JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ. Divadelní fakulta. Ateliér audiovizuální tvorby a divadla

JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ Divadelní fakulta Ateliér audiovizuální tvorby a divadla

Pořady věnované divadlu na obrazovce České televize od roku 2000 – 2010 Diplomová práce

Autor práce: Bc. Anna Štětinová Vedoucí práce: Jiří Vanýsek Oponent práce: MgA. Hana Slavíková, Ph.D.

Brno 2011

0  

Bibliografický záznam Štětinová, Anna. Pořady věnované divadlu na obrazovce České televize od roku 2000 – 2010 [The Theatermagazines at Czech television in years 2000 – 2010 ]. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Divadelní fakulta, Ateliér audiovizuální tvorby a divadla, 2011. 71s. Vedoucí diplomové práce Jiří Vanýsek. Anotace Diplomová práce Pořady věnované divadlu na obrazovce České televize od roku 2000 – 2010 je analýzou vybraných vydání divadelního magazínu pořadu Divadlo žije!, které Česká televize vyrábí ve studiích v Praze, Brně a Ostravě. Na realizaci se podílejí naprosto odlišné štáby, a tak se liší i jejich pojetí. V rámci kritické analýzy se autorka snaží odhalit základní nedostatky a chyby, kterých se tvůrčí tým dopouští. Pro inspiraci je český pořad srovnáván s německým magazínem Foyer, který uváděla do letošního dubna televize ZDF na Theaterkanalu. Annotation The theses „The Programme about theater on Czech television in period 2000 – 2010“ analyses selected volumes of programme „Divadlo žije!“ , that Czech television produces in Prague, Brno and Ostrava studios. Different television staffs are taking particular volumes. That`s why we can find there many differences. The author try to reveal main absences and failings. Czech Programme is confronted with the German „Foyer“ on ZDF. Klíčová slova Divadlo žije!, divadelní magazín, Česká televize, kulturní zpravodajství, analýza, recenze, kritika Keywords Divadlo žije!., TV show about theatre, Czech television, Cultural News, Analysis, Reviews, Criticism

1  

Prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracovala samostatně a použila jen uvedené prameny a literaturu. Současně dávám svolení k tomu, aby tato diplomová práce byla umístěna v Knihovně JAMU a používána ke studijním účelům.

V Brně dne 12. května 2011

Bc. Anna Štětinová

2  

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucímu práce Jiřímu Vanýskovi za podnětné konzultace a také režisérům a dramaturgům pořadu, kteří mi věnovali svůj čas a byli ochotní odpovědět na otázky týkající se výroby pořadu. Za jazykové opravy jsem vděčná své mamince PaedDr. Taťáně Štětinové.

V Brně dne 12. května 2011

Bc. Anna Štětinová

3  

OBSAH   Předmluva ................................................................................................................... 6   Úvod............................................................................................................................... 8   1.  Struktura  hodnocení ....................................... Error!  Bookmark  not  defined.   1.1 Zastoupení divadel a objektivita ..........................................................................9 1.2 Metoda moderace pořadu .......................................Error! Bookmark not defined. 1.3 Audiovizuální jazyk a řeč....................................................................................10 1.4 Obsahová stránka ................................................................................................11 1.5 Zařazení a užití jednotlivých rubrik ..................................................................11

2.  Divadlo  žije!  v  podání  TS  Brno....................................................................... 12   2.1 Divadlo žije! (i na jižní Moravě) z 29. 11. 2008..................................................12 2.2 Hodnocení Divadla žije! Z 29. 11. 2008 ..............................................................15 2.3 Divadlo žije! (i na jižní Moravě) z 1. 12. 2009....................................................19 2.4 Hodnocení Divadla žije! (i na jižní Moravě) z 1. 12. 2009 ................................21 2.5 Divadlo žije! (i na jižní Moravě) z 30. 10. 2010..................................................25 2.6 Hodnocení Divadla žije! (I na jižní Moravě) z 30. 10. 2010..............................27

3.  Divadlo  žije!  v  podání  TS  Ostrava ................................................................. 31   3.1 Divadlo žije! (na severní Moravě a Slezku) z 15. 11. 2008................................31 3.2 Hodnocení Divadla žije! (na severní Moravě a Slezku) z 15. 11. 2008 ............33 3.3 Divadlo žije! (na severní Moravě a Slezku) z 14. 11. 2009................................36 3.4 Hodnocení Divadla žije! (na severní Moravě a Slezku) z 14. 11. 2009……….40   3.5 Divadlo žije! (na severní Moravě a Slezsku) z 16. 10. 2010 ..............................40 3.6 Hodnocení Divadla žije! (na severní Moravě a Slezsku) z 16. 10. 2010...........42

4.  Divadlo  žije!  v  podání  TS  Praha..................................................................... 45   4.1 Divadlo žije! (české scény) z 8. 11. 2008 .............................................................45 4.2 Hodnocení Divadla žije! (české scény) z 8. 11. 2008 ..........................................47 4.3 Divadlo žije! (české scény) ze 7. 11. 2009............................................................50 4.4 Hodnocení Divadla žije! (české scény) ze 7. 11. 2009 ........................................52 4.5 Divadlo žije! (české scény) z 9. 10. 2010 .............................................................54 4.6 Hodnocení Divadla žije! (české scény) z 9.10.2010 ............................................57

5.  Magazín  Foyer  na  Theaterkanalu  ZDF........................................................ 59   6.  Návrh  na  změny  v  pořadu  Divadlo  žije! ...................................................... 64   6.1 Struktura pořadu.................................................................................................64 6.2 Role moderátora ..................................................................................................66 6.3 Způsob zpracování příspěvků ............................................................................67 6.4 Grafický obal pořadu ..........................................................................................68

Závěr........................................................................................................................... 70   Použité  informační  zdroje................................................................................... 71   Příloha  č.1:  Rozhovor s dramaturgyní Norou Obrtelovou (TS Brno).............. 73   Příloha  č.2:  Rozhovor  s  režisérem  Pavlem  Jiráskem  (TS  Brno) ............. 76   Příloha  č.3:  Rozhovor s dramaturgem Michalem Przebindou (TS Ostrava) .. 79   Příloha  č.4:  Rozhovor  s  režisérem  Jiřím  Seydlerem  (TS  Ostrava)......... 83  

4  

Příloha  č.5: Rozhovor s dramaturgyní Evou Langšádlovou (TS Praha) ......... 86   Příloha  č.6:  Rozhovor  s  režisérem  Janem  Brichcínem  (TS  Praha) ........ 88    

5  

Předmluva V České republice existuje jediný původní pořad zaměřený na divadelní kulturu a tím je Divadlo žije! České televize. Právě proto, že je jediný, jeho význam a nároky na kvalitu stále stoupají. Zatímco mezi s sebou televize soutěží v zaměření a kvalitě zpravodajství, kultuře (divadlo je součástí kultury), prostor nedávají. A tak, v tomto ohledu, Česká televize plní jako jediná takzvanou veřejnou službu1. Proč zpracovávat podobné téma na Ateliéru audiovizuální tvorby a divadla (dále jen ATD)? Hlavní náplní našeho studia je zabývat se divadlem jakožto druhem umění, které může být propojeno hned několika způsoby s audiovizuální tvorbou. Podle mého názoru dva z nich jsou velmi aktuální pro televizi jakožto masové médium. Za prvé je to způsob, jak zaznamenat jedinečnost divadelního představení a přenést tak konkrétní hru do filmové podoby nebo vytvořit „pouhý záznam“. Za druhé umožňuje ATD vzdělání budoucím pracovníkům televizí, kteří by měli reflektovat fundovaně o divadelní scéně. V rámci studia vytváříme dokumenty z oblasti divadla nebo se o ně alespoň pokoušíme a měli jsme i možnost nahlédnout do zákulisí natáčení pořadu Divadlo žije! díky semináři Pavla Jiráska. K televizi mám osobně velmi blízko, protože jsem od podzimu 2006 do února letošního roku pracovala v brněnském                                                                                                                 1

   Podle Zákona o České televizi se za poskytování veřejné služby považuje, že Česká televize poskytuje službu veřejnosti tvorbou a šířením televizních programů, popřípadě dalšího multimediálního obsahu a doplňkových služeb na celém území České republiky. Hlavními úkoly veřejné služby jsou zejména (výběr podle tématu práce): a) poskytování objektivních, ověřených, ve svém celku vyvážených a všestranných informací pro svobodné vytváření názorů c) vytváření a šíření programů a poskytování vyvážené nabídky pořadů pro všechny skupiny obyvatel se zřetelem na svobodu jejich náboženské víry a přesvědčení, kulturu, etnický nebo národnostní původ, národní totožnost, sociální původ, věk nebo pohlaví tak, aby tyto programy a pořady odrážely rozmanitost názorů a politických, náboženských, filozofických a uměleckých směrů a to s cílem posílit vzájemné porozumění a toleranci a podporovat soudržnost pluralitní společnosti. d) rozvíjení kulturní identity obyvatel České republiky, včetně příslušníků národnostních nebo etnických menšin Celé znění viz. Zákon o České televizi – online, URL <   http://www.ceskatelevize.cz/vse-o-ct/zakony/> , [citováno 29.března 2011]    

6  

studiu Regionální Televizní Agentury, která vysílá každý všední den regionální zpravodajství na sdílených kmitočtech s TV Prima, a tuto redakci jsem také více než čtyři roky vedla. Přestože kultura byla jen okrajovou náplní zpravodajské relace, měla jsem možnost nahlédnout do zákulisí toho, jak byly reportáže vytvářeny a navíc se na jejich realizaci podílet. Ať chceme nebo nechceme, televize jako masové médium je „prostředkem zábavy a určuje nejběžnější způsob trávení volného času. Pomáhá ho rovněž organizovat“2. Akademická oblast by se proto od televizní tvorby neměla distancovat, ale naopak se začít na jejím obsahu podílet, a tak dát pracovníkům televize fundovaný základ pro jejich mnohdy rutinní práci. To, že Česká televize má stále ve vzdělávání společnosti prostřednictvím svého programu výsostní postavení, vystihuje i názor dokumentaristy Jana Šikla: „Stav dokumentaristiky se u nás bude odvíjet od toho, jaký poměr k jejich výrobě bude zaujímat Česká televize.“3  

                                                                                                                2

   viz. McQuail, Denis.: Úvod do teorie masové komunikace. 2. vydání. Praha: Portál, s.r.o., 2002, str. 21 3    viz. Šikl, Jan: Anketa Filmu a doby – Český dokumentární film 2010. 1/2010, str. 17

7  

Úvod Cílem mé práce je kriticky zanalyzovat vybraná vydání pořadu Divadlo žije! v průběhu let 2000 – 2010. „Divadlo žije! je jediným seriálem, ve kterém hrají všichni čeští herci. Každý týden přináší ukázky z premiér a informace o dění na českých, moravských a slezských scénách. Nechybí ani rozhovory s herci, režiséry a dalšími divadelními tvůrci. Divadlo žije! se v jednom měsíci vysílá vždy dvakrát z Prahy, jednou z Brna a jednou z Ostravy. Pražské vysílání mapuje divadelní dění v českých krajích a metropoli, brněnské na jižní Moravě a ostravské na severní Moravě a ve Slezsku.“4 Vzhledem k tomu, že se na realizaci podílejí tři televizní studia - Praha, Brno a Ostrava(dále jen TS), vyberu z každého studia tři náhodné díly. Pokusím se analyzovat strukturu celého magazínu a zachytit uměleckou změnu pořadu v posledních deseti letech. Zajímá mě zejména, zda Divadlo žije! jako jediný pořad svého typu vytváří ucelený obraz o tom, co se na současných českých scénách děje, a zda tak díky kontinuitě pořadu vznikl nenahraditelný dokumentární materiál. Prostřednictvím rozhovorů s jednotlivými dramaturgy se pokusím popsat zákulisí výroby pořadu od výběru jednotlivých inscenací po podmínky k samotnému natáčení, střihu a vysílání. Magazín Divadlo žije! se pak pokusím srovnat s obdobným pořadem Theaterkanalu (ZDF) – Foyer. Na základě celkové analýzy navrhnu vlastní náměty na zatraktivnění celého formátu. V rozboru nebudu brát ohled na finanční prostředky obou televizí. Domnívám se, že rozpočty pořadů diváka nezajímají a má zájem vidět kvalitní pořad. Navíc by to mohlo svádět k hodnocení současné rozpočtové politiky České televize a to není cílem mé diplomové práce.

                                                                                                                4

   Divadlo Žije! – O pořadu, online. URL <   http://www.ceskatelevize.cz/porady/1095352674-divadlo-zije/o-poradu/>, [citováno 12. března 2011]

8  

1. Struktura hodnocení 1.1 Zastoupení divadel a objektivita Pokud se na Divadlo žije! díváme jako na jediný pravidelný magazín věnovaný novinkám na divadelní scéně, pak by měl informovat diváka nezávisle a objektivně ve smyslu nenadržování některým souborům či institucím častějším zařazováním jejich inscenací. Zachovat princip objektivity, podle kterého „objektivita představuje zvláštní formu mediální činnosti a zvláštní postoj k úloze zpracovávat a rozšiřovat informace. Hlavními rysy objektivity jsou: a) osvojení si pozice odstupu a neutrality ve vztahu k předmětu zpravodajství (tedy vylučování subjektivního pohledu či osobního zaujetí) b) absence stranění (to znamená nestavět se ve sporech na ničí stranu a zdržet se jakékoli předpojatosti) c) oddanost přesnosti a dalším kritériím pravdivosti (jako jsou relevance a úplnost) d) absence skrytých motivů nebo služby třetí straně.5 Na druhou stranu je nutné si uvědomit, že „žádné zpravodajství nemůže být ani vzdáleně vyčerpávající nebo úplné. Ze své podstaty je spíše opakem: události se stanou zprávami teprve tehdy, když jsou vyvoleny a vybrány z totality a komplexnosti dění“6. Budeme-li chtít, aby na pořadech tohoto typu pracovali fundovaní lidé nebo lidé přímo v oboru vzdělaní a aby byli stoprocentně nezaujatí, to není podle mého názoru možné. Kulturní komunita bývá velmi často úzce provázaná. Například v brněnském prostředí by si v extrémním případě musel redaktor zakazovat s jakýmikoli umělci mluvit, aby některému z nich nestranil. V rámci objektivity by ale měl, i přestože natáčí reportáže a příspěvky o svých známých, myslet na zpravodajské zásady. Pokud mu to rubrika nedovolí nebo pokud nedá otevřeně najevo, že je s respondenty nebo podstatou reportáže nějak citově svázán, neměl by se dopouštět podávání nefaktických informací. S výjimkou hodnocení představení nebo popisu pocitů či atmosféry, která ke                                                                                                                 5

   McQuail, Denis.: Úvod do teorie masové komunikace. 2. vydání. Praha: Portál, s.r.o., 2002, str. 172 6   Schulz, Winfried: Die Konstruktion von Realität in den Nachrichtenmedien. Freiburg, 1976. Str. 8

9  

kulturnímu zpravodajství nebo publicistice zajisté patří. Rovným zastoupením divadel nemyslím otrocké plnění tabulek, ale objektivní sledování novinek v oboru a objektivní výběr osobností, kterým budou věnovány medailonky nebo jiné příspěvky.

1.2 Metoda moderace pořadu V této části rozboru se zaměřím na roli průvodce pořadem. Ve svém hodnocení se budu věnovat hlasovému projevu, zvolenému jazyku, případně vystupování moderátora. V případech, kdy se hlasy střídají, chci zhodnotit přehlednost pro diváka a srozumitelnost. V místech, kdy jsou rubriky spojovány hranými miniscénkami, se budu snažit okomentovat jejich vhodnost a smysluplnost. V závěrečných kapitolách se pak pokusím navrhnout hypoteticky ideální realizační tým podobného pořadu.

1.3 Audiovizuální jazyk a řeč Divadlo žije! patří v České televizi k pořadům, ve kterých různá vydání vedou různí režiséři. Ve svém hodnocení se budu zaměřovat na několik hlavních formálních prvků. Prvním z nich bude velikost záběrů a jejich tempo. O problematice převedení divadelní inscenace do filmové podoby bylo řečeno mnoho. Pokusím se na základě těchto článků a zdrojů zhodnotit, jak může práce kameramana změnit charakter představení u těch inscenací, které jsem měla možnost vidět jak naživo nebo alespoň zprostředkovaně ze záznamu. Druhým bude použití a kombinace různých reportážních prostředků: úryvky ze záznamu představení, podkresové záběry, rozhovory, ilustrační podkresové hudby atd. Třetím bude střihová skladba. Pokusím se odhalit, zda se mohl střihem charakter představení nějak změnit, zda byl významový a jakých metod střihu bylo využito. Do této podskupiny počítám i případné užití filmových nebo střihových triků jako jsou například stmívačky nebo prolínačky. Hodnotit budu,

10  

zda má střih povahu technickou, dramatickou nebo asociativní7.

1.4 Obsahová stránka V této části hodnocení se chci zamyslet nad tím, zda připravená reportáž poskytuje divákovi o představení komplexní informace. Nejde o splnění pěti klasických zpravodajských otázek8, ale o hodnocení, zda je uvedeno, kde se představení hraje, kdo je autorem, kdo ho dramatizoval a kdo v něm účinkuje. Stejně jako v obrazovém jazyce i v čteném může redaktor nebo režisér zvolit špatný text a tím vyvolat nežádoucí konotace. Domnívám se, že je také důležité, abych se pokusila zohlednit i kontext, ve kterém reportáž vznikala. Například příspěvek Tajemství zlatého draka (ND Brno) byl natáčen v době, kdy inscenace byla ze strany médií podrobena velké kritice. To samozřejmě může mít vliv na výslednou podobu příspěvku. Na pojem kontextu se ale můžeme dívat i z hlediska určité regionálnosti. Vztah mezi textem a kontextem můžeme chápat i jako kontinuitu, která se napíná mezi konkrétním – v tomto případě textem reportáže – a obecným – v tomto případě celkovým společenským a kulturním přesvědčením.9 V případě mé diplomové práce se tedy dá očekávat jazyková odlišnost mezi jednotlivými regiony a možná i významové odkazy pochopitelné jen pro danou oblast.

1.5 Zařazení a užití jednotlivých rubrik Pořad Divadlo žije! je rozdělen do rubrik. Každá z nich má svůj grafický obal                                                                                                                 7

   Funkce technická spočívá v tom, že řadí nasnímaný materiál do plynulého vyprávění s promyšleným rytmem, který diváka logicky orientuje v situaci. Funkce dramatická se projevuje tím, že pomocí střihu je sestaveno vyprávění co nejpřehledněji a nejsugestivněji. Zásluhou této úpravy má vizuálně-auditivní obsah filmu velkou působivost. Prostřednictvím funkce asociativní obohacuje filmový střih divákovo vědomí o jisté obsahy, které sice nejsou ve vizuálně-auditivních obrazech, které však vyplývají ze vzájemných vztahů jedné části ke druhé. Viz. Štroblová, S.: Film a televize jako audiovizuální zprostředkování světa/ Filmová a televizní dramaturgie a programová skladba. 1. vydání. Praha 2009. Univerzita Jana Ámose Komenského Praha 8    Tzv. 5W – Těchto pět otázek má novinářům pomoci odhalit celou událost nebo příběh. Kdo je hlavním protagonistou? Co se stalo? Kde? Kdy? Proč? Někdy je také dodáváno Jak?. Viz. Five Ws, Wikipedia, on-line, URL , [citováno 13. března 2011] 9    viz. Geiger, Jeffrey; Rutsky, R.L: Film analysis. 1. vydání. New York 2005. W. W. Norton & Company, Inc., str. 27

11  

– jingl. Oddělení jednotlivých témat usnadňuje divákovi orientaci v celém pořadu. Protože je grafika pro celou republiku stejná, budu se zaměřovat i na pořadí rubrik, na jejich společné užití a zda opravdu usnadňují divákovi vnímání a odlišování jednotlivých příspěvků a pochopení jejich smyslu.

2. Divadlo žije! v podání TS Brno 2.1 Divadlo žije! (i na jižní Moravě) z 29. 11. 2008 Moderátor: Igor Dostálek a Kašpárek Dramaturg: Nora Obrtelová Střih: Jiří Kubík Kamera: M. Peloušek, R. Řezáč, R. Fuksa Režie: Jan Dadák Po úvodní znělce informují diváka o obsahu pořadu krátké upoutávky, jejich obsah čtou mimo obraz střídavě muž a žena. První reportáž uvádí postava Kašpárka. U té bychom se měli zastavit, protože její zařazení nemá jen prvoplánový účel jednoduše pobavit diváka. Kašpárek, zvaný dříve Pimprle, patřil neodmyslitelně k českému loutkovému divadlu a dnes je i pro cizince jedním ze symbolů české loutky. Důležité může být i to, že působil také jako jeden ze sjednocujících prvků loutkových představení. Jeho povaha byla, podobně jako u svého zahraničního předchůdce Hanswursta, vychytralá, na první pohled neomalená a co je důležité – měl roli komentátora. Pokud bychom charakteristiky z odborných publikací nadneseně shrnuli, tak právě Kašpárek byl ten, který byl oprávněn říct všechno a zároveň mohl měnit své vlastnosti podle situace: jednou byl bojácný, pak zase hrdinný, jindy inteligentní a pak naopak přitroublý.10 Více se k němu vrátím v kapitole Hodnocení TS Brno. V úvodním komentáři Kašpárek zve na reportáž, která je věnovaná novince Cirkus Havel. Uvedlo ji Divadlo Husa na provázku v premiéře roku 2009. Jednalo se o druhý díl projektu „ DHNP PERVERZE V ČECHÁCH (S pozdravem Largo desolato Asanační Vyrozumění během Zahradní slavnosti bez Audience. Příběh o selhání, naději, pravdě a lásce v Čechách- aneb LEGRACE je jeden z nejúčinnějších způsobů, jak sdělovat vážné věci.) EVROPSKÁ KNIHA                                                                                                                 10

   viz. Dubská, Alice: Dvě století českého loutkářství. 1. vydání. Praha 2004. Akademie múzických umění v Praze. Str. 57 – 60.

12  

ROKU! PRO MARIUSZE SZCZYGIELA. Za svou knihu Gottland obdržel v prosinci roku 2009 Mariusz Szczygiel cenu Evropská kniha. Citáty z této knihy jsou součástí scénáře inscenace. V roli nejmladšího z rodu Pludků Milan Holenda.“11 Kašpárek parafrázuje obsah představení výčtem atrakcí klasického cirkusu, kdy poté zve na „úryvky, pasáže a dialogy“, což je zvěř, kterou prozatím v cirkuse neviděl. Grafický jingl odděluje první reportáž, ale dozvídáme se z něj jen to, že se jedná o Cirkus Havel. Není zařazen pod speciální rubriku, působí jen jako výtvarný předěl. V úvodní pasáži příspěvků sledujeme příjezd Václava Havla do divadla a vše je postprodukčně podkresleno prezidentskou famfárou z opery Libuše od skladatele Bedřicha Smetany. Divák je informován o tom, že představení

je

ostře

sledováno,

což

pak

vysvětluje

ředitel

Centra

experimentálního divadla a v tomto případě i spoluautor hry Petr Oslzlý. Navazuje na něj ředitel Divadla Husa na provázku, spoluautor koláže a režisér Vladimír Morávek, který popisuje své pocity po premiéře. Teprve v tuto chvíli máme prostor užít si úryvek představení, který ale slouží jen jako zpestřující prvek mezi rozhovory. Následuje výpověď Václava Havla, který připouští, že i za toto představení nesl autorskou odpovědnost. Havel to pak rozvádí po již delší ukázce z představení, která se věnuje jeho autorské slávě. Přiznává, že změny inscenátorů musí jako dramatik respektovat. Při zpracování jeho textů po celém světě dochází k různým úpravám. Zmiňuje, že pokud by se s tímto nedokázal smířit, pak by se musel zdržet spíše u psaní románů. Autor Vladimír Morávek se pak vrací k volbě slova cirkus pro název a vysvětluje, že k němu připodobnil svůj život sám Václav Havel. Dále sledujeme dva na sebe navazující úryvky, u kterých se publikum hlasitě baví. Z úst Petra Oslzlého se posléze dozvídáme, proč byla zvolena forma koláže pro divadelní představení. Hovoří o momentu, kdy představení samo o sobě začíná fungovat jinak až s publikem a o očekáváních autorů při tvorbě díla. Havel se pak dále vyjadřuje ve smyslu, že jeho texty někdo znovu přeměnil jejich spojením a utvořil tak zcela nové významy, které musel i sám jako jejich autor vytvořit. Reportáž končí úryvkem, kdy je Havel citován: „Na shledanou, ať žije revoluce.“ Celý příspěvek uzavírá záběr na smějící se manžele Havlovy.                                                                                                                 11

 

 Viz. popis v repertoáru divadla Husa na provázku, on-line. URL <  

http://www.provazek.cz/web/structure/3.html?do[loadData]=1&itemKey=cz_8> [citováno 4.dubna 2011]

13  

Následuje Kašpárkem uvedená rubrika Hraje se, ve které se na prvním místě dozvídáme o představení Slováckého divadla v Uherském Hradišti. Krátké ukázky jsou doplněny o informativní výpovědi režisérky o obsahu a nosném tématu celého představení. Komentář mimo obraz čte žena. Na druhém místě se opět vracíme do Brna. Tentokrát autoři pořadu vybrali premiéru představení Peklo, které uvedlo Městské divadlo v Brně (režii Vladimír Merta a Stanislav Moša). Ten se v krátkém komentáři vyznává, proč zvolil téma o putování duše. Vladimír Merta se snaží Peklo zařadit žánrově a naráží ve své výpovědi na klasické kontroverzní téma Městského divadla: tvorbu komerčně úspěšných věcí. Po krátkém jinglu sledujeme další vstup Kašpárka, který zmateně pobíhá po „jevišti“ a hledá princezny. Tímto vstupem uvádí rubriku Trhák, ve které se autoři zaměřili na představení Tajemství Zlatého draka. Reportáž začíná úryvkem s hlavním protagonistou inscenace Danielem Landou. Po krátké úvodní pasáži, ve které je divákovi představena notoricky známá píseň kontroverzního zpěváka, následuje první rozhovor a také první moment, kdy vidíme živého moderátora. Režisér Zdeněk Plachý v odpovědi vysvětluje hlavní záměr a podstatu hry. Mluví o duchovním vývoji a ztvárnění prostřednictvím detektivky. Ve zvolené ukázce se dozvídáme, že jedna z postav přišla o dceru a situaci řeší požíváním alkoholických nápojů v baru. Další otázka moderátora navazuje na režiséra Plachého, když se Daniela Landy ptá, zda je vůbec možné na divadle sledovat něčí duchovní proměnu. Landa výrok Plachého zpochybňuje a vrací se k útoku na jeho představení kvůli naivitě. Zdeněk Plachý pak odpovídá na otázku, čím představení vyplňuje „díru na trhu“. Režisér mluví o kvalitách Landovy tvorby, která je obsahově mimožánrová a přesto má velký úspěch. Chtěl vzdát hold hudebníkům 70. a 80. let a splnit si svůj dětský sen. Landa pak vysvětluje, proč byly zařazeny jeho starší písně. Chtěl, aby byly v kontextu s příběhem a vyvolanými emocemi, pochopeny správně. V další otázce pak Landa zmiňuje nepřesnou informaci v Lidových novinách a zdůrazňuje, že pro pochopení hry je třeba trocha člověka. Závěrečný komentář nás informuje o tom, že představení má bezprostředně po premiéře prodaných deset tisíc vstupenek. Krátký kašpárkovský předěl nás přenáší v pořadu dál. Tentokrát maňásek prozpěvuje notoricky známou znělku z Jen počkej, zajíci! a připravuje nás na mráz z východu. Grafický předěl nás opět vrací k telegrafické rubrice Hraje se, 14  

kterou otevírá novinka brněnského divadla Polárka, ve které Hana Mikolášková zdramatizovala slavné scénky z animovaného ruského seriálu. Komentář mimo obraz jednou větou pozitivně hru komentuje slovy, že je divadlo opět v dobré kondici. Druhá upoutávka patří Slováckému divadlu v Uherském Hradišti, které uvedlo hru V jámě lvové. Mimo obraz čte komentář po Igoru Dostálkovi opět žena. K oběma pozvánkám se krátce vyjadřuje režisér. Na řadu přichází opět Kašpárek z prostor Mahenova divadla. Vstup zahajuje básní: „Čechov, Shakespeare, Kundera, na jeviště boxera. Kafka, Hrabal, Hrubín – tak to nedá ani veršovací robot. Leda Krobot. Ivo...“ Tímto se nově seznamujeme s rubrikou Osobnost. V ní je představen režisér Ivo Krobot. V rozhovoru se dozvídáme, že jednou z jeho oblíbených metod je zpracovávání nedivadelních textů, a pak se vracíme do režisérových brněnských začátků. Telegraficky se pak příspěvek zmiňuje o inscenaci Babička a na závěr o akademické činnosti docenta Krobota. Poslední vstup patří opět Kašpárkovi, který prohlašuje: „Umění končí! Zábava začíná.“ 2.2 Hodnocení Divadla žije! Z 29. 11. 2008 Volba Kašpárka jako jedné z hlavních postav pořadu má své opodstatnění. Také proto, že je to postava, kterou diváci milují od útlého dětství. Skrývá v sobě velký potenciál, mohla by se stát značkou nebo tváří celého magazínu, a tak propojit Osobnosti různých moderátorů a celou vizuální stránku sjednotit. Ze zcela praktických důvodů je Kašpárek také vhodným prvkem, který může odbourat napjatou atmosféru při natáčení. Štáby Divadla žije! nemají možnost strávit s umělci čas potřebný k tomu, aby se respondent před kamerou uvolnil a neodpovídal strojeně. Musíme si také přiznat, že režiséři se svými týmy jezdí na natáčení opakovaně a kvůli ošemetnější otázce, která se dotkne citlivého tématu, by mohli mít příště komunikační problém s dotčeným respondentem. Pokud tedy dopředu chápeme Kašpárka jako neomaleného drzouna, je mu leccos odpuštěno a divák se toho i díky němu dozví více. Jeho vstupy musí být ale zdařilé, místy bohužel působí, že jsou do pořadu zařazeny, jen aby tam Kašpárek byl. Méně je někdy více a významově by neměl diváka odvádět od tématu. Takovým případem je pro mě druhá scénka, kde Kašpárek říká: „Jen tak ležím,

15  

nic nedělám a Velkej bratr se dívá.“ Tímto způsobem uvádí rubriku „Hraje se“, která je graficky oddělená, a informaci o tom, co nás čeká, tak dostáváme i bez Kašpárka. V běhu následující reportáže se dozvídáme, že má souvislost s názvem představení Slováckého divadla v Uherském Hradišti. Je to ale schopen divák v takové rychlosti zaregistrovat? Nepustí Kašpárkovu poznámku hned z hlavy? Tento nápad se v pořadu opakuje víckrát. Je tedy možné, že pravidelný a pozorný divák si na krátké Kašpárkovy repliky zvykne a ostražitě pozoruje, co bude následovat. Nedá se říci, že by zvolená humorná spojení byla špatná, ale myslím, že by odpověď na ně měla přijít možná už v grafickém jinglu, nebo by naopak Kašpárkovy glosy měly být trochu delší či se rovnou prolínat do začátku reportáže. Tím, že jsou postaveny v tomto případě, dle mého názoru, na asociacích, je třeba je rychle dovysvětlit, aby neunikla divákovi na první pohled nelogická souvislost. Role moderátora v tomto díle - poprvé ho vidíme až ve dvanácté minutě, kdy se nám může jevit jako loutkoherec. Pokud se ale jedná o odborný magazín, měl by být představen a uváděn spíše jako někdo, jehož názory zde slyšíme. Osobou, která bude pouze klást otázky, totiž může být i samotný Kašpárek. Igor Dostálek je tlačen do pozadí, slyšíme ho sice mimo komentář, ale nevíme o něm toho příliš mnoho. Kdyby byl od začátku jako partner Kašpárka a měl možnost říct některá fakta nebo fundovanější sdělení přímo, bylo by pochopitelné, že je tu zvolen moderátor oproti některým jiným pořadům ČT více než vhodně. V reportáži věnované Cirkusu Havel jsme hned dopředu výrazně upozorněni na fakt, že Václav Havel je bývalým prezidentem republiky a to při záběrech, kdy přijíždí do divadla za doprovodu (dodáno v postprodukci) prezidentské znělky. U diváka tak automaticky může převládnout pocit, že se na přípravě hry v Brně prezident podílel, a je trochu opomíjen fakt, že Václav Havel je po celém světě uznáván jako významný dramatik a spisovatel. Sice je posléze vysvětleno, že vzrušení z představení je na místě právě proto, že se jedná o významnou Osobnost z oblasti literatury, podle mého názoru to ale prvotní dojem již nepřebije. Záběry, které nepocházejí přímo z představení, sice reportáž osvěžují, je ale otázkou, zda je řadit již na začátek a zda volit tak chronologický rutinní střih. O tom, co dělal Havel před představením v divadle, zda se podílel na zkoušení atd., se nedozvídáme nic. Zajímavé ovšem je, že režisér reportáž vystavěla tak, že cílovému publiku přináší stručné informace o čem hra je, kde je 16  

uváděna a kým, ale mimo jiné se dotýká kontroverzního Morávkova přístupu k divadlu. Díky vyvážené konfrontaci mezi Havlem a ostatními autory se tak dozvídáme vlastně to nejzásadnější z úst dramatika Havla. A to je fakt, že režisér má plné právo do textu hry zasáhnout a dramatik nemá nárok jej za to kritizovat. Musí jeho umělecké směřování respektovat. To bych označila za nejzdařilejší část příspěvku. Proniká sice do hloubky, ale přinese informace i divákovi, který se neorientuje v brněnské scéně příliš hluboce a chce si zajít „jen na hru od Havla“. Dále bych se ráda zastavila u příspěvku věnovanému inscenaci Tajemství Zlatého draka. Stránky Národního divadla Brno o představení píšou: „ V tomto projektu se podařilo vytvořit exkluzivní představení hudebního dramatu, ve kterém vedle herců Národního divadla Brno osobně vystupuje známý zpěvák, skladatel a herec Daniel Landa. Jeho nejznámější písně tvoří osu celého představení. Daniel Landa osobně vystupuje v roli Merkuria – starověkého symbolu sjednocení duchovních sil, který popsal ve své tvorbě výstižně významný psycholog 20. stol. Carl Gustav Jung. Kromě strhujících písní jsou diváci Tajemství Zlatého draka vtaženi do napínavého detektivního příběhu, který je protkaný odkazy na tajemství starověkých i novověkých mystických legend a příběhů.”12Již podruhé můžeme se znalostí brněnských médií nebo témat, o kterých se mluví, sledovat zajímavou reportáž plnou podtextů a vzkazů. Ačkoliv ve stručnosti zazní, o čem představení autorského týmu Střežený Parnass a Daniela Landy je, vidíme a slyšíme také spoustu věcí, které netřeba komentovat. Ve dvou krátkých odpovědích Landy například můžeme rozluštit ožehavost představení, které bylo už před uvedením vystaveno velké vlně kritiky. Také minulost zpěváka byla znovu převracena všemi od brněnské po odbornou veřejnost. Z krátkých úryvků si dokážeme udělat představu nejen o příběhu, ale i hereckých kvalitách Landy. V několika málo minutách dokázal režisér vystihnout určitě hodně vlastností tohoto unikátního díla. Ať užitím pasáží, kdy mluví herci prostě, pak zmiňovaným úryvkem o smrti dcery i výběrem úryvků, kdy se ukazují scénografické prvky na jevišti v hojném počtu. V rubrice Osobnost jsme seznámeni s Ivo Krobotem. Kamera nás vede na                                                                                                                 12

 

 viz. Národní divadlo Brno, Tajemství Zlatého draka, URL <  http://www.ndbrno.cz/cinohra/tajemstvi-zlateho-draka-jezpet?highlightWords=tajemstv%C3%AD> [citováno 4.dubna 2011]

17  

Divadelní fakultu brněnské Janáčkovy akademie múzických umění. Režie využívá dvoukamerového záznamu a rutinních pokrývaček, se kterými se setkává každý televizní pracovník při nedostatku času. Pokud si vybere cestu ilustračních záběrů, které by měly nějakým způsobem dokreslovat to, o čem se mluví v komentáři mimo obraz, a středem jeho zájmu je objekt, o kterém se záběry jen velmi těžko natáčí, volí často cestu hraných záběrů. Respondent třeba sedí u počítače, telefonuje, přichází na pracoviště, zdraví se s kolegy a pohybuje se ve svém okolí. Prostřihy ze dvou kamer tuto zvolenou metodu ozvláštňují. Cílem mé práce není hodnotit výrobní prostředky České televize, ale uměleckou stránku pořadu. Domnívám se, že pro kulturní pořady by bylo teoreticky lepší k tématu medailonku Osobnosti přistoupit více dokumentárně. Zvolit výtvarně nápaditější kameru a mít prostor s respondentem strávit více času. Přestože se jedná o krátký televizní útvar, není nutné jej podceňovat. Také proto, že počet archivních materiálů (ať už dokumentů, záznamů diskuzních pořadů nebo menších reportáží), které by se týkaly zákulisí divadla a lidí s ním spjatých, je minimum a každý takový příspěvek je unikátním dokumentem své doby. V reportáži je opět použita role moderátora. Z mého hlediska v tomto případě zbytečně. Umění rozhovoru totiž spočívá v tom, že čtenář nebo divák nevnímá Osobnost tazatele, ale pouze a výhradně postavu dotazovaného, který je ve středu zájmu. Obecně i ve filmovém dokumentu je dávána přednost co nejméně komentovanému obrazu najatým moderátorem nebo hercem. Navázat za sebe to, co respondent říká, je složitější, než si jeho odpovědi obhájit použitou otázkou či spojovacím komentářem. Pokud má být znovuzvolení moderátora v obraze dramaturgickým záměrem, pak to skoro vypadá jen jako zdůvodnění, proč je třeba daného odborníka platit. Pokud má rozhovor s Krobotem působit jako svižná debata, pak jsou jeho odpovědi příliš dlouhé a celou diskusi zpomalují. „Naivnější otázky jako – „To režírování, co učíte, se dá naučit a jak?“ – pak opět klade Kašpárek. Kdo tedy vede rozhovor? A není moderátor v tomto případě jen „kašpárek“? Můžeme se opět vrátit k jeho roli, podrobně ji však rozeberu až v následujících kapitolách. Velmi zajímavé je naopak užívání archivních záběrů. Česká televize vlastní nenahraditelný archiv, který by mohl jiný tvůrce jen těžko vyzískat. Pokud je navíc doplněn soukromými záznamy dokumentované Osobnosti, pak je alespoň díky tomu vytvářen televizní příspěvek, který je nadčasový a využitelný. 18  

Poslední vstup Kašpárka na mě působí jako ušitý příliš horkou jehlou. Navíc dle mého názoru až nemístně shazuje formát pořadu a jeho obsah. Divadlo žije! má výsadní postavení a pokud na obrazovce veřejně, byť ve vtipu, přizná, že ta pravá zábava v televizi rozhodně není pořad o divadelním umění, pak to popírá veškeré propagační postupy a snahy. Ve střihu se Divadlo žije! v tomto díle drží klasického zpravodajského stylu. Rozhovory, které jsou pokrývány ilustračními záběry, jsou podkresleny pouze ruchy. Až na výjimky není užita jiná podkresová hudba. Pro moderátorské vstupy Kašpárka jsou užity líbivé kompozice v honosném prostředí Mahenova divadla. Ani tentokrát se ale nedočkáme žádné vynalézavosti. Nedomnívám se, že by měla v tomto případě forma převažovat nad obsahem, ale myslím si, že by se mohlo Divadlo žije! více odlišovat od publicistické rutiny. Používání dvou kamer sice celý dojem osvěží, ale přece jen se jedná o umělecký pořad, který by mohl v tomto směru přinášet televizi nový vítr, podobně jako u některých vydání Kultura.cz nebo Paskvil. Co se týká užívání jinglů jako grafických předělů, pak jejich informativnost považuji za minimální. Rubrika Trhák, která by měla nejspíš přinášet to nejzajímavější z uplynulých týdnů, je zařazena až na třetí místo. První reportáž je dokonce otitulkovaná mimo rubriky. Chápu to tedy tak, že grafika má v Divadlo žije! působit spíše jako výtvarný prvek. Dle mého názoru je to ale škoda. Právě předěly totiž mohou diváka výrazně v magazínu i v tom, co ho čeká, zorientovat.

2.3 Divadlo žije! (i na jižní Moravě) z 1. 12. 2009 Dramaturg: Nora Obrtelová Moderátor: Igor Dostálek a Kašpárek Scénář: Petr Minařík Střih: Jiří Kubík Kamera: J. Kníže, M. Peloušek, R. Řezáč Režie: Jan Dadák Vydání začíná opět grafickou znělkou a bezprostředně poté následují pozvánky na jednotlivé reportáže. Pořad zahajuje vstup Kašpárka parafrázujícího melodii státní hymny a komentuje to slovy: “Slyší v tomto někdo moře? Možná v Brně…” Úvodní rubrika je označena grafickým předělem jako Trhák. První reportáž nás zavádí do brněnského divadla Husa na provázku, což se dozvídáme

19  

až z komentáře přednášeného ženským hlasem. Kromě základních informací o tom, že České moře patří do trilogie režírované Vladimírem Morávkem v průběhu tří let, se dozvídáme i mírně hodnotící informaci o tom, že Morávek má ve zvyku texty dramatiků výrazně upravovat. Komentář je ukončen sdělením, že hra má být o naději, a následuje úryvek napodobující televizní Soutěže s jednoduchými otázkami, na které Soutěžící neznají odpověď. Poté režisér Morávek připomíná počátky trilogie, vložen je další úryvek s použitím slavného hitu Včelka Mája a dramaturg Josef Kovalčuk popisuje smysl hry a to, co by si z ní měl divák odnést. Opakovaně se dostáváme na divadelní jeviště, kde zazní morávkovská verze písně z Noci na Karlštejně, na jejímž konci opět sledujeme parodii na hudební Soutěže. Morávek pak vysvětluje, že se jedná o koláž textů. K němu jako Osobnosti se vyjadřuje i dramaturg, který označuje hlavního režiséra Provázku za bystrého pozorovatele dnešní doby a člověka schopného komentovat současnost s nadhledem. Následuje krátký úryvek a pokračuje Kovalčuk s názorem na to, jak pojmout současnost na divadle. Uvádí, že ji nelze zvládnout jednoduše, že je ve skutečnosti poskládaná ze střípků, a popisuje, že v Českém moři je poskládaná tříletá činnost divadla, které se snaží zachytit a změnit svět. V další ukázce jedna z postav vyznává svůj dojem a zklamání ze současné společnosti. Druhý příspěvek uvozuje vstup Kašpárka mezi antickými sloupy, který se pozastavuje nad tím, že se antické divadlo hraje u stolu (myšleno v Divadle U Stolu) a ve sklepě slovy: „No, potěš Agamemnon!“. Reportáž je oddělena pouze grafikou bez zařazení do rubriky a divák se dozví, že se jedná o Oresteiu. Nejprve máme možnost si z úryvku představit, jak je inscenace komorně pojatá. Následuje informativní komentář, který nám sdělí, že režisérem je František Derfler a hostuje zlínská herečka Helena Čermáková, se kterou štáb hovořil už během zkoušek. Čermáková se vyznává z toho, že je pro ni představení specifické už kvůli malému prostoru. Krátký úryvek pak zastavuje samotný režisér, takže se potvrzuje, že jsme na zkoušce. Herečka mluví o práci Derflera a sledujeme další krátký úryvek. V popisu představení pokračuje Čermáková, která hodnotí překlad hry. Reportáž je uzavřena opět ukázkou z představení. Kašpárek nám uvádí další postavu divadelní scény z rubriky Osobnosti:„ I na malé ploše vystřihne velkou roli. Kdo to uhodne? Ku... ku... Kuneeešššš!“. Ženský hlas nás informuje o tom, že se jedná o dlouhodobého člena činohry 20  

Národního divadla Brno a že se dožívá sedmdesáti let. V záběrech se herec vítá s moderátorem pořadu. Dále rozvádí jeho schopnost vystihnout situaci a pracovat dobře

i

na

malé

ploše

s charakteristikou

postavy.

V detailu

nalévá

pravděpodobně Kašpárek mléko do kávy. Pak následuje výpověď nad fotografiemi, kdy herec vzpomíná nejprve na představení Divadla bratří Mrštíků Balada z hadrů a pak dále pokračuje rakousko-uherským muzikálem Hurá do Paříže. Rozhovor je prostřiháván úryvky představení a filmů z archivů. Příspěvek graduje sestřihem rozličných Kunešových rolí. Kašpárek opět náznakem, že ve stáří už nemusí jít vtipy jako v mládí, uvádí reportáž o dalším představení, kterou odděluje opět grafický předěl bez konkrétní rubriky s použitím názvu Zlatí chlapci (... Vstupte!). Reportáž zahajuje krátká ukázka z představení. Komentář moderátora sděluje fakta, že se představení o zestárlých klaunech hraje v činohře Národního divadla Brno a dále pak fakt, že se režie ujal Emil Horváth mladší. Natáčelo se na jedné z posledních zkoušek. V první odpovědi vysvětluje režisér moderátorovi, čím si ho autor hry Neil Simon získal. V prvních vteřinách je nám tak osvětlena tvorba Simona a hlavní témata hry. Kašpárek si dovoluje i hodnotící otázku, kdy se ptá režiséra, jestli se první polovina nevleče. On odpovídá, že zařazení do kategorie konverzačních komedií se mu zdá zavádějící, navíc přiznává, že na doladění mají ještě při zkoušení čas. Příspěvek je uzavřen úryvkem. Kašpárek uvádí rubriku Hraje se slovy: „Z Brna je to na rakouské hranice padesát čtyři kilometrů a šest tisíc mrtvých. To už opravdu není legrace.“ Následuje grafický předěl a krátký úryvek, po němž ženský hlas sděluje, že brněnské Divadlo Feste nastudovalo hru Be Free!, která se zabývá odsunem Němců. V krátkém časovém prostoru promlouvá režisér. Následuje grafický předěl bez textové informace a vidíme další ukázku. Pořad nás poprvé přesouvá mimo Brno do Uherského Hradiště. Sem se po čtyřiadvaceti letech vrací drama Obchodník s deštěm. Režisér Igor Stránský se vyznává z toho, že představení bylo jeho celoživotním snem. V posledním vstupu se Kašpárek vynoří z červené kulisy a řekne, že mizí, načež si přiskřípne ruku.

2.4 Hodnocení Divadla žije! (i na jižní Moravě) z 1. 12. 2009

21  

Úvodní Kašpárkův vstup odpovídá tomu, jak vypadaly texty o rok později. S jakousi nadsázkou na základě asociace nás loutka uvádí do děje. První rubrika je tentokrát označena za Trhák a vstupujeme do reportáže. Tvoří ji úryvky z představení a kombinace výpovědí režiséra a dramaturga. Vzhledem k tomu, že se jedná v případě Českého moře už o druhý díl trilogie, je na můj vkus věnováno až příliš prostoru popisu samotného projektu. Pokud považujeme Divadlo žije! za odborný magazín, pak asi není potřeba režiséra Vladimíra Morávka publiku představovat jako neznámou Osobnost. Naopak o samotném představení se dozvídáme v podstatě jen to, že se jedná o koláž a shrnutí tříleté práce Provázku. Podrobněji se ale už divák nedozví nic – jaká představení jsou užita, které momenty nebo charakteristické rysy považoval autor za záchytné body představení, ale ani to, jak je dlouhé. Rozhovory jsou natáčeny na dvě kamery, což umožňuje zpestřit střih změnou z polodetailu na detail, což mi přijde trochu účelové. Skoro to ve mně budí pocit, že je interview na dvě kamery proto, že dvě kamery byly k dispozici. Dle mého názoru se ale dají využít pestřeji a nápaditěji například prozrazením prostředí nebo pohybem kamery. Druhý příspěvek je velice dobře vystavěn. V úvodu se dozvídáme základní informace a pak promlouvá hlavní představitelka. Za velkou chybu ale považuji, že v titulku ani v komentáři nezazní, jakou roli má. A přitom existuje jednoduché řešení. Tím je, dle mého názoru, využití titulkovací lišty. I když informace zazní v komentáři, pomůže opět grafika divákovi se zorientovat. Navíc celou reportáží provází právě jen Helena Čermáková a tím spíš by měl být zdůvodněn její výběr. Zajímavý je moment, kdy režisér hru zastavuje, abychom měli na krátkou chvilku možnost nahlédnout do atmosféry zkoušky. Takový přístup by mohl pořad zásadně ozvláštnit i pro odbornou veřejnost. Bohužel se ale nedozvídáme žádnou připomínku a obraz je odstřižen. Pokud se rozhodl režisér pořadu vydat na cestu, kdy v příspěvku nevystoupí režisér, ať už mohl být důvod jakýkoliv, a jsou vidět jen herci, zvolila bych jich více, aby byla reportáž barvitější. Takto totiž vyznívá jako zkušenost Heleny Čermákové s brněnskou Oresteiou. Již podruhé opouštíme divadelní jeviště úryvkem ze hry, což považuji za chybný stereotyp. Závěrečný komentář by nás měl někam dovést a přinést reportáži pointu. Střídání krátkých ukázek, rozhovorů v a mimo obraz považuji za skoro až školácké a zbytečně nudné. Pokud bychom totiž příspěvek viděli jako reportáž přepsanou textově, pak bychom zjistili, že i když má slibný rozjezd, není její 22  

stopáž plně využita. Dle mého názoru se dalo s materiálem více vyhrát. Je samozřejmě možné, že štáb tlačila časová tíseň. Vidíme, že měli jen dvě kamery a natáčelo se během zkoušky. Všechny tyto faktory však

diváka jako

konzumenta pořadu nezajímají. V rubrice Osobnost je nám představen Jaroslav Kuneš prostřednictvím reportáže natočené v kavárně Savoy v centru Brna. Pro záběry je náznakově využito prostředí, ale proč je zvoleno, se nedozvídáme. V případě, kdy je medailonek věnován herecké Osobnosti, je produkční záležitostí, aby byl herec snímán ve svém prostředí, kde se bude chovat alespoň trochu přirozeně a kde uvidíme jeho práci. Pokud si totiž uvědomíme, jak na místě natáčení většina obrázků vznikala, pak nám musí být jasné, že kamery na Kuneše číhaly. Ten po příchodu na smluvené místo ihned musel před kamerami zdravit moderátora, aniž by věděl, co ho čeká. V jednu chvíli to dokonce vypadá, že ani neví, kam má jít, a kamery ho překvapí. V takových chvílích by připravenost snímaného na polohu kamer a na to, co má dělat, určitě autenticitě neubrala. A navíc by se i možná povedl plynuleji „švenk“ do zrcadel, který příchod Kuneše uzavírá. Z televizní praxe znám podmínky pro natáčení těchto medailonků, kdy je největším nepřítelem čas.

Vyplatí se ale natáčení o hodinu prodloužit,

s respondentem si nejprve vypít třeba kávu, během které může natočit kameraman „do konzervy“ ilustrační záběry, a rozhovor pak natáčet spíše delší a v klidu. Tázaný by také měl předem vědět, jaké body rozhovoru budou osnovou a až na místě podle konkrétních reakcí je možné je například kompletně změnit. Nic se ale nevyrovná možnosti režiséra natáčet respondenta při práci a ptát se ho mimochodem, kdy se tolik nesoustředí na kameru a řekne své názory nebo výpovědi mnohem otevřeněji. Navíc herec se dopouští zásadně nepřirozené věci, se kterou se často setkávají dokumentaristé, že před kamerou hraje. Jeho vstup s fotografiemi tak nepůsobí přirozeně ani zdánlivě. Příspěvek pak působí tak, že se nedozvíme nic nového. V podstatě jde o faktické shrnutí. Odpovědi jsou strojené a možná až zbytečně patetické. Pokud takový Jaroslav Kuneš je, pak ano. Měla jsem možnost ho pozorovat přímo při zkoušení představení v Mahenově divadle a domnívám se, že i když je herec každým coulem, tak se dokáže projevovat velmi civilně. Úžasná je opět možnost využití záznamů starých představení, které jinak obrazově nudnou reportáž hodně osvěžují. Možná bychom mohli zvážit i výběr otázek. Například konkrétní otázky, kdy má 23  

srovnat dobu svého nástupu do divadla po studiích a situaci současných absolventů, a naopak Kašpárkovy obecné otázky ve stylu, co má z toho, že strávil celý život jako herec. Při těchto otázkách herec odpovídal nudně a naučeně. Jsou vůbec takové otázky vhodné pro natáčení, které se musí odehrát v řádu hodin a jednoho odpoledne nebo dopoledne? Domnívám se, že ne. Jako nelogické spojení vidím i to, že komentář čte ženský hlas, i když vidíme v obraze, že se s umělcem setkal moderátor. Proč by taková reportáž nemohla být osobní výpovědí? Zvlášť pokud je Igor Dostálek na divadelní scéně činný? V takové rubrice vidím zapojení odborníka, který bude respondenty zpovídat, jako dobrý prvek, díky kterému bychom mohli odpustit i to, že vidíme dva kolegy sedět u kávy. V reportáži věnované představení Zlatí chlapci se poprvé setkáváme s oživujícím prvkem a to, kdy si Kašpárek dovolí hodnotící otázku. V tu chvíli vidíme, že sledujeme odborný magazín. Připadá mi ale zbytečné, aby ji pokládala loutka.

Vede ji přece odborník. Kašpárek má být sice drzý, ale

představuji si to spíše tak, že se bude ptát na zdánlivé hlouposti, věci ze zákulisí nebo osobní názory. V tomto případě vidíme malý náznak a Divadlo žije! tak začíná fungovat jako jakési doporučení a platforma pro recenze. Nebyla by taková podoba pořadu zajímavá? Domnívám se, že ano, ale chápu, proč se snaží dramaturgie o neprojevování názoru. Tato tendence obecně odpovídá českému zpravodajství a publicistice, která nechce hrát roli hybatele, ale spíše pozorovatele. Tady je ale na místě debata, pro koho pořad Divadlo žije! je. Zda odbornou veřejnost uspokojí jen informace nebo by je naopak zajímal hodnotící komentář, se kterým mohou na základě vlastních názorů polemizovat. Velkou škodou je pro celý pořad to, že je natáčen, až na ukázku z Uherského Hradiště, jen v Brně. O rozmanitosti tak můžeme jen stěží hovořit. Přitom evidentně není jasné, proč například uherskohradišťský Obchodník s deštěm nemohl být rozebrán na větší časové ploše. Bohužel i vstupy Kašpárka jsou až příliš prvoplánovité a někdy až křečovitě šité horkou jehlou. Při hodnocení tohoto konkrétního dílu musím bohužel konstatovat, že se mi zdá až školácký, plný televizních rutin. Domnívám se, že větší slovo by měl mít moderátor. Pokud televize nemá časový prostor se příspěvkům více věnovat, měl by být pořad postaven na jeho Osobnosti a postavení na brněnské divadelní scéně. Zahajování a ukončování reportáží úryvkem z představení se stává pravidlem, 24  

které nepovažuji za úplně šťastné. Na několikavteřinových ukázkách divák nepozná, o jak kvalitní představení se jedná. Proto by bylo na místě zařadit víc komentáře. Nejsem si ani jistá, zda jsou úryvky vybírány s nějakou logikou nebo posloupností a návazností významů. V reportážích ji bohužel nenacházím. Pokud jde tedy o náhodně vystřižené úryvky, pak je zbytečné jich do příspěvku dávat takové množství. Měly by být zvoleny pečlivě tak, aby vypovídaly o představení hlouběji nebo aby tvořily mozaiku, podle které si obrázek o divadle divák udělat může. Vidím zde snahu vyhnout se textů mimo obraz, které by četl moderátor nebo jeho kolegyně Barbora Milotová. Na druhou stranu, pokud jde o dokumentární charakter věci bez komentativních prvků, je třeba více respondentů, více času a více informací. Pravdou totiž zůstává, že co řekne reportér ve dvou větách, vypovídá respondent pěti větami a tím se připravujeme o čas pro tolik potřebné informace. Postřehy moderátora nebo režiséra jsou přitom bystré a zajímavé. Stále nevidím důvod, proč jim nedat více prostoru. To nejdůležitější se přitom dozvídáme jen z grafiky a to je, kde se představení hraje, o co se jedná a kdo se ujal režie. Zvlášť zajímavé mi tentokrát nepřišlo ani audiovizuální zpracování po stránce kamery a střihu a z mého pohledu se tentokrát velice přibližuje klasickým zpravodajským relacím. 2.5 Divadlo žije! (i na jižní Moravě) z 30. 10. 2010 Dramaturg: Nora Obrtelová Moderátor: Igor Dostálek a Kašpárek Střih: Pavel Stříbrný Kamera: T. Hanzel, J. Kníže, J. Kovář, P. Otevřel, M. Peloušek Scénář a režie: Radka Lokajová Hlas Igora Dostálka nám představuje po úvodní znělce, o co v pořadu půjde. Netradičně pak ve vstupu vidíme, na rozdíl od předchozích let, také samotného moderátora, který parafrázuje slavnou skupinu Kraftwerk. Kašpárek jeho snažení komentuje slovy: „To jsem tedy Racek!“. Oproti předchozím rokům také chybí grafický předěl a pouze v liště sledujeme, že se představení jmenuje Jsem Kraftwerk! První komentář zůstává informativní a říká divákovi, že text moderní parafráze Racka byl napsán na tělo brněnskému souboru HaDivadla. První ukázka představuje hlavní téma divadla. Rozhovor se odehrává v prostoru, který i obrazem upozorňuje na to, že jsme v HaDivadle. Režisér vysvětluje, jak se

25  

zrodil nápad na zpracování moderního Racka. Následuje další ukázka, ve které je naznačen problém autorů jako neznámých Osobností. V následující otázce se od autora přímo dozvídáme, o čem představení je. V rozhovoru s Amslerem je pak vysvětleno i to, proč se hra jmenuje Jsem Kraftwerk! a co konkrétně vedlo Klimáčka k napsání této hry. Je inspirována konkrétní událostí z Popradu, kdy se studenti pokusili o divadlo v továrně a to kvůli nezájmu diváků zaniklo. Autoři se i přiznají k tomu, že spojení s německou hudební kapelou Kraftwerk přišlo také náhodně. Na závěr zvažují, co znamená dělat umění. Jak náročné to je, co se týká energie. Navíc je zmiňována i touha po tom, aby Kraftwerk rozjiskřil třicátou šestou sezónu HaDivadla. V závěru vidíme grafiku přes celý obraz, která informuje o základních údajích od názvu hry přes režii, dramaturgii, kostýmovou spolupráci nebo o tvůrcích filmových dotáček pro představení. Po prvním příspěvku následuje rubrika Hraje se, kam je tentokrát zařazeno divadlo Polárka s adaptací Karla Čapka Z jedné i druhé kapsy. Informace se dozvídáme nejen z komentáře, ale také z grafiky. Druhé představení vybrala dramaturgie z prken uherskohradišťského Slováckého divadla - Yasmina Reza: Bůh masakru. Krátký prostor dostává režisér, který objasňuje, jak hercům vysvětlit pojetí hry. Grafický předěl nás upozorní, že následují Pižďuchové. Vybraná scénka je doprovázena hlasem bývalého prezidenta Václava Havla, který předčítá část textu o životě Pižďuchů. Moderátor pak takového Pižďucha předvádí, až se praští o divadelní kulisu do hlavy. Reportáž začíná zrychlenými záběry, kdy se po parku u brněnské „Šelepky“ prohánějí postavičky ze hry a v komentáři se říká, že právě zde v klubu našli herci pro své představení místo. Mimo obraz pak jeden z herců Sergej Sanža popisuje, kdo Pižďuchové jsou a odkazuje se na Havla. V krátkém úryvku sledujeme, že celé představení je non-verbální, ale doprovázen komentářem Václava Havla. Ukázka líčí spiknutí dvou Pižďuchů proti třetímu. Sanža pokračuje, jak se k příběhu autorský tým dostal, popisuje setkání s knihou Václava Havla z osmdesátých let. Poté je reportáž opět prostřižena ukázkou, ve které maminka Pižďuchy varuje před odstraněním třetího kamaráda, protože bude pravděpodobně nahrazen podobným a ještě horším. Sanža se pak svěřuje s obtížností dramatizace a sledujeme další úryvek, který naznačuje vlastnosti klasického Pižďucha. Kašpárek se pak dotazuje, zda je vůbec představení vhodné pro děti. Sanža obhajuje svou pohádku s tím, že je 26  

pro celou rodinu. Po ukázce o tlustém Pižďuchovi, který se neobejde bez telefonu, Sanža upozorňuje na změny, které spočívají v tom, že sem jsou vsunuty dětské hlasy. V závěrečném úryvku herci vyzývají diváky, aby vyrazili raději ven a hráli si. Následující rubrika se jmenuje Zkouší se a Kašpárek ji nejprve uvádí německy, moderátor pak hádá ve stylu České sody, o co se jedná. Kašpárek vysvětlí, že o představení Moravské sekretářky. Samotná reportáž začíná psaním na stroji a pokyny režisérky, která prosí o uvedení celé části s tím, že chyby se budou později odstraňovat. V detailech jsou nám představeny jednotlivé herečky a z komentáře se vyplývá, že představení už uvádělo divadlo Kolowrat. Po krátkém předělu, kterému opět slouží psací stroj, režisérka Irena Žantovská vysvětluje, v čem je hra specifická. V divadle prý dostala přezdívku písničkál. Zmiňuje i to, že do hry zařadila jiné písně, než ty, které byly součástí původní německé verze. Klára Apolenářová pak mluví o své postavě a nastiňuje i charakter své hlavní sokyně. Režisérka komentuje rozdíly mezi pražským a brněnským zpracováním a zmiňuje i to, že dělala změny, aby byla hra pro hereckou skupinu příjemnější. Sandra Riedlová popisuje svou roli a opět sledujeme další část představení. V levé části obrazu vyjede infografika, aby celou reportáž uzavřela Monika Maláčová s krátkou charakteristikou své role. Grafický předěl je tentokrát stejný jako pro rubriku Hraje se, ale je věnován představení Ondine. Kašpárek s moderátorem opět ve stylu jazykového kurzu vysvětluje, co Ondine znamená. Jejich vstup končí vlnícím se moderátorem. Následuje výpověď režiséra Adama Doležala, který vyjmenovává nejdůležitější prvky pro něj a pak základní charakteristiku předlohy. Mezitím můžeme sledovat krátké ukázky. Své role popisují i hlavní představitelé Ludvík Randár a Kateřina Králová. Režisér se svěřuje, že i pro něj je zkušenost nová, protože pracuje na velkém jevišti poprvé a má k ruce odborníky. Speciální část je věnovaná scénografii, ve které se autoři snažili napodobit sci-fi. Představitelka Ondine pak vysvětluje, čeho by chtěla svou rolí dokázat a jaký pocit v divácích zanechat. Celý pořad zakončuje úryvek z představení, na který navazují závěrečné titulky.

2.6 Hodnocení Divadla žije! (I na jižní Moravě) z 30. 10. 2010 Za velmi příjemnou změnu považuji větší zapojení Igora Dostálka jako 27  

moderátora. Domnívám se, že se tím výrazněji profiluje tvář pořadu a je pro diváka uchopitelnější. Odpadá nám také předěl řadící reportáž o představení do konkrétní rubriky a o názvu jsme informováni titulkovací lištou v horní části obrazovky. Tato změna na mě působí tak, že prospívá filozofii kašpárkovských vstupů, kdy náznak nebo vtip postavený na asociaci se pojí plynuleji se samotným příspěvkem. Diváka nerozptýlí grafika přes celý obraz se samostatnou hudbou a rovnou sleduje představení, kterého se úvodní moderátorský vstup týkal. Za dobře zvolenou považuji tentokrát ukázku, která následuje po prvním komentáři moderátora. Vystihuje přesně charakter představení. Ideální ovšem není postavení kamer při záznamu a i ve střihu se dostáváme na zbytečně nekvalitní detail. Rozhovor se tentokrát odehrává v takovém prostředí, které identifikuje obrazově skvěle prostor HaDivadla. Při pozorném sledování si ale všimneme, že za výlohou, která vede ke vstupu do divadla, se obléká moderátor do saka. Přitom další prostřih nám má navodit pocit kamery, která sleduje výpověď režiséra z jiného úhlu. Ani tento prostřih není ideální, protože je vidět, že Marián Amsler říká něco jiného, než to, co slyšíme ve zvuku. Velmi zajímavě se vyznává z toho, jak se spojil s autorem hry. Prý to pro něj bylo tak naléhavé rozhodnutí, že jej kontaktoval v noci. Z výpovědi je cítit upřímnost a přirozenost, opět sledujeme moderátora s Kašpárkem na klíně a víme, že nás pořadem provází on. Také druhým úryvkem režisérka potvrdila, že dokáže zvolit charakterizující část.

Navíc pro ty, kteří Racka nečetli, část, která navozuje témata hry.

Následující otázka na Viliama Klimáčka se může zdát amatérská, protože se moderátor zeptá, o čem je hra. Považuji ji přesto za zásadní. Pokud se jedná o parafrázi a přinášení nových témat, pak by měla zaznít. Navíc se opět dostáváme Klimáčkovi nepatrně pod kůži, když přiznává, že tu řeší i své osobní problémy. Možná by v tomto momentě mohl dostat prostor Kašpárek a spojit dotaz s nějakou školskou představou o Rackovi. Z celého příspěvku je cítit pohodová atmosféra, divák se i díky reportáži ocitá ve studiovém malém divadle. Příjemnou změnou je závěrečná grafika, ve které přehledně vidíme informace, které sice již zazněly, ale jsou pro představení a odbornou veřejnost důležité. Větší pozornost by však tvůrci pořadu měli věnovat zvoleným profesím. Považuji za zbytečné uvádět autory filmových dotáček, když v reportáži nebyly vidět. Je to snad proto, že jsou autoři kolegové režisérky vydání z dob studií? Určitě měli dostat přednost herci nebo alespoň část z nich. 28  

Reportáž věnovaná Divadlu Facka má dle mého názoru hlavní přednost v tom, že drží pohromadě. Ukázky z představení jsou zvoleny tak, že na sebe navazují. Nápadité je i samotné propojení Havlovým hlasem už se samotnou úvodní pozvánkou moderátora. Ačkoliv Sergej Sanža nehovořil ani do hloubky, ani fundovaně, příspěvek je velice informativní právě díky krátkým úryvkům. Navíc má sám o sobě příběh, kdy jsou nejprve Pižďuchové představeni, a na závěr je zachována pointa představení a tím i příspěvku. Je zaznamenáno a na kameru reprodukováno jedno z hlavních poselství. Tím je doporučení pro děti, aby se vyhnuly telefonům a počítačům a raději vyrazily ven mezi kamarády. I v reportáži o představení Moravské sekretářky dokázala režisérka najít nový a odlišný způsob zpracování příspěvku. Tentokrát celé video provází anketa s herečkami, které popisují své role. Režisérka dává jejich konkrétním výpovědím rámec popisem autorovy verze a svého přístupu k brněnskému zpracování. Radka Lokajová také vybočuje ze zaběhlého režimu, kdy každou reportáž zakončuje úryvek z představení a nechává promluvit Moniku Maláčovou. Příspěvku nechybí ani infografika a myslím, že divák si dovede udělat obrázek o podobě zkoušeného představení. Na druhou stranu je vidět, že v natáčení byl štáb pravděpodobně omezen jednou scénou, takže obrazově je trochu fádní. Díky uvedení v počátku však nemůžeme reportáži zásadní chyby vytknout. V reportáži věnované Ondine režisérka opět vtipně využívá střihu a návazností. Grafika předchází vstupu Kašpárka s moderátorem a navíc režisér nevědomky navazuje na vlnivý pohyb moderátora, což příjemně oba prvky propojuje. Režisérka nám podává základní informace, dozvídáme se i to, že režisér pracuje na velkém jevišti poprvé a věnuje se i scéně. I tato reportáž má příjemnou gradaci, kdy od popisu, o čem představení je, jdeme do hloubky k tomu, s čím by měl divák odcházet. Toto vydání Divadla žije! se od těch starších liší především větší pečlivostí ve zpracování příspěvků a logičtějším propojením grafiky a kašpárkovských vstupů, kdy vstup těsně předchází reportáží a grafika oba prvky uvádí. Režisérka volila pro natáčení také zajímavější místa a vzala diváka alespoň částečně do zákulisí. Reportáže byly srozumitelné a obsahovaly všechny základní informace o představení, na které by se divák chtěl zeptat, pokud by sledoval ukázku. Lepší se mi zdála i dramaturgie reportáží a zvláště pak řazení jednotlivých ukázek, 29  

které k něčemu směřovaly a měly i samy jako celky určitý význam. Příjemnější bylo i větší zapojení moderátora do samotných rozhovorů. Používání grafiky mi však stále připadá spíše účelové a zmatené.

30  

3. Divadlo žije! v podání TS Ostrava 3.1 Divadlo žije! (na severní Moravě a Slezku) z 15. 11. 2008 Dramaturg: Michal Przebinda Moderátor: Jiří Šlupka Svěrák Námět a scénář: Jana Pithartová Režie: Jiří Seydler Kamera: Petr Hrubeš Pořad otevírá úvodní vstup moderátora Jiřího Šlupky Svěráka, který stojí před Divadlem Petra Bezruče. Upozorňuje diváky na to, že i když ostravské divadlo přináší většinou objevy, tentokrát se reportáž zaměří na klasiku Evžena Oněgina, za kterého Thalii dostal režisér Jan Mikulášek. Sledujeme úryvek v ruštině a pak rozhovor v prostoru divadla. Moderátor klade klasicky otázku a odpovídá mu divadelní kritik Vladimír Just. Čím to je, že divadlo uspělo u diváků i kritiků? Odpověď je doplněna fotografiemi z představení a Just vysvětluje, že se jedná o lekci moderního divadla. Navazuje opět úryvek z představení. Ten je vystřídán moderátorovým vstupem před divadlem, který upozorňuje na to, že hlavní hrdinka je v nemocnici, a proto se tentokrát Divadlo žije! Oněginovi více věnovat nebude. Uvádí příspěvek, ve kterém se dozvíme více o nedávné premiéře s názvem Job. A následuje další vstup, už z interiéru divadla. Zve na zkoušku feministické hry režiséra Škrimši v Národním divadle moravskoslezském. Pak ale uvede rubriku Hraje se, ve které se pořad zaměří na nejnovější premiéry. Po grafické znělce opět sledujeme vstup moderátora, který čte viditelně text z notebooku. Ten je pokryt záběry z představení olomouckého Moravského divadla Edith – vrabčák z předměstí a střídá ho krátká ukázka. Následuje opět střih na moderátora, který od počítače komentuje další premiéru, tentokrát Lucie z Lammermooru ve Slezském divadle Opava. Dozvídáme se, že je to jeden z nejhezčích kusů italské opery a je uváděna v italštině.

31  

Po rubrice Hraje se můžeme vidět ještě jednou grafickou znělku Hraje se. Jako první je v obraze vidět moderátor, který klade otázku týkající se již zmiňovaného představení Job. Dvou lidí se ptá na spolupráci s Arnoštem Goldflamem. Jako první odpovídá Marta Ljubková, která vysvětluje, jak tým fungoval.

Následuje

s dramaturgyní.

úryvek

Srovnává

ze

předlohu

hry.

Moderátor

s textem

hry,

pokračuje kterou

v besedě

považuje

za

expresivnější. Dramaturgyně napravuje, že je jiný, a vysvětluje, proč ke změně došlo. Po odpovědi je vstřižen úryvek a následuje otázka na režiséra Františáka, proč hru vybrali. Ten vyzdvihuje silný příběh a postavy a oceňuje přesah textu. Prostor dostává také manažer Tomáš Suchánek, který popisuje úspěšnost hry a cílovou skupinu. Po dalším prostřihu následuje rozhovor v šatně s hlavním představitelem Norbertem Lichým, kdy ho moderátor uvádí jako komika a člověkem s citem pro zkratku. Nejprve je rozebráno téma stárnoucích mužů a pak do hloubky podobnost některých postav. Na rozhovor s Lichým navazuje vstup moderátora ve foyer, který nás láká na mladého publicistu Vojtěcha Varyše. Následuje anketa s diváky na téma, zda vědí, na jaké představení mladí návštěvníci přišli. Varyš před představením svěřuje moderátorovi svá očekávání. Moderátor s kritikem usedají do publika a vidíme úryvek. Během přestávky moderátor zpovídá diváky, aby se dozvěděl jejich průběžné hodnocení. Grafický předěl nás přenáší do rubriky Rozhovor. Na sedačkách hovoří kritik a oba už zmiňovaní autoři s moderátorem, který má před sebou neformálně položené pivo. Ptá se Vojtěcha Varyše, zda biblická tematika může něco říci mladému člověku. Zmínit bychom měli otázku na konkrétní reakci publika, které po první polovině netleskalo. Podrobně je rozebírán rytmus jednotlivých polovin představení a dozvídáme se, že je to jedno z témat hry. Rozhovor nabývá podrobný i odborný ráz, je rozbírána obtížnost hlavní postavy a jednotlivé věty z inscenace. Pokud je hovořeno o něčem konkrétním, je to i v reportáži ukázáno. Následuje opět jingl Hraje se, kdy moderátor u notebooku čte komentář a informuje o tom, že se jedná o klasickou operetu Podskalák v Národním divadle moravskoslezském. Dále je divák přesunut upoutávkou do Velkého divadla na Osidla smrti. Sledujeme ukázku, kterou opět střídá další pozvánka na Procitnutí jara v Komorní scéně Aréna. Pozvánky opět uzavírá jingl Hraje se. Moderátor na denní ulici nás od Divadla Petra Bezruče vede do Národního divadla moravskoslezského. Ve vstupu říká, aby se diváci zatím podívali, jak herci 32  

zkouší, a neřekne záměrně název představení, protože se u nás nehrálo. Následuje ovšem další vstup moderátora u divadla, kde prozradí název Ostatní světy, a režiséra Janusze Klimszu. Záběry nám ukážou atmosféru na zkoušce ještě bez kostýmů. Pak se v otázce moderátor ptá, zda se jedná o feministickou hru. Dramaturgyně Klára Špičková to odlehčeně popírá a promlouvá i režisér Janusz Klimsza. V závěru upozorňuje moderátor na novinku, kdy se ostravské scény rozhodly nabídnout divákovi společné předplatné a zve na další díl.

3.2 Hodnocení Divadla žije! (na severní Moravě a Slezku) z 15. 11. 2008 Dramaturg: Michal Przebinda Moderátor: Jiří Šlupka Svěrák Námět a scénář: Jana Pithartová Režie: Jiří Seydler Kamera: Petr Hrubeš Vystupování moderátora je oproti brněnské verzi rozhodně konzervativnější. Úvodní vstup před divadlem je natáčen večer a kameraman s režisérem nepohlídali postavení světel. Sledujeme tedy moderátora, který je ve stínu kameramana a silueta muže s kamerou je celá vidět také na samotné budově divadla. První příspěvek patří ostravskému Evženu Oněginovi, kterého sledujeme ve dvou krátkých ukázkách, mezi nimiž kritik Vladimír Just hodnotí představení. Mohlo by se zdát, že celý příspěvek má slibný začátek, ale moderátor nás ihned vyvede z omylu, protože informuje o odsunutí reportáže. Zařadit takovou informaci na počátek pořadu považuji za zásadní chybu. Proč by měl divák sledovat pořad, na jehož začátku nás autoři informují o tom, že to nejdůležitější tentokrát vynechají? Proč se vůbec objevila upoutávka na Evžena Oněgina v tomto vydání? A proč vůbec na tuto hru lákají doprovodné informace na internetu? Následují ukázky, ve kterých se dozvídáme, co v pořadu uvidíme, a pak teprve rubrika Hraje se. To znamená, že po třech a půl minutách pořadu jsme se o tom, na co lze zajít, nedozvěděli téměř nic.

33  

Rubrika Hraje se je věnována premiérám, což považuji za správné a domnívám se, že i podle toho by měla být do pořadu zařazována. Když je premiér více, tak klidně dvakrát. Myslím si ale, že měla následovat až za prvním plnohodnotným příspěvkem, aby působila podobně jako ve zpravodajství. Příspěvky čtené moderátory mimo obraz jako zrychlující prvek. Zpracována je poněkud fádně, protože ji opět uvádí moderátor, který přečte ve dvou větách základní informace a podívat se můžeme na krátký úryvek. Jak je opera kvalitní, divák u televize těžko pozná z pěti vteřin, a tak by se hodilo ho informovat o větších detailech než o tom, že patří k tomu nejkrásnějšímu v italské tvorbě. Za fatální chybu považuji to, že po již odvysílané rubrice sleduje divák stejný grafický předěl. Hosté sedí u stolu jako při klasické televizní besedě. Příspěvek však startuje moderátor, aniž by hosty představil. V debatě je ponechána nesrozumitelná odpověď dramaturgyně, která říká velmi krátce, že se jí pracovalo báječně, a následovat musí doplňující otázka. Ljubková sice řekne jméno Martina Františáka, který sedí pravděpodobně vedle ní, ale jinak představen není a nedostává ani žádný prostor. K záznamu představení jsou opět použity dvě kamery, z nichž celková je příliš světelně nevyvážená a s detailní barevně neladí. Při výrobě pořadu v TS Brno se používá i barevných korektur, ty bych v tomto případě doporučila i ostravskému studiu. Naopak zajímavým prvkem je pestrost rozhovorů, kdy se ke slovu dostane i manažer divadla, který může zhodnotit, jak úspěšné vážné představení u diváků DPB být může. V rozhovoru s hlavním představitelem vládne příjemná atmosféra, která je evidentně dána tím, že se moderátor v prostředí pohybuje už dlouho. Dostáváme se do hloubky, když jsou srovnávány postavy. Ovšem příliš lichotivě nevypadá blízký detail na zpoceného korpulentního herce, který má viditelně za sebou představení. Příjemným prvkem je anketa, ale bohužel se příliš nepovedlo její zachycení, protože moderátor lákal na mladé diváky a chtěl zjistit důvod, proč přišli. V odpovědích jsme však viděli jedinou mladou návštěvníci. Následuje výborně zamýšlený vstup kritika, který jde s moderátorem na představení. Nelogicky je ovšem zařazen do reportáže, protože ze hry jsme viděli už několik úryvků. Dobrým prvkem je i anketa o přestávce. Toto chronologické řazení vyvolává pocit, jako bychom sami s moderátorem na akci byli. Rozhovor s autory a kritikem je odborný a jde do hloubky, přitom je ale srozumitelný pro diváka a to, co je nejasné, je vysvětleno úryvkem. Dle mého názoru může tento 34  

typ rozhovoru přiblížit Joba těm, kteří ho ještě neviděli, a naopak rozšířit znalosti těm, kteří již inscenaci viděli. Pěkná situace nastává mezi kritikem a režisérem, když dojde řeč na Chaplina použitého jako symbol. Často divák nebývá svědkem přímé konfrontace hodnotitele a autora. Moderátor rozhovor zakončuje jakýmsi doporučením a pozvánkou. V pořadu nám lehce poskočí čas, když najednou vidíme moderátora odcházet za denního světla od Divadla Petra Bezruče do jiného divadla. Pak dochází k další chybě, kdy pozve na zkoušku, než prozradí název představení. Přitom na sebe navazují dva moderátorské vstupy a záběry ze zkoušky přicházejí až poté. Jsou pořízeny na jednu ruční kameru, která je netradičně otočená do hlediště, což určitě divákovi reportáž zpestří. Reportáž provázejí zajímavé zákulisní záběry, které právě ruční kamera dovoluje. V rozhovoru je opět vidět, že je moderátor připraven a ptá se na věci, které by mohly zajímat i odborníky nebo znalce. Samostatné hodnocení musí jistě patřit osobě moderátora, který zvládá sám pokrýt komentáře mimo obraz i všechny vstupy. Jeho největší výhodou je jasná znalost prostředí a připravenost. Navíc v rozhovorech můžeme sledovat i to, že se s respondenty zná a tudíž má díky němu magazín příjemnou přátelskou komunitní polohu. Špatné a neprofesionální je ale jeho vystupování ve chvílích, kdy klade příliš dlouhé otázky a v častých vstupech je až příliš prosazován. Bohužel celý pořad provázejí technické nedostatky. Již jsem zmiňovala špatné nastavení bílé při dvoukamerovém záznamu. Při rozhovoru s hlavním představitelem zvukař zase nesnížil hlasitost zvuku u mikrofonu, který měl na sobě herec, a tak celou dobu během otázky posloucháme jeho dech, což mu příliš nelichotí. Stejnou situaci můžeme sledovat v záznamu představení, kdy slyšíme ve zvuku šustění u mikrofonu a později při rozhovoru všech autorů, kdy během jednotlivých odpovědí není snižována hladina zvuku z ostatních mikrofonů. Chyba se objevuje i v grafice při otitulkování režiséra představení Procitnutí Jara, kde jsou špatně uvedena malá a velká písmena. U denního zpravodajství se dají takové chyby odpustit, ale u magazínu, který se připravuje na vysílání s předstihem, to považuji za zbytečnou nedbalost. Největší minus vidím v celkové režii a dramaturgii magazínu. První polovina je až zmatečná a nevyužívání grafiky celé tempo magazínu velmi zpomaluje. Je dle mého názoru naprosto nevhodné, aby byl zařazen příspěvek, 35  

který není dopracován hned na začátek a aby se pětkrát za celý pořad vystřídal jediný grafický předěl a to se stejnou rubrikou. Pojetí, kdy se štáb velkou většinu věnuje jedné z her, mi nepřijde špatné. Jsem přesvědčena, že by se dal příspěvek o minutu zkrátit a tím dát prostor jiným hrám, o kterých jsou diváci na úkor hloubkového rozboru informováni až příliš telegraficky. Navíc moderátor zjevně neměl připravený text, a tak čte pozvánky z oficiálních stránek divadel, což je ve většině případů velmi krkolomný komentář.

3.3. Divadlo žije! (na severní Moravě a Slezku) z 14. 11. 2009

Dramaturg: Michal Przebinda Moderátor: Jiří Šlupka Svěrák Námět a scénář: Jana Pithartová Režie: Jiří Seydler Kamera: P. Bodnár, P. Hrubeš, D. Karas, P. Rojíček Po úvodní znělce pořad zahajuje vstup moderátora Jiřího Šlupky Svěráka, který slibuje návštěvu Divoké kachny v Divadle Petra Bezruče a návštěvu dalších premiér. Následuje grafika, na které vidíme soupis reportáží a srdíčko označuje tu, které se aktuálně pořad věnuje. První příspěvek patří Události ostravské operety. Na začátku reportáže sledujeme krátkou ukázku, která je doplněna poloprůhlednou grafikou s názvem představení: Ztřeštěné námluvy aneb Úsměvy a kordy, jménem režiséra, dramaturga a místem, kde se hraje (Národní divadlo moravskoslezské). Moderátor nás v komentáři mimo obraz informuje o charakteru představení. Rozhovor potom vede jiný muž, který klade otázku navazující na komentářovou informaci, že autorem textů operety je Jaroslav Seifert. Odpovídá režisérka Dagmar Hlubková obhajující kvalitu textu, který nebyl upraven. Následuje úryvek, na který navazuje dotaz na režisérku o kostýmech a scéně. Hlubková zmíní pohádkovou atmosféru jeviště a vstřižen je opět úryvek. Příspěvek je osvěžen o archiv České televize, který je věnován skladateli Jiřímu Brázdovi. Zmíněno je, že by se dožil v roce 2010 devadesáti sedmi let.

36  

Po zhruba dvou minutách následuje část nazvaná Česká premiéra v ostravské opeře, která je opět uvedena grafikou a počátečním úryvkem doplněným o informační grafiku a úvodní slovo moderátora mimo obraz. Svěrák vyzdvihuje odvážnou dramaturgii opery. Příspěvek trvá třicet vteřin. Po grafice, kde divákovi srdíčko označí příspěvek s názvem Česká premiéra v činohře Národního divadla moravskoslezského, opět je dodrženo pravidlo o použití informativní grafiky a započetí záznamem z představení. Moderátor popisuje obsah představení Lady z Karavanu inspirovaný skutečnou událostí. V příspěvku dostává prostor režisér Petr Štindl, který se snaží popsat charakter představení. Vstup trvá asi minutu a půl a pak se dostáváme do Slezského divadla v Opavě na představení České jesličky. Moderátor nás informuje o tom, že je zpracována na motivy koled a vánočních her. V obraze se opět objeví druhý muž. Tentokrát se z titulku dozvídáme, že se jedná o Michala Przebindu, který zpovídá režisérku Janu Andělovou-Pletichovou. Otázka je věnována tradicím a zdrojům k sepsání hry. Dirigent Jan Snítil hovoří o tom, jak moderní opera Jaroslava Křičky z počátku dvacátého století odpovídá lidovým tradicím. Dozvídáme se, že se nejedná o typickou moderní operu a slyšíme srovnání s Kyticí Bohuslava Martinů. Následuje opět grafika, která nás přenáší k reportáží Český muzikál v Šumperku. V úvodní pasáži se z grafiky dozvídáme, že se jedná o uvedení Balady pro banditu v režii Ondřeje Elbla. V komentáři je řečeno moderátorem, že se jedná o klenot Husy na provázku. Režisér odpovídá na otázku, co může přinést divákovi představení dnes. Elbel zmiňuje, že písně dnes už zlidověly a chválí dynamičnost textu a zajímavost příběhu. Krátký úryvek

reportáž

zakončuje. Grafika oznamuje další příspěvek s názvem Ostrava jako téma. Ten skrývá představení Miroslava Bambuše Zdař Bůh!, které zpracovalo Občanské sdružení Mezery. Moderátor zmiňuje, že se jedná už o druhou inscenaci věnovanou Ostravě a že se hraje v nezvyklých prostorách dolu Michal. Przebinda pak přímo do kamery uvádí rozhovor s režisérem Januszem Klimszou v Komorní scéně Aréna na generálce Brenpartija. Režisér vysvětluje, kdo jsou to Brenparťáci, a sledujeme krátký úryvek, který ukázku zakončuje. Grafika nás posouvá do už zmiňovaného Divadla Petra Bezruče na představení Divoká kachna.

Moderátor upozorňuje na to, že právě toto

představení bude hlavním bodem magazínu a zve na první úryvek, který přirovnává k úlovku. Informační grafika sděluje, že režie se ujal Jan Mikulášek. 37  

Záznam představení je pořízen na dvě kamery. V otázce k inscenaci se moderátor ptá na to, zda se kvůli stylizaci jedná ještě o Ibsena, či zda je to jen hra na Ibsena. Režisér vysvětluje, že se snažili podlehnout dětské hře, aby v sobě objevili dekadentní děti a srovnává představení s Alenkou v říši divů. Vedle režiséra stojí kritik Vladimír Hulc, který moderátora doplňuje otázkou, čím režiséra přitahuje Ibsen jako dramatik. Po dvou otázkách je prostor pro krátkou ukázku. Podrobně je rozebíráno téma hry, které kritik vidí v manipulaci moci. Kritik zmiňuje Mikuláškovu vlastnost, že si spíše pohrává s formou, které někdy chybí obsah. Mikulášek se pak obhajuje tím, že je to jeho rukopis a že má rád přesné věci. Ukázka nás posouvá k rozhovoru s představitelkou hlavní role Hedviky Terezou Vilišovou, která popisuje práci s režisérem a svůj přístup k hlavní roli. Vidí ho v podstatě divadla a ve zkoušení různých tvarů a vymanění se z hereckých škatulí. Následně promlouvá vedle moderátora dramaturgyně Zuzana Mildeová, která vysvětluje, proč Divadlo Petra Bezruče zvolilo podtitul Lovecká sezóna. Vysvětluje to potřebou na současný svět a popisuje rozhodnutí zařadit dravější hry. Opět je zmiňována stylizace a dramaturgyně se vyznává z toho, že má ráda, když je divadlo divadelní. Po další ukázce se posouváme k rozhovoru s Norbertem Lichý, který hru popisuje jako typicky mikuláškovskou. A pak u stolu sedí moderátor s kritikem Hulcem neformálně u alkoholických nápojů. Moderátor přichází s otázkou, zda se Hulcovi zdá stejně jako jemu představení mnohovrstevnaté. Hulc s tím nesouhlasí a označuje představení za výrazně stylizované a expresivní, zmiňuje důležitost hereckých výkonů a popisuje to na konkrétních hereckých výkonech. V poslední ukázce vidíme mrtvou Hedviku. Dál oba pánové rozebírají současné prvky, kdy se kritik přiznává, že působí rušivě a nejsou domyšleny. Naprosto graficky odlišný výtvarný předěl uvádí Soutěž, kde se v asynchronním komentáři dozvídáme, kdo uspěl v minulé Soutěži, a dále pak na obrázcích z Divoké kachny vidíme infografiku, která uvádí kontakty k aktuální Soutěži. V krátkém závěrečném vstupu pořad zakončí moderátor slovy: „Ať žije divadlo, na shledanou!“.

38  

3.4 Hodnocení Divadla žije! (na severní Moravě a Slezku) z 14. 11. 2009   V počáteční znělce je zdůrazněno, že se jedná o ostravské vydání poněkud rozpačitou grafikou, která je vytvořena běžným fontem bez ohledu na oficiální podklady. V úvodním vstupu nám moderátor Jiří Šlupka Svěrák slibuje představení Divadla Petra Bezruče, které je zařazeno až na konec. Takové řazení příspěvků můžeme považovat za zajímavou dramaturgii, ale osobně si myslím, že to, čemu hodlá redakce věnovat největší pozornost a co pokládá za nejdůležitější, by mělo být odvysíláno z první pozice. V upoutávkách na zmiňovaná další představení pak vidíme jinou osobu, aniž by jí byla přiřazena titulkovací lišta nebo řečeno, o koho se jedná. Můžeme sice předpokládat, že pravidelný divák tuší, kdo pořad moderuje, ale neuvedení „mluvící hlavy“ je naprosto proti televizním pravidlům, kdy i moderátoři celostátních večerních zpráv mají u sebe titulek se jménem na začátku každé relace. Krátký přehled je kombinován s poměrně dobrou grafikou, která nás informuje o tom, kolik příspěvků v pořadu je a o který se jedná. Domnívám se ale, že v případě krátkých šotů z premiér by bylo vhodnější pojmenovat je přímo podle názvu představení. V obsahu těchto upoutávek jsem nenašla žádný řád. U některých sledujeme jen krátký úryvek doplněný o dvouvětý komentář, jinde mluví režisér. Vždy je odděluje grafika až na poslední. V něm je předěl nahrazen vstupem moderátora, který ale diváka zmate, protože začne mluvit o naprosto jiném představení, než bylo v předchozím záběru. Už podruhé se ukazuje, že ostravské studio sice má kvalitní moderátory, ale nedokáže celý pořad udržet vcelku tak, aby se v něm divák dobře orientoval. Řazení a podoba příspěvků zjevně nejsou řízené žádnými pravidly. Ve dvanácté minutě, což je polovina magazínu, se dostáváme zpět do Divadla Petra Bezruče. Reportáž věnovaná Divoké kachně v DPB je vystavěna opět dobře a srozumitelně. Krátké rozhovory s různými respondenty jsou střídány ukázkami, které navozují a prozrazují, jaké představení bude. Zajímavé pro diváka určitě je, že moderátor vždy navazuje na již uvedená představení a uvádí ho do souvislostí. Ačkoliv kritik hodnotí představení odborně, jsou jeho výpovědi srozumitelné a

39  

obohatí jak laickou, tak fundovanou veřejnost. Cením si i odvážných otázek na Jana Mikuláška. Možná by to snad ani nebylo ostravské studio, pokud bychom na konci opět nespadli do nelogičnosti. Naprosto odlišná grafika nás uvádí jako do jiného pořadu k Soutěži, kterou měla provázet Anežka Müllerová. O tu jsme však připraveni a podobu a pravidla představuje hlas v komentáři mimo obraz. U tohoto dílu považuji za nevhodné užívání dvou mužských moderátorů a jejich hlasů, protože jsou si navíc velmi podobné. Závěrečný vstup moderátora je až komicky krátký. Zajímavé je dále také to, že v pořadu moderátor sedí s hosty u piva a kritik má před sebou alkoholický nápoj. Na jednu stranu to navozuje skvěle atmosféru divadelního klubu, na druhou stranu se domnívám, že v rámci pořadu působí taková konzumace spíše rušivě a že by se to bez alkoholu mělo obejít. Ani prostředí klubu se zeleným pivním stolem není nijak obrazově zajímavé a v divadle by se jistě dala kameramansky využít lépe jiná místnost.

3.5 Divadlo žije! (na severní Moravě a Slezsku) z 16. 10. 2010 Dramaturg: Michal Przebinda Moderátor: Jiří Šlupka Svěrák Námět a scénář: Jana Pithartová Režie: Jiří Seydler Kamera: P. Hrubeš, D. Karas, P.Rojíček V úvodním vstupu stojí moderátor před šumperským divadlem a zve na představení o Eskymo Welzelovi, které, jak zmiňuje, bude v pořadu uvedeno až na závěr. Slibuje návštěvu dalších pěti divadel, zmíní ostravskou Arénu a pak uvede představení z Olomouce. Na obrazovce se objeví grafika, kde v levém sloupci opět vidíme seznam reportáží a v pravém nám srdíčko označuje, o co se jedná. Začínáme v Olomouci. Z informační grafiky se dozvídáme, že představení má název Na miskách vah, režíroval ho Michael Tarant a hraje se v Moravském divadle v Olomouci. Moderátor čte asynchronní komentář a uvádí nás do děje. Dozvídáme se také, že se jedná o sezónní premiéru. Z krátké ukázky můžeme pochopit, že se jde o ponižování vážené Osobnosti. Navazuje rozhovor

40  

s režisérem, který zdůrazňuje, že zpracování v Olomouci je zajímavé také proto, že v Moravském divadle vedle sebe existuje balet, činohra a opereta s operou. Tarant se domnívá, že hra je o smyslu umění. O průběhu příprav hovoří dramaturg Milan Šotek a popisuje dokumentární charakter původního textu. Druhá pozvánka je nazvána Další Cooney v Ostravě. Jedná se o představení Nerušit prosím aneb Okno do parlamentu. Moderátor v krátkém komentáři nastíní, že se jedná o inscenaci inspirovanou životem vysoce postavených politiků. Následuje asi patnáctivteřinová ukázka a předěl k další reportáži. S další ukázkou se podíváme do Českého Těšína na představení Ze života hmyzu v režii Miloslava Čížka. Moderátor řekne základní fakta o zpracování. Dozvíme se, že se jedná o hudební komedii. Režisér Čížek pak sděluje, že největší úskalí vidí ve třetím obraze a podezírá bratry Čapky, že nevěděli, jak hru ukončit. Grafický předěl informuje o příspěvku s názvem Šárka a Ariadna v Ostravě. Šot je opět zahájen ukázkou a infografika ukazuje, že se jedná o spojení dvou představení: Šárku Leoše Janáčka a Ariadnu Bohuslava Martinů v režii Rocca. Moderátor opakuje tuto informaci i v komentáři a sděluje, že se jedná o vzácné uvedení. Grafika ohlásí reportáž z Pornohvězd, které uvedlo Divadlo Petra Bezruče. Z infografiky se dozvíme, že režie se ujal Tomáš Svoboda. V komentáři moderátor pouze řekne, že je představení kontroverzní a kde se hraje. Další šot nazval režisér Česká premiéra v Aréně. Jde o inscenaci Jubileum v režii André Hübner – Ochodlo. Moderátor přečte autorovu definici hry a následuje krátká ukázka. Ke hře se vyjadřuje dramaturg Tomáš Vůjtek, který popisuje, jak se autor textu postavil ke zpracování tématu holocaustu. Zmiňuje černý humor, který pobouřil i židovské obce. Promlouvá i německy hovořící režisér, který zmiňuje, že motivem k napsání hry byl vznik neofašismu v Německu. S představením je spokojen a pochvaluje si atmosféru, kterou vytvořil s pouhými sedmi herci. Na závěr přichází na řadu dříve zmiňované představení Eskymo Welzl v Šumperku. Svěrák stojí v úvodním vstupu u plakátu, který zve do divadla. Upozorňuje na to, že se dramaturgie snaží hledat témata, která mají úzkou návaznost přímo na Šumperk. Na obrazovce vidíme opět infografiku, která sděluje název představení Eskymo je Welzl! a fakt, že se jedná o režii Martina Františáka. Příspěvek zahajuje ukázka a rozhovor s autorem a režisérem Františákem, který vysvětluje, z jakých zdrojů při psaní textu čerpal. Probíráno je 41  

i to, že Františák si své hry sám režíruje. Ten se vzápětí přiznává, že sám píše hru v několika variantách a podle toho ji pak kompletuje přímo s herci. K rozhovoru jsou přizváni i herci, mezi nimi představitel Eskymo Welzla Ondřej Brett, který se přiznává, že o Welzlovi se dozvěděl více až při první čtené zkoušce. Olga Kolombková pak vtipně odpovídá na to, jaká je pro ni Welzl postava, že by mu nechtěla rozhodně vařit. To dovysvětluje ukázka z představení. Rozhovor pak pokračuje na téma, zda se vše, co Welzl vyprávěl, opravdu stalo. Poté moderátor zpovídá pozvanou kritičku Hanu Kružíkovou, která se nejprve věnuje způsobu dramatizace Welzlova příběhu a hodnotí výkon hlavního představitele. Následuje grafika „Kritické okénko“ a Kružíková hodnotí představení Krvavé křtiny, které divadlo uvedlo o pár měsíců dříve. Její výklad je doplněn záznamem z představení. Pořad uzavírá rubrika Soutěž, ve které je představena správná odpověď z minulého dílu a pak za použití infografiky ve spodní části obrazovky otázka pro aktuální vydání. Moderátor

pořad uzavírá slovy: „Hezký podzim, na

shledanou!“

3.6 Hodnocení Divadla žije! (na severní Moravě a Slezsku) z 16. 10. 2010 Netradičně ihned v úvodním vstupu nasadil střihač pod moderátorův komentář poměrně výraznou hudbu. V samotném záznamu si pak bohužel musíme opět všimnou technických nedostatků, kdy je špatně nastavena bílá a celý obraz je do žluta. Navíc ve zvuku slyšíme výrazné bzučení. Ke krátkému přehledu mohu dodat jen to, že mi uniká jeho smysl. V prostoru několika málo vteřin vidíme základní informace v grafice a většinou je moderátor opakuje v komentáři. Bez jakékoliv pravidelnosti je k některým reportážím přiřazen rozhovor. Některé šoty pak trvají jen půl minuty. Informačně tak pro mě polovina pořadu má hodnotu televizních upoutávek. Pokud se ostravské studio snaží zmapovat všechny premiéry měsíce, pak by možná bylo vhodnější ze zaznamenaných inscenací vytvářet jakési trailery, ke kterým by byla připojena jen grafika, a divák by si o charakteru představení mohl udělat vlastní obrázek. Pravděpodobně je na místě se zamyslet i nad tím, zda není nevhodné zařazovat více než desetiminutový rozbor jedné uváděné hry a kvůli tomu

42  

opomíjet inscenace v dalších divadlech. Ostravské studio zvládá pokrývat Moravskoslezský kraj poměrně obstojně, ale devadesát procent v magazínu zmiňovaných her je omezeno na dvouvětý komentář. Informace jsou pak příliš telegrafické. Rubrika, ve které jsou mapovány premiéry, by se dala pojmout i jako okénko „dvorního kritika Divadla žije!“, který by stručně okomentoval a doporučil, případně zkritizoval nová představení. Divák by ale počítal s tím, že je to jeho názor. Vzhledem k tomu, že režisér nepoužívá jiné grafické předěly než společnou obrazovku se seznamem všech šotů, myslím, že by pořad v této pozvánkové části potřeboval více zdynamizovat a dát upoutávkám řád. Pokud si ale divák u obrazovky má prohlédnout, jak představení vypadá, je zbytečné dávat mu do kontextu výpovědi dramaturga, protože pak jsou přece jenom některé premiéry zvýhodněné. Pokud by ovšem o všech představeních hovořil kritik a musel se vyjádřit ve třech větách, nastala by pro diváka-čtenáře kritik neobvyklá situace a navíc by se mohl podle nabídky i rozhodnout, co a kde navštíví. Přestože je moderátor evidentně v divadelní scéně velmi dobře orientovaný, potřeboval by alespoň trochu mediatréninku před kamerou. Jeho pohyby jsou umělé a vtipy řečeny nepřirozeně. I když na západě jsou starší moderátoři běžnou věcí, většinou se jedná o osobnosti, ze kterých i přes sklo televizní obrazovky vyzařuje silné charisma. Jiří Šlupka Svěrák je sice Osobností, ale nemá výraznou mimiku, intonaci ani gesta, a tak působí trochu toporně a až příliš regionálně. Otázkou ovšem je, jestli jeho nasazení jako moderátora nebylo záměrem. Právě regionálními moderátory se totiž televize svým divákům přibližuje. Možná tedy jeho maloměstské a amatérské vzezření přináší pořadu popularitu a srozumitelnost. To si ale nedovoluji posoudit, protože jsem příznivcem převládající profesionality nebo jedinečnosti ve smyslu významu osobnosti nebo jejího originálního pojetí. Stejně tak by se na jednu stranu dala pochválit snaha štábu reagovat na aktuální situace, na druhou stranu tím pořadu spíše škodí. Tentokrát asi nejvíce v případě rubriky „Kritické okénko“, kterou zařadili po rozboru hry Eskymo je Welzl!. Nebyli jsme o ni informováni na začátku pořadu a grafické zpracování přímo napovídá tomu, že se jedná o jakýsi momentální nápad. Navíc Hana Kružíková mluví po příjemném rozhovoru poměrně dlouhou dobu sama a příliš nevýrazně, takže se v jejím odborném hodnocení může divák začít ztrácet. Dokreslení záznamem představení je na místě, ale rubriku by měl režisér uchopit 43  

pevněji do svých rukou. Kružíková mluví k moderátorovi, který v tomto okénku mlčí, a použity jsou jen rutinní prostřihy, jak kývá hlavou. Myslím, že forma vox populi, kdy by kritik hovořil přímo k divákovi prostřednictvím přímého pohledu do kamery a měl nějak režisérem danou strukturu hodnocení například užitím konkrétních kategorií jako herecké výkony, scéna, dramatizace, režie, by mohla sice dobře myšlenou, ale špatně srozumitelnou rubriku osvěžit. I když se na začátku magazínu

objevily špatně „nabělené záběry“,

dalších technických nedostatků jsem si již nevšimla. Naopak i kvalita záznamů se zlepšila. Většinou jsou představení stříhána ze dvoukamerového záznamu. Stejně tak jsou dvě kamery využívány při rozhovorech, přičemž střihem se snaží režisér interview dynamizovat.

44  

4. Divadlo žije! v podání TS Praha 4.1 Divadlo žije! (české scény) z 8. 11. 2008 Po úvodní znělce následují upoutávky, které jsou zpracovány kombinací záběrů z představení a grafiky. Střídavě je čte mužský a ženský hlas. Pořad láká na Havlovo Odcházení v Hradci Králové, veselohru David a Goliáš, na premiéru německé hry Separatisté, na další tipy k návštěvě divadel, pohled do zákulisí a na Soutěž s Anežkou Müllerovou. Po krátkých pozvánkách přichází podobná osnova v podobě grafiky jako u ostravského studia. V levém sloupci vidíme seznam všem příspěvků, v pravém pak název toho aktuálního. První příspěvek zahajuje úryvek z Havlova Odcházení a následně mimoobrazový komentář ženského hlasu, který rekapituluje, co se odehrálo po světové premiéře hry a jaké je její hlavní téma. Otázky jsou kladeny také mimo obraz hlasem moderátorky. Odpovídá Andrej Krob, který zmiňuje, že v Hradci Králové je možné všechno a že se těší, jak se režiséři vyřádí. Speciální pasáž je věnována uchopení hlasu autora, který hru podle původního textu přivádí. Andrej Krob popisuje, že se rozhodl ho přivést na jeviště a pak přechází do humoru, že alespoň Havel nebude muset namlouvat v budoucnu text pro Eskymáky. V další části asynchronního komentáře se dozvídáme, kdo ztvárnil hlavní role. V komentáři moderátorka rozvádí dál myšlenky Havlovy hry a styčné body. Závěrečná grafika informuje o tom, kde se hraje, o co se jedná a kdo hru napsal. Dozvídáme se, kdo se ujal režie, výpravy a dramaturgie. V posledním komentáři moderátorka zmiňuje, že reportáž zpracoval Aleš Tichý. Grafický předěl spojuje motiv z úvodní znělky, kde je vidět název pořadu s osnovou magazínu. Na řadu přichází rubrika Točí se. Mužský hlas zmiňuje, že je stará téměř sto let a brzy bude zařazena na program televize. Dozvídáme se, že postavu ztvárnila Petra Špalková a ta v rozhovoru popisuje její charakter. Ve druhé otázce je rozebíráno, zda je pojetí spíše starosvětské nebo modernizováno. Na řadu přijdou i osobní otázky, zda by chtěla vyzkoušet život za první republiky, zda pochybuje o herecké práci nebo zda se setkala někdy s rolí, kvůli které se musela trápit a bojovat s ní. V závěrečném komentáři moderátor informuje o tom, kdy bude záznam k vidění v televizi. Na informační grafice je 45  

tentokrát opět, kdo se ujal úpravy a režie, obsazení hlavních rolí a pak informace o tom, kde se představení hraje, kdo je autorem a jaký je název. Stejná grafika, která oddělovala Odcházení s rubrikou Točí se, nás posouvá v pořadu dál. Devátá minuta patří příspěvku Separatisté. Ten zahajuje krátký úryvek a provází opět mužský hlas. V úvodním komentáři vysvětluje, kdo hru napsal a jak ji hodnotily německé kritiky. Do moderace vstupuje ženský hlas, který oznámí, že hra byla nastudována v Činoherním studiu v Ústí nad Labem. Promlouvá Thomas Zielinski a vysvětluje, jak se hodí na tuto konkrétní scénu. Komentáře jsou střídány s ukázkami z představení a promluvami Thomase Zielinského, který přibližuje situaci na německých sídlištích, které lidé opouštějí. Mužský hlas pak představuje jednotlivé postavy a kdo se jich ujal. V závěrečné grafice po krátkém úryvku se dozvídáme znovu, kdo je autorem, o jaké představení se jedná a kde ho hrají. Místo obsazení

je prostor pro

překladatele, režii, výpravu a dramaturgii. Grafika posouvá pořad k přehledové rubrice Hraje se. Tady už každý příspěvek začíná infografikou, která informuje o tom, kde se představení hraje, kdo je autorem, jak se jmenuje a v případně první pozvánky, kdo se ujal překladu. Po krátké ukázce následuje ženský komentář, který stručně popisuje, o co se v divadelní hře jedná a představuje Ondřeje Sokola, který ji převedl z plátna na divadelní jeviště. Rozhovor je natáčen v parku a Sokol popisuje, jak moc je představení ironické. Ve zvuku je slyšet psí vrčení, on hbitě zareaguje na souboj dvou psů, který srovná s lidským sporem. Ženský komentář následně představuje hlavní role. Grafický předěl Hraje se odděluje další pozvánku. Tentokrát se jedná o příbramské Divadlo Antonína Dvořáka, které uvedlo hru Amadeus. Na počátku nás o tom opět informuje grafický prvek, pozvánkou provází mužský hlas. Informuje o tom, kdo se ujal režie a komu svěřil hlavní role, pak následuje krátká ukázka a další pozvánka. Ta nás přenáší do Divadla Na zábradlí, které uvedlo hru Nikoly Kolajdy Polonéza Oginského. Ženský hlas tyto informace opakuje a doplňuje o to, že se jedná o současný text a ve stručnosti představuje obsah. Představuje také debutanta na profesionální scéně Jana Friče. Ten popisuje, co pro něj na hře bylo nejzajímavější. Krátký úryvek střídá grafika a pořad se přesouvá do Jihlavy, kde v Horáckém divadle uvedli inscenaci Patricka Hodencoueura Valčík tučňáků. Moderátorka objasňuje, že se jedná o českou premiéru a že ji objevil režisér Jaromír Janeček. Ten pak dostává prostor 46  

vyjevit své pocity. Hra se mu zpočátku nelíbila a pak ho zaujala atmosféra. Grafický předěl Hraje se posouvá strukturu do Chebu, kde nastudovali Večer tříkrálový Williama Shakespeara. Mužský hlas vysvětluje, na co představení navazuje a čím je výjimečné. Vypichuje ženské obsazení celeho hereckého sboru a ukázky doplňuje režisérka Jaromíra Šiktancová. Poté je zařazen opět jingl a upoutávka na liberecké představení Svatý komediant František, kterou napsal nositel Nobelovy ceny Dario Fo. O tom zpravuje ženský hlas a po krátké ukázce promlouvají hlavní protagonisté. Po dalším jinglu přichází pozvánka do pražského divadla Litera na klasiku Kámen a bolest. Mužský hlas představuje toto divadlo, pro které je adaptace Karla Schultze první premiérou, a proto je obsahem komentáře i zmínka o tom, že divadlo chce představovat ve svých inscenacích hlavně klasickou literaturu. Dozvídáme se také, že má neobvyklé sídlo v kostele sv. Vavřince. Rubrika Hraje se pokračuje divadlem Alfréd ve dvoře a jejich představením Arktický Robinson, které se vydává po stopách Eskymo Welzla. Vojta Švejda, jeden z autorů, vysvětluje, proč se rozhodli inscenaci vytvořit. Další pozvánka míří do Divadla Minor a představuje dětskou hru Nekonečně nekonečný příběh inspirovanou filmem a románovou předlohou, i když velmi volně. Mužský hlas sděluje, že autorství náleží dvojici Skutr. Další na řadě je rubrika Zákulisí, která představuje pozici osvětlovače. Štáb natáčel v Divadle V Dlouhé, kde Filip Wiesner popisuje například i to, co je osvětlovací zkouška. Záznam dále na internetu chybí, na hodnocení této rubriky se proto zaměřím u jiného vydání.

4.2 Hodnocení Divadla žije (české scény) z 8. 11. 2008 Ačkoliv moderátorský projev v úvodu je zatím nejprofesionálnější ze všech vydání, přicházíme o kontakt s průvodcem. Tento formát může skýtat nejméně potíží, protože záleží na dramaturgickém nastavení, vytvoření podoby pořadu, kterou pak mohou různí režiséři už jen dodržovat. Střídání hlasů osvěžuje a dynamizuje strukturu. Jsem ale přesvědčena o tom, že pořad zaměřený na konkrétní komunitu diváků by měl mít svého moderátora a tvář. Přece jenom jde o hodnocení a informování o uměleckých dílech a to jde anonymně jen těžko. Přestože je na konci reportáží uváděno, kdo je zpracoval, nepřipadá mi to dostatečné a naopak skoro jako nějaký prvek z počátků vysílání

47  

televize. Můžeme srovnávat například s celorepublikovou Toulavou kamerou České televize, kterou pro Ivetu Toušlovou zpracovávají různí redaktoři a text je pak načten v Praze moderátory pořadu. Na začátku každého příspěvku ale vidíme, kdo jej zpracoval jako redaktor a kameraman. V případě tohoto Divadla žije! se ale na konci dozvídáme, že příchod Odcházení zaznamenal Aleš Tichý. Můžeme ocenit slovní hříčku, ale rozhodně ne způsob, jakým je divák o autorovi informován. Podobných dezorientačních prvků najdeme v úvodním příspěvku více. Otázky jsou kladeny mimo obraz bez jakékoliv intonace a výrazu, což na mě působí až komicky. Odpovídá Andrej Krob, o kterém se sice z titulku dozvíme, že se jedná o Andreje Kroba, nevíme ale, jakou funkci v představení má. O tom nás ženský hlas informuje až ve druhém komentáři. Navíc diváka úspěšně zmate svou odpovědí, když řekne, že je zvědav, jak se režiséři na Odcházení vyřádí. Sám přitom patří mezi ně. Obsahově je šot spíše informativní a opakuje notoricky známá fakta. Závěrečná grafika, která využívá bílé písmo na tmavém pozadí, zbytečně vybočuje z jinak zdařilého grafického vzezření pořadu. Druhou reportáží provází mužský hlas a je postavena na rozhovoru s Petrou Špalkovou. Sklouzává ale k otázkám osobního charakteru, a tak se toho o představení dozvídáme jen málo. I když má být upoutávkou na vysílání záznamu v televizi, zasloužilo by si delší ukázky a více informací přímo o ději a zpracování. Nápad zpropagovat představení, které bude vysíláno, je určitě chválihodný. Na druhou stranu se domnívám, že ti, kteří se dívají na Divadlo žije! budou mít nejspíš přehled o tom, jaké inscenace Česká televize na své obrazovky zařadí. Pokud by byl takový šot vysílán v servisních pořadech typu Čétéčko, pak by měl větší dopad a význam. Takto je obsahově nezajímavý. Možná by bylo zajímavé to, jak se divadelní představení natáčení, jak spolupracuje televizní režisér s divadelním, jak je pro štáb uzpůsobeno a jak vypadá příprava. Pak si myslím, že by dostal příspěvek další rozměr, který by určitě ještě snesl. Příspěvek Separatisté nabízí zajímavou kombinaci mužského a ženského průvodce. Osobně k ní nevidím důvod a zdá se mi to spíše zbytečné, protože na sebe nijak moderátoři nereagují, jen střídavě čtou odstavce textu. Ke hře promlouvá režisér, o kterém se dozvíme, že se ujal režie až ze závěrečné grafiky. V titulkovací liště naprosto chybí místo pro funkci nebo odůvodnění spojitosti 48  

s tématem. Rubrika Hraje se je tentokrát až příliš nabitá. V takovém případě se po třetím nebo čtvrtém představení, podle mého názoru, začne divák v pozvánkách ztrácet a mnohem lepší by bylo je umístit do dvou bloků, které by díky krátké stopáži pozvánek pořad dynamizovaly. Na druhou stranu jsou zatím ze všech tří studií vypracovány nejlépe. Dozvídáme se krátké informace a některé příspěvky jsou obohaceny krátkými výpověďmi autorů, které ale nijak příspěvek zásadně neprodlužují. Pokud bychom chtěli hledět na detaily, tak při záznamu Války Roseových bychom měli zvukaři vytknout, že je v něm slyšet cvakání fotoaparátu. Těžko ale můžeme vědět, jaká byla situace při natáčení. Štáb mohl být omezen například krátkou ukázkou po tiskové konferenci, kterou si snímalo více štábů a fotografové paralelně pořizovali snímky. U prvního šotu není stejné nastavení bílé u obou kamer, které snímaly záznam. Zatímco u předlouhé rubriky Hraje se si informační grafiky užijeme dosyta, u jednotlivých snímků nám na začátku chybí. I když se všechny informace dozvídáme z komentářů, myslím, že by dobrým orientačním prvkem bylo, pokud by se alespoň základní informace: kde se představení hraje, kdo je autorem, jaký je název a kdo se ujal režie, byly na počátku každého šotu zařazeny. Příliš se mi nelíbí vybočení ze společné grafiky pořadu při závěrečné informační grafice. Jednotný by měl být také její obsah. Přestože má toto pražské vydání pořadu neosobní charakter, profesně bylo zatím zvládnuto nejlépe. Musíme brát v potaz, že pražské studio mapuje celé Čechy, což už samo o sobě není jednoduché obsáhnout, i když se Divadlo žije! věnované českým scénám vysílá každých čtrnáct dní. Složité je také stavět vedle sebe profesionální pražská divadla a malé scény v Jihlavě nebo Chebu. Režisér by to měl zvládnout tak, aby z pořadu malá regionální divadla nevyšla jako ochotnické spolky. Domnívám se, že v případě tohoto vydání, se to zdařilo.

49  

4.3 Divadlo žije! (české scény) ze 7. 11. 2009 Dramaturg: Eva Langšádlová Komentáře: Tereza Vinická, Vojtěch Babka Námět a scénář: neuvedeno Režie: Jan Brichcín, Aras Kamera: neuvedeno Úvodní znělka nabízí opět upoutávky na představení, které čte střídavě mužský a ženský hlas. Zmiňováno je představení o Jaromíru Jágrovi, zkoušky Sandy Pogodové v Divadle Na Fidlovačce, Náměstí bratří Mašínů na scéně Klicperova divadla, další tipy na nové inscenace českých divadel, Dotazník pro Pavla Zedníčka a Soutěž s Anežkou Müllerovou. První reportáž uvádí grafika obsahující osnovu všech reportáží podobně jako ve výše zmiňovaném vydání. Po tradiční úvodní ukázce následuje komentář moderátorky, která zmiňuje, že představení uvádí Středočeské divadlo a autory jsou Petr Kolečko a Tomáš Svoboda. Představí hlavní postavy, které jsou ukázány také v obraze. Petr Kolečko pak vysvětluje, že se nejedná o dokument a kopii skutečného životopisu, ale divadelní hru, která je inspirována reálnými předobrazy. Rozhovor s ním je natáčen na dvě kamery. Mužský komentář popisuje dějovou linku a vše je doplněno popisně obrazově. Dozvídáme se, že ve hře Jágr pochybuje o tom, zda má jeho hokejový život smysl. Po úryvku ženský komentář sděluje, že hra balancuje na hranici tragikomedie, pohádky, grotesky a hrdinského eposu se zpěvy. Tomáš Svoboda vše odlehčuje tím, že se kvůli „nádherným“ momentům z Jágrova života nedokázali zpěvům a písničkám vyhnout. Moderátorka popisuje obsazení a sledujeme opět krátkou ukázku. Mužský komentář představuje ženské osazenstvo inscenace. Tomáš Svoboda pokračuje v ironickém tónu, když tvrdí, že hrou vystihují hokej, který jim přijde důležitější než veškerá filozofie a tím prozrazuje hlavní sdělení hry. Závěrečná grafika stejně jako v loňském roce informuje o základních faktech. Po grafickém předělu se přesouváme za Sandrou Pogodovou do zkušebny Divadla Na Fidlovačce, kde právě s kolegy připravuje hru Jak vyloupit banku. První otázka mimo obraz je proto směřována k tomu, zda mohou diváci očekávat

50  

krimikomedii. Dále je rozebíráno, jaká je její postava a zda se jí dobře pracuje s režisérem Lumírem Olšovským, se kterým má především herecké zkušenosti jako s partnerem. Další otázka je stavěna na komediálních zkušenostech Pogodové a moderátor se jí ptá, jaký styl humoru preferuje. Dále se moderátor ptá na sbírání zkušeností z okolí. Závěrečná grafika informuje oproti klasickým reportážím také o tom, kdy je plánovaná premiéra. Další reportáž nese název Náměstí bratří Mašínů. Záznam hry je pořízen už na veřejném představení. Můžeme tedy sledovat výstup Daniely Kolářové a na pozadí smějící se publikum. Ten pak vhodně doplňuje komentář moderátora, který popisuje první polovinu představení, a ženský komentář pak dovysvětlí, že herci ve druhé polovině sedí v tramvají, která míří na Náměstí bratří Mašínů. Pak se ptá režiséra Davida Drábka, zda měl v rukávu i jinou verzi názvu. Režisér přiznává, že s Mašíny počítal, protože to je kontroverzní a pak rozebírá podtitul Hra o nehybnosti. Mužský komentář popisuje množství postav, které se na jevišti vystřídá a vypichuje hlavní role. Do hloubky jde zejména jeden komentář: „Drábkovo náměstí bratří Mašínů není jen groteskním kaleidoskopem, který objevuje bizarní a excentrické detaily. Za všemi těmi vtipnými dialogy a někdy bizarními výstupy se vynořuje neodbytná otázka, zda jdou lidé spokojeni s tím, co žijí, nebo zda mají ještě sílu jít za svými sny. Na závěr se o autorovi příspěvku opět dozvídáme z komentáře jako v dříve hodnoceném díle. Po třetím příspěvku následuje přehled aktuálních premiér v rubrice Hraje se. Opět je dodrženo pravidlo, že každý příspěvek uvádí infografika, ve které si divák může přečíst, kde se představení hraje, o kterou inscenaci se jedná, kdo je jejím autorem, jméno režiséra a překlad. První ukázka je z Charleyovy tety Divadla Na Jezerce. Moderátorka uvádí zajímavý fakt, že hru režíroval jako svůj debut Jan Hrušínský, který sám hlavní roli ztvárnil v minulosti a krátce promluví i Radek Holub jako čtvrtý herec v hlavní roli během československé divadelní historie. Druhá upoutávka míří do Liberce na inscenaci Raye Cooneyho Rodina je základ státu. Mužský komentář opět popíše hlavní témata, žánr a autory představení. Dále s Divadlem žije! cestujeme do Příbrami, kde uvedli v Divadle A. Dvořáka Williama Shakespeara Večer tříkrálový. Šot se skládá jen ze základních informací a krátkého úryvku. Následující ukázka míří do Ústí nad Labem, které uvedlo v České republice premiéru německé hry Láska, práce, Láska práce. Moderátor seznámí s informacemi o hlavních protagonistech a fakta 51  

rozšiřuje Natálie Deáková, která se ujala role režisérky. S Donem Juanem v Soho se vracíme do pražského Divadla v Celetné. Po krátké ukázce hru představuje herec Martin Hoffman. Po jinglu sledujeme úryvek z divadla Alfréd ve dvoře, které mělo na repertoáru hru Bergman Update. Moderátor představuje projekt, který zaujal zajímavým pojetím textu. Další ukázka je z plzeňského divadla J.K.Tyla, které uvedlo hru J.P.Sartera S Vyloučením veřejnosti. Komentář opět obsahuje informace o režii a obsazení. Prostor dostává v dalším šotu Labutí jezírko libereckého Naivního divadla. Scénář se drží pravidla použití krátké ukázky a komentáře popisujícího základní záchytné body. Ke zpracování klasického baletu do podoby loutkového divadla promlouvá dramaturg Vít Peřina. Seznamujeme se s rubrikou Dotazník, která je opatřena i vlastní grafikou. V ní vidíme herce Pavla Zedníčka ve videookénku, dozvídáme se, že se narodil v Hošticích-Herolticích a že je momentálně bez stálého angažmá. Otázky jsou opět kladeny mimo obraz, ale navíc si je divák může přečíst i v grafice. Zedníček sedí v hledišti divadla, které se noří do tmy a je jen přisvícen bodovým světlem podobně jako herečka Pogodová v reportáži ze zkoušky. V otázkách zazní, jak dlouho hraje divadlo, zda má čas navštěvovat představení jako běžný divák, kterou nejlepší radu do divadelního života dostal, kterou z divadelních postav má nejraději, kdo je pro něj kritikem, kterého bere v potaz. Jako poslední je ve scénáři Soutěž, kde konečně vidíme Anežku Müllerovou alespoň jako animovanou postavičku. Mužský hlas vyhlašuje výherce z minulého vydání, ženský zase zadává nový Soutěžní úkol. Moderátoři pak společně mimo obraz zvou ke sledování dalšího pořadu z českých scén za 14 dní.

4.4 Hodnocení Divadla žije! (české scény) ze 7. 11. 2009 Vydání pořadu z roku 2009 dodržuje strukturu výše hodnoceného dílu. První reportáž je uchopena s nadsázkou, ale místo dvou otázek pro Tomáše Svobodu bych raději zařadila rozhovor s Davidem Matáskem jako hlavním představitelem. Aktuální téma si také přímo říká o anketu s diváky. V příspěvku zůstávají u fakt, která říkají moderátoři, a tím jsou jejich výpovědi zajímavější, než informace samotných autorů, kteří si užívají satiru. Zajímavý by byl pohled divadelního kritika podobně jako jej používá ostravské studio, abychom se 52  

dozvěděli, zda se jedná o momentální výkřik nebo hru, která se komentováním aktuálního problému může zapsat do dějin. U druhého příspěvku bych se ráda pozastavila u kompozice rozhovoru, který je opět snímán na dvě kamery. Herečka v něm sedí opuštěná v šatně a mluví k jedné z kamer. Myslím, že právě tady se ukázal kámen úrazu stylu pořadu, který nemá moderátora. Kdyby tam s ní seděl někdo, kdo jí otázky klade, působilo by vše příjemnějším dojmem. Takto i kvůli nasvícení něco obrazu chybí. Celková kamera měla, dle mého názoru, zvolit užší kompozici. Herečka v celkových záběrech vypadá téměř tak, jako by trpěla samomluvou. Vzhledem k tomu, že je celý příspěvek koncipován jako rozhovor, doporučila bych pro natáčení také příjemnější a vizuálně zajímavější prostředí. Nevybavená šatna bez jakýchkoliv doplňků mezi reportážemi pořízenými přímo na scénách trochu trčí. Je také škoda, když už se kamera vydala do zákulisí na přípravu představení, že divák nemá šanci vidět ani kousek ze zkoušky. Jsou to právě chvíle, u kterých normálně být nemůže, a ukázka režisérských pokynů nebo vzájemné domluvy herců by reportáž okořenila. Z popisných komentářů spíše informativního charakteru pak vybočuje jeden, ve kterém je nešťastně kombinováno hodně složitých sdělení a cizích slov. Sdělení jde přitom vyjádřit jednoduše. Dovoluji si tvrdit, že právě tady by se mělo použít více „televizního“ jazyka, který se většinou drží pravidla, že se má podobat hovorové mluvě, a vyhnout se složitým výrazům, které by sice divák pravděpodobně zvládl v textové podobě, ale pokud nemá slovo před sebou na papíře, zvládá vnímat pomaleji. Rubrika Hraje se opět spravedlivě a můžeme říci, že i objektivně informuje o novinkách na českých scénách. Udržet pozornost u osmi různých krátkých upoutávek je ale velmi těžké. I když rubrika má ve struktuře pořadu zjevně své místo, znovu se mi potvrzuje, že rozdělení do dvou krátkých bloků by přehledu velmi pomohlo. Příjemným zpestřením je Dotazník. I když se může zdát, že je to na první pohled rubrika bulvární, může být zajímavá pro běžného diváka. Možná ne tak v případě Pavla Zedníčka, se kterým můžeme číst poměrně velké množství rozhovorů, ale určitě v případě méně známých divadelních herců. Navíc užití grafiky dává celé rubrice dynamiku a má švih. Nelíbilo se mi ovšem bodové svícení. Myslím, že divadla nabízejí pěknější a zajímavější prostředí. Vzhledem k tomu, že se tento prvek v pořadu opakuje už podruhé, vidím v tom 53  

kameramanův záměr. Nemohu tvrdit, že je úplně špatný, ale lepší by bylo vysvítit pouze prostor, kde se herec nachází, a okrajové části nechat zmizet ve tmě, než se pohybovat na jakési světelné hraně.

4.5 Divadlo žije! (české scény) z 9. 10. 2010 Dramaturg: Eva Langšádlová Komentáře: Lenka Novotná, Vojtěch Babka Námět a scénář: neuvedeno Režie: Jan Brichcín, Aras Kamera: neuvedeno

Formát úvodních upoutávek zůstává stejný jako v předchozích dílech, ale změnil se hlas ženské moderátorky. Do pořadu byly zařazeny tyto příspěvky: Macbeth v Divadle v Dlouhé, Vlasta Chramostová o Havlově Odcházení, adaptace románu Anna Karenina, přehled aktuální inscenací, Dotazník pro Ivanu Chýlkovou a Soutěž s Anežkou Müllerovou. První reportáž uvádí tradiční grafika a počáteční úryvek. V komentáři moderátorka zasvěcuje do faktu, že ve Velké Británii platí pověra, že vyslovení názvu hry Macbeth přináší smůlu. Režisér Jan Mikulášek se prý ale své první režie v Praze nebál a zaměřil se na aspekty lidské duše. Ukázky jsou směřovány na hlavního hrdinu a mají delší stopáž než obvykle, aby vyznělo celé sdělení monologu. Jako první dostává slovo režisér Jan Mikulášek, který popisuje, co pro něj znamená Macbeth. Ženský komentář po dalším úryvku přibližuje děj hry. V další ukázce můžeme sledovat stylizaci představení a Mikulášek doplňuje, že představení ovlivnila snaha, aby byla inscenace moderní, ale vyhnul se aktualizaci, protože mu šlo především o existenciální pohled na jednotlivce, který žije se svou vinou. V komentáři jsou zmíněna jména hlavních protagonistů a mírně ohodnocen jejich výkon. Závěrečná grafika

obsahuje

informace o překladu, úpravě, režii, výpravě a dramaturgii. Nechybí ani pravidelné zopakování místa, autora a názvu představení. V komentáři slyšíme, že zprávu přinesla Jana Paterová. Druhou reportáž zařadil režisér do rubriky Točí se. Krátká ukázka nás 54  

přenese na jeviště, kde vidíme profesionální záběry včetně užití jízdy. Zákulisí představení je zprostředkováno díky Vlastě Chramostové. V úvodním vstupu říká Chramostová, proč má na očích sluneční brýle, zdůvodňuje to absolvováním operace očí před krátkou dobou. Otázky jsou opět kladeny mimo obraz. První žádá Chramostovou o odpověď, proč se rozhodla hrát v Arše. Ta vysvětluje, že se zná s Havlem přes 40 let a přišlo jí absurdní, aby u inscenace chyběla. Ve druhé otázce se moderátor ptá, zda se cítí být havlovskou herečkou, když ji režisér obsadil i do filmového zpracování. Umělkyně rozděluje herce na dobré a špatné a tvrdí, že dobří zahrají vše a špatní naopak nic. Třetí otázka směřuje na hostování v Soulu a reakce tamějšího publika. Chramostová popisuje, že Korejci mají českou kulturu rádi a představení se shodlo s vydáním Havlova Odcházení v korejštině. Chválí vzdělanost a připravenost místních diváků, kteří znají Čechova a Krále Leara a tím byl soubor mile překvapen. Ukázka uvádí otázku na rozdílnost rolí Babičky v divadelní Radokově verzi a Havlově filmové. Chramostová odmítne odpovědět s tím, že je to jako vyzradit detektivku. Následuje závěrečná grafika, která navíc zve na filmové zpracování do kin a zároveň na premiéru představení na obrazovce České televize. Třetí reportáž zahajuje klasická grafika s přehledem všech příspěvků a názvem toho aktuálního. Sledujeme Annu Kareninu, z komentáře se dozvídáme, že šlo o záznam z mezinárodního festivalu Divadlo, kde Slovenské národné divadlo zahajovalo čtyřhodinovou adaptací románu Anna Kareninová. Komentář dále představuje spoluautora a režiséra Romana Poláka, který pak v rozhovoru přibližuje podobnost ruské a slovenské duše. Hlavní rysy vidí v rozporech a v chybějících pravidlech či nepředvídatelnosti. Zdůvodňuje, proč vybral Tolstého román. Polák odpovídá, že je dobré se vracet do historie a bilancovat nad tím, jak moc jsme se od konce minulého století změnili. Z komentáře se dále dozvídáme, že Annu Kareninu ztvárnila Zuzana Fialová, Karenina Martin Huba a Annina milence Vronského Tomáš Maštalýr. Vše je doplněno obrazově, ve střizích vidíme konkrétní herce. V komentáři pak moderátorka zdůvodňuje, proč má představení čtyři hodiny, a naznačuje, že rozhodnutí režiséra v příběhu neškrtat osudy vedlejších postav hodnotí někteří diváci jako tvrdohlavost. Pochvalnou kritiku si pak vyslouží Polák v komentáři, kde je zmíněno, že odměnou byly skvělé herecké výkony. Závěrečná grafika opět představuje členy uměleckého souboru a autora, kterým se stal Zdeněk Aleš Tichý. 55  

Na čtvrtém místě ve scénáři je pravidelná rubrika Hraje se, ve které dostává jako první prostor podle klasického Divadlo Komedie z Prahy s představením Spílání publiku 2010. Kromě faktických informací hovoří do kamery také režisér Dušan Pařízek, který vysvětluje, že podobnou hru si divadlo zaslouží každý rok, aby se nad sebou zamyslelo. Druhý šot putuje na pražské letiště, kde Divadlo Letí předvedlo premiéru projektu Nebe nepřijímá, který se skládá z pěti krátkých her současných autorů. Po krátké ukázce promlouvá koordinátorka projektu Martine Schlegelová, která vysvětluje, proč bylo pro představení zvoleno právě letiště. Třetí upoutávka je z Ústí nad Labem, kde Činoherní klub uvedl Utrpení mladého Werthera, svůj pocit z režijní práce popisuje debutant Vojtěch Marek. V A Studiu Rubín připravili hru o neobvyklých sexuálních praktikách Krásná z Roissy. Režisérka Lucie Málková popisuje, jaká byla její cesta od románu, který ji vzrušoval, po představení, ve kterém vidí jako hlavní téma mezilidské vztahy. Z Divadla Na Fidlovačce můžeme v rubrice Hraje se vidět představení Jen žádný sex, jsme přece Britové!. Komentátorka prozradí, že zápletka začíná tím, že si zákazník objedná skleničky. Zařazena je anketa, ve které odpovídá Otakar Brousek a Anna Remková. Prostor dostává plzeňský spolek Kašpar a jejich Tattoo. Z komentáře se dozvídáme, že hlavními protagonisty je mezinárodně uznávaný umělec, nezaměstnaná herečka a tatér. Hra pochází ze Švýcarska. Zmiňováno je i Divadlo ABC a jejich Král Lear, kterého ztvárnil Jan Vlasák. Ten také v rozhovoru zmiňuje, jakou představu o Learovi měl. V Divadle Rokoko uvedli Vraždu jako poznanou nutnost, kterou moderátor představil jako absurdní komedii o ženě, kterou nic nevyvede z míry. Hlavní roli dostala za úkol Dana Syslová, která naráží i na to, že režisér vidí hru černěji než ona sama a z některých humorných scének dělal vážné záležitosti. Ve scénáři následuje Dotazník pro Ivanu Chýlkovou. V úvodní grafice sledujeme, že se narodila ve Frýdku-Místku a má stále angažmá v pražském Činoherním klubu. Otázky jsou opět kladeny mimo obraz a doprovázeny grafikou, kde je vidíme i v textové podobě. Chýlková na sebe prozrazuje, kdy stála poprvé na jevišti, které režiséry si nenechá nikdy ujít, zda by ráda pracovala s novým režisérem, svůj divadelní zážitek z poslední doby, svou oblíbenou hereckou etapu, kdo je jejím hereckým vzorem, zda nepropadá skepsi kvůli smyslu divadelní práce a jak její práce ovlivňuje partnerský život. Závěr patří opět Anežce Müllerové, ženský hlas prozradí výherce 56  

z minulého dílu a mužský jej doplňuje o aktuální otázku. Opět je poután další díl z českých scén.

4.6 Hodnocení Divadla žije (české scény) z 9.10.2010 První příspěvek líčící Macbetha má příjemné tempo a plyne od začátku do konce jako samostatný příběh. Za vhodný považuji zejména výběr příspěvků a sympatické a osvěžující užití mírně komentativních prvků, když si autorka dovolí pochválit výkony hlavních rolí. Škoda jen, že pražská verze pořadu je neosobní, protože právě tady se domnívám, že u velkých premiér by měla být snaha přinést divákovi i hodnocení. Zajímavé by bylo, kdyby v reportáži promluvil také někdo další kromě režiséra. Divák by si jistě zasloužil slyšet odpovědi Jana Vondráčka, který za své ztvárnění Macbetha získal řadu pochvalných kritik už proto, že dokázal vybruslit z mikuláškovské stylizace a vyhnout se velkému vlivu mikuláškovské formy, která podle kritik často přehlušuje význam. Na příspěvku vracejícím se k festivalu Divadlo musím nejvíce ohodnotit kvalitu záznamu a dobře napsaný text. Odpověděl na většinu mých otázek, které mi při sledování přišly na mysl. Je vidět, že pro pražské vydání pracují odborníci, ale nedostávají dost prostoru. Rozhovor s režisérem byl zajímavý, ale festivalové prostředí přímo svádí k anketě mezi kritiky a odbornou veřejností. Pokud by Divadlo žije! využívalo více takových prvků, pak by se pro komunitu stal cennějším také proto, že by se v ní viděla a stala by se tak jakýmsi plénem pro diskuse nebo startovacím motorem. Ve svých návrzích na zlepšení pak nastíním vizi propojení s internetem a interaktivními prvky. Je zbytečné se dále rozepisovat, protože bych musela své názory na pražskou variantu opakovat. U rubriky Hraje se mi jeví jako nejzásadnější problém opět s její délkou. Tentokrát je nejdelším prvkem celého scénáře. Podle řazení rozhovorů se dá po třetím analyzovaném dílu usoudit, že jsou interview natáčena jen v případě pražských představení. Může to být dáno rozpočtem a nebo velikostí štábu, podobně jako v případě Brna a Ostravy. Grafici se dopustili také jedné technické chyby, když otitulkovali představení Tattoo jako hru z Plzně a v komentáři se přitom dozvídáme, že ji uvedlo Divadlo v Celetné. Pokládám ovšem za zbytečné to generalizovat, jelikož se jedná o výrobní nedostatky, které má každý pořad 57  

v programu. Selhání lidského faktoru může nastat i při sebelepší produkci. I když je rubrika Dotazník příjemným magazínovým zpestřením, i v tomto vydání Divadla žije! se mi zdá, že pokulhává její zpracování. Ivana Chýlková sedí sama v šatně, a přestože je světlo do žluta a příjemné, v celkovém záběru působí příliš opuštěně a vzhledem k tomu, že při svých odpovědích nesměřuje její pohled přímo do kamery, můžeme se ptát, komu na otázky odpovídá. Domnívám se, že pro tuto anketní rubriku, by bylo vhodnější využít kontaktu herce s kamerou, z čehož by mohly vznikat i zajímavé momenty. Otázkou je, zda by si štáb nemohl dovolit převážet jednoduché pozadí, před kterým by herci stáli, aby měla anketa vždy stejný ráz. Pokud se jmenuje Dotazník, myslím, že by i některé otázky měly být pro umělce společné. Pokud totiž dostává každý naprosto jinou, jedná se spíše o interview. Zajímavé by bylo tyto otázky sezónně obměňovat a například sem vkládat i kontroverzní témata z oblasti kultury. Například, zda by vybrali mezi divadelním nebo filmovým zpracováním Havlova odcházení nebo komu by udělili cenu Alfréda Radoka či Thalii za uplynulou sezónu a proč. Něco, o čem se mluví mezi lidmi, kteří sledují kulturu a diskutují o tom mezi s sebou, by určitě pro diváka bylo zajímavé a navíc by se tím mohli herci zajímavě profilovat. Dle mého názoru by taková odpověď byla zajímavější než fakt, kdy Ivana Chýlková stála poprvé na jevišti, což si může každý její divadelní fanoušek najít sám na internetu. Větší spolupráci bych si představovala také v závěrečném rozloučení, kdy pražské vydání pravidelně poutá jen své pořady. Vzhledem k tomu, že se veškerá data dnes dají posílat e-mailem, myslím, že by bylo poměrně na místě, abychom mohli ochutnat něco z toho, co připravuje studio na Moravě na další týden. Takto to působí, že se může divák separovat a sledovat díly jen ze svého okolí. Pro jeho všeobecný přehled jsou ovšem určitě zajímavé i jiné regiony.

58  

5. Magazín Foyer na Theaterkanalu ZDF V květnu podstoupila ZDF velké změny a z Theaterkanalu13 se stal Kulturkanal14. Prozatím je tedy vysílání Theaterkanalu pozastaveno a připravuje se jeho nova verze. Ve své práci se proto budu zabývat jen stručným popisem a hodnocením. Magazín začíná ukázkami ve stylu televizního zpravodajství, jsou vystaveny méně informativně a spíš reklamně jako televizní poutače. Tváří pořadu je moderátorka Esther Schweins, která se mu věnuje od roku 2000. Její jméno je zmiňováno už v samotné znělce. V úvodním vstupu ji vidíme před klíčovaným pozadím divadelního hlediště v polodetailu, záběr je dále střižen na širší variantu a po moderátorčině levé ruce vidíme vložené okénko, ve kterém je promítána upoutávka na první reportáž. Theatermagazín má podtitul „Vše, co je jeviště“, což už samo o sobě napovídá, že nemůžeme čekat jen zpravodajství o novinkách na programech divadel. První reportáž je věnována vraždě propalestinského aktivisty producenta a herce Juliana Mer Khamise. Po poměrně emotivním úvodním vstupu moderátorky, která popsala událost, kdy byl Khamis zastřelen přímo před divadlem před zraky svého dítěte, poutá reportáž, která má odhalit, proč musel zemřít člověk, který chtěl ve svém životě pouze dělat divadlo. Tragické neštěstí se stalo v arabském městě Dženin v Samaři, přesto je tato reportáž zařazena na první místo. Přitom pokud si zadáme událost do českého vyhledávače Google, tak zjistíme, že se jí nevěnovalo ani jedno celostátní médium15. Příspěvek začíná podobně jako zpravodajské reportáže, sledujeme záběry mužů, kteří nesou rakev pravděpodobně se zesnulým Khamisem. Zmíněno je i to, že většina jeho přátel se nemohla zúčastnit jeho převozu do rodného města, kde měl být pohřben. Reportáž pak pokračuje jako klasický nekrolog. Zajímavá je ovšem především obrazová část, která nepoužívá jen záběry z jeviště a ze zkoušek, ale s Khamisem také cestujeme autem přes hranice kolem ozbrojených vojáků a příspěvek je celkově více dokumentární. Z jeho první výpovědi je zřejmé, že hlavním                                                                                                                 13    Theaterkanal, on-line, URL 14    Kulturkanal, on-line, URL http://kultur.zdf.de/ 15

   Seznam odkazů viz. on-line URL < http://www.google.cz/search?sourceid=chrome&ie=UTF8&q=Juliano+Mer+Khamis+zavra%C5%BEd%C4%9Bn>

59  

tématem Khamisovy tvorby byla svoboda, ať už volby nebo slova. Sledujeme záběry z arabského města, kde jeho matka založila The Freedom Theater, zmiňováno je také to, že se nejednalo jen o pouhé divadlo, ale o kulturní prostor a místo setkávání. Khamis zde také učil nové herce a umělce, založil hereckou školu. Díky jeho divadlu se většina studentů dostala poprvé za hranice Palestiny, s jednou z inscenací procestovali Evropu. Nemá pravděpodobně smysl popisovat obsah příspěvku, ale spíše prvky, kterými se nejvíce liší. Snad nejzajímavější je užití velkého množství archivního materiálu a vysoká kvalita obrazu, která je umisťována také na internetové stránky magazínu. Tím se sledování monitoru vyrovná zážitku u televizní obrazovky. Kombinován je klasický komentář mimo obraz s rozhovory na kameru. Střih je spíše popisný a stavěn na tom, co má redakce k dispozici za záběry. Často je rozebírán také náboženský kontext, protože Khamis byl židovského původu a pracoval s muslimskými herci. Druhá reportáž je věnována novince na divadelní scéně, inscenaci Franka Wedekinda Lulu. V úvodním vstupu je příběh této hry uveden do kontextu, v záběrech, které doprovázejí moderátorku, vidíme opět mnoho archivních materiálů. Reportáž zahajuje krátký úryvek a redaktorka popisuje úvodní scénu představení. Režie se ujal Robert Wilson a z komentáře se můžeme dozvědět podrobně, jakým způsobem hlavní postavu zpracoval. K představení se vyjadřuje Wilson ve smyslu, že na jevišti nesnáší realismus a že jej postavil na flashbacích. Jako hudební podklad jsou použity písně Lou Reeda, přestože původně vždy ve zpracováních vystupovaly mladé herečky, Wilson obsadil sedmašedesátiletou Angelu Winkler. Po krátké ukázce z představení vidíme názorně na archivních záběrech, jak kontrastně se Wilson ke své Lulu postavil. Jsou zde kombinovány záběry ze starších inscenací i filmového zpracování. Jedna z delších ukázek pochází z roku 1988 z režie Petera Zadeka v Hamburku. Zatímco archivní záběry jsou plné nahoty, Wilsonovo zpracování ji naprosto postrádá. Erotický podtext je vyjádřen pomocí významových náznaků. Lulu se pohybuje a chová jako Marionetta. Následuje anketa s diváky, kteří sdělují své pocity. Zatímco u pokusů v Divadle žije! jsme měli možnost vidět pouze stručné odpovědi, zde jsou s pečlivostí vybráni diváci, kteří se vyjadřují poměrně odborně. U mnohých je znát, že přišli na představení připraveni nebo se znalostí starších zpracování. Autorka reportáže je na závěr uvedena v titulkovací liště. Vyzdvihnout musíme také kvalitu záznamu, která sice není pořízena na dvě kamery a nejsou tu použity 60  

prostřihy jako u českého magazínu, ale kvalitnější je volba kompozicí. Neobvyklým prvkem je také komentář, kterým každou reportáž moderátorka dokončuje přímo ve studiu. Další reportáž je opět věnována aktuálnímu tématu, které odráží situaci v Japonsku po ničivé tsunami. Nejprve se kamera vypraví za japonskou tanečnicí. Naprosto netradičně na naše poměry je obrazovka půlená na dvě části. V levé vidíme záznam z taneční události, v pravé pak zpravodajské záběry z ničivé povodně. Tanečnice Kaori Ito vysvětluje, že se snažila zjistit, jak se musí cítit člověk, který ztratí rodinu nebo má o své blízké strach, protože má jediné informace z médií. Na pomoc uspořádala dražbu svých akvarelů a snaží se zemi pomoci vlastními silami. Kamera ji sleduje na veřejné aukci. Původně se představení mělo jmenovat Ostrov bez vzpomínek a kvůli tragickému neštěstí jej Kaori Ito přepracovala. Snaží se odpovědět na otázky, proč se to stalo její zemi, proč museli lidé zemřít a proč se člověk musí cítit beznadějně. Dále nás reportáž přenáší do Antverp k choreografovi Sidi Larbi Cherkaoui. Ten byl během ničivé katastrofy přímo v japonském Tokiu, kde se připravoval na performaci, pak byl nucen se vrátit zpět. To v něm vyvolalo otázky typu, co je důležité na panice a co znamená událost pro jeho život. Zabývá se více neštěstím v Fukušimě, na jehož začátku byl kvůli vystavění elektrárny člověk a přeneseně si ho tak způsobil sám. Užity

jsou

archivní

záběry

z představení,

které

Cherkaoui

zpracoval

z šaolinskými mnichy. Moderátorka pak ve studiu klade otázku, zda si lidé něco z katastrofy odnesou. Tím uvádí další příspěvek věnovaný Heinrichu von Kleistovi, který může být podle autorů považován za odborníka na katastrofy. Je totiž autorem knihy „Das Erdbeben in Chilli“, ve které se hrdinové po ničivé události vracejí ke svému přírodnímu stavu. A katastrofa jako bod obratu nespěje do pozitivní budoucnosti ale do té negativní. Román byl zadaptován Peterem Michalzikem a uveden pod režií Armina Petrase. Reportáž představuje oba muže, přičemž záběry nejsou ani zdaleka zpravodajské, ale je využíváno efektů a hudby jako dramatickotvorného prvku, který navozuje pocit napětí. Základní pravidla jsou popsána v doprovodu poměrně kontroverzních záběrů z představení. Je inspirováno zemětřesením v Lisabonu a zabývá se tím, co se s člověkem po takovém zážitku děje. Zajímavé je, že Michalzik je také divadelním kritikem, z jeho sebejistého a příjemného projevu ale nemáme dojem, že by divadelní 61  

magazín měl být za každou cenu záležitostí komunity, kde muži nosí dlouhé vlasy a ženy alternativní oblečení. Divadlo je pravděpodobně v Německu více věcí běžnou a veřejnou. I přesto, že se jedná o náročný text i zpracování, je reportáž podána velice jednoduše a srozumitelně. Sledujeme úryvky prostřídané komentáři, které popisují děj a základní témata inscenace. Příspěvek je znovu aktualizován záběry z elektrárny Fukušima. Stejně jako v českém Divadlo žije! i tady najdeme obdobu rubriky Hraje se, která přináší tipy a novinky. První šot hodnotí projekt Kultura na předpis, v záběrech vidíme vtipně propojeny snímky z dětského očkování a pak malé školáky v hledišti divadla. Následuje ukázka z představení jako pozvánka na německo-francouzský festival, upoutávka na open air divadelní akci, vidíme ukázku z představení, které získalo divadelní cenu. Následující příspěvek představuje moderátorku magazínu Kulturpalast, který v polovině května nahradil, a rozloučení se starým magazínem pohledem do zákulisí. Srovnávat české Divadlo žije! s pořadem Foyer jde jen velmi těžko. Z německého magazínu můžeme vycítit větší sebevědomí, evidentně je zaměřen na širší cílovou skupinu, která je dána už počtem obyvatel Německa. Po jeho zhlédnutí na mě divadlo a reportáže o něm nepůsobí jako komunitní záležitost, zatímco Divadlo žije! je tak úzce vyprofilováno, že běžného diváka, který do divadla zavítá jednou za rok, nemůže oslovit. To, co dělá z Foyer magazín, který stojí za to čas od času sledovat, je téma pořadu, které se mění a reaguje na aktuální situace. Tím pádem je vidět, že kultura není mrtvé umění, které čerpá jen z historických her, ale že je to živý proces reagující na současné dění. I když ve Foyer jsou zmíněny recenze na divadelní představení, ke kterým se vrátím později, referuje také o tom, co hýbe divadelní scénou. I když téma katastrof může být vnímáno jako bulvární v souvislosti s informováním o tragickém tsunami v Japonsku, představení a názory, které jsou prezentovány bulvární nejsou ani v jedné větě. Naopak se jedná o vysoce alternativní umění, které by se na obrazovky České televize pravděpodobně dostalo minimálně, i pokud se jedná o magazín Divadlo žije!. To se totiž věnuje stálým scénám a velkým festivalům, ale malé divadelní projekty nebo aktuální umělecké performace opomíjí. Zpestřením bylo u reportáže z premiéry určitě použití archivních záběrů pro srovnání, rychlejší střihy, kvalitní svícení rozhovorů a dobré technické 62  

provedení. Vizuální obal pořadu bych naopak pochválila více českému Divadlo žije!, je vkusný s dobrou znělkou, zatímco u německé televize vidíme klíčovací pozadí, které není příliš kvalitní a připomíná vysílání staré několik let. Grafické předěly jsou jen jednoduchou ukázkou práce s 3D programy. Co by si ale Divadlo žije! mělo od svého německého kolegy převzít je sebevědomí. Jediný kulturní magazín zaměřený na divadlo by měl nastolovat témata, o kterých se bude mezi divadelníky mluvit. Neměl by se bát být komentativní. Dostat se s inscenací do takového magazínu by mělo být prestižní záležitostí. Otázkou je, jestli je takový systém v našich televizích možné nastolit v situaci, kdy mají režiséři z divadel takovou moc, že způsobí odvolání dramaturga a režiséra z realizačního týmu, protože nesouhlasí s obsahem jejich pořadu. Doufám proto, že se tato situace změní a že důvěru manažerů dostanou především tvůrci, kteří budou na svá místa dosazováni díky jejich zásluhám a kvalitám a budou si moci v rámci etického kodexu a objektivity dovolit na obrazovce veřejnoprávní televize v odborném magazínu také kritiku.

63  

6. Návrh na změny v pořadu Divadlo žije! 6. 1 Struktura pořadu I když se mi jednotlivá vydání pořadu zdála kvalitní a zdařilá, považuji za vhodnější, aby celorepublikový magazín, byť se na něm podílejí různá studia, měl stejnou nebo alespoň velice podobnou strukturu. Jako celek totiž nedrží pořad pohromadě. Pro pravidelné diváky magazínu musí být těžké se v něm orientovat, když každý týden vidí jinou formu. Úvodní upoutávky používá brněnské a pražské studio ve stejné podobě kombinací natočených záběrů a obalové grafiky pořadu. Domnívám se, že to je přehlednější a účinnější upoutávka, než když vše musí říct moderátor sám na ulici. V úvodu by měly být zařazeny tři krátké headliny16, které by poutaly to nejzajímavější, co v pořadu diváka čeká. Z vybraných pořadů jsem sledovala užívání těchto rubrik: Trhák, Hraje se, Dotazník, Soutěž a další neměly pojmenování. Domnívám se, že užívání těchto jinglů by mělo být pevně stanoveno a režiséři s dramaturgy by naplňovali jen předem daná okénka, která by mohla být v krizových případech variabilní a mít více možností. Celý pořad by měl začínat reportáží, která je nejzajímavější a může zasáhnout největší počet diváků. Z uváděných rubrik se mi nejvíce na toto místo hodí jingl Trhák, který vystihuje povahu představení, které musí divák navštívit. Autoři by sem mohli zařazovat šoty z čerstvých úspěšných představení nebo naopak reportáže o hrách, kterým se ohlasu dostalo nečekaně. Měla by se zde střídat umělecky výjimečná díla i s inscenacemi typu Tajemství Zlatého draka nebo Jesus Christ Superstar, které diváky lákají především na velkou plejádu hvězd. Na druhé místo bych zařadila reportáž, která by byla jakýmsi kompromisem mezi německým Foyer a českým Divadlo žije! ve smyslu, že by mapovala, co se na divadelní scéně řeší a probírá. Ať už by to byla reportáž věnovaná sporným kulturním dotacím v Praze, opravám Janáčkova divadla                                                                                                                 16

   Název pro titulkovou zprávu je převzat z novin, kde se běžně užívá jako tučný nadpis u hlavních článků.

64  

v Brně, usazení divadla Zbrojovka a půl v tovární hale, úmrtí významných herců, světové premiéry na českém jevišti a podobně. Po dvou delších příspěvcích, které by se stopážově měly pohybovat od tří do pěti minut, by měl být odvysílán první blok rubriky Hraje se, která by shrnovala v krátkých třicetivteřinových příspěvcích za použití mimoobrazového komentáře, co které divadlo uvedlo. Tato rubrika by byla nekomentativní a pouze by přinášela v grafice a komentáři informace. Počet takových krátkých příspěvků by neměl přesáhnout čtyři za sebou jdoucí. Pokud by se premiér sešlo více, mohl by dramaturg takový blok zařadit ještě jednou mezi dalšími reportážemi. Na čtvrté místo by mohla patřit rubrika Zkouší se, která by diváka dovedla do zákulisí přípravy inscenací, které nemá možnost vidět, protože přichází až k hotovému výsledku. Redaktor by ale musel postihnout zajímavé momenty a navodit atmosféru zkoušky, aby se nejednalo jen o suchý popis záběrů doplněný nekonkrétním rozhovorem s hercem tak, jako v případě pražského vydání. Pátou reportáž by měla obsadit rubrika Doporučujeme, kde by moderátor nebo redakce měla prostor pro to, aby divákovi přinesla pozitivní tip na návštěvu představení. Tento příspěvek by měl být komentativní a dle mého názoru by snesl i redaktora nebo moderátora v obraze, který by vysvětloval i své osobní důvody, proč se mu představení líbí a nemusely by tudíž být opřené o souhlas kritiků. Takovým redaktorem nebo moderátorem by pak samozřejmě musel být někdo, kdo se na divadelní scéně pravidelně pohybuje a rozumí jí. Pokud by se televizi podařilo pro ni získat nějakou tvář slavného kritika nebo významného režiséra, pak by jeho jméno mělo být už v samotném názvu rubriky. Po této reportáži by byl prostor pro zařazení druhého bloku Hraje se nebo rubriky ve stylu pražského Dotazníku nebo Zákulisí. Na závěr by patřila pravidelná Soutěž o vstupenky.

65  

6.2 Role moderátora Domnívám se, že kulturní pořad magazínového typu jako je Divadlo žije! by měl mít svého moderátora, který by byl respektovanou Osobností v oboru a zároveň by se v něm další takové Osobnosti měly objevovat jako respodenti, kritici nebo jako součást ankety. Není nutné, aby byl pro celou republiku stejný, protože tím by se v českém prostředí zbytečně vyvolávaly debaty o tom, odkud pochází a kde má vazby. Myslím, že by každé studio mělo mít takovou Osobnost svou, která zná regionální poměry a umí se v prostředí orientovat, díky tomu také získává zajímavé informace a tipy. Nemělo by jít o to, aby produkce našla někoho, kdo si vezme nízký honorář, ale naopak vybrat ty nejlepší a ty se pak snažit za každou cenu získat. Takovým člověkem byl, dle mého názoru, Arnošt Goldflam v Brně, který již dříve v pořadu účinkoval. S opatrností by ale mělo být zváženo, jak moc je taková persona schopna být i moderátorem. Na obrazovku do role průvodce nepatří určitě člověk bez smyslu pro humor. Měl by umět věci vyjádřit jednoduše, obejít se bez cizích slov a dokázat sdělit informaci i naprostému divákovi-laikovi. Jeho vystupování by mělo být seriózní, oblečení vždy vhodné scéně, na které natáčí konkrétní příspěvek, a kameraman by neměl mít strach ho do záběru zahrnout při kladení otázky nebo při příchodu a pohybování se v zákulisí. Je jasné, že pokud by se našla známá a respektovaná Osobnost, bude mít k řadě respondentů, režisérů, dramaturgů a herců i osobní vztah. Taková atmosféra by ale měla být z příspěvku cítit. Nemyslím si, že je nutné konzumovat před kamerou pivo při každém záběru z divadelního klubu, ale pokud by se natáčelo na oslavě narozenin slavného jubilanta, proč ne. Naopak posezení u kávy nebo v šatně, tykání a otázky stavěné na informacích, které se běžný divák nedozví z tisku ani odborných médií, je na místě. Pořad tím získává na významu a důvěryhodnosti. Samozřejmě tím není myšleno probírání bulvárních témat, ale snaha dostat se zpovídaným lidem více pod kůži. V tuto chvíli mi připadá, že otázky kloužou spíše po povrchu a jsou špatně kladeny, takže na ně nelze ani nijak zajímavě a konkrétně odpovědět. Postava brněnského Kašpárka má jistě opodstatnění, ale její zařazení by mělo být nadále zváženo. Pokud bychom se snažili o sjednocení formátu, pak by 66  

měl Kašpárek po republice cestovat a vždy se připojit jen k jednotlivým moderátorům pořadu. Musíme tedy počítat, že by potřeboval svého loutkovodiče, aby měl stále stejný hlas, pohyby a aby se touto prací nemusel moderátor rozptylovat. Jeho role by měla být přesně daná, aby z ní nevybočoval. Pokud už ze své povahy (viz. Kapitola Úvod) má být glosátorem a mít ostrý jazyk, měl by takový zůstat ve všech vydáních a reagovat na aktuální vzniklé situace. Pokud by se našel dobrý herec, který by Kašpárka dostal na starosti, dovedu si představit, že jeho výstupy by byly z velké části improvizace, které by zaskočily i samotného moderátora. Tím by se do pořadu dostala větší míra autenticity a vznikaly by zajímavé situace.

6.3 Způsob zpracování příspěvků Divadlo žije! je magazín o divadle, které žije. Příspěvky jsou přitom zpracovávány spíše konzervativně jak po technické, tak po obsahové a formální stránce. Naprosto mi chybí jakákoliv recenze nebo komentář k tomu, co se na jevišti odehrává. Autoři jako by přešlapovali po špičkách, aby nikoho neurazili. Taková realita v českých televizích jistě je, ale s tou nemůžeme v ideálním návrhu pořadu počítat. Proto se domnívám, že by moderátor neměl být omezen, pokud by chtěl uvést svůj názor a měl ho podložený argumentem. Celkově pořadu dle mého názoru chybí dynamika. Doporučovala bych až na ostravskou variantu více moderátorských vstupů, rozhovorů a dle mého názoru není třeba dodržovat pravidlo, že komentář vždy střídá úryvek z představení. Z deseti vteřin si jen těžko divák udělá představu o tom, zda ho inscenace zajímá nebo ne. A bohužel ve většině případů sem jsou vloženy bez jakéhokoliv smyslu. Dynamika může být povzbuzena i obrazem. Až se zbytečnou pravidelností jsou záznamy her pro účely reportáže natáčeny na dvě kamery, které jsou klasicky rozmístěné v sále. V rámci možností by měl kameraman zprostředkovat divákovi to, co v divadle nezažije, a to je pohled mezi herce, sledovat je z bezprostřední blízkosti i za cenu, že v záznamu druhé kamery bude přiznaný štáb. Každý u televizní obrazovky přece ví, že není v divadle. Větší pozornost bych věnovala také kladeným otázkám. Většinou jsou jen

67  

povrchní a těžko se na ně odpovídá. Jindy jsou to věci, které mohou být v mnohem kratším čase řečeny v komentáři mimo obraz nebo si je divák přečte na letáčku v popisu představení či na internetu. Myslím, že by měly více navazovat na konkrétní úryvky z her nebo situace. Na to, co divák v reportáži má možnost vidět. Zároveň by každý rozhovor a každý komentář měl obsah posouvat někam dál tak, aby reportáž měla svou pointu a vyvrcholení. Česká televize má k dispozici obrovské archivy a o použití do Divadla žije! si přímo říkají. V případě, kdy herci vzpomínají na starší zpracování inscenace nebo nějakou událost, která v archivu je, měl by režisér mít možnost se rozhodnout, zda ji do šotu zařadit nebo ne. Divák tak bude mít obrazné srovnání, jak byla pojata scéna nebo kostýmy v různých případech, kdo a jak roli hrál a dnes hraje. Uvádění do souvislostí je v pořadu používáno jen zřídka a nejčastěji v ostravské variantě, kde moderátor často navazuje na události z minulosti, ale pak jsou jeho otázky zase téměř delší než odpovědi respondentů. Co v českém vydání chybí úplně, jsou reakce publika. Ať už závěrečný potlesk po premiéře nebo jejich výrazy při sledování hry. I když je to neobvyklý prvek, v některých případech by mohl o inscenaci mnohé říct. Pokud si redaktor najde dobré respondenty, prospěla by určitě i anketa. Ať už mezi režiséry, herci nebo kritiky, kteří chodí pravidelně na premiéry, nebo mezi běžnými diváky, kteří divadlo vnímají naprosto jinak.

6.4 Grafický obal pořadu Grafický obal pořadu hodnotím jako vice než zdařilý. Je originální a pestrý, hned tak se neokouká a ve srovnání s jinými pořady působí sám o sobě také jako umění. I v jeho používání ale musí být dodržována určitá pravidla. Největším porušením je pro mě používání různých fontů při kombinaci s informační grafikou. Domnívám se, že k obalové grafice dostaly jednotlivé redakce manuál, který toto předepisuje podobně jako v grafických manuálech firem. Jediné, co by zasloužilo větší výraznost, jsou infografiky, které se používají během příspěvků. V béžové variantě, kterou pražské studio zařazuje do rubriky Hraje se, se bílé písmo ztrácí. Do závěrečných informací je zase někdy zařazeno až příliš mnoho údajů, které nemá šanci divák přečíst a zapamatovat si. 68  

Problémové jsou i titulkové lišty, které neskýtají dost prostoru pro to, aby kromě jména mohlo být ve spodním řádku uvedeno, jakou roli respondent v představení plní nebo případně, jaký k němu má vztah.

69  

Závěr Během své práce jsem měla možnost zhlédnout řadu vydání pořadu Divadlo žije! a překvapila mě zejména jejich vzájemná odlišnost. Ve svých hodnoceních jsem se snažila zaměřit se především na chyby, které se v pořadu, podle mého názoru opakují. Očekávala jsem, že nejzásadnějším problémem celé výroby budou finance. Proto jsem do textu zařadila v přílohách také rozhovory s jednotlivými režiséry a dramaturgy. Podle mých televizních zkušeností je ale rozpočet na jedno vydání dostatečný. Pořadu dle mého názoru chybí komunikace mezi jednotlivými studii a snaha vytvářet podobný koncept. Přestože Divadlo žije! sleduji, při podrobnější analýze mě překvapilo jeho konzervativní zpracování. Domnívám se, že by se dramaturgie měla inspirovat v zahraničí a nebát se vytvořit z magazínu platformu pro diskusi a kritiku divadelní scény. I když cílem mé práce nebylo rozebírat podmínky k výrobě v jednotlivých studiích, setkala jsem se při získávání informací s výpověďmi členů jednotlivých štábů, které popisovaly každodenní boj s objektivitou. Doufám proto, že se role České televize do budoucna změní tak, aby vyjádření jednotlivých autorů nemělo vliv na obsazení štábů a aby se studio mohlo za své tvůrce postavit podle svého rozhodnutí.

70  

Použité informační zdroje POUŽITÁ LITERATURA: Dubská, Alice: Dvě století českého loutkářství. 1. vydání. Praha 2004. Akademie múzických umění v Praze. Film a doba: čtvrtletník pro filmovou a televizní kulturu – Český dokumentární film 2010. 1/2010 Geiger, Jeffrey; Rutsky, R.L: Film analysis. 1. vydání. New York 2005. W. W. Norton & Company, Inc. McQuail, Denis.: Úvod do teorie masové komunikace. 2. vydání. Praha: Portál, s.r.o., 2002 Schulz, Winfried: Die Konstruktion von Realität in den Nachrichtenmedien. Freiburg, 1976. Štroblová, S.: Film a televize jako audiovizuální zprostředkování světa/ Filmová a televizní dramaturgie a programová skladba. 1. vydání. Praha 2009. Univerzita Jana Ámose Komenského Praha ZDROJE: Divadlo žije! (i na jižní Moravě), vydání z 29.11.2008, on-line, URL http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1095352674-divadlozije/308292320190010/ Divadlo žije! (I na jižní Moravě), vydání z 1.12.2009, on-line, URL http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1095352674-divadlozije/309295350100010/ Divadlo žije! (I na jižní Moravě), vydání z 30.10.2010, on-line, URL http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1095352674-divadlozije/310295350100007/ Divadlo žije! (na severní Moravě a Slezku) z 15.11.2008, on-line, URL http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1095352674-divadlozije/408233100111009/ Divadlo žije! (na severní Moravě a Slezku) z 14.11.2009, on-line, URL http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1095352674-divadlozije/409233100111010/ Divadlo žije! (na severní Moravě a Slezku) z 16.10.2010, on-line, URL http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1095352674-divadlozije/410233100111009/ 71  

Divadlo žije! (české scény) ze 8.11.2008, on-line, URL http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1095352674-divadlo-zije/20854215108/ Divadlo žije! (české scény) ze 7.11.2009, on-line, URL http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1095352674-divadlo-zije/20954215678/ Divadlo žije! (české scény) ze 9.10.2010, on-line, URL http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1095352674-divadlo-zije/21054215164/ Divadlo Husa na provázku – online, URL http://www.provazek.cz/ Kulturkanal ZDF, on-line, URL Theatermagazin Foyer, ZDF ze dne 12.4.2011, on-line, URL Theaterkanal ZDF, on-line, URL Five Ws, Wikipedia, on-line, URL <  http://en.wikipedia.org/wiki/Five_Ws> Zákon o České televizi – online, URL <  http://www.ceskatelevize.cz/vse-oct/zakony/>

72  

Příloha č.1: Rozhovor s dramaturgyní Norou Obrtelovou (TS Brno) Kolik lidí se na tvorbě pořadu obsahově podílí? Kromě dramaturga je to okruh několika režisérů (Pavel Jirásek, Radka Lokajová, Ján Novák, Jan Dadák), kteří jsou zároveň scénáristy. V případě Divadla žije! se nejedná o klasický scénář, ale spíše o výběr jednotlivých představení pro dané vydání, výběr osobnosti do rubriky Tváře českého divadla, výběr respondentů a okruhů otázek. Vše probíhá v součinnosti dramaturg – režisér. Jaké možnosti má štáb pro natáčení – kam může jet režisér se dvěma kamerami a liší se nějak natáčení v Brně od výjezdů jinam na jižní Moravu? Pro Divadlo žije! máme standardně 2 kamery, i natáčení mimo Brno většinou děláme s velkým štábem. Jen ve výjimečných případech, kdy se dostaneme nad tři natáčecí dny a potřebujeme krátkou ukázku do rubriky Hraje se, vysíláme jednoho kameramana se zvukařem. Jak velký celek by mělo brněnské Divadlo žije! pokrývat? Stačí na to v tuto chvíli finanční prostředky? Okruh divadel, která brněnské vydání pokrývá, je dán dohodou mezi jednotlivými studii ČT. Takže pod Brno spadají všechna brněnská divadla, Uherské Hradiště, Zlín a Jihlava. Kdo navrhuje, jaká představení budou do Divadlo žije! zařazena? Změnilo se to nějak za posledních deset let? Jenom pro přesnost – pořad Divadlo žije! existuje od roku 2002, v dnešní podobě, kdy se střídá Praha-Brno-Ostrava, existuje od roku 2007. Výběr vyplývá vždy z domluvy režisér-dramaturg (dramaturg má z titulu své odpovědnosti za pořad poslední slovo). Někdy je nutné zohlednit výrobní kapacity, termíny divadel atd., ale v naprosté většině jsou programová kritéria na prvním místě. Kdo schvaluje náplň pořadu? Podle jakých kritérií? Jak vyplývá z předchozího, za obsah je odpovědný dramaturg. Kritéria jsou dána zadáním pořadu: informovat o aktuálním dění na scénách dané oblasti, o 73  

výjimečných počinech, výrazných osobnostech režie, scénografie, herectví atd. Z chystaných premiér měsíce se vybere jedna, která má potenciál být „trhákem měsíce“, dbá se na „spravedlivé“ rozdělení pozornosti věnované všem divadlům – alternativním, pro děti, hlavním scénám, regionu atd. Jak se do České televize k tvůrcům informace z divadel dostávají? Předpokládá se, že informovaný bude především dramaturg, který informace získává buď osobními kontakty nebo přes internet. Divadla také pravidelně informují. Existuje něco jako manuál pro jednotlivé příspěvky? Dostávají režiséři školení o tom, jak má pořad vypadat? Manuál nikoli, při zahájení spolupráce proběhne domluva o výrobních podmínkách (počet natáčecích dnů, střižny atd., o formě pořadu). Mohou si režiséři dovolit používat komentativní prvky nebo představení hodnotit? Pořad má formu magazínu, tedy musí na poměrně malé ploše přinést relativně hodně informací a není tam prostor na hlubší reflexi. Snažili jsme se jakési hodnotící znamínko zabudovat do vstupů moderátora s Kašpárkem a do způsobu vedení rozhovoru. Od letošního roku jsme na žádost správce okna udělali jisté změny směrem k jednotnosti formátu, což bohužel znamenalo odchod Kašpárka. Zavedli jsme proto praxi, že k vybranému představení vyzveme divadelního kritika, o kterém víme, že bude na premiéře, a požádáme ho o recenzi, kterou pak formou komentáře použijeme ke zhodnocení představení. Jak jsou reportáže rozdělovány do rubrik? Podle jednotlivých kritérií zmíněných výše: aby se referovalo o všech divadlech pravidelně a spravedlivě, neopomněla se představení jak na velkých scénách a známých režisérů, tak na malých alternativních scénách atd. Někdy to nejde zcela dokonale naplnit, ale snaha je.

74  

Setkali jste se jako tvůrci s nějakou stížností ze strany divadel? Nikoli přímo. V čem byste chtěla jako dramaturgyně pořad vylepšit? Chtěla bych posílit reflexi stavu divadel a zejména hodnocení představení, aby se k divákovi nedostával přehled o tom, co se hraje s krátkou ukázkou, aniž by se dozvěděl, zda se představení povedlo či ne. Je to ovšem velmi citlivá záležitost – jde o tvorbu, na jejíž výsledky mohou mít tvůrci, kritikové i diváci velmi rozdílné názory. Jste spokojeni s vysílacím časem, případně s jeho změnami v posledních deseti letech? Vzhledem k tomu, že na zařazení pořadu do vysílacího schématu nemáme absolutně žádný vliv, nemá cenu se tím zabývat a trápit. Snažíme se pořad dělat co nejlépe a doufáme, že si ho diváci najdou. Jak se za posledních deset let změnilo financování Divadla žije! v TS Brno? Za posledních 5 let se celkové skutečné náklady na výrobu jednoho dílu (interní i externí náklady) pohybuje stále kolem 150 000. Existuje nějaká celorepubliková koordinace toho, jak mají jednotlivá vydání vypadat? Existuje rámcová dohoda – bez moderátora, rubriky – což je v rámci toho, že se jedná o jeden pořad, jeden formát – pochopitelné. Konkrétní naplnění je zcela na jednotlivých studiích, dramaturzích a tvůrcích. Co je současným cílem pořadu a kam směřuje? Vzhledem k tomu, že je to jediný divadelní magazín, tak současný cíl je stejný, jako byl na začátku: podávat těm divákům, kteří nemají možnost do divadla chodit běžně, informace o tom, jaká představení vznikají, co dělají zavedení tvůrci, jaké nové talenty se objevují, připomenout zasloužilé osobnosti moravského divadla.

75  

Příloha č.2: Rozhovor s režisérem Pavlem Jiráskem (TS Brno) Jak vznikla podoba pořadu s Kašpárkem v TS Brno? Divadlo žije vzniklo jako pražský magazín, s oblíbenou i haněnou figurou uklízečky Anežky Milerové, nemnohé příspěvky z Moravy byly natočeny pražským štábem, více však dodával jakýsi zpravodajský materiál kameraman Michal Peloušek, který vyjížděl svým vozem po okolních divadlech. Před několika lety bylo rozhodnuto, v podstatě po vzoru magazínu Kultura.cz, že se v přípravě magazínu bude střídat Praha, Brno, Ostrava. Pořad byl sjednocen grafikou – musím poznamenat, že jsme s pražským grafickým studiem komunikovat mohli a to jsme také čile dělali. Zpočátku bylo žádoucí, aby každý magazín dostal vlastní tvář. Marek Hlavica, který tehdy dramaturgoval pro skupinu hrané tvorby, mě oslovil, zda bych nepřipravil pilotní díl. Já zase jsem oslovil ke spolupráci Arnošta Goldflama a společně s Markem jsme vygenerovali strukturu obsahující v zásadě několik pevných oken původních (reportáž, portrét divadla, osobnost). Několik jsme přebrali z pražského vydání. Kromě těchto větších příspěvků se stále spolupracovalo s M. Pelouškem jako divadelním zpravodajcem pro okno Hraje se. Arnošt vydržel do podzimu, já to považuji za nejlepší dobu Divadla žije!, tehdy i dostalo Cenu Elsa za nejlepší televizní magazín. Po Arnoštovi jsem získal pro brněnské Divadlo žije! Igora Dostálka, s nímž jsem spolupracoval v dalším oceněném magazínu Styl a společně s tímto moderátorem jsme nakonec přišli na řešení moderátorova alterega Kašpárkem. Použili jsme jarmarečního maňáska od loutkářské rodiny Flachsů z 19. století z mé sbírky loutek, nejprve jsme pracovali s originálem, později se užívalo kopie výtvarníka Antonína Maloně. Tato podoba magazínu už vznikala s Norou Obrtelovou, které byl za čas pořad odebrán a dělali ho dramaturgicky J. Šimáček s P. Minaříkem, kteří úlohu moderátora s Kašpárkem silně vytěsnili a pozvali nové režiséry. Po návratu pořadu Noře Obrtelové se Kašpárek a Igor vrátili, ale už nikdy se nepodařilo magazínu vrátit původní energii. Je to také tím, že se zde od té doby střídá několik režisérů, jejichž poetika, ale schopnosti se značně liší.

76  

Musí pořad nějak obsahově odpovídat celorepublikovým směrnicím? (např. pořadí reportáží, užívání grafiky, žánry reportáží...) Grafika je samozřejmě univerzální, pořadí a žánry jsou proměnné, vycházející z možností. Jaké možnosti má štáb pro natáčení – kam může jet režisér se dvěma kamerami a liší se nějak natáčení v Brně od výjezdů jinam na jižní Moravu? Já točím kameru také, takže tři kamery, pokud to režisér umí. Neliší se to. Jak velký celek by mělo brněnské Divadlo žije! pokrývat? Stačí na to v tuto chvíli finanční prostředky? Nedokáži posoudit, režisér má vždy na výrobu peněz málo Kdo navrhuje, jaká představení budou do Divadlo žije! zařazena? Změnilo se to nějak za posledních deset let? Měl by to dělat dramaturg s režisérem, možná, že ale volá i někdo jiný? Někdo seshora nebo z politické strany? Existuje něco jako manuál pro jednotlivé příspěvky? Dostávají režiséři školení o tom, jak má pořad vypadat? Vždycky jsem toužil v ČT alespoň po nějakém školení, nedostalo se mi ani školení řidiče. Když ten pilot jako režisér vytvoříte, tak jaké školení a koho? Mohou si režiséři dovolit používat komentativní prvky nebo představení hodnotit? Tyto typicky dokumentární prvky se užívají zřídka kdy, z magazínů se častěji vytěsňují, režisér má ale celou řadu jiných demokratických možností, jak zaujmout stanovisko bez vlastního explicitního komentáře Jak jsou reportáže rozdělovány do rubrik? Každé téma si přirozeně řekne o formu zpracování Jakou roli má v brněnském Divadlo žije! moderátor? Alespoň pro mne měl zcela zásadní roli, především nahrazuje osobností a 77  

osobitostí postsynchronní komentář a když je to skutečná osobnost, usnadňuje a zlidšťuje komunikaci, navíc Kašpárkovi prominou umělci otázky, které by v rámci slušnosti moderátor je stěží dokázal říci Setkali jste se jako tvůrci s nějakou stížností ze strany divadel? Manipulativní, lobbystičtí a nekritičtí divadelníci nevymřeli.

78  

Příloha č.3: Rozhovor s dramaturgem Michalem Przebindou (TS Ostrava)   Kolik lidí se na tvorbě pořadu obsahově podílí? Dramaturg a scénárista. Jaké možnosti má štáb pro natáčení – kam může jet režisér se dvěma kamerami a liší se nějak natáčení v Ostravě od výjezdů jinam do Moravskoslezského kraje? Mutace, kterou realizujeme v ostravském studiu ČT, pokrývá oblast severní Moravy a Slezska – tedy Národní divadlo moravskoslezské, Komorní Scéna Aréna, Divadlo Petra Bezruče, Divadlo Loutek Ostrava, Moravské divadlo Olomouc, divadlo Šumperk, divadlo Český Těšín. Reflektujeme také divadelní festivaly, které se odehrávají v naší oblasti – Teatro Spectaculo, divadelní Flóra v Olomouci, Shakespearovské letní slavnosti v Ostravě a pod. S kompletním štábem: tedy dvě kamery, zvukař, režisér, moderátor (v našem případě Jiří Šlupka Svěrák) jedeme na takzvaný „zvláštní program“, což je vždy jeden titul v měsíci. Zbytek příspěvků (cca pět až sedm inscenací) realizujeme s lehkým štábem – kamera, zvuk, dramaturg, resp. redaktor. Jak velký celek by mělo moravskoslezské Divadlo žije! pokrývat? Stačí na to v tuto chvíli finanční prostředky? Natahujeme se podle deky, pracujeme v pevně stanoveném finančním rámci. Kdo navrhuje, jaká představení budou do Divadla žije! zařazena? Změnilo se to nějak za posledních deset let? Snažíme se v naší redakci reflektovat celou produkci divadel severní Moravy a Slezska, na rozdíl od kolegů v Praze či Brně děláme i operní, baletní a operetní produkce. Není naším cílem vytvářet nějaký hodnotící výběr. Jak se změnila podoba Vašeho pořadu od té doby, co jej vyrábíte také v Ostravě? S jakými problémy jste bojovali? Během doby došlo k určitému sjednocení podoby pořadu (tedy Praha, Brno a Ostrava). Rozdíly jsou dány prostředím, ve kterém se pohybujeme. 79  

Kdo schvaluje náplň pořadu? Podle jakých kritérií? Kritéria jsou dána dlouhodobě (tedy ne díl od dílu). Jako každý pořad vyrobený v ČT patří i tento pod schvalovací gesci šéfdramaturga a šéfproducenta studia, v našem případě pana PhDr. Aleše Jurdy a paní Hany Bílé. Jak se do České televize k tvůrcům informace z divadel dostávají? Je prací dramaturga a scénáristy potřebné informace získat, respektive navázat potřebné kontakty, které k získávání informací napomáhají. Existuje něco jako manuál pro jednotlivé příspěvky? Dostávají režiséři školení o tom, jak má pořad vypadat? U nás se na tvorbě tohoto pořadu dlouhodobě podílí jeden tým, včetně režiséra a střihače a dalších technických složek. Podoba pořadů se vyvíjela evolučně v diskusích s šéfdramaturgem, s kolegy v Praze a Brně. Mohou si režiséři dovolit používat komentativní prvky nebo představení hodnotit? U nás se „hodnocení“ jednotlivých inscenací předkládá pouze prostřednictvím profesionálních kritiků, kteří s naší redakcí dlouhodobě spolupracují – v oblasti činohry jsou to především doc. PhDr. Vladimír Just či Vladimír Hulec, v oblasti hudebního divadla PhDr. Josef Herman či PhDr. Radmila Hrdinová. Rubrika je korektně označena: Kritické okénko. Komentáře, hodnocení, individuální vkusová měřítka členů štábu, kteří se na výrobě magazínu „Divadlo žije!“ podílejí, jsou z našeho pohledu nežádoucí a v podstatě nepřípustná. Jak jsou reportáže rozdělovány do rubrik? Podle rubrik. Tedy reportáž je Reportáž, rozhovor je Rozhovor ( bývá součástí reportáže), kritika je kritika a „Událost“ je třeba festival a pod. Jakou roli má v moravskoslezském Divadlo žije! moderátor? Jde o konkrétního člověka, zasvěceného do tématu, který by měl věcným způsobem uvádět diváka do souvislostí. V našem případě jde o Jiřího Šlupku Svěráka, který kromě toho, že je známým a populárním jazzmanem, je také dlouholetým pedagogem na divadelních školách a autorem mnoha scénických 80  

hudeb k divadelním představením. Setkali jste se jako tvůrci s nějakou stížností ze strany divadel? Pochopitelně. V čem byste chtěl jako dramaturg pořad vylepšit? Jako dramaturg mám neustálé vylepšování v pořadu v popisu práce. Ale vážně, jako u všech cyklických pořadů, jde především o to věc neflákat, nespoléhat se na rutinu, brát každý díl jako nový, originální solitér, byť se odehrává ve starém a známém rámci. Jste spokojeni s vysílacím časem, případně s jeho změnami v posledních deseti letech? Zažili jsme i lepší doby, vysílací čas není podle mého názoru vhodný a podepisuje se na klesající sledovanosti. Na druhé straně se v poslední době otevřela možnost sledovat jednotlivé díly na internetu a to v čase, který si každý individuálně zvolí, což je bezvadné a divadelní minorita tuto možnost bohatě využívá. Jak se za posledních deset let změnilo financování Divadla žije! v TS Ostrava? Nevím, to je otázka na produkci. Nijak výrazně nestrádáme. Existuje nějaká celorepubliková koordinace toho, jak mají jednotlivá vydání vypadat? To už jsem naznačil, vzhledem k tomu, že se jedná o mutace tří studií, sjednocení podoby je logické i žádoucí – v grafice, stopáži, celkové struktuře. Rozdíly jsou dány jednak konkrétními tvůrci jednotlivých štábů, jednak prostředím, ve kterém se pohybujeme. Mezi pražskou či brněnskou divadelní scénou a divadly na severní Moravě a Slezsku by se jistě rozdílů našlo dost. Co je současným cílem pořadu a kam směřuje? Sloužit, popularizovat, informovat.

81  

Plánujete nějaké nové změny? Změny přináší život a našem případě také programoví ředitelé.

82  

Příloha č.4: Rozhovor s režisérem Jiřím Seydlerem (TS Ostrava) Kolik lidí se na tvorbě pořadu obsahově podílí? Obsahově se podílí autorka dílu Jana Pithartová, redaktor Michal Przebinda, moderátor Jiří Šlupka Svěrák a já. Jaké možnosti má štáb pro natáčení – kam může jet režisér se dvěma kamerami a liší se nějak natáčení v Ostravě od výjezdů jinam do Moravskoslezského kraje? Zatím jsme nikdy žádný problém s výjezdy neměli. Jezdíme po Moravě a Slezsku. Točili jsme i v Brně. Jak velký celek by mělo moravskoslezské Divadlo žije! pokrývat? Stačí na to v tuto chvíli finanční prostředky? Pokrýváme profesionální divadelní tvorbu celého moravskoslezského kraje. Jeden či dva díly jsme věnovali také amatérskému divadlu. Mírně preferujeme činohru, loutkohru a činoherní muzikál. Kdo navrhuje, jaká představení budou do Divadla žije! zařazena? Změnilo se to nějak za posledních deset let? Já dělám DŽ poslední čtyři roky. První rok jsme dělali (kromě premiérových ohlášek) medailóny divadel, druhý rok jsme si vybírali jeden zajímavý titul k diskuzi a jednu připravovanou inscenaci, poslední dva roky děláme prakticky všechny premiéry daného období. Jak se změnila podoba Vašeho pořadu od té doby, co jej vyrábíte také v Ostravě? S jakými problémy jste bojovali? Především jsme od počátku bojovali s pražskou tendencí, abychom se přizpůsobili

jejich

náplni

pořadu:

jenom

informovat,

nekomentovat,

nediskutovat, bez moderátora. Vyrábět jakýsi trhací kalendář divadlení sezóny. Kdo schvaluje náplň pořadu? Podle jakých kritérií? Redaktor a šéfdramaturg ostravské ČT. Hlavní je vyváženost a spíš tyto tlaky 83  

byly ze začátku. Po letech víme sami, co a jak udělat nejlépe. A vedení ví, že víme. Jak se do České televize k tvůrcům informace z divadel dostávají? Většina z nás se v divadle pohybuje už desetiletí, není problém informace chytat, spíš vybírat. Existuje něco jako manuál pro jednotlivé příspěvky? Dostávají režiséři školení o tom, jak má pořad vypadat? Ne. Mohou si režiséři dovolit používat komentativní prvky nebo představení hodnotit? Pakliže mluvíte o režisérovi Divadla žije!, tak po tlacích z Prahy se toho částečně snažíme vyvarovat. Zjednodušeně řečeno, cítíme se jako pořad, který má za úkol propagovat a ne kritizovat, proto máme v každém díle Kritické okénko. Tam samozřejmě mluví recenzent sám za sebe a ne za redakci ČT. Pokud máte na mysli režiséry inscenací – tak samozřejmě ano, je na nich, co o své praci řeknou. Já z jejich rozhovoru vystříhám to nejzajímavější. To zase ovlivňuji já. Bylo by asi hloupé, kdyby např. režisér a dramaturg mluvili o tom samém. Jakou roli má v moravskoslezském Divadlo žije! moderátor? Částečně ovlivňuje to, o čem a s kým hovoří. Vždy se podíváme na celou inscenaci o které točíme hlavní program, což je ten s moderátorem. J. Š. Svěrák si vždy přečte i text hry a sežene základní informace. Setkali jste se jako tvůrci s nějakou stížností ze strany divadel? Samozřejmě, to by ani jinak nešlo. Snažíme se tomu předcházet hlavně tím, že nepreferujeme žádné divadlo ať je sebedál od Ostravy. Jezdíme po všech koutech severní Moravy. Jste spokojeni s vysílacím časem, případně s jeho změnami v posledních deseti letech? Samozřejmě, že ne, ale s tím nic nenadělám. 84  

Jak se za posledních deset let změnilo financování Divadla žije! v TS Ostrava? Za poslední čtyři roky jsem žádnou přehnanou nouzi nepocítil. Existuje nějaká celorepubliková koordinace toho, jak mají jednotlivá vydání vypadat? Existuje tlak na znovuobnovení bývalého starého unifikovaného produktu. Já z toho nemám radost, ale nutno poznamenat, že jisté oprávnění k tomu Praha má – formát vzniknul tam. Co je současným cílem pořadu a kam směřuje? Pro mě je to propagace divadelní tvorby pro širší publikum. Ne informativní trhací kalendář pro divadelní tvůrce Plánujete nějaké nové změny? V tuto chvíli už ne. Chceme zachovat moderátora jako hybný moment komunikace.

Nemám

rád

soudobou

odosoběnost,

studenost

některých

současných pořadů. Stejně tak chci, aby kritiku pronášel její autor – recenzent. Ne nějaký hlas nepoučeného, neznámého moderátora.

85  

Příloha č.5 – Rozhovor s dramaturgyní Evou Langšádlovou (TS Praha) Kolik lidí se na tvorbě pořadu obsahově podílí? Šest stálých scenáristů a dramaturg. Jaké možnosti má štáb pro natáčení – kam může jet režisér se dvěma kamerami a liší se nějak natáčení v Praze od výjezdů jinam na české scény? Neliší. Dvě kamery posíláme na představení, u kterých se domníváme, že mohou kvalitou vybočovat ze standardní produkce. Jak velký celek by mělo pražské Divadlo žije! pokrývat? Stačí na to v tuto chvíli finanční prostředky? Divadlo žije! pokrývá celé Čechy. Tj. od Chebu, po Jihlavu, kterou jsme ale „dali“ TS Brno, protože v Čechách je mnohem více divadel než na Moravě. Kdo navrhuje, jaká představení budou do Divadlo žije! zařazena? Změnilo se to nějak za posledních deset let? Obsah popisuje seznam premiér z předešlého měsíce, nezařazovány jsou pouze projekty ryze komerčního charakteru a pochybné kvality (např. některé muzikály). Větší rozsah je pak věnován inscenacím, u kterých předpokládáme, že vybočí ze standardu. Které inscenace to budou, vzniká v diskusi se scenáristy Jak se do České televize k tvůrcům informace z divadel dostávají? Děláme si vlastní rešerše premiér, informace z Divadelního ústavu jsou pro nás nepoužitelné, neb jsou pozdní pro naše plánování. Existuje něco jako manuál pro jednotlivé příspěvky? Dostávají režiséři školení o tom, jak má pořad vypadat? Ano. Školení dostávají scénáristi. Režisér je jen jeden a ten za 10 let existence pořad zná.

86  

Mohou si režiséři dovolit používat komentativní prvky nebo představení hodnotit? TV režisér není ze své profese hodnotitelem představení, takže nemohou. Inscenace hodnotí kritici, kteří jsou součástí skupiny scenáristů. Setkali jste se jako tvůrci s nějakou stížností ze strany divadel? Asi ano, např. že inscenaci jejich divadla je věnován malý prostor, ale vzhledem k tomu, že pořad se stal za dobu existence jakýmsi PR nástrojem jednotlivých souborů, divadla se svými stížnostmi šetří. V čem byste chtěla jako dramaturgyně pořad vylepšit? Po 10-ti letech existence pořadu je čas na razantní změnu, protože i situace v českém divadle se od roku 2001, kdy pořad vznikal, razantně změnila. Jste spokojeni s vysílacím časem, případně s jeho změnami v posledních deseti letech? Spíš ne. Respektive diváci nejsou, což potvrzuje anketa na webu pořadu. Jak se za posledních deset let změnilo financování Divadla žije! v TS Praha? Od doby vzniku došlo k nárůstů finančních prostředků, ale pravda je, že na začátku byl pořad podfinancován. Existuje nějaká celorepubliková koordinace toho, jak mají jednotlivá vydání vypadat? Studia (Brno a Ostrava) mají ze zákona o ČT nezávislost. Koordinace formátu je tedy obtížná věc. Že se nepodařilo formát sjednotit považuji za chybu pořadu. Co je současným cílem pořadu a kam směřuje? Informovat o nových premiérách v českých divadlech. Plánujete nějaké nové změny? Ano. Zásadní.

87  

Příloha č.6: Rozhovor s režisérem Janem Brichcínem (TS Praha) Kolik lidí se na tvorbě pořadu obsahově podílí? Prahu a okolí českých scén natáčejí kolegové z Prahy. Kameramani žijící v blízkosti oblastních divadel nám posílají příspěvky natočené ze vzdálených lokalit, protože by se jinak nedalo stihnout zajet na všechna místa a sladit s termíny všech divadel. Pořad vymyslela dramaturgyně Eva Langšádlová a začínal jako hodinový měsíčník, logicky vyráběný v Praze, v současnosti má druhou podobu - stopáž 26min, pevné rubriky s drobnými obměnami. Manuál je dán

skladbou

pořadu.

Liší

se

ale

vysílání

z Brna

a

Ostravy.

Setkali jste se jako tvůrci s nějakou stížností ze strany divadel? Při natáčení příspěvků do magazínu Divadlo žije!, české scény, jsem zatím nezažil situaci, že by někdo odmítl natáčení a pořad odsoudil. Ohlasy většiny diváků oceňují smysl a obsah pořadu, dokonce diváci ze Slovenska rádi sledují naše vysílání. Sami zatím podobný pořad nemají. Co je současným cílem pořadu a kam směřuje? Pražské vysílání má za cíl informovat o novinkách a nabízet rychlý přehled dostupných premiér. Podrobnosti si zájemci dohledávají na internetu i stránkách pořadu www.divadlozije.cz. Plánujete nějaké nové změny? Změny se připravují. Především divadelníci dostanou větší prostor k osobním sdělením svých názorů a zkušeností a velké premiéry představíme v delších ukázkách. Ale definitivní verze se ještě bude cizelovat.

88