JÁ MEZI CECKOUNY
VZHŮRU NA PALUBU!
Zaparkovali jsme auto přímo v maríně. Marek, Soňa i Bety odešli do kanceláře, aby vyřešili převzetí katamaránu. My ostatní, jsme zůstaly v autě. Snědla jsem druhou, obloženou housku, kterou mi Petr přichystal na cestu, a která byla tak skvělá. Bylo to prvně po týdnu, který uplynul od našeho incidentu, kdy jsem na něho myslela alespoň s nějakými emocemi. Do tohohle okamžiku jsem byla celkově spíše apatická a bez emocí. Katamarán ještě připravený nebyl, ale pozitivní bylo, že už jsme se mohly v přístavu osprchovat. Na to jsme se všechny po předešlé cestě těšily. Tušily jsme, ale že budeme čekat dost dlouho a z mého pohledu nemělo smysl se sprchovat hned. Už teď jsme se na sluníčku potily víc než v sauně. Holky hodnotily dosavadní cestu a vedly řeči „z nudy“. Snažila jsem se být v přítomnosti, vnímat jenom to, co se děje okolo mě a ostatní myšlenky, které se stáčely k uplynulým událostem okolo Marka a Soni, ale i mě a Petra, jsem nechávala procházet mojí myslí, aniž bych je dál rozvíjela. Rozhovory, které ke mně doléhaly, jsem vnímala, ale nezapojovala jsem se do nich. To se mi dařilo až do okamžiku, než Zdenka nadhodila nové téma. To, že se potkala pár dní před odjezdem s mým tátou, mi stihla sdělit už, než jsme vyráželi z Čech. Teď zavedla řeč na mého tátu jako takového. „Vůbec jsem nevěděla, že má Eda nějakou dceru. Dozvěděla jsem se to až teď, když jsem ho potkala. Jsem z toho docela překvapená, protože ho znám strašně moc let. Věděla jsem, že má syna, kterej je mladší než ty, ale že má tebe, jsem nevěděla.“ 1
Nikol Kariková
JÁ MEZI CECKOUNY
Neprahla jsem zrovna po tom, abychom se bavily o mém tátovi, ale zároveň nejsem člověk, který by se vyhýbal odpovědi: „Táta se mnou Zdeni nebyl od mých šesti let a tak nějak mě ze života vypustil. Znovu jsme se spolu „potkali“ až když mi bylo skoro čtrnáct a jemu se narodil můj brácha. Začala jsem k nim chodit za ním, jako miminem a pak k tátovi do hospod na brigádu, když jsem byla na střední.“ Dalších pár minut jsme se bavily o tom, co jsem s tátou zažila, respektive nezažila a taky o mojí mamce. Stručně jsem Zdence vyprávěla, jak se rozvedli a co následovalo poté. Zdenka na závěr našeho dialogu řekla větu, která mě od ní nejen dost překvapila a rozesmála, ale donutila mne i zamyslet se: „Na tobě, je Nikol super, že dokážeš i z hovna vytáhnout něco pozitivního. To je vážně dar.“ Nevím, jak dlouho jsme čekaly, když Zdenka s Míšou rozhodly, že se už půjdou osprchovat. Zdenka se na nás obrátila s prosbou: „Holky, budete tady a pohlídáte nám věci?“ Jednohlasně jsme jí to já i Mirka slíbily. Jakmile obě odešly, dorazil
Marek se Soňou a Bety. Na Markovi byla vidět nervozita
a rázně zavelel: „Je zapotřebí, abyste teď hned odnesly všechny věci z auta na loď. Vezměte si támhle ten vozík na zavazadla a převezte je tam.“ “A kde najdeme ten náš katamarán? Je to jeden z těch, co jsme na ně koukali?“, zjišťovala jsem situaci. „Jo, je to ten jeden z nich. Bety ví kterej.“ odpověděl stručně Marek. Bety dovlekla k autu vozík, na který jsme, společně s Renatou a Alenou, začaly skládat zavazadla z auta. Přes značné peripetie se nám přece jen podařilo dotáhnout první várku věcí na molo před náš zakotvený katamarán. Vydat se s nimi ale přes lávku vedoucí na loď, se žádná z nás neodvažovala. 2
Nikol Kariková
JÁ MEZI CECKOUNY
Nechaly jsme věci na molu a vrátily se s vozíkem zpátky, abychom naložily další. U auta byla už i Zdenka s Míšou. Tvářily se hrůzostrašně, nemluvily, ale do očí žádné z nás neřekly ani slovo. Došlo mi, že jsou nejspíš naštvané, protože se vrátily a našly svoje věci v odemčeném autě bez dozoru. Nebyly u toho, když jsme dostaly od Marka příkaz, že máme věci dopravit na molo. V tom zmatku, který nastal, nikoho z nás nenapadlo, že by u auta nikdo nezůstal. Byla jsem trochu zaskočená z toho, jak se Zdenka i Míša tváří a chovají, ale přitom neřeknou otevřeně ani slovo. Konečně byl všechen náklad z auta naskládaný na molu na jedné obrovské hromadě. S menšími zavazadly jsme se dokonce odvážily i přes lávku na loď. Jen jsem nechápala, proč taháme věci přes druhé schody, než které byly k nástupu na palubu určené. Musely jsme zbytečně přeskakovat stůl na zádi a krkolomně se s taškami vláčet. Chtěla jsem navrhnout, že přendáme lávku na druhou stranu katamaránu. Tam byly nejen schody, ale i cesta ke stolu na zádi, která pokračuje rovnou ke dveřím do kuchyně v podpalubí. Už jsem se nadechovala, abych nahlas řekla svůj návrh, když se k nám přiřítil Marek s člověkem, který nám měl katamarán předat. Ten se začal rozčilovat, co na lodi děláme, když ji nemáme předanou. Tašky jsme tedy rychle na palubě naházely na jednu hromadu na lavici ke stolu a všechny jsme z lodě zmizely na molo. Byly jsme rády, že nám nenařídil tašky vytahat znovu z lodi pryč. Rozhodla jsem se, že nastal nejvhodnější okamžik na to, abych se šla osprchovat. Holky chtěly co nejrychleji dostat obsah tašek s jídlem do ledničky, ale bylo zřejmé, že to teď neuspěcháme a musíme počkat, až nám loď fakticky předají. Cestou do sprch jsem potkala Zdenku s Míšou. Seděly na jedné z laviček, kterých bylo v maríně spousta. Pořád se tvářily napučené, ale já už jsem to nevydržela a chtěla jsem prolomit ledy: „Jste holky nějaký naštvaný, nebo se mi to zdá?“ Nikol Kariková
3
JÁ MEZI CECKOUNY
Až když jsem se takto narovinu zeptala, Zdenka odpověděla: „ No, co kdyby se nám něco ztratilo. Co bysme dělaly?“ „No, naštěstí se to nestalo, ale chápu, že jste naštvaný.“ Znovu jsem jim nastínila situaci a omluvila se, že jsme tedy poslechly instrukce Marka, aniž bychom lépe zajistily jejich věci a ještě jsem dodala: „Holky, já jsem typ člověka, který když ho něco štve, nebo se mu něco nelíbí, tak to řekne hned. Jsem ráda, když je možnost to případně rychle vyřešit. Můžeme se dohodnout, že když vůči mně budete něco mít, nebo budete zase třeba naštvaný, tak mi to prosím řekněte? Já to každopádně unesu a je alespoň možnost komunikovat, nebo se klidně i pohádat, ale snažit se to řešit. Já jsem teď nejdřív vůbec nechápala, proč jste naštvaný. Došlo mi to až po chvíli.“ Zdenka se na mě dívala už přívětivěji a říkala: „Ty se Nikčo umíš taky někdy rozčílit? To si vůbec neumím představit.“ Hlavou mi prolétl můj nedávný večerní výstup doma, ze kterého jsem do teď měla morální výčitky i žluté mizející modřiny po těle. Odpověděla jsem: „No, to bys koukala, jak se umím naštvat! Věř, že to umím hodně a nevypadá to pak hezky. Jsem víceméně pořád v klidu, ale jednou za čas, přijde moment, kdy mi taky rupnou nervy a pak je velký haló.“ Míše i Zdence taková představa připadala zřejmě komická, protože se smály a už byly v pohodě. Míša k tomu ještě přidala svoji zkušenost: „ Jo, to znám. Já jsem taky doma víceméně v klidu, ale jednou za čas mě chytne rapl a pak strašně křičím a všechno vyčítám.“ Měli jsme radost, že se podařilo získat loď podstatně dřív, než to původně vypadalo. Budeme tak moct vyrazit už po obědě, a ne až skoro večer. Rozdělili jsme si kajuty. Já a Soňa jsme dostaly přidělenou kajutu na levoboku pod kapitánskou židlí a kormidlem. Marek, který byl rozhodnutý spát venku, si dal k nám do kajuty svoje věci. Naproti naší kajutě se přes chodbičku zabydlely Renata s Alenou. Do kajut na pravoboku se rozdělily ostatní holky. Bety byla v jedné s Míšou a druhou obsadily Mirka se Zdenkou. Nikol Kariková
4
JÁ MEZI CECKOUNY
Konečně jsme nacpaly většinu jídla do ledničky, ale všechno se tam zdaleka nevešlo. Některé věci, jako například obří polovina Sonina melounu, zůstaly venku. Mimochodem další meloun koupila i Bety. V duchu jsem si říkala, jestli není tohle zbytečnost, a nebylo by lepší se domluvit na tom, co se koupí. V ledničce nebylo tolik místa a obecně se na lodi vyplatí táhnout za jeden provaz. Nemusí se pak věci vyhazovat a zároveň nemusí ani žádné chybět. To jsem měla pocit, že se určitě stane nám v tom zmatku, který okolo všeho panoval. Loď byla předaná a veškeré věci z auta vynošené. Bylo zapotřebí s autem z přístavu odjet a zaparkovat ho jinde. Vyrazily jsme všechny, kromě Bety, která zůstala na lodi dál k dispozici Markovi. Chtěly jsme zajet ještě do konzumu, abychom opatřily především zásobu pitné vody a nějaké zbývající ingredience pro Renatu s Alenou na vaření. Kousek od přístavu, v jednom menším kamenném obchůdku s nápoji, koupila Soňa třílitrový soudek bílého vína a k tomu dvě plechovky piva. Jednu pro sebe a druhou pro mne. Vrazila mi ji do ruky a já se na ní nechápavě podívala. „ To máme na cestu do konzumu“, mrkla na mne šibalsky. Konzum jsme našly rychle, ale nedalo se před ním moc dobře parkovat. Nechaly jsme nakonec auto na místě, kde bylo evidentní, že nemůže stát dlouho. S rozpitými plechovkami v ruce jsme se vydaly do konzumu. Prodavačky se na nás díky tomu dívaly trochu divně, ale u kasy nám dovolily nechat si je v ruce. Byla jsem ráda, že nemusím pivo vypít „na ex“, ale zároveň pro mne byla plechovka v ruce při nákupu dost nepraktická. Nevěděla jsem, jestli se mám věnovat jí, nebo koordinování vozíku. Soňa na tom byla lépe. Měla, na rozdíl ode mne, na starosti jenom tu svojí plechovku. 5
Nikol Kariková
JÁ MEZI CECKOUNY
Po několika krocích uvnitř obchodu, kdy jsem měla plné ruce práce a nevěděla, co mám dělat dřív, se nějaká pěticentimetrová kobylka rozhodla, že přistane na mém krku. Neuvěřitelně jsem se jí lekla. Moc nechybělo, abych začala hystericky křičet. Ani ne tak z kobylky samotné, ale z té její obrovitosti. Naštěstí odletěla pod regál a já jsem dostala záchvat smíchu sama nad sebou. Už jsem, ale v obchodě neměla moc dobrý pocit. Mezitím Soňa prohlížela regály a okukovala všechny možné „blbosti“. Nevšimla by si ani, kdyby mě unesli mimozemšťani, natož nějaké kobylky. Byla jsem trochu nervózní z toho, kde parkujeme, a že bychom si měly více pospíšit. Renata s Alenou se naštěstí snažily řešit potřebné věci. Soňa si jich moc nevšímala a bylo vidět, že jsou z toho zase trošku vedle. Mě neskutečně otravovalo prozkoumávat se Soňou „zdravé“ zboží a obaly na něm. Rozhodla jsem se raději pomoct modelkám, abychom z obchodu mohly rychle zmizet. „Soni, můžu pomoct holkám s tím, co mají koupit na to svoje vaření? Neví, kolik toho mají vzít a taky co si můžou, nebo nemůžou dovolit.“ Soňa byla ráda. „Určitě. To budeš hodná Niky, když jim pomůžeš. Já zatím vyberu něco pro nás na vaření.“ Věděla jsem, že Soňa vaří ráda a ráda vaří pro ostatní. Nechtěla jsem se jí tedy do volby toho, co budeme společně vařit moc míchat, aby se mohla realizovat podle sebe. Už v Čechách jsem jí říkala, že jí nechám prostor a budu jí ve všem „k ruce“. Míša, Mirka i Zdenka byly už nějakou chvilku v autě a bylo jasné, že budou nervózní. Konečně Soňa vybrala, kromě pár drahých nesmyslů, ze kterých se nadalo pořádně nasytit, i pár praktických produktů, jako například čočku, ajvar a těstoviny. Já jsem si pro sebe vzala pár pomerančů. Těšila jsem se na „freš“, který z nich na lodi pak sama rukama vymačkám. 6
Nikol Kariková
JÁ MEZI CECKOUNY
Další proviant z konzumu jsme dotáhly na loď a Míša s Mirkou jely přeparkovat auto. Míša ukryla zkušeně klíčky „pod zrcátko“, aby nebyly vidět, ale zároveň si je mohli vyzvednout příští týden Markovi kamarádi. Plán byl následující. Pánové mají dorazit v pátek do Trogiru svým autem pro pět lidí. Z něho pak přestoupit do „našeho“ zaparkovaného auta a přemístit se s ním za námi do Dubrovníku. Všichni společně pak máme strávit v přístavu na katamaránu páteční večer a noc a ráno se my vydáme autem na zpáteční cestu. Pánové se pak během dalšího týdne dopraví s katamaránem zpátky do Trogiru, odkud odjedou zase svým autem domů. Blížil se okamžik našeho vyplutí z maríny. Už jsem se nemohla dočkat. Marek nás všechny svolal ke stolu na zádi. Chtěl nám rozdělit funkce. Znovu zrekapituloval co je zapotřebí udělat až budeme za pár minut vyplouvat. Holkám zůstaly stejné povinnosti jako loni, a tak na mne zbyla pouze starost o všechna okna na lodi. Když se vyplouvalo, musela být zavřená, aby skrze ně nenatekla do lodě voda. Další mojí povinností bylo hlídat veškeré věci na palubě, aby se během jízdy nerozbily, nebo neodlétly do moře a hlavně se nezamotaly do motorů. Škoda, že jsem hlava děravá, kolíky by se mi hodily o to víc, na palubě byly jenom čtyři. Letos jsem neměla na starosti malého Marečka, a tak jsem si přála na lodi nějakou náročnější funkci. Chtěla jsem se něco naučit. „Kdo si vezme na starost počasí?“, zeptal se Marek. „Je zapotřebí hlídat předpovědi v rádiu a na internetu. Hlavně bouřky.“ „Klidně já, přihlásila jsem se. Přišlo mi to v pohodě, protože by se mi to nikterak nekřížilo s dalšími povinnostmi. Jen co jsem projevila zájem, okamžitě mne předběhla Mirka: „Ty nemáš Niky pořádnej telefon s internetem, tak to dejte na starost Marku mně.“ Vzala jsem si záměrně s sebou na katamarán Petrův pracovní telefon, starou „paštiku“, kterou by mi nebylo případně líto ztratit, nebo utopit.
7
Nikol Kariková
JÁ MEZI CECKOUNY
Nevzala jsem si ani svoji simkartu, ale pouze kartu na dobíjení kreditu. Věděla jsem, že si mohu kdykoliv půjčit Sonin, nebo Markův telefon, jak na volání, tak i na případné zjištění informací o počasí. Nemělo, ale smysl s Mirkou bojovat. Vzápětí jsem se hlásila, když Marek chtěl někomu přidělit starost o kardinální znaky. „Jsou to značky zakreslené v mapě, které informují o tom, v jakém směru je v dané oblasti bezpečná cesta pro konkrétní loď“, vysvětlil podrobněji Marek. Jen co jsem se ozvala, znovu se okamžitě angažovala Mirka, že si i to chce vzít na starost.
Musela jsem se v duchu usmívat Mirčině
nadšeností a přestala jsem se hlásit o další povinnosti, protože jsem pochopila, že je to marná snaha. Nikterak zásadně mně to nevadilo. Spíš naopak. Budu mít alespoň více času na to, abych okoukala od všech ostatních „něco“. Byla jsem na lodi pár minut a už jsem cítila, jak ze mne opadá nakupený stres. Začínala jsem si uvědomovat, přijímat a radovat se z toho, že jsem skutečně „tam“ a že se to, co miluju nejvíc, projevuje v mojí realitě. Začínalo být slastné, to prožívat. Představovala jsem si, jak skočím za pár okamžiků do moře a budu plavat. Miluju moře už od svého dětství. Přála jsem si být námořníkem a plout na lodi třeba několik měsíců. Lákalo mne poznávat nové kraje, přístavy, kultury a lidi. Miluju houpání „na čemkoliv“, ale na vlnách nejvíc. Jako malá jsem si přála mít svojí postel „na síti“. Tenhle dětský sen jsem si splnila loni, ve svých osmatřiceti letech, když jsem byla na katamaránu prvně a celou dobu jsem spala na síti, kterou katamarán na přídi má. Byla jsem nadšená, šťastná a spokojená. Nezažila jsem ve svém životě krásnější východ slunce, než jakým je východ na lodi, která je zakotvená na širém moři. Kromě moře, houpání lodě, tepla a pohody, miluju ten celodenní kontakt s měsícem a sluncem. Ve městě si člověk téměř neuvědomuje, že jsou. Až na pár okamžiků. Na moři s nimi můžete být celý den.
Nikol Kariková
8
JÁ MEZI CECKOUNY
Miluji pozorovat jejich „proměny“ a uvědomuji si daleko víc i Zemi jako svůj domov a zároveň sebe „ v tom všem“. Pobyt na lodi je neuvěřitelná terapie, kterou bych doporučovala každému vyhořelému, přepracovanému, nebo jinak frustrovanému člověku, který nemá samozřejmě současně fóbii z lodi. Pro mne je pobyt na moři neskutečně nabíjecím. Miluju moře samo a cítím se na něm (i v něm) jako doma. Nevím, jestli tohle dokáže pochopit každý, ale určitě to pochopí ten, kdo miluje moře a vítr v plachtách stejně jako já.
9
Nikol Kariková
