Jan Borna
O lásce a o ničem
O LÁSCE A O NIČEM
Jan Borna
O lásce a o ničem Ilustrace Jaroslav Milfajt
Praha 2014
O LÁSCE A O NIČEM Copyright © Jan Borna, 2014 Illustrations © Jaroslav Milfajt, 2014 Czech edition © dybbuk, 2014 ISBN 978-80-7438-107-2
7
• • • (po milování se vždycky koupeš) Za svitu svíčky svlékáš se v gotickém sklepení, tvá nahota mihotá prastarou tmou, bělostně se noříš do tůně pod pramenem, zatímco já zůstávám oblečen a připraven tříti tě froté ručníkem do červena a halit do hedvábného šátku. Z věčnosti stoupáme na louku představit tvou čistotu rozbřesku.
—
• • • (milování s tebou) V zabláceném baloňáku letím na rogalu nad tvým nahým tělem, startoval jsem z kolenou a horko tvého klínu mne vyneslo do vzduchu, marně hledám studené místo, které by mě pustilo přistát. Otevřeným oknem vylétám ven nad město, tolik elegantních žen kráčí na chodníku, kolem nich funí opocení muži a nad nimi kroužím já v zabláceném baloňáku.
8
—
9
Pouštím se rogala, od místa přistání půjdu domů procházkou, od tebe vždycky lítávám a k tobě se vracím pěšky.
—
Viléma Tella léta učednická (Jaroslavu Milfajtovi) Čarostřelec vyvrátil oči k obloze, stín pochybností se snesl na oslavu, hosté v mžiku ztratili iluze a já mám prostřelenou hlavu.
10
—
11
• • • Křičím na svého slavíka, má sice čmelíky a pelichá, moje samota se ho už netýká, ale mohl by mi zazpívat do ticha.
—
• • • (5000 metrů nad hladinou moře)
12
—
Naše milování už horská bouda nevydržela. Kutálíme se po sněžných pláních (je nám trochu zima, né že né, alespoň se k sobě více tiskneme). Míjíme první promrzlé horolezce (prý přátelství na život a na smrt), naše láska se řítí s lavinou prašanu až ke krokusovým polím. Válíme sudy spojeni rozkoší a květy se uhýbají fialově a žlutě. Mořské oko nás přijme chladivě a rozdvojí modří naše dvouhlavé tělo.
13
Celý rozpaření šplháme zpátky do chalupy, pára z naší kůže se prolíná s večerním oparem… … zabaleni v kožešinách u krbu mlčíme si navzájem.
—
15
• • • (přestávka s kávou) Piju kávu před svou knihovnou a očima projíždím ty budoucí ležáky na pultech zastrčeného antikvariátu. Pokrok naštěstí nepanáčkuje na sentimentu k naší pozůstalosti. Děti si vyberou těch svých pár knížek a budou si zakládat vlastní iluze. Dopíjím kávu a vracím se ke knize.
—
• • • (jeden můj známý) Volám na něj už z dáli: Jste to vy, no to jsem přeci já, to je ale náhoda! On ale čumí, jako bychom se neznali: Ne, jakýpak vy, to jsem já, to bude nějaká zmýlená. Stojím proti němu a nevím, kterým jsem já, z nás dvou. Nejhorší je nepotkat se sám se sebou.
16
—
17
Slunce a tma Kompas na bříško a natáčím si tě k východu, aby do tebe slunce s jitrem vstoupilo a z tvého těla zašlo rovnou za obzor… tak jako já za tvým klínem zapadám rovnou zpět do tmy toužení.
—
• • • (výpisky z anekdoty) Krrvach ach krrvach ach, šeptá myčka v kuchyni, sedím na židli mezi ní a kytkou ve váze, kytka zvadle mlčí a za oknem nikdo neprochází, venku je měňavo, ale tady jsem šťastně doma, tady v prdeli.
18
—
19
• • • V tom našem bílém slibu chybělo, že nedonutíme jeden druhého žadonit, že budeme moci kdykoli přistát na hladině třebas i mrtvého ramene divoké řeky, nyní už rákosím škrcené do tůněk. To chybělo, a kdo to netušil, pyká, deset, dvacet, už jdu, ale ty se mi neschováváš a nechceš, abych tě našel.
—
• • • (děkování osudu) Osud mě nedonutil býti sviní, žil jsem a na nic nečekal, jen mrazu jsem se bál, když na oknech věštilo jíní.
20
—
• • • (hodina mezi motýlem a můrou) Na nočním motýlu, přitisknutý k tykadlům, prolétávám teplou ložnicí, ale ty se létání bojíš a motýly ukrýváš v noční můry, které nelze osedlat a které v prokřehlé ložnici zplihle sedávají na polštáři.
22
—
Kdo se nepokusí, nepoletí… Na nočním motýlu sám – nad tvým strachem – letím.
23
Něha A pak jsme se milovali, od pupíku k zemi mrtví, od pupíku k nebi oživlí něhou. A ty jsi pomalu svlékala vozík – hříšně a cudně – až jeho kola rozevlála tvé dlouhé řasy. Kamarádi mne rozhoupali a hodili na postel k tobě, pak nás nechali samotné – nekonečnosti – ve které jsme přestali rozeznávat, čím hýbu já a čím ty. Na podvečerní procházce – tlačeni svými – vykřikovali jsme vytanulá slova, jak kvetoucí keře v našem parku.
—
• • • (na cestě domů)
24
—
V nevytopeném kupé v oprýskaném vagoně sníh padá na koně stahující dřevo za neprůhlednými skly, koleje zachvěly sedadly a ty se dotkneš mého kolene a pomalu ho vpouštíš mezi ta svá, cesta promrzlých kloubů se mění v pevnost tvých stehen, teprve nyní se potkáváme na noční cestě domů a skrze teplo stehen dostávají odvahu oči,
25
nikdy jsem ještě nepočítal řasy na rozevřených víčkách, nikdy jsem nepadal do strží na rtech, když jim jazyk vrací lesk, nikdy jsem na oblé bradě nenašel chloupek tak jemný jako pohled, který mi vracíš. A bojím se příští zastávky. Někdo z nás vystupuje.
—
• • • trojverší o sebevědomí Člověk je tak veliký, jak velcí jsou ti, které přesahuje.
26
—
27
• • • trojverší o strachu … a tohle ví každé z ptačích dětí: „Kdo se nepokusí, nepoletí.“
—
• • • trojverší o závisti Je bohatý, chytrý, krásný a každý ho zná, ale urnu má velkou jako Já.
28
—
29
• • • reklamní trojverší Nejlépe chrání před zubním kazem hned po ráně pěstí vyplivnout zuby na zem.
—
Jak se píše báseň (na omleté téma) Vezmeš si papír a tužku a sedneš si za stůl, vstaneš a napiješ se, sedneš si za stůl a vstaneš a zaliješ kytky, sedneš si za stůl, vstaneš a vyčůráš se, a když už opravdu není úniku, sedneš a napíšeš básničku.
30
—
31
• • • (nečekaná návštěva) Do našeho milování se vložilo stáří. Rozvalilo se bezostyšně mezi nás, takže se nad jeho svraštělým tělem dotýkáme jen konečky prstů. Chodí spát mnohem dřív než my, sípavě se při líbání zadýchává. Abychom ho nevzbudili, šetříme něžnými slovy nad jeho papírovým klimbáním.
—
• • • (paralelní) Sůl rozežírá tlapy zaběhlým psům, tající sníh třísní fasády, promrzlé hlavy otužilců krájejí řeku (beze mne, magoři, beze mne) a já prokřehlý pod zděděným kožichem skopávám z náplavky housku labutím.
32
—
33
—
Psi na procházce lížou čerstvý sníh, varhany rampouchů hrají střechám, v čele barevných čepic otužilců prolamuji bradou krustičku ledu a staroušci v kožichách na náplavce vyhazují labutím ohňostroje drobků.
• • • Teplo ústředního topení stoupá k pavoučí síti, ve které číhá uschlý pavouk. Jen moje žena koštětem může ukončit tu věčnou nehybnost, pod kterou píšu básničky a líčím na lásku se sítí pokrytou prachem.
34
—
• • • (psí život) O smrti mluvíme jen u svých psů, jak začnou polehávat a občas se pokadí, vezeme je na veterinu ukrátit naše trápení. A rychle do chovné stanice, štěňátko přečůrá smrt. (Jen aby si moc nezvyklo na babičku a na dědečka.)
36
—
37
• • • (o skrýších) Není kam utéct, všude jsou schováni uprchlíci, běženci od přátel, lásky i samoty, krčí se na všech únikových cestách. Pobíhám obsazenou krajinou a sbírám odvahu pohrdat skrýšemi.
—
• • • (o lásce a o ničem I.) Minulost nám z lásky zbyla, myši prokousaly sila, zrno leží na vyprahlé zemi, jeden k druhému jsme odsouzeni.
38
—
39
Není mi dáno (Zdeňku Troupovi) Má kočka je slepá a hluchá, po bytě bloudí a čuchá a čuchá, když ucítí mé pantofle, ulehne k nim a přede. Myslím na Něco, co mne přesahuje, a oslněn pokorou mžourám do oblohy, ale cítím jenom své vlastní nohy.
—
• • • (ať si tomu říká kdo chce jak chce) … když tomu říkáš Bůh, choď meditovat do kostela, když tomu říkáš příroda, courej loukami a brouzdej lesem…
40
—
… když tomu říkáš láska, tak to se naběháš, není nic krásnějšího než nahá žena a modlitba ji nezapudí, není věčnosti nad něhu a příroda ji nezaroste… … a říkejte tomu hlavně tak, abyste spolu byli šťastní.
• • • (jarní) Je první květen a já volám do koupelny: „Pojď si ke mně lehnout!“ Mácha běží k Litoměřicím, Orten vstupuje do silnice a já se rty blížím k tvému pupíku, to je ten rozpor života, který zaleháváš svým vykoupaným tělem.
42
—
Líbám všechna tvá nahá zákoutí, která si toužebně představují muži, otáčející se za tebou na chodníku,
43
tvé neutřené tělo voní tak, že vůně jara zplihla za otevřeným oknem, mou lásku jeví slíbané kapky vody, „… růžinu jevil vonný vzdech“ Co zůstalo po mrtvém básníkovi? Po živém snaživci zůstává láska k tobě.
—
45
• • • (letní) Čerstvě posečená tráva voní, sekáč se brodí uléhající loukou, na krku mluvící tranzistor, u nohou bzučící léto, rádio mluví o vítězstvích, slávě a moci na věčnost, louka bzučí o namlouvání, životě a smrti, sekáč se zastaví, otírá kosu trávou a pije režnou, pak přeladí rádio (na ticho za poslední stanicí) a kosí dál až ke hřbitovní zdi u kostela za vsí.
—
47
• • • (podzimní) S ránem letí husy zapíchnuté v nebi, hlavu zvrácenou srážíme se v ulicích, omlouváme se v objetí, jen ten, kdo miluje, má naději být milován. S pohledem do dálky rozevírám náruč, jen ten, kdo miluje, je opravdu sám.
—
• • • (zimní) Za zažloutlým sklem poletuje bílý sníh a já vítám své staré milenky v teple kavárny coby číšník na vlastních šedesátinách, plešatý pingl, v jehož svraštělé tváři by mě žádná z pozvaných nehledala. Zvědavě obhlížím plac (objednal jsem velkou pražskou kavárnu), ale u stolků jen několik málo žen klopí oči (nikdy se neměly moc rády). Ostatní asi už umřely.
48
—
49
Naštěstí stojím na židli u výlohy Já a máma mě frotýruje po koupeli, za stolkem si hraje šestiletá holka, ze které zbylo jen jméno a tajemný název jejího léku, Pendepón a má první láska Jitka. Nesu nám horký čaj. Hledám stydlivě reprezentantky gymnázia (já tehdy nebyl moc reprezentativní), ony si naštěstí nevybavily, kdo a proč je zve, ale přišly a já překonávám svou zbabělost a obsluhuji svědkyně mých prvních selhání.
—
U pokladny sedí má manželka a napichuje na trčící hřebík účtenky mých starých lásek jako jejich nezúčtovaná srdce. Holky z vejšky se tlačí kolem sražených stolů a růžovými rty srkají džin s tonikem, který nestačím servírovat do jejich tance. Nepoznali mě v plešatém číšníkovi a pro mne jsou jednolitou hebkou vzpomínkou.
50
—
V rohu pod obrazem sedí opuštěně ty, které mne nechtěly, tváře rozmazané a jména zapomenutá, nosím jim černé kafe, ať jim lógr zjeví, o co ve mně přišly.
51
Hledám své lásky velké, osudové a navěky, bohudík, neurazily se a přišly (asi to bude tím, že častěji opouštěly ony mne), roztroušeny u stolků objednávají si šampus, tak jim to nakonec, beze mne, dopadlo dobře. V salónku za hlavním sálem veliký stůl bez ubrusů, každý talířek jiný, každá sklenička jiná, všechno připraveno na vybrané minutky, ale žádná z mých jepic nepřiletěla, nesehnal jsem totiž jejich adresy (jestli vůbec někdy nějaké měly). S úlevou zavírám setmělý salónek, jsou vztahy, které se nemají oživovat.
—
Za sloupem si šuškají dvě zralé ženy a ukazují si fotografie dětí, vnoučat a pravnoučat, pod očima jim zůstaly temné kruhy, jak je celé mládí nenechaly vyspat jejich hlasitě tikající biologické hodiny. Zachránil jsem se tehdy na poslední chvíli – úprkem. Nosím jim červené víno a ještě teď se trochu zadýchávám.
52
—
53
Loučím se se svými hosty květinou: „To se nám to, holky, milovalo, když nás neselektovaly žádné žluté hvězdy a gilotiny rudých knížek měly už otupěná ostří. A neplaťte, já to s manželkou vyrovnám.“ Zamykám uklizenou kavárnu a jdeme s mojí ženou zasněženou ulicí domů, v tichu šťastně zaplétáme stopy s těmi, kteří tu šli před námi.
—
• • • (o lásce a o ničem II.) Věřil jsem, že my to spolu doneseme, ale rozdrobilo se nám to po cestě ani drobky nás zpátky k lásce nedovedou, vítr je roznesl zpuchřelou krajinou,
54
—
věřil jsem, že my to doneseme, ale nevěděl jsem přesně co a kam a jako opuštěný pštros teď proklínám milence, kroužící v námluvách vysoko nad mou hlavou.
• • • (předčasná geometrická bilance) Tečny přátel omotaly mou kružnici ani jsme se ve spěchu neprotnuli, a znovu se setkáme až v nekonečnu, desítky tečen na jedinou sečnu, její dráha navždy roztíná, co chtělo být neprotnuto, po lásce zůstala jen vidina, po přátelích smutno.
56
—
57
• • • (čtyřverší za láskou) Opouštím svou první ženu, naše stáda už strží vzhůru nepoženu, moji beránci se zplihle pasou v údolí i odumřelé prsty občas zabolí.
—
• • • (mobilní) Šeptám „Miluji tě“. Vyznání letí tisíce kilometrů, než ho satelit vrátí do tvého ucha, ale ruka tu vzdálenost překonává ve vteřině. Hladím tvé horké tělo, ležící u mne na pokosené louce.
58
—
59
• • • (poslední mainstreamová) Celý život jsem nevěděl, kdo jsem, a teď konečně vím, kam jdu. Hraje hudba, spouštějí mne pod zem, stávám se členem undergroundu.
—
Veselí sněhuláci (Mirku Hanušovi) Pod hladinou sněhu se ztrácí naši dva veselí sněhuláci, sedíš nahá jen v pohorkách a černých brýlích na plátně bílého svahu, uprostřed cest sněhových koulí, které nabaluji pro ledové sousoší tvé krásy a mého promrzlého chtění.
60
—
OBSAH
• • • (po milování se vždycky koupeš) 7 • • • (milování s tebou) 8 Viléma Tella léta učednická (Jaroslavu Milfajtovi) 10 • • • Křičím na svého slavíka… 11 • • • (5000 metrů nad hladinou moře) 12 • • • (přestávka s kávou) 15 • • • (jeden můj známý) 16 Slunce a tma 17 • • • (výpisky z anekdoty) 18 • • • V tom našem bílém slibu… 19 • • • (děkování osudu) 20 • • • (hodina mezi motýlem a můrou) 22 Něha 23 • • • (na cestě domů) 24 • • • trojverší o sebevědomí 26 • • • trojverší o strachu 27 • • • trojverší o závisti 28
• • • reklamní trojverší Jak se píše báseň (na omleté téma) • • • (nečekaná návštěva) • • • (paralelní) • • • Teplo ústředního topení… • • • (psí život) • • • (o skrýších) • • • (o lásce a o ničem I.) Není mi dáno (Zdeňku Troupovi) • • • (ať si tomu říká kdo chce jak chce) • • • (jarní) • • • (letní) • • • (podzimní) • • • (zimní) • • • (o lásce a o ničem II.) • • • (předčasná geometrická bilance) • • • (čtyřverší za láskou) • • • (mobilní) • • • (poslední mainstreamová) Veselí sněhuláci (Mirku Hanušovi)
29 30 31 32 34 36 37 38 39 40 42 45 47 48 54 56 57 58 59 60
Jan Borna O LÁSCE A O NIČEM Ilustrace Jaroslav Milfajt Korektura Michaela Šmejkalová Grafická úprava Jan d’Nan Tisk Akcent Vimperk, s. r. o. Vydalo nakladatelství dybbuk, Jan Šavrda, Lamačova 840/18, Praha 5, www.dybbuk.cz, roku 2014 jako svou 217. publikaci. Vydání první ISBN 978-80-7438-107-2
