Autorita v raněnovověké historiografii: diskurs a subjekty Návrh projektu doktorské disertační práce
Školitel: Mgr. Alena Andrlová Fidlerová, Ph.D. Řešitel: Jana Česká
Charakteristika tématu a dosavadní stav poznání Historiografická díla vzniklá před ustavením historické vědy se v dnešním paradigmatu dichotomie literatury fikce a literatury faktu nacházejí na „území nikoho“. A přestože povahu historiografie per se přehodnocují z obou stran pomyslných barikád literární vědci i historikové, k tzv. lingvistickému obratu v historiografii se zatím samotní lingvisté vyjadřují nepřímo a sporadicky. Také v otázce, jak se liší práce současníků od práce jejich předchůdců, narážíme především pro nedostatek představy o druhém na vcelku nezmapované území, jemuž je věnována pozornost spíše mimoděčně. Zatímco se tedy historická věda vyrovnává s tropologickým rozborem Haydena Whitea a pečlivou sebekritikou nachází „moderní dějepisectví“ (srov. Horský, 2009; Bláhová – Sládek, 2007), manifestaci „moci jazyka“ v pohledu zpět, v diachronním kontextu považuje obdobné jevy většinou pouze za „nedůvěryhodnost“ či „nekritičnost“ autora, přičemž potřebný prostředek k analýze, tj. propracovaná historická stylistika, jí, přinejmenším v českém prostředí, schází: tj. nemáme k dispozici monografii a za nejsoustavnější můžeme považovat studie Jaroslava Kolára (1999). Navrhovaný disertační projekt chce s tímto vědomím i s ohledem na interdisciplinaritu problematiky přistoupit k otázce, již považuje za klíčovou v poznání diskursu předvědecké historiografie, tedy k roli autority v konstrukci a kompilaci historického díla. V dnešním pojetí odlišuje historiografický text od např. historického románu modalita vyprávění a reference, k níž je vztahován (srov. Cohnová, 2009). Reference ovšem v předvědeckém kontextu měla povahu argumentu, zdroj informací autor nacházel v jemu předchůdném vyprávění s filosofií blízkou „co je psáno, je dáno“ a právě míra a diskursivní proměna autority pro něj v této rovnici rozhodovala o „kritice pramene“. Na výsledný charakter díla neměla však vliv jen autorita zdroje, ale i emancipace role autora a jeho individualizace v literárním procesu (tj. autorita, jíž požíval). Věnuje-li se dnes pozornost „historickým“ historiografickým dílům, opomíjí se (často z pragmatických důvodů) problematika odlišení vnětextového a textového podávajícího subjektu; jako exemplární lze užít Kroniku českou Hájka z Libočan, jíž se teprve v současnosti dostává pozornosti jakožto literárnímu dílu, zatímco s jejím textem se nadále zachází v kontextu historiografickém – „Hájek píše, Hájek myslí“. Na jednu stranu chceme autoru věřit, sděluje-li nám zásadní informace o sobě či své době, čerpáme-li u toho ale z textu samotného, musíme zároveň jeho projevy a sdělení považovat za komunikát subjektu textového. Edukativnost či interpretativnost textu jistě není konstruována pouze z podávající pozice, přesto si i sama o sobě zaslouží pozornost souvislost jejích projevů (a vývojových proměn) s postavením „uspořadatele“ sdělovaných informací a se samotnou měrou stylizace díla. Prameny Fenomén autority v předvědeckém historiografickém textu je samozřejmě problematikou příliš rozsáhlou. Pro účely práce je potřeba zkoumaný materiál účinně zúžit, a to nejen po stránce rozsahu zkoumaného období, ale též zvoleného kánonu textů. Navrhovaná sonda se zaměří na 16. až 17. století, v nichž došlo v českém prostředí k masivnímu rozvoji knihtisku a, 2
jak napovídají některé novější práce, i k postupnému ustálení role rukopisné literatury (srov. např. Andrlová Fidlerová, 2013a; 2013b; Ezellová, 2003). S vědomím celku kulturního pole se práce tedy nebude zaměřovat jen na tištěnou produkci a využije mj. i dosavadních nálezů Repertoria rukopisů 17. a 18. století (Linda et al., 2003-). Na druhou stranu si však bude klást omezení tematická, jazyková a v určitém ohledu žánrová, neboť k analýze bude volit díla 1) pojednávající dějiny českých zemí či k nim se vážící; 2) jazykově česká, a to kromě překladové literatury z pera původně zahraničních autorů; 3) spadající do širokých kategorií kronika a historie. S vědomím, že ve třetím bodě se projekt pohybuje ve vágním prostoru konfliktu mezi dobovými označeními a současnými systematizujícími snahami. Účelem třetího vymezení je však především oddělení literatury označitelné jako egodokumenty, jejichž problematiku je vhodné chápat spíše v kontextu současných snah o podchycení povahy autobiografií. Šíře vymezení zároveň umožňuje nevnášet do výběru materiálu další proměnné. Vzhledem k nedořešenosti otázky žánrového systému novověké literatury (k níž nejlépe Kolár, 1999: 9–16, 195–207) se pro tvorbu koherentní skupiny textů jeví jako nejvhodnější postup argumentace nad jednotlivými texty a až druhotně tvorba kánonu na základě nejfrekventovanějších rysů. Výsledkem výběru bude množina textů s nejvyšší pravděpodobností rozsahem překračující realizovatelnou mez. Pro sondu budou u rozsáhlých děl vybírány ucelené pasáže odpovídající kompozici vlastní analyzovaným textům (explicitně uváděné kapitoly, oddíly ap.), nepřekračující však 100–150 listů. Cíle Práce si bude klást za cíl analýzu 1) podávajících subjektů v komunikační situaci historiografického díla. 2) korelace mezi dobovým rétorickým diskursem a jeho textovými realizacemi v podobě konkrétních historiografických děl, a to především v jejich celkové výstavbě a v předpokládané progresi interpretativní (či edukativní) složky díla související s emancipací role autora v dobovém kulturním kontextu a s případným zaměřením na přijímající subjekty. 3) volnosti či závaznosti pramenů, resp. autorit, z nichž se čerpá, a to především jejich implicitního i explicitního hodnocení, tj. analýzu reflexe zdroje, v kontextu srovnání s dobovým rétorickým diskursem. Obecnějším cílem disertační práce bude přispět k tvorbě aparátu historické stylistiky, který by přihlížel k interdisciplinaritě tématu a k samotné proměnlivosti a dějinné a kulturní podmíněnosti zkoumaného materiálu – nejen v jeho vlastním vývoji, ale i v ohledu na pojmosloví rozkolísané napříč obory (zde především literární teorie a lingvistiky, dále i rétoriky a kulturní historie), které bude v práci popsáno a, do možné míry, pro účely navrhované metodologie vhodně sjednoceno. Metodika Jedna složka disertační práce tedy tkví v rozboru dostupného pojmosloví, sestávajícího předně z pojmů (variace významu realizovaného nejčastěji jako:) autor/tvůrce, autorita, diskurs, interpretace (interpretativnost), komunikační kontext, reference, 3
vypravěč/narátor/produktor (resp. subjekt), styl; k nimž srov. např.: Auer, 2014; Cohnová, 2009; Haman, 1993; Hausenblas, 1996; Hrabal, 2011; Kirby, 1992; Pier, 2006; Smith, 2009; Wodaková – Meyer, 2002. Při druhé složce, stylovém rozboru historiografického díla, za vzory poslouží práce Řepy (2006) a Činátla (2011), k nimž bude však zapotřebí přistupovat jako k inspiracím, neboť vycházejí z pozic literárněvědných (potažmo historických) a mapují prostor novějšího materiálu (s jeho vlastními specifiky). Pro analýzu fenoménu autority bude záhodno přihlédnout k rozsáhlým studiím Storchové (2002; 2011) a její koncepci literárního pole humanismu, dále pak k příručkám zpracovávajícím dobový rétorický úzus (např. Bauerová, 1986; Hon, 2011; Plett, 2004) a k dosavadním znalostem o dobovém procesu vzdělávání (Winter, 1901). Jak již bylo řečeno, projekt si klade za cíl též přispět k rozpracování metod historické stylistiky; za tímto účelem se inspiruje v nemnohých zahraničních pracích, za něž zde uveďme článek Ully Fix (1991). Při analýze kompozice a procesu tvorby textu také neopomene dle potřeby a možností čerpat z novodobých lingvistických metod a přístupů, zejména stylistiky (Čechová – Krčmová – Minářová, 2008; Jeffries – McIntyre, 2010), textové syntaxe (Janich, 2008), stylistiky textu (Macurová, 1993), pragmatické lingvistiky (Auer, 2014), dále též metodiky analýzy diskursu (Wodaková – Meyer, 2002), kulturní historie (Burke, 1998) a naratologie (White, 2010). Výběrová literatura ANDRLOVÁ FIDLEROVÁ, A. 2013a. Lidové rukopisné modlitební knihy raného novověku. Český lid. Roč. 100, č. 4. ANDRLOVÁ FIDLEROVÁ, A. 2013b. Rukopisná kultura Čech 17. a 18. století v zrcadle muzejních sbírek. Folia historica Bohemica. Roč. 28, č. 1. AUER, P. 2014. Jazyková interakce. Přel. a adaptoval Nekvapil, J. et al. Praha: NLN. BAUEROVÁ, B. 1986. Jesuitische „ars rhetorica“ im Zeitalter der Glaubenskämpfe. Frankfurt am M. – Bern – New York: Peter Lang. BLÁHOVÁ, K. – SLÁDEK, O. (eds.). 2007. O psaní dějin: teoretické a metodologické problémy literární historie. Praha: Academia. BURKE, P. 1998. The European Renaissance: Centers and Peripheries. Oxford – Malden, Mass.: Blackwell. COHNOVÁ, D. 2009. Co dělá fikci fikcí. Praha: Academia. ČECHOVÁ, M. – KRČMOVÁ, M. – MINÁŘOVÁ, E. 2008. Současná stylistika. Praha: NLN. ČINÁTL, K. 2011. Dějiny a vyprávění: Palackého Dějiny jako zdroj historické obraznosti národa. Praha: Argo. EZELLOVÁ, M. J. 2003. Social authorship and the advent of print. Baltimore: Johns Hopkins University Press. FIX, U. 1991. Vorbemerkungen zu Theorie und Methodologie einer historischen Stilistik. Zeitschrift für Germanistik. NF 1. 4
HAMAN, A. 1993. Subjekt ve filozofii a umění moderní doby. In Proměny subjektu. Díl I. Praha: ÚČL AV ČR. HAUSENBLAS, K. 1996. Od tvaru k smyslu textu: stylistické reflexe a interpretace. Praha: UK. HON, J. 2011. Aemulatio in Kommunikationsraum des frühneuzeitlichen Prosaromans. In MÜLLER, J-D. et al. (ed). Aemulatio: Kulturen des Wettstreits in Text und Bild (1450– 1620). Berlin: De Gruyter. HORSKÝ, J. 2009. Dějepisectví mezi vědou a vyprávěním: úvahy o povaze, postupech a mezích historické vědy. Praha: Argo. HRABAL, J. 2011. Fokalizace: analýza naratologické kategorie. Praha: Dauphin. JANICH, N. (ed). 2008. Textlinguistik: 15 Einführungen. Tübingen: Narr. JEFFRIES, L. – MCINTYRE, D. 2010. Stylistics. Cambridge – New York: Cambridge University Press. KIRBY, J. T. 1992. Toward a Rhetoric of Poetics: Rhetor as Author and Narrator. The Journal of Narrative Technique. Roč. 22, č. 1. KOLÁR, J. 1999. Návraty bez konce. Brno: Atlantis. LINDA, J. et al. (ed.). 2003-. Repertorium rukopisů 17. a 18. století z muzejních sbírek v Čechách. Díl I/1–II/2. Praha: Karolinum. MACUROVÁ, A. 1993. Subjekty a text. In Proměny subjektu. Díl I. Praha: ÚČL AV ČR. PIER, J. 2006. Sémiotika narativu. Brno – Praha: ÚČL AV ČR. PLETT, H. F. 2004. Rhetoric and Renaissance Culture. Berlin – New York: De Gruyter. ŘEPA, M. 2006. Poetika českého dějepisectví. Brno: Host. SMITH, C. R. 2009. Rhetoric and Human Consciousness: a History. Prospect Hights, Ill.: Waveland University. STORCHOVÁ, L. 2002. Role náboženství v dějinné konstrukci a naraci české humanistické historiografie. Praha: FF UK. Diplomní práce. STORCHOVÁ, L. 2011. Paupertate styloque connecti: utváření humanistické učenecké komunity v českých zemích. Praha: Scriptorium. WHITE, H. 2010. Tropika diskursu: kulturně kritické eseje. Praha: Karolinum. WINTER, Z. 1901. Život a učení na partikulárních školách v Čechách v XV. a XVI. století: kulturně-historický obraz. Praha: Česká akademia císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění. WODAKOVÁ, R. – MEYER, M. 2002. Methods of Critical Discourse Analysis. London: Sage.
5
