Ideologické banky hněvu

Ideologické banky hněvu

Německý sociolog a filozof Peter Sloterdijk (1947) je zásluhou permanentní televizní účasti v diskusním kruhu Filozofický kvartet v programu veřejné televize ZDF i publikacím politicko-sociologických esejů jednou z nejznámějších intelektuálních osobností Spolkové republiky.

V německých filozofických kruzích platil až dosud jen za tak řečeného light-filozofa, břitkého komentátora kulturních a společenských fenoménů. Tento názor je třeba korigovat nejpozději po vydání jeho eseje Hněv a čas (Zorn und Zeit), za který Sloterdijk obdržel prestižní Cenu Sigmunda Freuda za vědeckou prózu a také Lessingovu Cenu za kritiku.

Originální model

Inspirován pracemi Martina Heideggera a mladého Karla Marxe prezentuje Sloterdijk v Hněvu a času originální psychologicko-politický koncept takzvaných bank hněvu, který historicky rozvíjí od antického Řecka, přes velká monoteistická náboženství až k marxismu, komunismu a fašismu. Jaká je podstata Sloterdijkova modelu? Autor vysvětluje: Analogie s bankovními procesy se objevuje ve společenském životě nejen ve sféře politické, ale všude tam, kde se kulturní a psychopolitické entity - jako politické protesty, akty víry, ale i umělecká díla nebo vědecké znalosti - nahromadí do té míry, že přecházejí od formy pokladu do formy fyzického, myšlenkového nebo dokonce emocionálního kapitálu. Takové banky alternativního typu jako politické strany, církve nebo aukční domy a galerie

1/6


mohou se zmíněným „kapitálem" jejich „zákazníků" hospodařit podobně jako s financemi. Navíc vykonávají i terapeutickou funkci - podobně jako reálné banky odlehčují své klienty od problémů, které by jim přinášela jejich vlastní iniciativa. Všechny tyto tak rozdílné instituce nabízejí v podstatě identickou trojjedinost, kterou lze shrnout do hesel: peníze - úspěch prominence.

Banky hněvu

Tento poněkud abstraktní úvod do Sloterdijkova myšlenkového modelu je třeba konkretizovat: autor se v Hněvu a času zajímá pouze o uměle vytvořený koncept bank hněvu, který chápe v psychologicko-politickém kontextu. Hněv - toto v Homérově Iliadě ještě osudové a slavnostní slovo, které nestrpí odpor - se už v městských státech starého Řecka transformuje v thymós, tedy v sebevědomou pýchu a v úsilí o přijetí a uznání okolím. Od tohoto okamžiku přicházejí do hry zmíněné banky hněvu, jimiž jsou ve Sloterdijkově konceptu do počátku moderny velká monoteistická náboženství - přesněji křesťanství a islám. Od 19. století začínají přejímat jejich roli „kanalizátorů" hněvu radikální politické strany, především komunistické a fašistické, jimž se autor věnuje více než zmíněným velkým náboženstvím. Sloterdijkovy banky hněvu mají dvojí charakter: rozhněvaní jedinci se již skoro tři tisíciletí mohou obracet na monoteistická náboženství, která jim za jejich morální chování, konkrétně za potlačování a sublimaci pudového hněvu, nabízejí odměnu v posmrtném životě. Od poloviny 19. století existují však i materiální banky hněvu - extrémně levicové revoluční strany inspirované učením Karla Marxe.

Křesťanský kompromis: mezi hněvem a láskou

V historickém pohledu zpět existuje pro Sloterdijka mezi monoteistickými náboženstvími a

2/6


extrémními polickými stranami řada styčných bodů. Náboženství v minulosti nesloužila jen jako morální instituce, ale měla - a také ještě dnes mají - politickou dimenzi. Tím nemá autor na mysli jen současný islámský fundamentalismus. Jedním z posledních příkladů jsou známa slova G. W. Bushe o „Svaté válce" proti terorismu. Křesťanství prodělalo v prvním tisíciletí po svém rozšíření transformaci - od prvotní dominance nevypočitatelného a permanentně rozhněvaného a trestajícího starozákonního Boha-otce do novozákonní podoby, která „vynálezem ďábla"(citát Sloterdijk), pozvedá trojjediného Boha do nejvyšších sfér a do role soudce. Autor provokativně shrnuje: teprve s nástupem ďábla do křesťanské teologie se dá hovořit o společných dějinách křesťanství a teroru. V individuální sféře vynalezlo ve středověku křesťanství elegantní metodu odpustků, která transformovala strach z věčného ohně pekelného do obchodní sféry: placením odpustků bylo možno vykoupit se z hříchů mírnějším pobytem v očistci. Tento systém s elegantní lehkostí překonal bariéru mezi pozemskou existencí a posmrtným životem. Obchodem s posledními věcmi člověka vytvořila středověká církev pravzor „managementu s hněvem" pro extrémní politické strany minulého století. Sloterdijk pro tento obrat používá brilantní metaforu: Dante, putující peklem jeho Božské komedie, vidí u východu z pekla hvězdu. Při vstupu do 20. století vidí moderní poutník na zataženém nebi jen jedno světlé místo: neklidně blikající světlo hvězdy revoluce.

Komunistická světová banka hněvu

Marx a Engels formulovali Komunistickým manifestem projekt transformace hněvu z aktů neorganizované anarchie do jasné a přehledné dějinné perspektivy: proletářské revoluce. Ta měla být výrazem organizovaného furoru - rozhořčení jedince nad sociální nerovností se mělo „kanalizovat" do radikální politické strany. Takový individuální vklad do banky hněvu sliboval nemálo. Místo života v bídě úroky v budoucnosti, pomstu na vykořisťovatelích a krásné zítřky po vítězství proletářské revoluce. Sloterdijk s jemnou ironií komentuje: Jednotlivé energie musí být ve sběrnách hněvu shrnuty a koordinovány vizionářskou režií, aby se neopotřebovaly v drobných šarvátkách. Musí být investovány do grandiózních projektů revoluční budoucnosti.

Více než stostránková reminiscence komunistického hnutí je pro Sloterdijka nejen ironickým ohlédnutím z perspektivy jeho konceptu bank hněvu, mezi něž počítá nejen ruskou říjnovou revoluci, ale i fašistické lidové banky nacionalismu a Maovu psychopolitiku čistého furoru.

3/6


Poslední třetina 19. století nabízela podle autora tři různé způsoby hospodaření s explozivní sociální situací: anarchisticko-teroristický, komunisticko-centralistický a sociálně-demokraticky reformistický. Na prahu první světové války v srpnu 1914 ztroskotal třetí reformistický model na politicky vybičovaném nacionalismu - kapitál sociálního hněvu byl investován do chybných projektů. Autor si v této souvislosti neodpustil ironický bonmot: byl to doklad hospodářské kriminality sociálně demokratických stran.

Důsledkem tohoto reformistického krachu byla Leninova Třetí internacionála a z ní logicky odvozené podřízení jednomu vedení proletářského hnutí, a to vedení moskevskému. Strategie jediného vedení byla nejpozději zřejmá po masakru kronštadtského povstání v Leninově tezi: Boj proti barbarství nesmí uhnout před použitím barbarských metod.

Leninovy direktivy z prvního roku říjnové revoluce inspirovaly první fašistické iniciativy. Lze je shrnout následovně: -

latentní nebo manifestovaná podřízenost vůdci permanentní agitace přenesení vojenských metod na hospodářskou produkci rigorózní stranický centralismus a nenávist vůči jakýmkoli formám liberalismu monopolizace veřejného prostoru pro stranickou propagandu absolutní nedůvěra vůči individualismu, pluralismu a kosmopolitismu použití tajné policie proti obyvatelstvu i aparátu strany.

Pro vývoj a stabilizaci všech komunistických systémů po dobytí moci hrála nejdůležitější roli správná „kanalizace" hněvu nespokojených mas. Sloterdijk říká: Ruská revoluce byla zachráněna občanskou válkou, Maova revoluce zase japonským vpádem do Číny. V době stalinismu nebyl živen hněv mas vnějším nepřítelem, jak tomu bylo při Hitlerově vpádu do Ruska, ale Stalin „geniálně" vynalezl kulaky jako hromosvod lidového hněvu. Podobně si počínal i Mao, jehož „inovativní ideje" byly ještě mnohem drastičtější než Stalinovy čistky. Mao vynalezl totální guerillu - neustálou mobilizaci radikálních bojovníků proti obrovské mase málo motivovaných. Tak vznikla nejdříve kampaň velkého skoku a později kulturní revoluce, která byla rozpoutáním otevřeného boje mladých proti zbytku společnosti.

4/6


Diagnóza současnosti Sloterdijk naznačuje, že komunismus je možno historicky považovat za sekularizovanou podobu křesťanské teologie hněvu nebo ho charakterizovat jako pokus o materialistickou transplantaci ideje boží říše. Vzestupující komunismus působil na své protivníky jako permanentní přízrak a vyvolával u nich paranoidní reakce, protože byl neustále schopen hrozit převratnou změnou existujících poměrů. Když se kapacita jeho hrozeb vyčerpala, byl vyřízen automaticky i jeho přízrak. K tomu autor podotýká: žádná animace na mezinárodních filozofických kongresech nepropůjčí této duté tykvi novou hrozivou sílu. Přesto Sloterdijkova diagnóza současné situace nezastírá rezignaci: po krachu komunismu se na scéně politických idejí neobjevuje žádný přesvědčivý model. Ideologickou životaschopnost podle něho nemá v dnešním světě ani model extrémní pravice otestovaný ve třicátých letech ve fašistických „lidových bankách hněvu". Fašistická hnutí v předválečné Evropě byla sběrnami protestu, které vykazovaly výraznou podobnost s komunismem. Fašismus byl pokusem o socialismus v jedné zemi a to bez proletariátu a nároků na internacionalismus. Konkrétněji: zatavení obyvatelstva do jedné smečky sugerující jednotu národa, konstatuje Sloterdijk.

Co zbývá?

Co je na Sloterdijkově knize Hněv a čas nového? Změnou perspektivy, s níž zavedl model „bank hněvu", se historický vývoj objevuje v poněkud jiné perspektivě. Ideologie, ať už náboženské nebo politické, vykazují neočekávané podobnosti a chronicky známá fakta se ozřejmují v nových souvislostech.

Pro někoho to může být málo. Pokud mnohé z předmětu autorovy analýzy detailně znal nebo prožil a koncept bank hněvu považuje za příliš násilný, může se alespoň nadchnout Sloterdijkovým elegantním jazykem, který s neomylnou jistotou a přesností vytváří přesné a překvapivé metafory. Z české perspektivy zaujmou především formulace, jimiž autor ironizuje úsilí tzv. západní nové levice (konkrétně Negriho a jeho žáků) nebo jimiž přesně postihuje současnou intelektuální setrvačnost světa idejí, který budí dojem konce dějin a konce ideologií. Odpovídající porci břitké ironie dostává v knize bezvýchodná nuda stále nesmyslnějšího globalizovaného kapitalismu, který - jako „bezradný artista v kupoli cirku" - nabízí stále nesmyslnější produkty a vyvolává virtuální potřeby, aby udržoval iluzi lesku a spokojenosti tohoto nejkrásnějšího ze všech možných světů. Autor je publicista, žije v Německu

5/6


Peter Sloterdijk - Zorn und Zeit (Hněv a čas). Vydalo nakladatelství Suhrkamp ve Frankfurtu n. Mohanem 2006

Do češtiny byly dosud přeloženy jeho knihy Na jedné lodi. Pokus o hyperpolitiku (1997), Procitne Evropa? (1997) a Pluralita, skepse, tonalita (spolu s O. Marqardem, 1998).

6/6

Ideologické banky hněvu

Recommend Documents