JÁ MEZI CECKOUNY
HLADOVÝ KAPITÁN
Když jsem uklidila kuchyni po svém vaření, tak už bylo moře zase v klidu a po vlnách nebylo ani vidu. Bylo fajn, že jsme mezitím urazili výrazný kus cesty. Mirka se mohla v pohodě pustit do přípravy večeře. Ta se dala zrealizovat podle původního plánu, protože kuskus i tuňáka v konzervě měla schované. Netrvalo dlouho a servírovala nám pokrm na stůl. Já osobně jsem si ohromně pochutnala. Bohužel Markovi došly poslední kapky jeho energie. Kuskus na talíři a zvyšující se hlad odpálil rozbušku k jeho totální naštvanosti. Tvářil se hrůzostrašně a celková atmosféra nebyla příjemná. Soňa opět nezklamala a ještě víc dusno podpořila tím, že začala holky přede mnou a Markem pomlouvat. „Nedokážou se o tebe ani postarat a udělat ti něco pořádnýho k jídlu“, podpichovala Marka. „Marek jim všechno platí, dovolenou mají za pár šupů a nemůžou se o něj postarat “, hledala podporu u mě. Necítila jsem, že je fér, co říká a musela jsem to říct nahlas: „Jo, Soni, možná máš pravdu, že mají dovolenou za pár šupů, ale že nemáme moc jídla, jsem řešila na tej Korčule i s tebou. Říkala jsem ti, že nemáme ani žádný zásoby pečiva, a že Marek bude mít hlad. Neměla jsem ale pocit, že tě to v tu chvíli nějak zneklidňuje. Můj názor je, že jsme to na tej Korčule podělaly všechny.“ Marek nečekaně nasměroval kormidlo do nejbližšího přístavu, který byl na cestě před námi. Tam zakotvil a značně naštvaně nás Informoval: „Odjedu teď se Soňou na člunu na pevninu, abych se někde najed a dal si kafe. Za hodinu se vrátíme a bude se fotit.“ Nikol Kariková
1
JÁ MEZI CECKOUNY
Okamžitě bylo cítit, jak ve všech holkách zavládla panika. Žádná nepočítala s tím, že by se dnes mělo fotit. Neopovážily se ale ani hlesnout a Marek pokračoval: „ Vy, Renato s Alenou, se připravte! A vy, Renato, si co nejvíc zamaskujte toho monokla. Jo a všechny ukliďte ten bordel, co je na lodi! Hlavně v kuchyni! A připravte pro modelky dostatek oblečení.“ Instrukce byly jasné a všeobecná naštvanost taky. Focení byla pro všechny hodně náhlá změna.
Soňa odešla do kajuty, aby si na sebe vzala
nějakou společenskou róbu, aby v tom „prdelákově“, kde jsme byli, byla nejkrásnější. Houpali jsme se na kotvě zhruba padesát metrů od pevniny, na které nebylo vidět víc než pár domků, palmy a nějaké restaurace. Něco k jídlu by se tam ale určitě našlo. Doplavat na pevninu se ovšem nedalo. Vůbec vlézt do vody se nedalo. Byla neskutečně špinavá a smrdutá. Okolo lodě plavaly v mastné vodě igelity a jiné odpadky. Z toho jsem byla dost otrávená. Celé odpoledne jsme pluli, pak přišel vítr a obří vlny, takže jsem se do vody vůbec nedostala a teď kotvíme v humusu, kde se taky koupat nedá. Pokud tady budeme nocovat, což vypadalo, že ano, tak se nedostanu do vody ani ráno. To je největší trest, jaký pro mě mohl Marek nachystat. Je to stejné, jako kdyby někdo žíznivý viděl vodu a nemohl se napít. Já jsem všude okolo sebe viděla moře, moji drogu, ale nebylo možné do něj vlézt. Ještě než načančaná a nalíčená Soňa vlezla na člun, ve kterém na ni už Marek opět netrpělivě čekal, stačila mu sdělit: „Na to, že jsou tady samý ženský, tak mají na lodi pěknej čubinec, co?“ Hodila svojí blonďatou hlavou směrem k holkám a zaťala tak poslední ránu do živého.
2
Nikol Kariková
JÁ MEZI CECKOUNY
Člun se začal vzdalovat od katamaránu a Mirka začala brečet. „Marek je naštvanej na mě, protože jsem uvařila k obědu jenom brambory s těma fazolema a ajvarem a k večeři kuskus s tuňákem. Ten už nejed Marek vůbec.“ Všechny jsme se ji snažily uklidnit. Říkala jsem jí: „Miruš, nebyl naštvanej na tebe. Byl naštvanej už celkově. Že měl hlad, byla jenom jedna z věcí, ale za to ty nemůžeš. Hlásila jsi už v Čechách, co budeš vařit a všichni to věděli. To, že nebyly ryby, bylo blbý. To jsme na Korčule podělaly všechny. Nikdo se vlastně nezajímal o další plán, protože měl každej starost sám se sebou, aby se po tom nočním řádění a ostudě dal dohromady.“ Míša se Zdenkou mi dávaly za pravdu. Zdenka potvrdila moje slova: „ Je to tak. Marek byl už naštvanej na nás na všechny.“ A Míša dodala: „No a Soňa to tou svojí hláškou o bordelu ještě pěkně dorazila.“ Mirka přestala ronit slzy, ale byla dál otrávená a smutná. Její rozpoložení se přenášelo na ostatní a rozjitřovalo jejich emoce. Chtěla jsem situaci nějakým způsobem zlepšit, ale netušila jsem jak. Řekla jsem tedy alespoň to, co jsem měla ještě na jazyku: „Holky, je zapotřebí si uvědomit, že je to pro Marka celkově strašně náročný. Je už šestej den pořád jenom se samýma ženskýma. Neumím si představit skoro žádnýho chlapa, kterej by to takhle na pohodu dával a vydržel.“ S tím holky souhlasily. „Do toho to extenpore na Korčule, zodpovědnost za loď a za všechny členy posádky. Myslím, že už má docela nárok bejt protivnej a zvlášť, když měl do toho dneska celej den hlad. Je to chyba nás všech, že jsme se o něj pořádně nepostaraly. Ale je to chyba nejen naše, ale především Soni, která se měla o svého manžela postarat v první řadě“, uzavřela jsem svoji řeč.
3
Nikol Kariková
JÁ MEZI CECKOUNY
Marka si holky vážily a obdivovaly ho, takže na něj se vlastně nezlobily tolik, jako na Soňu. Její poznámka, že ony mají na lodi čubinec všechny hodně rozohnila. Když se Mirka trošku uklidnila, dala jsem jí návrh: „Co kdybychom si daly tu rezervu, co máme schovanou z Korčuli? Zítra už budeme v Dubrovníku a měla by od Petra dorazit „svačina“. Myslím, že právě teď je přesně ten okamžik, kdy by bylo dobrý si dát toho posledního jointa, co máme.“ Mirka se nenechala přemlouvat a pustila se do balení. Sedly jsme si spolu na příď a na síti jsme si pěkně jointa vychutnaly. Hlavou mi proletěla vzpomínka, jak jsme před pár dny seděly právě s Mirkou tady na přídi v těch vlnách a užívaly si adrenalinovou jízdu. Jaká byla v tu chvíli vlastně na lodi pohodová atmosféra. Té byla ta současná na hony vzdálená. Dokouřily jsme a vrátily se k holkám na záď. Ty už se mezitím pustily do úklidu a modelky se snažily nějak upravit. Potřebovaly se nejdřív osprchovat od soli, což sprchou na lodi nebylo zrovna ideální. Naštěstí byla v zásobníku ještě alespoň nějaká voda. Byly z toho dost nervózní. Po celém dni byly upocené, rozlenošelé, hladové a na focení neměly vůbec náladu. Byla to pro ně pořádná přepadovka. Taky hodně řešily problém s tím, že se nedostaly od vyplutí z Korčuli na záchod a mají neskutečně nafouklá břicha. Alena se závistivě dívala směrem k pevnině, kde zmizela Soňa s Markem a povídala: „No, ty si sedí pěkně někde v restauraci, kde je určitě krásnej záchod.“ Nebyly samy, kdo jim záchod záviděl, ale jídlo jsme záviděly všechny bez výjimky. Když jsem holky pozorovala při společném úklidu, musela jsem znovu uznat, že tyhle aktivity jim společně jdou perfektně. Dokázaly se okamžitě sehrát jako jeden tým. V tomto směru byly za ta léta společného fungování dokonale vycvičené. Nikol Kariková
4
JÁ MEZI CECKOUNY
Během okamžiku byla kuchyně na katamaránu krásně uklizená, vymydlená a navoněná. Jen přes jedno opěradlo u sedačky v kuchyni zůstala ohromná hromada všeho možného, tedy hlavně různých svršků. Šatů, triček, kalhotek, ale i ručníků a podobně. Bety za mnou přišla a říkala: „Nikolko, tohle všechno je Soni a dělá to tady pořád ten bordel, jenže mi si nikdo netroufneme jí to jen tak hodit do kajuty.“ “Netroufnete?“, ujistila jsem se a zasmála se. „Tak to já si troufnu. Dej mi to Bety.“ Natáhla jsem ruce, abych z její náruče převzala hromadu „hadrů“. Přistihla jsem se, že jsem na Soňu zase naštvaná, respektive, že mě mrzí, že se chová tak, že ještě podněcuje blbou náladu. Proč radši neusiluje o obecnou pohodu a klid? Proč musela Marka ještě podpichovat, když už toho měl akorát dost? Proč musela holky dorazit svojí hláškou před odchodem? Jediný motiv je zřejmý. Nechtěla sama vypadat v Markových očích špatně a potřebovala jeho zlobu odvést zase jiným směrem. Hromadu „toho čubince“, jsem sice najednou nepobrala, ale nadvakrát jsem ji přemístila do Soniny kajuty na postel. Bety mi vděčně děkovala a pak se mě zeptala: “Nikolko, to budeš Soničce to prádlo i skládat?“ Na to jsem odpověděla: „No, to fakt v úmyslu nemám. Ani náhodou! Měla bych?“ Bety moji reakci okomentovala slovy: „No, já jsem si jen říkala, že kdyby jo, tak že bychom počítaly s tím, že už tě do rána neuvidíme.“ Hromadu jsem v kajutě ještě probrala, jestli tam přece jen nejsou i věci někoho jiného. Při každém dotazu, kdy jsem vylezla z kajuty na schody do kuchyně a zvolala: „Čí je tohle?“ jsem se ale dočkala odpovědí: „To je Soničky.“, „To je taky Soničky.“, nebo „Nikolko, i tohle je Soničky.“ 5
Nikol Kariková
JÁ MEZI CECKOUNY
Při sedmém dotazu jsem svoje úsilí vzdala a pochopila, že moje snaha je marná. Opravdu všechno patřilo Soně. O to víc nefér mi její jedovatá hláška připadala. Téměř všechen „čubinec“ byl jenom její. Čím dál víc jsem si uvědomovala, že Soňa je taková, jaká je, a že to vlastně není člověk, se kterým bych měla trávit tolik času, kolik ho trávím. Čím dál víc jsem si uvědomovala její „umělost“ a snahu být za všech okolností „in“, i když by měla řešit i jiné věci. Absolutně jsem nerezonovala s jejím neustálým pruděním Marka a následným lezením mu do zadku. To, co dneska řekla na adresu holek, mi od ní přišlo naprosto zbytečně hnusný. Znovu jsem si uvědomila, jak je složité praktikovat nějaké stmelovací aktivity v atmosféře, kdy sama majitelka nestmeluje tým, ale naopak ho sama svým chováním boří. A to nemluvím o pozdních příchodech, nebo o čekání na to, až vyplní jednu kartičku, když už to všichni ostatní mají. Všechno bylo uklizeno, ale naštvanost holek a atmosféra na lodi houstla víc a víc. O to intenzivněji jsem taky cítila, že mě holky stále vnímají jako „šedou eminenci“ Soni, a tím i jako potencionálního špeha. Myšlenky se jim rozkládaly v hlavě a vznikaly další nápady, díky kterým mohly být na Soňu ještě víc naštvané. Míša prohlásila: „Nepřipadá mi fakt fér, že jsme dostaly od Marka sprďáka za to jídlo, protože už v Čechách Mirka hlásila, že bude kuskus.“ Znovu jsem jim připomněla to, co jsem říkala: „Holky, fakt už toho má Marek dost. Byl už hotovej. Teď se nabaští a vrátí se daleko víc v pohodě, uvidíte. Vím, že je to teď k ničemu, ale nemůžu to neříct. Myslím, že velkej problém je v tom, že nebylo pořádně nic zorganizováno už před odjezdem.“ 6
Nikol Kariková
JÁ MEZI CECKOUNY
Holky se na mě podívaly, kupodivu neprotestovaly a mlčely. „Vzpomeňte si na to, jak jsem za vámi přišla do kanclu se zeptat, jakej je rozpis služeb a co je zapotřebí vzít s sebou. Dohadovaly jste se, co bylo a nebylo loni a k letošku jsem se nedozvěděla téměř nic.“ Bety moje slova jako první uznala nahlas: „Jo, je to pravda, že jsme to nezvládly pořádně zorganizovat. Měla se udělat jedna společná schůzka, na který by se všechno probralo, naplánovalo a zorganizovalo. A taky je pravda, že vlastně nemáme mezi sebou nikoho, kdo by byl schopnej takovou schůzku usměrňovat.“ Měla jsem radost, že se holky na chvíli zamyslely a samy si uvědomily, že jim v týmu chybí někdo, kdo by byl vlastně schopen jejich diskusi vést k nějakému konkrétnímu a jasnému výstupu a zároveň měl respekt ostatních. Pak se rozvinula debata o tom, co vlastně Marek jí, nebo nejí. „Soňa říkala, že Marek nemá rád brambory. Tím spíš je jasný, že mu ten můj dnešní oběd vůbec nechutnal. Dostal právě ty brambory a ještě bez masa. Ach jo, musela jsem ho neskutečně naštvat.“, prohlásila zničeně Mirka. Vzápětí, ale nadskočila a dodala: „Jenže brambory přece snědl a nechal fazolky. Tak, jak to je?“ Jako gramofonová deska jsem znovu zopakovala: „Můj názor je, že jsme to poprděly všechny, ale taky si myslím, že by mělo být hlavně v Soni zájmu, aby se postarala o to, aby byl Marek spokojenej. Já sama jsem jí to na Korčule říkala, že by se mělo něco nakoupit. Místo toho si šla koupit zmrzlinu pro sebe. Nepřipadá mi tedy fér, že to teď háže jenom na ostatní. Pokud Marek kuskus nejí, měl to říct už v Čechách. Buď se mohlo udělat něco jinýho, nebo ho Soňa měla zabezpečit jinak. Tak jak to teď říkám vám, tak bych to řekla i Soně. Myslím, že už je načase se na to vykašlat a neřešit to.“ Nikol Kariková
7
JÁ MEZI CECKOUNY
Zdenka byla zamlklá a skoro nemluvila. Najednou poznamenala: „Jsem tak zklamaná a naštvaná, že bych tady už dýl stejně nezůstala.“ Tím mi připomněla to, na co jsem se snažila nemyslet a rozhodla se to nechat „vyplynout samo“. Zůstanu na katamaránu ještě další týden, nebo ne? Holky se trochu uklidnily, a jelikož ode mne slyšely i nějaký negativní názor na Soňu, tak se najednou více odvážily přede mnou sdílet svoje pocity a názory. Míša seděla nahoře nad lavicí u stolu, hned vedle okna do kajuty a mezi společnou konverzací se dívala směrem k pevnině. Číhala, až se Marek se Soňou budou vracet na člunu zpátky. Byly jsme všechny už dost zoufalé z toho, jak se díváme pár metrů na pevninu, kde jsou záchody, restaurace, obchody a v nich spousty jídla a nemůžeme se tam dostat. Ničím jiným se bohužel široko daleko kochat nedalo. Bylo to nejmíň přitažlivé kotvení, jaké jsem v Chorvatsku zatím zažila. Najednou se mě Zdenka zeptala: „Jak se vlastně Soňa a Marek stali tvýma známýma a jak dlouho se vlastně znáte?“ Její otázka mě trochu překvapila, ale ráda jsem odpověděla: „Známe se patnáct let.“ Zdenka byla v šoku: „ Myslela jsem, že se znáte maximálně tak tři roky. Patnáct let! To by mě nenapadlo.“ Vylíčila jsem jí příběh, jak za mnou Marek přišel s účetnictvím a jak se na mě Soňa pak vlastně „přisála“. Vyprávěla jsem, jak jsem to tehdy vnímala: „Čekala na mě několikrát před domem a já si říkala,…. co tady zase chce? Jednou tam znovu stála v těch svejch modrejch šatičkách a já už si říkala, že jí řeknu, aby mě takhle nestíhala. Jenže mi ten den řekla, že se dozvěděla, že jí umřel táta a právě ten den jsme se vlastně skamarádily.“
8
Nikol Kariková
JÁ MEZI CECKOUNY
Holky zaujatě poslouchaly, ale nakonec stejně zareagovaly slovy: „Nechápeme, jak můžeš ty, se Soňou kamarádit.“ Zdenka ještě dodala: „Jak jsem tě tady na lodi víc poznala, tak tím spíš mi to hlava vůbec nebere.“ Musela jsem se smát jejímu výrazu a uklidnila jsem ji: „Z toho si nic nedělej. Ani mně to občas hlava nebere a říkám si, proč se Soňou trávím tolik času?. Jenže ji znám i jinak a mám jí ráda za to, co na ní většina okolí nevidí. Vím, že se po většinu času mezi lidma chová jako namyšlená kráva a je těžký jí vnímat jinak. Já si jí ale vážím za spousty věcí.“ Toho se holky okamžitě chytily a začaly vykřikovat: „To by nás zajímalo, za jaký?“ Bety se odvážila ještě víc: „V poslední době si nemám Soni fakt za co vážit. Nevěděla jsem, co bych na ten lísteček měla napsat jinýho, než že se umí hezky oblíknout.“ Míša se přidala: „Taky fakt nevím, za co bych si jí měla vážit. Podvedla chlapa, kterej jí rozmazluje a hejčká a místo, aby mu byla vděčná, tak se chová jako děvka.“ Nemělo cenu Soňu jakkoliv obhajovat. Byla pro ně v tu chvíli naprosto nehodná jakéhokoliv uznání. Bety ještě přidala k lepšímu další ze svých postřehů: „Nechápu, že se jí nestejská po dětech. Vůbec o nich nemluví.“ To jsem se ale znovu Soni zastala: „Nemyslím si, že se jí nestejská. Spíš o tom fakt nemluví. Myslím si, že by byla radši na katamaránu právě s dětma a Markem.“ Míša se ale přidala k Bety: „Já si taky myslím, že se jí nestejská. A celkově mám pocit, že se o ty děti vlastně moc nestará.“ Mirka znenadání prohlásila: „Já tak přeju Markovi ten tejden na lodi s těma chlapama bez Soni! Všechny ostatní souhlasně přikyvovaly. Míša dodala: „Potřebuje si od Soni fakt odpočinout.“ 9
Nikol Kariková
JÁ MEZI CECKOUNY
S tím jsem na sto procent souhlasila i já: „Je to tak. Taky myslím, že jim to prospěje oběma. Možná, že tady ale Soňa zůstane dýl. Zatím se nevyjádřila, jestli jede domů, nebo ne.“ Bety se zděsila: „No, to prostě musí odjet a nechat chvíli Marka v klidu. Musí si od ní už konečně chvíli odpočinout.“ Když se holky nechaly tak unést vášněmi a rozpovídaly se, využila jsem situace: „Chtěla bych se na něco zeptat a byla bych moc ráda, kdybyste mi odpověděly po pravdě. Proč jste vlastně na takovej dovolenej? Myslím tady na katamaránu. Většina z vás do moře vůbec nemusí, dělá se vám na lodi blbě, nemáte rádi ryby a napadá mě dalších x mínusů, který vám taková dovolená přináší.“ Rozpačitě se po sobě podívaly a zavládlo mlčení. Nakonec ho prolomila Míša: „Tobě to fakt nedochází, proč tu jsme? Že to pro nás není žádná dovolená?“ „No, to jsem si právě všimla, tak se ptám“, připomněla jsem. Míša pokračovala: „Já jsem tady jenom proto, abych nepřišla o práci.“ Její odpověď mě zaskočila: „Jak nepřišla o práci? To, jako že jsi to dostala rozkazem?“ Do hovoru vstoupila Mirka: „Já jsem se ale těšila a jela jsem na loď ráda. Vím, ale že příští rok už nepojedu.“ U Mirky jsem tomu věřila a u ní jsem ani nepochybovala, že si to vlastně užívá. Ale ty zbývající tři? Zdenka se přidala k Míše: „Já jsem to loni taky dostala befelem a letos jsem to vnímala podobně, ale příští rok už nepojedu ani náhodou. Víš, co to pro mě bylo loni? Mám fobii ze všeho, z čeho nemůžu utéct. Tedy z letadla, z lodě. Navíc neumím plavat a mám klaustrofobii. Takže spaní v kajutě byl pro mě nejdřív naprostej horor. Do toho ta mořská nemoc. Letos už to aspoň snášim líp.“
10
Nikol Kariková
JÁ MEZI CECKOUNY
Uvědomila jsem si, jak Zdenka dokázala posunout svoje hranice. Sice díky strachu ze ztráty zaměstnání, ale v duchu pragmatismu, že účel světí prostředky, to byl ohromný úspěch. „No, to jsi ale překonala samu sebe a nesmírně jsi posunula svoje hranice. To jsi skvělá!“ Zdenky tvář se trochu rozjasnila, usmála se a řekla: „To jo, to je pravda a jsem za to ráda. Ale už s nima na loď nikdy ject nechci.“ U Alžběty ani nemělo smysl nic rozebírat. Pro Marka byla nepostradatelná a bylo jasné, že ta by na lodi nemohla chybět. Když Míša líčila, že je na lodi vlastně spíš z donucení, než ze svojí svobodné vůle, tak se jí skoro hrnuly slzy do očí. Věděla jsem, že se jí moc stýská po její jedenáctileté dcerce. Každý večer si s ní volala. Míša vysvětlovala: „Víš, je to pro mě hrozný trauma být tejden bez ní. Jsme pořád spolu. Naposledy jsem od ní byla pryč taky jen loni na katamaránu.“ Uvědomila jsem si, jak se musí Míša vlastně sebeovládat a jak hodně je v pohodě vzhledem ke všem okolnostem, které teď sdělila. Vycítila jsem, jak moc je jí po dceři smutno, a jak moc jí mrzí, že je vůbec někde bez ní. Zeptala jsem se jí přímo: „Brečíš aspoň v kajutě?“ Odpověděla: „Ne, nebrečím, ale chce se mi.“ Řekla jsem jí to, co jsem si v tu chvíli myslela: „Myslím, že bys brečet měla, když to cítíš, protože takhle to musí být děsnej tlak, co v sobě držíš.“ Padl na mě smutek. Myšlenky mi běžely okolo toho, do jakých poloh se mi lidé dokážeme napasovat, a to třeba „jenom“ díky strachu ze ztráty zaměstnání. Z mého úhlu pohledu o něj může přijít kdokoliv, kdykoliv a díky čemukoliv. Bylo mi smutno z toho, že si holky nechají líbit spousty věcí, které se jim nelíbí, jen aby uchránily svoje „jistoty“ a smutno z toho, jak se vlastně dokážou kvůli tomu i částečně pokřivovat. 11
Nikol Kariková
JÁ MEZI CECKOUNY
Neodsuzovala jsem je za to, ani jsem to vlastně úplně nehodnotila, jen jsem se na chvíli naplno vcítila do jejich situace. Zároveň jsem o to víc děkovala a byla vděčná, že já osobně nemusím předvádět žádné zaměstnanecké, „parodie“. Byla jsem vděčná, že jsem od svých devatenácti let v tomto směru totálně svobodná a víceméně jsem sama svým šéfem. Míša se mě ještě zeptala: „Nevíš, Niky, o nějakém dalším zdroji příjmů? Ty jsi doma, učíš se s Domčou, a přitom taky vyděláváš peníze. Můžeš mi něco poradit?“ Její prosba mě zaskočila: „Jenže ty Míšo, chodíš na osm hodin každý den do práce a pak máš na starosti malou. Já sice učím Dominiku doma, ale už nemusím chodit pravidelně každej den někam na osm hodin pro práce. Máš to těžší vymyslet nějakou kdovíjakou hitparádu.“ Ze Zdenky byl cítit největší strach o místo. Bylo to nejen díky jejímu věku, ale taky díky dlouhodobosti, kterou coby zaměstnanec u Soni už strávila. Z ní bylo taky zpočátku nejvíc cítit, jak se snaží Markovi a Soně zavděčit. Marek sám si ale už několikrát právě na to stěžoval: „ Zdena mě fakt někdy neskutečně štve. Neustále mi leze do zadku a je to tak průhledný, že je to hrozný.“ Já bych řekla, že v průběhu plavby tyhle Zdeniny tendence zeslábly a byla nakonec víc sama sebou a byla moc fajn. Byla jsem ráda, že jsem si konečně mohla dobít už totálně vybitou baterku na telefonu. Zjistila jsem, že má u sebe Alena nabíječku na mojí, starou Nokii a radovala jsem se, že si ji můžu půjčit. Chtěla jsem večer v klidu zavolat Petrovi a říct si pár vět ohledně varianty prodloužení pobytu na lodi. Neměla jsem připravenou žádnou řeč. Chtěla jsem, aby to skutečně „vyplynulo samo“ a bylo to tak, jak to pro všechny zúčastněné má být nejlepší. Vůbec jsem se na 12
výsledek nefixovala a snažila se ho vnitřně neřešit.
Nikol Kariková
JÁ MEZI CECKOUNY
Uplynuly už zhruba dvě hodiny od momentu, kdy se Marek se Soňou vydali na pevninu. V duchu jsem si říkala, jak budou fotit, když bude za chvíli tma. Chtěl Marek holky jenom schválně prudit a fotit se nebude, nebo to myslel vážně? Pak by tedy už měli začít. My už jsme si nekonečné čekání krátily i jinými tématy, než jenom Soňou a Markem, když Míša zahlásila: „Už se vracejí. Vidim, jak nasedají do člunu.“ Já jsem rozhodla, že nejlepší pro danou chvíli bude, když se stáhnu na síť a nebudu nikterak překážet při přípravách na focení. Alena s Renatou byly nachystané, a tak mohl Marek během pár minut vyrazit znovu na pevninu. Nejprve odvezl na člunu Soňu, Bety a Mirku a pak vrátil pro Renatu s Alenou. Zůstala jsem na lodi jenom s Míšou a Zdenkou. Byly jsme rády, že máme ještě klid. Chystala jsem se zavolat Petrovi a začínala jsem z toho být nervózní. Potřebovala jsem se poradit a slyšet jiný názor: „Holky, chtěla bych tady zůstat ještě ten tejden. Vy víte, že bych si to nesmírně užila a navíc bych si to konečně vůbec pořádně užila.“ Zdenka mě okamžitě přerušila: „Tak tady zůstaň. Ty si to, Niky, fakt užiješ. Jsi v moři jako doma a je na tobě vidět, že jsi šťastná.“ Její slova mě samozřejmě povzbudila a potěšila, ale pokračovala jsem: „To je pravda, jenže zároveň vím, že to asi není košér, když by odjela i Soňa, abych byla na lodi sama s pěti chlapama. A je celkem pochopitelný, že to Petr nemusí požehnat.“ Zdenka mě znovu podržela: „Na okolí se vykašli. Já, kdybych milovala moře jako ty, tak tady zůstanu a o ničem nepřemejšlim.“ Miša se přidala: „To je jasný. Jen si to užij. Pokud to Petr a děti zvládnou, tak tady zůstaň a na lidi se vykašli.“
13
Nikol Kariková
JÁ MEZI CECKOUNY
Využila jsem menší frekventovanosti na lodi, méně uší na malém prostoru a šla jsem na záď zavolat Petrovi. Už byl klidnější a sám mi říkal: „Jestli chceš, tak tam ještě tejden zůstaň.“ Věděla jsem, že to říká kvůli mně, ale že sám by byl nejšťastnější, kdybych přijela už teď v sobotu s ostatními domů. Já jsem mu odpověděla: „Přemýšlela jsem o tom a vím, že to není úplně košér tady zůstat s chlapama. Je mi jasný, že by sis před okolím připadal jako blbec. Přijedu domů.“ Petr se ohradil: „Na lidi se můžu vykašlat a ty taky. Jestli tam chceš zůstat, tak tam buď a užij si to.“ Byla jsem teď z jeho reakce zaskočená a najednou jsem sama znejistěla, jestli by nebylo nejlepší se prostě vrátit domů a nestresovat ho prodlužováním mého pobytu. Zároveň mi ale právě tohle bylo nesmírně proti srsti. Netěšila jsem se na Petra zatím nikterak výrazně, spíš mne teprve přecházel vztek a marnost a začínala jsem vůbec něco cítit. Rozhodla jsem pokračovat na svojí vlně a nechat vše ještě plynout. Navrhla jsem: „Necháme to zatím ještě být. Nevím, jak se rozhodne Soňa a taky nevím, jestli to kluci vůbec odsouhlasí, abychom tady s nima byly.“ Když jsem se vrátila k holkám na záď, tak mi Míša se Zdenkou napůl vážně a napůl v legraci říkaly: „No, taková škoda. Takhle promrhat drbací prostor. Za chvíli už bude tma a všichni se vrátí zpátky.“ Obě se těšily, že jim Mirka s Bety přinesou z pevniny něco k jídlu, a kromě toho si objednaly nanuky, po kterých už nesmírně prahly. Mě se nikdo neptal, jestli něco chci, nebo potřebuju. Byla jsem v tu chvíli vpředu na síti, a tak jsem doufala, že někoho snad napadne koupit alespoň nějaké pečivo navíc. Byla jsem ráda, že už nebylo víc prostoru „na drbání“. Myslím, že stačilo to, co jsme si už stihly říct. Byla jsem ráda, že jsem mohla zavolat domů, když byl na lodi větší klid. Nikol Kariková
14
JÁ MEZI CECKOUNY
Netrvalo moc dlouho a z pevniny se na člunu vrátily modelky a Bety s Mirkou. Donesly holkám proviant a Mirka nám sdělila: „Sonička s Markem šli ještě na víno a pak pro ně mám se člunem dojet.“ Holky se lačně usadily k nanukům. Já jsem stále doufala, že Soňa přiveze alespoň nějaké pečivo, aby bylo na snídani. To by mně osobně stačilo. Holky se oddávaly svojí rozkoši, když si Míša najednou všimla, že Marek a Soňa sedí u mola a čekají, až pro ně někdo dorazí. Na chvilku jsme se nechaly všechny unést představou, že budeme dál dělat, že je nevidíme a necháme je tam nějakou chvíli trčet. Neskutečně jsme si těch pár vteřin užily, než jsme se opět vrátily do reality a Mirka se pro ně hbitě vydala. Cítila jsem vůči Soně odpor a byla jsem na ní naštvaná. Vím, že měl Marek hlad a měl špatnou náladu, ale to jak se on i Soňa chovali, mě osobně přišlo nefér. Sami byli dvě hodiny na pevnině, kde si dávali do nosu a nás nechali „čumět“ na lodi na pevninu zdálky. Mohli jsme si zajít taky někam na záchod, nebo v klidu koupit něco k jídlu. Proč si museli nechat zakotvený člun na pevnině pro sebe a my se nemohli dostat nikam? Soňa mne naštvala tím, co řekla Markovi o holkách a neměla jsem na ní prostě vůbec náladu. Když se vrátili, tak vypadal Marek spokojenější, ale stejně to nebyl pořád on. V duchu jsem si říkala „co asi ty dvě hodiny řešili?“ Měla jsem neodbytný pocit, že mu Soňa zase nafukovala hlavu svými nápady. Později se ukázalo, že to tak bylo. Soňa říkala: „Vysvětlovala jsem mu, že se k němu holky zachovaly hrozně, aby si uvědomil, jak je rozmazluje. Znovu jsem mu připomněla, že jsem nesouhlasila s tím, aby je vůbec na takovou dovolenou bral, a že teď to sám vidí, jak jsou nevděčný.“
Nikol Kariková
15
JÁ MEZI CECKOUNY
Když jsem slyšela tahle Soni slova, bylo mi z nich zle a neměla jsem v tu chvíli ani sílu něco odpovídat. Hlavou mi letěla slova Míši a Zdenky o tom, jak jsou „na dovolenej z donucení“, Markova slova, že jsou na lodi, protože to stojí pár šupů a bylo mi z toho všeho smutno. Proč tolik falše a přetvařování na všech frontách? Proč tohle lidi dělají? Když se mi něco nelíbí, nebo něco nechci, tak to přece mohu sdělit a nemusím to říkat jenom za zády. Marek a Soňa se vrátili na palubu a mě zrovna zazvonil telefon. Volala moje třináctiletá dcera Dominika a hned na mne spustila: „Mami, ty prej chceš zůstat na lodi ještě příští tejden. Tobě se po nás vůbec nestejská.“ Její vyčítavý tón mě mrzel, ale štval zároven. Začala navíc brečet. „Domí, to že bych tady ráda zůstala ještě o tejden dýl, vůbec nesouvisí s tím, že by se mi po vás nestejskalo a netešila bych se na vás. Je to prostě o tom, že jsem na moři a v moři úplně nejvíc šťastná a je to něco, co mi přináší jednu z nějvětších radostí na světě. Je mi i jedno s kým na lodi budu. Dokážu si to užít, i kdyby tady na palubě se mnou byli čerti. Vrátím se domů maximálně o tejden dýl, nic víc. Pak mě budete mít zase pořád doma, až vám polezu na nervy“, snažila jsem se ji uklidnit. Dominika přestala brečet a začala být víc vstřícná:„Já vím, mami, a přeju ti, aby sis to užila, ale mám o tebe strach.“ Znovu jsem ji ubezpečila: „Za další tejden budu doma jako na koni a umačkáme se radostí. Užívej si toho, že tě nikdo nebuzeruje a máš ode mě chvíli oddych. Vždyť jsme jinak pořád spolu a je taky zapotřebí si od sebe odpočinout.“ Tím, že se Dominika učí doma, trávíme spolu i čas, ve kterém jsou jiné děti ve škole. Dominika se uklidnila a začala mi vyprávět svoje zážitky. Měla u sebe, respektive u nás doma, zrovna svoji nejlepší kamarádku už druhou noc.
Nikol Kariková
16
JÁ MEZI CECKOUNY
Potěšilo mě, když se Dominika rozpovídala: „Víš, mami, tohle mi chybí. Ten pokec s tebou. S tatínkem a Tomáškem si nepokecam. Když za nima s něčím přijdu, tak jenom řeknou „hm“. Chápeš to?...“hm“.“ Musela jsem se smát: „No jo, to víš, chlapi třeba některý ty naše příhody nezajímají. To je mi jasný.“ Dominika pokračovala: „Víš, mami, já mám pocit, že když něco řeknu tobě, tak mi rozumíš, nebo se mě snažíš alespoň nějak pochopit. Když přijdu s něčím za tatínkem, tak mám pocit, že ho to nezajímá, nebo je vzteklej.“ Byla jsem ráda, že se vypovídává z toho, co jí v tu chvíli tížilo:“Dominičko, já vím, že by pro tebe bylo lepší, kdyby ti tohle řekl tatínek a ne já, ale věř tomu, že tě má strašně moc rád. Neumí ti to, ale holt dát pořádně najevo, a když je vzteklej, tak je to proto, že má o tebe strach.“ Nakonec se Dominika rozloučila slovy: „Zůstaň tam, mami, jak dlouho chceš a užij si to. Mám tě moc ráda a děkuju, že jsi se mnou povídala.“ Už jsem se cítila trochu líp a Dominiky slova mi rozhodně pomohla: „Děkuju, zlato! Zatím nevím, jestli tady zůstanu, ale děkuju za to, že pokud bych zůstala, tak z toho můžu mít o to lepší pocit a radost, když vím, že mi to přeješ. Moc se na tebe těším.“ Po telefonátu s Petrem i Dominikou jsem měla o dost lepší pocit z toho, kdybych na lodi ještě zůstala, ale zároveň se to ve mně stejně hádalo. Jedna moje část mne nabádala, abych zůstala, že to bude pro všechny jenom ku prospěchu. Konečně budu jednou myslet víc sama na sebe a dopřeju si to, co nejvíc miluju. Další týden plavání, moře, vítr v plachtách, spaní na síti a žádné „ženské starosti“, žádné „krémíčky proti stáří“, žádná módní přehlídka. A možná ani žádná Soňa, která se zatím pořád definitivně nevyjádřila. 17
Nikol Kariková
JÁ MEZI CECKOUNY
Mě se Soňa na nic neptala a nic se mnou nerozebírala. Přišlo mi to až trošku zvláštní. Najednou se nezajímala, co na to říká Petr doma. Vůbec ani jediné slovíčko. Panebože, jak já bych si to konečně užila! Představovala jsem si, jak bych s pány nemusela být v žádné nucené konverzaci, a jak by si vystačili sami se sebou. Nemuseli bychom se navzájem víceméně všímat a věřím, že snad budou chtít trávit nějaký čas na moři, když jedou na loď. Nebudou snad být tak často v přístavech a městech. Jupí, jupí, to bych si uměla představit! Z původních 120 eur jsem měla ještě 70 a nějaké kuny. S tím další týden mohu přežít úplně v pohodě a v nejhorším případě mi může Petr složit nějaké peníze k Markovi na účet a on je pak vybrat přes kartu z bankomatu. Tak jednoduše jsem si to představovala. Markovi jsem důvěřovala. Byl kapitánem, měl hlavní slovo a byl to jeho návrh, abychom zůstaly. Martina, Honzu a Pavla jsem taky znala a věděla jsem, že minimálně Martin s Honzou budou ok. Zároveň jsem si říkala, že kdyby bylo nejhůř a došlo na lodi k nějakým zásadním neshodám, tak se nechám prostě někde na pevnině vysadit a nějak se domů dostanu. Po týdnu na moři, kdy jsem byla v tak intenzivním stavu euforie z toho, že jsem buď ve vodě, nebo že plujeme, nebo že spím na síti, jsem začínala být po většinu času víc vyladěná na dobré události. Dostat se domů mi připadalo naprosto jednoduché. Bylo pozitivní, že moje problémy, se kterými jsem na loď přijížděla, se mi zdály daleko menší a získávala jsem od nich potřebný odstup. Velkou terapií pro mne bylo i to, že jsem na moři mohla daleko víc vnímat propojení s celou naší planetou a cítila jsem daleko větší vděčnost a pokoru, že se na ní mohu vůbec vyskytovat. I díky tomu, se mi všechno, co mě doma trápilo, začínalo jevit méně katastrofické a naopak řešitelné.
Nikol Kariková
18
JÁ MEZI CECKOUNY
Zároveň mě ale chvílemi přepadal smutek z toho, jak si my lidé vlastně přírody vůbec nevážíme a jak všechno plundrujeme. Ten odpad, co jsem viděla okolo lodi, toho byl nejživějším důkazem. Nežijeme v kontaktu s přírodou a nevážíme si svého vlastního, jediného domova, který k dispozici máme. Na moři jsem si tak nějak více uvědomovala celou absurditu válek, náboženských přesvědčení a dalších věcí, které nevedou lidi k tomu, aby byli prostě sami sebou. Bylo by fajn, kdybychom byli více autentičtí, empatičtí, samostatně myslící a zároveň víc zodpovědní za svoje skutky. Dost se mnou zamíchal i dnešní otevřený hovor s děvčaty, kdy jsem i já cítila určitou vnitřní bolest z toho, že jsem součástí „něčeho“, s čím vlastně nerezonuji. Někdy se také do určité míry přizpůsobuji, protože mám strach. Připomněla jsem si, jak mi kdysi bývalo zle z toho, že jsem i při výchově vlastních dětí předávala„vzorce“, které se mě osobně vlastně nelíbily. Znovu jsem si uvědomila, jak jsem se několikrát vědomě dopouštěla na sobě destrukce, když jsem se nechávala strhávat a zatahovat do rolí, které pak můj život neposunovaly k mým snům, ale spíše naopak. Říkala jsem si, jestli není nakonec úplně nemožné dojít mezi ostatními lidmi k nějakému „vnitřnímu klidu“ a pohodové mysli? Myslela jsem na některé „osvícené mistry“, kteří strávili spoustu času, nebo alespoň nějakou část svého života v ústraní od masy lidí. Představovala jsem si, jaké by to asi bylo, kdybych žila někde v jeskyni, nebo jiné izolaci od lidí. Neměla jsem pocit, že bych na to měla náturu, a ani jsem nebyla přesvědčená, že úplná izolace, by měla být tím správným řešením. 19
Nikol Kariková
JÁ MEZI CECKOUNY
Řešení by mělo být spíš takové, aby ho mohli alespoň částečně duplikovat i ostatní lidé. Mělo by pomoci i jim. Pro mě by ale každopádně řešením byla vlastní loď. Trávila bych na ní tři měsíce v roce a zbývající část roku bych byla klidně v Čechách. Někde v chatičce v lese, kousek od města. Pokud bych chtěla, byla bych s lidmi v kontaktu, ale zároveň bych měla dostatek prostoru pro svoje rozjímání a klid. Na moři jsem se cítila nejen šťastná a vděčná, ale především tak nějak nejvíce celistvá a v bezpečí. Pro ty, kteří se vody bojí, nebo mají paniku z lodě, to může být absolutně nepochopitelné. Ti, kteří to mají stejné jako já, vědí, o čem píšu. Marek i Soňa byli už večer zase v pohodě. Marek začal normálně komunikovat. Najedl se a tím se zklidnil. Přišel za mnou, aby mi vylíčil, jak si na pevnině pochutnali: „Tak si představ, Nikolko, že jsme přišli do restaurace a objednali si kalamáry na grilu. Přinesli nám je a mně se hned zdálo, že mají nějakou divnou barvu. Zakrojil jsem do jedný z nich a zjistili jsme, že nejsou vyčištěný. Udělali nám je prostě i s těma vnitřnostma.“ Podívala jsem se na Soňu, protože jsem si neuměla představit, co ona na to. Ta se uculovala, kývala souhlasně hlavou a dělala znechucené grimasy: „Fakt, Niky, to byl humus. Tos neviděla.“ „A co jste udělali?“, zeptala jsem se zvědavě. „Zavolali jsme číšníka a zeptali se ho, jestli to je normální. On nám odpověděl, že jo. Že to tady takhle dělají. No, tak jsme se zeptali, jestli by nám mohli udělat vyčištěný a oni nám teda udělali jiný“, objasnil mi situaci Marek. Začala jsem se nahlas smát: „Sorry, já si jen představila tu scénku, jak sedíš hladovej, nasranej u toho stolu. Teď ti nesou to jídlo. Tvoje nálada se začíná zlepšovat a pak objevíš na talíři to, co líčíš. Tos musel bej hotovej.“ „No, to si piš!“, potvrdil Marek můj scénář. Nikol Kariková
20
JÁ MEZI CECKOUNY
V duchu jsem si říkala, že je fakt legrace, jak rychle se nám někdy ty „bumerangy“ vracejí. Marek a Soňa byli svým způsobem vůči holkám nespravedliví a zachovali se jako idioti a během chvilky dostali naservírováno něco, co se jim taky dvakrát nezamlouvalo. Šla jsem brzy zalehnout. Na zádi u stolu zůstaly sedět některé z holek a Soňa s Markem. Marek si lehl na lavici a položil si hlavu Soně do klína. Ona ho hladila ve vlasech a povídala si s ostatními. Působily jako pár, který nemůže mít absolutně žádné problémy. Nabízeli mi, abych si nalila také trochu vína, které donesli z pevniny. Neměla jsem náladu sedět a vést rozhovory o ničem. Večerní „drbání“ mi bohatě stačilo. Těšila jsem se na soukromí ve svojí síťové postýlce. Bylo mi celkově nějak divně a smutno. Hlavou mi prolétávaly útržky z rozhovoru s Dominikou, s Petrem, s děvčaty. Bylo mi smutno ze Sonina chování a vlastně i z Markova a mého. I když se mi podařilo myšlenky uklidnit a nezaobírala jsem se ničím, nemohla jsem stejně spát. Z okolí ke mně doléhal hluk z hospod a světla aut mně neustále svítila přímo „do postele“. Napsala jsem smsku Petrovi, ve které jsem vzpomínala na to, jak jsme si jednou lehli v poledne v Praze, v parku „na Karláku“ a vegetili. Tahle situace a ruch, který ke mně doléhal, mi přesně to připomínal. Fajnové ležení, ale kravál, ve kterém se nedá usnout. Chtělo se mi neskutečně spát, ale absolutně to nešlo. Mezitím už všichni ostatní zalezli do svých kajut a spali. Začínala jsem být nejen ospalá, ale i otrávená. V jednu hodinu v noci jsem vstala a šla jsem si zakouřit. Potom jsem se znovu pokoušela usnout, ale nešlo to. Kolem třetí ráno jsem konečně usnula, ale několikrát mě ještě nepříjemný rámus vzbudil. Zase jedna vydařená noc a zítra nás čeká přístav v Dubrovníku!
Nikol Kariková
21
