III. NÁRODNÍ ZPRÁVA O RODINĚ

III.

NÁRODNÍ ZPRÁVA O RODINĚ

MINISTERSTVO PRÁCE A SOCIÁLNÍCH VĚCÍ 2004

1

OBSAH

PŘEDMLUVA....................................................................................................................................................... 6 I. ÚVOD: SPOLEČENSKÁ FUNKCE RODINY A RODINNÁ POLITIKA V ČESKÉ REPUBLICE ....... 8 I. 1. RODINA A JEJÍ FUNKCE VE SPOLEČNOSTI Z HLEDISKA STÁTU ....................................................................... 9 I. 2. STRUKTURÁLNÍ LHOSTEJNOST SPOLEČNOSTI VŮČI RODINĚ ........................................................................ 11 I. 3. VÝCHODISKA RODINNÉ POLITIKY .............................................................................................................. 12 I. 4. TYPOLOGIE RODINNÉ POLITIKY.................................................................................................................. 13 I. 5. AUTONOMIE RODINY A ÚLOHA STÁTU ....................................................................................................... 14 I. 6. VÝVOJ RODINNÉ POLITIKY V ČESKÉ REPUBLICE ........................................................................................ 15 I. 7. INSTITUCIONÁLNÍ ZAJIŠTĚNÍ RODINNÉ POLITIKY V ČESKÉ REPUBLICE ....................................................... 18 I. 8. ZÁVĚR ....................................................................................................................................................... 19 II. SOCIODEMOGRAFICKÁ SYNTÉZA PODMÍNEK RODINNÉHO ŽIVOTA V ČR .......................... 21 II. 1. POPULAČNÍ VÝVOJ.................................................................................................................................... 22 II. 1. 1. Počet obyvatel a věková struktura ................................................................................................. 22 II. 1. 2. Sňatečnost...................................................................................................................................... 23 II. 1. 3. Rozvodovost ................................................................................................................................... 25 II. 1. 4. Porodnost a plodnost..................................................................................................................... 28 II. 1. 5. Potratovost..................................................................................................................................... 32 II. 1. 6. Mezinárodní srovnání.................................................................................................................... 34 II. 2. PROMĚNY RODINNÉHO ŽIVOTA ................................................................................................................. 36 II. 2. 1 Formy rodinného života.................................................................................................................. 36 II. 2. 2. Proměny ve vnitřních rodinných vztazích ...................................................................................... 51 II. 2. 2. 1. Celkový kontext ..................................................................................................................... 51 II. 2. 2. 2. Chápání rodinných rolí a dělba práce v rodině....................................................................... 53 II. 2. 2. 2. 1. Mateřství a otcovství ....................................................................................................... 55 II. 2. 2. 2. 2. Dělba práce v rodině........................................................................................................ 56 II. 2. 2. 2. 3. Mezigenerační vztahy a vzájemná pomoc ....................................................................... 57 II. 2. 2. 3. Dysfunkční rodiny.................................................................................................................. 60 II. 2. 2. 4. Násilí v rodině ........................................................................................................................ 65 II. 3. SOCIÁLNĚ-EKONOMICKÁ SITUACE ČESKÝCH RODIN ................................................................................. 69 III. LEGISLATIVNÍ A INSTITUCIONÁLNÍ ZAJIŠTĚNÍ PODPORY RODINY V ČESKÉ REPUBLICE .............................................................................................................................................................................. 84 III. 1. PRÁVNÍ ZÁKLAD ŽIVOTA RODIN .............................................................................................................. 85 III. 1. 1. Rodinné právo v České republice ................................................................................................. 85 III. 1. 1. 1. Vývoj legislativní úpravy rodinného práva od roku 1963 dosud .......................................... 85 III. 1. 1. 2. Současná úprava rodinného práva......................................................................................... 89 III. 1. 1. 2. 1. Manželství ...................................................................................................................... 89 III. 1. 1. 2. 2. Vztahy mezi rodiči a dětmi ............................................................................................ 93

2

III. 1. 1. 2. 3. Výživné .......................................................................................................................... 96 III. 1. 1. 3. Další prameny rodinného práva ............................................................................................ 98 III. 1. 1. 4. Tendence vývoje ................................................................................................................... 98 III. 1. 2. Trestněprávní ochrana rodiny ...................................................................................................... 98 III. 1. 2. 1. Systém trestněprávní ochrany rodiny v platném právním řádu............................................. 98 III. 1. 2. 2. Rozbor skutkových podstat vybraných trestných činů........................................................ 101 III. 1. 2. 3. Tendence vývoje trestněprávní ochrany rodiny .................................................................. 105 III. 1. 3. Legislativní rámec náhradní rodinné péče ................................................................................. 105 III. 1. 3. 1. Formy náhradní rodinné péče ............................................................................................. 105 III. 1. 3. 2. Zprostředkování náhradní rodinné péče.............................................................................. 107 III. 1. 3. 3. Tendence vývoje ................................................................................................................. 110 III. 2. FINANČNÍ PODPORA RODINY (KOMPENZACE NÁKLADŮ – OCENĚNÍ VÝKONŮ) ....................................... 112 III. 2. 1. Rodinné dávky v rámci systému sociálního zabezpečení ............................................................ 112 III. 2. 1. 1. Sociální ochrana rodiny a lidská práva ............................................................................... 112 III. 2. 1. 2 Sociální ochrana rodiny ve třech pilířích systému sociálního zabezpečení.......................... 114 III. 2. 1. 3. Charakteristika dávkových systémů.................................................................................... 115 III. 2. 1. 3. 1. Systém dávek státní sociální podpory .......................................................................... 116 III. 2. 1. 3. 2. Systém dávek sociální péče.......................................................................................... 120 III. 2. 1. 3. 3. Dávky nemocenského pojištění se vztahem k rodině ................................................... 123 III. 2. 1. 3. 4. Dimenze rodiny v důchodovém pojištění..................................................................... 125 III. 2. 1. 4. Diskutované otázky konstrukce rodinných dávek v rámci státní sociální podpory............. 125 III. 2. 1. 5. Závěr:.................................................................................................................................. 128 III. 2. 2. Podpora rodiny v daňové politice .............................................................................................. 129 III. 2. 2. 1. Úvod k systému daňové podpory........................................................................................ 129 III. 2. 2. 2. Současný stav...................................................................................................................... 129 III. 2. 2. 3. Analýza účinnosti současné daňové podpory...................................................................... 130 III. 2. 2. 4. Možný směr budoucího vývoje: druhá etapa reformy veřejných financí a rodiny s dětmi . 132 III. 2. 2. 5 Analýza plánovaných opatření druhé etapy reformy veřejných financí z pohledu rodin s dětmi ..................................................................................................................................................... 133 III. 2. 2. 6. Závěr ................................................................................................................................... 134 III. 2. 3. Další formy finanční podpory rodin ve veřejném sektoru .......................................................... 135 III. 2. 3. 1. Doprava............................................................................................................................... 135 III. 2. 3. 2. Kulturní zařízení, historické památky apod. ....................................................................... 136 III. 2. 3. 3. Závěr ................................................................................................................................... 136 III. 3. SOCIÁLNÍ SLUŽBY PRO RODINY ............................................................................................................. 137 III. 3. 1. Stávající legislativa a typologie sociálních služeb ..................................................................... 137 III. 3. 2. Základní teze k reformě veřejné správy v oblasti sociálních služeb ........................................... 140 III. 3. 3. Financování systému sociálních služeb ...................................................................................... 140 III. 3. 3. 1. Současný stav...................................................................................................................... 140 III. 3. 3. 2. Deficity současného systému financování sociálních služeb .............................................. 141 III. 3. 3. 3. Navrhované řešení financování sociálních služeb v rámci nové legislativní úpravy .......... 142 III. 3. 4. Nová legislativa.......................................................................................................................... 142 III. 3. 5. Závěr........................................................................................................................................... 142 III. 4. RODINA A ZAMĚSTNÁNÍ ........................................................................................................................ 144 III. 4. 1. Situace na trhu práce................................................................................................................. 144 III .4. 2. Flexibilní formy zaměstnání a pracovní právo........................................................................... 147 III. 4. 3. Mateřská a rodičovská dovolená................................................................................................ 150 III. 4. 4. Služby péče o děti ....................................................................................................................... 153 III. 5. RODINA A VZDĚLÁNÍ ............................................................................................................................. 158 III. 5. 1. Úvod ........................................................................................................................................... 158 III. 5. 2. Předškolní výchova..................................................................................................................... 159 III. 5. 3. Primární vzdělávání ................................................................................................................... 160 III. 5. 3. 1. Participace rodičů na obsahu a formě vzdělávání ............................................................... 161 161III. 5. 3. 2. Výuka předmětu rodinná výchova ................................................................................ 161 III. 5. 4. Sekundární vzdělávání................................................................................................................ 161 III. 5. 5. Terciární vzdělávání................................................................................................................... 162

3

III. 5. 6. Závěr........................................................................................................................................... 162 III. 6. RODINA A ZDRAVÍ ................................................................................................................................. 164 III. 6. 1. Životní styl .................................................................................................................................. 164 III. 6. 2. Zdravotní stav dětské populace a rodina.................................................................................... 164 III. 6. 3. Boj proti drogám, alkoholu a tabáku.......................................................................................... 166 III. 6. 4. Prorodinná opatření ve sféře zdravotnických služeb.................................................................. 167 III. 6. 4. 1. Domácí péče ....................................................................................................................... 167 III. 6. 4. 2. Péče o seniory ..................................................................................................................... 168 III. 6. 4. 3. Lůžková péče o děti ............................................................................................................ 169 III. 6. 4. 4. Zvláštní dětská zařízení...................................................................................................... 169 III. 6. 5. Zdravotněpolitické aspekty boje proti domácímu násilí ............................................................. 170 III. 6. 6. Závěr........................................................................................................................................... 170 III. 7. RODINA A BYDLENÍ ............................................................................................................................... 171 III. 7. 1. Úvod ........................................................................................................................................... 171 III. 7. 2. Základní charakteristiky bytového fondu s ohledem na rodinu .................................................. 172 III. 7. 3. Popis a analýza hlavních programů a nástrojů podpory bydlení v ČR ...................................... 173 III. 7. 3. 1. Programy Ministerstva pro místní rozvoj ........................................................................... 174 III. 7. 3. 2. Programy Státního fondu pro rozvoj bydlení...................................................................... 177 III. 7. 3. 3. Nástroje bytové politiky Ministerstva financí..................................................................... 178 III. 7. 3. 4. Nástroje bytové politiky Ministerstva práce a sociálních věcí............................................ 180 III. 7. 4. Závěr........................................................................................................................................... 181 III.8. RODINA SE SPECIFICKOU POTŘEBOU POMOCI ......................................................................................... 183 III. 8. 1. Rodina se členem se zdravotním postižením............................................................................... 183 III. 8. 1. 1. Popis hlavních problémových okruhů a stávajících nástrojů podpory................................ 183 III. 8. 1. 1. 1. Rodina s dítětem se zdravotním postižením ................................................................. 183 III. 8. 1. 1. 2. Rodina s rodičem nebo jiným dospělým členem se zdravotním postižením ............... 185 III. 8. 1. 1. 3. Rodina se členem se zdravotním postižením – společné problémové oblasti .............. 186 III. 8. 1. 2. Žádoucí a připravovaná opatření v souvislosti s hlavními problémovými oblastmi ........... 188 III. 8. 1. 3. Závěr ................................................................................................................................... 189 III. 8. 2. Rodina se seniorem .................................................................................................................... 191 III. 8. 2. 1. Hlavní problémové oblasti.................................................................................................. 191 III. 8. 2. 2. Stávající nástroje podpory rodin se seniory ........................................................................ 193 III. 8. 2. 3. Závěr ................................................................................................................................... 195 III. 8. 3. Rodiny přistěhovalců .................................................................................................................. 196 III. 8. 3. 1. Role rodiny v životě přistěhovalců v České republice ....................................................... 196 III. 8. 3. 2. Ochrana rodin cizinců a jejich podpora ze strany státu....................................................... 197 III. 8. 3. 3. Závěr ................................................................................................................................... 201 III. 8. 4. Romská rodina............................................................................................................................ 202 III. 8. 4. 1. Demografické charakteristiky a specifika romské rodiny................................................... 206 III. 8. 4. 2. Problémové oblasti a stávající nástroje podpory................................................................. 206 III. 8. 4. 2. 1. Vzdělánostní úroveň..................................................................................................... 206 III. 8. 4. 2. 2. Postavení na trhu práce a závislost na systému sociální ochrany ................................. 206 III. 8. 4. 2. 3. Způsob bydlení a horší zdravotní stav.......................................................................... 206 III. 8. 4. 3. Závěr ................................................................................................................................... 206 III. 9. PODPORA RODINY NA ÚROVNI KRAJŮ A OBCÍ ........................................................................................ 207 III. 9. 1. Základní principy regionální rodinné politiky............................................................................ 207 III. 9. 2. 1. Legislativní a institucionální zajištění regionální rodinné politiky ..................................... 208 III. 9. 2. 2. Současná rodinná politika na úrovni krajů.......................................................................... 208 III. 9. 2. 3. Rodinná politika na úrovni obce ......................................................................................... 210 III. 9. 3. Závěr........................................................................................................................................... 211 III. 10. RODINNÁ POLITIKA A POJETÍ RODINY V EVROPSKÉ UNII ..................................................................... 213 III. 10. 1. Rodina v evropské sociální politice .......................................................................................... 213 III. 10. 2. Rodina v dalších politikách Evropské unie............................................................................... 215 III. 10. 3. Pojetí rodiny v právu Evropské unie ........................................................................................ 215 III. 10. 3. 1. Judikatura Evropského soudního dvora ............................................................................ 215

4

III. 10. 3. 2. Pojetí rodiny v Chartě základních práv............................................................................. 216 III. 10. 3. 3. Definice rodiny v evropských legislativních normách...................................................... 216 Příloha: Citované výzkumné zprávy a literatura ................................................................................................ 220

5

Předmluva Tato zpráva vznikla na základě usnesení vlády č. 343 ze 7. dubna 2003, které Ministerstvu práce a sociálních věcí uložilo zpracovat zprávu o rodině a z ní vycházející koncepci rodinné politiky do roku 2005. Vychází přitom z dobrých příkladů obdobných dokumentů zpracovávaných v minulosti i současnosti ve všech sousedních zemích. Dokument zpracovalo oddělení rodinné politiky v rámci odboru rodinné politiky a sociální práce Ministerstva práce a sociálních věcí na jaře r. 2004, a to ve spolupráci s řadou expertů z akademické sféry a s některými státními institucemi a nevládními organizacemi. Využity byly vlastní podkladové materiály, odborné studie a výzkumné zprávy z mnoha oborů souvisejících s tématem, stejně jako podklady poskytnuté jednotlivými ústředními orgány státní správy. Národní zpráva o rodině si klade za cíl zmapovat současnou situaci života rodin v České republice včetně stavu legislativních a institucionálních nástrojů pro podporu rodiny ve veřejné sféře. Tomuto záměru odpovídá její struktura. Úvodní část se věnuje problematice vztahu rodiny a společnosti, potažmo státu, včetně dosavadního vývoje politiky vůči rodinám v České republice. Druhý oddíl se zabývá sociodemografickou problematickou současného rodinného života, populačním vývojem, stávajícími formami života v rodině a sociálněekonomickou situací rodin. Následující část Národní zprávy o rodině se zabývá jednotlivými legislativními a institucionálními nástroji rodinné politiky, a to v oblastech rodinného práva, finanční podpory rodin, prorodinných sociálních služeb, nástroji na podporu slučitelnosti práce v rodině a v zaměstnání, nástroji v oblasti podpory rodiny ve školství, zdravotnictví a v bytové politice. Samostatné kapitoly jsou věnovány rovněž stavu podpory státu vůči rodinám se specifickou potřebou pomoci (rodiny s postiženým členem, se seniorem, rodiny přistěhovalců a romské rodiny), rodinné politice v krajích a obcích a následně i současnému pojetí rodiny a její podpory v Evropské unii. Účelem Národní zprávy je nejen detailně popsat současnou situaci, ale také ji analyzovat z hlediska potřeb rodin a vystihnout deficity v jednotlivých oblastech politiky státu, popř. obecně rovněž krajů a obcí, které způsobují nedostatečné zohlednění těchto potřeb a zájmů rodin. Každá kapitola III. části (popisující jednotlivé nástroje rodinné politiky) obsahuje také závěr shrnující podstatné skutečnosti analyzované situace. V některých případech jsou v textu nastíněny i možné tendence vývoje dalších opatření, ovšem jen jako podnět k úvaze. Cílem této zprávy není navrhnout jednotlivé kroky v oblasti podpory rodiny, nýbrž zachytit současný stav včetně jeho nedostatků tak, aby bylo možno následně přikročit k přípravě koncepce státní rodinné politiky (ve smyslu shora uvedeného usnesení vlády).

6

7

I. Úvod: Společenská funkce rodiny a rodinná politika v České republice

8

I. 1. Rodina a její funkce ve společnosti z hlediska státu Nalézt odpovídající definici rodiny je obtížné nejen s ohledem na různé oblasti použití tohoto pojmu, ale i vzhledem k proměnlivým hodnotovým východiskům v závislosti na kulturním a civilizačním prostředí dané společnosti. V jednotlivých vědních odvětvích a jejich partikulárních oborech se proto význam tohoto termínu liší v závislosti na metodologických postupech (které jsou samy o sobě variabilní), oblasti výzkumu a pojmovém ústrojí. Je proto nemožné hovořit o jediném pevném transdisciplinárním pojmu rodiny, ale spíše o jednotlivých aspektech a proměnlivých variantách tohoto termínu tak, jak se odrážejí v různých vědních oborech. Rodina v nejširším pojetí je chápána jako celek rozličných konstelací takové formy života, která obsahuje minimálně dvougenerační soužití dětí a rodičů, má trvalý charakter a vykazuje pevné vazby mezigenerační a vnitrogenerační solidarity (srov. Lüscher 1988, s. 19). Rodina jako sociální celek spojený na základě příbuzenské mezigenerační vazby je v tomto pojetí morfostatickou sociální institucí, která jako taková existuje v každém kulturním prostředí a je v něm sociálně uznávána. Další konkrétní znaky rodiny považované za její nezbytné charakteristiky jsou variabilní v závislosti na sociokulturním prostředí a na konkrétních formách rodinného soužití přítomných v čase a prostředí. V současné společnosti lze někdy pozorovat snahy o co nejširší vymezení pojmu rodiny tak, aby se stal relevantním pro jakoukoli formu soužití dvou či více lidí bez závislosti na mezigeneračním elementu, na přítomnosti dětí či na jakékoli institucionální vazbě. S ohledem na možnosti definování rodiny pro politické účely se jeví proto nutným definovat jednotlivé společensky relevantní funkce rodiny. Právě ohled na oblasti, v nichž rodina poskytuje společnosti těžko a nákladně nahraditelné služby se musí stát jedním z určujících elementů pro vymezení oblasti rodiny ve vztahu vůči jiným formám lidského soužití v malých sociálních skupinách (srov. také Dienel 2003, s. 22). Jednou z hlavních a stále nenahraditelných funkcí rodiny ve společnosti je její biologickoreprodukční, resp. generativní role. I přes probíhající výzkum v oblasti embryonální medicíny nelze předpokládat, že by zajištění reprodukce obyvatelstva a generační výměny přestalo v budoucnu být neseno především rodinou. Vzhledem k tomu, že přirozená reprodukce je stále závislá na přítomnosti (alespoň krátkodobého) rodinného soužití, navazují na tuto funkci rodiny propopulační opatření v oblasti politického jednání. Reprodukční funkce je významná také z hlediska jejího vlivu na rodinný život, neboť s sebou nese zároveň přechod k rodičovství. Neméně společensky významná je funkce socializační, která je ovšem velmi proměnlivá v čase a prostoru. Také v jednotlivých teoreticko-metodologických přístupech se pojetí socializační funkce silně odlišují s ohledem na roli, která je jí přikládána ve zrání charakteru člověka. Tyto teoretické přístupy měly v moderní době vliv také na politické koncepce výchovy v různých státech. V období totalitních režimů byla socializační role rodiny potlačována a nahrazována státním systémem organizované výchovy. Otázka formy mimodomácí socializace především malých dětí je dodnes v různých evropských zemích diskutována a neexistuje k ní jednotný přístup. Základní shoda však panuje v tom, že sféra výchovy je vžda primárně věcí součinnosti rodiny a státu s výsadní rolí rodiny v možnosti volby vztahu mezi oběma složkami. Výchovná funkce rodiny ve smyslu přípravy dítěte na život ve společnosti je tak zásadní a její plná náhrada jinou institucionální formou s sebou nese vždy riziko ohrožení zdravého rozvoje dítěte. V rámci socializační funkce je někdy samostatně pojímána také funkce přípravy dítěte na budoucí profesní a sociální funkce ve společnosti, pro jejíž vývoj platí rovněž shora zmíněná charakteristika (srov. Wingen 2001, s. 23).

9

Na rozdíl od předchozích dvou sfér není sociálně-ekonomická funkce rodiny bezprostředně závislá na přítomnosti dětí. Vychází z principu, že rodina ve společnosti existuje jako integrální sociální skupina i ekonomický subjekt, v němž je společně zajišťována strava a zabezpečení materiální existence jeho jednotlivých částí – členů rodiny. Také tato funkce je v současnosti vytlačována do mimorodinného prostoru tím, že její výkon je z velké části zajišťován jinými sociálními institucemi. Výlučně na rodinném životě je dosud závislá funkce regenerační a podpůrná, která zahrnuje veškerou vzájemnou emocionální podporu jednotlivých členů rodiny, ale také případnou finanční či hmotnou pomoc. Zatímco hmotně a finančně podpůrnou roli přejímá od 19. století stále více sociální stát, emocionálně-stabilizační funkce je stále více centrální úlohou fungování rodiny. Zdravá rodina je tak stále jedinou zárukou výchovy zdravých a emocionálně stabilních dětí. Některé základní funkce rodiny, především v oblasti socializace a vzdělávání ve vztahu k reprodukční úloze rodiny, jsou souhrnně označovány jako tvorba tzv. lidského kapitálu (pojem zavedený G. Beckerem využila poprvé ve sféře rodinné politiky německá 5. zpráva o rodině z r. 1994). Tímto pojmem je chápána komplexní výchova dítěte v sociálně-kulturní a hodnotově orientovanou osobnost schopnou vést plnohodnotný život a reagovat na různé životní situace s vizí vlastních představ (Fünftes Familienbericht, 26). Tvorbou lidského kapitálu vytváří rodina předpoklady pro zdravý fyzický i psychický vývoj dítěte a umožňuje tak fungování hospodářského i sociálního systému společnosti. Právě tvorba lidského kapitálu je téměř výhradní doménou rodiny, jejíž funkce je v této oblasti nenahraditelná. V ostatních formách soužití rodičů a dětí se daří dobrá výchova jen potud, pokud dokáží stabilní rodinu, uspokojující všechny potřeby dítěte a vytvářejcí schopnost orientovat se ve světě obou pohlaví, úspěšně imitovat. (Zeman 2002). Je samozřejmé, že určení konstitutivní váhy jednotlivých funkcionálních determinant není objektivně možné a závisí na konkrétních etických a politických postojích, stejně jako na oboru, jehož prizmatem je na rodinu nahlíženo, ať je to sociologie, psychologie, statistika nebo demografie. Přesto však lze považovat základní funkce rodiny ve vztahu k společnosti v jejich celku za nezbytný prvek pro vymezení pojmu rodina relevantní pro jeho používání ve veřejném sektoru. S ohledem na nastíněný popis základních biologických a funkcionálních charakteristik lze chápat rodinu v nejširším smyslu za sociální jednotku, jejímž konstitutivním znakem je soužití minimálně dvou generací v přímé příbuzenské linii (rodič-dítě) a vedlejšími znaky je plnění základních rodinných funkcí a žádoucí, nicméně nikoli nezbytné, právněinstitucionální zakotvení ve společnosti. Příbuzenský vztah může být výjimečně založen na právních institutech, které nejsou založeny na biologickém rodičovství (např. osvojení). Je třeba zdůraznit, že tato forma rodiny se neomezuje jen na dvougenerační soužití, ale i na vícegenerační typy rodinných soužití. Jejich problematice je nutné se věnovat mj. také v souvislosti s probíhajícími demografickými změnami a s diskusí o formách mezigenerační solidarity. V užším pojetí je možné za přirozenou nukleární rodinu, která je jednoznačně převažujícím typem soužití v České republice, považovat institucionálně strukturované sociální společenství, které je založené na rodičovském a manželském vztahu jako jeho dvou základních vztahových liniích, a vychází z úpravy rodinného práva. Manželské soužití ostatně svou hlavní funkcí, kterou je podle českého právního řádu právě založení rodiny a výchova dětí, tuto základní podobu rodiny předpokládá. Širší, biologicko-funkcionálně určené pojetí rodiny lze aplikovat při demografické deskripci heterogenních forem rodinného života založených na jakékoliv formě soužití dvou osob opačného pohlaví s dětmi. Stát by však měl v koncepci rodinné politiky učinit volbu o tom, jakou formu uspořádání partnerských vztahů považuje za nejvhodnější. V této

10

souvislosti je třeba si uvědomit, že rodina založená na manželství plní s ohledem na stabilitu partnerského svazku nejlépe všechny své socializační, ekonomické a regenerační funkce. Stát musí však samozřejmě respektovat i jiné formy partnerského soužití s dětmi (vůči kterým musí také směřovat pomoc státu s ohledem na vychovávné děti). Je však třeba si uvědomit, že tyto neformální typy soužití vytvářejí daleko větší tlak na zdroje státního rozpočtu a jsou z něho ve vyšší míře podporovány ve srovnání s manželskými rodinami. V souladu s principem odpovědnosti by stát měl lidem umožnit, aby se svobodně rozhodli o tom, v jaké formě soužití chtějí žít, ale aby zároveň za své rozhodnutí nesli odpovědnost. V tomto rozhodování státu o preferencích v rodinné politice by měl sehrát významnou roli také fakt, že právě rozvoj alternativních forem soužití je jedním z důležitých elementů v populačním regresu. S ohledem na tato fakta by se právě užší právně-institucionální vymezení platné pro rodinu založenou na manželském a rodičovském vztahu mělo stát určujícím pro státní rodinnou politiku.

I. 2. Strukturální lhostejnost společnosti vůči rodině Postindustriální epocha spolu se vznikem sociálního státu vytvořila prostředí velmi znevýhodňující rodinu a život v rodině oproti jiným formám života. Význam dětí v rámci mezigenerační solidarity jako investice pro hmotné existenciální zajištění ve stáří byl omezen systémem sociální péče a důchodového pojištění, které eliminovalo bezprostřední závislost na dětech. Význam dítěte pro rodiče se posunul do roviny emocionální, což snížilo přímou materiální nezbytnost přítomnosti dětí v rodině a naopak umožnilo jejich nahrazování některými substituty splňujícími emocionální uspokojení. Přes nezměněný strukturální význam rodin s dětmi pro fungování společnosti, který vyplývá z jejich nenahraditelných nebo obtížně nahraditelných funkcí, nebyl přesun hmotného významu dětí ze sféry přímého hmotného zajištění (vztah dítě – rodič) do sféry nepřímého zabezpečení (generace ekonomicky aktivního obyvatelstva – generace v důchodovém věku) kompenzován změnou přístupu společnosti a státu k rodinám. Tvorba lidského kapitálu a plnění dalších funkcí rodiny nejsou materiálně a finančně oceněny, což při ztrátě přímého materiálního nebo finančního užitku z dětí výrazně znevýhodňuje rodiny s dětmi vůči ostatnímu obyvatelstvu. Vzrůstající důraz na roli jedince ve společnosti vedl současně k poklesu hodnoty přikládané rodině jako přirozenému základnímu článku sociálního celku. Výchova dětí je přes svůj nesporný význam pro společnost pojímána jako důsledek svobodného rozhodnutí rodičů a jejich preferencí, nikoli jako činnost prospěšná pro všechny. Rozhodnutí mít či nemít děti je považováno za soukromou věc rodičů, kterou společnost nikterak neovlivňuje ani neupřednostňuje. V této situaci se proto jeví zcela přirozeně jako materiálně výrazně výhodnější náhradní formy života bez dětí. Ve chvíli, kdy je ve společnosti veškeré jednání vztaženo k jednotlivci, nikoli k rodině, a rodina je chápána jako skupina jednotlivců, dochází tím zároveň k její diskriminaci jako jedné formy života před ostatními. Společenská indiference vůči faktu, zda jedinec vychovává či nevychovává děti spolu se vzrůstajícími náklady na dítě a dalšími faktory (snaha výrazně zvýšit životní úroveň rodiny, emancipace a růst vzdělání a kvalifikace žen) vede často k nutnosti zaměstnání obou rodičů, aniž by přitom byla zvýhodněna domácí péče o dítě jedním z rodičů nebo efektivně řešena otázka různých forem vhodné denní péče nerodičovskou osobou (např. dle vzoru jiných evropských států). Současně není počet členů rodiny zohledněn ve volebním systému, což vyvolává v mnoha evropských zemích diskusi na toto téma. Tato situace, kdy je rodinná forma života komparativně nevýhodná vůči životu bez dětí, souvisí se strukturálními změnami moderní společnosti, a není proto plně odstranitelná (srov.

11

Wingen 2001, s. 63nn). Tento stav je ovšem dlouhodobě nepříznivý, neboť jeho následkem je pokles porodnosti a dokonce úbytek populace. Narůstající náklady spojené s výkonem přirozených funkcí rodiny současně zvyšují nároky na náhradní výkon těchto funkcí rodiny státem. Oba tyto důsledky odrážející se v regresivním populačním vývoji a v postupném nárůstu náhradních funkcí státu a tím zpětně v daňovém zatížení jsou proto východiskem pro formulaci souboru takových opatření, která by upevnila místo rodiny ve společnosti a poskytla rodinám kompenzaci nákladů na výkon jejich funkcí, resp. „ocenění“ tohoto výkonu. Stát se musí snažit uvedenou strukturální lhostejnost vůči rodinnému životu eliminovat i posilováním mezigenerační solidarity v rodině a v celé společnosti.

I. 3. Východiska rodinné politiky Veřejný zájem na podpoře rodiny se ve chvíli strukturálního znevýhodnění rodinného života oproti jiným formám života stává přirozeným podnětem pro vytváření rodinné politiky. Nehledě na relativně velkou rozmanitost definic tohoto pojmu, který vychází ze sociologie rodiny, lze rodinnou politiku chápat jako soubor činností a opatření státu (resp. orgánů veřejné moci), která vědomě směřují k uznání a podpoře výkonu rodinných funkcí ve společnosti včetně finanční i nefinanční kompenzace nákladů na ně vynaložených, a to při současném vymezení sociálních forem, na něž se tato opatření vztahují. Tato opatření nelze ohraničovat pouze dimensí populační nebo sociální politiky. Populační politika se totiž vztahuje pouze k reprodukční funkci, zatímco sociálněpolitická opatření nejsou primárně zaměřena na institucionální podporu rodiny, ale na podporu konkrétních rodin a jejich členů ve stavu sociální nouze. Rodinnou politiku lze proto chápat jako komplexní systém podpory rodin nesměřující k upřednostnění jedné z jejich funkcí (např. populační), ale k posílení schopnosti rodin plnit všechny své přirozené funkce a dále je rozvíjet. Dlouhodobým celospolečenským cílem rodinné politiky je institucionální podpora zdravé funkční rodiny a podpora zakládání rodin. Konkrétní vymezení hlavních podporovaných funkcí rodiny se však liší v závislosti na socioekonomických a populačních faktorech a na kulturně-civilizačních poměrech. Zejména populační dimense rodinné politiky je výrazně závislá na vnějších proměnných. V případě zemí se vzrůstající populací se prorodinná opatření soustřeďují především na podporu tvorby lidského kapitálu v přirozeném rodinném prostředí, v zemích se snižující se populací je rodinná politika stále více motivována snahou o propopulační opatření a zaměřuje se především na generativní funkci rodiny. Právě ohled na přirozené funkce rodiny a jejich význam pro společnost je trvalým východiskem státní politiky ve vztahu k rodinám. Jejím cílem by mělo být vytvoření takového prostředí, v němž nebude rodinný život znevýhodněn oproti ostatním formám života, a v němž zároveň budou existovat podmínky pro kvalitní výkon rodinných funkcí v jejich přirozeném prostředí. Ve chvíli, kdy výkon rodinných funkcí není kompenzován bezprostředně jejich objektem – dítětem, je třeba, aby stát reprezentující společnost v této chvíli přejal roli tohoto kompenzačního, resp. odměňujícího elementu, neboť právě stát je v postindustriální době tím, kdo nejvíce těží z přirozených funkcí rodiny. Proto je také zapotřebí, aby kromě sociální a mezigenerační solidarity existovala a byla legislativně a institucionálně upravena také solidarita bezdětných skupin obyvatel s rodinami, která je sama o sobě podmínkou pro jakoukoli rodinnou politiku. Charakteristickým prvkem rodinné politiky je průřezovost její agendy, která zasahuje do všech polí sociální politiky a do celé řady dalších politických oblastí. Zejména se přitom jedná o politiku daňovou, vzdělávací, zdravotní, bytovou, dopravní, azylovou a imigrační a v neposlední řadě také o komplex nástrojů regionální a komunální politiky. Všechny tyto politiky bezprostředně ovlivňují život rodin a jejich opatření lze současně přizpůsobovat potřebám rodiny.

12

Každá ucelená rodinná politika se musí opírat o určitá ideová a etická východiska pevně určená na jedné straně hodnotami sdílenými kulturně-civilizačním prostorem, v němž se aplikuje, na druhé straně pak i konkrétním postojem politické reprezentace. Prve zmíněná hodnotově-kulturně implikovaná etická kritéria jsou trvalým základem pro jednání složek státní správy, samosprávy i občanské společnosti ve sféře rodiny. Jejich zdrojem je tradice evropského humanismu a úcty k člověku, lidské důstojnosti a svobody, tradice sociální a mezigenerační solidarity a v neposlední řadě také dědictví křesťanského pojetí rodiny jako základního článku společnosti. Konkrétní přístupy vycházející z těchto nadčasových hodnotových kořenů se pochopitelně v čase proměňují v závislosti na různých socioekonomických a kulturních faktorech. Ve dvacátém století se pod vlivem státněkolektivistického a zároveň kulturně-individualistického vnímání sociální reality výrazně transformovala také role obecných etických východisek při formování opatření státu v oblasti rodiny. Tyto změny zasáhly politický přístup k rodinné politice, v němž se prosadil individualizující a atomizující přístup zaměřený na jednotlivceOtázkou, jíž je třeba vyřešit, je, jaký přístup k určení cílové skupiny se stane určující v budoucím přístupu státu k rodinné politice.

I. 4. Typologie rodinné politiky Systémy rodinné politiky lze zakládat na variabilních kombinacích různých forem podpory rodiny, typů hlavních intervenčních opatření a odlišných akcentacích očekávaných výsledků. Pestrá typologie možných forem rodinné politiky souvisí přirozeně také s jejich odlišnými hodnotovými zakotveními, kulturními tradicemi a rysy politické kultury různých civilizačních prostředí. Přesto lze v rámci Evropy hovořit o čtyřech základních typech rodinné politiky v návaznosti na základní formy sociálního státu a sociokulturní specifika jednotlivých regionů (srov. Nachhaltige Familienpolitik 2003, s. 7; Dienel 2003, s. 129). Je třeba si ovšem uvědomit, že uvnitř jednotlivých modelů dochází z nejrůznějších důvodů (etnické složení obyvatelstva, odlišné kulturní prostředí, odlišnost ekonomických a sociálních systému apod.) ke značným rozdílům v jejich vztahu k demografickému vývoji a formám rodinného chování. Pro středoevropské prostředí je typický německý model rodinné politiky, který je charakteristický především značnou štědrostí vůči rodině, zejména v sociální a daňové sféře. Je zaměřen na institucionální podporu rodiny jako celku a klade důraz na dostatečné zajištění podmínek volby mezi prací v rodině a prací v zaměstnání. Výše rodinných dávek umožňuje bez větších problémů individuální domácí péči v rodině, systém alternativních forem péče o dítě v předškolním věku (např. institut „denních matek“ či pečovatelek) zajišťuje také možnost skloubení rodinných a pracovních rolí. V systému je přitom patrná preference pro tradiční formu rodiny. Francouzský model je podobně jako německý založen na vysoké míře ekonomické intervence státu ve prospěch rodiny. Současně klade důraz na slučitelnost rodiny a zaměstnání, v největší míře v podobě tzv. modelu dvou rolí (vykonávaných současně). Kromě finančního zajištění je tedy k dispozici značné množství zařízení kolektivní péče o děti (jesle), které umožňuje rodinám umístit dítě do těchto zařízení v době relativně krátké po porodu. Pro Francii je charakteristická i velká snaha udržet téma podpory rodiny mezi závažnými a stále diskutovanými celospolečenskými tématy, což se projevuje jednak pravidelným pořádáním konferencí o rodině na nejvyšší vládní úrovni, jednak státní podporou činnosti prorodinných neziskových organizací. Anglosaský model vychází z tradiční liberální koncepce vztahu státu, společnosti a jednotlivce. Rodina je považována za privátní sféru, v níž je vyloučena jakákoli intervence státu. Podpora rodiny je proto začleněna do rámce sociální pomoci, která je hlavní oporou

13

britského systému sociálního zabezpečení. Současně anglosaský neintervenční model neztěžuje, ale ani neulehčuje slaďování rodinných a pracovních rolí. Skandinávský model je charakteristický tradiční orientací na rovnost žen a mužů (mj. zde byla zavedena otcovská dovolená ve formě tzv. otcovských dnů) a rovné příležitosti v zaměstnání. Tento model přitom vychází ze základních principů severské demokracie a klade důraz na dodržování lidských práv. Ekonomická intervence ve prospěch rodin je ovšem podle komparativního zkoumání poskytovaných finančních transferů směrem k rodinám relativně nižší (např. ve srovnání s Francií, Německem i Velkou Británií - Ditch a kol. 1998, s. 65; Dienel 2002, s. 244). Rodičovský příspěvek je sice relativně vysoký, ale je poskytován jen po dobu o něco delší než jeden rok. Pracovní kariéra obou rodičů je proto často pro rodinu nutná z ekonomických důvodů. Důraz kladený na zaměstnanost obou rodičů ovšem současně odsouvá do pozadí zájem dítěte na individuální domácí péči (Daly – Clavero 2002, s. 144). Pro tento model je rovněž typické zaměření rodinné politiky směrem k jednotlivým členům rodiny spíše než na institucionální podporu rodiny jako celku. Kromě těchto ideálnětypických modelů existují v zemích Evropské unie nejrůznější hybridní formy, v nichž se mísí nástroje rodinné politiky vycházející z různých systémů. Nejčastěji je rozmanitým způsobem kombinován systém zajištění prorodinné infrastruktury (ekologická intervence) s finanční podporou rodin (ekonomická intervence). Přesto však nelze jednotlivými modely rodinné politiky a formou jejich smíšení vysvětlovat demografickou situaci a populační vývoj v jednotlivých státech. Nehledě na odlišnost populační a rodinné politiky a na hodnotovou implikaci pojetí jejich vztahu jsou odlišnosti tohoto vývoje způsobeny komplexní souhrou nejrůznějších faktorů závisejících na kulturních modelech, životním stylu, hodnotové orientaci, náboženském přesvědčení, imigračním potenciálu atd. Proto jsou časté případy, kdy jsou populační křivky zemí s identickým modelem rodinné politiky velmi odlišné.

I. 5. Autonomie rodiny a úloha státu Skutečnost, že rodinná politika je ze své podstaty založena na intervenci veřejné moci do soukromého prostoru, vede nezbytně k otázce po legitimitě takového zasahování do života rodiny. Finanční i nefinanční podpora rodiny je často nástrojem k ovlivnění určitých rozhodnutí v této nanejvýš privátní sféře. Proto je někdy předmětem jistého odmítání, které je typické především pro anglosaské prostředí. Přesto je podle většinového mínění odrážejícího se v jednotlivých přístupech rodinné politiky v Evropě možné skloubit princip podpory rodiny s principem respektování její autonomie a soběstačnosti. Přitom je kladen důraz zejména na „ochranu“ rodiny, posilování její soběstačnosti kompenzací některých nákladů a vytvoření prostoru pro maximální míru svobody v rozhodnutích o záležitostech rodinného života. Přínos rodiny vůči společnosti spočívá právě v autonomním výkonu přirozených funkcí rodiny v normálním rodinném prostředí. Jakákoli forma podpory by proto neměla vytvářet pouto závislosti rodiny na státu, ale naopak posilovat soběstačnost a nezávislost rodiny. Právě v tomto momentu spočívá také odlišnost rodinné politiky od politiky výhradně populační. Nadměrná ingerence státu do sféry rodiny by narušovala autonomii rodiny a byla by kontradiktorní vůči principům rodinné politiky. Na rodině tak musí setrvávat hlavní zodpovědnost za výchovu dětí a formu jejího provedení, stejně jako za volbu poměru mezi výdělečnou činností a individuální domácí péčí o dítě. Stát tak poskytuje prostor pro umožnění svobodné volby rodičů v různých situacích a přesto, že může vyjadřovat určité preference, neměl by do této svobodné volby zasahovat. Autonomie rodiny neznamená pochopitelně nezávislost na legislativních normách jakožto obecném rámci vymezujícím prostor svobody. Stát proto musí zakročit ve chvíli porušování zákona v rodinách, např. v případě domácího násilí nebo týrání dětí. Rodinná politika je však

14

především politikou podpory instituce rodiny jako takové, nikoli jejích jednotlivých členů. Proto klade důraz na udržování a posilování vnitřní soudržnosti rodin, včetně mezigeneračních vazeb a rodičovského vlivu. Právě tendence vedoucí k oslabování této soudržnosti a k posilování vnitrogeneračních vztahů mezi vrstevníky v neprospěch vztahů mezigeneračních jsou z pohledu života rodin destruktivní. Naopak soběstačná rodina je předpokladem trvale se rozvíjející občanské společnosti nezbytné pro existenci demokratického zřízení.

I. 6. Vývoj rodinné politiky v České republice V době před rokem 1948 komplexní vědomá podpora rodiny v tehdejším politickém uvažování nehrála příliš velkou roli, což bylo dáno relativně příznivým populačním vývojem a zároveň přetrváváním tradičního modelu rodiny ještě výrazně neohroženého strukturálními sociálními změnami. Idea pomoci rodinám nacházejícím se v obtížné životní situaci ovšem v českém prostředí pochází již ze starší doby. Lze např. zmínit, že typ mateřských škol zde vychází již z koncepce Marie Palacké – Riegerové, manželky významného českého politika Františka Ladislava Riegera. Nástup komunistické diktatury před více než padesáti lety znatelně zasáhl dosud přirozeně se rozvíjející českou společnost. Demodernizace sociálního prostoru, o níž se v této souvislosti někdy hovoří, znamenala zánik určitých prvků hospodářského systému a především zásadní přetvoření sociální struktury. Také česká rodina jako svébytný sociální systém nezůstala bez následků. Došlo k oslabení její ekonomické soběstačnosti a nezávislosti, ale na druhé straně také k posílení její vnitřní soudržnosti. Solidarita vycházející z mezigeneračního soužití v rodině nabývala na významu a do popředí se tak, použijeme-li pojmosloví Pierra Bourdieu, dostávala role sociálního kapitálu před kapitálem ekonomickým a kulturním (viz též Možný 2003, s. 13). Na úrovni politické byl vývoj české rodiny v letech 1948 – 1989 poznamenám především trvající tendencí státní ingerence do všech soukromých oblastí lidského života. Komunistický režim přitom propagoval v rodinném chování obyvatel model dvoupříjmové rodiny s výdělečně činnými oběma manželi a poskytoval k jeho uplatnění všechny vhodné podmínky (zařízení denní výchovné péče atd.). Tradiční funkce rodiny – výchovná, socializační aj. – byly postupně přejímány totalitním státem, který se snažil omezit okruh působnosti rodiny především na její biologicko-reprodukční funkci. I přes tento institucionální tlak však rodina zůstávala především místem mezigenerační solidarity a vzájemné pomoci. Jak připomínají autoři Koncepce rodinné politiky z let 1988 – 1989, formovala se rodinná politika „od počátků 50. let a byla pevně spojena se základními sociálními cíly a ideály socialismu“. Toto tvrzení je dokládáno i jednotlivými zásadami, které uvedená koncepce zpětně postuluje jako principy komunistické rodinné politiky, a o nichž prý nelze pochybovat, že byly „správné“ co do vstupních předpokladů i cílů. Vzhledem k jejich relevanci stojí za to tyto cíle uvést v plném znění (Koncepce 1989, s. 13n): - „Osvobození ženy, znamenající její plné politické, kulturní, sociální a ekonomické zronovnoprávnění. - Osvobození manželství, tj. jeho důsledná sekularizace a zdůraznění práva obou partnerů požádat na základě osobního hodnocení o jeho případné ukončení; možnost rozvodu byla do instituce manželství včleněna jako prostředek státem akceptovaného řešení manželského nesouladu. - Osvobození domácnosti, tj.cíl zbavit (pracující) ženu starostí o chod domácnosti, ve velké míře o péči a výchovu dětí a umožnit jí plně se realizovat v práci.

15

- Institucionalizace péče o děti, tj. rozvoj institucí, které by zajistily jejich tělesný i duševní vývoj od nejmenšího věku; přenos socializačních funkcí z rodiny na školu a jiné instituce. - Vymanění rodiny ze sítě příbuzenských (zvl. rodičovských) pout, její uzavření do malého bytu, zbaveného řady tradičních „domáckých“ funkcí. - Deekonomizace rodiny, tj. zbavení rodiny všech „výrobních“ funkcí v podmínkách omezeného rozvoje rodinných spotřebních funkcí; ty byly kompenzovány projektem rozvoje společenské hmotné spotřeby. - Plánované rodičovství a podpora mateřství znamenaly zejména právo ženy rozhodovat o svém přání mít, či nemít dítě, a rozšiřování souboru dávek i úlev ve prospěch rodin s nezletilými dětmi.“ Uvedené cíle skutečně vystihují podstatu totalitní rodinné politiky vedené ryze ekonomickými (zaměstnanost žen) a populačními funkcemi (podpora porodnosti). Jejím smyslem bylo rozvolnit rodinné vazby, eliminovat přirozené rodinné funkce a význam rodiny ve společnosti fakticky omezit na jakousi hybridní formu „patchwork-family“, tedy rodiny fungující jen jako prostředí realizace základních biologických potřeb. Vcelku rozsáhlý systém přímé finanční pomoci rodinám (tzv. „společenské pomoci rodinám s dětmi“) byl proto podřízen tomuto účelu, mj. jasnou preferencí ekonomické aktivity obou rodičů před domácí péčí o dítě. Cílem totalitní rodinné politiky nebylo rodinu podpořit, ale ovládnout a využít (Zeman 2002a). Přes jasně patrný růst porodnosti vedla politika orientující se podle uvedených zásad (byť naštěstí z velké části plně nerealizovaných) k tak závažným změnám negativně ovlivňujícím společenský vývoj, že se již v 80. letech začaly objevovat náznaky změny tohoto trendu, zatím ovšem pouze na úrovni expertního výzkumu. V letech 1988 – 1989 zpracoval tým odborníků pod vedením Josefa Alana výzkumný úkol s původním zadáním zpracování problematiky populačního rozvoje a možnosti jeho ovlivňování.1 Přesto se během této doby vlastní náplň činnosti týmu soustředila již veskrze na problematiku rodiny a podpory jejích funkcí, a tak se výsledkem výzkumu stal vedle vlastní závěrečné zprávy (Alan 1990) především již výše zmíněný dokument s názvem Koncepce rodinné politiky (Koncepce 1989).2 Ten byl prvním písemným materiálem koncepčního typu zaměřeným již přímo na otázky komplexní podpory rodiny, nikoli jen populačního rozvoje. Rodinná politika byla přitom již chápána jako samostatné průřezové odvětví, nikoli jen jako kapitola sociální politiky (srov. Konopásek 1991, s. 144 – 157). Dokument přesto vycházel z toho, že výše uvedené priority tzv. socialistické rodinné politiky byly v době počátků totalitního období oprávněné, ovšem nereagovaly na sociální změny a nebyly dobře realizovány, čímž se „původní dobré zásady měnily v axiomy a dogmata činnosti administrativního a byrokratického aparátu“. Přes některé částečně pozitivní momenty se tedy koncepce z konce 80. let zcela neoprostila od tradiční rétoriky totalitního plánování. Po roce 1989 se česká společnost skokově přiblížila západoevropským modelům hospodářského systému a postupně přejímala také některé kulturní modely, které podnítily zásadní změny v rodinném chování české populace, a to daleko rychleji než změny jejích hodnotových postojů vůči rodině (srov. Paloncyová 2002 a Fialová a kol. 2002, s. 13nn). V této souvislosti se hovoří o nástupu do fáze druhého demografického přechodu (tranzice), který v České republice probíhá s dvacetiletých zpožděním oproti západní Evropě. Jeho charakteristickými znaky je klesající plodnost, klesající sňatečnost, klesající úmrtnost a zároveň stoupající věk při prvním sňatku a prvním porodu. Zatímco tento fakt je sám o sobě nesporný díky demografickým průzkumům, panují rozdílné názory na jeho příčiny a na 1

Tento úkol byl vypracováván v rámci činnosti Výzkumného ústavu sociálního rozvoje a práce. V rámci doprovodných výzkumů a studií se tým odborníků zabýval celou řadou oblastí souvisejících se sociálně-ekonomickými, právními, psychologickými a dalšími aspekty života rodin.

2

16

vzájemný vztah socioekonomických a hodnotově-kulturních faktorů majících vliv na tuto změnu. Tyto rozmanité názory pak také přirozeně vedly k vytváření různých přístupů k podpoře rodin ze strany veřejného sektoru. Pojem „rodinná politika“ se objevoval v různých koncepčních dokumentech rané fáze polistopadového období, z nichž je potřeba zmínit zejména Scénář sociální reformy z r. 1990, v němž je rodinné politice věnována samostatná kapitola. Cílem sociální reformy mělo být opuštění ryze populačního účelu rodinné politiky a zdůraznění nezastupitelnosti rodinných funkcí. Plošné přídavky na děti se měly stát kompenzací za řádnou péči o děti („základní podmínkou pro nárok na přídavky na děti bude pouze řádná péče o ně“). Nová politická reprezentace také silně kritizovala komunistickou politiku zaměstnanosti žen, jíž jsme „neuváženě dospěli k jejich nejvyšší zaměstnanosti v Evropě“, a požadovala v rodinné oblasti opětovné uznání mateřské péče o dítě, spojené s jejím zrovnoprávněním se zaměstnáním. Nutno říci, že rodinná politika definovaná v koncepci sociální reformy z počátku 90. let se měla soustředit pouze na oblast sociální ochrany rodiny cestou finančních transferů. Během celých 90. let byl základním principem sociální politiky koncept záchranné sociální sítě. Analogicky s touto tendencí byla podpora rodiny soustředěna na podporu nízkopříjmové rodiny. Vyústěním tohoto přístupu byla sociální reforma provedená v polovině 90. let se státní sociální podporou jako samostatným pilířem rodinných dávek. Podpora rodiny byla výrazně individualizována a jejím rozhodujícím kritériem se stala sociální solidarita vysokopříjmových rodin s nízkopříjmovými. Na rozdíl od sousedních států střední Evropy, kde se v této době budovaly systémy koherentní rodinné politiky zaměřené na komplexní podporu rodin ve smyslu ocenění jejich výkonů, v České republice se naopak petrifikovalo chápání rodinné politiky jako dílčí formy sociálního zabezpečení, resp. konkrétně sociální pomoci. Pojem sám se navíc postupně vytrácel z oficiálního vládního diskursu, byť stále zůstával součástí programů některých politických stran. Naopak v neziskovém sektoru postupně po celá devadesátá léta stoupala pozornost věnovaná rodinné problematice. Vzniklo několik organisací zaměřených na koncepční podporu rodiny, které spolupracují s řadou zahraničních institucí pro výzkum rodiny. Mimo jiné i díky tomuto příznivému vývoji bylo možno r. 1999 založit Republikový výbor pro děti, mládež a rodinu, který zřídila nová vláda Miloše Zemana usnesením č. 696/99 jako svůj poradní orgán. Mezi jeho členy převažovali zástupci neziskových organisací, což umožnilo přímou vazbu s občanským sektorem. Činnost Výboru, jehož předsedou byl ministr bez portfeje Karel Březina, se soustředila na zpracování několika koncepčních materiálů včetně Signální zprávy o stavu rodiny. 19. 12. 2001 byl však tento první pokus o institucionální zajištění koncepční práce ve sféře rodinné politiky ukončen usnesením vlády ČR č.1372 o zrušení Výboru. Výraznější pozornosti se rodinné politice dostalo až s nástupem nové koaliční vlády r. 2002, která ve svém programovém prohlášení věnovala explicitně „rodinné politice“ samostatnou kapitolu. V rámci plnění tohoto prohlášení byla také rodinná politika institucionálně zajištěna v rámci resortu práce a sociálních věcí.

17

I. 7. Institucionální zajištění rodinné politiky v České republice Tvorba komplexní koncepce rodinné politiky náleží do působnosti Ministerstva práce a sociálních věcí ČR, které za tímto účelem vytvořilo v rámci své organisační struktury odbor rodinné politiky a sociální práce. Tento odbor je složen ze dvou útvarů: oddělení sociálněprávní ochrany dětí a oddělení rodinné politiky. Právě oddělení rodinné politiky je pověřeno zpracováváním konpcečních materiálů v dialogu s ostatními resorty a sledováním vývoje legislativních i nelegislativních opatření, která se dotýkají podmínek života rodin v České republice. V širším smyslu slova ovšem spadá problematika rodiny také do kompetence některých dalších útvarů centrálních orgánů státní správy, které se zabývají oblastmi s bezprostředním vztahem k rodině. Jedná se především o resorty zdravotnictví, školství mládeže a tělovýchovy, místního rozvoje, vnitra a spravedlnosti. Jen výjimečně je ovšem dopad politik těchto resortů na rodinu reflektován v jejich organisační struktuře. Tak je tomu v případě Ministerstva zdravotnictví ČR, které zřídilo samostatné oddělení pro matku a dítě. Rámcově lze ovšem říci, že se fakt bezprostředního dopadu řady politik na rodiny neodráží v institucionálním uspořádání relevantních centrálních úřadů státní správy a většinou ani v jejich náplni činnosti. Vzhledem k tomu, že problematika rodiny nepatří do kodifikované přímé působnosti těchto resortů, není v nich personálně zajištěna. V obdobné situaci se ocitla před časem problematika rovnosti žen a mužů, která se v souvislosti s prioritami Evropské unie v této sféře stala oblastí zvýšeného zájmu. V současnosti je institucionálně zajištěna samostatnými útvary v rámci Ministerstva práce a sociálních věcí, přičemž v každém resortu je implementace politiky rovnosti personálně zajištěna jedním pracovníkem na minimálně poloviční úvazek. Kromě toho je agendou rovnosti Rada vlády pro rovné příležitosti žen a mužů, jejíž předsedkyní je poslankyně PS PČR a místopředsedou náměstek ministra práce a sociálních věcí. Fungování sekretariátu Rady zabezpečuje oddělení pro rovnost žen a mužů MPSV. Rodinná politika přes svůj průřezový a multidisciplinární charakter ovšem podobného systému institucionálního zajištění zatím využívat nemůže, a to i přesto, že např. se zmíněnou problematikou rovnosti žen a mužů úzce souvisí. Multidisciplinární charakter rodinné politiky vedl často k úvahám o jejím samostatném institucionálním zajištění. Podobná praxe existuje v řadě evropských zemí, které v minulosti zřídily samostatná ministerstva pro rodinu, pověřená současně některými dalšími průřezovými agendami (ochrana spotřebitele, problematika dětí a mládeže apod.). Výhodou tohoto řešení je bezesporu posílení vědomí o významu rodiny a snaze státu o její podporu ve společnosti, současně pak také komplexní pohled na tuto problematiku nezatížený přístupem jednoho resortu. Nevýhodou je odříznutí od některých významných nástrojů rodinné politiky v sociální oblasti, jemuž lze předejít pouze transferem značných kompetencí ve sféře sociálního zabezpečení (např. rodinné dávky) na resort zabývající se podporou rodiny. Rámcově lze říci, že spíše než institucionální řešení je důležité obecná politická vůle k budování koherentní rodinné politiky. V rámci krajů spadá rodinná problematika většinou do kompetence odborů sociálních věcí a zdravotnictví. Oblast náhradní rodinné péče je zajišťována orgány sociálně-právní ochrany dětí při krajských úřadech. Vlastní koncepční činnost v podpoře rodiny ovšem závisí na politické vůli a prioritách krajských politických orgánů. V rámci obcí je rodinná problematika povětšinou v kompetenci odborů sociálních věcí, které mají ve své působnosti také sféru sociálních služeb. V některých případech existují samostatná oddělení pro rodinu a dítě, která mají ve své působnosti rovněž výkon sociálněprávní ochrany dětí. Rozsah prorodinných aktivit v rámci komunálního institucionálního zázemí závisí však z větší části na vůli obecních zastupitelstev a rad.

18

Lze říci, že současná situace institucionálního zabezpečení je spíše neuspokojivá a odráží nízkou pozornost věnovanou ve veřejné sféře rodině. Vědomá opatření rodinné politiky se soustřeďují především na oblast finanční podpory, zatímco další nástroje nefinanční povahy stojí spíše stranou. Tomu odpovídá také nízký nebo žádný důraz věnovaný ve většině centrálních úřadů včetně resortních ministerstev problematice podpory rodiny, který se projevil také při vzniku této zprávy. Ještě znatelnější deficit je pozorovatelný na úrovni krajské a místní samosprávy. Podrobné zhodnocení toho, jak se problematika rodiny promítá do vědomé aktivity těch institucí veřejné správy, jejichž činnost má na život a fungování rodin bezprostřední vliv, bude podáno ve III. části Zprávy o rodině.

I. 8. Závěr Česká republika zatím stále svou vlastní jasně koncipovanou rodinnou politiku nemá, a je tak výjimkou mezi okolními středoevropskými státy a většinou zemí Evropské unie. Veřejná správa sice disponuje řadou nástrojů, jejichž explicitním nebo implicitním smyslem je podpora rodin, nicméně jejich celek nevytváří komplexní systém definovaný určitou koncepcí. Rovněž institucionální zajištění rodinné politiky není dosud vyhovující. Spíše než o rodinné politice je proto možno hovořit o jednotlivých prorodinných opatřeních. Absence dlouhodobé koncepce však snižuje jejich efektivitu a dokonce umožňuje také vzájemnou kontraproduktivitu. S ohledem na narůstající potřebnost podpory rodiny jako místa výkonu přirozených a společensky nepostradatelných funkcí (v souvislosti s klesající porodností a sňatečností) bude třeba koncipovat ucelenou rodinnou politiku, na které se bude podílet řada aktérů nikoli jen v rámci státní správy a samosprávy, ale také v širokém spektru občanské společnosti.

19

20

II. Sociodemografická syntéza podmínek rodinného života v ČR

21

II. 1. Populační vývoj V 90. letech došlo k významným změnám demografických procesů. Nejvýraznějším a nejvíce diskutovaným je pokles porodnosti a plodnosti. Pozitivně je pak hodnoceno snižování intenzity úmrtnosti, způsobené především poklesem úmrtnosti ve středním a vyšším věku, ale i snížením kojenecké úmrtnosti. Pokles porodnosti a snižování úmrtnosti má za následek zrychlující se proces stárnutí populace a od roku 1994 i pokles početního stavu obyvatelstva. Kladné migrační saldo nekompenzovalo přirozený úbytek, celkový přírůstek obyvatelstva díky zahraniční migraci byl zaznamenán až v roce 2003. Z hlediska rodinného chování došlo i ke změnám procesu sňatečnosti - uzavření prvního sňatku je odkládáno do vyššího věku a je také častěji, alespoň dočasně, nahrazeno nesezdaným soužitím. Rozvodovost vykazovala i v 90. letech rostoucí trend. II. 1. 1. Počet obyvatel a věková struktura Podle výsledků sčítání obyvatelstva žilo k 1.3.2001 v České republice 10 230 060 osob s trvalým (bez ohledu na státní občanství) nebo dlouhodobým pobytem (cizinci s přechodným pobytem, pokud doba jejich pobytu přesáhla 90 dnů). Ve srovnání s rokem 1991 byl i přes zahrnutí cizinců s dlouhodobým pobytem do bydlícího obyvatelstva zaznamenán pokles počtu obyvatel o 72 tisíc. Ve věkové struktuře se v roce 2001 oproti roku 1991 výrazně projevilo snižování porodnosti v 90., ale i v 80. letech. Naopak natalitní vlna 70. let se promítla do vyšších počtů dvacátníků v roce 2001. Podobně tomu bylo i v případě silných populačních ročníků 40. a počátku 50. let, jež se přesunuly z věkových skupin 35 - 39 let a 40 - 44 let do věku 45 - 49 let a 50 - 54 let. Ve věkové struktuře z roku 2001 je zřejmý i vliv první světové války (nižší počty osmdesátníků) a vzestupu porodnosti ve 20. letech (vyšší počty sedmdesátníků). Věková struktura a poměr pohlaví byly rovněž ovlivněny emigračními vlnami, a to především mužů po roce 1948 a 1968. Uvedené rysy věkové struktury se promítly do zastoupení tzv. dětské složky (0 - 14 let), produktivní složky (15 - 59 let) a postproduktivní složky (60 a více let). Podle sčítání se v uplynulých 50 letech snižuje podíl dětské složky (tabulka 1). Ke zvýšení došlo v roce 1980, kdy se ve výsledcích sčítání projevila populační vlna 70. let. I v tomto roce však bylo zastoupení dětí nižší než v roce 1961. Podle výsledků z roku 2001 se podíl dětské složky snížil o téměř 5 procentních bodů oproti roku 1991 a děti podle posledních výsledků představovaly 16,2 % populace. Podíl seniorů v populaci se naopak v posledních 50 letech zvyšuje. Výjimkou byl rok 1980, kdy se na snížení relativního počtu seniorů na jedné straně podílel vzestup dětské složky a na druhé straně relativně slabé ročníky seniorů pocházející z období 1. světové války. Uvedené trendy dětské a seniorské složky populace mají vliv na tzv. index stáří (počet seniorů připadajících na 100 dětí), jenž se v uplynulých 50 letech zvyšoval. V 90. letech dokonce počet seniorů převýšil počet dětí (1997) a index stáří byl v roce 2001 roven 114, tj. na 100 dětí připadalo 114 seniorů. V porovnání s předchozími sčítáními obyvatelstva byla v roce 2001 produktivní složka (15 - 59 let) nejvíce zastoupena. Odrazil se zde nižší počet dětí, ale i přítomnost silných populačních ročníků 40. a 70. let v produktivním věku. Tzv. index ekonomického zatížení (počet dětí a seniorů na 100 osob v produktivním věku) se v posledních 30 letech příliš neměnil, neboť růst počtu seniorů byl kompenzován zmenšováním dětské populace (tabulka 1). V následujících letech však lze očekávat zvýšení tohoto indexu, neboť, pokud se významně nezvýší porodnost, vzroste podíl seniorů, protože se do tohoto věku přesunou silné ročníky 40. a 50. let a produktivní složka bude naopak méně sycena v důsledku slabých populačních ročníků z 80. a především 90. let.

22

T a b u l k a 1 Věková struktura populace ( % ) 0 - 14 let 15 - 59 let 60 a více let index stáří index ekonomického zatížení 24,0 63,5 12,4 51,7 119,5 1950 25,4 59,7 14,8 58,3 124,8 1961 21,2 60,4 18,3 86,3 130,3 1970 23,4 59,6 16,8 71,8 128,2 1980 21,0 61,2 17,8 84,8 129,1 1991 16,2 65,4 18,4 113,6 128,1 2001 Zdroj: ČSÚ Pozn.: index stáří: počet seniorů na 100 dětí; index ekonomického zatížení: počet dětí a seniorů na 100 osob v produktivním věku

II. 1. 2. Sňatečnost V současné společnosti je volba zaměstnání, kariéra, úspěch, ale i volba partnera, počtu dětí apod. převážně výsledkem rozhodnutí toho kterého jedince. Mohlo by se tedy zdát, že společnost nemá zájem analyzovat proces sňatečnosti, neboť rozhodnutí uzavřít sňatek je v dnešní době chápáno spíše jako projev citového pouta mezi snoubenci a je tedy čistě soukromou událostí. V české společnosti se však naprostá většina dětí stále rodí manželským párům. Počet narozených dětí je pak jedním z determinantů věkové struktury a ovlivňuje tak proces stárnutí, jež se dotýká všech stránek společenského života počínaje ekonomickou a konče např. vzděláváním. Tato skutečnost je dobrým důvodem, proč je sňatečnost jako proces uzavírání sňatků stále analyzována. V období 90. let vstupovaly do věku nejvyšší intenzity sňatečnosti a plodnosti silné populační ročníky žen a mužů narozených v natalitní vlně 70. let (během demografické vlny v 70. letech se narodila v podstatě jedna generace navíc). Počty sňatků se však oproti očekávání začaly snižovat (tabulka 2). V roce 1991 bylo uzavřeno o 19 tisíc sňatků méně než v roce předchozím, neboť v roce 1990 došlo ke kumulaci sňatků v důsledku ohlášeného omezení novomanželských půjček. V roce 1992 se zdálo, že se úbytek počtu sňatků zastavil, následující období však tuto domněnku vyvrátilo: počet sňatků stále klesal s výjimkou roku 1997 až na hodnotu 53 523 v roce 1999. Ve srovnání s rokem 1989 se v roce 1999 jednalo přibližně o třetinový pokles (34 %). Podle výsledků z roku 2000 bylo v tomto roce uzavřeno o téměř 2 tisíce sňatků více než v roce předchozím (55 321). Vzhledem k tomu, že velmi početně silné generace z let 1971 až 1978 byly v 90. letech ve věku nejvyšší sňatečnosti typickém pro období před rokem 1989, neznamenalo toto relativně malé zvýšení začátek období uskutečnění odkládaných sňatků. Podle výsledků pohybu obyvatelstva v roce 2001 bylo v tomto roce uzavřeno opět méně sňatků než v roce 2000 - 52 374 sňatků, v roce 2002 pak 52 732. Podle předběžných údajů z roku 2003 bylo v loňském roce uzavřeno nejméně sňatků od 1. světové války - 48 943. To potvrzuje výše uvedenou hypotézu o přetrvávajícím období odkladu prvního sňatku. Na celkovém poklesu počtu sňatků se nejvíce podílely nižší počty oboustranně prvních sňatků. T a b u l k a 2 Vývoj sňatečnosti po roce 1989 1989

1990

1991

1992

1993

81262

90953

71973

74060

66033

68,9

71,6

69,2

70,1

69,8

muži ženy

89,2 95,3

91,1 96,2

84,9 91,5

85,8 91,8

81,8 88,0

muži ženy

24,6 21,8

24,0 24,4

24,7 22,2

24,8 22,5

25,4 23,2

1994

1995 1996 1997 1998 počty sňatků 58440 54956 53896 57804 55027 podíl oboustranně prvních sňatků 67,7 66,9 65,9 63,8 65,2 tabulková prvosňatečnost 76,5 73,3 71,4 73,2 70,9 82,5 80,0 77,1 78,7 75,8 průměrný sňatkový věk svobodných 26,2 26,7 27,1 27,6 28,1 23,9 24,6 24,9 25,4 25,8

Zdroj: Pohyby obyvatelstva, ČSÚ; Pavlík a kol. 2002; Kretschmerová, 2003

23

1999

2000

2001

2002

53523

55321

52374

52732

65,3

65,5

64,8

64,6

68,9 74,3

69,6 74,5

66,0 72,5

66,2 72,4

28,5 26,2

28,9 26,5

29,2 26,9

29,7 27,2

Daný vývoj sňatečnosti nejlépe vystihuje tabulková prvosňatečnost (tabulka 2; k definici demografických ukazatelů viz přílohu této kapitoly,) mužů a žen počítaná pomocí tabulek sňatečnosti svobodných. Mezi roky 1989 a 2002 klesla u mužů z hodnoty 89 % na 66 % a u žen z 95 % na 72 %. V případě, že by byla zachována úroveň z roku 2002, zůstávalo by tedy v populaci svobodnými ve věku 50 let 34 % mužů a 28 % žen, zatímco před rokem 1989 zůstávalo podle transverzálních (ročních) ukazatelů svobodnými v tomto věku 5 až 10 % lidí. Pokles sňatečnosti svobodných byl způsoben především snížením intenzity vstupu do manželství u nejmladších věkových skupin: k největšímu poklesu pravděpodobnosti uzavření sňatku došlo u svobodných žen do 24 let a mužů ve věku do 27 let (v průměru o více než polovinu, grafy 1, 2). V roce 1997 stejně jako v roce 2000 zaznamenala úhrnná sňatečnost svobodných nepatrný nárůst. Analýza intenzity sňatečnosti podle věku ukázala, že se v těchto letech zastavil pokles sňatečnosti svobodných snoubenců starších 25 let. Intenzita sňatečnosti svobodných byla však na konci 90. let stále na velice nízké úrovni, a to především v důsledku dalšího snižování sňatečnosti lidí mladších 25 let. Očekávané zvýšení intenzity sňatečnosti svobodných ve vyšším věku se zatím výrazně neprojevilo - ve věku 25 - 29 let došlo ve 2. polovině 90. let k určité stabilizaci, ovšem stále pod úrovní z roku 1989, k mírnému zvýšení pravděpodobnosti uzavřít sňatek došlo u mužů a žen starších 30 let. Na konci 80. let uzavřelo první sňatek do věku 25 let již 63 % svobodných mužů a 84 % svobodných žen, o deset let později uzavíralo do tohoto věku první manželství pouze 21 % mužů a 38 % žen. Se změnou intenzity sňatečnosti souvisí i změna průměrného a modálního věku při prvním sňatku. Na rozdíl od období před rokem 1989 vstupovali mladí lidé v 90. letech nejčastěji do manželství ve věku větší sociální a psychické zralosti: v roce 2000 byl nejčastějším věkem uzavření prvního sňatku u mužů věk 26,6 let a u žen 24,2 let, dříve se dívky vdávaly nejčastěji kolem 20. narozenin, muži se ženili o 2 až 3 roky starší. Posun věku, kdy se vdává/žení nejvíce mladých lidí, způsobil i růst průměrného věku přibližně o 5 let (tabulka 2). V roce 2002 dosáhla jeho hodnota 29,7 let u mužů a 27,2 let u žen, v období 1961 - 1988 se průměrný věk při prvním sňatku pohyboval v rozmezí 21,4 - 21,8 let u svobodných žen a 24,2 - 24,9 let u mužů. Česká republika se tak odkladem (či dokonce odmítáním) sňatku přiblížila hodnotám v západoevropských zemích. Rozpětí průměrného věku tamních svobodných nevěst se však pohybuje v intervalu 27 až 29 let, ženiši vstupují do prvního manželství ještě o 2 až 3 roky starší. O změně časování sňatků vypovídá rovněž porovnání věku při vstupu do manželství u jednotlivých generací. Z generace narozených v roce 1954 uzavřelo do věku 25 let alespoň jeden sňatek 66 % mužů a 87 % žen, z ročníku 1964 to bylo 69 % mužů a 85 % žen a z ročníku 1974 pouze 34 % mužů a 59 % žen (Populační vývoj 2000, str. 23). Z výše uvedených poznatků o vývoji průměrného a modálního věku vyplývá i zvyšující se počet a podíl svobodných osob mladších 30 let (grafy 3, 4). V roce 1989 bylo v reálné populaci ve věku 30 let svobodných 17 % mužů a 6 % žen (12 tisíc a 4 tisíce), při sčítání v roce 2001 bylo v tomto věku zaznamenáno 32 % svobodných mužů (23 tisíc) a 14 % svobodných žen (10 tisíc). Největší nárůst podílu svobodných byl v období 1989 - 2001 patrný u mužů ve věku od 23 do 35 let a u žen ve věku 20 až 35 let. Podobně jako se snižovala sňatečnost svobodných klesala i opakovaná sňatečnost, tj. sňatečnost rozvedených a ovdovělých. V současné době je podíl osob rozvedených uzavírajících další sňatek do věku 50 let přibližně o polovinu nižší než tomu bylo na konci 80. let (v roce 1989 uzavřelo další sňatek 9,5 % rozvedených mužů a 8,2 % rozvedených žen mladších 50 let, v roce 2002 činily tyto podíly 4,6 %, resp. 4,1 %). K výraznému poklesu sňatečnosti došlo i u ovdovělých mužů, a to o více než 60 % (ze 7,2 % v roce 1989 na 2,8 % v roce 2002), sňatečnost ovdovělých žen se z již velmi nízkých hodnot na konci 80. let snížila nejméně (z 1,7 % v roce 1989 na 1,2 % v roce 2002).

24

Vývoj sňatečnosti v 90. letech je možné shrnout do následujících charakteristických znaků: • snížení intenzity sňatečnosti svobodných • odklad prvního sňatku do vyššího věku • snížení intenzity opakované sňatečnosti • růst zastoupení svobodných ve věku mladším 30 let • růst počtu nesezdaných soužití Za příčiny poklesu sňatečnosti je možné považovat na jedné straně rozšíření možností seberealizace mladých lidí mimo rodinnou sféru (delší doba studia, profesní zkušenosti, studium jazyků, zahraniční stáže, cestování apod.), na druhé straně se na odkladu založení vlastní rodiny, a tedy i uzavření sňatku, podílí obtížná ekonomická situace, a to především z hlediska možnosti získání samostatného bydlení. Mladí lidé chtějí být nejprve soběstační než založí vlastní rodinu, model bydlení více generací je odmítán a je spíše nouzovým řešením. G r a f y 1 , 2 Pravděpodobnost uzavření sňatku svobodných ve vybraných letech muži

ženy

0,20

0,25

0,18 0,20

0,16 0,14

0,15

0,12 0,10

0,10

0,08 0,06

0,05

0,04 0,02

0,00

0,00

15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39 40 41 42 43 44 45 46 47 48 49

15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39 40 41 42 43 44 45 46 47 48 49

věk

věk 1989

Zdroj: Pavlík a kol., 1994; Bilance svobodných 1996, 2001, 2002

1993

1996

2001

2002

1989

Zdroj: Pavlík a kol., 1994; Bilance svobodných 1996, 2001, 2002

1993

1996

2001

2002

G r a f y 3 , 4 Podíly svobodných ve věku 15 -50 let z celkového počtu osob k 1.1. daného roku (1.3.2001) muži

ženy

100,0

100,0

90,0

90,0

80,0

80,0

70,0

70,0

60,0

60,0

50,0

50,0

40,0

40,0

30,0

30,0

20,0

20,0

10,0

10,0 0,0

0,0

15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39 40 41 42 43 44 45 46 47 48 49 50

15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39 40 41 42 43 44 45 46 47 48 49 50

1989

1993

1997

2000

1989

2001

1993

1997

2000

2001

Zdroj: Bilance obyvatelstva podle rodinného stavu k 1.1.; SLBD 2001 k 1.3. 2001

Zdroj: Bilance obyvatelstva podle rodinného stavu k 1.1.; SLBD 2001 k 1.3. 2001

II. 1. 3. Rozvodovost Na rozdíl od sňatečnosti či porodnosti se rozvodovost v 90. letech zvyšovala. Pokračoval tak vzestupný trend započatý již za 2. světové války. V roce 2002 bylo rozvedeno téměř 32 tisíc manželství. K přechodnému snížení počtu rozvodů došlo pouze v roce 1999, a to na necelých 24 tisíc (tabulka 3). V tomto roce se projevila novela zákona o rodině z roku 1998, ale jednalo se spíše o pozdržení rozvodů z důvodu nových právních postupů než o projev zpřísnění podmínek pro rozvod. Novela se dotkla především rozvodů manželství s nezletilými 25

dětmi: podle nové právní úpravy rozvodu může být manželství rozvedeno až v okamžiku, kdy je vyřešena situace nezletilých dětí pro dobu po rozvodu. V letech 2000 -2003 se počty rozvodů opět zvyšovaly, maxima - 32 824 rozvodů - bylo dosaženo v roce 2003. Ke vzestupu počtu rozvodů přispěl i liberální přístup soudů, neboť v průběhu 90. let byl zřejmý rostoucí trend podílu povolených rozvodů z celkového počtu ukončených rozvodových řízení (77 % na počátku 90. let, 87 % v roce 2002). Naopak podíly usmířených rozvodů se snižovaly (z 21 % na 10 %). Struktura rozvodů podle pořadí rozvodu se v 90. letech příliš neměnila, u mužů i u žen stále převažují první rozvody (více než 80 %). Žádost o rozvod podává nejčastěji žena (66 %). Mezi hlavní příčiny rozvodu manželství patří zejména rozdílnost povah, názorů a zájmů (přes 40 %), na straně muže pak jde často o nevěru a alkoholismus, i když zastoupení těchto příčin se postupně snižuje (2002: 7 %, 5%). Na straně ženy je jako druhý důvod rozvodu (kromě kategorie ostatní) uváděna také nevěra (4 %) a dále neuvážený sňatek (2 %). Soud v roce 2002 nezjistil zavinění u 8 % mužů a 13 % žen. Je však nezbytné podotknout, že novela zákona o rodině z roku 1998 upravila možnosti ukončení manželství rozvodem. Zcela novým prvkem je možnost manželů komplexně si sami upravit zánik manželství a budoucí vzájemné vztahy a omezit tak konfliktní situace. Jedná se o případy, kdy manželství trvá alespoň jeden rok a manželé spolu nejméně šest měsíců nežijí. V opačných případech, tedy pokud manžel, který se porušením manželských povinností převážně nepodílel na rozvratu manželství a jemuž by byla rozvodem způsobena újma, s rozvodem nesouhlasí, nemusí soud žádosti o rozvod vyhovět. Pokud ale manželé spolu nežijí více než 3 roky, soud manželství rozvede. U nesporného rozvodu, kdy se manželé na všech aspektech rozvodu sami dohodnou, soud nezjišťuje příčinu a manželství rozvede. Údaje o příčině manželského rozvratu tedy nejsou po 1.8. 1998 srovnatelné s předchozím obdobím. Vzestup počtu rozvodů se projevil v ukazateli intenzity rozvodovosti (úhrnné rozvodovosti). Při zachování úrovně rozvodovosti z roku 1989 by se rozvádělo 37 % manželství, podle úrovně z roku 2003 by tomu tak bylo u 48 %. Přijetí zákona o rodině v roce 1998 mělo vliv na snížení úhrnné rozvodovosti o 10 procentních bodů, podobně jako počty rozvodů se však tento ukazatel v dalších letech opět zvyšoval (tabulka 3). Úroveň rozvodovosti tradičně determinuje rozvodovost v prvních čtyřech letech manželství. V 90. letech se však intenzita této časné rozvodovosti snížila (graf 5). Maximum rozvodovosti se přesunulo ze třetího roku trvání manželství (mezi druhým a třetím výročím sňatku) do čtvrtého roku (mezi třetím a čtvrtým výročím sňatku). Růst ukazatele úhrnné rozvodovosti byl při poklesu intenzity v prvních letech manželství způsoben zvýšením rozvodovosti ve čtvrtém a dalším roce manželství. Vyšší počet rozvodů na 100 výchozích sňatků je překvapivě zaznamenáván i u manželství trvajících více než 10 let. T a b u l k a 3 Vývoj rozvodovosti po roce 1989 počty rozvodů úhrnná rozvodovost

1989

1990

1991

1992

1993

1994

1995

1996

1997

1998

1999

2000

2001

2002

31376

32055

29366

28572

30227

30939

31135

33113

32465

32363

23657

29704

31586

31758

37,2

38,0

34,7

33,9

36,1

37,5

38,4

41,7

41,9

42,9

32,3

41,2

45,0

46,0

Zdroj: Pohyby obyvatelstva, ČSÚ, Pavlík a kol, 2002

26

G r a f 5 Intenzita rozvodovosti podlé délky trvání manželství 3,50

počty rozvodů na 100 výchozích sňatků

3,00

2,50 1989

1994

1999

2002

2,00

1,50

1,00

0,50

0,00 0

1

2

3

4

5

6

7

8

9

10-14

15-19

20-24

25+

délka trvání manželství v letech Zdroj: Pohyby obyvatelstva, ČSÚ

Jedním z důsledků rozvodu je vznik neúplné rodiny rodiče a nezletilých dětí. V naprosté většině je dítě svěřeno po rozvodu do péče matky (2002: 90,3 %, Ženy a muži v datech 2003, ČSÚ). V 90. letech se však podíl rozvádějících se manželství s nezletilými dětmi snižoval (tabulka 4). Tento vývoj byl ovlivněn na jedné straně celkovým trendem plodnosti, na druhé straně zde jistě hraje roli i již zmíněná zvýšená intenzita rozvodovosti po 10 a více letech trvání manželství. Pokud mají rozvádějící se manželé nezletilé děti, ve většině případů mají jedno dítě (2002: 37 % všech manželství), dvě děti má přibližně každé čtvrté rozvádějící se manželství (tabulka 4). V 90. letech přišlo rozvodem o jednoho rodiče více než 340 tisíc dětí. Při sčítání obyvatelstva 2001 bylo zaznamenáno 343 tisíc neúplných rodin se závislými dětmi (do 26 let), což bylo přibližně o 90 tisíc více než v roce 1991. V neúplné rodině tak žilo každé páté závislé dítě žijící v rodinné domácnosti. T a b u l k a 4 Rozvody podle počtu nezletilých dětí po roce 1989 počty rozvodů Bez dětí jedno dítě Dvě děti tři a více dětí Bez dětí jedno dítě Dvě děti tři a více dětí Celkem

1989 31376 8754 12319 8766 1537 27,9 39,3 27,9 4,9 100

1990 32055 8920 12709 8956 1470 27,8 39,6 27,9 4,6 100

1991 29366 8313 11638 8076 1339 28,3 39,6 27,5 4,6 100

1992 28572 8086 11365 7873 1248 28,3 39,8 27,5 4,4 100

1993 30227 8467 12415 8119 1226 28,0 41,1 26,9 4,0 100

1994 30939 8650 12902 8124 1263 28,0 41,7 26,2 4,1 100

1995 31135 9027 12880 8003 1225 29,0 41,4 25,7 3,9 100

1996 33113 9675 13690 8504 1244 29,2 41,3 25,7 3,8 100

1997 32465 9862 13274 8144 1185 30,4 40,9 25,1 3,6 100

1998 32363 10727 12607 7802 1227 33,1 39,0 24,1 3,8 100

1999 23657 9480 8199 5248 730 40,1 34,6 22,2 3,1 100

2000 29704 10637 11084 7015 968 35,8 37,3 23,6 3,3 100

2001 31586 11037 11940 7586 1023 34,9 37,8 24,0 3,3 100

2002 31758 11346 11756 7667 989 35,7 37,0 24,2 3,1 100

Zdroj: Pohyby obyvatelstva, ČSÚ

Vyšší rozvodovost se odráží ve složení populace podle rodinného stavu. Podle výsledků posledního sčítání je v české populaci starší 15 let rozvedeno 8,6 % mužů a 10,5 % žen. Podíl rozvedených úzce souvisí s věkem, nejvyšší je zaznamenáván ve středním věku, v seniorském věku se zastoupení rozvedených snižuje v souvislosti s rostoucím počtem ovdovělých. Podíl rozvedených v populaci žen je vyšší než podíl rozvedených mužů, neboť muži častěji než ženy uzavírají opakovaný sňatek (grafy 6, 7). Na druhé straně se podíly rozvedených zvyšují i v důsledku nesezdaného soužití, kdy spolu partneři žijí aniž by uzavřeli sňatek. Podle

27

výsledků sčítání z roku 2001 se sice podíly rozvedených žijících v tomto soužití oproti situaci v roce 1991 snížily, nicméně je třeba připomenout, že sčítání obyvatelstva zachycuje pouze ty páry, kde mají partneři společné trvalé bydliště. Právě v případě nesezdaného soužití jsou tyto údaje pravděpodobně poměrně silně podhodnoceny. G r a f y 6 , 7 Podíly rozvedených ve věku 15-60 let z celkového počtu osob k 1.1. daného roku (1.3. 2001) muži

ženy

17,0 20,0 19,0 18,0 17,0 16,0 15,0 14,0 13,0 12,0 11,0 10,0 9,0 8,0 7,0 6,0 5,0 4,0 3,0 2,0 1,0 0,0

16,0 15,0 14,0 13,0 12,0 11,0 10,0 9,0 8,0 7,0 6,0 5,0 4,0 3,0 2,0 1989

1,0

1993

1997

2001

1989

1993

1997

2001

15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39 40 41 42 43 44 45 46 47 48 49 50 51 52 53 54 55 56 57 58 59 60

15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39 40 41 42 43 44 45 46 47 48 49 50 51 52 53 54 55 56 57 58 59 60

0,0

Zdroj: Bilance obyvatelstva podle rodinného stavu k 1.1.; SLBD 2001 k 1.3. 2001

Zdroj: Bilance obyvatelstva podle rodinného stavu k 1.1.; SLBD 2001 k 1.3. 2001

Na směr dalšího vývoje rozvodovosti bude mít vliv nové sňatkové chování mladých generací, tj. manželství uzavřená ve vyšším věku a zkušenost s nesezdaným soužitím by mohly vést k větší stabilitě manželství. Na druhé straně však není možné skrýt určitý pesimismus vycházející z vývoje v zemích severní a západní Evropy, podle něhož zkušenost s nesezdaným soužitím – „manželstvím“ na zkoušku – nemusí znamenat stabilitu po jeho petrifikaci a „legalizaci“ formou sňatku. Ve skandinávských státech je nesezdané soužití velice rozšířeno, např. ve Švédsku představovala tato soužití koncem 90. let 23 % všech párů (ve věku do 30 let dokonce 70 % všech párů), ale tato země se vyznačuje vysokou úrovní rozvodovosti (2000: 55 %). Dále je třeba mít na paměti, že je rozvod stále považován většinou české populace za legitimní řešení manželských problémů. Vysoká úroveň rozvodovosti úzce spojená se společenským přijetím rozvodu ohrožuje pojetí institutu manželství jako celoživotního svazku. To vyústilo v západních zemích až v odmítání sňatku a v jeho nahrazování nesezdaným soužitím. Vývoj rozvodovosti v 90. letech je možné shrnout do následujících charakteristických znaků: • růst intenzity rozvodovosti s výjimkou roku 1999, kdy bylo rozvedeno méně manželství v důsledku uvádění nového zákona o rodině do praxe • snížení rozvodovosti v prvních 4 letech manželství, kritickými roky však zůstává třetí a čtvrtý rok manželství • zvyšuje se podíl rozvádějících se bezdětných manželství II. 1. 4. Porodnost a plodnost Vývoj porodnosti a plodnosti byl v 90. letech ze všech demografických procesů nejvýraznější a nejdiskutovanější. Až do roku 1996 významně klesal počet narozených dětí, v období 1997 - 2001 pak počet živě narozených dětí stagnoval na úrovni 90 tisíc ročně. V roce 2002 byl zaznamenán mírný nárůst na téměř 93 tisíc (tabulka 5), v roce 2003 se živě narodilo 93 685 dětí. Podobně jako v případě sňatků byly klesající počty porodů spíše překvapením, neboť do reprodukčního věku nastupovaly v 90. letech silné populační ročníky z let 1973 - 77. Společenská transformace však vedla ke změně rodinného chování, tj. založení vlastní rodiny je odkládáno do vyššího věku. Před rokem 1989 se Česká republika 28

svým rodinným chováním řadila spolu s ostatními socialistickými státy k zemím s relativně vysokou úrovní plodnosti (1,9 - 2,0 děti na jednu ženu) a velmi nízkým věkem matky při prvním i dalším porodu (u prvního dítěte necelých 22,5 let, bez ohledu na pořadí porodu pak necelých 25 let). Pokles počtu narozených se projevil v souhrnném ukazateli plodnosti úhrnné plodnosti (průměrný počet dětí připadající na jednu ženu). Z vysoké hodnoty 1,87 dítěte v roce 1989 (i když pod záchovnou hranicí reprodukce - 2,1) se snížil na minimum 1,13 v roce 1999 (tabulka 5). Mírné zvýšení počtu narozených na přelomu tisíciletí se promítlo do vzestupu úhrnné plodnosti na 1,17 v roce 2002 a na 1,18 v roce 2003. V mezinárodním kontextu je však tato úroveň jednou z nejnižších v Evropě i na světě. Podle posledních dostupných údajů vykazuje nižší plodnost pouze Ukrajina (1,10, Recent demographic developments in Europe). Hlavní příčinou snižování porodnosti a plodnosti je odkládání založení rodiny do vyššího věku (graf 8). V 1. polovině 90. let se snížila především plodnost žen mladších 25 let (o více než jednu čtvrtinu), snížila se však i plodnost starších žen. Ve 2. polovině 90. let dále pokračoval klesající trend plodnosti mladých žen do 25 let, ve vyšším věku se plodnost zvýšila, ale stále nekompenzovala pokles plodnosti v nižším věku. V roce 2002 pak vzrostla plodnost především žen starších 28 let. V 90. letech se tedy rozšiřoval interval nejvyšší plodnosti a posouval se do vyššího věku. Tyto změny měly vliv na zvyšování průměrného věku matky při prvním porodu: v roce 1989 rodily prvorodičky v průměru ve věku 22,5 let, v roce 2002 pak ve věku 25,6 let. Zvýšil se i celkový věk při porodu, a to z 24,8 let na 27,8 let (tabulka 5). T a b u l k a 5 Porodnost a plodnost po roce 1989 1989 narození 128881 celkem živě narození 128356 mrtvě 525 narození živě narození 10141 mimo manželství % ze živě 7,9 narozených úhrnná 1,87 plodnost čistá míra 0,90 reprodukce úhrnná 0,89 plodnost 1. pořadí úhrnná 0,71 plodnost 2. pořadí úhrnná plodnost 3. a 0,28 vyššího pořadí průměrný 22,5 věk při 1. porodu průměrný 24,8 věk při porodu

1990

1991

1992

1993

1994

1995

1996

1997

1998

1999

2000

2001

2002

131094

129850 122142 121470 106915 96397

90763 90930 90829 89774 91169 90978 93047

130564

129354 121705 121025 106579 96097

90446 90657 90535 89471 90910 90715 92786

530

496

437

445

336

300

11167

12703

13008

15323

8,6

9,8

10,7

12,7

14,5

15,6

16,9

17,8

19,0

20,6

21,8

23,5

25,3

1,89

1,86

1,71

1,67

1,44

1,28

1,19

1,17

1,16

1,13

1,14

1,14

1,17

0,91

0,89

0,82

0,80

0,69

0,61

0,57

0,56

0,56

0,55

0,55

0,55

0,56

0,90

0,91

0,82

0,76

0,64

0,56

0,52

0,53

0,53

0,53

0,54

0,53

0,56

0,71

0,68

0,64

0,64

0,55

0,51

0,47

0,46

0,45

0,43

0,43

0,43

0,43

0,28

0,27

0,26

0,26

0,24

0,21

0,19

0,19

1,18

0,18

0,18

0,18

0,18

22,5

22,4

22,5

22,6

22,9

23,3

23,7

24,0

24,4

24,6

24,9

25,3

25,6

24,8

24,7

24,8

25,0

25,4

25,8

26,1

26,4

26,6

26,9

27,2

27,6

27,8

15507 14947

Zdroj: Pohyby obyvatelstva, ČSÚ; Kretschmerová, 2003

G r a f 8 Plodnost žen podle věku 29

317

273

294

303

259

263

261

15288 16125 17209 18426 19792 21276 23459

200 180

počet živě narozených na 1000 žen

160 140 120 100 80 60 40 20

1990

1995

2001

49

48

47

46

45

44

43

42

41

40

39

38

37

36

35

34

33

32

31

30

29

28

27

26

25

24

23

22

21

20

19

18

17

16

15

0 2002

Změny v časování plodnosti pozorované v transverzálním (ročním) pohledu jsou potvrzeny i v pohledu generačním. Ženy narozené v roce 1966 měly ve věku 22 let (tedy v roce 1988) alespoň jedno dítě v 60 %, bezdětných žen narozených v roce 1977 však bylo v roce 1999 více než 75 % (alespoň jedno dítě mělo pouze 24 % žen). Z tabulky 6 je patrné, že na změně věkové struktury plodnosti a tím i na poklesu ročních ukazatelů intenzity plodnosti se významně podílejí generace žen 1973 - 1977. T a b u l k a 6 Kumulativní míry plodnosti ve vybraných generacích žen věk ženy do 18 let do 20 let do 22 let do 25 let do 30 let

1966 0,11 0,38 0,59 0,78 0,88

1968 0,11 0,38 0,60 0,77 0,87

1970 0,11 0,37 0,57 0,72

1971 0,10 0,36 0,54 0,67

1972 0,10 0,34 0,49 0,63

do 18 let do 20 let do 22 let do 25 let do 30 let

0,12 0,44 0,81 1,27 1,65

0,12 0,44 0,81 1,23 1,60

0,11 0,43 0,76 1,12

0,11 0,41 0,71 1,03

0,11 0,39 0,65 0,95

generace první pořadí 1973 1974 0,10 0,10 0,32 0,27 0,45 0,39 0,60 0,54 celkem 0,11 0,36 0,59 0,89

0,10 0,31 0,50 0,79

1975 0,08 0,21 0,33

1976 0,07 0,17 0,28

1977 0,05 0,14 0,24

1978 0,04 0,12

1979 0,04 0,11

0,09 0,24 0,41

0,07 0,19 0,34

0,05 0,16 0,29

0,04 0,14

0,04 0,12

Zdroj: Pavlík a kol., 2002

Novým rysem vývoje porodnosti po roce 1989 je zvyšování počtu a podílu dětí narozených mimo manželství. V roce 2002 se mimo manželství narodilo každé čtvrté dítě. Více než tři čtvrtiny těchto dětí se narodily svobodné ženě. U prvních dětí jsou tyto podíly ještě vyšší, tj. mimo manželství se v roce 2002 narodilo 31 % dětí, z toho 94 % svobodným ženám (Kretschmerová 2003). Je však třeba říci, že hlavní příčinou rostoucího počtu a podílu dětí narozených mimo manželství je snižování počtu vdaných žen, a tedy i počtu dětí narozených v manželství. Z hlediska intenzity plodnosti podle věku nevdaných žen došlo v souladu s celkovým trendem ke snížení plodnosti ve věku do 25 let a ke zvýšení plodnosti především ve věku starším 30 let. Celkově se plodnost nevdaných příliš nezměnila, ale vzhledem k většímu zastoupení nevdaných žen v populaci se počet dětí narozených mimo manželství zvyšuje. Z hlediska věku je podíl dětí narozených mimo manželství ze všech dětí nejvyšší u mladých žen do 20 let (2002: 77%) a stále relativně vysoký u žen ve věku 20 - 24 let (2002: 34 %). Minimum pak představuje věk 25 - 29 let (2002: 18 %), s rostoucím věkem se tento 30

podíl opět zvyšuje (2002: 40 - 44 let - 30 %). U mladých nevdaných žen do 30 let převažují děti narozené svobodné ženě (25 - 29 let ještě 76 %), ve vyšším věku se jedná především o děti narozené rozvedeným ženám žijícím pravděpodobně v nesezdaném soužití po předchozím rozvodu.3 Zajímavý je pohled na nemanželskou plodnost z hlediska vzdělání matky. Je zde patrný nepřímý vztah mezi výší vzdělání matky a podílem dětí narozených mimo manželství, tj. nejvyšší je u matek se základním vzděláním (2002: 62 % dětí těchto žen) a nejnižší je u vysokoškolaček (2002: 9 %). Zdá se, že se vysokoškolačky chovají spíše podle tradičního modelu rodinného chování, neboli pokud jsou těhotné nebo plánují těhotenství, uzavírají sňatek (ať již po nesezdaném soužití nebo bez). Ženy s nižším vzděláním zůstávají často svobodnými matkami, ať již z důvodu nezájmu partnera o společné soužití a výchovu dětí, nebo z důvodu výhod, které svobodným matkám poskytuje stávající systém sociálních dávek. Z hlediska pořadí dítěte narozeného mimo manželství se zvyšují počty dětí všech pořadí. Nejvíce se zvýšily počty prvních a druhých dětí (více než dvojnásobně). Nadále však přetrvává nepoměr mezi prvními a druhými dětmi, neboť na 100 prvních dětí mimo manželství připadá pouze 42 druhých dětí. Tzv. faktická manželství tedy buď mají častěji jedno dítě nebo dojde před narozením druhého dítěte k uzavření sňatku. Dětí narozených v manželství naopak ubývá, a to bez ohledu na pořadí. Pokud se však narodí první dítě v manželství, zpravidla se narodí i druhé, neboť na 100 prvních dětí v manželství připadá 93 druhých dětí. První dítě v manželství se však rodí po delší době trvání manželství než tomu bylo před rokem 1989. Snížil se podíl předmanželských koncepcí (počet prvních dětí narozených v manželství do 8 měsíců po sňatku na 100 živě narozených dětí 1. pořadí v manželství) z hodnot kolem 55 % na hodnoty nižší než 40 %. Došlo i k prodloužení průměrného intervalu mezi sňatkem a narozením prvního dítěte z 1,2 let v roce 1990 na 1,8 let v roce 2002, podobně se prodloužil i interval mezi prvním a druhým dítětem (ze 3 let na 4 roky). Změny sňatečnosti a porodnosti se promítly i do počtu úplných rodin s dětmi při sčítání obyvatelstva v roce 2001. Podle posledního sčítání tvořily úplné rodiny se závislými dětmi čtvrtinu cenzových domácností a necelou jednu polovinu všech úplných rodin. Na jednu úplnou rodinu s dětmi pak v průměru připadá čím dál tím méně dětí (tabulka 7). Nejvyšší počet závislých dětí mladších 26 let připadal v průměru na jednu úplnou rodinu v roce 1980. Projevila se zde zvýšená porodnost z 2. poloviny 70. let. Snižující se průměrný počet závislých dětí v úplných rodinách v posledních 20 letech je především důsledkem nižšího podílu dětí druhého a vyššího pořadí a zvyšujícího se podílu párů bez dětí. Z hlediska věku ženy žijící v úplné rodině se zvýšil podíl bezdětných ve věku mladším 30 let (25 - 29 let: vzestup ze 7,4 % v roce 1991 na 15,8 % v roce 2001). Odklad narození dětí do vyššího věku ženy se také projevil ve zvýšení podílu žen ve věku 25 - 29 let žijících s partnerem s jedním dítětem (z 29,6 % na 39,4 %) a naopak snížením podílu žen v úplné rodině se dvěma a více dětmi (z 63 % na 44,8 %).

3

Z hlediska intenzity, tj. počtu dětí připadajících na 1000 žen daného rodinného stavu, je však plodnost rozvedených žen mladších 30 let vyšší než svobodných. Uvedené výsledky struktury dětí narozených mimo manželství podle rodinného stavu matky jsou odrazem struktury žen podle rodinného stavu – v mladém věku početně převažují svobodné ženy, ve vyšším věku pak rozvedené. 31

T a b u l k a 7 Děti v úplných rodinných domácnostech úplné rodiny bez závislých dětí (tis.)

úplné rodiny se závislými dětmi (tis.)

počet závislých dětí v rodinách s dětmi (%) 1

2

3

1000 1405 44,2 37,6 12,5 1961 1084 1404 47,6 39,6 9,9 1970 1082 1475 36,8 49,2 11,7 1980 1217 1396 40,5 48,1 9,8 1991 1243 1091 43,4 47,4 7,7 2001 Zdroj: SLBD 1961-2001 Pozn.: 1961: děti do 14 let, 1970 do 15 let, jinak děti do 26 let

4+ 5,7 2,9 2,3 1,6 1,5

průměrný počet průměrný počet závislých dětí závislých dětí v úplných rodinách v úplných rodinách s dětmi celkem 1,82 1,05 1,70 0,95 1,80 1,04 1,73 0,96 1,67 0,78

Vývoj porodnosti a plodnosti v 90. letech je možné shrnout do následujících charakteristických znaků: • snižování počtu živě narozených dětí a průměrného počtu živě narozených dětí připadajících na jednu ženu hluboko pod hranici prosté reprodukce • významné snižování plodnosti ve věku 20 až 24 let, ve 2. polovině 90. let mírné zvyšování plodnosti ve věku starším 25 let • růst podílu dětí narozených mimo manželství II. 1. 5. Potratovost Česká republika se před rokem 1989 vyznačovala vysokou mírou potratovosti. Na tuto situaci měla vliv poměrně liberální legislativa (zákon z roku 1957), přestože do roku 1987 se tzv. interrupční komise snažily interrupce ovlivňovat a monitorovat. Zákon byl přijat údajně v zájmu ochrany zdraví ženy, praxe interrupčních komisí však ukázala, že převažovaly spíše sociální důvody jako např. bytová tíseň, více dětí (do roku 1962 dvě děti, poté tři a více dětí), u nevdaných žen stačil pro uměle přerušené těhotenství (UPT) rodinný stav ženy. Většina žádostí (dlouhodobě přes 90 %) byla vyřízena kladně. Tento fakt přispěl k přijetí UPT společností jako legální regulace počtu dětí. Nespokojenost s fungováním a účelem interrupčních komisí vyústila nakonec v jejich zrušení v roce 1987. To se promítlo do zvýšení počtu interrupcí v roce 1988, kdy bylo zaznamenáno jejich historické maximum (110 tisíc). Na vysoké úrovni potratovosti se rovněž podílel velmi nízký stupeň používání antikoncepce předepsané lékařem. Podle údajů Ústavu zdravotnických informací a statistiky užívalo v roce 1990 antikoncepci ve fertilním věku pouze 17 % žen, v roce 2001 však již 42 %. Interrupce tak byly nesprávně chápány jako jeden z prostředků „antikoncepce“, ukončující neplánované těhotenství. V 90. letech se počet potratů i intenzita potratovosti významně snižovaly. Počet potratů se snížil mezi roky 1990 a 2002 z hodnoty 126 tisíc na 44 tisíc (tabulka 8). V roce 2002 bylo provedeno 31 tisíc interrupcí, což je méně než jedna třetina počtu interrupcí provedených v roce 1990. Na přelomu 80. a 90. let končilo interrupcí více než 40 % těhotenství, v roce 2002 bylo uměle přerušeno pouze 23 % těhotenství. Relativně k lepšímu se také měnil poměr interrupcí a potratů vzhledem k počtu narozených dětí (tabulka 8). Celkově je možné říci, že ubývá „nechtěných“ těhotenství. Po roce 1992, kdy byl zaveden poplatek za UPT z jiných než zdravotních důvodů, se zvýšil počet interrupcí ze zdravotních důvodů. Lékaři tedy ve snaze umožnit ženě podstoupit interrupci zdarma zřejmě častěji uváděli ve výkazu zdravotní důvody. Po roce 1993 však i těchto UPT ubývalo, v současné době představují interrupce ze zdravotních důvodů 18 % všech interrupcí. Většina (více než 80 %) umělých přerušení těhotenství je prováděna metodou vakuové aspirace (tzv. miniinterrupce, od roku 1987). Počty samovolných potratů a mimoděložních těhotenství, jež jsou do značné míry

32

determinovány celkovým počtem těhotenství, biologickým vybavením ženy a úrovní zdravotnictví, se v 90. letech pohybovaly na úrovni 11 tisíc u samovolných potratů a 1,5 tisíce u mimoděložních těhotenství. Nižší počty potratů a nově narozených byly způsobeny snižujícím se počtem celkových těhotenství. T a b u l k a 8 Vývoj potratovosti a ukončených těhotenství v 90. letech 1990 potraty celkem-trvalý pobyt UPT bez mimoděl. těh. samovolné potraty ostatní +mimoděložní těhotenství živě narození mrtvě narození počet narozených počet ukončených těhotenství na 100 narozených UPT samovolné potraty potraty celkem-trvalý pobyt UPT ze 100 ukončených těhotenství UPT ze zdravotních důvodů % z interrupcí miniinterrupce miniinterrupce - % z UPT

1993

1994

1995

1996

1997

1998

1999

2000

126055 120050 109281

85446

67434

61590

59962

56973

55654

52103

47370

45057

43743

109375 104293 14772 13985

94180 13401

70634 13228

54836 11109

49531 10571

48086 10296

45022 10392

42959 11128

39382 11173

34623 11300

32528 11116

31142 11256

1700

1583

1489

1488

1580

1559

1567

1548

1447

1413

1345

130564 129354 121705 121025 106579 530 496 437 445 336 131094 129850 122142 121470 106915

96097 300 96397

90446 317 90763

90657 273 90930

90535 294 90829

89471 303 89774

90910 259 91169

90715 263 90978

92786 261 93047

1908

1772

1992

257149 249900 231423 206915 174349 157987 150725 147903 146483 141877 138539 1990 83,4 11,3

1991 1992 1993 81,7 77,1 58,1 10,8 11,0 10,9

1994 1995 51,3 51,4 10,4 11,0

1996 1997 1998 1999 2000 53,0 49,5 47,3 43,9 38,0 11,3 11,4 12,3 12,4 12,4

2001

2002

136035 136790 2001 35,8 12,2

2002 33,5 12,1

96,2

92,5

89,5

70,3

63,1

63,9

66,1

62,7

61,3

58,0

52,0

49,5

47,0

42,5

42,1

40,7

34,1

31,5

31,4

31,9

30,4

29,3

27,8

25,0

23,9

22,8

9533

8929

10332

15896

13217

11838

11036

9709

8896

7756

6472

6019

5606

8,7 87933

8,6 84711

11,0 77566

22,5 57938

24,1 46609

23,9 41735

23,0 40333

21,6 37882

20,7 35752

19,7 32579

18,7 28418

18,5 26253

18,0 25147

80,4 1990

úhrnná umělá potratovost úhrnná samovolná potratovost úhrnná plodnost úhrnná intenzita ukončených těhotenství

1991

79,9 1991

82,4 1992

82,0 1993

85,0 1994

84,3 1995

83,9 1996

84,1 1997

83,2 1998

82,7 1999

82,1 2000

80,7 2001

80,7 2002

1,54

1,46

1,32

0,98

0,75

0,68

0,65

0,61

0,58

0,53

0,47

0,44

0,42

0,21

0,20

0,19

0,19

0,15

0,14

0,14

0,14

0,15

0,15

0,15

0,15

0,15

1,89

1,86

1,72

1,67

1,44

1,28

1,19

1,17

1,16

1,13

1,14

1,14

1,17

3,67

3,56

3,25

2,86

2,37

2,12

2,00

1,94

1,91

1,83

1,77

1,73

1,75

Zdroj: Pavlík a kol., 2002; Pohyby obyvatelstva, ČSÚ

Snižování počtu potratů se projevilo i v ukazatelích intenzity potratovosti. Z vysokých počtu potratů i interrupcí připadajících v průměru na jednu ženu v reprodukčním věku (vysoce přesahujících na přelomu 80. a 90. let hodnotu 1; celková úhrnná potratovost se dokonce blížila hodnotě úhrnné plodnosti) se hodnoty těchto intenzitních ukazatelů významně snížily. V roce 2002 tak připadala 0,42 interrupce na jednu ženu, což je hodnota přibližně 3,7krát nižší než v roce 1990. Z hlediska věku ženy došlo k redukci úrovně umělé potratovosti ve všech věkových skupinách. K nejvýraznějšímu snížení intenzity umělé potratovosti došlo ve věku 20-29 let ženy (o více než 75 %); menší, přesto stále výrazné snížení (o více než 60 %), bylo zaznamenáno u žen mladších 20 let a starších 35 let. V této souvislosti došlo ke zmenšení rozdílů intenzity umělé potratovosti z hlediska věku a maximum se posunulo z věkové skupiny 25-29 let do skupiny 30-34 let. Nepotvrdil se tedy předpoklad, že odklad sňatku a narození dítěte bude doprovázen vyšší intenzitou potratovosti v mladém věku. Tento výsledek svědčí o tom, že si mladé ženy zvykly používat účinnou antikoncepci od počátku sexuálního života. Z celkového počtu interrupcí se v 90. letech zvyšoval podíl interrupcí bezdětných (ze 14 % v roce 1990 na 26 % v roce 2002), vyšší byl i výskyt interrupcí žen s jedním dítětem (25,6 % oproti 21,8 %). Nejvíce zastoupeny jsou interrupce žen se dvěma dětmi (48 % v roce 1990 a 36 % v roce 2002). Významná je však diferenciace potratovosti z hlediska rodinného stavu ženy. Z celkového počtu interrupcí připadá stále největší část (50 %) na ženy vdané. V 90. letech se však na úkor UPT vdaných žen zvyšoval podíl interrupcí svobodných žen (ze 17 % 33

na 36 %), podíl interrupcí rozvedených a ovdovělých žen se zvyšoval jen nepatrně (z 9 % na 14 %). Svobodné ženy přistupují k interrupci nejčastěji na začátku reprodukčního života (jako bezdětné), i když se v 90. letech podíl UPT svobodných s již narozenými dětmi zvyšoval: v roce 1990 mělo alespoň jedno dítě 22 % svobodných žen podstupujících interrupci, v roce 2002 činil tento podíl 36 %. Vdané ženy naopak volí častěji interrupci jako prostředek pro regulaci velikosti rodiny, neboť převážná část jejich interrupcí je provedena ženám, které již mají dvě děti (57 % v roce 1990, 53 % v roce 2002). Podobně je tomu i v případě rozvedených žen, ty však na rozdíl od žen vdaných volí interrupci častěji i v případě, kdy mají pouze jedno dítě (34 % rozvedených s UPT v roce 2002). Přesto, že se zvyšuje podíl žen používajících moderní antikoncepci, nadále končí třetí těhotenství vdaných žen častěji interrupcí než porodem třetího dítěte (na 100 živě narozených třetích dětí připadá 117 UPT, v roce 1990 však připadalo na 100 těchto dětí více než 350 interrupcí). Z tohoto pohledu se chování vdaných a nevdaných žen sblížilo, neboť první a druhé těhotenství nevdaných žen končí dnes častěji porodem než interrupcí (avšak stále méně často než u vdaných žen), interrupci pak tyto ženy volí častěji až při třetím těhotenství (na 100 živě narozených třetích dětí připadá 122 interrupcí). Na závěr je možné říci, že v 90. letech došlo k výraznému snížení počtu interrupcí. Tento vývoj svědčí o uvědomělejším plánování rodiny a odpovědnějším sexuálním chování a také ovšem o nárůstu užívání antikoncepčních prostředků. Na druhou stranu je však nutné poznamenat, že v české populaci stále existuje skupina žen, která podstupuje interrupci opakovaně. Podle údajů z roku 2002 byla daná interrupce první pouze u 56 % žen. V případě vdaných žen bylo provedené umělé přerušení první v 50 % případů, u nevdaných žen zvolilo interrupci poprvé 62 %. V 90. letech se sice výrazně snížila pravděpodobnost ženy postoupit první interrupci, avšak pravděpodobnost podstoupit další zůstala stále vysoká. II. 1. 6. Mezinárodní srovnání Z mezinárodního pohledu patří Česká republika v současné době mezi státy s nízkou úrovní sňatečnosti. Řadí se tak mezi státy bývalého socialistického bloku, tj. mezi Maďarsko, Slovensko, Slovinsko, pobaltské republiky, Bulharsko. Ze západních zemí je možné úroveň sňatečnosti v České republice přirovnat k Rakousku, Belgii, Norsku a Švédsku. Na rozdíl od většiny západních zemí však není zatím možné vysvětlit úroveň nízké sňatečnosti v naší zemi rozšiřujícím se nesezdaným soužitím, neboť řada zdrojů (sociologické výzkumy, data ze sčítání) poukazuje na to, že nesezdané soužití není zatím považováno za dlouhodobou alternativu legálního manželství. První sňatek je i přes odklad uzavření manželství do vyššího věku stále uzavírán mladšími snoubenci než je tomu na Západě. Nejpozději vstupují svobodní do manželství ve skandinávských státech (ženy kolem 30 let), velmi časné jsou stále sňatky v Rumunsku či Bělorusku. Úrovní rozvodovosti se však Česká republika řadí mezi státy s nejvyšším podílem manželství zanikajících rozvodem. I přes nízkou sňatečnost vykazují nejvyšší rozvodovost skandinávské státy, dále Velká Británie, Rakousko, pobaltské republiky či Bělorusko. Nejnižší úroveň rozvodovosti mají naopak země se silnou katolickou tradicí jako je Polsko, Itálie, Španělsko, Portugalsko, Řecko. Z hlediska úrovně plodnosti se Česká republika v současné době řadí mezi země s nejnižšími hodnotami hluboko pod záchovnou hranicí reprodukce. Nižší plodnost mají dnes pouze některé státy bývalého Sovětského svazu jako např. Arménie, Ukrajina. Nejvíce dětí se naopak v průměru rodí na Islandu, v Irsku, ve Francii. Snížení plodnosti v zemích východní Evropy v posledních letech bylo způsobeno posunem rození do vyššího věku v nových sociálních podmínkách se svými klady i zápory. I přes tento odklad založení rodiny se však děti rodí v průměru dříve než v zemích západních. Nejstarší prvorodičky jsou ve Španělsku a

34

ve Velké Británii, kde ženy rodí poprvé v téměř 30 letech věku. V úrovni potratovosti se sice Česká republika blíží situaci ve vyspělých západních zemích, nicméně některé patologické rysy z období předchozího režimu stále přetrvávají (např. vyšší potratovost vdaných žen a žen ve středním věku, opakovaná potratovost). Příloha: Pojmosloví užívaných demografických ukazatelů •

• •

•

• •

Tabulky sňatečnosti svobodných: nejvhodnější ukazatel pro analýzu úrovně sňatečnosti svobodných, neboť studuje daný proces v tzv. čistém stavu neboli bez vlivu rušivých demografických událostí, kterými jsou v případě sňatečnosti svobodných úmrtnost a migrace. Jedním z výsledků je podíl osob ve věku 50 let, které by za předpokladu zachování úrovně sňatečnosti daného kalendářního roku zůstaly v příslušných generacích svobodny. Doplněk do 100 % pak vyjadřuje podíl svobodných vstupujících do manželství do věku 50 let podle dané úrovně sňatečnosti a je nazýván úhrnnou sňatečností svobodných (prvosňatečností). Z rozložení tabulkových sňatků svobodných je možné počítat střední hodnoty jako např. průměrný věk při prvním sňatku, modální věk při prvním sňatku. Stěžejní součástí tabulek je pravděpodobnost uzavření sňatku svobodných ve věku x. Pravděpodobnost uzavření sňatku: vyjadřuje pravděpodobnost vstupu do manželství svobodné osoby ve sledovaném kalendářním roce ve věku mezi dokončeným věkem x a x+1 Úhrnná rozvodovost: vyjadřuje úroveň rozvodovosti manželství neboli podíl manželství ukončených v daném roce rozvodem. Je počítána jako součet tzv. redukovaných měr rozvodovosti, které vztahují rozvody daného roku tříděné podle délky trvání manželství k výchozím sňatkovým kohortám. Úhrnná plodnost: průměrný hypotetický počet živě narozených dětí v daném roce připadajících na jednu ženu v době skončení reprodukce (50 let) za předpokladu, že by specifické míry plodnosti podle věku zůstaly na nezměněné úrovni daného kalendářního roku. Tento ukazatel je citlivý na časování porodů, to znamená, že v případě, kdy dojde ke snížení věku při porodu, jeho hodnota se zvyšuje, konečná neboli generační plodnost se však zvyšovat nemusí. V opačném případě při odkládání porodu se hodnota úhrnné plodnosti snižuje. Průměrný věk matky při prvním porodu: počítán jako vážený aritmetický průměr z rozložení měr plodnosti podle věku. Úhrnná potratovost (podle druhu potratu): hypotetický průměrný počet potratů připadajících na jednu ženu ve věku 50 let při zachování úrovně měr potratovosti podle věku daného kalendářního roku

35

II. 2. Proměny rodinného života II. 2. 1 Formy rodinného života V této části se zaměříme jak na „klasické“ formy rodiny, tedy na manželství a na neúplné rodiny, tak na „moderní“ formy života, a to zejména na tzv. faktické „manželství“ neboli na nesezdané soužití. Odklad sňatku do vyššího věku spojený často s odkladem rodičovství vytváří prostor pro různé, přechodné či dlouhodobé, strategie rodinného života. Mladí lidé buď zůstávají žít déle v domácnosti rodičů, a to buď sami nebo se do této domácnosti v závislosti na bytových podmínkách přistěhuje jejich partner, nebo vytvářejí domácnosti jednotlivců, to znamená bydlí a hospodaří samostatně, nebo existuje třetí možnost a tou je nesezdané soužití s partnerem mimo domácnost rodičů. Jedním ze zdrojů informací o těchto formách rodinného života je sčítání obyvatelstva. Jeho hlavní nevýhodou však je, že je založeno na zjišťování informací de iure, to znamená podle trvalého bydliště. Tím dochází především v případě nesezdaných soužití k neúplné registraci těchto jevů. Z tohoto důvodu bude na základní analýzu výsledků sčítání obyvatelstva navazovat analýza výsledků výběrového šetření Bydlení mladé generace 2003. Výsledky sčítání lidu, domů a bytů Úplné rodiny Jak již bylo zmíněno v kapitole I. 1. 4., došlo v posledních 10 letech k významnému snížení počtu úplných rodin, a to zejména se závislými dětmi (tabulka 7). Podle výsledků sčítání z roku 2001 představovaly úplné rodiny přibližně jednu polovinu všech cenzových domácností. V úplné rodině žilo 71 % všech obyvatel republiky, v roce 1961 to bylo 86 %, v roce 1991 ještě 78 %. Z hlediska věku mužů a žen žijících v úplných rodinách je oproti roku 1991 v roce 2001 patrný pokles podílu osob žijících s partnerem až do věku 60 let. Nejvíce se snížily podíly mužů a žen žijících v úplné rodině ve věku do 30 let (1,6krát). Podíly osob žijících v prvním či dalším manželství nebo nesezdaném soužití nasvědčují tomu, že snížení počtu úplných rodin je způsobeno poklesem sňatečnosti, a to jak prvosňatečnosti, tak sňatečnosti opakované, při nedostatečné kompenzaci vyšším počtem nesezdaných párů. U seniorů starších 60 let byl naopak zaznamenán nárůst počtu i podílu osob žijících v páru. Projevila se zde především nižší úmrtnost, a to hlavně zvyšující se naděje dožití u mužů. Zvýšení podílu seniorů žijících v úplné rodině bylo způsobeno růstem podílu osob žijících v prvním, případně dalším manželství. Z pohledu struktury úplných rodin je patrný nárůst podílu nesezdaného soužití, zvláště ve věku mladším 30 let (grafy 9, 10). Osoby žijící po 30 letech věku s partnerem žily při posledním sčítání podobně jako v roce 1991 nejčastěji v prvním manželství.

36

G r a f 9 Struktura úplných rodin podle věku a podle právního statusu - muži muži 100 90

podíl z úplných rodin

80 70 60 50 40 30 20 10 0 15-19

20-24

25-29

30-34

35-39

40-49

50-59

60-69

70+

věk muže

první manželství 1991

první manželství 2001

nesezdané soužití 1991

nesezdané soužití 2001

další manželství 1991

další manželství 2001

G r a f 1 0 Struktura úplných rodin podle věku a podle právního statusu - ženy ženy 100 90

podíl z úplných rodin

80 70 60 50 40 30 20 10 0 15-19

20-24

25-29

30-34

35-39

40-49

50-59

60-69

70+

věk ženy

první manželství 1991

první manželství 2001

nesezdané soužití 1991

nesezdané soužití 2001

další manželství 1991

další manželství 2001

Manželství Z hlediska věku se ve sčítání obyvatelstva z roku 2001 projevil zřetelně odklad uzavření prvního manželství do vyššího věku, a to především ve věku do 30 let. Ve věku 25 let žilo v manželství v roce 1991 již 60 % mužů a 79 % žen, o 10 let později bylo v tomto věku ženatých pouze 26 % mužů a vdaných pouze 47 % žen. Manželství, kde manželé bydleli společně, byla v naprosté většině jak v roce 1991, tak v roce 2001 tvořena oboustranně prvými manželstvími (více než 90 %). K mírnému zvýšení podílu oboustranně prvních manželství došlo v roce 2001 v porovnání s rokem 1991 ve věku 20-30 let v důsledku odkladu sňatku do vyššího věku a tedy i odkladu případného rozvodu a dalšího sňatku. Není překvapením, že oboustranně první manželské páry jsou z hlediska věku více homogamní než páry ostatní.

37

Publikované výsledky ze sčítání umožňují do jisté míry analyzovat sňatečnost podle nejvyššího dokončeného vzdělání. V naší analýze jsme se zajímali především o uzavření prvního manželství v závislosti na věku a vzdělání muže a ženy. Sčítání z roku 1991 a 2001 umožňují porovnat vstup do manželství v 80. a 90. letech (délka manželství byla při sčítání kratší než 10 let). V době sčítání žilo v roce 1991 v prvním manželství 39 % mužů a žen se základním vzděláním, 60 % mužů a žen se středním a úplným středním vzděláním a 68 % mužů vysokoškoláků a 64 % žen vysokoškolaček4. V roce 2001 žilo v prvním manželství 27 % mužů a 32 % žen se základním vzděláním, 53 % mužů a 51 % žen se středním vzděláním, 47 % mužů a žen s úplným středním vzděláním a 58 % vysokoškoláků a 53 % vysokoškolaček. V 80. a 90. letech uzavřeli první sňatek nejčastěji vysokoškoláci a středoškoláci5. Většina prvních sňatků byla v 80. i 90. letech uzavřena ve věku mladším 30 let. V 90. letech je však ve všech vzdělanostních skupinách znatelný odklad uzavíraných manželství, u vysokoškoláků je tento trend zřetelnější. Do věku 25 let uzavřelo sňatek v 80. letech 72 % snoubenců - mužů s úplným středním vzděláním a 52 % s vysokoškolským, v 90. letech se tyto podíly snížily o 21, respektive 29 procentních bodů. U žen byl tento trend velmi podobný, podíl prvních sňatků žen s úplným středním vzděláním do 25 let se v 90. letech snížil o 12 procentních bodů v porovnání se situací v 80. letech, u vysokoškolaček došlo ke změně v tomto věku o 29 bodů. Polovina snoubenců-vysokoškoláků vstoupila v 80. letech do prvního manželství do věku 24,9 let (muži) a 23,5 let (ženy), v 90. letech se hodnoty mediánu zvýšily na 27,3 a 25,5 let. V kapitole pojednávající o porodnosti jsme se zmínili o snižujícím se počtu předmanželských koncepcí a prodlužujícím se intervalu mezi sňatkem a narozením prvního dítěte v manželství. Tento vývoj se promítl rovněž do výsledků sčítání obyvatelstva: prvně vdané ženy mladší 30 let měly podle výsledků v roce 2001 průměrně méně dětí než ženy v roce 1991 (např. ve věku 25 - 29 let připadalo na jednu prvně vdanou ženu v roce 1991 v průměru 1,63 dětí, v roce 2001 však jen 1,38 dětí). Každá třetí žena ve věku 25 - 29 let žijící v prvním manželství méně než 5 let byla v roce 2001 stále bezdětná. Nesezdaná soužití Nesezdané soužití, to znamená soužití muže a ženy bez uzavření sňatku, je Českým statistickým úřadem označováno za tzv. faktické manželství. Ve statistikách týkajících se cenzových domácností jsou tato faktická „manželství“ řazena mezi úplné rodiny (s dětmi nebo bez dětí). Údaje o nesezdaných soužitích byly zjišťovány ve sčítáních v roce 1930, 1970, 1980, 1991 a 2001, a to na základě osobního prohlášení ve sčítacím archu. Údaje o počtu nesezdaných soužití jsou podhodnoceny především ze dvou důvodů. Za prvé data ze sčítání zachycují pouze ty páry, kde měli oba partneři společné trvalé bydliště, za druhé čeští občané se neradi vyjadřují k soukromým věcem, ke kterým nesezdané soužití zcela jistě patří. Vzhledem k vysoké toleranci nesezdaného soužití v 90. letech6 je možné se domnívat, že při posledním sčítání je jejich počet podhodnocen především z důvodu vlastní definice na základě společného trvalého bydliště, druhý uvedený faktor, tj. negativní postoj společnosti, ztrácí na významu. Při sčítání v roce 1991 bylo celkem sečteno 84 934 nesezdaných párů, v roce 2001 jich bylo zaznamenáno 125 269. Vyjádřením intenzity vstupu do nesezdaného soužití je poměr 4

Tyto podíly jsou však ovlivněny věkovou strukturou podle vzdělání, tj. osoby se základním vzděláním jsou spíše osoby starší a tedy častěji ovdovělé. 5 V souvislosti s věkovou strukturou podle vzdělání-mladší lidé mají vyšší vzdělání. 6 V roce 2001 souhlasilo s výrokem, že „je v pořádku, když lidé spolu bydlí, aniž by plánovali sňatek“, 62 % všech respondentů výzkumu Rodina 2001, v mladé a střední generaci je tolerance tohoto typu svazku ještě větší ve věku do 45 let souhlasilo s výrokem více než 70 % dotázaných. 38

počtu osob žijících v tomto typu svazku ku počtu osob neženatých/nevdaných. V roce 2001 byl zaznamenán pokles intenzity tohoto typu svazku u žen mladších 45 let a u mužů mladších 60 let. Tento výsledek je způsoben výraznějším zvýšením počtu neženatých mužů a nevdaných žen oproti zvýšení počtu osob žijících v nesezdaném soužití. Rostoucí podíl neženatých a nevdaných osob není tudíž doprovázen odpovídajícím vzestupem počtu tzv. faktických manželství. Toto zjištění podporuje hypotézu, že snížení počtu a podílu osob žijících v manželství v mladém věku nebylo nahrazeno odpovídajícím počtem nesedaných soužití, ale spíše životem bez partnera, ať již v domácnosti rodičů nebo založením vlastní domácnosti jednotlivce. Z hlediska zastoupení nesezdaných párů v úplných rodinách (ze všech párů) došlo ke zvýšení podílu mužů i žen žijících s partnerem bez sňatku ve věku mladším 30 let (grafy 9, 10). To opět dokládá spíše přechodný charakter tzv. faktického manželství. Jaká je intenzita života v nesezdaném soužití z hlediska rodinného stavu? Na rozdíl od států západní Evropy (např. Francie) je v České republice nejnižší intenzita tohoto soužití u svobodných (počet soužití na celkový počet osob daného rodinného stavu), a to i v nejmladších věkových skupinách. Ovdovělí muži vykazují vyšší míru kohabitace než muži rozvedení, u žen je tomu naopak. V porovnání s rokem 1991 došlo v roce 2001 k nárůstu podílu svobodných mužů v tzv. faktickém manželství ve věku do 40 let, u svobodných žen až do 50 let. U rozvedených mužů a rozvedených žen mladších 45 let se podíl nesezdaných soužití naopak snížil. Výrazný pokles zastoupení žen žijících v tomto soužití byl zaznamenán rovněž u populace ovdovělých mladších 45 let. Při pohledu na samotnou strukturu nesezdaného soužití podle pohlaví, věku a rodinného stavu v roce 1991 dominovala do věkové kategorie 25 - 29 let u muže a 20 - 24 let u ženy soužití svobodných, v roce 2001 měla tato soužití největší procentuální zastoupení u muže do věkové kategorie 30 - 34 let a u ženy 25 - 29 let. Největší zastoupení v celkovém počtu nesezdaných párů podle rodinného stavu partnera a partnerky měla v roce 1991 kombinace, kde oba partneři již prošli manželstvím, to znamená rozvedený/ovdovělý muž s rozvedenou/ovdovělou ženou (60 %). Páry tvořené dvěma svobodnými partnery představovaly v roce 1991 necelých 10 % nesezdaných soužití. O 10 let později je zřejmé snížení zastoupení párů s partnery majícími již zkušenost s manželstvím (44 %) a naopak zvýšení podílu soužití oboustranně svobodných (25 %). Z hlediska dokončeného vzdělání došlo v roce 2001 obecně ke snížení podílu osob žijících v nesezdaném soužití, a to ve všech vzdělanostních skupinách (z populace neženatých/nevdaných). Výjimkou jsou osoby mladší 40 let s úplným středním a vysokoškolským vzděláním. U těchto skupin se počty osob žijících v nesezdaném soužití zvyšovaly rychleji než celkové počty osob žijících mimo manželství. To opět svědčí o vzrůstajícím významu této formy soužití v mladé populaci, ať již jako dlouhodobé formy svazku nebo jako zkoušky před vlastním manželstvím. Je však třeba připomenout, že sčítání obyvatelstva zachycuje pouze ty páry, kde mají partneři shodné trvalé bydliště. Je možné předpokládat, že velká většina tzv. faktických manželství nebyla při sčítání zachycena. Nesezdaná soužití ze sčítání mohou být považována za více méně stabilní (viz trvalý pobyt), ostatní zůstávají nepodchycena mimo jiné i v souvislosti se systémem státní podpory: druh a družka by měli sice být považováni za domácnost za účelem posuzování nároku na státní podporu, pokud spolu alespoň 3 měsíce žijí. Tuto skutečnost je však velice obtížné prokázat, tím hůře, mají-li partneři různá bydliště. Z této situace mohou těžit především nesezdané páry s nezletilými dětmi, a to zejména rodiče s nižším vzděláním. Před rokem 1989 byly podíly dětí rodících se mimo manželství velmi nízké (1989: 7,9 %). Narození dítěte bylo velmi úzce spjato s uzavřením manželství, došlo-li k početí dítěte za svobodna, sňatek velmi rychle následoval (v roce 1989 se narodilo do 8 měsíců po sňatku 54,2 % prvních dětí narozených v manželství). V 90. letech se počet i podíl

39

mimomanželských dětí zvyšoval. Tento trend byl podpořen odkladem sňatku a snížením počtu dětí rodících se do manželství, liberálním společenským postojem k nesezdanému soužití a v neposlední řadě také snížením podpory státu určené mladým manželům. V této souvislosti se nabízí předpoklad, že by se do výsledků sčítání obyvatelstva měla vyšší mimomanželská plodnost měřená podílem dětí rodících se mimo manželství projevit např. zvýšeným podílem svobodných žen s dětmi žijících v tzv. faktickém manželství. Ve věku od 20 do 35 let se v roce 2001 oproti roku 1991 zvýšil podíl bezdětných svobodných žen žijících v nesezdaném soužití (nejvíce ve věku 25 - 29 let z 42 % na 53 %), průměrný počet dětí připadající na 1000 žen se tak snížil (tabulka 9, graf 11). Ve vyšších věkových skupinách došlo naopak ke snížení bezdětnosti svobodných a ke zvýšení podílu žen s jedním a se dvěma dětmi. Tyto výsledky naznačují několik hypotéz: za prvé: nesezdané soužití mladých svobodných žen nenahrazuje v tomto věku manželství, neboť narození dítěte je odkládáno; za druhé: děti se stále většinou rodí do manželství, o čemž svědčí spíše slabý nárůst podílu svobodných žen s dětmi ve věku vyšším než 35 let. Na druhé straně děti rodící se svobodným ženám představují nejvyšší podíl ze všech narozených dětí mimo manželství (více než tři čtvrtiny), na základě ročních údajů o narozených došlo také ke zvýšení plodnosti svobodných žen především starších 30 let. Tyto děti se rodí ženám bez stálého partnera, ženám s partnerem, se kterým nesdílejí společnou domácnost, ženám sice bydlícím s partnerem, ale s různým trvalým bydlištěm a ženám žijícím s druhem se společným trvalým bydlištěm. Je možné, že počet dětí připadajících na 1000 svobodných žen v tzv. faktickém manželství se ve skutečnosti velmi liší od zjištěných hodnot při sčítání v důsledku neúplného zachycení počtu nesezdaných soužití. Počet závislých dětí připadajících na jednu ženu žijící v tzv. faktickém manželství se v porovnání s rokem 1991 v roce 2001 snížil ve všech kategoriích rodinného stavu ženy (tabulka 9). Vzhledem k celkovému početnímu zastoupení rozvedených žen mezi osobami žijícími v nesezdaném soužití (1991: 55 %, 2001: 46 %) představují nejvyšší počty dětí v tzv. faktickém manželství děti žijící s rozvedenou matkou (1991: 67 %, 2001: 53 %). Tyto děti pravděpodobně pocházejí z předchozích manželství. T a b u l k a 9 Počet dětí připadajících na 1 ženu žijící v tzv. faktickém manželství podle věku a rodinného stavu rod. stav svobodné rok 1991 2001 0,38 0,45 -19 0,60 0,45 20 - 24 1,01 0,78 25 - 29 1,27 1,16 30 - 34 1,12 1,16 35 - 39 0,78 0,81 40 - 44 0,42 0,42 45 - 49 0,09 0,13 50+ 0,71 0,67 celkem Zdroj: SLBD 1991, 2001

vdané 1991 2001 0,73 0,89 1,38 0,90 1,52 1,22 1,65 1,41 1,42 1,38 0,75 0,74 0,45 0,33 0,08 0,07 0,92 0,86

40

rozvedené 1991 2001 0,89 0,88 1,13 1,07 1,54 1,39 1,83 1,69 1,53 1,57 0,81 0,80 0,35 0,34 0,08 0,07 0,99 0,78

ovdovělé 1991 2001 1,00 0,00 1,52 1,46 2,03 1,69 2,29 2,16 2,03 2,06 1,09 1,20 0,48 0,54 0,04 0,04 0,47 0,33

G r a f 1 1 Podíly svobodných žen v tzv. faktickém manželství podle počtu závislých dětí podle výsledků sčítání 1991, 2001 (%) 100%

4,5

5,3

7,3 11,6

13,2 80%

27,0

24,7

33,1

5,5

7,6

10,3 15,9 20,3

14,7

23,5

27,0

27,1 60%

31,8

31,8

27,7 32,4

30,8

34,2 93,5

40%

74,5 61,3

7,4

19,9

27,5

67,9

1,6

14,0

20,7

17,6

1,1 4,7

66,2 58,4

54,1

52,7 41,6

20%

33,7

35,5

1991

2001

90,4

68,6

48,2

41,4 34,2

0% 1991

2001 -19

1991

2001

20-24

1991

2001

25-29

1991

30-34 0

2001

1991

35-39 1

2

3

2001

40-44

1991

2001

45-49

1991

2001 50+

4+

Neúplné rodiny Roční počty rozvodů i intenzita rozvodovosti jsou v České republice vysoké (viz. kapitola I.1.3.). Rozvodovost se promítá mimo jiné i do složení rodin a domácností. Následkem rozvodu vzniká často neúplná rodina s dětmi (většinou v čele s matkou), domácnost jednotlivce nebo jiná úplná rodina (manželství/nesezdané soužití s dětmi nebo bez dětí). Údaje za neúplné rodiny ze sčítání 1991 a 2001 nejsou zcela srovnatelné, neboť cenzové domácnosti tvořené prarodičem a vnoučetem jsou od roku 2001 považovány za domácnosti vícečlenné nerodinné, nikoliv již za neúplné rodiny. Neúplné rodiny však vznikají nejen rozvodem, ale i úmrtím jednoho z rodičů či narozením dítěte osamělé matce. Podmínkou vymezení je stejně jako u jiných rodin trvalé bydliště jejích členů v jednom bytě. Přes výše uvedené změny definic se v porovnání s rokem 1991 počet neúplných rodin v roce 2001 zvýšil z počtu 434 tisíc na 576 tisíc. V roce 1991 představovaly neúplné rodinné domácnosti 10,7 % všech cenzových domácností, v roce 2001 pak 13,5 %. Zvýšil se především počet a podíl neúplných rodin se závislými dětmi (o 1,7 procentních bodů na 343 tisíc, bez závislých dětí o 1 procentní bod na 233 tisíc). V neúplných rodinách žije téměř 1,5 milionu osob (14 % obyvatel), z toho 488 tisíc závislých dětí (27 % závislých dětí). V naprosté většině stojí v čele neúplné rodinné domácnosti žena (1991: 83 %, 2001: 85 %), v rodinách bez závislých dětí je podíl žen v čele domácnosti nepatrně nižší (1991: 76%, 2001: 80 %). Z hlediska věku osoby v čele domácnosti jsou neúplné rodiny nejčastější do věkové kategorii 45 - 49 let, v roce 2001 byl do tohoto věku zaznamenán výrazný nárůst podílu neúplných rodin se závislými dětmi, a to jak v čele s matkou, tak s otcem. V roce 1991 a 2001 měly neúplné rodiny se závislými dětmi nejčastěji jedno dítě (přibližně dvě třetiny), tři a více dětí žije v necelých 6 % neúplných rodin s dětmi. Průměrný počet dětí připadajících na neúplnou rodinu se závislými dětmi se v roce 2001 udržel na hodnotě 1,42 jako v roce 1991, což je o 0,26 méně než v úplných rodinách s dětmi. V letech 1991 i 2001 byly nejčastěji v čele neúplné rodiny rozvedené a ovdovělé ženy. Třetí nejčastější kategorií rodinného stavu byly ženy vdané. Jedná se o případy, kdy spolu manželé trvale nežijí, např. z důvodu odloučení, probíhajícího rozvodu, bytových či pracovních důvodů. V neúplných rodinách v čele s mužem dominovali v čele rodiny také

41

rozvedení a ovdovělí muži, z celkového počtu neúplných rodin však tyto rodiny představují malý podíl, neboť v čele neúplné rodiny stojí, jak již bylo zmíněno výše, většinou žena (85 % 2001). V roce 2001 však došlo ke změně struktury neúplných rodin podle věku a rodinného stavu osoby v čele této cenzové domácnosti. U žen mladších 30 let v čele neúplné rodiny se zvýšily podíly svobodných žen na úkor vdaných (do 25 let) a rozvedených (25 - 29 let). Tento vývoj může být zčásti vysvětlen nižším společenským tlakem na uzavření manželství v případě těhotenství. Svobodné mladé ženy mohou tak častěji porodit dítě, aniž by uzavřely sňatek, ať již z důvodů bytových, sociálních (zvýhodnění samoživitelek v systému sociálního zabezpečení), partnerských (nestabilita rodičovského páru) apod. V roce 1991 se promítla tendence uzavřít sňatek před narozením dítěte, i když manželé neměli vyřešenou např. bytovou situaci, což vedlo k poměrně vysokým podílům neúplných rodin žen v čele se vdanou ženou (ve věku 20 - 24 let: 55 %). Ve věku od 30 do 50 let převládají neúplné rodiny v čele s rozvedenou ženou, ve vyšším věku pak tvoří většinu neúplných rodin žen rodina v čele s ovdovělou ženou. Podíly mužů a žen v čele neúplné rodiny podle věku a rodinného stavu z celkového počtu obyvatel podle věku a rodinného stavu potvrzují, že nejvyšší intenzitu vytváření neúplných rodin vykazují rozvedené a ovdovělé ženy a dále pak ovdovělí muži. Rozvedení muži nežijí v neúplné rodině zdaleka tak často jako rozvedené ženy v důsledku již zmíněné rozvodové praxe, kdy jsou děti většinou svěřeny do péče matky. Intenzita utváření neúplných rodin podle rodinného stavu a věku osoby v čele domácnosti byla v roce 2001 obecně vyšší než v roce 1991, zvláště je tento rys patrný u svobodných a vdaných žen. Jednotlivci Podle absolutních údajů se v 90. letech zvýšily počty bytových, hospodařících i cenzových domácností jednotlivců. Byty obývané jednotlivci nyní (2001) tvoří 25 % bytů, podíl hospodařících a cenzových domácností jednotlivců je na úrovni 30 %. V roce 1991 žilo samo v bytě 8,2 % obyvatel, v roce 2001 činil tento podíl již 9,4 % obyvatel, v cenzové domácnosti jednotlivce žilo v roce 1991 necelých 11 % obyvatel, v roce 2001 se tento podíl zvýšil na 12,5 %. V roce 2001 tvořily domácnosti jednotlivce-ženy 16,6 % a jednotlivce-muže 13,3 % všech cenzových domácností. Z hlediska věku osoby v čele cenzové domácnosti se oproti roku 1991 zvýšil v roce 2001 podíl domácností jednotlivců v mladém věku do 25 let z 37 % na 52,5 % všech cenzových domácností v tomto věku. Ke zvýšení tohoto podílu došlo i ve věku 25 - 29 let z hodnoty 18,5 % na 32,2 %. Tento vývoj byl ovlivněn na jedné straně snížením počtu úplných rodinných domácností se závislými i bez závislých dětí, samotný počet domácností jednotlivců se však také zvýšil, a to z hodnoty 42,5 tisíc v roce 1991 ve věku 25 - 29 let muže a 15,6 tisíc ve věku 25 - 29 let ženy na 72,4 tisíc a 40,8 tisíc v roce 2001. Ve věku mladším 30 let muže i ženy se výrazně zvýšilo zastoupení svobodných v celkovém počtu domácností jednotlivců (68 %) při poklesu podílu osob ženatých/vdaných. Z hlediska intenzity7 však nedošlo k výrazným změnám zakládání domácnosti svobodným jednotlivcem. U svobodných žen byl v roce 2001 zaznamenán dokonce pokles intenzity. Zajímavý je pohled na populaci rozvedených. U mužů je zřejmý trend vytvářet po rozvodu samostatnou domácnost, více než polovina rozvedených mužů tak žije v domácnosti jednotlivce již ve věku 35-39 let (2001). Rozvedené ženy naopak častěji vytvářejí neúplné rodiny, což vede k nízkému podílu rozvedených žen tvořících domácnost jednotlivce až do věku 40 - 44 let včetně. Ve vyšším věku je zřejmý trend nárůstu domácností rozvedených žen, jenž souvisí s odchodem dětí z domácnosti matky. Závěrem je možné říci, že v roce 2001 se sice v porovnání s rokem 1991 zvýšil počet i podíl cenzových domácností tvořených 7

Počet osob daného rodinného stavu tvořících domácnost jednotlivce na 100 osob daného rodinného stavu celkem. 42

mladými, svobodnými jednotlivci, nicméně vztáhneme-li tyto počty k celé populaci svobodných, která by tyto domácnosti mohla vytvářet, situace se příliš nezměnila. Čím je svobodná osoba starší, tím častěji žije sama. Rozvedení muži zakládají domácnost jednotlivce častěji než ženy, ve vyšším věku však početně převažují domácnosti rozvedených žen. Podíl i počet domácností ovdovělých jedinců se od středního věku zvyšuje. Výsledky dotazníkového šetření Bydlení mladé generace 2003 Výběrové šetření Bydlení mladé generace 2003 bylo zaměřeno na výzkum rodinného chování a bydlení populace ve věku 20 - 35 let8. Soubor manželů bylo možné rozdělit na sňatky po zkoušce soužití a na přímé sňatky v závislosti na deklaraci respondenta, zda žil někdy před sňatkem se současným manželem v jedné domácnosti (či nikoliv). Manželství po zkoušce soužití se vyskytuje mezi mladými manžely již častěji než přímé sňatky. Soubor manželů, jež mají zkušenost s předmanželským soužitím, tvoří 55 % všech manželských párů9. Průměrný věk při uzavření manželství je celkově 25 let u mužů a 24 let u žen. Průměrný věk respondenta při uzavření manželství je o 2,4 let vyšší u sňatků po zkoušce soužití než u přímých sňatků (bez ohledu na pohlaví). Rozdíl v průměrném věku muže a ženy při vstupu do manželství je u přímých sňatků o 0,7 let vyšší než u sňatků po zkoušce soužití (1,4 roku u sňatku po zkoušce soužití a 2,2 let u přímých sňatků, tabulka 10). T a b u l k a 10 Průměrný věk při uzavření manželství vzhledem k typu soužití, v letech manželé celkem přímé sňatky sňatky po zkoušce soužití počet věk počet věk počet věk 309 25,44 134 24,34* 174 26,29* muži 389 23,62 181 22,18* 208 24,87* ženy 698 24,42 315 23,10 382 25,52 celkem * Rozdíl průměrného věku při uzavření přímých sňatků a sňatků po zkoušce soužití je statisticky významný na hladině do 0,05 pohlaví

Věnujme pozornost vztahu existence předmanželského soužití partnerů a průměrné délce jejich známosti, tj. „chození“ plus „soužití“ před sňatkem. Manželé po zkoušce soužití spolu před sňatkem nejdříve společně chodili průměrně 1,4 let, poté přistoupili k předmanželskému soužití v průměru po dobu 1,8 let před uzavřením sňatku. U přímých sňatků splývala průměrná délka známosti s průměrnou délkou chození a trvala 2,1 let. Známost u manželů po zkoušce soužití trvala v průměru o 1 rok déle než u přímých sňatků. Tabulka 11 názorně popisuje průměrné délky známosti, chození a soužití u manželských párů a párů žijících v nesezdaném soužití.

8

Výběr respondentů byl kvótní, kvótními znaky byly pohlaví, věk (20 - 24, 25 - 30, 31 - 35 let), vzdělání (základní + vyučen, střední s maturitou + VOŠ, vysokoškolské) a tři typy soužití (manželé, nesezdané páry a jednotlivci). Zkoumaný soubor 1516 respondentů tvoří podsoubory manželů (v rozsahu 698 respondentů), nesezdaných párů, které společně žijí (bydlí) a zároveň spolu hospodaří v jedné domácnosti bez sňatku (bez ohledu na to, zda mají v místě společného bydlení trvalé bydliště, 316) a podsoubor svobodných jednotlivců (502). Bydlení mladé generace 2003.. - Praha: VÚPSV, 2003; Praha: UNIVERSITAS, 2003. 9 Ve zkoumaném souboru manželů je zastoupeno 44 % mužů a 56 % žen. 43

T a b u l k a 11 Průměrné délky etap partnerství podle typu soužití, v letech manželé přímé sňatky po zkoušce nesezdané celkem sňatky soužití páry 2,66 2,13* 3,10* 4,16 známost před sňatkem chození před soužitím (či sňatkem) 1,70 2,13* 1,35* 1,65 0,96 0,00* 1,75* 2,51 soužití před sňatkem Poznámka: Délka chození před soužitím u přímých sňatků vyjadřuje délku chození před sňatkem. Délka soužití před sňatkem u nesezdaných párů, které doposud neuzavřely sňatek, vyjadřuje délku soužití v době výzkumu. * Rozdíl průměrné délky etap partnerství u přímých sňatků a sňatků po zkoušce soužití je statisticky významný na hladině do 0,05 partnerská událost

Z tabulky 11 je patrné, že průměrná délka chození před začátkem společného soužití byla u párů v nesezdaném soužití srovnatelná s délkou chození manželů celkem. Průměrná délka známosti je zatím u nesezdaných párů o 1,5 roku delší než v případě manželských párů celkem. Nesezdané páry, které zatím neuzavřely manželství, překračovaly již v době výzkumu průměrnou délku společného soužití u manželů po zkoušce soužití o 0,8 roku.10 Průměrné délky známosti znázorňuje podle jednotlivých typů soužití (formou matematických rovnic) tabulka 12. T a b u l k a 12 Průměrné délky období v partnerství (mimo manželství) vzhledem k typu soužití, v letech typ partnerství manželství po přímém sňatku manželství po zkoušce soužití nesezdané soužití

délka chození + délka soužití = délka známosti 2,13 + 0,00 = 2,13 1,35 + 1,75 = 3,10 1,65 + 2,51 = 4,16

V souboru manželů existuje vztah závislosti mezi vzděláním či věkem respondenta a faktem, zda manželé žili spolu před sňatkem (vzdělání a věk respondenta nejsou v souboru manželů celkem a souboru nesezdaných párů rozhodující, jelikož tvořily kvótní znaky). Výrazné rozdíly byly prokázány u manželů s vysokoškolským vzděláním. Pouze 38 % manželů s vysokoškolským vzděláním uzavřelo sňatek přímo, zatímco až 62 % manželů vysokoškoláků po zkoušce soužití (tabulka 13). U manželů se základním vzděláním bylo naopak více manželů, kteří uzavřeli přímý sňatek (51 %) než manželů, kteří jej uzavřeli po zkoušce soužití (49 %). Lze vyslovit tvrzení, že vysokoškoláci mají před uzavřením sňatku větší tendenci vyzkoušet si předmanželské soužití než partneři se základním vzděláním. T a b u l k a 13 Páry podle vzdělání respondenta a typu soužití základní střední vysokoškolské manželé celkem počet % počet % počet % počet % 94 51,4* 158 45,3 63 38,0* 315 45,1 přímé sňatky 89 48,6* 191 54,7 103 62,0* 383 54,9 sňatky po zkoušce soužití 183 100,0 349 100,0 166 100,0 698 100,0 manželé celkem * Rozdíl v zastoupení přímých sňatků a sňatků po zkoušce soužití ve vzdělanostních kategoriích je statisticky významný na hladině do 0,05 typ vzdělání

U různých věkových kategorií respondentů jsou rovněž patrné významné rozdíly mezi jednotlivými typy soužití. Mezi manžely ve věku do 24 let bylo uzavřeno o 30 procentních bodů více přímých sňatků než sňatků po zkoušce soužití (viz tabulka 14). U věkové kategorie manželů 25 - 30 let bylo přímo uzavřených sňatků o 18 procentních bodů méně než sňatků po zkoušce soužití. Lze tedy konstatovat, že pokud mladí lidé do 24 let uzavřou sňatek, jedná se 10

Rozdíl je však způsoben tím, že není zachyceno soužití manželských párů po sňatku. Na první pohled tak může vznikat dojem o větší délce soužití nesezdaných párů než u manželství, který se pochopitelně nezakládá na právě. Skutečnost je právě opačná. 44

spíše o přímý sňatek než o sňatek po zkoušce soužití (jsou spíše tradičně zaměřeni). Manželé ve věku 25 let a starší mají naopak větší tendenci uzavřít sňatek po zkušenosti se společným soužitím. T a b u l k a 14 Páry podle věku respondenta a typu soužití 25 - 30 let 31 let a více manželé celkem do 24 let počet % počet % počet % počet % 51 64,6* 128 40,9* 137 44,6 315 45,1 přímé sňatky 28 34,5* 185 59,1* 170 55,4 383 54,9 sňatky po zkoušce soužití 79 100,0 313 100,0 307 100,0 698 100,0 manželé celkem * Rozdíl v zastoupení přímých sňatků a sňatků po zkoušce soužití ve věkových kategoriích je statisticky významný na hladině do 0,05

typ vzdělání

Položme si nyní otázku, zda existují rozdíly mezi typem partnerského soužití manželských či nesezdaných párů a způsobem jejich bydlení. Manželé ve věku 20 - 35 let bydlí nejčastěji v samostatném bytě (73 %) a stejným dílem u rodičů a v podnájmu (po 13 %). V době výzkumu bydlelo u rodičů nadále 18 % manželů, kteří uzavřeli přímý sňatek, zatímco pouze 10 % manželů, kteří uzavřeli sňatek po zkoušce soužití (viz tabulka 15). Nesezdaní partneři, kteří doposud neuzavřeli sňatek, bydlí nejčastěji v samostatném bytě (pouze však 47 % z nich) a podnájmu (35 %). Nesezdané páry mají větší tendenci žít v podnájmu než manželské páry. T a b u l k a 15 Páry podle typu bydlení a soužití typ bydlení

manželé celkem

počet % 95 13,6 rodiče 5 0,7 Kolej 92 13,2 Podnájem 507 72,5 samostatný byt 699 100,0 Celkem * Rozdíl v zastoupení párů podle typu významný na hladině do 0,05

sňatky po zkoušce nesezdané soužití páry počet % počet % počet % 58 18,4* 37 9,7* 51 16,0 1 0,3 4 1,0 5 1,7% 38 12,0 54 14,1 110 34,9 219 69,3 288 75,2 150 47,4 316 100,0 383 100,0 316 100,0 bydlení u přímých sňatků a sňatků po zkoušce soužití je statisticky přímé sňatky

Dále bude pozornost věnována rodinám s dětmi. Manželé s dětmi tvoří 64 % všech manželských párů (448 respondentů). Zastoupení rodin s dětmi mezi přímými sňatky je o 10 procentních bodů vyšší než mezi sňatky po zkoušce soužití (tabulka 16). Důvodem pro nižší bezdětnost u manželů, kteří vstoupili do manželství přímo, je četnější výskyt uzavírání sňatku pod tlakem těhotenství než u manželů, kteří jej uzavřeli po zkoušce soužití. Podíl bezdětných nesezdaných párů, které doposud neuzavřely manželství, je výrazně vyšší (85 % nesezdaných párů ve srovnání s 36 % manželských párů). Významnost vztahu mezi počtem dětí a existencí předmanželského soužití byla prokázána pouze u rodin manželů s dvěma a více dětmi. Dvě a více dětí mělo 35 % všech manželských párů, které uzavřely přímý sňatek, zatímco pouze 26 % manželských párů, které uzavřely sňatek po zkoušce soužití. Průměrný počet dětí na jedno mladé manželství s dětmi je 1,5 dětí, průměrný počet dětí na mladé manželství celkem je 1 dítě. Průměrný počet dětí na jedno nesezdané soužití s dětmi je 1,4 dítěte, průměrný počet dětí na nesezdané soužití celkem je 0,2 dítěte.

45

T a b u l k a 16 Počet dětí manželských a nesezdaných párů sňatky po zkoušce nesezdané páry soužití počet % počet % počet % počet % 251 36,0 96 30,4 155 40,6 267 84,6 0 238 34,1 109 34,5 129 33,8 33 10,6 1 184 26,4 97 30,7* 87 22,8* 12 3,8 2 25 3,6 14 4,4* 11 2,9* 3 1,0 3 698 100,0 316 100,0 382 100,0 315 100,0 celkem * Rozdíl v zastoupení párů podle počtu dětí u přímých sňatků a sňatků po zkoušce soužití je statisticky významný na hladině do 0,05 počet dětí

manželé celkem

přímé sňatky

Časování narození dětí vzhledem k datu sňatku je ovlivněno typem soužití před manželstvím. 86 % dětí se manželům narodilo po sňatku. Manželům s dětmi narozenými po sňatku se 1. dítě narodilo v průměru 1,4 roku po sňatku. U přímých sňatků s dětmi narozenými po sňatku se 1. dítě narodilo v průměru 1,2 roku po sňatku (u manželů po zkoušce soužití to bylo v průměru o 0,3 roku později). Manželům s dítětem narozeným po sňatku se 2. dítě v pořadí narodilo v průměru 4,2 let po sňatku a 3. dítě v průměru 4,8 let po sňatku. Mezi manželskými páry s dětmi se 14 % dětí (64) narodilo již před vstupem do manželství, nebo děti pocházejí z minulých partnerských vztahů. Manželům s dětmi, jimž se dítě narodilo před sňatkem, se 1. dítě narodilo v průměru 4,8 let před sňatkem. U přímých sňatků se 1. dítě narodilo v průměru 1,3 roku před sňatkem (děti pocházejí z předmanželské koncepce bez společného soužití partnerů v jedné domácnosti, 14 % dětí pochází z minulého manželství), u manželů po zkoušce soužití se dítě narodilo průměrně o 4,7 let dříve (až 51 % dětí pochází z minulého manželství). Časování narození dětí vzhledem k sňatku popisuje tabulka 17. T a b u l k a 17 Průměrná doba mezi narozením dítěte (podle pořadí) a sňatkem vzhledem k typu soužití manželů s dětmi, v letech (u průměrné doby započítány roky i měsíce) sňatek po zkoušce soužití počet doba počet doba počet doba 397 1,37 206 1,22* 191 1,54* 1. dítěte po sňatku 194 4,24 110 4,25 84 4,22 2. dítěte po sňatku 50 -4,78 14 -1,32* 37 -6,06* 1. dítěte před sňatkem 14 -3,90 1 -13 -3,88 2. dítěte před sňatkem 447 0,68 220 1,06* 228 0,32* 1. dítěte celkově vůči sňatku 209 3,68 111 4,21* 99 3,08* 2. dítěte celkově vůči sňatku Poznámka: Záporné hodnoty u průměrných délek znamenají, že se děti narodily již před sňatkem. Vysoké hodnoty u dětí narozených před sňatkem jsou způsobené faktem, že většina děti pochází z předešlých partnerských vztahů. * Rozdíl průměrné doby mezi narozením dítěte a sňatkem u přímých sňatků a sňatků po zkoušce soužití je statisticky významný na hladině do 0,05 pořadí narození dítěte

manželé celkem

přímé sňatky

Průměrný věk u narození 1. dítěte byl 23,8 let u vdané ženy a 25,6 let u ženatého muže, bez ohledu na fakt, zda se děti narodily již v manželství. Průměrný věk u narození 2. dítěte byl 26,3 let u vdané ženy a 28 let u ženatého muže. Tak jako platí pravidlo vyššího věku při uzavírání sňatku u partnerů, kteří jej uzavřeli po zkoušce soužití než kteří jej uzavřeli přímo, tak platí i pro narození dětí. Průměrný věk ženy u narození 1. dítěte byl u sňatku po zkoušce soužití o 1,9 roku vyšší než u ženy, která uzavřela přímý sňatek (průměrný věk muže byl o 1,8 roku vyšší). Rozdíl v průměrném věku ženy u narození 2. dítěte mezi sňatky po zkoušce a přímými sňatky byl 1,4 let (u muže 2,4 let). Průměrný věk rodiče u narození 1. dítěte byl u nesezdaných partnerů, kteří doposud neuzavřeli manželství, o 0,9 roku nižší než celkově u

46

manželů (byl však stejný jako u manželů po přímém sňatku). Průměrný věk rodiče u narození 2. dítěte byl u nesezdaných párů až o 2,3 let nižší než celkově u manželů, blíže viz tabulka 18. T a b u l k a 18 Průměrný věk rodiče při narození dítěte podle pořadí dětí, pohlaví rodiče a typu soužití, v letech sňatky po manželé nesezdané páry přímé sňatky zkoušce soužití celkem počet věk počet věk počet věk počet věk 448 24,61 220 23,67* 228 25,52* 49 23,74 u narození 1. dítěte - celkem 196 25,64 95 24,73* 101 26,50* 17 24,65 u narození 1. dítěte -muž 252 23,81 125 22,86* 127 24,73* 32 23,26 u narození 1. dítěte - žena 208 27,02 111 26,16* 98 27,98* 15 24,71 u narození 2. dítěte - celkem 88 28,02 46 26,88* 42 29,26* 6 24,80 u narození 2. dítěte -muž 120 26,29 65 25,65* 56 27,02* 9 24,64 u narození 2. dítěte - žena * Rozdíl průměrného věku rodiče při narození dítěte u přímých sňatků a sňatků po zkoušce soužití je statisticky významný na hladině do 0,05 pořadí narození dítěte a pohlaví respondenta

Věnujme pozornost formě partnerského života, kterou partneři považují za nejlepší pro svůj život. Jak manželé, tak nesezdaní partneři se shodují v přání žít v jednom manželství po celý život. Život v manželství považuje za ideální většina manželů (74 % po přímém sňatku a 69 % po zkoušce soužití), zatímco pouze necelá polovina nesezdaných párů. Pro další více jak dvě pětiny nesezdaných partnerů je totiž nejlepší formou soužití život se stálým partnerem bez sňatku. Naproti tomu by tímto způsobem chtělo žít jen 5 % manželů. Manželství, byť opakované, považuje za ideální alternativu pro svůj život 24 % manželů po zkoušce předmanželského soužití, 16 % manželů po přímém sňatku a pouze 8 % nesezdaných párů (tabulka 19). V souboru manželských párů s věkem respondenta 20 - 35 let se opakované manželství vyskytuje pouze u 6 % mužů a 7 % žen. Vysokoškolsky vzdělaní manželé jsou v otázce volby ideální formy partnerského života poněkud konzervativnější, protože přes 80 % z nich upřednostňuje jedno manželství na celý život. Středoškoláci zase ve větší míře připouštějí i opakované manželství. U manželů se základním vzdělání pak spíše převažuje soužití se stálým partnerem bez sňatku. Z hlediska věku se větší diference v názoru na ideální způsob soužití vyskytují jen u manželů do 24 let, kteří se spíše přiklánějí k jednomu manželství na celý život (82 % z nich) a u manželů starších 31 let, kteří za nejlepší formu soužití považují i opakované manželství (25 % z nich). T a b u l k a 19 Ideální forma partnerského života podle typu soužití druh partnerského života

manželé celkem počet

přímé sňatky

%

počet

%

sňatky po nesezdané páry zkoušce soužití počet

žít v jednom manželství po celý život 498 71,3 235 74,4 žít v manželství, byť opakovaném 143 20,5 51 16,1* žít se stálým partnerem bez sňatku 38 5,4 19 6,0 žít sám bez stálého partnera 13 1,9 9 2,8 jinak 6 0,9 2 0,6 celkem 698 100,0 316 100,0 * Rozdíl v zastoupení párů podle ideálních forem života u přímých sňatků statisticky významný na hladině do 0,05

%

počet

%

263 68,8 150 47,5 92 24,1* 26 8,3 19 5,0 133 42,2 4 1,0 2 0,6 4 1,0 5 1,4 382 100,0 316 100,0 a sňatků po zkoušce soužití je

Uzavírání manželství: Nyní se zaměříme na okolnosti, které ovlivnily rozhodnutí partnerů pro uzavření sňatku. Manželé se nejčastěji rozhodli pro sňatek pod vlivem následujících okolností: 1. schopnost zajistit rodinu vlastními příjmy, 2. finanční nezávislost na rodičích, 3. přání mít děti v manželství, 4. vyřešení samostatného bydlení (tabulka 20). 47

T a b u l k a 20 Okolnosti, jež byly manžely brány v úvahu při rozhodování o uzavření manželství vzhledem k existenci předmanželského soužití (u respondentů, jichž se okolnost týká četnost odpovědí hodně a částečně) sňatky po zkoušce soužití počet % počet % počet % schopnost zajistit rodinu pracovními příjmy 537 80,1 234 78,3 303 81,7 finanční nezávislost partnerů na rodičích 540 79,6 236 76,9 304 81,8 přání mít děti v manželství 474 76,5 238 82,6* 236 71,1* vyřešení bytové situace (samostatné bydlení) 477 70,5 170 56,1* 307 82,1* důležitost právní jistoty manželství 532 70,6 201 64,6* 216 57,3* ukončení studia partnerů 392 60,4 191 65,2* 201 56,5* zkušenost s vzájemným nesezdaným soužitím 344 53,6 25 9,5* 319 83,9* manželství jako vhodná forma trvalého vztahu 353 53,0 184 60,7* 169 46,5* těhotenství (u ženy či partnerky) 219 41,2 133 52,5* 86 30,8* naléhání rodičů 213 31,6 116 38,3* 97 26,3* negativní postoj okolí vůči nesezd. soužití 160 24,4 83 28,0* 77 21,5* náboženské přesvědčení 96 17,3 62 23,9* 34 11,3* Poznámka: 10 % přímých sňatků uvádí, že je v rozhodování ovlivnila zkušenost se vzájemným soužitím, zatímco zároveň deklarují, že s partnerem před manželstvím nežili U této skupiny se pravděpodobně nejedná o zkušenost s dlouhodobým společným životem v jedné domácnost, pouze o občasné soužití. * Rozdíl v zastoupení párů podle okolností zohledněných při uzavírání přímých sňatků a sňatků po zkoušce soužití je statisticky významný na hladině do 0,05 okolnost s vlivem podle pořadí důležitosti

manželé celkem

přímé sňatky

Existuje vztah mezi okolnostmi, které manžele ovlivnily při vstupu do manželství a přítomností předmanželského soužití, vzděláním, či pohlavím respondenta? Schopnost zajistit rodinu pracovními příjmy měla největší vliv na rozhodování o uzavření manželství. Četnosti odpovědí manželů, které schopnost finančně zajistit rodinu ovlivnila, se v závislosti na existenci předmanželského soužití výrazně nelišily (četnost odpovědí těch, které schopnost finančně zajistit rodinu ovlivnila „hodně“, byla u sňatků po zkušenosti se soužitím mnohem vyšší než u přímých sňatků, 42 % a 21 %). Zohlednění finanční nezávislosti na rodičích se rovněž mezi jednotlivými typy soužití významně nelišilo (rozdíly jsou patrné pouze u manželů, kteří brali v úvahu finanční nezávislost „hodně“, 44 % po zkoušce soužití, 27 % po přímém sňatku). Finanční nezávislost považovali za velmi důležitou okolnost zejména manželé s vysokoškolským (45 %) a středoškolským (38 %) vzděláním (se základním pouze 26 %). Přání mít děti v manželství ovlivnilo více přímé sňatky (83 %), než sňatky po zkoušce soužití (71%). Vyřešení samostatného bydlení bylo považováno za důležitou okolnost pro vstup do manželství u 82 % sňatků po zkoušce soužití, zatímco pouze u 56 % přímých sňatků. Zřetel na vyřešení bytové situace brali u přímých sňatků spíše snoubenci s vyšším vzděláním (s vysokoškolským vzděláním 57 %, se středoškolským 62 %, a se základním pouze 47 %), zatímco u sňatků po zkoušce soužití nebyly mezi jednotlivými stupni dosaženého vzdělání snoubenců tak výrazné rozdíly (s vysokoškolským vzděláním 73 %, se středoškolským 83 % a se základním 80 %). Důležitost právní jistoty manželství byla podstatná pro rozhodování 65 % manželů, kteří uzavřeli sňatek přímo a pro 57 % manželů, kteří jej uzavřeli po zkoušce soužití. Ukončení studia zohledňovali zejména manželé s ukončeným středoškolským (60 %) a vysokoškolským vzděláním (69 %). Okolnost ukončení období vzdělávání je zohledňována více mezi přímými sňatky než mezi sňatky po zkoušce soužití. Mezi manžely, kteří uzavřeli přímý sňatek, zohledňovalo ukončení studia 71 % manželů s vysokoškolským vzděláním a 66 % se středoškolským vzděláním, zatímco mezi manžely po zkoušce soužití pouze 67 % manželů s vysokoškolským a 55 % se středoškolským vzděláním. Závažnost okolnosti ukončení studia se u přímých sňatků vázala rovněž na pohlaví snoubenců; mezi přímými sňatky bralo ukončené studium v úvahu 75 % 48

mužů a 58 % žen. Zkušenost s nesezdaným soužitím neměla dopad na rozhodování o uzavření přímých sňatků, odrazila se však na rozhodování o uzavření 84 % sňatků po zkoušce soužití. Mezi manžely po zkoušce soužití „hodně“ zohlednilo okolnost zkušenosti se soužitím 51 % manželů se středním a vysokoškolským vzděláním, zatímco pouze 40 % manželů se základním vzděláním. Manželství považovalo za vhodnou formu trvalého vztahu až 61 % manželů, kteří uzavřeli přímý sňatek, zatímco pouze 47 % manželů, kteří uzavřeli sňatek po zkušenosti s předchozím soužitím. Těhotenství ženy se odrazilo při rozhodování o uzavření manželství více než poloviny partnerů, kteří uzavřeli přímý sňatek (53 %), zatímco pouze u třetiny partnerů, kteří měli zkušenost s předmanželským soužitím (31 %). Uzavírání manželství pod tlakem těhotenství se signifikantně projevilo ve vztahu k nepřítomnosti předmanželského soužití a dosaženému základnímu vzdělání. Těhotenství partnerky mělo vliv na uzavření přímého sňatku 60 % manželů, kteří dosáhli základního vzdělání, 55 % manželů se středoškolským a 35 % manželů s vysokoškolským vzděláním. Těhotenství partnerky mělo vliv na uzavření sňatku po zkoušce soužití pouze u 44 % manželů se základním vzděláním, 30 % manželů se středoškolským a 19 % manželů s vysokoškolským vzděláním. Naléhání rodičů bylo důležitější pro rozhodování snoubenců, kteří uzavřeli přímý sňatek (38 %) než snoubenců, kteří se vzali po zkoušce soužití (26 %). Negativní postoj okolí vůči nesezdanému soužití bralo v úvahu 28 % partnerů, kteří vstoupili do manželství přímo, zatímco pouze 22 % partnerů, kteří vstoupili do manželství po zkoušce soužití. Náboženské přesvědčení mělo při rozhodování partnerů o vstupu do manželství o něco menší význam. Zohlednilo jej 24 % snoubenců, kteří vstoupili do manželství přímo, zatímco pouze 11 % snoubenců, kteří vstoupili do manželství po zkoušce soužití. Náboženské přesvědčení bylo přitom spíše důležité pro partnery s vyšším vzděláním (21 % s vysokoškolským a 18 % se středoškolským a pouze pro 11 % se základním vzděláním). Život v nesezdaném soužití: Nyní si položme otázku, jaké okolnosti ovlivnily rozhodnutí nesezdaných partnerů pro tento druh soužití. Partneři ve věku 20 - 35 let, kteří žili v době výzkumu nesezdaně, dali přednost společnému životu bez sňatku před manželstvím z následujících důvodů: 1. zkouška společného bydlení, 2. prozatímní nepřítomnost dítěte, 3. chuť užívat si života bez závazků a 4. nevyřešená bytová situace (samostatné bydlení). Tabulka 21 popisuje výčet okolností podle pořadí důležitosti. Nutno ovšem připomenout, že některé statisticky významné důvody nejsou respondenty uváděny (např. finanční výhodnost nesezdaného soužití z hlediska pobírání dávek sociálního zabezpečení). T a b u l k a 21 Okolnosti, jež byly důvodem, proč nesezdané páry daly přednost společnému životu bez sňatku před uzavřením manželství (u respondentů, jichž se okolnost týká, četnost odpovědí hodně a částečně) typ události zkouška společného bydlení prozatímní nepřítomnost dítěte chuť užívat si života bez závazků nevyřešená bytové situace (samostatné bydlení) nedůvěra v instituci manželství nedostatečné zajištění rodiny pracovními příjmy neukončení studia partnerů realizace individuálních plánů (kariéra, pobyt v zahraničí, další vzdělání) nevyjasněné finanční, majetkové atd. záležitosti špatná zkušenost z minulého manželství finanční závislost partnerů na rodičích neochota vůči trvalému vztahu na celý život

49

počet

% 235 169 146 129 102 93 69 73 83 35 52 50

78,9 62,3 50,3 49,3 34,5 33,8 32,2 31,7 31,2 30,8 20,2 17,4

Až 19 % nesezdaných párů nemá v plánu vstoupit do manželství. Mezi okolnosti, které by ovlivnily nesezdané páry v rozhodnutí uzavřít manželství, se nejčastěji vyskytuje těhotenství partnerky (23 %), plánované početí dítěte (18 %), zkušenost se vzájemným nesezdaným soužitím (16 %) a zajištění budoucí rodiny pracovními příjmy (13 %). Názory na manželství a rodičovství: Mladí manželé se nejčastěji ztotožňují s názorem, že partnerské soužití je třeba před uzavřením sňatku nejdříve vyzkoušet (78 %). S názorem souhlasí 90 % nesezdaných párů, které doposud neuzavřely manželství, a 90 % manželů po zkoušce předmanželského soužití, pouze však 62 % manželů, kteří uzavřeli sňatek přímo. U názoru, že bez zajištění samostatného bydlení není správné mít děti, se četnosti souhlasného názoru manželů po zkoušce soužití a nesezdaných párů téměř shodovaly (76 % a 81 %), zatímco manželé přímo vstupující do manželství vyjádřili souhlas méně často (66 %). V otázce rodičovství se manželé ve srovnání s nesezdanými páry mnohem více ztotožnili s výrokem, že děti by se měly rodit pouze do manželství (rozdíl je 28 procentních bodů). Tolerance názoru, že partneři mohou spolu žít, aniž by plánovali sňatek, se významně liší podle typu soužití. Logicky nejvíce s názorem souhlasí respondenti v nesezdaném soužití (87 %), dále respondenti v manželství po zkoušce soužití (75 %) a nejméně respondenti, kteří uzavřeli přímý sňatek (59 %). Bez samostatného bydlení považují uzavření manželství za nesprávné nejvíce nesezdané páry (76 %), dále manželé po zkoušce soužití (69 %) a manželé po přímém sňatku (60 %). Finanční jistotu považuje za hlavní výhodu manželství více než polovina manželství po přímém sňatku (a 46 % manželství po zkoušce soužití), zatímco pouze třetina nesezdaných soužití. Tolerance k špatnému manželství je mezi všemi partnerstvími obecně nízká. Špatné manželství považuje za lepší než žádné 12 % manželů, kteří uzavřeli přímý sňatek, 8 % manželů, kteří uzavřeli sňatek po zkušenosti se soužitím, a 5 % nesezdaných partnerů (tabulka 22). T a b u l k a 22 Souhlasné stanovisko s názory na manželství a rodičovství partnerů podle typu soužití (podle pořadí souhlasných odpovědí manželů (odpovědi určitě a spíše souhlasím) názor

manželé celkem přímé sňatky

sňatky po nesezdané páry zkoušce soužití četnost % počet %

počet % počet % lidé, kteří hodlají uzavřít sňatek by spolu 538 77,5 195 62,1* nejdřív měli žít bez zajištění samostatného bydlení 498 71,4 208 65,8* partnerů není správné mít děti děti by se měly rodit pouze do manželství 489 70,3 233 74,0* je v pořádku, když lidé žijí spolu, aniž by 471 67,9 184 58,8* plánovali sňatek bez samostatného bydlení partnerů není 453 64,9 191 60,4* správné uzavřít manželství hlavní výhodou manželství jsou právní 318 54,2 173 54,7 záruky majetkových vztahů hlavní výhodou manželství je finanční 349 50,0 173 54,7* jistota manželství vždy omezuje osobní svobodu 284 40,7 155 40,8 muže a ženy mít děti znamená příliš velké omezení 262 37,6 116 36,0 svobody rodičů dítě může vychovávat stejně dobře jeden 223 32,0 98 32,7 z rodičů jako oba společně špatné manželství je lepší než žádné 69 9,9 39 12,3* manželství * Rozdíl v zastoupení párů podle souhlasu s názory na manželství a rodičovství zkoušce soužití je statisticky významný na hladině do 0,05

50

343

90,3*

285

90,%

290

76,1*

254

80,9

256

67,2*

133

42,3

287

75,3*

273

86,5

262

68,6*

239

76,3

205

53,7

135

42,9

176

46,1*

105

33,3

155

40,6

151

48,2

146

38,2

155

49,4

125

32,7

117

37

30

7,9*

16

5,1

u přímých sňatků a sňatků po

Stručné shrnutí: Manželství po zkoušce soužití se vyskytuje mezi mladými manžely do 35 let již poměrně často. Známost u manželů po zkoušce soužití trvá před vstupem do manželství v průměru o 1 rok déle než u přímých sňatků (u sňatků po zkoušce soužití zahrnuje rovněž délku společného soužití). Vysokoškoláci mají před uzavřením sňatku větší tendenci vyzkoušet si předmanželské soužití (zejména v průběhu studia) než partneři se základním vzděláním. Pokud mladí lidé do 24 let uzavřou sňatek, jedná se spíše o jejich tradiční přístup k partnerství, a tedy o uzavření přímého sňatku. Mladí lidé ve věku 25 let a vyšším mají naopak větší tendenci uzavřít sňatek po zkušenosti se společným soužitím. Zastoupení bezdětných rodin je mezi přímými sňatky o 10 procentních bodů nižší než mezi sňatky po zkoušce soužití. Důvodem pro nižší bezdětnost u manželů, kteří vstoupili do manželství přímo, je četnější výskyt uzavírání sňatku pod tlakem těhotenství. Podíl bezdětných párů, které doposud neuzavřely manželství, je však ve srovnání s manželskými páry více než dvojnásobný. Život v manželství považuje za ideální většina manželů, zatímco pouze necelá polovina nesezdaných párů. Pro další více jak dvě pětiny nesezdaných párů je nejlepší formou soužití život se stálým partnerem bez sňatku. Manželé se nejčastěji rozhodli pro sňatek v souvislosti s uspokojivou finanční situací či přáním mít děti v manželství. Nesezdaní partneři dali přednost společnému životu bez sňatku před manželstvím zejména z důvodů zkoušky společného bydlení, prozatímní nepřítomnosti dítěte, či hédonistické chuti užívat si života bez závazků. II. 2. 2. Proměny ve vnitřních rodinných vztazích II. 2. 2. 1. Celkový kontext Vztahy v rodinách mezi partnery, mezi generacemi a mezi dalšími členy rodiny (obecně vztahy v širší rodině) se mění pod vlivem sociálních a ekonomických podmínek, kulturních změn vč. pronikání (velmi pozvolného) vlivu jiných kultur a zvyklostí a také pod vlivem demografických procesů. V současné době však tyto změny mají skokový charakter a z historického hlediska velkou rychlostí mění vnitřní uspořádání rodiny. V průběhu několika generací se zásadně mění vztahy, které se v průběhu stovek generací měnily jen málo. Na prvním místě je to vztah muže a ženy, který se dnes stává rovnoprávným v plném významu slova. Ženy jsou, v důsledku stejného vzdělání, vlivu občanské společnosti a sociálního státu, vůči mužům již do značné míry nezávislé, a to jak v ekonomické, tak v rodičovské roli. Druhou významnou změnou, která má civilizační rozměr, je změna vztahu rodič – dítě. Akceptování autonomie osobnosti dítěte přineslo zásadní změnu paradigmatu výchovy, v níž se přesunulo těžiště socializace z oblasti adaptace na sociální řád do oblasti rozvoje individuálních schopností a jejich prostřednictvím k úspěchu v nezávislém životě. Cílem výchovy není pouze adaptovaný jedinec, ale úspěšný jedinec. Obě zásadní změny vztahů v rodině přinesly vedle zřejmých pozitiv i vysoké nároky a druhotně i negativní dopady. Manželství rovnoprávných partnerů poskytuje oběma stejné šance a možnosti a akcentuje kvalitu vztahu, je však náročnější na komunikaci a vytváření oboustranně akceptovatelného životního stylu. Tím je takovéto manželství zranitelnější a vyžaduje osobnostní zralost partnerů. Prokazatelným následkem celkově vysokého nároku jsou častější krize nebo havarie. Změna paradigmatu výchovy přinesla vyšší nároky na výchovnou angažovanost rodičů, což vyplývá v potřebu úspěšně řešit problém slučitelnosti rodinných a profesních rolí. Vedle toho musí rodiče čelit řadě konkurenční vlivů, zprostředkovaných hlavně medii, které se projevují nejvíce prudkým nárůstem síly vlivu vrstevnických skupin. Nezanedbatelný vliv

51

mají i vysoké finanční náklady na výchovu, která je zaměřena na všestrnný rozvoj dítěte. Zvláště pro vysoce vzdělané rodiče představuje dilema investic do vlastní nebo budoucí dětské kariéry velký rozpor, je nutné uvažovat v pojmech „hodnota ušlých příležitostí“. Výsledkem je menší počet dětí v rodinách nebo dokonce dobrovolná bezdětnost. Přehledně lze uvést příklady působení (kladné i záporné) jednotlivých sfér v následujícím přehledu, který ilustruje mj. jejich vzájemnou propojenost: Ekonomická situace • tržní prostředí zvyšuje nároky na pracovní výkon a pracovní čas, často na úkor času pro rodinu, výchovu dětí v rodině • cenový vývoj podporuje orientaci na zaměstnání jako zdroj rodinných (individuálních) financí • situace na trhu s byty komplikuje zakládání rodin a manželství; mladí lidé považují byt za jednu ze základních podmínek pro založení rodiny, pokud na ni rezignují, zvyšuje se riziko disharmonie manželství • nezaměstnanost snižuje životní úroveň rodin s dlouhodobě nezaměstnaným členem a přispívá k růstu napětí v rodinách Sociální podmínky • v méně paternalistickém prostředí vzrůstá pocit vlastní odpovědnosti, ale také nespokojenosti s vnějšími podmínkami pro rodinný život • vzdělání a vysoká zaměstnanost žen snižuje jejich závislost na partnerovi a zvyšuje nároky na sladění rodinných a profesních zájmů • zvýšila se mobilita jedinců, a tím roste izolovanost členů rodiny (zatím pozvolna) • po letech „vytlačení“otců z podílu na výchově potomků a omezení jejich autority v rodině se jen zvolna prosazují snahy o podstatně větší začlenění otců do péče o děti a do jejich výchovy • mění se poměr mezi vlivem rodiny (nukleární a širší, příbuzenstva), „sousedských sítí“ a vrstevnických skupin11 Kulturní vlivy • Individualismus oslabuje vnitrorodinné vztahy • Mění se hodnota dítěte, tím vnitrorodinné vztahy a formy výchovy, zprostředkovaně pak vztah dětí (vnoučat) k rodičům (prarodičům) • Rozšířený pragmatický pohled na svět ovlivňuje i rodinné chování na úkor některých „tradičních“ hodnot, které podporovaly rodinnou soudržnost • Spotřební orientace a hédonismus oslabují význam a motivační sílu rodinných hodnot a pout • Změněné postavení ženy ve společnosti ve smyslu posunu k reálné rovnoprávnosti • Změna paradigmatu výchovy s cílem rozvinutí individuality dítěte jakožto nástroje k dosažení společenské úspěšnosti. • Klima v médiích, především audiovizuálních, je často zaměřeno spíše protirodinně, a to zejména v pořadech určených dětem a mladým lidem Demografické procesy • Zmenšování velikosti nukleární rodiny (počtu dětí) zintenzivňuje, alespoň potenciálně, citové vazby 11

Jak píše J. Zeman (2004), „Vzrostl vliv rodičům konkurujících externalit, především elektronických medií a vrstevnických skupin, snížil se vliv širší rodiny, příbuzenstva a sousedů.“ 52

• •

Zmenšování velikosti nukleární rodiny snižuje počet dětí jako potenciálních pečovatelů ve stáří Také vysoká rozvodovost snižuje počet dětí, a tím i potenciálních pečovatelů ve stáří jednak rozvedení mívají méně dětí a jednak mezi potenciálními pečovateli ubývá dětí (po rozvodu se snižuje nebo mizí kontakt s jedním z rodičů12), snach (po rozvodu se vzdalují od ex-tchánů a ex-tchýní) i vnoučat (nezřídka se citově a prostorově vzdalují od prarodičů - rodičů „odcházejícího“ rodiče)

Výsledkem působení těchto faktorů jsou změny ve fungování rodin a vytváření manželských svazků. Vedle přirozené tradiční rodiny založené na manželství se tak stále častěji objevují méně stabilní alternativní formy partnerského, dvougeneračního i vícegeneračního soužití. II. 2. 2. 2. Chápání rodinných rolí a dělba práce v rodině Manželství a partnerství Zásadní změny v reprodukčním a rodičovském chování, vyplývající ze změn vnitřních i vnějších podmínek, se v současné době projevují převážně jako větší mezigenerační diskontinuita. Následující generace je hodně odlišná od předcházející. Pro jednotlivce to představuje zvýšení nejistoty, menší možnosti orientace podle osvědčených vzorů a zvýšení rizika, že nové modely soužití budou přinášet neočekávaná rizika. Podle statistických dat ze Sčítání lidu, domů a bytů 2001 tvořily v ČR úplné rodiny (tj. tvořené partnery-rodiči, sezdanými nebo nesezdanými, a jejich dětmi) téměř 55 % všech domácností, jejich průměrná velikost byla 3,12 osob. V necelých 47 procentech úplných rodin jsou závislé děti. Proti předchozímu sčítání se zvýšil počet a podíl tzv. faktických manželství (soužití druha a družky)13, podíl dnes mírně přesahuje 5 % všech úplných rodin. Současně v nesezdaném soužití narůstá relativní četnost svobodných partnerů. Převážná většina úplných rodin žije jako tzv. nukleární rodina, tj. bez dalších osob. Ve zjišťovaných hodnotových orientacích14 si rodina a rodičovství své výsadní postavení stále udržují bez ohledu na věk, vzdělání a další charakteristiky, nicméně mladší lidé více než starší rozlišují mezi hodnotou „mít spolehlivého životního partnera“ a hodnotou „žít ve spokojeném manželství“. Život s partnerem bez sňatku se stává, zejména pro mladé lidi, téměř obvyklou formou soužití (srv. např. Rabušic 2001, s. 193 - 201) alespoň v určité fázi života, stále častěji před prvním sňatkem či do narození prvního dítěte, ale také u rozvedených a ovdovělých15. Dáme-li lidem v sociologickém šetření vybrat mezi různými možnostmi uspořádání partnerského života, preference manželství převládají. V posledních letech poklesly v obou sledovaných věkových kohortách uvedených v tabulce 23 jen o málo, nicméně se snížil i podíl lidí požadujících jeho stabilitu po celý život. Pokles počtu „přívrženců“ trvalého manželství v letech 1996 - 2001 se ale odehrál hlavně ve prospěch opakovaných manželství, příp. života bez stálého partnera. Lidé nepožadují udržení manželství za každou cenu, ale zřejmě současně uznávají jeho nezastupitelné funkce. Mladí 12

Podle Možný – Přidalová – Bánovcová 2003, s. 23, se po rozvodu rodičů s otcem stýkala méně než jednou za měsíc nebo vůbec třetina dívek (vůbec ne pětina). 13 125 tisíc (v roce 1991 necelých 85 tisíc). 14 Ve výzkumu z roku 2001, jehož data jsou zde podkladem (R01), bylo vybráno jen několik hodnot souvisejících či „konkurujících“ hodnotě manželství. K obdobným výsledkům došel ve výzkumech z let 1990 a 1997 IVVM, který použil širokou škálu hodnot (viz Rendlová 2002, s. 166). 15 Jejich podíl mezi tzv. faktickými manželstvími klesá. 53

lidé se liší od starší generace tím, že spíše než opakované manželství akceptují nesezdané soužití. Navzdory vysokému a rostoucímu podílu nesezdaných soužití je to pro mnoho lidí stále spíše přechodná životní etapa. T a b u l k a 23 Kterou možnost považují lidé pro svůj život za nejlepší (sloupcové relativní četnosti v %) věk 18 - 60 rok šetření 1996 2001 1996 žít sám(a) bez stálého partnera 3 5 žít s partnerem bez sňatku 14 15 žít v jednom manželství po celý život 66 58 žít v manželství, byť opakovaném 16 22 Zdroje: rok 1996 - výzkum Populační klima (PK96), rok 2001 - výzkum Rodina 2001 (R-01)

18 - 29 2001 2 21 65 11

5 22 57 16

Hodnoty partnerství i manželství si významněji nekonkurují s profesními ambicemi v žádné věkové kohortě, tím spíše však roste potřeba skloubení obou sfér. Současně hodnota uspokojení osobních zájmů zaostává v hodnotových žebříčcích za hlavními životními hodnotami rodinnými. Zde však existuje opět generační posun - pro mladé lidi je tato hodnota významnější, což se může stát překážkou naplnění rodičovských plánů. Je třeba si klást otázku v čem spočívá dnešní hodnota manželství, když sňatečnost stále klesá. Podle výzkumů je trvale vysoce hodnocen význam manželství pro zajištění citových vazeb a poskytování sociálního zázemí (je předpokladem šťastného, vyrovnaného života)16. Starší i aktuální šetření zjišťují, že důležitost instituce manželství je výrazně spojována s jeho funkcí zázemí poskytujícího materiální (konkrétně finanční) jistoty partnerům. Za důležité jsou považovány právní záruky majetkových vztahů, které manželství přináší. Uznání obou těchto hodnot za pět let vzrostlo - v druhém případě výrazněji než v prvním17. Odpovídá to realitě, kde legislativně nejsou v řadě oblastí zajišťována nesezdaným partnerům stejná práva (a vzájemné povinnosti) jako manželům, a to s ohledem na pozitivní přínos manželství pro společnost, ale i pro zájmy dětí.. Rozdílně jsou pro manžele a pro nesezdané partnery legislativně ošetřeny dopady partnerského soužití na jedince např. v oblasti daní z příjmů18, v důchodovém pojištění19 nebo v rodinném právu20. Nesezdané soužití nezohledňuje přímo ani občanský zákoník21. Postavení a práva dětí ani vztah práv a povinností mezi rodiči a dětmi naproti tomu nejsou s ohledem na zájmy dětí ovlivněny rodinným stavem rodičů. Také právo sociálního zabezpečení operuje s jinými vymezeními partnerských vztahů, které zahrnují i vztah druha a družky. V naznačeném hodnotově normativním pohledu souhrnně platí, že předpokladem dobře fungujících jak manželských, tak partnerských soužití jsou dobré vztahy partnerů a dalších členů rodiny, jejichž nedílnou součástí jsou vzájemná pomoc a společné aktivity uspokojující jednotlivé členy. Spokojenost v manželství není nutně podmíněna takovým dostatkem financí, který nijak neomezuje osobní potřeby. Spokojenost si nekonkuruje s pracovním uplatněním,

16

Přímý dotaz byl položen jen v roce 1996 (PK96), kde souhlas vyslovilo 84 % respondentů ve věku 18-60 let. Vyplývá to ze srovnání dat z výzkumů PK96 a R-01. 18 Stanovené částky na partnera, který nemá příjmy převyšující stanovenou hranici, může odčítat od základu daně jen manžel, připravované společné zdanění manželů nepředpokládá obdobný institut pro druha a družku. 19 Základní podmínkou přiznání vdovského a vdoveckého důchodu je, že mezi zesnulým a pozůstalým existovalo manželství. Nárok zaniká i rozvodem manželství, byť by trvalo desítky let. 20 Alimentační povinnost neplatí pro druha a družku, zatímco v rámci širší rodiny je právně upravena pro různé rodinné příslušníky. Výjimkou je výživné neprovdané matce, jež je otec povinen platit do 2 let věku dítěte (§ 95 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů). 21 Faktické soužití se většinou skrývá za pojmy jako domácnost, osoba blízká a osoba spolužijící. 17

54

alespoň ne dramaticky. Nezjišťujeme zde rozdíly mezi muži a ženami, a to ani v případě obvyklého „ženského handicapu“, tj. napětí mezi rodinou a zaměstnáním. Snižování významu legitimity a institucionalizace partnerského svazku souvisí ze změnami postavení muže a ženy, podmíněnými celkovým posilováním individualismu, ale také s určitou sociální atomizací. Současně dlouhodobě klesá závislost žen na manželovi v důsledku růstu jejich vzdělanosti a zaměstnanosti, která se i v současnosti udržuje na vysoké úrovni i v evropském kontextu. V důsledku rostoucích nároků zaměstnání se tak ale děje do značné míry na úkor mateřských aspirací žen. Pokud české ženy převážně nacházejí cesty zvládnutí svých rolí v rodině a zaměstnání, bývá to formou nadále převažující „přerušované“ pracovní kariéry (tzv. model jedné role)22, a někdy i za cenu feminizace některých povolání i odvětví spojené s nerovnostmi v odměňování. V rodinách žen zaměstnaných v takových oborech (a obecně žen s nižší kvalifikací a na nižších pracovních pozicích) jsou příjmy rodin závislé na výdělku mužských partnerů, příp. v nich hrají významnou roli sociální dávky. Pro muže je dilema práce a rodiny dnes převážně bezproblémové, výjimkou je hlavně situace osamělých otců. Navzdory převaze tzv. dvoupříjmových domácností nukleárních rodin jsou muži stále často považováni (hlavně sami sebou) za živitele rodiny (Maříková 1999, s. 88 - 89). Reálně převažuje situace manželů-spoluživitelů, přičemž od ženy se současně očekává větší podíl na péči o domácnost, v případě nezbytnosti „na úkor“ jejích výdělků, od muže se čeká hlavně finanční zabezpečení rodiny a k tomu pomoc, méně často rovná participace, při zabezpečení „chodu rodiny“. Ani od jednoho z manželských partnerů se neočekává naprostá oddanost rodině. Vysoká je tolerance k rozvodům a jen formálně se hledají příčiny a cesty jejich eliminace. Relativně větší volnost si navzájem ponechávají mladší (dnešní) partneři oproti starším (předchozím) generacím pro naplňování osobních potřeb a zájmů (kreativitu mimo pracovní sféru). II. 2. 2. 2. 1. Mateřství a otcovství Vzhledem k výsadnímu postavení rodiny v hodnotovém žebříčku většiny populace by se zdálo, že mateřství a otcovství je jednou z hlavních životních aspirací naprosté většiny dospělých. Statistiky o porodnosti však poukazují na vzrůst počtů a podílu bezdětných žen, z nichž jen u malé části je to způsobeno fyziologickými problémy. Jde tedy o záležitost kulturně-sociální, spjatou se stupněm ekonomického a sociálního vývoje ve většině evropských zemí (také však v dalších oblastech světa /srv. Možný – Přidalová – Bánovcová 2003, s. 6-8/). Fakt rostoucího výskytu zdravotních obtíží lidí ve věku biologické reprodukce nelze také opomíjet, ačkoliv současný nárůst využívání metod asistované reprodukce představuje jistou formu vyrovnávání negativních dopadů vývoje zdravotního. Navzdory rostoucímu podílu dětí narozených mimo manželství, bylo donedávna rodičovství spojováno s manželstvím. Názor, že by se děti měly rodit pouze do manželství, sdílí dvě třetiny dospělé populace, zatímco lidé do 29 let pouze z 55 % (R-01). To v reálném chování znamená, že svobodné matky alespoň dodatečně uzavírají sňatek s otcem svého dítěte a že vdané ženy mají vyšší počet dětí oproti rozvedeným (a samozřejmě svobodným), a to i v případě dlouhodobého soužití neprovdaných žen s partnerem. V roce 1996 (Mikrocensus 1996) žilo v úplných rodinách s dětmi 1,76 (1,73 v roce 1991 podle Sčítání) závislých dětí, zatímco v neúplných čistých rodinách to bylo průměrně 1,53. V roce 2001 bylo podle Sčítání v úplných rodinách s dětmi průměrně 1,67 dětí, zatímco v neúplných 1,42 a v nesezdaných

22

Srv. Sirovátka 2003, s. 47nn. Ženy přerušují kariéru po dobu péče o děti, protikladem je kariéra „kontinuální“, typická pro muže 55

soužitích 1,6323. Dnešní populační vývoj je tedy poznamenán nejen sníženou sňatečností, ale částečně i vysokou rozvodovostí. Mění se samotný hodnotový a normativní obsah mateřství a otcovství a v důsledku toho postavení muže a ženy v rodině v oblasti výchovy dětí a rozhodování již o jejich počtu, pak o jejich výchově a potenciálně o jejich budoucím životě. Mateřstvím se v pojetí mladých lidí nenaplňuje podstatná část poslání ženy (oproti chápání mateřství v minulosti), rodičovství obecně stále méně naplňuje smysl života člověka v poměru k dalším aspiracím (srv. Rabušic 2001, s. 164). Na druhé straně se mění obsah zejména otcovství, a to ve směru od tzv. „institucionálního“ ke „vztahovému“24, tj. od postavení otce jako pouze vůdčího subjektu v rodině k postavení partnera svých dětí. Mění se i postavení dítěte a konkrétně dospívajícího dítěte. Přispěly k tomu nejen kulturně sociální změny, ale i legislativa v oblasti rodinného práva, sociálně právní ochrany dětí a zabezpečení práv dětí. V minulosti škola a další instituce natolik převzaly výchovné funkce, že rodina postupně ztrácela svou autonomii a částečně i schopnost vychovávat, a to jak pro jiné aktivity rodičů, hlavně pracovně výdělečné, tak pro snížení kompetence deficitem rodičovských dovedností, k nimž budoucí rodiče nejsou vzděláváni ani praxí vedeni. Teprve po pádu totalitního režimu se tento stav začal měnit k lepšímu. V posledních letech jsou vztahy rodičů a dětí komplikovány, např. nedostatečným zohledněním potřeb slaďování práce a rodiny nebo nepřímo změnami společenské atmosféry a hodnotových preferencí. Např. důraz na individualismus obecně i v rodině a rostoucí protiklad sféry práce a rodiny se projevuje v nedostatku času pro děti, které zákonitě tráví více času s vrstevníky. Děti jsou vychovávány více individualisticky, ale často také k hédonistickému a konzumentskému přístupu k životu, na druhé straně jsou vedeny více „výkonově“ a k větší samostatnosti. Tu jim z hlediska práv dítěte zajišťují příslušné právní normy. II. 2. 2. 2. 2. Dělba práce v rodině V běžném životě je projevem chápání rodinných rolí dělba práce mezi partnery a dělba práce v rodině a širší rodině. Její charakter je ovlivněn strukturou rodiny a fází rodinného cyklu. Zásadním faktorem je narození dětí, které mění dělbu domácích prací i redistribuci příjmů v domácnosti. Dělba práce mezi partnery patří mezi stěžejní témata agendy rovných příležitostí žen a mužů. Obecně lze říci, že v dlouhodobém retrospektivním pohledu ani zvýšení zaměstnanosti žen (dynamické ovšem již od 50. let), ani nárůst požadavků zaměstnavatelů na výkonnost v posledních letech zásadně nepoznamenaly vytížení žen péčí o děti a domácnost. Rodičovství přitom podle výzkumů (R-01) neovlivňuje spokojenost s možnostmi věnovat se zaměstnání. Nedostatečné podmínky pro profesní uplatnění bez břemene dvojí zátěže se přesto podílí na sníženém zájmu mladých žen o manželství a hlavně na menším počtu nově narozených dětí. Známá je diskrepance mezi deklarovanými požadavky na rovnoprávné rozdělení domácích prací mezi partnery a genderovými rozdíly v reálném životě. Např. publikace Současná česká společnost /Současná 2002, s. 152/ uvádí, že česká žena vykonává rutinní domácí práce zhruba o 15 % častěji, než by odpovídalo ve výzkumech deklarovaným postojům k této otázce, které se mění ve prospěch více rovnovážné participace. Komplementárnost rolí muže a ženy však stále požaduje zhruba polovina dospělé populace (tabulka 24).

23

Výpočet podle publikace ČSÚ Základní informace o rodinách a domácnostech v České republice získané ze SLDB 2001 z roku 2003 (www.czso.cz/csu/edicniplan.nsf/p/41n2-02). 24 Srv. Radimská 2002, s. 2 56

T a b u l k a 24 Kladné odpovědi na otázku o souhlasu s výrokem „Muž má vydělávat peníze a žena se starat o domácnost?“ v různých výzkumech* výzkum rok % odpovědí škála - počet stupňů* soubor rodina 1994 1994 53 5 503 mužů a 521 žena, 18 a více let postavení žen a mužů v ČR 1998 48 4 398 mužů a 602 žen, 20-60 let rodina 2001 2001 48 4 610 mužů a 647 žen, 18 a více let, * součet odpovědí rozhodně souhlasím a spíše souhlasím ** u pětistupňových škál je střední stupeň neutrální Prameny: číselník výzkumu Rodina 1994; databáze výzkumů Postavení žen a mužů v ČR a Rodina 2001; Pozn.: v r. 1994 rozhodně souhlasila cca 16 % dotázaných, v roce 2001 to bylo 14 %. Vzhledem k odlišnostem škál (v r. 2001 nebyla použita neutrální varianta) v těchto letech lze zjištěný posun považovat za významný.

Podle aktuálního šetření CVVM (Péče 2003, s. 1) muži a ženy ve více než polovině domácností při domácích pracích spolupracují, v přibližně 1/4 -1/3 leží větší zátěž na ženě. Tyto postoje málo vypovídají o věcném charakteru skutečného podílu partnerů na vedení domácnosti a výchově dětí, o kvalitativních rozdílech. Z řady výzkumů je známo, že u konkrétních činností a odpovědností se poměr podílů partnerů různí. Také v oblasti postojů je třeba rozlišovat, k jakým oblastem společných zájmů a činností se partneři vyjadřují. Podle výzkumu R-01 je požadována největší rovnost v případě přispívání do rodinného rozpočtu, méně je požadován vyrovnaný podíl na výchově dětí, nejmenší rovnoměrnost je žádána ohledně (rutinní) péče o domácnost. V praxi je skutečně největší nevyváženost dělby práce u posledně jmenovaných činností, nejvyváženější je partnerský podíl na rozhodování o věcech jako je dovolená nebo větší investice do domácnosti25. Skutečnost, že celkově téměř polovina dospělé populace souhlasí s komplementárním rozdělením rolí v péči o domácnost a při zajišťování rodinných příjmů, spolu s převažujícím požadavkem, aby matky zůstávaly doma s dětmi do jejich 6 let věku (R-01), ukazuje na hluboce kulturně zakotvené vědomí o tradiční dělbě rodinných rolí. Znamená to současně, že společnost akceptuje dvojí zátěž ženy s větším důrazem na její mateřské role. Naopak jen velmi pozvolna se do praxe prosazuje rovnost podmínek pro muže a ženy k celodenní péči o malé dítě, dnes již právně v zásadě zajištěná (rodičovská dovolená), přičemž jakousi „průkopnickou“ úlohu tu mají, jak je to obvyklé, lidé mladší a s vyšším vzděláním (srv. Maříková – Radimská 2003, s. 103). V dlouhodobém retrospektivním pohledu se dělba práce v rodině změnila, v posledních letech však k zásadním změnám nedochází, alespoň ne z kvantitativního hlediska. Vzhledem ke stále rozmanitějším formám pracovního zapojení mužů a žen lze předpokládat (důkazy nejsou k dispozici) větší diverzifikaci dělby rolí a činností v párech manželských i nesezdaných a rozdíly i mezi nimi. Zatím okrajovými, ale stále častějšími jsou dnes případy, kdy pracovně silnou vytíženost ženy podporuje a kompenzuje partner přebíráním většinového podílu na péči o domácnost. II. 2. 2. 2. 3. Mezigenerační vztahy a vzájemná pomoc Výzkumy opakovaně potvrzují blízké mezigenerační vztahy, vysoké ocenění mezigenerační solidarity i ochotu vzájemně si pomáhat a poskytovat podporu (vč. emocionální) v rámci širší rodiny, tedy vysokou úroveň tzv. funkcionální solidarity. Současně se ale potvrzuje tendence k nezávislosti jednotlivých generací počínaje samostatným bydlením nukleárních rodin a dospělých jedinců (tabulky 25 a 26) až po malou 25

Obecně převládá (Podle šetření: Dělba práce v rodině 2001) situace, kdy péče o stravu, čistotu domova a odívání, péče o zdraví a hygienu členů domácnosti, „základní“ výchovu dětí mají převážně na starosti ženy. Mužský dominantní podíl je naopak deklarován např. u drobných oprav a péči o volný čas dětí. Skutečně vyrovnaný podíl bývá zjišťován v oblastech „strategického“ rozhodování a ve vedení rodinných účtů. 57

míru vyžadování pomoci od potomků či rodičů, pokud to situace nutně nevyžaduje (zejména při snížení soběstačnosti seniorů a péči o nejmladší děti). Např. 14 % seniorů (S-02) a 5 % celé dospělé populace (R-01) preferuje oddělené bydlení i za cenu ztráty možnosti péče o staré rodiče. V těchto názorech se shodují představitelé střední generace - potenciální či reální „pečovatelé“ - s představiteli starší generace - „objekty“ péče. Staří lidé pokud možno nechtějí být závislí na pomoci svých dětí. Ve výzkumu „Život ve stáří“ se takto vyjádřilo 77 % dotázaných ve věku 60 a více let26. Tomu odpovídá velmi diferencovaná četnost skutečně poskytované pomoci a její závislost na potřebě takové pomoci, tedy hlavně na věku (pra)rodičů, na konkrétním charakteru (typu, formě) poskytované pomoci (tabulka 27) a v neposlední řadě na vzdálenosti bydliště dospělých dětí a jejich rodičů. Společně se svými dětmi bydlí v průměru desetina osob ve věku 60 a více let (S-02), častěji jsou to u mladší senioři a jejich dospělé děti, které se ještě neosamostatnily (tabulky 25 a 26) , než starší senioři a jejich děti, které prožívají starší střední věk. Se svými rodiči žije v jedné domácnosti přibližně dvacetina osob střední generace ve věku 45 - 59 let (SS04). Soužití mladých lidí s rodiči se vyskytuje zhruba u desetiny osob ve věku 18 - 34 let (tabulka 26). S bydlením vícegeneračních rodin je spojena řada problémů, především lze konstatovat nedostatečnou velikost bytů. T a b u l k a 25 četnosti v %)

Formy rodinného soužití seniorů podle věku (sloupcové relativní

muž/žena žije: sám / sama s manželkou/em, druhem/kou, partnerem/kou manželkou/em a svobodnými dětmi sám/sama se svými svobodnými dětmi sám/sama, příp. s manželem/kou, v domácnosti svého ženatého syna nebo vdané dcery jiné celkem Pramen: Život ve stáří 2002

60-64 M Ž 18 34 64 48 16 3 1 8 1 100

věk 65-69 M Ž 19 49 73 39 6 2 1 5

70-74 M Ž 29 60 62 30 3 1 2 2

75-79 M Ž 34 61 60 17 1 4

3

1

3

3

3

4

6

4 100

1 100

2 100

1 100

5 100

2 100

11 100

T a b u l k a 26 Formy rodinného soužití osob ve věku 18-34 let podle rodinného stavu (sloupcové relativní četnosti v %) typ domácnosti domácnost jednotlivce pouze pár, bez dětí pár s dětmi neúplná rodina pár bez dětí s dalšími členy pár s dětmi a dalšími členy neúplná rodina s dalšími čl. jiný typ celkem N

rodinný stav svobodný, rozvedený bez partnera žijící s druhem/družkou 23,8 1,1 65,3 29,3 * 26,5 16,0 4,1 7,7* 2,0 3,9 2,0 18,2 100,0 100,0 181 49

26

ženatý/ vdaná 14,4 71,8 1,1 1,7 9,9 1,1 100,0 181

celkem 10,5 14,6 47,7 7,5 1,2 8,0 1,9 8,5 100,0 411

Také ve výzkumu Hodnota dítěte (srov. Možný 2003, s. 20, s. 22), 22/ se nejstarší sledovaná generace vyjadřuje nejvíce rezervovaně k povinnosti dětí starat se o stárnoucí rodiče a oceňuje schopnost soběstačnosti. 58

* jde zřejmě o svobodné jedince žijící s rodiči v daném typu domácnosti Pramen: Rodina 2001

Vztahy jedinců s rodiči nebývají v zásadě dotčeny vznikem manželství a založením vlastní rodiny. Relativně vysoké četnosti vzájemných kontaktů svědčí o převládajících dobrých vztazích. Zatímco četnost kontaktů nezávisí na věku rodičů, s jejich vyšším věkem se rozšiřuje spektrum forem pomoci stárnoucím rodičům (Tabulka 27). T a b u l k a 27 Závislost forem pomoci rodičům na věku rodičů (podíly v %*) formy pomoci a kontaktů ***

četnost pomoci vždy dle občas výjimečně vůbec ne potřeby Je alespoň jeden z rodičů ve věku 65 a více let? ano ne ano ne ano ne ano ne 51 42 36 40 10 14 3 4

závislost (Cn**) četnosti pomoci na věku: matky

diskuse, citová opora pomoc s běžným chodem 23 18 30 33 29 30 17 19 domácnosti pomoc při větších 34 28 29 29 24 26 14 17 pracích nákupy, doprovod 21 12 30 25 25 27 25 36 pomoc v péči o osobní 9 2 9 3 19 12 63 83 hygienu pomoc v době nemoci 35 20 27 20 20 35 18 25 finanční podpora 5 3 12 6 29 14 53 77 * relativní řádkové četnosti pro celý soubor a pro respondenty s rodiči ve věku 65+ ** Cn = hodnota koeficientu kontingence *** Možnost doplnit uvedené formy pomoci o nějakou jinou nebyla téměř využita (jen 8 %)

otce

.21

-

.29

.26

.21

-

.26

.20

.34

.31

.26 .29

.27 .22

Mezigenerační podpora v rodině je reciproční, ale diferencovaná. Možný (2003) uvádí zjištění, že zatímco finanční pomoc častěji směřuje od starší generace ke střední (od prarodičů k rodičům a vnoučatům), praktická pomoc bývá dle potřeby poskytována spíše opačným směrem. Nejčastější a „nejvyrovnanější“ co do směřování bývá pomoc emocionální zahrnující symbolickou podporu řešení problémů některé ze zúčastněných stran, tzv. funkcionální solidarita. Neformálnost mezigenerační solidarity ilustrují poznatky z výzkumů: za prvé, že nejstarší generace často vnímají pomoc získávanou od dětí pozitivněji, než je její skutečná hodnota; za druhé, že subjektivní vnímání reciprocity vzájemné pomoci je zejména u nejstarších lidí hodně pozitivní, u střední generace je více těch, kdo si myslí že více dostávají, než dávají (Možný 2003, s. 44). Střední generace chápe pomoc rodičům nejčastěji jako samozřejmost, příp. jako projev vděčnosti, jako povinnost je vnímána necelou ¼ dotázaných (SS04). Převážně citově etický náboj má i pomoc rodičů dospělým dětem a jejich rodinám pro 46 % dotázaných ze starší střední generace je to samozřejmost, pro 20 % je to radost a projev lásky k potomkům (SS04). Tabulky 28 - 30 ukazují některé podrobnosti o směřování mezigenerační pomoci. T a b u l k a 28 četnosti v %)

Vybrané formy pomoci seniorům od jejich dětí (řádkové relativní

forma pomoci 1. Probírám(e) s nimi nejrůznější věci a radím(e) se s nimi 2. Pomáhají mi/nám s chodem domácnosti 3. Pomáhají mi/nám při větších domácích pracích 4. Pomáhají mi/nám při běžných výdajích 5. Poskytují větší finanční podporu

vždy je-li to třeba

59

občas

výjimečně

vůbec ne

41

31

17

11

17 27 5 3

27 30 10 6

26 22 27 18

30 21 58 72

6. Pomáhají mi/nám s nákupy, doprovázejí k lékaři apod. 7. Pomáhají mi/nám v péči o osobní hygienu 8. Jiná pomoc Pramen: Život ve stáří 2002, respondenti ve věku 60 a více let

17 3 2

20 5 3

22 10 4

41 82 91

T a b u l k a 29 Vybrané formy pomoci osob ve starším středním věku jejich rodičům (řádkové relativní četnosti v %)* forma pomoci vždy je-li to třeba 1. diskuse, citová opora 54 2. pomáháme s chodem domácnosti 31 3. pomáháme při větších domácích pracích 46 4. nákupy, doprovod k lékaři apod. 35 5. v péči o osobní hygienu 11 6. péče v době nemoci 45 7. poskytujeme finanční podporu 11 8. jiná pomoc 5 * z těch, jichž se to týká Pramen: výzkum Střední generace, respondenti ve věku 45-59 let

občas 34 31 23 26 11 23 15 4

výjimečně 10 22 17 20 19 18 24 3

vůbec ne 2 17 14 19 59 15 50 88

T a b u l k a 30 Vybrané formy pomoci osob ve starším středním věku jejich dětem (řádkové relativní četnosti v %) forma pomoci vždy je-li to třeba 1. Probírám(e) s nimi nejrůznější věci 43 2. Pomáháme s chodem domácnosti 17 3. Pomáháme při běžných výdajích 16 4. Poskytujeme větší finanční podporu 10 5. Pomáháme při péči, výchově vnoučat 33 6. Pomáháme s péčí při nemoci 34 7. Jiná pomoc 9 * z těch, jichž se to týká Pramen: výzkum Střední generace, respondenti ve věku 45-59 let

občas 30 17 21 18 33 22 6

výjimečně 19 26 29 37 23 25 12

vůbec ne 8 40 33 35* 11* 19* 73*

Mezigenerační vztahy jsou podbarveny i genderově, a to počínaje psychologickými charakteristikami od dětství utvářených vztahů dcer k otcům a matkám a synů k otcům a matkám. Ve vyšším věku se to projevuje např. ve formách rodinného soužití, zejména ovlivněných „ne-tradičním“ rodinným cyklem, především v souvislosti s rozvodem rodičů. Soužití starých rodičů s rodinami jejich dětí v jedné domácnosti je celkově málo frekventované27, nicméně častá je tato forma v případě osamělé (rozvedené, ovdovělé) matky, zatímco s osamělým otcem žijí dcery stejně (málo) často jako s oběma rodiči, když oba žijí jako manželé (Možný 2003, s. 29). Odlišná je také situace podle toho, zda osamělý rodič je rozvedený nebo ovdovělý - v případě rozvedených je frekvence soužití staršího rodiče s jeho potomky výrazně vyšší u žen než u mužů, v případě ovdovělých jsou rozdíly nevelké (opět ve prospěch žen) /data S-02/. Genderové rozdíly neplatí pro frekvenci styků a kontaktů obecně (R-01, S-02, SS04), ale jsou výrazné v případě péče o rodiče se slábnoucí soběstačností. II. 2. 2. 3. Dysfunkční rodiny Dysfunkční rodiny si můžeme velmi obecně definovat jako rodiny, kde není plněna nebo je nedostatečně, případně nežádoucím způsobem plněna, některá (některé) z jejích základních funkcí, a to v míře vážně ohrožující rodinu jako celek a především vývoj dětí. Většinou přitom máme na mysli funkci socializačně výchovnou a funkci citového a sociálního zázemí 27

Jen 5, 5 % osob ve věku 45 – 59 let (SS04) a 10,3 % osob ve věku 60 a více let (S-02) 60

jednotlivce. Sociální a psychické dopady má ovšem i narušení funkce ekonomickozabezpečovací. Ačkoliv k poruchám dochází v rodinách jakéhokoliv typu, je při hodnocení rodin z hlediska jejich funkčnosti žádoucí věnovat pozornost rodinám neúplným a za určitých okolností i doplněným-rekonstituovaným (s jedním nevlastním rodičem). Samy o sobě nemusí být dysfunkční, ale podmínky pro plnění rodinných funkcí jsou u nich narušeny a z velké části jsou důsledkem dysfunkčnosti té rodiny, která vzniku některého tohoto rodinného typu předcházela (je-li rodičem v neúplné rodině osoba rozvedená, což je nejčastější případ). Pokud jde o ekonomické funkce rodiny (tato problematika je předmětem části II. 3.), její proměny během 90. let a v současnosti stručně charakterizují např. následující fakta. Podíl dětí s příjmy na osobu v 1. kvantilu příjmového rozložení se zvýšil z 29 % v roce1988 na 47 % v letech 2000 i 200228. Vzrostly i podíly nezaopatřených dětí v rodinách s nejvyššími příjmy. Počet rodin s nezaopatřenými dětmi v evidenci sociálně potřebných dosáhl v roce 2002 v celé ČR 146 830 a zvýšil se od roku 1996 o 24 % (Statistická ročenka z oblasti…1996 s.104 a 2002, s. 179; viz tabulka 31). Nárůst příjmových nerovností v české společnosti se tak promítá i v růstu podílu nízkopříjmových rodin s dětmi, přičemž případy ohrožení extrémní chudobou jsou výjimečné. Situace rodin s dětmi, zejména při jejich vyšším počtu, se nicméně nápadně zhoršila i např. oproti domácnostem důchodců. Schopnost rodiny zabezpečit materiální potřeby svých členů se snižuje většinou pod vlivem kombinace více faktorů, z nichž nejzávažnější jsou nezaměstnanost (některého z) rodičů, zdravotní handicap, neúplnost rodiny, početnost členů domácnosti, (příliš nízký nebo příliš vysoký) věk rodičů, nízké vzdělání nebo sociální marginalizace. Tyto faktory se navzájem podmiňují, např. nízké vzdělání a nezaměstnanost, jejichž relativní vliv v posledních letech nabývá i v tomto kontextu na významu. Počty příjemců dávek sociální péče (tabulka 31) , které jsou převážně určeny nízkopříjmovým rodinám s dětmi, nejsou přímým ukazatelem vývoje příjmové situace29, ale jako její odraz a ilustraci poskytované pomoci těmto rodinám je zde připojujeme. T a b u l k a 31 Dávky sociální péče pro rodiny s nezaopatřenými dětmi, dávky sociální potřebnosti, rodiny evidované jako sociálně potřebné - počet dětí/dávek opakující se peněžitý příspěvek podmíněný sociální potřebností v tom: Příspěvek na péči o osobu blízkou-nezaopatřené dítě jednorázový peněžitý příspěvek věcná pomoc bezúročné půjčky* příspěvek na výživu dítěte* celkem v tom: jednorázový opakovaný příspěvek pro děti v pěstounské péči* příspěvek na úhradu bytu* počet rodin s nezaopatř. dětmi v evidenci sociálně potřebných * počet dávek Pramen: MPSV

1994

1996

rok 1998

2000

2002

187 279

119 666

133 055

167 191

136 473

13 727

11 681

13 404

14 926

15 417

54 142 20 431 1 265 21647 69 20 833 1 012 51

60 892 24 145 1 183 17 298 96 17 109 2 597 23

65 787 21 731 808 18 833 96 18 737 282 39

81 386 22 141 575 24 790 125 24 363 306 19

85 117 17 854 313 26 433 154 25 978 244 20

135 963

111 576

131 242

161 226

146 830

28

Podle výpočtů M. Hiršla pro projekt "Mechanismy sociální soudržnosti, stratifikace a role sociálního státu" (zpracován pod vedením L. Prudkého a P. Machonina pro MPSV v roce 2003) a dat Statistiky rodinných účtů za rok 2002. 29 Jsou ovlivněny i celkovým počtem nezaopatřených dětí, změnami životního minima atd. 61

Také rostoucí podíl rozpadlých rodin s dětmi, většinou v čele s matkou, přispívá k růstu počtu nízkopříjmových rodin. Tyto rodiny jsou podporovány dávkami více než rodiny úplné (snadněji splní kritérium nároku), přesto jejich příjmy zaostávají za úplnými rodinami. Podle průměrných ukazatelů o domácnostech zaměstnanců (Statistika rodinných účtů) rodina s jedním dítětem a oběma rodiči dosahuje v porovnání s bezdětnými partnery zhruba 80 % příjmu na osobu, osamělý rodič (převážně žena) s jedním dítětem dosahují v takovémto srovnání 60 % příjmu na osobu (Ettlerová 2003, s. 25). Nicméně neúplné rodiny jsou heterogenní kategorií, mnohé žijí a hospodaří s prarodiči nebo s partnery bez uzavření (nového) sňatku, což příjmová data často nezachycují. Materiální problémy mají častěji osamělí rodičové v případě nižšího sociálního statusu, a to nejen z důvodu jejich nižších příjmů, ale častěji také většího počtu dětí a méně odpovědného životního stylu. Problém neúplných rodin netkví ovšem jen v materiální oblasti, ač ta sama mívá sociální dopady, z nichž za nejzávažnější lze považovat sníženou dostupnost vzdělání. K nejčastěji zjišťovaným (ne jednoznačným) faktorům ohrožujícím funkčnost rodiny v mimoekonomické oblasti patří nižší vzdělání spojené s nižší socio-kulturní úrovní, nezaměstnanost (některého z) partnerů i případná osobnostní nevyzrálost rodičů. Z hlediska výchovy dětí má dysfunkční efekty jak sociální nezralost a nepřizpůsobivost rodičů, tak jejich nadměrné ambice kladené na dítě nebo na sebe sama (rodiče příliš profesně angažovaní). Nedostatečná péče o vývoj dětí s důsledky v asociálním či kriminálním chování dětí bývá důsledkem nedbalosti (málo času na děti), konfliktu (nejednotnost výchovy), deviace (trestná apod. činnost rodičů) nebo rozvratu rodiny. Příčiny poruch rodiny mohou být objektivní a subjektivní, častá je kombinace obou. Zvládnutí poruch závisí na tom, zda rodiče nemají schopnosti pro plnění výchovných funkcí (pro nezralost, rozpad manželství aj. důvody) nebo nemají vůbec zájem o výchovu (hlavně jako projev poruch osobnosti). V prvním případě lze v zásadě intervenovat zejména ve směru nápravy rodinných vztahů, v případě druhém je zvažováno i odebrání dítěte z rodiny, která jej ohrožuje výchovně či fyzicky i jinak. Škála působení na rodinu a zásahů do rodiny se rozšiřuje jak v rámci činnosti institucí státní správy, tak díky zapojování nestátních organizací. Přehled o výchovných opatřeních vyplývajících ze zákona o sociálně právní ochraně dětí ukazují tabulky 32 - 34. Není zde zřetelný trend nárůstu nebo úbytku, mj. vzhledem k překrývání řady působících faktorů. T a b u l k a 32 Četnosti výchovných opatření podle zákona o sociálně právní ochraně dětí návrhy soudu na: rok

1990 1993 1994 1996 1998 1999 2000 2002

omezení zbavení rodičovských rodičovských práv* práv* 8 6 14 27 40 41 42 29+

** ** 175 156 217 311 249 213

napomenutí 323 364 174 172 120 154 147 187

dohled

nařízení ústavní výchovy

341 176 1 207 1 462 1 543 1 714 1 550 1 438

1 036 2 402 2 087 2 361 2 052 1 879 1 737 1 398

* dnes "rodičovské zodpovědnosti" ** - údaj není evidován + vedle toho 17 případů pozastavení rodičovské odpovědnosti Pramen: MPSV

62

odd. péče o zastupování vykonané rodinu nezletilých dětí návštěvy stanoveno sociálním sociálním kolizním pracovníkem u: pracovníkem opatrov. (poč. soudního jiných v rodině příp.) jednání institucí ** 112 964 ** 144 095 ** 116 179 ** 190 213 113 156 119 637 25 801 214 674 96 247 128 802 43 685 269 769 102 800 124 977 44 668 303 106 54 858 120 849 42 084 299 853 48 991 124 449 51 258 308 968 52 938 110 355 52 221 297 347

T a b u l k a 33 Umísťování dětí ve věku do 15 let do náhradní výchovy do péče budoucích osvojitelů 1993 462 1994 541 1996 575 1998 499 1999 559 2000 508 2002 460 Pramen: MPSV rok

do péče jiných občanů než rodičů 559 727 780 822 750 858 777

do ústavní výchovy 1 144 1 391 1 576 1 464 1 506 1 413 1 201

do ochranné výchovy 287 9 5 9 16 26 8

do péče budoucích pěstounů 244 326 366 366 382 306 280

neumístěné děti a mladiství 74 85 68 104 155 68 47

T a b u l k a 34 Děti (skupiny sourozenců), které jsou evidovány orgány péče o děti30 a jimž je poskytována pomoc v rámci sociálně právní ochrany rok

evidenční počet případů rodin z předchozího roku

1994 647 086 1996 548 819 1998 643 937 2000 572 286 2002 615 245 * s nimiž se k danému datu „pracuje“ Pramen: MPSV

nové případy daného roku

evidenční počet případů k 31.12. daného roku

56 595 54 983 53 149 55 244 50 771

648 531 644 789 631 769 631 739 595 535

z toho živých případů* 263 744 261 294 270 701 296 123 262 702

Nařízení ústavní výchovy je částečně trestání dětí za chyby rodičů, ale na druhé straně někdy jediná (za daných okolností) možnost rychlého zásahu při ohrožení dítěte nebo jeho vývoje. Na druhé straně případy takového narušení rodinného prostředí, kdy ochranu vyžaduje nejen dítě, ale i matka, popř. otec, tedy formou azylového pobytu, nebývají řešeny adekvátně mj. pro nedostatečnou nabídku takových pobytů. Vysoká rozvodovost je dlouhodobým rysem rodinného chování české populace a nezměnily na tom zásadně nic ani okolnosti sociálních a ekonomických změn v devadesátých letech a na počátku tohoto století - nárůst rozvodovosti vrcholil v polovině minulého desetiletí (3,2 rozvody na 1000 obyvatel v roce 1996, úhrnná rozvodovost 42,9 v roce 199831) a i dnes je opět vysoký (v roce 2003 opět 3,2 rozvodů na 1000 obyvatel32, úhrnná rozvodovost 46,0 v roce 2002). Ani změny v zákonu o rodině z roku 1998, zpřísňující rozvody za stanovených okolností, neměly dlouhodobý efekt na snížení rozvodovosti. Důvody rozpadů manželství, které jsou oficiálně uváděné v rámci rozvodových sporů, se sice zásadně nemění33, na druhé straně skutečné důvody nejsou známy natolik, aby bylo možno vypracovat systém účinných preventivních a „léčebných“ opatření na snížení vysoké rozvodovosti. Ve většině případů se jedná o výsledek souhrnu vnějších a vnitřních vlivů, z nichž některé působí latentně již v době sňatku a rodí se v předchozích životních etapách. Rozvodové statistiky uvádějí obdobné proporce formálních (soudem uznaných) důvodů rozvodů, přičemž sami právníci mají hlubokou skepsi k jejich hodnověrnosti34. Obecně se 30

Počty z rejstříku Om = děti, s nimiž místně příslušný okresní (obvodní) úřad pracuje a poskytuje pomoc v rámci sociálně právní ochrany; vedle toho existuje rejstřík Nom, v němž jsou případy vyřizované na základě dožádání jiného úřadu 31 Viz kapitola I. 1. 3. Rovodovost 32 Sňatků je stále méně, Rychlé informace ČSÚ, 25.3. 2004 33 Narostl podíl „ostatních příčin“, rozšiřuje se tedy variabilita udávaných důvodů, případně jsou některé dříve častější příčiny (alkoholismus, nevěra) zakrývány jinými zdůvodněními. 34 Hrušáková 2000, s. 5n. 63

resignuje na možnost zjistit skutečné důvody manželských neshod. Psychologové a rodinní poradci k nim mohou proniknout do značné míry, ale není zde povinnost, aby se na rozvodovém řízení účastnili. Je věcí samotných manželů, zda jejich pomoc vyhledají. Kolik manželství bylo takto „zachráněno“ je těžké zjišťovat, v kolika rozvodech pomohlo poznání jejich skutečné příčiny, spíše příčin, k lepšímu vyřešení porozvodové situace a právních následků rozvodu, také není a těžko může být známo. Pokud jde o soudní praxi, podíly kladně vyřízených žádostí o rozvod během 80. a 90. let rostly. Soud dnes „komplikuje“ pouze rozvody manželství s nezletilými dětmi. Rozvody patří mezi mnoha jinými případy k jevům, na něž má česká populace rozporné názory. Takřka „jedním dechem“ se respondenti sociologických výzkumů vyjadřují záporně k existenci rozvodů a jejich dopadům a současně však souhlasí s tím, že rozvod je jediným možným (akceptovatelným) řešením manželských rozporů. Přitom lidé v zásadě považují za velmi důležitý jen ohled na malé děti. Pokud jde o větší děti, bývalé partnery a materiální dopady, tam předpokládají dostupnost možného řešení. Ač na to je minimum přímých empirických podkladů, negativní dopady rozvodů na vztahy v širší rodině a na mezigenerační pomoc, jsou nejspíš hodně podceněny. Zvláštní pozornost zasluhuje citlivé téma dopadu rozvodu na péči rodičů o děti, na jejich vzájemné kontakty. Soudní praxe svěřující děti v téměř 90 % případů do péče matce (podle statistických přehledů za rok 2003 bylo matce svěřeno dítě celkem v 21.369 případech, otci v 1.474 případech a o svěření do střídavé výchovy soud rozhodl v 305 případech)35 má své opodstatnění, lépe řečeno vysvětlení, v tom, jaká dělba péče o děti tradičně existuje ve většině českých úplných rodin, tedy i rodin před jejich rozpadem. Menší počty rozhodnutí o svěření dítěte do výchovy otce tedy nelze považovat za diskriminaci otce při výchově nezletilých dětí. Převážnou část péče poskytují matky, a to zejména v zabezpečování základním potřeb dítěte. Tento stav je dán obvykle tím, že otec nemá podmínky pro zajištění dostatečné péče o dítě, např. nemá byt, jeho profese neumožňuje, aby dítěti zajistil stálou péči, někdy ani nemá o výchovu dítěte zájem. V ojedinělých případech je dítě v dospívajícím věku svěřeno matce poté, kdy soud vzal v úvahu jednoznačný odpor dítěte k otci, který se ani přes psychologická vyšetření dítěte nepodařilo překonat. Na druhé straně podle výzkumu „Podpora využívání rodičovské dovolené muži“36 se ukazuje přetrvávající malý zájem otců o větší podíl na výchově dětí v rodině. Na druhé straně jedním z nejzávažnějších negativních dopadů rozvodů je omezování styku dítěte s rodičem, kterému nebylo soudem svěřeno dítě do péče, zejména pak tzv. syndrom zavrženého rodiče37, tj. v podstatě negativní psychologický dopad popouzení dítěte jedním rodičem proti druhému. I tam, kde nedochází k takovému extrému, bývají děti tak či onak poznamenány rozchodem rodičů a dětství prožité v neúplné rodině se podílí na narušenosti sociálních vztahů jedinců z rozvedených rodin v dospělosti, příp. na asociálním jednání některých jedinců38 (nemusí to být, samozřejmě, rozhodující příčina těchto jevů, ale faktor působící ve vzájemné interakci s jinými vlivy). Lze to ilustrovat na rodinném zázemí těch, kteří se stali klienty kurátora pro mládež (tabulka 35). T a b u l k a 35 Rodinné zázemí klientů kurátora pro mládež rok

úplná rodina

neúplná rodina nová rodina

rodina s druhem (družkou)

35

ostatní

ústavní výchova celkem

Viz: Bakalář – Novák 2003, s. 1 provedl na zakázku MPSV ČR v roce 2003 Sociologický ústav AV ČR 37 viz např. R. A. Gardner, Syndrom zavrženého rodiče. Zkrácený překlad původní Gardnerovy publikace. MPSV ČR, Praha 1996. 38 Např. Večerka – Holas – Diblíková 2001, s. 94, uvádějí rozvod rodičů jako nejčastější charakteristiku nestabilního sociálního prostředí dětí se závažnými poruchami chování, a tedy jeho vážnou determinantu 36

64

14 854 1998 16 723 1999 17 296 2000 17 597 2002 Pramen: MPSV

10 913 11 363 11 025 12 065

3 718 3 721 3 800 3 767

3 828 4 168 4 279 4 998

684 750 735 1 003

1 366 1 448 1 721 1 799

35 363 38 173 38 856 41 229

Pokud jde o vývoj v posledních letech, výzkum problémových rodin (Broulíková – Kuchařová 2002) ukázal např. tyto tendence: přibývá problémových dětí z dobře situovaných rodin (což lze kvantitativně obtížně dokázat, ale jde kvalitativně o závažný problém ohrožené socializace těchto dětí pro vysokou profesní zaneprázdněnost rodičů); přibývá sociálních deviací i u dětí ze sociálně slabších rodin, které nedostávají sociální pomoc včas, nebo její jednotlivé etapy nejsou provázány; excesy v chování dětí a mládeže celkově nabývají na závažnosti, roste agresivita i kriminální charakter jednání dětí a mladistvých. Zabezpečení dětí a jejich výchovy v rodině je komplexním úkolem pro různé úrovně intervence a široké spektrum aktérů. Dnes postupné překonávání přístupu zúženého na sociální a vzdělávací problematiku by se mělo zaměřit na propojení státní sociální a školské (i např. kulturní) politiky s aktivitami občanského sektoru (včetně organizací rodičů nebo pedagogů) a s prostředky formování společenského vědomí a kompetentnosti zúčastněných subjektů. Skutečnost, že finanční záležitosti rodin s dětmi, jakkoliv jsou často významné, nejsou tím, co rodiče trápí přednostně, ukazují výzkumy z poslední doby [Tuček – Haberlová a kol. 2002; data výzkumu R-01]. Rodiče kromě finanční pomoci potřebují jednak služby (sociální, zdravotní či jiné) napomáhající zvládnutí výchovné a zabezpečovací funkce rodiny, jednak podmínky pro skloubení pracovních a rodinných rolí. V předchozím textu naznačená potřeba komplexního přístupu k pomoci rodinám s dětmi a k výchově mladé generace zahrnuje i přípravu a podporu hlavních aktérů: např. výchovu k rodičovství, motivaci k občanské iniciativě rodičů, celoživotní vzdělávání pedagogů. II. 2. 2. 4. Násilí v rodině O svébytné dysfunkci rodiny můžeme hovořit v případech násilí v rodině. Jedná se o opakované fyzické, psychické nebo sexuální násilí vůči osobě resp. osobám v rodině. Nejčastěji jde o násilí mezi partnery, kdy bývá v naprosté většině případů obětí žena, častými oběťmi jsou ovšem i děti a senioři a zvýšeně ohroženi jsou též zdravotně postižení členové rodiny. Statistická data i zkušenosti pracovníků organizací specializujících se na pomoc obětem násilí ukazují, že v rámci násilí na dvou hlavních ohrožených sociálních skupinách (děti a ženy) jsou násilné akty v rodině způsobené velice blízkou, příbuznou osobou velmi časté a v mnoha projevech častější oproti násilí vykonanému osobou cizí. Závisí ovšem na typu násilného činu39. Domácí násilí je nejen více skryté (a skrývané) před očima veřejnosti. Velká část (42 %) žen se zkušeností s násilím v rodině ze strany partnera má zábrany označit incident(y), který zažila, za trestný čin či porušení zákona a spíše to chápe jako „něco co se stává“, případně se bojí situaci řešit. To je jeden z ukazatelů latence násilných činů odehrávajících se v domácnostech. Nedávný reprezentativní výzkum násilí na ženách provedený Sociologickým ústavem AV ČR zjistil, že téměř 38 % žen zažilo někdy v životě nějakou formu násilí ze strany partnera. Výzkum poukázal na vysokou míru závažnosti domácího násilí, když 28 % žen - obětí násilí ze strany partnera -uvedlo, že jejich zranění vzniklá v důsledku tohoto násilí vyžadovala lékařské ošetření. 41 % žen se zkušeností s násilím zažilo v průběhu incidentu pocit ohrožení 39

Formy domácího násilí „v domácnosti“ jesou velmi rozmanitáé. Největší rozdíly jsou u některých projevů fyzického násilí a vyhrožování takovým násilím. U závažnějších činů (škrcení, popálení a použití nože nebo pistole apod.) jsou rozdíly (i celkové četnosti) menší. 65

života. Přitom málo žen má potřebu nebo odvahu ohlásit násilný čin na policii obecně, v případech domácího násilí ještě méně. Přes provedený výzkum není spolehlivých údajů o domácím násilí stále dostatek. Mj. nelze z dostupných dat posoudit poměr viktimizace partnerů a partnerek při násilných činech mezi partnery. S odkazem na zahraniční výzkumy uvádějí materiály OS ROSA /Zpravodaj ROSA 2004/, že ženy tvoří v 94- – 100 97 % obětí domácího násilí. Neméně obtížná je situace se zjišťováním viktimizace dětí40, o níž se často dovídáme s mnohaletým zpožděním (někdy až v dospělém věku oběti, často náhodně) a často vůbec ne. Problematika legislativní úpravy domácího násilí je zmíněna v kap. III. 1. 2. 2. Děti trpí násilím v rodině zejména jako oběti, ale také jako svědci, na což upozorňuje i Světová zdravotnická organizace, která přítomnost dětí při násilí považuje za psychické týrání. Podle údajů OS ROSA byly děti svědky domácího násilí mezi partnery u 74 % jejích klientek v roce 2002, v 8% případů byly napadeny i děti /Zpravodaj ROSA 2004/. Děti trpí i tím, že jsou svědky i „oběťmi“ konfliktů rodičů, zejména v rozvodové fázi při rozpadu rodiny (viz níže). Vývoj počtu evidovaných týraných a zneužívaných dětí uvádí tabulka 36.41 T a b u l k a 36 Týrané a zneužívané děti - počty rok tělesné týrání psychické týrání sexuální zneužívání celkem 244 55 261 560 1994 575 173 558 1 306 1996 641 192 593 1 426 1998 662 224 638 1 524 1999 530 213 614 1 357 2000 527 171 537 1 235 2002 Pramen: MPSV; při interpretaci údajů v této tabulce je nutné vzít v úvahu časté vzájemné prolínání jednotlivých forem týrání.

Za rok 2002 jsou k dispozici i podrobnější údaje. Z nich lze mimo jiné vyčíst, že ke všem sledovaným formám násilí dochází s naprostou převahou v rodině a viníci jsou převážně rodiče; nejčastějším zdrojem informace o týrání podané orgánům péče o děti, což je základ potenciální pomoci, je u tělesného týrání škola, v případě sexuálního zneužívání je to policie. „Ne-formální“ hledání pomoci ilustrují spíše data o tom kdo kontaktuje a přivádí týrané a zneužívané děti do zařízení poskytujících přímou pomoc. Pro ilustraci uvádíme data z Dětského krizového centra (DKC) v Praze, jehož desetileté působení umožňuje zobecňovat jeho zkušenosti. Nejčastěji se na něj obracejí sami rodiče, ale první kontakt (oznámení o dítěti v problémové situaci) přichází i od dalších osob (viz tabulka 37). Rodiče jsou z pochopitelných důvodů nejčastěji v kontaktu se subjektem pomáhajícím řešit důsledky násilí na dětech, jsou však v naprosté většině zdrojem utrpení dětí, a to i v případě sexuálního zneužívání (tabulka 38).

40

Důvodů je řada: bojí se něco oznámit, nevědí, kde si stěžovatpostěžovat nebo toho nejsou schopny, nemají, kde se svěřit atd. 41 Evidence závisí na způsobu monitorování, které mohlo být ovlivněno změnou kompetencí při reformě veřejné správy.

66

T a b u l k a 37 Vyhledávání pomoci klienty Dětského krizového centra (DKC) v Praze (podíly v %)* kdo kontaktoval DKC/přivedl dítě první kontakt s DKC přivedení dítěte do DKC rodič (otec, matka, oba) 48,6 (11%, 35%, 3%) 65,8 (9%, 50%, 7%) jiná příbuzná osoba 7,9 4,3 nepříbuzná osoba nebo instituce 38,842 6,1 sám klient 4,6 4,6 neuvedeno 0 19,2 *data jsou shromážděna za období 1994-2003 (data za první období nebyla všechna dohledána) Pramen: databáze Dětského krizového centra v Praze

T a b u l k a 38 Pachatelé násilí na dětem podle dat Dětského krizového centra v Praze (podíly v %) fyzické týrání matka otec

psychické týrání

29,4 26,2 vlastní 19,0 nevlastní 14,6 5,4 5,4

oba rodiče jiný příbuzný nepříbuzná osoba * partner matky ** zbytek do 100 % - uvedeno jen místo činu Pramen: databáze Dětského krizového centra v Praze

27,8 32,9 vlastní 15,2 nevlastní 20,3 2,5 1,3*

sexuální zneužívání** 1,0 34,9 vlastní 14,5 nevlastní 15,5 22,2

Složení klientů DKC ukazuje tabulka 39, v níž jsou uvedená zjištění částečně ovlivněna tím, že s některými případy se „obslužnost“ DKC omezuje na Prahu, s jinými problémy sem dojíždějí klienti i ze vzdálených míst republiky. Výše zmíněný problém rozvodových situací ukazují data o četnosti případů pomoci dětem trpícím ve sporech o děti a mezi rodiči. V případě zanedbávání jde z více než poloviny o nedostatečné zabezpečování materiálních potřeb dítěte, ve 42 % případů o deprivaci v rozvojových a emocionálních potřebách. T a b u l k a 39 Klienti Dětského krizového centra v Praze podle hlavní vstupní diagnózy (podíly v %)* fyzické psychické sexuální ohrožení týrání týrání zneužívání prostředím 6,3 2,7 19,7 20,2 * za období 1994-2003 Pramen: databáze Dětského krizového centra v Praze

spor rodičů o zanedbávání péči o dítě 25,5 3,4

jiné 19,2

Pokud jde o násilí na starších rodinných příslušnících, jde většinou spíše o zanedbávání, ale je známo nemálo případů týrání ze strany dětí a vnoučat i samotného napadání mezi partnery. Charakteristickými jsou případy nedostatečné péče o nesoběstačné rodinné příslušníky, přičemž důvodem může být jak neochota řádně pečovat, tak neschopnost či nedostatek sil a znalostí pro řádnou péči (srv. Veselá 2003). Statistická data nebo monitoring v této oblasti neexistují. Ze zkušeností je známo, že kromě zanedbávání materiálních potřeb staršího člověka je časté psychické týrání, zatímco fyzického (přímého) je méně. Definice špatného zacházení se seniory rozlišuje ovšem 7 způsobů43. Pachatelem špatného zacházení, k

42

Z nepříbuzných osob je to nejčastěji orgán pro péči o rodinu a dítě (42 %), lékař (13 %) a policie (10 %). 1. Fyzické zneužívání, 2. Sexuální zneužívání, 3. Psychologické a emocionální zneužívání, 4. Zanedbání, 5. Vlastní zanedbání (vlastní chování ohrožuje zdraví nebo bezpečnost), 6. Opuštění, 7. Finanční nebo materiální vykořisťování, vydírání (srv.: Tošnerová 2003)

43

67

němuž dochází v domácím prostředí, bývá partner, sourozenec, děti, přítel, vnoučata nebo laický pečovatel. Obdobně jako v případě násilí na ženách jsou možnosti zjištění špatného zacházení a nápravy situace silně omezeny ze strany samotných obětí. Staří lidé nechtějí z citových důvodů nebo se bojí (z důvodu možného zhoršení situace a úplné ztráty kontaktu s příbuznými) o svých potížích hovořit, tím méně je řešit přes polici, příp. soud.

68

II. 3. Sociálně-ekonomická situace českých rodin Při hodnocení ekonomického postavení rodin je nutno brát v úvahu působení celé řady faktorů. Obecně přitom můžeme rozlišit dva základní typy - demografické a sociální. Z demografického hlediska se jedná o složení domácnosti determinované počtem ekonomicky aktivních členů a počtem nezaopatřených dětí. Sociální status domácnosti odvozený od socioprofesního postavení osoby stojící v čele domácnosti je dalším určujícím prvkem životní úrovně domácnosti. Zásadní vliv si však zachovává ekonomická aktivita členů domácnosti a tedy jejich příjmová úroveň. V této souvislosti nabývá na důležitosti potřeba dvou pracovních příjmů v rodině. Absence příjmu člena či členů domácnosti je často příčinou poklesu ekonomické úrovně domácnosti. Nutno podotknout, že chybějící příjem bývá nejčastěji spojen s přítomností dítěte (dětí) v rodině. Navíc dítě, jak známo, představuje pro rodinný rozpočet finanční zátěž. Ztrátou pracovního příjmu a přítomností dítěte v rodině tak vzniká prostor, který mohou do určité míry vyplnit sociální dávky. Smysl sociálních dávek pak spočívá jednak v kompenzaci nedostatku příjmů z pracovní činnosti a jednak ve zmírňování finanční zátěže v rodinách s dětmi. Finanční pomoc rodinám s dětmi řeší zejména systém dávek státní sociální podpory, jehož účelem je pokud možno zabránit prohlubování rozdílů v příjmech (a potažmo v možnostech spotřeby) v rodinách s nezaopatřenými dětmi ve srovnání s bezdětnými rodinami. S ohledem na využití dávek státní sociální podpory bude tedy na ekonomickou situaci rodin s dětmi nahlíženo jak samostatně, tak ve vztahu k rodinám bez dětí. Podkladem pro analýzu ekonomické situace domácností je statistika rodinných účtů. Jedná se prakticky o jediný pramen umožňující sledovat vývoj příjmů a výdajů v různých typech domácností. Domácnosti jsou vybírány záměrným kvótním výběrem tak, aby byly proporcionálně zastoupeny všechny základní typy domácností (tj. domácnosti zaměstnanců, samostatně činných osob, zemědělců a důchodců). Vhodnost těchto statistik pro analýzu příjmů poněkud snižuje fakt, že jedním z kvótních znaků výběru je čistý peněžní příjem na osobu, pro pravidelné a dlouhodobé zpracovávání a rozsah zjišťovaných skutečností jsou však velmi cenným zdrojem. V roce 2002 byl základní zpravodajský soubor tvořen 3 250 domácnostmi, což představuje zhruba 0,1 % z celkového počtu domácností. Údaje o příjmech, výdajích a spotřebě za domácnosti s dětmi (a bez dětí) však lze nalézt pouze v kategorii domácností zaměstnanců. Protože však je v rámci šetření rodinných účtů nejpočetnější (v roce 2002 zahrnovala 63 % členů všech domácností), můžeme výsledky získané jejím rozborem považovat za dostatečně reprezentující. Celkové příjmy domácností Poslední publikovaná data ze statistiky rodinných účtů jsou za rok 2002, k němuž tedy budeme vztahovat „současnou“ příjmovou úroveň domácností. Pro hlubší analýzu se jako žádoucí jeví zasazení zjištěných skutečností v čase. Za tímto účelem bylo zvoleno období let 1996 až 2002, které lze pro zachycení trendu považovat za dostatečné. Proti většímu posunu do minulosti hovoří poměrně značná rozkolísanost cenového vývoje i neusazenost dalších ekonomických ukazatelů v daném období. Dalším důvodem volby roku 1996 je naproti tomu účinnost zákona o státní sociální podpoře, v jehož souvislostech, resp. s ohledem na čerpání dávek z tohoto systému, bude následující analýza rovněž probíhat. Zvlášť je uveden ještě rok 1999, a to v návaznosti příjmové úrovně na údaje o spotřebě, které jsou publikovány v metodice CZ-COICOP, jejíž aktualizace proběhla právě v tomto roce.

69

V roce 2002 převyšoval čistý peněžní příjem na osobu za rok v domácnostech zaměstnanců 96 tisíc korun. Zatímco bezdětné domácnosti disponovaly mnohem vyššími příjmy (kolem 138 tisíc korun), příjmy rodin s dětmi se nacházely pod průměrnou hodnotou. Růst čistého příjmu v jednotlivých typech domácností byl v celém období poměrně vyrovnaný, nicméně v posledních třech letech je patrný předstih růstu příjmů v domácnostech bez dětí, a to jak v nominálním, tak reálném vyjádření (viz. tabulka 40). Pro deflaci byl využit úhrnný index spotřebitelských cen. T a b u l k a 40 Čistý peněžní příjem v domácnostech zaměstnanců v letech 1996 až 2002 (průměr na osobu v Kč za rok) a indexy jeho růstu příjmy domácností zaměstnanců Celkem - bez dětí - s dětmi Zdroj: ČSÚ

1996

1999

67 208 97 923 57 222

index nominálního růstu 2002/1996 2002/1999 96 145 143,1 113,4 138 158 141,1 115,2 81 526 142,5 113,2 2002

84 748 119 940 72 010

index reálného růstu 2002/1996 2002/1999 105,3 102,4 103,9 104,0 104,9 102,2

Rychlejší růst celkových čistých příjmů v bezdětných domácnostech v posledních letech způsobuje, že relativní příjmová pozice rodin s dětmi, vyjádřená jako procentní část průměrného příjmu na osobu v domácnostech zaměstnanců bez dětí, velmi mírně klesá, a to z 60 % v roce 1999 na 59 % v roce 2002. K posouzení příčin dané situace můžeme využít relevantních údajů o struktuře peněžních příjmů jednotlivých domácností. Pracovní příjmy tvoří v průměru 82 % celkových čistých peněžních příjmů. Dalších zhruba 12 % činily v roce 2002 sociální příjmy a 6 % příjmy ostatní (např. kapitálové příjmy, příjmy z prodeje movitých i nemovitých věcí, dary od příbuzných atd.). Žádné významné diference v příjmové struktuře domácností zaměstnanců s dětmi a bez dětí přitom v uvedeném roce nenajdeme. Jak však ukazuje tabulka 41, výchozí situace v roce 1996 byla poněkud odlišná v bezdětných domácnostech spíše převažovaly příjmy z pracovní činnosti, v rodinám s dětmi zase příjmy sociální. T a b u l k a 41 Struktura čistých peněžních příjmů domácností zaměstnanců v letech 1996 až 2002 (průměr na osobu za rok v Kč a v %) příjmy domácností zaměstnanců - v Kč pracovní příjmy sociální příjmy ostatní příjmy -v% pracovní příjmy sociální příjmy ostatní příjmy Zdroj: ČSÚ

1996

bez dětí 1999

2002

1996

s dětmi 1999

2002

81 615 9 382 6 926

101 296 12 611 6 033

113 184 17 251 7 723

46 640 6 501 4 081

59 316 7 866 4 828

66 573 10 129 4 824

83,3 9,6 7,1

84,5 10,5 5,0

81,9 12,5 5,6

81,5 11,4 7,1

82,4 10,9 6,7

81,7 12,4 5,9

Z absolutního hlediska vzrostly v celém období nejvíce sociální příjmy - o 84 % v domácnostech bez dětí a o 56 % v rodinách s dětmi. Pracovní a ostatní příjmy rostly mnohem nižším tempem, nicméně rychleji se tentokrát zvyšovaly tyto příjmy v rodinách s dětmi. Především z důvodu vysokého absolutního růstu sociálních příjmů se v samotných bezdětných domácnostech zaměstnanců neustále zvyšuje jejich váha na celkových peněžních příjmech. Pracovní příjmy naopak zaznamenávají spíše pokles. V rodinách s dětmi v celém

70

šestiletém období sociální příjmy rovněž vzrostly, i když jejich podíl na příjmech domácnosti v průběhu let poměrně kolísal. Příjmy z pracovní činnosti v podstatě zůstávají na stejné úrovni. Ostatní příjmy vykazují spíše klesající tendenci, a to v obou typech domácností. Složení domácností Údaje statistiky rodinných účtů vypovídají o nižších peněžních příjmech domácností s nezaopatřenými dětmi než domácností bez dětí. Nutno však zdůraznit, že jsou vztažené na osobu domácnosti. Je proto zapotřebí blíže analyzovat složení domácnosti (tabulka 42), jehož vliv na příjmovou situaci rodiny je nesporný. Struktura domácnosti jako jeden z faktorů určujících životní úroveň domácnosti je v domácnostech s dětmi a bez dětí značně rozdílná. Obecně je hlavním důvodem přítomnost dětí v rodině. V souhrnu mají domácnosti s dětmi v průměru přibližně 2krát více členů než ty bezdětné - 3,51, resp. 1,74. Velikost domácností se však v posledních šesti letech stále pozvolna snižuje, o něco rychleji v rodinách s dětmi. Příčiny lze hledat v demografických souvislostech, kdy se snižuje počet narozených dětí a také přibývá jednočlenných domácností. T a b u l k a 42 Složení domácností zaměstnanců v letech 1996 až 2002 průměrný počet -členů -ekonom. aktivních -nezaopatřen. dětí -ostatních osob Zdroj: ČSÚ

1996 1,76 1,62 0,00 0,14

bez dětí 1999 1,74 1,57 0,01 0,16

2002 1,74 1,54 0,00 0,20

1996 3,60 1,72 1,66 0,22

s dětmi 1999 3,57 1,65 1,63 0,29

2002 3,51 1,59 1,62 0,30

Počet ekonomicky aktivních osob byl v roce 2002 v obou typech domácností zhruba vyrovnaný. V bezdětných domácnostech ale ekonomicky aktivní osoby představují téměř 90 % všech členů domácnosti, zatímco v rodinách s dětmi jen 45 %. Jejich průměrný počet se přitom ve sledovaných letech shodně snižuje, i když relativně rychleji klesá v rodinách s dětmi. Pokles průměrného počtu nezaopatřených dětí není tolik dynamický, a tak dochází k tomu, že v rodinách s dětmi začíná převažovat průměrný počet dětí nad průměrným počtem ekonomicky aktivních osob. Za zmínku dále stojí, že jak v bezdětných domácnostech, tak v rodinách s dětmi relativně roste průměrný počet ostatních osob i jejich podíl na všech členech domácnosti. Peněžní příjem rodin s dětmi v porovnání s bezdětnými domácnostmi je celkově nižší, pracovní příjem jedné ekonomicky aktivní osoby je ale naopak vyšší (viz. tabulka 43). Navíc v posledních šesti letech rostla i absolutní výše pracovního příjmu rychleji v rodinách s dětmi. Nižší úroveň příjmů připadajících v průměru na osobu v domácnostech s nezaopatřenými dětmi tak nevyplývá z nižšího pracovního nasazení jednotlivých osob, ale jen z většího počtu členů těchto domácností. T a b l k a 43 Průměrný pracovní příjem ekonomicky aktivní osoby v letech 1996 až 2002 (v Kč za rok) a indexy jeho růstu příjem ek. aktivní 1996 osoby v domácnosti 88 668 - bez dětí 97 619 - s dětmi Zdroj: vlastní výpočet na základě dat ČSÚ

1999

2002

112 264 128 338

71

127 883 146 963

index nominálního růstu 2002/1996 2002/1999 144,2 113,9 150,5 114,5

Sociální příjmy Sociální příjmy se v domácnostech zaměstnanců podílejí na celkových příjmech přibližně 12 %. Ve výše uvedené tabulce 41 můžeme zpozorovat, že v bezdětných domácnostech dosahují mnohem vyšší absolutní částky na osobu (až o 70 %) než v rodinách s dětmi. Tato diference se přitom od roku 1996 stále zvyšuje, což je způsobeno rychlejším růstem sociálních příjmů v domácnostech bez nezaopatřených dětí. V pozadí zjištěných skutečností stojí opět složení domácností. V domácnostech bez nezaopatřených dětí žije vyšší podíl důchodců než v domácnostech s dětmi a sociální příjmy jsou v nich převážně tvořeny právě důchody. Z tabulky 44 je zřejmé, že necelé dvě třetiny sociálních příjmů v bezdětných domácnostech tvoří důchody. Oproti rodinám s dětmi to je relativně 4krát více, v absolutním vyjádření dokonce až 7krát více. Na druhou stranu pro rodiny s dětmi znamenají nejdůležitější zdroj sociálních příjmů dávky státní sociální podpory. Určité diference najdeme i ve vývoji vybraných položek ve sledovaném šestiletém období. Zatímco relativní podíl důchodů na sociálních příjmech v domácnostech bez dětí se (navzdory vysokému absolutnímu nárůstu) výrazně nezměnil, resp. oproti roku 1996 poklesl o dva procentní body na 63,1 %, podíl dávek státní sociální podpory vyplácených rodinám s dětmi se snížil o poznání hlouběji, a to z 60,4 % v roce 1996 na 53,4 % v roce 2002. T a b u l k a 44 Struktura sociálních příjmů domácností zaměstnanců v letech 1996 a 2002 (průměr na osobu za rok v Kč a v %) sociální příjmy domácností celkem -důchody -dávky nemoc.poj. -podpora v nezam. -dávky SSP -ostatní Zdroj: ČSÚ

v Kč v% 1996 2002 1996 2002 bez dětí s dětmi bez dětí s dětmi bez dětí s dětmi bez dětí s dětmi 9 382 6 501 17 251 10 129 100,0 100,0 100,0 100,0 6 106 794 10 880 1 512 65,1 12,2 14,9 63,1 3 012 1 557 5 452 2 516 32,1 24,0 31,6 24,9 154 104 628 520 1,6 1,6 3,6 5,1 82 3925 175 5 409 0,9 60,4 1,0 53,4 28 121 115 172 0,3 1,9 0,7 1,7

Z tabulky 44 je dále zřetelný výrazný - absolutní i relativní - nárůst podpory v nezaměstnanosti. V domácnostech zaměstnanců bez dětí se průměrná podpora v nezaměstnanosti na osobu zvýšila čtyřnásobně, v rodinách s dětmi až pětinásobně. Zvýšení váhy této položky v rámci sociálních příjmů se dalo v kontextu makroekonomického vývoje očekávat, protože zatímco v roce 1996 činila průměrná míra nezaměstnanosti 3,1 %, v roce 2002 se jednalo již o 9,2 %. Z popsané struktury sociálních příjmů plyne zaměření systému státní sociální podpory na rodiny s dětmi. Pro posouzení úlohy dávek poskytovaných z tohoto systému rodinám s dětmi bude názornější jak jejich relace k celkovým čistým příjmům, tak jejich podrobnější rozbor. Zatímco v bezdětných domácnostech zůstává v letech 1996 až 2002 podíl dávek státní sociální podpory na příjmech domácnosti na úrovni 0,1 %, v rodinách s nezaopatřenými dětmi došlo k jeho relativnímu oslabení z 6,9 % na 6,6 %. Důvodem je vyšší absolutní růst pracovních i celkových čistých peněžních příjmů vzhledem k růstu dávek státní sociální podpory (o 43 %, resp. o 38 %). Redistribuce prostředků prostřednictvím dávek státní sociální podpory se uskutečňuje podle dvou hlavních principů, kterým odpovídají i dva základní typy sociálních dávek. Pokud se při posuzování nároku na vybrané dávky testuje příjem rodiny, realizuje se solidarita rodin s vyššími příjmy k rodinám nízkopříjmovým. Druhý typ představují dávky netestované, které 72

jsou vyjádřením přerozdělení od bezdětných domácností k rodinám s dětmi. Výše všech dávek státní sociální podpory (s výjimkou pohřebného) je stanovena v určitém poměru k životnímu minimu, jehož valorizací je nepřímo zaručeno zachování reálné hodnoty dávek. Statistika rodinných účtů umožňuje sledovat vývoj tří samostatných dávek státní sociální podpory - přídavku na dítě, sociálního příplatku a rodičovského příspěvku. Přestože se jejich význam uvnitř systému státní sociální podpory v posledních letech trvale snižuje, stále zaujímají jeho podstatnou část (87 % v roce 2002). Z ostatních dávek můžeme předpokládat rostoucí podíl především příspěvku na bydlení, který mohou žádat i bezdětné domácnosti. Jeho celkový vyplácený objem se totiž v letech 1999 až 2002 zvýšil o 45 % (tj. o necelou 1 mld. korun). [srov. Statistická ročenka ČR 2003] V souhrnu pobíralo v roce 2002 dávky státní sociální podpory v průměru 3 465 765 rodin (příjemců) měsíčně, kterým bylo vyplaceno zhruba 33,7 mld. korun. Ačkoliv celkový objem dávek od roku 1996 nominálně vzrostl o 26 %, v reálném vyjádření klesá. Podíl testovaných dávek na celkovém objemu dávek státní sociální podpory činil v roce 2002 přibližně 71 %, největší význam přitom mají přídavek na dítě a sociální příplatek. U netestovaných dávek jasně převažuje rodičovský příspěvek. Základní dávkou rodin s nezaopatřenými dětmi je přídavek na dítě. Jak však ukazuje tabulka 45, jeho váha v rámci dávek státní sociální podpory od roku 1996 neustále klesá. Názornější bude, přepočteme-li výši přídavku na 1 dítě. Průměrná roční výše přídavku pak činí 4 424 Kč za rok 1996, resp. 5 449 Kč za rok 2002. V uvedeném šestiletém období tak došlo k jeho 23% nárůstu, přičemž výraznější růst proběhl až v letech 1999 - 2002 (o 18 %), což způsobilo také reálné zvýšení přídavku na dítě v daném tříletém období. Celkově čerpalo přídavek na dítě v roce 2002 průměrně 2,02 mil. dětí měsíčně, což je 87 % ze všech dětí. Ze státního rozpočtu na něj bylo vynaloženo 13,353 mld. korun. T a b u l k a 45 Struktura dávek státní sociální podpory domácností s dětmi v letech 1996 a 2002 (průměr na osobu za rok v Kč a v %) dávky státní sociální podpory rodin s dětmi celkem -přídavek na dítě -sociální příplatek -rodičovský příspěvek -ostatní dávky Zdroj: ČSÚ

v Kč 1996

v% 2002

3 925 2 040 565 1 042 278

1996 5 409 2 515 606 1 593 695

2002 100,0 52,0 14,4 26,5 7,1

100,0 46,5 11,2 29,5 12,8

Sociální příplatek určený rodinám s nízkými příjmy ke krytí nákladů souvisejících s výchovou a výživou nezaopatřených dětí představuje kolem desetiny všech dávek státní sociální podpory. To znamená ve srovnání s rokem 1996 opět relativní snížení a pouze 7% nominální nárůst, k čemuž navíc přispěl i absolutní pokles průměrné výše příplatku v tomto mezidobí - na 536 Kč na osobu za rok v roce 1999. V roce 2002 byl sociální příplatek vyplacen v průměru 446 tis. rodinám měsíčně, což pro státní rozpočet představovalo výdaj 6,271 mld. korun. Relativní pokles právě zmiňovaných dávek je na jedné straně kompenzován růstem výše rodičovského příspěvku a na straně druhé vyplácením vyšších ostatních dávek. Průměrná výše rodičovského příspěvku na osobu vzrostla v letech 1996 až 2002 o celých 53 %, přičemž rychlejší růst probíhal v první polovině období. Nicméně i 14% nárůst v letech 1999 až 2002 přispěl k tomu, že se jeho průměrná výše zvýšila za uvedená období rovněž reálně. Na rodičovský příspěvek poskytovaný rodiči ve výši 2 552 Kč měsíčně připadlo v roce 2002 ze státního rozpočtu 8,022 mld. korun (24 % z celkového objemu státní sociální podpory). V souhrnu byl vyplacen 262 tis. rodičů. 73

Nejdynamičtěji se vyvíjely ostatní dávky, které v šestiletém období vzrostly dokonce 2,5krát, resp. 1,6krát v jeho druhé polovině. Nárůst je dobře patrný také z relativních čísel uvedených v tabulce 45. Z ostatních dávek patří co do objemu a počtu příjemců k nejdůležitějším příspěvek na bydlení a příspěvek na dopravu. V roce 2002 je měsíčně průměrně pobíralo na 340 tis. domácností, resp. 370 tis. dětí (bez započítání dvouměsíčních letních prázdnin přibližně 442 tis. dětí měsíčně). Objem příspěvků na bydlení vyplacených za rok 2002 činil 3,028 mld. korun a příspěvků na dopravu 1,298 mld. korun (dohromady necelých 13 % objemu všech dávek). Do jaké míry využívají dávky státní sociální podpory rodiny s různým počtem dětí? A jaké jsou příjmy domácností v závislosti na počtu ekonomicky aktivních členů? S důrazem na současný stav zaměříme pozornost na příjmovou situaci (úplných čistých) rodin s dětmi v roce 2002. Bude-li to v některých případech žádoucí, nastíníme i její minulý vývoj. Příjmová situace rodin s dětmi podle počtu nezaopatřených dětí Čistý peněžní příjem připadající na osobu se s rostoucím počtem dětí v rodině rovnoměrně snižuje. Naproti tomu příjem celé domácnosti s počtem dětí roste, i když zpomalujícím se tempem. Jednotlivé složky celkového příjmu se však vyvíjejí rozdílně. Pracovní příjem na osobu s počtem dětí progresivně klesá, přitom příjem jedné ekonomicky aktivní osoby se v rodinách s různým počtem dětí příliš neliší, jen ve dvoudětných rodinách je poněkud vyšší. Sociální i ostatní příjmy na osobu s přítomností druhého dítěte sice také klesají, avšak třetí dítě v rodině přináší jejich výrazný nárůst. Z relativní struktury uvedené v tabulce 46 je snížení pracovního příjmu v rodinách se třemi dětmi kompenzované nárůstem příjmů sociálních a ostatních lépe patrné. T a b u l k a 46 Struktura čistých peněžních příjmů domácností zaměstnanců v závislosti na počtu dětí v roce 2002 (průměr na osobu za rok v Kč a v %) příjmy domácností zaměstnanců čisté příjmy celkem pracovní příjmy sociální příjmy ostatní příjmy Zdroj: ČSÚ

1 dítě 96 094 80 339 10 301 5 454

2 děti - v Kč 77 199 65 321 8 497 3 381

3 děti 63 520 47 532 11 266 4 722

1 dítě 100,0 83,6 10,7 5,7

2 děti -v% 100,0 84,6 11,0 4,4

3 děti 100,0 74,8 17,7 7,4

Hlavní příčinou růstu váhy sociálních příjmů na celkových příjmech jsou vyplácené dávky státní sociální podpory. S počtem dětí v rodině roste absolutní výše těchto dávek na osobu, a to velmi progresivním tempem (o 20 %, resp. o 51 %). V relativním vyjádření vidíme, že zatímco v jednodětných rodinách zaujímají dávky státní sociální podpory kolem 40 %, v rodinách se třemi dětmi tvoří přes 70 % všech sociálních příjmů. Na druhou stranu je z tabulky 47 zřejmý pokles důchodů, dávek nemocenského pojištění a podpory v nezaměstnanosti, a to jak absolutní, tak především relativní.

74

T a b u l k a 47 Struktura sociálních příjmů domácností zaměstnanců v závislosti na počtu dětí v roce 2002 (průměr na osobu za rok v Kč a v %) sociální příjmy domácností celkem -důchody -dávky nemoc.poj. -podpora v nezam. -dávky SSP -ostatní

1 dítě 10301 1273 3854 652 4407 115

2 děti - v Kč 8497 706 1975 421 5295 100

3 děti

1 dítě

11266 813 1868 192 7994 400

2 děti -v% 100,0 8,3 23,2 5,0 62,3 1,2

100,0 12,4 37,4 6,3 42,8 1,1

3 děti 100,0 7,2 16,6 1,7 71,0 3,6

Zdroj: ČSÚ

Pobírání jednotlivých dávek státní sociální podpory se podle počtu dětí v rodině značně diferencuje. S rostoucím počtem dětí v rodině nabývají na významu testované dávky. Přídavek na dítě představuje u dvou a třídětných rodin téměř polovinu příjmů ze všech dávek státní sociální podpory. Důležitou roli hraje pro rodiny se třemi dětmi také sociální příplatek, jehož podíl dosahuje k 18 % ve srovnání se 3 % u jednodětných rodin. Váha rodičovského příspěvku naopak s počtem dětí v rodině klesá, což vyplývá z podstaty jeho poskytování (zpravidla do 4 let věku dítěte) a také ze snižujícího se podílu malých dětí - v jednodětných rodinách je přítomno přibližně 42 % dětí ve věku 0 - 5 let, v rodinách se třemi dětmi již jen 15 %. V relativním vyjádření pak podíl rodičovského příspěvku na dávkách státní sociální podpory klesá z 58 % u rodin s jedním dítětem na 19 % u rodin se třemi dětmi. Ještě dodejme, že s počtem dětí zároveň roste výše i váha ostatních dávek státní sociální podpory. Příjmová situace rodin s dětmi podle počtu ekonomicky aktivních osob Ekonomická situace domácnosti do značné míry závisí také na ekonomické aktivitě jejích členů. Platí, že čím větší počet ekonomicky aktivních členů, tím vyšší (pracovní) příjem domácnosti. V rodinách (s jedním nebo dvěma dětmi) s jedním ekonomicky aktivním členem tvoří pracovní příjem přes 70 % celkových příjmů, kdežto dva ekonomicky aktivní členové přinášejí do rodinného rozpočtu téměř 90 % z příjmů z pracovní činnosti. Relativně nižší pracovní příjem v domácnostech s jednou ekonomicky aktivní osobou je doplněn ostatními a především sociálními příjmy. Sociální příjmy dosahují v těchto rodinách v průměru dva a víckrát vyšších hodnot než v rodinách se dvěma ekonomicky aktivními členy. V relativním vyjádření je daná diference ještě zřetelnější (viz. tabulka 48). T a b u l k a 48 Struktura čistých peněžních příjmů domácností zaměstnanců v závislosti na počtu dětí a počtu ekonomicky aktivních (EA) členů v roce 2002 (průměr na osobu za rok v Kč a v %) příjmy domácností zaměstnanců - v Kč čisté příjmy celkem pracovní příjmy sociální příjmy ostatní příjmy -v% pracovní příjmy sociální příjmy ostatní příjmy Zdroj: ČSÚ

1 dítě 1 EA

2 děti 2 EA

1 EA

2 EA

79 796 58 073 15 457 6 266

103 458 90 399 7 971 5 088

61 197 43 846 13 685 3 666

84 719 75 391 6 057 3 271

72,8 19,4 7,9

87,4 7,7 4,9

71,6 22,4 6,0

89,0 7,1 3,9

75

Od počtu ekonomicky aktivních členů domácnosti se odvíjí také struktura sociálních příjmů. Zatímco v rodinách s jednou ekonomicky aktivní osobou dominují dávky státní sociální podpory, v rodinách se dvěma ekonomicky aktivními členy nabývají na významu dávky nemocenského pojištění. Stále poměrně vysoký (i když oproti roku 1999 relativně nižší) troj až téměř pětinásobný rozdíl (podle počtu dětí) ve výši dávek státní sociální podpory u rodin s jedním a dvěma ekonomicky aktivními členy to jen potvrzuje. Přesto, jak ukazuje tabulka 49, dávky státní sociální podpory si v rodinách se dvěma dětmi a dvěma ekonomicky aktivními osobami zachovávají svůj význam. Příčiny zvýšení důležitosti dávek nemocenského pojištění nemůžeme jednoznačně určit, protože je lze hledat jak v čerpání nemocenské, tak třeba v pobírání peněžité pomoci v mateřství. Matka na mateřské dovolené (28 týdnů) je totiž považována za ekonomicky aktivní osobu. T a b u l k a 49 Struktura sociálních příjmů domácností zaměstnanců v závislosti na počtu dětí a počtu ekonomicky aktivních (EA) členů v roce 2002 (průměr na osobu za rok v Kč a v %) sociální příjmy domácností celkem -důchody -dávky nemoc.poj. -podpora v nezam. -dávky SSP -ostatní Zdroj: ČSÚ

1 dítě 1 EA 15 457 1 898 2 562 1 066 9 607 323

2 děti 2 EA 1 EA 2 EA - v Kč 7 971 13 685 6 057 990 1 413 323 4 438 1 258 2 320 465 866 218 2 057 3 186 9 849 21 298 9

1 dítě 1 EA 100,0 12,3 16,6 6,9 62,2 2,1

2 děti 2 EA

1 EA

-v% 100,0 100,0 12,4 10,3 9,2 55,7 5,8 6,3 25,8 72,0 0,3 2,2

2 EA 100,0 5,3 38,3 3,6 52,6 0,1

Jinak je tomu u dávek státní sociální podpory. Jen připomeňme, že se jejich podíl na sociálních příjmech ve srovnání s rokem 1999 snížil, a to u všech typů domácností a naproti tomu relativně vzrostla váha podpory v nezaměstnanosti a také dávek nemocenského pojištění. V jednodětných rodinách s jedním ekonomicky aktivním členem jasně převažuje pobírání rodičovského příspěvku, kdežto v rodinách se dvěma ekonomicky aktivními členy hraje podstatnou roli přídavek na dítě. To vyplývá zejména z věku přítomného dítěte - až 83 % (v rodinách s jedním ekonomicky aktivním členem), resp. jen 23 % (v rodinách se dvěma ekonomicky aktivními členy) dětí není starších než 6 let. Zatímco v prvním případě činí rodičovský příspěvek přibližně tři čtvrtiny všech dávek státní sociální podpory, ve druhém případě je to necelá pětina. Naopak přídavek na dítě zaujímá 15%, resp. 60% podíl. Obdobná situace nastává i v rodinách se dvěma dětmi, kdy v rodině s jedním ekonomicky aktivním členem je prakticky jedno z dětí ve věku 0 - 5 let, v rodině se dvěma ekonomicky aktivními členy již jen každé desáté dítě. Větší počet (starších) dětí pak nahrává pobírání přídavku na dítě, který v rodinách se dvěma ekonomicky aktivními členy představuje čtyři pětiny všech dávek státní sociální podpory. Za zmínku ještě stojí rostoucí (absolutní i relativní) význam sociálního příplatku ve dvoudětných rodinách s jedním ekonomicky aktivním členem. Pro úplnost dodejme, že v rodinách se dvěma ekonomicky aktivními členy se zvyšuje relativní úroveň ostatních dávek státní sociální podpory, a to i přes jejich absolutní pokles.

76

T a b u l k a 50 Struktura dávek státní sociální podpory domácností zaměstnanců v závislosti na počtu dětí a počtu ekonomicky aktivních (EA) členů v roce 2002 (průměr na osobu za rok v Kč a v %) dávky státní sociální podpory -přídavek na dítě -sociální příplatek -rodičovský příspěvek -ostatní dávky Zdroj: ČSÚ

1 dítě 2 děti 1 EA 2 EA 1 EA 2 EA - v Kč 1 415 1 233 2 836 2 565 320 47 885 97 7 330 378 5 166 138 542 399 962 386

1 dítě 2 děti 1 EA 2 EA 1 EA 2 EA -v% 14,7 28,8 59,9 80,5 3,3 2,3 3,0 9,0 18,4 4,3 76,3 52,5 5,6 9,8 19,4 12,1

Příjmová diferenciace domácností - kvintily Na ekonomickou situaci domácností zaměstnanců v roce 2002 je možno pohlížet ještě z hlediska kvintilového rozložení podle čistého peněžního příjmu na osobu. Zásadní roli hraje v tomto případě velikost a složení domácnosti. Domácnosti nacházející se v nejnižším kvintilu mají dvojnásobný počet členů ve srovnání s nejvyšším kvintilem (3,76, resp. 1,87), z jedné poloviny (oproti jedné desetině) je přitom tvoří děti. S počtem ekonomicky aktivních osob je tomu spíš naopak - v průměru 1,34 ekonomicky aktivních osob žije v domácnostech s nejnižšími příjmy (tj. kolem třetiny všech členů dané domácnosti), v příjmově nejvyšší skupině pak 1,62 ekonomicky aktivních osob (téměř devět desetin všech členů domácnosti). Čistý peněžní příjem domácností z nejvyššího kvintilu je v průměru víc jak třikrát vyšší než v prvním kvintilu, což je způsobeno vyšším pracovním příjmem, ale hlavně téměř sedminásobně vyšším ostatním příjmem. Příjem z pracovní činnosti jedné ekonomicky aktivní osoby je při komparaci krajních kvintilů přibližně 1,5krát vyšší, k největšímu nárůstu přitom dochází mezi 4. a 5. kvintilem (o 23 %) a 1. a 2. kvintilem (o 12 %). Z toho vyplývá i zastoupení jednotlivých složek příjmů na celkových peněžních příjmech, jak zobrazuje tabulka 51, přičemž za pozornost také stojí v podstatě stagnující relace příjmů ve 2. až 4. kvintilu. T a b u l k a 51 Kvintilové rozložení domácností zaměstnanců podle čistého peněžního příjmu na osobu v roce 2002 (za rok v Kč a v %) a podíl krajních kvintilů příjmy domácností zaměstnanců - v Kč čisté příjmy celkem pracovní příjmy sociální příjmy ostatní příjmy -v% pracovní příjmy sociální příjmy ostatní příjmy pracovní příjem 1EA osoby (Kč) Zdroj: ČSÚ

1. kvintil

2. kvintil

3. kvintil

4. kvintil

5. kvintil

podíl 5./1.

56 466 41 781 12 271 2 414

77 039 63 353 9 859 3 827

96 723 81 066 11 118 4 539

122 376 101 602 14 966 5 808

177 356 148 380 12 764 16 212

3,14 3,55 1,04 6,72

74,0 21,7 4,3

82,2 12,8 5,0

83,8 11,5 4,7

83,0 12,2 4,7

83,7 7,2 9,1

-

117 236

131 062

135 110

139 002

171 278

1,46

V rámci sociálních příjmů, které u domácností v nejnižším kvintilu tvoří zhruba pětinu všech příjmů, jednoznačně převažují dávky státní sociální podpory (69 %). Druhou nejvyšší složkou jsou dávky nemocenského pojištění s 18% podílem. Důchody a podpora v nezaměstnanosti dosahují kolem 5 %. Postupným přechodem k nejvyššímu kvintilu můžeme pozorovat následující tendence: nejdynamičtěji roste podíl důchodů z 5,5 % (v 77

prvním kvintilu) na 61,4 % (v pátém kvintilu), dále se relativně zdvojnásobil příjem z dávek nemocenského pojištění (z 18 % na 35 %). Na druhou stranu podle očekávání velmi výrazně klesl podíl dávek státní sociální podpory (z 69 % na 2,1 %), podpora v nezaměstnanosti se snížila z 5,6 % na 1,5 % a pokles nastal také u poměrně zanedbatelných ostatních sociálních příjmů z 1,9 % na 0,1 %. Z jednotlivých dávek státní sociální podpory jsou v nejnižší příjmové skupině nejčastěji čerpány přídavek na dítě (40 %), rodičovský příspěvek (32 %) a v relativně velké míře (oproti vyšším kvintilům) rovněž sociální příplatek (17 %). Význam přídavku na dítě se zvyšuje v dalších dvou až třech kvintilech, především právě na úkor sociálního příplatku. Ve dvou nejvyšších kvintilech nabývají na důležitosti naopak ostatní dávky státní sociální podpory (29 % až 33 %). Spotřeba domácností Nižší úroveň peněžních příjmů na osobu domácností s nezaopatřenými dětmi oproti bezdětným domácnostem se odráží nejen v možnostech celkové spotřeby, ale rovněž v diferencované struktuře spotřebních vydání. Bezdětné domácnosti vydávají na spotřebu podle očekávání absolutně více prostředků, ale relativně zhruba o 8 % méně ze svých čistých příjmů. Z tabulky 52 lze dále zjistit, že podíl spotřebních výdajů na příjmech domácnosti od roku 1999 poklesl, přičemž o něco rychleji v domácnostech s dětmi. Určitou zásluhu na tom má, jak uvidíme níže, rostoucí míra spořivosti domácností. Z hlediska spotřebních vydání představovaly v roce 2002 stále ještě největší výdajovou položku v domácnostech s dětmi i bez dětí výdaje za potraviny, a to i přes jejich relativní pokles vůči roku 1999. Podobně klesající trend vykazuje dalších 5 výdajových skupin alkoholické nápoje a tabák, oděvy a obuv, bytové vybavení a zařízení domácnosti, doprava a rekreace a kultura. Náklady na dopravu (a u bezdětných domácností navíc na bytové vybavení) se přitom snížily i absolutně. Zbývající položky spotřebních vydání se v obou typech domácností v uvedených letech zvýšily (kromě výdajů na vzdělávání u rodin s dětmi, kde stagnovaly) a jejich relativní růst lze předpokládat i nadále. Ještě dodejme, že domácnosti bez nezaopatřených dětí ve srovnání s rodinami s dětmi vynakládaly ve skupině alkoholických nápojů, bydlení, bytového vybavení, zdraví a ostatního zboží a služeb relativně více prostředků.

78

T a b u l k a 52 Struktura čistých spotřebních vydání domácností zaměstnanců a jejich podíl na celkových čistých příjmech v letech 1999 a 2002 (průměr na osobu za rok v %) spotřební vydání domácností (podle CZ-COICOP) 1.potraviny a nealkoholické nápoje 2.alkoholické nápoje, tabák 3.odívání a obuv 4.bydlení, voda, energie, paliva 5.byt. vybavení, zařízení domácnosti 6.zdraví 7.doprava 8.pošty a telekomunikace 9.rekreace a kultura 10.vzdělávání 11.stravování a ubytování 12.ostatní zboží a služby spotřební vydání celkem (v Kč) - podíl na čistých příjmech (v %) Zdroj: ČSÚ

1999 bez dětí s dětmi 20,8 21,8 4,0 2,9 6,7 7,8 17,8 15,4 9,3 7,0 1,7 1,4 12,5 13,1 2,4 2,3 10,7 12,2 0,1 0,9 4,5 5,8 9,6 9,5 102 009 85,1

64 480 89,5

2002 bez dětí s dětmi 20,3 21,0 3,9 2,6 6,4 7,3 20,1 17,8 7,8 6,5 1,8 1,5 10,3 10,8 4,0 4,1 10,3 11,5 0,2 0,9 4,7 6,2 10,2 9,8 111 505 80,7

71 046 87,1

Nejdynamičtěji vzrostly v letech 1999 až 2002 výdaje ve skupině pošty a telekomunikace o 92 % v domácnostech s dětmi a 81 % v bezdětných domácnostech - což souvisí s prudkým rozvojem mobilních sítí a internetu. Podíl těchto výdajů na celkových spotřebních výdajích je ale stále poměrně nízký (cca 4 %). Velmi výrazně však vzrostly výdaje na bydlení (nájemné, vodu, energie a paliva), a to o 28 % v domácnostech s dětmi a 24 % v domácnostech bez dětí, čímž se zvýšila jejich váha na celkových spotřebních vydáních na 17,8 %, resp. 20,1 %. Rozdíl podílů dvou nejnákladnějších položek (výdajů za potraviny a za bydlení) se tak významně snížil z 6,4 procentních bodů u rodin s dětmi v roce 1999 na 3,2 p.b. v roce 2002, resp. ze 3 p.b. na 0,2 p.b. u domácností bez dětí. Připočteme-li ke spotřebním výdajům ještě čistá vydání neklasifikovaná jako spotřební (tj. pořízení a rekonstrukce domu, bytu a vydání jinde neuvedená, např. dary příbuzným), zjistíme, že výdaje na bydlení v roce 2002 dominovaly v peněžních vydáních domácností s dětmi i bez dětí (a v bezdětných domácnostech již v roce 1999) a výdaje na potraviny byly relativně mnohem nižší. Důvodem je právě připočtení poměrně vysokých nákladů na pořízení a rekonstrukci domu či bytu ke spotřebním výdajům na bydlení. Přehledněji tuto relaci popisuje následující tabulka 53. Ostatní výdajové položky v této souvislosti sice nepatrně změnily svůj relativní podíl na celkových výdajích, nicméně jejich rostoucí či klesající tendence jsou shodné s výše zmíněnými. T a b u l k a 53 Podíl vydání domácností na potraviny a bydlení celkem (tj. vč. pořízení a rekonstrukce bytu) na celkových čistých výdajích domácností v letech 1999 a 2002 (průměr na osobu za rok v %) čistá peněžní vydání domácností 1.potraviny a nealkoholické nápoje 4.bydlení celkem rozdíl v procentních bodech (4. - 1.) Zdroj: ČSÚ

1999 bez dětí s dětmi 18,8 20,3 21,4 19,2 2,6 -1,1

79

2002 bez dětí s dětmi 18,4 19,6 23,3 21,1 4,9 1,5

V rámci položky pořízení a rekonstrukce domu či bytu převažuje v obou typech domácností koupě nemovitosti, jejíž váha oproti roku 1999 ještě relativně vzrostla (na 47 % v domácnostech s dětmi a 63 % v bezdětných domácnostech). Zbývající podíl náleží skupině výdajů na výrobky pro výstavbu či rekonstrukci (33 %, resp. 18 %) a práci na výstavbě či rekonstrukci bytu nebo domu (20 %, resp. 19 %). Strukturu výdajů domácností s dětmi lze závěrem ještě dokreslit z pohledu vývoje jednotlivých výdajových položek v závislosti na počtu dětí v rodině. V souhrnu podíl čistých peněžních výdajů na čistých příjmech domácnosti s počtem dětí roste. V roce 2002 se s rostoucím počtem dětí jednoznačně zvyšoval relativní podíl vydání za potraviny a za vzdělání. Na druhou stranu k poklesu docházelo u výdajů za alkoholické nápoje a tabák, za dopravu, za pošty a telekomunikace a za ostatní zboží a služby. Podíly v ostatních výdajových položkách v rodinách s jedním, dvěma nebo třemi dětmi nerovnoměrně kolísají. Úspory a půjčky Pro doplnění předchozí analýzy výdajů, ze které vyplývá, že ne všechny příjmy věnují domácnosti na spotřebu, se zaměříme na hospodaření domácností z hlediska jejich úspor a zadlužení. Statistika rodinných účtů umožňuje sledovat vývoj salda úspor (tzn. rozdíl mezi vklady a vybranými úsporami) v domácnostech s nezaopatřenými dětmi i bez dětí. Míru spořivosti pak lze konstruovat jako poměr salda úspor k čistým peněžním příjmům domácností. Bilance úspor se v letech 1999 až 2002 v obou typech domácností nominálně více než zdvojnásobila. Jak je zřejmé z tabulky 54, přibližně dvakrát vzrostla v uvedeném období i míra spořivosti. Navíc v bezdětných domácnostech je znatelně vyšší. T a b u l k a 54 Míra spořivosti a zadlužení domácností v letech 1999 a 2002 (v %) 1999 bez dětí

2002 s dětmi

4,5 míra spořivosti 2,7 míra zadlužení Zdroj: vlastní výpočet na základě dat ČSÚ

bez dětí 3,3 3,7

s dětmi 9,5 1,7

6,0 3,9

Pomocným indikátorem spotřebitelských postojů může být také míra zadlužení, vymezená jako poměr objemu nově uzavřených půjček a nákupů na splátky k objemu čistých peněžních příjmů domácností. Navzdory obecně deklarované rostoucí oblibě nákupů na dluh se však míra zadlužení, podle dostupných údajů statistiky rodinných účtů, nevyvíjí nijak dramaticky. Je třeba poznamenat, že nakupování na dluh či na splátky lze chápat jako určitý projev důvěry spotřebitele v budoucí vývoj své příjmové situace, která by mu měla umožnit vyrovnat se splátkami. Sociálně-ekonomická situace rodin s nezaopatřenými dětmi a s minimálními příjmy Pro domácnosti s dětmi a s minimálními příjmy byl ve statistice rodinných účtů zaveden doplňkový soubor, protože jejich zastoupení v základním souboru nepostačuje pro samostatné zpracování. Domácnosti jsou do něj vybírány bez ohledu na sociální skupinu osoby v čele domácnosti, ale s podmínkou výše příjmů nepřekračující 1,4 násobek životního minima. V roce 2002 doplňkový soubor zahrnoval 400 rodin s dětmi. V roce 2002 představoval roční čistý peněžní příjem rodin s nezaopatřenými dětmi a s minimálními příjmy zhruba 43 tisíc korun na osobu. Oproti roku 1996 tak došlo k jeho 50% nárůstu, v reálném vyjádření vzrostly čisté příjmy o necelých 11 %. Celkové příjmy rodin s minimálními příjmy jsou však ve srovnání s příjmy zaměstnaneckých domácností s dětmi

80

zhruba o polovinu nižší, i když tato relace pozvolna roste (z 50,3 % v roce 1996 na 53,0 % v roce 2002). Rozhodující vliv má struktura čistých příjmů, kdy mnohem významnější roli hrají v nízkopříjmových rodinách sociální příjmy (viz. tabulka 55). T a b u l k a 55 Struktura čistých peněžních příjmů rodin s dětmi a s minimálními příjmy (ve srovnání s rodinami zaměstnanců s dětmi) v roce 2002 (průměr na osobu za rok v Kč a v %) čisté peněžní příjmy celkem -pracovní příjmy -sociální příjmy -ostatní příjmy Zdroj: ČSÚ

rodiny s dětmi s minimálními příjmy Kč % 43 212 100,0 23 818 55,1 16 561 38,3 2 833 6,6

rodiny zaměstnanců s dětmi Kč % 81 526 100,0 66 573 81,7 10 129 12,4 4 824 5,9

Ve struktuře peněžních příjmů domácnosti se odráží složení domácnosti. Ačkoliv mají rodiny s minimálními příjmy prakticky stejný průměrný počet členů jako domácnosti zaměstnanců (3,5), ekonomicky aktivních osob najdeme v rodinách s minimálními příjmy o poznání méně (0,92 ve srovnání s 1,59) a nezaopatřených dětí zase podstatně více (1,95 oproti 1,62). Průměrná velikost rodiny s dětmi s minimálními příjmy se přitom od roku 1996 snížila (z 3,71 na 3,50), a to zejména zásluhou klesajícího počtu dětí (z 2,13 na 1,95). Významným zdrojem rodinných financí v nízkopříjmových rodinách jsou sociální příjmy. I když jejich podíl na celkových příjmech rodiny zůstával v letech 1996 až 2002 na stejné úrovni (cca 38 %), měnila se jejich struktura. Relativní pokles hlavní složky sociálních příjmů – dávek státní sociální podpory – z 80 % na 71 % byl kompenzován růstem váhy důchodů (z 6 % na 11 %), ostatních sociálních příjmů (z 6 % na 9 %) a podpory v nezaměstnanosti (z 3 % na 4 %). Z jednotlivých dávek státní sociální podpory si přibližně třetinový podíl (35 %) stále zachovává přídavek na dítě. Velmi zvolna roste váha sociálního příplatku (30 %), který je určený právě rodinám s nízkými příjmy, mnohem dynamičtěji se však zvýšily jiné dávky (z 8 % na 18 %). Naproti tomu podíl rodičovského příspěvku v rámci státní sociální podpory v uvedeném období znatelně poklesl (z 28 % na 18 %). Jaký vliv má počet dětí na ekonomickou situaci (úplné čisté) rodiny? Celkový příjem rodiny na osobu se s rostoucím počtem dětí mírně snižuje, a to především díky poklesu pracovních příjmů. Nutno však podotknout, že nižší úroveň pracovních příjmů na osobu vyplývá z většího počtu členů domácnosti (růst průměrného počtu členů, resp. dětí předstihuje růst počtu ekonomicky aktivních osob), protože pracovní příjem jedné ekonomicky aktivní osoby se s počtem dětí zvyšuje. Relativní (i absolutní) snížení pracovních příjmů na osobu doprovázené relativním zvýšením sociálních i ostatních příjmů je tak patrné především u dvoudětných rodin. V rodinách se třemi dětmi dokonce dochází k absolutnímu poklesu sociálních a ostatních příjmů na osobu (viz. tabulka 56). T a b u l k a 56 Struktura čistých peněžních příjmů rodin s dětmi a s minimálními příjmy v závislosti na počtu dětí v roce 2002 (průměr na osobu za rok v Kč a v %) příjmy domácností zaměstnanců čisté příjmy celkem pracovní příjmy sociální příjmy ostatní příjmy Zdroj: ČSÚ

1 dítě

2 děti

3 děti

1 dítě

Kč

2 děti

3 děti

%

45 996

42 029

41 748

100,0

100,0

100,0

32 297 12 881 818

27 984 13 116 929

27 717 13 106 925

70,2 28,0 1,8

66,6 31,2 2,2

66,4 31,4 2,2

81

Dávky státní sociální podpory nabývají na významu se zvyšujícím se počtem dětí v rodině. Jejich relativní podíl na celkových příjmech rodiny roste z 18 % u rodin s jedním dítětem na 26 % u třídětných rodin, resp. jenom v rámci sociálních příjmů z 64 % na 82 %. Zbývající složky sociálních příjmů s počtem dětí relativně klesají – nejrychleji ostatní sociální příjmy, na méně než polovinu dávky nemocenského pojištění a podpora v nezaměstnanosti (viz. tabulka 57). Vývoj důchodů není tak jednoznačný – v rodinách se dvěma dětmi absolutně i relativně rostou, v rodinách se třemi dětmi naopak klesají. T a b u l k a 57 Struktura sociálních příjmů rodin s dětmi a s minimálními příjmy v závislosti na počtu dětí v roce 2002 (průměr na osobu za rok v Kč a v %) sociální příjmy celkem (v Kč) v %: -důchody -dávky nemoc.poj. -podpora v nezam. -dávky SSP -ostatní Zdroj: ČSÚ

rodiny s dětmi celkem 16 561

1 dítě

2 děti

3 děti

12 881

13 116

13 106

10,7

12,7

13,6

9,8

5,7

10,5

7,3

5,0

4,0

5,9

4,5

2,7

70,9 8,6

64,3 6,6

71,0 3,5

81,9 0,5

Rovněž pobírání jednotlivých dávek státní sociální podpory se diferencuje v závislosti na počtu dětí v rodině. U vybraných dávek shodně dochází k nejvyššímu nárůstu (poklesu) v rodinách se dvěma dětmi (oproti jednodětným), v rodinách se třemi dětmi trend růstu (poklesu) pokračuje, ale již nevykazuje takovou dynamiku. K nejvyššímu, až trojnásobnému nárůstu relativního podílu dochází u sociálního příplatku v rodinách se dvěma dětmi, a sice ze 7 % na 22 %. V absolutním vyjádření je zvýšení jeho významu ještě zřetelnější (viz. tabulka 58). Také váha přídavku na dítě roste s počtem dětí, u dvou- a třídětných nízkopříjmových rodin již zaujímá nejvyšší část ze státní sociální podpory. Naproti tomu pro jednodětné rodiny má zásadní význam rodičovský příspěvek – 58% podíl v rámci dávek státní sociální podpory. Téměř tři pětiny těchto rodin totiž vychovávají děti do 5 let. Naopak v rodinách se třemi dětmi již patří k relativně méně důležitým dávkám se 17% podílem. T a b u l k a 58 Struktura dávek státní sociální podpory rodin s dětmi a s minimálními příjmy v závislosti na počtu dětí v roce 2002 (průměr na osobu za rok v Kč a v %) dávky státní sociální podpory celkem -přídavek na dítě -sociální příplatek -rodičovský příspěvek -jiné dávky Zdroj: ČSÚ

1 dítě 8 286 1 981 615

2 děti Kč 9 309 3 312 2 046

4 822 867

3 děti

1 dítě

10 732 4 245 3 068

100,0 23,9 7,4

2 děti % 100,0 35,6 22,0

3 děti

2 606

1 821

58,2

28,0

17,0

1 345

1 599

10,5

14,4

14,9

100,0 39,6 28,6

Čistá peněžní vydání rodin s dětmi a s minimálními příjmy stále převyšují jejich čisté peněžní příjmy. Jenom spotřební výdaje přitom činí 99 % čistých peněžních příjmů. Nejnákladnější položkou spotřeby jsou (klesající) výdaje za potraviny a nealkoholické nápoje (27,9 %), které spolu s druhou největší položkou – (rostoucími) výdaji na bydlení, vodu, energie a paliva (24,5 %) – představují nadpoloviční většinu všech spotřebních výdajů.

82

Zbývající spotřební výdaje jsou ve srovnání s rodinami zaměstnanců s dětmi relativně nižší a oproti roku 1999 (kromě výdajů na dopravu a zejména na pošty a telekomunikace) ještě poklesly. Objem vkladů nízkopříjmových rodin s nezaopatřenými dětmi nedosahuje objemu vybraných úspor. Saldo úspor je tak záporné a od roku 1999 do roku 2002 absolutně i relativně (jako míra spořivosti) pokleslo (z -2,6 na -3,3). Poměr nově uzavřených půjček a nákupů na splátky k objemu čistých peněžních příjmů (míra zadlužení) v roce 2002 činil 1,8.

83

III. Legislativní a institucionální zajištění podpory rodiny v České republice

84

III. 1. Právní základ života rodin III. 1. 1. Rodinné právo v České republice III. 1. 1. 1. Vývoj legislativní úpravy rodinného práva od roku 1963 dosud Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, byl schválen 4.12.1963 a jeho účinnost nastala 1.4.1964. Jedná se o jeden ze základních zákonů, které byly schváleny v té době. Dalšími byly např. obč. zákoník nebo trestní či občanský soudní řád. Základní členění zákona o rodině zůstalo od té doby v podstatě stejné. Zákon o rodině upravuje: 1. manželství, 2. vztahy mezi rodiči a dětmi a 3. výživné. V části upravující manželství se zabývá vznikem manželství, okolnostmi vylučujícími uzavření manželství, ale především vztahy mezi manžely a otázkou zániku manželství smrtí, prohlášením za mrtvého, ale také v důsledku rozvodu. V části upravující vztahy mezi rodiči a dětmi jsou nejdůležitější ustanovení upravující výchovu dětí, povinnosti rodičů při výchově, ale i součinnost státních orgánů při výchově dětí. Mezi důležitá ustanovení patří rovněž určování otcovství nebo osvojení. Další část pak upravuje vzájemnou vyživovací povinnost rodičů a dětí, vyživovací povinnost mezi manžely v průběhu manželství, ale i po jeho zániku a dále pak nároky neprovdané matky, atd. Toto dělení zůstalo v průběhu doby nezměněno, i když samozřejmě dochází k některým změnám či zavádění některých nových pojmů, jako je rodičovská zodpovědnost, určení rodičovství místo určování otcovství, apod. Do současnosti byl zákon o rodině několikrát novelizován. První novelizace tohoto zákona proběhla v roce 1982 (132/1982 Sb.). Byla doplněna oprávnění opatrovníka nezletilého, neboť do té doby platilo, že „nemůže-li dítě zastoupit žádný z rodičů, ustanoví soud dítěti opatrovníka“. Nebylo ale uvedeno, jaká práva a povinnosti takto ustanovený opatrovník má. Proto bylo doplněno, že opatrovník "bude dítě v řízení nebo při určitém právním úkonu zastupovat". Novela zákona reagovala i na situaci, která souvisela s umělým oplodněním matky. Bylo proto zavedeno v § 58 zákona o rodině ustanovení, podle kterého otcovství k dítěti narozenému v době mezi 180 dnem a 300 dnem od umělého oplodňování vykonaného se souhlasem manžela matky nelze popřít. Otcovství však lze popřít, jestliže by se prokázalo, že matka dítěte otěhotněla jinak. Zájem na osvojování dětí vedl i k tomu, že novelou zákona byla zkrácena doba, po kterou bylo třeba k osvojení dítěte prokázání skutečnosti, že rodiče o dítě neprojevují opravdový zájem. Původně stanovená doba byla 1 rok a tato doba byla novelou zkrácena na 6 měsíců. Do doby novelizace zákona mohli osvojit dítě pouze manželé nebo jeden z manželů, který žije s některým z rodičů dítěte v manželství. Novelou bylo umožněno, aby výjimečně mohli dítě osvojit i osamělé osoby, jestliže jsou jinak dány předpoklady pro to, že toto osvojení bude plnit svoje společenské poslání. Na to bylo třeba upravit i ustanovení zákona o matrikách, neboť v takovém případě soud rozhodne i o tom, aby byl z matriky vypuštěn zápis o druhém z rodičů. Novela zákona nově upravila i vztahy mezi rozvedenými manžely. Až do doby novelizace měl rozvedený manžel, který není schopen sám se živit, možnost požadovat od bývalého manžela, aby mu přispíval na nutnou výživu podle svých schopností a možností. Podle novely byl rozvedený manžel povinen přispívat na přiměřenou výživu. V praxi se to projevilo následovně. Do doby novelizace měl příspěvek sloužit k tomu, aby rozvedený manžel netrpěl nouzí. Po novelizaci se pod pojem přiměřená výživa zahrnuly i náklady na další potřeby rozvedeného manžela jako je např. kulturní vyžití, stravování a ošacení, které odpovídalo době, kdy manželství trvalo.

85

Zmíněným zákonem byla prodloužena i doba, po kterou otec dítěte, za kterého není matka dítěte provdána, je povinen matce přispět přiměřeně na úhradu výživy. Původně se jednalo o 26 týdnů, tato doba se nyní prodloužila na dobu 1 roku. Doba, po kterou poskytoval národní výbor pravidelný příspěvek na výživu stanovenou zvláštním předpisem nezletilým, o něž není náležitě postaráno jinak, byla prodloužena z 25 let na dobu 26 let. K další novele zákona o rodině v nových společenských podmínkách došlo zákonem č. 234/1992 Sb., který nově upravuje především způsob uzavírání manželství. Do účinnosti novely bylo možno uzavírat manželství pouze před místním národním výborem pověřeným vést matriky a církevní sňatek se mohl uskutečnit teprve poté. Vzhledem k tomu, že napříště je možné uzavírat manželství jak před orgánem státu, tak i církve, upravuje novela obě dvě možnosti. Prohlášení o uzavření manželství před orgánem státu se činí u orgánu pověřeného vést matriky pro obvod, v němž má jeden ze snoubenců trvalý pobyt a to před starostou či primátorem nebo pověřeným členem zastupitelstva. Z důležitých důvodů lze povolit uzavření manželství před jiným orgánem pověřeným vést matriky nebo na kterémkoliv vhodném místě. O tom rozhoduje právě příslušný orgán pověřený vést matriky. Je-li život toho, kdo chce uzavřít manželství, přímo ohrožen, může se manželství uzavřít před kterýmkoliv orgánem místní státní správy na kterémkoliv místě. Církevní sňatek je upraven tak, že prohlášení o uzavření manželství se činí před osobou vykonávající činnost duchovního registrované církve nebo náboženské společnosti. Orgán církve, před kterým došlo k uzavření manželství, je povinen bezodkladně doručit protokol o uzavření manželství s uvedením požadovaných skutečností příslušnému orgánu pověřenému vedením matrik, v jehož obvodu se uzavřelo manželství. Ostatní ustanovení jsou analogická jako u uzavření civilního sňatku. Novelou byly legalizovány také církevní sňatky uzavřené od 1.1.1950 do nabytí účinnosti novely zákona církevní formou v zahraničí podle práva platného v místě uzavření manželství za předpokladu, že jsou tato manželství platná podle československého práva. Do právní úpravy zákona o rodině zasáhl i Ústavní soud ČR, a to svým nálezem č. 72/1995 Sb., který zrušil dnem 1.10.1995 ustanovení § 46 zákona o rodině. Podle tohoto ustanovení zákona o rodině mohl, jestliže to bylo naléhavě třeba, příslušný správní orgán učinit předběžně i takové opatření, o kterém měl právo jinak rozhodovat pouze soud, jemuž to neprodleně musel tento orgán oznámit. Ústavní soud dospěl k závěru, že podle článku 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod péče o děti a jejich výchova je právem rodičů. Děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči. Práva rodičů mohou být omezena a nezl. děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona. Stanoví-li Listina základních práv a svobod, že omezení lidských práv a svobod lze provést pouze zákonem, je vyloučeno, aby tato pravomoc byla svěřena orgánu státní správy. Zásadní změnu zákona o rodině přinesla novela č. 91/1998 Sb., ze dne 3.4.1998. Zatímco dříve se manželství uzavíralo na základě dobrovolného rozhodnutí muže a ženy vytvořit harmonické, pevné a trvalé životní prostředí, nyní je manželství definováno jako trvalé společenství muže a ženy založené zákonem stanoveným způsobem. Hlavním účelem manželství po novele je založení rodiny a řádná výchova dětí. Zatímco dříve bylo uvedeno, že občané, kteří chtějí spolu uzavřít manželství, mají předem poznat navzájem své charakterové vlastnosti a svůj zdravotní stav, nyní bylo slovo "občané" nahrazeno slovy "muž a žena". Tato nová formulace je přesnější, neboť je pojmově vyloučeno, aby manželství uzavíraly osoby téhož pohlaví. Při schvalování novely byly již zkušenosti s uzavíráním církevních sňatků. Zatím jedinou vážnou výhradou proti církevním sňatkům byla skutečnost, že ne všechny státem registrované církve a náboženské společnosti jsou na takové úrovni, že jsou schopny uvědomit si důsledky uzavření manželství, a to jak z hlediska vztahu k dětem, tak i k majetku. Novela zákona o

86

rodině proto zajišťuje, aby manželství nebyla uzavírána prohlášením před představiteli různých sekt a náboženských společenstev, která by nebyla nijak registrována a v budoucnu by vznikaly problémy, zda k uzavření manželství došlo či nedošlo. Ke změně ovšem dochází z hlediska příjmení manželů. Snoubenci mohou prohlásit, zda příjmení jednoho z nich bude jejich příjmením společným, či zda si ponechají svá dosavadní příjmení, anebo zda spolu s příjmením společným bude jeden z nich užívat a na druhém místě uvádět příjmení předchozí. Aby příjmení některého z manželů nesestávalo z řady jmen, bylo stanoveno, že bylo-li předchozí příjmení složeno ze dvou příjmení, může být na druhém místě uváděno jen jedno z nich. Podle novely dále platí, že byl-li uzavřen občanský sňatek, nemají následné náboženské obřady právní důsledky. Stejně tak bylo stanoveno, že byl-li uzavřen církevní sňatek, nelze následně uzavřít sňatek občanský. Podrobněji jsou stanoveny i podmínky pro uzavírání manželství osobami, které byly zbaveny způsobilosti k právním úkonům. K této otázce se vrátíme při výkladu současné právní úpravy. Současným trendům odpovídá i změna zákona o rodině upravující vztahy mezi manžely. Kromě toho, že jsou manželé tak jako v minulosti povinni žít spolu, být si věrni, vzájemně si pomáhat a vytvářet zdravé rodinné prostředí, bylo do tohoto ustanovení vloženo, že manželé mají povinnost vzájemně respektovat svoji důstojnost a společně pečovat o děti. Novela zákona nově upravila podmínky pro rozvod manželství a zavedla i tzv. smluvní rozvod, kdy je možno manželství soudem rozvést, aniž by soud zjišťoval příčiny rozvratu manželství. Velmi důležitou úpravou stanovenou touto novelou je skutečnost, že manželství je možno rozvést teprve poté, co soud upraví práva a povinnosti rodičů k nezl. dětem. Napříště proto neplatí, že by se řízení o úpravu poměrů rodičů k nezl. dětem pro dobu po rozvodu spojovalo s řízením o samotném rozvodu. Další novinkou je i tzv. společná péče rodičů o nezl. děti, někdy též nazývaná jako péče střídavá. Touto novelou byla rovněž přejmenována část zákona o rodině dosud nazývaná jako výchova dětí na rodičovskou zodpovědnost. Zákon o rodině nyní definuje rodičovskou zodpovědnost jako souhrn práv a povinností při péči o nezl. dítě, které zahrnuje zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, dále práva při zastupování nezl. dítěte a při správě jeho jmění. Změně pojmu rodičovská práva a povinnosti na rodičovskou zodpovědnost odpovídá nyní i podrobnější úprava rodičovské zodpovědnosti. Zásadně však lze říci, že po obsahové stránce se v tomto směru nic nezměnilo a z praktického hlediska není důležité, zda rodiče vykonávali svá práva a povinnosti při výchově dětí nebo zda v současné době plní svou rodičovskou zodpovědnost. Tomu odpovídá i podrobnější úprava při správě majetku dětí, úprava práv a povinností opatrovníka, apod. Účast společnosti při výkonu práv a povinností rodičů byla nyní zahrnuta pod pojem sociálně právní ochrana dětí. Tento termín je definován jako ochrana práva dítěte na zdravý vývoj, řádnou výchovu, dále pak ochrana oprávněných zájmů dítěte. Za oprávněný zájem dítěte se považuje i ochrana jeho jmění, což souvisí také se změnou sociální situace v České republice, kdy děti v důsledku restitucí, dědění, apod. nabývají mnohem většího majetku než tomu bylo dříve. Sociálně právní ochrana dětí zahrnuje též předcházení vzniku ohrožení dítěte nebo narušení jeho zdravého vývoje a působení k obnovení narušených funkcí rodiny. Cílem sociálně právní ochrany je blaho dítěte. Sociálně právní ochranu dětí zajišťují příslušné orgány a obce tím, že zejména zjišťují případy ohrožení nebo narušení vývoje nebo výchovy dětí a jsou povinny činit opatření k odstranění jejich příčin a důsledků, zejména opatření směřující k ochraně dětí před tělesným nebo duševním násilím a zanedbáváním. V souladu s tím jsou řešeny i případy, kdy některý z rodičů nemůže svoji rodičovskou zodpovědnost vykonávat nebo z nějakého jiného důvodu ji nevykonává nebo tohoto zneužívá.

87

Novela přinesla i významné změny v oblasti pěstounské péče, byť odkazuje na zvláštní předpis. Nově upravuje i možnosti nařídit ústavní výchovu nebo práva, které má orgán sociálně právní ochrany dětí. Ustanovení zákona o rodině dosud nazývaná jako určení otcovství byla nahrazena ustanoveními upravujícími určení rodičovství. Tomu odpovídá i nová formulace ustanovení zákona. Stejně tak je nově formulováno i postavení nejvyššího státního zástupce při popírání otcovství. Novela zákona o rodině rovněž nově upravuje osvojení dětí, nutnost souhlasu rodičů osvojovaného dítěte a zejména případy, kdy souhlasu rodičů, kteří jsou zákonnými zástupci osvojovaného dítěte, není třeba. Je to dáno tím, že zájem dětí spočívá v tom, že budou vychovávány ve fungující rodině, byť jejich rodiče nebudou rodiči biologickými. Novelou se proto značně omezuje možnost zásahu ze strany biologických rodičů, kteří svoje rodičovská práva nevykonávají v zájmu svých nezl. dětí. Novela zákona upravila i poručenství a opatrovnictví. Jestliže rodiče dítěte zemřeli, byli zbaveni rodičovské zodpovědnosti, výkon jejich rodičovské zodpovědnosti byl pozastaven nebo nemají způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu, ustanoví soud dítěti poručníka, který bude nezl. vychovávat, zastupovat a spravovat jeho majetek místo jeho rodičů. Vedle případu střetu zájmů zákonných zástupců dítěte nebo dětmi týchž rodičů navzájem, ohrožení majetkových zájmů dítěte, omezení rodičovské zodpovědnosti a řízení o osvojení ustanoví soud opatrovníka též v případech, kdy je to v zájmu dítěte z jiných důvodů třeba. V takových případech lze ustanovit opatrovníkem i orgán sociálně právní ochrany dětí. Ekonomická situace po roce 1989 se značně projevila i v případě stanovování výživného pro děti. Zatímco dříve všichni zaměstnanci pobírali mzdu, kterou bylo možno velmi jednoduše zjistit, nyní působí v České republice řada podnikatelů, jejichž příjmy jsou sice značně vysoké, ale formálně neexistující. Toto se promítá i při stanovování výše výživného pro děti. Aby děti nebyly kráceny na svých právech, stanovila novela zákona o rodině, že rodič, který má příjmy z jiné než závislé činnosti podléhající dani z příjmu je povinen soudu prokázat své příjmy, předložit podklady pro zhodnocení svých majetkových poměrů a umožnit soudu zjistit i další skutečnosti potřebné pro rozhodnutí zpřístupněním údajů chráněných podle zvláštních předpisů. Nesplní-li rodič tuto povinnost, má se za to, že jeho průměrný měsíční příjem činí 15-tinásobek částky životního minima potřebné k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb tohoto rodiče podle zákona o životním minimu. Další podstatnou změnou v této oblasti je možnost uložit některému z rodičů povinnost platit na výživné takové částky, které budou uloženy v peněžním ústavu a budou sloužit k zabezpečení např. přípravy pro budoucí povolání. Čistě formální změnou je nahrazení označení "příspěvek na výživu rozvedeného manžela" názvem "výživné rozvedeného manžela". Na druhé straně novela umožňuje, aby soud rozvedenému manželovi, který se porušením manželských povinností na rozvratu manželství převážně nepodílel a kterému byla rozvodem způsobena závažná újma, přiznal proti jeho bývalému manželovi výživné ve stejném rozsahu jako vyživovací povinnost mezi manžely. Výživné rozvedenému manželovi lze přiznat nejdéle na dobu 3 let od rozvodu. Novela zákona č. 360/1999 Sb. přináší některé formální změny jako je např. nahrazení pojmu "orgán sociálně právní ochrany dětí" termínem "orgán vykonávající sociálně-právní ochranu dětí", zkráceně "orgán sociálně-právní ochrany dětí". K zásadnější změně dochází při úpravě pěstounské péče, kdy jsou stanoveny podrobnější podmínky upravující pěstounskou péči. Další novely v podstatě žádné podstatné změny nepřinášejí, opravují jen některé formální záležitosti rodinného práva.

88

Novela č. 301/2000 Sb., tak upravuje podmínky, za kterých může být učiněno prohlášení uzavření manželství, plnou moc pro uzavření manželství v zastoupení nebo povinnosti orgánu státem registrované církve nebo náboženské společnosti, před kterým došlo k uzavření manželství, doručit protokol o uzavření manželství s uvedením skutečností podle příslušného právního předpisu příslušnému matričnímu úřadu, v jehož správním obvodu bylo manželství uzavřeno, a to do 3 pracovních dnů od uzavření manželství. Zcela formální záležitosti řeší novela č. 109/2002 Sb., upravující některé okolnosti spojené s ústavní výchovou a možnosti svěřit dítě do péče zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. Novela zákona o rodině č. 320/2002 Sb. řeší formální otázky uzavírání manželství. Vzhledem k tomu, že zákon o rodině poměrně striktně stanoví, před kým může být manželství platně uzavřeno, stávalo se, že bylo uzavřeno před osobami, které nebyly oprávněny toto prohlášení přijmout. Proto se novelou jednak rozšiřuje okruh osob, před kterými mohou snoubenci učinit prohlášení o uzavření manželství, ale řeší i případy, kdy snoubenci učinili toto prohlášení před funkcionářem obce, který k tomu nebyl oprávněn. V takovém případě se přihlíží k dobré víře snoubenců a manželství se považuje za uzavřené. Na to navazuje i novela č. 321/2002 Sb., podle které je možno prohlášení o uzavření manželství učinit i před primátorem hl.města Prahy, náměstkem primátora hl.m.Prahy nebo pověřeným členem zastupitelstva hl.m.Prahy, jakož i před primátorem statutárního města, jeho náměstkem nebo pověřeným členem zastupitelstva města statutárního města. III. 1. 1. 2. Současná úprava rodinného práva Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ze dne 4.12.1963, ve znění pozdějších předpisů, se skládá, pomineme-li závěrečná ustanovení, ze tří částí. První z nich upravuje manželství, druhá vztahy mezi rodiči a dětmi a třetí výživné. III. 1. 1. 2. 1. Manželství Vznik manželství Zákon o rodině definuje manželství a jeho účel tak, že manželství je trvalé společenství muže a ženy založené zákonem stanoveným způsobem, přičemž hlavním účelem manželství je založení rodiny a řádná výchova dětí. Samotné toto prohlášení je poněkud úzké, neboť právní teorie definuje tři základní funkce manželství, a to manželské soužití, výchovu dětí a vzájemnou pomoc manželů. V každém období manželství je některá z těchto funkcí převažující a ostatní dvě mají charakter akcesorický. Uzavřou-li dva mladí lidé manželství, potom je pro ně primární manželské soužití, děti se jim zpravidla ještě nenarodily a vzhledem k tomu, že jsou mladí, vzájemnou pomoc příliš nepotřebují. Po narození dětí je nejvýznamnější výchova dětí, která z hlediska rodiny musí svým významem převyšovat manželské soužití a na významu začíná nabývat vzájemná pomoc, kdy např. jeden z manželů pečuje o nezl. děti a domácnost a o zajištění finančních potřeb se stará druhý. Ve třetím stádiu manželství jsou děti zpravidla již odrostlé, soběstačné, manželské soužití ustupuje do pozadí a s ohledem na přibývající věk a event. zdravotní potíže se do popředí dostává vzájemná pomoc mezi manžely. Toto rozlišení funkce manželství je důležité zejména při posuzování otázky, zda manželství může či nemůže plnit svoji funkci v případě řízení o rozvod manželství. Zákon o rodině stanoví, že muž a žena, kteří spolu chtějí uzavřít manželství, mají předem poznat navzájem své charakterové vlastnosti a svůj zdravotní stav, aby mohli založit manželství, které plní svůj účel. Totéž platí o prohlášení snoubenců o tom, že zváží úpravu

89

majetkových vztahů, uspořádání budoucího bydlení a hmotné zajištění rodiny po uzavření manželství. Jedná se v daném případě pouze o proklamativní prohlášení, nesplnění této povinnosti nemá vliv na platnost manželství. Manželství se uzavírá svobodným a úplným souhlasným prohlášením muže a ženy o tom, že spolu vstupují do manželství, přičemž toto prohlášení musí učinit před obecním úřadem pověřeným vést matriky, popř. úřadem, který plní tuto funkci nebo před orgánem církve nebo náboženské společnosti oprávněné k tomu zvláštním předpisem. Prohlášení o uzavření manželství se činí veřejně a slavnostním způsobem v přítomnosti dvou svědků. Zákon o rodině mluví o slavnostním způsobu, neboť uzavření manželství je záležitostí tak ve svých důsledcích závažnou, že nedodržení slavnostního způsobu by znamenalo znevážení samotné instituce manželství. Je proto otázkou, zda by nemělo být v zákoně o rodině uvedeno, že manželství nelze uzavírat v místech, která jsou pro jeho uzavření nedůstojná. Mám na mysli uzavírání manželství v balonech, pod vodou, na kolotočích, apod. V případě občanského sňatku stanoví zákon o rodině, před kterými osobami reprezentujícími stát je možno prohlášení učinit. V případě církevního sňatku obsahuje zákon o rodině řadu podmínek, které musí snoubenci a oddávající splnit. Církevní sňatek může být uzavřen až poté, kdy snoubenci předloží oddávajícímu osvědčení, vydané příslušným matričním úřadem, od jehož vydání neuplynulo více než 3 měsíce, o tom, že splnili všechny požadavky zákona pro uzavření platného manželství. Orgán státem registrované církve nebo náboženské společnosti, před kterým došlo k uzavření manželství je povinen do 3 pracovních dnů od uzavření manželství doručit protokol o uzavření manželství s uvedením příslušných skutečností příslušnému matričnímu úřadu, v jehož správním obvodu bylo manželství uzavřeno. Stanovením těchto podmínek je vyloučeno, aby byl uzavírán církevní sňatek před orgány církví, které nejsou státem registrovány nebo aby mohlo později dojít k nějakému zpochybňování církevního sňatku. Z hlediska právní jistoty lze dokonce konstatovat, že církevní sňatek je evidován na rozdíl od občanského dvakrát a pokud by z nějaké důvodu došlo ke zničení dokladu o uzavření manželství u jedné instituce, lze existenci manželství osvědčit evidencí u instituce druhé. Vzhledem k tomu, že s uzavřením manželství jsou spojeny nejrůznější důsledky např. z hlediska určování rodičovství dětí, práva nájmu k bytu, dědění, atd., je stanoveno, že byl-li uzavřen občanský sňatek, nemají následné náboženské obřady právní následky a naopak byl-li uzavřen církevní sňatek, nelze následně uzavřít sňatek občanský. Podmínky pro uzavření církevního sňatku jsou velice přísné. Pokud by prohlášení o uzavření manželství nebylo učiněno před příslušným orgánem církve, a to před osobou pověřenou oprávněnou církví nebo náboženskou společností nebo pokud by byl uzavřen církevní sňatek, aniž by snoubenci předložili oddávajícímu osvědčení vydané příslušným matričním úřadem, od jehož vydání neuplynuly více než 3 měsíce, manželství by nevzniklo. Před uzavřením manželství je třeba předložit požadované doklady a od jejich předložení lze upustit, je-li život toho, kdo chce uzavřít manželství, přímo ohrožen. Namísto dokladů snoubenci pouze prohlašují, že jim nejsou známy okolnosti, které by uzavření manželství vylučovaly. V této části zákona o rodině je upraveno i příjmení manželů. Snoubenci jsou povinni souhlasně prohlásit, zda příjmení jednoho z nich bude jejich příjmením společným či zda si ponechají svá dosavadní příjmení nebo zda spolu s příjmením společným bude jeden z nich užívat a na druhém místě uvádět příjmení předchozí. Aby se příjmení jednoho z manželů neskládalo z celé řady různých příjmení, bylo stanoveno, že bylo-li předchozí příjmení složeno ze dvou příjmení, může být na druhém místě užíváno a uváděno jen jedno z nich.

90

Neplatnost a neexistence manželství Zákon o rodině stanoví, že manželství nemůže být uzavřeno se ženatým mužem nebo vdanou ženou. Stejně tak nemůže být uzavřeno mezi předky a potomky a mezi sourozenci. Totéž platí o příbuzenství založeném osvojením, pokud osvojení trvá. Manželství ovšem může být uzavřeno mezi ostatními příbuznými. Manželství nemůže uzavřít nezletilý, výjimečně, jestliže je to v souladu se společenským účelem manželství, může soud z důležitých důvodů povolit uzavření manželství nezletilému staršímu než 16 let. Soud dává souhlas k uzavření manželství osobě starší 16 let a mladší 18 let v případě, že je snoubenka v jiném stavu. Ale ani to se neděje automaticky, neboť soud vždy přihlíží k tomu, zda nezletilý je vůbec schopen chápat smysl manželství a povinností, které pro něho z uzavřeného manželství vyplývají. Soud nedá souhlas k uzavření manželství nezletilému, je-li zřejmé, že by se jednalo pouze o formální uzavření manželství, kde by vzápětí následoval rozvod. Uzavření manželství je právním úkonem, takže je třeba, aby prohlášení o uzavření manželství bylo učiněno svobodně. Pokud by bylo učiněno v důsledku bezprávné výhružky nebo omylu týkajícího se totožnosti jednoho ze snoubenců nebo povahy právního úkonu uzavření manželství, bylo by neplatné. Je samozřejmé, že svobodná vůle při prohlášení o uzavření manželství je nezbytná. Těžko si však představit omyl, týkající se totožnosti jednoho ze snoubenců. Manželství se uzavírá s fyzickou osobou, která je dána svým vzhledem, svými povahovými a charakterovými vlastnostmi. Aby nedocházelo v budoucnu ke zneužívání možnosti dovolávat se neplatnosti prohlášení o uzavření manželství z titulu nedostatku vůle, lze uplatnit neplatnost manželství do 1 roku ode dne, kdy se o rozhodné skutečnosti manžel dozvěděl. Zákon o rodině upravuje i možnost uzavření manželství osobami, které jsou zbaveny nebo omezeny způsobilosti k právním úkonům. Manželství nemůže uzavřít osoba zbavená způsobilosti k právním úkonům, za určitých okolností jej však může s přivolením soudu uzavřít osoba, jejíž způsobilost k právním úkonům je omezena. Vztahy mezi manžely Tato část zákona o rodině obsahuje ustanovení, která mají proklamativní význam s výjimkou ustanovení o zastupování. Je samozřejmé, že muž a žena mají v manželství stejná práva a stejné povinnosti. Jsou povinni žít spolu, být si věrni, vzájemně respektovat svoji důstojnost, pomáhat si, společně pečovat o děti vytvářet zdravé rodinné prostředí. O uspokojování potřeb rodiny jsou povinni oba manželé pečovat podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. Právní důsledky mají ustanovení o zastupování manželů navzájem. Manžel je oprávněn zastupovat druhého manžela v jeho běžných záležitostech, zejména přijímat za něho běžná plnění, pokud zvláštní předpis nestanoví jinak. Jednání jednoho z manželů při obstarávání běžných záležitostí rodiny zavazuje oba manžele společně a nerozdílně. Výjimku tvoří případy, kdy jiné osobě bylo známo, že druhý manžel tyto účinky proti ní výslovně vyloučil. Do jisté míry se jedná o duplicitu, neboť obdobné ustanovení obsahuje i ustanovení § 145 odst. 2 občanského zákoníku, podle něhož obvyklou správu majetku náležejícího do společného jmění manželů může vykonávat každý z manželů. V ostatních záležitostech je třeba souhlasu obou manželů, jinak je právní úkon relativně neplatný. Zánik manželství smrtí, prohlášením manžela za mrtvého

91

Manželství zaniká smrtí nebo prohlášením jednoho z manželů za mrtvého. Pokud by prohlášení za mrtvého bylo zrušeno, zaniklé manželství se neobnoví, jestliže mezitím manžel toho, kdo byl prohlášen za mrtvého, uzavře manželství nové. Rozvod manželství Soud může manželství na návrh některého z manželů rozvést, jestliže je manželství tak hluboce a trvale rozvráceno, že nelze očekávat obnovení manželského soužití. Přitom bere v úvahu příčiny rozvratu manželství. Mají-li manželé nezletilé děti, nemůže být manželství rozvedeno, pokud by to bylo v rozporu se zájmem těchto dětí. Toto ustanovení § 24 odst. 2 zákona o rodině je do jisté míry v rozporu s praxí, která vyplývá z ustanovení § 26 zákona o rodině. Před rozhodnutím, kterým se rozvádí manželství rodičů nezletilého dítěte, upraví soud jejich práva a povinnosti k dítěti pro dobu po rozvodu, zejména určí, komu bude dítě svěřeno do výchovy a jak má každý z rodičů přispívat na jeho výživu. Toto řešení je ovšem do značné míry kontraproduktivní. Původním úmyslem zákonodárců bylo, aby se soud předtím, než rozhodne o rozvodu manželství, zabýval situací nezletilých dětí. Praxe je ovšem odlišná, neboť soud, ke kterému je podán návrh na úpravu poměrů rodičů k nezl. dětem pro dobu po rozvodu, se nezabývá příčinami rozvratu manželství, chováním jednotlivých rodičů v průběhu manželství s výjimkou jejich vztahu k nezletilým dětem. Soud při tomto rozhodování nezvažuje, zda je rozvod manželství v souladu se zájmy nezl. dětí či nikoliv, ale pouze se omezuje na řešení otázky, komu z rodičů svěřit děti do péče a jak vysoké výživné stanovit. Po nabytí právní moci takového rozhodnutí soud v jiném řízení posuzuje, zda jsou dány podmínky pro rozvod manželství. Zpravidla vychází z toho, že právní poměry rodičů pro dobu po rozvodu k nezl. dětem jsou upraveny a manželství rozvádí. Nelze vyloučit, že dřívější úprava, kdy řízení o rozvod manželství bylo spojeno s řízením ve věci péče o nezl. děti pro dobu po rozvodu, byla vhodnější, neboť soud řešil otázku rozvodu a jeho dopadu na nezl. děti v jednom řízení a mohl posuzovat i vzájemné důsledky. Zákon umožňuje, aby soud nezjišťoval příčiny rozvratu manželství za předpokladu, že spolu manželé 6 měsíců nežijí, k návrhu na rozvod se druhý manžel připojí a jsou přiloženy písemné smlouvy s úředně ověřenými podpisy účastníků, upravující pro dobu po rozvodu vypořádání vzájemných majetkových vztahů, práva a povinnosti vyplývající ze společného bydlení a případnou vyživovací povinnost a pravomocné rozhodnutí soudu o schválení dohody o úpravě poměrů nezl. dětí pro dobu po rozvodu. Jsou-li manželé ochotni se dohodnout o tom, jak si pro dobu po rozvodu rozdělí svůj majetek, nebo jak upraví své bydlení, spočívá vypořádání majetkových záležitostí pouze na nich. Samozřejmě může kterýkoliv z manželů druhého vydírat a požadovat pro sebe výhodnější podmínky, než by tomu bylo v případě, že by tyto otázky po rozvodu řešil soud. Pokud k dohodě mezi manžely nedojde, soud rozhodne o rozvodu manželství poté, co proběhne soudní řízení. Často se stává, že na zachování manželství sice nemá žádný z manželů zájem, ale každý z nich vidí příčiny rozvratu manželství v něčem jiném. V tomto směru je třeba si uvědomit, že i v budoucnu, kdy se jedná např. o zrušení práva společného nájmu k bytu a určení, kdo z manželů bude nadále nájemcem, soud přihlíží i k příčinám rozvratu manželství. Manžel, který rozvrátil manželství, nemusí z tohoto důvodu získat po rozvodu právo nájmu. V případě rozvodu manželství, s nímž jeden z manželů nesouhlasil a přitom jde o manžela, který se na rozvratu manželství porušením manželských povinností převážně nepodílel a jemuž by byla rozvodem způsobena zvlášť závažná újma, může tento manžel navrhnout, aby soud návrh na rozvod manželství zamítl. To ovšem neplatí, pokud spolu manželé nežijí po

92

dobu delší 3 let. V takovém případě soud manželství rozvede, jsou-li pro rozvod manželství splněny podmínky. Závěrem lze říci, že veškeré novelizace zákona o rodině nepřispěly k trvalému snížení rozvodovosti nebo k zpřísnění podmínek, upravujících rozvod manželství. Již samotná skutečnost, že manželé mohou zúžit svůj rozsah společného jmění manželskými a předmanželskými dohodami přispívá k lehkomyslnému přístupu k institutu manželství. Uzavírají-li manželé manželství s tím, že již dopředu řeší situaci, která vznikne v případě rozvodu, nesvědčí to o tom, že by počítali s tím, že jejich manželství bude trvalé a perspektivní. Lze se setkat v praxi s tím, že řada lidí řeší své osobní problémy a komplexy tím, že neustále uzavírá nová manželství, aby se vzápětí rozváděli a ostatní udivovali počtem uzavřených manželství. III. 1. 1. 2. 2. Vztahy mezi rodiči a dětmi Rodičovská zodpovědnost Rodičovská zodpovědnost je právní institut, který nahradil dříve užívaná práva a povinnosti rodičů k nezl. dětem. Rodičovská zodpovědnost je definována jako souhrn práv a povinností při péči o nezl. dítě zahrnující zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, dále při zastupování nezl. dítěte a při správě jeho jmění. Při výkonu práv a povinností jsou rodiče povinni důsledně chránit zájmy dítěte, řídit jeho jednání a vykonávat nad ním dohled odpovídající stupni jeho vývoje. Mají právo užít přiměřených výchovných prostředků tak, aby nebyla dotčena důstojnost dítěte a jakkoliv ohroženo jeho zdraví, tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj. Je chybou zákona o rodině, že blíže nedefinuje „přiměřené výchovné prostředky“ , které mohou rodiče užít. V poslední době se často diskutuje o tom, zda mají rodiče právo použít tělesné tresty, jakého druhu tresty mohou být nebo jaká může být jejich intenzita. Toto souvisí i s tím, že podle zákona o rodině dítě, které je schopno s ohledem na stupeň svého vývoje vytvořit si vlastní názor a posoudit dosah opatření jeho se týkajících, má právo obdržet potřebné informace a svobodně se vyjadřovat ke všem rozhodnutím rodičů, týkajících se podstatných záležitostí jeho osoby. Porušují-li rodiče toto ustanovení zákona o rodině, nenásleduje žádná sankce. Problematické je i ustanovení, že dítě má být slyšeno v každém řízení, v němž se o takových záležitostech rozhoduje. V řízení o úpravě poměrů rodičů k nezl. dětem jsou děti slyšeny orgány sociálně-právní ochrany, na druhé straně lze konstatovat, že ne všichni pracovníci těchto orgánů mají dostatečnou kvalifikaci, znalosti a zkušenosti k tomu, aby se mohli ve věci odborně vyjadřovat. Na výchově dětí se podílí i manžel, který není rodičem dítěte, za předpokladu, že s ním žije ve společné domácnosti. Jmění dítěte jsou rodiče povinni spravovat s péčí řádného hospodáře. Výnosu majetku dítěte lze použít nejprve pro jeho vlastní potřebu a teprve potom přiměřeně i pro potřeby rodiny. I když podle zákona jsou rodiče povinni předat zletilému dítěti vyúčtování ze správy jmění, a to do 1 roku po skončení správy, požádá-li o to dítě, praxe je mnohem složitější. Lze se setkat také s případy, kdy jmění dětí bylo spotřebováno a to nikoliv ve prospěch dítěte nebo rodiny, ale k prospěchu jen jednoho z rodičů. Soud sice může stanovit pro zvýšenou ochranu jmění dítěte opatrovníka. V praxi se toto ustanovení ovšem příliš nepoužívá, neboť zde zpravidla není nikdo, kdo by soud k ustanovení opatrovníka jmění inicioval. Zákon o rodině upravuje situaci, kdy se rodiče nedohodnou na jménu dítěte. V takovém případě rozhoduje soud. Opět se jedná o ustanovení, které sice v zákoně o rodině být musí, ale jeho význam se v praxi příliš neužívá.

93

Výchovná opatření Soud může učinit i výchovná opatření, kterými se omezuje rodičovská zodpovědnost. Může přitom rodiče napomenout vhodným způsobem, stejně tak může napomenout nezletilého nebo osoby, které narušují jeho řádnou výchovu. Soud může stanovit nad nezletilým dohled, který pak provádí v součinnosti školy, občanských sdružení v místě bydliště nebo na pracovišti. Též lze uložit nezletilému omezení, která zabrání škodlivým vlivům na jeho výchovu, zejména mu může zakázat návštěvu podniků a zábav pro nezletilého vzhledem k jeho osobě nevhodným. Toto může učinit i orgán sociálně-právní ochrany dětí. Soud může rovněž omezit nebo zbavit rodičovská práva, brání-li rodiči ve výkonu rodičovské zodpovědnosti závažná překážka a vyžaduje-li to zájem dítěte. V případě, že rodič nevykonává řádně povinnosti vyplývající z rodičovské zodpovědnosti a vyžaduje-li to zájem dítěte, soud může jeho rodičovskou zodpovědnost omezit a pokud by rodič své rodičovské zodpovědnosti zneužíval, může jej rodičovské zodpovědnosti zbavit. Soud může svěřit dítě i do výchovy jiného občana, vyžaduje-li to zájem dítěte, pokud tento člověk poskytuje záruku jeho řádné výchovy a se svěřením dítěte souhlasí. V takovém případě se dítě svěřuje zpravidla do výchovy jeho příbuzného. Soud může rovněž svěřit nezletilé dítě do pěstounské péče fyzické osoby, přičemž může být svěřeno i do společné pěstounské péče manželů. Pěstoun je povinen osobně o dítě pečovat a vykonává přitom přiměřeně práva a povinnosti rodičů. Nemá sice vyživovací povinnost k dítěti, stejně tak právo zastupovat dítě a spravovat jeho záležitosti má jen v běžných věcech. Soud rovněž může nařídit ústavní výchovu nebo umístit dítě do péče zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. Určování otcovství Existují právní domněnky určení otcovství. Tyto domněnky z hlediska práva platí, není-li prokázán jejich opak. Narodí-li se dítě v době od uzavření manželství do uplynutí 300. dne po zániku manželství nebo po jeho prohlášení za neplatné, považuje se za otce manžel matky. Pokud se narodí dítě ženě znovu provdané, považuje se za otce manžel pozdější, i když se dítě narodilo před uplynutím 300. dne po tom, kdy její dřívější manželství zaniklo nebo bylo prohlášeno za neplatné. Při počítání času, který je rozhodující pro určení otcovství, se má za to, že manželství toho, jenž byl prohlášen za mrtvého, zaniklo dnem, který byl v rozhodnutí o prohlášení určen jako den smrti. Druhou možností pro určení rodičovství je prohlášení rodičů. Za otce se považuje jinak muž, jehož otcovství bylo určeno souhlasným prohlášením rodičů učiněným před matričním úřadem nebo soudem. Prohlášení nezletilého rodiče o otcovství musí být vždy učiněno před soudem. Prohlášení matky není třeba, nemůže-li pro duševní poruchu posoudit význam svého jednání nebo je-li opatření jejího prohlášení spojeno s těžko překonatelnou překážkou. Souhlasným prohlášením rodičů lze určit otcovství k dítěti ještě nenarozenému, je-li již počato. Je třeba si ovšem uvědomit, že určení otcovství souhlasným prohlášením rodičů přichází v úvahu pouze tehdy, je-li úspěšně popřeno otcovství manžela matky. Zákon o rodině výslovně uvádí „ za otce se jinak považuje muž…“. Nedošlo-li k určení otcovství ani tím, že zde platí domněnka otcovství manžela matky nebo nedošlo-li k souhlasnému prohlášení rodičů, určí otcovství soud. Za otce se považuje muž, který s matkou dítěte souložil v době, od které neprošlo od narození dítěte méně než 180 a více než 300 dnů, pokud jeho otcovství závažné okolnosti nevylučují. Provádí-li soud řízení o určování otcovství, jsou především vyžadovány znalecké posudky. Ještě před 20 nebo 30 lety se určení otcovství řídilo posudky na tzv. červené krvinky. V důsledku toho byli za otce často

94

prohlášeni muži, kteří biologickými otci nebyli. Změnu přinesla vyšetření bílých krvinek HLA, v současné době jsou testy DNA naprosto spolehlivé. Zákon o rodině umožňuje, aby manžel do 6 měsíců ode dne, kdy se dozví, že se narodilo jeho manželce dítě, popřel u soudu, že je jeho otcem. Stejně tak je možné, aby i po rozvodu manželství bylo určení otcovství provedeno na základě souhlasného prohlášení matky, manžela a muže, který o sobě tvrdí, že je otcem, za předpokladu, že je otcovství manžela vyloučeno. Otcovství k dítěti narozenému mezi 180. a 300. dnem od umělého oplodňování vykonaného se souhlasem manžela matky naopak nelze popřít. Otcovství však lze popřít, jestliže by se prokázalo, že matka dítěte otěhotněla jinak. Muž, jehož otcovství bylo určeno souhlasným prohlášením rodičů může u soudu popřít své otcovství jen je-li vyloučeno, že by mohl být otcem dítěte a dokud neuplyne 6 měsíců ode dne, kdy bylo takto otcovství určeno. Podat návrh na popření otcovství může i nejvyšší státní zástupce, a to i pokud uplynula 6timěsíční lhůta pro popření otcovství jedním z rodičů, vyžaduje-li to zájem dítěte. Za určitých okolností může státní zástupce, a to před uplynutím této lhůty, podat návrh na popření otcovství muže, jehož otcovství bylo určeno souhlasným prohlášením rodičů, ale který nemůže být otcem, je-li to ve zřejmém zájmu dítěte a v souladu s ustanovením zaručujícím základní lidská práva. Osvojení, poručenství, opatrovnictví Osvojením vzniká mezi osvojitelem a osvojencem takový poměr, jaký je mezi rodiči a dětmi, a mezi osvojencem a příbuznými osvojitele poměr příbuzenský. Osvojitelé se stávají rodiči nezletilého a mají proto rodičovskou zodpovědnost při výchově dětí. O osvojení samozřejmě rozhoduje soud. Rozhodnutím o nezrušitelném osvojení současně zanikají vzájemná práva a povinnosti mezi osvojencem a původní rodinou. Zákon o rodině rozlišuje mezi osvojením nezrušitelným a osvojením zrušitelným. Při nezrušitelném osvojení rozhodne soud na návrh osvojitele, aby osvojitel byl zapsán v matrice místo rodiče osvojence. Takto mohou osvojit dítě pouze manželé nebo jeden z manželů, který žije s jedním z rodičů v manželství, anebo pozůstalý manžel po rodiči anebo osvojiteli dítěte. Výjimečně může takto osvojit i osamělá osoba, jestliže jsou jinak předpoklady, že toto osvojení bude plnit svoje společenské poslání. V takovém případě soud též rozhodne, aby z matriky byl vypuštěn zápis o druhém rodiči dítěte. Takto provedené osvojení nelze zrušit. Minimální věk dítěte pro nezrušitelné osvojení je 1 rok. Zákon o rodině upravuje i poručenství nad nezletilým. Jestliže rodiče dítěte zemřeli, byli zbaveni rodičovské zodpovědnosti, výkon jejich rodičovské zodpovědnosti byl pozastaven nebo nemají způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu, ustanoví soud dítěti poručníka, který bude nezletilého vychovávat, zastupovat a spravovat jeho majetek místo rodičů. Funkce poručníka však nezakládá vyživovací povinnost k dítěti. Dalším z právních institutů, které upravuje zákon o rodině, je opatrovnictví. Vedle případu střetu zájmů zákonných zástupců a dítěte nebo mezi dětmi týchž rodičů navzájem v případě ohrožení majetkových práv, omezení rodičovské zodpovědnosti a řízení o osvojení ustanoví soud opatrovníka též v případech, kdy je to v zájmu dítěte z jiných důvodů třeba. Opatrovníkem může být ustanoven i orgán sociálně-právní ochrany dětí.

95

III. 1. 1. 2. 3. Výživné Vzájemná vyživovací povinnost rodičů a dětí Vyživovací povinnost rodičů k dětem trvá do doby, pokud děti nejsou schopny samy se živit. Oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. Dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů. V současné době dochází k situaci, kdy na jedné straně někteří rodiče jsou nezaměstnaní, žijí z minimální mzdy a jiní naopak mají příjmy značně vysoké. Dochází také k situacím, kdy děti nejsou ochotny ukončit nějaké vzdělání, přihlašují se k studiu na řadě škol, zejména soukromých a požadují na svých rodičích, aby přispívali na jejich výživu. Bylo by proto vhodné, aby zákon o rodině zcela jasně stanovil, co se považuje za vzdělání dítěte a kdy je možno považovat vzdělávání dítěte za ukončené. Je i v rozporu se zájmy dětí, aby poté, co dokončily či spíše ještě nedokončily jednu soukromou školu, se hlásily na další. Na druhé straně současná právní situace umožňuje, aby rodiče, kteří nejsou v pracovním poměru a jsou osobami samostatně výdělečně činnými, utajovali své příjmy. Současná daňová politika je totiž taková, že do nákladu osoby samostatně výdělečně činné jsou často zahrnovány i výdaje, které s vlastní podnikatelskou činností nemají nic společného. Mezi náklady těchto osob se objevuje nejen vybavení jejich domácnosti, ale i zahraniční cesty, které jsou uskutečňovány prostřednictvím cestovních kanceláří, nabízejících různé vzdělávací či poznávací zájezdy. U těchto rodičů (v postavení osob samostatně výdělečně činných) stanoví zákon o rodině nevyvratitelnou domněnku o tom, že průměrný měsíční příjem rodiče činí 15-tinásobek částky životního minima k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb, pokud rodič nesplní povinnost prokázat soudu výši svých skutečných příjmů. V některých případech však může být pro rodiče stále ještě výhodnější, aby přistoupil na stanovení svých příjmů ve výši zákonné domněnky, než aby soudu doložil své příjmy skutečné. Při rozhodování o výši výživného jsou nicméně pro soud určující schopnosti, možnosti a majetkové poměry rodiče, a proto může vždy bez ohledu na současné příjmy rodiče stanovit takové výživné, jež odpovídá příjmům, kterých je rodič schopen potenciálně dosáhnout. Zákon upravuje i povinnost dětí, které jsou schopny se samy živit, aby zajistily svým rodičům slušnou výživu. Soudních sporů, kde by se rodiče tohoto domáhali, je však minimum. Vyživovací povinnost mezi ostatními příbuznými Předci a potomci mají vzájemnou vyživovací povinnost. Pokud potomci nemohou své vyživovací povinnosti dostát, přechází tato vyživovací povinnost na předky. Příbuzní vzdálenější mají vyživovací povinnost, jen nemohou-li tuto povinnost splnit příbuzní bližší. Často se stává, že jeden z rodičů z nějakého důvodu svoji vyživovací povinnost neplní. V takovém případě ovšem přechází vyživovací povinnost nejen na jeho rodiče, ale i na rodiče druhého z manželů. Výše výživného pak odpovídá poměru schopností všech povinných prarodičů, jejich možnostem a majetkovým poměrům. Vyživovací povinnost mezi manžely Manželé mají vzájemnou vyživovací povinnost, a pokud některý z nich svoji vyživovací povinnost neplní, určí ji soud. V daném případě se přihlíží ke všem okolnostem, tedy i nákladům spojených s tím, aby jeden z manželů dosáhl svého výdělku. U zaměstnaného manžela se proto přihlíží nejen k jeho výdělku, ale i k tomu, že musí do zaměstnání dojíždět,

96

stravovat se mimo domov, má náklady s dopravou, při cestě do zaměstnání a ze zaměstnání se ničí více jeho ošacení. Rovněž tak má vyšší náklady spojené s regenerací pracovní síly. Výživné rozvedeného manžela Rozvedený manžel, který není schopen sám se živit může žádat od bývalého manžela, aby mu přispíval na přiměřenou výživu podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. Tato povinnost předchází vyživovací povinnost dětí vůči rodičům, takže z toho plyne, že rozvedený manžel se musí nejprve obrátit na bývalého manžela se žádostí o výživné, a teprve není-li tento schopen přispívat, může požadovat výživné od svých dětí. Pokud se rozvedený manžel porušením manželských povinností na rozvratu manželství převážně nepodílel, a v důsledku rozvodu by mu byla způsobena závažná újma, může požadovat, aby výše výživného byla ve stejném rozsahu jako je vyživovací povinnost mezi manžely. Rozvedení manželé mohou uzavřít písemnou smlouvu, na základě které poskytne jeden z bývalých manželů druhému jednorázovou částku a tím již právo na výživné zanikne. Příspěvek na výživu a úhradu některých nákladů neprovdané matce Otec dítěte, za kterého není matka dítěte provdána, je povinen matce přispívat přiměřeně na úhradu výživy po dobu 2 let, jakož i na úhradu nákladů spojených s těhotenstvím a slehnutím. K zajištění úhrady těchto nákladů, jakož i k zajištění výživy dítěte po dobu, po níž by zaměstnankyni podle zvláštního předpisu náležela mateřská dovolená, může soud na návrh těhotné ženy uložit tomu, jehož otcovství je pravděpodobné, aby potřebnou částku poskytl předem. Společná ustanovení o výživném Při stanovení výživného přihlíží soud k odůvodněným potřebám oprávněného, jakož i ke schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného. Přihlíží se i k tomu, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popř. zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. V takovém případě soud vychází nikoliv ze skutečného příjmu a majetkových poměrů, ale z příjmu a majetkových poměrů, kterých by povinný dosáhl, kdyby se tohoto prospěchu bezdůvodně nevzdal. Výživné nelze přiznat, jestliže by to bylo v rozporu s dobrými mravy. Tak je tomu např. v případě, kdy se zletilé dítě nevhodně chová ke svému rodiči, odmítá se s ním stýkat, apod. V rozporu s dobrými mravy by bylo přiznat výživné manželu, který svým chováním manželství rozvrátil apod. Proti pohledávkám na výživné je započtení vzájemných pohledávek přípustné jen dohodou, proti pohledávkám na výživné, které je poskytováno nezletilým dětem není započtení přípustné vůbec. Nárok na výživné se nepromlčuje, promlčují se pouze jednotlivé platby. Pro nezletilé dítě lze přiznat výživné za dobu nejdéle 3 let zpět od zahájení soudního řízení, u výživného pro zletilé osoby lze přiznat výživné až od zahájení soudního řízení. V případě, že dojde ke změně poměrů na straně povinného nebo rodiče nebo nezletilého dítěte, může soud i bez návrhu výši výživného změnit. U rodičů ke změnám dochází změnou zaměstnání, výší příjmu či odchodem do důchodu. U dětí se za změnu poměrů považuje dosažení vyššího věku, přechod z jednoho stupně školy na jiný apod. Rovněž změna

97

zdravotního stavu je považována za změnu poměrů, která se projevuje jak u povinného rodiče tak i nezl. dítěte. Pokud by někdo plnil zcela nebo zčásti vyživovací povinnost za někoho jiného, je oprávněn na něm požadovat úhradu tohoto plnění v plném rozsahu. III. 1. 1. 3. Další prameny rodinného práva Kromě zákona o rodině se hmotněprávní stránky života rodiny dotýkají také další právní předpisy. Vedle těch, které budou blíže zmíněny v následujících dvou subkapitolách, se jedná především o zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Ten v § 143 – 151 upravuje institut společného jmění manželů, který vzniká ve chvíli uzavření manželství a týká se věcí a závazků získaných nebo vzniklých za trvání manželství. Ve stejné legislativní normě lze nalézt také právní důvody bydlení manželů, zejména pak úpravu společného nájmu bytu manžely (§§ 703 a násl.). Na rozdíl od zemí západní Evropy je česká právní úprava bydlení silně nepřehledná a neexistuje instituce tzv. rodinného bydlení (zahrnující nejen společný nájem, ale také společné vlastnické a družstevní bydlení rodiny v jednotné právní úpravě), která by ji zjednodušila a přizpůsobila evropské právní tradici (srov. Králíčková 2003, s. 497). Občanský zákoník dále kodifikuje některé další oblasti, s nimiž v různé míře může souviset manželské a rodinné soužití (např. dědictví, inominátní smlouvy apod.). V rámci civilněprocesních norem s bezprostředním vztahem k rodinnému právu je třeba zmínit zákon č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, který v současné podobě odráží některé zásadní změny v rodinném právu provedené v 90. letech. V budoucí době se očekává jeho další rekodifikace. Další legislativní normy týkající se konkrétních témat rodinného života budou zmíněny v následujících subkapitolách a kapitolách, a to včetně těch, které se dotýkají jen určitého segmentu populace (např. sféra cizineckého práva). III. 1. 1. 4. Tendence vývoje Současnou úpravu rodinného práva lze zhodnotit jako vyhovující, a to i přes diskuse, které je možno vést o úspěchu nedávných novelizací. Jistý deficit je patrný zejména v oblasti legislativy týkající se společného bydlení, kdy neexistuje úprava tzv. rodinného bydlení analogická ostatním evropským zemím. Dílčí problémy v rámci sociálně právní ochrany dětí by měla vyřešit připravovaná novela zákona č. 359/1999 Sb., o níž se zmíní jedna z následujících subkapitol. Otázkou zůstává budoucnost rodinného práva v souvislosti s jeho připravovanou rekodifikací a zahrnutím do občanského zákoníku. Samotný tento krok lze považovat za správný, neboť vyhovuje středoevropské právní tradici. Problematičtější budou obsahové úpravy rodinného práva, o jejichž povaze by měla být vedena hlubší odborná a politická diskuse. III. 1. 2. Trestněprávní ochrana rodiny III. 1. 2. 1. Systém trestněprávní ochrany rodiny v platném právním řádu Nejdůležitějším předpisem z pohledu trestněprávní ochrany rodiny je zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákon“), který je základním pramenem trestního práva hmotného. V souladu s čl. 39 Listiny základních práv a svobod může jen zákon stanovit, které jednání je trestným činem a jaký trest lze za jeho

98

spáchání uložit. Skutkové podstaty trestných činů jsou v českém právním řádu upraveny výhradně v části druhé trestního zákona, což znamená, že jednání, které nenaplňuje znaky některé ze skutkových podstat uvedených v trestním zákoně, nemůže být posuzováno jako trestný čin. Platný trestní zákon vychází z tzv. formálně-materiálního pojetí trestného činu, které ke vzniku trestní odpovědnosti vedle naplnění formálních znaků trestného činu vyjádřených ve skutkové podstatě vyžaduje, aby čin vykazoval vyšší než nepatrný stupeň nebezpečnosti pro společnost (materiální stránka trestného činu). Dalšími klíčovými zásadami trestního zákona jsou zásada individuální trestní odpovědnosti, podle které může být pachatelem trestného činu pouze fyzická osoba, a zásada subjektivní odpovědnosti, z níž vyplývá, že pachatel odpovídá jen za zaviněný čin. K trestnosti je přitom zásadně nezbytné úmyslné zavinění, ledaže trestní zákon u některého trestného činu výslovně stanoví, že postačuje zavinění ve formě nedbalosti (např. trestný čin zanedbání povinné výživy nebo ohrožování výchovy mládeže). Skutkové podstaty trestných činů směřujících proti rodině můžeme rozdělit zejména podle jejich objektu, kterým se rozumí vztahy, zájmy nebo hodnoty chráněné zákonem. Na prvním místě je třeba jmenovat trestné činy vymezené v části druhé, hlavě šesté trestního zákona (§ 210 až 218b), která je označena společným nadpisem „Trestné činy proti rodině a mládeži“. V této hlavě je chráněn především zájem na řádné výchově a výživě dětí a na příznivém tělesném, citovém a mravním vývoji dětí, které mohou být vystaveny fyzickému nebo psychickému týrání, zanedbávání, zneužívání, obchodování apod. Zákon zde poskytuje rodině ochranu úpravou trestného činu dvojího manželství, opuštění dítěte, zanedbání povinné výživy, týrání svěřené osoby, týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě, únosu, obchodování s dětmi, ohrožování výchovy mládeže, svádění k pohlavnímu styku, podávání alkoholických nápojů mládeži a podávání anabolických látek mládeži. Před různými způsoby násilného jednání chrání rodinu skutkové podstaty trestných činů proti životu a zdraví, zejména trestného činu vraždy, vraždy novorozeného dítěte matkou, ublížení na zdraví a nedovoleného přerušení těhotenství (část druhá, hlava sedmá trestního zákona). Lidská důstojnost jednotlivých členů rodiny a rovněž zdravý sexuální vývoj dětí je chráněn prostřednictvím trestného činu znásilnění, pohlavního zneužívání, soulože mezi příbuznými a obchodování s lidmi za účelem pohlavního styku (§ 241 až 246 trestního zákona). Účel ochrany mravního vývoje plní také skutková trestného činu kuplířství a trestného činu ohrožování mravnosti (§ 204 a 205 trestního zákona). Proti ohrožení rodiny formou zneužívání návykových látek je zaměřena zákonná úprava trestných činů nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů a šíření toxikomanie (§ 187 až 188a trestního zákona). Ochrany rodiny se přímo dotýkají také skutkové podstaty dalších trestných činů, např. nepřekažení trestného činu, neoznámení trestného činu nebo maření výkonu úředního rozhodnutí. Řada trestných činů je úzce spojena s problematikou tzv. domácího násilí. Nebezpečnost tohoto jevu spočívá jednak v tom, že pachatel zneužívá rodinných, citových nebo materiálních vazeb oběti na svou osobu, jednak rovněž v tom, že domácí násilí působí škodlivě nejen na osoby, které jsou předmětem útoku násilníka, ale také na osoby, které jsou svědky násilí a stávají se tak jeho nepřímými obětmi. Kromě již zmíněných trestných činů týrání svěřené osoby, týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě, ublížení na zdraví a znásilnění jsou k potírání jevu domácího násilí určeny především skutkové podstaty trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci (vzbuzení důvodné obavy podle § 197a trestního zákona), omezování osobní svobody, zbavení osobní svobody, vydírání a útisku (§§ 231, 232, 235 a 237 trestního zákona). V úpravě mnohých trestných činů je zájem společnosti na ochraně dětí a rodiny zřetelně promítnut v jejich tzv. kvalifikované skutkové podstatě, v níž je stanoven přísnější trestní postih za jednání, které je společensky nebezpečnější oproti činu popsanému ve skutkové

99

podstatě základní. Společenskou nebezpečnost činu přitom zvyšuje např. skutečnost, že předmětem útoku je osoba mladší patnácti nebo osmnácti let. Příkladem lze uvést trestný čin vraždy, za který je v základní skutkové podstatě stanoven trest odnětí svobody v rozmezí od deseti do patnácti let, zatímco v kvalifikované skutkové podstatě je stanoven trest odnětí svobody od dvanácti do patnácti let nebo výjimečný trest (odnětí svobody nad patnáct do dvaceti pěti let nebo na doživotí) pro případy, kdy je vražda spáchána na osobě mladší patnácti let nebo na těhotné ženě. Na hmotněprávní úpravu trestního zákona navazuje zákonná úprava trestního řízení obsažená v zákoně č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní řád). Pro ochranu zájmů rodiny je významný především institut poškozeného (§ 43 až 49 trestního řádu), za něhož se považuje každý, komu bylo trestným činem ublíženo na zdraví nebo byla způsobena majetková, morální nebo jiná škoda. Takto široká definice poškozeného je nezbytná pro případy, kdy poškozenému nevznikne újma na zdraví ani na majetku, ale v důsledku trestného činu utrpí újmu morální, např. v případě trestných činů proti lidské důstojnosti (pohlavní zneužívání nebo znásilnění). Poškozenému přiznává zákon postavení procesní strany, které náleží důležitá oprávnění, např. právo navrhovat doplnění dokazování, nahlížet do spisů, právo být vyrozuměn o podání obžaloby, zúčastnit se hlavního líčení a právo na závěrečnou řeč v hlavním líčení, právo vyjádřit souhlas s dohodou o narovnání, právo podat stížnost proti rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání, právo dát se zastupovat zmocněncem nebo právo žádat kdykoliv v průběhu přípravného řízení státního zástupce o odstranění průtahů v řízení nebo závad v postupu policejního orgánu nebo státního zástupce. Velmi podstatné je oprávnění poškozeného, jemuž ze zákona přísluší vůči obviněnému nárok na náhradu škody způsobené trestným činem, uplatňovat nárok na náhradu škody přímo v trestním řízení (tzv. adhezní řízení) a žádat, aby soud v rámci rozhodování o trestném činu uložil obžalovanému v odsuzujícím rozsudku také povinnost k náhradě škody. Poškozený s nárokem na náhradu škody může rovněž navrhovat předběžné zajištění svého nároku na majetku obviněného a může odvoláním napadnout rozsudek soudu pro nesprávnost nebo absenci výroku o náhradě škody. Všechny orgány činné v trestním řízení (tj. policejní orgány, státní zástupci, soudy) mají povinnost poškozeného o jeho právech řádně poučit a umožnit mu jejich plnou realizaci. Navíc v souladu s novelou trestního řádu schválenou Parlamentem ČR, která nabývá účinnosti 1. července 2004, by měl orgán činný v trestním řízení poučit poškozeného o možnosti žádat informace o tom, že obviněný byl propuštěn nebo uprchl z vazby, respektive že odsouzený byl propuštěn nebo uprchl z výkonu trestu odnětí svobody, a to za předpokladu, že poškozenému hrozí nebezpečí v souvislosti s pobytem obviněného nebo odsouzeného na svobodě. Trestní stíhání pro trestné činy vypočtené v § 163 odst. 1 trestního řádu je možné vést pouze se souhlasem poškozeného, pokud je pachatel vůči poškozenému v blízkém příbuzenském nebo osobním poměru (příbuzný v pokolení přímém, sourozenec, osvojitel, osvojenec, manžel, druh nebo jiná osoba blízká). Dojde-li ke spáchání trestného činu znásilnění podle § 241 odst. 1, 2 trestního zákona, vyžaduje se souhlas poškozeného k trestnímu stíhání v případě, že pachatel byl v době spáchání činu manželem nebo druhem poškozeného. Trestní řád v tomto bodě zohledňuje specifika a citlivost rodinných vztahů na úkor povinnosti orgánů činných v trestním řízení stíhat z úřední povinnosti všechny trestné činy (zásada legality a oficiality trestního řízení). Ustanovení o obligatorním souhlasu poškozeného se však nepoužije v situaci, kdy byla trestným činem způsobena smrt, dále jestliže je poškozeným osoba mladší 15 let, není-li poškozený schopen udělit souhlas z důvodu duševní choroby nebo poruchy nebo jestliže je z okolností zřejmé, že souhlas poškozeného nebyl dán nebo byl vzat zpět ve stavu tísně vyvolané výhrůžkami, nátlakem, závislostí nebo podřízeností. Je třeba rovněž konstatovat, že ve výčtu trestných činů, u nichž

100

je k trestnímu stíhání třeba souhlasu poškozeného, nefiguruje žádný z trestných činů proti rodině a mládeži podle části druhé hlavy šesté trestního zákona ani další trestné činy ohrožující rodinu (s výše uvedenou výjimkou trestného činu znásilnění a s výjimkou trestného činu ublížení na zdraví podle § 221, 223 a 224 trestního zákona). V případě těchto trestných činů totiž zájem společnosti na objasnění a postižení trestné činnosti jednoznačně převažuje nad respektováním zvláštního charakteru rodinných vazeb. Od institutu poškozeného ve smyslu trestního řádu je nutné odlišovat pojem oběti trestné činnosti podle zákona č. 209/1997 Sb., o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti, ve znění pozdějších předpisů, který je dalším z nástrojů ochrany rodiny v případech, kdy byl na některém z jejích členů spáchán trestný čin. Obětí se pro účely tohoto zákona rozumí fyzická osoba, které v důsledku trestného činu vznikla škoda na zdraví, nebo osoba pozůstalá po oběti, která byla trestným činem usmrcena, pokud zemřelý této pozůstalé osobě poskytoval nebo byl povinen poskytovat výživu. Pomoc oběti spočívá v jednorázovém poskytnutí peněžité částky, kterým se sleduje překlenutí zhoršené sociální situace způsobené oběti trestným činem. Výše pomoci, kterou jménem státu poskytuje na základě žádosti oběti Ministerstvo spravedlnosti, může v závislosti na okolnostech konkrétního případu dosáhnout až částky 150 000 Kč. Jedním z institutů přihlížejících k důležitosti vztahů mezi rodiči a dětmi je i institut péče odsouzené matky o dítě ve věznici, kde vykonává trest odnětí svobody podle zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů. Po předchozím posouzení orgánu sociálně-právní ochrany dětí, lékaře a klinického psychologa může ředitel věznice odsouzené ženě na její žádost povolit, aby se ve výkonu trestu starala o své dítě zpravidla do 3 let věku, není-li dítě soudem svěřeno do výchovy jiné osoby. Novelizací zákona č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby, ve znění pozdějších předpisů, provedenou zákonem č. 52/2004 Sb. bylo s účinností od 1. 7. 2004 připuštěno, aby se o své dítě mohla během výkonu vazby starat rovněž obviněná žena za obdobných podmínek jako žena ve výkonu trestu odnětí svobody. V řadě případů nelze jednání, které je v rozporu se zájmem společnosti na ochraně rodiny, posuzovat pro jeho menší závažnost jako trestný čin. U některých typů takového jednání však přichází v úvahu, aby se jím zabývaly příslušné správní orgány v přestupkovém řízení, tedy mimo okruh trestního práva. Přestupek je v souladu se zákonem č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, zaviněným správním deliktem, který porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek zákonem výslovně označen. Z přestupků zakotvených v zákoně č. 200/1990 Sb. slouží k ochraně rodiny zejména vybrané přestupky na úseku práce a sociálních věcí [§ 28 odst. 1 písm. a) až g)], přestupky na úseku ochrany před alkoholismem a jinými toxikomaniemi [§ 30 odst. 1 písm. a), e) a f)], přestupky na úseku školství a výchovy mládeže (§ 31) a přestupky proti občanskému soužití (§ 49). III. 1. 2. 2. Rozbor skutkových podstat vybraných trestných činů Zaměřme se nyní blíže na skutkové podstaty některých trestných činů ohrožujících rodinu, na kterých lze demonstrovat účel a rozsah trestněprávní ochrany rodiny. Trestný čin dvojího manželství (§ 210 trestního zákona) chrání princip monogamického manželství, přičemž trestného činu se dopustí jak ten, kdo za trvání svého platného manželství uzavře manželství další, tak i svobodná fyzická osoba, která uzavře sňatek s tím, kdo je již v jiném manželství. Skutková podstata trestného činu opuštění dítěte podle § 212 trestního zákona je naplněna v případě, kdy dítě, které vzhledem k svému věku, vyspělosti a ostatním okolnostem případu není schopno samo si opatřit pomoc, je opuštěno osobou, která má povinnost o ně pečovat, a v důsledku toho je vystaveno nebezpečí smrti nebo ublížení na zdraví. Dítě se tak

101

ocitá v situaci, v níž je jeho záchrana věcí pouhé náhody. Příkladem může být jednání, kdy jsou děti útlého věku ponechány po delší dobu osamoceny v uzamčeném bytě nebo kdy je dítě v kočárku zanecháno na místě, kde může a nemusí být někým nalezeno. Pachatelem trestného činu přitom může být rodič nebo kterákoliv jiná osoba, která je na základě zákona, rozhodnutí příslušného orgánu nebo dohody povinna o dítě pečovat (pěstoun, poručník, manžel rodiče, vychovatel atd.). Zanedbání povinné výživy (§ 213, 214 trestního zákona) porušuje nárok oprávněné osoby na zajištění řádné výživy. Pachatelem trestného činu může být pouze ten, komu povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného vyplývá z ustanovení § 85 a násl. zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů. Chráněným objektem je nejen plnění vyživovací povinnosti k dětem, ale i dětí k rodičům, vyživovací povinnosti mezi ostatními příbuznými v řadě přímé, mezi manžely a rozvedenými manžely a také uspokojení nároků neprovdané matky podle § 95 zákona o rodině. Podstatné je, že např. plnění vyživovací povinnosti rodičů k dětem v sobě zahrnuje jak placení výživného v penězích, tak i poskytování náležité stravy, ošacení, bydlení, péči o hygienu, zdraví a všestranně příznivý vývoj dítěte. Zákon rozlišuje dvě formy zanedbávání povinné výživy: jednak „prosté“ neplnění, jednak úmyslné se vyhýbání vyživovací povinnosti, které je trestáno přísněji. V úvahu přichází i jednočinný souběh trestného činu zanedbání povinné výživy s trestným činem týrání svěřené osoby a trestným činem ohrožování výchovy mládeže. Týrání svěřené osoby (§ 215 trestního zákona) spočívá podle ustáleného soudního výkladu ve zlém nakládání se svěřenou osobou, které se vyznačuje vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí a které týraná osoba pociťuje jako těžké příkoří. Není přitom nutné, aby u poškozené osoby nastaly následky na zdraví, což znamená, že trestné jsou i různé způsoby psychického týrání. Znaky týrání bývají naplněny bitím nebo jiným surovým trestáním svěřené osoby, dále neposkytováním dostatečné stravy a ošacení, zanedbáváním osobní hygieny nebo nucením k výkonu nepřiměřeně těžkých prací. K týrání tedy může dojít i opomenutím povinné péče. Týrání mohou být vystaveny nezletilé děti, ale i zletilé osoby odkázané v důsledku stáří, nemoci či postižení na péči někoho jiného. Jako pachatel týrání může naopak vystupovat rodič dítěte nebo jiná fyzická osoba, která na základě rozhodnutí, dohody nebo na jiném právním základě převzala péči o svěřenou osobu (manžel nebo druh rodiče, pěstoun, učitel, vychovatel a jiní). Jestliže je týráním způsobena těžká újma na zdraví nebo smrt, posuzuje se jednání pachatele jako trestný čin týrání svěřené osoby v jednočinném souběhu s trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, 3 a § 222 trestního zákona. Zákonem č. 91/2004 Sb. byla s účinností od 1. června 2004 doplněna do trestního zákona nová skutková podstata trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě (§ 215a trestního zákona), jejímž cílem je napomoci k řešení problému tzv. domácího násilí. Vymezení pojmu týrání je shodné jako u trestného činu týrání svěřené osoby. Ochrana se poskytuje jak osobám blízkým (§ 89 odst. 8 trestního zákona), tak i jiným osobám žijícím s pachatelem týrání ve společně obývaném bytě nebo domě, přičemž podmínkou není vedení společné domácnosti. Obětí tak může být např. i rozvedený manžel nebo nájemce atd. Trestného činu únosu podle § 216 trestního zákona se dopustí ten, kdo trvale či přechodně odejme dítě (osobu mladší osmnácti let) nebo osobu s duševní poruchou nebo nedostatečně duševně vyvinutou z opatrování osoby, která má za zákona nebo z rozhodnutí příslušného orgánu povinnost o ně pečovat. Není rozhodující, zda unesená osoba s odejmutím souhlasí či nikoliv. Spadají sem např. situace, kdy v rámci sporů o výchovu dítěte je dítě jedním z rodičů v rozporu s rozhodnutím soudu odejmuto z péče druhého rodiče. Trestný čin obchodování s dětmi (§ 216a trestního zákona) dopadá v souladu s čl. 35 Úmluvy o právech dítěte na všechny případy svěření dítěte za odměnu do moci jiného, a to za jakýmkoliv účelem, např. za účelem adopce nebo využívání dětské práce. Obchodování

102

s dětmi se může dopustit kdokoliv, kdo má dítě v péči, zejména rodiče, ale např. též pracovníci kojeneckých ústavů, dětských domovů apod. Ohrožováním výchovy mládeže (§ 217 trestního zákona) se proviní ten, kdo i z nedbalosti vystaví osobu mladší osmnácti let nebezpečí zpustnutí tím, že ji svádí k zahálčivému nebo nemravnému životu, že jí umožní takový život vést nebo že závažným způsobem poruší svou povinnost pečovat o tuto osobu. Zpustnutím osoby mladší osmnácti let se rozumí např. propadnutí alkoholu, drogám, záškoláctví, páchání trestné činnosti, provozování prostituce, parazitní způsob života apod. Příkladem tohoto trestného činu proto může být jednání rodičů, kteří závažným způsobem zanedbávají péči o povinnou školní docházku dítěte nebo kteří po skončení školní docházky nedohlíží na další pracovní uplatnění dítěte, umožňují dítěti vést toulavý život, konzumovat v nadměrném množství alkohol atd. Samostatným ustanovením je postihováno jednání pachatele, který osobě mladší osmnácti let umožní hru na výherních hracích přístrojích (pachatelem je provozovatel hracího automatu nebo jeho odpovědný zaměstnanec). Častým problémem je ovšem nedostatečné uplatňování sankcí za provinění ve smyslu uvedené skutkové podstaty. Příznivý vývoj dětí je ohrožován rovněž trestným činem podávání alkoholických nápojů mládeži podle § 218 trestního zákona, který je spáchán podáváním alkoholických nápojů osobám mladším osmnácti let prováděným soustavně (nebezpečí vzniku návyku) nebo ve větší míře (většímu počtu osob nebo ve větším množství jedné osobě mladší osmnácti let), a trestným činem podávání anabolických látek mládeži (§ 218a, § 218b trestního zákona), který spočívá v opakovaném nebo rozsáhlejším podávání anabolik nebo jiných prostředků s anabolickým účinkem osobám mladším osmnácti let k jiným než léčebným účelům. Prostřednictvím trestného činu pohlavního zneužívání (§ 242, 243 trestního řádu) je v první řadě chráněna pohlavní nedotknutelnost a mravní i tělesný vývoj dětí mladších patnácti let, přičemž chráněni jsou chlapci i dívky bez ohledu na dosažený stupeň pohlavního dospívání. Ochrana se však vztahuje rovněž na osoby mladší osmnácti let nacházející se ve stavu závislosti a na osoby starší osmnácti let svěřené dozoru někoho jiného. K pohlavnímu zneužívání může dojít jednak formou soulože, jednak jakýmkoliv jiným intenzivnějším zásahem do pohlavní sféry chráněné osoby, který je prováděn za účelem sexuálního vzrušení pachatele (např. ohmatávání pohlavních orgánů). Pro vznik trestní odpovědnosti přitom není rozhodující, zda zneužitá osoba s jednáním pachatele souhlasila nebo nikoliv. Pachatelem tohoto trestného činu bývá mnohdy někdo z okruhu rodinných příslušníků a známých zneužité osoby, avšak může jím být i kdokoliv jiný (např. vychovatel, učitel a jiní). S ohledem na povahu trestné činnosti může být obtížným shromažďování důkazního materiálu, při jehož získávání je navíc nezbytný velmi citlivý přístup k poškozené osobě. Spácháním trestného činu pohlavního zneužívání může být souběžně spáchán také trestný čin ohrožování výchovy mládeže podle § 217 trestního zákona, trestný čin vydírání podle § 235 trestního zákona nebo trestný čin soulože mezi příbuznými podle § 245 trestního zákona (postihována je soulož mezi příbuznými v pokolení přímém a mezi sourozenci). S účinností od 1. ledna 2004 (zákon č. 218/2002 Sb.) byla v trestním zákoně zakotvena skutková podstata trestného činu svádění k pohlavnímu styku (§ 217a, 217b), která prohlubuje ochranu dětí a mládeže před komerčním sexuálním zneužíváním. Trestného činu se dopustí pachatel, který osobě mladší osmnácti let nabídne, slíbí nebo poskytne úplatu nebo jinou výhodu či prospěch za pohlavní styk s ní, za její pohlavní sebeukájení, obnažování nebo jiné srovnatelné chování. Takové jednání zpravidla vede k výraznému mravnímu ohrožení dítěte a k narušení jeho hodnotového systému. Samotná osoba mladší osmnácti let, která žádá nebo přijme odměnu za své sexuálně motivované jednání, není pro takový čin trestná, neboť podle obecné zásady nemůže být trestná osoba, k jejíž ochraně je příslušné trestněprávní ustanovení určeno.

103

Objektem trestného činu znásilnění podle § 241 trestního zákona je právo každého člověka na svobodné rozhodování o svém pohlavním životě. Trestný čin spáchá ten, kdo někoho jiného donutí násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí k souloži nebo k jinému obdobnému pohlavnímu styku (zejména orální nebo anální sex) nebo kdo k takovému činu zneužije bezbrannosti jiné osoby. Předmětem útoku může být osoba ženského i mužského pohlaví. V kvalifikované skutkové podstatě je stanoven přísnější trest na případy, kdy je trestný čin spáchán na osobě mladší osmnácti let, respektive patnácti let. Trestný čin vraždy novorozeného dítěte matkou (§ 220 trestního zákona) je oproti trestnému činu vraždy podle § 219 trestního zákona trestán mírněji (tzv. privilegovaná skutková podstata). Pachatelkou trestného činu je matka, která v rozrušení způsobeném porodem úmyslně usmrtí své novorozené dítě při porodu nebo hned po něm. Z hlediska vzniku trestní odpovědnosti nesmí stav rozrušení dosahovat intenzity duševní poruchy, jinak by matka pro nepříčetnost nebyla vůbec trestně odpovědná. Ve skutkové podstatě trestného činu nedovoleného přerušení těhotenství podle § 227 až 229 trestního zákona je vyjádřen zájem společnosti na ochraně nenarozeného dítěte a na ochraně života a zdraví těhotné ženy. V souladu s čl. 6 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je lidský život hoden ochrany již před narozením a rovněž podle preambule Úmluvy o právech dítěte potřebuje dítě zvláštní záruky, péči a odpovídající právní ochranu před narozením i po něm. Trestným je umělé přerušení těhotenství, které je v rozporu s podmínkami stanovenými zákonem č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství a prováděcí vyhláškou č. 75/1986 Sb. Trestného činu se dopustí jednak ten, kdo těhotné ženě pomáhá nebo ji svede k tomu, aby sama uměle přerušila své těhotenství nebo jiného požádala nebo mu dovolila, aby jí bylo těhotenství uměle přerušeno jiným než dovoleným způsobem, jednak ten, kdo se souhlasem těhotné ženy uměle přeruší její těhotenství jiným než dovoleným způsobem nebo kdo těhotenství uměle přeruší bez souhlasu těhotné ženy. Těhotná žena, která sama uměle přeruší své těhotenství nebo o to jiného požádá nebo mu to dovolí, však nemůže být za takový čin trestána. T a b u l k a 59 Počet osob odsouzených za vybrané trestné činy v l. 1998 - 2002 Trestný čin 1998 1999 2000 2001 2002 Dvojí manželství 0 2 1 0 3 Opuštění dítěte 7 10 12 6 10 Zanedbání povinné výživy 5502 6207 5894 5380 6296 Týrání svěřené osoby 95 78 75 83 102 Únos 10 6 8 3 5 Obchodování s dětmi 0 0 0 0 1 Ohrožování výchovy mládeže 394 394 397 419 551 Podávání alkoholických nápojů 6 14 18 23 32 mládeži Vražda novorozeného dítěte 1 2 4 4 4 matkou Nedovolené přerušení těhotenství 0 0 1 1 0 Pohlavní zneužívání 414 419 333 313 365 Soulož mezi příbuznými 0 4 3 3 3 Pramen: Ministerstvo spravedlnosti Poznámka: údaje v tabulce zachycují pouze soudně projednávané případy zakončené pravomocným odsouzením obviněných osob, Je však zřejmé, že v případě některých skutkových podstat je údaj výrazně nižší, než skutečný rozsah trestných činů, které se k soudu nedostanou (frapantní je tento případ u skutkové podstaty podávání alkoholických nápojů mládeži).

104

III. 1. 2. 3. Tendence vývoje trestněprávní ochrany rodiny Současná trestněprávní úprava ochrany rodiny představuje ucelený systém reagující na různé zdroje ohrožení rodiny. Ačkoliv tento systém plní své funkce na dobré úrovni, neznamená to, že není třeba hledat cesty k jeho dalšímu zdokonalení. Intenzivní diskuse se vedou o metodách působení proti neblahému jevu domácího násilí, zejména o způsobu účinné ochrany oběti před pokračováním nebo opakováním útoků násilníka. Inspiraci lze hledat např. v rakouském modelu ochrany oběti domácího násilí, který umožňuje použít vůči násilníkovi institut vykázání z bytu. Jednou z cest k usnadnění odhalování trestné činnosti ohrožující rodinu může být rozšíření oznamovací povinnosti v rámci úpravy trestného činu neoznámení trestného činu. Předmětem úvah je také otázka zpřísnění trestního postihu za spáchání nejzávažnějších, společensky vysoce škodlivých trestných činů, a to při současném respektování principu ekonomie trestní represe a přiměřenosti trestu. Řadu významných změn by měla přinést vládou připravovaná rekodifikace trestního práva hmotného v podobě nového trestního zákoníku. Požadavkům mezinárodních dokumentů by např. měla odpovídat nová komplexní úprava obchodování s dětmi, která by bez ohledu na znak úplatnosti měla postihovat všechny formy přeshraničního i vnitrostátního obchodování. V oblasti trestního práva procesního patří mezi důležité trendy zvyšování ochrany zájmů poškozeného, v jehož duchu je možné uvažovat o posílení postavení poškozeného doplněním některých dalších práv, např. práva domáhat se v adhezním řízení také kompenzace morální škody. Celkově lze konstatovat, že české trestní právo by mělo dosáhnout úrovně moderního evropského standardu a naplňovat všechny mezinárodní závazky České republiky. III. 1. 3. Legislativní rámec náhradní rodinné péče Pojem náhradní rodinná péče je obtížně vymezitelný, neboť právní řád České republiky nedefinuje bezezbytku pojem rodina (byť jeho náplň implikuje). Tento výraz lze chápat v širším slova smyslu, jako péči o děti, které z různých důvodů nemohou vyrůstat ve vlastní rodině, a jejímž účelem je nahradit chybějící péči rodičů, péčí jiných fyzických osob, a to způsobem, který se v rozsahu vyplývajícím z typu náhradní rodinné péče podobá péči rodičů. V rámci legislativně-institucionálního zajištění náleží náhradní rodinná péče do sféry sociálně právní ochrany, která je z právního hlediska vymezena v Listině základních práv a svobod, v Úmluvě o právech dítěte (104/1991 Sb.), zákonu č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, a v příslušných ustanoveních zákona č. 359/1999 Sb., o sociálněprávní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů. Právě zákon o sociálně-právní ochraně dětí má svébytné postavení vedle dalších právních předpisů, které chrání zájmy a blaho dětí (např. zákon o rodině, občanský zákoník, občanský soudní řád, trestní zákon, trestní řád, zákon o přestupcích, předpisy školské a zdravotnické); přitom rozhodující úlohu v úpravě vztahů mezi rodiči a dětmi a výchovných poměrů mají soudy, se kterými orgány sociálně-právní ochrany úzce spolupracují. Legislativní rámec přitom formuluje zásady a pravidla zprostředkování náhradní rodinné péče včetně mezinárodního osvojení (organizace, postup, náplň činnosti orgánů, spolupráce jednotlivých subjektů atd.). Stát je zde určen jediným oprávněným subjektem pro zprostředkování náhradní rodinné péče, a to osvojení a pěstounské péče, včetně osvojení dětí do ciziny. III. 1. 3. 1. Formy náhradní rodinné péče Jak již bylo zmíneno, pojem náhradní rodinná péče zahrnuje formy péče o děti, které z různých důvodů nemohou vyrůstat ve vlastní biologické rodině. V obecné rovině pojem

105

náhradní rodinné péče představuje osvojení, také nazývané adopcí, pěstounskou péči a poručenství. V užším slova smyslu se pod pojmem náhradní rodinná péče rozumí pouze formy náhradní péče, které v rámci zákona o sociálně-právní ochraně dětí zprostředkovává stát, tedy osvojení (adopce) a pěstounská péče. Pro děti, které jsou přirozeně nebo sociálně osiřelé je nejvhodnější formou náhradní rodinné péče osvojení, neboli přijetí cizího dítěte za vlastní. Tímto institutem lze nezletilým dětem nahradit chybějící rodinné prostředí s rodinnou výchovou, péčí a láskou, kterých se dětem ze strany pokrevních rodičů z různých příčin nedostává, a zároveň tak vyřešit problém bezdětnosti mnoha manželských párů. Děti tak získávají pečující rodiče a bezdětní manželé životní náplň. Nejpřirozenější formou tohoto právního institutu je osvojení dítěte manželským partnerem biologického rodiče. Budoucí vztah mezi osvojitelem a dítětem je v takovém případě navazován v rodině. Stejně tak tomu je i v situaci, kdy je dítě osvojováno rodinnými příslušníky – strýcem, švagrovskou dvojicí atd. Tyto situace jsou pro vznik nového svazku mezi dítětem a žadatelem optimální a zásahy státu případně nestátních subjektů v nich nejsou na místě. Osvojením vzniká mezi osvojitelem a osvojencem takový poměr jako mezi rodiči a dětmi, mezi osvojencem a příbuznými osvojitele potom analogicky poměr příbuzenský. Osvojitelé mají rodičovskou zodpovědnost při výchově osvojených dětí. Osvojit lze pouze dítě, jehož rodiče zemřeli nebo pokud rodiče (případně jiní zákonní zástupci) dali k osvojení souhlas nebo souhlasu rodičů není na základě rozhodnutí soudu třeba. Pokud je dítě schopno posoudit dosah osvojení, je třeba také jeho souhlasu. Rodiče nejsou účastníky řízení o osvojení, pokud dali předem souhlas o osvojení bez vztahu k určitým osvojitelům nebo pokud byli zbaveni rodičovské odpovědnosti či byli zbaveni způsobilosti k právním úkonům, resp. byli v této způsobilosti omezeni. Stejně tak nejsou účastníky tohoto řízení rodiče, o kterých soud ve zvláštním řízení rozhodl, že k osvojení není třeba jejich souhlasu, ačkoli jsou zákonnými zástupci dítěte, a to z důvodu, že rodiče po stanovenou dobu neprojevili žádný zájem o dítě, resp. neprojevili opravdový zájem. Dítě se v těchto případech považuje za „právně volné“, tedy lze je svěřit do péče jiných osob, aniž by k tomuto konkrétnímu kroku bylo nutné získat souhlas rodičů. Před rozhodnutím soudu o osvojení musí být dítě nejméně tři měsíce v péči budoucího osvojitele, a to na jeho náklady. O svěření dítěte do této tzv. předadopční péče rozhoduje obecní úřad obce s rozšířenou působností a o osvojení rozhoduje soud. Zákon o rodině rozlišuje dva druhy osvojení, zrušitelné a nezrušitelné, přičemž o nezrušitelném osvojení může soud rozhodnout jen u dítěte, které je starší jednoho roku a jeho důsledkem je zápis osvojitelů do matriky a do rodného listu dítěte namísto biologických rodičů. Dítě je možné rozhodnutím soudu svěřit také do péče jiné fyzické osoby, případně manželů, jestliže poskytují záruku jeho řádné výchovy a se svěřením dítěte souhlasí. Při výběru vhodné osoby dá soud přednost zpravidla příbuznému dítěte. Soud při rozhodování o svěření dítěte do péče těchto osob vymezí jejich rozsah práv a povinností. Pokud rodiče dítěte zemřeli, byli zbaveni rodičovské zodpovědnosti, výkon jejich rodičovské zodpovědnosti byl pozastaven nebo nemají způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu, ustanoví soud dítě poručníka. Poručenství je tradiční institut rodinného práva sloužící k ochraně nezletilého dítěte. Soud zahajuje řízení z úřední povinnosti, jakmile se dozví o potřebě ustanovit poručníka nebo na základě podnětu jiného orgánu. Dokud není dítěti ustanoven poručník nebo dokud se ustanovený poručník neujme své funkce, činí neodkladné úkony v zájmu dítěte a v jeho zastoupení orgán sociálně-právní ochrany dětí. V takovém případě se jedná o dočasné zákonné poručenství. Na vztahy poručníka a dítěte se přiměřeně vztahují ustanovení o právech a povinnostech rodičů a dětí. Funkce poručníka

106

nezakládá vyživovací povinnost k dítěti, poručník nemá povinnost osobně o dítě pečovat, pročež lze tento institut považovat za formu náhradní rodinné péče pouze za situace, kdy poručník o dítě osobně pečuje. Tato situace nastává často v případě, kdy je právně volné dítě svěřováno do pěstounské péče a pěstoun je soudem ustanoven poručníkem svěřovaného dítěte. Dalším institutem náhradní rodinné péče je pěstounská péče, kterou lze chápat jako zvláštní formu státem zprostředkované, řízené a kontrolované náhradní výchovy v rodině nebo v prostředí, které rodinu připomíná, a státem finančně podporovanou. Pěstounská péče je určena dětem, které nemohou dlouhodobě vyrůstat v prostředí rodiny, tvořené jejich vlastními biologickými rodiči nebo nemohou být z nejrůznějších důvodů (právních, zdravotních nebo sociálních) osvojeny. Hlavním cílem pěstounské péče je zajistit dítěti osobní individuální péči, obdobnou té, která je poskytována dětem ve vlastních rodinách a která je z dlouhodobých zkušeností nejoptimálnějším prostředím pro vývoj dítěte. Rodičům zpravidla zůstává zachována rodičovská zodpovědnost, mohou se s dítětem stýkat a mají k němu vyživovací povinnost. Vazby dítěte k širší rodině bývají také většinou zachovány. Při úspěšné pěstounské péči zůstávají vazby mezi bývalými pěstouny a dítětem zachovány i po skončení pěstounské péče, bývalí pěstouni často suplují také roli prarodičů pro potomky dětí, kterým poskytli náhradní rodinu. O svěření dítěte do pěstounské péče rozhoduje soud. Pěstoun má ve výchově dítěte práva a povinnosti rodičů a je povinen o dítě osobně pečovat. Právo zastupovat dítě a spravovat jeho záležitosti má však jen v běžných věcech. Dítěti v pěstounské péči a pěstounovi náleží podle zákona o státní sociální podpoře dávky pěstounské péče (viz kapitola III. 2. této zprávy). Pěstounská péče může být též vykonávána ve zvláštních zařízeních pro výkon pěstounské péče, která jsou za tímto účelem zřizována a provozována kraji, obcemi a neziskovými organizacemi. Pěstounskou péči v těchto zařízeních poskytují buď manželské páry nebo „matky pěstounky“ (typ dětské vesničky). Pěstouni zde působí na základě zvláštní dohody o výkonu pěstounské péče v zařízení uzavřené s institucí, která zařízení zřídila. III. 1. 3. 2. Zprostředkování náhradní rodinné péče Složitá situace nastává tam, kde by měl vzniknout kontakt a vazba mezi dítětem a budoucím osvojitelem nebo pěstounem za situace, kdy jsou si tyto dva subjekty zatím neznámé a žádné vazby je nespojují. Za těchto okolností je velmi významná úloha státu, resp. přenesená působnost krajských úřadů a případně činnosti pověřených nestátních subjektů při vyhledávání vhodných žadatelů pro opuštěné děti tak, aby zprostředkování náhradní rodinné péče bylo pro další vývoj dítěte účelné a dlouhodobě perspektivní, a byla tak uspokojena potřeba otevřené budoucnosti dítěte. V okamžiku, kdy dospělá osoba začne hledat dítě (především odpovídající vlastní představě), vstupuje do procesu stát, jehož úlohou je především poskytování odborné pomoci při zprostředkování náhradní rodinné péče, a to jak dětem, pro něž je nutné nalézt rodinu, tak i žadatelům, kteří mají o zprostředkování náhradní rodinné péče zájem. Na tomto místě je nutné upozornit, že se jedná se o citlivou a specifickou pomoc oběma subjektům zprostředkování, která zohledňuje dlouhodobé souvislosti v oblasti psychického vývoje dítěte, sociálních vazeb dítěte a rodiny a také ve sféře právních vztahů dětí a žadatelů. Momentální odstranění psychické deprivace nemůže proto být jediným důvodem pro zprostředkování náhradní rodinné péče. Jedná se vždy o navázání velmi závažného vztahu, který se odehrává v dlouhodobé perspektivě, a má pro oba subjekty velmi zásadní právní důsledky. Orgány sociálně právní ochrany dětí vyhledávají děti, které ztratily zázemí své biologické rodiny a potřebují zajistit náhradní rodinou péči. Takovým dítětem může být kojenec, ale také dítě školního věku. Z toho je zřejmé, že nároky na budoucí žadatele budou různé. Především

107

musí však být v souladu se specifickými potřebami konkrétního dítěte. Za zásadní ideu zprostředkování náhradní rodinné péče je v České republice považován zájem a blaho konkrétního dítěte. Vzhledem k tomu, že souhlas rodičů ve vztahu k určitým osvojitelům je spíše výjimkou, osvojení tak probíhá ve většině případů bez účasti biologických rodičů, čímž je zajištěna ochrana zájmu dítěte i budoucích osvojitelů před nevhodnými zásahy biologických rodičů. Dítě, které je vhodné do pěstounské péče, nemusí splňovat tak přísné právní předpoklady jako u osvojení (nemusí být tzv. právně volné). Rodiče nejsou v některých případech zbaveni rodičovské zodpovědnosti a jsou účastníky řízení o pěstounské péči. V mnoha případech jsou do pěstounské péče svěřované děti, které by pro své zdravotní, mentální, ale i sociální handicapy nemohly být umístěné v osvojení. To je také hlavní důvod obav žadatelů o případné zvládnutí konkrétních potřeb postiženého dítěte, neboť handicapy dětí významně omezují rodinu. Péče o děti je časově, psychicky i finančně velmi náročná a často neumožňuje žadatelům výkon zaměstnání na plný úvazek. Zvýšená náročnost pěstounské péče vyplývá i z faktického práva biologických rodičů dítěte ovlivňovat proces výchovy formou kontaktů a přímých zásahů do výchovy. Protože náhradní rodinná péče je realizována mezi dvěma subjekty – dítětem a žadatelem, je nutné, aby byly touto péčí uspokojeny potřeby nejen dítěte, ale i samotného žadatele. Žadatel musí o zprostředkování osvojení nebo pěstounské péče požádat na příslušném obecním úřadě obce s rozšířenou působností. Samotná žádost spolu s podklady slouží k formálnímu posouzení požadavků kladených žadatelem na potenciální dítě a zároveň k posouzení ekonomického, zdravotního a sociálního potenciálu žadatele. Základními informacemi pro další proces zprostředkování jsou představy o dítěti, které je ochoten žadatel do rodiny přijmout ve vztahu k formě náhradní rodinné péče, dále ekonomické zajištění, zdravotní stav, trestní bezúhonnost žadatele, sociální vztahy v širší rodně, případně další informace, které jsou potřebné pro vyhledání takového dítěte, kterému bude žadatel nejvhodnějším osvojitelem nebo pěstounem. Samotné zprostředkování náhradní rodinné péče provádí podle platné novely zákona o sociálně-právní ochraně dětí (zákon č. 518/2002 Sb., změna zákona o sociálně-právní ochraně dětí) příslušný krajský úřad, popř. Ministerstvo práce a sociálních věcí. Pro žadatele je velmi důležité psychologické posouzení, kdy s přihlédnutím k již shromážděným podkladům psycholog krajského úřadu (resp. Ministerstvo práce a sociálních věcí) provede psychologické vyšetření, jehož závěrem je konstatování, zda osobnostní předpoklady žadatele odpovídají nárokům, kladeným na osvojitele nebo pěstouny obecně. Psychologické vyšetření především odpoví na otázku, zda konkrétní žadatel je či není schopen vychovávat dítě z hlediska jeho osobnostních charakteristik, výchovných schopností, motivace, stability manželského vztahu a dalších významných předpokladů. Stejně tak provede krajský úřad nebo ministerstvo svým lékařem posouzení zdravotního stavu žadatele. Cílem tohoto posouzení je zjistit, zda zdravotní stav žadatele po stránce duševní, tělesné a smyslové nebrání výkonu dlouhodobé, soustavné, dostatečné a řádné a dostatečné péče a výchově dítěte. Psychologické posouzení, posouzení zdravotního stavu společně se sociálním šetřením je základem pro odborné posouzení žadatele o náhradní rodinnou péči. Žadatel obdrží od příslušného krajského úřadu správní rozhodnutí o tom, zda je vhodným žadatelem o náhradní rodinnou péči. Toto rozhodnutí však neopravňuje žadatele přijmout jakékoliv dítě. Žadatel je zařazen do registru žadatelů o náhradní rodinnou péči. Paralelně je veden registr dětí vhodných do osvojení nebo pěstounské péče, pro něž jsou intenzivně vyhledáváni vhodní konkrétní osvojitelé nebo pěstouni. Od právní moci rozhodnutí o zařazení do evidence žadatelů po skutečné převzetí dítěte do péče může uplynout různě dlouhá doba. Po vydání rozhodnutí o zařazení do evidence žadatelů je žadatel ještě povinen zúčastnit se přípravy k přijetí dítěte do rodiny. Příprava na převzetí dítěte do rodiny může být ve

108

výjimečných případech prominuta. Jedná se především o takové případy, kdy žadatel již v minulosti prokázal, že je schopen pečovat o svěřené dítě do pěstounské péče nebo osvojení a je velmi dobře obeznámen se všemi úskalími takové péče. Během přípravy má žadatel možnost znovu velmi důkladně posoudit všechny možnosti náhradní rodinné péče a sám se rozhodnout, zda je schopen takovou péči dítěti poskytnout (v této souvislosti je třeba zmínit se také o navazující fázi, kterou je odborné provázení náhradních, resp. pěstounských rodin).44 Je běžnou praxí, že v rámci ČR v některých krajích je čekací doba i několik let. Důvodů pro odlišné délky čekání na dítě může být několik: 1. Žadatel má takové nároky na dítě, které se v reálných možnostech dětí pro náhradní rodinnou péči vyskytují minimálně (napři dítě je oboustranný sirotek, dítě z rodičů vysokoškoláků, dítě s nadprůměrnou inteligencí, dítě z tzv. dobré rodiny atd.) 2. V konkrétním kraji je relativní nedostatek dětí vhodných pro určitou formu náhradní rodinné péče, nejčastěji osvojení. Rovněž žadatelů o svěření zdravého dítěte většinové populace ve věku max. do šesti let do pěstounské péče je mnohem více než těchto dětí. Proces mezi zařazením do evidence žadatelů a skutečným přijetím dítěte mohou zrychlit takové situace, které jsou opakem těch, jež proces brzdí: 1. Žadatel je tolerantní k přijetí dítěte s různými handicapy, je si vědom, že děti vhodné do náhradní rodinné péče jsou vesměs děti různým způsobem handicapované. K výchově takového dítěte má osobnostní předpoklady. 2. V konkrétním kraji je dostatek dětí do osvojení a tedy jsou žadatelé o osvojení uspokojováni v krátké čekací lhůtě. Čekání na zprostředkování náhradní rodinné péče je pro žadatele často subjektivně velmi zatěžující, přesto je nevhodné pro žadatele i pro dítě proces zprostředkování zkracovat. Za žádoucí je pokládána minimálně doba odpovídající délce trvání fyziologického těhotenství. Během doby, po kterou žadatelé čekají na vytipování dítěte, určitá část žadatelek otěhotní a po narození vlastního dítěte požádá o vyřazení z evidence, někdy také s odůvodněním, že z důvodu narození vlastního dítěte nehodlá převzít dítě cizí. Část žadatelů požádá během této doby o vyřazení z evidence z důvodu rozpadu manželství. Někteří žadatelé také sleví ze svých nepřiměřeně vysokých požadavků na dítě a přijmou dítě s handicapem. V některých, bohužel nikoli zcela ojedinělých, případech žadatelé převezmou dítě, které ve velmi krátké době vrátí, a požádají o vyřazení z evidence s odůvodněním, že si teprve teď uvědomili tíhu odpovědnosti. Určitá část žadatelů ve snaze déletrvající čekání zkrátit, vyhledává matky, které uvažují o případném souhlasu s osvojením svých již narozených dětí. K převzetí dítěte do faktické výchovy dochází za asistence třetí osoby. S dětmi je nezákonným způsobem manipulováno. Jedná se o faktické zprostředkování osvojení dítěte osobou, která k tomu není oprávněna a jde o nezákonný postup. O těchto praktikách se krajský úřad, případně Ministerstvo práce a sociálních věcí, dozví až za situace, kdy je pro konkrétní žadatele vytipováno vhodné dítě a tito již dítě ve své péči mají.

44

V některých regionech pořádají krajští psychologové pravidelná setkání pěstounských rodin s nabídkou odborných konzultací stejně jako psychologové z kojeneckých ústavů. Stále častěji se setkání účastní i rodiny s adoptovanými dětmi. Možnosti psychologického poradenství jsou všem žadatelům o náhradní rodinnou péči nabídnuty během přípravy a pěstounské rodiny mají možnost volby psychologa v závislosti na dříve získané důvěře.

109

Zprostředkování náhradní rodinné péče je oprávněn provádět pouze stát resp. v rámci své přenesené působnosti krajské úřady. V této souvislosti je připravována novela zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, která by měla určovat sankce za jeho porušování při zprostředkování náhradní rodinné péče. O osvojení resp. svěření dítěte do pěstounské péče rozhoduje výhradně soud. Pro žadatele je velmi důležitá ta skutečnost, že biologická matka dítě do péče cizí osobě sice může svěřit, ale její souhlas s osvojením daný ihned po porodu je právně irelevantní. Matka může dát souhlas s osvojením bez vztahu k určitému osvojiteli až 6 týdnů pro porodu. Zároveň je biologická matka účastníkem řízení o osvojení a až do právní moci rozsudku o osvojení může svůj souhlas s osvojením vzít zpět. V praxi to znamená, že v této době, která je velmi dlouhá, jsou žadatelé ohroženi odebráním dítěte ze své péče matkou. Další ohrožení zájmu dítěte a žadatelů vyplývá ze skutečnosti, že třetí osoba, která zajistí zprostředkování náhradní rodinné péče často nemívá dostatečné informace o dítěti, o jeho rodičích, případně o dědičných faktorech, které se mohou projevit v somatickém a psychickém vývoji dítěte. Úspěšnost takové náhradní rodinné péče je tím ohrožena za cenu splnění touhy žadatelů po rychlém přijetí dítěte. Postupy odporující zákonu mohou být posuzovány i jako trestná činnost obchodování s dětmi. Z těchto důvodů jsou již v zemích EU přijímány velmi přísné právní předpisy, které vycházejí z historického vývoje dané společnosti a z rozboru sociálně patologických jevů, k nimž dochází. Velmi přísné jsou právní předpisy týkající se mezinárodního osvojení. III. 1. 3. 3. Tendence vývoje Vzhledem ke stále klesající schopnosti manželských párů počít dítě přirozenou cestou se zvyšuje významnou měrou i zájem o zprostředkování především osvojení. Tato forma náhradní rodinné péče v prvé řadě saturuje potřebu manželských párů vychovat dítě jako naplnění společného soužití. Většina žadatelů o zprostředkování osvojení vyčerpala všechny možnosti počít své vlastní dítě, které jim dává současný stupeň lékařského poznání. Někteří žadatelé této možnosti nevyužili z náboženských či etických důvodů, nebo mají vlastní děti a kromě nich chtějí ještě vychovávat děti cizí z touhy pomoci dalšímu dítěti či ve snaze získat vlastnímu dítěti sourozence. Rovněž žadatelé, kterým vlastní děti odrostly, a kteří mají potřebu ještě o někoho pečovat, nejsou výjimkou. Často jsou kvalitními a tolerantními osvojiteli či pěstouny, neboť jejich očekávání již naplnily vlastní děti, s jejichž výchovou mají tito žadatelé letité zkušenosti. V některých případech naopak očekávání těchto žadatelů naplněna nebyla, pročež někdy mohou tito klást na svěřené dítě příliš vysoké nároky. Upřednostnění uspokojení materiálních potřeb (budování kariéry, vlastního domu apod.) před založením rodiny, a také naděje, které v žadatelích vyvolávají stále se zlepšující metody umělé reprodukce způsobují, že se pro zprostředkování osvojení rozhodují stále starší žadatelé. Z podkladů pro rozhodování o zařazení žadatelů do evidence žadatelů o zprostředkování osvojení resp. pěstounské péče je zřejmé, že věk velké části žadatelů žádajících o první dítě je kolem 40 let. Přestože tento věk není subjektivně pro žadatele problematický (jsou v celkem dobré zdravotní a psychické kondici, dosáhli určitého pracovního uznání atd.), je u žadatelů o dítě v kojeneckém věku již hraniční vzhledem k perspektivě výchovného působení do zletilosti dítěte. Významná část žadatelů tento věk přesahuje a žádá o svěření dítěte kojeneckého věku v době, kdy dosahují věku 50-ti let. Stále častěji se mezi žadateli o osvojení objevují žadatelé, z nichž jeden (zpravidla partner) je výrazně starší, často dosahuje věku 60-ti let a více. U žadatelů o osvojení se velmi výrazně projevuje zájem o co nejmenší děti, s dobrou zdravotní prognózou a zároveň o takové děti, u kterých je předpoklad, že nedošlo k poruše intelektu.

110

Naproti tomu v případě dětí vhodných do osvojení dochází někdy k průtahům v řízení před soudem a jejich tzv. právní uvolnění je otázkou mnoha měsíců. Z toho důvodu se dostávají do systému zprostředkování osvojení děti starší, o které zájem žadatelů klesá. Zvyšuje se podíl dětí etnicky odlišných a dětí s různou zátěží – rodiče drogově a alkoholově závislí, rodiče s psychickým onemocněním, rodiče HIV pozitivní, rodiče s pohlavní chorobou atd. Zároveň se zvyšuje počet dětí, které jsou zdravotně handicapované a přestože jsou právně volné, jejich umístění do náhradní rodiny je velmi obtížné. Stejně tak se zvyšuje počet dětí vhodných do osvojení ve vyšších věkových kategoriích, o které zájem mezi žadateli klesá. U pěstounské péče se objevuje tendence k poklesu zájmu žadatelů. Pěstounská péče je často chápána jako náhrada za osvojení. Źádá ji stále více bezdětných manželů, kteří ovšem mají typickou „adoptivní motivaci“, což někdy představuje závažná ohrožení pro budoucí pěstounskou péči. Přetrvávají vyšší nároky na dítě, menší tolerance zvláštností ve vývoji atd. (viz Sobotková 2003). Zvyšuje se zájem o děti v nižším věku a o děti, u kterých je předpoklad, že jejich biologičtí rodiče nebudou projevovat zájem o kontakt. Děti vhodné do pěstounské péče jsou děti se zdravotním nebo sociálním handicapem, jejichž rodiče nebyli zbaveni rodičovské zodpovědnosti. V náhradní rodinné péči se nedaří umisťovat děti vyššího věku (ve věku školní docházky a starší). Některé nestátní neziskové organizace prosazují změny, které by umožnily, byť na krátkou dobu, pobyt těmto dětem v rodině. Tento model vychází z předpokladu odborně vzdělaných pěstounů, kteří budou s pomocí sociálních pracovníků spolupracovat s biologickou rodinou a budou se snažit vrátit dítě do původní rodiny. Podmínkou je zajištění odborného poradenství a pomoci do po dobu 24 hodin denně. Vzhledem k tomu, že systém není dosud teoreticky a metodicky propracován, je nutné při jeho uskutečňování pečlivě zohlednit všechny relevantní faktory.

111

III. 2. Finanční podpora rodiny (kompenzace nákladů – ocenění výkonů) Jednou z důležitých forem podpory rodiny, která je nedílnou součástí všech teoretických koncepcí, je finanční podpora. Nejčastěji je v moderním pojetí chápána jako kompenzace nákladů života v rodině či jako „ocenění“ výkonu rodinných funkcí. Probíhá formou přerozdělení příjmů směrem ke společensky žádoucím skupinám domácností, a to několika způsoby. Přímá finanční podpora rodiny má v České republice podobu dávek plynoucích ze sociálního zabezpečení (dávky sociálního pojištění, sociální péče a státní sociální podpory). Zabývá se jí první část této kapitoly. Druhým, nepřímým způsobem přerozdělení finančních prostředků jsou daňová opatření na podporu rodiny, která jsou předmětem analýzy ve druhé části kapitoly. Třetí způsob, kterému je věnována závěrečná část kapitoly, zahrnuje ostatní formy podpory rodiny finančního charakteru ve veřejném sektoru, např. slevy v dopravě či kultuře, speciální výhody poskytované rodině při nákupu produktů a služeb atd. III. 2. 1. Rodinné dávky v rámci systému sociálního zabezpečení III. 2. 1. 1. Sociální ochrana rodiny a lidská práva Podpora rodiny v rámci systému sociálního zabezpečení nevychází v České republice pouze z vlastních historických tradic, ale je také odrazem mezinárodněprávních závazků ČR kodifikujících právo rodin na pomoc a sociální ochranu ze strany státu. Na mezinárodní úrovni nalezla koncepce nezadatelných lidských práv písemné vyjádření ve Všeobecné deklaraci lidských práv přijaté na půdě Organizace spojených národů v roce 1948. Tato deklarace sice není závazným pramenem mezinárodního práva, ale stala se východiskem pro řadu mezinárodních paktů, smluv a doporučení. Sociální práva občanů v širším pojetí (právo na sociální zabezpečení45 a práva související s výkonem práce) jsou zmíněna v článcích 22-25. Rodiny se týká především článek 16, jehož třetí odstavec stanovuje, že „Rodina je přirozenou a základní jednotkou společnosti a má nárok na ochranu ze strany společnosti a státu.“ Závazného charakteru se tomuto právu dostalo v Mezinárodním paktu o občanských a politických právech (1967), který Československo ratifikovalo r. 1976 (120/1976 Sb.). Jeho článek 23 obsahuje kromě práva na uzavření manželství a zajištění stejných práv manželů také povinnost společnosti a státu ochraňovat rodinu: „Rodina je přirozenou a základní jednotkou společnosti a má právo na ochranu společnosti a státu.“ Centrální mezinárodní organizací států působící v oblasti lidských práv v evropském prostoru je Rada Evropy. Pod vlivem Všeobecné deklarace lidských práv přijala Rada Evropy na 130 úmluv a mnoho dílčích smluvních ujednání, které jsou však pro členské státy závazné až po jejich ratifikaci národními parlamenty. Základní mezinárodní úmluvy v sociální oblasti přijaté Radou Evropy jsou: 1) 2) 3) 4)

Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (1950), Prozatímní evropská dohoda o soustavách sociálního zabezpečení (1953), Evropská sociální charta (1961), Evropská úmluva o sociálním zabezpečení (1972),

45

Do sociálního zabezpečení byly v roce 1952 Úmluvou o minimálních normách (sociálního zabezpečení), přijatou na půdě Mezinárodní organizace práce, zahrnuty následující odvětví, resp. dávky: (i) léčebná péče, (ii) nemocenské, (iii) podpora v nezaměstnanosti, (iv) starobní důchod, (v) dávky při pracovních úrazech a nemocech z povolání, (vi) rodinné dávky, (vii) dávky v mateřství, (viii) invalidní důchod a (ix) dávky pozůstalých (srov. Tomeš – Koldinská 2003, 231).

112

5) Evropský zákoník sociálního zabezpečení (1990), 6) Revidovaná Evropská sociální charta (1996). Z pohledu problematiky rodiny je dosud nejvýznamnějším dokumentem Evropská sociální charta (1961), která ve svém čl. 16 deklaruje právo rodiny na sociální, právní a hospodářskou ochranu: ¨“S cílem zajistit nezbytné podmínky pro plný rozvoj rodiny, která je základní jednotkou společnosti, se smluvní strany zavazují podporovat ekonomickou, právní a sociální ochranu rodinného života takovými prostředky, jako jsou rodinné dávky, daňová opatření, poskytování bydlení pro rodiny, dávek novomanželům, a jinými vhodnými prostředky.“ V Revidované Evropské sociální chartě (1996) došlo ve stávajícímu katalogu práv k modifikacím a rozšířením v oblasti práva dětí a mladistvých osob na ochranu. Již v Dodatkovém protokolu k Evropské sociální chartě z r. 1988 pak došlo k zakotvení práva na rovné příležitosti a rovné zacházení v záležitostech zaměstnání s vyloučením diskriminace na základě pohlaví. Úmluvy Rady Evropy o lidských právech, včetně práva na sociální zabezpečení, byly převzaty Evropskými společenstvími a posléze Evropským společenstvím a Evropskou unií do unijních a komunitárních předpisů. Finálním dokumentem katalogizujícím lidská práva na úrovni EU je Charta základních práv EU přijatá v roce 2000 v Nice, která obsahuje jak základní sociální práva, tak také rozvádí práva týkající se rodin a rodinného života. Její článek 33 týkající se rodinného a profesionálního života stanovuje, že: 1) Ochrana rodiny je zaručena po stránce právní, hospodářské i sociální; 2) V souladu s úsilím smířit rodinný a profesionální život má každý člověk právo na ochranu proti jakékoli formě propuštění ze zaměstnání z důvodů svázaných s mateřstvím, jakož i právo na placenou mateřskou dovolenou a na rodičovskou dovolenou po narození či adopci dítěte. Článek 34 poté přibližuje sociální zabezpečení a sociální pomoc: „1) Unie uznává a respektuje nárok na dávky sociálního zabezpečení a na sociální služby zajišťující ochranu v případech, jako je mateřství, nemoc, pracovní úraz, závislost či stáří, jakož i v případě ztráty zaměstnání, a to v souladu s podmínkami stanovenými právem Evropského společenství a legislativou jednotlivých států a jejím uplatňováním; 2) Každý, kdo bydlí nebo se v souladu se zákonem pohybuje uvnitř Unie, má právo na dávky sociálního zabezpečení a sociální výhody vyplývající z právního řádu Evropského společenství a legislativy jednotlivých států a jejího uplatňování“. Pokud bude přijat stávající návrh ústavní smlouvy EU, stane se Charta základních práv jeho součástí a bude tudíž pro členské státy Evropské unie právně závazná. Co se týče stávajícího evropského práva, je třeba konstatovat, že Evropská unie nemá v souladu s principem subsidiarity plně harmonizovanou sociální politiku a sféra rodiny do její působnosti nepatří. Přesto v rámci některých aktů sekundárního práva lze nalézt předpisy bezprostředně související se sociální ochranou rodiny (viz rovněž příslušnou kapitolu této zprávy), např.: Nařízení Rady č. 1408/71 o aplikaci soustav sociálního zabezpečení na osoby zaměstnané, samostatně výdělečně činné a jejich rodinné příslušníky pohybující se v rámci Společenství; nařízení Rady 574/72 stanovující postup provádění nařízení Rady č. 1408/71; nařízení Rady č. 859/2003, kterým se rozšiřuje používání ustanovení nařízení Rady 1408/71 a nařízení Rady č. 574/72 na občany třetích států a konečně nařízení Rady č. 1612/68 o volném pohybu pracovníků v rámci Společenství. Nařízení Rady č. 1612/68 zajišťuje migrujícím pracovníkům a jejich rodinným příslušníkům stejné sociální výhody jako mají domácí pracovníci. Zbylá dvě nařízení stanovují pravidla koordinace systémů sociálního zabezpečení pro úpravu vztahů mezi členskými zeměmi. Všechna tato ustanovení se řídí čtyřmi principy, které určují rámec pro poskytování dávek ze sociálního zabezpečení:

113

1) aplikace právního řádu jediného státu, vč. kolizního pravidla, vzniknou-li nároky ve dvou státech, 2) rovné zacházení pro občany všech členských států EU, 3) zachování nabytých práv a výplata dávek do ciziny v rámci EU a 4) sčítání dob pojištění. Oblast sociálního zabezpečení je v Evropské unii legislativně upravována pouze v souvislosti se zajištěním pravidel volného trhu a nediskriminace na základě státního občanství. V posledních letech ovšem roste také role otevřené metody koordinace nesměřující k legislativní harmonizaci sociální politiky, ale k vytváření minimálních standardů cestou konvergence cílů členských států Evropské unie v této sféře. V rámci českého právního řádu vychází právo na ochranu rodiny a pomoc státu pečujícím rodičům z Listiny základních práv a svobod (č. 2/1993 Sb.), která v čl. 32 odst. 1 říká, že „rodičovství a rodina jsou pod ochranou zákona“ a v čl. 32 odst. 5 „rodiče, kteří pečují o děti, mají nárok na pomoc státu“. Mezinárodněprávní a ústavněprávní rámec ochrany rodiny je základním východiskem pro začlenění podpory rodiny do systému sociálního zabezpečení. III. 2. 1. 2 Sociální ochrana rodiny ve třech pilířích systému sociálního zabezpečení Občané České republiky jsou v případě potřeby chráněni třemi pilíři sociálního zabezpečení vytvořenými sociální reformou v polovině 90. let: pilířem sociálního pojištění, pilířem státní sociální podpory a pilířem sociální péče. Především systém státní sociální podpory je konstruován jako hlavní podpůrný mechanismus pro rodinu jako sociálně relevantní subjekt podpory, ovšem rovněž v rámci systému sociální péče a sociálního pojištění je celá řada legislativních opatření podporujících rodinu v závislosti na určitých podmínkách spojených s konkrétní sociální situací rodiny. Rodina je pro účely sociálního zabezpečení chápána jako celek společně posuzovaných osob, a to rodičů a nezaopatřených dětí žijících ve společné domácnosti. Toto pojetí se proto odlišuje od koncepce rodiny v systému rodinného práva (viz podrobněji kap. III. 1. 1. a rovněž úvod této zprávy). Systém sociálního pojištění má za základní cíl vyrovnat změny v příjmové situaci jedince během jeho života a jeho použití reaguje na určitou sociální událost, např. ztrátu zaměstnání, nemoc nebo těhotenství, rané mateřství, stáří či invaliditu. Jeho smyslem je zajistit v případě takové (nikoli nutně nepříznivé) sociální události, která vede ke krátkodobé nebo déletrvající ztrátě příjmu, odpovídající náhradu, která pomůže vyrovnat vzniklou příjmovou nerovnost. Dávky plynoucí ze sociálního pojištění jsou přitom vázány na předchozí platbu příspěvků, tedy na status jedince coby zaměstnance či osoby samostatně výdělečně činné (s výjimkou zákonem uznaných náhradních dob, kdy jsou příspěvky hrazeny státem). Do systému patří pojištění v nezaměstnanosti, pojištění nemocenské a pojištění důchodové. Financování zajišťují příspěvky zaměstnanců, zaměstnavatelů a státu. Systém je doplněn ještě zdravotním pojištěním. Sociální pojištění je sice vázáno na jednotlivce přispívajícího ze svého zaměstnaneckého příjmu, nicméně imanentně podporuje rodinu tím, že z něj plynoucí dávky vždy pomáhají stabilizovat příjmovou situaci v celé domácnosti. Opatřením vstřícným k rodině je existence náhradních dob reflektujících dobu trvání celodenní péče o dítě v sociálním pojištění. V rámci systému sociální péče (resp. sociální pomoci, kterýžto termín je v českém právním řádu identický s pojem sociální péče) zajišťuje stát pomoc občanům, jejichž životní potřeby nejsou dostatečně zabezpečeny příjmy z pracovní činnosti, dávkami důchodového nebo nemocenského zabezpečení, popř. jinými příjmy, a občanům, kteří ji potřebují vzhledem ke svému zdravotnímu stavu nebo věku, anebo kteří bez pomoci

114

společnosti nemohou překonat nepříznivou sociální situaci. Sociální péče je tedy jako druhý tradiční centrální pilíř sociálního zabezpečení vázána na vyrovnání příjmové nerovnosti v populaci. Jejím smyslem je pomoci formou dávek a sociálních služeb občanům, kteří se ocitli ve stavu hmotné či sociální nouze tak, aby mohli pokrýt své základní životní a sociální potřeby. Vznik nároku na tyto dávky je odvozen od definice sociální potřebnosti, popř. také ze specifické sociální situace. Přirozeným nástrojem při kontrole nároku na sociální pomoc je testování příjmové situace, které na rozdíl od sociálního pojištění není vztaženo k předchozí platbě příspěvků, ale k aktuální finanční situaci rodiny, v níž občan žije. Příjmová nouze je také hlavním kritériem pro poskytnutí dávek sociální péče (zatímco sociální služby lze poskytovat také v případě, není-li jedinec schopen se o sebe náležitě postarat). Nesleduje se však pouze příjem, ale také možnost tento příjem zvýšit vlastním přičiněním, tzn. vlastní prací, řádným uplatněním zákonných nároků a pohledávek či prodejem nebo jiným využitím vlastního majetku (zkoumá se majetková situace). Systém sociální péče je vztažen k rodině především tím, že adresátem jeho dávek je vždy (chudá) rodina, resp. domácnost, v níž občan žije. Konstrukce hmotné nouze vychází z předpokladu, že stav chudoby se váže na celou rodinnou síť. Proto je také v případě kontroly nároku testován příjem celé rodiny (domácnosti), nikoli jen žádajícího občana. Poskytnutá dávka pak také kryje životní a sociální potřeby rodiny. Jak však bylo již shora zmíněno, podpora rodiny je sice pojata v definici adresáta a tedy i ve formě zjišťování příjmové situace, ovšem účelem sociální pomoci není podpora rodiny jako specificky určené skupiny, ale pomoc jedinci, který není schopen se o sebe postarat z důvodu hmotné či sociální nouze. Pomoc rodině v dávkách sociální pomoci je spíše dodatečným produktem systému sociální podpory vycházejícím z objektivní skutečnosti, že nouzí je postižena většinou celá rodinná síť. Poněkud jiný charakter mají sociální služby, které jsou rovněž nástrojem sociální péče. Jejich typologie definovaná v české legislativní úpravě (vůči většině zemí EU přitom relativně úzce vymezená) zahrnuje i široké spektrum prorodinných služeb, které zdaleka nelze ohraničit systémem sociální péče. Jejich analýze se věnuje jiný oddíl této zprávy, ovšem na tomto místě lze říci, že právě sféra sociálních služeb je svou velkorysou koncepcí ochrany proti sociálnímu vyloučení jednou z centrálních oblastí podpory normální nukleární rodiny v systému sociálního zabezpečení. Podobně jako v jiných evropských zemích se také v české sociální reformě odrazila snaha doplnit tradiční soustavu sociálního zabezpečení o systém, který by vyjádřil podporu státu vůči osobám v určitých společensky relevantních sociálních situacích. Proto byly obě prve zmíněné složky sociálnězabezpečovacích nástrojů doplněny o třetí samostatný pilíř státní sociální podpory, který je upraven zákonem č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů. Do tohoto pilíře byly transformovány také některé stávající dávky. Státní sociální podpora je konstruována jako systém sociálního přerozdělování ve prospěch osob ve společensky uznávaných sociálních situacích, především pak rodin s dětmi. Nároky na využití jejích dávek jsou odvozeny od příslušnosti ke konkrétně vymezené kategorii osob se specifickými potřebami a významem pro společnost. Systém přitom uplatňuje princip solidarity mezi vysokopříjmovými rodinami a rodinami s nízkými příjmy a solidarity bezdětných s rodinami s dětmi. III. 2. 1. 3. Charakteristika dávkových systémů Dávky pro rodiny s dětmi, poskytované jednak systémem dávek státní sociální podpory, jednak dávek sociální péče, představují v současnosti hlavní formu přímé (transferové) podpory rodin státem. Na většinu dávek státní sociální podpory a na některé dávky sociální péče jsou podmínky nároku, jeho výše i postup při jejich poskytování určeny ve vazbě na

115

situace související s péčí o děti a potřebné členy rodiny a s úhradou jejich potřeb. Tyto systémy byly navrženy na základě analýzy a definování sociálních situací, u nichž stát považuje za potřebné a účelné podílet se na jejich řešení formou nárokových dávek. Je třeba zdůraznit, že dávky sociálního zabezpečení jsou dnes konstruovány jako genderově neutrální v míře, v jaké je to s ohledem na účel dávky možné. Koncepce dávek státní sociální podpory a dávek sociální péče poskytovaných podle zákona o sociální potřebnosti vychází z kategorie životního minima, které je upraveno zákonem č. 463/1991 Sb., o životním minimu, ve znění pozdějších předpisů. Životní minimum je společensky uznaná minimální hranice příjmu občana nebo rodiny, pod níž nastává stav hmotné nouze. Tvoří jej jednak částky považované za potřebné k zajištění výživy a krytí ostatních osobních potřeb občana (diferencované podle věku) a jednak částky považované za potřebné k zajištění nezbytných nákladů na domácnost osob společně posuzovaných (diferencované podle počtu osob v domácnosti). Celkové životní minimum rodiny je součtem všech částek na osobní potřeby jednotlivých osob a jedné částky určené ke krytí společných potřeb domácnosti. Životní minimum je hlavním kriteriem pro posouzení nároku občana nebo rodiny na výplatu dávek sociální péče na základě zákona o sociální potřebnosti a těch dávek státní sociální podpory, u kterých je testován příjem rodiny. Zároveň je využíváno pro výpočet výše většiny dávek SSP. Za rozhodné příjmy pro tyto účely jsou považovány čisté příjmy občana resp. rodiny, a to především ze závislé činnosti, příjmy z podnikání nebo jiné samostatné výdělečné činnosti, dále dávky nemocenského a důchodového zabezpečení a hmotné zabezpečení uchazečů o zaměstnání vč. obdobných příjmů ze zahraničí. Částky životního minima jsou průběžně upravovány nařízením vlády podle skutečného růstu spotřebitelských cen za rozhodné období, aby byla zachována jejich reálná hodnota. Od roku 2002 je možné částky životního minima upravovat v pravidelném termínu vždy od počátku roku. Při mimořádně vysokém nárůstu úhrnného indexu spotřebitelských cen alespoň o 10 % je může vláda zvýšit také mimo termín pravidelné valorizace. V případě, kdy je inflace nižší než 2 %, nemusí vláda částky životního minima v pravidelném termínu zvyšovat. Dojde-li k růstu životních nákladů, je tedy tento nepříznivý dopad na hmotnou situaci rodin kompenzován růstem dávek státní sociální podpory i sociální péče odvozených od životního minima. Kromě systémů dávek sociální péče a státní sociální podpory je do této kapitoly zahrnut rovněž systém rodinných dávek v nemocenském pojištění a „prorodinné“ prvky v rámci důchodového pojištění. III. 2. 1. 3. 1. Systém dávek státní sociální podpory Rodina je pro účely systému chápána jako soužití rodičů a nezaopatřených dětí ve společné domácnosti. Za nezaopatřené dítě je považováno dítě do skončení povinné školní docházky a dále, pokud se buď připravuje na budoucí povolání nebo je zdravotně postižené, nejdéle však do 26 let. Při posuzování nároků na dávky se netestuje majetek rodiny, u některých dávek se však zkoumá příjem rodiny. V závislosti na něm jsou poskytovány tyto dávky: přídavek na dítě, sociální příplatek, příspěvek na bydlení, příspěvek na dopravu (k 1.7.2004 zrušen). Bez ohledu na příjem rodiny lze poskytovat rodičovský příspěvek, zaopatřovací příspěvek, dávky pěstounské péče, porodné, pohřebné. Další charakteristikou systému je zohlednění sociální situace rodiny. Rodina přitom může pobírat více dávek souběžně.

116

Přehled dávek: Přídavek na dítě Přídavek na dítě je základní, dlouhodobou dávkou, poskytovanou rodinám s dětmi, která jim pomáhá krýt náklady spojené s výchovou a výživou nezaopatřených dětí. Při poskytování dávky je testován příjem rodiny v předchozím kalendářním roce. Přídavek na dítě je poskytován ve třech úrovních, odvislých od příjmů rodiny v předchozím kalendářním roce. Jeho výše je stanovena násobkem částky životního minima na osobní potřeby dítěte. Rodiny s příjmem vyšším než je 3,0 násobek částky životního minima rodiny na přídavek na dítě nemají nárok. Sociální příplatek Cílem této dávky je pomáhat rodinám s nízkými příjmy krýt náklady, spojené se zabezpečováním potřeb jejich dětí. U tohoto druhu dávky je testován příjem rodiny za kalendářní čtvrtletí. Nárok na sociální příplatek je vázán péčí o nezaopatřené dítě a na stanovenou hranici příjmů v rodině, která v předchozím kalendářním čtvrtletí musí být nižší než 1,6 násobek životního minima rodiny. Za příjem se považují i přídavek na dítě, rodičovský příspěvek a zaopatřovací příspěvek. Výše sociálního příplatku je výrazně diferencovaná. Se zvyšujícím se příjmem rodiny se příplatek postupně snižuje. Do výše sociálního příplatku se promítá zdravotní postižení dítěte i zdravotní postižení rodiče nebo jeho osamělost. Příspěvek na bydlení Příspěvek na bydlení přispívá na krytí nákladů na bydlení rodinám a také jednotlivcům s nízkými příjmy. Poskytování příspěvku podléhá testování příjmů rodiny za kalendářní čtvrtletí. Za příjem se považují i přídavek na dítě, rodičovský příspěvek a zaopatřovací příspěvek. Jestliže příjem v rodině byl v uplynulém kalendářním čtvrtletí nižší než 1,6 násobek životního minima rodiny, má vlastník bytu či nájemce, přihlášený v bytě k trvalému pobytu, nárok na příspěvek na bydlení. Poskytuje se bez ohledu na to, v jakém bytě oprávněná osoba bydlí, zda jde o byt obecní, družstevní, v soukromém vlastnictví anebo zda jde o byt ve vlastním domě a jaké jsou skutečné náklady na bydlení. Konečná výše příspěvku je závislá na počtu členů domácnosti a celkovém čistému příjmu všech osob hlášených k trvalému pobytu v daném bytě/domě, za příjem se považují i nemocenské dávky a důchody a rovněž rodičovský příspěvek, zaopatřovací příspěvek a přídavek na dítě. Podrobná analýza fungování a dopadů příspěvku na bydlení je obsažena v části Rodina a bydlení. Příspěvek na dopravu Touto dávkou přispívá stát rodinám na krytí nákladů spojených s dojížděním nezaopatřeného dítěte do školy mimo místo obce, kde je hlášeno k trvalému pobytu. Při poskytování příspěvku na dopravu je testován příjem rodiny za kalendářní rok. Pouze v případech, kdy dítě plní povinnou školní docházku, mu náleží příspěvek bez ohledu na příjem domácnosti (rodiny). Pokud dítě dojíždí na střední či vysokou školu, je příspěvek poskytován jen tehdy, jestliže rozhodný příjem rodiny nepřesáhl v uplynulém kalendářním roce dvojnásobek životního minima rodiny. Příspěvek není poskytován v červenci a srpnu, bez ohledu na případné studijní povinnosti dítěte.

117

Od 1. července 2004 se příspěvek na dopravu ruší. Od září 2004 budou zavedeny slevy na žákovském jízdném v autobusové a železniční dopravě. Rodičovský příspěvek Na rodičovský příspěvek má rodič nárok, jestliže po celý kalendářní měsíc osobně, celodenně a řádně pečuje o dítě do 4 let věku nebo do 7 let, je-li dítě dlouhodobě zdravotně postižené. Od 1. ledna 2004 není při poskytování této dávky testován příjem pobírajícího rodiče a je mu tedy umožněna výdělečná činnost v neomezené výši za předpokladu zajištění osobní, celodenní a řádné péče o dítě. Podmínka osobní celodenní péče o dítě není splněna, je-li dítě umístěno v jeslích, mateřské škole nebo jiném zařízení pro děti předškolního věku déle než 5 kalendářních dnů v měsíci s výjimkami dále uvedenými. Rodičovský příspěvek náleží i v případech, kdy dítě pravidelně navštěvuje léčebně rehabilitační zařízení nebo speciální mateřskou školu či jesle se zaměřením na vady zraku, sluchu, řeči nebo se zaměřením na děti tělesně postižené nebo mentálně retardované v rozsahu nepřevyšujícím čtyři hodiny denně, pokud dlouhodobě zdravotně postižené dítě pravidelně navštěvuje předškolní zařízení v rozsahu nepřevyšujícím čtyři hodiny denně, dítě navštěvuje předškolní zdravotnická zařízení v rozsahu nepřevyšujícím čtyři hodiny denně pokud je zdravotní postižení sluchu či zraku obou rodičů (osamělého rodiče) v rozsahu 50 % a více. Přiznáním příspěvku při péči o blízkou nebo jinou osobu zaniká nárok na poskytování rodičovského příspěvku. Nárok na rodičovský příspěvek zaniká také tehdy, jestliže v rodině jeden z rodičů má z dávek nemocenského pojištění nárok po celý kalendářní měsíc na peněžitou pomoc v mateřství, peněžitou pomoc nebo nemocenské poskytované v souvislosti s porodem. Má-li příjemce rodičovského příspěvku po celý kalendářní měsíc z dávek nemocenského pojištění nárok na peněžitou pomoc v mateřství, peněžitou pomoc nebo nemocenské poskytované v souvislosti s porodem nižší, než je výše rodičovského příspěvku, je mu doplacen rozdíl mezi rodičovským příspěvkem a uvedenými dávkami. Rodičovský příspěvek byl v souvislosti s opatřeními II. etapy reformy veřejných financí zvýšen z 1,1 násobku částky životního minima na výživu a ostatní základní osobní potřeby rodiče na 1,54 násobek. V současnosti tak činí výše rodičovského příspěvku 3 573,- Kč měsíčně a 3 773,- Kč v případě, že rodičem je nezaopatřené dítě do 26 let. Zaopatřovací příspěvek Dávka je určená k zabezpečení rodiny vojáka po dobu výkonu jeho základní nebo náhradní vojenské služby, civilní služby nebo vojenského cvičení. Na zaopatřovací příspěvek má nárok nezaopatřené dítě vojáka bez dalších podmínek. Manželka vojáka má nárok na zaopatřovací příspěvek, pokud pečuje o dítě do čtyř let jeho věku, popřípadě do sedmi let, jde-li o dítě dlouhodobě zdravotně postižené a nebo je-li manželka vojáka invalidní či z vážného důvodu nemůže být výdělečně činná. Dávky pěstounské péče Pěstounská péče je formou náhradní rodinné výchovy. Soud svěřuje dítě pěstounovi do péče na jeho žádost v případech, kdy se o něj vlastní rodiče nemohou nebo nechtějí starat. Dávky pěstounské péče jsou čtyři a jsou určeny ke krytí nákladů svěřených dětí, na odměnu pěstouna a další náklady spojené s touto péčí. Příspěvek na úhradu potřeb dítěte se poskytuje nezaopatřenému dítěti v pěstounské péči měsíčně ve výši 2,0 násobku částky životního minima na osobní potřeby tohoto dítěte.

118

Odměna pěstouna je vyjádřením společenského uznání osobě, pečující o cizí dítě v pěstounské péči. Výše odměny je polovinou částky životního minima na výživu a ostatní základní osobní potřeby pěstouna za každé svěřené dítě. Účelem příspěvku při převzetí dítěte je přispět na nákup potřebných věcí pro dítě, přicházející do náhradní rodinné péče. Příspěvek se poskytuje ve výši čtyřnásobku částky životního minima na výživu a ostatní základní potřeby dítěte. Příspěvek na zakoupení motorového vozidla náleží pěstounovi, který má v pěstounské péči nejméně čtyři děti. Podmínkou nároku dále je, že vozidlo nesmí pěstoun používat pro výdělečnou činnost. Příspěvek je poskytován ve výši 70 % pořizovací ceny vozidla, resp. ceny opravy vozidla, nejvýše však ve výši 100 tisíc korun. Vedle dávek pěstounské péče náleží dítěti i pěstounovi i další dávky státní sociální podpory, například přídavek na dítě, příspěvek na dopravu, rodičovský příspěvek a další dávky vyjma sociálního příplatku. Porodné Porodné je dávka, kterou se matce jednorázově přispívá na náklady související s narozením dítěte. Při poskytnutí dávky není zkoumán příjem rodiny. Porodné činí 5-tinásobek částky životního minima na osobní potřeby dítěte. Narodí-li se dvě děti současně, pak výše porodného činí 6-ti násobek a v případě narození 3 a více dětí 10-tinásobek součtu částek životního minima na osobní potřeby těchto dětí. Jestliže žena, která dítě porodila, zemřela a porodné jí nebo jiné osobě nebylo vyplaceno, má na něj nárok otec dítěte. Nárok na porodné má rovněž osoba, která převzala dítě mladší jednoho roku do trvalé péče, nahrazující péči rodičů. Pohřebné Touto dávkou stát přispívá osobě, která vypravila pohřeb jiné osobě, na náklady s tím spojené. Výše pohřebného je stanovena na rozdíl od ostatních dávek státní sociální podpory pevnou částkou. Příjem rodiny se netestuje. Vývoj výdajů na dávky státní sociální podpory s ohledem na jejich příjemce Poslední sloupec tabulky 60 informuje o nárůstu objemu peněžních prostředků vyplacených na dávky v roce 2003 ve srovnání s rokem 1996. Zatímco se celkový objem zvýšil o 21 %, nadprůměrně vzrostly výdaje na pohřebné, porodné, dávky pěstounské péče a zejména na příspěvek na bydlení (až 4,2krát). Naproti tomu velmi výrazně klesl objem prostředků vynakládaných na zaopatřovací příspěvek. V roce 2003 přitom poprvé došlo (po relativně stabilním růstu) k meziročnímu poklesu celkového objemu (o 5 %) i většiny vyplacených dávek. Zásluhu na tom má velmi pomalý růst či dokonce pokles příjemců (většiny) dávek státní sociální podpory v posledních letech, který je způsoben tím, že valorizace životního minima (na které jsou dávky - kromě pohřebného - vázány) nesleduje růst mezd a platů.46

46

Naposledy valorizace proběhla v říjnu 2001. 119

T a b u l k a 60 Vyplacené dávky státní sociální podpory v letech 1996 až 2003 (v mil. Kč) Dávka

1996

1997

1998

1999

2000

2001

2002

2003

2003/1996

28 319 29 237 29 637 31 328 31 855 31 942 33 700 32 178 1,206 Dávky SSP celkem z toho 12 194 12 495 11 493 12 474 12 748 12 799 13 353 12 519 1,125 přídavek na dítě 6 244 6 224 6 273 6 251 6 199 6 041 6 271 5 822 1,023 sociální příplatek 677 813 1 367 2 084 2 518 2 698 3 028 2 835 příspěvek na bydlení 4,188 839 938 947 994 1 045 1 173 1 298 1 267 1,510 přísp. na dopravu 7 357 7 612 7 780 7 718 7 691 7 701 8 022 7 964 1,083 rodičovský příspěvek 34 25 23 19 15 14 14 8 zaopatř. příspěvek 0,230 144 154 233 315 339 366 394 406 2,823 dávky pěstoun. péče 484 525 563 566 581 616 791 807 1,671 porodné 348 331 519 543 540 528 529 549 1,583 pohřebné samostatné dávky* -příspěvek na teplo 67 277 236 106 -příspěvek na nájem. 49 163 127 73 6 5 ostatní dávky** -0,02 -0,02 jiné výdaje *od 1.7.1997 začaly být vypláceny tzv. samostatné dávky, tj. příspěvek na teplo (vyplácení bylo ukončeno 30.6.2000) a příspěvek na nájemné (31.12.2000), které byly konstruovány obdobně jako testované dávky státní sociální podpory **jinak nespecifikované platby a nároky, které vznikly před zavedením zákona č. 117/1995 S., o státní sociální podpoře

Pokles příjemců dávek státní sociální podpory pokračoval i v roce 2003. Ve srovnání s předchozím rokem se celkově snížil - ze 41 589,2 tis. na 39 955,1 tis. příjemců, což znamená pokles o 1 634,1 tis. příjemců za rok, resp. 136,2 tis. v průměru za měsíc. Meziroční nárůst zaznamenal pouze počet příjemců pohřebného, porodného a dávek pěstounské péče. Přídavků na dítě bylo v roce 2003 vyplaceno 23 498,2 tis., což je o 736,1 tis. (měsíčně o 61 tis.) méně než v roce 2002. K relativně hlubšímu poklesu (meziročně o 8 %) došlo v počtu rodin pobírajících sociální příplatek - o 420,8 tis. za rok (o 35 tis. měsíčně) na 4 926,5 tis. Téměř poloviční (o 47 %) propad v počtu příjemců však zaznamenal zaopatřovací příspěvek - z 10,6 tis. na 5,6 tis. v roce 2002. Za zmínku ještě stojí, že počet příjemců tří „hlavních“ dávek státní sociální podpory (přídavku na dítě, sociální příplatku a rodičovského příspěvku) ve vztahu ke všem příjemcům poněkud paradoxně (i když pozvolna) roste. V roce 2003 činil 79 % příjemců všech dávek. Objem prostředků vyplácených na tyto tři dávky v rámci celého systému státní sociální podpory však naopak pomalu klesá, na 82 % v roce 2003. Z makroekonomického hlediska lze zjistit, že i přes nominální růst objemu dávek státní sociální podpory od roku 1996 (do roku 2002) se jeho podíl na HDP snížil z 1,7 % na 1,5 % v roce 2002, resp. na 1,3 % v roce 2003 (podle předběžných údajů za HDP). Ze státního rozpočtu se na tyto dávky vynakládá přibližně 5 % veškerých státní výdajů. III. 2. 1. 3. 2. Systém dávek sociální péče Sociální péčí zajišťuje stát pomoc občanům resp. rodinám, jejichž životní potřeby nejsou dostatečně zabezpečeny jejich příjmy, občanům, kteří potřebují pomoc státu vzhledem ke svému zdravotnímu stavu nebo věku, anebo kteří bez pomoci společnosti nemohou překonat nepříznivou sociální situaci. V současné době prochází systém sociální péče transformací, a to ve sféře dávek i služeb; velký důraz je kladen zejména na podporu možnosti

120

setrvání člověka v jeho přirozeném prostředí (tedy v rodině) oproti jeho umístění do péče ústavního zařízení. Dávky poskytované z důvodu sociální potřebnosti: Systém těchto dávek sociální péče je upraven zákonem č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, ve znění pozdějších předpisů. Jedná se o dávk y poskytované z důvodu nízkého příjmu, který nedosahuje částek životního minima a občan nemá možnost si svůj příjem zvýšit vzhledem ke svému věku, zdravotnímu stavu nebo z jiných vážných důvodů. Podmínka příjmu pod hranicí životního minima však neplatí vždy a neznamená také automatický nárok na přiznání dávky. Za sociálně potřebného se považuje i občan, jehož příjmy jsou vyšší než životní minimum, pokud má náklady na zajištění a ostatních nezbytných osobních potřeb a náklady na domácnost odůvodněně vyšší a nemůže je uhradit vlastním přičiněním. Na druhou stranu se za sociálně potřebného nepovažuje občan, který má příjmy sice nižší než životní minimum, ale jeho celkové sociální a majetkové poměry jsou takové, že mu mohou plně zaručit dostatečné zajištění jeho nezbytných osobních potřeb i nezbytných nákladů na bydlení a toto zajištění lze na něm spravedlivě žádat. Dále se za sociálně potřebného nepovažuje například občan-rodič, který neplní povinnosti zákonného zástupce nezaopatřeného dítěte spojené s řádným plněním povinné školní docházky či občan vedený v evidenci uchazečů o zaměstnání, pokud neprojevuje snahu zabezpečit si zvýšení příjmu vlastní prací. V případě více společně posuzovaných osob musí podmínky sociální potřebnosti splňovat všechny společně posuzované osoby. Z hlediska sociální ochrany rodiny je významný především příspěvek na výživu dítěte, který je poskytován sociálně potřebnému nezaopatřenému dítěti v případě, že osoba, které byla stanovena k dítěti vyživovací povinnost a nežije s dítětem v domácnosti, tuto povinnost neplní nebo plní jen částečně. Příspěvek při péči o blízkou nebo jinou osobu K dávkám sociální péče patří též příspěvek při péči o blízkou nebo jinou osobu upravený zákonem č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů. Náleží občanovi pečujícímu osobně, celodenně a řádně o osobu blízkou, která je buď převážně nebo úplně bezmocná nebo starší 80 let a je částečně bezmocná, nebo starší 80 let a podle vyjádření ošetřujícího lékaře potřebuje péči jiné osoby. Náleží také občanovi, který osobně, celodenně a řádně pečuje o jinou než blízkou osobu za splnění podmínek zmíněných výše a za podmínky, že s ní žije v jedné domácnosti. Dále náleží též rodiči, prarodiči či jinému občanovi, který převzal dítě do péče nahrazující péči rodičů, nebo který pečuje o nezletilé dítě starší jednoho roku, které je podle zvláštního právního předpisu dlouhodobě těžce zdravotně postižené a vyžaduje mimořádnou péči. Pobírání příspěvku nebrání omezená výdělečná činnost. Příspěvek žadateli náleží, pokud čistý příjem z jeho výdělečné činnosti byl nižší než 1,5násobek částky životního minima na výživu a ostatní základní osobní potřeby. Výše příspěvku je dána pevnou částkou, a to 1,6násobkem částky životního minima potřebné k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb pečuje-li o jednu osobu a 2,75násobkem této částky, pečuje-li o dvě nebo více osob. Podmínka celodenní péče se též nově považuje za splněnou, jestliže občan pečující o blízkou nebo jinou osobu zabezpečil péči o tuto osobu jinou zletilou osobou v době vyřizování nezbytných osobních záležitostí či vykonávání výdělečné činnosti.

121

Dávky sociální péče pro staré nebo těžce zdravotně postižené občany Jedná se o dávky poskytované starým nebo těžce zdravotně postiženým občanům upravené vyhláškou č. 182/1991 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů. Dávky sociální péče pro rodiny a děti Jedná se o dávky reagující na některé specifické potřeby rodin a nezaopatřených dětí. Jsou poskytovány též podle vyhlášky č. 182/1991 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů. Patří mezi ně peněžité a věcné dávky rodičům nezaopatřených dětí, těhotným ženám a nezaopatřeným dětem, které se poskytují na úhradu jednorázových mimořádných výdajů, které tito nejsou schopni uhradit z vlastních zdrojů. Dále jde o příspěvek na pořízení základního vybavení dítěte poskytovaný občanům, kteří se rozhodli převzít dítě do pěstounské péče nebo občanovi, který byl na základě rozhodnutí příslušných orgánů ustaven opatrovníkem dítěte. Tuto dávku lze vyplatit souběžně s příspěvkem při převzetí dítěte do pěstounské péče, který je dávkou státní sociální podpory. Příspěvek při uzavření manželství může být poskytnut dítěti, které do uzavření manželství bylo v pěstounské péči. Nezaopatřenému osiřelému dítěti žijícímu v náhradní péči, popř. zletilému nezaopatřenému osiřelému dítěti, které se připravuje na výkon povolání, může být poskytnut příspěvek na úhradu za užívání bytu v případě, že na ně přešlo právo osobního užívání bytu a nemá vlastní dostačující příjem. Příspěvek na rekreaci dětí důchodce může být poskytnut sociálně potřebnému důchodci na vlastní dítě nebo dítě převzaté do náhradní rodinné péče ve věku do skončení povinné školní docházky jako přípěvek na rekreaci tohoto dítěte v případě, že příspěvek nelze uhradit z jeho zaměstnání nebo ze zaměstnání druhého rodiče dítěte. Ostatní dávky sociální péče Mezi tyto dávky patří zejména jednorázová finanční pomoc v případě živelné pohromy nebo požáru a dále jednorázové peněžité a věcné dávky poskytované následujícímu okruhu občanů: občanům propuštěným ze školských zařízení pro výkon ústavní a ochranné výchovy po dosažení zletilosti, občanům propuštěným z výkonu trestu odnětí svobody, občanům, proti nimž je vedeno trestní řízení, popřípadě jimž byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen, a kteří ji potřebují k překonání nepříznivých sociálních dopadů, občanům závislým na alkoholu nebo jiných toxikomaniích, kteří sociální péči potřebují v řešení sociálních situací nebo občanům žijícím nedůstojným způsobem života. Náklady na dávky sociální péče Náklady na dávky sociální péče poskytované rodinám s nezaopatřenými dětmi byly za rok 2002 odhadovány na cca 3,8 mld. Kč, což z celkových výdajů na tyto dávky ve výši 13,3 mld. Kč představuje méně než 30 %. Podíl rodin s dětmi má sice klesající tendenci, avšak na vývoji dávek sociální péče poskytovaným rodinám s nezaopatřenými dětmi má zásadní vliv od roku 1996 systém státní sociální podpory, který stabilizuje příjmovou situaci těchto rodin zejména v případech, kdy rodiče nejsou výdělečně činní z důvodu ztráty zaměstnání.

122

Tabulka 61 Výdaje na dávky sociální péče (v mil Kč) Dávka

1996

1997

1998

1999

2000

2001

2002

Dávky sociální péče celkem:

4175

5188

6644

9268

11276

11650

13 331

I. Dávky sociální péče z titulu sociální potřebnosti

2295

2944

4243

6527

8311

8431

9799

Z toho dávky sociální péče pro rodiny s nezaopatřenými dětmi

1209

1424

2087

2774

3362

3 374

3363

II. Příspěvek při péči o osobu blízkou

568

723

882

1000

1096

1168

1375

III. Dávky sociální péče pro zdravotně postižené občany z titulu zdravotního postižení

1312

1521

1519

1741

1869

2 051

2157

III. 2. 1. 3. 3. Dávky nemocenského pojištění se vztahem k rodině Nemocenské pojištění, v jehož rámci je řešena i peněžitá pomoc v mateřství, vyrovnávací příspěvek v těhotenství a mateřství a podpora při ošetřování člena rodiny, je upraveno zákonem 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, ve znění pozdějších předpisů. V současné době je projednáván nový věcný záměr zákona o nemocenském pojištění, který počítá se zachováním výše uvedených dávek. Peněžitá pomoc v mateřství Tato dávka se poskytuje ženě na mateřské dovolené po dobu 28 týdnů. Na tuto dávku má však nárok pouze v případě, že byla v posledních dvou letech před porodem minimálně 270 dní nemocensky pojištěná. Výše dávky činí 69% z denního vyměřovacího základu z předchozího platu. Pokud matka porodí zároveň dvě nebo více dětí, pokud se stará aspoň o dvě z narozených dětí, anebo se jedná o matky, které jsou neprovdané, ovdovělé, rozvedené nebo z jiných vážných důvodů osamělé a nežijí s druhem, poskytuje se tato peněžitá pomoc až do uplynutí 37 týdnů počítaných od počátku poskytování této dávky. Delší podpůrčí dobu pro poskytování této dávky mají zajištěnou ze svého nemocenského pojištění též ženy, které dítě neporodily, ale převzaly ho do své trvalé péče nahrazující péči mateřskou na základě rozhodnutí příslušného orgánu nebo převzaly dítě, jehož matka zemřela, pokud patří do kategorie výše uvedených žen (tzn., že jsou neprovdané, ovdovělé, rozvedené nebo z jiných vážných důvodů osamělé a nežijí s druhem nebo převzaly dvě nebo více dětí a starají se aspoň o dvě z nich). Doba poskytování peněžité pomoci v mateřství je však u nich omezena též věkem dítěte (nejmladšího), a to osmi měsíci jeho věku. Delší podpůrčí doba pro poskytování obdobné dávky (tj. peněžité pomoci) je zajištěna i mužům - pojištěncům svobodným, ovdovělým, rozvedeným nebo z jiných důvodů osamělým, kteří nežijí s družkou a převzali do péče dítě, na základě rozhodnutí příslušného orgánu nebo dítě, jehož matka zemřela. Doba poskytování peněžité pomoci je u nich rovněž omezena věkem dítěte (osmi měsíci jeho věku). Ženě, která nesplnila podmínku doby účasti na nemocenském pojištění a nemá tedy nárok na peněžitou pomoc v mateřství, náleží dávka nemocenského pojištění pro dočasnou pracovní neschopnost, a to od 6 týdne před stanoveným termínem porodu do 6 týdne po porodu.

123

Vyrovnávací příspěvek v těhotenství a mateřství Tento příspěvek je poskytován ženě, která byla zaměstnavatelem z důvodu těhotenství či mateřství převedena na jinou práci než jakou vykonávala dosud a při níž dosahuje nižšího výdělku. Výše příspěvku se stanoví jako rozdíl mezi denním vyměřovacím základem zaměstnankyně před převedením na jinou práci a průměru jejích započitatelných příjmů za jeden kalendářní den po převedení. Poskytuje se v těhotenství nejdéle do nástupu na mateřskou dovolenou a po ukončení mateřské dovolené nejdéle do konce devátého měsíce po porodu. Podpora při ošetřování člena rodiny Náleží pojištěnci (muži nebo ženě) za stanovených podmínek v případě, kdy nemůže pracovat z důvodu potřeby ošetřování nemocného člena rodiny, s nímž žije v domácnosti, ale též z důvodu potřeby péče o dítě mladší 10 let. Splnění podmínky domácnosti se nevyžaduje, jde-li o ošetřování (péči) dítěte mladšího 10 let rodičem. Ne každá péče o dítě do 10 let věku je však uznána jako „potřebná“, tj. jako důvod pro nárok na tuto podporu. Tato dávka náleží jen při péči o dítě z důvodu, že onemocněla osoba, která jinak o dítě pečuje, nebo jí byla nařízena karanténa, a proto nemůže o dítě pečovat, nebo že dítě má nařízenou karanténu anebo že dětské výchovné zařízení nebo škola, do kterých jinak dítě chodí, byly uzavřeny z nařízení hygienika popř. dalších orgánů. Podpora při ošetřování člena rodiny se při splnění stanovených podmínek poskytuje nejvýše po dobu prvních devíti kalendářních dnů potřeby ošetřování (péče o) člena rodiny. Osamělému pojištěnci, který má v péči aspoň jedno dítě ve věku do skončení povinné školní docházky, se tato podpora poskytuje až po dobu prvních šestnácti kalendářních dnů, a to nejen když pečuje o takové dítě, ale i když ošetřuje jiného člena rodiny. Tabulka 62 Výdaje na dávky nemocenského pojištění (v mil. Kč) 1996

1997

1998

1999

2000

2001

2002

20 409

19 794

18 533

19 287

27 205

29 585

32 609

výdaje na nemocenské

17 662

16 959

15 733

16 434

23 653

25 574

28 222

výdaje na podporu při ošetřování člena rodiny

927

864

765

696

785

957

893

1 811

1 963

2 028

2 151

2 759

3 047

3 487

9

8

7

6

8

7

7

Výdaje na dávky nemocenského pojištění celkem z toho:

výdaje na peněžitou pomoc v mateřství výdaje na vyrovnávací příspěvek v těhotenství a mateřství

124

III. 2. 1. 3. 4. Dimenze rodiny v důchodovém pojištění Smyslem důchodového pojištění je zabezpečit pojištěnce pro případ stáří (starobní důchod), invalidity (částečný nebo plný invalidní důchod) nebo ztráty živitele (vdovský a vdovecký důchod a důchod sirotčí). Systém sociálního pojištění je upraven zákonem č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů. Oblast důchodového zabezpečení je pak upravena též zákonem č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů. V rámci důchodového pojištění mají jednoznačný charakter podpory rodiny pozůstalostní důvody vyplácené pozůstalým v případě úmrtí člena rodiny (manžel/ka, rodič nezaopatřeného dítěte). Systém starobních důchodů reflektuje rodinný život především zahrnutím náhradních dob přiznávaných za dobu péče o dítě a současně nižším důchodovým věkem žen v závislosti na počtu vychovaných dětí. Podrobnobnější analýza rodinné dimense starobních důchodů s ohledem na problematiku genderové rovnosti je obsažena v kapitole III. 4. této zprávy. III. 2. 1. 4. Diskutované otázky konstrukce rodinných dávek v rámci státní sociální podpory Již v předchozím oddílu byly uvedeny prvky prorodinné dimense obou tradičních složek sociálního zabezpečení: sociálního pojištění a sociální péče. Teprve třetí pilíř sociálního zabezpečení – státní sociální podpora – má ovšem ve svém cíli sociální transfery na podporu rodiny s dětmi jakožto sociální instituce vykonávající funkce relevantní z hlediska společnosti a státu. Analýzu jejich využívání lze nalézt v kapitole I. 3. této zprávy, na tomto místě půjde proto o popis makrosociálních souvislostí systému konstrukce jednotlivých dávek. Dávky státní sociální podpory by měly s ohledem na zamýšlenou konstrukci této složky systému sociálního zabezpečení rodinám s dětmi kompenzovat náklady spojené s výkonem jejich společensky relevantních funkcí (reprodukční funkce, výchovná funkce atd.), resp. tyto výkony ocenit. Ultima ratio sociální podpory proto není řešit situaci příjmové a sociální nouze (jako tomu činí sociální pomoc), ale co možná nejlépe zamezit nepříznivým dopadům vyplývajícím ze sociální události, která je společností považována za pozitivní. Realita legislativní podoby systému státní sociální podpory se ovšem od jejího cíle coby zastřešující konstrukce pro dávky typu demogrant liší, a to tím, že některé její dávky obsahují další kritéria, která zpřesňují nárok na jejich využití, ovšem zároveň poněkud transformují účel státní sociální podpory jako v prvé řadě prorodinného nástroje. Jedná se zejména o kritérium příjmové situace rodin. Zatímco 5 dávek je poskytováno bez ohledu na výši příjmu, pouze na základě příslušnosti k určité specifické sociální kategorii – nejčastěji rodině (rodičovský příspěvek, zaopatřovací příspěvek, dávky pěstounské péče, porodné, pohřebné), adresný charakter čtyř dalších dávek státní sociální podpory (přídavek na dítě, sociální příplatek, příspěvek na bydlení, příspěvek na dopravu) z nich činí formu sociální pomoci chudým rodinám. Tento fakt ovšem mění původní účel dávek státní sociální podpory. Místo kompenzace výdaje na rodinný život nebo ocenění výkonu rodinných funkcí se jedná opět o formu pomoci nízkopříjmové rodině s tím rozdílem, že tentokrát je podmínkou přítomnost dítěte. Tendence k posilování testování rodinných dávek je pochopitelně způsobena rozpočtovými tlaky. Dlouhodobé udržení tohoto stavu by však způsobilo delegitimizaci státní sociální podpory jako samostatného pilíře sociálního zabezpečení. Tento problém je třeba řešit v rámci komplexních úvah o směřování české sociální politiky. Testování rodinných dávek (a ostatně i dávek sociální pomoci) s sebou nese negativní jev, kterým je nedostatečná možnost kontroly počtu osob zahrnutých do jedné domácnosti, která v praxi vůbec neexistuje. Pro účely jakéhokoliv testování v sociálním zabezpečení je hlavním

125

kritériem právě příjem domácnosti. Nehledě na problematičnost formy tohoto určení (rodina není identická s domácností) vede tento systém k obtížné kontrole počtu členů domácnosti v případě jiného než manželského soužití. Zjištění nároku na dávky sociální pomoci nebo státní sociální podpory je v tomto případě vázáno pouze na čestné prohlášení, nikoli na identifikaci reálné situace. Důsledkem je, že se určitý počet osob deklaruje do pozice samoživitelů přesto, že žijí ve společné domácnosti s další osobou či osobami, jejichž příjem není následně zahrnut do celkových příjmů domácnosti. Přesto, že tento dopad nevyplývá přímo z legislativní normy a je naopak následkem jejího porušení (nepravdivý údaj o počtu členů domácnosti), vede ke znevýhodnění manželských rodin vůči ostatním formám soužití a činí život v nesezdaném soužití finančně výrazně výhodnějším (kombinace dávek sociální pomoci a státní sociální podpory může dosáhnout o několik tisíc korun vyšší příjem v případě nesezdaného soužití, v němž se matka či otec deklarují jako samoživitelé). I když ve skutečnosti není tento rozdíl takto vysoký, samotné všeobecné povědomí o této skutečnosti může hrát negativní roli ve sňatečném chování populace. V rámci třetího pilíře sociálního zabezpečení lze podle charakteru (nikoli nutně oficiálně uvedeného v účelu dávky) teoreticky odlišit dávkové systémy kompenzující dodatečné náklady vzniklé v důsledku výkonu těchto funkcí (přídavek na dítě, příspěvek na dopravu, příspěvek na bydlení, některé dávky pěstounské péče, zaopatřovací příspěvek), a systémy kompenzující, či lépe řečeno oceňující přímo tyto výkony (donedávna rodičovský příspěvek, odměna pěstouna). V řadě případů jsou ovšem oba účely různým způsobem propojeny. Ostatně lze říci, že jakékoliv oceňující dávky poskytují současně kompenzaci vzniklých dodatečných výdajů vyplývajících z ušlého potenciálního výdělku v zaměstnání. V následujícím popisu jsou shrnuty některé diskutované otázky týkající se konstrukce jednotlivých hlavních rodinných dávek státní sociální podpory (přídavek na dítě, sociální příplatek, rodičovský příspěvek) Přídavek na dítě Přídavek na dítě je v současnosti konstruován jako dávka kompenzující náklady na výchovu a péči o dítě (podobně jako např. příspěvek na dopravu, který rovněž pokrývá část nákladů). Jejím účelem je poskytnout náhradu za prostředky vydané rodiči na pokrytí základních životních potřeb dítěte. Do roku 1992 se výše přídavku geometricky zvyšovala v závislosti na počtu dětí v rodině; následně byl zaveden systém rovného přídavku pro každé další dítě v rodině. V různých evropských zemích se pořadí dítěte v rodině odráží na celkové výši přídavku různým způsobem a také v České republice se vede politická diskuse o různých způsobech reflexe vyššího počtu dětí v rodině. Velmi diskutovaná je také současná adresnost dávky, zavedená během sociální reformy v 90. letech. Bez ohledu na politické souvislosti této otázky lze říci, že testování dávky mění částečně její účel. Místo poskytnutí kompenzace dodatečných nákladů spojených s výchovou dítěte jde nyní o formu sociální pomoci (v obecném smyslu tohoto pojmu jakožto ekvivalentu termínu „social assistance“) nízkopříjmovým rodinám vázané ovšem na přítomnost dítěte v rodině. V tomto případě nejde ani tolik o fakt, že adresnou dávku pobírá 85 % rodin s dětmi, ale o podobu její konstrukce, která zohledňuje příjmovou situaci, a brání tak účel dávky vysvětlit pouze oceněním výchovné role rodiny a poskytnutím příspěvku na výchovu dítěte. Důsledkem adresné dávky je také znevýhodnění manželské rodiny vyplývající ze způsobu zjišťování a kontroly celkových příjmů domácnosti. S ohledem na tyto problémy je na politické úrovni diskutována možnost zavedení plošného přídavku, která je podporována také v programovém prohlášení současné vlády. Také dávka přídavku na dítě bude v budoucnu potřebovat nové sociálněpolitické uchopení, a to v souvislosti se změnami v rámci II. etapy reformy veřejných financí a v obecném smyslu

126

s daňovou politikou jako takovou. Zaváděná sleva z daně doplněná daňovým bonusem ve své podstatě zvýhodňuje rodiny výdělečně činnných osob s dětmi. V některých zemích EU je tímto způsobem konstruován přímo přídavek na děti. V této situaci se ovšem naskýtá otázka, zda nebude vhodné tuto doplňkovou formu podpory rodin s dětmi nějakým způsobem doplnit adekvátní změnou konstrukce stávajícího adresného přídavku, a to s přihlédnutím k podobě rodičovského příspěvku a dalším dávkám sociálního zabezpečení, a rovněž k prioritám programového prohlášení vlády. Sociální příplatek Sociální příplatek má charakter klasické testované dávky určené sociálně slabým nízkopříjmovým rodinám s dětmi, které přitom nemusí mít nárok na dávky sociální péče. Na rozdíl od přídavku na dítě, který je rovněž podobným způsobem testovaný (s odlišnou hranicí příjmu), není přímo závislý na počtu dětí v rodině (nepřímo ovšem ano, neboť počet členů rodiny ovlivňuje výpočet životního minima rodiny). Získávají jej nejčastěji rodiny s jedním ekonomicky aktivním rodičem a rodiny samoživitelů. V případě změny konstrukce přídavku na dítě na plošnou dávku by se role sociálního příplatku změnila a tato dávka by se stala centrálním nástrojem podpory nízkopříjmových rodin s dětmi nad úrovní životního minima. V minulosti se vedla diskuse o možném převedení sociálního příplatku do systému sociální péče, ovšem tato myšlenka byla s ohledem na řadu problematických důsledků opuštěna. Rodičovský příspěvek Účelem rodičovského příspěvku bylo dosud ocenit rodičovskou péči o dítě v raném věku. V nedávné době ovšem prošel rodičovský příspěvek výraznou změnou, díky níž jeho výplata není od 1. 1. 2004 omezena maximální hranicí příjmu. Současně byla podmínka osobní celodenní péče rodiče o dítě doplněna možností, aby rodič zajistil péči o dítě jinou zletilou osobou po dobu, po níž vykonává výdělečnou činnost. Především prvně zmíněná změna je z hlediska rodiny velmi pozitivní, neboť dosavadní konstrukce činila z rodičovského příspěvku pouze podporu chudého rodičovství nemotivovaného k vlastnímu zisku a odkázaného na státní pomoc. V této chvíli bylo dokonce možno hovořit o „pasti chudoby“, neboť se rodiči nevyplatilo získat vyšší příjem, protože tím ztrácel nárok na výplatu rodičovského příspěvku. Odstranění původní podmíněnosti nároku na rodičovský příspěvek vlastní péčí o dítě pobírajícím rodičem je z pohledu rodiny problematičtější. Původní konstrukce rodičovského příspěvku odpovídala účelu ocenit „práci v rodině“ jako důležitou výchovně-socializační funkci pro společnost. Tento původní cíl mohl do jisté míry substituovat účel „mateřské mzdy“, o jejímž zavedení se diskutuje v řadě zemí Evropské unie. Naopak současná podoba příspěvku odráží zcela odlišný účel, kterým je zajištění řádné celodenní a domácí péče o dítě, bez ohledu na její formu. Neoceňuje tedy výhradně péči o dítě, ale pokrývá větší či menší část nákladů na ni. Původní účel odměny výkonů proto posouvá k systému kompenzace nákladů. Tento systém je tedy hodnotově neutrální vůči rozdílu mezi péčí rodičovskou a nerodičovskou osobou. Vytváří na jedné straně předpoklad pro možné budoucí širší uplatnění domácí péče nerodičovskou osobou, ovšem na straně druhé nezvýhodňuje žádným způsobem rodiče, který se sám rozhodne pečovat o dítě celodenně bez výkonu výdělečné činnosti. Vzniká tak vakuum v rámci systému odměny výkonů výchovy a péče o dítě v raném věku. Ve chvíli, kdy výplata dávky není bezprostředně vázána na celodenně pečující osobu, vyvstává nutnost zabezpečení kontrolního mechanismu pro dodržování podmínky zajištění řádné celodenní domácí péče o dítě. Nalézt takový mechanismus je ovšem vzhledem k rozpočtovým možnostem pro zaměstnání dostatečného množství sociálních pracovníků

127

téměř nesplnitelným úkolem. Proto se naskýtá otázka budoucnosti rodičovského příspěvku, kterou bude třeba řešit komplexně s otázkou přídavků na děti, sociálního příplatku, příspěvku na péči o osobu blízkou a prorodinných opatření v oblasti daňové politiky. III. 2. 1. 5. Závěr: Modelace rodinných dávek a dalších složek systému sociálního zabezpečení je v současné době předmětem politické i expertní diskuse především s ohledem na potřebu podpory rodiny s dětmi. Linie debaty je vedena především o otázce tzv. univerzálních či naopak adresných dávek, o možnostech zajištění sloučení práce v rodině a práce v zaměstnání formou opatření v dávkovém systému sociálního zabezpečení, ale také o samotné podstatě transferů legitimovaných právě potřebou kompenzovat náklady a ocenit výkony spojené s životem v rodině s dětmi. V rámci komplexního přístupu k rodinné politice je potřeba odstranit následky tzv. „strukturální lhostejnosti“ společnosti vůči rodině (viz kap. I. 2.) a přistupovat také ke konstrukci sociálního zabezpečení z hlediska podpory přirozené rodiny plnící její základní funkce důležité pro celou společnost (reprodukční, socializační, ekonomickou apod.).

128

III. 2. 2. Podpora rodiny v daňové politice III. 2. 2. 1. Úvod k systému daňové podpory Daňová podpora rodin je formou nepřímé finanční pomoci. Základní myšlenkou je ponechat více finančních prostředků přímo v rodinném rozpočtu, zajistit tak soběstačnost rodiny, a její co možná nejmenší závislost na sociálních dávkách. Dalším cílem daňové podpory rodiny je motivace k zaměstnání alespoň jednoho člena rodiny, který pak může využít poskytovaných výhod. Z hlediska státu jsou daňová opatření ve prospěch rodin „daňovým“ výdajem, resp. nepřímým výdajem prostřednictvím snížení předpokládaného příjmu. Slabinou daňové podpory je podstatně obtížnější predikce jejích dopadů (jak na obyvatele tak na veřejné rozpočty) než u dávek plynoucích ze sociálního zabezpečení. I když teoreticky lze daňovou podporu realizovat u jakékoli daně, osobní důchodová daň je jedním z nejvhodnějších teritorií pro aplikaci této podpory. Na rozdíl od daní ze spotřeby, u kterých se některé technické prvky také zdůvodňují sociálním dopadem daně (například aktuální otázka ponechání citlivých položek ovlivňujících výdaje rodin s dětmi ve snížené sazbě DPH), má osobní důchodová daň nespornou výhodu v jednoduché aplikaci adresnosti. Ostatně vkládání sociálních prvků do konstrukce daně z individuálních důvodů má také příznivý odraz ve vyšší akceptovatelnosti této daně. Daňová podpora je vnímána jako užitečná a je kladně hodnocena jen v případě, že je současně většinově chápána jako spravedlivá. Daňová podpora jako cesta k dosažení daňové úspory se poskytuje prostřednictvím některého prvku daňové techniky. U daně z příjmů fyzických osob se v současné době používají následující prvky, které mohou být v různé míře uplatněny k daňové podpoře rodin s dětmi: • osvobození od daně (případně vynětí z předmětu daně nebo prosté nezahrnutí do základu daně), • standardní odpočty (na poplatníka, na manželku/manžela, na nezaopatřené dítě), • nestandardní odpočty, • absolutní slevy na dani, • volba zdanitelné jednotky, • nulová sazba daně, • relativní slevy na dani atd. Jednotlivé formy podpory nejen rozdílně ovlivňují výši daňové povinnosti, ale mají i odlišnou citlivost vnímání z hlediska poplatníka. Čím jednodušší je technika poskytnutí daňové úspory, tím lépe je poplatníkem vnímána, protože si umí její dopad spočítat, a proto lze spíše předpokládat, že využije jejích výhod (srov. Poláková a kol., 2003, str. 44). III. 2. 2. 2. Současný stav V současnosti je daňová podpora rodin realizována pouze formou daňových úspor poskytovaných prostřednictvím základny zdanění. Dopady podpory poskytované prostřednictvím omezení základny zdanění jsou modifikovány působením sazby daně. Při progresivní daňové sazbě (případ ČR) platí, že takto poskytnuté zvýhodnění je v absolutní částce tím vyšší, čím vyšší je mezní sazba daně poplatníka.

129

Osvobození První oblastí realizace daňové podpory rodin vymezenou ekonomickou teorií je osvobození určitých příjmů od daně. Je to vždy vysoce selektivní prvek. Mezi v současnosti zdanitelnými příjmy nelze najít žádný, který by byl pro domácnosti s dětmi charakteristický a který by je odlišoval od jiných sociálních skupin. Proto uplatnění tohoto technického prvku není příliš perspektivní při hledání prostoru pro daňovou podporu rodin s dětmi. Je jistě vhodné zachování osvobození u dávek státní sociální podpory a dávek nemocenského pojištění (včetně příspěvku při ošetřování člena rodiny). Tyto dávky představují nejdůležitější část osvobozených příjmů v domácnostech s dětmi. Kromě sociálních dávek jde také o výživné a jiné formy podpory uvnitř rodiny (například existující osvobození dědictví v přímé linii od daně dědické by mohlo být rozšířeno i o osvobození od daně darovací z nemovitostí v přímé linii). Nestandardní odpočty Nestandardní odpočty jsou vynaložené výdaje, o které lze snížit základ daně. Jedná se o výdaje, které nejsou (anebo nemusí být) nutné k vynaložení příjmů, a tak často představují osobní spotřebu poplatníka, avšak jsou z jistého důvodu preferovány. U nás lze v současnosti v této oblasti vysledovat stopy podpory rodin s dětmi pouze u úroků z úvěrů na bytové potřeby (nezaměřujících se však pouze na rodiny), jejichž odpočet z daňového základu teoreticky přispívá ke snazší dostupnosti bydlení. O této problematice podrobněji pojednává část Rodina a bydlení v této zprávě. Standardní odpočty V současné době jsou v České republice jedinou skutečnou formou daňové podpory rodin dva standardní odpočty od základu daně. V souvislosti se sociálním postavením poplatníka umožňují snížit daňový základ a tím i velikost finančních prostředků odvedených státu. Prvním je odpočet na vyživované dítě (podle zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů), který umožňuje snížit základ daně o nezdanitelnou část 25 560 Kč ročně za každé vyživované dítě žijící v domácnosti s poplatníkem. Odpočet uplatňuje pouze jeden z rodičů dítěte. Přechodný pobyt dítěte mimo domácnost nemá vliv na uplatnění snížení (např. studenti pobývající během studia mimo domácnost poplatníka). Jde-li o dítě, které je držitelem průkazu mimořádných výhod III. stupně (zvlášť těžké postižení s potřebou průvodce) - průkaz ZTP/P (dále jen "ZTP/P")), zvyšuje se tato částka na dvojnásobek. Tímto způsobem dojde, jak již bylo zmíněno, k různě vysoké daňové úspoře u jednotlivých poplatníků. Čím vyšší je daňová sazba, tím vyšší je analogicky úspora. Druhým odpočtem podporujícím rodinu je nezdanitelná částka 21 720 Kč ročně na manželku (manžela) žijící s poplatníkem v domácnosti, pokud nemá vlastní příjmy přesahující za zdaňovací období 38 040 Kč; je-li manželka (manžel) držitelkou průkazu ZTP/P, zvyšuje se částka 21 720 Kč na dvojnásobek. Opět platí, že čím vyšší daňová sazba, tím vyšší je úspora díky této odečitatelné položce. III. 2. 2. 3. Analýza účinnosti současné daňové podpory Opatřením s podstatným dopadem na rodiny na poli daňové podpory jsou pouze výše zmiňované dva standardní odpočty. Podle údajů zpracovaných Ministerstvem financí České republiky pro OECD připadlo z daňových výdajů realizovaných přiznáním standardních odpočtů 71,8 % na základní nezdanitelnou částku (odpočet na poplatníka, bez dopadu na

130

rodinu) a 27,1 % na nezdanitelné částky na dítě a na manžela/manželku; ostatní standardní odpočty jsou z makroekonomického hlediska nevýznamné, a to včetně nezdanitelné částky pro studenty (srov. Poláková a kol., 2003, str. 46). Proto má analýza účinnosti smysl právě u těchto dvou odpočtů. Odpočet na vyživované dítě47 Tento odpočet je jedinou formou daňové podpory rodin s dětmi (spíše by byla vhodnější formulace „domácností s dětmi“, protože odpočet může uplatnit i poplatník samoživitel). Možnost uplatnění odpočtu tedy není vázána na podmínku manželství a odpočet tak pouze zohledňuje (ohodnocuje) zvýšené náklady na výchovu a výživu nezaopatřeného dítěte bez další hodnotové orientace. Dalším aspektem působení odpočtu je počet dětí, na který lze odpočet uplatnit. U nás není počet dětí, na které je možno odpočet uplatnit, omezen, což vyjadřuje zájem na vyšším počtu dětí v rodině při zdržení se stanovení (plánování) optimálního počtu (např. omezením možnosti odpočtu na 3-5 dětí). Věk dítěte je dalším kritériem použití této daňové výhody. Je stanoven do 18 let věku, při přípravě na budoucí povolání maximálně do 26 let věku (srov. zákon č. 117/1995 Sb., §1148). Výše odpočtu se s věkem dítěte nemění, není tak zohledněn růst materiálních potřeb dítěte se zvyšujícím se věkem ani opačný možný přístup kalkulující se zvyšováním obecné příjmové situace rodiny (modelování celoživotního příjmu rodiny) od mladých manželství k rodičům středního věku. Konstrukce odpočtu v ČR zohledňuje také situaci rodin vychovávajících děti se zdravotním handicapem zdvojnásobením odečitatelné částky, což je pozitivním opatřením podporujícím rodiny se zvláštní potřebou pomoci. Odpočet na manželku/manžela Tento odpočet podporuje manželskou formu soužití muže a ženy, která je přes probíhající strukturální změny sociokulturního klimatu bezpochyby nejpříznivějším a nejstabilnějším prostředím pro růst a výchovu dětí. Je poskytován jednomu z manželů jen v případě, že druhý manžel nemá vlastní příjem anebo má jen velmi malý vlastní příjem (38 040 Kč za zdaňovací období). Pak se předpokládá, že druhý z manželů se věnuje převážně péči o domácnost a děti. Takto formulovaný odpočet tudíž vyjadřuje společenskou preferenci dělbě rolí v rodině, bez závislosti na pohlaví. Snižuje tlak na dodání druhého příjmu, akcentuje vyživovací povinnost mezi manžely a dále podporuje rodiny s malými dětmi, které vyžadují celodenní péči, jejichž sociální postavení je zpravidla nejhorší. Otázkou však je, zdali je tato podpora při poměrně nízké odečitatelné položce efektivní, a nakolik má reálný dopad na rozhodování občanů o významných otázkách týkajících se založení rodiny. V konstrukci odpočtu je stejně jako v předchozím případě zohledněn případ tělesného postižení „nezaopatřeného“ manžela. Oba odpočty jsou stanoveny absolutní částkou, čímž jsou v inflačním prostředí odsouzeny k postupnému pozbývání významu. Bývají proto indexovány. V ČR proběhla poslední změna výše odpočtu na dítě zákonem č. 438/2003 Sb., změna zákona o daních z příjmů a některých dalších zákonů, s platností od 1.1.2004. Částka odečitatelné položky se zvýšila z 23 520 Kč na současných 25 560 Kč. Odpočet na manželku/manžela byl naposledy zvýšen zákonem č. 492/2000 Sb., změna zákona o daních z příjmů, s platností od 1.1.2001. Původní částka 19 884 Kč byla zvýšena na 21 720 Kč.

47

Pojem vyživované dítě pro účely zákona o daních z příjmu je totožný s pojmem nezaopatřené dítě definovaným v § 11 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře. 48 § 11 definuje pojem nezaopatřené dítě, § 12 pak soustavnou přípravu dítěte na budoucí povolání. Jako příprava na budoucí povolání není považováno, jestliže je student výdělečně činný podle § 10 tohoto zákona. 131

III. 2. 2. 4. Možný směr budoucího vývoje: druhá etapa reformy veřejných financí a rodiny s dětmi V souvislosti s II. etapou reformy veřejných financí se od roku 2005 plánují změny v systému daňové podpory rodin. Prvním opatřením je možný výpočet daně ze společného základu daně manželů, druhým pak nahrazení odečitatelné položky na dítě daňovým zvýhodněním na vyživované dítě. Obě tato opatření spadají teoreticky do forem daňových úspor regulujících přímo výši daně. Volba jednotky zdanění je velmi důležitým momentem pro konečnou výši daňové povinnosti. V současnosti platná úprava individuálního zdanění nejméně vyhovuje podpoře rodin s dětmi, i když v institutu spolupracující osoby49 (§ 13 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmu) můžeme prvky rodinného zdanění vystopovat. V době tvorby této zprávy (březen – duben 2004) nebyl jasný osud II. fáze reformy veřejných financí, proto jsou údaje zde uvedené orientační a systém může dostát v budoucnu podstatných změn. Vzhledem k nezbytnosti vztahu daňové podpory ke konkrétní výši jednotlivých finančních částek bude přesto následující subkapitola vycházet z konkrétní výše jednotlivých zvýhodnění v navrhované podobě. Daň ze společného základu daně manželů Cílem tohoto opatření je zmírnit dopad daňové progrese (daňové zatížení roste s rostoucím základem daně, tedy pro OSVČ se ziskem a pro zaměstnance s příjmy) na celkovou daňovou povinnost manželů jejím zprůměrováním. Výhodné je pro rodiny toto zdanění zejména v případech, kdy má jeden z manželů příjmy a druhý nikoli, nebo když mají příjmy rozdílné. Pozitivní vliv společného zdanění na celkovou daňovou povinnost manželů vzrůstá s rozdílem mezi příjmy manželů, tzn. čím větší je rozdíl mezi příjmy obou manželů, tím vyšší je daňové zvýhodnění při společném zdanění manželů oproti samostatnému zdanění příjmů každého z nich. Společné zdanění manželů znamená, že rodina bude posuzována jako jedna zdanitelná jednotka. Daňové základy manželů se sečtou, odečtou se nezdanitelné části a celkový daňový základ se vydělí dvěma. Tímto způsobem dojde k avizovanému snížení daňové progrese jejím zprůměrováním a rozložením na oba manžely. Daňové zvýhodnění na dítě Tímto opatřením se nahrazuje od základu daně odečitatelná položka na dítě. Nejde o nový finanční příspěvek, i když ve svém konečném důsledku může vést k vyplacení finanční hotovosti, ale o změnu v systému daňových úlev poplatníkům s dětmi. Odečitatelná položka je, za jinak stejných podmínek, nahrazena slevou na dani a případným daňovým bonusem. Sleva na dani by měla být poskytována ve výši 6000,- Kč na dítě, v případě postiženého dítěte (ZTP/P) 12 000,- Kč. Výše slevy na dani není omezena. Jestliže však potenciální sleva náležející poplatníkovi (při vyšším počtu dětí a nízkém daňovém základu) není vyčerpána na daňovou povinnost poplatníka, dochází k výplatě daňového bonusu. Jeho výplata již omezena je. A to jak co do výše, tak do podmínek nutných k výplatě. Bonus může uplatnit poplatník odpovídající jedné z následujících charakteristik: a. zaměstnanec s ročním příjmem ve výši minimálně minimální mzdy (tzn. 6 x 6 700 = 40 200,- Kč) 49

šestinásobku

Obsahuje možnost rozdělení příjmů a výdajů z podnikání a jiné samostatné výdělečné činnosti v omezené míře na ty členy domácnosti, kteří při dosahování těchto příjmů skutečně spolupracovali. 132

b. společník ve v.o.s. s ročním příjmem ve výši minimálně šestinásobku minimální mzdy (tzn. 6 x 6 700 = 40 200,- Kč) c. podnikatel, který vykázal základ daně alespoň ve výši minimálního základu daně dle §7c zákona č. 586/1992 Sb. (cca 93 000,- Kč) Maximální možná výše daňového bonusu je 24 000,- Kč. Toto omezení umožňuje např. samoživitelce s příjmy dle předcházejícího bodu a) využít bonusu za 4 zdravé, nebo 2 postižené děti. Jestliže žije s manželem či partnerem, prostor pro počet uplatněných dětí se zdvojnásobuje. S rostoucím příjmem a tedy rostoucí daňovou povinností se dále rozšiřuje počet uplatnitelných dětí. V konstrukci daňového zvýhodnění jsou zohledněny také vyšší finanční nároky péče o postižené dítě, a to zdvojnásobením uplatnitelné částky. III. 2. 2. 5 Analýza plánovaných opatření druhé etapy reformy veřejných financí z pohledu rodin s dětmi Daň ze společného základu daně manželů Společné zdanění manželů je nejlepší možností jak omezit nepříznivý dopad individuálního zdanění na rodiny s dětmi. V případě individuálního zdanění členů domácnosti totiž dochází k největšímu relativnímu nárůstu daňové povinnosti (propočtené za celou domácnost) mezi 4. a 5. příjmovým decilem, což znamená, že největší tíži progresivity daňové sazby nesou středněpříjmové domácnosti (srov. Poláková a kol. 2003, 250). Zprůměrováním dopadu daňové progrese dojde k odstranění mnoha výkyvů v jejím průběhu.50 Analýza jednotlivých plánovaných dílčích ustanovení institutu společného zdanění ukazuje dopady na rodiny s dětmi. Institut společného zdanění mohou využít manželé, kteří vyživují alespoň jedno dítě žijící s nimi v domácnosti. To znamená, že jsou ze společného zdanění vyloučeni bezdětní manželé, starší manželé, kteří již nevyživují své děti či manželé, u kterých již jejich dítě (i když nezaopatřené dle §11 zák.č. 117/1995 o státní sociální podpoře) nežije, a je tedy zřejmě nezávislé (studenti s vedlejšími příjmy, atd.). Přechodný pobyt dítěte mimo domácnost není překážkou k využití společného zdanění. Takto nastavená podmínka (vyživované dítě v domácnosti) umožňuje zacílit společné zdanění konkrétně na manžele s vyživovanými dětmi, a celý institut společného zdanění je tak pojat jako opatření kompenzující zvýšené náklady rodin spojené s výchovou dětí. Na druhou stranu, z pohledu podpory institutu manželství jako takového je podmínění společného zdanění mezigeneračním prvkem nesystémové a v rámci evropských zemí spíše neobvyklé. Výhody společného zdanění jsou tedy poskytovány pouze manželským rodinám s dětmi po dobu péče o dítě. Institut společného zdanění může být využit i v případě, že jeden z manželů neměl zdanitelné příjmy (příjmy osvobozené od daně jsou např. dávky a služby z nemocenského pojištění – peněžitá pomoc v mateřství, státní sociální podpory – rodičovský příspěvek, dávky státní sociální péče, podpora v nezaměstnanosti, důchody do celkové roční výše 144 000,- Kč atd.). V takovémto manželství je pak rozdíl mezi příjmy největší a maximální je i výhoda plynoucí ze společného zdanění. Konkrétně se jedná o rodiny s jedním manželem na mateřské a následně rodičovské dovolené, s jedním manželem nezaměstnaným či s minimálními příjmy. Opatření kompenzuje ztrátu z příjmu jednoho manžela sníženou 50

V průběhu progrese dochází mezi některými příjmovými decily ke skokovým zvýšením dopadů progrese, mezi jinými decily k pouze mírnému nárůstu progresivity. Mezi 4. a 5. příjmovým decilem (středněpříjmové domácnosti) tak například vzrůstá daňové zatížení daní z příjmů fyzických osob o 26,2 % zatímco mezi 7. a 8. decilem (domácnosti s vyšším příjmem) pouze o 10,6 %. 133

daňovou povinností u druhého, více vydělávajícího partnera. Je v důsledku také zaměřeno na podporu domácí péče o dítě. Další plánované ustanovení o společném zdanění říká, že tohoto institutu lze využít v případě splnění předchozích podmínek nejpozději v poslední den zdaňovacího období. Tedy i v případě, že se např. dítě narodí před koncem roku, snoubenci uzavřou sňatek atd. Institut společného zdanění naopak nelze využít v případě, že alespoň jeden poplatník již využívá jinou formu daňového zvýhodnění (spolupracující osoba, daň za více zdaňovacích období apod.), vykazuje ztrátu, má stanovenou daň paušální částkou atd. Jde o logické ustanovení, které má za úkol eliminovat kumulování daňových výhod, úlev a pokusů o „optimalizaci daňového zatížení“ (ztráta, minimální základ daně a další). Daňové zvýhodnění na dítě Protože je daňové zvýhodnění pojato jako sleva absolutní (nutná indexace s ohledem na inflaci), platí, že má větší význam pro poplatníky s menším základem daně. Je tak oproti stávající úpravě výhodnější pro ty poplatníky, kteří jsou zdaňováni nižší daňovou sazbou (15% a 20%). Pro poplatníky ve vyšších daňových pásmech absolutní částka úlevy (6000,Kč) poklesne pod potenciální daňovou úsporu, kterou mohli získat při uplatnění odečitatelné položky (např. 25% z 25 560,- Kč je 6 390,- Kč, 32% z 25 560,- Kč je 8 180,- Kč). Současně má opatření podobu jistého plošného přídavku na dítě přiznávaného všem výdělečně činným osobám s dětmi. Podobný model aplikuje v současné době Slovensko. V této souvislosti lze uvažovat o možnosti doplnění této změny také v systému konstrukce „běžného“ přídavku na dítě formou sociální dávky, např. ve smyslu opce mezi daňovým zvýhodněním na vyživované dítě a odečitatelnou položkou, v duchu Programového prohlášení vlády. Další podpora rodiny v gesci Ministerstva financí ČR Kromě uvažovaných opatření v oblasti daňové podpory rodin se v poslední době diskutuje také o dalším nástroji v gesci Ministerstva financí ČR. Jsou jím tzv. novomanželské půjčky, které byly ještě na počátku 90. let masově využívány. Půjčky se státním příspěvkem mladým manželům byly poskytovány podle stále platného Zákonného opatření předsednictva Federálního shromáždění č. 14/1973 Sb. Zvýhodněné půjčky byly poskytovány manželům na bytové potřeby a v případě narození dítěte po uzavření smlouvy o půjčce byl poskytnut jednorázový příspěvek k úhradě půjčky. V současné době již nové půjčky nejsou poskytovány. Staré smlouvy spravuje Česká spořitelna, dotace úroků a „státní příspěvek za děti“ k těmto půjčkám poskytuje Ministerstvo financí. III. 2. 2. 6. Závěr Nespornou výhodou všech daňových opatření rodinné politiky je jejich vázanost na pracující osobu. Takováto konstrukce má motivační charakter pro poplatníky a přispívá také ke snižování státních výdajů v oblasti sociálního zabezpečení. Především finanční podporu normální funkční rodiny lze plně aplikovat daňovou cestou, což současně zvyšuje vědomí soběstačnosti rodin a snižuje náklady na administraci výplaty případných ekvivalentních sociálních dávek. Daňová opatření na podporu rodin však dosud nejsou doprovázena odpovídající změnou v systému dávek sociálního zabezpečení. Dochází tak k vzájemně nekompatibilní formě podpory, která na jedné straně umožňuje vznik fakticky duplicitních opatření, na druhé straně zanechává deficity v podpoře vybraných skupin osob. Kroky prováděné v rámci reformy veřejných financí tuto diskrepanci zatím neodstranily.

134

III. 2. 3. Další formy finanční podpory rodin ve veřejném sektoru Vedle finanční podpory v rámci systému sociálního zabezpečení a daňové podpory se rodiny s dětmi s určitou finanční kompenzací nákladů, resp. „oceněním výkonů“ setkávají také v podobě slev, zvýhodněných vstupních poplatků a dalších úlev v sektoru služeb. Tento druh podpory je charakteristický především pro sféru využití volného času, tedy v kultuře, sportu atd., ale také v případě využívání dopravních prostředků. Takto zaměřená podpora usnadňuje rodinám společné trávení volného času a napomáhá k pestrosti rodinného života a posilování sociálních vazeb uvnitř rodiny. Poskytování rodinných slev na nejrůznějších místech není legislativně závazné a závisí na přístupu jednotlivých poskytovatelů služeb. Ani v případě státních, resp. státem financovaných institucí neexistuje jednotný systém podpory rodiny formou slev, ani jakákoli doporučení v tomto smyslu. Případná aplikace slevy závisí na přístupu jednotlivců v řídících funkcích. Podobně je tomu ostatně rovněž v soukromém sektoru, kde je ovšem někdy podpora rodiny formou slev využívána jako marketingový tah. Analýzu současného stavu rodinných slev komplikuje skutečnost, že v České republice neexistuje databáze institucí ve veřejném sektoru, které poskytují rodinám slevy a další zvýhodnění. Absence jednotícího systému současně způsobuje těžko souhrnně zachytitelnou variabilitu různých typů slev a úlev pro rodiny reflektujících rozmanitá pojetí rodiny a také nejrůznější priority sledované jednotlivými poskytovateli. III. 2. 3. 1. Doprava V železniční dopravě, která je provozována státem drženou firmou České dráhy, a.s., neexistuje speciální sleva podmíněná přímo rodinným stavem. Rodiny však mohou využít slev, které jsou dostupné i ostatním cestujícím při splnění požadovaných podmínek, a které byly primárně projektovány pro rodiny s dětmi. Takovou slevou je SONE+, kterou lze využít pro společnou cestu až pěti cestujících, z nichž mohou být nejvýše 2 starší 15 let. To znamená tyto maximální kombinace: 2 dospělí + 3 děti, 1 dospělý + 4 děti nebo 5 dětí. Nemusí se jednat pouze o rodinu, příbuzenské vztahy mezi spolucestujícími se neprokazují. Na tuto jízdenku může také cestovat jen jeden cestující, doklad mu bude uznán za platný. Přesto je sleva evidentně zacílena na rodiny s dětmi, ovšem problematické je potom omezování počtu dětí, které mohou společně s rodiči slevu využít. Logika takového ustanovení není jasná. Opatření má zřejmě za cíl zamezit přílišnému využívání této slevy jinými než rodinnými příslušníky, neboť deklarování příbuzenských vztahů není potřeba. Za další slevu vhodnou také pro rodiny lze považovat slevu pro skupiny. Sleva se poskytuje pouze ve 2. vozové třídě při společné jízdě minimálně 2, maximálně 15 spolucestujících. První a druhý cestující zaplatí zákaznické jízdné pro cestující starší 15-ti let, každý další cestující zaplatí zákaznické jízdné pro dítě do 15-ti let, tzn. přibližně 50 procent ceny prvního cestujícího; při zakoupení zpátečního jízdného pro skupinu se přizná prvnímu a druhému cestujícímu zpáteční sleva pro cestující starší 15-ti let a ostatním cestujícím zpáteční sleva pro dítě do 15-ti let. Taková konstrukce slevy však nijak nezvýhodňuje rodinu s více malými dětmi, neboť na dětské jízdné by děti měly nárok tak jako tak. Autobusová doprava je u nás provozována soukromými dopravci, kteří mohou poskytovat širokou škálu slev. Při absenci jakékoli evidence není možné zjistit konkrétní opatření u jednotlivých dopravců. Avšak v souvislosti s transformací příspěvku na dopravu ze systému SSP bude od září 2004 zavedena sleva na žákovské a studentské jízdné v hromadné osobní dopravě, a to jak v autobusové dopravě, tak na železnici. Sleva na žákovské jízdné by měla být ve výši 37,5 % a pro studenty 25 %. Způsob stanovení slevy a další podrobnosti budou určeny výměrem Ministerstva financí.

135

III. 2. 3. 2. Typy rodinných slev ve veřejných zařízeních pro trávení volného času rodin s dětmi V přístupu jednotlivých institucí ve veřejném sektoru z oblasti kultury, historických památek, sportu, životního prostředí, památek atp.51 k podpoře rodiny formou slev a dalších zvýhodnění lze vysledovat tři základní tendence. První z nich nezohledňuje rodinu jako specifickou jednotku zasluhující podporu a neposkytuje žádné rodinné slevy. Tento přístup je charakteristický pro velkou část veřejných institucí poskytující uvedený druh služeb. . Většinou ovšem bývá zohledněn věk návštěvníka, tedy rozdělení vstupného na dvě kategorie, děti a dospělí. Často jsou také poskytovány slevy studentům a důchodcům. Druhý přístup přijímá rodinu jako subjekt hodný poskytnutí slevy, ovšem s určitými omezeními. Většinou jde o limitaci počtu dětí, na které lze slevu uplatnit. Nejčastějším modelem je poskytnutí rodinné slevy pro 2 dospělé a 2 až 3 děti, v některých případech je akceptovaný počet dětí rozšířen (např. Pražský hrad až 5 dětí, Národní technické muzeum maximálně 4 děti, Hvězdárna a planetárium Mikuláše Koperníka v Brně maximálně 3 děti atd.). Výjimkou je např. ZOOZoologická zahrada v Děčíně, kde slevu 10 % obdrží pouze rodiče se dvěma a více dětmi, a zvýhodněné jsou tudíž vícečetné rodiny. Třetí přístup rovněž preferuje rodiny formou slev; neomezuje však velikost rodin, které mohou slevu uplatnit. Zvýhodnění je tak poskytnuto všem rodinám bez ohledu na počet dětí (např. státní hrad Karlštejn, státní hrad Křivoklát, Uměleckoprůmyslové muzeum, Národní galerie v Praze, Moravská galerie v Brně atd.). Zajímavým příkladem mimo obvyklé formy poskytování slev je Státní opera Praha, která v abonentním cyklu RODINY poskytuje 75 % slevu na vstupném. Za pozornost stojí již to, že existuje program koncertů zaměřený přímo na rodiny, a také sleva na vstupném je poměrně výrazná. V této souvislosti je rovněž třeba zmínit, že řada institucí neovlivňuje ani systém slev poskytovaných jejich jednotivými složkami. Např. Národní památkový ústav ani jeho jednotlivá územní odborná pracoviště doposud nevytvářela jednotný mechanismus slev pro vstup do jednotlivých objektů, ani nesměřovala na tyto objekty žádná doporučení v tomto smyslu (zde je však třeba vzít v úvahu, že Národní památkový ústav vznikl v r. 2003 a zatím se jeho věnovalo spíše jiným záležitostem provozně-ekonomického charakteru; v současnosti je již připravován jednotný Návštěvní řád). III. 2. 3. 3. Závěr U všech forem podpory rodiny formou slev a zvýhodnění zůstává otevřena otázka prokazování rodinného stavu a příslušnosti k rodině. Benevolentní přístup některých institucí předpokládá apriori faktickou existenci rodiny, jestliže se tak muž, žena a je doprovázející děti sami deklarují. Přesto lze zvažovat možnost podpory systému „rodinných karet“ po vzoru řady států EU, které rodiny opravňují k nárokování rodinných slev ve veřejných i soukromých institucích, které takové slevy poskytují. Z krátké deskripce situace ve využívání nelegislativních forem finanční podpory rodiny systémem slev a zvýhodnění vyplývá jednoznačně, že převládá nekoncepční přístup bez jednotících elementů ve většině veřejných institucí, ať již příspěvkových organizací státu či územní samosprávy. Za nešťastný lze považovat postup celé řady institucí, které poskytují tzv. rodinné slevy omezené počtem dětí v rodině. Jednotnější přístup institucí by poskytl rodinám jistotu a snadnější orientaci v nabídce slev, veřejnost by upozornil na význam podpory rodiny a instituce poskytující tyto služby by přiměl ke zohledňování rodinného stavu svých klientů. 51

Je třeba říci, že tato zařízení jsou v gesci různých resortů (Ministerstvo kultury, Ministerstvo životního prostředí, Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy) a samosprávných orgánů. 136

III. 3. Sociální služby pro rodiny V oblasti sociálních služeb obecně dochází v posledních letech k výrazným změnám, zejména v přístupu k uživatelům sociálních služeb a v používaných metodách sociální práce. Hlavním posláním sociální služby je snaha umožnit lidem, kteří jsou v nepříznivé sociální situaci, zůstat rovnocennými členy společnosti a využívat jejích přirozených zdrojů, žít nezávisle, v kontaktu s ostatními lidmi a v přirozeném rodinném a sociálním prostředí. Jejich úkolem je tedy prevence sociálního vyloučení, podpora života v přirozeném společenství, ochrana zranitelných skupin obyvatelstva před porušováním jejich občanských práv i před neodborným poskytováním služeb. Aby tyto úkoly mohly být zabezpečeny, byly stanoveny požadavky na kvalitu poskytování sociálních služeb v podobě standardů kvality. Snahou bylo v tomto směru vytvořit takový soubor kritérií, s jejichž pomocí bude možno poznat, zda služby podporují především osobní růst a nezávislost uživatele. Sociální služby jsou poskytovány cca 300 až 400 tis. osobám, z toho 70 tis. v lůžkových zařízeních, 115 tis. formou pečovatelské služby a odhadem dalších cca 3 až 5 tis. formou osobní asistence, chráněného (resp. podporovaného) bydlení, chráněného (resp. podporovaného) zaměstnávání a dalších forem osobní pomoci. Tyto tzv. služby péče jsou poskytovány celkem 190 tis. osobám. Poptávka po nich přitom zdaleka převyšuje současnou kapacitu jejich poskytování. Ostatní typy služeb lze označit jako tzv. služby intervence, mezi něž patří zejména azylové bydlení, noclehárny, krizová centra, centra denních služeb, poradenství, služby pro osoby závislé na návykových látkách, domy na půli cesty, streetwork, komunitní služby a pod. S ohledem na současný vývoj priorit je stále větší důraz kladen na rozvoj a podporu sociálních služeb cílených na pomoc rodinám, neboť právě ony významně usnadňují a mnohdy přímo umožňují setrvání klienta v jeho přirozeném, rodinném prostředí. III. 3. 1. Stávající legislativa a typologie sociálních služeb Za dobu posledních patnácti let se v ČR vytvořilo široké spektrum sociálních služeb přesahující hranice stanovené legislativou. Legislativní normy upravují pouze jejich úzký výsek, zejména ústavy sociální péče. Nové služby se k nám dostávají jednak díky inspiraci ze zahraničí, jednak vznikají spontánně na základě aktuálních potřeb. Vývoj se odehrává převážně ve sféře nestátních organizací, které v tomto směru nejsou svázány žádnými vyhláškami či zákony. Tento způsob vzniku nových služeb odráží přirozené potřeby občanů. Platná právní úprava umožňuje poskytovat osobám, které nejsou schopny zabezpečit své základní životní potřeby některé typy sociálních služeb (zejména ústavní, pečovatelskou a poradenskou službu). Ostatní sociální služby (zejména právě nové typy služeb zaměřené na podporu rodiny, jako jsou např. osobní asistence, raná péče, odlehčovací služby, kontaktní centra apod.), sice svým charakterem naplňují principy sociální integrace mnohdy daleko více než služby „tradiční“, nemají ovšem zákonnou oporu. To zásadně brání jejich žádoucímu rozvoji a zároveň občané a rodiny jako uživatelé nemají garantovánu ani jejich dostupnost ani úroveň kvality poskytovaných služeb. Jak již bylo řečeno, stávající právní normy upravující sociální oblast a zejména problematiku sociálních služeb jsou z velké části bohužel zastaralé, neodpovídají současnému vývoji a neodrážejí celkové změny posledních let. Zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, upravuje zejména rozsah sociálního zabezpečení a účastníky právních vztahů v sociálním zabezpečení, rozsah sociální péče resp. kategorie osob, kterým je péče poskytována. V § 74 tohoto zákona je specifikována pomoc rodinám s dětmi. Zákon č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů ČSR v sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, upravuje mimo jiné činnosti, pravomoc, funkce a role ministerstva, krajů

137

a obcí a uvádí také výčet zařízení sociální péče. Vyhláška Ministerstva práce a sociálních věcí ČR č. 182/ 1991 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení a zákon o působnosti orgánů ČR v sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, specifikuje některé typy sociálních služeb, z nichž pro cílovou skupinu „rodina“ jsou ve vyhlášce specifikovány zejména tyto typy sociálních služeb - manželské a předmanželské poradny,domovy pro matky s dětmi a stanice pečovatelské služby pro děti. III. 3. 1. 1. Sociální služby určené pro rodinu V minulosti byla nejčastější formou poskytovaných sociálních služeb ústavní péče. Po roce 1989 došlo k velkému rozvoji širokého spektra typů sociálních služeb a to zejména terénních sociálních služeb jako osobní asistence, pečovatelská služba, centra denních služeb, apod. Snahou státu (oblast sociálních služeb metodicky řídí Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR) je podpora pečující rodiny prostřednictvím nových typů sociálních služeb, které umožňují život v přirozeném prostředí. Sociální služby, u nichž je rodina přímo cílovou uživatelskou skupinou, uvádíme níže současně s jejich bližší specifikací. Zbývající sociální služby jsou uvedeny pouze výčtem na konci této subkapitoly. Definice jednotlivých typů sociálních služeb se řídí dle pilotní verze její kodifikace publikované Ministerstvem práce a sociálních věcí ČR v roce 2002 (některé typy sociální služeb byly propojeny, změněna byla taktéž terminologie, proto se v této verzi neobjevují pojmy denní stacionáře, bydlení na půl cesty aj.). V současnosti Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR připravuje současně s prací na zákonu o sociálních službách rovněž novou podobu typologie těchto služeb. Poradny (counselling) Služba je určena lidem, kteří v důsledku snížené soběstačnosti v některých oblastech, např. v uplatňování práv a nároků, využívání veřejných míst a služeb, kontaktu s komunitou i rodinou či v komunikaci nejsou schopni bez vnější podpory vyřešit specifickou situaci ve svém životě. Podpora je realizována prostřednictvím poskytování rad, zprostředkování informací o právech, povinnostech a oprávněných zájmech, odkazování, aktivní pomoci při vyjednávání, zastupování a/nebo doprovázení. Cílem je nabídnout možnosti řešení a pomoc při jejich realizaci a tím klientovi služby umožnit, aby byl schopen vlastními silami vyřešit životní situaci nebo problém. Přímo pro rodinu jsou zřizovány specializované poradny pro rodinu a mezilidské vztahy (rodinné a manželské poradny). Raná péče (early intervention) Služba je orientovaná na celou rodinu s dítětem raného věku, jehož vývoj je ohrožen vlivem zdravotního postižení či biologickými faktory nebo prostředím. Do služeb se promítají pedagogická, sociální a zdravotní opatření. Služba se poskytuje převážně v přirozeném prostředí klienta. Jejím cílem je vrátit nebo zachovat rodičům jejich kompetenci k výchově dítěte a k vytváření vhodných podmínek pro jeho vývoj a tím předcházet nutnosti umisťování dětí do ústavní péče.

138

Odlehčovací služby (respite care) Odlehčovací služby zajišťují pomoc rodinám, které celoročně pečují o dítě s postižením či jiného člena rodiny, ve zvládnutí péče za současného zachování ve společnosti běžných příležitostí pro pečovatele (zaměstnání, společenské aktivity, čas k odpočinku apod.). Služby jsou poskytovány zejména formou doprovodů dítěte do školy, péčí v domácím prostředí a také formou krátkodobých pobytů mimo rodinu. Osobní asistence (personal assistance) Služba je určena lidem, jejichž schopnosti jsou sníženy např. v oblastech osobní péče, využívání veřejných míst, péče o domácnost, kontaktu s rodinou a širší společností. Podstatou služby je osobní pomoc se zvládnutím běžných každodenních dovedností a úkonů, které by člověk dělal sám, kdyby mu v tom nebránilo zdravotní postižení nebo stáří. Služba je poskytována v přirozeném prostředí, kde uživatel žije, pracuje, vzdělává se apod. a je poskytována na základě aktuální potřeby uživatele v předem stanoveném rozsahu. Cílem služby je zajištění soběstačnosti uživatele nebo podpora rozvoje jeho soběstačnosti a jeho setrvání v přirozeném prostředí a zachování vlastního životního stylu. Pečovatelská služba (domiciliary care) Je určena lidem, jejichž schopnosti zejména v oblasti osobní péče a péče o domácnost jsou sníženy. Podstatou služby je pomoci těmto lidem zvládnout vyjmenované, předem dohodnuté běžné každodenní úkony, které by dělali sami, kdyby jim v tom nebránilo zdravotní postižení nebo stáří. Cílem služby je umožnit člověku setrvat ve vlastním domácím prostředí a zachovat vlastní životní styl. Pečovatelská služba je také poskytována pro rodinu s dětmi do 3 let v určených případech, kdy je cílem této služby krátkodobě nahradit rodičovskou péči nebo pomoci rodině ve zvládání péče o dítě. Stávající legislativa umožňuje poskytovat tento typ sociální služby též v tzv. stanicích pečovatelské služby. Centra denních služeb (day service center) Tato služba je též určena lidem, jejichž schopnosti jsou sníženy, např. v oblasti osobní péče, využívání veřejných míst a služeb, využití volného času, získání a udržení si pracovního místa, uplatňování práv a nároků, kontaktu s komunitou atd. Jde o kombinaci služeb poskytovaných v denním režimu v zařízení a/nebo přirozeném prostředí, jejichž podstatou je aktivizace uživatelů, stabilizace a/nebo posílení jejich schopností a dovedností. Cílem je posílit samostatnost a soběstačnost lidí, jejichž schopnosti jsou z různých důvodů sníženy a umožnit jim využívat běžné veřejné nebo komerční služby a další zdroje společnosti. Krizová pomoc (emergency assistance) Jde o neodkladnou pomoc lidem, kteří nejsou schopni vlastními silami a/nebo z vlastních zdrojů zvládnout v potřebném čase svůj životní prožitek nebo životní situaci. Krizová pomoc je krátkodobá, je poskytována nepřetržitě a v dosahu má krizové lůžko. Cílem je poskytnout člověku v této situaci bezpečí, podporu a vedení při zvládnutí situace vlastními silami, aby pocítil úlevu a naději na návrat na předkrizovou úroveň. Jednou z nejpočetnějších cílových skupin tohoto typu sociální služby je právě rodina – krizové telefonické linky a krizová centra pro děti, pro ženy-oběti domácího násilí apod.

139

Azylové domy (shelter) Služba je určena lidem bez přístřeší, kteří mají základní zájem o získání vlastního bydlení. Podstatou služby je poskytnutí přechodného ubytování za současné motivace k vlastní aktivitě a pomoc s navržením a realizací způsobů, jak si zajistit vlastní bydlení. Jde o režimové zařízení, v němž se život odlišuje od běžné normy. Cílem je najít další uplatnění či zakotvení pro lidi bez přístřeší a umožnit jim řešit samostatně jejich problémy a minimalizovat závislost na sociální pomoci. V rámci služeb cílených na rodinu jde především o azylové domy pro matky s dětmi a azylové domy pro oběti domácího násilí. Domovy a penziony (homes) Jsou určeny lidem, jejichž schopnosti jsou sníženy zejména v oblastech osobní péče a péče o domácnost a kteří v této situaci nemohou či nechtějí žít ve vlastním domácím prostředím a dávají přednost službám, jejichž součástí je bydlení mimo domov. Může se také jednat o zájem o tuto službu pouze na přechodnou dobu v případě, že došlo k dočasnému omezení jiné pro ně standardní služby resp. pomoci rodiny. Součástí služby je poskytnutí bydlení v prostorech zvlášť k tomu určených, které uživateli nahrazují domov. Služba je časově neomezená nebo v případě přechodné potřeby (např. jako odlehčení pro rodinu uživatele) dočasná. Jejím cílem je podpora rozvoje nebo alespoň zachování stávající soběstačnosti uživatele, jeho případný návrat do vlastního domácího prostředí, obnovení nebo alespoň zachování původního životního stylu. Mezi ostatní sociální služby nezaměřované přímo na rodinu patří podle publikované typologie z roku 2002: chráněné bydlení, podporované bydlení, chráněné dílny, noclehárny, nízkoprahová denní centra, nízkoprahová zařízení pro děti a mládež, terapeutické komunity, tísňová péče, průvodcovské a předčitatelské a tlumočnické služby, podporované zaměstnávání, dílny, přechodné zaměstnávání, domy na půl cesty, terénní programy pro uživatele drog, kontaktní centra. III. 3. 2. Základní teze k reformě veřejné správy v oblasti sociálních služeb V souvislosti s proběhlou reformou veřejné správy došlo k 31. prosinci 2002 k ukončení činnosti okresních úřadů. Zřizovatelské kompetence okresních úřadů k zařízením sociálních služeb včetně majetku a financování byly převedeny na obce a kraje. V současné době je tedy většina sociálních služeb zajištěna v rámci samostatné působnosti obcí a krajů. III. 3. 3. Financování systému sociálních služeb III. 3. 3. 1. Současný stav Úhrnem je na provozní výdaje sociálních služeb počítáno pro rok 2004 s náklady ve výši cca 13,1 mld. Kč; ze státního rozpočtu půjde o částku 7,43 mld. Kč. Dalšími souvisejícími výdaji státního rozpočtu jsou prostředky vyplácené při zvýšení důchodu pro bezmocnost a příspěvku při péči o osobu blízkou – úhrnem cca 3,1 mld. Kč. Na sociální služby pro rodiny bylo jen z rozpočtu Ministerstva práce a sociálních věcí ČR v roce 2003 poskytnuto cca 520 mil. Kč.

140

Některé významné typy služeb však nejsou ze státního rozpočtu financovány vůbec – jde zejména o pečovatelskou službu provozovanou obcemi. Tabulka 64 Finanční transfery ze státního rozp. na sociální služby v roce 2004 (v tis. Kč) Kraje Dotace krajům a obcím na výkon zřiz. funkcí Dotace obcím na lůžko (domovy a ústavy) Dotace NNO poskytujícím sociální služby Celkem

Obce

Poskytovatelé

Celkem

4 811 282

26 113

0

4 837 395

0

1 275 049

0

1 275 049

403 080

0

918 419

1 321 499

5 214 362

1 301 162

918 419

7 433 943

Další výdaje státního rozpočtu, ze kterých je částečně hrazen provoz sociálních služeb v roce 2004 (odhad v tis. Kč) Příspěvek při péči osobu blízkou 1 400 000 Zvýšení důchodu pro bezmocnost 1 700 000 Celkem

3 100 000

Další výdaje z rozpočtů samospráv, ze kterých je částečně hrazen provoz sociálních služeb v roce 2004 (odhad v tis. Kč) Z rozpočtů obcí 2 000 000 Z rozpočtů krajů 200 000 Celkem

2 200 000

Spoluúčast/úhrada uživatele služeb v roce 2004 (odhad v tis. Kč) Uživatel

3 400 000

III. 3. 3. 2. Deficity současného systému financování sociálních služeb Ve stávajícím systému financování sociálních služeb je upřednostňováno financování zejména lůžkových zařízení sociálních služeb, systém nedokáže pružně reagovat na poptávku po sociálních službách, tj. nezohledňuje individuální a místní potřeby. Poskytovatelé sociálních služeb nemají rovnocenný přístup k veřejným zdrojům. Není také dostatečně vyřešeno hrazení zdravotních úkonů v zařízeních sociálních služeb z veřejného zdravotního pojištění a není ani dostatečně vyřešena participace státu formou individuálních transferů, a to zejména z hlediska souběhu s poskytováním sociálních služeb.

141

III. 3. 3. 3. Navrhované řešení financování sociálních služeb v rámci nové legislativní úpravy Financování sociálních služeb je nezbytné dělit podle dvou již zmiňovaných základních kategorií – „služeb péče“ a „služeb intervence“. Současně je potřeba, aby zdroje financování byly rozloženy mezi stát, kraje, obce a uživatele. Prostředky ze státního rozpočtu budou poskytovány krajům a obcím na zajištění sociálních služeb, případně také přímo jednotlivým poskytovatelům. Poskytovatelé služeb musí mít rovný přístup k systémům financování a budou financováni z místních a regionálních rozpočtů a z úhrad uživatelů služeb. Finanční spoluúčast uživatelů služeb bude posílena prostřednictvím systému vycházejícího z posouzení nepříznivé sociální situace, tj. vyjádřením finanční spoluúčasti státu v každém jednotlivém případě. Objemy prostředků určené na financování provozu sociálních služeb nesmí být snižovány, naopak, s ohledem na moderní pojetí sociálních služeb a stále větší poptávku po službách musí dojít k navyšování veřejných zdrojů (včetně individuálních transferů). Současně ovšem je třeba zajistit i větší kontrolu efektivnosti využívání těchto zdrojů. Finanční prostředky musí být používány výhradně účelově na řešení nepříznivé sociální situace, a to podle individuální potřeby, respektive souhrnu potřeb v území obce, kraje, případně státu. III. 3. 4. Nová legislativa S ohledem na nové rozložení kompetencí v oblasti sociálních služeb nejsou mnohdy dostatečně jasně definovány kompetence jednotlivých subjektů. Obcím a krajům schází nezbytné nástroje pro zabezpečení poskytování sociálních služeb v potřebné míře, a to jak z hlediska rozmanitosti typů služeb v závislosti na skutečných potřebách občanů a jejich rodin, tak i pokud jde o jejich kapacitu a též kvalitu. Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR v této souvislosti připravuje věcný záměr zákona o sociálních službách, jehož cílem je vytvoření uceleného a kvalitního legislativního rámce pro podporu rozvoje, zajištění kvality a dostupnosti sociálních služeb. Navrhovaná právní úprava reaguje především na požadavek změny systému v následujících oblastech: • posuzování nepříznivé sociální situace, • sjednocení připravované legislativy v sociálním zabezpečení, • definování nároku na sociální služby, • dostupnost sociálních služeb, • vymezení samostatné působnosti, • kvalita poskytování sociálních služeb, • systém financování sociálních služeb Po přijetí tohoto zákona by mělo dojít k výraznému zlepšení a zpřehlednění situace v oblasti poskytování sociálních služeb a zejména k usnadnění rozvoje právě těch služeb, které jsou zaměřeny na podporu osobního růstu a nezávislosti uživatele a jeho setrvání v přirozeném, tedy většinou rodinném prostředí. III. 3. 5. Závěr Současný stav zajištění fungování prorodinných sociálních služeb odráží deficity charakteristické pro celý systém sociálních služeb. Obecným problémem ve sféře prorodinných služeb je jejich nedostatečná legislativní opora, což se týká především nových typů služeb, které nejsou dosud legislativně ukotveny. Dalším problémem je nedostatečně vytvořená a rozvíjená síť všech typů prorodinných sociálních služeb v jednotlivých regionech. 142

Zajištění jejich dostupnosti a informovanosti klientů je základem fungování celého systému sociálních služeb poskytovaných rodině.

143

III. 4. Rodina a zaměstnání Za jedny z důvodů měnících se trendů porodnosti v České republice v posledních 13 letech jsou často považovány faktory pojící se k trhu práce jako např. změna poptávky na trhu práce, rostoucí vzdělanost, riziko nezaměstnanosti. Na jedné straně touha uplatnit se ve své profesi, na druhé straně snaha založit rodinu a starat se o její denní chod, jsou čím dál tím častěji faktory, které mladí lidé, a především ženy, musí brát v úvahu při plánování rodičovství. Podle výzkumu „Naše společnost 2003“ (CVVM) zvládá skloubení pracovních a rodinných povinností bez větších problémů 56 % mužů a 61 % žen, kteří mají rodinu. Muži častěji než ženy deklarují, že zvládají pracovní povinnosti a šidí rodinu (27 % mužů a 16 % žen). Pracovní a rodinné povinnosti se daří plnit „tak napůl“ patnácti procentům, zatímco se plnění nedaří 3 % mužů a žen. Tato kapitola Zprávy o rodině je zaměřena na popis situace žen na trhu práce, na možnosti v oblasti slučitelnosti práce a rodiny z pohledu zaměstnanců a zaměstnavatelů a na jednotlivé legislativní a institucionální nástroje ve veřejném sektoru, které souvisí se sdílením rodičovských rolí obou partnerů. Jde především o oblast pracovního práva, instituci mateřské a rodičovské dovolené a služby péče o děti. III. 4. 1. Situace na trhu práce Situace rodin s dětmi je silně ovlivněna podmínkami rodičů na trhu práce. Navzdory četným výskytům sdílení rodičovských povinností oběma rodiči a zvyšujícímu se počtu mužů, kteří se podílejí na péči o domácnost, je péče o děti ve větší míře záležitostí žen. Přitom pro českou rodinu je od doby totalitního režimu typické zapojení obou partnerů do placené práce (hovoříme o tzv. dvoupříjmové rodině) a české ženy mají již dlouhou tradici v zaměstnávání mimo domov, která nebyla v mnohém ovlivněna ani v období transformace52. Vztah mezi porodností a ekonomickou aktivitou žen se však v posledních letech poněkud vyhrocuje. Mateřství (přerušení profesní kariéry mateřskou a rodičovskou dovolenou) nadále omezuje pracovní uplatnění žen na trhu práce, a tak zájem žen o profesní uplatnění (zejména u některých profesí) přispívá ke snížení porodnosti. Podle demografických odhadů se počet žen na mateřské dovolené bude v nejbližších letech zvyšovat zcela nepodstatně (z 31,9 tis. osob v roce 2000 na 33,5 tis. osob v roce 2010), stejně tak počet osob na rodičovské dovolené by po roce 2000 měl zaznamenat pouze nepatrnou změnu (z 189,0 tis. v roce 2000 na 201,1 tis. osob v roce 2010; Sirovátka a kol., 2003). V reprodukčním věku, tj. ve věku 15 - 49 let, žilo v době sčítání obyvatelstva 2001 v České republice 2 575 tis. žen, tj. zhruba ½ populace žen. Jejich průměrná vzdělanostní úroveň, jež patří k důležitým faktorům ekonomické aktivity žen, je poměrně vysoká a dále se zlepšuje díky rostoucím podílům mladých žen, které dosáhly vysokoškolského vzdělání, a naopak snižováním podílu žen se základním vzděláním (tabulka 65). Přibližně tři čtvrtiny žen byly ekonomicky aktivní, přičemž na mateřské dovolené byla přibližně 3 % žen (tabulka 66). Podíl žen na celkové zaměstnanosti v národním hospodářství se však od roku 1987 pozvolna snižuje53. Přispívá k tomu růst nezaměstnanosti, přičemž nejvyšší podíl nezaměstnaných žen byl ve sčítání zaznamenán ve věkové skupině 20 - 24 let a 30 - 34 let. Ve věku 25 - 34 let je celkově nejvyšší podíl ekonomicky neaktivních žen z jiného důvodu, než je studium. V tomto

52

Podíl žen na ekonomicky aktivním obyvatelstvu byl v bývalém Československu v poválečném období 36,5 % (1948). V průběhu 60. a 70. let vzrostl na 44 % a do současnosti zůstal téměř nezměněn (Kotýnková, Kuchařová, Průša, 2003) 53 V tomto směru se naše ekonomika vyvíjí výrazně proti trendu hospodářsky vyspělých zemí Evropské unie (Krause, 2003), u nichž však byla zaměstnanost žen v minulosti převážně nižší. 144

věku má největší podíl žen závislé děti mladší 15 let (tabulka 67, 68), přičemž nezaměstnané ženy mají více závislých dětí než ženy zaměstnané (Matějková – Paloncyová, 2003). T a b u l k a 65 Dokončené vzdělání žen ve věku 15 - 49 let podle výsledků SLDB 2001 Věk

ZŠ

82,2 15-19 7,6 20-24 6,4 25-29 7,4 30-34 10,0 35-39 15,7 40-44 23,2 45-49 20,8 celkem Zdroj: SLDB 2001

bez maturity 7,4 26,4 38,3 36,7 34,2 36,7 35,1 30,9

maturita + nástavba 9,0 56,5 40,9 41,2 40,4 33,2 30,3 36,6

VOŠ

VŠ

0,0 3,6 1,5 0,9 1,0 1,1 1,1 1,4

0,0 4,1 10,9 12,0 12,7 11,7 8,8 8,6

vědecká příprava 0,0 0,0 0,1 0,2 0,1 0,2 0,2 0,1

bez vzděl. + nezjištěno 1,4 1,8 1,8 1,7 1,5 1,4 1,3 1,6

celkem 100,0 100,0 100,0 100,0 100,0 100,0 100,0 100,0

T a b u l k a 66 Ekonomická aktivita žen ve věku 15 - 49 let podle výsledků SLDB 2001 ekonom. zaměst- v tom mateř- nezaměst- ekonom. ská dovolená aktivní nané nané neaktivní 12,7 8,6 0,6 4,1 86,5 15-19 70,0 60,2 5,3 9,8 28,7 20-24 74,8 67,2 8,6 7,7 23,7 25-29 82,1 72,5 4,5 9,5 16,7 30-34 88,8 80,7 1,6 8,1 10,2 35-39 91,6 84,1 0,3 7,5 7,6 40-44 90,8 83,8 0,0 7,0 8,5 45-49 73,4 65,7 3,2 7,7 25,6 celkem Zdroj: SLDB 2001 věk

studenti

nezjištěno

85,6 16,8 1,3 0,0 0,0 0,0 0,0 14,0

0,7 1,3 1,4 1,2 1,0 0,8 0,7 1,0

celkem 100,0 100,0 100,0 100,0 100,0 100,0 100,0 100,0

T a b u l k a 67 Ekonomická aktivita žen a počet závislých dětí mladších 15 let ekonomicky aktivní ekonomicky neaktivní bez tři a více věk jedno dítě dvě děti tři a více dětí celkem bez dětí jedno dítě dvě děti celkem dětí dětí 95,8 3,8 0,4 0,0 100,0 99,2 0,7 0,1 0,0 100,0 15-19 86,8 10,8 2,2 0,2 100,0 65,4 26,7 7,2 0,7 100,0 20-24 46,3 30,4 21,4 1,9 100,0 13,7 38,0 41,5 6,7 100,0 25-29 16,6 26,1 49,5 7,7 100,0 9,3 21,5 48,8 20,5 100,0 30-34 46,6 13,8 31,7 7,9 100,0 34,9 15,2 28,8 21,1 100,0 35-44 92,4 4,7 2,3 0,5 100,0 93,0 4,2 1,9 0,8 100,0 45-54 Zdroj: SLDB 2001

T a b u l k a 68 Zaměstnanost žen a počet závislých dětí mladších 15 let věk

bez dětí

94,5 15-19 86,8 20-24 49,1 25-29 16,9 30-34 47,1 35-44 92,8 45-54 Zdroj: SLDB 2001

zaměstnané tři a více jedno celkem bez dětí dvě děti dětí dítě 5,0 0,5 0,0 100,0 98,5 10,8 2,2 0,2 100,0 86,9 29,3 20,1 1,6 100,0 22,2 26,4 49,9 6,7 100,0 14,7 13,6 32,1 7,3 100,0 41,7 4,5 2,2 0,5 100,0 87,9

145

nezaměstnané tři a více jedno celkem dvě děti dětí dítě 1,3 0,2 0,0 100,0 11,1 1,8 0,2 100,0 40,2 33,0 4,5 100,0 24,0 46,1 15,2 100,0 16,6 27,6 14,1 100,0 7,6 3,4 1,2 100,0

Celková nezaměstnanost se od roku 1993 do současnosti se více než ztrojnásobila (vzrostla na úroveň 9,9 % v roce 2003, tabulka 69). Od roku 1999 výrazně narostl podíl dlouhodobě nezaměstnaných (déle než 2 roky 31 % v roce 2002 podle ČSÚ 2003) a sociálně marginalizovaných na trhu práce. Podíl nezaměstnaných žen je od roku 1990 konstantně vyšší než nezaměstnaných mužů (v roce 2003 téměř o 3 procentní body) a také zůstávají v evidenci nezaměstnaných v průměru déle než muži. Mezi ženami, které byly evidovány jako aktivně hledající práci, bylo 9,9 % žen, které si práci hledaly po návratu z mateřské, resp. rodičovské dovolené v roce 2002 (ČSÚ, 2003). T a b u l k a 69 Vývoj registrované míry nezaměstnanosti v čase podle pohlaví, v % rok 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 0,8 2,6 3,1 3,0 3,3 3,0 3,1 4,4 6,0 8,5 9,0 8,5 9,2 9,9 celkem 2,3 2,6 2,4 2,6 2,3 2,4 3,3 4,8 7,3 7,9 7,5 8,1 8,7 muži 3,0 3,6 3,5 4,1 3,8 3,8 5,5 7,6 10,1 10,4 9,9 10,5 11,4 ženy Zdroj: MPSV 2004

Účast žen a mužů na trhu práce se liší i v dalších aspektech. Zatímco samostatná výdělečná činnost je více doménou mužů (11 % ze zaměstnaných oproti 7 % samostatně výdělečně činných žen v roce 2002), podíl žen zaměstnankyň dosahuje v hlavním zaměstnání 89 %. Na zkrácenou pracovní dobu pracuje naopak více žen než mužů (7,9 % oproti 2,1 %). Nejčastějším důvodem u žen je podle jejich deklarací spokojenost s prací na zkrácenou dobu, ale i iniciativa zaměstnavatele - ženy představují 75 % podzaměstnaných (Matějková – Paloncyová 2003). K nejčastěji uváděným rozdílům v postavení mužů a žen v oblasti zaměstnání patří údajná mzdová nerovnost, vyvozovaná ze skutečnosti, že průměrné mzdy žen dosahují přibližně tří čtvrtin průměrné mzdy mužů. Nejlépe jsou na tom z hlediska rovnosti mezd ženy mladší 25, respektive 30 let (jejich mzda dosahuje v průměru více než 80 % mzdy muže, 2001), nejhůře naopak ženy ve věku 30-39 let, tedy ve věku, kdy již většina z nich pečuje o nezletilé děti (méně než 70 % mzdy muže). Z hlediska typu ekonomické aktivity jsou větší rozdíly v podnikatelské sféře než ve sféře nepodnikatelské. Tato nerovnost je do jisté míry způsobena porovnáváním průměrných výdělků mužů a žen v rámci jednotlivých profesí bez ohledu na vykonávanou práci. Rozdíl mezi pracovními příjmy mužů a žen je ovlivněn celou řadou faktorů, a to jak těmi, které mají jak své objektivní příčiny, tak těmi, které již nejsou platné, ale které se ve společnosti reprodukují (zažité zvyky, normy společnosti). Ekonomická analýza mzdových rozdílů může, na základě dostupných statistických dat, podat pouze část vysvětlení na základě analýzy určitých objektivních kritérií (odpracovaná doba, složitost a namáhavost práce, odpovědnost), nicméně v postižení dalších proměnných, které tyto vztahy ovlivňují, je omezená. Rozdíl mezi výdělky mužů a žen v České republice (cca 25 %) je srovnatelný jak s členskými státy EU, tak i s ostatními vyspělými státy (např. USA). Pokud porovnáváme mzdu mužů a žen za stejnou práci nebo za práci stejné hodnoty, pak tento rozdíl je výrazně nižší. Např. podle šetření za 4.čtvrtletí 2002 za cca 800 000 zaměstnanců se pohyboval okolo 2 %. Podle výsledků empirického šetření „Naše společnost 2003“ (CVVM) považuje jedna čtvrtina populace ženy za jednoznačně znevýhodněné na trhu práce, 51 % pak považuje za znevýhodněné pouze některé skupiny žen. Obecně jsou za nejvíce znevýhodněné považovány ženy s dětmi v předškolním věku, ženy staršího věku, ženy po mateřské dovolené, lidé s nízkým vzděláním, lidé zdravotně handicapovaní, ženy samoživitelky. Za hlavní důvody nižší úspěšnosti žen na trhu práce jsou považovány mateřské povinnosti (těhotenství, péče o malé děti, rodinná zátěž), obecná preference mužů ve vedoucích pozicích, současné nastavení pracovní sféry a zaměstnavatelské politiky a fakt, že v práci dominují muži (CVVM, 2003).

146

Žena je stále více než muž odpovědná za péči o děti a tím je pro zaměstnavatele do značné míry méně perspektivním zaměstnancem. Na druhé straně otázka sladění profesního a rodinného života nemusí mít nutně za cíl posílení postavení žen na trhu práce. Určité skupiny žen mohou být docela dobře spokojeny se svým postavením na trhu práce, nicméně se nemohou podle svých představ věnovat svému povolání i rodině. Oba uvedené aspekty jsou však velice úzce propojené (Paloncyová – Matějková, 2003). III .4. 2. Flexibilní formy zaměstnání a pracovní právo Možnosti harmonizaci práce a rodiny jsou do značné míry závislé na flexibilních formách zaměstnání. Tyto možnosti však nejsou českými zaměstnavateli dostatečně nabízeny. Největší problémy se sladěním svých rolí v zaměstnání a rodině zažívají ženy a muži s dětmi v předškolním věku. Mezi významné moderní typy organizace práce patří úprava délky pracovní doby, práce na směny, částečné pracovní úvazky, zaměstnávání na dobu určitou, práce doma, práce na dohodu, ale i přesčasy, nesociální pracovní doba. Zatímco staré země Evropské unie věnují problematice flexibility spojené s trhem práce, konkrétně flexibilní pracovní době a formám zaměstnání, zvýšenou pozornost a považují ji za jeden z klíčů k řešení současných problémů na poli zaměstnanosti (nízká zaměstnanost a vysoká nezaměstnanost), u nás je dosud toto téma, s výjimkou úzkých odborných kruhů, výrazně opomíjeno (Krause 2003). Muži, ale i ženy v České republice využívají možnosti zkrácených úvazků (méně než 30 hodin týdně) velmi málo. V roce 2002 pracovalo na zkrácený úvazek pouze 8 % všech zaměstnaných žen (2 % všech zaměstnaných mužů). Zastoupení žen v zaměstnání na zkrácený pracovní úvazek je tedy podstatně menší než v EU (33 %; Fischlová 2002). V současné české společnosti by výraznější možnost zkrácení pracovní doby byla relativně vítána, a to především ženami („Naše společnost 2003“, CVVM). Zkrácený úvazek by uvítalo 47 % žen, ale jen 16 % mužů. České ženy jsou tedy podobně jako ženy v jiných evropských zemích zkráceným úvazkům více nakloněny než muži. Existuje zde však nesoulad mezi preferencí a skutečností, protože ve stávajících podmínkách je pro ženu a tím více pro muže obtížné, ale i nevýhodné pracovat na zkrácený úvazek. Nízká atraktivita částečných úvazků v České republice spočívá v celkově nízké mzdové úrovni, kdy je často zkrácená ekonomická aktivita dokonce méně výhodná než plná neaktivita (průměrný hodinový výdělek při částečném úvazku je roven 55-90 % výdělku při plném úvazku; Krause 2003). Spíše než práci na částečný úvazek by lidé přiznávající, že se jim soulad rodinných a pracovních povinností nedaří, upřednostňovali možnost pružné pracovní doby (71 % mužů, 75 % žen) či jiné formy flexibility pracovní činnosti (změna tempa, změna náplně apod., 56 % mužů, 60 % žen, pracovat doma by chtělo 38 % žen, ale 46 % mužů; „Naše společnost 2003“, CVVM). Rozšíření těchto flexibilních forem zaměstnávání však dosud brání ekonomické důvody a zejména neznalost legislativních předpisů, které tyto formy pracovněprávních vztahů umožňují, zejména ze strany zaměstnavatelů. Podle platného zákoníku práce musí zaměstnavatel také vyhovět ženám s dětmi mladšími 15 let a těhotným ženám, pokud požádají o kratší pracovní dobu (zákoník práce, § 156/2). Podle zákoníku práce musí zaměstnavatel přihlížet k potřebám žen pečujících o děti také při rozpisu směn (§ 156/1). Další z cest sladění rodinného a profesního života existujících v českém pracovním právu je tzv. práce vykonávaná mimo objekt zaměstnavatele neboli práce doma. Pracovník může doma vykonávat všechny nebo jen část svých pracovních povinností. K rozvoji domácí práce dochází především v oblastech spojených s výpočetní technikou. Domácí práce není přímo závislá na pracovních podmínkách zaměstnavatele, ani na stanovené provozní a pracovní době.

147

Z hlediska typu pracovní smlouvy převládají v České republice smlouvy na dobu neurčitou (více než 90 % podíl všech úvazků v hlavním zaměstnání). V roce 2002 bylo v České republice na dobu určitou zaměstnáno necelých sedm procent všech zaměstnaných, zaměstnání s limitovanou délkou úvazku vykonává v třídění podle pohlaví 52 % žen a 48 % mužů (Krause 2003). Uzavírání smluv na dobu určitou je jednou z forem flexibility zaměstnavatele, nicméně pro zaměstnance je spíše nevýhodná (např. podprůměrný příjem spojený s charakterem práce a omezeným profesním růstem, strach ze ztráty zaměstnání, sociální a ekonomické nejistoty a možnosti propadu do nezaměstnanosti). Novela zákoníku práce s účinností od 1.3.200454 chrání zaměstnance a snižuje míru jejich nejistoty po skončení časově limitovaného pracovního poměru55. Výzkum „Naše společnost 2003“ potvrzuje statistická zjištění, že mezi nejrozšířenější opatření v rámci flexibilnější organizace práce na straně zaměstnavatele patří zkrácený úvazek (29 % respondentů), dále volná pracovní doba (22 %) či sdílení pracovního místa s jinou osobou (21 %). Mezi ženami a muži, kteří tuto možnost ve svém zaměstnání mají, nacházíme významný rozdíl. Opatření využívaná muži, kteří většinou nenesou hlavní zodpovědnost za péči o domácnost a děti, jsou spíše autonomního charakteru - flexibilní pracovní doba a možnost práce doma. Naproti tomu opatření, která využívají ženy, jsou spíše závislá na osobní dohodě se spolupracovníky nebo zaměstnavatelem, a umožňují tedy méně nezávislosti (Křížková, Hašková, 2003). Podle platného zákoníku práce (zákon č. 65/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů) by měla být zvláštní pozornost věnována pracovním podmínkám žen a mladistvých (§ 153 – 162 a 163). Zvláštní ochrana je zákoníkem zaručena těhotným ženám, matkám do konce devátého měsíce po porodu a kojícím ženám bez ohledu na věk dítěte. Zákoník práce (§ 153) především rozšířil povinnost zaměstnavatele převést ženu dočasně na práci, která je pro ni vhodná a při níž může dosahovat stejného výdělku jako za dosavadní práci, i ženu, která kojí, jestliže dosud koná práce těmto ženám zakázané nebo tato práce podle lékařského posudku ohrožuje její zdraví. Rovněž, požádá-li tato žena pracující v noci o zařazení na denní práci, je zaměstnavatel povinen jí vyhovět - v tomto případě se nevyžaduje lékařský posudek. Dříve se tato povinnost vztahovala pouze na těhotné ženy. Toto opatření reflektuje především fyziologické potřeby ženy spojené s těhotenstvím a narozením dítěte. Podobně je tomu i v zemích EU (Fischlová 2002). Kojící ženy mají právo na dvě půlhodinové přestávky ke kojení, a to do konce jednoho roku věku dítěte, a v dalších třech měsících na jednu půlhodinovou přestávku za směnu. Pracuje-li žena po kratší pracovní dobu, avšak alespoň polovinu stanovené týdenní pracovní doby, přísluší jí pouze jedna půlhodinová přestávka, a to na každé dítě do konce jednoho roku jeho věku (zákoník práce, § 161). Přestávky ke kojení se započítávají do pracovní doby a poskytuje se za ně náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku. V souvislosti s touto změnou je však na místě uvést, že ustanovení o přestávkách ke kojení se obecně považuje za ustanovení "mrtvé", protože se v praxi nevyužívá a v zákoníku práce je zařazeno pouze proto, že Česká republika je vázána příslušnou úmluvou Mezinárodní organizace práce. V důsledku častějšího využívání rodičovské dovolené otci však nelze vyloučit, že právo na přestávky na kojení začnou ženy znovu uplatňovat (Matějková – Paloncyová, 2003). Podle zákoníku práce smějí být ženy s dítětem mladším 8 let, osamělé matky s dítětem do 15 let a těhotné ženy vysílány na pracovní cestu mimo obvod obce svého pracoviště nebo 54

Zákoník práce novelizován zákonem č. 46/2004 Sb. Stanovuje (v zájmu zamezení řetězení pracovních smluv, resp. opakovaného prodlužování smluv na dobu určitou) maximální celkovou dobu trvání na sebe navazujících pracovních poměrů na dobu určitou na dobu 2 let, přičemž další sjednání takového pracovního poměru mezi týmiž účastníky (tímtéž zaměstnavatelem a tímtéž zaměstnancem) je možné až po uplynutí doby 6 měsíců od skončení předchozího pracovního poměru. 55

148

bydliště jen se svým souhlasem. Zaměstnavatel musí rovněž přihlížet k potřebám žen pečujících o děti při rozpisu směn, těhotným ženám a matkám s dětmi do 1 roku nesmí zaměstnavatel přikázat práci přesčas (zákoník práce, § 154). V České republice má zaměstnanec ze zákona nárok na pracovní volno s náhradou mzdy mimo jiné i v případě, kdy je nutné doprovodit rodinného příslušníka do zdravotnického zařízení k vyšetření nebo ošetření při náhlém onemocnění nebo úrazu a k předem stanovenému vyšetření, ošetření nebo léčení. Doprovázející zaměstnanec má nárok na poskytnutí pracovního volna s náhradou platu na nezbytně nutnou dobu, nejvýše však na jeden den. Zaměstnavatel omluví nepřítomnost zaměstnance v práci v případě ošetřování nemocného člena rodiny a po dobu péče o dítě mladší než 10 let, které nemůže být z důležitých důvodů v péči dětského výchovného zařízení nebo školy, v jejichž péči dítě jinak je, nebo jestliže osoba, jež jinak o dítě pečuje, onemocněla nebo jí byla nařízena karanténa (karanténní opatření), popřípadě se podrobila vyšetření nebo ošetření ve zdravotnickém zařízení, které nebylo možno zabezpečit mimo pracovní dobu zaměstnance. Po tuto dobu nepřísluší zaměstnanci náhrada mzdy, na rodiče se však vztahuje nárok na podporu při ošetřování člena rodiny (zákoník práce, § 127). Podpora při ošetřování člena rodiny náleží z nemocenského pojištění rodiči, který nepracuje z důvodu ošetřování nemocného člena rodiny nebo péče o dítě ve věku do 10 let ve výši 69 % denního vyměřovacího základu56. Nárok na podporu při ošetřování člena rodiny získává ten z rodičů, který pečuje o nemocné dítě (matka nebo otec). Rodiče se v průběhu trvání péče o nemocné dítě nemohou vystřídat, tudíž podporu při ošetřování člena rodiny uplatňují zejména ženy. Důvodem tohoto faktu jsou na jedné straně zažitý společenský postoj, že o dítě má pečovat matka, na druhé straně finanční důvody (vyšší výdělek otce). V souhrnu lze konstatovat, že v právním systému České republiky je rovnost mužů a žen teoreticky zajištěna ve všech oblastech. Jednotlivé vládní resorty jsou pověřeny analýzou genderové diskriminace, návrhy řešení a kontrolou výkonu jednotlivých opatření v praxi.57 Hlavními nástroji dosažení rovnosti mužů a žen v českém prostředí jsou 1. zlepšení institucionálního mechanismu k zabezpečení rovnosti mužů a žen, 2. posílení povědomí veřejnosti o rovných příležitostech, 3. posílení povědomí o rovných příležitostech mužů a žen u osob v rozhodovacích pozicích, 4. dosažení postupné změny stereotypního myšlení a chování české společnosti, 5. pokračující spolupráce a výměna zkušeností a informací s členskými zeměmi EU. Domníváme se, že ke skutečné změně postavení žen v české společnosti dojde především po naplnění druhého a čtvrtého bodu. Nové legislativní změny na na úseku zaměstnanosti Dosud platný (červen 2004) zákon č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon o zaměstnanosti“ stanoví, že právo na zaměstnání nelze odepřít občanovi, z důvodů taxativně vyjmenovaných v zákoně (§1). Mezi tyto důvody patří mj. i pohlaví,manželský a rodinný stav nebo povinnosti k rodině. Je zakázáno též činit nabídky zaměstnání, které jsou v rozporu se zásadou rovného přístupu k zaměstnání. V novém zákonu o zaměstnanosti, který nabyde účinnosti ve II. pololetí 2004 je do ustanovení , které zakazuje diskriminaci při přístupu osoby k zaměstnání, v souladu s čl. 2 směrnice Rady 76/207/ES a čl. 2 odst. 4 směrnice Rady 2000/43/ES včleněn zákaz tzv. nepřímé diskriminace a navádění k diskriminaci. Předmětné ustanovení je dále upřesněno v tom směru, že diskriminace z důvodu těhotenství nebo mateřství se považuje za diskriminaci z důvodu pohlaví. 56

Od 1.1.2004 došlo ke snížení částky denního vyměřovacího základu za dobu prvních 14 kalendářních dnů pracovní neschopnosti z důvodu potřeby ošetřování člena rodiny do první redukční hranice ze 100 % na 90 %. 57 Viz Souhrnná zpráva o plnění Priorit a postupů vlády při prosazování rovnosti mužů a žen v roce 2002, MPSV. 149

Při zprostředkování zaměstnání věnují úřady práce zvýšenou péči těhotným ženám, kojícím ženám a občanům pečujícím o dítě do 15 let věku. Zaměstnavatelé na vyžádání úřadu práce vybírají z hlášených volných pracovních míst místa vhodná pro tyto uchazeče o zaměstnání. K zabezpečení zprostředkování vhodného zaměstnání pro tyto kategorie uchazečů o zaměstnání jsou úřady práce v evidenci uchazečů o zaměstnání uváděny mj. i údaje o osobních a rodinných poměrech souvisejících se zprostředkováním zaměstnání a zaměstnavateli oznamovaná volná pracovní místa obsahují základní charakteristiku pracovního místa, mj. určení druhu práce, předpoklady a požadavky stanovené pro zastávání pracovního místa a základní informace o pracovních podmínkách a umístění dětí do předškolních zařízení (§ 8 a 9 zákona o zaměstnanosti). Na tato vhodná pracovní místa úřad práce doporučuje tyto občany zaměstnavatelům k přijetí do zaměstnání (§ 14 zákona č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti a působnosti orgánů České republiky na úseku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů). Nový zákon o zaměstnanosti rozšiřuje okruh uchazečů o zaměstnání, kterým je věnována zvýšená péče při zprostředkování zaměstnání o matky do devátého měsíce po porodu. Jednou z hmotněprávních podmínek pro vznik nároku na hmotné zabezpečení uchazečů o zaměstnání je splnění podmínky celkové doby předchozího zaměstnání v délce alespoň 12 měsíců v posledních třech letech před podáním žádosti o zprostředkování zaměstnání. Pro tento účel se jako náhradní doba zaměstnání započítává též osobní péče o dítě ve věku do tří let nebo o dítě ve věku do 18 let, je-li dlouhodobě těžce zdravotně postižené vyžadující mimořádnou péči a osobní péče o blízkou převážně nebo úplně bezmocnou osobu nebo blízkou částečně bezmocnou osobu starší 80 let (§ 13 zákona o zaměstnanosti). Nový zákon o zaměstnanosti přebírá tento výčet náhradních dob s tím, že za náhradní dobu považuje dobu osobní péče o dítě ve věku do 4 let. Dosud platný zákon o zaměstnanosti stanoví výčet důvodů, kdy se hmotné zabezpečení neposkytuje. Hmotné zabezpečení se neposkytuje, jestliže uchazeč o zaměstnání, mj. bez vážných osobních nebo rodinných důvodů odmítne nastoupit do vhodného zaměstnání nebo na rekvalifikaci pro nové vhodné zaměstnání. Dále se hmotné zabezpečení neposkytuje, jestliže uchazeč o zaměstnání v posledních šesti měsících opětovně ukončil zaměstnání sám bez vážných důvodů. Za vážné důvody a vážné osobní nebo rodinné důvody se považuje důvod spočívající v nezbytné osobní péči o dítě ve věku do tří let, dlouhodobě těžce zdravotně postižené dítě, které vyžaduje mimořádnou péčí, pokud nebylo umístěno v ústavu pro takové děti, dále důvod spočívající v docházce dětí do předškolního zařízení a v povinné školní docházce dětí a místě výkonu a povaze zaměstnání druhého manžela. Nový zákon o zaměstnanosti přebírá tento výčet vážných důvodů s tím, že za vážný důvod považuje nezbytnou osobní péči o dítě do 4 let a nezbytnou osobní péči o dlouhodobě těžce zdravotně postižené dítě ve věku do 18 let. III. 4. 3. Mateřská a rodičovská dovolená Jedním z klíčových nástrojů slučitelnosti práce a rodiny je mateřská a rodičovská dovolená. Mateřská dovolená v České republice patří mezi jednu z nejdelších v Evropě. V průběhu mateřské dovolené je matce vyplácena peněžitá pomoc v mateřství. Poskytuje se maximálně po dobu 28 týdnů, popř. 37 týdnů v případě žen, které porodily více dětí a starají se aspoň o dvě z nich, anebo se jedná o ženy svobodné, ovdovělé, rozvedené nebo z jiných vážných důvodů osamělé, které nežijí s druhem. Nárok na peněžitou pomoc v mateřství mají rovněž ženy, které převzaly dítě do trvalé péče nahrazující péči mateřskou. V průběhu mateřské dovolené je rodiči z nemocenského pojištění vyplácena peněžitá pomoc v mateřství, která činí 69 % z denního vyměřovacího základu (jak zaměstnanců, tak osob samostatně výdělečně činných).

150

Podle současné právní úpravy může na mateřskou dovolenou nastoupit otec dítěte pouze v případě, že matka dítěte zemřela, nebo z vážný zdravotních (či jiných) důvodů nemůže sama pečovat o dítě. Podle připravované novely zákona o nemocenském pojištění bude otci umožněno nastoupit na mateřskou dovolenou namísto matky po uplynutí 6 týdnů od porodu dítěte nebo se s matkou střídat (doba mateřské dovolené rodičů společně však za normálních okolností nesmí překročit 28 týdnů). V souvislosti s posílením role mužů v rodině se nabízí zavedení institutu otcovské dovolené. Podle výzkumu „Naše společnost 2003“ (CVVM) by česká společnost zavedení speciální dovolené pro otce při narození dítěte spíše vítala (více než 50 % dotázaných). Nejčastěji by se respondenti přikláněli k 1 až 2 týdnům otcovské dovolené, více než 2 týdny by zvolilo 30 %. Přínosem by se jevila možnost otce nastoupit na otcovskou dovolenou spolu s matkou v období kolem porodu (otcovská dovolená by mohla být pokryta dávkou peněžité pomoci v otcovství podobně jako mateřská dovolená). V našem právním pojetí dovolené spojené s péčí a výchovou dětí došlo k významné změně v tom smyslu, že na rodičovskou dovolenou do 3 let věku dítěte může nastoupit i muž. Institut rodičovské dovolené pro otce byl zaveden až v důsledku novelizace zákoníku práce, jenž nabyl účinnosti 1. ledna 2001. V období let 1990 – 2000 muži bez ohledu na svůj rodinný stav sice měli nárok na pobírání rodičovského příspěvku, ale pokud byli zaměstnáni, doma s dítětem buď zůstat nemohli (zaměstnavatel nebyl povinen je uvolnit ze zaměstnání), nebo museli dobrovolně rozvázat pracovní poměr. Formální možnost čerpat rodičovskou dovolenou muži od roku 2001 však automaticky nevedla k jejímu využívání. Z údajů za předchozí roky rovněž vyplývá, že počet mužů pobírajících rodičovský příspěvek si sice v minulosti mírně zvyšoval, nicméně v poměru k ženám zůstával zanedbatelný. Na konci roku 1998 činil podíl mužů, kteří byli příjemci rodičovského příspěvku na celkovém počtu příjemců 0,58 % a v první polovině roku 2000 pak 0,75 % (jednalo se pravděpodobně o muže, kteří na trhu práce nezaujímali pozici zaměstnance). Zatímco v první polovině roku 2001 bylo celkově mezi příjemci dávek vyplácených v běžném měsíci 0,77 % mužů, v první polovině roku 2003 jich bylo 0,99 % (Maříková – Radimská 2003). T a b u l k a 70 Souhrnný počet vyplácených dávek rodičovského příspěvku podle pohlaví za běžné a jiné měsíce v jednotlivých obdobích58 počet vyplacených počet vyplacených žen mužů 530 701 4 227 12/2000 – 5/2001 524 736 4 298 6/2001 - 11/2001 528 251 4 532 12/2001 – 5/2002 519 163 4 650 6/2002 – 11/2002 517 421 4 759 12/2002 – 5/2003 Zdroj: Maříková – Radimská 2003 období

celkem (muži a ženy) 534 928 529 034 532 783 523 813 522 180

podíl mužů v % 0,79 0,81 0,85 0,89 0,91

Česká společnost na jedné straně teoreticky možnost muže pobírat rodičovský příspěvek vítá, na druhé straně je reálná představa muže na rodičovské dovolené (která ovšem není totožná s dobou pobírání příspěvku identická) stále ještě ovlivněna některými představami: za hlavní důvody odchodu muže na rodičovskou dovolenou je dnes považováno především jeho horší ekonomické postavení, tj. nezaměstnanost nebo hůře placená práce v porovnání se ženou (CVVM). 58

Jelikož Ministerstvo práce a sociálních věcí eviduje údaje o příjemcích rodičovského příspěvku ve formátu, který umožňuje statistické analýzy (zejména podle znaku pohlaví, věku dítěte či regionu) až od konce roku 2000, je možné přesněji sledovat čerpání tohoto příspěvku teprve od této doby.

151

Současná právní úprava rodičovské dovolené umožňuje muži nastoupit na rodičovskou dovolenou ihned po narození dítěte (zákoník práce, § 158). Je však vyloučen souběh nároků na rodičovský příspěvek poskytovaný podle předpisů o státní sociální podpoře a peněžité pomoci v mateřství poskytované podle předpisů o nemocenském pojištění. Pokud se tedy otec rozhodne nastoupit na rodičovskou dovolenou v prvních týdnech po narození dítěte a žena je příjemcem peněžité pomoci v mateřství, otec nemůže být příjemcem rodičovského příspěvku a není tak pojištěncem, za kterého platí stát zdravotní pojištění. Otec bude uznán pojištěncem, za kterého hradí zdravotní pojištění stát nikoli z titulu, že čerpá rodičovskou dovolenou, ale pouze v případě, že bude uznán osobou trvale celodenně a řádně pečující o dítě. Zákon však stanoví, že za tuto osobu se považuje vždy pouze jedna osoba, a to buď otec nebo matka. Pokud matka nemá nárok na peněžitou pomoc v mateřství a otec současně čerpá rodičovskou dovolenou, mohou si zvolit, který z nich bude pobírat rodičovský příspěvek. V tomto případě je vhodnější, aby to byl otec, neboť tak splní podmínku příjemce rodičovského příspěvku pro účely zdravotního pojištění. Žena na mateřské dovolené a rodičovské dovolené je pro účely zdravotního pojištění považována za pojištěnce, za kterého hradí zdravotní pojištění stát vždy, bez ohledu na to, zda pobírá peněžitou pomoc v mateřství nebo rodičovský příspěvek. Tento případ nastává i tehdy, jsou-li oba rodiče současně na rodičovské dovolené po ukončení mateřské dovolené. Pokud zvolí rodiče střídavou péči, tj. matka po vyčerpání mateřské dovolené nastoupí do zaměstnání, obdobné situace by neměly nastat, neboť pro účely zdravotního pojištění bude otec jako příjemce rodičovského příspěvku považován za pojištěnce, za kterého hradí zdravotní pojištění stát (zákoník práce a jeho výklad; Matějková – Paloncyová 2003). Délka rodičovské dovolené a období nároku na rodičovský příspěvek se navzájem liší. Na rodičovský příspěvek má rodič nárok, jestliže po celý kalendářní měsíc osobně celodenně a řádně pečuje o dítě do 4 let věku nebo do 7 let, je-li dítě dlouhodobě zdravotně postižené (zatímco rodičovská dovolená se poskytuje do věku 3 let dítěte). Při poskytování této dávky není testován příjem rodiny. Podmínka osobní celodenní péče o dítě není splněna, je-li dítě umístěno v jeslích, mateřské škole nebo jiném zařízení (dotovaném z veřejných zdrojů) pro děti předškolního věku více než 5 kalendářních dnů v měsíci. Původní podmínka nároku na rodičovský příspěvek - výdělečná činnost nebo omezený příjem z výdělečné činnosti - byla s účinností od 1.1.2004 zrušena. Rodič svojí výdělečnou činností může zlepšovat sociální situaci rodiny, neboť jeho příjmy nebudou pro nárok na příspěvek sledovány. Po dobu své výdělečné činnosti však musí rodič pobírající rodičovský příspěvek zajistit péči o dítě jinou zletilou osobou. Podle zákona o důchodovém pojištění jsou důchodově pojištěni, při splnění podmínek stanovených v tomto zákoně, také osoby pečující o dítě ve věku do čtyř let. Tutéž dobu péče o dítě však nelze do doby pojištění započítat současně více osobám; pečovalo-li o dítě současně více osob, započte se tato péče jako náhradní doba pojištění té osobě, která pečovala v největším rozsahu. Z výše uvedeného vyplývá, že i přes zavedení rodičovské dovolené pro oba rodiče je stále otázkou, zda i nadále nepřetrvává diskriminace otců, pokud jde o péči o děti. Zdá se, že možnost otce nastoupit např. v prvních týdnech po narození dítěte na rodičovskou dovolenou je spíše nereálná. S otázkou rodičovské dovolené souvisejí i opatření týkající se starobního důchodu. V České republice je u žen standardní věk odchodu do důchodu stále, i přes jeho průběžné zvyšování, odstupňován podle počtu vychovaných dětí. Nárok na starobní důchod je podmíněn stanoveným počtem roků pojištění včetně tzv. náhradních dob pojištění. Mezi ně patří i doba péče o dítě až do 4 let věku dítěte (do 18 let věku, jedná-li se o dítě dlouhodobě zdravotně postižené vyžadující mimořádnou péči). Pečuje-li o dítě ve věku do 4 let žena, je účastna důchodového pojištění, aniž by podávala přihlášku k účasti na pojištění. Svou péči o dítě prokáže až při podání žádosti o důchod. Přihlášku k účasti na pojištění z důvodu

152

péče o dítě podává pouze muž, a to nejpozději do dvou let od skončení této péče. Nepodal-li muž, pečující o dítě (od narození do 18. roku věku), nebo žena, pečující o dítě (od 5., resp.4. do 18. roku věku) ve stanovené lhůtě dvou let přihlášku k účasti na pojištění, nelze je považovat za osoby pečující o dítě a následně jim nelze tuto dobu hodnotit jako náhradní dobu pojištění pro účely důchodového pojištění. Uvedené náhradní doby pojištění se vylučují z období rozhodného pro stanovení osobního vyměřovacího základu, z něhož se vypočítává výpočtový základ, z něhož se vyměřují jednotlivé dávky důchodového pojištění. Z úvahy vyplývá, že i v oblasti starobního důchodu přetrvávají genderové rozdíly, např. nižší věk ženy při odchodu do důchodu bez ohledu na to, kdo o dítě převážně pečoval. Ve vztahu k důchodovému věku pro nárok na starobní důchod jsou tedy muži více znevýhodněni. Je velice pravděpodobné, že vidina nižšího věku odchodu do důchodu nemá vliv na natalitní plány mladých žen. V současné době je však diskutována i možnost snížit délku období péče o dítě hodnocenou jako náhradní dobu pojištění pro dávky důchodového pojištění. Je možné se domnívat, že toto opatření by společenskou prestiž rodiny a péče o děti nezvýšilo. Ženy, jež jsou stále hlavními aktéry péče o děti, by se tak pravděpodobně vracely na trh práce v nižším věku dítěte. To by sice bylo možné hodnotit z hlediska genderové diskriminace na trhu práce pozitivně, nicméně tato volba by byla spíše vynucená než svobodná. Toto opatření by rovněž vedlo k větší poptávce po institucích denní péče o děti (Matějková – Paloncyová, 2003). Zájem dítěte by pak stál zcela stranou. Výchozím předpokladem zlepšení stávající situace žen, které musí často volit mezi povoláním a rodinou, je posílení role otců v rodině jejich větším zapojením do péče o děti a domácnost. Větší účast muže v rodinách by pro zaměstnavatele byla signálem, že žena, ať již je matkou malých dětí či je zatím bezdětná, nebude muset zajišťovat téměř veškerou péči o děti sama, ale v případě potřeby ji bude moci zastoupit partner. Rodinná situace by tak mohla postupně ztratit diskriminační charakter při přijímání nových zaměstnanců, ale i při rozhodování o profesním růstu a investic do zaměstnanců. Významnou úlohu v pohledu na rozdělení rodinných rolí mají média, stejně jako rovněž iniciativy neziskových organizací, jež zajišťují různé aktivity pro rodiče s dětmi, předporodní a poporodní poradenství apod. Podobnou roli mohou sehrát i místní úřady, tj. uvedené instituce mohou zaměřit své aktivity více na otce s dětmi (Matějková – Paloncyová, 2003). III. 4. 4. Služby péče o děti Změna hodnotové orientace s ohledem na zájem dítěte, pokles porodnosti a prodloužení doby nároku na rodičovský příspěvek od roku 1990 vedly průběžně k výraznému poklesu počtu dětí ve věku do 3 let navštěvujících jesle (od roku 1995 se doba nároku na rodičovský příspěvek prodloužila ze 3 let na 4 roky). Před rokem 1990 bylo zřizovatelem jeslí Ministerstvo zdravotnictví, v současnosti jsou všechna zařízení (poskytující péči zdravým dětem ve věku do 3 let s důrazem na jejich všestranný rozvoj) nestátní. Zřizovateli jeslí byly v roce 2003 obce (95 %) a jiné právnické či fyzické osoby (5 %). V roce 2003 bylo v České republice funkčně provozovaných 60 jeslí, resp. zařízení předškolní péče o děti ve věku do 3 let, nejčastěji formou městských jeslí, dále jako oddělení jeslí při mateřské či základní škole a oddělení jeslí při pečovatelské službě či nemocnici. Počet míst v jeslích k 31.12.2003 byl 1678, počet přijatých dětí 1912. Každé přijaté dítě strávilo v zařízení průměrně 126 dnů v roce 2003 (ÚZIS, 2004). Kromě možnosti umístit dítě v jeslích (na jejichž služby jsou poskytovány dotace z veřejných rozpočtů), využívají rodiče s dětmi ve věku 1,5 - 3 let služby soukromých mateřských center, která pracují na principu dobrovolnictví (tato zařízení nejsou dotována, a proto jsou často finančně náročnější). Mateřská centra nabízejí nejčastěji programy pro rodiče (matky) spolu s dětmi, některá však také pro děti bez rodičů (tzv. hlídací službu). Vývoj počtu jednotlivých provozovaných zařízení zobrazuje tabulka 71).

153

T a b u l k a 71 Vývoj počtu jeslí a mateřských center v letech 1990 - 2003 průměrný počet mateřská centra míst v zařízení 1 043 39 829 38,2 1990 486 1991 381 13 196 34,6 1 1992 247 9 265 37,5 10 1993 235 8 565 36,4 20 1994 207 7 574 36,6 30 1995 151 5 551 36,8 40 1996 101 2 965 29,4 50 1997 79 2 191 27,7 60 1998 67 1 913 28,6 80 1999 65 1 867 28,7 100 2000 59 1 717 29,1 120 2001 58 1 674 28,9 140 2002 60 1 678 28,0 150 2003 Zdroj: ÚZIS, 2003: Roční výkaz o činnosti zdravotnických zařízení 1990 - 2003. Stav k 31.12. příslušného roku. Mateřská centra: Síť Mateřských center v ČR, 2004, počty center jsou uvedené zaokrouhleně dolů na desítky. rok

zařízení jesle

místa v jeslích

Ve školním roce 2002/03 bylo v České republice funkčně provozovaných 5 552 mateřských škol pro děti ve věku od 3 let do nástupu do školy, tabulka 72. Zařízení navštěvovalo 278 859 dětí, počty dětí v mateřské škole (dále MŠ) zahrnují však také děti mimo věkovou kategorii 3 - 5 let (např. v roce 2000/01 tvořily děti do 3 let 7 % dětí v MŠ, 3letí 23 %, 4-letí 29 %, 5-letí 33 % a starší děti 9 % dětí v MŠ, ÚIV, 2003). Téměř všechny děti navštěvovaly ve školním roce 2002/03 mateřské školy s celodenní péčí (97,2 %), ostatní s polodenní (2,7 %) či internátní péčí (0,1 %; ÚIV, 2003). Počet mateřských škol se v období 1990/91 až 2002/2003 snížil o 24 %. Největší procento škol v současné době tvoří školy zřizované obcemi (98,6 %), soukromí a církevní zřizovatelé se v předškolním vzdělávání angažují ve výrazně nižší míře (1,4 % škol, ÚIV, 2003). Velká část mateřských škol disponuje vlastní právní subjektivitou, v malých obcích se často slučují se základními školami. Financování mateřských škol je vícezdrojové, podílejí se na něm obce, krajské úřady a rodiče. Příspěvek rodičů nesmí překročit 30 % nákladů vynaložených na jedno dítě. T a b u l k a 72 Vývoj počtu dětí v mateřských školách a počtu zařízení v období 1990 2002 školní rok 1990/91 1991/92 1992/93 1993/94 1994/95 1995/96 1996/97 1997/98 1998/99 1999/00 2000/01 2001/02 2002/03

mateřské školy 7 335 7 165 6 979 6 601 6 526 6 475 6 343 6 152 6 028 5 901 5 776 5 642 5 552

třídy

děti

16 198 15 265 15 280 14 628 14 784 14 715 14 400 13 829 13 509 13 006 12 611 12 382 12 304

154

352 139 323 682 325 735 331 509 338 722 333 433 317 153 307 508 302 856 290 192 279 838 276 438 278 859

průměrně dětí na třídu 21,7 21,2 21,3 22,7 22,9 22,7 22,0 22,2 22,4 22,3 22,2 22,3 22,7

průměrně dětí na učitelku 11,0 10,8 10,9 12,1 12,2 11,9 11,5 11,9 12,0 11,9 11,8 11,8 12,0

Zdroj: ČSÚ, Školství, Statistická ročenka 1995, 2000, 2003

V roce 2002 bylo evidovaných 3 813 žádostí o místo v mateřské škole, kterým nebylo vyhověno pro nedostatek místa. Děti neumístěné ve školce pro nedostatek místa tvořily 1,4 % přijatých dětí. Na jednu školku připadalo průměrně 2,2 třídy, na jednu třídu průměrně 22,7 zapsaných dětí. Průměrný počet zapsaných dětí na jednu učitelku v mateřské škole byl 12 (tabulka 63). Docházka dětí do mateřské školy je nepovinná, její návštěvnost je však vysoká, především u pětiletých dětí. V rozmezí let 1993/94 a 2002/03 se podíly dětí, které navštěvují školky v určité věkové kategorii (na celkové populaci dětí vybrané věkové kategorie) zvýšily. Počty dětí v mateřských školách nezahrnují děti navštěvující speciální mateřskou školu, přípravné třídy pro děti ze sociokulturně znevýhodněného prostředí a děti z dětských domovů. Z tabulky 73 je patrné, že téměř celá populace 5-letých dětí navštěvuje mateřskou školu, zatímco méně než 80 % populace 3-letých. Školky navštěvuje rovněž čtvrtina populace dětí mladších 3 let. T a b u l k a 73 Podíl dětí v jednotlivých věkových kategoriích populace, které navštěvovaly mateřskou školu ve školním roce 1993/94 - 2002/2003, v % populace 1993/94 1994/95 1995/96 1996/97 1997/98 1998/99 1999/00 2000/01 2001/02 2002/03 dětí 21 21 16 12 11 14 17 21 22 25 < 3 letí 66 70 67 56 58 61 67 70 72 76 3 - letí 75 75 79 81 83 90 89 91 91 91 4 - letí 82 86 86 90 91 93 98 96 94 95 5 - letí 17 17 18 18 19 21 22 23 22 23 starší Zdroj: ÚIV, Vývojová ročenka školství v ČR, 2003

Zatímco předškolní vzdělávání v mateřských školách ve školním roce 2002/03 pokrývalo 76 – 95 % dětí podle věku z kategorie 3 až 5-letých, školní družiny zřizované při základních školách navštěvovalo 39 % žáků 1. stupně ZŠ. V roce 2002/03 činil počet školních družin 4 023, jednu školní družinu navštěvovalo průměrně 52 dětí. Školní družiny nabízejí volnočasové aktivity pro žáky 1. stupně základních škol, školní kluby a školní sportovní kluby jsou naopak spíše navštěvovány žáky 2. stupně či víceletých středních škol. Ve školním roce 2002/03 navštěvovalo školní kluby 10 % z nich59 (ÚIV, 2003). Součástí výzkumu Naše společnost bylo téma hodnocení pomoci zaměstnavatelů při slučování pracovních a rodinných povinností (CVVM 2003). Ekonomicky aktivní respondenti uvedli, že hlídání dětí na pracovišti existuje pouze ve 2 % případů, v 8 % by zavedení bylo možné, většina respondentů (83%) však zavedení hlídání dětí na pracovišti považuje za nemožné. Za důvody ztížené možnosti harmonizovat rodinné a pracovní povinnosti uvádělo 19 % respondentů nedostupnost vhodných zařízení péče o děti a 36 % respondentů komplikace při výpomoci od prarodičů (tyto zmiňovaly více ženy, 41 %). Nedostupnost placených osob pro výpomoc s péčí o děti nebo jiné členy rodiny uvádí 29 % respondentů. Služby placených opatřovatelek (tzv. au-pair) jsou zatím v České republice využívány spíše výjimečně. Rodiče využívají z nabídky možností péče o předškolní děti zejména mateřské školky, péči prarodičů, příp. zájmové kroužky (Matějková – Paloncyová, 2003). Pořadí preferovaných forem péče o děti u těch, kteří děti mají nebo plánují mít, popisuje tabulka 69.

59

Myslí se žáků 2. stupně základních škol a nižších ročníků víceletých středních škol. 155

T a b u l k a 74 Formy péče o děti, které respondent využíval/hodlá využívat (v %) typ zařízení mateřská škola školní družiny zájmové kroužky pro děti od 6 let zásadní (každodenní nebo každotýdenní) výpomoc ze strany širší rodiny (např. prarodiče) jesle zájmové kroužky pro děti mladší 6 let mateřská centra mikrojesle zásadní výpomoc ze strany placené soukromé osoby (každodenní nebo každotýdenní) jiná forma Zdroj: CVVM, 2003

reálné využití 89 72 66 51 30 25 8 4 5 2

Skupiny se špatnou životní úrovní inklinují ke službám jeslí. Lépe situovaní pak k zájmovým kroužkům pro děti předškolního i školního věku; současně je tedy více oslovuje možnost placené výpomoci s dětmi (7 %). Obdobně se promítal i vliv vzdělání. Lidé s nižším vzděláním se orientovali častěji na jesle (33 % se základním ve srovnání s 28 % s vysokoškolským vzděláním) a vysokoškolsky vzdělaní na placenou výpomoc s dětmi (10 % s vysokoškolským a 4 % se základním vzděláním), na zájmové kroužky a školní družiny (CVVM 2003). Generace mladých lidí, kteří rodičovství teprve plánují, chce podle současných výzkumů využívat zařízení kolektivní péče o děti do 3 let častěji než současná generace rodičů s předškolními dětmi. Naopak méně často než současná generace rodičů s předškolními dětmi plánují tito zatím bezdětní lidé využívat pomoci prarodičů. To se ovšem střetává s preferencí státu (Ministerstvo zdravotnictví) pro individuální domácí péči o dítě v raném věku v rodině vyjádřenou mj. podporou poklesu počtu jeslí. Rodiče, kteří založení rodiny pouze plánují, chtějí využívat služby péče o nezletilé děti ve větší míře než současní rodiče také v rámci těchto zařízení: zájmové kroužky pro děti do 6 let, zájmové kroužky pro děti od 6 let a mateřská centra. Současný trend ve využívání institucionalizované péče o nezletilé děti směřuje k využívání většího počtu odlišných institucí poskytujících péči o dítě (Křížková – Hašková, 2003). V roce 2000 proběhla v České republice výzkumná část mezinárodního projektu OECD v oblasti hodnocení dostupnosti a úrovně kvality předškolních zařízení pro děti. Výběrového šetření se účastnili jak pedagogičtí pracovníci mateřských škol, tak rodiče dětí v předškolním věku.60 84 % rodičů a 85 % pedagogů se domnívá, že zajištění veřejné předškolní péče pro všechny děti je povinností státu a obce. Mateřskou školu považuje za dostupnou všem dětem, jejichž rodiče se je do školky rozhodnou zapsat, pouze 75 % rodičů, zatímco až 83 % pedagogů. Za hlavní důvody, které brání dětem v docházce do mateřské školy, byly ze strany rodičů uváděny finanční důvody, nedostatek míst v mateřské škole a regionální nedostupnost zařízení. Učitelé považovali za závažné důvody, které brání dětem v docházce, zejména náboženské přesvědčení rodičů, nedůvěru v kvalitu péče v zařízeních a regionální nedostupnost mateřských škol. Dotázaní vyjádřili s ohledem na dané aspekty fungování mateřské školy následující požadavky: • Rodiče by měli mít možnost získat objektivní informace o tom, jaká je kvalita předškolní péče, výchovy a vzdělávání, kterou pro své děti vybrali (souhlasilo 95 % rodičů a 97 % pedagogů). 60

Výsledky výzkumu se staly součástí Národní zprávy o stavu předškolní výchovy, vzdělávání a péče o děti předškolního věku v České republice (OCEC), zveřejněné MŠMT v červnu 2001. 156

• Mateřské školy by měly pracovat podle různých vzdělávacích programů a zveřejňovat svou nabídku tak, aby si rodiče mohli z této nabídky vybrat (souhlasilo 80 % rodičů a 74 % pedagogů). • Měla by existovat vyšší nabídka různých forem předškolní péče o děti, nejen mateřské školy (souhlasilo 66 % rodičů, pouze však 44 % pedagogů). Expertní tým OECD v této souvislosti přijal některá doporučení v oblasti podpory alternativ kvalitní péče o nejmladší děti. Současně je ovšem třeba zmínit, že státem je podporována především domácí rodinná péče jako nejprospěšnější pro dítě. Zájem dítěte by se neměl stát při formulaci opatření na poli slučitelnosti práce a zaměstnání druhořadým cílem. Je velmi důležité, aby informace o jednotlivých předškolních zařízeních byly veřejně dostupné a nabízely přehled o poskytovaných službách, výši školného, okruhu osob od školného osvobozených apod. na základě kritérií, které jejich provozovatelé stanovili. Tyto údaje by měly být rovněž dostupné formou informačních materiálů či na webových stránkách vybraných obcí a institucí, do jejichž kompetencí oblast slaďování práce a rodiny náleží.

157

III. 5. Rodina a vzdělání III. 5. 1. Úvod Vztah mezi rodinou a vzdělávacím systémem každého státu je jedním ze základních sledovaných kritérií vzdělanostního rozvoje společnosti na straně jedné a podpory instituce rodiny a hodnot s ní souvisejících na straně druhé. Je to právě dynamika vztahu mezi rodinou a školou, resp. státním systémem vzdělávání, která je typická pro středoevropskou kulturněpolitickou oblast, v níž tradičně hraje stát významnou roli nejen v oblasti vzdělávání v užším slova smyslu, ale i v oblasti výchovy k příslušným hodnotám. Na jedné straně je prokazatelnou skutečností, že narůstá počet dětí, jejichž rodinné zázemí trpí různým druhem a stupněm nedostatků, které může škola při použití vhodných postupů částečně napravit, na druhé straně je zřejmé, že právě v oblasti výchovy a preference určitých hodnotových kritérií může docházet mezi učitelem, resp. školou a rodinou žáka k nedorozuměním, případně konfliktům. Role pedagogů a školy při kompenzaci újmy způsobené narušeným nebo nekvalitním rodinným prostředím bývá zdůrazňována zejména v následujících bodech: a) ztvárňování života školy a školní třídy jako spolehlivého zázemí, které alespoň částečně, zejména pak ve vypjatých situacích rodinné krize, přináší uklidnění a porozumění; b) prezentování impulsů pro duševní vývoj, navozování pozitivních zkušeností se soustavnější intelektuální činností a vzdělávacím úsilím tam, kde rodina není schopna tímto směrem účinně působit; c) nápravy některých narušení, aktualizace některých potlačených a nevyužívaných potencí rozvoje osobnosti apod. (Piťha – Helus 1994, 27). Naproti tomu k předcházení hodnotových konfliktů mezi školou a rodinou má vést především vzrůstající význam participace rodičů žáků při organizačním i obsahovém vymezení vzdělávání a výchovy, což je trend typický nikoliv pouze pro Českou republiku, ale v zásadě pro všechny evropské země. Stále je zdůrazňována primární odpovědnost rodičů za výchovu svých dětí a právě různé podoby účasti rodičů na vzdělávacím systému mají tomuto cíli napomoci. Školský systém je v České republice, podobně jako v ostatních evropských státech členěn do základních kategorií: předškolní výchova, primární vzdělávání, sekundární vzdělávání, vysokoškolské vzdělávání a vzdělávání dospělých. Míra dopadu těchto kategorií škol na rodinu je samozřejmě odlišná, stejně se i liší míra možnosti rodičů ovlivňovat organizaci a obsah vzdělávání v těchto typech škol. Kromě uvedených institucí školského systému nelze opomíjet ani význam mimoškolní výchovy dětí a mládeže, která je realizována např. prostřednictvím domů dětí a mládeže či nestátních neziskových organizací. Nabídky programů využití volného času jsou v těchto institucích v posledních letech častěji zaměřeny na cílovou skupinu rodin s dětmi. Příkladem mohou být např. střediska a centra ekologické výchovy. Podpora těchto aktivit náleží především do kompetence krajů a obcí (viz kap. III. 9. 1.).

158

III. 5. 2. Předškolní výchova Předškolní výchova má na území České republiky poměrně dlouhou tradici. První instituce tohoto typu začaly vznikat ve třicátých letech devatenáctého století. Zákonná úprava jejich existence se poprvé objevila ve školském zákoně z roku 1869, která v mírně pozměněné podobě platil na našem území až do roku 1948. Mateřské školy měly být přístupné všem dětem, byly bezplatné, nejčastěji zřizované obcemi. Zákon o soustavě výchovy a vzdělávání z roku 1960 poprvé počítal se zřízením jeslí, které spadaly do pravomoci Ministerstva zdravotnictví, a které měly zajistit péči o děti od narození do 3 let života. V roce 1978 byl vydán zákon o školských zařízeních, který do předškolní výchovy zahrnul jesle, mateřské školy, společná zařízení jeslí a mateřských škol a dětské útulky, jež měly sloužit jako sezónní zařízení na venkově především v době zemědělských prací. O jednotlivých současných zařízeních předškolní péče o děti se zmiňovala již kapitola III. 4. Zde jsou rozvedeny legislativní principy jejich existence. Podle platné právní úpravy spadají jesle mezi tzv. zvláštní dětská zařízení, s nimiž počítá zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů. Zákon k tomu v § 38 uvádí: „K zařízením léčebně preventivní péče se přiřazují kojenecké ústavy, dětské domovy a jesle, pečující o všestranný rozvoj dětí ve věku do tří let.“ V důsledku prodloužení rodičovské dovolené na 3, resp. 4 roky počet jeslí v průběhu devadesátých let výrazně poklesl. V roce 1999 jich v celé republice bylo pouze 67. Mateřské školy spadají spolu se speciálními mateřskými školami podle platné úpravy do skupiny tzv. předškolních zařízení upravených v zákoně č. 76/1978, o školských zařízeních, ve znění pozdějších předpisů. Zákon také rámcově vymezuje cíle výchovy v mateřských školách: „Mateřská škola rozvíjí specifické formy výchovného působení na děti. Působí rovněž na děti zdravotně, výchovně a sociálně ohrožené a na děti talentované.“ Význam rodiny je zdůrazněn v ustanovení § 2 tohoto zákona, který stanoví, že „předškolní výchova zabezpečuje uspokojování přirozených potřeb dítěte a rozvoj jeho osobnosti; probíhá ve spolupráci rodiny a předškolního zařízení“ a dále v ustanovení § 3 odst. 2: „Mateřská škola a speciální mateřská škola navazují na výchovu dětí v rodině a v součinnosti s rodinou zajišťují všestrannou péči dětem zpravidla ve věku od tří do šesti let.“ Tabulka 75 Počet dětí využívajících předškolních zařízení, počet mateřských škol a počet pedagogických pracovníků v jednotlivých letech Počet dětí Počet mateřských škol Počet pedagogických pracovníků

1989/90 395164 7328 -

1992/93 325735 6827 -

1995/96 333433 6475 -

1999/00 290192 5901 24484

2000/01 279833 5776 23800

2001/02 279438 5642 22451

2002/03 278859 5558 22332

Zdroj: databáze UIV, Eurydice

Míra účasti dětí na činnosti těchto předškolních zařízení se dnes pohybuje kolem cca 85 %. Vedle celodenní péče o děti zajišťují mateřské školy často i polodenní nebo jinou částečnou péči. Často při mateřských školách působí i tzv. mateřská centra, kde tráví několik hodin v týdnu děti i se svými rodiči. Nejčastějším zřizovatelem mateřských škol jsou obce, případně kraje, či MŠMT. Přesto platná právní úprava umožňuje, aby předškolní zařízení byla zřizována i soukromými subjekty nebo církvemi. V roce 2000 působilo na území ČR 87 mateřských škol založených soukromým zřizovatelem a 20 církevních mateřských škol.

159

III. 5. 3. Primární vzdělávání V České republice se primární vzdělávání uskutečňuje formou povinné školní docházky, která je součástí ústavního pořádku České republiky. Povinná školní docházka trvá 9 let a žáci ji mohou absolvovat buď v základní škole v 1. až 9. ročníku, nebo 1. – 5. ročník za základní škole a 6. – 9. ročník na víceletém gymnáziu nebo na osmileté konzervatoři v oboru tanec. Dnešní právní úprava primárního školství je roztříštěna do tří zákonů: zákon č. 29/1984 Sb., o soustavě základních škol, středních škol a vyšších odborných škol (školský zákon, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 564/1990 Sb., o státní správě a samosprávě ve školství, ve znění pozdějších předpisů a konečně již zmíněný zákon č. 76/1978 Sb., o školských zařízeních, opět v platném znění). Vedle těchto obecných zákonných norem zasahují ještě do této oblasti další dva zákony, a to zákon č. 306/1999 Sb., o poskytování dotací soukromým školám a zákon č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy a ochranné výchovy ve školských zařízeních a preventivně výchovné péči ve školských zařízeních. Pro Českou republiku je charakteristická vysoká míra rozdrobenosti sídel a obcí, což se projevuje i v podobě sítě dnešních základních škol. Průměrný počet žáků na jedné škole je dnes cca 250, přičemž 20 % škol má méně než 100 žáků. Přibližně 38 % škol má neúplnou organizaci, převážně se jedná o školy, které zajišťují výuku pouze na prvním stupni (1. – 5. třída). Při diskusi o nutnosti změn v této oblasti je na jedné straně zdůrazňována neekonomičnost provozu takto rozdrobených škol spolu s problémy při zajištění dostatečně kvalitní výuky, na druhé straně stojí argument ponechat toto rozhodnutí na vůli zřizovatele (tedy nejčastěji obce), který může provoz školy dotovat i nad rámec státních dotací. Nový návrh školského zákona v tomto směru počítá s přiznáním nároku na zajištění dopravní obslužnosti těm žákům, jejichž místo trvalého pobytu je vzdálené od spádové školy více než 4 km, což je nesporně výhodné zejména pro rodiny s dětmi, které bydlí na venkově nebo v jiných malých sídlech. Podle platné úpravy může základní školu zřídit ministerstvo, obec, soukromý subjekt nebo církev, která má tzv. druhý stupeň registrace. Tabulka 76 Přehled počtu základních škol, počtu tříd a počtu žáků podle zřizovatele (2000) Zřizovatel MŠMT Obec Soukromý subjekt Církev Zdroj: databáze UIV

Počet škol

Počet tříd 754 4088 88 39

4298 48385 405 247

Počet žáků 37534 1056211 4276 4036

Obsah vzdělávání na základních školách je dnes vymezen ve Standardu základního vzdělávání, který byl publikován ve Věstníku Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR v r. 1995 a v r. 1997 byl doplněn o učivo spjaté se začleňováním ČR do EU. Standard základního vzdělávání stanoví vzdělávací cíle v sedmi vymezených vzdělávacích oblastech, které dále člení na vzdělávací obory. V nich se pak stanoví kmenové učivo pro základní vzdělávání, které zajišťuje návaznost a srovnatelnost vzdělávání. Standard základního vzdělávání je závaznou normou pro tvorbu vzdělávacích programů a kritériem pro hodnocení výsledků vzdělávací činnosti. Nový návrh školského zákona charakterizuje vzdělávání na základních, středních a vyšších odborných školách jako veřejnou službu. Zcela nově se zavádí systém tzv. kurikulárních dokumentů, z nichž ministerstvo bude vydávat tzv. rámcové vzdělávací programy, jež budou stanovovat státem vymezený povinný rámec vzdělávání. Na ně nudou navazovat školní vzdělávací programy, podle nichž bude probíhat výuka na každé konkrétní škole. 160

III. 5. 3. 1. Participace rodičů na obsahu a formě vzdělávání Základním positivně právním východiskem pro stanovení míry oprávnění rodičů podílet se na utváření podoby vzdělávání svých dětí je jednak čl. 2 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, kde je stanovena zásada, že „při výkonu jakýchkoli funkcí v oblasti výchovy a výuky, které stát vykonává, bude respektovat právo rodičů zajišťovat tuto výchovu a vzdělání ve shodě s jejich vlastním náboženským a filozofickým přesvědčením“ a jednak Úmluva o právech dítěte, uveřejněná v České republice po číslem 104/1991 Sb. V jejím článku č. 5 se uvádí: „Stát se zavazuje respektovat odpovědnost, práva a povinnosti rodičů, které směřují k zabezpečení orientace a usměrňování dítěte při výkonu jeho práv podle Úmluvy v souladu s jeho rozvíjejícími se schopnostmi.“ V návaznosti na tento dokument přiznává předložený návrh zákona právo rodičů na poskytování informací o výsledcích a průběhu vzdělávání jejich dětí. Dalším významným oprávněním rodičů, resp. zákonných zástupců je právo podílet se na činnosti samosprávných orgánů zřizovaných při škole, tzv. radách školy, které mají být partnerskými konzultativními orgány ředitelů škol při jejich rozhodovací činnosti. III. 5. 3. 2. Výuka předmětu rodinná výchova V některých třídách druhého stupně základních škol nebo na víceletých gymnáziích je dnes vyučován předmět rodinná výchova, a to buď zcela samostatně nebo jako ucelený blok předmětu občanská výchova. Také v novém učebním modulu člověk a společnost, podle navrhovaného rámcového vzdělávacího programu MŠMT se objevuje předmět rodinná výchova, a to zejména pro výuku v 6. a 7. třídách základních škol, resp. v primách a sekundách víceletých gymnázií. Do předmětu jsou zahrnuta taková témata, jako je: rozvoj osobnosti, zajištění osobního bezpečí, péče o zdraví, zdravá výživa, zneužití návykových látek, sexuální výchova, základní právní úprava práv a povinností členů rodin a problematika ekonomiky provozu domácností. V této souvislosti je vhodné upozornit na výsledky zveřejněného výzkumu názorů rodičů na obsah výuky předmětu rodinná výchova.61 Podle těchto výsledků považuje největší část rodičů za důležitou součást předmětu rodinná výchova sexuální výchovu, na druhém místě se umístila výuka vaření, a to bez specifikace pouze pro dívky. Třetí pozici zaujímá dle rodičů problematika vztahů v rodině. Teprve na dalších místech se umístila výuka péče o dítě, domácí práce, příprava na rodičovství, ruční práce, či prevence závislostí. Na většině pedagogických fakult v České republice je dnes nabízeno studium s aprobací spojenou s předmětem rodinná výchova. Cílem tohoto studia bývá zejména zvládnutí teoretických poznatků v oborech podpory a ochrany zdraví, sociální péče, problematiky závislostí, výživy, provozu domácnosti, kultury bydlení a odívání, hygieny, ekologie aj. a vytváření schopností jejich pedagogické aplikace. V této souvislosti lze upozornit na možný význam oboru etická výchova při vzdělávání v oblasti přípravy na rodičovství. III. 5. 4. Sekundární vzdělávání Také instituce sekundárního vzdělávání mají v českých zemích poměrně dlouholetou tradici. Zatímco gymnázia byla tradičně doménou významných řeholních řádů (jezuité, piaristé), různé obchodní akademie, průmyslové školy nebo učiliště byla většinou zřizována státem, resp. územní, či profesní samosprávou. Právní úprava činností těchto školských 61

Výzkum byl zveřejněn ve sborníku z 11. Kongresu Společnosti pro plánování rodiny a sexuální výchovu v Hradci Králové, 2004. Autorkou výzkumu je PhDr. Eva Švarcová. 161

institucí se do značné míry kryje s právní úpravou základního školství s tím, že středních škol se významně dotkla probíhající reforma veřejné správy, kdy zřizovatelská funkce k těmto zařízením většinou přešla na kraje. Tabulka 77 Přehled počtu středních škol, počtu tříd a počtu žáků podle zřizovatele (2000) Druh školy Zřizovatel Celkem - MŠMT62 - obec - jiný resort - soukromý subjekt - církev Z toho gymnázií Celkem - MŠMT - obec - soukromý subjekt - církev Zdroj: databáze UIV, Eurydice

Počet škol

Počet tříd

Počet žáků

2071 1467 24 165 375 40

23138 17966 214 1559 3087 312

559386 449835 4998 33896 62716 7941

347 267 10 52 18

4968 4172 109 474 213

137777 1199 2809 9397 5791

Z hlediska možnosti zásahu rodičů do obsahu studia na středních školách i z pohledu obsahové náplně výuky předmětů s rodinnou tématikou platí údaje uvedené v kapitole k základnímu školství. Je také zapotřebí připomenout existenci řady středních rodinných škol, které jsou organizovány buď jako dvouleté, či tříleté studijní obory zaměřené na získávání praktických dovedností využitelných v běžném životě nebo jako střední školy ukončené maturitou. III. 5. 5. Terciární vzdělávání Do oblasti terciárního vzdělávání je třeba řadit jednak vyšší odborné školy a jednak školy vysoké. Vyšší odborné školy jsou zřizovány za účelem přípravy na výkon náročných odborných činností nebo prohlubují dosažené vzdělání na střední úrovni. Studium zde trvá nejméně dva, nejvýše tři roky. Vyšší odborné š koly byly experimentálně zavedeny ve školním roce 1992/93. Novelou školského zákona z června 1995 se staly součástí školské soustavy a i v nově předloženém návrhu školského zákona se počítá s jejich stávající úpravou. Na území České republiky dnes působí přibližně 160 vyšších odborných škol s celkovým počtem cca 25 tisíc studentů. Význam vysokého školství bývá v posledních letech zdůrazňován především v souvislosti s porovnáním míry vysokoškolsky vzdělaných občanů, jež je ve srovnání s jinými evropskými zeměmi nízká. Přesto je od počátku devadesátých let minulého století vysledovatelná tendence výrazného nárůstu počtu vysokoškolských studentů i absolventů, což samozřejmě má dopady i do oblasti rodinné politiky (viz např. údaje uvedené v první části této práce). Zatímco v roce 1993 studovalo na vysokých školách přibližně 127 tisíc studentů, dnes jejich počet dosahuje 270 tisíc. III. 5. 6. Závěr

62

Uvedené údaje k roku 2000. Reformou veřejné správy přešla zřizovatelská práva většiny těchto škol na kraje. 162

Vzdělávací systém v České republice prochází v posledních letech výraznou proměnou, což se projevuje i na jeho vztahu k instituci rodiny. Na jedné straně je stále zdůrazňována nutnost “přiblížení se” školy dětem, rodičům a aktuálním zájmům splečnosti v podobě odklonu od tradičního důrazu na naukovou část ve prospěch části výchovné, která je více schopna reflektovat jednak flexibilitu poptávky po příslušném druhu vědomostí a jednak je schopna více zohlednit důrazy hodnotové výchovy tak, aby se u žáků nedostávaly do protikladu s hodnotovým systémem, k němuž jsou děti vedeny v rodinách. Na straně druhé i stávajícící stav výchovné vzdělávací preferuje institucionální podobu výchovného působení státu, resp. společnosti, oproti výchově v rámci tradičních společenských vazeb – rodiny na prvním místě. Také míra možného ovlivňování obsahu výuky ze strany rodičů se jeví jako nedostatečná, a to i přes positivní směr obsažený v novele školského zákona. Vytvoření ucelené koncepce předmětu rodinná výchova by pak mělo být jednou z předních priorit prorodinně orientované politiky v České republice.

163

III. 6. Rodina a zdraví III. 6. 1. Životní styl Podle dosavadních zjištění je zdraví jednotlivce ovlivněno ze cca 50 % jeho životním stylem. Právě rodina je přirozeným prostorem tvorby a udržování životního stylu, a její stav je proto z hlediska zdravotní politiky významným elementem pro zdraví populace. Opatření ve zdravotnictví jsou sice v zásadě zaměřena na jednotlivce, což ovšem neznamená opomenutí významu rodiny, jejího psychosociálního zdraví a především výchovné role ve věcech prevence a propagace zdravého životního stylu Mnohé úkoly v oblasti pozitivního modelování životního stylu rodin a jejich členů zpracovává a řeší Akční plán zdraví a životního prostředí ČR, Státní program environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty ČR, programy podpory zdraví a materiál Strategie zajištění bezpečnosti (nezávadnosti) potravin v České republice (přijat usnesením vlády ze dne 10.12.2001 č.1320). Důležité podněty obsahuje rovněž Národní program rozvoje sportu pro všechny přijatý usnesení vlády č. 17 ze dne 5. 1. 2000. Komplexně je oblast zlepšování životního stylu zpracována v Dlouhodobého programu zlepšování zdravotního stavu obyvatelstva České republiky - Zdraví pro všechny v 21. století (dále Zdraví 21). Tento program vznikl jako rozpracování programu Zdraví pro všechny v 21. století schváleného na 51. shromáždění Světové zdravotnické organizace v květnu 1998. Z pohledu problematiky rodiny jsou významné jeho cíle č. 3 (Zdravý start do života), č. 4. (Zdraví mladých) a č. 11, který se zabývá životním stylem. Mezi dílčí úkoly v této oblasti, které stát řeší v součinnosti s orgány samosprávy a neziskovými organizacemi je zlepšení zdravého chování ve výživě a zvýšení tělesné aktivity a zvýšení nabídky, cenové dostupnosti a dosažitelnosti biologicky hodnotných, hygienicky a zdravotně nezávadných potravin. Z koncepčních materiálů je dále třeba zmínit také Státní koncepci mladé generace do roku 2007, která byla schválena usnesením vlády v dubnu 2003, a obsahuje některé koncepční návrhy související mj. s rodinným životem mladých lidí. III. 6. 2. Zdravotní stav dětské populace a rodina Zdravotní stav dětské populace v ČR se i přes velmi dobrou úroveň zdravotní péče o tuto skupinu obyvatelstva výrazně nezlepšuje, není patrný pokles nemocnosti dětí a mladistvých, neklesá počet dispenzarizovaných. Vysoká nemocnost akutními respiračními onemocněními se vyskytuje zejména u dětí, které navštěvují předškolní dětská zařízení. Stoupá počet vrozených vývojových vad, alergických onemocnění, onemocnění nervového a pohybového systému, trvá nárůst poruch chování. Rovněž roste počet závažných úrazů; poranění a úrazy (včetně sebepoškození) jsou ostatně jednou z hlavních příčin úmrtí dětí a mladistvých. Přibývá rovněž případů syndromu CAN (zanedbávané, zneužívané a týrané dítě). Významný dopad na zdraví dětské populace mají proměny životního stylu této skupiny lidí. Děti a mládež minimálně sportují. Snížení tělesné aktivity a nezdravé stravovací návyky vedou i v ČR k vyššímu počtu obézních mezi dětmi a zvláště pak mládeží, obezita mnohdy přetrvává do dospělosti. Negativní roli hraje také nízká nabídka sportovních a tělovýchovných aktivit mimo rámec sportovního tréninku na úrovni výkonnostního popř. vrcholového sportu, zejména v městských aglomeracích a na velkých sídlištích. Pro žáky zdravotně oslabené nejsou vytvářeny podmínky, které by jim umožnily účast v hodinách zdravotní tělesné výchovy a nevyřazovaly je z pedagogického procesu školní tělesné výchovy. Velmi negativním celospolečenským jevem je v současnosti vysoká úrazovost mládeže. Nejvíce úrazů bylo zjištěno u učňů. Dopravní úrazy v tomto věku jsou často zaviněny alkoholem. Závažné úrazy a zranění, mnohdy s invalidizujícími následky na celý život, utrpí

164

děti a mladiství, kteří nepoužívají ochranné pomůcky při neorganizovaném sportování (cyklistika, kolečkové brusle, lyžování atd). V důsledku obecných změn v životním stylu děti a mladistvé dnes ohrožuje celá řada zdravotních rizik typických pro toto životní období, např. drogy, tabák, alkohol, touha po sexuálních zkušenostech – narůstá tzv. syndrom rizikového chování v dospívání. Způsobilost ke zdravému životu silně narušuje v ČR ovlivňování dětí a mládeže nevhodnou reklamou. Jedním z hlavních problémů zůstává masové užívání tabáku propagovaného otevřenou i skrytou reklamou. Levné tabákové výrobky (včetně kusových cigaret) jsou velmi snadno dostupné. Důsledkem je vysoká prevalence kuřáků především v populaci dospívajících a mladých dospělých do 34 let (20 % patnáctiletých, z toho 22 % chlapců a 18 % dívek, kouří alespoň jednu cigaretu týdně), nízká úroveň ochrany nekuřáků před tabákovým kouřem v prostředí, zejména dětí předškolního a školního věku, vysoká prevalence fatálních i nefatálních následků kouření, vyšší úroveň úmrtnosti na nádory související s kouřením v porovnání s ostatními státy. Neméně negativní důsledky má rostoucí spotřeba alkoholu, která v České republice činí 10 litrů čistého alkoholu na osobu ročně. U mladistvé populace je tato spotřeba ještě daleko vyšší. Jevem s fatálními následky v oblasti rizika onemocnění pohlavními chorobami je také sexuální promiskuita mladých lidí, která sice v uplynulých několika letech relativně poklesla, nicméně zůstává v porovnání se sousedními zeměmi na vysoké úrovni. Stávající stav prevence formou osvětové činnosti lze ohodnotit jako nedostačující, především ve sféře etické výchovy ve školách. Zajištění primární zdravotní péče o dítě je v České republice v rukou samostatně pracujícího pediatra - praktického lékaře pro děti a dorost, jehož si mají rodiče možnost svobodně vybrat. Praktický lékař pro děti a dorost své pacienty registruje a nadále je přebírá do komplexní péče preventivní, diagnostické i léčebné. Sleduje své pacienty co nejblíže jejich sociálnímu prostředí, je v kontaktu s rodinou, vykonává návštěvní službu v rodině. Díky koncepčně preventivnímu zaměření má současná pediatrie velmi dobře zavedený systém jednotných preventivních prohlídek, zaměřených na sledování všestranného vývoje dětí a imunizační program na základě očkovacího kalendáře. Ohrožené a chronicky nemocné či zdravotně postižené děti jsou zařazovány do dispenzárních skupin, ve kterých jsou zvýšeně sledovány praktickým lékařem pro děti a dorost a příslušnými specialisty. V dispenzární péči je ročně sledováno v průměru každé páté dítě. V mnoha případech je ve spolupráci s odbornými ambulancemi a praktickými lékaři pro děti a dorost indikována, v rámci tzv. komplexní péče, lázeňská péče a pobyty v odborných léčebnách. Ve výjimečných případech selhání rodiny v péči o dítě, např. zanedbávání, týrání či zneužívání, je ve spolupráci s resortem Ministerstva práce a sociálních věcí a soudu ČR indikován pobyt dětí do 3 let věku ve zvláštních dětských zařízeních typu kojenecký ústav a dětský domov resortu zdravotnictví. V současnosti přetrvávají nedostatky v hlášení praktických lékařů pro děti a dorost při podezření na násilí páchaném na dětech. Chybí dostatek dobře vyškolených psychologů a psychoterapeutů v této oblasti, vázne také vzájemná informovanost a koordinace postupů různých odborníků a nestátních organizací při realizaci interdisciplinární spolupráce. Dětství a dospívání jsou důležitými etapami lidského života, v nichž každý prochází významným tělesným a duševním vývojem, získává sociální a zdravotní návyky, které si uchovává po celý život. Zdravý vývoj mladých lidí je úzce podmíněn dobrým rodinným zázemím a dalšími sociálními vztahy mimo rodinu. Základem zdravého vývoje jedince je jeho vývoj v harmonické rodině. Proto je třeba vytvořit podmínky pro to, aby zejména u rodin s větším počtem dětí mohl jeden z rodičů pečovat o děti, jejich potřeby a spolupracovat při rozvoji jejich zájmů a aktivit. To předpokládá, že druhý rodič bude s to zajistit standardní

165

materiální potřeby rodiny. Péče nefrustrovaného rodiče o děti je nejistější prevencí nežádoucích jevů. III. 6. 3. Boj proti drogám, alkoholu a tabáku Situace v oblasti užívání drog v populaci byla podle Výroční zprávy o stavu ve věcech drog v ČR vydané Národním monitorovacím střediskem pro drogy a drogové závislosti v roce 2002 charakterizována především zcela se rozcházejícím vývojem v oblasti (společensky vysoce škodlivého) problémového užívání drog na straně jedné a rekreačního užívání nelegálních drog na straně druhé. Všechny dostupné indikátory související s problémovým užíváním drog vykreslují obraz pozvolného ústupu „drogové epidemie“, jak byla popisována ve druhé polovině devadesátých let. Počet problémových uživatelů drog, z nichž převážnou část tvoří uživatelé pervitinu a heroinu, dosahuje v ČR odhadem 35 - 37 tis. osob, z toho injekčních uživatelů je 30 - 32 tis. osob. Odhadovaný počet problémových uživatelů v ČR je v posledních 4 letech stabilní, u uživatelů heroinu má klesající trend. Naopak v posledních letech dochází v ČR k výraznému nárůstu experimentálního a rekreačního užívání drog. Tento trend je patrný především u konopných látek a tzv. tanečních drog. Experimentální a rekreační užívání je nejvíce rozšířené mezi mládeží a mladými lidmi – průměrný věk návštěvníků tanečních akcí je podle realizovaných průzkumů přibližně 20 let. Z hlediska typu drogy je nejoblíbenější marihuana – alespoň jednou v životě ji dle průzkumu z r. 2000 užilo 82,6 % návštěvníků těchto akcí, dále extáze 53,6 %, LSD 49,0 %, pervitin 33,4 %, kokain 18,7 %. Výsledky školních průzkumů také dokládají stále se zvyšující poměr těch studentů a žáků, kteří mají alespoň jednu zkušenost s nelegální drogou (především konopnými drogami a/nebo s extází). Strategie protidrogové politiky ČR zabezpečuje dostupnost a kvalitu terénních, ambulantních a lůžkových programů, poskytujících odborné služby osobám ohroženým užíváním návykových látek. Protidrogová politika koordinuje jednotlivé aktivity v oblasti primární, sekundární a terciární prevence, propaguje zdravý životní styl, podporuje cílené léčebné programy pro děti, mladistvé, rodinné příslušníky a marginalizované osoby. Je ustavena základní typologie navazujících sociálních a zdravotních služeb pro problémové uživatele drog ve škále umožňující reagovat na situaci a potřeby klienta od služeb terénních až po doléčovací programy po ukončení léčby. Také rodinná terapie je podporována jako důležitá součást integračních programů protidrogové politiky. Velké úsilí je vynakládáno na zavedení standardů kvality pro zařízení a programy poskytující služby osobám ohroženým užíváním návykových látek, vytváření metod měření efektivity, akreditace a vzdělávání sociálních a zdravotnických pracovníků v uvedených zařízeních a vydávání odborných publikací na podporu rozvoje oboru „návykové nemoci“. V rámci zdravotnických preventivních programů podporuje Ministerstvo zdravotnictví projekt "Vytvoření a ověření efektivního postupu diagnostiky, intervence, referování a péče o pacienty s problémem s návykovými látkami v praxi dětského lékaře".Cílem projektu je zvýšit schopnosti praktických lékařů pro děti a dorost efektivně zasáhnout v případě kontaktu s problémovým uživatelem či závislým na návykových látkách. U preventivních programů lze rozlišovat prevenci primární, sekundární a terciární. První z nich se soustřeďuje na motivaci společnosti směrem k maximální eliminaci poptávky po drogách a návykových látkách. Sekundární prevence je zaměřena na programy léčby drogové závislosti. Významnou roli zde hrají jednotlivé služby v této oblasti: linky telefonické pomoci, pedagogicko-psychologické poradny, poradny pro rodinu a děti, alkoholickotoxikologické poradny, kontaktní centra, detoxikační jednotky, denní stacionáře, terapeutické komunity, dolečovací a resocializační proramy apod. Terciární drogová prevence pak míří na

166

zmírnění důsledků užívání drog, včetně subsitučních programů a terénních programů snižujících rizika užívání drog.

III. 6. 4. Prorodinná opatření ve sféře zdravotnických služeb Zlepšení fungování sítě zdravotnických zařízení je prováděno v součinnosti Ministerstva zdravotnictví s orgány státní správy a samosprávy krajů, které mají v daném území kraje garantovat zabezpečení dostupnosti a kvality poskytované zdravotní péče. Odpovědnost za tvorbu sítě zdravotnických zařízení byla přenesena na kraje, které podle svých zdravotních plánů uskutečňují své koncepce zdravotnických služeb. Ambulantní péče v nemocnicích je poskytována zejména jako konziliární činnost pro lékaře primární péče v oblasti specializovaných a vysoce specializovaných oborů a jako zdravotní péče poskytovaná bezprostředně po ukončení hospitalizace, vyžaduje-li to zdravotní stav pacienta. Mimo sítě nemocničních ambulancí existují ještě sítě lékařů v první linii, ambulantních specialistů, komplementu, LSPP, dopravy, rehabilitace a zdravotní záchranné služby. Součástí organizace zdravotnických služeb je také domácí péče a péče o stárnoucí populaci, které mají mimořádný význam z hlediska rodiny. III. 6. 4. 1. Domácí péče Pojmem domácí péče se chápe primární zdravotní péče poskytovaná pacientům na základě indikace ošetřujícího lékaře v jejich vlastním sociálním prostředí – nejčastěji v rodině; tato péče je poskytovaná pacientům, jejichž pobyt ve zdravotnickém zařízení ústavní péče není pro léčení nebo udržování stability zdravotního stavu nutný; za vlastní sociální prostředí se považuje místo pobytu, kde pacient trvale nebo přechodně bydlí. Racionální systém doporučení ze strany praktických lékařů a účinná zpětná vazba a podpora ze sekundární a terciární péče jsou předpokladem funkčního systému sdílení péče o pacienta mezi jednotlivými odbornostmi i z hlediska míry specializace. Význam domácí péče umocňuje celosvětový trend k rozvoji integrovaných forem péče a pomoci v komunitě, snaha o humanizaci a individualizaci systému zdravotní a sociální péče, tlak na snížení incidence vzniku nosokomiálních nákaz, snížení finančních nákladů spojených s hospitalizací a společenská podpora rozvoji domácí hospicové péče určené klientům v terminálním stadiu života. Jako domácí péče je poskytována integrovaná péče, ošetřovatelská péče, a dále diagnostická, léčebná, paliativní a léčebně rehabilitační péče poskytovaná podle zvláštních právních předpisů. Mezi cíle domácí péče patří zajištění maximálního rozsahu, kvality a efektivity odborné zdravotní péče indikovaným pacientům v jejich přirozeném vlastním sociálním prostředí, eliminování vlivů nosokomiálních nákaz a iatropatogenního poškození na zdravotní stav pacientů a zajištění v rámci domácí péče takového rozsahu sociální péče a pomoci potřebným pacientům, který odpovídá jejich aktuální sociální situaci. Domácí péče může být poskytována formou akutní domácí péče, dlouhodobé domácí péče a domácí hospicovou péčí, která je součástí paliativní péče a je poskytována v terminálním stadiu života. Rozvoj domácí zdravotní péče je nástrojem pro efektivní a produktivní využití finančních prostředků z fondu veřejného zdravotního pojištění. V souladu s restrukturalizací lůžkového fondu v systému zdravotní péče dojde k posílení integrované komunitní péče a k lineárnímu nárůstu počtu poskytovatelů domácí péče tak, aby byly v maximální kvalitě a dostupnosti zabezpečeny potřeby klientů v oblasti základní i vysoce specializované péče prostřednictvím praktických lékařů v interakci s poskytovateli domácí péče. Podpora domácí péče je zároveň

167

podporou rodinného života, který je pro pacienta z hlediska psychického zdraví vždy prospěšnější než pobyt ve zdravotnickém zařízení ústavní péče. V současné době je v ČR cca 564 subjektů, které poskytují domácí zdravotní péči. Po koncepčním zakotvení kritérií pro poskytování domácí péče lze očekávat, že dojde k jejímu meziročnímu nárůstu v počtu poskytovatelů v rozsahu cca 15 – 20 %. Rozvoj domácí péče je v souladu s potřebami stárnoucí populace a patří mezi priority, kterými se zabývají systémy zdravotnictví v celosvětovém měřítku. III. 6. 4. 2. Péče o seniory Péče o zdraví seniorů má pro společnost vzrůstající důležitost v souvislosti s demografickou a ekonomickou situací. Východiskem přístupu ministerstva zdravotnictví k ochraně zdraví této skupiny občanů je skutečnost, že zdravotní péče jim poskytovaná je nedělitelnou součástí jednotného systému. Východiskem přístupu ministerstva zdravotnictví k oblasti péče o seniory jsou dokumenty schválené usnesením vlády č. 485 z 15. 5. 2002 – „Národní program přípravy na stárnutí na období let 2003 – 2007“ a usnesením vlády č. 1046 ze dne 30. 10. 2002 – „Dlouhodobý program zlepšování zdravotního stavu obyvatelstva České republiky Zdraví pro všechny v 21. století.“ Jedním z cílů zdravotní péče u seniorů je zachování soběstačnosti a nezávislosti a to formou podpory zdraví, prevence a rehabilitace. Program Zdraví 21 v tomto ohledu stanovuje cíl do roku 2020 prodloužit pravděpodobnou délku života bez zdravotního postižení o 20% a nejméně o 50% zvýšit podíl osob nad 80 let, které dosahují v domácím prostředí takovou úroveň zdraví, která jim umožňuje uchovat si soběstačnost, sebeúctu a své místo ve společnosti. V souvislosti se zmiňovaným demografickým vývojem je nutné mimo jiné vytvořit takovou síť zdravotnických služeb, které budou odpovídat potřebám stárnoucí populace. Demografický vývoj si vyžaduje rovněž zřízení finančního nástroje, který by usnadnil řešení problematiky péče o seniory v resortu ministerstva zdravotnictví. Je jím specifický dotační program, který je vyhlášen již pro rok 2004 pod názvem „ Zdravé stárnutí“. Mezi cíle, vyplývající z výše uvedených usnesení vlády, patří zejména rozvoj primární integrované komunitní péče se spoluprací mezi zdravotnickými službami a službami „sociální péče“, systematické řešení péče o chronické ošetřovatelsky náročné pacienty, podpora rozvoje služeb domácí péče, podpora vzniku stacionářů pro pacienty postižené demencí, podpora rozvoje hospicové péče. MZ systematicky vytváří podmínky pro poskytování paliativní péče pacientům v terminálních stavech zhoubných onemocnění. Podporuje budování hospiců – zdravotnických zařízení pro paliativní léčbu a tišení chronické bolesti, sloužící nemocným v preterminálním a terminálním stavu nádorového či jiného nevyléčitelného onemocnění nebo nemocným trpícím chronickou bolestí jiné etiologie. Hospice slouží jako modelová centra paliativní péče ve svých regionech a stimulují rozvoj oboru paliativní péče a léčby bolesti. Střednědobým cílem MZ je vytvoření sítě hospiců, kteréá by zajišťovalya poskytování paliativní péče ve všech krajích České republiky. Podle zahraničních zkušeností je optimální kapacita 5 hospicových lůžek na 100 000 obyvatel. V České republice to znamená dosažení kapacity 515 hospicových lůžek jako střednědobý cíl. Kapacita hospicových lůžek by měla být v ČR rozložena tak, aby byly vytvořeny rovné podmínky pro všechny indikované pacienty a jejich rodinné příslušníky.

168

III. 6. 4. 3. Lůžková péče o děti Ministerstvo zdravotnictví připravuje optimalizaci zdravotní péče ve všech typech dětských lůžkových zařízeních. Cílem optimalizace dětského lůžkového fondu je efektivita poskytování zdravotní péče se zajištěním maximální kvality a zachováním dostupnosti, a to v souladu s Úmluvou o právech dítěte a Chartou práv hospitalizovanýchého dětídítěte. Při namátkových kontrolách dětských lůžkových oddělení bylo zjištěno, že stávající využití dětského lůžkového fondu není efektivní, že systém poskytování zdravotní péče ne vždy dostatečně respektuje sociální potřeby dětských pacientů, že zdravotnická zařízení nejsou vždy schopna či ochotna přijmout dítě s doprovodem, že děti nejsou vždy hospitalizovány na dětských odděleních, že vázne potřebná komunikace mezi personálem, rodiči a dětským pacientem. Proces optimalizace dětských lůžek proto musí být spojen s procesem akreditace a zaváděním standardů kvality nejen léčebné péče, ale i standardů vyplývajících z připravovaného programu „Zdravá nemocnice“ a „Zdravé životní prostředí pro děti“. III. 6. 4. 4. Zvláštní dětská zařízení Do gesce resortu zdravotnictví patří zvláštní dětská zařízení, ke kterým se přiřazují kojenecké ústavy, dětské domovy a jesle pečující o všestranný rozvoj dětí do 3 let věku. Zřizovateli jeslí, jsou v současné době převážně krajské úřady. Vzhledem ke skutečnosti, že stát umožňuje matkám péči o dítě do věku 4 let, počet jeslí v ČR klesá. Ministerstvo zdravotnictví tento trend podporuje, neboť optimálnímu vývoji dítěte v tomto věku nejvíce vyhovuje individuální péče ve vlastní rodině. Dle připravovaného zákona o zdravotní péči a zdravotnických zařízení jesle jako zdravotnická zařízení nebudou existovat. V souladu se zákonem č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, v platném znění, vznikla živnost „péče o dítě do 3 let věku v denním režimu“. Cílem této živnosti je obdobná činnost jako v příslušném zdravotnickém zařízení, avšak nejedná se o zdravotnické zařízení. Přesto zákon klade důraz k výkonu příslušné činnosti z pohledu zajištění dostatečné péče o děti. Nařízením vlády ze dne 14.5.2001 byl stanoven seznam živností, jejichž výkon je podnikatel povinen zajistit pouze fyzickými osobami splňujícími odbornou způsobilost stanovenou tímto nařízením. V rámci optimalizace zdravotní péče v dětských lůžkových zařízení probíhá v současné době proces transformace kojeneckých ústavů a dětských domovů do 3 let věku v zařízení rodinného typu, a to v souladu s výše uvedenou Úmluvou o právech dítěte a Chartou práv hospitalizovanéýchho dětídítěte. Zároveň dochází k zavádění nových trendů ústavní péče a k přeměně stávajících zařízení v dětská (sociálně-pediatrická) centra poskytující interdisciplinární péči o děti ohrožené a postižené včetně ambulantních a semiambulantních forem této péče s maximální spoluprací rodičů na této péči, jejich zácvikem v metodikách specializované rehabilitační či výchovné péče atd. Dětem bez rodinného zázemí musí být poskytována taková péče, která je maximálně přizpůsobena jejich potřebám a zájmům s jasně vymezenými podmínkami a jednotnými pravidly této péče.

169

III. 6. 4. 5. Léčba neplodnosti a perinatologická péče Ministerstvo zdravotnictví České republiky podporuje léčbu neplodnosti, metodami asistované reprodukce. Hlavní indikací pro léčbu sterility metodou IVF je narušená plodnost muže (andrologická sterilita), která předstihla tubární sterilitu ženy. Aplikace nových hormonálních preparátů umožnila nejenom výrazně zlepšení počtu dosahovaných klinických těhotenství, ale současně i snížení počtu potratů a mimoděložních těhotenství a zvýšení počtu těhotenství ukončených porodem (baby-take-home-rate). Problematika neplodnosti se dotýká stále většího počtu párů mezi 10 a 15% – jen v ČR se po léčbě sterility metodou mimotělního oplodnění (IVF) v roce 2003 narodila již plná 3% dětí. V současné době působí v České republice 16 center pro IVF. Ministerstvo zdravotnictví se intenzivně věnuje i perinatální medicíně. V roce 1995 byl v ČR přijat Perinatologický program. V rámci jeho realizace byla vytvořena pracoviště intenzivní a intermediární specializované péče pro závažné těhotenské a novorozenecké patologie. Předmětem programu je vybavení sítě perinatologických center kvalitní technikou. Sledované ukazatele WHO v oblasti mortality matek a novorozenců nás řadí od roku 1998 mezi absolutní světovou špičku. Nejčastější příčiny úmrtnosti v perinatálním období jsou především vrozené vývojové vady, prematurita (nezralost), perinatální hypoxie a perinatální infekce. III. 6. 5. Zdravotněpolitické aspekty boje proti domácímu násilí V rodinách často dochází k různým formám domácího násilí. Děti, které jsou pouhými svědky domácího násilí, je nutno považovat za děti vážně ohrožené. Při odhalování a stíhání případů domácího násilí je role lékařů ( resp. zdravotnických pracovníků ) nezastupitelná, a to v součinnosti s ostatními resorty, vládními i nevládními organizacemi. Lékař musí být schopen projevy domácího násilí včas diagnostikovat a poskytnout oběti zdravotní péči v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy a zajistit také potřebnou péči a pomoc návaznou – psychologickou, sociální, právní. Ministerstvo zdravotnictví v rámci Programu podpory občanských sdružení a humanitárních organizací poskytuje státní dotace organizacím, které se danou problematikou zabývají (V roce 2002: Sdružení Linky bezpečí, Bílý kruh bezpečí, Sdružení Ochrana nenarozeného života, Občanské sdružení naděje aj.). V roce 2001 Ministerstvo zdravotnictví zahájilo několikaletý program „zdravotnická prevence kriminality“. V rámci tohoto programu byly Ministerstvem zdravotnictví v roce 2003 financovány projekty, které řeší danou problematiku z právního a psycho-sociálního hlediska. Tyto projekty, budou využity při přípravě nezbytného příslušného standardního postupu pro lékaře a zdravotnické pracovníky, který bude uveřejněn ve Věstníku Ministerstva zdravotnictví. III. 6. 6. Závěr Je nesporné, že především ve sféře podpory zdravého životního stylu a ochrany dětí a mládeže před rizikovým chováním je funkce rodiny nezastupitelná. Její podpora v rámci péče o zdraví obyvatelstva je však možná jen v rámci komplexního multidisciplinárního řešení ve spolupráci s jednotlivými resorty, které se na ní mohou podílet (Ministerstvo zdravotnictví ČR, Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR, Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR, Ministerstvo vnitra ČR, Ministerstvo životního prostředí ČR). Právě absence jednotného přístupu pojatého do rámce rodinné politiky brání víceúrovňové podpoře rodiny nejen ve zdravotnictví, ale i ve všech ostatních oblastech.

170

III. 7. Rodina a bydlení III. 7. 1. Úvod Bydlení zaujímá důležité postavení v životě člověka. Mít obydlí je jedna z nejzákladnějších lidských potřeb a možnost samostatného bydlení bývá považována za důležitý faktor ovlivňující rozhodování v jednotlivých fázích životního cyklu, zejména rozhodnutí o založení vlastní rodiny. Samostatné bydlení je, zejména pro mladé lidi, formou ekonomické nezávislosti a emancipace od původní rodiny. Posiluje sebevědomí a odpovědnost, umožňuje partnerské soužití, ovlivňuje spokojenost v partnerském vztahu a významně se podílí na utváření mezigeneračních vztahů. Potřeba uspokojivého bydlení je považována za jeden z předpokladů založení vlastní rodiny, otázkou však je, zda se jedná o předpoklad postačující. V odborné literatuře je proto zkoumán vztah mezi úrovní nabídky bydlení63, která je ovlivněna mimo jiné mírou státní intervence na trhu s bydlením, a utvářením nových rodin (domácností)64, mírou sňatečnosti a porodnosti. Bezpochyby existuje přímá relace mezi nabídkou bydlení a počtem rodin. Čím vyšší je poptávka po bydlení daná rostoucím počtem rodin, tím vyšší je obvykle i přírůstek bytového fondu. Opačnou kauzalitu v podobě rostoucího počtu rodin v důsledku rostoucí nabídky bytů nelze prokázat. Přesto lze shrnout, že absence dostupného bydlení je překážkou (či alespoň ztížením) rozhodnutí o uzavření manželství, i když její odstranění automaticky k uzavření manželství a založení rodiny nevede. Tuto skutečnost je nutno vzít v úvahu pro reflexi změn v demografickém složení a chování obyvatelstva ČR, ke kterým došlo v souvislosti s druhým demografickým přechodem. Ve vztahu k problematice bydlení je třeba zdůraznit tendenci, kdy se mladí lidé snaží relativně rychle osamostatnit od rodičů a najít si vlastní bydlení, ovšem bez nutného uzavření manželství a založení rodiny. Ačkoliv potřeba uspokojivého bydlení je akcentována v řadě mezinárodních dokumentů (například Všeobecná deklarace lidských práv OSN, Deklarace o sociálním pokroku a rozvoji, Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech, Globální strategie bydlení do roku 2000, Agenda 21, Evropská sociální charta, Evropská charta měst etc.), v právních řádech většiny zemí nemá právo na bydlení přímo vynutitelný charakter, jeho praktické naplňování je podporováno prostřednictvím programů a nástrojů bytové, sociální a dalších politik za účasti prostředků veřejných rozpočtů. Účast veřejných rozpočtů v oblasti bydlení se spíše než na novou výstavbu veřejných (obecních, státních) bytů zaměřuje na zajištění rovnějšího přístupu k bydlení a parciální intervenci v těch oblastech, kde volný trh s bydlením selhává. Reformulace bytových politik vyspělých zemí v průběhu 80. a 90. let minulého století vedla k omezení veřejných výdajů ve sféře bydlení a většímu důrazu na vytváření podmínek pro širší zapojení soukromého kapitálu. Výdaje veřejných rozpočtů v oblasti bydlení začaly být podrobovány pečlivým analýzám efektivity a efektivnosti. Ačkoliv bytová politika je v rámci EU výhradně v kompetenci jednotlivých členských zemí, existují určité společné trendy bytových politik. Tyto tendence pochopitelně vycházejí z konkrétních potřeb a situací v členských zemích, pročež je nelze považovat za absolutně platné a vhodné v každé situaci. Mezi tyto trendy v 90. letech náležel větší důraz na úlohu trhu při zajišťování produkce, alokace a financování bydlení; podpora vlastnického sektoru bydlení, přechod od nové výstavby k renovaci stávajícího bytového fondu, důraz na finanční efektivitu nástrojů a opatření bytové politiky, větší důraz na úlohu trhu a spolupráci se 63

Zde je nutno upozornit také na problematiku dostupnosti bydlení, která není s nabídkou identická. Oba pojmy, používané dále v textu této části Zprávy, jsou od sebe vzájemně odlišeny. Rodina je chápána jako soužití muže, ženy a jejich dětí, domácnost pak jako jakákoli samostatně žijící (hospodařící) jednotka (jedinec, nemanželské formy soužití, manželské rodiny atd.).

64

171

soukromým sektorem v oblasti sociálního bydlení, důraz na přesnější zacílení podpor v oblasti sociálního bydlení v souvislosti s obecným trendem sociální politiky směrem k větší selektivnosti, deregulace v oblasti financování bydlení (Kleinman 1998, 248). Předmětem této kapitoly bude zkoumání účinků bytové politiky jako jednoho z nástrojů státní rodinné politiky na rodiny s nezaopatřenými dětmi. Vzhledem k tomu, že problémy spojené s bydlením se týkají především mladých, zakládajících rodin řešících svou bytovou situaci, zaměřuje se tato kapitola také na tuto specifickou skupinu, zvláště na mladé rodiny se středními a nízkými příjmy. Právě dostupnost bydlení pro mladé rodiny je totiž odstraněním jedné z překážek pro jejich vznik. III. 7. 2. Základní charakteristiky bytového fondu s ohledem na rodinu Východiskem k analýze jednotlivých programů a nástrojů podpory bydlení v ČR je zmapování stavu bytového fondu, a to především s ohledem na mladé rodiny. Nejpodrobnější a nejaktuálnější informace o bytovém fondu poskytuje Sčítání lidu, domů a bytů 2001. V ČR bylo k 1. březnu 2001 celkem 4 366 000 bytů (tzn. 427 bytů na 1 000 obyvatel). Tento počet zahrnuje všechny byty určené k bydlení, obydlené (v nichž má trvalý nebo dlouhodobý pobyt alespoň jedna osoba) i neobydlené (byty, v nichž není žádná osoba hlášena k trvalému nebo dlouhodobému pobytu). Počet trvale obydlených bytů dosáhl cca 3 828 000 (tzn. hodnoty 374 bytů na 1 000 obyvatel), z toho 42,6 % v rodinných domech a 56,4 % v bytových domech. Dle právního důvodu užívání těchto bytů je 35,8 % ve vlastním domě, 11 % v osobním vlastnictví, 28,6 % nájemních bytů a 14,3 % bytů družstevních. Ceny jednotlivých typů bydlení a způsob jejich konstrukce se od sebe výrazně liší. Průměrná pořizovací hodnota dokončeného bytu se v roce 2001 pohybovala v rozmezí 14 000 – 25 400 Kč/m2 v závislosti na použité technologii, typu výstavby a lokality. Pořizovací ceny staršího vlastnického bydlení se však neustále proměňují v závislosti na vývoji ekonomiky a situace na lokálních či regionálních trzích s byty a jsou výrazně diferencované podle typu bydlení, jeho kvality apod. U nájemních bytů v současné době fakticky existují tři typy nájemného. Tržní (volné) nájemné, věcně usměrňované nájemné65 a nájemné na úrovni odpovídající dříve uplatňovanému maximálnímu základnímu nájemnému (tzv. regulované nájemné), za které je pronajímáno dle odhadů expertů cca 90% nájemních bytů. Výše tohoto nájemného a jeho vývoj v současné době po zrušení cenového výměru Ministerstva financí č. 06/2002 (MF) nálezem Ústavního soudu č. 528/2002 Sb. není upraven žádným speciálním právním předpisem.66 Na přelomu května a června 2001 bylo na vzorku 10 599 domácností realizováno šetření ČSÚ Sociální situace domácností v roce 2001 (SSD 2001), které lze využít k analýze bytového fondu z pohledu rodin. S ohledem na v úvodu vymezenou hlavní cílovou skupinu (mladé rodiny se středními a nízkými příjmy) lze v oblasti bydlení konstatovat následující statistická data. Mladé domácnosti (s přednostou ve věku do 36 let) s nízkými/středními příjmy67 v porovnání s ostatními domácnostmi častěji žijí v bytových domech (70,2 % mladých domácností vůči pouze 52,7 % ostatních domácností). V podstatě totéž lze říci i o čistých úplných rodinách se závislými dětmi s tím, že v tomto případě je rozdíl na hraně statistické

65

Toto nájemné je uplatňováno v domech postavených s účastí veřejných prostředků, v bytech ve vlastnictví právnických osob tvořených bývalými nájemníky a v bytech bývalých stavebních bytových družstev. 66 Více o problematice tzv. regulovaného nájemného v další části kapitoly. 67 Celkové čisté měsíční příjmy na domácnost, nízkopříjmové domácnosti 10 – 15 000 Kč, středněpříjmové domácnosti 15 001 – 30 000 Kč. 172

významnosti (v bytových domech žije 57,5 % rodin se závislými dětmi a 53,9 % ostatních domácností). Mladé domácnosti s nízkými/středními příjmy jsou rovněž častěji než ostatní domácnosti zastoupeny na sídlištích a ve vnitřní zástavbě činžovních domů. Čisté úplné rodiny s dětmi žijí v porovnání s ostatními domácnostmi častěji především na sídlištích. S typem zástavby souvisí i dominantní materiál použitý pro výstavbu nosných zdí domu/bytu, v němž domácnost žije. Jak v případě bydlení mladých nízko- a středně- příjmových domácností, tak v případě bydlení čistých úplných rodin s dětmi je v porovnání s bydlením ostatních domácností častěji dominantním materiálem betonový panel. Mezi mladými lidmi s nízkými/středními příjmy a ostatními domácnostmi existuje významný rozdíl z hlediska právního důvodu užívání domu/bytu. Mladí lidé jsou v podstatně menší míře vlastníky domů (pouze 20,6 % mladých nízko-/středně příjmových domácností oproti 42,7 % ostatních domácností), výrazně častěji jsou však zastoupeni mezi nájemníky, a to jak nájemníky v soukromých nájemních bytech (13,9 % mladých domácností s nízkými/středními příjmy proti 7,1 % ostatních domácností), tak v obecních/státních nájemních bytech (26 % oproti 18,6 % ostatních domácností). Čisté úplné rodiny se závislými dětmi jsou v porovnání s ostatními domácnostmi ve větší míře zastoupeny mezi členy bytových družstev, rozdíly z hlediska právního důvodu užívání v případě rodin s dětmi však nejsou tak vyhraněné jako v případě mladých domácností s nízkými/středními příjmy. Statistická data dále potvrzují skutečnost, že mladé domácnosti s nízkými/středními příjmy častěji sdílejí bydlení s jednou nebo více dalšími hospodařícími domácnostmi, ať už z důvodu nedostupnosti vlastního samostatného bydlení nebo potřeby spolufinancování stávajících nákladů na bydlení. Mezi mladými domácnostmi s nízkými/středními příjmy jich sdílí bydlení s jednou nebo více dalšími hospodařícími domácnostmi 14,5 %, mezi ostatními domácnostmi činí odpovídající podíl pouze 6,8 %. Sdílení bydlení s jednou nebo více dalšími domácnostmi ve většině případů nevytváří optimální předpoklady pro založení vlastní rodiny a dá se předpokládat, že v řadě případů se jedná pouze o dočasnou formu bydlení. Z testování míry zatížení domácností úplnými výdaji na bydlení nevyplývá, že by úplné čisté domácnosti se závislými dětmi v porovnání s ostatními domácnostmi představovaly skupinu více ohroženou výdaji na bydlení. Domácnosti rodin s dětmi sice vykazují vyšší výdaje na bydlení, ty jsou však kompenzovány vyššími příjmy. Subjektivně jsou však stávající náklady rodin s dětmi na bydlení těmito rodinami považovány za vysoké. Poměrně významný rozdíl navíc existuje v kvalitě bydlení domácností těchto rodin a ostatních domácností. Rodiny s dětmi se liší od ostatních domácností s ohledem na charakteristiky svého bydlení v tom směru, že jsou více zastoupeny v bytových domech postavených panelovou technologií, přičemž jsou mezi nimi častěji zastoupeny domácnosti žijící v družstevních bytech. Nejčastějšími problémy spojenými s jejich bydlením, které jsou do značné míry společné i mladým domácnostem s nízkými a středními příjmy, jsou nedostatečná velikost bytu a špatný stavebně-technický stav bytu. III. 7. 3. Popis a analýza hlavních programů a nástrojů podpory bydlení v ČR Náplní této podkapitoly je stručná charakteristika hlavních programů a nástrojů, jejichž prostřednictvím se stát snaží napomáhat českým domácnostem řešit jejich bytovou situaci (dle stavu k březnu 2004). Úvodem je třeba zmínit skutečnost, že zatímco formulace bytové politiky ČR je v kompetenci Ministerstva pro místní rozvoj ČR, možnost výrazným způsobem ovlivnit fungování bytového trhu a působení státních intervencí mají navíc tři další centrální instituce: Ministerstvo financí, Státní fond pro rozvoj bydlení a Ministerstvo práce a sociálních věcí. Tento ve vyspělých zemích ne zcela obvyklý stav „institucionální

173

roztříštěnosti“, na nějž je upozorňováno od počátku 90. let, se projevuje názorovými rozpory umocněnými nedostatky ve vzájemné komunikaci a upřednostňováním vlastních specifických hledisek (jakkoliv relevantních), což v konečném důsledku vede k nejednotnému přístupu a nedostatečné provázanosti opatření v oblasti bytové politiky. Následná analýza programů a nástrojů státní bytové politiky prismatem rodinné politiky, tedy z hlediska dopadů na rodinu, je v mnoha případech objektivně znemožněna nebo do značné míry ztížena neexistencí údajů o skutečných adresátech jednotlivých forem podpory. Obecně však lze konstatovat, že podpora rodin s dětmi, resp. domácností muže, ženy a jejich dětí nepředstavuje u žádného z dosavadních programů podpory bydlení explicitně formulovaný cíl. Stávající nástroje bytové politiky jsou zaměřeny na řešení bytové situace všech vymezených skupin domácností bez ohledu na jejich rodinný stav. Přesto bude u hlavních programů a nástrojů podpory bydlení posouzeno, zda program/nástroj obecně zvyšuje dostupnost prvního samostatného bydlení pro mladé lidi s nižšími/středně vysokými příjmy a nedostatečným majetkem68, a tím potenciálně i usnadňuje utváření nových rodin (u mladých lidí s vyššími příjmy by případná politika na zvýšení dostupnosti bydlení neměla podstatný efekt, jelikož dostupnost bydlení pro ně nepředstavuje natolik závažný problém). Jelikož však vztah mezi lepší dostupností bydlení pro mladé lidi a mírou prorodinného chování je minimálně neprokázaný a rozhodně ne jednoznačný, je rovněž sledováno, zda-li daný program obecně podporuje či umožňuje podpořit domácnosti69 s dětmi bez rozdílu věku přednosty domácnosti a bez ohledu na příjem domácnosti. III. 7. 3. 1. Programy Ministerstva pro místní rozvoj Ministerstvo pro místní rozvoj vyhlásilo pro rok 2004 následující čtyři programy: program podpory výstavby nájemních bytů a technické infrastruktury, program výstavby podporovaných bytů, program poskytování finanční podpory na opravy vad panelové výstavby a program regenerace panelových sídlišť (poslední dva programy nebudou zmiňovány, nelze předpokládat významnější dopad na formování rodin s dětmi). Program podpory výstavby nájemních bytů si klade za cíl podpořit výstavbu obecního nájemního bydlení, které bude pronajímáno skupinám obyvatel s příjmy nepřesahujícími stanovenou hranici. Podpora má v tomto případě charakter systémové dotace na konkrétní investiční akci (výstavbu bytu) a může dosáhnout výše maximálně 550 000 Kč na jeden byt, resp. 630 000 Kč na jeden byt, pokud se jedná o výstavbu na území, kde je nutno současně vybudovat místní komunikace, účelové komunikace a sítě technického vybavení. Dotace je poskytována výhradně obci, která je současně stavebníkem a investorem. Pro poskytnutí dotace musí obec splňovat řadu kvalifikačních podmínek (viz Programy a dotační tituly Ministerstva pro místní rozvoj). Byty postavené se státní dotací musí natrvalo zůstat ve vlastnictví obce a musí být užívány za účelem bydlení, a to právem nájmu. Nájemcem se může stát samostatně žijící osoba, jejíž průměrný měsíční příjem nepřesahuje 0,8 násobek průměrné měsíční mzdy za národní hospodářství, nebo osoba s dalšími členy domácnosti, jestliže průměrný měsíční příjem takové domácnosti nepřesahuje 1,5 násobek průměrné měsíční mzdy za národní hospodářství. Nájemce (ani žádná osoba v jeho domácnosti) současně nesmí mít vlastnické, spoluvlastnické ani jiné obdobné právo k bytu, bytovému nebo rodinnému domu. Nájemní smlouva je uzavírána na dobu 2 let s možností jejího opakovaného prodloužení, výše nájemného nesmí 68

Nedostatečným majetkem je rozuměn majetek, který nedokáže kompenzovat nízké příjmy domácnosti při/pro pořízení prvního bydlení. 69 Případně také rodiny v užším smyslu, jak byly vymezeny v úvodu kapitoly Rodina a bydlení a v úvodní kapitole této zprávy. 174

přesáhnout 4 % z pořizovací ceny bytu ročně (0,333 % z pořizovací ceny bytu měsíčně), takto stanovené nájemné se každoročně upravuje o míru inflace. Obec nesmí dát souhlas s podnájmem bytu a nesmí podmiňovat uzavření nájemní smlouvy složením finanční kauce vyšší než trojnásobek měsíčního nájemného. 70 Vzhledem k tomu, že zneužití dotace k výstavbě kvazi-vlastnických, často luxusních, bytů pro bohaté domácnosti (jak tomu bylo před rokem 2002) nové podmínky programu již brání, a také vzhledem k tomu, že se má v budoucnosti jednat o výstavbu výlučně nájemního bydlení, je možné očekávat, že mladí lidé či mladé rodiny s dětmi s nízkými a středně vysokými příjmy se mohou stát mnohem více konečnými příjemci podpory, než tomu bylo dříve. Vše však do velké míry závisí na politice samotných obcí. Pokud nebudou obce ochotny uvolnit dodatečné prostředky pro krytí nákladů výstavby nájemních bytů, pak se rozsah výstavby může výrazněji snížit a potenciální či existující mladé rodiny s nízkými příjmy si nepolepší. Dodatečné podmínky obcí při přidělování nových bytů mohou zvýhodňovat rodiny s dětmi, avšak tato pravomoc je zcela v působnosti jednotlivých obcí a program sám žádné takové podmínky na participující obce neklade. Program podpory výstavby technické infrastruktury pro následnou výstavbu bytových a rodinných domů spočívá v poskytnutí investiční dotace ve výši maximálně 80 000 Kč na jeden budoucí byt postavený na zainvestovaném pozemku, státní podpora nesmí přesáhnout 70 % celkových investičních nákladů na jednu akci. Dotace smí být poskytnuta obci, která je současně stavebníkem a investorem, při splnění řady podmínek. I tento doplňkový program byl do konce roku 2002 nedostatečně ošetřen podobně jako program podpory výstavby nájemních bytů. Program výstavby podporovaných bytů se vztahuje na výstavbu nájemních bytů ve vlastnictví obce nebo dobrovolného svazku obcí, které jsou určeny pro osoby, jež jsou znevýhodněny v přístupu k bydlení z důvodu své sociální situace, zdravotního stavu či věku, či z jiných důvodů, jež jim znemožňují zajistit si adekvátní bydlení a ohrožují je sociálním vyloučením. Příjemcem dotace je obec nebo dobrovolný svazek obcí. Podporovaným bytem postaveným se státní dotací je chráněný byt, byt na půli cesty a vstupní byt. Podmínky pro získání dotace jsou obdobné jako u programu podpory výstavby nájemních bytů, s jistými odchylkami. Rovněž nakládání s podporovanými byty je upraveno obdobným způsobem jako u programu výstavby nájemních bytů, cílové skupiny osob však nejsou vymezeny s ohledem na svou příjmovou situaci, ale specifické potřeby v oblasti bydlení a s nimi související rizika sociálního vyloučení. Z těchto výše zmíněných programů není ani jeden přímo zaměřen na podporu rodiny s dětmi a ani nelze prokázat jejich praktický dopad na zvýšení dostupnosti prvního samostatného bydlení pro mladé lidi s nižšími/středně vysokými příjmy a nedostatečným majetkem.

70

V této souvislosti je však nutné zmínit, že až do konce roku 2002 měl program podpory výstavby nájemních bytů zcela jiný charakter. Původní program, zahájený v roce 1995, neobsahoval žádná omezení týkající se podlahové plochy bytu či příjmu domácnosti, stejně jako neexistoval zákaz sdružení prostředků s jinými právnickými či fyzickými osobami. Nájemní charakter nových bytů byl omezen na 20 let a fakticky se byty mohly (či dnes stále mohou) stát „zpeněžitelnými“ na bytovém trhu jako byty družstevní již mnohem dříve. Jelikož obce, ať už z nedostatku vlastních finančních zdrojů či na základě dobře propracované kalkulace, se velmi často snažily využít možnosti neinvestovat své vlastní prostředky, nově postavené „nájemní“ byty měly v mnoha případech spíše charakter družstevního či kvazi-vlastnického bydlení. V některých případech docházelo k faktickému zneužití dotačního programu pro investiční aktivity či výstavbu luxusních bytů.

175

Kromě podpory výstavby bydlení je třeba rovněž zmínit programy zaměřené na zlepšení nevyhovujícího stavebně-technického stavu již existujících domů a bytů. Jde především o Program regenerace panelových sídlišť (2002), Program poskytování finanční podpory na opravy bytového fondu (v roce 2003) a Program poskytování finanční podpory na opravy vad panelové výstavby (v roce 2004). Tyto programy napomáhají k odstraňování nedostatků v kvalitě bydlení rodin s dětmi, o nichž se zmiňovala subkapitola III. 7. 2. Z rozpočtové kapitoly Ministerstva pro místní rozvoj nejsou poskytovány pouze podpory v rámci výše popsaných programů, ale i podpory vyplývající z nařízení vlády. Na základě nařízení vlády 249/2002 Sb., o podmínkách poskytování příspěvku k hypotečnímu úvěru osobám mladším 36 let, ve znění pozdějších předpisů, je poskytována úroková dotace k hypotečnímu úvěru osobám mladším 36 let, které si pořizují starší vlastnické bydlení. Cílem této formy podpory je zvýšit dostupnost staršího vlastnického bydlení pro mladé lidi, bez ohledu na jejich rodinný stav. Žadatel (ani jeho partner v případě manželů) nesmí v době podání žádosti překročit věk 36 let, současně nesmí mít ve vlastnictví ani spoluvlastnictví byt, bytový nebo rodinný dům (vyjma bytu nebo rodinného domu s jedním bytem, na nějž podporu žádá). Od kolaudace bytu nebo rodinného domu s jedním bytem, na jehož koupi je podpora žádána, musí uplynout nejméně dva roky. Po dobu poskytování podpory musí byt/dům sloužit výhradně k trvalému bydlení žadatele a musí být v jeho výlučném vlastnictví. Výše podpory se určuje v závislosti na průměrné výši úrokových sazeb z hypotečních úvěrů se státní podporou v předchozím kalendářním roce. Pro rok 2004 činí výše podpory 1 procentní bod. Výše úrokové dotace je fixní po dobu platnosti úrokové sazby sjednané mezi klientem (žadatelem) a bankou, maximálně však po dobu 5 let. Dotace je poskytována po celou dobu splácení hypotečního úvěru, maximálně však po dobu 10 let. Dotace se vztahuje k hypotečnímu úvěru nebo jeho části, která nepřekračuje 800 000 Kč (v případě koupě bytu), resp. 1,5 mil. Kč (v případě koupě rodinného domu s jedním bytem). Úroková dotace k hypotečnímu úvěru je (podobně jako daňové úleva a příspěvek na bydlení, o nichž je pojednáno dále v textu) nástroj podporující poptávku na trhu s bydlením. Narozdíl od nástrojů zaměřených na vyšší nabídku (podpora výstavby sociálních/nájemních bytů) je výhodou nástrojů na straně poptávky možnost velmi přesného zacílení na skutečně potřebné, např. příjmově slabší domácnosti. Pokud se příjmová situace domácnosti změní, pak se velmi rychle změní také výše podpory, a efektivnost těchto nástrojů je potenciálně velmi vysoká. U úrokové dotace uplatňované v ČR však zcela chybí jakékoliv příjmové zacílení. Jakkoliv je tedy úroková dotace omezena na mladé lidi do 36 let, podpora není odstupňována podle příjmu či míry sociální potřeby a v konečném důsledku tedy slouží spíše příjmově nejsilnějším domácnostem a nikoliv příjmově slabším či středně příjmově silným mladým domácnostem. Problémem je rovněž fakt, že nástroj je zaměřen paušálně na podporu mladých lidí bez zohlednění jejich rodinných poměrů, není tedy vázán ani na přítomnost dětí ani na manželský svazek. Manželské soužití je dokonce v konstrukci programu znevýhodněno, neboť v takovém případě platí podmínka věku pro oba manžele, zatímco v případě nesezdaných párů stačí, pokud je pouze jeden partner ve věku do 36 let. Tento stav znemožňuje posoudit uvedený program jako přátelský rodině. Mimo to, nevýhodou podpory poptávky bydlení, opět obecně oproti podpoře nabídky, je její tlak na inflaci. Je velmi pravděpodobné, že úroková dotace stejně jako daňová úleva zvýší do určité míry poptávku po bydlení (zejména mezi příjmově nejsilnějšími domácnostmi), na kterou neelastická nabídka omezovaná rigidním a dlouho trvajícím stavebním řízením, nedostatečnou legislativou a pomalou prací katastrálních úřadů nestačí reagovat ani v delším období. Tento přetlak by se pak (pokud by neexistovaly jiné faktory ovlivňující trh s byty) mohl odrazit ve zvýšení cen bydlení, což by zcela paradoxně, pro mladé lidi s nižšími příjmy snížilo dostupnost prvního samostatného bydlení ještě více. Úroková dotace ani daňová úleva

176

tak nemohou být bez dalšího považovány za nástroje podpory rodin s dětmi. Naopak, jelikož se jedná o nástroje související s komerčními úvěry a hodnocením bonity klienta, tyto nástroje rodiny s dětmi (domácností s dětmi) relativně znevýhodňují a vytváří tak spíše tlak opačným směrem. III. 7. 3. 2. Programy Státního fondu pro rozvoj bydlení Prostředky Státního fondu pro rozvoj bydlení mohou být použity na poskytnutí kvalifikovaného úvěru na úhradu části nákladů spojených s výstavbou bytu osobami mladšími 36 let. Úvěr je poskytován fyzickým osobám, které v roce podání žádosti nedovršily věk 36 let a nejsou vlastníky ani spoluvlastníky bytu, bytového domu nebo rodinného domu. V případě, že žádost o úvěr je podána jedním z manželů v průběhu trvání manželství, musí oba manželé splňovat obě předchozí podmínky – tudíž lze opět konstatovat znevýhodnění oproti nesezdaným partnerům a jednotlivcům. Podlahová plocha bytu, na nějž je poskytován úvěr, nesmí přesáhnout 80 m2, resp. 120 m2, jestliže se jedná o byt v rodinném domě s jedním bytem. Po dobu splácení úvěru nesmí byt sloužit k jiným účelům než k bydlení žadatele o úvěr. Úvěr lze poskytnout do výše 200 000 Kč při úrokové sazbě 3 % p.a., čerpání úvěru musí být zahájeno do dvou let od jeho poskytnutí. Doba splatnosti úvěru začíná běžet dnem zahájení čerpání a je stanovena na 10 let. Úvěr lze kdykoliv předčasně splatit. Tento program lze hodnotit z pohledu mladých lidí s nízkými/středními příjmy kladně, ovšem na druhou stranu nelze konstatovat žádnou preferenci pro (mladé) rodiny a naopak je patrné znevýhodnění manželského soužití. Svým zacílením může pomoci ke získání prvního samostatného bydlení. Program „Panel“ je zaměřen na podporu financování komplexních oprav bytových domů postavených panelovou technologií včetně zlepšení jejich tepelně technických vlastností. V rámci programu je podpora poskytována ve formě státní úrokové dotace ve výši 4 procentních bodů z roční úrokové sazby poskytnutého úvěru, bankovní záruky za úvěr (do výše 70 % nesplacené jistiny úvěru) a odborně technické pomoci. Podrobnější specifikace tohoto programu, podobně jako poskytování úvěrů obcím na opravy bytového fondu, není uvedena, protože nelze předpokládat jeho reálné dopady z hlediska rodinné politiky. Program však může do určité míry pomoci zlepšit kvalitu tohoto druhu bydlení, které je častým bydlením právě mladých rodin s dětmi. Další formou podpory, která přispívá k posílení finančních prostředků ve fondech bydlení obcí, a tím i ke zlepšení péče o bytový fond, je poskytování nízkoúročených úvěrů z prostředků Státního fondu rozvoje bydlení obcím na opravy a modernizace bytového fondu dle nařízení vlády ze dne 15. října 2001 č. 396/2001 Sb., o použití prostředků Státního fondu rozvoje bydlení na opravy a modernizace bytů, ve znění pozdějších předpisů. Vedle vlastního využití úvěrů mohou obce poskytovat z těchto prostředků další úvěry na stejný účel ostatním vlastníkům bytového fondu na svém území. V obou případech se jedná o úročení úvěru úrokem ve výši 3% ročně po celou dobu jeho splácení (maximálně na 10 let). Minimální výše úvěru činí 100 tis. Kč, maximální výše je stanovena na 25 mil. Kč. U měst s počtem obyvatel od 100 tis. výše je možno ve zdůvodněných případech připustit posunutí maximální výše úvěru, po vyhodnocení obce z hlediska její dlouhodobé platební schopnosti, až na dvojnásobek. Úvěr může být použit ke krytí nejvýše 50% nákladů vynaložených na opravy nebo modernizace bytového fondu na území obce. Z prostředků Státního fondu pro rozvoj bydlení je rovněž poskytována dotace na výstavbu nájemních bytů pro příjmově vymezené skupiny osob, jedná se o formu podpory, která se řídí

177

v podstatě stejnými pravidly jako výše popsaný program podpory výstavby nájemních bytů MMR. III. 7. 3. 3. Nástroje bytové politiky Ministerstva financí Do gesce Ministerstva financí patří zejména podpora stavebního spoření formou státního příspěvku, jehož výše se u konkrétního účastníka stavebního spoření odvíjí od ročně naspořené částky, současně však nesmí překročit zákonem stanovený limit. Stavební spoření je kombinací spořícího a úvěrového produktu, jedná se o bezpečnou a výnosnou formu uložení finančních prostředků, o čemž svědčí skutečnost, že v roce 2002 již bezmála polovina (47,3 %) obyvatel ČR měla uzavřenu smlouvu o stavebním spoření. Prostředky poskytnuté formou úvěru ze stavebního spoření musí být použity na zákonem vymezené bytové potřeby, použití naspořených prostředků (bez čerpání úvěru) včetně přidělené státní podpory zákon neomezuje. V souvislosti s rostoucími nároky na zdroje státního rozpočtu (v roce 2003 dosáhla úhrnná částka vyplacené státní podpory na všechny platné smlouvy s nárokem na státní podporu přibližně 16 mld. Kč), byl zákon č. 96/1993 Sb., o stavebním spoření, ve znění pozdějších přepisů, s účinností od 1.1.2004 novelizován. Novela přinesla především snížení státní podpory, která u nově uzavřených smluv činí 15 % z ročně naspořené částky, maximálně však 3 000 Kč ročně. Státní podporu je nově možné pobírat na více uzavřených smluv najednou, ale celková výše vyplacené státní podpory ze všech platných smluv v jednom roce nesmí přesáhnout zmíněných 3 000 Kč. Minimální doba spoření pro přiznání státní podpory byla prodloužena na 6 let. Státní podporu může účastník získat před uplynutím této lhůty jen čerpá-li úvěr ze stavebního spoření a prostředky úvěru, uspořená částka i státní podpora jsou použity na bytové potřeby. Podmínka použití prostředků na bytové potřeby se považuje za splněnou i tehdy, jsou-li použity na financování bytových potřeb osob blízkých (příbuzný v řadě přímé, sourozenec, manžel). Úroky z vkladů ze stavebního spoření (včetně státní podpory) jsou osvobozeny od daně z příjmů, o úroky zaplacené z úvěru ze stavebního spoření si lze snížit daňový základ daně z příjmů fyzických osob. Státní příspěvek ke stavebnímu spoření je podporou financování bytových potřeb, které jsou definovány uvedeným zákonem o stavebním spoření (pořízení vlastnického bydlení, družstevního bydlení, oprava a modernizace bytu včetně nájemního apod.vlastnického ). Vzhledem k tomu, že se tedy jedná vedle podpory hypotečních úvěrů a daňových úlev na financování bydlení o jednu z forem podpory mj. také vlastnického bydlení, měla by být tato podpora relativně vysoká, tak, aby odrážela vysoké náklady pořízení vlastnického bydlení, a zejména pak odstupňovaná dle příjmu domácnosti či případně sociální potřeby (upřednostnění rodin s dětmi, mladých lidí pořizujících si první samostatné bydlení). Současná podpora stavebního spoření však nesplňuje.tyto podmínky nesplňuje. Stavební spoření je mimo to velmi nákladný nástroj bytové politiky, na který připadá polovina všech státních výdajů na bydlení. Z důvodu své finanční atraktivity je spíše využíváno jako vhodný prostředek ke spoření, jelikož naspořená částka i se státní podporou může být využita ke spotřebě různých statků. Z údajů Asociace stavebních spořitelen vyplývá, že pouze třetina spořících si po ukončení cyklu spoření zažádá o úvěr ze stavebního spoření, a pouze v tomto případě jsou prostředky prokazatelně využity v oblasti bydlení. Státní příspěvek ke stavebnímu spoření tedy hypoteticky může zvýšit určitým způsobem finanční dostupnost vlastnického bydlení pro mladé lidi s nízkými či středními příjmy, avšak vzhledem k výši naspořené částky, jež je relativně nízká vzhledem k cenám bydlení ve většině regionů země, a zejména pak vzhledem k celkové výši státních výdajů do této oblasti, je daný efekt minimálně nepřiměřený. Určitý pozitivní efekt ale může mít na kvalitu bydlení, neboť prostředky ze spoření lze použít na financování širokého okruhu bytových potřeb, např.

178

opravy a modernizace bytů atd. Podporu stavebního spoření však lze těžko označit za opatření podporující rodiny. Do působnosti Ministerstva financí náleží také otázka regulace nájemného, která se týká cca 90% všech nájemních bytů. Proces liberalizace cen nájemného byl v ČR zahájen na počátku 90. let zákonem č. 526/1990 Sb., o cenách. Existence cenového zákona, spolu s úpravou občanského zákoníku, umožnila využít v něm obsažených ustanovení o regulaci cen k postupné nápravě v minulém režimu pevných, dotovaných cen nájmu bytu. Smyslem bylo sociálně únosným způsobem postupně jednostranně ve prospěch pronajímatelů zvýšit nájemné v již uzavřených smlouvách až na úroveň, která by pokrývala běžné náklady s provozem domu a umožňovala i dosažení zisku. Po dosažení cílového stavu by byla takto pojatá regulace ukončena a další vývoj by se plně řídil již obecným principem sjednávání ceny. Maximální cena měsíčního nájemného byla s ohledem na kategorii bytu, kategorii velikosti obce a výši inflace od roku 1993 postupně zvyšována v souladu s vyhláškou Ministerstva financí 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná v souvislosti s užíváním bytu. Deregulační mechanismus dával prostřednictvím specifického koeficientu obcím pravomoc upravit výši nájemného rovněž s přihlédnutím k místním podmínkám, v praxi však této možnosti využívala jen malá část obcí. Podle údajů z datových souborů šetření Statistiky rodinných účtů Českého statistického úřadu vzrostla průměrná výše nájemného v průměrném nájemním bytě mezi roky 1990 a 2001 v nominálním vyjádření o 673 %. Při zohlednění celkového růstu cenové hladiny ve stejném období (měřeno indexem spotřebitelských cen zboží a služeb) činil reálný růst průměrné výše nájemného přibližně 300 %. V porovnání s postupem deregulace nájemného byly podstatně razantněji uvolňovány ceny energií, což vedlo k akceleraci zatížení českých domácností výdaji na bydlení a projevilo se v porovnání se situací v zemích EU ne zcela typickým stavem, v němž výdaje na nájemné průměrné české domácnosti (žijící v nájemním sektoru bydlení) tvoří jen zhruba třetinu celkových výdajů na bydlení, zbylé dvě třetiny představují výdaje za služby a energie spojené s bydlením. Nálezem Ústavního soudu z března 2000 (231/2000 Sb.) byla vyhláška Ministerstva financí 176/1993 Sb. ke dni 31.12.2001 zrušena. Zrušenou vyhlášku nahradil od 1.1.2002 cenový výměr Ministerstva financí, který fakticky znamenal pouze prolongaci právní úpravy zakotvené v předchozí vyhlášce. Cenový výměr byl zrušen nálezem Ústavního soudu 528/2002 Sb., ve stejné věci vydal Ústavní soud další nález 84/2003 Sb. Neexistuje tak právní předpis, který by výši nájemného upravoval, nicméně nájemné se v bytech s tzv. regulovaným nájmem odvíjí z právních vztahů vzniklých v době platnosti vyhlášky, tudíž následky předchozí regulace ve formě nabytých práv (iura aquisita) nájemníků přetrvávají. Pokud nedojde k dohodě mezi pronajímatelem a nájemcem o nové výši nájemného, pronajímatel nemůže jednostranně nájemné zvýšit a zůstává zachován původní stav. Ačkoli původním smyslem regulace byla náprava cenových deformací z období plánovaného hospodářství, bývá často nesprávně chápána (a zdůvodňována) jako forma redistribuce prostředků směrem k příjmově slabším domácnostem. V tržním hospodářství je cena plnohodnotnou tržní ekonomickou kategorií a nemůže bez vážných deformací plnit jakoukoli sociální funkci. K tomu slouží nástroje sociální politiky. Zákon o cenách také nezná titul (§1 ods. 6 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů), který by umožnil cenovou regulaci se sociálním zaměřením. Cena rovněž nemůže rozlišovat zákazníka podle věku, či jeho majetkových poměrů. Za produkt (zboží či službu) stejné kvality je cena stejná pro každého kupujícího. Cenová diskriminace některých skupin obyvatelstva není přípustná. Interpretace cenové regulace jako opatření podpory sociálně slabších skupin obyvatelstva je tedy zavádějící. Nájemní bydlení bývá často prvním samostatným bydlením mladých lidí. Faktické zmrazení cen nájemného v 90 % segmentu nájemního bydlení působí na petrifikaci

179

současného stavu v zásadní části nájemního bydlení. Pro nově vznikající rodiny se tak tento druh nájemního bydlení stává nedostupným, stejně jako z finančních důvodů často i byty s tržním nájemným, které v současnosti tvoří jen cca 10 % nájemního bydlení (které samo o sobě tvoří pouze cca 28 %). Některé mladé rodiny sice z různých důvodů získali byt s nájemným na úrovni dříve uplatňovaného maximálního základního nájemného, velkému množství jiných mladých lidí vstupujících poprvé na trh s byty se však takový byt získat nepodaří. Jsou tím tedy nuceni hledat možnosti bydlení za tržní nájemné. Absence dlouhodobého řešení otázek spojených s legislativní úpravou cen nájemného (např. dosud neexistující zákon o nájemném) velkou měrou přispívá k neutěšené situaci mladých rodin s dětmi. Tím spíše, že současný stav umožňuje časté spekulace a snahu o dosažení nepřiměřených zisků ze strany některých pronajímatelů. Efektivní fungování nájemního bydlení je základní podmínkou pro vznik dlouhodobých a stabilních nájemních poměrů, jež jsou zpravidla ve vyspělých zemích následně základní podmínkou pro vytváření nových rodin. Pokud však v dané oblasti existuje dlouhodobá nejistota o dalším vývoji reflektovaná oběma skupinami nájemníků, pak lze tuto situaci z hlediska mladých rodin a efektivní rodinné politiky označit za nepříznivou. Do kompetence Ministerstva financí patří problematika daní a tudíž i návrhy daňových úlev vztahujících se k oblasti financování bydlení (Ministerstvo pro místní rozvoj se k návrhům Ministerstva financí vyjadřuje pouze v připomínkovém řízení). Daňových úlev souvisejících s financováním bytových potřeb je v ČR celá řada a lze je rozdělit na úlevy vztahující se k dani z příjmu (dle zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů), úlevy týkající se daně z nemovitostí (dle zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů) a úlevy týkající se daně z převodu nemovitostí (dle zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, o dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů). Pravděpodobně nejvýznamnější formu úlevy (z hlediska počtu poplatníků uplatňujících tuto úlevu) u daně z příjmů fyzických osob představuje již dříve zmiňované osvobození přijatých úroků ze stavebního spoření včetně úroků ze státní podpory od daně z příjmu, dále pak možnost odpočtu úroků zaplacených z hypotečního úvěru a/nebo úvěru ze stavebního spoření ze základu daně z příjmu (do výše 300 000 Kč ročně). Obě úlevy se vztahují na fyzické osoby. Žádné z daňových opatření však není zaměřeno přímo na rodiny a jak již bylo uvedeno dříve, nepřispívá k získání prvního samostatné bydlení mladých lidí ani výrazněji nepodporuje rodiny s dětmi jako zvláštní sociální skupinu. III. 7. 3. 4. Nástroje bytové politiky Ministerstva práce a sociálních věcí Příspěvek na bydlení, o kterém bylo blíže pojednáno v kapitole Finanční podpora rodiny, je příjmově testovanou sociální dávkou vyplácenou v rámci systému státní sociální podpory (zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů) sociálně slabým rodinám, pro něž mohou být stávající náklady na bydlení neúnosně zatěžující. Nárok na příspěvek má vlastník nebo nájemce bytu (obytné místnosti), který je v něm hlášen k trvalému pobytu, jestliže rozhodný příjem v rodině je nižší než částka součinu životního minima rodiny a koeficientu 1,60. Příspěvek na bydlení je, ze své definice, dávkou směřující převážně k rodinám a domácnostem s nižšími příjmy, a tudíž zřejmě napomáhá i zvýšit finanční dostupnost prvního bydlení u části mladých lidí s nižšími příjmy. Tato podpora je však při znalosti situace v oblasti nájemního bydlení (plošná regulace nájemného) pouze hypotetická, jelikož efektivní pomoc prostřednictvím současného příspěvku na bydlení odrážejícího pouze situaci v regulovaném nájemním bydlení je možná pouze v případě, kdy se mladým lidem podaří legálním či nelegálním způsobem získat „dekret“ na regulovaný nájemní byt či s pomocí

180

rodiny pořídit si vlastní bydlení. Příspěvek na bydlení neposkytuje téměř žádnou efektivní pomoc mladým lidem platícím tržní nájemné ve většině regionů země, jelikož je založen na tarifních a nikoliv skutečných výdajích na bydlení.71 Přitom je to právě tržní nájemní bydlení, které, z důvodu rigidity sektoru regulovaného nájemního bydlení, pro velkou část mladých lidí s nižšími či středními příjmy představuje první stupeň na cestě k samostatnému vlastnímu bydlení. Svým napojením na koncept životního minima příspěvek na bydlení pozitivně zohledňuje počet dětí, jelikož se výše dávky odvíjí od počtu členů domácnosti. K úhradě nákladů na bydlení domácností, jejichž příjmy jsou nízké, mohou sloužit rovněž dávky sociální péče podle zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, ve znění pozdějších předpisů. Výše této pomoci by měla být výsledkem individuálního posouzení konkrétních životních podmínek domácnosti, v praxi však v některých případech pouze odpovídá rozdílu mezi výší příjmů dané domácnosti a výší jejího životního minima. Na základě zjištěných skutečností by ale mohla být poskytnutá částka i daleko vyšší. Při posouzení nároku domácnosti se přihlíží rovněž k jejím majetkovým poměrům a možnostem zvýšení jejích příjmů vlastním přičiněním. Opatření, která nejenom na poli bydlení plánuje Ministerstvo práce a sociálních věcí, se objeví také v důležitém dokumentu Národní akční plán sociálního začleňování. Zde jsou řešeny jednotlivé problémy spojené s chudobou a sociálním vyloučením rizikových skupin, k nimž patří, stejně tak jako v jiných evropských zemích, především osamocený rodič s dítětem (dětmi) a vícečetné rodiny. III. 7. 4. Závěr Shrneme-li výše uvedené, pak ze stávajících nástrojů/programů bytové politiky by mohl zvyšovat dostupnost bydlení pro mladé rodiny s nižšími či středními příjmy pouze program pro výstavbu nájemních bytů, avšak v podobě platné až od počátku roku 2003 a v závislosti na chování obcí, a omezeným způsobem (z důvodu nízkých průměrných naspořených částek) snad také státní podpora stavebního spoření. Podpora prostřednictvím příspěvku na bydlení je pouze hypotetická, jelikož vychází z předpokladu, že mladí lidé s nižšími či středními příjmy mají možnost získat dekret na regulovaný nájemní byt či prostřednictvím mezigenerační výpomoci vlastnické bydlení, což je pro velkou část z nich nereálné. Naopak, úrokové dotace a daňové úlevy svým nedostatečným příjmovým zacílením mohou mít za následek zhoršení finanční dostupnosti bydlení pro kruciální segment společnosti, jelikož vyvolaná zvýšená poptávka od příjmově silnějších domácností se může odrazit (za jinak stejných podmínek) ve zvýšení cen vlastnického bydlení. Podobně také stávající situace v oblasti nájemního bydlení vytváří ve společnosti negativní efekt. Zakládající rodiny z velké části nemohou využít výhod plynoucích ze smluv s výší nájemného určenou původní cenovou regulací, a jsou tak vystaveny spekulacím pronajímatelů využívajících nejisté situace v oblasti legislativní úpravy nájemního bydlení. Tento stav výrazně snižuje finanční dostupnost bydlení pro velkou část mladých rodin s nižšími příjmy. Negativním jevem je také absence stabilního sektoru tzv. „sociálního“ nájemního bydlení pro domácnosti s nižšími příjmy, které nejsou schopny se na pořízení svého bydlení finančně podílet. Tento druh bydlení není u nás ani přes dlouholeté diskuse jasně definován a dostatečně podporován. Přitom právě nájemní bydlení představuje ve většině vyspělých zemích první samostatné bydlení mladých lidí. Za byty s jednoznačným sociálním určením 71

Pobírat příspěvek může vlastník či nájemce bytu, který je zde hlášen k trvalému pobytu.

181

lze však u nás považovat byty stavěné se současnou přímou podporou státu (dotací), které jsou zacílené na domácnosti s vymezenými příjmy a na zranitelné skupiny. Program podpory výstavby nájemních bytů v podobě platné od roku 2003 relativně silně podporuje (nejen mladé) rodiny se závislými dětmi, avšak pouze za podmínky, že je tato motivace začleněna do obecních pravidel při přidělování bytů (na centrální úrovni žádnou takovou motivaci program nevytváří). Vliv státního příspěvku ke stavebnímu spoření je minimálně diskutabilní, úroková dotace k hypotečnímu úvěru či daňová úleva působí svým napojením na komerční úvěrování proti vyššímu počtu dětí v domácnosti. Je možné konstatovat, že většina analyzovaných nástrojů/programů zřejmě nepředstavuje výraznější pomoc v rámci zkoumaných kritérií cílových skupin (pro vyšší finanční dostupnost prvního samostatného bydlení mladých lidí s nižšími a středními příjmy a nedostatečným majetkem; podpora domácností s dětmi). Část z nich naopak rodiny znevýhodňuje a ve svých důsledcích tak působí opačným směrem. Jednání mladých lidí v současnosti tudíž může také být logickým vyústěním stávající české bytové politiky. Analýza jednotlivých nástrojů a programů bytové politiky do značné míry prokazuje, že účinnost většiny těchto nástrojů/programů není v současné době významně vyšší pro segment mladých rodin s nízkými příjmy ani pro rodiny s dětmi jako takové a nelze tedy předpokládat ani jejich příznivé dopady na demografický vývoj. Koncepce bytové politiky dosud nezohledňovala explicitně problematiku rodin s dětmi.

182

III.8. Rodina se specifickou potřebou pomoci III. 8. 1. Rodina se členem se zdravotním postižením V případě rodiny se členem se zdravotním postižením se může jednat jak o situaci, kdy se do rodiny narodí dítě se zdravotním postižením nebo se dítě zdravotně postiženým později stane, tak o situaci, kdy je zdravotně postiženým některý z rodičů, popřípadě oba. V obou případech s sebou tato situace přináší řadu specifických problémů a potřeb, které dané rodině budou s velkou pravděpodobností ztěžovat běžné zapojení do života společnosti v nejrůznějších oblastech a využívání běžných zdrojů a služeb společnosti. III. 8. 1. 1. Popis hlavních problémových okruhů a stávajících nástrojů podpory III. 8. 1. 1. 1. Rodina s dítětem se zdravotním postižením Pokud jde o základní statistické údaje v této oblasti, k dispozici jsou údaje týkající se počtu novorozenců s vrozenou vadou, neboť registrace vrozených vad je v České republice povinná a je nezbytným podkladem pro hodnocení zdravotního stavu obyvatelstva. Z níže uvedené tabulky vyplývá, že i při stále se zlepšující prenatální péči a diagnostice a navzdory klesající porodnosti počet dětí s vrozenými vývojovými vadami v posledním desetiletí stoupal.

Zdroj informací: Ústav zdravotnických informací a statistiky (http://www.uzis.cz/cz/publikac/Roc02_cz/vroz_v2001/vv01_start_cz.htm.htm)

Situace, kdy se rodičům narodí dítě se zdravotním postižením, bývá často provázena šokem. Rodiče nevědí, jak se s danou situací vypořádat, na koho se mají obrátit, a co konkrétního mají pro své dítě udělat, aby mu pomohli rozvinout jeho schopnosti a v budoucnu

183

mu tak umožnili co možná nejkvalitnější, pokud možno samostatný život. Nezastupitelnou úlohu v této rané fázi vývoje dítěte hrají proto zejména přístup zdravotníků a dalších odborníků, do jejichž péče je rodina s dítětem svěřena, a také další poradenské a podpůrné služby, zejména tzv. „služby rané péče“, které spočívají v podpoře rodičů a v podpoře vývoje dítěte formou práce kvalifikovaných odborníků přímo v rodině včetně jejich kompenzačních a terapeutických doporučení. Poskytování těchto dalších sociálních služeb, významných pro rodiny s dětmi s postižením, se v České republice stále rozvíjí a zejména v některých regionech je zatím jejich dostupnost velmi problematická. Velmi důležitou oblastí specifickou pro rodiny s dětmi se zdravotním postižením je také problematika výchovy a vzdělávání těchto dětí. Pro děti předškolního věku existují speciální mateřské školy a další zařízení poskytující doprovodné služby – kromě již zmíněných středisek rané péče se jedná zejména o speciálně pedagogická centra a centra denních služeb, která mimo jiné nabízejí širokou škálu poradenských služeb (psychologické, sociální, někdy i právní poradenství), terapeutických programů a dalších aktivit zaměřených na rozvoj dětí v co nejširším slova smyslu. Pro děti školního věku pak existují speciální školy nebo speciální třídy při běžných školách. V současné době je však stále více prosazován trend integrace dětí se zdravotním postižením do běžných tříd všude tam, kde je to možné. Integrace je důležitá nejen pro dítě s postižením, které má tak daleko lepší příležitost ke kontaktu s vrstevníky bez zdravotního postižení, k navázání vztahů s nimi a k osvojení si dovedností nezbytných pro zapojení do běžné společnosti, ale je přínosná i pro ostatní děti a je významná pro formování postojů veřejnosti a odstraňování předsudků vůči osobám se zdravotním postižením. Následující tabulka zobrazuje počet dětí se zdravotním postižením, které byly integrovány do běžných tříd základních škol za poslední desetiletí. Tabulka 78 Děti se zdravotním postižením - integrace do běžných tříd základních škol v letech 1995/96 - 2003/04 školní rok 1995/96 1996/97 1997/98 1998/99 1999/00 2000/01 2001/02 2002/03 2003/04 Individuálně 30 445 38 761 45 764 46 926 51 507 55 088 56 973 56 455 53 550 integrovaní žáci celkem mentálně 161 312 369 383 postižení sluchově 322 393 431 469 507 519 529 519 557 postižení zrakově 377 514 445 518 516 510 489 517 436 postižení s vadami řeči 656 749 741 839 754 757 795 769 671 tělesně 877 1 006 1 028 1 066 1 128 1 206 1 204 1 236 1 235 postižení zdravotně oslabení kombinace 976 852 879 633 774 1 054 950 932 1 100 postižení s vývojovými 27 237 35 247 42 240 43 401 47 828 50 881 52 694 52 113 49 168 poruchami Před školním rokem 1993/94 se počet integrovaných žáků nevykazoval. Zdroj informací: MŠMT

Z hlediska sociálního zabezpečení rodin s dítětem se zdravotním postižením je významné ustanovení v zákoně č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, který u rodičovského příspěvku stanoví, že pokud je dítě dlouhodobě zdravotně postižené nebo dlouhodobě těžce zdravotně postižené, náleží rodiči tento příspěvek až do 7 let věku dítěte (namísto pouze do 4 let věku dítěte). Rodič nebo prarodič (popř. jiná osoba, která převzala dítě do péče nahrazující

184

péči rodičů na základě rozhodnutí příslušného orgánu), který pečuje osobně, celodenně a řádně o nezletilé dítě starší jednoho roku, které je dlouhodobě těžce zdravotně postižené a vyžaduje mimořádnou péči, může také pobírat při splnění zákonných podmínek také příspěvek při péči o blízkou nebo jinou osobu podle § 80 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, v platném znění. Je významné, že za celodenní péči se v těchto případech považuje také situace, kdy je dítě umístěné v jeslích, mateřské škole nebo plní povinnou školní docházku. Stávající právní úprava ovšem neumožňuje souběh příspěvku při péči o blízkou nebo jinou osobu a rodičovského příspěvku a je také omezena možnost přivýdělku při současném pobírání tohoto příspěvku. Na příspěvek dále nemá nárok poživatel plného invalidního důchodu, starobního důchodu, vdovského nebo vdoveckého důchodu, jestliže výše jeho důchodu, popřípadě souběhu důchodů přesahuje výši tohoto příspěvku. Tato omezení jsou často kritizována rodinami zdravotně postižených. III. 8. 1. 1. 2. Rodina s rodičem nebo jiným dospělým členem se zdravotním postižením O počtu rodin s rodičem se zdravotním postižením v České republice nejsou k dispozici relevantní statistické údaje stejně jako chybí přesné údaje o počtu osob se zdravotním postižením obecně. Evidovány jsou pouze vyplácené invalidní důchody, a to plné i částečné. Odhady o počtu osob se zdravotním postižením v rámci Evropské unie se pohybují kolem 10 % populace, z toho vyplývá počet cca 1,2 milionu osob se zdravotním postižením v ČR. Český statistický úřad v současné době připravuje podrobný průzkum, jehož cílem je získat validní údaje využitelné pro formování politiky vůči této skupině občanů. Mezi hlavní problémové oblasti v rodinách s rodičem se zdravotním postižením patří jednak případná potřeba pomoci a podpory v zajištění péče o děti, a to v různých souvislostech dle typu a závažnosti postižení, a dále otázky týkající se ekonomického zabezpečení rodiny ze zaměstnání a případně dalších zdrojů. Je nepochybné, že zaměstnání patří mezi klíčové elementy ovlivňující nejen finanční situaci rodiny, ale slouží také k zajištění rovných příležitostí a přispívá tak i k plnému začlenění osob se zdravotním postižením do společnosti. Mít zaměstnání napomáhá také k překonání izolovanosti postiženého a jeho rodiny od okolního světa. Nicméně osoby se zdravotním postižením čelí mnohdy na trhu práce diskriminaci a zaměstnání nacházejí jen s velkými obtížemi. Zákon o zaměstnanosti deklarujeproto právo na zaměstnání osob se zdravotním postižením bez diskriminačních omezení z důvodu jejich zdravotního stavu. Občané se změněnou pracovní schopností patří k těm kategoriím uchazečů o zaměstnání, kterým věnují úřady práce při zprostředkování zaměstnání zvýšenou péči. Zákon o zaměstnanosti ukládá zaměstnavatelům celou řadu povinností směřujících ke zvýšení zaměstnatelnosti takto handicapované pracovní síly. Současně ukládá všem zaměstnavatelům s více než 25 zaměstnanci zaměstnávat alespoň 4 % občanů se změněnou pracovní schpností z celkového počtu zaměstnanců. Tento stanovený počet zaměstnanosti občanů se změněnou pracovní schopností mohou zaměstnavatelé plnit buď formou přímého zaměstnávání nebo náhradním způsobem. Neplnění této povinnosti je považováno za zaviněné porušení povinností, za které může být zaměstnavatel úřadem práce sankcionován. Na druhé straně jsou zaměstnavatelé za zaměstnávání občanů se změněnou pracovní schopností hmotně zvýhodněni.Zaměstnavatelům se na zřizování a provoz chráněných dílen a pracovišť, které zřizují po dohodě s úřadem práce, poskytují příspěvky. Právnické nebo fyzické osobě, která zaměstnává z celkového počtu svých zaměstnanců více než 50 % zaměstnanců se změněnou pracovní schopností a která přizpůsobila výrobní program a pracovní podmínky pro zaměstnávání občanů se změněnou pracovní schopností náleží měsíční příspěvek ve stanovené výši za každého zaměstnaného občana se změněnou

185

pracovní schopností. Účelem tohoto příspěvku je zaměstnavatelům částečně kompenzovat zvýšené náklady související se zaměstnáváním těchto občanů. Občanům se změněnou pracovní schopností se poskytuje pracovní rehabilitace jako souvislá péče směřující k tomu, aby mohli vykonávat dosavadní nebo jiné vhodné zaměstnání. Doba přípravy občana se změněnou pracovní schopností pro pracovní uplatnění je započítávána jako náhradní doba zaměstnání pro vznik nároku na hmotné zabezpečení. Komplexní úprava problematiky osob se zdravotním postižením a jejich postavení na trhu práce patří mezi hlavní principy navrhovaného zákona o zaměstnanosti, který podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením prohlubuje a právem řadí mezi opatření aktivní politiky zaměstnanosti. V případě, že osoba se zdravotním postižením nemůže pracovat nebo v případě, že je nutné, aby se takovou osobu jiný člen rodiny staral, je rodina finančně zabezpečena z dávek, které nahrazují příjem. Dospělý rodinný příslušník, který má zdravotní postižení, pobírá, pokud splní zákonem stanovené podmínky, částečný nebo plný invalidní důchod podle zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, v platném znění. V případě, že je tento rodinný příslušník - důchodce trvale tak bezmocný, že potřebuje ošetření a obsluhu jinou osobou, zvyšuje se mu důchod z důchodového pojištění, popřípadě úhrn těchto důchodů o stanovené částky. Pokud je nezbytné, aby byla rodinnému příslušníku se zdravotním postižením poskytována celodenní péče, může člen rodiny, který o něho pečuje, pobírat příspěvek při péči o osobu blízkou. Podle zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, v platném znění, musí pečovat osobně, celodenně a řádně o blízkou (či jinou osobu, pokud spolu žijí v jedné domácnosti), která je převážně nebo úplně bezmocná, nebo starší 80 let a je částečně bezmocná. Další příjem tohoto pečovatele je však v současnosti omezen, což v praxi vede k řadě problémů. III. 8. 1. 1. 3. Rodina se členem se zdravotním postižením – společné problémové oblasti Život osob se zdravotním postižením v rodinách výrazně usnadňuje poskytování sociálních služeb jako je raná péče, osobní asistence, odlehčovacírespitní služby, denní stacionáře a centra denních služeb. Některé zajišťuje stát resp. místní samospráva, mnohé jsou však poskytovány prostřednictvím různých nestátních neziskových organizací. I když cílem všech zainteresovaných je nepochybně zajištění takových služeb, které by umožnily co nejdelší setrvání osob se zdravotním postižením v přirozeném, rodinném prostředí, faktem zůstává, že v současnosti je stále nucena žít řada osob se zdravotním postižením v pobytových zařízeních „sociální péče“. Poptávka po sociálních službách, zejména těch, které podporují setrvání člověka v rodinném prostředí, výrazně převyšuje nabídku, zejména v některých regionech a oblastech mimo velká města. Rodina se členem se zdravotním postižením, ať už dítětem, nebo dospělým, jejíž příjmy nedosahují výše životního minima, může dále žádat o dávky sociální péče, které se poskytují podle zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, v platném znění. Rodina se členem se zdravotním postižením dále může žádat o dávky finanční i věcné poskytované podle vyhlášky č. 182/1991 Sb., v platném znění, kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení. Podle této vyhlášky se poskytují jednorázové příspěvky na opatření zvláštních pomůcek, příspěvek na úpravu bytu či na úhradu za užívání bezbariérového bytu a garáže, příspěvek na zakoupení, celkovou opravu či zvláštní úpravu motorového vozidla, příspěvek na provoz motorového vozidla, příspěvek na individuální dopravu aj. Pro aktivní zapojení osob se zdravotním postižením do společnosti je dále nezbytné vytváření bezbariérových podmínek. Bariérovost prostředí stále výrazně znesnadňuje těmto osobám dopravu do zaměstnání, do školy, k lékaři, na nákupy nebo smysluplné trávení

186

volného času. Někteří lidé s postižením z těchto důvodů vycházejí ven jenom zřídka, což často vede k jejich izolaci od okolního světa. V případě architektonických bariér se jedná zejména o příliš vysoké obrubníky, nástupní ostrůvky, schodiště bez ramp, příliš úzké vchody, chybějící bezbariérové toalety apod. Situace se samozřejmě postupně zlepšuje, zejména u nově budovaných prostor, neboť kolaudace staveb občanského vybavení v částech určených pro veřejnost se řídí mimo jiné i vyhláškou č. 369/2001 Sb., o obecných technických požadavcích zabezpečujících užívání staveb osobami s omezenou schopností pohybu a orientace, která má zajistit, aby všechny tyto zkolaudované stavby včetně nově zrekonstruovaných staveb byly bezbariérové. V oblasti dopravy hromadnými dopravními prostředky v poslední době došlo k určitému zlepšení, nicméně i tato oblast stále představuje závažný problém. Pokud jde o dopravu metrem, jsou pro vozíčkáře přístupné jen nově budované stanice, i když se v poslední době pracuje na zpřístupnění dalších stanic. Velké rezervy jsou i v případě dalších hromadných dopravních prostředků. Řada autobusů či vlaků je pořád ještě bariérová, proto je pro osoby s těžkým zdravotním postižením, které je omezuje v pohybu, takřka nutností dopravovat se individuálně. Nicméně i tady narážejí často na problémy. Mezi jinými je to také nedostatek vyhrazených parkovišť pro vozidla s označením O 1 a také skutečnost, že na vyhrazených parkovištích neoprávněně parkují ostatní vozidla. Do určité míry řeší problémy osob se zdravotním postižením v dopravě již výše zmiňovaná vyhláška č. 182/1991 Sb., v platném znění, která umožňuje za stanovených podmínek kromě poskytnutí příspěvku na zakoupení, celkovou opravu a zvláštní úpravu motorového vozidla, příspěvku na provoz motorového vozidla a příspěvku na individuální dopravu také poskytování mimořádných výhod osobám se zdravotním postižením, které mimo jiné zahrnují i slevy v hromadné dopravě a nárok na vyhrazené místo k sezení. Poživatelé mimořádných výhod III. stupně mají kromě toho ještě nárok na bezplatnou přepravu průvodce veřejnými hromadnými prostředky a nevidomí mají nárok i na bezplatnou přepravu vodícího psa, pokud je nedoprovází průvodce. Plnému začlenění osob se zdravotním postižením do společnosti brání nejen architektonické bariéry, ale také přetrvávající bariéry v myšlení lidí, kdy stále ještě řada lidí odmítá přiznat zdravotně postiženým jejich práva a nahlíží na ně s despektem. V této souvislosti má velmi důležitou a nezastupitelnou úlohu osvětové působení probíhajících na všech úrovních společenského a politického života. Kromě státních institucí a významných představitelů zde hrají podstatnou úlohu i nestátní neziskové organizace, které se problematikou zdravotně postižených v různých aspektech zabývají. V rodině se členem se zdravotním postižením může, stejně jako v každé jiné rodině, docházet k domácímu násilí. Osoby se zdravotním postižením a senioři mají však vůči násilníkovi svou pozici ještě značně ztíženou tím, že jsou často odkázáni na péči z jeho strany a jejich vztah je z tohoto i dalších důvodů většinou emociálně velmi intenzivní. Osoba se zdravotním postižením má také v mnoha případech omezenější kontakt s okolním světem. Řešení situace ztěžuje i skutečnost, že se tyto osoby po delším období izolace obávají okolního světa (často mají také negativní zkušenosti s reakcemi lidí na jejich zdravotní postižení) a změn, ke kterým by došlo, kdyby opustily svůj domov. I přes nebezpečí, které jim doma hrozí, nejsou schopny překonat svou nejistotu a strach. Někdy mají také obavy, že se jim násilník bude mstít. Pokud je násilníkem manžel, mnohdy tyto osoby nepodají žádost o rozvod a nadále setrvávají v takovémto vztahu, protože se obávají, že by jim v případě rozvodu z důvodu zdravotního postižení nebyly svěřeny do výchovy nezletilé děti. Může se stát, že se osoby se zdravotním postižením setkají s problémy také tehdy, pokud budou chtít podat trestní oznámení. Orgány činné v trestním řízení pak mohou reagovat na jejich oznámení s nedůvěrou, neboť pachatel sebejistě popře veškerá obvinění, kdežto oběť se kvůli omezeným vyjadřovacím schopnostem vyjadřuje mnohdy nesouvisle či nesrozumitelně.

187

III. 8. 1. 2. Žádoucí a připravovaná opatření v souvislosti s hlavními problémovými oblastmi Problematika rodin se členem se zdravotním postižením se, jak již bylo zmíněno, prolíná mnoha oblastmi společenského života a tedy též veřejné správy. Za jednu z nejdůležitějších oblastí bývá samotnými osobami se zdravotním postižením a jejich rodinami označován celkový postoj a přístup společnosti, přetrvávající bariéry v myšlení řady lidí a častá, alespoň částečná sociální izolace těchto rodin od ostatní společnosti. Již nyní dochází sice v tomto směru k pozitivnímu posunu, na němž kromě jiného nese svůj podíl jistě i rostoucí počet integrovaných žáků do běžných škol, postupné odstraňování architektonických bariér u budov a v dopravních prostředcích, které zdravotně postiženým umožňuje snáze než dříve pohyb po veřejných prostorách a tedy i častější setkávání s ostatními lidmi, a také bezesporu osvětové působení státních orgánů a především mnoha nestátních neziskových organizací působících v této oblasti. Přesto však se jedná o problém, který bude vyžadovat dlouhodobou, soustavnou a intenzivní celospolečenskou osvětu. Kromě sociálních bariér je problémem přetrvávající množství architektonických bariér, překážek v dopravě a v přístupu ke zboží a službám. Architektonické bariéry jsou problémem zejména u starších budov, protože kolaudace nových staveb občanského vybavení v částech určených pro veřejnost se řídí mimo jiné i platnou vyhláškou č. 369/2001 Sb., o obecných technických požadavcích zabezpečujících užívání staveb osobami s omezenou schopností pohybu a orientace, v platném znění, která má zajistit, aby všechny tyto zkolaudované stavby včetně nově zrekonstruovaných staveb byly bezbariérové. Osoby se zdravotním postižením však poukazují na to, že jsou i případy, kdy jsou stavby zkolaudovány, přestože nevyhověly zákonným podmínkám. Proto je nutné nejen zajistit, aby co nejvíce starších bariérových budov a dalších veřejných prostor bylo postupně upravováno tak, aby byly přístupné i osobám s omezenou schopností pohybu a orientace, ale také účinněji prosazovat skutečné uplatňování těchto principů u všech nově budovaných prostor. Pokud jde o bariéry v dopravě, přes postupné zlepšování situace je stále tato oblast velmi problematická, a to jak v oblasti veřejné hromadné dopravy, tak částečně i individuální, kde chybí především dostatek parkovacích míst vyčleněných a zejména vhodných pro vozíčkáře a osoby se sníženou schopností pohybu. Pro rodiny se zdravotně postiženým členem je tak mnohdy velmi nesnadné a často přímo nemožné dopravit se na některá místa, což jim opět znesnadňuje zapojení do běžného života společnosti. Znevýhodnění stále čelí rodiny se členem se zdravotním postižením také v oblasti zaměstnání. Pro dospělého zdravotně postiženého je většinou až na výjimky velkým problémem nalezení a udržení si vhodného zaměstnání a často nalezení zaměstnání vůbec, a to i přes různá legislativní opatření, která by toto měla usnadňovat. K řešení uvedené situace by měl přispět nový zákon o zaměstnanosti. Pro rodiče dítěte se zdravotním postižením také často bývá problémem fakt, že zvýšené nároky spojené s péčí o postižené dítě většinou neumožňují oběma rodičům věnovat se zaměstnání na plný úvazek a v České republice zatím není příliš rozšířená možnost zaměstnávání na částečné úvazky ani využívání dalších, flexibilních forem zaměstnávání, např. též práce z domova. Navíc si velmi těžko hledají práci i proto, že se zaměstnavatelé obávají jejich častých nepřítomností z důvodu ošetřování člena rodiny. Proto jeden z rodičů, ve většině případů žena, bývá nucen zůstat doma s dítětem a případně pobírat příspěvek při péči o osobu blízkou. Ten je však velmi nízký a navíc mají tyto osoby později výrazně nižší i starobní důchod. Proto je i v této souvislosti nutné dále prosazovat odstraňování diskriminačních postupů při zaměstnávání zdravotně postižených i jejich rodinných

188

příslušníků a nadále více prosazovat a podporovat zavádění různých flexibilních forem zaměstnávání. Ke zmírnění některých z výše uvedených forem diskriminace, se kterými se lidé se zdravotním postižením setkávají, by měl vést i v současné době připravovaný zákon o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o rovném zacházení, který zakotvuje právo na rovné zacházení a zakazuje přímou a nepřímou diskriminaci i z důvodu zdravotního postižení. Působnost tohoto připravovaného zákona se bude vztahovat na právo na zaměstnání a přístup k zaměstnání, přístup k povolání, k podnikání a jiné samostatné výdělečné činnosti, pracovní a jiné závislé činnosti včetně odměňování, členství a činnosti v odborových organizacích, radách zaměstnanců nebo organizacích zaměstnavatelů, členství a činnosti v profesních komorách včetně výhod, které tyto organizace svým členům poskytují, sociální zabezpečení a sociální výhody, zdravotní péči, vzdělání a přístup ke zboží a službám, které jsou k dispozici veřejnosti včetně bydlení a jejich poskytování. Nepřímou diskriminací z důvodu zdravotního postižení se rozumí také odmítnutí nebo opomenutí přijmout přiměřená opatření, aby měla osoba se zdravotním postižením přístup k určitému zaměstnání, aby mohla využít pracovního poradenství nebo se zúčastnit jiného odborného vzdělávání, nebo aby mohla využít služeb určených veřejnosti, ledaže by takové opatření představovalo nepřiměřené zatížení. V oblasti sociálního zabezpečení rodin se členem se zdravotním postižením jsou v současnosti diskutovanou otázkou především výše a podmínky vyplácení příspěvku při péči o blízkou nebo jinou osobu podle § 80 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, v platném znění. Rodiny se zdravotně postiženým členem upozorňují na výši tohoto příspěvku, která je podle jejich názoru velmi nízká. Existuje sice možnost si v omezené výši přivydělat, nicméně péče o osobu se zdravotním postižením je podle nich natolik fyzicky, psychicky a časově náročná, že další pracovní vytížení takřka neumožňuje. Navíc i možnost případného přivýdělku je značně omezena, což je též kritizováno. Zástupci osob se zdravotním postižením dále poukazují na skutečnost, že stát přispívá na ústavní péči o zdravotně postižené mnohem více, než činí příspěvek při péči o blízkou nebo jinou osobu, a navíc osoby, které celá léta pečovaly o svého rodinného příslušníka, mají následně velmi nízký starobní důchod. Navíc na příspěvek nemá nárok poživatel plného invalidního důchodu, starobního důchodu, vdovského nebo vdoveckého důchodu, jestliže výše jeho důchodu, popřípadě souběhu důchodů přesahuje výši tohoto příspěvku. Stávající právní úprava také neumožňuje souběh příspěvku při péči o blízkou nebo jinou osobu a rodičovského příspěvku. V této souvislosti ministerstvo práce a sociálních věcí zvažuje novelizaci zákona č. 100/1988 Sb., v platném znění, která by umožnila souběh důchodů a příspěvku při péči o blízkou nebo jinou osobu a neomezovala výši příjmu, který si osoba přivydělá. V oblasti sociálních služeb pro zdravotně postižené často poukazují rodiny osob se zdravotním postižením na nedostatečnou zákonnou úpravu poskytování sociálních služeb a na to, že spektrum a zejména síť služeb je nevyhovující. Dominantní postavení mezi nimi zaujímá ústavní péče, moderní typy služeb podporující integraci jsou poskytovány především nevládními organizacemi. Podmínky nezbytné pro rozvoj těchto moderních typů služeb jsou limitovány systémem financování, přičemž poptávka po nich vysoce převyšuje nabídku. Ke zlepšení stávající situace by měl významnou měrou přispět připravovaný zákon o sociálních službách, jehož účinnost se předpokládá od roku 2006. III. 8. 1. 3. Závěr I přes existující opatření je nutné ke zlepšení situace rodin se členem se zdravotním postižením přijmout celou řadu dalších opatření, která jim zajistí dostatečnou kompenzaci jejich zatížení a umožní výkon jejich přirozených funkcí. Je potřeba zajistit aplikaci strategie

189

rovných příležitostí a zapojení osob se zdravotním postižením do společenských aktivit. Zejména je nezbytné umožnit optimální integraci dětí do běžných škol v místě jejich bydliště, zlepšit přístup a odstranit diskriminaci na trhu práce, přijmout zákon o sociálních službách a zajistit dostupnost těchto služeb, zajistit přístup ke zboží a službám včetně bydlení a důsledně odstraňovat bariéry, a to jak v architektuře, tak také v myšlení ostatní populace. Rovněž je mimo jiné zapotřebí zviditelnit osoby se zdravotním postižením a jejich pečující rodiny v médiích, debatovat o jejich problémech, upozorňovat na příklady dobré praxe a vychovávat veřejnost k odstraňování všech forem bariér.

190

III. 8. 2. Rodina se seniorem Věková struktura populace České republiky se mění. Průměrný věk obyvatel ČR byl při posledním sčítání lidu v roce 2001 nejvyšší v dosavadní historii. Počet obyvatel označovaných za seniory přibývá, v roce 2002 byly v ČR téměř 2 miliony obyvatel ve věku 60 a více let a tvořily 18,9% celé populace. Podle odhadů by v roce 2030 měly tuto věkovou kategorii představovat téměř 3 miliony obyvatel, tj. zhruba 30% celkové populace. Současně přibývá počet seniorů ve vyšším věku nad 85 let, jejichž počet se od roku 1950 zečtyřnásobil. Je možno konstatovat, že občané ČR žijí déle a zůstávají déle zdravější. Možnost dožít se vlastního stáří lze hodnotit jako pozitivní jev podmíněný rozvojem společnosti a strukturální stárnutí populace lze chápat jako výzvu a příležitost, které je možno využít pro změnu myšlení, stereotypů, předsudků vůči seniorům, jejich schopnostem a potřebám. Senioři představují z hlediska společnosti potenciál, který může vést k pozitivní kvalitativní změně a novému rozvoji společnosti. Rodina je místem přirozené solidarity mezi generacemi. V jejím prostředí se přirozeně realizují vztahy úcty a respektu ke stárnoucímu člověku a stáří. Senioři významně přispívají k základním funkcím rodiny, kterou je socializace a výchova dětí. Jsou prarodiči a současně rodiči a často až do konce života více dávají než přijímají. Předávají mladším své zkušenosti a zprostředkují základní lidské hodnoty. V případě snížené soběstačnosti potřebují pomoc a péči svých partnerů, dětí, vnoučat a dalších členů rodiny, ale nelze zapomenout na to, že senioři jsou sami často pečovateli, pokud sami pečují o ještě staršího rodiče, chronicky nemocného nebo zdravotně postiženého partnera, děti nebo vnoučata. Mohou takto přispívat k sociální soudržnosti rodiny, k většímu souladu pracovního a rodinného života svých dětí. III. 8. 2. 1. Hlavní problémové oblasti Cílem této kapitoly není pokrýt celou škálu problémových okruhů souvisejících s tématikou seniorů, ale zaměřit se jen na ty z nich, které přímo souvisejí s rodinou a možnostmi její péče o seniora v případě jeho snížené soběstačnosti. Tato péče s sebou nese řadu specifických potřeb a nároků na rodinu, jimiž je třeba se zabývat. Seniorská populace je z hlediska zdravotního a funkčního velmi heterogenní. Jen u menšiny seniorů dochází ke ztrátě soběstačnosti, která není projevem pouhých involučních změn, ale je vždy důsledkem kombinace zdravotního postižení, nároků prostředí a sociální situace. Snížená soběstačnost seniora je z hlediska rodiny jistě zátěžovou situací, jejíž uspokojivé zvládnutí je závislé na mnoha faktorech. Situace, kdy stárnoucí rodič ztrácí soběstačnost je zkouškou kvality vztahu mezi rodičem-seniorem a jeho potomkem či jiným příbuzným. Péče rodiny je pro seniory přijatelnější a lze s její pomocí předejít nutnosti poskytování sociální péče státem v instituci. Z provedených výzkumů vyplývá, že senioři jednoznačně preferují pobyt v domácím prostředí v případě zhoršeného zdravotního stavu či vzniku zdravotního postižení, které vedou ke snížené soběstačnosti. Současně 80% respondentů, kteří mají v rodině rodiče-seniora v průzkumu uvedlo, že v případě jeho nesoběstačnosti by volilo vlastní péči nebo pomoc poskytovanou ambulantně (VÚPSV, 2000). V současnosti stále více převažuje preference samostatného bydlení seniorů odděleně od jejich dětí. Vícegeneračních domácností ubývá, jsou častější na venkově (v menších obcích), kde převažuje bydlení ve vlastním rodinném domě narozdíl od měst, kde převažuje nájemní bydlení. V roce 2002 žilo 49 % seniorů starších 70 let v jednočlenných domácnostech a 40 % v domácnostech manželských párů. Ve vyšších věkových kategoriích přibývá seniorů žijících v jednočlenných domácnostech a současně se zvyšuje poměr žen vůči mužům v takových domácnostech.

191

V případě péče o seniora, který je schopen bydlet sám přes určitá omezení daná jeho funkční zdatností a zdravotním stavem, je důležité zajistit dostupnost úprav bytu vedoucích k odstranění bariér a hendikepujících situací a ke snížení celkové náročnosti domácího prostředí a zvýšení jeho bezpečnosti. Lze tak umožnit pokračování poskytování péče rodiny o seniora v jeho přirozeném prostředí, zmenšit její zátěž a předejít institucionalizaci seniora, která často vede k oslabení rodinných a sousedských vazeb a k celkovému omezení společenských kontaktů. Důležité je nejen prostředí bytu a domácnosti, ale i charakter veřejného prostranství, širšího prostředí, dostupnost veřejných (a občanských) služeb, dostupná, bezbariérová a bezpečná doprava a dopravní infrastruktura, která je důležitá pro udržení častých kontaktů s rodinou. Přestože v průzkumech převažují kladné odpovědi o samozřejmosti zajištění péče o seniora vlastními silami a ve vlastní domácnosti, pravdou je, že stále narůstá počet žádostí po sociálních službách, které seniorům mají zajistit instituce, zejména domovy důchodců. Pro ilustraci lze uvést, že počet neuspokojených žadatelů o umístění do domova důchodců se v letech 1993-2002 prakticky zdvojnásobil, přičemž počet neuspokojených žádostí je nejvyšší ve velkých městech (Praha, Brno, Ostrava), kde činí čekací doba až několik let. Současně je však nutno zmínit, že řada žádostí je podávána „pro jistotu“, popř. za účelem uvolnění bytu pro jiné rodinné příslušníky, což do jisté míry zkresluje reálný počet neuspokojených žadatelů. Závažným problémem je na druhé straně vysoký počet neuspokojených žadatelů z řad těžce nesoběstačných osob, které vyžadují intenzivní péči. Z výše uvedeného vyplývá, že i když v naprosté většině případů je zájmem seniora i jeho rodiny zajistit péči o něho v domácím prostředí, rodiny nejsou většinou na toto dostatečně připraveny a chybí jim dostatek podpůrných nástrojů, které by tuto péči umožnily. Mezi prvními třemi důvody, pro které by podle uvedeného průzkumu rodina zvažovala zabezpečení péče prostřednictvím instituce namísto vlastními silami, byly uváděny především tyto: omezení možnosti zaměstnání, nezvládnutí potřebné odborné péče a časovou náročnost poskytované péče (VÚPSV, 2000). V případě obav z omezení resp. ztráty zaměstnání z důvodu péče o nesoběstačného rodiče je rozhodující ekonomické zajištění rodiny. Rodinný příslušník, pečující o seniora, může pobírat příspěvek při péči o osobu blízkou nebo jinou osobu podle § 80 a následujících zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, jehož výše je velmi nízká (1,6násobek částky životního minima potřebné k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb pečovatele pečuje-li o jednu osobu) a navíc podmínkou přiznání je i omezení výkonu zaměstnání pečovatele tak, aby

nebránilo řádnému výkonu osobní péče. Podle citovaného průzkumu by za akceptovatelnou výši státní podpory, která by kompenzovala ztrátu příjmu ze zaměstnání, považovalo 52% respondentů dvojnásobek minimální mzdy, 19% minimální mzdu a 12% životní minimum (VÚPSV). Z tohoto hlediska lze tedy hodnotit finanční podporu členům rodiny, kteří preferují péči o nesoběstačného seniora v domácím prostředí, za nedostačující. Má-li rodina zájem pečovat o nesoběstačného a závislého seniora, je vedle ekonomického zabezpečení další rozhodující okolností míra nesoběstačnosti seniora a obava rodiny ze své neschopnosti umět o něho odborně pečovat. Dalším významným faktorem jsou vztahy v rodině, počet a věk dětí, bytové poměry, vzdálenost mezi bydlišti pečovatele i pečovaného, omezení osobního života z důvodu časové náročnosti péče a jiné. Významnou podporou a pomocí rodině se seniorem s omezenou soběstačností je zejména poskytování sociálních a zdravotních služeb v domácím prostředí seniora, včetně služeb pro pečující. Jejich vzájemná koordinace, dostupnost, kvalita, diferencovanost a individualizovaný přístup podle měnících se potřeb a situace seniorů může významně přispět k udržení nezávislosti seniora, zachování jeho přirozeného prostředí a rodinných a dalších sociálních vazeb. Důležitá je rovněž informovanost seniorů a jejich rodin o právech, sociálních dávkách a službách, které jsou jim v takovéto situaci k dispozici. I když v poslední

192

době dochází k velkému rozvoji v poskytování sociálních služeb, zejména právě těch, jejichž cílem je podpora setrvání klienta v domácím prostředí, jejich nabídka stále výrazně zaostává za poptávkou a skutečnými potřeba rodin. Proto je i nadále bohužel převažujícím řešením umístění nesoběstačného seniora do pobytového ústavního zařízení namísto jeho setrvání v rodině. Zvýšené riziko institucionalizace a sociálního vyloučení narůstá s věkem u osob se zdravotním postižením. Za zranitelnější skupinu lze obecně považovat také seniory v rodinách ohrožených sociálním vyloučením jako jsou romská rodina, rodina imigrantů aj. Přestože vztahy v romské rodině lze považovat za stabilnější a stáří se těší vyšší úctě, existují zde specifické problémy, jako je např. přístup k dostatečné zdravotní péči a dalším službám. Obdobně je zranitelnější senior v rodině imigrantů a jiných marginalizovaných skupin obyvatel. Důležitým problémem v této souvislosti je také domácí násilí páchané na seniorech a syndrom EAN (Elderly Abused and Neglect). Riziko narůstá u seniorů vyššího věku, seniorů se sníženou soběstačností, závislých, chronicky nemocných, postižených demencí či jinak postižených. III. 8. 2. 2. Stávající nástroje podpory rodin se seniory Z oblasti finanční podpory rodiny pečující o seniora a rodiny seniora byl již zmíněn příspěvek při péči o osobu blízkou nebo jinou osobu poskytovaný podle § 80 a následujících zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, osobě, která pečuje osobně, celodenně a řádně o blízkou osobu, která je převážně nebo úplně bezmocná, a nebo starší 80 let a je částečně bezmocná. Příspěvek náleží též občanovi, který pečuje o jinou než blízkou osobu, pokud spolu žijí v domácnosti. Podmínka osobní péče o blízkou bezmocnou osobu se při výkonu zaměstnání považuje za splněnou jen tehdy, je-li zaměstnání konáno při takovém zkrácení pracovní doby nebo za jiných obdobných podmínek, které nebrání řádnému výkonu osobní péče. Problémy spojené s příspěvkem i plánované změny vedoucí k jejich zmírnění byly podrobně nastíněny v kapitole III. 8. 1. Problematika dávkových systémů sociální péče a státní sociální podpory je rovněž analyzována v kapitole III. 2. této Zprávy. Další dávkou určenou k podpoře rodin seniorů je zvýšení důchodu pro bezmocnost. Je poskytována z důchodového zabezpečení a má doplňkový charakter, vyplácí se vždy spolu s důchodem. Podmínkou nároku je přiznání důchodu z důchodového pojištění a příslušný stupeň bezmocnosti. Seniorům může být dále poskytnut příspěvek na bydlení (§ 24 a § 25 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře), který může přispět ke snížení zatížení výdaji na bydlení, které je u důchodců obecně vyšší (zranitelné jsou zejména osamělé ženy, které jsou typickým seniorem ve vyšším věku a jejichž důchody jsou vzhledem k předchozím nižším příjmům a kratší celkové době ekonomické aktivity nižší než důchody mužů). Podle vyhlášky MPSV ČR č. 182/1991 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení a zákon České národní rady o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení a další dávky sociální péče, mohou občanům starším 70 let, kteří žijí osaměle, poskytovat pověřené obecní úřady příspěvek na pronájem telefonní účastnické stanice (§43), příspěvek na zřízení a změnu připojení telefonní účastnické stanice (§ 40 téže vyhlášky) může obec poskytnout občanům, kteří jsou poživateli zvýšení důchodu pro bezmocnost. Senioři se zdravotním postižením mohou dále pobírat dávky, užívat výhod a služeb určených této skupině občanů. Jedná se např. o mimořádné výhody pro zdravotně postižené občany (§ 86 a následující zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení a § 31 vyhlášky MPSV č. 182/1991 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení a zákon ČNR o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení), jednorázové příspěvky na

193

opatření zvláštních pomůcek (§ 33 téže vyhlášky), příspěvek na úpravu bytu (§ 34 téže vyhlášky) a další dávky a služby pro osoby se zdravotním postižením. Podíl seniorů mezi příjemci sociálních dávek (státní sociální podpory a sociální péče) narůstá se stoupajícím věkem (stejně je tomu u uživatelů sociálních služeb). V roce 2002 pobíralo sociální dávky 4 % seniorů starších 60 let, 10 % seniorů starších 75 let a 24 % starších 80 let. Jak již bylo řečeno, významnou podporou a pomocí rodině se seniorem s omezenou soběstačností je zejména poskytování sociálních a zdravotních služeb, a to především v domácím prostředí seniora. Legislativně je v této souvislosti upravena zejména pečovatelská služba, která je nejběžnější terénní sociální službou. Je orientovaná na zajišťování stravování seniorů, udržování jejich domácnosti, nákup potravin, udržování hygieny a další osobní péče včetně nabídky průvodcovské, tlumočnické a noční služby a dalších úkonů. Počet seniorů využívajících pečovatelskou službu vrostl z 67 043 v roce 1990 na 114 203 v roce 2001, tj. téměř na dvojnásobek. V roce 2002 využívalo pečovatelské služby 11 % seniorů starších 60 let, u seniorů ve věku nad 80 let to bylo 34 %. Obce a neziskové nestátní organizace zajišťují dále celou řadu dalších forem a typů sociálních služeb poskytovaných především v domácnostech seniorů, aniž by byly tyto služby dostatečně legislativně upraveny. Jedná se především o následující služby: domácí péče (home care), služby respitní (odlehčovací) péče, centra denních služeb a mnohé jiné obdobné a doplňkové druhy služeb. V případě domácí péče se jedná převážně o zdravotní ošetřovatelskou péči poskytovanou potřebnému pacientovi ve vlastním domácím prostředí. Do budoucna je velmi žádoucí propojení zdravotní a sociální péče a vytvořit funkční systém integrované komunitní péče. Zařízení domácí péče poskytují pacientům různé formy služeb (domácí hospitalizaci, dlouhodobou domácí péči, preventivní domácí péči a domácí hospicovou péči). Služby domácí zdravotní péče využilo v roce 2002 116 601 pacientů, z toho 77,5 % pacientů bylo starších 65 let, 22 % pacientů bylo ve věku 20 až 64 let a pouze 0,3 % tvořili pacienti mladší 19 let. Klientelu domácí zdravotní péče tvořili ze 75,3 % pacienti s chronickým onemocněním, 15,5 % pacienti s akutním onemocněním, 7 % pacienti s pooperačními stavy či úrazy a domácí hospicová péče byla poskytnuta 2,2 % klientů. Odlehčovací služby (respitní péče) mají poskytnout pomoc pečujícím rodinám ve zvládnutí péče za současného zachování účasti ve společnosti (zaměstnání apod.) Služby jsou poskytovány formou krátkodobých pobytů mimo rodinu nebo v domácím prostředí. Centra denních služeb jsou určena lidem, jejichž schopnosti jsou sníženy, např. v oblasti osobní péče, využívání veřejných míst a služeb, využití volného času aj. Podstatou je aktivizace uživatelů, stabilizace a/nebo posílení jejich schopností a dovedností, posílit samostatnost a soběstačnost. Alternativou k těmto typům sociálních služeb, které jsou určeny především k podpoře setrvání klienta v jeho přirozeném prostředí, jsou pak domovy a penziony, které slouží k dlouhodobému pobytu klienta mimo domov (ústavní sociální péče). Jak již bylo řečeno, rychle rostoucí poptávka po sociálních službách pro seniory a jejich rodiny, zejména pokud jde o typy služeb podporující setrvání klienta v domácím prostředí, stále výrazně převyšuje nabídku, zejména v některých oblastech. Proto je velmi důležitá jejich podpora, spolu s koncepcí další péče o seniory (zejména zdravotní a sociální) v rámci tzv. konceptu aktivního (úspěšného) stárnutí. S tímto konceptem souvisí mimo jiné i otázka prodlužování pracovní a ekonomické aktivity starších osob, které je chápáno jako podmínka jejich aktivizace a plného zapojení do společnosti. V praxi ovšem starší zaměstnanci patří mezi zranitelné skupiny na trhu práce, což kromě jiného může mít výrazné dopady na ekonomickou situaci zejména v rodinách starších rodičů s dosud nezaopatřenými dětmi.

194

Oblast vzdělávání je dalším z nástrojů sociálního začleňování seniorů. Může výrazně posílit jejich postavení ve společnosti a jejich nezávislost, včetně vazeb, solidarity a tolerance mezi generacemi. Možnost celoživotního vzdělávání je nezbytným předpokladem pro udržení znalostí a schopností stárnoucích osob a seniorů a jejich uplatnění na trhu práce. Může přispět k většímu zapojení do společenského dění a snížení rizika marginalizace a osamělosti. Významnou roli hrají rovněž programy na rozšiřování poznatků seniorů o informačních technologiích. III. 8. 2. 3. Závěr Problematika specifických okruhů potřeb týkajících se rodin se seniory je tématem, které stále více nabývá na důležitosti, a to nejen z důvodu rostoucího podílu seniorů a zejména starších seniorů v populaci, ale také proto, že je obecně stále větší důraz kladen na podporu možnosti zachování jejich přirozených vazeb a setrvání v přirozeném prostředí. V této souvislosti rodiny narážejí zejména na problematiku finančního zabezpečení rodiny v případě péče o seniora, časovou, fyzickou i psychickou náročnost péče, potřebu odborné zdravotnické pomoci v péči a také na nedostatečnou dostupnost i nabídku služeb, které by rodinám péči o seniora v domácím prostředí usnadňovaly. Především v těchto oblastech je proto nutné hledat cesty, jak stávající pomoc těmto rodinám zefektivnit a též rozšířit o další nástroje. Významná je i otázka společenské podpory tzv. konceptu aktivního stárnutí.

195

III. 8. 3. Rodiny přistěhovalců III. 8. 3. 1. Role rodiny v životě přistěhovalců v České republice Rodiny přistěhovalců, dlouhodobě žijících v České republice, sdílejí problémy většinové společnosti, navíc se však musí vypořádávat s dalšími specifickými problémy. Fakt, že v České republice žilo k 31. 12. 2003 legálně celkem 240 421 cizinců s dlouhodobým nebo trvalým pobytem, tedy 2,3 % obyvatel státu, současně jasně přesvědčuje o potřebě se zabývat také otázkami rodinného života této skupiny osob. Rodina jako místo přirozených sociálních vazeb je pro cizince často současně prostředníkem vědomí životní kontinuity a pomáhá mu s vyrovnáním se s novými životními podmínkami. Také proto si zaslouží rodiny cizinců zvláštní pomoc a podporu ze strany státu. Migraci a následné období adaptace na nové životní podmínky je nutno považovat za hluboký a stresující zásah do života jednotlivců i celých rodin. Rodinný život přistěhovalců se v důsledku migrace mění. Přistěhovalci jsou postaveni před nutnost přizpůsobení se (adaptaci) novým životním podmínkám, a integrace, tedy včlenění do společnosti přijímajícího státu. Schopnost integrace je ovlivněna nejen osobností migrantů a mírou jejich očekávání, ale i skutečností, zda imigrace byla výsledkem jejich vlastního rozhodnutí, nebo zda byli nuceni uprchnout ze své domovské země, zpravidla za velmi strastiplných okolností. Průběh integrace ovlivňuje i míra odlišnosti či blízkosti kultury a životních zvyklostí země původu a cílové země; roli hrají i geografické faktory. Ze strany hostitelské společnosti má na integraci vliv integrační politika hostitelského státu a vztah majoritní společnosti k cizincům a imigrantům. Všechny tyto faktory hluboko zasahují do života rodiny imigrantů. Je však zřejmé, že každý z členů rodiny se s novou situací vyrovnává rozdílně. Zejména rodiny pocházející z výrazně odlišného sociokulturního prostředí těžce nesou změny tradičního uspořádání rodinných vztahů, odlišnost tradičního rozložení role muže a ženy v manželství a rodině. Zpravidla imigrují jednogenerační rodiny, tedy rodiče s dětmi; postrádají pak oporu v soužití se staršími generacemi své rodiny i širokého okruhu příbuzenstva. V procesu integrace hrají významnou úlohu děti jakožto stavitelé mostů mezi kulturou země původu a kulturou společnosti, v níž nyní žijí. Pokud navštěvují předškolní nebo školní zařízení, jsou v intenzivním kontaktu s jazykem a hostitelskou společností. Jsou zpravidla prvními z rodiny, kdo se naučí jazyku hostitelské země, a často jsou v roli tlumočníků a zprostředkovatelů informací pro své rodiče. Rodina poskytuje přistěhovalcům zázemí, je zdrojem vzájemné podpory a solidarity. Integrace však může být zdrojem konfliktů – zejména ztráta dosud dominantní pozice manžela a změny kompetencí v rodině zatěžuje zejména ty rodiny, které přicházejí ze zemí s odlišnou tradicí rodinných vztahů. Není výjimkou, že v nové situaci se vyostří latentní problémy partnerského vztahu, zejména tam, kde rozhodnutí k migraci nebylo u obou partnerů jednomyslné. Také problémy spojené s úpravou pobytu a zajištěním rodiny, nedostatečná znalost poměrů v nové zemi, případně nevstřícný postoj majoritní společnosti mohou vyvolat tak silný tlak na rodinu, že se naruší integrita rodinného zázemí. Také v případě krize manželství jsou přistěhovalci znevýhodněnou skupinou. Postrádají oporu širšího příbuzenstva, a jen velmi obtížně hledají cestu ke zprostředkování či poskytnutí pomoci se strany obyvatel či institucí hostitelského státu; překážkou je zde jazyková bariéra i sociokulturní odlišnosti dané tradicí země původu. Navíc je obtížné požádat o pomoc majoritní společnost, pokud vykazuje známky nezájmu či nepřátelství. Velmi složité je postavení žen – imigrantek. Vyrovnávají se s odlišným uspořádáním domácnosti i rozdílným pojetím péče o děti a rodinných vztahů. Problémy přináší obtížnost dodržovat tradiční stravovací zvyklosti a rodinné rituály, nošení tradičního oděvu. Stresující

196

se může stát i nezbytnost vyhledat lékařskou péči: zejména ženy některých etnických skupin či náboženského vyznání se mohou ocitnout v konfliktu se zásadami své víry nebo tradičního postavení ženy. Neinformovanost a nedůvěra násobená jazykovou bariérou přivádí imigrantky do situací, které nedokáží samy zvládnout. Nasazení v rodině a její očekávání a nároky často brání imigrantkám, bez ohledu na jejich národnostní či etnický původ, v aktivní účasti na širším životě společnosti. V některých případech tomu brání i tradiční postavení ženy, přenesené ze země původu. To znásobuje překážky kladené hostitelskou společností na cestě k jejich plnému zapojení. Imigrantky se pak mohou stát obětí dvojí diskriminace, a to sice na základě pohlaví, a na základě etnického původu či barvy pleti. Co se týče statistických údajů o rodinách cizinců, je bohužel třeba konstatovat, že rodiny jako samostatná kategorie nejsou statisticky podchyceny. Zachycují se většinou pouze data týkající se cizinců bez ohledu na jejich rodinný vztah. Statistiky v sociální oblasti sledují přitom jen trvalý pobyt, nikoli státní příslušnost. Systém OK-PRÁCE monitoruje v současné době všechny cizince vykonávající zaměstnání na území ČR (s výjimkou cizinců, kteří obdrželi trvalý pobyt). Prostřednictvím tohoto systému byl již zpracován dotazník o zahraniční migraci na základě požadavků EUROSTATU. Vlastní rodiny cizinců se tedy ocitají mimo oblast samostatného statistického sledování. Určitý obraz o jejich životě a podpoře ze strany státu mohou přesto poskytovat jednotlivá dílčí data, která uvádíme v následující části této kapitoly. III. 8. 3. 2. Ochrana rodin cizinců a jejich podpora ze strany státu Postavení a práva cizinců žijících v ČR jsou dána typem pobytu. Cizinci s trvalým pobytem mají veškerá práva jako občané státu, s výjimkou úzkého okruhu některých, zejména politických, práv. Současně se na cizince vztahují některá zvláštní práva vyplývajících z mezinárodních závazků v oblasti ochrany přistěhovalců. Slučování rodin přistěhovalců Slučování rodin přistěhovalců patří mezi základní iniciativy státu na poli podpory rodin těchto skupin obyvatel. Již v Evropské úmluvě o lidských právech je zakotvena ochrana soukromé sféry člověka včetně rodinného života. Právo na respektování rodinného a soukromého života je pak podrobně rozvedeno v rozhodnutích Evropského soudu pro lidská práva a jeho judikatura položila významná omezení výkonu diskreční pravomoci příslušných orgánů, a to zejména s ohledem na přiměřenost zásahů do rodinného života legálně pobývajících cizinců. Zákaz svévolného zasahování do soukromého života, rodiny a domova je upraven v Paktu o občanských a politických právech, který vychází ze Všeobecné deklarace lidských práv. Z těchto základních dokumentů kodifikujících právo na rodinu a její ochranu vychází také legislativa v oblasti přistěhovalectví, která klade důraz na rodinný život přistěhovalců a vytváří rámec pro slučování rodin (tedy pro právo rodinných příslušníků přistěhovalce na legální imigraci do země, kde tento přistěhovalec legálně pobývá). Na půdě Rady Evropy zakotvuje právo na ochranu rodinného života kromě Evropské sociální charty zejména Úmluva o právním postavení migrujících pracovníků, která řeší zejména problematiku migrujících pracovníků smluvních stran legálně pobývajících na území jiné smluvní strany a podmiňuje sloučení rodiny zajištěným bydlením odpovídajícím normálnímu standardu bydlení občanů v dané oblasti a zajištěním stabilních finančních prostředků odpovídajících potřebám rodiny. Významný dokument v oblasti práv migrujících pracovníků představuje i Úmluva OSN o lidských právech migrujících pracovníků a členů jejich rodin.

197

Podpora slučování rodin pracovníků ze zemí EU migrujících v rámci volného pohybu pracovních sil se v konkrétních podobách odráží také v evropské legislativě, především v nařízeních Rady 1612/68 a 1408/71, v nichž je zakotveno právo rodin pracovníků na pobyt a využití systému sociálního zabezpečení v zemi, kde jejich člen pracuje. Obecně je toto právo pojato v čl. 3 Komunitární charty základních sociálních práv pracovníků, který zahrnuje harmonizaci podmínek pobytu ve členkých státech s ohledem na spojování rodin. Význam, který je přikládán slučování rodiny, se odrazil i v přijetí Směrnice Rady 2003/86/EC z 22. září 2003 o slučování rodin, která na rozdíl od předchozích směrnic neupravuje legislativu volného trhu, ale azylové a imigrační politiky.73 Účelem této směrnice, která ukládá členským státům uvést právní a administrativní předpisy do souladu s jejími požadavky v termínu do 3. října 2005, je určit podmínky, za kterých mohou občané třetích států vykonávat právo na sloučení rodiny na území členských států Evropské unie. Základním předpokladem je skutečnost, že osoba (se kterou se mají ostatní rodinní příslušníci sloučit), pobývá na území členského státu legálně na základě povolení k pobytu s dobou platnosti nejméně jeden rok a lze rozumně předpokládat, že získá povolení k trvalému pobytu. Směrnice se nevztahuje na členy rodiny občana Evropské unie. Směrnice se vztahuje na členy tzv. nukleární rodiny (tj. manžela/manželku a nezletilé svobodné děti); jednotlivé členské státy však mohou okruh osob dále rozšířit. Žádost o vstup a pobyt za účelem sloučení rodiny je třeba podat v době, kdy členové rodiny nepobývají na území dotčeného členského státu. Podaná žádost může být odmítnuta z důvodů veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti a ochrany veřejného zdraví. Členský stát může dále požadovat předložení důkazů o tom, že dotčená osoba disponuje přiměřeným ubytováním, zdravotním pojištěním a že má stabilní a pravidelný příjem dostačující pro ní i členy její rodiny. Může rovněž požadovat, aby rodinní příslušníci splnili požadavky integračních opatření stanovených vnitrostátními zákony. Nejdéle po pěti letech pobytu mají členové rodiny právo na získání nezávislého povolení k pobytu. V domácí legislativě České republiky se podpora slučování rodin cizinců opírá o zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, v platném znění a v případě cizinců požívajících tzv. dočasné ochrany také o zákon 221/2003 Sb., o dočasné ochraně cizinců, v platném znění. Počty sloučení rodin v případě přistěhovalců, kteří pobývají v ČR na základě udělení víza nad 90 dnů, vykazuje statistika ke dni 31.12.2003: - počet sloučení rodiny cizího státního příslušníka : 17013 (z toho např. 4623 z Ukrajiny, 3588 z Vietnamu, 2099 z Ruska, 1378 ze Slovenska, 405 z USA, 289 z Francie, 142 z Nizozemska, atd.) - počet sloučení rodiny občana ČR: 470 (z toho např. 340 ze Slovenska, 15 z Ruska, 32 z Ukrajiny, 10 z Německa, 26 z Vietnamu, 1 z Velké Británie atd.) Vzdělávání Oblast vzdělávání ve velmi úzce dotýká každodenního života rodin přistěhovalců. Cizincům do 15 let věku jsou v ČR v oblasti vzdělávání zaručena stejná práva a povinnosti jako občanům ČR. V souladu s Evropskou úmluvou o chraně lidských práv a základních svobod je při výkonu funkcí státu v oblasti výchovy a vzdělání respektováno právo rodičů zajišťovat tuto výchovu a vzdělání ve shodě s jejich vlastním náboženským a filosofický m přsvědčením. Toto právo se přirozeně vztahuje také na rodiny přistěhovalců.

73

Dne 16. prosince 2003 ovšem Evropský parlament vznesl námitku u Evropského soudního dvora, v níž požaduje zneplatnění této směrnice z důvodů údajného procedurálního pochybení při jejím přijetí. 198

Po dobu povinné školní docházky je i cizincům poskytováno bezplatné vzdělávání v základních a speciálních školách včetně vzdělávání při výkonu ústavní a ochranné výchovy. Přijetí na základní školu nesmí být podmiňováno prokázáním oprávněnosti pobytu. Studium na středních školách je podmíněno předložením povolení k pobytu v ČR. Přijetí na školu se řídí stejnými pravidly jako v případě občanů ČR, pokud student prokáže schopnost studovat v českém jazyce. Bezplatně studovat na střední škole zde mohou cizinci s povolením k pobytu trvalému či přechodnému, dále azylanti a cizinci s vízem za účelem strpění nebo dočasné ochrany. Studium cizinců na veřejných vysokých školách se řídí zákonem č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů, v platném znění. Cizinec studuje za stejných podmínek jako občan ČR. Pouze v případě, že veřejná vysoká škola uskutečňuje studijní program pro cizince v cizím jazyce, stanoví mu poplatek za studium v programech bakalářského, magisterského nebo doktorského studia. Následující údaje se vztahují k 31.12.2002: - mateřské školy (počet cizinců s uvedením země původu): z Vietnamu 0.5% všech dětí v mateřských školách, z Ukrajiny 0.2%, ze Slovenska a Ruska – vždy 0.1% - základní školy : cizinci jsou v základních školách zastoupeni 1 %. Nejčastěji se jedná: 0.3% z Vietnamu, 0.2% z Ukrajiny, 0.1% ze Slovenska a 0.1% z Ruska - střední školy : ve školním roce 2002/3 studovalo na středních školách v ČR celkem 1 210 cizinců, na středních odborných školách 1 127 cizinců. Nejvíce cizinců studuje na středních školách v Praze (36%) Zdravotní péče Zdravotně pojištěni jsou všichni, kdo mají v ČR uzavřen pracovně právní vztah. Kdo je zaměstnancem v pracovním poměru účastným nemocenského pojištění podle zákona o veřejném zdravotním pojištění, je zároveň účastníkem veřejného zdravotního pojištění ze zákona, i když nemá v ČR trvalý pobyt. Osoby, které nejsou v zaměstnaneckém poměru, nejsou účastníky veřejného zdravotního pojištění; mohou uzavřít smluvní zdravotní pojištění u Všeobecné zdravotní pojišťovny. Smluvní pojištění je komerční záležitostí a cizinec je uzavírá na základě dobrovolnosti. V roce 2002 nejvíce cizinců, kteří uzavřeli smluvní zdravotní pojištění s VZP ČR, bylo z Vietnamu (22.3% všech takto pojištěných cizinců, tj. 6 064 osob), z Ukrajiny – 20%, tj. 4 530 osob, a Ruska – 9.1%, tj. 2 064 osob. Zároveň i zdravotní péči čerpali nejvíce občané Vietnamu (32.5%, tj. 1 654 osob), Ukrajiny (19.3%, tj. 981 osob) a Ruska (11.4%, tj. 577 osob). Ze zemí EU vyhledali v r. 2002 nejčastěji zdravotní péči občané Německa (9.1%, tj., 4 701 osob). Občané Německa a Ukrajiny hradili zdravotní péči převážně v hotovosti, občané Slovenska převážně ze zahraničního pojištění a občané Vietnamu ze smluvního zdravotního pojištění. Sociální zabezpečení cizinců Na dávky státní sociální podpory, považované podle předpisů EU za rodinné dávky, mohou uplatňovat nárok občané EU migrující za prací v rámci Společenství, s legálním pobytem v některé ze zemí EU, a to podle nařízení Rady 1408/71. Působnost tohoto nařízení byla rozšířena na státní příslušníky třetích států, kteří bydlí v některém členském státě a migrují mezi státy EU. Ve vztahu k občanům Unie a jejich rodinným příslušníkům je

199

nezbytné považovat dávky státní sociální podpory a dávky a služby sociální péče za "sociální výhody" ve smyslu článku 7 Nařízení 1612/68, které je nutné přiznat všem pracovníkům (tzn. i občanům EU), kteří pracují v ČR. Zásada rovnosti migrujících pracovníků s vlastními státními příslušníky platí ve všech oblastech sociálního zabezpečení, kde je přenosnost dávek účelná (tedy nikoli např. v systému sociální pomoci nebo sociálních a zdravotnických služeb). Občan třetí země může o dávky žádat pouze tehdy, má-li on sám i osoby společně s ním posuzované trvalý pobyt v ČR. Na dávky sociální péče mají nárok občané EU, pokud mají v ČR trvalý pobyt nebo mají status zaměstnance; také občané třetích zemí musí splňovat podmínku trvalého pobytu. Dávky sociální péče je možno výjimečně poskytnout ve vážném případě i dítěti (nezletilému cizinci), které nemá trvalý pobyt v ČR. Kromě práv vyplývajících z legislativních předpisů EU je třeba rovněž zmínit, že řada cizinců je v České republice sociálně zabezpečena na základě dvoustranných smluv o sociálním zabezpečení, které Česká republika uzavřela s jejich domovskými státy. Institucionální péče o rodiny cizinců Cílem vlády České republiky je napomáhat cizincům dlouhodobě legálně pobývajícím na území ČR v jejich integraci do společnosti. Politika vlády se v této věci řídí Koncepcí integrace cizinců do společnosti, která je závazná pro všechny oblasti státní správy a zároveň zavazuje státní a veřejnou správu k podpoře aktivit nestátního neziskového sektoru. V rámci koncepčních kroků při integraci cizinců je kladen důraz mj. na respektování a podporování jejich rodinného života. Zvýšená pozornost je věnována přípravě kroků k legislativnímu usnadnění a upřesnění podmínek slučování rodin cizinců. Současně je preferováno posilování vnitřních vazeb rodin cizinců jako záruka stabilního prostředí pro život. Koordinátorem integrační politiky je z rozhodnutí vlády Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR, v jehož rámci má dojít k ustavení meziresortní Komise ministra práce a sociálních věcí pro integraci cizinců. Jejími členy budou zástupci resortů, nevládních organizací, sdružení cizinců, zástupců regionálních orgánů, sociálních partnerů a akademické obce. Toto složení napomůže jak koordinaci integrace na všech úrovních, tak získávání poznatků o potřebách cizinců zde žijících pro zkvalitňování integračních opatření. Jednotlivá ministerstva postupují podle resortních Plánů integrace cizinců. Zároveň vypisují výběrová řízení na podporu projektů NNO a sdružení cizinců. NNO tak za finanční podpory státu zajišťují zejména sociálně-právní poradenství cizincům, bezprostřední pomoc v azylových domech, klubovou a poradenskou činnost pro imigrantky, asistenci při vstupu na trh práce, výuku českého jazyka atd. Podporují i činnost komunit cizinců, ať v oblasti poradenské či rozvoj jejich vlastní kultury a náboženství. Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR kromě koordinační role plní zadání stanovené v Plánu integrační politiky MPSV a Návrhu legislativních a praktických opatření. Za důležité je považováno zvyšování kompetentnosti úředníků státní správy v oblasti integrace cizinců. Byl zpracován e-learningový program vzdělávání zaměstnanců Ministerstva práce a sociálních věcí. Kromě informací zveřejňovaných na internetové stránce ministerstva byla zpřístupněna speciální webová stránka pro úředníky veřejné správy (www.cizinci.cz). Informace cizincům poskytuje další speciální stránka zpracovaná ministerstvem ve spolupráci s Mezinárodní organizací pro migraci (IOM), a to www.domavcr.cz; informace jsou zde poskytovány v několika jazykových mutacích. Součástí integrační politiky státu je pilotní projekt MPSV Aktivní výběr zahraničních kvalifikovaných pracovníků. Projekt si klade za cíl posílit národní pracovní trh prostřednictvím trvalé integrace zahraničních kvalifikovaných pracovníků do společnosti. V

200

projektu se rovněž v rámci podpory rodinných vazeb cizinců počítá se zapojením celé rodiny do české společnosti, což je pro úspěšnost integrace jedním z rozhodujících faktorů. III. 8. 3. 3. Závěr Souhrnně lze říci, že hlavní nástroj podpory rodin cizinců spočívá především v legislativní úpravě slučování rodin, která vychází z mezinárodních závazků ČR. Slučování rodin je cele zaměřeno přímo na podporu instituce rodiny, nikoli jen jednotlivých osob. Přesto jsou v současném znění zákona patrné značné deficity právě ve sféře slučování rodin, na něž upozorňuje již Koncepce integrace cizinců. Mj. tak není dostatečně odlišen účel pobytu od práva na sloučení rodiny a toto sloučení rodiny je většinou upraveno jako samostatný účel pobytu nebo jako podmínka opravňující cizince k přechodu do jiného pobytového režimu. Odlišný režim slučování pro rodiny s českým občanem od rodin složených výhradně z cizinců je také z hlediska práva na sloučení rodiny nevhodný. Stávající legislativa tak potřebuje provednení určitých změn s ohledem na větší ochranu rodinného života přistěhovalců. Některé z nich byly přitom již zahrnuty v zákoně č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně cizinců, v platném znění, který obsahuje samostatné ustanovení o slučování rodin, v souladu s trendy v Evropské unii. Na druhé straně definice rodinného příslušníka je v tomto zákoně výrazně širší než v zákoně š. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, a vykračuje daleko za rámec obvyklý v evropském právu extensivním pojetím rodiny zahrnujícím rovněž nesezdaná soužití. Další legislativní i nelegislativní nástroje pomoci cizincům nejsou již zaměřeny přímo na rodinu jako ucelenou sociální skupinu, nicméně napomáhají různým způsobem životu rodin, ať již v oblasti integrace cizinců, a v širším rámci ve vzdělávací, zdravotní a sociální politice. Zde lze poukázat na obecně přítomné deficity v podpoře a ochraně rodiny v těchto sférách, způsobené minimálním zohledňováním rodinného života v koncepční a legislativní činnosti.

201

III. 8. 4. Romská rodina Romové a jejich rodiny patří v ČR mezi skupiny obyvatel nejvíce ohrožené diskriminací a sociálním vyloučením. Přispívá k tomu vzdělanostní struktura romské populace, ve které převažuje základní vzdělání, dlouhodobá nezaměstnanost a z ní plynoucí závislost na dávkách sociálního zabezpečení, a problémy s bydlením. III. 8. 4. 1. Demografické charakteristiky a specifika romské rodiny Při Sčítání lidu, domů a bytů k 1.3.2001 se k romské populaci přihlásilo pouze 0,11% obyvatel, což neodpovídá skutečnému počtu. Podle kvalifikovaných odhadů odborníků a romských aktivistů tvoří romské rodiny cca 2% všech rodin v ČR. Z demografického hlediska romskou rodinu charakterizuje, a současně od ostatních českých rodin významně odlišuje, vysoký podíl dětí a velmi nízké zastoupení starých osob. Zastoupení 0-14 letých je ve srovnání s úhrnem obyvatelstva v romské populaci téměř dvojnásobné, zatímco zastoupení osob 50 letých a starších dokonce třikrát nižší. Porodnost romských žen je málo plánovaná, často mívají děti po celé své reprodukční období. Pro romskou menšinu vždy byla typická veliká vícegenerační, patriarchální rodina. V důsledku proměn životního stylu a kulturních modelů, které zasahují celou českou populaci, dochází i v tradiční romské rodině ke změnám v jejím tradičním vnitřním uspořádání.V poslední generaci lze pozorovat oslabení vlivu rodiny, který je průvodním jevem rozpadu tradiční romské komunity. a její atomizace do navzájem si vzdálených nukleárních rodin v městských aglomeracích. Ty jsou často jedna od druhé odděleny subjektivně silně vnímanými statusovými bariérami. Pevnější vztahy mezi členy snad v současnosti přetrvávají jen v komunitě olašských Romů. Problémem zůstává zvyšující se podíl romských dětí v dětských domovech. Za hlavní příčiny umisťování do ústavních zařízení je považován nedostatečný příjem pro zajištění základních potřeb dětí, neschopnost zajistit základní péči o ně, neuspokojivá bytová situace rodin či ztráta bytu nebo jiné problémy vznikající z obtíží při integraci romských rodin do běžné společnosti. Roli hraje také vzrůstající počet romských matek, které mají samy osobní zkušenost s pobytem v dětském domově. Podíl romských dětí v ústavních zařízeních je odborníky odhadován na 50 – 60%. Do dětských domovů je umisťováno 15krát více romských než neromských dětí. III. 8. 4. 2. Problémové oblasti a stávající nástroje podpory III. 8. 4. 2. 1. Vzdělanostní úroveň Souvislost nízké úrovně vzdělání s nízkými šancemi pro uplatnění na trhu práce má všeobecnou platnost, pro romskou rodinu má však drtivý dopad. Kočovný způsob života tradiční romské komunity či život v cikánské osadě na Slovensku74 nevytvářel, s výjimkou vyučení se v tradičních řemeslech, podmínky k realizaci vzdělání. Jelikož se po staletí nedokázali integrovat do většinové společnosti, rozšířil se mýtus, že je většina Romů nevzdělatelných. Vzdělanostní struktura Romů v ČR je alarmující. Zvláštní školu absolvovalo 15,8 % Romů, neukončené základní vzdělání má 10,1% Romů, základní vzdělání 40,6%, vyučení dosáhlo 20,7%, maturity 8,2% a vysokoškolské vzdělání má 1,2% Romů. (Sirovátka a kol. 2003, s. 52). 74

Většina Romů, jejichž potomci dnes žijí v ČR, žila usazeně již od osmnáctého století, jen skupina olašských Romů kočovala až do roku 1958. 202

Evidentním problémem je již samotný vstup romských dětí do běžného českého vzdělávacího systému. Velká část romských dětí není připravena na školní docházku, protože způsoby výuky, domácí přípravy na vyučování a forma skupinového života (kterou neromské děti poznaly již v mateřské škole) je jim cizí. Protože pro mnohé romské rodiče převážně není vzdělání hodnotou, dostatečně nemotivují a nepodporují své děti. Často i kdyby chtěli, vzhledem ke své nízké úrovni vzdělání svým dětem neumí pomoci. Problémem bývá také jazyková bariéra (romské děti většinou ve svých rodinách nehovoří spisovnou češtinou, ani romštinou, ale tzv. romským etnolektem češtiny). Na druhé straně školy nejsou připraveny na romské děti, protože škola jako instituce je odrazem hodnotového systému převládajícího etnika. Výsledkem je časté opomíjení sociokulturní odlišnosti při testování romských dětí v pedagogicko – psychologických poradnách a jejich umisťování do zvláštních škol v masovém měřítku, pouze na základě běžnými testy zjištěného nižšího inteligenčního kvocientu. V roce 2001 představovaly asi 70% všech dětí posílaných do zvláštních škol. I když v současné době nemůže být dítě umístěno či přeřazeno do zvláštní školy bez souhlasu rodičů, v praxi bývá využívána jejich neinformovanost. K volbě zvláštní školy ze strany mnoha rodičů přispívá i fakt, že jakmile mají dobré zkušenosti s jedním ze svých dětí ve zvláštní škole, chtějí, aby ji navštěvovali i ostatní potomci. Jako problematická je shledávána také školní docházka většiny romských dětí. Některé romské děti nenavštěvují školu pravidelně, případně nechodí do školy vůbec, tudíž se jim nedostává náležitého vzdělání, připravujícího na budoucí život. Rodiče těchto dětí často nejsou schopni nebo nemají zájem, postarat se o řádnou školní docházku svých dětí, což činí situaci ještě více komplikovanou. Ke zlepšování vzdělávací situace romských dětí a spolupráce školy a rodičů přispívá naplňování Koncepce romské integrace. Od školního roku 1997/1998 se pod vedením Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy zavádějí přípravné třídy před vstupem do základní školy a funkce „vychovatele – asistenta učitele“ pro děti ze sociokulturně znevýhodněného prostředí. Romský asistent pomáhá s vedením dětí a spolupracuje s jejich rodinami. Díky těmto nástrojům se pozvolna daří vytvářet lepší vztah romských rodičů i dětí ke škole, zapisovat více romských dětí do základních škol a ve větší míře využívat možnosti přestupu dětí ze zvláštní školy do základní. Tím se zlepšují šance na vyšší kvalifikaci a lepší postavení na pracovním trhu. Problematickou spoluprácí školy a rodiny včetně záškoláctví a řešením komplexní problematiky v romských rodinách se na obecních a městských úřadech zabývají pracovníci sociálních odborů, oddělení sociálně právní ochrany dětí (někde nazvané oddělení péče o rodinu a děti) nebo oddělení sociální prevence. Na podnět škol nebo pedagogicko psychologických poraden navštěvují vytipované rodiny a ve spolupráci s nimi řeší jejich problémy. Podstatnou roli v oblasti péče o romské rodiny s dětmi hrají organizace neziskového sektoru zaměřující se na oblast péče o rodiny s dětmi v tíživých situacích. Snaží se poskytovat ochranu a pomoc dětem, které jsou ohroženy dysfunkcí rodiny, což je v romských rodinách častý jev. Rozšiřují tak sociální služby pro rodiny s dětmi, které by bez pomoci byly umístěny do ústavní péče. Vzhledem k tomu, že jde o sociální práci terénního charakteru a bez „nálepky“ státní instituce, mají tyto organizace často větší úspěchy v navazování důvěrnějšího vztahu v rodinách, což umožňuje lepší spolupráci a efektivnější řešení problémů. Podporu romským rodinám poskytují též romská centra, kde se děti účastní volnočasových aktivit.

203

III. 8. 4. 2. 2. Postavení na trhu práce a závislost na systému sociální ochrany Postavení romských rodin ve společnosti zcela zásadně určuje postavení jejich ekonomicky aktivních členů na trhu práce. Nízká kvalifikační úroveň patří mezi největší handicapy, trvale ohrožuje romské rodiny nezaměstnaností a vede ke stále klesajícímu reálnému příjmu rodin a k chudobě. Údaje o míře nezaměstnanosti se opírají jak o odhady počtu Romů evidovaných na úřadech práce (kde dochází pravděpodobně k výraznému zkreslení mimo jiné z důvodu existence velkého množství neevidovaných nezaměstnaných), tak o kvalifikované odhady. Údaje tak variují od 19% (podle evidence) až k 70% (kvalifikované odhady). V roce 2001 byla na základě výzkumů zjištěna specifická míra nezaměstnanosti čtyřnásobně vyšší oproti majoritní populaci (tj. 43%). Velká skupina ekonomicky aktivních příslušníků romských rodin je zároveň, v důsledku kumulace handicapů, postižena dlouhodobou a opakovanou nezaměstnaností. Kvalifikované odhady hovoří o tom, že doba nepřetržité nezaměstnanosti u romských nezaměstnaných nezřídka představuje deset i více let. Je všeobecně známým faktem, že pro nekvalifikované romské pracovníky je nedostatek míst a jako pracovníci bývají někdy bez ohledu na individuální dispozice odmítáni. Ovšem všeobecná známost tohoto faktu bývá samotnými uchazeči někdy zneužívána ve snaze udržet si trvalý příjem dávek sociálního zabezpečení. Příslušníci romské komunity také ve velké míře využívají uplatnění v rámci tzv. šedé ekonomiky, což často vede k nižšímu stupni nárokovatelné sociální ochrany. Vedle mimořádně vysoké nezaměstnanosti Romů je kritickým problémem faktická závislost na sociálních systémech. Romské rodiny někdy využívají toho, že stát je prostřednictvím systému dávek sociálního zabezpečení připraven garantovat jim slušné živobytí a tedy spíše demotivuje ucházet se o zaměstnání. V současnosti je systém sociálních dávek koncipován tak, že částky životního minima – závislé na počtu osob v rodině, mohou být pro početnou rodinu (což je případ romských rodin) relativně vysoké a to zejména v porovnání s pracovními příjmy osob s nízkou kvalifikací či bez kvalifikace. Podpora rodiny příjmově testovanými dávkami státní sociální podpory je poměrně vysoká. Navíc získat dávky sociální péče a dorovnat příjem na úroveň životního minima, či dokonce dostat se jednorázovými dávkami nad něj, není obtížné. Z načerpaného finančního obnosu se pak může stát místo podpory příjmu náhrada příjmu. Z pohledu společnosti není takový způsob zajištění životní úrovně, tj. strategie přežití „závislostí na sociálních dávkách“, akceptovatelný. V souvislosti s častými případy zneužívání pobírání dávek sociálního zabezpečení v celé společnosti připravuje Ministerstvo práce a sociálních věcí nový systém sociální pomoci v rámci zákona o hmotné nouzi, a rovněž nový způsob konstrukce životního minima. Co se týče politiky zaměstnanosti vůči Romům, stanovil dosavadní zákon č. 1/1991 Sb. o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, že právo na zaměstnání nelze odepřít občanovi mj. z důvodu etnického nebo sociálního původu. Fyzické osoby, které jsou vedeny v evidenci uchazečů o zaměstnání déle než 6 měsíců a fyzické osoby, které potřebují zvláštní pomoc patří do té kategorie občanů, kterým věnují úřady práce při zprostředkování zaměstnání zvýšenou péči. Nový zákon o zaměstnanosti (č. 435/2004 Sb.) tuto právní úpravu přebírá a současně upřesňuje kategorii osob, které potřebují zvláštní pomoc. Těmito osobami se rozumí zejména fyzické osoby, které se přechodně ocitly v mimořádně obtížných poměrech nebo které v nich žijí, fyzické osoby společensky nepřizpůsobené, fyzické osoby po ukončení výkonu trestu odnětí svobody a fyzické osoby se sociokulturně znevýhodněného prostředí. Právě romští uchazeči o zaměstnání jsou objektem této zvláštní pomoci při zprostředkování práce. Opatření aktivní politiky zaměstnanosti, uskutečňované v souladu s každoročními Národními akčními plány zaměstnanosti, se u romského etnika realizují převážně prostřednictvím integračních programů. Největší počet romských uchazečů o zaměstnání se účastní programů veřejně prospěšných prací. Tyto pomocné a nekvalifikované práce slouží

204

spíše k obnovování pracovních návyků, než k získání zaměstnání trvalejšího charakteru. Navíc většina účastníků tohoto programu ukončuje pracovní poměr již po několika málo měsících. I když narůstá význam rekvalifikačních kursů v systému opatření aktivní politiky zaměstnanosti, zastoupení ohrožených skupin a dlouhodobě nezaměstnaných, tedy i Romů, je v nich stále nízké. Služby zaměstnanosti postupně rozšiřují kursy pro mladistvé, které svou strukturou a netradičními přístupy více odpovídají potřebám romských mladistvých. Přesto úřady práce narážejí na malou motivaci romských mladistvých. Nemalou úlohu zde hraje i nezájem a nedůvěra rodičů mladistvých ke státním orgánům. Často dávají jednoznačně přednost možnosti získat pro rodinu sociální dávky před zvýšením kvalifikace, která je nezřídka spojena s finančními výdaji za cestování, stravování, učební pomůcky apod. Problémy se vyskytují i po úspěšném absolvování kursů, kdy velká část absolventů končí pracovní poměr ve zkušební době a opakovaně se vrací do evidence úřadu práce. Další rozvoj a úspěšná realizace těchto rekvalifikačních aktivit jsou podmíněny nejen spoluprácí se sociální sférou, představiteli měst a krajů, zaměstnavatelů a vzdělávacích institucí, ale především také spoluprácí samotných romských rodin, romských poradců (jsou kontaktními pracovníky městských úřadů pro styk s místní romskou komunitou) a představitelů romských komunit. III. 8. 4. 2. 3. Způsob bydlení a horší zdravotní stav Migrace 2. poloviny 20. století přivedla romské rodiny z východoslovenských romských osad či přirozeně vzniklých ghett na okraji měst do běžné zástavby. Dnes proto v naprosté většině obývají stejné byty a domy jako příslušníci ostatních skupin obyvatel. Z interpretace výsledků průzkumu zaměřeného na bydlení Romů, (provedeného v roce 1999 Ministerstvem pro místní rozvoj) vyplývá, že přibližně třetina dotázaných žije v bytech IV. kategorie, tj. bez příslušenství. Kvalita bytu (ve smyslu jeho kategorie) proto nepředstavuje zásadní problém pro bydlení romských rodin. Větší problém způsobuje velikost bytu, jejíž nedostatečnost vzhledem k počtu členů rodin uváděla třetina dotázaných. Příčin tohoto stavu je několik. Jednou z nich je fakt, že dospívající děti, které zakládají vlastní rodiny, setrvávají výrazně delší dobu než ostatní populace v bytě rodičů. Důležitým faktorem je i tradičně silná (v poslední době však slábnoucí) soudržnost širší rodiny, která často vede k příchodu dalších příbuzných mimo okruh nukleární rodiny do domácností. K přeplněnosti bytů přispívá bezesporu také vysoký počet dětí v rodině a často malá snaha o získání nového bytu. Často se uvádí, že by romským rodinám vyhovoval byt s větší obytnou kuchyní a přiměřeným počtem menších místností, ovšem více než čtyři pětiny dotázaných si podle výsledků výzkumu přejí bydlet jen s užší rodinou (rodiče a jejich děti), z toho dvě třetiny v běžném bytě bez zvláštních úprav. S přeplněností bytů, popřípadě bydlením romských rodin v bytech nejnižší kategorie souvisí zhoršený zdravotní stav členů romských rodin, především dětí. Romské děti jsou v mnohem horším zdravotním stavu než je celostátní průměr v dětské populaci. Přispívá k tomu špatná životospráva (kouření, alkohol, nevhodná strava), a to i u matek během těhotenství, časté prohřešky proti zásadám péče o kojence i starší děti, nedostatečná hygiena a neschopnost či neochota pečovat o vlastní zdraví. Stát napomáhá sociálně slabým rodinám zlepšovat jejich bytovou situaci snižováním ceny bydlení (subvencováním výstavby). Tento nástroj pomoci je zaměřen na zlepšení dostupnosti bydlení ve fázi jeho pořízení. Zároveň stát pomáhá zvyšovat příjmy sociálně slabých rodin, a tím udržovat finanční dostupnost ve fázi užívání bytů, poskytováním adresných příspěvků na bydlení (jedna z dávek státní sociální podpory). Některé obce provozují v reakci na vzniklou potřebu řešit ubytování rodin, které se ocitly v sociální nouzi v důsledku ztráty bydlení tzv. sociální ubytovny, v nichž žijí často právě romské rodiny. Jde o byty levné, malometrážní,

205

často nižší kvality, které zajišťují základní hygienické podmínky. Tento typ bydlení dlouhodobě neuspokojuje jeho uživatele a dlouhodobě neřeší problematické otázky spojené s bydlením romských rodin. Stále častěji se objevují snahy využít pracovní síly romských nezaměstnaných pro zlepšení nebo pořízení jejich kvalitnějšího bydlení. Vznikají projekty rekonstrukce či výstavby nájemních bytů za pracovní účasti současných či budoucích nájemníků, kteří by tak měli získat trvalejší vztah k místu svého bydliště. III. 8. 4. 3. Závěr Plnohodnotná integrace romských rodin do české společnosti bude dlouhodobým procesem. K této skutečnosti přispívá postupné vyčleňování jednotlivých rodin a rodů z tradičního způsobu romského života, ovšem při současném respektování jejich identity a soudržnosti. Politické úsilí vlády vůči příslušníkům romské komunity je směřováno k odstraňování vnějších i vnitřních překážek, které brání začlenění Romů do společnosti. Jde především o úsilí o odstraňování všech forem diskriminace a značných handicapů ve vzdělání a kvalifikaci. Stěžejním krokem je přiblížení se vzdělanostní struktuře ostatní populace, které by zabránilo kumulování dalších již zmiňovaných handicapů. Proto je nezbytné podporovat spolupráci školy, dalších institucí veřejného i občanského sektoru, romských představitelů a poradců s romskými rodinami. Efektivní podpora a pomoc romským rodičům s péčí, vedením a výchovou dětí přispívá k získávání nezbytných sociálních návyků dětí a vytváření pozitivního vztahu ke vzdělání a vzdělávacím institucím většinové společnosti. Kromě rozšiřování stávajících přípravných tříd a zapojování romských asistentů je evidentní potřeba zavádět další doprovodná sociální opatření.

206

III. 9. Podpora rodiny na úrovni krajů a obcí Zatímco stát může vytvářet v rámci rodinné politiky zásadní rámcové podmínky, především prostřednictvím legislativních aktů, příp. konkrétních finančních programů, realizace konkrétně cílených opatření pro podporu rodiny lze nejlépe provádět na úrovni orgánů samosprávy. Během reformy veřejné správy byla celá řada dosavadních kompetencí státu převedena do samostatné působnosti krajů a obcí. V jejím rámci kraje a obce pečují „o všestranný rozvoj svého území a o potřeby svých občanů“ (§2 odst. 2 zákona č. 128/2000, o obcích; § 1 odst. 4 zákona č. 129/2000, o krajích, ve znění pozdějších předpisů). Ve smyslu platné legislativy jsou samosprávným tělesům dány široké možnosti pro vlastní iniciativní činnost v rámci vlastní rodinné politiky, která se zaměřuje na konkrétní opatření v bytové, sociální, dopravní, kulturní či jiné relevantní oblasti, v níž obec nebo kraj může jednat v samostatné působnosti. Není pochyb o tom, že regionální rodinná politika, ať již na úrovni krajské nebo komunální, těží z řady výhod, kterými státní rodinná politika nemůže disponovat. Patří mezi ně cílenost jednotlivých opatření na konkrétně zvolené skupiny, jejich srozumitelnost a bezprostřední dostupnost rodinám, stejně jako možnost úzké spolupráce občanské společnosti na koncepční činnosti i praktických aktivitách na regionální úrovni. Ze všech těchto důvodů je v evropských zemích v posledních desetiletích patrný trend rychle rostoucího významu regionální rodinné politiky včetně jejího nového uchopení v souvislosti s procesem evropské integrace. Na rostoucí roli regionální rodinné politiky proto také dnes upozorňují i mnozí politologové a sociologové (Kaufmann 2000; Höffinger 2003, s. 47). Všeobecný evropský trend k podpoře prosperity regionů je podložen i jednoznačnou zkušeností z USA, kde diverzifikace center vyspělých technologií, výzkumu i vzdělání přináší jasně pozitivní výsledky. V případě České republiky je deficit patrný ve sféře podpory rodiny na centrální úrovni ještě zřetelnější na úrovni regionální – krajské a komunální. Deskriptivní zachycení stávajícího systému podpory rodin je proto v této kapitole doplněno také zhodnocením existujícího rámce pro možnost realizace regionální rodinné politiky včetně zásad, jimiž by se komplexní rodinná politika měla s ohledem na tento rámec řídit. III. 9. 1. Základní principy regionální rodinné politiky Regionální rodinná politika by měla vycházet z obecných východisek, které moderní rodinnou politiku charakterizují. Jejím cílem není a ani nemůže být navodit stav, kdy by bylo ekonomicky výhodné mít rodinu a děti, avšak může napomoci, aby takovéto rozhodnutí, na něž navazuje výkon nejrůznějších rodinných funkcí (viz úvod této zprávy), bylo ze strany společnosti nejen co nejvíce usnadněno, ale též patřičně společensky oceněno. Vedle tradičních nástrojů rodinné politiky ve sféře finanční podpory či podpory bytové výstavby lze proto využívat celou škálu dalších nástrojů (podobně jako v případě státní politiky) směřujících ke komplexní podpoře rodiny, ale také k vytváření společenského klimatu vstřícného vůči rodině (Zeman 1999, Willutzki 2001). Nezbytným předpokladem je ovšem dostatečné institucionální zajištění takto široce koncipované rodinné politiky. Na úrovni regionu či obce lze tyto zásady uplatnit konkrétněji, a patrně i snadněji, než na celostátní úrovni. Je možno vycházet z osobní obeznámenosti se situací v konkrétním prostředí, ale především ze vzájemné znalosti mezi osobami, odpovědnými za důležité oblasti společenského života. Na této úrovni bývá také snazší komunikace s regionálním tiskem a dalšími medii, což má význam z hlediska propagace rodinné politiky a důležitých souvisejících témat v rámci regionu. Dobrá medializace rodinných témat v regionech a lokálních komunitách tedy může napomoci tomu, aby opatření pro podporu života rodin

207

vcházela ve větší známost, stávala se předmětem neformálních diskusí a předmětem zájmu občanů. Tím může zároveň přispět k samotnému rozvoji regionální politiky a také k budování takových postojů u široké veřejnosti, které zahrnují dobrou rodinu do obrazu společenského úspěchu stejně tak, ne-li více, než úspěch ekonomický, pracovní či jiný. Právě nízké povědomí o jednotlivých opatřeních na podporu rodiny je na úrovni státu jednou z podstatných bariér rodinné politiky. Přesto, že na obecní a krajské úrovni toto riziko existuje rovněž, jeho eliminace je výrazně snazší. Na místní či regionální úrovni působí také množství nestátních neziskových organizací, které se věnují práci pro rodiny, ať už jako poskytovatelé různých sociálních služeb, zájmových, kulturních či sportovních aktivit apod. Velmi důležitou součástí regionální rodinné politiky je proto také vytváření prostoru pro činnost těchto nestátních neziskových organizací, neboť jsou to právě ony, které mají většinou úzký kontakt s rodinami a jejich potřebami. Zástupci aktivních a úspěšných nestátních neziskových organizací s prorodinnou orientací by proto měli být automaticky zváni nejen do pracovních skupin utvořených komisí zastupitelstva pro regionální rodinnou politiku, ale též do dalších komisí. Je to rovněž jeden ze způsobů, jak zajistit prostor pro vyjádření stanoviska rodin k širokému spektru regionálních aktivit, počínaje výstavbou účelových zařízení přes problémy infrastruktury až ke vzdělávacím institucím, ke zdravotnictví, zásobování, službám a dalším záležitostem regionu. III. 9. 2. Popis současné situace a analýza hlavních problémových okruhů III. 9. 2. 1. Legislativní a institucionální zajištění regionální rodinné politiky Pro dobré fungování rodinné politiky na regionální úrovni je nezbytné odpovídající legislativní a institucionální zajištění. V souvislosti s reformou veřejné správy, kdy mimo jiné došlo k ukončení činnosti okresních úřadů (zákon č. 320/2002 Sb., o změně a zrušení některých zákonů v souvislosti s ukončením činnosti okresních úřadu, v platném znění), vzniku 14 nových samosprávních celků – krajů (zákon č. 129/2000 Sb., o krajích, ve znění pozdějších předpisů) a změně obecního zřízení stanovením obcí s rozšířenou působností a obcí s pověřeným obecním úřadem (zákony č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějích předpisů, a č. 314/2002 Sb., o stanovení obcí s pověřeným obecním úřadem a stanovení obcí s rozšířenou působností, v platném znění), došlo také k přesunutí agendy okresních úřadů do působnosti krajských resp. obecních úřadů. To se týká samozřejmě i oblastí, které souvisejí s prováděním rodinné politiky, a to jak v rámci přenesené působnosti, tak i v rámci samostatné působnosti kraje či obce. Zákon č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), ve znění pozdějších předpisů, umožňuje v této souvislosti také budování institucionálního zázemí využitelného k podpoře rodiny, např. zřízením odboru, příp. oddělení rodinné politiky v rámci krajského úřadu. Tato možnost nicméně zatím není v praxi příliš využívána, neboť kraje (stejně jako obce) řeší zatím i nadále oblast podpory rodiny v rámci stávajícího systému rozdělení kompetencí mezi více příslušných odborů a oddělení. Případné vytváření samostatných institucionálních jednotek na podporu rodiny by nepochybně napomohlo koordinaci využívání komplexních nástrojů na podporu rodiny a vytváření koherentní koncepce rodinné politiky. III. 9. 2. 2. Současná rodinná politika na úrovni krajů Na základě analýzy údajů získaných během vytváření této zprávy ztotožňovala dosud většina krajů svou rodinnou politiku (většinou takto explicitně neoznačovanou) především s oblastí finanční podpory rodiny prostřednictvím systému dávek státní sociální podpory a

208

sociální péče a dále s oblastí sociálně právní ochrany dětí. – tedy s kompetencemi v přenesené působnosti, které jsou metodicky a legislativně zabezpečovány státem. Teprve v posledních letech dochází k jistému rozšíření chápání komplexity podpory rodiny, byť se plné oproštění od výhradně finančně definované rodinné politiky nedá ještě dlouho čekat. Významnou oblastí působnosti krajů ve sféře podpory rodiny je poskytování sociálních služeb pro rodiny. Zde již jednotlivé kroky krajů závisí na konkrétním koncepčním přístupu a preferencích. Proto jsou také právě v oblasti podpory sociálních služeb mezi jednotlivými kraji značné rozdíly, zejména z hlediska poskytované šíře nabídky služeb a zajištění jejich dostupnosti i jejich kvality. Situaci problematizuje i nejasná otázka financování sociálních služeb. Kraje i obce sice dostávají finanční prostředky ze státního rozpočtu, otázka jejich konkrétního využití v praxi však spadá do jejich samostatné působnosti a záleží tedy do jisté míry na prioritách kraje. Podíl sociálních služeb zaměřených na rodinu jako hlavní cílovou skupinu se proto regionálně odlišuje, což dovoluje konstatovat značnou rozrůzněnost podpory rodiny v této oblasti. Kromě účelově vázaných dotací získávaných z prostředků státního rozpočtu určených poskytovatelům sociálních služeb může podle § 36 odst. 1 písm. c zákona č. 129/2000 Sb., o krajích, ve znění pozdějších předpisů, zastupitelstvo kraje rozhodovat o poskytování vlastních dotací občanským sdružením, humanitárním organizacím a jiným právnickým a fyzickým osobám působícím na území kraje mj. v oblasti podpory rodin ve výši nad 200 000,- Kč. Rada kraje může rozhodnout o dotaci do 200 000,- Kč (Kvapil 2003). Krajům je tak poskytnuta možnost podporovat v rámci své politiky neziskové organisace zaměřující se na podporu rodiny mimo rámec sociálních služeb. Mezi dalšími oblastmi, na něž se regionální rodinná politika zaměřuje (a dle vyjádření jednotlivých krajů tomu tak bude i v budoucnu), lze zmínit především následující okruhy: • •

•

problematika bydlení a jeho dostupnosti, zejména pro mladé rodiny oblast slučitelnosti pracovního a rodinného života (rozvoj sítě podpůrných služeb pro rodiny s dětmi – jesle a mateřské školy, mateřská centra, zařízení pro volnočasové aktivity dětí apod.); s touto oblastí částečně souvisí i problematika zaměstnávání žen (rodičů) malých dětí, tedy eliminace jejich (skryté) diskriminace na pracovním trhu, jednak zvýšení dostupnosti flexibilních forem zaměstnávání, jako jsou úprava pracovní doby, práce z domova aj. problematika rodin ohrožených sociálním vyloučením (rodiny s dlouhodobě nezaměstnaným(i) členem(y), rodiny samoživitelů, rodiny ohrožené sociálně patologickými faktory, rodiny v akutní krizové situaci).

Naopak stranou zůstává ve většině případů problematika podpory rodiny ve sféře dopravy, školství a v neposlední řadě také ve finanční formě (poskytování rodinných slev v zařízeních ve vlastnictví kraje). Celkově lze v oblasti regionální rodinné politiky vysledovat mírný ideový posun, který je možno charakterizovat přesunem těžiště podpory rodiny z převážně materiální a finanční podpory na podporu spíše nemateriální, v níž se úsilí soustřeďuje na vytváření podmínek pro všestranou kvalitu života rodin – nabídkou potřebných služeb pro rodiny (např. sociální služby poskytované či financované krajem) či prostředí vhodného pro rodiče a děti, a to v rámci kompetence krajů. Deficity na úrovni institucionální i koncepční jsou však dosud velmi závažné. Především chybí jednotné chápání rodinné politiky a podpora rodiny je uskutečňována v jednotlivých odvětvích nezávisle, pouze s ohledem na konkrétní politické či úřednické řízení konkrétní institucionální složky. Posun v chápání významu rodiny je omezen na některé regiony, většina krajů přitom nemá vybudovaný téměř žádný systém podpory „normální“ rodiny neohrožené sociálním vyloučením. 209

III. 9. 2. 3. Rodinná politika na úrovni obce Význam obce v možnosti realizace kroků na poli komplexní rodinné politiky je jen sotva popsatelný. Právě na komunální úrovni lze totiž nejsnáze uskutečňovat rodinnou politiku jako systém konkrétně cílených (a detailně zhodnotitelných) opatření na podporu rodiny, které přitom mohou počítat s bezprostřední odezvou ve společnosti. Kromě ze zákona vyplývajících povinností v přenesené či samostatné působnosti mají obce značnou možnost uskutečňování vlastních dobrovolných opatření na podporu rodiny v nejrůznějších sférách své činnosti, např. v bytové politice, v budování prorodinné infrastruktury (podpora sportovních, kulturních a rodinných center apod.). Rovněž možnost podpory neziskových organizací zaměřených na rodinný život je velmi široká. Potenciální prorodinná opatření na komunální úrovni je nutné mj. diferencovat výrazně podle velikosti obce. Právě toto kritérium rozděluje z hlediska potřeby rodin obce do několika kategorií. Rodiny žijící v malých venkovských obcích se setkávají ve svém životě s problémy značně odlišnými od těch, na něž narážejí rodiny ve velkých městech. Komunální rodinná politika musí tyto odlišnosti reflektovat. Proto nelze vytvářet jediný obecně platný model obecní rodinné politiky, byť je na druhé straně možno definovat některé společné cíle a institucionální nástroje, které se dají doporučit obcím bez ohledu na konkrétní podmínky. Následující tabulka shrnuje hlavní prvky mající pozitivní či negativní vliv na život rodin podle typu obcí. Podle těchto prvků lze orientovat jednotlivá opatření rodinné politiky v obcích. Tabulka 79 Prvky vstřícné a nepřátelské rodině v závislosti na velikosti obce Prvky nepřátelské rodině vysoké náklady na bydlení, vysoké ceny nemovitostí, chybějící volná prostranství pro děti, nízká kvalita sítě příbuzenských a sousedských vztahů Okrajové části (předměstí) příznivější podmínky pro stavbu dlouhá cesta do práce, nižší velkých měst a aglomerační sídla rodinných domů, dostatek velných dosažitelnost center kultury a prostranství pro děti, nižší nájmy, volného času pevnější sociální vazby vysoká dostupnost vlastnického nízká dostupnost školek, škol a Venkovské oblasti a malá města bydlení, nízké ceny nemovitostí a středisek pro využití volného času, nízké nájmy, velmi pevné sítě malá nabídka pracovních míst příbuzenských a sousedských v blízkosti bydliště, slabá dostupnost vztahů, dostatek volného prostoru sociálních služeb, nízká dostupnost pro vyžití dětí a mládeže veřejných dopravních prostředků (podle: Christiane Dienel, Familienpolitik. Eine praxisorientierte Gesamtdarstellung der Handlungsfelder und Probleme, Weinheim – München 2003, s. 141) Vnitřní části velkých měst

Prvky vstřícné rodině rozvinutá dopravní infrastruktura, široká nabídka pracovních míst, rozsáhlá nabídka vzdělávacích, kulturních a sportovních zařízení

Implementace rodinné politiky do činnosti obecních či městských orgánů se v praxi zatím rozbíhá jen velmi pozvolna. Za její hlavní překážky můžeme považovat zejména následující jevy: •

V politických a správních orgánech obcí není zatím všeobecně přijímán a akceptován názor, že podporu rodin lze provádět i jinou formou, než finančními transfery. Především chybí povědomí o pozitivním vlivu všeobecné atmosféry přátelské rodině, projevující se ve škále prorodinných opatření ve všech sférách obecní politiky. Kvalita života je pod přetrvávajícím dojmem někdejší ekonomické

210

• •

•

frustrace stále primárně pociťována jako materiální dostatek, faktory kvality životního a sociálního prostředí jsou hluboce podceňovány. Podpora rodiny je považována za méně naléhavou záležitost než některé další priority obcí (především odstraňování zanedbané infrastruktury) vázající na sebe finanční a pracovní kapacity obecních úřadů. Kapacity dobrovolné práce, která je nezbytná pro mnohé aktivity související s podporou rodiny a vytváření podmínek obce vstřícné rodinnému životu, jsou u nás stále nenaplněné kvůli nedůvěře vůči jejímu významu a nedostatku sociální prestiže, kterou tato práce má. Ze strany státu neexistuje, na rozdíl od sousedních států (Slovensko, Rakousko) žádný systém podpory ani jednotného doporučení obcím pro zohledňování potřeb rodin s dětmi v jednotlivých politických oblastech a pro tvorbu koncepcí obecní rodinné politiky. Současně neexistuje ani modelová koncepce komunální rodinné politiky, která by se mohla stát základem pro úvahy jednotlivých obcí o vlastních prorodinných krocích.

K implementaci rodinné politiky na úrovni krajů a obcí by bylo možné využít procesy komunitního plánování sociálních služeb. Komunitní plánování sociálních služeb je otevřený a cyklický proces zjišťování potřeb a zdrojů a hledání řešení, která nejlépe odpovídají místním podmínkám a potřebám lidí. Do procesu jsou zapojeni zástupci obcí/regionů/krajů, poskytovatelé a uživatelé sociálních služeb a veřejnost. Tato metoda je postavena na zapojování a spolupráci všech, koho se stanovená oblast dotýká. Výstupem práce je systém, který reaguje na zjištěné aktuální potřeby a zohledňuje dostupné zdroje. V případě rodinné politiky by bylo možné zohlednit konkrétní potřeby rodin ve stanoveném území a komunální rodinnou politiku zpracovat skutečně „na míru“ konkrétního regionu. Rodina by v případě použití této metody nebyla objektem politiky, nýbrž jejím aktivním subjektem. Současně je přitom ovšem třeba brát v úvahu skutečnost, že se zlepšováním situace v oblasti bydlení a současně s pokračující koncentrací pracovních a studijních příležitostí bude docházet k rozvolnění vazeb současně vícegenerační rodiny a k častějším změnám bydliště (migrace mladších občanů za prací a službami a postupné vylidňování venkovských sídel a stárnutí jejich populace je již dnes zcela zřejmé). Tento proces provázený příjmovou a návazně i sociálně sídelní stratifikací může zejména ve větších sídlech vyvolat větší anonymitu, omezit vědomí sounáležitosti s obcí a také značně modifikovat prostor pro adresněji pojaté formy rodinné politiky z pohledu správních úřadů. Aby bylo možné vytvořit širokou škálu komunálních rodinných politik, je nutné na národní úrovni zřetelně formulovat základní politický rámec rodinné politiky - základní priority a principy. III. 9. 3. Závěr Význam regionální a komunální rodinné politiky je v českém prostředí dosud výrazně podhodnocen. Jednotlivá opatření jsou prováděna nekoordinovaně, chybí jednotící koncepční prvek. O koherentní regionální a obecní rodinné politice nelze hovořit. Představa o podpoře rodiny se současně výrazně v jednotlivých krajích a obcích liší a závisí na konkrétních přístupech jednotlivců. Rovněž nejsou stanoveny priority v rámci podpory jednotlivých fází rodinného cyklu. Absence státní rodinné politiky a rodinněpolitického diskursu má negativní vliv na vědomí o prospěšnosti takové politiky na úrovni samosprávy. Institucionální zajištění podpory rodiny je nevyhovující v krajích i obcích. Jen výjimečně existují samostatná oddělení pro rodinu, jejichž kompetence se navíc omezuje povětšinou jen na oblast sociálně právní ochrany dětí a sociálních služeb pro rodiny. Svou roli zde

211

nepochybně hraje také celá řada problémů, s nimž se především kraje potýkají po proběhlé reformě veřejné správy. Podpoře rodiny na úrovni krajů a obcí brání rovněž absence povědomí o možnostech komplexních opatření nefinančního rázu. Jen postupně dochází k posunu ve vnímání prospěšnosti rozvoje rodiny pro život a kulturní a hospodářský růst obce. To se promítá např. ve stále nedostatečném poskytování služeb pro rodiny s dětmi či v nedostatečné propagaci rodinných témat na regionální a lokální úrovni. Lépe probíhá spolupráce řady obcí a krajů s neziskovými organizacemi a dalšími subjekty podporujícími svými aktivitami rodinu, ovšem i v této sféře lze konstatovat jisté deficity. Vzhledem k možnostem krajů a obcí v podpoře rodiny je současný stav velmi neuspokojivý. Právě na regionální a místní úrovni je přitom mnohem snazší poznat reálné potřeby rodin regionu a identifikovat hlavní problémové oblasti, neboť je zajištěn bližší a užší kontakt s rodinami i těmi, kteří jim pomoc a podporu v praxi poskytují. Proto je v celostátní koncepční činnosti v oblasti rodinné politiky třeba klást zásadní důraz na kroky vedoucí k vybudování rámcového systému pro její rozvoj na úrovni orgánů samosprávy. Možnosti a způsoby provádění regionální a obecní rodinné politiky by měly být vždy posuzovány v konkrétním kontextu daném působnostmi orgánů veřejné správy, jejich ekonomickými možnostmi a také historickou (správní) tradicí a zvyklostmi zahrnujícími i zájem občanů o veřejný život, jejich angažovanost ve veřejných věcech. Současná právní úprava samostatné působnosti krajů a obcí formálně poskytuje široké možnosti pro všestranný rozvoj péče o území a o potřeby občanů, ale při obecném nedostatku veřejných zdrojů a hrozícím zvyšujícím se zadlužování veřejných rozpočtů dosud chybí (a nejen ve vztahu k rodinné politice, resp. k podpoře rodiny) vhodný programový základ pro konsensuální dělbu působností mezi kraji a obcemi postavenou na jejich reálných možnostech. Kompetence krajů v oblasti rodinné politiky by měly být dostatečně podloženy finančními možnostmi pro jejich využití.

212

III. 10. Rodinná politika a pojetí rodiny v Evropské unii Přesto, že v souladu s principem subsidiarity oblast rodinné politiky nepatří mezi exklusivní ani sdílené kompetence Evropské unie, a tudíž zůstává v rovině výhradních kompetencí členských států, dotýká se řada legislativních norem přijímaných na evropské úrovni bezprostředně života rodin, a to v rámci různých evropských politik. V této souvislosti dochází i k ustálení definice pojmů souvisejících s rodinou. O této problematice se proto zmíníme v následující kapitole rozdělené do několika tématických částí. III. 10. 1. Rodina v evropské sociální politice Od počátku integračního procesu měla politika Evropských společenství výraznou sociální dimensi související zprvu s realizací principů volného trhu. Tato dimense se zprvu odrážela především v zakotvení pravidel pro zajištění rovnosti žen a mužů a v zabezpečení pracovních podmínek a sociálních práv zaměstnanců a jejich rodin v rámci volného pohybu pracovních sil. Souhrnný katalog všech těchto práv obsahuje Komunitární charta základních sociálních práv pracovníků z r. 1989, která významně sbližuje sociálněpolitické koncepce členských států Evropské unie. V devadesátých letech došlo k významnému posunu na poli evropské sociální politiky, která začala být považována za paralelní oblast vůči politice ekonomické. Již na maastrichtském summitu byla 11 členskými státy nově vzniklé EU (kromě Velké Británie) přijata Dohoda o sociální politice, zakotvená později přímo do textu Smlouvy o založení ES v Amsterodamu. Ta obsahuje řadu cílů ve sféře sociální ochrany a podpory rovnosti žen a mužů, při jejichž realizaci mají členské státy spolupracovat. Rada zde může také stanovovat minimální požadavky na jejich uskutečnění. V dalších letech se v koncepci evropské sociální politiky prosadila plně tzv. otevřená metoda koordinace spočívající ve stanovení rámcových cílů, k nimž budou jednotlivé státy směřovat ve sféře, která nepatří mezi výhradní kompetence Evropské unie. Významným koncepční dokumentem, který se věnuje mj. zabezpečení dostatečné sociální ochrany rodiny a matek, se stalo Doporučení Rady o konvergenci cílů a politik sociální ochrany z r. 1992. Následné dokumenty nelegislativní povahy připravené v 90. letech ještě dále zdůraznily význam sociální politiky v integračním procesu (Dohoda o sociální politice, Zelená kniha – Evropská sociální politika, Bílá kniha – Evropská sociální politika). Současně se také zvyšoval jednací potenciál evropských legislativních institucí v této sféře. Ve druhé polovině 90. let iniciovala Evropská komise širokou diskusi o sociální ochraně v EU, z níž vzešel dokument nazvaný Modernizace a zlepšení sociální ochrany v Evropské unii doplněný později Koncentrovanou strategií modernizace sociální ochrany. Jedním předsevzatých cílů je i přizpůsobování sociální ochrany rovnováze mezi pohlavími, které spočívá ve slaďování rodinných a pracovních rolí a individualizaci nároků. Na přelomu století byly cíle postupně artikulované v debatě o sociální politice včleněny přímo do Smlouvy z Nice, včetně článků o sociální ochraně, rovnosti a boji proti sociálnímu vyloučení. Princip subsidiarity ovšem podle Smlouvy zůstává nadále platným východiskem v evropské sociální politice. V Nice byl rovněž přijat Evropský sociální program obsahující priority sociální politiky na příští léta. Současně byly členské státy pověřeny periodickým zpracováváním národních akčních plánů boje proti chudobě a sociálnímu vyloučení, v jejichž rámci bývá kladen důraz také na ochranu rodiny. Samotné problematice rodiny byla věnována pozornost již od 80. let Evropským parlamentem a následně i Evropskou komisí, která r. 1989 podnítila vytvoření Evropské observatoře pro národní rodinnou politiku. Informační výměna, kterou tento podnik sledoval, však nepatří mezi rozpočtové položky, pro něž existuje právní opodstatnění. Proto bylo její

213

financování na základě rozhodnutí Evropského soudního dvora přesunuto do položky výdajů na statistická šetření a tomu přizpůsobena také její náplň. Evropský parlament již r. 1987 vytvořil vlastní pracovní skupinu pro rodinu a práva dítěte (dnes meziskupina pro rodinu, děti a solidaritu). Ve svých rezolucích se pak často zabývá otázkami rodiny, vyzývá k zohledňování rodinného stavu pracovníků (1994), k formulaci evropského „FamilyMainstreaming“ (1994) a v posledních letech dokonce i k vytvoření samostatné koherentní evropské rodinné politiky (ve zprávě poslankyně Marie-Thérèse Hermange přijaté s odpovídající rezolucí o ochraně rodiny a dítěte r. 1999)75. Je přitom však nutné konstatovat, že Evropský parlament často opomíjí skutečnost, že rodinná problematika náleží do výhradní kompetence členských států Unie. Dokladem toho je např. také rezoluce o situaci základních práv v Evropské unii z r. 2002, v níž Evropský parlament mj. vyzývá Evropskou unii k jednání o uznání nesezdaných soužití a o tzv. manželstvích homosexuálních párů (EP – A50451/2002), byť tyto záležitosti rodinného práva vůbec nespadají do kompetencí EU. V rámci aktů sekundárního práva se problematika rodiny objevuje v souvislosti s obecnými cíly sociální politiky EU, které se odrážejí v primárním právu a v koncepčních dokumentech sociálněpolitického rázu. Jednotlivé normy se přitom dotýkají legislativy volného trhu a související problematiky rovných příležitostí. V aktech přímo se dotýkajících volného trhu zůstávají dosud hlavní opatření na podporu rodiny zahrnuta v nařízeních Rady 1612/68/EC a 1408/71/EC, která obsahují články o aplikaci pravidel volného pohybu pracovníků, včetně nároku na sociální zabezpečení také pro rodiny těchto pracovníků.76 Naopak ve sféře podpory rovnosti žen a mužů se v posledních desetiletích otevírá stále větší pole pro kroky zaměřené již přímo na rodinu v souvislosti s konceptem „Gender Mainstreaming“. Legislativní dokumenty se v této sféře dotýkají také modelu slučitelnosti rodiny a zaměstnání, např. v problematice péče o děti v předškolním věku. Rada v této věci přijala doporučení již r. 1992 (92/241/EC). Na barcelonském summitu Evropské rady r. 2002 byl pak v rámci podpory slučitelnosti rodiny a zaměstnání mezi priority zařazen cíl zvýšit množství zařízení péče o děti tak, aby pokrývala 90% dětí mezi třemi lety a věkem povinné školní docházky a 33% dětí mladších tří let. Základní legislativa ve sféře rodinné dimense politiky rovnosti se však týká sociální ochrany matek a rodičů. Jedná se především o směrnici Rady 1992/85 z r. 1992 o ochraně matek a směrnici Rady 1996/34 z r. 1996 o rodičovské dovolené. První z těchto dokumentů především stanovuje minimální čtrnáctitýdenní mateřskou dovolenou, druhý nařizuje členským státům zajistit minimálně tříměsíční rodičovskou dovolenou. V roce 2000 byla přijata Charta základních práv, která obsahuje ve svém textu několik článků zabývajících se explicitně rodinnou problematikou. Podle čl. 7 „každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a prostředků komunikace.“ Právo na uzavření manželství a založení rodiny je pak obsahem samostatného článku 12. Podle čl. 33 pak „rodina požívá právní, hospodářské a sociální ochrany“. Posledně zmiňovaný článek tak současně vytváří základ pro možná budoucí opatření Evropské unie v oblasti sociální ochrany rodiny po připojení Charty do připravované evropské ústavní smlouvy.

75

Evropský parlament v této resoluci (EP - A4-0004/99) mj. žádá „vypracování koherentní a koordinované rodinné politiky, která postaví do centra debaty dítě, bude respektovat jeho práva a reagovat na jeho základní potřeby“ („ l'élaboration d'une politique familiale cohérente et coordonnée qui mette l'enfant au coeur du débat européen, reconnaisse ses droits et réponde à ses besoins essentiels“). 76 V důvodové zprávě k nedávnému návrhu rekodifikace práva volného pohybu vysvětluje Evropská komise právo na zohlednění rodiny v legislativě volného pohybu: „While it is true that the right of movement and residence of family members of Union citizens is not explicitly referred to by the Treaty, the right does flow from the right to preserve family unity, which is intrinsically connected with the right to the protection of family life, a fundamental right forming part of the common constitutional traditions of the Member States, which are protected by Community law and incorporated in the Charter on Fundamental Rights of the European Union.“ (COM (2001) 257, s. 4). 214

III. 10. 2. Rodina v dalších politikách Evropské unie Kromě sociální politiky se problematiky rodiny dotýkají také některé další oblasti svěřené do kompetence Evropské unie. Je zde třeba zmínit především sféru azylové a imigrační politiky, jež je prostorem, v němž se legislativní harmonizace úzce dotýká rodiny. V souladu s mezinárodním právem a lidskoprávními kodifikacemi má být cizincům ze třetích zemí zaručeno právo na sloučení rodiny, které je předmětem společných právních úprav v evropské legislativě. Nelze neuvést zejména novou směrnici Rady 2003/86/EC o slučování rodin, která konkretizuje aplikaci tohoto práva v zemích Evropské unie. Obsah této směrnice blíže rozvádí kapitola o rodinách přistěhovalců v této zprávě a její pojetí rodiny je rozvedeno níže v tomto textu. V posledních letech se také stále častěji hovoří dokonce o harmonizaci rodinného práva v Evropské unii. Zde je ovšem potřeba říci, že rodinné právo je oblastí, která podstatnou měrou spolutvoří národní identitu jednotlivých členských zemí Unie. Vzhledem odlišnosti jeho podob a rámcových východisek v různých částech Evropy, které vycházejí z jejich náboženské a kulturní tradice, nelze počítat s možností uskutečnění takové harmonizace, nehledě na rozpor s principem subsidiarity. Výjimkou a v jistém smyslu i průlomem v tomto směru je pouze nařízení rady 1347/2000/EC (o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti obou manželů k dětem – tzv. Brusel II), které se dotýká problematiky konfliktního práva. Částečný zásah do sféry rodinného práva představuje rovněž Nařízení Rady 44/2001/EC o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. Tato nařízení dotýkají oblasti soudní spolupráce, kde je harmonizační kroky možno do jisté míry provádět. Samotná materie rodinného práva však zůstává ve výhradní kompetenci členských zemí EU. III. 10. 3. Pojetí rodiny v právu Evropské unie Ačkoliv sféra rodinného práva v souladu s principem subsidiarity nespadá do legislativní pravomoci evropských institucí, v souvislosti se zmíněným rozšiřováním vlivu Evropské unie ve sféře sociální politiky se v normativních dokumentech stále častěji objevuje pojem rodiny a jejích členů. Proto je nutné zhodnotit aktuální stav pojetí rodiny v rámci stávajícího systému evropského práva. III. 10. 3. 1. Judikatura Evropského soudního dvora Vzhledem k tomu, že v souladu s absencí harmonizace rodinné politiky a rodinného práva neexistuje všeobecně závazná definice rodiny, závisí pojetí rodiny a rodinného života v evropském právu zejména na jurisdikci Evropského soudního dvora ve sféře volného pohybu osob a politiky rovnosti. Ta vychází dlouhodobě z tradičního pojetí přirozené rodiny, které se odrazilo již v rozhodnutí týkajícím se aplikace práva rodinných příslušníků na pobyt v zemi, kde jejich příbuzný pracuje, dle nařízení Rady 1612/68/EC (viz kapitola Rodiny přistěhovalců). Soud ve sporném případě ohledně interpretace pojmu „manžel/ka“ („spouse“) rozhodl, že za rodinného příslušníka je v tomto smyslu považována osoba, která s druhou osobou uzavřela sňatek, pročež nelze pojem „spouse“ vztahovat na osoby žijící v nemanželské formě soužití (Nizozemsko v. Reed, příp. 59/85). Podle novějšího rozhodnutí v podobném případu však již soud připouští, že také heterosexuální druh (družka) může být považován/a za člena rodiny („member of the family“), ačkoliv nikoliv ve stejném rozsahu jako manžel/ka (případ Eyüp, C-65/98). Respekt k tradiční formě rodiny je patrný i v rozhodnutích týkajících se práv stejnopohlavních párů v oblasti rodiny. Soud zde vychází z přesvědčení, že neexistuje

215

konsensus v otázce ekvivalence soužití osob různého pohlaví a osob stejného pohlaví, a to právě s ohledem na ochranu rodiny (Grant v. South West Trains, příp. C-249/96). Z tohoto důvodu odmítá také považovat žijící v registrovaném partnerství podle národního práva za manžele („spouses“), a to s výkladem, že „pojem manželství se ve Společenství vztahuje výhradně na vztahy založené na občanském sňatku v tradičním smyslu“ (D. a Švédsko v. Rada, příp. T-264/97, p. 37). III. 10. 3. 2. Pojetí rodiny v Chartě základních práv O jednotlivých článcích týkajících se rodiny jsme se již zmiňovali. Otázkou je, jak bude v situaci právní závaznosti Charty konstituován pojem rodiny pro účely jejího výkladu. Je pravděpodobné, že v souvislosti s čl. 7 o ochraně rodiny (viz výše) bude užita kromě návaznosti na předchozí judikaturu ESD analogie s identickým článkem 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v níž Evropský soud pro lidská práva vykládá rodinu šířeji než dosud Evropský soudní dvůr včetně zahrnutí nesezdaného soužití mezi rodinné formy, nicméně nepopírá zásadní úlohu přirozené rodiny založené na manželství jako tradiční podoby rodinného soužití (srov. Keegan v. Irsko, příp. 18 ESLP 343). Co se týče práva na uzavření manželství, také zde bude Evropský soudní dvůr při výkladu Charty vycházet také z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, který mj. v případu Goodwin v. Velká Británie přiznává právo na manželství také transsexuálům. III. 10. 3. 3. Definice rodiny v evropských legislativních normách Jak bylo uvedeno na počátku, hlavními oblastmi evropských politik, kde se objevují častější zásahy do problematiky týkající se rodiny, jsou volný trh a azylová a imigrační politika. V legislativních úpravách těchto politik je proto nutné podávat alespoň částečné pojmové vysvětlení užívaných termínů týkajících se rodiny, které umožňuje získat představu o pojetí rodiny v sekundárním právu Evropské unie. V případě volného trhu, resp. „volného pohybu osob a pracovních sil“, souvisí otázka definice rodiny úzce s účelem usnadnění možností pro slučování rodin migrujících pracovníků. Tento cíl je obsažen mj. v Komunitární chartě základních sociálních práv pracovníků, která v čl. 3 počítá s „harmonizací podmínek pobytu ve všech členských státech zejména s ohledem na spojování rodin“. Konkrétní realizaci aplikace zásady stejných práv pro rodinné příslušníky rodin migrujících pracovníků jako pro vlastní státní příslušníky obsahuje nařízení Rady 1612/68 a v oblasti sociálního zabezpečení také nařízení Rady 1408/71. Především prvé z nich je východiskem pro legislativní pojetí rodiny v evropském právu. Za rodinného příslušníka považuje tato norma pouze manžele a jejich nezaopatřené děti. Již shora byla uvedena související judikatura ESD navazující na uvedenou normu. Mj. právě s ohledem na tuto judikaturu a ve snaze o rozšíření definice „člena rodiny“ navrhla Evropská komise r. 2001 zásadní rekodifikaci regulace volného pohybu osob novou směrnicí, která by v definici rodiny nahradila stávající nařízení 1612/68/EC (návrh publikován pod číslem COM (2001) 257). Pojem „family member“ je zde rozšířen také na nesezdaného partnera („unmarried patrner“) „v případě, že legislativa hostitelského státu považuje nesezdané páry za ekvivalentní se sezdanými páry“. Zdůvodnění Komise toto nové pojetí zdůvodňuje „rychlými změnami“ v rodinném životě, nárůstem počtu nesezdaných soužití a změnami v rodinném právu členských států.77 Výslovně je tedy řečeno, že nesezdaný pár může být považován 77

„The “family group” has been recently undergoing rapid change and more and more people, often with children, are forming “de facto” couples. Furthermore, several Member States have introduced a special status, with a set of rights and obligations, which cohabiting unmarried couples can register for. In the context of the right of residence, Community law cannot ignore this development, so the proposal is to treat unmarried 216

v evropském právu za ekvivalentní s manželskou rodinou, pokud to odpovídá národní úpravě hostitelské země. Vůči uvedenému návrhu Komise se ovšem postavil r. 2003 Evropský parlament, který v přijaté zprávě poslance Giacoma Santiniho požaduje výrazné rozšíření definice „člena rodiny“ (EP - A5-0009/2003). Pojem manžel („spouse“) má připouštět také homosexuální partnery, jsou-li národní legislativou považováni za manžele. Jako další forma člena rodiny má být zaveden samostatný pojem „registrovaný partner“ („registered partner“) bez ohledu na pohlaví, a to opět v souladu s národní legislativou. Konečně původní jediný doplněk manželského partnera v návrhu Komise, tzv. nesezdaný partner („unmarried partner“), má být ve své definici podstatně rozšířen. Za rodinu v tomto pojetí by měla být proto považována trvalá („durable“) soužití dvou nesezdaných partnerů, včetně homosexuálních svazků, a to v případě, že je hostitelský nebo domovský stát považuje ve své legislativě nebo praxi za „korespondující“ se manželskými svazky. Je patrné, že postoj zaujatý Evropským parlamentem je v tomto případě velmi radikální a jeho realizace by zasahovala do výhradní kompetence členských států ve sféře rodinného práva. Jednotlivé země by totiž v pojetí rodiny mohly být vázány legislativními pravidly ostatních států. Současně by taková úprava znamenala výraznou liberalizaci evropského konceptu rodiny a současně její vnucování státům, které sdílejí tradiční pojetí rodiny. Z důvodu rozporu s výlučnou kompetencí členských států v oblasti rodinného práva Komise pozměňovací návrhy Evropského parlamentu v této věci odmítla a připomněla současně možnou diskriminaci, k níž by došlo ve státech, které by musely akceptovat registrovaná a nesezdaná soužití pro občany jiných zemí, pokud je přitom neuznávají pro své vlastní občany.78 Přesto však Komise navrhla změnu původního znění příslušného článku směrnice, která by dovolila „možnou změnu v interpretaci ve světle vývoje rodinného práva v některých členských státech“. Namísto původního omezení nesezdaných partnerů na soužití, která jsou národním právem uznávána za ekvivalentní s manželskými svazky, zahrnoval nový návrh Komise mezi členy rodiny také partnery žijící v registrovaném partnerství nebo v „řádně ověřeném trvalém vztahu“ („duly attested durable relationship“), a to bez nutnosti jejich ekvivalence vůči manželským svazkům. Rada se k problematice definice rodinných příslušníků usnesla 5. prosince r. 2003 (13263/3/03 REV 3 ADD 1). Podobně jako Komise odmítla návrhy Parlamentu obsažené v Santiniho zprávě. V případě termínu „manžel/ka“ odmítla definici, která by se explicitně vztahovala na svazky homosexuálních párů a odkázala na judikaturu ESD, která manželství vyhrazuje párům opačného pohlaví.79 Ve věci registrovaných partnerství a nesezdaných soužití Rada odmítla koncepci, podle níž by jejich uznání nemuselo být vázáno na legislativu hostitelského státu, a to podobně jako Komise z důvodu možné diskriminace, která by takto vznikla ve státech, které pro své občany tyto typy partnerství legislativně neuznávají. Současně však Rada odmítla také pozměněný návrh Komise ve věci nesezdaných soužití a omezila zde členy rodiny pouze na osoby žijící v registrovaném partnertsví, uznává-li je hostitelský stát jako ekvivalentní vůči manželství. V pozměněném článku 3 však zakotvila povinnost států usnadnit přístup a pobyt také partnerům žijícím v řádně ověřeném trvalém vztahu (mezi něž podle Komise patří rovněž tzv. „manželství“ stejnopohlavních párů, partners as equivalent to spouses for residence purposes, where the legislation of the host Member State provides for unmarried partner status and on the terms of any such legislation.“ (tamtéž, s. 7). 78 „On this point the Commission feels that harmonisation of the conditions of residence for Union citizens in Member States of which they are not nationals must not in the imposition on certain Member States of amendments to family law legislation, an area which does not fall within the Community's legislative jurisdiction.“ (COM(2003) 199 final, s. 3). 79 „Moreover, in its case-law the Court of Justice has made it clear that, according to the definition generally accepted by the Member States, the term "marriage" means a union between two persons of the opposite sex.“ (13263/3/03 REV 3 ADD 1, s. 8). 217

registrovaná partnerství, legální kohabitace a tzv. faktická manželství).80 Evropský parlament nakonec schválil návrh směrnice ve znění navrženém Radou bez pozměňovacích návrhů a ustoupil tak ze svých původních požadavků na redefinici rodiny. V této podobě byla směrnice přijata pod č. 2004/38/ES a vstoupí v platnost v roce 2006. V oblasti „azylu a imigrace“ je zatím pro definici rodiny východiskem Dublinská konvence z r. 1990, která se odvolává na členy rodiny, za něž jsou pro účely azylové a imigrační politiky považováni manželé („spouses“) a nezaopatřené děti. Nedávná Směrnice Rady 2001/55/EC z 20. července 2001 o dočasné ochraně cizinců v případě náhlého přílivu vysídlených osob ovšem rozšiřuje tuto koncepci rodiny i na stabilní soužití v nesezdaných partnerstvích v případě, že jsou uznávaná v dotyčném národním právu. Podobné rozšíření je aplikováno i v dalších návrzích legislativních norem. V Nařízení Rady 343/2003/EC (tzv. Dublin II) je za rodinného příslušníka kromě manžela/ky považován rovněž nemanželský partner „ve stabilním soužití, kde legislativa nebo praxe členského státu pojímá nesezdané páry podobným způsobem jako sezdané páry ve věci jeho cizineckého práva“. Není bez zajímavosti, že v původním návrhu Komise bylo místo slova „podobným“ („comparable“) slovo „stejným“ („same“), a teprve pod tlakem na rozšíření koncepce rodinného soužití došlo ke změně návrhu. Téměř stejná definice je pojata také v diskutovaném návrhu Směrnice o statusu uprchlíka (COM (2001) 510). Centrální význam v oblasti definice rodiny v azylové a imigrační politice má však Směrnice Rady 2003/86/EC, o slučování rodiny, která principy slučování aplikuje v čl. 9 na nukleární rodinu složenou z manželů a nezaopatřených dětí („Family reunification should apply in any case to members of the nuclear family, that is to say the spouse and the minor children“). Přesto se však v tomto případě nejedná o definici rodiny, neboť směrnice připouští i existenci rodinných soužití nesezdaných párů, příp. registrovaných partnerství, na něž členské státy mohou vztáhnout opatření obsažená tomto normativním dokumentu. Pozoruhodné je, že podle původního návrhu Komise z r. 1999 byli mezi členy rodiny zahrnuti také partneři v nesezdaném soužití s trvalým vztahem („durable relationship“), pokud je jejich partnerství v právním řádu hostitelského státu uznáváno jako korespondující s manželstvím (COM (1999) 638).81 Teprve později Rada omezila formy soužití na manželský vztah. Na rozdíl od nové legislativy volného trhu tedy imigrační právo v rámci slučování rodin vychází z poněkud tradičnějšího pojetí rodiny. Dlužno dodat, že tento dokument po svém schválení Radou 22. září 2003 byl Evropským parlamentem v prosinci 2003 navržen ke zneplatnění u Evropského soudního dvora, mj. z důvodu údajného restriktivního omezení definice rodiny na evropský model nukleární manželské rodiny.82 80

SEC(2003) 1293 final (COMMUNICATION FROM THE COMMISSION TO THE EUROPEAN PARLIAMENT pursuant to the second subparagraph of Article 251 (2) of the EC Treaty concerning the common position of the Council on the adoption of a European Parliament and Council Directive on the right of citizens of the Union and their family members to move and reside freely within the territory of the Member States), s. 6. 81 „an unmarried partner living in a durable relationship with the applicant, if the legislation of the Member State concerned treats the situation of unmarried couples as corresponding to that of married couples“ ( 82 Kromě důvodů procedurálních (neprojednání poslední verze návrhu Komise v Evropském parlamentu) byly uváděny rovněž důvody substantivní, mezi nimi také údajná příliš restriktivní definice rodiny: „In Europe today, there are families of very different types, resulting from both endogenous and exogenous social changes. The model that is supposedly "the" European family model, the so-called nuclear family, is undergoing transformation. Similarly, immigrants have "imported" family models from their home countries that often are being transformed because of the situation of exile and because of the confrontation between these models and the other models that exist in Europe. However, in the home countries of many immigrants living in Europe, certain customs are quite different from the family as it customarily defined: married parents and their dependant, underage children. When the rights of foreigners, such as the family reunification, are discussed, even if the families involved come from societies where the domestic systems are socially, culturally, and legally different from our prevailing type, immigrants must conform to the strictly defined model of the nuclear family.“ 218

Již předtím přitom Evropský parlament v této směrnici požadoval výrazně liberálnější model rodiny (srov. zpráva Carmen Cerdeira Monterero přijatá plénem 9. dubna 2003 - A5-0086/2003). 219

Příloha: Citované výzkumné zprávy a literatura Elektronické databáze: Česká správa sociálního zabezpečení, http://www.cssz.cz Databáze Českého statistického úřadu: www.czso.cz Databáze Eurydice: www.eurydice.org Databáze Národního monitorovacího střediska pro drogy a drogové závislosti: www.drogyinfo.cz Databáze Ústavu pro informace ve vzdělávání: www.uiv. cz Databáze Ústavu zdravotnických informací a statistiky ČR: www.uzis.cz Tištěné prameny, literatura a výzkumné zprávy83 Alan 1990: J. Alan, Demografický vývoj a populační politika. Závěrečná zpráva hlavního úkolu, Praha, Výzkumný ústav sociálního rozvoje a práce. Analýza vzdělávací politiky, OECD 2002. Bakalář – Novák 2003, E. Bakalář, D. Novák, Styk dítěte s druhým rodičem: nový pohled na starý problém. Právo a rodina č. 11 a 12. Bilance obyvatelstva podle rodinného stavu, ČSÚ. Broulíková (Paloncyová) – Kuchařová 2002, J. Broulíková (Paloncyová), V. Kuchařová, Opatření sociální politiky k problémovým typům rodin. Praha,VÚPSV. Bulletin ČSÚ za rok 2002 a 2003, ČSÚ Bydlení mladé generace (BMG03): Bydlení mladé generace, realizoval Výzkumný ústav práce a sociálních věcí ve spolupráci s agenturou Universitas v roce 2003. CVVM 2003: Tiskové zprávy z výzkumu „Naše společnost 2003“, Praha. CVVM. Daly – Clavero 2002: Mary Daly, Sara Clavero, Contemporary Family Policy. A comparative review of Ireland, France, Germany, Sweden and UK, Dublin. Dělba práce v rodině 2001, Praha, ČSÚ. Dienel 2003: Ch. Dienel, Familienpolitik. Eine praxisorientierte Gesamtdarstellung der Handlungsfelde und Probleme, Weinheim – München. Ditsch a kol. John Ditch a kol., A Synthesis of National Family Policies 1996 (Volume 1), European Observatory on National Family Policies, European Comission, York. Ettlerová 2003: S. Ettlerová, Příjmová diferenciace rodin a domácností, vliv dávek státní sociální podpory na příjmy rodiny (vybrané souvislosti s natalitním chováním). Praha: VÚPSV.

83

Řazeno dle zkratek uváděných v textu. 220

Fialová a kol. 2000: L. Fialová a kol., Představy mladých lidí o manželství a rodičovství. Praha. Fischlová 2002: D. Fischlová, Analýza rozdílů ve výši pracovních příjmů mužů a žen, navržení modelového postupu zjišťování podílu diskriminace. Praha, VÚPSV. Hamplová 2000: D. Hamplová, Postoje k manželství a rodičovství. In: Fialová a kol. (2000). Představy mladých lidí o manželství a rodičovství. Str. 67-98. Praha. Hajná 2001: Z. Hajná, Šance na trhu práce, Sociální politika 2001/6, 11. Holmans 1995: A. Holmans, Housing Demand and Need in England 1991-2011, Joseph Rowntree Findings (157), York. Höffinger 2003: W. Höffinger, Regionální rodinná politika je politikou budoucnosti. In Fungující rodina – základní zdroj dlouhodobé ekonomické prosperity státu. Sborník z českoněmeckorakouské konference, Brno, Národní centrum pro rodinu. Hrušáková 2003: M. Hrušáková, Rodinné právo v aplikační praxi, Praha, s. 5 – 6. Kaufmann 2000: F. X. Kaufmann, Zum Konzept der Familienpolitik. In Jans, B. (Hrsg.) Familienwissenschaftliche und familienpolitische Signale. Vektor-Verlag. Grafschaft. Kleinman 1998: M. Kleinman, Western European Housing Policie. Convergence or Collapse? In: Kleinman M., W. Matznetter, M. Stephens (ed.). European Integration and Housing Policy, s. 242-256. London. Koncepce 1989: Koncepce rodinné politiky, Výzkumný ústav sociálního rozvoje a práce. Praha. Konopásek 1991: Z. Konopásek, Trendy sociální politiky. Od populační politiky - a jiných formálně příbuzných politik - k "politice rodinné", Sociologický časopis (27), s. 144 – 155. Kotýnková – Červenková 2000: M. Kotýnková, A. Červenková, Začlenění seniorů v sociální struktuře soudobé společnosti, Praha. Kotýnková – Kuchařová – Průša 2003: M. Kotýnková, V. Kuchařová, L. Průša, Transformace trhu práce, zaměstnanost žen a životní příležitosti. In: The Gender Dimensions of the Social Security Reform in Central and Easter Europe, Case Studie of the Czech Republic. ILO. Krause 2003: D. Krause, Flexibilita pracovní síly a nové formy a způsoby organizace práce. Podkladová studie pro publikaci Kotíková, J., Krause, D., Nekolová M. (2004): Vývoj institucionálního rámce fungování české ekonomiky a vstupu do EU, MU Brno. Kratochvíl a kol.1997: Trestní právo hmotné (obecná část), 2. vydání, Brno. Krebs a kol. 2003: V. Krebs a kol., Sociální politika. Praha. Kretschmerová 2003: T. Kretschmerová, Vývoj obyvatelstva České republiky v roce 2002, ČSÚ Křížková – Hašková 2003: A. Křížková, H. Hašková: Průzkum veřejného mínění o postavení žen na trhu práce. Praha: SOÚ, AV ČR. Průzkum proveden jako zakázka MPSV byl zveřejněný na www.mpsv.cz Low Fertility Rates in OECD Countries: Facts and Policy Response. Paris: OECD, 2003 Lux 2003: M. Lux (ed.). Housing Policy: An End or A New Beginning? Budapest, Open Society Institute. Lux a kol. 2002: M. Lux a kol., Bydlení – věc veřejná. Sociální aspekty bydlení v České republice a zemích Evropské unie, Praha. 221

Lux a kol. 2003: M. Lux a kol., Standardy bydlení 2002/03: Finanční dostupnost a postoje občanů, Praha, Sociologický ústav AV ČR. Lüscher 1988: K. Lüscher, Familie und Familienforschung im Übergang zur Postmoderne. In: K. Lüscher, F. Schulteis, M. Wehrspaun (Hg.), Die „postmoderne“ Familie. Familiale Strategien und Familienpolitik in einer Übergangszeit, Konstanz, s. 15 – 38. Mareš – Vyhlídal – Sirovátka 2002: P. Mareš, J. Vyhlídal, T. Sirovátka, Nezaměstnanost na trhu práce. VUPSV Praha, Výzkumné centrum Brno Maříková H., 1999. Muž v rodině: demokratizace sféry soukromé, Praha, Sociologický ústav AV ČR. Maříková 2000: H. Maříková, Proměny současné české rodiny, Praha. Maříková – Radimská 2003: H. Maříková, R. Radimská, Podpora využívání rodičovské dovolené muži. Praha: SOÚ, AV ČR. Průzkum provedený jako zakázka MPSV byl zveřejněn na www.mpsv.cz. Matějková – Paloncyová 2003: B. Matějková, J. Paloncyová, Podkladová studie pro projekt VŠE Praha (řešitel O. Poláková), Podmínky a efekty reprodukce populace a vývoj rodiny, rodinná a populační politika státu Možný 2003: I. Možný, Sociologie rodiny, Praha. Možný – Přidalová – Bánovcová 2003: I. Možný, M. Přidalová, L. Bánovcová, Mezigenerační solidarita. Předběžná zpráva z mezinárodního srovnávacího výzkumu Hodnota dětí a mezigenerační solidarita. 2003. Praha - výzkumné centrum Brno, VÚPSV. Možný – Rabušic 1999: I. Možný, L. Rabušic, Česká rodina, sňatkový trh a reprodukční klima. In: Zpráva o vývoji české společnosti 1989 – 1998, Praha. Mezinárodní výzkum násilí na ženách, realizovala agentura Universitas v roce 2003 MPSV - Statistická ročenka z oblasti práce a sociálních věcí 2002 MZ98: Postavení mužů a žen v ČR, realizoval Výzkumný ústav práce a sociálních věcí ve spolupráci s agenturou Universitas v roce 1998: Nachhaltige Familienpolitik 2003: Nachhaltige Familienpolitik, Bundesministerium für Familie, Senioren, Frauen und Jugend, Berlin. Národní zpráva o stavu předškolní výchovy, vzdělávání a péče o děti předškolního věku v České republice (OCEC), MŠMT, 2001. In: Matějková – Paloncyová 2003. Novotný a kol. 1998: F. Novotný a kol., Trestní kodexy – trestní zákon, trestní řád a související předpisy (komentář), 1. vydání, Praha. Oxley – Smith 1998: M. Oxley, J. Smith, Housing Investment in Europe. Explanations for differences between countries. In: Kleinman M., W. Matznetter, M. Stephens (ed.), European Integration and Housing Policy, s. 32-58. London. O02: Průzkum na obcích, realizoval Výzkumný ústav práce a sociálních věcí v roce 2002 Paloncyová 2002: J. Paloncyová, Rodinné chování mladé generace. Závěrečná zpráva z "Biografického výzkumu mladé generace 2002", Praha, VÚPSV. Pavlík a kol. 2002: P. Pavlík a kol., Populační vývoj České republiky 1990-2002, PřF UK, Praha Péče 2003: Péče o domácnost, tisková zpráva CVVM, 14.5.2003 (výzkum Naše společnost 2003) 222

Piťha – Helus 1994: P. Piťha, Z. Helus: Návrh pojetí občanské školy, Praha 1994. PK96: Populační klima, realizoval Výzkumný ústav práce a sociálních věcí ve spolupráci s agenturou Universitas v roce 1996. Poláková 2003: O. Poláková a kol., Podmínky a efekty reprodukce populace a vývoj rodiny, rodinná a populační politika státu, VŠE Praha, studie zpracována pro MPSV ČR. Podmínky harmonizace práce a rodiny v České republice, SoÚ AV, Praha 2002. Poláková a kol. 2003: O. Poláková a kol., Podmínky a efekty reprodukce populace a vývoj rodiny, rodinná a populační politika státu, Praha, VŠE. Poláková – Průša 1993: O. Poláková, L. Průša, Vybrané otázky z rodinné a bytové politiky. Praha: VŠE. Příjmy, vydání a spotřeba domácností statistiky rodinných účtů - sociální skupiny, příjmová pásma (1. díl) a typy domácností (2. díl), za rok 1996, 1999 a 2002, ČSÚ. R01: Rodina 2001, realizoval Výzkumný ústav práce a sociálních věcí ve spolupráci s agenturou STEM v roce 2001. Rabušic 2001: L. Rabušic, Kde ty všechny děti jsou?, Praha, SLON. Radimská 2002: R. Radimská, Mateřství, otcovství a moc. Gender-rovné příležitosti-výzkum, č. 4. Rendlová 2002, E. Rendlová, Společenské postoje a životní hodnoty mužů a žen – poznatky z výzkumů veřejného mínění. In: Současná česká společnost. Sociologické studie, Praha, Sociologický ústav AV ČR Recent demographic developments in Europe, Rada Evropy, Štrasburk, 2001, 2002 Roční výkaz o činnosti zdravotnických zařízení 1990 - 2003. ÚZIS, 2003 Rovná práva a příležitosti pro ženy a muže v Evropské unii, MPSV, 2002 Rýdl 2003: K. Rýdl, Inovace školských systémů, Praha. S02: Život ve stáří, realizoval Výzkumný ústav práce a sociálních věcí ve spolupráci s agenturou STEM-MARK v roce 2002. Sčítání 1991: Sčítání lidu, domů a bytů 1991, ČSÚ Sčítání 2001: Sčítání lidu, domů a bytů 2001, ČSÚ Sčítání lidu, domů a bytů 1961-2001, ČSÚ Sirovátka 2000: T. Sirovátka, Rodinná politika v měnícím se kontextu. In: Končí éra rodiny nebo je rodina budoucností společnosti? Brno, Národní centrum pro rodinu. Sirovátka 2003: T. Sirovátka, Rodinné chování a rodinná politika v České republice. In: Modernizace a česká rodina. Brno. Sirovátka a kol. 2003: T. Sirovátka a kol., Problémy trhu práce a politiky zaměstnanosti. Souhrnná zpráva z výzkumné studie Moderní společnost. VÚPSV – MU – Národní vzdělávací fond, Brno – Praha, zadavatel: MPSV. Sňatků je stále méně, Rychlé informace ČSÚ, 25.3. 2004. Současná 2002: Současná česká společnost. Sociologické studie. Praha, Sociologický ústav AV ČR.

223

SS04: Střední generace, realizoval Výzkumný ústav práce a sociálních věcí ve spolupráci s agenturou Universitas v roce 2004. Statistická ročenka České republiky, ČSÚ, 1995 – 2003 Statistické ročenky z oblasti práce a sociálních věcí, z let 1990-2002, Praha, MPSV ČR Sunega 2001: P. Sunega, Adresný příspěvek na nájemné v prostředí České republiky: komparace vybraných modelů, Sociologické texty 3/2001, Praha, Sociologický ústav AV ČR. Sunega 2003: P. Sunega, Objektivní a subjektivní hodnocení finanční dostupnosti bydlení v ČR v průběhu 90. let, Sociologické texty 5/2003, Praha, Sociologický ústav AV ČR. Špeciánová 2003: Š. Špeciánová, Ochrana týraného a zneužívaného dítěte, 1. vydání, Praha. Tošnerová 2002: T. Tošnerová, Diskriminace stáří a špatné zacházení se seniory v rodině. In: Komplexní analýza sociálně ekonomických podmínek života ve stáří, Praha, SocioklubVÚPSV. Tuček – Haberlová a kol. 2002: M. Tuček, V. Haberlová, Komplexní analýza sociálně ekonomické situace rodin v České republice a návrhy na prorodinná opatření, Praha, Sociologický ústav AV ČR – STEM. Večerka – Holas – Diblíková 2001: K. Večerka, J. Holas, M. Štěchová, Kriminologické charakteristiky dětí s nařízenou ústavní či ochrannou výchovou. Sociologický časopis (37), č. 1. Veselá 2003: J. Veselá, Sociální služby poskytované seniorům v domácnostech. Praha, VÚPSV. Vývojová ročenka 2003: Vývojová ročenka školství v České republice 1989/90 - 2002/03. Ústav pro informace ve vzdělávání. Willutzki 2001: S. Willutzki, Právo, spravedlnost, politika, silová pole mezi rodinu zohledňujícím právním stavem a politickou realitou. In: Normativní základy rodinné politiky – co by stát mohl a měl v rámci rodinné politiky dělat a co ne. In Sborník z česko-německorakouské konference.Národní centrum pro rodinu. Brno. Wingen 2001: M. Wingen, Familienpolitische Denkanstösse, Grafschaft. Zeman 2002: J. Zeman, Přehled pokusů a výzev k formulaci státní rodinné politiky. In: Plaňava

I., Pilát M (eds): Děti, mládež a rodiny v období transformace. Sborník presentací na symposiu pořádaném Fakultou sociálních studií Masarykovy university Brno. Zeman 2002a: J. Zeman, Situace rodin v ČR v období po sametové revoluci. In: Rodina v ohnisku zájmu. Národní centrum pro rodinu. Brno. Zeman 2004: J. Zeman, Manželství-rodina-děti, hodnoty přání a realita. Příspěvek na mezinárodním symposiu Strategie podpory rodiny vzhledem k demografickému vývoji v Evropě, 12.-13. 3. 2004, Brno. Zpravodaj ROSA: Zpravodaj os.cz/files/rosa_0401.pdf

občanského

sdružení

Rosa,

1/2004,

www.rosa-

Ženy a muži v číslech 2003, ČSÚ. Žižková a kol. 1995: J. Žižková a kol., Úvod do studia sociální politiky. Praha: VŠE.

224

225