JÁ MEZI CECKOUNY
DEPKA JAKO BLÁZEN
Vzbudila jsem se okolo půl osmé ráno a okamžitě jsem co nejtišeji vypadla z kajuty na vzduch. Prošla jsem kuchyní a vylezla na palubu. Bože, to je nádhera! Viděla jsem modrou, lehce rozvlněnou hladinu moře, nedaleký ostrov zarostlý keři s úzkou cestičkou, která se táhla do kopce přes něj a byla vidět zhruba do jeho poloviny. Pak se i ona ztrácela v hustém porostu. Sluníčko už začínalo příjemně hřát a já jsem byla zaplavená vděčností. Všichni ještě spali, včetně Marka na střeše lodi. Pohybovala jsem se po palubě potichu, abych ho nevzbudila. V kuchyni jsem si navlékla plavky a hurá do vody. Byla jsem šťastná. Plavala jsem kousek dál od katamaránu. Moře bylo klidné jako zrcadlo a já si plavání nesmírně užívala. Ve svojí vděčnosti jsem se snažila odpustit Soně její večerní řeči a podívat se na ně s větším nadhledem. Cítila jsem, že jsem se z nich úplně nevyspala a stále se mi vracely na mysl. Když jsem se vyklidnila, přestala se zaobírat zbytečnostmi a trochu se nabažila plavání, vydala jsem se zpátky k lodi. Vypadalo to, že už je některá z holek vzhůru, protože se na palubě mihla čísi blonďatá hlava. Vzhledem k tomu, že byla blonďatá většina členek posádky, tak jsem zdálky nedokázala přesně identifikovat, která z nich to je. Zatím se mi každou chvilku pletla Soňa se Zdenkou a Romanou. Byl mezi nimi sice věkový rozdíl, ale kromě svých světlých vlasů, byly všechny víceméně stejně vysoké, měly drobné, štíhlé postavy a všechny byly neustále bez vrchního dílu plavek.
Nikol Kariková
1
JÁ MEZI CECKOUNY
Ten si naopak před Markem nesundávala Bety, ani Míša a tím se o to víc pletly pro změnu mezi sebou ony. Chvílemi jsem se fakt „v těch všech blonďatých hlavách“ ztrácela. Alespoň Marka jsem vždycky rozpoznala a taky „ceckounky“ Mirku s Alenou. Mirka byla vyšší a statnější než všechny ostatní holky a vlasy měla spíše do hněda. Alena byla drobná, ale měla tmavohnědé, dlouhé vlasy až do pasu. Myslela jsem si, že to, co v ten moment vidím mihnout se na palubě, je Míša. Slušně jsem ji polohlasně z vody pozdravila: „Ahojky!“. Jen co jsem vylezla, zjistila jsem svůj omyl. Byla to Bety. „Jé, to jste vy Bety? Já jsem si vás spletla z tý vzdálenosti s Míšou, tak se omlouvám, že jsem vám tykala. Tak dobrý den“, usmála jsem se na ni a celá ta situace mi připadala vlastně komická. Měla bych devětadvacetileté Bety navrhnout tykání já, protože jsem starší, ale zatím jsem se rozhodla to nechat být. Bety vypadala trochu přepadle a byla celkově tak nějak zkrotlá. Měla jsem pocit, že má trošku výčitky ze svého včerejšího „hulení“. Co kdyby si o ní Soňa, nebo Marek náhodou mysleli něco špatného? Byla neděle a začal náš první, společný den na lodi. V kuchyni měla mít službu právě Bety s Míšou. Pustily se do přípravy snídaně. Uvařily čaj, kávu a do mističek nakrájely ovoce. To jsme měli mít k snídani. Sledovala jsem ruch, který na lodi nastal, když byly už všechny dámy vzhůru a poslouchala jsem řeči, které vedly při snídani mezi sebou. Bavily se o různých úžasných krémech, značkovém oblečení a podobných záležitostech. V kontrastu s okolní přírodou mně jejich rozhovory připadaly dost nezáživné a nezajímaly mě.
2
Nikol Kariková
JÁ MEZI CECKOUNY
Něco ve mně se ozývalo: „Je tady se mnou někdo, kdo by dokázal vnímat i přítomný okamžik? Tu krásu okolo nás. Ten klid. To moře, sluníčko, teplo, které v Čechách teď takové není a pohupování katamaránu na klidné hladině“. Hm, asi kromě Marka nikdo a ten měl tolik starostí a zodpovědnosti na krku, že bych se zrovna u něho nedivila, kdyby byl trošku mimo. Marek mlčel, ale vypadal celkem spokojeně. Zeptala jsem se ho: „Jak ses vyspal? Musel jsi spát jako nemluvně po tej náročnej cestě sem, viď?“ Marek se trochu zašklebil: „Vyspal jsem se úplně na prd. Byla mi k ránu zima a tlačilo mě celý tělo. Nechtěl jsem ale spát na síti, abych nebyl mokrej, tak jsem si lehnul na střechu a schoval se pod zavěšenou karimatku, ale je to tvrdý jako prase.“ Přistihla jsem se, že mu to malinko škodolibě přeju za to, že nemůžu spát na síti já. Cítila jsem, jak na mě znovu začíná doléhat deprese, ale nedokázala jsem přesně definovat z čeho. Snažila jsem se to nějak rozšifrovat, abych si pomohla a cítila se líp. Nechtělo se mi to přiznat, ale uvědomila jsem si, že je mi prostě smutno z toho, co mi Soňa večer řekla. Snažila jsem se, říkat si, že bych to neměla brát osobně, ale nešlo mi to necítit. Soni věty mě prostě mrzely proto, že jsem věděla, že je vyřkla s jasným záměrem mne ranit. Navíc jsem dopustila, aby rozpoutaly vlnu nedobrých myšlenek ohledně mého vztahu a soužití s Petrem, které mne už přiváděly do stavu určité schizofrenie. Jedna moje část ho měla stále nesmírně ráda a za spousty věcí si ho vážila. Především za to, že je člověk z páteří, který nedokáže dlouhodobě dělat věci v rozporu se svým vnitřním nastavením a lhát. Za to, jak se vždycky dokázal postarat o děti a zastoupit mne. Zároveň jsem na něho, ale byla stále ohromně 3
naštvaná.
Nikol Kariková
JÁ MEZI CECKOUNY
Zabíjel mě jeho přístup a častá flegmatičnost vůči řešení společných problémů, jeho nezodpovědnost k penězům a nejvíc jeho neochota zaměřit více pozornost na zvýšení svého sebevědomí. Měla jsem pocit, že ho „nemůžu“ opustit, ale zároveň, že bych to udělat měla, protože by to ve své podstatě náramně posunulo i jeho. Konečně bych mu dala prostor, aby nespoléhal na to, že budu řešit některé záležitosti i za něho. Další faktorem, který měl podíl na mém depresivním rozpoložení, bylo to, že to vypadalo, že se žádné společné aktivity řešit nebudou. Přišlo mi líto, že se Marek a Soňa snaží vyřešit svoje soukromé i firemní záležitosti, ale neudělají vlastně žádný konkrétní krok k tomu, aby se doopravdy něco změnilo, nebo posunulo kupředu. Mrzelo mě, že tak ani nezjistí, že společné aktivity, které jsem připravila, mohly dobře posloužit i k tomu, aby se oni dva uvolnili a měli možnost poznat se v jiných rolích. Podvědomě jsem, ale od počátku tušila, že to Marek nedotáhne do finále a nakonec se nic nezrealizuje. Věděla jsem, že má problém se před ostatními projevovat. Když jsem mu před odjezdem chtěla v kostce sdělit, co mám připravené, tak se okamžitě zeptal: „A nebudu se muset před ostatníma nějak odhalovat? Nechtěl bych jim ukazovat nějaký svoje slabiny.“ Markovy obavy mne vlastně úplně nepřekvapily, i když v první chvíli jsem byla zaskočená. Okamžitě jsem ho uklidňovala: „Neboj, myslím, že nic takovýho nachystanýho nemám. Ale pro jistotu jaký slabiny myslíš? Nebo co by ti vlastně vadilo?“ „Vadilo by mně, kdybych se měl před nima projevovat jako nějakej slaboch, nebo hlupák. Kdybych třeba neznal odpovědi na nějaký vědomostní otázky.“ 4
Nikol Kariková
JÁ MEZI CECKOUNY
„Tak to buď naprosto v klidu“, znovu jsem ho ujišťovala. „Aktivity, který jsem připravila nejsou vůbec typu, aby kohokoliv z vás obnažovaly. Naopak by vás měly posunout dopředu a více propojit mezi sebou.“ V tu chvíli jsem byla ještě přesvědčená, že se během plavby bude skutečně něco dít. Teď jsem byla naštvaná sama na sebe, že jsem zase uvěřila tomu, že to myslí vážně a doopravdy chtějí něco dělat. Připomínalo mi to Petrovy plány, za kterými se nedostavovala ale konkrétní akce a tak se prostě nedalo nic moc změnit. Došlo mi, že je to stejné, jako vždycky v minulosti, kdy po mně chtěli nějakou službu a nedali mi nakonec prostor, abych to mohla dotáhnout do konce. . Štvalo mě to. Štvalo mě v tu chvíli, jak se Soňa promenáduje po palubě, hraje si na hodnou paní šéfovou a hází na Marka svoje nevinné pohledy a úsměvy. Štvalo mě to, že jsem tak hloupá, že jsem se fakt zodpovědně snažila program připravit tak, aby zapadal do aktuální situace a zabralo mi to docela dost času, který jsem tedy mohla využít na cokoliv jiného. Byla jsem naštvaná za tyhle jejich „výkřiky do tmy“ a tahání mě za fusekli. Byla jsem naštvaná sama na sebe, že jsem se neposlechla a nezůstala doma, když mi Marek naznačoval, že se budu starat o Soňu, aby měl od ní klid. Sama jsem byla překvapená, jak jsem se dokázala rozhodit a jak moje naštvanost vygradovala. Začínalo mi připadat jako naprostá šílenost, že musím být tedy „jen tak“ na lodi s partou „blondýn“, se kterými nemám vlastně co sdílet. Mají úplně jiné priority, zájmy a témata hovorů. Seděla jsem na lavici u stolu na zádi a sledovala, jak přicházejí ke snídani další stolovnice. Soňa tvořila v kuchyni nějakou snídani pro Marka, protože ovoce v misce ho nenadchlo. Neuspokojilo by jeho ranní hlad.
Nikol Kariková
5
JÁ MEZI CECKOUNY
Zdenka, Bety a Míša se zase jízlivě navážely do modelek, které už si to ale nenechávaly líbit a atmosféra začínala jiskřit. Měla jsem pocit, že musím vybuchnout. Nemohla jsem vydržet ten přetlak, který se ve mně hromadil. Musela jsem z lodi pryč. Vzala jsem si kromě plavek i boty do vody a rozhodla se na chvíli zmizet na nedaleký ostrůvek. U jeho břehu bylo malé molo se zakotvenou pramicí. Plavala jsem směrem k ní a představovala si, jak ji odvážu, nasednu do ní a odpluju směrem k volnému moři. S každým svým tempem jsem se vzdalovala od katamaránu a za chvíli už jsem neslyšela ani hlučný hovor posádky na palubě. Doplavala jsem ke kamenitému břehu. Vylezla jsem ven a uviděla před sebou cestičku, kterou jsem pozorovala už z lodi. Vydala jsem se po ní. Po pár metrech jsem se zastavila a z výše pozorovala moře a na něm zakotvený katamarán. Byla jsem dost daleko na to, abych nerozlišila ani jednotlivé postavy na lodi. Chtělo se mi nejen brečet, ale k tomu i křičet. Nejradši bych vykřičela do éteru všechnu svoji bolest a sklíčenost, která se ve mně nakupila za poslední období, a kterou jsem teď cítila. Na místo toho jsem pokračovala ve svém výstupu po cestě tak daleko, kam to jen šlo. Chtěla jsem někam zalézt. Tušila jsem, že mě Bety sleduje dalekohledem, aby jí neuniklo, co dělám. Dalekohled měla v rukách od okamžiku, kdy jsme vypluli z maríny. Pozorovala z lodi pevninu a svoje pozorování sama komentovala: „Miluju dívat se lidem do bytů. Zajímá mě, jaký to tam mají?“ 6
Nikol Kariková
JÁ MEZI CECKOUNY
Schovala jsem se na chvíli za nějaký hustější porost u jedné ze dvou chat, které na ostrově stály, a to hned vedle sebe. Bylo vidět, že tam občas určitě někdo zavítá. Venku byly o zeď opřené rybářské pruty a vedle nich stály vysoké boty. Kousek opodál bylo na stole vyskládané různé nádobí. Zaujala mě veliká, černá, plastová nádrž na dešťovou vodu, která byla umístěná za jedním z domků. Na chvíli obrátila moje myšlenky úplně jiným směrem. Na jak dlouho by mi asi taková zásoba vody vydržela a kolik deště musí přijít, než se ta obří nádoba naplní? V tu chvíli jsem obyvatelům těch malých příbytků docela záviděla, že mají na tomhle „pidiostrůvku“, kam občas dorazí, svatý klid. Případná návštěva se k nim může dostat jedině s lodí. To mi přišlo naprosto super. Dál už se jít nedalo, cesta u domků končila. Chvíli jsem seděla a brečela, než jsem se začala cítit líp. Vnitřně jsem byla ale pořád rozpolcená. Z jedné strany jsem byla nesmírně šťastná, že jsem zase „doma“, tedy u moře, ale zároveň jsem byla nešťastná, že tam prostě nejsou lidi, se kterými bych „doma“ chtěla být. Když jsem se začala cítit relativně dobře, vydala jsem se po cestě zpátky dolů k moři. Všimla jsem si keře s fíky, které na něm rostly, ale nebyly ještě zralé. Taky jsem narazila na maliny, ale ty byly pro změnu úplně vysušené. Divila jsem se, že se vůbec něco na jinak vyprahlém ostrůvku uchytilo. Ještě jsem chvilku vychutnávala samotu a relaxovala. Byla jsem vděčná, že umím plavat a dokážu doplavat celkem daleko. Někdy mám pocit, že kamkoliv. V tu chvíli, jsem si o to víc vážila tohoto svého umu. Umožňoval mi, se alespoň na okamžik od ostatních uchýlit do samoty.
Teď bylo načase vlézt do vody
a pomalu plavat zpátky na katamarán. 7
Nikol Kariková
JÁ MEZI CECKOUNY
Jen co jsem vylezla z vody na palubu, tak mi holky nabízely mojí mističku s ovocem. Nemohla jsem jíst. Ještě pořád jsem měla stažený žaludek a představa, že bych měla něco pozřít, mi nedělala vůbec dobře. Poděkovala jsem, ale svůj příděl jsem odmítla: „Děkuju, ale snězte to holky místo mě. Já fakt nechci.“. Bety se mě snažila přesvědčit, abych se najedla: „Nikolko, ale ovoce je zdravý. Měla byste si taky dát.“ Usmála jsem se na ní a potichu, spíš pro sebe, jsem odpověděla: „Jo, ovoce je fajn. Támhle na ostrově třeba rostou fíky a maliny. Nechcete si nějaký natrhat?“ Marek zavelel: „Vyrazíme! Chci, abysme se do úterý dostali do Dubrovníku. Tam bych chtěl udělat s Renatou a Alenou co nejvíc fotek a pak vyrazit na ten výlet, kterej jsem vám slíbil.“ Chtěl všem zaplatit výlet na skútrech do Srbska, kde se mělo večer jít na diskotéku. Když mi to Marek říkal už před odjezdem, tak jsem mu navrhla, že bych se výletu nezúčastnila, protože mě řádění na diskotéce do rána nikterak neláká a radši bych hlídala v přístavu loď a měla prostor sama pro sebe. Chtěla jsem ho využít i na rekapitulaci toho, co jsme do té doby během aktivit na lodi udělali a případně naplánovat aktivity další. Marek ještě dodal: „Teď vyrazíme, abychom za dnešek ujeli co největší kus cesty. Nevíme, jaký bude počasí, tak ať máme radši rezervu.“ Než jsme vypluli, splnila jsem si svoje povinnosti. Zavřela jsem okna a zkontrolovala jsem palubu. Nádobí po snídani Bety s Míšou už ze stolu na zádi sklidily a chystaly se ho umýt. Pořád jsem se necítila dobře a nebyla jsem schopná se Soňou normálně komunikovat. Rozhodla jsem se, že bude nejlepší, když zalezu do kajuty a pokusím se dát dohromady.
8
Nikol Kariková
JÁ MEZI CECKOUNY
Vzala jsem svůj zápisník a tužku a začala jsem si vypisovat všechno, za co jsem dokázala být v tu chvíli upřímně vděčná. Pomáhalo mi to odvádět moje destruktivní myšlenky a myslet na něco pozitivnějšího. Přesto na mě ale stále doléhala deprese, a abych si ji vychutnala co nejvíc, tak se rozšířila z mojí privátní reality i na realitu globální. Bylo mi vnitřně najednou neskutečně smutno z toho, jak si my lidé nevážíme toho, co máme k dispozici „jen tak“. Nevnímáme to a neustále se honíme za něčím, co nás ve finále stejně neudělá šťastnějšími ani spokojenějšími. Bylo mi líto, že stále čekáme na nějaké „godoty“, kteří nepřicházejí, a že je naše současná civilizace na humánní úrovni vlastně tak moc zaostalá. Cítila jsem se neskutečně osamoceně a marně. Soňa za mnou přišla do kajuty. Byla milá a s upřímným zájmem a starostlivostí se ptala: „Co je ti Niky? Můžu ti nějak pomoct?“ Podívala jsem se na ni svýma uslzenýma očima: „Nechci teď Soni o ničem mluvit. Chci být sama a dát se dohromady. Nech mě prosím a já za chvíli přijdu. Ale děkuju.“ Zůstala jsem v kajutě skoro dvě hodiny. Napsala jsem sms Petrovi, popřála jsem mu k svátku, který ten den zrovna měl. Ani jsem nečekala, že mi jeho odpověď pomůže dost zlepšit náladu. Když jsem vylezla znovu na palubu, tak jsem viděla Marka, jak sedí u kormidla a Soňa vedle něho. Všechny ostatní holky byly na přídi, ležely na síti a slunily se. Využila jsem toho, že jsme na zádi sami. Stoupla jsem si za kapitánskou židli, na které Marek i Soňa seděli a přes rameno jí do ucha říkám: „Musím ti Soni něco říct. Potřebuju to ze sebe prostě dostat ven, aby se pročistil vzduch.“ 9
Nikol Kariková
JÁ MEZI CECKOUNY
Soňa se na mě sice neotočila, ale bylo vidět, že je napjatá, co ze mě vyleze: „Fakt mě naštvalo a bolelo to, co jsi mi včera večer v kajutě před spaním řekla. Přišla mi to od tebe jako pěkná podpásovka. Víš, že v posledním období jsem dost v čudu, a že mám co dělat, abych vůbec držela pohromadě. A ty na mě vytáhneš zrovna to, co mě nejvíc samotnou štve? Připadá ti to fér?“ Soňa se na mě zděšeně otočila a bylo vidět, že jí vůbec nenapadlo, že by mohla s mojí špatnou náladou nějak souviset: „Niky promiň. Mě to nějak vůbec nedošlo.“ Cítila jsem, jak se mi ulevilo, když jsem se o tom, čím mě Soňa naštvala, mohla komunikovat. „Víš Soni, už v tom autě, když jsi začala s tou mojí mámou, jsem měla dost, ale chtěla jsem to přejít a neřešila jsem to. Včera jsi mě, ale zabila úplně.“ Marek se v tu chvíli neudržel a bylo vidět, že ho to nadzvedlo: „Ty Soňo, proč tohle děláš? Koukej Nikče namasírovat záda, nebo něco vymysli jako omluvu.“ Bylo to od Marka fajn, že se mě takto zastal, ale zároveň mi masáž zad v tomto kontextu připadala legrační a začala jsem se smát: „To nemusíš Soni. Jen jsem jen potřebovala, abychom si to vyříkaly. Neranily mě tak ani ty tvoje slova, ale spíš ten pocit, že mě vlastně vůbec neposloucháš, když ti něco říkám, protože bys přece pak nemohla být tak necitlivá.“ Naštvanost mě opustila. Na Soně bylo vidět, že jí to mrzí, a že o tom přemýšlí. Zjistila jsem navíc, že si ten včerejší večer ani nepamatovala. Marek pak ještě dodal: „Tohle Soňa dělá vždycky, když je nalitá. Jsi potom nepříjemná, až zlá a divíš se mi, že jsem pak naštvanej.“
10
Nikol Kariková
JÁ MEZI CECKOUNY
Nechtěla jsem, aby Marek Soňu dál dusil a chtěla jsem hovor na dané téma ukončit. „Řekli jsme si, že nebudeme na lodi nic řešit, a že nebudeme vytahovat žádný svoje srágory. Dohodli jsme se, že si jedeme všichni vyčistit hlavy a dát se do kupy, tak bych byla moc ráda, kdybychom tuhle naši dohodu mohli dodržet. Pak si to můžeme všichni užít a nekazit si náladu.“ Soňa horlivě přikyvovala a Marek k tomu ještě před Soňou dodal: „Přesně tak. Včera byla Soňa u mě na palubě, když jsem chtěl už spát. Byla trochu nalitá a začala být protivná. Vyhnal jsem jí, tak si holt svoji naštvanost potřebovala někde vylejt. Fakt chci, aby se tady nic neřešilo. Jsme tady proto, abysme relaxovali. Řešit můžeme, až se vrátíme do Čech.“ Marek ani nemohl tušit, jak jsem ho v tu chvíli nesmírně milovala. Od toho okamžiku byla moje deprese pryč a začala jsem se cítit zase normálně a byla jsem v pohodě. Vyndala jsem z ledničky pomeranče, které jsem pobrala včera v konzumu, i přes to, že Soňa nechápala „na co je chci?“. Oloupala jsem z nich kůru, rozdělila si je na polovinu a pak z nich v rukách vymačkala do hrnce všechnu šťávu. Rozdělila jsem jí do třech dvoudecek a jednu jsem podala Soně, jednu Markovi a jednu si nechala pro sebe. Soňa si pomlaskávala: „Ten frešík je fakt dobrej. Marek ho má rád. Já ho normálně moc nepiju, ale tady na lodi, je skvělej.“ Byla jsem ráda, že jsem je oba potěšila a sebe obzvlášť. Znovu jsme se všichni tři nalepili ke kormidlu, vyhřívali se na sluníčku, užívali si jízdu a povídali si. Už jsem měla výbornou náladu a po dopolední rozladěnost nebylo ani stopy. Soňu jsem zase vnímala přátelsky a pohodově a byla jsem ráda, že jsou s Markem oba relativně v klidu. Zničehožnic se Soňa Marka zeptala: „Jak to bude s tím školením? Kdy to holkám řekneme?“ 11
Nikol Kariková
JÁ MEZI CECKOUNY
Skočila jsem jí do řeči: „Já bych to nehrotila. Už jsem se dneska smířila s tím, že se nejspíš nic dít nebude a navíc, pokud o tom neví předem, tak je to celý blbě. Kašlete na to, aby se to lámalo přes koleno, jenom proto, že jsem tady s vámi. Když neuděláme nic tady, tak to můžeme pak nahradit v Čechách.“ Marek se nevyjadřoval, ale Soňa dál naléhala: „Já bych ale byla ráda, kdyby se něco dělo. Jinak se budou holky jenom povalovat, jako loni.“ V duchu jsem si řekla, že už se nebudu taky víc vyjadřovat a nechám události plynout. Budou chtít něco praktikovat, tak budeme, nebudou chtít, tak nebudeme. Byla jsem s tím už v pohodě a byla jsem rozhodnutá si už nekazit náladu ničím, co stejně neovlivním. Radši jsem se začala zajímat o to, co jsem viděla před sebou na palubní desce. Ptala jsem se Marka: „Na co je tohle a tohle a tohle?“ Marek mi rád popisoval, co k čemu slouží. Měření hloubky, síly větru, atd. Jak ovládat kormidlo, když se jede jenom na plachty. Měla jsem radost, že se můžu něco přiučit a loď se tak pro mne stávala ještě bližší. Po několika hodinách plavby jsme zastavili, abychom se mohli vykoupat. Už jsem se zase do vody ohromně těšila. Sluníčko pražilo a úplné horko nebylo jen díky větru na plující lodi. Začínalo mi ale už být divné, že ve vodě zatím, kromě Marka a mě, nikdo z posádky nebyl. Nedalo mi to, abych to nezjistila. Zdenka zrovna seděla na schodech katamaránu a namáčela si v moři alespoň nohy. „Proč jenom nohy? Tobě se nechce do vody úplně?“ „Nikčo, já bych tam i ráda vlezla, ale neumím plavat a tady v tej hloubce se fakt bojim.“ „Aha, tak to chápu.“ 12
Nikol Kariková
JÁ MEZI CECKOUNY
Míša seděla u stolu na zádi, kde se schovávala pod plátěnou střechou před sluníčkem. „A co ty Míšo? Ty taky neumíš plavat?“, zeptala jsem se rovnou i jí. „Já plavat umím, ale nesnáším slanou vodu. Nestrčila bych tam ani palec u nohy. Fuj!“ Čekala jsem cokoliv, ale až takový odpor? Míši odpověď mě trochu překvapila a ještě víc, když k ní dodala: „No a taky se nemůžu moc opalovat. Jsem citlivá na sluníčko, blbě se opaluju, tak musím chvílema do stínu.“ Začínala jsem si zvykat na různá překvapení a tohle pro mne bylo jedno z dalších. Okamžitě se nabízela otázka, proč je Míša vlastně na lodi, kde pro ni není nic moc atraktivního, ale nechtěla jsem ji už dál trápit svými dotazy a nechala jsem si je zatím pro sebe. Bety se už ráno u snídaně stihla pochlubit, že má na každý den jiné plavky. Plavat taky uměla, ale slané vodě dvakrát neholdovala. „Co bych si pak počala s tou solí, když se nedá na lodi po každém smočení v moři, osprchovat?“, hrozila se. Renata s Alenou se na lodi zatím snažily zaklimatizovat a vůbec se s ní seznámit. Super bylo, že se jim zatím nedělalo špatně. Toho se obě obávaly. Myslím, že na to ale ani neměly čas. Veškerou energii, kterou by mohly mít navíc, jim zabralo odrážení útoků ze strany ostatních holek. Alena byla v tomto směru razantnější než Renata a většinou výpady okamžitě řešila. Byla ale natolik inteligentní, že její reakce měly vždycky nějakou myšlenku, která byla okořeněná vtipnou ironií. To se bohužel o ostatních holkách říct nedalo a některé jejich narážky mi připadaly naprosto zbytečné a jen odkrývaly na světlo jejich vlastní negativní stránky. Žárlivost, ješitnost a zaobírání se 13
malichernostmi.
Nikol Kariková
JÁ MEZI CECKOUNY
Během naší přestávky nakonec do vody vlezla na chvíli aspoň Soňa a Mirka. Byla jsem zrovna ve vodě znovu i já. Mirka zatím jako jediná dokázala i někam doplavat. Ve vodě připlavala ke mně a trochu nesměle říkala: „Niky, já jsem tě včera pozorovala, že jsi plavala pod katamaránem. To jsem chtěla i já loni, ale neodvážila jsem se. Mohla bych to zkusit s tebou?“ Potěšilo mě, že mám nějakého parťáka na plavání, usmála jsem se a odpověděla: „To je jasný. Pod katamaránem se není čeho obávat. Teda maximálně toho, že někdo půjde na záchod a vypumpuje ti do cesty svůj „výtvor“.“ Mirka se smála: „No vzhledem k tomu, že kromě Marka, tady na lodi nikdo z holek na záchod určitě zase celou dobu nepůjde, tak se riziko značně snižuje.“ Jakmile jsme udělaly první tempo pod katamarán, tak se Mirka začala blaženě usmívat. „To je krásný.“ Usmála jsem se taky: „Viď! Jako bychom plavaly v bazénu.“ Přesně takovou barvu má pořád voda pod katamaránem. Je to díky bílé barvě lodi, která se do vody odráží. „Pro mě je to takovej pojízdnej bazének na moři. Dá se v něm plavat, i kdyby se zakotvilo někde, kde to okolo třeba úplně nejde, nebo kdyby byly větší vlny a Marek by se bál, že mě někam odnesou. V tu chvíli mě z jedný strany jistí kotva, za kterou se můžu chytnout a na druhým konci pak schůdky. Paráda, viď!“ K obědu nám podle plánu naservírovaly Bety a Míša špagety. Společně jsme pak všichni odpočívali na zádi. Některé holky u stolu, některé na schodech, nebo jen tak na palubě. Užívali jsme si poklidné a příjemné plavby. Na lodi začínala být cítit alespoň trochu pozitivnější a uvolněnější atmosféra, když náhle přišla neskutečná katastrofa.
14
Nikol Kariková
JÁ MEZI CECKOUNY
Bety, sedící na palubě nad stolem, si prohrábla rukou vlasy a neuvědomila si, že má na hlavě sluneční brýle. Ty jí z hlavy sletěly a díky kluzkému povrchu lodi a houpání se bleskově přemístily přímou čarou přes schody katamaránu rovnou do moře a ještě rychleji zmizely ve vlnách. Bety vyletěla jako střela a chtěla se vrhnout do vln za nimi. Naštěstí se vzpamatovala a zastavila se. Naprosto zdrceně a jakoby v transu na Marka volala: „Zastavte, zastavte!“ Zoufalá Bety nechtěla slyšet Markovu odpověď, že zastavit nelze. „Podívejte se, Alžběto, jak rychle plujeme a jaký jsou vlny. Není absolutně žádná šance, že byste mohla brejle vylovit.“ Bety zabíjela pohledem. Sedla si úplně zničená s hlavou mezi koleny a plakala. Marek jí chtěl potěšit a prohlásil: „ Za to se nám Neptun odmění, Alžbětko.“ To Bety akorát rozohnilo:“ To byly brejle Michael Kors, chápete to!“
„Panebože, Michael Kors“, zvolaly obě
modelky naráz a Renata se přidala k Bety: „Kdyby se to stalo mně, tak bych pro ně do tý vody skočila.“ Chtěla jsem Bety trošku uklidnit: „Bety, mrzí mě, že jste přišla o brejle, ale hlavně, že to nebyl třeba mobil. To by bylo horší.“ Bety okamžitě odsekla: „No, to by mě mrzelo míň. Mobil stál míň, než ty brejle.“ To mne tedy zaujalo a nedalo mně se nezeptat:“ Kolik stály ty brejle?“ „Stály pět tisíc.“ Hlavou mi prolétlo „hm, to je zhruba třetina jejího platu“, ale nahlas jsem řekla jen: „Aha, tak to chápu, že jste zničená. Myslím, že je lepší takový drahý věci na loď nebrat. Z toho důvodu jsem si i já vzala starou paštiku mobil, a k tomu s dobíjecí simkou, aby mě nemrzelo, kdybych o něj přišla a nemusela řešit ani ztrátu simky.“
Bety se uzavřela do svého truchlení
a přestala s námi komunikovat. 15
Nikol Kariková
JÁ MEZI CECKOUNY
Nepřála jsem Bety, že je tak zničená ze svojí ztráty. Raději bych byla, kdyby měla dobrou náladu a byla v pohodě. Zároveň jsem ale necítila soucit nad tím, že přišla o svoje brýle. Cítila jsem naopak velký soucit s tím, jak moc je na „tyhle věci“ vázaná, a jak moc ji dokážou ovlivňovat. Děkovala jsem za svoje zkušenosti a za to, že jsem došla k tomu, že už nepotřebuji svůj život vyplňovat nějakými „prázdnými trendy“. Měla jsem s Bety soucit, protože jsem si uvědomovala, že i já jsem v minulosti prahla po spoustě věcí a na to, abych jich dosáhla, jsem vydala množství energie. Děkovala jsem za to, že jsem mohla dojít k většímu uvědomění toho, jakým darem je sám život a jak je svým způsobem úžasné toho moc nemít. Čím víc toho mám, tím víc mám pak starostí a vlastně i smutku, jak bylo na Bety v tu chvíli ukázkově vidět. Bety s Renatou a Alenou dál rozebíraly traumatický zážitek, kterým si právě Bety prošla a já se ponořila do svých myšlenek. Znovu mi prolétla hlavou Markova slova: „Za to se nám Neptun odmění.“ V tu chvíli se probudila moje kreativita, a dostala jsem nápad, který mě vnitřně potěšil a zahřál. Pošlu vzkaz „pro Neptuna“. Prostě vzkaz v láhvi, kam můžu napsat svoje přání a symbolicky ho poslat po vodě. Nevyslovovala jsem zatím svůj nápad nahlas, ale už jsem se těšila, až začnu s jeho realizací. Chtěla jsem nechat myšlenku uzrát. Pokračovali jsme dál v jízdě, když se začal zvedat docela slušný vítr. To bylo super. Mohli jsme pěkně svištět bez motorů, jenom na plachtách. Postupně se ale vlny zvětšovaly tak, že se začal naklánět i katamarán, který má díky dvěma plovákům daleko větší stabilitu a jen tak snadno se nenakloní. Holky utekly ze sítě, kde se celé odpoledne vyhřívaly, protože teď už byla celá síť pod neustálou palbou vodní tříště. Nikol Kariková
16
JÁ MEZI CECKOUNY
To bylo ovšem něco pro mě. Nevydržím jen tak ležet a dlouho se slunit. To mě fakt nebaví. Ráda se vyhřívám, ale ne peču. Když už se chci opálit, tak radši při nějaké aktivitě, kdy opalování ani nevnímám. Jakmile se ale můžu jakkoliv cáchat ve vodě, tak jsem ve svém živlu. Sedla jsem si přímo na příď ke kotvě a držela se jenom ocelových lan. Lítala jsem na vlnách s celou přídí nahoru a dolů a chvílemi jsem cítila, jak se moje nohy dokonce dotýkají hladiny moře. Mirka se přidala ke mně. Bylo to úžasné a neskutečně jsme si to užívaly. Vždycky, když přišla pořádná vlna, která nás totálně osprchovala, jsme radostně pokřikovaly: „Jupí, jupí….jó, jó, jó……jsme vládkyně světa.“ Všichni ostatní členové posádky, nejspíš oprávněně, pochybovaly o naší příčetnosti, až do okamžiku, než Marek nařídil: „Sedněte si všechny na levobok, potřebuju ho zatížit.“ Já s Mirkou jsme se jenom přesunuly od středu k levému kraji lodě a dál si užívaly jízdu na samé přídi. Ostatní holky se ze zádi všemožně, hlavně po čtyřech, došoupaly na levobok, kde seděly jak zařezané. Hlavně Zdence vlny nedělaly dobře a vypadalo, že se modlí, abychom se náhodou nepotopili. Vůbec nevypadala dobře. Po nějaké době vlny ustaly a jízda už byla poklidnější. Marek nám oznámil, že podle předpovědi má v noci přijít bouřka a je tedy zapotřebí, abychom za světla zakotvily na nějakém bezpečném místě. Míša s Bety se rozhodly, že se pustí do vaření palačinek. Když to uslyšela Soňa, tak navrhla: „Já tedy uvařím ještě polívku. Marek nemá sladký jídla rád. Palačinky jíst nebude a měl by hlad.“ Já jsem její návrh celkem uvítala, protože o palačinky taky dvakrát nestojím. V ten moment bych se přizpůsobila, ale gulášová polévka mne upřímně lákala víc. Nenapadlo mě ovšem, že z toho vznikne taková aféra, která nastala.
Nikol Kariková
17
JÁ MEZI CECKOUNY
Míša s Bety se totálně naštvaly a urazily, že chce Soňa dělat i polévku. Míša přestala úplně mluvit a Bety jen odsekávala na naše dotazy: „Co je na tom špatně, že budou palačinky a ještě polívka? Každej si může dát to, co chce, nebo obojí.“ Míša ani Bety ale nechtěly o žádné kompromisní alternativně slyšet a svoje stanovisko uzavřely: „Udělejte si polívku, my žádný palačinky dělat nebudeme.“ Tenhle konflikt mně osobně připadal naprosto absurdní a úplně nesmyslný. Musela jsem se v duchu smát. Říkala jsem si, proč si lidi takhle přidělávají blbou náladu? Přece by stačilo tak málo. Mít radost, že se spojí síly. Každý udělá něco a budou spokojeni všichni. To mě o to víc utvrdilo v tom, jak by právě aktivity, které jsem nachystala, mohly přispět ke změně. Už jsem byla, ale v pohodě a bylo mi už jedno, že se nic dít nebude. Po odpoledním rozhovoru se Soňou a Markem jsem se smířila s tím, že jsem na lodi proto, abych si to prostě užila a byla jsem rozhodnutá to tak udělat. Já a Soňa jsme přichystaly společně gulášovou polévku z pytlíku, dochutily jsme ji a přidaly brambory. Všichni si trochu nandali, kromě Míši, která stále trucovala. Svoje mlčení prolomila, až když jsem se jí s mírným úsměvem na rtu zeptala: „Budeš, Míšo, naštvaná až do konce pobytu?“ Podívala se na mě nenávistně a vyhrkla: „ Taky si se nás mohla Nikčo zastat. Chtěly jsme udělat večeři my a vůbec jsme nedostaly prostor.“ „Tak udělejte ty palačinky, vždyť se tady na ně spoustu lidí těšila. Marek je ale nejí a tak mi nepřipadá nijak divný, že Soňa navrhla udělat ještě něco.“ „Ne, všichni už se najedli a žádný palačinky nebudou“, odsekla Míša. 18
Nikol Kariková
JÁ MEZI CECKOUNY
Už se mi to nechtělo dál řešit a přepnula jsem se do modu pozorovatele, který mlčí. Sluníčko začínalo zapadat, když jsme s katamaránem zakotvili v menším kotvišti u nějakého městečka poblíž Hvaru. Na břehu, který byl od nás vzdálený zhruba osmdesát metrů, byla vidět restaurace a z ní se k nám linuly hudba a hlasy lidí. Renata s Alenou už prahly dostat se z lodi na pevninu. Renata ležící na přídi na síti chvílemi doslova nahlas kňučela touhou, dostat se na pevninu a zapařit na diskotéce. Přišlo mi to úsměvné a vzpomněla jsem si na tu tuhle svojí praštěnost, když mi bylo taky dvacet a přála jsem jí, že si může ještě dovolit být takhle praštěná. Okolo nás kotvilo několik lodí. Na druhé straně od pevniny byl skalnatý ostrov, který s pevninou vytvářel několik desítek metrů široký průplav okolo kotviště. Chtělo se mi doplavat právě k protějšímu ostrovu. Zvažovala jsem, jestli je to rozumný nápad, vzhledem k tomu, že se stmívá a tím spíše hrozí, že mne neuvidí náhodně projíždějící loď, nebo člun. Vlezla jsem do vody a plavala v blízké vzdálenosti od lodě. Ze všech stran okolo našeho katamaránu byly buď lodě, nebo pevnina s restaurací. Jediná možnost pořádného zaplavání si, byla přes průplav, směrem k protějšímu ostrovu. Vydala jsem se tím směrem a pozorovala jsem z obou stran, zda se ke mně nic neblíží. Byl klid a já o to víc nabývala důvěru, že k ostrůvku doplavu. Sluníčko zapadalo a voda začínala temnět. Najednou jsem zleva uslyšela zvuk motoru a viděla, jak se ze strany od moře blíží motorový člun. Na chvíli jsem znejistěla, jestli mám plavat dál, nebo se vrátit, nebo zůstat stát na místě? Byla jsem přesně uprostřed vzdálenosti mezi katamaránem a ostrovem. Záleželo, kudy se člun rozhodne projet. Díky svojí velikosti mohl naprosto jakkoliv.
Nikol Kariková
19
JÁ MEZI CECKOUNY
Zůstala jsem tedy stát na místě a jenom jsem šlapala vodu. Čekala jsem, až se člun přiblíží a bude víc patrné, kudy hodlá projet. Říkala jsem si, že kdyby bylo nejhůř a řítil se fakt na mě, tak se musím potopit, co nejvíc to jde a modlit se. Doufala jsem, že mě ti na člunu uvidí, a že se mi sami vyhnou. Když se člun přibližoval do úrovně našeho zakotveného katamaránu, tak jsem o tom ale začala silně pochybovat. Posádka člunu svými dalekohledy zaměřila posádku naší lodi. Renata i Alena byly nahoře bez. To samé Mirka, Zdenka a Soňa. Tudíž dostatečná pastva na to, aby se oči zaměřily pouze na tyto objekty a přestaly vnímat cestu před sebou. Vzpomněla jsem si na Markovu definici po loňské firemní plavbě, které jsme se oba tehdy zasmáli: „Vypadali jsme chvílema jako nějakej pojízdej bordel. Z okolních lodí kolikrát čuměli, div nepřepadli přes palubu.“ Pánové na člunu začali na holky mávat a pokřikovat a ony jim to vehementně oplácely. Nabrala jsem kurz směrem k ostrovu, tedy dál od blížícího se člunu. Člun naštěstí projel a já se raději vydala zpátky směrem ke katamaránu. Sama pro sebe jsem si říkala, že se příště poslechnu a nebudu zbytečně hazardovat tam, kde je evidentní, že to není dobře. Když jsem se vrátila na palubu, viděla jsem na Markovi jeho naštvanost na mě. Ani nemusel nic říkat. Já jsem věděla, že tohle už mu neudělám. Večer jsme seděli všichni na zádi a povídali si. Začínalo mi, být znovu smutno z celkové atmosféry na lodi. Mrzelo mě, že holky byly pořád dost nepříjemné na Renatu a Alenu.
20
Nikol Kariková
JÁ MEZI CECKOUNY
Už jsem se neudržela a rozhodla jsem se, že řeknu svůj názor: „Vzpomeňte si holky, jak jste byly loni na lodi prvně. Jak vám bylo zle a trvalo vám, než jste se vůbec zaklimatizovaly. Renata s Alenou jsou na tom v tomhle směru úplně stejně a k tomu jsou se skupinou pro ně naprosto cizích lidí. Navíc jsou na ně ty cizí lidi ještě hustý. Já osobně si myslím, že jsou naprosto v pohodě a nikomu nic nedělají. Naopak se snaží zapadnout a vy jim nedáváte prostor.“ Holky mým slovům naslouchaly a kupodivu se nepostavily do opozice. Bety dokonce jako první souhlasně dodala: „No, to je pravda. Když se na to člověk podívá z týhle strany, tak jsou fakt hodně v pohodě.“ Díky tomu se i ostatní holky trošku uklidnily a zamyslely se nad tím, co jsem říkala. Bylo zhruba devět hodin večer a byla už skoro tma, když Marek znenadání zívajícím holkám u stolu dost kostrbatě oznámil: „Holky, během plavby si pro vás tady Nikol připravila nějaký aktivity, tak je budete dělat, jo.“ Myslela jsem, že padnu, když jsem slyšela, jak jim to podal. Nechápala jsem, proč už se na to nevykašlal, když jsme si odpoledne řekli, že to nebudeme lámat přes koleno. Připadalo mi, že v tom má prsty spíš Soňa, která do něho hučela, aby bylo naplněno moje původní poslání, přestože jsem se smířila s tím, že nic dělat nebudeme a jim oběma to i řekla. Reakce holek byla nejen velice rychlá, ale především dost výstižná. Míša, která ještě nevstřebala svoji rozladěnost z prohraného palačinkového souboje, vyhrkla: „S nějakým školením můžete jít tak akorát do prdele. Já nic dělat nebudu.“
21
Nikol Kariková
JÁ MEZI CECKOUNY
Okamžitě se k ní přidala Zdenka i Bety: „Myslím, že už jsme udělaly dost tím, že tady jsme a ještě něco dělat. No, to ani náhodou.“ Jediná Mirka mlčela a ani slovem situaci nekomentovala, jenom se mě zeptala: „A co bysme jako měly dělat?“ „Víceméně bychom si vlastně hráli a dělali nějaký aktivity v duchu teambuildingu, ale myslím, že už není zapotřebí to řešit.“ Všechny dámy se naráz zvedly od stolu se slovy, že jdou spát, protože jsou unavené a Zdenka ještě nezapomněla dodat: „Já si myslím, že jsme stmelený až, až a nepotřebujeme se nic takovýho učit.“ Musela jsem se v duchu smát tomu, jak moc je ta informace rozhodila a bylo mi smutno, jak Marek celou akci zlikvidoval dřív, než mohla spatřit světlo světa. Bylo to hlavně díky jeho vlastnímu strachu z neznámého a obavy, že by se musel nějakým způsobem odhalovat. Mrzelo mě, že právě on, který se snažil být vůči druhým tolerantní a uvědomoval si, jak důležité je druhé nehodnotit, ale respektovat je, se sám tolik obával hodnocení druhých. Holky zalezly do kajut. Já, Soňa a Marek jsme ještě chvíli seděli na zádi. Soňa se znovu vrátila k předchozí epizodě a hodnotila ji: „Slyšel si je Marku? Co si to vůbec dovolily ti říct? Jsou fakt drzí jako vopice.“ Nechtělo se mi to už rozebírat a tak jsem Soně skočila do řeči: „Hele, už se na to vykašleme a tohle téma uzavřeme.“ Pro sebe jsem si říkala, že je možná vlastně trochu pozitivní, že některé z nich na okamžik zapomněly na svoje „lezení do zadku“ a dokázaly se i vzepřít. Ještě chvíli jsme si společně povídali a pak jsme šly se Soňou zalézt do kajuty i my.
22
Nikol Kariková
JÁ MEZI CECKOUNY
Ještě než jsem usnula, přemýšlela jsem o všech, se kterými jsem se ocitla na těchto pár čtverečních metrech. Z jedné strany byly všechny účastnice plavby v pohodě, ale zároveň mi velká část z nich připadala svým způsobem nějak umělá. Buď bazírovaly na umělých hodnotách, nebo se přizpůsobovaly jenom ze strachu, že přijdou o svoji práci. Neodsuzovala jsem je. Říkala jsem si, že nemám právo nikoho za nic soudit, protože jsme všichni stejnými účastníky zájezdu zvaného „Život“, ale mrzelo mě, že nemohu svoji radost a pocit štěstí sdílet s nějakou spřízněnou duší, která by si všímala i krásy okamžiku. Nejhorší ovšem bylo uvědomění, že jsem svým způsobem v určitých momentech taky taková. Bylo mi z toho smutno. Myslela jsem na svoje rodiče. Jak mě vychovávali, kým mě nechali vychovávat a formovat. Znovu jsem jim (jako už několikrát) odpouštěla to, co jsem kdysi vnímala jako křivdy, nebo jim měla nějakým způsobem za zlé. V duchu jsem jim děkovala, za to, že mi dali možnost vůbec existovat. A zase jsem si s plnou intenzitou uvědomovala, že nemohli uplatňovat nic jiného, než to, co se sami naučili od svých rodičů a ostatních lidí, kteří ovlivňovali v průběhu jejich dětství a dospívání je. Bylo mi tak nějak hořce z toho začarovaného kruhu. Každý jsme v nějakém svém soukromém vesmíru a každý se ocitáme na vlastním stupni vývoje. Zároveň jsme ale všichni součástí jednoho „nekonečného celku“ a tak je proti veškeré logice, v něm něco nemilovat. Na chvíli jsem se vcítila do každé z účastnic plavby i do Marka, coby jediného chlapa mezi tolika holkama. Uvědomovala jsem si, že v tomto okamžiku sdílíme velmi malý prostor. Kousek hmoty pohupující se na vlnách, nás teď jako jediný po většinu času odděluje od mokrého živlu.
Nikol Kariková
23
JÁ MEZI CECKOUNY
Paralelně jsem vnímala, jak jsme si na ten malý prostor všichni přinesli další „neviditelná zavazadla“. Všichni jsme si s sebou přinesli navíc i svoje současná a bohužel i minulá traumata, starosti a další mumie, které ač nechceme ventilovat, sami občas vystrčí drápky v podobě našich reakcí a názorů. Nechávala jsem myšlenky procházet svojí hlavou a přestala jsem do nich zapojovat emoce. Jelikož jsem se za poslední dvě noci moc nevyspala, tak jsem celkem rychle usnula.
24
Nikol Kariková
