IKS- TEORIE A DIDAKTIKA SPORTOVNÍCH HER

IKS- TEORIE A DIDAKTIKA SPORTOVNÍCH HER E-learningová opora je určena studentům kombinovaného studia tělesné výchovy a sportu. Doplňuje výuku předmětů „Teorie sportovních her (KAS/KSHT)“ a „Teorie a didaktika sportovních her (KAS/KTDSH)“. Díky její aplikaci ve výuce umožní vyučujícímu podrobnější výklad problematické látky během osobní konzultace.

1 Charakteristika a dělení sportovních her Pod pojmem hraní chápeme záměrnou pohybovou aktivitu jednoho nebo více lidí, v prostoru a čase, bez složitých pravidel. Hraní nemá přesná, obecně pro hraní přesná pravidla, je vymezeno obsahem pohybové aktivity. Je charakterizována vysokou motivací k činnosti, napětím a uplatněním známých dovedností. V jejím průběhu mohou hráči spolupracovat i soutěžit mezi sebou. Hra, jako pole lidského prožívání, zmnohonásobuje intenzitu života, bohatost existence hrající si osobnosti. Rozšiřuje zkušenosti, obohacuje smysl vlastního žití. V denním režimu se od práce se odlišuje nejen průběhem a motivací, ale hlavně podstatou. Jejím cílem není užitek, nýbrž prožitek. Pohybovou hru pak chápeme jako záměrnou, uvědomělou organizovanou pohybovou aktivitu dvou a více lidí, v prostoru a čase, s předem dobrovolně dohodnutými a bezpodmínečně dodržovanými pravidly. Hra má účelný a souvislý uzavřený děj. Je charakterizována napětím, radostí, vysokou motivací k činnosti, uplatněním známých dovedností, pohodou a často soutěživostí. Stejně jako u hry je hlavním cíle prožitek. Prožitek chápeme jako pozitivní citovou a emoční odpověď na participaci na pohybové aktivitě, která reflektuje pocity jako potěšení, náklonnost a zábava. Hraje velmi důležitou roli jak v organizované tak i neorganizované formě pohybové aktivity. Pozitivní prožitky během pohybové aktivity jsou důležitým faktorem další participace jedince na pohybové aktivitě, protože zvyšují vnitřní motivaci, rozvíjí pozitivní postoje a podporuje dlouhodobou adherenci k pohybové aktivitě. Tento trend je předmětem výzkumů mnoha evropských a světových organizací věnujících se podpoře zdraví (např. World Health Organisation; Health-Related Quality of Life Measures-HRQOL; Health Behavior in School-aged Children) a to jak u dětí a dospívajících, tak u dospělých a seniorů. Sportovní hra je soutěživá činnost dvou soupeřů v jednotném prostoru a čase, kteří podle institucionálně schválených pravidel usilují o prokázání vlastní převahy lepším ovládáním společného předmětu. Navenek se jeví sportovní hra realizovaná v utkání dvou družstev jako specifická pohybová aktivita, složená z individuálních pohybových aktů odlišujících se vnější formou a zaměřením na řešení specifických herních úloh. Jednotlivé pohybové akty, mající např. podobu běhu, skoku, hodu, kopu, odbití apod., chápeme jako herní činnosti jednotlivce a v označení vyjadřujeme jejich herní účel. K charakteristickým zvláštnostem odlišujícím sportovní hry od jiných sportovních odvětví patří komunikační, emoční a vztahová dimenze herních činností jednotlivce. Komunikační dimenze spočívá v tom, že každá herní činnost jednotlivce vzniká a probíhá na základě percepce „zpráv", obsažených ve vnějších pozorovatelných projevech spoluhráčů a soupeřů. Herní Činnost jednotlivce je nositelem taktického záměru, který dodává smysl a význam motorickému chování. Aby ostatní účastníci mohli sami jednat, musí tyto významy interpretovat. Emoční dimenze se projevuje aktuálním specifickým, poměrně chvilkovým citem, např. radosti, vztekem, strachem, uspokojením, zklamáním. Je vyvolávána úspěchy i neúspěchy v průběhu utkání a provázena určitými výrazy, gesty a slovními výkřiky.

Vztahová dimenze vyplývá z pravidel sportovní hry, která jsou vydávána mezinárodní nebo národní federací. Pravidla sportovní hry představují souhrn předpisů, práv, zákazů a povinností. Tím určují status hráče, zahrnující tři velké oblasti činností. Týkají se vztahu hráče:  k ostatním účastníkům (spoluhráčům, soupeřům, ke způsobu jejich kontaktu, k rozhodčím apod.),  k prostoru (k označení hřiště a jeho různých prostorů čarami), k cíli a k dalším objektům na hřišti,  ke společnému předmětu (k míči, kotouči, šišce apod.) a k nářadí, kterého se v některých sportovních hrách používá k ovládání společného předmětu. V důsledku skutečnosti, že hráč je členem stabilní skupiny, která soupeří s jinou stabilní skupinou, získává vztahová dimenze každé herní činnosti jednotlivce kooperační a kompetiční charakter. Kooperace vyjadřuje pozitivní vztahy spolupráce hráčů uvnitř družstva. Kompetice (soupeření, soutěžení) vyjadřuje antagonistické vztahy mezi dvěma soupeřícími družstvy a jejich členy. Kooperační a kompetiční dimenze jsou v každé herní činnosti současně a neustále přítomny, což dokazuje několik ilustrujících příkladů. Sportovní hry dělíme podle několika hledisek. Prvním kritériem je počet zapojených hráčů u každého soupeře a dělíme SH na individuální (např. tenisový singl), párové (např. tenisová čtyřhra nebo beachvolejbal) a kolektivní (např. basketbal nebo házená). Velmi důležitým kriteriem dělení je způsob souboje o míč. Invazní sportovní hry se vyznačují soubojem o společný předmět současně (např. fotbal), kdežto u neinvazních SH je souboj střídavě (např. volejbal). Dále rozlišujeme podle podstaty SH (způsob získávání bodů, způsob vymezení trvání utkání a herní úkoly při ovládání společného předmětu) na SH brankového (např. lední hokej), síťového (např. ringo), pálkovacího (např. softbal) a terčového typu (např. Crocket). Otázky ke kapitole: Ikona6a 1. Jaký je rozdíl mezi hrou, pohybovou hrou a sportovní hrou? Úkoly ke kapitole: Pokuste se na základě výše uvedené kategorizace SH přiřadit ke každé kategorii co nejvíce SH. Použitá a doplňující literatura Ikona7 Bengoechea, E. G., Sabiston, C. M., Ahmed, R., & Farnoush, M. (2010). Exploring Links to Unorganized and Organized Physical Activity During Adolescence: The Role of Gender, Socioeconomic Status, Weight Status, and Enjoyment of Physical Education. Research Quarterly for Exercise and Sport, 81(1), 7-16. Dobrý, L. (1988). Didaktika sportovních her. Praha: SPN. Mazal, F. (2007). Hry a hraní pohledem ŠVP. Olomouc: Hanex. Paxton, R. J., Nigg, C., Motl, R .W., Yamashita, M., Chung, R., et al. (2008). Physical Activity Enjoyment Scale Short Form-Does It Fit for Children? Research Quarterly for Exercise and Sport 79(3), 423-427.

Ryan, R. M., Frederick, C. M., Lepes, D., Rubio, N., & Sheldon, K. M. (1997). Intrinsic motivation and exercise adherence. International Journal of Sport Psychology, 28(4), 335354. Sallis, J. F., Prochaska, J. J., Taylor, W. C., Hill, J. O., & Geraci, J. C. (1999). Correlates of physical activity in a national sample of girls and boys in Grades 4 through 12. Health Psychology, 18(4), 410-415. Scanlan, T. K., & Simons, J. P. (1992). The Construct of Sport Enjoyment. Motivation in Sport and Exercise, 199-215. Táborský, F., et al. (2007). Základy teorie sportovních her. Praha: Univerzita Karlova.

2 Individuální a týmový herní výkon a jejich determinanty ve sportovních hrách Herní situace. Situace je souhrn jevů podnětů, okolností, objektů, osob a vztahů mezi nimi vyskytujících se k někomu, k něčemu, na určitém místě v určitém čase. Herní situaci pak chápeme jako souhrn podstatných vztahů mezi faktory tvořícími okolí jednacího subjektu hráče. Jde o souhrn všech podstatných faktorů a vztahů děje utkání, působících na hráče a ostatní účastníky utkání v jistém časovém úseku a to v takovém, kdy se tyto vztahy nemění. Ve své podstatě jde o dialektickou jednotu všech interakcí v konkrétních podmínkách utkání, které jsou řešením aktualizovaných vnějších i vnitřních rozporů hry. Pro herní situace je charakteristická vysoká variabilita a jejich rychlá proměnlivost. Hráč je musí v časovém deficitu nejen identifikovat, ale také nalézat pro ně nejvhodnější časová a prostorová řešení, jak ve svých vlastních senzorických, myšlenkových i motorických reakcích, tak i vůči možné variabilitě herních reakcí soupeře. Většina herních situací je otevřeného charakteru vzhledem k výsledku. Řešení herních situací je jednotou i prolnutím pocitových a logických komponent, proto je pro vědu těžko uchopitelná, ale to je to, co dodává hře krásu. Peráček a Tóth (2007) uvádí čtyři kategorie herních situací: 2. standardní herní situace, 3. proměnlivé herní situace, 4. typické herní situace, 5. komplexní herní situace. Herní výkon Základem pro úspěšné řešení vzniklé herní situace je úroveň herního výkonu hráče. Jedná se o multidimensionální jev, poměrně složitý komplex lidské a sociálně lidské působnosti, je kompetencí, kterou tvoří jak měřitelné komponenty, tak komponenty, které zatím jen nejasně cítíme a tušíme jejich přítomnost. Hráč musí být na správném místě, ve správném čase, zvolit a správně využít požadovanou herní činnost podle vzniklé herní situace. Herní výkon je v nejjednodušší formě chápán jako záměrná realizovaná činnost hráče nebo skupiny hráčů v utkání. Je to projev stupně herní způsobilosti k účasti v utkání. Je podmíněn komplexní dispoziční strukturou (mnoha tělesných a psychických funkcí hráče), která se navenek projevuje jako souhrn osvojených herních činností integrovaných do hry celého družstva. Ve skutečnosti se jedná o velmi složitý děj, jehož velká část se odehrává uvnitř v organismu hráče a je z vnějšku jen těžko pozorovatelná. Jedná se především o psychické a bioenergetické procesy. Je to realizovaná činnost hráče nebo skupiny hráčů v ději utkání charakterizovanou mírou splnění úkolů. Podobně chápou Süss (2005), Hughes a Barlett

(2002) herní výkon jako systém jednotlivých výkonů ve všech herních dovednostech realizovaných ve specifických podmínkách v utkání a jejich vzájemných vazeb. Základem herního výkonu jsou otevřené dovednosti, které člověk vykonává v neustále se měnících podmínkách. Aby hráč vykonal dovednost úspěšně, musí zahájení pohybu přizpůsobit pohybu míče, spoluhráče nebo soupeře. Proniknout do struktury herního výkonu, jako více faktorového konstruktu, je velmi obtížné vzhledem k množství faktorů, které zde působí. Navíc kvalitu a přesnou strukturu herního výkonu nelze přímo určit, ale můžeme ji pouze nepřímo odhadovat. Na jeho kvalitu pak nepřímo lze usuzovat pomocí tzv. výkonových indikátorů, které rozlišují na indikátory skórovací (góly, vítězství, poměr výher a proher) a indikátory kvality (přihrávky, střely, atd.). Herní výkon dělíme na individuální a týmový. Individuální herní výkon je veden procesuální orientací hlavně na individuální činnosti jednotlivce, kdežto týmový je více zaměřen na součinnost hráčů na hřišti. Individuální herní výkon je charakterizován jako suma herních dovedností realizovaných hráčem v utkání. Vyjadřuje vývojový stupeň způsobilosti hráče participovat na týmovém herním výkonu. Úroveň individuálního herního výkonu je determinována faktory, které jsou určitým způsobem uspořádány v určitých vztazích. Těmito faktory jsou bioenergetické, biomechanické a psychické determinanty, Elferink-Gemser et al. (2004) pak dále mluví také o determinantě antropometrické. Bukač (2006) je pak nazývá adaptačními doménami psychickou, motorickou a orgánovou.

2.1 Determinanty individuálního herního výkonu Bioenergetické determinanty popisují energetické nároky herního výkonu v utkání sportovních her. Herní výkon v basketbale je „intermitentního charakteru“. Je tedy charakterizován střídajícími se velmi krátkými úseky (do deseti sekund) vysoké intenzity a nízké intenzity (pasivního nebo aktivního zotavení), které jsou spojovány se zotavnými procesy. Ve srovnání s cyklickými sporty se podobá daleko více aktivitě, kterou můžeme nazvat jako každodenní. Společným znakem je trvání po dobu minimálně šedesát minut. Intermitentní povaha herního výkonu je v zahraniční literatuře definována několika synonymy, jejichž přehled podává Balsom (1995) ve své disertační práci:

           

interval running, intermittent exercise of supramaximal intensity, intermittent sprint exercise, intermittent maximal exercise, intense intermittent exercise, repeated bouts of sprint running, repeated bouts of maximum short duration exercise, repeated maximal sprints, repeated sprint exercise, repetitive brief maximal exercise, multiple sprints, start and go sports.

Průměrná fyziologická odezva je podobná jako dlouhotrvající kontinuální práce na úrovni 6075 % VO2max. Ovšem vyjádřením odezvy pouze touhle veličinou je značně maskující skutečnou komplexnost fyziologických procesů, které regulují tento typ pohybové aktivity. Stejně tak i pouhá studie hladiny laktátu při intermitentní pohybové aktivitě, která je uváděna relativně nízká, 2-5 mmol/l, jeho hodnoty se však během výkonu pohybují až kolem 15 mmol/l. Díky intermitentnímu charakteru herního výkonu mohou svaly generovat déle vysoký výkon ve srovnání s kontinuální činností. Podle studií se ve fotbale pohybuje interval zatížení a zotavení, tedy poměr střídání vysoko a nízko intenzivních činností, mezi 1:14 až 1:7 v ragby 1:2, badmintonu 5:10 sekundám, 50:250 sekundám v ledním hokeji a uvádí až 1:12 v basketbale. V invazních sportovních hrách je trvání úseků vysoké intenzity 4 až 7 sekund, z čehož jsou přibližně 2 sekundy maximální až supramaximální intenzity a interval zatížení a zotavení se pohybuje mezi 1:6 až 1:14. Tyto limity jsou však velmi široké a proměnlivé. Průměrná srdeční frekvence se pohybuje v oblasti vysoké intenzity zatížení (minimálně anaerobního prahu) a to i přesto, že v sobě zahrnuje úseky střední až nízké intenzity. Převážnou část času utkání tráví hráči v pásmu vysoké až maximální intenzity zatížení tedy nad úrovní 85 % maximální srdeční frekvence, např. u basketbalu je to kolem 63 % a házené přes 80 % a futsalu 88 %. U florbalu pak bylo naměřeno 29 %. Překonaná vzdálenost je pak 4 500 až 6 500 metrů u basketbalu a 6300-7100 m v házené, intermitentní poměr času stráveného činnostmi vysoké až maximální intenzity a ostatních intenzit činností je 1:2,5 v basketbale a 1:3 v házené. Během herního výkonu v SH jsou nároky položeny na metabolických procesech ve svalech, kde energetické zásoby oscilují mezi čerpáním kontrakčně aktivních svalů během svalové práce a obnovováním homeostázy během zotavných intervalů. Jedním z prvních poznatků fyziologie intermitentní pohybové aktivity byl fakt, že ATP pro svalovou činnost je získáváno hlavně aerobně využíváním kyslíku vázaného na myoglobinu. Na to se usuzovalo z toho, že anaerobní glykolýza nevytváří laktát a jeho množství bylo zanedbatelné, zároveň byl zjištěn vyšší příjem kyslíku během pracovního i zotavného intervalu. Později se ukázalo, že ve svalu se laktát během činnosti kumuluje, ale nezpůsobuje zvýšení krevního laktátu. V současné době je již známo, že herní výkon zahrnuje stupeň resyntézy ATP z každého energetického systému tedy aerobního i anaerobního, proto dochází k širokému rozsahu metabolických adaptací. Tento fakt však prozatím spíše zamlžuje problematiku utilizace energie a její obnovy. Během intermitentní pohybové aktivity je energie získávána 6. ze zásob ATP ve svalech (20-25 mml/kg, 1 až 2 sekundy), 7. resyntézou ATP z kreatinfosfátu (PCr) – katabolizátorem je kreatinkinasa (přibližně 10 sekund), 8. anaerobně za vzniku laktátu, 9. aerobně, 10. reakcí adenylát kinasy, kdy ze dvou ADP vzniká ATP a AMP. Proto aplikace tréninku s krátkými pracovními intervaly je pro sportovní hry otpimální, díky současné kultivaci anaerobní kapacity a funkčně motorických dispozic pro krátkodobý výkon rychlostního typu se simultánním účinkem na úroveň aerobní kapacity.

Limitující faktory herního výkonu z hlediska energetického metabolismu V souvislosti s intermitentní pohybovou aktivitou se naskýtá teoretická otázka: Jaké jsou limitující faktory výkonu intermitentní pohybové aktivity, kdy velmi vysoko intenzivní

činnosti je střídána úseky nízkointenzivními? Tyto faktory však prozatím nejsou přesně vymezeny a jejich vliv na herní výkon je prozatím v oblasti diskusí a dohadů: Kreatinfosfát Významným metabolickým faktorem intermitentního výkonu je disponibilita, využití a resyntéza kreatinfosfátu. Je důležité vědět, že po šesti sekundách činnosti (supra)maximální intenzity jsou jeho zásoby redukovány o 35-55 % a ke kompletnímu zotavení dochází přibližně po pěti minutách. Vyšší koncentrace kreatinfosfátu na začátku činnosti (supra)maximální intenzity způsobuje inhibici fosfofruktokinasy a tím potenciálně redukuje akumulaci ADP a následně AMP. Umělým zvyšováním kreatinfosfátu ve svalu zpozdil počátek nástupu únavy během intermitentní pohybové aktivity a jeho zvýšené resyntéze během zotavných intervalů. Tím došlo i ke snížení hladiny laktátu a hypoxantinu. Svalový glykogen Anaerobní způsob zisku energie sytí přibližně ze 40 % energii při první činnosti (supra)maximální intenzity následně však klesá. Je doposud nejasné jestli zvyšováním maximálního anaerobního výkonu povede ke zlepšení intermitentního výkonu. Limitujícím faktorem výkonu se glykogenová dostupnost stává pouze v případě, že se jedná o velmi dlouhou činnost. Pokles výkonu v intermitentní pohybové aktivitě není přímo v relaci s redukcí svalového glykogenu. Aerobní zisk energie Aero v prvním sprintu je 8 % a postupně narůstá až na 40 %, často se během intermitentního výkonu dostávají hráči až na úroveň VO2max. Proto může být limitujícím faktorem i jeho úroveň a proto bychom měli VO2max zvyšovat vhodnými metodami. Avšak vztah VO2max a RSA je doposud nejasný. Existují práce, které potvrzují pozitivní i negativní korelace. Co naopak velmi koreluje s intermitentním výkonem, je oxidativní kapacita svalu a rychlost začátku akumulace laktátu. Proto za hlavní limitující faktor je považována rychlost re-oxidace svalu během zotavení, který vychází z velké korelace mezi zlepšení tohoto parametru a poklesem výkonu v činnostech (supra)maximální intenzity. Pouhým zlepšování aerobního výkonu není efektivní cestou ke zlepšování výkonu v intermitentní pohybové aktivitě. Aplikace intermitentního nebo intervalového tréninku s krátkými pracovními intervaly jsou pro sportovní hry optimální, díky současné kultivaci anaerobní kapacity a funkčně motorických dispozic pro krátkodobý výkon rychlostního typu se simultánním účinkem na úroveň aerobní kapacity. Metabolity Herní výkon vyvolává velké změny v koncentraci metabolitů a iontů ve svalech. Rapidní poměr ATP hydrolýzy a glykolýzy rezultuje ve vysokou akumulaci vodíkových iontů (H+). Ta zhoršuje vyvolávání svalové kontrakce a redukuje svalovou glykogenolýzu tím, že inhibuje fosfofruktokinázu a tím rozvíjí únavu během výkonu. Byla zjištěna korelace mezi poklesem výkonu a změnami pH svalu. Nárazníková kapacita Nárazníková kapacita je spojována s vyšším výkonem v intermitentní pohybové aktivitě. Může zvýšit výkon sportovce tím, že povolí, aby probíhala ve svalu anaerobní glykolýza za vzniku laktátu, ovšem s nízkou hladinou vodíkových iontů. Hráči, kteří mají menší změny

plasmatického H+ v relaci s nárůstem laktátu mají lepší dispozice podávat lepší herní výkon po celou dobu utkání. Délka a typ zotavení mezi činnostmi (supra)maximální intenzity Ve srovnání aktivního nízkointenzivního (na úrovni 20 % VO2max) a středně intenzivního zotavení (na úrovni 35 % VO2max) platí, že rostoucí intenzita zeslabuje resyntézu ATP a tím zotavení pro následný výkon během intermitentní pohybové aktivity. Pokud je zotavení pasivní, pak všechny ukazatele jsou na lepší výchozí úrovni před dalším intenzivním úsekem. Kvalita a míra časného zotavení po akutní zátěži dále záleží více na míře specifické adaptace na typ intermitentní pohybové aktivity z hlediska intenzitního profilu než na maximálních kardiorespiračních parametrech. Tedy znalost specifického intenzitního profilu je klíčová pro kvalitní tréninkový proces ve sportovních hrách. Pro úspěšnost řešení všech herních situací se zdá být limitující kvalita výbušných činností (supra)maximální intenzity (anaerobní kapacita) tedy rychlost a kvalita provedení herních činností jednotlivce. Jejich úroveň je závislá na preciznosti motorického učení a vhodné specifické kondiční připravenosti hráče. Jedním z modelů specifické kondiční přípravy založeným na komerční bázi je tzv. „SPARQ“ (Speed, Power, Agility, Reaction a Quickness), zahrnující nejdůležitější kvalitativní složky kondice hráče. Vzhledem intermitentní povaze výkonu hráče považujeme požadavek opakovaně vykonávat herní činnosti za druhý limitující faktor výkonu hráče. Velký význam tedy spadá na rychlost a kvalitu zotavných procesů v době, kdy hráč na hřišti provádí činnost střední až nízké intenzity, která předchází další výbušné činnosti maximální a supramaximální intenzity (často používaný výraz „Repeated Sprint Ability“ - RSA). Jak již bylo řečeno RSA je úzce spjato s výkonem hráče v utkání, únava hráče je spojena totiž s neschopností reprodukovat další činnosti maximální intenzity. Díky nepředvídatelnosti herního děje se může totiž stát, že právě neschopnost produkovat činnosti maximální a supramaximální intenzity může značně ovlivnit výsledek utkání při jejich akumulaci. Rozvoj rychlosti a kvality zotavných metabolických procesů vede k rychlejší resyntéze ATP a odbourávání nechtěných metabolitů jako laktát a vodíkové kationty. Vzhledem k požadavkům týmového herního výkonu na rozvoj činnostní participace hráčů a sociální koheze si lze jen těžko představit individualizaci tréninkového procesu, kdy bude každá tréninková jednotka respektovat požadavky jednotlivých hráčů. Proto bylo naší snahou nalézt proměnné, podle kterých lze vytvořit skupiny hráčů s relativně stejnými požadavky na kondiční připravenost z pohledu interindividuálních rozdílů a specifičnosti zatížení v utkání. Biomechanické determinanty zkoumají motorické provedení herních činností jednotlivce. Jsou úzce spojeny s motorickým učením se novým pohybům. Důležitým momentem biomechanických determinant je charakteristika tří kategorií pohybů, do kterých lze zařadit všechny pohyby hráče. Jsou využívány v nových stále se proměňujících a zpřesňovaných pohybových kombinacích a tvoří základ celé velmi rozmanité herní motoriky. Je to:  stabilita - vztahuje se k základní schopnosti a tendenci člověka udržet rovnováhu vzhledem k zemské přitažlivosti i tehdy, kdy dochází ke změně v aplikaci síly nebo kdy části těla, nebo celé tělo mohou být v neobvyklých polohách,  lokomoce - vztahuje se k aktivním změnám místa, ke změnám v umístění těla na podložce  manipulace - vztahuje se k manipulaci s míčem.

Ke každému pohybu je zapotřebí určitého množství síly. Bez síly nedojde k žádnému pohybu. Při herním výkonu dochází neustále ke zvyšování a snižování síly a rychlosti pohybu. Jeden a tentýž pohyb použitý při realizaci herní činnosti jednotlivce se může provést velmi pomalu nebo velmi rychle v souvislosti s herní úlohou, kterou hráč řeší. Různý cíl a různá vzdálenost si však vynucují různou velikost vynaložené síly i rychlosti při realizaci pohybů jednotlivých segmentů těla nebo těla celého. Nežádoucí variabilita síly a rychlosti pohybu může být příčinou chyb v pohybovém výkonu. K jejich odhalení přispívá pochopení mechanismů lidského pohybu ve smyslu principů efektivního pohybu. Platí to i pro každou herní činnost jednotlivce. Princip sumace kloubních sil. Při rozvíjení a kultivaci herních dovedností je důležité získat způsobilost sumovat (sečítat) síly, vyvíjené různými svalovými skupinami na různých kloubech. Princip kontinuity kloubních sil. Při hokejové střelbě nestačí pouze efektivně využít svalů a kloubních spojů, je nutné také načasovat jejich akci. Pohyb musí začít u většího segmentu, např. stehna, pokračovat a přejít do pánve (boků) a trupu. V plynulém toku pohybu od dolních končetin přes trup k horním končetinám a k pohybu hole nesmějí být přestávky a náhlá přerušení. Porušení tohoto principu vede nejen k neadekvátní síle, ale i ke špatnému načasování pohybu hole a k nepřesnému „pocitu" hole. Velikost výstupní síly je v konečné podobě určena způsobilostí hráče vyrovnat se s principy sumace a kontinuity kloubních sil. Princip impulsu. Impuls je velikost síly násobená časem. Využít principu impulsu, tj. kombinovaného efektu síly a doby trvání její aplikace při produkci změn rychlosti pohybu, předpokládá vyrovnat se s principy sumace a kontinuity kloubních sil. Hráč je odkázán na své vlastní odhady, především odhady doby dostatečně dlouhé pro aplikaci síly. Princip směru aplikace síly. Směr síly ze svalových efektorů působící např. na hokejovou hůl je rozhodující. Síla musí být také správně přenesena z čepele hole na kotouč. Tento princip platí i při všech hodech, kopech a úderech, kdy končetina předává sílu přímo míči. Princip sumace rychlostí segmentů těla. Rychlost pohybu konečného segmentu (např. ruky nebo nohy) je výslednicí součtu individuálních rychlostí všech předchozích zúčastněných segmentů a jejich odpovídajícího načasování. Příčinou chyby může být opomenutí potenciálního přínosu jednoho segmentu těla nebo jeho neúplné využití. Platí to především pro všechny hody, kopy a údery, při kterých chceme dosáhnout co nejvyšší rychlosti segmentu při nárazu na míč nebo při vypuštění míče.

Psychické determinanty Psychické procesy jsou v herním výkonu hráče nezbytnou podmínkou úspěchu. Rose (2004) a Bukač (2005) v této souvislosti mluví o basketbalovém IQ jako o schopnosti dělat správné rozhodnutí ve správný moment. Tato schopnost je v sobě nese procesy získávání a zpracování informací, rozhodování a samotné motorické odpovědi. Schmidt (2005) je souhrnně označuje jako procesuální zpracování informací a rozhodování. Proces se skládá ze tří fází. Označují se jako identifikace podnětu- smyslová fáze, kdy se analyzují informace, jde o shromažďování informací (kognitivní procesy), volby odpovědi jako stádium translačního mechanismu mezi smyslovým a pohybovým výstupem. Volí se z pohybů, které jsou k dispozici- a programování odpovědi, jehož úkolem je organizovat hybný systém pro žádoucí pohyb (Obrázek 1).

Vstup do celého systému tvoří informace o herní situaci, kterou musí hráč vhodně vyřešit. Tyto informace důležité pro kvalitní rozhodování je zajištěna percepcí sluchového, vizuálního a proprioceptivních smyslových orgánů. Získané údaje z vnějšího a vnitřního prostředí jsou uloženy do krátkodobého senzorického skladu. Percepce pokládá základ kognitivním procesům. Z krátkodobého senzorického skladu se důležité smyslové informace, vybrané selektivní pozorností, dostávají do krátkodobé paměti, pracovního prostoru. Selektivní pozornost se zaměřuje na vnější smyslové jevy, vnitřní mentální operace, vnitřní smyslové informace ze svalů a kloubů. Filtruje podstatné informace od zbytečných. To je jeden z cílů tréninkového procesu, naučit hráče vyrovnat se s přetížení pozornosti, která má pravděpodobně pevně stanovenou kapacitu, tedy naučit hráče, kdy a čemu věnovat pozornost. Výběrová pozornost je ovlivňována stresem, motivací a emočním naladěním jedince. Konfrontací mezi informacemi v krátkodobé paměti a dlouhodobé, kde jsou uloženy zpětnovazební informace z dřívější volby řešení herní situace (zkušeností) vzniká pohybový program, tedy pohybová odpověď, která je řešením vzniklé herní situace.

Kognitivní procesy Schopnost vnímat vlastní pohyby, cizí pohyby, pohyby míče, okolní prostředí a rozhodovat se o reakci na něj, zajištěná percepčními a kognitivními procesy, je jednou z nejdůležitějších determinant herního výkonu ve sportovních hrách. To je způsobeno tím, že hráči jsou vystaveni komplexními a neustále se měnícím prostředím. Představuje kontakt hráče s herním prostředím. Hráči musí získávat informace poloze míče, spoluhráčích a soupeřích před tím, než si zvolí vhodnou odpověď, která je v souladu s týmovou taktikou, strategií a aktuální technickou a kondiční úrovní hráče. Kognitivní procesy tak vytvářejí senzorický základ takticko-technického mistrovství. Kognitivní procesy jsou souhrnným pojmem, který v sobě nese psychické procesy sloužící v průběhu utkání aktuálním potřebám řízení a orientace herních činností, regulaci podnětů a rozhodování v herních činnostech, regulaci a kontrole motorického provedení herních činností. Slouží k tomu, aby se hráč mohl vědomě rozhodovat o své činnosti. Z hlediska konceptuálního modelu poskytují kognitivní procesy vstupní (ve stadiu identifikace podnětu) a zpětnovazební smyslové informace pro hráče vedoucí ke kvalitní volbě odpovědi. Hráč tím

získá vhled do komplexních souvislostí herní situace, tedy k vnímání vlastních i cizích pohybů, pohybu míče a neměnících se objektů. Nezanedbatelný význam mají také v procesu motorického učení. Většina rozhodnutí je činěna pod velkým tlakem, který vytváří soupeř omezováním operačního prostoru a času. Tento časový tlak způsobuje nutnost účasti anticipace budoucích výsledků činnosti. Tato „schopnost číst hru“ je to, co od sebe odděluje špičkové a průměrné hráče. K tomu se pak přidává i lepší schopnost rozpoznání situace a rychlejší vyhledání správného pohybového řešení v paměti.

Anticipace Umožňuje předstihový obraz v reakci na podnět, který působí ve skutečném čase. Je to:  projev poznávací činnosti předstihující činnost CNS,  připraveností subjektu reagovat s časovým předstihem řešit vzniklé situace (intuice),  předvídání budoucího sledu událostí, výsledků činností a způsobů jejich uskutečnění,  aplikací nahromaděných zkušeností. Typy anticipace:  Prostorová, předvídání toho, co se stane v okolí, umožňuje organizovat pohyby předem.  Časová - ví se, co se stane, neví se, kdy nebo se anticipuje okamžik podnětu. Nevíme-li, co nastane, není možné pohyb předem připravit. Anticipace předpokládá znalost o soupeři, může znamenat obrovský zisk, ale současně i ztrátu. Anticipace ve sportovních hrách znamená, že hráči jsou schopni zaměřit svou pozornost na závažné informace, důležité aspekty výkonu soupeře. Anticipační rozhodnutí jsou založena na zkušenostech, znalostech návyků soupeře, znalosti vzorových řešení a znalostí únikových alternativ. Herně situační anticipace, tj. anticipace možného vývoje herní situace v její celistvosti, zahrnuje:  anticipaci vlastního, osobního cíle a programu útočných činností bez míče a s míčem, obranných činností proti útočníkovi s míčem a bez míče, bez soupeřova tlaku, se soupeřovým tlakem,  anticipaci cíle a programu herních jednání spoluhráčů v individuálních a týmových útočných nebo obranných akcích,  anticipaci cíle a programu možných herních jednání soupeřů,  anticipaci pohybů míče. Na základě vnímáni herní situace a herně situační anticipace se hráč rozhoduje o výběru z většího či menšího počtu činnostních alternativ. Rozhodnutí je určeno objektivními faktory (vnější herní situací) a subjektivními faktory, tj. činnostní motivací, vývojovým stupněm volních a intelektových schopností, vědomostmi o existujících možnostech řešení herní situace a způsobech provedení herních činností, dříve získanými zkušenostmi, osvojenými herními dovednostmi, zejména pak těmi, kterým dává hráč přednost.

Reakční doba Reakční doba je doba od zahájení podnětu po první pohyb. Ve sportovních hrách je kritickou výběrová reakční doba. Pro samotný výkon je však kladen důraz i na rychlost pohybové

odpovědi, charakterizované dobou odpovědi (Obrázek 2). Sumou obou dostaneme celkovou dobu odpovědi. Mluví se v tomto smyslu o rychlosti pohybových reakcí, jejíž délka je pro herní výkon kritická.

Z hlediska struktury herního výkonu platí, že rychlost pohybových reakcí přímo determinuje jeho úroveň. I další studie poukazují na to, že rychlost pohybových reakcí má zásadní vliv na kvalitu herního výkonu. Např. špičkoví (high-level) fotbalisté mají reakční dobu po 12 minutovém běhu významně kratší než je tomu u ostatních výkonnostních kategorií. Při výzkumu disjunktivní reakční doby u tří různě výkonnostních skupin volejbalistů testem, který byl velmi podobný reálným herním situacím, plyne, že výběrová reakční doba se s rostoucí výkonností zkracuje. Lze tedy přepokládat jeho velký význam ve sportovních hrách.

Osobnost hráče basketbalu Všeobecně se předpokládá, že vrcholná herní výkonnost, je kromě nároků na antropometrické, fyziologické, motorické aj. dispozice, silně determinována osobnostními rysy, sociálně psychologickými, senzorickými a sociálními komponentami, jejich harmonizací i kompenzací ve složitých podmínkách a časovém deficitu dynamice herních situací. V případě psychologického profilu hráče lze tedy pouze usuzovat na shodné znaky, které se objevují v osobnostním profilu hráče na vrcholové úrovni. Vzhledem o originalitě každého jedince a vzájemné zastupitelnosti lze jen stěží určit jejich přesný podíl a význam na herním výkonu hráče či družstva. Hráče lze charakterizovat jako emočně stabilní s rozvinutou anticipací, odvážné, flexibilní, inteligentní, optimistické s kolektivním cítěním, s optimální na úkoly orientovanou výkonovou motivací, kreativní, se zvládnutou sebekontrolou a ovládáním úzkosti. Extrovertnost, agresivita, radostný, hravý, nadšený, vyšší míra sebedůvěry. Pro SH jsou stěžejní percepčně – kognitivní procesy a anticipace a rozhodovací procesy. Hráč je charakterizován lepší anticipací, rychlejším a přesnějším rozpoznáním herní situace a nalezení vhodného řešení, daleko lépe čte chování soupeře. Hráč je charakteristický získáváním znalostních struktur podporovaných (jejichž základ je tvořen) percepčními a rozhodovacími procesy.

2.2 Týmový herní výkon a jeho determinanty Každý tým, ať na profesionální nebo amatérské úrovni tvoří sociální skupinu, která se vyznačuje tím, že společná činnost všech jejích členů vyúsťuje jako týmový výkon v utkání v

boji s jinou soupeřící skupinou. Týmový herní výkon je založen na individuálních herních výkonech, které podléhají vzájemnému regulačnímu působení. Jednotlivci ovlivňují výkon týmu a naopak. Týmový herní výkon má své determinanty, na které se působí při rozvoji a kultivaci herního výkonu v tréninkovém procesu i v utkání. Patří k nim sociálně psychologické determinanty a činnostní determinanty.

Sociálně psychologické determinanty týmového herního výkonu Týmová dynamika Týmová dynamika je souhrn skupinového dění s skupinových interakcí, interpersonální vztahy a interakce osobností členů skupiny spolu s existencí a činností skupiny a silami z vnějšího prostředí. Patří sem zejména cíle a normy skupiny, vůdcovství, koheze a tenze, projekce minulých zkušeností a vztahů do aktuálních interakcí, vytváření podskupin a vztahy jedinců a skupiny. Ke skupinové dynamice patří též vývoj skupiny v čase. Sociální koheze a týmová dynamika Je podmíněna pokračujícím procesem socializace jejích členů. Na genezi skupiny působí různé motivy. V oblasti meziosobních vztahů dochází postupně ke stadiím sbližování, asimilaci, konformování a sjednocení. Do tohoto procesu rušivě zasahují vztahy konkurence, opozice a jiné konfliktní vztahy. Ve sportovní skupině je tento obecný proces značně komplikován soutěživostí, která je sportu vlastní. Povahou sportu je dáno, že i členové jedné sociální skupiny jsou mezi sebou v přímém i nepřímém konkurenčním vztahu. Zjevné je to v individuálních sportech, ale i v kolektivních sportech je důležité, kdo bude nominován, za svůj individuální výkon pochválen a kdo pokárán apod. Tato skutečnost je ještě zdůrazněna obecně vyšší tendencí sportovců k soutěživosti, dominanci a agresivitě. Požadavek jednání v součinnosti všech členů sportovní skupiny, který je zásadní zvláště ve sportovních hrách je se vztahy konkurence v rozporu. Konkurenční vztahy jsou však zase mohutným hybatelem motivačním, zvyšujícím individuální výkon členů skupiny. Z naznačeného rozporu vyplývá bouřlivá dynamika sportovních skupin, ve které trenérovi zůstává náročná úloha regulátora rovnováhy mezi vztahy konkurence a spolupráce ve skupině. Oba druhy vztahů jsou pro výkonnou skupinu důležité, ale musí se vyskytovat v určité optimální míře, aby skupina nesklouzla do extrému vyhrocené rivality nebo do extrému shovívavosti a všeobecné spokojenosti všech se všemi. Tuto úlohu trenéra jako režiséra dynamických vztahů konkurence a spolupráce ve sportovní skupině můžeme považovat za nejobtížnější, za skutečné kritérium zvládnutí sociálně psychologických problémů skupiny. Obecně se dynamika skupiny řídí těmito pravidly: a) V průběhu společné aktivity stoupá počet sociálních interakcí, roste míra identifikace a sympatie, ubývá sociální distance a přibývá množství intimity. Ve sportu je to zdůrazněno společným dresem, odznakem, heslem a společnými signály. Můžeme říci, že v tomto ohledu vzrůstá v genezi skupiny míra konformity. Vytváří se vědomí „my“ v protikladu k „oni“ b) Na základě uniformních tendencí vzniká autostereotyp tj. obraz, který si příslušníci skupiny o sobě navzájem vytvářejí ve svém vědomí. Vzniká v protikladu k heterostereotypům tj. obrazům, které si příslušníci skupiny vytvářejí o členech jiných skupin. c) Průběžně, v genezi stoupá koheze (soudržnost) skupiny a navenek se projevuje solidaritou. Tento proces může být zdůrazněn izolací skupiny. Příkladem toho může být

zrychlení tohoto procesu u skupiny nováčků na vojně (přijímač). Dále je zvýšení koheze provokováno společným cílem skupiny a také společným nebezpečím pro skupinu. d) V průběhu geneze skupiny rovněž dochází k diferenciaci sociálních rolí. e) Nejvyšším stadiem geneze skupiny ve sportu je vytvoření sportovního týmu se všemi kladnými znaky. Role trenéra v týmové dynamice Každý jednotlivý subjekt hraje ve své pozici svou specifickou roli. Provázáním jednotlivých subjektů docílíme kvalitní spolupráce nejen v týmu ale i s jeho okolím. Trenérská práce je práce s lidmi, práce ve skupině při fyzické, psychické a sociální zátěži. Předpokládá se podávání maximálních výkonů a klade vysoké nároky na psychickou odolnost. Umožňuje podávat výkony na (možná i nad) úrovní fyzické trénovanost. Každý trenér si musí vytvořit svou vlastní trenérskou filosofii. Základem trenérské filosofie je odpovědět si na tyto otázky:  Proč vlastně trénuji?  Co od toho očekávám a čeho chci dosáhnout?  Co považuji za úspěch?  Jsem dobrý trenér?  Co můžu udělat proto, abych byl ještě lepší?“ Role trenéra tak i vlastní trenérská filosofie je v první řadě dána vytyčením hlavních cílů (všech hodnot, které považujeme za důležité a chceme jich dosáhnout) a za druhé důvěrou v principy, které nám vytyčených cílů pomohou dosáhnout, tak i důvěry rodičů jimi svěřených jedinců. Často se některé z principů postupně vytvářejí a formují podle zkušeností, které získáváme v průběhu tréninkového procesu. Trenérská práce je především interakční, proto se v ní vedle nezbytných odborných vědomostí a zkušeností výrazně uplatňují i rysy trenérovy osobnosti. Trenérství je velmi mladá profese. Práci trenéra dnes chápeme jako specifickou pedagogickou činnost. Dnes je k trenérské práci nejvyšší úrovně vyžadováno univerzitní vzdělání a není to jen požadavek formální. Nároky této mladé profese stále stoupají. To platí pro trenéry basketbalu, ale i jiných míčových her, kteří působí na relativně velký počet sportovců a musí podněcovat nejen jejich individuální vývoj, ale i specifickou spolupráci ve skupině, kromě dalších technických a materiálních úkolů, které v roli trenéra nesmí zanedbat. Každá práce s lidmi a tím více pedagogická, je náročná svou komplexností. Trenér má v prvé řadě plnit dva hlavní již zmíněné úkoly (výkon a výchova). Tak zasahuje i do role rodiče. Ten by měl mít stejný zájem na sportovním růstu svého dítěte jako trenér. Vhodná motivace a finanční zázemí je však důležitou složkou každého začínajícího sportovce. Každý trenér ví, že očekávání různých osob, s nimiž ve své funkci přichází do kontaktu, se často diametrálně liší (management, jednotliví hráči rodiče atd.). Trenér nemůže ignorovat všechna tato očekávání, protože je v ohnisku pozornosti a protože na tom, jak plní svoji roli, záleží jeho úspěšnost. Trenér ve hrách má zcela zvláštní postavení. Je i není členem skupiny. V systémovém vyjádření je to zřejmé. V tréninku a v podstatě v celém životě skupiny je řídícím prvkem skupiny, ale v utkání ustupuje do pozadí, a i když si zachovává některé řídící funkce, výsledek utkání je v rukách hráčů. Pro trenéra basketbalu je příznačné zejména to, že je stále vystavován prověrce výsledků své práce v utkáních. Přitom ani vítězství ani porážka nejsou výsledkem jen jeho práce, ale také prací hráčů samotných. Nároky kladené na trenéra ve sportovních hrách vyplývají ze čtyř hlavních charakteristik této činnosti. Jsou to  komplexnost práce,  sociální postavení trenéra,

 

stálé prověrky výsledků práce, kritéria hodnocení.

Řešení konfliktů v týmu V každém vztahu občas dojde ke konfliktu. Dochází k rozporům mezi potřebami, postoji, hodnotami, cíli a způsoby jak cílů dosáhnout. Konflikt není nic špatného, záleží na způsobu jeho řešení. Při vzniku konfliktu vystupují do popředí vztahy s lidmi, s jimiž jsme v konfliktu a cíle, kterých chceme dosáhnout. Máme několik typů, jak konflikt vyřešit. Záleží, které z těchto dvou oblastí (cíle, vztahy) je pro nás důležitější. Máme tendenci řešit konflikty určitým způsobem. Existuje pět možných variant, jak konflikt vyřešit – želva, žralok, medvídek, liška a sova. Želva - nic neřeší, vyhýbá se konfliktům, konflikty v ní vzbuzují velikou úzkost VZTAHY CÍLE Žralok - jednoznačně preferuje prosazení svého cíle, nebere ohled na druhé, nezáleží mu na vztazích + VZTAHY CÍLE Medvídek - jednoznačně upřednostňuje dobré vztahy, ustupuje ze svých cílů, hlavně, aby ho druzí měli rádi + VZTAHY CÍLE Liška - prosadí své cíle, snaží se udržet vztahy, něco za něco, kompromis + +VZTAHY CÍLE Sova - poctivě váží hodnotu cílů a význam vztahů, respekt ke druhému, obě strany v jednání vítězi, moudrost + + VZTAHY CÍLE Role rodiče v týmové dynamice Podíl rodiče v týmu a jeho úzké propojení s trenérem a hráči považuji za velmi důležité. Současně je ale nutné přesně stanovit a důsledně dodržovat vztahy podřízenosti, nadřízenosti, spolupráce a určité jednoty i ve vztahu rodič trenér, trenér hráč. Role managementu v týmové dynamice Mluvíme-li o systému managementu, myslíme tím vše, co nějakým způsobem zhodnocuje schopnosti a dovednosti trenéra, rodičů, spolupracovníků a vedení týmu. Cílem tohoto systému je poskytnout hráčům odpovídající ekonomické zabezpečení, podmínky pro trénink, zápas i regeneraci.

Důležitým hlediskem je podpora silného sponzora. Zejména bez dostatečné finanční podpory sponzorů a města nelze investovat do zlepšení zázemí ani do zkvalitnění poskytovaných služeb hráčům. Jednou ze složek, na které se můžeme v oblasti podpory mužstva obrátit, jsou i řady rodičů. Další možností je samozřejmě oslovit vedení města. Komunikace a motivace v týmové dynamice. Týmová komunikace se stává problémem, když trenérovo hodnocení výkonu nesouhlasí s názorem jednotlivců nebo celého týmu. Jiný komunikační problém občas vznikne ve stresových momentech v utkání. Trenér, který mění na poslední chvíli strategické plány, nebo dává mnoho složitých informací v poločase nebo v oddechovém čase, přetěžuje kapacitu hráče k procesuálnímu zpracování informací. Přirozeným důsledkem je snížení výkonu. Úroveň motivace hráčů se může v průběhu sezóny měnit. Např. motivace je vysoká, když se hráč snaží dostat do družstva. Klesá, když se dostane do družstva, a stoupá, když usiluje o místo v základní sestavě. Je dobré, když trenér občas změní základní sestavu na základě hodnocení tréninkového i soutěžního výkonu a úsilí. Dalším jevem, který by měl trenér brát v úvahu, je reakce hráče na vítězství a porážky. Pravděpodobnost úspěchu má dopad na motivaci jednotlivců a celého týmu. Nejvhodnější situací asi je, když hráči věří, že oni i soupeř mají stejnou šanci na vítězství. Pro pozitivní podporu a posílení kladného chování se doporučuje určit, jaké chování, projevy a postoje jsou pro úspěch družstva důležité a motivovat hráček jejich realizaci. Stádia vývoje týmu Každá sociální skupina lidí prochází od jejího vzniku až k zániku určitým vývojem. V pracovním kolektivu, studentském kroužku, ale i basketbalovém týmu bychom našli stádia vývoje, která mohou trvat různě dlouho a dosahovat různých intenzit v závislosti na členech týmu a jejich vedení. V obecné psychologii se můžeme setkat s dělením do pěti fází vývoje a utváření skupiny: 11. Fáze formování – v této fázi se potencionální členové teprve setkávají, převládá nejistota, úzkost, obavy. Na úkolové úrovni se začíná hledat potencionální vůdce, řešitel problémů, atd. Období, kdy se začíná definovat cíl skupiny. 12. Fáze skupinového bouření – začínají ve skupině probíhat první konflikty. Každý jednotlivec se snaží ve skupině prosadit, obsadit výhodnou pozici ve skupině, co bude moci rozhodovat. Koheze v této fázi klesá. Převažují konflikty. 13. Fáze normování – překonání bouření, každý jedinec si je vědom své role, že je někam zařazen. Konflikty chceme vystřídat něčím pozitivním. Koheze roste. Převažuje jednání ve stylu „MY“. Aktivita není namířena na úkol, ale na vytváření sociálních vazeb, kontaktů. Klesá vliv vůdce 14. Fáze optimálního výkonu – veškerá aktivita je zaměřena na samotný úkol 15. Fáze ukončení skupiny – např. když už je úkol splněn. Rozvolnění sociálních vazeb, spojeno s rituály (např. maturitní večírek, apod.) Celý proces si ukážeme na modelové situaci, kdy je sestavován reprezentační výběr mládežnické kategorie, kde jsou hráči sesbíráni z různých klubů republiky. Při prvním setkání hráčů (první fáze - formování) dochází k prvnímu kontaktu mezi nimi. Převládá nejistota, úzkost, strach o místo v sestavě, vzájemné okoukávání, hledání potencionálního „leadera“ týmu. Trenér většinou stanovuje cíle týmu, kterých by měl dosáhnout.

Po prvotním seznámení nastává skupinové bouření. Hráči se již seznámili a začíná boj o pozice v týmu, o přízeň trenéra, o základní sestavu. Místo spolupráce se každý snaží prosadit sám a obsadit co nejvýhodnější pozici v týmu na úkor druhého. O konflikty mezi hráči není nouze. Ve třetí fázi nastává tzv. normování, kdy role v týmu jsou rozdány, jednotliví hráči se s nimi smířili a dochází k postupnému navazování přátelství. Tým ještě není orientován na vyřčený cíl, ale vytváří se sociální vazby mezi nimi hráči a skupina se navenek začíná presentovat jako jeden celek. V této fázi klesá vliv trenéra. Po ustálení pozic v týmu a navázaní sociálních vazeb přichází orientace týmu na splnění předem stanoveného cíle. Hráči jsou ochotni si navzájem pomáhat, pracují jako jeden celek a veškerá pozornost je upřena ke splnění úkolu. Poslední fází je tzv. ukončení skupiny, ke kterému dochází po splnění či nesplnění cíle týmu. Nastává k rozvolnění sociálních vazeb, narušení hierarchie týmu, povolení morálky. K těmto situacím dochází například při oslavách po vyhraných turnajích, ale i vyřazeních z turnajů apod. Vliv sociální skupiny na jedince Každá sociální skupina, včetně týmu, má vliv na svoje členy, které neustále větší či menší měrou ovlivňuje. Vliv na členy týmu může být jak pozitivní pro dosažení vytknutého cíle, tak negativní. Mezi základní vlivy bychom mohli zařadit:  sociální facilitace – pokud jedinec vykonává nějakou činnost a někdo další je u toho přítomen, tak to zvyšuje jeho efekt, skupina jej podporuje k vyššímu výkonu (Klasickým příkladem by mohlo být porovnání individuálního tréninku kondice s týmovým tréninkem stejného obsahu. Hráč individuálně tréninkový plán splní, avšak v přítomnosti celého týmu dochází k povzbuzování, sázkám a hecování, což jedince vyburcuje k mnohem většímu nasazení a efektivitě).  sociální zahálení (loafing) – je nás více na úkol, který je v pohodě, všichni říkají, že je to v pohodě, takže nemusíme tak makat – výkon klesá. Pokud je úkol příliš složitý, tak to nemusí platit. (Příkladem by mohl být tým, který je plný kvalitních hráčů, neustále vyhrává, hráčům se přestane chtít trénovat, dojde k podceňování. Tzv. „usne na vavřínech“).  skupinová polarizace – tendence přiklánět se k extrémnějším rozhodnutím. Pokud mám říci svůj názor jako skupina – tendence k extrémům na obou stranách. (např. rozhodování poroty o odsouzeném – jako porota rozhodne buď pro velmi těžký trest nebo velmi lehký – jedinec se zbavuje odpovědnosti a přihlédne buď k velmi lehkému, nebo naopak těžkému trestu) V basketbale bychom mohli uvést jako příklad osobu trenéra. Trenér je týmem buďto milován anebo nenáviděn. Každý tým je jiný, plný individualit, které jednají různě a vedený jinou osobností trenéra, jenž má různě nastavené mantinely a cíle. Nemůžeme proto říci, že vše se odehrává podle předem daného scénáře, avšak všechny výše zmíněné poznatky se při vývoji týmu větší či menší měrou projeví a záleží především na trenérovi, jaké hráče si ke spolupráci vybere a jak pravidla v týmu nastaví.

Činnostní determinanty týmového herního výkonu Mezi činnostní determinanty zahrnujeme činnostní kohezi a participaci. Tyto dvě determinanty způsobují, že týmový herní výkon nelze chápat jako pouhou sumu

individuálních herních výkonů. Vyzvedávají podmíněnost herního výkonu jednoho hráče výkony ostatních spoluhráčů. Pomáhají pochopit smysl hry družstva, úlohu či dokonce potřebu vynikajících jednotlivců - hvězd a jejich nenápadných a obdiv nevzbuzujících spoluhráčů. Činnostní koheze v týmovém výkonu Činnostní koheze zahrnuje soudržnost, spolupráci, souhru hráčů a soulad vztahů mezi hráči při činnosti v průběhu utkání. Vnějším výrazem herní koheze je herní systém družstva realizovaný herními kombinacemi a herními činnostmi jednotlivce. Činnostní koheze se opírá o týmovou dynamiku a využívá jejích pozitivních stránek. Při úspěších družstva může zpětně ovlivňovat sociální kohezi. Podmínkou rozvoje a kultivace činnostní koheze je závazná realizace následujících úkolů: 16. Srozumitelně formulovat výkonové cíle, které jsou reálně dosažitelné, a usilovat o to, aby je hráči přijali. Zjišťovat názory hráčů a nespokojovat se s mlčenlivým souhlasem. Trenér má svůj cíl a na jeho základě formuluje požadavky, které klade před hráče a vyžaduje jejich splnění. Hráč má také svůj cíl, který vyúsťuje v jeho aspirace. Úhel alfa mezi cílem trenéra a hráče vyjadřuje stupeň napětí. Čím více se cíle sbližují a úhel se zmenšuje, tím je napětí pro trenéra i pro hráče menší a tím více se snižuje stres. Úhel beta vyjadřuje napětí mezi cílem hráče a dosaženým výkonem. Trenér, který nerespektuje tyto skutečnosti, omezuje hráče pohybujícího se v nepřiměřeném napětí mezi osobními cíli, cíli trenéra a konkrétním výkonem.

17. Vytvářet herní systém, který by se zakládal na souladu individuálních hráčských zájmů s celkovou výkonovou úrovní a hodnotovou orientací družstva. 18. Pro každého hráče jednoduše vymezit jeho herní roli a vysvětlit, jaký výkon se od něj bude očekávat. Tím rámcově vymezit participaci hráče na týmovém výkonu. 19. Při praktické tvorbě herního systému poskytovat dostatek možností k autonomnímu rozhodování. Činnostní participace hráčů na týmovém výkonu

Činnostní participace je míra účasti jednotlivých hráčů na týmovém výkonu. Je obecně platným jevem na jakékoli výkonové úrovni. Funguje u začátečníků i vrcholových hráčů, nabývá nových podob, vyvíjí se. Proto zdůrazňujeme, že vývoj hráče je vývojem jeho participace na týmovém výkonu. Úkoly ke kapitole Ikona6a 20. Vyhledejte v literatuře následující parametry herního výkonu ve fotbale  Průměrná srdeční frekvence hráčů během utkání  Překonaná vzdálenost hráčů během utkání  Pásma intenzit zatížení  Počet a délka činností maximální intenzity 21. Nastudujte pojmy „small-sided games“ a „repeated sprint ability“ (definice, využitelnost v SH) 22. Dostudujte deformační faktory jako determinanty individuálního herního výkonu. Použitá a doplňující literatura Ikona7 Abdelkrim, B. N., Castagna, C., El Fazza, S., Zouihajer, T., & El Ati, J. (2009). Blood metabolites during basketball competitions. Journal of Strenght and Conditioning Research, 23(3), 765-774. Abdelkrim, N. B., El Fazaa, S., & El Ati, J. (2007). Time-motion analysis and physiological data of elite under-19-year-old basketball players during competition. British Journal of Sports Medicine, 41(2), 69–75. Akubat, I., & Abt, G. (2011). Intermittent exercise alters the heart rate-blood lactate relationship used for calculating the training impulse (TRIMP) in team sport players. Journal of Science and Medicine in Sport, 14, 249-253. Alexiou, H., & Coutts, A. J. (2008). A comparison of methods used for quantifying internal load in women soccer players. International Journal of Sports Physiology and Performance, 3, 320–330. Ali, A., & Farrally, M. (1991b). Recording soccer players' heart rates during matches. Journal of Sport Sciences, 9(2), 183-189. Argaj, G. (2002). Analýza tréningového a herného zaťaženia pri vybraných pohybových a športových hrách. In G. Argaj (Ed.), Aktuálne problémy vyučovania pohybových a športových hier (pp. 3-5). Bratislava: Slovenská vedecká spoločnosť pre tělesnú výchova a šport. Bangsbo, J. (2003). Physiology of soccer. In P. Reilly (Ed.), Science and soccer (pp. 47-59). London: Routledge. Bangsbo, J., Iaia, F. M., & Krustrup, P. (2007). Metabolic response nad fatigue in soccer. International Journal of Sports Physiology and Performance, 2(1), 111-127. Bangsbo, J., Mohr, M., & Krustrup, P. (2006). Physical and metabolic demands of training and match-play in elite football players. Journal of Sport Sciences, 24(7), 665-674. Barbero, J. C., & Castagna, C. (2007). Activity patterns in professional futsal players using global position tracking system. Journal of Sports Science and Medicine, 6, 208–209.

Barbero, J. C., Soto, V. M., Barbero, V. & Granda, J. (2008). Match analysis and heart rate of futsal players during competition. Journal of Sports Sciences 26(1), 63–73. Barbero-Alvarez, J. C., Barbero-Alvarez, V., Granda, J., & Goméz, M. Z. (2009). Physical and physiological demands of Football in lower divisions. Kronos, 8(14), 43-48. Barbero-Álvarez, J. C., López, M. G., Álvarez, V. B., Granda, J., & Castagna, C. (2008). Heart rate and activity profile for young profile female soccer players. Journal of human sport exercise 3(2), 1–11. Barros, R. M. L., Misuta, M. S., Menezes, R. P., Figueroa, P. J., Moura, F. A., Cunha, S. A., Anido R., & Leite, N. J. (2007). Analysis of the distance covered by the first division Brazilian soccer players obtained with an automatic tracking method. Journal of Sports Science and Medicine 6, 233–242. Bílek, V. (1983). Problematika zatěžování ve sportovním tréninku basketbalistů. Praha: Ústřední výbor Československého svazu tělesné výchovy. Bloxham, L. A., Bell, G. J., Bhambhani, Y., & Steadward, R. D. (2001). Time motion analysis and physiological profile of Canadian World Cup wheelchair basketball players. Sports Medicine Training and Rehabilitation 10(3), 183–197. Bompa, T. O. (1999). Periodization: Theory and methodology of training (4th ed.). Champaign, IL: Human Kinetics. Borresen, J., & Lambert, M. I. (2008). Quantifying training load: A comparison of subjective and objedctive methods. International Journal of Sports Physiology and Performance, 3, 16– 30. Buchtel, J. (2008). Diagnostika herního zatížení v utkání volejbalu. Studia Kinantropologica, 9(2), 238-245. České Budějovice: Jihočeská Univerzita. Bunc, V. (1990). Biokybernetický přístup k hodnocení reakce organismu na tělesné zatížení. Praha: Výzkumný ústav tělovýchovný Univerzity Karlovy. Burgess, D. J., Naughton, G., & Norton, K. I. (2006). Profile of movement demands of national football players in Australia. Journal of Science and Medicine in Sport, 9(4), 334341. Capranica, L., Tessitore, A., Guidetti, L., & Figura, F. (2001). Heart rate and match analysis in pre-pubescent soccer players. Journal of Sports Sciences 19(6), 379–384. Carling, Ch., Bloomfield, J., Nelson, L., & Reilly, T. (2008). The role of motion analysis in elite soccer. Sports Medicine, 38(10), 839-862. Castagna, C., D’Ottavio, S., Granda, J., & Barbero, J. C. (2009). Match demands of professional Futsal: a case study. Journal of Science and Medicine in Sport 12, 490–494. Castagna, C., D'Ottavio, S., & Abt, G. (2003). Activity profile of young soccer players during actual match play. Journal of Strength Conditioning Research 17(4), 775–780. Castellano J., & Casamichana, D. (2010). Heart rate and motion analysis by GPS in beach soccer. Journal of Sports Science and Medicine 9(1), 98–103. Cormery, B., Marcil, M., & Bouvard, M. (2008). Rule change incidence on physiological characteristics of elite basketball players: a 10-year-period investigation. British Journal of Sports Medicine, 42(1), 25-30. Coutts, A. J. Rampinini, E., Marcora, S. M., Castagna, C., & Impellizzeri, F. M. (2009). Heart rate and blood lactate correlates of perceived exertion during small-sided soccer games. Journal of Science and Medicine in Sport, 12(1), 79-84. Coutts, A., Reaburn, P., & Abt, G. (2003). Heart rate, blood lactate concentration and estimated energy expenditure in a semi-professional rugby league team during a match: a case study. Journal of Sports Sciences, 21(2), 97–103.

Davis, J. A, & Brewer, J. (1993). Applied physiology of female soccer players. Sports Medicine 16(3), 180–189. Dawn, S. &, Barry, D. (2007). Work-rate analysis of elite female soccer players during match-play. Journal of Sports Science and Medicine 10, 138–140. Deutsch, M. U., Kearney, G. A., & Rehrer, N. J. (2007). Time - motion analysis of professional rugby union players during match-play. Journal of Sports Sciences 25(4), 461– 472. Deutsch, M. U., Maw, G. J., Jenkins, D., & Reaburn, P. (1998). Heart rate, blood lactate and kinematic data of elite colts (under-19) rugby union players during competition, Journal of Sports Sciences 16(6), 561–570. Di Salvo, V., Tschan, H., Calderon Montero, F. J., Bachl, N., & Pigozzi, F. (2007). Performance characteristics according to playing position in elite soccer [abstract]. International Journal of Sports Medicine, 28(3), 222-227. Di Salvo, W., Baron, R., Tschan, H., Calferon, F. J., Bachi, N., & Pigozzi, F. (2007). Performance characteristics according to playing position in elite soccer. International Journal of Sports Medicine 28, 222–227. Dobrý, L., & Semiginovský, B. (1988). Sportovní hry: Výkon a trénink. Praha: Olympia. Dobrý, L. (1988). Didaktika sportovních her. Praha: SPN. Dovalil, J. et al. (2002). Výkon a trénink ve sportu. Praha: Olympia. Drust, B., Atkinson, G., Reilly, T. (2007). Future perspectives in the evaluation of the physiological demands of soccer. Sports Medicine, 37(9), 783-806. Edgecomb, S. J., & Norton, K. I. (2006). Comparison of global positioning and computerbased tracking system for measuring player movement distance during Australian football. Journal of Science and Medicine in Sport, 9(1), 25-32. Erčulj, F., Dežman, B., Vučkovič, G., Perš, J., Perš, M., & Kristan, M. (2008). An analysis of basketball players‘ movements in the slovenian basketball league play-offs using the SAGIT tracking system. Facta Universitatis. Series: Physical Education and Sport, 6(1), 75-84. Gal, Z., & Ronnie, I. (2009). Physical attributes, physiological characteristics, on-court performance and nutritional strategies of female and male basketball players. Sports Medicine, 39(7), 547-568. Gocentas, A., & Landõr, A. (2006). Dynamic sport-specific testing and aerobic capacity in top level basketball players. Papers on Anthropology XV, 55–63. Hampson, D. B., Gibbon, A. C., Lambert, M., & Noakes, T. D. (2001). The influence of sensory cues on the perception of exertion during exercise and central regulation of exercise performance. Sports Medicine, 31(13), 935-952. Hartwig, T. B., & Naughton, G. (2007). A movement–analysis comparison in two models of junior sport. Pediatric Exercise Science, 19, 61-69. Hartwig, T. B., Naughton, G., & Searl, J. (2008). Defining the volume and intensity of sport participation in adolescent Rugby Union players. International Journal of Sports Physiology and Performance, 3(1), 94-106. Hernandez, J. (2001). Ana´lisis de los para´metros espacio y tiempo en el fu´ tbol sala. La distancia recorrida, el ritmo y direccio´n del desplazamiento del jugador durante un encuentro de competicio ´n: Los casos de J. Gay (defensa), C. Marrero (cierre), J. Beto (pivote), J. Limones (ala) y J. Claverı´a (portero). Apunts Educacio´n Fı´sica y Deportes 65, 17–25. Hewitt, A., Withers, R., & Lyons K. (2007). Match analyses of Australian international women soccer players using an athlete tracking device. Journal of Sports Science and Medicine 10, 106–110.

Hill-Haas, S. V., Rowsell, G. J., Dawson, B. T., & Couts, A. J. (2009) Acute physiological responses and time-motion characteristics of two small-sided training regres in youth soccer players. Journal of Strenght & Conditioning Research, 23(1), pp. 111-116. Hill-Haas, S. V., Rowswell, G. J., Dawson, B. T., & Coutts, A. J. (2009). Physiological responses and time-motion characteristics of variol small-sided games in youth players. Journal of Sport Sciences, 27(1), 1-8. Hoffman, J. (2002). Physiological aspects of sport training and performance. Champaign, IL: Human Kinetics. Hohman, A., & Brack, R. (1983). Teoretische Aspekte der Leistungsdiagnostik im Sportspiel. Leistungsport, 13(2), 5-10. Hůlka, K. (2010). Analýza metod hodnocení vnějšího zatížení hráčů během utkání ve sportovních hrách. Česká kinantropologie, 14(4), 33-40. Hůlka, K., & Stejskal, P. (2005). Diversities in circulation loading of youth basketball players during the match [Abstract]. In The 7th Scientific Conference „Application of Scientific Research on Sport Training“. Book of Abstracts (p. 45). Serres: Aristotle University of Thessaloniki. Chelly, M. S., Hermassi, S., Aouadi, R., Khalifa, R., Van den Tillaar, R., Chamari, K., & Shephard, R. J. (2011). Match analysis of elite adolescent team handball players. Journal of strength and conditioning research, 25(9), 2410–2417. Impellizzeri, F. M., Rampinini, E., Coutts, A. J., et al. (2004). Use of RPE-based training load in soccer. Medicine and Science in Sport Medicine, 36(6), 1042-1047. Kotzamanidis, C., Chatzikotoluas, K., & Giannakos, A. (1999). Optimisation of the training plan of the handball game. Handball, 12(1), 64–71. Krustrup, P., Mohr, M., & Bangsbo, J. (2002). Activity profile and physiological demands of top-class soccer assistant refereeing in relation to training status. Journal of Sports Sciences, 20(11), 861-871. Krustrup, P., Mohr, M., Ellingsgaard. H., & Bangsbo, J. (2005). Physical demands during an elite female soccer game: importance of training status. Medicine and Science in Sports Exercise 37(7), 1242–1258. Martens, R. (2004). Úspěšný trenér (3rd ed.). Praha: Grada. Matthew, D., & Delextrat, A. (2009). Heart rate, blood lactate concentration, and time-motion analysis of female basketball players during competition. Journal of Sport Sciences, 27(8), 813-822. Matthew, D., & Delextrat, A. (2009). Heart rate, blood lactate concentration, and time-motion analysis of female basketball players during competition. Journal of Sports Sciences 27, 813– 821. McInnes, S. E., Carlson, J. S., Jones, C. J., & McKenna, M. J. (1995). The physiological load imposed on basketball players during competition. Journal of Sports Sciences, 13(5), 387397. Molina, R. (1992). Futsal: Um estudo das capacidades aerobica a anaerobica do jogadores e das actividades em jogo. Monografia Universidad Estadual Paulista. Rio Claro: UNESP. Moravec, R., Tománek, Ľ., Aneštík, M., & Kampmiller, T. (2005). V súvislosti s optimalizáciou tréningového zaťaženia 14-15-ročných basketbalistov. Physical Education and Sport, 15(1), 27-30. Narazaki, K., Berg, K., Stergiou, N., & Chen, B. (2009). Physiological demands of competitive baksteball. Scandinavian Journal of Medicine & Science in Sports, 19(3), 425432. Nykodým, J. et al. (2006). Teorie a didaktika sportovních her. Brno: Masarykova univerzita.

Oliveira, L. M. (1999). Perfil de actividade do jovem jogador de futsal. Dissertacao apresentada as provas de mestrado. Porto: FCDEF-UPX. Platen, P., & Manchado, C. (2011). Basic Endurance Performance is Highly Correlated to Mean Heart Rate in Female Top Level Handball Players. In F. Taborsky (Ed.), Conference “Science and Analytical Expertise in Handball” (Scientific and Practical Approaches), (pp. 228–233). Wien: EHF. Pori, P., Kovačič, S., Bon, M., Dolenec, M., & Šibila, M. (2005). Various age categoryrelated differencesin the volume and intensity of large-scale cyclic movements of male players in team handball. Acta Universitatis Palckianae Olomucensis, Gymnica 45(2), 199– 126. Psotta, R. (1999). Concept of the physical performance in the maximal intensity intermittent exercise. Acta Universitatis Carolinae Kinanthropologica, 35(2), 65-76. Reilly, T. (1997). Energetics of high-intensity exercise (soccer) with particular reference to fatigue. Journal of Sports Sciences, 15(3), 257-263. Reilly, T. (2001). Assessment of sports performance with particular reference to field games. European Journal of Sport Science, 1(3), 2-12. Roberts, S. P., Trewartha, G., Higgitt, R. J., El-Abd, J., & Stokes, K. A. (2008). The physical demands of elite English rugby union. Journal of Sports Sciences 26(8), 825–833. Rodriguez-Alonso, M., Fernandez-Garcia, B., Perez-Landaluce, J., & Terrados, N. (2003). Blood lactate and heart rate during national and international women’s basketball. Journal of Sports Medicine and Physical Fitness, 43(4), 432-436. Rudkin, S. & O‘ Donoghue, P. G. (2008). Time-motion analysis of first-class cricket fielding. Journal of Science and Medicine in Sport, 11(6), 604-607. Sallet, P., Perrier, D., Ferret, J. M., Vitelli, V., & Baverel, G. (2005). Physiological differences in professional basketball players as a function of playing position and level of play. Journal of Sport Medicine and Physical Fitness, 45(3), 291-194. Sharkey, B. J., & Gaskill, S. E. (2006). Sport physiology for coaches. Champaign, IL: Human Kinetics. Spencer, M., Lawrence, S., Rechichi, C., Bishop, D., Dawson, B., & Goodman, C. (2004). Time-motion analysis of elite field hockey, with special reference to repeated-sprint activity. Journal of Sport Sciences, 22(9), 843-850. Spencer, M., Lawrence, S., Rechichi, C., Bishop, D., Dawson, B., & Goodman, C. (2004). Time–motion analysis of elite field hockey, with special reference to repeated-sprint activity. Journal of Sports Sciences 22(9), 843–850. Stallings, J. A., & Mohlman, G. G. (1988). Classroom observation techinques. In J. P. Keeves (Ed.) Educational research, metodology and measurement: an international handbook. Oxford: Pergamon press. Strøyer, J., Hansen, L., & Klausen, K. (2004). Physiological profile and activity pattern of young soccer players during match play. Medicine and Science in Sports Exercise 36(1), 168– 174. Süss, V. (2005). Význam indikátorů herního výkonu pro řízení tréninkového procesu. Praha: Karolinum. Šafaříková (1988). Diagnostika herního výkonu ve sportovních hrách. In L. Dobrý (Ed.), Didaktika sportovních her (pp. 114-141). Praha: Státní pedagogické nakladatelství. Šibila, M., Vuleta, D., & Pori, P. (2004). Position-related differences in volume and intensity of large-scale cyclic movements of male players in handball. Kinesiology, 36(1), 58-68. Táborský, F. et al. (2007). Základy teorie sportovních her. Praha: Univerzita Karlova.

Táborský, F. et al. (2009). Metodologická východiska pozorování a hodnocení herního Taylor, J. (2003). Basketball: Applying time motion data to conditioning. Strenght and Conditioning Journal, 25(2), 57-64. Tessitore, A., Meeusen, R., Tiberi, M., Cortis, C., Pagano, R., & Capranica, L. (2005). Aerobic and anaerobic profiles, heart rate and match anaylsis in older soccer players. Ergonomics, 48(11), 1365-1377. Tessitore, A., Tiberi, M., Cortis, C., Rapisarda, E., & Meeusen, R. (2006). Aerobic-anaerobic profiles, heart rate and match analysis in old basketball players. Gerontology, 52(2), 214-222. Thomassen, T. O., & Skille, E. (2000). Heart rate and blood lactate as measures of intensity in soccer. Studia Kinantropologica, 1(1), 58-64. Vachon, J. A., David, R., & Clarke, S. (1999). Validity of the heart rate deflection point as a predictor of lactate threshold during running. Journal of Applied Physiology, 87(1), 452-459. Van Gool, D., Van Gerven, D., & Boutmans, J. (1988). The physiological load imposed on soccer players during real match play. In T. Reilly, A. Lees, K. Davids, & W. J. Murphy (Eds.), Science and football (pp. 51–60). London: E & FN Spon. Vaquera, A. (2008). Heart rate response to game-play in professional basketball players. Journal of Human Sport and Exercise 3(1), 1–9. Veale, P. J., & Pearce, J. A. (2009). Physiological responses of elite junior Australian rules footballers during matchplay. Journal of Sports Science and Medicine 8, 314-319. výkonu. Praha: Karolinum. Witte, T. H., Wilson, A. M. (2005). Accuracy of WAAS-enabled GPS for determination of position and speed over ground. Journal of Biomechanics, 38(8), 1717-1722. Woolford, S., & Agove, M. (1991). A comparasion of training techniques and game intensities for national level netball players. Sport Coach, 14, 18-21.

3 Technologie tréninkového procesu ve sportovních hrách „Tréninkový proces (trénink) je psychofyziologický adaptační proces, jehož důsledkem je na základě sumace činnostních podnětů a jejich efektů specifická odezva v organismu (Dobrý, & Velenský, 1987, 203).“ Technologie je obecná metoda účelného dosahování cílů závazným způsobem. Technologie tréninkového procesu zahrnuje poznatky o optimální konfiguraci podmínek sportovní praxe, jež poskytují záruky efektivního řízeni tréninkového procesu, a formuluje postupy k dosažení programovaného cíle, kterým je co nejvyšší úroveň individuálního a týmového herního výkonu. Zahrnuje biotechnologii tréninkového procesu, která se zabývá rozvojem a kultivací biologického fondu člověka pro dosažení sportovních výkonů, a didaktickou technologii, která formuluje herní východiska celistvého přístupu a specifické postupy k dosažení výše uvedeného programovaného cíle. Didaktická technologie tréninkového procesu Rozhodujícím momentem v didaktické technologii je koncepce individuálního a týmového výkonu, jež se promítá jedinečným způsobem do tréninkového procesu. Integrace utkání a tréninkového procesu Výkon v utkání představuje soutěžní zatížení, výkon v tréninkové jednotce zatlím tréninkové. Řešení kauzálního vztahu utkání- tréninkový proces předpokládá ujasnění jedinečných a

přesahujících funkci obou druhů zatížení a následný rozbor možné realizace tohoto vztahu v praxi. Jedinečnost utkání: 23. Utkání je průběžný boj hráče s různými deformačními faktory, které ušil o snížení a narušení jeho výkonu. 24. Hráč se nenahraditelným způsobem emočně podílí na utkání a učí se kontrolovat své emoční stavy. 25. Hráč improvizuje a inovuje své činnosti. 26. Hráč získává jedinečné zkušenosti, které nemůže získat mimo utkání. 27. Individuální a týmový výkon je pod neustálou kontrolou spoluhráčů, 28. Utkání je těžko ovlivnitelnou oblastí osobní preference. 29. Před každým utkáním se formulují požadavky na výkon hráče a družstva a vyslovuje se očekávání výkonu. Didaktické formy Důmyslná změna forem a metod činnosti žáků ve vyučovacích jednotkách přispívá k efektivitě učebního procesu, rozvoji vědomostí, schopností a dovedností žáků. Didaktické formy jsou způsoby uspořádání vnějších podmínek umožňující efektivní řízení tréninkového procesu k jeho určitým cílům. Vzhledem k jejich různorodým funkcím a možnostem je dělíme do tří skupin:  metodicko-organizační formy,  sociálně interakční formy,  organizační formy. V našem textu se podrobně zaměříme na metodicko-organizační formy a organizační formy. Metodicko-organizační formy (MOF) Ikona1 Metodicko-organizační formy patří mezi didaktické formy specifické k potřebám sportovních her. Pochopení podstaty jejich využití v didaktickém procesu SH má zásadní význam při modelování herních situací, pro nácvik herních dovedností nevytržených z kontextu hry a pro snazší porozumění podstaty SH. Ikona2 Metodicko-organizační formy používané ve sportovních hrách jsou různě složité útvary účelného uspořádání činností žáků a učiva. Umožňují plnit úkoly spojené s osvojováním herních činností a s rozvojem celkové způsobilosti hrát utkání. Obsahem MOF jsou různě složité herní činnosti jednotlivce, herní kombinace a herní systémy, které jsou přenášeny v různých situačních souvislostech z utkání do těchto forem. Tento přenos jsme označili jako transpozici herních činností a situací. Transpozice v sobě zahrnuje odpovědnost za obsah MOF a závaznost vycházet z kontextu utkání. Analýza metodicko-organizačních forem průpravných cvičení uváděných v literatuře a používaných v praxi ukazuje na tři různé stupně složitosti podmínek, jež vytvářejí podnětové situace pro učení hráčů. Tyto tři stupně metodicko-organizačních forem, lišících se od sebe složitostí vnějších podmínek, různě vyjádřenými didaktickými cíli, možností opakovat způsob

provedení herní činnosti nebo řešení úkolu nebo souvislým herním dějem, umožňují zásahy do hry družstva, skupin hráčů a do herních činností jednotlivce a jejich složek.  Pro průpravná cvičení I. typu (PCI) je charakteristická relativní stálost herně situačních podmínek a nepřítomnost soupeře. Hráči v nich vykonávají zadaný pohybový úkol bez příliš rušivých zásahů a učitel může požadovat přesné provedení činnosti.  Průpravná cvičení II. typu (PCII) se provádějí v proměnlivých herně situačních podmínkách bez přítomnosti soupeře. Na hráče působí v zadaném činnostním úkolu více podnětů a učitelé musejí počítat se sníženou kvalitou provedení. Proměnlivost herně situačních podmínek se u průpravných cvičení dosáhne především zvýšením intenzity zatížení, přidáním dalších činností nebo spojením intenzity zatížení s větší variabilitou činnosti. Žák při nich přestává myslet na způsob provedení a v daleko větší míře musí reagovat na podněty, které na něho působí z vnějšího prostředí. Průpravná cvičení I. a II. typu umožňují opakované vykonávání dané herní úlohy bez přítomnosti soupeře, tj. bez jeho rušivých vlivů. Tento znak pouze odděluje průpravná cvičení od ostatních MOF. Jestliže přidáme do průpravného cvičení prvek soutěžení, přeměníme tyto formy na závodivá cvičení. Nepoužíváme vylučovací soutěže, připravují část hráčů o možnost zdokonalovat se. Nevytváříme složitá cvičení, jejichž organizace příliš poutá pozornost hráčů. V jakémkoli průpravném cvičení se zajímáme především o zatížení jednotlivce, o intenzitu činnosti jednoho hráče, o přestávky z hlediska jednoho hráče. 





V herních cvičeních I. typu se již vyskytuje soupeř, avšak neměnnost herně situačních podmínek je zaručena přesným vymezením činnosti útočníka, činnosti obránce nebo obou. V těchto případech si žák začíná uvědomovat přítomnost soupeře a adaptovat se na ni. Dochází k rozvoji kognitivních procesů. Herní cvičení II. typu představují MOF, které do jisté míry imitují herní situace tak, jak se vyskytují v utkání. Proměnlivost herně situačních podmínek je značná a nároky na hráče se dále zvyšují zásadně aktivní opozicí soupeře. Jsou limitovány pouze přesným určením způsobu zahájení a ukončení činnosti hráčů. Průpravné hry se vyznačují velkou proměnlivostí herně situačních podmínek, aktivní opozicí soupeřů a počítáním bodů. Jedná se o souvislý herní děj. Vznikají trojím způsobem: o z herních cvičení, o úpravami basketbalových pravidel, o a kombinací s pravidly jiných tzv. malých pohybových her.

Popis každé MOF musí obsahovat  cíl,  adekvátnost nároků (věkové a výkonnostní),  organizace MOF (četnost a zatížení),  modifikace MOF pro další tréninkové jednotky,  pomůcky,  zatížení hráčů během MOF.

Dobře zvolená MOF je zasazená do herních podmínek, má smysl pro rozvoj herního výkonu, je soutěživá (pokud nejde o nácvik), je zapojeno co nejvíce hráčů. Naopak špatně zvolená MOF zabere zbytečně mnoho času na přípravu, zapojí málo hráčů najednou, jde o tzv. „cvičení pro cvičení“ – nemá smysl a cíl vzhledem ke zlepšování herního výkonu, jsou příliš izolované dovednosti od herní praxe. Organizační formy Určujícím hlediskem pro zařazení do této skupiny didaktických forem jsou vnější podmínky, tj. organizační rámec vymezený časově, místně a obsahově. Patří sem tréninková jednotka, tréninkový cyklus, tréninkové období, tréninkové a soutěžní utkání. Tréninková jednotka Tréninková jednotka (TJ) je základním stavebním kamenem krátkodobého plánu. Každá TJ musí mít svůj hlavní cíl, k tomu pak přiřazujeme vhodná cvičení. Cíle by měly být omezeny na jeden až dva hlavní, event. k nim lze přidat integrálně jeden až dva vedlejší (souběžné) cíle. Cíle by měly být co nejjasnější. K nejčastějším chybám trenérů patří snaha provést během TJ nebo jednoho cvičení co nejvíce úkolů, anebo z druhé strany trenér často neví, co přesně chce tréninkovou jednotkou dosáhnout, co vlastně chce konkrétně zlepšit. Je proto pro trenéra nezbytné předem promyslet zvolený celek (CO dělat) a jednotlivé části k němu (JAK to dělat). Cíle tréninkové jednotky dělíme podobně jako školní učivo do čtyř kategorií:  nácvik (učení se novým dovednostem) – osvojení si techniky a taktiky herních činností jednotlivce a herních kombinací,  zdokonalování – opakování věcí, které už má hráč zvládnuté pod tlakem protihráče, a/nebo ve variabilních podmínkách, nebo při vysoce intenzivních činnostech a při přípravných utkáních,  vystavování hráčů do podmínek jako v utkání (prověřování učiva),  specifická příprava před utkáním. U mini-sportovních her by měla dominovat první a druhá kategorie. Není vhodné trávit tréninkový čas třetí a čtvrtou kategorií. Struktura tréninkové jednotky Na její kvalitě závisí rozvoj svěřenců a jejich příklon/láska, nebo naopak nechuť k basketbalu. Začíná minimálně patnáct minut před vstupem do tělocvičny, což je doba, kdy musí být v objektu přítomen alespoň jeden z trenérů z důvodu formálních a bezpečnostních. Vše směřuje k tomu, abychom neztratili ani minutu z času v tělocvičně. Včasnost je jeden z prvních úkolů, které musíme své hráče, potažmo rodiče, naučit a přesvědčit je o tom v první řadě vlastním příkladem. Podobně jako v hodině tělesné výchovy, i tréninková jednotka se skládá ze tří, resp. s formálním úvodem a závěrem, pět částí. 30. úvodní část. Jedná se o formální zahájení s administrativou (docházka, zdravotní stav, apod.). Informace o budoucích utkáních a plánech si nechejte až na konec TJ, obzvláště u dívčích týmů tyto informace mohou rozptýlit pozornost a rozpoutat šeptavou diskusi hráčů i na celou TJ, 31. progresivní příprava hráčů na TJ. V této části TJ musíme hráče připravit po fyzické i psychické stránce. Je to doba, která nasměruje naladění celé TJ, proto bychom měli zařadit jednoduchá cvičení na „rozehřátí organismu“ a následné protažení, u malých

dětí stačí krátké a dynamické. Atmosféra by měla být pozitivní a uvolněná, z tohoto důvodu zařazujeme zábavné pohybové a průpravné hry. Na konci této části, kdy jsou hráči již připraveni na TJ zařazujeme cvičení na posílení jádra těla (CORE), na rozvoj rychlosti a frekvenci dolních a horních končetin, reakci a „Agility“. Opět se snažíme vše provádět zábavnou formou, např. štafetové hry apod., 32. hlavní část TJ. Obsahuje nejvyšší fyzické a psychické zatížení. Zároveň zde musíme splnit všechny vytyčené cíle TJ. Je to nejdelší a také nejdůležitější část TJ. I zde bychom měli dodržovat posloupnost úkolů. Dokud je u hráčů minimální nervosvalová únava, měli bychom se věnovat nácviku nových dovedností (pokud jsou v cílem TJ) následně pak zdokonalování techniky hráčů (s i bez přítomnosti soupeře). Jinými slovy v této části je hráč vystaven maximálnímu psychickému zatížení. Ve druhé části by se měla pozornost přesunout více i na fyzické zatížení, které by mělo koncem hlavní části gradovat. V současné době se rozvoj vytrvalosti hráčů pomocí tzv. „smallsided games“, neboli pomocí malých herních forem (průpravné hry s menším počtem hráčů, nebo na malém hřišti), kdy současně s rozvojem kondice hráči musí řešit i vzniklé herní situace, 33. progresivní redukce fyzického a psychického zatížení. Obsahuje jednoduchá cvičení nízké intenzity pro uklidnění organismu po hlavní části a je zakončená strečinkem, 34. závěrečná část. Je opět formálního charakteru. Zhodnotíme v ní proběhlou TJ, nastíníme cíle další TJ, popřípadě informujeme hráče o blížících se akcích (utkání, turnaj, výlet, apod.). Nesmíme zapomínat na konečné rozloučení před rozchodem hráčů, velmi často to bývá společný pozdrav týmu dohodnutou formou.

Pracovní rutina tréninkové jednotky

Měli bychom hráčům stanovit zásady, věci, které po nich budeme vyžadovat každý trénink, aniž bychom je museli připomínat.  jak dlouho před tréninkem mají být v šatně, v kolik na ploše a jak mají být ustrojeni. Kam, kolik a jaké pití si mají vzít s sebou. Co všechno si mají s sebou brát na trénink,  stanovit „neverbální jazyk“. Co znamená, když trenér zapíská (jednou, dvakrát,…), když ukáže určitý posunek či gesto, kam mají hráči jít, když s nimi chce trenér mluvit, atd. Vždy se ale musí jednat o krátkou, přesnou informaci srozumitelnou pro celý tým,  jak/čím začíná a končí tréninková jednotka,  kdo chystá pomůcky na trénink a kdo je zase uklízí po tréninku,  kdo zamyká šatnu a stará se o klíče,  co se stane, když se někdo zraní,  kdy se chodí napít a jak to probíhá. Stejně jako stanovujeme podmínky pro hráče, musíme stanovit pravidla i pro rodiče:  podmínky omluvení tréninku, utkání,  kde čekat na děti po tréninku,  jak se chovat, když se rodič pasivně účastní v tělocvičně.

Graf 3. Schéma tréninkové jednotky. Fyzické a psychické zatížení. Úkoly ke kapitole: Ikona6a 35. Dostudujte zbylé didaktické metody a formy 36. Na základě informací o MOF, vytvořte příklady MOF alespoň ve třech vybraných SH. 37. Dostudujte biotechnologii tréninkového procesu Použitá a doplňující literatura Ikona7 Bukač, L. (2005). Intelekt, učení, dovednosti & koučování v ledním hokeji. Praha: Olympia. Bukač, L. (2010). Trénink jako příprava na sportovní i životní dráhu. In Renesance tréninku mládeže (pp. 6-18). Praha: Sportovní akademie Domyno a B&B hokejová škola. Dobrý, L., & Semiginovský, B. (1988). Sportovní hry: Výkon a trénink. Praha: Olympia. Dobrý, L. (1988). Didaktika sportovních her. Praha: SPN. Dovalil, J. et al. (2002). Výkon a trénink ve sportu. Praha: Olympia. Grasgruber, P., & Cacek, J. (2008). Sportovní geny. Brno: Computer press. Griffin, L. L., & Butler, J. I. (2005). Teaching games for understanding: theory, research, and practice. Champaign, IL: Human Kinetics. Hanlon, T. (2006). Absolute beginners guide to coaching youth basketball. Indianapolis: Que Publishing. Hatchell, S. (2006). The complete guide to coaching girls basketball. Building a great team the California way. Camden: McGraw-Hill Copmapy. Martens, R. (2004). Úspěšný trenér (3rd ed.). Praha: Grada. Rychtecký, A., & Fialová, L. (1998). Didaktika školní tělesné výchovy. Praha: Karolinum. Wissel, H. (1994). Basketball. Steps to success. Champaign: Human Kinetics.