Říjen 2011
Pro potřebu základních organizací KSČM
Vyškov
Stanovy
Stanovy jsou jasným obrazem demokratičnosti každé instituce. Nestačí ovšem ve stanovách tvrdit, že strana (organizace) se řídí demokratickými principy. Je nutné ty principy srozumitelně vyjádřit a především v praktické činnosti respektovat. V komunistických stranách byl takovým demokratickým prvkem dvojjediný princip vnitrostranické demokracie a demokratického centralismu. Po listopadovém převratu jako by se z naší terminologie tento princip vytratil. Jednotlivé články strany se staly samosprávnými. Tak co s tím předchozím systémem? Tak na příklad základní organizace může být stokrát samosprávná, ale vnitrostranická demokracie v její činnosti fungovat musí. Podobně ten centralismus. Než organizace přijme jakékoliv rozhodnutí, které má být pro její členy závazné, musí členům poskytnout možnost k navrhovanému opatření se vyjádřit. A naopak. Jakmile většina členů organizace návrh schválí, je závazný (platný) pro celou organizaci. Při porušení první části stranického demokratismu by se vedení (třeba výbor ZO, ale i ten ústřední) změnil v pověstný kůl v plotě a strana by ztratila akceschopnost. Porušení té centralitní složky by zase vyvolalo rozmělnění úsilí strany dosáhnout žádaného společenského pokroku. Vidíme to i na členských schůzích, je-li předloženo k diskuzi složitější téma. Názory na to, jak má být řešeno, se mnohdy velmi liší a vyskytne se hned několik rozdílných návrhů. Pak je většinově přijat jeden, kterému se ostatní musí podřídit. Marně bychom tvrdili, že v jednotě je síla (což je nesporná pravda), pokud bychom nedokázali najít takový kompromis, kterému budou ochotni se všichni členové podřídit. Připomeňme si, že i Lenin, když v někdejší ruské sociální demokracii převažovala pravice, se podřizoval. Teprve když přijaté řešení je principiálně neakceptovatelné, se člen či skupina členů se schváleným řešením neztotožní a oddělí se. Tento dvojprincip musí být samozřejmě uplatňován i mezi jednotlivými „samosprávnými“ složkami navzájem.
2
Jinak by se mohl třeba OV či ÚV uzasedat, ale strana by zanikla pro rozdílnost názorů podřízených složek. V době před převratem docházelo k narušení této dvojice demokratického principu. V mnoha případech vyšší složky porušily demokratičnost a prostě se usnesly a členstvu nařídily.To mělo mnohdy za následek pokles zájmu a tím i aktivity členů a ztrátu důvěry v politiku strany jak u našich členů, tak zejména u ostatních občanů. Jednota levice
Chtěl bych se krátce zamyslet nad nejednotností levice ve světě i u nás. Ve většině kapitalistických států, kde měli komunisté významnější vliv, vynaložila pravice nemalé úsilí i prostředky, aby jednotlivé názorové proudy v levici buď izolovala, nebo dokonce postavila proti sobě. Tradiční rozděl a panuj. I u nás se dnes někteří poctiví občané dají ovlivnit tu radikálními, tu populistickými hesly, aby skupiny s levicovým cítěním vytvářely další organizační jednotky stojící mimo KSČM. Jedna věc je, že komunisté usilují o spojení všech levicových proudů k prosazování politiky ve prospěch většiny lidu, druhá je snaha některých třeba i poctivých lidí prosazovat se proti KSČM či dokonce na její úkor. I toto je cesta k neúspěchu podobná té, která přispěla k porážce socialismu izolací vedení od většiny národa. Jednotu chceme vytvářet spojením úsilí právě v těch základních otázkách, které jsou různým směrům společné, tedy ne na úkor některé z nich, včetně KSČM. Pokud někteří komunisté sklouzávají třeba i v oprávněné kritice současného vedení strany k vytváření mimostranických či nových stranických struktur, neprospívají levicovému řešení hlavních otázek, ale objektivními dopady pravici. Problémy je třeba řešit a rozpory prodiskutovat uvnitř strany, ne vytvářením dalších a v důsledku následného štěpení bezmocných či málo vlivných směrů. Zamýšlejme se nad těmito otázkami a vyvozujme závěry, které levici stmelí, ne naopak. Radikální a reformní
Dnešní sociální demokraté svou sociální politiku hodlají prosazovat metodou reforem, které by opět přiblížily sociální stát. Sice kapitalistický, ale sociálně spravedlivější. Proti radikálnímu řešení, prosazení socialistické společnosti, má reformní některé výhody. Tou hlavní je snadnější možnost dosažení jistých, byť dílčích a dočasných, ústupků. Naopak základní nevýhodou je zachování nadvlády peněz a majetků nad celou společností. V praxi – a vývoj to potvrzuje – je takové řešení nejvýhodnější právě pro nejbohatší, pro banky, rentiéry, spekulanty a jejich přisluhovače. V každé společnosti, sebelépe řízené a spravedlivé, dochází k výkyvům provázejícím
3
potíže vládnoucí vrstvy. Právě to je pro kapitalismus jakousi záchrannou brzdou. Představme si sociálně spravedlivou soc. dem. vládu, kterou postihnou vládou nezaviněné problémy, třeba přírodní katastrofy jako velké povodně, kruté holomrazy, dlouhodobá sucha a Mezinárodní měnový fond se svým vydíráním (viz dnes Řecko). Co následuje? Samozřejmě volební vítězství bohaté pravice a ta ihned využije (a podle naší dnešní zkušenosti doslova zneužije) svého postavení a vše, čeho sociální demokraté s podporou občanů dosáhli, šikovně zlikviduje. Vysvětlí občanům třeba, že stát je zadlužený a musí šetřit a – lidově řečeno – vezme je novými zákony pěkně u huby. Ať si sociální demokracie přesvědčuje občany sebevíc, že za ekonomické problémy nemůže její politika, pravice její tvrzení prostě nebere a převálcuje svou dočasnou většinou celý tak zvaně sociální stát. Podívejme se třeba na Řecko či Španělsko. Tam závažné ekonomické problémy prokazatelně zavinily předchozí pravicové vlády, a občané pak proto dali většinově důvěru levici. Té do prázdné náruče spadlo neúměrné zadlužení a hrozba finančního bankrotu. Vláda, údajně levicová, nemá téměř na vybranou. Nikdo jí nepůjčí, pokud nebude uskutečňovat představy MMF a podobných institucí. Na půjčky (potřebné v důsledku kroků předchozích pravicových vlád) nasadí takové úroky, že „levicové“ vládě nezbude než skákat, jak banky a kapitál písknou. Samozřejmě že zklamaní voliči v nejbližších volbách (viz Španělsko) podpoří pravici. Ta slíbí, co stejně nehodlá splnit, ale jinou volbu občané nemají. Nebo Slovensko. Pravice přijala takové zákony, které (třeba v oblasti důchodového zabezpečení) jsou antisociální. Pak zvítězila Ficova sociální demokracie. A tu se zjistilo, že soukromé firmy, které využily pravicového zákona, se nevzdají snadných a značných zisků, které jim plynou z pravicového řešení. Státu hrozí, že bude muset „uhradit finanční ztráty soukromým firmám“, pokud změní zákon. Radikální řešení neznamená vzít samopal a vyvlastnit bohaté. Radikální řešení znamená zajistit státu rozhodující slovo v těch oblastech života, které jsou pro společnost nejcitlivější. To je zajištění vzdělání, zdraví, bezpečnosti, obrany státu, pomoci potřebným a hlavně ovládnutí strategických podniků – bank, energetiky, komunikací a podobně. Jen si vezměme jeden malý příklad. Český stát se díky předchozím vládám vzdal bankovnictví, které za levný peníz „svěřil“ do rukou zahraničních firem a soukromníků. Když stát ukládá prostředky získané třeba zdaněním, objeví se na účtech soukromých zahraničních bank. Když stát potřebuje i krátkodobý úvěr, musí si u těchto bank za drahý úrok půjčit. Za vlastní peníze musí platit jak tzv. vedení účtů, tak za případnou půjčku. Jde to až tak daleko, že státní podnik Česká pošta má Poštovní banku, nejdostupnější finanční ústav v zemi. A kdože tuto banku vlastní? Kdepak, stát ne. Vlastní ji zahraniční banka, kam byla ta Poštovní převedena spolu s Investiční po debaklu s Nomurou.
4
Jen radikální řešení může být trvalým. Jen radikální rozhodnutí zajistí, aby občané státu nebyli okrádáni soukromými firmami, které si mohou diktovat a diktují i takové podmínky, jako je známo z případu NOVY, Nomury či Diag human a dalších. Zásluhovost
Lidská společnost svou prací vytváří hodnoty, které pak zabezpečují její život. Rozdělování těchto hodnot mezi jednotlivé účastníky společenských aktivit je jednou ze základních charakteristik dané společnosti. Pomineme-li prvobytně pospolné období, kdy skupina lidí (tlupa, rod, kmen) vytvářela přibližně tolik prostředků k přežití, které nezbytně potřebovala, je pro každý vývojový stupeň společnosti charakterizujícím prvkem, jak se vytvořené hodnoty mezi členy společnosti rozloží. Jsou dvě krajnosti. První bývá označována jako rovnostářství. Jistě není třeba mnoho vysvětlovat, že ve společnosti dostatečně bohaté (jako je třeba ta naše) by rovnostářství bylo škodlivé. Aby byli stejně oceněni ti, kteří mají na rozvoji a tím i vytváření nových hodnot největší podíl stejně jako ten, kdo „se spíše jen veze“, to není a nikdy nebyla zásada socialistů a komunistů. My ovšem nesouhlasíme ani se současným rozdělením vytvářených hodnot, kdy někdo může žít v přepychovém nadbytku jen proto, že třeba zdědil (či dokonce podvodně získal) velký majetek, zatímco ti, kteří se každodenní prací na tvorbě DPH (populární, byť nepřesné kritérium výkonnosti ekonomiky) významně podílejí. Abych to přiblížil. Znám případ, kdy z dřívějška získané akcie úspěšné firmy vynášejí dividendy, které pro majitele představují mnoho desítek tisíc korun ročně, aniž by s onou firmou měl společného cokoliv kromě dříve náhodně získaných akcií. A tak v situaci, kdy třeba paní Klasnová si pořídila svatební šatičky za milion korun, je minimální mzda 8000 korun měsíčně. To prvé je nezasloužený (a vlastně zbytečný) přepych, to druhé je nezasloužená nespravedlnost. Je jen typické, že největší zisky nevytváří každodenní poctivá práce, byť by třeba představovala výjimečný přínos na příklad vědeckého výzkumu, ale spekulace. Spekulace, která žádné nové hodnoty nevytváří, jen na těch ostatními občany vytvořených hodnotách parazituje. Důsledek nespravedlnosti v odměňování je i dnešní vládou podporovaná snaha pomlouvat starou (důchodovou) generaci, jako by byla příživníky. Přitom právě ty generace, které jsou dnes již mimo aktivní činnost, spoluvytvářely bohatství současné společnosti. Ta je buď rozvíjí, nebo naopak – jako dnešní vláda – mění v dluhy. A tak jako bychom se vraceli do dob výměnků, kdy sice syn zdědil (převzal) od rodičů statek, ale bohatý byl on, ne ti, kteří statek pořídili a rozvíjeli.
5
Hlas mladých Dvacet let nečinnosti všech se projevuje
Ano. Dvacet let. Dvacet let, kdy situaci v sociálně slabých lokalitách politici, ale ani lidé, kterých se to bezprostředně týká, neřešili. V posledních týdnech a dnech nám televize ukazují bezvýchodnou situaci některých rodin, jimž nepřizpůsobiví znepříjemňují život. Televize nám přináší zejména reportáže ze Šluknovska, avšak celkem je takových lokalit na osm desítek. Dokážete si představit, že by nepokoje vypukly ve všech z nich? Velké „ghetto“ romských spoluobčanů se nachází například v Kojetíně a situace, jak jsem měl na vlastní kůži možnost se přesvědčit, také není dvakrát růžová. Byly snahy soustředit romské občany z Brna v blízkém okresním městě. Vše v zájmu lukrativního kšeftu s brněnskými byty. Víte, chápu obě strany. Tzv. „nepři-způsobivé“, což je termín, abychom byli politicky korektní, protože tento systém je naučil, že o ně bude patřičně postaráno, aniž by přičichli k práci, kterou dříve vykonávali, protože museli a ona pro ně byla. Na druhou stranu komu z nás by se líbilo žít vedle takových lidí? Nemá být domov oázou klidu? Lidé v sousedství si toho klidu samozřejmě užijí dosyta, ale má to jeden háček. Noční klid tito lidé drží obvykle od brzkých ranních hodin do odpoledne a svou „pracovní“ náplň vykonávají v noci. Vládní zmocněnci a různé agentury se snaží těmto lidem pomáhat. V zásadě nejsem proti, ale v první řadě bych dal těmto lidem sám na výběr: Buď budeš pracovat a chovat se, jak je v našich končinách obvyklé, a my ti pomůžeme, nebo pracovat nemusíš, ale pak se spolehni jen sám na sebe a neobtěžuj svým chováním občany, kteří na pravidla hry přistoupili. Upřímně se mi nelíbí, když je vynakládáno obrovské množství prostředků na různá centra pro tyto „nepřizpůsobivé“. Neměla by, v rámci rovnosti a spravedlnosti, vznikat i centra pro lidi, kteří s nepřizpůsobivými musí žít? I když si myslím, že prostředky, které se vláda snaží uvolňovat v rámci této problematiky, by šly investovat daleko lépe. Mám na mysli tvorbu nezbytných pracovních míst, protože když tyto lidi nenaučíme alespoň nějakému režimu, nepomůže nám ani sto vládních zmocněnců a miliardy už vůbec ne. Musím se však zastat slušných Romů (nebál bych se použít termín Cikánů, protože se sami takto oslovují), protože znám spoustu slušných a pracovitých lidí tohoto etnika. A vězte, že tito mají život o mnoho ztížen jen proto, že jsou Romové a doplácí na své soukmenovce, kteří se nechovají zrovna vybíravě. Snad jsem nebyl v tomto článku příliš politicky nekorektní. Filip Zachariaš, Gymnázium Bučovice Daňové zvýhodnění stravenek
V současné době zákony umožňují zaměstnavatelům odečíst si z daňového základu 55 % nominální hodnoty stravenky. Daňové zvýhodnění stravenek se má ale v roce 2013 nahradit paušálem ve výši 250 Kč, který získá podnik na každého zaměstnance. Z dosavadních výpočtů je ovšem již
6
zřejmé, že tento paušál současné zdanění stravenek nepokryje. V takovém případě by zaměstnavatelé stravenky přestali poskytovat. Stravenkové firmy se hájí, že rušení výhod by nebylo pro nikoho prospěšné - prodělá na tom stát, firmy i zaměstnanci, kteří stravenky dostávají (jen v ČR jich využívá 1,3 milionu lidí). Stejný názor mají i zástupci podnikatelů z Asociace malých a středních podniků (AMSP), i odbory. Výhody stravenek z uvedených průzkumů - Pro 83 % zaměstnanců jsou stravenky atraktivním benefitem (TNS Aisa, 2007), pro 67 % zaměstnanců jsou benefity důležité i pro výběr zaměstnání (Factum Invenio, 2008), zaměstnanci dostávající stravenky obědvají v průběhu pracovního týdne o 54 % častěji než ti, kteří stravenky nedostávají (průzkum GfK, duben 2010). Při zrušení daňového zvýhodnění stravenek by stravenky zrušila většina firem bez finanční náhrady, dále dle při průměrném příspěvku 700 Kč měsíčně by to pro lidi s průměrným příjmem (dle ČSO 22 748) znamenalo pokles příjmu o více než 3 %. Pro nízkopříjmové skupiny by zrušení stravenek znamenalo pokles příjmu až o 8,75 %, kromě toho by 70 % zaměstnanců omezilo obědvání v restauracích (GfK, 2010). Zrušení stravenek prosazuje TOP 09, ale opozice ani vládní strany s návrhem nesouhlasí. V současné době se změna daňové reformy projednává ve sněmovně. Jestli tento Kalouskův návrh (přesněji řečeno ŠKRT) uspěje, o tom se zatím vedou neustálé spory. Pavel Herman, Ivanovice na Hané Poznámka TK: Copak vládě jde o občany? Budeme vítězi nebo poraženými? - aneb Vratimovský seminář 2011
Už tradičně patří podzim setkání významných osobností české společnosti na Vratimovském semináři. Letošní seminář byl posunut z důvodů loňského špatného počasí již na říjen, avšak počasí nám opět nepřálo. O tom, že nás počasí zastavit nemůže, svědčila i účast. Ještě o dvacet lidí více než loni, a to už loňský rok se řadil účastí k rekordním. Není se také čemu divit. Se svými poznatky vystoupily opravdové osobnosti. Ing. Ungerman, makroekonomický expert ČMKOS, hodnotil kroky vlády z ekonomického hlediska, kdy připomenul, že ze státu dodávajícího technologie se stal stát vyrábějící součástky k těmto technologiím. Na letošní seminář dorazil i předseda ÚV KSČM Vojtěch Filip, který mluvil o rostoucím napětí ve společnosti spějící k „bodu zlomu“. Na reformy v globálním kontextu se podívala doc. Švihlíková. Popisovala kroky států čelící globální ekonomické krizi, kterou nazvala krizí západních zemí. Poukázala na zajímavé paradoxy i v krocích MMF. Následovalo vystoupení profesora Oskara Krejčího, významné osobnosti na poli politologie. Zabýval se lidskými právy a pro mnohé bylo překvapením, že významně pokroková byla v tomto ohledu Ústava SSSR z roku 1936. Největší ovace sklidilo vystoupení prof. Kellera, který svůj příspěvek nazval Tunel na konci světla. Přirovnal kroky české vlády ke krokům mafie, což také patřičně a logicky zdůvodnil. Popsal systém, kterým pravicové vlády
7
tunelovaly a tunelují zdroje z minulosti (privatizace) a přítomnosti (prostřednictvím rovné daně a daňových odpuštění pro nejbohatší). Popsal ale i tunelování budoucnosti - privatizace veřejného sektoru (tzn. penzijní a zdravotní reforma), kdy se peníze i v těchto odvětvích budou odvádět soukromým firmám (ač už i MMF od doporučení vyvádět peníze z průběžného penzijního pilíře přehodnotil a doporučuje nezavádět tzv. druhý pilíř). Na semináři nechyběli ani zahraniční hosté - předseda KSS PhDr. Josef Hrdlička nebo předseda KS Ukrajiny pro oblast Podkarpatskou Rus - Voloďa Aleksij. Oproti loňskému roku byla výrazně vyšší i přítomnost i našich vrcholných představitelů - nechyběl Jiří Dolejš, v průběhu dorazil Ransdorf a další. Bohužel účast médií, krom těch nám nakloněných, byla mizivá. Troufnu si říct, že nulová. Chtějí nás udržet v izolaci, ale mám pro ně vzkaz: Takové myšlenky, které zde byly vyřčeny, mají křídla a i kdyby je chtěl kdokoliv zadržet, rozletí se po celé republice. Za rok opět na semináři a doufám, že zase v rekordním počtu. Filip Zachariaš, účastník semináře za OV KSČM Vyškov
