IRSKO CK Dušek Tours CK Pangeo Tours srpna

IRSKO 2014 CK Dušek Tours – CK Pangeo Tours 9.-24. srpna

1

2

I R S K O 2 0 1 4 – program: sobota 9. srpna: 9.00 Praha -Ústí nad Labem – Teplice – přesun přes Německo a Belgii až k Gentu (946 km) neděle 10. srpna: 7.30 - 8.15 snídaně 8.15 - 10.15 přesun do Calais (154 km) 10.15 - 12.15 trajekt do Doveru (oběd, balíček) 12.15 - 15.15 Avebury (přesun) 15.15- 17.00 Avebury – prohlídka kultovního areálu z období eneolitu 17.00- 17.40 Corsham Court – (přesun) 17.45 – 18.30 Corsham Court – krátká prohlídka parku 18.30 - 19.15 večeře 19.15 – 21.00 přesun k pumpě u Cardiffu, nocleh na pumpě pondělí 11. srpna: 7.00 - 8.15 snídaně 8.30 – 11.30 Cardiff – prohlídka města 11.30 – 11.45 přesun k Caerphilly castle (13 km) 12.00 – 13.00 Caerphilly castle – prohlídka hradu 13.00 – 13.45 oběd 13.45 – 15.45 přesun k Tenby (150 km) 15.45 – 17.15 Tenby – prohlídka městečka 17.15 – 17.45 přesun k Pembroke castle 17.45 – 18.15 Pembroke castle – hrad, jen z vnějšku 18.15 – 19.00 přesun k St. David´s (45 km) do kempu večeře, nocleh úterý 12. srpna: 7.00 - 7.45 snídaně 8.00 – 9.30 St. David´s – prohlídka města – katedrála, biskupský palác 9.30 – 13.30 přesun k Pontcysyllte (240 km), oběd cestou 13.30 – 14.15 akvadukt Pontcysyllte – prohlídka (památka Unesco) 14.15 – 15.45 přesun k Harlech castle 16.00 – 18.00 Harlech castle – prohlídka hradu (památka Unesco) 18.00 – 19.30 přesun do Holyhead, do kempu večeře, nocleh

3

středa 13. srpna: 7.00 - 7.45 snídaně 7.45 - 8.00 přesun na trajekt Holyhead 8.55 – 12.10 trajekt do Dublinu (oběd balíček) 12.10 – 18.00 Dublin – prohlídka města 18.00 – 20.00 přesun do kempu Dungannon večeře, nocleh čtvrtek 14. srpna: 7.30 - 8.15 snídaně 8.15 - 8.45 přesun Armagh (26 km) 8.45 – 10.00 Armagh – prohlídka města s katedrálou sv. Patrika 10.45 – 12.00 přesun k pobřeží Antrim (74 km) 12.00 – 12.30 Cushendall – prohlídka tzv. Ossianova hrobu (neolitická památka) 12.30 – 13.15 oběd 13.45 – 18.00 pobřeží Antrim – Carrick-a-rede Rope – provazový most, Giant´s Causeway – Obrův chodník, Dunluce castle 18.00 -18.45 večeře 18.45 – 19.45 přesun k Limavady do kempu (50 km) pátek 15. srpna: 7.30 - 8.15 snídaně 8.15 – 16.00 kolem poloostrova Inishowen, včetně oběda (170 km): hrad O´Doherty castle, pevnost Buncrana castle, mys Dunree Head s pevností Dunree Fort, Carndonagh cross, mys Malin Head, Greencastle 16.00 – 21.30 přesun k Portacloy do kempu, cestou Céide Fields – pravěký ohrazený areál večeře, nocleh sobota 16. srpna: 7.30 – 8.15 snídaně 8.15 – 9.45 Portacloy - útesy 9.45 – 11.15 přesun k Westport 11.15 – 13.45 Westport – prohlídka městečka a sídla Westport House 13.45 – 14.30 oběd 14.30 – 16.00 přesun do Galway (92 km) 16.00 – 17.30 Galway – prohlídka města 17.30 – 18.45 přesun ke Clonmacnoise (85 km) do kempu večeře, nocleh

4

neděle 17. srpna: 7.15 - 8.00 snídaně 8.15 - 10.00 Clonmacnoise – prohlídka kláštera 10.00 – 10.45 přesun k Turoe Stone (45 km) 10.45 – 11.00 Turoe Stone – keltská stéla 11.00 – 11.20 přesun k Thoor Ballylee 11.20 – 12.00 Thoor Ballylee - středověká věž, kterou W. B. Yeats přeměnil ve své sídlo 12.00 – 12.45 oběd 12.45 - 13.30 přesun k Bunratty castle (55 km) 13.30 – 15.30 Bunratty castle – prohlídka hradu 15.30 – 17.45 přesun k Gallarus Oratory (170 km) 17.45 – 18.15 Gallarus Oratory –raně středověká kaple 18.15 – 19.45 přesun k Ring of Kerry do kempu u Caherdaniel, večeře, nocleh pondělí 18. srpna: 7.30 - 8.15 snídaně 8.15 – 9.45 přesun Cork (100 km) 9.45 - 12.00 Cork – prohlídka města 12.00 – 12.25 přesun Fota Island (18 km) 12.30 – 14.00 Fota Island – prohlídka Fota House and Gardens 14.00 – 14.45 oběd 14.45 – 16.00 přesun k Cahir (86 km) 16.00 – 17.00 Cahir – prohlídka hradu 17.00 – 17.15 přesun Cashel (16 km) 17.15 – 18.30 Cashel – prohlídka ruin katedrály 18.30 – 19.15 večeře 19.15 – 19.45 přesun k Tipperary do kempu (30 km) úterý 19. srpna: 7.30 - 8.15 snídaně 8.15 - 9.45 přesun Jerpoint Abbey (78 km) 9.45 – 10.45 Jerpoint Abbey – prohlídka komplexu opatství 10.45 – 12.30 přesun Glendalough (125 km) 12.30 – 13.15 oběd 13.15 – 15.30 Glendalough – prohlídka klášterního komplexu 15.30 – 17.00 přesun Kildare (52 km), zastávka u Athgreany Piper´s Stones – megalitický komplex 5

17.00 – 18.30 Tully - Japanese Gardens 18.30 – 19.15 večeře 19.15 – 20.00 přesun k Enniskerry do kempu (52 km) středa 20. srpna: 6.00 - 6.45 snídaně 6.45 – 7.15 přesun Dublin 7.15 – 8.10 naloďování na trajekt 8.10 – 11.40 trajekt do Holyhead 11.40 – 13.30 přesun do Chesteru (130 km, oběd, balíček) 13.30 –14.30 Chester – katedrála, prohlídka 14.30 – 19.00 přesun k Londýnu do kempu v dosahu příměstské dopravy (asi 330 km) večeře, nocleh, řidiči a autobus 24 hodin povinně na místě čtvrtek 21. srpna: 7.30 - 8.15 snídaně 8.15 – 20.00 Londýn – prohlídka (do města veřejnou dopravou, večer zpět do kempu už autobus) 20.45 – 21.30 večeře, nocleh pátek 22. srpna: 7.30 - 8.15 snídaně 8.15 - 9:00 přesun Londýn 9.00 – 15.00 Londýn - prohlídka 15.00 – 16.00 přesun k Hampton Court 16.00 – 18.30 Hampton Court – prohlídka (potřetí to už musí vyjít!) 18.30 – 20.00 přesun k Eurotunnel Terminal (130 km) večeře, nocleh sobota 23. srpna: 7.00 - 7.45 snídaně přesun do Doveru, trajekt do Calais, přesun přes Belgii v podvečer – zastávka cca 2 hodiny v Lucemburku, večeře a další přesun před Koblenz k pumpě neděle 24. srpna: 7.30 - 8.15 snídaně přesun do ČR s možnou krátkou zastávkou v Bad Hersfeld

6

Průvodce: Avebury Lokalita v jihozápadní Anglii v hrabství Wiltshire je proslulá díky dochovanému pravěkému kultovnímu areálu mimořádných rozměrů. Kruhový areál je součástí rozsáhlejší struktury poměrně vyjímečných objektů, vzniklých postupně v období eneolitu.

Patrně nejstarší z nich je tzv. West Kennet Long Barrow. Jedná se o megalitickou stavbu, pohřební mohylu, nasypanou nad vnitřními kamennými komorami. Mohyla byla vybudována okolo roku 3 600 př. Kr., tedy v období staršího eneolitu. Ještě nápadnějším objektem je pak obrovská, 40 m vysoká mohyla Silbury Hill. Jeji průměr je u základny 167 m a zaujímá plochu 2 ha. Mohyla byla dle radiokarbonových dat vybudována okolo roku 2 400 př. Kr., tedy v pozdním eneolitu.

7

Vlastní kultovní areál v Avebury začal být budován někdy okolo roku 3 400 př. Kr. Tehdy došlo k jeho vymezení příkopem, který se v půdorysu blíží kruhu. V následujících pěti staletích byl příkop opakovaně čištěn, rozšiřován a prohlubován a vytěžená zemina byla vršena po vnější straně příkopu v postupně nasypávaný val. Tím bylo dosaženo celkového průměru kruhu 420 m, což představuje nejrozsáhlejší areál tohoto typu v Anglii. Vnější val i příkop byly na čtyřech místech do kříže přerušeny a ponechán tak prostor pro vstupy.

Někdy okolo roku 2 900 př. Kr., tedy po definitivním dokončení vnějšího valu a příkopu, začaly být po obvodu vnitřní hrany příkopu vztyčovány kamenné menhiry, z nichž byla postupně někdy do roku 2 600 př. Kr. sestavena hustá kruhová linie. Průměr kamenného kruhu dosahuje 331,60 m, což z něj činí opět největší areál tohoto druhu (Henge) v Anglii. Transport kamenů na místo a jejich usazení do podloží představovalo těžko představitelný objem práce, obzvláště, když jednotlivé kamenné bloky dosahovaly v některých případech váhy až okolo 40 tun. Výška kamenných menhirů se pohybovala mezi 3,60 až 4,20 m. Kamenů bylo celkem 98, několik dalších lemovalo severní a jižní vstup. Nápadné jsou zejména dva mimořádně ohlazené menhiry při jižním vstupu, o něž eneolitičtí návštěvníci areálu patrně brousili kamenné sekery a sekeromlaty. To však ještě není všechno. Uvnitř areálu byly vytyčeny ještě dva menší kamenné kruhy. Severní měl průměr 98 m, uprostřed tohoto kruhu pak stála další trojice kamenů. Jižní kruh měl průměr 108 m, byl však v 18. století takřka celý zničen. Uprostřed tohoto kruhu stojí dodnes 5,5 m vysoký monolit, doprovázený ještě skupinou menších kamenů. Tím se dostáváme k novějším osudům eneolitického kultovního areálu, který byl zřejmě využíván ke kultovním účelům i v době bronzové. Vzhledem k velikosti se ve středu areálu usadila ve středověku vesnice. Za zmínku stojí místní kostel, který vznikl již v anglosaském období a byl pak postupně přestavován v období románském, pozdně gotickém (perpendikulární styl) a v 19. století. Zdejší obyvatelé pak zejména v 17.-18. století viděli v kamenných kruzích pozůstatek dávných pohanských dob a spojovali menhiry s působením ďáblů a dalších negativních nadpřirozených sil. Proto se snažili menhirů zbavit. Zapalovali u nich hranice, a když kamenné bloky žárem rozpukaly, dařilo se jim kámen rozbít na menší kusy, které pak používali na stavební účely. Na závěr je třeba ještě zmínit, že ze vstupů do kultovního areálu vycházely původně linie 8

vztyčených kamenů, které vyznačovaly trasy cest, směřujících k dalším kultovním místům. Z nich dodnes lze alespoň ve fragmentární podobě sledovat k jihozápadu vedoucí Beckhampton Avenue, míjející další pravěkou mohylu Long Barrow, jakož i k jihovýchodu mířící Kennet Avenue, která vedla k objektu tzv. Sanctuary (svatyně). A za zmínku stojí také informace, že v době existence římské provincie Británie procházela jižně od mohyly Silbury Hill ve směru od západu k východu římská silnice, jejíž pozůstatky jsou v krajině rovněž patrné. Corsham Court Panské sídlo v hrabství Wiltshire má dlouhou historii, bylo dvorcem již za krále Ethelreda II. Nerozhodného (Unready, vládl 978-1016). Po normanském záboru Anglie zůstalo v rukou panovníka, v pozdním 14. a v raném 15. století bylo často součástí držby anglických královen a označováno proto jako Corsham Reginae. Za vlády Jindřicha VIII. Tudora náleželo jeho manželkám, nejprve Kateřině Aragonské (1536), potom Kateřině Parrové (1548). Královna Alžběta I. sídlo prodala a nový majitel Thomas Smythe vybudoval v roce 1582 současný zámek. V roce 1745 sídlo koupil Paul Methuen a tento rod je vlastní dodnes, James Methuen-Campbell reprezentuje již jeho osmou generaci. V letech 1761-64 byl do Corsham Court povolán proslulý architekt Lancelot Capability Brown, aby sídlo rozšířil a jeho okolí upravil na park. Ten dodnes představuje velmi hezkou ukázku úpravy anglického parku. Na přestavbách zámku se pak podíleli ještě John Nash (1800) a Thomas Bellamy 1845-1849), aby zde mohla být umístěna významná Methuenova sbírka obrazů (Caravaggio, Guido Reni, Tintoretto, Veronese, Rubens, Van Dyck), soch, bronzů a mobiliáře. Nejkrásnější místností je osmiboký salon navržený Nashem, s Michelangelovým Spícím Cupidem (1496), jídelna s Reynoldsovými portréty příslušníků rodiny a nádherný mobiliář hudebního salonu a slavnostního pokoje.

9

Wales Poloostrov na středozápadě Velké Británie. Má rozlohu asi 21 000 km2, od severu k jihu od Irského moře k Bristolskému zálivu je to asi 275 km, od anglických hranic na východě k Svatojiřskému průlivu na západě je to asi 100 km. Wales je většinou hornatý, nejvyšší hora Snowdon je vysoká 1085 m. Wales má četné doklady pravěkého osídlení, v eneolitu tu vznikaly četné megalitické stavby. Od doby bronzové zde žily populace hovořící keltskými dialekty, rozdělené do mnoha klanů. Od roku 48 n. l. sem pronikali Římané, kteří v Dolaucothi těžili zlato. Castrum Isca Silurum (dnes Caerleon)bylo sídlem legie a dochoval se zde římský amfiteátr. Od 4. století se do Walesu šířilo také křesťanství. Roku 410 byli Římané nuceni Wales opustit a začali sem pronikat Germáni. Nicméně vzniklo postupně několik místních keltských království. Na hranicích s Anglií bylo v 7. století vybudováno několik obranných valů, z nichž nejznámější je Offa´s Dyke, táhnoucí se od severu k jihu celým poloostrovem. Velšané museli po celý raný středověk odrážet útoky Anglosasů, později pak Normanů. Na konci 13. století byl Wales dobyt anglickým králem Edvardem I., který nechal v podmaněné zemi vybudovat řadu strategických hradů. Wales se stal územím, jemuž měl vládnout vždy anglický korunní princ, který tak získal titul prince z Walesu. Velšané proti anglické nadvládě několikrát povstali, známé je povstání z 15. století, vedené Owainem Glyndwyrem. Od roku 1536 byl Wales plně přičleněn k Anglii. Průmyslová revoluce v 19. století vedla k rozvoji těžby uhlí a železářství, Cardiff a další centra prošla rychlým demografickým růstem, zároveň se však také poangličtila. Od referenda v roce 1997 sídlí v Cardiffu Velšské národní shromáždění a země má částečnou autonomii.

10

Cardiff Velšky Caerdydd (ve středověku Caerdyff), což znamenalo vlastně pevnost (caer) na řece Taff (Dyff). Město má téměř 350 000 obyvatel, s aglomerací přes 860 000, takže představuje desáté největší sídlo ve Velké Británii. Od roku 1955 je hlavním městem Walesu a od roku 1997 také sídlem Velšského národního shromáždění. Osídlení tohoto území v eneolitu dokumentuje několik dochovaných hrobových komor, z doby bronzové se zachovaly mohyly, v době železné zde bylo hradiště přímo v historickém centru města. Římané zde vybudovali v roce 75 n. l. na území britského kmene Silurů pevnost o rozloze asi 3,5 ha. V její blízkosti se postupně rozrostlo civilní sídliště – vicus. Na konci 4. století však Římané odtud odešli. O tom, co se dělo od odchodu Římanů až po příchod Normanů, není v tomto případě takřka nic známo. Již v roce 1081 začal anglický král Vilém Dobyvatel budovat na místě někdejší římské pevnosti novou normanskou pevnost, přičemž stopy původních zdí z doby římské jsou na pevnosti dodnes patrné. Středověký hrad se stal ohniskem dalšího vývoje, byl ovšem z vůle Johna Crichton-Stuarta, třetího markýze z Bute ve viktoriánské éře romanticky přestavěn architektem Williamem Burgesem. Pod hradem se rozvíjelo středověké město, osídlené Angličany. Nebylo velké, na konci 13. století překročilo poprvé počet 2 000 obyvatel. Důležitou roli hrál jeho přístav. Původně bylo město ve 12. století opevněno jen palisádou, když se tady zastavil na tažení do Irska král Jindřich II. Plantagenet (vládl v letech 1154-1189), zmiňuje se, že měl výhrady ke konání nedělních trhů u kaple St. Piran, situované mezi hradem a Westgate (západní branou). Během povstání Owaina Glyndwyra byl v roce 1404 Cardiff vypálen. Roku 1536, kdy byl Wales přičleněn k Anglii, se Cardiff stal centrem hrabství Glamorgan. V roce 1538 byly na základě příkazu krále Jindřicha VIII. ve městě zrušeny konventy dominikánů a františkánů a jejich zástavba rozebrána na stavební materiál. V roce 1581 udělila královna Alžběta I. městu první listinné privilegium. Ničivá povodeň v roce 1607 změnila řečiště řeky Taff a byl přitom zničen farní kostel St. Mary. Na jeho místě pak byla vybudována kaple St. John the Baptist. Město pak zasáhla také anglická občanská válka, v blízkosti kaple St. Fagan došlo ke střetu vojsk royalistů a republikánů, kteří zvítězili a Oliver Cromwell tak dostal Wales pod kontrolu. V roce 1766 se do rodiny Herbertů, která ovládala hrad v Cardiffu, přiženil John Stuart, první markýz z Bute a od roku 1788 dal hrad renovovat. Jeho nástupce John CrichtonStuart, druhý markýz z Bute, od konce 18. století budoval především přístav, ale nové stavby vznikaly i ve městě. Značný rozmach města pak je spjat s nástupem průmyslové revoluce přibližně po roce 1830. Počet obyvatel rostl i migrací, hodně lidí sem přišlo za prací jak z Anglie, tak také z Irska. V roce 1893 zde byla založena univerzita. Král Edvard VII. město povýšil v roce 1905 na City, v roce 1916 byla pro narůstající počet katolíků postavena katedrála. Vyrůstala také řada dalších veřejných staveb, budovy univerzity, Válečný památník (Welsh National War Memorial), Národní muzeum, Národní knihovna. Za druhé světové války město utrpělo škody německým bombardováním (katedrála Llandaff). Velké problémy pro město znamenala hospodářská recese od konce sedmdesátých let. Byly zavřeny ocelárny East Moors Steelworks, zavíraly se také uhelné doly v okolí. Došlo dokonce k poklesu počtu obyvatel, který byl zastaven až v devadesátých letech a od té doby město znovu roste. Pokud jde o současnou jazykovou situaci, převládá naprosto angličtina, velšsky umí jen asi 11% obyvatel. Pokud jde o náboženství, ke křesťanství se hlásí dvě třetiny obyvatel, katolíků je dnes jen málo (asi 25 000). Zato přibývá rychle muslimských imigrantů (11 000 obyvatel), ale jsou zde i vyznavači hinduismu, Sikhové a židé. Prohlídku města zahájíme hradem (otevřeno denně od 9.00, vstupné 11/9,50 L). Jeho původ byl již v římské pevnosti, v níž pak na konci 11. století byl za anglického krále Viléma I. Dobyvatele vybudován hrad, nejprve v podobě tzv. motte, Byl vyhlouben obvodový kruhový příkop, materiál z něj byl navršen do umělého pahorku a ten opevněn nejprve jen dřevohlinitým valem (B). V té době již římské opevnění nebylo funkční, bylo proto zčásti rozebráno a materiál byl použit na úpravu vnějího valu, jehož koruna se nachází 8,20 m nad úrovní římských fortifikací. 11

Plocha římské pevnosti pak byla rozdělena na menší západní část kolem vnitřního nádvoří a část vnější. V sSZ rohu nad 9 m hlubokým příkopem stál 12 m vysoký pahorek motte, největší ve Walesu. Celková rozloha hradu tak dosáhla asi 3,5 ha. Západně od hradu, u řeky Taff, pak byl vybudován ještě vlastní mlýn. Hrad se stal oporou normanské moci, která ovšem ovládala pouze pobřežní krajinu, obyvatelé vnitrozemí Walesu si ještě dlouho udrželi nezávislost. Strategický význam hradu v Cardiffu byl ještě posílen rozmístěním leníků – rytířů v širším okolí, sídlících na majetcích, které získali do držení výměnou za závazek vojenské služby. Prvním držitelem hradu byl Robert FitzHamon, hrabě z Gloucesteru. Král Jindřich I. daroval roku 1122 hrad svému nelegitimnímu synovi Robertovi, který rovněž získal titul lorda z Gloucesteru a oženil se s FitzHamonovou dcerou Mabe. Teprve za Robertova syna Williama FitzRoberta bylo dřevěné opevnění motte vystřídáno kamennou stavbou polygonální hradby vnitřního hradu (shell keep) o průměru 23 m a výšce 9 m. Roku 1184 navázalo na opevnění hradu opevnění města. William zanechal po sobě tři dcery, nejmladší Izabelu provdal král Jindřich za svého nejmladšího syna, prince Jana (pozdějšího krále Jana Bezzemka). Ten tak získal hrad, který mu zůstal i poté, co se s manželkou rozvedl. Nicméně v roce 1217 hrad přešel na manžela další z Williamových dcer, Gilberta de Clare. Rod pak držel hrad až do 14. století, na konci 13. století byla při jižním vstupu do hradu vybudována tzv. Černá věž. Po roce 1314 hrad přešel na rod Despenserů, kteří ho drželi právě sto let. Pak je vystřídali v roce 1414 Beauchampové a ty zase Nevillové. V této době byla vybudována oktogonální věž v jižní části hradu a komplex halových staveb na západní straně. V 16. století hrad připadl králi Jindřichu VIII., který jej ale opět propůjčil Charlesi Somersetovi. Na hradě se pak vystřídala řada dalších držitelů, po Herbertech pak konečně v roce 1766 rod Crichton-Stuartů, markýzů z Bute. Za nich došlo v 19. století k přestavbám hradu, který byl vybaven mj. pseudogotickou zástavbou palácového komplexu a věží orloje. Součástí prohlídky hradu jsou i luxusní viktoriánské interiéry.

12

Kromě hradu zbude snad alespoň trochu času i na krátkou procházku městem. Na hlavní rušné třídě stojí kostel St. John the Baptist, pozdně gotická stavba z 15. století. Llandaff Cathedral (7-19) byla vybudována v letech 1120-1280, ale po skončení reformace byla v troskách. Věž z 13. století a střecha se zřítily za bouře roku 1723 a teprve později v 18. století byl John Wood pověřen restaurováním stavby. Jeho dílo bylo téměř zcela zničeno výbuchem miny 2. 1. 1941. Chór od lodi nyní odděluje betonový oblouk ozdobený několika postavami z chórových lavic (19. století) a hliníkový Majestátní Kristus od Epsteina. V kapli věnované waleskému regimentu stojí za pozornost Rosettiho triptych Davidovo potomstvo. V rozlehlém administrativním centru města, nazývaném Cathays Park, se nachází také centrální budova National Museum of Wales (Út-Ne 10-17), považovaná za jedno z nejvýznamnějších moderních architektonických děl celé Velké Británie. Nalezneme zde pozoruhodné expozice o archeologii, sklářství, stříbrném nádobí a porcelánu. Sbírka obrazů (obrazy a skulptury od renesance do současnosti s důrazem na britskou malbu a francouzské impresionisty) a dějin přírody patří k nejvýznamnějším v celé zemi. Úpadek rozlehlé přístavní čtvrti v důsledku poklesu těžby uhlí byl v posledních letech zastaven ambiciózním plánem její rehabilitace a vytvoření nových kulturních center. Základem projektu je přehrazení ústí řeky Taff a vytvoření sladkovodního jezera o ploše 200 ha se 13 km pláží. Srdcem přístavní čtvrti se mělo stát Butetown, pojmenované po budovateli doků druhém markýzi z Bute. Mezi budovami zachráněnými před devastací byla novorenesanční budova uhelné burzy dokončená roku 1866, a Pierhead Building z roku 1896 se svým průčelím z červených cihel a terakoty. A snad stihneme nahlédnout do přístavu s moderní architekturou Cardiff Bay Visitor Centre a Cardiff Bay Waterfront.

Caerphilly Castle Druhý největší středověký hrad ve Velké Británii leží nedaleko Cardiffu (otevřeno denně od 9.30 do 18.00, vstupné 4,75/3,60 L). S jeho výstavbou započal v roce 1268 Gilbert de Clare, který byl také držitelem hradu v Cardiffu. Výstavbu hradu doprovázely rozsáhlé a důmyslné práce na úpravách vodního režimu. Hrad tak obklopila soustava umělých jezer, která výrazně posílila jeho obranné schopnosti. Přestože se již roku 1270 podařilo Gilbertovu velšskému protivníkovi Llywelynovi ap Gruffuddovi hrad vypálit, záhy Gilbert hrad obsadil znovu a pokračoval ve výstavbě. Předpolí hradu bylo posléze také opevněno. Hrad sloužil plně až do 16. století, pak začal chátrat, což bylo zastaveno teprve po koupi hradu markýzi z Bute a po roce 1776 se postupně začala situace lepšit, nákladné rekonstrukční práce proběhly za třetího a čtvrtého markýze z Bute koncem 19. a v první polovině 20. století. Od roku 1950 přešel hrad do majetku státu. Jádro hradu má podobu kastelu, opevněného ještě druhým prstencem hradeb. Kastel má v nárožích válcové věže, další věž je ve středu jižní strany. Z této strany přiléhá zevnitř k hradbě velká halová stavba (aula). Vstup do hradu chránily zdvojené brány na západní a východní straně hradu. Jihovýchodní věž se dochovala jako silně vychýlené torzo v důsledku poškození během obléhání armádou Olivera Cromwella v roce 1648. 13

Caerphilly Castle, pohled od východu.

Tenby Velšsky Dinbych, přímořské městečko s 5 000 obyvateli v jižním Walesu. Po normanském záboru tu vévodové z Pembroke vybudovali hrad na pahorku Castle Hill. Vedle se formovalo sídliště, vystavené ovšem roku 1187 a pak znovu za Llewelyna Velkého v roce 1260 útokům Velšanů. V pozním 13. století bylo Williamem I. de Valence, vévodou z Pembroke opevněno hradbami a stalo se městem. Z opevnění se uchovala část brány barbakánu s pěti arkádami. Z dalších památek je tu farní kostel St. Mary z 15. století, kupecký dům (Merchant House) z tudorovského období. V průběhu občanské války v 17. století městečko utrpělo značné škody a upadlo. K jeho novému vzestupu přispěly paradoxně napoleonské války. Kvůli blokádě pevniny se pro Angličany staly nedostupnými evropské lázně a tak začali vyhledávat atraktivní místa s dobře dochovaným přírodním prostředím doma. Sir William Paxton zřídil v Tenby v roce 1806 luxusní lázně pro elitní klientelu, které se rozvíjely dále i ve viktoriánské éře. Na ostrově St. Catherine u pobřeží byla v roce 1867 vybudována pevnost, která měla chránit pobřeží před eventuálním vyloděním nepřátel Británie.

14

Pembroke Castle Hrad v západním Walesu na řece Cleddau, sídlo vévodů z Pembroke a centrum hrabství Pembrokeshire. První hrad zde vybudoval v průběhu normanské invaze do Walesu v roce 1093 Roger z Montmorency. Jednalo se o jednoduchý hrad typu motte, opevněný palisádou. O sto let později v roce 1198 hrad získal od krále Richarda I. Lví srdce William Marshal a přestavěl jej do podoby, která se dochovala s některými mladšími úpravami dodnes. Hrad stojí na terase nad řekou Cleddau. Jádro hradu představuje mohutná válcová věž (keep) se vstupem v úrovni prvního patra, která dominuje vnitřnímu nádvoří. Zástavbu vnitřního dvora doplňují obytné budovy přistavěné k hradbě a kaple. Pod velkým sálem paláce se nachází jeskyně Gowan Cavern o rozměrech 18x24 m, která zřejmě sloužila jako cisterna na vodu. Vnější pás hradeb pak obklopoval vnější nádvoří. Hradbu prolamovaly dvě brány s barbakány a několik válcovitých věží. Protože přijedeme pozdě, budeme už odkázáni jen na prohlídku hradu zvnějšku.

Pembroke Castle, pohled od západu přes řeku Cleddau.

15

St. David´s Velšsky Tyddewi. Městečko v hrabství Pembrokeshire má jen 1 800 obyvatel, zdejší anglikánská katedrála však byla a je církevní metropolí Walesu. Místo je zasvěceno sv. Davidovi, patronovi Walesu. Leží na řece Alun. Svatý David byl dle tradice syn sv. Nona a narodil se někdy okolo roku 500 n. l. Jako mladík založil při řece Alun klášter v místě, které bylo velšsky nazýváno Mynyw, latinsky Menevia, a sám do něj vstoupil. Klášter pak začal být označován jako Tyddewi, což znamenalo Davidův domov. V roce 519 bylo do Menevie přeloženo z Caerleonu biskupství, a to později na Davidovu počest (jako opat kláštera zemřel v roce 589) dostalo jeho jméno. Původní katedrálu vyplenili Vikingové a v roce 1087 byla znovu vypálena. Novou katedrálu začali budovat Normani, byly v ní uloženy ostatky sv. Davida, k nimž pak přicházeli početní poutníci. A mezi nimi byli i angličtí králové: Vilém Dobyvatel v roce 1077, Jindřich II. Plantagenet v roce 1171, Edvard I. a královna Eleanor v roce 1284. Papež Kalixt II. již v roce 1123 ustanovil, že za pouť do St. David´s se má udělovat polovina odpustků jako za poutní cestu do Říma (stejné privilegium mělo pouze známé galicijské poutní místo Santiago da Compostella). V 16. století byla lokalita povýšena na město, ale tento status v roce 1888 zase ztratilo, s výjimkou katedrálního imunitního okrsku byla zdejší zástavba v neutěšeném stavu. Městský statut byl vrácen teprve Alžbětou II. v roce 1991. Biskupský palác ze 13. století západně od katedrály představuje dnes jen malebnou ruinu. Jeho dnešní podoba je z doby biskupa Gowera (1328-1347), který rovněž nechal vybudovat jižní předsíň a vitráže katedrály. Palác tvoří nádvoří na třech stranách obklopené třemi dlouhými budovami a na čtvrté zdí s bránou s opěrnými oblouky. Budova obsahující biskupský sál, kuchyni, kapli a pokoj pro ženy byla pravděpodobně hlavní rezidencí. V 16. století anglikánský biskup Barlow, který chtěl přenést sídlo do Carmarthenu, údajně nechal sejmout olovo se střech, aby je použil při výstavbě nového biskupského paláce, ale ve skutečnosti je prodal, aby získal věno pro svých pět dcer, které všechny provdal za biskupy.

Pozornost návštěvníků se tak soustřeďuje takřka výhradně na katedrálu samotnou. Protože prošla dlouhým vývojem, také její architektura odráží řadu slohových změn. Nejstarší části katedrály jsou v normanském přechodném slohu, tedy ještě s prvky slohu románského (půlkruhové arkády v lodi), ale už i gotického (lomené oblouky v triforiu). V roce 1220 se zřítila věž nad křížením lodi a transeptu, obnova věže si vyžádala zesílení pilířů nesoucích její hmotnost. Ve 13. století byly také přistavěny kaple sv. Tomáše Becketa a kaple P. Marie (Lady Chapel), jakož i zvonice (Bell tower) a v roce 1275 náhrobník sv. Davida (St. David´s Shrine). V polovině 14. století biskup Henry Gower dal obehnat katedrální imunitu ohradní zdí se čtyřmi branami, pouze jedna z nich se dochovala dodnes (the Gate of the Tower). Biskup Edward Vaughan zřídil mezi lety 1509-1522 kapli sv. Trojice (Holy Trinity Chapel), v níž stojí jeho socha. Katedrála dostala také nové zastřešení. 16

Anglikánská reformace vedla k dočasnému odstranění části mobiliáře, horší škody utrpěla katedrála vypleněním Cromwellovým vojskem roku 1648. Od konce 18. století byla katedrála opravována a rekonstruována. Současné západní průčelí je dílem architekta George Gilberta Scotta z let 18621878. Plochý strop lodi z konce 15. století byl nádherně opracován z irského dubu a na pandantivech můžeme rozeznat waleského draka. V pravé postranní lodi se nachází hrob středověkého historika Geralda Barryho, nazývaného Geraldus Cambrensis nebo Gerald z Walesu (1146-1223), a před hlavním oltářem náhrobek Eduarda Tudora, dědečka Jindřicha VIII. Během restaurátorských prací roku 1886 byly v kapli Nejsvětější Trojice nalezeny v relikviáři z dubu a železa tělesné pozůstatky, podle děkana měly patřit světci a jeho zpovědníkovi Justiniánovi. Datace s pomocí izotopu C14 však prokázala, že pocházejí z 11. nebo 12. století a pravděpodobně jde o ostatky sv. Caradoga, který se prý živil rybami na pláži v Newgate.

Pohled na katedrálu od jihovýchodu. Vzadu ruiny biskupského paláce.

17

Pontcysyllte Největší a nejvyšší akvadukt ve Velké Británii byl dokončen v roce 1805 a jako technická památka mimořádné úrovně byl zařazen mezi památky světového kulturního dědictví Unesco. Nachází se v severovýchodním Walesu a překlenuje údolí řeky Dee. Akvadukt je splavný pro menší čluny a tvoří součást plavebního kanálu Llangolen Canal. Byl navržen architekty Thomasem Telfordem a Williamem Jessopem. Délka akvaduktu je 307 m, šířka 3,40 m a hloubka 1,60 m. Vypíná se 38 m nad hladinou řeky a je konstruován ze železných oblouků, nesených 19 robustními zděnými pilíři. Zajímavostí je, že do malty, pojící kameny pilířů, byla přidávána býčí krev. Kanál napájí voda z vodopádu Horseshoe Falls a vždy jednou za pět let se vypouští, aby kanál mohl být důkladně vyčištěn a prohlédnut.

Harlech Castle Hrad na skále nad Irským mořem v severním Walesu byl vybudován v letech 1282-1289 anglickým králem Edwardem I. představoval důležitou strategickou oporu anglické moci, v následujících letech 1294-1295 přestál obléhání Madogem ap Llywelynem a byl dobyt až během povstání Owaina Glyndwyra v roce 1404. Ten jej učinil svým sídlem a odolával zde anglickým útokům až do roku 1409. V době Války růží byl obsazen lancasterskou posádkou, Yorkům se jej podařilo dobýt v roce 1468. Během občanské války byl od roku 1847 oporou stoupenců krále Karla I. a do rukou Cromwellova republikánského vojska padl až jako poslední z opěrných bodů ve Walesu. Později hrad chátral, dnes o něj pečuje stát a díky své dochovanosti byl hrad zařazen do soupisu památek světového kulturního dědictví Unesco. Škoda jen, že moře dnes poněkud ustoupilo, takže nezasahuje až bezprostředně k úpatí hradní skály.

18

Vstup do hradu (otevřeno denně do 18.00, vstupné 4,25/3,20 L) je od východu po padacím mostě přes mohutný příkop branou, sevřenou dvojicí mohutných věží. Další věže jsou situovány v nárožích pravidelné kastelové dispozice. Věže nesly názvy Le Prisontour, Turris Ultra Gardinium, Le Wedercoktour and Le Chapeltour, Podél vnitřní strany hradeb je situována další zástavba, obklopující tak vnitřní nádvoří hradu. Na jižní straně stojí objekty sýpky (Granuary) a haly Ystumgwern. Na západní straně se nachází kuchyně a velká shromažďovací hala, sloužící tedy zjevně také jako jídelna. Na severní straně je umístěna kaple a vedle ní stojí objekt pekárny (Bakehouse). Holyhead Město leží na severozápadě Walesu, má okolo 11 000 obyvatel a představuje důležitý přístav, zprostředkující pravidelnou trajektovou dopravu mezi Walesem a Irskem, především Dublinem.

19

Irsko Irsko je ostrov v Atlantickém oceánu na SZ Evropy. Je rozlohou 84 412 km² třetím největším z evropských ostrovů (po Británii a Islandu). Má zhruba 5,7 milionu obyvatel. Větší část ostrova (pět šestin) zaujímá stát Irsko (Irská republika), zbylá šestina je coby Severní Irsko součástí Spojeného království Velké Británie a Severního Irska. Irsku se také říká Zelený nebo Smaragdový ostrov. Latinské pojmenování pro Irsko je Hibernia. Ostrov je většinou nížinatý, hornatiny se vyskytuji na severu (Antrim Plateau) a na jihu (Wicklow Mountains). Nejvyšší horou je Carrauntoohill (1 041 m). Přo pobřeží se vyskytují útesy. Nejdelší řekou je Shannon o délce 386 km. Protéká trojicí jezer Lough Allen, Lough Ree a Lough Derg. Díky mírnému klimatu, atlantickému proudění a bohatým srážkám má ostrov bohatou vegetaci zejména travních porostů – proto Zelený ostrov. Název Éire (anglicky Ireland) je prastarého, snad keltského původu a byl znám již v antice (mapa Claudia Ptolemaia). Osídlení Irska začíná až v holocénu, kdy se sem z Evropské pevniny, resp. z Británie přeplavili mezolitičtí sběrači a lovci. Teprve nedlouho před rokem 4 000 př. Kr. se z nich stali neolitičtí zemědělci a pastevci. V období eneolitu (asi 4 000 – 2 000 př. Kr.) vzniklo na území Irska mnoho megalitických objektů s funkcemi pohřebními či kultovními. V závěru tohoto období se již hojně zpracovávala měď, kterou pak nahradila slitina bronzu. V době bronzové již v Irsku žily vedle paleoevropských populací (jejich DNA je spojuje s Basky) také populace, které hovořily keltskými (gaelskými) dialekty. V době železné bylo Irsko rozdrobeno do řady kmenových území. Po celé první tisíciletí n. l. nebylo Irsko jednotným státem. Existovaly zde desítky túath, menších či větších „království“, jejichž náčelníci, zvaní králové (irsky rí) mezi sebou často bojovali. Menší království byla vazaly mocnějších, ale třebaže se v pozdějších dobách někteří vladaři prohlašovali velekráli, žádnému se nepodařilo založit dynastii, která by dokázala sjednotit celé Irsko. Významnou úlohu ve společnosti hráli druidové, kteří působili jako kněží, čarodějové, léčitelé, básníci a zákonopravci. Bohatá ústně tradovaná básnická kultura nezanikla ani po příchodu křesťanství, naopak, dočkala se písemné podoby. Křesťanství za časů římského panství v Británii pozvolna pronikalo i do Irska (známého Římanům jako Hibernia). Rozhodující úloha v pokojném pokřesťanštění Irska je připisována svatému Patrikovi, prvnímu irskému biskupovi, který v zemi působil po roce 432. V následujícím století vyrostla v Irsku řada klášterů, které se staly středisky latinské učenosti, a irští misionáři pomáhali šířit křesťanství ve střední Evropě. Kamenné kříže rozeseté po ostrově a výpravné iluminované rukopisy, jako je Evangeliář z Kelly, dodnes vydávají svědectví o této době. Období 7.-8. století je považováno za zlatý věk starého Irska. Od roku 795 začali do Irska podnikat nájezdy Vikingové, kteří drancovali kláštery a vesnice a odváželi vše cenné do své domoviny. Většina dodnes dochovaných zlatých irských ozdob tak pochází z vykopávek vikinských hrobů v Norsku. Vikingové postupem času zřizovali na pobřeží stálejší osady, které se vyvíjely v města (Dublin, Wexford, Waterford, Cork, Limerick) a ovládali části Irska. Roku 1014 irský velekrál Brian Bóruma dokázal zlomit vikinskou moc, ale nebylo mu dáno zemi sjednotit, neboť ve vítězné bitvě u Clontarfu sám padl. Irsko se nanovo ponořilo do drobných, ale ustavičných válek mezi několika vůdčími královstvími. Rozhodující zlom v irských dějinách přišel ve druhé polovině 12. století. Roku 1166 byl vládce východoirské provincie Leinster král Diarmuid Mac Murchada (anglicky Dermot MacMorrough) svržen svými protivníky a utekl se s prosbou o pomoc k anglickému králi Jindřichovi II. Téhož roku se Rory O´Connor stal prvním králem Irska od roku 1014. Když Jindřichovu normanskému leníkovi Richardu Fitz Gilberotiv de Clare přislíbil svržený 20

král Diarmuid Mac Murchada svou dceru a dědictví, ten se mu zavázal svou pomocí a roku 1169 se vylodil v Irsku. Normané dosáhli rychle řady vítězství a když roku 1171 Diarmuid Mac Murchada zemřel, zdědil jeho panství Richard de Clare. O svrchovanost nad dobytým územím se záhy přihlásil král Jindřich II., který je udělil v léno svému nejmladšímu synovi, pozdějšímu králi Janu Bezzemkovi. Od té doby bylo Irsko jako takzvané Panství Irské (Lordship of Ireland) pod svrchovaností anglických králů. Do poloviny 13. století se tak většina Irska ocitla v majetku anglonormanské šlechty. Země byla postupně členěna na hrabství, podle anglického vzoru byly zaváděny porotní soudy a v Dublinu zasedl parlament. Stavěly se kamenné hrady namísto dosavadních dřevěných. Zejména ve vnitrozemí vznikala nová města (dosud jich z vikinských časů v Irsku bylo jen několik při pobřeží). Třebaže do Irska proudili přistěhovalci z Anglie a Skotska, postupem času většinou přijímali irský jazyk a zvyky. I moc keltské šlechty se pozdvihla a anglický kulturní vliv se smrskl na okolí Dublinu (jehož okolí muselo být opevněno jako tzv. Koloví) a několika dalších měst. Angličtí králové byli vázáni válkami ve Francii i domácími boji o trůn.. Angličanům nic nepomohla ani nařízení, zakazující irské oděvy, řeč či smíšená manželství, jako byly například Kilkennyské výnosy z roku 1366, kvůli kterým vypuklo téhož roku irsko-normanské povstání. Irský jazyk a literatura zažívaly ve 14. a 15. století svůj druhý vrchol. Obrat nastal až v 16. století za vlády Jindřicha VIII. Tudora a jeho nástupců. Když se Jindřich VIII. prohlásil hlavou církve ve svých državách, v Irsku byl na rozdíl od Anglie ohlas mezi veřejností mizivý. Vysocí preláti totiž žili v poangličtěných městech a to většinou dosti nehodným světským životem. Skutečnou duchovní péči lidu věnovali jen příslušníci žebravých mnišských řádů (ponejvíce františkáni a dominikáni), kteří náboženské novoty odmítali. Když se Jindřichovi doneslo, že mezi Iry většina za hlavu církve stále považuje papeže (s odůvodněním že „papež“ je víc než „lord“ – oficiální titul panovníka byl totiž „Lord of Ireland“), nechal si roku 1541 dublinským parlamentem odhlasovat změnu titulatury na „King of Ireland“ (král Irska). V letech 1541-1800 tak bylo Irské království v personální unii s Anglií, respektive Velkou Británií (po roce 1707). Jak již řečeno, úspěch reformace, dovršené za Eduarda VI. a Alžběty I., byl v Irsku malý. Byla sice po anglickém vzoru ustavena státní církev (Church of Ireland), naprostá většina Irů však setrvala u římskokatolického vyznání. Toto rozdělení poznamenalo další dějiny ostrova až do dnešních dnů. Angličtí panovníci, kteří se obávali, že jejich nepřátelé (zejména Španělsko) využijí Irska jako vedlejšího bojiště, se snažili o důkladné podmanění země. Roku 1592 dala Alžběta I. založit Trinity College) v Dublinu, první, byť ještě několik století výhradně protestanskou univerzitu v Irsku. Řada menších vzbouření anglo-irských pánů byla úspěšně potlačena. Proti oklešťování svých starých práv povstala v 90. Letech 16. století ulsterská šlechta pod vedením Hugha O´Neilla, hraběte z Tyrone. Na pomoc jim přispěchali Španělé, ale roku 1601 byli povstalci u Kinsale poraženi a roku 1603 kapitulovali. Nakonec se roku 1607 Hugh O'Neill, Rory O´Donell, hrabě z Tyrconnellu, a 97 jejich rodinných příslušníků a přívrženců odebrali do emigrace. Tento „útěk hrabat“ (Flight of the Earls) jen předznamenával úpadek katolického Irska. Na půdu zkonfiskovanou katolickým pánům anglická vláda systematicky usazovala protestantské kolonisty z Anglie a Skotska v naději, že tím dosáhne účinné protiváhy katolíkům. Právě tehdy bylo například město Derry přejmenováno na Londonderry. Roku 1641 vypuklo v Ulsteru povstání, které se rozšířilo po celé zemi. Povstalci, kteří o sobě prohlašovali, že jednají ve jménu krále Karla I. proti anglickému parlamentu, vytvořili tzv. Irskou katolickou konfederaci (Irish Catholic Confederation) se sídlem v Kilkenny.. Teprve poté, co se vypořádal s monarchií v Anglii, se roku 1649 Oliver Cromwell vylodil v Irsku a do roku 1652 se s konfederací vypořádal. Cromwellovské tažení bylo nejkrutější válkou, jakou Irsko ve svých dějinách zažilo (smutně proslulo zejména krveprolití při dobytí města Dogheda, kde bylo na Cromwellův osobní příkaz zmasakrováno 3 000 royalistických obránců a mnoho civilistů). Bída a trápení doby Cromwellova tažení je připomínána i v mnoha irských písních, například v písni

21

„Irish Ways And Irish Laws“, kde se přímo zpívá: „…Cromwell and his soldiers came, started centuries of shame…“ Následky porážky byly pro katolíky zničující. Jestliže před rokem 1641 vlastnili (s výjimkou již dříve konfiskovaného Ulsteru) většinu půdy v zemi, nyní jim byla z velké části odebrána a přidělena protestantům. Je třeba podotknout, že se změnili pouze majitelé panství, v tomto období již nedocházelo k masivní kolonizaci. Po restauraci monarchie byly za Karla II. prováděny restituce, týkaly se však jen menší části půdy. Irsko tak zůstalo od této doby převážně v rukou protestantských statkářů. Roku 1689 se irští katolíci pod místodržícím Richardem Talbotem, hrabětem z Tyrconellu a později Patrickem Sarsfieldem, hrabětem z Lucanu ve „válce dvou králů“ postavili za svrženého katolického krále Jakuba II. v boji s jeho synovcem a zetěm Vilémem Oranžským. Vítězství Vilémovy armády v bitvě na řece Boyne, v níž byl poražen James FitzJames , vévoda z Berwicku, si každoročně 12. července) halasně připomínají severoirští unionističtí protestanti (tzv. oranžisté). Sarsfield ještě nějaký čas vytrvale vzdoroval v Limericku, ale nakonec v roce 1691 kapituloval. Se 14 000 svými muži, kteří odmítli přestoupit do Vilémových služeb pak odplul do Francie. Mnozí účastníci tohoto odletu divokých husí (Flight of the Wild Geese) se později proslavili ve francouzských či španělských službách. Limerický mír sice nabízel poraženým shovívavé podmínky, ale záhy anglická vláda přitvrdila a roku 1695 zavedla tzv. trestní zákony, které zbavovaly katolíky všech politických a některých majetkových práv. Tím, že nesměli volit ani být voleni do parlamentu, stát se právníky či zastávat vyšší důstojnické hodnosti se 75 % Irů stalo ve své zemi obyvateli druhé kategorie. Po roce 1697 byli dokonce na čas ze země vyháněni katoličtí kněží, ale během 18. století už byli postupně tolerováni. Ze začátku to byla pro Iry bezútěšná doba, postupně se ale jejich situace zlepšovala. V roce 1782 získal irský parlament nezávislost a tím se stalo Irsko fakticky samostatné (s Británií mělo společného jen panovníka). Po Francouzské revoluci se začaly množit vzpoury proti britské koruně a tak anglický parlament donutil dublinský, aby sám sebe v roce 1800 rozpustil. V letech 1845-1851 došlo v Irsku kvůli plísni bramborové k opakovaným hladomorům. Následovaly vlny emigrací do Británie a USA a tak se počet obyvatel snížil z osmi na 4,4 milionu. Během první světové války gradovaly snahy Irů o nezávislost (tzv. Velikonoční povstání v roce 1916), v roce 1918 zastánci irské nezávislosti zvítězili přesvědčivě ve volbách do britského parlamentu, a když nedosáhli splnění svých požadavků, situace přerostla v roce 1919 ve vnitřní válku. Británie musela v roce 1922 uznat odtržení 26 hrabství na jihu a západě Irska od Spojeného království a vytvořil se Irský svobodný stát, který se stal samostatným členem Britského společenství jako nominální konstituční monarchie. Zbývajících šest hrabství v Ulsteru, kde měli převahu protestanti, zůstalo součástí Spojeného království jako tzv. Severní Irsko. V roce 1949 byla odstraněna poslední formální role britského panovníka a název státu byl změněn na Irsko (Éire). Název „Irská republika“ se v Irské ústavě objevuje jako „popis státního zřízení“, oficiálním názvem země by se měl stát až po úplném sjednocení země, tedy připojení Severního Irska. Současné Irsko je tedy parlamentní republikou, má rozlohu 70 273 km² a asi 4, 6 milionů obyvatel. Je nejen členem EU, ale přijalo také evropskou měnu EUR. Úředními jazyky země jsou angličtina a gaelština, ovšem gaelsky je schopna se domluvit jen asi třetina Irů a jako skutečně hlavní a živý jazyk ji používá jen několik desítek tisíc lidí na západním pobřeží Irska v oblasti, označované jako Gaeltachtech, kde jsou i silniční ukazatele výhradně v gaelštině (jinde jsou dvojjazyčné). Ekonomicky je Irsko velmi silné, do roku 2007 se o něm hovořilo jako o evropském tygru, zejména USA sem dislokovaly hightech výrobní podniky, jimiž expandovaly na evropský trh. Poté ovšem Irsko těžce zasáhla světová 22

hospodářská krize, z níž se nyní vzpamatovává. Přesto je Irsko stále hodnoceno jako jeden ze států s nejvyšší kvalitou života na zemi, k čemuž přispívá nepochybně také životní prostředí, kvalita potravin a celkový vysoký stupeň vzdělanosti a kulturnosti i stav obecné morálky, která vychází z hodnot katolicismu, aniž by na druhé straně upadala do extrémní netolerantnosti a bigotnosti. Dublin Irsky Baile Átha Cliath, je hlavním a největším městem Irska. Má téměř 500 000 obyvatel, s širší aglomerací pak 1,2 milionu. Pod jménem Eblana se sídliště objevilo již na mapě Claudia Ptolemaia z roku 140 n. l. V době kolem roku 841 tady založili v blízkosti původního keltského sídliště Áth Cliath (Proutěný brod) svůj vik (obchodní a výrobní protoměstské sídliště) na pravém břehu řeky Liffey Vikingové. Právě ve vikingské osadě Dubh Linn (Tmavá tůň) byl okolo roku 1030 postaven kostel Christ Church. V roce 1170 se zde vylodili Normané, východně od Christ Church vybudovali kamenný hrad (1) a pod ním se začalo rozvíjet vrcholně středověké město opevněné zděnými hradbami. Dodnes zbyl z této etapy vývoje Dublinu malý rekonstruovaný úsek hradeb v kostele St. Audoen´s Church (9), resp. další stopy nalezneme v katedrále Christ Church (7) i v katedrále sv. Patrika (11). Město se pak rozrůstalo na sever a na východ, v úzkých uličkách u Temple Bar (5) se usadili řemeslníci a kupci. Zadní fronta jejich domů směrem k řece byla později v georgiánském přestavěna na průčelí, obrácená do nábřežní třídy Wellington Quay. Po založení Trinity College v roce 1592 se město začalo rozvíjet směrem na východ od středověkého jádra a v georgiánském období tam vzniákla řada výstavných veřejných budov. A nesmíme zapomenout ani na čtvrť na severním břehu řeky Liffey, která vznikla sice až v 18. dtoletí, ale dnes představuje zástavba kolem rušné tepny O´Connell Street třetí z těžišť historického jádra města. Prohlídku města začneme hradem (1), který po sedm staletí představoval symbol anglické vlády (otevřeno 10.00-16.45, vstupné 4,50/3,50 EUR). Z původní středověké podoby hradu toho zbylo jen málo: mohutná válcová věž Record Tower z roku 1226. Současná podoba Horního a Dolního nádvoří (Upper a Lower Yard) byla navržena sirem Williamem Robinsonem v roce 1684. V prvním patře jižního křídla Horního nádvoří se nacházejí reprezentační komnaty, včetně síně sv. Patrika, které sloužily jako rezidence irského místokrále, jmenovaného Brity. Samotnou síň sv. Patrika

23

zdobí prapory dnes již zaniklého řádu rytířů sv. Patrika, nástropní malba Vincenza Valdrého z roku 1778 symbolizuje vztahy mezi Británií a Irskem. V jihozápadním nároží přiléhá k reprezentačnímu křídlu středověká věž Bermingham Tower ze 13. století, upravená ovšem roku 1740 na elegantní hodovní síň. Součástí reprezentačních prostor je také obrazárna. Směrem na východ poračují reprezentační prostory Trůnním sálem z roku 1740, samotný trůn je údajně darem krále Viléma Oranžského. Jižní křídlo uzavírá na JV již zmíněná středověká věž Record Tower., k níž přiléhá na Dolním nádvoří královská kaple Chapel Royal. Neogotická stavba architekta Francise Johnstona pochází z roku 1814, exteriér kaple zdobí stovka kamenných hlav, které vytesal Edward Smyth. Na severní straně Horního nádvoří zaujme věž Bedford Tower z roku 1761. Další prostory hradu zaujímá Úřad vlády a také Knihovna a galerie orientálního umění Chestera Beattyho (2). Americký uhelný magnát Alfred Chester Beatty odkázal Irsku v roce 1968 své rozsáhlé sbírky, zahrnující na 300 vydání koránu, ale i babylonské tabulky, řecké papyry a biblické texty v koptštině, čínské nefritové knihy atd. (knihovna má samostatný vstup od jihu a platí se tam i zvlášť vstupné). Severně od hradu stojí budova radnice (3). Antikizující stavbu v korintském slohu navrhl Thomas Cooley, byla postavena v letech 1769-1779 a původně sloužila jako Královská burza. Od roku 1852 slouží jako místo zasedání městské rady. . Ve sníženém přízemí je stálá expozice věnovaná dějinám Dublinu. Katedrála Christ Church (7) byla založena roku 1030 tehdejším vládcem Dublinu, vikingským králem Sitrikem, zvaným „Hedvábný vous“, a prvním biskupem byl jistý Dunan. V roce 1186 byla přestavěna anglonormanským arcibiskupem Johnem Comynem. Dnes je katedrálou irské (anglikánské) církve. Byla podstatně rekonstruována po roce 1870 architektem George Streetem. Obsahuje však rozlehlou románskou kryptu ze 12. století. V kryptě jsou vystaveny předměty z dómského pokladu, zejména soubor předmětů, darovaných po vítězství v bitvě na řece Boyne v roce 1690 králem Vilémem III. Oranžským. V lodi nad kryptou zaujme středověký náhrobník s ležící postavou rytíře, který tradice připisuje osobě normanského dobyvatele Dublinu Strongbowa. Na gotické trojlodí navazuje transept s věží v křížení. Jižní rameno transeptu představuje nejlépe uchovanou část původní stavby ze 12. století a dochoval se zde hezký románský

ústupkový vstupní portál. V jeho blízkosti jsou vidět před katedrálou základy původní katedrální kapituly. 24

K původnímu chóru katedrály byly přistavěny mladší kaple. Mariánská kaple slouží ke každodenním bohoslužbám, v kapli sv. Lauda spočívá ve schránce, pověšené na stěně, srdce sv. Laurence O´Toolea. V kapli se dochovala také původní středověká dlažba. Na jihozápadě navazuje na katedrálu tzv. Synod Hall, s níž kostel spojuje neogotická mostní chodba. Nyní se lze vydat k jihu ke katedrále sv. Patrika (11). Největší irský kostel byl postaven vedle posvátné studny, u níž sv. Patrik dle tradice křtil okolo roku 450 nově obrácené věřící. Kamenná deska s křížem, která zakrývala studnu, spočívá nyní v západní části střední lodi. Opět dle tradice stála na místě katedrály původně jen dřevěná kaple, arcibiskup John Comyn ji nechal v roce 1192 nahradit zděným chrámem. Katedrála se stala po reformaci národní katedrálou irské protestantské církve. V polovině 17. Století povolil děkan katedrály, aby v kapli P. Marie sloužili bohoslužby hugenoti, kteří se do Dublinu uchýlili po vyhnání z Francie. S katedrálou sv. Patrika je spjato působení Jonathana Swifta, který od roku 1713 zastával úřad jejího děkana. Autor Gulliverových cest byl ovšem terčem kritiky svých farníků pro vztah se dvěma mladšími ženami – Ester (Stelly) Johnsonovou a Hester Vanhomrighovou. V posledních letech života pak trpěl poruchou sluchu, kvůli níž byl dokonce pokládán za blázna. Katedrála samotná byla z velké části vybudována mezi lety 1254-1270, ve druhé polovině 19. století byla ovšem díky podpoře sira Benjamina Guinesse rozsáhle rekonstruována. Na západní straně se tyčí 43 m vysoká věž z roku 1370, které se říká Minotova podle arcibiskupa, který ji dal postavit. V interiéru je řada pamětních desek, bust a náhrobníků. Z nich lze upozornit alespoň na náhrobek rodu Boyleů, hrabat z Corku, ze 17. století.

Je zde také hrob Jonathana Swifta a jeho přítelkyně Stelly. Dveře na západním konci střední lodi prý byly původně osazeny do kapitulní síně. Otvor dal do nich vysekat lord Kildare, když se v roce 492

25

dostal do sporu s lordem Ormondem, který se uchýlil do kapitulní síně. Oba se však nakonec smířili a otvor ve dveřích prý byl vysekán proto, aby si mohli na znamení smíru potřást rukama. Vedle Katedrály sv. Patrika se nachází Marshova knihovna (12). Dal ji v roce 1701 postavit arcibiskup Narciss Marsh, architektem byl opět sir William Robinson, který navrhl přestavbu hradu. Knihovna obsahuje řadu cenných tisků ze 16. až 18. století. Od katedrály sv. Patrika se vydáme zpět dolů k řece, mineme dům Tailors´ Hall (10), velmi hezky rekonstruovaný cechovní dům, podobněný již roku 1706, který je dnes sídlem Irského ústavu památkové péče, a dostaneme se ke kostelu St. Audoen´s Church (9). Je to vlastně nejstarší neporušeně dochovaný kostel v Dublinu. Jeho loď je z 15. století a z této doby jsou i tři dochované zvony. Kostel stojí uprostřed trávníku, vzadu vedou schody k S. Audoen´s Arch, což je jediná dochovaná vstupní brána do starého města. Po stranách brány jsou zrestaurované úseky městských hradeb z 13. století. Severovýchodním směrem pak dojdeme k řece Liffey a k Wood Quay (6), kde na terénu zpevňovaném pro výstavbu do podloží zaraženými dřevěnými kůly se objevili již v roce 841 Vikingové. V 70. letech 20. století zde probíhal archeologický výzkum, výsledky a nalezené artefakty jsou prezentovány v Irském národním muzeu i v expozici Dublinia (8) západně od katedrály Christ Church. Budeme však pokračovat po nábřeží k východu, kde pak přejdeme kousek do prava, abychom se ocitli v malebné čtvrti Temple Bar (5). Původně dosti zchátralou zástavbu vykoupil státní dopravní podnik a chtěl tu zřídit centrální autobusové depo. Záměr však nebyl naštěstí schválen a mezitím se do pronajatých domů, barů a obchůdků nastěhovali umělci a další stoupenci alternativního způsobu života. Ti zde nakonec zůstali, zároveň však celý prostor resuscitovali, takže dnes jde o velmi živou a turisticky atraktivní zónu. Budeme-li pokračovat dále na východ, opustíme původní starý Dublin a dostaneme se do další části města, která se rozvinula po založení Trinity College v roce 1592. Mineme reprezentativní budovu Bank of Ireland (1A) a před námi se otevře pohled na komplex budov Trinity College (2A).

26

Univerzita, původně přístupná jen protestantům, se teprve v roce 1970 otevřela i pro katolíky. Pro návštěvníka, jehož čas je limitován, má nejpodstatnější význam objekt Old Library (Staré knihovny) z roku 1732 s impozantní 64 m dlouhou síní Long Hall, lemovanou vysokými regály s údajně 200 000 historickými knihami, s mramorovými bustami učenců a také s vystavenou nejstarší irskou harfou. A hned vedle se nachází Klenotnice, kde je vystaven Evangeliář z Kells (otevřeno je do 17.00, vstupné je 8,50/7,50 EUR, nejlépe je zajistit si návštěvu rezervací on-line). Evangeliář z Kells vytvořili patrně mniši z kláštera Iona, kteří do Kellsu uprchli před Vikingy v roce 806. Do Trinity College byl rukopis přemístěn v 17. století. Neméně zajímavým cílem návštěvy může být také National Museum of Ireland (7A). Budova byla postavena v 80. letech 19. století architektem Thomasem Deanem a dominuje jí kupolí zakončená kruhová stavba – rotunda. Z bohatých sbírek muzea, zahrnujících např. i nálezy ze starověkého Egypta, je možné upozornit jen na to nejpodstatnější. Expozice Ór – irské zlato obsahuje jednu z nejrozsáhlejších kolekcí zlatých předmětů z doby bronzové v celé Evropě. Neméně významná je expozice k vikingské éře a úžasné jsou také artefakty, vztahující se k irskému raně středověkému křesťanství, např. deska se scénou Ukřižování, spona z Tary, kříž z Congu, kalich z Ardaghu. Otevřeno je opět do 17.00, archeologické expozice jsou bezplatné!). Nedaleko Národního muzea stojí budova National Gallery of Ireland (11A), která vystavuje jak díla irského výtvarného umění, tak ale i významná díla umění evropského (Vermeer van Delft, Tizian, El Greco, Goya, Monet). Otevřeno je do 17.30 a vstup je bezplatný. Z ostatních pamětihodností této části Dublinu je třeba zmínit alespoň park St. Stephen´s Green (4), nabízející relaxaci v prostředí zelených trávníků, stromů a jezírka. Zbývá ještě upozornit na čtvrť severně od řeky Liffey. Času bude nepochybně málo, ale neměli bychom si nechat ujít procházku po rušné O´Connell Street (3B) a někteří zvolí možná i návštěvu James Joyce Cultural Centre (5B), třeba už proto, že dům věnovaný proslulému spisovateli představuje pozoruhodnou ukázku tzv. 27

georgiánské obytné architektury z 18. Století, přičemž byl vezmi hezky a citlivě restaurován. Otevřeno je opět do 17.00, vstupné je 5/4 EUR. Severní Irsko Šest z někdejších devíti hrabství provincie Ulster na severozápadě Irska zůstalo součástí Spojeného království Velké Británie a Severního Irska. Toto území má rozlohu 13 843 km² a čítá asi 1,8 milionu obyvatel. Hlavním a největším městem je Belfast. Příčinou setrvání ve svazku s Velkou Británií bylo samozřejmě složení obyvatelstva. Od 16. století právě sem směřovala nejintenzivněji migrace protestantského obyvatelstva z Anglie a Skotska. Ve čtyřech hrabstvích převažují presbyteriáni, ve dvou je sice katolická většina, ale i tam zůstalo postavení protestantů velmi silné. Mezi protestantskými unionisty a katolickými stoupenci irské nezávislosti zůstává dodnes napětí, na obou stranách existují militantní křídla, eskalující politickou situaci v zemi. Dochází tak nejen k živelným výbuchům násilí, ale i cíleným provokacím a teroristickým akcím. Situace se zlepšila až podepsáním tzv. Belfastské smlouvy v roce 1998, ale ke skutečné vzájemné toleranci je stále dost daleko. Dungannon U tohoto města s 10 000 obyvateli budeme pouze spát v kempu. Lze k němu ale uvést alespoň tři zajímavé informace. Sídlil zde v irském středověku významný rod O´Neillů a pak v roce 1614 tu byla otevřena nejstarší škola v Severním Irsku – Royal School. A konečně, dnes zde pracuje významný sklářský podnik Tyrone Crystal. Armagh Jméno města pochází z irského Ard Macha („pahorek Machy“), odvozeného od legendární pohanské královny, která postavila na kopci pevnost. Vesnice získala na významu po pádu dosavadního mocenského centra Fort Navanu roku 332. Během své mise, jejímž cílem byla christianizace Irska, přišel sv.Patrik kolem roku 445 do Armaghu a zvolil ho za centrum nového náboženství. V následujících staletích získalo město obrovskou prestiž jako náboženské hlavní město a studijní centrum. Učila zde řada slavných učitelů a roku 1162 rozhodl církevní synod, že jen ti, kdo studovali v Armaghu, mohou vyučovat teologii v celém Irsku. Škola byla zrušena v období reformace. Starou tradici oživil roku 1608 Jakub I., když založil Royal School, sídlící původně v Abbey Street a od roku 1773 v nových budovách na College Hill. V klidné atmosféře 18. a počátku 19.stol. prosperovalo zemědělství a obchod a město získalo část své nejkrásnější architektury pod patronací dvou anglikánských primasů – Richarda Robinsona (arcibiskupem od 1765) a Johna Georhe Beresforda (arcibiskupem od 1822). Raně středověké sídliště, dodnes patrné v půdorysu města úzkými uličkami, sledujícími směr obvodového příkopu, obklopujícího kostel, založený roku 455 sv. Patrikem. Ten se nedochoval, ale dnes dvou protilehlých návrších stojí dvě katedrály, zasvěcené sv. Patrikovi. Starší, středověká, ovšem silně přestavěná, je katedrála anglikánská. Byli zde pohřbeni irský král Brian Boru a jeho syn Murchard, zabití v bitvě s Vikingy u Clontarfu roku 1014. V katedrále stojí také torzo kamenného kříže z 11. století (2), další inventář tvoří náhrobníky, sochy a pamětní desky, věnované vesměs arcibiskupům 19. století. Za zmínku stojí vystavená faksimilia Evangeliáře z Kells a o něco mladšího Evangeliáře z Armagh z 9. století (16). V kapitulním sále se nachází pozoruhodná sbírka předkřesťanských skulptur. Jedna z nich je nazývána sv.Patrik a jiná představuje královnu Machu s odhaleným poprsím.

28

Katolická katedrála sv.Patrika je lemována dvěma věžemi a vystupuje se k ní po 44 schodech. Stavba byla zahájena roku 1840 v historizujícím stylu perpendikulární gotiky, pak v období „velkého hladu“ až do roku 1854 přerušena a dokončena roku 1873 v ozdobné neogotice. Sochy ve výklen-cích nad západním portálem představují apoštoly. Interiér je vyzdoben nádher-nou malovanou klenbou, vitrážemi a mozaikami na stěnách. Elegantní park v centru města, lemovaný řadou krásných georgiánských domů, se nazývá Mall. V 8. století byla na tomto místě obecní pastvina, později bylo místo využíváno pro koňské dostihy a býčí a kohoutí zápasy, až je roku 1773 přeměnil arcibiskup Robinson na veřejnou promenádu. Dnes se zde nachází také kriketové hřiště. Soudní palác (Court-house) navrhl roku 1809 v klasickém slohu Francis Johnston. Zbývající kámen z jeho stavby byl použit při výstavbě Sovereign´s House (M2), tento titul byl ekvivalentem později používaného titulu starosta. Dnes je v něm umístěno Regimental Museum of the Royal Irish Fusiliers, vystavující vlajky, standarty, uniformy, medaile, zbraně, portréty a obrazy. Krásné domy Beresford Row s balkony z kovaného železa byly postaveny v letech 1810-1827 podle návrhů Johna Quinna a další řadu georgiánských domů Charlemont Place navrhl roku 1827 Francis Johnston, stejně jako 29

jónský portikus na konci ulice (1833). Původně sloužil jako vchod do školy, dnes se jím vchází do Armagh County Museum (M1), ilustrující politické a sociální dějiny regionu. Armagh Friary jsou zbytky kostela františkánského kláštera, který byl podle františkánské tradice extrémně dlouhý a úzký (50 x 7,6 m). Františkáni se usadili ve městě roku 1263 nebo 1264, po zrušení klášterů Jindřichem VIII. se budovy postupně proměnily v trosky. Roku 1618 bylo místo připojeno k doméně arcibiskupa. Cathedral Library založil roku 1771 arcibiskup Robinson a nachází se v budově navržené Thomasem Cooleyem. Vicar´s Hill je řada domků postavených počínaje rokem 1720 západně od katedrály pro ubytování ženských pomocnic duchovních. Cushendall a Antrim Coast Divoké severovýchodní pobřeží, k němuž směřuje z čedičového pohoří Antrim devět úzkých údolí nazývaných glen (Glenarm, Glencloy, Glenariff, Glenaan, Gleanballyeamon, Glencorp, Glendun, Glensheck, a Gletaisie) patří určitě k nejpřitažlivějším oblastem Irska. Mimořádná proměnlivost krajiny, připomínající někdy Alpy, jindy zase Bretaň, neustále udivuje návštěvníka. Tato údolí zde jsou již od období ledovců a vytvářejí království řek a vodopádů, v němž nalezneme rozmanitou flóru s množstvím květin i faunu. Až do poloviny 19. století žili obyvatelé těchto údolí v naprosté izolaci. Teprve na konci 19. století zde byla vybudována železnice a teprve v polovině 20. století. pobřežní silnice. víceméně sjízdná i pro automobily. Ostrovy u malého přístavu Larne, kam přijíždějí trajekty ze Skotska, jsou rájem pro milovníky ptactva. V Ballygalley nalezneme trosky loupežnické pevnosti, krásnou pláž a zámek vybudovaný roku 1625 Jamesem Shawem z Greenocku, dnes přeměněný na hotel s barem v donjonu. Nejstarší vesnicí glenů je Glenarm, která patří k nejpůvabnějším sídlům celého antrimského pobřeží. Místní zámek je stále obydlen, je soukromým majetkem a je přístupný veřejnosti pouze jednou ročně. Další pozoruhodností je Glenarm Forest Park, protkaný sítí příjemných stezek lemovaných duby, buky, jilmy a jehličnany. V půvabném malém přístavu Carnlough se nachází stará poštovní přípřežní stanice Londonderry Arms, kterou zdědil Winston Churchill. Na mostě z bílého kamene vede úzkokolejná železnice, která až do roku 1960 spojovala vápencové lomy nad městem s přístavem. U vesnice Waterfoot začíná údolí Glenareiff, považované za krále (nebo královnu) antrimských glenů. Krajina, v níž se pasou krávy, připomíná švýcarské Alpy, a proto se jí také říká „malé Švýcarsko“. V parku Glenariff o rozloze 1185 ha (900 ha je les) se nachází nádherný vodopád nazývaný Ess na Larach. Zátoka Red Bay vděčí za své jméno červenému pískovci okolních kopců, odnášenému bystřinami až do moře. Hlavní zajímavostí Cushendallu je Curfiew Tower, věž z červeného pískovce, postavená v 19. století jako symbol britské nadvlády a k zastrašení zdejších „vzpurných elementů“. V ústí řeky Glendun leží mimořádně malebná vesnice Cushendun s odolnými, nahrubo omítnutými domky s bílým nátěrem a střechami z břidlicových tašek. Jde o cornwallský styl staveb, který odolává atlantickým bouřím stejně jako v anglickém Cornwallu. Kdysi to bývalo elegantní letovisko, které bylo v letech 19122-1925 téměř kompletně navrženo módním architektem waleského Portmeirionu Cloughem Williams-Ellisem. Při vjezdu do vesnice jsou vlevo trosky jednoho z hradů MacDonnellů. Mys Torr Head je místem irského pobřeží, který je nejblíže Skotsku (19 km). Ze zelených svahů s bujnou vegetací je nádherný výhled na zátoku Murlough Bay. Centrem lovu pstruhů je pozoruhodný mys Fair Head, který je nejseverovýchodnějším bodem Irska. Je z něho krásný výhled na ostrov Rathlin, pobřeží Cesty obrů a Mull of Kintyre ve Skotsku. Blízko městečka Cushendall se nachází u cesty na Glenaan pozůstatky eneolitické megalitické stavby. Romantismus ji vztáhl k legendárnímu staroirskému bojovníkovi a bardovi Ossianovi, synovi Finna MacCoola, jehož dílo v gaelštině údajně objevil okolo roku skotský básník James Mac Pherson. O pravost této poezie se později rozhořel boj a její autenticita byla oprávněně zpochybněna, nicméně dnes je dílo pokládáno za sugestivní a básnicky hodnotný ohlas starých gaelských balad.

30

Severní pobřeží hrabství Antrim patří svou divokostí a malebností k vyhledávaným turistickým cílům. Naší první zastávkou bude lokalita Carrick-a-rede Rope východně od Ballintoy. Mezi dvěma skalními útesy je ve výšce 25 m nad vodní hladinou zavěšen provazový most, jehož přechod testuje odvahu návštěvníků. Samozřejmě nic pro lidi trpící závratí. Z útesu se otevírá hezká vyhlídka na moře a skalnatý ostrůvek Sheep Island. Odtud se posuneme k západu k lokalitě Giant´s Causeway. Pobřeží zde tvoří čedičové útesy, které prošly specifickým geologickým vývojem: před 60 miliony lety vyvřelá čedičová láva totiž rychle zchladla a přitom se smrštila a svisle popraskala do pravidelných polygonálních sloupců. Erozí mladšího povrchu se tyto čedičové sloupce dostaly na současný povrch terénu a vytvořily bizarní struktury připomínající včelí plástve. Mýtická tradice tyto útvary označila jako chodník obrů a spojila jej s postavou bájného obra Finna MacCoola, Ossianova otce.

Severní pobřeží hrabství Antrim patří svou divokostí a malebností k vyhledávaným turistickým cílům. Naší první zastávkou bude lokalita Carrick-a-rede Rope východně od Ballintoy. Mezi dvěma skalními útesy je ve výšce 25 m nad vodní hladinou zavěšen provazový most, jehož přechod testuje odvahu návštěvníků. Samozřejmě nic pro lidi trpící závratí. Z útesu se otevírá hezká vyhlídka na moře a skalnatý ostrůvek Sheep Island. Odtud se posuneme k západu k lokalitě Giant´s Causeway. Pobřeží zde tvoří čedičové útesy, které prošly specifickým geologickým vývojem: před 60 miliony lety vyvřelá čedičová láva totiž rychle zchladla a přitom se smrštila a svisle popraskala do pravidelných polygonálních sloupců. Erozí mladšího povrchu se tyto čedičové sloupce dostaly na současný povrch terénu a vytvořily bizarní struktury připomínající včelí plástve. Mýtická tradice tyto útvary označila jako chodník obrů a spojila jej s postavou bájného obra Finna MacCoola, Ossianova otce. Třetí z navštívených lokalit na pobřeží je hrad Dunluce Castle, stojící opět na srázném útesu. Pochází ze 13. století a byl později sídlem rodu MacDonellů, vládců hrabství Antrim, pocházejících ze Skotska. Otevřeno je do 17.30, vstupné 5/3 L. Vstup do hradu je přes Mainland Court, sídlo ze 17. století. Dala je vybudovat vévodkyně z Buckinghamu, manželka druhého hraběte z Antrimu, poté, co se v roce 1639 zřítila část zástavby hradu do moře, přičemž zahynulo i několik osob z řad služebnictva. Jednotlivé budovy nového dvora nelze vždy přesně funkčně zařadit. Na západní straně dvora lze předpokládat obytné prostory (8), místnost na severním konci nad útesem byla vybaven dvěma krby (7). Na východní straně dvora byla kovárna (9) a stáj (10). Ohradní zdi se potom sbíhají k severu k mostu, který představuje jediný přístup k vlastnímu hradu. Za mostem chránila vstup hradní brána – ta dochovaná (6) je výsledkem přestavby z doby MacDonnellů. K jižní hradbě přiléhá krytá chodba (2), která také patří až k do mladšího období existence hradu. Věž v JV nároží hradu (SE Tower) patří naopak k nejstarší zástavbě ze 13. století. K severu zástavba pokračuje velkou halou, vybudovanou až počátkem 17. století. Právě tato hala 31

představovala ohnisko života na hradě. Byla prosvětlena rozměrnými okny., směřovanými do Horního nádvoří (Upper Yard). Zde pod velkou heraldickou krbovou římsou se znakem hrabat z Antrimu se řešily všechny důležité politické záležitosti, ale také se zde jedlo, pilo a tančilo. Právě tady byl roku 1642 druhý hrabě z Antrimu zatčen jedním z pozvaných hostů, skotským generálem Monroem a převezen jako vězeň na Carrickfergus. Prostorná hala kladla velké nároky na vytápění, měla proto ještě jedno další otopné zařízení v jížní části.

Nízká budova vedle haly (3) je tzv. máselnice (Buttery) sloužící k uchovávání potravin pro halu (jídelnu) a kuchyni. Spodní podlaží máselnice je doplněno o vnější schodiště. Za halou je nevelké východní nádvoří, odkud je vstup do sklepů (1). Jde o ve skále vysekanou chodbu dlouhou čtyřicet stop, vedoucí k severovýchodní věži (NE Tower) nad útesem. Východní dvůr byl kdysi o něco rozlehlejší, část hradební zdi se ale zřítila. Na SV věž navazuje budova kuchyně (4), v jejímž interiéru lze sledovat příslušné vybavení. Od kuchyně vede chodba k tzv. Dolnímu nádvoří (Lower Yard), které obklopuje obslužná zástavba, resp. obydlí pro hradní čeleď. Západní křídlo obsahuje pekárnu s dvojitou chlebovou pecí, křídlo východní pak obytné prostory s krby a záchodem (prevetem) nad východní hradbou. Severní křídlo je více poškozeno, právě zde se v roce 1639 32

zřítila část zástavby i se skalním útesem. Z okna severního křídla se otevírá nejkrásnější pohled na pobřeží Antrimu s bělavými skalními útesy.

Limavady: U města s 12 000 obyvateli v hrabství Londonderry budeme spát v kempu. Z historie snad stojí za zmínku, že se na tomto místě sešli v roce 575 ke schůzce, jíž předsedal sv. Kolumban, králové Mullaghu. Jinak průvodci nezmiňují žádné památky. Poloostrov Inishowen Po přejezdu hranice ze Severního Irska do Irska se ocitneme v hrabství Donegal na k severu vybíhajícím poloostrově Inishowen. První navštívenou lokalitou bude městečko Buncrana, resp. dvě památky v jeho okolí. O´Doherty Keep je situován na pravém břehu řeky Crana. Tady vznikla někdy okolo roku 1330 stavba kamenného věžovitého hradního objektu – keepu, jehož dvě podlaží pocházejí z doby po roce 1333. Existuje popis z roku 1601, kdy zde bydlel Conor McGarret O'Doherty. O rok později bylo přistavěno další podlaží věže. V roce 1608 sídlo vypálilo anglické vojsko v odvetu za povstání Cahira O'Dohertyho. Toho nakonec Angličané zabili, novým držitelem sídla se stal sir Arthur Chichester, kterého později vystřídal Angličan Henry Vaughan. Jeho potomek George Vaughan pak v roce 1718 nechal vybudovat nový zámek Buncrana Castle. Kámen na stavbu byl získáván ze staršího opevnění O´Doherty keepu. Přístup k zámku přes řeku usnadnil nově vybudovaný kamenný most Castle Bridge o šesti obloucích.

33

Z Buncrany na sever přijedeme k mysu Dunree Head, kde na jezero Lough Swilly shlíží pevnost Dunree Fort. Byla vybudována v roce 1798 a měla čelit případnému útoku francouzského vojska. Od roku 1986 tu sídlí vojenské muzeum Fort Dunree Military Museum. Vstupné, ani návštěvní dobu se mi nepodařilo zjistit.

34

Cesta k severu a pak na východ nás dovede až k zátoce Trawbreage Bay a ke kamennému kříži Carndonagh Cross ze 7. století. Typický raně středověký kamenný vysoký kříž doprovázejí ještě dva další kameny s reliéfním vyobrazením lidských postav.

Odtud nás čeká cesta na nejsevernější bod poloostrova – mys Malin Head. V nejvyšším bodě Banba´s Crown se tyčí věž z roku 1805. Pohled na oceán je prý odtud nezapomenutelný.

Zbývá poslední místo: na jihovýchod dorazíme k jezeru Lough Foyle a do letoviska Greencastle. Jméno dal letovisku hrad, postavený z nazelenalého kamene v roce 1305 Richardem de Burgo, hrabětem z Ulsteru. Dnes z hradu zbyla jen ruina, v blízkosti stojí pak ještě pevnost z doby okolo roku 1800, která měla bránit možnému vylodění Napoleonova vojska. Samo letovisko ale dýchá příjemnou atmosférou přístavu s čluny a bárkami pohupujícími se u mola.

35

Céide Fields Po přesunu na severozápad Irska do hrabství Mayo čeká západně od Ballycastle ještě jedna zajímavá pravěká lokalita, kterou stihneme-li to časově, bychom měli ještě navštívit (otevřeno do 18.00, vstupné 4/3 EUR). Asi 3 600 let př. Kr. se tady usadili eneolitičtí zemědělci a na rozlehlé ploše získané vyžďářením borového lesa založili svá pole. Jejich ohraničení vyskládanými kameny jsou dodnes patrná, což z nich činí nejstarší takto doložená pole v Evropě. Tehdejší obyvatelé se zaměřili hlavně na chov hovězího dobytka, vedle polí byly objeveny také pozůstatky kamenných domů a megalitické hroby. Později se zde v důsledku klimatických změn vytvořilo rašeliniště a původní situace překrylo. K jejich objevení došlo v roce 1930, výzkumy pak postupně část naleziště odkryly. Vyhlídka na ně se otevírá z pyramidy muzea. Malebnost místa zvyšuje blízkost pobřežních útesů.

Portacloy Nevelká osada s kempem u severozápadního pobřeží Irska, které vyniká divokostí a drsnou krásou svých útesů. Čeká nás procházka podél Benwee Head Cliffs, útesů, které nejsou dosud tak objevené turisty a patří k nejmalebnějším. Hlavní útesy jsou vysoké 304 m a v jejich okolí je řada hezkých vycházkových stezek. Jednou z nich se dostaneme i ke skulptuře Tira Saila Children of Lir, představující legendu o dětech proměněných v labutě a které musely 900 let bloudit krajem.

36

Westport Městečko v hrabství Mayo, s 5 500 obyvateli. Vzniklo po roce 1770 v blízkosti stejnojmenného panského sídla a jeho urbanismus i zástavbu poznamenal vynikající architekt James Wyatt. Břehy řeky Carrowbeg lemuji široké třídy se stromořadími, z nichž nevýznamnější jsou North Mall a South Mall. Za South Mall pak kypí život okolo Bridge Street s bezpočtem kaváren a hospod. Nejvýznamnější památkou je však panské sídlo Westport House na západ od města při pobřeží (otevřeno do 16.00, vstupné 12,50/10 EUR). Sídlu předcházel hrad pirátské královny Gráinne (Grace) O´Malley (1530-1603). Poté Westport získal rod Browneů, který přišel do Irska z Anglie v 16. století za Jindřicha VIII. Plukovník John Browne, katolík a jakobita dal postavit na přelomu 17.-18. století první sídlo. Současné sídlo z bílého vápence navrhl pro jeho vnuka Johna Brownea, prvního hraběte z Altamont, v roce 1732 německý architekt Richard Cassels (východní křídlo) a dokončil je v roce 1778 James Wyatt (ostatní tři křídla). Poté bylo ještě přistavěno ke čtyřkřídlé dispozici velké nástupní schodiště. Jižní křídlo, kde je knihovna, později vyhořelo, bylo však obnoveno. Současným držitelem sídla je Jeremy Browne, markýz ze Silgo. Pozoruhodné je vnitřní vybavení sídla s velkou jídelnou, řadou mahagonových dveří (dřevo pochází z rodových majetků na Jamajce), velkou jídelnou. Mezi obrazy jsou zastoupeny portréty členů rodu, jejichž autory byli sir Joshua Reynolds či William Beechey, soubor krajin Jamese Arthura O´Connor atd. Cenné jsou také sbírky stříbra či skla. Galway Město se 75 000 obyvateli je centrem západního Irska, území, vněmž se dodnes mluví gaelsky. Sídliště zde bylo již v roce 1124 za krále Connachtu Tairrdelbacha Ua Conchobaira. Po anglonormanské invazi do Connachtu po roce 1230 Galway obsadil Richard Mor de Burgh. Ve městě však měli rozhodující vliv kupci gaelského původu, pocházející z okolních klanů. Roku 1396 město bylo povýšeno na královské. V roce 1652 bylo zpustošeno Cromwellovým vojskem a začalo postupně upadat. Nový vzestup nastal až s irským hospodářským zázrakem posledních desetiletí. Historické centrum města leží na východním břehu řeky Corrib. Prohlídku můžeme začít na náměstí Eyre Square, obklopeném budovami převážně z 19. století. Do budovy nákupního centra Eyre Square Centre jsou zakomponovány úseky městských hradeb, dvojice hradebních věží Shoemakers a Penrice je spojena rampami. Ulicí William Street vstoupíme do tzv. Latinské čtvrti (Latin Quarter). Tady stojí budova Lynch Castle (3) ze 16. století, která patřila rodu Lynchů, jednomu ze 14 místních klanů. Dnes v ní sídlí banka. Postranní uličkou dojdeme ke kapitulnímu kostelu Church of St. Nicolas (2). Byl založen v roce 1320, v 15. a 16. století byl rozšířen, pak ovšem vypleněn Cromwellovým vojskem. Quay Street lemují restaurace a hospody, např. Quays (5). Dále k jihu se rozkládá přístav. Na místě někdejších doků stojí Spanish Arch (6) 37

neboli Španělský oblouk, postavený v roce 1584 na ochranu přístavu. Procházka může pokračovat po tzv. Starých hrázích promenádou zvanou Long Walk až k dokům. Přejdeme-li potom po mostě Wolfe Tone Bridge k západu, ocitneme se ve čtvrti Claddagh. Ve středověku to bylo na městu nezávislé rybářské sídliště, které mělo svého „krále“. Poslední zemřel v roce 1954. Vydáme-li se nyní na sever, dostaneme se až ke katedrále St. Nicholas (1). Konzervativně pojatá stavba z místního vápence a connemarského mramoru pochází z roku 1965. Od katedrály na západ se rozkládá kampus National University of Ireland s nádvořím z roku 1849. Přes řeku se dostaneme zpět na východní břeh přes Salmon Weir Bridge. Pod ním odpočívají na svých tazích proti proudu řeky k trdlištím lososi. Na řece i v přístavu si ještě můžeme povšimnout tradičních místních plachetnic, kterým se říká hookery či gaelsky pucans nebo gleotogs. Mají široké černé ty a bílé nebo rezavě zbarvené plachty, používali je nejen rybáři z Claddaghu, ale plavily se i podél břehů Atlantiku s náklady rašeliny, dobytka či piva. Clonmacnoise Po večerním přejezdu do středního Irska a noclehu v kempu nás čeká hned ráno návštěva středověkého kláštera u řeky Shannon. Založil jej v letech 545-548 svatý Ciarán (Kieran). Lokalita se nacházela na křižovatce cest, spojujících všechny končiny Irska. Od 7. do 12. století klášter vzkvétal jakožto středisko vzdělanosti i náboženského života. Je tady pohřbeno mnoho králů Tary i Connaughtu. Přežil nájezdy Vikingů i Normanů, ale po roce 1552 nepřečkal anglikánskou reformaci. Prohlídku ovšem začneme mimo areál kláštera u hradu Clonmacnoise Castle. Hrad byl založen Anglonormany v roce 1214, aby kontroloval oblast kolem řeky Shannon ve středním Irsku, kde až dosud trval houževnatý odpor proti jejich nadvládě. Hradu dominuje stavba mohutného kamenného keepu se vstupní branou na severozápadní straně.

Mezitím 38

bychom

se

měli

dočkat

otevření

samotného kláštera (otevřeno od 9.00 do 18.30, vstupné 6/4 EUR). Před vstupem je nově vybudované návštěvnické středisko, v jehož muzejním oddělení jsou vystaveny rané náhrobní desky a originály zbylých tří kamenných vysokých křížů. V areálu už totiž stojí jejich repliky, na něž narazíme hned na počátku prohlídky: South Cross (Jižní kříž) pochází z 9. století a původně stál na jiném místě, blíže středu areálu. Zobrazení Ukřižovaného na západní straně tohoto kříže patrně bylo vzorem pro Cross of the Scriptures (Kříž Písma svatého). Pískovcový kříž je vysoký 4 m a dochoval se na něm nápis, který žádá o modlitby za Flanna Sinna, krále Irska, a opata Colmána, kteří dali kříž pořídit. Oba se zasloužili také o stavbu katedrály. Kříž byl tedy pořízen okolo roku 900, je zdoben několika poli výzdoby, na nichž jsou zobrazeny scény Ukřižování, Posledního soudu a Kristova hrobu. North Cross (Severní kříž) je nejstarší ze všech, vznikl okolo roku 800 a dochoval se z něj vápencový dřík a pískovcový podstavec. Výzdoba, která se na něm dochovala, je překvapivě pohanská – na východní straně dříku byl vyobrazen keltský bůh lovu a plodnosti Cernunnos. Za kříži u obvodové zdi stojí válcová věž O´Rourke´s Tower, vysoká 19 m. Vstup do věže je až z úrovně patra, aby se v případě nebezpečí dalo snadno odstranit lehké dřevěné schodiště a věž mohla sloužit jako útočiště. Přestože se věž jmenuje po králi Connachtu Fergalu O´Rourkovi, z Kroniky Skotů vyplývá, že věž byla dokončena až v roce 1124 jiným králem Connachtu, Turloughem O´Connorem, jakož i opatem kláštera Gillou Christem Ua Maoileoin. V roce 1135 však vyhořela a ztratila tak svou horní část, která pak byla dostavěna později.

Směrem k jihu dojdeme ke kostelu O´Connorů. Od 18. Století je využíván Irskou (anglikánskou) církví a po první světové válce prošel úpravami, které pozměnily jeho vzhled. Další stavbou v areálu je kostel sv. Fingina a válcovitá věž McCarthy's Tower. Románský kostel i věž pocházejí ze 12. století. V roce 1864 došlo k vandalskému poškození kostela při jakési soukromé 39

party. Proti pachateli byl veden Britskou korunou široce publikovaný soudní proces, který se stal také impulzem k založení Royal Society of Antiquaries of Ireland, jedné z nejstarších institucí k ochraně památek v Evropě. Za kostelem sv. Fingina najdeme přístřešek, který byl postaven u příležitosti návštěvy papeže Jana Pavla II. v roce 1979, který zde sloužil slavnostní mši. Nyní můžeme projít méně zastavěným prostorem k jihu, kde narazíme na dosud patrnou cestu, vedoucí ven z areálu k Nuns´Church (kostelu jeptišek). Jeho návštěvu si ponecháme na závěr prohlídky, takže po cestě půjdeme obráceným směrem do středu klášterního areálu ke kostelu sv. Kierana. Je to nejmenší kostelík v Clonmacnoise, jehož délka nedosahuje ani 4 m. Dle tradice to bylo vlastně mauzoleum, do něhož byly pohřbeny ostatky světce. Z dalšího kostela sv. Kellyho zbyly jen skromné pozůstatky zdiva, které poskytují alespoň představu o jeho rozměrech. Největším z kostelů v areálu je katedrála. Podle již zmíněnéKroniky Skotů, započali král Flann Sinn a opat Colmán její výstavbu v roce 909. Západní průčelí katedrály bylo (z památkového hlediska poněkud sporně) doplněno o dochovaný gotický portál severního vstupu, nazývaný také jako Arch of Whispering (portál šepotu, protože prý zvuky odtud jsou zřetelně slyšet po celém kostele), pocházející z 15. století. V katedrále byl v blízkosti oltáře pohřben roku 1198 Rory O´Connor, poslední irský král, následující tak místem pohřbu svého otce Turlougha. Nejvíce hrobů, které jsou dnes v interiéru katedrály ke spatření, patří rodu Coghlanů, jehož příslušníci nechali katedrálu přestavět v polovině 17. století. Jižně od katedrály je situován Dowlingův kostel, původně z 10. století, který dostal označení po Edmundu Dowlingovi, který jej dal renovovat v roce 1689, kdy také přidal kamenný rodový znak nad vstupní portál. Někdy se ale objevuje také označení MacClaffey´s Church. Hurpanův kostel navazuje na předchozí východním směrem. Byl postaven až v 17. století jakožto hrobka (mauzoleum), kam byli pohřbíváni místní farníci. Poslední z kostelů je kostel Melaghlinů (nebo také Rí – neboli kostel králů, jak je to i na našem plánku). Byl vybudován okolo roku 1200 jako mauzoleum pro sedm posledních generací králů Melaghlinu. Kostel měl mít také skriptorium, v němž byly opisovány a iluminovány rukopisy. Na jihovýchod odtud si můžeme při obvodové zdi areálu povšimnout ještě pozůstatků domu arciděkana a pak se již vydáme východním směrem po cestě k Nuns´ Church, tedy kostelu jeptišek, který se nachází rovněž mimo uzavřený areál kláštera ve vzdálenosti asi 300 m. Nejstarší zmínka o kostele je z roku 1026, kdy opat kláštera nechal cestu ke kostelu vydláždit. V roce 1082 došlo ke zničení několika budov klauzury tohoto ženského konventu. Kostel pak byl přestavěn Devorgillou (Derbforgaill), dcerou krále Murchada O´Melachlina, a dokončen byl v roce 1167. V roce 1860, kdy začala postupná restaurace, byl kostel již jen ruinou. V ní se ovšem dochoval nádherný románský ústupkový vstupní portál i neméně honosný vítězný oblouk chóru.

40

Turoe Stone Nedaleko vesnice Bullaun stojí v parkové krajině žulový balvan, vysoký asi jeden metr, jehož horní část pokrývá charakteristický ornament v laténském stylu, dle něhož je výzdoba kamene datovatelná někam do 3.-2. století př. Kr. Kámen údajně pochází z nedalekého kruhového hradiště (či kultovního objektu?) datovaného povšechně do doby železné. V současnosti byl kámen postaven na vydlážděnou plochu s odvodňovacím systémem po obvodu před obytnou budovu usedlosti Turoe Farm.

Thoor Ballylee Původně středověká obytná věž ze 14. století, vybudovaná rodem de Burgo. Proslulý irský básník William Butler Yeats (1865-1939) často zajížděl navštěvovat nedaleký Coole Park, kde žila jeho přítelkyně lady Gregoryová. Ta v roce 1902 věž i přilehlý domek se zahradou obehnanou zdí koupila a Yeatsovi se tu velice líbilo. V roce 1916 od lady Gregoryové objekt odkoupil a od roku 1919 až prakticky do smrti sem s rodinou zajížděl z Dublinu, aby zde strávil léto. Obytnou věž pro obývání adaptoval, on také pro ni začal používat označení gaelským výrazem pro věž, tedy thoor. Pojmenoval tak rovněž svou básnickou sbírku z roku 1928. Vstupné do objektu je 6/5,50 EUR. Bunratty Castle Jeden z nejznámějších a nejnavštěvovanějších irských hradů (otevřeno až 18.30, vstupné 10/9.45 EUR). První sídliště, obchodnické a řemeslnické centrum - vik tu založili Vikingové a dle Análů čtyř mistrů bylo zničeno králem Brianem Boru v roce 977. Jeho přesná poloha nebyla dosud zjištěna Okolo roku 1250 anglický král Jindřich III. daroval Robertovi de Muscegros újezd v Královském lese, v němž bylo pokáceno na 200 stromů, aby mohla být vybudována motte a hrad v Bunratty. Také poloha tohoto prvního hradu zůstává nejasná. Později však majetek připadl zpět králi Jindřichovi III. a ten ho daroval roku 1276 Thomasovi de Clare, potomkovi Strongbowa. Thomas de Clare dal vybudovat již druhý, tentokrát již zděný hrad, který představovala velká obytná věž, obkroužená hradební zdí z bílého vápence. Hrad a sídliště u něj byly opakovaně napadeny Iry z klanu O´Brienů a jeho spojenců (1284 a znovu 1318). V následných bojích však byli Thomas de Clare i jeho syn Richard zabiti. Vdova potom hrad opustila a přesídlila do Limericku. Hrad tak zpustl. V roce 1353 měl přístupové území k Limericku zajistit proti útokům klanů MacNamara a MacCarthy Thomas de Rokeby, který dal v Bunratty postavit již třetí hrad, ani ten se však nedochoval.

41

Současný hrad dali teprve v roce 1425 postavit Maccon Sioda MacNamara, náčelník klanu Cuilein. Po jeho smrti byl hrad dokončen synem Seanem Finnem MacNamara (zemřel roku 1467). Okolo roku 1500 hrad převzali O´Brienové, pozdější hrabata z Thomondu. Hrad pak v době kolem roku 1650 sehrál roli během Občanské války, kdy byl v držení Barnabáše O´Briena. Po jeho smrti v roce 1657 přešel na jinou větev rodu. Poslední z O´Brienů, Henry, osmý hrabě z Thomondu, hrad v roce 1712 prodal. Noví držitelé z rodu Studdertů v roce 1804 přesídlili do komfortnějšího sídla Bunratty House hrad byl používán jen občasně a začal chátrat. Až v roce 1956 začalo důkladné restaurování hradu sedmým markýzem z Gort, ve spolupráci s Úřadem pro veřejné práce. V roce 1960 pak byl hrad zpřístupněn veřejnosti. Popis prohlídky jen stručně: Suterén (1) zaklenutý valenou klenbou je přístupný samostatným vstupem. Tyto prostory sloužily jako skladovací, případně zde byly i stáje. Obvodové zdi suterénu mají tloušťku až 3 m. Vlastní vstup do hradu je po dřevěném schodišti do prostoru prvního patra hradu, které zaujímá velký sál (2), určený pro stráže. Dveře v jednom z rohů ústily přímo do žaláře, v sále je také tribuna určená pro hudebníky. V nárožních věžích (3), kterými procházejí do vyšších podlaží točitá schodiště, byli ubytováni důstojníci hradní stráže. V dalším podlaží se nacházel hlavní sál (4), někdejší hodovní, ale i přijímací prostor reprezentativního charakteru. Je vybaven nádhernými kusy historického nábytku z tudorovského období, pozoruhodná je zejména vyřezávaná dubová skříň německého původu z doby okolo roku 1570. Na zdech visí rozměrné tapiserie. Hraběcí kuchyně (5) je umístěna v jedné z věží. V hraběcí ložnici (6) zaujímá nejvíce místa honosná postel s baldachýnem. Severní solárium (7) představuje komnat s dřevěným zaklenutým stropem v horním podlaží mezi věžemi. Je opět vybavena honosným vyřezávaným nábytkem a tapisériemi, průvodci upozorňují na německý vyřezávaný figurální lustr ze 17. století. Nechyběla ani soukromá kaple hraběte (8) a spíž (9). V další z věží byla veřejná kaple (10) a nad ní pokoj kaplana (11). Mezi věžemi pak na této straně následovala oblékárna, resp. šatna hraběte (12). Poslední část představují místnosti jižního solária (13-15), které sloužily jako komnaty pro hosty. Jsou nádherně táflovány dřevem a zaklenuty vějířovou klenbou. Kromě hradu je součástí prohlídky také sousední Folk Park, což je vlastně skanzen přibližující život na irském venkově na přelomu 19. a 20. století. V rekonstruované vesnici nechybějí obchody a škála obytných budov – od jednoduchého dělnického domku až po elegantní georgiánský dům. Pozornost si zaslouží i fungující obilní mlýn. V letní sezóně skanzen oživují lidé v dobových oděvech, předvádějící různá tradiční řemesla a živnosti.

42

1. Suterén 2. Sál stráží 3. Ubytování důstojníků 4. Hlavní sál 5. Hraběcí kuchyně 6. Hraběcí ložnice 7. Seve erní solárium 8. Soukromá kaple hraběte 9. Spíž 10. Veřejná kaple 11. Pokoj kaplana 12. Oblékárna

13. Jižní solárium - ložnice 14. Jižní solárium - jídelna 15. Jižní solárium

Gallarus oratory Lokalita na poloostrově Dingle v hrabství Kerry. V kamenném ohrazení zde stojí stavba z lomového kamene (pískovce), která připomíná tvarem obrácenou loď. Zdivo stavby je velice pečlivě vyskládáno bez použití malty, směrem ven mají kameny sklon dolů, což zjevně bránilo zatékání dešťové vody škvírami mezi kameny směrem dovnitř. Vzhůru se obě delší stěny k sobě přibližují, aby se spojily v hřebeni. Vytvářejí tak jakousi zahrocenou valenou klenbu. Stavba je to nevelká, 43

vnitřní rozměry dosahují jen 4,80 x 3 m. Stavba byla poprvé popsána v roce 1756 a je patrně právem pokládána za pohřební kapli z raného středověku, to o ní ostatně tvrdila i místní tradice, zaznamenaná roku 1758 (pokud ji nepokládala přímo za „hrob obra“). Potíže jsou ovšem s datováním. Vesměs se tvrdí, že stavba vznikla mezi 6.–9. stoletím, archeolog Peter Harbison však vyslovil názor, že je mladší a klade její vznik až do 12. století. Pevnější důkazy nepřinesl ani archeologický výzkum, neboť v nejbližším okolí nebyly zjištěny žádné stopy osídlení, které by mohly představy o objektu nějak upřesnit. Otevřeno je do 18.00, vstup je volný. Caherdaniel Na nocleh se z poloostrova Dingle přesuneme na jižní stranu poloostrova Iveragh do kempingu Wave Crest Caravan Park u Caherdaniel. Turisticky atraktivní poloostrov má svůj okruh, nazývaný Ring of Kerry. Bohužel, budeme se muset spokojit s vyhlídkou z autobusu či procházkou z kempu k moři. Cork Město na řece Lee při jižním pobřeží Irska, které dalo jméno i hrabství v zázemí. Má 120 000 obyvatel. Již v 6. století založil na tomto místě sv. Finbarr klášter. Mezi lety 915-922 se zde usídlili Vikingové a založili zde přístav a kupecko-řemeslnické sídliště – vik. Městská práva získalo sídliště od anglického krále Jana Bezzemka v roce 1185. Město bylo opevněno hradbami, ve středověku bylo oporou anglické moci, ale i kultury na jihu Irska, přičemž ale vztahy se šlechtou gaelského či normanského původu v zázemí byly dosti nevraživé, měšťané museli platit tzv. Black Rent (Černou daň), kterou si vykupovali mír. Ve městě vládlo asi 12-15 zámožných kupeckých rodin, jejichž bohatství pramenilo z dálkového obchodu s kontinentální Evropou. Hlavními vývozními komodita-

mi byly vlna a kůže, naopak, dovážela se sůl, železo a víno. Ze zmiňovaných rodin byly pouze dvě gaelského původu (Ronayne a O´Spaleain), ostatní pocházely z Anglie. Středověké město mělo něco málo přes 2 000 obyvatel, pomalý růst byl přerušen pandemií Černé smrti v roce 1349. V roce 1491 se Cork angažoval ve Válce růží na straně Perkina Warbecka, vydávajícího se za syna krále Eduarda IV., purkmistr a další přední měšťané se s jeho vojskem vylodili v Anglii. Jindřich VII. však útok odrazil a po porážce povstání došlo na exekuce, přední povstalci, včetně těch z Corku, byli sťati. V roce 1577 bylo město popsáno jako čtvrté největší v Irsku. Roku 1649 stranilo 44

katolické konfederaci a padlo do Cromwellových rukou; roku 1690 zůstalo věrné Jakubovi II. a bylo dobyto Johnem Churchillem, příštím vévodou z Marlborough. Během bojů o nezávislost Irska bylo centrem radikální fenianské (Irské republikánské bratrstvo) agitace; roku 1920 byl jeho lord-mayor Thomas MacCurtain zavražděn policií a jeho nástupce Thomas MacCurtain zemřel při hladovce v anglickém vězení. Roku 1922 po odchodu anglické armády bylo okupováno radikálními republikány nesouhlasícími se smlouvou s Anglií, takže muselo být pacifikováno vojskem Irské národní armády, která zaútočila z moře, a tím byl odpor proti začlenění do nezávislého Irska, byť za dojednaných omezujících podmínek (formální hlavou Irska zůstával anglický král), zlomen. Popis prohlídky města začneme na severu historického jádra. Římskokatolická katedrála St Mary je nepříliš zajímavá neogotická stavba z 19. století. Zajímavější je kostel St. Ann´s Shandon z roku 1722, který díky své poloze, dominuje městu. Dvě z fasád jsou z bílého vápence, dvě další z červeného pískovce. O věži kostela místní říkají, že je to „lhář se čtyřmi tvářemi“ (the liar with four faces), protože ciferníky hodin na čtyřech stranách věže ukazovaly různý čas. Hned v sousedství stojí Butter Exchange neboli Máselná burza. Začala působit v roce 1770 a máslo bylo tehdy nejvýznamnější potravinou irského vývozu (v roce 1892 se vyvezlo 500 000 sudů másla). Později přišel pád, v roce 1924 burza ukončila činnost. Dnes se v budově nachází Shandon Craft Centre: návštěvníci mohou sledovat při práci různé řemeslníky a umělce, např. brusiče křišťálu či tkalce, a mohou si zde samozřejmě jejich výrobky také koupit. Klasicistní kostel St. Mary´s Dominican Church má jónský portikus završený vysokým frontonem, interiér příliš zajímavý není. Nyní překročíme řeku přes most Christy Ring Bridge a za budovou opery Opera House přijdeme k Crawford Municipal Art Gallery. Budova z červených cihel a vápence pochází z roku 1724, původně byla celnicí, poté školou designu, v roce 1884 ji mecenáš William Crawford přeměnil na uměleckou galerii. Kromě irských umělců konce 19. a počátku 20. století jsou zde zastoupeni třeba i Georges Rouault či Joan Miró. (vstup je volný). Vydáte-li se k východu k mostu St. Patrick´s Bridge, můžete se podívat na Father Mathew Monument. Otec Mathew (1790-1856) byl katolický duchovní, zakladatel abstinenčního hnutí. Po ulici St. Patrick´s Street, která byla původně kanálem, po němž se plavily čluny, můžeme obloukem zamířit k jihozápadu k tržnici English Market. Existuje už od roku 1610 a nabízí ovoce a zeleninu. Ulicí Grand Parade půjdeme opět k jihu k tzv. Jižnímu kanálu ((South Channel). Cestou uvidíme úsek dochovaných městských hradeb a bránu starého obilního trhu. Při severním břehu kanálu stojí National Monument, neogotický památník na počest irských vlastenců, zahynuvších v letech 1798-1867. Východním směrem běží ulice South Mall, která byla opět až do konce 18. století vodním kanálem. Dosud tu stojí některé z kupeckých domů, u nichž se z lodí vykládalo zboží. Při Jižním kanálu leží most Parliament Bridge z roku 1806, navržený architektem Williamem Hargravem. South Chapel (také St. Finbarr´s Church) je nejstarším římskokatolickým kostelem v Corku, postaveným v roce 1766. Hned vedle jsou pozůstatky středověkého opatství augustiniánů-kanovníků ze 13. století – tzv. Red Abbey. Dále na západ dojdeme k břečťanem obrostlé pevnosti Elizabeth Fort. Pochází z 16. století, v roce 1835 byla upravena na věznici a sloužila též jako policejní stanice. Katedrála St. Finbarr´s je neogotická, dokončena byla v roce 1870 podle plánů Williama Burgese. Interiér je pompézní, s umělecky zajímavými okenními vitrážemi v apsidě (scény ze Života Ježíše Krista). Na návštěvu Cork City Gaol (asi 20 minut chůze na západ po Sunday Well Road) zřejmě nezbude čas. Jde o městskou věznici se zpřístupněnými celami a expozicí, ilustrující osudy jednotlivých vězňů. V budově je také Radio Museum Experience, věnované historii rozhlasu v Irsku, ale i ve světě.

45

Fota Island Jeden ze tří ostrovů v Corkském zálivu, které jsou dnes propojeny s pevninou hrázemi. Na ostrově se nachází honosné sídlo Fota House. Patřilo příslušníkům rodu Smith-Barry, kteří od roku 1627 byli hrabaty z Barrymore. Byli potomky Filipa de Barry, který přišel do Irska z Walesu během normanské invaze a již roku 1185 mu byl Fota Island darován. Původně členové rodu sídlili na hradech Barryscourt Castle, Carrigtwohil, a poté na Castlelyons. Fota House sloužil nejprve jako lovecké sídlo a teprve po roce 1820 se po přestavbě a rozšíření sirem Richardem Morrisonem stal rodovou rezidencí. V paláci s více než 70 místnostmi sídlila naposledy Dorothy Elizabeth Bellová 1894-1975), dcera Arthura Smith-Barryho. Pokračovala v obohacování sbírek rostlin i v budování arboreta, které bylo založena již v roce 1840. Po Dorotheině smrti zámek převzala Univerzita v Corku, ale neměla dost prostředků na udržování zámku a ten musel být na čas kvůli špatnému stavu zavřen pro veřejnost. Na rekonstrukci se pak podílel stát, v roce 2002 byl zámek znovu zpřístupněn a od roku 2007 zodpovědnost za něj převzal Irish Heritage Trust, tedy orgán památkové péče. Zámek je otevřen do 17.00, vstupné 8/6 EUR. Během 45minutové prohlídky (začíná v 12.30) lze projít zpřístupněné prostory v interiéru zámku, pak zbude alespoň trochu času na prohlídku parku.

Cahir Nevelké městečko s 3 400 obyvateli se přimyká k hradu. Samo má dvě památky, které stojí za zmínku. Tou první jsou ruiny Cahir Abbey, augustiniánského převorství ze 13. století, tou druhou tzv. Swiss Cottage, což bylo rekreační sídlo rodu Butlerů, které navrhl v roce 1810 architekt John Nash. Zde se hrabě a jeho rodina v duchu dobové módy stylizovali do role venkovanů (otevřeno do 18.00, vstupné 3/2 EUR). Opatství se nachází stranou, takže nebude reálné je navštívit. Návštěva Švýcárny, nacházející se v blízkosti hradu, by mohla být alternativou k jeho návštěvě.

46

Hrad Cahir Castle vznikl již ve 13. století v době anglonormanského záboru. V roce 1375 se jeho držitelem stal James Butler, za své věrné služby anglickým králem Edvardem III. nově ustanovený hrabě z Ormondu. Teprve v roce 1542 se z panství Cahir stala samostatná baronie. V alžbětinské době Butlerové bojovali s irskými katolíky, o století později se zapojili do Cromwellovy občanské války. Poslední hrabě z Cahiru zemřel v roce 1961 a hrad přešel na irský stát.

Hrad je otevřen do 18.30, vstupné je 3/2 EUR. Je situován na skalnaté ostrožně nad řekou Suir, má tři nádvoří. Vnější vstup chrání barbakán. Vnitřní nádvoří patřilo k původnímu normanskému hradu, z něhož zůstaly dochovány základové zdi, štítová hradební zeď a donjon. Hlavní sál byl rekonstruován po roce 1840, má dvě původní zdi a okna z 15. století. Z hradeb se otevírá hezký pohled na řeku a na mlýnský náhon, který tvořil součást opevnění hradu, neboť z hradní ostrožny vytvořil vlastně ostrov. Cashel Městečko se 4 000 obyvateli v hrabství Tipperary proslavila především pevnost Rock of Cashel na skále zvedající se z roviny. Již někdy od 4.-5. století byla sídlem králů Munsteru, kteří dle tradice v 5. století přijali křest z rukou sv. Patrika. V roce 1101 král Muirchertach ua Briain sídlo předal církvi a na vrcholu skály zaujala dominantní místo katedrála. Význam místa ukončil krvavý masakr v roce 1647, kdy Cromwellovo vojsko pobilo na 3 000 obyvatel sídla i města pod ním. Od konce 18. století pak zůstala katedrála opuštěná, celý komplex zástavby vrchu ožil teprve s turistickým ruchem druhé poloviny 20. století. Přístupová cesta ústí u komplexu budov z 15. století. Dnes je zde umístěna pokladna (1), otevřeno je do 19.00 a vstupné je 6/4 EUR. Na ni navazuje sálový prostor, v němž žili chóristé katedrály (2). V kryptě pod ním je dnes muzeum, v němž je mimo jiné vystaven originál vysokého kříže sv. Patrika, pocházejícího ze 12. století. Ve východní části komplexu pak byl dormitář (3). Na prostranství před katedrálou stojí novodobá replika kříže sv. Patrika (4). Na západní straně katedrály stojí masivní věž (5) z 15. 47

století, která měla obrannou funkci a je označována jako hrad. Na věž pak k východu navazuje ruina katedrály, vybudované v letech 1235-1270, do jejíž poměrně krátké lodi se vcházelo portikem (6). Nad křížením lodi a transeptu (8) se vypínala mohutná hranolová věž. V severním rameni transeptu (11) nalezneme tři zdobné kamenné náhrobníky s bohatou reliéfní výzdobou ze 16. století. Na východě je katedrála ukončena protáhlým chórem (10). K jižnímu rameni transeptu (9) se přimyká románská kaple Cormac´s Chapel (12). Je tak označena podle krále Cormaca Mac Cartaigha, který ji dal mezi lety 1127-1134 postavit. Dirmicius, opat konventního chrámu sv. Jakuba v Řezně, který byl původem Ir, poslal do Cashelu dva tesaře. Německý vliv je ale viditelný i v jiných rysech kostela, který představuje jednu z nejhezčích románských staveb v Irsku. Je zaklenuta valenou klenbou členěnou příčnými pasy, obvodové zdi člení zvnějšku i zevnitř mělké přízední arkády. Po obou stranách křížení lodi jsou věže. Zdobné jsou tympány obou vstupních portálů, zejména severní, ústupkový, v jehož tympanu je vyobrazen kentaur s přilbou na hlavě, mířící lukem na lva. Vítězný oblouk doprovázejí dochované románské nástěnné malby. Posledním významným objektem je vysoká válcová věž (13). Jde o typickou irskou útočištnou věž, byla postavena někdy okolo roku 1100. Je vysoká 28 m a má vstup až ve výšce 4,5 m.

Než Cashel opustíme, zastavíme se ještě u ruin cisterciáckého opatství St. Mary. Původně benediktinský konvent byl v roce 1272 arcibiskupem z Cashelu Davidem Mac Carvillem, který se sám stal v roce 1269 cisterciákem, předán tomuto řádu. Cisterciáci sem přišli z mateřského konventu Mellifont. Konventní chrám i celý klášter byly postupně přestavovány, v 15. století přibyla mohutná věž nad křížením chrámu. Hlavní loď, chór i kapitulní síň konventu však zůstaly ve stavu ze 13. století. Opatství bylo zrušeno roku 1540 a sekularizováno. Dnes se nachází na volném prostranství mezi ohrazenými loukami, na nichž se pasou ovce. Pro turisty je přístup chodníkem mezi pastvinami. Tipperary U městečka s 5 000 obyvateli budeme spát v kempu. Nic zajímavějšího se o něm napsat nedá, s jedinou výjimkou. Za první světové války složili Angličané Harry Williams and Jack Judge (jeho prarodiče z Tipperary pocházeli) pochodovou píseň It´s a long way to Tipperary, která záhy zdomácněla v britské armádě a během druhé světové války se stala světově proslulou.

48

Jerpoint Abbey Jižně od Thomastownu ležící ruiny cisterciáckého opatství. Na tomto místě založil okolo roku 1160 Domnall Mac Gilla Patraic, král Osraige, benediktinský klášter. Jeho následovník Donogh O´Donoghoe Mac Gilla Patraic sem ale roku 1180 povolal cisterciáky. Opatství kvetlo až do zrušení králem Jindřichem VIII. V roce 1541 pak byl majetek darován Jamesi Butlerovi, devátému hraběti z Ormondu.

Otevřeno od 9.00, vstupné 3/2 EUR. Konventní chrám představuje hezkou ukázku irské románské cisterciácké architektury, vyznačující se nápadnou strohostí. Nedotčená zůstala severní část hlavní lodi s řadou románských válcových pilířů s jednoduchými hlavicemi. V transeptu je několik náhrobků z 16. století, s ojedinělou kamennou výzdobou. Cimbuřím opatřená věž nad křížením byla přidána až počátkem 15. století. Z 15. století je také křížová chodba klauzury, bohatě figurálně zdobená postavami rytířů, dvorníchdam, biskupů či draků.

49

Glendalough Gaelsky Gleann Dá Loch (údolí dvou jezer), lokalita v hrabství Wicklow, jejíž začátky jsou spojeny s činností poustevníka a mnicha sv. Kevina v 6. století. O Kevinovi tradice říká, že se narodil v roce 498 a pocházel z jedné z vládnoucích rodin v království Leinster. Jako chlapec byl vzděláván trojicí světců Eoghanem, Lochanem a Eannou. Již tehdy zavítal do údolí Glendalough, aby se sem později vrátil se skupinou mnichů a založil zde daleko od světských záležitostí klášter, který se stal významným centrem křesťanské vzdělanosti. Legendy také tvrdí, že se Kevin dožil 120 let a zemřel až v roce 618. Hezký je příběh o tom, že když se jednou Kevin vytrvale modlil, kos mu snesl do napřažené ruky vajíčko. Světec pak setrval na modlitbách bez pohnutí tak dlouho, dokud se z vejce nevylíhlo pískle. Klášter byl dvakrát vypleněn Vikingy, V roce 1042 tu Vikingové skáceli dub, z jehož 30 m dlouhého kmene zhotovili kýl nejdelšího člunu – drakkaru (replika člunu je dnes v dánském Roskilde). V roce 1111 se opatství v Glendalough stalo zároveň sídlem jednoho ze dvou biskupství v severním Leinsteru. V roce 1131 zde vznikl proslulý rukopis The Book of Glendalough, uložený dnes v Bodleian Library v Oxfordu. Z opatů Glendalough proslul např. Sv. Vavřinec O´Toole, který se roku 1162 stal arcibiskupem v Dublinu. S dublinskou diecézí byla dtaké diecéze Glendalough v roce 1214 spojena. Nastal pozvolný úpadek, završený roku 1398 vypleněním Angličany. Většina objektů zůstala ruinami, přesto však Glendalough zůstal alespoň významným poutním místem. Dodnes dochované ruiny staveb představují samozřejmě jen malou část původní zástavby, do níž patřily různé dílny, skriptoria, domy pro ubytování hostů, špitál, hospodářské a skladovací budovy. Většina staveb přitom pochází z 10. až 12. století. Areál je otevřen od 9.30 do 18.00, vstupné je 3/2 EUR. Prohlídka trvá více než dvě hodiny. Nejprve ještě před vstupem do areálu uvidíme Trinity Church (kostel sv. Trojice), který stojí u hlavní silnice. Jednoduchý jednolodní kostel je hezkým vítězným obloukem propojen s chórem. Ke kostelu patřila i válcová věž založená na klenbě sakristie, v roce 1818 se zřítila. Od Visitor Centre přijdeme ke Gatehouse (2), jediné vstupní bráně, která se takto u irských klášterů dochovala.

50

Hned za branou stojí katedrála (1). Je bez střechy, pochází ze 12. století. Z této nejstarší stavební etapy se dochovala loď. Chór a sakristie jsou o něco mladší, z přelomu 12. a 13. století. Vítězný oblouk a východní okno chóru nesou jemnou výzdobu. Do stejného období je datován také severní vstupní portál lodi. Jižně od katedrály se tyčí St. Kevin´s Cross (3), žulový vysoký kříž snad z 8. století. Kousek od něj se nachází St. Kevin´s Church (3), kostel, který měl původně jen loď, se vstupem od západu a malým půlkruhovým oknem na východní straně. Na východní straně je kostel doplněn o později přidanou sakristii. Střechy kostela jsou z lomového kamene, na západní straně ze sedlové střechy vyrůstá válcová věžička. Dalším objektem je tzv. Priest´s House (kněžský dům). Jde vlastně o repliku stavby, doložené v roce 1799 kresbou, ale později zbořené. Měla podobu románské stavby s dekorativní arkádou na východní straně. Jako obydlí kněží sloužila v 18.-19. století, původní funkce je nejasná. Round Tower (válcová věž) je stavba vyzděná z žulových a břidlicových kamenů o výšce 30 m. Vstup má 3,5 m nad zemí. Kónická stříška byla obnovena z originálních kamenů v roce 1876. Ve věži bylo původně šest podlaží s dřevěnými podlahami. Věž osvětlují čtyři drobná okénka nad sebou, umístěná nad vstupem, horní patro má čtyři okénka do všech světových stran. Věže sloužily jako zvonice, ale především jako útočiště (refugia) pro případ nebezpečí. Věž obklopuje hřbitov s mnoha kamennými kříži. Z kostela St. Ciarán's (Kieran's) Church se dochovala jen spodní část zdí, odkrytá výzkumem v roce 1875. Jednoduchá stavba vznikla pravděpodobně v 10. století. Posledním kostelem v této části lokality pod Lower Lake (Dolním jezerem) je St. Mary's or Our Lady's Church. Patří k nejranějším a skládá se z lodě a později přistavěného chóru. Západní vstup je překryt kamenným překladem (architrávem), na němž je vyznačeno znamení kříže. Východní okno je půlkruhově zaklenuto, na vnější straně ostění jsou patrné dvě vytesané hlavy. Nyní se můžeme vydat po severní straně jezera Lower Lake po cestě na JZ. Mineme parkoviště aut a sejdeme pod Upper Lake (Horní jezero). Tady se nachází další skupina staveb. Caher představuje strukturu do kruhu uspořádaných kamenů o průměru asi 20 m. Není jasné, kdy vznikla, v její blízkosti se nachází několik kamenných křížů. Je možné, že se jednalo o jedno ze zastavení cesty, kterou procházeli celým areálem poutníci. Následují další rozvaliny kostela Ruined Church (4), o němž se průvodci blíže nezmiňují. Na druhé straně vodopádu Poulanass stojí v háji stromů ruiny kostela Reefert Church. Má název ze zkomoleniny gaelského Righ Fearta, neboli pohřebiště králů. Kostel se patrně rozkládá na místě starého hřbitova. Jednoduchá stavba s lodí a chórem vznikla někdy kolem roku 1100. Vstup má opět žulový překlad. Východně od kostela stojí dva kříže. St. Kevin's Cell (cela sv. Kevina) je vybudována na skalním výběžku nad jezerem. Kamenná struktura má průměr 3,60 m a zdi silné 90 cm. Vstup je z východní strany. Patrně šlo o objekt, který měl kamenné zastřešení, jeho skutečná funkce je nejasná. Zbývající dva objekty u jižního břehu Horního jezera jsou dostupné pouze loďkou, a abychom je viděli ze souše, museli bychom přejít zpět na severní protilehlý břeh jezera. Teampall-na-Skellig (gaelsky chrám na skále) stojí prý na místě původního kostela sv. Kevina. S jeho osobu je svázáno také St. Kevin´s Bed (lože sv. Kevina), což je výklenek vytesaný ve skále, který patrně sloužil jako hrobka již v době bronzové, tradice jej ale připisuje sv. Kevinovi. Na tomto místě měl být světec vystaven pokušení v podobě nahé ženy, před jejímiž svody se zachránil skokem do jezera. Nyní bude nejvyšší čas vrátit se cestou po jižní straně Dolního jezera zpět a zbude-li ještě trochu času lze pokračovat dále na východ ke kostelu St. Saviour´s Priory. Nejmladší z kostelů v areálu 51

byl vybudován ve 12. století v době působení opata sv. Vavřince O´Toola. Objekt byl silně rekonstruován po roce 1870. Románský vítězný oblouk vychází ze zdobných hlavic. Východní okno má plastickou výzdobu: je zde had, lev, dvojice ptáků držících lidskou hlavu. Athgreany Piper´s Stones Krátká zastávka u megalitického památníku, skládajícího se z 16 kamenů, které vytvářejí kruh o průměru 26 m. Pouze pět kamenů tkví ovšem v zemi na původních místech a kamenů prý bylo původně dokonce 29. Jeden velký kámen pak stojí 40 m stranou severovýchodním směrem. Lidová pověst traduje, že na toto místo chodila skupina tancechtivé mládeže v neděli, aby se zde za doprovodu dudákovy píšťaly oddávala zábavě v den zasvěcený Bohu. Jejich rouhačství bylo potrestáno, takže všichni, včetně dudáka, navěky zkameněli. Objekt postrádá přesné datování, ale podle analogických situací z jiných irských lokalit pochází pravděpodobně z mladší doby bronzové.

Tully, Japanese Gardens Otevřeno do 18.00, poslední vstup v 17.00, vstupné 8,50/4,50 EUR. Lokalita jižně od města Kildary je součástí Irish National Stud, což je velký polostátní hřebčín, odchovávající plnokrevné koně. Součástí rozsáhlého areálu jsou i Japonské zahrady, které vznikly v letech 1906-1910 z iniciativy plukovníka Williama Hall-Walkera, později povýšeného na lorda Wavertree. Tento vášnivý chovatel koní pocházel ze známé a zámožné skotské pivovarnické rodiny. Ke zřízení zahrad v japonském stylu pozval dvojici vynikajících odborníků z této země, otce Eidu a jeho syna Minoru. Zahrady měly svou kompozicí symbolizovat lidský život od zrození až do smrti a představují nejproslulejší realizaci zahrad japonského stylu v Evropě. Eida pak s celou rodinou žil v Tully až do roku 1912 v domě Curragh House, který dnes slouží jako Centre of Education (vzdělávací středisko). Na zpáteční cestě do Japonska Eida v témže roce zemřel. V roce 1915 Hall-Walker daroval hřebčín i zahrady státu, ale až do roku 1945 byla péče nedostatečná, teprve poté byla ustavena organizace Irish National Stud and Museum, která o celý areál pečuje. Dnes místo navštíví ročně přes 100 000 turistů, vedle zahrad je zde i muzeum koní.

52

Enniskerry Na nocleh přejedeme do kempu u městečka s 1 800 obyvateli, ležícího při úpatí pohoří Wicklow Mountains. V blízkosti se nachází honosné sídlo Powerscourt Estates s rozlehlými italskými zahradami a malebným vodopádem. Sídlo ovšem v roce 1974 vyhořelo, takže zůstala vlastně jen vnější kulisa, postupně je zámek rekonstruován. My už se sem ale nepodíváme, ráno nás čeká trajekt zpět do Walesu.

53

Chester Město bylo již v době začlenění Británie do římského impéria významným opěrným bodem a sídlem legie XX Valeria Victrix.. Na místě současné katedrály byla již v pozdně římském období vybudována křesťanská bazilika, dle tradice zasvěcená sv. Petrovi a Pavlovi. Příchodem Anglosasů se v Chesteru vyměnilo obyvatelstvo, a když v roce 907 kostel získal ostatky světce sv. Werburgha, došlo ke změně patrocinia. Anglosaská královna Ethelfleda pak darovala kostel nově zřízené kapitule, což v roce 968 potvrdil listinou král Edgar. V roce 1057 byl chrám přestavěn Leofricem, hrabětem z Mercie a jeho manželkou Godivou. Ani tato stavba se však nedochovala, v roce 1093 totiž normanský nabyvatel panství Hugh Lupus, hrabě z Chesteru, povolal ke kostelu benediktiny a ti začali s výstavbou nového konventního chrámu. Ten neměl statut katedrály, biskupským kostelem v Chesteru byl v té době chrám sv. Jana Křtitele. Později bylo ovšem sídlo biskupství přeneseno do Coventry. Benediktinské opatství v Chesteru bylo zrušeno v roce 1538 Jindřichem VIII. a v roce 1541 byl jeho konventní chrám povbýšen na katedrálu anglikánské církve. Změnilo se také zasvěcení, na Cathedral of Christ and Blessed Virgin (Krista a Nejsv. P. Marie). Zatím, co z kostela 10. století byly odkryty jen skromné pozůstatky během archeologického výzkumu v roce 1997 v lodi současné katedrály, více toho je známo o benediktinském chrámu a klášteře z roku 1093. Z normanské stavební etapy se dochovala SZ věž, a severní křídlo transeptu kostela a také část budov kláštera. Kostel byl pak ovšem postupně od východu, od kaple P. Marie intenzivně přestavován v gotickém stylu během 13. a 14. století. V roce 1538 klášter, věž nad křížením chrámu, jižní křídlo transeptu, velké okno v západním průčelí lodi i jižní vstupní portál, to vše mělo již podobu pozdní (perpendikulární) gotiky. JZ věž pak byla v této době rozestavěná. V tudorovském období došlo k úpravě západního průčelí, JZ věž však již dostavěna nebyla. V roce 1636 se stal prostor přiléhající k JZ věži dvorem biskupské konzistoře. V roce 1881 došlo k osamostatnění jižního křídla transeptu, z něhož byl vytvořen farní kostel sv. Osvalda. Během viktoriánské éry došlo také k restaurování katedrály architektem George Gilbertem Scottem. Katedrála je postavena z červeného pískovce, který se vyskytoval v okolí Chesteru. Velká část kamenů ale byla natolik zvětralá, že musely být vyměněny. K nejrasantnějšímu restaurování došlo v 19. století. Katedrála je otevřena do 17.00, vybírá se „příspěvek“ 3 L.

54

Vysvětlivky: 1. Západní portál 2. JZ věž a dvůr konzistoře 3. Severní věž 4. Hlavní loď 5. Křížení 6. Chór 7. Kaple P. Marie 8. Jižní předsíň 9. Jižní postranní loď 10. Jižní transept 11. Jižní portál 12. Chórová kaple sv. Erasma 13. Severní postranní loď 14. Severní transept 16. Kaple sv. Werburgha 17. Sakristie 18. Předsíň před kapitulní síní 19. Kapitulní síň 20. Přístupová chodba 21. Hovorna mnichů (parlatorium) a nad ní Zpěvácká škola. 22. Refektář 23.Obchod 24. Cellarium (sklad) 25. Opatův průchod 26. Klauzura – křížové chodby 27. Rajský dvůr 28. Portna 29. Pamětní (vzpomínková) zahrada

a. Kašna b. Pamětní kaple RAF c. Památník prvního vévody z Westminsteru d. Památník Cheshirského regimentu e. kaple sv. Maří Magdalény (také Dětská kaple) f. Kaple sv. Osvalda g. Kaple sv. Jiří (Cheshirského regimentu) h. Kaple sv. Mikuláše i. Chórové lavice j. Biskupský trůn k. Oltář l. Relikviář sv. Werburgha m. Východní okno n. Varhany o. Náhrobek biskupa Pearsona p. Cobweb (?) malby q. Noční schodiště r. Denní schodiště s. Pulpit t. Lavatorium u. Normanský vstup do refektáře v. Carells (?) w. Scriptorium x. Kašna a plastika y. Informační centrum z. WC

55

Londýn Na průvodce Londýnem jsem rezignoval. Každý si patrně naplánuje svůj individuální program, také podle toho, je-li to jeho první návštěva města, nebo jestli již Londýn vidí po několikáté. K dispozici je přitom řada průvodců, z nichž některý si jistě opatříte. Zařazuji tedy jen situační plán Velkého Londýna, plán londýnské podzemní dráhy a turistický plánek centra, jakož i soubor vyobrazení Lonely Planet, kde je opět mapa s pamětihodnostmi centra Londýna, jakož i mapky či plány dalších významných pamětihodností města. Londýn má hodně vysoké ceny vstupenek do pamětihodností, lze ale koupit London Pass (47 L na den či 64 L na dva dny).

Výběr ze seznamu objektů a atrakcí, kde platí London Pass: Tower, Westminster Abbey, St. Paul´s Cathedral, Windsor Castle, Tower Bridge Exposition, Hampton Court Palace, Kensington Palace, Royal Albert Hall, Shakespeare Globe Tour, London Zoo, Kew Gardens, Churchill War Rooms, London Transport Museum, Wimbledon Lawn Tennis Museum, Charles Dickens Museum, Jewish Museum London, Thames River Boat Cruise. Celkem na 60 položek – viz http://www.londonpass.com/london-attractions/index.html#.UoC-DuIvZWQ

56

57

58

59

Vstupné 18/15 L nebo London Pass, otevřeno do 15.30.

Vstupné 19,50 nebo London Pass, otevřeno 9.00-17.30.

60

Vstupné 15,50 L nebo London Pass, otevřeno do 16.30.

Vstup volný, ale je třeba rezervovat.

61

Otevřeno 10-18.00, vstup volný.

62

Otevřeno 10-17.50, vstup volný.

63

64

St. Bartholomew, vstupné 4/3,50 L, otevřeno až do 21.00. Temple, vstupné 4/2 L. Hampton Court Původně zde byl od roku 1263 dvůr řádu johanitů. V roce 1505 si usedlost pronajal nejvyšší komoří sir Giles Daubeney, k němuž sem zajížděl i král Jindřich VII. Stavbu tohoto paláce (poslední prohlídka v 17.00, vstupné 16 L nebo London Pass, pro skupinu 15 lidí a více je 14,40 L). zahájil roku 1514 kardinál Wolsey, syn řezníka z Ipswiche, který se stal za Jindřicha VIII. arcibiskupem z Yorku, královým prvním ministrem a tak i druhou nejvlivnější osobou království. Původní sídlo odkoupil, nechal během sedmi let nákladně přestavět a položil tak základ k dnešní podobě zámku. Neschopnost kardinála získat od papeže souhlas s panovníkovým rozvodem s Kateřinou Aragonskou vedl k tomu, že upadl u krále v nemilost. Jindřich VIII Wolseyho roku 1529 zbavil veškerého majetku a ten následující rok zemřel. Jindřich VIII. potom nechal palác rozšířit – postavil křídla na západní straně, velký sál s nádherným stropem ve tvaru převráceného kýlu a nechal okázale přestavět kapli. Pozoruhodný astronomický orloj na stejnojmenném nádvoří (1540) byl přenesen v 19. století z St.James´s 65

Palace. Koncem 17. století Christopher Wren přestavěl jižní a východní průčelí a královské pokoje, které byly vyzdobeny skulpturami Grinlinga Gibbonse a malovanými stropy od Verria. V pokojích nalezneme překrásnou sbírku obrazů a nádherný mobiliář. Oranžerie, střídmě navržená Wrenem, ukrývá Mantegnovy Náčrty Caesarova triumfu. Kuchyně a sklepy na pivo a víno poskytují pohled do každodennosti Tudorovců. Zahrady jsou v dnešní podobě výsledkem několika plánů. Karel II. nechal vybudovat kanál (dlouhý 1,6 km) a Vilém III. zahradu nazývanou Velká kašna. Proslulá trojúhelníkový labyrint na sever od paláce pochází z roku 1690. Ještě dále na sever za zdmi paláce se nachází Bushy Park s alejí kaštanovníků, nádhernou především v květnové době květu. Roku 1768 za vlády Jiřího III. zasadil Capability Brown Velkou vinici. Od roku 1760 panovníci preferovali jiná londýnská sídla, a tak Hampton Court přestal být využíván jako královský palác. Roku 1796 započala rekonstrukce Velké auly a po jejím dokončení roku 1838 královna Viktorie zpřístupnila palác pro veřejnost. Velký požár v královském pokoji roku 1986 si vyžádal rekonstrukci některých místností, která byla ukončena roku 1995.

66

Luxembourg/Luxemburg Asi 80 000 obyvatel (v aglomeraci 120 000), hlavní město lucemburského velkovévodství. Historické město je rozloženo na březích a poměrně strmých svazích podél řek Alzette a Pétrusse, nová část na výše položené planině, zde mají sídlo také některé instituce Evropské unie. Jádrem města se stala římská osada ze 4. století na křižovatce dálkových cest z Paříže do Trevíru a z Met do Lutychu. Na průsečíku vybudovali Římané věž, kolem níž vyrostlo další opevnění, doložené pod názvem castellum Lucilinburhuc. V roce 963 se stal držitelem ardenský hrabě Siegfried a z jeho popudu byl vybudován nový hrad na skále Bock. Kolem něj se postupně rozrůstalo osídlení, které dostalo již v 11. století vlastní opevnění. Z Lucemburku se tak i díky poloze stala nedobytná pevnost, která r. 1224 dostala městská práva. V letech 1247-1437 zde vládla dynastie lucemburských hrabat tzv. limburské větve. Hrabě Jindřich byl v r. 1307 zvolen jako Jindřich VII. římským králem a podařilo se mu posléze získat i císařskou korunu. Jindřichův syn Jan byl r. 1310 oženěn jako čtrnáctiletý s dědičkou českého trůnu Eliškou Přemyslovnou a lucemburská dynastie pak vládla v zemích Koruny české až do r. 1437, kdy zemřel císař Zikmund. Karel IV. povýšil r. 1354 Lucemburk na vévodství.

67

Vzhledem k časovým možnostem se soustředíme na ty nejpodstatnější památky v historickém jádru města. Katedrála Notre-Dame byla původně kostelem jezuitského řádu, postaveným v letech 1613-1621 ve stylu představujícím velmi pozdní gotickou tradici. Po zrušení jezuitského řádu v roce 1773 byl kostel změněn na farní, až od roku 1870 je katedrálou. Je zde vystavena dřevěná soška P. Marie Utěšitelky trpících, uctívaná již od roku 1624. Krypta sv. Petra (vpravo od kaple sv. Josefa) je místem posledního odpočinku lucemburských vládců. Pod náhrobek s plastikou Oplakávání Krista z roku 1610 byly roku 1946 uloženy ostatky českého krále Jana Lucemburského.

S katedrálou sousedí jezuitská kolej, ve které dnes sídlí Národní knihovna. Lze doporučit ještě alespoň prohlídku arcivévodského paláce, renesanční stavby ze 16. století, dále citadely St. Esprit, postavené známým pevnostním architektem Vaubanem v 17. století. Z citadely vede přes řeku most – vysoký viadukt Passerelle. Je z něj skvělá vyhlídka na údolí řeky Petrusse. Vyhlídka pokračuje po trase Corniche, která vede nad údolím druhé z řek – Alzette. Je označována jako nejkrásnější balkón Evropy a je odtud malebný pohled na dolní město, tzv. Grund. Krátkou procházku Lucemburkem lze ukončit prohlídkou Trois Tours, tří věží, představujících pozůstatek románského opevnění z doby kolem r.1050.

68

Bad Hersfeld Historické město na řece Fuldě je známo hlavně svými letními festivaly divadla a muzikálu, které se konají ve zříceninách románského kostela a kláštera a na zámku Eichhof jižně od města. Roku 736 se zde usadil poustevník Sturmius a jiný žák sv. Bonifáce Lullus, mohučský arcibiskup, tu roku 769 založil benediktinský klášter. Zároveň na místě starší kaple začal být budován nový konventní chrám, zasvěcený sv. Šimonovi a Judovi. V roce 780 sem byly přeneseny z Büraburgu u Fritzlaru ostatky sv. Wigberta. Pozůstatky obou nejstarších kostelů byly odkryty výzkumem v jižním rameni transeptu dochovaného románského chrámu. Opat Bun započal v roce 831 s výstavbou nového karolinského kostela, bazilika byla dokončena za opata Brunwarta v roce 850, kdy byl kostel vysvěcen mohučským arcibiskupem Maurem a byl zasvěcen sv. Wigbertovi. Ani tato stavba nepřetrvala, byla zničena rozsáhlým požárem. Roku 1038 začala být budována románská novostavba, dokončena byla po více než sto letech, kostel byl dokončen a vysvěcen v roce 1144 za vlády krále Konráda III. Roku 1170 získalo sídliště u kláštera městská práva a klášter se ocitl na vrcholu svého významu. Koncem 14. století připadlo město hessenskému vévodovi a 1439 je silně poničil požár. Nejstarší zachovaný hrázděný dům Küsterhaus je z roku 1452. Za opata Ludvíka, v letech 1571-1588, zažilo město ještě další rozkvět, kdy byl klášter i blízký zámek Eichhof přestavěn v renesančním slohu. Poslední opat zemřel roku 1603, opatství zaniklo a za Sedmileté války 1761 kostel i klášter vypálili Francouzi. Roku 1866 byl Hersfeld připojen na železnici, ve městě vznikl strojírenský a textilní průmysl a roku 1945 se město vzdalo spojencům, takže nebylo poškozeno. Hlavní památkou Hersfeldu jsou mohutné zříceniny románského konventního kostela, nejrozsáhlejší v celé Evropě. Kostel má délku 102,80 m. Dodnes se od hlavního vstupního portálu v západním chóru otevírá pohled až do východní apsidy. Po stranách západního chóru – vestverku byla vybudována dvojice věží, z nich se dochovala jen ta jižní. Trojlodí má délku 46,80 m a je 29 m široké. Na ně navazuje příčná loď o šířce 55 m. Zachovalo se celé zdivo hlavní i příčné lodi a chóru a jedna věž. Krypta pod chórem je z roku 1040.

Z kláštera se zachovala věž Katharinenturm ze 12. století. V ní visí nejstarší zachovaný zvon v Německu, zvaný Lullusglocke. Dal ho odlít opat Meginher v roce 1038, což hlásá latinský nápis na zvonu, který zmiňuje také mistra Gwenona, který zvon odlil. Zvon byl zasvěcen P. Marii. V jediném dochovaném východním křídle klauzury, v renesanci přestavěném, je muzeum. V patře se nachází někdejší opatská kaple s nástěnnými malbami z doby opata Godeharda. V klenbě je Trůnící Kristus doprovázený devíti andělskými chóry, po stranách jsou vyobrazeny Kristovy zázraky.

69