Jan Borna
Malé prosby
MALÉ PROSBY
Jan Borna
Malé prosby Ilustrace Jaroslav Milfajt
Praha 2016
Děkuji Radce Fidlerové, která mi byla první čtenářkou a dodavatelkou odvahy, a Zeno Kaprálovi, který se s laskavostí ujal uspořádání sbírky.
Copyright © Jan Borna, 2016 Illustrations © Jaroslav Milfajt, 2016 Czech edition © dybbuk, 2016 ISBN 978-80-7438-146-1
7
• • • (polední siesta s kočkou) Nemluvíme o budoucnosti, s důvěrou k sobě lneme. Strach a drápy zasuneme, přítomnost nás hostí.
—
• • • (Plchu náš)
8
—
Utekl nám plch. Kolem prázdného terária vychováváme dvě děti, nikdy ho neviděly, ale každý večer mu dáváme na stůl misku žrádla a ráno je prázdná. Obracíme tváře ke stropu a pozdravujeme plcha. Amen. Prosek 2 643/47, 3. patro
9
• • • (počáteční) Za jinými přicházejí Múzy, za mnou přišel doktor, měl sešlapané dřeváky a čelo se mu lesklo: Neumíme! Ale budeme na to s vámi! Až tehdy jsem pochopil, co je to nebýt sám, a počaly se mi rojit obrazy. Metafory přicházely s každým dnem, někdy v bílých pláštích, v županech, pyžamech nebo nahé.
—
11
• • • Stojím na hrotu hory, výš se dá jen padat. Ale v údolí se popelí můj anděl strážný, čmelíci ho nežerou a mě čeká ještě dlouhá cesta až dolů k němu.
—
• • • Stahuji starou lampu a na papír skáče můj stín, obkresluji ho do zblbnutí a říkám tomu hrdě poezie. Naštěstí nás naše pýcha nepřežije.
12
—
13
• • • V nejtěžších chvílích křičím: Proč zrovna já? Proč zrovna na mně stojíš propocenou botou? Ve šťastných chvílích se pak osvobodím: Prostě proto!
—
• • • (Nezval za všechny) Ubývá těch, kteří vědí. Rozškrábaná paměť svědí. Neumím se odmyslet od Jáchymova, některé tváře nepřekryjí ani geniální slova. Umění bezpečně vnímám jen za dveřmi své paměti, Nezvala vracím do knihovny, pro děti.
14
—
15
Ticho Křik do sebe je mlčení, mlčení do sebe je ticho.
—
• • • (Janu Skácelovi) Tomu, kdo do sebe se dívá, na víčku sedí strach a zpívá.
16
—
17
• • • (jogging) S tlustou Holanďankou běháme po městském parku, má žluté tepláky a raduje se z toho, za co se já stydím. Už staletí se ten obraz nemění: Šťastná tlustá žena běží parkem a vedle ní zlostně supím já s vysokým míněním.
—
• • • (to to ale utíká)
18
—
Zastavilo se kyvadlo, strojek se ucpal prachem. Foukám! Rozhýbávám! Tak už mi schází jen, aby se zřítily na zem! Raději uléhám na kanape pod mazanicí ušlechtilých koní. Hodiny stojí. Opratím minut ani můj kůň neuteče! Obraz padá. Zatuchlý čas se vleče.
19
• • • (den kapustňáka) Kapustňáci táhnou proti proudu vytřít se v mojí hlavě. Bahním se s nimi v zátokách, máme z rychlé řeky strach a tváříme se pokud možno dravě. Kapustňáci se převalují mojí duší a svět vidím jejich očima: Tak to jsem já a to je moje otčina? Křičím o pomoc, ale ty tlusťochy nic nerozruší.
—
21
• • • (každý má občas slabší chvilku) Brečím. Po ramenou mi poskakuje vystrašená sojka a věští nebezpečí. I navzdory zdivočelé době nebezpečný jsem jen sám sobě. Brečím.
—
• • • (úlevná) Pánové, potřebuji něco lidskýho, čtenáři to maj’ rádi. Až si vzpomenete, /vizitka/ zavolejte mi.
22
—
Sestra nám otevřela okno a večerem se namlouvali kosi. Veřejnost na nás nezapomněla! Smáli jsme se do noci úlevou a šťastně spolu prděli a prděli a prděli.
23
• • • (civilizační) Plavou lístky v hrnku čaje a prsty sběraček mi hladí rty, šplháme do nebe Himaláje ledovce tiše tají a na srdce nám přimrzají kry. Obklopeni bohatstvím, které ony nepoznají, za každou cenu toužíme udržet dveře ve svém ráji.
—
• • • Jsou chvíle, které nelze nikomu ukázat. A když je chceš vyprávět, jsou milé tváře tak tupé, že bys nejraděj i práskl dveřmi. Jsou chvíle, které jsou jen tvoje.
24
—
25
Pyšná, ale nutná Myslím na událost kroku, vesmír mezi dvěma stopami. Ruka mávající nad hlavou mi dává pocit nekonečna. Myšlenky opřádají prostor. V invalidním vozíku kroužím místností. Vraťte mi prahy mezi pokoje a schody nekraťte ani o stupínek. Výtahům zdar a jejich motorům dobrého mechanika!
—
• • • (nedorozumění) Promiňte, ale miluji svou vlastní ženu a nedostatek flirtů už nedoženu. Vedle ní tiše spím a samotou se nikdy nevzbudím. Dnes budu po jejím levém boku spát, vztah se musí stále budovat. (máte pravdu, láska potřebuje změnu) Promiňte, ale miluji svou vlastní ženu.
26
—
27
Jarní Když jaro rozkvete v depresích, nejvíc mi chybí odvaha a sníh (nemohu slzy maskovat za tající vločky). Na prsou mi předou mé dvě kočky, snažím se najít v jejich očích smích. Z mého těla pučí země, dobrými radami nemučte mne. Léto je skryté v závějích.
—
Na „Mostu inteligence“ Po kolejích na opuštěném mostě nikdo nepřijíždí. Dávní stavitelé opřeni o zábradlí krmí se mnou pstruhy v řece. Rybáři v proudu chytají třpytivý čas. Stavitelé sbíhají po schodišti a pomalu mizí v trdlišti času. Na konci mostu se potrhané plány válejí. Nepřijíždí můj vlak, stojím na slepé koleji.
28
—
29
Ticho Na parapet mi usedly dvě sovy. Věděl jsem, že mohou kdykoli odlétnout, a to nám dávalo sílu hledět si dlouze do očí. Stačil jsem jim jen povědět o životě za sklem a ony klouzavě odlétly. Otevřel jsem za nimi okno a ticho ke mně přišlo, jak k člověku přichází jen ve vteřině výra.
—
31
Zimní večer S večerem krvácí nebe a moje duše je tak stejná, stejná. Z bílých plání dalšího dne odlétají tichá ptačí hejna. (vzduchem víří ptačí trus) Jen nás, Bože, neopusť!
—
Tažní ptáci Střešním oknem vidím hejno tažných ptáků, můj pohled je bod na kříži jejich letu.
32
—
Jen tam kdesi, kde přistanou na louce u domu a člověk je krmí z upracovaných rukou, jen tam máme žít. Ostatní je zoufalství. Pro vteřinu své existence přestavujeme planetu, na které jsme si museli vymyslet boha, abychom se ptákům mohli dívat do očí v obzoru našeho střešního okna.
33
• • • Ležím v posteli. Rukama dotýkám se země. Samotou víc nemučte mě. Alespoň myši mezi prsty. Pod mou tvář vlož prs ty, která mi nejvíc chybíš. Můj smutek neuvidíš. Ležím v posteli.
—
R. S. Ztratil jsem samozřejmosti. Levá noha pomalu vpřed! Polknout slinu! /kde se vzala, tu se vzala/ Svět vnímám jen metr před sebou: Nezakopnout! Nezpanikařit!
34
—
Ale nade mnou vyrostlo bezpečí, o které už nezakopávám, od vánku ve vlasech až k Bohu. (snad už ho všechny ty modlitby nahoru vynesly)
35
Otázky a odpovědi Vyvedli ji z ordinace a posadili vedle mne, nohy jí museli ohnout a hlavu zvednout ze zvrácení, chytli jsme se za ruce: „Kdo nás to zkouší? A proč to máme poznat?“ Nevím, Lído. „Co máme překonat? Kam se to vlastně vlečeme?“ Nevím, Lído. V rukou nás hřálo teplo, hlasy se vytrácely a odpovědi se líhly ve stuze našich dlaní.
—
Dušičky Sním. Krouživě listí padá k zemi. Sním. A teskno je mi za těmi, kteří odešli. Sním. Vítr náhle ustal a je po dešti.
36
—
37
Letecký den Mihly se stíny létajících strojů a šály prvních letců nám kryjí nebe. Kdo nevzlétne za života, po smrti se neodlepí. S očima dovnitř obráceni, na nebe dorážíme slepí.
—
• • • (malá prosba) Až budu ležet na dně, dobře vím, že nezvedneš mne výš, řekni jen: „Je pod tebou mnoho pater, která ve své pýše nevidíš.“
38
—
39
Podzim Jednoho rána jsou tu s námi lesklé, černé, řvoucí vrány, kde se vzaly, tu se vzaly, slunce z polí vyzobaly.
—
41
• • • (novoroční) Na Nový rok u nás vždycky zvoní popeláři, snažím se nevidět jejich natažené ruce, stojím ve dveřích a nechápavě se tvářím, když na mě řvou ti vyslanci socialistické revoluce: „Šťastný Nový rok, ty hajzle, vám přejí Vaši popeláři!“ Pak zametu rozkopané smetí. Tak je tu další Nový rok. To to ale letí…
—
• • • (krajina — frotáž na cigaretovém papíře) Je krajina, kterou mi přivolává stesk. Voda v ní plyne pomalu, ptáci křičí z výšky a chvilička se tu vleče jako můj dědeček cestou od nádraží.
42
—
Je stesk, který mi přivolává krajinu. Je stejná jako stovky jiných, jen na šňůrách mezi stromy vlají mokré babiččiny záclony a hlasy mých mrtvých štěbetají z nebes jako jiřičky před bouřkou.
43
• • • (vzpomínka na Evalda Schorma) Řeky se míjí a slova v proudu mizí, světlo se sráží do tmy a smysl padá v zapomnění. „Vždyť domluvit se mohou stejně jen ti, co už jsou dávno domluveni.“
—
Bílá vrána Zašel jsem za bílou vránou, abych jí do očí pověděl, že za každou cenu státi stranou, upřímně bych se rděl. Pohasle vrána dí, mou upřímností zkoprnělá: „Za co se jeden rdí, za to se druhý bělá.“
44
—
45
Krkavec Krkavec, a to je známá věc, je lidmi často zaměňován s vránou, přitom lze jej snadno rozeznat, je to ten, co v hejnu vždycky stojí stranou. Jako laik vám to vysvětlím jedinou větou, já se také nerad houfuji s tak ošklivým ptákem, se kterým si mne pletou.
—
• • • (reklamní) Sedávám v čekárně antiarytmické ambulance, každý tu máme jiný rytmus, ale stejné šance. Jen pan doktor tepe pravidelně, ovšem šance máme stejné: život, smrt a sporožiro ve společné bance.
46
—
47
• • • S jarem se líhne k uchopení nasládlá vůně podzimu, v poupatech dýchá tlení peřina stromů pod zimu.
—
Pokus o vyrovnání Vzlétnout k nebi, křídla uhasit, dopředu ohlédnout se, v zádech cítit klid. Tak, možná, v sobě zlomit hroty, vytryskne ticho vyschlé holomrazem, k nebi vzlétnout a popel vrátit na zem.
48
—
49
Poledne Modro se trhlo a obtéká mne polednem. Chodidla chladí vlastní stín. Čas se scvrkl na nyní. Minulost přestala být tíhou a budoucnost mne šťastně opustila. Poledne.
—
• • • (velká prosba) Až jednou přijdeš, tak tu tedy buď! V mých vlastních očích mne, prosím, nezostuď.
50
—
51
Procházka zimní alejí Brodím se v bílé kráse, která pod nohama přesýpá se od radosti k smutku. Vždyť člověk neobelstí ani malou, černou ptačí smrtku. A tak zahřívám sýkory teplem svého dechu, opeřené, barevné rampouchy, já čekám marně na útěchu a ony na mouchy.
—
52
—
53
O co jsi šťastnější O co jsi šťastnější, když víš, že americký prezident pozdravil australskou královnu, na tichomořských ostrovech se trápí zajatí Evropané, skupina vorvaňů najela na mělčiny Grónska. O co jsi šťastnější, když víš tolikrát víc, než trápí tvého psa, tolikrát víc, než unese dlouhý smuteční průvod nesoucí tvoji sousedku na hřbitov u vás za humny.
—
Konec jara
54
—
Dobrý den, řekl doktor a vešel. Dobrý den, odpověděli všichni, jen já mlčel. Tak velký vzdor v tak malém pokoji nás všechny rozesmál. Doktor si sedl na mou postel a podal mi ruku. Jak je venku? Jaro je na vrcholu, květy ve větru opadávají. Na shledanou, řekl doktor. Na shledanou, odpověděl jsem, ostatní mlčeli. Tak zalil náš pokoj letní dech revolty.
55
• • • Hrom porazil strom, jablka spadala nezralá. Je mi tak smutno, když někdo nestačí dát, co chtěl. Jablka spadala, hrom uletěl.
—
• • • (jen tomu porozumět) Kočka si lehá na má prsa a plave na neklidném dechu. Hledám jí v očích. Panenky se vyplňují k večeru a cosi dávného mne hřeje. Už, už tuším, co se to s námi děje, a vtom se vždycky proberu.
56
—
57
• • • (spící malířce) Překulí se do barev a pomalu klouže plátnem, co neumí vyslovit ztuhlé ruce, musí se probarvit tělem. Večer ji ošetřovatelka umyje a uloží do postele. Telefonujeme si do půlnoci (hands free), co zůstalo na těle a co je na světě. Spící malířka přikrytá ve své paletě.
—
• • • Třpytí se moucha v jantaru na krku obletované ženy, ptáci jsou hladem podvedeni a já toužím po jaru.
58
—
59
Na verandě v Syřenově Nalevo borovice, napravo smrk a uprostřed opadávám já. Stojím po kolena sám v sobě a pořád se neznám o nic víc. Jediné, co vím, je, že Holanovi by se tato básnička nelíbila, ale Holan za mě moč neudrží.
—
Léto Na nebi se rojí obrazy, vítr je žene a letadla přeškrtávají. Je léto. Mám rád ten čas, kdy se mí démoni přesunou na nebe, z podzemí vylézají andělé a derou svá pera do polštáře pod mou hlavou.
60
—
61
• • • (hercova samota) Místo sebe přijdu domů, obejmu ženu a místo ní si jdu s dětmi hrát, abych dostal všechno, co měl jsem jim dát. Večer k sobě uléhám, sám. Zaháním noční nudu. Usínám představami, kým vším zítra budu.
—
• • • (poslední na toto téma) V šest hodin je budíček, to musíte otevřít oči. V šest patnáct Vám dám teploměr a v šest dvacet si ho vezmu. V sedm patnáct Vám napíchneme snídani. Posloucháte mne, prosím? „Sestřičko, on je hluchý.“ Prosím vás, pomozte jí najít odvahu vrátit se a dotýkat se nás, kteří ji tolik potřebujeme.
62
—
63
Pavouk Pavouk se spustil do mých otevřených úst. Jeho něžný omyl mne dojímá. Pomalu dýchám a držím půst. Jak dlouho se dá žít s vědomím, že ve vás někdo umírá?
—
OBSAH
• • • (polední siesta s kočkou) 7 • • • (Plchu náš) 8 • • • (počáteční) 9 • • • Stojím na hrotu hory 11 • • • Stahuji starou lampu 12 • • • V nejtěžších chvílích 13 • • • (Nezval za všechny) 14 Ticho 15 • • • (Janu Skácelovi) 16 • • • (jogging) 17 • • • (to to ale utíká) 18 • • • (den kapustňáka) 19 • • • (každý má občas slabší chvilku) 21 • • • (úlevná) 22 • • • (civilizační) 23 • • • Jsou chvíle 24 Pyšná, ale nutná 25
• • • (nedorozumění) 26 Jarní 27 Na „Mostu inteligence“ 28 Ticho 29 Zimní večer 31 Tažní ptáci 32 • • • Ležím v posteli 33 R. S. 34 Otázky a odpovědi 35 Dušičky 36 Letecký den 37 • • • (malá prosba) 38 Podzim 39 • • • (novoroční) 41 • • • (krajina — frotáž na cigaretovém papíře) 42 • • • (vzpomínka na Evalda Schorma) 43 Bílá vrána 44 Krkavec 45 • • • (reklamní) 46 • • • S jarem se líhne k uchopení 47 Pokus o vyrovnání 48
Poledne 49 • • • (velká prosba) 50 Procházka zimní alejí 51 O co jsi šťastnější 53 Konec jara 54 • • • Hrom 55 • • • (jen tomu porozumět) 56 • • • (spící malířce) 57 • • • Třpytí se moucha v jantaru 58 Na verandě v Syřenově 59 Léto 60 • • • (hercova samota) 61 • • • (poslední na toto téma) 62 Pavouk 63
Jan Borna MALÉ PROSBY Ilustrace Jaroslav Milfajt Korektura Markéta Hofmeisterová Grafická úprava Jan d’Nan Tisk Akcent Vimperk, s. r. o. Vydalo nakladatelství dybbuk (www.dybbuk.cz), Jan Šavrda, Lamačova 840/18, Praha 5, roku 2016 jako svou 256. publikaci. Vydání druhé ISBN 978-80-7438-146-1
