Jan Šroubek Jan Velíšek
malé hejno bílých vran
Jan Šroubek Jan Velíšek
malé hejno bílých vran
Koncepce knihy: Jan Šroubek, Jan Velíšek Grafická úprava a obálka: Kameel Machart Texty: Jan Velíšek Fotografie: Jan Šroubek ISBN: 978-80-87517-44-4
Ž
ijeme v neutěšené době. Krade se, vraždí se, korumpuje se, podávají se žaloby, rojí se skandály, lže se a podvádí, a to všude vůkol, kam oko pohlédne. A nejen v Česku – i jinde, i když už ne tolik. A do toho vstupuje všemocný trh, nabízející zboží dovezené odkudsi, zatímco totéž se vyrábí i u nás, abychom to vyváželi jinam, a je tu i blahobyt. Takový blahobyt, že kdyby obyvatelé této planety vyjeli se svými automobily všichni naráz, ucpou se veškeré ulice, a nikdy už nikdo nikam nedojede a nikdo se ani nedokáže vrátit domů. Už i některé zvídavější děti dokážou vraždit. A pojednou, uprostřed tohoto marasmu, se najdou dva lidé, jeden s fotoaparátem, druhý s tužkou, a začnou se navzájem utvrzovat, že na světě je vlastně přece jen krásně. Píšou a fotí a dávají nám tak na vědomí, že stačí pozapomenout na
6
ty neblahosti, kterými jsem začal tenhle odstavec, stačí si všimnout, že kolem nás je plno poetických momentů, zvláštností, humoru, krásných tváří, bizarních předmětů, nádherných žen, z nichž některé neváhají odhalit, že jsou nádherné zcela, prohlížím si ty obrázky a žasnu, čtu si ty texty a žasnu, kombinuju obojí dohromady a zase žasnu, dokonce si chvílemi nedovedu představit jedno bez druhého. Dva lidé uprostřed tohoto zmateného světa nám dokazují, že je to krásný svět, jde jen o to nezblbnout, nezabřednout do pesimismu a vnímat. Přistoupit na to, že díky všem těm nevlídnostem, které nám život nabízí, můžeme lépe ocenit krásy, které nám nabízejí dva muži, dva umělci, dva mimořádní tvůrci – dost, to stačí. Dál už je vychvalovat nebudu, abych nevzbudil podezření, že jsem byl jimi
zkorumpován, a aby na mě nebyla podána proto žaloba. Ostatně teď už musím běžet, abych dojel na druhý konec Prahy dřív, než začne dopravní špička a s ní i to, čemu se říká dopravní kolaps. Moje žena zatím dojde na trh, jedině tam se sežene český česnek, který je mnohem lepší než ten čínský. V novinách si večer přečtu pár zajímavých zpráv, například o tom, že policista ukradl mrtvému řidiči mobil, a pak si jdu lehnout s blahým vědomím, že dneska možná pan Šroubek nafotil další nahou krasavici a zítra o ní pan Velíšek napíše krásně rozpustilej verš.
Předmluva Jiřího Suchého
N
avzdory vedru leze do prořídlých kostí podivný holomráz. Stíny se prodloužily. S bezpečným vědomím své vlastní konečnosti vzdávám ti díky, Pane. Zasloužíš je, jsi-li. Za metrum veršů, které bloudily mi hlavou. Vedlo mne za ruku svou skrytou melodií a často krotilo myšlenku nedočkavou, jež drala na papír se dřív než do ganglií. Za diktát rýmu, který naučil mne tichu, když hubě chtělo se žvanit jak u hospody. Učil mne slova hledat, nepodlehnout hříchu svrbivé lehkosti, té sestry nesvobody. Děkuji za obžerství, nebylo ho málo, kterým mne obdařila tvoje štědrá ruka. A že jsem znal i dávat, když mi přebývalo, a dávat z obou kapes, přátelství i dukát. Za lásky děkuji, i neopětované. Některé bolely jak vykotlané zuby, a přece trpělo se mi tak krásně, Pane! S přiblblým úsměvem kráčel jsem do záhuby. Díky i za smrt, i když zůstals zatím dlužen. (Však nijak nepospíchám na poslední splátku.) Snad se jí dožiju bez dluhů, bez almužen, snad zdřímnou sudice u děsných kolovrátků.
Gratias ago
7
B
rejlatí chlapečci bývají často sami. A já byl taky sám. S břichem a brejličkami, sám v plném vlaku, supícím do Vimperku. A do té samoty vymyslel jsem si Erku. Tichý pán z Volyně se polil borovičkou, když jsem jí vykládal, že jedem za babičkou a že jí držím to místo u okýnka. Máma jen zírala na praštěného synka, brzo však zvykla si na vymyšlenou dcerku. Když jsme šli do kina, brali jsme s sebou Erku – nejlepší bylo, když měli vyprodáno. Měl jsem rád grotesky, a bylo skoro ráno, než jsme se prochechtali do krátkého spánku. Pak jsem šel k zápisu, napsal svou první stránku, svou první lásku pozval jsem na zmrzlinu… Mé Erky ubývalo jak v poledne stínu. Pak náhle zmizela jak první jarní rýma, a já ji nehledal, před mýma dychtivýma očima ženy šly, blondýnky i zrzky, závratě polibků, horečka první schůzky, až tempo zpomalilo do důstojné nudy. Zas sedím doma, sám, starý, láskou chudý, z neřestí zbývá mi stará tabatěrka. Telefon zvoní. To bude jistě…
8
Erka
Erka
9
P
o stropě běží světla aut, jsem sama jako astronaut na cestě k Marsu, i když spíš hned tady vedle. Ale když natáhnu ruku, pocit mám, že snad nás dělí oceán na hotelové posteli. Byli jsme sotva dospělí, když jsme v ní prvně leželi. Měla jsem nohy jako led a ty sis na posteli sed, nahatý jako David král, a horkou dlaní jsi mi hřál moje nervózní chodidla. Noc černá jako povidla a já ti všechno nabídla a ty sis honem všechno vzal, nemotorně mě miloval v pokoji číslo třicet pět. Už je to celých patnáct let… A tiše prší na asfalt. Po stropě tančí světla aut, jsem osamělý astronaut. Světelné roky, i když spíš hned tady vedle, prošly již. Jsem strašně sama a ty sám, jsi pryč, a už tě nehledám v pokoji číslo třicet pět, kde nebyli jsme patnáct let… A mezi námi oceán.
10
Oceán
Oceán
11
T
vá ňadra vzdorují gravitaci, co dáváš, to ti jen těžko vracím, naděje už je jen malilinká. Na jaře sedáváš v konvalinkách, tak jako jogíni na hřebících. Půvabná, cynická, hledající svůj denní náprstek endorfinu. A někde za židlí, ve tvém stínu, choulí se pokora v bezvědomí. Zmuchlaná, šedivá, tak jako my předstírá, že k tobě nepatřívá. No a ty, ne dosti přesvědčivá, hraješ dál tu svoji komedii. Přátelé, pokud se neopijí, odchází před koncem představení. A přece vím, že se všechno změní, když zmizíš konečně pod peřinou. S nocí když bělavé páry hynou, duši tvou neklidnou neumlčí. Bojíš se, ovečko v rouchu vlčím.
12
Ovečka
Ovečka
13
P
odzim mě drží za límec a pod svetr mi sahá, je deset minut po třetí a kolem září Praha. V ruce mi šplouchá suchý sekt, jen zbytek v nóbl flašce, na rohu močí architekt, z nádraží znějí pražce a v mojí hlavě divný song, co zjevuje se v noci, když mokří ptáci vstávají. A ve mně roste pocit, že měla bych si vzpomenout, kdo mi ho kdysi hrával, ten song… Mám mokro v kozačkách a zas mě bolí hlava. To, co ten nápěv znamená, vám přesně nevypovím. Jsou pocity, co umřou, když je poškrábete slovy. Jen na dně noci krčí se jak skřítek pod postelí. Je jak nedočtená knížka, kterou jste kdysi měli. Snad vyhrával ho v tanečních orchestr na Žofíně, když funíval mi do ucha ten blonďák, co pak v kině pod sukni se mi dobýval v oblaku pitralonu. Zlomila jsem mu malíček a srdce ještě k tomu. Je možné, že ten nápěv znám z hospody U Vejvodů, kam pít jsem denně chodila dva roky po rozvodu. Chlapi tam do mě lili chlast a strach se krčil v šatně, až doma mi to spočítal, a zas mi bylo špatně. Anebo jsem ho slyšela, když holka měla spálu a já jsem tupě seděla za nocí ve špitálu na bleděmodré lavici a řvoucí dráťák v týle… Jo, peklo páchne lyzolem a ďábel chodí v bílém. To, co ta píseň znamená, vám radši nevypovím, jsou příšery, co ožijou, když škrábnete je slovy. Možná, že černá kapela už chystá instrumenty, a tak už radši přestanu. Jenom tak, bez pointy.
14
Divný
nápěv
Divný nápěv
15
16
Promoklý blues
T
áhnu se noční tmou, jež vůbec není němá, promoklej sýček houká to svý věčný téma. Nohy mi pocákal červenej autobus... Prší mi do očí a někdo hraje blues. Jsem sama na světě uprostřed spousty lidí, ráda bych brečela, jenže se brečet stydím. K nejbližší hospodě je ještě pěknej kus, prší mi do očí a někdo hraje blues. Blues vlhký, deštivý, co starý rány jitří, blues plný hluchejch vět, odkladů na pozítří, blues lichejch nadějí a malejch nočních hrůz. Prochladlý, promočený, beznadějný blues. Zbytečný dopisy, jež žmoulám v mokrý dlani, jsou marný vzpomínky na marný milování. Marný jak slzy jsou, když dneska místo slz prší mi do očí a někdo hraje blues. Jsi jako květina, ubitá prudkým deštěm, má lásko promoklá, a pršet bude ještě, až ráno do vozovny vjede Velkej vůz. Prší mi do očí a někdo hraje blues. Blues mokrejch polibků a vyválenejch louží, blues malejch trapnejch lží, a přesto po něm toužím! Blues lásky ztracený jak starej papyrus. To věčně promoklý a beznadějný blues.
Promoklý blues
17
L
ásky mi ještě trochu zbývá ve vráskách srdce – měchuřiny. A když se večer připozdívá, často se dívám zpod peřiny jak se ti krásně vlní vlasy, když procházíš se v jejich hávu. Vlhnou mi brýle od té krásy, potají smrkám do rukávu a chtěl bych svoji velkou hlavu skrýt pod tvé malé hbité ruce. Stydím se, jak v tom zase plavu, a hormonální revoluce už vraždí svoje první děti. Už jakobínům vděční tupci kopají jámy na oběti. Už první usmolení kupci rvou se o zkrvavené šaty. A udání už píše jiný… A dav, dav vítězný, dav svatý tančí okolo gilotiny. Když ale vidím zpod peřiny, jak zdviháš lokty váhu vlasů, a nocí voní i tvé stíny… Zas vážu šerpu kolem pasu a frygickou svou čapku rudou sklenu si nad šedivou pleší! Dokud tvé vlasy vonět budou. Dokud to Saint-Just nevyřeší.
18
La tricoteuse
(Barbuchovi)
J
si přerostlý vlčí štěně Divý, hravý, neútočný Obojkem svým každodenně Zacloumáš si rozezleně Pak se zklidníš (víceméně) V očích pláně blízko točny Nezkrotí tě tučnou kostí Nikdy bičem, spíše slovy Lze tě přimět k poslušnosti A když zavdáš důvod k zlosti Nabídneš – vzor nevinnosti Plavý bříško sametový Nezvlád bych tě na vodítku Básníci jsou špatný páni (Vlčci zase škodí lýtkům) Trhej šňůry! Zdrhej z klídku! Občas přines v tlamě kytku Drzý čelo k podrbání…
Štěně
19
T
réma si nasedla, a současně se těším, srdce mi uhání, rytmem však celkem pěším. Břevnov se za oknem vypůjčenýho bytu pod sněhem protahuje. Za pár minut jsi tu. Za chvíli zazvoníš, vejdeš jak do salonu, růžová od mrazu, voňavá od šamponu. Za chvíli budeš říkat, co chci dlouho slyšet, za oknem vločky padaj – tiše, tiše, tiše… Za chvíli uděláš svý provinilý oči, že šestka nejela, a i na to ti skočím, že manžel s tebou šel až na nádraží k vlaku, i když jsi nepatrně cítit po tabáku. Jen když ti budu líbat ukecanou pusu, k zbláznění falešnou, tu pusu od šampusu, jen když mě pohladěj tvý chundelatý vlasy, jen když mě necháš sklidit, co jsem včera zasil. Venku zní kroky a obloha už zrudla, to ňáká důchodkyně vyprázdňuje pudla. Chlebíčky koraj, z šampusu štěstí prchá, Štěstí je jako šampus, dokáže bejt mrcha. *** Je to tak hodina, co už jsem přestal věřit. Břevnov je šedivej a začíná se šeřit. Dojídám chlebíčky ve vypůjčeným bytu, je doba břevnová, čas deficitu citu.
20
Břevnov 1985
J
sou noci, v kterých Pegasi jen střásají si promočené vlasy. Je chlad, je tma, je bezčasí, tvá nová píseň jen tak povzdechla si, přesmutně na tě pohlédla a vydala se cestou starých koní. A jsou dny, kdy se vyčasí tak překotně, že vidíš jenom mžitky. A v místech, na něž šlápla jsi, zle zraněné a polámané kytky jak Lazar z hrobu vstávají a dýchají a odhodlaně voní. Jsi v pokušení souhlasit, že v barvách duhy pevně vládne černá. A že až na dno sáhla jsi, že černá je ti neúplatně věrná. A přeces k oknu stoupla si. Zas lákáš duhu na obzor a čekáš ji a skládáš píseň pro ni!
Blues touhy po duze
21
B
rodil se ránem, noc za ním ještě vlála, jak vlává za básníkem mohérová šála. Slunce mu v patách šlo, rozpaky celé rudé. Slunce se po ránu tak často rdívá studem. Brodil se ránem, po kapsách nedopalky, nejistým krokem, jakým vracejí se z dálky zestárlí vojáci, co viděli moc krve, či mladé dívenky, zklamané napoprvé. Brodil se ránem, principál vagabundů, měl v očích staletí a zablácenou bundu, a přec mu záviděli šedí listonoši a šedé paničky, co nikdy nelenoší, hlad jeho vlčí a pod očima stíny. Šel městem vagabund a střepy okaríny, jež svíral v dlani své, tichounce ještě hrály. Jen děti v kočárcích a psi ho milovali.
22
Vagabund
D
o noci září bufet s rajským plynem, v něm ubožáci chtiví svobody. Postarší cesťák s levným mešním vínem rozvážně zvrací na práh hospody. Komando slepců v pochodovém tvaru jednotným krokem spěchá do kina. Sedím a čekám v zaplivaném baru, nejistě šeptám, že jsi nevinná. Že jenom bloudíš touhle divnou nocí, ve které horor s fraškou soupeří, ve které smrt se svůdně houpá v bocích. A že mě hledáš, dveře od dveří. Do noci září bufet s rajským plynem, jablka z ráje buší na schody. Dneska se zpiju levným mešním vínem! Dneska jsem trochu přebral svobody.
Noc lhářů
23
24
Vajgl a Lucie
N
a baru politém vínem a absintem u levné kabelky krčí se nevelký popelník skleněný. Jen kousek od Seiny, kudy šly dějiny, umírá nevinný oharek žitanky. Nepřežil líbánky s mladičkou Lucií, která tu popíjí den co den po práci. Trochu se potácí, když míjí portýra. A v bistru skomírá, odlétá do mraků, dušička z tabáku… Ve smutném finále tiše zní lokálem: Proč jsi mě, Lucie, zapletla do léček? Proč jsi mě líbala, až mi žhnul koneček, a pak jsi zradila s rozkoší milenky? Z tvé lásky zbylo mi jen signum od rtěnky. Po mokrém chodníku opouští putyku nevěrná Lucie. Že duben chladný je, zase si zapálí. Kouř letí do dáli alejí bulváru. Z tlustých břich kočárů žhnou další ohníčky. Modravé dušičky na cestě poslední dřív než se rozední nad Paříž vyletí. Zlověstné století chystá se ke skoku. A ze slz potoků, které nás čekají, za noční tramvají jak první kapička zní tichá písnička: Proč jsi mě, Lucie, zapletla do léček? Proč jsi mě líbala, až mi žhnul koneček, a pak jsi zradila s rozkoší milenky? Z tvé lásky zbylo mi jen signum od rtěnky tvé.
Vajgl a Lucie
25
B
řeznový lijavec, ty mraky jsou snad věčné Poslední autobus nečistým dechem dých Do noci žlutě zívá nonstop na konečné Předpeklí ukoptěných duší lihových
Že prý je vypitý a smrdí jako žumpa Že skončí v Bohnicích, a nejspíš v Motole Nechtějí mezi sebou takového lumpa Co končí před půlnocí s hlavou na stole
Půlnoční společnost u ulepených stolků Džubox a pivní prk. A pot. A nikotin Taxíkář osahává nezletilou Polku Žigi se pere s jednou ze svých kocovin
A zas tak dopadl, beránek v louži piva Soudci se rozcházejí, lepší, vzpřímení Hospodská myje pult, tiše si k tomu zpívá Do ticha zafňuká chladnoucí topení
Hospodská ani neví, že se neusmívá Ty oči viděly už všechno na světě Prastaré oči barvy zvětralého piva Za nimi černá díra, která spolkne tě
Taky jsem vyrazil do noci plné šelem A ještě u vchodu, jen koutkem oka snad Zahlíd jsem Dušanovi nad zdrápaným čelem Modravou svatozář hořící vodky plát
Bývalý číšník dřímá nad zející sklenkou Bludička v kožichu, jak šafrán na hnoji Důchodce slzící nad starou podobenkou A v rohu Dušan čeká, kdo ho napojí Přilétá půllitr, jak šesták do čepice A Dušan, duše bludná, lačně po něm sáh A převrhl ho. Staví ho hned sice Však pěnivec už stéká hostům po džínsách Hodiny klopýtly a lynčující oči Dušana k jeho mokré židli přibíjí Jak smečka psů na toho zchromeného skočí V dojemné shodě se mu sápou po šíji
26
Pašije
Pašije
27
28
Svádění
O
n: Občas se kojívám nadějí nevelkou, že jednou zazvoníš, s citem a s kabelkou, vyndáš z ní kartáček a noční košilku, do země zašeptáš: Ona: Vem si mě na chvilku! Když na mě upíráš svý oči hladový, chvěju se v kolenou, líčka mi růžoví! Vždyť bych se styděla, tohle se nedělá říkat mi do ucha: On: Fakt bys to nechtěla? Pro jedno objetí svět se snad nezboří, jen se chci ujistit, že voníš po moři, po lodích, po dálkách, po drahým koření, po chatě z bambusu…
On/Ona (střídavě, diminuendo): Oči sis půjčila od malých telátek… S tebou bych došla tak ke bráně do jatek! Měj trochu soucitu, zahoď svou ulitu! Když jsem to zkusila, zatáhs mě do bytu! Zebeš mě, jako ten sněhulák v prosinci! Jak trochu roztaju, hned skončím v blázinci. Půjdu a zabouchám na vrata kláštera! A mě tu necháš stát? Jsi pěknej mizera! Tak to mám přece jen nějakou naději? Pověz mi to o těch telátkách raději…
Ona: To ale nemění nic na tom, že si tu zahráváš s požárem! Jsem holka nevinná, skončí to nezdarem. A jestli neskončí, ať ti Bůh pomůže! Změním se v hurikán! On: Nesmíš chtít od muže, co nemá morálku, prachy a závazky, víc nežli vzplanutí, jenom stín od lásky. Bojím se vichřice, bojím se požárů, ten strach mám ale rád… Oba: Ženem se do párů! Dojemný opice, dvě můry u svíčky (život nám s rozkoší rozdává políčky), chlápek za paničkou, panička za chlápkem, Pámbů se s čertama usmívá nad jabkem… Svádění
29
P
roč musí sakra pršet zrovna na Dušičky? Nastává velká chvíle, hodná patosu. Courám se Slavínem, při sobě čtyři svíčky, v kapse tři voskové a čtvrtou u nosu. Courám se Slavínem, až ke zdi, kde spí skrytě jen kurvy, sebevrazi, dítka nekřtěná a chcíplé talenty, co zašly na úbytě. Omšelé pomníčky, setřená písmena… Rozhrnu kopřivy a setřu mázdru hlíny. Andílek z cementu znuděně přihlíží, jak lačně fetuju tu vůni zatuchliny a čtu si epitaf pod Kristem na kříži: „Zde leží talent tvůj, a nebyl vůbec malý, krutě ho zabily, jen dítě v kolíbce, ženské a prachy, touha být dokonalý… Vražedná směsice je chlast a ambice.“ Prochladle přešlapuju u malého hrobu, mé svíčky zmírají, začíná hustě lít. Slavínský krkavec na první lichou dobu tiše si začal zpívat můj jediný hit. Slunce už zapadlo, Praha je zrudlá studem, lhostejná Vltava se valí městem dál přes jezy, pod mosty… A na obzoru rudém slavínský krkavec mou píseň zakrákal.
30
Dušičky
Dušičky
31
32
Chvíle
Z
rcadlo si pro zábavu pořídilo vrásky Moje zlatý srdce tvrdne, zato mozek změk mi Povolení k pobytu mi končí, bez nadsázky Nestálo to za moc, ale chvíle byly pěkný! Chvíle, kdy mi poprvý padla tátova bota Chvíle, kdy mi strejda dával rady do života Chvíle, kdy jsem přece jenom složil maturitu Sladká chvíle, kdy jsem první ženu vyhnal z bytu A pak ta, kdy jsem tu druhou do stejnýho lákal Když jsem dceři stavěl hrbatýho sněhuláka Chvíle, kdy jsem prvně viděl svoje jméno v tisku Kdy jsem jako jednookej vyhrál balík v Risku Dříve, než mi na sítnici popraskají žilky Než mi pošle byznyskartu Velká auditorka Pustím si na vnitřní stranu lebky tyhle chvilky Co mi stály za to snášet mrazy, deště, horka Chvíle, kdy jsem propad kouzlu Ernestovy věty Když jsem se smál v Semaforu den po pohřbu tety Když mě Petrov-Vodkin uřknul červenými hochy Chvíle, když jsem sáhnul na bronz Rodinovy sochy Když mě černej Duke otevřel jazzovýmu světu A současně chyt mě táta na Symfoniettu… Takových chvil je tu spousta, páni, dámy Budu tady muset ještě pár let zůstat s vámi…
Chvíle
33
Ch
těla jsem být dívkou, jejíž pramen vlasů schovávají kluci večer pod polštář. Chtěla jsem ti poslat fotku z Hondurasu, na níž se mi dvoří snědý samotář. Chtěla jsem být hvězdou v baru Honolulu, o které sní chlapi s kotvou na paži. Odtud dobýt svět, mít ve svém curriculu, že mám šantán v jedné pražské pasáži. Chtěla jsem být, helou, krásná Margareta, bez které vám, páni, vůbec nelze žít, bez které vám darmo utíkají léta, bez které jste chudí, přes svůj blahobyt. Jak tak roky běží, přestávám být svěží, sotva zvednu ten svůj kufřík na šminky, a moje sny z výše svatovítských věží slítly někam pod stůl, tak jsou malinký. Teď před vámi stojím, hvězda z nebe spadlá, a mé dávné kráse nikdo nevěří... Doma zanadávám sprostě do zrcadla a pak půjdu dětem vařit večeři.
34
Ambice
(Jiřímu Suchému)
J
e jaro, park má pubertu a ptáci v nočním koncertu vřeští mi oknem do bytu. Nemohu spát – ty nejsi tu. Podvyživené vzpomínky, nasládlá vůně korditu, patos poslední hodinky, to vše tu je – ty nejsi tu. Cítívám každý večer tu vůni punčových dezertů a nevětraných pocitů. Pach zůstává – ty nejsi tu. Jsme povyhaslé plamínky: já bez šance – ty bez citu. Prázdná skříň krčí ramínky a zahálí – ty nejsi tu.
Je jaro
35
36
Poslední štace
Prolog Vystydlej aplaus pomalu se mřížkou od větráku ztrácí tam do noci, kde z portálů se ozývají první ptáci. Vlak pojede až za chvíli, tak vykládám si na koleni pasiáns, jen tak v košili, tu metaforu osamění…
P
roradnej žolík v louži vína na mě se potměšile šklíbí. Ta karta zas mi připomíná, že dělám léta stejný chyby.
Ne, nejsem Edith, jsem ta paní, co musí živit malý děti. Paní, co místo milování rajtuje přes den na koštěti
Já přece taky chtěla lidi přibít svou písní k židlím v sále, tak jako Edith…, a teď vidím, že všichni myslej na finále…
jen aby tomu svýmu volu, kterýmu málo práce voní, sehnala flašku alkoholu, jinak se večer pustí do ní
Když na pódiu srdce rvu si na kusy zabijáckým steskem, zívání v sobě páni dusí a dámy, skrytý za potleskem, šeptají: „Bože, ta má róbu!“
svou těžkou, odpočatou dlaní… Jak asi zpívala by Edith po takovýmhle díkůvzdání? Dovedla by vám nudu zředit, fajnšmekři z okresního města?
Poslední štace
37
D
ěti už spí a manžel spí už taky, blíží se půlnoc, ta dáma přetichá. Za oknem plujou lodě – šedý mraky a jedna hvězda někam pospíchá. Chce o dům dál, pryč od rodnýho hejna, ztratit se z očí bledýho bachaře. To dobře znám, já kdysi byla stejná, a chtěla dědkům světa do tváře pustě se smát! A bourat zpovědnice! Dotknout se slunce! A zorat hřbitovy! Pár let jsem plála jako nová svíce, a pak mě sfoukli. Z róby duhový nezbylo nic, snad stužka do mých vlasů, kterou si vážu už jenom v neděli. A máme dům (daleko od Parnasu), a máme rozum, vždyť jsme dospělí! Hvězda je pryč a jenom měsíc tlustý mastně se blýská a funí ve výši. A já si zpívám kulhavými ústy písničku, kterou nikdo neslyší…
38
Když padá hvězda
Když padá hvězda
39
K
dyž jsme si zhruba před rokem s Honzou Šroubkem řekli, že bychom si mohli zopakovat spolupráci, kterou jsme začali knížkou Znám tě málo, byli jsme překvapeni, že od jejího vydání uplynulo už deset let. Za tu dobu jsem napsal zhruba sto padesát nových textů a Honzových fotek přibylo jistě na tisíce. Situaci jsme tedy měli usnadněnou – bylo z čeho vybírat, na druhou stranu současně ztíženou – co vybrat a jak to uspořádat? Přibylo nám deset let zážitků, zkušeností, úspěchů a trablů, zestárli jsme kapku, na těle i na duši. Honza realizoval nemálo úspěšných výstav, samostatných či kolektivních, v Česku i v zahraničí, vyšlo mu pár fotografických knížek, s foťákem cestoval do tak nepravděpodobných míst světa, jako jsou zakavkazské republiky včetně Náhorního Karabachu, Solovecké ostrovy v Rusku, Uzbekistán, Kapverdské ostrovy, Kuba, cikánské osady na východním Slovensku... Já pokračoval v nedocenitelné spolupráci s ASPM Jana Spáleného, otevřel jsem novou kapitolu se svou „srdeční“ kapelou Tři dny na
40
Doslov
břiše, Vláďa Čáp taky ještě sem tam zazpívá nějakou „tu moji“, zájem projevili nové kapely i sólisti. Postupem času se ze mě navíc stal jakýsi Balzac doslovů a předmluv, vyšlo mi pár povídek a fejetonů, korigoval, redigoval, rejstříky a vysvětlivkami jsem vypravoval knížky pro nakladatelství Kameela Macharta. Když jsme sestavovali sbírku Znám tě málo, bylo k dispozici asi šedesát mých textů, z nichž jsme jich použili tak padesát. Vnutila se nám tedy metoda přiřazovat fotky k textům, vybírat je se zřetelem k nim. Teď se naše možnosti značně rozšířily – a přišlo, jak už to bývá, hoře z úspěchu. Ono totiž přiřadit fotky k textům (a naopak), to jde. Vytvořit dramaturgickou linku ze stovky textů, i to celkem jde. Vytvořit totéž ze stovky fotografií, to taky ještě jde. Ale provázat vše dohromady, to je úkol takřka herkulovský. Proseděli jsme nad tím řadu večerů (nutno dodat, že díky Honzovi, jeho toleranci a velkorysosti, velmi příjemných) a došli k názoru, že jedinou možnou metodou je snaha o pestrost, o vybočování z hrozící monotónnosti, o hledání překvapi-
vých souvislostí (ony se často vynořily samy), o respektování „kouzla nechtěného“. Vydali jsme se touto cestou a jestli se nám to povedlo, posuďte sami, chcete-li. Nám se zdá, že vcelku ano. Pro mě pak, jako autora textů, který nemá dar neustále si je zálibně pročítat, z toho „nuceného čtení“ vyplynulo několik překvapivých poznatků: Jednak jsem zjistil, že stárnu. Těch bilancí, myšlenek o konci, o ubývání sil a šancí, těch vzpomínek na mládí přibylo měrou až překvapivou. Rád bych však věřil, že záležitost reflektuju z mnoha stránek, z různých perspektiv, takže výsledek snad není nudný, jednostrunný, a že na tu vcelku neveselou záležitost nahlížím s humorem, sebeironií a skepsí, tou rodnou sestrou optimismu. Další poznatek, který se zdá být v přímém protikladu s tím předchozím, je to, že píšu pořád víc o ženských a pro ženské. A taky jako by za ženské! (Onehdy se mě jakýsi redaktor ptal, jak to, že umím tak pravdivě – cituji – psát texty z pozice ženy. Odpověděl jsem mu, že je to
tím, že už jich se mnou tolik vyrazilo dveře. Je to sice bonmot, blbá odpověď na blbou otázku, ale kdo ví...) Že by přechod od praxe k teorii? Snad, ale hlavně, ženy byly a jsou pro mě odedávna zdrojem silných zážitků. Rád s nimi jsem, rád a marně pronikám do jejich světa, rád se pokouším dívat se jejich očima, abych snad pochopil... Mám prostě ženské rád, jejich tajemství, jejich proměnlivost, jejich hebkou srst a zatažitelné drápky... A zcela prozaicky, nemalou zásluhu na mých „ženských textech“ má kapela Tři dny na břiše, a zejména zpěvačka Irena Zlámalová. Zpívá je tak, že mě neustále ponouká psát další. Třetí zjištění, zdá se, logicky odpovídá spíše tomu prvnímu. Vypadá to, že jsem pořád vzteklejší a mrzutější, méně ochotný k toleranci. Pořád víc mě štvou některé věci. Štve mě bezohledná tupost některých lidí, která se v krystalické podobě obráží v počmáraných zdech právě renovovaných domů. Štve mě duchovní přiboudlost ve smrtelné kombinaci s přebujelým sebevědomím, čehož typickými
nositeli bývají politické i kulturní meteority všeho druhu. Štve mě lenivé, bezduché a smysluprosté opakování přiblblých klišé na mediální scéně. Štve mě..., ale dost. Jsem zkrátka vzteklý, popudlivý dědek. V daných případech mě to ale zas tak moc nemrzí. Ještě ke vztahu textu a fotografie: Fotka může ilustrovat text (Bolím), text může ilustrovat fotku (Tsunami), obě složky mohou být v jakémsi kontrapunktu (Když padá hvězda), ve vzácných případech může mít vztah mezi textem a obrazem i kumulativní efekt. Nuancí je mnoho. V naší knížce můžete najít citace, reminiscence, aluze, ba i prosté provokace. Snažili jsme se ale, aby se text a fotka nikdy nemíjely. Honza Šroubek, jak jste viděli, není žádný krajinář. Až na jednu či dvě výjimky jsou jeho fotky zalidněny. (To ostatně moje texty taky.) Honza zachycuje tváře i situace, momentky i aranžované snímky, výraz, pohyb i atmosféru opravdu jen málokdy pouze pro efekt. Jeho akty (moje maminka říká, že je jich v knize až moc) nezachycují jen nahé ženské (v několika
případech i mužské) tělo. Ty nahé dívky nejsou pouhé modelky, jsou to lidi se svým osudem, radostmi a trably, zkrátka se svým životem, který se odráží v očích, mimice a gestech. A situace, které Honza fotí, jsou nám proto blízké, ať už se odehrávají v Berouně, v Evropě či v Africe, Asii nebo Americe. Je v nich porozumění, někdy lehká nostalgie, velmi často humor. Nejsem teoretik, a to v žádném směru, ale mám za to, že to je důvod, proč se nám spolu dobře pracuje a proč se naše věci k sobě hodí. A pro milovníky různých kvízů a šarád a podobné hloubavce: V knize můžete, když se budete snažit, najít i fotky lidí poměrně známých – jazzové a folkové muzikanty a zpěvačky, nositelku Ceny Alfréda Radoka, ano, i jednoho bývalého ministra. Milý čtenáři, známý či neznámý. Pokud máš ve zvyku číst doslov až nakonec, doufám, že nejsi vzteklý. Pokud ho, tak jako někdy já, čteš předem, snad ti pomůže.
Jan Velíšek
Doslov
41
Ambice . ......................................................34 Až zaklepu bačkorama .............................119 Blues posledního metra...........................108 Blues pro šestnáctiletou holku................153 Blues touhy po duze...................................21 Bolím ..........................................................46 Břevnov 1985..............................................20 Cinéma – vérité...........................................53 Čekání na Godotku...................................148 Červen.......................................................155 Červenec . .................................................166 Diagnóza blues...........................................48 Dietní . ........................................................93 Divadlo........................................................85 Dívka z Piccadilly line...............................107 Divný nápěv . ..............................................14 Dobré ráno! . ............................................130
42
Index textů
Duel ..........................................................116 Dušičky . .....................................................30 Dvacáté výročí ..........................................103 Ekologická katastrofa.................................56 Erka ..............................................................8 Gratias ago ...................................................7 Hotel Paradise . ..........................................78 Chvála cigára............................................172 Chvíle..........................................................33 Jarní pondělí ..............................................40 Je jaro..........................................................35 Jedna z tanečnic..........................................81 Jen málo....................................................154 Jin a jang blues.........................................162 Kašpárek Dorian ......................................132 Když padá hvězda.......................................38 Konkurs....................................................180
Křehká . ....................................................164 La tricoteuse...............................................18 Lamento....................................................174 Lawrence Durrell........................................90 Lazebnice Martina......................................57 Letní romance s akrostichem...................179 Malé hejno bílých vran.............................165 Marie bojuje se samotou .........................105 Mé múze . ...................................................94 Melancholie..............................................137 Morytát.......................................................92 Nadstandard.............................................160 Nepodmíněně...........................................128 Nepřesné paralely . ....................................66 Nespavost . ...............................................122 Noc lhářů....................................................23 Novým bojovníkům...................................158
Oblaka bílí sloni . .......................................44 Oceán..........................................................10 Ovečka ........................................................12 Paralen blues..............................................83 Pašije...........................................................26 Pegas.........................................................100 Pětatřicet hrobaříků.................................113 Pije-li panna .............................................117 Piliny a plyš.................................................75 Poslední rozloučení..................................110 Poslední štace.............................................37 Proč je tu všude tolik růží?.......................135 Promoklý blues...........................................17 Přelet anděla nad Berounem . .................170 Příště...........................................................54 Přítel ve stáří . ..........................................145 Rakvičky....................................................120
Rande .........................................................58 Rouhavá konfese........................................72 Roupy..........................................................61 Sasanky.......................................................76 Služební cesta do Entropie . ....................138 Slzy ve víně . .............................................140 Smolnej den .............................................114 Spí ve mně žár..........................................146 Srpen........................................................168 Stín kráčí městem ......................................97 Sudý blues................................................156 Svádění.......................................................29 Svádění 2..................................................151 Svádění 3..................................................176 Šťastný boty..............................................125 Štěně...........................................................19 Takřka soudný den.....................................64
Tréma..........................................................86 Trpělivost....................................................50 Tsunami......................................................68 Ukolébavka 2..............................................71 Únor..........................................................152 Utopený blues.............................................45 Už se připozdívá.......................................129 Vagabund....................................................22 Vajgl a Lucie................................................25 Vašnosto, hoděj mi kačku . ......................142 Veselé Vánoce . .........................................171 Vinobití . .....................................................62 Vypadáš krotce............................................98 Zavírací hodina...........................................42 Zip...............................................................88 Zličín.........................................................126
Index textů
43
Jan Šroubek Jan Velíšek
malé hejno bílých vran Koncepce knihy: Jan Šroubek, Jan Velíšek Grafická úprava a obálka: Kameel Machart Texty: Jan Velíšek Fotografie: Jan Šroubek Vydalo nakladatelství Machart, www.machart-books.cz, jako svoji 66. publikaci v březnu 2012. Vytiskla společnost GRAFOTECHNA Print, www.grafotechna.cz. ISBN: 978-80-87517-44-4
Jan Šroubek (1958)
Jan Velíšek (1951)
Fotografuje lidi a je ochoten se za nimi vydat do nejrůznějších koutů světa. Zachycuje člověka v rozličných rozpoloženích a situacích, které ho provázejí na klopýtavé pouti od kolébky do truhly. Tak se mu občas podaří objevit v něm onu příslovečnou hrabalovskou „perličku na dně“. To má potom radost. Kromě toho se vytrvale snaží svým přátelům a těm, kteří podle něj za to stojí, všemožně usnadnit objevování téhož. Zúčastnil se více než čtyřiceti samostatných či kolektivních výstav u nás i v zahraničí, sám vytvořil nebo se autorsky podílel na přibližně deseti fotografických nebo kombinovaných publikacích. Kdo ho někdy slyšel zpívat, nevěřil by, jak miluje muziku a jak jí rozumí. Ve volných chvílích se věnuje šéfování české a slovenské pobočky jedné velké mezinárodní průmyslové společnosti, k čemuž se mu hodí vystudovaná Vysoká škola ekonomická.
Vystudoval Filozofickou fakultu UK, aby pak svého vzdělání prakticky nikdy nevyužil. Pracoval mimo jiné i jako reklamní textař, což zřejmě vedlo k jeho zálibě v krátkých literárních útvarech. Poněkud ho uvádí do rozpaků, nazve-li je někdo poezií, spíše je označuje za texty. Nezabývá se výhradně svými snahami o proniknutí do věčných tajemství ženy, ani nutkáním zachytit a pochopit podivná vnitřní hnutí, která toto snažení nevyhnutelně provázejí, ale zmíněná témata v jeho tvorbě silně převažují. Dnes už jeho písňové texty kromě přátel využívá i několik renomovaných komponistů a interpretů, a hlásí se i další. Kromě výše uvedeného píše i povídky, fejetony a různé předmluvy, glosy a doslovy. Jako redaktor i korektor se snaží pomoci k životu i novým knížkám. Ty má hned po lidech nejradši. Zatím marně se snaží překročit svůj stín a napsat něco delšího.
Má rád dobré jídlo, dobré víno a dobré doutníky.
Má rád dobré jídlo, dobré víno a dobré doutníky.
www.fotosroubek.com,
[email protected]
[email protected]
