Instituce ve světové ekonomice

Vysoká škola ekonomická Praha Katedra světové ekonomiky

Materiály k předmětu

SE 102

Instituce ve světové ekonomice Vyučující: Ing. Gabriela Hitzgerová, Csc.

prosinec 2000

1

Instituce v globalizující světové ekonomice a implikace pro Českou republiku

Obsah: Úvod

3

1. Teoretická východiska

3

2. Instituce ve světové ekonomice 2.1

6

Pojem mezinárodní instituce..................................................................................................................................6

2.2

Vývoj mezinárodních organizací a vznik OSN......................................................................................................6

2.3

Mezinárodní ekonomické instituce v systému osn.................................................................................................7 2.3.1

Hospodářská a sociální rada........................................................................................................................7

2.3.2 2.4

Odborné organizace OSN ...........................................................................................................................8 Regionální instituce ...............................................................................................................................................9

2.4.1 2.5

Transformující se ekonomiky......................................................................................................................9 Ekonomické instituce v Asii, Africe a Americe...................................................................................................10

3. Členství ČR v mezinárodních institucích Závěr

10

12

Použitá literatura Přílohy:

14

15

2

3

ÚVOD Řešení naléhavých problémů současného globalizujícího světa vyžaduje spojené mezinárodní úsilí. Základem takové spolupráce jsou mezinárodní instituce a jejich nástroj – mezinárodní organizace. Význam institucí pro řešení společných problémů zdůrazňoval i autor projektu evropské integrace Jean Monnet. Společné vnímání společných zájmů pomocí společných institucí pokládal za cestu, jež vede k užší spolupráci a politické integraci evropských národních zájmů a jejich občanů. Konkrétním krokem v tomto směru byl jeho návrh, aby se výroba uhlí a oceli jak ve Francii, tak v Německu převedla pod jednu řídící nadnárodní instituci. Spolupráce byla pro J. Monneta významným předpokladem, jak řešit spory a zabránit ozbrojeným konfliktům. Pozdější vývoj potvrdil platnost těchto myšlenek. Problematikou institucí v ekonomice se zabývá již od začátku tohoto století myšlenkový proud – institucionální ekonomie. Z něho se rodí nová ekonomická disciplína stejného názvu a její význam se v posledních desetiletích zvyšuje všude na světě. V 90.letech se institucionální ekonomie rozvíjí i v České republice především díky Prof. Lubomírovi Mlčochovi z Institutu ekonomických studií z Fakulty sociálních věd University Karlovy. Institucionální ekonomii je věnována pozornost i na VŠE, kde je např. na Fakultě mezinárodních vztahů zavedena výuka předmětů „Instituty tržní ekonomiky“ a „Instituce ve světové ekonomice“. Zkoumání v této oblasti je náročné, protože v České republice zatím neexistuje ustálený český pojmový aparát ekonomické disciplíny institucionální ekonomie. Odborné termíny jsou překládány z cizích jazyků, zejména z angličtiny. Ještě složitější je situace v předmětu „Instituce ve světové ekonomice“. V odborné literatuře je slovní označení mezinárodní instituce časté. Používá se např. název mezinárodní finanční instituce, resp.se vzájemně zaměňuje označení mezinárodní organizace a mezinárodní instituce. Problematika institucí ve světové ekonomice však zatím komplexně zpracována není. Potřeba odborné literatury na toto téma je vysoce aktuální.

Předmětem první části práce „Teoretická východiska“ je pokus o definování základních pojmů: instituce, organizace, orgán a institut. Vycházím přitom z definicí teorie práva a institucionální ekonomie, jakož i z poznatků dalších ekonomických disciplin. Druhá část „Instituce ve světové ekonomice“ představuje jádro práce a je nejobsáhlejší a proto podrobněji rozčleněna. Zahrnuje problematiku postavení institucí ve světové ekonomice, definici mezinárodní instituce, mezinárodní organizace, jejich vzájemný vztah, jejich vývoj a význam pro fungování ekonomického systému. Zvláštní pozornost je věnována systému organizací a orgánů v rámci OSN. Dále následuje přehled institucionalizace mezinárodních vztahů podle jednotlivých regionů resp. světadílů, včetně transformujících se ekonomik. Závěr této části pojednává o interregionální spolupráci.

Cílem této části nebylo podat vyčerpávající přehled mezinárodních institucí a organizací. Konkrétní mezinárodní instituce se uvádějí spíše jako příklady při sledování a analýze vývoje. Současně jsou středem pozornosti ekonomické instituce. Instituce politické a bezpečnostní jsou uváděny jenom pro ilustraci teoretického výkladu a co je zvláště důležité, jako politický a bezpečnostní rámec pro další hospodářskou spolupráci. Ve třetí části „Členství České republiky v mezinárodních institucích“ se zabývám obecnými podmínkami členství, členstvím samotným a jeho významem pro ČR jako malý stát, který však podle svých možností může přispět k pozitivnímu řešení problémů ve světě. V závěru jsou shrnuty nejdůležitější jevy současné světové ekonomiky v souvislosti s institucionalizací mezinárodních hospodářských vztahů. Práce je doplněna přílohou o členství České republiky v mezinárodních vládních organizacích.

1. 2. TEORETICKÁ VÝCHODISKA Instituce mohou být obecně definovány jako normy, pravidla a struktury, které omezují, řídí, nebo upravují jednání/chování lidí Význam slova instituce (latinsky instituere = zřizovat, zakládat) je nutné pro účely zkoumání institucí ve světové ekonomice vysvětlovat ze dvou hledisek: •

právního (právní vědy)

3

4 •

ekonomického (institucionální ekonomie)

Právní vědy označují instituci za ústřední pojem teorie institucionalismu. Instituce vzniká všude tam, kde život společenské skupiny probíhá v určité organizaci a za určité stálosti. Za takovou instituci se považuje stát. Ve společnosti však existují mnohé další instituce. Institucemi jsou i další relativně stálé a organizované formy manifestace skupinového zájmu, např.odbory ( Právnický slovník). V právním i politickém významu představují instituce soubor pravidel (zákony, zvyky, předpisy) řídících společnost (právo, stěžejní zákony, ústava) nebo její určité složky (náboženské, ekonomické, rodinné instituce). V soudobých komplexních společnostech jsou instituce často strukturovány podle společenských sfér: politické instituce (zákonodárství a výkonná moc), soudy, školský systém, atd. Instituce je ústředním pojmem pro ekonomickou disciplínu – institucionální ekonomii. Institucionalismus jako proud (směr) ekonomického myšlení vznikl v USA v prvních desetiletích 20.století a sledoval myšlenky T. Veblena. Podle institucionalismu je ekonomická činnost ovlivněna institucionálním prostředím do takové míry, že nemůže být analyzována bez právních institutů (vlastnický řád, smlouvy, atd.) a obecněji bez uzancí, politických a sociálních řádů dané doby (Grande enciclopedia). Definice pojmu instituce prochází určitým vývojem – existují rozdíly mezi starou a novou institucionální ekonomií. Thorstein Veblen (1919) definoval instituce jako „ustálené zvyklosti myšlení většiny lidí“. Další představitel institucionální ekonomie Walton Hamilton (1932) zpracoval definici instituce jako způsob myšlení nebo jednání do jisté míry trvalého nebo převládajícího, které zakotvilo ve zvyklostech určité skupiny nebo obyčejích lidí. Je zajímavé, že ve staré institucionální ekonomii pojem zvyklost hraje významnou roli jak v definici instituce, tak v jejím pojetí lidské činnosti. To je v protikladu s definicí instituce, která pojem zvyklost vynechává, resp.vylučuje. Představitelé nové institucionální ekonomie se pokusili oddělit pojmy instituce a zvyklost. Andrew Schotter (1981) definuje sociální instituci jako pravidelnost v sociálním chování, na němž se dohodli všichni členové společnosti, pravidelnost, jež určuje chování v jistých opakujících se situacích, pravidelnost, jež je automatická (samovolná) nebo zajištěna nějakou vnější autoritou (zákonnou mocí). Douglas North (1990), nositel Nobelovy ceny za ekonomii, opět přehlíží zvyklost, když ve své definici uvádí, že instituce jsou pravidla hry ve společnosti. Formálněji definuje instituci jako omezení, jenž vynalezli lidé k omezení svého jednání. Není náhoda, že slovo zvyklost v uvedených definicích chybí. Douglas North dále rozlišuje základní politická, sociální a právní pravidla, v jejichž rámci působí ekonomický řád. Tato pravidla tvoří vnější prostředí ekonomického řádu a řídící struktury (jako je firma), jenž podmiňují způsob spolupráce a soutěžení ekonomických subjektů – institucionální uspořádání. Bez ohledu na rozdíly všechny uvedené definice představují poměrně široké pojetí kategorie instituce. Toto pojetí zahrnuje nejen organizace – korporace, banky, univerzity – ale i integrované společenské entity jako peníze, jazyk a právo. Důvodem pro takové široké pojetí definice instituce je, že všechny entity mají společné charakteristické rysy: •

všechny instituce zahrnují vzájemné působení subjektů včetně informace zpětné vazby (feedback)

•

instituce udržují a jsou udržovány společným očekáváním (vyhlídky/naděje)

•

instituce mají řadu vlastností a společných obvyklých postupů

•

přestože se instituce mohou měnit nebo dokonce zaniknout, mají trvalou kvalitu

•

instituce zahrnují proces, jenž potvrzuje jejich vlastní morální legitimitu: to, co přetrvává je obvykle (mylně či správně) považováno za morálně správné

4

5

Široká definice instituce odpovídá dlouhodobým zkušenostem společenských věd. Na druhé straně organizace mohou být definovány jako zvláštní součást institucí, která zahrnuje vědomou koordinaci a uznávané zásady suverenity a ovládání. L. Mlčoch vychází z pojetí instituce jak ji chápe moderní institucionalismus: „…veškerá omezení , která „tvarují“ chování účastníků ekonomického života: samo-zřejmě v první řadě instituce právní (a v nich především vlastnické), ale též všechna omezení neformální. Účastníci ekonomického života se při sledování svých cílů sdružují do koalic – organizací, tedy entit s cílovým chováním, určeným k maximalizaci bohatství či důchodů svých členů na množině příležitostí, jež definuje institucionální struktura společnosti.“(Česká ekonomika a společnost mezi minulostí a budoucností, NHÚ Praha 1/1997, str.8) Dále L. Mlčoch (Institucionální ekonomie, Karolinum Praha 1996, str.12-13) člení instituce na formální a neformální. Formální instituce mají podobu zákona a vytvářejí právní rámec ekonomiky – stanovují meze pro ekonomické chování lidí. Patří sem vlastnické právo, právní ochrana vlastnictví, smluvné právo (obchodní zákoník), občanské právo, trestní právo, pracovní i sociální zákonodárství apod. Dalšími formálními institucemi jsou také ústava, zákony upravující občanská a politická práva. Jejich vliv na ekonomiku a ekonomické chování lidí není však bezprostřední, ale zprostředkovaný, přesto je však významný. Formální instituce mají různý stupeň závaznosti: zákony, nařízení, směrnice, doporučení až po přijaté etické kodexy či standarty. Z hlediska územního působení jde o mezinárodní úmluvy a konvence, zákony platné na území určitého státu až normy a předpisy jednotlivých organizačních jednotek – firem, korporací. Neformální instituce představují souhrn zvyků, tradic a obyčejů a označují se jako kultura společnosti. Zprostředkované avšak významné působení neformálních institucí na ekonomické chování lidí, ovlivňuje i efektivnost ekonomického systému. Míra vlivu závisí přitom od míry slučitelnosti kultury s ekonomickým systémem (včetně institucí formálních stanovujících meze ekonomického jednání). Teorie práva zvláště definuje pojem institut právní (nazývá také instituce právní). Institut právní pak představuje souhrn vzájemně souvisejících právních vztahů, které jsou zvlášť upravovány souborem právních norem. V tržní ekonomice je právním institutem např.vlastnictví. ( Problematikou institutů tržní ekonomiky se zabývá Doc. J. Chlumský.) V běžném jazyce i v odborné ekonomické literatuře se může vyskytnout místo pojmu instituce také pojem orgán. Subjekty Evropské unie: Evropská komise, Ministerská rada, Evropský parlament a další se někdy nazývají instituce, jindy orgány EU. Z hlediska obecného definování pojmu instituce je tento název adekvátní. Přitom pojem orgán jako označení pro neoddělitelnou součást určitého organizmu, plnící specifické funkce, rovněž vystihuje podstatu, cíle činnosti, funkce a postavení výše uvedených institucí. Institucionální ekonomie nastoluje jako nejdůležitější témata současnosti: •

Rozvíjet realistickou analýzu struktury a vývoje institucí v současném světě (včetně politické analýzy). Tyto instituce zahrnují systém výroby a distribuce, korporaci, rodinu, finanční systém, stát, světovou ekonomiku, jakož i specifické ideologie, víru, hodnoty, normy a další, které ovlivňují lidské jednání.

•

Rozvíjet pojmy a principy, které napomáhají institucionální analýze. Jde např. o pojmy: path dependency, notions of culture, circular and cumulative causation, ceremonial encapsulation. Tyto pojmy jsou historicky podmíněné a zkoumány z hlediska měnících se podmínek. Některé z kategorií institucionální ekonomie jsou vlastní i jiným ekonomickým disciplínám, ale mnohé patří jen do jejího pojmového aparátu.

5

6

3. INSTITUCE VE SVĚTOVÉ EKONOMICE Mezinárodní ekonomické instituce vznikají, rozvíjejí se a mění v souladu s rozvojem mezinárodních hospodářských vztahů a objektivními potřebami. Proces zapojování jednotlivých zemí do mezinárodní dělby práce, spojený s rostoucí specializací, vedl v poválečném období k mohutnému růstu objemu světového obchodu – ve srovnání s rokem 1950 (60 mld.US $) světový obchod se v roce 1997 zvýšil 90krát (5.400 mld. US $). Od 80.let, kdy dochází ve světové ekonomice k uvolnění pohybu kapitálu se jeho objem zvýšil více než 10krát (denně jde o částky asi 1,5 bil.US $). Mohutné toky zboží, služeb, kapitálu, jako výsledek procesů liberalizace, integrace a internacionalizace vedou k růstu interdependence a procesům globalizace. Tak intenzívní mezinárodní ekonomické vztahy vyžadují analogicky intenzivní spolupráci při formování zásad těchto vztahů a stanovení „pravidel hry“ v zájmu aktérů ekonomického dění.

POJEM MEZINÁRODNÍ INSTITUCE Vycházejíce z obecné definice instituce tak, jak ji uvádí moderní institucionalismus, je možné mezinárodní instituce charakterizovat jako veškerá omezení, která utváří ekonomické chování lidí v mezinárodních ekonomických vztazích. Ve snaze institucionalizovat vzájemné vztahy, jednotlivé státy jako subjekty mezinárodního práva, uzavírají mezinárodní smlouvy/dohody, kde stanoví cíle a zásady činnosti, práva a povinnosti účastnických zemí a další náležitosti. Významným nástrojem institucionalizace/úpravy mezinárodních vztahů jsou mezinárodní organizace – sdružení států vzniká na základě mezinárodních smluv. Mezinárodní smlouvy jsou zakládajícím dokumentem mezinárodní organizace a mohou mít různé názvy: charta (Charta OSN), pakt (Andský pakt), smlouva (Organizace severoatlantické smlouvy – NATO), dohoda (Všeobecná dohoda o clech a obchodu – GATT) nebo úmluva (Evropská úmluva o lidských právech – v rámci Rady Evropy). V zakládajícím dokumentu mezinárodní organizace jsou stanoveny cíle, principy činnosti, procedura přijímání nových členů, vnitřní struktura organizace, orgány a jejich pravomoci, sídlo organizace, její rozpočet, mezinárodně právní způsobilost organizace, doplnění a změny zakládajícího dokumentu. V současné době působí na světě přes 300 mezinárodních organizací ustavených státy; asi pětinu z nich představují organizace světové a zbytek jsou organizace regionální nebo partikulární; vznikají také instituce interregionální. Z hlediska zaměření mezinárodních organizací může jít o regulaci jednotlivých druhů mezinárodních ekonomických vztahů (WTO – světový obchod, MMF – mezinárodní měnové problémy) nebo celého komplexu mezinárodních vztahů (OSN, EU, OECD). Podle charakteru subjektů sdružených v mezinárodních organizacích se tyto organizace člení na: •

Vládní, mezistátní – v textu práce se pojednává o mezistátních organizacích (International governmental organizations). Jde o unii států konstituovanou na bázi dobrovolnosti.

•

Nevládní (non-governmental organizations) – organizovaná sdružení na základě soukromé dohody. Členy nevládní mezinárodní organizace jsou fyzické nebo právnické osoby, resp.svazy těchto osob. Nevládní organizace má vlastní orgány, ale nemusí mít také právní subjektivitu.

VÝVOJ MEZINÁRODNÍCH ORGANIZACÍ A VZNIK OSN Ke vzniku právních mezinárodních organizací dochází již ve druhé polovině 19.století – Mezinárodní červený kříž v r. 1864, Ženeva; Mezinárodní telegrafní unie v r. 1865, Ženeva; Světová poštovní unie v r. 1874, Bern. První světovou organizací, která měla zajišťovat mír a bezpečnost na kolektiv-ním základě, byla Společnost národů. Její zakládající dokument – Pakt – byl součástí Versailleské mírové smlouvy. Svou činnost zahájila v roce 1920. Univerzální organizací se však nestala a nepodařilo se jí zabránit vypuknutí druhé světové války. Svou činnost ukončila roku 1946.

6

7

K největšímu rozvoji institucionalizace mezinárodní spolupráce dochází po druhé světové válce. Byla vytvořena složitá mezinárodní organizační struktura, do níž byly začleněny některé dříve vzniklé odborné organizace, ale zejména řada organizací nových. Nový systém mezinárodní spolupráce měl nahradit Společnost národů a zajistit mír, bezpečnost a hospodářský, sociální a kulturní rozvoj. Příprava nové organizační struktury – systému orgánů a organizací v rámci Organizace spojených národů (OSN) – začala už v průběhu druhé světové války. V lednu 1942 byla podepsána Deklarace Spojených národů 26 zeměmi, které byly ve válečném stavu s fašistickými mocnostmi. Následně proběhla řada jednání představitelů velmocí (USA, Velká Británie, Sovětský svaz): Moskevská konference 1943, Teheránská konference 1943, Dumbarton Oaks 1944 a Jaltské konference 1945. Ustavující konference OSN se konala od 25.dubna do 26.června 1945 v San Franciscu. Tady byly projednány a doplněny návrhy velmocí z předcházejících jednání a byla přijata Charta OSN jako zakládající dokument. Po její ratifikaci všemi pěti velmocemi a většinou ostatních signatářských zemí vstoupila v platnost dne 24.října 1945 ( Den OSN – 24.října ). OSN započala činnost v lednu 1946, kdy došlo k prvnímu zasedání Valného shromáždění. V jeho průběhu byly ustanoveny další orgány, především Rada bezpečnosti a vyřešeny základní problémy vnitřního života OSN. Zakládajících členů OSN bylo 51; v současnosti má OSN 188 členů. Hlavními orgány OSN jsou: Valné shromáždění, Rada bezpečnosti, Hospodářská a sociální rada, Poručenská rada, Mezinárodní soudní dvůr a Sekretariát OSN. Jejím sídlem je New York.

MEZINÁRODNÍ EKONOMICKÉ INSTITUCE V SYSTÉMU OSN Pojetí OSN vychází z nutného spojení otázek politických a ekonomických. Hospodářskou problematikou se zabývají: •

Valné shromáždění OSN, které má univerzální charakter a příslušný výbor v jehož kompetenci jsou světové hospodářské problémy.

•

Hospodářská a sociální rada jako hlavní orgán pro řízení a koordinaci hospodářské a sociální činnosti OSN a přidružených odborných organizací a institucí.

Kromě toho pracují v rámci Sekretariátu OSN odborné útvary, které se zabývají studiem ekonomických problémů ve světě a zpracovávají materiály pro jednání příslušných orgánů OSN. Hospodářská a sociální rada

V rámci svých funkcí a pravomocí Hospodářská a sociální rada: • • •

vypracovává nebo dává podnět k vypracování studií a zpráv a předkládá doporučení k mezinárodním hospodářským, sociálním, kulturním, výchovným a zdravotnickým problémům podporuje respektování lidských práv a základních svobod pro všechny a jejich dodržování svolává mezinárodní konference a připravuje návrhy úmluv k hospodářským otázkám pro Valné shromáždění

•

sjednává dohody s přidruženými odbornými organizacemi

•

koordinuje činnost přidružených odborných organizací prostřednictvím konzul-tací s nimi

•

poskytuje služby členským státům OSN

•

vede konzultace s příslušnými nevládními organizacemi.

Hospodářská a sociální rada má řadu pomocných a přidružených orgánů: stálé výbory a ad hoc výbory, komise funkční a oblastní, odborné orgány, specializované instituce apod. V systému Hospodářské a sociální rady OSN mají z hlediska ekonomického významné postavení regionální hospodářské komise, jichž je pět: Hospodářská komise OSN pro Evropu (ECE), Hospodářská komise pro Asii a Pacifik (ESCAP), Hospodářská komise pro Latinskou Ameriku (ECLA), Hospodářská komise OSN pro Afriku (ECA), Hospodářská komise OSN pro západní Asii (ECWA). Regionální komise se zaměřují na problémy oblasti v níž působí. Členství v příslušné regionální komisi vyplývá z geografické polohy země, ale existují také výjimky – např. USA a Velká Británie jsou členy ESCAP; USA jsou také členem ECLA.

7

8 Odborné organizace OSN

K nejdůležitějším organizacím, jež jsou přidruženy zvláštním statutem k Hospodářské a sociální radě jsou odborné organizace OSN. Jde o samostatné mezinárodní organizace a status odborných organizací OSN přijaly dobrovolně. OSN má právo, v souladu s dohodami o přidružení, koordinovat jejich činnost prostřednictvím Hospodářské a sociální rady; spolupracují i s jinými orgány OSN např. Radou bezpečnosti, Mezinárodním soudním dvorem a Sekretariátem. V současné době existuje 14 odborných samostatných organizací s vlastní členskou základnou, rozpočtem i sídlem. Patří k nim: ILO – Mezinárodní organizace práce FAO – Organizace OSN pro výživu a zemědělství UNESCO – Organizace OSN pro výchovu, vědu a kulturu WHO – Světová zdravotnická organizace IBRD, IFC, IDA, MIGA – Skupina světové banky IMF – Mezinárodní měnový fond ICAO – Mezinárodní organizace pro civilní letectví UPU – Světová poštovní unie ITU – Mezinárodní telekomunikační unie WMO – Světová meteorologická organizace IMO – Mezinárodní námořní organizace WIPO – Světová organizace duševního vlastnictví IFAD – Mezinárodní fond pro zemědělský rozvoj UNIDO - Organizace OSN pro průmyslový rozvoj

Další dvě podobné, ale oddělené organizace jsou: IAEA – Mezinárodní agentura pro atomovou energii WTO – Světová obchodní organizace Pro specifické oblasti vytvořilo Valné shromáždění další instituce a programy OSN.

Představy o poválečné mezinárodní hospodářské spolupráci v rámci OSN byly formulovány na konferenci v Bretton Woods v roce 1944 a v Havaně v roce 1948. Spolupráce měla být založena na vybudování mezinárodního měnového systému, na tvorbě mezinárodních zdrojů kapitálu pro rekonstrukci a rozvoj válkou zničeného hospodářství a na obnově a rozvoji světového obchodu. V souladu s tím byly zaklá-dány i příslušné mezinárodní instituce spojené zvláštním statutem s Hospodářskou a sociální radou: •

Mezinárodní měnový fond (Bretton Woods, 1944) – organizace, která měla řešit problémy mezinárodní likvidity a nerovnováhu platebních bilancí v rámci jednotného mezinárodního měnového systému

•

Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj (Bretton Woods, 1944) – instituce, jejíž činnost je zaměřena na poskytování dlouhodobých úvěrů pro rekonstrukci, rozvoj a restrukturalizaci ekonomik členských zemí. Činnost IBRD byla postupně doplněna založením dalších institucí. Mezinárodní finanční korporace ( IFC byla založena v r.1956) pro podporu vývozu soukromého kapitálu a soukromého podnikání. V roce 1960 vzniklo mezinárodní rozvojové sdružení ( IDA), které v rámci pomoci poskytuje úvěry rozvojovým zemím, jimž z komerčních důvodů neposkytne IBRD. V důsledku zvyšování rizik pro pohyb kapitálu byla vytvořena Agentura pro mnohostranné investiční záruky (MIGA) v roce 1985 s cílem podpořit úvěrovou pomoc. IBRD, IFG, IDA a MIGA tvoří skupinu světové banky.

•

Mezinárodní obchodní organizace ( ITO), jejíž Charta byla přijata na konferenci v Havaně v roce 1948 nikdy nevznikla. Příčinou byla rozporná stanoviska předních tržních ekonomik ( USA a Velká Británie). V důsledku toho USA neratifikovaly ustavující dokument. Mezinárodní obchod byl pak v poválečném období po dobu asi 47 let regulován provizorní institucí – Všeobecnou dohodou o clech a obchodu (GATT) podepsanou v roce 1947. V souladu s výsledky jednání GATT došlo k uvolňování tarifních a později netarifních překážek mezinárodního obchodu. V roce 1994 byla podepsána dohoda o vzniku Světové

8

9 obchodní organizace (WTO), jež zahrnuje kromě obchodu s hmotným zbožím i obchod se službami a obchodní aspekty k duševnímu vlastnictví.

REGIONÁLNÍ INSTITUCE Kromě organizací v rámci systému OSN vznikaly další institucionální formy mezinárodní hospodářské spolupráce uvnitř obou bloků (západní a východní) a v jednotlivých regionech (Evropa, Latinská Amerika, Asie, Afrika apod.). V evropských státech s tržním hospodářstvím byla v roce 1948 vytvořena Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci. Jejím prostřednictvím byla tržním ekonomikám válkou zničené Evropy poskytována pomoc USA na základě Marshallova plánu. Cílem byla poválečná obnova hospodářství, liberalizace obchodu a rozvoj hospodářské spolupráce. V roce 1960 se změnila OEEC v Organizaci pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD). Jejími členy se staly mimoevropské země – USA a Kanada, takže pozbyla vysloveně evropský charakter. Dalšími členy se později staly Austrálie, Japonsko a Nový Zéland. V 90.letech přistoupilo 5 zemí: Mexiko, Česká republika, Jižní Korea, Polsko a Maďarsko. Hlavní náplní činnosti OECD je plánování, koordinace a prohlubování hospodářské spolupráce. Významnou institucializovanou formu spolupráce ve světové ekonomice vůbec představuje Evropská unie (ustavena Maastrichtskou smlouvou z roku 1992). Je výsledkem a pokračováním integračního procesu, jenž započal v západní Evropě na začátku 50.let. Díky úspěšnému rozvoji se tento integrační celek stal přitažlivým pro další evropské země – počet členských zemí se od začátku spolupráce zvýšil z původních 6 na 15 zemí. O přijetí za nové členy se uchází další země. Evropská unie představuje v sou-časnosti nejsilnější integrační celek ve světě. Její podíl na světovém obchodu činí asi 20%, což ji řadí na první místo. Obchod je pro EU životně důležitý z čehož pramení zájem EU o institucionalizaci vztahů s třetími zeměmi na všech úrovních. Počet členů dalšího integračního celku ESVO se postupně snižoval vstupem jednotlivých zemí do Evropského společenství/Evropské unie. Tři ze čtyř zbylých. zemí tvoří spolu s Evropskou unií Evropský hospodářský prostor. K dalším formám institucionalizace v Evropě patří Nordická rada a Nordická ministerská rada. V jejich rámci probíhá spolupráce skandinávských zemí od začátku 50.let. Transformující se ekonomiky

Zásadní společensko-ekonomické změny v zemích střední a východní Evropy a v bývalém Sovětském svazu na přelomu 80. a 90.let vedly k rozpadu světové socialistické soustavy a současně k zániku vedoucí ekonomické instituce bývalých centrálně plánovaných ekonomik – Rady vzájemné hospodářské pomoci. Přechod těchto zemí od centrálně plánovaného hospodářství k tržní ekonomice znamená konec bipolárního světa a postupnou homogenizaci světového hospodářství. Uvedené změny se odrážejí i v institucionalizaci mezinárodních ekonomických vztahů. Bývalé Československo, Maďarsko a Polsko, ve snaze vyplnit mocenské vakuum vzniklé ve střední Evropě, podepsaly v roce 1990 tzv. Visegrádskou dohodu o spolupráci. Po rozdělení Československa (1.1.1993) ponechaly oba nástupnické státy tuto dohodu v platnosti. Po jistém vlažném přístupu k její realizaci v polovině 90.let, např. ze strany ČR, se opět objevují v poslední době snahy o užší spolupráci všech čtyř účastnických zemí. Další možnosti spolupráce zemí střední a východní Evropy existují v rámci Středoevropské dohody o volném obchodu – CEFTA. Transformující se ekonomiky střední a východní Evropy hned od začátku 90.let projevily zájem o začleňování do institucí společenství zemí s tržní ekonomikou. Některé z nich byly členy vybraných institucí ještě před změnami společensko-ekonomických systémů: Československo, Polsko, Rumunsko, Maďarsko, Kuba, Jugoslávie – GATT, UNCTAD; Rumunsko a Jugoslávie – MMF, IBRD apod. Současně ve svých vnějších ekonomických vztazích usilovali o přeorientaci na země západní Evropy sdružené v Evropském společenství a v Evropském sdružení volného obchodu. Tato spolupráce byla institucionalizována podepsáním Eurodohod s ES a dohod s ESVO. Nyní je 5 zemí

9

10

(ČR, Polsko, Maďarsko, Slovinsko a Estonsko) zařazeno v první skupině aspirující na členství v Evropské unii. Všechny transformující se ekonomiky jsou členy OSN. Některé z nich (především ČR, Polsko a Maďarsko) jsou členy dalších světových institucí jako WTO, MMF, IBRD. Česká republika, Polsko a Maďarsko jsou také členy OECD. Zájem o spolupráci vyspělých tržních ekonomik a transformujících se ekonomik na Evropském kontinentu se projevil v praxi prostřednictvím takových institucionalizovaných forem jako Středoevropská iniciativa (CEI), Evropská banka pro obnovu a rozvoj (EBRD) a Rada států Baltského moře (CBSS).

EKONOMICKÉ INSTITUCE V ASII, AFRICE A AMERICE Na asijském kontinentu dochází ke spolupráci uvnitř jednotlivých subregionů. Nejdůležitějším integračním celkem v jihovýchodní Asii je Sdružení národů jihovýchodní Asie (ASEAN). Jeho cílem je spolupráce v oblasti ekonomické, sociální a kulturní jakož i zajištění míru. Významné jsou společné kroky ASEAN a EU ve formě setkání šéfů vlád a hlav států – ASEM (Asia – Europe Meeting) směrem k interregionální spolupráci. Nejdůležitější organizací arabských zemí je Liga arabských států (1945). Je institucí univerzální a její působnost zahrnuje arabské země Asie a Afriky. Ke specializovaným institucím patří OAPEC, Arabský měnový fond a další. Rovněž na africkém kontinentu vznikají od 60.let mezistátní organizace regionálního typu. První z nich – Organizace africké jednoty (1963) má za cíl koordinaci spolupráce ve všech oblastech života Afriky. Subregionální organizace vznikají v jednotlivých částech Afriky: ECOWAS – Hospodářské společenství západoafrických států, PTA – Preferenční obchodní oblast na jihu Afriky apod. Státy amerického kontinentu jsou sdruženy v regionální Organizaci amerických států (OAS) univerzálního charakteru. Těsnější hospodářská spolupráce se uskutečňuje v jednotlivých integračních seskupení. Patří k nim: NAFTA (Severoamerická oblast volného obchodu) , Andský pakt, Mercosur (Společný trh Jihu) a další. Významným doprovodním jevem globalizace a podporujícím samotnou globalizaci je intenzifikace meziregionální spolupráce. K nejdůležitějším konkrét-ním formám patří především Transatlantická deklarace podepsaná USA, Kanadou a Evropským společenstvím; APEC – Asijsko Pacifická hospodářská spolupráce (18 zemí z Asie a Pacifiku); Dohody z Lomé IV mezi Evropským společenstvím a 69 rozvojovými zeměmi Afriky, Karibské oblasti a Pacifiku. Významné kontakty byly navázány mezi EU a ASEAN na vrcholných setkáních ASEM. V příštím tisíciletí plánuje Evropská unie a Mercosur zintenzívnit vzájemnou spolupráci, jež by zahrnovala obrovský trh s 570 mil.obyvatel (podle současného počtu obyvatel v EU a Mercosur).

4. ČLENSTVÍ ČR V MEZINÁRODNÍCH INSTITUCÍCH Pro ČR jako subjekt mezinárodních vztahů je základním rámcem Ústava ČR. Ústava vychází z norem mezinárodního práva a povinností souvisejících s členstvím ČR v mezinárodních institucích (OSN, WTO, MMF apod.). Ústava stanovuje státní orgány a jejich kompetence v oblasti zahraniční politiky: • Prezident

– moc výkonná

• Parlament

– moc zákonodárná

• Vláda

– moc výkonná

• Ústavní soud

– moc soudní

Současně Ústava zavazuje k dodržování mezinárodního práva a mezinárodních smluv. Cílem rozvoje zahraničních vztahů ČR je prosazování, obhajoba a obrana životních zájmů občanů ČR a podpora a upevňování stability, bezpečnosti a hospodářské prosperity České republiky a jejího postavení v rámci společenství evropských demokratických zemí. V úsilí o dosažení cílů vychází Česká republika z poměrů existujících v mezinárodním společenství, ze své vlastní síly a možností;

10

11

snaží se poznat zájmy jiných států a hledat oblasti shody a kompromisy. Vztahy se zahraničím se rozvíjí na základě spolupráce, partnerství a přátelství. Z hlediska geopolitického postavení, bezpečnostních a ekonomických možností a potřeb české identity a historických tradic jsou nejdůležitějšími partnery České republiky demokratické evropské země. S nimi se hlásí ke společným hodnotám: demokracie, svoboda, lidská práva a fungující tržní ekonomika. V procesu globalizace, kdy mnohé problémy mohou přerůst rámec určitého regionu nebo kontinentu, je však nutné věnovat trvalou pozornost vztahům k mimo-evropským zemím. Zvláštní pozornost zasluhuje řešení problému migrace obyvatel, otázky životního prostředí, nezákonný obchod s drogami a boj proti terorismu a organizovanému zločinu. Vztahy ČR k zahraničí jsou realizovány na bilaterální a multilaterální úrovni. Příkladem bilaterálních vztahů a jejich kodifikace/institucionalizace je smlouva o dobrém sousedství, přátelství a spolupráci se Slovenskem. K institucionalizaci vztahů na vícestranném základě patří dohoda s transformujícími se ekonomikami v rámci Visegrádské skupiny (původně: Československo, Polsko, Maďarsko; v současnosti: ČR, SR, Polsko a Maďarsko) a Středoevropská dohoda o volném obchodu (CEFTA). S vyspělými tržními ekonomikami má ČR např. institucionalizovány vztahy dohodou o zóně volného obchodu s ESVO. Zvláštní význam má Evropská dohoda zakládající přidružení mezi Českou republikou na jedné straně a evropskými společenstvími a jejich členskými státy na straně druhé. Na bilaterálním základě má ČR upraveny vztahy s dalšími evropskými i mimo-evropskými zeměmi; jde o vztahy s vyspělými tržními ekonomikami, transformujícími se ekonomikami, nově industrializovanými zeměmi a rozvojovými zeměmi Asie, Afriky a Latinské Ameriky. Multilaterální základ úpravy zahraničních vztahů ČR souvisí s jejím členstvím v mezinárodních institucích. Po rozdělení Československa v roce 1993 byla zahájena postupná sukcese České republiky do mnohostranných mezinárodních smluv (viz příloha: „Členství České republiky v mezinárodních vládních organizacích“. Z výčtu mezinárodních institucí/organizací jejichž členem se Česká republika stala si zvláštní pozornost vyžaduje OSN. Členství v OSN je výrazem suverenity, rovnoprávnosti a spolehlivosti postavení České republiky v mezinárodním společenství. Česká republika podporuje snahy o přeměnu OSN v efektivní nástroj světové bezpečnosti a spolupráce. Přeměna má přispět k řešení problémů mezinárodní bezpečnosti, ochrany lidských práv, ochrany životního prostředí, boje proti drogám a hledat cesty zmírnění napětí mezi bohatým Severem a chudým Jihem. V letech 1994 a 1995 zastupovala Česká republika východní Evropu v Radě bezpečnosti jako nestálý člen. Prostřednictvím svých zástupců se ČR podílí na prosazování zásad a do-sažení cílů činnosti této organizace v souladu s ustavujícím dokumentem – Charty OSN. Česká republika je od roku 1993 účastnickou zemí GATT a následně členem WTO jako jeden z nástupnických států ČSFR. Bývalé Československo bylo signatářskou zemí GATT od začátku její činnosti v roce 1948. V rámci účasti na GATT přispělo k postupnému uvolňování překážek mezinárodního obchodu. Současné členství ČR ve WTO je v plném souladu s politikou začleňování do světové ekonomiky prostřednictvím obchodu a principem liberalizace. Členství ČR v MMF a skupině Světové banky od roku 1993 vytváří předpoklady pro získání úvěrů od těchto institucí, umožňuje podílet se na zajímavých projektech, využít autority těchto institucí v oblasti mezinárodních měnových a finančních vztahů, navazovat užitečné kontakty s předními představiteli finančního a bankovního světa, využívat poradenských a informačních služeb těchto institucí, materiálů, jež pravidelně zpracovávají a publikují, jakož i účast na akcích (semináře, konference, přednášky, apod.), které organizují. Československo bylo zakládajícím členem MMF (1944); po přestávce – od poloviny 50.let do začátku 90.let – se znovu stalo členem. Jako první transformující země se Česká republika stala v roce 1995 členem OECD. Přijetí za člena bylo potvrzením úspěšných změn v České republice směrem k pluralitní demokracii, budování právního státu, přechodu k tržní ekonomice a hod-not, k nimž se hlásí demokratický svět.

11

12

V lednu 1996 požádala Česká republika oficiálně o členství v Evropské unii. Zájem o vstup do EU logicky vyplývá z jejího geopolitického postavení v Evropě, historických vazeb, intenzivních ekonomických vztahů s členskými zeměmi EU a dalších skutečností. Proces příprav na vstup zahrnuje komplex oblastí a náročných úkolů. Kromě samotné přípravy kandidátských zemí, včetně ČR, musí být EU sama ochotna a připravena na východní rozšíření. Kromě uvedených příkladů členství ČR v mezinárodních institucích, především ekonomických, je ČR členem celé řady dalších organizací, na prvním místě v systému OSN. Předpokladem úspěšného rozvoje hospodářských vztahů se zahraničím je vytvoření podmínek v oblasti politické a především bezpečnostní. Brzy po svém vzniku se Česká republika stala účastnickou zemí KBSE a později členem OBSE. Z hlediska bezpečnosti se považuje členství ČR v NATO za rozhodující. Rozvoji mezinárodní spolupráce v globalizujícím světě má napomáhat soustavný politický dialog, informovanost, upevňování stávajících a navazování nových kontaktů. ČR v rámci bilaterálních i multilaterálních vztahů se svými zahraničními partnery podporuje mezinárodní spolupráci v zájmu udržitelného rozvoje, řešení sporů politickými prostředky a zachování míru a bezpečnosti ve světě.

ZÁVĚR Světová ekonomika jako společensko-ekonomický systém skládající se z jednotlivých prvků navzájem spojených ekonomickými vazbami je výsledkem intenzivního rozvoje mezinárodní dělby práce v 19. století. Proces jejího dalšího prohlubování spojený s intenzifikací různých forem ekonomických vztahů vyúsťuje v růst vzájemné závislosti jejích prvků – interdependence, propojování národních ekonomik – integrace, internacionalizaci výroby, obchodu, kapitálu a tím v nový fenomén – globalizaci. Jednotlivé subjekty světové ekonomiky – mezinárodní organizace, nadnárodní korporace, národní státy, střední a malé firmy – v procesu intenzifikace mezinárodních vztahů hledají optimální uplatnění. Snaží se podle možnosti o dosažení maximálního zisku a o maximální přiblížení k vytyčenému cíli. Síla jejich protihráčů a rostoucí konkurence je však nutí hledat kompromisy, respektovat postavení a zájmy jiných, nutí je spolupracovat. Tato spolupráce a součinnost bývá vymezena určitými pravidly, zásadami, cíly a stanovují se práva a povinnosti jednotlivých subjektů ekonomické činnosti – dochází k její institucionalizaci na mezinárodní resp. světové scéně. Podřídit se a respektovat jistá pravidla a principy se stává v současném procesu globalizace objektivní nutností. Mezinárodní spolupráce probíhá z hlediska počtu zúčastněných subjektů představovaných jednotlivými národními státy na úrovni : bilaterální a multilaterální. Z hlediska teritoriálního jde o spolupráci intraregionální (EU, NAFTA, Mercosur), interregionální (ASEM, Transatlantická deklarace, spolupráce EU – Mercosur) a světovou (OSN, WTO, MMF). Mezinárodní a světové instituce představují v procesu globalizace významný nástroj řešení konfliktů v mezinárodních vztazích. Jejich dosavadní činnost byla doprovázena mnoha úspěchy, ale i problémy. V souvislosti s krizovými otřesy na finančních trzích, s problémem ekonomického zadlužení rozvojového světa, etnickými konflikty ve světě a globálními problémy vůbec se diskutují úkoly, kompetence a politika mezinárodních institucí jako MMF, Světová banka a OSN. Obtížnost řešení problému nastoluje i otázku reformy mezinárodních institucí. Instituce mohou ve světové ekonomice při řešení globálních problémů sehrát rozhodující roli. Proměny ve všech oblastech života na naší planetě však vyžadují i změněný přístup a adekvátní přizpůsobování a reformy institucí. Změny institucí zahrnují jak cíle, principy a metody činnosti, tak i samotnou strukturu. Každá změna a reforma má však časové omezení. Mění se proto instituce, avšak jejich podstata – pravidla hry pro aktéry – zůstává v platnosti. Úměrně svému postavení ve světové politice a ekonomice se zapojuje do činnosti mezinárodních institucí Česká republika. Cílem je přitom napomáhat řešení globálních problémů

12

13

podle svých možností a současně využít členství v těchto institucích pro řešení náročných úkolů spojených s transformací naší ekonomiky a společnosti.

13

14

POUŽITÁ LITERATURA: -

Barras Robert, Madhavan Shobhana: European Economic Integration and Sustainable Development; Institutions, Issues and Policies, Mc Graw – Hill Book Company Europe, Maidenhead 1996

-

Cameron Rondo: Stručné ekonomické dějiny světa, Victoria Publishing, Praha 1996

-

Cihelková E. a kol.: Světová ekonomika, Praha 1997

-

Cihelková E.: Vnější ekonomické vztahy Evropské unie, VŠE Praha 1998

-

Der Fischer Weltalmanach 1999, Fischer Taschenbuch Verlag GmbH, Frankfurt am Main 1998

-

Fakta a čísla OSN, Informační centrum OSN, Praha 1997

-

Grande Enciclopedia, Zanichelli - Selezione, Zanichelli S.p.A., Bologna 1994

-

Jakš Jaroslav: Quo vadis Evropská unie, ETC Publishing, Praha 1998

-

Madar Zdeněk a kol.: Právnický slovník, Orbis, Praha 1978

-

Marková Jana: Mezinárodní finanční instituce, VŠE Praha 1997

-

Mlčoch Lubomír: Institucionální ekonomie, Karolinum, Praha 1996

-

Mlčoch Lubomír: Česká ekonomika a společnost mezi minulostí a budoucností (Institucionální pohled), Národohospodářský ústav Josefa Hlávky, Praha, Studie 1/1997

-

Potočný Miroslav: Mezinárodní právo veřejné. Zvláštní část, Beck, Praha 1996

-

Šroněk Ivan: Světová obchodní organizace, VŠE Praha 1998

-

Periodika: Acta oeconomica pragensia Politická ekonomie Finance a úvěr Bankovnictví Ekonom a další

-

Internet

14

15

Přílohy: Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj OECD - Organisation for Economic Cooperation and Development Sídlo: Paříž Internet: http://www.oecd.org

Vznik: Předchůdkyně OECD byla Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci (OEEC), která koordinovala Marshallův plán; měla také za cíl politickou stabilizaci v západní Evropě. Nahradila ji právě OECD, jejíž působnost přesahovala rámec Evropy. Dohoda o založení OECD byla podepsána 14.12.1960 v Paříži a vstoupila v platnost 30.9.1961. Cíl: Plánování, koordinace a prohloubení hospodářské spolupráce a rozvoje. Současně jde o ekonomický rozvoj zahrnující plnou zaměstnanost a měnovou stabilitu. Významným úkolem OECD je také pomoc rozvojovým zemím. Členové: OECD má v současnosti 30 členských zemí; na práci OECD se podílí také Komise Evropské unie. Do roku 1993 sdružovala OECD 24 zemí a byla často označována jako „Klub bohatých“ v rámci světové ekonomiky. Jejími členy bylo 19 evropských zemí: Finsko, Švédsko, Norsko, Dánsko, Island, Velká Británie, Irsko, SRN, Nizozemí, Lucembursko, Belgie, Francie, Rakousko, Švýcarsko, Španělsko, Portugalsko, Itálie, Řecko a Turecko, dvě země severní Ameriky: USA a Kanada, jedna asijská země: Japonsko a dvě země jižní polokoule: Austrálie a Nový Zéland. V roce 1994 bylo přijato za člena OECD Mexiko. Česká republika se stala členem v roce 1995. Další dvě země střední Evropy – Maďarsko a Polsko – jakož i Jižní Korea byly přijaty do OECD v roce 1996. Slovensko se stalo členem OECD koncem září 2000. Hlavní orgány: Nejvyšším rozhodovacím grémiem je Rada stálých zástupců (zvláštní vyslanci v Paříži). Rada zasedá zpravidla dvakrát za měsíc. Jednou za rok zasedá na ministerské úrovni (ministři zahraničí, financí a hospodářství). Přijatá rozhodnutí nebo doporučení vyžadují jednohlasnost. Jestliže jeden stát vetuje rozhodnutí, v tom případě se rozhodnutím řídit nemusí.

Výkonný výbor má 14 členů (stálými členy jsou: Francie, SRN, Velká Británie, Itálie, USA, Kanada a Japonsko; 7 dalších členů je voleno každý rok). Výbor připravuje zasedání Rady a koordinuje činnost, která se týká různých výborů. V rámci OECD působí více než 150 výborů, pracovních skupin a expertních grémií pro jednotlivé tematické oblasti.V roce 1961 byl zřízen Výbor pro rozvojovou pomoc – DAC (Development Assistance Committee), který má 22 členů včetně Komise EU. DAC koordinuje rozvojovou pomoc.

Mezinárodní sekretariát, který má 1870 zaměstnanců (z toho 800 expertů všech odborných úseků) vede generální tajemník – od roku 1996 Donald Johnston (Kanada). Generální tajemník zastupuje OECD navenek a je současně prezidentem Rady. K Sekretariátu je od roku 1990 přičleněno Centrum pro spolupráci s transformujícími se ekonomikami – CCET (Centre for Cooperation with the Economies in Transition). Financování se uskutečňuje prostřednictvím členských příspěvků a prodeje publikací.

15

16

Rozpočet činí: 1,7 mld. Ffr. Činnost: OECD vyvíjí poradenskou činnost na všech ekonomických a sociálních úsecích – např. obchod, rozvojová politika, pohyb kapitálu, kapitálové trhy, daně, zemědělství, rybolov, námořní doprava, energetika (včetně jaderné energie), pracovní síly, sociální otázky, životní prostředí, vzdělávání, věda, technologie, průmyslová, komunální a regionální politika. Publikuje ročně kolem 12 000 studií (např. Economic Outlook) včetně kritických analýz k hospodářské a sociální politice členských zemí (roční zprávy o jednotlivých zemích a pololetní konjunkturní výhledy). Zvláštními organizacemi OECD jsou:

Mezinárodní agentura pro energii – IEA (International Energy Agency) vznikla v roce 1974. Její cíle jsou shodné s cíly OFCD ovšem IEA je zaměřena na oblast energetiky. Jde o zvýšení úspor energie v ekonomice, zlepšení zásobování energií na mezinárodní úrovni a vypracování alternativních energetických konceptů. Členy IEA je 24 zemí: všechny země kromě Islandu, Jižní Korey, Mexika, České republiky a Turecka.

Agentura pro atomovou energii – NEA (Nuclear Energy Agency) – zpracovává studie o jaderné energetice, koordinuje činnost v otázkách bezpečnosti. Členy jsou všechny země OECD s výjimkou Nového Zélandu a Polska.

16

17

Sdružení zemí jihovýchodní Asie ASEAN – Association of Southeast Asian Nations Sídlo: Jakarta (Indonésie) Internet: http://www.aseansec.org Vznik: 8.8.1967 v Bankoku (Thajsko) Cíl: Hospodářská, sociální a kulturní spolupráce, jakož i upevnění míru v jihovýchodní Asii. V roce 1971 bylo rozšířeno o Zónu pro mír, svobodu a neutralitu – ZOPFAN (Zone of Peace, Freedom a Neutrality). K dalšímu rozšíření došlo v roce 1992 o zónu volného obchodu AFTA (ASEAN Free Trade Area) a v roce 1995 o Bezatomové pásmo v jihovýchodní Asii SEANWFZ (Southeast Asia Nuclear Weapon Free Zone). Členové (10): Brunei (1984), Indonésie, Kambodža (1999), Laos (1997), Malajsie, Myanmar (1997), Filipíny, Singapur, Thajsko a Vietnam (1995) Pozorovatel: Papua - Nová Guinea (1984) Hlavní orgány: Vrcholná konference hlav států, resp. šéfů vlád (každé tři roky), neformální vrcholná schůzka (jednou za rok, nebo podle potřeby); ministerské zasedání na úrovni ministrů zahraničí (jednou za rok) jako ústřední rozhodovací grémium; setkání odborných ministrů; sekretariát s generálním tajemníkem – od roku 1997 Rodolfo Certeza Severino (Filipíny) – a asi 30 spolupracovníků. Vývoj: Hlavním tématem 6. řádné vrcholné konference 15.-16.12.1998 v Hanoji (Vietnam) bylo překonání hospodářské a finanční krize v „tygřích“ ekonomikách jihovýchodní Asie. Ve třech dokumentech – deklarace z Hanoje, Akční plán a Seznam progresivních opatření ASEAN-u – byly začleněny následující kroky: urychlené odbourání cel do roku 2002 k vytvoření Zóny volného obchodu AFTA, jakož i další podněty pro zahraniční investory. Vietnam musí odstranit svá celní omezení do roku 2003, pro Myanmar a Laos platí tato zvláštní úprava do roku 2008. Od roku 2003 budou mít zahraniční investoři přístup do více sektorů ekonomiky. Obchodníci v rámci ASEAN budou mít z právního hlediska stejné postavení. V roce 1999 a 2000 chtějí členské státy ASEAN vytvořit podmínky pro příliv investic prostřednictvím daňových úlev, možnosti 100%-ní účasti, zlepšeného přístupu na trhy a odbourání byrokratických překážek. Účastníci konference uvítali iniciativu Japonska poskytnout zemím regionu finanční pomoc ve výši 30 mld. US $. Japonsko současně oznámilo, že poskytne další úvěry v celkové výši 8,4 mld. US $. Problémy: ASEAN stojí před vážnou zatěžkávající zkouškou. Hospodářská krize v jihovýchodní Asii a s ní spojená bída a nezaměstnanost způsobila ve většině zemí ASEAN-u sociálně-ekonomické problémy, pro jejichž řešení nebyl doposud předložen žádný koncept. Problematická je různorodost jejich ekonomických systémů: tržně orientované země jako Thajsko, Singapur a Filipíny, socialistický systém v Laosu a Vietnamu a vojenský režim v Myanmaru.

17

18

Právo mezinárodních mezivládních1 organizací Právo mezinárodních orgánů a organizací je odvětvím mezinárodního práva veřejného. Toto odvětví upravuje vznik, funkce, strukturu, procedurální předpisy, činnost a vztah organizace k členským státům a k jiným organizacím.

1. 2. 3. 4.

Mezinárodní organizace dělíme: podle složení na sborové a individuální podle rozsahu účastníků na universální a partikulární podle trvání na stálé a dočasné (ustanoveny k provedení určitých časově omezených úkolů) podle obsahu činnosti na politické, správní a právotvorné

5.

Pojem mezinárodní organizace Jde o sdružení 3 a více států na základě mezinárodní smlouvy. Ta má povahu zakládajícího statutu (názvy se různí: charta, pakt, smlouva, dohoda nebo úmluva). Jsou v ní stanoveny cíle, zásady jednání, struktura, způsob hrazení nákladů a sídlo organizace, jakož i funkce a pravomoci jejích orgánů a způsob provádění změn statutu. Prvé mezinárodní organizace, zaměřené vesměs odborně, vznikaly již v druhé polovině minulého století, kdy se pro ně užíval název „unie (Mezinárodní telegrafní unie, Světová poštovní unie). Po druhé světové válce dochází k jejich početnímu nárůstu; dnes jich máme cca 300 (ČR je členem 57 mezinárodních organizací.). Jak již bylo řečeno, mezinárodní organizace vzniká z vůle zakládajících států (rozhodným okamžikem počátku její existence de jure je vstup statutu v platnost). Subjektivita organizace není proto původní, ale odvozená. Jde spíše o teoretický aspekt, protože kompetence mezinárodních organizací se vcelku shodují se státními. Mezi typické kompetence mezinárodních organizací patří: 1. způsobilost uzavírat mezinárodní smlouvy s jinými subjekty mezinárodního práva 2. způsobilost k výsadám a imunitám 3. způsobilost předložit vlastním jménem majetkový nárok vůči jinému subjektu mezinárodního práva 4. způsobilost vystupovat jako strana před mezinárodními arbitrážními či soudními orgány 5. možnost nést odpovědnost za své protiprávní chování sama, vedle nebo místo členských států 6. způsobilost k vnitroorganizační normotvorbě 7. autonomie ve finančních záležitostech (zvláště v otázkách rozpočtu)

Vztah mezinárodní organizace k členským státům Úkolem mezinárodních organizací je napomáhat vzájemné spolupráci států a koordinovat jejich činnost ve smluvených oblastech. Přitom by však neměly nahrazovat činnost státu samotného, ale 1

Mezivládní znamená, že jde o organizaci jejímiž členy jsou státy. Na rozdíl od nevládních organizací, kde jsou členy např. sdružení z různých států, nikoli však státy samotné. V tomto textu budeme považovat organizaci vždy za mezivládní. 18

19

pouze ji vhodně doplňovat. Toto pravidlo bývá označováno jako zákaz vměšování do vnitřních záležitostí státu. Členské státy však někdy povolují organizaci činit jistá opatření hospodářské, správní nebo technické povahy platná přímo na jejich území nebo poskytovat jim různé odborné služby nebo technickou pomoc (viz statut Mezinárodního měnového fondu, Mezinárodní banky pro obnovu a rozvoj atp.). Nezaměňujme však tato konkrétní zmocnění státem s režimem např. Evropská unie, kde dochází k nahrazování nebo překrývání obecných kompetencí orgánů unie se státními orgány členských států, což je vidět pouze zřídka. V případě, že stát jedná v rozporu s mezinárodními kogentními pravidly2, je však oprávněna podniknout přiměřené akce k předejití nebo zastavení takového jednání, popřípadě k předejití nebo zastavení takového jednání, popřípadě k odvrácení následků. Členské státy udržují své styky s mezinárodními organizacemi prostřednictvím stálé mise, stálého zástupce nebo diplomatického zástupce. Na svém území udržují členské státy styky s mezinárodními organizacemi pomocí svých ministerstev zahraničí, odborných ministerstev a centrálních úřadů.

Struktura mezinárodních organizací Mezinárodní organizace mají zpravidla tuto základní organizační strukturu: Vrcholným orgánem bývá shromáždění zástupců všech členských států. Nese název

shromáždění (assembly), valné shromáždění, generální konference, konference nebo kongres. Tento orgán stanoví hlavní směr činnosti organizace, přijímá nové členy, volí členy orgánů, v nichž jsou zastoupeny jen některé státy, jmenuje vedoucího sekretariátu, schvaluje rozpočet a mění statut. Schází se zpravidla jednou za rok nebo v delších intervalech ( dle povahy a intenzity činnosti organizace). Každý členský stát má na zasedání vrcholného orgánu jeden hlas (Výjimku tvoří Mezinárodní organizace práce, kde má každý člen po čtyřech hlasech a mezinárodní hospodářské a finanční organizace u nichž se uplatňuje vážené hlasování). Vrcholný orgán schvaluje usnesení, která mají doporučující nebo procedurální povahu, kladnými hlasy většiny členů (princip většinového hlasování). Závažné otázky se rozhodují dvoutřetinovou většinou hlasů. Zásada jednomyslnosti se používá při rozhodování závažných politických, bezpečnostních nebo hospodářských otázek v některých organizacích (Organizace severoatlantické smlouvy). Kvórum (počet přítomných potřebný k platnému hlasování) zpravidla tvoří nadpoloviční většina členů organizace. Výkonnými orgány jsou rada (council) nebo výbor (committee). Působí v době mezi pravidelnými zasedáními vrcholného orgánu (tzn. schází se několikrát do roka, anebo též podle potřeby). Jejich hlavní náplní je řešit běžné aktuální otázky, udržovat styky s členskými státy a jinými mezinárodními organizacemi, dohlížet na sekretariát a realizovat rozhodnutí vrcholného orgánu. Tomu předkládá pravidelně zprávy o své činnosti a připravuje jeho program jednání. Některé organizace mají výkonných orgánů více. Ty si navíc mohou podle potřeby ustanovit různé pomocné pracovní skupiny nebo panely odborníků. U universálních organizací je počet členů těchto orgánů omezen, aby se zajistilo jejich efektivní fungování (členů od 15 do 50, někteří členové zde mají stálé místo a zbytek je volen). U regionálních nebo partikulárních organizací jsou zde zastoupeni všichni členové. Každý člen má zpravidla jeden

22

Mezinárodní kogentní pravidla jsou zásady soudobého mezinárodního práva, které Valné shromáždění OSN kodifikovalo v Deklaraci zásad mezinárodního práva 24. října 1970. Jsou to: zásada nepoužití síly, nevměšování, mírového urovnávání sporů, spolupráce států, sebeurčení národů, svrchované rovnosti států a dodržování závazků podle Charty. 19

20

hlas. Výjimku tvoří nadstátní a finanční organizace, kde se počet hlasů odvozuje dle hospodářské velikosti člena a výše jeho podílu. Výkonné orgány universálních organizací se obvykle usnáší většinou hlasů, ve výjimečných případech jednomyslně nebo kombinací obou metod (Rada bezpečnosti OSN). Výkonným a technickým orgánem je sekretariát. Vyřizuje běžnou administrativní agendu, plní speciální úkoly, které mu přiřadí vrcholný orgán a sbírá a třídí informace z oblasti činnosti organizace. Výsledky dává k dispozici členům a zainteresovaným odborným institucím. Počet zaměstnanců je odvozen od rozsahu činnosti, zaměření a potřeb organizace (desítky až tisíce úředníků). V čele sekretariátu je generální tajemník (general secretary) nebo ředitel (general director). Ten zastupuje mezinárodní organizaci ve vztazích s členskými státy a jinými organizacemi.

Povaha usnesení mezinárodních organizací Usnesení adresovaná členským státům, označovaná jako rezoluce, deklarace, rozhodnutí nebo doporučení mají zpravidla povahu právně nezávazných dokumentů. Výjimkou jsou usnesení integračních organizací (Evropská unie). Tyto mají pravomoc přijímat usnesení, která jsou členové povinni provést (k závaznosti takových aktů se však zpravidla vyžaduje ještě další souhlas člena). Usnesení, která se týkají vnitřního života3 organizace jsou pro všechny členy závazná.

Výsady a imunity mezinárodních organizací a jejich zaměstnanců K tomu, aby mohly mezinárodní organizace nerušeně a účinně plnit své funkce, je nezbytné, aby požívaly určitých výsad a imunit – obdobně jako jich využívají státní orgány. Výsady a imunity mezinárodních organizací a jejich zaměstnanců bývají v obecné poloze zakotveny v zakládajících statutech. Podrobněji jsou pak upraveny v mnohostranných a dvoustranných dohodách (např. o sídle organizace). V těchto smlouvách se mezinárodním organizacím zpravidla výslovně4 přiznává mezinárodněprávní subjektivita. Budovy, místnosti, archívy a písemnosti mezinárodních organizací se považují za

nedotknutelné. Majetek, fondy a pohledávky organizací požívají soudní imunity, ledaže by se jí organizace v konkrétních případech zřekla. Organizace požívají i daňových a celních imunit pro věci určené k jejich spotřebě. Při úředním spojení v poštovním a telegrafním styku požívají výhod podobných diplomatickým misím cizích států. Zaměstnancům sekretariátu jsou přiznávány různé výsady a imunity v závislosti na jejich funkci a pracovním zařazení. Generální tajemníci/ředitelé, jakož i jejich náměstci, požívají plných diplomatických imunit5. Zaměstnanci vyšších kategorií požívají soudní imunity pro veškeré své úřední

3

tzn. schválení rozpočtu (budget), programu, výše členských příspěvků (contributions), volby a jmenování funkcionářů, přijetí nových členů 4 Mezinárodní soudní dvůr řešil otázku, zda se mezinárodní organizace může dovolávat i působností, které ji nejsou statutem nebo dalšími smlouvami výslovně přiznány. Usoudil, že statut nemůže obstát ve zkoušce času i nekonečné bohatosti reality a není tak schopen upravit všechny situace, v nichž se organizace skutečně bude angažovat. V souladu s teorií implicitních kompetencí tak má organizace ty kompetence, které jsou podstatné pro výkon jejich funkcí. 5 tj. osobní nedotknutelnost, svoboda pohybu na území přijímajícího státu, vynětí z trestní, správní a civilní jurisdikce (výjimky: žaloba týkající se soukromé nemovitosti, dědictví a výkonu svobodného povolání), osvobození od všech služeb osobního druhu (např. vojenská služba), vynětí z ustanovení o sociálním zabezpečení a osvobození ode všech daní a poplatků 20

21

akty a jinak jen omezené daňové, celní a správní imunity. Ostatní pracovníci požívají imunity pouze za činy související s výkonem jejich funkce.

Sídlo mezinárodní organizace Sídlo (seat) univerzálních organizací se většinou nachází v západních zemích (New York, Ženeva, Bern, Řím, Londýn, Montreal, Washington). Sídlo regionálních nebo partikulárních organizací bývá umístěno na území nejvýznamnějšího člena (Liga arabských států v Káhiře, Organizace severoatlantické smlouvy ve Washingtonu) nebo na území nejvýhodněji položeného člena (Evropská unie v Bruselu, Rada Evropy ve Štrasburku).

Rozpočet mezinárodních organizací Mezinárodní organizace nemá žádný vlastní kapitál. Náklady spojené s činností organizace se hradí z rozpočtu. Ten má zajistit dostatečné a přiměřené prostředky k plnění všech úkolů organizace. Členové přispívají do rozpočtu podle klíče určeného vrcholným orgánem všech členů. Největší příspěvky mají platit bohaté, hospodářsky vyspělé mocnosti, často jen symbolické, hospodářsky nevyvinuté státy.

Seznam literatury k MPV: Mezinárodní právo veřejné, obecná část; J.Malenovský, Edice učebnic Právnické fakulty v Brně, 1997 Mezinárodní právo veřejné, zvláštní část, M. Potočný, C. H. Beck, 1999

21

22

Instituce Evropské unie ⇒ Evropský účetní dvůr Byl zřízen v roce 1975 a sídlo má v Lucemburku. Skládá se z 15 členů jmenovaných jednomyslně Radou ministrů po konzultacích s Evropským parlamentem na období 6 let. Členové vykonávají funkce nezávisle a v zájmu EU; nesmí přijímat pokyny od států či jiných orgánů. Po skončení funkčního období se členové uvazují k povinnosti „čestnosti a uvážlivosti, pokud jde o přijímání funkcí nebo výhod po skončení funkčního období“. Úkoly EÚD spočívají v přezkoumávání příjmů a výdajů v celém systému EU:

1) Zkoumá se řádnost, právní legitimita výdajů a příjmů a řádnost rozpočtového hospodaření. 2) Po skončení rozpočtového roku Účetní dvůr vypracovává výroční zprávu; ta se předkládá ostatním orgánům a publikuje se spolu s odpověďmi orgánů na kontrolní zjištění.

3) Pomáhá Evropskému parlamentu a Radě ministrů při kontrole rozpočtu. 4) Může vyvíjet vlastní iniciativu (vnější veřejná finanční kontrola - audit). EÚD je značně autonomní auditorský orgán se značnými kontrolními pravomocemi. Má vysokou odbornost i morální autoritu. Reaguje na kritiku veřejnosti. EÚD má tudíž i politicky vlivnou funkci vedle svých formálních kompetencí.

⇒

Hospodářský a sociální výbor

Vznikl v roce 1958. Skládá se z představitelů hospodářského a sociálního života (výrobci, zemědělci, dopravci, zaměstnanci, obchodníci, řemeslníci, svobodná povolání, zástupci ekologických hnutí). Má 222 členů; jednotlivé země jsou zastoupeny podle daných kvót. Výbor svolává předseda na žádost Rady ministrů a Komise nebo z vlastní iniciativy. Funkce Výboru v procesu tvorby nových zákonů EU je poradní. Rada má často za povinnost konzultovat s Výborem různé otázky v souvislosti s legislativním procesem a také z jiných důvodů. Také Komise se může radit s Výborem. Cílem těchto konzultací je získat objektivní představu o dopadu zákona a umožnit sociálním skupinám podílet se na jeho přípravě. Pokud Výbor ovšem ve stanovené lhůtě nepředloží stanovisko, může Rada i Komise rozhodnout bez něj. Výbor tudíž nemá pravomoc rozhodovací, či iniciativní, ale poradní: působí na tvorbu právní vůle a zprostředkovává kontakt EU s představiteli zájmových svazů a skupin.

⇒

Výbor regionů

Byl založen v roce 1993, je poradním orgánem při tvorbě zákonů a má 222 členů. Ustanovila jej Maastrichtská smlouva jako zohlednění růstu významu regionální integrace a rostoucí váhy politických subsystémů regionálního typu. Je výsledkem rostoucího zájmu o regionální spolupráci a určitého rezervovaného postoje až nechuti k ostatním formám spolupráce. Orgány EU podporují vcelku proces regionální integrace, ale při poskytování dalších pravomocí Výboru regionů jsou opatrné. Převážení regionálních hledisek by mohlo vést k určitým dezintegračním snahám. Ozývají se hlasy, které staví „Evropu regionů“ jako alternativu klasickému integračnímu procesu. Vyvstává proto nutnost vytvořit jednotící síť zájmů a cílů, aby se zajistila stabilita celého systému. EU současně usiluje o soudržnost, solidaritu a sbližování ekonomických úrovní jednotlivých států a regionů.

22

23

Vytvoření Výboru umožňuje zástupcům regionů podílet se na celkovém integračním procesu a mj. lobbovat v Bruselu.

⇒

Evropská investiční banka

Vznikla v roce 1958 a sídlo má v Lucemburku. Má vlastní právní subjektivitu. Jejím úkolem bylo stanoveno „přispívat k vyváženému a nerušenému rozvoji Společného trhu v zájmu Společenství“. Disponuje prostředky vlastními a prostředky získanými na kapitálovém trhu. Poskytuje půjčky a záruky s cílem usnadnit finacování integračně prospěšných projektů. Jde především o akce pro méně rozvinuté oblasti, na modernizaci a konverzi podniků, vytváření nových pracovních příležitostí a další. Poskytuje také půjčky asociovaným zemím střední a východní Evropy.

⇒

Evropský investiční fond

Vznikl v roce 1994. Jeho podílníky jsou: Evropská investiční banka, Komise a soukromé a státní banky členských zemí EU v počtu 76 (k 31. 12. 1997). Úkolem Fondu je posílení vnitřního trhu, jakož i podpora hospodářské a sociální soudržnosti. Jde především o převzetí dlouhodobých záruk ve prospěch velkých infrastrukturních záměrů v rámci transevropských sítí (TEN) a ve prospěch investic malých a středních podniků; od konce roku 1996 jde už o účast na financování malých a středních podniků. Do konce roku 1997 byly poskytnuty záruky v celkové výši 2,2 mld. ECU, z toho 69 % na projekty transevropských sítí, které spolufinancovala Evropská investiční banka, a 31 % pro malé a střední podniky.

⇒

Evropská centrální banka

Evropská systém centrálních bank (ESCB) se skládá z Evropské centrální banky (ECB) a centrálních bank jednotlivých členských států. ECB je zárukou toho, že úkoly, které byly převedeny na ESCB, splní buď sama nebo je splní národní centrální banky. ECB vznikla v roce 1993 na základě Smlouvy o EU (Maastricht). Zřizování ECB a ESCB započalo bezprostředně po přijetí rozhodnutí o členech Evropské měnové unie (EMU) dne 2. 5. 1998. ECB zahájila svou činnost 2. 6. 1998 a ESCB dne 1. 1. 1999. Předchůdcem ESCB byl od roku 1994 Evropský měnový institut. Prvořadým úkolem ESCB je zajištění cenové stability. Jeho základní úkoly jsou: ♦ stanovení a provádění peněžní politiky v zemích EMU ♦ provádění devizových obchodů ♦ udržování a spravování oficiálních devizových rezerv zemí EMU ♦ podpora hladkého fungování peněžních systémů EMU Orgány ECB: Rada jakonejvyšší rozhodovací grémium (6 členů direktoria ECB, 2 prezidenti národních centrálních bank EMU). Každý člen má jeden hlas. Direktorium, které provádí peněžní politiku podle směrnic a rozhodnutí Rady se skládá z prezidenta (Wim Duisenberg), viceprezidenta čtyř dalších členů. Členy direktoria volí a jmenují členské státy; funkční období je 8 let a znovuzvolení není možné. Stávající direktorium má funkční období zkráceno na čtyři roky. Do doby než se všech 15 členských zemí stane členy EMU, bude existovat dodatečně Rozšířená rada: prezident a viceprezident Emu a prezidenti národních centrálních bank. Rozšířená rada dohlíží na fungování Evropského měnového systému II a slouží jako fórum pro peněžní a měnově politickou spolupráci s těmi zeměmi EU, které nejsou členy EMU (V. Británie, Dánsko, Švédsko a Řecko).

23

24

ECB, národní centrální banky a členové jejich rozhodovacích orgánů jsou nezávislí na orgánech a institucích Společenství, vládách členských zemí a jiných subjektech.

24

25

Ekonomické instituce zemí střední a východní Evropy 10.1 Vývoj do konce 80. let - RVHP, MBHS, MIB Rada vzájemné hospodářské pomoci (RVHP) RVHP byla mnohostrannou mezistátní ekonomickou organizací bývalých socialistických zemí. Vznikla v lednu v roce 1949. Její vznik souvisel s poválečným rozdělením Evropy. Zakládajícími členskými zeměmi byly: Bulharsko,Československo Maďarsko, Polsko, Rumunsko a Svaz sovětských socialistických republik (SSSR). Dalším členem se stala v únoru 1949 Albánie, která se ovšem od roku 1962 na práci RVHP nepodílela. V roce 1950 se stala členem RVHP Německá demokratická republika (NDR), v roce 1962 se stalo členem Mongolsko, o deset let později, v roce 1972, Kuba a v roce 1978 Vietnamská socialistická republika (VSR). Cílem činnosti RVHP byla koordinace vědecko výzkumné, výrobní, investiční a obchodní spolupráce členských zemí. Výslovné vyjádření vzájemné pomoci v názvu organizace vyjadřovalo úsilí členských zemí o překonávání rozdílů v ekonomické úrovni mezi jednotlivými členskými zeměmi. Tento problém byl od počátku interpretován jako problém politický i ekonomický s tím, že urychlený vývoj méně rozvinutých ekonomik, sblížení a posléze vyrovnání jejich úrovně s rozvinutějšími státy vytvoří vhodnější předpoklady pro vzájemnou úspěšnou spolupráci. Orgány RVHP se podílely na vypracování projektů prohlubování mezinárodní socialistické dělby práce. Nejvyšším orgánem bylo zasedání RVHP, které se scházelo jednou ročně a projednávalo zásadní strategické otázky rozvoje vzájemné hospodářské spolupráce. Zasedání RVHP se zúčastňovali předsedové vlád členských zemí. Výkonným orgánem byl Výkonný výbor, který řešil operativní otázky spolupráce a scházel se 4-krát ročně na úrovni podpředsedů vlád. Administrativně organizačním orgánem byl Sekretariát RVHP se sídlem v Moskvě. RVHP v průběhu své činnosti vytvořila řadu specializovaných stálých komisí, které koordinovaly spolupráci v jednotlivých oblastech (hutnictví železa, hutnictví neželezných kovů, geologie uhelný průmysl, průmysl ropy a plynu, elektrická energie, mírové využití jaderné energie, strojírenství, chemický průmysl, rádiotechnický a elektrotechnický průmysl, lehký průmysl, zemědělství, potravinářský průmysl, stavebnictví, spoje, civilní letectví, zdravotnictví, zahraniční obchod, devizové a finanční otázky, standardizace, statistika). Ekonomické vztahy rozvíjené mezi členskými státy měly převážně extenzivní charakter, podobně jako ekonomický vývoj v každé z nich. Hlavní formou těchto vztahů byly vzájemné dodávky zboží, v rámci kterých důležitou roli hrály energetické a jiné suroviny a strojírenské výrobky. Extenzivní typ vývoje si v jednotlivých členských státech i na úrovni RVHP vytvořil sobě adekvátní mechanismy. Uvnitř ekonomik se vyznačovaly vysokou mírou centrálního hmotného regulování, potlačením hodnotových aspektů ekonomického vývoje a v souvislosti s tím i ztrátou stimulů ekonomické aktivity a jejich nahrazením morálními imperativy zaměřenými na plnění ukazatelů centrálního plánu apod. Ve sféře vzájemných vztahů měly tyto mechanismy podobu koordinace národohospodářských plánů, vytvoření vlastní cenové základny, vytvoření vlastního nefunkčního měnového systému, atd. Negativním rysem ekonomického vývoje v RVHP bylo jeho odtržení od vývoje světové ekonomiky a zřetelné autarkní tendence i uvnitř společenství.Původně k odtržení vedly i vypjaté politické vztahy mezi Východem a Západem, později však na ně navázaly i faktory ekonomické - zvyšování rozdílů v produktivitě práce, ekonomické úrovni, kvalitě ekonomického růstu, kvalitativních parametrech vyráběmé produkce atd. Na této situaci nic nezměnily různé pokusy o ekonomické reformy v členských státech, záměr rozvinout a prohloubit vzájemnou specializaci a kooperaci výroby a realizovat socialistickou

25

26

ekonomickou integraci a ani pokusy o rozvoj ekonomických vztahů RVHP s Evropským společenstvím koncem 80. let vlivem politiky "glasnosti" a "perestrojky" v bývalém Sovětském svazu. Po změně politických režimů v zemích střední a východní Evropy zesílily uvnitř RVHP dezintegrační tendence a její činnost byla postupně omezována a v roce 1991 ukončena.

Mezinárodní banka hospodářské spolupráce (MBHS) MBHS byla platební a úvěrovou institucí členských zemí RVHP.Vznikla v rove 1963 se sídlem v Moskvě. Jejím oficielním cílem bylo napomáhat rozvoji ekonomické spolupráce v rámci RVHP, zajišťovat mnohostranné zúčtování v převoditelných rublech a rozvíjet obchodní a ekonomické vztahy s nečlenskými zeměmi.

Mezinárodní investiční banka (MIB) MIB byla finanční institucí RVHP. Vznikla v roce 1970 se sídlem v Moskvě. Jejím cílem bylo poskytovat formou střednědobých (obvykle 5 let) a dlouhodobých (maximálně na 15 let) úvěrů finanční prostředky jak na výstavbu nových rozsáhlých objektů tak na rekonstrukci objektů stávajících v členských zemích RVHP. Zvláštní pozornost byla věnována akcím souvisejícím s mezinárodní specializací a kooperací členských zemí, jakož i akcím spojeným s dlouhodobými programy spolupráce (budování plynovodu Sojuz, rozšíření výroby autobusů Ikarus, rekonstrukce automobilky Tatra Kopřivnice, apod.)

26

27

Středoevropská dohoda o volném obchodu CEFTA (Central European Free Trade Agreement) Vznik: Dne 21. 12. 1992 byla v Krakově (Polsko) podepsána dohoda o volném obchodě, která vstoupila v platnost v březnu 1993. Členové: dnes celkem 7 členů. Původními členy CEFTA byly ČR, SR, Polsko a Maďarsko. Později (1995) přistoupilo Slovinsko a Rumunsko a nakonec Bulharsko. Zájem o přičlenění k dohodě mají i pobaltské státy – Estonsko, Litva a Lotyšsko. Cíl: Prostřednictvím rozšíření obchodních vztahů chtějí zúčastněné země zajistit harmonický rozvoj ekonomiky, zlepšení životních a pracovních podmínek, zvýšení produktivity práce a finanční stability. Orgány: Nejvyšším orgánem je summit, dalším jsou setkání odborných ministrů. Společný výbor vykonává dohled a správu. Schází se podle potřeby. Činnost: Dohoda představuje platformu pro konkrétní spolupráci. Je smluvním základem pro postupné odbourávání tarifních a netarifních překážek obchodu. Odstraňování překážek ve vzájemném obchodu je plánováno ve třech etapách. V první etapě, podpisem dohody, byla odstraněna cla u 60 % výrobků. Ve druhé etapě, zahrnující období 4 – 5 let, se předpokládalo snižování cel u středně citlivých výrobků. Do 8 let od podpisu dohody (tj. do roku 2001) se postupně mají snižovat cla u citlivých výrobků (hutnické výrobky, elektrotechnika a textil). Největší problémy ovšem vznikají u zemědělských výrobků. V této oblasti došlo k určitému kompromisu, kdy se cla mají postupně snižovat, ale kvóty omezující dovozy zůstávají. Předmětem diskusí jsou např. certifikáty o původu zboží a další oblasti. CEFTA je tady rozdělena na jednotlivé trhy a ministři zemědělství předpokládají, že budou jednat hlavně bilaterálně. Dohoda je v souladu s pravidly WTO (GATT). Zahrnuje obchod průmyslovými a zemědělskými výrobky. Další součást – Všeobecná ustanovení – se týká pravidel původu zboží a spolupráce celních úřadů, oblastí spojených s obchodem a ochranných opatření. Země CEFTA však tato opatření vůči ČR používají: SR uplatňuje plošnou dovozní přirážku, Polsko chrání svůj trh s hutnickými, petrochemickými a zemědělskými produkty. Maďarsko jednalo s ČR o ochranných opatřeních při dovozu hutnických výrobků, avšak doposud tato opatření nerealizovalo.

27

28

Mezinárodní měnový fond (IMF – International Monetary Fund) Vznik: IMF byl založen v prosinci 1945 v návaznosti na ratifikaci článků dohody, zformulovaných Konferencí Spojených národů o monetárních a finančních otázkách, jež se konala v Bretton Woods, New Hampshire, v roce 1944. Fond se stal specializovaným orgánem Spojených národů v roce 1947. Cíle: Posláním fondu je podporovat mezinárodní peněžní spolupráci, usnadňovat vyvážený růst mezinárodního obchodu, napomáhat členským zemím při odstraňování deficitů platební bilance a přispívat ke stabilitě zahraničních měn. Členové: IMF má v současné době 182 členů. Členem může být každá země ztotožňující se s principy fungování, jež o členství požádá. Žádost o přijetí (včetně údajů o stavu ekonomiky a navržené výše členské kvóty) je předkládána Výkonnému sboru, ten po přezkoumání žádost předloží s doporučením Sboru guvernérů nebo ji zamítne. Orgány: IMF nevydává příkazy, ale rozhodnutí přijímaná na základě vůle členů; IMF je prostředníkem. • Nejvyšší orgán: Sbor guvernérů (zastoupeny členské země přes ministra financí či guvernéra centrální banky). Úkoly: změny statutu, přijímání nových členů, základní otázky činnosti (členské kvóty, emise SDR). Schází se jedenkrát ročně. • Výkonný sbor: generální ředitel + 24 výkonných ředitelů: 8 zemí s nejvyššími kvótami (USA, Velká Británie, SRN, Francie, Japonsko, Švýcarsko, Rusko, Saúdská Arábie) a navíc Čína, dále je 15 členů voleno (každý za určitou skupinu zemí) na 2 roky. • Generální ředitel je volen Radou výkonných ředitelů a stává se předsedou Výkonného sboru (má hlasovací právo při rovnosti hlasů) Činnost: Brettonwoodský čili mezinárodní měnový systém, který byl společně s fondem vytvořen, se zakládal na režimu pevných měnových kursů, odstraňování měnových restrikcí, konvertibilitě měn a rozvoji mnohostranného systému mezinárodních plateb. Měnové kurzy byly odvozeny ze systému pari hodnot. Tento systém vyžadoval od každé členské země, aby udržovala rozsah fluktuací svých měnových kursů v rozpětí plus-minus jedno procento kolem pari hodnoty, vyjádřené v jednotkách amerického dolaru, který sám byl směnitelný v pevném kursu za zlato. Po rozhodnutí USA v roce 1971 zrušit konvertibilitu dolaru za zlato, se ministři a guvernéři centrálních bank Skupiny deseti setkali v prosinci 1971 na Smithsonově institutu ve Washingtonu, D.C., kde ratifikoval „Smithsonovskou dohodu“, na jejímž základě došlo k devalvaci dolaru o 7,89 % a aktualizaci měnových kursů, včetně stanovení širšího rozpětí pro fluktuaci okolo pari hodnot. Takto upravený systém pari hodnot byl v podstatě opuštěn, když v návaznosti na další devalvaci dolaru o deset procent v roce 1973 členské země Evropského společenství zavedly společný režim pružného vztahu svých měn k dolaru. V roce 1972, po kolapsu brettonwoodského systému měnových kursů, fond ustavil Výbor pro reformu mezinárodního měnového systému a související otázky, který vydal řadu doporučení, přijatých posléze v roce 1976 Jamajskou smlouvou. Fond svoji činnost financuje z příspěvků svých členů a pomocí výpůjčních mechanismů. Členské příspěvky, placené v SDR, měnách jiných členských zemí a vlastních měnách, jsou odvozeny ze systému kvót, stanovených podle velikosti národního důchodu, stavu finančních rezerv, poměrů vývozu k národnímu důchodu a dalších ekonomických ukazatelů. Členské kvóty, které jsou pravidelně přezkoumávány a aktualizovány, rovněž zakládají pro jednotlivé země práva čerpání z fondu v rámci řádných a speciálních facilit, práva alokace SDR a hlasovacího práva V roce 1962 byla uzavřena dohoda, podle níž se země Skupiny deseti (Belgie, Francie, Holandsko, Itálie, Japonsko, Kanada, SRN, Švédsko, Velká Británie a USA) spolu se Švýcarskem (přidružený člen fondu) zavázaly poskytnout ve vlastních měnách částku až do výše 6900 mil. dolarů, pokud by o to fond požádal. Tyto Všeobecné úmluvy o zápůjčce (General Agreements to Borrow) byly v roce 1983 přepracovány a počínaje rokem 1988 obnoveny na dalších 5 let. Do roku 1983 si mohly vypůjčovat pouze země desítky a Švýcarsko v rámci uvedeného systému, toto právo však bylo později rozšířeno i na jiné členské země IMF. Disponibilní zdroje byly zvýšeny na

28

29

17 miliard SDR. Toto zvýšení, spolu se zvýšením kvót v roce 1984, bylo nevyhnutelné, aby mohl IMF čelit problému zadluženosti rozvojových zemí. Tyto země v průběhu 70. let obdržely rozsáhlé půjčky od komerčních bank. Když pak v období 1975-1980 prudce vzrostly ceny ropy a na začátku 80. let se zhroutily ceny primárních produktů (důsledek cenové recese), rozvojové země nebyly schopny zabezpečit dluhovou službu. V úzké spolupráci s IBRD se fond významně podílel na řadě ad hoc přijatých krizových opatření. Obě zmíněné instituce byly v jedinečném postavení co do možnosti poskytovat finance na podporu ozdravovacích programů dlužnických zemí a vystupovat jménem jiných soukromých a oficiálních zapůjčovatelů. Řada opatření zaměřených na regulaci úvěru, tzv. politiky tranší, upravuje přístup členských zemí k všeobecným zdrojům fondu. Obecně platí, že politiky tranší omezují nákup zahraničních měn členskou zemí na určitý násobek její členské kvóty, toto číslo však může činit až 440 procent pro země, které mají přístup ke všem existujícím facilitám. Přístup k jednotlivým facilitám je udělován pouze zemím, které respektují jisté podmínky stanovené fondem; požadováno bývá uplatňování vhodných politik ve vztahu k platební bilanci, růstu, tvorbě pracovních míst, finanční stabilitě, strukturálním změnám a restrikcím na obchod a platby. Tyto podmínky, které vypůjčovatel musí akceptovat, jsou známy jako tzv. kondicionality. Vedle běžných výpomocných úvěrových zdrojů zřídil fond kompenzační systém pro financování dočasných výkyvů ve vývozech, finanční facilitu nárazníkových zásob, rozšířenou finanční facilitu, v jejímž rámci lze členům poskytnout střednědobé půjčky na období až 4 let k překonání strukturálních potíží platební bilance, a konečně běžnou a rozšířenou facilitu pro financování strukturálních změn. (Poslední dvě facility jsou vyhrazeny pro země s nízkým důchodem, které usilují o zlepšení svých růstových možností.) Nedostatečný růst produkce zlata na začátku 60. let vyvolal diskusi, jak zvýšit mezinárodní likviditu. Na zasedání IMF v roce 1973 v Rio de Janeiru byl vypracován nástin systému speciálních práv čerpání (SDR). V roce 1969 členské země IMF souhlasily s dodatkem ke článkům dohody, který dovoloval zřídit fond speciálního čerpání (Special Drawing Fund) vedle existujícího Všeobecného fondu (General Fund). První alokace SDR byla uskutečněna v roce 1970 a další alokace v letech 1971, 1972, 1979, 1980 a 1981. SDR jsou účetními penězi bez jakéhokoli krytí, které dlužnické země při splnění celé řady pdomínek mohou použít k vypořádání svých dluhů. Dlužníci snižují svá práva čerpání, zatímco zůstatky věřitelů se zvyšují. SDR jsou přijímány též jinými mezinárodními a regionálními finančními institucemi. Původně byla hodnota SDR stanovena na úrovni amerického dolaru. Po zavedení systému plovoucích kursů v roce 1973 byla hodnota SDR založena na koši 16 měn, přičemž váhy odrážejí význam měn jednotlivých členských zemí ve vztahu k relativnímu podílu jejich ekonomik na objemu světového vývozu. V roce 1981 měnový koš, který definuje hodnotu SDR, prodělal změnu, po níž zahrnoval pouze americký dolar, západoněmeckou marku, japonský jen, francouzský frank a britskou libru šterlinků, neboť toto byly měny pěti členských zemí s největším objemem vývozů v letech 1975-1979. Fond rovněž rozděluje SDR v souladu s uvedeným systémem kvót, aby takto doplňoval rezervní aktiva členských zemí. SDR nedosáhly takového úspěchu, v jaký doufali jejich tvůrci, neboť se podílely jen velmi malým procentem na celkových mezinárodních platbách. Články dohody IMF byly podstatně revidovány v návaznosti na Jamajskou dohodu (Jamaica Agreement), uzavřenou v Kingstonu na Jamajce v květnu 1976. Tato dohoda snížila úlohu zlata v mezinárodním peněžním systému, potvrdila systém plovoucích měnových kursů, revidovala ohodnocení a případná užití SDR a konečně umožnila prodej zlatých rezerv fondu ve prospěch rozvojových členských zemí. Vedle poskytování půjček další významnou funkcí IMF je vyhodnocování politik členských zemí v oblasti měnového kursu ve snáze dosáhnout konsistence makroekonomických politik na světové úrovni. Za tímto účelem jsou v jednoročních nebo dvouletých intervalech pořádány s členskými zeměmi konzultace. Výkonná odpovědnost za činnost fondu je delegována na Radu guvernérů, složenou ze dvou představitelů každé členské země. Běžné činnost fondu jsou zabezpečovány stálými pracovníky pod dohledem vrchního ředitele a rady výkonných ředitelů.

29

30

Skupina Světové banky Obsah Úvod

30

Skupina Světové banky

30

Mezinárodní asociace pro rozvoj – IDA

31

Mezinárodní finanční korporace – IFC 32 Multilaterální agentura pro investiční záruky – MIGA

33

Mezinárodní centrum pro řešení investičních sporů - ICSID Skupina světové banky a Česká republika

33

34

Závěr 35 Seznam použitých zdrojů informací

35

1. Úvod Skupina Světové banky je celosvětovou finanční organizací, jejímž cílem je podporovat ekonomický rozvoj a rozšiřování trhu v zájmu zlepšení kvality lidského života na celé zemi, zvláště v chudých částech světa. Tato podpora se uskutečňuje na jedné straně poskytováním půjček, na druhé straně technickou pomocí a poradenstvím. Hlavním cílem Skupiny Světové banky (SSB) v dnešní době je snižování chudoby na celém světě. Odpůrci globalizace však SSB obviňují, že chudobu na světě spíše prohlubuje, než aby ji odstraňovala. Já si myslím, že úspěšných projektů, které pomohly v mnoha zemích, byla celá řada. • • • • •

Skupinu Světové banky v současné době tvoří těchto pět subjektů: Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj (The International Bank for Reconstruction and Development – IBRD) Mezinárodní finanční korporace (The International Finance Corporation – IFC) Mezinárodní asociace pro rozvoj (The International Development Association – IDA) Multilaterální agentura pro investiční záruky (The Multilateral Investment Guarantee Agency – MIGA) Mezinárodní centrum pro řešení investičních sporů (The International Centre for Settlement of Investment Disputes – ICSID)

Tato seminární práce pojednává o čtyřech posledně jmenovaných institucích (IFC, IDA, MIGA, ICSID). Podmínkou členství v těchto čtyřech institucí je mimo jiné také členství v IBRD. 2. Skupina Světové banky

Minulost

Historie vzniku Skupiny Světové banky sahá až k přelomu dvacátých a třicátých let, kdy světem otřásla mohutná hospodářská krize. Návrhy na řešení v celosvětovém měřítku, jak podobným otřesům zabránit, však přišly až na počátku čtyřicátých let. Po mnoha jednáních byla na konferenci v Bretton Woods roku 1944 založena Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj, která se později rozrostla na Skupinu Světové banky. Brettonwoodských jednání se aktivně účastnili i představitelé tehdejší československé exilové vlády a Československo se také přiřadilo k zakládajícím členům této instituce. Sovětský svaz dohody neratifikoval. To v nově rozděleném poválečném světě nakonec vedlo i k přerušení československého členství v roce 1955. K jeho obnově došlo až v roce 1990. Současnost

Zpočátku se Světová banka zaměřila na rekonstrukci poválečné Evropy. Dnes se však SB velmi liší od instituce, která pomáhala Evropě po válce. Prošla mnoha reformami a jejím nynějším hlavním cílem je pomoc nejchudšímu obyvatelstvu a nejchudším zemím, ale následující potřeby zdůrazňuje pro všechny své klienty: 30

31

− − − − −

investovat do lidského rozvoje, zejména do zdraví a vzdělání, chránit životní prostředí, podporovat a podněcovat rozvoj soukromého podnikání, posilovat schopnost vlády poskytovat kvalitní služby, a to účelně a transparentně, podporovat reformy, jež povedou k vytvoření stabilního makroekonomického prostředí, které bude příznivé pro investice a dlouhodobé plánování, − zaměřit se na sociální rozvoj, plnohodnotnou integraci, způsob vlády a vytváření institucí jako hlavní nástroje vedoucí ke snížení chudoby. SSB také napomáhá zemím vytvářet a upevňovat základní předpoklady potřebné k přilákání soukromých investic a jejich udržení. Vlády mohou díky půjčkám a poradenské činnosti SSB reformovat své ekonomické systémy a posilovat bankovnictví. Investují do lidských zdrojů, infrastruktury a ochrany životního prostředí, čímž zvyšují přitažlivost a návratnost soukromých investic. Garance Světové banky a záruky MIGA proti politickým rizikům spolu s kapitálovými investicemi IFC vedou k tomu, že investoři snižují svá rizika na minimum a do rozvojových zemí a zemí na přechodu k tržní ekonomice se nebojí investovat.

Budoucnost

SSB si je vědoma budoucích problémů a s rozvojovými zeměmi pracuje na zavedení přístupu, jenž by byl ucelenější z hlediska naplňování jejího poslání a zajistil větší účast všech zainteresovaných stran. Tento přístup se označuje jako tzv. Komplexní rozvojový rámec (Comprehensive Development Framework – CDF). SSB se přestala omezovat na pouhé financování rozvojových projektů a začala se zabývat i otázkami lidského a sociálního rozvoje, způsobu vlády a institucí. V souvislosti s tím vyvstala také potřeba komplexnější strategie. V rámci CDF se usiluje o to, aby jednotlivé země pociťovaly vlastní angažovanost v rozvojovém plánu, který by se soustředil na požadované změny v dlouhodobé perspektivě a který by byl podpořen úzkou spoluprací mezi vládami, dárci, občanskou společností, soukromým sektorem a dalšími účastníky rozvojového dění. SSB v souvislosti se zaváděním CDF zaměřila svou pozornost na to, co považuje za základní pilíře efektivního rozvoje: − struktura: účinný způsob státní správy a neúplatná vláda, efektivní soudní a právní systém, dobře organizovaný a kontrolovaný finanční systém, síť sociálního zabezpečení a sociální programy; − materiální zabezpečení: voda a kanalizace, energie, silnice, doprava a telekomunikace, kulturní zázemí a životní prostředí; − specifické strategie: pro rozvoj měst, zemědělství a soukromého sektoru. CDF je v prvé řadě proces. Je to nový způsob práce, nástroj k tomu, aby rozvoj ve světě bojujícím s chudobou byl efektivnější. 3. Mezinárodní asociace pro rozvoj – IDA Prvním úkolem Mezinárodní banky pro obnovu a rozvoj (IBRD), založené roku 1944, byla obnova poválečné Evropy. Po splnění tohoto úkolu zaměřila IBRD svou pozornost na rozvojové země. V 50. letech se zjistilo, že nejchudší rozvojové země si nemohou vypůjčit potřebný kapitál za podmínek nabízených IBRD. Proto se členské státy IBRD rozhodly vytvořit instituci, která by mohla půjčovat velice chudým rozvojovým zemím za příhodných podmínek. Roku 1960 byla založena Mezinárodní asociace pro rozvoj (The International Development Association – IDA). Její první půjčka byla schválena roku 1961 a týkala se Hondurasu, Indie, Súdánu a Chile. IDA významně podporuje poslání Světové banky, jímž je snižování chudoby. Její pomoc je určena nejchudším zemím, kterým IDA poskytuje bezúročné půjčky a další služby. IDA půjčuje pouze těm zemím, jejichž důchod na jednoho obyvatele byl roku 1999 menší než 885 dolarů a zároveň tyto země nejsou schopné si půjčit od IBRD (z těchto důvodů nebyla IDA nikdy v České republice aktivní). V současné době patří do této kategorie celkem 78 zemí. Dohromady zde žije 2,3 miliardy lidí, což je 53 % populace v rozvojových zemích. Dnes 1,5 miliardy těchto lidí přežívá se 2 či méně dolary na den. Některé země, například Indie a Indonésie, mají tak nízký hrubý domácí produkt na jednoho obyvatele, že by přicházely v úvahu pro IDA, ale na druhou stranu jsou schopné splácet půjčky za podmínek, které nabízí IBRD.

31

32

Půjčky této organizace mají splatnost 35 až 40 let, s možností desetiletého odkladu. Tyto půjčky jsou bezúročné, země musí pouze zaplatit administrativní poplatky, které činí asi 0,75 % z půjčené částky. Od roku 1960 IDA půjčila celkem 120 miliard dolarů 106 zemím. V průměru ročně půjčuje 5-6 miliard dolarů na různé typy projektů, zejména na ty, které zajišťují základní lidské potřeby jako je základní vzdělání, základní zdravotnické služby, pitná voda a zdravotnická zařízení. IDA také financuje projekty, které chrání životní prostředí, zlepšují podmínky pro soukromé podnikání, vystavují potřebnou infrastrukturu a podporují reformy vedoucí k liberalizaci ekonomiky. Všechny tyto projekty dláždí cestu k ekonomickému růstu, vytváření pracovních příležitostí, vyšším příjmům a lepší kvalitě života. V posledním fiskálním roce bylo půjčeno celkem 4,4 miliardy dolarů na 126 nových operací do 52 zemí. 47% z těchto nových půjček šlo do Subsaharské Afriky, 27% do jižní Asie, 11% do východní Asie, 7% do jižní Evropy a střední Asie a zbytek do chudých zemí v severní Africe a Latinské Americe.

− − − − −

IDA je v současné době ojedinělým a největším zdrojem finančních prostředků, které pomáhají v těch nejchudších zemích zajišťovat základní sociální potřeby. Z jejích investic do základní zdravotní péče, základního vzdělání a pitné vody, by měly těžit hlavně děti, z nichž 1miliarda žije v cílových zemích. Díky organizaci IDA: Bylo v afrických zemích zbudováno na 45 000 tříd základních škol, což 1,8 milionu dětí otevřelo cestu k základnímu vzdělání V Asii bylo zřízeno a vybaveno více než 6 700 zdravotních center, která nyní poskytují základní zdravotní péči venkovskému obyvatelstvu V Africe bylo základním školám dodáno více než 5 milionů učebnic (většinou lokálně vyráběných) Na Haiti zlepšení v energetickém sektoru umožnilo lidem využívat elektřinu 20 hodin denně místo původních 6 hodin. V Indii projekt National AIDS Control podpořil školení 52 500 lékařů a 60% ošetřovatelského personálu v oblasti prevence a řízení HIV/AIDS.

A kde IDA získává potřebné peníze ? K finančním prostředkům IDA, jež se doplňují každé tři roky, přispívá téměř 40 zemí. Mezi dárcovské země patří nejen vyspělé země jako Francie, Německo, Japonsko, Velká Británie a Spojené státy, ale také Argentina, Botswana, Brazílie, Maďarsko, Korejská republika, Rusko a Turecko, tedy země, jež se samy kdysi řadily mezi příjemce půjček. Finanční prostředky IDA jsou spravovány stejně obezřetně, konzervativně a opatrně, jako je tomu u IBRD. Stejně jako u IBRD, ani u půjček IDA nikdy nedošlo k prodlení. 4. Mezinárodní finanční korporace – IFC Mezinárodní finanční korporace (The International Finance Corporation) je také členem Skupiny Světové banky a také sdílí hlavní cíle všech institucí SSB, což je zlepšení kvality života lidí žijících v jejích členských rozvojových zemích. IFC byla založena roku 1956 a jejím hlavním posláním je podpora soukromých investic v rozvojových zemích, které vedou k omezování chudoby a vyšší kvalitě života jejich obyvatel. Toto poslání uskutečňuje prostřednictvím tří druhů činností: financováním projektů v soukromém sektoru, pomocí společnostem v rozvojových zemích při získávání kapitálu na světových finančních trzích a poskytováním technické pomoci a poradenských služeb vládám a podnikatelským subjektům. IFC nabízí širokou škálu finančních produktů a služeb členským rozvojovým zemím. Patří sem zejména dlouhodobé půjčky, záruky, IFC je největším multilaterálním zdrojem akciového a úvěrového kapitálu pro soukromé podniky v rozvojových zemích. Aby na daný projekt IFC poskytla finance, musí být tento projekt ziskový pro investory, prospět ekonomice dané země a dodržovat přísné požadavky na prostředí. Korporace poskytuje finanční prostředky do všech průmyslových odvětví, počínaje zemědělstvím a konče důlní činností, od výroby po turistiku. Ačkoliv financuje soukromé projekty, může poskytovat peníze i podnikům se státním podílem, ovšem za předpokladu spoluúčasti soukromého sektoru a pokud tento podnik funguje na tržním základě. IFC omezuje celkovou částku, kterou na daný projekt poskytne, aby si zajistila účast investorů ze soukromého

32

33

sektoru. Tato částka činí maximálně 25% z celkových výdajů na projekt. Korporace nepřijímá vládní záruky. Díky svému zvláštnímu postavení multilaterální instituce, IFC funguje také jako „katalyzátor“ na soukromé investice. Její účast na projektu zvyšuje důvěru investorů a zároveň přiláká další.. IFC také poskytuje rozvojovým zemím různorodé poradenské služby, zejména co se týče fyzické a finanční restrukturalizace; formulace podnikatelského plánu; identifikace trhů, výrobů, technologií a finančních partnerů; a získávání financí na dané projekty. Také radí vládám, jak zlepšovat prostředí pro soukromé investice. Například jim pomáhá při budování domácího kapitálového trhu a restrukturalizaci a privatizaci státem vlastněných podniků. IFC má 174 členů. Výkonným orgánem je Sbor guvernérů, kam každá členská země deleguje svého zástupce. Kapitál organizace tvoří příspěvky členských zemí a počet hlasů jednotlivých zemí je závislý na velikosti jejich podílu. Kapitál IFC činí v současné době 2,45 miliardy dolarů. Dalším orgánem je Sbor ředitelů, který schvaluje všechny projekty. Stanovy IFC obsahují požadavek ziskovosti. Od roku svého založení Korporace každý rok skutečně zisku dosáhla. Od svého zrodu IFC poskytla podporu zhruba 2 264 podnikům ve 132 zemích v hodnotě více než 26,7 miliard z vlastních zdrojů a dalších 17,9 miliard bylo získáno prostřednictvím syndikovaných úvěrů a úpisů. Téměř 40% jejích investic je ve finančním sektoru, což odráží důležitost tohoto sektoru pro zdravý a trvalý ekonomický růst. 5. Multilaterální agentura pro investiční záruky – MIGA V září roku 1985 Rada guvernérů Světové banky započala proces vytváření nové organizace, Multilaterální agentury pro investiční záruky (The Multilateral Investment Guarantee Agency – MIGA). Podstatou jejího poslaní, které je definované v konvencích této instituce je:“zvýšit tok

kapitálu a technologie do rozvojových zemí za podmínek, jež jsou v souladu s jejich rozvojovými potřebami, politikou a cíli, na základě čestných a trvalých požadavků pro zacházení se zahraničními investicemi.“ Tolik definice. MIGA byla vytvořena také proto, aby doplnila činnost národních i soukromých agentur podporujících přímé zahraniční investice prostřednictvím svých vlastních pojišťovacích programů. Tato organizace byla vytvořena, aby podporovala zahraniční investice v rozvojových zemích prostřednictvím garancí, jimiž se zahraničním investorům zaručuje za ztráty způsobené neobchodními riziky (např. vyvlastnění, občanské nepokoje, politické výkyvy,...). Tím také v těchto zemích pomáhá vytvářet investiční příležitosti. Multilaterální charakter a společná finanční podpora od vyspělých i rozvojových států zvyšuje důvěru mezi investory různých národností, kteří chtějí společně investovat do určitého projektu v dané rozvojové zemi. MIGA také provádí různé průzkumy, ujímá se činností, které podporují investiční toky a poskytuje technickou pomoc zaměřenou na šíření informací o investičních příležitostech (např. on-line prostřednictvím.IPAnet). Některé z činností, které měla MIGA po svém vzniku vykonávat, jsou tyto: zvyšování kapacity jiných veřejných či soukromých agentur poskytujících záruky proti politickým rizikům − investiční záruky zemím omezených nebo vyloučených politikou jiných národních pojišťoven či zvláštní politikou vlád − obsluhování investorů, kteří nemají přístup do jiných oficiálních pojišťovacích agentur − poskytování zpravodajství o podobě investic, které neposkytují ostatní agentury a za podmínek, jež budou pro podporu investic účinnější.

−

Od roku 1990, kdy MIGA uskutečnila svůj první projekt, vzrostl počet jejích členů ze 46 na 152. K 1.lednu 2000 MIGA uzavřela více než 420 kontraktů se soukromými investory na projekty v 70 zemích. 6. Mezinárodní centrum pro řešení investičních sporů - ICSID Mezinárodní centrum pro řešení investičních sporů (The International Centre for Settlement of Investment Disputes – ICSID) bylo založeno roku 1966. Jedním z důvodů vytvoření této instituce bylo 33

34

ulehčit práci Světové bance i jejímu prezidentovi tím, že převezme jejich roli prostředníka a rozhodčího ve sporech, které vznikaly mezi zahraničními investory a hostitelskou zemí. Jinak řečeno, hlavním cílem této organizace je podpora toku mezinárodních investic prostřednictvím rychlého urovnání sporů mezi vládami a zahraničními investory. Orgány ICSID je Správní rada a Sekretariát. Správní rada je řízena prezidentem Světové banky (v současné době jím je James D. Wolfensohn), každá členská země zde má jednoho svého zástupce. Rada se schází jednou do roka. ICSID je autonomní mezinárodní organizace, nicméně udržuje i úzké vztahy se Světovou bankou. Všichni členové ICSID jsou zároveň i členy Světové banky. Pokud členská země nepodá jiný návrh, její guvernér pro Světovou banku je i členem Správní rady. V současné době má ICSID 131 členů. Dle svých Konvencí ICSID tedy poskytuje prostředky pro smírčí a rozhodčí řízení mezi členskými země a investory, které označuje jako občany jiných členských zemí. Účast na těchto řízení je dobrovolná, nicméně pokud jednou strany souhlasí s rozhodčím řízením za podmínek, které stanovují Konvence, nemohou tento svůj souhlas odvolat. Navíc všechny členské země, ať už jsou ve sporu zúčastněnou stranou nebo ne, musí uznat a podpořit rozhodnutí ICSID. Roku 1978 ICSID přijalo doplňující předpisy, které mu umožňují na žádost zúčastněných stran řídit určité typy jednání mezi vládami a zahraničními investory. Toto zahrnuje smírčí a rozhodčí řízení pro urovnávání investičních sporů mezi stranami, z nichž jedna není členským státem nebo občanem členského státu ICSID nebo smírčí a rozhodčí řízení ve sporech, které se týkají takových transakcí, jejichž některé znaky je odlišují od běžných obchodních operací. Prameny pro soudní řízení ICSID jsou zejména investiční smlouvy uzavírané mezi vládami a zahraničními investory členských zemí, dále asi dvacet investičních zákonů a více než 900 bilaterálních investičních dohod. Jednání nemusí být vždy vedena v sídle ICSID ve Washington, D.C, ale mělo by to být místo, kde sídlí instituce, se kterou má ICSID uzavřenou dohodu pro tyto případy (např. v Hague, Cairu, Kuale Lumpur, Melbourne, Sydney atd.) Mimo činností na poli urovnávání investičních sporů, ICSID vykonává také poradní, průzkumnou a rozsáhlou publikační činnost. Mezi její publikace patří Investment Laws of the World (10 svazků), Investment Treaties a od roku 1986 vydává dvakrát do roka časopis ICSID Review Foreign Investment Law Journal. Tento časopis je ve Spojených státech řazen mezi 20 nejlepších mezinárodních právních časopisů. 7. Skupina světové banky a Česká republika V současnosti je podle kritérií Světové banky ČR co do své vyspělosti na samém čele žebříčku klientských zemí, které ještě stále mají právo být klienty Světové banky a které ještě ani nejsou v programu „promování“, tj. přeřazování ze skupiny rozvojových a transformačních ekonomik do skupiny vyspělých zemí, které už nemohou čerpat úvěry ani technickou pomoc. Je tedy zřejmé, že s ohledem na naši ekonomickou vyspělost už na tento konec dráhy klienta Světové banky téměř vidíme. Nedávno nastoupila cestu „promování“ Korea a před dvěma měsíci byl obdobný plán schválen Správní radou Světové banky pro Slovinsko. Nejzazším horizontem, za nímž nevyhnutelně přestaneme mít nárok na pomoc ze strany Světové banky, je přijetí ČR do EU. Činnost Mezinárodní agentury pro investiční záruky byla v České republice v minulosti relativně omezená. Její záruky za politická rizika byly poskytnuty například na investice zahraničních investorů ve společnostech Cement Hranice (250 milionů francouzských franků), Vitana (50 milionů dolarů), Tesla Lanškroun (6,57 milionů dolarů), společnosti Westvaco Svitavy (28,4 milionů dolarů) apod. Mezinárodní finanční korporace v České republice podporuje rozvoj soukromého sektoru jak prostřednictvím investic, tak i v podobě poradenské činnosti. Její strategické priority přitom jsou: − Privatizace a restrukturalizace: pomoc při restrukturalizaci, rekapitalizaci a privatizaci bankovnictví, přímé investice do restrukturalizace a privatizace v chemickém průmyslu; − Výroba: poskytování dlouhodobých finančních zdrojů vybraným místním firmám v oborech, které nejsou předmětem zájmu komerčních bank;

34

35

− − − − −

Finanční trhy: posilování kapitálu způsobilých regionálních bank a zavádění nových finančních produktů, budování institucí; Infrastruktura: Podpora projektů v oblasti infrastruktury, které mají kladný dopad na rozvoj soukromého sektoru a tržní ekonomiky; Nové iniciativy: zjišťování a posuzování potencionálních projektů ve zdravotnictví a pojišťovnictví; Investice do odstranění znečištění životního prostředí; Malé a středně velké firmy

IFC započala svou činnost v České republice roku 1992. Od té doby zde schválila financování 18 projektů představujících celkový objem 1 762 milionů USD. V této částce jsou obsaženy vlastní prostředky IFC ve výši 380 milionů USD a dalších 283 milionů získaných skrze syndikované úvěry. Od poloviny devadesátých let, kdy došlo ke zlepšení přímého vstupu České republiky na mezinárodní kapitálové trhy, se úloha IFC postupně zmenšuje. IFC však nadále investuje do přísně vybraných projektů, pro jejichž úspěch je její účast klíčová. V současné době ještě v ČR probíhá několik projektů tzv. technické pomoci, která spočívá ve zpracování analýz a doporučení v různých oblastech české ekonomiky a státní správy s cílem vytvoření prostředí makroekonomické rovnováhy a podmínek pro dlouhodobě udržitelný růst. 8. Závěr Bezesporu má Skupina Světové banky za sebou pořádný kus práce a řadu úspěšných projektů. Vzhledem ke svému postavení a zkušenostem je zatím v dnešní době nenahraditelná. Její pomoc je i bude pro mnoho rozvojových a hlavně těch nejchudších zemí stále potřebná. Při zpracování tohoto tématu seminární práce jsem se potýkala hlavně s malým množstvím dostupných materiálů a také jejich různorodostí. Myslím si, že je takovýchto informací by mělo být k dispozici daleko více, zvláště dnes, kdy je toto téma vysoce aktuální.

Seznam použitých zdrojů informací www.amp2000.cz www.ifc.org www.miga.org www.svetovabanka.cz www.worldbank.cz

35

36

IFC MEZINÁRODNÍ FINANČNÍ SPOLEČNOSTI

! IFC jako součást Skupiny světové banky (WBG) Světová banka byla založena na konferenci v roce 1944 a její oficiální název byl Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj (IBRD). Když začala v roce 1946 fungovat, měla 38 členů. Jejich počet se výrazně zvýšil v padesátých a šedesátých letech, kdy mnoho bývalých kolonií získalo nezávislost a stalo se členy Světové banky. Dnes patří k jejím členům většina zemí světa (182/3).

V rámci svého růstu si Světová banka vytvořila nové, formálně nezávislé instituce, které se specializují na různé činnosti. Společně se tyto organizace nazývají Skupina Světové banky (WBG). Jde o celosvětovou finanční organizaci, jejímž cílem je podporovat ekonomický rozvoj a rozšiřovat trh v zájmu zlepšení kvality lidského života na celé zemi, zvláště v chudých částech světa . Jejím hlavním cílem je omezení chudoby. Tato podpora se uskutečňuje na jedné straně poskytováním půjček, na druhé straně technickou pomocí a poradenstvím. Skupinu Světové banky v současné době subjekty: ! ! ! ! !

IBRD - Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj (1944) (International Bank for Reconstruction and Development) IDA - Mezinárodní asociace pro rozvoj (1960) (International Development Association) Termínem "Světová banka" se v dnes obvykle označují pouze IBRD a IDA. IFC - Mezinárodní finanční korporace(1956) (International Finance Corporation) MIGA - Multilaterální agentura pro investiční záruky (1988) (Multilateral Investment Guarantee Agency) ICSID - Mezinárodní centrum pro řešení investičních sporů (International Centre for Settlement of Investment Disputes).

Česká republika je členem všech těchto institucí, má pouze 0,4% hlasů (určených podle velikosti finančního příspěvku:největší je podíl Spojených států kolem 15%). ČR je členem IFC od r. 1993.

! Pojem IFC Mezinárodní finanční korporace (International Finance Corporation, IFC) je součástí Skupiny Světové banky. Mezinárodní finanční sdružení bylo založeno v roce 1956 za účelem pomoci soukromému sektoru v rozvojových zemích. Jejím posláním je podpora soukromých investic v rozvojových zemích bez vládních záruk, které vedou k omezování chudoby a vyšší kvalitě života jejich obyvatel.

! Vznik IFC:

36

37 Jako součást světové banky byla tato instituce založena, aby napomáhala při financování poválečných obnovovacích a rozvojových projektů, teprve poté byla zaměřena na rozšiřování soukromého sektoru v chudých zemích.

V roce 1944 na Bretton Woodské konferenci, kdy byla založena SB a IMF, získala kompetence k dosažení současných cílů – a to bez garancí státu, neboť investice do Afriky, Asie, Latinské Ameriky nebo na střední východ byly pro samotný soukromý sektor příliš neatraktivní a rizikové, tím i státem nepodporované. Ve 40tých letech 20. století Robert L. Garner přednesl novou a odlišnou myšlenku: „vytvořit nový soukromý sektor přidružený ke SB spíše, než jej nechat nepředvídatelně se rozvíjet ze svých vlastních regionálních zdrojů“. Tato nová vize oddělovala veřejný sektor (rozvoj ekonomiky z vlastních regionál. zdrojů) a soukromý sektor (garance a investice do domácí ekonomiky tržními subjekty a IFC). V tomto procesu bez hlavních bariér vývoje soukromého sektoru rozvojových zemí by se podpořil ekonomický růst celé země. Tato myšlenka byla poprvé podložena zprávou z března r. 1951 N. Rockefellera. Teprve v r. 1955 byl podepsán formální zakládající článek o IFC při SB. IFC tedy oficiálně existuje až od léta 1956 s Garnerem jako prvním představitelem. Původních 31 členů se rozrostlo na současných 174 členů.

Akciový kapitál IFC (jež získává z velké části stejně jako Světová banka z příspěvků členských států) pochází od 174 členských zemí, které společně rozhodují o strategii korporace a schvalují její investice. Na konci finančního roku 1994/95 činilo přibližně 3,6 mld. dolarů (minimum je dáno z r. 91 ve výši $2.3b). Spolu s úvěry na finančních trzích tvoří základní jmění hlavní zdroj finančních prostředků IFC.

! Organizace IFC Výkonná moc je v IFC delegována na: • radu ředitelů, sestavenou ze 7 zástupců zemí, jež poskytují největší podíly kapitálu (Čína, Francie, Německo, Japonsko, Saúdská Arábie, Spojené království, USA) tzv. Rada guvernérů • 15ti zástupců volených skupinami ostatních členských zemí • 5 víceprezidenty Formálním ředitelem IFC je prezident Světové banky (nyní James Wolfensohn), ovšem korporaci prakticky vede jeho výkonný viceprezident (nyní Jannik Linbaek). Kromě šestičlenného týmu manažerů má nyní IFC ředitele oddělení pro každou významnou geografickou oblast a dále pro jednotlivé hospodářské sektory od zemědělství přes průmysl až po finanční služby. IFC má 1800 svých vlastních zaměstnanců, kteří pracují ve Washingtonu D.C. a celkem 69 pobočkách po celém světě. IFC zavedla "urychlovací postup" pro projekty, u nichž si to žádá komerční tlak. V takových případech může být projekt schválen nikoliv radou ředitelů, ale managementem, pokud si někdo z ředitelů nevyžádá jeho převedení pod obvyklou rozhodovací proceduru. Členství v IFC může být uděleno pouze členským zemím Mezinárodní banky pro obnovu a rozvoj.

! Dokumenty IFC •

Mezi hlavní dokumenty IFC patří: Zákládající smluvní články IFC z r. 1955. Stanovy IFC obsahují požadavek ziskovosti. Od svého založení korporace IFC každý rok zisku skutečně dosáhla.

37

38

•

Ostatní dokumenty IFC jsou založeny na prováděcích nařízeních jako například přehled činnosti IFC.

Skupina Světové banky (IBRD, IDA, MIGA, IFC) je jako celek pověstná svou neochotou zveřejňovat velkou část svých dokumentů. U IFC je tato tendence spojena s argumentací obchodním tajemstvím. Veškeré informace IFC jsou majetkem realizátora projektu a pokud ten neposkytne povolení k jejich zveřejnění, neučiní s tím IFC nic, nerozhodnou-li ředitelé odpovídajících oddělení jinak. Také ve zveřejňování pouhého přehledu projektů je IFC skoupá. Zatímco IBRD a IDA (dvě hlavní součásti SB) vydávají měsíčně přehled svých operací, jež je dostupný veřejnosti, u měsíční zprávy IFC tomu tak není. V r. 1992 schválil kongres USA tzv. Pelosiho dodatek, IFC je však z tohoto zákona vyňata, neboť pracuje se soukromým sektorem.

! Činnost IFC Hlavní funkce IFC: je poskytovat úvěry soukromému a družstevnímu sektoru v rozvojových zemích, ve spolupráci se soukromými investory poskytuje i přímé investice na podnikatelské projekty v rozvojových zemích. IFC poskytuje finanční prostředky ze svých vlastních zdrojů a mobilizací kapitálu na mezinárodních finančních trzích. IFC je celosvětově největším zdrojem akciového a úvěrového kapitálu pro soukromé podniky v rozvojových zemích. Jde pouze o úvěry: • na projekty, jejichž investiční náklady převyšují 20 mil. USD, kdy IFC kryje cca 25 % nákladů (maximálně však 35 % tj. ve výši od 1 do 100 mil. USA): financuje vždy jen část každého projektu, Je vždy pouze menšinovým akcionářem s podílem kolem 10 – 15 % s tím, že je vždy určitou zárukou pro další investory. • IFC nepřijímá vládní záruky. Smyslem činnosti IFC je pomoci soukromému sektoru v projektech negarantovaných vládami (tj. přímo soukromým podnikům), což SB sama nemůže - IBRD a IDA půjčují vládám. • neposkytuje úvěry společnostem zcela či z větší části vlastněných státem. IFC financuje nikoli státní, ale soukromé investiční projekty. Za rok 1999 na ně poskytla celkem 3,6 miliardy dolarů. •

•

její prostředky jsou investovány do dlouhodobých projektů, a to za tržních (komerčních) podmínek. Úroky se blíží tržním sazbám.

jejich splatnost je 7 – 12 let (s odkladem splátek 1 – 3 roky)

Po půjčkách od IFC je obzvláště velká poptávka, neboť investuje v takových zemích a do takových projektů, do nichž by investoři v soukromém sektoru považovali za příliš riskantní vstupovat na vlastní pěst. Díky ratingovému ohodnocení AAA+ a statutu multilaterální instituce je totiž skutečnost, že IFC vstupuje do toho kterého projektu soukromými investory považována za záruku bezpečnosti. IFC tak může - podobně jako SB - plnit úlohu katalyzátoru ve shánění investic do projektu mezi soukromými bankami. Ve finančním roce 1992/93 tak každý dolar investovaný IFC přilákal 7 dolarů z jiných zdrojů. Investice IFC mohou potenciálně přimknout rozvojové země (za něž IFC ve svých materiálech označuje i země střední a východní Evropy) k určitým cestám rozvoje. Proto se považuje její management za životně důležitou možnost posouzení

38

39

zdrojů té které země s cílem vypracování strategické předpovědi jejího budoucího rozvoje. Avšak existují zde určitá omezení: "ve své úplné podstatě tato ohodnocení nezahrnují ekologická hlediska". Do budoucna je nutné sjednotit ekologická a sociální pravidla pro poskytování úvěrů jednotlivými součástmi banky. Zatím se IFC a MIGA často řídí jinými pravidly, než IBRD a IDA.

• • • • •

• •

Vedlejší funkce: technická pomoc členským zemím při sestavování projektů poradenská pomoc při výběru technologií a projektování licenčních a marketingových smluv, při restrukturalizaci národního hospodářství konzultační služby vládám a podnikům napomáhá privatizaci podniků, poskytuje pomoc při jejich zakládání prostřednictvím půjček garantuje půjčky a emise akcií soukromých podniků: účast IFC na projektech pomáhá zajištění a vzájemnému vyvážení potřeb jednotlivých stran transakcí: zahraničních investorů, lokálních partnerů, dalších věřitelů a státních orgánů. IFC s ostatními dárci a finančními partnery sdílí projektová rizika. Díky své finanční důvěryhodnosti se IFC stává oblíbencem ekonomů a politiků.

může se stát spoluvlastníkem podniků, do nichž investuje, ale nezúčastní se řízení projektů. ekologická politika IFC při invest. činnostech: celých 35 let od svého vzniku neměla IFC ekologickou sekci. K jejímu ustavení došlo až v únoru 1991. Tvoří ji pouhých deset lidí, do té doby posuzovala projekty IFC sekce SB. V r. 1989 si IFC najala ekologického poradce. Během tohoto roku byl vyvinut postup ekologického hodnocení projektů podle dopadu na životní prostředí: kategorie A (EIA), kategorie B, kategorie C, tzv. kategorie FI - půjčky finančním prostředníkům (Financial Intermediaries). Řazení projektů do těchto skupin je označované jako screening.

Fe fiskálním roce 2000, IFC schválila celkem 258 projektů, v jejichž rámci poskytnula 3,5 miliardy amerických dolarů formou vlastních schválených investic. Období přípravy projektů činí u IFC pouze 3-6 měsíců. Aparát IFC musí pro každý projekt vypracovat konzultační plán a poskytovat plán projektu před hodnocením záměru ke konzultacím v lokalitě.

! IFC a ČR

39

40

Od prvního schváleného projektu v roce 1992 schválila Mezinárodní finanční korporace v České republice financování 18 projektů přestavujících celkový objem 1 762 milionů USD. V této částce jsou obsaženy vlastní prostředky IFC ve výši 380 milionů USD a dalších 283 milionů USD získaných skrze syndikované úvěry. Od poloviny devadesátých let, kdy došlo ke zlepšení přímého přístupu České republiky na mezinárodní kapitálové trhy, se úloha IFC postupně zmenšila. IFC však nadále investuje do přísně vybraných projektů, pro jejichž úspěch je její účast klíčová. IFC podporuje rozvoj soukromého sektoru v České republice jak prostřednictvím investic, tak i v podobě poradenské činnosti. Její strategické priority přitom privatizace a restrukturalizace, výroba, finanční trhy, infrastruktura, investice do odstranění znečištění život. prostředí aj.

Příklady projektů IFC v ČR: • Výroba: r. 94 úvěr Cembrit Moravia a Cembrit Bohemia, společností na na výrobu střešních krytin. Ekolog. Modernizace a inovativní strategie marketingu umožnily firmám vstup na vysoce konkur. exportní trhy. R. 93 – Škoda AUTO MB: rozšíření výroby. • Finanční trhy: r. 92 privatizace Živnostenské banky: byla první bank. privatizací ve východní Evropě. V r. 99 – privatizace ČSOB. • Infrastruktura: r. 96 – energetické centrum Kladno bylo prvním

nezávislým projektem ve výchoní Evropě: rozšíření energet.

zdrojů a ekologická modernizace teplárny.

Použité materiály: ⇒ Slovník bankovních a finančních služeb 2. Díl – J. M. Rosenberg ⇒ Mezinárodní měnové instituce – J. Marková ⇒ Financial Instutution Nr. 6 ⇒ http://www.worldbank.cz ⇒ http://www.svetovabanka.cz ⇒ http://ifc.cz ⇒ http://www.mfcr.cz

40

41

BIS (Bank for International Settlemets) Obsah: Úvod Pohled do historie BIS Organizační struktura banky Orgány banky Funkce BIS Závěr Použitá literatura

............................................................ .......................................................... .......................................................... ........................................................... ........................................................... ............................................................. ..............................................................

3 4 4 5 6 7 8

Úvod Banka pro mezinárodní platby (také Banka pro mezinárodní vyrovnávání plateb) je mezinárodní organizací podporující měnovou a finanční spolupráci centrálních bank a mezinárodních finančních institucí, tzn. že nepřijímá vklady ani neposkytuje finanční služby soukromým osobám nebo firmám. Banka pro mezinárodní platby (dále jen BIS) je nejstarší existující mezinárodní finanční institucí na světě. Byla založena 17. května v Basileji ve Švýcarsku a toto město je jejím sídlem doposud. Zakládajícími členy byly centrální banky Belgie, Německa, Francie, Itálie a Velké Británie, dále bankovní konsorcium reprezentované Bank of Japan a seskupení amerických bank (J. P. Morgan Company, First National Bank of N.Y., First National Bank of Chicago). K 31. březnu 2000 má ale banka již 49 členů. Vláda Švýcarska zabezpečila bance imunitu a přiznala ji velké množství právních i fiskálních výsad, které právem náleží mezinárodním institucím podobného charakteru. Na základě dohody uzavřené r. 1987 se švýcarskou vládou banka není subjektem práva této země, tzn. že švýcarský soud nemá právo řešit jakýkoli spor, který by vznikl ve spojitosti s bankou. Její majetek nesmí být vyvlastněn ani zabaven. Mimo to je banka osvobozena od placení daní a neplatí pro ni omezení na vývoz zlata či deviz. Veškerá činnost BIS včetně jejich pravomocí, správy majetku nebo vedení se řídí Statutem BIS z 20. ledna 1930. BIS má, podobně jako ostatní banky, z hlediska právní formy podobu akciové společnosti, jejíž základní jmění je tvořeno úhrnem nominálních hodnot akciií bankou vydaných. Základní jmění BIS bylo původně 500 mil. zlatých franků, ale s rostoucím objemem finančních transakcí banky bylo nutné navýšit jmění na nynějších 1 500 mil. Zlatý frank odpovídá váze 0.29 gramů ryzího zlata. Hodnota základního jmění je rozdělena do 600 000 akcií po 2 500 zlatých francích a v současnosti je splaceno přibližně 331 mil. Akcie BIS ale nevlastní pouze její členové, tzn. centrální banky. V jejich držení je asi 86 % upsaných akcií. Zbytek je v držení soukromého sektoru.

Pohled do historie BIS Potřeba vytvořit mezinárodní organizaci podobnou BIS byla již na počátku našeho století. Avšak nezbytné kroky k jejímu vzniku byly učiněny až po přijetí Youngova plánu v roce 1930, jehož hlavním účelem bylo napomáhat likvidaci válečných reparací Německa, které na něj byly uvaleny po 1. světové válce.

41

42

Období po 2. světové válce bylo ve znamení určité stagnace v činnosti banky. V roce 1944 se konala v Bretton-Woods Mezinárodní měnová konference, která dala podnět ke vzniku dalších mezinárodních finančních institucí. V té době bylo zvažováno zrušení BIS, většinu jejích funkcí převzal Mezinárodní měnový fond. BIS byla nakonec zachována, protože úkoly, které plní jsou specifické, zaměřené regionálně a pravidelné schůzky guvernérů centrálních bank jsou důležité pro posuzování mezinárodní měnové a finanční situace. V druhé polovině 20. stol. se BIS podílela na mnoha finančních operacích a usnadňovala tak snazší a lepší fungování světového měnového a finančního systému. Prováděla kompenzační zúčtování mezi státy Evropy v rámci Marshallova plánu. Po válce sloužila jako agent a zplnomocněnec pro OEEC (Organizaci pro evropskou hospodářskou spolupráci) a později pro OECD (Organizaci pro hospodářskou spolupráci a rozvoj). V 60. letech vystupovala jako zprostředkovatel centrálních bank při prodeji jejich zlatých rezerv (centrální banky nesměly až do roku 1978 přímo nakupovat či prodávat zlato za tržní cenu). V 70. letech se podílela na operacích zaměřených na udržení stability měnových kurzů členů Evropského společenství. Od r. 1986 plnila také funkci clearingové banky pro transakce mezi centrálními bankami v ECU a od r. 1990 koordinuje technickou pomoc centrálním bankám zemí střední a východní Evropy.

Organizační struktura Banka se člení na tři odbory: 1) Bankovní odbor (Banking Department) – v čele Robert D Sleeper. Zabývá se vlastní operativní činností banky. 2) Měnový a ekonomický odbor (Monetary and Economic Department) – v čele William R White. Hlavní činností je zpracovávat analýzy a provádět výzkum. 3) Generální sekretariát (General Secretariat) – v čele Gunter D Baer. Zaštiťuje činnost banky administrativou. Počet zaměstnanců BIS nyní dosahuje 500 z 35 zemí.

Orgány banky Hlavními orgány BIS je valná hromada (či valné shromáždění) a správní rada. Kromě nich vzniklo během letité činnosti banky velké množství specializovaných komisí či výborů. Předsedou Institutu finanční stability byl nově zvolen Josef Tošovský.

Valná hromada je nejvyšším orgánem banky, je svolávána každoročně, obvykle druhé

pondělí v červnu. Kromě řádného zasedání valné hromady se může kdykoli konat také mimořádné zasedání na základě svolání správní radou. Hlavními úkoly valné hromady je schválení výroční zprávy a závěrečné bilance a rozhodnutí o rozdělení zisku (tzn. o přídělech do fondů, o výši dividend). Vlastnictví akcií samo o sobě nezakládá právo účasti a hlasování na valné hromadě. Právo hlasovat na valné hromadě mají pouze centrální banky (příp. jejich zástupci), které upsaly akcie. Pokud ovšem centrální banka nemá zájem o výkon tohoto práva, může souhlasit s tím, aby ho místo ní vykonávala jiná finanční instituce dané země jmenovaná správní radou. Řídícím orgánem je správní rada, jejímž předsedou je v současnosti guvernér Švédské královské banky Urban Bäckström. Na rozdíl od valného shromáždění se schází jednou do měsíce. Rozhoduje prostou většinou hlasů o vydávání směrnic. V současnosti má správní rada 17 členů: - předseda a prezident BIS volení správní radou. Tyto dvě funkce jsou ale již od roku 1948 zastávány vždy jen jednou osobou. - pět guvernérů centrálních bank zakládajících zemí (Belgie, Francie, Německo, Itálie a - Velká Británie)

42

43

-

guvernéři dalších (max 9) centrálních bank. V současnosti jsou členy správní rady guvernéři z Kanady, Japonska, Holandska, Švýcarska a Švédska. - předseda správní rady amerického Federal Reserves System (Alan Greenspan) - další členové (neguvernéři) Další povinností správní rady je jmenovat generálního managera (Andrew Crockett) a ostatní členy vedení.

9. Funkce BIS BIS naplňuje svůj mandát tím, že slouží převážně jako:

a) fórum pro podněcování diskusí, čímž usnadňuje spolupráci mezi centrálními bankami a vytváří příznivé podmínky pro mezinárodní finanční operace. Guvernéři a vysocí úředníci centrálních bank se pravidelně setkávají v Basileji a po dlouhou dobu je stabilita mezinárodního měnového a finančního systému hlavním tématem jejich jednání. Během činnosti banky vznikly pod jejím vedením velké množství komisí a výborů, které se zaměřily na určitou oblast ze širokého spektra služeb, které banka poskytuje, např. na sledování a analýzy finančního trhu, na bankovní dohled, na systém plateb a vyrovnání, apod. BIS také napomáhá činnosti jak regionálních politických uskupení (např. SADC – Southern African Development Community) tak i specializovaných organizací centrálních bank (např. SEANZA – Central Banks of South East Asia, New Zealand and Australia) tím, že pořádá společné semináře odborníků z těchto institucí. Banka je také spolu s IBRD, EBRD, IMF, OECD a WTO členem Spojeného vídeňského instutu, který nabízí školící kurzy převážně pro úředníky centrálních bank, jejichž ekonomiky byly centrálně plánovány.

b) banka centrálních bank – jejich hlavní protějšek ve finančních transakcích. Bankovní odbor provádí širokou škálu bankovních operací a je tak nápomocen centrálním bankám při vedení a správě jejich zahraničních rezerv. Podle článku 19 Statutu BIS musí být její činnost ve shodě s monetární politikou centrálních bank jednotlivých zemí. Banka v rámci této své funkce smí např.: - nakupovat a prodávat zlato, zahraniční měny a cenné papíry na vlastní účet nebo na účet centrálních bank, - poskytovat centrálním bankám úvěry, - otevírat běžné a depozitivní účty u centrálních bank a přijímat na ně vklady, - přijímat k deponování zlato centrálních bank a u nich zlato deponovat, - eskontovat a reeslpmtpvat směnky, šeky a jiné krátkodobé cenné papíry. K tomu, aby BIS mohla tuto činnost provádět, potřebuje velké množství finančních zdrojů. Ty získala upsáním svých akcií, ale také z cizích zdrojů. Těmi jsou peněžní depozita tvořené vklady na viděnou, vklady s výpovědní lhůtou nebo termínovanými vklady nebo depozita ve zlatě. V současnost má okolo 120 centrálních bank a finančních institucí z celého světa své vklady v BIS. Jejich celková částka dosahovala na konci března r. 2000 USD 128 mld.,což představuje přibližně 7% světových devizových rezerv. BIS ale nesmí vlastnit nemovitosti, poskytovat úvěry vládám, otevírat vládám běžné účty a emitovat cenné papíry splatné na požádání. Banka obvykle neposkytuje své služby běžné bankovní klientele (tj. soukromému sektoru). Pokud by ovšem by ovšem BIS chtěla provádět bankovní operace pro tyto subjekty, nesmí mít centrální banka příslušné země námitky.

c) centrum pro ekonomický a měnový výzkum Měnový a ekonomický odbor řídí výzkum zaměřený na měnové a finanční otázky. Dále spravuje statistickou databázi, kam mají automatický přístup všechny banky přispívající informacemi do této databáze.

43

44

d) zprostředkovatel či zplnomocněnec při mezinárodních finančních operacích nebo jednáních. Jak již bylo uvedeno, původním posláním BIS bylo pomoci centrálních bankám koordinovat příjmy a platby, které vznikaly v souvislosti s německými válečnými reparacemi. V minulosti BIS zastávala častokrát funkci zplnomocněnce, finančního jednatele nebo ukládacího místa v souvislosti s velkým množstvím uzavíraných mezinárodních dohod o půjčkách. V 90. letech přibyla BIS další funkce v souvislosti s restrukturalizací zahraničního dluhu Brazílie a stejný problém řešila banka v Peru v r. 1997. Kromě těchto funkcí BIS dále poskytuje velmi významnou informativní a konzultační činnost a zabývá se také studijní činností, do které spadá provádění různých výkumů, odborných studií a expertíz.

Závěr Přestože BIS neni tak světově známou organizací jako například Mezinárodní měnový fond či světová banka, plní nezastupitelnou roli na finančním a měnovém poli a přispívá k jeho stabilitě. Někomu by se mohlo zdát, že BIS není organizací potřebnou. Avšak právě proto, že funkce BIS jsou natolik specificke a regionální, napomáhá činnosti a fungování velkých světových organizací a dovoluje jim věnovat se globálním problémům finančního světa.

Použitá literatura: Doc. Ing. Jana Marková, CSc.: Mezinárodní měnové instituce internetová stránka BIS: www.bis.org

44

45

CARICOM CARIBBEAN COMMUNITY AND COMMON MARKET ( Karibské společenství a Společný trh ) Hlavní sídlo vrchního velitelství : Georgetown ( Guyana )

10. Generální tajemník : Edwin W. Carrington 11. 12. Události vedoucí ke vzniku Společného trhu V 80. letech čelily členské země CARICOMU problémům typickým pro mnoho rozvojových společností . Vysoká míra porodnosti, nezaměstnanost a nekvalifikovaná pracovní síla, špatná infrastruktura, omezená platební bilance, nedostatečné úspory domácností znemožňovaly dosáhnout rozvojových cílů. Navíc členové CARICOMU nebyli schopni vyrábět více kapitálových statků a základních spotřebitelských statků, nutných pro rozvoj. Byli nuceni spoléhat se na dovoz základního zboží a následkem bylo, že cíle byly podřízeny řešení těchto problémů a získávání prostředků k financování dovozu. Od roku 1981 byla přísně omezena schopnost členů CARICOMU zvýšit potřebný kapitál rozvojem exportu v důsledku malé různorodosti exportů a nedostatečnou spolehlivostí na hlavní statky a služby, které byly extrémně citlivé na změnu poptávky, nabídky a ceny v mezinárodně politickém hospodářství. V pozdních 80. letech bylo nutné vytvořit v rámci spolupráce mezi regiony atmosféru přispívající k překonání handicapů malých trhů, hospodářské roztříštěnosti a závislosti na vnějších podmínkách. Cíle CARICOMU byly navrženy tak, aby sloužily jako katalyzátor pro trvalý růst , vzaly v úvahu expanzi trhu, harmonizovaly výrobní strategie a přispívaly k rozvoji úspor z rozšířené výroby. Od integrace se očekávala podpora průmyslového růstu, vyloučení přebytečných výrobních kapacit ve výrobním sektoru a povzbuzení investic do nových sektorů rozšířeného trhu. Cíle měly zabezpečit rovnoměrný růst, malou nezaměstnanost, lepší životní úroveň a optimální využívání dosažitelných lidských a přírodních zdrojů. Pozadí vzniku

Po vzoru Evropského hospodářského společenství (EHS) se mnoho národů spojovalo do oblastních organizací. První krok k založení oblastního Karibského společenství udělal v lednu 1962 svým projevem Erik Williams, dřívější premiér a první hlava státu nezávislého Trinidadu a Tobaga. V červenci roku 1965 podepsaly Antigua a Barbuda, Barbados a Guyana smlouvu tzv. Dickensova zálivu, která ustanovovala Karibské sdružení volného obchodu (CARIFTA). Roku 1968 byla smlouvou Svatého Jiří CARIFTA rozšířena o Anquillu, Dominiku, Grenadu, Jamajku, Ostrovy sv. Krištofa a Nevis, Sv. Lucii, Montserrat, Sv. Vincence a Grenadiny a Trinidad a Tobago. Ačkoli byla ustanovena zóna volného obchodu, CARIFTA neučinila opatření pro volný pohyb práce a kapitálu a pro koordinaci zemědělské, průmyslové a zahraniční politiky. Během pěti let došlo k velmi malému pokroku, proto se objevovaly další požadavky na vytvoření oblastní integrované jednotky. Roku 1970 vydali ekonomové hlášení v němž stálo, že vytvoření zóny volného obchodu nebylo dostačující pro získání plných výhod z regionální integrace. To vedlo k vytvoření současné struktury CARICOMU.

Založení Smlouva zakládající CARICOM (Carribean Community and Common Market ) byla podepsána ministerskými předsedy států bývalé CARIFTY a to : Barbadosu, Guyany, Jamajky a Trinidadu a

45

46

Tobaga v městě Chaguaramas (v Tobagu) dne 4. července 1973, aby nahradila její neefektivní strukturu. V platnost vstoupila 1. srpna 1973. Dne 17. dubna 1974 podepsalo Chaguaramskou smlouvu dalších šest méně rozvinutých států, členů bývalé CARIFTY – Belize, Dominika, Grenada, Sv. Lucie, Sv. Vincenc a Grenadina a Montserrat. Pro tyto země začala smlouva platit od 1.května 1974. Antigua souhlasila se členstvím 4. července 1974 a Společenství států Sv. Krištof-Nevis-Anquilla 26. července 1974. Bahamy podepsaly smlouvu 4. července 1983 a staly se tak třináctým členem Karibského společenství, ale ne členem Společného trhu. Surinam přistoupil na členství 4. července 1995 a Haiti se staly prozatímním členem 4. července 1997.

Funkce Karibské společenství má tři okruhy aktivit: 1) Hospodářská integrace založená na společném oblastním trhu (v tom CARICOM nahradil CARIFTU) 2) Spolupráce v neekonomických oblastech a vykonávání určitých veřejných služeb (tzn. oblast kultury, vzdělání, zdraví, turistiky, dopravy) 3) Koordinace zahraniční a obranné politiky nezávislých členských států Ačkoli oblastní společný trh je integrovaná část opatření přijatých Společenstvím, má zcela samostatnou právní a soudní subjektivitu. Společný trh: 1) Sjednocení externího cla (common external tariff) a jednotná obranná politika ( Common protective policy) a progresivní spolupráce externích obchodních politik 2) Přijetí Plánu shody finančních podpor průmyslu 3) Opatření proti dvojímu zdanění mezi členskými zeměmi 4) Spolupráce hospodářských politik a rozvojového plánování 5) Speciální režiím pro méně rozvinuté země Společenství Tržní integrační mechanismus: CARICOM se snaží dosáhnout integrace pomocí tržních sil. Společný trh byl ustanoven, aby podporoval obchod uvnitř regionů , čehož se dosáhne pomocí liberalizace obchodu, při odstranění cel, licenčních opatření, kvót a ostatních tarifních i netarifních bariér obchodu; tzv. Prvotních pravidel (The Rules of Origin); obchodních opatření, jako je Tržní zemědělský protokol (Agriculture Marketing Protocol) a Smlouva o oleji a tucích (Oils and Fats Agreement) Společný trh obsahuje řadu mechanismů, důležitých pro liberální obchod, které zahrnují vyloučení dodatečných oblastních vývozních cel, odstranění kvantitativních omezení při oblastních vývozech, povolení volného přechodu výrobků členských států a vyloučení kvantitativních omezení dováženého zboží. Článek 28 Chaguaramské smlouvy povoluje používání kvantitativních omezení, jestliže člen má problémy spojené s platební bilanci. Nicméně kvůli využívání této věty Guyanou a Jamajkou roku 1977 a následujících ekonomických problémech, kterým vystavily členy CARICOMU, došlo k odstranění tohoto opatření roku 1977. „The Rules of Origin“ zakládala podmínky volitelnosti regionálních výrobků tak, aby mohly být považovány za výrobky pocházející ze Společného trhu a opravňovány k preferenčnímu zacházení. Roku 1986 byl přijat nový soubor „The Rules of Origin“, který podporoval růst spotřeby regionálních výrobků a podporoval zaměstnanost, investice a úspory valut. Chaguaramská smlouva nařizuje postupné zavádění CET (Common external tariff) a CPP (Common protective policy). CET stimulovalo výrobu uložením nízkých cel na kapitálové statky a průmyslové suroviny a vyšších cel na hotové výrobky. CPP standardizovala kvantitativní omezení na ochranu specifických regionálních průmyslových sektorů. Dohromady CET a CPP, spolu s liberalizací intraregionálního obchodu měly stimulovat k vzájemným investicím a obchodu mezi členy. Ve skutečnosti toho nebylo dosaženo v pozdních 80. letech kvůli problémům v zavádění CPP a vylučování zboží z CET. Tržní zemědělský protokol (Agriculture Marketing Protocol) a Smlouva o oleji a tucích (Oils and Fats Agreement) řídí obchod uvnitř regionů přes určité nákupní a prodejní shody v pevných cenách, vyplývajících z nedostatku nebo přebytku v CARICOMU.

46

47

CARICOM má také zaručený tržní plán, v jehož rámci za určitých okolností Jamajka, Barbados a Trinidad a Tobago nakupují fixní množství zemědělských produktů od ostatních členů. Mechanismus spolupráce v tržním hospodářství a ve výrobě: Spojení regionálních činností v tržním hospodářství a ve výrobě je považováno za hlavní prostředek spolupráce a kontroly produkce každého člena , aby se předešlo škodám u ostatních členů nebo v celém regionu. Uspořádání politik má povzbuzovat specializaci a doplňkovou výrobu. Důležitým mechanismem v tomto ohledu je regionální průmyslové programování, zaměřené na podporu specializace a hospodářské různorodosti a vyloučení zdvojeného investování. Ačkoli průmyslové regionální plánování bylo zvažováno už na rok 1973, konkrétní akce nebyly započaty až do roku 1985 s doplněním první fáze regionální průmyslového plánování. Z 35 původních projektů bylo jen 23 identifikováno jako proveditelných a jen 16 jich bylo provedeno do roku 1986. Příbuzné zemědělské programy umožňovaly spojené úsilí k rozšiřování tržního hospodářství, výzkumu a vývoje v oblasti služeb, což snižovalo náklady na jednotku produkce a zvyšovalo kvalitu a zisk. Hlavní nástrojem CARICOMU v oblasti zemědělského vývoje je Strategie pro místní potravinářství a výživu. Strategie identifikuje priority regionálního přístupu k zemědělské samostatnosti. Proto bylo roku 1976 zřízeno Karibské společenství pro výživu a stalo se hlavním nástrojem plánování. Také doprava je nepostradatelná pro účinný obchod a podporu vývozu, což se váže k West Indies Shipping Corporation (WISCO), která poskytuje služby všem karibským národům. Letecká doprava byla v pozdních 80. letech neadekvátní pro nedostatek spolupráce mezi existujícími aeroliniemi. Jejich standardizace byla nezbytná pro zlepšení služeb a snížení nákladů. Turistika je velice důležitá pro Karibik. Snižuje nezaměstnanost, poskytuje valuty, povzbuzuje výrobu zboží a služeb orientovaných na turisty a podporuje rozvoj základní infrastruktury. Mechanismus finanční spolupráce: V rámci finanční spolupráce se CARICOM pokouší splnit záměry ekonomické integrace usnadněním plateb v intraregionálním obchodu a mobilizování investičních fondů pro výrobní sektory hospodářství. Karibská rozvojová banka (CEB) přispívá k rozvoji regionů poskytováním nízko úročených úvěrů na projekty a integrační plány. Funkční spolupráce: Chaguaramská smlouva požadovala koordinaci také v neekonomických oblastech. Struktura CARICOMU dostala v této oblasti pevnou formu a zahrnuje spolupráci v meteorologických službách a v pojištění proti cyklonům a vichřicím, ve službách v oblasti zdraví a výživy, technické pomoci, vzdělání a přípravy na zaměstnání, rozhlasu, periodik, kultury a jazyka, sociálního zabezpečení, vědy a technologie, harmonizace práva a právních systémů v CARICOMU. Tato spolupráce dosáhla výsledků ve zdokonalování služeb členských zemí (hlavně těch menších) a snižování nákladů díky podnikům se společnou majetkovou účastí. Také oblastní universita a systémy zdraví a výživy jsou příklady úspěšně fungující spolupráce. Spolupráce v obranné a zahraniční politice: Konference předsedů vlád a Stálé výbory ministrů zahraničí a ministrů pro obrannou politiku jsou odpovědny za koordinaci obrany a zahraniční politiky zemí, za zvýšení jejich mezinárodní síly v oblasti uzavírání obchodů.

Členství Členské země CARICOMU: Antigua a Barbuda, Bahamy, Barbados, Belize, Dominika, Granada, Guyana, Jamajka, Montserrat, Sv. Krištof a Nevis, Sv. Lucie, Sv. Vincenc a Grenadiny, Surinam, Trinidad a Tobago. V červenci 1991 bylo poskytnuto členství v Karibském společenství Britským panenským ostrovům a ostrovům Turks a Caicos , v červenci 1998 Anquille.

Struktura Chaguaramská smlouva (smlouva zakládající Karibské společenství) je doplňována nařízením o svobodném trhu a hospodářství CARICOMU, o efektivnosti přijímaných rozhodnutí a jejich vykonávání. Toto doplňování je prováděno sérií tzv. Protokolů.

47

48 Protokol I. ze 4. července 1997, kdy vstoupil dočasně v platnost, restrukturalizuje orgány a instituce Společenství a předefinovává jejich funkční vztahy za účelem zlepšení účasti v integračních procesech.

Současná struktura Společenství: ! Konference předsedů vlád (The Conference of Heads of Government) Je nejvyšším orgánem Společenství a je především zodpovědná za opatření týkající se politického řízení Společenství. Dále je zodpovědná za tvorbu rozhodnutí v oblasti smluv a vztahů mezi Společenstvím a mezinárodními organizacemi a státy. Každý člen má jeden hlas a je požadována jednomyslná shoda přijetí legislativních rozhodnutí nebo k tvorbě politických doporučení. ! Rada ministrů (The Council )

Je druhým největším orgánem CARICOMU a hlavním článkem regionálního Společného trhu. Každého člena zastupuje jeden reprezentující ministr. Tento orgán je zodpovědný za vývoj ve Společenství v oblasti strategického plánování a koordinace v oblastech ekonomické integrace, funkční spolupráce a vztahů s okolím. Rovněž opatření týkající se financování výdajů Společenství je úkolem Rady ministrů. Rozhodnutí musí být přijata jednomyslně, s menšími výjimkami. Rada podává návrhy Konferenci předsedů vlád pro dosažení efektivního vývoje. ! Rada pro obchod a ekonomický vývoj (The Council for Trade and Economic Developement – COTED)

Podporuje obchod a hospodářský vývoj Společenství a dohlíží na vývoj CARICOMU, Společného trhu a hospodářství. !

Rada pro zahraničí a vztahy (The Council for Foreign and Community Relations) Ovlivňuje vztahy mezi Společenstvím, mezinárodními organizacemi a třetími státy. ! Rada pro lidský a sociální rozvoj (The Council for Human and Social Developement – COHSOD) ! Rada pro finance a plánování (The Council for Finance and Planning – COFAP)

Usměrňuje hospodářskou a finanční politiku a monetární integraci členských států Na rozdíl od EHS má každý člen CARICOMU právo veta. Ke CARICOMU jsou dále navíc nezávisle přidruženy následující instituce: • • • • • • • • •

Karibská rozvojová banka (CDB) Karibská zkušební rada (The Carribean Examinations Council) Rada zákonné výchovy (The Council of Legal Education) Guayanská universita (The University of Guyana) Karibská meteorologická rada (The Carribean Meteorogical Council) Karibské potravinářské společenstvím (The Carribean Food Corporation) Regionální rada lodní dopravy (The Regional Shipping Council) Karibská podnik pro tržní podnikání (The Carribean Marketing Enterprise) Spojená poradenská skupina (The Joint Consultative Group)

Stručné zhodnocení integračních snah: Jednou metodou ohodnocení snahy CARICOMU o integraci je v pohledu na její tři hlavní cíle: koordinace obrany a zahraniční politiky funkční spolupráce hospodářská a obchodní spolupráce V pozdních 80. letech byly určité výsledky dosaženy v koordinaci obrany a zahraniční politiky. Solidarita Karibských zemí v oblasti regionálního zabezpečení a územní integrity posílila vyjednávací pozici CARICOMU při jednání s místními národy a na mezinárodních fórech. Ale obecné zájmy vždy zastiňovaly oblastní zájmy a oblastní ideologický pluralizmus a často drastické změny ve vládě zraňovaly koordinační postupy kvůli biletarismu a polarizaci zájmů. Funkční spolupráce zlepšila díky úspěšné oblastní letecké dopravě, vzdělání a zdravotním systémům. Mnoho pozorovatel argumentovalo, že CARICOM by se měl spíše soustředit na řešení problémů, než na snahu o expanzi.

48

49

Hospodářská a obchodní situace se také zlepšila. Příkladem jsou schopnosti CARICOMU mobilizovat velkou část externího kapitálu k získání většího přístupu na trhy třetích zemí, usnadnění transferu financí na její členy a dosažení vstupu na mezinárodní trhy. Nicméně zůstaly dva nápadné nedostatky: 1) neschopnost dosáhnout významnějších užitků při využívání lidských a přírodních zdrojů 2) neschopnost formulovat společnou politiku zahraničních investic Oba tyto nedostatky mají význam pro dlouhodobý rozvoj a samostatnost. Od svého začátku zažívá CARICOM souvislé krize. Ty se vyskytovaly na takovém stupni, že mnoho pozorovatelů vztahovalo tuto situaci k přírodním podmínkám v součinnosti s postavením rozvojových zemí, zvláště ve světle zahraničního dluhu a sevřeného obchodu. Od roku 1987 vykazovali experti mírný optimismus, obchod se vyznačoval mírnou pružností a udržoval se dialog mezi regiony. Zdroj: http://search.msn.com/results.asp?q=CARICOM&co=15&RS=CHECKED&FORM=SMCB&ba=0&v=1&u n=doc

49

50

Spolupráce v jižní Asii 13. Regionální spolupráce v jižní Asii SAARC (South Asian Association for Regional Cooperation) Sídlo: Kathmandu (Nepal) Vznik: Tato instituce byla založena 2. 8. 1983 v New Delhi (Indie) sedmi jihoasijskými státy. Formálně vznikla na první vrcholné konferenci v Dhace (Bangladéš) dne 8. 12. 1985. Cíl: Spolupráce v oblasti hospodářské, technické a kulturní; politická integrace se nepředpokládá. Členové: celkem 7 členů: Bangladéš, Bhútán, Indie, Maledivy, Nepal, Pákistán a Srí Lanka (celkem asi 1,2 mld. obyvatel). Orgány: Konference na nejvyšší úrovni (jedenkrát za rok) přijímá rozhodnutí na nejvyšší úrovni. Dalším orgánem je Rada ministrů (zahraničí), která zasedá dvakrát ročně a formuluje cíle společenství. Stálý výbor stanovuje priority při výběru projektů, koordinuj program a modality financování. Sekretariát má jednoho generálního tajemníka (Krishna Kant Bhargava – Indie). Činnost: Vyloučením politických otázek z Akčního programu chce SAARC prosadit pokrok v oblasti zemědělství (řídící země: Bangladéš), agrárního rozvoje (Srí Lanka), dopravy (Maledivy), komunikace (Pákistán a Bhútán), meteorologie (Indie), zdravotnictví a demografie (Nepal), sportu, kultury a umění (Indie), jakož i vědy a techniky (Pákistán). Krátkodobě má být organizována výměna informací o dosavadních zkušenostech jednotlivých zemí, současném vzdělávání, jakož i semináře, výměna expertů a společné technické studie. Dlouhodobě mají být institucionalizovány úspěšné programy prostřednictvím infrastruktury. V závěrečném prohlášení 8. vrcholné konference v New Delhi (Indie) z května 1995 se posiluje zodpovědnost členských zemí za řešení problémů bídy podle možnosti do roku 2000 a potírání všech forem přeshraničního terorismu. Ministři zahraničí se současně dohodli na tom, aby vstoupila v platnost preferenční obchodní zóna. Budoucnost SAARC zůstává problematická. V důsledku politických protikladů – především mezi Indií a Pákistánem – jakož i velké nerovnováhy mezi malými zeměmi jako Bhutan a Maledivy a kolosem Indií nebyl možný podobný vývoj v ekonomické oblasti jako v rámci ASEAN. Preferenční obchodní zóna

SAPTA (South Asian Preferential Trade Agreement) Jihoasijská preferenční dohoda, která byla schválena na vrcholné konferenci v Dhace v roce 1993 a vstoupila v platnost dne 7.2. 1995, předpokládá především celní zvýhodnění v obchodě mezi zeměmi SAARC. Všichni členové projevili připravenost snížit cla pro určitou část zboží. Indie v tomto směru rozhodla a snížení cel u 106 výrobků, Pákistán u 35, Srí Lanka u 31, Maledivy u 17, Nepal u 14, Bangladéš u 12 a Bhútán u 7. Smíšená expertní komise má prozkoumat možnosti přeměny SAPTA v zónu volného obchodu – SAFTA (South Asian Free Trade Area) a odstranění všech celních omezení mezi členskými zeměmi.

50

51

Asijsko – pacifická spolupráce APEC (Asia – Pacific Economic Cooperation) Sídlo: Singapur Internet: http://www.apecsec.org.sg Vznik: na konferenci ministrů zahraničí a obchodu 12 států pacifického regionu v Canberre (Austrálie), která se konala od 4. do 7. listopadu 1989. Cíl: Liberalizace multilaterálního obchodního systému, tj. obchodních vztahů včetně výměny technologií a bezbariérové investiční činnosti v rámci regionu. Konečným cílem je zóna volného obchodu do roku 2020. Ćlenové: celkem 21 členů: Čína, Japonsko, 4 NIZ 1. generace (Singapur, Hongkong, Tchajwan, Jižní Korea), 4 NIZ 2. generace (Indonésie, Filipíny, Thajsko, Malajsie), Brunej, Papua – Nová Guinea, Vietnam,Austrálie, Nový Zéland, NAFTA (USA, Kanada, Mexiko), Peru , Chile, Rusko. Hlavní orgány: Neformální vrcholné setkání hlav států a šéfů vlád, výroční konference ministrů zahraničí a hospodářství jakož i ministrů financí, telekomunikací a dalších resortů. Kromě uvedených orgánů pracují Stálé výbory a Poradní grémia. Sekretariát, který byl zřízen v roce 1993 řídí výkonný ředitel Timothy Hannah (Nový Zéland). Vývoj: APEC je regionální fórum nikoli regionální organizace. Závěry jsou činěny na základě konsensu členských zemí. Tyto se zabývají v 10 okruzích a mnoha výborech kromě jiného výstavbou infrastruktury a jejím regionálním rozvětvením, pravidly transferu technologií, liberalizací obchodu a investic, podporou středního stavu a vzděláním. Hlavy států se šéfové vlád se dohodli na svém druhém vrcholném setkání v Bogoru (Indonésie) 15. listopadu 1994 v zásadě na vytvoření zóny volného obchodu do roku 2020 ( pro průmyslové země APEC např. USA a Japonsko už od roku 2010). Na 3. summitu v Osace (Japonsko) byl 19. 11. 1995 schválen Akční plán z Osaky, který obsahuje přes 100 konkrétních kroků v 151 obchodních oblastech. Na 4. summitu v Manile (Filipíny) 24. až 25. 12. 1996 stanovily členské země vytvoření zóny volného obchodu do roku 2020. Předložily současně plány liberalizačních kroků – Akční plán z Manily. Největší pokrok v tomto směru plánují Hongkong, Singapur a Nový Zéland: odstranění všech dovozních cel do roku 2010. Čína přislíbila snížit svůj průměrný celní tarif přibližně o 15 %. Proces postupného otevírání trhu začal 1.1.1997. Na 5. summitu ve Vancouveru (Kanada) od 20. do 25. 11. 1997 došlo k dohodě a začátku odbourávání cel v rámci společenství od 1.1.1999 v 9 oblastech: ekologické produkty a služby, rybí výrobky, lesní produkty, zdravotnické přístroje, v telekomunikacích, u energií, chemikálií, hraček jakož i drahého kamení a šperků. V rámci 6. summitu v Kuala Lumpuru (Malajsie) ve dnech 17. až 18. 11. 1998 bylo uskutečněno přijetí Peru, Ruska a Vietnamu do APEC. Účastníci přislíbili, že budou společně usilovat o řešení hospodářské krize v jihovýchodní Asii; nedohodli se však na konkrétních akcích. Další kroky při společném odbourávání cel nebyly dosaženy. 7. summit se konal v září 1999 v Aucklandu (Nový Zéland). Summit zdůraznil, že klíčovým úkolem APEC je reagovat na současnou finanční krizi a podnítit růst a investice v regionu. Především je důležité udělat pokrok v liberalizaci obchodu a investic a posílit institucionální stránku a lidské zdroje. Současně jde také o posílení trhů a rozšíření podpory APECu . Významnou součástí činnosti APECu je rovněž aktuální reforma řízení. Proces přehodnocování organizační struktury začal v roce 1998 a už došlo k dohodě o určitých reformách. Tento proces bude pokračovat, aby struktura a řízení umožnily lepší integraci činnosti APEC a efektivnější vynaložení zdrojů. Přehodnocení bude ukončeno v roce 1999 a opatření budou uskutečněna v roce 2000.

51

52

Summit Evropa – Asie ASEM (Asia – Europe Meeting) ASEM je neformální setkání hlav států a šéfů vlád, jakož i ministrů zahraničí, hospodářství a financí 7 zemí ASEAN (bez Laosu a Myanmaru) plus Číny, Japonska a Jižní Koreje a 15 členských států EU. Cílem ASEM je podpora obchodu a investic, vytvoření politického dialogu jakož i vytvoření asijskoevropských institucí (např. Centrum pro ekologické technologie nedaleko Bangkoku v Thajsku). 1. až 2. března 1996 se konalo v Bangkoku první neformální setkání ASEM 25 hlav států a šéfů vlád EU a regionu východní a jihovýchodní Asie (země ASEAN, Čína, Japonsko a Jižní Korea). Obchod mezi oběma regiony dosáhl v roce 1995 objemu asi 370 mld. DM a byl tak vyšší než objem obchodu mezi EU a USA. Evropa investovala ve východoasijském regionu v letech 1973-1993 asi 2,5 mld. USD, což bylo méně než jedna polovina investic USA a Japonska v tomto regionu. V roce 1970 činil podíl EU na asijských dovozech 25 % a v roce 1995 už jenom 15 %. Druhá vrcholná konference 25 států ASEM a zástupců Komise EU se konala od 2. do 4. května 1998 v Londýně ve znamení finanční a hospodářské krize v jihovýchodní Asii. Účastníci potvrdili solidaritu s postiženými státy. Hospodářské potíže mohou být překonány jedině prostřednictvím zásadní reformy a posílení bankovního a finančního sektoru v těchto státech a další liberalizace trhů. Mezinárodní úsilí k překonání krize má být realizováno v rámci MMF a IBRD. Účastníci uzavřeli dvě dohody k současné investiční podpoře a odbourávání obchodních omezení. S výhradami Japonska a SRN schválili zřízení pomocného fondu (ASEM Trust Fund), který má pomáhat postiženým zemím (Čína, Indonésie, Malajsie, Filipíny, Jižní Korea, Thajsko a Vietnam) při řešení problémů bídy a nezaměstnanosti. Třetí vrcholná schůzka ASEM se bude konat v roce 2000 v Soulu (Jižní Korea).

52

53

SADC Southern African Development Community Jihoafrické rozvojové společenství HISTORIE Jihoafrické rozvojové společenství (SADC), dříve známa pod jménem the Southern African Development Coordination Conference (SADCC), vznikla na základě kladných zkušeností z těsnější spolupráce mezi lidmi a vládami jižní Afriky. V květnu 1979 se v Gaborone (Botswana) sešli ministři zahraničních věcí, aby projednali budoucí ekonomickou spolupráci. Tehdy se dohodli na uspořádání mezinárodní konference v Arushe (Tanzanie), na které representanti vlád a mezinárodních organizací celého světa diskutovali o spolupráci v jižní části Afriky. Výsledkem těchto jednání bylo 1. března 1980 prohlášení devítí vedoucích jihoafrických států (Angola, Botswana, Lesotho, Malawi, Mozambik, Swaziland, Tanzanie, Zambie a Zimbabwe) vyvíjet činnosti zaměřené na ekonomickou liberalizaci a integraci národních ekonomik. V roce 1990 a 1994 se k Lusacké deklaraci (the Lusaka Declaration) připojila Namibie a Jihoafrická republika. Koncem osmdesátých let již bylo zřejmé, že fungující de facto mezinárodní organizaci je třeba podložit smluvně nebo jinými právnímy instrumenty. V roce 1989 na sumitu hlav států a vlád konajícím se v Harare (Zimbabwe) bylo rozhodnuto „vytvořit vhodný právní statut“, zajištěný nejlépe smlouvou, dohodou nebo chartou. Po třech letech příprav a konsultací podepsali hlavy států a vlád ve Windhoeku deklaraci a smlovu zakládající SADC. SMLOUVA Smlouva zakládající SADC byla podepsána ve Widhoeku v roce 1992. Tato smlouva je souborem dokumentů, podle kterých jednotlivé státy regionu spolupracují, harmonizují a racionalizují politiku a strategii dalšího rozvoje. Smlouva zavázala členské státy k dodržování hlavních zásad, kterými jsou: svrchovaná rovnost členských států; solidarita, mír a bezpečnost; lidská práva, demokracie a právní řád; a spravedlnost, rovnováha a společný prospěch. Rozhodnutí, celková politika a dohody, které byly učiněny pod záštitou SADC jsou právně závazné a organizace má právní instrumenty k jejich vynucení. Smlouva stanoví, jak a podle čeho bude probíhat spolupráce ve specifických oblastech. Navíc mohou být na členské státy uvaleny sankce, pokud (i) trvale nesplňují podmínky uvedené ve smlouvě; (ii) realizují politiku, která podkopává hlavní zásady SADC; nebo (iii) jsou déle než rok v prodlení s placením příspěvků do fondů SADC z důvodů nezpůsobených přírodní katastrofou nebo neočekávanými okolnostmi, které by měly velký dopad na chod národních ekonomik. Uvalení sankcí je posuzováno vždy jednotlivě.

INSTITUCE SADC Předsednictvo hlav států a vlád (The Summit of Heads of State or Government) Rada ministrů (Council of Ministers) Oborové výbory a komise (Sectoral Committees and Commissions) Stálá komise (Standing Committee of Officials) Národní kontaktní výbory (National Contact Points) Oborové kontaktní výbory (Sectoral Contact Points) Sekretariát (Secretariat)

53

54 Tribunál (Tribunal) Doplňkové instituce (Additional Institutions) Předsednictvo hlav států a vlád (The Summit of Heads of State or Government): Toto Předsednictvo se skládá z hlav států nebo vlád jednotlivých členských států a je hlavním rozhodovatelem o směřování politiky SADC. Předsednictvo je dále zodpovědné za zakládání komisí, ostatních institucí a dalších výborů podle potřeb organizace. V čele s předsedou, v současnosti mozambickým prezidentem Joaquim Alberto Chissanen, a místopředsedou Sam Nujomaou, presidentem Namibie, kteří jsou voleni na dohodnutou dobu, zasedá alespoň jednou ročně. Rada ministrů (Council of Ministers): Rada se skládá z ministrů z každého členského státu, obvykle zodpovědného za státní plánování nebo finance. Hlavním úkolem je sledování a kontrola fungovánín a rozvoje SADC a zjišťování, zda je společná politika správně uplatňována. Rada dává doporučení v otázkách směřování politiky a schvaluje strategie a pracovní programy SADC. Jedna z hlavních úloh Rady ministrů je definování oborových oblastí spolupráce a rozložení zodpovědnosti při jejich koordinaci. Oborové výbory a komise (Sectoral Committees and Commissions): SADC vytvořil komise a oborové výbory pro koordinaci spolupráce a integračních politik a plánů ve vytvořených oborových oblastech. Vedení a kontrola těchto oblastí je svěřena jednotlivým členským státům. Stálá komise (Standing Committee of Officials): Stálý komisař jednotlivého členského státu často pochází z ministerstva odpovědného za ekonomické plánování nebo finance. Stálá komise je technickým poradcem Rady ministrů.. Národní kontaktní výbory (National Contact Points): Tyto výbory jsou umístěny na jednotlivých ministerstvech a jejich úkolem jsou jednání s vládními organizacemi, zástupci firem nebo tiskem o věcech týkajících se SADC. Sekretariát (Secretariat) Sekretariát je hlavním výkoným orgánem, je zodpovědný za strategické plánování a řízení programů, realizici rozhodnutí Předsednictva nebo Rady ministrů. Výkonný komisař stojísí v čele sekretariátu je hlavou administrativy a representantem SADC. Tribunál (Tribunal) Tribunál je soudní mocí SADC. Jeho rozhodnutí jsou konečná a zavazující. STRUKTURA Struktura organizace je rozdělena do každoročních zasedání Předsednictva hlav států a vlád, zasedání Rady ministrů (2krát ročně) a počtu specialisovaných oborových úřadů, umístěných ve státech, které mají experty v daných oblastech. Zemědělství a přírodní bohatství (Botswana) Kultura (Mozambik) Zaměstnanost a práce (Zambie) Energie (Angola) Životní prostředí (Lesotho) Finance (JAR) Potraviny a výživa (Zimbabwe) Lidské zdroje (Swaziland) Průmysl a obchod (Tanzanie) Vnitrozemský rybolov, lov a lesnictví (Malawi) Dobytek a kontrola zvířecích nemocí (Botswana) Mořský rybolov a zdroje (Namibie) Těžba (Zambie)

54

55 Jihoafrické centrum pro kooperaci v agrárním výzkumu (Botswana) Jihoafrická komise dopravy a spojů (Mozambik) Turistika (Lesotho) OSTATNÍ 29-30. listopad 2000 SADC/EU ministerská konference, Botswana SADC Headquarters Private Bag 0095 Gaborone, Botswana Telephone: (267) 351863 Fax: (267) 372848 Email: [email protected] Prameny: www.sadc.int www.sadcbankers.org www.sadc-online.com

oficiální webová stránka SADC komise guvernérů centrálních bank při SADC informační centrum SADC

55