči uměleckému cítění studentů, respektování jejich 54

Setkání zmiňuje Stanislav TITZL – zřejmě na základě zpěvákových vzpomínek – v průvodním slovu ke gramofonové desce Supraphonu Jen vzpomínky mi zůstanou, vydané v roce 1988: „Když bylo Rudolfu Kraisingerovi čtrnáct let, poslali ho do Prahy učit se kožešníkem. To už se ale jeho zájem soustředil na muziku a především na hudební filmy. Obdivoval Freda Astaira, a proto začal docházet na hodiny stepu k paní Aubrechtové. Zkušená choreografka předních pražských divadel ale brzy odhadla, že její nový žák je na tanečníka příliš velký: doporučila mu proto, aby se raději věnoval zpěvu. Rudolf uposlechl, a pokud mu zbývaly peníze – hodina stála padesát korun, navštěvoval profesora Lewitzkého. Přes den tehdy pracoval v kožešnictví na Malém náměstí, po zaměstnání zpíval s trampským sborem Zlatá hvězda (kam se přihlásil na inzerát) a docházel také do sboru Bedřich Smetana. Tam si talentovaného mládence povšiml profesor Drago Vitič a hned se nabídl, že ho bude učit zpívat zdarma. Rudolf se tedy s vervou pustil do práce a získané teoretické poznatky si současně doplňoval praktickými zkušenostmi na veřejnosti: s kvartetem Zlatá hvězda účinkoval na soutěžích trampských sborů, s jazzovým orchestrem Metropolitan zpíval na tanečních zábavách a krátce to zkoušel i s profesionálním orchestrem Jaroslava Maliny.“

256


Josef Suk a Alois Hába v Křečovicích, 1934 (Národní muzeum – České muzeum hudby, sign. S 270/95)


257

individuality, vřelý vztah a osobní zájem o jejich práci a umělecký názor.55 Našli se však i kritici, kteří poukazovali na jistou závislost žáků na učitelově osobnosti ve způsobu hudebního myšlení i tematicko-formové invenci a na „přílišnou“ tolerantnost učitele. Zvlášť nemilosrdně se vyjádřil recenzent Národní politiky 4. 7. 1931, když v souvislosti s provedením skladby Ljubice Marićové napsal: „Šestý večer [absolventů konzervatoře] byl trudný. Řídě se ve své neskonalé dobrotě tolstojevským ‚Neodpírati zlu‘, mistr Josef Suk, ač sám není stoupencem divokého modernismu, přál posluchačům své komposiční třídy mistrovské školy naprostou volnost uměleckého projevu, až přestává býti uměleckým projevem vůbec, jda pouze za zvůlí, za snahou vše rozpoutati a rozmíchati. Ljubici Maričové není v jejím smyčcovém kvartetu žádný skřek dosti skřekovitým, žádná energie dosti vypiatou.“56

Sukova otevřenost vůči druhým a úcta k etickým hodnotám charakterizovala i jeho vztah k dalšímu oblíbenému učiteli pražských studentů Aloisu Hábovi. Vojislav Vučković ve svém článku k Sukovým šedesátinám pro časopis Zvuk velmi ocenil právě Sukův vztah k Hábovi: „Uveren, da se znanjima koja on daje svojim učenicima ne iscrpljuje sve što je o modernoj muzici potrebno znati, Suk šalje sve svoje talentovanije učenike Habi (u koga ima ogromno poverenje) da, kada prodju kroz njegovu školu, tamo upoznaju novote četvrttonske muzike i stilskih mogućnosti koje ona daje (netematski slog) kako bi svoje studije kompozicije upotpunili.“57

Svůj kladný vztah k Josefu Sukovi vyjádřili jeho někdejší žáci i později, mj. čestným členstvím ve Společnosti Josefa Suka, založené v Praze roku 1981 (Ljubica Marić, Mihovil Logar a Stanojlo Rajičić). Alois HÁBA (1893–1973) vedl na konzervatoři kurzy čtvrttónové či spíše mikrotónové, netematické hudby od školního roku 1923/24 dlouhou dobu jako tzv. vedlejší učitel (substitut); účast na nich byla dobrovolná, proto v protokolech nejsou o tomto studiu záznamy. O povolení kurzů musel vedení konzervatoře každoročně žádat a souhlas profesorského sboru nebyl vždy zaručen. Řádná profesura mu byla řadu let odpírána, stejně jako bylo zamítáno zřízení oddělení 1/4tónové a 1/6tó55

Z recenze na koncert Sukových absolventů (České slovo, 25. 6. 1931, jméno neudáno): „Skladatelské oddělení mistrovské školy při pražské konservatoři bylo až do letoška representováno triumvirátem skutečných vůdců: Vítězslavem Novákem, Jos. B. Foerstrem a Josefem Sukem. Od příštího roku odpadne Foerster. Bylo jistě štěstím pro českou hudbu i pro ústav, že na něm tyto tři různorodé osobnosti mohly pedagogicky tvořit. Každý z těchto umělců mohl se opřít o autoritu svého hudebního díla a neméně o autoritu pedagogických úspěchů. Nazývám učitelskou práci na mistrovské škole t v o r b o u . To proto, poněvadž tam nejde o elementy, o teorii a pouhé řemeslo, nýbrž mnohem více, o probuzení tvůrčích sil, o jejich přímé usměrnění k zákonitému projevu, o inklusivní vypěstění vkusu, sebekázně a odpovědnosti, o rovnováhu odborně řemeslné složky a etické stránky. Přístup na mistrovskou školu mají mít jen nadprůměrné talenty. Dnes arci, kdy kánon starých, pevných hodnot je rozrušen, musí i sebe mohutnější osobnost pociťovat – a zvláště v poměru ke skutečným talentům – svízelnost pedagogické práce. Je chabým východiskem z tísně, vracet se výlučně k historickým hodnotám. Vývoj míří nad ně a za ně vpřed. Oceňujeme-li pod tímto zorným úhlem výsledky mistrovské komposiční školy, teprve pochopíme dosah toho, že ji vedli umělci pedagogové, kteří se vzájemně i v protikladech doplňovali. J o s e f S u k představuje tu osobnost, která se nespokojuje odborným pouze školením žáků. Naopak, dává jim mnohem více: integrální zájem a hřejivou péči, kterýžto krásný poměr trvá, i když se osamostatnil. Je proň charakteristické, že respektuje jejich individualitu – v tom se podobá Suk Foerstrovi – a že jim nevnucuje svého směru.“ 56 Kniha výstřižků, in: AhmP, fond Konzervatoř. 57 Vojislav VUČKOVIĆ: Josef Suk. Povodom šesdesete godišnjice rodjenja, in: Zvuk, januar 1934, č. 3, s. 81–87 (zde 86–87).

258


nové kompozice. Důvodem bylo jednak přesvědčení, že „zřízení samostatného oddělení pro 1/4tonovou hudbu nevyhovuje potřebám ústavu a […] že systemizace nového komposičního profesora není potřebí“,58 jednak námitky proti údajně nedostatečným znalostem harmonie u Hábových žáků.59 Podobně byla v červnu 1931 zamítnuta Hábova žádost o zařazení 1/4tónové hudby do vyučovacího plánu stávajícího kompozičního oddělení s odůvodněním, že „vyučovací plán [není] zařízen pro experiment a tento systém stojí mimo osnovu“.60 Definitivním profesorem se stal Hába teprve roku 1934, mj. přičiněním Sukovým.61 O Hábovy kurzy byl od počátku značný zájem,62 o kompoziční školu však v přísném slova smyslu nešlo. Znalec Hábova života a díla Jiří Vysloužil k tomu podotýká: „De facto byla Hábova třída školou různých kompozičních směrů a technik. Hába […] ve výuce skladby nepreferoval žádný hudební směr či žánr. Respektoval zájmy a vlohy svých kompozičních svěřenců. Analyzoval se svými žáky skladby předních modernistů, nevynechal přitom ani lidovou píseň a upozorňoval na její živé skladebné hodnoty. V analýzách produktů svých žáků nevynechal ani jednoduché politické písně, jež považoval za dobový žánr sociálního hudebního umění a sám je také skládal.“63

Viktor Ullmann, jeden z Hábových a předtím také Schönbergových žáků, se k Hábově výuce vyjádřil následovně: „Schönbergově škole děkuji – řekl bych za logickou – architektoniku a lásku k dobrodružstvím se zvukovým světem, Hábově škole za zjemnění melodického nápadu, výhled na nové formální hodnoty a osvobození z kánonu Beethovena a Brahmse.“64

A Karel Reiner připojil: 58 V Zápise o jednání poradního sboru 29. 9. 1930 za předsednictví rektora Karla Hoffmeistera se pod bodem 2 uvádí: „Žádost Aloise Háby o ustanovení definitivním profesorem 1/4tonové hudby a o definitivní zřízení školy pro tuto hudbu se nedoporučuje, poněvadž jednak sbor se usnáší, že zřízení samostatného oddělení pro 1/4tonovou hudbu nevyhovuje potřebám ústavu a jednak že systemizace nového komposičního profesora není potřebí. Ke stávajícím kurzům 1/4tonové hudby připomíná se staré usnesení konference, že návštěva jich jest dovolena pouze žákům absolvovavším úplně harmonii. Pokud se týče vyučování hře na 1/4tonový klavír Er. Schulhoffem usneseno žádost nedoporučiti jednak že věc nepatří do vyučovacího plánu konservatoře a jednak že není pro provedení finančních prostředků.“ Knihovna Pražské konzervatoře. 59 V Zápise z porady profesorů skladby ze dne 10. 6. 1930 za předsednictví rektora Josefa Bohuslava Foerstera se uvádí: „Rektor předčítá přípis vedl. učitele Modra ve spise čj. 1034/30 a přípis Aloise Háby ve spisu čj. 1131/30 a zahajuje o věci debatu prohlášením, že jednání koná se bez pp. Modra a Háby, neboť jsou substituty bez práva hlasovacího a jest zde svolána porada pouze definitivních profesorů. – Prof. Karel ohražuje se jménem svých kolegů i svým proti tvrzení p. Háby, že členové komise klasifikovali žáky p. Háby způsobem neodůvodněně přísným. K tomu se připojuje prohlášení komise zkušební ve spisu čj. 1111/30. Přítomní členové komise zkušební po delší debatě konstatují, že posluchači vyučovaní většinu školního roku p. Hábou (p. Modr učil ve třídě celkem 8 hodin) neznali základních pravidel harmonických, a to na př. generalbas, názvy septakordů a jich rozvádění, pravidla o zdvojování disonantních a citlivého tonu, klamný závěr a vůbec učení o závěrech, spojování akordů, atd. Mimo to v písemných pracích bylo mnoho chyb proti vedení hlasů všeobecně v harmonii užívaného, naprostá neznalost široké harmonie. Tato písemná zkouška sama nerozhodla o nedostatečném prospěchu, ale byly to též nedostatečné odpovědi žáků na otázky, které byly dávány, jak jest ustáleným zvykem komise. Bylo přesně zjištěno, že vědomosti žáků sahají asi v rozsah látky z I. semestru, kdežto za II. semestr nevěděli vůbec ničeho. Mimo to písemné práce, žákům uložené, odpovídaly asi látce I. semestru. Proto komise souhlasí s návrhem rektora, aby žákům byly na vysvědčení napsány známky z I. semestru bez další poznámky, ale aby bylo do katalogu u každého žáka poznamenáno, že nebral látky I. harmonie a že ji musí doplniti v příštím školním roku. Vzhledem k tomu projevuje prof. Šín ochotu tuto třídu pro příští rok převzíti a se žáky látky dohnati. Toto usnesení týká se obou oddělení i v těch případech, kdy posluchač nemá známku nedostatečnou, neboť prof. Šín prohlašuje (se souhlasem prof. Karla), že v dívčím oddělení známky dával sám p. Hába, čímž vyplynuly známky vesměs příznivé, ačkoliv posluchačky též látky neprobraly. – Vzhledem k tomu


259

„Zvláštní znak Hábovy školy není uniformovaná škola, každý z jeho žáků byl jiný, každý se rozvíjel jinak, každý si vybral to, co se mu hodilo a vyhovovalo jeho nadání, zaměření, jeho společenskému prostředí i jeho národu. I to rozvíjení národního charakteru žáků z různých národů bylo pro jeho školu charakteristické – vždyť tam byli nejen Češi a Slováci, ale též Jugoslávci, Bulhaři, Litevci, Turci samozřejmě: Akses, Yenetken apod. – to Hába uměl, pro to měl obrovský smysl.“65

Hába byl všestranným, vynikajícím učitelem a jako přesvědčený stoupenec antroposofického učení Rudolfa Steinera se na vývoj umění, světa i individuální osobnosti díval z duchovního hlediska. Toužil vyjádřit zákony světa prostřednictvím tónů, neboť byl přesvědčen, že „…hudební výraz proniká k vědomí účinněji než myšlenkový výklad tvořivé podstaty světa – a podporuje probuzení lidské vůle k činům směřujícím k uskutečňování duchových podnětů vývojových.“66

Tím, jak dokázal propojovat své duchovní vize s tvorbou, ale i s každodenní realitou a odvážnými představami o budoucím vývoji evropské hudby, musel své posluchače fascinovat. Jeho výklady přitahovaly vedle Čechů (zvl. Karel Reiner, Miroslav Ponc, Viktor Ullmann, Jaroslav Ježek, Karel Ančerl či Jan Seidl) také právě řadu Jihoslovanů (Slavko Osterc, Ljubica Marić, Dragutin Čolić, Vojislav Vučković, Stanojlo Rajičić, Milan Ristić) a dalších zahraničních studentů. Samotné čtvrttónové hudbě však zůstali věrni jen málokteří a ani ti ne navždy. Možná si spíše odnesli rozměr tvůrčí svobody a vizi své vlastní individuální cesty. Hába měl přátelské kontakty po celé Evropě i mimo ni a dovedl je využívat ve prospěch svých

navrhuje komise, aby p. Hába více nebyl přibírán k vyučování všech teoretických předmětů. – Usneseno doporučiti návrh prof. Šína na rozdělení předmětu v příštím školním roce, dle kterého i při vyhovění žádosti prof. Karla o poloviční dovolenou a žádosti prof. Jiráka o celou dovolenou by nebylo třeba substituce Hábovy v teoretických předmětech. Hába by vyučoval pouze hře partitur a generalbasu. Modr by učil nauce o nástrojích, instrumentaci ve IV. roč. a nauce o formách v mistr. oddělení. Schulhoff by učil zase generalbas a partitury. – Ukončeno a podepsáno. – Zapsal dr. J. Branberger – J. B. Foerster, Rudolf Karel, Jar. Křička, Šín Otakar – Dodatečně četl a připojuje se K. B. Jirák [podpisy].“ Knihovna Pražské konzervatoře. 60 Zápis o jednání poradního sboru č. 9 z 24. 6. 1931 za předsednictví Karla Hoffmeistera, s. 59. Knihovna Pražské konzervatoře. 61 V Zápise o výsledku konference profesorů skladební školy z 21. 12. 1933 se píše: „Proti jmenování A. Háby profesorem pro čtvrttonovou hudbu není námitek. Svolujeme, aby bylo zřízeno samostatné odd. pro čtvrttonovou skladbu, které by bylo vybudováno na základě osnov předložených A. Hábou. – Obsazení místa profesora na čtvrttonovém odd. nesmí se státi na účet systemizovaných míst profesorských na komposiční škole, kde je nezbytně zapotřebí čtyř profesorů pro půltonovou komposici. – V případě event. zrušení v pozdější době, upozorňuje prof. sbor na své konstatování vyučovacích výsledků A. Háby v konferenci ze dne 18. VI. 30, podle kterých A. Hába nemůže vyučovati na odd. půltonovém. – Zapsal Šín Otokar – Rudolf Karel, Jar. Křička [podpisy].“ Knihovna Pražské konzervatoře. 62 Např. ve školním roce 1930/31 navštěvovalo Hábovy kurzy 18 posluchačů. Srov. Alois HÁBA: Kursy pro hudbu čtvrttonovou, in: Výroční zpráva Státní konservatoře hudby v Praze za školní rok 1930–1931, Jan Branberger (ed.), Praha 1931, s. 49. Za 10 let fungování (1923–1933) navštívilo podle Háby jeho kurzy na 100 posluchačů. Srov. Alois HÁBA: 10 let kursů pro čtvrttónovou hudbu, in: Výroční zpráva Státní konservatoře hudby v Praze za školní rok 1932–1933, s. 57–58. 63 Jiří VYSLOUŽIL: Hábova kompoziční škola, in: Alois Hába (1893–1973). Sborník k životu a dílu skladatele, Jiří Vysloužil (ed.), nakl. Lípa – A. J. Rychlík, Vizovice 1973, s. 32. 64 Tamtéž, s. 30. 65 Karel Reiner v rozhlasovém interview u příležitosti svých šedesátin v roce 1970. In: Milan KUNA: Dvakrát zrozený. Život a dílo Karla Reinera, H & H, Praha 2008, s. 29. 66 Alois HÁBA: K šedesátinám Josefa Suka, in: Klíč. Nezávislá revue pro hudbu a pohybové umění 4, 1933/34, s. 39.

260


žáků.67 Doporučoval jejich skladby k provedení na festivalech i koncertech, ale pomáhal jim i v prozaičtějších záležitostech, například shánět zaměstnání a jiné výdělky (pro Ljubici Marić psal např. doporučení rektorům hudebních akademií v Záhřebu Franu Lhotkovi či v Bělehradě Kostovi Manojlovićovi),68 zasílal jim notový materiál, ale zasazoval se za ně i v době, kdy byli pronásledováni (Memorandum Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu za osvobození zatčených srbských skladatelů Ljubice Marić, Dragutina Čoliće a Vojislava Vučkoviće z podzimu 1935).69 Měl přátelskou radost z jejich úspěchů, kdy „…z absolventů tohoto ústavu stali se profesory kvalifikovanými pro hudební skladbu půltónovou a čtvrttónovou: Slavko Osterc na Stát. konservatoři v Lublani, Jeron. Kačinskas na Stát. konservatoři v Klajpedě (Litva) a Drag. Čolič na Stankovičově konservatoři v Bělehradě.“70

S výjimkou Vojislava Vučkoviće, který ve válečném Bělehradě roku 1942 jako levicový intelektuál podlehl hrubému násilí totalitní moci, se všichni ostatní absolventi kompozice na pražské konzervatoři uplatnili ve své zemi po 2. světové válce jako významní tvůrci jugoslávské hudební kultury. Studenti konzervatoře se pohybovali uprostřed živě kolotajícího hudebního dění v Praze. Navštěvovali umělecké, ale i politické akce, byli členy nejrůznějších spolků, v nichž se vyhraňovaly jejich umělecké i občanské názory (Jugoslavija, Jugoslovensko kolo, Šumadija, Matija Gubec ad.). Sami zároveň zprostředkovávali české a mezinárodní veřejnosti hlavního města poznání jihoslovanské hudby, mj. prostřednictvím koncertů konzervatoře. Již 28. června 1921 uspořádal jihoslovanský akademický spolek Jugoslavia v Praze koncert „pod protektorátem p. ministra Ivana Hribara, vyslance království Srbů, Chorvatů a Slovinců“.71 Na koncertě zazněly skladby Josefa Bohuslava Foerstera, Bedřicha Smetany, Jaroslava Křičky, ale také Otče náš od Milivoje Crvčanina a sbor Voda zvira iz kamena od Josipa Štolcera-Slavenského. Při příležitosti Mezinárodního festivalu moderní hudby 14. května 1925 zorganizovala pražská konzervatoř koncert s názvem Slovanské novinky. Zazněla zde i skladba Miloje Milojeviće La légende de Yéphimia pro violoncello a klavír, op. 25, kterou napsal pod dojmem básně Milana Rakiće. První skutečně velkou akcí byl Večer současné hudby jihoslovanské v sále konzervatoře 5. listopadu 1927, jemuž 4. listopadu předcházela přednáška Božidara Široly ze Záhřebu o současné 67

Zároveň Hába propagoval 1/4tónovou hudbu a nástroje k jejímu provádění, zejm. 1/4tónový klavír. Zainteresovaný domácí i zahraniční tisk Hábovu aktivitu vysoce vyzdvihoval. Deník České slovo 17/III. 1929 přinesl například pod titulem Egyptský zájem o A. Hábu tuto informaci: „Konservatoř pro orientální hudbu v Káhyře zakoupila prostřednictvím egyptského velvyslance v Praze všecky tištěné čtvrttonové hudební teoretické spisy skladatele A. Háby, vyžádala si od něho vyučovací plán čtvrttonového komposičního oddělení státní konservatoře hudby v Praze a podrobné údaje o čtvrttonových nástrojích, jež vystavila firma A. Förster, Georgswalde (RČS).“ Alois Hába byl za svou aktivitu odměněn vysokým egyptským vyznamenáním. Podobně referovaly i další deníky, např. Národní politika ze 17. 3. 1929 nebo Právo lidu z 22. 3. 1929. 68 Svědčí o tom dosud nevydané dopisy L. Marićové A. Hábovi, uložené v Národním muzeu – Českém muzeu hudby v Praze, které spolu s další korespondencí pro internetovou edici připravují Vlasta a Hubert Reittererovi. 69 Vlasta REITTEREROVÁ – Hubert REITTERER: Musik und Politik – Musikpolitik. Die Internationale Gesellschaft für Neue Musik im Spiegel des brieflichen Nachlasses von Alois Hába 1931–1938, in: Miscellanea musicologica 36, Univerzita Karlova, Praha 1999, s. 215–216. 70 Alois HÁBA: 10 let kursů pro čtvrttónovou hudbu, in: Výroční zpráva Státní konservatoře hudby v Praze za školní rok 1932–1933, s. 57–58. 71 Výroční zpráva Hlaholu pražského, 1920/1921, Praha 1921, s. 12.


Program koncertu z 5. 11. 1927 (Knihovna Pražské konzervatoře – Sbírka programů)

261

262


hudbě jihoslovanské. V rámci večera zazněla – vedle skladeb Lucijana Škerjance, Antuna Dobroniće a Krsto Odaka72 – také díla Petra Konjoviće Hajdučka (pro violoncello a klavír), Milivoje Crvčanina písně Tužna pesma, Buji paji a Pušči me a Josipa Štolcera-Slavenského kvintet Sa sela. 10. června 1929 uskutečnil na konzervatoři přednášku Miloje Milojević, v té době docent bělehradské univerzity, O písních jižního Srbska a moderním srbském nacionalismu, na níž písňové ukázky přednesla jeho choť a vlastní klavírní skladbu zahrál Predrag Milošević. Přednáška vyvolala skandál, jenž několik dní zaplňoval kulturní rubriky českých deníků. Národní politika 12. 6. 1929 komentovala incident slovy: „Když p. profesor prohlásil, že v písních z Ochridu, Bitolje, Struze, Skoplje je zachován nejlíp srbský duch, asi 50 studentů z Makedonie najednou opustilo demonstrativně sál. […] K demonstrantům připojil se znalec všech slovanských národních písní p. Ludvík Kuba, který opustil přednáškovou síň, poněvadž ho p. prof. Miloevič [!] při přednášce obvinil, že klame veřejnost, tvrdě, že písně makedonské jsou bulharskými.“73

České listy zaujaly ke konfliktu spíše neutrální stanovisko, ocenily vědecký přínos přednášky známého přítele české hudby i uměleckou úroveň přednesených ukázek, nanejvýš vytkly snad zbytečně vyhrocené zdůrazňování kulturního srbského nacionalismu jako vedoucího směru v hudbě,74 zalitovaly rozbrojů mezi slovanskými národy a vyjádřily důvěru v nové vědecké poznatky. „Nám je těžko rozhodnouti, zda a co ze slyšeného je také jiného původu, než srbského. Jedno však konstatujeme bez výhrady: co bylo zpíváno a hráno je tak zajímavé, originální a po stránce hudební cenné, že by bylo hříchem pro obě slovanské větve i pro hudební umění celkem, kdyby přenášením sporů politických mělo hynouti tolik krásy dosud neznámé nebo skoro neznámé a nevyužité.“75

Na 13. ledna 1931 připravila pražská konzervatoř Večer zahraničních žáků Vítězslava Nováka, absolventů mistrovské školy konzervatoře, při příležitosti oslavy 60. narozenin skladatele. Na programu zazněla mimo jiné i Jugoslávská suita pro kla72 Lucijan ŠKERJANC: Sonatina da camera pro smyčcové kvarteto, Antun DOBRONIĆ: sextet Moja pjesma pro klavír a dechové nástroje, Krsto ODAK: Smyčcový kvartet. 73 Podrobné informace o incidentu přinesly také Národní listy z 15. 6. 1929, Tempo. Listy Hudební matice 8, č. 10 ze 4. 7. 1929, s. 346, České slovo z 12. 6. 1929, Československá republika z 12. 6. 1929, Reforma z 13. 6. 1929, Venkov z 14. 6. 1929 ad. (novinové výstřižky z Knihy výstřižků v AhmP, fond Konzervatoř). K pobytu M. Milojeviće v Praze se dále vztahuje zápis v Inventárním katalogu hudebnin pražské konzervatoře z roku 1928, kde je pod přírůstkovými čísly 1376 až 1395 zapsána kolekce dvaceti tištěných hudebnin s poznámkou: „27. VI. Dar p. Dra. Milojeviće“. Skladby byly vydány v Lublani v průběhu let 1904 až 1924. Kolekce obsahuje tyto hudebniny: Emil ADAMIĆ: Pet veselih pesmi, Ljubljana 1921; TÝŽ: Pet ženskih dvospevov, Ljubljana 1922; TÝŽ: Šest narodnih pesmi, Ljubljana 1924; Marij KOGOJ: Troje solospevov, Ljubljana 1919; TÝŽ: Samospevi, Ljubljana 1921; TÝŽ: Piano I., Ljubljana 1921; TÝŽ: Piano II., Ljubljana 1921; TÝŽ: Skica za klavir, Ljubljana 1922; TÝŽ: Requiem, Ljubljana 1922; TÝŽ: Barčica, Ljubljana 1922; TÝŽ: Nageljni poljski, Trst 1923; Srečko KOPORC: Trije mešani zbori, Umelniška založba, Ljubljana 1921; Anton LAJOVIC: Šest pesmi, Ljubljana 1904; TÝŽ: Dvanajst pesmi, Glasbena Matica, Ljubljana 1920; TÝŽ: Pesmi samote, Ljubljana 1920; Josip MICHL: Štiri Prešernove pesmi, Ljubljana 1921; Josip PAVČIĆ: Deset samospevov, Ljubljana 1921; Stanko PREMRL: Tri skladbe za klavir, Ljubljana 1917; Janko RAVNIK: Suguidille (Našemu skladatelju Antonu Lajovicu), Ljubljana 1920; Lucijan Marija ŠKERJANC: Sedem pesmi, Ljubljana 1920; Štirje samospevi – Fran GERBIĆ: „Pojdem na prejo“, Josip PAVČIĆ: „Uspavanka“, „Mehurčki“, „Ciciban-Cicifuj“, Ljubljana 1917. 74 Československá republika z 12. 6. 1929 (Karel Hába). 75 Národní listy z 15. 6. 1929 (šifra Nn.).


263

vír, op. 2, Josipa Slavenského.76 18. října 1934 se na konzervatoři konala tryzna za jihoslovanského krále Alexandra I., jenž se stal obětí atentátu v Marseille.77 Bylo zde připomenuto Alexandrovo úsilí o vznik Malé dohody mezi ČSR, Jugoslávií a Rumunskem a hráno pravoslavné rekviem Opelo od Milivoje Crvčanina. V roce 1936 získala pražská konzervatoř novou reprezentativní budovu v Trojanově ulici na Novém Městě pražském, nedaleko od stávajících prostor emauzského kláštera Na Slovanech.78 Slavnostního uvedení do provozu se 30. dubna zúčastnili významní představitelé hudební kultury z celého světa. Po zdravici zástupce královské konzervatoře hudby v Bruselu přišel na řadu zástupce Jugoslávie. Výroční zpráva popisuje událost slovy: „Vřelým potleskem uvítán byl zástupce král. jugoslávského ministerstva osvěty prof. Fran Lhotka, rektor hudební akademie v Záhřebě. Mluvil s počátku chorvatsky a zakončil česky. Česká část jeho proslovu končila slovy: ‚Vše to od srdce přeji pražské konservatoři i jako její bývalý žák.‘“79

Rok 1936 proběhl zároveň ve znamení oslav 125 let od založení pražské konzervatoře. 27. ledna pravidelně účinkoval pěvecký sbor konzervatoře, třídy prof. Milivoje Crvčanina, při oslavách sv. Sávy pořádaných Akademickým spolkem Jugoslavia,80 a posledním velkým vystoupením jihoslovanských studentů pražské konzervatoře byl zřejmě koncert pořádaný 20. 5. 1938 spolkem Přítomnost a věnovaný čtvrttónové a šestinotónové jihoslovanské hudbě. Přednáškou jej uvedl Alois Hába. Vedle děl Slavko Osterce, Radoslava Hrovatina, Demetrije Žebré a Frano Šturma byly v Dvořákově síni Rudolfina provedeny skladby srbských absolventů konzervatoře Milana Ristiće (Duo pro housle a violu; Suita pro čtyři pozouny),81 Dragutina Čoliće (Concertino pro klavír a smyčcové sexteto) a Vojislava Vučkoviče (Allegro ze Suity pro klavír a dva klarinety).82 V bohatém a mnohovrstevnatém hudebním životě Prahy byli studentům prvními průvodci samotní profesoři konzervatoře, kteří vedle svého pedagogického působení zastávali i nejvyšší koncertní a umělecké funkce, například Otakar Ostrčil vedle výuky dirigování (jako smluvní profesor 1926–1929) působil zároveň jako šéf opery a dirigent orchestru Národního divadla (1920–1935) i předseda Spolku pro moderní hudbu (1924–1933); Václav Talich vyučoval dirigování (1923–1927, od 1932 profesor mistrovské školy) a sám řídil Českou filharmonii (1919–1941, s přerušením na přelomu 20. a 30. let, kdy hostoval ve Stockholmu) i operu Národního divadla (od 1935), Karel Boleslav Jirák byl od roku 1930 také šéfem hudebního vysílání a orchestru Československého rozhlasu – Radiojournalu; učitelé instrumentálních 76

Z jihoslovanských žáků Vítězslava Nováka byli do koncertu zařazeni ještě Antun Dobronić (Jugoslavske pučke popijevke) a Krsto Odak (2. smyčcový kvartet, op. 7). Výroční zpráva Státní konservatoře hudby v Praze za školní rok 1934–1935, s. 52–54. 78 Jednalo se o budovu bývalého chemického ústavu České vysoké školy technické v Trojanově ulici, jež se uprázdnila. 79 Výroční zpráva Státní konservatoře hudby v Praze za školní rok 1935–1936, s. 11. 80 Tamtéž, s. 67–68. 81 Milan Ristić zkomponoval další čtvrt- a šestinotónové skladby, mj. dva smyčcové kvartety, houslové sonáty a Septet pro klarinet, dva pozouny, housle, violu, violoncello a kontrabas. Srov. MGG 14, sl. 189–190 (Tatjana Marković), New Grove 21, s. 443 (Stana Djurić-Klajn/Roksanda Pejović). 82 Recenzent Českého slova z 24. 5. 1938 (šifra la) má pro uvedené skladby slova pochvaly: „Všechny tyto skladby jsou pozoruhodné jak zvládnutím nového materiálu a nástrojových kombinací, tak snahou vytěžiti umělecké hodnoty z ducha nové zvukové soustavy. Všichni autoři imponují úsilím proniknouti k rovnováze ryze hudebních a konstruktivních sil. V tomto smyslu řadí se jugoslávský čtvrttónový večer k nejpoučnějším podnikům Přítomnosti. Byl arci také významným projevem vzájemnosti naší a jugoslávské.“ 77

264


oborů byli vyhledávanými sólisty a účinkovali po celém světě.83 K těmto prvořadým institucím musíme připočíst i Německé zemské divadlo v Praze, jehož orchestr pod vedením Alexandra Zemlinského, Georga Szélla ad. tradičně uváděl i samostatné symfonické koncerty; na studenty dále v Praze působilo Osvobozené divadlo s jazzovou hudbou Jaroslava Ježka či avantgardní divadlo „D“ Emila Františka Buriana; Spolek pro moderní hudbu svou dramaturgií šel daleko za hranice obecně chápané moderny. Koncerty pražské konzervatoře, zvláště jejich mistrovských tříd, byly považovány za vstupenky do velkého světa hudby a pravidelně a přísně byly recenzovány. Do letmého přehledu vůbec nemůžeme zahrnout nesmírně bohatou nabídku koncertů s domácími i zahraničními umělci ani produkci gramofonových desek s díly Igora Stravinského, Arthura Honeggera, Maurice Ravela, Francise Poulenca, Paula Hindemitha, Bély Bartóka, Alberta Roussela, Arnolda Schönberga, Sergeje Prokofjeva, Bohuslava Martinů a mnoha dalších. Praha byla „dílnou“, v níž se střetávaly nejmodernější stylové výboje s pozdní romantikou, zatímco kavárny zněly jazzem. Sama konzervatoř usilovala o široké mezinárodní kontakty – přednáškami zahraničních profesorů, účastí na mezinárodních hudebních výstavách (Ženeva, Frankfurt nad Mohanem, ale i Brno 1928 v rámci výstavy soudobé kultury aj.), výměnnými koncerty se zahraničními konzervatořemi (Riga, Varšava, Lublaň aj.) i pořádáním tzv. slohových večerů s programem věnovaným hudební tvorbě nejrůznějších zemí.84 Inspirativní mohla být pro studenty kompozice také spolupráce s proslulými pražskými pěveckými sbory (Hlahol, Smetana ad.), s uměleckými spolky (Umělecká beseda, Přítomnost, Spolek pro moderní hudbu aj.), stejně jako účast na mezinárodních festivalech soudobé hudby konaných v Praze (1924, 1925, 1935) i v zahraničí (pořádala Mezinárodní společnost pro soudobou hudbu, eventuálně její československá sekce vedená později A. Hábou). Mimo koncertní pódia probíhal intenzivní dialog hudebních publicistů o moderním umění, jeho významu a směřování. Je pochopitelné, že zahraniční studenti se po návratu do vlasti snažili vlastní pedagogickou, kompoziční, koncertní, společenskou a osvětovou činností vytvořit podobně bohaté hudební prostředí, jaké poznali v Praze. Československo-jugoslávská spolupráce v meziválečném období 1918–1938 měla mnoho podob: ekonomickou, politickou, kulturní, společenskou. Srbští studenti na pražské konzervatoři představují jednu z těch zřetelných. Adresy: Jitka Bajgarová, Kabinet hudební historie EÚ AV ČR, v.v.i., Puškinovo nám. 9, CZ-160 00 Praha 6; e-mail: [email protected] Josef Šebesta, Veletržní 14, 170 00 Praha 7; e-mail: [email protected] 83

Mnozí učitelé konzervatoře byli nositeli významných domácích i zahraničních ocenění, např. srbským Řádem sv. Sávy byli vyznamenáni Vítězslav Novák, Josef Suk, K. B. Jirák, Jaroslav Krupka, Metod Doležil, Karel Hoffmeister, Jan Heřman, Marie Laudová-Hořicová a Anna Suchánková, jugoslávským Řádem bílého orla (vedle řady dalších) byl vyznamenán Jan Branberger; V. Novák, J. Suk, J. B. Foerster, J. Křička a K. B. Jirák byli členy České akademie věd a umění, V. Talich a J. Suk členy Královské hudební akademie ve Stockholmu. Mnozí byli nositeli řádů a vysokých ocenění rumunských, francouzských, italských, bulharských, polských či lotyšských, finských i egyptských. 84 Vedle české hudby, která zněla při nejrůznějších příležitostech (jubilea B. Smetany, A. Dvořáka, V. Nováka, J. Suka, J. B. Foerstera ad., ale také při státních svátcích ČSR a spřátelených zemí či narozeninách prezidenta republiky), šlo o večery současné i starší hudby jihoslovanské, francouzské, anglické, italské, lotyšské, rumunské, ruské, bulharské, švýcarské, ale také o beethovenovská, mozartovská aj. jubilea.


265

Serbische Studenten am Prager Konservatorium in der Zeit von 1918 bis 1938 Jitka Bajgarová – Josef Šebesta Der erste Weltkrieg zerschlug die bis dahin währende geopolitische Ordnung der Welt. Nach der Pariser Friedenskonferenz von 1919 verschwand u.a. Österreich-Ungarn von der Landkarte Europas und wurde von den Nachfolgerstaaten abgelöst, darunter auch von der Tschechoslowakei, deren Hauptstadt sich mit ihrer liberalen, kosmopolitischen Atmosphäre weit den Kultur- und Bildungsbedürfnissen anderer neuer oder erneuerter Staaten öffnete. Der serbische Komponist Stanojlo Rajičić, ein Absolvent des Prager Konservatoriums, charakterisierte diese Situation folgendermaßen: „Prag hatte zu jener Zeit [1928] Ambitionen, zum Kulturzentrum aller Slawen zu werden.“ Prag zog damals tatsächlich vor allem Studenten aus solchen Ländern an, die am Anfang ihres neuzeitlichen Kultur- und Bildungsweges standen, wie beispielsweise die Ukraine, Bulgarien, gerade aber auch die jugoslawischen Länder, das heißt Serbien, Kroatien und Slowenien im vereinigten Königreich. Der serbische Musikwissenschaftler und Komponist Miloje Milojević schrieb im Jahre 1927, dass „während andere Völker, darunter auch slawische, Tschechen, Polen und Russen, bedeutende Daten in ihre jeweilige Kulturgeschichte schrieben, erlebten die Serben, vornehmlich die Serben unter dem türkischen Joch, schwere Tage eines bloßen Dahinvegetierens. […] Laut dem, was gesagt wurde, sind nicht einmal hundert Jahre vergangen, wo die Musik im Kulturleben der Serben irgendeine Rolle spielt, und es ist kaum vierzig Jahre her, seit sie sich auf guten und modernen Grundlagen entwickelt.“ An der Schaffung ebendieser modernen kulturellen Grundlagen war auch das Prager Konservatorium beteiligt, und zwar insbesondere dank der Außenpolitik der Tschechoslowakischen Republik und ihres ersten Präsidenten Tomáš Garrigue Masaryk, sowie anderer Vertreter des neuen Staates. Die jugoslawischen Musiker haben allerdings schon früher den Weg nach Prag gefunden. Neben Davorin Jenko (1870 in Prag) oder dem frühverstorbenen Jovan Ivanišević, einem Schüler von Zdeněk Fibich, ragt unter den serbischen Absolventen der (später mit dem Konservatorium vereinten) Orgelschule Josif MARINKOVIĆ, der in den Jahren 1873–1881 immer wieder nach Prag kam, um in der Klasse des Domorganisten František Zdeněk Skuherský zu studieren, hervor. Am Prager Konservatorium, in der Klasse von Karel Stecker studierte in den Jahren 1904–1906 Komposition der Serbe Petar KONJOVIĆ, 1911 begannen mit ihrem Studium Alexander DJORDJEVIĆ und Božo IVANOVIĆ. In Prag studierte auch ein Zeitgenosse von Konjović, der Komponist und Musikwissenschaftler Miloje MILOJEVIĆ, allerdings nicht am Konservatorium, sondern an der Karlsuniversität, wo er im Jahre 1925 eine Dissertation mit dem Titel Über Smetanas harmonischen Stil verteidigt hatte. Die nach dem Krieg erfolgte „Invasion“ der serbischen Studenten aufs Prager Konservatorium wurde im Jahre 1919 von Jovan BANDUR eingeleitet. Ihm folgten mehr als 40 weitere junge serbische Musiker (der größte diesbezügliche Andrang war im Zeitraum 1922–1932 zu verzeichnen), deren Namen sowie weitere Angaben in der Tabelle angeführt sind. Diese Übersicht schließt Studenten serbischer Nationalität, aber auch jene, die später langfristig in Serbien tätig waren, ein. Die Tabelle wurde aufgrund des Studiums von Quellen, die zum einen im Archiv des Prager Konservatoriums, zum anderen im Archiv der Hauptstadt Prag deponiert sind, zusammengestellt: 1. das Grundbuch aus den Jahren 1911–1934; 2. Protokolle über das Studium (an der Mittelschule sowie in den Meisterklassen); 3. Jahresberichte des Konservatoriums; 4. andere Quellen (Buch der Institutsabende, Konzertprogramme, Rezensionen). Eine nähere Aufmerksamkeit wird dann der Charakteristik des Studiums einiger ausgewählter Absolventen der Kompositionsklassen gewidmet, es handelt sich um Josip ŠTOLCER-SLAVENSKI, Mihovil LOGAR, Vojislav VUČKOVIĆ, Predrag MILOŠEVIĆ, Mihailo VUKDRAGOVIĆ, Dragutin ČOLIĆ, Milivoj CRVČANIN, Ljubica MARIĆ UND Stanojlo RAJIČIĆ. Am Konservatorium wurden sie u.a. von den Komponisten Josef Suk und Vítězslav Novák (Meisterschule), aber auch – auf der Mittelschule des Konservatoriums – von Karel Boleslav Jirák, Rudolf Karel, Josef Bohuslav Foerster oder Jaroslav Křička unter-

266


richtet. Zu den beliebten Lehrern gehörte Alois Hába, der dort etliche Jahre lang Mikrotonmusikkurse leitete. Die genannten Prager Studenten wurden nach ihrer Rückkehr in die Heimat, insbesondere dann nach dem zweiten Weltkrieg, zu führenden Repräsentanten der jugoslawischen Musikkultur. Der Abschlussteil der Studie bringt Informationen über jene Konzerte des Konservatoriums (beziehungsweise anderer Veranstalter), in denen Werke jugoslawischer (insbesondere serbischer) Komponisten aufgeführt worden sind, sowie eine kurz gefasste Charakteristik des vielschichtigen Prager Musiklebens so, wie es serbische und andere ausländische Studenten kennenlernen konnten. Prag war eine „Werkstatt“, in der die europäischen stilistischen Durchbrüche der neuesten Zeit der Spätromantik begegneten, während in den Kaffeehäusern gejazzt wurde. Das Konservatorium selbst strebte nach breiten internationalen Kontakten – dies vornehmlich durch Vorträge ausländischer Professoren, durch die Teilnahme an internationalen Musikmessen (Genf, Frankfurt/M., aber auch Brünn – 1928, im Rahmen der Ausstellung der Gegenwartskultur u. dgl.), durch Austauschkonzerte mit anderen europäischen Konservatorien (Riga, Warschau, Ljubljana u.a.), ebenso aber mittels Veranstalten sogenannter „Stilabende“, deren Programme dem Musikschaffen verschiedener Länder gewidmet waren. Jenseits des Konzertpodiums verlief ein intensiver Dialog der Musikpublizisten über die moderne Kunst, deren Bedeutung und Tendenzen. Es ist verständlich, dass die ausländischen Studenten nach der Rückkehr in ihr Heimatland bestrebt waren, durch das eigene kompositorische und pädagogische Wirken, durch ihre Konzerttätigkeit, Bildungsarbeit und gesellschaftliches Engagement eine ähnlich reichhaltige, inspirative musikalische Umgebung zu schaffen, wie jene, die sie in Prag kennengelernt haben. Die tschechisch-jugoslawische Zusammenarbeit in der Zwischenkriegszeit 1918–1938 hatte viele Gestalten: wirtschaftlich, politisch, kulturell, gesellschaftlich. Die serbischen Studenten des Prager Konservatoriums stellen eine der markantesten dar. Deutsch von Magdalena Havlová

Srb tí studenti na praïské konzervatofii v období

Recommend Documents