i ř i ' 1-

50 * ročník

V P raze 1. prosince 1940

Na-ro - dil se

KristusPdn,

ve-sel-me

se,

zrů~že kvHek

číslo

vykvetnám,

4.

a ^uj-me —

1f

--

■ &

J •ie;

.

J:

£

Z

ři

=3

,

V

t

- r o - ta

f C ""

či

-

i ‘ ř®-------i ' — 1-— <sJ —

sté -

K o,

;

=3

— Ě ?: r o - á u

, ■ 1= k r tí-

P í =

lov

j: p. — i— -

: — — s * — 1—

ské - ho,

rt á m , n á m

na - ro ■ d:'.

* !

Jaroslav M ácha

Malí čeští Robinsoni. J \^

( P okračován í.)

Byla tmavá, dosti chladná noc. Vál studený, silný vítr. Kuliferda, který stál na hlídce u jachty od dvanácti hodin do dvou. dlouze živl a přeložil pusku z levé do pravé ru­ ky. Byl unaven a nesnažil si toho zapírati. Chůze podél břehu, plné­ ho v těchto místech záludných děr a ostrých kamenů, byla sama o so­ bě pravým utrpením. K tomu ještě nutno si přimysliti neustálé vzteklé poryvy větru, jimiž byla jeho tvář a celé tělo bičovány, a lehko si vy­ světlíme jeho únavu. Kéž by jej už přišli vystřídati a mohl si zalézti do teplého stanu, zabaliti se do po­ krývky a bezstarostně usnouti! Kdesi nad jeho hlavou zaharašilo kamení a Kuliferda sebou trhl. Slá­ va! Směna přichází! Koho asi V el­ ký Náčelník posílá? Nebyl o tom V. Kotrba, Praha.

Dr. Fischer.

V rukou nesl těžkou bedničku . . . (str. 51).

dlouho v pochybnostech. Kroky no­ vé stráže se neustále přibližovaly a pojednou \yloupl se z šera noci Maeíček. ,.S tú j!“ vykřikl Kuliferda podle předpisu, třebaže Macíčka zcela do­ bře poznával. „Pověz mi heslo!“ „Bezpečnost jachty!“ odpověděl Maeíček pro tuto noc určené heslo a přistoupil ke Kuliferdovi. „Dobře! Zde máš pušku a hlídej, Macíčku! Pojď se přesvědčili, že ti předávám jachtu v úplném po­ řádku !“ Oba hoši přešli po úzkém lodním můstku se břehu na palubu jachty. Přešli na záď lodi ke kormidlu ře­ tízkem upevněnému, jež mělo za účel udržovati loď na jednom mí­ stě, v bezpečné vzdálenosti od skal­ natého břehu. _ „V pořádku?“ „V pořádku!“ „Nuže, pojďme na příď !“ Dvacet dlouhých kroků a již sta­ nuli u kotevního ložiska. Kotvy zde ovšem nyní nebylo, neboť byla při přistání hozena na dno moře, aby poutala loď ku břehu. Pouze silné lano, táhnoucí se od kotevního lo­ žiska výřezem v boku do moře, ukazovalo na místo, kde kotva leží. Kuliferda se znovu otázal Macíč­ ka: „ V pořádku ?“ „V7 pořádku!“ „Pochodem pochod na kutě!“ a Kuliferda, hvízdaje si vesele jednu ze svých oblíbených písniček, se­ skočil s můstku na břeh a pustil se kamenitou serpentinou nahoru ke stanu. Netrvalo to déle, než deset minut, a již ležel vedle druhých ka­ marádů, Bručounka a Velkého Ná­ čelníka, a usínal. Maeíček přecházel po břehu sem a tam, přehazoval těžkou pušku z ruky do ruky a zíval. Ačkoli zdál

50

sc silnějším, než Kuliferda, nebyl tak vytrvalým. Ba, ani tak bystrým ne. Leniv-6 převalovala se v jeho hlavě jediná myšlenka: že celá tato hlídka je zbytečností, protože lodi nehrozí ani to nejmenší nebezpečí a že by oylo mnohem příjemnějším ležet ve stanu a odpočívat. Nevěřil tomu, že pan profesor Kubr mohl by býti zločincem, a všecko to. co jim Kuliferda o něm napovídal, se mu zdálo býti pouze zajímavou po­ hádkou. Dobrá, nechce ostatním kaziti hru a chodí pravidelně jako oni na stráž. Ale ani ho nenapad­ ne, aby skutečně bděl. To ne! T u ­ hle je velký balvan, za ten si sedne a to bude proň dvojí výhodou. N e­ budou jej od stálého přecházení sem a tam boleti nohy a bude kro­ mě toho ukryt před náporem větru. Jenom usnout nesmí, aby jej příští směna nenalezla spícího jako sysla. Vysmáli by se mu! Usedl za vyhlédnutý balvan, puš­ ku položil vedle sebe na zení a hla­ vu si opřel do dlaní. V příštím oka­ mžiku již spal a hlasité jeho chrá­ pání bylo slvšeti na deset kroků daleko___ Chvíli se nic nedělo. Pak se po­ jednou objevil mezi trpasličími ke­ říky, živořícími mezi kameny, ja ­ kýsi člověk. Y rukou nesl těžkou bedničku s neznámým obsahem . . . Přicházel tiše, jako kočka, neboť jeho nohy byly obaleny hadry. Na okamžik zazářivší měsíc osvítil jeho tvář a kdyby byl Macíček bděl, byl by poznal profesora Kubra. Ale Macíček tvrdě spal a zdály se mu jistě krásné sny. Profesor Kubr postavil opatrně bedničku na zem a připlížil se až na několik kroků k nedbalému strážci. S nekoneč­ nou trpělivostí pozoroval jeho tvář, snaže se vystihnouti, nejedná-li se pouze o mistrnou přetvářku. Polé vzal do ruky odloženou pušku a již se zdálo, že ji chce odnésti s sebou. Ale rozmyslil se jinak. Zn o­ vu pušku položil na původní místo a odplížil se zpět k bedničce. „Spí, jako by jej do vody hodil!“ spokojeně si zabručel a vezma bed-

51

MA^AINCE! Vrásčitý máte, maminko, obličej. Již stáří kvapi. letí, ej . . .1 Xechť je tu — aťsi! Přilétlo znenadání. . . Jen ať jste šťastna, dlouho mezi námi.' Jaroslav Sosnovec.

ničku do náruče, opatrně s ní krá­ čel k lodnímu můstku. Za krátký okamžik byl na jachtě. Otevřel dvíř­ ka, vedoucí do podpalubí, kde byl umístěn benzinový stroj a zde jal se cosi kutiti. Nejprve vytáhl z bedničky několik dynamitových pa­ tron a narovnal je do hranicky pod sud s benzinem. Poté připevnil k jedné patrone dlouhou, snadno hoř­ lavou šňůru, na jednom konci roz­ pletenou v jemná vlákna. T o byl doutnák. Posléze vzal konec šňůry a vyjda opět na palubu, umístil doutnák u samého můstku . .. Vztyčil se a otřel hřbetem ruky pot s čela. T o nejhlavnější bylo vykonáno. Byla to nebezpečná prá­ ce. S dynamitem nejsou žádné hrač­ ky. Nyní zbývalo již jen málo k dokončení jeho plánů. Vytáhl z kap­ sy ostrý nůž, zkusil jeho ostří na nehtu palce a plížil se po palubě V. Kotrba, Praha.

Dr. Fischer.

Připoutal k doutnáku . . a zapálil. (Str. ”2

na příď lodi. Měsíček, který chví­ lemi se skrýval za mraky, právě opět vyšel a on nechtěl být i prozra­ zen. Po špičkách prstů, krok za krokem, s nožem v zubech, dostal se až ke kotevnímu ložisku. Centi­ metr za centimetrem se vztvčoval, až nahmatal pevně napjaté kotevní lano. Pak se rázem vztyčil, přesekl silnou ranou lano a již opět ležel na palubě. M ěl štěstí. Uvolněné la­ no, zasvištivší vzduchem, vyhnulo se o pouhý zlomek centimetru jeho tváři a spadlo do vody. Ještě oka­ mžik a uvolněná jachta vypluje, ni­ kým neřízena, na širé moře! Kubr se rozběhl k můstku. Při­ poutal k doutnáku otevřenou kra­ bičku sirek a jednu z nich zapálil. Poté udělal dlouhý skok s můstku na břeh. Dávno již dozněly tiché jeho kro­ ky v daleku, když se Macíček pro­ budil. Dlouze zívnul a protáhl se. ,,Hergeš . . . “ pomyslil si, „aby tak Velký Náčelník nebo Kuliferda vě­ děli, že jsem na stráži usnul, ti by mně dali! Nu, nic se nestalo. Jen bvch rád věděl, jak dlouho jsem spal!“ Vyskočil, vzal pušku do ruky a jal se přecházeti po břehu sem a tam. Pojednou přišlo mu pohlédnouti na jachtu a ustrnul. Jachta zde nebyla! Protřel si oči, ale ne­ bylo to nic plátno. M ísto, kde dříve stála jejich hrdá loď, bylo nyní prázdné! Vykřikl a pustil se serpentinou ke stanu, volaje již v běhu: „Kuli­ ferdo, Velký Náčelníku, hoši, děv­ čata, vzhůru!“ Byl to Kuliferda, který první vy­ běhl: „Proč odcházíš z hlídky7?“ „Laď . . . Naše l o ď . . . “ vzrušeně koktal Macíček. „Nu, co je s n í?“ „Je pryč! Ztratila se !“ „N esm ysl!“ bručel Kuliferda, ale v nejbližším okamžiku oba hoši zkameněli úlekem. V černu noci, na moři daleko od břehu, vyšlehl na jednom místě oslepující oheň a téměř současně ozvala se tichem ohlušující rána. (Příště dále.)

NOC SVATÁ , NOC TIC H Á . . . Noc. .svatá, noc tichá jasnými světly hoří; v sametu nebe temného pohádku nádhernou tvoří. Noc svatá, noc tichá jasnými světly září v chudobné, prosté světničce radostí v lidské tváři. Noc svatá, noc tichá, a přece plničká vzruchu; tajemstvím světla hovoří, šeptají lidskému duchu. N oc svatá, noc tichá, plničká vidin a snů o Děcku milém, zrozeném v přesvatém tomto dnu. N oc svatá, noc tichá, hluboká, velebná v kráse; v prostičkých jeslích spočívá Děcko, jež vede nás k spáse. Noc svatá, noc tichá, kouzelná pohádko žití, kdo by dnes k jeslím nespěchal, Kristu se pokloniti! Noc svatá, noc tichá dojemně duši jímá: v prostičkých jeslích světa Král klidně a tiše dřímá . . . Lad. Zoufalý:

V. Kotrba. Praha.

Dr. Fischer.

..Proč odcházíš z hlídky?'1

52

■‘"PRřljř]

• »»'■

£

SVATOMIKULÁŠSKA ^ NADÍLKA. Lad. Zoufalý.

Prosincového večera stál malý Venda u okna teple vyhřátého poko­ je a nějak zamyšlen pohlížel kamsi do neurčitá. Západ barvil se rudě odrazem zapadajícího slunka, jasné nebe temněSloj a z něho jako by tem­ ný stín snášel se nad celičkou krajinou. Byl předvečer svátého Mikuláše. Duší Vendovou táhla radost a pro­ zařovala celou jeho bytost. Ale tato radost přece jenom nebyla úplná. Na dně Vendovy duše leželo cosi, co jako mráček na jasné obloze ka­ lilo krásnou pohodu tichého a do­ jemného večera. Venda nemohl a nemohl zbaviti se tísnivé vzpomínky na smutnou tvář kamaráda Karla. Šli spolu dnes odpoledne ze školy. Kamarádská, veselá řeč přeskočila pojednou k dnešnímu večeru. Venda radostně vypravoval, co myslí, že asi od sv. Mikuláše dostane. A jak vzrušen Karlíkovi vykládal, spatřil pojed­ nou tesknotu a podivný smutek ve tváři i v očích jindy veselého ka­ maráda. A Karlík po malé chvíli, jako by vytušil zvědavý pohled Vendův, pro­ hodil jenom smutně: ,,Já se na dnešní večer nijak ne­ těším. Víš, on tatínek nedělá a ma­ minka jen stěží sežene, čeho nutně potřebujeme. Nedostanu proto asi nic!“ Řekl to tak nějak stísněně, že podivný pocit ulehl na duši V en­ dovu. Bylo mu Karla nesmírně líto a vzpomínka na jeho smutnou tvář i oči ho ani doma neopouštěla. Byl tak zamlklý při večeři, že si toho povšimla i maminka. Na její otáz­ ky zprvu Venda neodpovídal, roz­ pačitě se usmíval a potom tvrdil, že mu nic není. Ale když jedné chvíle zadíval se do teple a tak ně­ jak měkce na něho pohlížejících očí matčiných, cosi se v jeho nitru po­ hnulo, Venda se pojednou důvěrně

53

přitulil k mamin­ ce a chvějícím se hlasem hovořil: „V íš, maminko, mně je dnes tolik líto Karla. Jeho tatínek nedělá, ma­ minka nemá úspor, těžce shání ži­ vobytí, a Karel myslí, že dnešního večera nedostane žádnou nadílku. — Co myslíš, mohl bych mu dáti zítra polovinu své?“ Maminka udivena pohlédla na své­ ho kloučka, tatínek sedící opodál pojednou odložil noviny a zpytavě pohlíží na Vendu. „H m ,“ prohodí po chvilce. „A kde ten Karel bydlí ?“ Tatínek projevuje zájem o Karla, to by mohlo býti dobré, myslí si Venda a oči mu radostí jiskří, když vykládá tatínkovi, že Karel je vel­ mi hodný hoch, jeho nejlepší ka-

V. Kotrba, Praha.

Kreslil Koblic.

marád a že nebydlí daleko, jenom tamhle za rohem. Otec se usmívá spokojeně, ma­ minku cosi tlačí v koutku očí, ale pak ty její oči zazáří takovým krás­ ným leskem, jaký Venda v nich ještě nikdy neviděl. Maminka má nejkrásnější oči, myslí si Venda, ale nedomyslil, protože byl pojed­ nou uchopen maminkou do náruče a zasypán polibky. ,,T y můj dobrý hochu, to víš, že můžeš tomu ubohému hochu dáti něco ze své nadílky!" „Nu, ani toho nebude zapotřebí, V e n d o !" vmísil se do hovoru tatí­ nek. „V íš, pošleme ke Karlovi sv. Mikuláše sami, až k nám přijde." Venda se směje, září, je mu po­ jednou tak příjemně, tak krásně . . . A byl to opravdu nejkrásnější ve­ čer Vendův. Ráno, když Venda pro­ citl, nalezl na svém stolku tak bo­ hatou nadílku, jaké se ani v duchu nenadál. S pomocí hodné maminky vložil část všech mlsků do velkého papí­ rového sáčku a pospíchal, aby jimi potěšil i kamaráda Karla.

Jen vyběhl z domu, h l e ! . . . na rohu už stojí Karel, září radostí, směje se, mává vstříc Vendovi vel­ kým. papírovým pytlíkem a volá vzrušeně: „Vendo, u nás byl přece jenom sv. Mikuláš a přinesl mi toho tolik — opravdu tolik, nad všechno moje pomyšlení. Nesu ti, hleď, trochu ze své nadílky!" „P o čk ej!" povídá Venda. „Nech si to, vždyť já ti tuhle nesu také něco ze své nadílky." „Ale, Vendo, podívej se, vždyť já jsem toho opravdu dostal mnoho .. " „Já ta k é!" odporuje Venda. Oba hoši stojí proti sobě poněkud zaraženi. „ A víš co, V endo," vyhrkne po­ jednou Karel. „Když jsme každý přinesli část své nadílky, rozdáme ji ve škole těm hochům, kteří vůbec nic nedostali!" „Souhlasím !" — Venda a oba hoši vykročili a zmizeli du nedaleké školní

zvolal radostně svěže a vesele v širokém vcho­ budovy.

Jal: se dříve lovívulo, Už v dávných dobách chytal člo­ věk zvířata clo ok a jam. Potřeboval jejich masa k obživě, kůže jako oděvu, kostí jako zbraně, jejich zuby se zdobil. Tyto dva způsoby lovení zvěře znali staří Řekové, Ří­ mané, Asyřané, Egypťané a ve stře­ dověku Germáni a Slované. Dodnes loví zvěř do ok obyvatelé Sibiře, kteří se živí prodejem kožišin. Sítí užívali už Římané a Egyp­ ťané; užívalo se jich do nedávná i u nás. Od nepaměti cvičil člověk k lovu psa. První pes byl podoben vel­ kému ovčáckému. Dodnes s tako­ vými psy loví na severu Samojedi, Laponci a lovci sibiřští. V Asii se ve starověku užívalo k lovu dogy, s níž se pořádaly u nás ve středo­ věku štvanice na černou zvěř (di­

54

voké vepře) a na medvěda. Staří Egypťané měli chrty. Zbraně si lidé nejdéle dělali z ka­ mene, potom z bronzu, železa a oceli. Staří lovci byli velmi zku­ šení a obratní, neboť s nedokona­ lou zbraní skolili i velká a dravá zvířata. Ve středověku lov upadal. Významným byl jen lov s ochoče­ ným sokolem, který sám chytal ptá­ ky. Časně ráno před lovem nasa­ dili hladovým sokolům kukly, posa­ dili si dravce na ruku, oblečenou v silnou koženou rukavici, nebo na čtyřrohý rám, bylo-li dravců více. Sokolník, jenž měl sokoly jen na ruce, jel na koni, sokolník s ptáky na rámu musil už dříve vyraziti pěšky. K lovům se sešli rytíři, šlechtici a jejich paní a dcery a světští i cír­

kevní hodnostáři. Lovy bývaly vel­ mi slavné. Dámy měly dlouhé jez­ decké šaty, sametové živůtky a klo­ bouky s vlajícím peřím. I páni byli krásně oděni. V hradě byl spuštěn most a společnost vyjela. Potulní pěvci znali mnoho písní a básní o těchto lovech, které se dlouho ještě udržely. Ve východních zemích se dodnes užívá k lovu cvičených ptáků. Tak loví Japonci pomocí bílých jestřá­ bů, zvaných širataka; užívají jich i Číňané a nazývají je peyng. Lov pomocí sokola pochází původně z Persie, kde se dříve užívalo i orlů, s nimiž Asiaté dodnes loví vlky. Sokol jim slouží k lovu jeřábů a volavek. Dříve míval panovník nebo jiný šlechtic až 300 cvičených sokolů. V Holandsku byly celé rodiny, kte­ ré se živily jen cvičením těchto dravcťi. M uži povoláváni do všech zemí. Cvičený sokol býval jeden z nejcennějších knížecích darů. Ve středověku se pořádaly lovy na jeleny, divoké vepře, medvědy, losy, místy na divoké koně. Protože tehdy bylo v lese mnoho šelem, hu­ bily tyto srnce a zajíce, takže jich bylo málo a člověk na ně tudíž lovy nepořádal. K lovu byl oprávněn jen šlechtic; později si panovníci vy­ hradili právo, loviti jelena a zubra. Zvěř působila velké škody na polích. Ve středověku se kladly pasti, sítě a oka, honilo se za pomoci psů, zvěř se zabíjela oštěpem, šípem neb šipkou z kuše. Lov byl zábavou ry­ tířskou.

JEŽÍŠEK-LÁSKA. O krásná dobo vánoční, kdy o hodině půlnoční k Betlemu, k chlévu, vede nás tmou noční skvostné hvězdy jas; tam v slámě leží holiček v úkrytu prostých jesliček a Jeho božský úsměv jest krásnější záře všechněch hvězd! v Co lásky je v tom úsměvu . .! Churavým skýtá úlevu, všem hříšným v srdce vlévá ctnost a šťastným káže povinnost, k chudobným bližním štědrým být a srdce s nimi rozdělit! O poklekněme, dítě mé, a vroucně se zde modleme: Kéž láska vždy je hvězdou tou, jež povede nás žití tmou a cesty naše pozlatí, by nebylo nám klesati, by bez úhony v žití svém jsme prošli hříchů bludištěm a poznali jen ctností krás . . . Ježíšku, Lásko, vediž nás! J. M. Říčanský.

Koncem středověku se psaly lo­ vecké knihy a tou dobou se ustalují lovecké obyčeje. Zvěř byla roz­ dělena na nízkou a vysokou, čili sladkou a smrdutou. Na západě Evropy se lovil hlavně daněk. Pro ohromné množství vlků byli usta­ noveni zvláštní myslivci. Lovil se i medvěd. Na počátku X V II. stol. se stala ručnice loveckou zbraní, zatím co dříve byla jen zbraní válečnou. Po zdokonalení střelné zbraně byly v lesích vyhubeny šelmyt a i jiná zvěř značně prořídla. Sdl.

Oldřich Hodan:

K rá lo v sk é hroby v poušti. Orientální národy, žijící na druhé polovině naší zeměkoule, mají zcela odlišný charakter nežli my. Souvisí to hlavně s náboženstvím — které přesto, že není křesťanské, je pře­ ce hluboce prociťováno a to může vždy v nás buditi úctu. Posmrtné věci byly především u.

Egypťanů velmi důležitě chápány a to již v době několika tisíc let před Kristem. T i, kteří oplývali statky pozemskými, byli již za své­ ho života předurčeni k tomu, aby po své smrti spočinuli v hrobě, kte­ rý by byl důstojným pokračováním jejich stavu zaživa. T ak tomu bylo

především u panují­ cích tehdy králů — jimž se říkalo faraó­ nové. Tisíce dělníků po léta sváželo do pou­ šti tehdy nedokona­ lými dopravními pro­ středky, kdy hlavní hybnou silou bylo lidské tělo, kvádry kamenů. Pak začína­ lo se s vlastní stav­ bou ze široké základ­ ny stupňovité (obr. 1.) do čtyřbokého jehlanu. T ak vyrů­ stal hrob faraóna, je­ muž říkalo se pyra­ mida. Pyramidy ne­ byly stavěny v jedi­ né velikosti. Jejich velikost závisívala, ne-li snad výhradně na bohatství toho, pro kterého byla sta­ věna — ač bylo to také rozhodující — tedy určitě se roz­ měr opíral o význam­ nost a váženost to­ ho neb onoho vládce. Pyramidy byly hlav4 o b rá z k y z archivu V. Kotrby.

56

ne stavěny v povo­ dí, tedy v blízkosti toku Nilu, největší to egyptské reky (obr. 2.). Nil každého ro­ ku na dlouhou dobu se rozlévá do širo­ kého okolí, jeho vo­ dy) vystouplé z ob­ vyklých břehů, za­ vodňují přilehlá po­ le do dáli a tím je zúrodňují, takže na tomto území možno pěstovati to, co je pro tamní Egypťany potřebí k životu. Pyramidy, jež skrý­ vají hroby těch, kte­ ří neměli za svého žití nijakého zvláštního významu, bývají dále v poušti opuštěné a za­ bloudí k nim jedině osamělý jedi­ nec neb dvojice, v nejlepším pří­ padě malá karavana domorodců. Lee pyramidy zvlášť významných laraonú budí stále zájem nejen tu­ ristů z jiných částí světa, ale také četných vědců, kteří nazývají se archeologové a věda, které se vě­ nují a pro kterou pracují, archeolo­ gie (čti — archeologije). Jednou z nejznámějších pyramid stala se v posledních uplynulých le­ tech pyramida, která skrývala hrob legendárního faraóna T u t -A n c h Amona (píše se zpravidla Tutan-

ehamen — vyslovuje Tutankámen). Hrob jeho byl dlouho hledán, až podařilo se to několika vědcům z Anglie. Přední z nich však záhy byl postižen záhadnou chorobou, která byla příčinou smrti a totéž se stalo členům jeho průvodu. Do světa se rozneslo, že jest to msta mrtvého faraóna za vyrušení z tisíciletého posmrtného spánku. Ku podivu sta­ lo se to i jiným objevitelům dalších hrobů v pyramidách, a tak snad z této náhodnosti vznikla celá legen­ da. Jisté je, že objevení hrobů v pyramidách přineslo současnému lidstvu mnoho poučného v tom, že poznali jsme způsob žití

ŠTĚDRÝ VEČER. Až na tu ať

Štědrý nějž se hleďte Ježíška

večer vzejde, dítky milé, dlouho všichni těšíte, vděčně prožiti ty chvíle — tím vroucně uctíte!

Když u jesliček zbožně pokleknete a zazpíváte píseň vánoční, tím v duchu tiše v Betlem zalétnete, v jeskyni Ježíškova zrození — — — Pak očka vaše rozzáří i štěstí nad dárečky večera Štědrého — a stromeček vám lásku Boha věstí, jenž dal nám svého Syna milého. Nuž, prožívejte blaze, drahé dítky, vánočních svátků krásný, milý klidí . Choďte se zbožně ve chrám, bez pobídky, v těch dnech mše svaté vroucně účastnit! Boža Tesařová-Dlouhá.

vládců, jich záliby a význam i celé kroniky z jejich žití (obr. 3.). Údaje o nich totiž vyznačeny jsou zpra­ vidla na stěnách hrobek a to zvlášt­ ním písmem, které se musí teprve luštiti, aby se mu porozumělo, a které současné lidstvo nazvalo ,,hieroglify“ dle jejich zvláštního způ­ sobu psaní, jež možno považovati za značkové. Luštění toto bylo vel­ mi nesnadné, a tak i do ostatního světa vžil se název pro něco, co je těžko rozluštitelné a nečitelné, ná­ zev „hieroglif“ , s čímž setkáváme se často v lidové mluvě. Život fara­ ónů také znázorněn byl v hrobkách pod pyramidami obrazy, z kterých byly zřejmý tehdejší obyčeje v ob­ lékání a podobně. Objevením hrobky Tutanchamonovy dostalo se lidstvu nejen bo­ hatství z nahromaděných tam před­ mětů z ryzího zlata a drahokamů nepomyslitelné ceny, ale ještě vět­ šího užitku z poznatků o způsobech dokonalosti tehdejšího pohřbívání

význačných osob. Egypťané totiž ze­ mřelé balsamovali dokonalými oleji a jinými přípravky a pak obalovali do dobrých pláten tak svědomitě, že po tisíci a tisíci letech podrželi zemřelí svou pravou tvářnost ze ži­ vota. Takto uzpůsobené zemřelé tělo nazývá se m u m ie. S nalezený­ mi mumiemi musí vědci velmi opa­ trně zacházeti, aby vzduch je nerozrušil, když náhle na ně zapůsobí. Tím by se stalo, že by se mumie rozpadla v prach neb nepatrné čá­ stečky. Proto před vynesením na povrch zemský musí je vědci zvlášt­ ními látkami konservovati. Mumie pak uchovávají se v museích po ce­ lém světě a jsou učebnou pomůc­ kou dalším generacím badatelů, ano i přístupny ku shlédnutí občanům toho neb onoho státu.

DÁREK K JEŽÍŠKU. Honzík Rajtoral píše si psaníčko Ježíš­ kovi. A právě k vůli tomu psaníčku se s dědečkem trochu poškorpili. „Co tě to napadá. . .“ zlobí se dědeček, „chtít od Ježíška trumpetu? Vždyť by mně uši od samého rámusu upadly!11 „Ba ne, dědečku. . .“ brání se Honzík. „Já budu na tu trumpetu troubit jenom kdvž budeš spát."

Stf.

58

Vnitřky hrobů v pyramidách mi­ mo uložené drahocennosti bývají je­ ště vyzdobovány tesanými reliefy, obrazy to z náboženského tehdej­ šího života, 11a př. znázornění způ­ sobu přinášení obětí (obr. 4.). T y a podobné výjevy nalezneme i na stěnách starých egyptských chrámů. V pyramidách nebyly však jen ukládány tělesné schránky faraónů, ale i jejich manželek, milých jim osobností a služebnictva včetně ob­ líbených zvířat. Vchody do pyramid bývaly do­ vedně skryty tak, že nebyly k na­ lezení nezasvěcenému. Přesto bylo mnoho hrobek nalezeno zničených loupeživými hordami dávného věku. Od vchodu vedly spletité chodby do nitra a hloubky pyramidy k vlastní síni pohřební a ty staly se zhusta osudem těm, kteří násilně a bez plá­ nu do hrobek vnikli a zbloudili, ne­ majíce na mysli nic jiného, než své obohacení. Tito zahynulí nalezli se v mnoha odborně otevřených pyra­ midách. T o, že ještě dnes se těžko pátrá po vchodech do pyramid, má na svědomí písek pouště, který ve ve­ likých přelivech stále jest v pohybu podporován větrem, a tak z mnohé pyramidy ční jen její část, často

jen vrchol, ba někdy i celá pyra-' mida byla pískem zaváta a až po čase se zase její část objevila. Pyramidy působí na diváka svou tajemností, která každého, kdo je shlédne, přenese do dávných dob, kdy posmrtná stránka člověka váž­

ně a v hluboké úctě se řešila a kdy Bůh ještě neosvítil mysli lidu kře­ sťanstvím, neposlav ještě Vykupite­ le Ježíše Krista. Ale již tehdy náš Vejvyšší nad vším rozhodoval a panoval, tedy i nad osudem tehdej­ ších faraónů.

Stalo sc po přání strýce Voldřicha. Děti Trmalovy, Zdeněk a Yiktorka, rozjely se k němu na váno­ ce. Strýc Voldřich byl myslivec, měl krásnou myslivnu na samotě v jižních Čechách, neměl však děti. Zdeněk a Viktorka přijeli z Pra­ hy. Neměli již vlastní maminku a. strýc byl bratrem je- _ _ _ _ _ _ _ _ jich nebožky matky; V. Kotrba. Praha. proto je měl tak rád, i teta, jeho žena. U nevlastní mamin­ ky neměli Zdeněk s Viktorkou tak útul­ ný domov, jako za nebožky matky. Dru­ há paní Trmalová by­ la herečkou a zůsta­ la u divadla, proto se domácnosti nevě­ novala. A Dr. Trm al měl advokátní kan­ celář. Zdeněk s Viktor­ kou dostali vše, če­ ho potřebovali a co by je bylo těšilo, ale většinou se o ně sta­ raly služebné, vycho­ vávali je učitelé a

v - a .. kněz. Jinak bylo \...... ........... Když k němu vě i teta vedli s -cě :. zaměstnávali

Vánoční trh se spou­ stou drobností bývá kaž­ doročně v Praze na Kar­ lově náměstí. Po celé své trvání těší se hojné po­ zornosti malých i dospě­ lých. V pozadí je viděti je­ suitský chrám sv. Ignáce.

59

u strýce děti při­ nimi vese jimi

ústa' ičnč. L i li žehu nebylo to tak velko: /.ř ízené, jako u Trmalů v P u z c . ale bylo to zas jiné a útulArchiv V. Kotrby.

POROR, STR YCKU .il Lojzík Zátořa 'je tiilsrý?, $ž\ hrůza. Proto, kdykoli si sladí kávu, o’dtáhn'c maminka rychle cukřenku ' stranou a napomíná jej: ..Tak už dost cukru! Dostal bys cukrovku!" Onehdy přišel k Zátorovům na návštěvu strýček Pepa. Maminka jej, to se ví, uctila kávou a postavila před něho též cukřenku. Strýček si dal jednu kostku do kávy a prá­ vě sahal pro druhou, když Lojzík rychle odtáhl cukřenku stranou a napomenul je j: „Tak už dost cukru, strýčku! Dostal bys cukrovku!“ Stf.

nějšl. Když děti přijely, vezly je z nádraží saně, rolničky jim při ce­ stě vyhrávaly a v polích s ohradou zasněžených lesu, jak se nad nimi šeřilo, bylo tak zvláštně, svaté ti­ cho. Jen vrána občas přeletěla těž­ kým letem. Zato v myslivně první uvítal je veselý štěkot psa, jenž známé z Prahy poznával, v kuchyni malé hosty zlíbala teta a vítala je i haj­ ná se širokým úsměvem. Přinesla do myslivny ryby od porybného. Počkala si na malé Pražáky, kte­ rých v létě v hájovně také užila. Strýc děti přivezl a hned se shá­ něl po večeři: „M ám e hlad jako vlci!“ povídal. V. Kotrba, Praha.

. . . sešli

Kreslil Koblic.

se u vánočního stromu (str. 61).

60

„V id a !“ smála se teta, „však kdy­ by byly jen škubánky, to bys ta­ kový hlad neměl! Ale když víš, že vás tady čeká pečená divoká kach­ nička, to je hlad na zavolanou!“ Zdeněk s Yiktorkou užili v Praze hodně mlsů, ale co to bylo platné, když jim tam nikdy tak nechut­ naly, jako u \ Oldřichů. A to spaní! Tetiny postele jako by voněly ma­ teřídouškou, pokojík měl takový starodávný nábytek, povlaky na něm byly samý veselý květ a na prádel­ níku vyhrávaly sloupkové hodiny zvonkovou písničku. 0 Trmalú měli také takové hodiny, ale v saloně, děti jich nic neužily. A druhý7 den budila je teta ve­ selým voláním: „T ak — copak se vám zdálo? Rychle, vstávejte, víte přece, co vás čeká! Je dnes Štěd­ rý den a venku svítí slunce. Víte, že napřed vy budete nadělovat!“ T o děti věděly, bylo to rok co rok. Po snídani vyjeli se strýcem do lesa zasypat zvěři. To bylo krás­ né! K jeslím sbíhali se srnky, za­ jíci, králíci, koroptvičky, veverky a docela nic se nebáli. Hlad je od­ naučil plachosti. Přilétali i koso­ vé, pěnkavky, všechna ta zpěvná, opeřená chasa, v zimě tak smutná, a děti nadělovaly. „V šak jsme doma služce Tonče také nakázali, aby nasypala vrab­ cům a holubům na okno, aby ne­ měli o Štědrý den hladu,“ povídali tetě. Tato je pochválila: „Dobře, že sypete i vrabčákům i těm divo­ kým holubům; jsou také tvorové Boží a není pravdou, že vrabec je ničema, že jen mlsá. Kdyby vrab­ ců nebylo, zpěvní ptáci by nestačili na všechny rostlinné škůdce; zpěv­ ného ptactva je málo, a vrabec je žravý. K nasycení nestačí mu, ukradne-li někde nějaký mls. Zahyne-li však přes zimu, nezachová nám ovocných květů. A holuby, nelze-li všechny vystříleti, bylo by necitelné, nechati zmírali hladem. Však by to bez nich nad velkoměst­ skými střechami bylo také smutné. Vždyť mají v Itálii jaké cenné stav­ by a holuby také. Škoda, kterou u­

dělají znečištěním, dává zase práci lidem, kteří se čištěním zabývají. — A nyní pojďme ke hrobům a obrázkům v le se !" vybídla teta. V7 lese byla dvě místa, o nichž pověst vypravovala, že tu našli svůj poslední odpočinek nešťastní lidé. Také bylo několik stromů na roz­ cestí, 11a nichž visel buď kříž nebo svátý obrázek. A na všechna ta místa přinášela teta Voldřichová věnečky z papírových růží, přiná­ šela vzpomínku a modlitbu těm, na něž již nikdo nevzpomínal. A to­ mu učila děti zemřelé švagrové: úctě. V šak když přijely děti zpět do myslivny, musily před maminčinou podobiznou rozžehnout lampičku a položily kytičku ze smrčí, jako po­ zdrav z lesa. Doma v Praze zane­ chaly na jejím hrobě čerstvé květiny. A pak se po denním postu těšily na večeři, na stromeček, na nadíl­ ku. Strýc se odpoledne zavřel v pokoji a sám strojil stromeček. Oh, u strýce býval nádherný, až do stropu, samé světlo, blýskavá ozdo­ ba, chutné cukroví a na spodních větvích ležel umělý sníh. Ježíšek u strýce naděloval před večeří. Zazněl zvonek, rozlétly se dveře a děti s jásotem vběhly do­ vnitř. ,,A teď modlit;!“ připomínala teta, než dovolila dárky vybaliti. Všichni se v myslivně sešli u vánočního stromu, i služka a kočí, všichni se společně pomodlili a zazpívali si píseň: „Narodil se Kristus Pán!“

V l i JESLIČEK. Ježíšku, kdy? ležíš 'y-Tjeslích v naší chudé světnicový, je mi, jak bych opět- líbal ruce drahé matičce. Je mi. jak bych radoval se. jako kdysi před lety, pod stromečkem u betlema v maminčině objetí. A je mi tak, jak bych slyšel její slova andělská — — To se na mne pousmívá Matka Tvoje — nebeská. Jaroslav Pinkava.

Pak šli a každý našel pod zářícím stromem svůj dárek. Děti měly arci největší radost z hraček a knih. Nescházely ani brus­ le, ani lyže. Dětem nadělili rodiče i strýc s tetou. A děti zas měly ra­ dost, že se str}7ci a tetě líbily dár­ ky, které jim z Prahy přivezly a vzpomínaly, co říká jejich nejno­ vější fotografii v Praze tatínek s druhou maminkou. Fotografii jim tam nechaly jako vánoční překva­ pení od vzdálených dětí. A pak následovala bohatá večeře. Po ní odnesly děti drobečky ohni a kosti určeny k zakopání pod stro­ my do zahrady. Teta udržovala sta­ ré obyčeje. A potom se jelo na půl­ noční světlem zalitou jihočeskou ro­ vinou, do spícího městečka, kde zvon s kostelní věže probouzel spá­ če: ,,Na jitřní! Na jitřní!“ — A to bylo nejkrásnější zakončení Štěd­ rého dne a večera, píseň, zpívaná o půlnoci v chrámě: „Narodil se Kristus P án!“

JINDRA NADĚLUJE. alba z teplé světnice někdo jiný než teta Fany, pravděpodobně byl by nešel a našel by si tisícero vý­ mluv. Ale teta Fany je štědrá a má mnoho peněz. Pro tu je možné udělati výjimku z pravidla. „Jde s e !“ řekl bodře a už vláčel tetin malý kožený kufřík, vždycky tak hezky vonící levandulí a bezem. Teta Fany se rozloučila a když

M rzlo, jen to praštělo, a paní Klokanová, Jindrova maminka, chtě­ la doprovodit tetu Fany na nádraží. Teta Fany jala se odporovat: „K čemu by ses vytrhovala z práce? Nezdržuj se, vždyť mne může vy­ provodit Jindra! Viď, že půjdeš se mnou, Jindříšku ?“ Kdyby byl chtěl Jindru vytáhnout od lepení poštovních známek do

61

PŘÍJEMNÉ V Á N O Č N Í

SVÁTKY"

a Štědrost Jezulátkcfrvám i vašim ctěným pp. rodičům přeje vydavatelstvo a redakce

„RAJSKÉ ZAHRÁDKY11.

kráčela po boku Jindry zasněženou cestou k nádraží, pojednou mu pra­ vila: ,,Zdalipak víš, Jindříšku, že už za týden máme vánoce?" ,,To vím tuze dobř e. . . " odpoví­ dal Jindra. „M ám ve špižírně na zdi napsané čárky a každý den si jednu umažu . . . Už jsem dostal k vůli tomu dvakrát výprask, pro­ tože si, mimochodem, po každé něco ze špižírny při tom vezm u!'1 „Nu, tak vidíš, Jindříšku! Já si myslím, že bys měl k Ježíšku dáti rodičům také nějaký dárek, abys jim udělal radost. Vánoce jsou pře­ ce svátky lá sk y !" „V ždyť přece naděluje Ježíšek, n e ?" namítnul Jindra. Teta Fany přisvědčila: „Ježíšek je ovšem hlavním dárcem, ale kro­ mě toho dávají si lidé, kteří se mají rádi, ještě zvlášť sami také dárky! Podívej se: ty mně tuhle neseš na nádraží kufřík a já ti za to dám deset ko r un. . . " „ A h in a js!" podivil se Jindra. Jindy totiž dostával dvě, nebo tři koruny. „Schovej si peníze, neutrať je za cukroví, jako obyčejně, ale kup ta­ tínkovi a mamince něco k vánocům, abys jim udělal radost. Nemusí to být nic velkého, ani drahého, jen když jim tvůj dárek vykouzlí na chvíli úsměv štěstí na tváři!"

položil zvečera Jindra dva balíč­ ky. Jeden byl až k smíchu ma­ ličký a na něm stálo psáno: „ T a ­ tín k o v y !!!!!" A na jiném, mnohem větším, napsal Jindra těžkou ru­ kou: „M a m y n c e !!!!!" Dárky tedy byly obstarány, ale mýlili bychom se, kdybychom my­ slili. že Jindra byl spokojen. De­ setikoruna od tety Fany byla pryč dříve, než se Jindra nadál. Na jar­ márce zlákal jej stánek papírníka Klímy a už si Jindra vybíral vy­ střihovací archy s nádražím, hra­ dem, kostelem a kasárnami. K to­ mu ještě aršík obtisků zvířátek a tlustý pan Klíma vracel mu z de­ setikoruny pouhou jednu koruna nazpět. Jindra zrychleně dýchá, pro­ tože teprve nyní ho napadá, že ani vystřihovánky, ani obtisky nehodí se za vánoční dárek pro tatínka a maminku. Nedovede si ani na oka­ mžik představiti, že vystřihováním nádraží a hradu mohl by vykouzliti úsměv štěstí v tváři otcově, nebo ob­ tiskováním slonů, velbloudů a žiraf ve tváři matčině. Zamyslil se a pak za poslední korunu koupil u pou­ ťového prodavače cosi v tubě . ..

„Nu, dobře. . . " souhlasil Jindra. „Zrovna před vánoci máme v mě­ stečku jarmark. Já už jim něco vyberu. Dejte sem tu desetikorunu, te to !" * Nadešel onen slavný večer Štěd­ rého dne, kdy všude září v světle tisíce svíčiček vánoční stromky ově­ šené jablíčky, zlacenými ořechy a cukrovím. Také u Klokanů stál v saloně takový stromek a pod něj

62

„Je to na zu b y ?" optal se lenivě zívajícího trhovce. „Ne, je to na slepování rozbitého nádobí, chlapče," zněla odpověď. „ A k čemu jsou tyhle zelené stře­ py, které tu máte na hrom adě?" „Na těch jsem lidem ukazoval, jak ten můj prostředek účinkuje! Cheeš-li, můžeš si je vžiti, beztak už se chystám skládat krám ek!" „Zabalte mi je! A tu tubu také. Ale každé zvlášť. Kolik za všech­ no dohromady dostanete?" „Korunu padesát. Ale že jsi dnes posledním kupcem, těch padesát ha­ léřů ti slevím !" řekl trhovec a po­ dával Jindrovi dva balíčky. Jeden menší, s tubou, druhý velký, se střepy. Jsou to ty dva balíčky, jež nyní leží pod vánočním stromkem s ná­ pisem „T atínkovy" a „M am ynce".

Zajímavé bylo, že střepy, které Jindra Klokan dostal od trhovce, byly právě tak zelené a polévané, jako starodávné hodiny, jež mamin­ ka dostala kdysi dědictvím po ba­ bičce. T y hodiny stály už léta v jednom pokoji, nešly a nikdo se na ně nedíval, ale maminka si jich nevýslovně vážila. Když nastalo po večeři rozdávání dárků a tatínek rozbalil svůj ba­ líček, nechápavě se podíval na tu­ bu, jež mu vypadla z papíru do dlaně. „T o je, tati, strašně praktická věc!“ vysvětloval Jindra. „Když se v domácnosti něco rozbije, třebas staré hodiny, tímhletím se mohou slepit zase dohromady!“ V tčmže okamžiku rozbalila i ma­ minka svůj balík a spatřila hro­ madu střepů. Sáhla si rukou k srd­ ci, vykřikla „M é hodiny!“ a jen jen omdlít. Tatínek už hledal rákosku a proto Jindra rychle vysvětloval: „Hodinám se nic nestalo, mami, to nejsou střepy z /nich, to nejsou! střepy vůbec z ničeho u nás, ty jsem přinesl jen tak nádavkem k tomu lepidlu!“ Teprve potom zazářily tváře ta­ tínka i maminky, jak to teta Fany předpovídala, úsměvem štěstí a ra­ dosti. A stálo to všeho všudy — jen jednu korunu! J. M .

Zábavný

Rozluštění „Zábavného koutku" z 3. čís. „Rajské Zahrádky": Doplňovačka s tajen.: Den, rána, Ufa, Hera, Eta. pára, Aso, Dada, eso, sana, Ada, tara, cep, Elsa, čáp, Alpa, SOS, Olga, pas, iota, sůl, uma, zeď, dýka, Ara, rýma. Tajenka: Druhé padesátce časo­ pisu zdaří — Žertovné hádanky: Bořivoj, Řehoř, Kodaň. Rozluštitelé „Zábav, koutku" mají 10 bo­ dů a obdrží odměnu: Belada Zd., Kožlí. — Bočková Pavlína, Šlapanice u Brna. — Klement Frant., Smržice. — Krobot Josef, Určíce. — Křížová Vlasta, Žďámá. — M ahdal Frant., Kroměříž. — Pluhařová Karla, Valdice u Jičína. — Preclík Miloslav, Kro­ měříž.- — Sára Zdeněk, Býkev.

Jaroslav Pinkava - Orvaný.

.

L i š t o v k a. Fanoušovi — V. Výmola.

CH

T

E

P

~Ř

u

T

B

~E

T

Č

A

M

D

O

Ý T

Ý

M

"u"

T

Č á r k o v k a . Jaroslav Pinkava-Orvaný.

Duše b íd n á ,--------------------, hledej sílu — --------------- .

V s u v k a . Vladim. Andrýsek.

S o u z v u č k a . V. T. R-a.

Brzy budou

—— —

sníh přikryje pak nastanou a s nimi pěkné

—— — — — — , —— — — — — —— — — — —.

Přesmyčka.

— — —,

PÁLIT.

V s u v k a . Václav Koďousek.

Do plže jen doutník dej, na bramborovém jídle si pochutnej!

Rozluštění „ZÁBAVN ÉH O K O U T K U " zasílejte

do 20. v měsíci.

„Rajská Zahrádka" vychází měsíčně mimo červenec a srpen. Jednotí, čísla po 90 haléřích. Předplácí se na celý rok K 9*— i s pošt. zásilkou. Redakce: Praha II., Vaňkova ul. č. 200.

63

l Napsal Jar. M ácha.

Vánoční příhoda.

Kreslil Dr. Fischer.

1. Z lovu vrátil se pan Frýba . . . „Jářku, matko, to je ryba! Polovinu usmažíme, druhou půl na černo sníme!"

2. Na pánvi ;iz máslo prská, na stole se ryba mrská — přímo do kredence letí . . . „Za ní, matko, za ní. děti!"

3. V troskách celá kredenc leží, rybu polapili stěží — pan Frýba se rozpřahuje k ráně, která usmrcuje.

4. Na stromeček ryba letí, za ní otec, matka, děti — pašák bude, kdo ji chytí! Pozor! Stromeček se řítí!

5. Rámus, rány, třísky, střepy to je pohled velkolepý . . . Hořce naříká pan Frýba: ,,A kde vlastně je ta ryba?"

6. „V troskách dole kdesi leží. nalezli bychom ji stěží. . „Snad si sama dá však říci a chytne se na udici!"

Vydavatel a odp. redaktor Václav Kotrba. — Za redakci odpovídá Pavla Herynková. — Tiskem Cyrillo-Methodějské knihtiskárny V. Kotrba v Praze. — Novinová sazba povolena ředitelstvím pošt a telegrafů pod čís. 212.061 -VI. 1923. — Dohlédací pošt. úřad Praha 25