Interní subjekty v prózách Karla Michala

Masarykova univerzita Pedagogická fakulta Katedra českého jazyka a literatury

Interní subjekty v prózách Karla Michala Diplomová práce

Brno 2013

Vedoucí diplomové práce:

Vypracoval:

Mgr. Miroslav Chocholatý, Ph.D.

Bc. Zdeněk Beneš

Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem závěrečnou diplomovou práci Interní subjekty v prózách Karla Michala vypracoval samostatně, s vyuţitím pouze citovaných literárních pramenů, dalších informací a zdrojů v souladu s Disciplinárním řádem pro studenty Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů.“ V Brně dne ………………………

………………………………… podpis

2

Poděkování Rád bych poděkoval vedoucímu diplomové práce Mgr. Miroslavu Chocholatému, Ph.D. za jeho pomoc a rady při zpracování bakalářské práce. Rovněţ děkuji své rodině za nenahraditelnou podporu při psaní práce. 3

Bibliografický záznam BENEŠ, Zdeněk. Interní subjekty v prózách Karla Michala: diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta pedagogická, Katedra českého jazyka a literatury, 2013. 81 l. Vedoucí diplomové práce Mgr. Miroslav Chocholatý, Ph.D.

Anotace Diplomová práce se zabývá analýzou interních subjektů v prozaické tvorbě Karla Michala. Analyzovanými texty jsou: Bubáci pro všední den, Rodný kraj, Čest a sláva, Krok stranou a Gypsová dáma. Největší pozornost je věnována klasifikaci a charakterizaci postav a uţitým vypravěčským strategiím. V práci jsou obsaţeny také kapitoly zabývající se ţivotem Karla Michala, jeho tvorbou a kapitola metodologická.

Annotation This thesis focuses on the internal subjects in prosaic work of Karel Michal. The analyzed texts are: Bubáci pro všední den, Rodný kraj, Čest a sláva, Krok stranou a Gypsová dáma. A special attention is devoted to classification and characterization characters and narrative strategies. The thesis also contains chapters about Michal´s life, his work and there is also methodological chapter in the thesis.

Klíčová slova vypravěč, postava, Karel Michal, klasifikace postav, charakterizace postav, vyprávěcí strategie, příběh

Keywords narrator, character, Karel Michal, classification, characteristic, narrative strategy, story

4

Obsah 1. Úvod.............................................................................................................................. 6 2. Ţivot Karla Michala ...................................................................................................... 8 3. Tvorba Karla Michala v kontextu české literatury ..................................................... 11 4. Terminologické vymezení pojmu interní subjekty ..................................................... 22 4.1 Vypravěč ............................................................................................................... 22 4.2 Postava .................................................................................................................. 25 5. Detektivní prózy ......................................................................................................... 29 5.1 Analýza interních subjektů v detektivní próze Krok stranou ............................... 29 5.2 Analýza interních subjektů v detektivní próze Gypsová dáma............................. 38 6. Historické prózy .......................................................................................................... 43 6.1 Analýza interních subjektů v románu Čest a sláva ............................................... 43 7. Povídková tvorba ........................................................................................................ 50 7.1 Analýza interních subjektů v povídkovém souboru Bubáci pro všední den......... 51 7.2 Analýza interních subjektů v povídkovém souboru Rodný kraj........................... 66 8. Závěr ........................................................................................................................... 76 9. Resumé........................................................................................................................ 78 10. Seznam literatury ...................................................................................................... 79

5

1. Úvod Karel Michal patří k autorům, kteří vstoupili do kontextu české literatury na přelomu padesátých a šedesátých let 20. století. Tomuto originálnímu autorovi vyšlo za jeho ţivota celkem šest knih, z toho poslední dvě uţ ve švýcarském exilu. Poslední poctou tomuto spisovateli je souborné vydání jeho díla z roku 2001. Michalovy knihy dosáhly statisícových nákladů. Byly postupně překládány do mnoha světových jazyků, dokonce i do estonštiny a islandštiny. Chválou nešetřila ani soudobá kritika, Michal navíc za svoji tvorbu získal řadu ocenění. Přesto literární historie stále Michalovo dílo nedocenila, o čemţ se zmiňuje také Milena Masáková, editorka souborného vydání Michalova díla: „Psát o autorovi v době, kdy ho literární historie ještě nevzala na vědomí a bliţší údaje o něm jsou prakticky nedostupné, je nesnadné a trochu nevděčné.“1 Cílem této práce bude přiblíţení tvorby Karla Michala z naratologického hlediska. Analyzovány budou interní subjekty, tedy postavy a vypravěč v autorových prózách. Největší pozornost budeme věnovat typologii a charakterizaci postav a uţívaným vypravěčským strategiím. V závěru se pokusíme upozornit na konstantní znaky poetiky Michalových próz. Osobnost a tvorba autora Karla Michala není zpracována v ţádné monografii. S výjimkou několika málo odborných komentářů, které jsou obsaţeny v soudobých kritikách, neexistuje téměř ţádná odborná literatura, která by se zabývala ať jiţ osobností tohoto autora, nebo poetikou jeho próz. Předloţená práce je sloţena ze dvou částí – části teoretické a části praktické. Do teoretické části patří první tři kapitoly. Nejprve se věnujeme ţivotním osudům autora, a to jak jeho ţivotu v Československu, tak také jeho exilovému období. Druhá kapitola obsahuje zařazení Michalovy tvorby do kontextu české literatury. Tato kapitola podává chronologický přehled autorovy tvorby a zmiňuje se také o přijetí jeho tvorby jak čtenářskou, tak kritickou obcí. Následuje kapitola věnující se teoretickým východiskům naší práce. Základními teoretickými východisky jsou práce Franze Karla Stanzela Teorie vyprávění (1988) a Shlomith Rimmon-Kenanové Poetika vyprávění (2001). Analytická část naší diplomové práce je věnována všem kniţně publikovaným prózám autora. Postupovat při tom budeme podle ţánrového zařazení. Po krátkém

1

MASÁKOVÁ, Milena: Komentář. In: MICHAL, Karel: Soubor díla. Vyd. 1. Praha: Lidové noviny, 2001, s. 717.

6

představení knihy bude následovat analýza interních subjektů – klasifikace postav, způsoby jejich charakterizace a uţité vypravěčské strategie. Závěrečná kapitola obsahuje komplexní sumarizaci všech relevantních výsledků provedených analýz.

7

2. Život Karla Michala Karel Michal (vlastním jménem Pavel Buksa) se narodil 28.12.1932 v Praze do rodiny lékaře. Po maturitě, kterou sloţil v roce 1951 na gymnáziu na Vinohradech, se chtěl vydat po stopách svého otce a podal si přihlášku na Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy. Doba po únorovém převratu mu ale nepřála. Jeho původ z burţoazní rodiny byl trnem v oku vládnoucí garnituře, která rozhodla o tom, ţe by se nejdříve měl seznámit s dělnickou třídou. Po této zkušenosti opustil Prahu a zamířil do Ostravy, kde pracoval jako geometr u správy dolů. Dále se ţivil také jako přidavač u zedníků nebo jako pracovník v kovovýrobě. Na Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy byl přijat v roce 1953. Jeho studia však neměla dlouhého trvání. Jiţ po sedmi semestrech školu opustil a nastoupil na povinnou vojenskou sluţbu, kterou vykonával v letech 1957 – 1959. Po jejím skončení se opět ţivil manuální prací – pracoval jako správce jízdárny, správce přístavu, dlaţdič a pomocný dělník. Právě tyto zkušenosti měly velký vliv na jeho literární tvorbu. Jeho

literární

debut

přišel

v roce

1959.

V tomto

roce

vyšla

v

literárním měsíčníku Plamen (Plamen 3/1959) Michalova povídka Plivník dlaţdiče Housky.2 Kromě výše zmíněného měsíčníku přispíval také do týdeníku Nové knihy, jako literární kritik do Literárních novin, v revue Host do domu, patřil k autorům kolem Sešitů pro mladou literaturu. Spolu s uvolňováním společenských poměrů na začátku 60. let 20. století se začínají pro Michala otevírat nové moţnosti. Stal se dramaturgem Filmového studia Barrandov a nakladatelským lektorem.3 Stal se členem Svazu Československých spisovatelů a Svazu československých filmových umělců. V tomto období se seznámil se svojí budoucí druhou manţelkou Violovou Fischerovou, která pracovala jako redaktorka ve Sdruţení československého nakladatelství a v literární redakci Československého rozhlasu. Důleţitý byl i Michalův vztah k filmu – jako autor námětu se stal spoluautorem scénáře k filmu Bílá paní, který v roce 1965 natočil reţisér Zdeněk Podskalský. Zfilmovaná verze Michalova historického románu Čest a sláva (1966) obdrţela na

2

Tato povídka se stala základem povídkového souboru Karla Michala s názvem Bubáci pro všední den (1961). 3 PEJSKAR, Joţka. Poslední pocta. Třetí díl. Vyd. 1. Vlastním nákladem, 1989, s. 21.

8

filmovém festivalu v italských Benátkách ocenění za scénář4 – spolu s filmem Federica Felliniho Satyricon.5 Srpnová

invaze

vojsk

Varšavské

smlouvy

změnila

ţivot

celému

Československu. Karel Michal se stal v této době pro reţim nepohodlným. Přispěla k tomu především jeho literární činnost. Michalovým Bubákům pro všední den (1961) bylo vyčítáno znevaţování dělnické třídy, na detektivku Krok stranou (1961) vyšel posudek Sboru národní bezpečnosti, který kritizoval parodizaci práce socialistické kriminalistiky. Pod tíhou hrozby zatčení zvolil Michal drastické řešení – emigraci, ke které došlo krátce po srpnu 1968. Spolu s Michalem ze země odjela jeho pozdější druhá manţelka Viola Fischerová,6 česká básnířka a překladatelka, a Jiří Pištora, básník, fejetonista a literární kritik. Na odchod z vlasti s odstupem času vzpomínala Viola Fischerová takto: „Šla jsem do emigrace vlastně kvůli Pavlovi, protoţe jeho maminka říkala: Jeďte, on uţ si tady s těma komunistama uţil dost. Emigrace je ve všem všudy nepřirozená věc, ale je důleţité, zda lidé vědí, kam jdou, nebo zda jenom odněkud odcházejí. A to byl náš případ.“7 Tato trojčlenná skupina zamířila ve starém autě do Švýcarska, kde pracovala československá emigrantka Marie Kubátová, která měla intimní vztah s Jiřím Pištorou. Zatímco Jiří Pištora si na neznámé prostředí nedokázal zvyknout a po půl roce se vrátil do rodného Československa, kde mu bylo zakázáno publikovat, Karel Michal s Violou Fischerovou se usadili v Basileji. Po příchodu do Basileje se Karel Michal ţivil nejprve stejně jako v 50. letech ve vlasti různými příleţitostnými prácemi, nejdéle pracoval jako noční hlídač v areálu továrny. V roce 1969 začal pracovat jako učitel na soukromém gymnáziu v Basileji, kde vyučoval dějepis, řečtinu, latinu a klasickou filologii. V této době velice těţko hledal motivaci k psaní: „Píšu pomalu, těţko a nerad, vlastně jen kdyţ musím, a to teď nemusím. Nejsem spisovatel, jsem jen autor. Pravý spisovatel musí být grafoman, ať špatný či dobrý, který radši chcípne, neţli aby nepsal. Mnohdy bych radši chcíp, neţ abych musel psát, chybí mi charisma, poslání, duševní

4

Reţisérem filmu byl Hynek Bočan. PEJSKAR, Joţka. Poslední pocta. Třetí díl. Vyd. 1. Vlastním nákladem, 1989, s. 21. 6 Viola Fischerová ve Švýcarsku dokázala vystudovat germanistiku a historii na univerzitě v Basileji. Po smrti Karla Michala Švýcarsko opustila a zamířila do Spolkové republiky Německo. V roce 1994 se vrátila do Prahy, kde v roce 2010 zemřela. V roce 1993 vydala sbírku Zádušní básně za Pavla Buksu. 7 RULF, Jiří: Nakoupili jsme tolik věcí (rozhovor s Violou Fischerovou). In: Reflex 10, 1999, č. 21, s. 16. 5

9

přetlak.“8 Spolupracoval s exilovým nakladatelstvím Index v Kolíně nad Rýnem, ale Michalovi chyběli čeští čtenáři. Nic na to nezměnily ani překlady jeho děl do mnoha evropských jazyků a řada ocenění, které za své knihy získal. Zemřel 30. června 1984 v Basileji, kdy se zastřelil svojí vlastní zbraní. Byl pochován na basilejském hřbitově Hörnli, jeho ostatky byly v roce 2008 především zásluhou Violy Fischerové převezeny do České republiky, kde byly 11. října 2008 uloţeny na zbraslavský hřbitov na kopci Havlíně.

8

HVÍŢĎALA, Karel. České rozhovory ve světě. Vyd. 1. Praha: Československý spisovatel, 1992, s. 107.

10

3. Tvorba Karla Michala v kontextu české literatury Jméno Karla Michala se v české literatuře poprvé objevilo na sklonku 50. let 20. století, v roce 1959. V tomto roce proběhl mimořádný sjezd Svazu českých spisovatelů, kterým začal odpor „proti revizionismu všeho druhu.“9 Projevem tohoto odporu byl „zákaz vydávání časopisů Nový ţivot a Květen a zaloţení nového reprezentativního časopisu Plamen, řízeného Jiřím Hájkem.“10 Povídka Plivník dlaţdiče Housky, kterou k otištění doporučil redaktor Emil Charous, zaujala jak Jiřího Hájka, tak i čtenáře Plamene. Karel Michal se díky ní stal spolupracovníkem Plamene a nedlouho poté opustil dělnické profese a ţivil se literaturou.11 V časopise byly otištěny i další Michalovy povídky, které později vyšly v souboru Bubáci pro všední den (1961). Navíc přispíval do rubriky Zápisník, ve které reagoval na aktuální události. Těţiště literární tvorby Karla Michala leţí v 60. letech. Toto období bylo v Československu ve znamení uvolňování poměrů. Hlavním znakem politického ovzduší první poloviny 60. let byla snaha po liberalizaci reţimu, tento proces zasáhl prakticky všechny oblasti ţivota společnosti. V kulturním dění je patrný nástup nové umělecké generace. V tomto období vznikala celá řada malých divadel, z nejvýznamnějších Semafor, Divadlo Járy Cimrmana, Studio Ypsilon, Husa na provázku. Ve filmu se projevovala tzv. nová vlna. K nejvýraznějším filmovým osobnostem 60. let patří Miloš Forman, Věra Chytilová, Jiří Menzel, Vojtěch Jasný. Celá řada filmových tvůrců spolupracovala s literáty a obě tyto odvětví k sobě měly velmi blízko. Vznikla celá řada vynikajících filmů. V 60. letech také vznikly tři filmy podle předloh Karla Michala: Plivník dlaţdiče Housky (1961, reţie Stanislav Látal), Bílá paní (1965, reţie Zdeněk Podskalský) a Čest a sláva (1968, reţie Hynek Bočan). Uvolňování poměrů v Československu se příznivě promítlo také do literatury. Autoři se věnovali velkému mnoţství témat, nebáli se experimentovat, snaţili se vyuţít velké rozpětí slovní zásoby. Cenzura i nadále existovala, ale projevovala se v mnohem menší míře neţ doposud. Rostl zájem čtenářů i prestiţ autorů. Toto období ale skončilo

9

GALÍK, Josef. Česká literatura po roce 1945 (1945-1969). Vyd. 2. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 1991, s. 73. 10 Tamtéţ. 11 MASÁKOVÁ, Milena: Komentář. In: MICHAL, Karel: Soubor díla. Vyd. 1. Praha: Lidové noviny, 2001, s. 669.

11

invazí vojsk Varšavské smlouvy do Československa v noci z 20. na 21. srpna 1968. Následná normalizace byla tvrdou ranou pro celou českou kulturu. Kniţně debutoval Karel Michal v roce 1961 detektivní novelou Krok stranou, která vyšla v nakladatelství Naše vojsko. Detektivní literatura měla za úkol od druhé poloviny 50. let především vychovávat čtenáře. Hlavní kořen tohoto faktu najdeme na začátku 50. let, kdy se do popředí dostala budovatelská literatura, která detektivní ţánr velice ovlivnila: „Zločin byl v budovatelské literatuře vnímán jako součást historického konfrontace starého a nového světa. Nebyl tedy nahodilým vybočením z řádu lidských věcí, nevypočitatelným selháním a individuálním překročením hranic obecně sdílených hodnot, nýbrţ útokem na principy nového ţivota vedeným reprezentanty překonávané minulosti – třídně determinovanými reakcionáři, sabotéry či špióny vysílanými ze zahraničí.“12 Kvůli této násilné deformaci ţánru značně utrpěla zábavná a estetická funkce detektivní literatury, do popředí se vedle funkce výchovné dostala funkce formativní a společenská. Příznivější období pro tento ţánr nastalo v 60. letech. Přestoţe se detektivka nezbavila ideologického vlivu socialistického reţimu, podařilo se jí od něj značně odpoutat. Autoři jiţ nerozdělovali postavy pouze podle třídního původu. Díky tomu nebyli literární postavy-zločinci odhaleni předem. Detektivní příběhy byly často obohacovány bohatými psychologickými či sociologickými pasáţemi, které se věnovaly nejdůleţitějším postavám. Autoři své detektivní příběhy co nejvíce přibliţovali reálnému ţivotu. Do popředí se dostala poznávací funkce. Velký rozvoj v 60. letech zaţila také historická detektivka. K této „renesanci“ detektivního ţánru přispěl také Karel Michal svojí úspěšnou prvotinou. Díky svým časopisecky vydávaným povídkám se dostal do povědomí čtenářů, kteří o jeho první knihu projevili velký zájem. Krok stranou vyšel v 60. letech třikrát česky (v roce 1961 v nakladatelství Naše vojsko, v tomto nakladatelství také v roce 1963, 1969 v nakladatelství Růţe v Českých Budějovicích), ve slovenštině dvakrát (v letech 1964 a 1968 v bratislavském nakladatelství Smena pod názvem Chybný krok), dva roky po prvním českém vydání se Michalova prvotina dokonce dočkala překladu do němčiny (v roce 1963 vyšel mírně zkrácený Krok stranou v berlínském nakladatelství Verlag Neues Leben pod názvem Die Uhren des Herrn

12

JANOUŠEK, Pavel a kol. Dějiny české literatury 1945-1989. III. 1958-1969. Vyd. 1. Praha: Academia, 2008, s. 501.

12

P.)13 Náklad prvního vydání byl více neţ 26000 výtisků a celý náklad byl téměř okamţitě rozprodán.14 Tomuto úspěchu ale předcházely problémy při prvním vydání knihy. Michalův debut byl nakladatelstvím Naše vojsko předloţen k posouzení Sboru národní bezpečnosti. Posudek zněl negativně, Michalovi bylo vyčítáno, ţe zesměšňuje práci Veřejné bezpečnosti, vysmívá se práci kriminalistů a ţe jeho kniha naprosto neodpovídá socialistické kriminalistice. Aby kniha vůbec mohla vyjít, musel autor v původním textu udělat celou řadu změn, čímţ uspokojil ideologickou cenzuru. Navíc připojil na začátek knihy předmluvu, ve které vysvětluje, ţe všechny události i postavy jsou vymyšlené a nemají se skutečností vůbec nic společného: „…pokládám nicméně za potřebné zdůraznit, ţe nejen vztahy a osoby, ale ani kriminální případ, kolem něhoţ se točí děj této knihy, neodpovídá skutečnosti, protoţe se prostě technicky nemohl odehrát. V knize popsané metody kriminalistické praxe nejsou totoţné s metodami, kterých se dnes uţívá, a problémy tohoto příběhu nejsou specifickými problémy našeho bezpečnostního aparátu. Ve skutečnosti by se to zkrátka z mnoha a mnoha důvodů, které by vydaly na zvláštní kníţku, nemohlo celé stát. Ani celé, ani v částech, ani – chcete-li - vůbec…“15 V knize není ani tak zásadní děj, jako spíše autorova kritika společnosti. Díky příběhu s mladou hlavní postavou je v knize patrná tendence k „ironickému glosování kariérismu, vnějškové angaţovanosti a ke generačnímu odmítnutí zastaralých názorů na policejní práci, odkazujících ke kulturně-společenskému kontextu padesátých let.“16 Zvláštnost Michalova pojetí detektivky souvisí s dobovou snahou nějakým způsobem oţivit detektivní ţánr. Michal jej oţivil moralistními a humoristickými motivy, coţ ocenil ve své dobové recenzi Oleg Sus: „Jeho humor nebo lépe řečeno ironizující satira má za svůj pramen – divte se – morálku. Michal napsal detektivní moralitu. V ní je tresť jeho knihy. Je to moralita doprovázená současně jedovatými šlehy na adresu všech romantických a pseudoromantických chimér, ať se jiţ týkají přestupníků samých nebo těch, kteří po nich pátrají. O líčení mordů a o napínáky

13

MASÁKOVÁ, Milena: Komentář. In: MICHAL, Karel: Soubor díla. Vyd. 1. Praha: Lidové noviny, 2001, s. 715. 14 JUNGMANN, Milan: Ne jen napětí, ne jen humor. Literární noviny 50, 1961, s. 4. 15 MICHAL, Karel. Krok stranou. Vyd. 1. Praha: Naše vojsko, 1961, s. 7. 16 JANOUŠEK, Pavel a kol. Dějiny české literatury 1945-1989. III. 1958-1969. Vyd. 1. Praha: Academia, 2008, s. 502.

13

Michalovi nejde. Strefuje se do manýr starých detektivek a s rozkoší shazuje kostkované čepice na zem, strhává plnovousy a masky.“17 Dobová kritika přijala Michalovu prvotinu velice kladně. Například Milan Jungmann v souvislosti s Krokem stranou o Michalovi píše: „…je Michal autorem, který nechce jen psát napínavé a zábavné příběhy, ale také myšlenkově zapojovat, atakovat čtenáře. A tohle své přesvědčení umí také umělecky vyslovit.“18 I další recenzenti mluví i této knize velice pozitivně – uveďme například recenze Dušana Karpatského19, Františka Benhart 20 či Jiřího Hájka.21 Druhou knihou Karla Michala byli Bubáci pro všední den, kteří vyšli stejně jako Krok stranou v roce 1961, ale v nakladatelství Československý spisovatel. Knihu autor napsal během tří měsíců a vyšla jen nedlouho po kniţním debutu. Základem této knihy byly autorovy časopisecky vydávané povídky. Jedná se o Michalovu čtenářsky nejúspěšnější

knihu,

za

kterou

v roce

1962

obdrţel

nakladatelskou

cenu

Československého spisovatele.22 Úspěch knihy podtrhuje fakt, ţe v češtině byla tato kniha vydána devětkrát, naposledy v roce 2008. Byla také přeloţena do řady evropských jazyků – například do angličtiny, němčiny, estonštiny, polštiny.23 V roce 2010 vyšlo elektronické vydání knihy Bubáci pro všední den. V knize najdeme celkem sedm povídek, které jsou zaloţeny na neobyčejných setkáních obyčejných osob s nadpřirozenými postavami a událostmi. Základem příběhů je narušení stereotypního ţivota běţných lidí. Autor popisuje, jak jsou tito lidé schopni se s nečekaným setkáním s pohádkovými bytostmi vypořádat. A lidé většinou z těchto fantaskních situací nevycházejí dobře. Důraz je kladen na absurditu jednotlivých situací, které zcela destruují šedivý ţivot v socialistické společnosti. Mezi řádky tak čtenář můţe vnímat satirickou kritiku reţimu a nespokojenost s všední skutečností a pesimistickým myšlením lidí. Dále kritizuje uspokojení lidí, kteří dosáhli svého blahobytu a za ţádnou cenu nechtějí o svůj klid přijít. 17

SUS, Oleg: Osvobozující smích nad tratolištěm krve. Kultura 51, 1961, s. 3. JUNGMANN, Milan: Ne jen napětí, ne jen humor. Literární noviny 50, 1961, s. 4. 19 KARPATSKÝ, Dušan: Vůbec ne jenom detektivka. Plamen 12, 1961, s. 123. 20 BENHART, František: Černé a bílé. Plamen 8, 1967, s. 19. 21 HÁJEK, Jiří: Debut proti všem pravidlům. Plamen 4, 1962, s. 104. 22 SUS, Oleg. Tři z „nové vlny“ satyrů. In: Metamorfózy smíchu a vzteku. Vyd. 1. Brno: Krajské nakladatelství, 1963, s. 96. 23 HORYNA, Mojmír: Poznámka o vydání. In: MICHAL, Karel: Bubáci pro všední den. Vyd. 9. Praha: Karolinum, 2008, s. 198. 18

14

U kritiky měl Karel Michal s touto knihou ještě větší úspěch neţ se svojí prvotinou. Kritika oceňovala, ţe stejně jako Krok stranou se stal oţivením pro detektivní ţánr, Bubáci pro všední den se stali oţivením humoristické a satirické prózy: „Michal umí navozovat vtipné situace, bystře charakterizovat figury a všude nás přesvědčuje o tom nejdůleţitějším: ţe přemýšlí o ţivotě, ţe k němu má co říci a ţe zná lidské bolístky, bolesti i nemoci. Nechce jen bavit, má ctiţádost léčit, vracet lidem ztracené mravní zdraví. Lék, který podává, bývá nejčastěji hořký. Bývala pověra, ţe nejodpornější lektvar je neúčinnější. V satiře to pověra není.“24 Oleg Sus v souvislosti s touto knihou řadí Michala k nové vlně satiriků spolu s Jiřím Robertem Pickem a Ivanem Vyskočilem. Sus také chápe Michalovu knihu jako velký impuls pro humoristickou prózu, kdyţ tvrdí, ţe Bubáci pro všední den byli „opravdový elektrický výboj do těla rozšafně pracující české satiry, která měla zapotřebí, aby přišel někdo, kdo by jí dal novou lekci starých ctností – myslivé, nebojácné a zdravě moralizující lidovosti – a kdo by jí doslova zasadil ţivotodárnou ránu obrozenou fantazií, jeţ se nespokojuje s dosavadní střízlivou empiričností a rozumbradatěním, zavedeným skoro jako cechovní povinnost do řemesla satiriků.“25 Na Michalovi oceňuje, ţe se snaţí co nejpřesněji, a to i za ceny ne vţdy laskavého tónu, přesně vystihnout slabiny společnosti.26 Negativní kritiky se na Michalovu druhou knihu sneslo velice málo, například Jiří Hájek kritizoval naduţívání absurdních situací.27 Ţe kniha Bubáci pro všední den na svých kvalitách neztratila nic ani se změnou reţimu, dokazuje recenze, která vyšla v Literárních novinách v roce 1992: „Kdyţ k velké pohádkové moudrosti přičtete vtip, smysl pro pochopení cizích slabůstek a vytříbenou češtinu, nemůţete zůstat nespokojeni. Hodnoceno zcela citově: tato kníţečka je krásná. Ne okázale. Skromně krásná. Pro všední den.“28 Po vydání těchto dvou neobyčejně úspěšných knih se Karel Michal na pět let odmlčel. Přestoţe mu v této době nevyšla ţádná kniha, kultuře se věnoval i nadále. Začal pracovat u filmu, spolu s reţisérem Zdeňkem Podskalským stál u zrodu filmu Bílá paní, který byl natočen podle Michalovy povídky nazvané Jak Pupenec ke štěstí přišel (1961). 24

JUNGMANN, Milan: Ne jen napětí, ne jen humor. Literární noviny 50, 1961, s. 4. SUS, Oleg. Tři z „nové vlny“ satyrů. In: Metamorfózy smíchu a vzteku. Vyd. 1. Brno: Krajské nakladatelství, 1963, s. 96-97. 26 Tamtéţ, s. 91. 27 HÁJEK, Jiří: Debut proti všem pravidlům. Plamen 4, 1962, s. 105. 28 (pic): Karel Michal. Bubáci pro všední den. Literární noviny 24, 1992, s. 5. 25

15

„Kritika i čtenářská veřejnost však očekávaly netrpělivě další Michalovu prózu. Objevila se po krátké odmlce v polovině roku 1965 v osmém a devátém čísle Plamene a následující roku v kniţním vydání v Našem vojsku.“29 Tou knihou byla Čest a sláva (1966). Pro kritiku i čtenáře nastalo velké překvapení. Karel Michal, autor detektivky a v té době jiţ známý humorista a satirik, spisovatel věnující se současnému dění, se pustil do historické tematiky. Nutno dodat, ţe se od satirických textů úplně neodklonil, jak upozornil František Benhart. Ten zdůrazňuje, ţe v románu Čest a sláva je kromě rámce historického velice důleţitý rámec satirický,30 ve kterém je řada odkazů na československý ţivot v 60. letech 20. století. Milena Masáková o knize tvrdí, ţe se jedná o „apokryf, který teprve zbývá vyluštit.“31 Karel Michal si zvolil nesmírně nepříjemnou část v českých dějinách – období po bitvě na Bílé hoře. Pro ţánr historické prózy začátek 60. let 20. století rozhodně nebyl dobou rozkvětu. Toto období bylo ve znamení stagnace, ţánr historické prózy stál na okraji literatury. Stále doznívala rozsáhlá ideologická kampaň, jejímţ cílem bylo masové rozšíření tvorby Aloise Jiráska: „Jiráskovo dílo je také fenoménem, s nímţ se česká historická beletrie 20. století musela znovu a znovu vyrovnávat – ať uţ v pozitivním nebo negativním smyslu.“32 Tato akce do značné míry určila vývoj historické prózy v 50. letech – odsuzování meziválečné historické literatury a propagace socialistického realismu. Změna nastala ve druhé polovině 60. let. Hlavní podíl na ní měli autoři jako Oldřich Daněk, Vladimír Körner, Jiří Šotola, Milan Uhde a také Karel Michal, jehoţ historický román Čest a sláva hodnotí Pavel Janoušek jako předěl ve vývoji historické prózy 60. let.33 Tento útlý tragikomický román odehrávající se na sklonku třicetileté války je předělem z několika důvodů. Především v době svého vydání působil jako zjevení. Autor naprosto vypustil napínavé líčení dramatických historických událostí a jevů, děj se odehrává zcela mimo běţný rámec historické prózy 60. let. V knize nejsou popisovány boje na ţivot a na smrt za náboţenské ideje, cílem postav je především přeţít. Postavy nejsou stateční hrdinové, ale obyčejní obyvatelé zpustlé tvrze. Ačkoliv 29

MASÁKOVÁ, Milena: Komentář. In: MICHAL, Karel: Soubor díla. Vyd. 1. Praha: Lidové noviny, 2001, s. 678. 30 BENHART, František: Černé a bílé. Plamen 8, 1967, s. 17. 31 MASÁKOVÁ, Milena: Komentář. In: MICHAL, Karel: Soubor díla. Vyd. 1. Praha: Lidové noviny, 2001, s. 681. 32 DOKOUPIL, Blahoslav: Historická próza. In: POLÁČEK, Jiří, ed.: Průhledy do české literatury 20. století. Vyd. 1. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2000, s. 7. 33 JANOUŠEK, Pavel a kol. Dějiny české literatury 1945-1989. III. 1958-1969. Vyd. 1. Praha: Academia, 2008, s. 376.

16

se protagonista, nerozhodný rytíř Václav Rynda z Loučky a na Poříčanech, zapojení do válečného konfliktu dlouho brání, v absurdním závěru podlehne a vydá se do předem prohraného boje. Z knihy je patrná kritika národních mýtů, autor vystupuje proti idealizování české minulosti, proti falešnému hrdinství a falešné věrnosti. To vše za pomocí ironie, satiry, frašky a karikování. V románu najdeme řadu poznámek týkající se morálních hodnot a postojů. Autor do textu zařadil citáty velkých myslitelů. Základem knihy není děj, ale dialogy, které spolu jednotlivé postavy vedou, důraz je poloţen na střetu názorů na dobové dění. Autor pouţívá anekdoty, vtipné naráţky, lidovou moudrost. Jazyk díla je nesmírně působivý, coţ je v knize, která je zaloţena na rozhovorech, velice důleţité. Michal pouţívá velice expresivní jazyk, vhodně do textu vkládá vulgarismy, kterými přesně charakterizuje především hlavní postavu. Věty mají nejrůznější délku – od promluv, které jsou dlouhé několik řádků, aţ po věty tvořené jediným slovem. Román Čest a sláva se u kritiky dočkal pozitivního přijetí. Vzhledem k pětileté odmlce autora bylo značné očekávání, které se projevilo v celé řadě recenzí (například František Benhart, Vladimír Dostál, Ivan Klíma, Helena Kosková, Milan Suchomel, Oleg Sus). Milan Suchomel Karla Michala ve své recenzi na Čest a slávu označil jako „Anti-Jiráska“.34 Zdůvodnil to tím, ţe Michal záměrně rozkládá ţánr historické prózy. O celé knize pak Suchomel napsal: „Není to zrovna nejpěknější literatura. Nedává ani ideály ani legraci, nepovznáší, ani nepovyráţí. Je to literatura etapy, i chválou bláznovství do ní zapadá. Má kořínky, ale v koruně je zakrslá a prokleštěná. Tu etapu bychom třeba i rádi vynechali, jenomţe to zrovna nejde.“35 Michalův román dal do souvislosti s tvorbou Aloise Jiráska také Blahoslav Dokoupil, který tvrdí, ţe Čest a sláva je „bodem nejradikálnějšího odvratu od dosud převaţující jiráskovské tradice, bodem její nejzazší revize.“36 V 60. letech vyšel román Čest a sláva dvakrát – po prvním vydání v roce 1966 vyšel podruhé v roce 1967 v souboru Michalových próz s názvem Gypsová dáma, který připravilo nakladatelství Odeon. Třetí vydání vyšlo v roce 1994 v nakladatelství Mladá

34

SUCHOMEL, Milan: Anti-Jirásek. Literární noviny 16, 1967, s. 4. Tamtéţ. 36 DOKOUPIL, Blahoslav. Český historický román 1945-1965. Vyd. 1. Praha: Československý spisovatel, 1987, s. 218. 35

17

fronta, opět spolu s novelou Gypsová dáma. Poslední vydání je z roku 2001, kdy Michalovo dílo vyšlo souborně v nakladatelství Lidové noviny.37 Morálním otázkám a tématu spravedlnosti se věnoval i ve své další knize. V roce 1967 vyšla v nakladatelství Odeon Michalova próza Gypsová dáma. I v tomto případě se Michal dopustil spojování ţánrů. Tato próza je z větší části detektivní příběh, opomenout nelze ani její rovinu humoristickou. Společným znakem s románem Čest a sláva je tragikomičnost obou textů, podobnost charakterových vlastností hlavních postav a závěry obou knih, které končí pro čtenáře překvapivým způsobem. Stejně jako u předchozích Michalových děl, i tato novela má více rovin. Čtenář se během čtení můţe zasmát a pobavit, mnohem více by si ale autor přál, aby se adresát textu zamyslel nad nadčasovými problémy, které jsou v knize obsaţeny a objevují se v běţném ţivotě v jakékoliv době: „Michal není humorista ani satirik, ač dovede rozesmát i bodnout. Proto však nepotřebuje horlit, kdyţ v kaţdé ze svých próz především moralizuje.“38 Děj příběhu je zaloţen na zločinu. Nenapravitelný zloděj Maryška vyloupí klenotnictví, ale je při tom přistiţen stráţníkem. Pro pomoc se obrátí na advokáta Benedikta, který vycítí, ţe díky Maryškovi by mohl zbohatnout. Na pomoc si k tomu přibírá soukromého detektiva Lokvence. Tato dvojice začne zloděje vydírat. Příběh končí dvojnásobnou vraţdou, kdy Lokvenc zastřelí zloděje i soukromého detektiva, aby se nemusel o zisk s nikým dělit. Mnohem důleţitější neţ samotný děj je autorova polemika o tom, jestli ještě existuje spravedlnost a zda se jí můţe člověk domoci. Právě spravedlnost zajišťuje obţivu advokátovi a detektivovi, kteří ji zneuţijí. Michal naráţí na otázky mravního kodexu, ať jiţ kodexu v celé společnosti, nebo kodexu určitých povolání. Gypsová dáma se jiţ nedočkala tolika vydání jako předešlé Michalovy knihy. Vzhledem k autorově emigraci nedošlo v období socialismu k dalšímu vydání této novely. To se změnilo aţ po revoluci v roce 1989, kdy vyšla ještě dvakrát. Nejprve v roce 1994 v nakladatelství Mladá fronta společně s románem Čest a sláva,

39

poté

v roce 2001 v souborném vydání celého díla Karla Michala.

37

MASÁKOVÁ, Milena: Komentář. In: MICHAL, Karel: Soubor díla. Vyd. 1. Praha: Lidové noviny, 2001, s. 716. 38 DOSTÁL, Vladimír: Příběhy o spravedlnosti a spravedlivosti. Kulturní tvorba 3, 1968, s. 12. 39 MASÁKOVÁ, Milena: Komentář. In: MICHAL, Karel: Soubor díla. Vyd. 1. Praha: Lidové noviny, 2001, s. 683.

18

Poslední Michalova česky napsaná kniha znamená návrat k historickým tématům. Jedná se o sbírku apokryfů Rodný kraj (1977), která je podobně jako Čest a sláva zaloţena na demytizaci české (respektive československé) historie. Kniha vyšla jiţ v exilovém období Michalovy tvorby a obsahuje tři povídky – Elegie, Rapsodie a Tragédie, které jsou doplněny textem Přemilí sousedé. Zatímco výše zmíněné texty vyšly kniţně společně aţ po autorově emigraci, vznikaly samostatně, a to jak v Československu, tak v exilu. Jako první autor napsal Elegii v roce 1966 (tedy ještě před vydáním Gypsové dámy), Rapsodie byla napsána o rok později a v roce 1968 byla otištěna v časopise Plamen. Tím se stala posledním textem, který Michalovi v Československu vyšel. 40 Zbylé dva texty vznikly na Elbě („v Michalově nejpodivnějším, konečném exilu, kam utíkal od lidí, v útočišti mimo tento svět“)41 a v Basileji v letech 1971 a 1972. První kniţní vydání všech textů pod názvem Rodný kraj se datuje do roku 1977. V této době Michal pracoval jako redaktor exilového nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem, kde soubor také vyšel. V celém cyklu je patrná autorova snaha o pevný myšlenkový i stavební řád. Společným a spojujícím znakem všech textů je polemika nad tím, zda se známé historické události skutečně odehrály tak, jak se v české historiografii uvádí, nebo jsou historiky zkreslovány. Autor se staví do pozice, kdy se snaţí čtenáře přesvědčit, ţe nevěří pravdivosti tradovaných výkladů české historie. V jednotlivých textech tak povaţuje hrdinské skutky za vcelku banální a slavné postavy často staví na úroveň obyčejných lidí: „Česká dějinnost je groteskní sama o sobě, soudí beletrista Karel Michal, a ve výjevech z dávných dob tudíţ spatřuje vděčnou příleţitost především k sarkastické burlesce, k tragikomické perzifláţi, k tomu, aby jako zkušený vypravěč důmyslně shromáţdil – část za celek, jeden za mnohé – pár příkladů, jak ony velké dějiny s majestátem v logu a s nimi spjaté hojné legendy a mýty klamou a matou, neţ také lţou a šidí, jak smrdí a páchnou, jak neumětelsky prolévají krev a jak křupansky si počínají se svým smyslem, jak se v nich skutečně všechno odehrává a probíhá jinak, neţ jak by mohl mít prostomyslný vzdělanec odjakţiva (přinejmenším v českém světě na rozhraní let šedesátých a sedmdesátých) ve svém tradičním a konvenčním pomýlení jaksi za to.“42

40

MASÁKOVÁ, Milena: Komentář. In: MICHAL, Karel: Soubor díla. Vyd. 1. Praha: Lidové noviny, 2001, s. 684. 41 Tamtéţ. 42 NOVOTNÝ, Vladimír: Takhle na rodné dějiny?. Tvar 3, 1994, s. 19.

19

Elegie je příběhem o Karlu Havlíčkovi-Borovském. Jejím základem je stará novinová zpráva, která informuje o pohřbu policejního komisaře Dedery, který Havlíčka odváţel do vyhnanství do Tyrol. Povídka Rapsodie polemizuje s tradičním přístupem k postavě Jánošíka. V Tragédii Michal vyuţívá tématu husitství. Popisuje zde dobývání hradu Sion, coţ bylo poslední místo husitského odporu vůči Zikmundovi. Základem těchto tří povídek je nedůvěra k tradovaným mýtům. Autor se opírá o fakt, ţe čím déle je příběh tradován, tím je více deformován. Z celého souboru vybočuje poslední text, který je napsán jiným stylem a autor ho nazval Přemilí sousedé: „Původně to byl příspěvek pro sborník Das kalte Paradies. Emigration – Integration – Konfrontation (nakladatelství Huber Frauenfeld), v němţ se prezentovaly názory různých emigrantů na exil ve Švýcarsku. Michalův text vzbudil značnou nevoli mezi ostatními českými emigranty a vyvolal diskuzi na stranách Zpravodaje (časopis Čechů a Slováků ve Švýcarsku vycházející ve Winterthuru), kde byl také přetištěn (Zpravodaj ročník 5, 1972, 16 – 17).“43 Jedná se o promluvu, nebo o esej, ve kterém k občanům promlouvá přistěhovalec, který se v obci stal policistou. Hlavními znaky této promluvy je kritika tradovaných národních ctností. U domácí kritiky zůstal Rodný kraj aţ do revoluce v roce 1989 pochopitelně nepovšimnut. Několik recenzí se objevilo v exilových periodikách, například v Listech nebo ve Svědectví. Domácí kritika knihu „objevila“ aţ v roce 1993, kdy po reedici Michalova povídkového souboru Bubáci pro všední den vydal Československý spisovatel první české vydání Rodného kraje.44 Kromě dvou výše uvedených vydání vyšel Rodný kraj naposledy v roce 2001 v souborném vydání Michalova díla. Na počátku 70. let 20. století dostal Karel Michal nabídku od švýcarské televize na napsání televizní hry. Michal tuto nabídku přijal a výsledkem byla německy psaná historická hra Wir, die Bürger von Melos (1973). Jediné české vydání této hry, se kterým pracujeme, vyšlo v roce 1991 v praţském nakladatelství Dilia pod názvem My, občané mélští, s podtitulem Hra na motivy z Thukydida. Autorkou překladu z německého originálu byla Viola Fischerová. Právě podtitul vysvětluje hlavní motiv díla, jímţ je část textu z tvorby řeckého historika Thukydida. Jeho obsahem je dialog mezi vyslanci starověkých Athén 43

MASÁKOVÁ, Milena: Komentář. In: MICHAL, Karel: Soubor díla. Vyd. 1. Praha: Lidové noviny, 2001, s. 685. 44 NOVOTNÝ, Vladimír: Takhle na rodné dějiny?. Tvar 3, 1994, s. 19.

20

s archóny

45

malého řeckého ostrova Mélos. Tento ostrov zůstal jako jediný neutrální

v průběhu Peloponéské války.46 V tom můţeme vidět odkaz ke švýcarskému státu, jehoţ hlavním znakem zahraniční politiky je přísná neutralita. Neutralita však zůstala jediným motivem hry odkazujícím na Švýcarsko, ve hře dominují motivy, které mají spojitost s tehdejším Československem. Hlavně toto způsobilo, ţe curyšská televize hru nikdy netočila. Hlavní dějovou linií je boj mezi velmocí (Athény) a malým (v případě Michalovy hry ostrovním) státem, který si zakládá na své neutralitě. Závěr hry vyznívá velice pesimisticky. Athény malý ostrov bez varování obsadí, ţeny a děti prodají do otroctví, muţi budou pobiti. Významným počinem je souborné vydání Michalova díla, které vyšlo v roce 2001 v nakladatelství Lidové noviny. Edičně toto vydání připravila Milena Masáková. Objemný svazek obsahuje chronologicky řazené všechny kniţně vydané prozaické texty autora, dále divadelní hru My, občané mélští a také části filmového scénáře Bílá paní. Z do té doby nepublikovaných textů se v knize nacházejí povídky Odvaha soudruha Krapka, O jednom, co zaťal sekyru a Pohled z přízemí.

45

Archón byl v období starověkého Řecka vládnoucím občanem určitého územního celku. Peloponéská válka byl vojenský konflikt mezi námořním spolkem, který vedly Athény, a peloponéským spolkem, jehoţ vedoucím státem byla Sparta. Válka probíhala v letech 431 před naším letopočtem aţ 404 před naším letopočtem. 46

21

4. Terminologické vymezení pojmu interní subjekty V rámci této teoretické kapitoly se budeme věnovat stěţejním pojmům, s kterými budeme v diplomové práci pracovat. Pod pojmem interní subjekty rozumíme osobnost vypravěče a postavy literárního díla. Opírat se budeme především o publikace Poetika vyprávění (2001) autorky Shlomith Rimmon-Kenanové a Teorie vyprávění (1988) od rakouského literárního

teoretika Franze Karla Stanzela. Jsme si ale vědomi, ţe v rámci této problematiky existuje mnohem více přístupů, a tak zmíníme i přístupy jiných literárních teoretiků k dané problematice.

4.1 Vypravěč Slovník literární teorie (1984) vypravěče definuje jako „fiktivní subjekt mluvčího,

který

v literárních

dílech

epických,

ojediněle

dramatických,

tvoří

z kompozičního hlediska součást syţetu a prostředkuje mezi vnímatelem (čtenářem) a obsahem sdělení.“47 Autory hesla jsou Václav Königsmark a Josef Peterka. Petr A. Bílek v Hledání jazyka interpretace k modernímu prozaickému textu (2003)

povaţuje

za

nejdůleţitější

hledisko

ovlivňující

vyprávění

kategorii

zprostředkovanosti. Na ní je zaloţena i typologie vyprávěcích situací Franze Karla Stanzela. Vypravěče můţeme chápat jako „takřka zcela integrální součást zobrazovaného světa“48 (malý podíl na utváření textu), nebo je vypravěč „zcela vzdálený zobrazovanému světu“49 (velký podíl na utváření textu). Lubomír Doleţel ve svém díle Narativní způsoby v české literatuře (1993) rozlišuje čtyři základní ustálené formy vypravěče: a) autorský vypravěč – někdy bývá označován také jako vševědoucí, děj i postavy rozebírá „zvenku“ i „zevnitř“, tento typ je příznačný pro klasický román b) personální vypravěč – vševědoucnost vypravěče je omezena některou z postav, vypravěč se ale nestává hlavní postavou textu c) přímý vypravěč – dochází k průniku osobnosti vypravěče a postavy daného textu, pro tento typ vypravěče je charakteristická ich-forma, jde o perspektivu pohledu „zevnitř“

47

VLAŠÍN, Štěpán et al. Slovník literární teorie. Vyd. 2. Praha: Československý spisovatel, 1984, s. 405. BÍLEK, Petr A. Hledání jazyka interpretace k modernímu prozaickému textu. Vyd. 1. Brno: Host, 2003, s. 163. 49 Tamtéţ. 48

22

d) tzv. oko kamery – základním znakem je vnější charakteristika postav, jde o perspektivu pohledu „zvenku“50 Podle Shlomith Rimmon-Kenanové se příběh objevuje v díle díky nějaké perspektivě či úhlu pohledu, coţ autorka sjednotila pod pojem „fokalizace“. Podle pozice vzhledem k příběhu dělí fokalizaci na vnější (její nositel či prostředník se nazývá „vypravěč-fokalizátor“, je blízká vyprávějícímu agentu) a vnitřní (najdeme ji uvnitř zprostředkovaných příběhů, velice často má podobu postavy-fokalizátora). Podle stupně trvání fokalizaci dělí na pevnou (má stálou podobu) a střídavou (střídání mezi dvěma hlavními fokalizátory, pohyb mezi více fokalizátory). Kenanová se také věnuje typologii vypravěčů. Vyuţívá při tom několika hledisek. Prvním z hledisek je narativní rovina. Podle ní dělí vypravěče na „extradiegetického“

(je

„nad“

vyprávěným

příběhem,

je

mu

nadřazen)

a

„intradiegetického“ (vypravěč je uvnitř příběhu). Podle rozsahu účasti v příběhu existuje podle Kenanové vypravěč „heterodiegetický“ (není účastníkem příběhu) a „homodiegetický“ (účastní se příběhu). Podle hlediska spolehlivosti existuje dělení Kenanové na spolehlivého (jeho vyprávění a komentáře povaţujeme za autoritativní sdělení fikční pravdy) a nespolehlivého vypravěče (z určitých důvodů lze o jeho vyprávění pochybovat). Nejvíce propracovanou teorii dané problematiky najdeme v publikaci Franze Karla Stanzela Teorie vyprávění (1988). Pro Stanzelovu teorii je zásadním pojmem zprostředkovanost, kterou chápe jako základ narativního díla. V této souvislosti se přiklání k teorii Käte Friedemannové, která vypravěče charakterizuje jako člověka, který čtenáři zprostředkovává obraz světa, jak ho proţívá vypravěč, ne jaký tento svět skutečně je. Dalším pojmem, se kterým Stanzel pracuje, je povrchová struktura. K ní řadí všechny součásti vyprávění a jejich vzájemné vztahy, které fungují jako zprostředkovatel příběhu čtenáři. Nejdůleţitějším činitelem procesu zprostředkování je vypravěč, který můţe buď působit před čtenářovýma očima, nebo se skrýt za proces vyprávění, aniţ by ho čtenář vnímal. Mezi těmito dvěma moţnostmi existuje řada mezistupňů, stejně jako u přechodu mezi vyprávěcí situací v první a ve třetí osobě. Jako nejdůleţitější pojmy pro kritickou a teoretickou analýzu procesu zprostředkování zdůrazňuje hledisko vyprávění a vypravěče. Hledisko vyprávění je 50

DOLEŢEL, Lubomír. Narativní způsoby v české literatuře. Vyd. 1. Praha: Český spisovatel, 1993, s. 15.

23

zaloţeno na rozlišení názorů vypravěče a postav, teorie vypravěče klade důraz na relativitu a modalitu narativní výpovědi. Jako první stavební sloţku typické vyprávěcí situace Stanzel uvádí modus vyprávění, do kterého zařazuje vypravěče a reflektora. Modus definuje jako „souhrn moţných variant způsobu vyprávění mezi pólem vypravěče a pólem reflektora.“51 Druhá sloţka se zakládá na vzájemném vztahu mezi vypravěčem a postavami. Podle umístění vypravěče a postav rozlišuje vypravěče v 1. a 3. osobě. Jestliţe vypravěč existuje v tom samém světě jako postavy, mluvíme o vypravěči v 1. osobě, pokud je vypravěč mimo svět postav, mluvíme o vypravěči ve 3. osobě. Perspektiva, tj. třetí sloţka vyprávěcí situace, není zaloţena na vztahu k procesu vyprávění, ale na vnímání vyobrazené skutečnosti čtenářem. Určujícím faktorem je hledisko, ze kterého je vyprávěná událost předkládána – můţe leţet uvnitř dění (např. v hlavní postavě), nebo mimo dění (vypravěč, který o příběhu referuje jako pozorovatel): „Jestliţe se příběh prezentuje zevnitř, pak z toho pro čtenáře vyplývá jiná percepční situace, neţ kdyţ je příběh viděn nebo vyprávěn zvnějšku. V důsledku toho existují také rozdíly ve způsobu, jak jsou zachyceny vzájemné vztahy postav a věcí v zobrazené realitě (perspektivismus – aperspektivismus), i ve způsobu vymezení vědomostního a zkušenostního obzoru vypravěče nebo reflektora („vševědoucnost – limitované hledisko“).“52 Pro typickou vyprávěcí situaci jsou tedy podle Stanzela základními pojmy modus, osoba a perspektiva. Tyto pojmy vytvářejí tzv. typologický kruh:

51 52

STANZEL, Franz Karl. Teorie vyprávění. Vyd. 1. Praha: Odeon, 1988, s. 65. Tamtéţ, s. 67.

24

Kaţdou z těchto sloţek (modus, osoba a perspektiva) je moţno realizovat různými způsoby a u kaţdé z těchto sloţek existuje tzv. binární opozice: a) formové kontinuum modus: opozice vypravěč – nevypravěč (reflektor) b) formové kontinuum osoba: opozice identičnost – neidentičnost (existenciálních oblastí vypravěče a postav) c) formové kontinuum perspektiva: vnitřní – vnější perspektiva (perspektivismus – aperspektivismus)53 Stanzelova teorie vyprávění je zaloţena na triadickém systému, „v němţ se bere ohled na všechny tři sloţky. V kaţdé ze tří typických vyprávěcích situací totiţ získává jiná sloţka nebo pól jí přiřazené binární opozice převahu nad ostatními konstitučními sloţkami a jejich opozicemi.“54 Vyprávěcí situace tak dělí na tři typy. Vyprávěcí situaci ich-formy charakterizuje zprostředkovatelem (vypravěčské Já), který je postavou fiktivního světa stejně jako ostatní postavy románu. Autorskou vyprávěcí situaci charakterizuje postavení vypravěče mimo svět postav, děj je zprostředkován z pozice vnější perspektivy. Pro personální vyprávěcí situaci je důleţitý pojem reflektor. Ten funguje jako zprostředkující vypravěč, jako románová postava, která ale k příjemci textu nepromlouvá jako vypravěč. Na ostatní postavy textu se čtenář dívá očima reflektora.

4.2 Postava Slovník literární teorie (1984) nabízí celkem tři definice literární postavy, přičemţ nejnovější a pro prozaický text nejvýstiţnější definice postavu chápe jako „kaţdý fiktivní subjekt, vystupující v literárním díle, jenţ je v tematickém plánu realizován v motivech, které představují jeho vnější podobu a pojmenování jeho vlastnosti (charakteristika přímá), nebo prostřednictvím motivů, které zaznamenávají nebo předvádějí jednání p. v konkrétních situacích (pásmo postav).“55 Postava patří k základním fabulačním prostředkům. Autorem hesla je Václav Königsmark. Bohumil Fořt se ve svém díle Literární postava. Vývoj a aspekty naratolologických zkoumání (2008) snaţí nabídnout čtenáři přehled názorů na kategorii postavy předních literárních teoretiků. Sám zastává názor, ţe postavy musíme chápat nejen jako literární protipól lidí, ale i jako jiné subjekty. Postavy jsou podle něj 53

STANZEL, Franz Karl. Teorie vyprávění. Vyd. 1. Praha: Odeon, 1988, s. 70. Tamtéţ, s. 74. 55 VLAŠÍN, Štěpán et al. Slovník literární teorie. Vyd. 2. Praha: Československý spisovatel, 1984, s. 286. 54

25

zaloţeny prostřednictvím textových referencí. Od Kenanové Fořt přebírá dva základní typy – přímou definici a nepřímou prezentaci. Nepřímá prezentace obsahuje celou řadou vrstev, mezi které řadíme vzhled, jednání, promluvu, narativní vědomí a vlastní jména.56 Petr A. Bílek rozlišuje postavu jako portrét (reálná postava nějak pojmenovaná, postava jako odkaz k reálnému světu) a postavu jako textový konstrukt (vazby k reálnému světu neexistují, např. literatura science fiction). Zároveň říká, ţe téměř všechny postavy ve světě literatury se pohybují někde mezi těmito hranicemi. U postav se vlastnosti „v průběhu děje nabalují, jsou vnímatelem poodhalovány na základě toho, jak byly tematizovány; aby jedna vlastnost zcela vyloučila vlastnost předchozí, muselo by dojít k výrazně motivovanému zdůvodnění („přerod“, „procitnutí“, „přeměna“).57 Shlomith Rimmon-Kenanová se teorií literární postavy zabývá ve své Poetice vyprávění (2001). Postavy chápe jako neverbální či neverbální abstrakce nebo konstrukty, které jsou částečně vystavěny podle čtenářovy koncepce lidí. „V příběhu je postava konstruktem, který si sestavuje čtenář z různých údajů roztroušených v textu.“58 V další části knihy se autorka věnuje problematice rekonstrukce postavy z textu. V souvislosti s tím zmiňuje dvě starší teorie, a to teorii Rolanda Barthese (1970) a Seymoura Chatmana (1978), který na Barthese navazuje. Barthes definuje rekonstrukci postavy z textu jako součást procesu nominace, který je úzce spojen s procesem čtení. Chatman zastává snavisko, ţe to, co je pojmenováváno v případě postavy, jsou povahové rysy. Přechod od textového vyjádření ke konkrétnímu rysu můţe trvat různou dobu a mohou ho provázet různé stupně zobecnění. S tím souvisí teorie Benjamina Hrushovského, který tvrdí, ţe konstrukt (neboli postavu) můţeme chápat jako strukturu, ve které jsou mezi jednotlivými prvky různě silné vazby. Jednotlivé struktury musí být sloţeny ze dvou či více prvků. Pro objasnění teorie je nejlepší uvést příklad: „Kaţdodenní návštěvy postavy u matky lze spojit s jeho (jejími) kaţdodenními hádkami s ní a zobecnit Xův(in) vztah k matce, třeba s dodatkovým označením ambivalence. Ale prvky mohou být podřízeny více neţ jedné struktuře. Xovy hádky s matkou mohou být podřízeny více neţ jedné struktuře. Xovy

56

FOŘT, Bohumil. Literární postava. Vývoj a aspekty naratolologických zkoumání. Vyd. 1. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, v. v. i., 2008. 57 BÍLEK, Petr A. Hledání jazyka interpretace k modernímu prozaickému textu. Vyd. 1. Brno: Host, 2003, s. 161. 58 RIMMON-KENANOVÁ, Shlomith. Poetika vyprávění. Vyd. 1. Brno: Host, 2001, s. 44.

26

hádky s matkou mohou být spojeny například s jeho jinými hádkami (spíše neţ s jinými projevy jeho vztahu k matce) a zobecněny jako, řekněme, Xova vznětlivá povaha.“59 Vztah postavy ke své matce můţe projít dalším zobecněním, díky čemuţ vznikne kategorie „Xovy vztahy s lidmi“. A zobecňování můţe pokračovat i nadále, budou vznikat další nové kategorie (světonázor postavy, způsob vyjadřování, skutky). Při procesu rekonstrukce postavy můţe nastat situace, kdy příjemce textu nebude schopen zařadit nějaký prvek do jiţ existující kategorie. Tato situace můţe mít dva důvody. Buď bylo uţívané zobecňování nesprávné, nebo se postava změnila (v tomto případě hovoříme o vývoji postavy). Základním faktem, na jehoţ základě jsou prvky začleňovány do stále objemnějších kategorií, je vlastní jméno: „Vlastní jméno dovoluje osobě existovat mimo sémy, jejichţ souhrn ji nicméně zcela konstituuje. Jakmile existuje Jméno (i třeba jen zájmeno), k němuţ mohou plynout a na něţ se mohou upnout, stávají se ze sémů predikáty, induktory pravdy a Jméno se stává subjektem.“60 Při klasifikaci postav Kenanová vychází z teorie Edwarda Morgana Forstera (1927). Ta je zaloţena na různé „plnosti“ postav, Forster postavy dělí na „ploché“ a „oblé“. Ploché postavy se v průběhu děje nerozvíjejí, mají omezený počet vlastností, jsou vázány pouze na jedinou myšlenku. Díky této jednoduchosti je pro čtenáře snadné si tyto postavy zapamatovat. Naproti tomu oblé postavy se v průběhu děje rozvíjejí a mají větší počet vlastností. Kenanová však ve Forsterově teorii našla několik nesrovnalostí. Pod pojmem „plochý“ si autorka představuje dvojrozměrnou věc, bez hloubky a ţivota, „zatímco mnohé ploché postavy, jako třeba postavy Dickensovy, bývají pociťovány nejen jako velice ţivé, ale také vytvářejí dojem hloubky.“61 Nevýhodou také je, ţe Forster v podstatě připouští pouze dvě kategorie postav – ploché a oblé, nepřipouští ţádné mezistupně. Ne naprosto přesné jsou i definice plochých a oblých postav; to Kenanová názorně ukazuje na příkladech řady fiktivních postav (např. Joyceův Bloom, alegorický Všudybyl, Dickensova slečna Havishamová). Další teorií, kterou Kenanová v Poetice vyprávění zmiňuje, je teorie Ewenova z roku 1971, ve které se tento literární teoretik staví proti nepřesnému zjednodušování a ve snaze najít co nejpřesnější klasifikaci zavádí tři osy (kontinua) – sloţitost, rozvoj, 59

RIMMON-KENANOVÁ, Shlomith. Poetika vyprávění. Vyd. 1. Brno: Host, 2001, s. 45. Tamtéţ, s. 47. 61 Tamtéţ, s. 48. 60

27

průnik do vnitřního ţivota. Na jeden konec osy sloţitosti Ewen umístil postavy zaloţené na jednom rysu či na jednom rysu hlavním s několika rysy méně důleţitými, na druhý konec osy postavil karikatury (některá z vlastností postavy je aţ nápaditě příliš nadřazena jiným) a alegorické (např. Pýcha, Hřích) a typové postavy (hlavní vlastnost postav je pojata tak, ţe popisuje celou skupinu spíše neţ rysy jedince). Na druhý konec osy sloţitosti umístil sloţité postavy. Mezi oběma konci osy je nekonečně mnoho mezistupňů. Druhou osou je osa rozvoje. Na jednom jejím konci jsou výše zmíněné karikatury, alegorické postavy a typové postavy. Na druhém konci se nachází plně rozvinuté postavy. Poslední osu nazval Ewen jako průnik do vnitřního ţivota. Na jednom jejím konci se nachází postavy, které jsou představeny zevnitř, na postavy na druhém konci osy je nahlíţeno pouze zvnějšku, jejich myšlení autor nechal zakryté.

28

5. Detektivní prózy Michalovou prvotinou se stal detektivní příběh s názvem Krok stranou, který vyšel v roce 1961. Kniha byla velmi úspěšná a díky ní se autor zapsal do širšího povědomí čtenářů. O úspěchu knihy svědčí fakt, ţe první vydání bylo během několika dnů rozebráno. Michalovo pojetí detektivního příběhu nebylo ve své době obvyklé. Hlavním tématem knihy je morální problematika, o níţ autor polemizuje za pomoci ironizující satiry. Zápletka příběhu není tak důleţitá jako poselství knihy. To je zaloţeno na vlastnostech hlavní postavy, která nejvíce dbá na spravedlnost. Její myšlenkové pochody vychází z rozumu a logického myšlení obyčejného člověka. K ţánru detektivní prózy řadíme také Michalovu knihu Gypsová dáma z roku 1967. Zde není ţánrové zařazení moţné beze zbytku, Gypsová dáma osciluje mezi detektivkou a humoristickou prózou. Přestoţe se Michal svým pojetím děje na začátku příběhu přibliţuje humoristické literatuře, postupně se díky svému pojetí postav a motivů text blíţí detektivní próze. I v této knize jsou patrné motivy spravedlnosti a morálních hodnot, a to v mnohem vyhrocenější podobě neţ v Kroku stranou. V Gypsové dámě se pojednává o absolutním mravním úpadku člověka. V knize tak nechybí loupeţe, vydírání, podvody a vraţdy.

5.1 Analýza interních subjektů v detektivní próze Krok stranou Detektivní příběh Krok stranou pojednává o mladém horlivém podporučíkovi veřejné bezpečnosti. Ten nadšeně řeší případ, ve kterém se jedná o pašované hodinky a podvrhy obrazů starých mistrů. Po dlouhém a náročném pátrání po pachateli zločinu se protagonista málem sám proviní, kdyţ nechybí příliš k obvinění nevinného z vraţdy. Za tímto přehmatem stojí mládí protagonisty a jeho touha po úspěšném vyřešení případu. To vše otevírá autorovi dveře ke kritice kariérismu, ke kritice bezdůvodného odmítání názorů starších a zkušenějších. Zřetelný je odkaz k soudobé společnosti, kritika se vztahuje i na morální hodnoty obyvatel tehdejšího Československa.

29

Klasifikace postav Postavy v detektivních prózách mají od vzniku tohoto ţánru své ustálené role. Jednotlivé postavy budeme klasifikovat podle jejich funkce, kterou v textu zaujímají. V popředí tak je postava pátrače, který vyšetřuje zločin. Jako jeho protipól můţeme v detektivní literatuře chápat pachatele (zločince). Další skupinu tvoří postava oběti, na níţ byl zločin spáchán. Protagonistou Michalovy detektivky Krok stranou je pátrač (detektiv, kriminalista), kterým je mladý podporučík Vojtěch Blahynka (autor jeho přesný věk neudává, zmiňuje pouze, ţe je mu kolem třiceti let). Ten velice touţí po úspěchu ve svém povolání a po kariérním růstu. Vzhledem ke svému mládí a nezkušenosti však dostává samé méně závaţné případy. To se týká i případu, který je náplní protagonistovy práce v tomto příběhu. Zločin, kterému se Blahynka věnuje, je případ pašovaných hodinek, které se v Československu objevují ze západního Německa. Případ se ale později stane důleţitějším kvůli nalezené mrtvole muţe. V průběhu vyprávěného příběhu se o protagonistovi dozvídáme další informace. Tou nejdůleţitější je, ţe je velice talentovaný. Dokáţe bystře pozorovat své okolí, důvtipnými způsoby získává fakta, která dokáţe rychle vyhodnocovat. Dokáţe vytvářet nejpravděpodobnější hypotézy ze sesbíraných důkazů, jako například z rozpitého nápisu „Buděj nám sob n 7st.“62 na krabičce od cigaret: „Buděj znamená Budějovice, to je daleko nejpravděpodobnější, nám je náměstí. – O Budějovicích toho moc nevím. Byl jsem tam jednou, před pěti lety. Na náměstí je podloubí a v nádraţní restauraci mi ukradli rukavice. – To st znamená asi stanice, tedy sedm stanic, čili poznámka se týká nějakého dopravního spojení, které bylo krátce před smrtí pro neboţtíka důleţité. Sedm stanic od Budějovic můţe být, pravda, leccos. Ovšem kdyby se to nám, to náměstí, týkalo toho lecčehos, tak by si byl neboţtík poznamenal Bud-7 st-nám. a ne takhle, čili to něco bylo sedm stanic z náměstí v Budějovicích…“63 Dalšími charakteristickými rysy protagonisty jsou jeho pohodlnost a schopnost vydávat se za někoho jiného, jako například za stavebního inspektora z ministerstva kultury, který kontroluje statiku hradů. To vše činí kvůli úspěchu ve svém pátrání. O vzhledu protagonisty autor čtenáře vůbec neinformuje, není to pro příběh důleţité, stejně tak zůstává tajemstvím jeho osobní ţivot. Charakteristickým znakem

62 63

MICHAL, Karel. Krok stranou. Vyd. 1. Praha: Naše vojsko, 1961, s. 14. Tamtéţ.

30

Blahynky je jeho vystupování. K většině postav ve svém okolí se chová mile a důvěrně, snaţí si naklonit přízeň okolí, aby s ním mohl spolupracovat na řešení případu. U Blahynky převaţují kladné vlastnosti nad zápornými, nechybí mu zvídavost, přemýšlivost, zodpovědnost a smysl pro spravedlnost. Dalšími jeho charakteristickými znaky jsou odvaha, schopnost pochopení druhého a snaha vyřešit svůj případ za kaţdou cenu, coţ se mu na konci příběhu málem vymstí. Podporučík Vojtěch Blahynka ale není na případ sám. Jako ve většině detektivních příběhů má i on své pomocníky, kteří mu pomáhají s řešením případu. Tím nejdůleţitějším je kapitán Girardoux, kterého vypravěč označuje přídavným jménem starý. Jedná se o zkušeného muţe, který své zkušenosti těţce sbíral: „Za války byl na kriminálce. Ve dvaačtyřicátém ho zavřeli, protoţe pomáhal lidem z všelijakých srabů, a seděl aţ do konce války. On o tom nikdy nemluví, ale myslím, ţe seděl dost ošklivě.“64 Čtenáře jistě zaujme kapitánovo jméno, autor proto hned v úvodu knihy vysvětluje, ţe kapitánův děda byla Ital, který v Košířích prodával italskou zmrzlinu. Vztah protagonisty ke kapitánovi se v průběhu vyprávění vyvíjí. Na začátku příběhu Blahynka přiznává, ţe nejprve ke starému neměl pozitivní vztah, bral ho pouze jako svého nudného šéfa. Navíc mu vadil jeho způsob vyjadřování a uţívání gest. Jednou větou vztah ke svému nadřízenému Blahynka shrnuje takto: „Jednoduše, starý mi obecně pil krev“.

65

Tento vztah se ale mění v závěru knihy, v okamţiku, kdy je

případ vyřešen. Blahynkovi se před uzavřením případu zdálo, ţe je jasné a zcela logické, kdo ze zatčených osob je vrah, ačkoliv k tomu má pouze několik nepřímých důkazů. Z tohoto omylu ho vyvede aţ v naprostém závěru právě kapitán Girardoux, díky čemuţ Blahynka nepošle „na šibenici nevinného člověka.“66 To jejich vztah naprosto změní, Blahynka si začíná kapitána váţit a v posledních odstavcích knihy se vyznává z obdivu kapitánových zkušeností. Na protagonistově straně je také mladý poručík Vilda Bachtík. Můţeme sledovat řadu podobných vlastností mezi ním a protagonistou. K nim patří zhruba stejný věk, touha po kariérním růstu, cit pro spravedlnost. Jeho mládí a snaha o úspěch ve svém povolání je signalizována samotným jménem této postavy. Bachtík je ale popsán jako líný člověk, který vyuţívá kapitánovy náklonnosti k vlastnímu povýšení. Tato postava často plní funkci prostředníka mezi kapitánem a Blahynkou. 64

MICHAL, Karel. Krok stranou. Vyd. 1. Praha: Naše vojsko, 1961, s. 9. Tamtéţ, s. 10. 66 Tamtéţ, s. 129. 65

31

Pro zápletku detektivního příběhu je nezbytná přítomnost zločince, tedy postavy, která se proviní proti zákonům, a také postavy dalších podezřelých. Zločinec, který překročí zákon, se snaţí spravedlnosti uniknout, a to aţ do samého závěru příběhu. Zločincem i podezřelým můţe být kaţdá osoba, ke které směřují důkazy a logické motivy zločinu, na něţ se pátrač a jeho pomocníci snaţí přijít. Okruh podezřelých je v této Michalově detektivce poměrně široký. Spojuje je nepříliš velký hrad Ciprburk v jiţních Čechách, kam se protagonista vydává v průběhu svého pátrání, neboť ho na něj zavedou stopy zločinu. Prvním podezřelým, se kterým se tam protagonista seznámí, je pan Ţáček, muţ v penzi, který na hradě bydlí. Ani u této postavy autor neuvádí přesný věk: „Uvedl mě do nízkého domečku, sundal čepici a ukázal holou leb. V čepici vypadal tak na padesát, ale s tou holou hlavou bylo vidět, ţe je mu hodně k šedesátce a moţná i přes.“67 S ním tam ţije jeho manţelka, o níţ se Ţáček vyjadřuje jako o staré. Ta na hradě uklízí. Správcem hradu je Václav Kunc, nedostudovaný bankovní úředník, který bydlí na hradě ve věţi. Studium přerušil zhruba rok před Blahynkovou návštěvou hradu, a to z vlastní iniciativy. Autor jej ve stručnosti popisuje takto: „Mohlo mu být tak mezi pětadvaceti a třiceti léty, spíš míň neţ víc, měl semišovou bundu, zacákané světlé kalhoty, a zubil se jako kulíšek.“68 Tato postava udělal na protagonistu velice dobrý dojem. Další podezřelou osobou je „nesporně hezká nazrzlá dáma, něco málo přes třicet.“69 Takovýto první dojem udělala na Blahynku vzdělaná Věra Landová, která na hradě pracuje na instalaci obrazárny. Je členkou Svazu výtvarných umělců a vystudovala akademii. Jejím zaměstnáním je restaurátorství, na hradě trvale nepracuje a jejím nadřízeným je stejně jako u Kunce doktor Vegricht. Kunce a Landovou spojuje milostný poměr, kterým si Landová částečně léčí své zklamání z rozvodu. Právě tato ţena je spojena s případem podvrhů cenných obrazů. Doktor Vegricht je velice úzkostlivý muţ, který má na starosti několik jihočeských hradů. Z tohoto důvodu tráví nejvíce času v Českých Budějovicích. Vegricht dříve pracoval jako profesor na gymnáziu, kde učil dějepis. Jeho vzhled Blahynku na první pohled zaujal nejvíce ze všech podezřelých: „Kromě posmívaného kloboučku měl kamizolu zelenou s knoflíky z parohů, nevím, jestli vlastních, naleštěné 67

MICHAL, Karel. Krok stranou. Vyd. 1. Praha: Naše vojsko, 1961, s. 20. Tamtéţ, s. 22. 69 Tamtéţ, s. 27 68

32

hnědé střevíce a přepečlivě vyţehlené šedé gabardénové kalhotky. K tomu bílou košili, ale opravdu bílou, ne takovou, co byla bílá předevčírem, a tmavohnědou kravatu. Nejsem tvůrce módních katalogů, abych si tak všímal, ale u tohohle člověka vystupovalo jeho oblečení do popředí víc neţ on sám, a bylo vidět, jak si ho převelice hledí. Teprve druhým pohledem bylo moţno zjistit, ţe má šedivý knírek, který vypadá, jako by ho ukládal na noc do skleničky, a vlásky téţe odrůdy. Celý byl poněkud kapesní, leč úhledný.“70 Právě na Vegrichtově ruce Blahynka na hradě poprvé objeví pašované hodinky. Autor se v knize zaměřuje na minulost PhDr. Jaromíra Vegrichta. Ten pracoval do roku 1946 jako vyučující dějepisu a zeměpisu na gymnáziu v praţské Bubenči. Jeho dalším zaměstnavatelem byla Státní památková správa, kde byl jako velký odborník velice uctíván. Další část Vegrichtovy minulosti se čtenář dozvídá z rozhovoru mezi Blahynkou a bývalým profesorem, který protagonistu dříve učil cizí jazyky. Od něj se dozvídáme, ţe Vegricht je mezi mnoha lidmi chápán jako kolaborant, protoţe na konci druhé světové války přednášel o německém duchu v dějinách. Z tohoto důvodu byl po válce propuštěn z učitelské profese. Mezi podezřelé osoby řadíme také postavu Vratislava Podhajského. Jedná se o strýce Věry Landové, který pracoval nejdříve u Baťy a v době děje příběhu pracuje u nejmenovaného praţského divadla. Právě Podhajského protagonista málem odsoudí jako nevinného za vraţdu. Na konci příběhu se však vyjasní, ţe Podhajský nemá s vraţdou nic společného. Další obvyklou postavou v detektivních příbězích je oběť. V případě Michalovy detektivky Krok stranou se jedná o utopeného muţe, který byl nalezen v Děčíně v Labi. V jeho kapse byly nalezeny pašované hodinky, a díky tomu případ dostává podporučík Blahynka. Čtenář se o utopeném muţi v úvodu knihy dozvídá pouze kusé informace: „…byl utopený hezky dlouho. Asi tři neděle, podle pánů soudních lékařů. Neměl u sebe skoro nic. Kapesník, celuloidovou krabičku na cigarety, v ní ještě krabičku od partyzánek, sirky a kudlu. Šaty slušné, konfekční. Věk asi 35 let, světlé vlasy. Ruce, pokud se dalo zjistit, svědčily o fyzické práci. Předpokládalo se, ţe to bude někdo od plavby, ale nikoho zrovna nepohřešovali, a zjišťovat, kdo má zrovna volno nebo dovolenou, kdo odešel nebo koho vyhodili, to byla dost úmorná práce, protoţe se ostatně nevědělo, jestli je, vlastně byl ten člověk opravdu od plavby.“71 70 71

MICHAL, Karel. Krok stranou. Vyd. 1. Praha: Naše vojsko, 1961, s. 32. Tamtéţ, s. 13.

33

Identitu utopeného muţe Michal odhaluje aţ v závěru knihy. Jedná se o Františka Mestka z Prahy, který pracoval jako strojník u Labské plavby. To byl problémový člověk, který měl problémy s alkoholem a dluhy. Právě alkohol stojí za jeho pádem v opilosti do Labe. Autor vysvětluje i to, ţe se Mestek znal za svého ţivota s Vratislavem Podhajským i s Věrou Landovou.

Charakterizace postav Hlavním způsobem, kterým jsou nahrazovány chybějící informace o postavách prózy, které by mohly prozradit totoţnost pachatele a skutečné myšlení a jednání podezřelých, je pouţití nepřímé charakterizace. Na postavy nahlíţíme z perspektivy vypravěče. Díky tomu se o motivech jejich skutků dozvídáme z toho, jak se v jednotlivých situacích zachovají. Čtenář nemá jinou moţnost, jak poznávat charaktery postav, neţ podle toho, jak se chovají v interakci s jinými postavami, nebo odhadováním myšlenek postav, k čemuţ můţe pouţít výraz tváře, pohledy očí, či výšku a zabarvení hlasu. Vzhledem k tomu, ţe charaktery postav v Michalově detektivce Krok stranou jsou ploché, je chování postav při setkáních s postavami jinými předvídatelné. Tato setkání modifikují představu čtenáře o všem účastnících dané situace a postavy zařazují do jednotlivých kategorií (pátrač, zločinec, podezřelý, oběť). Michal pracuje kvalitně s tajemstvím, charaktery postav objevuje postupně. Někdy v průběhu vyprávění zcela změní perspektivu pohledu na některou z postav. Například Věru Landovou nejdříve líčí jako obyčejnou ţenu, která se svědomitě věnuje své práci, na konci vyprávění jí ale představuje jako vypočítavou podvodnici, která se snaţí zbohatnout díky naskytnuté příleţitosti. Vzhledem k tomu, ţe je příběh vyprávěn v ich-formě, hlavní postava charakterizuje sebe sama: „A taky tam byl kopeček, a to uţ je horší, protoţe já do kopečka nerad. Nevidím v tom nic zlého, ţe jsem pohodlný. Někteří lidé shledávají obzvláštní ctnost v tom, ţe si různými rafinovanými a pokud moţno drahými způsoby přivozují nepohodlí. Já ne.“72 Vzhledem k tomu, ţe vypravěč často vyuţívá prvky humoru (i při autocharakteristice), není zcela jisté, kdy mu čtenář můţe věřit a kdy nikoliv. Obsah promluv mluvčího je subjektivní, záleţí na čtenáři, jaké informaci bude věřit.

72

MICHAL, Karel. Krok stranou. Vyd. 1. Praha: Naše vojsko, 1961, s. 17.

34

Přímá charakterizace je pouţita pouze v přímé řeči a opět je omezena subjektivním obsahem výpovědí. Příkladem nám můţe objasňování rodinných vztahů Věrou Landovou: „To je pověra. A krom toho strýček není malíř. Kumštu vůbec nerozumí. My jsme slušná rodina, s výjimkou mne. Strýček byl v exportu u Baťů, a teď je u divadla.“73 Největší míru věrohodnosti můţeme vypozorovat u protagonisty a dalších vyšetřovatelů, nejméně věrohodné jsou promluvy podezřelých. Subjektivita je zvýrazněna tím, ţe všechny promluvy jsou ovlivňovány pohledem vypravěče v ich-formě. Vypravěč výpovědi v přestávce mezi nimi často komentuje, doplňuje je o svoje poznatky a zkušenost, sděluje čtenáři svůj názor. Čtenářův pohled na postavy je tak deformován. To vše napomáhá plynutí příběhu. Důvěryhodnost těchto promluv se zvyšuje v případě, kdy se čtenář tyto informace dozvídá od více postav nezávisle na sobě. Ani tak ale nejsou postavy detailně vykresleny jak po stránce vzhledové, tak po stránce psychologické. Autor si je vědom toho, ţe jeho postavy mají v první řadě plnit svoji funkci, a tak není zapotřebí jejich hlubší vnitřní charakteristiky. Přímé řeči je nejčastěji vyuţíváno ve výsleších, kdy se postava detektiva vyptává podezřelých postav na to, jaký kdo je. U Michalovy detektivky se toto objevuje ve druhé polovině knihy a nejvíce v jejím závěru, kdy jsou vyslýcháni hlavní podezřelí a také postavy Benedikta a Metoděje Růţičky, jejichţ role v příběhu je pouze epizodní a s vyšetřovaným zločinem nemají nic společného. Pro většinu postav této novely je typická jejich plochost, a to platí i o postavě kriminalisty, které je věnována největší část příběhu a logicky by tak čtenář měl mít moţnost poznat tuto postavu detailněji. Charakterizace postavy pátrače se svojí hloubkou nijak neliší od charakterizace ostatních postav. Plochost postav je ovlivněna nemoţností dát čtenáři co nejvíce informací o postavách, coţ by zcela rozbilo zápletku detektivního příběhu. Důleţitý je v tomto ohledu motiv tajemství, které by mohlo být detailnější charakterizací postav prozrazeno dříve, neţ bylo autorovým záměrem. Plochost postav je dána také důrazem na funkce postav. Menší míra charakterizace postav je dána také menším časovým úsekem, ve kterém se děj odehrává. Jedná se pouze o několik dnů. Kvůli tomu není moţné, aby se

73

MICHAL, Karel. Krok stranou. Vyd. 1. Praha: Naše vojsko, 1961, s. 105.

35

charakterové vlastnosti postav příliš vyvíjely. Postavy na to v rámci vyprávění příběhu nemají čas.

Vypravěč Celý příběh je vyprávěn v ich-formě. Vše, co vypravěč ví, získal z osobní zkušenosti. Vypravěčem je hlavní postava novely, pátrač, mladý podporučík Vojtěch Blahynka, kterého můţeme označit jako vypravěče intradiegetického (vypravěč je uvnitř příběhu). Pro tento způsob je charakteristická vnitřní fokalizace. Celý pohled na fikční svět je proto velice subjektivní. Karel Michal se navzdory váţnému tématu nebojí ani v průběhu vyšetřování případu pouţít humor. Vyprávěč často vtipně glosuje promluvy ostatních postav a jejich jednání. To je hlavní zdroj Michalova obohacení detektivního ţánru o prvky komiky: „- Dvě koruny, řekl pan Ţáček. Ani se nezačervenal. Ten půllitr byl špinavý. Ale pro splnění daného úkolu musí kaţdý z nás nasadit všechny síly, nehledíce na osobní blaho, jak říká Vilda Bachtík. I s tím špatným přechodníkem.“74 Příběh je vyprávěn tak, ţe se v něm prvek tajemství objevuje od začátku do konce. O vyšetřovaném případu je čtenář informován hned na začátku knihy, vyřešení případu přichází v závěrečné fázi, kdy nikoliv vypravěč, ale překvapivě postava jeho nadřízeného vyřeší zločin. Hlavním znakem vypravěče je snaha autora o depoetizaci vyprávění, coţ je ovlivněno hlavním motivem díla, kterým je zločin. Autor skrze vypravěče musí čtenáři sdělit, co se děje a jakými styčnými body jsou jednotlivé události spojeny. K tomu je zapotřebí jednoduchý, jasný jazyk, zaloţený na běţné mluvené řeči bez zbytečných příkras. Aby nedošlo k nejasnostem, autor pouţívá často konkrétních slov, abstraktním pojmům se úspěšně vyhýbá. Obraznost se vyskytuje velice málo, mohla by omezovat čtenářovo vnímání děje. Na některých místech se ale autor přeci jen snaţí vyprávění pomocí vypravěče oţivit. K tomu často pouţívá originální přirovnání, rčení a přísloví, která slouţí k ozvláštnění textu: „- Čas k jídlu, čas k dílu, řekl jsem bodře, a připadal jsem si jako pantáta Bezoušek.“75 Vypravěč sděluje čtenáři veškeré informace. Ty můţeme rozdělit do tří skupin. Do první skupiny patří informace, které nás informují o charakterech všech postav a vlastnostech všech prvků ve fabuli obsaţených. Zbylé dvě skupiny jsou zaloţeny na 74 75

MICHAL, Karel. Krok stranou. Vyd. 1. Praha: Naše vojsko, 1961, s. 20. Tamtéţ, s. 28.

36

míře pravdivosti. Sem řadíme informace, které mají čtenáře při pátrání po zločinci zmást. Vypravěč je do příběhu začleňuje, aby svedl čtenářovu mysl jiným směrem. Poslední skupinou jsou informace, které můţeme označit jako pravdivé indicie slouţící k odhalení pachatele a vyřešení případu. U této skupiny informací je důleţitá správná interpretace, jejímţ výsledkem by měl být dostatečný počet údajů k vyřešení celého případu. V případě nesprávné interpretace se tyto informace přesunují do skupiny matoucích důkazů. Vypravěč celý příběh vypráví chronologicky, jedná se o jakýsi subjektivní záznam procesu vyšetřování. Začíná nalezením utopeného muţe v Labi, k tomu připojuje pátrání po pašovaných hodinkách. Dále popisuje sbírání důkazů v jiţních Čechách. Na konci knihy se díky rozhovoru s Blahynkovým nadřízeným dozvídáme pointu příběhu. Prezentace vypravěče osciluje mezi Já vyprávějícím a Já proţívajícím. Hlavním znakem Já proţívajícího je v této knize hlavně popis myšlenkových procesů protagonisty: „Tak za prvé Ţáček. Jak říkal Kunc, je to bývalý četník. To mohlo na leccos ukazovat, ale také nemuselo. Bývalí četníci uţ jenom z toho prostého důvodu, ţe se nedoslouţili předpokládané pense, jistě nepřekypují oddaností k současnému zřízení. Ale tady se jednalo, alespoň prozatím, o záleţitost čistě kriminální, a z hlediska takové řekněme

elementární

poctivosti

bývali

četníci

vybíráni

dost

přísně

[…]

Nepředpokládám, ţe by byl Ţáček někdy trestán, a jiný materiál o něm asi nebude. Je to prostě chlap hamiţná, a jeho baba není lepší.“76 Vypravěčský subjekt nejčastěji sděluje obecně platné informace. Také často komunikuje se čtenářem: „…nekouří nikdy doutníky, a kdyţ uţ, nikdy by neoklepla popel na talířek. Takové čuně můţe být jedině muţský. – Tomu se, prosím, říká logický sled myšlenek.“77 Charakteristickým rysem je podobnost jazyka vypravěče a jazyka ostatních postav.

76 77

MICHAL, Karel. Krok stranou. Vyd. 1. Praha: Naše vojsko, 1961, s. 36. Tamtéţ, 1961, s. 104.

37

5.2 Analýza interních subjektů v detektivní próze Gypsová dáma Přestoţe díky zápletce i postavám můţeme Gypsovou dámu (1967) řadit do ţánru detektivní prózy, od detektivní novely Karla Michala Krok stranou se značně liší. Mnohem více společných podobných znaků najdeme s autorovým historickým románem Čest a sláva (1966) – ať uţ se jedná o tragikomičnost obou příběhů, pointizaci, kdy obě knihy končí pro čtenáře překvapivě a nečekaně, a podobným skládáním dějových obrazů, které se na řadě míst jednotlivých próz vzájemně překrývají. Děj novely Gypsová dáma, která má pouze padesát stran, je zasazen do praţského prostředí první republiky a začíná zločinem. Hlavní postava vykrade jednoho dne klenotnictví a s lupem utíká před spravedlností. Ve své svízelné situaci se snaţí najít cizí pomoc a osud ho zavede k advokátovi. Do advokátovy kanceláře však vtrhne policista, ale advokát se zloděje zastane, protoţe se za pomoci lsti pokusí získat část jeho lupu. Do tohoto příběhu vstoupí postava soukromého detektiva, který se rozhodne, ţe advokátovi pomůţe a sám si tím přilepší na ţivobytí. V tomto okamţiku autor nejvíce polemizuje s otázkami morálky, spravedlnosti a etickými aspekty jedinců, kteří mají stát na straně zákona. Honba za bohatstvím končí dvojnásobnou vraţdou – soukromý detektiv nejdříve zastřelí lupiče a poté také advokáta.

Klasifikace postav Jako první autor čtenáři představuje postavu zločince. Tím je zloděj Bedřich Maryška, malý muţ se specifickou chůzí, původní profesí klempíř, který má za sebou několik vloupání, za něţ byl více let ve vězení. Jiţ jeho jméno předznamenává, ţe se jedná o člověka z niţší vrstvy společnosti, pro kterého jsou loupeţe nejjednodušším způsobem obţivy. Pro příběh je zásadní jeho vyloupení klenotnictví v praţské Korunní ulici. Jeho strach ho přivede do kanceláře advokáta. Zločinec má několik pomocníků. Mezi ně patří starý a chudý Kepler, který Maryškovi za úplatu schovává ukradené věci: „Byl ze staré školy a stavěl na odiv chudobu tak důslednou, ţe sic předešel závisti, leč i všem poţitkům, jeţ nese jmění. […] Kepler kradené nekupoval. Jen přechovával. Byl přechovávač, ne překupník. Byl téţ instituce, a za to byl i ctěn, neboť existoval na rozdíl od jiných institucí z praktické 38

potřeby. Snad proto měl ba i zásady. Z cizího nevzal a schované nevydal jinému, neţli kdo uschoval, a ne dřív, neţ dostal svoje a svoje a svoje. Kdo si do roka a do dne nepřišel, dostal jen to, co pak po sráţce zbylo. Kepler si čítával Jiráska. Věřil v poctivost a ve stálost hodnot.“78 Dalšími Maryškovými pomocníky jsou Kutvirt a Šmajda, kteří mu pomáhají v závěrečné loupeţi příběhu u Strahova. Pátračem je v tomto příběhu zkušený nadstráţník Fikejz. Tento tlustý muţ s krátkými vlasy uvidí Maryšku při činu, ačkoliv je sám v době zločinu na řádné dovolené, a proto ho nemůţe zatknout a uvěznit. V době vyprávění příběhu mu chybí málo k povýšení. Lstí soukromého detektiva je však nadstráţník donucen vzdát se případu. Další postavou, která by měla stát na straně zákona, je vlivný JUDr. Arnošt Benedikt, obhájce ve věcech trestních. Právě on se stane zachráncem zloděje Maryšky. U této postavy je největší míra vykreslení vzhledu: „Měl kušnu podlouhlou, hubenou, a obočí šedé. Vlasy spíš do hněda, a někdo mu na ně uţ dlouho chodil. Pod krkem mu seděl motýlek. Nakřivo. Modrý.“79 Jedná se o vzdělaného a inteligentního muţe, na druhou stranu je ale také velice vypočítavý. Kdyţ se mu naskytne příleţitost ke zbohatnutí, překročí veškeré morální zábrany a své právnické svědomí. Za úplatek dvacet tisíc nabízí zloději, ţe jeho problém se zákonem vyřeší. Benediktovi nejvíce podobnou postavou je jeho přítel Karel Lokvenc, všehoschopný soukromý detektiv, majitel detektivního ústavu Globus – „pátrání, pozorování, důkazy, rychle, diskrétně, levně.“80 Lokvenc zloděje Maryšku, na rozdíl od nadstráţníka Fikejze, znal jiţ před společným setkáním a jeho vztah mezi nimi je velice negativní. I on by měl být na straně zákona, při prvním setkání s Fikejzem ho dokonce oslovuje jako kolegu, ale i on je zmanipulován šancí na zbohatnutí. Stává se tak Benediktovým pomocníkem, kterého v závěru knihy přeroste a nakonec Benedikta chladnokrevně zastřelí. Jako oběť je vykreslena postava Blízka, coţ je majitel vykradeného klenotnictví v Korunní ulici. Ten je v průběhu vyprávění několikrát zmíněn, do děje však přímo vstupuje pouze jednou. Jedná se o bohatého muţe, aktivního sportovce a sponzora. Ani on není morálně kvalitní postavou, loupeţe ve svém obchodě vyuţívá k pojistnému podvodu. 78

MICHAL, Karel. Gypsová dáma. Vyd. 1. Praha: Odeon, 1967, s. 230 - 231. Tamtéţ, s. 204. 80 Tamtéţ, s. 218. 79

39

Charakterizace postav Malý rozsah novely se nutně musel promítnout i do míry charakterizace jednotlivých postav. Na padesáti stranách textu převaţuje děj. Přímá charakterizace se objevuje naprosto výjimečně, a to pouze v popisech vzhledu postav. Vzhled postav však autor téměř nezmiňuje, nechává na čtenáři, aby si vzhled domyslel. Někdy pouze zmiňuje to, co mu na vzhledu postav přijde nejdůleţitější. To často činní pomocí přídavných jmen, jako například tlustý, hnědooký. Mnohem více je zastoupena charakterizace nepřímá. Ta je spojena především s jednáním, činností a řečí postav. Nejčastěji je vyuţita k popisu morálních vlastností. Charakteristika prostřednictvím popisu činnosti postav je často spojena s drobnými humornými událostmi a lehkou kritikou lidských zlozvyků, jako je například alkohol či kouření. Opačným pólem je činnost postav v dramatických okamţicích, ve kterých se rozhoduje o jejich čestnosti. Autor často při charakterizací postav dává do souvislostí vlastnosti často na první pohled nespojitelné: „Pan Blízek si hleděl na nehty. Advokát naznal, ţe nenosí prsteny, a potěšil se, seč bylo lze. Kdo nemá vůbec vkus, má sklon k hysterii.“81 V řeči postav se objevují charakteristické znaky jednotlivých společenských vrstev, do nichţ postavy patří. Tak například zloděj Maryška ve své hovorové řeči vyuţívá slang a vulgarismy. Naproti tomu vzdělaný advokát Benedikt i soukromý detektiv Lokvenc i přes své špatné morální kvality pouţívají spisovný jazyk i v těch nejvypjatějších okamţicích. To ostře odděluje postavy především na ose zloděj – advokát, detektiv. Jednotlivé postavy jsou pevně spojeny s prostředím, ve kterém se pohybují. Zajímavým prvek charakterizace je „automatický text“ bez interpunkčních znamének, který je více odsazen od okraje stránek neţ pasáţe textu, které se zabývají dějem. Tento text je do příběhu vloţen na třech místech a je tvořen volným záznamem asociačních pásem. V těchto pásmech se nachází informace o psychologických vlastnostech Maryšky, Benedikta a Lokvence: „… můj otec byl tesař já cítím jako Čech Athos Aramis d´Artagnan a kdo rozbil houbou okno Benedikte nebuď přepjatý nemysli ţe tvoje rodina nelţi tys to nebyl všechno je jinak a proč a jak to proč vţdyť to

81

MICHAL, Karel. Gypsová dáma. Vyd. 1. Praha: Odeon, 1967, s. 226.

40

neznamená Arnošte ty nehty nezáleţí ovšem nezáleţí ale Pierre Bezuchov to přejde má drahá Arnošte límec ale kdo se tě ptá…“82 Příběh je zaloţen na charakterových vlastnostech postav. Postavy se v průběhu vyprávění vyvíjí. Autor dává záměrně do kontrastu postavu zloděje Maryšky a advokáta Benedikta. Setkání těchto dvou postav slouţí k vývoji jejich morálních vlastností. Kontrast autor vyuţívá i v názorech advokáta a soukromého detektiva na existenci spravedlnosti. Soukromý detektiv o spravedlnosti konstatuje, ţe existuje aţ po lidské smrti, advokát si o existenci spravedlnosti myslí toto: „Spravedlnost arci jest. Volně k vidění při zdemístním soudě napravo u dveří. Zadarmo, vojáci a děti polovic, neboť je Slovem slov hned trojjediného bludu. Pro primo umět rozpoznat, co jesti dobré, pro secundo umět to beze zbytku vyjádřit slovy, a pro tertio vtělit tato slova v obecně platný čin. […] Spravedlnost! Mám ji hrozně rád, neboť jest to dáma bílá a čistá jako novicův sen, a bude aţ navěky, pokud ji paní Kamarýtová osmejčí co ráno portvišem.“83 Setkáním se zlodějem nechává autor morálku advokáta deformovat směrem k vlastnostem zloděje. Deformaci své povahy utrpí i soukromý detektiv Lokvenc, z něhoţ autor v závěru udělá vraha. Právě díky těmto postavám se text zaměřuje na otázky spravedlnosti a správnosti lidského jednání. Na profesi právníka Michal otevřeně rozehrává svoji polemiku s etickými aspekty své doby.

Vypravěč Novela Karla Michala Gypsová dáma je celá napsána s vyuţitím vyprávěcí situace er-formy. Celý příběh je prezentován chronologicky. Výjimku tvoří tři kratší experimentální texty, které popisují myšlení nejdůleţitějších postav a jsou v textu ponechány bez interpunkce. Příběh je vyprávěn z perspektivy autorského vypravěče. Vypravěč je vševědoucí, děj i postavy rozebírá „zvenku“ i „zevnitř“, komentuje, hodnotí fikční svět, čímţ je narušena objektivita vyprávění. Autorskou vyprávěcí situaci tu signalizuje neomezené mnoţství informací, kterými vypravěč disponuje. Týká se to i znalostí minulosti postav. Často vypravěč komunikuje se čtenářem, coţ je typickým znakem Michalova vypravěče. V modu narace převaţuje pásmo postav nad pásmem vypravěče. Děj je

82 83

MICHAL, Karel. Krok stranou. Vyd. 1. Praha: Naše vojsko, 1961, s. 229. Tamtéţ, s. 241.

41

zaloţen na přímé řeči. Zřídka se objevuje i vnitřní monolog. Přechody mezi jednotlivými promluvami jsou plynulé. V knize převaţuje vnější fokalizace, to znamená, ţe základ popisu postav a událostí leţí mimo jakoukoliv postavu v příběhu se vyskytující. Vypravěč předává informace hlavně o tom, co postavy dělají, jejich psychika je z velké části utajena, avšak pokud jiţ o ní vypravěč referuje, jeho znalost se blíţí vševědoucnosti. Vnější fokalizace souvisí s jedním z hlavních znaků postav – jejich uzavřeností a neprůhledností. Autorův vypravěč je v této novele velice osobitý, coţ je způsobeno především prací s jazykem, který spolu s postavami významně dotváří atmosféru detektivního příběhu. Jednotlivé situace, jako například únik zloděje Maryšky z místa činu, vypravěč podává aţ básnickým jazykem se snahou o přesné (někdy i detailní) zachycení události: „Dva kroky pomalu, pak jeden do skoku, a další jak kdyţ pan rada jde na ryby. Zajíc obětuje pátý hup, aby se ohlédl. Bedřich Maryška to nečinil. Věděl, ţe by zchromnul, vidět zas černého vzadu.“84 Atmosféru příběhu dotváří také prvky absurdního humoru, který se objevuje například v rozhovorech mezi zlodějem a advokátem.

84

MICHAL, Karel. Gypsová dáma. Vyd. 1. Praha: Odeon, 1967, s. 201.

42

6. Historické prózy Prózám s historickou tematikou se Karel Michal začal věnovat ve druhé polovině šedesátých let dvacátého století. Michalova historická próza se zcela odlišovala od historické prózy, která vznikala do vydání románu Čest a sláva. V románu nenajdeme vzrušující zobrazování historické epochy, barvité líčení historických kulis, ani strhující děj. Michalovo pojetí bylo zcela jiné. Člověk není v Michalových historických prózách představován jako aktivní tvůrce dějin. Není stylizován ani jako nositel pokroku lidstva. Děj nemá spád, například v románu Čest a sláva se vše odehrává mezi hradbami chátrající tvrze. Knihy jsou plné ironie, sarkasmu, satiry. Můţeme mluvit o demytizaci historie. Nejslavnějším autorovým historickým románem je kniha Čest a sláva (1966). K historickým prózám řadíme také sbírku apokryfů na téma několika českých historických mýtů, která vyšla v roce 1977 pod názvem Rodný kraj. Tato sbírka obsahuje tři povídky (Elegie, Rapsodie, Tragédie) a esej s názvem Přemilí sousedé.

6.1 Analýza interních subjektů v románu Čest a sláva Děj románu se odehrává na chudé zemanské tvrzi. Hlavní postavou je potomek starého českého evangelického rodu, nerozhodný rytíř Václav Rynda z Loučky a na Poříčanech. Ze všech obyvatel chudé tvrze mu je nejblíţe jeho partnerka Dorota, která se na rytířově panství stará o drobné zvířectvo. Stereotyp jednotlivých dnů přeruší příjezd Františka svobodného pána ze Šrandorfu, který se představí jako zmocněný komisař císaře Ferdinanda III. Habsburského. Nepřijel však sám, s ním přijela baronka ze Šrandorfu,údajná komisařova manţelka. Pravé jméno Františka svobodného pána ze Šrandorfu je Jindřich Donovalský z Bejšic a Oujezda, pravé jméno jeho společnice je Kateřina, není to baronka ani Donovalského manţelka, spíše jeho spolupracovnice. Oba hosté přijeli s přesným úkolem: vzbouřit rytíře i obyvatele tvrze a vyvolat povstání proti Habsburkům. Argumentují myšlenkami filozofů, historickou nutností a především ctí a slávou. Představa vzpoury vůči císařskému rodu se ale naprosto neshoduje s Ryndovou teorií přeţití, kterou sdílejí i jeho poddaní. Donovalskému pomůţe aţ vraţda katolického kněze, kterou spáchá jeden z poddaných. Strach z trestu přiměje rytíře i obyvatele tvrze přidat se na stranu Donovalského a začíná tak výcvik Ryndovy malé vojenské druţiny. Jenţe nedlouho potom na tvrz přijede posel se zprávou o vestfálském míru. Válka skončila, poselství 43

emigrantů v cizích sluţbách také, povstat uţ není proti čemu. Jenomţe rytíř Rynda uţ dal slovo, které nemůţe zlomit – a tak sám, „za sebou tři jízdné a sedm pěších“85 vyjíţdí jako rytíř Don Quijote do boje za lepší svět. Analýzu budeme provádět s vyuţitím druhého vydání z roku 1967, kdy vyšel soubor Michalových próz pod názvem Gypsová dáma. V něm se kromě zmíněného románu Čest a sláva objevil povídkový soubor Bubáci pro všední den (první vydání 1961) a první vydání novely Gypsová dáma. Jak je zřejmé z uvedeného dějového shrnutí, v románu se nachází jediná dějová linie. Ta je zaloţena na návštěvě nezvaných hostů na Ryndově tvrzi. Protagonista je jimi přesvědčován k účasti ve třicetileté válce, do které nakonec vstoupí.

Klasifikace postav V románu Čest a sláva můţeme postavit rozdělit do tří hlavních linií. První, nejdůleţitější linii, tvoří protagonista rytíř Václav Rynda z Loučky a na Poříčanech. Jeho postavě je v románu věnováno nejvíce prostoru. K rytířově spokojenosti mu stačí, ţe se mu daří nakrmit sebe a své čeledíny a děvečky. Připomíná spíše neţ šlechtice sedláka, který se snaţí sehnat pro sebe a svoji čeládku něco k snědku. S nevelkým majetkem, jehoţ je vlastníkem, si vystačí. Dlouho úspěšně odolává vábení protestanta ve francouzských sluţbách Jindřicha Donovalského, který se ho snaţí přimět ke vstupu do války. Do druhé linie patří oba dva nezvaní hosté. Vymykají se tím, ţe jsou jedinými postavami, které reprezentují opravdu urozený původ, coţ souvisí s jejich vybraným chováním (protagonista Rynda je ve skutečnosti více neţ rytířem bohatým sedlákem). Jindřich Donovalský se nejdříve vydává za katolického císařského úředníka. Pod touto maskou se ale skrývá protestantský emigrant nepříliš honosného vzhledu, který se v daný okamţik nachází ve sluţbách francouzského krále. Na čtenáře působí jako kultivovaný, ale nevěrohodný rétor. Je těţké rozpoznat, kdy se mu dá věřit a kdy nikoliv. Jako hlavní cíl na sklonku svého ţivota si určil návrat k slavné národní minulosti. K tomu má dopomoci jeho vzdělanost a ideje, kterým bezmezně věří. Pravdu o baronce ze Šrandorfu se dozvíme také. Spolu s Donovalským vytvářejí takřka dokonalý pár emigrantských politiků. Navíc oproti tvrzi, na které se děj

85

MICHAL, Karel. Gypsová dáma. Vyd. 1. Praha: Odeon, 1967, s. 198.

44

odehrává, působí jako jediný záblesk vybraného chování a vyšší třídy. Díky tomu dochází ke kontrastu vznešenosti a přízemnosti, která je tolik typická pro Ryndovu pustnoucí tvrz. Mezi postavami první a druhé linie nalezneme celou řadu podobných znaků, ale také protikladů. Zřejmě nejzřetelnějším protikladem je chování a myšlení postav. Zatímco protagonista je vykreslen jako obyčejný vesnický člověk, nezvaní hosté přicházejí s nálepkou vzdělanců, čemuţ odpovídá i vybrané chování. Zvláštní je otázka původu postav. Zatímco na začátku románu je čtenáři zřejmý pouze protestantský původ protagonisty, postavy druhé linie se nejdříve vydávají za katolíky, aţ s postupem času je zřejmé, ţe i oni jsou protestantského vyznání. Rozdílný je také postoj k válce, i ten se ale v průběhu příběhu vyvíjí. Vztah mezi první a druhou linií postav je pro děj románu zásadní. Jedná se o vztah o „rovný s rovným“, kdy se ani jedna linie nesnaţí získat převahu nad linií druhou. U Ryndy to je dáno tím, ţe si uvědomuje svoje niţší společenské postavení, které ale vyrovnává tím, ţe je hostitelem. Donovalský a Kateřina se nesnaţí nad Ryndu vyvyšovat, protoţe si snaţí naklonit jeho přízeň, kterou budou potřebovat ke vstupu do války. Zatímco první Ryndovy pocity z příjezdu nezvaných hostů jsou velice negativní, v podstatě tuto událost pouze chápe jako narušení stereotypu. V průběhu děje si ale představitelé obou linií k sobě najdou cestu. V závěru románu ale opět dojde k rozchodu, který je zapříčiněn koncem třicetileté války. Paradoxně se rozejdou s opačnými názory – Rynda, který po celou dobu byl proti vstupu do války, se v závěru změnil. Opustil myšlenku, ţe nejdůleţitější je starat se o své vlastní dobro, a vyhlásil svoji vlastní válku. Neuvědomuje si důsledky, ale nemůţe uţ zpátky, pokud nechce sám sebe zklamat. Naproti tomu Donovalský s Kateřinou se zachovají podle očekávání a z tvrze uprchnou. Do třetí linie postav řadíme Ryndovu druţku Dorotu a ostatní vesničany, kteří nemají na děj románu zásadní vliv. Jedná se většinou o obyčejné, nenápadné vesničany, bez vzdělání, ale s poslušností ke svému pánovi, rytíři Ryndovi. Často slouţí k dokreslení charakteristiky doby a prostředí, ve kterém se děj odehrává, jen zřídka slouţí k posunutí děje. Společným znakem třetí linie je nevýraznost postav. Nejtěsnější vztah k protagonistovi má z třetí linie Dorota. Jedná o mladou ţenu, se kterou Rynda ţije v poměrně volném svazku. Zatímco Dorotčin cit k protagonistovi je upřímný, on lásku neopětuje. Do této skupiny můţeme zařadit nejvíce postav. Patří sem

45

například Kryštof, blázen s náboţensko-fanatickými sklony, dědeček Maňas, který je z této

linie jediným zastáncem vstupu do války, či Anselm Brouha, „svěcený kněz a ex offo obránce víry.“

86

Spor mezi dědečkem a knězem je jedinou událostí mezi postavami

třetí linie, která má vliv na děj. Dědeček totiţ Anselma Brouhu zastřelí. Ten po mši prochází vesnicí a vybírá od obyvatel příspěvky na ţivobytí. Nesetkává se s příliš velkým úspěchem, a právě kdyţ dojde k domu pantáty Maňase, jeho ţivotní pouť končí výstřelem z rejtarské pistole. Do této linie patří mnoţství epizodních postav. Třetí linie má nejtěsnější vztah k linii první. Rynda je pánem poddaných, tudíţ i Doroty: „Rytíř teď rozdělil pozornost rovným dílem mezi tipeček a Dorotu samu. Plácl ji po zadku se stejnou vlastnickou potěchou, s jakou jen později poplácá strakatou krávu. Krom krávy, jejíţ názor lze pominout, zdálo se to zcela namístě jak rytíři, tak i Dorotě.“87 Vztah mezi druhou a třetí linií můţeme hodnotit jako neutrální. Donovalský s Kateřinou se s vesničany setkávají minimálně, prostředníkem mezi nimi je vlastník panství Rynda.

Charakterizace postav Jednotlivé postavy románu jsou velice důkladně charakterizovány, a to častěji prezentací nepřímou neţ přímou. Nepřímá prezentace se objevuje v celém románu, často je díky ní v jednom myšlenkovém celku prezentováno více vlastností jednotlivých postav. Nepřímá prezentace nejčastěji slouţí k popisu vzhledu a vlastností osob. Hned zkraje úvodní části románu, která se nazývá Kdo co, autor tohoto chudého šlechtice a tajného protestanta představuje čtenáři pomocí nepřímé charakterizace. Šlechticovo nuzné oblečení je popisováno díky procesu oblékání, kdy si Rynda na sebe postupně bere kalhoty, kabátec, obyčejné boty z hovězí kůţe od vesnického ševce a opelichaný klobouk. Posledním doplňkem k oděvu je zbraň: „Teď ještě bambitku. Jednu ze tří, jeţ leţí na stole. Meč slouţí k mečení, coţ koza zastane. Bambitka je ovšem součástí oděvu pro časy, jeţ dojí bez kouzel krev.“88 Typickým znakem tohoto románu je nepřímá prezentace prostřednictvím promluv postav, a to ať uţ promluva postavy charakterizuje postavu, která výrok pronáší, nebo postavy mluví o někom jiném.

86

MICHAL, Karel. Gypsová dáma. Vyd. 1. Praha: Odeon, 1967, s. 163. Tamtéţ, s. 99. 88 Tamtéţ, s. 97. 87

46

Řeč je prvkem nepřímé prezentace především díky svému obsahu: „- Vzbudil se v něm boţí bojovník, - zahlaholil ryčně dědeček Maňas. - Je z české matky syn, jak bratr Ţiţka. V nás hledá oporu. Můţeme ho zklamat? Chce nás vést za pravdu, chce nás vést z poroby. Kdyţ budeme váhat, i Bůh nás opustí.“89 Hlavně u postav první a druhé linie je prvkem charakterizace také styl vyjadřování a uţitá slovní zásoba. To je nejpatrnější u postav Jindřicha Donovalského a Kateřiny, postavy druhé linie mluví vybraným jazykem a jejich slovní zásoba obsahuje díky jejich vzdělání řadu cizích slov: „- Je to iniuria realis. Sacrilegium. Hrdelní násilí, spáchané na osobě duchovní, a to, co hůře, za obecné účasti, - oznámkoval Jindřich Donovalský, jak ho tomu dlouho, draho a pečlivě učili. - Concursus ad delicti lze objasnit teprv po výslechu právem. Zatím je patrno, ţe nikdo z přítomných nepovstal obraně oběti.“90 Autorovi při nepřímé charakterizaci postav také často slouţí chování jednotlivých postav. To je nejpatrnější u postav první a třetí linie, tedy u postav, jejichţ chování nepatří k nejvybranějším. Můţeme tak konstatovat, ţe autor pouţil nepřímé prezentace pomocí chování a činnosti k vykreslení postav obyvatel tvrze. Mnohem méně Michal aplikuje přímou charakterizaci. Poměrně málo prostoru je věnováno popisu vzhledu. Tomu se autor věnuje především v okamţicích, kdy poprvé seznamuje čtenáře s postavami. U Ryndy a Doroty se tak děje na prvních stránkách románu, u postav druhé linie je vzhled popisován nedlouho po jejich příjezdu na tvrz. Postavy třetí linie z hlediska vzhledu charakterizovány téměř vůbec nejsou. K charakterizaci postav značně přispívají také jejich jména, která často jednotlivé postavy implikují. Jméno Václav Rynda z Loučky a na Poříčanech jiţ na první pohled evokuje rytířské postavení, ale zároveň z něj je cítit, ţe postavou bude nepříliš bohatý český příslušník niţší šlechty, který je na svoje postavení pyšný. Naproti tomu šlechtický původ je cítit ze jmen Jindřicha Donovalského a Kateřiny. Také postavy třetí linie mají pro svoje postavení charakteristické jména, například dědeček Maňas, Dorota, či stará ţena Piťhová. To platí i o faráři Anselmu Brouhovi. Místy se objevuje charakterizace jedním slovem. Jindřicha Donovalského protagonista označuje jako opici: „Tenhleten opičák má sice u meče jílec snad stříbrný a kabát pěkný a moţná i drahý, jenomţe bez zlata, jen límec přehnutý a kolem zápěstí 89 90

MICHAL, Karel. Gypsová dáma. Vyd. 1. Praha: Odeon, 1967, s. 141 – 142. Tamtéţ, s. 164.

47

krajku. Není tudíţ zcela nemoţné, ţe zmlada nepásal, a kdyţ, ţe mu to teď nevadí. Ostatně pásal či nepásal, hlavně by měl táhnout o kus dál.“

91

Podobným způsobem se

vyjadřuje i o baronce ze Šrandorfu: „Opice ţenského pohlaví byla jistě mladší. O kolik, to rytíř nevěděl. Postrádal zkušenost v opicích tohoto druhu. Pokračovala-li pod šaty, a nejspíš, ţe ano, byla to asi jenom kůţe přes šlachu, ne pořádné maso, za něţ lze příjemně handlířsky rafnout.“92

Vypravěč Vypravěč hraje v románu Čest a sláva důleţitou roli. Díky tomu, ţe je celý román vyprávěn v er-formě, můţeme mnohem lépe sledovat okolí protagonisty. Vypravěč uplatňuje stylově vyhraněný jazyk, který je plný archaismů a neologismů. Častá jsou také přirovnání, která mají komickou funkci. Častá jsou také přísloví, lidová moudrost, aforismy a rčení: „Kdo se nestará, ten houby má, kdo houby má, můţe houby dát, a kdo nedá, ten se netěší stálému zdraví. Je třeba myslet, jak trochu mít…“93 To často slouţí k uklidnění děje a k uvolnění dramatické situace. Vypravěč často pouţívá druhou osobu, a to jak v jednotném, tak i v mnoţném čísle. První osobu Michalův vypravěč vyuţívá velice zřídka, a to tehdy, pokud se v textu objevuje nevlastní přímá řeč. Ze slovesných časů se v textu vyskytuje nejčastěji préteritum, prézens se vyskytuje velice zřídka. Častá jsou v textu podotknutí, která vyjadřuje slovy vlastně, jaksi, zřejmě, patrně, celkem, snad. Autor velice často oslovuje čtenáře, v textu se vyskytují otázky, které se ve většině případů objevují na konci odstavce: „Nač darmo děsit lid, aby zas utíkal do křoví, čímţ trpí dojnost krav i snášlivost kurů?“94 Otázky slouţí k navázání kontaktu se čtenářem, autor knihy se tím snaţí čtenáře do děje zapojit pomocí rozhovoru. Čtenáře Michal také přímo oslovuje slovy „slyšte, hle, vizte“. Vypravěč není vševědoucí. Někdy zcela přesně popisuje myšlení postav, jindy si pouze domýšlí (v tomto případě Michal často pouţívá slova zřejmě, patrně). Díky tomu dochází k postupnému odhalování fikčního světa, autor vţdy odhalí pouze to, co odhalit chce. Zajímavý je také postoj vypravěče k ději. Vypravěč si z děje často dělá legraci, znevaţuje ho i v nejnapínavějších okamţicích. Často k tomu pouţívá různé dovětky a 91

MICHAL, Karel. Gypsová dáma. Vyd. 1. Praha: Odeon, 1967, s. 103. Tamtéţ. 93 Tamtéţ, s. 98-99. 94 Tamtéţ, s. 155 92

48

komentáře. Cílem je zdůraznit rozdíly mezi historickou realitou a tragikomickým charakterem románu. Michalův vypravěč se nikdy neztotoţňuje se čtenářem, často se ale ztotoţňuje s postavami. Vyznačuje se tím, ţe stejně jako postavy rozlišuje, kdyţ někdo je agens děje a kdyţ je někdo pouhým pozorovatelem. V některých okamţicích je vypravěč reprezentantem myšlení postav, jindy se pomocí výše zmíněných podotknutí od postav vzdaluje, čímţ se stává loutkou v rukách autora.

49

7. Povídková tvorba Druhá Michalova kniha, sbírka satirických povídek Bubáci pro všední den, vyšla poprvé v roce 1961 v nakladatelství Československý spisovatel. Jedná se o úspěšnou knihu, která byla v 60. letech čtenářsky velmi oblíbená. Ve sbírce vystupují jak obyčejní smrtelní lidé, tak celá řada nadpřirozených bytostí. Nejedná se ale o klasické pohádky, protoţe všechny postavy jsou konfrontovány se svébytnou dobou a společností socialistického Československa. Lidem, kteří se v knize s nadpřirozenou postavou setkají, se zcela změní stereotyp ţivota. Nevšednost Michalových postav záměrně deformuje vnímání socialistické společnosti. Můţeme tak mluvit o tom, ţe postavy jsou základními stavebními prvky vztahu mezi realitou a fikcí. To je zesilováno charakteristikami jednotlivých postav a ironií, kterou Michal rád pouţívá. Vyznění povídek a jejich smysl je zaloţen na tom, jak se jednotlivé postavy dokáţí vyrovnat se setkáními s nadpřirozenými postavami. A nutno dodat, ţe obyčejní lidé v těchto situacích většinou neobstojí. V knize najdeme celkem sedm povídek: Silná osobnost, Jak Pupenec k štěstí přišel, Mrtvá kočka, Mimořádná událost, Plivník dlaţdiče Housky, Balada o Vikýřníkovi a Kokeš. Druhý povídkový soubor řadíme k závěru Michalovy tvorby. Je jím cyklus povídek Rodný kraj (1977), který byl poprvé vydán v Michalově exilu. Tato sbírka je sloţena ze tří krátkých povídek, ve kterých demytizuje českou historii (Elegie, Rapsodie, Tragédie). Knihu uzavírá text s názvem Přemilí sousedé, který je jakýmsi ohlédnutím za proţitými roky ve švýcarském exilu. Jednotlivé historické povídky by mohly existovat samostatně, ale aţ jejich uspořádání do jedné knihy čtenáři ukáţe autorský záměr. Kniha Rodný kraj jako celek sloţený ze čtyř textů má svoji promyšlenou stavbu a myšlenkovou logiku. Přestoţe se jedná o krátké texty, trvalo autorovi sedm let, neţ všechny dopracoval k vydání. Samotná kniha vyšla ještě o pět let později. U jednotlivých povídek nejprve zmíníme dějovou linii, poté se budeme věnovat klasifikaci postav. Postavy budeme klasifikovat pomocí tří linií – první dvě linie budou tvořit nejdůleţitější postavy, které rozdělíme na postavy přirozené (první linie) a nadpřirozené (druhá linie). Třetí linii budou tvořit zbylé přirozené postavy, které nemají 50

na děj zásadní vliv. Charakterizaci postav a pouţitým vyprávěcím strategiím se budeme věnovat v rámci celé knihy, nikoliv na úrovni jednotlivých povídek.

7.1 Analýza interních subjektů v povídkovém souboru Bubáci pro všední den Klasifikace postav Silná osobnost První povídka se jmenuje Silná osobnost. Její hlavní postavou je mzdový účetní Mikulášek, starší, plachý člověk, které nikdy neměl příliš peněz, ačkoliv byl velice šetřivý: „Byl totiţ právě na cestě do automatu, kam po skončení pracovní doby docházíval na fazole. Ne ţe by fazole miloval, ale byly laciné a byla jich plná huba.“95 Za jeho nevalnou finanční situací stálo především jeho povolání, coţ sám zklamaně přiznával. Jeho dětský sen stát se kapitánem, mašinfírou nebo kominíkem, zůstal nenaplněn a jeho ţivotním úkolem se tak stalo účetnictví. Jeho vnitřní prázdnotu autor vyzdvihuje i tím, ţe mu v podstatě nedává ţádnou šanci ke zlepšení jeho společenského postavení. Protagonista je vykreslen jako hodný člověk, který ţije nudným ţivotem. Bydlí v podnájmu, kde mu ţivot znepříjemňuje jeho bytná. Mikulášek je muţ osamělý, introvertní, který má se svým okolím velice málo kontaktů. Po celý ţivot ho provází pocity osamění, se kterými je však smířen a nehodlá proti nim bojovat. Stereotypní ţivot pokračuje aţ do setkání se starým muţem menší postavy, který byl velmi fousatý a také špinavý, můţeme ho hodnotit jako pohádkového dědečka. U této postavy není jasné, zda se jedná o postavu druhé nebo třetí linie. Vzhledem k tomu, ţe je vlastníkem nadpřirozeného předmětu, řadíme ho druhé linie. Postupně se mezi oběma muţi rozehrává dialog, ve kterém je Mikulášek velice opatrný a roli vůdce rozhovoru má dědeček. Díky tomu se čtenář dozvídá další informace z dědečkova ţivota, například to, ţe byl za první světové války kaprálem v Bukovině. Tato pasáţ povídky zcela kopíruje klasický pohádkový příběh o kouzelném dědečkovi, který odměnou za vstřícnost od běţného člověka rozdává předměty, které mají nadpřirozené schopnosti. V tomto případě se jedná o prsten, díky kterému se člověk můţe přeměnit v medvěda. Tento prsten obdrţí od dědečka účetní Mikulášek, dozví se také, jak jej pouţívat. Ačkoliv je velice šetřivý, naprosto nezvyklá situace jej 95

MICHAL, Karel. Bubáci pro všední den. Vyd. 9. Praha: Karolinum, 2008, s. 6.

51

natolik překvapí, ţe za odměnu dědečkovi dá dvacet korun. Aţ po tomto setkání si uvědomí, ţe obětoval dvacet korun za schopnost přeměnit se v medvěda: „Toho dne Mikulášek fazolí nepojedl. Měl vztek a chtěl se vyhnout dalšímu utrácení. Šel do svého podnájmu, nahlédl oknem do kuchyně, zda není bytná doma, a dal si ve svém pokoji nohy na stůl. Zapálil si cigaretu, ohořelou sirku pečlivě odloţil do krabičky a jal se prohlíţet pochybný kup.“96 Jako racionálně uvaţující člověk příběhu o proměně v medvěda Mikulášek neuvěřil, prsten pro něj neměl ţádnou cenu, proto ho schoval na dno zásuvky. Jediným výstupem podivuhodného setkání pro něj byla ztráta peněz. Ono setkání ale bylo pro účetní aţ příliš nevšední, a tak nakonec „s vědomím, ţe si počíná jako blb“97 přeci jenom prsten vyzkoušel. K jeho velkému překvapení se opravdu proměnil v medvěda. Nejprve z toho u něj převaţovaly pocity hrůzy a zděšení, kdyţ se však po delším snaţení dokázal proměnit zpět do své lidské podoby, „radoval se, jak uţ je v lidské povaze, ţe má, co jiní nemají.“98 Schopnost proměnit se v medvěda hlavní postavu zcela změní. Z původně plachého a nevýrazného Mikuláška je rázem sebevědomá osoba, která se svému okolí nebojí postavit. Kdyţ se nemohl lidem ve svém okolí postavit jako člověk, změnil se v medvěda, díky tomu konečně začal řešit své problémy. Ve druhé polovině povídky se s tímto faktem dokonale sţil a byl pevně rozhodnut řádně svých získaných schopností vyuţít: „Je to kouzlo, dovednost, trik, a to je moţno zuţitkovat tak, aby to neslo.“99 Absurdita celého příběhu graduje v okamţiku, kdy nikdo není schopen proměnu ocenit. Mikulášek očekával, ţe díky své dovednosti zbohatne, v racionálním světě to ale nikomu nepřišlo zajímavé. Získaná nadpřirozená schopnost měla být ku prospěchu, místo toho ale paradoxně přináší problémy do obyčejného ţivota hlavní postavy. Po vyčerpání všech legálních moţností jak vyuţít proměnu v medvěda ke svému zbohatnutí se Mikuláškovi jeví poslední moţnost: „Silný jedinec si vytváří vlastní zákon, to není nic nového. Byl bych blázen, dát se spoutat předsudky. Co je to, ten jejich zákon? Balast, cár a ochrana slabochů. Já mám vůči sobě jedinou povinnost, a to je povinnost silného. Povinnost ze své síly těţit. Těţit, ano, to je to pravé slovo. Taky se dá říct kořistit, je to takové upřímné a ryzí. – Budu kořistit, rozhodl s konečnou

96

MICHAL, Karel. Bubáci pro všední den. Vyd. 9. Praha: Karolinum, 2008, s. 12. Tamtéţ, s. 13. 98 Tamtéţ, s. 16. 99 Tamtéţ, s. 21. 97

52

platností.“100 Proměna hlavní postavy je definitivně dokonána. Pohádkový princip se v závěru povídky nadobro prosadil, zlo bylo nakonec potrestáno, Mikulášek ztratil moţnost proměnit se zpět z medvěda na člověka a zůstal jako exponát v zoologické zahradě. V povídce se nachází několik postav třetí linie. Jednou z nich je pan Valenta, dílovedoucí. Mezi ním a Mikuláškem dochází ke sporu kvůli proplacení přesčasů. Mikulášek spor řeší díky pouţití kouzelného prstenu. Dalšími postavami třetí linie jsou například vedoucí čtenáři neznámé stavby či personalista „Hudební a artistické ústředny.“101 Jak Pupenec ke štěstí přišel Druhá povídka je jiţ zaloţena na setkání obyčejného člověka s nadpřirozenou bytostí. Zatímco v Silné osobnosti Michal čtenáře konfrontuje s nadpřirozeností pomocí magického předmětu, v této povídce se poprvé objevuje nadpřirozená postava. Můţeme zde tak pouţít rozdělení postav na linii postav přirozených a postav nadpřirozených. Postavou první linie je správce hradu Šaratice Jindřich Pupenec. Na tomto hradě působil jiţ pátým rokem. Před tím téměř dvacet let působil jako učitel ve škole ve vesnici pod hradem. V tomto povolání však nebyl příliš úspěšný, pedagogickou činnost mu jednak ztěţovala jeho malá postava, jednak jeho jméno, které se mezi ţáky často stávalo terčem nevybíravých ţertů. Na hradě ţil se svojí ţenou, coţ byla velice praktická osoba, ale na rozdíl od Pupence nebrala vše naprosto váţně. Hlavní zápletka je nastíněna hned v prvním odstavci povídky. Je jí setkání správce s postavou druhé linie, kterou je v této povídce Bílá paní: „…věděl, ţe se tam Bílá paní vyskytuje, ale jednak na ni nevěřil, protoţe byl přesvědčený empirik, jednak nepřišel nikdy dosud za měsíčné noci do kříţové chodby.“102 Bílá paní v povídce není příliš charakterizována, Michal nechává velký prostor pro fantazii čtenáře. Vzhled této postavy je vykreslen v průběhu povídky především díky pomoci historické vědy: „…zjevení ukazovalo krojem na vdanou ţenu stavu panského nebo rytířského z údobí mezi rokem 1380 aţ 1420.“103 Setkání s Bílou paní mělo na Pupence zásadní vliv. Ačkoliv si byl jistý tím, co viděl, sám byl velice racionálně zaloţen a díky tomu věděl, ţe Bílá paní existovat 100

MICHAL, Karel. Bubáci pro všední den. Vyd. 9. Praha: Karolinum, 2008, s. 30. Tamtéţ, s. 21. 102 Tamtéţ, s. 39. 103 Tamtéţ, s. 51. 101

53

nemůţe, ţe je to vyloučené. Vsugeroval si tak, ţe celé zjevení byl optický klam. Jeho poctivost ale nakonec zvítězila a on se přesvědčil o existenci Bílé paní ještě jednou. Protoţe správce byl velký zastáncem pravdy, napsal dopis na ministerstvo kultury, konkrétně na správu památkových objektů. V něm zdůraznil, ţe to, co viděl, je ve velkém rozporu s jeho vlastním racionálním smýšlením. Existence Bílé paní vyvolala na ministerstvu velký rozruch. Pochopitelně, ţe bylo zpochybňováno psychické zdraví správce hradu. Do děje tak vstupují dvě nové postavy, zástupci třetí linie. Ti sice jako komise přijedou na hrad spolu, ale jinak mají naprosto protikladné vlastnosti: „Doktor Tomeček byl tlustý, doktor Boukal byl hubený, a pokud lze povahové vlastnosti hodnotit stejně sumárně jako tělesné, byl doktor Boukal hodný, zatímco doktor Tomeček byl zlý. Nebralo mu to chuť k jídlu, protoţe o tom nevěděl. Doktor Tomeček byl svého řemesla kulturní historik. Doktor Boukal byl psychiatr.“104 V závěru povídky se postavy stále častěji ztotoţňují s dobou vzniku tohoto textu. Realita socialistického Československa je připomínána celou řadou méně či více nápadných rekvizit, například odznaky masových organizací. Realita se promítá i do chování a jednání postav, Pupenec jako člověk, který viděl zjevení, nemůţe zůstat správcem státního hradu. Charakterní protagonista aţ do úplného závěru stojí za svojí pravdou stejně jako Jan Hus, o jehoţ příklad se opírá. Ačkoliv sám ví, ţe existence Bílé paní odporuje všem pravidlům doby, jeho láska k pravdě je silnější. Jeho poctivost a četnost nakonec vedou k tomu, ţe je přeloţen na jiný, větší hrad. Mrtvá kočka V pořadí třetí povídka ze souboru Bubáci pro všední den se jmenuje Mrtvá Kočka. Základem této povídky je opět střet postav první a druhé linie. Iracionalita celé povídky je zdůrazněna tím, jak Michal nadpřirozeného hybatele děje do příběhu vloţil. Hlavní postavou je mladý a opatrný ţurnalista. Základem příběhu se stává jeho setkání s mrtvou kočkou, kterou mu někdo hodí do bytu. Ze začátku povídky se jedná o setkání do značné míry bizarní, v postupně rozvíjeném příběhu se ale do popředí dostává ironie a satira.

104

MICHAL, Karel. Bubáci pro všední den. Vyd. 9. Praha: Karolinum, 2008, s. 47.

54

Zajímavost příběhu dodává také fakt, ţe ţurnalistu autor vykreslil tak, ţe jeho vztah ke kočkám je značně negativní. Největší zlom v ději ale přijde v okamţiku, kdy protagonista zjistí, ţe mrtvé zvíře odpovídá na jeho otázky. Kočka při tom zůstává nehybně leţet, jenom její ústa se mírně hýbají a vydávají tenký, mírně chraptivý hlas. Navíc mluví vybraným jazykem, jedinou zvláštností je, ţe nepouţívá první osobu jednotného čísla, místo které pouţívá osobu druhou. Ţurnalistu to samozřejmě překvapí a snaţí se pomocí logických otázek přijít na řešení záhady. Od kočky se toho ale příliš nedozví, jen to, ţe neví, jak dlouho je mrtvá, ani proč mluví. Ţivot kočky autor v dialozích pouze naznačuje – z textu se dozvídáme, ţe po své smrti skončila na skládce, ţe její majitel měl mnoho knih. Na druhou stranu je kočka velice vzdělaná a má vyhraněný názor na téměř jakoukoliv problematiku. To vše ţurnalistu značně znepokojuje. Ţurnalista zjistí, ţe s tímto neobvyklým jevem si sám nedokáţe poradit. To je příčinou vstupu postav třetí linie. První z nich je ţurnalistův kamarád Ferda Maršálek, který je velice pragmatický lékař. Na danou problematikou tak pohlíţí z vědeckého hlediska a snaţí se mrtvou kočku zkoumat. Dochází k závěru, ţe kočka má dokonalé znalosti. Na otázky kočka odpovídá v tom jazyce, ve kterém jí byla otázka poloţena. Mrtvá kočka se navíc vyznačuje logickým myšlením. Ferda Maršálek si kočku nakonec odnese k sobě domů. S mrtvou kočkou pak přichází do styku další postavy třetí linie. Zmocní se jí manţelé Prouzovi. Mrtvá kočka však na otázky odpovídá tak, ţe to mnohdy působí jako politická provokace. Například na otázku, co je to dělník, odpovídá: „…je člověk, který si získává obţivu manuální prací. K nepoctivé obţivě postrádá příslušných předpokladů.“105 To obyvatelům socialistického Československa přináší potíţe a snaţí se tak kočky zbavit. Mladý ţurnalista se spolu s lékařem Maršálkem nakonec rozhodnou, ţe se kočky definitivně zbaví. S mrtvou kočkou se díky tomuto rozhodnutí dostává do kontaktu další postava třetí linie – starý a hodný farář, který mladým muţům slíbí pomoc. Zjistí ale, ţe kočka vede politicky nevhodné promluvy a navíc není moţno zjistit, jaký má vztah k církvi: „Pochopíte, ţe mrtvá kočka – a vy, stejně jako ona sama, tvrdíte, ţe mrtvá je – nepatří k mým věřícím. Péče o její duši a tělo nespadá do povinností mého úřadu. Ostatně o kdyby byla ţivá, zas by to na věci nic neměnilo. Kočka říká leccos, s čím nemohu souhlasit jako kněz, a co bych zas na druhé straně jako občan neměl

105

MICHAL, Karel. Bubáci pro všední den. Vyd. 9. Praha: Karolinum, 2008, s. 83.

55

poslouchat.“106 Také faráři by mrtvá kočka přinášela pouze samé nepříjemnosti, a tak se také on od ní distancuje. V závěru povídky skončí mrtvá kočka skutečně na církevní půdě. Ţurnalista s lékařem ji odloţí u kláštera, kde příběh končí promluvou představeného kláštera: „Svatý bratře, při vší úctě k tvé moudrosti, jak můţe zajímat člověka zrozeného z člověka, který opět byl synem člověkovým, jak ho můţe, pravím, zajímat cosi, co pochází z mysli a úst mrtvé kočky.“107 Postava druhé linie tak nakonec končí v místě, kde nikomu nebudou vadit její názory na totalitní reţim. Mimořádná událost Povídka Mimořádná událost je nejkratší povídkou celého souboru. Vystupují v ní celkem pouze čtyři postavy, které můţeme rozdělit do tří linií. Do první linie řadíme dva vojáky. Jedná se o důstojníka Mikyse a jeho zástupce, důstojníka Šamaje, kterému muţstvo Slováků přezdívalo Čiriš. Michal je vykouzlil jako líné a neohrabané velitele. Do druhé linie řadíme nadpřirozenou postavu – v tomto případě ducha, který se zjeví na chodbě v kasárnách: „Byl poloprůhledný a neobyčejně škaredý. Ve vpadlé tváři svítily vypoulené zelenavé oči a do obličeje mu visela kštice zplihlých bezbarvých vlasů.“108 Úkolem ducha je strašit lidi, kteří se po kasárnách procházejí. V průběhu příběhu se čtenář dozví, ţe duch se před sto lety v kasárnách oběsil a od té doby občas straší. Třetí linie je také zastoupena pouze jedinou postavou. Tou je dozorčí vojín setniny. Právě on jako první uviděl ducha, s čímţ bez ohlášení seznamuje své velitele. Zjevení ducha je pro něho šokem, který pro něj skončil nervovým zhroucením a pobytem na ošetřovně. Těţištěm této povídky, která je chudá na děj, je setkání postav první a druhé linie. Zatímco dozorčí vojín byl setkáním s nadpřirozenou postavou zcela šokován, jeho velitelé se k této události postavili zcela jinak. Ze začátku byli důstojníci existencí ducha zaskočeni, zanedlouho ale jeho existenci vzali v patrnost, jako by se nejednalo o nic zvláštního. Po krátkém rozhovoru mezi duchem a postavami první linie duch zmizel, čímţ jeho role v příběhu skončila. 106

MICHAL, Karel. Bubáci pro všední den. Vyd. 9. Praha: Karolinum, 2008, s. 93. Tamtéţ, s. 97. 108 Tamtéţ, s. 101. 107

56

V závěru povídky jsou na scéně pouze postavy první linie, které řeší, jak se se zjevením ducha vypořádat. Největší strach nemají ze samotné existence strašidelné postavy, ale z toho, ţe by tuto událost museli hlásit svým nadřízeným. Důstojníci se nakonec rozhodnou, ţe budou předstírat, ţe ţádného ducha neviděli a ţe ţádný duch v kasárnách není. A pokud by přece jen ducha někdo viděl, bude potrestán za šíření poplašných zpráv a rozvracení morálky muţstva: „Prostě budeme dělat, ţe není a ţe ho nikdo neviděl. Ţádný normální člověk duchy nevidí, protoţe ţádní nejsou. To dá rozum, ne?“109 Plivník dlaždiče Housky Plivník dlaţdiče Housky je další povídkou ze souboru Bubáci pro všední den. Jedná se o další z Michalových zajímavých příběhů, který je zaloţen na setkání obyčejného člověka s nadpřirozenými jevy a postavami. Navíc je z tohoto příběhu patrné morální poselství, které ale působí velice nenuceně a nenápadně. Postavu první linie v této povídce reprezentuje dlaţdič Houska. Houska je typickým představitelem „socialistického člověka“. Hlavní zápletkou je setkání této postavy s postavou druhé linie. Tu v této povídce stejně jako v povídce Mrtvá Kočka reprezentuje zvíře. Dlaţdič Houska, který je značně nespokojen se svým osudem, především se svojí prací a výplatní páskou, po jednom mimořádně nevydařeném dnu na sebe přivolá prokletí - vychytralého ďábla v podobě nevinného černého kuřete – plivníka: „Ráno vstal, trápen prudkou ţízní. Na peřině uviděl úlomky bílé, černě kropenaté skořápky. Rozpomněl se na vejce, které včera v noci sebral pod okapem a které patrně rozmačkal, a nadzvedl peřinu, aby hledal stopy jeho obsahu. Pod peřinou sedělo černé kuře, ošklivé kuře s dlouhým krkem a zelenýma očima, a choulilo se zimomřivě do kouta postele.“110 Plivník ale není obyčejným kuřetem. Obdobně jako mrtvá kočka ze stejnojmenné Michalovy povídky dokáţe Plivník mluvit, v tomto případě je jeho řeč dokonce k nerozeznání od řeči lidské. Především ale svého pána neustále nutí do práce, aby mu pomohl k lepšímu ţivobytí. Kvůli tomu nastává logický sled neobvyklých událostí - humorných, ironických i absurdních. Děj povídky je zaloţen na tom, ţe Plivník ochotně pomáhá zbohatnout svému pánovi, který si ho v alkoholovém opojení vyseděl. Pracuje pro něho tak, ţe úspěšně 109 110

MICHAL, Karel. Bubáci pro všední den. Vyd. 9. Praha: Karolinum, 2008, s. 110. Tamtéţ, s. 114.

57

překonává všechny normy. Tím ale vzbudí nevoli ostatních dělníků a vytvoří podniku zdánlivě neřešitelné administrativní a právní problémy. Pro Housku, který je zvyklý na své obvyklé pracovní tempo, je zátěţ, ke které ho Plivník nutí, neúnosná. Kaţdý den je z práce naprosto vyčerpán, za své úsilí je ale náleţitě finančně ohodnocen. Pro Housku ale není takovéto pracovní tempo k vydrţení, je ale velice zbabělý, a tak se nedokáţe Plivníka zbavit. Přestoţe se jedná o čtení velice zábavné, autor se dotýká závaţných témat lidského ţivota. Nejvýraznějším z nich je svoboda. Svoboda hlavní postavy, dlaţdiče Housky, je od vstoupení Plivníka do děje neustále omezována. Plivník před Housku neustále staví nové úkoly, čímţ jeho svobodu stále zmenšuje. I tak ale není Houska schopen se kuřete zbavit. Hlavní postava si na Plivníka v průběhu děje zvykne tak, aţ mu přijde jeho panovačné chování přirozené. Dostává se do stavu nevědomosti. To je v kontrastu k postavám třetí linie, kteří vidí, ţe Houskovy pracovní výkony a tím zároveň jeho plat za několik málo dní velice vzrostly, a řeší proto, co si s Plivníkem počít, jaké k němu zaujmout stanovisko. Houska si je vědom, ţe Plivníkovo počínání má kladné i záporné výsledky. Mezi kladné patří to, ţe dlaţdičovy výdělky se mnohem zvětšily. Naproti tomu je pro něj práce tak vyčerpávající, ţe z ţivota nemá ţádnou radost, a vydělané peníze mu tak jsou v podstatě k ničemu. V záběru povídky je Houskova deziluze tak silná, ţe se rozhodné Plivníka zbavit, coţ se mu na druhý pokus podaří. Pro hlavní postavu je zbavení se nadpřirozeného kuřete výhra, která ho zbaví trápení. Plivník není popsán jako někdo, kdo přišel protagonistovi pomoci, ale jako ďábel, který danou postavu posedne a nenechá ji na pokoji. To je patrné i z radosti, jakou Houska v závěru povídky, kdyţ se Plivníka zbaví, má. V závěru příběhu se uzavírá pomyslný kruh. Na začátku povídky bylo vejce (v Michalově podání představuje v této povídce symbol ďábla) a dělník Houska, který byl nespokojen se svojí ţivotní situací. To samé se objevuje i v závěru této povídky. Vše, co se událo mezi těmito dvěma body, bylo ovlivněno Houskovými převáţně negativními vlastnostmi – zbabělostí, leností a osobní nezodpovědností. Tato nezodpovědnost je v závěru zdůrazněna tím, ţe protagonista od celého problému utíká, čímţ se celý kruh uzavírá v tom samém bodě, kde započal. Na tento kruh, který představuje děj povídky, se nabalují postav třetí linie. Mezi ně patří ostatní dlaţdiči, kteří nejprve byli Houskovými kamarády, po příchodu do děje 58

Plivníka se z nich však stanou nepřátelé, protoţe dojde ke kaţení norem v jejich práci. Dalšími postavami třetí linie jsou členové komise, kteří diskutují o tom, co vlastně Plivník je, zda není například mechanizačním prostředkem. Balada o Vikýřníkovi Předposlední povídka se jmenuje Balada o Vikýřníkovi. I v této povídce můţeme postavy klasifikovat do tří linií podle jejich přirozenosti a důleţitosti pro děj. Postavou první linie je v tomto příběhu podporučík Státní bezpečnosti, jehoţ jméno není čtenáři známé. Této postavě věnoval Michal nejméně pozornosti ze všech postav první linie v celé knize. Čtenář se o podporučíkovi dozvídá, ţe ho jeho nadřízený, který je v knize označován jako „starý“, pověřil případem půdních zlodějů. O moc více informací v povídce není ani o jeho rodině – autor pouze zmiňuje podporučíkovu ţenu Boţenu a jejich osmiměsíčního prvorozeného syna (postavy třetí linie). Mnohem více informací Michal sdělil o postavě druhé linie. Tou je staré strašidlo, které autor pojmenoval Vikýřník. Ten ţije na půdách a na střechách domů v nespecifikovaném městě. Michal věnuje jeho popisu velký prostor. Jeho klidný a stereotypní ţivot je narušen setkáním s postavou první linie. Ani toto setkání nevybočuje z absurdnosti ostatních setkání obyčejných lidí s nadpřirozenými postavami tak, jak jsou vykresleny v jiných povídkách tohoto souboru. Podporučík strašidlo poţádá o pomoc při pátrání po zloději: „Víte, já bych jednoduše potřeboval od vás pomoc. Bylo by třeba zjistit, kdo je ten člověk, který tady krade po půdách, a vy jaksi…Zůstane to pochopitelně mezi námi, já vím, vy se třeba bojíte narazit na předsudky, ale je to současně vaše povinnost nám pomoci.“111 Pro Vikýřníka se jedná o velikou výzvu. Uţ to, ţe s ním někdo komunikuje, je pro něj velice neobvyklé. Michal v průběhu rozhovoru mezi podporučíkem a strašidlem dává Vikýřníkoví nabýt lidské pocity, zejména pocit radosti z přátelství. Po celý svůj ţivot si připadá neuţitečný, a tak slibuje podporučíkovi pomoci jak v tomto případě, tak i v případných dalších pátráních. Jako odměnu slíbí člen Státní bezpečnosti Vikýřníkovi, ţe ho pozve k sobě domů, aby poznal, jak to v lidské domácnosti vypadá a jak se v ní ţije.

111

MICHAL, Karel. Bubáci pro všední den. Vyd. 9. Praha: Karolinum, 2008, s. 151.

59

V závěru povídky se ale čtenář dozvídá, ţe strašidlo je pouze vyuţito v zájmu kariéry jedince a posléze zapomenuto. Policejní příslušník, který strašidlo během několika málo rozhovorů poučuje o morálce a slušném chování, vyuţívá tuto nadpřirozenou bytost ke zlepšení svého postavení v práci, o nic jiného nemá zájem. Postavy první a druhé linie jsou v této povídce ve velkém kontrastu. Zatímco podporučík symbolizuje přetvářku, sobectví a vychytralost, Vikýřník je obrazem důvěřivé osoby, která je zrazena člověkem, jenţ se vydává za přítele. Strašidlo si ve svérázném konci příběhu vzpomíná, ţe mu podporučík důrazně vysvětlil, ţe nedodrţet slib nebo vyuţít pro sebe práce někoho jiného se nesmí. A co víc – je důleţité, aby se takový způsob ţivota nikomu nedařil. Protoţe je chování podporučíka v příkrém rozporu s tímto ponaučením, strašidlo pokládá za svoji mravní povinnost zabránit příslušníkovi ve svém jednání a samo začíná krást na půdách. Postav třetí linie není v povídce mnoho. Jiţ výše jsme zmínili podporučíkovu ţenu a jejich malého syna Jiříčka. Dále v příběhu vystupuje Bohumil Kepka, zloděj, který je chycen Vikýřníkem. Dále jsou v příběhu zmíněny dvě postavy z policejního prostředí – podporučíkův nadřízený a nadporučík Vaníček. Oba dva jsou ale pouze zmíněni, do příběhu nijak nezasahují, slouţí k zhodnocení kariérního postupu protagonisty: „Měl by ses koukat dostat někam jinam. Podívej se na Vaníčka, uţ je nadporučík.“112 Kokeš Poslední povídka celého souboru nese název Kokeš. Hlavní postavou je redaktor Kotlach, prototyp neúspěšného mladého muţe, kterému se lidé posmívají za jeho nadváhu. Ve své práci je značně nespokojený, jeho novinářská kariéra je omezena na nudné a všední objekty, o nichţ píše. Postavou druhé linie je nadpřirozený muţ malého vzrůstu, který ţije v kanále. Právě tam se setká s redaktorem Kotlachem. Kokeš, jak se tato postava druhé linie jmenuje, je v knize podrobně popisován: „U jednoho polozříceného výklenku, právě u toho, z něhoţ vedla kamsi dolů díra, stál přibliţně třičtvrtěmetrový muţ. Nebyl škaredý a nebyl ani hrozný. Měl na sobě červené šatičky, uţ trochu zašmudlané do tmava, na nohou nízké škorně a okolo bříška koţený pás. Byl to poněkud obtloustlý trpaslík a vypadal seriózně.“113 112 113

MICHAL, Karel. Bubáci pro všední den. Vyd. 9. Praha: Karolinum, 2008, s. 167. Tamtéţ, s. 175.

60

Hlavní zápletka celé povídky je zaloţena na oboru Kokešovy činnosti. Ten totiţ zabíjí lidi pomocí své kovové paličky na dlouhé dřevěné násadě. V kanále se ale s příliš mnoho lidmi nesetká, a tak je rád, ţe můţe své sluţby nabídnout Kotlachovi. Zabíjení je v povídce vykresleno jako jediná činnost, kterou Kokeš umí a která je pro něj naprosto přirozená: „Kokeš byl naprosto jedinečný, pokud mluvil o mordování jako o makové housce.“114 Vyvrcholení příběhu je zaloţeno na konfliktu protagonisty s opilcem, který na Kotlacha začne útočit. Novinář si naštěstí vzpomíná, ţe mu muţíček z kanálu slíbil své sluţby a přivolává ho. Protoţe ale Kokeš svoji paličku dlouho nepouţíval, zlomí se mu v nejnevhodnějším okamţiku dřevěná násada. V povídce se nachází celá řada postav třetí linie. První z nich je krysař, který v gumovém plášti provádí protagonistu kanály. Vztah bezejmenného krysaře ke Kotlachovi je negativní: „Novináře, kteří čas od času sestupovali do kanálů, aby pak o tom psali, neměl nijak zvlášť rád. K zvýšení své ţivotní úrovně rozprodával totiţ vědeckým ústavům krysy, které pochytal v kanále, a ţurnalisté mu je plašili. Krom toho je třeba podotknout, ţe hubení krys je placeno v úkolu, kdeţto rozhovory se zástupci tisku pouze v časové mzdě.“115 Další postavou je Munclingr, protagonistův nadřízený, který kritizuje novinářovu práci. Jemu navíc protagonista předloţí návrh článku o nadpřirozeném muţíkovi ţijícím v podzemí. Munclingr mu ovšem sdělí, ţe to není moţné a článek nenechá otisknout. V závěru povídky se objevuje postava Karlíka, to je opilec, který na Kotlacha zaútočí. Do třetí linie řadíme také Kotlachovu rodinu. Hlavní postava má dva syny, staršího Jiřího a mladšího Pepíka. Kotlachova manţelka je rázná ţena, která není spokojena s manţelovým povoláním a s jeho platem. Celá rodina zaţívá časté konflikty se starou sousedkou, paní Hamrníkovou.

Charakterizace postav V povídkách je k vykreslení charakteristických rysů nejčastěji pouţívána přímá charakterizace. Charakterizace nepřímá poté často charakteristiku přímou rozvíjí, doplňuje nebo dále komentuje: „Obtíţník byl starý, pomenší postavy, velmi fousatý a špinavý, jak uţ takoví dědečkové bývají. Něco mezi běţencem a Krakonošem. Říkám bývají, a ne bývali, protoţe takoví dědečkové byli a jsou. Mají velice rozšmajdané boty a 114 115

MICHAL, Karel. Bubáci pro všední den. Vyd. 9. Praha: Karolinum, 2008, s. 181. Tamtéţ, s. 172.

61

osívají pytel s něčím neurčitým. Pohnutky jejich činnosti nejsou dosud prozkoumány.“116 Přímá charakteristika je často pouţita k prvnímu představení postav čtenáři v úvodu povídek, coţ se nejvíce projevuje v Baladě o Vikýřníkovi. Autorovým záměrem patrně bylo postavy charakterizovat tak, aby postavy první linie co nejlépe odpovídaly běţným lidem v socialistické společnosti. V kontrastu s tím jsou postavy druhé linie, které mají za úkol stereotyp nudného ţivota narušit. Postavy jsou charakterizovány velice trefně a zdařile. Charakterizace postav je v tomto povídkovém souboru velice důsledná a výrazná, aniţ by autor tíhl k přílišné popisnosti čí přemíře detailů. Všechny postavy jsou kvalitně odlišené, charakterizují je individuální prvky. Jedním z často pouţívaných charakterizačních prostředků je jejich jednání a chování: „Důstojník Mikys seděl v kanceláři a studoval plán výcviku. V rohu místnosti dlel jeho zástupce, důstojník Šamaj, a chutě se dloubal v nose. Důstojník Šamaj se často soustředěně šťourával v nose [...] Důstojník Mikys sbalil plán výcviku do trubičky a pozoroval jí jako dalekohledem jednotlivé předměty ve své kanceláři. Bylo to zábavné a důstojník Mikys usoudil, ţe ţivot je vlastně hezký.“117 Často je v souboru zachycena činnost postav ve vypjatých situacích, kterými jsou především setkání postav první linie s nadpřirozenými postavami. Sem můţeme zařadit například chování správce hradu Pupence při nočním setkání s Bílou paní či setkání novináře Kotlacha s muţíkem Kokešem. Některé postavy jsou charakterizovány specifickými promluvami. Z řeči účetního Mikuláška pochopíme, ţe je nedůvěřivý k cizím lidem, z řeči Plivníka, ţe je velice pracovitý. Tento způsob charakterizace je nejvíce zřejmý v povídce Mrtvá kočka, ve které je postava druhé linie charakterizována výhradně pomocí řeči. Z řeči jednotlivých postav lze často také vysledovat vztah k dalším postavám. Tak se například čtenář dozvídá o věrné sluţbě Kokeše Kotlachovi: „…dvěma pánům přece nelze slouţit! Můţete se na mne informovat! A jestli nemáte pro mě práci hned, to prosím nevadí. Maté jistě ještě mnoho jiných starostí. Kdyţ budete tak laskav a rozhodnete se pouţít mých sluţeb, budu se drţet stále v doslechu. Není třeba se o mne starat, já uţ mám své moţnosti.“118 Obsahy promluv jednotlivých postav však také charakterizují postavu samotnou. Z promluv podporučíka Státní bezpečnosti v povídce Balada o Vikýřníkovi vyplývá jeho bezcharakternost. Kokeš ve stejnojmenné povídce neustále mluví o 116

MICHAL, Karel. Bubáci pro všední den. Vyd. 9. Praha: Karolinum, 2008, s. 5-6. Tamtéţ, s. 99. 118 Tamtéţ, s. 180. 117

62

zabíjení, z čehoţ je patrné, ţe zabíjení je jedinou činností, kterou se zabývá. Na to je muţík velice pyšný. Aby Michal tomuto váţnému tématu odlehčil, vykresluje Kokeše jako lehce komickou figuru, coţ se projevuje například v jeho řeči: „…tady mám na to paličku. Tou paličkou lísknu přes hlavičku, pěkně za uši, a uţ tu máme mrtvolku. Hned je hotovo, neţ řeknete pět krát pět.“119 Častá je také charakterizace pomocí vzhledu, a to především u postav první a druhé linie. Autor se tím snaţí upozornit na kontrast mezi postavami těchto dvou linií. V tom spatřujeme analogii s románem Čest a sláva. Například v povídce Plivník dlaţdiče Housky je Plivník popisován jako sice malé, ale vzhledově působivé zvíře, které si potrpí na to, jak vypadá, zatímco dlaţdič Houska je otrhaný starší muţ, kterému na vzhledu nezáleţí a který tráví velkou část svého volného času v hospodě u piva. Zajímavé je také pojmenování některých postav. Vlastnosti postavy Mikuláška v první povídce souboru rozhodně nesouvisí se zdrobnělinou jeho příjmení. Autorova práce se jmény postav je zajímavá především v povídce Jak Pupenec k štěstí přišel. V ní autor hodnotí příjmení Pupenec jako nevhodné pro učitele: „Vyučoval téměř dvacet let dole ve vsi, a ačkoliv jej nedůstojné jméno a nevelký vzrůst nakonec přiměly výučby zanechat…“120 V této povídce jsou v kontrastu také jména dvou doktorů – zatímco doktor se zdrobnělým jménem Tomeček je zlý, Boukal je hodný. Jméno důstojníka Mikyse signalizuje ráznost chování dané postavy. Jména postav v celém souboru jsou výhradně českého původu, cílem je co největší přiblíţení se společnosti v socialistickém Československu. Jména můţeme rozdělit do dvou kategorií. První kategorii tvoří jména, která byla v tehdejším Československu velice frekventovaná (například Valenta, Tomeček, Mikulášek). Autor tím chtěl zdůraznit autenticitu svých výpovědí. Do druhé kategorie řadíme jména neobvyklá, běţně se nevyskytující. Sem patří například jiţ zmíněné příjmení Pupenec, které ve skutečnosti neexistuje, autor si ho vymyslel. Jméno tak v tomto případě implikuje postavu a značí venkovského vzdělance. Dalším exkluzivním jménem je Kotlach. Toto jméno předznamenává vzdělance z městského prostředí. Také vlastní jméno Kokeš čtenáři napovídá, ţe se bude jednat o čiperné a bystré stvoření. Při popisu některých postav hraje značnou roli popis prostředí, ve kterém se postavy pohybují. Některé postavy druhé linie jsou navíc tomuto prostředí 119 120

MICHAL, Karel. Bubáci pro všední den. Vyd. 9. Praha: Karolinum, 2008, s. 178. Tamtéţ, s. 40.

63

přizpůsobeny, jako například Vikýřník: „Vyjít si občas na měsíční světlo bylo jediné, co ho doopravdy těšilo. Hmyz, který padal dovnitř otevřenými vikýři, a rosu, lízanou před úsvitem z mechovitých tašek, nepokládal za něco, nač se lze těšit. Nepotřeboval mnoho. Anatomicky byl tak přizpůsoben svému ţivotnímu stylu, ţe nemusel vyvíjet téměř ţádnou námahu. Dlouhé, tenké a v poměru k délce trupu předimenzované nohy ho dokázaly snadno přenášet z hřebene na hřeben a po lávkách podél komínů, chápavé drápy na nohou ho chránily před uklouznutím a rozpaţené dlouhé ruce mu dokonale nahrazovaly balanční tyč.“121 Vzhledem k nadpřirozeným postavám, které uţ samy o sobě signalizují pohádkové motivy v povídkách, se v charakterizaci postav druhé linie často objevují pohádkové prvky. Hned v první povídce Silná osobnost se objevuje starý muţ, kterého Michal přímo přirovnává k pohádkovému dědečkovi. Kokeš v poslední povídce je vykreslen jako pohádkový skřítek. Veškeré zvířecí postavy v povídkách mluví (mrtvá kočka, Plivník) a navíc svojí inteligencí převyšují postavy první linie.

Vypravěč Všechny

povídky

jsou

vyprávěny

v er-formě

autorským

vypravěčem.

V jednotlivých povídkách je výrazně odlišen autorský text a pásmo postav. Vypravěč rozebírá a hodnotí děj i chování postav, a to jak zvenku, tak i zevnitř. Zároveň je v pozici nezaujatého pozorovatele, pozoruje a komentuje veškeré dění, ale nezasahuje do něj. Díky tomu si čtenář zachovává od děje odstup, coţ vzhledem k realističnosti postav první a třetí linie neubírá na zajímavosti jednotlivých příběhů. V některých částech povídek autorský vypravěč se značným zájmem sleduje myšlení postav, pohnutky jejich činnosti, přičemţ někdy upozorňuje na svoji přítomnost poznámkou či komentářem k probíhajícímu ději. Na některých místech z příběhu vystupuje i svým subjektivním hodnocením postav, ve kterém často pouţívá zjednodušené hodnocení pomocí přídavných jmen – například zlý x dobrý, hloupý x chytrý. Zřídka se v textu objevují personální vyprávěcí situace, které umoţňují přesně vystihnout vnitřní rozpoloţení postav. Na zobrazení vnitřního stavu postav klade vypravěč velký důraz. V povídkách jsou tak popsány jak stavy příjemné, tak i nepříjemné. To je často spojeno se setkáním postav první linie s nadpřirozenými postavami: „Podporučík přicházel zbytečně a 121

MICHAL, Karel. Bubáci pro všední den. Vyd. 9. Praha: Karolinum, 2008, s. 139.

64

odcházel zklamán. Vikýřníka to velice mrzelo, ale současně byl rád, ţe si s ním přítel přichází povídat. Začal si libovat v rozhovorech o tom, co je dobré a co nikoliv. Kdyby mohla strašidla rozkvétat, rozkvetl by za ty dvě noci jako růţový keř. Poprvé cítil, ţe bytí není beze smyslu, protoţe poznal, ţe vlastně kaţdý počin lze nějak zařadit, a nadto měl před sebou úkol.“122 Promluvy vypravěče se celkem pravidelně střídají s dialogickými pasáţemi pásma postav. Pásmu vypravěče i pásmu postav věnuje autor zhruba stejný prostor. Zcela patrná je dominance vyprávěcího Já, proţívající Já se v povídkách nevyskytuje.

122

MICHAL, Karel. Bubáci pro všední den. Vyd. 9. Praha: Karolinum, 2008, s. 155 - 156.

65

7.2 Analýza interních subjektů v povídkovém souboru Rodný kraj Klasifikace postav Elegie V první povídce souboru Michal demytizuje postavu Karla Havlíčka Borovského, kterého více neţ jako národního buditele chápe jako obyčejného novináře a redaktora. Michal ho nevykreslil jako národního hrdinu, ale jako obyčejného člověka, u kterého převaţují slabosti nad hrdinskými skutky, pro které je u českého národa oblíben. Povídce předchází čtyřverší související s Havlíčkovým zatčením: „Kdyţ nejvěrnější přítel jeho jej bídně zradiv v pouta jal, tu lkali všichni kolem něho, však muţ ten nikdy neplakal.“123 Autor zde vychází ze staré novinové zprávy o pohřbu policejního komisaře Dedery. Tam se Michal dočetl, ţe na poslední rozloučení s Dederou přišlo mnoho chudých lidí. Z toho si s notnou dávkou ironie a humoru odvodil, ţe policejní komisař byl kladnou postavou českých dějin. Havlíček v Michalově podání je rychle stárnoucí, unavený bohém. Jeho nejčastější činností je popíjení nekvalitního vína v pochybných praţských podnicích, a to často navíc s národním nepřítelem, policejním komisařem Dederou, kterého protagonista nebere jako nepřítele, Havlíček ho občas oslovuje „kamaráde“: „Nevěříval nikdy, ţe člověk, s nímţ sedá, by mohl být velmi jiný neţ on. I on měřil málem, měře sebou. Toto málo mu však skýtalo jistotu, ţe smí poţadovat, aniţ ublíţil.“

124

To vše

pomáhá k tomu, aby autor Havlíčka částečně vykreslil jako komickou postavu. Dalším charakteristickým znakem Havlíčka je jeho smrtelná nemoc. Kdyţ si ji naplno uvědomí, souhlasí v jednom dialogu s Dederou se svojí deportací do Brixenu. Ten mu přesně řekne, kdy a jak bude odvezen. Havlíček ho navíc prosí, aby jeho zatčení proběhlo co nejdramatičtěji, aby český lid viděl na vlastní oči útlak ze strany habsburské monarchie: „Lid musívá vidět útlak jak malinu, aby se probudil. Ukaţme mu ho, ne? Hop, to bude drama!“ 125 Při svém půlnočním zatčení Havlíček zahraje později

123

MICHAL, Karel. Rodný kraj. Vyd. 1. Kolín nad Rýnem: Index, 1977, s. 7. Tamtéţ, s. 13. 125 Tamtéţ, s. 12. 124

66

slavnou scénu v patetickém vlasteneckém duchu, čímţ ze sebe posléze udělá národního mučedníka. Jiţ zmíněnou druhou nejvýznamnější postavou je malý policejní komisař Dedera. Podobně jako Havlíčkem má časté zdravotní problémy. S Havlíčkem domlouvá podrobnosti jeho zatčení. Ačkoliv si myslí, ţe má vše perfektně připravené, v průběhu samotné deportace se ukáţe, ţe jako policista je slabý a nezvládá vypjaté situace, jakou Havlíčkovo zatčení bylo. Ostatní postavy mají v příběhu pouze malé role a objevují se aţ v průběhu Havlíčkova zatčení, tedy v samotném závěru povídky. Sem patří Havlíčkova rázná manţelka Julie. Ta místo toho, aby měla o manţela obavy kvůli jeho pronásledování, je ráda, ţe tráví čas s Dederou, coţ bere jako záruku, ţe se Havlíčkovi nic nestane. Na druhou stranu Havlíčkovi vyčítá jeho časté sezení v hostinci. Z Havlíčkovy rodiny se v příběhu objevuje ještě jeho dcera Zdeňka, která je vyděšena z nečekané noční návštěvy. Poslední postavou je četnický stráţmistr Fajtshamr, věrný zaměstnanec rakouského státu, ale bez jakéhokoliv vzdělání. Asistuje Dederovi při zatýkání Havlíčka a je to právě Fajtshamr, kdo zvládne celou situaci nejlépe. Rapsódie Hlavním motivem povídky Rapsódie je také demytizace slavné historické osobnosti. Tentokrát stojí v centru pozornosti Karla Michala Juraj Jánošík, který byl nejprve ţoldák v habsburském vojsku bojující proti Turkům, po válkách si vytvořil vlastní skupinu loupeţivých bojovníků, se kterými přepadával majetné pocestné na Slovensku a „bohatým bral a chudým dával.“ Právě proti tomuto tradovanému sousloví se autor povídky staví nejvíce. Povídka je uvozena citátem od ruského spisovatele a satirika 19. století Michaila Jevgrafoviče Saltykova-Ščedrina, kterým jakoby autor chtěl zdůvodnit svoji potřebu demytizace dějin: „To je správné, milostpane. Lid je houpý. Proto, aby se tak řeklo, se i nazývá temným.“126 V Michalově pojetí je Jánošík obyčejný člověk jako kaţdý jiný běţný obyvatel slovenského venkova 18. století, akorát ţe se ţiví jako zbojník, který navíc s pandury 127

126

MICHAL, Karel. Rodný kraj. Vyd. 1. Kolín nad Rýnem: Index, 1977, s. 23.

67

uzavřel nepsanou smlouvu. Její základ spočívá v tom, ţe se jednou za čas nechá od pandurů chytit, čímţ stráţci pořádku vykáţou alespoň nějakou činnost, za kterou dostávají plat. Na oplátku mu nebrání v útěcích z vězení. Hlavní událostí povídky je vraţda domaníţského plebána128 za nevyjasněných okolností. Panduři jsou neúspěšní v hledání vraha, a aby neměli kvůli svému neúspěchu problémy, přemluví Jánošíka, aby vzal vraţdu na sebe. Na oplátku mu je slíbeno, ţe po odsouzení dostane milost. Místo oblíbeného lidového hrdiny se tak čtenář z textu dozvídá o vypočítavém zločinci, který neměl téměř ţádné svědomí. Jánošíkův příběh v Michalově podání končí jako ve skutečnosti – popravou. Zatímco historie i Karel Michal se shodují na tom, ţe Jánošík byl popraven pověšením na hák pod ţebry, Michal ve své povídce pracuje s tím, ţe podle domluvy mezi pandurským poručíkem a Jánošíkem opravdu byla vězni udělena milost. Tu ale posel nestihl dovést, a tak byl protagonista povídky popraven za tragikomických okolností, kdy si panduři uvědomovali, ţe průběh popravy se nekoná přesně podle předem dané domluvy, ale zasáhnout proti tomu neměli odvahu. Druhou nejdůleţitější postavou je starší tlustý pandur István Zvolinay, „potulný poručík s třemi ošklivými dcerami“129, který vede hlídku osmi pandurů. Toho pojí aţ téměř přátelský vztah s Jánošíkem, ačkoliv jsou oba dva na rozličných pólech vztahu zločinec – policista. To má souvislost s tím, ţe Jánošík je zamilovaný do poručíkovy dcery July, ta však Jánošíkovu lásku neopětuje. Zvolinay je zkušený muţ, který dříve „vodieval jazdcov ďaleko za Dunaj, kde ocel hvíţdí a guľky to oné…“130 Poslední postavou, která má v příběhu výraznější roli, je Géza Höldösy de Nagylúka, licenciát práv a oblastní soudce uherského původu. Přestoţe se jedná o nevzdělaného člověka, svoji funkci zvládá velice dobře. Váţnost mu přidává občasné pouţívání latiny a nošení paruky, kterou nosívali soudci. Právě on odsoudí Jánošíka k trestu smrti pověšením na hák za ţebro. Tragédie Náplní povídky Tragédie je dobývání hradu Sion, coţ bylo v roce 1437 poslední husitské sídlo v době vlády krále Zikmunda. Tento hrad se stal slavným jako poslední 127

Panduři byli členové rakouské vojenské jednotky v 17. a 18. století. V této době hlídali hranici mezi Habsburskou monarchií a Osmanskou říší. Tato hranice procházela dnešním Slovenskem, díky tomu se tak panduři setkávali s Jánošíkem. 128 Farář, kněz. 129 MICHAL, Karel. Rodný kraj. Vyd. 1. Kolín nad Rýnem: Index, 1977, s. 38. 130 Tamtéţ, s. 26.

68

místo odporu Jana Roháče proti výše zmíněnému panovníkovi. Samotný hrad leţí nedaleko od Kutné Hory. Povídka je zaloţena na zjištění archeoloţky, která na počátku 50. let 20. století objevila, ţe na hradě nebyla vlastní studna. Dlouhé obléhání hradu praţskými bojovníky by tak muselo skončit mnohem dříve neţ ve skutečnosti. Praţané se však obávali přílišného nárůstu moci Zikmunda, coţ je zřejmé z dialogů: „Bratr Roháč, bratře Prostředku, nám musí vytrvat. Stůj co stůj. Stůj co stůj! Budu vás tak dlouho obléhati polem, dokaváde císař…“131 Jana Roháče z Dubé autor představuje jako malého, vousatého muţe a zkušeného vůdce válečníků, který se účastnil řady bitev v husitských válkách. I přes to, ţe mezi obyvateli hradu je jako hejtman uctíván, Michal zdůrazňuje jeho slabé vzdělání a malý rozhled. V povídce existuje řada analogií mezi ním a Michalovou postavou rytíře Ryndy z románu Čest sláva, hlavně to, ţe Jan Roháč stejně jako Rynda v průběhu povídky „pochopil, ţe za pravdu třeba bojovat, jako byl ochoten bojovat za ovec, jako jeho předci za Svatý hrob.“132 V povídce je zdůrazněn příbuzenský vztah mezi Janem Roháčem z Dubé a Hynkem Ptáčkem z Pirkštejna. Přestoţe historická obec si není zcela jista, jaký příbuzenský vztah mezi těmito postavami byl, Karel Michal v textu tvrdí, ţe Roháč byl strýcem Hynka Ptáčka. Trochu jiný pohled na Jana Roháče autor pouţil v závěrečné scéně příběhu. V ní je vylíčen jako starý, unavený muţ, kterého trápí špatný zdravotní stav. Při setkání s císařem Zikmundem je zdůrazněna jeho slabá mysl. Další postavou je Hynek Ptáček z Pirkštejna, který na jednu stranu jiţ tři měsíce dobývá hrad Sion, ale na druhou stranu mu potají pomáhá například dodávkami potravin. Bydlí ve stanu kousek od dobývaného hradu. Je vykreslen jako váţnější postava neţ Jan Roháč: „Jsa pánem nejenom po rodu, měl vskutku tři panství.“133 Navíc ho autor textu nechává na několika místech promlouvat latinsky. Charakteristickým znakem Hynka Ptáčka je špatný zdravotní stav, na který Michal často upozorňuje. Tato postava je v povídce ojedinělá tím, ţe Michal se u ní věnuje také intimnímu ţivotu, kdy zmiňuje, ţe Ptáček proţívá celý ţivot v osamění, coţ mu však nevadí. 131

MICHAL, Karel. Rodný kraj. Vyd. 1. Kolín nad Rýnem: Index, 1977, s. 48. Tamtéţ, s. 44. 133 Tamtéţ, s. 47. 132

69

V souvislosti s tím, ţe husitské války byly náboţenského charakteru, vloţil autor do textu také postavu zástupce církve. Tím je asi čtyřicetiletý kněz Martin Prostředek, který obyvatelům hradu poskytuje duchovní sluţby. Na Sion přišel z Hradce Králové. Jeho zvláštní příjmení vysvětluje takto: „Na ostrovech řeky [...] jsme mívali všechno společné. Všechno. A říkali jsme si Prostředci.“134 Tento kněz je spojkou mezi hradem a Hynkem Ptáčkem z Pirkštejna. Další postavou, která brání hrad Sion, je polský šlechtic Račinský z Ratčiny. Ten na hrad přijel na pozvání Jana Roháče, a byl tak jeho hostem. Bojů se však neúčastní, v podstatě pouze čeká, aţ se posádka hradu vzdá. V Čechách tráví velkou část období husitských válek, a tak se vyjadřuje celou dobu česky. Poslední důleţitou postavou je císař Zikmund. Ten do děje vstupuje aţ v závěru povídky. Před tím je ale postavami, které se účastní boje o Sion, několikrát zmíněn. Z promluv o něm je patrné, ţe k němu mají všichni negativní vztah, objevuje se také známé sousloví „liška ryšavá“. V poslední scéně povídky, kdy přijímá Jana Roháče a Hynka Ptáčka, je vykreslen jako starý, osamocený muţ, který nikomu nevěří a kterému na nikom nezáleţí. V povídce je dále několik postav, které mají pouze malé role. Jedná se především o vojáky na hradě. Ti jsou vykresleni jako slabodušší jedinci. Polovina z nich je příliš mladá na boj, polovina z nich zase naopak příliš stará. V ději plní především funkci zesměšňování válečného konfliktu. Přemilí sousedé Poslední text souboru se nazývá Přemilí sousedé. Není zcela jasné, zda se jedná o dopis, nebo o promluvu. Hlavním motivem je kritika českého i švýcarského člověka, coţ se neslo v tehdejších exilových kruzích dost nelibě. Z tohoto textu vystupuje nejvíce hořkosti z celé Michalovy tvorby. Tato hořkost je v závěru textu zdůvodněna. Autor se tam zpovídá ze své samoty a odcizení. Vţdyť nejčastějším slovem v posledním odstavci je „smutek“. Karel Michal v tomto textu sleduje dění kolem sebe, které s odstupem sobě vlastním komentuje. Svojí myšlenkovou skladbou by se text dal hodnotit jako vnitřní monolog. Závěrečný text působí kontrastně oproti předchozím třem povídkám. Zatímco ty se odehrávají v minulosti, Přemilí sousedé jsou zasazeni do autorovy současnosti.

134

MICHAL, Karel. Rodný kraj. Vyd. 1. Kolín nad Rýnem: Index, 1977, s. 52.

70

Zcela evidentní je i změna stylu. Jedná se o myšlenkově nejzávaţnější část Rodného kraje, která dělá dojem poslání budoucím generacím. Jako by chtěl autor říci, ţe mezi přítomností a minulostí není ţádný velký rozdíl. Jako autora sdělení Michal stylizoval přistěhovalce, který ţije jiţ čtyři roky v anonymní vesnici. „Ţijeme v ní spolu, protoţe vy jste mne ještě nevyhnali a já k tomu ještě nezavdal přičinu.“135 Přestoţe se jedná o přistěhovalce, získal funkci obecního stráţníka. Sám sebe charakterizuje jako mladého, nadějného a chytrého muţe. V textu se zmiňuje o své ţeně a o své válečné minulosti. Také se vyjadřuje o vztahu k ostatním obyvatelům vesnice. „Mám vás rád? Já nevím. Nikdy jsem se o to nestaral. Snad některé ano, jiné ne, jak uţ tomu bývá.“136 Poté však následuje pasáţ, kdy své okolí naplno kritizuje a kdy mu není nic svaté. „Uče vaše děti mohu vás ujistit, ţe rostou. Stojí sic za hovno, leč to jim v nejmenším nebrání zaujmout jednou místa svých otců a spíše sečítat neţ básnit.“137 Jiné postavy se v textu jiţ přímo nevyskytují. Celá řada lidí z okolí autora textu je však zmíněno. Vţdy však pouze v negativním kontextu, kdy je upozorněno na slabé morální kvality a nevhodné vlastnosti. Díky tomu z textu vystupuje kritika společnosti. Negativně je ohodnocen například podučitel, švec, obecní blb Matěj. Mnohdy kritizuje i větší skupiny, dokonce se v textu několikrát přímo dotýká českého národa, ať uţ mluví o současnosti, nebo o historii naší země.

Charakterizace postav Vzhledem k tomu, ţe hlavním cílem těchto próz je demytizace postav české historie, kdy mluvíme aţ o apokryfech na české historické mýty vztahující se ke slavným postavám naší historie, autor se věnoval charakterizaci postav velice pozorně. O tom svědčí i fakt, ţe vzhledem k malému rozsahu povídek dokázal vedle dějové linie přesně postavy charakterizovat, aniţ by samotný děj byl zatlačen do pozadí. V povídkovém souboru Rodný kraj převaţuje nepřímá charakterizace. Přímá charakterizace je méně častá. Nejčastěji uţitými prostředky jsou činnost a řeč jednotlivých postav. Činnost postav je velice podstatným charakterizačním prostředkem. Můţeme ji rozdělit do dvou skupin, které autor celkem rovnoměrně vyuţívá. Jednak vlastnosti 135

MICHAL, Karel. Rodný kraj. Vyd. 1. Kolín nad Rýnem: Index, 1977, s. 75. Tamtéţ, s. 76. 137 Tamtéţ, s. 80. 136

71

postav rozpoznáme pomocí jednorázového jednání, jednak z činností, které se opakují, mnohdy můţeme mluvit aţ o zvycích: „Leště dlaní krunýř do lesku zrcadla, chtěl, jak uţ často, shlédnout svůj obličej, zhrozit se a naznat, ţe smrt není tak zlá.“138 Dalším důleţitým charakterizačním prostředkem jsou promluvy postav. Ty charakterizují především nejdůleţitější postavy jednotlivých povídek. Informace o postavách a vzájemných vztazích jsou podávány jak obsahem, tak také formou promluv. Obsah nebo forma promluvy mnohdy charakterizuje postavu, která řeč pronáší, ale také další postavy. Díky tomu autor dokáţe do textu včlenit velké mnoţství informací na tak malém prostoru, jakým je povídka: „Redaktor prskl víno do sklenice a potom se těţce, dusivě rozkašlal. Obličej mu zmodral, knír se zjeţil. Úředník vyskočil a bouchl ho do zad slabou pěstičkou. - Děkuju, - vychrchlal novinář. - Neměl bych tak kouřit. - To byste neměl. - A vy byste neměl být tak frajndlich, - bafl redaktor, jenţ vlastně nesnášel soucit. - Neměl bych, - souhlasil pokorně komisař. - Mate to hodnoty. Co já mám s vámi co vysedat? A vy se mnou? - Jsem zde úředně, - ševelil komisař, tahaje řídký knír, - upozornil jsem vás. Pak spisuju hlášení. Nevěříte tomu?“139 V povídkách funguje jako prostředek nepřímé charakterizace také prostředí, které přispívá k vystiţení vlastností některých postav. Například chudý hrad Sion koresponduje s postavou Jana Roháče z Dubé, kterého Michal vykreslil jako nevzdělaného a hrubého člověka. Zde se opět nabízí paralela s postavou rytíře Václava Ryndy z Loučky a na Poříčanech z románu Čest sláva a jeho zchudlou tvrzí. Prostředí je důleţité také v posledním textu souboru Rodný kraj Přemilí sousedé, který je zaloţen na tom, ţe vypravěč bydlí na vesnici, kde se všichni dobře znají. Díky tomu je oprávněn kritizovat ostatní spoluobčany. Text tím tak nabývá na důvěryhodnosti. V malé míře autor vyuţívá charakterizaci pomocí vnějšího vzhledu postav. Popis vzhledu totiţ nesouvisí s hlavním cílem souboru, s demytizací slavných historických postav. Michal se věnuje především jejich jednání, v menší míře také myšlení. Popisy vzhledu se v příbězích téměř nevyskytují. Vzhledem k tomu, ţe děj povídek je zaloţen na skutečných osobnostech a událostech českých dějin, nepřispívají jména postav k jejich charakterizaci. 138 139

MICHAL, Karel. Rodný kraj. Vyd. 1. Kolín nad Rýnem: Index, 1977, s. 46. Tamtéţ, s. 76.

72

Při charakterizaci jednotlivých postav autor postupuje pomalu. Ţe se jedná o slavnou historickou postavu, to se čtenář dozvídá aţ po několika kusých informacích. Jednotlivé informace o postavách slouţí jako indicie k odhalení totoţnosti. To je nejvíce patrné v první povídce, kdy se čtenář nejdříve z rozhovoru dozvídá o existenci komisaře a redaktora, poté je zveřejněno několik informací o vystupujících postavách (ať uţ o minulosti, nebo o současnosti) a aţ následně se v textu objevuje jméno Karla Havlíčka Borovského, čímţ autor nepřímo čtenářovi dává další informace o postavách. Tyto informace však uţ nejsou obsaţeny v textu, závisí na vzdělání a rozhledu příjemce textu. U některých postav je prvním znakem, se kterým autor seznamuje čtenáře, jejich vzhled. To se odehrává především v úvodu povídky Tragédie. Tento způsob prvotního seznámení s postavou slouţí také k navození historické atmosféry a k uvedení do období, v němţ se příběh odehrává. K vykreslení vztahů mezi jednotlivými postavami Michal pouţívá prvky nepřímé charakterizace, především dialogů. Jednotlivé postavy díky nim prozrazují své názory na ostatní postavy. Vypravěč se snaţí být v tomto nestranný, a tak velká většina vztahů a poměrů je odtajněna v pásmu postav. Jako příklad nám můţe poslouţit rozhovor mezi Hynkem Ptáčkem a knězem Prostředkem, kde postavy mluví o dobývání hradu. Kdyţ se Ptáček zmíní o císaři, Prostředek mu skočí do řeči a rozhovor dále pokračuje: „- Fuj, liška ryšavá! - Dokavád fuj liška ryšavá ještě mezi námi. - Kdeţto přestane ukrutník a zahyne posměvač…“140 Společným rysem postav je jejich věková neurčenost. Ta je zaloţena na tom, ţe postavami povídek jsou skutečné historické osobnosti a čtenář tak můţe mít povědomí o tom, kolik let postavám je. Někdy alespoň pouţívá adjektiva jako „mladý, starý“. Zřídka uvádí přibliţný věk postav.

Vypravěč Vypravěčské strategie pouţité v souboru Rodný kraj můţeme rozdělit do dvou skupin. První skupinu tvoří tři povídky (Elegie, Rapsódie, Tragédie), které jsou vyprávěny v er-formě. V těchto povídkách se vyskytuje vševědoucí vypravěč, který se

140

MICHAL, Karel. Rodný kraj. Vyd. 1. Kolín nad Rýnem: Index, 1977, s. 48-49.

73

vyskytuje vně světa postav a věnuje se postupně kaţdé z nich. Druhou skupinu tvoří závěrečný text souboru Přemilí sousedé, který je vyprávěn přistěhovalcem, obecním policistou ve vyprávěcí situaci ich-formy. V povídkách vypravěč ví vše, co se odehrává v myslích jednotlivých postav. Vypravěč příběhy chronologicky vypráví čtenáři, do děje přímo nezasahuje, stojí „nad“ ním a „nad“ postavami. Michal vypravěče staví mimo svět postav a událostí. Charakteristickým znakem vypravěče v tomto souboru je velký nadhled, se kterým na popisovaný děj nahlíţí. Celé vyprávění je velice subjektivní, obsahuje mnoho komentářů, které probíhající příběh hodnotí. To se týká také postav. Díky tomu dochází ke zkreslování historické skutečnosti a demytizaci historických postav. Vypravěč se také dostává do nitra jednotlivých postav. Okolnosti jednotlivých příběhů jsou tak také popisovány očima postav: „Dělostřelec otřel rukávem kov dlouhé pušky. Děla byla jeho. Kdysi je koupil, neboť kradené nenosívá štěstí řemeslu. Vzal je s sebou i sem, neboť kde by měla děla být? Sám bratr Koranda, jehoţ uţ dnes hlava nebolí, nepopřel skutečnost vlastnictví těchto děl. Číţe jsou to pušky, tázal se, kdyţ puškař Zelený zametal míšeňskou pěchotu, číţe jsou, ţe tak dobře cílí? Moje, odpověděl ţivnostník. A hleďme, ne vojska boţího, zpytoval Koranda, který se často ptal, maje zato znáti na všechno odpověď.“141 Díky tomu často nastává střídání autorské perspektivy (úhlu pohledu) na vyprávěné skutečnosti. Střídání autorské perspektivy má za následek, ţe se o postavách dozvídáme mnoho informací, coţ je důleţité vzhledem k tomu, ţe všechny povídky v knize jsou poměrně malého rozsahu. Dalším následkem je fakt, ţe ţádná z postav není představena způsobem, který by ji zajistil preferenci u čtenáře. Vzhledem k častému střídání autorské perspektivy není jedné postavě vyhrazen příliš velký časový úsek, ve kterém by si čtenář nějakou z postav stihl „oblíbit“. Jazyk vypravěče můţeme označit jako hovorovou češtinu. Pro dokreslení atmosféry vypravěč pouţívá archaismy a historismy. Nevyhýbá se ani vulgarismům. Častá jsou originální přirovnání a neobvyklé obraty. Vypravěč se v textu na mnoha místech zamýšlí nad historickými událostmi a postavami. Tím do textů Karel Michal vkládá své vlastní názory, které prezentuje za pomocí postav: „Ale kdyţ naši ve Vodňanech strkali jednušky do ţhavých vápenek, kdyţ

141

MICHAL, Karel. Rodný kraj. Vyd. 1. Kolín nad Rýnem: Index, 1977, s. 52.

74

ty naše čacké táborské ţeny pekly v Chomutově místní i s dětmi, takţe i ti ţidi, ţidáci raději skákali do ohně, neţ by si dali říci k naší pravdě…Coţ to chtěl Mistr Jan? To nechtěl! Chtěl-li, Bůh mu pomoz. Chtěl to Bůh? Asi chtěl. Sic se to nestalo.“142 Zcela jinou vypravěčskou strategii Michal pouţívá v závěrečném textu souboru s názvem Přemilí sousedé. Vzhledem k tomu, ţe se jedná o dopis (esej) ostatním občanům, je jasné, ţe sdělení musí být vyprávěno v ich-formě. Vypravěč díky tomu zdůrazňuje autentičnost sdělení. Do popředí se dostává vypravěčova osobní zkušenost. Vyprávění

v první

osobě

jednotného

čísla

je

v Přemilích

sousedech

charakteristické velkou subjektivitou. Postoj vypravěče k ostatním obyvatelům a dalším skutečnostem je líčen s důrazem na upřímnost. Vypravěč tak mnohdy přímo kritizuje další osoby, a to poměrně nevybíravým způsobem. Dalším charakteristickým znakem tohoto textu je kontakt vypravěče s publikem. Ten je jednak udrţován oslovováním postav, ale také oslovováním čtenáře. S těmito subjekty vypravěč vede dialog, na otázky si však odpovídá sám: „Oplátkou byste ujistili mne, ţe jsem ještě mladý, nadějný a chytrý. Jenţe všemu není docela tak. Spíš prašivé kotě, které jste v soucitu pozvedli, chce třísnit na váš šat, přecpáno darovaným mlékem. Je to tak? Zajisté! A smí se to? Inu, co není dovoleno, to je zakázáno.“143

142 143

MICHAL, Karel. Rodný kraj. Vyd. 1. Kolín nad Rýnem: Index, 1977, s. 48. Tamtéţ, s. 75 - 76.

75

8. Závěr V předloţené práci jsme se zabývali tvorbou Karla Michala. Sledovali jsme způsob práce autora s interními subjekty – s postavami a vypravěčskými strategiemi. Při analýze postav jsme se soustředili na kategorie klasifikace a charakterizace jednotlivých postav. Zároveň jsme se snaţili najít analogie mezi jednotlivými postavami a také analogie k soudobé společnosti. Díky tomu jsme byli schopni zachytit kritiku ţivota v socialistickém Československu, ale také Michalův svérázný pohled na dějiny. První kategorií, které jsme se věnovali, je klasifikace postav. Zde můţeme vysledovat, ţe autor do svých próz vkládá postavy různých typů. Co se detektivních próz, které se odehrávají ve 20. století v Československu, týká, můţeme konstatovat, ţe se autor drţí ustálených typů postav, které jsou pro detektivní ţánr charakteristické. V knihách Krok stranou a Gypsová dáma tak nechybí postavy pátrače (detektiva, kriminalisty), pachatele (zločince), obětí a případných svědků. Další skupinou jsou historické postavy. Ty jsou ovlivněny charakterem autorových historických próz, v nichţ demytizuje české dějiny. Michalovy historické texty mnohdy můţeme označit jako apokryfy. Tomuto charakteru odpovídají i samotné postavy, které jsou vykresleny tak, aby v ničem nepřipomínaly svoji tradovanou slávu. To se týká také souboru Rodný kraj. Nejspecifičtější postavy jsou v povídkovém souboru Bubáci pro všední den. Zde jsme postavy rozčlenili do tří linií. První dvě linie tvoří postavy hlavní. První linii tak tvoří přirozené postavy, které autor prezentuje jako běţné obyvatele ţijící v socialistické společnosti. Druhá linie je s tou první v kontrastu. Tvoří ji nadpřirozené bytosti, které svými nečekanými setkáními s obyčejnými lidmi zcela deformují pohled na realitu. Třetí linii tvoří epizodní postavy, které nemají na děj zásadní vliv, pouze dokreslují atmosféru. Michalovy postavy jsou charakteristické svojí neschopností spokojeného a klidného ţití v historické epoše, v níţ se vyskytují. Často je provází zklamání z proţívané reality, kterému se snaţí různými způsoby čelit. Postavy jsou z velké části utvářeny dobou, ve které se vyskytují – ať uţ se jedná o socialistické Československo, nebo například o 17. století. Autor díky tomu můţe kritizovat soudobou společnost, nebo demytizovat dějiny. Přestoţe mnohé Michalovy prózy jsou menšího rozsahu, i v nich jsou postavy důsledně charakterizovány. Často se v prózách nachází postavy typové. Jejich úkolem je zdůraznit hlavní téma knihy. Do této kategorie můţeme zařadit postavy prvních dvou 76

linií v povídkovém souboru Bubáci pro všední den, ale také Jana Roháče z Dubé a Václava Ryndu, kteří symbolizují malost české šlechty. K charakterizaci postav je nejčastěji vyuţívána nepřímá charakterizace, která převaţuje nad charakterizací přímou. Postavy autor nejčastěji charakterizuje pomocí jednání a promluv. Přímou charakterizaci autor vyuţívá především v úvodu svých textů, kdy postavy čtenářům stručně představuje. Promluvy jednotlivých postav jsou velice autentické. Jména postav autor vyuţívá jako vodítko k vlastnostem postav. Mnohdy se jedná o jména exkluzivní a příznaková. Třetí kategorií, které jsme se věnovali, jsou vyprávěcí situace v tvorbě Karla Michala. V této oblasti můţeme vysledovat pestrou škálu vyprávěcích subjektů. Ţánrová

rozmanitost

autorovy

tvorby

umoţňuje

experimentování

s různými

vyprávěcími situacemi. Společným znakem všech vyprávěčských strategií je specifický jazyk a také snaha o depoetizaci vyprávění. Michal se snaţil veškeré skutečnosti zobrazit záměrně střízlivě. Ve své prvotině, detektivním příběhu Krok stranou, vyuţívá vyprávěcí situaci ich-formy. Čtenáři je děj popisován z pohledu detektiva, podporučíka Vojtěcha Blahynky. Naproti tomu druhý detektivní příběh, Gypsová dáma, je celý vyprávěn v er-formě z perspektivy vševědoucího vypravěče. V této novele autor do textu vloţil tři krátké experimentální pasáţe, které napomáhají charakterizovat postavy. Jedná se o zcela ojedinělý prvek v Michalově tvorbě. Veškeré povídky jsou vyprávěny v er-formě. Jedná se o soubory Bubáci pro všední den a Rodný kraj. Jedinou výjimku tvoří text Přemilí sousedé, který knihu Rodný kraj uzavírá. Zde je sdělení podáváno v ich-formě, coţ napomáhá autentičnosti sdělení. Jediný Michalův historický román, Čest a sláva, je vyprávěn v er-formě. Karel Michal byl autorem, který se za svého ţivota dočkal velkého čtenářského úspěchu a také řady uznání od literárních kritiků. O to více nás dnes můţe mrzet, ţe jeho dílo v podstatě upadlo v zapomnění.

77

9. Resumé Autor se ve své diplomové práci Interní subjekty v prózách Karla Michala věnuje analýze postav a pouţitým vypravěčským strategiím v Michalově prozaické tvorbě. Při analýze postav je kladen důraz na klasifikaci a charakterizaci postav. Analýza vypravěčských strategií je zaměřena na vliv vyprávěcích strategií na děj. Teoretickými východisky jsou práce Franze Karla Stanzela Teorie vyprávění (1988) a Shlomith Rimmon-Kenanové Poetika vyprávění (2001). V průběhu analýzy se autor práce snaţí najít ustálené typy postav a další charakteristické znaky Michalových textů. Součástí diplomové práce je také terminologické vymezení uţitých pojmů, přehled ţivotních osudů spisovatele a zařazení tvorby Karla Michala do kontextu české literatury.

The author attends in his thesis Internal subjects in work of Karel Michal to analysis of characters and narrator´s perspective in the prose works of Karel Michal. In the analysis of characters stress is put on classification and characterization of the characters. The analysis of the narrator´s point of view concentrates on effect on plot. As the theoretical basis serves publications by Franz Karl Stanzel and Shlomith Rimmon-Kenan. The author strains to find stabilized model sof characters and another characteristic of Michal´s texts. The thesis also contains terminological definition of terms, commentary of Michal´s life and inclusion the literary works of Karel Michal in the context of the Czech literary scene.

78

10. Seznam literatury Primární literatura: MICHAL, Karel. Bubáci pro všední den. Vyd. 9. Praha: Karolinum, 2008, 200 s., ISBN 978-80-246-1564-6. MICHAL, Karel. Gypsová dáma. Vyd. 1. Praha: Odeon, 1967, 254 s. MICHAL, Karel. Krok stranou. Vyd. 1. Praha: Naše vojsko, 1961, 134 s. MICHAL, Karel. My, občané mélští. Vyd. 1. Praha: Dilia, 1991, 77 s. MICHAL, Karel. Soubor díla. Vyd. 1. Praha: Lidové noviny, 2001, 717 s., ISBN 80-7106-460-2. Sekundární literatura: BENHART, František: Černé a bílé. In: Plamen 8, 1967. BÍLEK, Petr A. Hledání jazyka interpretace k modernímu prozaickému textu. Vyd. 1. Brno: Host, 2003, 360 s. ISBN 80-7294-080-5. DOKOUPIL, Blahoslav. Český historický román 1945-1965. Vyd. 1. Praha: Československý spisovatel, 1987, 272 s. DOLEŢEL, Lubomír. Narativní způsoby v české literatuře. Vyd. 1. Praha: Český spisovatel, 1993, 152 s. ISBN 80-202-0418-0. DOSTÁL, Vladimír: Příběhy o spravedlnosti a spravedlivosti. In: Kulturní Tvorba 3, 1968. FOŘT, Bohumil. Literární postava. Vývoj a aspekty naratologických zkoumání. Vyd. 1. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, v. v. i., 2008, 111 s. ISBN 978-80-8577861-8.

79

GALÍK, Josef. Česká literatura po roce 1945 (1945-1969). Vyd. 2. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 1991, 272 s. ISBN 80-7067-070-3. HÁJEK, Jiří: Debut proti všem pravidlům. In: Plamen 4, 1962. HORYNA, Mojmír: Poznámka o vydání. In: MICHAL, Karel: Bubáci pro všední den. Vyd. 9. Praha: Karolinum, 2008, 200 s, ISBN 978-80-246-1564-6. HVÍŢĎALA, Karel. České rozhovory ve světě. Vyd. 1. Praha: Československý spisovatel, 1992, 336 s., ISBN 80-202-0336-2. JANOUŠEK, Pavel a kol. Dějiny české literatury 1945-1989. III. 1958-1969. Vyd. 1. Praha: Academia, 2008, 692 s., ISBN 978-80-200-1583-9. JUNGMANN, Milan: Ne jen napětí, ne jen humor. In: Literární noviny 50, 1961. KARPATSKÝ, Dušan: Vůbec ne jenom detektivka. In: Plamen 12, 1962. MASÁKOVÁ, Milena: Komentář. In: MICHAL, Karel: Soubor díla. Vyd. 1. Praha: Lidové noviny, 2001, 717 s., ISBN 80-7106-460-2. NOVOTNÝ, Vladimír: Takhle na rodné dějiny?. In: Tvar 3, 1994. PEJSKAR, Joţka. Poslední pocta. Třetí díl. Vyd. 1. Vlastním nákladem, 1989, 317 s., ISBN 3857785. POLÁČEK, Jiří, ed. Průhledy do české literatury 20. století. Vyd. 1. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2000, 308 s., ISBN 80-7204-162-2. RIMMON-KENANOVÁ, Shlomith. Poetika vyprávění. Vyd. 1. Brno: Host, 2001, 174 s., ISBN 80-7294-004-X. RULF, Jiří: Nakoupili jsme tolik věcí (rozhovor s Violou Fischerovou). In: Reflex 10, 1999, č. 21, s. 16. 80

STANZEL, Franz Karl. Teorie vyprávění. Vyd. 1. Praha: Odeon, 1988, 321 s. SUCHOMEL, Milan: Anti-Jirásek. In: Literární noviny 16, 1967. SUS, Oleg: Osvobozující smích nad tratolištěm krve. In: Kultura 51, 1961. SUS, Oleg. Tři z „nové vlny“ satyrů. In: Metamorfózy smíchu a vzteku. Vyd. 1. Brno: Krajské nakladatelství, 1963, 164 s. VLAŠÍN, Štěpán et al. Slovník literární teorie. Vyd. 2. Praha: Československý spisovatel, 1984, 465 s. (pic): Karel Michal. Bubáci pro všední den. In: Literární noviny 24, 1992.

81