MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sportovních studií Katedra sportovní edukace
Hokejbal – Teorie a didaktika Diplomová práce
Vedoucí diplomové práce:
Vypracoval:
Mgr. Jiří Nykodým, Ph.D.
Michal Heřman Učitelství pro ZŠ a SŠ
Brno, 2007
Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracoval samostatně a na základě literatury a pramenů uvedených v Seznamu použité literatury.
V Brně dne 11. listopadu 2007
Michal Heřman
Na tomto místě bych chtěl velice poděkovat Mgr. Jiřímu Nykodýmovi, Ph.D., vedoucímu své diplomové práce za tvůrčí podněty, rady a zkušenosti, kterými mi vydatně pomohl při psaní této práce.
Brno, listopad 2007 Michal Heřman ____________________________________________________________________
OBSAH Úvod.............................................................................................................................. 5 1. Cíle a úkoly práce ..................................................................................................... 6 2. Metodika práce.......................................................................................................... 7 3. Vznik a vývoj hokejbalu ........................................................................................... 8 3.1 Hokejbal ve světě................................................................................................ 8 3.2 Hokejbal v Čechách ............................................................................................ 9 4. Charakter a vývoj soutěží v České republice.......................................................... 13 4.1 Současný rozsah ligových soutěží a Český pohár............................................. 13 4.2 Úspěchy našich reprezentačních družstev na dosavadních mezinárodních soutěžích......................................................................................... 14 4.3 Školní soutěže – Hokejbal proti drogám........................................................... 15 5. Charakteristika současného hokejbalu.................................................................... 17 5.1 Základní charakteristiky.................................................................................... 17 5.2 Výzbroj a výstroj............................................................................................... 18 5.3 Fyziologický rozbor .......................................................................................... 21 5.4 Psychologický rozbor........................................................................................ 23 6. Základní pravidla .................................................................................................... 25 6.1 Hrací plocha ...................................................................................................... 25 6.2 Účastníci hry ..................................................................................................... 26 6.3 Vybavení účastníků hry a jeho kontrola ........................................................... 27 6.4 Čas hry .............................................................................................................. 28 6.5 Branky............................................................................................................... 30 6.6 Tresty ................................................................................................................ 31 6.7 Postavení mimo hru .......................................................................................... 33 6.8 Zakázané uvolnění ............................................................................................ 34 7. Tréninkový proces a jeho vedení ............................................................................ 35 7.1 Tělesná příprava................................................................................................ 35 7.1.1 Rozvoj rychlosti ......................................................................................... 36 7.1.2 Rozvoj síly ................................................................................................. 37 7.1.3 Rozvoj obratnosti ....................................................................................... 38 7.1.4 Rozvoj vytrvalosti...................................................................................... 39 7.2 Technicko-taktická příprava ............................................................................. 39 7.2.1 Herní činnosti jednotlivce – základní dovednosti...................................... 40 7.2.2 Herní činnosti jednotlivce – brankář.......................................................... 46 7.2.3 Kombinace útočné ..................................................................................... 50 7.2.4 Kombinace obranné ................................................................................... 52 7.2.5 Útočné herní systémy................................................................................. 53 7.2.6 Obranné herní systémy .............................................................................. 54 8. Dotazník.................................................................................................................. 56 9. Závěr ....................................................................................................................... 66 Seznam použité literatury ........................................................................................... 68 Přílohy......................................................................................................................... 70 Resumé........................................................................................................................ 73
Úvod V dnešní době jsme svědky velkého rozvoje hokejbalu. Mnozí z nás už velmi dobře ví, co to je hokejbal, a přitom ještě před několika lety by si mnozí mysleli, že se mluví o pozemním hokeji či florbalu. Co se týče popularity, hokejbal se díky svým výjimečným vlastnostem a dostupnosti těší stále větší oblibě, o čemž svědčí jak rozvoj soutěží a turnajů na všech úrovních, tak i proniknutí do všeobecného povědomí veřejnosti. V dnešní době je, co se týče členské základny, hokejbal již pátým největším kolektivním sportem u nás. Díky podobnosti hokejbalu s ledním či pozemním hokejem dochází k tomu, že se mnozí z hráčů a trenérů rekrutují z těchto sportovních her a aplikují z nich dříve získané praktické zkušenosti. Často jsou tedy jen kopírovány tréninkové postupy z těchto sportů, aniž by byl brán ohled na některá specifika hokejbalu jako kolektivní hry a návazně i na individuální výkon hráče. Není také výjimkou, že si družstvo vedou hráči sami, případně jej vedou otcové či jiní rodinní příslušníci hráčů, bez jakýchkoli odborných informací a zkušeností. Ani učitelé tělesné výchovy, kteří sice splňují požadavek obecné odbornosti, nemají mnohdy možnost bližšího seznámení se se základními principy této hry. Rozvoj teoretického zázemí totiž stále jen pokulhává za rychlou expanzí hry. Materiálů použitelných při práci trenéra je přes veškerou snahu českomoravského hokejbalového svazu jen velmi málo. Do roku 2006 byla jedinou existující ucelenou příručkou kniha Hokejbal – učebnice pro trenéry od autora Marka Peka, která byla vydána za podpory Českomoravského svazu hokejbalu. V roce 2006 pak vyšla publikace Hokejbal od autora Tomáše Periče. Řadu informací je pak možné nalézt i na internetových stránkách jak samotného svazu, tak i na internetových stránkách mnoha nadšenců a fanoušků tohoto relativně mladého, ale rychle se rozvíjejícího sportu.
5
1. Cíle a úkoly práce Cílem této diplomové práce je snaha o vytvoření pevných teoretických základů přístupných všem, kteří by se zajímali o vedení a řízení jakéhokoli tréninkového procesu v hokejbalu. Měla by umožnit proniknutí do problematiky hokejbalu a základní orientaci v ní, vytvořit dostatečné podklady pro rozhodování a řízení tréninku. Úkolem, který jsme si též stanovili, bylo zmapování aktuální situace hokejbalu na základních školách a možnosti jeho dalšího rozvoje přímo ve výuce i v dobrovolné sportovní činnosti spojené s institutem školy. Tyto cíle jsme si stanovili na základě skutečnosti, že je sice možné na internetových stránkách nalézt spoustu dílčích informací, které se hokejbalu týkají, ale skutečně ucelená díla, s výjimkou v Úvodu uvedených dvou knih, z nichž ta starší je však bohužel již trochu zastaralá z důvodu řady novinek, které se v hokejbalu v posledních letech objevily, nalézt na našem trhu nelze. Je to samozřejmě veliká škoda a to zejména z toho důvodu, že nedostatek odborné literatury je z našeho pohledu jedním z faktorů, jenž brání dalšímu úspěšnému růstu této hry. Snažili jsme se poskytnout jen důležité informace a poznatky o této relativně nové kolektivní hře, a případně upozornit na rozdíly dosud nepopsané v souvislosti s ledním hokejem a ostatními příbuznými sportovními hrami.
6
2. Metodika práce Při volbě způsobů vedoucích k dosažení cílů naší práce bylo zapotřebí vzít v potaz její strukturu. Zatímco první rozsáhlejší část má čistě teoretický charakter, druhá část je zaměřena empiricky a z tohoto důvodu se i metody naší práce lišily. V teoretické části jsme využívali zejména studium relevantních odborných literárních pramenů, studium dokumentů, informace získané na oficiálních webových stránkách jak českého tak i mezinárodního hokejbalového svazu. Vydatnou pomocí byly též internetové stránky řady amatérských organizací, kde jsme po vytřídění a ověření získaných informací našli celou řadu poznatků a inspirujících postřehů. Co se týče empirické části, zde jsme formou dotazníku oslovili řadu učitelů tělesné výchovy na základních školách, za účelem zmapování situace hokejbalu na těchto školách. Kromě zjištění obecné informovanosti o hokejbalu a jeho využívání v aktivitách souvisejících s institutem školy nám šlo také o to, jakým způsobem ovlivňuje existence hokejbalového hřiště v blízkosti školy právě tuto informovanost a využívání hokejbalu ve výuce či zájmových kroužcích. Proto jsme provedli dva druhy výběru prvků, v tomto případě tedy učitelů, do výzkumných vzorků. První výběr byl záměrný a byla do něj zařazena ta část učitelů, o kterých jsme věděli, díky seznamu hokejbalových hřišť na Moravě z webových stránek českého hokejbalového svazu a díky adrese a poloze školy zjištěné přes internetovou stránku www.mapy.cz, že učí na škole, která má specializované hřiště v blízkosti a je tudíž pravděpodobné, že má možnost hokejbalové hřiště využívat. Druhý výběr byl pak výběrem náhodným, provedeným ze zbývajících škol. V obou případech výběru jsme měli podmínku, že škola nesmí být více jak 100 kilometrů od Brna. Dotazník byl pak osobně předán a bez dalších doplňujících informací poskytnutých dotázanému vyplněn. Až po vyplnění jsme pak hovořili o jednotlivých bodech dotazníku, čímž jsme se dozvěděli i řadu dalších informací, které nám pomohly při formování některých závěrů použitých v naší práci.
7
3. Vznik a vývoj hokejbalu 3.1 Hokejbal ve světě Historicky první zmínka o hře podobné hokejbalu (hra s holí a míčem) se nám dochovala z doby asi 1500 let př.n.l. Pochází z Irska a hra se nazývala hurrling. Slovo hokej je pak odvozeno z podobné hry, které se věnovali Indiáni v Severní Americe, a o níž se objevuje první zmínka v roce 1572 [26]. O rozvoji hokejbalu je možno říci, že byl velice úzce spjat s rozvojem ledního hokeje, který se postupně začal šířit v severnějších, a tím pádem i chladnějších, oblastech světa. K formálnímu uspořádání a zorganizování prvních hokejbalových lig ve formě podobné té dnešní, docházelo v těchto severnějších státech postupně a nezávisle na sobě. V Kanadě to bylo ke konci 60.let 20.století, v USA začátkem let 70., v Rakousku, České a Slovenské republice (dříve Československu) v 80.letech, v Německu, Finsku, Japonsku a Švýcarsku pak začátkem 90.let. V průběhu 90.let pak došlo k šíření i do dalších zemí. Díky těsné spolupráci s ledním hokejem došlo k vytvoření podobných pravidel ve všech zemích, kde se hokejbal uchytil. Po politických změnách ve východní Evropě v roce 1989 začala vzkvétat spolupráce mezi zeměmi i přes Atlantik, což nakonec vedlo ke vzniku Mezinárodní hokejbalové federace (International Street & Ball Hockey Federation, dále jen ISBHF) v roce 1993. Za této situace na sebe uspořádání mistrovství světa mužů i juniorů nenechalo dlouho čekat. V dnešní době hrají hokejbal miliony lidí po celém světě, stovky tisíc jich pak hrají organizované ligy. Od svého založení začala ISBHF vyvíjet veliké úsilí na unifikaci pravidel, objevuje se řada novinek. Další významnou činností bylo budování celosvětové hokejbalové informační sítě, kde by bylo možné najít informace ke zlepšení jednotlivých hokejbalových postupů a programů například při práci s mládeží, při organizaci sportovních akcí, při shánění dotací na výstavbu hokejbalových hřišť apod. Mezinárodní hokejbalová federace pracovala (a stále pracuje) na zdokonalování pravidel pro zvýšení atraktivnosti tohoto poměrně mladého sportovního odvětví. Je snaha o co nejlepší propojení mezi jednotlivými oblastmi a národy v podobě mezinárodních turnajů, setkání činovníků, zájezdů pro mladé hráče. Cílem ISBHF je
8
též šíření hokejbalu do dalších zemí. V dnešní době má ISBHF na 50 členských států, mezi nimiž jsou například i Mongolsko, Bermudy, Singapur aj.
3.2 Hokejbal v Čechách
1982 – V Českých Budějovicích jsou sepsána první pravidla a je uspořádán turnaj pro děti ze základních škol. Turnaj měl veliký úspěch
1983 – První soutěže dětí podle jednoduchých pravidel
1984 – Vydání první verze oficiálních pravidel hokejbalu I. ročník Českého poháru
1986 – První úprava pravidel Zahájení přeborů republiky v hokejbalu
1987 – První regionální turnaje v jihočeském kraji
1988 – Hokejbalová střediska v Českých Budějovicích, Plzni, Zlíně a Karlových Varech I. ročník Pražského poháru
1989 – Ustanovení přípravného výboru hokejbalového svazu
1990 – Založení Českomoravského svazu hokejbalu (dále jen ČMSHb) a jeho přijetí do Českého svazu tělesné výchovy (dále jen ČSTV) za řádného člena Mistrovství republiky v kategorii mužů, žáků a dorostu
1991 – Druhá úprava pravidel (vzor DEKHOCKEY z USA)
1993 – 3. místo na mezinárodním turnaji v Oshawě (Kanada)
9
ČMSHb zakládajícím členem Mezinárodní hokejbalové federace Třetí úprava pravidel (vzor kanadská pravidla)
1994 – 3. místo národního týmu na mezinárodním turnaji v Oshawě (Kanada) I. ročník Evropského poháru měst Podpis dohody se Slovenskou hokejbalovou úniou
1995 – 2. místo na I. mistrovství Evropy v Bratislavě Vydání upravených pravidel a řádů
1996 – ČR mistrem Evropy v hokejbalu 2. místo na I. mistrovství světa v Bratislavě Podepsání smlouvy s marketingovým partnerem na Extraligu Vstup do Evropské hokejbalové asociace Zahájení jednání s Českým svazem ledního hokeje (dále jen ČSLH) Meziroční nárůst členské základny o 26%
1997 – ČMSHb pořadatelem III. Mistrovství Evropy mužů a I. Mistrovství Evropy juniorů Druhá místa na Mistrovství Evropy v obou věkových kategoriích NIKE Street Hockey Cup – turné v 8 městech s nafukovacími mantinely Začlenění hokejbalu do výuky na Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy (dále jen FTVS UK) Meziroční růst členské základny 31%
1998 – Česká republika mistrem světa v Litoměřicích – největší mezinárodní úspěch v historii Čeští junioři mistry Evropy v Jihlavě Severka Ústí mistrem evropských zemí 1998 II. ročník turnaje NIKE STREET HOCKEY CUP Zahájení mistrovství republiky juniorů
1999 – Česká republika obsadila 3. místo na mistrovství světa ve Zvolenu
10
Počet registrovaných hráčů překročil 15000
2000 – Česká republika mistrem Evropy v Mostě Čeští junioři vicemistry světa v Kralupech nad Vltavou
2001 – Česká republika vicemistrem světa v Torontu (Kanada) I. mezinárodní turnaj mládeže – dorostu a žáků – v Sudoměřicích
2002 – Česká republika mistrem světa ve věkové kategorii do 20 let v Champery (Švýcarsko) Česká republika mistrem Evropy ve věkové kategorii do 18 let ve Villachu (Rakousko) První ročník celorepublikové akce pro školy – Hokejbal proti drogám – pod záštitou Richarda Krále Vítězem Extraligy se stal klub Laureta Auto Mladá Boleslav Počet registrovaných hráčů překročil 25000
2003 – Česká republika vicemistrem světa v Sierre (Švýcarsko) Reprezentace do 18 let obhájila titul z mistrovství Evropy konajícího se tentokrát v Rakovníku Druhý ročník celorepublikové akce pro školy – Hokejbal proti drogám – opět pod záštitou Richarda Krále Vítězem Extraligy se stal klub TJ Radouč Mladá Boleslav
2004 – Vítězem Extraligy se stal Elba Club Ústí nad Labem a po čtyřech letech sesazuje Mladou Boleslav Ústí nad Labem též vítězí v Českém poháru a navíc se stává vítězem 10. ročníku Poháru mistrů evropských zemí (dále jen PMEZ) v Kladně, čímž ukončuje nadvládu slovenských celků v této soutěži Třetí ročník celorepublikové akce pro školy Hokejbal proti drogám - záštitu převzal premiérově Dominik Hašek, který navštívil i vybraná okresní a krajská kola
11
2005 - Vítězem Extraligy se stal klub HBC Škoda Plzeň Česká republika skončila pátá na MS v Pittsburghu (USA) Čtvrtý ročník celorepublikové akce pro školy Hokejbal proti drogám - záštitu převzal stejně jako v roce předchozím Dominik Hašek TJ Spartak OEZ Letohrad vítězem EuropaCUPu 2005 - mistrovství Evropy klubů ve slovenském Martině. SK Sudoměřice přivezly bronz Počet registrovaných hráčů překročil 30.000
2006 - Vítězem Extraligy se stal klub Elba Franklin Ústí nad Labem Česká republika poprvé představila reprezentaci žen - na Světovém poháru ve slovenském Martině získala bronz Pátý ročník Hokejbalu proti drogám do třetice pod záštitou Dominika Haška
2007 - Vítězem Extraligy se stal klub Habešovna Gladiators, poraženým finalistou byl již potřetí v řadě klub z jihu Moravy, SK Sudoměřice Reprezentace žen získala na svém premiérovém MS v německém Ratingenu bronzové medaile Mužská reprezentace přivezla z německého Ratingenu stříbro
12
4. Charakter a vývoj soutěží v České republice Tak jako ve světě také u nás byl pro zdomácnění hokejbalu důležitý rozvoj soutěží. V roce 1984 se uskutečnil první ročník Českého poháru jehož vítězi se stali muži TJ Spartak Letohrad. V roce 1986 pak dochází k zahájení přeborů republiky v hokejbalu. Tyto přebory se odehrály turnajovým způsobem za účasti 14 družstev a prvními přeborníky České republiky se stali muži z týmu Škoda Plzeň. První mistrovství republiky pro kategorie žáků a dorostu se pak uskutečnily v roce 1990. U žen dosud neexistuje samostatná ligová soutěž, řada žen však hraje v mužských družstvech a také drtivá většina ženských hokejových týmů využívá hokejbalu v letní přípravě [31].
4.1 Současný rozsah ligových soutěží a Český pohár
V současné době oficiální ligová soutěž ČMSHb sdružuje ve více než padesáti soutěžích pěti výkonnostních stupňů přes 570 oddílů [21] (tab. 1).
Tab. 1: Systém hokejbalových ligových soutěží
EXTRALIGA
1. ČNHbL
1. MNHbL
2. ČNHbL
2. MNHbL
1. Oblastní (okresní) hokejbalová liga
2. Oblastní (okresní) hokejbalová liga
Elitní soutěží je extraliga o dvanácti účastnících. Druhým stupněm jsou pak 1. Národní hokejbalové ligy, které se hrají v Čechách a na Moravě. Zatímco 1. Česká 13
národní hokejbalová liga (dále jen 1.ČNHbL) má stejně jako extraliga dvanáct účastníků, 1. Moravská národní hokejbalová liga (dále jen 1.MNHbL) má pro sezónu 2007/08 účastníků jen osm. Cílem je však počet účastníků navýšit. Poslední extraligový tým po základní části automaticky sestupuje do 1. národní hokejbalové ligy a tým, který skončí předposlední, hraje následně baráž s vítězi 1.ČNHbL a 1.MNHbL o dvě postupová místa do extraligy. Další soutěží je pak 2. národní hokejbalová liga, která se opět hraje v Čechách i na Moravě jako 2.ČNHbL a 2.MNHbL. Posledním výkonnostním stupněm jsou oblastní či okresní soutěže (záleží na velikosti regionu, z něhož se týmy do soutěže rekrutují). Podle počtu týmů v jednotlivých regionech se hraje buď jedna nebo dvě regionální soutěže. Regionálních soutěží se účastní přes 500 týmů. Podobný systém soutěží mají i kategorie staršího a mladšího dorostu s tím rozdílem, že národní hokejbalová liga je jen jedna pro Moravu a jedna pro Čechy. Rozdílným systémem pak hrají starší a mladší žáci, kteří každoročně hrají tzv. Mistrovství České republiky, ve kterém se postupuje přes regionální a krajská kola až na závěrečný finálový turnaj, který rozhodne o držitelích mistrovských titulů [23].
4.2 Úspěchy našich reprezentačních družstev na dosavadních mezinárodních soutěžích MISTROVSTVÍ EVROPY Muži
Junioři
1995
2.místo
-
1996
1. místo
-
1997
2. místo
2. místo
1998
-
1. místo
2000
1. místo
-
14
Od roku 2000 se již nehraje Mistrovství Evropy mužů ani juniorů. Pro tyto kategorie se pořádají již jen Mistrovství světa. Mistrovství Evropy jsou tak pouze pro mládežnické kategorie do 16 a do 18 let.
MISTROVSTVÍ SVĚTA Muži
Junioři
1996
2. místo
-
1998
1. místo
-
1999
3. místo
-
2000
-
2. místo
2001
2. místo
-
2002
-
1. místo
2003
2. místo
-
2004
-
2. místo
2005
5. místo
-
2006
-
3. místo
2007
2. místo
-
V roce 2007 získaly při své premiérové účasti na MS v hokejbalu bronzové medaile za 3. místo i naše ženy [19].
4.3 Školní soutěže – Hokejbal proti drogám K významným soutěžím, které podporují vývoj hokejbalu u nás, patří také školské soutěže. Nejvýznamnější z nich je celorepublikový turnaj pro základní a střední školy nazvaný Hokejbal proti drogám, který je pořádán ČMSHb. Záštitu nad tímto turnajem převzal v prvních letech výborný hokejista a současně i hokejbalista Richard Král, který byl mj. členem hokejbalového družstva mistrů světa v roce 1998. Poslední tři
15
ročníky se pak odehrály pod patronátem samotného Dominika Haška. Tohoto turnaje se každoročně účastní stále více dětí, v letošním roce jejich počet dokonce přesáhl 10000. Soutěží se podle pravidel ČMSHb a podle propozic, které vypíše organizátor. Jsou vypsána školní, okresní a regionální kola, kde se na ZŠ bojuje v kategoriích: 4.5.třída, 6.– 7.třída, 8.- 9.třída, na středních školách pak pouze v jedné kategorii. Vrcholem roku je republikové finále, které se koná v červnu každého roku. Základy této školní soutěže družstev byly položeny v roce 2002. Akce navázala na každoroční turnaje pořádané v předchozích letech ve spolupráci s Asociací školních sportovních klubů. Cílem organizátorů pro tento rok je, aby se čeští vítězové turnaje utkali se svými evropskými vrstevníky v rámci projektu připravovaného mezinárodní hokejbalovou federací ve spolupráci s NHL Breakout [15]. K méně významným, ale již tradičně pořádaným akcím, patří i mnoho dalších turnajů, které jsou pořádány řadou měst ve spolupráci s tamními školami.
16
5. Charakteristika současného hokejbalu 5.1 Základní charakteristiky Hokejbal je relativně mladý sport vycházející z ledního hokeje. Je to kolektivní branková hra, podobající se lednímu hokeji po stránce formální i obsahové. Tato hra je v cizině známa také pod názvy street hockey, dek hockey či ball hockey [14]. Příbuznost k lednímu hokeji dokazuje stejná hokejka, rozměry branek a z větší části i pravidla hry. Zásadní je však to, že z psychologického hlediska se hráč hokejbalu staví do jedné řady s hráčem ledního hokeje a považuje hokejbal za sport, který z řady důvodů přímo z ledního hokeje vznikl. Často při vyslovení slova hokejbal dochází k záměně s pozemním hokejem. Výrazným rozdílem je však již jen počet hráčů. V pozemním hokeji má družstvo na hrací ploše nejvíce jedenáct hráčů, z toho jednoho brankáře [11]. Dále se liší i v mnoha jiných směrech mj. povrchem, velikostí hřiště, mantinely, brankami, počtem hráčů, míčkem, pravidly [10]. Příbuznost mezi těmito dvěma sporty není téměř žádná. I když z pochopitelných důvodů hokejbal nedosahuje atraktivity ledního hokeje (tradice, rychlost, tvrdost atd.), má před tímto sportem, především z hlediska možného masového rozšíření a zapojení zejména mládeže, řadu předností. Může jej hrát každý, v neorganizované podobě je hra u nás po generace značně rozšířená. Je finančně nenáročný, hokejku vlastní téměř každé dítě, nevyžaduje krytá sportoviště ani velké sportovní plochy a tím ani finanční prostředky na jejich výstavbu. Hokejbal nevyžaduje velký počet hráčů, je poměrně bezpečný, snadno se organizuje, oslovuje populaci mužů všech věkových kategorií a má perspektivu široké základny, opět podotýkám, zejména mezi mládeží. Při soutěžním zápase tvoří tým 5 hráčů v poli a brankář (dříve se v nižších soutěžích objevovala varianta 4 hráčů v poli). Činnost brankáře v hokejbalu je téměř shodná s činností brankáře hokejového. Na hřišti se většinou střídají dvě až tři pětky hráčů hokejovým způsobem. Hrací doma ve všech oficiálních ligových soutěžích mužů je 3 ×15 minut, u mladších kategorií to pak bývá hrací doba 3 × 12 minut. Výjimkou mezi oficiálními soutěžemi je pak Český pohár, ve kterém je délka hracího času v okresních a oblastních kolech 2 × 15 případně 2 × 20 minut.
17
5.2 Výzbroj a výstroj Veškerá výzbroj a výstroj používaná hráči musí být schválena Českomoravským hokejbalovým svazem, nebo musí odpovídat jeho směrnicím a předpisům. Mezi základní výzbroj hráčů v poli patří hokejová či hokejbalová hůl. Stejně jako v ledním hokeji může být hůl zhotovená ze dřeva, případně z jiného materiálu schváleného
Mezinárodní
hokejbalovou
federací,
například
z hliníku
nebo
plastického materiálu za předpokladu, že není nebezpečná. Jestliže taková je, odstraní se ze hry. Hůl smí být ovinuta na jakémkoliv místě nefluoreskující izolační páskou libovolné barvy. Maximální délka hole je 152 cm od patky ke konci rukojeti a 32 cm od patky ke konci čepele. Velmi důležité je, že čepel hole nesmí být v žádném místě užší než 5 cm. Její zakřivení není oproti lednímu hokeji omezeno. Čepel brankářské hole nesmí být v žádném místě širší než 9 cm a nesmí překročit délku 39 cm. Co se týče hráčských čepelí, existuje jich velice široký výběr. Jde buď přímo o čepele hokejové zahnuté na levou či pravou stranu (u dětí se používají i čepele rovné), nebo je možné hrát s čepelemi vyrobenými přímo na hokejbal. Tyto čepele bývají vyztuženy vysoce odolným plastem, případně jsou na dolní straně vícevrstevnější než čepele hokejové stejného typu. Je to z důvodu většího zatížení materiálu při hře na betonu či jiném drsném povrchu (obr. 1,2,3). Při výběru hokejbalové hole je třeba přihlížet k výkonnosti, věku a k individuálním možnostem hráče.
Obr. 1: Jedná se o jednu z nejžádanějších čepelí mezi hokejbalisty. Blade je tvořen z dřevěného krčku, který je vyroben z finské osiky a ABS plastové čepele, která je vyztužená sklolaminátem. Krček čepele je pro delší životnost tvořen několika příčnými vrstvami dřeva a je vyztužen sklolaminátem [17].
18
Obr. 2: Velmi kvalitní čepel využívající patentovanou technologii ABS Core. Plastové jádro čepele ABS Core dává čepeli vysokou životnost a odolnost proti roztřepení. Pro zvýšení tuhosti je čepel vyztužena po bocích kvalitní dýhou z finské břízy. Plastové jádro čepele je protažené až po špičku čepele. Krček čepele je vyztužen laminátem s 6-ti uhlíkovými vlákny [18].
Obr. 3: ABS blade s dřevěným jádrem, vhodný a cenově dostupný zejména mládeži [24].
Dalším nezbytným vybavením je míček. Míček je plastový, ale stejně jako u holí existuje několik typů hokejbalových míčků, které se shodují v rozměrech, ale rozdíl je v jejich tvrdosti. Při vyšší venkovní teplotě se používají míčky tvrdé a naopak při venkovní teplotě nižší se využívá míčků měkkých. Míček je zhotoven ze schváleného materiálu o průměru nejméně 6,6 cm a nejvíce 7 cm a je v prvé řadě oranžové barvy. Hmotnost míčku je nejméně 60 g a nejvíce 77 g. Národní svazy mají právo používat tenisový míček naplněný 15-20 ml vody v utkáních spadajících do jejich kompetence. Jejich použití se řídí aktuální teplotou ovzduší (obr. 4).
19
Obr. 4: Míčky se dělí na tvrdé a měkké. Tvrdé míčky se používají při venkovní teplotě 21 stupňů Celsia a výše, měkké pak při teplotách nižších [25]. .
Co se týče výstroje hráčů hokejbalu, tak ta je oproti lednímu hokeji jednodušší, protože není nutná tak pečlivá ochrana těla. Povinné jsou přilba, u hráčů do 18 let s celoobličejovým krytem, hokejové nebo hokejbalové rukavice a sportovní obuv. Používání ochranné výstroje je předepsáno, její nošení je povinné a hráč bez ní nesmí být vpuštěn na hřiště (obr. 5).
Obr. 5: Povinná výstroj a výzbroj hráče [24]
20
U výstroje brankářů pak s výjimkou sportovní obuvi nenalézáme žádný rozdíl oproti výstroji jejich kolegů z ledního hokeje (obr. 6).
Obr. 6: Výstroj brankáře [16]
5.3 Fyziologický rozbor Je to intervalový, přerušovaný typ aktivity, která od hráčů vyžaduje široké spektrum motorických dovedností, rychlý postřeh, schopnost reagovat na danou situaci a vysokou úroveň celkové tělesné zdatnosti, tj. převážně rychlost v kombinaci s vytrvalostí a sílu. Fyziologické nároky kladené na hráče se liší v závislosti na postavení hráče v mužstvu – brankář, útočník či obránce. Hokejbal je založen na střídání cyklických (běh) a acyklických (např. střelba) pohybových činností. Při běhu se periodicky recipročně aktivují flexory a extenzory dolních končetin. Při kontrakci atomistů je inhibována činnost antagonistů a naopak, jedná se o plně automatický cyklický pohyb, při němž se víceméně pravidelně opakuje běžecký dvojkrok jako základní pohybová struktura – dynamický stereotyp. Po odrazu z opěrné fáze následuje fáze letová, kdy po určitou dobu není tělo běžce ve styku s podložkou. Časově má letová fáze různé trvání podle druhu běhu, delší je při sprintu 21
a kratší u plynulého vytrvalostního běhu. Na odrazu zadní nohy se podílejí extenzory kyčle, extenzory kolena a plantární flexory. Na flexi kyčelního kloubu švihové nohy se podílejí m. rectus fem., m.iliopsoas a m. quadriceps fem. Při náhlých a častých změnách pohybu se pak uplatňují adduktory a abduktory kyčelních kloubů, neboť hráči musí překonávat účinky odstředivé síly, udržovat tzv. dynamickou rovnováhu. Dalšími důležitými svaly při pohybu paží a při střelbě jsou m. triceps brachii resp. m. deltoideus např. při švihu. Krátké časové úseky maximálního zrychlení a sprintu se střídají s volným během, přihrávkami a střelbou. Tento intervalový způsob práce klade specifické požadavky na energetické zabezpečení. Na krytí těchto potřeb se různou měrou podílejí všechny energetické zdroje organismu. Který z nich je v daném okamžiku hry dominantní, závisí na délce trvání a intenzitě fyzické aktivity, na stylu hry a na délce odpočinku na střídačce. Možnosti energetického zásobení jsou také dány úrovní trénovanosti. V uplatnění rychlosti a síly má rozhodující úlohu ATP-CP systém, kdy je energie čerpána převážně z kreatinfosfagenu (dále jen CP) a adenosintrifosfátu (dále jen ATP). Tyto zdroje jsou využívány především při krátkých sprintech, střelbě apod., ale sekundárně se projeví i v herně taktických dovednostech. Je-li rychlostní zatěžování v utkání natolik rozsáhlé, že aktuální zásoba CP ve svalu je téměř vyčerpána, pak se zvýšená potřeba ATP zajišťuje dalším nejrychlejším zdrojem energie – štěpením glykogenu (anaerobní glykolýzou), jehož konečným produktem je laktát (dále jen LA). U dobře trénovaných sportovců bývá toto rezervní množství glykogenu ve svalech a játrech zvýšeno. Energie je čerpána na tzv. kyslíkový dluh, kdy ve svalech a krvi stoupá hladina laktátu (laktátová fáze) a dochází ke snížení pH. Laktátová fáze trvá přibližně 6-8 s a odpovídá zhruba dvaceti svalovým kontrakcím. Hladina LA v krvi může stoupnout z klidové hodnoty 1,1 – 2,2 mmol.l-1. Většinou však nepřekračuje hranici 10 mmol.l-1, při jejímž dosažení je již negativně ovlivněna rychlost a přesnost plnění technicko-taktických situací. Relativně nízké hladiny LA jsou dány samotným charakterem hry, při které je maximální úsilí vyvíjeno jen po dobu několika sekund. Množství energie, čerpané anaerobně na kyslíkový dluh je omezené a se vzrůstající délkou zatížení se snižuje rychlost a vzrůstá podíl energie získávané aerobním metabolismem [9] (obr. 7).
22
Obr. 7: Podíl aerobního a anaerobního metabolismu na celkově uvolněné energii E (%, kcal) v závislosti na době trvání činnosti
Při plynulé, nepřerušované hře, vyžadující silovou vytrvalost se tedy stává převažujícím zdrojem energetického krytí O2 systém. Aerobní metabolismus se počíná více uplatňovat přibližně po 60 s submaximálního zatížení a potřeba kyslíku je hrazena ze zásob ve svalech, v krvi a plicích. Aerobní režim práce je vhodný pro svalovou koordinaci a tudíž i pro využití individuální techniky. Rozvinutý aerobní systém rovněž podmiňuje rychlost zotavení, tj. rychlost regenerace po výkonech využívajících ATP-CP a laktátový systém. Při hře je tedy využíván převážně ATP-CP a O2 systém. Díky těmto fyziologickým parametrům je hokejbal velmi často využíván jako doplňkový sport pro kondiční účely.
5.4 Psychologický rozbor Z psychologického hlediska klade hokejbal značně vysoké nároky na procesy vnímání, tvůrčí myšlení a orientaci. Značná proměnlivost podnětů vyžaduje vyspělé senzorické schopnosti, rychlou tvořivou nestereotypní reakci na základě vysoké aktivity pozornosti s okamžitou volbou řešení herních situací. Řešení náročných úkolů je kromě rozvoje duševních schopností závislé i na šíři vědomostí a zkušeností.
23
Požadavek vysokého individuálního výkonu navíc předpokládá optimální průběh předstartovních stavů, plnou soustředěnost a odpovídající volní aktivitu v průběhu celého utkání. To vyžaduje rozvinuté morálně volní vlastnosti a schopnost ovládat nepříznivé emocionální a citové stavy. Hra rozvíjí kolektivní soudržnost, zodpovědnost, disciplinovanost a sebeovládání. Prosazují se jedinci, ale jejich úspěch roste úměrně s tím, jak dovedou svou individualitu spojit s hrou celého družstva.
24
6. Základní pravidla Jak již bylo dříve uvedeno, existují dvě varianty hokejbalu, pro 4 hráče v poli a brankáře (tato varianta je pomalu na ústupu) a pro 5 hráčů v poli a brankáře. Základní formou hokejbalu však zůstává mezinárodně uznávaná varianta s 5 hráči v poli. Tato varianta se uplatňuje na většině turnajích a ve většině ligových soutěžích. Výjimkou jsou některé okresní ligové soutěže, kde není k dispozici dostatečně velké hřiště. Pro lepší seznámení s hokejbalem a k pochopení celkového charakteru hry, zde uvádíme základní pravidla. Nejvýznamnějším pravidlem, jímž se hokejbal odlišuje od ledního hokeje je pravidlo tzv. „plovoucí“ modré čáry. Toto pravidlo znamená, že po získání útočného pásma (stejně jako v hokeji) se útočná třetina zvětšuje až po půlící červenou čáru. Tomuto pravidlu bude dále věnována větší pozornost. Podrobné rozpracování pravidel je možné nalézt na internetových stránkách ČMSHb (www.hokejbal.cstv.cz).
6.1 Hrací plocha Hokejbal se hraje na podlahové, betonové nebo asfaltové ploše zvané hřiště. Hřiště je maximálně 61 m dlouhé a 30 m široké a minimálně 52 m dlouhé a 26 m široké. Rohy hřiště jsou zaobleny poloměrem 7 až 8,5 m. Hřiště musí být ohrazeno stěnou nebo hrazením ze dřeva či umělé hmoty, které je vysoké minimálně 1,02 m a maximálně 1,22 m, měřeno od povrchu hrací plochy. Na koncích hřiště za brankovými čarami musí být nainstalováno plexisklo nebo jiný schválený materiál do výšky minimálně 2 m [13]. Rozdělení hrací plochy, šířky čar, tvar brankoviště a umístění kruhů pro vhazování musí odpovídat přiloženému plánku, na němž jsou uváděny minimální potřebné rozměry hokejbalového hřiště [30] (příloha 1). Ve vzdálenosti 4 m od každého konce hřiště a uprostřed červené 5 cm široké čáry se umístí branky. Brankové tyče jsou 1,22 m vysoké a jsou od sebe vzdáleny 1,83 m. Mezi tyčemi je natažena síť. „Hloubka“ branky musí být maximálně 1,12 m a minimálně 0,6 m. Branková konstrukce je natřena červenou barvou. Mezi brankovými tyčemi je nakreslena červená čára 5 cm široká, která se nazývá čarou
25
brankovou [20]. Projektovou dokumentaci branky je možno nalézt na přiloženém plánku (příloha 2). Hráčské lavice jsou umístěny bezprostředně podél hrací plochy ve středním pásmu a jsou od sebe odděleny na dostatečnou vzdálenost nebo jiným zařízením. Hráčská lavice má minimálně jedny dvířka, které jsou uzpůsobena tak, aby se otevírala do prostoru hráčské lavice. Naproti hráčským lavicím u středové čáry jsou umístěny trestné lavice a zapisovatelský stolek. Trestné lavice obsahují prostor minimálně pro šest lidí.
6.2 Účastníci hry Hráči Před utkáním dodá vedoucí družstva nebo trenér každého družstva rozhodčímu nebo zapisovateli seznam jmen a čísel hráčů a brankářů, kteří nastoupí v utkání, včetně jmen kapitána a náhradních kapitánů tzv. asistentů. Každé družstvo může mít nanejvýš 20 hráčů v poli a 2 brankáře. Během hry smí být na hřišti ve stejnou dobu maximálně 6 hráčů z každého družstva, ale musí být alespoň 4 (tj. 3 hráči v poli a brankář nebo 4 hráči v poli). Z toho nejvýše 1 brankář. Pokud tým nemá 4 hráče schopné hry, zápas je ukončen (s výsledkem 5:0 nebo se skutečným skórem zápasu). Střídání hráčů může být provedeno v prostoru pro střídání kdykoliv a bez omezení během utkání.
Kapitán družstva Je označen v zápase písmenem „C“. Kapitánu družstva je dovoleno vhodným způsobem komunikovat s rozhodčím během zápasu. Kapitán také může požádat rozhodčího utkání o kontrolu vybavení používaného hráči soupeře.
Brankář Všichni brankáři musí být označeni v zápise o utkání číslem a písmenem „G“. Brankář se nesmí ve stejném utkání účastnit hry jako hráč v poli s hokejkou. Při
26
případném zranění nebo vyloučení má družstvo na výměnu brankáře (pokud nemá druhého a je nucen se převléci hráč z pole) 10 minut bez práva na rozcvičení. Rozcvičit se může pouze v případě, že nastoupí na hřiště dříve jak za 10 minut. V tom případě může zbývající čas využít. Brankáři je dovoleno hrát holí či vyrazit míček částí své výstroje kdekoliv na své polovině hřiště. V případě zalehnutí míčku se brankář musí dotýkat částí svého těla brankoviště, nebo musí být zalehnutí provedeno mezi zadní čarou a pomyslnou čarou vedenou skrze středy kruhů pro vhazování, a brankář k tomu musí být donucen soupeřovým hráčem. V jiném případě obdrží brankář menší trest za zdržování hry.
Realizační tým Celý tým musí být zaznamenán, včetně funkce, v zápise o utkání. Maximálně 6 jeho členů může být na hráčské lavici.
Rozhodčí Zápas je kontrolován a řízen dvěma rozhodčími s rovnocennou autoritou. Po každém hvizdu rozhodčí ukáže směr a předepsaný signál pro danou situaci.
6.3 Vybavení účastníků hry a jeho kontrola Vybavení hráčů Výstroj a výzbroj hráčů v poli a brankářů se skládá z holí, obuvi, ochranné výstroje a dresů. Veškeré součásti ochranné výstroje s výjimkou rukavic, přileb a chráničů nohou brankářů se musí nosit zcela pod oblečením (dresem). Dresy musí být s dlouhými rukávy, kalhoty mohou být dlouhé nebo zkrácené, ale ne kombinace obou. Všichni hráči včetně brankáře musí mít stejný dres a stejnou barvu kalhot, stejná barva punčoch se vyžaduje, mají-li hráči zkrácené kalhoty. Všichni hráči družstva musí mít jednotnou barvu přileb s výjimkou brankáře. Každý hráč má na zadní straně dresu své číslo 20-25 cm vysoké. Označení kapitána písmenem „C“ a asistentů písmeny „A“ musí být alespoň 8 cm vysoké a musí být jiné barvy než
27
samotný dres. Hráč musí mít obuv s neklouzavou podrážkou. Použití jakýchkoliv bot, které mohou způsobit zranění je zakázáno. Vybavení hráče nesmí ohrožovat ostatní hráče nebo jeho samotného, což znamená mimo jiné i to, že není dovoleno mít na sobě věci jako hodinky, velké prsteny, náušnice atd. U brankářů je povinná celoobličejová ochrana např. přilba s mřížkou..
Kontrola výstroje Veškerá výstroj musí být schválena Českomoravským svazem hokejbalu (ČMSHb). O kontrole a přeměření výstroje rozhodují rozhodčí. Nesprávné vybavení objevené během hry vede vždy k příslušným trestům. O přeměření čepele nebo hole může rozhodčí být kdykoliv požádán kapitánem družstva [29].
6.4 Čas hry Normální hrací čas Hrací čas je 3×15 minut čistého času se dvěmi 5ti minutovými přestávkami, během nichž si týmy vymění strany, hráčské lavice zůstávají. Domácí družstvo si před utkáním vybere stranu. Každá třetina začíná vhazováním na středovém bodě. Ještě do roku 2004 si v případě zájmu družstva měnila v polovině třetí třetiny strany, v současnosti je změna stran v polovině třetí třetiny automatická. Pouze v případě zájmu a domluvy obou týmů s rozhodčími výměna neprobíhá.
Zastavení času Čas se zastavuje v souvislosti se vstřelením branky, trestem, trestným střílením, při opuštění hrací plochy míčkem, při time-outu nebo na pokyn rozhodčího při neobvyklém přerušení. Za neobvyklé přerušení se vždy považuje např.: měření výstroje, vstup neoprávněných osob nebo pád cizích předmětů na plochu. V případě zranění je hra přerušena pouze tehdy, jedná-li se o vážné zranění.
28
Time-out Každému družstvu je dovoleno vyžádat si během řádné hrací doby nebo během prodloužení jeden oddechový čas (time-out) v délce 30 sekund. Oddechový čas může být poskytnut jen při přerušení hry. O oddechový čas může požádat kterýkoliv hráč na hrací ploše. Za ohlášení konce oddechového času zodpovídá časoměřič. Mužstva mohou v této době střídat, potrestaní hráči se však time-outu nesmí účastnit.
Prodloužení Pokud hra skončí nerozhodně a musí být rozhodnuta, následuje 5ti minutová přestávka po níž se prodlužuje, dokud jeden tým neskóruje. Doba prodloužení je 10 minut a hraje se se čtyřmi hráči v poli. Družstva si vymění strany, všechny nedosloužené tresty pokračují. Pokud není po skončení prodloužení rozhodnuto o vítězi, následují trestná střílení.
Trestná střílení po prodloužení Není-li rozhodnuto ani v prodloužení, budou provedeny samostatné nájezdy střelců takto: 1) Každé družstvo nominuje písemně z hráčů uvedených v zápise o utkání 2 brankáře a 5 střelců (jméno a čísla dresu) v pořadí, ve kterém budou provádět střílení. 2) Hráč, jehož trest neskončil před koncem prodloužení, nemůže být nominován k samostatným nájezdům. 3) Brankáři budou hájit stejnou branku jako v prodloužení a mohou být střídáni po každém střílení. 4) Hráči obou družstev provádějí trestná střílení střídavě až do vstřelení rozhodující branky. 5) Jestliže výsledek zůstane nerozhodný po 5 stříleních z každého družstva, střílení budou pokračovat tie-breakem po jednom hráči z každého týmu, přičemž tento hráč může i nemusí být jedním z prvních pěti. Nájezdy po jednom hráči zahajuje druhé družstvo.
29
6.5 Branky Za branku je považována situace, kdy míč zahraný správným způsobem přejde celým objemem brankovou čáru. Branka je potvrzena vhazováním na středovém bodě. Po vhazování již branka nemůže být neuznána. Rozhodčí informuje zapisovatele o číslech střelce a asistenta. Pokud není branka uznána, hra pokračuje vhazováním.
Správně vstřelená branka Pokud přešel míč celým objemem zepředu brankovou čáru po správném zahrání hokejkou nebo tělem, a skórující družstvo během nebo těsně před skórováním neporušilo pravidla. Branka tělem se uznává pouze tehdy, jestliže útočící hráč tečuje míč neúmyslně. Branka platí i pokud brankář bránícího družstva posunul bránu a míč překročil brankovou čáru mezi tyčemi a pod břevnem nebo vstřelilo-li družstvo vlastní branku. V případě vlastní branky je tato připsána hráči soupeřova družstva, který jako poslední tečoval míč.
Nesprávně vstřelená branka 1) Dopustí-li se útočící hráč těsně před nebo zároveň se vstřelením branky přestupku vedoucímu k vyloučení nebo ke vhazování mimo útočnou třetinu. 2) Usměrnil-li útočící hráč míč úmyslně tělem do soupeřovy branky. 3) Přejde-li míč brankovou čáru během nebo po signálu rozhodčích či po ukončení hry. 4) Pokud se míč dostane do branky, aniž by přešel brankovou čáru. 5) Skóruje-li družstvo během odloženého vyloučení vlastního hráče. 6) Pokud hráč dosáhne branky zahráním míče vysokou holí. 7) Kopne-li útočící hráč míč, a od jiného hráče nebo výstroje se míč odrazí přímo do brány. 8) Odrazí-li se míč od rozhodčího přímo do brány.
30
6.6 Tresty Přestupky mohou vést k různým druhům trestům. Nemohou-li rozhodčí určit viníka nebo se přestupku dopustí člen realizačního týmu, kapitán určí hráče, který bude potrestán. Potrestaný hráč musí být po celou dobu vyloučení na trestné lavici. Vyloučení pokračují i v prodloužení. Vyloučený hráč může opustit trestnou lavici během přestávky, ale musí se vrátit před zahájením nové třetiny nebo prodloužení. Nesmí se účastnit time-outu. Hráč, jemuž uplynul trest, může okamžitě opustit trestnou lavici. Čas trestu běží souběžně s hracím časem. Tresty se počítají na čistý čas hry a dělí se takto: 1) Menší tresty 2) Menší tresty pro hráčskou lavici 3) Větší tresty 4) Osobní tresty 5) Tresty do konce hry 6) Trestné střílení
Když jsou tresty uloženy po skončení utkání a předtím, než hráči opustili hrací plochu, oznámí rozhodčí takové tresty příslušným orgánům v zápise o utkání. Ukládá-li některé pravidlo, že vedoucí nebo trenér určí hráče k odpykání trestu a vedoucí nebo trenér odmítne jmenovat hráče, má rozhodčí právo označit kteréhokoliv hráče provinivšího se mužstva, který pak odpyká trest.
Menší tresty
Při menším trestu je kterýkoliv hráč kromě brankáře vykázán z hrací plochy na dvě minuty, během nichž se nepovolí náhradník. Menší trest pro hráčskou lavici znamená dvouminutové vyloučení jednoho hráče mužstva, které bylo potrestáno. Vedoucí nebo trenér smí určit prostřednictvím kapitána k odpykání trestu namísto brankáře kteréhokoliv hráče mužstva. Takový hráč usedne ihned na trestnou lavici a odpyká trest, jako by byl sám potrestán menším trestem. Jestliže je mužstvo oslabeno
31
jedním nebo více menšími tresty nebo menšími tresty pro hráčskou lavici a soupeřovo mužstvo vstřelí branku, daný trest nebo první z těchto trestů automaticky končí.
Větší tresty Při prvním větším trestu v kterémkoliv utkání je provinivší se hráč kromě brankáře vykázán z hrací plochy na pět minut, během nichž se nepovolí náhradník. Při druhém větším trestu témuž hráči v témže utkání, nebo při větším trestu uloženém za krosček, faul loktem nebo kolenem, bodnutí špičkou či koncem hole, za nebezpečnou hru vysokou holí, hrubost, sekání, vražení na hrazení nebo napadení zezadu bude provinivší se hráč vykázán z hrací plochy pro zbytek hrací doby, ale po uplynutí pěti minut za něho smí nastoupit náhradník (větší trest a osobní trest do konce utkání navíc).
Osobní tresty Osobní trest kterémukoliv hráči kromě brankáře znamená vyloučení ze hry na deset minut. Náhradníkovi je dovoleno okamžitě nahradit hráče, který odpykává osobní trest. Hráč, jehož osobní trest vypršel, zůstane na trestné lavici až do nejbližšího přerušení hry. Když hráč dostane současně menší nebo větší trest a osobní trest, musí potrestané mužstvo poslat ihned na trestnou lavici náhradníka, který odpyká menší nebo větší trest bez vystřídání. Hráč, který má dostat v témže utkání druhý osobní trest, bude automaticky potrestán osobním trestem do konce utkání Osobní trest do konce utkání znamená vyloučení pro zbytek utkání a viník je vykázán pro zbytek utkání mimo hrací plochu. Náhradník je povolen ihned.
Tresty do konce hry Trest do konce hry znamená vyloučení hráče pro zbytek utkání a viník je okamžitě vykázán do šatny. Náhradník za trestaného hráče je povolen po uplynutí pěti minut hrací doby. Hráči, jemuž byl uložen trest do konce hry, je zakázán start v jakýchkoliv dalších utkáních, dokud jeho případ neprojednají příslušné orgány.
32
Trestné střílení Jestliže trestné střílení bylo přiznáno za porušení pravidel, které nezahrnuje větší trest, osobní trest, osobní trest do konce utkání nebo trest do konce hry, neprovinivší se mužstvo může volit mezi trestným střílením a menším trestem pro provinivšího se hráče. V případě, že je s přiznáním trestného střílení je uložen větší trest, osobní trest, osobní trest do konce utkání nebo trest do konce hry, trestné střílení se přizná a příslušný trest se uloží.
Tresty pro brankáře Brankář nebude poslán na trestnou lavici za přestupek, který má za následek menší trest, větší trest nebo osobní trest, ale místo něho odpyká trest jiný člen jeho mužstva, který byl na hrací ploše, když došlo k přestupku. Tohoto hráče určí vedoucí nebo trenér provinivšího se mužstva prostřednictvím kapitána a tento náhradník nemůže být měněn.
Odložené tresty Je-li trestán třetí hráč některého mužstva, když dva jiní hráči téhož mužstva již odpykávají tresty, začne trest třetího hráče tehdy, až uplyne trest jednoho ze dvou již potrestaných hráčů. Přesto musí třetí trestaný hráč usednout ihned na trestnou lavici, ale smí být nahrazen na hrací ploše náhradníkem do té doby, než začne jeho trest.
6.7 Postavení mimo hru Hráči útočícího družstva nesmějí vběhnout do útočného pásma dříve než míček. Rozhodujícími hledisky při posuzování postavení mimo hru jsou postavení nohou a poloha míčku. Hráč je v postavení mimo hru, jestliže má obě nohy za modrou čárou v útočném pásmu dříve, než míček přejde čáru celým objemem. Co se týče míčku, ten musí přejít přes modrou čárou celým objemem, aby do tohoto pásma mohli útočící hráči vniknout. Nejmarkantnějším rozdílem oproti lednímu hokeji je tzv. plovoucí modrá čára. V praxi to znamená, že pokud je míček zaveden nebo přihrán za útočnou
33
modrou čáru a není to postavení mimo hru, útočné pásmo se rozšíří až ke střední čáře (modrá čára tzv. „přepluje“ na červenou). Jestliže je míček odehrán zpět přes střední červenou čáru do středního pásma nebo útočící hráč způsobí přerušení hry, modrá čára se vrací a opět ohraničuje útočné pásmo. I v případě, že útočící hráč vběhne do útočného pásma dříve než míček, nemusí dojít k přerušení hry. Pokud bránící hráč může míčkem hrát, rozhodčí vztyčí paži na znamení výhody při postavení mimo hru s výjimkou, že byl míček vystřelen na branku, což způsobilo, že brankář míčkem hrál. V takovéto situaci musí provinivší se hráč a případně i jeho spoluhráči, kteří do útočného pásma vběhli, opustit toto pásmo a během toho nesmí míček hrát, jinak je odpískáno úmyslné postavení mimo hru a hra se stěhuje do jejich obranného pásma. Uplatňování výhody při postavení mimo hru je dobré pro plynulejší tok hry [28].
6.8 Zakázané uvolnění Pro účely tohoto pravidla je hřiště rozděleno střední červenou čarou na dvě poloviny. Bod, kde se družstvo, které mělo míček v držení, naposledy míčku dotklo, je rozhodující pro posouzení, zda došlo či nedošlo k zakázanému uvolnění. Jestliže hráč družstva, které má stejný nebo vyšší počet hráčů než protivník, vystřelí, odpálí či usměrní míček z vlastní poloviny hřiště za brankovou čáru soupeře, hra se přeruší pro zakázané uvolnění. Vhazování se provede na koncovém bodu v obranném pásmu provinivšího se družstva, blíže k místu, kde se naposledy dotklo míčku.
34
7. Tréninkový proces a jeho vedení Hokejbal se obecně způsobem i organizací tréninku velmi přibližuje ostatním sportovním hrám. I v hokejbalu tedy platí, že sportovní trénink dělíme na několik složek, přípravu tělesnou, technickou, taktickou a psychologickou. Musí tedy zůstat zachovány obecné zásady tréninkového procesu a základní didaktické formy a metody práce, které urychlují
proces učení a napomáhají plynulému zvyšování
výkonnosti. Nezbytný je např. individuální přístup, přihlédnutí k věkovým a sociálním zvláštnostem, ale také použití tradičních didaktických metod jako jsou metoda analyticko-syntetická, metoda intervalového zatížení apod. Dobrý trenér nebo učitel by měl stejně jako v ostatních sportovních hrách využívat jak svých trenérských, životních popř. hráčských zkušeností a bezprostředního intuitivního nazírání zejména ve specifických hokejbalových činnostech, tak i racionálního přístupu založeného na ověřených poznatcích z již prozkoumaných oblastí příbuzných sportovních her (např. oblast pohybových schopností). Největší rozdíly se samozřejmě objevují v přípravě tělesné a technicko-taktické, proto se jimi v dalším textu budeme zabývat podrobněji.
7.1 Tělesná příprava Obsah tělesné přípravy závisí na rozvoji jednotlivých pohybových schopností. Jsou to rychlost, síla, obratnost a vytrvalost, které jako celek bývají označovány pojmem kondice. Na kondici hráčů jsou v současné době vzhledem k vysoké výkonnosti kladeny výjimečné nároky. Základním předpokladem pro růst herního výkonu a všestranný a harmonický rozvoj hráče je všeobecná tělesná příprava, která by neměla být v žádném sportu, zejména u dětí, opomíjena. Na všeobecnou tělesnou přípravu navazuje speciální tělesná příprava, jejíž zaměření vychází z požadavků hry. Cílem je rozvoj speciálních pohybových schopností, které velmi úzce souvisí s herními dovednostmi. Poměr mezi všeobecnou a speciální tělesnou přípravou je proměnlivý. Mění se v závislosti na věku, individuálních zvláštnostech a tréninkovém období. Z fyziologického rozboru hry vyplývá, že velký význam v tréninkovém
35
procesu bude mít rozvoj všech pohybových schopností, zejména však rychlosti, síly a rychlostní vytrvalosti.
7.1.1 Rozvoj rychlosti Rychlost je považována za pohybovou schopnost měnit polohu těla, jeho částí, nebo objektu v co nejkratším čase, nebo s nejvyšší frekvencí [1]. Je nejvíce ze všech pohybových schopností limitována dědičností. Existují však prostředky pro její ovlivnění. V hokejbalu je potřeba neustále reagovat na měnící se podmínky, tj. rychle vnímat, zanalyzovat situaci, zpracovat informace, rozhodnout se a vybrané řešení realizovat. Ke komplexnímu rozvoji této tzv. vlastní herní rychlosti přispívá až samotná hra. V tréninku je však vzhledem k potřebám hry nezbytné zabezpečit rozvoj všech složek rychlosti jako jsou rychlost reakce, rychlost lokomoce, rychlost obratnosti, rychlost uskutečňování herních činností jednotlivce, rychlost spolupráce a souhry. Rychlostní projevy jsou vázány na určité pohyby, proto přímý bezprostřední přenos existuje pouze v koordinačně příbuzných pohybech. Funkčně jsou rychlostní schopnosti určovány celou řadou činitelů: ATP-CP systémem, rychlostí nervových procesů, rychlostí svalových kontrakcí a jejich koordinací [3]. Tyto skutečnosti určují základní přístup k ovlivňování rychlostních schopností, které se dají shrnout v několika důležitých zásadách. Doba trvání cvičení by se měla pohybovat v rozmezí 5-20 sekund, při maximální intenzitě s počtem opakování 3-6 v jedné sérii a aktivním odpočinkem 2-4 minuty. Celkový počet opakování by měl být kolem 15. Tréninku rychlosti nemají předcházet činnosti vedoucí k únavě, je třeba ho zařazovat po dostatečném odpočinku na začátek tréninkové jednotky. Technika pro dané cvičení musí být u hráčů na takové úrovni, aby mohlo být dosaženo hraniční rychlosti. Rychlostní cvičení by měla vždy následovat po vhodném rozcvičení, tj. např. s navozením určitého zvyšujícího se tempa.
36
Důležitá je emocionalita cvičení a zainteresování hráče na výsledku (různé soutěžní formy). Rozvoj rychlosti by měl být všestranný a přirozený s použitím nespecifických prostředků, samotná cvičení pak variabilní a dynamická. Rychlost tedy trénujeme hlavně v různých běžeckých hrách jako jsou např. štafetové honičky, člunkové běhy, opakované běhání krátkých úseků a v hrách s rychlými starty z různých poloh. Postupně hlavně v dorostovém a dospělém věku hráčů využíváme i tradičních prostředků (sprinterských ).
7.1.2 Rozvoj síly Silou jako pohybovou schopností označujeme komplex vnitřních vlastností umožňujících překonat odpor vnějších a vnitřních sil podle daného pohybového úkolu. Silové schopnosti dělíme na amortizačně silové, dynamickosilové, explosivně silové, reaktivně silové a statickosilové, dále rozlišujeme kombinace se schopnostmi rychlostními a vytrvalostními. Pro zjednodušení v tréninkovém procesu bývá účelné zjednodušeně rozlišovat pouze základní tři: sílu statickou, výbušnou a dynamickou. Síla statická je založena na maximální svalové kontrakci izometrické, síla dynamická na kontrakci izotonické s maximálním počtem opakování prováděných velkou silou avšak bez velké rychlosti (síla vytrvalostní) a síla výbušná je dána taktéž izotonickou kontrakcí, ale při velké rychlosti cvičení. Silové schopnosti lze tréninkem značně ovlivnit. U žáků mladšího a středního školního věku přednostně rozvíjíme sílu dynamickou a teprve od 14 – 15 let můžeme provádět pravidelný posilovací trénink (60 – 70 % z maximální intenzity a objemu) i s využitím posilovacích trenažerů, kterými je dnes řada škol vybavena. Důležité je však dodržet základní podmínky jako jsou intenzita zatěžování, objem a volba polohy. Výhodnější je volit polohy nižší (vleže, vsedě), protože u nich nedochází k extrémnímu zatížení páteře. Rozvoj izometrické síly lze zařazovat až u žáků staršího školního věku 17 – 18 let [12]. Je třeba též přihlédnout k biologickému věku, pohlaví a k individuálním zvláštnostem. Důležité je též proložení cvičení protažením a uvolněním svalů, aby nedošlo k jejich přílišnému zkrácení a tím i dalšímu negativnímu vlivu na organismus. Dbáme též na procvičení antagonistických
37
svalových skupin, nejlépe těch větších. Při silových cvičeních dochází často ke značné únavě, a proto je nejlépe je zařazovat až na konec hlavní části hodiny. Rozvoj síly dělíme na všeobecný, který patří do všeobecné sportovní průpravy a na průpravný a speciální, který je zaměřen na svaly, které mají hlavní a podpůrnou funkci při činnosti hráče ve hře. Dále pak z hlediska umístění rozvíjených svalů na rozvoj svalstva dolních končetin, svalstva paží, zádového svalstva atd. Pro trénink využíváme jak přirozených cvičení, jako jsou šplhání, lezení, házení, zvedání a nošení, tak i cvičení pro posilování vymyšlená (kliky, shyby, přeskoky švihadla). Využíváme hmotnost vlastního těla nebo jeho jednotlivých částí, odpor partnera – úpolové hry, různá břemena – činky, plné míče, odpor vyvíjený tahadly, pružinami, gumou či trenažéry. Snažíme se stanovit přiměřenou zátěž pro každého jedince, případně volíme raději menší zátěž s vícenásobným opakováním.
7.1.3 Rozvoj obratnosti Obratností rozumíme souhrn schopností lehce a účelně koordinovat vlastní pohyby, přizpůsobovat je měnícím se podmínkám, provádět složitou pohybovou činnost a rychle si osvojovat nové pohyby [2]. Spojuje se většinou se složitější pohybovou činností. V hokejbalu stejně jako v ostatních sportovních hrách se vyžaduje hlavně plastické přizpůsobení a řešení nově vznikající herní situace, tj. schopnost hráče rychle měnit a přizpůsobovat svou pohybovou činnost podle proměnlivých podmínek hry. Tato schopnost se významně podílí na technice hráče, jde např. o rychlé přechody a navazování pohybových struktur jedna v druhou nebo klamné pohyby s řešením podle reakce soupeře atd. Vůbec nejvhodnějším obdobím pro rozvoj obratnostních schopností je věk 7 – 12 let [1]. Lze ji ovlivnit i v pozdějším věku. Jednou z metod rozvoje je neustálé zařazování nových pohybových struktur. Při konkrétním tréninku je tedy vhodné volit neobvyklé a specializované polohy, zařazovat časté změny rytmu a rychlosti, měnit prostorové ohraničení, zvyšovat složitost jednotlivých cvičení a aplikovat je v různých hraničních situacích, řadit činnosti v neobvyklém pořadí, ale také při dokonalém zvládnutí zařazení v podobě soutěží a závodivých her. Nebojíme se ani začlenění činností z jiných oblastí např. akrobatické prvky, cvičení na nářadí, některé
38
atletické disciplíny, hry s míčem a pod. Stejně jako u rychlosti má i trénink obratnosti malý efekt při únavě, která působí proti správnému průběhu nácviku nových pohybových struktur.
7.1.4 Rozvoj vytrvalosti Vytrvalostí se rozumí schopnost k dlouhodobému provádění motorické činnosti, aniž by došlo k poklesu její intenzity [1]. V hokejbalu je důležitá především anaerobní vytrvalost, ale poměrně velká je i potřeba aerobní vytrvalosti, hlavně pro zdokonalení zotavovacích procesů. Je totiž nutné po celou dobu utkání vykonávat veškerou činnost, aniž by klesala její efektivita a kvalita, což znamená účinně odolávat a odstraňovat únavu. Jedná se jak o únavu svalovou, tak psychickou. Proto současně s rozvojem vytrvalostních schopností rozvíjíme i vlastnosti volní. Při rozvoji vytrvalosti využíváme především různých druhů intervalových tréninků. Samotná cvičení jsou jak činností s využitím cyklických prostředků např. běh, bruslení, běh na lyžích, jízda na kole atd., tak průpravná a herní cvičení jako starty a zastavení nebo rychlé protiútoky. Vhodné je občas využívat i souvislého zatížení, které by mělo trvat alespoň 30 minut. Doporučuje se cvičení rozmanité s častým střídáním. Důležitá je také správná motivace hráčů.
Poslední schopností o níž je třeba se zmínit, byť jen dodatečně, je pohyblivost. Je to schopnost vykonávat pohyby ve velkém rozsahu, jak to umožňuje kloubní systém člověka [5]. Rozvoj kloubní pohyblivosti je zaměřen především na udržení nebo zvýšení pohyblivosti páteře, ramenního a kyčelního kloubu. Nejčastěji se aplikují cvičení protahovací k ovlivnění antagonistů, relaxační i posilovací k cvičení agonistů.
7.2 Technicko-taktická příprava Obsahem technicko-taktické přípravy jsou především herní činnosti jednotlivce a skupinové činnosti hráčů (tj. herní kombinace a systémy). Taktická složka sportovního tréninku je na rozdíl od ostatních poměrně složitá a náročná a trvá zpravidla delší dobu. Přitom hraje v hokejbalu, tak jako v ostatních sportovních
39
hrách, velmi důležitou úlohu. Proto je v tréninku důležité hned po zvládnutí alespoň základních dovedností dbát na praktické zvládnutí různých způsobů řešení typických situací a systematický rozvoj tvůrčích schopností jak jednotlivců, tak celého družstva.
7.2.1 Herní činnosti jednotlivce – základní dovednosti Jsou to pohybové úkony, jimiž hráč řeší vzniklou herní situaci. Rozdělujeme je na útočné a obranné a další specifickou činnost, kterou je činnost brankáře. Do útočných herních činností patří driblink, vedení míčku, uvolňování s míčkem, zpracování a přihrávání míčku, uvolňování bez míčku, střelba, dorážení a tečování míčku. Do obranných herních činností pak patří obsazování hráče s míčkem či bez něj, odebírání míčku, hra tělem, obrana prostoru a blokování a chytání střel.
Útočné herní činnosti jednotlivce
Dribling – je základní dovedností hráče, která se uplatňuje při kontaktu hráče s míčkem. Účelem driblinku s míčkem je znesnadnit obránci odhadnout další činnost driblujícího hráče. Míček je ovládán střídavě forhendovou a bekhendovou stranou čepele zhruba v šíři ramen. Provedení by mělo být rychlé a uvolněné. Nácvik je potřeba provádět v každém tréninku s neustálým zdůrazněním správného základního postoje. Hráč má míček sledovat pouze periferním viděním, aby mohl lépe a rychleji reagovat na měnící se herní situace na hřišti.
Vedení míčku – je to činnost, uplatňující se při přesunu hráče s míčkem, při které se hráč snaží dostat do výhodnějšího postavení, zpravidla pro střelbu nebo přihrávku. Hráč vede míček driblingem, tažením, tlačením nebo pomocí nohou (tento způsob vedení míčku je specifický, například v ledním hokeji jeho používání není tak časté). Dribling se provádí stejně jako samotná činnost v pohybu. Při tlačení hráč tlačí míček před sebou forhendovou nebo bekhendovou stranou. Tažení bývá často používáno při vybíhání oblouku, kdy hráč drží hokejku šikmo stranou, spíše vzad, čepel míčku je přiklopena, míček je zpravidla tažen bekhendovou stranou čepele. Při tažení může hráč druhou rukou odmítat bránícího hráče. Díky absenci bruslí může hráč lépe vést míček i nohou, aniž by došlo k výraznému snížení rychlosti. Používá se při blokování 40
hole bránícím hráčem a to jak u mantinelů tak i v poli. K procvičení slouží různé štafetové hry a běžecké úseky.
Uvolňování hráče s míčkem – je to útočná činnost, kterou získává hráč výhodnější postavení pro činnost navazující jako je přihrávka nebo střela. Obehráváním protihráče dosahuje pro své družstvo číselné převahy, čímž zesiluje účinnost útočné akce a vytváří předpoklady pro její zakončení. Uvolňování s míčkem se provádí několika způsoby, mezi něž patří vedení míčku, dribling („klička“), obhození či prohození a nebo obtočení protihráče. „Klička“ může být po ruce nebo přes ruku a dělá se tak, že hráč činí klamný pohyb tělem nebo holí na který bránící hráč reaguje změnou směru čehož útočící hráč využívá a vybíhá na opačnou stranu. Při „kličce“ přes ruku pouští spodní ruka hůl a kryje míček tak, aby na něj soupeř nedosáhl. Při „kličce“ po ruce drží hráč hůl oběma rukama, získává rychlost a odpoutává se od soupeře. Při obhození či prohození je nutné, aby měl hráč vyšší rychlost než hráč bránící a taktéž volný prostor do kterého by směřoval míček. Rozlišujeme dva způsoby této činnosti a to buď přímo do prostoru nebo o mantinel. Při obtočení protihráče dochází k tomu, že hráč, který si stále kryje svým tělem míček, se obtáčí na úrovni protihráče tak, že je postaven bokem, respektive zády k němu a tímto způsobem se kolem něj uvolní.
Zpracování a přihrávání míčku – zpracování je činnost, která umožňuje hráči získat kontrolu nad míčkem. Přihrávání je činnost, při níž hráč usměrňuje míček některému ze svých spoluhráčů tak, aby jej mohl zpracovat. Způsob provedení přihrávek lze rozdělit na přihrávky po zemi a vzduchem.. Přihrávky po zemi se obvykle provádějí krátkým švihem. Při přihrávání na větší vzdálenost se používá ještě krátké přiklepnutí. Přihrávky vzduchem se používají tehdy, rozehrávají-li obránci míček útočníkům v obranném pásmu nebo přihrávají-li útočníci v útočném pásmu a je-li na tomto omezeném prostoru takový počet protihráčů, že by míček přihrávaný po zemi nepronikl k určenému spoluhráči. Provádí se švihem špičkou čepele. Při zpracování míčku hráč drží hokejku nízko nad povrchem a jde nejprve trochu vstříc míčku, který se pohybuje po povrchu. Náraz míčku do čepele ztlumí zpětným pohybem a přiklopením čepele. Při dobrém provedení míček od čepele neodskočí a hráč je schopen ihned opět přihrát. Přihrávky procvičujeme nejprve na místě, pak
41
s následným pohybem, s přijímáním míčku v pohybu, přihráváním na hráče v pohybu a nakonec z pohybu na hráče v pohybu. Všechny druhy přihrávek nacvičujeme nejprve bez ztížení, později o mantinel nebo s následnou střelbou na bránu či jinou komplikovanější činností.
Uvolňování hráče bez míčku – je podstatou úspěšné hry v útoku. Je to činnost, při níž se útočící hráč odpoutává od svého soupeře do postavení, které mu umožňuje převzetí míčku přihrávaného spoluhráčem, odvrácení pozornosti od spoluhráče, který přebírá míček, případně mu tato činnost umožňuje střelu z přihrávky. Hráč při uvolňování využívá časté změny směru, obraty, změnu rychlosti pohybu, případně kombinaci změny rychlosti a směru.
Střelba – je útočnou činností jednotlivce, ve které se hráč snaží švihem, příklepem nebo golfovým úderem dopravit míček do soupeřovi branky. Hokejbalová střela patří k technicky velmi náročné činnosti, a to především proto, že je třeba spojit mnoho různých pohybových složek a návyků v jeden harmonický celek. Při střelbě jde o vzájemnou souhru běhu a vedení míčku s vlastní technikou střely, se správným odhadem situace ve hře, postřehem, přesností a v neposlední řadě i s fyzickou připraveností každého hráče [8]. Veškerá činnost družstva i jednotlivce se tedy soustředí na získání míčku, jeho aktivní ovládání a na úspěšné zakončení společné akce střelbou. Z hlediska techniky dělíme střelbu po ruce na střelu švihem (krátkým, dlouhým, přiklepnutým), příklepem (krátkým a dlouhým) a na střelu golfovým úderem. Střelu přes ruku dělíme na střelu švihem a příklepem [6]. Existují i jiné způsoby střelby, jako je střelba ze vzduchu, z otočky, v pádu atd. Při střelbě rozeznáváme čtyři základní fáze pohybu a to nápřah, švih, interakce a protažení [8]. Střelba probíhá z technického hlediska v podstatě na hokejových principech, proto zde nebude podrobně technicky rozebrána. U hokejbalové střely, ale musíme dbát na přiměřený nápřah a došvih hokejky. Nesmí přesáhnout úroveň prsou. K procvičení se používá střelba z místa na bránu z části zakrytou, střelba po zpracování z různých druhů přihrávek, případně střelba „z první“ (bez zpracování).
Dorážení a tečování – jsou činnosti, při kterých se hráč snaží míček vyražený brankářem dopravit zpět do branky a nebo tečováním usměrnit střelu spoluhráče do
42
nekrytých míst soupeřovy branky. Obě činnosti lze rozdělit na aktivity v brankovišti a v naběhnutí do brankoviště [7]. Útočící hráč čeká na střelu, přihrávku spoluhráče a těsně před brankářem mění směr letícího míčku a současně stíní brankáři ve výhledu. Druhým způsobem rozumíme naběhnutí do volného nebo obsazeného prostoru v okamžiku, kdy do stejného místa směřuje letící míček.
Obranné herní činnosti jednotlivce
Obsazování hráče s míčkem – je činnost, při které se bránící hráč snaží získat míček (napadáním protihráče či odebráním míčku), znemožnit obsazovanému hráči úspěšnou přihrávku nebo zpomalit a narušit protiútok a zabránit soupeři ve střelbě. Tato činnost se v jednotlivých pásmech výrazně liší technikou provádění, mírou agresivity i pojetím spolupráce bránících hráčů. Základem je včasný pohyb k soupeři v okamžiku, kdy získal míček. Při nácviku se zaměřujeme na včasné načasování akce a rychlý přístup k hráči, navázání kontaktu, sledování pohybů protihráče a okamžitou reakci na jeho záměry. Nácvik probíhá nejprve v jednoduchých cvičeních a později především v herních podmínkách.
Odebírání míčku – je finální činností při obsazování hráče s míčkem. Odebrat míček lze vypíchnutím holí, nadzvednutím nebo přitlačením hole k hrací ploše, úderem do čepele hole soupeře nebo zastavením protihráče tělem, kdy se míček stává volným. Na rozdíl od ledního hokeje není přípustné používání bodyčeku. Při nácviku si nejprve ve dvojicích snaží bránící hráč vyzkoušet různé druhy odebrání míčku, postupně se nasazení útočícího hráče zvyšuje. Je možné zařadit hry na vymezeném prostoru, při kterých se útočící hráč snaží překonat bránícího a míček dopravit na předem určené místo.
Hra tělem – je v hokejbale přípustná v menší míře než například v ledním hokeji. Dovoleny jsou pouze dvě formy hry tělem. V prvním případě si obránce smí hájit své území, pokud zůstává v klidu – útočící hráč se mu musí vyhnout. V případě druhém smí bránící hráč napadat tělem útočníka, který se rozhodl proniknout kolem mantinelu. Zde však nesmí být rozběh delší než dva kroky, jinak hrozí vyloučení za naražení.
43
Obsazování hráče bez míčku – je činností zabraňující soupeři převzetí míčku. Mělo by jí být věnováno hodně pozornosti při nácviku i při utkání. Hráč tuto činnost realizuje postavením mezi hráčem a míčkem a obsazovaným hráčem bez míčku a nebo postavením mezi hráčem a míčkem vlastní brankou. Obsazování provádí buď těsné nebo volné. Při těsném obsazení jsou spolu hráči v kontaktu u volného nikoliv. U nácviku se používají hry na osobní obranu, kdy hráč mění směr a bránící hráč „hlídá“ jeho pohyb. Nejčastější chybou je, že bránící hráč je příliš daleko od útočícího hráče a nebo, což je u dětí velmi častou chybou, že se bránící hráč soustřeďuje pouze na hráče s míčkem a nikoli na útočícího hráče, kterého má bránit.
Obrana prostoru – se využívá při početní převaze útočníků (2:1, 3:1), při níž obránce vhodným postavením brání daný prostor a snaží se soupeři znesnadnit činnost. Nacvičování probíhá ve formě útoku dvou či tří hráčů na jednoho obránce. Chybou je příliš brzy zahájená obranná akce napadnutím jednoho hráče či přílišná koncentrace na jednoho hráče.
Blokování střel a chytání míčku – je obranou činností, při které se hráč snaží zabránit proniknutí vystřeleného míčku do branky. V hokejbalové praxi existují následující varianty blokování střel. Blokování střel ve stoji, v pokleku a kleku, blokování holí a dokonce je možné i spatřit blokování brankářským skluzem. Poslední jmenovaný způsob však není až tak často využívaný vzhledem k betonovému povrchu hrací plochy.
Činnosti doplňující Mezi doplňující herní činnosti patří klamání a činnost při vhazování míčku do hry. Klamání se používá před provedením nějaké útočné činnosti, s úkolem znesnadnit protihráči poznat pravý záměr útočné akce. Co se týče činnosti spojené s vhazování míčku do hry, jedná se o to, že se hráč snaží získat míček pod svou kontrolu, usměrnit ho některému ze svých spoluhráčů nebo vystřelit na branku.
44
Průpravné hry
Jsou uskutečňovány během, který začíná rychlým startem a je doprovázen častou změnou směru i rychlosti. Zásadou je, že všechna tato cvičení provádíme s hokejkou.
1) Člunková štafeta s předáváním hokejky Družstva se rozdělí na dvě poloviny, které vytvoří zástupy proti sobě ve vzdálenosti asi 10 metrů. První v jednom zástupu má hokejku. Na signál vyběhne, předá hokejku prvnímu v protějším zástupu a zařadí se na jeho konec. Činnost se opakuje až do okamžiku, kdy se všichni v zástupech dostanou zpět na své výchozí místo.
2) Vyvolávání čísel Hráči v družstvech nejvýše pětičlenných v sedu na zemi asi 2 metry za sebou, hokejka na zemi podél zástupu. Ve všech družstvech jsou hráčům přidělena čísla od 1 do 5. Učitel, případně trenér, vyvolá číslo, hráči každého zástupu s tímto číslem vyskočí, běží k metě, které se dotknou hokejkou a běží zpět na své místo. Učitel určí pořadí, družstva si své umístění z každého závodu sečítají. Vítězí družstvo s nejnižším součtem.
3) Na posledního Učitel vymezí lajnami nebo křídou v tělocvičně či na venkovním hřišti 4-5 ohraničených prostorů a očísluje je. Všichni hráči se shromáždí v jednom prostoru. Učitel vyvolává čísla, hráči co nejrychleji přebíhají do vyvolaného prostoru a učitel označí toho, kdo doběhl poslední. Vítězí ten, kdo nebyl ani jednou poslední a naopak poslední je ten, kdo dosáhl největšího počtu posledních míst.
4) Všichni ven Po ploše tělocvičny či venkovního hřiště jsou rozestavěné mety (gumové kužele, pet láhve apod.) nebo překážky. Hráči probíhají slalomem libovolným způsobem mezi překážkami. Na signál učitele musí co nejrychleji doběhnout do určeného prostoru. Vymezené prostory musí být dva, každý na jedné straně hrací plochy, aby hráči předem nevěděli kam poběží. Později zařazujeme obměnu, kdy hráči s hokejkou na
45
ploše vedou míček a driblují mezi metami. Na signál míček zvednou a běží nebo jej nechají na místě a běží do určeného prostoru.
5) Běh s převalem stranou (hraje se v tělocvičně) Hráči v zástupu asi 1,5 metru za sebou čelem k učiteli, který se postaví na vyvýšené místo (např. 2 díly švédské bedny). Na jedné straně asi 10 metrů od zástupu rozvinutý gymnastický pás, na druhé čára hřiště nebo čára křídou. Ukáže-li učitel k pásu, vyběhnou hráči tím směrem, na pásu provedou převal stranou a vrátí se na své místo. Ukáže-li učitel na opačnou stranu, vyběhnou hráči k čáře, čepelí hokejky se jí dotknou a vrátí se na své místo. Učitel určuje pořadí několika prvních hráčů, které stačí postřehnout.
7.2.2 Herní činnosti jednotlivce – brankář Brankář v hokejbalu má v družstvu zvláštní postavení. Je zde zcela jasná specifičnost. Brankář má jinou výstroj, má jinou úlohu, na hřišti je nejdéle ze všech hráčů. Zápas na něho klade velké psychické zatížení a odpovědnost za jeho výkon. Udělá-li chybu hráč v poli, nemusí z toho ještě být gól. Za útočníka může chybu napravit obránce, chybu obránce může napravit brankář. Udělá-li však chybu brankář, není už za ním nikdo, kdo by ji napravil. Brankář je tedy posledním hráčem na hřišti, který může ještě zachránit a napravit chybu družstva. Ve vyrovnaném utkání vyhraje to družstvo, které má lepšího brankáře. K vlastnostem dobrého brankáře patří postřeh a rychlá reakce, z pohybových schopností je důležitá hlavně rychlost a obratnost. Z toho vyplývá i potřebný individuální tréninkový přístup. Zodpovědně provedený výběr brankáře je prvním předpokladem pro další úspěšnou práci. Brankář se nesmí bát míčku, musí mít notnou dávku odvahy. Důležitá je schopnost udržet vysokou pozornost a soustředit se na hru po celou dobu utkání. Brankář musí také být psychicky odolný, nesmí se položit po prvním neúspěchu či „lacinému“ gólu. Činnost brankáře dělíme na: 1) základní postoj a pohyb v brance 2) orientace brankáře v brankovišti 3) zmenšování střeleckého úhlu
46
4) chytání a vyrážení střel 5) činnost s holí a přihrávání 6) činnost při zakrytém výhledu 7) činnost při hře mimo branku 8) činnost brankáře v rovnovážných a nerovnovážných situacích
Základní postoj a pohyb v brance - Všechny činnosti brankáře vycházejí z tzv. základního postoje. Jedná se o speciální postavení, ze kterého brankář zahajuje většinu svých zákroků. Tento postoj není vždy stejný a brankář ho v průběhu hry často mění. Většinou však má určité charakteristické rysy. Mezi základní pozice brankáře patří postoj, držení hole, držení lapačky a držení vyrážečky. Základní postoj by měl být uvolněný, aby umožňoval maximální rychlost zásahu. Při správném postoji je těžiště ve středu těla, mírně na straně ruky s vyrážečkou. Ramena jsou vystrčena před tělo, kolena jsou pokrčená. V základním postoji je kladena velká zátěž na stehenní svaly a tak se brankáři v době, kdy není branka bezprostředně ohrožena, uvolňují a z postoje se narovnávají. Hůl musí brankář držet pevně, ale ne křečovitě, musí ležet na zemi celou plochou asi 10 cm před špičkami bot. Lapačka musí být vždy otevřená a košíkem stále do hry (tak nejlépe zabírá co největší prostor). Při prudkých střelách z krátké vzdálenosti závisí úspěšnost zásahů na každé drobnosti. Proto musí být lapačka neustále připravena na obranný zákrok a nelze její polohu upravovat až po vystřelení míčku, tím totiž brankář ztrácí tolik potřebný čas. Rukavice, tzv. vyrážečka je vytočena neustále kolmo do hry, nesmí se opírat o „betony“. Brankář drží vyrážečkou hůl těsně nad rozšířením žerdě kousek před betony. Dobrý pohyb v brankovišti je základním předpokladem výborného brankáře. Brankář se pohybuje v základním postoji. Pohyb se provádí přesunem vpřed a vzad, přesunem do stran, krátkým přesunem do stran a rychlým pohybem do strany [7]. Brankář se při svém pohybu nesmí nikdy otočit ke hře zády nebo bokem. Zpět, po výpadu z brankoviště, se musí vracet pozadu, tj. čelem ke hře.
Orientace brankáře v brankovišti - Orientace je jednou z nejvýznamnějších činností brankáře. Brankář nesmí hledět před sebe na zem, kde je vyznačeno brankoviště, nesmí se otočit a podívat se, kde je branka, musí neustále sledovat
47
míček. Orientace je věcí cviku, brankář si pomáhá rukou, to znamená dotykem volné ruky o tyčku, poklepem hokejkou o tyčku, pohledem na mantinel, kde se orientuje podle modré čáry na mantinelu a podle bodů na vhazování ve vlastní třetině [7].
Zmenšování střeleckého úhlu - Stejně jako orientace v brankovišti, tak i zmenšování střeleckého úhlu patří mezi jednu z nejdůležitějších činností brankáře. S nácvikem této činnosti začínáme již od nejmladších brankářů. U hry brankáře je důležité, aby co největší část těla a výzbroje směřovala proti míčku. Pokud stojí na brankové čáře, pokrývá pouze určitou část branky (dospělý brankář cca. 40%). Znamená to tedy, že hráč má většinu plochy branky volnou. Dojde-li proto k útoku, přistupuje brankář k tzv. vykrývání (či vyplňování) střeleckého úhlu. Střelecký úhel je úhel, který svírají tyče branky a který má vrchol v místě, odkud je vystřelen míček. Brankář by měl vždy stát na ose tohoto úhlu a vyběhnutím či vykročením proti střele dosáhne vyplnění (alespoň částečného) tohoto úhlu, čímž zmenší útočícímu hráči volnou plochu branky pro úspěšné zakončení. U začátečníků se setkáváme s tím, že často vybíhají proti hráči a ne proti míčku, na což je třeba dát při nácviku pozor.
Chytání a vyrážení střel - Každá končetina má v brance svůj vyhraněný postoj. Pro brankáře by mělo platit to, že míček musí skončit v jeho držení nebo hluboko v rohu kluziště. Lapačka je před tělem otevřená, kolmo do hry. Pro zachycení míčku ji brankář musí zavřít a zpětným pohybem, například nahoru, snížit prudkost střely. Všechny střely na vyrážečku má brankář překrývat lapačkou. Pokud střelu nelze překrýt, musí ji vyrazit do stran nebo za branku. Při vyražení před sebe hrozí nebezpečí dorážení. Zpracované míčky se má brankář učit rozehrávat holí (viz samostatná stať). Jedním z nejjistějších způsobů, jak nepustit míček do branky, je chytání na tělo brankáře. Nohama se chytají střely po zemi a střely letící nízko nad zemí. Nejvíce používaným způsobem chytání jsou rozklek a poloviční rozklek, prvky ideální pro řešení situací těsně před brankou. Rozklek je velmi náročný na kyčelní pohyblivost, která se musí rozvíjet od dětského věku. Je nutné, aby holenní chránič zvaný „beton“, byl celou hranou na zemi. Tato hrana je pak vytočena proti střele. Volná ruka chrání prostor těsně nad „betonem“, hůl je položena mezi oběma koleny. Pozor na přílišné sklopení čepele, která může nadzvednout míček nad brankářovo tělo. Skluzem řeší brankář situace v přečíslení a různé skrumáže před brankou.
48
Správné provedení skluzu má tři fáze: jednostranný rozklek na stranu skluzu, sklouznutí a konečná fáze, kdy brankář musí skončit na boku, nohy leží s „betony“ nad sebou a nad nimi má brankář otevřenou lapačku či vyrážečku kolmo do hry. Brankář musí počítat s odporem drsného povrchu hřiště, který znesnadňuje skluz a zároveň hrozí rizikem zranění.
Činnost s holí a přihrávání - Hra brankářskou holí hraje v dnešním hokejbalu velmi významnou roli. Hru s holí můžeme rozdělit na činnost obrannou, založenou na zachycení přihrávky a jejím odražení mimo prostor před brankou a činnost útočnou, založenou na zastavení míčku a rozehrávce, čímž dochází ke zrychlení hry a k umožnění překvapivého protiútoku.
Činnost při zakrytém výhledu - Při skrumážích před brankou se často stává, že brankář nevidí míček. Tuto situaci lze řešit vykloněním se do strany, přikrčením, postavením se kolmo k místu, kde viděl míček naposledy. V brankovišti může brankář odstrčit soupeře rukama.
Činnost při hře mimo branku - Je důležité vědět, že brankář smí chytit míček a podržet jej až do hvizdu rozhodčího kdekoliv v obranné třetině. Pokud chytí brankář míček za brankovou čarou (mimo brankovou konstrukci) je důležité, aby se dotýkal jakoukoliv částí těla brankoviště, jinak je potrestán menším trestem.
Činnost brankáře v rovnovážných a nerovnovážných situacích - Herní situace, ve kterých brankář nejčastěji zasahuje, můžeme rozdělit do třech základních oblastí a to na samostatné nájezdy a situace 2:0, rovnovážné situace (1:1, 2:2) a nerovnovážné situace (2:1, 3:1). V rovnovážných i nerovnovážných situacích je velmi důležitá spolupráce brankáře s obráncem, kdy se obránce snaží vytlačit útočníka s míčkem stranou a zamezit případné přihrávce. Úlohou brankáře je pak na jedné straně zaměření se na tohoto útočníka s míčkem a stát proti němu, na druhé straně pak očekávání přihrávky a střelby druhého hráče. Stejnou úloho má brankář i v situaci 2:0. Při samostatném nájezdu jde pak o co nejlepší vykrytí střeleckého úhlu a vytlačení útočníka dobrým pohybem na jednu stranu.
49
Brankář musí chytat vždy s maximálním nasazením a co nejrychleji. Je proto dobré poskytnout mu během tréninku dostatek času pro přípravu na zásah proti dalšímu hráči. Trenér by měl respektovat, že další hráč pokračuje ve hře teprve tehdy, když se brankář postaví a opět zaujme základní postoj. Cvičení, týkající se zejména intenzivní práce brankáře, by neměla trvat příliš dlouho, respektive pokud je brankář unaven, měl by odejít z branky a je vystřídán druhým brankářem, nebo hráči zakončují do prázdné branky, případně trenér cvičení ukončí.
7.2.3 Kombinace útočné Záměrná spolupráce dvou nebo více hráčů, kteří společně řeší útočnou herní situaci.
Přihraj a běž - Kombinace založená na tomto principu spočívá v tom, že hráč držící míček jej přihrává spoluhráči a prudce startuje do volného prostoru. Tím získává značné zrychlení (nemusí kontrolovat míček) a přihrávku zpět dostává v okamžiku oběhnutí soupeře a ve vyšší rychlosti, která mu pomůže v dalším rozvíjení útoku.
Křížení - Tato kombinace patří již do zažitých herních projevů, kdy oba hráči z první přihrávky a svého postavení poznají jak se mají vůči sobě navzájem pohybovat. Výměnou vlastních pozic se odpoutávají od soupeře, dezorientují bránící hráče a současně se tak alespoň jeden hráč uvolní pro pokračování úspěšného útoku, popř. získání útočné poloviny hřišti.
Clonění - Při této spolupráci je kladen velký důraz na práci hráče bez míčku. Ten svým postavením nebo pohybem zabraňuje soupeřovým hráčům v napadání či omezování pohybu hráče vedoucího míček. Hráč s míčkem pak může bez časové a prostorové tísně dál rozvíjet útočně aktivity (přihrávka, střelba, nastřelení míčku atd.). V utkání se clonění využívá ve všech prostorách hřiště. Správně a důsledně provedené clonění umožní plynulý přechod středního pásma s vniknutím do útočné poloviny bez jediné přihrávky.
50
Kombinace po vhazování - Vhazování je standardní situace, ve které má družstvo možnost získat míček a založit rychlý protiútok (v obraném či středním pásmu) nebo po rychlé akci v útočném pásmu zakončit útok střelbou. Úspěšným vhazováním rozumíme takový okamžik, kdy se po hráčích na buly dotkne míčku jako první hráč našeho družstva. Vhazování lze zahrát několika způsoby: 1) přihrávka spoluhráči 2) odebírání (hráč získává míček sám pro sebe) 3) odblokování soupeře (míček získává spoluhráč)
Zpětná přihrávka - Tato vědomá spolupráce dvou hráčů spočívá v uvolnění hráče běžícího v „závěsu“ (tandemu). Hráč s míčkem před ním nabíhá do bránícího hráče, popř. do zhuštěného prostoru. Svou přítomností pak bránícího hráče cloní a znemožňuje okamžité napadání hráče v tandemu, který má čas míček ze zpětné přihrávky zpracovat a pokračovat v útočné akci. Snad největší výhodou této kombinace (jako u kombinace založené na principu clonění) je zbavení se časové a prostorové tísně. Možná i proto obě kombinace na sebe často navazují. Přenechání míčku je úspěšné také v herní situaci 2-1. Hráč vedoucí míček běží záměrně do bránícího soupeře (clonění) a přenechá míček v „ tandemu“ běžícímu spoluhráči.
Kombinace při zakládání útočné akce - Klasickým a dá se říci až rutinním příkladem této kombinace je způsob zakládání postupného protiútoku za vlastní brankou. V okamžiku získání míčku se hráč, který míček vybojoval přemisťuje hlouběji do obranného pásma, aby získal čas a prostor pro klidnou a přesnou rozehrávku. V tento okamžik již opouští místo před brankou obránce (vzdálenější od místa získání míčku) a odstupuje do volného prostoru, který často bývá právě za vlastní brankou (ale rozhodně to není pravidlem). Zde zpracovává přihrávku a zakládá postupný protiútok.
Existují pak i kombinace při zakončování útočné akce, případně kombinace ostatní. Často jde o spojení kombinací výše uvedených.
51
Základ úspěchu všech těchto kombinací je v maximálním úsilí hráčů bez míčku, kteří musí vystihnout správný okamžik pro vystartování do volného prostoru a současně musí dokázat zpracovat i prudkou či nepřesnou přihrávku. Přihrávající hráč musí přihrávku správně načasovat a většinou přihrává míček před nabíhajícího hráče, aby ho nejen nezbrzdil, ale naopak ještě lehce povzbudil k vyšší rychlosti.
7.2.4 Kombinace obranné Je to vědomá spolupráce několika hráčů v obranně s cílem odebrat soupeři míček, popřípadě zpomalit útok soupeře, znemožnit mu střelbu nebo prostorovou výhodu. Úspěšnost obranných kombinací je zcela jasně podmíněna bravurně zvládnutými herními činnostmi jednotlivců v obraně.
Přebírání - Obranná kombinace založená na principu přebírání umožňuje bránícím hráčům řešit nebezpečnou herní situaci, kdy útočící hráč po jedné straně získává prostorovou převahu. V této situaci si bránící hráči na určitý čas přebírají útočící soupeře. První neúspěšný bránící hráč ztrácející kontakt se soupeřem vyhledává protivníka nabíhajícího v druhém sledu. Pronikajícího útočníka si přebírá a atakuje druhý bránící hráč, původně vzdálenější od místa rozvíjení soupeřova útoku. Přebírání do hloubky se např. vyskytuje při reakci na přebírání dvojice útočících hráčů. Obránci si takto lehce vymění (přeberou) „své“ hráče bez zbytečně složitých pohybových akcí.
Zdvojování - Obranná kombinace, která při napadání vytváří početnou převahu 21. Účastní se jí dva hráči – napadající a zdvojující. Napadající hráč přistupuje k soupeři první s úkolem omezit jeho pohyb např. zablokovat ho či přitlačit k hrazení. Zdvojující hráč následuje napadajícího s malým odstupem. Jeho úkolem je stále sledovat pohyb míčku a po odblokování soupeře se ho zmocnit. Nejběžněji se zdvojování vyskytuje při situacích v rozích a u hrazení. Zdvojování se používá i proti vynikajícím hráčům, pokud jsou bránící hráči v situacích 1-1 lehce přehráváni.
52
Osobní bránění - Při osobním bránění se velice těsně obsazují protihráči v herních situacích 2-2, 3-3. Soupeř je obsazen až do ukončení akce. Cílem této kombinace je omezit možnost útočných kombinací soupeře. Donutit ho k nepřesnostem a co nejrychleji získat míček pod vlastní kontrolu. Velice úspěšně lze tuto kombinaci uplatnit proti technicky a pohybově nevyspělému a kondičně slabšímu soupeři. Naproti tomu musí bránící hráč uplatňovat vysokou předvídavost a bezchybnost v osobních soubojích.
Při početní převaze – Jde o spolupráci proti útočným akcím, při nichž jsou protihráči v početní převaze. Základem je, že se jeden z bránících hráčů snaží vytlačit útočníka s míčkem stranou a zamezit přihrávce na dalšího útočícího hráče. Další bránící hráči vykrývají prostor mezi vlastní brankou, útočníky a míčkem a snaží se eliminovat soupeřův útok zachycením přihrávky či pokrytím útočníka na nějž přihrávka směřuje.
7.2.5 Útočné herní systémy Způsob vedení hry celé pětky, popřípadě celého družstva s předem určenými úkoly jednotlivým hráčům a skupinám hráčů. Jednotlivé systémy se mohou v utkání plynule měnit a přecházet jeden v druhý podle charakteru a vývoje střetnutí.
Postupný útok (též poziční) - Záměrně kontrolovaná mezihra útočné hry. Jejím úkolem je reorganizace pohybů útočné řady s cílem vytvořit herní situaci pro zakončení. Ve všech fázích tohoto útoku by se měla hra posouvat, ač pomalu, k soupeřově brance. Útok zakončuje hráč v dobrém střeleckém postavení.
Rychlý protiútok – Je to útočný systém vyznačující se rychlým přechodem z obrany do útoku. Většinou založen okamžitě po získání míčku rychlou a přesnou průnikovou přihrávkou před útočnou modrou čáru. Touto přihrávkou dochází k přečíslení soupeře a snahou útočící družstva je rychle celou akci ukončit střelou.
53
Přesilová hra - Je útočným systémem, který se používá proti obraně soupeře oslabené o jednoho či více hráčů, kteří sedí na trestné lavici. Úspěšnost této hry spočívá v rychlém přechodu do útočného pásma a zaujetí základního obrazce, z kterého vychází další herní činnost. Pro přesilové hry má v kvalitních družstev každá pětice nacvičený určitý herní klíč – signál. Vlastní provedení přesilovky můžeme rozdělit do několika částí: 1) několik vzájemných výměn míčku pro rozpohybování bránících hráčů a pro odvedení jejich pozornosti od směru vedení útoku 2) získání tlaku proti územní obraně a tvořivá hra před zakončením akce 3) zakončení akce střelbou nejlépe nikým neobtěžovaným hráčem.
7.2.6 Obranné herní systémy Podobně jako útok i obrana má přesně propracované systémy hry. Jednotlivé systémy jsou velice podobné organizování hry u ledního hokeje. Nicméně je nutné přihlédnout ke specifice hry po červenou čáru, která umožňuje útočícím hráčům operovat na větším prostoru, jehož úspěšné ubránění je tedy pro bránící hráče náročnější.
Územní obrana - Ve spolupráci při bránění má každý hráč předem určenou územní odpovědnost danou rozestavěním hráčů. Kostra zónové obrany předpokládá zpomalení útoku soupeře a jeho postupné vytlačení ze středu hřiště ke hrazení. Tam jsou důsledně pokryti křídelní útočníci. Zónová obrana se často uplatňuje i při hře v oslabení, protože není tak vysoce náročná na kondici a intenzitu hry. Klade však vysoké taktické nároky na rozestoupení hráčů.
Osobní obrana - Funkčně představuje volné nebo těsné osobní obsazování protihráčů. Vytváří se tak současně četné situace 1-1. Nebezpečím takto organizované hry je pozdní přístup některých hráčů ke svým protivníkům. Tím se umožní soupeři osvobozující přihrávka a správně napadající hráči se okamžitě propadají. Dalším nebezpečím je přechod útočníka přes bránícího hráče. Tato situace vyžaduje časté přebírání. Osobní obrana se jen občas uplatňuje celohřišťově. Jejím hlavním úkolem
54
je soupeři znemožnit přihrávání, respektive vytvořit náhlý a intenzivní tlak. Celkově úspěšně zvládnutá osobní obrana je náročná na taktickou a kondiční vyspělost.
Kombinovaná obrana - Takto organizovaná obranná hra se vyznačuje spojením osobní a územní obrany. V praxi to znamená osobní bránění jednoho nebo více hráčů celohřišťově se současným obsazením ostatních hráčů zónovým principem.
Zónový presink - Základním znakem zónového presinku je rychlý přístup k soupeři a časté osobní souboje. Bránící hráči spolupracují na základě vypomáhání, zdvojování, zajišťování a přebírání. V celohřišťovém pojetí se tlak napadajících hráčů koncentruje na krajní pásma, proti zakládání a zakončování útočných akcí soupeře.
55
8. Dotazník V průběhu roku 2007 jsme provedli průzkum aktuálního stavu hokejbalu na základních školách. V našem průzkumu jsme se kromě zjištění aktuálního stavu hokejbalu zaměřili též na zjištění vlivu existence specializovaného hokejbalového hřiště na využití hokejbalu jak přímo v hodinách tělesné výchovy tak i při další sportovní činnosti spojené se školou. Použili jsme metody dotazníku (příloha 3). Průzkum jsme provedli na 38 moravských základních školách. Oslovili jsme stejný počet učitelů tělesné výchovy, z čehož bylo 26 mužů a 12 žen. Metodou záměrného (cíleného) výběru [4] bylo zařazeno 18 moravských škol o nichž jsme věděli, že se v jejich blízkosti nachází hokejbalové hřiště (a je tudíž předpoklad, že by jej mohli využívat při výuce) a 20 moravských škol o kterých jsme naopak věděli, že v jejich blízkosti specializované hokejbalové hřiště není. Skutečnost, jestli se v blízkosti dané školy nachází specializované hřiště, jsme zjistili pomocí internetových stránek ČMSHb, kde lze nalézt adresy všech existujících hokejbalových hřišť [22] a internetových stránek ukazující polohy blízkých škol [27]. Pro přehlednost uvádíme výsledky našeho výzkumu v grafické podobě.
56
1. Nachází se v blízkosti Vaší školy hokejbalové hřiště, které lze využívat pro výuku v hodinách tělesné výchovy?
Školy - celkový počet
47% 53%
ano (18 škol)
ne (20 škol)
První otázkou jsme si rozdělili všechny dotázané školy (dále jen Školy – celkový počet) podle toho, jestli mají ve své blízkosti hokejbalové hřiště a zda jej mohou využívat. Mile nás překvapilo zjištění, že při získávání informací o možnosti využití hokejbalového hřiště pro výuku či pro sportovní aktivity spojené se školou (kroužky, zápasy mezi třídami, školami) nikde nenarazili na neochotu majitele a hřiště bylo možno využít. 2. Znáte pravidla hry hokejbal?
Školy s hřištěm
Školy bez hřiště
28% 50%
50%
72%
ano (13 škol)
ne (5 škol)
ano (10 škol)
ne (10 škol)
Druhá otázka naznačila, že existence blízkého specializovaného hřiště může mít vliv na celkovou informovanost o kolektivní sportovní hře hokejbal. Po rozdělení škol na
57
dvě skupiny, tj. na školy s možností využívat hřiště (dále jen Školy s hřištěm) a na školy bez možnosti využívat hřiště (dále jen Školy bez hřiště) jsme zjistili, že vyučující s blízkým hřištěm mají větší povědomí o této kolektivní hře, než jejich protějšky (tj. učitelé bez blízkého hřiště). 3. Jakým způsobem jste se s tímto sportem seznámil(a)?
Školy s hřištěm
28%
Školy bez hřiště
30%
33% 50%
5%
17%
22%
15%
hrou (6 škol)
divák (4 školy)
hrou (6 škol)
divák (1 škola)
jinak (3 školy)
nezná (5 škol)
jinak (3 školy)
nezná (10 škol)
V třetí otázce nás zajímalo, jakým způsobem se vyučující s hokejbalem seznámili. Ukázalo se, že s hokejbalem má velké procento dotázaných osobní zkušenost. Jednalo se zejména o zkušenosti nikdy nezaregistrovaných hráčů, kteří hrávali hokejbal jen jako doplněk ve svém sportovním životě. Velmi zajímavé však bylo zjištění, že u škol s hokejbalovým hřištěm bylo poměrně vysoké procento učitelů, kteří měli možnost seznámit se s hokejbalem s pozice diváka, což v opačném případě nebylo. Další pedagogové se pak o hokejbalu dozvěděli prostřednictvím žáků, přátel, masmédií. 4. Hraje se na Vaší škole v hodinách TV hokejbal?
Školy s hřištěm
Školy bez hřiště
0%
22%
78%
ano (4 školy)
100%
ne (14 škol)
ano (0 škol)
58
ne (20 škol)
Otázka číslo čtyři zcela ukázala vliv existence hřiště na využití hokejbalu ve výuce. I když se nejednalo o nijak vysoké číslo, ukázalo se, že když je splněna podmínka specializovaného hřiště, vyučující zařazují hokejbal do hodin tělesné výchovy, což v druhém případě nedělají. 5. V jaké časové dotaci měsíčně?
Školy s hřištěm - výběr
25%
75%
1-2 hodiny (3 školy)
3-4 hodiny (1 škola)
V páté otázce jsme zjišťovali POUZE u vyučujících, co zařazují hokejbal do hodin tělesné výchovy (dále jen Školy s hřištěm - výběr), jakou časovou dotaci měsíčně mu věnují. Počet těchto vyučujících byl zjištěn otázkou číslo čtyři. Vzhledem k tomu, že hokejbal je venkovní sport, bavili jsme se zejména o podzimních a jarních měsících, kdy je počasí příznivé. Ukázalo se, že hokejbal je brán spíše jako doplňkový sport a je zařazován spíše pro zpestření. Na jedné škole byl však hokejbal hráván pravidelně a to v dotaci až 4 hodiny měsíčně. 6. Jakým způsobem je vedena výuka?
Školy s hřištěm - výběr 25% 50% 25% hra (2 školy) hra+technika (1 škola) hra+technika+taktika (1 škola)
59
Způsob vedení výuky odpovídal časovému prostoru, který je u jednotlivých pedagogů hokejbalu věnován. Vzhledem k tomu, že již předchozí otázka naznačila, že hokejbalu není věnována až tak veliká pozornost, nepřekvapila nás skutečnost, že výuka probíhá zejména formou hry. Pedagogové, kteří vyčlenili hokejbalu ve výuce větší prostor, se však kromě hry zaměřují i na rozvoj jednotlivých technických dovedností a na nácvik taktiky. 7. Ve kterém roce jste se začali věnovat tomuto sportu?
Školy s hřištěm - výběr
25%
25%
25%
25%
rok 2000 (1 škola)
rok 2003 (1 škola)
rok 2005 (1 škola)
rok 2006 (1 škola)
Otázka číslo sedm ukázala, že rozvoj hokejbalu na školách nebyl svázán s boomem v nějakém konkrétním roce. Spíše jde o svázanost se vznikem hokejbalového hřiště a taktéž s postavou vyučujícího, který hokejbal prosazuje do hodin tělesné výchovy. Rozhodně pozitivním faktem je skutečnost, že rozvoj hokejbalu je na 50% školách datován do let velmi blízkých a proto můžeme být mírně optimističtí a věřit, že by se mohlo jednat o nový trend spojený s výstavbou hřišť a příchodem mladých progresivnějších pedagogů do škol.
60
8. Máte materiální vybavení pro hru?
Školy s hřištěm - výběr
50%
50%
ano (2 školy)
ne (2 školy)
Ze škol, které využívají hokejbalu v hodinách tělesné výchovy, jich rovná polovina nemá potřebné materiální vybavení. Tento fakt je na jednu stranu negativní v tom, že bez odpovídajícího vybavení je samozřejmě provozování tohoto sportu v hodinách tělesné výchovy daleko těžší, na druhou stranu je ale pozitivní zjištění, že i v případě materiálně nepříznivých podmínek je možno hokejbal provozovat a to zejména formou většího materiálního zapojení žáků, kteří si nosí jednak vlastní hole a dokonce i brankářské vybavení. 9. Máte brankářské výstroje, hokejky, výstroj pro hráče?
Školy s hřištěm - výběr 25% 50% 25% brankářské výstroje (1 škola) brankářské výstroje+hokejky+výstroj pro hráče (1 škola) nemají, nosí si žáci (2 školy)
Otázka číslo devět konkretizuje kladné odpovědi pedagogů z předchozí otázky. Dozvěděli jsme se, že za dostatečné materiální vybavení je pokládáno zejména vlastnictví brankářských výstrojí. V jednom případě měli vyučující dokonce
61
k dispozici kompletní vybavení pro hráče i gólmany včetně hráčských holí. V ostatních případech záleželo na žácích, kteří si nosili vybavení své. 10. Existuje u vás kroužek hokejbalu?
Školy s hřištěm
Školy bez hřiště
5% 33%
67% 95%
ano (6 škol)
ne (12 škol)
ano (1 škola)
ne (19 škol)
Desátá otázka se kromě zjištění aktuální hokejbalové situace na školách opět věnuje též porovnání škol s hřištěm a bez něj. Je patrné, že i když není hokejbal na řadě škol zahrnut do výuky, tak v podobě zájmového kroužku je řadou škol zaštítěn. To dokazuje vyšší procento kladných odpovědí než u otázky číslo čtyři. Opět je zřejmé, že v místech, kde je hřiště dostupnější, je procento existence takových kroužků vyšší. Na druhou stranu je zajímavé zjištění, že i v místech, kde se hřiště nenachází v blízkosti školy, je tato aktivita podporována.
11. Pořádáte hokejbalové turnaje v rámci školy?
Školy s hřištěm
Školy bez hřiště
0%
11%
89%
ano (2 školy)
100%
ne (16 škol)
ano (0 škol)
62
ne (20 škol)
12. Pořádáte hokejbalové turnaje mezi školami?
Školy s hřištěm
Školy bez hřiště
0% 39% 61% 100%
ano (7 škol)
ne (11 škol)
ano (0 škol)
ne (20 škol)
13. Účastníte se celorepublikové sportovní akce Hokejbal proti drogám?
Školy s hřištěm
Školy bez hřiště
30%
39% 61%
ano (11 škol)
70%
ne (7 škol)
ano (6 škol)
ne (14 škol)
Zde bychom rádi shrnuli poznatky z odpovědí na otázky 11-13, které se týkají soutěžení v hokejbalu. Zatímco hokejbalové turnaje v rámci jedné školy nejsou příliš rozšířené a když, tak jsou doménou škol s blízkým hřištěm, turnaje a soupeření mezi školami jsou rozšířeny o poznání více. I tak jsou však opět specifické pouze pro školy, které mohou využít hokejbalového hřiště ve své blízkosti. Zde je opět zcela patrný rozdíl mezi školami vyplývající z existence či naopak absence sportovního zařízení, kde se hokejbal dá provozovat a je snadno dostupné pro dané školy. Velice zajímavé jsou však výsledky otázky číslo třináct, která se zabývá účastí na celorepublikové hokejbalové akci pro mládež nazvané Hokejbal proti drogám. Opět je patrný rozdíl ve výsledcích mezi typem škol, ale vysoké procento odpovědí ano na obou stranách rozhodně pobízí k zamyšlení. Vyplývá z něj, že hokejbal je vnímán ze strany žáků minimálně pozitivně a že pokud se objeví příležitost si hokejbal zahrát 63
(věřme, že to není jen reakce žáků na omluvenou absenci z výuky pro daný den) žáci se jí rádi chopí.
14. Chtějí hrát hokejbal také děvčata?
Školy s hřištěm
6%
Školy bez hřiště
11%
10%
90%
83%
ano (2 školy)
ne (15 škol)
0%
nevím(1 škola)
ano (0 školy)
ne (18 škol)
nevím(2 škola)
Poslední otázka směřovala ke zjištění toho, jak hokejbal vnímají děvčata. Z odpovědí je patrné, že hokejbal je zatím vnímán spíše jako mužský sport. Určité procento kladných odpovědí však dává naději, že by se tato skutečnost mohla společně s dalším rozvojem hokejbalu, jeho lepší přístupností a informovaností o něm zlepšit.
64
Z našeho průzkumu vyplynulo, že využití hokejbalu v hodinách tělesné výchovy je úzce spjato s existencí dostupného specializovaného hokejbalového hřiště. Zatímco na školách, kde nemají možnost tento druh hřiště využívat, se hokejbalu ve výuce nevěnuje žádný z vyučujících, tak na školách s dostupným hřištěm se hokejbalu věnuje 22% dotázaných. Zjistili jsme, že zařazení hokejbalu do hodin tělesné výchovy je spíše příležitostné, napomáhající pestrosti sportovního programu, ale rozhodně existují i výjimky. Jsou školy a pedagogové, kteří se hokejbalu věnují daleko více a považují jej za významnou složku výuky a sportovního života mládeže. Co se týče volitelného hokejbalu ve formě kroužků a dobrovolné účasti na hokejbalových zápolení v podobě zápasů a turnajů ukázalo se, že pro žáky je tato sportovní hra atraktivní a řada z nich se jí v rámci svých možností věnuje. Na základě našich výsledků můžeme vyvodit, že hokejbal oslovuje řadu dětí a že při vytvoření vhodných podmínek má tato sportovní hra potenciál k tomu, aby byla s oblibou provozována jak v hodinách tělesné výchovy tak i jako sportovní aktivita spojená s institutem školy, které bude ze strany mládeže věnována pozornost.
65
9. Závěr Obsahem této diplomové práce bylo seznámit s hokejbalem jako novou kolektivní hrou a poukázat na její přednosti a specifika. Příbuznost s ledním hokejem je zřejmá, ale některé odchylky, jako pravidlo plovoucí modré čáry umožňující v útočné fázi větší kreativitu díky většímu prostoru pro kombinaci, výrazně omezená hra tělem v osobních soubojích, větší zapojení nohou do hry formou vedení míčku a řada jiných výše uváděných menších odchylek ukazuje, že hokejbal má možnost oslovit i řadu lidí u kterých to lední hokej nezvládl. Kladem hokejbalu je jeho jednoduchost a jasnost pravidel, bezpečnost a kladný vliv na vývoj psychických vlastností a všech pohybových schopností. Výhodou mluvící pro masové využití je jeho příbuznost s ledním hokejem, což zajišťuje všeobecnou známost základních pravidel, které pro potřeby veřejnosti, jako diváků a fanoušků, není nutné příliš podrobně vysvětlovat. Cíl a účel hry je prostě zřejmý každému na první pohled. Nespornou devizou hokejbalu je také jeho velká dramatičnost a emotivnost. Skóre probíhajícího zápasu se může několikrát změnit a výsledek je někdy zcela neočekávaný. Jedná se o hru rychlou s mnoha zvraty a překvapeními. Samotní hráči jsou si vědomi této dynamičnosti a psychických nároků, které z ní vyplývají. Psychická trénovanost hráčů se totiž velmi často významnou měrou podílí na výsledku zápasu a to někdy i u předem jasných utkání. Hokejbal tedy ovlivňuje i rozvoj osobnosti a psychických kvalit hráče. Ani zdravotní přínos této hry není zanedbatelný. Má bezesporu kladný vliv na organismus hráčů, podporuje rozvoj rychlosti, síly, obratnosti a vytrvalosti, a příznivě působí na srdečně-cévní a dýchací systém. Tím celkově zvyšuje kondici a zlepšuje fyzický stav organismu. Díky této fyziologické účinnosti je hojně zařazována jako doplňková aktivita při různých druzích vrcholového sportu. Provozování hokejbalu navíc není zvláště na amatérské úrovni finančně příliš náročné. Hokejku a sportovní obuv má doma téměř každý. Z tohoto souhrnu je jasné, že hokejbal má mnoho předností a jen velmi málo nedostatků. Je to krásná a dramatická hra, která dobře vyhovuje naší mentalitě a má předpoklady k rychlému rozšíření mezi veřejnost, o čemž svědčí např. velmi rychlý
66
vznik a konsolidace českomoravského hokejbalového svazu a jeho orgánů (ČMSHb), narůstající úroveň soutěží nebo čilé mezinárodní styky a naše prezentace v zahraničí. S narůstající oblibou, zvláště mezi mládeží, vzniká stále větší potřeba odborného vedení a tím i příslušné literatury, které, jak již bylo zdůrazněno v úvodu, není u nás zrovna dostatek. Jak prokázal náš výzkum, při zlepšení zázemí a informovanosti pedagogů má hokejbal potenciál k tomu, aby se stal významnou složkou výuky tělesné výchovy a současně se pro řadu žáků stal činností, která zaplní místo v jejich volnočasových aktivitách. Cílem této práce bylo dát každému vychovateli, pedagogovi či trenérovi možnost seznámit se s hokejbalem a docenit tak jeho výchovné a společenské kvality, Je to možnost všestranně rozvíjet tělesné a duševní schopnosti svých svěřenců, významně ovlivnit rozvoj jejich morálně volních vlastností, nenásilně apelovat na jejich odpovědnost ke kolektivu a smysl pro spolupráci a současně podpořit jejich vlastní aktivitu, samostatnost a odpovědnost. Hokejbal je kolektivní hra reprezentující moderní dobu, je dynamická rychlá, nutí hráče k okamžitému a co nejúčelnějšímu rozhodování. Tímto svým pojetím vychovává a připravuje mládež na překážky a úskalí života. Proto bylo naší snahou zapojit se do jeho postupného rozšíření v českých zemích a dopomoci zařadit tuto hru na čestné místo mezi ostatní kolektivní sporty.
67
Seznam použité literatury
1. Čelikovský, S. et al. Antropomotorika. 1. vyd. Košice: UPJŠ, 1985. 310 s. 2. Dovalil, J. et al. Sportovní trénink. Lexikon základních pojmů. 1. vyd. Praha: UK Karolinum, 1992. 207 s. 3. Dovalil, J. et al. Výkon a trénink ve sportu. 1. vyd. Praha: Olympia, 2002. 336 s. 4. Chráska, M. Metody pedagogického výzkumu. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2007. 272 s. 5. Kos, B. Celoživotní změny kloubní pohyblivosti. In: Ontogeneze lidské motoriky. Sborník ÚV ČSTV, Praha. 1985, s.226-227 6. Nykodým, J. et al. Teorie a didaktika sportovních her. 1. vyd. Brno: MU Brno – Kraví hora, 2006. 120 s. 7. Pek, M. Hokejbal - učebnice pro trenéry. 1. vyd. Praha: ČMSHb, 1998. 250 s. 8. Perič, T., Přerost, M., Kadaně, J. Hokejbal – průvodce tréninkem. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2006. 108 s. 9. Seliger, V., Choutka, M. Fyziologie sportovní výkonnosti. 1. vyd. Praha: Olympia, 1982. 120 s. 10. Táborský, F. Sportovní hry II. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2005. 172 s. 11. Vaněk, J. Pozemní hokej. 2. vyd. Praha: Olympia, 1978. 234 s. 12. Vilímová, V. Didaktika tělesné výchovy. 1. vyd. Brno: Paido, 2002. 103 s. 13. http://bhs.wz.cz/Pravidla%20hokejbalu.doc 14. http://cs.wikipedia.org/wiki/Hokejbal 15. http://hpd.hokejbal.cz/?page=aktuality 16. http://www.asp-staropramen.com/fotky/ 17. http://www.frontierhockey.cz/all/cepele.html 18. http://www.hockeyland.cz/?menuid=103&openmenuid=0,103,0&page=zbozi
68
19. http://www.hokejbal.cz/cz/index.php?id=ms_07&recno=780 20. http://www.hokejbal.cz/cz/index.php?page=download&id=070300 21. http://www.hokejbal.cz/cz/index.php?page=historie&id=050000 22. http://www.hokejbal.cz/index.php?page=hriste 23. http://www.hokejbal.cz/cz/index.php?page=ohokejbale&id=060000 24. http://www.iceshop.cz/Hokejbal/51-Mercator-Base-Camp.html 25. http://www.iceshop.cz/Hokejbal/52-Mercator-ball.html 26. http://www.isbhf.com 27. http://www.mapy.cz 28. http://www.ohf.cz/hokejbal/stary/pravidla/index.html 29. http://www.sweb.cz/assk.hodonin/pravidla_hokejbal.htm 30. http://www.uhercompany.cz/cs/hokejbalove-hriste/ 31. http://www.uldorosthokejbal.estranky.cz/clanky/vse-o-hokejbale/historiehokejbalu
69
Přílohy Příloha 1
Projektová dokumentace hřiště
70
Příloha 2
Projektová dokumentace branek
71
Příloha 3
Dotazník – hokejbal (diplomová práce) Jméno: Škola: Kombinace:
1. Nachází se v blízkosti Vaší školy hokejbalové hřiště, které lze využívat při hodinách TV? ANO – NE 2. Znáte pravidla hry hokejbal?
ANO – NE
3. Jakým způsobem jste se s tímto sportem seznámil(a)?
4. Hraje se na Vaší škole v hodinách TV hokejbal?
ANO – NE
5. V jaké časové dotaci měsíčně? 6. Jakým způsobem je vedena výuka?
a) nácvik jednotlivých dovedností b) nácvik herních situací c) nácvik taktiky d) jen hra
7. Ve kterém roce jste se začali věnovat tomuto sportu? 8. Máte materiální vybavení pro hru?
ANO – NE
9. Máte?: a) brankářské výstroje b) hokejky c) výstroj pro hráče (přilby, holenní chrániče) 10. Existuje u vás kroužek hokejbalu? 11. Pořádáte hokejbalové turnaje v rámci školy? 12. Pořádáte hokejbalové turnaje mezi školami? 13. Účastníte se celorepublikové sportovní akce Hokejbal proti drogám? 14. Chtějí hrát hokejbal také děvčata?
72
Resumé Cílem naší práce bylo vytvoření pevných teoretických základů pro, v dnešní době rychle se rozvíjející kolektivní sportovní hru, hokejbal. Hlavní snahou pak bylo, aby všichni ti, kteří by se zajímali o vedení a řízení jakéhokoli tréninkového procesu v hokejbalu, měli možnost jednoduchého a rychlého seznámení se s historií a základními teoretickými znalostmi, které se této hry týkají. Pomocí studia relevantní odborné literatury, internetových stránek a dodáním osobních zkušeností jsme snad tohoto cíle úspěšně dosáhli. Zpracováním dotazníku, jenž jsme rozdali učitelům tělesné výchovy na moravských základních školách, jsme se pak pokusili zmapovat aktuální situaci v hokejbalu a nastínit možné kroky, které by mohly vést ke zpřístupnění tohoto atraktivního sportovního odvětví co nejširšímu počtu dětí a pomohly by při začleňování hokejbalu do výuky a do volnočasových aktivit spojených s institutem školy.
The aim of this paper is to create solid theoretical bases for street&ball hockey, currently a very quickly developing team sport. The main effort then is to provide a chance to all those interested in managing and coaching any training processes of this game to get simply and quickly familiar with history and basic theoretical knowledge connected with this game. I hope I have successfully achieved this aim with the help of
professional
literature,
relevant
web
pages,
and
personal
experience.
Questionnaires were distributed to teachers of physical education at Moravian elementary schools with the aim of attempting to map the current situation of street&ball hockey. These questionnaires should have also helped outline possible next steps that could result in making this attractive sport accessible to the biggest number of children possible and incorporate this game into curriculum and leisure time activities connected with educational institutions.
73
