Intarzie, její uplatnění v historii a dnešní době

Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Lesnická a dřevařská fakulta Ústav nábytku, designu a bydlení

Bakalářská práce

Intarzie, její uplatnění v historii a dnešní době

Brno 2008

Martin Štourač

‐ 2 ‐   

Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma: Intarzie, její uplatnění v historii a dnešní době zpracoval sám a uvedl všechny použité prameny. Souhlasím, aby moje bakalářská práce byla zveřejněna v souladu s § 47b Zákona 111/1998 Sb., o vysokých školách a uložena v knihovně Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně, zpřístupněna ke studijním účelům ve shodě s vyhláškou rektora MZLU o archibvaci elektronické podoby závěrečných prací.

………..……………………………. Podpis

‐ 3 ‐   

Poděkování Chtěl bych tímto především poděkovat vedoucímu práce panu doc. Dr. Ing. Petru Bruneckému za rady s vedením a uspořádáním bakalářské práce, panu Ing. Hlavatému za poskytnutí důležitých rad v oblasti literatury, panu Vojtěchu Marčanovi za odborné rady v oblasti restaurování, panu Ing. Radkovi Večeřovi za poskytnutí informací při konzultaci o technologii řezání laserem a poskytnutí fotografií výrobků, vytvořených tímto způsobem v jeho firmě. Dále pak kamarádovi Janu Petrovi za vytvoření fotografií nábytku na barokním zámku v Jaroměřicích nad Rokytnou. ‐ 4 ‐   

Abstrakt Intarzie je výraz pocházející z italštiny a znamená ozdobné vykládání dřevěnými dýhami, kovem, kostí, perletí a jinými materiály na dřevě. Technika intarzování neboli intarzie si žádá dokonalou přesnost a pečlivost, zároveň však byly používány ornamenty a skladba dřevin, které byly typickými slohovými vzory daného období. Největším mistrem v tomto oboru byl bez pochyby Charles André Boulle, který vytvořil pro krále Slunce Ludvíka XIV. dodnes obdivované kusy nábytku. Dnes je intarzie chápána spíše jako průmyslový výrobek. Tomu také odpovídají nejmodernější technologie řezání dýh pomocí laseru a vodního paprsku.

Klíčová slova Intarzie, inkrustace, marketerie, Pietre dura, Commesso, Scagliola, technika Boulle, Benátská mozaika, Chebská technika, kombinované techniky, slonovina, želvovina, rohovina, probarvování, vypalování, připalování, podbarvování, šelaková politura.

‐ 5 ‐   

Abstract Marquetry is an expression coming from Italy and means lying wood, metal, bones, pearl-shell and other materiál to the base of wood surface. The technique of lying wood is very demanding regarding precise and accuracy. Usually was used exotic wood for its textures and moddern view but it could be done with normal wood common in past and present. Master of this branch was without doubts Charles André Boulle who had made a breathtaking pieces of inlay furniture for Ludvik XIV. Nowadays, inlay is understood as an industrial piece of furniture becouse new method of making it included cutting veneers with laser and water ray.

Key words Inlay, encrustaion, marquetery, Pietre dura, Commesso, Scagliola, Boulle technique, Venice technique, combination technique, ivory, tortoise-shell, horn, coloration, singeing, french polish.

‐ 6 ‐   

Obsah 1. Cíle bakalářské práce .......................................................................................... - 10 -  2. Metodika a způsob tvoření práce ....................................................................... - 11 -  3. Úvod ...................................................................................................................... - 12 -  4. Postavení a vývoj umění intarzie v historii ........................................................ - 13 -  4.1 Starověk ........................................................................................................................ ‐ 13 ‐  4.2 Středověk ...................................................................................................................... ‐ 13 ‐  4.3 Novověk ........................................................................................................................ ‐ 14 ‐  4.4 Začátek a konec šlechtických salónů ............................................................................ ‐ 15 ‐  4.5 Měšťanská kultura 19. století ........................................................................................ ‐ 17 ‐  4.6 Přelom 19. a 20. století .................................................................................................. ‐ 18 ‐ 

5. Umělci spjatí s rozvojem intarzií ........................................................................ - 19 -  5.1 Charles André Boulle .................................................................................................... ‐ 19 ‐  5.2 Gerreit Jensen ............................................................................................................... ‐ 19 ‐  5.3 Pietro Piffetti ................................................................................................................. ‐ 19 ‐  5.4 Jean-Francois Oeben ..................................................................................................... ‐ 19 ‐ 

6. Techniky a druhy intarzií.................................................................................... - 20 -  6.1 Intarzie prostá ................................................................................................................ ‐ 20 ‐  6.2 Intarzie kombinovaná .................................................................................................... ‐ 20 ‐  6.3 Pásková intarzie ............................................................................................................ ‐ 20 ‐  6.4 Rámečková intarzie ....................................................................................................... ‐ 20 ‐  6.5 Inkrustace ...................................................................................................................... ‐ 20 ‐  6.6 Taušírování .................................................................................................................... ‐ 21 ‐  6.7 Parketová intarzie .......................................................................................................... ‐ 21 ‐  6.8 Marketerie ..................................................................................................................... ‐ 22 ‐  6.9 Pietre Dura .................................................................................................................... ‐ 23 ‐  6.10 Commesso ................................................................................................................... ‐ 24 ‐  6.11 Scagliola ...................................................................................................................... ‐ 24 ‐  6.12 Technika Boulle .......................................................................................................... ‐ 25 ‐  6.13 Benátská mozaika........................................................................................................ ‐ 26 ‐  6.14 Chatám – karí .............................................................................................................. ‐ 26 ‐  6.15 Tmelová technika ........................................................................................................ ‐ 27 ‐  6.16 Kombinované techniky ............................................................................................... ‐ 27 ‐  ‐ 7 ‐   

6.17 Chebská technika ........................................................................................................ ‐ 27 ‐ 

7. Užívané materiály ................................................................................................ - 29 -  7.1 Dýhy .............................................................................................................................. ‐ 29 ‐  7.2 Slonovina ...................................................................................................................... ‐ 29 ‐  7.3 Perleť ............................................................................................................................. ‐ 29 ‐  7.4 Rohovina ....................................................................................................................... ‐ 30 ‐  7.5 Želvovina ...................................................................................................................... ‐ 30 ‐  7.6 Kámen ........................................................................................................................... ‐ 31 ‐  7.7 Cín a mosaz ................................................................................................................... ‐ 31 ‐  7.8 Žraločí kůže ................................................................................................................... ‐ 31 ‐  7.9 Kost ............................................................................................................................... ‐ 31 ‐  7.10 Mořský korál ............................................................................................................... ‐ 32 ‐ 

8. Dodatečné opracování a zdobící technologie ..................................................... - 33 -  8.1 Vypalování .................................................................................................................... ‐ 33 ‐  8.2 Připalování .................................................................................................................... ‐ 33 ‐  8.3 Gravírování ................................................................................................................... ‐ 34 ‐  8.4 Podbarvování ................................................................................................................ ‐ 34 ‐  8.5 Kresba perem ................................................................................................................ ‐ 34 ‐ 

9. Politurování .......................................................................................................... - 35 -  9.1 Šelaková politura ........................................................................................................... ‐ 35 ‐  9.1.2 Příprava politury .................................................................................................... ‐ 36 ‐  9.1.3 Gruntování ............................................................................................................. ‐ 36 ‐  9.1.4 Polírování ............................................................................................................... ‐ 37 ‐ 

10. Materiály používané v dnešní době .................................................................. - 39 -  10.1 Podkladový materiál.................................................................................................... ‐ 39 ‐  10.2 Dýhy a další materiály ................................................................................................ ‐ 40 ‐  10.3 Lepidla ........................................................................................................................ ‐ 41 ‐  10.4 Povrchová úprava ........................................................................................................ ‐ 42 ‐ 

11. Technologický postup výroby intarzie v dnešní době..................................... - 43 -  11.1 Úprava dýh .................................................................................................................. ‐ 43 ‐  11.2 Řezání .......................................................................................................................... ‐ 43 ‐  11.2.1 Řezání CO2 laserem – Optický systém Bifocal ................................................... ‐ 44 ‐  11.2.1.1 Technologie dělení materiálu laserem ........................................................... ‐ 44 ‐  11.2.1.2 Šíření laserového svazku v řezacím stroji ..................................................... ‐ 46 ‐  ‐ 8 ‐   

11.2.2 Technologie řezání vodním paprskem ................................................................. ‐ 49 ‐  11.3 Sesazování ................................................................................................................... ‐ 52 ‐  11.4 Lepení, lisování ........................................................................................................... ‐ 52 ‐  11.5 Broušení odýhovaného povrchu, oprava vad .............................................................. ‐ 52 ‐  11.6 Tvorba a nanášení nátěrového filmu ........................................................................... ‐ 53 ‐ 

12. Nejběžnější postupy při opravách intarzií....................................................... - 54 -  12.1 

Opravy inkrustace ................................................................................................... ‐ 54 ‐ 

12.2 

Opravy intarzie ........................................................................................................ ‐ 55 ‐ 

12.3 

Opravy taušírování .................................................................................................. ‐ 56 ‐ 

12.4 

Opravy intarzie typu Boulle .................................................................................... ‐ 56 ‐ 

12.5 

Oprava benátské mozaiky ....................................................................................... ‐ 57 ‐ 

12.6 

Oprava chebské techniky ........................................................................................ ‐ 58 ‐ 

12.7 

Opravy gravírování ................................................................................................. ‐ 58 ‐ 

12.8 

Oprava šelakové politury ........................................................................................ ‐ 59 ‐ 

13. Závěr ................................................................................................................... - 60 -  14. Prameny a literatura ......................................................................................... - 62 -  15. Seznam obrázků ................................................................................................. - 63 -  16. Obrazová příloha ............................................................................................... - 64 -   

 

 

 

  ‐ 9 ‐   

1. Cíle bakalářské práce Cílem mojí bakalářské práce je shromáždit maximum informací a popis jednotlivých technik výroby intarzie v době jejího vzniku, největšího rozmachu a v současné době. Dále chci vytvořit přehledný a zároveň jasný návod k opravám nejpoužívanějších technik, při současném zachování umělecké hodnoty výrobku.

‐ 10 ‐   

2. Metodika a způsob tvoření práce Bakalářská práce je tvořena na základě mých vlastních zkušeností s výrobou intarzií vzájemně se doplňujících s informacemi z odborné literatury. Dále jsem použil fotografie částí nábytku s intarziemi ze zámku v Jaroměřicích nad Rokytnou a vlastních prací. Použil jsem také obrazovou dokumentaci staženou z internetových adres a fotografie poskytnuté odbornou firmou, která se zabývá výrobou intarzií a sesazenek pomocí laseru. Literaturu jsem použil zejména pro zpracování technik a materiálů používaných v historii a pro popsání nejmodernějších technologických způsobů výroby a oprav intarzií.

‐ 11 ‐   

3. Úvod Termín intarzie je často označován jako dřevěná mozaika. Je to dekorativní vykládání dřeva dřevem jiných barev (javor, mahagon, eben, palisandr…), kovem a jinými materiály, např. želvovinou, perletí nebo slonovinou. Intarzii velice často doplňovaly dodatečné zdobící techniky, podbarvování, připalování, vypalování apod. Intarzie se ve své první podobě objevuje poprvé ve starém Egyptě. Vzhledem k chudobě Egypta na lesní porosty se dřeviny do této země dovážely a byly vysoce ceněny. Ve starém Řecku a Římě dosáhla intarzie také vysoké úrovně, s velkou oblibou se již používaly rostlinné a figurální motivy. V období renesance v Itálii v polovině 15. století dosahovala intarzie velké oblíbenosti. Ve Florencii tehdy pracovalo několik desítek samostatných dílen. V tomto období byly obrázky tvořené ze světlého dřeva a vkládány do tmavého okolí. Oblíbené bylo použití kamene a mramoru pro vykládání různých obrázků a to technikou Pietre Dura, Commesso nebo Scagliola. Z Itálie intarzie postupně pronikla do Francie, kde v období baroka za vlády Ludvíka XIV. dosáhla největšího rozmachu. Umělec Andé Charles Boulle svojí technikou dovedl intarzii k jejímu vrcholu. Nábytek zdobený intarzií byl šperkem zdobícím interiéry a mohli si jej dovolit jen nejbohatší lidé. Jedním z důkazů je, nástavcová skříň ze sbírek Moravské galerie v Brně. Téměř tři metry vysoká skříň představuje typický příklad přepychového barokního nábytku. Dnes je pojmutí intarzie spíše průmyslovou záležitostí a umělecká stránka věci je již dosti upadlá. Došlo k rozvoji technologií, které umožnily nárůst počtu vyrobených kusů. Asi nejdůležitější roli na dnešním trhu hraje cena výrobku společně s vývojem bytového designu. Tyto fakta se zasloužila o to, že intarzie postupně z našich domovů téměř vymizela a setkáme se s ní jen zřídka nebo na historických kusech nábytku. S tím je úzce spjata oprava a restaurování, které vyžaduje odbornou způsobilost a přesné dodržování původních materiálů a technologií, jakými byl jednotlivý kus nábytku a příslušný druh intarzie vyroben.

‐ 12 ‐   

4. Postavení a vývoj umění intarzie v historii 4.1 Starověk Před více než 5000 lety se v údolí Nilu zrodila jedna z největších civilizací světa. Pohřební výbava Tutanchamonova svědčí o bohatství, jakého v Egyptě dosáhly. Vyskytují se zde základní typy nábytku. Egypťané znali také dýhování dýhami tlustými asi 2mm, jež byly lepeny tak dobře, že drží dodnes. Znali rámové konstrukce s dřevěnými výplněmi, drážky a péra, zásuvky, intarzie barevným dřevem, kovem, perletí i slonovinou. Nábytek zhotoven z obyčejného dřeva byl malován. Další velkou starověkou kulturou bylo umění národů v oblasti středomoří. Nábytek zdobený intarzií z období antiky se dochoval jen ojediněle, víme však, že řecká domácnost znala hlavní kusy zařizovacích předmětů. K ukládání předmětů denní potřeby sloužily hlavně truhly, toaletní potřeby a líčidla se ukládala do jemně zdobených drobných skříněk, na kterých se uplatnila intarzie rostlinných a figurálních motivů. Mezi časté materiály patřila perleť a slonovina Přímými pokračovateli Řeků byli Římané, kteří silně ovlivnili evropskou civilizaci. Dědictví Řeků obohatili o nové rysy. V zařízení římských domů se objevují další typy nábytku. Stůl se tehdy stal přepychový, nábytkem s vysoce ceněnou horní deskou. Ta byla vykládána vzácnými drahými kameny a mramorem. 4.2 Středověk Po rozpadu římského impéria se v Evropě formoval nový společenský řád a s tím vznikal i nový sloh. V poměrně dlouhém období výtvarná kultura nezaznamenala většího projevu, který nikdy nebyl natolik silný, aby ovlivnil celoevropský sloh. Teprve po 10. století našeho letopočtu stabilizuje svůj sloh a románská doba přináší nejnutnější, jednoduché rysy nábytku. Nábytek románského a ranně gotického období byl hrubý a těžký. Znakem bohatství bylo lůžko. Zdobné techniky se v té době věnovali pouze plošně vyřezávaným arkádám, malování nebo soustružení spolu s ozdobným kováním, které pokrývalo většinu povrchu truhly nebo skříně.

‐ 13 ‐   

I když na přelomu 12. A 13. století dochází ke změně slohu, nové tendence hned nezasahují do uměleckých řemesel. Proto ani ranně gotické období nepřináší ve vývoji interiérů významné změny a s tím přímo souvisí s výzdobou nábytku. Veškerou řemeslnou výrobu ovlivnil vývoj měst, ta si osvobodila řemeslníky a za hradbami měst vznikaly dílny, v nichž se zdokonalovala jednotlivá řemesla. Ve 14. století byla řemeslná výroba na našem území i v celé střední a západní Evropě na vysoké úrovni. Nová technická zlepšení se již projevila na gotickém nábytku. Vodní pila vynalezená roku 1322 pomohla v pozdní gotice obnovit rámovou konstrukci, nábytek byl lehčí, doplňovaly jej promalované figurální a ornamentální řezby. Objevuje se i další truhlářské nářadí, hoblík a mnoho dalších nástrojů vzniká v období při přechodu pozdní gotiky k renesanci. 4.3 Novověk Rozvoj obchodu a především zámořské objevy přinesly do evropských hospodářských proměn první náznaky akumulace kapitálu. Městští particiové projevovali vzrůstající touhu po reprezentaci a tím zvýšenou potřebu uměleckých děl a uměleckého řemesla. Nejsilněji se tato tendence projevovala na severu Apeninského poloostrova, kde vznikl nový sloh této epochy, Renesance. S hospodářským rozvojem vzrůstají v italských městech i nároky obyvatel na pohodlí a přepych. Podlahy již byly vykládány mozaikou s různých materiálů, ze dřeva, barevných dlaždic nebo mramoru. Renesanční nábytek se stává uměleckým výtvorem, odpovídajícím pojetí renesanční architektury. Nejpoužívanějším materiálem v italské renesanci bylo především ořechové dřevo, upravené fermeží a mořením do tmavě hnědého tónu. Ostatní vzácná dřeva byla pouze materiálem doplňkovým. Honosnější nábytek byl zdoben malbou, zlacením, později plastickou řezbou a intarziemi z barevných dřev, kostí, kamenů a zlacenou kůží. Vzniká mnoho druhů nábytku, na kterém se začalo ve větší míře uplatňovat dýhování. Dýhy se sesazovaly z menších dílců vzácných dřev a často tyto sesazenky byly doplněny intarzií nebo inkrustací. Především to byl psací stůl, sekretář a knihovna. V pozdní renesanci se začaly používat rozmanité materiály, a tak se zhotovovaly stoly mramorové, ebenové, vykládané kostí a perletí nebo stříbrem. Výrobou krásného a vzácného italského renesančního nábytku prosluly především dílny ve Florencii a Benátkách, později i v Římě. Ve Španělsku jsou to ‐ 14 ‐   

bohatě zdobené kabinety na psaní s vyklápěcí deskou, která byla bohatě zdobena dekorem ornamentiky mísícím se s abstraktními maurskými prvky. Ve Francii se vyznačuje renesanční nábytek bohatým řezaným dekorem a intarziemi. 4.4 Začátek a konec šlechtických salónů Na počátku 17. století pronikal z Francie do celé Evropy nový umělecký sloh, který označujeme jako baroko. Slohový projev nebyl již na rozdíl od předchozích epoch jednotný. V souvislosti s hospodářskými, politickými a náboženskými podmínkami jednotlivých zemí se značně odlišoval. S tím je úzce spjatá i umělecká tvorba nábytku. Na počátku 17. Století byla tvorba nábytku ještě zcela pod vlivem pozdní renesance, nábytek byl v dokonalém rytmu s architekturou. Italský a španělský nábytek raného baroka se vzácnými dřevy a vykládaným mramorem, polodrahokamy a slonovinou se podobal téměř klenotům. Naopak nábytek holandský, anglický a severoněmecký byl charakterizován spíše solidností a účelností a zhotovoval se především z dubu, později byl obkládán ořechem. Důslednější dýhování se zde ale objevilo až ke konci 17. století. Ve Francii nastalo počátkem vlády Ludvíka XIV. v polovině 17. století slavné období dvorského nábytku, který byl napodobován ostatní Evropou po dalších sto let. Roku 1667 zřídil ministr Colbert Královskou manufakturu dvorního nábytku, kde se soustředili umělci a řemeslníci všech oborů. Nábytek byl určen především panovníkovi a jeho dvořanům a jeho základním posláním bylo dokonale reprezentovat královský dvůr. Ve druhé polovině 17. století navrhovali nábytek největší umělci. Největší osobností byl Charles André Boulle, který byl roku 1672 jmenován Colbertem dvorním dodavatelem nábytku. Pomáhalo mu 26 odborníků a kromě francouzského dvora u něj objednávali téměř všichni evropští monarchové. A proto nalezneme Boulleův nábytek v mnoha světových sbírkách. Po jeho smrti převzali dílnu jeho synové a pracovalo se v ní s nábytkem až do poloviny 18. století. Barokní nábytek kromě reprezentace umožnil i větší variabilitu a hlavně pohodlí. V Čechách vzniká barokní nábytek zdobený ornamentální i figurální kresbou a krajovou zvláštností je vykládání skříní barevným dřevem- chebská technika. Po smrti Ludvíka XIV. roku 1715 se změnil celý styl života a umění ve Francii. Velký monumentální barokní sloh se zbavuje pompéznosti. Zařízení interiéru se přibližuje potřebám a měřítku člověka, vyvíjí se zjemnělý a půvabný styl rokoka. ‐ 15 ‐   

Významní architekti jako byl J. F. Blondel nebo A. C. Daviler přispěli k tomu, že se Francie stala střediskem kultury bydlení. Oblibu na nábytku získala bílá barva a pro zvýšení nádhery a lesku k sobě kombinovala zlatou. Objevují se nová vzácná dřeva jako palisandr, růžové dřevo, citronovník a další, používaná k intarzii. Velkou oblibu v té době měl lakovaný nábytek po orientálním způsobu. Francie a Anglie udávají krok ve zdůraznění potřeb komfortu v sedacím nábytku. Anglická jména Thomas Chippendale, Thomas Sheraton jsou dodnes značkou jakosti a významní zejména tím, že poprvé vytvářeli zakázky pro export. Nepracují tedy pro jednotlivé zákazníky, ale poprvé se objevují manufaktury, které se staly základnou nábytkářského průmyslu v dalším století. Nejvíce se rokokový styl projevil ve Francii, kde tvůrci nábytku své práce podepisovali jako malíři. V Itálii zakotvilo rokoko pouze v Benátkách a Piemontu, ostatní území Itálie připomíná klasický barokní nábytek italský s bohatým zlacením. V našich zemích se uplatňuje intarzovaná dekorace s motivy pásků a páskového průpletu.

Obr. 1 – Komoda zdobená typickými znaky z období baroka ‐ 16 ‐   

4.5 Měšťanská kultura 19. století Klasicismus byl slohem nové doby a projevil se i v nábytkové tvorbě v posledních letech 18. století. V poslední čtvrtině 18. století v kolébce Rokoka ve Francii vyústily společenské problémy v revoluční výbuch. Společně se starým řádem byly smeteny i základy zjemnělého a formálně vyumělkovaného slohu. Forma nábytku se dostala opět do souvislosti s architekturou, tvary se zjednodušily, různě zprohýbané linie a plochy se narovnaly. Ornament se stal lineárnějším a dekor se velmi zjemnil. Zásuvky lemuje řecký meandr, rohy se zdobí rozetami, kraje perlovcem, plochy vyplňují girlandy. Klidné a rovné linie nábytku jsou inspirovány znovu oživeným zájmem o antiku. Na počátku 19. století prošel nábytek novou vývojovou fází empírem. Časově spadá do rozkvětu vlády francouzského císaře Napoleona I. Jeho významným tvůrcem byl Jacques Louis David. Nový Davidův nábytek byl věrnou kopií římského a řeckého nábytku. Motivy se kombinovaly starořímské, řecké i egyptské. Při výrobě nábytku se začala uplatňovat přirozená barva dřeva, velice byl oblíben mahagon i světlé kořenice. Často se nábytek tvořil se smrkového, lipového nebo topolového dřeva a povrch se upravoval dýhami z nejcennějších dřev, jako je cedr, mahagon, třešeň, hruška apod. Intarzie v této době byla potlačena a hladké dřevo bylo zdobeno bronzovými nebo zlacenými ozdobami podle antických motivů a po vítězství Napoleona v Egyptě i motivy egyptskými. V druhém desetiletí 19. století doznívá silný vliv antiky, uplatňovaný ve vnější i vnitřní architektuře. Končí empírový sloh. Po zhroucení francouzského císařství roku 1815 přejímá měšťanstvo životní hodnoty a mění je podle svých potřeb. Vytváří specifický, osobitý způsob života. Jemu také přizpůsobuje styl domácího prostředí. Tento styl je nazýván Biedermeier. Nedochází tu k žádným převratným změnám ve srovnání s předchozím obdobím. Měšťanský způsob života se stal vzorem i pro šlechtu. Proměna se samozřejmě dotkla rovněž nábytku. Ten často dosahoval vynikající úrovně a o ní se nepochybně zasloužili čeští, vídeňští a němečtí výrobci. Intarzie se nijak zvlášť neužívala, jen občas na skříňovém nábytku a byla jednoduchá, bez složitých ornamentů. Kolem roku 1840 se biedermeier vyžil a hledal se jiný sloh, který by jej nahradil. Nebylo dost sil k vytvoření něčeho nového a tak se projevil návrat do minulosti. Nejprve docházelo k hledání spásy v rokoku, tím vznikalo druhé rokoko. ‐ 17 ‐   

V polovině 19. století, kdy druhé rokoko dosáhlo vrcholu, nalezneme první ohlasy na renesanci a baroko, zejména v uměleckém řemesle. Odliv k renesanci přinesl zásadní obrat v nábytkovém umění. Zmizelo leštěné dřevo mahagonu, bylo nahrazeno dřevem dubovým, temně mořeným podle vzorů italské renesance. Nábytek zdoben ze vzoru středoevropské renesance byl zdoben intarzií. Ohlas na francouzskou renesanci přinesl nábytek z černého leštěného dřeva, vykládaný perletí. Koncem 19. století kolem roku 1880 se stal vzorem další styl, tentokrát gotika. Poslední desetiletí 19. století tedy nepřinesla ve vývoji nábytku nic nového. Označují se jako období stylového chaosu. Objevuje se opět rokoko, přežívá novorenesance, vzniká pseudogotika atd. 4.6 Přelom 19. a 20. století Na přelomu 19. a 20. století nastal souboj starého s novým a ten se projevoval v široké škále uměleckých projevů. Ale to již pomalu vstupujeme do doby dnešního moderního člověka.

‐ 18 ‐   

5. Umělci spjatí s rozvojem intarzií 5.1 Charles André Boulle Boulle žil v období Baroka ve Francii a tvořil pro krále Ludvíka XIV. v Louvru. V této době se nábytkářství stalo samostatným uměleckým oborem s náročným a dokonalým zpracováním. Boulle patřil do skupiny ebenistů, kteří tvořili výhradně skříňový nábytek, a pracoval převážně se dřevem. Jeho výrobky byly v Baroku něčím zcela novým a svým osobitým pojetím ovlivnily tvorbu nábytku nejen na francouzském dvoře, ale téměř v celé Evropě. Znaky tohoto ebenisty lze najít na výrobcích v téměř všech zemích. Vyráběl především komody, které byly v podstatě truhly. Nedali se sice odklápět, ale měly vepředu několik zásuvek. Počet byl různý, některá komoda měla dvě, jiná čtyři nebo i šest. Horní bývala menší a sloužila k ukládání drobností. Boulle dále tvořil stoly, které ještě měli rovné nohy, vyzdobené páskem ornamentu. Nejslavnější stůl vytvořil pro Bavorského kurfiřta Maxe Emanuela, vnuka Ludvíka XIV. 5.2 Gerreit Jensen V Anglii, třebaže v menší míře používal podobnou techniku, jako Boulle. Jensen je často spojován s marketerií z krunýřů mořských želv. 5.3 Pietro Piffetti V Turínu vytvořil výjimečně bohatě zdobené a složité kusy nábytku, jejíž polychromní mozaikové vykládání připomíná italskou tradici mramorových inkrustací. 5.4 Jean-Francois Oeben Jeho nábytek se vyznačuje jemností provedení, citlivým sladěním různých druhů použitého dřeva, střídmým použitím inkrustací.

‐ 19 ‐   

6. Techniky a druhy intarzií 6.1 Intarzie prostá Je intarzie tvořená pouze z dýh, čili stejnorodého materiálu – dřeva. Nejsou použity jiné materiály, jako je tomu u kombinované intarzie. 6.2 Intarzie kombinovaná Používají se nejen dýhy, ale i kosti, slonovina, perleť, kámen apod., tedy nesourodé materiály. Kombinují se podle barvy a především podle výtvarného záměru a nejvíce se používala v Renesanci a Baroku. 6.3 Pásková intarzie Jedná se o nejjednodušší intarzii, kdy je plochy dýhy rozdělena proužkem dýhy jiného druhu dřeva nebo jiného směru let stejné dřeviny. 6.4 Rámečková intarzie Je to jiná jednoduchá technika intarzie, která má orámovanou plochu proužky dýhy z jiného druhu dřeva v rozích úhlopříčně nastavenými 6.5 Inkrustace Inkrustace je nejstarším způsobem vykládání nábytku. Rozumí se jí vykládání povrchu tlustšími kousky dřev v masivním okolí. Do plochy masivního dřeva jsou vysekány a vydlabány výřezy, lůžka, do nichž je vložen odlišný materiál nebo tentýž materiál s opačným směrem kresby dřeva. Inkrustace byla známa již ve starém Egyptě, kdy se nábytek vykládal kousky slonoviny, masivním zlatem a drahokamy. V této, ale i v pozdějších dobách byl inkrustovaný nábytek výsadou vyšších vrstev. Vykládalo se i nadále slonovinou, ale také se rozvinulo používání dostupnějších materiálů, jako je perleť, rohovina, vzácné druhy dřevin, mramor (Itálie), kost. ‐ 20 ‐   

V naší zemi se tato technika nejvíce rozšířila v období selského baroka. Vykládalo se zejména dřevem z ořechu, jilmu, lípy, javoru nebo švestky do základního materiálu, kterým byl nejčastěji dub. Jako motiv se zobrazovaly motivy geometrické, ale i rostlinné a figurální. Inkrustace je základní zdobnou technikou ve zbrojířství, kde má jemnější a preciznější zpracování, je provedena z dražších materiálů a najdeme zde i více figurálních motivů. Nábytek i předměty zdobené inkrustací jsou dodnes poutavé a krásné a mají vysokou uměleckou hodnotu 6.6 Taušírování Taušírování je ozdobná technika baroka, převzatá ze zlatnictví. Je to vykládání dřeva stříbrným drátkem, který má zvláštní uzpůsobení pro tento účel. Drátek je na jedné straně kónicky seříznutý, zatlouká se do dřeva lehce naříznutého podle nákresu. Tloušťka drátku ovlivňuje jemnost lineárního ornamentu vzniklého taušírováním, který je vždy rostlinný a často doplňuje inkrustaci. Taušírování se vyskytuje spíše na bytových doplňcích než na větších kusech nábytku a tvoří také zdobení na pažbách zbraní. 6.7 Parketová intarzie Jemná dýhová intarzie ve formě geometrických obrazců, jako jsou čtverce a kosočtverce, se označují pojmem parketová intarzie. Často využívá dýhy o různé barvě a struktuře s vytvořením trojrozměrného efektu.

‐ 21 ‐   

Obr. 2 – Detail parketové intarzie vlastní výroby  

6.8 Marketerie Je pojem pocházející z francouzského slova „marqueter“, které znamená „dělat skvrnitým, vykládat, vyložit (dřevem). Tento výraz bývá nejčastěji vysvětlován jako „jemnější“ typ intarzie nebo intarzie s použitím kovů, perleti apod. Intarzie ve tvaru květin, listů a dalších přírodních motivů vykládáním různobarevnými dřevěnými, zvláště ebenovými dýhami, perletí, slonovinou, rohovinou. Jednotlivé vyřezané kousky se do sebe skládaly a poté lepily na plochu. Kousky mohly být upraveny vypalováním v horkém písku, tím se docílilo stínování. Dále na naklíženém obrazci umělci prováděli rytí nebo gravírování a tvořili tak kompozice zátiší. Tento způsob vykládání se rozšířil v období vzestupu francouzské produkce barokního nábytku, zvláště prací dvorního ebenisty krále Ludvíka XIV., André Charlese Boulleho. Na severu Evropy se marketerie tvořila zejména z ořechu a zvláštního druhu palisandru zvaného kingwood.

‐ 22 ‐   

Obr. 3 - Komoda s bohatě zdobenou marketerií 6.9 Pietre Dura Technika podobná inkrustaci, ale s rozdílnými materiály. Pietra Dura se vykládá tvrdými kameny. Pochází z Itálie a byla oblíbená zejména v 17. Století ve Florencii. Pestré a hlazené úlomky mramoru, křemenů, polodrahokamů, tvoří rozmanité ornamenty i figurální motivy. Povrch celého ornamentu se zabrušuje a leští.

Obr. 4 – Pietre Dura ‐ 23 ‐   

6.10 Commesso V 16. Století se ve Florencii vyvinula technika commesso, tedy řezání kamenů a jejich skládání na povrchu nábytku.

Obr. 5 – Commesso 6.11 Scagliola Druhou italskou novinku byla technika scagliola. Jednalo se o nanášení obarvené hmoty z mramoru a seletinu na podkladovou desku. Nahrazuje vykládáním pravým mramorem.

Obr. 6 – Scagliola ‐ 24 ‐   

6.12 Technika Boulle Ebenista Ludvíka XIV., Charles André Boulle, pracoval zajímavou zdobnou nábytkářskou technikou, která dodnes nese jeho jméno. Intarzii sestavoval tak, že předem slepil destičky želvoviny, cínu a mosazi a strunkou najednou prořezával příslušný ornament nakreslený na vnější straně. Takto připravil současně ornament pro zdobení tří kusů a podle převládajícího materiálu se určovala i cena nábytku. Nejdražší byla prima versa, kde základ byl z želvoviny a do ní byl vkládán ornament z cínu a mosazi. Seconda versa byla ceněna méně, zde převládal cín a ornament byl z želvoviny a mosazi.Tercia versa, byla třetí nejméně hodnotná verze z těchto tří. Převládající materiál byla mosaz s ornamentem z želvoviny a cínu. Želvovina byla podbarvována červeně, což ještě zvýšilo cenu výrobku. Kromě želvoviny, cínu a mosazi se dále používala slonovina jako další zdobný materiál. Tento druh intarzie činil problémy při sesazování. Různorodé materiály se chovají za stejných podmínek jinak a to způsobilo nedostatečné přilnutí kovových částí na dřevěný podklad při použití lepení pomocí teplého klihu. Při změnách vlhkosti dřevo zvětšuje nebo naopak zmenšuje svůj objem a kov se uvolňoval od podkladu, kroutil a po čase úplně odpadl. Tento fakt zapříčinil, že Boulleho nábytek se dochoval velice málo a ve značné míře poškozen. Nábytek byl dále vybavován bronzovým nebo mosazným kováním. I přes všechny problémy je druh nábytku zdobený touto intarzií ceněn jako nejhezčí po výtvarné stránce, ale i z pohledu technického provedení.

‐ 25 ‐   

Obr. 7 – Boulleho technika 6.13 Benátská mozaika Zdobná technika italské renesance. Tenké nestejnoměrné úlomky perleti se vytlačovaly do křídového olejového nebo lakového tmelu. Po vytvrzení se přebytečný tmel setřel a mozaika vyleštila. Benátskou mozaikou se vykládal přírodně leštěný nábytek a černě lakovaný nábytek. Charakteristické pro tuto mozaiku jsou rovné pásy a rámující intarzovanou plochu. 6.14 Chatám – karí Jedná se o zajímavou a velice pracnou orientální techniku, která vznikla v Persii a dodnes se v orientálních zemích používá. Tenké tyčinky trojúhelníkového průřezu o délce strany 0,3 až 1mm z různých dřevěných materiálů, mosazi a kosti, podélně omotané tenkým drátkem nebo obalené mosaznou fólií. Slepují se hvězdicovitě do kruhu, který je opět obalen tenkou mosaznou fólií. Takto upravené tyčinky o průměru 1cm s hvězdicovým vzorem uprostřed se opět po délce slepují a obalují fólií. Tím ‐ 26 ‐   

vznikne váleček a průměru asi 3cm. Z něj se odřezávají tenká kolečka, která se skládají a lepí na plochu, až je celá pokryta. Po vyhlazení a nalakování vyniknou jednotlivé materiály ornamentu a celek působí velmi jemně a decentně. 6.15 Tmelová technika Tmelová technika byla v Evropě převzata z Japonska. Dovezené orientální skříňky byly velmi oblíbené, a proto naši obchodníci začali tuto techniku napodobovat. Aplikovali ji ale do evropských motivů. Ornament se vytváří přibarveným křídovým tmelem, kterým se zaplňuje se lineární vrubořez. Kresba se skládá z různě proplétaných barevných linek. V této technice se také pracuje s amalgámem, stříbrným tmelem. Amalgám se rovněž kombinuje s barevnými tmely a často se používal místo pracného taušírování. Motivy ornamentů jsou rostlinné i figurální, méně často se touto technikou znázorňuje architektura. Nábytek i užitkové předměty zdobené touto technikou mají velmi působivý vzhled. 6.16 Kombinované techniky Některé truhlářské dílny zvyšovaly zdobnost a cenu nábytku spojením dvou nebo i více technik. Velmi časté je spojení inkrustace s technikou tmelovou. Výraznou kombinaci lze vidět na japonských skříňkách zdobených inkrustací, tmelovou technikou a řezbou figur ze dřeva, kosti, perleti, rohoviny a kamenů. Kombinací několika technik se výtvarně vyjádřily velké scenérie i žánrové obrázky. Různorodost materiálů umocňuje celkový dojem obrazu, který působí neobyčejně živě. Je to náročná řemeslná činnost a předpokládá znalost příslušných technologií a dostatek výtvarného cítění. 6.17 Chebská technika Jednou z mála domácích technik je technika chebská, nesoucí název podle místa vzniku a největšího rozšíření. Řadí se k technikám kombinovaným, ale svým pojetím je naprosto výlučná, proto ji považujeme za samostatnou techniku zdobení nábytku. Jeto ‐ 27 ‐   

v podstatě inkrustace kombinovaná řezbou. Do masivního dřeva jsou vkládány kousky dřev jiného druhu i přibarveného materiálu tak, že již sama barevnost vytváří konkrétní obraz a vykládání dostatečně převyšuje plochu ostatního dřeva. Řezba je nejčastěji provedena technikou basreliéfu a právě na inkrustovaných částech. Materiál na dílky inkrustace se vybírá podle toho, co má znázorňovat. Koruna stromu se vykládá ze dřeva zimostrázu nebo zeleně nabarveného javoru. Plocha kolem koruny se vykládá světlým javorem, do něhož jsou vloženy modře mořené ovály lípy jako obláčky. Motivem obrázků jsou nejčastěji krajinky s architekturou. Povrchová úprava takto zpracovaných intarzií je doposud nejméně zpracovanou oblastí. Jisté však je, že povrch nebyl nikdy lakován a silné, velmi lesklé vrstvy pochází z pozdějších oprav. Díla bývají při restaurování natřeny šelakovým lakem. Pravděpodobná historická úprava vycházela z využití efektu zvýraznění struktury dřeva oleji či fermežemi nebo přírodním voskem. Technika vznikla v baroku a používala se do konce minulého století. Jsou jí zdobeny hlavně menší sekretáře, šperkovnice, zásuvky psacích stolů, zbraně a jiné drobné předměty. Nevyskytuje se v lidovém nábytkářství, protože je velmi výtvarně i výrobně náročná a vyžaduje opravdové mistrné provedení.

Obr. 8 – Ukázka Chebské techniky ‐ 28 ‐   

7. Užívané materiály 7.1 Dýhy Dýhy jsou nejoblíbenějším materiálem pro sestavování intarzií. Jako tenké listy dřeva jsou už jakýmsi polotovarem pro tuto výrobu. Další velkou předností dýh je pestrá kresba dřeva způsobená tím, že dýhy pocházejí z různých částí kmene. Vhodným sesazením, kombinací různých barev, změnou směru vláken a mnoha dalšími úpravami se získá nepřeberné množství variací výzdoby. Mezi nejatraktivnější patří dýhy se zajímavou texturou, jako jsou kořenice, pyramidová kresba, očková kresba, vlnitá kresba, fládrová kresba, květ. 7.2 Slonovina Je to zubovina sloních klů. Kly jsou u kořene duté a ve špici plné. Slonovina je jako materiál velmi tvrdá, hutná a pružná. Má bílou barvu, později mírně žloutne. Slonovinu poskytuje zejména slon indický a slon africký. Místo výskytu těchto zvířat má vliv i na konečnou strukturu této suroviny. Tvrdou slonovinu najdeme na slonech žijících v lesním a vlhkém prostředí, naopak měkkou a jemnější má slon pocházející ze suchého klimatu bez lesů, jako je Etiopie a Zanzibar. Kromě intarzií v nábytkářství ji lze použít na výrobu šperků, figurek nebo knoflíků. 7.3 Perleť Materiál pocházející ze schránek mořských i říčních mlžů. Jejich vnitřní vrstva je tvořena směsí konchoilitu a uhličitanu vápenatého a má typický perleťový hedvábný lesk s duhovými efekty. Trocas je nejvíce používaným druhem, pocházejícím z Filipín nebo Indonésie. Tento druh perleti má bílou, někdy i lehce nažloutlou barvu. Trocas z Madagaskaru bývá považován za nejcennější a nejkrásnější. Perleť z Kalifornie je běžně nazývána „Black Bastard“. Je bílá uprostřed a okraje má do světle zeleno-černé barvy. Tato perleť z ústřice je poněkud plochá.

‐ 29 ‐   

Druh nazývaný „Burgau“ pochází z velkých hlemýžďů nalezených u amerického kontinentu, Singapuru a Madagaskaru. Perleť z Cejlonu je bílá lemována modravým nebo zeleno-žlutým okrajem. Kromě vykládání nábytku se tento materiál používá na výrobu samostatných ozdobných předmětů

Obr. 9 – Kombinace perleti a hnědého podkladu- vzor stromu 7.4 Rohovina Látka, z které se skládají rohy, kopyta, kly. Z obyčejného rohu se často dělá nepravá želvovina tím, že nepravými barvami se vytváří všelijaké barevné skvrny. Barva oranžovohnědá se dělá chloridem zlatovým, černá dusičnanem stříbrnatým, hnědá horkým roztokem dusičnanu rtuťnatého atd. Výrobky se povětšinou chránily tenkou vrstvou lihového laku. 7.5 Želvovina Želvovina je hmota získána z krunýře želvy, většinou nažloutlé, načervenalé nebo nazelenalé barvy. Často byla upravována podbarvením pro získání potřebné barvy. Želvovina se začala používat jako materiál pro výrobu intarzií v období renesance a největšího rozkvětu zaznamenala v Boulleho technice.

‐ 30 ‐   

7.6 Kámen Kámen byl oblíbený zejména v Itálii v 17. Století. Nejvíce se užíval v technice Pietre Dura. Používaly se drahokamy, polodrahokamy, křemeny, mramor a vybírali se podle kresby a zbarvení. 7.7 Cín a mosaz Kovy byly novinkou v používání při výrobě intarzií v období baroka zejména v Boulleho technice. 7.8 Žraločí kůže O používání žraločí kůže při výrobě intarzií se svým objevem zasloužil Quai des Morfondus kolem roku 1769. Povrch této kůže je drsný a barvený do světle šedé barvy. Materiál byl používán od začátku 18. Století a zvláště v počátku 20. Století ve stylu Art Deco. Žraločí kůže může být použitá též na obaly a titulní strany knih. 7.9 Kost Kost byla používaná již v dobách samotného začátku a prvního rozvoje intarzie. Světlost kosti je vznešenější než slonovina, ale vláknitá struktura ji řadí oproti slonovině jako méněcennou. Nejčastěji je získávaná z noh a stehen dobytka, koní a ovcí. Nejprve se kosti musí vařit, aby došlo ke zničení tuků a morku. Následně musí být máčena 12 dní v další lázni. Lázeň je složena v poměru 1250 cl vody, 125 g hydrogenuhličitanu a 20 g vápence. Pro zbělení kostí je důležité asi půl hodinové vaření v tomto roztoku. Následně se kosti vysuší a impregnují 24 hodin v terpentýnu. Dále je kost vařena 1 hodinu v čisté vodě. Poté je opracovávaná pomocí kotoučových pil na jednotlivé tenké listy.

‐ 31 ‐   

7.10 Mořský korál Tento živočich je velice zřídka používán na výrobu intarzií. V nejhojnějším množství bychom ho hledali ve středomoří. Má velmi podobný vzhled, jako jemně fládrový desén mramoru. Korál se opracovává velice podobným způsobem, jako perleť.

‐ 32 ‐   

8. Dodatečné opracování a zdobící technologie Dodatečným opracováním a zdobícími technologiemi máme na mysli úpravy jednotlivých kousků skládaných do sebe ještě před jejich sesazením nebo konečnou úpravu až po nalepení na podkladovou plochu. Díky těmto úpravám je intarzie zkrášlena a získává finální vzhled. 8.1 Vypalování Je vypalování lineárních rostlinných a figurálních ornamentů do povrchu již nalepené intarzie vypalovací jehlou. Vnitřní plochy se často vykrývají barvou a celá intarzie je dokončována šelakovou politurou.

Obr. 10 – Fotografie vypalované intarzie 8.2 Připalování Připalování jednotlivých částí intarzie ještě před jejím sesazením pomocí rozpáleného kousku železa nebo horkého písku. Touto úpravou lze docílit stínování a prostorových efektů. Zejména díky intenzitě a době trvání působení tepla vzniknou různě odlišné odstíny. ‐ 33 ‐   

Obr. 11 – Intarzie s použitím mořených a připalovaných kousků dýh 8.3 Gravírování Gravírování, rytí, rovněž velmi často doplňuje intarzii. Rytina v intarzii se provádí jemnými dřevoryteckými rydly a při leštění se zaplňuje pemzovým práškem s politurou, aby ztmavěla a byla výraznější. Gravírování se vyskytuje i na intarzii s kostí, perletí, rohovinou. 8.4 Podbarvování Jedná se zejména o podbarvování želvoviny na červenou nebo žlutou barvu. Toto upravování bylo použito v Boulleho technice. 8.5 Kresba perem Efektní, avšak málo trvanlivá a hodnotná je kresba perem na povrchu dýhovaných ploch. Lineární kresba se provádí sépiovou barvou, někdy čínskou tuší. Napodobuje většinou rytinu nebo vypalování. ‐ 34 ‐   

9. Politurování Politurování je jednou z nejstarších povrchových úprav dřeva. Přestalo se používat s rozšířením průmyslové výroby nábytku, protože tuto úpravu nelze provádět strojně. Pod politurou musí být plocha dobře vybroušena a oživena. Napouští se škvařeným nesoleným lojem nebo sádlem. Do počátku 19. Století se povrchová úprava nábytku prováděla hlavně aplikací fermeží, lněných olejů nebo včelí vosk. Ty se obvykle nanášely štětcem. Později se rozšířily roztoky šelaku v lihu. 9.1 Šelaková politura Největšího rozmachu šelaková politura zaznamenala v 18. A 19. Století v období klasicismu a biedermeieru. 9.1.1 Lístkový šelak Šelak je výtažek z čevrce lakového (Laccifer lacca), vyskytujícího se v Indii a Indočíně, kde žije ve velkém počtu ve větvích určitých palem. Odklepáním větví a listů se získá červeně zbarvená pryskyřice. Ta se rozdrtí, vyluhuje vodou, zbaví se červeneho barviva a roztaví. Vzniklý meziprodukt nazývají odborníci „knoflíkový lak“. Knoflíkový lak se vytáhne do velmi tenkých destiček a po zchlazení a rozlámání vytvoří lístky takzvaného lístkového šelaku běžně dostupného v obchodech. Jednotlivé druhy, které obsahují vosk, nesou označení „Lemon“ a „Oranž“. Světlé šelakové druhy vhodné k leštění světlých dřevin musí být téměř bez vosku. Na trhu jsou známé pod názvem „Světlé slunce“. Všechny druhy šelaku jsou rozpustné v 94 procentním alkoholu. Lze je rozpustit i v asi 80°C vodní lázni (retušovací šelak). Šelak se musí uchovávat ve tmě, protože působením světla tvrdne.

‐ 35 ‐   

Obr. 12 – Druhy lístkového šelaku 9.1.2 Příprava politury Šelakové šupinky se před samotným použitím musí rozpustit po dobu 48 hodin v denaturovaném alkoholu v poměru 1:2 (1díl šelaku a 2 díly alkoholu). Tímto se vytvoří základový roztok. 9.1.3 Gruntování Zpočátku leštění na houbu silně tlačíme a postupným kroužením odstraňujeme pomocí alkoholu poslední nečistoty. Poté povrch lehce poprášíme mletou pemzou a pokračujeme opět v krouživých pohybech. Pemza plochu dobrušuje a vyhlazuje. Když je plocha čistá a barva jasná, přikápneme do houby zředěnou polituru. Plochu opět poprášíme pemzou a zatlačujeme ji do otevřených pórů dřeva, tím se povrch stále více uhlazuje. Póry dřeva se s pemzou a politurou postupně zaplňují a zůstávají viditelně lesklejší. Této proceduře říkáme gruntování-zalešťování. První grunt plochu čistí a vyhlazuje a současně dává první tenkou vrstvu politury. Celé gruntování provádíme s velkým tlakem na houbu. Zaplňování pórů je dobře kontrolovatelné při pohledu proti světlu. Tak kontrolujeme celé leštění od začátku až do konce. Jsou-li všechny póry zaplněné a plocha se začíná lesknout bez matných skvrn, kápneme na ni 2 kapky lněného oleje. Olej přidáváme při leštění proto, aby se politura nepálila a nezelenala. Jakmile houba začne po ploše lehce klouzat, znamená to, ‐ 36 ‐   

že plocha je příliš suchá a přidáme několik kapek politury. Nyní kroužíme houbou tak dlouho, až začne výrazně táhnout. To znamená, že první grunt je hotov a celou leštěnou plochu necháme nejméně jeden den odpočívat. Houba se musí uzavřít do nádoby, aby nedošlo k jejímu úplnému vysušení. Povrch se musí lehce přebrousit jemným brusným papírem. Druhý grunt začínáme stejně, jako první, houbou a alkoholem s postupným přidáváním pemzy. Pemzu už ale nepřidáváme v takovém množství a naopak při druhém přikapání politury kápneme na plochu opět olej. Tlak na houbu postupně zmírňujeme a přitom kontrolujeme množství oleje na povrchu. V této fázi leštění už nepoužíváme pemzu. Když se stopa po houbě rychle ztrácí, je druhý grunt hotov. Plocha se nechá dva dny odpočinout, aby politura doschla. Olej, který zůstal pod politurou, se vytlačuje na povrch, plocha matoví a šedne. 9.1.4 Polírování Polírováním míníme leštění na vysoký lesk. Pemzu již nepoužíváme, do houby střídavě naléváme polituru a alkohol. Alkohol v případě, je-li na povrchu hodně oleje. Polírovat začínáme krouživým pohybem po obvodu plochy na oleji, se středním tlakem na houbu. Tlak pozvolna zmírňujeme, až se plochy jen lehce dotýkáme. I během polírování kontrolujeme množství oleje na ploše a vlhkost houby. Lesk musí být průzračný bez zabarvení. Je-li málo průzračný, je pod politurou olej a musíme na houbu nalít alkohol, abychom olej dostali napovrch. Je-li lesk zabarvený, je politura připálená. Musíme ji přes olej přebrousit jemným papírem a znovu provést druhý grunt. Jakmile je lesk stejnosměrně průzračný a houba zůstane suchá, je první leštění hotové. Plochu necháme opět tři dny odpočinout. Během této doby opět matoví a šedne, ale ne již v takové míře, jako po gruntování. Druhé polírování lijeme do houby častěji alkohol než polituru a ještě pečlivěji hlídáme množství oleje na ploše. Houbu vedeme rychle, lehoučce, kresbu pohybu často měníme, vykreslujeme ji po celé ploše a dolešťujeme. Houba do sebe nasává přebytečný olej, proto musíme být velice opatrní, abychom polituru nepřipálili. Plocha se nechá nejméně týden odpočívat, lehce zmatní, ale i přes to zůstane lesklá. Třetí polírování slouží k úplnému dosušení předmětu. Houba musí být čistá a jen slabě navlhčená alkoholem. Co nejčastěji kontrolujeme množství oleje na ploše. Houba

‐ 37 ‐   

bude stále sušší a lesk na její ploše stále vyšší. Jakmile kloub prstu klouže volně po ploše a nezanechává po sobě stopu, je doleštěno. Polírování necháme v klidu dva týdny a potom olej vysušíme. Sušení se provádí lněným hadříkem, jemně zvlhčeným alkoholem a rychlým pohybem po polírované ploše přejíždíme. Přebytečný olej se nachytá na hadr a plocha se vyjasní. Leštění na pololesk má zpočátku stejný postup, jako leštění na vysoký leskpolírování. Vynechá se ale druhé a třetí leštění a rovnou se přejde na vysoušení oleje.

Obr. 13 – Komoda zdobená intarzií a dokončená politurou na vysoký lesk

‐ 38 ‐   

10. Materiály používané v dnešní době Materiály, ale i techniky a nástroje pro výrobu intarzií prošly za celou dobu vývoje intarzie značnými změnami. V dnešní době je intarzie dosti potlačena vzhledem k materiálům, ze kterých se novodobý nábytek vyrábí. Použití intarzie není možné převážně z důvodů, používání laminátových a foliovaných materiálů. Lamináty a folie tvoří již konečnou povrchovou úpravu. Tyto materiály umožňují velice rychlou a levnou výrobu nábytku ve srovnání s dřívějšími technologiemi. I když je uplatnění v dnešní době oproti například baroku minimální, stále se najdou zákazníci, kteří si nechávají intarzie zhotovovat. Převážně se jedná o doplňky, jako jsou obrazy, či šperkovnice a jiné drobnější předměty. 10.1 Podkladový materiál Podkladovým materiálem se rozumí materiál takový, který je uzpůsoben k nalepení a nalisování sesazenky, či intarzie. Musí být zbaven nerovností, trhliny vyspraveny tmelem a přebroušen na požadovanou drsnost povrchu. Příliš drsný povrch zapříčiňuje nerovnosti po nalepení dýhy, která tento povrch bude kopírovat a při dalším broušení dojde k probroušení dýhy a tím i znehodnocení celého výrobku. Příliš hladký povrch má negativní vliv na přilnavost lepidel. Povrch dále musí být zbaven mastnoty a prachu po broušení. V případě použití masivního jehličnatého dřeva se musí odstranit případná pryskyřice. Další, dnes již více používané a rozšířené materiály jsou dřevotřískové desky, dřevovláknité desky, překližky nebo laťovky. V dřívějších dobách bylo masivní dřevo jediným materiálem, ze kterého se vyráběl nábytek. S rozvojem nábytkové technologie dýhování postupně docházelo k používání na podkladové materiály méně hodnotných dřevin, nejčastěji smrku, jedle nebo lípy. Ty se snadněji opracovávají a jsou lehčí. V dnešní době se masivní dřevo, jako podkladový materiál používá podstatně méně, téměř výhradně při vytváření historických replik nebo při restaurování. Dřevotřískové desky se lisují z drcených třísek jehličnatého, či listnatého dřeva. Třísky jsou pojeny močovinoformaldehydovou pryskyřicí, vyrábějí se jedno nebo dnes již téměř výhradně trojvrstvé. Třískové desky se vždy upravují foliováním nebo dýhováním a složí často jako desky korpusových částí, či pro výrobu zásuvek apod. ‐ 39 ‐   

Dřevovláknité desky se lisují většinou z jehličnatých pilařských odřezků a podřadného dřeva. Dřevo se nejprve rozvlákní, do rozvlákněné hmoty se přidávají různá pojiva, jak impregnační, tak pro zvýšení odolnosti proti hoření. Potom se lisuje na desky různých tloušťek. Velkou předností těchto materiálů je jejich výborná opracovatelnost, která je ale využívaná v jiném odvětví nábytkářského průmyslu než v dýhování a intarzování. Pro intarzované plochy se používají dřevovláknité desky střední až vyšší hustoty vláken o tloušťkách nejčastěji 5mm na výplně dvířek či jiných ploch. Překližky jsou desky, vyráběné křížovým vrstvením dýh, vzájemně slepených. Bývají vícevrstvé, vždy však s lichým počtem vrstev. Podle druhu lepidla, kterým se k sobě jednotlivé vrstvy dýh lepí, se určuje voděodolnost a použití těchto překližek. Pro výrobu intarzovaných výplní dvířek do interiéru postačí běžná překližka, která není voděodolná, protože se předpokládá používání v suchém prostředí a proti běžným vlhkostem bytu bude chránit povrchová úprava. Laťovky jsou velkoplošné konstrukční desky tvořené středem z jehličnatého řeziva a povrch tohoto středu tvoří nalepené dýhy. Počet dýh musí být stejný z obou stran středu, tedy na každou stranu od středu desky je stejný počet vrstev. Laťovky slouží převážně k tvoření korpusových dílců skříněk a v nedávné minulosti se těšily velké oblibě při ohýbaných částech kuchyňských nebo jiných skříněk, či kredenců. Ohýbání bylo velice jednoduché, laťovka se prořezala několika řezy vedle sebe v téměř celé tloušťce. Počet řezů a hloubka určovaly výsledné možnosti při ohnutí. Tyto plochy se zpravidla dýhovaly vzácnými druhy dřev. 10.2 Dýhy a další materiály Tenké listy dřeva vyrobené krájením loupáním nebo řezáním. Každá technologie má výsledný vliv na texturu dýhy, která je velice důležitým požadavkem při výrobě intarzií a sesazenek. Dýha má různou škálu barevností, která závisí od druhu dřeviny, části kmene, ze které pochází. Pro výrobu dýh jsou použity nejkvalitnější dřeviny a nejsou dovoleny téměř žádné vady. První továrny na výrobu dýh byly budovány v Německu v 19. století. Pro větší plochy v okolí intarzie jsou žádány výhradně okrasné dýhy vytvořené buď krájením, nebo excentrickým loupáním a kořenice. Arodýhy jsou novinkou, která se prosadila v posledních letech. Jsou to dýhy s reprodukovatelnou kresbou a vyrábí se krájením bloků dýh slepených na sebe. Vyrobená arodýha může mít kresbu páskovou, fládrovou, plamencovou, kořeninovou, atd. ‐ 40 ‐   

10.3 Lepidla Lepidla se používají jako spojovací materiály jednotlivých vrstev podkladu a hotové sesazené intarzie. Zkladním požadavkem je také jejich neviditelnost. Nejstaršími lepidly byly druhy rostlinných nebo živočišných klihů. Stoupající požadavky na lepené spoje měly vliv na rozšíření syntetických lepidel. Pevnost lepeného spoje závisí nejen na dokonalé přilnavosti lepidla na povrch podkladu-adhezi, ale i na soudržnosti molekul lepidla po vytvrzení-kohezi. Faktory ovlivňující lepení jsou lisovací teplota, tlak a čas lisování. Nedodržení těchto faktorů má vliv na konečný lepený spoj a jeho kvalitu. Při zhotovování obrazů, či jiných intarzií je velice důležité vzájemné spojení jednotlivých dílků k sobě. Toto se provádí pomocí papírové lepicí pásky buďto perforované nebo bez perforace. V dřívějších dobách se používal na lepení intarzií kožní klih. Ten má na rozdíl od lepidel používaných dnes několik nedostatků. Není odolný vůči vlhkosti a po delší době i vzdušná vlhkost způsobuje odlupování kousků intarzie z podkladů. Tím dochází k následné destrukci jednotlivých segmentů a k postupnému znehodnocování celého díla. Dále nemá kostní klih dostatečné přilnavé vlastnosti k jiným materiálům, než je dřevo. Zejména v Boulleho technice, kdy tento druh lepidla byl používán, se setkáme s vypadanými kousky želvoviny a mosazi. Polyvinylacetátové lepidlo PVAC má již vyšší schopnosti odolávat vzdušné vlhkosti, avšak podle druhu lepidla. Je to disperzní lepidlo, kde jsou částečky lepidla rovnoměrně rozmístěné ve vodě. Je v dnešní době nesmírně oblíbené, pro dostatečně pevný spoj postačí pokojová teplota a není zapotřebí vysokých investic do vyhřívaných lisů. Nevýhodou PVAC lepidla je jeho barva. Při překročení požadovaného množství lepidlo tlakem pronikne skrze dýhu a spáry mezi segmenty intarzie, jeho bílá barva po vytvoření povrchové úpravy znehodnocuje výsledný efekt výrobku Proto je zapotřebí dbát zvýšené opatrnosti při lepení s tímto lepidlem. Močovinoformaldehydové lepidlo UF je nejvíce používané lepidlo při plošném dýhování a při sériové výrobě intarzovaných ploch. Je to čirá, až bíle zakalená kapalina, která má při proniknutí do spáry mezi dílky intarzie a po zaschnutí transparentní barvu. Při lisování ve vyhřívaných lisech se teploty pohybují okolo 100 °C a časy kolem 30 sec. Z těchto důvodů je tento druh lepidla v průmyslové výrobě cenově velmi výhodné.

‐ 41 ‐   

10.4 Povrchová úprava Povrchová úprava upravuje povrch dílce tak, aby vyhovoval v plném rozsahu svému užití. Chrání výrobek proti vnějším vlivům, zvláště proti vlhkosti a dodává konečný estetický vzhled. K tomu přispívá zejména zvýrazněním textury jednotlivých dýh. Nejvíce používané povrchové úpravy v dřívějších dobách byly politury. Dnes v době, kdy se klade velký důraz na kvantitu tyto nádherné, ale velice pracné techniky postupně nahradily zejména laky různého chemického složení i postupu při nanášení a vytvrzování. Laky prošly za poslední desetiletí velkým rozvojem. Dříve se hojně používal nitrocelulózový lak. Ten obsahuje málo sušiny a musí se tedy nanášet v několika vrstvách. Neodolává vodě a k životnímu prostředí je škodlivý. Nejpoužívanějším druhem dnes na dokončení nábytkových dílců jsou polyuretanové laky, které se nanáší stříkáním, vytvrzují pomocí tužidel a volně proudícího vzduchu o pokojové teplotě. Mají vysoký obsah sušiny, okolo 50% proto stačí většinou nanést jen dvě vrstvy. Základní a vrchní. Stále více se setkáme s nátěrovými hmotami, vytvrzujícími elektromagnetickými vlnami. Vytvrzování probíhá pomocí přímého záření na nanesenou nátěrovou hmotu. Tento proces tvrdnutí je podstatně rychlejší a vhodný pro velkosériovou výrobu. Nedostatek tohoto způsobu jsou vysoké pořizovací ceny vybavení pro tyto účely. Výhodou nových druhů povrchové úpravy je dodatečná možnost pigmentování před nanesením a určení stupně lesku podle požadavků na jednotlivé plochy nábytku pomocí přidání matovadel. Trend směřuje stále více k tomu, aby se používaly nátěrové hmoty, které mají malý nebo žádný záporný vliv na životní prostředí. Proto se stále více prosazují výrobci s vodou ředitelnými povrchovými úpravami. Politury se dnes používají jen zřídka. Setkáme se s nimi na replikách nábytku z jednotlivých období, nebo na kusové výrobě různých bytových doplňků. Samotná technika vytvoření politury, je velice náročná na dovednosti řemeslníka a znalosti patřičné problematiky. Nejvíce používaná je šelaková politura, ta se také nejvíce proslavila v minulosti a dodnes se tyto kusy nábytku považují jako ty nejcennější.

‐ 42 ‐   

11. Technologický postup výroby intarzie v dnešní době Moderní doba přináší nové techniky ve výrobě nábytku. Tomu se podřídila i výroba intarzií a proto vzniklo několik strojů, které práci usnadňují a zrychlují. V dnešní době je výroba intarzií téměř opomenuté umění a lidé takovémto kusy nábytku nedokážou vůbec ocenit. 11.1 Úprava dýh Je to dodatečné upravení estetického vzhledu a sjednocení barev dýh pomocí moření nebo bělení. Moření slouží k probarvení celé vrstvy dýhy. Nejčastěji se pro tyto účely používá javor, který nemá příliš výraznou texturu a pro svoji světlou barvu má schopnost probarvení širokou škálou odstínů žluté, červené, zelené, modré…Mořidla tedy pronikají dovnitř dřeva a mění jeho barvu trvale. Mohou obohatit nevýrazný vzhled dýhy nebo změnit barvu tak, aby splynula s okolím. Moření provádíme máčením kusů dýh v práškovém mořidle rozpustném ve vodě asi 24 hodin. Doba je nutná k tomu, aby se dýha probarvila v celé tloušťce, nejen na povrchu, kdy by postupným odbrušováním docházelo k odstraňování barvy z dýhy. Bělení se používá k barevnému sjednocení dýh se světlou kresbou pomocí roztoku peroxidu vodíku nebo amoniaku. Setkáme se s ním hlavně při sjednocování kresby u větších kusů sesazenek například z javoru. 11.2 Řezání Ruční řezání se provádělo i v historii ostrým nožem. Dnes se k tomu používají speciálně upraveny skalpely, či lupenková pilka. Vybíráme nástroj podle druhu a typu intarzie. Parketovou intarzii, či šachovnici musíme řezat skalpelem podle tvrdé a rovné podložky. Naopak lupenkovou pilkou se vytváří květinové či jiné složité obrazce, které bychom skalpelem nebyli schopni v požadované kvalitě vyrobit.

‐ 43 ‐   

11.2.1 Řezání CO2 laserem – Optický systém Bifocal Laserové řezání je technologie tepelného dělení materiálu, kterou je již dnes díky masivnímu rozšíření možné označit slovem standardní. Strojírenská výroba se již dnes bez laserového řezání neobejde. S řezacími lasery se můžeme setkat jak přímo ve firmách, vyrábějících vlastní finální výrobky, tak ve specializovaných subdodavatelských společnostech, dodávajících laserové výpalky k dalšímu zpracování jako polotovary. Bezpochyby nejrozšířenějším typem průmyslových řezacích laserů jsou CO2 systémy, pracující s vlnovou délkou 10.640 nm. Tato technologie umožňuje vyřezat nejrůznější tvary a jejich velikosti. Umožňuje dosáhnout perfektní spáry při spojení, která by při ruční práci byla nedosažitelná. Výroba intarzovaných sesazenek a vkládání piktogramů, či různých nápisů tak oslovuje i nejnáročnější zákazníky.

Obr. 14 – Fotografie ornamentu vyřezaného pomocí laseru 11.2.1.1 Technologie dělení materiálu laserem Technologie tepelného dělení materiálu laserem je podobně jako většina laserových procesů založena na vysoké hustotě výkonu, produkovaného laserovým zařízením. Díky této vlastnosti dochází po dopadu svazku na materiál k jeho prudkému ‐ 44 ‐   

ohřevu, natavení a odpaření. Z fyzikálního hlediska jsou známy tři způsoby vytváření řezné spáry: pomocí spalování materiálu, jeho odtavení a vyfukování taveniny z místa řezu a část materiálu se odpaří. Na tomto základě pracují všechny řezací lasery. Pro odstraňování taveniny, oxidů a výparů se používá asistenčních plynů, které jsou foukány do místa řezu tryskou, jejímž středem zároveň prochází zaostřený laserový svazek. Jako asistenční (řezací) plyn se používá kyslík nebo dusík, případně u speciálních materiálů argon. Užití kyslíku jako řezacího plynu je výhodné nedřevěné materiály. Pro řezání nelegovaných a nízkolegovaných ocelí. U vysokolegovaných ocelí způsobuje kyslík vznik těžko odstranitelné strusky v oblasti řezných hran. Řezání kyslíkem přináší o cca 25 – 30 % vyšší rychlost než dusík, naproti tomu ovšem stojí snížená kvalita řezu (oxidy na hraně řezu kovových částí, vysoká drsnost, snížená svařitelnost, zhoršení mechanických vlastností…). Pro laserové řezání kyslíkem se nastavují tlaky od 0,5 do 4 bar podle řezané tloušťky materiálu. Pro řezání vysokolegovaných ocelí a slitin hliníku je vhodné nasazení dusíku. Oproti kyslíku je snížena rychlost řezání a maximální řezatelná tloušťka, což lze částečně kompenzovat zvýšením tlaku asistenčního plynu. Řezné hrany jsou prosté oxidů a strusky a jsou kovově lesklé. Dusík slouží jako asistenční plyn rovněž pro řezání plastů, textilií, keramiky, dřeva a papíru. V současnosti vyráběné lasery běžně pracují v režimu vysokotlakého řezání, tzn. je vyžadován tlak dusíku na trysce od cca 7 až do 20 bar. Argon jako inertní plyn je poměrně drahý, takže se využívá výhradně pro řezání vysoce reaktivních materiálů jako je titan a jeho slitiny, kdy není možné z metalurgických důvodů použití kyslíku ani dusíku. Je známo, že podstatnou úlohu sehrává rovněž čistota asistenčního plynu. Pro laserové řezání konstrukčních uhlíkových ocelí je vyžadován kyslík o čistotě 3,5 (99,95 %), přičemž běžně používaný tzv. technický kyslík má čistotu 2,5 (99,5 %). Vyšší čistota kyslíku přináší vyšší kvalitu řezu a možnost zvýšení řezné rychlosti (obr. 3). V případě dusíku je optimální čistota 5,0 (99,9990 %).

‐ 45 ‐   

Obr. 15 – Fotografie stolku s použitím intarzie vyřezané laserem  

11.2.1.2 Šíření laserového svazku v řezacím stroji Z rezonátoru – zdroje laserového záření – se svazek šíří optickou dráhou, tvořenou odraznými zrcadly a pomocí speciální čočky zaostřen na povrch materiálu, který se natavuje a řezacím plynem přiváděným koaxiální dýzou se tavenina vyfukuje. Existují dvě základní koncepce CO2 laserů. První systém s pevnou optikou je založen na pohybujícím se stole s řezaným materiálem, přičemž laserová hlava se pohybuje pouze ve svislé ose z. Tento způsob má velkou přednost v konstantní délce optické dráhy a stacionárních zrcadlech. Toto uspořádání napomáhá k zachování konstantního průměru svazku v průběhu celé technologické operace, což přispívá ke stálosti nastavených parametrů. Nevýhodou ale je nutnost pohybu obrobku, což při objemnějších dílech extrémně zvyšuje nároky na zařízení. Další variantou je tzv. mobilní optika, kdy je materiál stacionární a pohyb zajišťuje laserová hlava. Toto řešení je využíváno některými i renomovanými výrobci ‐ 46 ‐   

laserových řezacích strojů. Nevýhodou je proměnlivá délka dráhy paprsku a pohyb odrazných zrcadel, v důsledku čehož lze často pozorovat jiné parametry paprsku v různých místech pracovního prostoru laseru. Dobrým a v praxi také používaným kompromisem mezi oběma variantami je případ kombinace těchto možností, kdy pohyb materiálu v jedné ose zajišťuje posuvný stůl, pohyb v dalších dvou osách je zajištěn řezací hlavou. Hlavní význam výše popsaných způsobů zajištění relativního pohybu mezi řezací hlavou a materiálem z hlediska kvality svazku spočívá ve snaze o udržení konstantního průměru svazku v celé ploše pracovního prostoru laseru. Průměr svazku D je totiž jednou z rozhodujících veličin, ovlivňujících vlastnosti svazku v ohnisku (průměr svazku, hloubka ostrosti…), a potažmo také výslednou rychlost řezání a kvalitu řezu. Zjednodušeně lze konstatovat, že jednotlivé veličiny se řídí následujícími vztahy: , kde d je průměr svazku v ohnisku, M2 je faktor kvality svazku, λ je vlnová délka záření, F je ohnisková vzdálenost čočky, D je průměr svazku v optickém systému, zf je hloubka ostrosti. Délka optické dráhy – a především neměnnost délky – je významná s ohledem na kvalitu prostředí, v němž se svazek šíří. Standardní způsob rozvedení svazku u CO2 laserů je uvnitř trubic mezi odraznými zrcadly. Trubice slouží jako ochrana okolí před vlivem svazku, ale také jako ochrana svazku před negativními vlivy okolního prostředí. Vysokoenergetický svazek je udržován v konstantní formě (stálý průměr bez divergence) pouze za předpokladu, že není rozptylován odrazy od částic (prachové částice, mikrokapičky vody či olejů…) a šíří se v prostředí s konstantním indexem lomu (stálé a homogenní chemické složení, stálá teplota…). Takové prostředí je zajištěno ochrannou atmosférou, která je do trubic vháněna. Dodavatelé laserů doporučují pro svá zařízení různé způsoby řešení. Možností je profukování optické dráhy dusíkem. Díky čistému dusíku a vhodnému způsobu jeho vhánění do optické dráhy získáme kontrolu nad svazkem po celé délce optické dráhy. Dalším faktorem, který ovlivňuje svazek v ‐ 47 ‐   

optické dráze, je nastavení polohy a čistota odrazných zrcadel. Opět platí, že pohybující se zrcadla negativně ovlivňují kvalitu svazku (vzhledem k tolerancím pohybového systému). Poloha všech zrcadel musí zajistit souosý svazek po celé délce dráhy. Čistota zrcadel je v podstatě závislá na kvalitě prostředí, vyplňujícího optickou dráhu (viz výše). Jakákoliv nečistota, která na zrcadle ulpí, absorbuje část energie svazku, který na ni dopadá, a tím ovlivňuje celkové rozdělení energie ve svazku. Zároveň také díky této absorpci lokálně zvyšuje tepelné zatížení odrazného zrcadla a snižuje tak jeho životnost. Je tedy zapotřebí klást důraz na pravidelnou údržbu směrem k zajištění čistoty celé optické dráhy. Ve výše uvedených vztazích se vyskytuje veličina M2 – faktor kvality svazku. Tato veličina je závislá na příčném rozdělení energie ve svazku, tzv. příčném elektromagnetickém modu (TEM). Kvalitu svazku ovlivňuje, jak již bylo uvedeno, celá řada faktorů. Čím jednodušší modus je a čím více se ve skutečnosti blíži teoretickým předpokladům (méně negativních vlivů), tím vyššího využití energie svazku dosáhneme. Poklesne-li kvalita svazku pod určitou úroveň (ušpiněná či poškozená zrcadla, vyosený svazek, vada rezonátoru..), projeví se to zhoršenou kvalitou řezu, kterou lze kompenzovat snížením řezací rychlosti. Skutečnou kvalitu svazku je možné prověřit jednoduchou metodou – pomocí hranolu z polymerního skla, který vložíme do nezfokusovaného svazku a získáme tak obraz o kvalitě svazku. Dokonalejší obraz o prostorovém rozložení energie dá měření pomocí analyzátoru. Obrázek 6 ukazuje výsledky analýzy rozložení svazku a test pomocí polymerního skla. Velmi významným prvkem v celém systému je tak výstupní čočka. Jejím úkolem je upravit svazek na výstupu laseru tak, aby jeho výsledné parametry umožnily zvládnout příslušnou operaci (koncentrace energie, hloubka ostrosti…). Používají se čočky různých tloušťek a průměrů, se dvěma základními ohniskovými vzdálenostmi 5 “ a 7,5 “. Ve většině případů se jedná o čočky vyrobené ze směsi selenu a zinku, zajišťující velice nízkou absorpci průchozího záření. Čočky musí být z obdobných důvodů jako odrazná zrcadla udržovány v čistotě a v bezvadném stavu, jakékoliv větší znečištění má za následek trvalé poškození čočky a také postupné snížení kvality řezu a následnou ztrátu výkonu. Výměna čoček je běžnou záležitostí (např. při změně tloušťky řezaného materiálu). Po každé manipulaci musí být překontrolována souosost svazku s tryskou. Pro řezání různých tloušťek materiálů jsou určeny různé průměry výstupních plynových trysek. Tryska má za úkol usměrnit proud asistenčního plynu do místa řezu. ‐ 48 ‐   

Průměr trysky se vždy volí co nejmenší s ohledem na laminární proudění asistenčního plynu a spotřebu plynu, vnitřní stěna otvoru ale nesmí omezovat procházející svazek. V praxi se průměry pohybují od 0,8 do 3 mm podle výrobce a typu laseru, přičemž čím větší je řezaná tloušťka, tím větší průměr otvoru potřebujeme. Roli hraje rovněž typ řezaného materiálu, neboť způsob zaostření svazku se podle materiálu liší. Např. při řezání vysokolegovaných ocelí se svazek zaostřuje na spodní hranu materiálu. Nutností pro udržení dostatečné kinetické energie plynu a laminární proudění je zvyšování jeho tlaku. Vyšší tlak a větší průměr trysky znamenají podstatně vyšší spotřebu asistenčního plynu. Čím větší je průměr svazku v místě jeho dopadu na povrch materiálu při daném výkonu, tím menší hustotu energie v dopadové ploše získáme. Poklesne-li hustota energie pod kritickou hodnotu, nedojde k řezu. Tímto způsobem je pro daný laser omezena maximální řezná tloušťka konkrétního materiálu. 11.2.2 Technologie řezání vodním paprskem Další moderní způsob dělení dýhy využívá vodního paprsku. Technologie řezání rozličných materiálů vysokotlakým vodním či hydroabrazivním paprskem byla vyvíjena od přelomu sedmdesátých a osmdesátých let firmou FLOW INTERNATIONAL (USA) v počátku především pro vojenský a kosmický program. Již ve 2. polovině osmdesátých let byla široce uplatňována především v americkém a posléze západoevropském teritoriu. Dnes se celosvětově rozšiřuje do všech oblastí průmyslu. Základem každého řezacího systému je vysokotlaké čerpadlo, které prostřednictvím multiplikátoru generuje tlak vody. Pracovní tlak vody se pohybuje v rozmezí 500 – 4136 Bar. Tlakovým zdrojem jsou speciální vysokotlaká čerpadla, která se liší příkonem (11 – 75 kW) a průtokem vody (1,2 -7,6 l/min). Paprsek vzniká v řezací hlavě zakončené tryskou. Při zpracování měkkých materiálů používáme čistý vodní paprsek, pro ostatní případy je třeba použít abrazivní paprsek. Vhodnou příměsí je například granát - abrazivo zvolené dle tvrdosti řezaného materiálu. Pohyb řezací hlavy a tedy celá dráha řezu je řízena počítačem dle předem sestaveného programu. Je možné provádět i tvarově složité řezy během jedné operace. Standardní přesnost výřezu je +/0,2 mm /m. Dělený materiál není silově namáhán. Řezná hrana není nijak tepelně ovlivněna, vždy se jedná o studený řez. Tato skutečnost je velmi důležitá a také rozhodujícím způsobem odlišuje vodní paprsek od ostatních technologií na dělení

‐ 49 ‐   

materiálů, zvláště laseru a mikroplazmy. Po provedení řezu se směs vody a abraziva zachycuje v lapači (vaně), umístěné pod řezaným materiálem.

Obr. 16 – Řezání vodním paprskem Výhody vodního paprsku Řez probíhá bez tepelného působení (max. ohřev cca 40-50°C), takže materiál nevykazuje fyzikální, chemické ani mechanické změny a je snadno následně obrobitelný. Dílce se tepelně nedeformují (nelze vyloučit deformaci díky vlastnímu napětí v materiálu). I u materiálů větších tlouštěk lze klást dílce těsně vedle sebe, což přináší často úsporu materiálu, lze využít i tzv. společný řez. Možnost řezu jakýchkoli materiálů včetně kovů a slitin i kalených či jinak modifikovaných, dále těžko opracovatelných materiálů jako sklolaminátů, skel, gumotextitů, měkkých i tvrdých pryží, plastů, těsnění apod. Při řezu se neporuší ani případná povrchová úprava - leštění, broušení, komaxit… Možnost nahradit soubor operací (dělení, vrtání, frézování…) jediným technologickým procesem je velkou předností této techniky, které se využívá ‐ 50 ‐   

spíše v jiných odvětvích průmyslu. V kvalitnějších stupních řezu většinou není nutné již žádné další opracování. Tvarové omezení řezu je dáno pouze kruhovitým průřezem paprsku, je možno řezat i velice detailní kontury. Možnost tvorby mozaiky či intarzování a to i ze zcela odlišných materiálů (např. kov do kamene či dlažby, sklo do plastů či dřeva…. Při řezu nevznikají žádné ekologicky nevhodné zplodiny, takže jde o technologii přátelskou k životnímu prostředí. Nevýhody použití vodního paprsku Nevyhnutelný kontakt s vodou a většinou i s abrazivním materiálem (bez okamžitého vhodného ošetření rychlý nástup povrchové koroze u různých kovů, u dřevěných materiálů delší vysoušení, možnost změny barvy, znečištění apod.). Omezená možnost výroby hodně malých dílců (cca pod 3-5 cm) - možno řešit můstky. Při horších kvalitativních stupních řezu u silnějších materiálů dochází k deformaci kontury řezu ve spodní hraně vlivem tzv. výběhů paprsku

Obr. 17 – Ornament řezaný vodním paprskem ‐ 51 ‐   

11.3 Sesazování Sesazováním rozumíme skládáním jednotlivých segmentů a dílků intarzie do konečného obrazce a tvaru. Na rozdíl od průmyslového vytváření sesazenek z dýh, kde se nejčastěji používá technologie pomocí tavného vlákna, se při skládání intarzie stále používá papírová lepicí páska. Ta po navlhčení páska začne lepit a jednotlivé kousky dýh k sobě pomocí pásky přilepujeme. Páska se lepí na pravou stranu intarzie-na stranu, která bude po dokončení jako viditelná. Slouží pouze ke spojení intarzie do doby, než ji pevně spojíme pomocí lepidla s podkladovou plochou, po té se odbrušuje. Je výhodné provést vizuální zkoušku a v případě drobných netěsností mezi dílky intarzie vyspravit tmelem příslušného odstínu. Ten zabrání proniknutí lepidla do spáry a na povrch intarzie. 11.4 Lepení, lisování Lepením dosahujeme pevného spojení intarzie a podkladového materiálu. Lepení intarzie musí splňovat stejné zásady, jako při dýhování. Podklad musí být dostatečně vybroušen na požadovanou drsnost povrchu, odstraněny mastnoty, prach a ostatní nepříznivé vlivy na přilnavost lepidel. Při lepení se dbá zvýšené opatrnosti při pokládání intarzie na podložku a při celém postupu se kontroluje její poloha. Nesmí dojít k posunutí, či zdeformování. Lepidlo nanášíme v rovnoměrné vrstvě na podklad i na obrázek z rubové strany. Příliš řídké lepidlo by prosakovalo dýhou, znehodnocovalo výrobek a navíc by spoj měl nedostatečnou pevnost. Lepidla se také přibarvují, protože i když nezabráníme částečnému prosáknutí lepidla spárou nebo dýhou, tak takto zbarvené lepidlo není na první pohled natolik viditelné. Přiložený obrázek musíme pokrýt vrstvou papíru nebo novin z důvodu možného protečení lepidla, které může způsobit poškození lisovací desky, či jejímu přilepení k intarzii. Papír saje vlhkost z dýh, nasáknutých z lepidla a tím urychluje čas celého procesu lisování. Jednotlivé časy se odvíjí od druhů lepidel. 11.5 Broušení odýhovaného povrchu, oprava vad Po ukončení lisování se odýhovaná plocha očistí od papíru a následně obrousí. V první fázi broušení se odstraní papírová páska. Větší kusy lze odstranit i ručně a další ‐ 52 ‐   

zbytky se brousí na pásové úzko pásové nebo širokopásové egalizovací brusce. Širokopásová bruska má výhodu rychlejšího opracování se současným sníženým rizikem probroušení dýhy. 11.6 Tvorba a nanášení nátěrového filmu Obroušený povrch se zbaví prachu a vizuálně zkontroluje. Dílky intarzie nesmí být probroušeny, poškrábány, či jinak znehodnoceny nebo znečištěny. U průmyslově vyráběných intarzií se užívají nejmodernější způsoby povrchových úprav. Nátěrové hmoty nanášíme převážně stříkáním a podle druhu laku požijeme i příslušný způsob vytvrzování. Důležitou roli pro kvalitně vytvořenou povrchovou úpravu hraje několik faktorů. Zejména prostředí, kde je film laku nanášen a vytvrzován. Musíme dodržovat požadovanou teplotu vzduchu a zabránit šíření prachu. Staří mistři v orientálních zemích proto prováděli povrchové úpravy na otevřeném moři, ve zcela bezprašném prostředí. Dnes jsou lakovací prostory vybaveny speciálními vodními filtry, které pohlcují okolní prach. Důležitý je poměr laku, tužidla a ředidla. Každý výrobce udává různé poměry pro smíchání a tyto se musí přesně dodržovat. Příliš řídká nátěrová hmota stéká, hustá se naopak nerozlévá. Při nedostatečném množství tužidla nemusí dojít k úplnému vytvrdnutí a při nadměrném množství nám lak schne dříve, než požadujeme. Ruční stříkání vyžaduje jisté zkušenosti a obratnost řemeslníka. Velkosériová výroba je vybavena stříkacími automaty, kde pracovník pouze kontroluje plynulost provozu. Špatná povrchová úprava kazí dojem celého díla a naopak precizní zvýší estetický dojem a cenu výrobku.

‐ 53 ‐   

12. Nejběžnější postupy při opravách intarzií Z funkční podstaty nábytku vyplývá, že během svého života potřebuje určitou péči. Vliv času a prostředí, v němž se nábytek nacházel, významně ovlivňují stav jednotlivých kusů dnes a přispívají k celkové potřebě opravy a renovace. Existují dva hlavní způsoby renovace: restaurování a konzervování. Restaurování kusu nábytku znamená, renovovat jej do původního stavu, konzervování znamená pouhé navrácení do provozuschopného stavu. Obě tyto metody mají za cíl danému kusu nábytku navrátit život. Nejprve vždy opravíme a zrestaurujeme celý výrobek, jeho korpus, konstrukční spoje a až poté se věnujeme restaurování jednotlivých technik intarzie. 12.1

Opravy inkrustace Nábytek zdobený inkrustací bývá poškozen stejným způsobem. Inkrustace bývá

uvolněná, znečištěná, chybějí fragmenty a často jsou na povrchu stopy po dřevokazném hmyzu. Povrchová úprava bývá poškozena vlhkem a znečištěna plísní. Inkrustaci poškozuje především vlhkost. Klih nabobtná a nadzdvihuje kousky inkrustace, které se pak uvolní. Inkrustaci opravujeme až po dokonalé asanaci, petrifikaci, sejmutí nevhodných nátěrů a po opravě konstrukce. Vyjmeme všechny uvolněné fragmenty, ty pečlivě vyčistíme od zbytků starého klihu a nečistot. Stejně očistíme i lůžko, buď alkoholem, nebo nečistoty oškrábeme. Před vložením očištěných dílků zpět do lůžek se přesvědčíme o jejich přesných rozměrech. Jestliže je fragment příliš velký, přibrousíme jej pilníkem. Pokud je fragment malý, musíme mezeru vyplnit dýhou příslušného materiálu a barvy. Potom do lůžka naneseme nové lepidlo, fragment do otvoru zamáčkneme a přitáhneme ztužidlem. Tak pokračujeme, až jsou nově vlepeny všechny fragmenty do svých lůžek. K doplnění chybějících dílků inkrustace předem připravíme potřebné materiály, z nichž nařežeme destičky asi o 1mm tlustší než je hloubka lůžka. Chybějící tvar se obkreslí přes průsvitný papír na připravenou destičku, nakreslený tvar vyřežeme lupenkovou pilkou. Hotový kousek, který do lůžka přesně zapadá, pak vlepíme do lůžka stejně, jako původní fragmenty. Po nalepení chybějících tvarů je inkrustace připravena pro další úkony: srovnání plochy, broušení, tmelení stop po dřevokazném hmyzu, další broušení a povrchovou úpravu.

‐ 54 ‐   

12.2

Opravy intarzie Před opravou intarzie vypracujeme podrobný plánek, do kterého zakreslíme a

očíslujeme všechny díly. Intarzii opravujeme po opravě korpusu, tedy po sejmutí nevhodných nátěrů a po opravě konstrukce. Nejprve odstraníme všechny fragmenty, dýhy a tmely, které neodpovídají tvarem, materiálem původní intarzie. Očistíme všechna poškozená místa od nečistot a starého klihu, stejně tak sejmuté fragmenty. Vybouleniny vyspravujeme jemným naříznutím kousku podél vláken a následným vpravením lepidla pod dýhu. Poté místo přitáhneme ztužidlem přes špalík a voskový papír. Po odstranění všech výdutí přilepíme původní uvolněné, předem již očištěné a narovnané fragmenty. Dýhy rovnáme tak, že je napařené lisujeme z obou stran proložené voskovým papírem, stažené do dvou rovných kovových desek. Rohovina a želvovina se povaří asi 10 minut a lisuje stejně, jako dýha. Kost a slonovina se povaří stejnou dobu ale v roztoku kyseliny solné nebo v roztoku kyseliny sírové s vodou a lisuje stejně, jako dýha. Perleť se nekroutí, není třeba ji vyrovnávat. Kovy, cín, mosaz, stříbro, měď se rovnají pomocí plochých kleští. Vyrovnané kousky musí přesně zapadnout do svých lůžek. Liší-li se, musíme upravit jejich velikost nebo rozměry lůžka. Rozhodujícím je okolí lůžka a složitost tvaru. Když všechny segmenty padnou těsně a bez násilí do lůžek, můžeme je nalepit. Lepíme vždy po menších částech, aby nedošlo k posunutí a tím znehodnocení celé práce. Opravené místo se překrývá voskovým papírem a přes podložku utáhne ztužidly. Po nalepení všech původních kousků zjistíme počet a materiály chybějících fragmentů. Ty poté přesně překreslíme přes voskový papír na příslušný materiál: dýhu, plátek železa, želvoviny apod. Při sesazování stále kontrolujeme druh dřeviny, barvu, kresbu a směr let. Doplňky vlepujeme stejně, jako původní uvolněné dílky. Po nalepení všech dílků intarzie můžeme použít pracovní úkony broušení, rytí, tmelení atd. Probarvené dýhy se probarvují dříve, než z nich začneme řezat potřebný tvar.

‐ 55 ‐   

Obr. 18 – Fotografie detailu částečně poškozené dýhy 12.3 Opravy taušírování Taušírování se spíše vyskytuje na pažbách zbraní, na nábytku již méně. Taušírované předměty bývají méně poškozené, protože tato technika pracovala s masivním dřevem. Nejdříve nadzdvižené, ale ne zcela uvolněné drátky zatlučeme zpět. Pročistíme drážky, do nichž patřily vypadané drátky a původní drátky do nich také zatlučeme. Jakmile máme všechny původní drátky na svém místě, pročistíme jehlou zbylé rýhy a zaplníme je drátkem novým. Stříbrný drátek je tenký, na jedné straně kónicky zúžený a do dřeva se zatlačuje zúženou hranou. Když je drátek vklepaný do všech původních rýh, vynikne jasně ornament, který je na předmětu vykreslen. Po dokončení oprava obnovení taušírování na celé ploše pokračujeme v dalších povrchových úpravách. 12.4 Opravy intarzie typu Boulle Tato technika je nejkrásnější, ale také nejchoulostivější druh intarzie. Citlivá je hlavně na změny teploty a vlhkosti, vzhledem k materiálům a k vyráběné technologii. U této intarzie je dýha jako materiál potlačena na minimum. Intarzie je převážně tvořena plíšky cínu, mosazi a želvovinou. Tyto materiály se nesesychají, nemění svůj objem změnou vlhkosti stejně jako dřevěná podložka a tím dochází odlamování od podkladu. Mosazné dílky oxidují a po dlouhém působení měděnky mají rozrušen povrch. ‐ 56 ‐   

Napadená mosaz ztrácí barvu, hladkost. Nelze ji nikdy zcela zbavit měděnky a při znovupoužití hrozí její rozšíření do okolí. Proto se tyto kousky vyřazují. Cín bývá napadán tzv. cínovým morem. Ten se šíří poměrně rychle a napadený cín je matný, bělavě šedý. Taková místa se odstraňují i se zdravím okolím, aby nedošlo k pokračování do dalšího okolí. Želvovinu škůdci spíše nenapadají. Její nevýhodou je popraskání stářím a změnami teplot. Popraskanou nebo částečně šupinkovatou želvovinu scelíme a opět použijeme zpět do ornamentu. Očištěné sejmuté dílky všech materiálů vyrovnáme. Kovy plochými kleštěmi ve svěráku, želvovina se nejprve povaří v horké vodě, potom se mezi dvěma voskovými papíry a dřevěnými podložkami utáhne mezi ztužidly alespoň na 30 hodin. Uvolněné fragmenty upevníme na původní místo podobně, jako u prosté intarzie. Před nalepením želvoviny se nesmí zapomenout, že želvovina byla podbarvena. Probarvení provádíme olejovou barvou nebo temperovými barvami, ty schnou rychleji. Při použití temperových barev přibarvujeme i lepidlo, které by jinak barvu rozpustilo. Před samotným lepením překontrolujeme přesnost jednotlivých dílků, kterou případně upravíme použitím vhodných nástrojů. Zmenšování fragmentů je velmi náročné na trpělivost a cit. Po dokonalé těsnosti jednotlivých dílků se natře příslušná plocha lepidlem a necháme ji staženou mezi voskovými papíry a přípravkem mezi ztužidly minimálně 24 hodin. Doba je delší, protože pracujeme s materiály, ketré nesají vlhkost z lepidel. Po této době očistíme přebytky lepidla. Po nalepení původních dílků doplňujeme chybějící části. Máme předem připravený materiál-mosazný a cínový plech. Želvovina dnes není k dostání a musíme si ji na plátky rozřezat sami. Nejprve se nařeže na menší kousky, které se vlezou do hrnce, a poté po provaření postupně sloupáváme nožem tenké vrstvy. Želvovina jde odloupávat pouze za horka, když je změklá. Na připravený materiál přeneseme tvar chybějícího segmentu stejně, jako u prosté intarzie. Po napasování a nalisování chybějících dílků je intarzie připravena pro další úpravyvyčištění kovových částí, gravírování a povrchovou úpravu. 12.5 Oprava benátské mozaiky Tato technika bývá poškozena především vlhkem. Klih, který je pojivem hmoty, nabobtnává a tím se kousky perleti uvolňují. Oprava této techniky nevyžaduje zvláštní zručnost, je poměrně jednoduchá. V místech, kde je hmota v dobrém stavu, ale perleť uvolněná, stačí perleť znovu nalepit. Pro ostatní poškozená místa si připravíme kousky perleti a novou hmotu. Hmotu můžeme připravit trojího druhu: voskovou, ‐ 57 ‐   

terpentýnovou a olejovou. Recepty pro tyto hmoty jsou většinou vyráběné z plavené křídy, horkého kostního klihu, vařící vody a dle druhu hmoty buď z včelího vosku, terpentýnu nebo lněného oleje. Někdy je možno hmotu dobarvit barevnou hlinkou již při míchání přísad. Dobře promíchaná hmota se nanese do připravených lůžek a zatlačí se do ní kousky perleti. Po dokonalém zaschnutí ji obrousíme do roviny s okolím. 12.6 Oprava chebské techniky Tato technika bývá často poškozena změnou vlhkosti a teploty prostředí. Tyto vlivy se projevují uvolněním spojů, hnitím lepidel a tím dochází k uvolňování inkrustace. Škody jsou způsobeny často také mechanickým poškozením (oděrky, odlámané kousky, vrypy). Po opravě konstrukce výzdobu očistíme a následně zdokumentujeme jednotlivé dílky. Tento nákres, nebo fotografie nám bude sloužit jako plánek při pozdějším klížení. Všechny uvolněné kousky vyjmeme z lůžek, vše očistíme od zbytků starých lepidel a podle nákresu zpět vlepíme. Fragmenty musíme natřít lepidlem i z bočních ploch, aby byly přilepeny ze všech stran. Zdobené plochy nemůžeme stahovat do ztužidel pomocí rovných příkladků, ale přes silnou vrstvu molitanu, papíru nebo podobného materiálu a ztužidla dotahujeme jemně, aby se řezba při lepení nepoškodila. Materiálem je výhradně dřevo, proto postačí běžná doba schnutí lepidla, jako pro dřevěné materiály. Při dodělávání chybějícího obrazce musíme dodržet charakter původního kousku. To vyžaduje dokonalé rozkreslení na papír před započetím práce. Doplňky musí mít odpovídající rozměry, nesmí být plošší než řezba původní. Chebská technika využívá i různě zbarvených a probarvených dřevin. K rekonstrukci těchto motivů materiál upravíme dříve, než vyřežeme a nalepíme příslušné tvary. Materiál musí být v celém svém objemu probarven, aby při řezbářské úpravě nedošlo k tomu, že povrh, bude mít neprobarvená místa. Pro rekonstrukci motivů používáme řezbářská dlátka vhodného tvaru a průměru. 12.7 Opravy gravírování Gravírování na nábytku a zbraních nebývá nikdy příliš hluboké, proto se po dlouhém užívání často ztrácí. Perleť, rohovinu i želvovinu ryjeme kovoryteckými rydly, rytinu dřeva provádíme dřevoryteckými rydly. Rytina se zvýrazňuje buď zatmelením barevnou hlinkou pojenou kostním klihem, nebo barevnou hlinkou pojenou šelakovou ‐ 58 ‐   

politurou. Lepší zpracování dovoluje tmel z šelakové politury, protože tmel pojený kostním klihem musí být zpracováván za horka. Šelakový tmel se pod politurou snadno vymyje, proto je pod leštění šelakovou politurou vhodnější klihový. Tmel vpravujeme do rýhy kovovou stěrkou nebo nožem. Po zaplnění gravury je plocha dále připravena pro další povrchové úpravy. 12.8 Oprava šelakové politury Nábytek ošetřený šelakovou politurou, který potřebuje opravit místa, kde je politura poškozená v důsledku používání, nesprávného skladování, apod., nejprve vizuálně posoudíme a zhodnotíme rozsah poškození. Když je politura nevýrazná, matná, zežloutlá nebo nejsou vidět jednotlivá vlákna dýhy, případně je povrch poškozen od vody nebo mechanicky poškozená, celou polituru odstraníme a podle uvedeného způsobu vytvoříme polituru novou. V případě, že se rozhodneme jen o obnovu, obrousíme opracovávanou plochu jemným brusným papírem nebo ocelovou vlnou. Jestli jsou viditelné póry, zaplníme je kašovitou hmotou, připravenou z politury a pemzového prášku. Po zaschnutí přebrousíme a odstraníme prach. V dalším postupu pokračujeme stejně, jako u zmíněného postupu politurování.

‐ 59 ‐   

13. Závěr  

Ve své práci jsem se podle stanoveného cíle zabýval intarziemi, jejími druhy v historii a jejím postupným vývojem až do současnosti. Práce je také jako celek zaměřena na opravy, které jsou dnes velice významné z hlediska zachování umělecké hodnoty díla pro další generace. Čím více jsem se ve své snaze zabýval poznáním některých skutečností, tím jsem si stále častěji kladl různé otázky. Proto byly jednotlivé technologické postupy zpracovány na základě konzultací s odbornou firmou, restaurátory a obohatil jsem je o informace z vlastních zkušeností. Nejvíce otázek se nabízelo o technologii řezání laserem a vodním paprskem proto, že mám zkušenosti převážně s klasickou technologií výroby intarzií a tyhle nové trendy se snaží většina výrobců uchovávat, jako své firemní tajemství. Dalším tématem k zamyšlení byla, vzhledem k její složitosti, oprava Boulleho techniky a dalších, dnes již výjimečně vyskytujících se exemplářů. Tyto techniky jsou dnes k vidění pouze na ojedinělých kusech nábytku v museu, či zámku, a k jejím opravám je třeba mít potřebnou, odbornou kvalifikaci. Jako přínos své práce pro budoucnost tohoto řemesla považuji dosáhnutí uceleného přehledu o všech postupech při výrobě a opravách intarzií. Pro zachování hodnoty intarzie je podmínkou znát způsob a materiály, z jakých byla konkrétní technika vytvořena a tyto postupy přesně dodržovat. Mou práci je možno použít i jako návod při řešení konkrétních problémů a požadavků v praxi.

‐ 60 ‐   

Summary My goal within this bachelor work was to aim on inlay, its variety in history, ist development thorough history to present times and repairs. Reparing inlay is major in present becouse many old furniture and inlay items are worth to konserv for other generation. The more I consider many facto, the more question show up. Therefore, I processed separatedly each of technologic process consulting it with skilled company, restorers and then I brough in my experiences. This bachelor work was written in order to make coherent view about this theme and it’s written in a way, that everybody should understand. It is possible to use this overwiev about technologic processes in making and repairing inlays as a reference for those who would like to solve particularly problems and/or demand.

‐ 61 ‐   

14. Prameny a literatura [1]

MEDKOVÁ, E., BOHMANOVÁ, A., Starožitný nábytek - údržba a opravy. Praha: STNL, 1985. 262 s.

[2]

UDRŽAL, P., DAVID, S., Řezbářství. Praha: STNL, 1985. 182 s.

[3]

COOK, W., přeložil Ing. L. Ptáček. Restaurování a opravy nábytku. Čestlice: Rebo production, 2005. 256 s. ISBN 80-7234-406-4

[4]

CHATELET, A., GROSLIER, B., P., přeložil Adamec J., Světové dějiny mění. Praha: Ottovo nakladatelství s.r.o., 2004. 784 s. ISBN 2-03-509306-6

[5]

HOSKER, I., Venering a complete course. London: Guild of Master Craftsman Publications, 1999. 160 s. ISBN 1-86108-046-8

[6]

RAMOND P., Marquetry, California: Linden Publishing, 1989. 238 s. ISBN 0-942391-19-5

[7]

SASSONE A. B., Furniture Atlas from rococo to art deco. Taschen, 2000. 816 s. ISBN 38-2286-517-6

[8]

SCHERER CH., Technik und Geschichte der intarsia. Leipzig: Wiegel, 1981. 164 s.

[9]

BRUNECKÝ P., Historický vývoj nábytku. Brno: Mendelova zemědělská a lesnická univerzita, 2000. 227 s. ISBN 80-7157-441-4

[10]

TRÁVNÍK A., SVOBODA J., Technologické procesy výroby nábytku. Brno: Mendelova zemědělská a lesnická univerzita. 223 s. ISBN 978-80-7375-056-5

‐ 62 ‐   

15. Seznam obrázků Obr. 1 – Komoda zdobená typickými znaky z období baroka................................... - 16 Obr. 2 – Detail parketové intarzie vlastní výroby ...................................................... - 22 Obr. 3 - Komoda s bohatě zdobenou marketerií ........................................................ - 23 Obr. 4 – Pietre Dura ................................................................................................... - 23 Obr. 5 – Commesso ................................................................................................... - 24 Obr. 6 – Scagliola ...................................................................................................... - 24 Obr. 7 – Boulleho technika ........................................................................................ - 26 Obr. 8 – Ukázka Chebské techniky ........................................................................... - 28 Obr. 9 – Kombinace perleti a hnědého podkladu- vzor stromu ................................. - 30 Obr. 10 – Fotografie vypalované intarzie .................................................................. - 33 Obr. 11 – Intarzie s použitím mořených a připalovaných kousků dýh ...................... - 34 Obr. 12 – Druhy lístkového šelaku ............................................................................ - 36 Obr. 13 – Komoda zdobená intarzií a dokončená politurou na vysoký lesk ............. - 38 Obr. 14 – Fotografie ornamentu vyřezaného pomocí laseru ..................................... - 44 Obr. 15 – Fotografie stolku s použitím intarzie vyřezané laserem ............................ - 46 Obr. 16 – Řezání vodním paprskem .......................................................................... - 50 Obr. 17 – Ornament řezaný vodním paprskem .......................................................... - 51 Obr. 18 – Fotografie detailu částečně poškozené dýhy ............................................. - 56 Obr. 19 – Skříň s použitím marketerie ....................................................................... - 64 Obr. 20 – Fotografie rostlinného motivu na barokním stolku ................................... - 65 Obr. 21 – Detail použití intarzie na sekretáři ............................................................. - 65 Obr. 22 – Fotografie barokní komody ....................................................................... - 66 Obr. 23 – Fotografie detailu intarzie s použitím slonoviny ....................................... - 66 Obr. 24 – Fotografie intarzie vyřezané laserem ......................................................... - 67 Obr. 25 - Připalovaná intarzie – vlastní výroba ......................................................... - 67 Obr. 26 – Prostá intarzie vlastní výroby .................................................................... - 68 -

‐ 63 ‐   

16. Obrazová příloha

Obr. 19 – Skříň s použitím marketerie

‐ 64 ‐   

Obr. 20 – Fotografie rostlinného motivu na barokním stolku

Obr. 21 – Detail použití intarzie na sekretáři

‐ 65 ‐   

Obr. 22 – Fotografie barokní komody

Obr. 23 – Fotografie detailu intarzie s použitím slonoviny

‐ 66 ‐   

Obr. 24 – Fotografie intarzie vyřezané laserem

Obr. 25 - Připalovaná intarzie – vlastní výroba ‐ 67 ‐   

Obr. 26 – Prostá intarzie vlastní výroby

‐ 68 ‐