Jan Borna. Psáno očima

Jan Borna

Psáno očima

PSÁNO OČIMA

Jan Borna

Psáno očima Ilustrace Jaroslav Milfajt

Praha 2016

Copyright © Jan Borna, 2016 Illustrations © Jaroslav Milfajt, 2016 Czech edition © dybbuk, 2016 ISBN 978-80-7438-154-6

7

—

Prolog psaný v próze Když jste si koupili nebo dostali tuhle knížku, jistě jste si všimli jejího názvu. Buďto vám byl lhostejný, anebo jste ho považovali za metaforu, jejíž význam se snad dovíte čtením textu. Nedovíte. Metafora to není, je to fakt. Ochrnuly mi ruce, ale dověděl jsem se o společnosti Spektra a ta mi poslala pana Hrdinku, který naučil můj počítač být ovládán očima a mne ho tak ovládat. Abych předešel nejčastějším otázkám z obavy nad infantilitou mého tvoření – nemrkám na něj, píšu s otevřenýma očima. Chtěl bych tuto knihu věnovat Spektře a panu Hrdinkovi, díky kterým jim ji mohu připsat. Jan Borna

9

První báseň napsaná očima I pro tu nejhloupější myšlenku bloudím očima klávesnicí a hledám písmena, která by tu jalovost uschovala do verše. Věřil jsem, že kosmická technologie najde nejen tajemství, jak psát, ale také o čem. Nenašla, prázdnotu ani počítač nezrýmuje.

—

Outsider krásy Ochočil jsem si ropuchu, volám ji jménem a ona šťastně skáče trávou pro mouchu, kterou jsem jí upytlačil, a na zapískání běží ke mně potkan jen tak se pomazlit, nic ode mne nechce a přece se přitulí. Krásu si ale neochočíš a nevadí, že tě znám dotek po doteku, a tak se laskám alespoň s outsidery krásy a říkám jim tvým jménem.

10

—

11

O létě a o lásce Na léto máš jen jeden pokus, jinak uzrálá semena spadnou a před zimou do země jdou spát. To lásku musíš zkoušet tolikrát, dokud se ty nenaučíš milovat.

—

Malá báseň psaná v próze

12

—

Narodil jsem se s obrovskýma ušima. Děti mě do nich cvrnkaly, až byly červené jako hřebínky slepic. Proti světlu svítily jako lampiony a v lampionovém průvodu jsem, prosvicován baterkou, chodil první. V šesti letech mě rodiče dali na plastiku a tam mi udělali dva úhledné rohlíčky. Schovával jsem je do vlasů, trochu jsem se za ně styděl. A v páté třídě k nám přestoupil Jirka Kolečko. To byl teda plachťák. Když stál proti slunci, byla mu na uších vidět každá žilka. Maminko, tatínku, jak já mu záviděl. Naštěstí jsem ale vyplešatěl a můj kamarád kreslíř si všiml, jakou linku tvoří má lysá hlava a moje ušní lalůčky, a vrátil mým uším význam. Moje básničky často mívají pointu, i tahle ji má.

13

Polední nejistota (básnička se třemi konci) Já dojídám mrtvé prase a ostatní hosté spařenou kedlubnu. A na co myslí ta nebohá zelenina, když ji loupou nad vroucí vodou! Křičím, ačkoli na mé prase nikdo neútočí. Někdy mě přepadá pocit viny jen za to, že jsem. Snažte se to pochopit i vy, militantní vegetariáni.

—

2. konec Někteří lidé ve mně probouzejí pocit viny a stačí mi k tomu jen to, že jsou. Tak jim říkám třeba vegetariáni.

14

—

15

3. konec Někteří lidé ve mně probouzejí pocit viny a stačí mi k tomu jen to, že jsou. Nemáte to taky tak, ortodoxní vegetariáni?

—

Psí opuštěnost Pánové odešli, opuštění psi spustili a za chviličku celý panelák vyl a zoufale škrábal na dveře. V tom akordu stesku vybíhám ven prožít si svou opuštěnost mezi lidmi.

16

—

17

Naděje v hebkém kožíšku (už mi ty básničky o kočkách lezou na mozek) Se psem jsem se o přírodě nedověděl nic. Sedni! Lehni! Přines! Podej! Až když jsem našel vyhublou kočku a ona mě po nakrmení pustila k sobě, do světa bez povelů, jehož důvěra je hebká, přestal jsem chodit na ryby a po koťatech jsem přestal sbírat brouky a motýly, mlátit děti a ženu a třídím odpad.

—

Druhá malá báseň psaná v próze Ve druhé třídě jsem se zase zamiloval. Byla z Áčka a jmenovala se Marcela Kotková. Měla rovné nohy od plisované sukně po bílé ponožky vykukující z bot. Ženy mne vždycky přitahovaly od pupíku dolů. Jednou napadl sníh a starší kluci trefovali sněhovýma koulema každého, kdo vycházel ze školy, ale Marcelu netrefili. Postavil jsem se před ní a dostal zásah přímo do obličeje. Obešla mě bez jediného slova, bez jediného pohledu. A tady se nabízí pointa a jedno hluboké poznání o ženách, ale mně zůstala jen vzpomínka na to, jak jsem dostal sněhem do držky.

18

—

19

Básnička o odpuštění S těmi, co žiji, jsem se skamarádil, jiné mít nebudu a jim jsem také souzen já. Štěnice a šváby nemám a pavouci, ty joja stropů, se množí tak tiše, že to neprobouzí bolavé vzpomínky. Ještě si najdu vztah k sobě a bude u mne doma odpuštěno.

—

Rauchpauza

20

—

V pískovcovém údolí, kterým teče dravá řeka, si stavím dům. Když se vykloním z verandy, zacloním třpyt hladiny a pozoruji jezdící pstruhy, v tůních kroužkují lipani a jejich hřbetní ploutve klenou mou údolní duhu. Přítelkyně, skromně jim neříkám milenky, přehazují šaty přes zábradlí terasy a po kotníky zahalené řekou si lehají do ledové vody, a tvoří tak smyslné peřeje.

21

— Tak takhle nebydlím já, a jak nebydlíš ty? Ptám se souseda v paneláku, když si od něj na chodbě připaluji cigaretu.

Historikův povzdech Neznám jediného člověka, a co nás tu žije, který by se poučil z vlastní historie.

22

—

23

Vzpomínka na Františka Gellnera Ten František byl ale smolař, ženy, ty lhaly mu nejvíce. To mně říkaly ženy jen pravdu a nehleděly většinou na to, jestli ji chci slyšet. Kde jsou ty milosrdnice, co vysmívaly se až za zády.

—

Třetí malá báseň a opět v próze Ve třetí třídě jsem už dobře věděl, že hezkých holek jsou plné ulice a skoro každá má malého bílého pejska. Alespoň ta nejdůležitější ho měla. Půjčil jsem si od bráchy Astora, sedmdesát kilo živé, černé váhy, a náhodou jsem ho venčil ve stejném směru po protějším chodníku. „Jak se jmenuje?“ volám, jak se tak mezi pejskaři volává. Ale Astor, který kňouravě čuměl na její hárající čubu, narazil hlavou do kandelábru a omdlel. Vzkřísil jsem psa a vrátil ho bráchovi. A pointa byla vlastně už na začátku: Čím větší nejistota, tím větší pes.

24

—

25

Rodinná Byl takový mráz, že i ledňáčci kýchali, až jim rybky vypadávaly ze zobáků, a my šplhali lavině proti proudu do bezpečí horské kavárny v potemnělém Špindlerově Mlýně, kde se nepohoda za oknem snoubila s bezpečím uvnitř jako v mých snech o naší rodině.

—

Báseň k vytržení

26

—

Pramicí podplouvám krajinu po hladině ponorné řeky, která mizí v zemi naší zahrady. Celý můj život prorůstá kořeny klenbou temné jeskyně a hladí mě po čele jako vlasy milenky, která se nade mnou sklání a jejíž láska dosahuje hluboko pod naše stopy. Plavu po naší ponorné řece a chystám si mačetu na kořeny plevelu, který prorůstá až k tůním.

27

— Kolik poetického balastu jsem navršil (dokonce dlouhé milenčiny vlasy) a báseň se nedostavila a nic nevzniklo. Tuhle báseň z knížky vytrhněte! Jedině tak jí dáte smysl.

Vzpomínka na Pavla Žatečku

28

—

Nečekaně sněží, je jaro, nakvétají stromy a sněží. Kolem česen se motají včely, zpitomělé po ráně vločkou do hlavy, z úlů jsou hraniční kameny kdesi v zasněžených horách a ženám nachystaným na jaro sněží do výstřihů. Už bylo všechno nachystáno na slunce, už bylo všechno nachystáno na život. Zemřel mi student.

29

Vždyť přece létat je tak snadné (Ivanu Vyskočilovi) Zase si lidé vymysleli nový problém, a přitom co je na tom. Musíte se rozeběhnout, odrazit se a nabrat výšku, pak jen s využitím teplých proudů stoupat a ve studených klouzavě klesat. Při přistávání si nenabít hubu a hlavně se nepřestat obdivovat všemu nad i pod sebou. Prosím vás, nehledejte ve všem problémy. Když nevzlétnete, tak tam dojdete pěšky.

—

Tušení

30

—

Pomalu doháním velké dějiny, které mne celý život, naštěstí, ignorovaly. Až jsem byl na cyklovýletě v Terezíně, kde babička přesedala na vlak do Osvětimi, původní nádraží už zrušili, a tak jsem si nenašel nic na památku. A výlet do Normandie se také vyvedl, na pláži jsem si našel kulku, a z Piavy mám lístek z lanovky na ten neupravený kopec, kam pradědeček vytáhnul hlaveň děla a odkud jsme jeli freeride až k lavinovému splazu,

31

— kam sníh dovalil mrtvá těla zapomenutých bitev, dal se tam najít knoflík z uniformy, ale neměl jsem štěstí. V posledních dnech slyším, jak historie podupává v mrazu na zápraží mého domku, aby mi vtrhla do pokoje, rozkopala knihovnu a pokusila se přepsat moje malé dějiny.

Čtvrtá malá báseň psaná v próze Když mně bylo šest let, přestěhovali jsme se do žižkovského činžáku. Bydleli jsme ve čtvrtém patře a s mým nejlepším kamarádem Honzou Zíkou z druhého jsme si hráli na dvorku. Přišli puberťáci z prvního a říkali, že mladá Kliková ze třetího visí úplně nahá ve Vodičkově ulici na poutači na krásu bez závoje. Koupili jsme si lístky na tramvaj (dodneška nevím, kde jsme vzali peníze) a jeli jsme s Honzou do Vodičkovy ulice. Tam jsme vystoupili, ale žádný poutač jsme nenašli. Zpátky jsme jeli načerno, a to bylo teprve vzrušení, když nás průvodčí honila po tramvaji. A do téhle básně přece nebudu roubovat pointu.

32

—

33

Odvaha a kousek snu, tak málo stačí k nesmyslu, ke smyslu stačí mnohem míň: encyklopedická skříň.

— moji známí mýma očima

• • • (motto)

moji známí mýma očima

• • •

— 34

Znám sebevraha z mostu v Nuslích, ten je ostatním sebevrahům pro smích, přeleze zábradlí a neskočí, chviličku hledí smrti do očí a dál pak šťastně žije v Nuslích.

—

Znám muže, který se jen o pár centimetrů nestal pornohercem, ale moralistou. Budoucnost má tak jistou, je kazatelem lidských ctností, jen v noci občas pláče nad osudovou nespravedlností.


35

• • •


• • •

— 36

Znám jednoho muže, který touží býti ženou, má smutek v prsou a duši poraněnou. Až ho potkáte, pozdravte ho: Dobrý den, milá paní! Někoho může potěšit to, co jiného raní.

37

• • •


Znám jednoho slavného trumpetistu, ten všechno umí zahrát z listu, ve spánku však na něj nalétává noční můra, že mu od života chybí partitúra. Pane Bože, neděs, prosím, svého trumpetistu!

—


• • •

— 38

Znám telefonistku ze zastaralé ústředny, na zpuchřelém kříži slov sedává celé dny a marně čeká na ty, které teď propojují automaty. Dočká se? Nevíme. A mluvíme…. a mluvíme.

39

• • •


Co nenajdeš v bibli, jinde nehledej, řekl mi jeden smutný gay, co hledal lásku po záchodcích, a našel jenom oči pro smích. Co najdeš v bibli, v církvi nečekej, šeptl jsem, když odešel ten smutný gay.

—


• • •

— 40

Znám ochrnutého plavce, on žije a mně se nechce, on plave a já se topím, jsou stavy, které nepochopí, do levé nohy se mu síla vrací, já mám nohy a on motivaci. Naštěstí znám ochrnutého plavce.

41

• • •


Jednomu básníkovi v Nové Pace uprostřed verše došla inspirace __________________________, _________________________ ______________ v Nové Pace.

—


• • • (vousáčův povzdech)

— 42

Znám jednu záletnou Martu, ta na mne vždycky moc hartusí, a nic si se mnou nezkusí, ač mám již dva vousy na rtu.

43

• • •


Znám jednoho nemilosrdného kazatele Frantu, ten tak spílal hříšníkům, až vyhodil si hubu z pantů a kostelník mu v panice kadidelnicí scvaknul sanice a teď máme v kostele světcův jazyk a huhlajícího Frantu.

—


• • •

— 44

Jeden pingl z Karlových Varů strávil celý život v nočním baru, když s důchodem poprvé uviděl hvězdné nebe, ucítil maminčin dech vedle sebe a odešel za ní nad obzor Karlových Varů.

45

• • •


Mám potápěče ve vaně, rukou mu dělám vorvaně a křikem kroužení mořských ptáků, zítra budeme skákat na padáku. Utřu ho, hubičku a spát! Ležím v posteli, za deset let se o něj začnu bát.

—


• • •

— 46

Znám ženu, kterou by mohl milovat snad každý, kdo ji vidí, jen já se za ni stydím, vždyť miluje tak ošklivého muže! Nikdo jí ode mne však nepomůže, té ženě, kterou by mohl milovat snad každý! (Ale jen já – navždy.)

47

• • •


Znám dva slavné homeopaty, ti diagnostikují z rozpraskané paty, sedí, mlčí, to podstatné už vědí, a ředí, ředí, ředí… (Nejraději o nich píši z chaty.)

—


• • • (Kumburákům)

— 48

Znám skupinu lidí z rozvaleného hradu, ti odmítli asistovat na rozpadu. Opravují, fixují a vracejí naději do kraje, alespoň zdi se kolem nás nerozpadnou a náš čas nad tímhle hradem prohraje. Podivní lidé na starém hradě.

49

Rastaman Rozcuchal jsem si přehazovačku a běžím do polí čekat na vítr, který mi zadreduje vlasy – budu prvním rastamanem, suchozemským a plešatým. Jen se musí zvednout vítr, a to toho přeci nechci tak moc pro život nekonformní a opravdu svobodný.

—

Noční (buzarem od Jana Skácela) Měsíc je jak pizza nad tvým ramenem a den užírá, nahými těly zmámený netopýr, chycený do tvých rozpuštěných vlasů, pískáním překlene ticho před prvním dotykem. Jak jinak může tahle noc skončit než probuzením.

50

—

51

Za tátou Táta mi před smrtí vycídil kyvadlo hodin, dokud je budu poctivě natahovat, budou měřit náš společný čas, pak přejdeme do bezčasí. Jak dlouze jsme mrtví oproti tomu, jak krátce žijeme.

—

Venku a uvnitř A náhle mne někdo otočí hlavou dolů, třese se mnou zběsile, a když mě vrátí na nohy, celým mým vesmírem sněží, svět za sklem se stává tajemně nedostupným a člověk si na chviličku představí sebe v tom nekonečnu venku, ze kterého se oči dítěte radují, z pohádkové vánice ve skleněné kouli.

52

—

53

— To komunisté mi vzali jistotu, kdo je před plotem a kdo je za ním; dnes nevím, kdo se mnou třese a zda jsem ještě uvnitř.

Pátá malá a zase próza

54

—

To už jsem byl opravdu velký kluk, když v sousedním vnitrobloku opravili zpustlou dílnu a napsali na ni Pionýrský oddíl J. F. Po celém okolí se okamžitě rozneslo, že J. F. neznamená Julius Fučík, ale Jaroslav Foglar, a že to nejsou pionýři, ale skauti. Na náboru nás tak byla plná klubovna a skoro všechny nás vzali. Ale na první schůzce jsem nebyl. Máma zapomněla zaplatit vstupní příspěvky a bez ústřižku složenky mě dovnitř nepustili. A tak jsem čekal na Pepíka Šebora od nás ze šestého patra, až vyjde ven. Podle řevu z klubovny schůzka ještě neskončila, a Pepík vyrazil ze dveří. Napřed přišli dva chlápci a řekli, ať jim říkáme Skunku a Bizone, rozdělili nás na mušketýry

55

a gardisty a pak nám rozdali klacky obalené molitanem. Začali jsme šermovat a jeden mušketýr ze sedmičky mě praštil špatně obaleným klackem do hlavy, tak jsem se na to vysral a jdu domů, řekl mi Pepík a já jsem šel s ním. Z domova jsem hned zatelefonoval mámě, aby příspěvky do pionýra neplatila. Od téhle básně už na pointách tolik nelpím.

—

Zima bez sněhu Co všechno mi nezakryl sníh, když letos nespadla ani vločka:

56

—

smutek po těch, kteří tu už se mnou nejsou, a já je všechny nosím s sebou po nezasněžených chodníkách, a ani stopy za ně nemůžu dělat. Všechno, co jsem nestačil zrýt, zasadit a posekat na zahrádce, kde lásku pěstuji v kytkách a kde sázím kořenovou zeleninu pro nejlepší kamarády do hovězího vývaru.

57

— Na záhonu polehává jen uschlá nať, co jsem nepřidal do silné polévky, kterou jsem jim na hory nestačil navařit (a stejně je pro ně zima bez lyží jen trápením a chůze po asfaltu mukou). A zůstaly holé i pražské střechy, Alpy pro mé lyžování, na kterých letos nenakreslím ani oblouček, protože i fantazie má své hranice, když nenasněží.

Už zase vánoční Chechot, kopání do dveří, na prahu žlutě se tlemící zevlují tři smajlíci. Kamarádi si na mne vzpomněli, a zrovna na Vánoce. Vyhazuji mobil obloukem ze dveří, to nepochopí, kdo v Ježíška nevěří.

58

—

59

Kam vítr, tam plášť Vítr se každou chvíli mění, v jeho směru odlétá mé oblečení, zůstala ze mne jen násada od koštěte s větví svázanou do kříže. Snad už začne sněžit, kolem mého pahýlu se slétnou vrány, ty truchlící vdovy po létě, a zdupají sníh, aby to vypadalo, že za mnou někdo chodí.

—

Famfáry pro promrzlého vítěze Pod bosýma nohama taje sníh a obutým jdoucím v mých stopách kloužou podrážky bagančat; zase jsem vyhrál nad těmi, kteří se mnou nezávodili.

60

—

61

Vzpomínka na Zuzanu Navarovou Zůstaly tu její písničky! Nežila zbytečně! Krkavci těchhle vět krouží prázdnou hubou všech budoucích smutečních hostů, po kterých tu budou poletovat věty milosrdné, neulevující a nenáviděné. To píši o sobě, plném závisti k úlevě, která ani za dvacet let nedorazila.

—

Šestá malá báseň psaná v próze, bolestná a předpubertální

62

—

Ve vnitrobloku našeho domu byla pekárna, autodílna, ale hlavně kino. Takže do kina jsem jezdil výtahem. Od tří dávali filmy pro děti a mládež, od šesti a osmi běžné přístupné a od osmi občas nepřístupné. Ty mne postupem věku zajímaly víc a víc. A když už se mi do těla začala vkrádat puberta, nasadili večer film NDR Helga s podtitulem Příběh dítěte od početí ke zrození. A to nás rozpálilo. K tomu bylo horké léto a promítač si otvíral větrací okýnko, a tak jsme ze střechy garáží díky jeho kontrolnímu oknu viděli a větracímu slyšeli. Film začal slibně. Kurt, manžel Helgy, přinesl Helze kytici růží a oba odešli do lož-

63

nice. Helga se svlékla a všichni jsme se namáčkli na okno. Ale najednou se na plátně začali hemžit pulci a my jsme se otráveně odvrátili od okýnka. Zase jenom spermie, ty už jsme v biologii viděli mockrát. Tak snad porod, řekl Pepík a my jsme dostali sílu přetrpět devět měsíců péče o rostoucí břicho. A porod! To bylo teprve zklamání. Zarouškovaná Helga chvíli křičela, a už byl střih na pana doktora, jak předává zabalené dítě Kurtovi. A to už jsme zklamaně lezli z garáží. Ale nenaplněné očekávání v nás nezanechalo žádné škody a dnes, kdy Helze je víc než devadesát, máme dohromady sedm dětí a všem jsme statečně pomáhali u porodu. A to je pointa.

—

OBSAH

Prolog psaný v próze

7

První báseň napsaná očima 9 Outsider krásy 10 O létě a o lásce 11 Malá báseň psaná v próze 12 Polední nejistota (básnička se třemi konci) 13 2. konec 14 3. konec 15 Psí opuštěnost 16 Naděje v hebkém kožíšku 17 Druhá malá báseň psaná v próze 18 Básnička o odpuštění 19 Rauchpauza 20 Historikův povzdech 22 Vzpomínka na Františka Gellnera 23 Třetí malá báseň a opět v próze 24

Rodinná 25 Báseň k vytržení 26 Vzpomínka na Pavla Žatečku 28 Vždyť přece létat je tak snadné 29 Tušení 30 Čtvrtá malá báseň psaná v próze 32

MOJI ZNÁMÍ MÝMA OČIMA • • • (motto) 33 • • • Znám sebevraha 34 • • • Znám muže 35 • • • Znám jednoho muže 36 • • • Znám jednoho slavného trumpetistu 37 • • • Znám telefonistku 38 • • • Co nenajdeš v bibli 39 • • • Znám ochrnutého plavce 40 • • • Jednomu básníkovi v Nové Pace 41 • • • (vousáčův povzdech) 42 • • • Znám jednoho nemilosrdného kazatele 43

• • • Jeden pingl z Karlových Varů 44 • • • Mám potápěče ve vaně 45 • • • Znám ženu 46 • • • Znám dva slavné homeopaty 47 • • • Znám skupinu lidí 48

Rastaman 49 Noční (buzarem od Jana Skácela) 50 Za tátou 51 Venku a uvnitř 52 Pátá malá a zase próza 54 Zima bez sněhu 56 Už zase vánoční 58 Kam vítr, tam plášť 59 Famfáry pro promrzlého vítěze 60 Vzpomínka na Zuzanu Navarovou 61 Šestá malá báseň psaná v próze, bolestná a předpubertální 62

Jan Borna PSÁNO OČIMA Ilustrace Jaroslav Milfajt Korektura Markéta Hofmeisterová Grafická úprava Jan d’Nan Tisk Akcent Vimperk, s. r. o. Vydalo nakladatelství dybbuk (www.dybbuk.cz), Jan Šavrda, Lamačova 840/18, Praha 5, roku 2016 jako svou 264. publikaci. Vydání první ISBN 978-80-7438-154-6

Jan Borna. Psáno očima

Recommend Documents