CITACE: Neusar, A. (2016). Jak minimalizovat trápení při odborném psaní. In E. Maierová, L. Viktorová, M. Dolejš (2016). PhD existence 2016. Česko-slovenská psychologická konference (nejen) pro doktorandy a o doktorandech. Sborník odborných příspěvků, 70-75. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci.
70
JAK MINIMALIZOVAT TRÁPENÍ PŘI ODBORNÉM PSANÍ HOW TO MINIMISE SUFFERING FROM ACADEMIC WRITING Aleš NEUSAR Katedra psychologie, Filozofická fakulta, Univerzita Palackého, Olomouc,
[email protected]
Vznik tohoto textu byl podpořen grantem FPVČ, Filozofická fakulta, Univerzita Palackého (2014). Název a číslo grantu: Selhání při psaní odborného článku v sociálních vědách (452100651).
Abstrakt: Pro začínající badatele bývá odborné psaní náročné. Některé obtíže souvisí s nedostatkem praxe, která se nedá ničím nahradit – abychom se naučili psát, musíme zkrátka hodně psát. Mnohé obtíže ale souvisí spíše s nevědomostí „jak na to“ a pouhá znalost může pomoci minimalizovat trápení při psaní. Autor využívá zkušeností s vedením workshopů pro začínající badatele – zejména pro doktorandy humanitních či sociálních oborů. Text obsahuje citace z dotazníkových šetření od účastníků těchto workshopů. Autor se nejdříve věnuje smyslu odborného psaní. Respondenti překvapivě často neviděli v psaní žádný smysl, což samo o sobě může negativně ovlivnit prožívání při psaní i samotnou kvalitu výsledného textu. Dále se autor věnuje tématům jak se naučit psát; pracovním návykům; strukturaci textu; a překonání počátečních obtíží. Klíčová slova: odborný text; odborné psaní; trápení; zvládání Abstract: For beginning researchers academic writing tends to be demanding. Some of the problems are related to a lack of experience – to learn to write we simply have to write a lot. Many difficulties, however, are caused by not knowing the “how to do it” and the mere knowledge can help minimize misery when writing. The author uses his experience in leading workshops for beginning researchers – especially for doctoral students of humanities and social sciences. The text contains quotes from surveys of workshop participants. The author first deals with the meaning of scientific writing. Respondents surprisingly often did not see any sense in scholarly writing, which can negatively affect the experience of writing and the very quality of the text. Further, the author focuses on how to learn how to write; work habits; structure of the text; and overcoming the initial difficulties. Keywords: academic text; academic writing; suffering; coping
1. Je trápení při psaní nutné? Málokdo se narodí spisovatelem, a proto bývají zejména začátky bolestné. Autoři, a je jedno jestli jde o beletrii nebo odborný text, se musí naučit spoustu věcí, na které je typicky nikdo nepřipravoval. Nejde „pouze“ o gramatiku, styl nebo schopnost vytvořit dobrý příběh. Začínající autoři se také musí naučit chodit v publikačním průmyslu, který je často neúprosný a má svá psaná i nepsaná pravidla. Snad jedinou výhodou pro ty, kteří nepíší beletrii, ale odbornou literaturu je, že plat či stipendium přichází obvykle i navzdory tomu, že naše dílo nikoho nezajímá. To je ale zároveň i jeden z problémů odborného psaní, neboť autoři potom nejsou nuceni psát srozumitelně a užitečně alespoň pro někoho a píší obecně pro „obor“, aniž ví, jestli to někdo vůbec reálně je. Při vedení workshopů pro studenty nebo začínající akademické pracovníky jsem si všiml, že mnohá trápení při odborném psaní jsou zbytečná a způsobena pouze tím, že těmto lidem nikdo nevysvětlil „jak na to“. A proto vznikl i tento krátký text, jehož cílem je nabídnout inspiraci, jak tato trápení eliminovat či alespoň minimalizovat. Upozornění: úplně bez trápení to nepůjde – ostatně i zkušení autoři se obvykle na začátku chvíli trápí, než např. vymyslí, jak text pojmout. Každé zlepšování se bolí, protože opouštíme svou komfortní zónu a dostáváme se do oblastí, kde si nejsme tolik jistí. Učení se řemeslu oborného psaní trvá jako každá jiná lidská činnost. Má odpověď na otázku z nadpisu této kapitoly proto zní: „Ano i Ne. Utrpení je nutné. Ale zároveň jsou mnohá utrpení zbytečná nebo nemusejí trvat tak dlouho.“ Úryvky, které budou citovat, jsou vybrány ze stovek dotazníků, které jsem sesbíral od roku 2010, a které účastníci anonymně vyplňují online před workshopy, které vedu. Citace uvádím v kurzívě a pro větší srozumitelnost je v některých případech mírně upravuji – např. začnu velkým písmenem nebo vynechám některá vycpávková slova, popřípadě neuvedu věty před či po. Zachovávám ale maximálně přesnost a smysl původního sdělení.
Aleš NEUSAR
71
Typickými účastníky workshopů (dále respondenti) byli studenti doktorského studia z různých oborů – nejčastěji pak studenti
filozofických fakult, popřípadě pedagogických fakult a o něco více jsou zastoupeni psychologové (přesné statistiky zde neuvádím; v mnoha dotaznících tyto údaje chybí). V následujících textu vybírám trápení, která se častěji opakovala napříč různými obory, a u kterých mi zároveň přijde, že jde o trápení závažná a zároveň řešitelná. Pro názvy kapitol jsem použil typické povzdechy, které se v dotaznících objevovaly. Povzdechy zároveň stručnou formou poukazují na ústřední problém, který se za trápením často skrývá. Tématu smyslu se věnuji více, neboť je klíčovým a souvisí s ním do určité míry všechna ostatní témata. U zbylých témat v bodech shrnuji možná doporučení a jen stručně popisuji danou problematiku.
2. „Psaní nemá smysl“ Když se ptám, jaký má odborné psaní smysl, objevují se dva typy odpovědí, popřípadě jejich propojení. První skupinou tvoří odpovědi vztahující se k ideálu odborného publikování a nijak se neliší od renovovaných autorů (např. Sternberg & Sternberg, 2010 či Billig, 2013). Psaní má podle respondentů smysl, když jde například o komunikaci v rámci odborné komunity, sdílení poznatků, či kritickou debatu, která je cenným doplňkem často povrchní diskuse v médiích. Druhý typ odpovědí se vztahuje k rozporu mezi tímto ideálem a realitou a zaznívá v nich skepse, že psaní smysl krom zisku akademických bodů nemá: „Nejednu humanitní větev považuji (jedné z těchto jsem sám bohužel součástí) za bezpředmětný výplod akademie, jenž slouží pouze k podpoře a pseudoopodstatnění [nejde o nic] co bych osobně považoval za jakkoliv konstruktivní.“ Zajímavým argumentem je také, že psaní by ani praktický smysl mít nemělo: „Väčšinou žiadny praktický zmysel nemá, ale to je v úplnom poriadku. Ak by sa za všetkým hľadal pragmatický účel, tak to môžme ako ľudská civilizácia rovno zabaliť. Krása života spočíva hlavne v jeho nepraktických stránkach.“ Tento argument má své opodstatnění, protože, pokud by všechno bylo jen ryze pragmatické a řídilo se potřebou praxe, spousta oborů a témat by přestala existovat. Základní výzkum nejenom v přírodních vědách často nikam specificky nesměřuje, a přesto nakonec někdy bývá užitečný. Respondent pak ještě doplňuje, že pokud „sa niekomu podarí jedným článkom rozšíriť hranice ľudského uvažovania alebo ho nasmerovať na zaujímavé miesta a prinútiť ho k reflexii, vykúpi tým tých ďalších 10 článkov, ktorých raison d’étre je výlučne zbierať RIV body“, čímž naznačuje, že může jít také o kvalitu oproti kvantitě a nejenom něco bezúčelného. Při čtení odpovědí mne zarazilo, že mnozí respondenti ani nevidí možnost publikovat něco smysluplného. Již na začátku své akademické dráhy jsou přesvědčeni, že psaní je prostě jen povinností a nemohou např. psát popularizačně, protože je nutné psát něco, za co jsou akademické body a peníze pro katedru (pokud se tedy nezmění systém hodnocení vědy a výzkumu). Přitom právě touha psát srozumitelně byla mezi respondenty velmi často zmiňována: „Chtěl bych psát pro lidi, jimž by má argumentace mohla být nějakým způsobem užitečná. Naneštěstí jsem si téměř jist, že mými čtenáři takoví lidé nebudou – budou jimi jen další akademici, nuceni číst mé výplody potřebou extra citace, popřípadě nutností podpořit své teorie tvrzením, že ‘ten říká ono’, aby si ve výsledku sami připsali další ‘zářez’ na uzavřeném kolbišti humanitních věd…“ Najít smysl psaní a vlastně i celého doktorátu mi proto přijde jako ústřední bod, který ovlivňuje vše ostatní. Ze zkušenosti vidím, že u studentů, kde má jejich práce (disertace, výuka, články, granty) nějaký význam – a je jedno, jestli jde o dopad na realitu nebo prohloubení poznání, tak pro ně bývá psaní mnohem menším utrpením. Ostatně smysluplnost je jednou ze základních složek „dobrého života“ nejen v akademické profesi ale v jakékoliv lidské činnosti (Seligman, 2014). Bez smyslu prostě neradi cokoliv děláme, a pokud to dělat přesto musíme, neděláme to kvalitně (Ariely, 2012). Samotné psaní je těžké i pro lidi, kteří znají smysl svého psaní – zejména pak na začátku a potom při dokončování textu. Pokud ale chceme něco někomu sdělit a toto „něco“ je reálné, tak utrpení má smysl a bude na konci vykoupeno pocitem dobře odvedené práce. Mimochodem je dobré si dávat malé odměny po celý proces psaní např. formou radování se, kolik stran a zajímavých myšlenek už jsme dali dohromady. Pokud bychom čekali s odměnou až na konec, je možné, že nic pozitivního nezažijeme, protože to přebije pocit vyčerpání. Nedělám si iluze, že všichni na něco reálného přijdeme a někdy se to ani nedá dopředu odhadnout. Pokud ale dopředu víme, že na nic nepřijdeme a není to k ničemu, pak je otázka, zdali není lepší s psaním přestat anebo ukončit i samotný doktorát či akademickou profesi (o tomto tématu píšu více v druhém příspěvku; Neusar, 2016). Doktorát sám o sobě nijak nezvyšuje uplatnitelnost na trhu práce mimo akademické prostředí – často spíše naopak, neboť firmy se bojí, že tento člověk je přestudovaný a v praxi neuplatnitelný. Pokud z nějakého důvodu daný člověk studium nechce ukončit, pak by bylo vhodné psát alespoň co nejkratší články a
72
neslibovat v abstraktech mnoho, ať může čtenář článek co nejdříve odložit a věnovat se kvalitnějším zdrojům. Často zmiňovaným tématem je také, že respondenti „nemají o čem psát“. Domnívám se ale, že jde o téma smyslu. Pokud vím, že má něco smysl, musí to mít i reálný obsah. A pokud máme obsah, potom už nezbývá nic jednoduššího, jak dát naše myšlenky do slov pomocí kladení jedné věty za druhou (Zinsser, 2006). Více o filozofii publikování in Liesmann, 2008 či v specifičtěji v českých podmínkách in Neusar a Smetáčková (2012).
3. „Neumím psát“ POPIS PROBLÉMU Velká část respondentů uváděla, že je do psaní nikdo nezasvěcuje. Psát se učí za pochodu a inspirují se jinými texty ze své disciplíny. Jedna respondentka uvedla, že „psaní je hlavně o cviku a to, jak na něj, není nic „sdělitelného“, „přenositelného“. Myslím, že každý si musí najít svůj vlastní způsob a to je hlavně o zkušenosti.“ Ano, má jistě pravdu, že každý autor si nakonec musí najít svůj styl, ale zároveň jde o jeden z velkých mýtů vysokých škol v mnoha evropských zemích. Předpokládá se, že např. učit na VŠ nebo psát se naučí člověk nějak automaticky. To je v přímém rozporu se zkušeností ze zemí, kde autoři typicky píší jasně a srozumitelně (např. USA, Kanada, Velká Británie, Holandsko), kde je tréninku psaní věnována velká pozornost a není překvapením, že tito lidé píšou dobře. Poznámka: ne nutně má jejich psaní kvalitnější obsah, ale forma a srozumitelnost bývá typicky výrazně vyšší než u autorů z České republiky či Slovenska (vliv na to má i tradice psaní – viz Neusar, 2015).
CO MŮŽE POMOCI a) Napodobovat druhé autory, kteří píší dobře. b) Psát – psaní se nelze naučit jinak, než hodně psát. Ti nejlepší autoři obvykle také hodně píší (Silvia, 2012). c) Přečíst si oborové manuály, jak psát – v psychologii jsou podle mne nejlepšími zdroji APA manuál (APA, 2010) a Sternberg a Sternberg (2010). APA manuál popisuje nejen způsob psaní a formu psaní do nejmenších detailů, ale také celou filozofii jak psát. Manželé Sternbergovi kromě podobných informací jako APA manuál nabízejí spoustu nepsaných rad, jak psát, aby naše psaní bylo kvalitní, mělo i co největší možný dopad a zároveň prošlo recenzním řízením. Manuály na psaní přehledové studie (Mareš, 2013), případové studie (Yin, 2009), kvalitativní studie (Stenius, Mäkelä, Miovsky, & Gabrhelik, 2008). V jiných oborech může jít o jiné publikace, nicméně základ bývá velmi podobný. d) Doporučuji ale nečíst pouze odborné manuály, protože ty nás nenaučí stylu jak psát. Ten je důležitý pro „efekt“ a předání emocí a argumentů v nejvíce vhodné podobě. Výborná je např. kniha autora hororové literatury Stephena Kinga „O psaní“ (King, 2015) a mnohé webové stránky (např. http://writetodone.com).
4. „Nemám pracovní návyky“, „Nemám na psaní čas“, „Neustále mne něco vyrušuje“ POPIS PROBLÉMU Většina respondentů si ještě nevytvořila vhodné pracovní návyky. Pravidelně se např. psaní věnuje pouze malá část respondentů. Většina uvádí, že píše v občasných kreativních návalech, které popřípadě někdy kombinuje s pravidelnějším psaním nebo nepíše vůbec. Nelze se proto divit, že toho doktorandi nakonec mnoho nenapíšou, protože kreativní návaly nebývají časté a také kvalita výsledných textů není vysoká (Boice, 1997). Dalším problémem je, že mnoho respondentů se dostává ke psaní až odpoledne či večer (tvrdí, že pak mají konečně klid). Sice je pravda, že některým lidem se o něco lépe uvažuje večer než ráno, ale pokud necháme psaní až na později, lehce se může stát, že psát nebudeme vůbec, protože nám do toho něco vleze. Téma, že „nemáme čas“ či nás „něco neustále vyrušuje“ má obvykle podobné viníky – a sice špatné pracovní návyky, a proto jsem je přidal na toto místo.
CO MŮŽE POMOCI a) Psaní v klidové zóně – pokud jsme neustále připojeni na Facebook, kontrolujeme maily apod. tak budeme psát mnohem pomaleji a můžeme mít problémy se hlouběji zamyslet. Klidová zóna nemusí být nutně úplně „klidná“, mnoha lidem vyho-
Aleš NEUSAR
73
vuje i šum v kavárně. Měli bychom ale vypnout všechny nepotřebné vstupy, např. zvonění na mobilu, e-mail, sociální sítě (více o pracovních návycích píšu také in Neusar, 2015).
b) Psát co nejdříve v daném dni – pokud bude psaní první pracovní věcí v daném dni či tou nejbližší možnou, kdy už nám funguje hlava, zvýší se pravděpodobnost, že vůbec daný den začneme psát. Pokud psaní odložíme, obvykle se nakupí spousta „nutných“ a „urgentních“ úkolů, které nám nedovolí se už ke psaní až do večera vrátit. V noci je podle mne lepší dělat něco jiného… c) Plánování pravidelných psacích bloků několikrát do týdne – pokud máme problémy, že se k psaní neumíme dostat, měli bychom si psaní plánovat podobně jako schůzky několikrát do týdne. Zapíšeme si psací blok do jednotlivých dnů a můžeme jej maximálně přesunout na jiný den či část dne, ale neměli bychom daný blok rušit (Silvia, 2007). Blok by měl být dostatečně dlouhý, ať se za tu dobu dá něco pořádného udělat (typicky 3–4 hodiny). Pokud pravidelnost neumíme dodržet, může pomoci se s někým domluvit, že např. za každý blok, který neproběhne, dáme někomu 100 Kč (věřím, že by to mohlo pomoci). d) Rozložení textu na malé části – je dobré vidět po celou dobu makrostrukturu textu (fungují např. nalepovací papírky někde na stěně), ať neztrácíme přehled o celku, ale zároveň je dobré se vždy soustředit jen na malou část, např. úvod, sekci metoda apod. Pokud se soustředíme na malou část, nebudeme tolik ochromeni pocitem obrovského úkolu a můžeme si na konci bloku odfajfknout splněný úkol, což pomáhá dobrému pocitu z odvedené práce. e) Psát skoro finální text – jen při psaní na skoro-hotovo zjistíme, jestli naše argumenty mají slabá místa. Jak píše Richardson (2003), až při psaní samotném často zjistíme, zdali něco víme a i samotný způsob psaní je proto vlastně formou poznání. Styl nemusí být skvělý napoprvé, ale nemělo by jít o sadu poznámek. Poznámky žádný článek ještě nenapsaly. f)
prostředí, kde píšeme – ukazuje se, že pro schopnost vytrvat u textu, pro překonání tvůrčího bloku, ale také pro zvýšení kreativity bývá vhodné občas měnit prostředí, kde píšeme. Některým lidem to nevyhovuje, ale většině lidí to pomáhá.
g) Občasné přepnutí – ačkoliv vyrušování není obecně vhodné, alespoň občasné přerušení bývá užitečné. Znovu se nám dobije schopnost se soustředit a ve výsledku můžeme být dokonce rychlejší, i když píšeme reálně méně času. Naše schopnost psát i myslet se jednoduše s časem snižuje. Ideální je potom např. cvičení jako kompenzace sedavé činnosti, ale podobný efekt přepnutí má i občasné podívání se na email nebo Facebook (Carey, 2015), pokud se nedozvíme něco, co nás odtrhne od psaní na delší dobu. h) Psát s někým zkušenějším – psaní s někým je efektivní nejenom, že si zlepšíme vlastní psaní, ale také proto, že když máme tvůrčí krizi anebo si nevíme s něčím radu, je tu druhý člověk, se kterým můžeme naše trable probrat, nebo může za nás pokračovat. Pokud si sedneme s našim spoluautorem, může také dojít k synergickému efektu, kdy 1 + 1 ≠ 2 anebo 1,5, ale například 3. Jinými slovy řečeno, může se nám podařit napsat něco mnohem lepšího, než čeho jsme schopni sami. Podle mé zkušenosti je to spíše výjimka, ale pokud se to podaří, je to velká pomoc, jak pro lepší pocit ze psaní, tak pro zvýšení kvality psaní. i)
Pracovat poblíž někoho pilného – když máme vedle sebe lajdáky, nejspíše taky nebudeme nic dělat. Pokud je naopak vedle nás někdo pracovitý, je pravděpodobné, že nás taky „nakazí“.
j)
Méně číst – tento bod může působit překvapivě, ale mnoho respondentů uvádí, že neumí přestat číst a jelikož neustále vznikají nové a nové publikace, tak neví, kdy přestat číst, což je odvádí od vlastní práce. Číst je samozřejmě potřeba a zejména před samotným psaním článku je nutné mít přehled, na co se přišlo, ať opět neobjevujeme Ameriku. Nicméně čtení by se již od počátku mělo střídat se psaním, abychom zjistili, co může být našim přínosem. A postupem času bývá čtení typicky méně. Je také dobré si uvědomit, že není nutné přečíst úplně vše. Důležité je, aby náš text měl obsah – a obsah je typicky dán naší prací a jen z menší části citacemi druhých. I když píšeme přehledovou studii, tak našim cílem není ocitovat úplně vše, ale vybrat to relevantní a smysluplně to syntetizovat.
5. „Nevím, jak mám text strukturovat“ POPIS PROBLÉMU Mnoho respondentů uvedlo, že ačkoliv ví, o čem by rádi psali a v psaní vidí i smysl, bývá pro ně obtížné text nějak strukturovat. U empirické studie jsou doporučení jednoduchá, protože jsou z větší části daná a není třeba mnoho kreativity. U přehledové studie už to bývá obtížnější, neboť u ní jasná pravidla nejsou.
74
CO MŮŽE POMOCI a) Empirická studie – u výzkumné (empirické) studie stačí dodržet manuál, protože povinné součásti bývají v každém oboru poměrně stálé. Stačí proto vše sepsat podle doporučení. Typicky jde o tyto části: úvod, metoda, výsledky, diskuse a závěry (více viz Neusar, 2012; v psychologii jde o manuál APA, 2010). a) Přehledová studie – psaní přehledové studie je složitější. Nejvíce pomůže nejdříve přečíst přehledové studie od jiných autorů a sledovat, jak se se strukturou vypořádali. Osobně mám rád lístečky, kde si na každý lísteček nalepím jeden argument (1–3 slova) a lístečky si lepím někde poblíž psacího stolu, ať je můžu různě upravovat podle toho, kudy se článek vyvíjí a přitom mít pořád strukturu celého článku před sebou. Někdy mi také pomáhá vytisknout celý draft článku a rozstříhat ho na jednotlivé části a cokoliv je navíc dát bokem. Hayot (2014) zároveň upozorňuje, že i když je struktura důležitá, neměli bychom se jí držet rigidně, protože někdy až během psaní zjistíme, že náš text je o něčem jiném, než jsme původně zamýšleli a nemusí to být vždy špatně. V průběhu psaní je proto běžné makrostrukturu textu poupravovat. Je ale dobré tuto makrostrukturu mít, protože nám to může pomoci zjistit, že některá část se do celku nehodí, byť sama o sobě může být podnětná. Tyto části pak vyřadíme a může z nich vzniknout základ jiného textu. Více o přehledové studii viz Mareš, 2013 či Neusar, 2012. a) Struktura = příběh – metafora příběhu mi přijde užitečná, neboť každý text musí mít svůj příběh a příběh typicky někde začíná (upozorníme na problém), pokračuje (navrhujeme řešení), pak „vše“ vyřešíme a nakonec zhodnotíme, jak se nám vše povedlo a co by ještě mělo být uděláno. Vše slouží příběhu, a co do něj nepatří, by mělo jít ven, popřípadě do poznámek pod čarou, pokud jde o příliš důležitý detail.
6. „Neumím se rozjet“, „Nemám na psaní náladu“, „Mám k psaní odpor“ POPIS PROBLÉMU Někdy neumíme s psaním vůbec začít. Důvodů může být více, jak naznačuje titulek. Mnoho respondentů jednoduše neumí začít, ale jakmile to zkusí, psaní už není problémem. Pro jiné je psaní spojeno také s negativními pocity jako úzkost či odpor a psaní odkládají na neurčito. Když si přečteme životopisy spisovatelů (např. King, 2015), zjistíme, že většina spisovatelů i plodných autorů odborných publikací tyto pocity taky často zažívá a jsou přirozené pro jakýkoliv tvůrčí proces.
CO MŮŽE POMOCI a) Začít v malém – když si dáme malý úkol (např. půl strany), nejspíše ho zvládneme a dodá to další motivaci pokračovat. b) Nečekat na den, kdy přijde múza – stačí si prostě sednout a donutit se napsat alespoň něco. Obvykle se člověk po určité době rozepíše a i nepříjemné pocity se rozplynou. c) Je to naše práce – přijde mi užitečné uvažovat o psaní jako o naší práci. Pokud bychom chodili na brigádu do obchodu, tak tam taky přijdeme každé ráno a nebudeme přemýšlet, jestli zboží vyskládat do regálu. Prostě to uděláme. Podobné by to mělo být i u psaní. Pokud je to naší prací, prostě si k tomu sedneme a začneme. d) Dát si termín na dřívější čas, než je třeba – skoro každý autor potřebuje externí bič. Psaní trvá, leckdy je náročné a bez termínu se nemusí podařit vůbec začít nebo práci dokončit. Je dobré si dát termín na co nejdříve, abychom potom měli co nejvíce času na úpravy, které obvykle trvají dlouho (vhodné bývá také text na delší dobu odložit a pak se k němu vrátit a doladit ho). e) Najít si kromě interní motivace i externí – pokud má náš projekt význam, interní motivace nejspíše nebude chybět. Přesto může být užitečné si najít i externí motivaci – např. grant, kde je potřeba vykázat nějakou publikaci. Kdybychom měli čekat na interní touhu něco napsat, možná by nikdy nepřišla, ačkoliv naše myšlenky mohou stát za publikování. Motivací může být taky např. termín dovolené, kdy si stanovíme, že vše v rukopisu dokončíme do dovolené a vrátíme se k textu až po ní (odložení textu pomůže vidět text nově a najít chyby, které jsme přehlíželi). f)
Je to „jenom“ publikace – někteří doktorandi berou psaní málo vážně, ale podobný problém je brát ho vážně i příliš. Začínající autor málokdy napíše něco, co je úplně dokonalé. Ostatně každý text má své limity. A proto se může stát, že pokud je autor puntičkář a řemeslně ještě není zdatný, může se z dokončení publikace stát noční můra. Určitým uklidněním může být, že nedokonalá publikace obvykle nenapáchá příliš zlého a nějak začít psát musíme. Tím nechci říci, že kvalita není důležitá, ale mít článek na 100 % formálně dokonalý či úplně stylisticky vyladěný je mnohem méně důležité, než kdyby chyběl článku obsah.
Aleš NEUSAR
Literatura
75
APA (2010). Publication Manual (6. vydání). Washington, DC: American Psychological Association. Ariely, D. (2012). What makes us feel good about our work? [video] Dostupné na: https://www.ted.com/talks/dan_ariely_ what_makes_us_feel_good_about_our_work [Staženo 10. 11. 2015]. Billig, M. (2013). Learn to write badly: How to succeed in the social sciences. Cambridge: Cambridge University Press. Boice, B. (1997). Which is more productive, writing in binge patterns of creative illness or in moderation? Written Communication, 14, 435–459. Carey, B. (2015). Jak se učíme : překvapivá pravda o tom, kdy, kde a jak se učíme. Brno: Bizbooks. Hayot (2014). The elements of academic style. Writing for the humanities. New York, NY: Columbia University Press. Mareš, J. (2013). Přehledové studie: jejich typologie, funkce a způsob vytváření. Pedagogická orientace, 23(4), 427–454. DOI: 10.5817/PedOr2013-4-427. King, S. (2015). O psaní. Praha: Beta. Liessmann, K. P. (2008). Teorie nevzdělanosti. Omyly společnosti vědění. Praha: Academia. Neusar, A. (2012). Psaní odborného článku. In A. Neusar, M. Charvát a kol., PhD existence v oboru psychologie v České republice a na Slovensku, 170–185. Olomouc: Univerzita Palackého. Dostupné na: https://www.researchgate.net/profile/Ales_Neusar/publications [Staženo 7. 7. 2015]. Neusar, A., Smetáčková, I. (2012). O publikování. In A. Neusar, M. Charvát a kol., PhD existence v oboru psychologie v České republice a na Slovensku, 150–169. Olomouc: Univerzita Palackého. Dostupné na: https://www.researchgate.net/profile/ Ales_Neusar/publications [Staženo 7. 7. 2015]. Neusar, A. (2015). Work-life balance pro studenty vysokých škol. Olomouc: Univerzita Palackého. Dostupné na: https://www. researchgate.net/profile/Ales_Neusar/publications [Staženo 13. 9. 2015]. Neusar, A. (2015). From burgers to tenure: Preserving quality amid the choices and dilemmas facing authors of scientific articles. Human Affairs, 25(3), 327–341. DOI: 10.1515/humaff-2015-0027. Neusar, A. (2016). Výzvy PhD existence: jak je raději (ne)řešit. In E. Maierová, L. Viktorová, M. Dolejš (2016). PhD existence 2016. Česko-slovenská psychologická konference (nejen) pro doktorandy a o doktorandech. Sborník odborných příspěvků. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. Richardson, L. (2003). Writing. A method of inquiry. In N. K. Denzin, & Y. S. Lincoln, Collecting and interpreting qualitative materials (2. vydání), 499–541. Thousand Oaks, CA: Sage Publications. Seligman, M. E. P. (2014). Vzkvétání. Nové poznatky o podstatě štěstí a duševní pohody. Brno: Jan Melvil Publishing Stenius, K., Mäkelä, K., Miovsky, M., & Gabrhelik, R. (2008). How to write publishable qualitative research. In T. F. Babor, K. Stenius, S. Savva, & J. O’Reilly (Eds.), Publishing addiction science: A guide for the perplexed (2nd ed.), 82–97. Brentwood: International Society of Addiction Journal Editors. Sternberg, R. J., & Sternberg, K. (2010). The psychologist’s companion: A guide to writing scientific papers for students and researchers (5. vydání). Cambridge: Cambridge University Press. Silvia, P. J. (2007). How to write a lot: A practical guide to productive academic writing. Washington, DC: American Psychological Association. Silvia, P. J. (2012). More papers, better papers? The curious correlation of quality and quantity in academic publishing Dostupné na: http://blogs.lse.ac.uk/politicsandpolicy/more-papers-better-papers-thecurious-correlation-of-quality-and-quantity-in-academic-publishing/. [Staženo 5. 4. 2015] Yin, R. K. (2009). Case study researchy: Design and methods (Applied social research methods) (4. vydání). Thousand Oaks: Sage Publications. Zinsser, W. (2006). On writing well: The classic guide to writing nonfiction (30. vydání). New York, NY: HarperCollins.
