IV. Trh práce a veřejný sektor

IV. Trh práce a veřejný sektor

Selhání trhu, které bylo tématem III. části, nám pomáhá vysvětlit, proč žádná země na světě nenechává důležitá ekonomická rozhodnutí pouze v rukou tržních sil. Ještě důležitějším důvodem pro zásahy vlády do ekonomiky jsou zřejmě nerovnoměrnosti v příjmech lidí. V 13. kapitole budeme zkoumat, proč někteří lidé vydělávají mnohem více než jiní. Vysvětlíme model lidského kapitálu, který zdůrazňuje důležitost rozdílů v osobních vlastnostech lidí. Zaměříme se na to, abychom vysvětlili, proč lidé s podobnými osobními charakteristikami mají velmi často pronikavě rozdílné příjmy. V 14. kapitole uvádíme příklady situací, kdy správné použití základních ekonomických pravidel pomáhá společnosti nalézt opatření, která zmírní selhávání trhu popsané v III. části. Spojovacím článkem všech příkladů je problém vzácnosti zdrojů. Ve všech případech uvidíme, jak správná aplikace pravidla porovnání nákladů a prospěchu pomáhá vyřešit každou situaci tak, aby se zvýšila hodnota produkovaných statků. V 15. kapitole se budeme zabývat takovými otázkami, jaký rozsah vlivu má mít vláda, jaké statky má vláda zajišťovat a jak může zvyšovat své příjmy na jejich úhradu. Seznámíme se rovněž s tím, proč racionálně uvažující občané dovolují vládě, aby různými způsoby omezovala jejich jednání, a jak má být její pravomoc rozdělována mezi jednotlivé úrovně státní správy. V závěrečné, 16. kapitole budeme zkoumat, proč se chudoba a nerovnoměrnost v příjmech stávají středem pozornosti všech demokraticky zvolených vlád. Vzhledem k tomu, že všechny státní programy přerozdělování příjmů přinášejí prospěch i náklady, musí tvůrci politiky vždy srovnávat stávající nedokonalý stav s praktickými důsledky nedokonalých státních zásahů. Uvidíme, proč se opatření vedoucí ke zvýšení hodnoty produkovaných statků často nemohou realizovat dříve, než jsou podniknuty kroky k tomu, aby se toto zvýšení týkalo každého člověka.

.. .. .. .. .. ..

13.

Trh práce Mary Lou Rettonová jen velmi těsně vyhrála soutěž žen v gymnastickém víceboji na olympiádě v Los Angeles v roce 1984. Od té doby zůstala ve středu zájmu a vydělávala na reklamě různých výrobků a v propagačních kampaních miliony dolarů. Stříbrná medailistka z roku 1984 se naproti tomu zcela vytratila ze zájmu lidí. (Vzpomenete si na ni?) Byla to Jekatěrina Szabóová, jedna z nejtalentovanějších rumunských gymnastek své doby, a ačkoliv jí první místo uniklo pouze o vlásek, nedosáhla ani bohatství, ani mezinárodního uznání. Mnozí lékaři ve vlasti Szabóové jsou podobně talentovaní a pracují stejně pilně jako lékaři ve Spojených státech. A zatímco američtí lékaři mají roční příjem téměř 200 000 dolarů, rumunští lékaři mají tak nízké mzdy, že si někteří z nich přivydělávají úklidem za 10 dolarů denně. Proč někteří lidé vydělávají o tolik více než jiní? Žádná jiná ekonomická otázka nevyvolala tolik zájmu a diskusí. Americké občanství není samozřejmě ani nezbytnou, ani postačující podmínkou pro vysoké příjmy. Mnozí z nejbohatších lidí světa pocházejí z velmi chudých zemí, a naopak mnoho amerických občanů nemá stálý domov a nutnou výživu. Cílem této kapitoly je vysvětlit pomocí jednoduchých ekonomických pravidel, proč mají různí lidé různé platy. Rozebereme model lidského kapitálu, který zdůrazňuje důležitost rozdílů v osobních vlastnostech lidí. Zaměříme se však na to, proč lidé s podobnými osobními charakteristikami mají často velmi rozdílné příjmy. Mezi faktory, které při tom budeme zvažovat, jsou odbory, diskriminace, efekt trhu, kde vítěz bere vše, a vliv jiných podmínek zaměstnání, než jsou mzdy.

Které faktory ovlivňují mzdy na konkurenčním trhu práce? Prodej lidské práce se v určitém ohledu zásadně liší od prodeje jiných druhů zboží. Prodejem televizoru se například vzdáváme všech práv na jeho budoucí používání, zákon nám však neumožňuje, abychom sami sebe prodali do otroctví, ale dovoluje nám pronajmout své služby zaměstnavateli. A v mnoha směrech funguje trh pronájmu práce stejně jako trh většiny statků. Každá profese má svoji specifickou nabídkovou a poptávkovou křivku. Průsečík těchto křivek určuje jak rovnovážnou cenu práce, tak i rovnovážné množství práce dané profese. Posuny příslušných křivek nabídky a poptávky mají navíc podobné důsledky jako posuny křivek pro jiné druhy zboží. Například zvýšená poptávka po určité profesi obecně zvýší jak rovnovážnou cenu práce, tak rovnovážné množství práce této profese. Stejně tak zvýšení nabídky práce v určité profesi bude směřovat ke zvýšení počtu zaměstnanců v dané profesi a ke snížení jejich mzdy. Stejně jako při rozboru jiných trhů, bude naše strategie zkoumání trhu práce založena na řadě příkladů, které nám z různých stran osvětlí daný problém. V prvním příkladu se zaměříme na to, jak nám princip rovnováhy pomáhá pochopit rozdíly v příjmech pracovníků s různou produktivitou práce.

Proč malé rozdíly ve výkonu vedou někdy k obrovským rozdílům v odměnách?

Příklad 13-1 Kolik vydělávají hrnčíři? Keramos je jednou z mnoha podobných firem, které najímají hrnčíře pro formování květináčů z hrnčířské hlíny. Tyto firmy pak prodávají květináče po 1,1 dolaru firmám, které je glazují a vypalují a následně je prodávají do maloobchodu. Jako jedinou vstupní surovinu používají hrnčíři hrnčířskou hlínu, a ta je k dispozici zadarmo v neomezeném množství. Robert a Laura jsou momentálně jedinými dvěma hrnčíři, kteří pracují pro firmu Keramos. Jediným nákladem firmy kromě jejich mzdy jsou manipulační náklady ve výši 10 centů na 1 květináč dodávaný firmám, které zabezpečují glazování a vypalování. Robert udělá 100 květináčů za týden, Laura 120. Kolik si každý z nich vydělá, je-li trh práce hrnčířů dokonale konkurenčním trhem? 13. kapitola Trh práce

325

V tomto příkladu předpokládáme, že Robert i Laura se rozhodli pracovat na plný úvazek jako hrnčíři a neřešíme, jak moc pracují, ale jakou dostávají mzdu. Uvážíme-li manipulační náklady, je hodnota Robertovy produkce 100 dolarů za týden, což je plat, který mu Keramos zaplatí. Pokud by ho firma platila hůře, riskovala by, že mu konkurence dá lepší nabídku. Pokud by mu Keramos zaplatil pouze 90 dolarů za týden, měl by ekonomický zisk 10 dolarů. Ovšem pak by mohla konkurenční firma Robertovi nabídnout 91 dolarů za týden, přetáhnout ho od Keramosu a získat tak dodatečný ekonomický zisk 9 dolarů týdně. Pod tlakem konkurenčních nabídek bude tedy pro Keramos obtížné Roberta udržet za plat menší než 100 dolarů za týden. Naopak plat větší než 100 dolarů za týden by pro firmu znamenal ekonomickou ztrátu. Hodnota květináčů, které za týden vyrobí Laura, se rovná 120 dolarům, a to je také její konkurenční rovnovážná mzda.

mezní produkt práce (MP) zvýšení produkce firmy při zaměstnání dalšího pracovníka hodnota mezního produktu práce (VMP) peněžní hodnota zvýšení produkce firmy při zaměstnání dalšího pracovníka

V příkladu 13-1 je počet květináčů dodávaný týdně každým hrnčířem mezním fyzickým produktem, neboli zkráceně mezním produktem (marginal product – MP). Mezní produkt pracovníka představuje obecně dodatečné zvýšení produkce, které firma získá zaměstnáním tohoto pracovníka. Pokud vynásobíme mezní produkt pracovníka čistou cenou, za kterou se prodává jednotka produkce (prodejní cena minus náklady na materiál a zpracování), dostaneme hodnotu mezního produktu práce (value of marginal product of labor – VMP). (V příkladu 13-1 byl zisk 1 dolar z květináče určen rozdílem mezi 1,1 dolaru prodejní ceny a 10 centy manipulačních nákladů). Obecným pravidlem na konkurenčním trhu práce je, že rovnovážný plat pracovníka bude v dlouhém období roven jeho VMP, tj. jeho čistému příspěvku k tržbám zaměstnavatele. Zaměstnavatelé by samozřejmě rádi platili zaměstnancům méně, než je odpovídající hodnota VMP. Pokud ale funguje trh práce, nemohou to dělat příliš dlouho. V příkladu 13-1 je VMP každého pracovníka nezávislá na počtu dalších pracovníků zaměstnávaných firmou. V takových případech nemůžeme předpovědět, kolik pracovníků firma najme. Firma Keramos může dosáhnout bodu zvratu s dvěma, s deseti či dokonce s tisíci hrnčíři. V mnoha jiných situacích však můžeme zcela přesně předpovědět, kolik pracovníků firma najme. Podívejme se na příklad 13-2. Příklad 13-2 Kolik pracovníků by měl Dřevosort najmout? (1. část) Firma Dřevosort najímá na výrobu kuchyňských prkének pracovníky na konkurenčním trhu práce za mzdu 350 dolarů za týden. Kolik by měla firma najmout pracovníků, pokud prkénka prodává po 20 dolarech a týdenní objem výroby závisí na počtu najatých pracovníků, jak udává tabulka 13-1? Tabulka 13-1 Závislost objemu výroby na počtu pracovníků ve firmě Dřevosort (kuchyňská prkénka se prodávají po 20 dolarech)

Počet pracovníků 0 1

IV. část Trh práce a veřejný sektor

VMP (USD/týden)

30

600

25

500

21

420

18

360

14

280

30 55

3

76

5

MP (přírůstek výroby prkének za týden)

0

2

4

326

Celkový počet prkének vyrobených za týden

94 108

V příkladu 13-1 jsme se zaměřili na rozdíly v platech pracovníků, kteří měli různou produktivitu práce. V tomto příkladu naopak předpokládáme, že všichni zaměstnanci mají stejnou produktivitu práce a fixní mzdu danou trhem práce. Ze zákona klesajících výnosů vyplývá, že s rostoucím počtem najatých pracovníků mezní produkt klesá. (Jak je uvedeno v 6. kapitole, zákon klesajících výnosů říká, že pokud jsou kapitál firmy a ostatní výrobní faktory v krátkém období fixní, pak se od určitého okamžiku při zvyšování počtu pracovníků přírůstek výstupu snižuje.) Ve třetím sloupci tabulky je uveden mezní produkt každého dalšího pracovníka. Poslední sloupec pak uvádí příslušnou hodnotu mezního produktu v dolarech jako součin počtu prkének a jednotkové ceny za prkénko ve výši 20 dolarů. Firma Dřevosort bude najímat nové pracovníky tak dlouho, dokud bude VMP každého dalšího pracovníka činit nejméně 350 dolarů za týden (mzda daná trhem práce). VMP prvních čtyř pracovníků je vyšší než 350 dolarů, proto by je firma měla najmout. Pátý pracovník by však zvýšil týdenní tržby pouze o 280 dolarů, proto by ho firma neměla najímat. Všimněte si podobnosti mezi rozhodnutím dokonale konkurenční firmy o tom, kolik by měla přijmout pracovníků, a rozhodnutím o velikosti jejího produktu, které jsme se věnovali v 6. kapitole. Pokud je pracovní síla jediným variabilním výrobním faktorem, musí být tato dvě rozhodnutí v zásadě stejná. Mezi velikostí výroby a počtem pracovníků firmy je jednoznačná závislost, proto je rozhodování o tom, kolik najmout pracovníků, shodné s rozhodováním o velikosti výroby. Jak ukazují příklady 13-3 a 13-4, závisí přitažlivost pracovníka pro zaměstnavatele nejen na tom, kolik prkének vyrobí, ale také na ceně prkének a výši mzdy. Příklad 13-3 Kolik pracovníků by měl Dřevosort najmout? (2. část) Vraťme se k příkladu 13-2. Předpokládejme, že cena prkének vzrostla z 20 na 30 dolarů. Kolik by teď měla firma Dřevosort najmout pracovníků, jestliže je cena práce a výše mezního produktu jednotlivých pracovníků stejná jako v předcházejícím příkladu? Jak ukazuje poslední sloupec tabulky 13-2, představuje nyní 14 prkének vyrobených pátým pracovníkem zvýšení týdenní tržby o 420 dolarů (14 × 30). Jeho týdenní mzda je pouze 350 dolarů, proto by ho firma měla najmout. Tabulka 13-2 Vliv zvýšení ceny produkce na zaměstnanost

Počet pracovníků


0

0

1

30

2 3 4 5


VMP (USD/týden)

30

900

25

750

21

630

18

540

14

420

55 76 94 108

ÚLOHA 13-1 Jaká je v příkladu 13-3 nejnižší cena prkének, při které by měla firma Dřevosort najmout dva pracovníky?

13. kapitola Trh práce

327

Příklad 13-4 Kolik pracovníků by měl Dřevosort najmout? (3. část) Předpokládejme nyní, že prkénka se prodávají za původní cenu 20 dolarů za kus a že týdenní mzda pracovníků není 350, ale 370 dolarů. Kolik by měla firma nyní najmout pracovníků, jestliže je závislost týdenního objemu výroby firmy na počtu pracovníků dána tabulkou 13-3? Všimněte si, že zatímco při týdenní mzdě 350 dolarů bylo zaměstnání čtvrtého pracovníka pro firmu výhodné, při 370 dolarech již výhodné není. Jeho VMP je nyní nižší než jeho mzda, proto by měla firma najmout pouze tři pracovníky. Tabulka 13-3 Vliv zvýšení platů na zaměstnanost

Počet pracovníků 0


30

2

55

4 5

VMP (USD/týden)

30

600

25

500

21

420

18

360

14

280

0

1

3


76 94 108

ÚLOHA 13-2 Kolik by měla firma Dřevosort z příkladu 13-4 najmout pracovníků, pokud by jejich týdenní mzda byla 275 dolarů?

Zapamatujte si Které faktory ovlivňují mzdy na konkurenčním trhu práce? Na konkurenčních trzích práce jsou firmy vystaveny tlaku, který je nutí platit pracovníky podle hodnoty jejich mezního produktu. Pokud může firma za danou tržní mzdu najmout tolik pracovníků, kolik potřebuje, bude zvyšovat jejich počet tak dlouho, dokud bude hodnota jejich mezní produkce převyšovat jejich tržní mzdu.

Monopson – jediný zaměstnavatel na trhu práce Na dokonale konkurenčních trzích neovlivňují prodávající ceny zboží. Tržní nabídková křivka se protne s tržní poptávkovou křivkou a firmy přijmou výslednou cenu jako danou. Analogicky nemají firmy na dokonale konkurenčních trzích práce vliv na cenu práce. Mzda na každém trhu práce je určena nabídkou a poptávkou. V příkladech 13-2 až 13-4 byl Dřevosort kupujícím 328


na konkurenčním trhu práce a respektoval její tržní cenu. Křivka nabídky práce je z pohledu takového zaměstnavatele dokonale elastická. Jde o vodorovnou přímku na úrovni tržní mzdy. Předpokládejme nyní, že Dřevosort je monopsonem, to znamená, že se jedná o jediného kupujícího na místním trhu práce. Křivka nabídky práce pro tuto firmu nyní představuje tržní křivku nabídky práce. Neexistuje tržní cena práce. Pracovníci dostanou zaplaceno tolik, kolik jim Dřevosort bude chtít dát. Firma ovšem nemůže nabídnout jakoukoliv mzdu. Bude-li příliš nízká, mohou se pracovníci přestěhovat, nebo přestanou pracovat a začnou pobírat podporu. Pro výši mezd pracovníků Dřevosortu platí určitá pravidla. Čím více pracovníků chce firma najmout, tím více jim musí zaplatit. Kolik by tedy firma měla svým zaměstnancům platit? V mnoha směrech je situace monopsonu podobná situaci firmy v monopolní pozici na trhu určitého produktu. Vzhledem k tomu, že poptávková křivka monopolní firmy se pro daný výrobek shoduje s tržní poptávkovou křivkou, je snížení ceny jediným způsobem, jak může monopol zvýšit prodej. Podobně platí, že křivka nabídky práce pro monopson je tržní nabídková křivka, proto může monopson najmout další pracovníky jedině tak, že jim nabídne vyšší mzdy. Vyšší mzda nově přijatých pracovníků však obecně vede ke zvýšení platu i dosavadním pracovníkům. Příklad 13-5 dokládá, že monopson má stejný důvod omezovat počet pracovníků, jako má monopol zájem omezovat množství produkce.

monopson trh s jediným kupujícím

Příklad 13-5 Kolik pracovníků by měl Dřevosort zaměstnat? Firma Dřevosort je jediným zaměstnavatelem v malém městě v horách na severu státu New York. Prodává kuchyňská prkénka po 20 dolarech. Tabulka 13-4 udává závislost velikosti produkce na počtu pracovníků. Předpokládejme, že prahová mzda pěti pracovníků, které firma může ve městě najmout, je dána tabulkou 13-5. Kolik pracovníků by měla firma najmout, pokud by každému z nich měla dát stejný plat? (Prahová mzda představuje nejnižší mzdu, za kterou je dotyčný člověk ochoten přijmout práci). Tabulka 13-4 Velikost výroby a počet pracovníků pro monopson

Počet pracovníků 0 1


30

600

25

500

21

420

18

360

14

280

30 55

3

76

5

VMP (dolary/týden)

0

2

4


94 108

Připomeňme si, že monopol se na trhu daného produktu při rozhodování o prodeji další jednotky řídí tím, zda mezní příjem přesahuje mezní náklady. Firma s postavením monopsonu na trhu práce se rozhodne najmout dalšího pracovníka tehdy, když je jeho VMP vyšší než mezní náklad na práci – tj. rozdíl, o který vzrostou celkové vyplacené mzdy při přijetí nového pracovníka. Mezní náklady práce jsou v tomto příkladu uvedeny v posledním sloupci tabulky 13-6. (Opět zde předpokládáme, že monopson nezná prahovou mzdu každého pracovníka a musí proto platit všem stejně.) Když Dřevosort nabídne mzdu ve výši 200 dolarů týdně, bude Alice jediným pracovníkem, který ji přijme. Pokud bude chtít firma získat dalšího pracovníka (Roberta), musí mu

mezní náklady práce částka, o kterou se monopsonu zvýší celkové náklady na mzdy při přijetí dalšího pracovníka


329

zaplatit nejen o 50 dolarů týdně více než Alici, ale bude muset zvýšit plat na 250 dolarů týdně i Alici. Mezní náklady práce při přijetí Roberta činí 300 dolarů týdně, proto se celkové náklady firmy zvýší z 200 dolarů týdně na 500 dolarů týdně. Robertova VMP se rovná 500 dolarům za týden, proto je jeho zaměstnání plně v zájmu firmy. I přijetí Karolíny je pro firmu výhodné, protože její mezní náklady práce ve výši 400 dolarů za týden jsou nižší než její VMP ve výši 420 dolarů. U Dany jsou však mezní náklady práce 500 dolarů za týden významně vyšší než její VMP ve výši 360 dolarů. A přestože je prahová mzda ve výši 350 dolarů, kterou Dana požaduje, nižší než její VMP, neměla by ji firma na základě pravidla porovnání nákladů a prospěchu zaměstnat. Firma zaměstná pouze tři pracovníky, a to Alici, Karolínu a Roberta, každého za plat 300 dolarů týdně. Tabulka 13-5 Prahová mzda potenciálních zaměstnanců monopsonu (dolary/týden)

Pracovník

Prahová mzda (USD/týden)

Alice

200

Robert

250

Karolína

300

Dana

350

Emil

400

Tabulka 13-6 Výpočet mezních nákladů práce monopsonu

Pracovník

Požadovaná mzda (USD/týden)

Celkové mzdové náklady (USD/týden)

Alice

200

200

Robert

250

500

Karolína

300

900

Dana

350

1400

Emil

400

2000

Mezní náklady práce (USD/týden) 200 300 400 500 600

ÚLOHA 13-3 Kolik pracovníků by měl Dřevosort v příkladu 13-5 zaměstnat, kdyby se kuchyňská prkénka prodávala za 30 dolarů, a ne za 20 dolarů?

V 9. kapitole jsme poznali, že firma v monopolním postavení na trhu určitého výrobku vyrábí malý objem produkce, protože ceny převyšují mezní tržbu. K podobné neefektivnosti dochází v případě monopsonu na trhu práce. Povšimněme si, že v příkladu 13-5 byla závislost VMP na počtu pracovníků (viz tabulka 13-4) v případě Dřevosortu jako monopsonu stejná jako závislost jeho protějšku na konkurenčním trhu práce v příkladu 13-2 (viz tabulka 13-1). V obou případech by firma mohla přijmout čtyři pracovníky za mzdu 350 dolarů týdně. Monopson však přijme o jednoho pracovníka méně než firma na dokonale konkurenčním trhu. Společenské náklady na přijetí čtvrtého pracovníka činí 350 dolarů, tj. jeho prahovou mzdu. Proto330


že tento pracovník by umožnil zvýšit týdenní velikost výroby o 18 prkének, byl by efekt z jeho přijetí 360 dolarů týdně. Efekt pro společnost by tak byl o 10 dolarů vyšší než společenské náklady na jeho zaměstnání. Monopson však čtvrtého pracovníka nepřijme, neboť jeho vlastní náklady (tj. mezní náklady práce) vyvolané přijetím tohoto pracovníka jsou 500 dolarů. Monopson vyrábí menší objem produkce, protože jeho vlastní náklady na přijetí dalšího pracovníka jsou vyšší než společenské náklady na jeho zaměstnání. Důvod spočívá v tom, že přijetím nového pracovníka musí platit více stávajícím pracovníkům, což monopson pochopitelně považuje za náklady vyvolané přijetím dalšího pracovníka. Z hlediska společnosti se však jedná pouze o transfer od monopsonu ke stávajícím pracovníkům. Monopson byl dříve mnohem obvyklejší než nyní. Jedním z důvodů současného stavu je to, že mnohem více pracovníků žije nyní ve městech, což jim dává daleko větší možnost výběru zaměstnání v dosahu jejich domovů. Dalším důvodem je vyšší mobilita lidí. Tak i ti, kteří žijí v místě s jedním dominantním zaměstnavatelem, mají mnohem větší šanci najít zaměstnání jinde. Nabídky zaměstnání z domova prostřednictvím počítačů a internetu rostou, proto bude význam monopsonu na trhu práce dále klesat. Většina ekonomů považuje současný trh práce za vysoce konkurenční a tvrdí, že firmy musí vyvíjet vysokou aktivitu, pokud chtějí získat a také si udržet schopné pracovníky.

Zapamatujte si Monopson Na rozdíl od firmy na dokonale konkurenčním trhu práce, která může najmout za tržní cenu tolik pracovníků, kolik potřebuje, může monopson zvyšovat počet pracovníků pouze tehdy, když bude zvyšovat mzdy. Firma na dokonale konkurenčním trhu práce bude najímat další pracovníky do chvíle, kdy se bude VMP rovnat tržní mzdě. Naproti tomu monopson bude přijímat nové pracovníky pouze do okamžiku, kdy se bude VMP rovnat mezním nákladům práce převyšujícím tržní cenu práce. Úroveň zaměstnanosti, která odpovídá maximalizaci zisku monopsonu, je nižší než úroveň, která by odpovídala maximalizaci celkového ekonomického přebytku.

Rovnováha na trhu práce Prahová mzda, kterou je zaměstnavatel ochoten pracovníkovi zaplatit, je taková mzda, která nezpůsobí snížení jeho zisku. Jak jsme již uvedli, její výše na dokonale konkurenčním trhu práce je rovna hodnotě mezního produktu dělníka (VMP). Ze zákona klesajících výnosů vyplývá, že mezní produkt práce, tedy i VMP, s rostoucím množstvím práce v krátkém období klesá. Křivka individuální poptávky po pracovnících v určité profesi, například programátorech, tak může odpovídat křivce na obrázku 13-1 a). Jde o klesající funkci výše mezd. Nyní předpokládejme, že existují pouze dvě firmy, které zaměstnávají programátory v určitém místě, a to firma 1 (viz obrázek 13-1 a) a firma 2 (viz obrázek 13-1 b). Celková poptávka po programátorech v daném místě pak bude souhrnem individuálních poptávek obou firem (viz obrázek 13-1 c). Jak bude vypadat nabídková křivka pro práci konkrétní profese? Bude se za vysoké mzdy nabízet více práce než za nízké mzdy? V celé ekonomice se během několika posledních století zkracoval pracovní týden a rostly reálné mzdy. Z toho by se dalo usuzovat, že křivka nabídky práce je klesající. Pro ekonomiku jako celek tomu tak může být, křivky nabídky práce v určité konkrétní profesi budou však téměř vždy stoupajícími křivkami. Je to způsobeno tím, že rozdíly v příjmech jednotlivých profesí ovlivňují volbu povolání. Není jistě náhodou, že ve srovnání s rokem 1970 si nyní mnohem více lidí volí povolání počítačového programátora. Platy programátorů během několika posledních desetiletí výrazně vzrostly, což vedlo mnoho lidí k tomu, že změnili svoji profesi a stali se programátory. 13. kapitola Trh práce

331

Obrázek 13-1 Poptávka po práci určité profese Pokud jsou firmy 1 a 2 jedinými firmami poskytujícími zaměstnání v dané profesi, vytvoříme křivku poptávky po práci v této profesi sečtením hodnot obou individuálních křivek v horizontálním směru.

Obrázek 13-2 Důsledek zvýšení poptávky po programátorech Zvýšení poptávky po programátorech z D1 na D2 způsobí růst rovnovážné úrovně zaměstnanosti (z L1 na L2) a zvýšení rovnovážné mzdy (z W1 na W2)

Křivka S na obrázku 13-2 znázorňuje nabídkovou křivku pro počítačové programátory. Tak, jak se v posledních desetiletích čím dál více používají počítače, roste i poptávka po programátorech, což znázorňuje posun poptávkové křivky na obrázku 13-2 z polohy D1 do polohy D2. Rovnovážný stav na trhu programátorů je průsečíkem příslušné nabídkové a poptávkové křivky. Růst poptávky vedl k růstu rovnovážného „množství“ programátorů z L1 na L2 a růstu rovnovážné mzdy z W1 na W2.

332


V 8. kapitole jsme se seznámili s tím, že trh s akciemi a dalšími finančními produkty dosahuje rovnovážného stavu bezprostředně po posunu příslušných nabídkových a poptávkových křivek. Trhy práce dosahují často rovnovážného stavu mnohem pomaleji. Pokud se zvýší poptávka po pracovnících určité profese, může přetrvávat jejich nedostatek měsíce či dokonce roky podle toho, jak dlouho trvá vyškolení lidí v dané profesi.

Zapamatujte si Rovnováha na trhu práce Poptávka po práci je na dokonale konkurenčním trhu práce dána horizontálním součtem dílčích křivek VMP jednotlivých zaměstnavatelů. Nabídková křivka pro práci v určité profesi je stoupající, a to i přesto, že křivka nabídky práce pro ekonomiku jako celek může být vertikální či dokonce klesající. Na každém příslušném trhu práce pak průsečík nabídkové a poptávkové křivky určuje rovnovážnou mzdu a počet pracovníků.

Čím se dají vysvětlit rozdíly v příjmech Z teorie konkurenčního trhu práce vyplývá, že rozdíly v platech odrážejí rozdíly v příslušných VMP. Laura v příkladu 13-1 vydělává o 20 % více než Robert, protože vyrábí o 20 % více květináčů. Tento rozdíl v produktivitě práce může být způsoben rozdílem v talentu či profesních zkušenostech. Je také možné, že Laura prostě pracuje více než Robert. Často se však setkáváme s velkými rozdíly v platech, a to dokonce u lidí, u kterých se zdá, že mají stejný talent a že pracují stejně tvrdě. Proč například právníci vydělávají o tolik více než klempíři, kteří jsou stejně schopní a stejně tvrdě pracují? A proč chirurgové vydělávají o tolik více než běžní praktičtí lékaři? Zdá se, že tyto rozdíly popírají pravidlo, které říká, že pouze rozdíly v talentu, štěstí nebo intenzitě práce mohou v dlouhodobém měřítku způsobovat rozdíly v příjmech. Když například klempíři mohou vydělávat mnohem více jako právníci, proč jednoduše nezmění povolání? Stejně tak, pokud by praktičtí lékaři mohli výrazně zvýšit svůj příjem tím, že se stanou chirurgy, proč si rovnou nezvolili povolání chirurga?

TEORIE LIDSKÉHO KAPITÁLU Odpovědi na tyto otázky nabízí teorie lidského kapitálu, která předpokládá, že VMP jednotlivce je úměrná množství lidského kapitálu pracovníka, což je souhrn takových faktorů, jako je vzdělání, výcvik, zkušenosti, inteligence, úsilí, pracovní návyky, iniciativa, spolehlivost apod. Podle této teorie je plat v některých profesích vyšší než v jiných, protože tyto profese vyžadují vyšší lidský kapitál. Tak například praktický lékař se může přeškolit na chirurga pouze za cenu několika let dalšího vzdělávání. A pokud by se chtěl klempíř stát právníkem, je nutná mnohem větší investice do vzdělání. Obecně platí, že rozhodování o investici do lidského kapitálu vyžaduje stejně jako rozhodování o jiných investicích porovnání současných nákladů s budoucím prospěchem z investice. Jak ukazuje příklad 13-6, racionální rozhodování v této oblasti vyžaduje uplatnit koncepci současné hodnoty, s kterou jsme se seznámili v 8. kapitole.

teorie lidského kapitálu teorie o výši platu, která říká, že plat pracovníka je úměrný množství jeho lidského kapitálu lidský kapitál souhrn faktorů jako vzdělání, výcvik, zkušenosti, inteligence, úsilí, pracovní návyky, spolehlivost, iniciativa a další, které ovlivňují hodnotu mezního produktu pracovníka

Příklad 13-6 Měla by Betsy usilovat o titul MBA? Betsy má titul bakaláře a dva roky praxe jako obchodní zástupce jedné malé firmy. Pokud bude pokračovat ve své dosavadní kariéře, povýší časem na nižší manažerskou pozici. Současná hodnota jejích celoživotních příjmů v tomto postavení by byla 350 000 dolarů. Pokud se však na dva roky uvolní ze zaměstnání, doplní si vzdělání a získá titul MBA, bude jí nabídnuto místo s vyšší odpovědností. Současná výše jejích celoživotních příjmů v tomto postavení bude 13. kapitola Trh práce

333

393 000 dolarů. Jedinými výdaji spojenými se studiem budou platby školného – 22 000 dolarů teď a dalších 22 000 dolarů po roce studia. Předpokládejme, že s výjimkou platu Betsy nepreferuje žádnou z obou profesních kariér. Jak by se měla rozhodnout, jestliže roční úroková míra je 10 %? Prospěch z titulu MBA spočívá ve zvýšení současné hodnoty celoživotních příjmů Betsy, tj. 43 000 dolarů (393 000 – 350 000). Náklady spojené se získáním titulu MBA představuje školné, tj. 42 000 dolarů (22 000 + 22 000 × 1,1). (Cena příležitosti jejích ztracených příjmů za dobu věnovanou získání titulu je zahrnuta v současné výši jejích příjmů s titulem). Prospěch z titulu MBA je o 1000 dolarů vyšší než s ním spojené náklady, proto by se Betsy měla snažit tento titul získat. Pokud by někdo porovnal platy manažerů s titulem MBA a platy manažerů bez něj, mohlo by ho to svádět k závěru, že není nic lepšího než tento titul. Ovšem výhoda manažerů s tímto titulem se jeví jako méně dramatická ve chvíli, kdy vezmeme v úvahu i náklady na získání tohoto dodatečného lidského kapitálu. ÚLOHA 13-4 Vraťme se k příkladu 13-6. Jak by se Betsy rozhodla, kdyby při svém rozhodování počítala s úrokem 12% místo 10%? (Nápověda: zvýšení úrokové míry změní současnou hodnotu nákladů na získání titulu o jinou částku než současnou hodnotu prospěchu).

Rozdíly v poptávce mohou vést k vyšší hodnotě některých druhů lidského kapitálu ve srovnání s jinými. Vraťme se opět k zvýšení poptávky po programátorech, ke které dochází v několika posledních desetiletích. Během stejného období se naopak projevil výrazný pokles poptávky po službách daňových poradců, protože mnoho daňových poplatníků začalo pro sestavení daňového přiznání místo služeb poradců používat software. Obě dvě profese vyžadují rozsáhlé znalosti, ovšem vzdělání v oblasti programování přináší nyní na trhu práce vyšší efekt.

ODBORY odbory sdružení pracovníků vyjednávajících kolektivně se zaměstnavateli s cílem dosáhnout lepších mezd a pracovních podmínek

Dva pracovníci se stejným množstvím lidského kapitálu mohou mít různou výši mzdy, pokud jeden je členem odborů a druhý ne. Odbory jsou organizací, jejímž prostřednictvím se dělníci snaží kolektivně vyjednat se zaměstnavateli lepší mzdy a pracovní podmínky. Mnoho ekonomů tvrdí, že vliv odborů na trh práce je stejný jako vliv kartelů na trhy zboží. Pro názornost předpokládejme jednoduchou ekonomiku s dvěma trhy práce, kde na začátku nejsou odbory. Předpokládejme, že celková nabídka práce na obou trzích je konstantní a rovná se S0 = 200 pracovníků na den a křivky poptávky po práci jsou křivky VMP1 a VMP2 na obrázcích 13-3 a) a 13-3 b). Průsečík křivky vytvořené součtem obou dílčích poptávkových křivek (viz

Obrázek 13-3 Ekonomika se dvěma trhy práce bez odborů Průsečík poptávkové a nabídkové křivky určuje tržní mzdu 9 dolarů za hodinu (viz část c). Při této výši mzdy přijmou zaměstnavatelé na prvním trhu práce 125 pracovníků a na druhém trhu práce 75 pracovníků. VMP na každém trhu je 9 dolarů.

334


Obrázek 13-4 Důsledek mzdy dohodnuté s odbory, která je vyšší než rovnovážná mzda Pokud je pod tlakem odborů dohodnuta mzda ve výši WU = 12 dolarů/hodinu, je 25 pracovníků propuštěno. Když tito pracovníci hledají práci na trhu bez odborů, klesne mzda na tomto trhu na 6 dolarů za hodinu.

obr. 13-3 c), a nabídkové křivky určuje rovnovážnou mzdu 9 dolarů za hodinu. Při této výši mzdy přijme první firma 125 pracovníků na den (část a) a druhá firma přijme 75 pracovníků na den (část b). Nyní předpokládejme, že pracovníci na prvním trhu práce založili odbory a odmítají pracovat za méně než 12 dolarů za hodinu. Protože křivky poptávky po práci jsou klesající, sníží zaměstnavatel počet zaměstnanců ze 125 na den na 100 (viz obr. 13-4 a). 25 propuštěných dělníků by samozřejmě rádo našlo práci za 12 dolarů za hodinu. To však na trhu, kde působí odbory, není možné, a proto musí hledat zaměstnání na trhu práce, kde odbory nepůsobí. Výsledkem je přebytek nabídky 25 pracovníků na trhu práce bez odborů. Původní mzda těchto dělníků byla 9 dolarů za hodinu. Za nějakou dobu pak na tomto trhu mzdy poklesnou na hodnotu WN = 6 dolarů za hodinu, tj. na úroveň, při které zde najde práci 100 pracovníků (viz obr. 13-4 b). Může se zdát, že zisky pracovníků sdružených v odborech jsou přesně vyváženy ztrátami pracovníků nesdružených v odborech. Ovšem při bližším pohledu zjistíme, že zvýšení mzdy nad její rovnovážnou úroveň snižuje velikost celkové produkce. Vzpomeňme si (2. kapitola), že podmínkou pro efektivní alokaci kapitálu mezi dvě aktivity je rovnost mezního prospěchu použitých zdrojů u obou aktivit. Zde jsou pro nás těmito aktivitami výroba na trhu s odbory a na trhu bez odborů. Mezním prospěchem zdroje na těchto trzích je VMP práce. Při původní výši mzdy na obou trzích 9 dolarů za hodinu byla podmínka pro efektivní alokaci splněna, protože na obou trzích byla VMP práce 9 dolarů za hodinu. Kolektivní vyjednávání vedlo k rozdílnému vývoji mezd na obou trzích, protože již nedocházelo k maximalizaci celkové produkce. Na důkaz tohoto tvrzení si všimněte, že při odchodu pracovníka z trhu bez odborů dojde ke snížení hodnoty výstupu pouze o 6 dolarů za hodinu, což je méně než zvýšení výstupu o 12 dolarů za hodinu po příchodu dělníka na trh s odbory. ÚLOHA 13-5 O kolik by se mohla zvýšit hodnota celkové produkce na obrázku 13-4, pokud by na obou trzích byly mzdy 9 dolarů za hodinu?

Pouze každý šestý americký pracující je členem odborů. Míra členství pracovníků v odborech tak dosahuje poloviční úrovně ve srovnání s padesátými lety 20. století. Vzhledem k tomu, že zvýšení platů pod vlivem odborů je nízké a vztahuje se pouze na malou část trhu práce, nelze odbory ve Spojených státech použít jako významný faktor pro vysvětlení velkých rozdílů mezi platy pracovníků s podobnou kvalifikací.


335

Příklad ze života 13-1 Jak je možné, že firmy, které na nátlak odborů musí platit vyšší mzdy, přežijí v konkurenci s firmami bez odborů? Je faktem, že v některých případech firmy bez odborů přimějí firmy s odbory k odchodu z odvětví. Příkladem je přesun amerického textilního průmyslu z Nové Anglie do jižních států v důsledku vysokých mezd vyvolaných tlakem odborů. Často jsou však firmy s odbory a bez nich schopné navzájem si po dlouhou dobu konkurovat. Jak je možné, že firmy s odbory přežívají, když jsou jejich náklady výrazně vyšší? Mzdy pracovníků ve firmách s odbory jsou často o 50 i více % vyšší než u jejich protějšků bez odborů. Tento rozdíl je však mnohem vyšší než rozdíl v nákladech

práce v těchto firmách. Firmy, kde působí odbory, přitahují díky vyšším mzdám více pracovníků, než potřebují, a proto mohou mít na přijímaného pracovníka vyšší požadavky. Dělníci organizovaní v odborech jsou proto zkušenější a mají vyšší odbornost než ti, kteří v odborech nejsou. Podle některých studií pak výhoda z členství v odborech pro dělníky se stejným množstvím lidského kapitálu představuje pouze okolo 10 %. Odbory mohou též zvyšovat produktivitu pracovníků s různou výší lidského kapitálu například zlepšením komunikace mezi manažery a pracovníky. Obdobně může vést k vyšší produktivitě práce i zavedení formalizovaných postupů řešení jejich připomínek v kombinaci s vyšším platovým ohodnocením. Fluktuace pracovníků je ve firmách s odbory výrazně nižší, což snižuje náklady na najímání a vyškolení pracovníků. Studie dokládají, že zvýšení produktivity může být dostatečně vysoké, aby vyrovnalo vyšší mzdu vyjednanou odbory. Navzdory vyšším mzdám nemusí mít firmy s odbory náklady práce na jednotku produkce vyšší než obdobné firmy bez odborů.

TRH, KDE VÍTĚZ BERE VŠE Rozdíly v lidském kapitálu jsou velmi důležité při vysvětlení rozdílů ve výdělcích. Rozdíly ve výdělcích však výrazně vzrostly i v mnoha profesích, kde se rozdíly v lidském kapitálu v zásadě nezměnily. Podívejme se na následující příklad.

Příklad ze života 13-2 Proč Kathleen Battleová vydělává o miliony dolarů více než zpěváci, kteří jsou jen o málo horší? I když nejlepší sopranistky vždy vydělávaly více než sopranistky s menším talentem, je v současné době rozdíl v příjmech mnohem větší než ve 20. století. Současné špičkové sopranistky, jako například Kathleen Battleová, vydělávají miliony dolarů ročně, což je stokrát či dokonce tisíckrát více, než dostávají sopranistky s jen nepatrně nižší mírou talentu. Jak je možné, že existují takové rozdíly ve výdělcích mezi zpěváky, když posluchači mají velmi často problém rozpoznat nejlépe placeného zpěváka podle poslechu? Odpověď na tuto otázku tkví v zásadní změně způsobu, jakým přistupujeme k poslechu hudby. V 19. století nabízeli všichni profesionální hudebníci své služby posluchačům v koncertních sálech. (V roce 1900 měl pouze stát Iowa více než 1300 koncertních sálů!) Posluchači v teh-

336


dejší době s potěšením naslouchali nejlepším světovým sopranistkám, ovšem každá ze zpěvaček mohla doufat ve vystoupení v pouhém zlomku z celkového počtu světových koncertních sálů. Naproti tomu v současné době posloucháme většinou hudbu reprodukovanou z nahrávek, což vlastně umožňuje, aby nejlepší sopranistka byla ve stejném okamžiku doslova všude. Poté, co byla pořízena originální nahrávka, může se vystoupení Kathleen Battleové kopírovat na CD se stejně nízkými náklady jako vystoupení jiných, jen o trochu méně talentovaných zpěvaček Desítky milionů zákazníků po celém světě jsou ochotny zaplatit o několik málo centů více, aby si mohly poslechnout ty nejtalentovanější zpěváky. Nahrávací společnosti by samozřejmě rády najaly tyto zpěváky za méně peněz, aby mohly dosáhnout enormního zisku z prodeje nahrávek. Touha společností vydělat na špičkových zpěvácích velké peníze však vede k souboji těchto společností o nejlepší zpěváky. Díky tomuto vzájemnému přetahování nahrávacích společností špičkoví zpěváci vydělávají miliony dolarů ročně (přičemž většina z jejich výdělku má charakter ekonomické renty, jak je zmíněno v 8. kapitole). Jen nepatrně méně talentovaní zpěváci vydělávají mnohonásobně méně prostě proto, že je nahrávací společnosti nepotřebují.

Trh se sopranistkami je příkladem trhu práce, kde vítěz bere vše. Malé rozdíly ve schopnostech či v jiných aspektech lidského kapitálu tu vedou k velkým rozdílům v příjmech. Tento způsob odměňování, který je již dlouho znám v odvětví zábavy a v profesionálním sportu, je stále obvyklejší i v jiných profesích. Je to způsobeno vývojem technologií, které umožňují, aby nejtalentovanější jedinci poskytovali své služby většímu trhu. Trh, kde vítěz bere vše, ve skutečnosti neznamená, že na tomto trhu existuje pouze jeden vítěz. Stovky profesionálních hudebníků vydělávají miliony dolarů ročně. Ale desítky tisíc dalších hudebníků, přičemž mnozí z nich jsou téměř stejně dobří, mají problémy se zaplacením svých účtů. Jedním z důsledků rozšiřování trhů, kde vítěz bere vše, je rychlý růst příjmů lidí nejvyšších příjmových kategorií oproti ostatním. Plat výkonného ředitele v jedné z největších amerických společností je nyní více jak 400× vyšší než plat průměrného amerického dělníka v průmyslu, zatímco v roce 1980 to bylo pouze 42×. Špičkoví manažeři v současnosti vydělávají okolo 4 mil. dolarů ročně a někteří z nich ještě mnohem více. Nejlépe placení lidé na Wall Street mají rovněž velmi vysoké platy. Tak například zhruba tisíc specialistů z Wall Street dostalo v letech 1997–1998 bonusy převyšující milion dolarů. Goldman Sachs sám o sobě vydělal ve fiskálním roce 1997 okolo 3 mld. dolarů, přičemž podstatná část této částky byla rozdělena mezi 190 členů vrcholového vedení. Tito manažeři mají běžný plat necelé 4 mil. dolarů ročně, ale spousta z nich přinesla domů téměř čtyřnásobek této částky jako bonus. Dvě stě patnáct výkonných ředitelů firmy Goldman Sachs, kteří jsou v podnikové hierarchii o jeden stupeň níže, obdrželo v roce 1998 bonusy v průměrné výši okolo 1,5 mil. dolarů. Podobná exploze příjmů se odehrála i na knižním trhu, kde byly před dvaceti lety šestimístné platby za beletrii velkou vzácností. Z pohledu autorů bylo mezníkem 5 mil. dolarů zaplacených v roce 1985 Williamem Morrowem za práva k románu Jamese Clavela Whirlwind (Vichřice). Pět let poté zaplatila firma NAL/Viking Stephenu Kingovi 40 mil. dolarů za práva na jeho příští čtyři knihy a Dell/Delacourt zaplatil Danielle Steelové 60 mil. dolarů za jejích příštích pět knih. Velcí vítězové začali být čím dál tím běžnější i v odvětví zábavy a profesionálních sportů. Např. Mel Gibson a Adam Sandler nyní dostávají přibližně 25 mil. dolarů za film. V posledním roce své profesionální kariéry byl plat hvězdy Chicago Bulls Michaela Jordana okolo 30 mil. dolarů. Jordan navíc vydělával ještě podstatně vyšší částky díky reklamě na různé výrobky. Někteří kritici považují eskalaci platů lidí s nejvyššími příjmy za signál, že trh práce již není efektivně fungujícím konkurenčním trhem. Avšak konkurenční tlak na domácím a mezinárodním trhu práce nebyl nikdy intenzivnější než v současnosti. Úloha zvyšující se konkurence v růstu platů těch nejlepších v daném oboru je jasně patrná na vývoji platů profesionálních hráčů baseballu.

trh práce, kde vítěz bere vše trh práce, na kterém malé rozdíly v lidském kapitálu vedou k velkým rozdílům v platech

Příklad ze života 13-3 Proč platy profesionálních hráčů baseballu až do roku 1975 stagnovaly navzdory velkému zvýšení příjmů z televizních přenosů, které začalo již v padesátých letech? Baseball se od padesátých do sedmdesátých let 20. století stával díky růstu příjmů z televizních přenosů stále lukrativnějším odvětvím (další příklad toho, jak nové technologie umožňují těm nejlepším poskytovat služby na větším trhu). Proč potom ale byly platy hráčů v roce 1975 jen o málo vyšší než v roce 1950? Až do roku 1975 neumožňovala pravidla pro uzavírání kontraktů hráčům prodávat své služby tomu, kdo

nabízí nejvíce. Hráči museli hrát za svůj dosavadní tým, anebo vůbec ne. Při takovém omezení závěry vyplývající z teorie konkurenčního trhu práce jednoduše neplatí. Dvě zásadní rozhodnutí soudů z let 1975 a 1976 umožnila hráčům uzavírat kontrakty s libovolným týmem, který si vyberou. Jak ukazuje obrázek 13-5, důsledkem těchto soudních rozhodnutí byl velmi rychlý růst platů hráčů. Tempo jejich růstu se dále zvýšilo poté, co byl v roce 1988


337

s televizní stanicí CBS uzavřen kontrakt na přenosy zápasů za miliardu dolarů. Mnoho kritiků namítalo, že raketový růst platů hráčů je jasným signálem, že vlastníci týmů ztratili rozum. To však neodpovídalo realitě. New York Yankees nabídli v roce 1998 špičkovému středopolaři Berniemu Williamsovi kontrakt

ve výši 87 mil. dolarů ne proto, že by vlastník týmu George Steinbrenner ztratil soudnost, ale proto, že angažování Williamse pomohlo zaplnit hlediště, získat lukrativnější kontrakt s televizí a vyhrát Světovou sérii. Williams byl před podpisem kontraktu s Yankees volný a nižší nabídka by znamenala riziko, že ho získá konkurenční tým.

Obrázek 13-5 Zvýšení platů profesionálních hráčů baseballu Hodnota služeb poskytovaných hráči baseballu v padesátých letech rychle rostla, protože televizní přenosy zápasů výrazně zvýšily jejich sledovanost. Tento růst hodnoty se však neodrazil v růstu platů až do roku 1975, kdy hráči získali právo prodávat své služby libovolnému týmu. Zdroj: Major League Baseball Players Association

Obrázek 13-6 Procento vrcholových manažerů s menší než tříletou dobou působení v předchozím místě v okamžiku najmutí Počet vrcholových manažerů získaných mimo původní firmu vzrostl mezi lety 1970 a 1992 o téměř 50 %. Byl to jeden z faktorů, který způsobil rychlý vzestup jejich platů. Zdroj: Robert H. Frank a Filip J. Cook, The Winner-Take-All Society, The Free Press, New York 1995

Příklad ze života 13-4 Proč platy firemních manažerů rostou tak rychle? Jak jsme již dříve uvedli, špičkoví manažeři dvou set největších amerických firem v roce 1980 vydělávali 42×

338


více než průměrný dělník ve výrobním odvětví. V současnosti je však jejich plat více jak 400× vyšší než plat průměrného dělníka. Co způsobilo tento dramatický růst? Růst produktivity nejvýkonnějších lidí a možnost volnějšího uzavírání kontraktů se z různých důvodů staly na různých trzích práce skutečností. To, co se odehrálo v případě profesionálních hráčů baseballu, mělo svoji obdobu i v případě talentovaných manažerů. Tak, jak

firmy postupně rozšiřovaly své působení z místního trhu na regionální a národní trh, a nakonec i na globální trh, rapidně vzrůstala i hodnota správných manažerských rozhodnutí. Významný příspěvek na základní řídicí úrovni firmy ovšem ještě nemusí (stejně jako v baseballu) znamenat i odpovídající finanční ohodnocení. Musí také existovat otevřená konkurence v oblasti služeb vrcholových manažerů. Dřívější obvyklou praxí bylo nabízet manažerská místa pracovníkům pocházejícím z lůna firmy, což firmám často umožňovalo najímat vrcholové manažery za méně než jednu desetinu jejich současných platů. Teprve v roce 1984, kdy firma Apple Computers najala vrcholového manažera s praxí z oblasti marketingu nealkoholických nápojů, se začal tento přístup měnit.

V následujících letech se začaly stále více stírat hranice mezi jednotlivými firmami a odvětvími. Jak ukazuje například obrázek 13-6, počet vrcholových manažerů získaných mimo vlastní společnosti vzrostl mezi lety 1970 a 1992 o téměř 50 %. Tato zvýšená mobilita byla doprovázena raketovým růstem platů manažerů. Vrcholový manažer firmy Disney, Michael Eisner, obdržel v roce 1997 částku 500 mil. dolarů ne proto, že by pobláznil akcionáře, ale proto, že zajistil bezprecedentní zvýšení hodnoty firmy v okamžiku, kdy mobilita špičkových manažerů způsobila, že se jejich situace přiblížila profesionálním sportovcům.

Může se zdát, že malé rozdíly v lidském kapitálu vedoucí často k obrovským rozdílům v ohodnocení jsou v rozporu s teorií lidského kapitálu. Povšimněte si však, že způsob odměňování, kdy vítěz bere vše, je plně v souladu s tvrzením teorie konkurenčního trhu práce, že jednotlivci jsou ohodnoceni podle svého příspěvku k růstu čistých příjmů zaměstnavatele. Technologie často vytvářejí předpoklady pro transformaci malých rozdílů ve výkonech ve velmi velké rozdíly v ohodnocení.

KOMPENZAČNÍ ÚLOHA ROZDÍLŮ VE MZDÁCH Pokud platí, že lidé jsou odměňováni podle hodnoty, kterou produkují, proč jsou popeláři placeni lépe než plavčíci? Svoz odpadků je samozřejmě důležitou činností, má však větší hodnotu než záchrana života tonoucího dítěte? Nechceme zpochybňovat hodnotu práce instalatéra, ale jak to, že instalatéři vydělávají více než učitelé? Má výměna porouchané sprchy větší hodnotu než vzdělávání dětí? Jak ukazují následující příklady, závisí plat v konkrétní profesi nejen na hodnotě, kterou pracovník produkuje, ale také na tom, jak je pro pracovníky dané zaměstnání atraktivní. Za jinak stejných podmínek budou atraktivní zaměstnání placena hůře než zaměstnání méně atraktivní. Rozdíly v platech spojené s rozdílnými pracovními podmínkami se nazývají kompenzačními rozdíly ve mzdách. Ekonomové vytipovali mnoho různých platových kompenzací vyplývajících ze specifických podmínek jednotlivých profesí. Například bylo zjištěno, že v zaměstnáních s menším rizikem jsou spíše nižší platy než v podobných zaměstnáních s vyšším zdravotním či bezpečnostním rizikem. Výzkumy rovněž ukázaly, že platy souvisejí také s přitažlivostí časového rozvrhu práce. Například za práci v nočních směnách je příplatek, naopak učitelé akceptují nižší plat, protože pro ty, kteří mají děti, je cenné, že mají volno ve stejném čase jako ony.

Příklad ze života 13-5 Proč vydělávají popeláři více než plavčíci? Dvacet studentů žijících v malém městě na severovýchodě státu Wisconsin hledá letní brigádu a nabízí se jim dvacet volných míst. Jde o deset volných míst plavčíků na místní pláži a deset míst sběračů odpadků pracujících pro místní středisko úklidových služeb. Všech dvacet studentů vyhovuje předpokladům kladeným na žadatele

kompenzační úloha rozdílů ve mzdách kladný nebo záporný rozdíl ve mzdě, který odráží přitažlivost pracovních podmínek daného zaměstnání

o tato místa, zároveň všichni dávají přednost práci plavčíka. Co by se stalo, kdyby městská správa nabídla pro obě zaměstnání stejné platy? Zaměstnání plavčíka se obecně pokládá za příjemné, a naopak sbírání odpadků za nepříjemné, proto lze očekávat, že všichni studenti budou žádat o místo plavčíka a žádný z nich o místo sběrače odpadků. Pokud by na tuto situaci nerovnováhy nabídky a poptávky reagovali radní města odpovědní za nábor lidí odpovídajícím způsobem, znamenalo by to, že by tak dlouho snižovali plat plavčíků a zvyšovali plat sběračů odpadků, až by se nabídka vyrovnala s poptávkou.


339

Následující příklad ukazuje, že mzdové kompenzace zohledňují i tak obtížně měřitelné charakteristiky, jako je společenská prestiž různých zaměstnání.

Příklad ze života 13-6 Proč někteří tvůrci reklamních sloganů vydělávají více než jiní? Předpokládejme, že plánujete kariéru v reklamě. Máte dvě nabídky zaměstnání. Prvním je vytváření reklamy pro Americkou onkologickou společnost, druhým jsou reklamní slogany pro tabákový koncern Camel zaměřené na mládež. Pro jaké zaměstnání byste se rozhodli, pokud by vám byl v obou případech nabídnut stejný plat a stejné pracovní podmínky? Tato a ještě několik podobných otázek byly při nedávném výzkumu položeny vzorku studentů posledního ročníku Cornellovy univerzity. Studentům bylo řečeno, že všechna zaměstnání uvedená v tabulce 13-7 skýtají stejný plat ve výši 30 000 dolarů ročně a že zajišťují i stejné možnosti dalšího postupu. Jejich úkolem bylo vybrat z každé dvojice to zaměstnání, kterému by dali přednost. Představte si, že by byla stejná otázka položena i vám. Můžete se například rozhodnout být účetním ve velké chemické společnosti nebo účetním ve velkém uměleckém muzeu. Obě zaměstnání jsou přitom stejně placena, pracovní podmínky a možnosti dalšího postupu jsou rovněž stejné. Které z nich zvolíte? Rozhodli byste se být učitelem jazyků pracujícím pro CIA nebo učitelem jazyků na místní střední škole? Chtěli byste dělat náboráře pro Ex×on nebo pro mírové sbory? Poté, co studenti odpověděli, které ze zaměstnání by si z každé dvojice vybrali, byli dotázáni na výši minimální mzdové kompenzace, za kterou by svoji volbu změnili ve prospěch nepreferovaného zaměstnání. Výsledky tohoto výzkumu jsou uvedeny v tabulce 13-8. Je zde uvedeno, jaké procento studentů si zvolilo zaměstnání z pravého sloup-

ce tabulky 13-7, medián a průměr požadované mzdové kompenzace pro změnu zaměstnání v každé dvojici. Následné diskuse se studenty potvrdily, že volba zaměstnání byla alespoň do určité míry ovlivněna předpokládanou výší společenské prestiže jednotlivých zaměstnání. Samozřejmě to neznamená, že by studenty nepreferovaná zaměstnání byla z morálního hlediska pochybná. Příklad volby mezi firmami Dow Chemical a Union Carbide je z tohoto hlediska velice názorný. Koncern Dow Chemical měl počátkem sedmdesátých let velmi špatnou pověst, protože vyráběl napalm, který byl během války ve Vietnamu shazován na vesnice. Lidé si ale dnes již tuto spojitost neuvědomují. Mnoho lidí naopak ještě pořád nezapomnělo na katastrofu v chemickém závodě Union Carbide v Bhópálu v Indii, při které unikl do ovzduší jedovatý metylkyanát a zabil nebo zmrzačil desítky tisíc spících vesničanů. Přestože následující vyšetřování prokázalo, že havárie byla způsobena nedbalostí indického partnera, koncern se teprve nyní začíná vzpamatovávat ze škod, které utrpěla jeho pověst.

Dostanou manažeři tabákových koncernů zvláštní odměnu, když budou tvrdit, že kouření nezpůsobuje rakovinu?

Tabulka 13-7 Dvojice zaměstnání vyžadujících podobné schopnosti a zkušenosti

340

Tvůrce reklamních sloganů pro tabákový koncern Camel

Tvůrce reklamy pro Americkou onkologickou společnost

Účetní ve velké petrochemické společnosti

Účetní ve velkém muzeu umění

Učitel jazyků pracující pro CIA

Učitel jazyků na místní střední škole

Náborář pro Ex×on

Náborář pro mírové sbory

Právník Národního střeleckého sdružení

Právník Sierra Clubu

Chemik v koncernu Union Carbide

Chemik v Dow Chemical


Tabulka 13-8 Kompenzační rozdíly ve mzdách vzhledem k rozdílné společenské prestiži zaměstnání

Zvolené zaměstnání

Preference (v %)

Medián požadované mzdové kompenzace (tis. USD/rok)

průměr požadované mzdové kompenzace (tis. USD/rok)

Americká onkologická společnost

88,2

15

24,333

Muzeum umění

79,4

5

14,185

Střední škola

82,4

8

18,679

Mírové sbory

79,4

5

13,037

Sierra Club

94,1

10

37,129*

Dow Chemical

79,4

2

11,796

* Nezahrnuje jednoho respondenta, který uvedl 1 bil. dolarů za rok (v americké angličtině 1 trilion dolarů). Ze dvou stejně atraktivních zaměstnání si většina lidí vybere práci u zaměstnavatele, jehož náplň činnosti se jim zdá nejlepší. Jak bychom jinak vysvětlili, proč koncern Dow poté, co získal nálepku výrobce napalmu, investoval miliony dolarů do reklamních kampaní, které měly veřejnost přesvědčit, že jeho zaměstnanci poskytují služby prospěšné pro lidstvo? Následující příklad ukazuje, že pro zaměstnavatele, kteří hledají pracovníky, je někdy výhodné nabízet jim nepeněžní ocenění, jež pro ně má specifický význam.

Příklad ze života 13-7 Proč začal výrobce telekomunikačního zařízení nabízet zaměstnancům pracujícím pro něj více než jeden rok limuzíny BMW zdarma? Firma Arcnet, která se zabývá návrhem a výrobou bezdrátových telekomunikačních systémů, nedávno začala zdarma dávat limuzíny BMW všem zaměstnancům pracujícím pro firmu nejméně jeden rok. Je ale samozřejmé, že auta nejsou tak úplně zadarmo. Každé z aut stojí firmu 9000 dolarů na leasingových splátkách a pojistném a každý zaměstnanec, který auto dostane, musí tuto částku vykázat (pro daňové účely) jako dodatečný příjem. Pokud by firma těmto zaměstnancům nedala auta, ale přidala jim 9000 dolarů ročně k platu, nikdo by na tom nebyl hůře, naopak pro některé pracovníky by to byla lepší varianta. Kdyby někdo chtěl BMW, mohl by si ho koneckonců za tyto peníze pořídit na leasing sám. Ostatní, kteří by auto nechtěli, by mohli zmíněných 9000 dolarů utratit za něco jiného. Proč tedy firma dává svým pracovníkům auta, a ne peníze?

Úplně stejná otázka ale existuje i při dávání dárků v rodině a mezi přáteli. Proč dávat někomu vázanku, kterou si třeba nikdy nevezme, když víte, že by mohl peníze utratit za něco, co opravdu chce? Někdo by mohl odpovědět, že dávat hotové peníze je příliš snadné a není tak účinné, když chcete někomu prokázat náklonnost, jako když věnujete čas a námahu na nákup dárků. Toto vysvětlení můžeme přijmout pro malé dárky, ale stěží pro luxusní auta. S lepším vysvětlením přišel ekonom Richard Thaler, který si všiml, že nejlepšími dárky jsou často věci, které by se lidé neodvážili sami sobě koupit. Proč je například manžel tak nadšen soupravou titanových golfových holí za 1000 dolarů, kterou mu darovala manželka a zaplatila je přitom z jejich společného účtu? Je možné, že opravdu hole chtěl, ale nedokázal sám sobě ospravedlnit jejich nákup. Věrohodnost tohoto způsobu vybírání dárků si můžeme potvrdit následujícím myšlenkovým experimentem: Která z dvojic stejně drahých předmětů by byla vhodnější jako dárek pro blízkého přítele? • •

Jedna libra oříšků v čokoládě, nebo 10 liber burských oříšků, oboje za dvacet dolarů? Dárkový certifikát na jeden oběd v luxusní restauraci v ceně 75 dolarů, nebo dárkový certifikát ve stejné ceně na 15 obědů u McDonald’s?


341

•

Tři libry divoké rýže za 30 dolarů nebo 50 liber stejně drahé upravené rýže Uncle Ben’s? Většina lidí by se rozhodla pro první možnost z každé dvojice nabídek. Firma Arcnet a spousta podobných firem pravděpodobně svým zaměstnancům dávají BMW v zásadě ze stejných důvodů. Zaměstnanec by si mohl připadat trapně, kdyby měl svým rodičům, kteří se narodili v době

Velké deprese, vysvětlit, proč si kupuje téměř dvakrát dražší auto, než je Honda Accord. Nebo by se mohl obávat, že koupě BMW v jeho sousedech vzbudí pocit, že se povyšuje. Anebo by si opravdu chtěl koupit BMW, ale jeho žena trvá na tom, že rekonstrukce kuchyně má přednost. Dar v podobě auta od jeho zaměstnavatele řeší všechny tyto i podobné problémy.

Směřuje americký trh práce k barterové podobě? Určitě ne, protože mnoho zaměstnavatelů nemůže strategii firmy Arcnet použít. Firmy zaměstnávající lidi s nízkou kvalifikací použijí jako pobídku s mnohem větší pravděpodobností osvědčené zvyšování platů. Věcné dary jako způsob motivace zaměstnanců se téměř jistě budou dále šířit mezi firmami, které zaměstnávají pracovníky s vysokou kvalifikací. Tito zaměstnavatelé totiž pociťují nedostatek kvalifikovaných pracovních sil. Lidé, které chtějí získat a udržet, reagují vstřícně na nabídky luxusního zboží. S postupem času se dárky budou pravděpodobně měnit. Tato nová strategie je totiž postavena na tom, že dárek přináší vzrušení. A vzrušení vždy závisí na konkrétní situaci. Většina čtenářů románu Johna Grishama z roku 1991 užasla, když mladý právník dostal za podpis kontraktu s firmou luxusní německé auto. Tato taktika ovšem bude s rostoucím počtem firem, které ji používají, ztrácet punc výjimečnosti. Firmy tak budou muset pro dosažení stejného účinku zvyšovat nabídky. Pochybuje snad někdo o tom, že talentovaný konzultant a tvůrce programů odmítne nabídku zaměstnavatele, který si dovolí dát mu něco menšího než Porsche 911?

Zapamatujte si Jak vysvětlit rozdíly v příjmech Rozdíly ve výdělcích lidí jsou zčásti způsobeny rozdíly v jejich lidském kapitálu, který je souhrnem osobních vlastností ovlivňujících produktivitu. Dva lidé se stejnou výší lidského kapitálu mohou mít různé výdělky také tehdy, jestliže jeden z nich je organizován v odborech a druhý nikoliv. Výdělky lidí se mohou lišit i proto, že daná výše lidského kapitálu se v některých případech promítá do ohodnocení více než v jiných případech. Ohodnocení nejtalentovanější světové sopranistky bude například mnohem vyšší, když si ji budou moci lidé poslechnout nejen na koncertech, ale i na CD. Výdělky mezi stejně produktivními lidmi mohou být různé i z důvodu kladných nebo záporných kompenzací souvisejících s rozdíly v pracovních podmínkách.

Diskriminace na trhu práce Ženy a příslušníci národnostních menšin mají v průměru stále nižší platové ohodnocení než bílí muži se stejnou výší lidského kapitálu. Tento fakt je otevřenou otázkou pro klasické teorie chování konkurenčního trhu práce, které předpokládají, že konkurenční tlak odstraní všechny rozdíly v platech, jež nejsou založeny na rozdílech v produktivitě. Zastánci klasických teorií přikládají rozdíly v platech rozdílům v lidském kapitálu, které dosud nebyly brány v úvahu. Naopak kritici těchto teorií odmítají myšlenku, že trhy práce jsou skutečně efektivně fungujícími trhy, a za těmito rozdíly v platech vidí různé formy diskriminace. 342


DISKRIMINACE ZAMĚSTNAVATELEM Termín diskriminace zaměstnavatelem připisuje rozdíly v platech jedné skupiny pracovníků před jinou preferencím zaměstnavatele. Dochází k tomu například tehdy, když jsou dvě skupiny pracovníků, třeba muži a ženy, v průměru stejně produktivní, avšak někteří zaměstnavatelé přednostně přijímají muže a platí jim vyšší platy než ženám. Většina spotřebitelů však není ochotna platit vyšší cenu za produkty vyráběné muži ve srovnání se shodnými produkty vyráběnými ženami (samozřejmě za předpokladu, že vůbec vědí, který z pracovníků produkt vyrobil). Jestliže tedy cena produktu neodráží složení pracovníků, kteří se podílejí na jeho výrobě, bude zisk firmy tím menší, čím více mužů zaměstná, neboť produktivita mužů není vyšší, i když jsou placeni více. Rozdíl v platech mezi ženami a muži je zjevným porušením pravidla rovnováhy. Počáteční rozdíly v platech dávají zaměstnavatelům zaměstnávajícím většinou ženy možnost rozvíjet se na úkor svých konkurentů. Vzhledem k tomu, že tyto firmy mají zisk z prodeje každé jednotky produkce, je jejich zájmem rozvíjet se co nejrychleji. Budou proto pokračovat v najímání „levnějších“ žen. Při této strategii dojde časem k nedostatku žen pracujících za nízké mzdy. Krátkodobým řešením může být nabídnout ženám o něco vyšší mzdu. To bude ale fungovat pouze tehdy, pokud tak nebudou postupovat i jiné firmy. Jakmile začnou i ostatní firmy nabízet ženám vyšší mzdy, bude jich opět nedostatek. Jediné stabilní řešení nastane, když se mzdy žen vyrovnají mzdám mužů. Mzda mužů i žen se pak ustálí na úrovni jejich VMP. Zaměstnavatel, který chce přednostně přijímat muže, musí mužům nabídnout vyšší plat než jejich VMP. Zaměstnavatel může ženy diskriminovat, ale jen tehdy, když je mužům ochoten platit vyšší mzdy ze svého zisku. Zdá se, že ani největší kritici konkurenčního trhu práce však nepředpokládají tento způsob chování vlastníků kapitalistických podniků.

diskriminace zaměstnavatelem situace, kdy zaměstnavatel preferuje jednu skupinu pracovníků před jinou skupinou

JINÉ FORMY DISKRIMINACE Co je tedy základní příčinou rozdílů ve mzdách, pokud to není diskriminace ze strany zaměstnavatele? Někdy může být možným vysvětlením diskriminace ze strany zákazníka. Jestliže budou lidé například věřit tomu, že klienti a členové soudních porot neberou advokátky či advokáty z národnostních menšin dostatečně vážně, budou mít příslušníci těchto skupin menší motivaci ke studiu na právnických školách a právnické firmy budou mít rovněž menší zájem je najímat. Dalším možným zdrojem přetrvávajícího rozdílu ve mzdách je diskriminace a způsob výchovy v rodinách. Některé rodiny například dívkám nezabezpečují takovou úroveň vzdělání jako chlapcům, nebo je vychovávají k tomu, že vyšší ambice v osobní kariéře nejsou pro ně vhodné.

diskriminace ze strany zákazníka ochota zákazníků zaplatit vyšší cenu za produkt vyrobený jimi preferovanými skupinami pracovníků, a to i v případě, že to neovlivní jakost produktu

DALŠÍ PŘÍČINY ROZDÍLU VE MZDÁCH Rozdíly v platech mezi muži a ženami mohou být způsobeny i tím, že každý z manželů dostane nejlepší nabídku práce z jiného místa. Z manželů, kteří chtějí žít spolu, pak jeden či dokonce oba přijmou o něco horší práci, než je nejlepší nabídka. Tyto kompromisy jsou tím nákladnější, čím více lidského kapitálu člověk má. Tíha takového kompromisu leží obvykle na ženách, protože ženy si berou v průměru o několik let starší muže, kteří mají zpravidla vyšší vzdělání a větší pracovní zkušenosti. Dříve bylo běžné, že žena následovala muže tam, kde dostal nejlepší nabídku zaměstnání, a sama si pak vybírala nejlepší zaměstnání na místním trhu práce. I na lokálním trhu práce mohou být ženy vystaveny většímu počtu omezení než muži, protože chtějí být co nejblíže domovu a škole, kam chodí jejich děti. Tato omezení pak znamenají, že část z rozdílu v platech mezi ženami a muži se dá vysvětlit tím, že muži mohou využít svůj lidský kapitál lépe než ženy. Na to navazuje i rozdílné chápání nepeněžních kompenzačních součástí mzdy. Určité zaměstnání může například znamenat zvýšenou míru zdravotního rizika, což se odráží ve vyšším platovém ohodnocení. Muži se stejným množstvím lidského kapitálu budou mít vyšší plat než ženy, pokud jsou ochotnější takovéto riziko podstoupit. (Stejný rozdíl by nastal v případě, kdy 13. kapitola Trh práce

343

zaměstnavatel pod tlakem veřejného mínění pociťuje omezení při zaměstnávání žen v profesích s vyšší mírou rizika). Rozdíly ve výdělcích pomáhají vysvětlit též složky lidského kapitálu, které se dají obtížně měřit. Produktivita je například ovlivněna nejen úrovní vzdělání jednotlivce, což je snadno měřitelný faktor, ale i jeho kvalitou, která se měří mnohem obtížněji. Část rozdílu ve mzdách černých a bílých pracovníků tak může jít na vrub toho, že černí navštěvovali v průměru horší školy než bílí. Rozdíly ve studijním zaměření na vysoké škole mají podobné důsledky pro rozdíly v produktivitě. Studenti s technickým či ekonomickým zaměřením (bez ohledu na to, zda se jedná o ženy či muže) mají po absolvování studia zpravidla významně vyšší platy než ti, kteří se zaměřili na studium humanitních oborů. Ze skutečnosti, že muži nejsou rovnoměrně zastoupeni v těchto skupinách pracovníků, plyne vyšší úroveň platů mužů, která nesouvisí s diskriminací zaměstnavatelem.

Vystudoval jsem anglickou literaturu – a co vy?

Rozdíly ve mzdách mohou též vyplývat z preferencí lidí. Jak již bylo uvedeno, vydělávají lidé méně, když si například zvolí zaměstnání v neziskovém sektoru, které jim přináší za cenu nižšího platového ohodnocení vyšší míru morální satisfakce. Muži pak budou brát stejně nízkou mzdu jako ženy, jestliže si zvolí toto zaměstnání. Ženy si však takové zaměstnání vybírají mnohem častěji a tento rozdíl ještě více redukuje nevysvětlený rozdíl ve mzdách daný pohlavím. Výše platu nezávisí jen na rozsahu celkových zkušeností pracovníka, ale i na způsobu, jakým je nabyl. Nepřetržité zaměstnání vede k významně vyšší mzdě než přerušované zaměstnání, a to bez ohledu na pohlaví. Protože se o výchovu dětí často starají ženy, je také pravděpodobnější, že svoji pracovní kariéru přeruší častěji než muži. Rozdíly ve mzdách vyplývající z odlišného průběhu pracovní kariéry není rovněž možné přiřadit k rozdílům z důvodu diskriminace zaměstnavatelem. I přes snahu vysvětlit rozdíly v příjmech pohlavím a rasou zůstává ještě mnohé nevysvětleno. Z jedné nedávno dokončené studie například vyplývá, že téměř 40 % rozdílů v platech mezi muži a ženami se středoškolským vzděláním nelze vysvětlit klasickými rozdíly v lidském kapitálu. Debaty o diskriminaci na pracovišti tak budou pokračovat, dokud se příčiny těchto rozdílů nepodaří lépe pochopit. zákonné stanovení mezd podle hodnoty práce legislativa, která by stanovila výši mzdy kolektivním posouzením společenské hodnoty dané práce, a nikoliv prostřednictvím tržních sil

344

STANOVENÍ MEZD PODLE HODNOTY PRÁCE JE NÁKLADNÉ Mnoho kritiků poukazuje na fakt, že zatímco makléři nebo specializovaní právníci vydělávají miliony dolarů ročně, platy učitelů a knihovníků stagnují. Tato nerovnost příjmů vedla některé lidi k názoru o nezbytnosti stanovit výši mezd zákonem podle srovnatelné hodnoty práce. Ta


je založena na určování výše mezd nikoliv působením tržních sil, ale komisí vládních úředníků. Cílem je zajistit, aby pracovníci byli placeni dle společenské hodnoty jejich práce. Pokud by tato komise například rozhodla, že práce dobrého učitele nebo statečného vojáka má pro společnost vyšší hodnotu než práce dobrého daňového poradce, určila by podle toho i výši jejich platů. Nehledě na to, co si myslíme o pohnutkách lidí, které vedly ke vzniku způsobu porovnávání mezd podle srovnatelné hodnoty, máme dostatek důvodů ke skepsi ohledně navrhovaného řešení. Mnoho lidí dává přednost zaměstnáním s vyšší hodnotou společenské prestiže, což na konkurenčním trhu práce s sebou nese kompenzaci v podobě nižší mzdy. Předpokládejme nyní, jak uvádí příklad 13-7, že stát se snaží zabránit kompenzačním rozdílům ve mzdách vyplývajícím z různého společenského uznání zaměstnání. Příklad 13-7 Jaký by byl důsledek zákona nařizujícího, aby tvůrci reklamy pro United Way byli placeni lépe než tvůrci reklamy pracující pro tabákový koncern Philip Morris? Předpokládejme, že nabídkové a poptávkové křivky pro tyto pracovníky u obou firem mají průběh dle obrázku 13-7. Jaký by byl ekonomický důsledek toho, kdyby vláda nařídila, že tvůrci reklamy pracující pro United Way musí mít plat nejméně 60 000 dolarů ročně a že stejní pracovníci zaměstnaní koncernem Philip Morris nesmějí být placeni lépe? V případě neregulovaného trhu by pracovník, který si vybral práci u United Way, měl roční plat pouze 40 000 dolarů (viz obrázek 13-7 a), zatímco pracovník, který přijal místo u Philip Morris, by měl roční plat 80 000 dolarů. Pokud by legislativní opatření stanovilo minimální plat ve výši 60 000 dolarů pro obě firmy, sníží se počet zaměstnaných pracovníků této profese v obou firmách: z 1000 na 500 ve firmě United Way a z 1000 na 750 u firmy Philip Morris (viz obrázek 13-8). Celkové snížení ekonomického přebytku se rovná součtu ploch zelených trojúhelníků na tomto obrázku. Snížení ekonomického přebytku United Way představuje 10 mil. dolarů za rok, tj. (40 000 × 500) / 2 (obrázek 13-8 a). Snížení ekonomického přebytku Philip Morris pak představuje 3,75 mil. dolarů, tj. (30 000 × 250) / 2 (obrázek 13-8 b). Přes původně dobrý úmysl má stanovení mezd podle hodnoty práce za důsledek snížení velikosti produkovaných ekonomických statků tím, že zabraňuje dosažení rovnovážného stavu trhu. Tento přístup má proto podobné důsledky jako regulování cen. Jakýkoliv problém spojený s rovnováhou trhu se nejlépe řeší především změnou faktorů, které vytvářejí tento rovnovážný stav. Jakýkoliv jiný přístup nevyhnutelně vede k tomu, že nelze dosáhnout maxima ekonomického přebytku. Obrázek 13-7 Rovnováha na neregulovaném trhu tvůrců reklamních sloganů Mnoho tvůrců reklamních sloganů pracuje raději pro United Way než pro Philip Morris, proto bude rovnovážná mzda těch, kteří pracují pro Philip Morris, vyšší (viz část b) než těch, kteří pracují pro United Way (viz část a).


345

Obrázek 13-8 Snížení ekonomického přebytku v důsledku stanovení mezd podle hodnoty práce Legislativa požadující stejný roční plat ve výši 60 000 dolarů pro všechny tvůrce reklamy má za následek snížení ekonomického přebytku ve výši 10 mil. dolarů u firmy United Way (zelený trojúhelník v části a), resp. ve výši 3,75 mil. dolarů u firmy Philip Morris (zelený trojúhelník v části b).

Zapamatujte si Diskriminace na trhu práce Kritici teorie konkurenčního trhu práce vypracovali celou řadu teorií diskriminace pro vysvětlení nižších mezd žen a příslušníků menšin, než by bylo možné odvodit z klasických modelů lidského kapitálu. Teorie diskriminace ze strany zaměstnavatele říká, že existující rozdíl ve mzdách je důsledkem předsudků zaměstnavatelů vůči ženám a příslušníkům menšin. Teorie diskriminace ze strany spotřebitele přisuzuje rozdíl v platech předsudkům spotřebitelů. Politika stanovení mezd podle hodnoty práce se snaží omezit rozdíly v platech stanovením kolektivních omezení pro výši platů jednotlivých profesí.

Shrnutí •

•

•

346

Rovnovážné ocenění práce dělníka na konkurenčním trhu práce se bude v dlouhém období rovnat hodnotě jeho mezního produktu (VMP), tedy tržní hodnotě libovolného zboží, které vyrobí pro svého zaměstnavatele. Ze zákona klesajících výnosů vyplývá, že při konstantní výši kapitálu firmy a dalších výrobních vstupů v krátkém období vede přijetí dalšího pracovníka od určitého okamžiku ke snižování přírůstku výstupu. Firmy, které získávají pracovníky na konkurenčním trhu práce, platí těmto pracovníkům stejnou mzdu a přijímají nové pracovníky do okamžiku, kdy se jejich VMP vyrovná tržní mzdě. Teorie lidského kapitálu říká, že individuální VMP je úměrná množství lidského kapitálu pracovníka, který je souhrnem vzdělání, zkušeností, výcviku, inteligence a dalších faktorů ovlivňujících produktivitu. Dle této teorie jsou některá zaměstnání lépe placená než jiná, protože vyžadují větší množství lidského kapitálu. Platy lidí se stejným množstvím lidského kapitálu se často liší, jestliže jeden je organizován v odborech a druhý ne. Technologie umožňující nejproduktivnějším jednotlivcům zásobovat rozsáhlý trh způsobují, že velmi malé rozdíly ve výkonu vedou k obrovským rozdílům v pla-


•

•

•

•

tovém ohodnocení. Tyto technologie umožnily rozšíření trhů, kde vítěz bere vše. Tyto trhy byly dříve běžné v oblasti sportu či zábavy, nyní jsou stále obvyklejší i v dalších profesích. Mzdové kompenzace jsou rozdíly ve mzdách spojené s rozdíly v pracovních podmínkách a představují další důležité vysvětlení, proč mají někteří lidé vyšší plat než jiní. Pomáhají nám vysvětlit, proč mají popeláři vyšší plat než plavčíci, a v obecné rovině, proč lidé se stejným množstvím lidského kapitálu dostávají vyšší platy v zaměstnáních s méně atraktivními pracovními podmínkami. Mnoho firem platí členy určité skupiny, například ženy nebo občany černé pleti, hůře než bílé muže s podobnými osobními charakteristikami. Pokud je tento rozdíl ve mzdách důsledkem diskriminace ze strany zaměstnavatele, znamená příležitost k dosažení zisku pro ty firmy, které politiku diskriminace neuplatňují. Několik dalších faktorů včetně diskriminace ze strany zákazníka umožňuje vysvětlit alespoň část ze zjištěných rozdílů ve mzdách. Příznivci politiky stanovení mezd podle hodnoty práce navrhli, aby mzdy nebyly určeny trhem, ale vládou podle společenské hodnoty práce. Takovéto návrhy by vedly ke snížení ekonomického přebytku, protože by znemožnily zaměstnavatelům a pracovníkům provádět vzájemně výhodné výměny. Konkurenční trh práce má význam v tom, že zavádí místo chaosu pořádek. Pokud jsou lidé pouze pod vlivem obvyklých motivačních faktorů, překvapivě dobře nacházejí zaměstnání, která je nejvíce zajímají a která jim nejlépe umožňují využít jejich talent a přípravu. Většina pracovníků si dokáže poradit sama bez pomoci vlády. Ovšem ani trh práce není imunní vůči selháním, která trápí trhy jednotlivých produktů. Monopson inklinuje k najímání příliš malého počtu pracovníků, stejně tak jako monopol má tendenci produkovat příliš malý výstup.

Klíčové pojmy diskriminace ze strany zákazníka – diskriminace ze strany zaměstnavatele – hodnota mezního produktu (VMP) – kompenzační úloha rozdílů ve mzdách – lidský kapitál – mezní náklady práce – mezní produkt práce (MP) – monopson – odbory – teorie lidského kapitálu – stanovení mezd podle hodnoty práce – trh, kde vítěz bere vše

Otázky k opakování 1. Jste asistentem senátora, který po vás chce radu, jak má hlasovat v případě návrhu zákona, který chce zakázat platit řidiče nákladních automobilů více než knihovníky. Můžete navrhnout efektivnější způsob, jak podpořit cíl návrhu zákona, než relativní zvýšení platů knihovníků vzhledem k jiným profesím? 2. Proč je pravděpodobné, že nabídková křivka pro určitou profesi je stoupající, přestože pro ekonomiku jako celek platí, že lidé při růstu hodinových platů pracují méně? 3. Vysvětlete, zda je uvedené tvrzení správné nebo chybné: Pokud mají dva lidé téměř stejnou výši lidského kapitálu, bude ohodnocení jejich práce téměř stejné. 4. Kongres pravidelně pořádá rozpravy na téma vliv kouření na zdraví. Má se za to, že svědci povolaní Tabákovým institutem (sdružení tabákových výrobců) mají menší vědeckou reputaci než svědci vystupující za Americkou onkologickou společnost. Proč jsou potom odborníci vystupující za Tabákový institut placeni daleko lépe než ti druzí? 5. Vysvětlete, zda je uvedené tvrzení správné nebo chybné: Ekonomický přebytek by byl větší, kdyby monopson maximalizující zisk musel přijmout o jednoho pracovníka více, než sám chce.

Příklady k procvičení 1. Firma Horský vánek, která dodává do maloobchodu vzduchové filtry, najímá pracovníky na jejich montáž. Jeden filtr se prodává za 26 dolarů a komponenty, ze kterých se filtr Horský vánek skládá, nakupuje firma za 1 dolar. Sandra a Bob jsou dva dělníci pracující pro 13. kapitola Trh práce

347

Horský vánek. Sandra smontuje 60 filtrů a Bob 70 filtrů za měsíc. Jaká bude jejich mzda, pokud je trh práce efektivně fungujícím konkurenčním trhem práce? 2. Firma Krejčík, která vlastní oděvní závod, najímá pracovníky na konkurenčním trhu práce. Pracovníci stříhají látku a šijí z ní džíny. Látka, potřebná na ušití jedněch kalhot, stojí 5 dolarů. Velikost týdenní produkce firmy v závislosti na počtu najatých pracovníků uvádí následující tabulka: Počet pracovníků

Počet vyrobených džín (ks/týden)

0

0

1

25

2

45

3

60

4

72

5

80

6

85

a) Kolik by měla firma Krejčík přijmout pracovníků, jestliže se džíny prodávají za 35 dolarů a tržní mzda je 250 dolarů za týden? Kolik džín vyrobí firma za týden? b) Předpokládejme, že Odborový svaz pracovníků oděvního průmyslu stanovil minimální mzdu na 230 dolarů za týden. Všichni pracovníci, které Krejčík zaměstnává, jsou členy odborů. Jak tato minimální mzda ovlivní rozhodování firmy o tom, kolik přijmout pracovníků? c) Jak by ovlivnil rozhodování firmy Krejčík o počtu přijímaných pracovníků požadavek odborů na minimální mzdu ve výši 400 dolarů za týden? d) Kolik by měla firma přijmout pracovníků, kdyby tržní cena práce byla 250 dolarů za týden a prodejní cena džín by vzrostla na 45 dolarů za kus? 3. Firma Kaktusový květ je jediným zaměstnavatelem v jednom malém městečku v Nevadě. Firma prodává kaktusy v květináčích po 5 dolarech za kus. Velikost týdenní produkce kaktusů v květináčích závisí na počtu pracovníků, jak uvádí následující tabulka: Počet pracovníků

Počet květináčů s kaktusy (ks/týden)

0

0

1

50

2

90

3

120

4

140

5

150

6

155

V městě je celkem 6 lidí, kteří by mohli pro Kaktusový květ pracovat. Přehled pracovníků s jejich prahovou mzdou uvádí následující tabulka:

348


Pracovník

Prahová mzda (USD/týden)

John

75

Joe

80

Jenny

85

Jeff

90

Jessica

100

Luke

150

a) Kolik lidí firma přijme, jestliže musí platit všem pracovníkům stejnou mzdu? Jak bude tato mzda vysoká? b) Jaký je optimální počet přijatých pracovníků ze společenského hlediska? c) Kolik by Kaktusový květ přijal pracovníků, kdyby jim mohl platit mzdu ve výši jejich prahové mzdy? 4. Firma Unikum, která dodává motorové čluny do maloobchodu, najímá pracovníky na jejich montáž. Motorový člun se prodává za 30 000 dolarů a Unikum nakupuje díly pro montáž lodí za 25 000 dolarů na jednu loď. Tyto čluny montují pro Unikum Tom a Sam. Sam smontuje 1/5 lodi za měsíc, Tom 1/10. Jaký bude plat Sama a Toma, je-li trh práce efektivně fungujícím konkurenčním trhem práce a náklady na díly jsou jedinými náklady firmy Unikum? 5. Karolína vlastní sodovkárnu a najímá pracovníky na stáčení sodovky na konkurenčním trhu práce. Velikost týdenní produkce balené sodovky závisí na počtu pracovníků, jak ukazuje následující tabulka: Počet pracovníků

Počet vyrobených balení za týden

0

0

1

200

2

360

3

480

4

560

5

600

a) Kolik by měla Karolína přijmout pracovníků, jestliže cena každého balení sodovky je o 10 dolarů vyšší než náklady na jeho výrobu a tržní mzda je 1000 dolarů za týden? Kolik balení sodovky bude firma za těchto okolností vyrábět? b) Předpokládejme, že Odborový svaz pracovníků nápojového průmyslu požaduje minimální mzdu ve výši 1500 dolarů za týden a že všichni pracovníci, kteří ve firmě pracují, jsou odborově organizováni. Jak tato minimální mzda ovlivní Karolínino rozhodování o tom, kolik přijmout pracovníků? c) Kolik by měla Karolína přijmout pracovníků, kdyby mzda byla opět 1000 dolarů za týden, ale cena jednoho balení sodovky by se zvýšila o 5 dolarů? 6. Laura vystudovala zdravotní školu a dva roky pracovala v Univerzitní nemocnici George Washingtona. Pokud bude pokračovat ve své současné kariéře, bude současná hodnota jejích budoucích příjmů 200 000 dolarů. Pokud však opustí svoje zaměstnání a dvouletým studiem si zvýší kvalifikaci, bude současná hodnota jejích budoucích příjmů 221 000 dolarů. Za studium je však třeba zaplatit školné. První polovinu školného ve výši 10 500 dolarů je třeba uhradit hned a druhou polovinu ve stejné výši za rok. Při rozhodování Laura nemá kromě výše platu žádné další preference. Měla by Laura jít studovat, pokud bude úroková sazba 5 %? Vysvětlete své doporučení. 7. Stefano zvažuje možnost stát se právníkem. Pokud bude pokračovat ve své současné profesní kariéře, bude současná hodnota jeho celoživotních příjmů rovna 500 000 dolarů. Pokud však půjde na tři roky studovat a získá titul, bude současná hodnota jeho budoucích příjmů rovna 550 000 dolarů. Za studium musí ovšem na začátku každého akademického roku zaplatit 20 000 dolarů. Při rozhodování Stefano nemá kromě výše platu žádné další preference a současná kariéra i právnická dráha mu vyhovují stejně. Měl by jít studovat, jestliže je úroková sazba 20 %? Vysvětlete své doporučení. 8. Ekonomika má dva trhy práce pro tesaře: trh pro výstavbu rodinných domů a trh pro výstavbu komerčních budov. Poptávka po tesařích stavějících rodinné domy je dána křivkou WR = 40 – 10 LR, kde WR je plat tesařů v dolarech za hodinu a LR je počet tesařů pracujících na rodinných domech ve stovkách za den. Poptávka po tesařích stavějících komerční objekty je dána křivkou WC = 40 – 5 LC, kde WC je plat tesařů v dolarech za hodinu a LC počet tesařů pracujících na komerčních objektech ve stovkách za den. Předpokládejme, že v dané ekonomice je 300 tesařů a že každý z nich má dostatečné znalosti a zkušenosti, aby mohl 13. kapitola Trh práce

349

pracovat v obou oblastech. Dále předpokládejme, že tesaři nemají při svém rozhodování žádnou jinou preferenci než výši platu. Jaká bude rovnovážná mzda a počet zaměstnaných tesařů v každém oboru? (Nápověda: pro nalezení celkové křivky poptávky po tesařích nejdříve nakreslete obě křivky vedle sebe a horizontálně je sečtěte). 9. Předpokládejte, že tesaři, kteří v předcházející úloze stavějí komerční objekty, vytvořili odbory a oznámili, že nebudou pracovat za méně než 30 dolarů za hodinu. Dále předpokládejme, že každý z těchto tesařů, který nenalezne uplatnění při výstavbě komerčních objektů, bude pracovat při výstavbě rodinných domků. Kolik bude na každém trhu pracovat tesařů a jaká bude mzda tesařů stavějících rodinné domky? 10. Jak se v 9. příkladu sníží následkem založení odborů celková hodnota hodinové produkce tesařů pracujících na komerčních objektech?

Řešení úloh zadaných v této kapitole 13-1 Firma Dřevosort najme druhého pracovníka pouze tehdy, bude-li VMP se dvěma pracovníky nejméně 300. Protože VMP je rovna součinu ceny (P) a mezního produktu (MP) a protože mezní produkt druhého pracovníka je 25 prkének, bude nejnižší cena P, při které by firma najala dva pracovníky, rovna 12 dolarům (P × 25 = 300). 13-2 Protože VMP každého pracovníka je vyšší než 275 dolarů, Dřevosort nyní přijme 5 pracovníků. 13-3 Jak uvádí následující tabulka, je VMP každého z prvních 4 pracovníků vyšší než mezní náklady práce. Dřevosort najme 4 pracovníky. Počet pracovníků

0 1 2


VMP (USD/týden)

Mezní náklady práce (USD/týden)

30

900

200

25

750

300

21

630

400

18

540

500

14

420

600

0 30 55

3

76

4

94

5

MP (přírůstek výroby prkének /týden)

108

13-4 Vyšší úroková míra snižuje jak současnou hodnotu nákladů na získání titulu MBA, tak i hodnotu z toho plynoucích vyšších výdělků. Náklady na studium MBA budou však vynaloženy během příštích dvou let, zatímco zvýšení platu je rozloženo do doby mnoha let. Proto vyšší úroková míra snižuje současnou hodnotu prospěchu z titulu MBA mnohem více než současnou hodnotu nákladů souvisejících se získáním tohoto titulu. Zatímco při 10% úrokové sazbě byly pro Betsy obě možnosti stejně výhodné, při 12% úrokové sazbě by pro ni získání titulu nebylo výhodné. 13-5 Pokud bude na obou trzích stejná hodinová mzda ve výši 9 dolarů, bude na trhu bez odborů zaměstnáno o 25 pracovníků méně a na trhu s odbory o 25 pracovníků více. Ztráta plynoucí ze snížení počtu pracovníků o 25 na trhu bez odborů je dána součtem VMP těchto pracovníků – viz zelená plocha v části b) následujícího obrázku. Velikost této oblasti je 187,50 dolaru za hodinu. (Nápověda: pro výpočet této plochy nejprve rozdělte oblast na čtverec a trojúhelník). Efekt ze zvýšení počtu pracovníků o 25 na trhu práce, kde půso350


bí odbory, je dán zelenou plochou v části a) následujícího obrázku a je roven 262,50 dolaru za hodinu. Celkové čisté zvýšení produkce je tak dáno rozdílem 262,50 – 187,50 = 75 dolarů za hodinu.


351

14.

Ekonomika veřejného sektoru V roce 1979, v době, kdy probíhala již druhá ropná krize v jednom desetiletí, se úředníci administrativy prezidenta Cartera pokusili navrhnout opatření, která by snížila závislost na dodávkách ropy ze zahraničí. Výsledkem jejich debat byl návrh daně z benzínu ve výši 50 centů na galon. Politici se však obávali, že by tato daň neúnosně zatížila chudší vrstvy obyvatelstva, a proto navrhli vracet výnosy této daně zpět obyvatelům tím, že by se snížila daň z jejich příjmu. Zastánci daně z benzínu argumentovali tím, že kromě snížení závislosti země na dodávkách ropy ze zahraničí by daň dále snížila znečištění ovzduší a omezila by dopravní zácpy. Oponenti však tento návrh zesměšňovali s poukazem na to, že pokud by byla vybraná daň vrácena zpátky lidem, poptávka po benzínu by se nijak nezměnila. Jejich argumenty nakonec převážily a návrh na zavedení této daně byl odložen. Ať už by byly konečné přínosy návrhu na daň z benzínu jakékoli, je nepochybné, že argumentace kritiků tohoto návrhu postrádala jakoukoliv logiku. Je sice pravda, že s nižšími daněmi z příjmu by si lidé mohli koupit stejné množství benzínu jako před jeho zdaněním. Ovšem způsob, jakým by jim byla daň kompenzována, by byl velkou pobídkou, aby to neudělali. Jak jsme již poznali v 5. kapitole, pravidlo porovnání nákladů a prospěchu vede ke změně chování spotřebitelů. Spotřebitelé se snaží vyhnout důsledkům prudkého zvýšení ceny benzínu například tak, že vymění původní automobily za auta s menší spotřebou, budou cestovat společně v jednom autě a podobně. Tyto změny jim pak umožňují ušetřit peníze, které mohou utratit za jiné statky, jež se pro ně díky tomu, že nejsou v takové míře zdaněny, stávají přitažlivějšími. Žádná společnost na světě si nemůže myslet, že se jí podaří formulovat a zavést racionální ekonomickou politiku, pokud její občané a politici nepochopí základní ekonomické principy. Cílem této kapitoly je vysvětlit, jak pečlivá aplikace těchto základních pravidel umožní formulovat takovou politiku, která zvětší celkový „ekonomický koláč“ a každému z něho dá větší díl. Začneme s vysvětlením vládní politiky vůči přirozeným monopolům, a poté se seznámíme se zdánlivě nesourodým souborem problémů zahrnujícím oceňování veřejných služeb, zajištění zdravotní péče, ochranu životního prostředí a boj se zločinností. Spojovací nití všech těchto oblastí bude problém vzácnosti. Ve všech případech nám pravidlo porovnání nákladů a prospěchu pomůže řešit konfliktní situace.

Vládní politika vůči přirozeným monopolům Monopoly způsobují problémy nejen tím, že omezováním produkce snižují efektivitu výroby, ale i tím, že vydělávají na úkor zákazníků. Je pochopitelné, že mnoho lidí je nespokojených, protože musí nakupovat zboží od jediného subjektu. Proto v mnoha státech voliči vyvinuli na své vlády tlak, aby činnost monopolů regulovaly. Tohoto cíle lze dosáhnout několika různými způsoby. Stát může přirozené monopoly vlastnit a přímo řídit, nebo se může jen pokoušet regulovat ceny, které požadují od svých zákazníků. V některých případech může vláda zajistit služby přirozeného monopolu výběrovým řízením a soukromým firmám nabídne, aby se ucházely o zakázky. V jiných případech se vláda snaží rozdělit přirozené monopoly do menších celků, které by si vzájemně konkurovaly. Mnohá z těchto opatření však vytvářejí další ekonomické problémy. Vždy by měl být dodržována zásada, že vybrané opatření by mělo přinést největší prospěch v porovnání s náklady. Přirozené monopoly mohou být neefektivní a nekorektní, ale alternativní řešení často zdaleka nejsou dokonalá.

14. kapitola Ekonomika veřejného sektoru

353

STÁTNÍ VLASTNICTVÍ A ŘÍZENÍ Z 9. kapitoly si připomeňme, že přirozené monopoly jsou neefektivní, protože cena, která vede k maximalizaci jejich zisku, je vyšší než mezní náklady. I kdyby však přirozený monopol chtěl stanovit cenu ve výši mezních nákladů, nemohl by tak z ekonomických důvodů učinit. Základní vlastností přirozeného monopolu je dosáhnout výnosů z rozsahu, což znamená, že mezní náklady musí být vždy nižší než průměrné náklady. Stanovit cenu na úrovni mezních nákladů by znamenalo, že firma nepokrývá průměrné náklady produkce, což vede k ekonomické ztrátě. Vezměme si jako příklad lokální kabelovou televizi. Jakmile jsou v dané oblasti položeny potřebné kabely, jsou mezní náklady připojení dalšího uživatele velmi malé. Televizní společnost by měla v souladu s teorií účtovat všem uživatelům ceny ve výši těchto mezních nákladů. To by ovšem znamenalo, že se jí nikdy nevrátí náklady, které musela investovat do budování kabelové sítě. Stejný problém existuje nejen u televizních společností, ale u všech ostatních přirozených monopolů. I kdyby tyto firmy chtěly stanovit cenu na úrovni mezních nákladů, nemohou to udělat, aniž by utrpěly ekonomickou ztrátu. Jedním ze způsobů, jak zajistit efektivnost a spravedlivý přístup k zákazníkům, je převzetí přirozeného monopolu státem. Stát pak může nastavit cenu na úrovni mezních nákladů a kompenzovat vznikající ztráty z daňových výnosů. Tento způsob řízení má dobré výsledky ve státem vlastněném odvětví elektroenergetiky ve Francii, jejíž metody stanovení cen elektřiny se staly standardem pro celý svět. Státní vlastnictví a efektivní řízení nejdou vždy ruku v ruce. Připusťme, že státní vlastnictví přirozených monopolů umožňuje stanovit cenu na úrovni mezních nákladů, zatímco u soukromých přirozených monopolů to není možné. Soukromé firmy však mají mnohem vyšší motivaci pro snižování nákladů než jejich státem vlastněné protějšky. Když soukromá firma sníží náklady o 1 dolar, její zisk se zvýší o 1 dolar. Když však sníží náklady o 1 dolar manažer státem vlastněné firmy, je pravděpodobné, že vláda následně o tento 1 dolar sníží rozpočet firmy. Otázkou, kterou je třeba řešit případ od případu, je, zda efektivnost daná možností stanovit cenu na úrovni mezních nákladů převažuje nad neefektivností vyplývající z nižší motivace ke snižování nákladů.

STÁTNÍ REGULACE PŘIROZENÝCH MONOPOLŮ

regulace s uznáním oprávněných nákladů způsob regulace, při které je firmě dovoleno stanovit cenu na úrovni explicitních nákladů a nákladů ušlé příležitosti zdrojů vlastníků firmy

354

Ve Spojených státech drží zisk monopolů na uzdě spíše regulace přirozených monopolů než jejich přímé vlastnictví ze strany státu. Většina států uplatňuje tento přístup zejména v případě energetických rozvodných firem zajišťujících dodávku elektřiny a plynu, lokálních telefonních společností a kabelových televizí. Standardně se zde užívá regulace s uznáním oprávněných nákladů a přiměřeného zisku. Státem zřízený regulační orgán shromažďuje údaje o nákladech monopolního subjektu a na základě jejich analýzy umožňuje monopolu stanovit cenu pokrývající oprávněné náklady a zahrnující i přiměřený výnos z vloženého kapitálu. I když se tento způsob regulace zdá být rozumný, i on má svá úskalí. Především vyvolává velmi nákladné administrativní postupy pro řešení sporů mezi regulátorem a firmou, týkající se toho, které náklady jsou pro danou službu skutečně nezbytné a mohou být zahrnuty do regulované ceny. Tento problém je obtížné vyřešit i čistě teoreticky. Představme si firmu, jako například Pacific Telesis, jejíž lokální telefonní služby jsou předmětem tohoto způsobu regulace, ale ostatní služby a produkty pod regulaci nespadají. Mnoho zaměstnanců této firmy, od prezidenta firmy až po posledního zaměstnance, se podílí na zajišťování jak regulovaných, tak i neregulovaných činností. Jak mají být jejich platy rozděleny mezi tyto dvě skupiny činností? Firma má velkou motivaci, aby se pokusila co největší část takovýchto nákladů zahrnout do regulovaných aktivit, což by jí umožnilo získat vyšší výnosy od zákazníků, které má jako lokální telefonní monopol vlastně ve své moci. Druhý problém spojený s tímto způsobem regulace spočívá v tom, že firmy mají nižší motivaci pro úsporu nákladů, protože snížení firemních nákladů vyvolá v dalším období požadavek regulátora na snížení cen. Mohou-li si firmy úsporu z daného období ponechat, je to pochopitelně mnohem větší motivace pro úsporu nákladů. Byla by však ještě větší, pokud by si firmy


mohly ponechat uspořené náklady po neomezenou dobu. Jestliže však regulátor dovoluje monopolu uplatnit fixní přirážku k nákladům, má přirozený monopol vlastně motivaci ke zvyšování nákladů, a nikoliv k jejich snižování. Když to trochu přeženeme, monopol může dosáhnout vyššího zisku tím, že na firemních toaletách nechá nainstalovat zlaté kohoutky. Regulace uznávající oprávněné náklady však neřeší základní problém přirozeného monopolu, že totiž monopol nemůže stanovit cenu na úrovni mezních nákladů, aniž by utrpěl ztrátu. I když se všechny uvedené problémy jeví jako vážné, nezdá se, že by se vlády chystaly tento způsob regulace opustit.

VÝBĚROVÁ ŘÍZENÍ PRO PŘIROZENÉ MONOPOLY Jednou z nejslibnějších možností, jak může stát přistupovat k přirozeným monopolům, je přizvat soukromé firmy do výběrových řízení. Vláda podrobně specifikuje službu, o kterou má zájem (kabelovou televizi, požární ochranu, svoz odpadků), a firmy předloží nabídky, za jakou cenu by byly ochotny danou službu zajistit. Nejnižší nabídka získá kontrakt. Motivace pro úsporu nákladů je v tomto případě stejně velká jako u běžných konkurenčních firem. Konkurence jednotlivých soutěžících současně vylučuje jakékoliv pochybnosti o přiměřenosti monopolního zisku. A pokud by stát měl zájem na subvencování dané činnosti, vítěz výběrového řízení by mohl stanovit cenu na úrovni mezních nákladů. Výběrová řízení byla ve Spojených státech s úspěchem použita v případě městské požární ochrany a sběru odpadků. Obce, které zajistily služby tímto způsobem, obvykle utratily pouze poloviční částky ve srovnání se sousedními obcemi, kde tyto služby zajišťovaly obecní podniky. I přes uvedené pozitivní vlastnosti nejsou výběrová řízení pro zajištění služeb přirozeného monopolu bez problémů, a to především tehdy, když se jedná o nějakou komplexní službu nebo když služba vyžaduje velké fixní investice do vybavení. V těchto případech pak může být kontrakt tak podrobný a komplikovaný, že se vlastně jedná o přímou regulaci firmy. A pokud zajištění služby vyžaduje velké fixní investice (jde například o výrobu a distribuci elektrické energie), ocitají se odpovědní pracovníci před problémem, jak převést majetek, pokud kontrakt vyhraje jiná firma než původní. Vítězná firma chce samozřejmě získat majetek co nejlevněji, avšak firma, která dosud danou službu provozovala, má nárok na spravedlivou cenu za tento majetek. Jaká cena je však v tomto případě spravedlivá? Požární ochrana a svoz odpadků jsou dostatečně jednoduchými službami, takže náklady při změně firmy nejsou velké. V jiných případech však mohou náklady převýšit všechny potenciální úspory, které vyplývají z tohoto způsobu zajištění služeb přirozeného monopolu.

PROTIMONOPOLNÍ ZÁKONY V průběhu 19. století došlo k dosud nebývalé akumulaci soukromého bohatství v industrializovaném světě. Veřejné mínění bylo silně zaměřeno proti tzv. loupeživým baronům té doby – Carnegiům, Rockefellerům, Mellonům atd. Kongres v roce 1890 schválil Shermanův zákon, který prohlásil jakékoliv spiknutí za účelem „monopolizovat či pokusit se monopolizovat ... jakoukoliv část průmyslu a obchodu ve více státech (Spojených států)...“ za nezákonné. V roce 1914 pak Kongres schválil Claytonův zákon, jehož cílem bylo zabránit firmám v nákupu akcií konkurenta, pokud by tato transakce mohla „významně omezit konkurenci nebo umožnit vznik monopolu“. Protimonopolní zákony pomohly zabránit vzniku kartelů nebo koalicí firem, které se spojily, aby dosáhly zvýšení cen nad konkurenční úroveň. Na druhou stranu tyto zákony napáchaly i určité škody. Federální protimonopolní úředníci se například více než deset let snažili rozdělit koncern IBM, protože byli toho názoru, že dosáhl dominantního postavení ve výrobě počítačů. Neschopnost IBM předvídat vývoj v této oblasti a profitovat z nástupu personálních počítačů však paradoxně ukázala, že tento názor byl zcela chybný. Nuceným rozdělením velkých firem a zamezením propojení firem ve stejném odvětví protimonopolní zákony sice umožňovaly zvýšení konkurence, na druhé straně však bránily firmám dosahovat výnosů z rozsahu. Poslední možností je problém přirozených monopolů jednoduše přehlížet a nechat monopolům volné ruce v rozhodování, kolik vyrábět a prodávat za cenu, kterou ještě trh „unese“. 14. kapitola Ekonomika veřejného sektoru

355

Samozřejmými námitkami proti této možnosti jsou ty, kterými jsme tuto úvahu začali, že totiž přirozené monopoly jsou nejen neefektivní, ale i nespravedlivé. A stejně jako překážková metoda cenové diskriminace zmírňuje ztráty (viz 9. kapitola), zmenšuje i obavy z toho, že kupující získá nespravedlivou výhodu. Budeme se nejdříve zabývat zdrojem ekonomického zisku přirozeného monopolu. Připomeňme si, že tyto firmy dosahují výnosů z rozsahu, což znamená, že s rostoucím objemem produkce průměrné náklady klesají. Princip efektivnosti vyžaduje, aby ceny byly stanoveny na úrovni mezních nákladů. Ty jsou však u přirozeného monopolu nižší než jeho průměrné náklady, proto ceny nemohou být stanoveny na úrovni mezních nákladů, jinak by přirozený monopol utrpěl ztrátu. Množství a šíře poskytovaných slev napovídají, že ať je ekonomický zisk přirozeného monopolu jakýkoliv, nebude pocházet z kapsy zákazníků, kterým byla poskytnuta sleva. Ačkoliv jsou ceny při slevách vyšší než mezní náklady monopolu, jsou ve většině případů nižší než průměrné náklady. Proto musí ekonomický zisk monopolu, pokud nějakého dosahuje, pocházet z kapsy zákazníků, kteří platí plnou cenu. Protože tito zákazníci mají ve většině případů možnost na slevu dosáhnout, není jejich příspěvek k tomuto zisku přinejmenším tak snadno vynutitelný. A jak se ekonomický zisk monopolu rozděluje? Kdo ho dostane? Velkou část (ve většině případů okolo 35 %) připadne federální vládě prostřednictvím daně z příjmu podniků. Zbytek se vyplatí akcionářům, z nichž někteří jsou bohatí a někteří ne. Tento příjem akcionářů se rovněž zdaňuje. A tak nejméně dvě třetiny ekonomického zisku monopolu připadnou na financování služeb poskytovaných státem. Jak zdroj ekonomického zisku monopolu (zákazníci platící plnou cenu), tak i rozdělení tohoto zisku (kdy zisk většinou slouží pro financování veřejných služeb) zpochybňuje tvrzení, že monopolní zisk je zdrojem společenské nespravedlnosti velkého rozsahu. Nicméně ani metoda poskytování slev nemůže zcela odstranit problémy spravedlnosti a efektivnosti vyplývající ze způsobu, jak monopol stanovuje ceny. Nakonec se musíme rozhodovat mezi nedokonalými variantami řešení tohoto problému. Pravidlo porovnání nákladů a prospěchu říká, že nejlepší variantou je ta, pro kterou je rozdíl mezi prospěchem a náklady nejvyšší. Volba této varianty však bude vždy záviset na konkrétních podmínkách dané úlohy.

Zapamatujte si Vládní politika vůči přirozeným monopolům Cena, kterou stanoví přirozené monopoly, je vyšší než mezní náklady, což z pohledu celé společnosti vede k omezení objemu produkce (problém efektivnosti). Přirozený monopol často dosahuje ekonomického zisku na úkor svých zákazníků (problém spravedlnosti). Mezi způsoby, kterými vláda řeší problémy efektivnosti a spravedlnosti, patří státní vlastnictví a řízení firem, vládní regulace, výběrová řízení a důsledné uplatňování protimonopolních zákonů. Všechna tato opatření s sebou nesou určité problémy.

Stanovení ceny veřejných služeb na bázi mezních nákladů Předpokládejme, že se stát rozhodl produkovat výrobky nebo poskytovat službu jako přirozený monopol. Jaké ceny by měl svým zákazníkům účtovat? Tuto otázku nám pomůže vyřešit teorie konkurenční nabídky vztahující se na dokonale konkurenční firmy, které mohou na trhu prodávat libovolné množství zboží za danou tržní cenu (viz 6. kapitola). Podívejme se na příklad 14-1, ve kterém místní samospráva dodává vodu obyvatelům ve své obci.

356


Příklad 14-1 Jaké jsou mezní náklady na dodávku vody v Gainesville? Městská vodárenská společnost v Gainesville ve státě Florida má tři možné zdroje vody: podzemní pramen, blízké jezero a Atlantský oceán. Podzemní pramen má kapacitu dodávky 1 mil. galonů denně při ceně 0,2 centy za galon. Jezero může poskytovat další až 2 mil. galonů denně za cenu 0,8 centů za galon. Další voda se musí destilovat z oceánu, přičemž náklady jsou 4 centy za galon. Nakresleme si křivku mezních nákladů na dodávku vody v Gainesville. Město se samozřejmě bude snažit využívat nejdříve nejlevnější zdroje vody (podzemní pramen). Jenom tehdy, když spotřeba vody překročí kapacitu podzemního pramene, přikročí k využívání dalšího nejlevnějšího zdroje (jezera). Až po vyčerpání kapacity jezera bude město využívat vodu z oceánu. Proto bude křivka mezních nákladů vypadat tak, jak nám ukazuje obrázek 14-1. Obrázek 14-1 Křivka mezních nákladů na dodávku vody Aktuální mezní náklady na dodávku vody jsou náklady na produkci dalšího galonu vody z nejdražšího zdroje, který se právě využívá.

Příklad 14-2 Jakou cenu za vodu má vláda stanovit? V příkladu 14-1 nyní předpokládejme, že při ceně vody 4,0 centy za galon spotřebují obyvatelé Gainesville 4 mil. galonů za den. Jakou cenu by měla místní správa účtovat obyvatelům zásobovaným z podzemního pramene? A jakou cenu by měla účtovat těm, kteří dostávají vodu z nedalekého jezera? Mezní náklady jsou dány křivkou na obrázku 14-1. Obyvatelé Gainesville by dosáhli největšího možného ekonomického přebytku, pokud by se cena, kterou za vodu platí, rovnala přesně mezním nákladům na její dodávku. Protože celková poptávka po vodě při ceně 4 centy za galon převyšuje 3 mil. galonů za den, bude město muset alespoň část domácností zásobovat vodou destilovanou z Atlantského oceánu, kde náklady činí 4 centy za galon. Při dodávce vody ve výši 4 mil. galonů za den se mezní náklady na dodávku vody rovnají 4 centům za galon, a to bez ohledu na to, odkud voda pochází. Pokud bude muset město získávat určitou část vody z oceánu, budou se mezní náklady vody získávané z podzemního pramene rovnat právě těmto 4 centům za galon. Stejná bude i výše mezních nákladů vody z jezera. Může se zdát, že toto tvrzení je v rozporu s faktem, že náklady na získání vody z podzemního pramene jsou 0,2 centu za galon a z jezera 0,8 centu za galon. Ale není zde žádný rozpor. Zamyslete se nad tím, kolik město ušetří, pokud rodina, která v současnosti dostává vodu z podzemního pramene, sníží svoji spotřebu o 1 galon denně. Toto snížení spotřeby umožní městu dodávat 1 galon vody denně z podzemního pramene jiné domácnosti, která je v současnosti zásobovaná vodou z oceánu, a tím snížit spotřebu vody z oceánu. Když domácnost zásobovaná vodou z podzemního pramene sníží svoji spotřebu o 1 galon denně, činí úspora nákladů 4 centy, což jsou právě mezní náklady na dodávku vody. Aby se podpořilo efektivní využití vody, musí město účtovat všem domácnostem 4 centy za každý galon vody, který spotřebují. Pokud by byla některým domácnostem účtována 14. kapitola Ekonomika veřejného sektoru

357

nižší cena, podněcovalo by je to ke spotřebě vody, při které by byl mezní prospěch nižší než mezní náklady. Předpokládejme například, že by město účtovalo domácnostem zásobovaným z podzemního pramene pouze 0,2 centu za galon vody. Tyto domácnosti by pak zvyšovaly svoji spotřebu vody tak dlouho, dokud by prospěch, který získají ze spotřeby posledního galonu vody, nebyl roven 0,2 centům. Tento galon vody by však mohl být dodán někomu, kdo je právě zásobován vodou destilovanou z oceánu a jeho hodnota mezního galonu je 4 centy, znamenalo by to proto snížení ekonomického přebytku o 3,8 centu. ÚLOHA 14-1 Předpokládejte, že při ceně vody 0,8 centu za galon by obyvatelé Gainesville spotřebovali pouze 2 mil. galonů vody denně. Jakou cenu by mělo město účtovat za vodu? Mělo by účtovat stejnou cenu i lidem, kteří odebírají vodu z podzemního pramene?

Obecně platí, že státní firmy maximalizují ekonomický přebytek, pokud svým zákazníkům účtují mezní náklady na dodávku daného zboží. Tento princip vyjadřuje též příklad 14-3. Příklad 14-3 Jaké by měly být sezonní ceny elektřiny dodávané vermontskou energetickou společností? Státní energetická společnost ve Vermontu má dva zdroje elektřiny, vodní elektrárnu a elektrárnu spalující uhlí. Elektřina z vodní elektrárny umožňuje pokrývat spotřebu domácností až do výše 4000 MWh denně. Náklady na výrobu této elektřiny jsou 2 centy/kWh. Další elektřina může být v neomezeném množství vyráběna v uhelné elektrárně, náklady na výrobu elektřiny zde jsou 6 centů/kWh. Poptávka po elektřině v letních měsících je dána závislostí P = 4 – 2 Q, kde P je cena v centech/kWh a Q je poptávané množství v tisících MWh za den. Křivka poptávky po elektřině v zimních měsících je dána vztahem P = 12 – Q. Jakou cenu by měla energetická společnost účtovat v létě? A jakou v zimě? Měly by domácnosti zásobované v zimě z vodní elektrárny platit méně než domácnosti, jimž je elektřina dodávána z uhelné elektrárny? Stejně jako v předcházejícím příkladě je správné stanovit cenu na úrovni mezních nákladů, které jsou závislé na denní velikosti produkce. Jak ukazuje obrázek 14-2, rovnají se mezní náklady 2 centům/kWh pro výrobu mezi 0 a 4000 MWh za den a 6 centům/kWh pro výrobu přesahující 4000 MWh za den. Pro zajištění efektivního prodeje musí vermontská energetická společnost tuto křivku mezních nákladů chápat jako svoji křivku nabídky a účtovat příslušné tržní ceny v různých ročních obdobích. V zimním období má křivka poptávky po elektřině průsečík s křivkou mezních nákladů při ceně 6 centů/kWh, což je cena, za kterou by firma měla prodávat elektřinu v zimě. Pro letní období má poptávka průsečík s mezními náklady při ceně 2 centy/kWh, což je optimální cena pro letní měsíce. Obrázek 14-2 Sezonní rozdíly v sazbách za elektřinu Efektivní cena v každé sezoně je ta, při které jsou mezní náklady v souladu se sezonní poptávkou. Pro sezonní poptávkové křivky v grafu by měla elektrárenská společnost účtovat 2 centy/kWh v letních měsících a 6 centů/kWh v zimních měsících.

358


Všimněte si, že správná cena elektřiny pro zimní období je 6 centů/kWh pro všechny domácnosti, a to dokonce i pro ty, které jsou přímo napájeny z vodní elektrárny. Jak byste reagovali na stížnost domácnosti, pokud byste byli tiskovým mluvčím této energetické společnosti, že elektřina, která je jí dodávána v zimě z vodní elektrárny, je neodůvodněně drahá? Můžete začít například tím, kolik společnost ušetří, pokud by nemusela dodávat elektřinu této domácnosti. Společnost totiž může tuto ušetřenou elektřinu dodávat jiné domácnosti, která je v současnosti zásobována z uhelné elektrárny, kde jsou náklady na výrobu 6 centů/kWh. Kdykoliv musí energetická společnost dodávat větší množství elektřiny, než je schopna vyrobit ve vodní elektrárně, budou mezní náklady dodávky elektřiny každému uživateli rovny 6 centům/kWh. ÚLOHA 14-2 Jak by se lišila vaše odpověď na otázku položenou v příkladu 14-3, kdyby se poptávka po elektřině v zimním období řídila vztahem P = 8 – 2 Q?

Zapamatujte si Stanovení ceny veřejných služeb na bázi mezních nákladů Cena se musí rovnat mezním nákladům produkce, aby došlo k efektivní alokaci statků. Toto pravidlo říká, že státní společnost, která dodává vodu nebo elektřinu z několika různých zdrojů a každý zdroj má jiné náklady, musí všem zákazníkům účtovat cenu rovnou nákladům nejdražšího zdroje, který se právě využívá.

Zajištění zdravotnických služeb Po celé období, za které jsou k dispozici příslušné údaje, rostly ve Spojených státech reálné výdaje na zajištění zdravotní péče na jednoho obyvatele rychleji než reálný důchod na jednoho obyvatele. Podíl nákladů na zdravotní péči na národním důchodu vzrostl ze 4 % v roce 1940 na přibližně 14 % v současnosti. Část tohoto růstu je vyvolána novými, velmi nákladnými zdravotnickými technologiemi a léčebnými postupy. Diagnostické testy jsou stále rozsáhlejší a komplexnější a operace jako srdeční by-pass nebo transplantace orgánů se staly daleko běžnějšími. Velká část vyšších výdajů v oblasti medicíny však nemá jakoukoliv spojitost s vývojem špičkových technologií. Spíše je to důsledek zásadních změn ve způsobu, jakým platíme za zdravotnické služby. Nejdůležitější změnou je vznik systému hrazení výdajů tzv. třetí stranou. Počátkem 20. století se mnozí lidé pojišťovali proti fatálním onemocněním, ale běžné medicínské zákroky si hradili ze své vlastní kapsy. Po druhé světové válce, a zejména od poloviny šedesátých let, však začali lidé být závislí na pojištění i v případě běžné zdravotní péče. Část pojištění je zajišťována přímo zaměstnavateli, část státem. Mezi státní programy patří Medicaid, který kryje zdravotní výdaje chudých lidí, a Medicare, který je určen pro staré a zdravotně postižené občany. Rozsah zdravotního pojištění, zejména financovaného státem, odpovídá představě, že neschopnost platit nesmí lidem bránit dostat zdravotní péči, kterou potřebují. Zdravotní pojištění je kromě toho velmi důležitou obranou před tím, aby se lidé nedostávali do těžko řešitelných finančních potíží. Problémem je však to, že zdravotní pojištění ve své obvyklé formě znamená vyhazování desítek miliard dolarů ročně.


359

APLIKACE PRINCIPU POROVNÁNÍ NÁKLADŮ A PROSPĚCHU Pro pochopení podstaty zmíněné nehospodárnosti si musíme uvědomit, že zdravotnické služby se v mnoha směrech sice odlišují od jiných typů služeb, mají však s nimi společnou jednu zásadní věc, a sice že princip porovnání nákladů a prospěchu je jediným důležitým kritériem pro rozhodnutí, jaká služba má být poskytnuta. Fakt, že určitý lékařský zákrok přináší nějaký prospěch, sám o sobě neznamená, že také musí být proveden. Obecně by měl být takový lékařský zásah proveden pouze tehdy, pokud je prospěch z něho větší než náklady. Stanovení nákladů na určitý zdravotnický výkon je poměrně jednoduché a používají se při něm stejné metody jako pro stanovení nákladů na jiné výrobky či služby. Avšak obvykle používaný postup pro stanovení prospěchu, kterým je ochota daného člověka zaplatit za službu určitou částku peněz, není v tomto případě přijatelný. Většina z nás by určitě nesouhlasila se závěrem, že operace akutního zánětu slepého střeva, jejíž náklady jsou 2000 dolarů, je neodůvodněná, protože osoba, která ji potřebuje, může zaplatit pouze 1000 dolarů. Pokud někdo nemá dost prostředků na zaplacení toho, co většina z nás považuje za základní zdravotní péči, je společnost odpovědná takovému člověku pomoci. To je pak důvodem pro rozšíření státem hrazeného zdravotního pojištění. Mnoho dalších výdajů na zdravotní péči však nemá ve srovnání s akutním zánětem slepého střeva tak naléhavý charakter. Například po operaci slepého střeva potřebuje pacient určitý čas v nemocnici na zotavení. Jak dlouhá doba by to měla být? Dva dny, pět dnů, deset dnů? Pravidlo porovnání nákladů a prospěchu má při takových úvahách, pokud k nim chceme přistupovat racionálně, naprosto zásadní roli. Ale jak ukazuje příklad 14-4, systém, kdy náklady spojené s péčí hradí třetí strana, ve skutečnosti zcela eliminoval tento způsob myšlení v oblasti medicíny. Příklad 14-4 Jak dlouho by měl David zůstat v nemocnici? David plánuje, že si nechá odstranit mandle, aby se zbavil neustále se opakujících zánětů v krku. Jeho chirurg mu řekl, že průměrná délka pobytu v nemocnici po operaci jsou dva dny (někteří lidé v nemocnici stráví pouze jeden den, jiní tři, čtyři nebo dokonce pět dnů). Nemocniční pokoj stojí 300 dolarů za den. Kolik dnů stráví David v nemocnici, pokud je jeho křivka poptávky po dnech strávených v nemocnici daná obrázkem 14-3 a pokud za pokoj musí sám zaplatit? Kolik dnů zůstane v nemocnici, když náklady spojené s pobytem v nemocnici bude plně hradit jeho zdravotní pojištění? Obrázek 14-3 Poptávka po nemocniční péči Křivka poptávky po pooperační péči je klesající stejně jako ostatní poptávkové křivky. Při vyšších cenách se lidé rozhodnou pro kratší pobyt v nemocnici ne proto, že by to pro ně nemělo žádný význam, ale proto, že dávají přednost jiným způsobům, jak utratit peníze.

Kdyby si David musel pokoj v nemocnici platit sám, bylo by pro něj nejlepší zůstat tu pouze jeden den. Pokud však budou náklady pobytu v nemocnici plně hrazeny pojišťovnou, budou jeho mezní náklady rovny nule. V takovémto případě zůstane v nemocnici tři dny. Proč bychom se měli zajímat o to, že lidé zůstávají v nemocnici déle, když jsou náklady spojené s pobytem v nemocnici plně hrazené zdravotním pojištěním? Pravidlo porovnání ná360


kladů a prospěchu nám říká, že pobyt v nemocnici by měl být prodloužen pouze tehdy, pokud je prospěch z toho plynoucí přinejmenším stejný jako s tím spojené náklady. Ale když jsou náklady pobytu v nemocnici plně kryté pojištěním, pro rozhodovatele se zdají být mezní náklady pobytu rovné nule, i když ve skutečnosti jsou rovné několika stům dolarů. Plné krytí výdajů zdravotním pojištěním pak vzhledem k pravidlu porovnání nákladů a prospěchu vede k nepřiměřeně dlouhému pobytu v nemocnici. To samozřejmě neznamená, že další dny pobytu v nemocnici nepřinášejí žádný užitek. Jen je tento užitek nižší než náklady s ním spojené. Příklad 14-5 ukazuje, že kratší doba pobytu v nemocnici by zvýšila ekonomický přebytek. Příklad 14-5 Jakou ekonomickou ztrátu vyvolává plné krytí nákladů z pojištění? Použijme nyní informace o poptávkové křivce a nákladech z příkladu 14-4 a vypočítejme, jak velká je ekonomická ztráta při plném krytí nákladů spojených s pobytem Davida v nemocnici. Pokud se mezní náklady dalšího dne pobytu v nemocnici rovnají 300 dolarů, křivka nabídky nemocničních pokojů na volném trhu bude kolmicí k ose x v bodě rovném 300 dolarů. Pokud by David musel tuto částku platit ze svého, rozhodl by se zůstat v nemocnici pouze jeden den, což by znamenalo nejvyšší ekonomický přebytek. Pokud by se rozhodl prodloužit pobyt v nemocnici, budou se náklady zvyšovat o 300 dolarů denně, ovšem prospěch této dodatečné péče (měřený jeho poptávkovou křivkou) bude nižší než 300 dolarů. Pokud David zůstane v nemocnici tři dny, což by při plném uhrazení nákladů pojišťovnou udělal, budou společnost stát dva dodatečné dny v nemocnici 600 dolarů, ale jeho prospěch bude pouze 300 dolarů (plocha světle zeleného trojúhelníku nacházejícího se pod jeho poptávkovou křivkou na obrázku 14-4). Rozdíl, o kolik tyto dodatkové náklady převyšují dodatkový prospěch, je 300 dolarů (plocha tmavě zeleného trojúhelníku nad křivkou poptávky). Obrázek 14-4 Ztráta vyplývající z plného hrazení péče z pojištění Plocha trojúhelníku pod křivkou poptávky (300 dolarů) představuje prospěch z prodloužení pobytu v nemocnici z jednoho na tři dny. Plocha trojúhelníku nad křivkou poptávky (300 dolarů) představuje ztrátu ekonomického přebytku v důsledku delšího pobytu v nemocnici, protože náklady na dodatečné dva dny jsou 600 dolarů.

ÚLOHA 14-3 Vraťme se k příkladu 14-4. K jaké ztrátě by došlo, kdyby pojištění krylo náklady spojené s pobytem v nemocnici pouze do výše 150 dolarů denně?

HLEDÁME ŘEŠENÍ Pokud není ekonomický přebytek v daném případě maximální, vždy lze nalézt způsob, který by byl pro obě strany (pacienta i pojišťovnu) výhodnější. Předpokládejme například, že zdravotní pojišťovna dá Davidovi 700 dolarů v hotovosti pro krytí nákladů s ubytováním v nemocnici a nechá na něm, jak dlouho v nemocnici zůstane. David vidí, že každý den v nemocnici ho stojí 300 dolarů, a proto se rozhodne zůstat v ní pouze jeden den. Čtyři sta dolarů, které mu zůstanou po zaplacení účtu za pobyt, je částka o 100 dolarů vyšší než prospěch, který by měl z prodloužení pobytu v nemocnici o dva dny. (Tento prospěch se rovná 300 dolarům, což je plocha trojúhelníku pod křivkou poptávky v obrázku 14-4). Pro pojišťovací společnost je 14. kapitola Ekonomika veřejného sektoru

361

pojistné krytí od prvního dolaru pojištění, které hradí všechny výdaje spojené s pojištěnou činností

však tato situace také výhodnější, a to o částku 200 dolarů, ve srovnání se situací, kdy pojišťovna neomezeně hradí pobyt v nemocnici (a David by zůstal v nemocnici celkem tři dny). Žádná ze zúčastněných stran neutrpěla touto transakcí újmu, proto hovoříme o tzv. Paretově optimu. To znamená, že pro některý ze zúčastněných subjektů se dá najít lepší řešení, aniž by došlo ke zhoršení situace pro jiné subjekty (blíže viz 7. kapitola). Výše neefektivních výdajů na zdravotní péči, když jsou plně hrazeny z pojištění, závisí na cenové elasticitě poptávky po zdravotnických službách. Čím více je poptávka elastická, tím budou vyšší i neefektivní výdaje. Obhájci politiky plného hrazení výdajů na zdravotní péči věří, že poptávka po zdravotnických službách je vzhledem k ceně téměř neelastická a výše neefektivních výdajů je tak zanedbatelná. Kritici politiky plného hrazení výdajů namítají, že poptávka po zdravotnických službách je ve skutečnosti velmi citlivá na cenu zdravotní péče, a tím je i výše neefektivních výdajů významná. Kdo má pravdu? Jedním ze způsobů, jak to zjistit, je prozkoumat, zda lidé, kteří nemají plně kryté výdaje ze zdravotního pojištění, utrácejí za zdravotní péči významně méně než ti, kteří mají pojištění, jež tyto výdaje plně pokrývá. Ekonom W. G. Manning spolu se skupinou spolupracovníků provedl experiment, kdy náhodně vybrali lidi do dvou skupin15 s různým druhem zdravotního pojištění. Lidé z první skupiny dostali zdravotní pojištění kryjící všechny výdaje na zdravotní péči, tzv. pojistné krytí od prvního dolaru. Druhá skupina lidí dostala zdravotní pojištění kryjící výdaje na zdravotní péči vyšší než 1000 dolarů (v souhrnu) za rok. Toto pojištění nazýváme „pojištění s odpočtem 1000 dolarů“ (například osobě patřící do první skupiny pojišťovna plně uhradila účet za nemocniční péči ve výši 1200 dolarů, naopak osobě patřící do druhé skupiny pojišťovna uhradila pouze 200 dolarů). Většina lidí utratila za rok za zdravotní služby méně než 1000 dolarů, proto lidé z druhé skupiny platili ve skutečnosti vlastně téměř vždy plnou cenu zdravotní péče, zatímco lidé v první skupině nikoliv. Manning spolu se svými kolegy zjistil, že „lidé z druhé skupiny, kterým byly hrazeny pouze výdaje převyšující 1000 dolarů, spotřebovávali o 40 až 50 % zdravotní péče méně než lidé, kteří měli ze zdravotního pojištění hrazeny veškeré výdaje. A co je důležité, mezi lidmi z obou dvou skupin se nedaly zjistit žádné rozdíly ve zdravotním stavu.“ Z této studie vyplývá, že významná část prudkého růstu výdajů na zdravotní péči po druhé světové válce je způsobena zvýšením počtu lidí se zdravotním pojištěním kryjícím všechny výdaje. A proč tedy není jednoduše možné změnit politiku plného hrazení zdravotní péče ve prospěch politiky účasti pacienta, kde by zdravotní péče byla hrazena až od určité výše? Lidé by byli pořád chráněni před finanční katastrofou, ale měli by současně i silnou motivaci nečerpat ty zdravotní služby, u kterých náklady převyšují jejich efekty. Někteří lidé mohou namítat, že by tato politika spoluúčasti pacienta mohla způsobit příliš velké finanční zatížení chudých rodin. Ale stejně jako v mnoha dalších případech, kdy se zájem chudých používá jako argument při obraně neefektivní politiky, i zde existují alternativy, které jsou pro bohaté i pro chudé výhodnější. Například při zavedení spoluúčasti pacienta může být chudým rodinám přiznána finanční podpora pro hrazení zdravotních výdajů nekrytých pojištěním. Po skončení roku by pak nevyčerpaná část této podpory připadla těmto lidem. Opět vidíme, že princip efektivnosti nám připomíná, že zájem chudých lidí jednoduše není důvodem proto, aby se nehledal nejefektivnější přístup.

SDRUŽENÍ NA PODPORU ZDRAVÍ sdružení na podporu zdraví organizace, ve které skupina lékařů poskytuje zdravotnické služby občanům a rodinám za fixní roční poplatek

V průběhu devadesátých let 20. století přešlo mnoho lidí z důvodu vysokých nákladů na klasické zdravotní pojištění od zdravotních pojišťoven ke Sdružení na podporu zdraví (Health Maintenance Organization – HMO). HMO je organizace, ve které skupina lékařů poskytuje svým pacientům služby za fixní roční poplatek. Jak ukazuje následující příklad, je motivace pro poskytování určité zdravotní služby u sdružení HMO nižší než u klasického zdravotního pojištění. Lidé, kteří přešli na systém HMO, platí nižší zdravotní pojistné než lidé, kteří zůstali u klasické formy pojištění. Je to z toho důvodu, že lékaři z HMO mají mnohem vyšší motivaci nepře-

15

362

W. G. Manning – J. P. Newhouse – E. B. Keeler – A. Liebowitz – M. S. Marquis: „Health Insurance and the Demand for Medical Care“, American Economic Review 77, červen 1987, s. 251-277.


Příklad ze života 14-1 Proč je mnohem více pravděpodobné, že pomocí magnetické rezonance bude vyšetřen pacient s bolavým kolenem a s klasickým zdravotním pojištěním, než pacient platící si zdravotní péči u sdružení HMO? Když pacient, který si stěžuje na bolest kolena, navštíví svého lékaře, má lékař na výběr několik možností. Poté, co pacient vylíčí své potíže a lékař mu ohmatáním vyšetří koleno, může mu předepsat protizánětlivý lék a doporučit mu, aby se určitou dobu vyhýbal namáhavějším fyzickým aktivitám. Nebo může pacienta poslat na vyšetření magnetickou rezonancí, což je velmi drahý diagnostický postup umožňující zobrazit vnitřek zasaženého orgánu. Lékař ze sdružení HMO nezíská předepsáním tohoto vyšetření žádný dodatečný příjem, protože

všechny jeho služby jsou kryty ročním paušálem. Naproti tomu lékař v případě klasického pojištění obdrží honorář (a to zpravidla vyšší částku, než jsou jeho mezní náklady) za každé nové vyšetření. V mnoha případech je nejlepší postup léčby zřejmý a lékaři dají pacientovi stejné doporučení na léčbu bez ohledu na velký rozdíl v jejich motivaci. Ale v mnoha jiných případech nemusí být nejlepší řešení zcela jasné. V těchto případech pak lékaři z HMO s mnohem menší pravděpodobností předepíšou nákladné testy.

Bobe, vypadá to jako říznutí papírem, ale pro jistotu uděláme několik testů.

depisovat vyšetření, která nejsou nezbytná. Mnoho lidí se však obává, že tato motivace lékařů může v některých případech vést k tomu, že nedostanou takovou péči, kterou by potřebovali. To vedlo k návrhu legislativního opatření, které umožňuje lidem, aby si stěžovali v případě, že jim je ze strany HMO odepřena určitá péče.

PLACENÍ ZDRAVOTNÍHO POJIŠTĚNÍ V mnoha chudých zemích světa je přístup lidí ke zdravotní péči silně omezen. Je to smutné, ale nemělo by nás to překvapit. Občané těchto států nemají dostatečný příjem na nákup jídla, 14. kapitola Ekonomika veřejného sektoru

363

bydlení a mnoha dalších základních potřeb. Překvapující však je to, že i přes zavedení úspornějšího pojištění systémem HMO asi 45 mil. Američanů nemá žádné zdravotní pojištění ve srovnání s 5 mil. Američanů v roce 1993. Politici (jak republikáni, tak i demokraté) se shodují v tom, že je nutné snížit počet lidí bez zdravotního pojištění. Před tím, než bude přijato nějaké řešení, je zapotřebí, abychom pochopili, co je příčinou tohoto stavu.

Příklad ze života 14-2 Co je příčinou toho, že v nejbohatší zemi světa, která prožívá období nejdelšího ekonomického růstu ve své historii, roste počet lidí bez zdravotního pojištění? I přesto, že příjem většiny Američanů je vyšší než kdykoliv předtím, mají miliony amerických rodin každodenní finanční problémy. Například v roce 1998 se dostala do finančních nesnází jedna z 68 rodin, což bylo více než počet rodin s dětmi dokončujícími vysokou školu. Za těchto okolností je jednoduché pochopit, proč mnoho rodin s celkově dobrým zdravotním stavem

zkouší své štěstí a nepojišťuje se. Zdravotní pojištění pro čtyřčlennou rodinu bez zdravotních omezení stojí přes 4000 dolarů ročně, což je obvykle mnohem více, než tyto rodiny utratí za zdravotní služby. Ušetřené peníze jim tak mohou pomoci přestěhovat se do lepší lokality nebo splácet dluhy. Stále více lidí ruší své zdravotní pojištění; život bez něj se stává sociálně únosnějším. Rodiče, kteří svoji rodinu nezajistili zdravotním pojištěním, byli dříve považováni za nezodpovědné. Ovšem s rostoucím počtem nepojištěných tento názor ztrácí na významu. Co danou situaci ještě dále zhoršuje, je změna struktury pojištěnců. Rodiny s lepším zdravím ruší pojištění a zbylí pojištěnci pak mají tendenci být více nemocní a vyžadují nákladnější zdravotní péči, což vyúsťuje v růst plateb pojistného (příklad nepříznivého výběru, který vysvětluje 12. kapitola). Můžeme konstatovat, že systém zdravotního pojištění ve Spojených státech je ve smrtící spirále. A jak bude narůstat počet nepojištěných lidí, bude se problém dále zhoršovat, protože náklady těch, kteří zůstávají pojištěni, se budou dále zvyšovat.

Vláda může tuto spirálu smrti jednoduše zastavit tím, že ročně uhradí každé rodině 4000 dolarů na zdravotní pojištění. Není nutné, aby za nás vládní úředníci rozhodovali, kterého lékaře navštívíme, nebo řešili další spoustu malicherných věcí. Stačí, když jednoduše zpracují účty za zdravotní pojistky a pošlou lidem šek. Tento záměr se jeví jako velmi nákladný, ale ve skutečnosti by byl méně nákladný než současný systém. Nejdůležitější úspory by pocházely ze zajištění nákladově efektivnější péče těm lidem, kteří nejsou v současné době pojištěni. Neléčený malý zdravotní problém u nepojištěných osob se často po čase mění v závažné potíže, jejichž léčba je mnohem nákladnější. Pokud mají nepojištěné osoby závažný zdravotní problém, téměř vždy je jim poskytnuta odpovídající zdravotní péče, velmi často na drahých jednotkách intenzivní péče. Výsledné zatížení nemocnic se pak promítá do růstu poplatků za léčbu a vyšších požadavků na podporu ze strany vlády. Obé zpravidla jde z kapes poplatníků s vysokými příjmy a se zdravotním pojištěním. Toto opatření, kdy by každé rodině byly poskytnuty prostředky v částce 4000 dolarů ročně na zdravotní pojištění, by si celkem vyžádalo okolo 250 mld. dolarů ročně a zřejmě by se musely zvýšit daně. Lidem, kteří jsou v současné době pojištěni svým zaměstnavatelem, by se zvýšení daní kompenzovalo zvýšením platu. Konec konců firmy neplatí za své zaměstnance pojištění proto, že by byly charitativními organizacemi, ale proto, že to považují za efektivní nástroj v konkurenčním boji o pracovníky. Každá firma, která dříve za pracovníky hradila zdravotní pojištění a nezvýšila by jim platy, by riskovala ztrátu těchto pracovníků. Všeobecný program krytí výdajů zdravotního pojištění by v souhrnu pro daňové poplatníky neznamenal zvýšené daňové zatížení, protože by vyšší daně byly kompenzovány růstem platů, případně snížením vysokých nákladů zdravotní péče pro nepojištěné osoby. Současně by toto opatření znamenalo pro rodiny významný podnět, aby si obstaraly zdravotní pojištění, což by mohlo zastavit spirálu smrti, ve které se v současné době zdravotní systém nachází.

364


Kritici zdravotní reformy říkají, že je to jen osobní problém, pokud se někdo rozhodne ušetřit peníze tím, že se nepojistí. Možná mají pravdu, stejně tak je to však problém i pro zbytek společnosti a bude čím dál tím horší, pokud se nebude řešit.

Zapamatujte si Poskytování zdravotní péče Rychlá eskalace výdajů na zdravotnictví, která se odehrála po druhé světové válce, je do značné míry způsobena všeobecným rozšířením zdravotního pojištění bez spoluúčasti pojištěnců. Při tomto způsobu pojištění se lidé chovají tak, jako kdyby zdravotnické služby byly zadarmo. Celkový ekonomický přebytek by byl větší, pokud by se systém zdravotního pojištění změnil na systém se spoluúčastí pojištěnců, protože tato politika vede lidi k využívání pouze takových služeb, které jim přinášejí vyšší prospěch, než jaké vyvolávají náklady. Na tento problém reaguje systém HMO, protože systém paušální platby za lékařskou péči představuje velmi silnou motivaci lékařů nepředepisovat služby, které nejsou nezbytné. Ovšem existují názory, že systém HMO může vést k situacím, kdy lékaři odmítají poskytovat nákladné služby. Zvýšení sazeb na zdravotní pojištění způsobilo, že v současné době mnoho lidí bez zdravotních problémů nemá zdravotní pojištění, což znamená další růst sazeb pojistného pro ty, kteří zůstali pojištěnci. Refundace nákladů na zdravotní pojištění státem je jednou z možných cest, jak zastavit krizi amerického zdravotního systému.

Ekologická opatření V 11. kapitole jsme se dozvěděli, že zboží, při jehož výrobě vznikají negativní externality, jako jsou např. emise škodlivin do ovzduší, se vyrábí v nadměrném množství, kdykoliv jsou náklady na vyjednávání mezi zúčastněnými stranami vysoké. Předpokládejme, že jsme se jako celá společnost rozhodli, že je třeba snížit emise do ovzduší na 50 % úrovně, jaké by emise dosáhly, kdyby neexistovalo žádné ekologické omezení. Jak se má v tomto případě požadavek na snížení emisí rozdělit mezi firmy znečišťující ovzduší? Nejefektivnější (a tedy i nejlepší) rozdělení požadavku na snížení emisí je takové, při kterém budou mít všechny zúčastněné subjekty stejné mezní náklady. Pro pochopení tohoto závěru si musíme uvědomit, že náklady na snížení emisí o 1 tunu nejsou pro jednotlivé firmy stejné. Společnost může dosáhnout celkového snížení emisí s nižšími náklady, pokud emise více sníží firmy s nižšími mezními náklady na realizaci příslušných opatření. To pak kompenzuje menší snížení emisí u firem s vyššími mezními náklady na tato opatření. Naneštěstí mají státní orgány pouze zřídkakdy podrobné informace o nákladech jednotlivých firem na snížení emisí. Legislativa tak zpravidla požaduje po firmách, aby všechny snížily znečištění o stejné procento, nebo požaduje splnění stejných absolutních emisních limitů. Pokud však mají znečišťovatelé na snížení znečištění různé náklady, není řešení efektivní.

ZDANĚNÍ EMISÍ Naštěstí existují způsoby, jak rozdělit požadované snížení emisí mezi jednotlivé subjekty efektivněji. Jednou z takových metod je zdanění emise, při kterém se firmy samy rozhodnou, kolik emisí budou produkovat. Podstata tohoto přístupu je vysvětlena v příkladu 14-6.


365

Příklad 14-6 S jakými nejnižšími náklady je možné snížit emise na polovinu? Dvě firmy, První olejářská a Severozápadní těžařská, mohou při své činnosti používat pět různých technologií. Každá z nich vyvolává různé náklady a produkuje různou výši emisí. Denní náklady jednotlivých technologií a výši emisí do ovzduší uvádí tab. 14-1. Výše emisí není v současné době regulována a jednání mezi těmito firmami a subjekty, které jsou jejich emisemi zasaženy, není možné, takže obě firmy budou používat technologii A, která je nejlevnější. Každá z firem emituje 4 tuny škodlivin denně, což představuje celkovou emisi 8 tun denně. Tabulka 14-1 Náklady a emise pro různé výrobní technologie

Technologie

A

B

C

D

E

Náklady První olejářské (USD/den)

100

200

600

1300

2300

Náklady Severozápadní těžařské (USD/den)

300

320

380

480

700

Vláda zvažuje dva možné způsoby, jak dosáhnout snížení emisí na polovinu. Podle prvního z nich vyžaduje vláda od obou firem, aby emise snížily na polovinu. Druhou cestou by bylo zdanění ve výši T dolarů na tunu emisí. Jak vysoká by daň musela být, aby se emise snížily na polovinu? Jaké by v obou alternativách byly celkové společenské náklady? Pokud musí každá z firem snížit emise o polovinu, znamená to pro ně, že musí místo technologie A začít používat technologii C. Výsledkem bude pro obě firmy emise 2 tun škodlivin denně. Náklady na změnu technologie budou v případě První olejářské 500 dolarů za den (600 – 100). Náklady Severozápadní těžařské budou 80 dolarů za den (380 – 300), celkové náklady pak budou 580 dolarů za den. Podívejme se nyní na to, jak by obě firmy reagovaly na emisní daň ve výši T dolarů na tunu emisí. Jestliže firma sníží emise o 1 tunu za den, ušetří T dolarů za den na emisní dani. Pokud jsou náklady na snížení emisí o 1 tunu nižší než T dolarů, budou mít obě firmy motivaci přejít na „čistší“ technologii. Pokud by byla daň nastavena např. na 40 dolarů za tunu, První olejářská by zůstala u technologie A, protože přechod na technologii B by vyvolal náklady 100 dolarů za den, ale úspora na dani by byla pouze 40 dolarů za den. Severozápadní těžařská by naopak přešla na technologii B, protože úspora 40 dolarů za den je více než dostatečná pro kompenzování dalších nákladů v částce 20 dolarů za den. Problémem při dani 40 dolarů na tunu emisí je však to, že se nepodařilo dosáhnout požadovaného snížení emisí. Místo o 4 tuny denně se emise sníží pouze o 1 tunu. Předpokládejme nyní, že vláda uvalí emisní daň 101 dolarů na tunu emisí. První olejářská by v tomto případě přešla na technologii B, protože náklady spojené s jejím zavedením jsou pouze 100 dolarů za den, ale úspora na emisní dani je 101 dolarů za den. Severozápadní těžařská by přešla na technologii D, protože pro všechny předcházející technologie znamená přechod na další (čistší) technologii nižší náklady, než je uspořená emisní daň. Celkově pak zavedení emisní daně ve výši 101 dolarů/t emisí vede ke snížení emisí na požadovanou denní úroveň 4 tuny. Celkové náklady tohoto opatření jsou pak pouze 280 dolarů za den (100 dolarů za den pro První olejářskou a 180 dolarů za den pro Severozápadní těžařskou), což je o 300 dolarů za den méně než v případě, kdy měla každá firma snížit emise o polovinu. (Emisní daně zaplacené firmami nepředstavují náklady na redukci emisí, protože vybrané peníze se mohou použít na snížení jiných daní, které by jinak museli obyvatelé platit). Výhodou zdanění emisí je to, že se bude týkat firem, jejichž náklady na snížení emisí jsou nejnižší. Při požadavku stejného relativního snížení emisí všech firem může být toto snížení u některých firem mnohem levnější než u jiných. Všimněte si, že náklady na odstranění poslední tuny emisí jsou pro všechny firmy stejné, což znamená, že je splněna podmínka pro dosažení efektivního řešení.

366


Problémem, který souvisí se zdaněním emisí, je to, že stát neví, jak vysoké daně by měl stanovit, pokud nemá podrobné znalosti o firemních nákladech na snížení emisí. Příliš nízká daň se odrazí v nepřijatelně vysokých emisích, naopak příliš vysoká daň sníží emise pod požadovanou mez. Samozřejmě je možné, aby stát určil počáteční nízkou daň, a poté ji postupně zvyšoval do té doby, dokud nebude dosaženo požadovaného snížení emisí. Změna technologií však pro firmy zpravidla znamená velké „utopené náklady“, proto by tento přístup mohl vyústit v ještě méně hospodárné řešení, než když vláda požaduje stejné relativní snížení emisí po všech firmách.

DRAŽENÍ EMISNÍCH PRÁV Další možností je určit požadovanou výši emisí, a poté dražit emisní práva. Logika tohoto přístupu je vysvětlena v příkladu 14-7. Příklad 14-7 Za kolik se budou prodávat emisní práva? Dvě firmy, První olejářská a Severozápadní těžařská, mají možnost využívat pět různých technologií, které jsou popsány v příkladu 14-6. Cílem vlády je snížit současné emise 8 tun za den na poloviční úroveň. Pro zajištění tohoto cíle vláda draží na aukci celkem 4 emisní práva, kdy každé z nich znamená pro držitele právo emitovat 1 tunu emisí denně. Bez emisního práva nesmí firma vypouštět do ovzduší žádné emise. Za jakou cenu budou tato emisní práva vydražena, kolik emisních práv si firmy koupí a jaké budou celkové náklady spojené se snížením emisí? Technologie

A

B

C

D

E


100

200

600

1300

2300


300

320

380

480

700

Pokud První olejářská nezíská žádné emisní právo, bude muset používat technologii E, jejíž denní náklady jsou 2300 dolarů. Kdyby měla 1 emisní právo, mohla by používat technologii D, což by pro ni znamenalo úsporu 1000 dolarů za den. Při získání druhého emisního práva by První olejářská mohla přejít na technologii C a ušetřit tak dalších 700 dolarů za den, třetí emisní právo by umožnilo použít technologii B a ušetřit dalších 400 dolarů za den. Pokud by firma získala i čtvrté emisní právo, mohla by použít technologii A a ušetřit tak ještě 100 dolarů za den. Obdobným způsobem lze zjistit, že Severozápadní těžařská by zaplatila za první emisní právo až 220 dolarů, za druhé pak až 100 dolarů, za třetí až 60 dolarů a za čtvrté až 20 dolarů. Předpokládejme, že vyvolávací cena emisních práv bude 90 dolarů. První olejářská by za tuto cenu chtěla získat 4 emisní práva, Severozápadní těžařská pak 2 emisní práva. Celkem by tak obě společnosti požadovaly 6 emisních práv. Vláda však chce prodat pouze 4 emisní práva, proto bude zvyšovat cenu emisních práv do té doby, dokud nebudou obě firmy dohromady poptávat pouze 4 emisní práva. Jakmile cena dosáhne výše 101 dolar za 1 emisní právo, První olejářská bude poptávat 3 emisní práva a Severozápadní pak pouze 1 emisní právo. Ve srovnání se situací bez ekologického omezení, kdy firmy používaly technologii A, budou náklady na toto opatření 280 dolarů: První olejářská utratí 100 dolarů za přechod od technologie A k technologii B a Severozápadní těžařská zaplatí 180 dolarů za přechod od technologie A k technologii D. Celkové náklady jsou o 300 dolarů nižší, než byly náklady původního řešení, kdy měla každá firma snížit emise o 50 %. (I v tomto případě nejsou poplatky za emisní práva součástí společenských nákladů na snížení emisí, protože umožní snížení jiných daní, které by jinak musely být vybrány). Metoda aukce emisních práv má stejnou základní myšlenku, a to zaměřit snižování emisí především na ty firmy, u kterých snížení vyvolá nejnižší náklady. Aukce má však ještě další zajímavé vlastnosti, které nemá emisní daň. Za prvé nenutí firmy do nákladných investic, které se mohou ukázat zbytečnými, pokud se nedosáhne požadovaného snížení emisí. Za druhé umožňuje soukromým osobám ovlivňovat výši emisí. Například libovolná skupina lidí, která má 14. kapitola Ekonomika veřejného sektoru

367

dojem, že cílový limit emisí je příliš vysoký, může shromáždit potřebné peníze a koupit v aukci emisní práva. Tato emisní práva pak může „zmrazit“, a tím ve skutečnosti sníží přípustný limit znečištění. Když ekonomové před několika desetiletími poprvé publikovali návrh na aukce emisních práv, tisk byl plný výsměšných reakcí. Většina těchto reakcí argumentovala tím, že aukce umožní bohatým firmám produkovat emise, jak budou chtít. Takovéto reakce prozrazovaly naprosté nepochopení příčiny emisí. Firmy neprodukují emise proto, že by chtěly poškozovat životní prostředí, ale proto, že technologie, které tyto emise způsobují, jsou levnější než ekologicky šetrnější technologie. Jediným zájmem společnosti je udržet celkové množství emisí na únosné míře bez ohledu na to, kdo tyto emise produkuje. A společnosti, které si koupí na aukci tato emisní práva, nejsou ani tak bohatými firmami, jako spíše firmami, pro které je snížení emisí nejdražší. Ekonomové trpělivě argumentovali ve prospěch aukcí emisních práv a jejich úsilí nakonec přineslo kýžené ovoce. Prodej emisních práv je nyní v některých státech Unie běžnou záležitostí a zájem o tento systém roste i v dalších zemích. Rozumné myšlenky, zejména z krátkodobého hlediska, zdaleka ne vždy zvítězí nad nerozumnými, ale toto je příklad, kdy ekonomická výchova pomohla společnosti učinit pozitivní krok.

Zapamatujte si Ekologická opatření Efektivním opatřením pro snížení emisí je takové opatření, kdy jsou mezní náklady tohoto opatření pro všechny subjekty stejné. Tento požadavek splňuje zdanění emisí a stejně tak aukce emisních práv. Výhodou aukcí je to, že regulátor může dosáhnout požadovaného snížení emisí bez podrobné znalosti technologií, které jsou jednotlivým znečišťovatelům dostupné.

Bezpečnost práce Většina rozvinutých zemí má legislativu zaměřenou na omezování míry zdravotních a bezpečnostních rizik, kterým jsou lidé při práci vystaveni. Často se zdůrazňuje, že tyto zákony jsou nezbytné pro ochranu pracovníků před vykořisťováním ze strany zaměstnavatelů. Pokud si představíme pracovní podmínky panující na počátku průmyslové revoluce, je původ této myšlenky zřejmý. O pracovních podmínkách dělníků na chicagských jatkách na přelomu 19. a 20. století nám podává plastický obrázek spisovatel Upton Sinclair: „... Někteří pracovali na sekacích strojích a nezřídka se stávalo, že při rychlosti, na kterou byl stroj nastaven, udělali chybu a přišli o kus ruky. Dále tam byli zvedači, jak se jim říkalo, jejichž úkolem bylo stlačovat páku, která zvedala mrtvý dobytek. Dívajíce se dolů vlhkým vzduchem a párou, běhali po lávkách, a protože architekt Durhamovy továrny nenavrhoval porážkovou místnost pro jejich pohodlí, museli se každých několik stop sehnout pod trámem, který byl řekněme čtyři stopy nad lávkou, po které běhali. Důsledkem pak byl zvláštní sehnutý způsob chůze, který po několika letech práce získali a kterým připomínali chůzi šimpanze. Nejhůře na tom ovšem byli kořenáři a všichni pracovníci z kuchyně. Tito lidé se těžko mohli ukazovat návštěvníkům – kořenář by svým zápachem mohl vystrašit obyčejného návštěvníka na sto metrů. Muži, kteří pracovali u nádrží plných páry, do kterých byly otevřeny otvory kádí téměř na úrovni podlahy, měli zase svůj speciální problém, protože často do kádí spadli, a poté, co byli vytaženi, nezbývalo z nich nic, co by stálo za ukazování. Někdy se stalo, že byli přehlédnuti po několik dnů, a dostali se do světa, kromě kostí, jako součást Durhamova domácího sádla...16

16

368

Upton Sinclair: The Jungle, Sinclair 1906, s. 106.


Zdá se, že bídné pracovní podmínky továrních dělníků, často v kontrastu s velmi opulentním způsobem života vlastníků továren, potvrzují myšlenku, že vlastníci továren vykořisťovali dělníky. Pokud přijmeme fakt, že pracovní podmínky v továrnách byly příliš nebezpečné, o kolik tedy měly být lepší? Vezměme si problém, zda instalovat bezpečnostní zařízení, jako např. ochranné zábradlí u soustruhu. Mnoho lidí není ochotno pro řešení této otázky aplikovat pravidlo porovnání nákladů a prospěchu. Bezpečnost je pro ně absolutní prioritou, a proto by ochranná zábradlí měla být instalována bez ohledu na náklady. Většina z nás však takto neuvažuje, pokud se rozhodujeme o vlastním zdraví či bezpečnosti. Určitě si nikdo z lidí, které znáte, nebude nechávat každý den kontrolovat brzdy, i když by to mohlo snížit pravděpodobnost, že se při dopravní nehodě zabijí. Důvod, proč to nedělají, je zřejmý. Náklady na každodenní kontrolu brzd by byly příliš vysoké a pravděpodobnost nehody by se přitom, ve srovnání s kontrolou brzd jednou či několikrát do roka, příliš nesnížila. Stejný způsob uvažování však můžeme aplikovat i na ochranná zábradlí u soustruhů. Pokud je částka, kterou je někdo ochoten zaplatit za snížení rizika nehody, vyšší než náklady na ochranné zábradlí, mělo by být toto zábradlí instalováno, jinak ne. A bez ohledu na to, jak vysoko si budeme cenit snížení pravděpodobnosti nehody, téměř s jistotou nebudeme aplikovat opatření s nulovým rizikem. Koneckonců bychom například mohli pro snížení rizika téměř na nulu uzavřít soustruh do masivního plastového krytu a pro práci s ním používat dálkově řízené mechanické ruce. Vzhledem k vysokým nákladům takového opatření by se většina z nás rozhodla, že nejlepším řešením je instalovat taková bezpečnostní zařízení, u nichž prospěch převyšuje náklady, a pak s opatrností pracovat na takto zabezpečeném stroji. Budou však zaměstnavatelé zajišťovat bezpečnost práce, která vyplývá z pravidla porovnání nákladů a prospěchu bez příslušné legislativy? Většina států se rozhodla odpovědět na tuto otázku záporně. Jak již bylo uvedeno, ve skutečnosti má každá vyspělá země legislativu definující minimální bezpečnostní standardy při práci a tyto zákony se zpravidla označují jako ochrana pracujících před vykořisťováním. Vysvětlovat legislativu upravující bezpečnost práce jako antisérum proti vykořisťování dělníků však vyvolává problematické otázky. Jedna potíž plyne z argumentu ekonomů, že konkurence mezi firmami při hledání pracovníků podněcuje firmy k společensky optimální výši opatření. Pokud instalace a údržba nějakého technického opatření, řekněme ochranného zábradlí u soustruhu, bude stát 50 dolarů za měsíc a pokud si dělník toto opatření cení na 100 dolarů za měsíc, musí firma toto zařízení instalovat, jinak riskuje, že jí dělníka přetáhne jiná firma, která opatření provedla. Konkurenční firma by mohla koneckonců dělníkovi platit o 60 dolarů měsíčně méně, než v současnosti dostává, což by pokrylo náklady na instalování ochranného zábradlí a ještě by 10 dolarů firmě zbylo. Dělník by na tom byl v souhrnu o 40 dolarů lépe než u prvního zaměstnavatele (při respektování faktu, že opatření pro něj má cenu 100 dolarů). Na tento argument kritici namítají, že na trhu práce je ve skutečnosti velmi malá konkurence mezi zaměstnavateli. Argumentují tím, že neúplné informace, nízká mobilita pracovní síly a další faktory vytvářejí situaci, kdy pracovníci mají velmi málo na výběr a musejí akceptovat podmínky, které jim zaměstnavatel nabídne. I kdyby však byla určitá firma jediným zaměstnavatelem na daném trhu práce, pořád by měla motivaci instalovat ochranné zařízení za 50 dolarů, které má pro pracovníky cenu 100 dolarů. Pokud ne, znamenalo by to mrhání penězi. Další zastánci předpisů o bezpečnosti práce říkají, že pracovníci mají málo informací o ochranných zařízeních a pomůckách, které nemají. Ovšem i toto vysvětlení je problematické, protože konkurující si firmy budou mít silnou motivaci pracovníky na tato zařízení upozornit. Pokud by nebylo možné, aby se dělníci přestěhovali do oblasti, kde působí konkurenční firmy, mohly by tyto firmy zřídit své pobočky v dosahu vykořisťovaných dělníků. Dohody mezi firmami, které by bránily konkurenci na trhu práce, se dlouhodobě obtížně udržují, protože každá z firem, která tuto dohodu poruší, zvýší svůj zisk. Mobilita pracovníků při hledání zaměstnání je ve skutečnosti vysoká, stejně jako možnost firem vstoupit na nový trh. Ukázalo se však, že kartelové dohody mezi firmami jsou dlouhodobě nestabilní. Pracovníci nemusí mít úplné informace o pracovních podmínkách, pokud však v daném místě nabídne nový zaměstnavatel lidem lepší podmínky, dříve či později se to všichni dozvědí.

Jsou předpisy o bezpečnosti práce nezbytné na ochranu dělníků před vykořisťováním?


369

Kdyby se nakonec některé firmy přece jen snažily vykořisťovat své zaměstnance, očekávali bychom, že tyto firmy by měly dosahovat relativně vysokých zisků. Ve skutečnosti ale vidíme přesný opak. Již léta platí, že firmy, které dávají nejvyšší mzdy, jsou také nejvíce ziskové. Obava, že firmy pod tlakem trhu budou vykořisťovat pracovníky, vedla k tomu, že byla ve vyspělých státech zavedena všeobecná a nákladná opatření pro bezpečnost práce, a to i přes důkazy, že vykořisťování dělníků by se nemohlo stát vážným problémem. Jak však ukazuje příklad 14-8, legislativní regulace bezpečnosti práce se může ukázat jako užitečná i v dokonale konkurenčním prostředí, kde všichni pracovníci mají k dispozici úplné informace. Příklad 14-8 Zvolí si Dan a Michael optimální míru bezpečnosti práce? Předpokládejme, že Dan a Michael jsou jedinými dvěma členy hypotetické komunity. Oba mají zájem na třech věcech: na výdělku, na bezpečnosti práce a na postavení v žebříčku příjmů. Předpokládejme, že si oba mohou zvolit mezi dvěma různými zaměstnáními: zaměstnáním s vysokou mírou bezpečnosti práce a s výdělkem 50 dolarů za týden a zaměstnáním s nízkou mírou bezpečnosti práce a s výdělkem 80 dolarů za týden. Bezpečnost práce má pro oba hodnotu 40 dolarů za týden. Mít nižší plat než ten druhý znamená pro každého z nich snížení osobního uspokojení o 40 dolarů za týden. (Stejný výdělek, jako má ten druhý, znamená nulovou změnu v osobním uspokojení). Rozhodnou se Dan a Michael pro to, co je pro ně v dané situaci nejvýhodnější? Pokud se na tuto úlohu bude každý z nich dívat pouze ze své vlastní pozice, oba si zvolí zaměstnání s vysokou mírou bezpečnosti práce. Sice zde vydělají o 30 dolarů za týden méně než u rizikovějšího zaměstnání, ale bezpečnost práce pro ně má cenu 40 dolarů za týden. Když se budeme na věc dívat z hlediska relativního příjmu, bude příjem u málo rizikového zaměstnání 90 dolarů za týden (50 dolarů plat + 40 dolarů hodnota bezpečnosti práce), resp. bude o 10 dolarů za týden vyšší než v případě rizikového zaměstnání. Jakmile však do rozhodování zahrneme hledisko relativního příjmu, logika rozhodovací situace se zcela mění. Nyní bude přitažlivost každého zaměstnání záležet i na tom, jaké zaměstnání si zvolí ten druhý. Existují tak celkem čtyři možné kombinace (viz tabulka 14-2), kde jsou rovněž uvedeny i hodnoty celkového uspokojení Dana a Michaela. Pokud si oba zvolí zaměstnání s vysokou mírou bezpečnosti práce, bude jejich celkový příjem 90 dolarů za týden (50 dolarů plat + 40 dolarů jako hodnota bezpečnosti práce). Protože si oba zvolili stejné zaměstnání, hodnota vyplývající z postavení v žebříčku příjmů bude pro oba rovna nule. V případě, že by si oba zvolili rizikovější zaměstnání, bude hodnota jejich celkového příjmu rovna 80 dolarům za týden (80 dolarů plat + nulové ohodnocení za bezpečnost práce a za postavení v žebříčku příjmů). Vezmeme-li v úvahu pouze tyto dvě možnosti, je zřejmé, že by se oba rozhodli pro bezpečnější zaměstnání. Tabulka 14-2 Vliv relativního příjmu na volbu práce z hlediska bezpečnosti

Michael

Dan

Bezpečná práce (50 USD/týden)

Riziková práce (80 USD/týden)


90 USD každý

50 USD pro Dana 120 USD pro Michaela



80 USD každý

Podívejme se nyní na to, jak se oba budou chovat, pokud si uvědomí svoji vzájemnou závislost z hlediska míry celkového uspokojení. Předpokládejme například, že si Michael zvolil bezpečnější zaměstnání. Pokud si Dan vybral druhé zaměstnání, je hodnota celkové370


ho uspokojení pro Dana rovna 120 dolarům (80 dolarů plat + 40 dolarů za vyšší postavení v žebříčku příjmů, než má Michael). Pro Michaela naopak tato situace znamená celkovou hodnotu uspokojení pouze 50 dolarů (50 dolarů plat + 40 dolarů ohodnocení za bezpečnost práce – 40 dolarů ohodnocení za horší pozici v žebříčku příjmů). Analogická situace nastane, pokud si oba prohodí volbu zaměstnání. Dá se říci, že bez ohledu na to, jakou práci si zvolí Michael, Dan bude spokojenější při volbě rizikovějšího zaměstnání. Stejně tak, bez ohledu na to, jaké zaměstnání si zvolí Dan, bude i pro Michaela volba rizikovějšího zaměstnání lepší. Budou-li se oba držet této strategie, bude to znamenat, že oba skončí v pravém dolním rohu tabulky, kde je míra celkového uspokojení pro oba rovna 80 dolarům, což je o 10 dolarů méně než v případě, že by oba zvolili méně rizikové zaměstnání. Při svém rozhodování jsou tak konfrontováni s vězňovým dilematem (viz 10. kapitola). Rozhodují-li se účastníci v těchto situacích nezávisle na sobě, nemohou se rozhodnout pro volbu s maximálním efektem. ÚLOHA 14-4 Jak se změní odpověď na otázku položenou v příkladu 14-8, jestliže hodnota bezpečnosti práce nebude 40 dolarů za týden, ale jen 20 dolarů za týden?

Příklad 14-8 nám nabízí alternativní vysvětlení pro regulaci v oblasti bezpečnosti práce, které není založeno na potřebě chránit pracovníky před vykořisťováním. Pokud by se Dan a Michael rozhodovali společně, vybrali by si zaměstnání s vysokou mírou bezpečnosti práce a maximalizovali by tak svoje celkové uspokojení. Jelikož tomu tak však nebývá, je důležitá legislativa definující bezpečnostní standardy na pracovišti. Je třeba zdůraznit, že zájem lidí o celkovou míru uspokojení neznamená, že lidé mají zájem jen o to, mít větší či lepší prospěch, než mají jejich sousedi. V naší společnosti je relativní míra uspokojení důležitá z důvodů, které jsou obecně známy. Chcete-li například své děti posílat do dobré školy, musíte koupit dům v dobrém školním obvodu. Kdo však získá dům v dobrém školním obvodu? Samozřejmě ten, kdo má vysoký relativní příjem. Podobně se můžeme ptát, kdo dostane dům s vyhlídkou, pokud vyhlídku bude mít pouze 10 % domů? Samozřejmě že to budou lidé, kteří se nacházejí v horních 10 % žebříčku rozdělení příjmů. Mnoho velice důležitých věcí v životě záleží na tom, kde se daná osoba nachází v žebříčku příjmů. A pokud se lidé starají o svůj relativní příjem, jejich racionální a sobecké rozhodování nepovede vždy k efektivní situaci na trhu práce. Rozhodně se nedá říci, že by regulace situaci vždy zlepšila. Trh práce nemusí být dokonalým trhem, ovšem regulace ze strany státu obvykle také není dokonalá. Na bezpečnost práce dohlíží ve Spojených státech Úřad pro bezpečnost práce a ochranu zdraví (Occupational Safety and Health Administration – OSHA). Za svoji činnost sklidil velkou kritiku, a to do značné míry oprávněnou. Podívejme se například na pasáž z bezpečnostních požadavků na žebříky doslovně převzatou z předpisu OSHA: „...Převažující odchylka vláken dřeva od směru paralelního s okrajem plochých stupňů (žebříku) minimálních rozměrů nesmí být vyšší než 1 : 12, kromě žebříků kratších než 10 stop, kde tato odchylka nesmí být vyšší než 1 : 10. V místech lokálních odchylek směru vláken odchylka nesmí být vyšší než 1 : 12 nebo 1 : 10, jak bylo uvedeno výše. Pro všechny žebříky je povolena odchylka směru vláken ne vyšší než 1 : 10 místo povolené odchylky 1 : 12, pokud je velikost stupňů zvětšena nejméně o 15 %, než je povolený minimální rozměr. Lokální odchylky směru vláken, související s jinak přípustnými nepravidelnostmi, jsou povoleny...“17 Tato těžko srozumitelná pasáž je obsažena ve více než třicetistránkovém bezpečnostním předpisu, vztahujícím se na žebříky. Je velice snadné představit si situaci, kdy jedinou touhou manažerů firem bude zbavit se veškerých činností vyžadujících žebříky. Mnoho ekonomů dává místo regulace bezpečnosti práce způsobem uplatňovaným OSHA přednost politice, která zvyšuje finanční motivaci zaměstnavatelů na snižování rizika na pracovištích. Jednou z možností, jak toho dosáhnout, je povinné pojištění pracovníků zaměstnava-

17

povinné pojištění pracovníků systém, kdy zaměstnavatelé povinně platí pracovníkům pojistné, z kterého jsou hrazeny jejich nároky při poškození zdraví při práci

Podle: Robert S. Smith: „Compensating Wage Differentials and Public Policy: A Review“, Industrial and Labor Relations Review, 32, 1977, s. 339–352.


371

teli proti rizikům souvisejícím s bezpečností práce. Přístup, který se v současnosti ve Spojených státech používá při stanovení výše pojistného pro konkrétní podnik, nerespektuje plně oprávněné nároky vznášené jeho zaměstnanci. Zaměstnavatelé, u kterých je vyšší bezpečnost práce, tak platí vyšší pojistné, než by odpovídalo skutečné potřebě vyplývající z nároků poškozených pracovníků a naopak. Podle názoru ekonomů by změna ve stanovení výše poplatků za pojistné tak, aby tyto poplatky vyjadřovaly úplné společenské náklady poškození zdraví u konkrétního zaměstnavatele, zajistila optimální motivaci zaměstnavatelů k omezení pracovních rizik. Takto stanovená výše pojistného by vlastně byla daní uvalenou na pracovní rizika a byla by efektivní ze stejného důvodu jako emisní daň. Daň na pracovníka ve výši mezních nákladů na poškození zdraví by tak povzbudila zaměstnavatele zavést všechna bezpečnostní opatření, jejichž prospěch by byl vyšší než jejich náklady. Uplatňováním politiky založené na principu porovnání nákladů a prospěchu dosáhneme, stejně jako v mnoha jiných případech, optimální výše bezpečnosti práce s větší pravděpodobností než u politiky založené na heslech o výhodách a nevýhodách svobodného trhu.

Příklad ze života 14-3 Proč stát požaduje bezpečnostní sedačky pro děti cestující autem, a ne pro děti cestující letadlem? Když chce matka se svým šestiměsíčním dítětem zajet autem do nedalekého obchodu se smíšeným zbožím, musí podle zákona připoutat své dítě do státem schválené dětské sedačky. Na cestu letadlem z Miami do Seattlu se však pro dítě žádné podobné opatření nevyžaduje. Proč existuje rozdílný přístup k těmto druhům cestování?

Když se stane nehoda, ať už v autě nebo v letadle, má dítě připoutané v bezpečnostní sedačce mnohem vyšší šanci ji přestát bez úhony či vyhnout se smrti než dítě, které v takové sedačce není. Ovšem pravděpodobnost vážné nehody v autě je mnohonásobně vyšší než pravděpodobnost nehody v letadle. Proto je prospěch z užívání sedaček v autech vyšší než v letadle, kde by bylo použití sedačky také mnohem nákladnější. Zatímco u aut není s instalací sedačky zpravidla problém, u letadla by rodiče dítěte pravděpodobně museli zakoupit další sedadlo. Je pravděpodobné, že většina rodičů by nechtěla zaplatit dalších 600 dolarů za malé zvýšení bezpečnosti, ať už pro sebe či pro své děti.

Zapamatujte si Bezpečnost práce Většina zemí reguluje bezpečnost práce na pracovišti. Jde o praxi často označovanou jako nezbytnou na ochranu pracovníků před vykořisťováním zaměstnavateli, kteří mají velkou tržní sílu. Bezpečnost práce by však měla být důležitá i na dokonale konkurenčním trhu práce, protože společenské efekty investic do bezpečnosti práce často převyšují soukromé efekty. Povinné pojištění kryjící rizika poškození zdraví pracovníků nastavené na úrovni mezních nákladů tohoto poškození by podpořilo optimální výši investic do bezpečnosti práce a ochrany zdraví na pracovišti.

Omezování kriminality Policie a další lidé, kteří vynucují dodržování zákonů, jsou placeni za ochranu našich životů a za naši osobní bezpečnost, proto nejsou politici zpravidla ochotni diskutovat o výdajích spojených s dodržováním zákonů podle principu porovnání nákladů a prospěchu. Žijeme však ve světě, kde zdroje jsou omezené, proto nemůžeme utéci před faktem, že vyšší výdaje na do372


držování zákonů znamenají nižší výdaje na jiné věci. Prevence některých trestných činů stejně jako prevence nehod je velice nákladná. Společensky optimální výše výdajů na prevenci určitého druhu zločinu je taková výše výdajů, při které se mezní prospěch ze snížení tohoto druhu zločinu právě rovná mezním výdajům na prevenci. Následující příklad ukazuje, že pravidlo porovnání nákladů a prospěchu nám pomáhá vysvětlit, proč společnost do prevence před některými trestnými činy investuje mnohem vyšší prostředky než do prevence před jinými trestnými činy.

Příklad ze života 14-4 Proč prezidenta doprovází více tajných agentů než viceprezidenta a proč profesora nedoprovází žádný tajný agent? Když letí prezident Spojených států do Clevelandu pronést projev, doprovázejí ho stovky tajných agentů, aby byla zajištěna jeho ochrana před možným útokem atentátníka. Když za stejným účelem letí do Clevelandu viceprezident, doprovází ho mnohem méně tajných agentů, a když letí do Clevelandu vysokoškolský profesor, není mu přidělen žádný tajný agent. V čem je rozdíl? Podle pravidla porovnání nákladů a prospěchu by vláda měla zvyšovat počet nasazených agentů tak dlouho, až se budou náklady na dalšího agenta rovnat hodnotě jím poskytnuté dodatečné ochrany. Ve všech třech případech budou mezní náklady (marginal cost – MC) na nasazení agentů stejné. Křivka mezních nákladů bude stoupající křivkou, jak ukazuje obrázek 14-5, protože podle principu „ovoce na dosah“ budou nejdříve nasazováni nejefektivnější agenti. Zásadní rozdíl mezi uvedenými případy spočívá v tom, jakou hodnotu má nasazení dalšího agenta. Mezní prospěch u prezidenta (marginal benefit – MBP, obrázek 14-5 a) je mnohem vyšší než mezní prospěch u viceprezidenta (MBVP, 14-5 b), a to nejméně ze dvou důvodů. Za prvé

proto, že úloha prezidenta je mnohem důležitější a nepřátelé vlády mají mnohem vyšší motivaci zaútočit na prezidenta než na viceprezidenta. Nasazení dalšího agenta u prezidenta proto s mnohem větší pravděpodobností zabrání útoku. A za druhé, prospěch z toho, že se zabrání útoku na prezidenta, je mnohem vyšší než u viceprezidenta. Opět je to z důvodu mnohem vyšší důležitosti prezidenta. Tato fakta způsobují, že optimální počet agentů nasazených u prezidenta (NP, 14-5 a) je mnohem vyšší než počet agentů nasazených u viceprezidenta (NVP, 14-5 b). A nakonec uveďme, že mezní přínos z nasazení agenta při cestě profesora je velice malý, proto bude optimální počet agentů v jeho případě roven nule (14-5 c). Pravděpodobně by jen málo lidí mělo důvod spáchat atentát na profesora, a i v případě, že by tato velice nepravděpodobná situace nastala, její následky by byly mnohonásobně menší než v případě atentátu na prominentní činitele vlády.

Měli by mít vysokoškolští profesoři při cestě na přednášku do jiného města nárok na ochranu tajných agentů?

Obrázek 14-5 Rozdíly v investicích na prevenci kriminality Rozdíl v mezním prospěchu je důvodem pro skutečnost, že na ochranu prezidenta je nasazeno více agentů tajné služby (část a) než na ochranu viceprezidenta (část b) a že žádný agent není určen k ochraně průměrného občana (část c).


373

Mnoho kritiků pravidla porovnání nákladů a prospěchu ho odmítá s odůvodněním, že v případech, jako byl výše uvedený příklad s tajnými agenty, se nerespektuje hodnota lidského života. Pokud se však nad touto argumentací hlouběji zamyslíme, zjistíme, že ji nemůžeme přijmout. Závěr, že cestujícímu profesorovi nemá být přidělen žádný tajný agent na ochranu, neznamená, že by se neměl chránit život obyčejného občana. Spíše říká to, že i bez ochrany tajnými agenty není atentát na cestujícího profesora pro příštích několik set let pravděpodobný. Za stejné peníze, jaké by stálo nasazení agentů v takovýchto nesmyslných případech, bychom mohli instalovat bezpečnostní svodidla na rizikových úsecích horských silnic, zakoupit další sanitky nebo pořídit mnoho jiných podobných investic, které by potenciálně ušetřily stovky životů. Podstata principu vzácnosti nepřestává platit v případech, které zahrnují lidské zdraví či bezpečnost.

Zapamatujte si Omezování kriminality Pravidlo porovnání nákladů a prospěchu můžeme použít podobně jako v mnoha dalších oblastech veřejné politiky i v oblasti omezování kriminality. Snaha společnosti držet kriminalitu na uzdě by měla narůstat jen do okamžiku, kdy se mezní prospěch ze snížení kriminality rovná mezním nákladům politiky na její snižování.

Legalizace hazardních her Před rokem 1964 byly loterie ve všech státech Spojených států nelegální. V posledních letech jsme však svědky mohutného rozšiřování legálních hazardních her. Státní loterie nyní existuje ve 37 státech Unie a ve Washingtonu D. C. a většina občanů má pouze několik hodin cesty k nejbližšímu kasinu18. Zastánci legalizace hazardních her je nazývají „zločinem bez obětí“. Argumentují tím, že nikdo ani hráče, ani provozovatele kasin k hazardním hrám nenutí, proto je každá hazardní hra svobodnou směnou, z které mají prospěch všechny strany. Z tohoto úhlu pohledu jsou hazardní hry obdobou všech ostatních forem zábavy a zakázat je by bylo stejné jako zakázat prodej vstupenek na basketbal. Proč tedy dříve většina států uzákonila zákaz hazardních her? Vysvětlení je zjevně stejné jako v případě zákazů prodeje heroinu, kokainu a dalších obdobných drog. Ačkoliv je hodně lidí, a pravděpodobně je jich většina, schopných udržet sázení na rozumné úrovni, malá část lidí se na něm může stát závislými. A pokud není přístup k hazardním hrám omezen, tito lidé hrají v nadměrné míře, ohrožují své psychické zdraví a – což je důležité především z pohledu státu – nejsou schopni postarat se o sebe a o své rodiny. Před rokem 1970 se úřady příliš nesnažily pronásledovat lidi, kteří se hazardních her účastnili tajně, ačkoliv to bylo oficiálně protizákonné. V té době se všechny hazardní hry provozovaly podloudně. Lidé, kteří si opravdu chtěli zahrát, měli pořád možnost najít cestu, jak to udělat, zatímco ti, co se chtěli vyvarovat pokušení, měli relativně jednoduchou situaci. Avšak s tím, jak se začaly legální hazardní hry šířit, lidé, kteří nebyli schopni zvládnout svůj přístup k hazardním hrám, se začali dostávat do problémů. Kasina měla rozsáhlou reklamu a jednotlivé státy také často propagovaly své loterie promyšlenými kampaněmi zaměřenými na mnohamilionové výhry. Například ve státě New York televize v rámci kampaně zveřejňovala představy lidí o tom, co by udělali s výhrou („koupil bych svoji firmu a vyhodil bych šéfa“).

18

374

Viz Charles Clotfelter – Philip Cook – Julie Edell – Marian Moore: „State Lotteries at the Turn of the Century“, Report to the National Gambling Impact Study Commission, 1. 6. 1999.


V průměru 55 % dospělých lidí žijících ve státech, které provozují loterii, si koupilo v roce 1998 alespoň jeden los. Pro většinu z nich to byla dostatečná zkušenost, která ospravedlnila výdaj několika dolarů. Asi jen polovina vkladů je rozdělena na výhry, takže loterie přináší nemalé výnosy i státu na pokrytí veřejných výdajů. Ovšem pro nezanedbatelnou část lidí nebylo rozšíření legálních možností sázek přínosem. Vznikají podobné organizace na pomoc hazardním hráčům, jako jsou existující organizace na pomoc alkoholikům. Měly by být hazardní hry opět zakázány? Ačkoliv je velmi komplikované změřit odpovídající náklady a prospěch, jedno je zřejmé. Pokud by se kterýkoliv ze států Unie pokusil postavit hazardní hry mimo zákon sám, znamenalo by to pro něj vážné problémy. Obyvatelé státu, který nepodporuje loterii, by se jí nadále mohli účastnit v sousedních státech Unie. Stát, který by loterii zakázal, by ztratil významnou část svých příjmů. Každý stát by se při pokusu řešit problém hazardních her izolovaně dostal do stejné situace, kterou popisuje tzv. vězňovo dilema v 10. kapitole.

Shrnutí •

•

•

•

•

Cílem této kapitoly bylo použít základní mikroekonomické principy při řešení různých problémů vládní politiky. Nejprve jsme se podívali na různé nástroje, které stát používá pro zmírnění obav z nekorektnosti a ztrát efektivnosti vyplývajících z existence přirozených monopolů. Tyto možnosti zahrnují státní vlastnictví a řízení přirozených monopolů, státní regulaci, výběrová řízení na zajišťování služeb přirozených monopolů a důsledné uplatňování protimonopolních zákonů. Každé z těchto opatření přináší prospěch i náklady. V některých případech vede kombinace různých opatření vlády k lepšímu stavu, než jaký vyplyne z chování přirozených monopolů podle jejich libosti. V jiných případech může být optimálním řešením minimalizace zásahů státu. Základní ekonomické principy nám pomáhají stanovit optimální cenovou politiku v případech, kdy stát je přímým poskytovatelem služby. Vidíme, že celkový ekonomický přebytek při poskytování služby bude největší, když je každému uživateli účtována cena ve výši mezních nákladů. Pro společnosti poskytující veřejné služby (např. energetické rozvodné firmy) to může znamenat, že pro zákazníky platí různé ceny podle okamžiku dodávky služby. Ekonomická pravidla nám rovněž pomáhají pochopit, jak různé mechanismy platby za zdravotnické služby ovlivňují efektivnost poskytování těchto služeb. U zdravotní péče může být prospěšné použití mezních nákladů pro stanovení ceny zdravotní péče hrazené ze zdravotního pojištění při významné spoluúčasti pacientů. Pochopení příčin zvyšování emisí škodlivin v ovzduší je nezbytné proto, abychom správně zvolili opatření vedoucí ke snížení emisí při nejnižších nákladech. Tento cíl podporuje jak zdanění emisí, tak i prodej emisních práv. Oba přístupy rozdělují náklady na snížení emisí mezi subjekty tak, že každý z nich má stejné mezní náklady na snižování znečištění. Dlouhodobě problematickým tématem je aplikace pravidla porovnání nákladů a prospěchu v oblastí zdraví a bezpečnosti. Mnoho kritiků tohoto přístupu cítí, že je zde jeho použití z morálního hlediska nepřípustné, protože dává lidskému životu cenu v penězích. Základní princip vzácnosti se však vztahuje na zdraví a bezpečnost stejně jako na všechny ostatní případy. Vyšší výdaje na zdraví a bezpečnost nevyhnutelně znamenají nižší výdaje na jiné objekty. Neporovnávat náklady a prospěch pak v praktickém životě znamená, že dosažení požadovaných cílů v oblasti dodržování zákonů, zdravotní péče, bezpečnosti práce a snižování emisí je méně pravděpodobné. Až do počátku 60. let měla většina států USA zákony zakazující hazardní hry, nebyly však důsledně uplatňovány. Jedním z cílů těchto zákonů bylo chránit neodpovědné občany před nadměrným hazardním hraním, aniž by hazardní hry byly zcela zakázány. Během posledních několika desetiletí většina států změnila svoje zákony týkající se hazardních her a aktivně propaguje prodej losů státní loterie. Jedním z důsledků je prudký růst počtu hráčů závislých na hazardu. To opětovně vyvolává požadavek postavit loterie mimo zákon. Při tomto rozhodování jsou jednotlivé státy konfrontovány s vězňovým dilematem. Kterýkoliv stát, který by izolovaně zakázal hazardní hry, by ztratil významnou část svých příjmů, aniž by výrazně omezil hazard, protože lidé by vyhledali hazardní hry v sousedních státech. 14. kapitola Ekonomika veřejného sektoru

375

Klíčové pojmy pojistné krytí od prvního dolaru – povinné pojištění pracovníků – Sdružení na podporu zdraví (Health Maintenance Organization – HMO) – spoluúčast při zdravotním pojištění

Otázky k opakování 1. Přirozené monopoly vyrábějí menší než společensky optimální objem produkce. Znamená to, že bychom se vždy měli snažit rozdělit přirozené monopoly na několik menších firem? 2. Proč jsou ekonomové přesvědčeni, že zdanění emisí či emisní limity jsou efektivnějším způsobem regulace emisí škodlivin do ovzduší než legislativa nařizující všem subjektům snížit emise ve stejné míře? 3. Proč není systém zdravotního pojištění bez spoluúčasti pojištěnců efektivní? 4. Jak byste vysvětlili skeptickému bankovnímu manažerovi, proč společensky optimální míra bankovních loupeží nemůže být nulová? 5. Měl by Federální úřad pro letectví požadovat, aby ve velkých komerčních dopravních letadlech byla dokonalejší a dražší bezpečnostní zařízení než v malých soukromých letadlech?

Příklady k procvičení 1. V Charlotte ve státě Severní Karolína mohou lidé získat elektrickou energii ze dvou zdrojů: z vodní elektrárny a z elektrárny spalující uhlí. Vodní elektrárna je schopna dodat maximálně 100 jednotek elektřiny denně při konstantních mezních nákladech 1 cent za jednotku. Uhelná elektrárna je schopna dodávat další potřebnou elektřinu při konstantních mezních nákladech 10 centů za jednotku. Při ceně elektřiny 10 centů za jednotku obyvatelé Charlotte požadují 200 jednotek za den. a) Nakreslete křivku mezních nákladů na výrobu elektřiny v Charlotte. b) Jakou cenu by mělo město požadovat za dodávku elektřiny? Vysvětlete svůj názor. Měla by být cena elektřiny z vodní elektrárny stejná jako z uhelné elektrárny? 2. Městská vodárenská společnost v Cortlandu získává vodu ze dvou zdrojů, z podzemního pramene a z nedalekého jezera. Náklady na dodávku vody z podzemního pramene činí 2 centy za 100 galonů a pramen má kapacitu 1 mil. galonů za den. Náklady na dodávku vody z jezera jsou 4 centy za 100 galonů, voda je k dispozici v neomezeném množství. Letní poptávka vody v Cortlandu je dána křivkou P = 20 – 0,001 Q, kde P je cena vody v centech za 100 galonů a Q je poptávané množství v stovkách galonů za den. Křivka poptávky po vodě v zimních měsících je dána vztahem P = 10 – 0,001 Q. Za kolik by měla vodárenská společnost prodávat vodu, pokud by měla v úmyslu podpořit její efektivnější využití? 3. Vraťme se k předcházejícímu příkladu. O kolik by se snížil celkový denní ekonomický přebytek, kdyby v důsledku stížností obyvatel, kteří zde bydlí pouze v létě, vydala městská rada nařízení, že veškerá voda v průběhu roku se musí prodávat za 3 centy za 100 galonů. 4. V případě akutního zánětu slepého střeva bude Davidova křivka poptávky po pobytu v nemocnici dána křivkou zobrazenou na následujícím obrázku.

376


5.

6.

David má v současnosti pojistku kryjící všechny výdaje na pobyt v nemocnici. Mezní náklady pobytu v nemocnici jsou 150 dolarů za den. a) Jak dlouho zůstane David v nemocnici, jestliže jeho jediným zdravotním problémem v tomto roce je operace slepého střeva? b) O kolik by byl celkový ekonomický prospěch vyšší, kdyby měl David v tomto roce pojistku kryjící výlohy pobytu v nemocnici přesahující 1000 dolarů? Vraťme se ke 4. příkladu. Předpokládejme, že Davidův zaměstnavatel má nový systém úhrady zdravotní péče, podle nějž hradí svým zaměstnancům 50 % výdajů na léčení až do výše 1000 dolarů za jedno onemocnění a vyšší výdaje pokrývá plně. Jaký by byl celkový ekonomický přebytek ve srovnání se zadáním 4 b)? Dvě firmy, První olejářská a Severozápadní těžařská, mohou při své činnosti používat pět různých technologií. Každá z nich má různé náklady a produkuje různé množství emisí. Denní náklady jednotlivých technologií a výši emisí do ovzduší uvádí následující tabulka. Technologie

A

B

C

D

E

Emise (tuny/den)

4

3

2

1

0


50

70

120

200

500


100

180

500

1000

2000

a) Jaké technologie budou firmy používat, pokud výše emisí není regulována, a jaké budou celkové emise za den? b) Městská rada má v úmyslu snížit celkové množství emisí o 50 % a pro splnění tohoto cíle požaduje po každé z firem snížit emise o 50 %. Jaké budou celkové společenské náklady takového rozhodnutí? 7. Městská rada ze 6. příkladu bude opět chtít snížit emise o polovinu. V tomto případě stanoví emisní daň T dolarů na tunu emisí vypuštěných do ovzduší za den. Jak vysoká musí být tato daň, aby se dosáhlo požadovaného snížení emisí? Jaké by byly celkové společenské náklady? 8. Vraťme se k 7. příkladu. Místo zdanění emisí se městská rada rozhodla vydražit 4 emisní práva, z nichž každé umožňuje držiteli emitovat 1 tunu škodlivin do ovzduší denně. Bez tohoto emisního práva nemohou být do ovzduší emitovány žádné škodliviny. Předpokládejme, že vyvolávací cena emisních práv je 1 dolar. Pokud by poptávka po emisních právech při dané ceně převyšovala počet přidělovaných emisních práv, zvýšila by se nabízená cena o 1 dolar a aukce by se opakovala. Tento proces by probíhal tak dlouho, dokud by se celkový počet poptávaných emisních práv nesnížil na 4. Jaká bude cena emisního práva? Kolik si jich každá firma koupí? Jaké budou celkové společenské náklady tohoto způsobu snížení emisí? 9. Tom a Al jsou jedinými členy domácnosti. Každý získává uspokojení ze tří věcí: ze svého příjmu, z bezpečnosti své práce a z příjmu ve vztahu k příjmu druhého člena domácnosti. Předpokládejme, že se každý z nich musí rozhodnout mezi dvěma zaměstnáními: bezpečným zaměstnáním za 100 dolarů za týden a rizikovým zaměstnáním za 130 dolarů za týden. Cena za bezpečnost práce je pro oba dva 40 dolarů za týden. Každý z nich vyhodnocuje svůj relativní příjem oproti příjmu toho druhého následovně: vyšší příjem, než má druhý člen domácnosti, znamená pro každého z nich ekvivalentní hodnotu 30 dolarů za týden, naopak nižší příjem znamená ekvivalentní snížení příjmu o 30 dolarů za týden. Stejný příjem, jako má ten druhý, znamená nulovou změnu v jejich uspokojení. Bude volba Toma a Ala mezi dvěma zaměstnáními optimální? 10. Vraťme se k 9. příkladu. Pokud by se oba mohli dohodnout a neznamenalo by to pro ně žádné náklady, pro jaká zaměstnání by se rozhodli? Předpokládejme, že vyjednávání je nepraktické a jedinou cestou, jak by Tom a Al mohli dosáhnout vyšší úrovně bezpečnosti práce, je regulace bezpečnosti práce státem. Byli by Tom a Al nakloněni této regulaci, pokud by náklady na ni činily 25 dolarů za týden?


377

Řešení úloh zadaných v této kapitole 14-1 Při spotřebě vody 2 mil. galonů za den bude mezním zdrojem vody jezero, které má mezní náklady 0,8 centu za galon. Město by mělo každému účtovat 0,8 centu za galon, a to i těm, kteří jsou zásobováni vodou z podzemního pramene. 14-2 Jestliže je poptávka v zimě daná vztahem P = 8 – 2 Q, bude veškerá dodávka elektřiny zajišťována z vodní elektrárny a mezní náklady dodávky elektřiny budou 2 centy za kWh jak v létě, tak i v zimě.

14-3 Optimální doba pobytu je pořád jeden den. Jestliže je pojištěním hrazeno 150 dolarů za den, zbývajících 150 dolarů budou pro Davida jeho mezní náklady. Za těchto okolností se rozhodne zůstat dva dny. Společenské náklady dalšího dne pobytu v nemocnici jsou 300 dolarů a Davidův prospěch z tohoto dalšího dne v nemocnici je pouze 225 dolarů. Ztráta přebytku je pak 75 dolarů.

14-4 Výplatní matice bude nyní vypadat následovně a pro oba dva bude optimálním řešením (jak pro každého z nich nezávisle, tak i při společném rozhodování) zvolit rizikové zaměstnání. Michael

Dan

378





70 USD každý




80 USD každý

15.

Veřejné statky a daně Stát má pravomoc vybírat daně. Na rozdíl od soukromých firem, které mohou získat peníze jen tehdy, když si dobrovolně koupíme jejich výrobky, vláda si může vzít naše peníze i v případě, že o konkrétní kombinaci poskytovaných výrobků a služeb nemáme zájem. Stát má zároveň monopol na zákonné použití síly. Pokud lidé poruší zákon, může proti nim v případě nezbytnosti použít sílu. Stát také může narušitele zákona připravit na dlouhou dobu o svobodu a na některých místech světa i o život. Může odvést zákona dbalé občany do armády a poslat je do situací, kdy musí zabíjet jiné lidi a kdy riskují, že sami budou zabiti. Je to děsivá moc. A ačkoliv se tato moc velmi často používá v zájmu ušlechtilých cílů, historie zaznamenala mnoho příkladů jejího zneužití. Voliči a politici obou politických stran ve Spojených státech si tato zneužití státní moci jasně uvědomují. Současná rétorika politiků je plná kritiky přebujelé vládní byrokracie vymykající se kontrole. Dokonce i hlavní proud Demokratické strany, která vždy obhajuje roli vlády, připouští nezbytnost držet státní byrokracii na uzdě. Prezident Clinton například ve své Zprávě o stavu Unie v roce 1996 poznamenal, že „éra velké vlády skončila“. Někteří politici volají po mnohem radikálnějším omezení role státu. Například Harry Browne, který v roce 1996 kandidoval na úřad prezidenta za Libertariánskou stranu, navrhoval zrušit Internal Revenue Service, což je agentura zajišťující výběr federální daně z příjmu. Tento krok by ve skutečnosti znamenal konec federální vlády jako takové, protože bez daňových příjmů by nebylo z čeho hradit veřejné statky. Browne má samozřejmě pravdu v tom, že nejjistější cestou, jak vládě zabránit ve zneužívání moci, je nemít žádnou vládu. Žádná země na světě však ve skutečnosti není bez vlády, proto můžeme předpokládat, že vláda je celkově více k užitku než ke škodě. Jaká by měla být role vlády? Které statky by měla zajišťovat? Jak by si měla zajišťovat příjmy na jejich zaplacení? Jaké by měla mít další pravomoci omezující jednání jejích občanů? Jak by se měly pravomoci vlády rozdělit mezi jednotlivé úrovně státní správy? Cílem této kapitoly je odpovědět na tyto pragmatické otázky s využitím základních principů mikroekonomie.

Stát zajišťuje veřejné statky Jedním ze základních úkolů státu je zajišťovat to, co ekonomové nazývají veřejnými statky. Příkladem je národní obrana a soudní systém.

VEŘEJNÝ STATEK A SOUKROMÝ STATEK Veřejné statky jsou výrobky či služby, které alespoň částečně splňují kritéria nezmenšitelnosti a nevyloučitelnosti. Nezmenšitelný statek je ten, jehož dostupnost pro druhé se nezmenšuje, když ho někdo spotřebovává. Jestliže například armáda brání nepřátelskému národu v napadení vašeho města, váš užitek z této ochrany nijak nesnižuje její hodnotu pro vaše sousedy. Nevyloučitelný statek je takový statek, u kterého je obtížné zajistit, aby ho nevyužívali i ti, kteří za něj nezaplatili. Jestliže například váš soused neuhradil svůj podíl na nákladech na udržování armády, může přesto požívat její ochrany. Dalším příkladem statku, který má tento charakter, je vysílání Show Davida Lettermana pomocí rádiových vln. To, že si některý večer naladíte tento program, nijak nesnižuje jeho dostupnost pro jiné posluchače. V okamžiku, kdy byl program pomocí radiových vln odvysílán, je velmi těžké někomu v jeho příjmu zabránit. Jestliže město New York uspořádá na oslavu Dne nezávislosti ohňostroj, nemůže vybírat vstupné, protože ohňostroj se dá pozorovat z mnoha různých míst města. A to, že ohňostroj vidí další lidé, nijak nesnižuje jeho hodnotu pro ostatní diváky.

veřejný statek výrobek nebo služba, které alespoň částečně splňují kritéria nezmenšitelnosti a nevyloučitelnosti nezmenšitelný statek statek, jehož dostupnost pro druhé se nesnižuje, když ho někdo spotřebovává nevyloučitelný statek statek, u něhož je obtížné, případně nákladné, zajistit, aby z jeho spotřeby byli vyloučeni ti, kteří za něj neplatí

15. kapitola Veřejné statky a daně

379

Naproti tomu typickou vlastností soukromého statku je omezování jeho dostupnosti v závislosti na jeho spotřebě. Pokud například sníte hamburger, tento konkrétní hamburger už nemůže sníst nikdo jiný. Je také velice snadné vyloučit ze spotřeby hamburgerů ty, kteří za ně nezaplatili. ÚLOHA 15-1 Je některý z následujících statků nezmenšitelným statkem? Který? a) Webová stránka Úřadu práce ve tři hodiny ráno. b) Zápas na mistrovství světa ve fotbale sledovaný osobně na stadionu. c) Zápas mistrovství světa ve fotbale sledovaný v televizi.

čistě veřejný statek statek, který je do značné míry jak nevyloučitelný, tak nezmenšitelný

skupinový statek statek, který je do určité míry nezmenšitelný, ale je vyloučitelný

čistě soukromý statek statek, z jehož užití mohou být vyloučeni ti, kteří za něj nezaplatí; spotřeba jedné jednotky tohoto statku určitou osobou znamená, že ostatní mají k dispozici o jednu jednotku méně čistě společný statek statek, z jehož užití nemohou být ti, kteří za něj neplatí, vyloučeni; spotřeba jedné jednotky tohoto statku určitou osobou znamená, že ostatní mají k dispozici o jednu jednotku méně

Statky, které jsou do značné míry jak nevyloučitelné, tak nezmenšitelné, se obvykle nazývají čistě veřejnými statky. Existují dva základní důvody, proč by tyto statky měl zajišťovat stát. Za prvé, soukromé společnosti zaměřené na tvorbu zisku by zřejmě měly problémy s pokrytím nákladů na poskytování tohoto statku. Možná by se našlo dost lidí ochotných platit dost na to, aby se náklady na poskytování statku pokryly, jde-li však o nevyloučitelný statek, firma za něj jednoduše nemůže vyžadovat placení (viz příklad problém „černých pasažérů“, který zmiňujeme ve 12. kapitole). A za druhé, pokud jsou v okamžiku, kdy byl statek vytvořen, mezní náklady na uspokojení dalšího uživatele nulové, je požadavek placení neefektivní, i kdyby existoval použitelný způsob, jak to udělat. Neefektivnost je charakteristická při poskytování skupinového statku, což je nezmenšitelný statek, z jehož spotřeby je možné vyloučit uživatele, kteří za něj neplatí. Příkladem je kabelová televize s placením za jednotlivé pořady. Lidé, kteří nezaplatí, se na pořad nemohou dívat. Jde o omezení, které ze sledování vyřazuje mnoho lidí, pro které by sledování pořadu bylo prospěšné. Vyřazování těchto diváků ze sledování je zbytečné, protože pro společnost jsou mezní náklady spojené s tím, že budou program sledovat, nulové. Čistě soukromý statek je statek, z jehož užití mohou být vyloučeni ti, kteří za něj nezaplatí. Při spotřebě jedné jeho jednotky určitou osobou mají ostatní k dispozici o tuto jednu jednotku daného statku méně. Teorie dokonale konkurenční nabídky, s kterou jsme se seznámili v 6. kapitole, se týká čistě soukromých statků, jejichž nejlepším příkladem jsou pravděpodobně základní zemědělské produkty. Čistě společný statek je zmenšitelný statek, který je současně nevyloučitelný. Příkladem mohou být ryby v oceánu. Klasifikace statků podle vyloučitelnosti a zmenšitelnosti je souhrnně uvedena v tabulce 15-1. Sloupce tabulky určují, do jaké míry spotřeba statku danou osobou nesnižuje dostupnost statků pro ostatní osoby. Statky v pravém sloupci jsou na rozdíl od statků v levém sloupci nezmenšitelné. Řádky ukazují, s jakými obtížemi lze vyloučit neplatícího spotřebitele ze spotřeby. Statky v horní řádce jsou na rozdíl od statků ve spodní řádce nevyloučitelné. Soukromé statky (levá spodní buňka) jsou vyloučitelné a zmenšitelné, veřejné statky (pravá horní buňka) jsou nevyloučitelné a nezmenšitelné. Smíšenými typy jsou společné statky (levá horní buňka), které jsou nevyloučitelné a zmenšitelné, a skupinové statky (spodní pravá buňka), které jsou vyloučitelné a nezmenšitelné. Tabulka 15-1 Soukromé, veřejné a smíšené statky

Nezmenšitelné Málo

Hodně

Hodně

Společný statek (ryby v oceánu)

Veřejný statek (národní obrana)

Málo

Soukromý statek (pšenice)

Skupinový statek (placená televize)

Nevyloučitelné

380


Skupinové statky v některých případech zajišťuje stát, jindy soukromé společnosti. Většinu čistě veřejných statků zajišťuje stát, ale v některých případech mohou dokonce i soukromé společnosti najít ziskový způsob poskytování statků, které jsou nezmenšitelné a nevyloučitelné. Příkladem je vysílání rádia a televize, které jsou financovány prodejem vysílacího času reklamním agenturám. Samotný fakt, že daný statek je čistě veřejným statkem, ještě nemusí znamenat, že stát má povinnost jej zajišťovat. Jedinými veřejnými statky, jejichž poskytování by měl stát uvážit, jsou ty, u nichž prospěch převyšuje náklady. Náklady na zajišťování veřejného statku představují součet všech explicitních a implicitních nákladů s ním souvisejících. Prospěch plynoucí z veřejného statku se zjišťuje dotazováním, kolik by lidé byli ochotni za něj zaplatit. I když se to podobá způsobu, jakým měříme prospěch soukromých statků, je zde jeden zásadní rozdíl. Prospěch z další jednotky soukromého statku, jako například z dalšího hamburgeru, je nejvyšší částka, kterou je jednotlivý zákazník ochoten za něj zaplatit. Naopak v případě veřejného statku je prospěch z jeho další jednotky, například z dalšího dílu oblíbeného seriálu, určen součtem prahových cen za všechny diváky, kteří budou další díl sledovat. Dokonce i v případě, že by částka, kterou by všichni příjemci veřejného statku byli ochotni zaplatit, převýšila náklady na něj, zajištění takového statku státem má smysl jen tehdy, neexistuje-li žádný levnější způsob, jak to udělat. Když například městské rady pořádají ohňostroje, najímají si na to specializované soukromé firmy. A pokud je prospěch z veřejného statku nižší než náklady na něj, je lepší se bez něj obejít.

ÚHRADA ZA VEŘEJNÉ STATKY Lidé nemají z poskytnutých veřejných statků stejný prospěch. Někteří lidé mohou například ohňostroje považovat za vysoce zajímavé, ale jiní se o ně vůbec nestarají a další je vůbec nemají rádi. Zdálo by se, že ideální způsob, jak financovat určitý druh veřejného statku, by bylo zdanit lidi podle ochoty za daný statek platit. Pro ilustraci předpokládejme, že hodnota určitého veřejného statku je pro pana Jonese 100 dolarů a pro pana Smithe 200 dolarů. Současně předpokládejme, že náklady na zajištění tohoto statku jsou 240 dolarů. Jones by měl platit daň ve výši 80 dolarů a Smith ve výši 160 dolarů. Pokud by se za těchto podmínek statek zajišťoval, každý z nich by měl přebytek ve výši 25 % své daňové platby, což je pro Jonese 20 dolarů a pro Smithe 40 dolarů. Ve skutečnosti stát samozřejmě nemá dostatek informací o ochotě lidí platit za určitý veřejný statek, aby jim podle toho mohl předepsat daně. (Přemýšlejte o tom, co byste odpověděli daňovému úředníkovi, kdyby se vás zeptal, kolik byste byli ochotni zaplatit za novou dálnici, a vy byste přitom věděli, že výše vaší daně bude záviset na vaší odpovědi.) Příklad 15-1 demonstruje některé z problémů, které vznikají při financování veřejných statků, a nabízí jejich možná řešení. Příklad 15-1 Koupí si Prentice a Wilson filtr na vodu? Prentice a Wilson jsou vlastníky rekreačních chat, které jsou umístěny na odlehlém úseku břehu jezera Cayuga. Oba musí každý týden do vtokového ventilu, kterým se přivádí do chat voda z jezera, přidávat chlór, aby jej neucpali drobní měkkýši, kteří se v jezeře přemnožili. Výrobce vyvinul nové filtrační zařízení, u kterého se nemusí každý týden přidávat chlór. Náklady na zařízení, které má kapacitu dostatečnou pro oba domy, jsou 1000 dolarů. Oba vlastníci chat mají stejný zájem vlastnit toto zařízení. Wilson vydělává dvakrát více než Prentice a je ochoten dát za zařízení až 800 dolarů, zatímco pro Prenticeho, penzionovaného učitele, má toto zařízení cenu pouze 400 dolarů. Bude každý z nich ochoten koupit si zařízení sám? Je pro ně efektivní koupit filtrační zařízení společně? Žádný z nich si nekoupí filtrační zařízení sám. Důvodem je to, že pro každého z nich je prahová cena nižší než prodejní cena. Společné pořízení filtračního zařízení je však pro ně efektivní, protože dohromady si toto zařízení cení na 1200 dolarů. Pokud by to udělali, byl by celkový ekonomický přebytek o 200 dolarů vyšší, než kdyby to neudělali.


381

Mohli bychom předpokládat, že Prentice a Wilson se v daném případě rychle dohodnou na společném pořízení filtračního zařízení. Naneštěstí je jednodušší společné pořízení něčeho navrhnout než realizovat. Jednou z překážek je už to, že s vlastním setkáním, kde by se tato záležitost prodiskutovala, jsou spojeny určité náklady. V našem příkladu s pouhými dvěma účastníky jsou tyto náklady zanedbatelné. Ovšem v případě stovek či tisíců účastníků budou tyto komunikační náklady velmi rychle stoupat. Se stoupajícím množstvím zúčastněných lidí se také objevuje problém „černých pasažérů“ (viz 12. kapitola). A koneckonců každý člověk ví, že takový projekt bude úspěšný či neúspěšný bez ohledu na jeho konkrétní příspěvek. Každý člověk tak má motivaci na projekt nepřispět (nebo nezaplatit jízdenku) v naději, že to udělají ostatní. Dokonce i v případě, že je na dané situaci zainteresováno pouze několik lidí, může být dosažení dohody obtížné. Prentice a Wilson například nemusí být ochotni sdělit svoji skutečnou prahovou cenu tomu druhému. Důvod je stejný jako v případě dotazu na hodnotu veřejných statků, který vám položí finanční úředník. Tyto praktické problémy mohou vést k tomu, že pověříme stát obstaráváním veřejných statků v našem zastoupení. Příklad 15-2 nám ale připomíná, že je současně nutné dosáhnout politické dohody o tom, jak se mají veřejné statky financovat.

daň z hlavy daň, při které každý daňový poplatník zaplatí stejnou částku

regresivní daň daň, která s růstem příjmů daňového poplatníka v poměru k příjmu klesá

382

Příklad 15-2 Koupí stát filtry na vodu, jestliže všichni občané platí stejnou daň? Předpokládejme, že Prentice a Wilson z příkladu 15-1 mohou požádat státní orgány o koupi filtru na vodu. Současně předpokládejme, že daňová politika státu vychází z principu rovnosti, který zakazuje uvalit na někoho vyšší daň, než jakou platí jeho sousedi. Dalším pravidlem je, že veřejný statek je poskytován pouze v případě, že většina obyvatel s tím souhlasí. Koupí stát, pokud bude svázán těmito pravidly, Prenticemu a Wilsonovi filtr na vodu? Daň, při které každý občan platí stejnou částku, se nazývá daň z hlavy. V našem případě by stát od Prenticeho a Wilsona musel vybrat 500 dolarů, aby mohl zakoupit vodní filtr. Prentice ale nebude pro tento projekt hlasovat, protože vodní filtr má pro něj cenu pouze 400 dolarů. A demokratická vláda uplatňující daň z hlavy tak nebude moci vodní filtr zakoupit. Daň z hlavy je příkladem regresivní daně, což je daň, která s růstem příjmů daňového poplatníka v poměru k příjmu klesá. Daňoví poplatníci mají zpravidla různé názory na hodnotu veřejných statků, což se stává v případech, kdy mají různé příjmy. Problém popsaný v příkladě 15-2 je pak stejný pro všechny typy veřejných statků. Daň z hlavy za těchto okolností neumožňuje zajišťovat velké množství cenných veřejných statků.


Jedním z možných řešení, jak uvádí příklad 15-3, je zdanění podle výše příjmu. Příklad 15-3 Koupí stát filtry na vodu, jestliže se platí proporcionální daň z příjmů? Předpokládejme, že Prentice navrhne, aby se filtr na vodu (viz příklad 15-1) financoval z daně z příjmu, která bude pro všechny relativně stejně vysoká. Podpoří Wilson, který má dvakrát vyšší příjmy, tento návrh? Proporcionální daň z příjmu je daň, kdy všichni daňoví poplatníci státu odvádějí stejnou relativní část svých příjmů. Wilson podpoří Prenticův návrh na tento systém zdaňování, protože kdyby to neudělal, každý z nich by přišel o užitek z veřejného statku, z něhož jeho prospěch přesahuje jeho podíl na nákladech. Při tomto systému zdaňování Prentice přispěje 333 dolary na pokrytí pořizovací ceny vodního filtru ve výši 1000 dolarů a Wilson přispěje 667 dolary. Stát pak koupí filtr, což Prenticeovi přináší přebytek 67 dolarů a Wilsonovi 133 dolarů.

proporcionální daň z příjmu daň, kdy všichni daňoví poplatníci odvádějí stejnou relativní část svých příjmů

Následující příklad upozorňuje na to, že jako je nevhodný stejně vysoký příspěvek na financování veřejných statků, je stejně tak nevhodný při hrazení společných nákladů v domácnosti.

Příklad ze života 15-1 Proč ve většině domácností nepřispívají oba manželé na hrazení společných výdajů stejně? Předpokládejme, že Hillary vydělává 2 mil. dolarů ročně a její manžel Bill pouze 20 000 dolarů ročně. Vzhledem ke svému příjmu bude Hillary utrácet mno-

hem více než Bill za společně užívané věci, jako je bydlení, cestování, zábava a vzdělání dětí. Co by se stalo, kdyby tento manželský pár přijal pravidlo, že oba musí na krytí společných výdajů přispívat stejně? Toto pravidlo by vedlo k tomu, že by mohli žít pouze v malém domě a jezdit na levné dovolené. Museli by také omezit zábavu a vzdělání svých dětí. V tomto případě snadno pochopíme, proč Hillary může mít zájem podílet se více než 50 % na hrazení společně spotřebovávaných statků. Oba dva pak mohou spotřebovávat výrobky a služby tak, jak jim dovolí společný příjem.

Veřejné statky a společně spotřebovávané soukromé statky se liší od individuálně spotřebovávaných soukromých statků v jedné důležité věci. Různí jedinci nejsou nijak omezováni ani v množství, ani v kvalitě soukromých statků, pro jejichž spotřebu se rozhodli. Společně spotřebovávané statky však musí být poskytovány všem osobám ve stejném množství a stejné kvalitě. Ochota lidí platit za veřejné statky s rostoucím příjmem roste stejně jako v případě soukromých statků. Bohatí lidé mají tendenci přikládat veřejným statkům větší hodnotu než chudí lidé. Není to z důvodu, že by bohatí lidé měli jiné potřeby, ale z faktu, že mají více peněz. Daň z hlavy by vedla k tomu, že by tito lidé dostali méně veřejných statků, než by chtěli. Daňový systém, kdy lidé s vyššími příjmy se více podílejí na celkovém daňovém zatížení, umožňuje, aby vzhledem ke spotřebě veřejných statků na tom byli lépe jak bohatí, tak i chudí lidé. Ve skutečnosti všechny vyspělé státy světa mají daňový systém, který je více či méně založen na progresivním zdanění, což znamená, že relativní výše daně s výší příjmu roste. Progresivní daň, a někdy i proporcionální daň jsou často kritizovány za to, že jsou nespravedlivé k bohatým lidem, kteří jsou nuceni platit za společně konzumované veřejné statky více než jiní. Ironií však je, že použití proporcionální či dokonce fixní daně by vedlo k omezení poskytování těch veřejných statků, které mají pro bohaté největší cenu. Výzkumy například ukázaly, že příjmová elasticita poptávky po takových veřejných statcích, jako jsou parky a rekreační místa, čistý vzduch a čistá voda, veřejná bezpečnost, silnice bez dopravních zácp a příjemně působící veřejné prostory je podstatně vyšší než 1. Opuštění principu progresivní daně by znamenalo výrazně nižší zajišťování těchto veřejných statků, než se požaduje.

progresivní daň daň, kdy relativní daňové zatížení s příjmem roste


383

Zapamatujte si Veřejné statky Veřejné statky jsou nezmenšitelné a nevyloučitelné. Soukromé firmy nemohou pokrýt náklady na poskytování těchto statků, protože z jejich spotřeby nemohou vyloučit ty, kteří za ně nezaplatili. Placení za veřejné statky by také nebylo efektivní, protože spotřeba veřejného statku jednou osobou nijak nesnižuje možnost spotřeby jinými osobami. Oba problémy se mohou vyřešit, když má stát pravomoc vybírat daně. Dokonce i lidé s vysokými příjmy často dávají přednost progresivní dani, protože proporcionální nebo regresivní daň by mohla znamenat nedostatek příjmů na financování veřejných statků, které tito lidé preferují.

Optimální výše veřejných statků V dosud uvažovaných příkladech jsme kladli otázku, zda se má určitý druh veřejného statku poskytovat, a pokud ano, jak za něj zaplatit. V praktickém životě však často musíme řešit další otázku týkající se velikosti a kvality poskytovaného veřejného statku. Na řešení tohoto problému můžeme použít pravidlo porovnání nákladů a prospěchu. V již zmiňovaném příkladu o ohňostroji v New Yorku na Den nezávislosti by ohňostroj měl být rozšířen o další raketu pouze v tom případě, pokud by částka, kterou by občané byli společně ochotni za ni zaplatit, byla větší než náklady na ni.

KŘIVKA POPTÁVKY PO VEŘEJNÝCH STATCÍCH Pro určení společensky optimálního množství veřejných statků musíme nejprve zkonstruovat jejich poptávkovou křivku. Způsob jejího sestrojení se podstatně liší od sestrojení křivky poptávky po soukromém statku. V případě soukromého statku se všichni kupující setkávají se stejnou cenou a každý z nich se rozhodne, jaké množství zboží si chce za tuto cenu koupit. Připomeňme si, že křivku poptávky po soukromém statku vytvoříme z individuálních poptávkových křivek tak, že tyto individuální křivky horizontálně sečteme. Tento postup nám ukazuje obrázek 15-1, kdy horizontálně sečteme individuální poptávkové křivky D1 a D2 (část a, b) a dostaneme tak tržní poptávkovou křivku (část c). Obrázek 15-1 Odvození křivky tržní poptávky po soukromém statku Celkovou křivku poptávky po soukromém statku (část c) dostaneme tak, že horizontálně sečteme jednotlivé individuální křivky poptávky (část a, b).

V případě veřejných statků všichni lidé nevyhnutelně spotřebovávají stejné množství statku, i když se mohou lišit v ochotě zaplatit za jeho další jednotku. Při konstrukci křivky poptávky po veřejném statku jednotlivé individuální poptávkové křivky nesčítáme horizontálně, ale vertikálně. Křivky D1 a D2 nám v obrázku 15-2 představují poptávkové křivky dvou různých lidí po veřejném statku (část c, b). Celková poptávková křivka (část a) nám udává, kolik budou lidé 384


Obrázek 15-2 Odvození křivky poptávky po veřejném statku Celkovou křivku poptávky po veřejném statku (část c) dostaneme tak, že horizontálně sečteme jednotlivé individuální křivky poptávky (část a, b).

ochotni zaplatit při každém množství veřejného statku za jeho zvýšení o jednotku. Když sečteme vertikálně křivky D1 a D2, dostaneme křivku celkové poptávky po veřejném statku D (část a). ÚLOHA 15-2 Tom a Bill jsou jedinými poptávajícími po veřejném statku. Vytvořte křivku poptávky po tomto statku, je-li poptávková křivka Billa dána rovnicí PB = 6 – 0,5 Q a poptávková křivka Toma rovnicí PT = 12 – Q.

V příkladu 15-4 uvidíme, jak se dá využít křivka poptávky po veřejném statku v souvislosti s informací o nákladech na určení optimální velikosti parkovací plochy ve městě. Příklad 15-4 Jaká je optimální velikost parkovací plochy ve městě? Městská rada musí rozhodnout, kolik bude v nově stavěné městské části parkovacích ploch. Křivka mezních nákladů a křivka poptávky veřejnosti po parkovacích místech jsou znázorněny na obrázku 15-3. Proč je křivka mezních nákladů stoupající a poptávková křivka klesající? Jaká je v tomto případě optimální velikost parkovacích ploch? Křivka mezních nákladů je stoupající podle principu „ovoce na dosah“. Město bude nejdříve nakupovat na výstavbu parkovacích ploch nejlevnější parcely. Teprve poté, co už nebudou k dispozici, bude město kupovat ty dražší. Mezní ochota občanů platit bude naopak v důsledku zákona klesajícího užitku klesat. Stejně jako jsou lidé ochotni zaplatit za pátý párek v rohlíku méně než za první, jsou ochotni zaplatit méně za 101. akr parkovací plochy než za 100. akr. Při daných křivkách mezních nákladů a ochoty veřejnosti platit je 15. kapitola Veřejné statky a daně

385

Obrázek 15-3 Optimální velikost parkovací plochy Optimální velikost parkovací plochy v akrech je rovna A*. Pro tuto velikost parkovací plochy se ochota veřejnosti zaplatit za dodatečnou jednotku parkovací plochy rovná mezním nákladům na parkovací plochu.

A* optimální velikost parkovacích ploch. Pro jakoukoliv velikost parkovacích ploch menší než A by prospěch z další jednotky parkovací plochy převyšoval náklady, což znamená, že je možné zvýšit celkový ekonomický přebytek zvětšením parkovací plochy. Například při velikosti parkovací plochy A0 by veřejnost byla ochotna zaplatit 200 000 dolarů za další akr parkovací plochy, ale náklady na to by činily pouze 80 000 dolarů.

ZAJIŠŤOVÁNÍ VEŘEJNÝCH STATKŮ SOUKROMÝM SEKTOREM Jednou z výhod zajišťování veřejných statků státem je to, že je relativně málo nákladné rozšířit daňový úřad, původně vytvořený pro výběr peněz na zajištění jednoho veřejného statku, tak, aby vybíral peníze na financování dalších veřejných statků. Další výhodou je, že stát má pravomoc určovat daně a může tak stanovit příspěvek jednotlivých subjektů bez nekonečného dohadování, kolik by měly tyto subjekty zaplatit. A v případech, kdy nelze ze spotřeby vyloučit ty, kteří za daný statek nezaplatili, je zajištění statku státem jediným proveditelným řešením. Spoléhat se výlučně na zajišťování veřejných statků státem by však přinášelo spoustu nevýhod. Jednou z hlavních nevýhod je to, že rovnostářský přístup státu nevyhnutelně vede k tomu, že mnoho lidí musí platit za veřejné statky, které nechce, zatímco jiní lidé se bez takových veřejných statků cítí zoufale. Například mnoho lidí je zásadně proti tomu, aby na veřejných školách byla jakákoliv sexuální výchova, zatímco jiní lidé jsou toho názoru, že školní osnovy by této výchovy měly obsahovat mnohem více. Navíc řada lidí pociťuje zdanění jako nátlak, i když uznávají, že daný veřejný statek by měl stát zajišťovat. Není tedy překvapující, že stát není výlučným poskytovatelem veřejných statků v žádné společnosti. Mnoho veřejných statků běžně poskytuje soukromý sektor. Vždy je otázkou, jak zajistit jejich financování. Uvádíme několik metod, které, jak se zdá, fungují. Financování z darů. V roce 1998 Američané darovali téměř 175 mld. dolarů soukromým charitativním společnostem zabezpečujícím veřejné statky pro určité komunity. Lidé také sami dobrovolně poskytují veřejné statky. Pokaždé, když nově natřete fasádu svého domu, posekáte trávník nebo pěstujete na zahradě květiny, zvyšujete tím kvalitu života i svých sousedů a poskytujete jim tak veřejný statek. Vývoj nových zařízení pro vyloučení neplatičů ze spotřeby. Pokrok v oblasti elektroniky umožňuje vyloučit neplatiče ze spotřeby mnoha statků, u kterých dříve toto omezení nebylo možné. Například televizní stanice mají nyní možnost kódovat svůj signál a umožnit jeho příjem jen těm, kteří si zakoupili příslušný dekodér. Soukromé kontrakty. Více než 8 mil. Američanů v současnosti žije v uzavřených soukromých komunitách, což jsou sdružení vlastníků domů, kteří ohradili své majetky zdí a poskytují služby těm, kteří v komunitě žijí. Mnoho těchto sdružení zajišťuje bezpečnostní služby, školy a požární ochranu a fungují jako běžné místní samosprávy. Pro zajištění optimální úrovně údržby 386


a dalších služeb tato sdružení obvykle účtují cenu svých služeb přímo jednotlivým vlastníkům domů. Mnoho pravidel, která tato sdružení uplatňují, je dokonce ještě přísnějších, než jsou nařízení místních úřadů. Vždy si můžete svobodně vybrat, zda tato pravidla budete akceptovat, nebo zda si zvolíte jiné sdružení, pokud vám pravidla daného sdružení nevyhovují. Mnoho lidí by váhalo, zda mají přijmout nařízení místní samosprávy, které jim zakazuje natřít domy na fialovo, v uzavřených komunitách jsou však taková omezení běžná. Prodej vedlejších produktů. Mnoho veřejných statků je financováno prodejem práv či služeb, které jsou vytvářeny jako vedlejší produkt veřejného statku. Příkladem takového veřejného statku je televize či rozhlas, kdy vysílání jednotlivých stanic je v mnoha případech financováno prodejem reklamy. Služby na internetu jsou také z části financovány reklamou, která je umístěna na jednotlivých webových stránkách. Může se zdát, že soukromé poskytování veřejných statků by mělo mít přednost vždy, pokud to bude možné. Jak však ukazuje následující příklad, soukromé poskytování veřejných statků může být problém sám o sobě.

Příklad ze života 15-2 Proč televizní stanice dávají přednost estrádám před divadelními přenosy? Televizní stanice může v daném vysílacím čase zařadit estrádu nebo přenos divadelního představení. Pokud se rozhodne zařadit estrádu, získá tak 20 % z celkového počtu diváků, při přenosu divadelního představení jen 18 % diváků. Předpokládejme, že ti, co dávají přednost estrádě, by byli ochotni zaplatit celkově 10 mil. dolarů za možnost dívat se na ni. Ti, co by dali přednost přenosu z divadla, by byli ochotni zaplatit 30 mil. za tuto možnost. A nakonec předpokládejme, že daný vysílací čas bude financovat firma vyrábějící prací prostředky. Pro který z programů se televizní stanice rozhodne? Který program by byl společensky optimální?

Výrobce pracích prostředků se primárně zajímá o počet lidí, kteří uvidí reklamu na jeho výrobky. Proto se rozhodne umístit reklamu do pořadu, který uvidí nejvíce lidí, v našem případě to tedy bude estráda. To, že ti, kteří dávají přednost divadelnímu přenosu, by byli ochotni za tento program zaplatit více, zadavatele reklamy nezajímá. Chceme-li však dosáhnout optimálního výsledku z celospolečenského hlediska, musíme tento rozdíl vzít v úvahu. Optimálním výsledkem by zde byl přenos z divadla, protože diváci by byli za něj ochotni zaplatit tolik, že by to více než stačilo k odškodnění diváků estrády za to, že by přepustili vysílací čas přenosu z divadla. Protože by to však zadavateli reklamy nezvýšilo prodej jeho výrobků, bude se vysílat estráda. Stručně řečeno, závislost na reklamě a dalších nepřímých mechanismech pro financování veřejných statků nám neposkytuje jistotu, že vybraný statek bude maximalizovat ekonomický přebytek.

To, že program, který nejvíce vyhovuje zadavateli reklamy, nemusí být společensky optimální, ještě neznamená, že rozhodování státu by bylo lepší. Lze si například představit situaci, kdy ministerstvo kultury vybírá pro nás nejvhodnější programy, na které se však jen málokdo chce dívat. Jednou z cest, jak se vyhnout neefektivnosti způsobené tlakem zadavatelů reklamy, je placení za konkrétní pořady. To by umožnilo divákům dát nejen najevo, jaké pořady chtějí vidět, ale ukázalo by to i sílu jejich preferencí vyjádřenou ochotou zaplatit. Ačkoliv zavedení platby za pořad vede k výběru programů, které mají pro diváky největší cenu, je zde jeden důležitý problém. Jak jsme již dříve uvedli, poplatky za sledování pořadů pro každou domácnost by vedly ke snížení zájmu o sledování televize. To by ovšem ze společenského hlediska opět bylo neefektivní, protože mezní náklady spojené se zajištěním televizního pořadu pro každou další rodinu jsou nulové. Je zde tedy problém dvou neefektivností – neefektivnosti spojené s výběrem programu při bezplatném sledování televize a neefektivnosti spojené s vyloučením některých diváků, kteří by ze sledování televize měli prospěch. Jednotlivé státy a společnosti se liší v poměru mezi státním a soukromým zajišťováním veřejných statků. Tyto rozdíly jsou dány různými technologiemi dodávky veřejných statků a úhrady za ně. Roli hrají též preference lidí.

Proč se výrobci pracích prášků zajímají více o sledovanost než o to, kolik by diváci byli ochotni zaplatit za pořad, v kterém je umístěna jejich reklama?


387

Příklad 15-5 O kolik se sníží ekonomický přebytek při platbě za pořad? Pokud je daný seriál, za jehož sledování musí divák zaplatit, přenášen ve čtvrtek v 10 hod. večer, bude křivka poptávky po sledování každého dílu dána vztahem P = 20 – Q, kde P je poplatek domácnosti za sledování jednoho dílu seriálu a Q je počet domácností, které si tento program zvolily. O kolik vzroste ekonomický přebytek při uvedení jednoho dílu seriálu v bezplatné veřejné televizi ve srovnání s přenosem v placené televizní stanici, jestliže poplatek činí 10 dolarů za sledování jednoho dílu seriálu? Při poplatku 10 dolarů za jeden díl seriálu se bude dívat celkem 10 mil. domácností (viz obrázek 15-4). Pokud by byl pořad vysílán bezplatnou veřejnou televizí, dívalo by se na něj 20 mil. diváků. Dalších 10 mil. diváků znamená zvýšení ekonomického přebytku o 50 mil. dolarů (plocha zeleného trojúhelníku na obrázku 15-4). Mezní náklady na to, že těchto 10 mil. diváků se bude moci dívat na pořad, jsou přitom nulové. Obrázek 15-4 Snížení přebytku v důsledku placení za sledování pořadu Dvakrát tolik domácností se bude dívat na pořad, když nebudou muset zaplatit za jeho sledování. Dodatečný ekonomický přebytek tak bude 50 mil. dolarů, což je plocha zeleného trojúhelníku.

Obecně platí, že nenulový kladný poplatek za zboží, jehož mezní náklady jsou nulové, znamená snížení přebytku. Jak jsme viděli v 7. kapitole, je výše snížení přebytku v případech, kdy je cena vyšší než mezní náklady, závislá na cenové elasticitě poptávky. Snížení přebytku je vyšší, pokud je poptávka více elastická. Úloha 15-3 nám dává možnost zamyslet se nad tím, jak toto pravidlo funguje. ÚLOHA 15-3 Jak by se změnila odpověď na otázku položenou v příkladu 15-5, kdyby poptávková křivka byla dána vztahem P = 15 – 0,5 Q?

Zapamatujte si Optimální výše veřejných statků Veřejný statek musí být pro každého uživatele stejně velký. Křivka celkové poptávky po daném veřejném statku se získá vertikálním sečtením individuálních poptávkových křivek. Optimální množství veřejného statku je určeno průsečíkem poptávkové křivky a křivky mezních nákladů spojených s jeho zajišťováním. Stát nemusí být vždy nejlepším poskytovatelem určitého veřejného statku. Takové statky mohou být zajišťovány soukromými organizacemi fungujícími na bázi charitativních darů nebo prodejem vedlejších produktů spojených s veřejným statkem. Soukromé organizace orientované na zisk se mohou stát poskytovateli veřejných statků v těch případech, kdy technologický pokrok, jako například možnost zavedení platby za jednotlivé televizní pořady, změní veřejný statek na skupinový statek.

388


Další funkce státu Zajišťování veřejných statků není jediným důvodem pro existenci státu. Stát rovněž vytváří pravidla, bez nichž by efektivní produkce soukromých statků nebyla možná, a současně vynucuje jejich dodržování.

EXTERNALITY A VLASTNICKÁ PRÁVA V 11. kapitole jsme se seznámili s tím, že externality často brání společensky optimální alokaci zdrojů do soukromých aktivit. Též jsme viděli, že dosažení optimální alokace je nepravděpodobné v případech, kdy jsou vlastnická práva nedostatečně definována (např. „tragédie společného vlastnictví“). To nás vede ke dvěma dalším rolím vlády, kterými jsou regulace aktivit vytvářejících externality a definice a vynucování vlastnických práv. Tyto důvody vysvětlují, proč většina vlád reguluje činnosti produkující emise, dotuje školství (na základě toho, že vzdělaná veřejnost vytváří pozitivní externality), reguluje lov ryb a využívání stavebních pozemků. Většina zákonů ve skutečnosti představuje pokus definovat vlastnická práva nebo regulovat externality. Zákon, který po motoristech vyžaduje, aby jezdili vpravo, je příkladem pokusu o eliminaci aktivit, kterými by účastník silničního provozu mohl ohrozit ostatní účastníky. Propagátoři „minimálního státu“ často argumentují tím, že stát nespravedlivě omezuje naši svobodu tím, že určuje, jak velký dům se může v dané oblasti postavit, nebo tím, že uloží pokutu motoristům, kteří překročili povolenou rychlost na dálnici. Důvod pro existenci těchto omezujících pravidel je zcela stejný jako pro existenci zákona, který brání tomu, aby se vaše pěst nacházela ve stejném místě jako sousedův nos. Se svou pěstí si můžete dělat, co chcete, nesmíte ovšem přitom způsobit škodu jiným lidem. Pokud však vaše pěst udeří vašeho souseda do nosu, porušíte zákon a budete potrestán. Jestliže zastánci „minimálního státu“ v tomto případě uznávají nutnost existence omezujících pravidel, proč to neuznávají i v jiných případech, kdy jde také o pokus odradit lidi od chování, které poškozuje ostatní? Možná jejich obavy pramení z toho, že externality jsou tak rozšířené, že vláda, která dostala pravomoc je regulovat, se může snadno vymknout kontrole. To je bezesporu oprávněná obava a je třeba zdůraznit, že samotný fakt existence externalit ještě nezbytně neznamená, že nejlepším řešením je jejich regulace státem. Jak uvidíme v další části knihy, s každou regulací jsou spojeny náklady. Nakonec nám tak zbude praktická otázka: Přináší vládní regulace v případě dané externality více užitku než škody?

JAKÉ PRAVOMOCI BY MĚLY MÍT JEDNOTLIVÉ ÚROVNĚ STÁTNÍ SPRÁVY? Tvůrci americké ústavy měli velmi skeptický postoj ke koncepci silné centrální vlády. Snažili se proto omezit moc federální vlády, jak jen to bylo možné, a delegovat důležité kompetence na vlády jednotlivých států Unie. Ty dále delegovaly mnoho ze svých kompetencí na místní orgány. Není žádným překvapením, že otci zakladatelé měli obavu ze silné centrální vlády. Koneckonců měli ještě v čerstvé paměti autokratický způsob vlády, kterou britská monarchie uplatňovala vůči svým americkým koloniím. Otci zakladatelé si uvědomili, že vláda bude reagovat tím lépe, čím blíže ke svým voličům se budou vládní úředníci nacházet. Další zřejmá výhoda předání co nejvíce odpovědnosti místním orgánům spočívá v tom, že různé komunity a obce často mají velmi rozdílné názory na to, kolik by chtěly utrácet za veřejné statky, nebo dokonce na to, jaké typy veřejných statků by měl stát zajišťovat. Pokud jsou tato rozhodnutí přijímána na místní úrovni, lidé se mohou rozhodnout pro tu komunitu, jejíž názory jsou jim nejbližší. Ti, kteří dávají přednost velkému množství veřejných statků, mohou vytvořit vlastní komunitu a přijmout vysoké daně pro financování očekávaných veřejných statků. Ten, pro koho mají veřejné statky nižší hodnotu, si může zvolit komunitu, kde je množství zajišťovaných veřejných statků omezeno, a v důsledku toho se tam platí nízké daně.


389

Proč tedy otcové zakladatelé vůbec vytvořili federální vládu a vlády jednotlivých států, když existuje tolik výhod rozhodování na místní úrovni? Jedním z důvodů jsou výnosy z rozsahu v oblasti obrany. Aby stát mohl politicky přežít, musí být schopen odrazovat nepřátelské vlády od agrese vůči sobě. Stát, který by se skládal například pouze z města Concord v New Hampshire, by toho nebyl schopen. Velká, dobře vyzbrojená armáda a námořnictvo stojí velmi mnoho peněz a státy s malým počtem obyvatel si ji prostě nemohou dovolit. Obrana samozřejmě není jediným důvodem pro existenci centrální vlády. Ve 14. kapitole jsme například viděli, že žádný ze států Unie sám o sobě nemůže významně snížit rozsah legálních hazardních her. Obdobně je velmi problematické řešit znečištění ovzduší, pokud zdroje znečišťování nejsou regulovány jednou (centrální) vládou. Většina kyselého deště v Kanadě je například důsledkem emisí oxidu siřičitého z průmyslových zdrojů horního středozápadu Spojených států. Tyto emise jsou mimo dosah pravomocí kanadských regulačních orgánů. V mnoha případech, jako jsou emise skleníkových plynů, dokonce ani spolupráce všech států Severní, Střední a Jižní Ameriky nepostačuje k přijetí efektivních opatření. Produkce oxidu uhličitého bez ohledu na to, kde je emitován, přispívá ke zvyšování jeho koncentrace v atmosféře Země v horizontu několika měsíců. Rozhodování o tom, jaké problémy by měly řešit jednotlivé úrovně státní správy, nás velmi často staví před obtížné hledání kompromisů. Přenechání výběru daní centrální vládě představuje pro mnoho občanů jednotlivých států Unie velmi bolestný kompromis. Ale ztráta nezávislosti je ještě horším řešením. Podobně jsou jednotlivé státy málo ochotné přepustit vyšší autoritě jakoukoliv část své suverenity. To může z dlouhodobého hlediska znamenat nepřijatelné škody na životním prostředí.

Zapamatujte si Další funkce státu Stát vytváří ekonomický přebytek nejen tím, že zajišťuje veřejné statky, ale také tím, že reguluje aktivity vytvářející externality, a tím, že definuje vlastnická práva a vynucuje jejich dodržování. To je důvodem, proč většina států omezuje emise, podporuje vzdělávání, reguluje lov ryb, přístup do veřejných lesů a využívání stavebních pozemků. I když tvůrci Ústavy neměli rádi silnou centrální vládu, uvědomovali si, že je optimální zajišťovat některé funkce státu nikoliv na místní, ale na centrální úrovni. Výnosy z rozsahu jsou argumentem pro zajišťování obrany na celonárodní úrovni. Externality, které svým vlivem přesahují místní rámec, jsou dalším důvodem pro existenci centrální vlády, nebo dokonce nadnárodního orgánu.

Z čeho pramení neefektivnost při rozhodování politiků Rozsah výdajů na veřejné statky, daňová politika a zákony omezující chování lidí jsou ve většině států světa formulovány demokraticky volenými zástupci. Tento systém má daleko k dokonalosti. (Winston Churchill demokracii nazval „nejhorší formou vlády, s výjimkou všech ostatních možností“). Neefektivnosti ve veřejné sféře často vznikají ne proto, že by politici byli nekompetentní či nevzdělaní, ale v důsledku jejich různých zájmů.

VLÁDNÍ SUBVENCE MÍSTNÍM ÚŘADŮM ZA JEJICH POLITICKOU PODPORU Následující příklad, který není převzat z veřejného sektoru, ale z našeho každodenního soukromého života, ukazuje jednu z důležitých mezer v motivaci. 390


Příklad ze života 15-3 Proč rozdělení útraty mezi více účastníků zvyšuje celkovou útratu v restauraci? Sven Torvaldsen a jeho devět přátel jsou na večeři ve čtyřhvězdičkové restauraci La Maison de la Casa House v Minneapolis. Aby zjednodušili placení, předem se dohodli, že každý z nich zaplatí 1/10 celkového účtu. Po hlavním jídle jim číšník přinesl menu s dezerty. Svenovy nejoblíbenější dezerty jsou ovocný pudink a čokoládový dort. Jejich cena v této restauraci je 10 dolarů za pudink, resp. 6 dolarů za dort. Svenova prahová cena za tyto produkty je přitom 4, resp. 3 dolary. Objedná si Sven dezert? A když ano, tak který? A objednal by si dezert, kdyby večeřel sám?

Pokud se Sven a jeho přátelé podělí o účet rovným dílem, bude Svenův příspěvek na úhradu libovolného dezertu činit 1/10 ceny dezertu, ať si objedná kterýkoli. Pudink ho tak vlastně bude stát 1 dolar a dort 60 centů. Vzhledem k tomu, že jeho spotřebitelský přebytek v případě pudinku je 3 dolary (4 – 1) a v případě dortu pouze 2,40 dolaru (3 – 0,60), vybere si pudink. Pokud by Sven večeřel sám, musel by zaplatit plnou cenu všeho, co by si objednal. Což by také znamenalo, že by si neobjednal dezert, protože Svenova prahová cena jednotlivých dezertů je nižší než jejich skutečná cena. Ironií samozřejmě je to, že pokud by Svenovi přátelé měli stejný vztah k dezertům jako on, každý z nich by si objednal pudink a jejich podíl na celkovém účtu by se tak zvýšil ne o 1 dolar, ale o celých 10 dolarů. Ve srovnání se situací, kdy si nikdo neobjedná žádný dezert, se tak každému z účastníků večeře sníží spotřebitelský přebytek o 6 dolarů. I v tomto případě však pro každého z nich má smysl objednat si pudink, protože kdyby to neudělal, sníží tím platbu každého z nich pouze o 1 dolar.

ÚLOHA 15-4 Objednal by si Sven v předchozím příkladu pudink, kdyby na večeři bylo pouze pět lidí místo původních deseti?

Pozorní čtenáři si jistě povšimli podobnosti problému v předchozím příkladu se situací popsanou v příkladu ze života 11-6, kde se dvojčata musela dělit o jeden mléčný koktejl se dvěma brčky. Problém v motivaci vede v obou dvou případech k neefektivnímu výsledku.

Příklad ze života 15-4 Proč politici často podporují další výdaje do neefektivních státních programů? Politici často podporují výdaje do státních programů, které přinášejí prospěch určitým regionům, ale z celonárodního hlediska je jejich prospěch sporný. Jak je možné, že voliči podporují politiky, kteří iniciují tyto projekty, i v případech, kdy je celkový efekt projektů na místní úrovni mnohonásobně převýšen zvýšením daní? Představme si voliče ve volebním okrese, v kterém žije 1/100 obyvatelstva Spojených států. Předpokládejme, že zástupce tohoto okresu v Kongresu je pro svůj okres schopen zajistit projekt hrazený z veřejných financí. Prospěch, který tento projekt pro daný okres přináší,

je 100 mil. dolarů. Náklady, které musí uhradit federální vláda, jsou však 150 mil. dolarů. Podíl daného okresu na financování tohoto projektu bude pouze 150 mil. dolarů / 100, tj. 1,5 mil. dolarů. Celkově jsou obyvatelé tohoto okresu na tom lépe o 98,5 mil. dolarů než v případě, že by se projekt nerealizoval. To vysvětluje, proč tolik voličů upřednostňuje politiky, kteří jsou úspěšní při lobbování za zájmy svého regionu. Jak je ale možné, že politik A podpoří takový projekt v okrese politika B? Realizace projektu v okrese politika B způsobí růst daní (i když jen malý) i v okrese politika A, kde z realizace projektu nemají žádný prospěch. Odpověď na tuto otázku spočívá v tom, že když politik A nepodpoří projekt politika B, následně i politik B nepodpoří politika A. Politické strany a politici často uzavírají „výměnné obchody“, kdy za podporu návrhu zákona jiné politické strany či politika vyžadují podporu svého návrhu zákona. Tato praxe vytváří stejnou tendenci k zvyšování výdajů jako již popsaný případ společného účtu za večeři.


391

SOUTĚŽENÍ O VÝHODU

soutěžení o výhodu společensky neproduktivní úsilí jednotlivců nebo firem zvítězit v soutěži

Obdobným zdrojem neefektivnosti ve veřejném sektoru je soustředění prospěchu z vládních projektů v rukou omezeného počtu subjektů, zatímco jejich náklady jsou rozptýleny mezi velké množství subjektů (daňových poplatníků). Znamená to, že ti, co mají z projektů prospěch, mají velkou motivaci organizovat nátlakové akce a lobbovat ve prospěch projektů hrazených z veřejných zdrojů. Jednotliví daňoví poplatníci naproti tomu nemají „příliš mnoho v sázce“ a jejich motivace k tomu, aby se zmobilizovali proti takovémuto návrhu, je nízká. Předpokládejme například, že návrh zákona na zvýšení ceny cukru povede ke zvýšení o 10 centů za libru a že současná průměrná americká rodina ročně spotřebuje 100 liber cukru. Jak toto opatření ovlivní spotřebu cukru průměrné rodiny? Vzpomeňte si, že v 5. kapitole jsme si ukázali, že výrobky s malým podílem na rodinném rozpočtu, jako například cukr a sůl, mají spíše malou elasticitu poptávky. Spotřeba cukru v každé rodině se proto v důsledku zvýšení ceny o 10 centů sníží jen mírně. Výsledné zvýšení ročních výdajů za cukr v každé rodině (o něco méně než 10 dolarů) představuje stěží postřehnutelné břemeno a částka není tak velká, aby lidi přiměla ke stížnostem u jejich voleného zástupce. Totéž opatření však zvýší roční příjmy cukrovarnického průmyslu téměř o 1 mld. dolarů. Když je v sázce taková suma, je jasné, že zástupci průmyslu budou intenzivně lobbovat za přijetí návrhu. Proč si občané nezvolí takové zástupce, kteří podobné návrhy nepodpoří? Jedním důvodem je problém rozumné ignorance zmíněný ve 12. kapitole. Většina voličů nemá o existenci návrhu zákona o ceně cukru a dalších specializovaných návrhů ani tušení, natož aby věděli, jak jejich zástupci o podobných návrzích hlasují. Kdyby byli všichni voliči o těchto návrzích dobře informováni, výsledné zlepšení kvality legislativy by mohlo být přinejmenším tak velké, aby kompenzovalo náklady spojené se zlepšením informovanosti. Protože však máme co do činění s problémem „černého pasažéra“, každý volič ví, že výsledek hlasování v Kongresu svou dobrou informovaností příliš neovlivní. Dalším zdrojem neefektivnosti jsou dokonce i projekty, u nichž prospěch převyšuje náklady. Před několika lety ohlásila federální vláda své rozhodnutí postavit za 25 mld. dolarů pracoviště pro výzkum v oblasti fyziky vysoké energie (takzvaný supravodivý superurychlovač). Rozpoutal se závod mezi více než dvaceti státy, které tvrdě soupeřily o to, aby na svém území mohly mít zmíněné zařízení. Stovky milionů dolarů byly věnovány na přípravu návrhů, poplatky konzultantů a další aktivity v rámci lobbování. Podobné investice jsou známé jako soutěžení o výhodu a obvykle jsou neúčinné ze stejného důvodu, ze kterého jsou neúčinné investice účastníků jiných závodů ve zbrojení (viz 11. kapitola). Úsilí věnované soutěžení o výhodu je z jednoduchého důvodu, jak ho uvádí příklad 15-6, společensky neproduktivní. Příklad 15-6 Proč by měl někdo platit 50 dolarů za dvacetidolarovou bankovku? Představte si, že se draží dvacetidolarová bankovka nejvyšší nabídce. Pravidla této konkrétní dražby vyžadují počáteční nabídku ve výši nejméně 50 centů a každá další nabídka musí předchozí nabídku přesáhnout nejméně o 50 centů. Když přihazování končí, musí účastníci dražby s nejvyšší a druhou nejvyšší nabídkou odevzdat nabízenou částku aukcionářovi. Účastník s nejvyšší nabídkou potom dostane dvacetidolarovou bankovku, zatímco účastník s druhou nejvyšší nabídkou nedostane nic. Když bude nejvyšší nabídka například 11 dolarů a druhá nejvyšší nabídka 10,50 dolaru, získá vítěz 9 dolarů (20 – 11), zatímco druhý účastník ztrácí 10,50 dolaru. Jak vysoká bude v průměru vítězná nabídka? Dražby jako tato byly podrobeny výzkumu v laboratorních podmínkách. Přestože se jich účastnili nejrůznější lidé – od manažerů po začínající studenty – byl průběh přihazování téměř vždy stejný. Po úvodní nabídce se nabídky rychle dostávají na 10 dolarů, tedy polovinu dražené hodnoty. Poté následuje pauza, zdá se, že si účastníci uvědomují, že s příštím přihozením součet dvou nejvyšších nabídek přesáhne 20 dolarů. V tuto chvíli účastník s druhou nejvyšší nabídkou, která činí 9,50 dolaru, nabízí 10,50 dolaru a podle všeho preferuje zisk 9,50 dolaru před jistou ztrátou 9,50 dolaru. Ve většině případů v této chvíli všichni účastníci až na dva odpadnou a vedoucí dvojice rychle žene své nabídky nahoru. Když se nabídky blíží 20 dolarům, nastává druhá pauza – ten-

392


tokrát si účastníci začínají uvědomovat, že dokonce i vítěz dražby asi odejde se ztrátou. Účastníkovi s druhou nejlepší nabídkou – 19,50 dolaru – se pochopitelně nechce nabízet 20,50 dolaru. Zamysleme se ale nad tím, jaké má alternativy. Když odstoupí, zcela jistě ztratí 19,50 dolaru. Když ale nabídne 20,50 dolaru a zvítězí, ztratí jen 50 centů. Když chvíli přemýšlí o tom, že je stále ještě šance, že druhý účastník odstoupí, dojde k názoru, že má smysl pokračovat. Jakmile účastníci překročili hranici 20 dolarů, tempo přihazování se znovu zrychluje, a od té chvíle je to válka nervů mezi oběma zbylými účastníky. Běžně se dostanou až na hranici 50 dolarů, a poté jeden z nich frustrován konečně odpadá. Někdo by se mohl domnívat, že žádný inteligentní informovaný člověk se nenechá zlákat k dražbě, která vede k tak drahému konci. Mnozí z účastníků těchto aukcí však jsou zkušení obchodníci, další mají za sebou výcvik v teorii her a ve strategických interakcích. Psycholog Max Bazerman například popisuje, že v uplynulých deseti letech vydělal více než 17 000 dolarů tím, že dražil dvacetidolarovou bankovku před studenty MBA na Northwestern University’s Kellogg Graduate School of Management, která trvale patří mezi nejlepší programy MBA na světě. Během více než dvou set dražeb nebyl součet dvou nejvyšších nabídek nikdy nižší než 39 dolarů a během jedné dražby dosáhl dokonce 407 dolarů. Jak ukazuje příklad 15-7, pohnutky, kterým jsou účastníci vystaveni při dražbě dvacetidolarové bankovky, jsou překvapivě podobné pohnutkám, s nimiž se setkávají podniky, které se snaží získat lukrativní zakázky. Příklad 15-7 Kolik nabídnou mobilní operátoři za exkluzivní licenci? Stát Wyoming ohlásil svůj záměr udělit exkluzivní licenci na provozování mobilních telefonních služeb na území státu. Do uzávěrky se přihlásily se svými nabídkami dvě firmy. Koncese trvá přesně 1 rok a provozovatel za tuto dobu může očekávat ekonomický zisk ve výši 20 mil. dolarů. Legislativa státu vybere zájemce, který na lobbování zákonodárců věnuje nejvíce peněz. Kolik každý z účastníků věnuje na lobbování, jestliže účastníci nemohou spolupracovat? Pokud oba na lobbování věnují stejnou částku, bude mít každý z nich 50% šanci na dvacetimilionovou výhru, což znamená očekávaný zisk ve výši 10 mil. dolarů minus částka věnovaná na lobbování. Kdyby mohly firmy při lobbování spolupracovat, každá by na lobbování věnovala tutéž malou, symbolickou částku. Za těchto podmínek se ale obě firmy budou při lobbování snažit předhonit svého konkurenta. Až dosáhnou výdaje každé firmy 10 mil. dolarů, bude mít každá očekávaný zisk roven nule (padesátiprocentní šance na výdělek 20 mil. – 10 mil. věnovaných na lobbování). Další zvyšování nabídky by zaručeně vedlo k očekávané ztrátě. Kdyby jedna firma na lobbování věnovala 10 000 001 dolarů a druhá pouze 10 mil. dolarů, první by získala licenci a ekonomický zisk ve výši 9 999 999 dolarů, zatímco druhá by dosahovala ekonomické ztráty 10 mil. dolarů. Lepší než čelit jisté ztrátě ve výši 10 mil. dolarů by bylo nabídnout 10 000 002 dolarů. Konkurenční firma by pak musela ze stejného důvodu na nabídku odpovědět. Nehledě na to, na jaké ceně by se předhánění v nabídkách zastavilo, je jisté, že velká část z potenciálního zisku z tohoto projektu by se rozptýlila ve zvyšování nabídek. Možná, že celkový obnos věnovaný na zvyšování nabídek by byl podobně jako v případě dražby dvacetidolarové bankovky větší než hodnota samotné licence. Z pohledu jednotlivce není těžké pochopit, proč by firmy mohly podobným způsobem lobbovat, aby získaly šanci na vládní zakázku. Z pohledu společnosti však taková snaha představuje téměř zcela zbytečné mrhání. Lobbující lidé jsou zpravidla inteligentní, dostalo se jim dobrého vzdělání a jsou společensky obratní. Cena příležitosti jejich času je vysoká. Kdyby nelobbovali u vládních představitelů jménem svých klientů, mohli by produkovat jiné výrobky nebo poskytovat cenné služby. Vlády mohou podobnému mrhání předcházet výběrem firem ne podle obnosu věnovaného na lobbování, ale podle ceny, kterou budou požadovat za své služby. Společnost bude tím úspěšnější, čím více budou její instituce podporovat občany v aktivitách, které přinášejí bohatství, na rozdíl od aktivit, které pouze přesouvají stávající bohatství od jedněch osob nebo firem k druhým. 15. kapitola Veřejné statky a daně

393

MĚLA BY SE VLÁDA NECHAT VYHLADOVĚT? Nositel Nobelovy ceny Milton Friedman řekl, že žádný úředník nevynakládá peníze daňových poplatníků s takovou pečlivostí, s jakou by to učinili daňoví poplatníci sami. A opravdu si můžeme být téměř jisti, že mnoho vládních výdajů je zbytečných. Kromě skutečnosti, že systém vzájemných osobních protislužeb často vede k tomu, že místní úřady dostávají za podporu vládní politiky subvence na programy, které by nemohly obstát v testu porovnání nákladů a prospěchu, vyvolává obavy také to, že vládní zaměstnanci nemusejí mít vždy zájem dostat za vynaložené peníze maximální prospěch. Pentagon například kdysi za kávovar utratil 7600 dolarů a při jiné příležitosti zaplatil za záchodové prkénko 600 dolarů. Podobné výdaje by se daly pokládat za výjimky, ale s jistotou lze říci, že soukromé společnosti často poskytují srovnatelné služby za podstatně nižší ceny než jejich protějšky z veřejné sféry. Ve svém pochopitelném pobouření nad vládním mrháním volali mnozí kritici po velkých škrtech v objemu veřejných statků. Tito kritici často uvádějí, že kdybychom dali vládě k dispozici více peněz, vedlo by to k většímu rozsahu mrhání. To je samozřejmě pravda, ale jen v tom smyslu, že větší veřejné výdaje by vedly k většímu rozsahu všeho, co vláda dělá, ať už dobře nebo špatně. Jedna z našich zkušeností s důsledky výrazných omezení vládních výdajů pochází z hnutí Návrh 13 (Proposition 13) v Kalifornii. Zrodem tohoto hnutí bylo v roce 1978 schválení Státního návrhu 13, který požadoval výrazné omezení daně z majetku. Jak Kaliforňané s překvapením zjistili, tento způsob boje s vládním mrháním penězi se podobá léčení tasemnice tím, že přestaneme jíst. Půst tasemnici samozřejmě neprospívá, ale jejímu hostiteli uškodí ještě více. Obyvatelé Zlatého státu, jak se Kalifornie nazývá, kteří kdysi s pýchou posílali děti do nejlepších škol v zemi, je nyní posílají do jedněch z nejhorších. Lékař léčí infikovaného pacienta tím, že mu předepíše léky, které jsou jedovaté pro parazita, ale hostiteli neublíží. Podobná strategie by měla provázet náš útok na vládní plýtvání. Měli bychom například uvažovat o přijetí zákonů vedoucích ke změně ve financování kampaní, aby zákonodárci nemohli přijímat příspěvky na kampaně z rukou zástupců tabákového průmyslu a dalších zvláštních zájmových skupin, jejichž vládní subvence podporují. Otázka pak nezní, zda úředníci vědí lépe, jak utrácet naše peníze, ale spíše: Kolik z našich peněz si my sami přejeme vynaložit na veřejné služby? Musíme si sice uchovat ostražitost vůči vládnímu plýtvání, ale současně bychom měli mít na paměti, že mnoho veřejných služeb nám za naše peníze poskytuje dobrou hodnotu.

Zapamatujte si Zdroje neefektivnosti v politickém procesu Vláda dělá mnohé, aby pomohla ekonomice efektivně fungovat, ale může být také zdrojem plýtvání. Zákonodárci mohou například podporovat projekty, které jsou odměnou za podporu vládní politiky a nesplňují kritérium porovnání nákladů a prospěchu, přinášejí však voličům prospěch, který je větší než částka, již museli zaplatit na zvýšených daních nezbytných k financování takového projektu. K dalšímu z důležitých zdrojů neefektivnosti, který označujeme jako soutěžení o výhodu, dochází tehdy, když jednotlivci nebo firmy vynakládají zdroje ve snaze získat výhody od vlády. Voliči často nepřimějí zákonodárce, kteří se na soutěžení o výhodu podílejí, ke kázni, protože v důsledku problému „černého pasažéra“ narůstá na straně mnoha voličů racionální ignorance. Obavy z vládního plýtvání vedly mnohé lidi k závěru, že nejlepší vládou je ta nejmenší. Řešení prosazované těmito kritiky zní vyhladovět vládu omezením množství peněz, které vybírá na daních. Vyhladovění vlády však omezí jeden druh plýtvání ve prospěch jiného, ke kterému dojde omezením veřejných služeb, jejichž prospěch je větší než náklady na ně.

394


Co by se mělo danit? Ačkoliv prvotním účelem daňového systému je vytvoření příjmu potřebného k financování veřejných statků a dalších vládních výdajů, mají daně také mnoho dalších důsledků, z nichž některé jsou zamýšlené, jiné nezamýšlené. Daně například mění relativní náklady účasti na různých aktivitách a prospěch, který z nich plyne. Ovlivňují také rozdělení reálné kupní síly v ekonomice. Nejlepší daňový systém je takový, který přináší nezbytné příjmy a současně se vyznačuje nejprospěšnějšími (nebo nejméně škodlivými) vedlejšími efekty. Co se týče prvního kritéria, nevedl si federální daňový systém v USA zrovna nejlépe. Přestože federální rozpočet začal na konci devadesátých let 20. století vykazovat mírný přebytek, do té doby končil od roku 1969 trvalým schodkem, takže za toto období si federální vláda byla nucena vypůjčit na zaplacení svých účtů biliony dolarů. Situaci, které ekonomové říkají vytěsňování, vysvětlujeme na základě toho, že vláda i soukromé korporace si půjčují peníze na stejném kapitálovém trhu. Když vláda zvýší svou poptávku po půjčkách, zvýší se úroková míra, a to vede firmy ke zrušení některých plánovaných investičních projektů. Když se vládě nepodaří získat výběrem daní dostatečný příjem na pokrytí výdajů na veřejné statky, použije na ně prostředky z investic, které by bývaly mohly napomoci růstu ekonomiky. A co vliv daní na podporu ekonomiky? V 7. kapitole jsme se zmínili o tom, že na trzích, na kterých se soukromé náklady a prospěch přesně shodují se všemi relevantními společenskými náklady a prospěchem, daně udržují výrobu a spotřebu pod úrovní, která je společensky optimální. Předpokládejme například, že v dlouhém období jsou soukromé mezní náklady na výrobu automobilů 10 000 dolarů za kus a křivka poptávky po automobilech má podobu uvedenou na obrázku 15-5. Rovnovážné množství bude 6 mil. za rok a rovnovážná cena bude 10 000 dolarů. Jestliže při výrobě ani při spotřebě automobilů nevznikají žádné externality, budou tyto hodnoty představovat optimální úroveň množství a ceny. Když však nyní přičteme daň ve výši 2000 dolarů za automobil, bude nová rovnovážná cena 12 000 dolarů a nové rovnovážné množství 4 mil. dolarů. Ztráta ekonomického přebytku se bude rovnat ploše zeleného trojúhelníku (12 mld. za rok), což je kumulativní součet rozdílů mezi částkou, kterou by vyloučení kupující byli ochotni zaplatit za další automobily, a mezními náklady na jejich výrobu. Ekonomové, kteří publikují své názory v tisku, se dlouho zaměřovali na ztrátu přebytku způsobenou daněmi, která je znázorněna například na obrázku 15-5. Tito ekonomové tvrdí, že ekonomika by měla lepší výsledky, kdyby daně byly nižší a kdyby celkové vládní výdaje byly menší. Argumenty pro toto tvrzení však zdaleka nejsou přesvědčivé. V 7. kapitole jsme si ukázali, že i když daň na takovém trhu, který je uveden na obrázku 15-5, znamenala pro účastníky tohoto trhu ztrátu přebytku, dala by se přesto ospravedlnit, jestliže vedla k ještě většímu zvýšení přebytku veřejných výdajů, které financovala. V 7. kapitole jsme také viděli, že ztráty plynoucí ze zdanění výrobku (nebo činnosti) se dají minimalizovat tím, že se daně soustředí na výrobky s vysoce neelastickou nabídkovou nebo poptávkovou křivkou.

vytěsňování vzniká tehdy, když soukromé firmy ruší své plánované investiční projekty kvůli vyšším úrokovým mírám vyvolaným vládními půjčkami

Obrázek 15-5 Ztráta přebytku vyvolaná daní z automobilů Zahrnují-li poptávkové a nabídkové křivky všechny náklady a prospěchy plynoucí z výroby a spotřeby automobilů, povede uvalení daně na automobily ke snížení produkce a k omezení ekonomického přebytku, který s tím souvisí.


395

Další nedostatek argumentů pro to, že daně poškozují ekonomiku, je zcela zásadní. Daně nemusejí vést k vůbec žádné ztrátě přebytku, dokonce ani na trzích, kterých se přímo týkají. Představme si například, že na trhu automobilů, kterým jsme se zabývali, jsou soukromé mezní náklady opět 10 000 dolarů, avšak výroba a spotřeba automobilů nyní vedou ke znečištění ovzduší a k dopravním zácpám, což jsou negativní externality, které každý rok představují 2000 dolarů na automobil. Společensky optimální množství automobilů potom nebude 6 mil. za rok, ale jen 4 mil. (viz obrázek 15-5). Bez daně by rovnovážný stav na trhu odpovídal ceně 10 000 dolarů a množství 6 mil. automobilů za rok. S daní 2000 dolarů za automobil se rovnovážné množství sníží na 4 mil. za rok, což je právě společensky optimální množství. Přímým důsledkem daně zde není jen nesnižovat ekonomický přebytek, ale dokonce ho zvětšit o 1 mld. dolarů za den. K této částce potom můžeme připočítat další denní přebytek, který je možný díky dalším 8 mld. dolarů použitým na financování veřejných statků z daní. Mohli bychom získat z daní takový příjem, který by stačil k financování vládních výdajů, kdybychom se omezili na zdanění pouze těch činností, které vyvolávají negativní externality? Nikdo to neví jistě, ale možná že ano, neboť seznam těchto činností je dlouhý. Když například někdo vjede na ucpanou dálnici, přispěje k dalšímu zdržení motoristů, kteří už na dálnici jsou. Současná technika by nám umožnila vybírat silniční daně, které by zohlednily externality plynoucí z dopravních zácp. Při každém spalování fosilních paliv dochází k emisi skleníkových plynů do atmosféry, a to přispívá ke globálnímu oteplování. Daň z uhlíku by zvýšila ekonomický přebytek, protože by přiměla rozhodující činitele k tomu, aby vzali v úvahu náklady na tyto externality. Daně z jiných forem znečišťování vzduchu a vody by měly podobný příznivý účinek na rozmístění zdrojů. Současná zkušenost s refundovatelnými daněmi z obalů od potravin a nápojů dokazuje, že takové daně mohou znamenat potřebný příjem a současně mohou přispět ke zlepšení životního prostředí.

Shrnutí •

• •

•

•

396

Naším cílem v této kapitole bylo použít principy mikroekonomie při studiu role vlády v moderní společnosti. Jedním z hlavních úkolů vlády je zajišťování veřejných statků, jako jsou například obrana a systém trestního práva. Takové statky jsou v různé míře nezmenšitelné a nevyloučitelné. První přívlastek používáme pro statky, u nichž spotřeba jedné osoby nezmenšuje množství, které mají k dispozici ostatní lidé, zatímco druhý přívlastek se týká toho, jak je obtížné zabránit ve spotřebě určitých statků neplatičům. Statky, které jsou jak vysoce nevyloučitelné, tak nezmenšitelné, často označujeme jako čistě veřejné statky. Skupinový statek, jako například placená kabelová televize, je nezmenšitelný, ale například společné statky jsou statky, které jsou zmenšitelné, avšak nevyloučitelné. Zatížení všech daňových poplatníků stejnou částkou není obecně ani vhodné, ani žádoucí, protože z jakéhokoliv veřejného statku nemají všichni stejný prospěch. Ochota lidí platit za veřejné statky se stejně jako v případě soukromých statků obecně zvyšuje s rostoucím příjmem, a proto většina vlád uvaluje na bohaté lidi vyšší daně než na chudé. Daňové systémy vyznačující se touto vlastností jsou předmětem kritiky, protože jsou pokládány za nespravedlivé vůči bohatým, kritika však opomíjí skutečnost, že jiné daňové systémy obvykle vedly k horším výsledkům jak pro bohaté, tak pro chudé. Kritériem pro poskytování optimálního množství nebo kvality veřejného statku je zvyšovat množství i kvalitu tak dlouho, dokud mezní prospěch z dané aktivity převyšuje mezní náklady. Vláda má při zajišťování veřejných statků dvě výhody. První spočívá v tom, že může s poměrně malými náklady rozšířit svou činnost a vytvářet příjmy k financování dalších veřejných statků, jakmile je již za účelem financování jednoho veřejného statku vytvořen úřad pro výběr daní. Druhou výhodou je to, že stát má moc uvalovat daně a může jednoduše určit odpovědnost za náklady na veřejný statek. Stát je také jediným vhodným poskytovatelem statků, z jejichž spotřeby nelze jednoduše vyloučit neplatiče. Pokud se výhradně spoléháme při zajišťování veřejných statků na vládu, projeví se jako záporný jev přinucení, které je součástí daňového systému. To nutí některé lidi, aby platili za veřejné statky, které nechtějí, zatímco jiní se musí obejít bez veřejných statků, které chtějí.


•

•

•

Mnoho veřejných statků zajišťují soukromé společnosti, které získávají finance od nadací, prodejem vedlejších produktů, zaváděním nových způsobů vedoucích k vyloučení neplatičů a v mnoha případech soukromými kontrakty. Ke ztrátě přebytku však dochází vždy, když je peněžními poplatky zatížena spotřeba nezmenšitelného statku. Kromě zajišťování veřejných statků plní vláda další dvě důležité úlohy, a to regulaci činností, které vedou ke vzniku externalit, a definování a prosazování vlastnických práv. Navzdory obecnému názoru, že vláda je tím odpovědnější, čím blíže mají občané ke svým voleným zástupcům, ocitají se důležité ekonomické činnosti často v rukou centrální vlády nebo národních vlád kvůli úsporám z rozsahu při zajišťování veřejných statků a externalitám se širokým dosahem. Ačkoliv historie ukázala, že demokracie je nejlepší formou vlády, k dokonalosti má daleko. Praktiky jako systém vzájemných protislužeb nebo soutěžení o výhodu, které jsou běžné v mnoha demokraciích, často vedou k přijetí zákonů a veřejných projektů, jejichž náklady přesahují prospěch, který přinášejí. Vlády na všech úrovních musejí vybírat daně, aby mohly financovat veřejné statky. Daň z jakékoliv činnosti však představuje nejen příjem, ale vede také ke snaze omezit danou činnost. Jestliže se činnost před zdaněním uskutečňovala za optimálních podmínek, povede zdanění k omezené aktivitě. Tento postřeh vedl mnohé kritiky k odsouzení všech daní jako škodlivých faktorů pro ekonomiku. Je však třeba vážit negativní dopad daní a prospěch, který veřejné statky a služby financované z příjmu z daní přinášejí. Zdanění činností, jejichž nabídka nebo poptávka jsou neelastické, může vést jen k malým ztrátám, zatímco zdanění činností, které vytvářejí negativní externality, může zvýšit efektivnost ekonomiky.

Klíčové pojmy čistě soukromý statek – čistě společný statek – čistě veřejný statek – daň z hlavy – nevyloučitelný statek – nezmenšitelný statek – progresivní daň – proporcionální daň z příjmu – regresivní daň – skupinový statek – soutěžení o výhodu – systém vzájemných protislužeb – veřejný statek – vládní subvence místním úřadům za jejich politickou podporu vlády – vytěsňování

Otázky k opakování 1. a) Které z následujících statků jsou nezmenšitelné? Jablka – romány Stevena Kinga – pouliční osvětlení – vysílání rádia NPR. b) Které z těchto statků jsou nevyloučitelné? 2. Uveďte příklady statků, které jsou obvykle: a) Zmenšitelné, avšak nevyloučitelné. b) Nezmenšitelné, avšak vyloučitelné. c) Nezmenšitelné a nevyloučitelné. 3. Proč může i bohatý člověk dávat přednost proporcionální dani z příjmu před daní z hlavy? 4. Rozhodněte, zda je následující tvrzení správné nebo chybné: Daň z činnosti, která vytváří negativní externality, zlepší alokaci zdrojů v soukromém sektoru a vytvoří příjem, který by se mohl použít k zaplacení užitečných veřejných statků. Vysvětlete. 5. Uvažujte statek, který by v optimálním případě poskytovaly soukromé tržní síly. Proč je přímá ztráta přebytku, ke které by došlo v důsledku daně z tohoto statku, přeceněním ztráty přebytku způsobené daní?

Příklady k řešení 1. Jack a Jill jsou jedinými obyvateli čtvrti. Chtěli by si najmout hlídače. Cena hlídače je 50 dolarů za měsíc pro Jacka a 150 dolarů za měsíc pro Jill. Nehledě na to, kdo bezpečnostní službu platí, služba bude hlídat celou čtvrť. 15. kapitola Veřejné statky a daně

397

a) Kolik peněz za měsíc si může hlídač maximálně účtovat, aby si zároveň mohl být jist, že nejméně jeden z obou obyvatel si jej najme? b) Předpokládejte, že konkurenční mzda pro hlídače je 120 dolarů za měsíc. Místní úřady navrhnou plán, podle kterého by Jack a Jill platili každý 50 % této měsíční mzdy, a vyzvou je, aby o plánu hlasovali. Bude plán odhlasován? Byl by ekonomický přebytek větší, kdyby čtvrť měla hlídače? 2. Vyjděte ze situace v 1. příkladu. Předpokládejte, že Jack vydělává 1000 dolarů za měsíc a Jill 11 000 dolarů za měsíc. a) Navrhněte proporcionální daň z příjmu, která by byla schválena většinou hlasů a použila by se na zaplacení hlídače. b) Namísto toho předpokládejte, že Jack navrhne takový daňový systém, ve kterém by Jack i Jill měli z najmutí hlídače stejný čistý prospěch. Kolik by Jack a Jill platili nyní? Souhlasila by Jill s tímto daňovým systémem? c) Jaký praktický problém v reálném životě brání použití podobných myšlenek jako v odstavci b) tohoto příkladu? 3. Následující tabulka ukazuje mezní prospěch každého voliče v malém městě, jehož radnice uvažuje o stavbě nového plaveckého bazénu s kapacitou nejméně pro tři občany. Náklady na bazén by byly 18 dolarů za týden a nezávisely by na počtu lidí, kteří by bazén v dané chvíli používali. Úroková míra činí 1 % týdně. Volič

Mezní prospěch (USD/týden)

A

12

B

5

C

2

a) Kdyby se bazén musel financovat z týdenní daně z hlavy, která by se vybírala od všech voličů, byl by bazén odhlasován většinou voličů? Je tento výsledek společensky efektivní? Vysvětlete svůj názor. b) Městská rada se místo toho rozhodne prodat koncesi na stavbu a provozování bazénu v dražbě soukromému monopolu. Jestliže se jí firmu ochotnou provozovat bazén nepodaří najít, projekt na výstavbu bazénu bude zastaven. Podaří se koncesi prodat, jestliže platí zákon, podle kterého musejí všechny monopoly účtovat všem uživatelům stejnou cenu? Pokud ano, za kolik? Je tento výsledek společensky efektivní? Vysvětlete svůj názor. 4. Vyjděte z problému popsaném v 3. příkladu. Nyní předpokládejte, že všechny monopoly mohou uplatnit dokonalou cenovou diskriminaci. a) Podaří se koncesi prodat? Pokud ano, za kolik? Je tento výsledek společensky efektivní? Vysvětlete svůj názor. b) Městská rada se rozhodne, že místo prodeje v dražbě přenechá koncesi firmě, která věnuje nejvíce peněz na lobbování členů rady. Co se stane, jestliže jsou ve hře čtyři identické firmy, které se nemohou mezi sebou domlouvat? 5. Dva spotřebitelé, Smith a Jones, mají následující křivky poptávky po poslechu sobotních operních nahrávek v rozhlasu: Smith: PS = 12 – Q, Jones: PJ = 12 – 2 Q, kde PS a PJ představují hodnoty mezní ochoty platit pro každého z nich a Q představuje počet hodin opery, vysílaných každou sobotu. a) Sestrojte křivku poptávky po vysílání opery, jestliže Smith a Jones jsou jedinými rozhlasovými posluchači ve svém bydlišti. b) Jaký je společensky optimální počet hodin přenášení oper v rozhlasu, jestliže mezní náklady na vysílání opery činí 15 dolarů za hod.? 6. Předpokládejte, že křivky poptávky po hodinových epizodách Jerry Springer Show a Masterpiece Theater jsou zachyceny v následujících grafech. Televizní síť zvažuje, zda jeden nebo oba programy zařadí na podzim do programu. Jediné dva zbývající časy jsou sponzorovány firmou Colgate, která má podle smlouvy platit 10 centů za každého diváka, který sleduje program, 398


a z těchto peněz by firma musela pokrýt své výrobní náklady ve výši 400 000 dolarů na každý díl. (Počet diváků se dá přesně odhadnout pomocí telefonického dotazování.) Všechny časy, které firma neobsadí zmíněnými dvěma programy, budou vyplněny reklamou na program snižování váhy, se kterou nemá firma žádné výrobní náklady a dostává za ni poplatek ve výši 500 000 dolarů. Diváci obdrží 5 mil. dolarů jako ekonomický přebytek za sledování každého dílu reklamy.

a) Čím televizní síť na podzim vyplní dva zbývající časy ve svém programu? b) Je tento výsledek společensky efektivní? 7. Vyjděte z předchozího příkladu. O kolik by byl celkový ekonomický přebytek větší, kdyby se každý díl seriálu Masterpiece Theater vysílal zdarma na veřejném televizním kanálu místo na placeném kanálu zaměřeném na maximalizaci zisku? 8. Které z následujících tvrzení je pravdivé, jestliže se televizní společnost rozhodne pro model placeného vysílání? Vysvětlete svůj názor. a) Výsledek je společensky efektivní. b) Zvolené programy umožní maximalizovat příjmy z reklamy. c) Mezní náklady na sledování programů jsou pro každého dalšího diváka nižší, než když se reklama použije na financování programů. d) Výsledek je vždy společensky efektivnější, než když se reklama použije na financování programů. e) Mnohotvárnost programů se pravděpodobně zvýší. 9. Když se skupina lidí musí rozhodnout, zda si společně koupí veřejný statek, často se objeví problém „černého pasažéra“, někoho, kdo se veze zadarmo. Důvodem je, že: a) Když lidé musí platit daně, aby financovali nějaký statek, mají sklon podceňovat, jakou hodnotu pro ně ve skutečnosti má. b) Příspěvek každého zúčastněného je jen malou částí celkového požadovaného obnosu. c) Když lidé nemusí platit daně, aby financovali nějaký statek, mají sklon přeceňovat, jakou hodnotu pro ně ve skutečnosti má. d) Lidé doufají, že pro druhé bude mít statek takovou hodnotu, že za něj celou částku zaplatí sami. e) Pouze jedno z výše uvedených tvrzení není důvodem pro vznik problému „černého pasažéra“. 10. Město Malíkov uvažuje o vybudování muzea. Úrok z peněz, které si bude Malíkov muset na stavbu muzea vypůjčit, činí 1000 dolarů za rok. Mezní prospěch každého občana ze stavby muzea je uveden v následující tabulce, kterou má veřejnost k dispozici. a) Když uvážíte, že každý občan bude volit své vlastní zájmy, domníváte se, že referendum o stavbě muzea a zvýšení daní každého občana o 200 dolarů ročně dopadne kladně? b) Jeden občan navrhuje, aby město stavbu muzea zadalo soukromé firmě, která by pak od občanů jednou ročně vybrala paušální poplatek, za který by mohli muzeum navště15. kapitola Veřejné statky a daně

399

vovat, kdykoli budou chtít. Vstup do muzea by měli povolen jen ti občané, kteří zaplatili poplatek. Našla by se nějaká soukromá společnost, která by muzeum postavila, kdyby společnost mohla stanovit jednotný poplatek? c) Druhý občan navrhuje povolit soukromé společnosti, aby mohla různým občanům účtovat různou výši vstupného, a vydražit právo postavit muzeum společnosti, která nabídne nejvíce. Do muzea by opět měli vstup jen ti občané, kteří by zaplatili poplatek. Kolik by soukromá společnost maximálně nabídla, aby mohla v Malíkově postavit muzeum? Občan Anita

Mezní prospěch z muzea (USD/rok) 340

Brandon

290

Carlena

240

Dallas

190

Eloise

140

Řešení úloh v kapitole 15-1 a) Server, na kterém je webová stránka Úřadu práce, může ve tři hodiny ráno obsloužit mnohem více uživatelů, než kolik jich na stránku skutečně zavítá. Jeden uživatel navíc, který si bude chtít stránku prohlédnout, tak nikomu dalšímu v prohlížení nebrání. Jiné webové stránky přinejmenším v některých denních hodinách ovšem nezmenšitelnost nevykazují, protože si je chce prohlédnout mnohem více uživatelů, než kolik jejich servery zvládnou. b) Stadion na mistrovství světa ve fotbale je vždy plný, takže každý, kdo hru sleduje na vlastní oči, brání v přítomnosti na stadionu někomu jinému. c) Televizní přenos utkání mohou sledovat i další lidé, aniž by ostatním bránili v dostupnosti přenosu. 15-2 K sestrojení poptávkové křivky (část a) si nejprve nakreslíme Billovu poptávkovou křivku (část c) a Tomovu poptávkovou křivku (část b), a potom sečteme údaje na svislých osách obou poptávkových křivek. Rovnice poptávkové křivky je P = 18 – 1,5 Q.

400


15-3 Zatímco elasticita poptávky pro originální poptávkovou křivku a cenu 10 dolarů byla rovna 1, pro novou poptávkovou křivku se rovná 1,5. Výsledkem je, že poplatek ve výši 10 dolarů vyloučí ze sledování programů 20 mil. diváků a výsledná ztráta přebytku (opět zelená trojúhelníková plocha) je nyní 100 mil. dolarů.

15-4 Když si Sven objedná pudink, jeho podíl na účtu se zvýší o 2 dolary místo 1 dolaru. Když si objedná čokoládovou pěnu, jeho podíl na účtu se zvýší o 1,20 dolaru místo 0,60 dolaru. Objedná si tedy spíše další pudink (přebytek = 4 – 2 = 2 dolary) než čokoládovou pěnu (přebytek = 3 – 1,20 = 1,80 dolaru).


401

16.

Přerozdělování důchodů Náramkové hodinky společnosti Patek Philippe známé pod názvem Calibre ’89 se řadí mezi nejdůmyslnější a nejpřesnější mechanické hodinky všech dob. Jednou z mnoha vymožeností tohoto luxusního výrobku je součástka, které se říká tourbillon. Jedná se o gyroskop, který se otáčí rychlostí jedné obrátky za minutu a jeho cílem je vyloučit rušivý vliv zemské gravitace na přesnost přístroje. Ale ani tento důkaz inženýrského umu nezabrání tomu, aby hodinky quartz za méně než 20 dolarů napájené baterií nebyly přesnější než Calibre ’89 s cenovkou 2,7 mil. dolarů. Zemská gravitace totiž neovlivňuje přesnost elektronických hodinek. Přesné nebo ne, luxusní mechanické hodinky se prodávají lépe než kdy jindy. Například hodinky firmy Patek Philippe v ceně 45 000 dolarů jsou k mání pouze na objednávku a objem prodeje hodinek v cenové relaci nad 2000 dolarů roste rychlostí téměř 13 % ročně. Muži, kteří kupují tyto drahé mechanické náramkové hodinky (ženy je téměř nekupují), často vlastní několik exemplářů, což je staví před jeden důležitý problém. Hodinky jsou sice samonatahovací, ale zastaví se, když je vlastník několik dní nenosí. Majitel proto musí nejprve na svých hodinkách nastavit správný čas, než se rozhodne je nosit. Těžko si lze představit zámožné muže, kteří by byli schopni dlouhodobě tolerovat tento problém. Dnes už je nasnadě řešení. V předváděcích místnostech společnosti Asprey & Garrard mohou kupující shlédnout pečlivě zhotovenou krabičku, potaženou telecí kůží a zdobenou zlatým držátkem. V krabičce po otevření dvířek naleznou šest mechanických zápěstí, která rotují právě tak rychle, aby udržela mechanické samonatahovací hodinky v chodu. A co stojí? Pouhých 5700 dolarů. Mnoho lidí může dojít k závěru, že by vláda měla zvýšit daně lidem, kteří mají na nákup hodinek za 50 000 dolarů, získané peníze by mohla vynaložit na zaplacení obědů školákům z chudých rodin a svět by byl o poznání lepší. Tento návrh je však značně kontroverzní. Naším cílem v této kapitole je zjistit, zda by se společnost měla znepokojovat kvůli nerovnosti důchodů, a pokud ano, zda existují praktická řešení tohoto problému. Poznáme, že vládní programy na přerozdělení důchodů sice přinášejí zisky, ale na druhou stranu také něco stojí. Legislativní tvůrci proto musí používat pravidlo porovnávání nákladů a prospěchu při rozhodování, zda zachovat nedokonalé tržní rozdělování důchodů, nebo se smířit s důsledky nedokonalého vládního přerozdělování.

Současné trendy v nerovnosti a výdajích spotřebitelů V období mezi koncem druhé světové války a začátkem sedmdesátých let důchody ve Spojených státech rovnoměrně rostly. V této době se příjmy bohatých, středně bohatých i chudých Američanů zvyšovaly rychlostí téměř 3 % za rok. V následujících letech však došlo k zásadní změně v růstu důchodů jednotlivých skupin. Z prvního řádku tab. 16-1 je patrné, že například ve skupině rodin s nejpomalejším růstem příjmů (spodní kvantil) došlo v letech 1978 a 1998 ke snížení reálného důchodu o 4 %. Třetí řádek tabulky ukazuje, že reálný příjem skupiny rodin ve středním kvantilu vzrostl v průběhu stejných dvaceti let o méně než 10 % (což představuje přírůstek o 0,5 % ročně). Zatímco vývoj reálných důchodů rodin střední a nižší příjmové skupiny stagnoval nebo klesal, rodiny s nejvyššími důchody zaznamenaly daleko větší zisky než v poválečných letech. Reálný příjem rodin zařazených do posledního kvantilu vzrostl v letech 1978 až 1998 o více než 40 % a reálný příjem nejbohatších 5 % rodin vzrostl za stejné období dokonce o více než 68 %. Rozdělení příjmů amerických rodin se vyznačuje značnou nerovností. Například tab. 16-2 ukazuje, jak se vyvíjely příjmy jednotlivých skupin v poměru k celkovým příjmům v letech 1968 16. kapitola Přerozdělování důchodů

403

Tabulka 16-1 Střední příjem rodin v každém příjmovém kvantilu a ve skupině nejbohatších 5 % rodin v letech 1978–1998 (v dolarech 1998)

Kvantil (20 %)

1978

1988

1998

Spodní

13 103

12 256

12 526

Druhý

28 415

28 541

29 482

Střední

42 667

44 414

46 662

Čtvrtý

58 786

63 785

68 430

Horní

99 754

117 035

140 846

146 178

182 863

246 520

Nejbohatších 5 %

Zdroj: Úřad pro sčítání lidu, www.census.gov/hhes/income/histinc/f03.html. až 1998. Povšimněte si, že nejnižší tři skupiny měly v roce 1998 podstatně menší podíl na celkových příjmech než v roce 1968. Podíl příjmů čtvrtého kvantilu na celkových příjmech se výrazně nezměnil. Za povšimnutí stojí poslední dvě skupiny nejbohatších rodin, kde podíl příjmů horního kvantilu na celkových příjmech vzrostl o více než 17 % a podíl příjmů nejbohatších 5 % vzrostl dokonce téměř o 33 %. Současný růst důchodů nejbohatších skupin je ještě větší. Reálný příjem 1 % nejbohatších Američanů se od roku 1979 více než zdvojnásobil a ti, kteří jsou nejvýše v pomyslném žebříčku příjmových skupin, mají na výplatních páskách částky, které byly před pouhými dvaceti lety nemyslitelné. Tabulka 16-2 Podíl příjmů jednotlivých kvantilů v procentech a podíl nejbohatších 5 % rodin na agregátních příjmech v letech 1968–1998

Kvantil (20%)

1968

1978

1988

1998

Spodní

5,6

5,4

4,6

4,2

Druhý

12,4

11,7

10,7

9,9

Střední

17,7

17,6

16,7

15,7

Čtvrtý

23,7

24,2

24,0

23,0

Horní

40,6

41,1

44,0

47,3

Nejbohatších 5 %

15,6

15,1

17,2

20,7

Zdroj: Úřad pro sčítání lidu, www.census.gov/hhes/income/histinc/f02.html. Například ani jediný americký výkonný ředitel (chief executive officer – CEO) nevydělal v roce 1978 částku 1 mil. dolarů. Michael Eirner, který pracuje jako CEO společnosti Disney, vydělal v roce 1997 více než 565 mil. dolarů (včetně zisků plynoucích z vlastnických práv akcií v jeho držení). V posledním desetiletí jsme se stali svědky dramatického růstu koncentrace osobního bohatství. Bohatství 1 % nejmajetnějších Američanů se od roku 1980 zhruba zdvojnásobilo a celkové bohatství této skupiny dnes převyšuje celkové bohatství všech Američanů pod 95. percentilem. Prestižní seznam čtyř set nejbohatších Američanů (The Forbes Four Hundred) obsahoval v roce 1998 celkem 243 miliardářů. O rok dříve to bylo 170 miliardářů a v roce 1982 bylo na seznamu pouhých 13 miliardářů, z toho pět byly děti texaského ropného magnáta H. L. Hunta. Celkový majetek osob uvedených v žebříčku časopisu Forbes přesahuje částku 1 bil. dolarů, což představuje téměř osminu amerického národního důchodu a více, než činí celý čínský národní důchod, který vytvořila 1 mld. lidí. 404


Růst bohatství se však netýká pouze těch, kteří vlastní stamiliony. Například v roce 1998 vlastnily více než 4 mil. amerických domácností majetek v hodnotě alespoň 1 mil. dolarů, což představuje 20% zvýšení oproti roku 1995. V roce 1998 přibližně 274 000 domácností mělo majetek v hodnotě alespoň 10 mil. dolarů, zatímco v roce 1995 do této kategorie spadalo pouze 190 400 domácností. Vzhledem k těmto statistikám asi nebudeme přehánět, když řekneme, že změny v rozdělování příjmů a bohatství vedly k významné změně struktury americké společnosti. Lidé, kteří měli na začátku dost, mají dnes mnohem více a mnoho dalších lidí má dnes více peněz, než měli v minulosti. Tito šťastlivci nakupují více a lepších věcí, což je normální pro každého, kdo má v kapse více peněz, než potřebuje. Trendy v prodeji náramkových hodinek se shodují s trendy prodeje takřka jakékoliv jiné kategorie výrobků. Například celkové množství prodaných automobilů ve Spojených státech pokleslo v roce 1997 o 3 %. Prodej vozů značky Porsche však stoupl o 79 %, prodej mercedesů se zvýšil o 35 % a prodej BMW vzrostl o 16 %. Zatímco prodej vín od dob svého maxima v roce 1986 poklesl, drahých kvalitních vín se dnes v porovnání s rokem 1980 prodává o 20 % více. Domy s obytnou plochou větší než 20 000 čtverečních stop se dnes staví v rekordních počtech. Typický dům o takové rozloze má deset nebo více ložnic a každá z nich je vybavena vlastní koupelnou. Dům má dále obvyklý obývací pokoj a obývací pokoj pro přátele, taneční sál, kuchyň o velikosti 500 čtverečních stop se samostatnou spíží, jídelnu a pokoj s televizí, knihovnu, pokoj pro služebnou a garáž pro pět nebo šest vozů. Mnoho takových domů má také vlastní kurt na squash a kuželkářskou dráhu. Stačí říci, že ti, kteří se drží na špičce příjmové pyramidy, se dnes mají lépe než kdykoliv předtím. Naproti tomu životní standard lidí živořících u paty této pyramidy roste pomaleji, než tomu bylo v minulosti, nebo dokonce klesá.

Zapamatujte si Současné trendy v nerovnosti a výdajích spotřebitelů Od roku 1945 do poloviny sedmdesátých let rostly příjmy rodin z bohatých, středních i chudých společenských vrstev bez rozdílu o téměř 3 % ročně. Od té doby se většina příjmů koncentruje v rukou skupin s nejvyššími výdělky. Reálné důchody rodin s nízkými výdělky v porovnání se stavem v polovině sedmdesátých let dokonce poklesly. Změny koncentrace bohatství probíhají podobně. Vysoké příjmy a bohatství soustředěné na vrcholu ekonomické pyramidy stimulují výrazné zvýšení výdajů na luxusní spotřební zboží.

Morální obavy vyvolané nerovným rozdělováním důchodů Absolutní většina občanů USA a ostatních ekonomicky vyspělých států získává své příjmy prodejem vlastní pracovní síly. Přitažlivým prvkem systémů založených na principu volného trhu je odměňování iniciativy, píle a podstoupení rizika. Čím více, déle a efektivněji člověk pracuje, tím lépe je za svou práci hodnocen. Pokud člověk riskuje vlastní kapitál v podniku, který se projeví jako úspěšný, sklidí za svou snahu tučné dividendy. Spoléhání na trh, který rozděluje příjmy, přináší však morální problém. Lidé, kteří jsou úspěšní, mají mnohem více peněz, než mohou utratit, zatímco ti neúspěšní si nemohou dovolit koupit ani základní výrobky a služby. Statisíce amerických rodin jsou bez domova a mnoho dalších chodí denně spát o hladu. Mnoho významných filozofů prohlásilo, že taková chudoba uprostřed bohatství se morálně nedá obhájit. 16. kapitola Přerozdělování důchodů

405

SPRAVEDLNOST JAKO ROVNOST PŘÍLEŽITOSTÍ Nerovnost by byla přijímána snáze, kdyby byla pouze důsledkem rozdílů ve vynakládaném úsilí. Tak tomu však není. Důležitou roli hraje talent. Talent lze rozvíjet, pokud jej člověk má, ale vložení talentu do vínku je věcí čistě náhodnou. Přitom samotný talent není zárukou úspěchu. Aby člověk zbohatl, musí mít ten správný talent. Schopnost odpalovat baseballový míček do vzdálenosti 400 stop umožní sportovci vydělávat miliony dolarů ročně, ale schopnost být nejlepším učitelem čtvrtých ročníků v zemi člověku moc peněz nevynese. Zmíněná baseballová hvězda nevydělá tolik peněz, protože pracuje usilovněji, nebo proto, že má větší talent. Vydělává, protože je dobrá v oblasti, za kterou jsou lidé ochotni platit více peněz. Filozof John Rawls z Harvardské univerzity, který se zabývá morálkou, uveřejnil přesvědčivou etickou kritiku systému mezní produktivity, který je založen na ekonomické teorii výběru19. Ve svých bádáních o tom, co určuje spravedlivé rozdělení důchodů, vyzývá Rawls, abychom si sami sebe představili jako účastníky jednání, během nějž máme rozhodnout o pravidlech rozdělování důchodů. Zmíněné jednání probíhá pod „rouškou nevědomosti“. Žádný z účastníků nezná schopnosti a talent ostatních účastníků. Protože nikdo neví, zda je v porovnání s ostatními chytrý nebo hloupý, silný nebo slabý, rychlý nebo pomalý, nemůže si být jist, jaké pravidlo rozdělování důchodů bude pro něj výhodné. Rawls tvrdí, že pravidla, která by za této situace jednání přineslo, by musela být spravedlivá, a pokud tato pravidla skutečně spravedlivá budou, bude spravedlivé i rozdělování důchodů. Jaká pravidla by zvolili lidé „oslepení rouškou nevědomosti“? Pokud bychom si pod národním důchodem představili pevnou částku, většina lidí by pravděpodobně přiřadila každému rovný podíl. Podle Rawlse je tento způsob rozdělení důchodů pravděpodobný, neboť lidé mají většinou odpor k riziku. Nerovné rozdělování důchodů by vedlo nejen k možnosti žít si nad poměry, ale také k riziku chudoby. Většina lidí by proto raději volila rovné rozdělení důchodů, jen aby se vyhnula zmíněnému riziku. Představte si například, že vám a dvěma vašim přátelům věnoval neznámý dobrodinec částku 300 000 dolarů, kterou si máte mezi sebe rozdělit. Jak byste peníze rozdělili? Pokud jste jako většina lidí, okamžitě se rozhodnete pro rovné rozdělení a každý z vás dostane 100 000 dolarů. I když je rovné dělení na první pohled přitažlivou volbou, zdaleka není dokonalé. Při stanovení pravidel rozdělování důchodů v moderních tržních ekonomikách bývá hlavní cíl absolutní rovnosti rychle nahrazován jinými hledisky spravedlnosti. Bohatství koneckonců většinou nepochází od neznámých dobrodinců, ale musíme ho vytvářet. Kdyby měl každý člověk ve velké ekonomice zaručen stejně vysoký příjem jako ostatní, málokomu by se chtělo investovat do vzdělávání nebo do rozvoje zvláštního talentu. Jak nám ukáže příklad 16-1, došlo by k výraznému snížení motivace k práci. Příklad 16-1 Ovlivňuje rozdělování důchodů nabídku práce? Sue má možnost pracovat v knihovně Montanské univerzity. Jejím úkolem by bylo každý pátek mezi 12. a 13. hodinou odpoledne ukládat vrácené knihy zpět do polic. Sue je takovou práci ochotna vykonávat, pokud za ni bude dostávat alespoň 10 dolarů za hodinu. Ředitel knihovny Sue nabízí plat 100 dolarů za hodinu. Pokud Sue nabídku přijme, jak velký ekonomický přebytek pro sebe vytvoří? A nyní si představme, že ředitel knihovny rozhodl, aby byl plat za odvedenou práci rozdělen rovným dílem mezi všech čtyři sta studentů, kteří bydlí na stejné koleji jako Sue. Myslíte, že by takovou nabídku přijala? Pokud bude částka 100 dolarů vyplácena přímo Sue, přijme pracovní nabídku a bude užívat ekonomický přebytek ve výši 90 dolarů (100 – 10). Pokud by však zmíněná částka byla vyplacena všem čtyřem stovkám studentů bydlícím na stejné koleji jako Sue, každý by dostal pouhých 25 centů. Práce za takových podmínek by pro Sue znamenala tvorbu záporného ekonomického přebytku v hodnotě –9,75 dolaru (0,25 – 10), a proto by pracovní nabídku nepřijala.

19

406

John Rawls: A Theory of Justice, Mass: Harvard University Press, Cambridge 1971.


ÚLOHA 16-1 Kolik studentů by muselo žít na koleji se Sue, aby pro Sue byla práce výhodná i pod podmínkou, že se o plat rozdělí s ostatními?

Národní důchod země, kde by lidé nebyli odměňováni za tvrdou práci a podstoupení rizika, by byl podstatně menší než národní důchod země, která by svým občanům podobné odměny poskytovala. Vyplácení materiálních odměn za práci a podstoupené riziko však vede k nerovnosti rozdělování důchodů. Podle Rawlse jsou lidé ochotni tolerovat určitou míru nerovnosti příjmů pod podmínkou, že zmíněná nerovnost povede ke zvýšení celkové částky určené k rozdělení. Jak velkou míru nerovnosti rozdělování důchodů jsou však lidé ochotni tolerovat? Podle Rawlse podstatně menší, než jaká je běžná na čistě konkurenčních trzích. Do hry totiž opět vstupuje stejný princip, jaký byl uplatněn v příkladu s rouškou nevědomosti, že se totiž každý obává, aby právě on nebyl v nevýhodné pozici, a proto se snaží zvolit pravidla, která by zajistila rovnoměrnější rozdělení důchodů, než je tomu v systému mezní produktivity. Podle Rawlse taková volba definuje spravedlivé rozdělení důchodů, a spravedlnost tudíž vyžaduje alespoň částečný pokus o snížení nerovnosti vytvořené tržním systémem.

UTILITARIÁNSKÉ TVRZENÍ Větev moderní filozofie nazývaná utilitarianismus hlásá, že správné řešení je takové, které vede k nejvyššímu celkovému užitku. Na základě teorie mezního užitku odmítají utilitariáni nerovné rozdělování důchodů, neboť mezní užitek z příjmu je tradičně menší u bohatých lidí než u lidí chudých. Podle utilitariánů je transfer 1000 dolarů z příjmů bohatého člověka do příjmů člověka chudého ospravedlněn tím, že radost chudého člověka nad získáním uvedených peněz zdaleka převáží menší spokojenost boháče, který se těchto peněz musí vzdát. I když s tímto názorem každý nesouhlasí (odpůrci tvrdí, že není jisté, jak ztráty a zisky ovlivňují blahobyt lidí v různých podmínkách), lidé většinou souhlasí s tvrzením, že 1 dolar navíc je větším přínosem pro chudáka než újmou pro bohatého člověka. Ani utilitariáni však nesouhlasí s úplnou rovností, neboť stejně jako Rawls uznávají, že rovnost při rozdělování důchodů vede k takovému potlačení motivace, které by v konečném důsledku vedlo ke snížení maximálního celkového užitku pro všechny.

utilitarianismus mravní teorie, podle které je správné řešení takové, které vede k největšímu celkovému užitku

PSYCHOLOGICKÉ NÁKLADY NEROVNOSTI Mnohým ze současných následovníků Adama Smithe se v ekonomických debatách nechce otevírat otázky týkající se nerovnosti. Samotný Smith přitom uznal, že se tyto otázky týkají jedné ze základních součástí lidské povahy. Před více než dvěma sty lety nastínil myšlenku, podle které lokální úroveň spotřeby ovlivňuje představu lidí o tom, jaké zboží považují za základní nebo nutné (Smith tyto předměty a služby nazýval „nezbytnosti“ – necessaries). V následujícím odstavci Smith například popisuje, jaké faktory ovlivňují částku, kterou musí člověk vynaložit na své oblečení, aby se mohl na veřejnosti objevit „bez ostudy“. „‚Nezbytnostmi‘ nerozumíme pouze statky, které jsou nezbytně nutné k zachování života, ale i takové předměty, jejichž vlastnictví je národními zvyky vyžadováno u všech slušných lidí i toho nejnižšího postavení. Například lněná košile není nezbytná pro přežití. Předpokládám, že Řekové i Římané žili docela pohodlně, aniž by len znali. Dnes by se však každý respektovaný člověk kdekoliv v Evropě styděl vyjít na ulici bez lněné košile, neboť by tím dával najevo tak ostudnou chudobu, kterou, jak se všeobecně uznává, je možné na sebe přivodit pouze výjimečně špatným chováním. Stejným způsobem se v Anglii stala životní nutností kožená obuv. I ten nejchudší člověk by se bez ohledu na pohlaví styděl objevit na veřejnosti bez kožené obuvi.“ 20 Celkový životní standard v dnešních Spojených státech je nesrovnatelně vyšší, než tomu bylo ve Skotsku v dobách Adama Smithe. Smithovy postřehy však platí ve stejné míře i v dneš-

20

Adam Smith: The Wealth of Nationas, Everyman’s Library, E. P. Dutton, New York 1910 (1776), kniha 1.

16. kapitola Přerozdělování důchodů

407

ních průmyslových společnostech. Zvažte popis zkušeností Wendy Williamsové, středoškolačky z chudé rodiny žijící v Dixonu ve státě Illinois, jak je popsal novinář Dirk Johnson. Wendy Williamsová seděla ve žlutém školním autobuse, na sobě levné oblečení ze sekáče, a sledovala, jak kolem procházejí studenti v módním oblečení. Jeden z chlapců se zastavil a vztyčeným palcem naznačil, aby mu uvolnila místo. „Hni se, hadrářko,“ ušklíbl se. Nikdy nebylo snadné být chudý, ale v ekonomicky silných devadesátých letech, kdy nové domy a garáže pro tři vozy vyrůstaly jako houby po dešti, zněla narážka na její chudobu ještě palčivěji... Být bez peněz znamená být v mnoha ohledech pozadu, vynechána a ignorována. „Řekla jsem té holce: ,To je super košile. Kde jsi ji sehnala?‘“ řekla Wendy a vysvětlila mi, že věděla, že si takovou košili nemůže dovolit, ale přesto se zeptala, protože se prostě chtěla přidat k ostatním. „A ona se na mě podívala a jen se smála a řekla: ,A k čemu by ti to bylo, kdybych ti to pověděla?‘“ Wendy stáhla své rty, jak měla ve zvyku, aby zakryla menší předkus, kvůli kterému jí ostatní dali přezdívku „Králík“. Bylo to pro ni ponižující. Už dávno prosila matku i otce, aby ji této potupy ušetřili a poslali ji na ortodoncii. Pro rodiče, kteří se denně perou o živobytí, ale kteří vědí, že pro -náctileté je důležité sociální postavení, momentální módní styly a pohled do zrcadla, není snadné odepřít svému dítěti to, co ostatní považují za samozřejmé. „Víte, jaké to je?“ zeptala se mě Wendyina matka, Veronika Williamsová. „Víte, jaké to je, když za vámi přijde vaše dcera a řekne: ,Mami, ostatní o mě říkají, že mé oblečení je hrozné,‘ a jen odejde se svěšenou hlavou?“21 Mladík žijící ve Skotsku 18. století by asi neměl problém s drobným předkusem, protože ani nejbohatší členové společnosti té doby nenosili rovnátka. Zvýšení životní úrovně pozměnilo referenční rámec, který definuje přijatelný standard kosmetické stomatologie. Cena, kterou musí jednotlivci jako Wendy Williamsová zaplatit za sociální nerovnost, však není o nic méně důležitá, přestože se pohybuje na psychologické, a nikoliv finanční úrovni.

Zapamatujte si Mravní závažnost nerovného rozdělování důchodů Vysoký stupeň nerovného rozdělování příjmů vyvolal mravní námitky na několika úrovních. John Rawls tvrdí, že míra nerovnosti vyskytující se v neregulovaných tržních systémech je nespravedlivá, protože lidé by dávali přednost podstatně menší míře nerovnosti, kdyby rozhodovali o pravidlech rozdělování důchodů pod rouškou nevědomosti. Utilitariáni se zastávají zmenšení nerovnosti, protože bohatí lidé mají menší mezní užitek ze svých příjmů než chudí lidé. Jiní odpůrci extrémní nerovnosti poukazují na značnou psychickou újmu způsobenou nerovností.

Praktické problémy vyvolané chudobou a nerovností důchodů I když odložíme morální obavy stranou, stále ještě zůstávají burcující praktické důvody pro omezení chudoby a nerovnosti mezi lidmi. Jedna obava plyne z toho, že chudoba přináší vyšší náklady těm, kdo nejsou chudí. Za zmínku také stojí fakt, že narůstající nerovnost rozdělování důchodů vede ke zvýšení ceny důležitých záměrů, kterých chtějí dosáhnout rodiny.

21

408

Dirk Johnson: „When Money is Everything, Except Hers“, The New York Times, 28. říjen 1998, s. A1.


VLIV CHUDOBY NA TY, KDO NEJSOU CHUDÍ Produktivita každého člena týmu záleží na produktivitě ostatních. Například částka, kterou přispějí do národního důchodu zkušení inženýři nebo manažeři, bude mnohokrát větší v ekonomice s kvalifikovanou pracovní silou než v ekonomice se špatně vyškolenými pracovníky. Ti, kteří jsou na vrcholu produkční pyramidy, získají více, budou-li pracovat s těmi nejlepšími zaměstnanci. Nejnižší příjmová skupina však nebude moci plně rozvíjet své schopnosti, přeroste-li chudoba určitou hranici. Například chudí rodiče si často nemohou dovolit zaplatit mimoškolní doučování pro své děti, které jsou pak často nuceny předčasně opustit školu. Rodiče s nízkými příjmy se také nemusí dozvědět o možných vzdělávacích programech pro sebe, nebo nemusí mít peníze na to, aby se takových programů mohli účastnit. K promarnění příležitostí může vést i psychologická zátěž chudoby. Když například učitel nabídl Wendy Williamsové možnost navštěvovat hodiny algebry pro pokročilé, Wendy nabídku odmítla se zdůvodněním, že „se jí už ostatní smějí kvůli oblečení a kvůli tomu, že žije v obytném přívěsu. Nechce prý, aby se jí smáli i kvůli tomu, že je šprt“ (Johnson). Nerozvinutý potenciál chudých však není nevýhodný pouze pro chudé, ale je nevýhodný i pro nejbohatší lidi. Chudí lidé mají také menší šanci vést zdravý životní styl a požívat výhod preventivní lékařské péče. To vede často v kombinaci s psychologickými stresy vyplývajícími ze života v chudobě k nejrůznějším chorobám. Jinými slovy, chudí lidé mají tendenci být častěji a vážněji nemocní než lidé bohatí. Zmíněné nemoci však neškodí pouze chudým, ale zvyšují také náklady bohatých. V 15. kapitole jsme uvedli, že 45 mil. Američanů nemá v současné době uzavřenou zdravotní pojistku. Onemocní-li takový člověk, je často ošetřen na veřejné náklady, čímž zvyšuje daňové zatížení zdravých lidí. Nezaplacené účty také nutí lékaře a nemocnice, aby zvyšovaly poplatky za své služby, čímž rostou platby za zdravotní pojištění těch, kteří pojistku mají. Uvědomíme-li si, že nemoc lidem zabraňuje dosáhnout plného pracovního výkonu, zjistíme, že zdraví lidé přicházejí také o řadu nepřímých výhod plynoucích ze spolupráce s výkonnějšími pracovníky. Nakonec je nutné uvést, že chudoba zabraňuje lidem ve využití legitimních příležitostí kariérního růstu a zvyšuje šanci jejich zabřednutí do kriminálních činů. Celkové náklady v USA na soukromou bezpečnost dnes činí přibližně 60 mld. dolarů ročně. Soukromé bezpečnostní agentury dnes zaměstnávají 1,5 mil. pracovníků, což je 2,5× více než počet zaměstnanců policie. Lidé zaměstnaní prováděním nebo naopak postihováním kriminálních činů jsou tak efektivně vyřazeni z výroby produktů. Takový stav věcí je jasným plýtváním jak z hlediska bohatých, tak i chudých.

VLIV ROSTOUCÍCH ROZDÍLŮ MEZI DŮCHODY NA STŘEDNÍ VRSTVU Od dob prezidenta Ronalda Reagana se prezidentští kandidáti obrací na voliče se žádostí, aby se zamysleli nad tím, zda se mají lépe než před čtyřmi roky. V letech 1945 až 1970 by většina Američanů bez váhání řekla „ano“, protože příjmy všech skupin rostly v té době přibližně o 3 % za rok. Odpovědět na Reaganovu otázku dnes je obtížnější. Můžeme říci, že rodiny patřící ke střední třídě se mají lépe, když víme, že medián reálných rodinných příjmů je dnes vyšší než v sedmdesátých letech? Pokud bychom měřili blahobyt množstvím statků, které si taková rodina může koupit, odpověděli bychom asi „ano“. Mnoho uznávaných ekonomů by souhlasilo, přičemž by argumentovali Paretovým optimem (viz 7. kapitola). Podle tohoto kritéria lze považovat za zlepšení takovou změnu, která zlepší situaci alespoň některých lidí a zároveň nezhorší situaci ostatních. „Mít vyšší příjem“ a „mít se lépe“ však není jedno a totéž. Zvýšené výdaje skupin na vrcholu příjmové pyramidy ve skutečnosti uškodily středním vrstvám, neboť vedly ke zvýšení cen rodinných záměrů. Například jen málo rodičů patřících ke střední vrstvě by se spokojilo s faktem, že jejich děti navštěvují podprůměrnou školu. Kvalita veřejných škol je ale úzce spjata s výší místních daní z nemovitostí, které jsou těsně svázané s místními cenami nemovitostí. Rodiče, kteří koupí dům v oblasti s podprůměrnými cenami nemovitostí, nemají jinou možnost než poslat své děti do podprůměrných škol. Vztah mezi kvalitou škol a cenami bydlení vytváří pro16. kapitola Přerozdělování důchodů

409

blém pro střední vrstvy, protože průměrný dům, který se dnes staví v USA, má rozlohu 2200 čtverečních stop, což je zhruba o polovinu větší rozloha, než tomu bylo v sedmdesátých letech. Dnešní rodina příslušející ke střední vrstvě tedy nemůže poslat své děti do kvalitní školy, pokud se nezatíží břemenem větší hypotéky, než jakou by si pořídila v sedmdesátých letech. Rostoucí nerovnost důchodů má za následek růst velikosti průměrného amerického domu. Začarovaný kruh začíná tím, že vyšší příjmy vedou bohatou vrstvu k tomu, aby si stavěla větší domy. Možná že vašim rodičům nevadí, když jejich sousedé postavili větší dům, než jaký máte vy. Mnoha lidem ale záleží na relativní velikosti jejich domů. Dochází tedy k tomu, že když skupiny s nejvyššími důchody staví domy o 20 000 čtverečních stopách, skupiny s mírně nižším příjmem shledají své dosavadní domy o rozloze 10 000 čtverečních stop nadále nevyhovujícími. Tento proces srovnávání se pak opakuje na všech stupních důchodové pyramidy. Pokud průměrnému člověku nevadí, že jeho soused má větší dům než on sám, proč by si nemohl koupit dům, který má stejnou rozlohu jako domy střední vrstvy v sedmdesátých letech? Tento člověk by se tak opravdu mohl zachovat, ale potom by musel posílat své děti do podprůměrné školy. Než by takovou věc dopustil, raději koupí větší dům, i když více prostoru vlastně nepotřebuje. Mohl by však zvolit ještě horší variantu. Mohl by koupit již postavený dům o rozloze 1500 čtverečních stop, jehož cena rapidně stoupla proto, že se nachází ve čtvrti s dobrou školou. Zvýšené výdaje příslušníků bohaté vrstvy vedou k dalším nákladům středních a chudších vrstev. Představte si průměrnou matku, jejíž děti hrají fotbal. V sedmdesátých letech by koupila jedenapůltunový sedan, který by sloužil jako dopravní prostředek jejího „týmu“. Kdyby ale takový vůz koupila dnes, vystavovala by se tím většímu nebezpečí, protože dnes na silnicích potká daleko častěji třítunové vozy značky Lincoln Navigator nebo téměř čtyřtunové Fordy Excursion. Aby zajistila větší bezpečí, je možné, že se rozhodne koupit větší a zároveň dražší vozidlo. Pokud se její rodině podaří koupit dům ve čtvrti s dobrou školou, bude také muset utrácet více za kvalitnější oblečení pro své děti, které by jinak musely čelit trapným poznámkám lépe oblečených spolužáků z bohatších rodin. I vlastní oblečení, případně oblečení jejího manžela, by se muselo o stupínek zlepšit. V lepší čtvrti se totiž všichni oblékají lépe, a pokud by zmíněná matka nebo její choť hledali v místě práci, museli by se snažit v průběhu přijímacího pohovoru dobře zapůsobit. Dokonce i dárky, které bude nakupovat, budou muset být dražší v důsledku vlivu bohatých vrstev. Tlaky, které vznikají zvýšenými výdaji bohatých vrstev, nám pomohou vysvětlit, proč má průměrná americká rodina na svých kreditních kartách dluh v hodnotě 5000 dolarů. Stejně tak mohou vysvětlit, proč americké rodiny vyhlašovaly na přelomu tisíciletí bankrot sedmkrát častěji, než tomu bylo v roce 1980, a to i přesto, že tou dobou Amerika zažila nejmenší nezaměstnanost za posledních devětadvacet let. Nejde nám o navrácení času zpět do roku 1970. Jde nám o to, aby si lidé uvědomili, že narůstající nerovnost v bohatství a důchodech vedla k značným škodám způsobeným nejen chudé, ale i střední vrstvě, která oproti minulosti vydělává více.

Zapamatujte si Praktické problémy vyvolané chudobou a nerovností důchodů Kromě morálních obav vyvolaných nerovností důchodů existují ještě praktické důvody, které vyžadují zmenšení propasti mezi bohatstvím a chudobou. Jedním z těchto důvodů je fakt, že chudoba přináší vyšší náklady lidem, kteří nejsou chudí. Lidé s vysokými příjmy mají prospěch ze spolupráce s kvalitními pracovníky, ale chudoba často omezuje rozvoj pracovních sil. Chudoba je také kolébkou nemocí a kriminality, které znamenají další zvýšené náklady pro ty, kteří nejsou chudí. Dokonce i tehdy, když odstraníme absolutní chudobu, zůstává rozdíl mezi bohatými a středními vrstvami problematický, neboť vede ke zvyšování cen základních záměrů rodin, jako je například vlastnit dům ve čtvrti s dobrou školou.

410


Způsoby přerozdělování důchodů Jak jsme se právě přesvědčili, existují jak mravní, tak praktické důvody ke snížení nerovného rozdělování důchodů. Pokusy omezit tuto nerovnost však také narážejí na praktické problémy. Klíčem je nalézt způsob, jak zvýšit důchod těm, kteří sami nejsou schopni zajistit si takový příjem, aniž bychom negativně ovlivnili jejich motivaci pracovat a zároveň abychom se vyhnuli využívání omezených zdrojů k dotování těch, kteří nejsou chudí. Připomeňme si, že pokud neexistují externality a různé nedokonalosti trhu, je celkový ekonomický přebytek největší tehdy, když je cena stanovena ve výši odpovídající průsečíku poptávkové a nabídkové křivky (viz 7. kapitola). Většina vlád ale opouští princip efektivity a reguluje ceny na určitých trzích za účelem ochrany chudých. Dobrým příkladem vládních regulačních zásahů je regulované nájemné či státem stanovené ceny topných olejů. V dané situaci by bylo jak pro chudé, tak pro bohaté lepší, kdyby vláda jednoduše přidala peníze chudým. Uvidíme, že podobná situace nastává také na trhu práce v okamžiku, kdy zákon stanoví minimální mzdu.

MINIMÁLNÍ MZDA Spojené státy a mnoho dalších průmyslových zemí se pokouší zmírnit osud chudých pracujících lidí zaváděním zákonem stanovené minimální mzdy. Jde o zákon, který zakazuje zaměstnavatelům platit zaměstnancům méně, než je stanovená hodinová sazba. Federální minimální mzda je ve Spojených státech stanovena ve výši 5,15 dolaru na hodinu a několik států má minimální mzdu stanovenou ještě o něco výše. Například stát Massachusetts zvýšil na počátku roku 2000 minimální mzdu na 6,75 dolaru na hodinu. Jak minimální mzda ovlivňuje trh málo placené práce? Na obrázku 16-1 vidíme, že zákon zakazuje zaměstnavatelům zaměstnávat pracovníky za méně než Wmin, což vede k tomu, že zaměstnavatelé najímají méně pracovních sil (pokles z L0 do L1). To však vede k nezaměstnanosti. Zaměstnanci L1 si zachovají svoji práci a vydělají více než předtím, ale zaměstnanci L0 – L1 o svoji práci přijdou a nevydělají nic. To, zda celkově zaměstnanci vydělají více nebo méně, závisí na elasticitě poptávky po práci. Pokud je elasticita poptávky po práci menší než 1, pracující si celkově vydělají více než předtím. Pokud je elasticita poptávky větší, pracující celkově vydělají méně. Obrázek 16-1 Vliv uzákoněné minimální mzdy na zaměstnanost Pokud zákon vyžaduje, aby zaměstnavatelé vypláceli vyšší než rovnovážné mzdy, vede to ke snížení zaměstnanosti málo placených pracovníků.

V určité době se takřka všichni ekonomové shodovali v názoru, že minimální mzda snižuje celkový ekonomický přebytek stejně jako jiné regulační zásahy zabraňující dosažení rovnováhy na trhu. V posledních letech však někteří ekonomové polevují ve své kritice zákonem stanove16. kapitola Přerozdělování důchodů

411

né minimální mzdy, neboť podle nich neexistují studie, které by jasně prokázaly výrazné zvýšení nezaměstnanosti v období po zvýšení minimální mzdy. Tyto studie mohou vést k závěru, že jako skupina se mají málo placení pracovníci lépe, pokud existuje zákonem stanovená minimální mzda. Ze 7. kapitoly ale víme, že jakákoliv politika, která porušuje rovnováhu na trhu, vede ke snížení celkového ekonomického přebytku, což znamená, že by se společnost měla pokusit nalézt efektivnější způsob, jak pomoci málo placeným lidem.

PŘÍJMOVÝ DAŇOVÝ KREDIT příjmový daňový kredit (EITC) opatření, podle kterého se pracovníkům s nízkým příjmem vrací část federální daně z příjmů

Jedním z takových způsobů je příjmový daňový kredit (earned-income tax credit – EITC). Je to opatření, podle kterého se pracovníkům s nízkým příjmem vrací část federální daně z příjmů. EITC navrhl prezident Richard Nixon a uzákoněn byl v roce 1975. Od té doby si vysloužil uznání jak mezi liberály, tak mezi konzervativci. Jedná se vlastně o mzdovou dotaci ve formě navrácení federální daně z příjmů, kterou mají rodiny s nízkým příjmem státu zaplatit. Vezmeme-li si jako příklad čtyřčlennou rodinu, jejíž roční důchod v roce 1999 činil 18 000 dolarů, získá v tomto roce pomocí programu EITC roční daňový kredit ve výši 2500 dolarů. Dá se říci, že program EITC prakticky sníží daň z příjmů této rodiny o částku 2500 dolarů za rok. Rodiny, které vydělávají méně, obdrží větší kredit, a rodiny, které vydělávají více, obdrží menší kredit. Rodiny, jejichž daňový kredit je vyšší než částka, kterou mají na daních zaplatit, dostanou od státu šek vyrovnávající tento rozdíl. (Fungování EITC pochopíme lépe později, až budeme hovořit o podobném programu). Stejně jako minimální mzda i program EITC přidává peníze pracovníkům s malými výdělky. Na rozdíl od minimální mzdy však nenutí zaměstnavatele, aby propouštěli zaměstnance. Příklady 16-2 a 16-3 ukazují, jakým přínosem může být pro zaměstnance i zaměstnavatele přechod ze systému minimální mzdy na systém EITC. Příklad 16-2 Jak zmenší minimální mzda celkový ekonomický přebytek? Předpokládejme, že poptávka po nekvalifikované práci na trhu práce v městečku Cedar Falls je stanovena rovnicí W = 10 – 0,001 L, kde W je mzda v dolarech na hodinu a L je množství požadované práce v počtu odpracovaných hodin na den. O kolik sníží zavedení minimální mzdy v hodnotě 7 dolarů na hodinu celkový ekonomický přebytek, víme-li, že nabídková křivka nekvalifikované práce v Cedar Falls je určena rovnicí W = 0,001 L? O kolik se změní přebytek na straně zaměstnance a o kolik na straně zaměstnavatele? V případě, že neexistuje minimální mzda, je rovnovážná mzda v Cedar Falls stanovena ve výši 5 dolarů na hodinu a zaměstnanost je 5000 odpracovaných hodin na den (viz obr. 16-2). Jak zaměstnavatelé, tak zaměstnanci by se těšili ekonomickému přebytku odpovídajícímu zelenému a šedému trojúhelníku, tedy 12 500 dolarů za den.

Obrázek 16-2 Přebytek na straně zaměstnanců a zaměstnavatelů na neregulovaném trhu práce Pro vyznačené křivky poptávky a nabídky platí, že přebytek na straně zaměstnance je 12 500 dolarů na den (zelený trojúhelník) a přebytek na straně zaměstnavatele je také 12 500 dolarů na den (šedý trojúhelník).

412


Obrázek 16-3 Vliv minimální mzdy na ekonomický přebytek Sedmidolarová minimální mzda snižuje zaměstnanost na trhu o 2000 člověkohodin za den a zároveň snižuje celkový ekonomický přebytek o 4000 dolarů za den (plocha zeleného trojúhelníku). Přebytek na straně zaměstnavatele se zmenší na 4500 dolarů za den (plocha vyšrafovaného trojúhelníku), zatímco přebytek na straně zaměstnance vzroste na 16 500 dolarů za den (šedý trojúhelník).

Po zavedení minimální mzdy ve výši 7 dolarů za hodinu dojde ke zmenšení přebytku na straně zaměstnavatele (vyšrafovaný trojúhelník na obr. 16-3), a to na 4500 dolarů za den. Naproti tomu přebytek na straně zaměstnance vzroste na 16 500 dolarů za den (šedý čtyřúhelník na obr. 16-3). Minimální mzda proto sníží přebytek na straně zaměstnavatele o 8000 dolarů za den a zvýší přebytek na straně zaměstnance o 4000 dolarů za den. Celkový ekonomický přebytek se sníží o 4000 dolarů za den (zelený trojúhelník na obr. 16-3). ÚLOHA 16-2 O kolik by se v příkladu 16-2 snížil celkový ekonomický přebytek v Cedar Falls po zavedení minimální mzdy ve výši 7 dolarů za hodinu, když víme, že při množství práce 5000 odpracovaných hodin za den je poptávka po práci absolutně elastická?

Příklad 16-3 Podívejte se znovu na příklad 16-2. Kolik by stát stálo zavedení EITC, kdyby měl zaměstnancům poskytnout stejný celkový ekonomický přebytek za den jako zmíněná sedmidolarová minimální mzda? (Pro zjednodušení předpokládejme, že EITC nemá vliv na nabídku práce.) V případě nahrazení minimální mzdy příjmovým daňovým kreditem (EITC) zůstane množství práce 5000 odpracovaných hodin za den a mzda bude 5 dolarů za hodinu, tedy stejná jako na neregulovaném trhu. Protože minimální mzda vedla ke zvýšení přebytku na straně zaměstnance o 4000 dolarů za den, vláda by musela poskytnout celkový daňový kredit ve stejné výši, což by činilo 0,80 dolarů na každou z 5000 odpracovaných hodin práce. Příklad 16-4 Dokážete navrhnout takový EITC, aby si získal jednotnou podporu ze strany zaměstnanců i zaměstnavatelů? Předpokládejme, že současný stav je neregulovaný trh uvedený v příkladu 16-2. Předpokládejme také, že zaměstnanci i zaměstnavatelé na tomto trhu jsou neutrální vůči riziku. Zaměstnanecké odbory však mají dostatečnou politickou moc na to, aby přiměly Kongres k zavedení zákonem stanovené minimální mzdy. Prezidentův hlavní poradce pro hospodářskou politiku radí prezidentovi, aby přesvědčil odboráře o výhodách, které má zavedení EITC oproti zavedení minimální mzdy. Předpokládejme, že ani zaměstnanci, ani zaměstnavatelé na toto řešení nepřistoupí, pokud se jejich ekonomický přebytek v porovnání se situací po zavedení minimální mzdy zmenší. Popište příjmový daňový kredit (a daň, která poskytne dostatek peněz na to, aby EITC zaplatila), který by získal jednoznačnou podporu zaměstnanců i zaměstnavatelů v Cedar Falls. V případě zavedení minimální mzdy by se zaměstnavatelům zmenšil ekonomický přebytek o 8000 dolarů za den. Jsou proto ochotni podpořit zavedení EITC, pokud budou platit 16. kapitola Přerozdělování důchodů

413

daně zvýšené maximálně o 8000 dolarů za den. Nezavede-li vláda minimální mzdu, přijdou zaměstnanci o zvýšení vlastního ekonomického přebytku v částce 4000 dolarů den. Vybraných 8000 dolarů na daních by však mělo bohatě stačit na financování daňového kreditu ve výši 4000 dolarů denně. Při zvýšení daní zaměstnavatelům o 6000 dolarů by tato částka mohla být využita na financování příjmového daňového kreditu ve výši 1,20 dolaru na člověkohodinu práce, což by uspokojilo jak zaměstnance, tak zaměstnavatele, neboť obě skupiny by měly více než při zavedení minimální mzdy. Opět platí základní ekonomické pravidlo, že z většího koláče si každý může ukrojit větší díl.

SOCIÁLNÍ DÁVKY A NEPENĚŽNÍ TRANSFERY

nepeněžní transfery dávky vyplácené nikoliv v penězích, ale ve formě hmotných statků

Proč tolik vlád používá cenovou regulaci a minimální mzdy, víme-li, jak jsou tato řešení neefektivní? Proč jednoduše nepřevedou dodatečné zdroje přímo chudým? Ve skutečnosti jsou takové transfery v popředí boje proti chudobě po celém světě. Takřka všechny vlády je využívají, a to jak ve formě peněžních transferů (například sociální dávky a platby EITC), tak i nepeněžních transferů. Historicky nejstarším sociálním programem je Pomoc rodinám s nezaopatřenými dětmi (Aid to Families with Dependent Children – AFDC), který se specializuje především na peněžní výpomoc chudým domácnostem s jedním rodičem. Nepeněžní dávky jsou přímé transfery hmotných statků chudým jedincům a rodinám. Jedná se například o potravinové lístky, ubytování v obecních bytech, dotované obědy pro školáky a zdravotní pojištění.

Příklad ze života 16-1 Proč mnoho kritiků obviňuje program AFDC z podrývání stability rodin? V mnoha státech byla pomoc AFDC poskytována chudým matkám pouze tehdy, pokud s ní ve společné

účelově zaměřené programy programy sociální pomoci, kde výše podpory klesá s dodatečným důchodem příjemce podpory

domácnosti nežil žádný práceschopný muž. Toto rozhodnutí nutilo mnoho dlouhodobě nezaměstnaných otců, aby učinili obtížné rozhodnutí. Buď od svých rodin odešli, a tím jim umožnili, aby dostaly pomoc, nebo zůstali, ale tím svoji rodinu připravili o pomoc z programu AFDC. Z pochopitelného důvodu řada otců své rodiny opustila, i když je opravdu milovali.

Na mnoha místech jsou sociální dávky i nepeněžní transfery omezovány ze strachu, aby příliš vysoké transfery neoslabovaly motivaci chudých lidí najít si zaměstnání a živit se vlastní prací. Je však jasné, že existují i takoví lidé, kteří zaměstnání sehnat nemohou, nebo nemohou sehnat natolik ohodnocenou práci, aby se z platu dalo žít. Ve světě s dokonalými informacemi by nebyl problém, aby vláda odebrala dávky těm, kteří se mohou živit sami, a poskytla je těm, kteří se sami uživit nemohou. V praxi je ale obtížné obě skupiny od sebe rozeznat. Současné programy sociální pomoci jsou účelově zaměřené. Čím větší je důchod příjemce, tím menší podporu mu program poskytuje. Cílem účelových programů je poskytovat pomoc pouze těm, kteří ji potřebují, a nemrhat zdroji na ty, kteří se mohou živit sami. Jak si ale ukážeme v příkladu 16-5, aplikace těchto programů mívá často nepříznivý vliv na pracovní motivaci chudých lidí. Příklad 16-5 Jak ovlivní dodatečný příjem Smithův životní standard? Pan Smith je nezaměstnaný a využívá čtyři sociálních programy: dostává poukázky na jídlo, na uhrazení nájmu, na elektřinu a také na opatrovníka. Každý z těchto programů mu poskytuje poukázky v hodnotě 100 dolarů měsíčně, za které může nakoupit jídlo, elektřinu, opatrovníka a uhradit nájem. Pokud by si našel zaměstnání, příjem z každého ze zmíněných sociálních programů by se zmenšil o 50 centů na každý dolar, který si pan Smith vydělá prací. Jak by se změnil celkový týdenní příjem pana Smithe, kdyby pracoval za 50 dolarů týdně? Celkový týdenní příjem z každého sociálního programu by se zmenšil o 25 dolarů, což představuje celkové snížení příjmů ze sociálních programů o 100 dolarů týdně. I přes to, že si pan Smith vydělá 50 dolarů, jeho celkový týdenní příjem se zmenší o 50 dolarů.

414


Chudí lidé nepotřebují ekonomické vzdělání, aby si spočítali, že se jim za současné situace nevyplatí hledat placené zaměstnání. Navíc má tento systém sociální podpory nákladnou administrativu. Kdyby vláda zrušila všechny současné sociální agentury, ušetřila by dost na to, aby pomohla každému člověku v zemi přehoupnout se přes hranici chudoby. Jedním z návrhů, jak toho dosáhnout, je zavedení tzv. záporné daně z příjmu.

ZÁPORNÁ DAŇ Z PŘÍJMU Laureát Nobelovy ceny Milton Friedman navrhl, aby byly současné programy sociální pomoci nahrazeny jediným programem nazvaným záporná daň z příjmů (negative income tax – NIT). V tomto programu by dostal každý muž, žena či dítě, ať bohatí či chudí, významný daňový kredit. NIT je podobný již popsanému principu příjmového daňového kreditu (EINT), až na to, že NIT předpokládá poskytování daňového kreditu i nezaměstnaným, kteří daň z příjmů nemohou platit. Lidem, kteří nemají vlastní příjmy, by byl jejich kredit vyplacen v penězích, zatímco těm, kteří vydělávají, by byl příjem zdaněn určitým procentem (menším než 100 %). Daň z příjmu a daňový kredit se v programu NIT kombinují. Pokud se daňová povinnost poplatníka rovná poskytnutému daňovému kreditu, jde o příjem v bodě zlomu. Lidé, jejichž příjem je menší než příjem v bodě zlomu, obdrží od vlády vyplacenou nevyužitou část daňového kreditu, a lidé s vyšším příjmem zaplatí daň vyměřenou nad rámec poskytnutého kreditu. Na příkladu 16-6 si ukážeme, jak se zlomový příjem vypočítá.

záporná daň z příjmu systém, podle kterého vláda poskytne každému občanovi v každém roce hotovostní platbu; systém je financován z dodatečné daně z příjmů

příjem v bodě zlomu taková velikost příjmu před zdaněním, kdy se daň z tohoto příjmu rovná daňovému kreditu poskytovanému v programu NIT

Příklad 16-6 Co je příjem v bodě zlomu v programu NIT? Představte si program NIT s daňovým kreditem ve výši 6000 dolarů za rok a 50% daň z příjmu. Při jakém ročním příjmu účastník tohoto programu ani nebude platit daň, ani nedostane žádný příspěvek? Jak velkou částku by stát vyplatil člověku s ročním příjmem 6000 dolarů? Kolik by musel zaplatit na daních člověk s příjmem 18 000 dolarů? Na vodorovné ose na obrázku 16-4 je zaznamenán příjem před zdaněním a na svislé ose je příjem po zdanění. Daňový kredit je stanoven na 6000 dolarů za rok. Člověk s nulovým příjmem před zdaněním by získal příjem po zdanění ve výši právě 6000 dolarů za rok (vláda mu vyplatí nevyužitý daňový kredit). Za každý další dolar, který vydělá, se jeho příjem po zdanění zvětší o 50 centů (zelená přímka označená jako „příjem po zdanění“). Přímka se sklonem 45° spojuje body, kde se příjem před zdaněním rovná příjmu po zdanění. Bod, kde se obě přímky protnou, určuje příjem v bodě zlomu ve výši 12 000 dolarů ročně. Celkový příjem po zdanění u člověka s příjmem 6000 dolarů za rok by činil 9000 dolarů, což znamená, že mu vláda vyplatí 3000 dolarů. Člověk, jehož příjem před zdaněním činil 18 000 dolarů za rok, by zaplatil celkem 3000 dolarů na daních a jeho příjem po zdanění by tak činil 15 000 dolarů. Obrázek 16-4 Hypotetický systém záporné daně z příjmů V tomto systému začíná každý člověk s daňovým kreditem 6000 dolarů ročně, který se snižuje o 50 centů za každý dolar vydělaný v průběhu roku. Prahový příjem je 12 000 dolarů ročně.


415

ÚLOHA 16-3 Jaký by byl příjem v bodě zlomu v příkladu 16-6, kdyby daňový kredit nebyl 6000 dolarů ročně, ale pouze 4000 dolarů?

hranice chudoby minimální důchod, jaký rodina musí obdržet, aby nebyla federální vládou uznána jako chudá

Záporná daň z příjmu by oslabovala motivaci k práci podstatně méně než současný systém sociálních programů, neboť umožňuje, aby člověku z každého dolaru vydělaného navíc zůstalo alespoň něco. Navíc by tento program spadal pod stávající správu daní, takže administrativní náklady s ním spojené by byly podstatně menší, než je tomu v současném sociálním systému. Ani záporná daň z příjmů však není dokonalým řešením příjmově-transferového problému, i když má své nezanedbatelné výhody. Problém motivace k práci by byl v systému záporné daně z příjmu menší, než s jakým se potýkáme v současném systému sociální pomoci, přesto by však zůstal vážným problémem. Proč? Protože pokud by měl být systém NIT jediným nástrojem, který by měl obyvatelstvo chránit před chudobou, potom by platba uskutečněná lidem s nulovým vlastním příjmem musela být alespoň tak veliká, jako je státem stanovená hranice chudoby. Hranice chudoby je takový roční důchod, který musí rodina obdržet, aby nebyla státem oficiálně označena jako „chudá“. Výše důchodu je určena vládním výpočtem ceny tzv. šetrného potravinového plánu, což je nejlevnější ze čtyř potravinových plánů vytvořených ministerstvem zemědělství. Podle výsledků průzkumu ministerstva zemědělství z roku 1955 utratí tří- a vícečlenná rodina přibližně jednu třetinu svého celkového příjmu po zdanění za jídlo. Vláda stanoví hranici chudoby na trojnásobek šetrného potravinového plánu. V roce 1998 byla hranice chudoby pro čtyřčlennou rodinu stanovena na 16 600 dolarů za rok. Čtyřčlenná rodina žijící ve městě stěží vystačí s ročním příjmem 16 600 dolarů. Představme si však skupinu osmi rodin, které se rozhodnou spojit své záporné daně z příjmu a odstěhovat se do hor severního Nového Mexika. S celkovým ročním příjmem 132 800 dolarů ročně a s možností pěstovat vlastní zeleninu, případně chovat hospodářská zvířata může tato skupina vést život v hojnosti. Jakmile by jedna taková skupina prakticky ukázala, že je možné dát výpověď v zaměstnání a žít pouze ze záporné daně z příjmů, netrvalo by to dlouho a mnoho dalších by ji následovalo. Z toho by vznikly dva praktické problémy. Za prvé, čím více lidí by opouštělo svá zaměstnání a žilo na náklady státu, tím nákladnějším by se program stával. A za druhé, politická nákladnost programu by přiměla všechny jeho stoupence, aby jej přerušili ještě dříve, než by se stal neúnosně nákladným. Večerní zprávy by jistě hovořily o skupinách žijících poklidný život na náklady daňových poplatníků. Lidé, kteří celý den tvrdě pracovali, by se začali ptát, proč se jejich daně využívají na obživu těch, kteří sice práci měli, ale dobrovolně ji opustili. Pokud by následný politický poprask zcela nezničil program NIT, určitě by přinutil vládu, aby snížila podpory nezaměstnaným natolik, aby zmíněné horské komunity nemohly žít pohodlným životem. Podpora nezaměstnaným by pak byla tak nízká, že by nebyla s to uživit rodinu žijící ve městě.

VEŘEJNÉ PRÁCE PRO CHUDÉ Další metoda přerozdělování důchodů by zcela vyloučila problémy pracovní motivace. Státem dotovaná zaměstnání by umožnila chudým, aby potřebné peníze vydělali a přitom odvedli užitečnou práci. V takové situaci by nevznikal problém nezaměstnaných žijících na úkor veřejných rozpočtů. Ale i veřejné práce mají své nedostatky. Studie ukazují, že pokud by stát platil stejně jako soukromý sektor, mnoho lidí by opustilo své zaměstnání v soukromém sektoru a odešlo by pracovat pro stát, neboť zaměstnání ve státním sektoru je vnímáno jako stabilnější. Taková migrace by ale neúnosně zvyšovala cenu práce v soukromém sektoru. Přílišné využívání veřejných prací by také mohlo vést k vykonávání bezmyšlenkovité „práce pro práci“ a případně i k růstu vládní administrativy. Státem dotované veřejné práce samy o sobě příjmově-transferový problém pravděpodobně nevyřeší.

KOMBINACE METOD Ani záporná daň z příjmů, ani veřejné práce příjmově-transferový problém samostatně neřeší. Jejich vzájemná kombinace však řešení poskytuje. Představte si vládní peněžní příslib 416


(daňový kredit), který je ale příliš malý na to, aby člověka uživil, doplněný podle potřeby o veřejnou práci placenou hůře, než jaká je minimální mzda. Tím, že by stát za veřejné práce platil méně než minimální mzdu, předešel by masovému přechodu ze soukromého do státního sektoru, a přitom příjmy z jednoho i druhého sociálního programu by zůstaly natolik nízké, aby nebylo možné s nimi spokojeně žít. Jejich vzájemná kombinace by však lidem umožnila přenést se přes hranici chudoby (viz obrázek 16-5). Aby zamezila růstu byrokracie, mohla by vláda využít nabídek soukromých společností, které by veřejně prospěšné práce zajišťovaly. Obavy z degradace tohoto programu na obyčejnou tvorbu pracovních míst tlumí studie, které ukazují, že i nekvalifikovaní pracovníci mohou pod správným vedením vykonávat hodnotnou práci, která by jinak nebyla v soukromém sektoru možná. Takto zaměstnaní lidé mohou pracovat například na projektech přetváření krajiny nebo při údržbě parků, zajišťovat dopravu pro seniory nebo pro tělesně postižené, spravovat silnice a vyměňovat žárovky ve veřejném osvětlení, sázet stromky v projektech zaměřených na řešení půdní eroze, odstraňovat graffiti z veřejných budov, recyklovat noviny a obaly nebo pracovat v pečovatelských domech. Kombinace malé záporné daně z příjmů a veřejných prací se mzdou nižší, než je minimální mzda, by nebyla levná. Přímé náklady sociálních programů jsou ale ohromné a nepřímé náklady ve formě „zvrácených“ pracovních pobídek a zcestných pokusů regulovat ceny jsou ještě větší. V řeči ekonomů to znamená, že inteligentní řešení příjmově-transferového problému může být relativně levné, pokud společnost zjistí, jak vysoké jsou náklady neracionálního přístupu k tomuto problému.

Mohou nekvalifikovaní pracovníci vykonávat užitečnou, veřejně prospěšnou práci?

Obrázek 16-5 Zdroje příjmů v kombinaci NIT a veřejných prací Společně mohou záporná daň z příjmů a veřejné práce s platem menším než minimální mzda poskytnout rodině dostatečný důchod, aby unikla chudobě, aniž by přitom došlo k výraznému snížení pracovní motivace.

Jestliže je současný přístup k řešení příjmových transferů výrazně neekonomický, je nasnadě, že peníze do něho vkládané by se mohly využít lépe. Skeptičtí čtenáři se ale právem mohou ptát, proč vlády na celém světě neuplatnily výše zmíněnou kombinaci transferových programů, když je tak efektivní. Možná že ekonomická logika tohoto plánu potřebuje nějaký čas, aby ji lidé dokázali vstřebat. Je to podobné jako v případě návrhu vydražit licence na likvidaci znečištění. Návrh byl nejprve vnímán nepřátelsky a trvalo desetiletí, než byl aplikován do praxe (viz 14. kapitola). Mnoho vlád však již projevilo zájem o systém příjmových daňových kreditů. Poprvé byl uplatněn ve Spojených státech. Jak již bylo řečeno, EITC je v podstatě shodný se zápornou daní z příjmů (NIT). Na rozdíl od ní však neposkytuje prospěch těm, kteří nemají zaměstnání. Mnoho měst a států také experimentuje s veřejnými pracemi.

MÁ SOCIÁLNÍ PODPORY ZAJIŠŤOVAT STÁT NEBO FEDERÁLNÍ VLÁDA? V současné době probíhá ve Spojených státech debata na téma, na jaké úrovni vlády se má rozhodovat o výši sociálních podpor poskytovaných chudým rodinám. Na jedná straně vládne názor, že by se tato rozhodnutí měla činit na úrovni jednotlivých států Unie, protože státy, které mají volnou ruku v experimentování, mají větší šanci objevit způsob, jak efektivně řešit problém chudoby. 16. kapitola Přerozdělování důchodů

417

Proti tomuto názoru však stojí jiný, který tvrdí, že ponechat volnost státům Unie, aby si samy vyřešily sociální problémy, vytváří rozpočtové vězňovo dilema. Problém vznikne tehdy, když jeden stát určí míru podpory sociálně slabším skupinám ve vyšší míře než jiné státy. Tím k sobě přiláká více lidí, kteří tuto podporu budou využívat, a zatíží tím více místní daňové poplatníky. Co dál: bohaté skupiny, které platí vyšší daně, se do daného státu odmítnou stěhovat, a naopak místní bohaté skupiny budou mít tendenci odejít jinam, čímž ovšem problém ještě prohloubí. A ve státech, které stanoví sociální podporu nižší než okolní státy, dojde k opačné situaci. Rodiny s nízkým příjmem se budou stěhovat jinam a rodiny s vysokým příjmem buď zůstanou, nebo se další přistěhují. Panují tedy obavy, že pokud se ponechá státům v této záležitosti volná ruka, povede to k soutěžení, na jehož konci budou minimální sociální výhody. V konečném důsledku by sociální systém mohl být tak slabý, že by nedokázal účinně ovlivňovat závažné problémy spojené s chudobou. Obě debatující strany využívají silných argumentů. V současné době je pravomoc rozhodování o sociálních programech v kompetenci jednotlivých států Unie. V roce 1996 schválil Kongres tzv. zákon o osobní odpovědnosti (Personal Responsibility Act), ve kterém zrušil závazek federální vlády vyplácet finanční podporu chudým rodinám. Nový zákon ukládá federální vládě, aby jednotlivým státům přenechávala velkou částku peněz podle počtu obyvatel, kterou tyto státy mohou využít pro programy Pomoci rodinám s nezaopatřenými dětmi nebo pro jiné sociální programy, které si samy vytvoří. Každému příjemci sociálních výhod zároveň stanoví pětiletý životní limit, během něhož může požívat výhod plynoucích z programu AFDC. Zastánci zákona o osobní odpovědnosti tvrdí, že výrazně snížil výdaje na sociální programy a v dlouhodobém horizontu bude motivovat lidi k větší samostatnosti. Odpůrci tohoto zákona poukazují na možné obtíže, se kterými se budou potýkat děti z chudých rodin, pokud dojde, byť i dočasně, k hospodářským problémům. Za pravdu však budeme moci dát jedné nebo druhé skupině teprve tehdy, až dojde k dalšímu výraznému propadu ekonomiky.

Zapamatujte si Metody přerozdělování důchodů Zákon o minimální mzdě snižuje celkový ekonomický přebytek tím, že snižuje zaměstnanost. Příjmový daňový kredit zvyšuje příjmy chudých pracujících, aniž by snižoval celkový ekonomický přebytek jako minimální mzda, ale ani jedna z těchto metod neposkytuje pomoc nezaměstnaným. Ostatní nástroje boje proti chudobě zahrnují nepeněžní transfery, jako například potravinové známky, dotované obědy pro chudé školáky, lékařskou pomoc a státem poskytované bydlení. Dále se provádějí peněžní transfery, jako například transfery poskytované v rámci programu Pomoci rodinám s nezaopatřenými dětmi. Výhody poskytované těmito programy jsou účelové a snižují se, pokud jejich příjemce přijme placenou práci. Záporná daň z příjmů je rozšířenou verzí příjmového daňového kreditu, protože zahrnuje pomoc i pro nezaměstnané. V kombinaci se státem zajišťovanými veřejnými pracemi může záporná daň z příjmů poskytnout státu nástroj, který zajistí přiměřený životní standard pro chudé a přitom neoslabí jejich motivaci k práci. Přenechání zodpovědnosti za rozhodování o sociálních programech jednotlivým státům Unie sice podporuje hledání nových řešení, ovšem může také vést k potenciálně destruktivnímu soutěžení mezi státy Unie, které se budou chtít vyhnout imigraci chudých vrstev závislých na programech sociální pomoci.

418


Je pro financování příjmově podpůrných programů přednější spravedlnost nebo efektivita? Politici nerozhodují pouze o programech sociální pomoci, které chtějí zavést do praxe ve snaze omezit chudobu a nerovné rozdělování důchodů, ale musí také rozhodovat o způsobech jejich financování. Existuje návrh zvýšit progresivitu federální daně z příjmu. Zastánci tohoto návrhu tvrdí, že progresivnější daň z příjmů nejen zaplatí dodatečné transfery chudým rodinám, ale zároveň sníží rozdíl mezi příjmy po zdanění rodin z bohatých a středních vrstev. Odpůrci návrhu však vyjadřují obavy z nechtěných vedlejších vlivů při zvyšování daní bohatých vrstev.

PROTICHŮDNÉ VLIVY NA MOTIVACI Většina liberálů a dokonce i značná část konzervativců vždy považovala progresivní daňový systém za vhodný nástroj sociální spravedlnosti. Mnoho jiných lidí se však obává, aby příkře stoupající progresivní daně nezabily pomyslnou slepici snášející zlatá vejce. Podle Johna Rawlse může příliš vysoké zdanění nejbohatších vrstev vést ke snížení jejich motivace podstupovat riziko a pracovat. Většina empirických průzkumů však ukazuje, že rozumné zvyšování daňového břemene vážným způsobem neohrožuje motivaci k práci. Pokud bude míra zdanění nejbohatších vrstev narůstat pomalu, pravděpodobně to nepovede k tomu, aby si čtyřicet viceprezidentů, kteří se snaží stát generálními řediteli velké korporace, začalo brát pátek co pátek neplacené volno, jen aby mohli hrát golf. Dalším argumentem proti progresivnímu zdanění je obava, aby občané platící vysoké daně nevyužívali svůj talent a čas místo práce k vymýšlení způsobů, jak se placení daní vyhnout, čímž by snižovali hospodářskou efektivitu. Několik ekonomů vidí nepřímý důkaz podporující tuto teorii v situaci, která nastala v Americe v roce 1986 po snížení míry zdanění nejbohatších vrstev, které najednou začaly vykazovat zvýšené příjmy. Bezpochyby se více vyplatí investovat do daňových úniků, když jsou daně vysoké, než když jsou daně nízké. Daňová reforma z roku 1986 na jednu stranu snížila míru zdanění nejbohatších vrstev, na druhou stranu však také rozšířila základ daně tím, že výrazně snížila možnosti odpisů z daní a daňových úlev. Pokud se daňoví neplatiči chovají racionálně a vědí o možnosti zákonného snižování daňového základu, případně vědí o možných daňových úlevách, určitě těchto možností využijí bez ohledu na to, zda je maximální daň stanovena na 40 % (současný strop daně z příjmů ve Spojených státech) nebo 60 % z příjmů. V případě vyšších daní se sice mohou více snažit získat co nejvíce daňových úlev, celkově však lze předpokládat, že jim jejich daňoví poradci budou radit jinak, když bude daň 60 %, a jinak, když bude 40 %. Zdá se tedy pravděpodobnější, že zvýšení přiznaných příjmů v daňové reformě v roce 1986 je spíše důsledkem uzavření děr v zákoně než větší ochoty daňových poplatníků deklarovat své příjmy. Ke ztrátě efektivity v důsledku progresivního zdanění však může docházet i jiným způsobem, a to například tím, že velké společnosti budou kompenzovat vysoké daně svých manažerů poskytováním luxusních zaměstnaneckých výhod. V době, kdy nejvyšší daňová sazba byla ve Velké Británii vyšší než 90 %, některé společnosti poskytovaly svým vrcholovým manažerům auta značky Rolls-Royce s firemním řidičem. Každá taková luxusní zaměstnanecká výhoda může stát společnost až 50 000 dolarů ročně. Lze si jen těžko představit, že by i dobře placení manažeři byli ochotni hradit tyto náklady z vlastní kapsy. Kdyby ale zmínění vrcholoví manažeři dostali místo vozu 50 000 dolarů ročně navíc, po zdanění by jim z této částky zůstalo méně než 5000 dolarů. Za takových okolností může nabídka drahého firemního vozu místo vyššího platu působit přitažlivě. Zákonodárci proto při volbě daňového systému musí pečlivě zvážit každý z těchto nákladů. Jak si však ukážeme v následujícím textu, rozumné zvyšování daňového zatížení nejlépe placených skupin pomáhá odstranit zdroje ekonomického plýtvání.


419

DAŇOVÝ SYSTÉM A VOLBA ZAMĚSTNÁNÍ Progresivní zdanění nejbohatších vrstev může stimulovat ekonomiku prostřednictvím svého vlivu na volbu zaměstnání. Jestliže je pracovník ve svém zaměstnání hodnocen pouze na základě dosažených výsledků, funguje neviditelná ruka trhu relativně dobře. Jinými slovy, takováto zaměstnání mají tendenci být společensky efektivní. Jak jsme si ale ukázali v 13. kapitole, moderní ekonomiky zahrnují čím dál tím více trhů, kde i malé rozdíly v relativních výsledcích vedou k velkým rozdílům v konečném hodnocení. Uvědomíme-li si, jaké jsou na těchto trzích motivační faktory, zjistíme, že racionální lidé nemusí volit svoji kariéru tak, aby došlo k vytvoření největšího ekonomického přebytku. Stále více mladých lidí buduje svoji kariéru v oblastech, jako je právo, finance nebo poradenství, a doufají, že se jim podaří dostat se až na jedno z mála extrémně dobře placených míst na špičce své profese. Ve svém úsilí opomíjejí jiné profese, kde sice jsou maximální zisky na špičce méně impozantní, ale kde lze také při využití správného talentu dosáhnout vysokých příjmů. Podle jedné studie by zdvojnásobení počtu absolventů inženýrských oborů vedlo k růstu národního důchodu o 0,5 % ročně. Zdvojnásobení počtu právníků však vede k jeho poklesu o 0,3 %. Jiné studie poukazují na to, že kvalita učitelů a menší počet žáků ve třídách mají přímý dopad na zvýšení počtu studentů, kteří úspěšně dokončí střední vzdělání a hlásí se na studium na vysokých školách, což také napomáhá růstu ekonomiky. I přesto se v letech 1970 až 1990 průměrný počet žáků ve třídách zvýšil a kvalita učitelů na středních školách významně poklesla. Počet právníků se však v těchto letech každoročně zdvojnásoboval. Pokud existují trhy, které lákají vysoký počet zájemců a přitom nabízejí pouze omezený počet dobře placených míst, dá se předpokládat, že na těchto trzích časem ceny poklesnou, zatímco na ostatních trzích s nedostatkem talentů platy vzrostou, a tím dojde k nápravě nerovnováhy. Nedávné statistiky tento trend potvrzují, neboť ukazují, že o právnické vzdělání projevuje zájem méně zájemců než v minulosti. Existují však dva důvody, proč tato změna nemusí nastat ani v krátkodobém, ani v dlouhodobém časovém horizontu. Za prvé tu máme informační problém. Racionální rozhodnutí, zda stojí za to soutěžit o bezvadně placenou pozici s masou dalších neznámých lidí, vyžaduje informacemi podložený výpočet šance na úspěch. Subjektivní lidské hodnocení takových šancí má ale tendenci být značně nepřesné. Průzkumy například ukazují, že 90 % dotázaných o sobě smýšlí jako o nadprůměrných řidičích a více než 90 % dotázaných se považuje za výkonnější pracovníky, než jsou jejich kolegové.

Woofarda budeš mít rád. Trpí syndromem nedostatku pozornosti. 420


Psychologové této tendenci říkají „efekt jezera Wobegon“ (podle mytického města spisovatele Garrisona Keillora, nacházejícího se v Minnesotě, kde jsou „všechny děti nadprůměrné“). O tomto fenoménu hovoříme proto, že ukazuje na tendenci lidí přeceňovat svoje šance na získání špičkového místa. Při volbě kariéry jsou lidé obzvláště náchylní k sebepřeceňování, protože nejúspěšnější lidé jsou nápadní. Basketbalové hvězdy s milionovými příjmy se objevují v televizi několikrát týdně, ale tisíce dalších hráčů, kteří se nikdy nedostali do národní basketbalové ligy, zůstávají v zapomnění. Když lidé přeceňují své šance na úspěch, je počet lidí, kteří opouštějí produktivní zaměstnání na tradičních trzích a jdou do soutěže na trzích, kde „vítěz bere vše“, větší, než jaký by měl být na základě principu porovnání nákladů a prospěchu. Druhým důvodem soustavného přebytku lidí na některých trzích práce je problém ve struktuře odměňování (viz 11. kapitola), nazvaný „tragédie společného vlastnictví“. Jak si jistě vzpomínáte, teorie vysvětluje, proč jsou pobřežní vody zatěžovány přílišným rybolovem, na pastvinách je příliš mnoho dobytka a v obecních lesích se nadměrně těží dřevo. Jak si ukážeme v následujícím příkladu, tato teorie také vysvětluje, proč některé trhy práce soustavně přitahují příliš mnoho lidí.

Příklad ze života 16-2 Proč je příliš mnoho zpěváků a málo učitelů? Jedna malá vesnice má 5 obyvatel. Každý z nich pracuje buď jako zpěvák, nebo jako učitel v nedalekém městě. Všichni učitelé dostávají plat 12 000 dolarů ročně, ale pouze jednomu ze všech zpěváků se podaří uzavřít smlouvu s hudební společností. Šťastný zpěvák, který smlouvu dostane, bude hodnocen podle výsledků své práce, v každém případě však dostane více než 12 000 dolarů ročně. Podepsání kontraktu s hudební společností je podmíněno účastí na jednoleté neplacené zpěvácké soutěži. Na konci soutěže dostane nejlepší zpěvák odměnu, ale ostatní nedostanou nic, takže se opět vrátí k učení. Na začátku soutěže nikdo neví, jak dobrý je jeho hlas v porovnání s ostatními, proto si každý myslí, že má stejné šance na úspěch. V průměru však bude hlas vítěze tím kvalitnější, čím více zpěváků se do soutěže přihlásí (stejně jako nejrychlejší běžec z velké školy bývá většinou rychlejší než nejrychlejší běžec z malé školy). Vítězný zpěvák očeká-

vá, že jeho odměna bude tím vyšší, čím více soutěžících se přihlásí (viz druhý sloupec v tabulce 16-3), protože větší soutěž všeobecně znamená, že vítěz je lepší zpěvák. Povšimněte si, že očekávaná odměna pro každého zpěváka klesá se zvyšujícím se počtem soutěžících (viz třetí sloupec tabulky 16-3). Pokud budou o smlouvu s hudební společností například soutěžit 3 lidé, má každý třetinovou šanci vyhrát hlavní cenu v hodnotě 42 000 dolarů, tj. 14 000 dolarů (1/3 × 42 000). Kdyby soutěžili 4 lidé, očekávaná odměna klesne na 12 000 dolarů atd. Kdyby měli všichni vesničané stejné preference a byli neutrální vůči riziku, kolik z nich by se přihlásilo do pěvecké soutěže? Jaký je společensky optimální počet účastníků soutěže? Soutěž o smlouvu s hudební společností je jako loterie. Cena losu je vyjádřena náklady příležitosti v hodnotě 12 000 dolarů (učitelský plat, který účastník nepobírá po dobu soutěže). Konečná výhra je stejně jako v loterii tím vyšší, čím více lidí se zúčastní. Ale na rozdíl od loterie, kde se hlavní cena zvyšuje proporcionálně k počtu účastníků, v naší hudební soutěži se zvyšuje hlavní cena stále pomaleji (stejně tak, jako se čas nejrychlejšího běžce školy zrychluje pomaleji, než roste počet žáků jeho školy).

Tabulka 16-3 Vztah mezi počtem účastníků pěvecké soutěže a očekávanou odměnou

Počet soutěžících

Očekávaná odměna pro vítěze (v tis. USD)

Očekávaná odměna každého účastníka (v tis. USD)

1

20

20

2

32

16

3

42

14

4

48

12

5

50

10


421

Tím, že si lidé spočítají, kolik je v soutěži účastníků, snadno odhadnou své šance na úspěch. Představte si sami sebe, jak se rozhodujete mezi povoláním zpěváka a učitele. Obě zaměstnání vám vyhovují stejně, jediný rozdíl je v ohodnocení vaší práce (jinými slovy, kdyby byla obě zaměstnání stejně placena, bylo by vám jedno, jestli budete učit nebo zpívat). Kdybyste byl jediným zúčastněným ve zpěvácké soutěži, určitě byste vyhrál 20 000 dolarů, což je více než 12 000 dolarů, které byste si vydělal jako učitel. Kdybyste soutěžili 2, celková výhra by byla 32 000 dolarů, vaše šance na vítězství by však byly poloviční. S padesátiprocentní šancí na zisk hlavní ceny a padesátiprocentní šancí na nulový zisk by vaše očekávaná odměna byla 16 000 dolarů (1/2 × 32 000), což je stále o 4000 dolarů více, než kolik byste si vydělal jako učitel. Být jedním ze dvou soutěžících se proto stále ještě vyplatí. Každý člověk s neutrálním postojem k riziku, vyzbrojen znalostí pravidla porovnání nákladů a prospěchu, se rád zúčastní jako druhý soutěžící. Kdyby se již před vámi přihlásili do soutěže 2 soutěžící, stal byste se třetím, vaše šance na odměnu v hodnotě 42 000 dolarů by byly třetinové a vaše očekávaná odměna by byla 14 000 dolarů. Kdybyste soutěžili celkem 4, vaše šance na výhru 48 000 dolarů by byla čtvrtinová a vaše očekávaná odměna by činila 12 000 dolarů. A konečně, kdyby se zúčastnili soutěže všichni vesničané, každý z nich by měl pětinovou šanci vyhrát 50 000 dolarů a jeho očekávaná odměna by tedy činila 10 000 dolarů.

Vzhledem k tomu, že každý z vesničanů má neutrální postoj vůči riziku, byl by ochoten zapsat se do soutěže pod podmínkou, že jeho očekávaná odměna bude vyšší nebo rovna 12 000 dolarů, které by si vydělal jako učitel. V tomto případě by situace, kdy se očekávaná odměna rovná alternativnímu příjmu, nastala, pokud by se do soutěže přihlásili 4 vesničané. Pokud by se soutěže zúčastnili 4 vesničané a pouze 1 vesničan by učil, činil by příjem celé vesnice 60 000 dolarů za rok (48 000 dolarů odměna pro vítěze soutěže a 12 000 dolarů plat učitele). To je stejný příjem, jakého by vesnice dosáhla, kdyby nebylo zpěvácké soutěže. Povšimněte si podobnosti výsledku s příkladem chovu skotu v 11. kapitole (příklad 11-11). Struktura odměňování ve zpěvácké soutěži je shodná se strukturou odměňování v „tragédii společného vlastnictví“. Stejně jako byl celý potenciální zisk z provozu chovu dobytka rozmělněn nadměrnou pastvou, je i cena zpěvácké soutěže rozmělněna soutěživostí účastníků. Povšimněte si také, že vesničané mohli vydělat více, kdyby se více z nich věnovalo učení a méně zpívání. Kdyby se například soutěže zúčastnili pouze 2 vesničané, celkový důchod vesnice by činil 68 000 dolarů ročně (32 000 dolarů pro vítěze a 36 000 dolarů pro tři učitele). Společensky optimální počet jsou v tomto případě 2 soutěžící, protože při účasti 3 zpěváků by se celkový důchod vesnice snížil na 66 000 dolarů ročně (42 000 výhra a 24 000 dolarů plat 2 učitelů).

ÚLOHA 16-4 Kolik vesničanů z předcházejícího příkladu by se zúčastnilo soutěže, kdyby se cena za vítězství zvýšila o 20 %?

Ve výše popsané soutěži vede tržní motivace k tomu, že se lidé mohou těšit z hlasu lepšího zpěváka, než by tomu bylo při společensky optimální alokaci pracovní síly. Pokud se tedy soutěže zúčastní 4 soutěžící (rovnovážný stav na trhu), bude nejlepší zpěvák ohodnocen 48 000 dolary, zatímco v případě společensky optimálního počtu soutěžících je odměna pouze 32 000 dolarů. Ovšem fakt, že celkový příjem je vyšší, pokud se soutěže zúčastní pouze 2 soutěžící, znamená, že tržní rovnovážný stav kvality zpěvu je z hlediska společnosti příliš vysoký. Neekonomové občas shledávají takové tvrzení pobuřující. („Marie, slyšelas to? Nějaký ekonom říká, že zpěváci jsou moc dobří!“) Taková reakce však zcela přehlíží nižší výstup v jiných sektorech ekonomiky. Pro společnost by bylo nejlepší, kdyby do hudebního průmyslu alokovala maximálně tolik zdrojů, aby hodnota zvýšené kvality výstupů hudebního sektoru vyvážila ztráty, které zároveň utrpí ostatní sektory ekonomiky. V uvedeném příkladu je tohoto cíle dosaženo, pokud se hudební soutěže zúčastní pouze 2 soutěžící. Ještě jednou si povšimněte shodných rysů mezi naším příkladem a „tragédií společného vlastnictví“. V případě chovu dobytka se rozhodoval každý farmář, zda má odeslat mladého býčka na společné pastviny, s tím, že porovnával svůj individuální příjem s úrokem, kterého by se tím vzdal. Podobně se lidé rozhodovali, zda se mají zúčastnit pěvecké soutěže, když porovnávali svoji očekávanou odměnu s výší učitelského platu, který by museli obětovat. V případě společných pastvin bylo neefektivní, když se farmář rozhodl poslat býčka na společné pastviny bez ohledu na to, zda tím dobytek, který už na pastvinách byl, trpěl a přibíral na váze pomale422


ji. Podobně určíme zdroj neefektivního rozhodování v příkladu pěvecké soutěže. Každý ze soutěžících totiž ignoroval ten fakt, že svým vstupem do soutěže snižoval šance ostatních na úspěch. V obou případech se potýkáme s problémem platové struktury, která je atraktivnější pro jedince než pro celou společnost. Obě odvětví na sebe v konečném důsledku vážou příliš mnoho zdrojů. Jestliže je špatná alokace zdrojů do odvětví, kde „vítěz bere vše“, značným problémem, řešením rozhodně není vládní diktát volby zaměstnání. Jsou-li odměny v soutěžích na trhu větším přínosem pro jedince než pro společnost jako celek, je nejjednodušším řešením změna individuálních odměn, jak nám ukáže příklad 16-7. Příklad 16-7 Jak ovlivní vyšší daně nejlépe placených lidí celkový národní důchod? Kolik soutěžících vstoupí do pěvecké soutěže z minulého příkladu, jestliže zdaníme příjem vítěze soutěže 20% daní? Tato daň je progresivní, protože daní pouze příjem vítěze pěvecké soutěže, a nikoliv platy učitelů. Třetí sloupec v tabulce 16-4 ukazuje příjem po zdanění vítěze pěvecké soutěže. Čtvrtý sloupec pak obsahuje očekávané odměny účastníků po zdanění. Pokud se soutěže zúčastní například 3 zpěváci, vítěz obdrží 42 000 dolarů, což činí po zdanění 31 500 dolarů. Každý účastník má třetinovou šanci na úspěch, takže jeho očekávaná odměna bude 10 500 dolarů (1/3 × 31 500). Tabulka 16-4 Progresivní daň z příjmů jako lék na přebytek lidí na některých trzích práce


Očekávaná platba pro vítěze před zdaněním (v tis. USD)

Očekávaná platba pro vítěze po zdanění (v tis. USD)

Očekávaná platba pro každého účastníka po zdanění (v tis. USD)

1

20

15

15

2

32

24

12

3

42

31,50

10,50

4

48

36

9

5

50

47,50

7,50

Stejně jako předtím, i tentokrát se zpěváci přihlásí do soutěže, pokud očekávaná platba po zdanění bude vyšší nebo stejná jako učitelský plat, který zdaněný není. Vesničan se tedy přihlásí do pěvecké soutěže, pokud jeho očekávaný plat po zdanění bude alespoň 12 000 dolarů. Podle čtvrtého sloupce tabulky bude tato podmínka splněna, přihlásí-li se do soutěže 2 zpěváci. To ovšem odpovídá společenskému optimu. Povšimněte si, že v případě nezdaněného příjmu vítěze pěvecké soutěže byl celkový příspěvek všech vesničanů do národního důchodu roven 60 000 dolarů, zatímco v případě zdaněného příjmu vzroste na částku 68 000 dolarů (36 000 dolarů platu 3 učitelů + 32 000 dolarů platu pro vítěze soutěže; 8000 dolarů daně z příjmů, které vítězný zpěvák zaplatí státu, se počítá do národního důchodu, neboť tyto peníze se mohou využít na nákup různých statků nebo na snížení jiných daní.) Zavádějící motivace nastíněné v uvedených příkladech existují v řadě dalších trhů práce. Překročí-li například růst počtu právníků specializujících se na fúze firem a akvizice určitou hranici, nerostou jejich odměny proporcionálně. Podaří-li se jednomu studentovi práv získat dobře placené místo ve firmě na Aul Street, je tento úspěch z větší části neutralizován neúspěchem jiného studenta získat také takové místo. Výsledkem je rozdíl v motivaci podobný tomu, který přiměl příliš mnoho lidí, aby se zúčastnili pěvecké soutěže vedoucí k lukrativnímu kontraktu s hudební produkční společností. V obou případech aspiranti na úspěch přehlížejí fakt, že jejich účast v soutěži snižuje šance ostatních na úspěch. 16. kapitola Přerozdělování důchodů

423

Nezodpovězenou otázkou zůstává, zda je popsaná chybná alokace zdrojů vážným problémem moderních ekonomik. Vysoké mzdy ve špičkových právních společnostech a investičních bankách zajisté lákají stále rostoucí počet nejlepších a nejschopnějších uchazečů o přitažlivé místo, zatímco kvalifikace uchazečů o místo učitelů neustále upadá. Připustíme-li vliv ekonomických pobídek (ekonomická teorie nám dává za pravdu), potom vyšší daňové zatížení nejbohatších vrstev odradí některé lidi od soutěžení o špičkové pozice na lukrativních trzích práce. Lidé s nejmenší šancí uspět pravděpodobně odpadnou jako první, takže hodnota produkce na těchto trzích se v důsledku vyšších daní výrazně nesníží. Případné snížení produkce bude vyváženo vyššími výstupy na tradičních trzích. Lze tedy usoudit, že progresivnější daňový systém může napomoci nejen dosažení větší rovnosti, ale také k vyššímu ekonomickému růstu.

PROGRESIVNÍ SPOTŘEBNÍ DAŇ? Odpůrci progresivních daní odmítají vyšší daňovou zátěž nejbohatších vrstev. Poukazují přitom na nebezpečí oslabení zájmu bohatých vrstev šetřit a investovat, čímž dochází ke zpomalení ekonomického růstu. To je závažný problém. Jedním z možných řešení je přejít ze systému progresivního zdanění příjmů na systém progresivní spotřební daně. Taková daň se dá snadno zavést. Rodiny nebudou platit daň z příjmu, ale daň ze své celkové spotřeby, kterou lze snadno zjistit jako rozdíl mezi ročními příjmy a ročními úsporami. Protože bohaté vrstvy spoří a investují podstatně více než chudší vrstvy obyvatelstva, je v zájmu sociální spravedlnosti uvalit na jedince, kteří spotřebovávají nejvíce, výrazně vyšší daň, než je současná maximální daň z příjmu. Například současný daňový strop u daně z příjmu ve výši 40 % by byl nahrazen 60% spotřební daní. Tabulka 16-5 ukazuje, jak výrazný daňový odpočet a progresivní spotřební daň umožňuje zachovat nebo dokonce snížit daňové břemeno středních a nižších společenských vrstev v porovnání se stávajícím systémem. Tabulka 16-5 Příklad progresivní spotřební daně

Zdanitelná spotřeba = důchod (vykazovaný finančním úřadům) – roční úspory – 30 000 dolarů (standardní odpočet čtyřčlenné rodiny, v dolarech)

Výše daně za každý další dolar zdanitelné spotřeby (%)

0 – 39 999

20

40 000 – 59 999

24

60 000 – 79 999

28

80 000 – 99 999

32

100 000 – 149 999

36

150 000 – 199 999

40

200 000 – 399 999

46

400 000 – 999 999

52

1 000 000 a více

60

Podle daně uvedené v tabulce by měla čtyřčlenná rodina s ročním příjmem 50 000 dolarů a ročními úsporami 5000 dolarů zdanitelnou spotřebu 15 000 dolarů (50 000 – 5000 – 30 000) a její roční daň by proto činila 3000 dolarů (0,20 × 15 000). Čtyřčlenná rodina s milionovým ročním příjmem a ročními úsporami 270 000 dolarů by měla zdanitelnou spotřebu 700 000 dolarů, z nichž prvních 40 000 dolarů by bylo zdaněno 20% daní, dalších 20 000 dolarů by bylo zdaněno 24% daní a tak dále. Celková spotřební daň této rodiny by činila 306 800 dolarů ročně. 424


V roce 1943 navrhl Milton Friedman daň, která je ve své podstatě shodná s daní uvedenou v tabulce 16-5. Federální vláda v té době nutně potřebovala zvýšit státní příjmy, ze kterých by pak mohla financovat výdaje na válku. Friedman tvrdil, že progresivní spotřební daň je tím nejlepším způsobem, jak zvýšení státních příjmů dosáhnout. Abychom pochopili, proč Friedman považoval tento způsob zdaňování za atraktivní, je nutné si uvědomit, že nadproporcionální podíl z takto vybraných peněz pochází od lidí s nejvyšší spotřebou. Ovlivnila by tato daň jejich spotřebu? Zdá se, že ti nejbohatší by spotřební daň zcela ignorovali, neboť není fyzicky možné utratit miliardy dolarů osobního jmění. Nicméně, jak jsme si ukázali v 5. kapitole, vysoké ceny nemovitostí na Manhattanu přinutily i newyorské miliardáře, aby žili v menších domech. Způsobila by daň, která nutí lidi odložit výstavbu honosných paláců, nějaké potíže? Zdá se že ne, a to je právě výhodou progresivní spotřební daně. Zkušenosti ukazují, že při zvětšení každého paláce je hlavním důsledkem zvýšení standardu velikosti obydlí, který bohatí považují za nutný. Z tohoto hlediska je současný trend zvětšování honosných sídel mrháním prostředků. Pro jednotlivce může neschopnost udržovat krok s tímto trendem znamenat ztrapnění se ve společnosti, nebo může vyvolat otazníky ohledně stavu jeho podniku. K takové situaci ale nedojde, odloží-li přestavbu svého sídla všichni najednou. Zpomalení tempa růstu bohatých sídel by s sebou přineslo výhody i pro střední a nižší společenské vrstvy. Jestliže největší domy porostou pomaleji, zrovna tak pomaleji porostou domy menší atd. Progresivní spotřební daň proto zpomalí rychlost růstu velikosti průměrných domů, což je jasnou výhodou pro obyčejnou rodinu patřící ke střední vrstvě, neboť taková rodina stěží zvládá splátky svého současného hypotečního úvěru. Spotřební daň se nevztahuje na úspory, což vede k jejich růstu, a tím se současně řeší problém snižování úspor jako vedlejšího nechtěného výsledku vládních programů. Například systém sociálního pojištění pokrývá významnou část starobních důchodů penzionovaných občanů, kteří tím pádem nejsou nuceni během svého života šetřit na stáří v takové míře, jako by museli, kdyby tento program neexistoval. Přitom systém sociálního pojištění zdaleka není skutečným spořicím programem. Spíše jde o vybírání daní, které se potom přerozdělují mezi současné důchodce. Kdyby takový systém neexistoval, racionální lidé by spořili daleko více než dnes. Další programy, jako například programy zdravotní péče Medicaid a Medicare nebo pojištění proti nezaměstnanosti, mají podobný efekt. Mnoho lidí by spořilo daleko více, kdyby neexistovaly tyto programy, které lidi chrání před neočekávanými finančními náklady. Vynětí úspor z daní se zdůvodňuje motivačním efektem, kterým toto opatření přispívá ke zvýšení úspor na úroveň bližší úrovni, jaké by dosahovali racionálně se chovající lidé v čistě tržní ekonomice. A konečně lze očekávat, že přechod z progresivní daně z příjmů na progresivní daň ze spotřeby povede k omezení snahy daňových poplatníků vyhýbat se daňovým povinnostem. Rodina, která chce v systému spotřební daně platit menší daně, nemusí investovat do nákladných nebo právně pochybných daňových úniků. Stačí, aby peníze prostě uložila do banky nebo je vložila do investičního fondu. Můžeme učinit závěr, že přechod na progresivní spotřební daň řeší – ať zcela nebo částečně – mnoho problémů spojených se systémem progresivní daně z příjmu.

DILEMA ZÁKONODÁRCE V této knize často zdůrazňujeme, jak může pravidlo porovnávání nákladů a prospěchu napomoci stanovit způsoby, jak zvyšovat ekonomický přebytek. Kdykoliv veřejná politika či soukromý nákup, nástroj na ochranu životního prostředí nebo jakékoliv další rozhodnutí neuspěje v testu porovnání nákladů a prospěchu, je jasné, že existuje alternativní řešení, které některým lidem prospěje, aniž by jiným uškodilo. Přesto vlády soustavně uplatňují opatření, zvláště pak v oblasti přerozdělování důchodů, která tímto testem se ctí neprojdou. Pokud regulace výše nájemného, cen cukru, pohonných hmot a topných olejů spolu se zákonem stanovenou minimální mzdou a spoustou dalších opatření snižují celkový ekonomický přebytek, proč je zákonodárci nenahradí efektivnějším řešením? Možná proto, že regulace cen a mezd může být nastolena, aniž by vyžadovala současné zvýšení daní. Zatímco programy jako záporná daň z příjmů nebo veřejné práce musí být financovány z daní, v případě minimální mzdy nebo regulace nájemného to není potřeba. Protože 16. kapitola Přerozdělování důchodů

425

se voliči všeobecně obávají neefektivního využití vybraných daní (viz 15. kapitola), zákonodárci se zdráhají hlasovat pro zvýšení daní, neboť by tím ohrožovali svojí politickou kariéru. To, že se náklady spojené s regulací cen a platů neobjevují ve státním rozpočtu, však neznamená, že tyto náklady neexistují. Naopak, na předchozích stránkách jsme si víckrát dokázali, že boj proti chudobě pomocí těchto opatření stojí více, než kdybychom peníze dávali přímo chudým lidem v podobě transferů. Zákonodárcovo dilema tedy spočívá v tom, že neefektivnost současného boje proti chudobě může být odstraněna pouze tehdy, když veřejnost odsouhlasí vyšší daně.

PŘEROZDĚLOVÁNÍ A ANALÝZA NÁKLADŮ A PROSPĚCHU K tomuto tématu se vztahuje paradoxní otázka, proč jsou zastánci chudých tak zarytými odpůrci principu porovnávání nákladů a prospěchu? Podle nich je ochota platit závislá na příjmu dané osoby a analýza nákladů a prospěchu je proto neobjektivní a straní lidem s vyššími příjmy. Těmto kritikům sice leží na mysli zájmy chudých, ale žádný racionálně uvažující chudý člověk by nechtěl přijmout politická opatření spočívající na základě jiného rozhodnutí než ochoty platit. Toto je fakt, který má stěžejní důležitost. Na následujícím příkladu si ukážeme logiku tohoto tvrzení. Představte si společnost sestávající ze tří voličů; jednoho bohatého a dvou chudých. Tato společnost musí rozhodnout, zda má místní veřejná rozhlasová stanice změnit svůj vysílací program z hudby na mluvené slovo. Bohatý volič je ochoten zaplatit 1000 dolarů, aby napomohl této změně, zatímco chudí voliči jsou ochotni obětovat každý 100 dolarů, aby vše zůstalo při starém. Kdyby měly zájmy všech voličů stejnou váhu, změna by neproběhla. Na úrovni nákladů a prospěchu by však zachování původního stavu vedlo k celkové ztrátě 800 dolarů. Za takových podmínek je zapotřebí trochu geniality, která by pomohla navrhnout řešení podporované všemi zúčastněnými stranami. Změna vysílacího programu by mohla být podmíněna například tím, že by bohatý volič platil daň ve výši 500 dolarů, která by mohla být využita ke snížení daní každého z obou chudých voličů o 250 dolarů. Takové řešení by bylo výhodné pro všechny strany, protože všichni voliči by na tom byli lépe (bohatý volič o 500 dolarů a chudí voliči každý o 150 dolarů) než v situaci, kdyby se podařilo prosadit zachování původního hudebního programu. Kritici mohou namítat, že i když je takový transfer principiálně přijatelný, chybí potřebná politická vůle, která by jej zavedla do praxe. V nedokonalém světě se podle kritiků tohoto přístupu dosahuje lepších výsledků na principu jeden volič – jeden hlas. Takové tvrzení však neobstojí při důkladném prozkoumání. Jestliže chudým chybí politická síla vyjednat si náhradu za podporu politiky, která jim škodí, kde by asi vzali sílu zastavit přijetí takové politiky? A pokud mají takovou politickou sílu, a zdá se, že ji opravdu mají, potom budou nutně mít i sílu vyjednávat o případné kompenzaci. Koneckonců jakékoliv rozhodnutí, které projde testem pravidla porovnání nákladů a prospěchu, avšak způsobuje chudým ztráty, může být převedeno na paretovsky optimální progresivitu daňového systému. Kritici analýzy nákladů a prospěchu mají pravdu, když tvrdí, že poměřování přínosů sociálních programů ochotou platit vede k vytvoření směsice veřejných programů, které jsou namíchané ve prospěch bohatých jedinců. Ano, ale spíše než abychom zcela opustili princip porovnávání nákladů a prospěchu, máme jiné řešení. Můžeme přijmout taková rozhodnutí, za která jsou lidé ochotni zaplatit, aniž bychom se ptali chudých na jejich názor, a vzápětí můžeme chudé odškodnit za případnou vzniklou škodu prostřednictvím sociálního a daňového systému. Navíc tato kompenzace nemusí a ani nemůže probíhat systémem oko za oko. Spíše by šlo o poskytnutí sociální pomoci a daňových úlev vyžadovaných spravedlivým rozdělováním plus další ústupky, které mají za úkol vyvážit zavedení analýzy nákladů a prospěchu při prosazování rozhodnutí, za která jsou bohatší vrstvy ochotné platit. Zájmem bohatých i chudých je zvětšit pomyslný ekonomický koláč co nejvíce. Jakékoliv rozhodnutí, které úspěšně projde testem porovnání nákladů a prospěchu, ho zvětší. Je přitom důležité mít na paměti pravidlo efektivity, podle kterého čím větší je celkový koláč, tím větší kus si z něj každý může ukrojit.

426


Zapamatujte si Je pro financování příjmově podpůrných programů přednější spravedlnost nebo efektivita? V boji proti chudobě je efektivnější přerozdělovat příjmy ve prospěch chudých než regulovat ceny a platy. Přesto se mnoho lidí obává, že příliš vysoké daňové zatížení bohatých vrstev, které by tyto transfery měly financovat, povede ke snížení jejich chuti pracovat a investovat a ke zvýšení snahy vyhnout se placení daní. Daňové úniky mohou být omezeny zjednodušením daňového zákona a rozumné zvyšování současného daňového stropu pravděpodobně nepovede ke snížení pracovního úsilí. Vážnějším důsledkem vyššího daňového zatížení bohatých lidí by mohlo být snížení úspor a investic. Tomuto nebezpečí však lze předejít přechodem daňového systému ze zdaňování příjmů na zdaňování spotřeby. Vyšší daňové zatížení nejvyšších příjmových vrstev má jak kladný, tak záporný vliv na efektivitu ekonomiky. Nejlépe placení jedinci jsou často vítězové soutěží na lukrativních trzích práce s omezeným počtem špičkově placených míst. Takové trhy mají tendenci přitahovat příliš mnoho soutěžících, kteří se chovají stejně jako farmáři, když posílají další a další býčky na společné pastviny. Vyšší daně uvalené na vítěze těchto soutěží mohou odradit marginální uchazeče, kteří opustí trh a přejdou na jiný, kde bude jejich přítomnost přinášet větší prospěch. Analýza nákladů a prospěchu používá k měření prospěchu ochotu platit, proto je mnoho jejích rozhodnutí upraveno ku prospěchu lidí s vysokými příjmy. Demokraticky zvolená vláda nemůže uplatňovat pravidlo porovnání nákladů a prospěchu, pokud nebude kompenzovat chudým vrstvám rozhodnutí učiněná ve prospěch bohaté části populace. Příjmové transfery chudým jsou proto nezbytnou podmínkou pro ekonomicky efektivní rozhodnutí.

Shrnutí •

•

•

•

•

Zatímco v průběhu třiceti let po druhé světové válce rostly důchody všech příjmových skupin průměrně o 3 % ročně, v následujícím období se zvyšovaly především důchody nejbohatších vrstev obyvatelstva. Naproti tomu rodiny s nízkými příjmy mají dnes menší kupní sílu, než měly v polovině sedmdesátých let. Kromě morálních důvodů odsuzujících nerovnost rozdělení důchodů existují i praktické důvody, proč zmenšovat rozdíl mezi bohatými a chudými. Chudoba vede k nemocím a kriminalitě, čímž finančně zatěžuje i jiné než chudé vrstvy populace. Velké rozdíly mezi bohatými a chudými škodí i střední vrstvě obyvatelstva, neboť dochází ke zdražování jejích základních rodinných záměrů. Opatření a programy zaměřené na snížení chudoby zahrnují minimální zákonem stanovené mzdy, příjmový daňový kredit, potravinové lístky, dotované obědy pro školáky, zdravotní pojištění, veřejné ubytování a program pomoci rodinám s nezaopatřenými dětmi. Žádný z těchto programů s výjimkou příjmového daňového kreditu nevede ke zvýšení celkového ekonomického přebytku, buď proto, že odrazuje chudé lidi od práce, nebo proto, že zabraňuje vytvoření rovnováhy na trzích práce. Záporná daň z příjmů funguje na stejném principu jako příjmový daňový kredit, platí však i pro nezaměstnané. Kombinace malé záporné daně z příjmů a poskytování veřejných prací hodnocených pod úrovní minimální mzdy umožní chudým přehoupnout se přes hranici chudoby, aniž by byla výrazně ohrožena jejich motivace pracovat. Mnoho lidí se obává, že daně potřebné na financování uvedených programů zpomalí ekonomický růst. Tyto obavy však mohou být rozptýleny přechodem z progresivní daně z příjmu na progresivní spotřební daň. 16. kapitola Přerozdělování důchodů

427

Klíčové pojmy hranice chudoby – nepeněžní transfery – příjem v bodě zlomu – příjmový daňový kredit – účelově zaměřené transfery – utilitarianismus – zákon o osobní odpovědnosti – záporná daň z příjmů (NIT)

Otázky k opakování 1. Jaké náklady pro střední vrstvy vyvolává koncentrace důchodů v rukou nejbohatších vrstev? 2. Proč John Rawls věří, že by politika přerozdělování příjmů získala pod rouškou nevědomosti všeobecnou podporu? 3. Jmenujte dva sobecké důvody, proč by bohatý člověk měl podporovat přerozdělování příjmů. 4. Proč výhradní spoléhání na negativní daň z příjmu pravděpodobně nenastolí dlouhodobé řešení chudoby? 5. Popište externality, které dělají rozhodování, zda se má člověk zúčastnit soutěže o dobře placenou pozici, podobným rozhodování o tom, zda má farmář vyhnat svůj dobytek na veřejné pastviny.

Příklady k řešení 1. Harald je jedním z tisíce zaměstnanců začínající společnosti. Harald a jeho kolegové nedostávají za svou práci plat, ale firemní akcie. Společně vlastní polovinu všech firemních akcií. Bude-li Harald pracovat na firemních projektech každý večer a víkend po celý první rok, vzroste současná hodnota běžného a budoucího účetního zisku společnosti o 1 mil. dolarů. Jak velká část tohoto zisku připadne Haraldovi? (Nápověda: Jak jsme si ukázali v 8. kapitole, změna současné hodnoty účetního zisku povede ke stejné změně v celkové hodnotě firemních akcií.) 2. Pokračujeme v 1. příkladu. Harald je ochoten pracovat přesčas po večerech a o víkendech, pokud dostane alespoň 10 000 dolarů ročně jako odměnu. Jak velký podíl akcií společnosti by musel dostat, aby byl ochoten pracovat přesčas? Na základě své odpovědi zvažte, zda hlasitě propagovaný motivační vliv vlastnictví akcií firem jejich zaměstnanci je nebo není přeceňovaný. 3. Předpokládejme, že poptávka po práci na trhu práce v Corvallisu je dána rovnicí W = = 20 – 0,001 L, kde W je mzda v dolarech za hodinu a L je množství poptávané práce v odpracovaných hodinách za den. O kolik sníží zavedení minimální mzdy v hodnotě 12 dolarů za hodinu celkový ekonomický přebytek, pokud víme, že křivka nabídky nekvalifikované práce je dána rovnicí W = 0,001 L? Vypočítejte, o kolik se v důsledku zavedení minimální mzdy změní přebytek na straně zaměstnavatele a zaměstnance. 4. Pokračujeme v příkladu číslo 3. Kolik by vládu denně stálo zavedení příjmového daňového kreditu, pokud by dělníci jako skupina měli dosáhnout stejného ekonomického přebytku, jako kdyby byla zavedena minimální mzda ve výši 12 dolarů za hodinu? (Pro zjednodušení budeme předpokládat, že příjmový daňový kredit nemá vliv na nabídku práce.) 5. Předpokládejme, že jak zaměstnavatelé, tak zaměstnanci jsou neutrální vůči riziku a Kongres se chystá odhlasovat minimální mzdu ve výši 12 dolarů za hodinu (viz 3. příklad). Ekonomové z řad zaměstnanců Kongresu však naléhají na zákonodárce, aby místo minimální mzdy zavedli příjmový daňový kredit. Předpokládejme, že tento návrh nezíská podporu zaměstnavatelů ani zaměstnanců, pokud se obě strany nebudou mít po zavedení příjmového daňového kreditu stejně dobře nebo lépe, než kdyby byla zavedena minimální mzda. Popište příjmový daňový kredit (včetně daně, která jej bude financovat), který získá jednotnou podporu všech zúčastněných stran. 6. Rovnovážná mzda nekvalifikovaných dělníků v New Jersey je 7 dolarů za hodinu. Jak se změní mzdy a zaměstnanost nekvalifikovaných dělníků v New Jersey, když vláda zvýší minimální mzdu z 5,15 dolaru na 6 dolarů za hodinu? 428


7.

8.

9.

Pan Jones je nezaměstnaný a v současné době požívá výhod tří účelových sociálních programů: pobírá potravinové kupony, kupony na nájem a na ošetřovatelskou péči. Z každého programu získává v kuponech 150 dolarů měsíčně, které pak může využít na nákup různých výrobků nebo služeb. a) Jak se změní ekonomická situace pana Jonese, když přijme zaměstnání s platem 120 dolarů týdně, jestliže víme, že se příjem z každého sociálního programu sníží o 40 centů za každý vydělaný dolar? b) S ohledem na své zjištění v odstavci a) vysvětlete, proč mají účelové sociální programy nežádoucí vliv na pracovní motivaci chudých. Jak vysoký je příjem v bodě zlomu před zdaněním v systému záporné daně z příjmů s daňovým kreditem v hodnotě 5000 dolarů za rok a s mírou zdanění 40 %? Kolik peněz by od státu dostal jedinec s ročním příjmem 6000 dolarů? Kolik by musel na daních zaplatit člověk s příjmem 15 000 dolarů ročně? Enfield je malá obec sestávající z 5 stejných občanů, kteří se živí buď jako herci, nebo jako farmáři pěstující kukuřici. Jako farmáři vydělají 10 000 dolarů ročně, zatímco nejlepší herec v Enfieldu podepíše smlouvu na film, podle které je hodnocen na základě svých schopností. Jedinou možností, jak získat smlouvu na film, je nechat se natočit jako neplacený herec v divadle na Broadwayi, což prakticky vylučuje možnost živit se zároveň jako farmář. Nejlepší z těch, kteří se vydají na Broadway, dostane odměnu, ale ostatní nedostanou nic. Všichni soutěžící herci si myslí, že mají stejnou šanci na úspěch, a celková suma odměny pro vítěze roste s počtem soutěžících, jak ukazuje následující tabulka. Počet soutěžících

Očekávaná platba vítězi (v tis. USD)

Očekávaná odměna pro každého soutěžícího (v tis. USD)

1

21

21

2

34

17

3

45

15

4

50

12,5

5

55

11

a) Kolik vesničanů se vydá soutěžit na Broadway, víme-li, že všichni mají stejné preference a jsou neutrální vůči riziku? Kolik bude celkový příjem všech občanů Enfieldu? b) Jaký je společensky optimální počet uchazečů o filmovou smlouvu? Kolik by v takovém případě činil celkový příjem všech Enfielďanů? 10. Pokračujeme v příkladu 9. Jak vysoká by měla být daň z příjmu vítězného herce, aby se soutěže zúčastnil společensky optimální počet uchazečů?

Řešení úloh v kapitole 16-1 Protože prahová mzda Sue je 10 dolarů za hodinu, musí být placena minimálně touto sazbou, jinak místo nepřijme. Práci tedy vezme, pokud na její koleji nebude bydlet více než 10 studentů, protože při 10 studentech její podíl klesne právě na 10 dolarů za hodinu. 16-2 Pokud je poptávka zcela neelastická, zůstane zaměstnanost na úrovni 5000 odpracovaných hodin za den. Minimální mzda proto nezpůsobí žádné snížení ekonomického přebytku. 16-3 Prahová mzda se sníží z 12 000 dolarů na 8000 dolarů ročně (viz obrázek na následující straně). 16-4 Dojde-li ke zvýšení příjmů vítězného zpěváka o 20 %, změní se cena i očekávaná odměna na každého účastníka soutěže tak, jak je uvedeno v následující tabulce. Soutěžící se budou hlásit do soutěže, dokud očekávaná odměna na každého neklesne pod 12 000 dolarů za rok. Soutěže se proto zúčastní všech 5 vesničanů. 16. kapitola Přerozdělování důchodů

429

430



Očekávaná platba vítězi (v tis. USD)

Očekávaná odměna pro každého soutěžícího (v tis. USD)

1

24,0

24,0

2

38,4

19,2

3

50,4

16,8

4

57,6

14,4

5

60,0

12,0

V. Makroekonomie – pojmy a čísla

Fyzikové studují svět v nejrůznějších měřítkách od detailní struktury atomu až po obrovské dimenze kosmu. Ačkoliv se všeobecně domníváme, že se zákony fyziky dají shodně aplikovat ve všech měřítkách, vědci seznali, že některé jevy je možné pochopit lépe v měřítku malém a jiné zase ve velkém. Ekonomové také považují za užitečné analyzovat ekonomické chování jak na mikroúrovni, tak na makroúrovni, i když rozsah měřítek, která používají, je mnohem skromnější než ve fyzice. Tento oddíl vás zavede do makroekonomie, která studuje výkonnost národního hospodářství. Dívá se na ekonomiku „z ptačí perspektivy“ na rozdíl od mikroekonomie, která se zaměřuje na chování jednotlivých domácností, firem a trhů. Zatímco mikroekonom studuje faktory určující výdaje spotřebitelů na osobní počítače, makroekonomové analyzují faktory, které determinují celkové neboli agregátní spotřebitelské výdaje. Zkušenosti ukazují, že makroekonomický pohled je mnohdy užitečnější. Náš výklad makroekonomie začíná v 17. kapitole vysvětlením klíčových makroekonomických témat a otázek. Ty zahrnují i vyhledávání faktorů, které způsobují ekonomický růst, zvyšování produktivity a růst životní úrovně v dlouhých obdobích. Makroekonomie se mimo jiné zabývá též krátkodobými fluktuacemi ekonomiky (nazývanými recese a expanze), nezaměstnaností, inflací a vzájemnými ekonomickými vztahy zemí. Makroekonomická politika – činnost vlády zaměřená na zlepšení výkonnosti ekonomiky – je centrem pozornosti makroekonomů proto, že kvalita makroekonomické politiky je hlavním činitelem, který ovlivňuje ekonomické zdraví země. Pokud ekonomové chtějí studovat takové jevy, jako je například ekonomický růst, vědeckými metodami, musí používat vhodná měřítka. V 18. a 19. kapitole rozvíjíme úvodní téma vysvětlením způsobů, jakými se klíčové makroekonomické veličiny měří a interpretují. Dvě hlavní metody měření ekonomické aktivity, tj. hrubý domácí produkt a míra nezaměstnanosti, jsou obsahem 18. kapitoly. Kromě popisu konstrukce těchto ukazatelů v praxi vysvětluje daná kapitola též jejich vztah k ekonomickému blahobytu člověka. 19. kapitola se zabývá měřením cenové úrovně a inflace a zahrnuje i vysvětlení nákladů, které musí ekonomika v důsledku inflace nést. Po prostudování V. části vám budou jasné nejen hlavní otázky, jež makroekonomové kladou, ale též hlavní nástroje, které používají, aby je dokázali zodpovědět.

.. .. .. .. .. ..

17.

Makroekonomie (ekonomika z ptačí perspektivy) V roce 1929 se ekonomický vývoj ve Spojených státech dramaticky zpomalil. Továrny a doly předvídaly prudký pokles prodejů a v období mezi srpnem 1929 a koncem roku 1930 omezily svoji produkci o plných 31 %. To vedlo k masovému propouštění lidí. V letech 1929 a 1930 se počet lidí bez práce ztrojnásobil a vzrostl ze 3 % na 9 % z celkového počtu pracovních sil.22 Stejně tak byly otřeseny finanční trhy. Akciový trh se v říjnu 1929 zhroutil a akcie ztratily během pouhých tří týdnů téměř třetinu své hodnoty. Tvůrci hospodářské politiky a veřejnost (s výjimkou lidí, kteří vložili své životní úspory do akciového trhu) vyjadřovali své obavy, avšak nepropadali panice. Američané si pamatovali podobný propad, jaký zažila země před osmi lety v období 1921–1922. Tato epizoda rychle skončila, ekonomika překonala pokles vlastními silami a dekáda, která následovala (známá jako skvělá dvacátá léta), byla obdobím mimořádné prosperity. Propad produkce a růst nezaměstnanosti, který začal v roce 1929, však pokračoval i v roce 1931. Na jaře 1931 se zdálo, že se hospodářství rychle stabilizovalo, a prezident Herbert Hoover optimisticky prohlásil, že „prosperita je již přede dveřmi“. Avšak uprostřed roku 1931 se ekonomika propadla ještě hlouběji. S plnou silou začalo období, které ekonomové dnes nazývají Velkou depresí. Statistiky práce vypovídají o Velké depresi z pozice dělníků. Ve třicátých letech byla nezaměstnanost extrémně vysoká, přestože se ji vláda pokoušela snížit pomocí rozsáhlých programů veřejných prací. V roce 1933, kdy deprese dosáhla nejhlubšího bodu, byl každý čtvrtý Američan nezaměstnaný. Počet lidí bez práce se do roku 1936 postupně snižoval na 17 % pracovních sil a na této úrovni zůstal až do roku 1939. Mnozí ze šťastlivců, kteří měli práci, směli však pracovat jen na částečný úvazek nebo za mzdu na hranici přežití. V některých zemích byla situace ještě horší. V Německu, které se nikdy zcela nezotavilo ze své porážky v první světové válce, byla bez práce téměř třetina všech dělníků a mnoho rodin přišlo o své úspory, protože největší banky se zhroutily. Právě zoufalá ekonomická situace byla hlavním důvodem, proč byl Adolf Hitler zvolen v roce 1933 říšským kancléřem. Vláda zavedla rozsáhlé administrativní řízení ekonomiky, Hitler znovuvyzbrojil zemi, a nakonec rozpoutal nejničivější válku v historii. Jak mohlo dojít k takové hospodářské katastrofě? Jedna z častých hypotéz říká, že Velkou depresi způsobila divoká spekulace na Wall Street, která vyprovokovala krach akciového trhu. Je však jen málo důkazů o tom, že pád cen akcií byl hlavní příčinou deprese, i když ceny akcií byly zřejmě v roce 1929 přehnaně vysoké. Podobný krach v říjnu 1987, kdy se ceny akcií propadly za jeden den o rekordních 23 %, což je srovnatelné s krachem v říjnu 1929, ekonomiku výrazně nezpomalil. Jiným důvodem zpochybňujícím domněnku, že krach na burze v roce 1929 způsobil Velkou depresi, je to, že se neomezila jen na Spojené státy, ale působila ve světovém měřítku a ovlivnila i země, které v té době neměly rozvinutý akciový trh. Daleko racionálnější je myšlenka, že to byla deprese, která pravděpodobně způsobila propad akciového trhu, a ne naopak. Někteří ekonomové měli pro depresi ve třicátých letech jiné vysvětlení, a sice že ekonomiky se svobodným trhem, jakými byly Spojené státy a Německo, jsou samy od sebe nestabilní a náchylné k dlouhým periodám nízké produkce a vysoké nezaměstnanosti. Tento názor se však také neujal, protože období po druhé světové válce bylo všeobecně dobou prosperity a ekonomického růstu v celém vyspělém světě. Co tedy způsobilo Velkou depresi? Většina ekonomů, kteří toto období studovali, dnes přisuzuje vinu špatné hospodářské politice vlády ve Spojených státech i v ostatních velkých průmyslových zemích. Tvůrci politiky pochopitelně nezamýšleli vyvolat ekonomickou katastro-

22

Mohla lepší hospodářská politika vlády odvrátit Velkou depresi?

Zdrojem tohoto údaje a většiny dalších dat z období před rokem 1960 citovaných v této kapitole je U.S. Bureau of the Census, Historical Statistics of the United States: Colonial Times to 1970, Washington 1975.

17. kapitola Makroekonomie (ekonomika z ptačí perspektivy)

433

makroekonomická politika soubor vládních činností zaměřených na ovlivňování výkonnosti ekonomiky jako celku

fu. Ale jejich představa o fungování ekonomiky byla mylná. Jinými slovy můžeme říci, že Velká deprese zdaleka nebyla nevyhnutelná, ale mohlo se jí předejít, kdyby bylo ekonomické povědomí lepší. Z dnešního pohledu znamenala Velká deprese pro hospodářskou politiku vlád totéž co cesta Titaniku pro námořní navigaci. Jedním z mála přínosů Velké deprese bylo, že přinutila ekonomy a tvůrce politiky ve třicátých letech, aby si uvědomili, že v chápání toho, jak ekonomika funguje, mají mezery. Na základě takového poznání se vyvinul v rámci ekonomie nový obor nazývaný makroekonomie. V 1. kapitole jsme uvedli, že makroekonomie studuje národní hospodářství a politická opatření, kterými se vláda snaží zvýšit jeho výkonnost. Tato kapitola nás seznámí s předmětem makroekonomie a s některými nástroji, které používá. Zájem makroekonomů o pochopení takových epizod, jako byla Velká deprese, stále trvá, jejich zorné pole se však rozšířilo na analýzu mnoha dalších aspektů národního hospodářství. Mezi problémy, kterými se makroekonomové zabývají, jsou zdroje dlouhodobého ekonomického růstu a rozvoje, příčiny vysoké nezaměstnanosti a faktory určující míru inflace. Ve světě, kde ekonomická „globalizace“ intenzivně zaměstnává podnikatele a tvůrce hospodářské politiky, studují makroekonomové v náležité míře i vzájemné propojení národních ekonomik. Vzhledem k tomu, že výkonnost národního hospodářství významně ovlivňuje nabídku pracovních míst, mzdy pracujících, ceny zboží a výnosy z jejich úspor, je zřejmé, že makroekonomie se zabývá běžnými životně důležitými otázkami a ovlivňuje opravdu každého člověka. Na základě zkušeností s Velkou depresí chtějí makroekonomové především porozumět tomu, jaký vliv na hospodářství má makroekonomická politika a jak se může využívat. Makroekonomická politika je soubor vládních činností zaměřených na ovlivňování výkonnosti hospodářství jako celku (na rozdíl od politik, které jsou zaměřeny na ovlivňování trhů určitých statků, jako například trhu cukru nebo stříhání vlasů). Věříme, že ekonomové mohou pomoci tvůrcům politiky odvádět lepší práci a vyhnout se vážným chybám, jaké udělali například během Velké deprese, porozumějí-li více tomu, jak vládní hospodářská politika ovlivňuje ekonomiku. Vzdělávání lidí v oblasti makroekonomické politiky a jejích účinků přispěje k výchově lépe informovaných občanů, kteří uplatní své znalosti při rozhodování ve volebních místnostech.

Hlavní makroekonomická témata Makroekonomii jsme definovali jako studium výkonnosti národního hospodářství a současně politiku používanou ke zvýšení této výkonnosti. Podívejme se nyní blíže na některé významné ekonomické problémy, kterými se makroekonomové zabývají.

EKONOMICKÝ RŮST A ŽIVOTNÍ ÚROVEŇ I když se bohaté vyspělé země, jakými jsou Spojené státy, Kanada, Japonsko a země západní Evropy, nezbavily chudoby, hladu a bezdomovců, životní úroveň občana v těchto zemích je nyní lepší než v kterékoliv době a na kterémkoliv místě v minulosti. Životní úrovní rozumíme stupeň, v jakém mají lidé přístup ke statkům, které činí jejich život snazším, zdravějším, bezpečnějším a radostnějším. Lidé s vyšší životní úrovní si dopřávají více a lepšího spotřebního zboží, jako jsou sportovní vozy, mobilní telefony a podobně. Tito lidé také žijí déle a těší se lepšímu zdraví v důsledku kvalitní lékařské péče, dobré výživy a hygienických podmínek, jsou vzdělanější, protože mají ke vzdělání lepší přístup, mají více času a příležitostí věnovat se kultuře a rekreaci, nabízí se jim větší výběr zajímavých a hodnotných pracovních příležitostí a lepší pracovní podmínky. Pochopitelně vždycky platí princip vzácnosti i pro občany bohatých zemí a mít více jednoho statku znamená mít méně statku jiného. Vyšší příjmy však činí všechna rozhodnutí méně bolestnými. Rozhodovat se mezi větším bytem a lepším autem je mnohem snazší než rozhodovat se, zda děti nakrmíme nebo pošleme do školy, což je těžká volba, před kterou stojí lidé v nejchudších zemích. Američané berou často svůj životní standard jako samozřejmost nebo dokonce jako „věc, na kterou mají nárok“, jak to říká v jedné básni Paul Simon: „Bůh ochraňuj náš životní standard 434

V. část Makroekonomie – pojmy a čísla

– a my ho dále udržujme!“ Měli bychom si však uvědomit, že žijeme zásadně jinak, než jak žili lidé v minulosti. Současná životní úroveň ve Spojených státech je výsledkem několika století trvalého ekonomického růstu, procesu neustálého zvyšování množství a kvality statků, které ekonomika vyráběla. Základní rovnice je jednoduchá: čím více vyrábíme, tím více můžeme spotřebovat. I když se na plodech ekonomického růstu nepodílejí všichni ve společnosti stejně, většině z nich přináší ekonomický růst zlepšení životní úrovně. Pro pochopení významu ekonomického růstu v delším období si prohlédněte obrázek 17-1, který ukazuje růst objemu produkce amerického hospodářství od roku 1900. (Ukazatel, kterým se měří objem produkce v tabulce, což je reálný hrubý domácí produkt, vysvětlíme v 18. kapitole.) I když produkce v průběhu času kolísá, celkový trend směřuje bezpochyby vzhůru. V roce 1999 byla celková produkce americké ekonomiky téměř pětadvacetkrát větší než v roce 1900 a více než pětkrát vyšší než v roce 1950. Co způsobilo tento pozoruhodný růst? Bude pokračovat? A měl by pokračovat? Toto jsou některé z otázek, které se makroekonomové pokoušejí zodpovědět. Obrázek 17-1 Celková produkce v USA v letech 1900–1999 Od roku 1900 se celková produkce amerického hospodářství zvýšila asi pětadvacetkrát a od roku 1950 více než pětkrát.

Jedním z důvodů růstu americké produkce v 20. století byl rychlý růst počtu obyvatelstva USA, a tudíž i počtu pracovních sil. Zvýšení celkové produkce v důsledku růstu populace nemůže být vydáváno za zlepšení celkové životní úrovně. I když zvýšená produkce skýtá více dostupných statků a služeb, vyšší populace znamená, že se na těchto statcích podílí více lidí. Počet obyvatel se v průběhu času mění, proto je produkce na obyvatele lepším ukazatelem průměrné životní úrovně než celková produkce. Obrázek 17-2 ukazuje produkci na obyvatele v USA od roku 1900 (šedá čára). Všimněte si, že dlouhodobý růst produkce na obyvatele je v důsledku růstu populace nižší než růst celkové produkce v obrázku 17-1. Dosažené přírůstky za toto období jsou přesto ohromující. V roce 1999 spotřeboval průměrný Američan téměř sedmkrát větší množství statků než průměrný Američan na začátku století. V reálných číslech to znamená, že podle nedávných odhadů více než 50 mil. amerických domácností vlastní dva či více automobilů a jen asi 10 mil. domácností (většinou takové, které bydlí ve velkých městech s dosažitelnou veřejnou dopravou) žádný automobil nemají. Pozoruhodných 98 % domácností vlastní televizi – přitom 95 % barevnou – a dvě třetiny domácností jsou napojeny na kabelovou televizi. A více než dvě třetiny dospělých byly v roce 1999 řádnými uživateli internetu, přičemž jejich počet se od té doby jistě dále zvýšil. Růst produkce se neodrazil jen ve zvýšené dostupnosti spotřebního zboží. Tak například na konci šedesátých let jen 41 % dospělých Američanů starších 25 let dokončilo střední školu a méně než 8 % absolvovalo čtyřletou vysokou školu. Dnes má více než 80 % dospělých alespoň středoškolský diplom a asi 25 % lidí dosáhlo vysokoškolského vzdělání. Více než polovina ab-

Více než 50 mil. amerických domácností vlastní dva nebo více automobilů.


435

Obrázek 17-2 Produkce na obyvatele a na pracovníka v USA v letech 1900–1999 Modrá čára zobrazuje produkci na jednoho pracovníka v americkém hospodářství od roku 1900 a šedá čára produkci na jednoho obyvatele. Obě hodnoty významně rostly. Ve srovnání s rokem 1900 je dnes produkce na obyvatele asi sedmkrát vyšší a produkce na pracovníka asi pětkrát vyšší.

solventů středních škol běžně pokračuje ve vysokoškolském studiu. Hlavním důvodem rostoucí úrovně vzdělanosti jsou vyšší příjmy, které dávají mladým lidem možnost pokračovat ve studiu a nenutí je pracovat, aby uživili sebe a své rodiny.

PRODUKTIVITA

průměrná produktivita práce produkce připadající na jednoho pracovníka

Jelikož růst produkce na hlavu je těsně svázán se změnami toho, co může průměrný člověk spotřebovat, zajímají se makroekonomové též o změny toho, co může průměrný pracovník vyrobit. Obrázek 17-2 ukazuje, jak se změnila produkce na jednoho pracovníka (celková produkce dělená počtem pracujících lidí) od roku 1900 (modrá čára). Z obrázku je zřejmé, že americký dělník v roce 1999 vyrobil více než pětkrát větší množství statků než dělník na začátku století, přestože pracovní týden je nyní mnohem kratší než před sto lety. Ekonomové nazývají produkci na jednoho pracovníka průměrnou produktivitou práce. Průměrná produktivita práce a produkce na obyvatele spolu těsně souvisejí, jak ukazuje obrázek 17-2. Tento vztah dává smysl – jak jsme poznamenali již dříve, čím více vyrobíme, tím více můžeme spotřebovat. Makroekonomie soustřeďuje pozornost na průměrnou produktivitu práce a na faktory, které působí na její růst, právě pro jejich těsnou souvislost s průměrnou životní úrovní. Ačkoliv je dlouhodobé zvyšování produkce na jednoho pracovníka pozoruhodné, tempo jeho růstu se od sedmdesátých let poněkud zpomalilo. V letech 1950–1973 se produkce na jednoho pracovníka v USA ročně zvyšovala o 2,1 %, avšak v období 1973–1999 činil její průměrný roční růst již méně než 1 %, i když v několika posledních letech se opět zrychlil. Zpomalený růst produktivity vede k pomalejšímu zlepšování životního standardu, protože se nabídka statků nerozšiřuje tak rychle jako v obdobích prudkého růstu produktivity. Důležitým úkolem pro makroekonomy je proto vytipovat příčiny zrychlování a zpomalování růstu produktivity práce. Současná životní úroveň v USA je nejen mnohem vyšší než v minulosti, ale je i mnohem vyšší než v mnoha jiných zemích v současné době. Proč nedosáhly mnohé země světa, zejména rozvojové země Asie, Afriky a Latinské Ameriky a některé z bývalých komunistických zemí východní Evropy, stejného tempa růstu jako průmyslové země? Jak se může tempo ekonomického růstu v těchto zemích zvýšit? Opakujeme znovu, že to jsou otázky, kterými se intenzivně zabývají právě makroekonomové. Příklad 17-1 Produktivita a životní úroveň v Číně a ve Spojených státech V roce 1997 se v americkém hospodářství vyrobilo zboží v celkové hodnotě asi 8300 mld. dolarů. Ve stejném roce byla hodnota produkce Čínské lidové republiky odhadována na 902 mld. dolarů. Obyvatelstvo USA čítalo v roce 1997 přibližně 268 mil., Číny 1236 mil., a počet pracovních sil činil v těchto dvou zemích asi 130 mil. a 696 mil..

436


Vypočítejte produkci na hlavu a průměrnou produktivitu práce v USA a Číně v roce 1997. Co napovídají výsledky o relaci životní úrovně v těchto dvou zemích? Produkce na hlavu se vypočítá jako celková produkce dělená počtem všech obyvatel v ekonomice a průměrná produktivita práce je produkce dělená počtem pracovních sil. Výpočtem dojdeme k těmto výsledkům pro rok 1997: USA

Čína

Produkce na hlavu (USD)

30 970

730

Průměrná produktivita práce (USD)

63 846

1296

Všimněte si toho, že celková produkce čínské ekonomiky je jen mírně větší než 10 % produkce USA, avšak produkce na hlavu a průměrná produktivita práce v Číně představují každá jen 2,5 % a 2 % amerických hodnot. I když může čínská ekonomika jednoho dne předstihnout americkou ekonomiku v celkové produkci, dlouhou dobu zůstane daleko za ní v produktivitě. Tato mezera v produktivitě se odráží v obrovských rozdílech mezi oběma zeměmi v životním standardu – v množství spotřebního zboží, ve zdravotní péči, v dopravě, ve vzdělání a v jiných zdrojích blahobytu.

RECESE A EXPANZE Ekonomiky nerostou vždy stejným tempem. Procházejí obdobími nezvyklé síly nebo slabosti. Pohled na obrázek 17-1 ukazuje, že produkce se sice všeobecně během sledovaného období zvyšovala, ale nerostla vždy hladce. Obzvláště nápadný je pokles v produkci během Velké deprese třicátých let následovaný prudkým růstem během druhé světové války (1941–1945). Na obrázku jsou však patrné mnohé další mírné výkyvy. Zpomalení ekonomického růstu se označuje jako recese. Zvláště silný pokles tempa růstu ekonomiky, například takový, který začal v roce 1929, se nazývá deprese. Významné recese prodělalo americké hospodářství v letech 1973–1975 a 1981–1982 (naleznete je na obrázku 17-1). Daleko mírnější pokles se odehrál v letech 1990–1991. V období recese se ekonomické ukazatele zhoršují. Pracovní místa se hůře shánějí, zaměstnaní lidé mají menší naději na zvýšení mezd, zisky jsou nižší a více firem opouští trh. Recese doléhají obzvláště na ekonomicky znevýhodněné osoby, které s větší pravděpodobností ztratí práci a s obtížemi nacházejí nová místa. V některých obdobích roste hospodářství neobvykle rychle. Toto období se nazývá expanze a obzvláště silný růst se označuje slovem boom. V období expanze je snazší najít práci, lidem se zvyšují mzdy a odměny a více firem vzkvétá. Střídání období poklesů a oživení vyvolává řadu otázek, které jsou centrem pozornosti makroekonomie. Co je příčinou těchto krátkodobých kolísání tempa ekonomického růstu? Mohou je tvůrci vládní politiky nějak ovlivnit? Mají to dělat?

NEZAMĚSTNANOST Klíčovým ukazatelem trhu práce je míra nezaměstnanosti, což je procento lidí, kteří by rádi byli zaměstnáni, ale nemohou najít práci. Když je míra nezaměstnanosti vysoká, je těžké získat práci a zaměstnaní lidé sotva dostanou zvláštní odměny nebo vyšší mzdy. Obrázek 17-3 zobrazuje míru nezaměstnanosti ve Spojených státech od roku 1900. Nezaměstnanost roste v obdobích deprese, proto si všimněte dramatického vrcholu nezaměstnanosti v období Velké deprese a dalších vrcholů v době recesí 1973–1975 a 1981–1982. Někteří lidé jsou však nezaměstnaní i v takzvaných dobrých časech, jakými byla šedesátá a devadesátá léta. Proč nezaměstnanost v období krize tak prudce vzroste? A proč jsou stále někteří lidé nezaměstnaní i v období ekonomického boomu? Makroekonomové se zajímají zejména o to, proč se míra nezaměstnanosti v různých zemích významně liší. V uplynulých dvou dekádách dosahovala v zemích západní Evropy často dvojmístných čísel. V tomto období bylo v průměru více než 10 % evropských pracovních sil bez práce, což bylo dvakrát více než ve Spojených státech. Čím se dá vysvětlit tento rozdíl v míře nezaměstnanosti v různých zemích v různé době? 17. kapitola Makroekonomie (ekonomika z ptačí perspektivy)

437

Obrázek 17-3 Míra nezaměstnanosti v USA v období 1900–1999 Míra nezaměstnanosti je procento pracovních sil, které hledají práci. Nezaměstnanost roste v období recese a deprese, avšak i v dobrých časech je míra nezaměstnanosti vždy vyšší než nula.

ÚLOHA 17-1 Vyhledejte aktuální údaje o míře nezaměstnanosti ve Francii, v Německu a ve Velké Británii a porovnejte je s poslední mírou nezaměstnanosti v USA. Užitečným zdrojem dat je internetová stránka Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) http://www.oecd.org/. Nahlédněte též do publikace OECD Main Economic Indicators. Je nezaměstnanost v USA stále nižší než v západní Evropě?

INFLACE Další důležitou ekonomickou veličinou je míra inflace, která představuje tempo růstu celkové cenové hladiny za určitou dobu. Jak vysvětlíme v 19. kapitole, inflace vyvolává v ekonomice celou řadu nákladů. A je-li míra inflace vysoká, pak lidé se stálými příjmy, jako třeba důchodci, kteří dostávají každý měsíc pevně stanovenou částku peněz, nemohou držet krok s rostoucími životními náklady. Obrázek 17-4 Míra inflace v USA v letech 1900–1999 Míra inflace ve Spojených státech se mění. V sedmdesátých letech byla vysoká, v současné době je však poměrně nízká.

438


V posledních letech byla míra inflace ve Spojených státech poměrně nízká, nebylo tomu tak ale vždy (viz obrázek 17-4 zachycující údaje o inflaci v USA od roku 1900). V sedmdesátých letech 20. století byla inflace hlavním problémem. Mnoho lidí dokonce v průzkumech říkalo, že je to „veřejný nepřítel číslo jedna“. Proč byla v sedmdesátých letech vysoká a proč je dnes relativně nízká? Jaký je v tom rozdíl pro obyčejného člověka? Míra inflace se znatelně liší zemi od země stejně jako v případě míry nezaměstnanosti. Například v roce 1995 byla míra inflace v USA nižší než 3 %, avšak na Ukrajině přesahovala 400 %. (Od roku 1995 Ukrajina stlačila míru inflace na jednociferné číslo.) Čím se vysvětlují tak velké rozdíly v míře inflace mezi zeměmi? V debatách o hospodářské politice se inflace a nezaměstnanost často navzájem spojují. Jedním z důvodů pro jejich vzájemnou vazbu je často používaný argument, že nezaměstnanost se může snížit jen za cenu vyšší inflace, a že inflace může být snížena jen za cenu vyšší nezaměstnanosti. Musí se vláda smířit s vyšší mírou inflace, když chce snížit nezaměstnanost, a naopak?

VZÁJEMNÉ EKONOMICKÉ VZTAHY ZEMÍ Národní ekonomiky nejsou od sebe izolovány, ale v rostoucí míře jsou na sobě navzájem závislé. V důsledku velkého rozměru a širokého sortimentu vyráběných statků jsou Spojené státy jednou z nejsoběstačnějších zemí na světě. Přesto USA v roce 1999 vyvážely asi 10,8 % všech vyrobených statků a dovážely ze zahraničí asi 13,3 % všech statků, které Američané spotřebovali. Mezinárodní pohyb statků a služeb se někdy stává politickým a ekonomickým problémem. Vývoz velmi levné ruské oceli do USA v roce 1999 ohrožoval pracovní místa amerických ocelářských dělníků. Ross Perot, texaský byznysmen a kandidát na funkci prezidenta, takové problémy předpovídal, když oponoval přijetí dohody o severoamerickém svobodném obchodu (North American Free Trade Agreement – NAFTA) a podobných dohod na podporu mezinárodního obchodu. (Perota učinil známým jeho výrok o „tornádu“, kterým popsal, co si myslí o tom, jak svoboda obchodu ovlivňuje americká pracovní místa.) Jsou dohody o svobodě obchodu, ve kterých země souhlasí s tím, že nebudou uvalovat cla na dovoz nebo jinak bránit mezinárodnímu pohybu zboží, dobrá nebo špatná věc?

Nevím, co se ksakru stalo – jednu chvíli pracuji ve Flintu v Michiganu, najednou se objeví tornádo a já jsem tady v Mexiku. 17. kapitola Makroekonomie (ekonomika z ptačí perspektivy)

439

S tím souvisí i nerovnováha obchodní bilance, ke které dojde, když se hodnota zboží prodávaného do ciziny (export) liší od hodnoty zboží nakoupeného z ciziny (import). Obrázek 17-5 ukazuje americký vývoz a dovoz od roku 1900 měřený jako procento celkové produkce země. Do sedmdesátých let USA celkově více vyvážely než dovážely. (Všimněte si hlavních exportních boomů po obou světových válkách, kdy Spojené státy pomáhaly rekonstruovat Evropu.) Od sedmdesátých let však americký dovoz převyšuje vývoz, a tím se vytváří obchodní deficit. Jiné země, například Japonsko, vyvážejí mnohem více než dovážejí. Například v roce 1998 Japonsko vyváželo více než 23 % své produkce, dováželo však jen 19 %. O zemích jako Japonsko se říká, že mají obchodní přebytek. Co způsobuje obchodní deficity a přebytky? Jsou škodlivé nebo prospěšné? Obrázek 17-5 Podíl vývozu a dovozu na celkové produkci USA v letech 1900–1999 Šedá čára zobrazuje americký vývoz jako procento celkové produkce. Modrá čára zobrazuje americký dovoz ve vztahu k celkové produkci. V historii USA většinou více zboží vyvážely než dovážely. V posledních dvou dekádách však dovoz výrazně převýšil vývoz.

Zapamatujte si Hlavní makroekonomické problémy •

• • •

•

440

Ekonomický růst a životní úroveň. V uplynulém století zaznamenaly průmyslové země významný ekonomický růst a zlepšení životní úrovně. Makroekonomové studují příčiny tohoto mimořádného růstu a snaží se pochopit, proč se tempo růstu v jednotlivých zemích výrazně liší. Produktivita. Průměrná produktivita práce, což je objem produkce na jednoho pracovníka, je klíčovým činitelem životní úrovně. Makroekonomové se ptají, co způsobuje zpomalování a zrychlování růstu produktivity. Recese a expanze. Národní hospodářství zažívají období zpomaleného růstu (recese) a zrychleného růstu (expanze). Makroekonomové zkoumají příčiny těchto fluktuací a vládní politiku, která se pokouší kolísání zmírnit. Nezaměstnanost. Míra nezaměstnanosti je procento lidí, kteří by rádi byli zaměstnáni, ale nemohou najít práci. Nezaměstnanost roste v obdobích recese, ale vždy jsou někteří lidé nezaměstnaní i v dobrých časech. Makroekonomové studují příčiny nezaměstnanosti a důvody, proč se někdy výrazně liší mezi zeměmi. Inflace. Míra inflace je tempo, jakým všeobecně rostou ceny za určité období. Mezi otázkami, které makroekonomové v souvislosti s inflací kladou, jsou tyto: Proč se inflace v různých dobách a zemích liší? Musí být snížení inflace doprovázeno zvýšením nezaměstnanosti a naopak?


•

Vzájemná ekonomická závislost zemí. Moderní ekonomiky jsou na sobě značně závislé. Mezi problémy, kterými se makroekonomové zabývají, patří výhody dohod o svobodě obchodu a příčiny a efekty nevyrovnaných obchodních bilancí.

Makroekonomická politika Poznali jsme, že makroekonomové se zajímají o to, proč mají hospodářství různých zemí rozdílnou výkonnost a proč se určitá ekonomika vyvíjí v některých obdobích dobře a v jiných špatně. Ačkoliv výkonnost hospodářství ovlivňuje mnoho faktorů, je vládní politika bezpochyby jedním z nejvýznamnějších. Důležitým cílem makroekonomů je porozumět účinkům různých typů vládní politiky a pomoci vládním představitelům uplatňovat lepší politiku.

TYPY MAKROEKONOMICKÉ POLITIKY Makroekonomickou politiku jsme definovali jako politiku vlády, která ovlivňuje výkonnost hospodářství jako celku, na rozdíl od politik zaměřených na trhy určitých statků. Rozlišujeme tři hlavní typy makroekonomické politiky: monetární, fiskální a strukturální politiku. Pojem monetární politika se vztahuje na stanovení nabídky peněz v hospodářství. (Základními formami peněz je hotovost a mince, uvidíme však, že moderní ekonomiky mají ještě jiné formy peněz.) V dalších kapitolách vysvětlíme důvody, proč si většina ekonomů myslí, že změny v nabídce peněz ovlivňují důležité ekonomické indikátory, jakými jsou objem produkce, zaměstnanost, úrokové míry, inflace, ceny akcií a mezinárodní hodnota domácí měny. Prakticky ve všech zemích řídí monetární politiku vládní instituce nazývaná centrální banka. Centrální bankou Spojených států je Federální rezervní systém (Federal Reserve System), krátce nazývaný Fed. Fiskální politika se týká rozhodování o vládním rozpočtu a stanovení výše a skladby vládních výdajů a příjmů. Zvláště důležitým momentem ve fiskální politice je poměr mezi vládními výdaji a daněmi. Jestliže vláda utratí více peněz, než vybere na daních, je vládní rozpočet schodkový, utratí-li méně, je přebytkový. Stejně jako u monetární politiky jsou ekonomové zajedno v tom, že fiskální politika má důležitý vliv na celkovou výkonnost hospodářství. Mnoho ekonomů například tvrdí, že velké deficity, které dopustily vlády v osmdesátých letech 20. století, byly pro hospodářství zemí škodlivé. Stejně tak mnozí říkají, že vyrovnání federálního rozpočtu v devadesátých letech přispělo k dobré výkonnosti hospodářství v této dekádě. Strukturální politika zahrnuje různé formy vládní politiky zaměřené na změnu stávající struktury národního hospodářství nebo jeho institucí. Strukturální politika se provádí v mnoha formách od drobných změn po zásadní reformy celých ekonomických systémů. Velkolepým příkladem strukturální politiky je přechod z vládou řízeného hospodářství k tržně orientované ekonomice v mnoha bývalých komunistických zemích, například v Polsku, České republice a Maďarsku. O podobné strukturální reformy se pokusilo mnoho rozvojových zemí. Zastánci strukturální politiky se domnívají, že změnou základních charakteristik v národním hospodářství nebo reformou institucí mohou podpořit ekonomický růst a zvýšit životní úroveň.

monetární politika stanovení nabídky peněz v ekonomice

fiskální politika rozhodování o státním rozpočtu a stanovení výše a skladby vládních výdajů a příjmů

strukturální politika různé formy vládní politiky zaměřené na změnu stávající struktury národního hospodářství nebo jeho institucí

POZITIVNÍ A NORMATIVNÍ ANALÝZA MAKROEKONOMICKÉ POLITIKY Makroekonomové jsou často vyzýváni, aby analyzovali efekty navrhovaných opatření. Když se například v Kongresu diskutuje o snížení daní, jsou ekonomové v rozpočtovém výboru Kongresu nebo na ministerstvu financí požádáni, aby udělali analýzu pravděpodobných dopadů snížení daní na celou ekonomiku a dále na určitá odvětví, regiony a příjmové skupiny. Objektivní analýza zaměřená pouze na stanovení ekonomických důsledků určitého typu politiky (a ne na posouzení toho, zda jsou tyto důsledky žádoucí) se nazývá pozitivní analýza. Naproti tomu

pozitivní analýza se soustřeďuje na ekonomické důsledky určitých opatření nebo určitého typu politiky, a ne na posouzení toho, zda jsou tyto důsledky žádoucí


441

normativní analýza odpovídá na otázku, zda se má provádět určitá forma politiky; vždycky obsahuje osobní hodnocení toho, kdo analýzu provádí

normativní analýza zahrnuje doporučení, zda se má určitá forma politiky provádět. Pozitivní analýza má být objektivní a vědecká, kdežto normativní analýza obsahuje osobní hodnocení těch, kteří analýzu provádějí, podle různých programů politických stran. Jestliže kritici často žertují na adresu ekonomů, že se mezi sebou nemohou shodnout, je to přehnané. Ekonomové si odporují v normativních hodnoceních (na základě různých osobních hodnocení), ale ne v pozitivní analýze, která odráží objektivní znalost hospodářství. Liberální a konzervativní ekonomové se například shodnou v tom, že určité snížení daní zvýší příjmy bohatších lidí (pozitivní analýza). Mohou se však vehementně přít o to, zda se má určitá politika provádět podle různého osobního názoru na to, zda si bohatí lidé zaslouží nižší daně (normativní analýza). Až uslyšíte nebo budete číst o sporech týkajících se ekonomických témat, snažte se určit, zda jsou rozdíly mezi oběma pozicemi spíše pozitivní nebo normativní. Jestliže pře směřuje ke skutečným důsledkům činu nebo opatření, kterého se týká, pak jsou rozpory v rovině pozitivní analýzy. Jestliže však hlavní problém spočívá v různých osobních názorech na to, zda opatření je nebo není žádoucí, jedná se o normativní přístup. Rozdíl mezi pozitivní a normativní analýzou je důležitý, protože objektivní ekonomický výzkum pomáhá odhalit rozdíly v pozitivních výsledcích. Jestliže se lidé liší z normativních pozic, pak je ekonomická analýza jen málo užitečná. Příklad 17-2 Pozitivní a normativní soudy v jednom úvodníku V létě 1999 schválil Kongres ovládaný republikány rozsáhlé snížení daní jako odpověď na velký plánovaný rozpočtový přebytek. Úvodník v New York Times 31. 7. 1999 reagoval na snížení daní takto: Nezodpovědné snížení daní Kongres a Senát schválily přemrštěné snížení daní, které bude znamenat obrovský prospěch pro bohaté a postará se o to, aby současná éra rozpočtových přebytků byla jen krátká. Jakýkoliv návrh zákona, který vzejde z výborů v Kongresu a Senátu, si zasluhuje být vetován. Z ekonomického pohledu je způsob, jakým se odůvodňuje daňové snížení, velmi nepřesvědčivý. Ekonomika prožívá boom a Federální rezervní systém bude muset opět zvýšit úrokové sazby, aby předešel rostoucí inflaci. Uplatnit nyní fiskální stimul snížením daní povede k ještě většímu zvýšení úrokových sazeb. Z dlouhodobého hlediska je argument, že je dost peněz na snížení daní, založen na optimistických ekonomických předpovědích a zcela nerealistických odhadech vládních výdajů… Má-li dojít ke snížení daní, pak má být poměrně mírné a má připustit možnost, že ekonomické předpovědi se ukáží být příliš růžovými. Dobrý zákon bude úlevou pro daňové poplatníky nízkých a středních příjmových skupin a pobídne je k vyšším úsporám… Kongres by měl vzít v úvahu modifikovanou verzi univerzálních spořicích účtů (universal savings accounts) Clintonovy administrativy, jak to navrhl včera viceprezident Al Gore. Takové účty budou podporovat úspory těch, kdo nejvíce potřebují peníze... Které argumenty jsou v úvodníku převážně pozitivní? Které jsou převážně normativní? Úvodník je směsicí pozitivních a normativních tvrzení. Tvrzení v prvním odstavci, že snížení daní je „přemrštěné“, že přínos pro bohaté je „obrovský“ (bez jakéhokoliv bližšího určení) a že návrh zákona si zasluhuje „veto“, jsou založena na pisatelově osobním hodnocení, a jsou tudíž normativní. Naproti tomu předpověď, že snížení daní povede brzy ke konci rozpočtových přebytků, je pozitivní tvrzení, protože vyjadřuje pravděpodobný důsledek této politiky. Několik pozitivních tvrzení je obsaženo ve druhém odstavci. Jde o názor, že Federální rezervní systém bude muset zvýšit úrokové sazby, aby předešel rostoucí inflaci, a o tvrzení, že snížení daní povede k většímu růstu úrokových sazeb. Oba názory se týkají pravděpodobných důsledků navrhované politiky. To, zda jsou správné nebo chybné, nezáleží na autorově hodnocení. Stejně tak tvrzení, že vládní ekonomické předpovědi jsou příliš optimistické a projekce vládních výdajů nerealistické (třetí odstavec), jsou pozitivní, protože čas ukáže, zda jsou předpovědi správné nebo ne.

442


A konečně věta, která začíná „Dobrý zákon....“ (třetí odstavec) je čistě normativní, protože je založena na autorově názoru, že daňoví poplatníci nízkých a středních příjmových skupin si zaslouží snížení daní nejvíce a že tato skupina by měla být motivována k vyšším úsporám. Avšak tvrzení, že univerzální spořicí účty podpoří úspory, je pozitivním tvrzením, protože předpovídá důsledky určitého typu politiky. Když pozorní čtenáři přemýšlejí, zda souhlasí s úvodníkem, jako byl tento, kladou si dvě otázky. Za prvé: jsou pozitivní závěry, které autor učinil, opravdu správné nebo alespoň přijatelné? Za druhé: odpovídají autorova normativní tvrzení čtenářově osobnímu hodnocení? ÚLOHA 17-2 Která z uvedených tvrzení jsou pozitivní a která normativní? Jak to zdůvodníte? a) Snížení daní povede zřejmě ke snížení úrokových sazeb. b) Kongres by měl zvýšit daně, aby klesly nepřiměřeně vysoké úrokové sazby. c) Zvýšení daní by bylo přijatelné, kdyby větší část břemene nesli lidé s příjmy nad 100 000 dolarů. d) Vyšší dovozní cla jsou nezbytná kvůli ochraně amerických pracovních míst. e) Zvýšení cla na dováženou ocel by zvýšilo zaměstnanost amerických ocelářských dělníků.

Zapamatujte si Makroekonomická politika Makroekonomická politika ovlivňuje hospodářství jako celek. Tři hlavní typy makroekonomické politiky jsou monetární politika, fiskální politika a strukturální politika. Monetární politika, kterou provádí v USA Federální rezervní systém, se vztahuje na stanovení nabídky peněz v ekonomice. Fiskální politika je rozhodování o státním rozpočtu, to znamená o vládních výdajích a výběru daní. Strukturální politika zahrnuje různá opatření zaměřená na změnu stávající struktury národního hospodářství nebo jeho institucí. Strukturální politika se provádí v mnoha formách od drobných změn po zásadní reformy celých ekonomických systémů, jak se stalo v bývalých komunistických zemích, které se snaží změnit na tržně orientované ekonomiky. Analýza navrhované politiky může být pozitivní nebo normativní. Pozitivní analýza je zaměřená na určení pravděpodobných ekonomických důsledků, a ne na posouzení toho, zda jsou tyto důsledky žádoucí. Normativní analýza zahrnuje doporučení, zda se má určitá forma politiky provádět. Spory o normativní soudy vždycky zahrnují osobní hodnocení toho, kdo analýzu provádí, a proto nemohou být samotnou objektivní ekonomickou analýzou vyřešeny.

Agregace V první kapitole jsme vysvětlili rozdíl mezi makroekonomií, která se zabývá národním hospodářstvím jako celkem, a mikroekonomií, jež se soustřeďuje na individuální ekonomické jednotky, jako jsou domácnosti a firmy, a na trhy určitých statků. Hlavní rozdíl mezi oběma kategoriemi je v perspektivě pohledu. Makroekonomie se dívá na hospodářství z větší vzdálenosti (z ptačí perspektivy) a ignoruje jemné rozdíly, aby umožnila pochopit fungování systému jako celku. Naproti tomu mikroekonomové se dívají na věci zblízka a zabývají se ekonomickým chováním jednotlivých domácností, firem a trhů. Obě perspektivy jsou užitečné a nezbytné pro pochopení toho, jak ekonomika funguje. Přestože makroekonomie a mikroekonomie pohlížejí na hospodářství z různé perspektivy, jejich základní analytické nástroje jsou v mnohém stejné. V následujících kapitolách uvidíte, 17. kapitola Makroekonomie (ekonomika z ptačí perspektivy)

443

že používají stejné základní principy (viz 1. až 4. kapitola), když usilují o pochopení a předvídání ekonomického chování. Přestože národní ekonomika je mnohem větším celkem než domácnost nebo třeba velká firma, chod celé ekonomiky koneckonců determinují rozhodnutí a skutky jednotlivých subjektů. Mají-li makroekonomové pochopit například kategorii úspor v národním měřítku, musí se nejprve zabývat motivací individuálních rodin nebo domácností ke spoření. Ukazuje se, že základní principy uvedené v 1. až 4. kapitole jsou pro vysvětlení podobných otázek velmi užitečné. ÚLOHA 17-3 Kterými z uvedených otázek se bude zabývat přednostně makroekonomie a kterými mikroekonomie? Vysvětlete. a) Povede zvýšení vládních výdajů ke snížení míry nezaměstnanosti? b) Škodí dominantní postavení společnosti Microsoft v softwaru spotřebitelům? c) Povede program poukázek na vzdělání ve Spojených státech k vyšší kvalitě vzdělání? (V rámci programu poukázek na vzdělání dostávají rodiče jako vládní podporu pevnou částku, kterou mohou použít na zapsání svých dětí do kterékoliv soukromé nebo veřejné školy.) d) Mají se tvůrci vládní hospodářské politiky nadále snažit o snížení inflace? e) Proč je ve Spojených státech nízká průměrná výše úspor domácností? f) Ohrožuje množství spotřebního zboží prodávaného prostřednictvím internetu zisky tradičních maloobchodních prodejců?

agregace sčítání dílčích ekonomických hodnot pro získání údajů za celou ekonomiku

Mají-li makroekonomové využít základní ekonomické principy k tomu, aby pochopili a předvídali individuální ekonomická rozhodnutí, musí najít způsob, jak z milionů individuálních rozhodnutí odvodit chování celé ekonomiky. Důležitým nástrojem, který využívají pro vazbu mezi individuálním chováním a chodem celého národního hospodářství, je agregace, při které získáme údaj vztahující se na celou ekonomiku tak, že sečteme dílčí ekonomické hodnoty. Makroekonomové se například nezajímají o to, zda spotřebitelé pijí Pepsi nebo Coke, navštěvují kina nebo si půjčují videofilmy, řídí kabriolet nebo sportovní automobil. Taková individuální rozhodnutí patří do pole působnosti mikroekonomie. Naproti tomu makroekonomové sečtou spotřebitelské výdaje za všechny statky během určitého období, aby získali agregátní neboli celkové spotřebitelské výdaje. Obdobně makroekonomové nezaměří svoji pozornost na mzdy instalatérů ve srovnání s elektrikáři, ale věnují pozornost průměrné mzdě všech dělníků. Tím, že se makroekonomové zaměřují na agregátní veličiny, jako jsou celkové spotřebitelské výdaje nebo průměrná mzda, potlačují nepodstatné detaily komplexní moderní ekonomiky a vidí širší ekonomické trendy. Příklad 17-3 Agregace: vývoz Spojených států Spojené státy vyvážejí celou řadu výrobků a služeb do mnoha různých zemí. Farmáři z Kansasu prodávají obilí do Ruska, software ze Silicon Valley směřuje do Francie a hollywoodské filmové studio distribuuje zábavu do celého světa. Jestliže chtějí makroekonomové porovnat celkové množství amerického zboží prodaného do různých oblastí světa, jak mohou takové srovnání udělat? Ekonomové nemohou sčítat bušly obilí, zboží s čárovými kódy a vstupenky do kina, protože jednotky nejsou srovnatelné. Ale mohou sčítat jejich dolarové hodnoty, tedy příjmy farmářů z prodeje obilí do zahraničí, příjmy z licenčních poplatků programátorů za prodaný software a příjmy studia za promítání filmů v zahraničí. Porovnáním dolarových hodnot exportu do Evropy, Asie, Afriky a ostatních oblastí v určitém roce mohou ekonomové určit, která oblast je největším zákazníkem pro americké zboží.

444


Zapamatujte si Agregace Makroekonomie se zabývá národním hospodářstvím a liší se od mikroekonomie, která studuje dílčí ekonomické jednotky (jakými jsou domácnosti a firmy) a trhy určitých statků. Makroekonomové se dívají na hospodářství země z ptačí perspektivy. Ekonomiku jako celek studují pomocí agregace, kdy sčítají dílčí ekonomické hodnoty, aby získali údaje vztahující se na celé národní hospodářství. Makroekonom se například zajímá více o činitele celkového amerického vývozu vyjádřeného v dolarech než o faktory, které určují export konkrétních druhů zboží. Agregace však na druhé straně zastírá jemné detaily.

Studium makroekonomie: stručný přehled V této kapitole jsme nastínili mnohé z klíčových problémů makroekonomie. V následujících kapitolách se podíváme na každý z těchto problémů podrobněji. Další dvě kapitoly (18. a 19.) se zabývají měřením hlavních ekonomických veličin, kterými jsou výkon ekonomiky, míra nezaměstnanosti a míra inflace. Získáme-li pro hospodářství kvantitativní měřítka, s jejichž pomocí můžeme testovat teorie, učiníme první kritický krok směrem k odpovědím na základní otázky z oblasti makroekonomie, které byly položeny v této kapitole. Šestá část učebnice je věnována chování národního hospodářství během poměrně dlouhého období. Ve 20. kapitole se budeme zabývat ekonomickým růstem a zvyšováním produktivity, což jsou základní činitele ovlivňující životní úroveň lidí v dlouhém období. 21. kapitola vysvětluje dlouhodobé faktory determinující zaměstnanost, nezaměstnanost a mzdy. V 22. kapitole zkoumáme úspory a jejich souvislost s tvorbou nového hmotného kapitálu, jako jsou výrobní budovy a stroje. Úloha, kterou v ekonomice hrají peníze a finanční trhy, je vysvětlena v 23. kapitole, která též představuje centrální banku Spojených států – Federální rezervní systém.

Slavný britský ekonom John Maynard Keynes kdysi napsal, že „dlouhodobě jsme všichni mrtvi“. Svůj výrok myslel jako ironickou poznámku na snahu ekonomů přehlížet krátkodobé ekonomické problémy s odvoláním na to, že „v dlouhém období“ svobodný trh vždy znovunastolí ekonomickou stabilitu. Keynes, který byl aktivní a vlivný zejména v období Velké deprese, viděl správně problém masivní nezaměstnanosti, ať v krátkém nebo dlouhém období, jako nejtíživější ekonomický problém té doby. Proč tedy začneme svůj výklad dlouhým obdobím? Toto období je v národním hospodářství mimořádně důležité i přes zmíněný Keynesův názor, protože vysvětluje většinu podstatných rozdílů mezi životní úrovní a ekonomickým blahobytem v různých zemích. Studium výkonnosti ekonomiky v dlouhém období je důležitým východiskem pro pochopení krátkodobých fluktuací.


445

Ke krátkodobým fluktuacím se vrátíme v VII. části učebnice. Vysvětlení toho, co se děje během recesí a rozmachu, podává 24. kapitola spolu s historickým přehledem. Důležitým zdrojem krátkodobých fluktuací je kolísání agregátních výdajů, které vysvětluje 25. kapitola. Tato kapitola též ukazuje, jak může fiskální politika zmírnit kolísání ekonomiky tím, že ovlivňuje agregátní výdaje. Druhý hlavní nástroj politiky stabilizující hospodářství, kterým je monetární politika, je předmětem 26. kapitoly. Analýzu obohacuje téma inflace, které je obsahem 27. kapitoly, jež vysvětluje podmínky, za jakých se tvůrci makroekonomické politiky setkávají s kompromisem mezi inflací a nezaměstnaností. Osmý oddíl se zaměřuje na mezinárodní rozměr makroekonomie. Začíná vysvětlením mezinárodního obchodu a finančního investování v 28. kapitole a v závěrečné 29. kapitole vysvětluje měnové kurzy. Objasníme, čím jsou determinovány a jak ovlivňují výkonnost hospodářství a makroekonomickou politiku.

Shrnutí •

•

•

•

Makroekonomie studuje výkonnost národního hospodářství a hospodářskou politiku, které se vláda snaží vylepšit. Makroekonomové se zabývají těmito vybranými širokými makroekonomickými tématy: Zdroje ekonomického růstu a zvyšování životní úrovně. Trendy ve vývoji produktivity práce neboli produkce na jednoho pracovníka. Krátkodobá kolísání v procesu ekonomického růstu (recese a expanze). Příčiny a léčba nezaměstnanosti a inflace. Vzájemná ekonomická závislost zemí. Makroekonomové studují uskutečňování a efekty makroekonomické politiky s cílem vysvětlit rozdíly mezi výkonností hospodářství různých zemí v různých obdobích. Makroekonomická politika je soubor vládních činností zaměřených na ovlivňování výkonnosti hospodářství jako celku. Makroekonomická politika zahrnuje monetární politiku (stanovení nabídky peněz v hospodářství), fiskální politiku (rozhodování o vládním rozpočtu) a strukturální politiku (změny v základní struktuře a institucích v hospodářství). Při studiu hospodářské politiky uplatňují ekonomové jednak pozitivní analýzu (snaží se objektivně určit důsledky navrhované politiky) a jednak normativní analýzu (vyslovují se k tomu, zda se má určitá forma politiky provádět). Normativní analýza obsahuje osobní hodnocení toho, kdo ji provádí. Makroekonomie se odlišuje od mikroekonomie, která se zaměřuje na chování individuálních ekonomických jednotek a určitých trhů. Makroekonomové ve velké míře využívají agregaci jako sumarizaci dílčích ekonomických hodnot pro získání údajů vztahujících se na celou ekonomiku. Agregace umožňuje makroekonomům studovat hospodářství v širokém rámci a přehlížet jemné rozdíly mezi jednotlivými domácnostmi, firmami a trhy.

Klíčové pojmy agregace – fiskální politika – makroekonomická politika – monetární politika – normativní analýza – pozitivní analýza – průměrná produktivita práce – strukturální politika

Otázky k opakování 1. Jakým způsobem motivovala Velká deprese rozvoj makroekonomie? 2. Jaká je životní úroveň ve Spojených státech ve srovnání se životní úrovní v jiných zemích a ve srovnání se životní úrovní ve Spojených státech před sto lety? 3. Proč je průměrná produktivita práce obzvláště důležitou ekonomickou veličinou? 4. Posuďte, zda je toto tvrzení správné, nebo chybné, a vysvětlete svůj názor: Tempo ekonomického růstu je v každé zemi konstantní. 446


5. Posuďte, zda je toto tvrzení správné, nebo chybné, a vysvětlete svůj názor: Rozdíly v pohledu na opatření vládní hospodářské politiky mohou být vždy vyřešeny pomocí objektivní ekonomické analýzy. 6. Počet hodů v baseballu se statisticky vypočítá jako průměr na hráče, průměr na tým a za celou ligu. Jakému účelu tyto údaje slouží? Porovnejte tento postup s agregací v makroekonomii. 7. Jaký typ makroekonomické politiky (monetární, fiskální, strukturální) představují následující aktivity: a) Vládní iniciativa zaměřená na omezení závislosti země na zemědělství a podporu odvětví s vyspělou technologií. b) Snížení sazeb daně z příjmů. c) Zvýšení množství hotových peněz v bankovním systému. d) Snížení deficitu státního rozpočtu omezením výdajů. e) Rozhodnutí vlády v rozvojové zemi omezit vládní regulaci ekonomiky a uvolnit působení tržních sil.

Příklady k procvičení 1. Předpokládáme, že v příštích padesáti letech počet obyvatelstva v Japonsku poklesne, avšak podíl důchodců výrazně vzroste. Jaké důsledky budou mít tyto populační změny na objem celkové produkce a průměrnou životní úroveň v Japonsku za předpokladu, že produktivita práce nadále poroste? Co když bude produktivita práce stagnovat? 2. Je možné, aby životní úroveň rostla v období, kdy produktivita práce klesá? Vysvětlete svůj názor a doložte ho konkrétním příkladem. 3. Která z uvedených tvrzení jsou pozitivní a která normativní? a) Zvýší-li Federální rezervní systém úrokové sazby, poklesne pravděpodobně poptávka po bydlení. b) Federální rezervní systém by měl zvýšit úrokové sazby, aby udržel inflaci na přijatelně nízké úrovni. c) Dá se očekávat, že ceny akcií budou v nejbližších letech klesat, protože růst hospodářství se zpomalí. d) Snížení daně z kapitálových výnosů (daň placená ze zisků na akciovém trhu) by vedlo k růstu cen akcií o 10–20 %. e) Kongres by neměl snižovat daně z kapitálových výnosů, aniž by současně nesnížil daně lidem s nízkými příjmy. 4. Který z dále uvedených problémů je předmětem studia makroekonomů? A který studují mikroekonomové? a) Produkce General Motors na celém světě. b) Vliv vládních subvencí na ceny cukru. c) Faktory ovlivňující průměrné mzdy v americkém hospodářství. d) Inflace v rozvojových zemích. e) Vliv snížení daní na spotřebitelské výdaje.

Řešení úloh zadaných v této kapitole 17-1 Odpověď naleznete sami. 17-2 a) Pozitivní. Je to predikce důsledků dané politiky, nikoliv hodnotící úsudek o tom, zda tato politika má být uskutečněna. b) Normativní. Slova jako měl by a nepřiměřené vyjadřují hodnotící úsudek o dané politice. c) Normativní. Konstatuje se požadavek na určitý typ politiky, a ne jeho pravděpodobný důsledek. d) Normativní. Konstatuje se požadavek na určitý typ politiky. e) Pozitivní. Tvrzení je predikcí pravděpodobných důsledků hospodářské politiky, a ne doporučením, zda se má tato politika uplatnit nebo ne. 17. kapitola Makroekonomie (ekonomika z ptačí perspektivy)

447

17-3 a) Makroekonomie. Vládní výdaje a míra nezaměstnanosti jsou agregátní ukazatele a vztahují se na celé hospodářství. b) Mikroekonomie. Ačkoliv je Microsoft velká firma, je to jen jedna firma. c) Mikroekonomie. Program se vztahuje na nabídku a poptávku po určité službě – vzdělání. d) Makroekonomie. Inflace je agregátní ukazatel týkající se celého hospodářství. e) Makroekonomie. Průměrné úspory jsou agregátním ukazatelem. f) Mikroekonomie. Týká se relativně úzkého okruhu trhů a výrobků spíše než celého hospodářství.

448


18.

Měření ekonomické aktivity: hrubý domácí produkt a nezaměstnanost „Mzdy v průmyslu vzrostly ve třetím čtvrtletí o 2 %...“ „Dow-Jonesův index průmyslových akcií se při včerejší uzávěrce po umírněných obchodech vyšplhal o 93 bodů...“ „Inflace se zdá být zažehnána, když index spotřebitelských cen vzrostl v uplynulém měsíci jen o 0,2 %...“ „Míra nezaměstnanosti klesla v minulém měsíci na 4,1 %, což je nejnižší úroveň od roku...“ Podobné zprávy se šíří éterem; některé televizní a rozhlasové stanice nesdělují nic jiného. Je tomu skutečně tak, lidé všeho druhu se zajímají o ekonomické údaje. Člověk si obvykle myslí, že se dozví něco, co mu pomůže v podnikání, ve finančním investování nebo v kariéře. Profesionální ekonom je závislý na ekonomických datech stejně jako lékař na údajích o zdravotním stavu pacienta (například o tepu, krevním tlaku a teplotě), aby mohl stanovit správnou diagnózu. Ekonom musí mít přesné a aktuální údaje, aby mohl porozumět ekonomickému vývoji a dát užitečnou radu tvůrcům hospodářské politiky, podnikatelům a finančním investorům. Vedoucí osobnosti v ekonomice a politice potřebují ekonomické údaje pro svá rozhodnutí a plány. Zájem a pokusy o měření ekonomického výkonu se datují již od poloviny 17. století, kdy Sir William Petty (1623–1687) řídil podrobný soupis půdy a bohatství v Irsku. Důvodem byla snaha stanovit pravděpodobnou výši daní, které mohou Irové platit královské koruně. Avšak Petty využil této příležitosti k tomu, aby změřil různé sociální a ekonomické veličiny, a pokračoval dále průkopnickými studiemi o bohatství, výrobě a populaci v několika dalších zemích. Pevně věřil, že vědecký pokrok závisí především na přesných měřeních, takže jednou přerušil zasedání Britské královské společnosti (vážené společnosti vědců, jejímž byl zakládajícím členem), aby opravil řečníka, který použil výraz „významně větší“. Petty navrhl, aby byl schválen zákon, který by zakazoval takto vágní termíny a nedovoloval by „používat jakákoliv slova, nýbrž jen čísla, váhy a míry“. Teprve ve 20. století se stala měření ekonomického výkonu realitou. Byla to druhá světová válka, která dala významný impulz rozvoji přesných ekonomických statistik, protože jejich výsledky mohly být použity pro mobilizaci ekonomických zdrojů. Dva ekonomové, Simon Kuznets ve Spojených státech a Richard Stone ve Velké Británii, vymysleli ucelený systém měření produkce statků v celé zemi a pomohli tak spojencům při tvorbě plánů v době války. Kuznets a Stone dostali každý Nobelovu cenu v oboru ekonomie za svoji práci, která se stala základem národního účetnictví, jež dnes používají prakticky všechny země na světě. Vlády Spojených států a mnoha dalších zemí shromažďují a publikují bohaté statistiky, které pokrývají všechny oblasti jejich hospodářství. V této a dalších kapitolách budeme hovořit o tom, jak ekonomové měří tři základní makroekonomické ukazatele, které se při debatách o hospodářství často zmiňují, a to hrubý domácí produkt neboli HDP, míru nezaměstnanosti a míru inflace. V této kapitole se soustředíme na první dva z nich, hrubý domácí produkt a míru nezaměstnanosti, které oba měří celkovou úroveň ekonomické aktivity v zemi. Může se zdát, že měření ekonomické aktivity je jasný a nekontroverzní úkol. Je tomu však právě naopak, protože HDP jako základní měřítko produkce statků celé země je stále zpochybňován. Někteří kritici například uvádějí, že HDP nebere v úvahu vlivy ekonomického růstu na životní prostředí nebo vyčerpávání přírodních zdrojů. Kvůli těmto a podobným argumentům mají opatření hospodářské politiky založená na údajích o HDP své slabiny. Předmětem sporů jsou rovněž údaje o nezaměstnanosti. Na konci této kapitoly se dozvíte, jak se počítají a používají oficiální údaje o produkci a nezaměstnanosti, a budete tak více rozumět debatám o jejich přesnosti. Když pochopíte silné stránky a omezenost ekonomických údajů, učiníte první krok pro to, abyste se stali jejich informovanými uživateli, a budete mít nezbytné předpoklady k tomu, abyste porozuměli ekonomickým analýzám v nadcházejících kapitolách. 18. kapitola Měření ekonomické aktivity: hrubý domácí produkt a nezaměstnanost

449

Hrubý domácí produkt – měřítko produkce celé ekonomiky

hrubý domácí produkt (HDP) tržní hodnota finálních statků vyrobených v zemi za dané časové období

V 17. kapitole jsme zdůraznili vazbu mezi produkcí statků a životní úrovní v ekonomice. Viděli jsme, že velký objem produkce na osobu a pracovníka je obvykle spojen s vysokou životní úrovní. Co však přesně znamená „objem produkce“? Při studiu ekonomického růstu a produktivity musíme vědět daleko přesněji, jak ekonomové definují a měří objem produkce země. Nejznámější používané měřítko produkce země se nazývá hrubý domácí produkt nebo ve zkratce HDP. HDP by měl měřit objem produkce země za dané období, kterým je buď čtvrtletí (tři měsíce) nebo rok. Definice říká, že hrubý domácí produkt je tržní hodnota finálních statků vyrobených v zemi za dané časové období. Abychom této definici dobře porozuměli, budeme postupně zkoumat její jednotlivé části. Prvním klíčovým výrazem v definici je „tržní hodnota“.

TRŽNÍ HODNOTA Moderní hospodářství produkuje mnoho různých statků od dentálních nití (výrobek) až po akupunkturu (služba). Makroekonomové se nezajímají o detaily, ale o chování ekonomiky jako celku. Makroekonomové se například budou ptát, zda se celková výkonnost ekonomiky za určitou dobu zvýšila, a jestliže ano, v jaké míře. Ekonomové musí množství různých statků agregovat a vyjádřit je jedním číslem, aby mohli používat termíny, jakými jsou „celkový výstup“ nebo „celková produkce“, na rozdíl od konkrétních statků, jako je například dentální nit. Dělají to tak, že sečtou tržní hodnoty různých statků, které se v ekonomice vyrábějí. Ukážeme si to na jednoduchém příkladu. Ve smyšlené zemi Fruktistánu vypěstovali 4 jablka a 6 banánů. Abychom uvedli celkovou produkci Fruktistánu, můžeme sečíst počet jablek a počet banánů a říci, že celková produkce činí 10 kusů ovoce. Avšak co uděláme, když se v této zemi vyrobily ještě 3 páry bot? Neexistuje rozumný způsob, jak sečíst jablka, banány a boty. Dejme tomu, že víme, že jablka se prodávají po 0,25 dolaru, banány po 0,50 dolaru a boty za 20 dolarů pár. Pak tržní hodnota produkce této země, neboli její HDP, činí: (4 jablka × 0,25) + (6 banánů × 0,50) + (3 páry bot × 20) = 64 dolarů. Všimněte si, že při výpočtu celkové produkce tímto způsobem mají dražší statky (boty) větší váhu než levnější statky (jablka a banány). Platí, že částka, kterou jsou lidé ochotni zaplatit za statek, ukazuje, jaký prospěch očekávají (viz 4. kapitola). Z tohoto důvodu mají při měření agregátní produkce statky s vyšší cenou větší váhu. Příklad 18-1 HDP Fruktistánu Předpokládejme, že ve Fruktistánu vyrobili 3 jablka, 3 banány a 4 páry bot za stejné ceny jako v předchozím odstavci. Kolik činí HDP nyní? (3 jablka × 0,25) + (3 banány × 0,50) + (4 páry bot × 20) = 82,25 dolaru. Všimněte si, že HDP Fruktistánu je v příkladu 18-1 vyšší než v předchozím textu, ačkoliv dva ze tří statků (jablka a banány) se vyrábějí v menším množství než předtím. Důvodem je to, že statek, jehož výroba vzrostla (boty), je mnohem dražší než statky, jejichž výroba se snížila (jablka a banány). ÚLOHA 18-1 Předpokládejme, že ve Fruktistánu vyrobili stejná množství tří statků a za stejné ceny jako předtím (viz text předcházejícího příkladu 18-1). Navíc vypěstovali 5 pomerančů po 0,30 dolaru. Kolik činí HDP ve Fruktistánu nyní?

450


ÚLOHA 18-2 Níže uvádíme údaje o výrobě osobních automobilů a jiných užitkových vozidel (tato kategorie zahrnuje dodávky, lehké nákladní automobily a sportovní vozy) v USA v minulém měsíci. Údaje jsou rozděleny na dvě kategorie: američtí výrobci (General Motors, Ford a Chrysler, nyní Daimler-Chrysler) a zahraniční výrobci (Honda, Toyota a BMW). Průměrná prodejní cena činí 17 000 dolarů za osobní automobil a 25 000 dolarů za jiné užitkové vozidlo.

Osobní automobily

Ostatní užitková vozidla

Američtí výrobci

471 000

714 000

Zahraniční výrobci

227 000

63 000

Porovnejte produkci amerických a zahraničních výrobců v celkovém počtu vyrobených vozů a v tržních cenách (jako součást HDP). Vysvětlete, proč tato dvě srovnání dávají různé výsledky.

Tržní hodnoty umožňují vhodným způsobem sčítat (neboli agregovat) mnoho různých statků vyrobených v moderní ekonomice. Avšak ne všechny statky se kupují a prodávají, což se jeví při výpočtu HDP jako nedostatek. Například neplacená práce v domácnosti je sice ekonomicky cenná, pokud však neprochází trhem (neplatí se za ni), nezapočítává se do HDP. Naproti tomu práce v domácnosti nebo péče o děti za peníze, tedy koupená na trhu, se započítává. Tento rozdíl vede k různým paradoxním jevům, jak ukazuje příklad 18-2. Příklad 18-2 Práce žen a měření HDP V uplynulých dvou dekádách se dramaticky zvýšil počet zaměstnaných amerických žen z méně než 40 % v roce 1960 na 60 % nyní (viz obrázek 18-1). Tento trend vedl k významnému růstu poptávky po placených službách v domácnosti a péči o děti, protože pracující matky a ženy vyžadovaly větší pomoc. Jak tyto změny ovlivnily HDP? Obrázek 18-1 Dospělí američtí muži a ženy pracující mimo domov v letech 1960– 1999 (v %) Podíl amerických žen, které pracují mimo domov, vzrostl od roku 1960 asi o 20 %. Naproti tomu podíl mužů pracujících mimo domov se mírně snížil. Zdroj: Economic Report of the President, únor 2000.

Vstup mnoha žen na trh práce ovlivnil HDP dvěma způsoby. Za prvé, statky, které ženy vyprodukují na svých nových místech, přispěly bezprostředně ke zvýšení HDP. Za druhé, placení pracovníci, kteří převzali dříve neplacenou domácí práci a péči o děti, zvýšili HDP o tuto částku platů. První z těchto změn odráží skutečný vzestup produkce, druhá však zachycuje pouze přesun existujících činností z neplacených do tržních. HDP tudíž vykazuje v důsledku zvýšené účasti žen na trhu práce pravděpodobně vyšší růst, než jaký byl skutečný růst produkce. 18. kapitola Měření ekonomické aktivity: hrubý domácí produkt a nezaměstnanost

451

Příklad ze života 18-1 Proč se účast žen na trhu práce tak zvýšila? Čím vysvětlíme trendy na obrázku 18-1? Kdyby byl svět řízen jen ekonomickými principy – bez společenských zvyklostí, konvencí nebo tradic – byly by domácí práce jako uklízení, vaření a výchova dětí zaměstnáním jako každé jiné. Podléhaly by principu komparativních výhod: na domácí práce by se specializovali lidé (ať muži nebo ženy), kteří by je prováděli s komparativními výhodami, a uvolňovali by tak lidi, jejichž komparativní výhody spočívají v jiných činnostech. Jinými slovy

můžeme říci, že domácí práce by dělali lidé s nejnižšími náklady příležitosti. V takovém světě by bylo velmi nezvyklé spatřit ženu s diplomem lékařky, jak pere a uklízí, protože její náklady příležitosti by byly pro takové práce příliš veliké. My však nežijeme ve světě řízeném jen ekonomickými zákony. Společenské zvyklosti tvrdě omezovaly ekonomické příležitosti žen (a v některých zemích je stále omezují). Během 20. století se však společenské postavení žen zejména ve vyspělých zemích významně změnilo v důsledku vyšší vzdělanosti žen, vzrůstajícího feministického hnutí a jiných faktorů. S uvolňováním tradičních omezení provádějí práce v domácnosti s ohledem na komparativní výhody ve větší míře specializované firmy a většina žen (i mužů) je zaměstnána mimo svůj domov.

Zatímco domácí práce jsou z HDP vyloučeny, v některých případech se statky do HDP zahrnují, i když neprošly trhem. Zdaleka nejdůležitější jsou v tomto směru statky poskytované vládami všech úrovní. Bezpečnost zajišťovaná armádou nebo námořnictvem, doprava po dálnicích, vzdělání ve státních školách, to jsou příklady produkce veřejných institucí, které se nerealizují prostřednictvím trhu. A protože neexistují tržní ceny statků zajišťovaných z veřejných zdrojů, započítávají statistici do HDP náklady spojené s poskytováním těchto statků jako jejich přibližné ekonomické hodnoty. Má-li se například zahrnout do HDP vzdělání ve státních školách, započítají statistici platy učitelů a dalších pracovníků ve školství, ceny učebnic a školních pomůcek atd. Podobně se odhaduje příspěvek národní obrany k HDP podle nákladů na obranu, tedy podle platů vojáků a námořníků, cen nakoupených a udržovaných zbraní atd. Přestože se HDP vypočítá jako součet tržních hodnot (s několika výjimkami, jakými jsou statky poskytované veřejnými institucemi), nevcházejí do HDP všechny statky, které mají tržní hodnotu. Jak dále uvidíme, HDP obsahuje jen ty statky, které jsou konečným výsledkem výrobního procesu – tzv. finální statky. Statky, které se ve výrobním procesu dále používají, se do HDP nezahrnují.

FINÁLNÍ STATKY

Proč je podíl žen na trhu práce dnes o 50 % vyšší než v šedesátých letech?

finální statky statky spotřebované konečným uživatelem; do HDP se započítávají, protože jsou výsledným produktem výrobního procesu meziprodukty statky, které se spotřebují při výrobě finálních statků, a proto se nezapočítávají do HDP

452

Ve výrobním procesu se používá mnoho druhů zboží. Než může pekař upéci bochník chleba, musí se zasít a sklidit obilí, pak se musí zrno rozemlít na mouku a z té se spolu s dalšími ingrediencemi upeče chleba. Ze tří statků, které byly během tohoto procesu vyrobeny, a to obilí, mouka a chleba, zkonzumují spotřebitelé jen chleba. Chléb je finálním statkem, protože je konečným produktem celého výrobního procesu, produktem, který spotřebitelé skutečně užijí. Statky, které se vyrobí v průběhu tohoto procesu, v našem případě jsou to obilí a mouka, se nazývají meziprodukty. Vzhledem k tomu, že nás zajímají jen statky pro konečné užití, zahrnujeme do HDP jen finální statky, meziprodukty nezahrnujeme. Pro ilustraci dodejme k našemu příkladu, že obilí má tržní cenu 0,50 dolaru (cena, kterou zaplatil mlýn za zrní). Zrní se pak rozemele na mouku, jejíž tržní cena je 1,20 dolaru (cena, kterou zaplatil pekař za mouku). Nakonec se z mouky upeče chleba a v místním obchodě stojí jeden bochník 2 dolary. Budeme při výpočtu příspěvků jednotlivých firem k HDP sčítat cenu obilí, mouky a chleba? Nebudeme, protože obilí a mouka jsou meziprodukty a jejich význam je v tom, že se používají při výrobě chleba. Takže v tomto příkladu činí celkový příspěvek k HDP 2 dolary, což je cena jednoho bochníku chleba, tedy finálního produktu. Příklad 18-3 ukazuje stejný problém, ale věnujeme v něm pozornost službám.


Příklad 18-3 Holič a jeho pomocník Holič vám účtuje za ostříhání vlasů 10 dolarů. Svému pomocníku platí holič 2 dolary za nabroušení nůžek, zametení podlahy a další práce. Jaký je příspěvek holiče a jeho pomocníka k HDP za každé ostříhání vlasů? Odpověď je 10 dolarů, což je cena za jedno ostříhání. Ostříhání se započítává do HDP, protože je to finální služba, kterou ocení konečný spotřebitel. Práce pomocníka má cenu jen v tom smyslu, že přispěje k ostříhání vlasů, takže se do HDP nezapočítává. Příklad 18-4 ukazuje, že stejné zboží může být jak meziproduktem, tak finálním statkem podle toho, jak se využívá. Příklad 18-4 Zboží může být jak meziproduktem, tak finálním statkem Farmář Brown vyrobí mléko za 100 dolarů. Svým sousedům prodá mléko za 40 dolarů a zbytkem krmí svá prasata, která prodává sousedům po 120 dolarech. Jak přispívá farmář Brown k HDP? Finálními statky v tomto příkladu jsou mléko za 40 dolarů a prasata za 120 dolarů, které prodává svým sousedům. Součtem těchto dvou částek dostaneme 160 dolarů, což je příspěvek farmáře Browna k HDP. Jistě jste si všimli, že část mléka farmáře Browna slouží jako meziprodukt a část jako finální produkt. Mléko za 60 dolarů, které farmář zkrmí, je meziproduktem a do HDP se nezapočítává. Mléko za 40 dolarů, které prodává svým sousedům, je finálním produktem, a proto se započítává. Zvláštním druhem statku, který je obtížné klasifikovat jako meziprodukt nebo finální produkt, je kapitálový statek. Kapitálový statek je statek s dlouhou životností, který je sám vyroben, a pak se používá k výrobě jiných statků. Příkladem kapitálových statků jsou továrny a stroje. Kapitálové statky neodpovídají definici finálních statků, pokud je jejich účelem výroba dalších statků. Na druhé straně se ve výrobním procesu nespotřebují hned, ale za dlouhou dobu, takže nejsou ani meziprodukty. Pro účely měření HDP se ekonomové dohodli, že nově vyrobené kapitálové statky budou klasifikovat jako finální statky. Jinak by země, která investuje do své budoucnosti tím, že postaví moderní továrny a koupí nové stroje, měla nižší HDP než země, která použila všechny své zdroje na výrobu spotřebního zboží. Stanovili jsme pravidlo, že jen finální statky (včetně nově vyrobených kapitálových statků) se započítávají do HDP. Meziprodukty, které se spotřebují při výrobě finálních statků, se nezapočítávají. V praxi se však toto pravidlo těžko aplikuje, protože výrobní proces trvá po několik období. Vysvětlíme to na příkladu s obilím, moukou a chlebem. Příspěvek celého procesu k HDP je 2 dolary, což je cena chleba (finálního produktu). Předpokládejme však, že obilí a mouka byly vyrobeny koncem roku 2000 a chleba byl upečen na začátku roku 2001. Máme v tomto případě počítat cenu chleba do HDP roku 2000 nebo roku 2001? Ani jedna alternativa se nezdá být správná, protože výrobní proces probíhal v obou letech. Část hodnoty chleba by se měla započítat do HDP roku 2000 a část do roku 2001. Ale jak cenu chleba rozdělíme? Ekonomové stanoví tržní cenu finálních statků nepřímo tím, že sečtou hodnoty přidané každou firmou ve výrobním procesu, a tak tento problém vyřeší. Přidaná hodnota firmy je tržní hodnota jejích výrobků nebo služeb minus cena vstupů, které nakoupila od jiných firem. Uvidíme, že součet hodnot přidaných všemi firmami (zahrnující výrobce jak meziproduktů, tak finálních statků) dává stejné číslo jako součet hodnot finálních statků. Metoda přidaných hodnot řeší problém rozdělení hodnoty finálního výrobku nebo služby mezi dvě období. Tuto metodu vysvětlíme na příkladu s chlebem, který je výsledkem produkce několika výrobních stadií. Již dříve jsme určili, že celkový příspěvek této výroby k HDP je 2 dolary, což je cena za jeden bochník chleba. Nyní dokážeme, že dostaneme stejnou odpověď, když sečteme přidané hodnoty. Dejme tomu, že chleba je konečným produktem tří firem: ABC Grain Company pěstuje obilí, General Flour vyrábí mouku a Hot’n’Fresh Baking peče chleba. Vezmeme-li ceny obilí, mouky a chleba, dostaneme opět 2 dolary jako součet přidaných hodnot těchto tří firem. ABC Grain Company pěstuje obilí v ceně 0,50 dolaru a nenakupuje žádné vstupy od ostatních firem, takže přidaná hodnota firmy činí 0,50 dolaru. General Flour použije obilí za 0,50 dolaru

kapitálový statek statek s dlouhou životností, který je sám vyroben, a pak se používá k výrobě jiných statků a služeb

přidaná hodnota tržní cena výrobků nebo služeb firmy minus cena vstupů nakoupených od jiných firem

18. kapitola Měření ekonomické aktivity: hrubý domácí produkt a nezaměstnanost

453

od ABC, aby vyrobil mouku za 1,20 dolaru. Přidaná hodnota General Flour činí 1,20 dolaru (cena mouky) minus 0,50 dolaru (cena obilí), tedy 0,70 dolaru. Hot’n’Fresh Baking koupí za 1,20 dolaru mouku od General Flour a použije ji pro výrobu chleba za 2 dolary. Přidaná hodnota Hot’n’Fresh je 0,80 dolaru. Tento výpočet je uveden v tabulce 18-1. Tabulka 18-1 Přidaná hodnota při výrobě chleba (USD)

Firma ABC Grain

Tržba – cena nakoupených vstupů = přidaná hodnota 0,50

0,00

0,50

General Flour

1,20

0,50

0,70

Hot’n’Fresh

2,00

1,20

0,80

Celkem

2,00

Vidíme, že součet přidaných hodnot za všechny firmy dává stejný příspěvek k HDP – 2 dolary – jako hodnota finálního statku. Přidaná hodnota každé firmy představuje podíl na produkci finálních statků. Součet přidaných hodnot všech firem v hospodářství dává celkovou sumu finálních statků, tedy HDP. Zároveň metoda přidaných hodnot řeší problém výrobního procesu, který trvá po dobu dvou nebo více období. Kdyby byly obilí a mouka vyrobeny v roce 2000, ale chleba by se pekl až v roce 2001, pak by podle metody přidaných hodnot pro rok 2000 do HDP vcházely přidané hodnoty firmy produkující obilí a firmy vyrábějící mouku, tedy 1,20 dolaru. Hodnota přidaná pekařem – 0,80 dolaru – by se započítala do HDP roku 2001. ÚLOHA 18-3 Papírnictví Amy v prosinci 2000 obdrželo zásilku pohlednic ke dni sv. Valentýna. Firma zaplatila velkoobchodu za pohlednice celkovou částku 500 dolarů. V únoru prodala pohlednice za celkovou cenu 700 dolarů. Jaký byl příspěvek těchto transakcí k HDP v letech 2000 a 2001?

Vysvětlili jsme, co znamená, že se HDP rovná součtu tržních hodnot finálních statků. Nyní se budeme zabývat poslední částí definice, tj. „vyrobených v zemi za dané časové období“.

TRŽNÍ HODNOTY VYROBENÉ V ZEMI ZA DANÉ ČASOVÉ OBDOBÍ Slovo „domácí“ ve výrazu „hrubý domácí produkt“ nám říká, že HDP měří ekonomickou aktivitu v dané zemi. Proto se započítává jen produkce vyrobená uvnitř dané země. HDP Spojených států zahrnuje například tržní cenu všech automobilů vyprodukovaných na území Spojených států, i když jsou vyrobeny zahraničními firmami (připomínáme úlohu 18-2). Nezapočítávají se však automobily vyrobené v Mexiku americkými společnostmi, třeba General Motors. Již jsme uvedli, že HDP měří objem produkce vyrobené za dané období, např. za kalendářní rok. Proto se do HDP daného roku započítávají jen statky vyrobené během uvedeného roku. Dokládá to příklad 18-5 a úloha 18-4. Příklad 18-5 Prodej domu a HDP Mladá rodina si koupí dům starý dvacet let za 100 000 dolarů. Rodina zaplatí realitní kanceláři 6 % jako provizi. Jak přispěje tato transakce k HDP? Vzhledem k tomu, že dům nebyl v uvedeném roce postaven, nezahrne se jeho cena do HDP tohoto roku. (Cena domu byla zahrnuta do HDP před dvaceti lety, kdy byl dům postaven.) Nákupy a prodeje stávajících aktiv, jakými jsou například domy a ojetá auta, se nezahrnují do HDP daného roku. Naproti tomu poplatek 6000 dolarů zaplacený realitní kanceláři je tržní cena její služby za to, že pomohla rodině najít dům a zprostředkovala jeho koupi. A protože se tato služba realizovala v daném roce, započítá se poplatek realitní kanceláři do HDP daného roku. 454


ÚLOHA 18-4 Lotta Doe prodává 100 akcií firmy Benson Buggywhip, kus za 50 dolarů. Svému brokerovi zaplatí provizi 2 % za provedení obchodu. Jak ovlivní transakce Lotty HDP v daném roce?

Zapamatujte si Měření HDP Hrubý domácí produkt (HDP) je: tržní cena – HDP je součet tržních hodnot mnoha statků vyrobených v zemi. Statky, které se neprodávají prostřednictvím trhu, jako například neplacená domácí práce, se do HDP nezapočítávají. Významnou výjimkou jsou statky poskytované vládou, které se zahrnují do HDP v ceně, kterou za ně vláda zaplatila. – finálních statků – Finální statky (které zahrnují kapitálové statky, jakými jsou továrny a stroje) se započítávají do HDP. Meziprodukty, které se při výrobě finálních statků a služeb spotřebují, se do HDP nezapočítávají. Hodnota finálních statků se v praxi stanoví pomocí přidaných hodnot. Přidaná hodnota každé firmy se rovná tržbě této firmy za prodané produkty minus náklady na vstupy zakoupené od jiných firem. Hodnota finálních statků a služeb je souhrnem přidaných hodnot všech firem ve výrobním procesu. – vyrobených v zemi za dané časové období. Do HDP se zahrnují pouze statky vyrobené na území dané země. Do HDP daného roku se počítají jen statky vyrobené v daném roce (nebo část hodnoty vyrobená v daném roce).

Měření HDP výdajovou metodou HDP je měřítkem množství statků vyrobených v ekonomice. Každý výrobek nebo každou službu, které jsou vyrobeny, však také někdo koupí a užije, ať je to spotřebitel, který nakupuje vánoční dárky, nebo firma, která investuje do nového stroje. Z mnoha důvodů je důležité vědět nejen to, kolik se vyrobilo, ale též kdo a jak tuto produkci užívá. Ekonomové dělí uživatele finálních statků do čtyř kategorií: domácnosti, firmy, vláda a zahraniční sektor (kam spadají nákupy domácích produktů zahraničními subjekty). Vycházejí z toho, že všechny finální statky, které se v ekonomice v daném roce vyrobí, koupí a užijí příslušníci některé z těchto skupin. A nejen to. Celková částka, kterou kupující utratí za různé statky a služby, se má rovnat sumě tržních hodnot těchto statků. Proto se může HDP měřit se stejnou přesností kteroukoliv z těchto dvou metod: (1) jako suma tržních hodnot všech finálních statků vyrobených v dané zemi, nebo (2) jako celková suma výdajů za finální statky všech čtyř skupin. Výsledky výpočtů podle obou metod by měly být stejné. Čtyřem skupinám konečných uživatelů odpovídají čtyři výdajové složky: spotřeba, investice, vládní nákupy a čistý vývoz. Znamená to, že domácnosti spotřebovávají, firmy investují, vláda realizuje vládní nákupy a zahraniční sektor kupuje to, co země vyváží. Tabulka 18-2 obsahuje dolarovou hodnotu každé z těchto složek v ekonomice USA v roce 1999. Jak tabulka ukazuje, činil HDP v USA v roce 1999 asi 9,25 mld. dolarů, což je přibližně 34 000 dolarů na obyvatele. V dalším textu uvádíme podrobné definice výdajových složek HDP a jejich dalšího členění. Při jejich čtení se vracejte k tabulce 18-2, abyste viděli relativní váhu každé výdajové složky na celkovém HDP. 18. kapitola Měření ekonomické aktivity: hrubý domácí produkt a nezaměstnanost

455

Tabulka 18-2 Výdaje na HDP USA v roce 1999 (mld. dolarů)

Spotřeba

6254,9

Předměty dlouhodobé spotřeby

758,1

Předměty krátkodobé spotřeby

1841,1

Služby

3655,7

Investice

1621,6

do fixního kapitálu

1166,5

do obytných budov

410,9

do zásob

44,3

Vládní nákupy

1628,7

Čistý vývoz

-256,8

Vývoz

996,3

Dovoz

1235,1

Celkem: hrubý domácí produkt

9248,4

Zdroj: Economic Report of the President, únor 2000. výdaje na spotřebu (spotřeba) výdaje domácností na nákup statků, jako jsou potraviny, oděvy a zábava

Výdaje na spotřebu (zkráceně spotřeba) zahrnují výdaje domácností na statky, jako jsou například potraviny, oděvy a zábava. Výdaje na spotřebu se dále dělí na tři skupiny: • • •

investice výdaje firem na nákup finálních statků, především kapitálových statků a obytných budov

Předměty dlouhodobé spotřeby – mají dlouhou životnost (např. automobily a nábytek). Všimněte si, že nové domy se nepovažují za spotřební předměty s dlouhou životností, ale jsou zahrnuty do investic. Předměty krátkodobé spotřeby – mají kratší životnost (např. potraviny a oděvy). Služby – představují významnou složku spotřebitelských výdajů. Zahrnují všechny služby od stříhání vlasů a jízd taxíkem přes právní a finanční poradenství až po vzdělávání.

Investice jsou výdaje firem na finální statky, které představují kapitálové statky a bydlení. Investice se dělí na tři skupiny: •

• •

Investice firem do fixního kapitálu – nákupy nových kapitálových statků, např. strojů, továren a kancelářských budov. (Připomínáme, že pro výpočet HDP se dlouhodobé kapitálové statky považují spíše za finální statky než za meziprodukty.) Firmy nakupují kapitálové statky, aby zvýšily svoji výrobní kapacitu. Investice do obytných budov – výstavba nových domů a bytových staveb. Pro výpočet HDP se investice do obytných budov chápou jako investice firem, které pak prodávají tyto domy domácnostem. Investice do zásob – neprodané statky, které se zahrnují do zásob. Zboží, které firma vyrobí, avšak v daném období ho neprodala, se pro účely výpočtu HDP považuje za zboží, které si firma zakoupila pro sebe. (Tento přístup zaručuje, že se vytvořený HDP rovná výdajům.) Investice do zásob mohou mít zápornou hodnotu, jestliže se hodnota zásob v průběhu období sníží.

Lidé často označují nákupy finančních aktiv, například akcií nebo dluhopisů, za „investice“. To je jiné pojetí než v naší definici. Jestliže si někdo koupí akcii, získá podíl na vlastnictví existujících fyzických a finančních aktiv společnosti. Nákup akcie neznamená vytvoření nového fyzického kapitálového statku a není investicí v tom smyslu, jak tento pojem používáme v této kapitole. Nákupy finančních aktiv, jakými jsou akcie a dluhopisy, označujeme za „finanční investice“, abychom je odlišili od investic do nových kapitálových statků, kterými jsou továrny a stroje. 456


Vládní nákupy jsou nákupy finálních statků, jako jsou například bojová letadla, a služeb, například výuky ve veřejných školách, federálními, státními a místními vládami. Vládní nákupy nezahrnují transferové platby, což jsou jednostranné platby vlády, za něž nedostává žádné statky. Příkladem transferových plateb (které se, opakujeme, nezahrnují do vládních nákupů) jsou dávky sociálního zabezpečení, podpory v nezaměstnanosti, platy státních úředníků a sociální podpory. Z vládních nákupů se rovněž vylučují úroky placené z vládního dluhu. Čistý vývoz je vývoz minus dovoz. • •

Vývoz – v zemi vyrobené finální statky, které se prodávají do zahraničí. Dovoz – nákupy statků, které byly vyrobeny v zahraničí, domácími kupujícími. Dovoz se odečítá od vývozu a výsledná částka představuje výdaje na statky vyrobené v zemi.

vládní nákupy nákupy finálních statků federálními, státními a místními vládami; nezahrnují transferové platby ani úroky placené z vládního dluhu transferové platby jednostranné platby vlády, za něž nedostává žádné statky nebo služby čistý vývoz vývoz minus dovoz

Obejděte byrokracii v opevnění.

Čistý vývoz země odráží čistou poptávku zbytku světa po jejích statcích a službách. Čistý vývoz může být záporný, jestliže v daném roce dovoz převýší vývoz. Jak ukazuje tabulka 18-2, měly Spojené státy v roce 1999 výrazně vyšší dovoz než vývoz. Vztah mezi HDP a výdaji na statky vyjádříme rovnicí: Y = C + I + G + NX, kde Y C I G NX

je hrubý domácí produkt, jsou výdaje na spotřebu, jsou investice, jsou vládní nákupy, je čistý vývoz.

Příklad 18-6 Měření HDP podle produkce a podle výdajů V ekonomice se vyrábí 1 mil. automobilů a každý stojí 15 000 dolarů. Z toho se 700 000 prodá spotřebitelům, 200 000 firmám, 50 000 vládě a 25 000 se vyveze. Žádné automobily se nedovážejí. Neprodané automobily zůstanou na konci roku v zásobách výrobců. Vypočítejte HDP: a) jako tržní hodnotu produkce, b) jako souhrn výdajů. Výsledek by měl být stejný. Tržní hodnota produkce finálních statků a služeb v této ekonomice je: 1 mil. automobilů × 15 000 dolarů = 15 mld. dolarů. 18. kapitola Měření ekonomické aktivity: hrubý domácí produkt a nezaměstnanost

457

Sumu výdajů vypočítáme jako součet spotřeby, investic, vládních nákupů a čistého vývozu. Tři položky vypočítáme snadno. Spotřeba: 700 000 × 15 000 = 10,5 mld. dolarů. Vládní nákupy: 50 000 × 15 000 = 0,75 mld. dolarů. Čistý vývoz: 25 000 × 15 000 = 0,375 mld. – dovoz (0) = 0,375 mld. dolarů. Pozornost však musíme věnovat výpočtu investic. Za investice považujeme jednak 200 000 automobilů prodaných firmám za celkovou částku 3 mld. dolarů, jednak 25 000 neprodaných automobilů, které zvýšily zásoby výrobců o celkovou sumu 0,375 mld. dolarů (25 000 kusů po 15 000 dolarech). Celkové výdaje na investice proto činí 3,375 mld. dolarů. Součet všech čtyř složek výdajů tak dává 15 mld. dolarů (10,5 + 0,75 + 0,375 + 3,375). Výsledná suma je stejná jako při výpočtu tržní hodnoty produkce. ÚLOHA 18-5 Rozšíříme příklad 18-6. Z celkového počtu automobilů, které nakoupí domácnosti, je 25 000 kusů dovezeno ze zahraničí. Produkce v dané zemi zůstává stejná (1 mil. kusů) a cena za jeden automobil činí stále 15 000 dolarů. Vypočítejte HDP: a) jako tržní hodnotu produkce, b) jako souhrn výdajů.

Zapamatujte si HDP jako souhrn výdajů HDP můžeme vypočítat jako souhrn výdajů na finální statky vyrobené v zemi. V tabulce uvádíme čtyři skupiny výdajů podle uživatelů: Kdo je uživatelem?

Typ výdajů

Příklady

Domácnosti

spotřeba

potraviny, oděvy, stříhání vlasů, nové automobily

Soukromé firmy

investice

nové továrny a zařízení, nové domy, vzestup zásob

Vláda

vládní nákupy

nové školní budovy, nové zbraně, platy vojáků a vládních úředníků

Zahraniční subjekty

čistý vývoz

vyvezené průmyslové výrobky, právní a finanční služby domácích firem cizincům

HDP jako součet důchodů Z předchozího textu již víme, že ukazatel HDP měří jak celkovou produkci, tak celkové výdaje v ekonomice. Existuje však ještě třetí způsob výpočtu HDP, a to podle důchodů, které obdrží v daném období kapitál a práce. Příjem z prodeje výrobku se rozděluje mezi pracovníky a vlastníky kapitálu, kteří se podíleli na výrobě. Odhlédneme-li od drobných technických rozdílů, pak se HDP rovná součtu důchodů za práci a důchodů z kapitálu. Důchody za práci (činí asi 75 % HDP) zahrnují mzdy, 458


platy a příjmy samostatných podnikatelů. Důchody z kapitálu (asi 25 % HDP) sestávají z příjmů z fyzického kapitálu (továren, strojů a kancelářských budov) a nehmotného kapitálu (jako jsou autorská práva a patenty). Důchody z kapitálu mají formu zisků, které dostávají vlastníci společností, renty placené majitelům půdy nebo budov, úroků, které dostanou majitelé dluhopisů, a poplatků placených majitelům autorských práv a patentů. Jak důchody z kapitálu, tak důchody za práci se měří před zdaněním, i když nakonec část z nich dostane vláda ve formě daní. Obrázek 18-2 představuje všechny tři ekvivalentní způsoby výpočtu HDP: tržní hodnotu produkce, celkovou hodnotu výdajů a sumu důchodů za práci a z kapitálu. Čísla zároveň ukazují relativní váhu výdajových a důchodových složek. Asi 65 % výdajů připadá na spotřebu, 20 % na vládní nákupy a zbytek na investice a čistý vývoz. (Jak ukazuje tabulka 18-2 nebo obrázek 17-5, čistý vývoz Spojených států je v posledních letech negativní a v zahraničním obchodu mají proto deficit.) Jak jsme uvedli již dříve, činí důchody za práci asi 75 % z celkových příjmů a zbytek připadá na důchody z kapitálu. Obrázek 18-2 Tři podoby HDP HDP můžeme vyjádřit jako (1) tržní hodnotu produkce, (2) celkové výdaje (spotřebu, investice, vládní nákupy a čistý vývoz), nebo (3) sumu důchodů z kapitálu a za práci. Výsledná hodnota všech tří forem je stejná.

Nominální a reálný HDP HDP jako měřítko celkové produkce země za dané období (obvykle jeden rok) je důležitým ukazatelem pro porovnání ekonomické aktivity různých zemí. Vezmeme-li například údaje o HDP za rok 2000 pro jednotlivé státy v USA, můžeme srovnávat celkovou produkci v New Yorku a v Kalifornii. Ekonomy však zajímá srovnání produkce nejen mezi různými oblastmi, ale též v různých obdobích. Srovnání HDP v různých časových obdobích však může vést k nesprávným závěrům, jak ukážeme na následujícím příkladu. Předpokládejme, že se v zemi vyrábějí jen dva statky, a to lososi a trička. Ceny a množství obou statků v letech 1996 a 2000 najdeme v tabulce 18-3. Když vypočítáme HDP v každém roce v tržních cenách produkce, dostaneme v roce 1996 hodnotu 175 dolarů (10 lososů × 10 dolarů + 15 triček × 5 dolarů) a v roce 2000 hodnotu 420 dolarů 18. kapitola Měření ekonomické aktivity: hrubý domácí produkt a nezaměstnanost

459

(20 lososů × 12 dolarů + 30 triček × 6 dolarů). Srovnáme-li HDP za oba roky, dojdeme k závěru, že v roce 2000 byl HDP 2,4× větší (420/175). Tabulka 18-3 Ceny a množství lososů a triček vyrobených v letech 1996 a 2000

reálný HDP tržní hodnota produkce sledovaného roku v cenách základního roku; reálný HDP měří fyzický objem produkce nominální HDP tržní hodnota produkce sledovaného roku v cenách tohoto roku; nominální HDP měří tržní hodnotu produkce v běžných cenách

Rok

Počet lososů

Cena (USD/ks)

Počet triček

Cena (USD/ks)

1996

10

10

15

5

2000

20

12

30

6

Podívejme se však blíže na čísla v tabulce 18-3. Vidíte, co je v našem výpočtu chybné? Množství lososů i triček vyrobených v roce 2000 je dvojnásobné proti roku 1996. Produkce je přesně dvakrát vyšší, jak je tedy možné, že podle výše uvedeného výpočtu je HDP 2,4× větší? Vysvětlení spočívá v tom, že se zvýšilo nejen vyrobené množství obou statků, ale současně i jejich ceny. V důsledku zvýšení cen vzrostla tržní hodnota produkce za uvedené období větší měrou, než vzrostl jen její fyzický objem. Proto nás HDP počítaný podle tržní hodnoty produkce klame, když z něho chceme usuzovat na ekonomický růst země. Blahobyt lidí se řídí množstvím vyrobených statků, a ne jejich dolarovými hodnotami. Kdyby totiž ceny lososů i triček vzrostly za uvedené období čtyř let 2,4×, byl by HDP právě tak 2,4× větší, a přitom by se objem produkce vůbec nezměnil! Takže závěr z naší tabulky, že se produkce za období 1996–2000 více než zdvojnásobila, je zjevně nesprávný. Chceme-li využít HDP pro porovnání ekonomické aktivity v různých obdobích, potřebujeme metodu, která by vyloučila vliv změny cen. Použijeme proto stejné ceny pro výpočet tržní hodnoty HDP vyrobeného v různých letech. Obvykle se vybere jeden konkrétní rok, který se nazývá základním rokem, a ceny tohoto roku se použijí pro výpočet tržní hodnoty HDP. HDP vypočítaný pomocí cen základního roku se nazývá reálný HDP, což znamená, že měří pouze fyzický objem produkce; jsou z něj vyloučeny změny cen. HDP vypočítaný pomocí skutečných cen sledovaného roku (běžných cen) se nazývá nominální HDP. Příklad 18-7 Výpočet změny reálného HDP podle tabulky 18-3 Považujte rok 1996 za základní rok a vypočítejte reálný HDP pro roky 2000 a 1996. Jak vzrostl reálný HDP mezi roky 1996 a 2000? Pro výpočet reálného HDP v roce 2000 musíme ocenit vyráběná množství lososů a triček pomocí cen z roku 1996. Znamená to, že zachováme cenu 10 dolarů za lososa a 5 dolarů za tričko. Reálný HDP v roce 2000 (v cenách roku 1996) pak činí: (20 × 10) + (30 × 5) = 350 dolarů. Reálný HDP pro rok 1996 je stejný jako nominální HDP. Jelikož rok 1996 je základním rokem, jsou ceny tohoto roku stálými i běžnými cenami. Reálný HDP v roce 1996 činí 175 dolarů. Nyní můžeme vypočítat zvýšení produkce za období 1996–2000 v reálných hodnotách. HDP v roce 2000 činí 350 dolarů, což je právě dvakrát více ve srovnání s rokem 1996, kdy dosáhl 175 dolarů. Závěr se nám jeví jako správný, protože z tabulky 18-3 vidíme, že objem produkce jak lososů, tak triček se v uvedeném období zdvojnásobil. Pomocí reálného HDP jsme vyloučili změnu cen a získali rozumné měřítko pro hodnocení skutečné změny vytvořené produkce. Je zřejmé, že produkce všech statků neroste stejnou měrou, jako tomu bylo v příkladu 18-7. V úloze 18-6 budete počítat změnu reálného HDP, když produkce lososů a triček poroste různě.

460


ÚLOHA 18-6 V tabulce najdete množství a ceny vyráběných lososů a triček v letech 1996 a 2000:

Rok

Počet lososů

Cena (USD/ks)

Počet triček

Cena (USD/ks)

1996

10

10

15

5

2000

30

12

30

6

Údaje jsou stejné jako v tabulce 18-3 s jednou výjimkou – produkce lososů se v letech 1996–2000 ztrojnásobila. Vypočítejte reálný HDP v letech 1996 a 2000 a růst reálného HDP za uvedené čtyřleté období. (Považujte i nadále rok 1996 za základní rok.)

Až dokončíte úlohu 18-6, shledáte, že růst reálného HDP v období 1996–2000 je vlastně průměrem růstu fyzického objemu lososů a triček. Reálný HDP je užitečným měřítkem růstu celkového objemu produkce, i když produkce jednotlivých statků roste různým tempem.

Zapamatujte si Nominální a reálný HDP Při výpočtu reálného HDP používáme ceny statků základního roku. Nominální HDP se počítá z cen běžného roku. Reálný HDP vylučuje vliv změny cen a měří pouze změny fyzického objemu produkce. Při porovnání ekonomické aktivity v různých obdobích bychom měli používat vždy jen reálný HDP, a nikoliv nominální HDP.

Reálný HDP neznamená ekonomický blahobyt Tvůrci hospodářské politiky věnují velkou pozornost reálnému HDP a vzbuzují domněnku, že čím větší je HDP, tím lépe. Reálný HDP však neznamená totéž co ekonomický blahobyt. Přinejlepším můžeme říci, že je to nedokonalé měřítko ekonomického blahobytu, protože z velké části zahrnuje jen ty statky, které mají stanovenou cenu a prodávají se na trhu. Mnoho věcí, které přispívají k ekonomickému blahobytu, nemá cenu stanovenu a neprodávají se na trhu, takže jsou do HDP zahrnuty buď jen z malé části, nebo vůbec ne. Dosažení co nejvyššího HDP proto není vždy ten pravý cíl, o který mají tvůrci hospodářské politiky usilovat.To, zda se díky hospodářské politice vedoucí k vyššímu HDP budou mít lidé lépe, musíme posuzovat adekvátně každé situaci. Podívejme se na některé skutečnosti, které nejsou zahrnuty do HDP a ovlivňují ekonomické postavení lidí. Pochopíme tak, proč růst reálného HDP nepřispívá vždy k ekonomickému blahobytu.

VOLNÝ ČAS Většina Američanů (a stejně tak většina lidí v jiných vyspělých zemích) věnuje práci mnohem kratší dobu než jejich prarodiče před sto lety. Na počátku 20. století pracovali někteří průmysloví dělníci – například oceláři – dvanáct hodin denně a sedm dní v týdnu. Dnes je běžný čtyřicetihodinový pracovní týden. Američané také začínají pracovat později (po ukončení studií) a v mnoha případech odcházejí dříve do důchodu. Hlavním přínosem v životě lidí v bohaté společnosti je delší volný čas, který si dopřávají pracovníci ve Spojených státech a v jiných vyspělých zemích a který jim umožňuje věnovat se jejich zájmům, trávit více času s rodinou a přáteli, vyžívat se ve sportu či v kulturní oblasti, zabývat se koníčky, rozvíjet své vzdělání. Tyto další hodiny volného času nemají svoji tržní cenu, a proto se neodrážejí v HDP. 18. kapitola Měření ekonomické aktivity: hrubý domácí produkt a nezaměstnanost

461

Příklad ze života 18-2 Proč lidé dnes pracují kratší dobu než jejich prarodiče? Cenou příležitosti za to, že pracujeme méně – dříve odcházíme do důchodu nebo máme kratší pracovní týden – jsou výdělky, kterých se vzdáváme, když nepracujeme. Když můžete v létě vydělat jako prodavač 400 dolarů za týden a skončíte práci o dva týdny dříve, abyste mohli jet s přáteli na výlet, přijde vás to na 800 dolarů. To, že mohou lidé dnes pracovat kratší dobu, znamená, že cena příležitosti za ušlý výdělek je nižší, než byla cena příležitosti jejich prarodičů a praprarodičů. V čem je rozdíl? V 20. století zvýšil ekonomický růst v USA a dalších vyspělých zemích kupní sílu průměrné dělnické mzdy

(viz 21. kapitola). Jinými slovy, dnes si může obyčejný dělník koupit za svoji hodinovou mzdu mnohem více zboží než kdykoliv předtím. Podle toho bychom mohli soudit, že cena příležitosti ušlé mzdy (měřená podle množství zboží, které se dá za tuto mzdu koupit) je dnes větší než dříve, a ne menší. Kupní síla mzdy je však dnes mnohem větší než v minulosti, a proto Američané dosahují mnohem vyššího životního standardu, i když pracují kratší dobu než předtím. Zatímco vaši prarodiče museli pracovat dlouhé hodiny, aby zaplatili nájem nebo jídlo, dnes si za práci přesčas kupujeme spíše luxusní zboží, ať je to módní oblečení nebo lepší automobil. A protože je snazší vzdát se nadbytečných věcí než jídla a bydlení, je skutečná cena příležitosti nevyužitých výdělků dnes nižší, než byla před padesáti lety. Jelikož cena příležitosti volného času je nižší, Američané se rozhodli, že ho budou využívat ve větší míře.

MIMOTRŽNÍ EKONOMICKÉ ČINNOSTI Ne všechny ekonomicky významné činnosti procházejí trhem. Až na malé výjimky se mimotržní činnosti, jako například vládní služby, nezahrnují do HDP. Již dříve jsme zmínili příklad neplacené práce v domácnosti. Jiným příkladem jsou služby dobrovolníků – hasičů a záchranářů, kteří pracují v mnoha malých městech. Tyto služby se nezahrnují do HDP, což však neznamená, že jsou bezvýznamné. Je však velmi obtížné odhadnout jejich tržní hodnotu, protože se za ně neplatí, a nemají tedy cenu, ani se nedá vyjádřit jejich množství. Jak moc ekonomové chybují, když zahrnují do HDP jen tržní činnosti? Odpověď závisí na tom, o jakou ekonomiku se jedná. Mimotržní činnosti existují ve všech zemích, zvláštní důležitost však mají v těch chudších. Například ve venkovských oblastech rozvojových zemí lidé obvykle obchodují mezi sebou nebo spolupracují při určitých činnostech a neplatí si navzájem penězi. Rodiny v takových komunitách si také většinou samy obstarávají jídlo a řadu základních služeb (vzpomeňte si na spoustu dovedností neapolského kuchaře Birkhama ze 3. kapitoly). Údaje o HDP mohou být v nejchudších zemích významně podhodnoceny, protože neobsahují mimotržní činnosti. V roce 1998 činil oficiální HDP na obyvatele v Nepálu asi 210 dolarů, což ve skutečnosti nemohlo být tak málo. Částečné vysvětlení je v tom, že obyvatelé Nepálu zřídka využívají trh a mnoho ekonomických aktivit v této zemi proto není v HDP zahrnuto. S mimotržními aktivitami je také těsně spojena stínová ekonomika, která zahrnuje jak legální, tak nelegální činnosti od obyčejného hlídání dětí po organizovaný zločin. Někdo například dává příležitostným pracovníkům za úklid nebo údržbu domu peníze přímo do ruky, což těmto lidem umožňuje vyhnout se placení daní. Ekonomové, kteří se pokoušeli odhadnout cenu takových služeb podle množství hotových peněz v rukou lidí, tvrdí, že tento druh služeb je dosti významný i ve vyspělých zemích.

KVALITA ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ A VYČERPÁNÍ PŘÍRODNÍCH ZDROJŮ Čína zažívá pozoruhodný růst reálného HDP. Avšak její průmysl roste na úkor kvality ovzduší a vody. Znečištěné ovzduší zajisté poškozuje kvalitu života, avšak kvalita ovzduší a vody se neprodává a nekupuje na trhu, proto se v čínském HDP neprojeví tato stinná stránka ekonomického růstu. HDP rovněž přehlíží vyčerpávání omezených přírodních zdrojů. Jestliže ropná společnost vytěží a prodá barel ropy, HDP se zvýší o cenu tohoto barelu ropy. V HDP se však neodrazí ten fakt, že v zemi je méně o jeden barel ropy, který by se mohl vyčerpat v budoucnosti. 462


Mnohokrát se ekonomové pokoušeli zahrnovat do HDP takové skutečnosti, jako je kvalita ovzduší a vyčerpávání zdrojů. Je to však velmi obtížné, protože bychom museli ocenit penězi nehmotné statky, například čistou řeku na koupání místo řeky špinavé. Skutečnost, že přínos kvalitního životního prostředí a uchování přírodních zdrojů se dá těžko měřit v penězích, neznamená, že jsou takové faktory nedůležité.

KVALITA ŽIVOTA Co činí z některých měst atraktivní místa pro bydlení? Některé přednosti postihuje HDP. Jsou to například prostorné krásné domy, dobré restaurace a obchody, příležitosti k zábavě a zdravotní služby na vysoké úrovni. Jiné indikátory kvalitního života se však neprodávají na trhu a nezahrnují se do HDP. Jsou to například nízká kriminalita, malé dopravní zácpy, aktivní občanské organizace a svoboda. Proto mohou obyvatelé venkova oprávněně protestovat proti výstavbě nového obchodního centra kvůli očekávanému negativnímu vlivu na kvalitu života, i když nové centrum zřejmě zvýší HDP.

CHUDOBA A EKONOMICKÁ NEROVNOST HDP měří celkový objem statků vyrobených v ekonomice, ale neposkytuje žádnou informaci o tom, kdo bude tyto statky užívat. Dvě země mohou mít stejný HDP, ale budou se zásadně lišit v rozdělení bohatství mezi lidmi. Dejme tomu, že v jedné zemi – budeme ji nazývat Rovnostán – patří většina lidí k dobře situované střední třídě; oba extrémy, chudoba a bohatství, jsou vzácné. Avšak v jiné zemi – Nerovnostánu, která má stejný HDP jako Rovnostán – ovládá zemi několik bohatých rodin a většina lidí žije v bídě. I když většina lidí bude říkat, že v Rovnostánu je celková ekonomická situace lepší, neprojeví se to v HDP, který je v obou zemích stejný. Ve Spojených státech absolutní bída klesá. Mnohé rodiny, jejichž příjem je pod dnešní oficiální „hranicí bídy“ (v roce 1999 to bylo 16 700 dolarů pro čtyřčlennou rodinu), mají dnes televizor, automobil a v řadě případů i vlastní dům. Někteří ekonomové tvrdí, že lidé, kteří se dnes považují za chudé, žijí stejně, jako žili lidé střední třídy v padesátých letech 20. století. Zatímco absolutní chudoba v USA na jedné straně klesá, na druhé straně roste nerovnost příjmů. Generální ředitel velké americké společnosti vydělává několiksetkrát více než obyčejný dělník ve stejném podniku. Psychologové říkají, že spokojenost lidí nezávisí jen na jejich absolutní ekonomické situaci – na množství a kvalitě jídla, oblečení a bydlení, které mají – ale i na tom, co mají ve srovnání s jinými lidmi. Mám-li staré otlučené auto, ale jsem jediným člověkem v celém okolí, který ho má, mohu mít pocit, že jsem proti ostatním ve výhodě. Jestliže však každý v mém okolí má luxusní auto, budu pravděpodobně nespokojen. Nerovnost působí na lidi stejně jako absolutní chudoba a ve stejné míře je ovlivňuje. A stejně jako v předchozím odstavci platí, že HDP neodráží nerovnost lidí.

HDP přece jen souvisí s ekonomickým blahobytem Podle vyjmenovaných faktorů, které nejsou zahrnuty do oficiálních údajů o HDP, byste se mohli domnívat, že HDP nemá žádný význam při měření blahobytu. Mnoho kritiků to také tvrdí. Je jasné, že nestačí hodnotit vliv navrhovaných opatření vládní hospodářské politiky podle pravděpodobných změn HDP. Jejich tvůrci se musí také ptát, zda hospodářská politika ovlivní i aspekty ekonomického blahobytu, které nejsou v HDP zahrnuty. Například normy na ochranu životního prostředí mohou vést k snížení produkce oceli. To však samo o sobě nestačí, abychom rozhodli, že takové normy jsou dobré nebo špatné. Správnou cestou, jak takový problém vyřešit, je použít pravidlo porovnání nákladů a výnosu (viz 1. kapitola). Je prospěch z čistého vzduchu pro lidi cennější než náklady vyvolané nižší výrobou a vyšší nezaměstnaností? Jestliže ano, pak se má produkce oceli snížit, v opačném případě však nikoliv. Efekty různých opatření na reálný HDP se jeví jako nedostatečné pro úplné vyhodnocení dopadu těchto opatření. Přesto se podle vysokého HDP na obyvatele dají ocenit mnohé hod18. kapitola Měření ekonomické aktivity: hrubý domácí produkt a nezaměstnanost

463

noty důležité pro lidi, jako je vysoká materiální životní úroveň, lepší stav zdraví, očekávání delšího života nebo lepší vzdělání. V dalším textu se budeme zabývat oblastmi, kde vyšší HDP znamená i větší ekonomický blahobyt.

DOSTUPNOST HMOTNÝCH STATKŮ Je jasné, že obyvatelé země s vysokým HDP mají více a kvalitnějších statků (je to nakonec obsahem definice HDP). Lidé v zemích s vysokým HDP mají v průměru větší a pohodlnější bydlení, kvalitnější jídlo a oblečení, víc příležitostí k zábavě a kulturnímu vyžití, větší možnosti v dopravě a cestování, lepší prostředky komunikace, hygienické možnosti a mnohé další výhody. Různí komentátoři mohou sice zpochybňovat hodnotu materiální spotřeby a my souhlasíme, že bohatství ještě nutně neznamená štěstí nebo pohodu v duši, avšak většina lidí na světě přikládá materiálním statkům velký význam. I dnes stejně jako v minulosti činí lidé obrovské oběti a podstupují velká rizika, aby zajistili vyšší životní standard sobě a svým rodinám. Právě Spojené státy byly ve velké míře vytvořeny lidmi, kteří byli ochotni opustit svoji rodnou zemi, často za cenu velkých osobních obětí, ve víře, že zlepší své ekonomické podmínky.

ZDRAVÍ A VZDĚLÁNÍ Vysoký HDP přináší vedle dostatku spotřebního zboží i jiné důležitější výhody. Tabulka 18-4 ukazuje rozdíly mezi bohatými a chudými zeměmi v některých důležitých projevech blahobytu, jakými jsou očekávaná délka života, nízká kojenecká a dětská úmrtnost, počet lékařů, hodnota výživy a přístup ke vzdělání. Porovnávají se tři skupiny zemí: (1) rozvojové země (velká skupina zemí s celkovým počtem obyvatel 4,5 mld.), (2) nejzaostalejší země (25 zemí s celkovým počtem obyvatel 600 mil.) a (3) vyspělé země (25 zemí včetně Spojených států, Kanady, západní Evropy a Japonska s celkovým počtem obyvatel 850 mil.). Jak ukazuje první řádka v tabulce, mají tyto tři skupiny zemí propastně rozdílnou úroveň HDP na obyvatele. Přesněji můžeme uvést, že HDP na obyvatele je ve vyspělých zemích více než devadesátkrát vyšší než v nejzaostalejších zemích. Tabulka 18-4 HDP a základní ukazatele blahobytu

Ukazatel

Dítě narozené v některé z nejzaostalejších zemí zemře s 16% pravděpodobností před svými pátými narozeninami

Všechny rozvojové země

Nejzaostalejší země

Vyspělé země

HDP na obyvatele (v dolarech)

1294

274

25 879

Očekávaná délka života při narození (v letech)

64,4

51,7

77,7

Dětská úmrtnost (na 1000 živě narozených)

64

104

6

Úmrtnost dětí do 5 let (na 1000 živě narozených)

94

162

7

Počet lékařů (na 100 000 lidí)

76

14

253

Denní spotřeba kalorií na obyvatele

2628

2095

3377

Denní spotřeba bílkovin na obyvatele (v gramech)

66,4

51,4

104,8

Docházka do základní školy (% z věkové skupiny)

85,7

60,4

99,9

Docházka do střední školy (% z věkové skupiny)

60,4

31,2

96,2

Počet gramotných dospělých (%)

70,4

49,2

98,6

Zdroj: United Nations, Human Development Report, 1999. Všechny údaje jsou za rok 1997 kromě počtu lékařů na 100 000 lidí (1993), spotřeby kalorií (1996) a počtu gramotných dospělých (1995). 464


Příklad ze života 18-3 Proč v chudých zemích dokončí střední školu méně dětí než v zemích bohatých? Jedním z možných vysvětlení je, že lidé v chudých zemích přikládají vzdělání menší význam. Avšak emigranti z rozvojových zemí vždy kladou na vzdělání velký důraz, i když musíme připustit, že lidé, kteří opouštějí chudé země, nejsou jejich typickými obyvateli.

Ekonomické vysvětlení nevychází z kulturních rozdílů, ale opírá se o náklady příležitosti. V chudých zemích, které jsou také většinou zemědělskými oblastmi, jsou děti důležitou pracovní silou. Posílat děti do školy je od určitého věku pro rodiny velkou zátěží. Jsou-li děti ve škole, nemohou pomáhat se sázením, sklízením a vším, co musí rodina dělat, aby se uživila. Rodina navíc utrpí újmu v důsledku výdajů za knihy a školní pomůcky. V bohatých nezemědělských zemích mají děti málo příležitostí k práci a jejich potenciální výdělek je malý ve srovnání s jinými příjmy v rodině. Nízké náklady příležitosti školní docházky jsou v bohatých zemích důležitým faktorem vyššího procenta dětí ve školách.

Ve 20. kapitole vysvětlíme podrobněji náklady a prospěch ekonomického růstu, který se měří růstem reálného HDP na obyvatele. V této souvislosti se vrátíme k otázce, zda rostoucí reálný HDP souvisí s ekonomickým blahobytem.

Zapamatujte si Reálný HDP a ekonomický blahobyt Reálný HDP je jen nedokonalým měřítkem ekonomického blahobytu. Mezi faktory ovlivňujícími blahobyt, které se nezahrnují do reálného HDP, patří volný čas, mimotržní služby, jako je neplacená práce v domácnosti, služby dobrovolníků, kvalita životního prostředí a uchování přírodních zdrojů a indikátory kvality života, jako je například kriminalita. HDP rovněž neodráží stupeň ekonomické nerovnosti v zemi. Navrhovaná opatření vládní hospodářské politiky by neměla být hodnocena pouze podle toho, zda vedou k růstu HDP, protože HDP není totožný s blahobytem. Přestože HDP neznamená totéž co ekonomický blahobyt, dají se podle vysokého HDP ocenit mnohé hodnoty, které jsou pro život lidí důležité, jako vysoká materiální životní úroveň, lepší stav zdraví a očekávání delšího života, vyšší gramotnost a lepší vzdělání. Vztah mezi reálným HDP a ekonomickým blahobytem vedl mnohé lidi k emigraci z chudých zemí v touze po lepším životě a motivoval tvůrce hospodářské politiky v rozvojových zemích k podpoře tempa ekonomického růstu.

Míra nezaměstnanosti Při hodnocení ekonomické aktivity v zemi se ekonomové opírají o celou řadu různých ukazatelů. Údajem, kterému věnují ekonomové i veřejnost velkou pozornost, je kromě reálného HDP míra nezaměstnanosti. Jde o citlivý indikátor situace na trhu práce. Je-li nízká, jeví se práce jako jistá a pracovní místa se snadno shánějí. K nízké nezaměstnanosti se obvykle váže zvyšování mezd a zlepšování pracovních podmínek, protože zaměstnavatelé si konkurují při získávání a udržení pracovníků. Trhu práce a nezaměstnanosti se budeme podrobněji věnovat ve 21. kapitole. V následujícím textu objasníme, jak se definuje a měří míra nezaměstnanosti, a budeme se zabývat některými odvozenými ukazateli. Na závěr vysvětlíme, jaké náklady na nezaměstnanost nesou nezaměstnaní a jaké nese celá ekonomika. 18. kapitola Měření ekonomické aktivity: hrubý domácí produkt a nezaměstnanost

465

MĚŘENÍ NEZAMĚSTNANOSTI Ve Spojených státech je za definici a měření nezaměstnanosti zodpovědný Úřad pro statistiku práce (Bureau of Labor Statistics – BLS). Každý měsíc se tento úřad obrací s dotazy na 60 000 náhodně vybraných domácností. Každý jejich člen starší šestnácti let je zařazen do jedné ze tří kategorií: 1. Zaměstnané osoby. Člověk se považuje za zaměstnaného, jestliže pracoval v předchozím týdnu na plný úvazek nebo na zkrácený úvazek (za zkrácený úvazek se počítá i práce několika hodin) nebo nepracoval, protože měl dovolenou nebo byl nemocný. 2. Nezaměstnané osoby. Člověk patří do kategorie nezaměstnaných osob, jestliže v předchozím týdnu nepracoval, ale snažil se práci najít (například se zúčastnil pohovoru s uchazeči o práci) během uplynulých čtyř týdnů. 3. Osoby nezahrnuté do pracovních sil. Do skupiny pracovních sil se nezahrnují lidé, jestliže v uplynulém týdnu nepracovali a jestliže v uplynulých čtyřech týdnech nehledali práci. Jde například o studenty denního studia, osoby, které vykonávají neplacenou práci v domácnosti, důchodce a lidi, kteří jsou práce neschopní například kvůli invaliditě.

pracovní síly celkový počet zaměstnaných a nezaměstnaných osob v zemi míra nezaměstnanosti procento nezaměstnaných osob z celkového počtu pracovních sil míra ekonomické aktivity procento pracovních sil z dospělé populace

Úřad pro statistiku práce odhaduje na základě dotazníků, kolik lidí v celé zemi spadá do jednotlivých skupin. Pro výpočet míry nezaměstnanosti je nezbytné nejprve vypočítat počet pracovních sil, který se definuje se jako celkový počet zaměstnaných a nezaměstnaných osob v ekonomice. Míra nezaměstnanosti se pak definuje jako procento nezaměstnaných osob z celkového počtu pracovních sil. Všimněte si, že lidé, kteří se nezahrnují do pracovních sil (protože například chodí do školy, jsou v důchodu nebo práce neschopní), neovlivňují míru nezaměstnanosti. Můžeme říci, že vysoká míra nezaměstnanosti dokazuje, že výkonnost ekonomiky je slabá. Dalším důležitým ukazatelem je míra ekonomické aktivity, což je procento pracovních sil z dospělé populace (procento těch, kteří jsou zaměstnaní nebo hledají práci). Obrázek 18-1 ukazoval míru ekonomické aktivity amerických žen a mužů od roku 1960. Míra ekonomické aktivity se počítá jako podíl pracovních sil na dospělé populaci (ve věku šestnácti a více let). Tabulka 18-5 je přehledem základních údajů o trhu práce založených na průzkumu Úřadu pro statistiku práce za únor 2000. Nezaměstnanost byla v tomto měsíci na nebývale nízké úrovni a činila 4,1 % pracovních sil. Míra ekonomické aktivity dosahovala 67,6 %, což znamená, že z každých tří dospělých lidí měli dva práci nebo ji hledali. Obrázek 18-3 ukazuje americkou míru nezaměstnanosti od roku 1960. Míra nezaměstnanosti byla velmi nízká na konci šedesátých a devadesátých let. Podle tohoto ukazatele byla druhá polovina devadesátých let výjimečně dobrým obdobím pro americké pracující. Tabulka 18-5 Údaje o zaměstnanosti v USA v únoru 2000 (v mil. osob)

Zaměstnaní + nezaměstnaní = pracovní síly + osoby nezahrnuté do pracovních sil = dospělá populace

135,36 5,80 141,16 67,74 208,90

Míra nezaměstnanosti = nezaměstnaní / pracovní síly = 5,80 / 141,16 = 4,1 %. Míra ekonomické aktivity = pracovní síly / dospělá populace = 141,16 / 208,90 = 67,6 %. Zdroj: Úřad pro statistiku práce, http://stats.bls.gov/.

466


Obrázek 18-3 Míra nezaměstnanosti v USA od roku 1960 Míra nezaměstnanosti (podíl nezaměstnaných pracovních sil) byl na konci devadesátých let těsně nad 4 %, což byla nejnižší hodnota od konce šedesátých let.

ÚLOHA 18-7 Afroameričané mají obvykle vyšší míru nezaměstnanosti než celková populace. V tabulce jsou údaje Úřadu pro statistiku práce pro Afroameričany z února 2000.

Zaměstnané osoby

15 164 000

Nezaměstnané osoby

1 359 000

Osoby nezahrnuté do pracovních sil

8 534 000

Vypočítejte počet pracovních sil, počet dospělých osob, míru nezaměstnanosti a míru ekonomické aktivity.

NÁKLADY VYVOLANÉ NEZAMĚSTNANOSTÍ Nezaměstnanost vyvolává ekonomické, psychologické a sociální náklady. Z ekonomického hlediska je hlavním nákladem nezaměstnanosti ztráta produkce způsobená tím, že všechny pracovní síly nejsou využity. Značnou část tohoto břemene nesou nezaměstnaní sami, protože v důsledku nezaměstnanosti klesají jejich příjmy a mohou se snížit jejich pracovní dovednosti. Část nákladů vyvolaných nezaměstnaností však nese celá společnost. Nezaměstnaní lidé například přestávají platit daně a začnou pobírat různé dávky, zejména státní podporu v nezaměstnanosti. Tento nápor na státní rozpočet jde na vrub všech daňových poplatníků. Psychologické náklady vyvolané nezaměstnaností cítí především sami nezaměstnaní a jejich rodiny. Ukazuje se, že dlouhá období nezaměstnanosti vedou ke ztrátě sebeúcty, k pocitům ztráty kontroly nad vlastním životem, k depresím a dokonce k sebevražedným sklonům. Rodina nezaměstnaného člověka pociťuje stres umocněný ekonomickými problémy při ztrátě příjmů. Sociální náklady vyvolané nezaměstnaností jsou důsledkem ekonomických a psychologických vlivů. Lidé, kteří jsou po nějakou dobu nezaměstnaní, se potýkají nejen s finančními těžkostmi, ale pociťují i zlobu, frustraci a zoufalství. Není divu, že růst nezaměstnanosti je spojen se vzestupem kriminality, násilí, alkoholismu, závislosti na drogách a s jinými společenskými problémy. Náklady vznikající z těchto následků nesou nejen nezaměstnaní, ale společnost jako celek, protože se musí vydávat více veřejných zdrojů, aby se jim čelilo, například se zaměstnává více policistů pro potírání kriminality.

18. kapitola Měření ekonomické aktivity: hrubý domácí produkt a nezaměstnanost

467

DÉLKA NEZAMĚSTNANOSTI

nepřetržitá nezaměstnanost doba, po kterou je člověk bez přerušení nezaměstnaný doba trvání nezaměstnanosti délka období nepřetržité nezaměstnanosti

Vliv nezaměstnanosti na lidi bez práce závisí na době, po kterou nepracují. Platí, že čím déle je člověk bez práce, tím vyšší jsou ekonomické a psychologické náklady, které nese. Lidé, kteří jsou nezaměstnaní jen několik týdnů, nepociťují vážné snížení svého životního standardu, protože krátké období překlenou buď výběrem svých úspor, nebo díky státní podpoře. Neočekáváme, že člověk, který je jen krátce nezaměstnaný, podlehne psychologickým problémům, jako jsou deprese nebo ztráta sebeúcty, a když ano, pak rozhodně ne v takové míře jako člověk, který je nezaměstnaný měsíce či roky. Úřad pro statistiku práce se ve svých šetřeních ptá respondentů, jak dlouho jsou bez práce. Období, kdy je člověk bez přerušení nezaměstnaný, se nazývá nepřetržitá nezaměstnanost. Začne v okamžiku, kdy se člověk stane nezaměstnaným, a skončí, když buď najde práci, nebo opustí pracovní síly. (Připomínáme, že lidé mimo skupinu pracovních sil se nezapočítávají mezi nezaměstnané.) Doba, po kterou trvá nepřetržitá nezaměstnanost, se nazývá doba trvání nezaměstnanosti. Roste v recesi, kdy je obtížnější najít práci. Významná část nezaměstnaných lidí je bez práce šest i více měsíců. Označujeme je jako dlouhodobě nezaměstnané. Dlouhodobá nezaměstnanost vyvolává nejvyšší ekonomické, psychologické a sociální náklady jak pro nezaměstnané, tak pro celou společnost. Přestože je dlouhodobá nezaměstnanost vážným problémem, jsou mnohá období nepřetržité nezaměstnanosti docela krátká. Tak například v červnu 1999 bylo téměř 43 % nezaměstnaných bez práce jen pět nebo méně týdnů a dalších 29 % jen pět až čtrnáct týdnů. Jinak řečeno, jen asi 28 % nezaměstnaných bylo bez práce čtrnáct týdnů (to jsou asi tři měsíce). Údaje o nezaměstnanosti jsou do určité míry klamné, protože krátká období nezaměstnanosti mohou vznikat ze dvou velmi rozdílných příčin. Někteří lidé najdou po určité době, kdy jsou nezaměstnaní, stabilní dlouhodobé zaměstnání. Nazýváme je krátkodobě nezaměstnanými a většina z nich nenese v souvislosti s nezaměstnaností velké náklady. Pro jinou skupinu lidí však končí krátké období nezaměstnanosti buď tak, že opustí skupinu pracovních sil, nebo najdou dočasnou práci, kterou brzy zase ztratí. Lidé, kteří v krátkých intervalech přerušují období nezaměstnanosti nebo vypadávají z pracovních sil, se označují za chronicky nezaměstnané. Jejich situace je podobná dlouhodobě nezaměstnaným.

MÍRA NEZAMĚSTNANOSTI A „OPRAVDOVÁ“ NEZAMĚSTNANOST

odrazení pracovníci lidé, kteří tvrdí, že by rádi pracovali, ale nepokusili se v uplynulých čtyřech týdnech najít práci

pracovníci s nuceně zkráceným úvazkem lidé, kteří by rádi pracovali na plný úvazek, nemohou však takovou práci najít

468

Stejně jako měření HDP má i měření nezaměstnanosti své kritiky. Většina z nich namítá, že oficiální míra nezaměstnanosti její skutečnou míru podhodnocuje. Poukazují zejména na dvě skupiny lidí, kteří se mezi nezaměstnané nepočítají: jsou to tzv. odrazení pracovníci a pracovníci s nuceně zkráceným úvazkem. Odrazení pracovníci jsou lidé, kteří tvrdí, že by rádi pracovali, ale nepokusili se v uplynulých čtyřech týdnech práci najít. Většinou říkají, že práci nehledali proto, že se o to v minulosti bez úspěchu pokoušeli, nebo jsou přesvědčeni, že na současném trhu práce nemohou žádné zaměstnání najít. Podle definice pracovních sil proto do skupiny pracovních sil nespadají. Někteří ekonomové tvrdí, že by se odrazení pracovníci měli považovat za nezaměstnané a obrázek trhu práce by pak byl věrohodnější. Pracovníci s nuceně zkráceným úvazkem jsou lidé, kteří by rádi pracovali na plný úvazek, nemohou však takovou práci najít. Vzhledem k tomu, že mají práci, počítají se mezi zaměstnané. Někteří ekonomové navrhují, aby se tito lidé považovali za částečně nezaměstnané. V reakci na podobné návrhy publikoval Úřad pro statistiku práce v posledních letech speciální míry nezaměstnanosti, které zahrnují odhady počtu odrazených pracovníků a pracovníků s nuceně zkráceným úvazkem. V únoru 2000, kdy oficiální míra nezaměstnanosti dosahovala 4,1 % (viz tabulka 18-5), vypočítal Úřad pro statistiku práce, že míra nezaměstnanosti by dosahovala 7,6 %, kdyby se započítali odrazení pracovníci a pracovníci s nuceně zkráceným úvazkem. Ukazuje se, že problém odrazených a nedobrovolně částečně zaměstnaných pracovníků je dost významný. Míra nezaměstnanosti je dobrým všeobecným indikátorem podmínek na trhu práce ať v oficiální, nebo v upravené formě. Vysoká míra nezaměstnanosti je špatnou zprávou i pro zaměstnané


lidi, protože se na ochablém pracovním trhu těžko dočkají zvýšení platů a prémií. Šířeji se budeme zabývat příčinami a léčbou nezaměstnanosti v 21. kapitole a v následujících kapitolách.

Shrnutí •

•

• •

•

•

•

•

Základním měřítkem celkové produkce ekonomiky je hrubý domácí produkt (HDP), což je tržní hodnota finálních statků vyrobených v zemi za dané časové období. Vyčíslení produkce v tržních hodnotách umožňuje ekonomům agregovat miliony statků, které se v moderní ekonomice vyrábějí. Do HDP se započítávají jen finální statky (včetně kapitálových statků), protože jedině ony slouží k uspokojení spotřebitelů. Meziprodukty, které se při výrobě finálních statků spotřebují, se do HDP nezapočítávají stejně jako prodeje dříve vyrobených aktiv (například dvacet let starého domu). Hodnota finálních statků se vypočítá jako suma hodnot přidaných všemi firmami ve výrobním procesu. HDP můžeme též vyjádřit jako souhrn čtyř typů výdajů: spotřeby, investic, vládních nákupů a čistého vývozu. Tyto čtyři typy výdajů odpovídají výdajům domácností, firem, vlády a zahraničního sektoru. Při porovnávání HDP v různých obdobích musí ekonomové vyloučit vliv inflace. Dělají to tak, že oceňují tržní hodnoty statků cenami základního roku. HDP vyjádřený v cenách základního roku se nazývá reálný HDP a HDP ve skutečných cenách běžného roku se nazývá nominální HDP. Pro srovnání ekonomických činností v různých obdobích by se měl vždy používat reálný HDP. Reálný HDP na obyvatele je nedokonalým měřítkem ekonomického blahobytu. Až na malé výjimky (například vládní nákupy statků, které se zahrnují do HDP ve výrobních cenách) zahrnuje HDP jen statky prodané prostřednictvím trhu. Do HDP se nezahrnují důležité faktory, které ovlivňují blahobyt lidí, například volný čas, hodnota bezplatných služeb dobrovolníků, kvalita životního prostředí, ukazatele kvality života jako kriminalita a stupeň ekonomické nerovnosti. Přes všechny nedostatky je reálný HDP užitečným ukazatelem ekonomického blahobytu. Země s vysokým reálným HDP na jednoho obyvatele vykazují vysokou průměrnou životní úroveň a mají i větší očekávanou délku života, vyšší procento dětí navštěvujících školy a větší gramotnost. Míra nezaměstnanosti, která je zřejmě nejlepším známým indikátorem situace na trhu práce, se počítá z výsledků šetření prováděných Úřadem pro statistiku práce. Přehledy rozdělují všechny respondenty starší šestnácti let do tří skupin: zaměstnané, nezaměstnané a osoby nespadající do skupiny pracovních sil. Za pracovní síly se považují zaměstnané a nezaměstnané osoby, tedy lidé, kteří buď pracují, nebo práci hledají. Míra nezaměstnanosti se vypočítá jako podíl nezaměstnaných osob na celkovém počtu pracovních sil. Míra ekonomické aktivity vyjadřuje procento pracovních sil z dospělé populace. Náklady na nezaměstnanost zahrnují ekonomické ztráty z nižší produkce, psychologické náklady, které nesou nezaměstnaní lidé a jejich rodiny, a společenské náklady spojené s podobnými problémy, jako je zvýšená kriminalita a násilí. Nejvyšší náklady vyvolávají dlouhá období nepřetržité nezaměstnanosti. Kritici oficiální míry nezaměstnanosti tvrdí, že podhodnocuje „opravdovou“ nezaměstnanost, protože nezahrnuje odrazené pracovníky a pracovníky s nuceně zkráceným úvazkem.

Klíčové pojmy čistý vývoz – doba trvání nezaměstnanosti (v období nepřetržité nezaměstnanosti) – finální statky – hrubý domácí produkt (HDP) – investice – kapitálový statek – meziprodukty – míra ekonomické aktivity – míra nezaměstnanosti – nominální HDP – období nepřetržité nezaměstnanosti – odrazení pracovníci – pracovní síly – přidaná hodnota – reálný HDP – transferové platby – výdaje na spotřebu – vládní nákupy 18. kapitola Měření ekonomické aktivity: hrubý domácí produkt a nezaměstnanost

469

Otázky k opakování 1. Proč ekonomové sčítají při výpočtu HDP tržní hodnoty zboží? Z jakého důvodu se dává v HDP položkám s vyšší hodnotou větší váha než položkám s nižší hodnotou? 2. Velkou část zemědělského sektoru v rozvojových zemích tvoří farmy zajišťující základní obživu, kdy většinu vyprodukovaných potravin spotřebuje farmář a jeho rodina. Vysvětlete důsledky tohoto jevu při měření HDP v rozvojových zemích. 3. Uveďte příklady každého ze čtyř typů agregátních výdajů. Který z nich má největší podíl na HDP Spojených států? Může být některá výdajová položka negativní? Uveďte vysvětlení. 4. Alova firma Leštění bot vyleštila vloni 1000 párů a letos 1200 párů bot. V loňském roce stálo jedno vyleštění bot 4 dolary a v letošním roce 5 dolarů. Vypočítejte Alův příspěvek k nominálnímu a reálnému HDP, považujeme-li minulý rok za základní rok. Který z obou ukazatelů použijete pro vyjádření změny Alovy produktivity v uplynulém roce? Proč? 5. Řekli byste, že reálný HDP na obyvatele je dobrým měřítkem ekonomického blahobytu? Zdůvodněte svoji odpověď. 6. Rozhodněte, zda následující tvrzení je správné nebo chybné, a vysvětlete proč: „Vysoká míra ekonomické aktivity v zemi vede k nízké míře nezaměstnanosti.“ 7. Jaké náklady vyvolává vysoká nezaměstnanost? Myslíte, že velkorysejší podpory nezaměstnaným by tyto náklady zvýšily, snížily, nebo by je nezměnily? Vysvětlete svůj názor.

Příklady k procvičení 1. Na jednom ostrově žili George a Al a jako peníze používali mušle. Minulý rok George chytil 300 ryb a 5 divokých kanců. Al vypěstoval 200 trsů banánů. V jejich ekonomice zastoupené dvěma lidmi se prodává 1 ryba za 1 mušli, 1 divoký kanec za 10 mušlí a 1 trs banánů stojí 5 mušlí. George zaplatil Alovi 30 mušlí za to, že mu pomohl vyhloubit sádku pro ryby, a koupil si od Ala pět vzrostlých banánovníků po 30 mušlích. Jak velký je HDP vyrobený na ostrově, vyjádřený v mušlích? 2. Jak ovlivní následující transakce HDP Spojených států? a) Americká vláda vydá 1 mld. dolarů na platy státních úředníků. b) Americká vláda zaplatí 1 mld. dolarů na dávkách sociálního zabezpečení. c) Americká vláda zaplatí 1 mld. dolarů americké firmě za nově vyrobené díly k letadlům. d) Americká vláda zaplatí 1 mld. dolarů na úrocích majitelům amerických vládních dluhopisů. e) Americká vláda zaplatí 1 mld. dolarů Saúdské Arábii za ropu určenou ke zvýšení vládních ropných rezerv. 3. Firma Intelligence Incorporated vyrobí 100 počítačových čipů a prodává je firmě Bell Computers po 200 dolarech. Bell použije čipy a další materiály a práci svých dělníků na výrobu 100 osobních počítačů. Bell prodává počítače spolu se softwarem, který nakoupil v licenci od Microsoftu, za 50 dolarů pro jeden počítač, firmě PC Charlie’s po 1000 dolarech. S použitím přidané hodnoty vypočítejte celkový příspěvek této produkce k HDP. Dostanete stejnou sumu, když sečtete tržní hodnoty finálních statků? 4. Jak ovlivní každá z dále uvedených transakcí HDP USA a čtyři složky agregátních výdajů? a) Vaše tchyně si koupí nové auto od amerického výrobce. b) Vaše tchyně si koupí nové auto dovezené ze Švédska. c) Půjčovna aut, kterou vlastní vaše tchyně, koupí nové auto od amerického výrobce. d) Půjčovna aut, kterou vlastní vaše tchyně, koupí nové auto dovezené ze Švédska. e) Americká vláda zakoupí nové auto vyrobené v USA pro vaši tchyni, která je velvyslankyní ve Švédsku. 5. V tabulce jsou údaje za jednu zemi (v dolarech). Vypočítejte její HDP. Vysvětlete, jak jste HDP vypočítali.

470


Výdaje na spotřebu

600

Vývoz

75

Vládní nákupy zboží

200

Výstavba nových domů a bytů

100

Prodej dříve postavených domů a bytů

200

Dovoz

6.

50

Zásoby na začátku roku

100

Zásoby na konci roku

125

Fixní investice firem

100

Důchody vyplácené ze státního rozpočtu

100

Nákupy zboží dlouhodobé spotřeby

150

Agrostán produkuje melouny, králíky a ovce. V tabulce najdete údaje o cenách a množství všech tří produktů vyrobených v letech 2000 a 2005. Melouny

7. 8.

9.

Králíci

Ovce

Rok

Množství

Cena

Množství

Cena

Množství

Cena

2000

100

5 USD

300

20 USD

100

20 USD

2005

125

7 USD

250

20 USD

110

25 USD

Rok 2000 považujte za základní období. Vypočítejte nominální a reálný HDP pro oba roky. Vláda zvažuje, jak by měla omezit používání klasických paliv, aby snížila znečištění ovzduší výrobními podniky. Jak by se mohl počítat pravděpodobný vliv takové politiky na velikost reálného HDP? Vysvětlete svůj návrh. Uvádíme zprávu pracovníka Úřadu pro statistiku práce z průzkumu trhu, která nebyla dobře zpracována: „V domech, které jsem navštívil, bylo 65 lidí, z nich 10 byly děti mladší šestnácti let a 10 důchodci. Dále 25 lidí mělo práci na plný úvazek a 5 pracovalo na částečný úvazek. Celkem 5 lidí pracovalo v domácnosti, 5 mladých lidí starších šestnácti let studovalo v denním studiu, 2 lidé byli invalidní a nemohli pracovat. Zbývající lidé neměli práci, ale všichni říkali, že by byli rádi někde zaměstnáni. Jeden z nich však již tři měsíce práci nehledal.“ Vypočítejte počet pracovních sil, míru nezaměstnanosti a míru ekonomické aktivity z údajů této zprávy. Ellen zpracovává data o trhu práce za uplynulý měsíc, ale počítač je pomalý a zatím dokázala získat pouze tyto údaje: Míra nezaměstnanosti

5,0 %

Míra ekonomické aktivity

62,5 %

Počet lidí mimo kategorii pracovních sil

60 mil.

Vypočítejte počet pracovních sil, počet lidí ve věku nad šestnáct let, počet zaměstnaných a počet nezaměstnaných. 10. Máme dvě města, Smíškov a Truchlov, a v každém z nich je 1200 pracovních sil. Ve Smíškově bylo 100 lidí nezaměstnaných celý rok a ostatní byli bez přerušení zaměstnaní. V Truchlově byl každý ze skupiny pracovních sil 11 měsíců zaměstnaný a 1 měsíc nezaměstnaný. a) Jaká je průměrná míra nezaměstnanosti v každém z obou měst? b) Jaká je průměrná doba nepřetržité nezaměstnanosti v každém z obou měst? c) V kterém z obou měst jsou podle vás vyšší náklady na nezaměstnanost a proč? 18. kapitola Měření ekonomické aktivity: hrubý domácí produkt a nezaměstnanost

471

Řešení úloh v kapitole 18-1 HDP vypočítaný v textu činil 64 dolaru. Jestliže se ve Fruktistánu vypěstuje dalších 5 pomerančů po 0,30 dolaru, zvýší se HDP o 1,50 dolaru na 65,50 dolaru. 18-2 Američtí výrobci vyrobili celkem 1 185 000 vozidel nebo 4,09× více než zahraniční výrobci, kteří vyrobili 290 000 vozidel. Počítáme-li produkci v tržních cenách, pak američtí výrobci vyrobili: (471 000 ks × 17 000 dolarů) + (714 000 ks × 25 000 dolarů) = 25 857 000 dolarů. Zahraniční výrobci vyrobili: (227 000 ks × 17 000 dolarů) + (63 000 ks × 25 000 dolarů) = 5 434 000 dolarů. Porovnáme-li produkci obou skupin výrobců v tržních cenách, pak američtí výrobci vyrobili 4,76× více než zahraniční výrobci. Rozdíl v produkci amerických a zahraničních výrobců je větší při porovnání údajů v tržních cenách než při použití počtu vyrobených vozidel, protože američtí výrobci vyráběli relativně více vozidel vyšší ceny než zahraniční výrobci. 18-3 Přidaná hodnota velkoobchodu a konečného výrobce pohlednic je 500 dolarů. Přidaná hodnota Amy je 200 dolarů (její tržba minus cena za zakoupené pohlednice). Pohlednice byly vyrobeny a Amy je koupila v roce 2000, takže 500 dolarů se zahrne do HDP v roce 2000. Přidaná hodnota 200 dolarů, kterou vytvořila Amy, se započítá do HDP v roce 2001, protože je prodala až v tomto roce. 18-4 Prodej akcií představuje jen změnu vlastnictví části aktiv firmy Benson Buggywhip, nikoliv výrobu nových statků. Prodej akcií proto nepřispívá k HDP. Do HDP se však započítá brokerova provize 100 dolarů (2 % ze zprostředkovaného obchodu) jako poskytnutá služba. 18-5 Jak bylo uvedeno v příkladu 18-6, tržní hodnota domácí produkce je 15 mld. dolarů (1 000 000 ks × 15 000 dolarů). Stejně jako v uvedeném příkladu činí spotřeba 10,5 mld. dolarů a vládní nákupy 0,75 mld. dolarů. Vzhledem k tomu, že 25 000 zakoupených automobilů bylo dovezeno ze zahraničí, mají domácí producenti na konci roku neprodané zásoby 50 000 kusů (v příkladu 18-6 to bylo jen 25 000 kusů). Investice do zásob činí 0,75 mld. dolarů (50 000 automobilů × 15 000 dolarů) a celkové investice 3,75 mld. dolarů (auta zakoupená firmami + zásoby firem). Čistý vývoz je nula, protože vývoz a dovoz je stejný (v obou případech je to 25 000 automobilů). Všimněte si však toho, že neodečítáme dovoz od spotřeby, protože jsme ho odečetli od vývozu. Spotřebu definujeme jako celkové nákupy domácností, ne jen nákupy zboží vyrobeného v dané zemi. Celkové výdaje jsou dány součtem: C + I + G + NX = 10,5 + 3,75 + 0,75 + 0 = 15 mld. dolarů. Je to stejný výsledek jako při výpočtu tržní hodnoty produkce. 18-6 Reálný HDP v roce 2000 se rovná množství obou statků (lososů a triček) vyrobených v roce 2000 a oceněných tržními cenami z roku 1996: (30 lososů × 10 dolarů) + (30 triček × 5 dolarů) = 450 dolarů. Reálný HDP v roce 1996 se rovná množství lososů a triček vyrobených v roce 1996 a oceněných cenami roku 1996, tedy 175 dolarů. Všimněte si, že v základním roce jsou nominální a reálný HDP totožné. Reálný HDP v roce 2000 je asi 2,6× větší než v roce 1996 (450 / 175). Zvýšení HDP mezi roky 1996 a 2000 se pohybuje mezi dvojnásobkem (což je zvýšení produkce triček) a trojnásobkem (zvýšení produkce lososů). 18-7 Pracovní síly = zaměstnaní + nezaměstnaní = 15 164 000 + 1 359 000 = 16 523 000. Dospělá populace = pracovní síly + osoby mimo kategorii pracovních sil = = 16 523 000 + 8 534 000 = 25 057 000. Míra nezaměstnanosti = nezaměstnaní / pracovní síly = 1 359 000 / 16 523 000 = 8,2 %. Míra ekonomické aktivity = pracovní síly / obyvatelstvo nad šestnáct let = = 16 523 000 / 25 057 000 = 65,9 %. 472


19.

Měření cenové hladiny a inflace Traduje se příběh o ženě, která investovala peníze na Wall Street. Říkejme jí třeba Lotta Doe. Stala se první dobrovolnicí při pokusu s umělým spánkem. Vědecký tým uvedl Lottu do hlubokého spánku. Probudila se po třiceti letech, aniž za tu dobu zestárla. Ze všeho nejdřív běžela k telefonu a volala svému makléři. Zestárlý makléř zvedl telefon a Lotta se ho ptala, jakou cenu má její portfolio po třiceti letech. „Dnes ráno,“ sdělil jí makléř, „je to asi sto milionů dolarů.“ Lotta byla tou zprávou ohromena. V tu chvíli se však v telefonu ozvalo: „Vhoďte pět milionů dolarů za další tři minuty hovoru.“ Historka líčí jednoduchou, avšak velmi důležitou věc, že totiž hodnota peněz zcela závisí na cenách statků, které chceme koupit. Sto milionů dolarů je spousta peněz při dnešních cenách, ale je to jen nuzný peníz, jestliže telefonní hovor stojí pět milionů. Vysoká dlouhotrvající inflace – rychlý a trvalý růst cen většiny statků – radikálně snižuje kupní sílu peněz. Během třiceti let, kdy Lotta Doe spala, byla inflace určitě dost vysoká. Inflace ztěžuje srovnávání ekonomických veličin v čase. Pamatujeme si, že jsme kupovali obrázkový časopis a čokoládovou zmrzlinu za čtvrťák. Dnes stojí stejné dvě věci čtyři nebo pět dolarů. Mohli byste z toho usoudit, že se děti měly ve „starých zlatých časech“ lépe než dnes. Ale bylo tomu opravdu tak? Bez dalších informací to nemůžeme posoudit, protože ceny časopisů a zmrzliny se zvýšily, ale stejně tak i kapesné. Musíme se ptát, zda výdaje mladých lidí vzrostly stejně nebo více než ceny věcí, které si kupují. A jestliže ano, pak na tom nejsou hůře než my v době, kdy jsme byli mladí a cukroví bylo za pěťák. Inflace však činí i budoucnost nejistou. Když se ptáme, kolik peněz máme spořit na důchod, záleží odpověď na tom, jaká asi bude inflace, než půjdeme do důchodu, a kolik potom bude stát bydlení, jídlo a oblečení. Inflace je však problémem i pro tvůrce hospodářské politiky. Když dělají dlouhodobé vládní programy, musejí odhadovat, kolik bude vláda platit za své nákupy za několik let. Studium makroekonomie by nás mělo naučit srovnávat ekonomické veličiny v různých obdobích nebo je předvídat do budoucnosti a nenechat se přitom mást vlivem inflace. V této kapitole budeme pokračovat ve výpočtech a v interpretaci ekonomických dat. Uvidíme, jak se ceny a inflace měří a jak se ceny zboží „upravují“, aby se vyloučila inflace. Oceníme-li množství zboží peněžními jednotkami s vyloučením inflace, dostaneme reálné hodnoty (vzpomeňte si na reálný HDP v 18. kapitole). Používáme-li tyto reálné hodnoty, vyhneme se zmatku, na který narazila Lotta. Náklady, které v důsledku inflace nese hospodářství, jsou mnohem závažnější než komplikace, které inflace způsobuje při ekonomických měřeních. V této kapitole se dozvíte, proč vysoká inflace snižuje výkonnost ekonomiky a proč tvůrci hospodářské politiky považují nízkou a stabilní míru inflace za jeden ze svých hlavních cílů. V závěru kapitoly ukážeme, jak je inflace spjata s dalším klíčovým ekonomickým ukazatelem – s úrokovou mírou finančních aktiv.

Index spotřebitelských cen: měření cenové hladiny Základním nástrojem pro měření cenové hladiny je index spotřebitelských cen (consumer price index – CPI), který je měřítkem „životních nákladů“ za určité období. Měří změnu ceny standardního spotřebního koše v sledovaném období ve srovnání s cenou stejného koše v určitém roce, který se nazývá základní rok. Ukážeme na příkladu, jak se CPI vypočítá. Rok 1995 budeme považovat za základní rok. Předpokládejme, že měsíční rozpočet běžné americké rodiny se skládá ze tří položek, a to z nájemného za třípokojový byt, z hamburgerů a ze vstupenek do kina. Rodiny ve skutečnosti

index spotřebitelských cen (CPI) měří změnu ceny standardního spotřebního koše v sledovaném období ve srovnání s cenou stejného koše v tzv. základním roce

19. kapitola Měření cenové hladiny a inflace

473

spotřebovávají stovky různých druhů zboží, ale princip konstrukce CPI se tímto zjednodušením nemění. Průměrné měsíční výdaje naší rodiny v roce 1995 jsou zachyceny v tabulce 19-1. Tabulka 19-1 Měsíční výdaje americké rodiny v roce 1995 (základní rok)

Položka

Výdaje (USD, 1995)

Nájemné za třípokojový byt

500

Hamburgery (60 po 2 dolarech)

120

Vstupenky do kina (10 po 6 dolarech)

60

Celkové výdaje

680

Nyní se přeneseme do roku 2000. Je pravděpodobné, že ceny různých druhů zboží se za toto období změnily – některé vzrostly, jiné klesly. Dejme tomu, že nájemné naší rodiny se zvýšilo za stejný byt na 630 dolarů, hamburger stojí nyní 2,50 dolaru a vstupenka do kina 7 dolarů. Ceny tedy všeobecně vzrostly. Chceme vypočítat, jak stouply životní náklady naší rodiny za období 1995–2000. Tabulka 19-2 ukazuje, že typická rodina by v roce 2000 při spotřebě stejných druhů zboží jako v roce 1995 utratila za stejný spotřební koš měsíčně 850 dolarů, tedy o 170 dolarů více než v roce 1995. Za stejné položky by rodina utratila o 25 % více (170 / 680). Můžeme říci, že životní náklady typické rodiny se mezi roky 1995 a 2000 zvýšily o 25 %. Tabulka 19-2 Cena spotřebního koše z roku 1995 v roce 2000

Položka

Výdaje (USD, 2000)

Výdaje (USD, 1995)

Nájemné za třípokojový byt

630

500

Hamburgery (60 po 2,50 dolarech)

150

120

70

60

850

680

Vstupenky do kina (10 po 7 dolarech) Celkové výdaje

Vláda, přesněji Úřad pro statistiku práce (již uvedená instituce, která sleduje míru nezaměstnanosti), počítá index spotřebitelských cen stejným způsobem. V prvním kroku je nutné zvolit základní rok a spotřební koš, to znamená vybrat statky a služby, které spotřebuje typická rodina za rok. V praxi to znamená, že vláda zjišťuje v podrobných průzkumech, za co vydávají spotřebitelé peníze. Náhodně vybrané rodiny zaznamenávají v určitém měsíci nákup každého zboží a cenu, kterou za něj zaplatily. (Je to pořádná práce!) Spotřební koš výchozího období budeme nazývat spotřební koš základního roku. Pracovníci Úřadu pak každý měsíc navštěvují tisíce obchodů a dotazováním zjišťují ceny zboží zahrnutého do spotřebního koše základního roku. CPI pro kterýkoliv sledovaný rok se vypočítá podle vzorce: CPI =

cena spotřebního koše v sledovaném roce . cena spotřebního koše v základním roce

Vraťme se k našemu příkladu s běžnou rodinou, která spotřebovává tři položky spotřebního koše, a můžeme vypočítat CPI v roce 2000: CPI v roce 2000 =

474


850 dolarů = 1,25. 680 dolarů

Životní náklady naší rodiny se v roce 2000 zvýšily o 25 % ve srovnání s rokem 1995. Všimněte si, že CPI v základním roce je vždy roven 1, protože čitatel i jmenovatel indexu jsou stejné. CPI v sledovaném období (měsíci nebo roce) měří životní náklady v tomto období ve srovnání se základním obdobím. CPI se často vyjadřuje v procentech, a násobí se proto stem. Základní rok se pak označí jako 100 (místo 1) – v našem příkladu je CPI v roce 2000 roven 125 (místo 1,25). Pro některé výpočty je však jednodušší používat index při základu 1, jak uvidíme dále v této kapitole. Příklad 19-1 Měření životních nákladů běžné rodiny Naše rodina si ke třem položkám uvedeným v tabulce 19-2 zakoupí ještě 4 svetry. V roce 1995 stál 1 svetr 30 dolarů a v roce 2000 stojí 50 dolarů. Ceny ostatních druhů zboží se nezměnily. Vypočítáme změnu v životních nákladech rodiny mezi roky 1995 a 2000. V našem příkladu životní náklady v roce 1995 činily 680 dolarů. Připočítáme 4 svetry po 30 dolarech a cena spotřebního koše se zvýší na 800 dolarů. V roce 2000 je cena původních položek stejná a činí 850 dolarů. Připočítáme 4 svetry po 50 dolarech a nový spotřební koš stojí 1050 dolarů. CPI se rovná 1,31 (1050 / 850). Docházíme k závěru, že životní náklady naší rodiny se v letech 1995 až 2000 zvýšily o 31 %. ÚLOHA 19-1 Vraťte se k příkladu se třemi položkami zboží v tabulkách 19-1 a 19-2 a vypočítejte CPI v roce 2000, jestliže nájemné klesne z 500 dolarů v roce 1995 na 400 dolarů v roce 2000. Ceny hamburgerů a vstupenek do kina se v obou letech nezmění.

CPI není cena zboží. Je to cenový index, který měří průměrnou cenu skupiny statků ve srovnání s cenou stejných statků v základním roce. CPI je nejznámější cenový index používaný mnoha ekonomy k hodnocení vývojových trendů. Výrobci se například pokoušejí přenést zvýšení cen surovin na své zákazníky a ekonomové se proto snaží pomocí indexů cen surovin předpovídat změny cen průmyslových výrobků. Další indexy se používají pro analýzu cenových změn energií, potravin, zdravotní péče a ostatních důležitých oblastí.

cenový index měřítko průměrné ceny skupiny statků ve srovnání s cenou stejných statků a služeb v základním roce

ÚLOHA 19-2 Index spotřebitelských cen postihuje životní náklady „typické“ nebo průměrné rodiny. Vaším úkolem je zkonstruovat váš osobní cenový index a změřit změny ve vašich životních nákladech za určité období. Jak byste takový index konstruovali? Proč by se změny ve vašem osobním cenovém indexu měly lišit od cen CPI?

Inflace Index spotřebitelských cen měří průměrnou hladinu cen v porovnání s cenami v základním roce. Naproti tomu inflace ukazuje, jakým tempem se tato cenová hladina v průběhu času mění. Míra inflace je roční změna cenové hladiny vyjádřená v procentech a měří se například indexem spotřebitelských cen. Máme-li třeba hodnotu CPI 1,25 v roce 2000 a 1,30 v roce 2001, pak inflace v roce 2001 ve srovnání s rokem 2000 se vypočítá jako podíl 0,05 (zvýšení cenové hladiny v procentech v roce 2001 proti roku 2000) a 1,25 (cenová hladina v roce 2000). Dostaneme 4 %.23

míra inflace roční změna cenové hladiny vyjádřená v procentech a měřená například indexem spotřebitelských cen

Příklad 19-2 Výpočet míry inflace v období 1972–1976 V tabulce je uveden CPI pro období 1972–1976. Vypočítejte míru inflace mezi roky 1972 a 1973, 1973 a 1974, 1974 a 1975, 1975 a 1976.

23 CPI v roce 2000 ve výši 1,25 se vztahuje k určitému základnímu roku, který je roven 1. Počítáme-li změnu cenové hladiny roku 2001 proti roku 2000, je nepodstatné, který rok je v celé časové řadě zvolen jako základní.


475

Rok

CPI

1972

0,418

1973

0,444

1974

0,493

1975

0,538

1976

0,569

Míra inflace mezi roky 1972 a 1973 je dána zvýšením cenové hladiny mezi těmito roky vyjádřeným v procentech, tedy: (0,444 – 0,418) / 0,418 = 0,026 / 0,418 = 0,062 = 6,2 %. Vypočítejte míru inflace pro další období a ověřte si, že je to 11 %, 9,1 % a 5,8 %. V sedmdesátých letech bylo tempo inflace mnohem vyšší než v poslední době, kdy se pohybuje v rozmezí 2–3 %.* ÚLOHA 19-3 V tabulce naleznete CPI pro období 1929–1933. Vypočítejte míru inflace mezi roky 1929 a 1930, 1930 a 1931, 1931 a 1932, 1932 a 1933.

Rok

CPI

1929

0,171

1930

0,167

1931

0,152

1932

0,137

1933

0,130

Jak se míra inflace ve třicátých letech liší od míry inflace v sedmdesátých letech?

Výsledky výpočtu úlohy 19-3 ukazují v některých letech zápornou míru inflace. Situace, kdy ceny většiny statků klesají, takže inflace je záporná, se nazývá deflace. Spojené státy zažily významnou deflaci naposledy na počátku třicátých let. V Japonsku můžeme sledovat mírnou deflaci v devadesátých letech. deflace situace, ve které ceny většiny statků klesají, takže inflace je záporná

Vyloučení vlivu inflace CPI je mimořádně užitečný ukazatel. Umožňuje nám nejen měřit změny v životních nákladech, ale může se použít i pro vyloučení vlivu inflace z ekonomických dat. V tomto odstavci se dozvíte, jak se CPI používá při úpravě hodnot zboží oceněného běžnými cenami na reálné hodnoty. Dále zjistíte, že umíme převádět reálné hodnoty na hodnoty v běžných cenách. Vyloučení vlivu inflace nebo naopak zahrnutí změny cen při práci s údaji v hmotných jednotkách je užitečné nejen pro ekonomy, ale též pro každého člověka, který tak může upravit platby, účetní veličiny a jiné údaje s ohledem na vliv inflace.

*

476

Hodnoty CPI hluboko pod 1,00 ukazují, že základním rokem pro tuto časovou řadu je zvolen mnohem pozdější rok, pravděpodobně na konci devadesátých let (pozn. překl.).


OPERACE S NOMINÁLNÍMI HODNOTAMI Index spotřebitelských cen se běžně používá při vylučování vlivu inflace z hodnot vyjádřených v běžných cenách, které se nazývají nominální hodnoty. Uveďme příklad: průměrná rodina měla celkový příjem 20 000 dolarů v roce 1995 a 22 000 dolarů v roce 2000. Daří se takové rodině v roce 2000 lépe než v roce 1995? Nemáme-li žádné další informace, jsme v pokušení říci ano. Koneckonců příjem rodiny se za pět let zvýšil o 10 %. Ceny však mohly v tomto období také růst, a to buď stejně jako příjem, nebo dokonce i více. Kdyby se ceny za stejné období zvýšily o 25 %, a my víme, že příjem vzrostl jen o 10 %, pak musíme přiznat, že rodina je na tom hůře; zvýšil se totiž jen její nominální příjem. Budeme-li posuzovat příjem rodiny v období 1995–2000 v reálných hodnotách, pak můžeme kupní sílu této rodiny porovnat mnohem přesněji. Pomocí reálných hodnot se měří fyzické jednotky, například množství statků. Nominální hodnotu převádíme na reálnou tak, že ji vydělíme cenovým indexem pro dané období, jak je zřejmé z tabulky 19-3. Z tabulky se dozvíme, že reálný příjem rodiny, jinými slovy její kupní síla, se v období 1995–2000 snížil o 2400 dolarů nebo o 12 % z původního reálného příjmu ve výši 20 000 dolarů.

nominální hodnota hodnota v běžných cenách

reálná hodnota hodnota určitého množství zboží vyjádřená ve stálých cenách

Tabulka 19-3 Porovnání reálných příjmů jedné rodiny v letech 1995 a 2000

Rok

Nominální příjem (USD)

CPI

Reálný příjem (USD): nominální příjem / CPI

1995

20 000

1,00

20 000 / 1,00 = 20 000

2000

22 000

1,25

22 000 / 1,25 = 17 600

Reálné hodnoty, které eliminují vliv inflace na ekonomické veličiny, se používají pro srovnání mnoha ukazatelů, např. mezd, výdajů na zdravotní péči nebo výdajů státního rozpočtu v různých obdobích. Srovnání je založeno na stejném principu jako srovnání nákupů zboží, kdy se mění množství i cena tohoto zboží. Když například utratíte v jednom měsíci 100 dolarů za hamburgery a jeden hamburger stál 2,50 dolaru, snadno spočítáte, že jste si jich koupili 40. Když podobným způsobem vydělíte příjem rodiny cenovým indexem, zjistíte, jaké množství zboží si za svůj příjem může koupit. Reálné hodnoty se též označují jako hodnoty s vyloučením vlivu inflace. Příklad 19-3 Odpalujte home runy a budete jezdit v Cadillacu V roce 1930 vydělal slavný baseballový hráč Babe Ruth 80 000 dolarů. Když mu říkali, že má větší příjem než prezident Hoover, Ruth odpověděl s určitým zadostiučiněním, že měl lepší rok než prezident. V roce 1998 vydělal Mark McGwire, hráč St. Louis Cardinals, asi 8 300 000 dolarů, a překonal rekordy Rutha a Rogera Marise. Kdo dostal víc po vyloučení inflace, Ruth nebo McGwire? Tuto otázku můžeme zodpovědět, pokud budeme vědět, že CPI (průměr let 1982–1984 je základním obdobím) činil 0,167 v roce 1930 a 1,64 v roce 1998. Příjem Babe Rutha vydělíme 0,167 a dostaneme přibližně 479 000 dolarů, což je Ruthův příjem v dolarech základního období 1982–1984. Jinými slovy můžeme říci, že na stejnou kupní sílu jako v roce 1930 by Babe v letech 1982–1984 potřeboval příjem ve výši 479 000 dolarů. Když vydělíme příjem Marka McGwira z roku 1998 cenovým indexem pro tento rok (1,64), dostaneme příjem ve výši 5 060 000 dolarů (v kupní síle dolarů z období 1982–1984). Nyní můžeme příjmy obou hráčů porovnat. Vyloučením inflace se rozdíl mezi nimi sice zmírnil, protože část vysokého příjmu McGwira šla na konto zvýšených cen mezi roky 1930 a 1998, přesto však vydělával desetkrát více než Ruth. Dodejme ještě, že McGwire také dostával asi čtyřicetkrát více než prezident Clinton. Srovnáváme-li mzdy nebo příjmy v různých obdobích, musíme vyloučit změnu cen. Tím získáme reálnou mzdu, což je mzda vyjádřená v reálné kupní síle. Reálnou mzdu v daném období vypočítáme jako podíl nominální mzdy a CPI v tomto období.

vyloučení vlivu inflace (z nominálních hodnot) reálnou hodnotu veličiny vypočítáme tak, že nominální hodnotu dělíme cenovým indexem (například CPI)

reálná mzda mzda pracovníka vyjádřená v reálné kupní síle; v daném období se vypočítá jako podíl nominální mzdy a CPI v tomto období


477

Příklad 19-4 Reálné mzdy amerických dělníků Sledujeme dělníky, kteří pracují v továrnách u montážních pásů. Podle Úřadu statistiky práce průměrný americký dělník v roce 1970 vydělal 3,23 dolaru za hodinu, v roce 1990 to bylo 10,01 dolaru za hodinu. Porovnejte reálné mzdy dělníků v obou letech. Pro výpočet reálné mzdy musíme vědět, že CPI činil 0,388 v roce 1970 a 1,307 v roce 1990 (jako základní období bereme opět průměr let 1982–1984). Reálná mzda v roce 1970 byla 8,32 dolaru (3,23 / 0,388) a v roce 1990 jen 7,66 dolaru (10,01 / 1,307). Reálné mzdy amerických dělníků byly v roce 1990 nižší než v roce 1970, ačkoliv nominální mzdy se zvýšily více než třikrát. Obrázek 19-1 ukazuje nominální a reálné mzdy amerických dělníků v období 1960–1999. Všimněte si dramatického rozdílu mezi oběma vývojovými trendy. Když se díváme jen na nominální mzdy, řekli bychom, že dělníci byli v roce 1999 mnohem lépe placeni než v roce 1960. Jakmile však z mezd vyloučíme inflaci, vidíme, že reálné mzdy dělníků od začátku sedmdesátých let stagnovaly. Příklad je jasným důkazem toho, jak velký význam má vyloučení inflace při srovnávání hodnot v peněžním vyjádření. Obrázek 19-1 Nominální a reálné mzdy dělníků v USA v letech 1960–1999 Reálné mzdy dělníků od roku 1960 stagnovaly, ačkoliv nominální mzdy se dramaticky zvýšily.

ÚLOHA 19-4 Minimální mzda stanovená federálním zákonem v roce 1950 činila 0,75 dolaru za hodinu, v roce 1997 to bylo 5,15 dolaru za hodinu. Jak se změnila reálná minimální mzda v roce 1997 oproti roku 1950? CPI byl 0,241 v roce 1950 a 1,61 v roce 1997.

UDRŽENÍ KUPNÍ SÍLY POMOCÍ INDEXACE

indexace způsob zvyšování nominální hodnoty dávek o částku odpovídající procentuálnímu zvýšení cenového indexu v daném období; zabraňuje snižování kupní síly nominálních hodnot v důsledku inflace

478

Index spotřebitelských cen se dá použít též na převedení reálných hodnot na hodnoty nominální. Dejme tomu, že v roce 1995 platila vláda příjemci sociálních dávek měsíčně 1000 dolarů. Předpokládejme, že Kongres chce zachovat kupní sílu těchto dávek v dalších obdobích, aby nebyl ohrožen životní standard jejich příjemců v důsledku inflace. Kolik by v takovém případě musela činit uvedená dávka v roce 2000? Nominální hodnota dávky, kterou by měl Kongres platit v roce 2000, záleží na inflaci v letech 1995–2000. Jestliže se CPI za uvedené období zvýší o 25 %, musí příjemci sociálních dávek dostat v roce 2000 o 25 % více než v roce 1995, tedy 1250 dolarů. Má-li se udržet kupní síla dávek, musí být částka peněz v každém roce zvýšena o stejné procento, o které se zvýšil CPI. Praxe zvyšování nominální hodnoty dávek podle změny cenového indexu, která má uchovat kupní sílu dávek znehodnocovaných inflací, se nazývá indexace. Automatickou indexaci sociálních dávek zajišťuje federální zákon. Každý rok se dávky zvyšují o částku odpovídající procentuálnímu zvýšení CPI. Stejně tak se podle pracovních smluv indexují některé mzdy (viz příklad 19-5).


Příklad 19-5 Indexace v kolektivní smlouvě Pracovní smlouva stanoví mzdu 12 dolarů za hodinu v prvním roce a dále ji specifikuje tak, že v druhém a třetím roce se reálná mzda bude zvyšovat vždy o 2 %. CPI je v prvním roce 1,00, v druhém roce 1,05 a v třetím roce 1,10. Vypočítejte nominální mzdu, která musí být vyplácena v druhém a třetím roce. CPI se v prvním roce rovná 1,00, proto nominální i reálná mzda v tomto roce činí 12 dolarů. Nominální mzdu v druhém roce označíme W2. Inflaci v druhém roce vyloučíme tak, že nominální mzdu dělíme CPI v druhém roce (W2 / 1,05). Podle smlouvy musí být reálná mzda v druhém roce o 2 % vyšší než reálná mzda v prvním roce, takže dostaneme: W2 / 1,05 = 12 × 1,02 = 12,24 dolaru. Reálnou mzdu v druhém roce vynásobíme CPI (12,24 × 1,05) a dostaneme nominální mzdu v druhém roce v souladu s pracovní smlouvou ve výši 12,85 dolarů. Nominální mzdu v třetím roce v souladu s pracovní smlouvou vypočítáme stejným způsobem: W3 / 1,10 = 12,24 × 1,02 = 12,48 dolaru; z toho W3 = 13,73 dolaru. ÚLOHA 19-5 Minimální mzda se indexací neupravuje. Předpokládejme však, že tomu tak bylo od roku 1950, kdy byla zavedena. Kolik by v takovém případě činila nominální minimální mzda v roce 1997? V úloze 19-4 najdete nezbytné údaje, abyste mohli tuto úlohu vyřešit.

Příklad ze života 19-1 V Kongresu se vždy po několika letech opakuje bitva o to, zda se má zvýšit minimální mzda, a dostává se jí značné publicity. Proč se tyto ohnivé legislativní debaty oživují s takovou pravidelností?

Minimální mzda se neupravuje podle inflace indexací, takže její kupní síla s růstem cen klesá. Proto musí Kongres periodicky nominální minimální mzdu zvyšovat, aby ochránil její reálnou hodnotu před poklesem. Ironie je v tom, že Kongres sice vzbuzuje dojem, že výrazně zvyšuje nominální minimální mzdu, reálná minimální mzda se však přitom od roku 1970 o jednu třetinu snížila. Proč neupravuje Kongres minimální mzdu indexací podle CPI, aby o ni nemusel tak často bojovat? Někteří členové Kongresu zjevně dávají přednost publicitě opakovaných debat – asi proto, že to mobilizuje zastánce i odpůrce minimální mzdy, aby podpořili členy Kongresu, kteří sdílejí jejich názor.

Zapamatujte si Jak zacházet s inflací Vyloučení inflace. Nominální hodnoty, jako například příjem rodiny, opravíme o změny cen tak, že je vydělíme cenovým indexem, například CPI. Vyloučením inflace z nominálních hodnot vyjádříme reálnou kupní sílu příjmu. Jestliže z nominálních hodnot v různých letech vyloučíme vliv inflace tak, že je vydělíme cenovým indexem se stejným základním rokem, můžeme srovnávat kupní sílu obou hodnot. Indexace. Pomocí indexace je možné zajistit, aby nominální platba, například dávka sociálního zabezpečení, měla konstantní reálnou kupní sílu. Nominální hodnota se každý rok zvyšuje o procento odpovídající míře inflace v daném roce.


479

Měří CPI „opravdovou“ inflaci? Měření inflace se nám může zdát jednoduché, při měření inflace se však stejně jako v případě HDP nebo nezaměstnanosti setkáváme s kritikou. Právě otázka, zda se inflace v USA správně měří, je v poslední době tématem řady diskusí. CPI je jedním z nejdůležitějších amerických statistických údajů, proto tato debata není jen akademická. Tvůrci hospodářské politiky věnují posledním údajům o inflaci zvýšenou pozornost, když se rozhodují, jaké by měli podnikat kroky. Široké uplatnění indexace podle vývoje CPI navíc přímo ovlivňuje vládní rozpočet. Jestliže se CPI zvýší například o 3 %, pak takové položky jako dávky sociálního zabezpečení, které představují významnou část vládních výdajů, automaticky vzrostou o 3 %. Podle CPI se indexují mnohé další platby a smlouvy, například kolektivní dohody s odbory. Když zpráva z roku 1996 konstatovala, že CPI je špatným měřítkem „opravdové“ inflace, vyvolalo to mnohé kontroverze. Zpráva, kterou vypracovala komise vedená Michaelem Boskinem, bývalým hlavním ekonomickým poradcem prezidenta George Bushe st., konstatovala, že oficiální CPI nadhodnocuje opravdovou míru inflace o 1–2 % ročně. To by znamenalo, že míra inflace nedosahuje 3 %, jak uvádí CPI, ale ve skutečnosti jen 2 %, nebo dokonce jen 1 %. Kdyby byl tento závěr správný, pak indexování sociálních dávek a ostatních plateb podle CPI stojí federální vládu miliardy dolarů navíc. Nadhodnocená míra inflace navíc vede k podcenění skutečného zlepšení životní úrovně. Jestliže se nominální příjem průměrné rodiny zvýší o 3 % ročně a inflace činí také 3 %, pak ekonomové tvrdí, že se reálný příjem amerických rodin nezměnil. Je-li však „opravdová“ inflace jen 2 % za rok, tak reálný příjem rodin vzrostl o 1 % za rok (vzestup nominálního příjmu o 3 % minus inflace 2 %). Boskinova komise uvedla celou řadu důvodů, proč oficiální míra inflace měřená CPI zřejmě nadhodnocuje opravdovou míru inflace. Dva z nich jsou obzvláště důležité. Jako první důvod se uvádí, že statistikové nemohou vždy brát v úvahu změnu v kvalitě zboží. Dejme tomu, že osobní počítač má o 20 % větší paměť, rychlost a kapacitu ukládání dat než model z loňského roku. Jestliže je jeho cena o 20 % vyšší, došlo tady k inflačnímu růstu ceny? Ekonomové by řekli, že ne. Spotřebitelé sice platí o 20 % více, ale mají o 20 % lepší přístroj. Je to stejné, jako když zaplatíme o 20 % více za pizzu, která je o 20 % větší. Změny kvality se však velmi těžko měří a na trhu jsou tisíce druhů zboží, takže statistikové často neberou změny kvality v úvahu. A jestliže to nedělají, automaticky nadhodnocují inflaci. Tento způsob nadhodnocení inflace se označuje jako zkreslení způsobené kvalitou. Extrémní příklad zkreslení způsobeného kvalitou nastává vždy, když se objeví zcela nový výrobek. Například první efektivní lék proti AIDS, který byl zaveden na trhu, významně zvýšil kvalitu lékařské péče o pacienty s AIDS. Takové zlepšení kvality však CPI většinou nepostihuje. Potíž je v tom, že nový výrobek se nevyráběl v základním roce, a nemá proto žádnou cenu, se kterou by se mohla běžná cena porovnat. Statistici používají různé metody, jak tento problém vyřešit, například srovnávají cenu nového léku s cenou druhého nejlepšího léku. Takové postupy jsou však velmi nepřesné a jsou vystaveny kritice. Druhý problém, který nastínila Boskinova komise, vychází z toho, že se CPI počítá pro neměnný spotřební koš. To neumožňuje zachytit přesun od spotřeby zboží s rychleji rostoucími cenami na spotřebu zboží se stabilními nebo klesajícími cenami. Skutečné životní náklady jsou tak statisticky nadhodnoceny. Uveďme příklad. Dejme tomu, že lidé mají stejně rádi kávu i čaj a spotřebovávají v základním roce stejné množství kávy i čaje. Avšak mráz spálí kávovníky a cena kávy se zdvojnásobí. To vede spotřebitele k tomu, aby pili více čaje místo kávy, což jim nevadí, pokud mají kávu i čaj rádi stejně. CPI se však zvýší, protože bude měřit zvýšenou cenu kávy ve spotřebním koši základního roku. Tento typ nadhodnocení inflace se označuje jako zkreslení způsobené substitucí. Příklad 19-6 Zkreslení způsobené substitucí V následující tabulce je uvedena cena spotřebního koše v roce 1995, který je základním rokem. Předpokládejme, že spotřebitelé mají rádi kávu stejně jako čaj. V roce 1995 byla cena kávy stejná jako cena čaje a průměrný člověk pil stejné množství kávy jako čaje. 480


Položka

Výdaje (USD)

Káva (50 šálků po 1 dolaru)

50

Čaj (50 šálků po 1 dolaru)

50

Sušenky (100 balení po 1 dolaru)

100

Celkem

200

V roce 2000 se cena kávy zdvojnásobila. Cena čaje se nezměnila, ale sušenky stály 1,50 dolaru. Jak se změnily životní náklady měřené pomocí CPI? Jak tento výsledek odpovídá opravdovým životním nákladům? Při výpočtu CPI pro rok 2000 vypočítáme nejdříve cenu spotřebního koše v roce 1995 v cenách zboží roku 2000, tedy 50 šálků kávy po 2 dolarech, 50 šálků čaje po 1 dolaru a 100 balení sušenek po 1,50 dolaru: (50 × 2) + (50 × 1) + (100 × 1,50) = 300 dolarů, tudíž CPI = 300 / 200 = 1,50. Životní náklady tedy vzrostly o 50 %. Při našem výpočtu jsme neuvažovali, že spotřebitelé mohou nahradit kávu čajem. Jestliže mají oba nápoje ve stejné oblibě, budou pít po zdražení kávy jenom čaj. Jejich nový spotřební koš se bude skládat ze 100 šálků čaje a 100 balení sušenek a bude stát jen 250 dolarů: (100 × 1) + (100 × 1,50) = 250 dolarů. Je velmi obtížné rozhodnout, jak velké je nadhodnocení inflace podle CPI v důsledku vyšší kvality zboží a substituce dražšího zboží levnějším. Přesto se o to Úřad pro statistiku práce pokouší a zlepšuje kvalitu statistických dat.

Příklad ze života 19-2 Proč je inflace ve zdravotnictví tak vysoká? Statistici zveřejňují míru inflace pro různé skupiny zboží a pro celý spotřební koš. Podle nich ceny ve zdravotnictví v posledních dekádách rostly mnohem rychleji než ceny ostatních výrobků a služeb. Proč se zdá být inflace ve zdravotnictví vysoká? Mnoho ekonomů namítá, že míra inflace ve zdravotnictví je nadhodnocená a opravdová inflace je nižší. Zdůvodňují to tím, že se zvýšila kvalita lékařské péče, která je patrná právě ve zdravotnictví díky technologickým změnám. Ekonomové Matthew Shapiro a James Wilcox tento problém vysvětlili na příkladu změn v léčení šedého zá-

kalu. Stejně jako dříve se musí oční čočky odstranit chirurgicky, během posledních třiceti let však došlo k výraznému pokroku. Chirurgové mohou jednak použít jako náhradu umělé čočky, což významně zlepší pacientovo vidění, aniž by musel mít kontaktní čočky nebo brýle, jednak se zásadně zlepšila technika provádění operace. Snížil se počet komplikací a dodatečných návštěv u lékaře, nová metoda se může provádět v lékařově ordinaci bez hospitalizace (dříve musel pacient strávit tři noci v nemocnici). Shapiro a Wilcox namítají, že inflace ve zdravotnictví se obvykle měří podle hodinové sazby honoráře lékaře nebo ceny za jednu noc v nemocnici. Nebere se v úvahu ani zkrácení doby lékařovy práce, ani kratší pobyt pacienta v nemocnici. Navíc vůbec není zohledněn úspěšnější výsledek operace, například to, že pacient po operaci lépe vidí. Proto oficiální měření významně nadhodnocuje inflaci ve zdravotnictví.


481

Jaké náklady vyvolává inflace (není to tak, jak si myslíte)

cenová hladina všeobecná hladina cen v určitém časovém okamžiku měřená cenovým indexem, například CPI relativní cena cena určitého statku ve srovnání s cenami jiných statků

Na konci sedmdesátých let, kdy inflace byla mnohem vyšší než nyní, lidé při průzkumech říkali, že ji považují za „nepřítele číslo jedna“ čili za nejvážnější problém v zemi. Míra inflace není v posledních letech příliš vysoká, přesto se mnoho Američanů o ni zajímá i dnes. Proč se jí lidé tolik bojí? Podrobné průzkumy ukazují, že lidé jsou inflací zmateni a nechápou její důsledky. Dříve než vysvětlíme skutečné, závažné ekonomické náklady vyvolané inflací, budeme se zabývat mylnými názory lidí na inflaci a na náklady, které v jejím důsledku vznikají. Nejprve musíme rozlišit cenovou hladinu a relativní cenu výrobku nebo služby. Cenová hladina vyjadřuje všeobecnou hladinu cen v určitém časovém okamžiku a měří se cenovým indexem, například indexem spotřebitelských cen. Připomínáme, že míra inflace je změna celkové cenové hladiny z roku na rok vyjádřená v procentech. Naproti tomu relativní cena je cena určitého výrobku nebo služby ve srovnání s cenami jiných výrobků a služeb. Když například vzroste cena ropy o 3 % a ceny ostatních druhů zboží o 10 %, relativní cena ropy se sníží. Ropa bude levnější ve srovnání s ostatními druhy zboží, i když se její cena absolutně nesnížila. Průzkumy trhu ukazují, že lidé si pletou inflaci a zvýšení relativní ceny. Dejme tomu, že válka na Středním východě vedla ke zdvojnásobení ceny benzínu, ale ceny ostatních druhů zboží se nezměnily. Pod vlivem vyšších cen benzínu lidé mohou žádat vládu, aby podnikla nějaké kroky proti „inflaci“. Benzín je však jen jednou z mnoha tisíc položek ve spotřebním koši, které lidé denně kupují. Zvýšení ceny benzínu může jen málo ovlivnit celkovou cenovou hladinu, a tudíž míru inflace. Inflace není v našem příkladu ten pravý problém. Lidé jsou rozčileni kvůli změně relativní ceny benzínu, protože ji porovnávají se svojí mzdou (s cenou práce). Zvýšená cena benzínu je nutí omezit nákupy jiných věcí. Změny v relativních cenách nemusí nutně vyvolat inflaci. Zvýšení cen některých výrobků a služeb může být kompenzováno snížením cen jiných druhů zboží a cenová hladina se nemusí změnit. Na druhé straně inflace může být vysoká a přitom neovlivní relativní ceny, jestliže například všechny ceny i mzdy vzrostou o 10 %. Viděli jsme, že změny cenové hladiny (inflace) a změny relativních cen jsou dvě různé věci. Je chyba, když je veřejnost zaměňuje, protože jejich léčení je rozdílné. Má-li vláda napravit změny v relativních cenách, musí podniknout takové kroky, které ovlivní poptávku a nabídku na konkrétních individuálních trzích. Například při zvýšení ceny benzínu může dosáhnout zvýšení dodávek podporou mírového procesu na Středním východě. V boji proti inflaci však vláda musí přikročit ke změnám v makroekonomické politice, zejména pomocí nástrojů fiskální a monetární politiky. Jestliže však veřejnost nutí vládu přijmout protiinflační opatření, přičemž problémem jsou změny relativních cen, může to ekonomiku poškodit. Proto je důležité, aby veřejnost i vládní činitelé byli vzděláni v ekonomii.

Skutečné náklady vyvolané inflací Nyní se budeme věnovat skutečným nákladům, které vyvolává inflace. Je jich celá řada a každý z nich snižuje efektivnost národního hospodářství. Vysvětlíme pět nejdůležitějších.

NÁKLADY NA „OŠOUPANÉ PODRÁŽKY“ Všichni kupující vědí, že placení hotovými penězi je pohodlné. Šeky se všude nepřijímají, nákupy na kreditní karty mohou mít omezený limit, ale hotovými penězi se dá platit vždy. Pro podniky jsou hotové peníze také příjemné. Transakce s hotovými penězi jsou pro ně pohodlné, protože nemusí často chodit do banky ukládat nebo vybírat hotovost. Inflace však vyvolává náklady spojené s držbou hotových peněz. Představte si skrblíka, který má pod polštářem 10 000 dolarů ve dvacetidolarových bankovkách. Co se stane s jeho jměním 482


po nějaké době? Je-li inflace nulová, pak se nemění ceny a kupní síla jeho 10 000 dolarů se také nemění. Předpokládejme však, že inflace je 10 %. V takovém případě kupní síla jeho peněz klesne za rok o 10 %. Po roce budou mít jeho peníze kupní sílu jen 9 000 dolarů. Platí, že čím vyšší je míra inflace, tím menší hotovost lidé drží, protože klesá její kupní síla. Po technické stránce je oběživo dluhem vlády vůči jeho držitelům. Když oběživo ztrácí hodnotu, jsou ztráty jeho držitelů kompenzovány zisky vlády, protože ta dluží držitelům oběživa méně v reálné hodnotě. Z pohledu celé ekonomiky není ztráta kupní síly peněz sama o sobě nákladem vyvolaným inflací, protože neznamená promrhané zdroje. (Žádné výrobky nebo služby se vlastně nespotřebovaly, když skrblíkovy peníze ztratily část své hodnoty.) Lidé však nejsou ochotni kvůli inflaci ztrácet část kupní síly svých peněz, ale naopak by chtěli svoji hotovost rozmnožit. Proto nevyberou v bance hotovost na celý měsíc, zajdou tam raději víckrát a vybírají peníze jen na jeden týden.* Totéž platí pro podniky. Větší počet bankovních operací však povede banky k zaměstnávání většího počtu pracovníků. Náklady vyvolané častými cestami do banky, řízení většího rozsahu hotovostních operací a rostoucí počet zaměstnanců bank jsou reálnými náklady inflace. Vyčerpávají zdroje včetně času a úsilí, které by se mohlo věnovat jiným účelům. Tradičně se tyto náklady nazývají náklady na ošoupané podrážky, protože cestami do banky se opotřebují podrážky bot. S vyšší mírou inflace nabývají tyto náklady na významu.

„ŠUM“ V CENOVÉM SYSTÉMU Ve 4. kapitole jsme popisovali pozoruhodnou koordinaci, která je nezbytná, aby měli Newyorčané každý den správné množství všech potravin. Tento proces neřídí nějaké ministerstvo distribuce potravin plné byrokratů, ale mnohem lépe svobodné trhy, které pracují bez centrálního dirigismu. Jak přenášejí svobodné trhy obrovské množství informací nutných k tomu, aby byl komplexní úkol, jakým je zásobování New Yorku, splněn? Jak jste se dozvěděli ve 4. kapitole, děje se to pomocí cen. Jestliže majitelé francouzských restaurací na Manhattanu nemají dostatečné množství lišek (velmi vzácné a žádané houby), nabídnou za ně vyšší cenu. Dodavatelé vzácných potravin vidí možnost vyššího zisku při vyšší ceně za lišky, ale současně majitelé obyčejných restaurací přejdou na jiné, levnější houby. Trh lišek bude v rovnováze jen tehdy, když už zde nebude nevyužitá příležitost dosáhnout vyššího zisku a prodávající i kupující budou spokojeni s tržní cenou – jde o tzv. princip rovnováhy. Když znásobíme tento příklad milionkrát, uvidíme způsob, jak cenový systém vede k vysokému stupni ekonomické koordinace. Při vysoké inflaci se subtilní signály přenášené cenovým systémem těžko interpretují, stejně jako „šum“ ztěžuje vnímání rozhlasových zpráv. V ekonomice s mírnou nebo nulovou inflací dodavatel vzácných potravin ihned pochopí růst cen lišek jako signál pro zvýšení dodávek. Při vysoké inflaci však se musí dodavatel ptát, zda za růstem ceny je skutečný růst poptávky po liškách, nebo zda je to jen důsledek inflace, která vede k růstu všech cen potravin. Jestliže růst cen odráží jen inflaci, pak se cena lišek v relaci k ostatním druhům zboží vlastně nezměnila, takže dodavatel by neměl dodávat větší množství lišek na trh. V inflačním prostředí musí znát dodavatel lišek nejen jejich cenu, ale i ceny ostatních výrobků a služeb, aby mohl posoudit, zda růst cen lišek je opravdovým signálem, že roste poptávka. Získat takové informace je náročné na čas, proto je reakce na změny cen pomalejší a často jen náhodná. Ceny v inflačním prostředí jsou ovlivněny nejen výkyvy v poptávce a nabídce produktu, ale též změnami celkové cenové hladiny. Inflace vytváří „šum“, který ztěžuje přenos informací a snižuje tak efektivnost trhu. Toto snížení efektivnosti je skutečným ekonomickým nákladem.

DEFORMACE DAŇOVÉHO SYSTÉMU Stejně jako se indexují dávky sociálního zabezpečení podle inflace, indexují se v USA i některé daně. Lidé s vyššími příjmy platí na daních vyšší procento ze svých příjmů. Kdyby se daně neindexovaly, platili by lidé s vyšším nominálním příjmem vyšší procento na daních, aniž by se jejich reálný příjem zvýšil. Proto Kongres provádí indexaci daňových pásem podle CPI. Rodina, *

Peníze v bance vynášejí úrok, který také v důsledku inflace roste (pozn. překl.).

Při přenosu informací o změnách cen způsobuje inflace šum.


483

jejíž příjem se zvyšuje stejným tempem jako inflace, nezaplatí v důsledku této indexace na daních vyšší procento ze svých příjmů. Pro mnohé zdaňované příjmy se však indexace neprovádí, protože chybí politická podpora nebo se jedná o komplikovanou oblast. Z toho pak plyne, že inflace může způsobit neočekávané změny v částkách, které lidé platí na daních, a to může vést ke změně jejich chování ekonomicky nežádoucím směrem. Pro vysvětlení uvedeme příklad. Důležitým ustanovením daňového zákona, které komplikuje inflace, jsou odpisy kapitálových statků. Celý proces probíhá takto: firma si koupí stroj za 1000 dolarů a počítá, že ho bude používat deset let. Podle zákonů Spojených států může firma zvýšit každý rok sumu odečitatelných položek z daňového základu o jednu desetinu nákupní ceny stroje, tedy o 100 dolarů. Firma si tak snižuje daně. Přesná částka, o kterou se snižují roční daně, je sazba daně ze zisku × 100 dolarů. Smyslem tohoto ustanovení je snížit zisk firmy o opotřebení kapitálu, protože toto opotřebení je pro firmu nákladem. Stejně tak chce Kongres podpořit firmy, aby modernizovaly své továrny, a proto poskytuje některým firmám daňové prázdniny. Ale odpisy se proti inflaci neindexují. Pokud si firma v době vysoké inflace zakoupí stroj za 1000 dolarů, manažeři vědí, že si mohou po dobu deseti let odečítat každý rok 100 dolarů ze zdanitelného základu. Tato částka je však fixní a nepodléhá indexaci v důsledku inflace. Manažeři poznají, že za pět, šest nebo deset let bude v důsledku inflace reálná hodnota 100 dolarů mnohem nižší. Ukazuje se, že kvůli vysoké inflaci mnohé firmy významně snižují investice do továren a zařízení. Daňový zákon USA obsahuje stovky ustanovení a daňových sazeb, které nepodléhají indexaci, proto může inflace vážně narušit pobídky k práci, ke spoření a k investicím realizované prostřednictvím daňového systému. Výsledný efekt pobídek je nakonec opačný, což vyvolá reálné náklady v důsledku inflace.

NEOČEKÁVANÉ PŘEROZDĚLENÍ BOHATSTVÍ Dalším vážným důsledkem inflace je arbitrární přerozdělení bohatství mezi různými skupinami lidí. Představme si skupinu odborově organizovaných dělníků, kteří podepsali dohodu o svých mzdách na příští tři roky. Jestliže tyto mzdy nejsou upravovány podle inflace, jsou dělníci při náhlém vzestupu cen bezmocní. Inflace může být během tří let, na které je uzavřena dohoda, mnohem vyšší, než očekávali. Kupní síla jejich mezd je pak nižší, než s jakou počítali, když dohodu podepisovali. Podíváme-li se na tento problém z hlediska celé společnosti, pak je otázkou, zda kupní síla, kterou dělníci v důsledku inflace pozbyli, je skutečně „ztracená“. A odpověď zní, že nikoli. Ztracená kupní síla dělnických mezd se projeví jako nečekaně získaná kupní síla jejich zaměstnavatelů, protože vyplácejí nižší mzdy, než předpokládali. Důsledkem inflace není snížení kupní síly, ale její přerozdělení, v našem příkladu ve prospěch zaměstnavatelů a na úkor dělníků. Kdyby byla inflace nižší, než se očekávalo, získali by dělníci větší kupní sílu, než předpokládali, a zaměstnavatelé by ztráceli.

Další příklad přerozdělení v důsledku inflace se odehrává mezi dlužníky a věřiteli. Představte si, že jeden z autorů této knihy si chce koupit dům u jezera a vypůjčí si na něj od banky 150 000 dolarů. Krátce po podpisu hypoteční smlouvy se dozví, že inflace bude pravděpodob484


ně vyšší, než předpokládal. Jak má na takovou zprávu reagovat? Jako makroekonom s vážným zájmem o veřejné věci by měl nad takovou zprávou zesmutnět, ale jako dlužník by měl být potěšen. Reálná hodnota peněz, kterými bude svoji půjčku splácet, bude v budoucnosti mnohem nižší, než předpokládal. Úředník v bance by však měl být znepokojen, protože reálná hodnota dolarů, které banka od autora dostane, bude nižší, než očekával při podpisu smlouvy. Opakujeme, že žádná reálná hodnota se v důsledku inflace neztratí, protože dlužník získá na úkor věřitele. Neočekávaně vysoká míra inflace prospívá dlužníkům na úkor věřitelů. Naproti tomu neočekávaně nízká míra inflace pomáhá věřitelům na úkor dlužníků. Přerozdělování bohatství v důsledku inflace sice nesnižuje celkové bohatství, protože znamená jeho pouhý přesun mezi skupinami obyvatel, ekonomice však škodí. Náš ekonomický systém je založen na pobídkách a stimulech. Aby fungoval, potřebují lidé dopředu vědět, že odměnou za tvrdou práci, uspořené peníze a prozíravé finanční investice bude růst jejich bohatství a lepší životní standard. Někteří autoři přirovnávají hospodářství trpící vysokou inflací ke kasinu, kde se peníze přerozdělují podle štěstěny, stejně jako v důsledku náhodného kolísání míry inflace. Hospodářství typu „kasino“ nebude dobře fungovat, protože odrazuje lidi od práce a spoření. (Proč se namáhat, když vás inflace může připravit o úspory přes noc?) Vysoká inflace spíše motivuje lidi k utrácení.

NARUŠENÍ DLOUHODOBÝCH PLÁNŮ Pátý a poslední příklad se týká narušení plánů domácností a firem. Mnohá ekonomická rozhodnutí se dělají na dlouhou dobu. Na důchod by měli lidé myslet mezi dvaceti a třiceti lety svého věku. A stejně tak firmy by měly uvažovat o dlouhodobých investicích a činit strategická rozhodnutí na dekády dopředu. Vysoká a kolísající inflace ztěžuje dlouhodobé plánování. Představte si, že chcete v důchodu mít dobrý životní standard. Kolik byste si měli ze svého příjmu dávat stranou, aby se váš sen vyplnil? Záleží na tom, kolik bude za třicet nebo čtyřicet let stát zboží, které si budete chtít koupit. Při vysoké a kolísající inflaci je nesmírně obtížné i jen odhadnout, kolik za svůj životní styl zaplatíte. Můžete spořit jen málo a vzdát se myšlenky na spokojené stáří, anebo můžete spořit hodně a obětovat velkou část svých příjmů na nejisté stáří. Ať tak či onak, inflace pro vás může být značně nákladná. Docházíme k závěru, že inflace poškozuje ekonomiku mnoha způsoby. Některé její důsledky se těžko kvantifikují, a jsou proto rozporné. Ekonomové se však ve své většině shodují v tom, že mírná a stabilní míra inflace podporuje zdravou ekonomiku.

Zapamatujte si Skutečné náklady inflace Lidé často zaměňují změny v relativních cenách (například v ceně benzínu) a inflaci, která představuje změnu celkové cenové hladiny. Tato záměna vyvolává problémy, protože cesty k nápravě nežádoucích změn relativních cen a inflace jsou různé. Inflace vyvolává celou řadu skutečných nákladů, které snižují ekonomický růst a efektivnost. Uvádíme tyto příklady: • Náklady na „ošoupané podrážky“ jsou vyvolány udržováním nízké hotovosti (vedou k častým cestám do banky nebo zavedení počítačového systému řízení hotovosti). • „Šum“ v cenovém systému snižuje vnímání informací o tržní situaci a brání účastníkům trhu jednat podle změny cen. • Deformace daňového systému nastává tehdy, když se neindexují daňové odvody. • Neočekávané přerozdělování bohatství při vyšší než očekávané inflaci vede k poškození pracovníků ve prospěch zaměstnavatelů nebo k poškození věřitelů ve prospěch dlužníků. • Narušení dlouhodobých plánů je důsledkem nejistoty o vývoji cen na dlouhou dobu dopředu.


485

Hyperinflace hyperinflace situace, při které je míra inflace mimořádně vysoká

Vedou se debaty o tom, zda poměrně nízká míra inflace, například 5 % ročně, zatěžuje ekonomiku nějakými většími náklady. Málokdo však bude zpochybňovat fakt, že míra inflace 500 % nebo1000 % ročně zcela ochromí chod ekonomiky. Situace, kdy je míra inflace mimořádně vysoká, se nazývá hyperinflace. Není sice přesně stanovena hranice, kdy se inflace stává hyperinflací, určitě je to však při míře inflace mezi 500 % a 1000 % ročně. V posledních desetiletích nastala hyperinflace v několika latinskoamerických zemích (v Bolívii, Argentině a Brazílii), v Izraeli a v řadě zemí v tranzitivním procesu od komunismu ke kapitalismu včetně Ruska. Spojené státy nikdy hyperinflaci nezažily, i když Konfederace amerických států trpěla za svůj krátký život vysokou inflací během občanské války. Mezi léty 1861 a 1865 se ceny v Konfederaci zvýšily 92×. Hyperinflace vyvolává obrovské náklady. Například náklady na „ošoupané podrážky“, které jsou zanedbatelné při nízké inflaci, v období hyperinflace významně narůstají, protože lidé chodí do banky dvakrát nebo třikrát denně. Ceny se mění každý den nebo i hodinu, takže trhy nefungují a ekonomický růst se zpomalí. Nastává masivní přerozdělování bohatství a mnoho lidí je ožebračeno. Není proto neobvyklé, že hyperinflace jen zřídka trvá déle než několik let. Období hyperinflace je tak destruktivní, že veřejnost brzy volá po nápravě.

Příklad ze života 19-3 Proč se v Buenos Aires nakupuje snadno za dolary? Návštěvníci Argentiny vidí, že mohou při nákupech volně platit dolary a dolary dostávají i nazpět. Argentina má svoji vlastní měnu, která se nazývá peso. Jak je tedy možné, že se platí dolary všude, dokonce i v transakcích vlády? V roce 1991 zavedla Argentina měnový režim nazývaný currency board. V tomto systému měnila centrální

banka americké dolary za argentinská pesa nebo naopak v poměru 1 : 1. Dolary a pesa byly legálně směnitelné, proto lidé používali a přijímali obě měny stejně. Proč Argentina tento systém zavedla? V osmdesátých letech 20. století prožívala několik období hyperinflace, která měla na ekonomiku destruktivní dopad. Navázáním pesa na dolar vláda věřila, že peso bude stejně silné jako dolar se stejně nízkou mírou inflace, jaká je v USA. Někteří ekonomové navrhli, aby Argentina peso opustila a používala pouze dolary, což se označuje za „dolarizaci“ země.*

Inflace a úrokové míry Zatím jsme se soustředili na měření inflace a na náklady, které vyvolává. Inflace je však těsně svázána s dalšími klíčovými makroekonomickými veličinami. Ekonomové došli například k závěru, že v období vysoké inflace jsou i úrokové míry vysoké. V této kapitole se zaměříme na zkoumání vztahu inflace a úrokových měr, což je důležité pro výklad v dalších kapitolách.

INFLACE A REÁLNÁ ÚROKOVÁ MÍRA V této kapitole jste se již dozvěděli, že inflace je příčinou redistribuce bohatství a ve vztahu dlužníka a věřitele poškozuje věřitele ve prospěch dlužníka. Vliv inflace na dlužníky a věřitele vysvětlíme přesněji pomocí veličiny nazývané reálná úroková míra. Věnujte pozornost následujícímu příkladu. Představme si dvě sousedící země – Alfa a Beta. Měnou v Alfě jsou alfany a míra inflace je nulová. V Betě se platí betany a míra inflace je 10 %, přičemž se předpokládá, že taková bude

Jak to, že v Argentině je dolar legální měnou? 486

*

Text se vztahuje k roku 2000. V lednu 2002 vedly nahromaděné problémy v argentinské ekonomice k tak závažné destrukci systému, že byl označen jako bankrot ekonomiky, což je jev v moderní historii nevídaný, a měnový režim currency board byl opuštěn (pozn. překl.).


i nadále. Banky vyplácejí za vklady úroky ve výši 2 % v Alfě a 10 % v Betě. V které zemi jsou na tom vkladatelé lépe? Mohli byste odpovědět, že v Betě, protože úroky z vkladů jsou vyšší. Když se však zamyslíte nad důsledky inflace, zjistíte, že výhodnější je spoření v Alfě. Pro vysvětlení budeme uvažovat změnu reálné kupní síly vkladů za jeden rok v obou zemích. Ten, kdo si uloží 1. ledna do banky v Alfě 100 alfanů, bude mít 31. prosince 102 alfanů. V Alfě není inflace a průměrné ceny se proto nezmění. Takže 102 alfany, které si vkladatel na konci roku vybere, pro něj znamenají kupní sílu vyšší o 2 %. V Betě dostane vkladatel, který uložil 1. ledna 100 betanů, na konci roku 110 betanů, tedy o 10 % více. Ceny zboží však v Betě vyrostly za rok o 10 %, takže si může na konci roku koupit stejné množství zboží jako na začátku. Vidíme, že vkladatel v Alfě je na tom lépe. Ekonomové nazývají roční procentuální zvýšení reálné kupní síly finančních aktiv reálnou úrokovou mírou nebo reálnou mírou výnosu tohoto aktiva. V našem příkladu se reálná kupní síla vkladů zvýšila v Alfě o 2 % za rok a v Betě se nezměnila. Reálná úroková míra z vkladů činila 2 % v Alfě a 0 % v Betě. Musíme rozlišovat reálnou úrokovou míru a tržní úrokovou míru, která se nazývá nominální úroková míra (jde o roční zvýšení nominální hodnoty aktiva v procentech). Jak ukazuje příklad Alfy a Bety, můžeme vypočítat reálnou úrokovou míru pro jakékoliv finanční aktivum od běžného účtu po vládní obligace tak, že od nominální úrokové míry pro toto aktivum odečteme míru inflace. Reálná úroková míra pro vklady tudíž činí v Alfě 2 % (2 % – 0 %) a v Betě 0 % (10 % – 10 %).* Definici reálné úrokové míry můžeme vyjádřit matematicky:

reálná úroková míra roční zvýšení kupní síly finančního aktiva v procentech; vypočítá se jako rozdíl mezi nominální úrokovou mírou a mírou inflace nominální úroková míra (tržní úroková míra) roční zvýšení nominální hodnoty finančního aktiva v procentech

r = i – π, kde

r i π

je reálná úroková míra, je nominální (tržní) úroková míra, je míra inflace.

Příklad 19-7 Reálné úrokové míry v sedmdesátých, osmdesátých a devadesátých letech V tabulce jsou uvedeny výnosové úrokové míry vládních obligací ve vybraných letech posledních tří desetiletí 20. století. V kterých z těchto let finanční investor, který si koupil vládní obligace, nejvíce vydělal? Kdy nejvíce prodělal? Rok

Úroková míra (%)

Míra inflace (%)

1970

6,5

5,7

1975

5,8

9,1

1980

11,5

13,5

1985

7,5

3,6

1990

7,5

5,4

1995

5,5

2,8

1999

4,7

2,5

Finanční investoři vydělávají nejvíce tehdy, když je vysoká reálná (nikoliv nominální) úroková míra. Vypočítáme reálnou úrokovou míru pro každý rok a dostaneme tyto výsledky:

*

Při správném postupu bychom měli převést úrokovou míru do tvaru cenového indexu a dělit ji indexem spotřebitelských cen. Při vyšší míře inflace a vyšších úrokových mírách bychom se pouhým odečítáním míry inflace od nominálního úroku dopustili chyby. Například při míře inflace 50 % a úrokové míře 65 % je reálná úroková míra 10 % (1,65 / 1,50 – 1), a nikoliv 15 % (65 % – 50 %). Uveďme příklad: kabát, který koupíme za 1000 dolarů, bude stát při míře inflace 50 % za rok 1500 dolarů. Vklad ve výši 1000 dolarů bude činit s úrokem 65 % na konci roku 1650 dolarů. Za tuto částku si koupíme o 10 %, a nikoliv o 15 % více, jak by vyšlo při odčítání 65 % minus 50 %. Při nízkých hodnotách inflace se nedopouštíme chyby, protože dostaneme v podstatě stejný výsledek pouhým odečtením míry inflace od nominální úrokové míry (pozn. překl.).


487

Rok

Reálná úroková míra (%)

Rok

Reálná úroková míra (%)

1970

0,8

1990

2,1

1975

–3,3

1995

2,7

1980

–2,0

1999

2,2

1985

3,9

Nejlepším rokem pro investory byl rok 1985 a nejhorším rok 1975, kdy byl reálný výnos vlastně záporný, protože míra inflace byla vyšší než nominální úrok. Na obrázku 19-2 vidíme vývoj reálné úrokové míry ve Spojených státech od roku 1960. Všimněte si, že reálná úroková míra byla v sedmdesátých letech záporná a nejvyšších historických hodnot dosáhla v polovině osmdesátých let. Obrázek 19-2 Reálná úroková míra v USA v letech 1960–1999 Reálná úroková míra je nominální úroková míra (v obrázku se jedná o úrokovou míru, za kterou si půjčuje federální vláda při tříměsíční splatnosti) minus míra inflace. Reálná úroková míra byla v USA v sedmdesátých letech záporná, avšak v polovině osmdesátých let dosáhla svého maxima. Zdroj: Economic Report of the President, únor 2000, a výpočty autora.

ÚLOHA 19-6 Chcete investovat určité prostředky, avšak nelíbí se vám nízké úrokové sazby, které nabízí banka. Poradíte se s makléřem a ten vám doporučí nákup vládních obligací vydaných na jednom malém ostrově. Makléř tvrdí, že tyto obligace vynášejí 25% úrok, což je mnohem více, než nabízí vaše banka, a že ostrovní vláda vždy řádně splácela své dluhy. Jakou otázku byste měli makléři položit?

Pomocí reálné úrokové míry dokážeme přesněji vysvětlit, proč je prudký nárůst inflace tak špatný pro věřitele a dobrý pro dlužníky. Při dané úrokové míře, kterou věřitel účtuje dlužníku, platí, že čím vyšší je míra inflace, tím nižší reálný úrok věřitel obdrží. Inflace škodí věřitelům a prospívá dlužníkům, jedná-li se o neočekávanou inflaci. Očekávaná inflace nemusí věřitelům vůbec uškodit, protože ji mohou zabudovat do svých nominálních úrokových měr. Jestliže věřitel očekává míru inflace 10 % a chce si zajistit reálný úrok 2 %, bude požadovat nominální úrokovou míru 12 %. ÚLOHA 19-7 Jaká je reálná míra výnosu z hotovosti? (Nápověda: vynáší hotovost úrok?) Závisí tato reálná míra výnosu na tom, zda se míra inflace správně dopředu odhaduje? Jak se vaše odpověď vztahuje na náklady na „ošoupané podrážky“?

488


FISHERŮV EFEKT Již jsme se zmínili o tom, že při vysoké inflaci jsou úrokové míry vysoké a při nízké inflaci nízké. Tento vztah je jasně patrný na obrázku 19-3, který ukazuje míru inflace a nominální úrokovou míru (úrokovou míru na krátkodobé výpůjčky vlády) v USA od roku 1960 do současnosti. Všimněte si, že úrokové míry byly vysoké v období vysoké inflace, jako byla pozdní sedmdesátá léta, a poměrně nízké v obdobích nízké inflace, například na počátku šedesátých let a později v devadesátých letech. Obrázek 19-3 Inflace a úrokové míry v USA v letech 1960–1999 Nominální úrokové míry jsou vysoké, když je inflace vysoká, a nízké, když je inflace nízká. Tento jev se nazývá Fisherův efekt. Zdroj: Economic Report of the President, únor 2000.

Proč jsou úrokové míry vysoké, když je inflace vysoká? Odpověď dává náš výklad reálných úrokových měr. Dejme tomu, že v poslední době byla vysoká inflace, takže věřitelé i dlužníci předpokládají, že bude vysoká i nadále. Očekáváme, že věřitelé zvýší svoji nominální úrokovou míru tak, aby jejich reálný výnos nebyl dotčen. Dlužníci jsou ochotni platit vyšší nominální úrokovou míru, když je vysoká inflace, protože chápou, že vyšší nominální úroková míra má kompenzovat půjčky splácené penězi s nižší reálnou hodnotou. Jejich náklady na půjčené peníze by se neměly změnit, jestliže nominální úroková míra vzroste stejně jako inflace. Platí to i opačně. Je-li inflace nízká, nemusí věřitelé požadovat tak vysoké nominální úroky, aby si zabezpečili reálný výnos. Podle toho pak budou úrokové míry vysoké, když je vysoká inflace, a nízké, když je inflace nízká. Tendence, kdy nominální úrokové míry následují míru inflace, se nazývá Fisherův efekt podle amerického ekonoma Irvinga Fishera z počátku 20. století, který jako první upozornil na tento vztah.

Fisherův efekt tendence nominálních úrokových měr být vysoké, když je inflace vysoká, a nízké, když je inflace nízká


489

Shrnutí •

• •

• •

•

Základním nástrojem měření inflace je index spotřebitelských cen neboli CPI, který měří cenu fixního koše výrobků a služeb v kterémkoliv období vztaženou k ceně stejného koše výrobků a služeb v základním roce. Míra inflace je roční míra změny cenové hladiny v procentech měřená cenovým indexem, například CPI. Oficiální míra inflace založená na CPI může skutečnou inflaci nadhodnocovat ze dvou důvodů: (1) nemusí adekvátně odrážet zvýšenou kvalitu výrobků a služeb, (2) výpočet CPI neuvažuje při spotřebě substituci dražších druhů zboží levnějšími. Nominální hodnota je hodnota určitého množství zboží vyjádřená v běžných cenách. Jestliže vydělíme nominální hodnotu (například příjem rodiny nebo mzdu) cenovým indexem (například CPI) dostaneme množství zboží vyjádřené v jeho reálné kupní síle. Při tomto postupu vylučujeme z nominální hodnoty vliv inflace. Kupní sílu dvou hodnot můžeme porovnávat jen tehdy, když z nominálních hodnot vyloučíme vliv inflace. Má-li nominální platba, jako je například sociální dávka, mít neměnnou kupní sílu, musí být každý rok zvyšována o procento odpovídající míře inflace. Metoda úpravy nominálních hodnot pro zachování jejich kupní síly se nazývá indexace. Lidé někdy zaměňují zvýšení relativních cen určitého výrobku nebo služby a inflaci, což je vzestup celkové cenové hladiny. Jelikož nástroje působící na zmírnění změny relativních cen se liší od nástrojů na zmírnění inflace, může tato záměna způsobit problémy. Inflace vyvolává v ekonomice „opravdové“ náklady, např. na „ošoupané podrážky“ (náklady lidí, kteří udržují jen malou hotovost), „šum“ v cenovém systému, deformace daňového systému, neočekávané přerozdělování bohatství a narušení dlouhodobých plánů. Tyto náklady jsou příčinou toho, že většina ekonomů si myslí, že ekonomika může dosahovat trvalého růstu s větší pravděpodobností tehdy, je-li inflace nízká a stabilní. Hyperinflace je situace, při které je míra inflace mimořádně vysoká. Vyvolává obrovské náklady a působí destruktivně na ekonomiku. Reálná úroková míra je roční zvýšení kupní síly finančního aktiva v procentech. Je rovna nominální (tržní) úrokové míře zmenšené o míru inflace. Je-li inflace neočekávaně vysoká, je úroková míra nižší, než se předpokládalo, což poškozuje věřitele a prospívá dlužníkům. Je-li inflace neočekávaně nízká, vydělávají věřitelé a ztrácejí dlužníci. Chtějí-li věřitelé získat reálný výnos, musejí požadovat vysokou nominální úrokovou míru, když je inflace vysoká, a nízkou nominální úrokovou míru, je-li inflace nízká. Tendence nominálních úrokových měr být vysoké, když je inflace vysoká, a nízké, když je inflace nízká, se nazývá Fisherův efekt.

Klíčové pojmy cenová hladina – cenový index – deflace – Fisherův efekt – hyperinflace – index spotřebitelských cen (CPI) – indexace – míra inflace – nominální úroková míra – nominální hodnota – reálná hodnota – reálná mzda – reálná úroková míra – relativní cena – vyloučení vlivu inflace

Otázky k opakování 1. Vysvětlete, proč se změny v životních nákladech konkrétního jednotlivce nebo rodiny liší od změn oficiálního indexu životních nákladů (CPI). 2. Jaký je rozdíl mezi cenovou hladinou v zemi a mírou inflace? 3. Proč je při srovnávání nominálních hodnot (například průměrných mezd) v různých časových obdobích důležité vyloučit vliv inflace? Jaká základní metoda se používá při vylučování vlivu inflace? 4. Vysvětlete, jak se má pomocí indexace zajistit, aby inflace nesnižovala kupní sílu mzdy dohodnuté v kolektivní smlouvě na několik let.

490


5. Uveďte dva důvody, proč oficiální míra inflace podhodnocuje „opravdovou“ míru inflace. Uveďte příklady. 6. Uveďte, zda souhlasíte s tímto tvrzením: „Je pravda, že neočekávaná inflace přerozděluje bohatství od věřitelů dlužníkům. Co však jedna strana kontraktu ztratí, to druhá strana získá. Z pohledu celé společnosti tedy nedochází k žádným ztrátám.“ Vysvětlete svůj názor. 7. Jak ovlivňuje inflace reálný výnos z hotovosti? 8. Posuďte, zda platí následující tvrzení, a vysvětlete svůj názor: „Jestliže potenciální věřitel i potenciální dlužník činí předem správné kroky, když očekávají inflaci, nebude inflace přerozdělovat bohatství na úkor věřitele a ve prospěch dlužníka.“

Příklady k procvičení 1. Podle vládních průzkumů vydala průměrná rodina každý měsíc v roce, který považujeme za základní rok, peníze za dále uvedené položky: 20 kusů pizzy po 10 dolarech, nájemné z bytu 600 dolarů za měsíc, benzín a údržba auta 100 dolarů, telefon (základní sazba a 10 meziměstských hovorů) 50 dolarů. V dalším roce došlo k těmto změnám: cena pizzy se zvýšila na 11 dolarů za kus, nájemné z bytu vzrostlo na 640 dolarů za měsíc, benzín a údržba auta stály 120 dolarů a platba za telefon se snížila na 40 dolarů. a) Vypočítejte CPI pro další rok a míru inflace mezi základním a dalším rokem. b) Nominální příjem rodiny se mezi základním rokem a dalším rokem zvýšil o 5 %. Je na tom rodina v dalším roce lépe nebo hůře ve srovnání se základním rokem? 2. V tabulce jsou hodnoty CPI (násobené stem) pro všechny roky v poslední dekádě 20. století. Vypočítejte míru inflace pro každý rok počínaje rokem 1991 ve srovnání s předchozím rokem. Co se stalo s mírou inflace v devadesátých letech? 1990

130,7

1991

136,2

1992

140,3

1993

144,5

1994

148,2

1995

152,4

1996

156,9

1997

160,5

1998

163,0

1999

166,2

3. Podle amerického Úřadu pro sčítání lidu činil nominální příjem typické čtyřčlenné rodiny v USA (počítaný jako medián) 24 332 dolarů v roce 1980, 32 777 dolarů v roce 1985, 41 451 dolarů v roce 1990 a 53 350 dolarů v roce 1997. Jaký byl reálný příjem rodiny v každém roce vyjádřený v kupní síle? Potřebujete vědět, že CPI (násobený 100, 1982 – 1984 = 100) byl 82,4 v roce 1980, 107,6 v roce 1985, 130,7 v roce 1990 a 160,5 v roce 1997. 4. Poslední statistické šetření uvádí, že reálný nástupní plat absolventů vysokých škol se za období 1990–1997 snížil o 8 %. Nominální nástupní plat činil 13,65 dolaru za hodinu v roce 1997. Kolik činil nominální nástupní plat v roce 1990 za předpokladu, že výsledky šetření byly správné? Pro odpověď budete potřebovat údaje z výše uvedeného příkladu 2.


491

5. V tabulce jsou uvedeny hypotetické nominální daně z příjmu v roce 2000: Příjem rodiny (USD)

Daňová povinnost ( % z příjmu)

≤ 20 000

10

20 001–30 000

12

30 001–50 000

15

50 001– 80 000

20

> 80 000

25

Zákonodárci chtějí dosáhnout toho, aby se rodiny s daným reálným příjmem nepřesouvaly v důsledku inflace do vyšších daňových pásem. CPI (násobený 100) je 175 v roce 2000 a 185 v roce 2001. Jak má být výše uvedená tabulka upravena pro rok 2001, aby byl splněn záměr zákonodárců? 6. Typický spotřební koš pro potraviny zahrnoval v roce 2000 (základní rok) níže uvedené položky: 30 porcí kuřat po 3 dolarech, 10 šunkových rolek po 6 dolarech, 10 řízků po 8 dolarech. Nedostatek krmení pro kuřata vedl v roce 2001 ke zvýšení ceny kuřat na 5 dolarů za jednu porci. Jedna šunková rolka stála 7 dolarů, cena řízku se nezměnila. a) Vypočítejte změnu v indexu nákladů na jídlo mezi roky 2000 a 2001. b) Předpokládejte, že spotřebitelé mají stejně rádi dvě porce kuřete jako jednu šunkovou rolku. Jaký je v tomto případě vliv substituce na oficiální index nákladů na jídlo? 7. V tabulce jsou uvedeny ceny bezolovnatého benzínu v červnu každého roku v období 1978–1986 a hodnoty CPI pro stejné roky. Vypočítejte míru inflace podle CPI a změnu relativní ceny benzínu pro každý rok ve srovnání s předchozím rokem. Je správné, když řekneme, že většina změn v cenách benzínu v tomto období byla zaviněna inflací, nebo hrály roli také specifické faktory působící na trhu benzínu? Rok

Cena benzínu (USD/galon)

CPI (1982–1984 = 1,00)

1978

0,663

0,652

1979

0,901

0,726

1980

1,269

0,824

1981

1,391

0,909

1982

1,309

0,965

1983

1,277

0,996

1984

1,229

1,039

1985

1,241

1,076

1986

0,995

1,136

8. Albert si uložil 1. ledna 2000 částku 1000 dolarů na tři roky a úrok činil 6 % p. a. CPI se 1. ledna 2000 rovnal 100. 1. ledna 2001 byl CPI 105, 1. ledna 2002 dosáhl 110 a 1. ledna 2003, kdy skončil termínový vklad, 118. Vypočítejte reálnou úrokovou míru, kterou získal Albert v každém ze tří let, a jeho celkový reálný výnos za tři roky. Počítejte s tím, že úroky každý rok reinvestoval a ty se dále úročily stejným úrokem. 9. Frank půjčil Sáře 1000 dolarů na dva roky. Dohodli se, že Frank získá roční reálný výnos 2 %. a) V roce, kdy Frank půjčil Sáře peníze, činil CPI 100. Za rok by měl dosáhnout 110 a za dva roky 121. Jakou nominální úrokovou míru má Frank od Sáry požadovat? b) Předpokládejme, že Frank a Sára nevědí, jaký bude CPI za dva roky. Uveďte, jak mohou indexovat Sářiny roční splátky, aby bylo jisté, že Frank dosáhne roční reálné míry výnosu 2 %? 492


10. (Vyšší stupeň obtížnosti) Úřad pro statistiku práce uvádí výdaje typického spotřebitele v základním roce v této struktuře: Potraviny a nápoje

17,8 %

Bydlení

42,8 %

Oblečení

6,3 %

Doprava

17,2 %

Zdravotní péče

5,7 %

Vzdělání a kultura

4,4 %

Ostatní

5,8 %

Celkem

100,0 %

Pro další sledovaný rok předpokládejte, že ceny potravin a nápojů vzrostly o 10 %, cena bydlení se zvýšila o 5 % a cena za zdravotní péči o 10 %. Ostatní ceny se nezměnily. Vypočítejte CPI pro sledovaný rok.

Řešení úloh v kapitole 19-1 Cena spotřebního koše rodiny zůstává v roce 1995 na 680 dolarech, jak ukazuje tabulka 19-1. Jestliže nájemné v roce 2000 klesne na 400 dolarů, činí náklady v roce 2000 na stejný koš výrobků a služeb 620 dolarů (200 dolarů za nájemné + 150 dolarů za hamburgery + 70 dolarů za vstupenky do kina). CPI v roce 2000 je podle toho 620/680 = 0,912. Životní náklady v tomto příkladu tudíž za období 1995–2000 klesly o téměř 9 %. 19-2 Pro konstrukci svého osobního cenového indexu musíte vytvořit koš výrobků a služeb, který jste si koupili v základním roce. Váš osobní cenový index v každém období bude definován jako cena vašeho osobního spotřebního koše v tomto období ve srovnání s cenou v základním roce. Váš index životních nákladů se bude lišit od oficiálního CPI v takové míře, jak se liší skladba vašich nákupů od nákupů typického amerického spotřebitele. Jestliže jste v základním roce vydali větší část ze svého rozpočtu než typický Američan na zboží, jehož cena více vzrostla, bude vaše osobní míra inflace vyšší než míra inflace podle CPI. 19-3 V tabulce jsou uvedeny změny CPI v procentech v každém roce ve srovnání s předchozím rokem. 1930

–2,3 = (0,167 – 0,171)/0,171

1931

–9,0

1932

–9,9

1933

–5,1

Negativní inflace se nazývá deflace. Situace ve třicátých letech, kdy ceny klesaly, je v příkrém rozporu se situací v sedmdesátých letech, kdy ceny prudce rostly. 19-4 Reálná minimální mzda v roce 1950 byla 3,11 dolaru v dolarech období 1982–1984 (0,75/0,241). Reálná minimální mzda v roce 1997 byla 3,20 dolaru v dolarech období 1982–1984 (0,75/0,241). Reálná minimální mzda je tudíž v roce 1997 mírně vyšší než v roce 1950. 19-5 Zvýšení životních nákladů za období 1950–1997 se odráží v poměru CPI roku 1997 k CPI v roce 1950 a činí 6,68 (1,61/0,241). To znamená, že životní náklady byly v roce 1997 6,68× vyšší než v roce 1950. Jestliže budeme minimální mzdu indexovat, abychom zachovali její kupní sílu, měla by být v roce 1997 6,68× vyšší než v roce 1950 a měla by činit 5,01 dolaru (6,68 × 0,75). Protože skutečná minimální mzda v roce 1997 činila 5,15 dolaru, nebyl by efekt z formální indexace v tomto případě významný. 19. kapitola Měření cenové hladiny a inflace

493

19-6 Měli byste se starat o reálný výnos ze své investice, a ne o nominální výnos. Pro výpočet pravděpodobného reálného výnosu musíte znát nejen nominální úrok vyplácený z dluhopisů na ostrově, ale též obvyklou míru inflace v této zemi. Vaše otázka by měla znít: „Jaká bude pravděpodobná míra inflace v této zemi v období, kdy budu mít tyto dluhopisy?“ 19-7 Reálná míra výnosu z hotovosti (a stejně tak každého aktiva) je nominální úroková míra zmenšená o míru inflace. Hotovost však nenese žádný úrok, takže nominální úroková míra z hotovosti je nula. Reálná míra výnosu z hotovosti je tak záporná. Jinými slovy můžeme říci, že hotovost ztrácí svoji kupní sílu podle míry inflace. Tato míra výnosu závisí jen na skutečné míře inflace a nezávisí na tom, zda se míra inflace správně s předstihem odhadne. Je-li inflace vysoká, takže reálná míra výnosu z hotovosti je velmi nízká, budou se lidé starat o to, aby snížili hotovost, kterou mají k dispozici, a budou chodit častěji do banky. Náklady spojené s omezením hotovosti se nazývají náklady na „ošoupané podrážky“.

494


IV. Trh práce a veřejný sektor

Recommend Documents