HUDEBNÍ ROZHLEDY ročník 60 cena 40 Kč. jiří kout Berlínští filharmonikové s Jiřím Bělohlávkem Ilja Hurník: Verba sancta

HUDEBNÍ ROZHLEDY 12

2007 | ročník 60 | cena 40 Kč

jiří kout Berlínští filharmonikové s Jiřím Bělohlávkem Ilja Hurník: Verba sancta

Důstojné místo pro královské nástroje

digitální piana • stoličky • příslušenství

Kontakt: P.M. Investment, a.s. Českomoravská 21 190 00 Praha 9 tel.: 296 645 405 [email protected] www.pianosalon.cz

ob sah  Jiří Kout, který se zejména svými janáčkovskými a straussovskými kreacemi proslavil na nejprestižnějších operních scénách světa, patří k osobnostem, o nichž se – alespoň ve světě vážné hudby – prostě ví. Díky svým mimořádným uměleckým kreacím se zařadil k nejvýznamnějším dirigentským veličinám posledních let a mezi umělci – ať už jsou to pěvci či instrumentalisté – se těší autoritě jako málokdo. Přitom se chová velice skromně a na publicitu si příliš nepotrpí. Když mu nedávno oznámili, že ho Václav Klaus vybral mezi čtyřiadvacet výjimečných osobností, jimž předá 28. 10. ve Vladislavském sále Pražského hradu ta nejvyšší státní vyznamenání, chtěl se dokonce této pocty vzdát… → strana 3

Přes šest tisíc návštěvníků se v průběhu tří zcela vyprodaných koncertů v sále Berlínských filharmoniků stalo ve dnech 18.–20. 10. svědky v zahraničí zřídkakdy uváděného kompletního provedení Smetanova cyklu Má vlast. Ve vzorně vypravené programové brožuře s obsáhlou životopisnou statí o Smetanovi a jeho cyklu z pera Wolfganga Stähra, řadou dobových rytin, Plickovou fotografií „stověžaté“ Prahy či faksimilií žofínského plakátu prvního souborného uvedení díla, v ní samozřejmě nechyběl ani podrobný profil hostujícího dirigenta Jiřího Bělohlávka. Rovněž se tu dovídáme, že Berlínští filharmonikové celý cyklus naposledy uvedli před dlouhými sedmnácti lety s Jamesem Levinem… → strana 10

ROZHOVORY

3 · Jiří Kout 8 · Pavel Trojan o 200. výročí založení Pražské konzervatoře

UDÁLOSTI

10 · Jiří Bělohlávek, Má vlast a Berlínští filharmonikové 11 · Japonská opera v Opavě

FESTIVALY, KONCERTY

12 · Moravský podzim 13 · Nekonvenční žižkovský podzim 14 · Dvakrát Česká filharmonie – Praha konečně slyšela koncertně Krále Rogera – Korteho Příběh fléten 16 · Král David v FOK

HORIZONT

20 · Skvělý bluesrock starých pánů 20 · MOFFOM přinesl málo klasiky

DIVADLO – OPERA · BALET · MUZIKÁL

22 · Vincenzo Bellini: Norma 23 · Nová čardášová princezna versus stará operetní dáma

ZAHRANIČÍ

 Slavná opera Modesta Petroviče Musorgského, Boris Go-

dunov, psaná na autorovo vlastní libreto, neměla vůbec lehký osud. Její první verze, kterou skladatel nabídl carskému divadlu v St. Petěrburgu v prosinci 1869, byla údajně kvůli absenci ženské hlavní role odmítnuta stejně jako druhá, tzv. definitivní – rozšířená a zčásti pozměněná verze s doplněným ženským partem. Skladatel tak v létě roku 1872 přepracoval ještě instrumentaci polonézy a dal vzniknout třetí, tzv. revidované podobě opery. Teprve ta byla konečně přijata a navíc při své premiéře slavila mimořádný úspěch. Nicméně po Musorgského smrti se kolotoč změn a úprav roztočil znovu… → strana 30  Skladatele – a také klavíristu a spisovatele – Ilju Hurníka

kdysi někdo označil za renesanční osobnost. Blíží se však spíše typu anglického gentlemana, a to nejen kvůli nerozlučné dýmce, kterou má společnou se svým oblíbeným Sherlockem Holmesem, ale i pro svůj bohorovný klid, či úsečně břitké soudy o umění a o životě. Ke své pětaosmdesátce (25. 11.), před jejíž oslavou byl 28. října oceněn na Pražském hradě i státním vyznamenáním, mohl nabídnout hned několik premiér. A to včetně skladby Verba sancta, tedy Svatá slova, která měla v provedení sólistky Iny Kanchevy a Pražské komorní filharmonie řízené Kasparem Zehnderem premiéru na závěrečném koncertě letošního Janáčkova máje… → strana 44

 

26 · Světová operní divadla II. XII. Opera v Budapešti 28 · Trpělivý Sokrates na festivalu v Innsbrucku 30 · Boris Godunov a Opera Wrocławska 33 · Walter na stupínku, Beckmesser na kole

STUDIE, KOMENTÁŘE

38 · Zlatá éra české opery II. XII. Aby se nezapomnělo – Zdeněk Jankovský 44 · Novinky soudobé hudby XII. Ilja Hurník: Verba sancta

KNIHY

50 · Rudolf Pečman: Hudební kontexty staré Itálie

SVĚT HUDEBNÍCH NÁSTROJŮ

52 · Firma Petrof a klavíry P 210 Pasat a P 194 Storm 54 · Pohled do světa houslařského řemesla v Čechách II. XII. Dalibor Bzirský

REVUE HUDEBNÍCH NOSIČŮ 56 · Od firmy k firmě 58 · Recenze CD

Obsah ročníku 





e d i t o r ia l

eské vánoce Vážení a milí čtenáři, opět jako každého roku se v běhu našeho mnohdy uspěchaného a hektického života přiblížil jedinečný a zvláštní, poetický i magicky tajuplný čas Vánoc. Svátků, které patří k nejvýznačnějším obdobím křesťanského liturgického kalednáře. České slovo Vánoce má zajímavý původ. Nepochází totiž z latiny (nativitas), jak je tomu obvyklé u celé řady jiných evropských národů, ala má svůj kořen ve staroněmeckém výrazu wihnahten (wiha = světit, nacht = noc). Oslavy Vánoc v našem prostředí se vyznačují celou řadou specifických rysů, z nichž výrazně vystupují do popředí především barokní prvky, a není to jen stavění jesliček a betlémů v kostelích i v domácnostech, které se k nám rozšířilo z Itálie koncem 18. století, ale jsou to zejména vánoční zpěvy, lyrika a lidové divadelní hry. A tak stejně jako je běžně používán v dějinách umění výraz český barok, tak se v dějinách lidové kultury hovoří o českých vánocích. A právě české vánoční lidové hry, provozované v 18.–19. století zejména v Podkrkonoší a Pojizeří, stejně jako jesličky, nebo betlémy, patří k k nejcharakterističtějším vánočním symbolům. Opomenout nelze ani jímavé melodie vánočních zpívaných mší, do nichž vkládali svá srdce nespočetní venkovští kantoři, a jejichž symbolem se stala Česká mše vánoční nešťastného rožmitálského kantora Jakuba Jana Ryby. Celé generace českých dětí, ale i jejich rodičů, ovlivnily nezapomenutelné vánoční obrázky malířů, jako byli Antonín Chittussi (* 1. 12. 1847), malíř krajinář, který zachytil poetickou atmosféru české krajiny na obrazech s motivy jihočeských rybníků a Českomoravské vysočiny, Josef Lada (* 17. 12. 1887), tvůrce jímavých, barevně kolorovaných kreseb s motivy jesliček, vánočních koled, tříkrálových obchůzek či vodníků v zimě, nebo Adolf Kašpar (* 27. 12. 1877), který spolu s Mikolášem Alšem patřil k nejvýznamnějším ilustrátorům počátku 20. století a jehož vnuk – náš „dvorní” fotograf Pavel Horník – mu letos na podzim ke 130. výročí jeho narození uspořádal krásnou výstavu ve firmě Zentiva, jejíž vernisáž proběhla 20. září na jednom z tzv. firemních Salonů. Jistě jste si povšimli, milí čtenáři, že všichni jmenovaní umělci se narodili v čase předvánočním či vánočním a kouzlo vánoc jakoby poznamenalo i jejich tvorbu. Vánoční období bývalo ovšem bohaté i na hudební počiny, a to nejen místního, ale i celonárodního významu. Jeden z nich se například odehrál 21. prosince 1834 na premiéře zpěvohry Fidlovačka ve Stavovském divadle, kde poprvé zazněla píseň slepého mládence Mareše Kde domov můj. Ve výčtu událostí, které zanechaly v hudební historii nemalou stopu, bychom mohli samozřejmě pokračovat, my se však v následujících řádcích přeneseme k novému – letos již poslednímu, prosincovému číslu Hudebních rozhledů, které alespoň stručně prolistujeme.

HUDEBNÍ ROZHLEDY

číslo 12 | 2007 | ročník 60 Měsíčník pro hudební kulturu Vydává: Společnost Hudební rozhledy, člen AHUV, za finanční podpory MK ČR, Nadace ČHF, Nadace B. Martinů, Nadace Leoše Janáčka, Nadace OSA Šéfredaktorka: Hana Jarolímková Tajemnice redakce: Marcela Šlechtová Redakční rada: Jan Baťa, Lucie Dercsényiová, Roman Dykast, Ivan Poledňák, Jiří Štilec, Ivan Štraus, Jan Vičar Externí spolupráce: Jitka Slavíková Výtvarné řešení: František Štorm

Adresa redakce: Radlická 99, 150 00 Praha 5 tel. šéfredaktor: (+420) 251 554 088 tel. redakce: (+420) 251 550 208 (+420) 251 552 425 tel. sekretariát: (+420) 251 554 089 fax: (+420) 251 554 088 e-mail: [email protected] Nevyžádané rukopisy se nevracejí. Distribuci a předplatné v České republice provádí v zastoupení vydavatele firma SEND Předplatné, P. O. Box 141 140 21 Praha 4 tel.: (+420) 225 985 225 fax: (+420) 225 341 425 SMS: (+420) 605 202 115 e-mail: [email protected], www.send.cz Cena jednoho výtisku: 40 Kč Cena výtisku pro předplatitele: 30 Kč

Podzim se každý rok nese ve znamení udělování nejrůznějších oficiálních ocenění, která tentokrát získala i řada osobností z oblasti vážné hudby jako např. Zuzana Růžičková (Cena České hudební rady), Ilja Hurník nebo Václav Hudeček (medaile Za zásluhy) či jazzový mág Jiří Stivín, jehož jsme opět po dlouhé době viděli při ceremoniálu na Pražském hradě (kde mu medaili Za zásluhy předával prezident Václav Klaus) bez jeho typické kšiltovky. Pouze jediný oceněný však získal v tomto roce hned ceny dvě: a to současný šéfdirigent Pražských symfoniků oslavující v prosinci svoje sedmdesátiny, Jiří Kout, který kromě medaile Za zásluhy získal i Cenu ministra kultury a s nímž vám, milí čtenáři, přinášíme v úvodu tohoto čísla obsáhlý rozhovor. Povídat si budeme ale i na následujících stranách, a to s ředitelem Pražské konzervatoře (po hudebních školách založených v letech 1795 a 1807 v Paříži a Miláně nejstarší instituci tohoto typu v Evropě), Pavlem Trojanem, který nás seznámí s průběhem oslav 200. výročí jejího založení, či v rubrice Svět hudebních nástrojů s houslařem Daliborem Bzirským, jehož můžeme zastihnout buď v jeho ateliéru na Letné, nebo v ateliéru proslulého Claudea Lebeta v Římě, kam za svými zakázkami odlétá každý měsíc. Do rubriky Události jsme tentokrát zařadili dva články: první o úspěšném vystoupení Jiřího Bělohlávka v čele Berlínských filharmoniků, s nimiž prodvedl v jejich proslulém sále Smetanův cyklus symfonických básní Má vlast, který tu naposledy zazněl před sedmnácti lety, a druhý o české premiéře japonské opery Yuzuru, nastudované Janem Snítilem ve Slezském divadle v Opavě. Samozřejmě jsme nezapomněli ani např. na reflexi brněnského festivalu Moravský podzim, kritiku premiéry Belliniho Normy uvedené v pražském Národním divadle či zhodnocení některých zajímavých operních projektů zahraničních, z nichž určitě stojí za pozornost festival v Innsbrucku, Boris Godunov ve Vratislavi či Mistři pěvci norimberští v Drážďanech a Budapešti. Nezklameme ani příznivce seriálu Zlatá éra české opery, který pokračuje vzpomínkami Zdeňka Jankovského, či čtenáře, jež se zajímají o novinky soudobé hudby, tentokrát reprezentované kompozicí Verba sancta letošního jubilanta, Ilji Hurníka. Poslední články svého dvanáctidílného cyklu pak nabízejí seriály Duchovní píseň v českých zemích, Prameny živé hudby či České muzeum hudby, o jehož nástrojových sbírkách jsme si celý rok četli zasvěcené informace z pera Bohuslava Čížka. Hezké počtení a krásně pohodové české vánoce vám, milí čtenáři, přeje za celou redakci

Hana Jarolímková, šéfredaktorka

Distribuce a předplatné ve Slovenské republice: Magnet-Press Slovakia, s. r. o. Šustekova 8, P. O. Box 169 830 00 Bratislava tel.: (+421) 67 20 19 21,-2 – časopisy (+421) 67 20 19 31,-3 – předplatné fax: (+421) 67 20 19 10 e-mail: [email protected] [email protected], www.press.sk Cena jednoho výtisku: 60 SK Cena výtisku pro předplatitele: 50 SK Objednávky do zahraničí vyřizuje redakce a MEDIASERVIS, s. r. o. administrace vývozu tisku Sazečská 12, 225 62 Praha 10 tel.: (+420) 271 199 255 fax: (+420) 271 199 902

Časopis Hudební rozhledy pro potřeby zrakově postižených zajišťuje prostřednictvím internetového serveru www.braillnet.cz Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých ČR tel.: (+420) 266 038 714 Sazba: studio Togga, Praha Tisk: Petr Dvořák, tiskárna Dobříš Odevzdáno do sazby: 15. 11. 2007 Evidenční číslo MK ČR E1244 ISSN 0018-6996 Na titulní straně Jiří Kout Foto Jiří Skupien

www.hudebnirozhledy.cz

jií kout  Hana Jarolímková „Umělci mají ukazovat, jak nádherný je život. Bez jejich tvorby bychom o tom totiž mohli pochybovat.“ Anatol France Jiří Kout – mezinárodně uznávaný dirigent, který stanul během své úspěšné kariéry i před těmi nejlepšími orchestry světa a svými zejména janáčkovskými a straussovskými kreacemi se proslavil na nejprestižnějších operních scénách Evropy i dalekého zámoří, patří k osobnostem, o nichž se – alespoň ve světě vážné hudby – prostě ví. Svými schopnostmi se řadí k nejvýznamnějším dirigentským veličinám a mezi umělci – ať už jsou to pěvci či instrumentalisté – se těší autoritě jako málokdo. Přitom mediální hvězda typu Karajana či Bernsteina se z něho nikdy nestala a pokud se s ním setkáte osobně, asi byste v něm muže „velkého světa“ nehledali. Chová se skromně až plaše, na publicitu si příliš nepotrpí a když mu nedávno oznámili, že ho Václav Klaus vybral mezi čtyřiadvacet výjimečných osobností, jimž předá 28. 10. ve Vladislavském sále Pražského hradu ta nejvyšší státní vyznamenání, chtěl se této pocty vzdát. Po letech emigrace, k níž byl vzhledem ke svým nesmlouvavým politickým názorům a následné neudržitelnosti svého postavení v pražském Národním divadle v podstatě donucen, a která mu nejen leccos vzala, ale samozřejmě o mnohé, čeho by tehdy doma těžko mohl dosáhnout, ho i obohatila, se do Čech poprvé vrátil v roce 1993 na tři koncerty v rámci Pražského jara (21. a 22. 5., Mahlerova symfonie č. 8 Es dur, FOK a 1. 6., Bernsteinovy Chichester Psalms a Beethovenova Symfonie č. 9 d moll, Česká filharmonie) a podruhé v roce 1995, kdy jsme na prknech Zlaté kapličky měli možnost v jeho nastudování slyšet skvělé koncertní provedení Straussovy Elektry. Od té doby následovaly na našich předních divadelních scénách či s čelnými domácími symfonickými orchestry již desítky nejrůznějších projektů – od Straussova Růžového kavalíra, přes Wagnerovo nesmrtelné dílo Tristan a Isolda, Janáčkovu Její pastorkyňu, Smetanovu Mou vlast, s níž se představil před třemi lety na Pražském jaru, až po Verdiho Requiem – na jejichž konci momentálně stojí první oficiální post, k němuž se Jiří Kout po svém návratu do rodné vlasti uvázal: místo šéfdirigenta Symfonického orchestru hl. města Prahy FOK. Náš rozhovor tedy nemůže začít jiným tématem, než právě tímto nejaktuálnějším.

pražští symfonikové



Foto Prokop Souček

rozho vo ry

Jiří Kout

listku Arabellu Steinbacher, s níž jsme dělali první Šostakovičův koncert a moll – podobně jako na včerejší, v letošní sezoně již druhý koncert, mladého, nesmírně talentovaného německého klavíristu Martina Helmchena, jenž se představil ve čtvrtém koncertě G dur Ludwiga van Beethovena. Sezonu jsme však otevřeli již 12. 9. se sólisty orchestru FOK, flétnistou Václavem Michálkem a hobojistou Jurijem Likinem, kteří svoje umění předvedli v Salieriho Koncertu C dur pro hoboj, flétnu a orchestr, vedle něhož ještě zazněly Noc na Lysé hoře Modesta Petroviče Musorgského a Stravinského suita z baletu Pták Ohnivák… Kromě jiného se letos můžeme v rámci abonentní sezony Pražských symfoniků těšit i na Mahlera, a sice na jeho Devátou… Já se kvůli tomu trošičku zlobím, protože když jsem byl naším dramaturgem tázán, zda bych neudělal nějakou symfonii Mahlera, tak jsem říkal, že rád a rozmýšlel jsem se, kterou. Nakonec jsem se rozhodl pro Devátou. Posléze jsem se ale dozvěděl, že na konci minulé sezony v červnu ji dělal Jiří Bělohlávek se SOČRem a tento týden (tedy 11. a 12. 10.) Devátou uvádí Zdeněk Mácal s Českou filharmonií, a to není dobré… Orchestry by měly své plány mezi sebou koordinovat.

Máte za sebou, pane šéfdirigente, téměř polovinu již druhé sezony u Pražských symfoniků. Jak byste toto období zhodnotil? Myslím, že jednou z nejdůležitějších věcí, které se nám podařilo během mého dosavadního působení dosáhnout, je skutečnost, že orchestr začal hrát s chutí – a je to slyšet. Slyším to já, slyší to i publikum, a to je pro mě nesmírně důležité. Pocity, které tak díky Pražským symfonikům v poslední době zažívám, jako např. na včerejším koncertě (10. 10.), kdy hráli jako o život, s nesmírným muzikantským zápalem – jsou pro mě tou největší odměnou. Samozřejmě, že ještě stále existuje celá řada problémů ve sféře neumělecké, ale i ty, doufám, postupně společnými silami nějak zvládneme.

Do jednoho z programů jste zařadil i Haydna a pokud si dobře vzpomínám, před svým nástupem jste se nechal slyšet, že díla tohoto skladatele chcete v rámci abonentních koncertů dávat mnohem častěji, než tomu bylo doposud. Je to kvůli souhře a přesnosti hry? Absolutně. Haydn je pro orchestr důležitější než Mozart. Právě na něm se naučí orchestr té správné kultuře hraní – a to nejen rytmické a muzikální, ale i kultuře v oblasti frázování – to je velmi obtížné, díky tomu však úroveň orchestru roste. Já si vzpomínám, že Rafael Kubelík, když začínal v Rozhlasovém orchestru v Mnichově, tak Haydnem zahajoval každý z abonentních koncertů, ať se vedle něho hrálo cokoliv – a dělal to z téhož důvodu. Od něho jsem se to vlastně naučil.

A odkdy jste měl možnost plně se podílet na dramaturgii jednotlivých abonentních řad? Hned od té první, tedy loňské sezony, kdy jsem si nemohl pouze vybrat všechny sólisty, protože někteří již měli smlouvy. Na zahajovací koncert, pořádaný ke 100. výročí narození Václava Smetáčka, jsem si však např. přivezl vynikající hous-

A jak byste charakterizoval rozdíly mezi partiturami Mozarta a Haydna, proč je Haydn pro orchestr důležitější? Já to neumím přesně vysvětlit, ale praxe mi ukázala, že tomu tak opravdu je. On je Haydn ve své struktuře ještě nějak průhlednější a jasnější a tím pádem i muzikantsky těžší a nebezpečnější.



rozhovory

A máte ho i rád? Mám. Některé jeho symfonie jsou mi dokonce bližší než Mozartovy. Samozřejmě nemluvím o posledních Mozartových symfoniích, ty jsou geniální, ale on jich má přece přes čtyřicet… Haydnovy symfonie jsou dokonalé snad všechny. Co považujete za nejpodstatnější při samotné práci s orchestrem? Sestavujete nejprve celky a pak směřujete k detailům, nebo opačně, podle typu díla, nejdříve cizelujete detaily a pak přistupujete k celkům… To se takhle dá těžko říci, až s prvními tóny člověk slyší, co je potřeba udělat. Samozřejmě, že nejdříve přehraji větší celek, je lépe si zpočátku udělat celkový obrázek (např. přehrát expozici u symfonie, což je tak pět šest stránek partitury), a pak se teprve vrátit a začít pracovat na detailech, většinou to tak dělám.

saint françois d’ assise oliviera messiaena Na program včerejšího koncertu jste vedle zmíněného Beethovena a Brahmsovy První symfonie zařadil i 4 symfonické meditace L’Ascension Oliviera Messiaena. Vzhledem k vašim ostatním hudebním láskám předpokládám, že na Messiaenových kompozicích obdivujete zejména jejich barevnost… Barevnost a rytmičnost, protože dílo tohoto skladatele jsem měl možnost poznat více než dobře. Před lety jsem totiž dělal v Lipsku německou premiéru jeho opery Svatý František z Assisi, zkomponovanou pro naprosto gigantické obsazení, které se nevejde do žádného operního domu. Je tam šest fléten, šest klarinetů, šest hobojů, dvacet bicích, no neuvěřitelné, a k tomu ještě např. troje Martenotovy vlny… Zcela zodpovědně mohu říci, že něco tak těžkého jsem v životě ani před tím ani potom nedirigoval. Zvláště obraz, který se jmenuje Velký ptačí koncert. Nenajde se tam totiž jediný takt, který se opakuje. Je to tak nesmírně rytmicky obtížné, že se často angažují dva dirigenti, protože každá strana orchestru má zcela odlišné rytmy a takty… Ona báječná barvitost, kterou jsou jeho díla tolik proslulá a kterou díky této neuvěřitelné pestrosti ještě ozvláštňuje, navíc dokonale odpovídá obrazům, jež se dějí na jevišti: a to ať vzbuzuje pocit religióznosti, který tu převládá, nebo ať plní funkci čistě dekorativní, pokud bych to tak mohl nazvat. Jak víme, Messiaen byl vedle své geniality hudební i geniální ornitolog, který znal snad každého opeřence na světě. Ptáky, jejichž zpěvem se ve svých dílech inspiroval, dokonce v partituře vždy nejenom pojmenoval, ale rovněž u každého z nich doplnil i název místa, odkud pochází… A rozšířil jste si tak díky tomuto náročnému studiu partitury i svoje znalosti ornitologické? Ne, těch ptáků jsou tam snad tisíce. Pamatuji si však na jednu úsměvnou příhodu, spojenou právě s oním zmíněným 10. obrazem, během něhož jsem opravdu pomalu nevěděl, kam dát dřív ruce. Na jedny z oné trojice Martenotových vln hrála i Messiaenova manželka Yvonne Loriod, která mě tehdy prosila: „Tady v tom taktu potřebuji dát nástup, protože musím napodobit zpěv ptáka, který je nesmírně důležitý, na tom můj muž trval. Kvůli tomu, abychom ho slyšeli, jsme museli vstávat ve tři hodiny, protože on zpívá jen od půl čtvrté do čtyř“. Tak jsem si říkal, ještě tohle kvůli jednomu ptákovi… A jak jste dával takové obrovské dílo vůbec dohromady? To byl naprosto ojedinělý projekt, na který jsem měl výjimečně mnoho zkoušek – a hrál ho zatraceně dobrý orchestr jako je Gewandhaus. Musel jsem pracovat samozřejmě formou dělených zkoušek, takže jsem měl např. šest zkoušek pouze se smyčci atd., atd. Je tam ale i trojice dřevěných laděných

bicích nástrojů – xylofon, marimba a xylorimba, které neustále (podobně jako trojice kovových bicích – vibrafon, crotali a zvonkohra) hrají sólově, tak jsem zkoušel několik dnů hodiny a hodiny pouze s nimi. Jejich party jsou tak nesmírně technicky náročné, že je musejí hrát pouze opravdoví virtuózové… Teprve po této mravenčí práci přišlo asi jedenáct zkoušek dohromady. Ale to je mimořádně náročné dílo, opravdu mimořádně náročné…

opera Vaší další láskou, ne-li ještě vášnivější, než jakou chováte k hudbě symfonické, je opera. Zcela zřejmé to je i z vašich předchozích řádků, kde jsme se jí dotkli už prostřednictvím Messiaenova veledíla. Pojďme si ale o ní teď popovídat trochu podrobněji. Vy jste prošel celou řadou prestižních scén, kde jste buď zastával ty nejvyšší posty jako např. v Německé opeře na Rýnu v Düsseldorfu, v opeře v Saarbrückenu, v Německé opeře v Západním Berlíně či v opeře v Lipsku, nebo jste jimi procházel jako stálý host, a to Vídeňskou státní operou či londýnskou Covent Garden počínaje a operami v San Francisku, Chicagu (Lyrická opera) či New Yorku (MET) konče. Díky tomu jste nasbíral mnoho zkušeností, a tak máte možnost i objektivního srovnání. Kde se vám pracovalo nejlépe a proč? Báječné to bylo například v Los Angeles s orchestrem mladých, velmi nadšených lidí, jež v životě Káťu Kabanovou, kterou jsme spolu studovali, nehráli. Na zkoušky však chodili tak neuvěřitelně připraveni, že to bylo až neskutečné a ještě mě třeba houslisté požádali, jestli bych nepřišel další den o půl hodiny dříve a neprobral to jenom s nimi! Samozřejmě skvěle se mi pracovalo v Metropolitní, v níž mají vynikající orchestr, a nezapomenu ani na svoji první Káťu v Pařížské opeře, kde tehdy hrál orchestr doslova „o život“. Jako nový šéfdirigent tam měl totiž v té době nastoupit Daniel Barenboim, který chtěl však v podstatě založit nový orchestr, a tak sto lidí najednou nevědělo, co s nimi bude. Byly naplánovány přehrávky jednotlivců, už tak stísněná atmosféra houstla, podepisovaly se petice, denně se chodilo k ministrovi – a v tomto ovzduší my zkoušeli Janáčka. Samozřejmě, že všichni chtěli ukázat, co v nich skutečně je a že ještě umějí hrát – a taky to tehdy ukázali! Mám doma asi třicet kritik typu – „Neváhejte, jestli ještě dostanete lístek, tak se běžte podívat na zázrak, jak hraje orchestr Pařížské opery…“ A zůstali tam nakonec všichni? Jistě, zůstali… Jste považován za specialistu na Janáčka, Wagnera, Strausse… proč? Nejsem specialista, to slovo nemám rád. Specialistu uznávám např. v oboru staré hudby, hrané starými nástroji, to vyžaduje moře času a spoustu práce, na což dneska symfonické orchestry nemají čas a bylo by to i zbytečné – tak tam uznávám slovo specialista. Jinak si myslím, že buď je někdo dobrý muzikant a pak umí dirigovat různé styly, nebo není a nedokáže to, ani kdyby se rozkrájel. Dobře, ale autoři, které jsem jmenovala, jsou vašemu srdci velmi blízcí… To ano. Strauss, Wagner jistě. Můj vztah k těmto skladatelům vychází ze stejných základů – obdivu nad nesmírnou orchestrální barevností, rozvíjenou zejména v symfonických básních, které mně, jako bývalému opernímu dirigentovi, jemuž – neskromně řečeno – nechybí smysl pro dramatičnost, plně vyhovuje… tak potom je toto spojení logické… Snad pouze však s tím rozdílem, že Janáček vše řekne v několika taktech a Wagner k tomu potřebuje tři hodiny…

Jiří Kout

Foto archiv



rozhovory

Jistě, jistě… Jednou mi řekl ve spojitosti s Janáčkem intendant jednoho západoněmeckého divadla, kde jsem dělal Rusalku a pak Janáčka: „Těch pět taktů Janáčka mi poví víc, než třicet taktů Dvořáka.“ Mně se to zrovna nelíbilo, ale něco na tom je… Když se řekne Wagner, tak se samozřejmě člověku hned vybaví Zelený pahorek a Bayreuth. Co si o tomto slavném festivalu – o jeho prestiži, smyslu apod. myslíte? Já osobně jsem tam už dlouho nebyl. Dříve jsem ale poměrně pravidelně navštěvoval tamější generální zkoušky. Je samozřejmě báječné, že se takový festival dělá. Vždyť každý rok se tam sejdou tisíce lidí z celého světa, v podstatě jakýsi celý wagnerovský národ, jehož zástupci přijedou z Austrálie, Japonska a Číny zrovna tak jako z Německa. Já nejenom, že mám pro to pochopení, já to i nesmírně obdivuji. Nevím sice, jestli bych se dnes šel jako posluchač posadit např. na Götterdämmerung, kde trvá I. jednání dvě hodiny, ale jako dirigent – to je báječné, protože ten čas nevnímáte. A to ani přesto, že v době, kdy končí teprve I. jednání Parsifala, má už symfonický orchestr na klasickém koncertě odehranou např. jednu velkou předehru, jeden Beethovenův klavírní koncert a jednu velkou symfonii a odchází spokojeně a šťastně domů – a před vámi je teprve první pauza. A Schlingensiefova režijně kontroverzního Parsifala jste viděl? Ne. Já jsem v poslední době četl pouze obsazení a viděl kousek Mistrů pěvců a zjistil jsem, že pěvecká úroveň v Bayreuthu poněkud klesá. Leckdy se tam objeví jména, která mne překvapují. A myslíte, že je to z nedostatku wagnerovských pěvců? Absolutně. Absolutně. To je jediný důvod. Ono sehnat dneska Sachse není žádný med, když jsou na světě, dejme tomu, pouze tři pěvci, kteří jsou schopni se tohoto partu zhostit se ctí. A ti také objíždějí celý svět. Můžete je slyšet třeba v Curychu a za týden totéž zpívají v New Yorku. Přemýšlel jste někdy o Wagnerovi jako o člověku? Jeho hudba je nádherná, o tom není vůbec sporu. Ale často se o něm mluví dost kontroverzně – jako o antisemitovi,

o skladateli, organickou součástí jehož děl je teorie o nadřazenosti a podřazenosti některých ras, přemýšlíte o něm někdy v tomto smyslu, nebo vás tohle absolutně nezajímá? Já o tom přemýšlet nechci. Já jsem některé věci četl – teď nemluvím o Wagnerově antisemitismu – ale jeho teoretické studie – v nich jsou nesmírně zajímavé myšlenky. Byl to prostě génius, který psal báječnou muziku, a ostatními otázkami se nijak nezabývám. A oslovují vás podobní filosofové, kteří okoulili Wagnera? Čtete například Nietzscheho? Ne jako celek, ale jsou tam myšlenky – a to i v Nietzschem, které mě oslovují. Máte nějakou hranici, kterou při spolupráci s režisérem nedokážete překročit? Kam jste až ochoten zajít a vstřícně akceptovat jeho pojetí, názory, aktualizaci, o níž se snaží? Ona se ta hranice, bohužel, ještě více v poslední době posunula. Před takovými pěti šesti lety jsem si myslel, že už to tímto způsobem dále nepůjde, ale ono to předhánění se leckdy v hrůzných nápadech, které s dílem absolutně nemají nic společného a kterých neustále přibývá, snad nemá konce. Já se tak dnes ocitl v situaci, kdy vlastně operu nediriguji – teď budu dělat ve Švýcarsku Čarostřelce a pro příští roky jsem neslíbil nikomu nic, protože se tomu z těchto důvodů vyhýbám… Je to pouze kvůli režii? Převážně, více než ze šedesáti procent. Samozřejmě určitý podíl hraje i můj zdravotní stav, protože přece jenom opera dá víc zabrat, pohltí mnohem více času, musíte nejméně měsíc před premiérou zkoušet se sólisty, s orchestrem, s inscenátory – prostě je to velice náročné. Jednu věc jsem ale vlastně ještě slíbil, a to v polovině roku 2009 v Kodani Tristana. A v tomto případě už víte, kdo ho bude režírovat? Vím a umím si docela dobře představit, jak to bude vypadat. Režisérem bude totiž bývalý zpěvák – vynikající bayreuthský tenorista Stick Andersen, který sám Tristana nesčetněkrát zpíval. Pochází přímo z Kodaně, a bude to jeho první

Foto archiv

Zleva Jiří Kout, sir Charles Mackerras a Serge Baudo v krásných secesních prostorách Obecního domu, sídla Pražských symfoniků.

rozho vo ry



režie. Svoji účast jsem ale přislíbil především kvůli místnímu Královskému orchestru, s nímž jsem nedávno dělal Čtvrtou Brucknerovu symfonii a kterou hrál naprosto báječně. A navíc – to se musím pochlubit – mě tak jeho členové milovali, že když skončil koncert a šel jsem se děkovat, tak povstali a zahráli mi fanfáru.

orchestry. Myslím si totiž, že kdybych zůstal, tuto šanci bych nedostal, ani v minulém režimu, ani v tomto.

A kdy vás uvidíme v pražském Národním divadle? Zatím ne. Před časem vyšel krátký článek, v němž stálo, že z uměleckých důvodů jsem se s Národním divadlem rozešel – a to vůbec není pravda. Jednalo se tehdy o otázku špatného plánování, kdy na představení Janáčkovy Její pastorkyně, dávané v loňském roce v rámci Pražského jara, byl nasazen člověk, který tu operu vůbec neznal, ani ji se mnou nezkoušel, hrál tam jiné noty a dokonce se ztratil. To mě urazilo. V žádném případě ale nešlo o umělecké důvody, protože já jsem s orchestrem Národního divadla zrealizoval již celou řadu báječných představení: Růžového kavalíra, Tristana, Elektru…

A našel jste ve svém novém domově nějakou natolik umělecky i lidsky spřízněnou duši, že se z vás stali blízcí přátelé? Našel a byli to hned dva lidé. Intendant düsseldorfské opery, dr. Grischa Barfus, který mě tehdy vlastně k odchodu z Československa pomohl. Viděl mě v Praze dirigovat a od té doby mě do Düsseldorfu zval, kvůli čemuž psal neúnavně dopisy několil let, až mě tam Přemysl Kočí nakonec opravdu pustil. Barfus mi tak změnil vlastně celý můj život. Hned od počátku mě po umělecké stránce nesmírně vycházel vstříc a nakonec jsme se i velice spřátelili. A to dokonce až do té míry, že mě chtěl adoptovat za vlastního syna. Druhým takovým člověkem byl intendant Berlínské opery, prof. Götz Friedrich, který mě zase náhodou viděl dirigovat ve Stuttgartu a přetáhl mě potom do Berlína. I on velice pozitivně ovlivnil můj rozhled, jako první mě vzal např. do Paříže a posléze i na další zahraniční turné. Byl nesmírně vzdělaný, napsal mnoho knih o Wagnerovi a divadle vůbec, učil režii… A co se týče angažmá, tak mně to bylo až trapné, jak byl ke mně velkorysý, protože já jsem byl ve stálém úvazku, čili napevno angažovaný dirigent s pravidelným měsíčním platem a když se hovořilo o příští sezoně, tak jeho první otázka byla: „Jiří a kdy tady jsi, kdy mně můžeš udělat premiéru?“. Čili ne, aby řekl, v červnu budeš v Berlíně a budeš dirigovat! Bylo to jako v pohádce. Když zemřel, moc jsem nad jeho hrobem plakal…

Ale není to vyloučeno, že se tu s vámi opět setkáme… No, není to vyloučeno. Já jsem již několikrát se současným šéfem opery, panem Jiřím Heřmanem, mluvil, samozřejmě si také neumím představit, že bych svůj život – který už nebude trvat zase až tak dlouho – skončil tím, že jsem se rozešel s Národním divadlem, to nelze. Ale v příštích dvou letech není můj návrat možný. Mám velké úvazky ve FOKu včetně časově náročných zahraničních zájezdů, kdy budeme pryč celé měsíce, tak snad až se vše zklidní… Existuje nějaká opera, kterou jste ještě nedirigoval, ale máte ji v srdci a přál byste si ji nastudovat? Ale to víte že jo, je jich ještě moc – a to i od mého oblíbeného Strausse. Nechci ale předbíhat. A co například Bergův Vojcek? Berga jsem ještě nedělal a určitě bych ho dirigoval velmi rád. I k Šostakovičovi bych se chtěl někdy vrátit. V opeře je několik složek, které by měly být relativně – podle Wagnerova vzoru jako jakýsi Gesamtkunstwerk, tedy jednotné všeumělecké dílo – v rovnováze. Pominu-li poslední dobu, kdy se vše podřizuje diktátu režie, není ta hudba přece jenom o něco důležitější? No, aby ne! Podívejte se, dneska se hrají opery pouze v originále. Zavádějí se sice titulky, ale pro mnoho lidí jsou rušivým faktorem. Síla hudby je prostě větší, než cokoliv jiného.

emigrace O důvodech vaší emigrace v roce 1978 toho bylo již napsáno poměrně hodně, tak tedy pouze stručně: můžete s odstupem téměř třiceti let říci, co konkrétně jste emigrací získal a naopak, co jste ztratil? Já jsem emigrovat nechtěl. V Národním divadle jsem byl velmi spokojen, vedení mi vycházelo maximálně vstříc, měl jsem báječný repertoár a mohl jsem dělat krásná představení… Byl jsem však k emigraci donucen. Emigrace není něco, co by každý člověk vydržel. Je to těžká zkouška, zvláště ty první roky, nic jiného mi však nezbývalo. Takzvanou kariéru jsem však dělat vůbec nechtěl. Myslím, že jsem ani nevěřil, že bych něco takového mohl dokázat! Jestli si to tak ale Pán Bůh přál, tak já mu za to děkuji. Čili ten odchod vám dal něco, po čem jste ani, dejme tomu, v danou chvíli netoužil. Absolutně ne. Ale jsem přesvědčený, že kdybych zůstal, tak bych dneska byl zatrpklý člověk bez šancí… zcela bez šancí. Bohužel, je to smutné, že člověk musí odejít do zahraničí, aby se směl zase vrátit domů a mohl dirigovat báječné

Dnes už si tedy můžete s klidným svědomím říci, že jste se rozhodl správně. Ano, rozhodli to za mě správně.

A dr. Grischa Barfus ještě žije? Bohužel, ne! Spáchal sebevraždu, protože nedokázal unést svůj odchod z divadla. Byl to smysl jeho života, o který najednou přišel, a ztratil tak všechno. Přitom za jeho éry měla düsseldorfská opera v repertoáru asi 85 děl! Celého Wagnera, celého Strausse, celého Verdiho, celého Mozarta, šest oper Janáčka! Jednalo se o obrovský ansámbl, v němž byla ve stálém angažmá celá řada světových hvězd! Vy jste nedávno v Praze převzal dvě významná ocenění. Cenu ministerstva kultury a medaili Za zásluhy, kterou vám předal prezident, Václav Klaus. Co pro vás taková ohodnocení vaší práce znamenají? Já si samozřejmě obou cen nesmírně vážím, v případě ocenění medailí Za zásluhy mám ale pocit, který jste již naznačila v úvodu našeho rozhovoru, že mezi tu plejádu významných představitelů našeho zahraničního odboje nebo skvělých českých vědců, kteří tuto cenu obvykle dostávají, nepatřím… Jiří Kout mluví zvolna a tiše, jako člověk poněkud odtržený od reality, žijící si ve svém vlastním světě, když se ale pro něco nadchne, hlas mu ožije a oči zajiskří. Kromě mnoha „hudebních“ témat, v nichž jsme se dotkli děl, která jsou jeho srdci blízká, lidí, s nimiž se řízením klikatých cest osudu setkal a kteří jeho život obohatili či životních etap, na něž rád vzpomíná, tak na něho zapůsobilo i téma týkající se výtvarného umění. Jiří Kout je totiž nejen jeho velkým obdivovatelem, ale i vášnivým sběratelem. A protože miluje zejména české malíře, našli bychom ve sbírce, kterou vlastní, nejen Antonína Hudečka, Ludvíka Kubu či Otakara Nejedlého, ale i jednoho z nejkrásnějších Bauchů, obraz s názvem Kalvárie, či Otu Janečka a jeho Starý strom. Snad i díky této své další schopnosti – dokázat plně vnímat zároveň krásu jiného druhu umění, než pouze hudby, jsou jeho umělecké kreace tak působivé a strhující… •

rozhovory Foto archiv



Pavel Trojan

pavel trojan o . výroí založení pražské konzervatoe  Miloš Pokora V příštích čtyřech letech se určitě bude hodně hovořit o Pražské konzervatoři, protože uplyne 200 let od doby, kdy se tato prestižní umělecká škola v čtyřletém intervalu let 1808 až 1811 rodila. Tato ojedinělá příležitost k bilancování, hodnocení i definování vizí do budoucna jistě nebude nevyužita, proto jsem vybídl ředitele Pražské konzervatoře Pavla Trojana, mimochodem rovněž absolventa této školy a také úspěšného skladatele (vzpomeňme např. na oceněnou Houslovou sonátu, Houslový koncert, orchestrální Poctu trentské katedrále nebo dětskou operu Bylo nás pět), aby nám v souvislosti s nadcházejícím výročím odpověděl na pár otázek. Jak vnímáte dnešní postavení Pražské konzervatoře v domácím kulturním životě? Samozřejmě mohu odpovědět jen velmi stručně. Jsem přesvědčen, že každá umělecká škola je uměleckou institucí svého druhu. Pokud hovořím o Pražské konzervatoři, každý rok vyprodukujeme včetně interních přehrávek a jevištních představení na 300 uměleckých akcí, takže se opravdu chováme jako kulturní instituce. V našem systému vzdělávání představují konzervatoře zvláštní subjekt, což má své historické důvody. V zahraničí se konzervatoře většinou

transformovaly nebo dosud transformují na vysoké školy, ať už nějakého nižšího stupně nebo přímo magisterského typu, zatímco u nás zůstávají na stupni středním, a to nejen s posláním připravovat talenty na budoucí uměleckou dráhu, ale – teď zůstanu u instrumentalistů – především s cílem vychovávat kvalitní orchestrální hráče. Změnilo se něco podstatného v systému výuky a vůbec v postavení vaší školy po roce 1990? Pominu – li spíš drobné organizačně – personální retuše, zdůraznil bych zejména tu skutečnost, že jsme si ostřeji začali uvědomovat obklopující konkurenci. Nejen v zahraničí, kam mohou naši absolventi kdykoli vycestovat, ale přímo doma. V této souvislosti bych rád poznamenal, že na Pražskou konzervatoř se hlásí hodně už v zahraničí vyškolených hudebníků, aby u nás pokračovalo ve studiu a získalo certifikát naší školy, byť jde třeba o odchovance nějaké americké univerzity. Nápadné posuny nastaly i v učebních plánech, například jsme zvládli specifickou výuku historicky poučené interpretace staré hudby a podobné cíle máme i v oblasti hudby soudobé, a to nejen té populární, v níž u nás, mimochodem řečeno, probíhá specifická výuka už dvacet let. Sám jako skladatel o něco takového usiluji, protože jsem – na rozdíl od mínění některých pedagogů, že studium složité soudobé hudby je pro naše žáky předčasné – přesvědčen, že by se na Pražské konzervatoři, která byla v tomto směru vždy spíš trochu konzervativní, měla důkladně vyučovat hudba od starších období až po současnost.

Studenti by ale měli mít možnost to, co se naučili, také předvést. Obávám se, že v tomto směru vhodnými prostory zrovna neoplýváte… Dnes je u každé instituce moderní dělat analýzy jejich silných a slabých stránek a u nás je skutečně slabou stránkou právě nedostatek prostor. S lecčím jsme už pohnuli dopředu, například s adaptováním půdních prostor na další učebny, co jsme si však předsevzali jako prioritní úkol, je výstavba orchestrálního sálu. Není možné si donekonečna k našim orchestrálním produkcím a dalším akcím sály pronajímat, je to příliš drahé a navíc je žádoucí, aby například orchestr mohl s tím, co se naučil, vystupovat opakovaně, ne pouze jednou. Proto jsme velmi uvítali, když nám byly schváleny plány na výstavbu důstojného orchestrálního sálu v dvorních prostorách našeho objektu (mezi konzervatoří a Fakultou jaderné fyziky). Magistrát nás v tom podporuje. Teď už tedy záleží jenom na konečné realizaci, o jejíž zdar jsem se osobně zasadil. Příští rok uplyne 200 let, kdy několik příslušníků české vlastenecké šlechty vydalo prohlášení o potřebě organizace hudebního života v Čechách, hlavně pokud jde o výchovu výkonných umělců, jež vyústilo v roce 1810 k založení tzv. Jednoty pro zvelebení hudby v Čechách. Tato instituce pak byla zakladatelem Pražské konzervatoře, která začala s výukou 24. dubna 1811. Jak budou oslavy nejstarší konzervatoře ve střední Evropě, jejíž zrod se protáhl v nemalé míře vinou napoleonských válek na celé čtyři roky, probíhat? Oslavy zahájíme 29. dubna příštího roku slavnostním koncertem ve Dvořákově síni, v jehož první půli zazní jeden z instrumentálních koncertů Antonína Dvořáka, samozřejmě v podání některého z našich studentů (konkurz na tento koncert se uskuteční letos 7. prosince) a v druhé půli Missa solemnis. Poslední koncert oslav je plánován na květen roku 2011, kdy bude Symfonický orchestr Pražské konzervatoře zahajovat Pražské jaro. Mezi tím se pochopitelně uskuteční celá řada dalších akcí, na níž se budou podílet studenti, pedagogové i známí absolventi jednotlivých oddělení konzervatoře a pro něž máme přislíbenou další dvojí účast České filharmonie i opakované partnerství FOKu, přičemž obě tělesa budou opět spolupracovat s našimi studenty nebo renomovanými absolventy. Po repertoárově-dramaturgické stránce se budeme snažit sledovat jak historickou linii, tak současný tvůrčí potenciál školy, od čehož si slibujeme i určitý dramaturgický přínos. Některá neprávem opomíjená díla připomeneme například tím, že zařadíme do programu koncertů kromě vybrané hudby z našeho bohatého archivu také skladby bývalých ředitelů školy (a to nejenom A. Dvořáka, ale i D. Webera, J. B. Knittla, J. Krejčího, K. Knittla a dalších). Jinou historickou linii, týkající se památných vystoupení, na nichž se studenti konzervatoře podíleli, připomeneme například Lisztovou symfonickou básní Tasso, kterou autor při své návštěvě Prahy provedl právě s orchestrem Pražské konzervatoře. V druhé linii se budeme snažit o to, aby se do oslavných akcí promítly i některé vybrané kompoziční práce našich studentů, a to zejména na koncertech konzervatorních komorních souborů, pro jejichž vystoupení jsme nalezli prostor v Kostele sv. Šimona a Judy. Jakým způsobem budou oslavy podepřeny dokumentačně a zachyceny pro budoucnost? Kromě toho, že se počítá s jejich zařazením do kalendáře světových výročí UNESCO, budou uspořádány speciální výstavy ve spolupráci s Českým muzeem hudby. Navíc se připravují různé filmové dokumenty, rozhlasové relace s hlasy pamětníků, výstavy obrazů, fotografií a podobně a publikace o historii školy. Přípravy nekončí, stále se objevují nové a nové nápady. •

Zahájení sezony Přítomnosti  Vojtěch Mojžíš

Koncertní sezonu 2007–2008 zahájila Přítomnost komorním koncertem souboru In modo camerale 1. listopadu. Byli jsme svědky výkonu mimořádné interpretační úrovně. V netypickém čase a na neobvyklém místě (v neděli v kostele sv. Salvátora na Starém Městě) se konal 4. 11. v rámci našeho abonentního cyklu koncert Kühnova dětského sboru pod vedením Světlany Tvrznické a Jiřího Chvály (Otakar Jeremiáš, Václav Trojan, Jiří Teml). Jen o několik dní později, ve středu 7. 11., se uskutečnil v sále Galerie v Lichtenštejnském paláci komorní koncert Přítomnosti, zařazený nejen do abonomá, ale i do festivalu Dny soudobé hudby, který každoročně pořádá Společnost skladatelů. Zazněly na něm skladby Ilji Hurníka, Josefa Marka, letos v létě zesnulého Jindřicha Felda, Václava Kučery, Ivo Bláhy, Pavla Trojana a Zdeňka Zahradníka. Náhlou změnou v dramaturgii této sezony je zařazení Tnuri Ensemblu na termín 28. 11. v Galerii Lichtenštejnského paláce s programem sestaveným z komorních děl současných nejen českých, ale i britských skladatelů. Prosincový termín je v Přítomnosti již tradičně stylizován v duchu blížících se vánočních svátků. Na koncertě 12. 12. v Sále Martinů nám vánoce prostřednictvím skladeb Františka Xavera uriho, Johanna Sebastiana Bacha, Otomara Kvěcha, Jiřího Laburdy, Francise Poulenka, Bohuslava Martinů a nedávno zesnulého Petra Ebena připomene Cor Piccolo a Orchestra Piccolo. První koncert v novém roce (9. 1. 2008 v Komorním sále Pražské konzervatoře v Pálffyho paláci na Malé Straně) bude věnován kolegům z Ostravy. Zazní na něm díla skladatelů Aleše Pavrolka, Edvarda Schiffauera, Vladimíra Svatoše, Milana Báchorka, Jana Grossmanna, Markéty Dvořákové a Leona Juřici. Skladby soudobých skladatelů z Plzně jsou přichystány na další termín našeho abonentního cyklu. Paní Ivana Goldsteinová, dlouholetá zkušená a spolehlivá pracovnice našeho sekretariátu na začátku této sezony předala svůj úřad paní ing. Věře Kratochvílové. Tím pozbývá platnost naše adresa v Českém muzeu hudby. Paní Ivance děkujeme za vše, co pro obnovenou Přítomnost za uplynulých více jak 15 let vykonala; paní Věře přejeme, ať se jí u nás líbí a daří. O aktuálním dění ve Sdružení pro soudobou hudbu Přítomnost, jeho koncertech a představeních či záměrech do budoucna se tedy můžete na stránkách Hudebních rozhledů pravidelně seznamovat i v tomto roce. Rovněž tentokrát se necháváme rádi inspirovat i vašimi otázkami, které lze zaslat e-mailem na adresu [email protected] nebo [email protected].



u d á lo s t i

jií blohlávek má vlast a berlínští filharmonikové Berlín, Koncertní sál Berlínské filharmonie  Antonín Matzner Přes šest tisíc návštěvníků se v průběhu tří předem zcela vyprodaných koncertů v pověstném sále Berlínských filharmoniků ve dnech 18.–20. 10. stalo svědky výjimečného hudebního zážitku v podobě v zahraničí zřídkakdy kompletního provedení Smetanova cyklu Má vlast. V českém účastníkovi podtrhl jedinečnost této události už samotný příchod ke slavné budově, lemovaný špalírem dalších dychtivých zájemců, opatřených cedulkami s prosbami o lístky. Se stále ještě doznívajícími pocity národní hrdosti z předchozího „koncertu“ českých fotbalistů, kteří právě reprezentantům Německa uštědřili v jejich vlastním prostředí v mnichovské Alianz Aréně výmluvnou porážku 0:3, jsme listovali ve vzorně vypravené, zdarma poskytované programové brožuře s obsáhlou životopisnou statí o Smetanovi a jeho cyklu z pera Wolfganga Stähra, řadou dobových rytin, Plickovou fotografií „stověžaté“ Prahy, faksimilií žofínského plakátu prvního souborného uvedení díla a v neposlední řadě s profilem hostujícího dirigenta Jiřího Bělohlávka. Ve shrnujícím výčtu umělcovy kariéry připomenul jeho operní produkce v Glyndebourne, MET i místní Komické opeře, současný post šéfdirigenta BBC Symphony Orchestru a samozřejmě také několikeré hostování u pultu Berlínských filharmoniků od roku 1986 (naposledy v předloňské sezoně s díly Martinů, Mozarta a Dvořáka). Rovněž se tu dovídáme, že Berlínští filharmonici pod taktovkou Richarda Strausse přišli nejdříve do kontaktu už v roce 1895 s Šárkou, ale celý cyklus naposledy uvedli před dlouhými sedmnácti lety s Jamesem Levinem. Vlastní koncert se pro mne, ale nejspíše také pro početnou delegaci českých kolegů (s „rozhlasáky“ dokonce přijel téměř každodenní průvodce ranní vltavskou Mozaikou Pavel Ryjáček) čímsi, na co zřejmě budu vzpomínat po celý zbytek života. Navzdory tomu, že nás všechny právě toto Smetanovo dílo provází od mládí a díky Pražským jarům se s ním setkáváme v realizaci nejrůznějších dirigentů každoročně. Přesto nám Bělohlávkovo pojetí, jemuž nejlepší světový orchestr vyšel nejspíš ve všem vstříc, zprostředkovalo notoricky známou hudbu v téměř nových obrysech, zbavených nepatřičných nánosů přehnaně sentimentálně patetického národoveckého výkladu. Především zcela jednoznačně prokázalo omyl, jemuž někdy podléháme, když zdůrazňujeme nedostižnost provedení cyklu českými hudebníky a orchestry. Ostatně ani berlínské těleso není už dávno jen zdaleka německým, v přítomné době ho tvoří hráči 17 různých národností. K svým způsobem dokonalé interpretaci Smetanovy hudby stačilo, aby Jiří Bělohlávek svojí důvěrnou znalost partitury i osobní zaujetí dílem přenesl během zkoušek a vlastních koncertů na hráče a ti jeho koncepci respektovali a naplnili svými výkony. Bělohlávkově příslovečně zdrženlivějšímu přístupu jakoby v kontaktu s tímto přímo vzorově disciplinovaným kolektivem narostla křídla, jeho jindy uměřenější gesta byla o poznání rozmáchlejší, z reakcí každého z hráčů po celých pětasedmdesát minut bez přestávky (!) provozované skladby sálala nejenom soustředěná pozornost, nýbrž takřka živočišná radost a nadšení. Tento obraz by byl patrně stejně přesvědčivě vemlouvavý, kdybychom stejnou kreaci sledovali v televizi při vypnutém zvuku. Jestliže jedna z těch bez výjimky nadšených recenzí v českých denících byla nadepsána titulkem „Objevná Má vlast v Berlíně“, sluší se dodat, že tomu tak nebylo díky nějakým převratným novotám, nýbrž spíše právě naopak – vícemé-

ně návratem k urtextu původní Smetanovy partitury počínaje obsazením bez zdvojených dechů až ke skladatelovým poměrně podrobným agogickým, tempovým a dynamickým návodům. Jakkoli jsou pochopitelně všichni současní čeští dirigenti Vlasti dotčení mnoha trvale zaznamenanými výkony svých předchůdců, z nichž Bělohlávek má podle mého mínění asi blíže k pojetí Talichově než k pozdějším provedením Ančerla a zejména tempově živější koncepci Neumannově, on sám považuje tuto svoji „berlínskou“ verzi „za interpretaci nezatíženou tolik tradicí předcházejících provedení, ale založenou na velmi věrném čtení textu partitury, které ve spojení s nepopsanými Berlínskými filharmoniky umožnilo nasvítit řadu detailů z tohoto nového úhlu pohledu“. Už v úvodním Vyšehradu jsme si tentokrát mohli doslova vychutnat měkkými akcenty podtrženou vláčnost jeho hlavního tématu, po vzrušeném vrcholu působivé zvolnění v klarinetech i následné ztišení jímavého kantabilního trojhlasu fléten s klarinetem v Ces dur před důstojnou uměřeností závěrečného Largamente. Obdobným intonačním perfekcionismem, precizní souhrou s důrazem na kulturu zvuku a optimální barevné proporce vyzněla rovněž Vltava v jednolitém proudu bez oněch vlnových nárazů, která občas slýcháváme u tuzemských orchestrů s neuspěchanou svatební scénou analogicky k druhé polkové epizodě cyklu v pozdějších Luzích. Jakkoli následující Smetanův obraz českých Amazonek v Šárce v Bělohlávkově přetlumočení nikterak nepostrádal žádoucí dramatické vzruchy ani rudimentární smyslnost, dostalo se v patřičné míře také na ony lyrické předěly jako je tklivý zpěv primů po prvním klarinetovém sólu (Pochettino meno) či v druhém z těchto vstupů excelentního sólo-klarinetisty orchestru Karl-Heinze Steffense. Počáteční díl Z českých luhů a hájů ((Molto moderato) měl onen autorem zamýšlený maestosní záběr stejně jako zhruba od druhé třetiny věty obdařil dirigent každou z jejích jednotlivých epizod podmanivou šíří zpěvných kantilén, ať už v hymnickém motivu triové části L’ istesso tempo poco meno vivo či při dvojím opakování tria po fugovém provedení a těsně. Aby dosáhl tohoto účinu a vyhnul se tempovým švům, musel Bělohlávek ovšem ještě předtím zvolit ono možná jediné ideální, střízlivě odměřené tempo ústřední fugové části Luhů, které poté umožnilo scelit veškerý proud této mnohovrstevnaté hudby do přesvědčivého epického vyznění včetně závěru už zmíněné polky v G dur. Návratem k originálnímu obsazení a tudíž oproštěním od monstrózního zvuku navzájem se slévajících nástrojových skupin zde čitelně vynikla také její dvoudobá melodie v dřevech oproti triolám smyčců (možná i tohle měl na mysli svým tzv. autentickým provedením Norrington, ale chyběl mu hráčský potenciál, o který mohl svojí koncepci opřít Bělohlávek). Konečně veskrze průkazného vyznění s patřičnou mírou napětí se dostalo i oběma závěrečným básním cyklu, kterým Bělohlávek v dokonalé jednotě s orchestrem propůjčil jen málokdy slýchanou naléhavost a podobně sugestivní účinek. V ideální akustice sálu Philharmonie se tak odehrál velký muzikantský svátek, nadšeně přijatý už na místě nejen posluchači, ale také samotnými členy orchestru a jejich přítomným šéfdirigentem sirem Simonem Rattlem s manželkou Magdalenou Koženou. Hostujícímu dirigentovi se od něho dostalo okamžitého pozvání k dalším vystoupením s doslovným přáním, že by to mělo být častěji než dosud. Příště Jiří Bělohlávek s Berlínskými filharmoniky údajně uvede Schumanna a Brahmse, ale ještě předtím zazní pod jeho taktovkou Vlast znovu při jejich hostování na festivalu v Aix-en-Provence 3. července 2008. Mezitím jí na jaře nastuduje v Lipsku s orchestrem Gewandhausu a proslýchá se o jejím provedení také s „jeho“ domovským orchestrem BBC v Londýně. Záznam berlínských koncertů vyjde také na CD a posluchači Českého rozhlasu budou mít příležitost seznámit se s touto nahrávkou už během novoročního večera na stanici Vltava. •

Michal Vojta (Johjó) a Katarína Jorda Kramolišová (Krásná žena Cú)

japonská opera v opav Opava, Slezské divadlo  Lenka Šaldová Leckteré opavské operní inscenaci podle mě v posledních letech chyběly základní profesionální parametry. Na druhé straně ale rozhodně nelze jednomu z nejmenších operních domů v České republice upřít, že na sebe čas od času dokáže výrazně upozornit – a přijít s opravdu pozoruhodným operním projektem. Po Poulenkových Dialozích karmelitek, Hurníkově Oldřichovi a Božence, Verdiho Loupežnících či Belliniho Normě je nyní takovou událostí česká premiéra japonské opery Yuzuru. Se zmíněnými staršími inscenacemi spojuje tento projekt, o který se zasloužili především dirigent Jan Snítil a jeho žena, klavíristka a korepetitorka Masako Nakajima, nejen dramaturgická originalita, ale právě také profesionalita a pečlivost, se kterou je dílo nastudováno. A to v japonštině! Obdiv patří všem čtyřem sólistům za to, jak se s ní (a v případě ústřední dvojice i s vypjatými party) vyrovnali. V komorní opeře, která měla světovou premiéru v roce 1952 v Ósace a v Evropě se poprvé hrála o pět let později v Curychu, se střetává japonský duchovní svět s evropskou hudební tradicí. Dramatik Džundži Kinošita totiž zpracoval dávný japonský symbolický příběh o zachráněném jeřábovi, který se promění v krásnou ženu – a skladatel Ikuma Dan se naproti tomu nechal inspirovat především Puccinim (jeho hudební jazyk má přitom logicky nejblíže k Madame Butterfly). Tedy hudba pro evropského posluchače velmi dobře pochopitelná. A také japonský režisér Tokio Kenneth Ohska (který mimochodem vystudoval kromě operní režie též fyziku a věnuje se mezinárodnímu výzkumu vysokoenergetických urychlovačů) vychází především z evropského tradicionalistického náhledu na inscenování opery – nádech

 Foto Jiří Kristian

udá l o st i

exotiky dodává inscenaci především kostýmy a líčením odkazujícím k japonskému divadlu. Krásná žena Cú (Katarína Jorda Kramolišová), jež je oním zachráněným jeřábem, ze svého peří pro milovaného muže Johjó (Michal Vojta) utká krásnou látku. Peněz chtiví kamarádi (Unzu – Zdeněk Kapl a Sódo – Peter Soós) ho přesvědčí, aby chtěl další, kterou dobře prodají ve městě. Cú nechápe, k čemu jsou potřeba další peníze, ale ze strachu, aby ji Johjó neopustil, za velkých bolestí utká další dvě látky. Ale nakonec přeci jen sama smutně odchází ze světa, kterému nerozumí – to když Johjó poruší slib, že se na ni při tkaní nebude dívat. Režisér v programu píše o „konfliktu mezi mírumilovným životem a kapitalismem“ – Yuzuru v sobě jistě takové symbolické téma má, na jevišti nicméně není nikterak akcentováno: prostě se tu velmi přehledně odehrává dojemný příběh. Inscenace tak vlastně po všech stránkách počítá s konzervativním operním divákem, ale zároveň mu nabízí něco neobvyklého a šikovně apeluje na jeho zvídavost do budoucna. Tentokráte má projekt ovšem ještě další, neméně důležitý rozměr: je významnou společensko-politickou událostí, která rozhodně zvyšuje prestiž opavského operního domu. Premiéra se odehrála v rámci Japonských kulturních dní v Opavě, které byly součástí oslav 50. výročí navázání diplomatických styků mezi Japonskem a naší zemí – a to za přítomnosti mnoha čestných hostů, včetně velvyslance Japonska v České republice. Kromě toho byly v Opavě v říjnu k vidění japonské filmy, výstavy japonských předmětů, fotografií a literatury atd. Jde tedy o komplexnější a velmi užitečné setkání s odlišným světem, odlišnou kulturou. Opava, Slezské divadlo – Ikuma Dan: Yuzuru. Dirigent Jan Snítil, režie a kostýmy Tokio Kenneth Ohska, scéna a kostýmy Alexander Babraj, sbormistryně Ivana Kleinová. Česká premiéra 14. října 2007. •



festivaly, koncerty

moravský podzim $%%& Brno, Besední dům, Špilberg, Janáčkovo divadlo, „Červený kostel“, Městské divadlo, Nová radnice, chrám sv. Augustina, Hudební fakulta JAMU

sladký dech pírody ' Alena Borková Podtitul tohoto již tradičního mezinárodního festivalu (konec září a začátek října v Brně) Sladký dech přírody otevřel prostor pestrosti programů jak ve výběru stylů, tak žánrů či obsazení. Převažovala hudba artificiální; byla však doplněna prezentací folkloru (Vojenský umělecký soubor Ondráš) a novodobým žánrem nonartificiálním, doplňujícím některá vystoupení. Festivalový repertoár dal nahlédnout do různosti zpracování přírodních inspirací – od vysoce stylizovaných barokních zvukomaleb k vyššímu stupni zobecnění v romantismu a impresionismu (Smetana, Debussy). Na realizaci se podíleli výborní interpreti domácí – hobojista Vilém Veverka ve spolupráci s cembalistkou Marií Barbarou Willi, kteří okouzlili nejen živým přednesem historické hudby, ale nadchli publikum také soudobými skladbami, zejména kompozicí Song of fixed Accord Petera Grahama s rytmicky sugestivně zahranými jazzovými cembalovými mezihrami (5. 10.) či světoznámý sedmasedmdesátiletý pianista Ivan Moravec, jehož výkon v Besedním domě svědčil o neustálém výrazovém zrání (24. 9.). Technickou virtuozitu i vitalitu uplatnil ve velkolepém Preludiu, chorálu a fuze Césara Francka, malířsky sugestivních skladbách Debussyho a asentimentálním a zároveň niterném Chopinovi. Bez únavy oblažil nadšené publikum několika přídavky. Mladé publikum zaujal vokální soubor Affetto (J. Mikušek, V. Richter, M. Olbrzymek, A. Procházka, klávesy – M. Jakubíček) ve vstupních prostorách kasemat na Špilberku (29. 9.) s důmyslně sestaveným programem, jenž stále upoutával pozornost – zpočátku libozvučným historickým vícehlasem, pak soudobou hudbou (Pärt, Štědroň, Jakubíček) a v závěrečném bloku humorem a odlehčenými žánry, na něž nadšeně reagovala nejmladší část posluchačů. Pouze pokus o souběžnou prezentaci obrazů nevyšel přesvědčivě pro nedokonalost promítací techniky. Atraktivním reprezentantem hostů byl Velšský národní orchestr BBC se švýcarským dirigentem ierry Fischerem v Janáčkově divadle (23. 9.). Nejdříve provedl s brněnským, světově proslulým houslistou Františkem Novotným a rusko-francouzským pianistou Sergejem Milsteinem Mendelssohnův Koncert d moll. Noblesní, kultivovaný a citem prozářený tón houslí byl místy zastíněn dravým zvukem klavíru, rozsáhlý celek však vyzněl s jímavou líbezností. Následující Berliozovu Fantastickou symfonii jsme už dlouho neslyšeli v tak plastické a strhující podobě – měla k dispozici technicky i tónově skvěle vybavené instrumentalisty i dirigenta mimořádné umělecké erudice. Jednotlivé věty výmluvně tvarovaly autorův fantazijní příběh. Ne všichni byli spokojeni s vystoupením Chasidské kapely ve středu 26. 9. v „Červeném kostele“, přímo zaplaveném masami zájemců (kteří byli ochotni vzít i místa na stání). Mužský sbor z Moskvy se sbormistrem Alexandrem Borisovičem Caljukem zde prezentoval židovskou hudební kulturu a zejména chasidské zpěvy, blízké lidové tvorbě. Zpěváci disponovali krásnými nosnými hlasy, jež většinou obdivujeme u východních národů, avšak mnohdy zpívali příliš „naplno“ – neškodila by plastičtější dynamika. Mezi sólisty kraloval sólista Velkého divadla v Moskvě Leonid Bomštejn. Rušivě však působily časté slovní vstupy dirigenta, překládané

ještě do češtiny a těžko srozumitelné v rozplývavé akustice kostela. Velký zájem diváků vzbudilo vystoupení dvou tanečních souborů na Soudobé hudební scéně Městského divadla s názvem Příroda v tanečním pohybu. Členové Tanečního divadla Maximus (choreografie a scéna David Strnad) a Company ProART a baletu Městského divadla Brno (choreografie a scéna Martin Dvořák, kostýmy Roman Šolc) baletně ztvárnili nejdříve Apalačské jaro Aarona Coplanda a Karneval zvířat Camilla Saint-Saënse – na jednoduché scéně vynikly baletně pantomimické kreace tanečníků, doslovené odpovídajícími kostýmy. Apalačské jaro dýchalo půvabem melodické hudby v rozpětí mezi lyrikou a hravou rozpustilostí, protkanou humornými prvky tak, aby celek dějově spěl k vyvrcholení na podkladě hudební nahrávky. Konkrétnost Karnevalu zvířat se naštěstí nepromítla do názornosti kostýmových proměn. K dobrému výsledku přispěl výkon Orchestru Městského divadla Brno s dirigentem Jiřím Petrdlíkem a výbornými sólistickými vstupy pianistů Radima Pančochy a Martina Procházky. Následná baletní adaptace Botticelliovského triptychu a kompozice Ptáci Ottorina Respighiho vycházela z malebné představy oživlých obrazů; Ptáci byli pojati humorně až ironicky; závěrečná scéna s homosexuály vyzněla poněkud lacině. S potěšením lze konstatovat, že Moravský podzim je stále hojně navštěvován a přes některé kritické výhrady zaujímá jako celek čestné místo mezi kulturními akcemi dneška.

mezinárodní interpretaní soutž – varhany  Alena Veselá Ve dnech 16.–22. 9. proběhl v rámci Mezinárodního hudebního festivalu Brno – Moravský podzim 12. ročník Mezinárodní interpretační soutěže. Ta se koná v pravidelním cyklu pěti oborů (lesní roh, varhany, kontrabas, bicí nástroje a tuba). V letošním roce přivítalo Brno mladé varhaníky z Polska, Maďarska, Slovenska, Jižní Koreje a České republiky. Také porota soutěže pracovala v mezinárodním složení: předsedkyní byla Gillian C. Weir (Velká Británie), místopředsedkyní Alena Veselá (Česká republika) a členy poroty Helmut Deutsch (Německo), Irena Chřibková (Česká republika), Julian Gembalski (Polsko), Kamila Klugarová (Česká republika) a Peter Planyavsky (Rakousko). První kolo soutěže se konalo na varhanách v Rytířském sále Nové radnice a druhé v chrámu sv. Augustina. Finále mělo dvě části; první se uskutečnila na varhaním positivu v koncertním sále Hudební fakulty JAMU, závěrečná část v sále Besedního domu. Do finále soutěže postoupili čtyři kandidáti. S ohledem na vysokou úroveň soutěžních výkonů se porota rozhodla udělit jednu první a dvě druhé ceny. První cenu a titul laureáta získal dvacetiletý student pardubické konzervatoře Pavel Svoboda a druhá cena byla rozdělena mezi Annu Pikulskou z Polska a Drahoslava Grice z České republiky. Čestné uznání obdržela Young Eun Jang z Jižní Koreje. Anna Pikulska dále obdržela Cenu za nejlepší interpretaci skladby Burlesca Zdeňka Pololáníka, kterou udělila Nadace Český hudební fond. Vysokou úroveň svých výkonů předvedli laureáti soutěže i na koncertě vítězů 22. 9. v sále Besedního domu. •

festivaly, koncerty

nekonvenní žižkovský podzim po jedenácté Praha, Žižkovská radnice, Církev bratrská na Žižkově

dechové kvinteto academia a dominika hošková  Jiří Teml Dne 13. září proběhlo v obřadní síni žižkovské radnice zahájení 11. ročníku Nekonvenčního žižkovského podzimu, který se díky nevšední nápaditosti v oblasti dramaturgie i vynalézavé nabídce koncertních prostor těší mimořádnému zájmu publika, takže ještě před jeho zahájením jsou již dvě třetiny koncertů vyprodány. Slavnostního zahájení i tiskové konference se zúčastnily osobnosti z kulturní oblasti, zástupci významných institucí i podnikatelské sféry, která festival každoročně podporuje, přičemž hlavními sponzory jsou Městská část Prahy 3 a Grant hl. m. Prahy. Po sympatickém úvodu starostky Městské části Prahy 3, Mileny Kozumplíkové následoval příspěvek profesorky Zuzany Růžičkové a uvítací projev doc. Jiřího Hoška., hlavního iniciátora a organizátora festivalu, který připomněl osobnosti, které se na festivalu významně podílejí i dramaturgické záměry 11. ročníku svým vtipným, bezprostředním projevem. Slavnostní zahájení pak provázel komorní soubor Dechové kvinteto Academia a violoncellistka Dominika Hošková. Ve výtečném podání zazněly Mozartovy Kontrdance, vtipná Malá komorní hudba pro dechové kvinteto, op. 27 Viktora Kalabise, nástrojově a zvukově zajímavá Musica spingenta pro violoncello a dechové kvinteto Zdeňka Pololáníka a závěrem Beethovenových 12 variací F dur na Mozartovo téma z opery Kouzelná flétna ve zdařilé úpravě Jiřího Hoška pro violoncello a dechové kvinteto. Závěrečná skladba ostatně předznamenala hlavní dramaturgický pilíř, jímž je jubilejní Beethovenův rok, který v závěru festivalu vyvrcholí jubilantovým Trojkoncertem C dur pro housle, violoncello a klavír, op. 56 v Nové aule Vysoké školy ekonomické. Festival přináší celou řadu objevných dramaturgických nápadů i významných interpretů v širokém žánrovém spektru. Uplynulých deset úspěšných ročníků Nekonvenčního žižkovského podzimu svědčí o tom, co dokáže obdivuhodné nadšení, pracovitost a cílevědomost především zakladatele a garanta Jiřího Hoška a jeho nevelkého kroužku spolupracovníků v nesnadných podmínkách dnešního života, zejména v oblasti kulturních aktivit. •

novinka otomara kvcha  Anna Šerých 9. smyčcový kvartet Otomara Kvěcha premiéroval festival Nekonvenční žižkovský podzim v koncertu Ódy na radost. Zněly 2. 10. modlitebnou Církve bratrské na Žižkově. Tu nejznámější, jubilanta Ludwiga van Beethovena (1770–1827), zapěla Musica Oeconomica Pragensis nadšeně rovnou nadvakrát, rekonstruovaný náčrtek z roku 1812 i známé znění z 9. symfonie. Svou hlavní kvalitu, čistou intonaci a hlasovou vyváženost, však ukázal mladý sbor (funguje od roku 2001, sbormistři Martina a Kryštof Spiritovi), především v oblíbeném motetu Lodovika Viadany, žalmu Exultate justi – Zaplesejte spravedliví Hospodinu a chorálech Michaela Haydna a J. S. Bacha. Centrem koncertu byl Smyčcový kvartet č. 9. Otomara Kvěcha. Možná jej autor psal přímo do bloku ód, každopádně premiéra byla skvěle nastavena. Pražákovo kvarteto (Václav Remeš, Vlastimil Holek, Josef Klusoň a Michal Kaňka) zahájilo Beethovenovou Velkou fugou B dur. Příliš vervně, hráčská preciznost její monumentalitě více prospívá, zato obezřetná koncentrace na novinku dala pravý výsledek. Svůj poslední kvartet pojal Otomar Kvěch jako opus magické devítky. To stigma z času Beethovenovy 9. symfonie (možná fatálněji 9. symfonie Gustava Mahlera) skladatelé idealisticky tradují a Otomar Kvěch je přenesl do kvartetu. Jeho Smyčcový kvartet č. 9 je víc kontemplační než bilanční a je vtipný. Tři věty, trojí Invokace. Jaká zvolání? Mohutné, chorálové Veni creator spiritus, citace gregoriánského chorálu. Přijď duchu stvořiteli. Impozantní začátek, staletími prověřený modul, působí muzikantsky, působí posluchačsky. „Zoufalé volání jedince, který nenachází vnitřní klid na vlastní tvůrčí práci“, říká autor. Prvá Invokace (Allegro, ma non troppo, un poco maestoso) není niterná modlitba k Duchu svatému, je to kumštýřské zvolání a dostává kumštýřské echo: trojí minikoláž z citací všech možných devátých symfonií. Pietní tónový zdroj, zpracovaný bravurně do působivé odpovědi. Osobitá sugesce opřádá vysoké, flažoletové tóny střední věty (Allegro duro. Adagissimo). Tato druhá Invokace zní intimně, nese zpověď i strach a přitom vypovídá jakoby za každého z nás, subjektivní vzdechy a výkřiky jsou sdílné a výstižné jako popěvek, je všech. Poslední zvolání, Invokaci třetí věty, nasadí sólo druhých houslí a v jakémsi postludiu dořekne viola. Zde nejzřetelněji resonuje autorův neoneoromantismus – a romantismus, jak víme, stál na ideálu metafyziky; tam někam se autor dobývá, ať je to meditační ponor, nebo vysněná budoucnost. Ať jde cestou nitra, nebo širočinou hudební představivosti, obě Otomaru Kvěchovi zpívají, to ukázal jeho 9. smyčcový kvartet zřetelně. •

Hudební fakulta Janáčkovy akademie múzických umění v Brně ve spolupráci s Nadací Leoše Janáčka pod záštitou Ing. Stanislava Juránka, hejtmana Jihomoravského kraje Romana Onderky, primátora Statutárního města Brna vypisuje

15. ročník Mezinárodní soutěže Leoše Janáčka člen EMCY - Evropská unie hudebních soutěží pro mladé, Mnichov Soutěž se uskutečňuje za finanční podpory

Statutární město Brno Jihomoravský kraj Ministerstvo kultury ČR

Hlavní mediální partner

Opus Musicum



v oboru

klavír 8. – 13. září 2008

Podrobné informace na: http://hf.jamu.cz/mezinarodni-soutez-leose-janacka/



festivaly, koncerty

malá strana žije hudbou

dvakrát eská filharmonie

Praha, Valdštejnský palác

Praha, Rudolfinum

 Michal Matzner

praha konen slyšela koncertn krále rogera  Vladimír Říha Přestože základní polská opera 20. století Král Roger Karola Szymanowského se hrála v Národním divadle v Praze již v roce 1932, museli jsme velice dlouho po válce čekat na její další uvedení. A díky švýcarskému dirigentovi Charlesi Dutoitovi, České filharmonii, polským a slovenským sólistům a dvěma našim sborům jsme se ve dnech 25. a 26. 10. dočkali alespoň koncertního provedení ve Dvořákově síni Rudolfina. Historii díla i jeho námětu podrobně v minulém čísle Hudebních rozhledů popsala v souvislosti s vynikající inscenací Wroclavské opery Jana Vašatová. Praha by si ji neměla nechat ujít, přímo volá po pozvání do Prahy na některý z festivalů. Zopakuji jen stručně, že přestože obsah díla je historický a vychází z 12. století na Sicílii, je to typické dílo symbolismu a secese a hudební jazyk obsahuje vlivy Wagnera, Ravela a Debussyho, ale hlavně génia samotného autora zavádějícího posluchače i do světa byzantské hudby. Hlavním znakem je vypjatost citů dosahujících až dionýsovského vytržení, čemuž často odpovídají i vysoké nároky na provedení jak sólistů, tak orchestru i sborů. Tři dějství zazněla v Praze v jednom nepřetržitém proudu bez rozdělení přestávkou. Švýcarský dirigent Charles Dutoit, u nás dobře známý mj. i z letošního hostování na Pražském jaru, si to tak přál, aby dosáhl většího působení Charles Dutoit Foto Zdeněk Chrapek

Bilance nad letošními Malostranskými komorními slavnostmi, které pořádá sdružení občanů Česká kultura v čele s violoncellistou a neúnavným organizátorem Janem Páleníčkem vyznívá velice příznivě. Oproti prvním třem ročníkům, které byly situovány do prostor Plodinové burzy ČNB, se tento festival konal již podruhé v Rytířském sále Valdštejnského paláce. Kromě příjemného sálu posluchači mají tak možnost navštěvovat tyto koncerty zdarma. To se ruku v ruce s vysokou kvalitou programu promítlo do masové účasti publika – koncerty byly vždy zaplněné. V úvodním večeru (2. 10.) vystoupilo Smetanovo trio. Razantní úder Jitky Čechové výborně konvenoval s náladou Brahmsova Tria c moll op. 101. Vynikající kvality všech protagonistů, z nichž se každý ve své umělecké praxi věnuje i sólové tvorbě, se promítly do bravurního provedení tohoto náročného díla. Poměrně osvěžujícím dojmem v ustáleném repertoáru Smetanova tria působilo Klavírní trio Karla Janovického (1930). U nás ne tolik známý skladatel strávil po komunistickém puči prakticky celý život ve Velké Británii, kde se kromě kompoziční činnosti věnoval propagování tvorby Janáčka a Dvořáka. Kromě jiného také deset let řídil české oddělení BBC. Jeho uvedené Klavírní trio bylo řemeslně velice hezky napsané – nechyběla gradace a celkově dobrý spád díla. Otázka přesahující formát tohoto článku však vyvstává při pohledu na jeho klasickou formu a vertikální strukturu: Je potřeba v dnešní době psát hudbu, která se tolik podobá Janáčkovi a Bohuslavu Martinů? Vynikající souzvuk, porozumění celku a naprostá umělecká zralost. Tak by se dalo stručně zhodnotit provedení Dvořákova raného Tria B dur op. 21 v podání Smetanova tria. Nadšené publikum bylo ještě po oficiálním konci programu odměněno II. větou z Fibichova Tria f moll a briskním Finale z Tria e moll Bohuslava Martinů. Program pátého koncertu festivalu 17. 10. nesl název Máme rádi jazz. Zařadit takovýto koncert mezi klasickou dramaturgii se i s ohledem na nejazzové publikum ukázalo jako dobrý počin. „Nádražní“ akustika Rytířského sálu se dá v tomto směru přirovnat k akustice sálu Španělského, kde se pořádají některé koncerty z prezidentského cyklu Jazz na Hradě. V rámci tohoto koncertu si muzikanti dobře zvolili hru bez ozvučení – amplifikovaný byl pouze kontrabas. Z ad hoc sestaveného bandu: Radek Zapadlo – saxofon, Matěj Benko – klavír, Petr Dvorský – kontrabas a Martin Novák – bicí naprosto vyčníval mladý klavírista Matěj Benko. Dobře vystavěná koncepce jeho sól potvrdila, že je jedním z nejperspektivnějších talentů české jazzové scény. Václav Luks, který se svým Collegiem 1704 patří mezi nejlepší středoevropské realizátory staré hudby, vystoupil na závěrečném koncertě v neděli 21. 10. Program s vystihujícím názvem Combattimento Veneziano zahájil pečlivým provedením Vivaldiho Sinfonie in G. Vynikající a pro domácí publikum poučný byl výkon německé hobojistky Xenie Löffler. V technicky náročných a virtuózních koncertech omase Albinoniho a Alesandra Marcella podala bravurní výkon, který charakterizoval barevný tón, vybroušená technika a citlivý přednes. Jen nás musí mrzet, že u nás nepůsobí více takových specialistů na dobové dechové nástroje. •

na posluchače. To byl snad jediný omyl celého provedení, které klade na posluchače – hlavně na toho nepřipraveného – vysoké nároky, a tak by jistě menší přestávka k načerpání sil nebyla od věci. Dutoit dílo uvádí dost často, a tak jsme museli ocenit, že se v něm orientuje velice dobře. Místy by však přece jenom neškodilo poněkud ubrat na síle, která v tak malém prostoru a při tolika účinkujících někdy přesahovala mez. V tomto případě by méně bylo určitě více. Celkově však musíme provedení pochválit, protože při poměrně střídmém času na nastudování zvládla Česká filharmonie vedená Charlesem Dutoitem složitou kostru obrovské architektury skladby bez potíží, a tak publiku – které ke své škodě sál nezaplnilo, přestože měly oba večery i svou reprezentativní stránku s účastí význačných polských hostů včetně ministryně zahraničí Anny Fotygové a spolupracoval na nich i Polský institut v Praze – připravila silný zážitek. Koncertu vévodila polská sopranistka Iwona Hossa, jejíž Roxana byla vrcholnou ukázkou těžké role s vypjatostí výrazovou i hlasovou, přitom zvládanou s nespornou lehkostí. Barytonista Adam Kruszewski v titulní roli byl rovněž vynikající a bylo znát, že ji má z mnoha uvedení na jevišti důkladně zažitou. Slovák Ľudovít Ludha svým tenorem dal Pastýři požadovanou míru vytržení, snad jen místy bychom si přáli větší průraznost. Ostatní – Wojciech Maciejowski jako učenec Edrisi (tenor), Piotr Nowacki jako Arcibiskup (bas) a Jadwiga Rappé jako Diákonka (mezzosoprán) měli menší prostor, ale plně ho využili a doplnili vynikající sólistický soubor. Výborný výkon odvedl i chlapecký sbor Boni Pueri z Hradce Králové umístěný z nedostatku místa vlevo na balkoně, a rovněž Český filharmonický sbor z Brna (sbormistr Petr Fiala) tuto příležitost, která se mu nečekaně naskytla po odřeknutí Pražského filharmonického sboru, nezmarnil. Bylo smutným a absurdním faktem večera, že ve chvíli obou koncertů jsme již věděli, že celý spor ohledně zrušení tohoto vystoupení ze strany Pražského filharmonického sboru byl nakonec vinou rozbouřených přírodních živlů naprosto zbytečný, protože z jeho zahraničního závazku sešlo. Zase si jednou osud s někým až nehezky zahrál! Výborně vybavený byl i tištěný program ke koncertům, jehož samozřejmou součástí byla příloha s textem opery v češtině, polštině i angličtině. Letošní výroční rok Karola Szymanowského ( 70 let od smrti skladatele, jenž měl velmi úzký vztah k české hudbě a Praze) tedy Česká filharmonie oslavila na odpovídající úrovni! •

korteho píbh fléten  Jiří Pilka Česká filharmonie nabídla 18. a 19. 10. abonentní koncerty s riskantní dramaturgií, tj. bez jediné ověřené repertoárové skladby, přesto oba večery u posluchačů velmi uspěly. Úvodní dílo, Příběh fléten Oldřicha F. Korteho, staré skoro 50 let, bylo přijato nadšeně a autor byl opakovaně vyvoláván. Tohoto opusu se v minulém století ujali Martin Turnovský, Miroslav Bervíd, Karel Ančerl a v roce 1968 Lovro von Matačič, který skladbě dodal největší proslulost a podpořil její cestu i na zahraniční pódia (Německo, Švýcarsko, Japonsko aj). První dirigenti měli s uvedením potíže: Korte byl několikráte politickým vězněm v době totality, nebyl tedy vítaným autorem. Pamatuji se na Matačićovo provedení a na manifestační úspěch, který musel dobové pohlaváry hudebního nebe notně rozčilovat. Příběh fléten má sdělnou hudební dikci, opomenul jak tehdy vyžadovaný optimismus, tak i postoje avantgardy, má v sobě mnoho romantického. Je to symbol dramatických střetů individuality (flétny)



Foto Zdeněk Chrapek

festivaly, koncerty

O. F. Korte po provedení své skladby Příběh fléten

s osudem, což bylo pochopitelně vykládáno (správně) jako střet s režimem. Skladba končící ve smutném, meditativním ztišení si zachovala sugestivní působivost dodnes. Dalším dílem 20. století byl melodram Viktora Ullmanna Píseň o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilka (podklad báseň R. M. Rilka), který autor vytvořil v červenci 1944 v koncentračním táboře v Terezíně, těsně před svou smrtí v Osvětimi. Původní klavírní verzi rekonstruoval pro orchestr Hennig Bradel. Je to hudba emotivní, přístupná, dobře dramaticky vystavěná. Hvězdou provedení byla recitující Soňa Červená. Doslova šokovala zvládnutím textu 40 minutové skladby zpaměti. Text podala s velkým emotivním nasazením, i když by si bylo možno představit u provedení činohercem více barevných valérů. Posluchače však naprosto okouzlila. Rozlehlá Symfonie č. 3. Sergeje Rachmaninova večer uzavírala. Nebyla to šťastná dramaturgická volba, skladba je rozvleklá a mnohomluvná. Orchestr hrál na dobré úrovni. Vynikající výkon podal dirigent Leoš Svárovský, byl maximálně angažován, partitury ovládal dokonale a nechyběla i jeho pověstná elegance. Vedle něj a Soni Červené byla však špičkou večera právě Korteho skladba. Potěšení nabídl i mimořádně dokonalý a odborně zasvěcený text programu z pera dr. Vlasty Reittererové. •

festivaly, koncerty

Mluveného slova se v Honeggerově oratoriu skvěle ujali francouzští hosté, Frederika Smetana a Michel Favory.

král david a fok Praha, Obecní dům  Petr Veber Dirigent Serge Baudo zopakoval po letech s Pražskými symfoniky jednu ze svých stěžejních kreací, jimiž se už před lety trvale zapsal do dějin tuzemského koncertního dění – uvedl (2. a 3. 10.) ve Smetanově síni Honeggerovo oratorium Král David. Obdobně Baudo v minulosti opakovaně seznámil pražské publikum s Honeggerovým ještě oblíbenějším oratoriem Jana z Arku na hranici. Pokaždé šlo v tuzemském koncertním dění o výjimečné okamžiky, tehdy ostatně doprovázené vynikající nahrávkou. V Králi Davidovi používá autor střídmější výrazové prostředky než v Janě z Arku, dílo je dramaticky méně vyhrocené a v souladu se starozákonním, tedy starobylým námětem zní záměrně archaičtěji. Přesně v tomto duchu dirigent Baudo také celý večer vědomě koncipoval a vedl. Přesto, že Král David patří k okruhu děl ostražitě se vymezujících vůči romantickému velikášství, a tedy děl zdrženlivě věcných, patosu se ve sborových částech Honegger nevyhýbal a nevyhnul – a je to dobře. Koncertní skladba trochu kaleidoskopickou sestavou sice přece jen prozrazuje, že v původní verzi měla podobu scénické hudby, ale je emocionálně plně uspokojivá a její vnitřní harmonie v sobě má něco, co navozuje pocit duchovní opravdovosti. Pražský komorní sbor i sopranistka Sophie Marin-Degor, mezzosopranistka Jana Štefáčková a tenorista Philippe Talbot se zapojili ve stejných intencích, výrazný literárnědramatický i autenticky „francouzský“ vklad přinesli rodilí mluvčí a zkušení vládci nevšedního mluveného slova Michel Favory a Frederika Smetana. Při všem tom souladu, který panoval na jevišti, je jen zvláštní, proč tento dramaturgicky i interpretačně mimořádný projekt přilákal tak málo posluchačů, že si toho nebylo možné v sále nevšimnout. •

blohlávek uvedl miroslava ambroše Praha, Rudolfinum  Rafael Brom První koncert Orchestrálního cyklu Pražské komorní filharmonie (24. 10.) uvedl dirigent Jiří Bělohlávek ve velkém stylu. Jako úvodní skladbu večera vybral Tre ricercari pro komorní orchestr Bohuslava Martinů, který svou instrumen-

tací dal příležitost hned sedmi hráčům na dechové nástroje, dvěma klavírům a skromné (oproti originální partituře posílené) skupině smyčců. Dokonale organizovaný celek s gustem uplatnil autorův formálně volný průběh a z hustého pletiva hlasů vzlétla osvobozená poetika typické martinůovské melodie rodné Vysočiny nesené flétnou a obligátní něhou hoboje s dopadajícími kapkami klavírních úderů. Dynamicky výrazněji modelovaný a svižný finální ricercar zakončil opus s bezprostřední výrazovou jistotou. Druhou skladbou večera –Koncertem pro housle a orchestr D dur, op. 35 Petra Iljiče Čajkovského – významnou pro debutujícího sólistu Miroslava Ambroše, předložil dirigent orchestru náročný koncertantní úkol, kterým prověřil připravenost tělesa k velkým výkonům i za velmi střídmých zkouškových podmínek. Stejnou mincí bylo měřeno i sólistovi, jehož nástup po okouzlujícím orchestrálním úvodu byl srdnatě jistý a třebaže orchestr nešetřil dynamikou, měl dostatek prostoru k uplatnění velkého romanticky zabarveného tónu moderní světové houslové školy, který na vzácném italském nástroji z dílny Camilla de Camilliho (1734) směle pronikal i orchestrálním forte. Velkou šancí zaujmout publikum byly nejen sólové melodické pasáže, ale zejména kadence. Miroslav Ambroš této příležitosti využil a s vysokou technickou připraveností provedl výstavní části nejen s bravurou, ale také s velmi dobře vygradovaným napětím, tajícím dech publika až do jejich vítězného vyústění. Ve snivém úvodu pomalé věty povýšil působivost koncertu skvěle využitý, medově plný a barevně široký tón nástroje, který Ambroš zplna smyčce vložil do zvoleného tempa zvýhodňujícího sólistu. Jeho chvíle přišla opět v nástupu do finální věty, který se stal takřka tónovou demonstrací sólistovy smyčcové techniky. O tom, že Miroslav Ambroš svůj debut v pražském Rudolfinu nepromarnil, svědčil mnohanásobný aplaus, který po čtvrtém návratu přerušil houslista bezchybně provedeným přídavkem – variací na melodii cikánského čardáše s názvem Dža more současné české skladatelky Sylvie Bodorové. Další opakovaný potlesk pak první půli koncertu uzavřel. Finální hudbou koncertu Pražské komorní filharmonie s dirigentem Jiřím Bělohlávkem byla Symfonie č. 39 Es dur Wolfganga Amadea Mozarta, KV 543. Orchestr byl v tomto díle naprosto uvolněný a uvědoměle pracoval s dynamickými kontrasty, volné části obdařil jemným kouzlem smyčců a skvělým přednesem fagotové melodie z orchestru, jakož i serenádově důvěrnými klarinety v závěru finální věty, kterou orchestr zopakoval v přídavku. • Miroslav Ambroš se představil v Čajkovského Houslovém koncertu D dur Foto Zdeněk Chrapek

Foto Jiří Skupien



festivaly, koncerty

koncert student( pražské konzervatoe Praha, Rudolfinum  Zdeněk Šesták Pražská konzervatoř vyvíjí v poslední době velice bohatou koncertní činnost, kterou vstupuje svérázným způsobem do pražského koncertního života. Nejde jen o vystoupení talentovaných studentů, ale i dramaticky podnětné koncerty pedagogů. Podobný koncert se uskutečnil i 31. 10. ve Dvořákově síni Rudolfina. Profesorka Miriam Němcová představila pražskému publiku „svůj“ Symfonický orchestr Pražské konzervatoře. A nutno říci, že výsledky jejího působení jsou více nežli uspokojivé. Přes zákonnou každoroční výměnu členů takového typu školního ansámblu se orchestr představil jako těleso schopné si klást tak vysoké úkoly, jako byl tento náročný program. Kromě Dvořákovy Symfonie č. 8 G dur zahrané – jak jinak – s půvabným mladistvým elánem a poezií jsme slyšeli I. koncert pro violoncello B. Martinů a s napětím očekávanou Symfoniettu letošního jubilanta Ilji Hurníka, někdejšího profesora konzervatoře. Sólový part Martinů koncertu byl svěřen absolventu školy ze třídy prof. Vladana Kočího a posluchače AMU u doc. Jiřího Hoška Jakubu Mayerovi. Byla radost poslouchat toto invenčně nabité dílo v tak přesvědčivém podání mladého umělce, jehož jméno bychom si měli do budoucna dobře zapamatovat. Se ctí se vyrovnal orchestr i s interpretací náročné Symfoniety Hurníkovy, skladby vytříbeně strukturované invence a působivých výrazových obsahů. Zvlášť se podařila interpretace závěrečné věty ztvárňující v jakési melancholické reminiscenci a nostalgii autorův zážitek z mládí, kdy k němu doléhá z velké dálky zvuk lidové dechovky. Mladí instrumentalisté ze skupiny dechových nástrojů se podrobili požadavku partitury, odešli ze svých míst a zahráli celou tuto orchestrální partii spoza scény, aby tak navodili onu neopakovatelnou pocitovou atmosféru. A to se opravdu podařilo. Že šlo přitom i o choulostivý a komplikovaný dirigentský problém, je nabíledni. Prof. Němcová osvědčila nejen zde, ale i v celém večeru svůj smysl pro precizní rytmický obraz a pevný koncízní tvar. Orchestr pod jejím přesným pevným gestem hrál s plným mládí odpovídajícím zaujetím. Studenti, krátce řečeno, se chtěli ukázat a to bylo velice sympatické, však také jejich výkon byl celou síní nadšeně oceněn. Blíží se 200. výročí založení Pražské konzervatoře. Tento koncert ukázal, že je vše na dobré cestě a že oslavy ústavu s tak bohatou a cennou uměleckou tradicí budou velkou událostí nejen naší hudební kultury. Proto jsem chápal tento koncert jako jistou anticipaci toho, co vedení ústavu k tomuto výročí připravuje. Mě jako někdejšího absolventa této školy vždy těší výsledky, jichž tento ústav dosahuje. A navíc – abych si ohřál svoji „citolibskou polívčičku“ – mám velkou radost z tak dlouholeté 200 let trvající práce instituce, u jejíhož zrodu stál v roce 1810 ve skupince šlechtických intelektuálů i synovec citolibského Arnošta Karla Pachty (1718–1803), Jan Pachta z Rájova. •

hvzdy klasické kytary v praze Praha, České muzeum hudby  Rafael Brom Cyklus čtyř koncertů, který se v letošním roce opakovaně odehrává ve skutečně akusticky příznivém a architektonicky štastném prostoru Českého muzea hudby v Karmelitské



ulici v Praze na Malé Straně, připravilo občanské sdružení ProGuitarra. Sérii recitálů naplnil pořadatel vynikajícími sólisty reprezentujícími nastupující generaci. První z nich byl francouzský kytarista Judicaël Perroy, absolutní vítěz jedné z nejprestižnějších a také největších mezinárodních kytarových soutěží světa Americké kytarové nadace. Následoval ho polský umělec Marcin Dylla, nositel ceny kritiků „Zlatá kytara“ pro nejlepšího světového kytaristu za rok 2002; v říjnu jsme slyšeli famózní a strhující Duo Melis a koncem roku očekáváme chorvatskou kytarisku Anu Vidovičovou, absolventku Peabodyho konzervatoře a nositelku ceny soutěží ve španělském Benicássimu, Římě nebo anglickém Bathu; dále získala cenu Eurovize nebo Mezinárodní soutěže pro mladé umělce v New Yorku. Uměleckou záštitu nad projektem převzali profesoři pražské AMU, Milan Zelenka a Štěpán Rak. Koncert, který proběhl 17. října tohoto roku, patřil komornímu souboru Duo Melis, který hraje ve složení Susana Prietová (Španělsko) a Alexis Muzurakis (Řecko) od roku 1999 a hned v tomto roce zvítězil v řadě soutěží – v německém Frenchenu, ve francouzském Montelimaru, v Lipsku a v italském Bari. Oba jmenovaní jsou profesory na konzervatoři ve Štrasburku, účastní se mezinárodních festivalů a jsou zváni do porot mezinárodních soutěží, nahrávají pro vydavatelství, rozhlas a televizi. Program svého koncertu v atriu Českého muzea hudby zahájili hudbou Manuela de Fally – tanečními částmi ze tří scénických opusů, které sestavili do kontrastní a působivé suity. Neomylná technika, s níž duo dokázalo fantasticky imitovat orchestrální zvukové trsy z opery Vita breve vystřídala líbezná hudba Tance sousedů z baletu Třírohý klobouk lahodící průzračnou souhrou a suitu uzavřely rychlá hudba tance Mlynářky se stejného díla. Perlivé pasáže a mistrovsky zvládnutý taneční příběh proložený zvolněnou částí se vzrušující dynamikou byly nad očekávání strhující. Následovala hudba Antoina de Lhoyera z jehož brilantně provedeného Dua č. 1 op. 31 bylo střední přitažlivé Adagio cantabile korunou. Poslední hudba před přestávkou – Podzim v přístavu od Astora Piazzolly – přímo parádní kus kytarového repertoáru, hudba proměnlivých nálad s kouzelnými piany – byla promyšleným finále zkušeného dramaturgického citu. Druhou půli koncertu zahájilo Duo Melis čtyřdílnou suitou z poměrně známých cembalových kusů Jeana Philippa Rameaua. V tomto případě, jakož i v případě hudby de Fally a Argentinského tance Ginastery upravilo originální předlohy pro dvě kytary samo Duo Melis a dokonale využilo celé škály technických a výrazových možností svých nástrojů včetně perlové zvukomalby, v níž nezanikaly čisté a jasné tóny obzvláště pak půvabné v cantabilních pasážích. Starou hudbu vystřídala kompoziční vize argentinského skladatele 20. století Alberta Evaristy Ginastery. Jeho čtyři tance přinesly rušnou hudbu, z nástrojů tryskaly barevně opalizující souzvuky v dráždivé harmonii, jakož i pomalé části básnivé síly doprovázené výstižně vyváženou dynamikou. Skvělé dispozice souboru potvrdila famózní Mallorka Isaaka Albénize – slavný hit kytarové literatury zazněl v okouzlujícím provedení. V dalším programu Dua Melis, došlo k drobným úpravám. Očekávané Tríptico Lea Brouwera nezaznělo a místo inzerované skladby In modo Esperanto soudobého českého skladatele Milana Zelenky, nastudoval soubor Sonátu Dušana Bogdanoviće. Soudobý hudební jazyk proložený balkánskými rytmy působivě využíval možností kytarového dua. Prostor sálu publikum zcela zaplnilo a navzdory této skutečnosti přijalo více než sympatické Duo Melis velmi srdečně. Za to bylo odměněno i dvěma brilantními přídavky – kouzelným Intermezzem, jehož autorem je Manuel Maria Ponce a Tangem Astora Piazzolly. •



festivaly, koncerty

cyklus v synagogách úspšný i pošesté Plzeň, Stará synagoga,  Miroslav Mrázek Šestý ročník festivalu Hudba v synagogách plzeňského regionu měl vynikající uměleckou úroveň. Jarním vrcholem byl dvořákovský recitál houslisty Josefa Suka ve Velké synagoze v Plzni. Také na dalších koncertech se představili naši přední interpreti, Haasovo kvarteto, Duo di Basso, harfistka Jana Boušková a další. Cyklus koncertů se uzavřel koncertem v akusticky vynikající Staré synagoze v Plzni. Výtěžek ze sedmi programů bude věnován právě na opravu této památky. Z tohoto důvodu byla plná polovina koncertu v plzeňské Staré synagoze vyhrazena judaistické hudbě. Zastupovaly ji především vroucí modlitby hudebních romantiků, a to Kol Nidrei (Všechny sliby) Maxe Brucha a Eli, Eli (Bože, Bože) J. K. Sandnera v úpravě Mischy Elmana, kdysi slavného amerického houslisty se židovskými rodovými kořeny na Ukrajině. Orientálně zbarvenými intonacemi zapůsobila Hebrejská meditace Ernsta Blocha a upoutaly i ukázky z hudby Johna Williamse k filmu Schindlerův seznam. Na oddané interpretaci zmíněných skladeb, jakož i hudby dalších skladatelů, se spolu s uměleckou dvojicí manželů Jarmily Vlachové (akordeon) a Davida Niederleho (violoncello) výrazně podílel houslista Miroslav Vilímec, koncertní mistr České filharmonie. Z románské tvorby vzbudilo pozornost zpěvné Lento francouzského gambisty 18. století Louise Caixe d´Hervelois v přepise pro violoncello s akordeonem. Ze španělských autorů pak zaujal zvukově barvitý koncertní kus A. E. Granadose a Španělská suita Manuela de Fally v houslové verzi někdejšího věhlasného polského virtuosa Pawla Kochańského. Překvapivě zapůsobily Paganiniho proslulé Variace na téma z Rossiniho opery Mojžíš, zaznívající v pietním přepisu Pierra Fourniera důsledně na violoncellové struně a. Spolu se Sarasateovými Cikánskými melodiemi v brilantním podání Miroslava Vilímce znamenaly virtuózní vrchol programu, nadšeně oceněný početným publikem. Houslistu i violoncellistu po celý večer znamenitě doprovázela akordeonistka Jarmila Vlachová, autorka nástrojových

Foto archiv

Miroslav Vilímec a Jarmila Vlachová

úprav. Vkusně a s porozuměním nahrazovala střídavě klavír, varhany či orchestr. Sama jako sólistka skvěle přispěla Scarlattiho Sonátou h moll a Sonátou pro akordeon, jejímž autorem je soudobý dánský skladatel Vagn Holmboe. Dramaturgicky mimořádně zajímavý koncert poskytoval účinkujícím příležitost k uplatnění všech druhů vysoké nástrojové techniky umocněné vytříbeným hudebním cítěním. Jako přídavky umělci zvolili dvě skladby Dmitrije Šostakoviče ve společném triovém provedení. •

premiéra tí malých lásek josefa vejvody Pardubice, Dům hudby  Jiří Štilec Úvodní koncert sezony (17. 9.) 2007 byl v Pardubicích (Sukova síň Domu hudby) zahájen slavnostními projevy primátora statutárního města Pardubice ing. Jaroslava Demla a ředitele orchestru dr. Ludvíka Kašpárka. Je dobře, že město Pardubice, které je zřizovatelem orchestru, projevuje o činnost „svého“ tělesa skutečný zájem a vytváří mu dobré podmínky pro jeho uměleckou práci. Po slavnostním úvodu se již mohla představit Komorní filharmonie Pardubice se svým šéfdirigentem Leošem Svárovským a souborem sólistů – jazzmanů – Josef Vejvoda trio. Zahajovací koncert sezony v první polovině zajímavým způsobem konfrontoval dvě kompozice inspirované jazzem. Ta první vznikla v roce 1921 a je dílem Ervína Schulhoffa – autora, jenž na „svoji dobu“ stále ještě čeká a který se svojí skladbou zařadil do tehdejšího „módního“ evropského proudu podobně orientovaných a jazzem inspirovaných kompozic – patřil sem Igor Stravinskij, řada autorů Pařížské šestky, ale i náš Bohuslav Martinů a další. Orchestr zahrál tuto Suitu pro komorní orchestr rytmicky přesně a s patřičným vtipem, bylo zřejmé, že členům orchestru i dirigentu Svárovskému se podařilo předat správnou náladu dvacátých let, byť to nebyla nálada zcela bezstarostná a měla v sobě i přídech grotesky a sarkastické ironie. Tři malé lásky pro komorní orchestr Josefa Vejvody zazněly v Pardubicích jako premiéra. Jejich autor, pocházející ze slavného českého muzikantského rodu potvrdil, že je skvěle disponovaným hudebníkem (nejen bicistou, ale i tvůrcem) a že při podobné syntéze nebo „crossover“ kompozici postupuje odlišným způsobem než jeho předchůdce – Schulhoff. Kompozice pro trio sólistů – bicí, které hrál sám autor, klavír, kontrabas a orchestr měla tři věty s podtituly Dovádivé děti, Ťapání kolem mého srdce a Nevinný žert – Lumpárna. V řadě pasáží se kromě autorovy melodické invence a určité laskavosti (v tom byl asi zásadní rozdíl ve srovnání se skladbou Ervína Schulhoffa) osvědčila i bigbandová zkušenost, tyto pasáže dokázaly navíc „rozhýbat“ celý sál, zejména mladé posluchače konzervatoře, kteří koncert navštívili. Tři malé lásky pro komorní orchestr, které věnoval Josef Vejvoda svým vnoučatům, návštěvníky zahajovacího abonentního koncertu zaujaly a ukázaly na jednu z možných cest, kterou lze přitáhnout a přesvědčit posluchače koncertních sálů. Zároveň je zřejmé, že i takový způsob syntézy má na počátku 21. století stále svoje důležité místo. Za nastudování patří orchestru i dirigentovi velká pochvala. V druhé polovině koncertu zazněla Schubertova Symfonie č. 1 D dur. Tato hudba byla pro orchestr a zejména pro dirigenta Leoše Svárovského příležitostí k dokonalé exhibici technických a výrazových schopností a je třeba konstatovat, že tuto příležitost jak orchestr, tak jeho energický šéfdirigent, dokonale využili. Zahajovací koncert v Pardubicích měl tak správně vygradované finale. •

festivaly, koncerty

kouzelný stromeek



doporuujeme

 Věra Lejsková Musím předeslat, že nevěřím na zázraky, i když jsem v rámci své umělecké činnosti pověrčivá, bez té trochy víry ve štěstí a v příznivá či nepříznivá znamení se asi žádný kumštýř neobejde. Nicméně stalo se – několik dní před Štědrým dnem… Jako člověk ukázněný a dbalý zákonů nechodím řezat vánoční stromek do lesa, ačkoliv to tam mám jen skok, ale chodím si jej kupovat za lesovnu; je jich tu vždy celý stoh, některé leží na hromadě, jiné jsou zabodnuté do sněhu, všechny velikosti, člověk si opravdu může vybrat. Chodívám vždy až v podvečer: na sněhu zabarveném do růžova světly zářivek to má svou zvláštní poezii. Na obloze se třpytí hvězdy, na silnici neposkvrněný sníh – kdypak tu jel naposledy pluh ? – jdu tou tichou nádherou a najednou se prudce zastavím a nevěřím svým očím: těsně u mých nohou, vprostřed silnice leží vánoční stromeček. Přísahala bych, že tu před minutou nebyl, ale zrak mě neklame: když se k němu skloním, zavoní čerstvým jehličím. Rozhlížím se, jestli z některé chalupy nevyjde někdo, kdo si ho zde odložil – i když je to směšné, uprostřed silnice! – a pak si říkám, třeba spadl z nebe, třeba je to nějaký kouzelný stromeček… Opatrně jej stavím do svislé polohy, je krásně rostlý, ale takový maličký! – všichni u nás chtějí vždycky velký strom, s tímhle by mě vyhodili! Nicméně se jaksi od něj nemohu odloučit a váhavě se i se stromkem vracím domů. „Ten je krásný!“ – říká můj muž, který na všem vždycky vidí nějakou chybu – „kdes k němu přišla?“ „Spadl z nebe!“ – odpovídám a myslím si, tak vida, první zkoušku absolvoval, ale co děti? Zkrátím to: kouzelný stromeček zvítězil na celé čáře, učaroval všem, kteří vždy toužili po velkých stromech, a děti si jej vyzdobily tak, že byl ze všech stromečků nejkrásnější. Ale ještě jedna věc byla zajímavá: jakoby s ním přišlo do rodiny zvláštní kouzlo: nikdo se nehněval, že byla třeba trochu připálená ryba, nebo že nedostal právě ten dárek, který si přál, všichni byli se vším spokojeni, usmívali se na sebe, prostě byla u nás po celé svátky ta nejkrásnější vánoční pohoda. Ale všechno jednou končí, i ty sváteční dny pominuly a bylo nutno stromeček odstrojit. Jak neradi to všichni dělali! A nakonec jej – už zase jen zelený – spustili opatrně s terasy do sněhu, že si jej děti zasadí někam na zahradě do závěje. A teď přišel ten další zázrak: ač nebyl žádný vítr, ani nikdo v zahradě po sněhu neprošel – musel by zanechat stopy – stromeček nebyl k nalezení, prostě zmizel. Tak, jak se tajemně objevil, tak se stejně tajemně opět ztratil – že by z nebes spadlý byl vzat zpátky na nebesa? Každopádně až půjdu letos kupovat v předvánoční podvečer stromeček za lesovnu, budu s napětím očekávat, zda mě opět nebude někde vprostřed silnice očekávat ten „náš“…

BRNO Filharmonie Brno 6. a 7. 12. 2007 A. S. Arenskij.: Variace na Čajkovského téma pro smyčce, op. 35a R. Strauss: Koncert pro hoboj a malý orchestr L. van Beethoven: Symfonie č. 2 D dur, op. 36 Sólista: V. Veverka – hoboj Dirigent: P. Altrichter

Janáčkovo divadlo 13. a 14. 12. 2007 G. Fauré: Masques et Bergamasques, op. 112 L. van Beethoven: Symfonie č. 8 F dur, op. 93 J. Brahms: Symfonie č. 2 D dur, op. 73 Dirigent: D. Joeres

HRADEC KRÁLOVÉ Filharmonie Hradec Králové Sál Filharmonie 12. 12. 2007 V. Trojan: Sinfonietta armoniosa J. B. Foerster: Romance štědrovečerní (J. Neruda), melodram op. 155 A. Honegger: Vánoční kantáta Recitace: A. Strejček Sólo: I. Kusnjer – baryton Dětský pěvecký sbor Jitro Pražský filharmonický sbor Dirigent: O. Kukal

OLOMOUC Moravská filharmonie Olomouc Reduta 13. 12. 2007 L. Hurník: Dívka a stroj D. Šostakovič: Koncert pro klavír a orchestr č. 2 H. Berlioz: Fantastická symfonie Sólistka: A. Vavrušková – klavír Dirigent: P. Vronský

Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK Obecní dům 19. 12. 2007 Ch. Ives: Central Park in the Dark A. Piazzolla: Tres tango B. Britten: Průvodce mladého člověka orchestrem, op. 34 Recitace: M. Eben Dirigent: L. Pešek

Kostel sv. Šimona a Judy 4. 12. 2007 G. F. Händel: Concerto grosso D dur, op. 6 č. 5, HWV 323 J. S. Bach: Koncert E dur pro housle a orchestr, BWV 1042 A. Vivaldi: Koncert pro dvoje housle a smyčce d moll, RV 514 A. Corelli: Concero grosso g moll „Vánoční“, op. 6 č. 8 Pražští komorní sólisté Sólisté: A. Jírovcová, B. Matoušek – housle Umělecký vedoucí: B. Matoušek

Symfonický orchestr Českého rozhlasu Rudolfinum 17. 12.2007 G. Ph. Telemann: Koncert pro tři trubky a orchestr P. J. Vejvanovský: Sonata vespertina F. X. Briti: Koncert pro varhany a orchestr D dur J. J. Ryba: Česká mše vánoční Sólisté: M. Volánek, J. Houdek, M. Vajo, I. Vasil, A. Kinkal – trubka K. Chroboková – varhany E. Dřízgová, J. Štefáčková, V. Doležal, J. Sulženko – zpěv Český filharmonický sbor Brno Dirigent: V. Válek

Pražská komorní filharmonie OSTRAVA Janáčkova filharmonie Ostrava Společenský sál DK Města Ostravy 13. a 14. 12. 2007 G. Enescu: Rumunská rapsodie č. 2 D dur, op. 11 B. Bartók: Koncert pro housle a orchestr č. 2 R. Schumann: Symfonie č. 2 C dur, op. 61 Sólista: J. Buswell (USA) – housle Dirigent: Th. Kuchar

Rudolfinum 10. 12. 2007 J. Brahms: Koncert pro housle a orchestr D dur, op. 77 B. Martinů: Kytice – Cyklus skladeb na lidové texty pro sóla, sbor a malý orchestr, H 260 Sólisté: J. Fišer – housle I. Jiříková, J. Štefáčková, A. Voráček, M. Bárta – zpěv Český filharmonický sbor Dirigent: J. Hrůša

PARDUBICE Komorní filharmonie Pardubice

Státní opera Praha 4 . 12. 2007 Petr Iljič Čajkovskij: Labutí jezero

Sukova síň domu hudby 7. 12. 2007 Adventní koncert

Choreografie: Lev Ivanov, Marius Petipa, Pavel Ďumbala, Hana Vláčilová Scéna: Martin Černý Kostýmy: Ludmila Várossová Hosté: Sólisté Anglického národního baletu, Daria Klimentová a Dmitri Gruzdyev

Sólisté: A. Hlavenková, J. Březina – zpěv Český chlapecký sbor Boni Pueri Sbormistr: P. Horák a J. Martinec Dirigent: J. Krček

Fillharmonie Bohuslava Martinů Zlín

Kresba Jan Blažíček

PRAHA Česká filharmonie Rudolfinum 20. a 21. 12. 2007 V. Trojan: Sinfonietta armoniosa J. B. Foerster: Romance štědrovečerní, melodram na verše J. Nerudy, op. 155 Tři králové, melodram na verše J. V. Sládka A. Honegger: Vánoční kantáta pro baryton, dětský sbor, smíšený sbor, varhany a orchestr Sólo: I. Kusnjer – baryton Recitace. A. Strejček Kühnův dětský sbor Pražský filharmonický sbor Dirigent: O. Kukal

Dům umění 6. 12. 2007 M. I. Glinka: Ruslan a Ludmila C. M. von Weber: Oberon G. Verdi: Síla osudu La traviata J. Offenbach: Orfeus v podsvětí L. van Beethoven: Koncert pro klavír a orchestr č. 3 c moll, op. 37 Sólista: I. Moravec – klavír Dirigent: J. Hrůša



horizont

skvlý bluesrock starých pán( Praha, Divadlo Archa  Vladimír Říha Jednou z největších událostí října byla první návštěva České republiky další legendy amerického bluesrocku, dlouholetého spolupracovníka Boba Dylana a dalších hvězd úrovně B. B. Kinga a jiných velikánů a hlavně spolutvůrce kapely Blood, Sweat and Tears – kytaristy, klávesisty, skladatele a producenta Al Koopera. Ten kromě změny podoby Dylanovy kapely v druhé půli 60. let, poté založením skupiny Blood, Sweat and Tears a zavedením dechové sekce zcela změnil tvář bluesrocku i tehdejší pop music té nejkvalitnější úrovně, o níž se dnešním posluchačům uměle vyráběných idolů ani nezdá. Evropské turné zcela věnoval České republice a po Hradci Královém a Ústí nad Labem vystoupil 22. 10. v ne zcela zaplněné pražské Arše. Ve svých 63 letech je Al Kooper, jedna z nejvýznamnějších bluesrockových postav 60. let, mnohem více než „dohrávající“ legendou. Kytarista, který ještě před Jimmi Hendrixem přivedl bluesrock do sportovních stadiónů a hal, by určitě mohl – zejména po překonání mozkové příhody před lety a ztrátě části zraku – užívat hudební penze a věnovat se rodině. Ale Kooper to vše překonal, začal učit na Berklee a vedle doktorátu si našel ještě čas na sestavení kapely e Funky Faculty ze svých spoluučitelů a absolventů. S nimi vydal CD Black Coffee a s nimi přijel i do Prahy, aby užaslému publiku generačně spojených pamětníků předvedl, že bluesrock se dá hrát v jakémkoli věku, když se umí. A šestice s dvoučlennou dechovou sekcí (trubka a saxofon) připomínající místy nejslavnější Kooperův projekt Blood, Sweat and Tears v téměř dvouhodinovém koncertu ukázala, že toho umí stále dost. Kooper ji vedl od hammondek (kytaru vzal do ruky jen třikrát), večer uváděl a zpíval. Podobou určitě učitele ze ctihodné Berklee nepřipomíná (bílé vlasy, černé brýle, flitry) a i jeho pěvecký projev je stále úctyhodný s bluesrockovou duší, výborným feelingem a frázováním… Po závěrečné „dvouskladbě“ svých velkých hitů I Love You More an You’ ll Ever Know a Caddilac se publikum ale přídavku nedočkalo, stále zpívající Kooper totiž odešel hledištěm rovnou ze sálu do blízkého hotelu. •

moffom pinesl málo klasiky Praha, kina Světozor, Evald, Lucerna  Vladimír Říha Určitě záslužnou akcí několika pražských Američanů společně s pár českými přáteli je mezinárodní festival hudebních filmů MOFFOM (Music on Film - Film on Music). V tradičním říjnovém termínu mezi 18. a 22. 10., tedy vlastně během jednoho delšího víkendu, ho Praha viděla již po třetí, takže je možno i trochu hodnotit jeho dosavadní směřování. Třetí ročník přinesl ale spíše náměty k zamyšlení nad dalším osudem akce a zejména nad dramaturgií, která je dost volná a přestože z úst prezidenta festivalu Johna Caulkina slibuje stylovou šíři, letos to tak nebylo. Ano, snímků z jazzu, rocku, folku, alternativy bylo dost, ale klasika z více než 60 snímků byla zastoupena dvěma (!) snímky. Sice skvělými, ale pouhými dvěma a to ještě nešikovně promítnutými ve stejný čas, jakoby se chtěli organizátoři „zbavit“ rychle tohoto břemena a dále pokračovat v někdy až podbízivé nabídce mladým a jednostranně zaměřeným divákům.

Přitom festival se snaží působit profesionálně a po prvních ročnících, které místy připomínaly obskurní a amatérské akce, byly letos jeho parametry i díky kvalitnímu sponzoringu již někdy téměř „králíkovské“ (dle J. Králíka z LFŠ Uherské Hradiště) úrovně. Ruské centrální téma ročníku přineslo tři dokumenty, které patřily k tomu nejlepšímu – film o Lvu Těreminovi, vynálezci unikátního stejnojmenného nástroje, další dva byly ony „klasické“ – Elegie života: Rostropovič a Višněvská (režie Alexander Sokurov) a Putování Dmitrije Šostakoviče (režie Oksana Dvorničenko a Helga Landauer). Sokurov, známý spíše z hraných filmů, podal skvělý obraz obou velkých postav ruské hudby s mnoha cennými vstupy obou protagonistů, jejich přátel a členů rodiny. Ve druhém zase tvůrci využili událostí kolem jedné cesty Šostakoviče přepychovou zaoceánskou lodí po Západní Evropě a do USA těsně před skladatelovou smrtí k podání obrazů celého života Šostakoviče s mnoha střihovými doplňky neskrývajícími žádnou ze stránek jeho rozporné postavy. Festivalovou událostí se stalo premiérové promítnutí irského snímku Once (režie John Carney), jenž účastí irského folkrockového písničkáře Glena Hansarda a naší talentované Markéty Irglové ukázal zcela jiný obraz skutečných osobností než ty, co známe z komerčních médií. Živý koncert obou a diskuse s nimi byly zároveň živou vodou pro mnohé, kteří v programu plném problematických a drogami či jinak nahlodaných osobností (Blondie, Chat Baker, Kurt Cobain, Joe Strummer aj.) marně hledali záchytný bod. Závěrem zmiňme ještě dvě fakta: letošní první soutěžní ročník vyhrál španělský dokument Nomádi TX (režie Raul de la Fuete) o hráčích na baskický starý nástroj a festival uzavřel – jako loni, což se stává dobrou tradicí – koncert orchestru Berg s filmovou hudbou Arthura Honeggera (Mermoz), se směsí témat z filmů legendárního Zdeňka Lišky a nových skladeb Jana Duška a Zbyňka Matějů pro starší němé snímky Louise Buňuela Mechanický balet a Andaluský pes. •

klikněte si pro klasiku www.rozhlas.cz/d-dur

6. 12. 2007 | čtvrtek

12/07

SYMFONICKÝ ORCHESTR H L. M. P R A H Y F O K P R O S I N E C 2 0 0 7 v ý b ě r ko n c e r t ů Kostel sv. Šimona a Judy v 19.30 hodin

Wolfgang Amadeus Mozart: Smyčcový kvartet C dur „Disonantní“, KV 465 Leoš Janáček: Smyčcový kvartet č. 2 „Listy důvěrné“ Alexander Zemlinsky: Smyčcový kvartet č.1 A dur, op. 4 ZEMLINSKÉHO KVARTETO Pavel Mrkus | vizuální umělec

Wolfgang Amadeus Mozart

19. a 20. 12. 2007 | středa a čtvrtek Smetanova síň Obecního domu v 19.30 hodin

Charles Ives: Central Park in the Dark Astor Piazzolla: Tres tangos Benjamin Britten: Průvodce mladého člověka orchestrem SYMFONICKÝ ORCHESTR HL. M. PRAHY FOK Dirigent: Libor Pešek Ladislav Horák | akordeon Marek Eben | recitace

25. 12. 2007 | úterý

Kostel sv. Šimona a Judy v 16.00 a 19.30 hodin

Klasická hudba v nejvyšší kvalitě 24 hodin denně. Vysíláme digitálně na internetu, v kabelových sítích a v systémech DVB-T a DVB-S.

Vánoční koncert Jaroslav Krček: Vánoční mše č. 6 Vánoční písně české i evropské MUSICA BOHEMICA Umělecký vedoucí: Jaroslav Krček

PŘEDPRODEJ VSTUPENEK Předprodejní pokladna FOK U Obecního domu 2 (naproti hotelu Paříž), Praha 1 Po – Pá: 10.00 – 18.00 Tel: 222 002 336, Fax: 222 322 501 E-mail: [email protected] www.fok.cz Vstupenky je možné zakoupit rovněž 1 hodinu před začátkem koncertu v pokladně příslušného sálu NOVINKA: rezervace vstupenek on-line na www.fok.cz



d i v a d l o – o p e r a · bal e t · m u z ikál

vincenzo bellini: norma Praha, Národní divadlo  Josef Herman Hodně nevydařenou Hubičku následovala v opeře Národního divadla ještě horší inscenace Belliniho málo hrané opery Norma. Snad obě přesvědčily o škodlivosti bývalého vedení opery Národního divadla i ty, kteří dosud neprohlédli, byť za Normu už nelze zcela šanovat ani současné vedení opery, jenž mělo již na inscenaci vliv. Počátek špatného však tkví v obou případech v samotném projektu, v Dvořákově (a Nekvasilově) typickém upřednostňování pragmatických cílů nad cíle umělecké. Což ovšem ve zdejších krajích není nic neobvyklého, naopak to dlouhá desetiletí bylo a je považováno za zcela normální. Ale dovolte ke konkrétnímu případu Normy začít osobně: Je to právě rok, co „podzimní“ ředitel Jan Mrzena odvolal šéfa Jiřího Nekvasila a já patřil mezi několik oslovených, kteří měli přispět radou, co s dramaturgickým plánem na příští sezonu. Norma v něm figurovala jen s trojicí současných inscenátorů, a zvláště režisér Bruno Berger-Gorski se projektu nehodlal vzdát. Ale proč právě Norma právě teď a právě v Národním divadle, a hlavně - kdo bude zpívat titulní part, se netušilo! Přitom jistá renesance této opery přišla před skoro půlstoletím nikoli náhodou s Marií Callas, Belliniho hudba a postavy se rozzáří jen mimořádnou interpretací, která kromě krásy belcanta dá prožít sílu emocí. Proto příběh po italském vzoru konstruuje emocionálně vypjaté situace, vášnivé střety, tužby, zoufalství. Režisér Berger-Gorski se však zřejmě domnívá, že diváci jsou zvědavi hlavně na novou logiku příběhu přeloženého do Mussoliniho Itálie za 2. světové války, jenže nová logika už ani nekulhala, spíše ji vezli na invalidním vozíku, a hlavně totálně zlikvidovala emocio-

nalitu všeho!! Neobratnost při výstavbě situací a hereckých akcí byla v dnešních parametrech až neuvěřitelná, počínaje operetně uniformovanými vojáky, kteří se vzájemně pronásledovali s partyzány. Proč ti byli zakrvácení z bojů, když Norma jim okázale brání bojovat a právě tím se závěrečná výzva k boji stává vůbec nejsilnějším gestem opery? Těžko najít odpověď. Milostný trojúhelník chvíli slibovala ozvláštnit do mužských šatů a chování převlečená Adalgisa posedávající u klavíru s cigaretou a časopisem, ale když měla podle nové identity konat, zase z toho nic nebylo. Ale i ryze technicky: Chudáky děti Normy, která na ně bere nůž způsobem hodně legračním, ženy stěhovaly po jevišti jako kus nábytku. Naturalistické milování Normy s Polionem bylo směšné až trapné jako všechno na operním jevišti, čemu chybí důvtipná stylizace - natož když chudáka Valentina Prolata v roli Poliona přivázali k lůžku, aby se sám osvobodil a dokutálel Normě k nohám! Spolu měli uhořet na hranici připomínající obří plynový hořák na sporáku (inspirace z düsseldorfské Valkýry?), ale pro jistotu je zastřelili partyzáni nejspíš podle pravidla, že když se objeví puška na scéně, má vystřelit. A tady jich bylo, jedni je schovávali do zhola zbytečného klavíru a druzí je při šťáře jako hledali, herecky zase pěkně názorně. Scéna principem přes kopírák z dílny Daniela Dvořáka, který v poslední době ztratil invenci - řešit proměnu pádem dalších součástí stavby už připomíná trapnost opakovaného vtipu. Zpěvačkám sluší elegantní róby proslulého módního návrháře Osmana Laffity, vůbec se však nemají k příběhu, ani k situacím. A už vůbec se mi nechce věřit, že by z jeho dílny pocházely ony operetní uniformy a další oblečení sboru. Jiří Heřman sice neměl moc lavírovacího prostoru, nicméně přinejmenším za obsazení z něho zodpovědnost nikdo nesejme – ostatně je otázkou, zda nebylo lépe projekt zrušit nežli dopustit takovou inscenaci, dokonce dramaturgicky podepsanou Ondřejem Hučínem. Orchestr zahrál Oliverovi

Foto Hana Smejkalová

Miloslav Podskalský (Oroveso) a Olga Makarina (Norma)

di va dlo – op era · ba let · muzi k ál

Národní divadlo Praha – Vincenzo Bellini: Norma. Dirigent Oliver Dohnányi, režie Bruno Berger-Gorski, scéna Daniel Dvořák, kostýmy Osmany Laffita, sbormistr Pavel Vaněk, dramaturgie Ondřej Hučín. Premiéra 1. 11. 2007. •

nová ardášová princezna versus stará operetní dáma Ústí nad Labem, Severočeské divadlo opery a baletu  Barbora Dolejšová Uvedení Čardášové princezny maďarského skladatele Emmericha Kálmána je jedinou letošní operetní premiérou Severočeského divadla opery a baletu Ústí nad Labem. K loni premiérované Polské krvi tak přibyl do repertoáru divadla další titul, řadící se mezi klasická díla tohoto žánru. Každý režisér, postavený dnes před úkol nastudovat operetní kus, musí řešit zásadní problém: opereta je menšinový žánr, jehož dřívější popularitu přebyl muzikál nebo hudební komedie. Je tedy na inscenátorech, jak se s věcí poperou a zda se jim podaří z daného díla vytěžit pro dnešního diváka maximum. Režisér a choreograf Gustav Skála se vydal jakousi střední cestou (zda je vždy zlatá, to je otázkou). Nepokoušel se o žádnou vnější ani vnitřní aktualizaci příběhu a vystačil si s klasicky pojatým milostným čtyřúhelníkem: mladý hrabě Edwin, zamilovaný do varietní zpěvačky Sylvy Varescu, je rodiči nucen do sňatku se sestřenicí Stázi, jíž se dvoří Edwinův kumpán, hrabě Boni. To vše zabaleno do decentních secesních kulis Evy Brodské a kostýmů Josefa Jelínka, které dobře korespondují s interiérem divadla, postaveného jen pár let před vznikem Kálmánovy operety. Pokud přijmeme tento přístup ve stylu „nic proti ničemu“, nemá celá věc výraznější režijní nedostatky. Samozřejmě úspěch i kvalita inscenace do značné míry stojí a padá s výkony představitelů hlavních rolí. Gabriela Kopperová pěvecky vévodí inscenaci, byť její lehký a jasný soprán, bez problémů zvládající nejvyšší polohy partu, v nižších polohách zanikal v orchestrálním doprovodu. Její Sylva je důstojná, hrdá a krásná, možná jí chybí trochu víc vřelosti. Michal Klamo se s nelehkým tenorovým partem a s rolí seladonovitého milovníka vyrovnává vcelku úspěšně, pohybuje se i mluví přirozeně a nepateticky. Jevištní mluva naopak působí značné problémy Martinu Matouškovi. Navíc tak herecky vděčné

roli jako je Boni, by slušelo mnohem více uvolněnosti a ležérnosti, i když ani toto poněkud ztřeštěné pojetí nepůsobilo vysloveně nepřípadně. Jen ten mluvený projev tahá za uši. Sympatickou, trochu dětinskou Stázi, spíš Edwinovu kamarádku z dětství než nevěstu (vždyť spolu hrají kuličky a skáčou panáka), vytvořila Eva Boháčková. Režisér Skála se snažil všechny aktéry rozpohybovat, což se mu docela dobře podařilo u sólistů, hůř už u sboru. Naštěstí to se sborovými tanci nepřeháněl a jinak slušně zpívající sbor (sbormistr Pavel Baxa) nechal spíše přihlížet ději. Orchestr hrál pod vedením Pavla Baxy (hudební nastudování Tvrtko Karlovič) přes některá zaváhání vcelku stylově. Spornější bylo obsazení některých zpěváků na hranici jejich hlasových oborů (M. Matoušek, P. Matuszek). Uznávám, že tenorů není nazbyt, a dokonce si myslím, že poslouchat všechny hlavní mužské role v podání tenoristů může být i trochu nuda, neměl by to však být důvod nechat dotyčné barytonisty zdolávat pro ně nepřirozené polohy. Z hudebního hlediska však považuji za nejproblematičtější amplifikaci některých výstupů, respektive některých sólistů. Netuším, co k tomuto kroku inscenátory vedlo, ale pokud to byl pouze fakt, že Miroslava Kalašová, jinak pěkně hrající Edwinovu matku, bývalou zpěvačku Cecílii, svůj part neuzpívá, pak by ho zpívat neměla. Jak dělat dnes operetu? Stejnou otázku, nadnesenou už v úvodu této recenze, si pokládá v programu k inscenaci i sám režisér, označující operetu za „starou dámu“, jež se snaží zaujmout mladé nápadníky, tedy diváky. Jako odpověď předkládá divákům řemeslně vytvořenou inscenaci, která sice interpretačně nepřináší nic nového ani nedosahuje nejvyšších uměleckých kvalit, která ale přesto neurazí a má šanci stát se oblíbeným repertoárovým kusem. Ústí nad Labem, Severočeské divadlo opery a baletu – Emmerich Kálmán: Čardášová princezna. Režie a choreografie Gustav Skála, hudební nastudování Tvrtko Karlovič, výtvarník scény Eva Brodská, výtvarník kostýmů Josef Jelínek, sbormistr Pavel Baxa. Premiéry 5. a 7. 10. 2007, psáno z reprízy 16. 10. 2007. • Gabriela Kopperová (Sylva Varescu)

Foto Petr Berounský

Dohnányimu rozhodně lépe, nežli bylo v poslední době slyšet, v souhře, v pokorném doprovodu zpěváků, v příjemném tempu, žestě se blýskly i přesnými sehranými fanfárami. Také sbor zaslouží uznání, zvláště při té spartakiádě, kterou cvičil. Hlavní magnet inscenace, Olga Makarina v titulní roli, však premiéru věru nepodržela, zpívala hodně pod své možnosti a part jejímu jemnému, krásnému, leč spíš koloraturnímu hlasu a drobnému osobnostnímu projevu asi nesvědčí. Stejně jako nepříjemně položený part Polliona Valentinu Prolatovi, který si tlakem na hlas přivodil nevyhnutelné karamboly. Dobrou premiérovou kreaci nabídla Carmen Oprisanu coby Adalgisa, své odvedli i Miloslav Podskalský (Oroveso), Stanislava Jirků (Clotilde) a Václav Lemberk (Flavio). Pocta belcantu se však nekonala. Už by bylo na čase v Národním divadle skončit projekty postavené na vnějškových atrakcích a navazování výhodných známostí – za práci tady práci tam! Kam tahle strategie předchozích kapitánů operu Národního divadla dovedla, lze názorně vidět právě na inscenaci Normy. Bylo by dobré tu ostudu stáhnout, jak jen to trochu půjde.





z p r á v y z d o m ova

hudba v praze Dirigent Jiří Kout, skladatel, pianista a spisovatel Ilja Hurník, houslista Václav Hudeček a flétnista Jiří Stivín byli mezi 24 osobnostmi, které (28. 10.) vyznamenal na Pražském hradě prezident Václav Klaus. Čtyřem hudebníkům, stejně jako například spisovateli a překladateli Ludvíku Kunderovi, fotografovi Ladislavu Sitenskému či rozhlasovému režiséru Jiřímu Horčičkovi, byla propůjčena medaile Za zásluhy. * Jiří Kout, který v prosinci slaví sedmdesátiny, rovněž obdržel (23. 10.) Cenu ministerstva kultury; spolu s ním ji z rukou ministra Václava Jehličky převzali režisér Jan Antonín Pitínský a malíř a sochař Karel Malich. Kout cenu symbolicky předal třem orchestrům, s nimiž v Česku pracuje – Symfonickému orchestru hlavního města Prahy FOK, jehož je šéfdirigentem, orchestru Národního divadla a České filharmonii. Kout u poroty zvítězil mezi 11 kandidáty, a to díky interpretaci Janáčkových, Wagnerových a Straussových oper a celoživotní umělecké práci a propagaci operního díla Leoše Janáčka v zahraničí. * Poprvé letos byla mezi nominovanými na toto ocenění za přínos v oblasti divadla, hudby a výtvarného umění a architektury instituce: Stanice Český rozhlas 3-Vltava dostala při hlasování třetí nejvyšší počet hlasů. Přenosy představení z Metropolitní opery budou moci sledovat na filmovém plátně v nejvyšší možné obrazové i zvukové kvalitě (HD – High Definition) také čeští diváci. Pražské kino Aero se zapojilo do projektu, kterého se od loňska zúčastní několik set kin po celém světě. Česká republika je tak prvním místem na východě Evropy, kam se satelitní přímé přenosy z New Yorku dostanou. První termín je celosvětově 15. prosince a na programu má být Gounodova opera Romeo a Julie s Annou Nětrebko a Robertem Alagnou pod taktovkou Plácida Dominga. Na programu jsou do

JOSEF RUT 21. 11. 1926 – 7. 10. 2007

PETR EBEN 22. 1. 1929 – 24. 10. 2007

Krátce před svými 82. narozeninami opustil tento svět Josef Rut – skladatel, hudební teoretik a do poslední doby nadšený a neúnavný návštěvník koncertů soudobé hudby. Kutnohorský rodák absolvoval houslové oddělení Pražské konzervatoře ve třídě profesora Bedřicha Voldána a třicet let byl houslistou Symfonického orchestru Českého rozhlasu, z toho tři roky v Pražském komorním orchestru bez dirigenta. Kompoziční discipliny studoval soukromě u Jaroslava Řídkého a později ještě u Emila Hradeckého, který Ruta získal i pro oblast hudebněvědnou. Trvalý zájem o tento obor dal později vzniknout řadě teoretických prací, z nichž zejména Dvanáctitónová tonální teorie a relativistická teorie hudebního pohybu byly publikovány ve vydavatelství Panton. V těchto kompozičních systémech také postupně vznikalo téměř veškeré Rutovo dílo, završené řadou čtyř symfonií a oratoriem Kazatel na texty Starého zákona, které bylo provedeno v rámci Pražských premiér 2007. V Rutově odkazu najdeme dále čtyři smyčcové kvartety, instrumentální koncerty a řadu skladeb pro různá komorní seskupení. Josef Rut byl zásadním zastáncem a reprezentantem neprogramní hudby. Jeho život byl krutě zasažen nečekanou ztrátou manželky, k níž ho pojila láska k hudbě a příkladné citové a rodinné pouto. Pozorovali jsme, že tato osudová rána silně ovlivnila jeho zdravotní stav a patrně uspíšila jeho odchod. Uzavřené dílo Josefa Ruta nám bude připomínat nadšeného muzikanta, přítele a dobrého člověka. Jiří Teml

Přední osobnost evropské hudby a do středy 24. října, kdy v kruhu svých blízkých zemřel, nejhranější z českých žijících skladatelů. V osobním styku charismatický, nevšedně srdečný člověk s mile rozmáchlými gesty, rychlou chůzí a pronikavým pohledem výrazných hnědých očí. Jeho svět tvořily tři hlavní pilíře – víra, rodina a hudba, jež se navzájem prolínaly, vážný přístup k životu vyvažoval smyslem pro humor, úsměvem a vřelostí. Od konce 50. let se profiloval zprvu jako výrazný představitel vokální hudby, jíž sice zůstal po celý život věrný, oblíben a ctěn pěveckými sbory i sbormistry, avšak jeho význam v rámci evropského kontextu se postupně přesouval především do oboru varhanní tvorby (cykly Nedělní hudba, Laudes, Okna, Faust, Job, Biblické tance, Labyrint světa a ráj srdce), varhanní improvizace a do oblasti závažných duchovně laděných koncepcí (1. varhanní koncert, mše Missa adventus et quadragesimae a Missa cum populo, oratoria Posvátná znamení a Anno Domini, Pražské Te Deum 1989, opera Jeremias). Rozloučení s Petrem Ebenem v úterý 30. října v kostele sv. Jakuba na Starém Městě pražském v podobě zádušní mše bylo poctou skladateli a hlubokým zážitkem pro všechny přítomné. Celebroval kardinál Miloslav Vlk, spolu s ním dále P. Mgr. Oldřich Prachař (konvent kostela sv. Jakuba), biskup plzeňský František Radkovský, biskup litoměřický Mgr. Pavel Posád, Prof. PhDr. Tomáš Halík, . D., Mons. Ing. Josef Mixa a další. Obřad se stal i symbolickým posledním koncertem za přítomnosti autora – v podání I. Chřibkové zazněly dvě krajní části z Ebenova varhanního cyklu Labyrint světa a ráj srdce, dvě části Missy adventus et quadragesimae přednesl soubor Schola gregoriana Pragensis pod vedením syna Davida. Vedle rodiny, přátel, široké české hudební a kulturní veřejnosti přijeli skladateli vzdát hold přední evropští varhaníci (R. Forsbach, S. Landale, J. Landgren, H. Schiager, D. Titterington), mezi smutečními hosty byl i předseda Dvořákovy společnosti v Londýně Graham Melville-Mason. Po skončení liturgie zaznělo z kůru baziliky sv. Jakuba Requiem z varhanního cyklu Faust v přednesu I. Chřibkové, které přimělo odcházející auditorium zastavit se a v naprostém tichu naslouchat naléhavosti Ebenova hudebního sdělení. Tento, slovy skladatele, „dotek věčnosti“ si přítomní odnášeli s sebou, ač vykročení do vnějšího – a v tu chvíli prazvláštně cizího – světa za dveřmi chrámu bylo proto možná tím těžší. Umocnilo pocit ztráty, která se dotýká nejen všech blízkých, ale i české hudební kultury. Kateřina Vondrovicová

Foto Zdeněk Chrapek

Česká hudební rada udělila za celoživotní uměleckou práci a propagaci českého interpretačního umění v zahraničí cembalistce Zuzaně Růžičkové svou cenu. Akt se uskutečnil (17. 10.) při koncertě souboru Guarneri Trio v pražském Rudolfinu. Podle prezidenta České hudební rady Lukáše Hurníka přispěla Růžičková k interpretaci staré hudby, ale má zásluhy i o soudobou českou hudbu a její propagaci v zahraničí. Zuzana Růžičková byla v roce 2003 oceněna prezidentem za zásluhy o stát v oblasti umění. * Cenu publicistiky letos získalo od České hudební rady sdružení Talent, vydávající stejnojmenný časopis pro učitele hudební výchovy. * Na fotografii zleva tajemnice České hudební rady Lenka Dohnalová, Zuzana Růžičková a Lukáš Hurník.

zp rá vy z domo va dubna dále opery Perníková chaloupka, Macbeth, Pucciniho Manon Lescaut, Peter Grimes, Tristan a Isolda, Pucciniho Bohéma a pak Dcera pluku. * HD obrazovou kvalitou převyšuje kvalitu DVD a je spojeno s prostorovým pětikanálovým zvukem. * Iniciátorem přenosů v ČR je Jednota hudebního divadla. Podrobný program a další informace na www.metinhd.cz Komorní orchestr Quattro uvedl v cyklus koncertů „Quattro hraje Quattro“ během čtyř programů (15. 5., 26. 6., 11. 9. a 4. 12.) díla celkem 14 autorů. V každém z koncertů konaných ve strahovské Galerii Miro figuruje jméno jednoho člena skladatelské skupiny Quattro (Otmar Mácha, Zdeněk Lukáš, Luboš Fišer, Sylvie Bodorová) a dále hudba J. Suka, J. V. Stamice, D. Šostakoviče, G. F. Händela, O. Respighiho, A. Vivaldiho, G. Mahlera, P. I. Čajkovského, J. S. Bacha a B. Bartóka. Dirigentem souboru je Marek Štilec. Sdružení pro provozování hudby Harmonia uspořádalo letos již potřinácté podzimní cyklus komorních koncertů v Praze, tentokrát nazvané Souvislosti II. Ve spolupráci s Českým muzeem hudby, Klubem přátel Pražského jara a Společností Antonína Dvořáka se konalo (17. 9.-15. 10.) celkem pět koncertů, v nichž se podle mnohaletého dramaturgického záměru pořadatelů spojovala současná generace skladatelů (Filas, Trojan, Douša, Gemrot, Kopecký, Kubička, Kurz, Kvěch, Riedlbauch, Tichý, Lukáš) s osvědčenými tituly jejich domácích i zahraničních předchůdců. Mezi interprety byli basista Josef Škarka, violoncellista Tomáš Jamník, houslistka Silvie Hessová a pianisté Daniel Wiesner, Markéta Janáčková, Ivo Kahánek, Richard Pohl a Marie Schwarzbacherová, dále studentský smíšený pěvecký sbor Besharmonie se sbormistrem Liborem Sládkem a Saxofonové kvarteto Bohemia. Cyklus čtyř předvánočních koncertů v Praze-Radotíně proběhne letos již podruhé a to vždy v neděli od konce listopadu do Vánoc. Myšlenka založit každoroční cyklus koncertů vznikla z iniciativy klavíristy Jana Novotného a na její realizaci se podílí Městský úřad Prahy 16 v čele se starostou Karlem Hanzlíkem ve spolupráci s farním kostelem sv. Petra a Pavla v Radotíně. Sponzorem akce je podnik Českomoravský cement. Koncerty se konají vždy v 17:00 hodin, dva v sále Kulturního střediska a dva v kostele sv. Petra a Pavla. V minulém roce vystoupili v rámci tohoto cyklu houslista Ivan Štraus, varhaník Jan Hora a řada dalších významných umělců. Pro velký zájem publika se pro příští rok počítá s rozšířením počtu koncertů na pět s tím, že se poskytne prostor i pro mladé začínající umělce. Mezinárodní konference na téma Mýtus dona Juana v baletu se uskutečnila 26.– 27. 10. 2007 se v prostorách HAMU. Součástí programu byl i praktický seminář na téma slavné plesové scény v Mozartově ope-

ře Don Giovanni. Pořadatelem konference, byla katedra tance HAMU a Evropská asociace tanečních historiků. hk

hudba v echách Mezinárodní Festival varhanní hudby podporovaný z Česko-německého fondu budoucnosti se uskutečnil v říjnu v Chodově v západních Čechách. Tamní obnovené vzácné varhany z roku 1848, postavené v kostele sv. Vavřince varhanářem Ignácem Müllerem z Chebu, se rozezněly poprvé recitálem Jana Doležala (4. 8.) po restaurování a opravě, která přišla město na 150 000 korun. Chodov je vlastníkem celého kostela, který mu bezúplatně převedla katolická církev. Tuto památku Chodov obnovil nákladem přes 8,7 milionu korun. První ročník Festivalu zakázané hudby se konal v neděli 7. 10. v Terezíně. Zaměřen na hudbu autorů zakázaných nacisty představil nejen naše tzv. terezínské skladatele, ale i skladatele spojené s Francií, kde byl rovněž velký koncentrační tábor u Marseille. Koncert v terezínském kostele Vzkříšení Páně uvedl pod názvem Slova z exilu díla Hanse Krásy, Norberta Glanzberga a Kurta Weilla, hrála Severočeská filharmonie Teplice, řídil Charles Olivieri-Munroe a sólisté byli z Francie a České republiky. vla Třetí ročník Mezinárodního houslařského festivalu V. Metelky s houslařskými soutěžemi se uskuteční 23.–26. 4. 2008 v Náchodě. Cílem soutěže je možnost konfrontace světového houslařského umění a setkání všech, kteří mají rádi housle. Soutěž se koná v Náchodě, ve městě, kde se zakladatel české krkonošské houslařské školy Věnceslav Metelka (1807–1867) v roce 1829 učil. Soutěž proběhne v historickém secesním objektu hotelu a divadla Beránek za osobní přítomnosti soutěžících, protože spočívá v předložení kompletního nového nástroje – houslí (model Antonio Stradivari) a v soutěži ve zručnosti – tj. v řezbě hlavice na místě, která je pro soutěžící povinná. Cena pro absolutního vítěze je ?3000.00. Podrobnosti, soutěžní řád a přihláška jsou na www.metelkacompetition.cz

hudba na morav a ve slezsku Dirigent Tomáš Hanus se jako nový umělecký šéf Janáčkovy opery Národního divadla v Brně představil (11. 11.) při slavnostním koncertě, pro který s orchestrem, sborem a Adrianou Kohútkovou, Janou Sýkorovou, Ľudovítem Ludhou a Peterem Mikulášem nastudoval Dvořákovu Stabat mater. Zahájil tak volný cyklus koncertů, které bude brněnská opera uvádět. Další z plánové řady programů se uskuteční 29. ledna; pod názvem Virtuos v opeře se s orchestrem Janáčkovy opery



představí klavírista Ivan Moravec (Beethoven, Dvořák, Čajkovskij). Janáčkova filharmonie Ostrava uzavřela (19. 10.) v Dómu sv. Václava Podzimní festival duchovní hudby v Olomouci, a to Německým requiem J. Brahmse. Dirigoval St. Macura, zpívali Simona Houda-Šaturová a Jiří Sulženko a Pěvecký sbor polského rozhlasu Krakov.

r(zné Podvečer k poctě naší slavné pěvkyně Milady Šubrtové, připravený PhDr. Miloslavem Pospíšilem, uspořádala v Divadle hudby Společnost Antonína Dvořáka (8. 10.). Zpěvačka spojená v myslích veřejnosti především se svou rolí Dvořákovy Rusalky se pro nemoc nemohla účastnit. Byl však přítomen její nevšední hlas, jenž si mohli příznivci pěveckého umění vychutnat z četného množství velmi hodnotných, často unikátních, nahrávek vybraných s nadšením a porozuměním přednášejícího. Zmíněný pořad Dvořákovy společnosti měl být alespoň malým poděkováním této význačné – nejen dvořákovské – interpretce za její mnohaletý přínos do pokladnice světové hudby. Koncert k 10. výročí úmrtí Jarmila Burghausera, bývalého dlouholetého předsedy Společnosti Antonína Dvořáka, skladatele, muzikologa a sbormistra, se konal 22. 10. v kostele sv. Vavřince. Pořad dramaturgicky připravil současný předseda SAD Prof. Radomil Eliška, jenž také vzpomněl na svého předchůdce v úvodu večera a předal prostor pro další vzpomínku na skladatele jeho vrstevníku a příteli prof. Ilju Hurníkovi dr.h.c. Na koncertu zazněla výhradně Burghauserova díla: Kasace pro flétnu, hoboj a klarinet, Čtyři písně „V slezském tónu“ pro tenor a klavír na slova Petra Bezruče, Sonáta pro violu a klavír, „Deset skic“pro flétnu sólo, dvě písně z cyklu „Zvěrokruh“ pro mezzosoprán a klavír, „Pět barevných střepin pro harfu“ a Smyčcový kvartet č. 3 v podání Jana Riedlbaucha, Jana uriho, Petra Čápa, dále Miloše Gutha, Jana Pěrušky, Jarmily Kosinové s vynikajícími – náročnými – doprovody Jaroslava Šarouna, dále Jany Dohnalové a Stamicova kvarteta. S koncertem byl spojen též křest nově vydávané knihy Jarmila Burghausera „Antonín Dvořák“ – poprvé v anglické mutaci (překlad upraveného vydání původně v nakladatelství Horizont) od dalšího předního dvořákovského badatele Dr. Davida Beveridge – který připravilo nakladatelství Koniasch Latin Press. Obou akcí se účastnili i zájemci zahraniční, kteří speciálně na uvedené pořady přijeli. Zpracoval Petr Veber

Dlouholetý autor Hudebních rozhledů, profesor dějin hudby v. v., skladatel a hudební kritik, s chotí hledají nájem bytu bez nábytku cca 80–100 m2 v klidném prostředí Prahy 5, 4, 6. Telefon 731 832 499



zahranií Foto archiv

svtová operní divadla ii. xii. opera v budapešti  Jan Králík Prehistorie opery v Uhrách začíná v 17. století ve šlechtických sídlech a vrcholí díky Haydnovi a Salierimu v Esterháze a Budíně (1784). První zpěvohru na maďarské libreto Pikkó hertzeg és Jutka Perzsi (1793) zatím složil Slovák Jozef Chudý. Když pominulo nebezpečí válek s Napoleonem, prehistorii uzavřelo Německé operní divadlo v Pešti. Hlediště nabídlo 3500 míst, v úctě k dějinám se hrálo drama Král Štěpán, ale hudbu zkomponoval Beethoven. Ani nejúspěšnější maďarská opera té doby Béla futása (Vojtěchův útěk, 1822) ještě neměla vše žádoucího původu: skladatelem byl Josef Růžička („Ruzitska József“) a premiéra se konala v sedmihradské Kluži (dnes Rumunsko). Historie stálého maďarského Národního divadla počíná srpnem 1837. První do maďarštiny přeloženou operou zde byl Lazebník sevillský, řízený mladým, ale již zkušeným sedmadvacetiletým Férencem Erkelem. V budově na rohu pešťské Rákocziho ulice a Okružní třídy se pak odehrály i premiéry Erkelových vlastních děl od zakladatelské maďarské opery Bátori Mária (1840) přes zralé dramatické fresky Hunyadi László (1844) a Bánk bán (1861) po pozdní díla Brankovics György (1874) a Névtelen hösök (Neznámí hrdinové, 1880). Vedle dobového repertoáru – Němé z Portiči, Viléma Tella, Náměsíčné a Hugenotů – se začali objevovat maďarsky také Verdi a Wagner. Mezi angažovanými pěvci zářila Marie Destinnová von Dreger, učitelka božské Emy. Rozmach politického i národního života a význam divadla se všemi jeho žánry přerostly časem možnosti jediné scény. V červnu 1873 proto byla vypsána soutěž na novou budovu, v níž zvítězil architekt Miklós Ybl. Místo se zprvu nezdálo šťastné, nemělo dobrou pověst. Stavba je však změnila: divadlo se stalo první dominantou na budoucí impozantní městské třídě, pod níž byla vybudována vůbec první kontinentální podzemní dráha. Miklós Ybl koncipoval vznosný divadelní palác s reprezentačními prostorami foyerů, širokých schodišť a ochozů, s parterem ve zvýšeném podlaží a s odděleným vstupem na galerie. Jevištní vybavení nabídlo vše, co si doba přála. Hrubá stavba si vyžádala tři roky, zařízení a výzdoba (štuky, obklady, fresky, mramorování, zlacení atd.) zabraly dvojnásobek. Hlediště pod stropem olympského nebe pojme 1320 diváků včetně hostů ve středové královské lóži přes dvě patra tří lóžových podkov. Šíře jeviště dosahuje bezmála 13 metrů a hloubka téměř dvojnásobek. Vše včetně salonků a královského schodiště působí honosně. Maďarské Královské operní divadlo bylo slavnostně otevřeno 27. září 1884 za přítomnosti císaře Františka Josefa I. prvním aktem Bánk bána a třetím aktem Lohengrina. Elsu zpívala česká sopranistka Irma Reichová (poté i Markétka a Carmen), obor lyrického tenoru současně posílil český tenorista František Broulík – na plná dvě desetiletí (také Lohengrin a Bánk). Před divadlem a v ulicích panoval divadelní rej, neboť s novým divadlem získala Budapešť symbol, který propojil město se světem: na předsunutém vjezdu v úrovni prvního patra ozdobily fasádu řecké múzy čtyř umění a na horní římse sochy světových skladatelů. Původně od Palestriny po Meyerbeera, dnes od Monteverdiho po Smetanu. V nikách přízemí střeží hlavní vchod Erkel a Liszt. Další domácí komponisté jsou uvnitř: Mosonyi, Doppler, Hummel a Goldmark, znovu Erkel a konečně osu schodiště zdobí busta architekta Ybla. Význam divadla ovlivnil jeho okolí tak silně, že budovu nakonec – bohužel – urbanisticky utlačily bloky příliš blízkých domů. Již v první sezoně se hrálo 37 oper a sedm baletů, doplňujících kratší díla (Lazebníka sevillského, Lucrezii Borgio-

Královské operní divadlo v Budapešti, dnes Maďarská státní opera

vou, Ernaniho). Některé světové novinky zněly v Budapešti dříve, než v Praze (Otello, Sedlák kavalír, Jolanta, Manon Lescaut, aïs, Andrea Chénier, Louisa, Madame Butterfly aj.) V březnu 1885 zde měl premiéru Erkelův operní epilog István király (Král Štěpán). Skladatelův význam umocnily zakladatelské zásluhy: umělecké vedení opery mu nebránilo založit také filharmonické koncerty, vybudovat Zemskou hudební školu a zkomponovat národní hymnu. Divadlo oficiálně řídil až do svého skonu roku 1893, ale k závěru, od roku 1886 zde dirigoval jeho syn Sándor, v letech 1888–1891 Gustav Mahler a 1893–1895 Artur Nikisch. Roku 1893 se tu dávala maďarsky Prodaná nevěsta. Ozdobou každé scény, která usiluje věhlasem proniknout za hranice, jsou i slavní hosté. V Budapešti o ně brzy nebyla nouze. Už v říjnu 1895 zde řídil Mascagni Sedláka kavalíra, svá díla zde dirigovali také Leoncavallo, Kienzl a Goldmark. Puccini se zde osobně podílel na nastudování Madame Butterfly a Děvčete ze zlatého Západu. Hvězdnou galerii tvořili pěvci Lehmannová, Caruso, Destinnová, Slezák, Tetrazziniová, Feinhals, Kurzová, Ruffo, Hempelová atd. Významnou část své kariéry věnoval Budapešti Karel Burian („Burián Károly“), který zde od června 1902 zpíval maďarsky postupně Lorise ve Fedoře, Lohengrina, Siegmunda, Lenského, Josého, Tristana, Stolzinga a Tannhäusera. Prosadil dokonce nastudování Dalibora (1909), byť pro rozepři s divadlem nakonec titulní roli zpíval Dezsö Arányi. Ještě početnější stopu zde zůstavil Julius Bochníček („Bochnicsek Gyula“), v Praze nedoceněný, a vzápětí v Budapešti v letech 1902-1907 zpívající Lenského, Fausta, Josého, Lohengrina, Siegfrieda, Erika, Froha, Siegmunda, Stolzinga a Tristana; podílel se také na původních premiérách maďarských oper Toldi szerelme, A kunok, Moha Rózsa, Berlichingen Götz i operety Mária a ve světovém repertoáru zde byl partnerem Italie Vasquezové, Louisy Kirkbyové-Lunnové a Emmy Calvé. Roku 1902 pronikl z Prahy do Budapešti Weisův Polský žid. Repertoár maďarských oper rozmnožovali skladatelé Ádám, Buttyhay, Dohnányi, Farkas, Hubay, Mihalovich, Rékai, Szabados, Szeghó a Zichy. V závěru první světové války, v květnu 1918 odtud vyšel do světa Bartókův geniální operní Hrad knížete Modrovouse. Maďarská národní kultura však neméně cení světové premiéry vlastních úspěšných témat, zejména Kodályova Jánoše Háryho (1926) a Přástek (1932). Sebevědomí operního souboru zvýšily úspěšné zájezdy: 1929 do Norimberku a 1938 do Florencie, kde se dokonce dával výhradně maďarský program (Liszt, Hubay, Dohnányi, Bartók, Kodály). Roku 1930 se v Budapešti zpíval maďarsky Weinbergrův Švanda dudák. Meziválečné období opět ozdobili prvotřídní pěvečtí hosté: Gigli, Jeritza, Kiepura, Cignová, Pertile, Canigliová, Tauber, Müllerová, Kubla a hostující dirigenti: Beecham, Furtwän-

za hr an i  í gler, Kleiber, Weingartner a Knappertsbusch. Naopak do světa z Budapešti vyšli vynikající pěvci Némethová, Pataky a Osváthová. Ještě v roce 1940 mohl soubor budapešťské opery hostovat v milánské Scale s Respighiho operou La fiamma. Po válce otevřely divadlo symbolicky dva akty Bánk bána a Kodályův Psalmus hungaricus. Kvalitativnímu růstu velmi napomohlo angažování proslulého německého dirigenta Otto Klemperera, za jehož tříletého působení byly obnoveny wagnerovské a založeny mozartovské cykly. Pěveckými oporami nové éry se stali Simándy, Gyurkovicsová a Melis, naopak mimo divadlo se připravil ke světové kariéře Sándor Konya. Roku 1951 přibyla další, ještě větší operní scéna v moderní budově (od 1953 Erkelovo divadlo). Betonem zastřešený dvojitý amfiteátr se strohými schodišti a vysokým foyerem pojme 2400 diváků. Vzhledem k velkorysým rozměrům jeviště je zde doma především balet v klasické podobě, nejčastěji Louskáček a Labutí jezero. Nad úrovní choreografií a jejich provedení bděli často přední ruští umělci, soustavně Olga Lepešinská. Také opera svou silnou vazbou na režijní a výtvarnou tradici zpřístupňovala četná hostování. V Budapešti tehdy vystupovali i nejproslulejší světoví pěvci. V prvé vlně po roce 1959 například Taddei, Adam, Aragal, Simionatová, di Stefano, Scottová, Christoff, Cappuccilli, Domingo a Pavarotti. V druhé vlně po roce 1966 se Budapešť stala doslova křižovatkou pěveckých hvězd. Účinkovali zde Gobbi, Cossottová, del Monaco, Caballéová, King, Silja, Bergonzi, Dvořáková, Gedda, Obrazcovová, Dvorský, Kniplová, McIntyre, Suliotosová, Atlantov, Rysaneková, Přibyl, Beňačková, Carreras… Na oplátku do světa vyjížděla plejáda maďarských pěvců: Némethová, Ilosfalvy, Réthyová, Svéd, Komlóssyová a dirigenti, kteří zde debutovali: Friscay, Solti, Kertész, Doráti. V Budapešti za ně dirigovali po určitou dobu Lamberto Gardelli a Giuseppe Patané, díky nimž vznikly i četné gramofonové záznamy světového repertoáru s maďarským pěveckým a orchestrálním obsazením: Lazebník sevillský, Mojžíš v Egyptě, Médea, Lombarďané, Ernani, Attila, Macbeth, Rigoletto, Simone Boccanegra, Mefistofeles, Andrea Chénier, Fedora, Gioconda, Manon Lescaut, Madame Butterfly, Sestra Angelica, Semirama, La fiamma… Na scéně ze světového repertoáru nejčastěji zněla Carmen, Madame Butterfly, Tosca a Aida, z domácího Bánk bán a Hunyadi László. Díky větší politické volnosti – především však díky výtečným kvalitám – mohli maďarští pěvci doslova zaplavit světové scény: Solyom-Nagy, Kinscesová, Gáti, Sassová, Gulyás, Tokodyová, Kelen, Martonová, Miller, Rostová, Polgár… Inovace v repertoáru jen zvolna přinášely odvážnější inscenační řešení. Pro svou dobu byl překvapující už titul sám – Vojcek, Lulu, Porgy a Bess, Láska ke třem pomerančům, Albert Hering, Peter Grimes, Vzestup a pád města Mahagony, Kateřina Izmajlova, Káťa Kabanová (1961), Jenůfa (1974), Příhody lišky Bystroušky (1979), Chytračka, Telefon. Příležitostným obohacením se stala hostování operních souborů z Berlína, Bologně, Drážďan, Kolína nad Rýnem, Moskvy, Prahy a Sofie. Z nových děl odtud vyšla do světa nejúspěšněji Szokolayova Krvavá svatba (1964). Od roku 1973 zvolna divadlo pohlcoval kritický čas. Uzavřela se čtyřicetiletá spolupráce s dirigentem Jánosem Ferencsikem, řada pěvců zůstala v cizině a mladí přestávali stát o službu vlasti. K odlivu sil, zájmu, kvality a státní podpory se přidal zub času na historické budově: roku 1980 ji bylo nutno uzavřít a provoz opery omezit na méně než polovinu. Zmrtvýchvstání nákladnou rekonstrukcí ke stoletému jubileu domu 1984 bylo zásluhou ředitele Andráse Mihálye. Pokračovat však nesměl a poměrně rychlé střídání dal-



ších šéfů dosud neumožnilo vytvořit novou celistvou éru. Opernímu divadlu v Budapešti se přesto leccos daří (HR 1997/9), z repertoáru nemizí Parsifal ani Prsten Nibelungův (HR 1998/9), objevila se pozoruhodně zdařilá Jenůfa (HR 2004/5) a původní maďarskou tvorbu úspěšně rozmnožily nové opery Mario a kouzelník, Vina a hřích, Za dveřmi, Spolu a sami, C´est la guerre atd. Nejnovějšími úspěchy jsou pozoruhodné nastudování Prstenu Nibelungova a Andrea Chénier se skvělým tenoristou Attilou Feketem v titulní roli. Zatímco DVD dokumentují budapešťskou operu jen výjimečně (Bánk bán), gramofonové záznamy jsou příkladně početné. Vedle již zmíněných kompletů a základních děl Erkelových, Bartókových a Kodályových jsou na CD dostupné opery Krvavá svatba (Szokolay), Mario a kouzelník (Vajda), János Vitéz (Kacsoh), Zlato a žena (Kenessey), Tři sestry (Eötvös), Císařovy nové šaty (Ránki) a Lót (Madarász). Aktuální nabídku recitálů více než tří desítek operních pěvců na CD můžeme jen tiše závidět: vedle hvězd výše uvedených mají své portréty na CD také Ágayová, Buddaiová-Batkyová, Fried, Gonzálesová, Gregor, Hamariová, Házyová, Ivánová, Kukelyová, Lehoczkyová, Lukácsová, Misurová, Moldovánová, Molnár, Pittiová, Réti, Székely, Temésiová… •

velká soutěž hudebních rozhledů Vážení čtenáři, máme tu poslední měsíc v roce a s ním i poslední letošní soutěž, ve které jste dostali za úkol napsat, od kterého roku stojí v čele Bayreuthského festivalu Wolfgang Wagner a v jakém příbuzenském vztahu je se slavným skladatelem? Většina z vás odpověděla správně, že do čela tohoto světoznámého festivalu se Wolfgang Wagner postavil po boku svého bratra Wielanda již v roce 1951 a setrval v něm i po jeho smrti v roce 1966 – a to až dodnes. Téměř všichni jste také věděli, že se jedná o vnuka Richarda Wagnera. Za odpovědi děkujeme a našim dnešním třem vítězům navíc i moc blahopřejeme.

 Libuše Mertlíková, Kladno Jiří Sitta, Kroměříž

Anna Šebestová, Hodonín

otázka na prosinec: Jaké dílo a kterého autora uvedl poprvé Jiří Kout po svém návratu v 90. letech minulého století v Národním divadle?

Své písemné odpovědi zasílejte do 16. prosince 2007 na adresu redakce Hudební rozhledy, Radlická 99, 150 00 Praha 5 nebo na e-mailovou adresu [email protected] . Pravidelnou soutěžní otázku najdete i na našich webových stránkách www.hudebnirozhledy.cz, kde je zkrácená verze každého čísla uveřejněna již o pět dnů dříve, než se objeví v prodeji nebo ve vašich schránkách.



zahranií

trplivý sokrates na festivalu v innsbrucku Innsbruck, Dóm sv. Jakuba, zámek Ambras, Jezuitský kostel, Tyrolské zemské divadlo  Jana Vašatová Innsbrucker Festwochen der Alten Musik, jak zní celý název etablovaného mezinárodního festivalu, mají dlouhou tradici. První ročník festivalu se konal už v roce 1976, ale do Innsbrucku našich dnů patří stará hudba už víc jak 40 let. Tak dlouho se objevuje v sérii koncertů, konaných každoročně v létě v překrásném prostředí zámku Ambras nedaleko za městem. Ale Innsbruck jako hudební centrum bychom našli už v renesanci a baroku. Tehdy působili jako dvorní kapelníci tohoto alpského města např. skladatelé Paul Hofhaimer, Heinrich Issac nebo Pietro Antonio Cesti. V Innsbrucku se tehdy také provozovala řada operních produkcí, protože zde bylo první, volně přístupné, vlastně městské divadlo v německy mluvících zemích. V té době zde také existoval instrumentální ansámbl, který představoval jakýsi předobraz pozdějšího mannheimského orchestru. Ti, kteří se ve 20. století rozhodli znovuoživit v Innsbrucku starou hudbu, měli tedy skutečně na co navazovat a inspirace z minulosti zde je víc než silná. Probudit se ji rozhodl prof. Otto Ulf v roce 600. výročí připojení Tyrolska k Rakousku – bylo to v roce 1963 a tehdy se také zrodil první zámecký koncert na Ambrasu. Festival Innsbrucker Festwochen pak rozšířil tyto koncerty do prostor v celém městě a přivedl do Innsbrucku mezinárodní společenství těch, kteří se této hudbě věnují a těch, kteří ji mají prostě rádi. Za léta existence festivalu zde hostovali například dirigenti Nikolaus Harnoncourt, John Eliot Gardiner nebo Alan Curtis, zpívala zde Jennifer Larmore, hrál Jordi Savall a mnoho dalších předních světových interpretů staré hudby. Víc jak patnáct let je pod operním programem festivalu podepsán dirigent René Jacobs, který se tu poprvé objevil už r. 1979 ještě jako kontratenorista a roku 1995 se stal uměleckým šéfem celého festivalu. Za tu dobu v Innsbrucku realizoval nesčetně koncertů a více jak dvacet originálních operních produkcí – uvedl zde neznámé, nebo málo známé opery Pietra Antonia Cestiho, Claudia Monteverdiho, Franceska Cavalliho, Georga Fiedricha Händela, Franceska Contiho, Georga Philippa Telemanna, Johanna Adolfa Hasseho, Josepha Haydna, Wolfganga Amadea Mozarta či Floriana Leopolda Gassmanna. Letos byl celý festival (12.–26. 8.) víceméně věnován hudbě německého baroka – ale na programu se samozřejmě objevily koncerty i s hudbou jiné provenience. Například výborný francouzský ansámbl Doulce Mémoire ovládá celé rodiny pumortů, dulciánů a fléten, kytaru, loutnu a bicí nástroje a přivezl s sebou renesanční tance a šansony, zaznívající v 16. století na dvoře francouzských králů (M. Praetorius, J. Mangeant, P. Attaignant, P. Phalése, C. de Sermisy, P. Certon atd.) a půvabnou zpěvačku Véronique Bourin, která zaujala nejen svým lehkým, znělým sopránem, ale také přirozeným šarmem, vtipem a dokonalým pochopením toho, co zpívá. Podobně mohlo publikum v innsbruckém Dómu sv. Jakuba podniknout společnou cestu do renesance se souborem Huelgas Ensemble, který tvoří 4 ženské hlasy, mužský alt, 4 tenory, 2 barytony a 2 basy, jehož umělecký vedoucí Paul van Nevel vybral mešní části, moteta a šansony z doby francouzského krále Františka I. (P. de la Farge, J. Mouton, P. de Villiers, P. Regnault aj.). Jeden z festivalových koncertů na zámku Ambras byl na Francii zaměřen zcela programově už svým titulem – „Viva la France!“ Trio Hantai (příčná flétna, viola da gamba, cembalo) na něm vedle sebe (nebo proti sobě?) postavilo skladby J.-M. Leclaira, M. Maraise,

J.-P. Rameaua a J. S. Bacha. Bachova Sonáta pro příčnou flétnu a obligátní cembalo zněla i v rámci vystoupení innsbrucké specialistky na starou hudbu Linde Brunmayr-Tutz, která s Larsem Ulrikem Mortensenem u cembala přednesla ještě flétnové sonáty G. P. Telemanna, G. F. Händela, C. P. E. Bacha a neprávem zapomenutého J. F. Kleinknechta, rodáka z Ulmu a člena bavorské dvorní kapely. Linde Brunmayr-Tutz hraje na barokní flétnu (originální instrumenty nebo jejich kopie jsou v Innsbrucku pravidlem) opravdu virtuózním způsobem, podobně jako Mortensen na cembalo. S innsbruckým festivalem byla také léta spojena jako umělecká vedoucí Letní akademie staré hudby, která se teď ve spolupráci se salcburským Mozarteem proměnila na dvě jakési tvůrčí dílny: sborovou a orchestrální, v nichž spolu hráli a zpívali mladí lidé z různých zemí a výsledky jejich práce mohlo sledovat i festivalové publikum. Orchestru patřil závěrečný koncert a sbor se zapojoval do festivalových oratorních a operních produkcí – např. v Jezuitském kostele při koncertě (řízeném Konradem Junghänelem) z vícesborových skladeb, které kdysi zněly nejen v Benátkách, ale také na drážďanském kůru a které psali autoři zvučných i méně známých jmen (H. Schütz, G. Gabrielli, M. Neri, M. G. Peranda, F. Usper, J. Rosenmüller). Na jejich provedení se vedle sboru podílel i Marini Consort Innsbruck, složený z tyrolských a zahraničních hudebníků. Tyrolské ansámbly, zaměřené na starou hudbu, vystupují ostatně na festivalu zcela pravidelně. Součástí festivalu byla vedle zmíněných „dílen“ také všem volně přístupná hudebně-renesanční slavnost na zámku Ambras, prohlídky bohatých sbírek i budovy tohoto krásného objektu včetně procházky po střechách, promítání záznamu operního představení v parku u Hourgu, bohoslužby provázené hudbou (i našeho Jana Zacha či Gottfrieda Fingera, spojených se zdejším prostředím), akce pro děti či pohledy za operní kulisy a vědecké sympózium, zaměřené na G. P. Telemanna. Dílo tohoto předního německého skladatele je velice rozsáhlé a z valné části málo známé či podceňované. Přitom ve své době patřil Telemann k nejúspěšnějším a nejuznávanějším autorům a osobnostem německého hudebního života, obdivovali ho prostí posluchači, vlivní bohatí mecenáši i hudební odborníci a kolegové. Letošní festival v Innsbrucku v plné míře rehabilitoval nejen Telemannova komorní díla, ale také operní a oratorní tvorbu. (Ta představuje 15 mší, 46 zhudebněných pašijí, asi 1500 kantát a 50 oper.) V sále tyrolského Kongresu tak bylo uvedeno Telemannovo pašijové oratorium Pro hříchy světa trpící a umírající Ježíš (Der für die Sünde der Welt leidende und sterbende Jesus), tzv. Brockovy pašije z r. 1716, tedy poměrně rané dílo skladatele, které zaznělo poprvé ve Frankfurtu n. Mohanem, kde Telemann řídil hudbu v letech 1712-1721. Podle svědectví současníků s tak obrovským ohlasem, že byli na provedení vpuštěni jen návštěvníci, kteří si předem zakoupili knížku s libretem – tedy pašijovým textem Bartholda Hinricha Brockese, a dílo pak záhy zaznělo v dalších německých městech včetně Hamburku (kde byl Telemann od r. 1721 ředitelem hudby nejprve v pěti chrámech a pak až do své smrti 1767 v celém městě včetně opery na Gänsemarktu). Na innsbruckém provedení, které připravil a řídil René Jacobs, se podílel Festivalový sbor a orchestr Akademie für alte Musik z Berlína spolu s mezinárodním sólistickým ansámblem (Birgitte Christensen, Lydia Teuscher, Marie-Claude Chappuis, Donát Havár, Magnus Staveland a Johannes Weisser, úspěšný Don Giovanni z loňské festivalové produkce). Hlavní pozornost však byla soustředěna jako vždy na operní produkci festivalu. Letos byly výjimečně inscenovány dvě opery – obě autorů, působících ve své době v Hamburku: jednak Händelův Acis a Galatea v hudebním nastudová-

 Foto archiv

za hr an i  í

Z inscenace Telemannova Trpělivého Sokrata

ní Larse Ulrika Montersena (se sólisty, Festivalovým sborem a dánským orchestrem Concerto Copenhagen) a v režii Stephena Lawlesse na scéně Gideona Daveye, jednak Telemannova opera Trpělivý Sokrates. Tu pro Innsbruck připravil René Jacobs spolu s inscenační dvojicí Nigela Loweryho a Amira Hosseinpoura, kteří vytvořili úžasně živou režii, nápaditou a barevnou scénu i kostýmy a působivou choreografii. Zkrátka spolu s Jacobsovým tradičně perfektním hudebním nastudováním a šťastnou rukou při výběru sólistů dokonalý zážitek. Také dílo si umí Jacobs vybrat perfektně: Trpělivý Sokrates je tříaktová komedie plná omylů, a tím největším jsou dvě Sokratovy ženy – Xantipa a Amitta, historicky proslulé svými věčnými půtkami a vádami, charakterizované v opeře Sokratovými slovy „Muž, který se zaslíbil dvěma ženám, si postavil vlastní žalář“. Sokratův „žalář“ je zpestřován výukou nezdárných adeptů filosofie Pitha, Plata, Alcibiada a Xenophona i návštěvami prince Melita, kterého chce jeho otec rovněž oženit se dvěma ženami. Zájemkyně by byly, dokonce dvě – Rodisette a Endrinica, ale potíž je v tom, že princ si z nich může vybrat jen jednu, protože další, třetí princezně je už od otce zaslíben. Zápletka se už téměř šťastně vyřeší, když je princ zproštěn předchozího slibu – zase však zatrucují zamilované princezny, protože se o prince nechtějí dělit. Opera nakonec končí dvěma svatbami – jedna z princezen se dostane i na dříve oběma odmítaného prince Antippa. Dvě ženy zůstanou jen chudáku Sokratovi, a hádají se vesele dál, přestože jim na scéně patří dvě zcela identické kuchyňské linky, navíc zrcadlově postavené. Převážnou část scény však k jejich nelibosti tvoří knihovny a Sokratovy knihy… Text Johanna Ulricha von König je velice vtipný a Telemann toho ve svém zhudebnění využil k hříč-

kám při charakterizaci postav a situací. Jacobs je přesvědčen, že Telemann patří i v oblasti opery k největším nejen německým, ale evropským autorům a mj. si vybral jeho dílo i proto, že o německou barokní operu jako žánr je málo pečováno. Trpělivý Sokrates navíc patří k ranějším Telemannovým dílům, takže se tu prostě nestřídají jen da capo arie a recitativy, ale jsou zde také dueta a ansámbly. V původní verzi bylo 36 sólových árií, 10 duet a čtyři ansámbly a sbory – Jacobs podle vlastních slov vynechal 7 sólových árií a výrazně zkrátil recitativy. I tak trvalo představení 4 hodiny, které ale utekly jak voda – někdejší představení hamburské opery na Gänsemarktu začínala už odpoledne, trvala do noci a návštěvníci si sebou nosili košíky s jídlem a pitím. Nejinak tomu bylo určitě i v případě Trpělivého Sokrata, uvedeného zde poprvé v lednu 1721. Zajímavá je dvoujazyčnost tohoto díla – recitativy jsou v němčině, stejně jako některé árie; jiné árie jsou ale v italštině, ve které bylo původní libreto. Různé jazyky také Telemann různými styly zhudebnil. Titulní postavu Sokrata v tóze a občas s knihou v ruce dokonale ztvárnil barytonista Marcos Fink, s perfektní intonací a výslovností a měkkým, spíše laskavým témbrem hlasu. V Xantipě a Amittě pěvecky i herecky excelovaly sopranistky Inga Kalna a Kristina Hansson, princezny v jednotných modrých „letuškovských“ kostýmcích zpívaly sopranistky Sunhae Im a Birgitte Christensen, dva prince tenorista Donát Havár a skvělý altista Matthias Rexroth, otce Nicia barytonista Maarten Koningsberger, všichni za doprovodu René Jacobsem připraveného Innsbruckého festivalového sboru a Akademie für alte Musik Berlin, hrající na dobové nástroje. Innsbruck vždy přesně ví, co si může dovolit, nikdy nejde za hranici dobrého vkusu a dokáže využít v podstatě



zahranií

ne příliš velkého prostoru jeviště a divadla k navázání úzkého kontaktu s diváky. Zdejší inscenace také tradičně kombinují historizující a soudobé prvky na scéně, v kostýmech i v režijním vedení postav. Vše je také do detailů promyšleno a dotaženo. A jestliže se diváci v průběhu představení skvěle bavili a nahlas se smáli, byla to zásluha všech, kteří se na této festivalové produkci podíleli – a samozřejmě Telemannovy opery! Letošní Innsbrucker Festwochen se mohou pochlubit 93,5% prodaných vstupenek, René Jacobs prodloužil svou smlouvu do r. 2012 a příští rok zde scénicky uvede Händelovo oratorium „Belshazzar“ ze skladatelova anglického období. Insbrucker Festwochen – G. P. Telemann: Der geduldige Sokrates (Trpělivý Sokrates). Dirigent René Jacobs, režie Nigel Lowery a Amir Hosseinpour, scéna a kostýmy Nigel Lowery. Premiéra 12. 8. 2007 v Tyrolském zemském divadle, psáno z reprízy 16. 8. 2007. •

boris godunov a opera wrocławska Vratislav, Hala století  Hana Jarolímková Slavná opera Modesta Petroviče Musorgského, Boris Godunov, psaná na autorovo vlastní libreto podle dramatické kroniky Alexandra Sergejeviče Puškina O caru Borisovi a Griškovi Otrepěvovi, neměla vůbec lehký osud. Její první verze, kterou nabídl Musorgskij carskému divadlu v St. Petěrburgu hned po dokončení v prosinci 1869, byla údajně kvůli absenci ženské hlavní role odmítnuta, druhé, tzv. definitivní – rozšířené a zčásti pozměněné verzi s doplněným ženským partem se však posléze opět nedostalo sluchu, a tak skladatel v létě roku 1872 přepracoval ještě instrumentaci polonézy a dal vzniknout třetí, tzv. revidované podobě opery. Teprve ta byla konečně přijata a při své premiéře slavila i mimořádný úspěch. Nicméně po Musorgského smrti se kolotoč změn a úprav roztočil znovu. Jako první se do díla pustil skladatelův přítel Nikolaj Rimskij-Korsakov, který operu nejen nově zinstrumentoval, ale zároveň přehodil její dvě poslední scény, díky čemuž končila Godunovovou smrtí. Tato poněkud pochybná úprava, která vše, co bylo u Musorgského nové a originální (vedení melodie, charakteristickou harmonii, provázanost melodiky a rytmiky či mnohem syrovější instrumentaci), „uhlazuje“ a potlačuje, byla poprvé uvedena roku 1896 v St. Petěrburgu a po dalším přepracování v roce 1908 v Paříži. I když sovětskému muzikologovi Pavlu Lammovi se v roce 1928 podařilo původní Musorgského verze (tzn. verzi Pra-Borise, definitivní i revidovanou verzi) opětovně zrekonstruovat, většinou se s oběma zmíněnými úpravami Rimského-Korsakova – i všechny mezi sebou – dodnes kombinují. Pod dosud poslední úpravu, aby toho experimentování s Borisem Godunovem nebylo málo, se pak v letech 1939–40 podepsal ještě Dmitrij Šostakovič, který opět všechny části dochované po Musorgském, nově zinstrumentoval… Vratislavská opera, do jejíhož repertoáru se toto mimořádné dílo vrátilo po plných 35 letech, sice ve své realizaci podle slov Ewy Michnik, která operu nastudovala, vycházela z notových materiálů zmíněného Pavla Lamma vydaných v roce 1931, opět však v kombinaci s verzemi Rimského-Korsakova z let 1896 a 1908! Přesto, že jsme tedy vzhledem k tomu ani tentokrát, bohužel, Musorgského originál neslyšeli, jednalo se o velkou událost, která přitáhla doslova tisíce lidí. Opera se totiž dávala v Hale století (dříve Hale lidové, jejíž původní označení je dodnes užíváno mnohem častěji), která na operní představení pojme až 3500 diváků, a kde by na premié-

ře mezi návštěvníky nepropadl ani špendlík, jak bylo plno. Slavnostní ráz však dodávala večeru i další skutečnost: Boris Godunov byl totiž stým představením, jež se za 10 let pořádání těchto velkolepých operních projektů ve zmíněné Hale (využívané především k různým akcím sportovním, veletržním, či kongresovým a obsazené až do roku 2012) konaly a které celkem navštívilo již 300 000 nadšených operních fanoušků! Třistatisící návštěvník se očekával na druhém ze šestice plánovaných představení, tedy následující večer, kdy Hala opět určitě praskala ve švech! Nejen samozřejmě však pouze kvůli těmto zmíněným okolnostem, protože opravdu bylo na co se těšit! Režie se totiž chopil jeden z nejvýznamnějších ruských inscenátorů Jurij Alexandrov, který dodnes na operních scénách zrealizoval na 200 inscenací (připomeňme např. jeho originální režii Čajkovského opery Mazepa, kterou v loňském roce připravil pro newyorskou MET), scénu vytvořil Pawel Dobrzycki, jenž se představil i zajímavou výstavou ze své dosavadní tvorby ve foyeru Haly, nákladné kostýmy, odpovídající až na výjimky době, o níž děj vypráví, navrhla Małgorzata Słoniowska a hlavních rolí se ujaly hvězdy polských i světových operních scén v čele s Januszem Monarchou (Boris Godunov), sólistou Vídeňské státní opery, který shodou okolností před lety ve Vratislavi začínal, a Leonidem Zakhozhaevem (Dimitrij), jehož můžeme slyšet v Mariinském divadle v Sankt Petěrburgu. Inscenace, realizované v takovýchto netradičních podmínkách velkých nedivadelních prostor, mívají sice punc výjimečnosti, díky čemuž většinou netrpí nouzí o diváky, nicméně sebou nesou i řadu komplikací, ozvučením počínaje a nestandardní režií a scénou konče. V případě Borise Godunova však jako by tyto problémy neexistovaly. Ozvučení bylo vesměs na vysoké profesionální úrovni a režie s nápaditou efektní scénou, která z řady omezení, provázejících obrovský prostor jeviště bez opony, naopak dokázala udělat přednost, inscenaci dodala nejen potřebnou velkolepost, ale i pohyb a pestrost stále se měnících částí kulis. Jurij Alexandrov vyšel totiž v těsné spolupráci s Pawlem Dobrzyckim pouze z jedné konstantní části scény - honosné mramorové stavby Kremlu v její zadní části a fragmentů soch, umístěných na jevišti i na jedné z kremelských zdí: vše ostatní obstaraly koleje vedoucí napříč scénou, po nichž vagony bez lokomotiv přivážely všechny kulisy, které byly vzhledem k ději zapotřebí. Příběh samotný vychází ze skutečných událostí, zpracovaných ruským spisovatelem a historikem Nikolajem M. Karamzinem v Dějinách ruské říše, z nichž posléze čerpal ve svém dramatu i Puškin. Jeho základní osou je bouřlivý vývoj v Rusku po korunovaci Borise Godunova carem v roce 1598, kdy se novic čudovského kláštera Grigorij Otrepjev od kronikáře mnicha Pimena dozví o zavraždění mladého careviče Dimitrije v Ugliči, z něhož je podezírán právě Boris Godunov. Otrepjevovi (ve věku Dimitrijově) se neustále ve snu zjevuje scéna, v níž je vyveden na vysokou věž nad Moskvou a lid mu nejdříve provolává slávu, pak se ale proti němu obrátí a on se za posměšků davu z věže zřítí. Po probuzení z této vize se rozhodne utéci do Polska, kde se prohlašuje za careviče Dimitrije a začne vznášet nároky na trůn. Tato hlavní dějová osa je samozřejmě doplněna dílčími událostmi, jejichž plynulému běhu vychází nápad s již zmíněnými příjezdy vagonů skvěle vstříc. Již Prolog opery, ještě před Godunovovou korunovací, je otevřen příjezdem dvou jakýchsi „drátěných“ vagonů, násilně přivážejících do dvora Novoděvičího kláštera u Moskvy lid, který je stráží donucen prosit o nového cara. Vagony však v průběhu děje vytvářejí přesvědčivé kulisy i pro další scény jako např. hospodu u litevských hranic, kde se šenkýřka, nejprve představující obchodnici s dámským prádlem (kterým má napěchovány dvě obrovské tašky dnes tak typické pro přenášení zboží na vietnamských tržištích), po příchodu hostů – Grigorije Otre-

za hr an i  í pjeva (Leonid Zakhozhaev) a mnichů Misaila a Varlaama (stylizovaných do postav potetovaných rockových kytaristů, oblečených do černé kůže) – změní na vyzývavou barmanku v červených lakovaných kozačkách. Či místo dostaveníčka Otrepjeva s Marinou, kde zámecký park v polské Sandoměři znázorňuje pouze jeden strom, jinak je to vlastně místnost s prosklenou zadní stěnou, koženým sofa a TV, nebo prostor před chrámem Vasilije Blaženého, kde byla vyhlášena klatba na Grigorije Otrepjeva a odkud mezi hladovějící lid vychází (nebo spíše je opět přivezen na vagoně) Boris Godunov, po němž se na jevišti objeví i Jurodivý (vynikající Rafal Majzner): režisér ho na něj nechal přijet podél první řady na jakési drezíně, aby tu v nádherné árii opěvoval Měsíc… Díky tomuto jistě nevšednímu nápadu je vše ústrojně propojeno, nikde nejsou žádná hluchá místa, a děj tak ubíhá svižně vpřed. Osvěžující (byť někdy možná poněkud diskutabilní) jsou i další režisérovy nápady: do krásně zdobeného dobového oděvu oblečený violoncellista, který se objevuje při každém slavnostním příchodu Borise Godunova na scénu jako např. při jeho korunovaci, během níž hraje na vrcholku Kremlu či při opouštění chrámu Vasileje Blaženého – odkud přijíždí s Godunovem na vagoně, z něhož jsou posléze místo chleba rozhazovány mezi prostý lid bohatě zlacené šaty… Jurij Alexandrov, ať už přijde s jakoukoliv myšlenkou, vždy plně respektuje hudbu i děj, byť leckdy s velkou nadsázkou. Jeho režie má spád, hýří spoustou nápadů, je živá, ale nikdy směšná – je vidět, že vše, s čím se v Borisi Godunovovi setkáme, Alexandrov důkladně promyslel a všemu přisoudil naprosto přesný úkol. Zodpovědnost režisérova přístupu ke každému dílu nakonec vyjadřuje i jeho odpověď na otázku, kterou operu má nejraději: „Mám jich ve svém srdci více, ale každá ode mne vyžaduje něco jiného. U milovaných Donizettiho oper odpočívám, u Borise Godunova tvrdě pracuji a při realizaci Šostakovičova Nosu trpím.“



Ruku v ruce s vydařenou režijní koncepcí kráčelo i hudební nastudování tohoto Musorgského obtížného díla. Ewa Michnik, někdejší žačka Hanse Swarowského, která stojí v čele Vratislavské opery od roku 1995, realizovala v Hale století za oněch deset let, jež jsou letos oslavovány, již celou řadu operních projektů, kde bychom vedle Verdiho Aidy, jíž sérii těchto představení zahajovala, našli např. i Strašný dvůr Stanislava Moniuszka či prubířský kámen všeho a všech - kompletní Wagnerův Prsten Nibelungův, jehož jednotlivé části byly v Hale po sobě uvedeny v letech 2003 až 2006 jako první poválečné provedení tohoto díla ve Vratislavi vůbec. Zkušeností má tedy tato sympatická blondýnka s prostorem Haly více než dost a bylo to vidět již od prvního taktu. Orchestr Vratislavské opery pružně reagoval na každé její gesto, a tudíž vše – včetně skvělé žesťové sekce – znělo i v těchto ne zcela regulérních akustických podmínkách velmi plasticky, s bohatým dynamickým odstíněním a v bezvadné souhře. Obzvláště působivě pak vyzněly zejména zvukově mohutné sborové scény, kde Sbor Vratislavské opery posílili ještě členové Sboru poznaňské polytechniky Cantamus a během kterých se často uplatňoval i vynikající zdejší balet. Umělecky velice vyrovnané výkony podali i všichni sólisté, kterých účinkuje v Borisi Godunovovi plných osmnáct! Podrobněji se tedy zmíním pouze o těch, kteří na tomto představení podali výkony mimořádné: a to byl především představitel hlavní role – Borise Godunova, Janusz Monarcha, zvučnost jehož basu obdivuhodného rozsahu plně odpovídala charakteru vládce, výborný byl ale rovněž již výše zmíněný tenorista Leonid Zakhozhaev (Grigorij Otrepjev, Lžidimitrij) či Elżbieta Kaczmarzyk-Janczak, která roli Mariny Mníškové, dcery knížete sandoměřského, zazpívala nejen ohebným měkkým sopránem, ale i s velkou přesvědčivostí svého hereckého výkonu. Role jezuity Rangoniho se

Foto archiv

Hvězda představení, Janusz Monarcha (Boris Godunov)



zahranií

rovněž výtečně zhostil téměř démonicky vyhlížející Stanislaw Kufluk, a postavy Jurodivého Rafal Majzner (který se ujal i role mnicha Misaila), jehož nádherná tenorová árie o Měsíci dojímala až k slzám. Za pozornost ale stojí i skvělý výstup Wiktora Gorelikova jako mnicha – alias tvrdého rockera Varlaama a Sebastiana Kaniuka, jemuž byla přidělena mezzosopránová role careviče Fjodora. Shrnuto s podtrženo, jednalo se vskutku o mimořádné operní představení, nad jehož kvalitou i bohatou návštěvností si v současnosti můžeme u nás zatím jen povzdechnout. Wrocław, Opera Wrocławska – M. P. Musorgskij: Boris Godunov. Dirigent Ewa Michnik, režie Jurij Alexandrov, scéna Pawel Dobrzycki, kostýmy Małgorzata Słoniowska, choreografie Vladimir Romanovsky, sbormistr Małgorzata Orawska, světla Pawel Dobrzycki. Premiéra 19. 10. 2007, Hala stulecia •

mrtvý muž pichází... Vídeň, Divadlo na Vídeňce  Vlasta Reittererová Joseph De Rocher není první zločinec, který se stal hrdinou divadelního jeviště. Drama negativní charaktery potřebuje jako nutný kontrast k ušlechtilým postavám, staví na nich zápletky – zjednodušeně řečeno: bez intrikánů a padouchů nelze pořádné drama vytvořit. Málokdy se však přihodí, aby divákovi byl takový hrdina sympatický, aby s ním vzdor vlastnímu přesvědčení i obecně platným etickým zákonům soucítil, a především – aby vyvolání takových pocitů bylo dokonce autorovým záměrem. Jake Heggie chtěl přimět svou operou Dead Man Walking k zamyšlení, a – abychom se vyjádřili „po americku“ – setsakra se mu to podařilo. Joseph De Rocher je násilník a vrah, zabil dva mladé lidi jen proto, že se chtěl „pobavit“ s děvčetem, které ho odmítlo. Byl odsouzen k smrti a čeká ve vězení na vykonání rozsudku. Na jiném místě v tutéž dobu učí řádová sestra Helen děti gospel „He will gather us around“ – Bůh chce mít všechny kolem sebe. Varianta Dostojevského a Janáčkova „v každém tvoru jiskra boží“ je leitmotivem i této opery; je to jiný příběh a jiný operní tvar, ale asociace na Mrtvý dům se vnucuje (je přiznána i v průvodním textu bookletu kompletní nahrávky opery ze světové premiéry, která byla 7. 10. 2000 v San Francisco Opera). Sestra Helen má Josephovi poskytnout duchovní útěchu před smrtí. Chce jej smířit s Bohem, proto musí zatrvzelce (který byl odsouzen na základě nepřímých důkazů, nikoli doznání) přimět, aby svůj čin přiznal a projevil pokání. Joseph do posledního okamžiku obvinění odmítá a jsme ochotni mu dokonce věřit, když tvrdí, že vrahem je jeho bratr, který ovšem měl „šikovnějšího advokáta“ a vyvázl jen s doživotím. Joseph tvrdošíjně zatlouká při posledním setkání se svou matkou, s rodiči zavražděných, i před Helenou. Až nadejde den, kdy se chodbami věznice hlásí „dead man walking“ a Josepha odvádějí do popravčí kobky. Helen je s ním do poslední chvíle: oba si přiznají, že se jejich protichůdné osudy setkaly ve vzájemné lásce. Joseph prosí za odpuštění, a smířen dostává smrtící injekci. Reálnou předlohou je kniha sestry Helen Prejean. Je to její příběh, který skutečně zažila. Roku 1995 vznikl podle její knihy film amerického režiséra Tima Robbinse, za použití hudby Davida Robbinse, Bruce Springsteena, Suzanne Vegy, Toma Waitse, Johnnyho Cashe a dalších, sestru Helen v něm hrála Susan Sarandon, Matthewa Ponceleta (tak se jmenuje hlavní hrdina ve filmu) ztělesnil Sean Penn. Příběh Josepha De Rochera a sestry Helen Prejean má tedy již svou literárně a filmově zpracovanou reálnou předlohu. Bylo riskantní chtít mu dát ještě operní dimenzi – pro téma samo, které se snáze „vypráví“ slovy, i pro větší možnosti fil-

mové kamery vytvářet sugestivní obrazy. Může opera nabídnout něco navíc? Jakemu Heggiemu a jeho libretistovi Terrence McNaillymu se to podařilo: operní prostředky posílily „melodramatickou“ rovinu, o to silnější je procitnutí v okamžiku, kdy si absurdně uvědomíme, že bychom si vlastně přáli happyend. Jake Heggie napsal hudbu, již by asi bylo nejvýstižnější pojmenovat jako „filmově symfonickou“. Chová se tak, jak se filmová hudba chovat má, je přítomna, ale nevtírá se, natolik koresponduje s obsahem děje a slov, že ji chvílemi nevnímáme, a zaútočí v okamžicích zlomů, kdy zůstává ve vzduchu cosi nedořečeného. Má tonální základ, prostou melodiku, tu v minimalistické sazbě, tu v široce rozvinutých plochách, psychologické momenty jsou podporovány instrumentací („filmové“ smyčce patří Helen, ostré rytmické přeryvy s nárazy žesťů jejímu protějšku). Do obou hlavních partů jsou citlivě integrovány „americké“ intonace: nejen Helenin gospel, jímž se opera (v prologu a písni s dětmi) otevírá a do naprostého ticha také uzavírá, ale zejména bluesové rytmy, melismata a harmonie Josephova partu dodávají přístupné a nekomplikované hudbě osobitý ráz. V prologu je použito filmových dotáček, které videoklipovým způsobem reprodukují prehistorii příběhu za doprovodu písně „Watching you, every day“ v rockové úpravě z rozhlasu. A rock zazní výrazně ještě jednou ke konci opery, když Helen a Joseph při svém posledním sezení zavzpomínají na Elvise – právě v tom okamžiku mezi nimi přeskočí jiskra souznění. V životopise Jakea Heggieho dnes stojí informace o rozpracovaných projektech pro Metropolitní operu, operu v San Francisku, Houstonu, Austrálii, Kanadě. Před několika lety pracoval v tiskovém středisku opery v San Francisku a nikdo nevěděl, že se pokouší kompononovat (jak na něj prozradila představitelka matky Josepha De Rocher, Frederica von Stade). Neobyčejně úspěšná evropská premiéra opery se uskutečnila 7. 5. 2006 v drážďanské Semperově opeře. Divadlo na Vídeňce dílo uvedlo v rakouské premiéře 26. 9. 2007 (zpráva je z 1. reprízy 29. 9.). Představitel Josepha De Rocher ze světové premiéry, barytonista John Packard, přijel i do Vídně. Svou roli studoval nanejvýš zodpovědně, dokonce navštívil vězení Angola v Louisianě, kde se děj odehrává. Věznice, pojmenovaná po africkém státu, odkud přicházela většina amerických otroků, existuje od 90. let 19. století; v 60. letech našeho století dostala v důsledku vzpour proti prudkému zhoršení podmínek, vyvolaných striktním zkrácením rozpočtu, přízvisko „nejkrvavější věznice Jihu“ (vězni si pak postavili arénu pro americké rodeo, aby pro věznici získali peníze, a stali se tak „novodobými gladiátory“). V rozhovoru, který se uskutečnil v rámci „Dne otevřených dveří“ 29. 9., svěřil John Packard své osobní dojmy z otřesné návštěvy – od té doby se stal aktivistou boje za zrušení trestu smrti, myšlenku vyslovenou operou: smrt pachatele život obětem nevrátí a nepomůže ani bolesti pozůstalých na obou stranách, člověk nemá za žádných okolností právo brát život druhému člověku. Zůstává tak větší otazník, než jak zločin trestat – totiž proč k podobným zločinům dochází. S tímto otazníkem zde stojí sestra Helen, jedinečně ztvárněná Kristine Jepson, mezi rolí nevěsty Kristovy a ženy, v níž se při setkání s Josephem ozvou sesterské, mateřské a nakonec milenecké city. A Josephova matka, vynikající herecko-pěvecká studie Frederiky von Stade. Její pokus o synovu obhajobu je naivní a ona to ví – až příliš podobné obhajoby známe z nejrůznějších sociologických studií –, ale matka nemůže jednat jinak: „Život mého syna nebyl snadný. Jeho otec nás opustil, když mu byly dva roky. Se svým otčímem nevycházel dobře. Byli jsme chudí. Špatně se učil: dy – neumím to vyslovit: dy-slexie…“ Cesta ke zločinu tím vysvětlena není, stejně jako není možno zločin odčinit. Na scéně Raimunda Bauera, využívající účelně točnu, ve skvělé světelné režii Jense Klotzsche a Duane Schulera,

Wien, eater an der Wien – Jake Heggie: Dead Man Walking. Libreto Terrence McNally. Koprodukce se Saskou státní operou, Dráždany. Dirigentka Sian Edwards, režie Nikolaus Lehnhoff, scéna Raimund Bauer, kostýmy Stephan von Wedel. Rakouská premiéra 26. 9. 2007, psáno z 1. reprízy 29. 9. 2007. •

walter na stupínku, beckmesser na kole Budapešť, Maďarská státní opera, Drážďany, Saská státní opera  Vít Dvořák „Stále nová překvapení. Třeba lahodná závěrečná píseň Hanse Sachse, Beckmesserova serenáda, scéna pranice, bohatá na drastické jednotlivosti i orchestrální efekty, všeobecně překvapivá neobvyklá svěžest. Člověk tak zcela zapomněl na poněkud široké založení posledního aktu.“ – To jsou slova, napsaná před bezmála sto čtyřiceti lety jedním z kritiků mnichovského prvního uvedení Wagnerovy monumentální historické komické fresky Die Meistersinger von Nürnberg. Slova, která dnes rozhodně není třeba měnit ani v nejmenším. Co však prošlo zásadní proměnou, to je scénická interpretace Wagnera. Mistři pěvci norimberští ale jako by dnešnímu věku režisérů dlouho odolávali. Ale ani to už neplatí (jak ostatně ukázala i letošní bouřlivě diskutovaná bayreuthská inscenace Kathariny Wagner). O dvou dalších ze současných produkcí podrobněji: Budapešť a Drážďany. Maďarská státní opera je svou wagnerovskou tradicí pověstná. Slyšet to bylo už z prvních tónů předehry, že zdejší orchestr Wagnera skutečně umí. (Tuto sezonu dávají v maďarské metropoli také Tannhäusera a Parsifala.) Pod loňskou květnovou premiérou byl podepsán Jurij Simonov, letošní říjnovou sérii repríz řídil Ádam Medveczky. Tempy o něco rychlejšími, ale hlavně s neomylným citem pro hloubku Wagnerovy partitury. Údiv při pohledu do programu: Z ryze domácích sil Maďaři sestaví hned dvě vzájemně se nepřekrývající obsazení početných a veskrze hodně náročných partů. Pravda, budapešťský říjnový Hans Sachs Jánose Gurbána nebyl to pravé ořechové, sólistův technicky dobře vedený basbaryton se možná hodí na Mozarta, ale rozhodně ne na Wagnera. Často prostě nebyl slyšet. Škoda. Naopak ale na Waltera mohou být Maďaři pyšní: Sytý tenor Istvána Kovácsháziho (též budapešťský Don Carlos nebo Don José) má pro tuhle roli tolik potřebnou výdrž a suverénně zdolává všechna nemalá úskalí náročného partu. Škoda jen, že nejvyšší tóny provází znatelnější vibrato. Evou byla Eszter Wierdl, snad až příliš lyrická, o to ale vroucnější. László Szvétek jako rozšafný Veit Pogner se stal svým jadrným basem další ozdobou vcelku velmi vyrovnaného maďarského ansámblu. Také v drážďanské Saské státní opeře mají jeden zásadnější problém v obsazení: Waltera. Američan Raymond Very (zpívající většinu říjnových repríz) na tenhle obzvlášť náročný úkol objemem svého hlasu nestačil. (Však má také po světě úspěchy hlavně s Mozartem, umí i Smetanova Jeníka

Mistři pěvci norimberští v Drážďanech: Alan Titus (Hans Sachs) a Bo Skovhus (Beckmesser)

a Janáčkova Borise i Števu). Je to škoda o to větší, že jinak lze drážďanské obsazení označit jako skvostné. Alan Titus jakoby se Hansem Sachsem už narodil. Jeho hutný a přitom výrazově velmi tvárný basbaryton je radost poslouchat (a myslím bez rozpaků možné porovnávat i s takovým mistrem, jako Bryn Terfel). Coby Beckmesser se v Drážďanech představil Dán Bo Skovhus. Pro mne asi největší překvapení. Skovhus je úplně jiný Beckmesser, než jakým byl třeba legendární Hermann Prey (anebo náš Karel Berman). Jistě, není to typický wagnerovský hlas (byť má už za sebou Wolframa, Kurwenala a Amfortase). Ale když je třeba, umí předvést potřebnou razanci a hlasovou mimiku má skutečně exceletní. A jeho strhující herectví se v opeře hned tak nevidí. Zmínit je určitě třeba i suverénního Matthiase Henneberga coby Fritze Kothnera. Stále výborná je Ute Selbig (při reprízách vystřídala premiérovou Camillu Nylund) – jako Eva se blýskla hlavně ve vypjatých částech druhého dějství. Nový hudební šéf Sächsische Staatsoper Fabio Luisi potvrdil jen to, co ukázal už minulou sezonu, když přebral otěže drážďanského Ringu. A totiž, že si s Wagnerem výborně rozumí (označován byl přitom ještě donedávna hlavně za specialistu na italský repertoár). Jak neobyčejně plasticky dokáže složitou partituru Mistrů pěvců tvarovat. Kolik skrytých valérů v ní dokáže najít, vzájemně propojit a působivě naservírovat. Však také i samotná Sächsische Staatskapelle má už hodně dlouho vynikající renomé. Mezi scénickým pojetím obou Mistrů, drážďanským a budapešťským, je přímo propastný rozdíl. V Budapešti vsadili na Mistři pěvci norimberští v Budapešti Foto V. Éder

s níž korespondují kostýmy Stephana von Wedela, vede režisér Nikolaus Lehnhoff postavy nenápadně cestou jejich myšlenek – víc není třeba, stačí vztahy mezi aktéry; podařilo se mu tak, že i každá epizodní role má v příběhu své přesné místo, jako kostka ve stavebnici. Hudební nastudování patřilo anglické dirigentce Sian Edwards, která vedla Rozhlasový symfonický orchestr Vídeň s neomylným citem pro vícežánrové prolínání partitury (ve Vídni již dirigovala v uplynulé sezoně operu André Previna podle Tennessee Williamse A Streetcar Named Desire).



Foto Matthias Creutziger

za hr an i  í



zahranií

v mnohém už překonanou klasiku, režisér Attila Vidnyánszky jako by se větších experimentů bál. A ani to málo, na co si troufnul, zdaleka ne vždy vyšlo. (Paradoxně inscenaci místy spíš uškodilo.) Jako třeba když do realisticky pojaté scény nechal přinášet dvanáct velkých průhledných koulí, na které mistři (často s velkými potížemi) usedali. Docela působivý byl naopak nápad se zvedáním plošiny, na které stál Walter při své zkušební písni. Bohužel, jen poprvé. V závěrečném dějství ji odzpíval na starém dobrém dřevěném stupínku… To ovšem režisér drážďanské inscenace, čím dál tím víc respektovanější Němec Claus Guth, udělal z Mistrů bezesporu událost sezony, o které se určitě ještě dlouho bude mluvit. Co jen nových pohledů na řadu jednotlivostí téhle opery objevil. Ani minutu z těch bezmála šesti hodin se člověk nenudí. Jakoby šlo snad o úplně jiný příběh, než jaký očekává. Příběh, přenesený prakticky do současnosti. Příběh nejen o lásce, za kterou je třeba bojovat, ale i o lásce osudové, která pokaždé nemusí skončit dobře. Příběh nejen směšného, ale obratně úlisného soka. Až obludně ambiciózního a tím i pro všechny kolem nebezpečného, který pro to, co si zamane, je schopen udělat prakticky cokoli. Příběh, ze kterého jde až mráz po zádech. Jak nesmírně působivá a Beckmesserovu tady až zrůdnou nenávist k Waltrovi přesně popisující je scéna, kdy se Walter snaží mistry přesvědčit o svých kvalitách. Kdy při jeho písni Beckmesser vztekle škrtá v hodnotícím formuláři a schizofrenní tahy jeho tužky se zvětšené promítají nad jevištěm. Jak je třeba vygradováno druhé dějství, kdy Eva Beckmesserovi v závěru jeho trapného producírování pod okny nasazuje oslí hlavu a přihlížejícímu Sachsovi naopak hlavu býka. A kdy po karnevalovém mumraji (v němž rozpálený dav Beckmessera svlékne donaha a sváže) přichází mezi zmožené a po zemi se válející norimberské namísto ponocného metař, ve známé oranžové uniformě. Jak je napínavě vystavěna i následující předlouhá (a tak často vinou režisérů k nepřečkání nudná) scéna, Wagnerem situovaná do Hansovy dílny. V drážďanské inscenaci naopak zůstáváme dál na ulici – Hans Sachs rozjímá o nevyzpytatelnosti života mezi neskutečným nepořádkem, který po bujarém veselí zbyl. Ležet tu zůstali i Walter, Eva, David a Magdalena – jen o přestávce vyměnění za hadrové figuríny. Hans je při svém přemítání oslovuje, laská se s nimi, ale i pohlavkuje. Aby nakonec zmíněná živá čtveřice své dvojníky vzala do náručí. Prostě podobných nesmírně působivých scén je v drážďanské inscenaci celá řada. Prostě úžasně moderní divadlo! Hned vedle Semperovy opery bylo o pouliční lampu opřené jízdní kolo. Docela brzy po představení se u něj objevil nenápadný muž, svou nohu lehce přehodil přes štangli a na kole zmizel ve tmě. Beckmesser. Bo Skovhus. Škoda jen, že k pražskému Národnímu se na kole nejezdí. Budapest, Magayar Állami Operaház Budapest – Richard Wagner: Die Meistersinger von Nürnberg. Dirigent Ádám Medveczky, režie Attila Vidnyánszky, scéna a kostýmy Alexander Belosub. Premiéra 20. 5. 2006, psáno z reprízy 14. 10. 2007. Dresden, Sächsische Staatsoper Dresden - Richard Wagner: Die Meistersinger von Nürnberg. Dirigent Fabio Luisi, režie Claus Guth, scéna a kostýmy Christian Schmidt. Premiéra 14. 10. 2007, psáno z reprízy 27. 10. 2007. •

mrtvá na varšavské jeseni Varšava, Ochota Sport Centre  Jan Kavan Na slavnou Varšavskou jeseň opět po letech pronikla masivněji česká hudba. Vedle světové premiéry festivalem přímo objednané skladby Haiku Martina Smolky pro sólové cembalo v interpretaci světoznámé polské cembalistky Elzbíety Chojnacke zazněla na tomto prestižním světovém festivalu celovečerní komorní opera MrTvá? z dílny skladatelské dvojice Markéta Dvořáková a Ivo Medek. Byla provedena v rozlehlé prostoře sportovní haly Ochota Sport Centre, kam pořadatelé vestavěli celou divadelní scénu včetně obřího projekčního plátna a hlediště pro více než tři sta diváků. Opera, která volně pracuje s námětem Arnošta Dvořáka, byla v ČR premiérována ve Stavovském divadle na podzim 2005 a poté reprízována v dalších městech u nás i na Slovensku. Na Varšavské jeseni byla přijata velmi pozitivně, a to jak publikem, tak i odborníky. Určitě k tomu přispěla i humorná složka díla, u děl soudobé hudby tak zřídkavá. Za všechny lze uvést dva názory na MrTvou?. První je od předního polského skladatele a předchozího ředitele festivalu Krzysztofa Knittela: „MrTvou? jsem před provedením na Varšavském podzimu slyšel dvakrát – v Brně ze záznamu a poté živě v Trstěnicích. Živé provedení mne doslova nadchlo! Není totiž vůbec možné přenést mysteriózní atmosféru představení do videa. Považuji MrTvou? za jeden z nejzajímavějších divadelních zážitků v oblasti komorní opery současnosti – téma, konstrukci díla, ztvárnění tří hlavních postav a – samozřejmě – hudbu, která byla autory zdařile napsána na hraně mezi klasickou formou a jazykem soudobých technik.“ Druhý pak od Zsolta Nagy, renomovaného maďarského dirigenta specializujícího se na soudobou hudbu, který letos na festivalu řídil velmi úspěšnou Aperghisovu loutkovou operu Zeugen a koncert vynikajícího souboru Israel Contemporary Players: „Provedení opery MrTvá? Markéty Dvořákové a Ivo Medka jsem měl příležitost živě slyšet již v Brně, na podzim 2005. Abych byl upřímný, byl jsem zpočátku trošku skeptický, neboť opera byla v češtině – a já česky vůbec neumím… Ale jak opera začala, zcela jsem ztratil pojem času a hodina a půl byla najednou pryč, aniž jsem si výše zmíněný fakt uvědomil… Skladatelům se podařilo vytvořit s minimálními prostředky jak scény, tak i světel překvapivě strhující představení na vysoké hudební úrovni, navíc plné humoru. Nechci ho popisovat do detailu, stejně to chce prostě vidět na vlastní oči.“ Přitom na „Jeseni“ není přízeň publika nijak automatická – pokud se dílo nelíbí, čeká je i bučení a pískot – a to včetně děl celebrit. Letos se takového přijetí dočkala např. skladba Kápote Gyii Kančeliho. K vrcholům festivalu naopak patřilo provedení Lachemannových Schreiben, skladby Hayagriva Parama Vira nebo FAMA-Szenen Beata Furrera v podání „jeho“ souboru Klangforum Wien. Jako každoročně byl zájem o koncerty festivalu obrovský. Na vstupenky neprodané v předprodejích stály každodenně dlouhé fronty. Vedle celé řady zahraničních hostů byli převažujícím publikem mladí lidé. Soudobá hudba má v Polsku prostě jiné postavení, než je tomu u nás… •

thomas quasthoff a michael schade Berlín, Koncertní sál Berlínské filharmonie  Anna Šerých Praha zná barytonistu omase Quasthoffa z bachovského koncertu s Helmuthem Rillingem a z provedení Mahlera Českou filharmonií. Recitál zde nedával. Měla jsem štěstí slyšet jeho písňové umění v Berlíně, kde 21. 10. vystoupil s tenoristou Michaelem Schadem. omas Quasthoff má obrovskou popularitu. Svůj osud, vrozené a nezvratné postižení conterganem, medikamentem, který zabránil vývoji končetin a vzrůstu, čelí ohromujícím přijetím života a úžasným nasazením svého pěveckého umění. Publiku okamžitě odebere rozpaky, úsměvem a žertem, zpěvem si je pak naplno podmaní. Koncertní pěvci zařazují duety vzácně. Schade s Quasthoffem zpívali nejprve Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, písně vytrysklé z lidových melodických a terciových základů, dotvořené do salonního muzicírování. Fascinovali nádherou hlasů, mužnou lyrikou. Také duety Roberta Schumanna z populárního opusu 43, rovněž Intermezzo op. 74 a Blaue Augen op. 138 zněly podmanivě, souhrou, souladem. Romantika pravdivě zpívaná, evidentní potěšení pěvců, natož posluchačů. Duetům z Mozartovy opery Così fan tutte, domluvám Ferranda a Guglielma dali humornou nadsázku. Blok vídeňských písniček o vídeňské eleganci, fiakrech a Pratru nebylo cukrátko na rozchodnou. Pěvci ukázali v koncertu všechny fasety krásné písně, tedy i koketní a vykouzlili nostalgii města snů v melodiích Rudolfa Sieczynskeho, Gustava Picka, operetního Roberta Stolze a kapelníka Conradina Kreutzera. Sólová vystoupení tenoristy s barytonistou se dramaturgicky doplňovala. Michael Schade zpíval svého Mozarta, An Chloe, KV 524, Komm liebe Zither, KV 351 a naplno romanticky a pěvecky precizně Fialku, KV 476 na text Goethův a také Abenempfindung, KV 523. Quasthoffova návaznost písněmi Franze Schuberta zvýšila napětí. Nejen Heidenröslein, D 257, hlavně v písni Im Frühling, D 882 ukázal nuanční škálu svého hlasu, vášnivost, jas i lehkost, s jakou stoupá k tónovým výškám. Quasthoffův zpěv je nabitý výrazem a zejména Schubertův Normans Gesang, D 846 sršel silným baladickým napětím. Bravo a obdiv patří neméně i Michaelu Schademu za písně Roberta Schumanna, zvláště Mondnacht, op. 39 (text Eichendorffův) dostává v jeho interpretaci dráždivě hebký třpyt a jemný cit. Ukázat intimní krásu slova a tónů je umění vlastní oběma pěvcům. U klavíru měli Justa Zeyena, který s koncertním křídlem jedná jako s perutěmi, cit i čarovná kouzla meziher mu plynou samozřejmě. S omasem Quasthoffem spolupracuje dlouhodobě. Nezapomenutelný večer jedinečného koncertního umění! •

Novinky soudobé hudby Luboš Fišer Sonáta V

pro klavír (1974) H 7757, ISMN M-2601-0298-9 20 stran, 220 Kč

Sonáta VII pro klavír (1985)

H 7766, ISMN M-2601-0297-2 20 stran, 220 Kč

Jindřich Feld Trio

pro housle (flétnu), violoncello a klavír H 7962, ISMN M-2601-0347-4 partitura a hlasy 48/12/12/12 stran 360 Kč

Jiří Teml

Alchymisté

pro varhany (1984) H 7976, ISMN M-2601-0379-5 24 stran, 180 Kč

OBJEDNÁVEJTE NA ADRESE: Editio Bärenreiter Praha, Zákaznické centrum Běchovická 26, 100 00 Praha 10 tel.: 274 001 932-3, 739 599 085, fax: 274 001 920, e-mail: [email protected] Internetová prodejna: www.noty-knihy.cz, www.ebp.cz



z p r á v y z e z a h r anií

divadlo

Městské divadlo v Modeně, rodišti slavného italského tenoristy Luciana Pavarottiho, ponese od prosince 2007 jeho jméno. Návrh na pojmenování prestižního modenského divadla podle operního pěvce, který 6. 9. zemřel na rakovinu slinivky, vzešel od zdejšího starosty Giorgia Pighiho. Pavarotti se v Modeně narodil 12. 10. 1935. Spolu se slavnostním obřadem u příležitosti nového názvu divadla zde bude otevřena výstava věnovaná umělcovu životu. Příští rok v září, kdy uplyne rok od Pavarottiho smrti, uvítá Modena první ročník mezinárodního konkurzu mladých pěvců, který uspořádá společně s milánskou La Scalou. Pavarotti se na vrcholu své kariéry nevyhýbal podpoře mladých umělců a před několika lety dokonce prohlásil, že po ukončení své kariéry bude učit. James Conlon po dokončení mimořádně úspěšné první sezony v roli hudebního ředitele Losangeleské opery prodloužil svůj kontrakt do sezony 2010/11, jak oznámil generální ředitel Plácido Domingo začátkem září, tři dny před zahajovacím představením této sezony, kdy Conlon řídil Beethovenova Fidelia. Původní smlouva byla na tři roky, od června 2006 do června 2009. Toto prodloužení umožní Conlonovi připravit kompletní Wagnerův Prsten v létě 2010 a rovněž Tristana a Isoldu v sezoně 2009/10. Před příchodem do Los Angeles byl Conlon 10 let šéfdirigentem Pařížské opery a předtím Generalmusikdirektorem města Kolín. V roce 2005 se stal hudebním ředitelem Ravinia Festival, od roku 1979 stál v čele Cincinnati May Festival.

Foto archiv

Norská národní opera v Oslu, která v dubnu 2008 zahájí provoz v nové budově poblíž přístavu, zná již svého nového ředitele. Stane se jím dvaačtyřicetiletý skotský operní režisér Paul Curran. Čtyřleté období zahájí v září 2009, kdy bude představen i nový organizační model opery. Ten zahrne místo administrativního ředitele, jímž byl jmenován Tom Remlov, a jím řízené tři ředitele (opera, balet a koncerty). Paul Curran je mezinárodně uznávaný operní režisér. Kariéru nicméně zahájil jako tanečník, absolvent tanečních škol v Londýně a Helsinkách a mj. působil ve Skotském baletu. Po zranění studoval operní režii na National Institute of Dramatic Art v Sydney a později v Helsinkách. K jeho nejvýznamnějším režiím patří Tannhäuser v milánské La Scale, Daphne v benátském Teatro La Fenice a Peter Grimes v Santa Fe Opera. V minulé sezoně režíroval Tosku v petrohradském Mariinském divadle a Bohému v Santa Fe. Nadcházející umělecké závazky ho zavedou do Chicagské Lyrické opery, Velšské národní opery a newyorské Metropolitní opery. „Norsko a Skotko mají mnoho společného, jako národ i v kulturní sféře. Se svou vášní k opeře a láskou ke skandinávským zemím si nemohu přát lepší místo – jako umělec i jako člověk…“, řekl Curran.

Musical America Award 2008 byly vyhlášeny 6. 11. 2007 a předány 13. 12. na slavnostním večeru v newyorském Lincoln Center. Hudebníkem roku byla jmenována ruská sopranistka Anna Netrebko, skladatelkou roku Kaija Saariaho z Finska, dirigentem roku Robert Spano z USA, instrumentalistou roku klavírista Charles Rosen z USA. Musical America byla založena v prosinci 1898 jako týdeník, od té doby se její podoba několikrát proměnila a posléze vznikl i mezinárodní adresář hudebních institucí a umělců celého světa s názvem Musical America International Directory of the Performing Arts, aktualizovaný každý rok. Poprvé vyšel v roce 1960, v němž byl také vyhlášen poprvé Hudebník roku (stal se jím tehdy americký dirigent a skladatel Leonard Bernstein). Od roku 1992 se datují stejné ceny v kategoriích dirigentů, instrumentalistů, skladatelů a pěvců, v roce 1995 k nim přibyly také soubory. Letos byl titulem Soubor roku poprvé v historii cen vyznamenán vokální soubor, a to americký mužský pěvecký sbor Chantecleer ze San Franciska. Letos slaví 30 let své existence, během nichž uskutečnil opakovaně turné do Paříže, Londýna, Vídně, Tokya, Taipei, pravidelně hostuje na festivalech v Tanglewoodu, Ravinii a Verbier, objednal si 60 nových děl od 40 skladatelů a natočil přes 30 nahrávek, z nichž dvě získaly prestižní ceny Grammy. Příležitost seznámit se s vynikajícím sborem Chantecleer budete mít 7. 2. 2008 ve Státní opeře Praha.

osobnosti Daniel Barenboim získal japonskou cenu Praemium Imperiale. Dirigent, klavírista a mírový aktivista Daniel Barenboim se narodil v Argentině, vyrůstal v Izraeli a kromě občanství obou těchto zemí je také španělským občanem; trvale bydlí v Berlíně. Čtyřiašedesátiletý dirigent byl hudebním ředitelem a šéfdirigentem Orchestre de Paris, Chicago Symphony, Staatsoper Berlin a Staatskapelle Berlin. Vloni byl jmenován hlavním hostujícím dirigentem milánské La Scaly. Obdivuhodná je i jeho dodnes trvající kariéra klavírního virtuosa a komorního hráče. Japonská cena zdůrazňuje zejména Barenboimovu kampaň proti zákazu provádění Wagnera v Izraeli, jeho mírové akti-

vity v izraelsko-palestinském konfliktu a působení West-Eastern Divan Orchestra, souboru mladých arabských a izraelských hudebníků, který Barenboim založil v roce 1999 se svým přítelem, palestinsko-americkým vědcem Edwardem Saidem. Cena, kterou uděluje Japan Art Association, byla založena v roce 1989 a obnáší 15 milionů jenů (cca 129 000 dolarů) pro každého nositele z oborů, které nepokrývá Nobelova cena: hudba, malířství, sochařství, architektura a divadlo/film. Letošní cenu za architekturu získal švýcarský tým Jacques Herzog a Pierre de Meuron, který navrhl novou budovu Elbe Philharmonie v Hamburku, jež má být otevřena v roce 2010. Dirigent Ivor Bolton bude v čele Salzburg Mozarteum Orchester do roku 2012. Kon-

zp rá vy ze za hran i  í trakt na místo šéfdirigenta tak prodloužil o 3 roky s tím, že v jeho pracovní náplni již nebude dirigování operních představení v salcburském Landestheater. Klavírista Leon Fleisher byl jmenován nositelem Ceny Kennedy Center Honors za rok 2007. Dalšími nositeli jsou herec Steve Martin, pop zpěvačka Diana Ross, filmový režisér Martin Scorcese a Brian Wilson z Beach Boys. Cenu všichni obdrží 1. 12. na slavnostní večeři za přítomnosti Condoleezzy Rice. Následující večer pak budou laureáti pozdraveni na gala představení v Kennedy Center Opera House. Děvětasedmdesátiletý Leon Fleisher debutoval v Carnegie Hall v 16 letech s Newyorskou filharmonií a v roce 1952 zvítězil jako první Američan v Queen Elisabeth Competition v Bruselu. Stal se jedním z největších světových klavíristů. V roce 1965 mu ochrnula pravá ruka, Fleisher se nicméně nevzdal a stal se významným interpretem repertoáru pro levou ruku a uznávaným pedagogem. V roce 2000 mu byla diagnostikována neurologická porucha a po následné léčbě se mu vrátila schopnost hrát oběma rukama. Dokument o jeho vyléčení s názvem Two Hands (Dvě ruce) byl vloni nominován na cenu Academy Award. Cena Kennedy Center Honors založená v roce 1979 je udělována za „celoživotní přínos pro americkou kulturu v oblasti interpretace – hudby, divadla, tance, opery, filmu a televize“.

r(zné Riccardo Chailly a Filarmonica della Scala uskutečnili v říjnu své první severoamerické turné. Stalo se tak na počest 25. výročí založení orchestru, který od 6. do 14. 10. vystoupil ve městech Detroit, Washington, Chicago, Urbana (Illinois), Toronto, Philadelphia a New York City. Program zahrnul mj. předehru k Rossiniho opeře Vilém Tell, Respighiho Římské pínie a Římské fontány a suitu z hudby Nina Roty k Felliniho filmu La Strada. Na pěti koncertech zpíval tenorista Ben Heppner Wagnerovy Wesendonck-Lieder a árii Siegmunda „Siegmund heiss ich“ z Valkýry. Závěrečný koncert se uskutečnil ve Winter Garden v newyorském Financial Center, v těsném sousedství Ground Zero.

eská hudba v zahranií Basista Zdeněk Plech hostoval v říjnu v kanadském Torontu (Canadian Opera Company Toronto), kde zpíval roli Velkého inkvizitora ve Verdiho opeře Don Carlos. V listopadu vystupoval v Berlíně a ve Phoenixu a na konci prosince 2007 se opět vrací do Toronta, kde bude zpívat v inscenaci Janáčkovy opery Z mrtvého domu. Od 1. 10. 2007 je Zdeněk Plech zastupován agenturou ArcoDiva. Čeští komorní sólisté dobyli jako první brněnský soubor Jižní Ameriku. 21. 9. se vrá-

til dvanáctičlenný komorní orchestr Českých komorních sólistů pod vedením Ivana Matyáše z úspěšného třítýdenního turné po Jižní Americe. Soubor vystoupil ve vyprodaných koncertních sálech deseti význačných jihoamerických metropolí, jejichž kapacita často přesáhla i 1200 míst. V Limě (Peru) se orchestr dvěma koncerty podílel na oslavách stoletého výročí založení nejstaršího jihoamerického pořadatele koncertů vážné hudby Sociedad Filarmonica, pak pokračoval do rovníkové Brazílie, kde v katedrále města Olinda vystoupil v rámci Mezinárodního festivalu MIMO, podél pobřeží Atlantského oceánu směrem na jih koncertoval v patnáctimilionovém městě São Paolo, dále ve světoznámém koncertním sále Cecília Meireles v Rio de Janeiru a nevynechal ani města jako Vitoria a Ribeirăo Preto. Argentina přivítala umělce v krásných kolosálních divadlech miliónových měst Rosario, Cordoba a Tucumán. Program koncertů byl koncipován se zřetelem na prezentaci české hudby, velký ohlas u publika překvapivě sklidil Sextet pro smyčce Bohuslava Martinů či Janáčkova Idyla, umělecky i posluchačsky vydařeným kusem byla i Brittenova Simple Symphony. V sólových partech hobojových koncertů J. S. Bacha a G. Ph. Telemanna zazářil mladý talentovaný sólista, vítěz mezinárodní světové soutěže v Tokiu 2003, Vilém Veverka. Moravská filharmonie se v průběhu října rozdělila: část odcestovala do Španělska, část do Japonska. Ve Španělsku (15. 10. – 5. 11.) vystoupila s houslistou Ivanem Ženatým v 16 městech (např. Malaga, La Coruňa, Barcelona). Na koncertech zazní díla J. S. Bacha, W. A. Mozarta, A. Dvořáka, H. Wieniawského a dalších autorů. V Japonsku (25. 10. – 3. 11.) zazněla v provedení Moravské filharmonie na 4 koncertech v Nagoji, Ósace a Tokyu pod taktovkou francouzského dirigenta a skladatele Michela Legranda filmová hudba, mj. ke slavnému filmu Tři mušketýři režiséra Richarda Lestera. Quartetto con flauto (Václav Slivanský – flétna, Ada Slivanská – housle, Jana Matějková – violoncello a Monika Pecikieviczová – klavír) vystoupilo 5. 11. na vernisáži výstavy z děl Alfonse Muchy v Sakai, provincie Ósaka, v Higashi Bunka Kajman. Soubor hrál skladby K. Stamice, J. G. Albrechtsbergera, B. Martinů, W. A. Mozarta, J. Haydna a J. J. Quantze. Mezzosopranistka Jana Sýkorová, sólistka Státní opery Praha, se po úspěšném debutu v londýnské Covent Garden představila v roli Maddaleny z Verdiho Rigoletta také ve francouzské Opéra de Nice. Obnovené nastudování opery v režii Paul-Emila Fournyho, ředitele operního divadla v Nice, bylo uvedeno 31. 10., 2. 4. a 6. 11. 2007. Titulní roli ztvárnil mexický barytonista Carlos Almaguer, v roli Gildy vystoupila italská sopranistka Valeria Espósito, host berlínské a vídeňské Státní opery, v roli mantovského vévody italský tenorista Andrea Cesare Coronella. Diri-



goval Marco Guidarini, hudební šéf operního divadla a filharmonického orchestru v Nice. Státní opera Praha sklidila mimořádné ovace při hostování v Salcburku, kde 12. a 13. 10. 2007 představila svou inscenaci Rossiniho Lazebníka sevillského v režii Martina Otavy, na scéně Jána Zavarského a v kostýmech Bettiny Kirste. Obě představení řídil bulharský dirigent Vladimir Ghiaurov (syn slavného basisty Nikolaje), účinkoval orchestr a sbor SOP a Pražský komorní sbor se sbormistry Lubomírem Mátlem a Adolfem Melicharem, v hlavních rolích se představili Vladimír Chmelo a Václav Sibera (Figaro), Jaroslav Březina (Almaviva), Pavla Vykopalová (Rosina), Jiří Sulženko (Bartolo) a Jana Levicová (Berta). Roli Basilia zpíval mladý talentovaný basista Adam Plachetka, který v srpnu 2007 s úspěchem hostoval na Salzburger Festspiele v roli Pompea v inscenaci Berliozovy opery Benvenuto Cellini pod taktovkou Valerije Gergieva. Obě představení se konala v Haus für Mozart, jehož skvělá akustika, ale i skvělé publikum (po oba večery byl sál s 1571 místy zcela zaplněný), které spontánně reagovalo na všechny vtipné režijní nápady a tleskalo po všech áriích a ansámblových výstupech, měly nesporně zásluhu na tom, že soubor Státní opery Praha podal nadprůměrný výkon. Vystoupení pražských hostů ocenila na recepci po představení i prezidentka Salzburger Festspiele Dr. Helge Rabl-Stadler. V Salcburku hostovala Státní opera Praha poprvé v roce 2005 na pozvání Salzburger Kulturvereinigung s inscenací La traviaty, vloni zde slavila zcela mimořádné úspěchy s inscenací Pucciniho Tosky s Andou-Louisou Bogzou v titulní roli. V příštím roce představí Státní opera Praha ve Velkém festivalovém domě v Salcburku svou inscenaci Pucciniho Turandot. Prezentace festivalu Pražské jaro se stala součástí poměrně velkorysých Dnů Prahy v Moskvě, při kterých se Praha představovala jako vhodný partner investorů, ale i jako velký potenciál kulturní. Vedle řady koncertů byly otevřeny i dvě výstavy a představena řada nových českých filmů. Hudební festival Pražské jaro je v Rusku velmi známý a znalosti návštěvníků prezentace byly na překvapivě vysoké úrovni. Vždyť také tento festival byl v padesátých a šedesátých letech jedinou možností pro řadu ruských umělců představit se v zahraničí. Prezentace 16. 10. na půdě českého velvyslanectví byla zahájena i zakončena vystoupením dvou častých hostů Pražského jara, varhaníka Jaroslava Tůmy a houslisty Bohuslava Matouška. Účastníky byli i velvyslanec České republiky v Ruské federaci Miroslav Kostelka a radní hl. m. Prahy Petr Štěpánek. Celkem bylo přítomno kolem šedesáti návštěvníků z řad novinářů a odborníků z hudební oblasti, jak již bylo zmíněno, velmi dobře vybavených znalostmi o historii festivalu a velmi zvídavých. Diskuse po skončení prezentace byla mnohem delší, než jsme zvyklí zde v Praze. Zpracovala Jitka Slavíková



s t u d i e , k o m ent á e Foto archiv

zlatá éra eské opery ii. xii. aby se nezapomnlo zdenk jankovský  Daniel Jäger Pěvecké umění tenoristy Zdeňka Jankovského (*1922) je spjato s plzeňským divadlem, kde byl v angažmá v letech 1954–1974 a vytvořil zde na osmdesát velkých tenorových rolí, a poté s Národním divadlem, kde ke svým rolím z předchozího angažmá přidal ještě řadu charakterních postav. Jako profesor zpěvu na Pražské konzervatoři vychoval řadu úspěšných zpěváků – za všechny jmenujme například Daniela Hůlku nebo Jaroslava Březinu. Moji rodiče si přáli, jak to ostatně bylo v jejich generaci zvykem, abych se věnoval „něčemu pořádnému“ a umění si nechal jako vedlejší zálibu. Tatínek byl obchodník, měl na Vinohradech živnost a předpokládal, že po něm zavedenou firmu převezmu. V deseti letech jsem začal chodit do Kühnova dětského sboru a zpěvu jsem doslova propadl. Bylo rozhodnuto. Po maturitě na vinohradské reálce jsem absolvoval ještě abiturientský kurz na Obchodní akademii a poté jsem byl totálně nasazen do Reichu. V západoněmeckém Coburgu jsem se setkal s prof. Höflinsbergem, někdejším pěveckým pedagogem berlínské Musikhohschule, který mne celé dva roky učil zadarmo zpívat. Po návratu domů v roce 1945 si rodiče přáli, abych se věnoval vysokoškolským studiím. Získal jsem ale úřednické místo v Československém rozhlase a zároveň se věnoval studiu zpěvu u pana profesora Kadeřábka. Na rozdíl od jeho nejslavnějšího žáka Beno Blachuta jsem se nejprve trochu trápil s výškami. Následně jsem se dostal k paní prof. Langové-Svobodové. Spolupráce s ní byla mimořádná – vše jsme společně probírali a byla mi obrovským a laskavým rádcem. V roce 1948 jsem v rozhlase podal výpověď – náročná úřednická práce se se zpíváním zkrátka nedala skloubit. Zanedlouho jsem se ale do rozhlasu vrátil jako redaktor a člen pěveckého sboru, jehož sbormistrem byl Jiří Pinkas. Začal jsem také navštěvovat ochotnický operní soubor Pražská zpěvohra, kde jsem si postupně ozpíval několik základních tenorových rolí – Lukáše v Hubičce, Jeníka v Prodané nevěstě, Jiřího v Jakobínovi a další. Pro mladé pěvce to tehdy byla obrovská škola a je škoda, že dnes již něco podobného neexistuje. Takzvaně jsme se tam otrkali, z ničeho jsme neměli strach a pokud se něco nepovedlo, byla to výzva pro příště. Je ale pravda, že o představení byl velký zájem, podnikali jsme řadu zájezdů, zejména po východních Čechách. Celou dobu jsem toužil se dostat někam do divadla jako sólista. Nejprve jsem měl možnost zpívat v Ústí nad Labem, ale zanedlouho přišla možnost předzpívání do Plzně. To dopadlo úspěšně a dostal jsem nabídku na hostování v roli Hraběte Almavivy z Rossiniho Lazebníka sevillského. Vzhledem k mým dalším tehdejším pracovním závazkům jsem ji ale musel odmítnout, čímž jsem si Plzeň na určitou dobu uzavřel. Netrvalo to ale dlouho a v Plzni onemocněl tehdejší velký sólista Viktor Kočí a já za něj zaskakoval Lukáše ve Smetanově Hubičce. Následovala nabídka na hlavní tenorovou roli v Křičkově opeře Záhořanský hon, kterou jsem se za sobotu naučil a hned druhý den jsem absolvoval generální zkoušku a premiéru. Vzápětí jsem byl do Plzně angažován. Psal se rok 1954. V angažmá v plzeňském divadle Začátky v Plzni byly krásné a mám na ně řadu vzpomínek. Začínal jsem si tam postupně budovat repertoár – nejprve lyrické role, ale velmi brzy mne začali obsazovat i do těch dramatičtějších. Stále jsem byl pod odborným dohledem mo-

Zdeněk Jankovský

jí paní profesorky, která mně například rozmlouvala, abych přijal hned v druhém roce svého angažmá roli Heřmana v Čajkovského Pikové dámě. Snažil jsem se jí vysvětlit, že na oblastní scéně zkrátka nelze vzhledem k provozním důvodům tento úkol odmítnout. Tehdy mi ale řekla, že mám vedení opery vzkázat, že nebudu zpívat Heřmana, ale Heřmánka, že to zkrátka budu zpívat lyricky. Tímto způsobem jsem poté zpíval i Smetanova Dalibora, uspěl jsem u diváků i u kritiky a hlas si ušetřil. Velká výhoda oblastních scén tehdy byla, že mladý zpěvák měl výborné podmínky k uměleckému růstu. Pokud byl dostatečně hlasově i herecky disponován, mohl se rozvíjet. Naším kmenovým režisérem byl Bohumil Zoul, se kterým jsme byli přátelé. Byl to výborný člověk, jako režisér připomínal svým přístupem Ferdinanda Pujmana – byl velmi precizní, vycházel z partitury a vše dokázal do detailu neobyčejně vystavět. Vedle Zoula jsme se ale setkávali s dalšími režiséry, kteří v Plzni často hostovali – s Hanušem einem, Karlem Jernekem a dalšími. Rád vzpomínám například na Sedláka kavalíra v einově režii, která byla založena na civilním herectví a přirozenému projevu. Jernek zase obrovsky cítil muziku a jeho inscenace byly založeny na dokonalém a přirozeném splynutí času a hudby. Ladislav Štros měl velký cit pro psychologii postav a pro vedení sboru. Václav Kašlík měl pokaždé jasnou vizi, kterou v průběhu zkoušek mistrně modifikoval k dokonalému vyznění celku, které mělo vždy osobitou divadelní poezii. Občas se můžete setkat s názorem, že na oblasti se nedělá a nedělala dobrá opera, není to ale úplně pravda – z vlastní zkušenosti vím, že i na mimopražských scénách se mnohdy podařila opravdu krásná inscenace, na které se všichni podíleli s velkou láskou a pokorou. Nelze zapomenout na obohacující práci například s dirigenty Liškou a Vašatou nebo na setkání s řadou vynikajících kolegů. V Plzni jsem tehdy zpíval vlastně úplně všechno a za dvacet let tamního angažmá můj repertoár čítal na osmdesát velkých tenorových rolí, mimo jiné také Arriga ve vzácné

inscenaci Verdiho Sicilských nešpor nebo Rudolfa ve Verdiho Luise Millerové. V Plzni jsem také poznal svoji budoucí manželku, sopranistku Helenu Cihelníkovou – 19. ledna 1969 jsme spolu poprvé zpívali Rusalku a do roka jsme byli svoji. V Národním divadle v Praze V roce 1974 jsem zpíval na záskok – opět Lukáše v Hubičce – na scéně pražského Národního divadla. Po představení, které výborně řídil Jan Hus Tichý, mi tehdejší ředitel Přemysl Kočí nabídl angažmá. Nejprve jsem se ale zdráhal tak krásnou nabídku přijmout, protože v Plzni jsem přece jen měl za sebou již dvacet let života, řadu krásných rolí i nedocenitelných zkušeností i svoje diváky. Kočí mne ale ujistil, že i v Praze si hodně zazpívám, a tak jsem nakonec přijal. V Praze jsem záhy dostal důvěru, abych zpíval pražskojarní představení Smetanova Dalibora, které jsem i přes počáteční obavu z předchozí indispozice dané těžkou chřipkou úspěšně odvedl. Tím jsem se zavedl jako sólista a dostával jsem postupně řadu krásných příležitostí – Prince v Rusalce, Kalafa v Turandot a řadu dalších. Do Národního divadla jsem tehdy přišel skoro jako padesátník a bylo mi jasné, že po stěžejních rolích přijdou postupně na řadu i charakterní menší role. Věděl jsem, že v určitém věku už nemohu hrát krásného prince, ale že je třeba zazpívat také Michálka v Čertově stěně, že v Manon Lescaut už nebudu mladým rytířem, tak jsem si zazpíval Lampáře. Že není malých rolí, potvrdila tehdy i odborná kritika, která v mém Lampáři ocenila výslovnost a kantilénu. Když porovnám atmosféru na oblastní scéně a v Národním divadle, musím říci, že v Plzni bylo všechno více přátelštější, fungovala i silná přátelství mezi jednotlivými soubory. Praha se svými velkými divadly a početným ansámblem pro mne byla zpočátku spíše takovou „továrnou“, která ale produkovala opravdu krásná umělecká díla. Myslím si, že dnešní opera nesmí nikdy ztratit to nejpodstatnější – hlas. Pokud vidím i moderní inscenace, ve které se ale nastolí adekvátní podmínky, že může vyniknout, je vše v pořádku. •

Nadace Český hudební fond vypisuje grantové řízení k získání příspěvku

na vydávání hudebního periodika v roce 2008 s uzávěrkou 15. 1. 2008. Do grantového řízení jsou přijímány výhradně čitelně vyplněné formuláře „Žádost o příspěvek NČHF”, doplněné o příslušné přílohy (soupis obligatorních příloh je součástí formuláře). Formulář žádosti je k dispozici na internetových stránkách nadace www.nchf.cz, případně jej na požádání zašleme poštou (adresa kanceláře: Nadace Český hudební fond, 118 00 Praha 1, Besední 3, tel.: 257323860, 257326975, e-mail: [email protected]).

Dny Bohuslava Martinů 2007 Před třemi lety se Nadace Bohuslava Martinů rozhodla změnit pojetí svého každoročního prosincového festivalu. Jeho základem je od té doby koncert laureátů Soutěže Nadace B. Martinů a slavnostní koncert České filharmonie (letos s dirigentem Jiřím Bělohlávkem a pianistkou Jarmilou Pěchočovou 14. a 15. 12.). Mezi tyto dva koncerty vkládáme podle možností speciální akce, jakými byly zejména pocta skladateli V. Kalabisovi v roce 2005 a pocta O. F. Kortemu v roce 2006. V tomto prosinci se součástí Dnů Martinů stávají hned dvě pocty dlouholetým příznivcům hudby Bohuslava Martinů. V případě letošního osmdesátníka Zdeňka Zouhara, skladatele a sbormistra, se jedná o osobní kontakt dvou přátel, který vyvrcholil objednávkou a světovou premiérou kantáty Otvírání studánek, snad nejpopulárnějšího díla B. Martinů. Koncert k jeho poctě se uskuteční 5. 12. a bude věnován sborovému dílu obou skladatelů. Koncert 7. 12. v Pálffyho paláci bude věnován Guy Erismannovi, nejvýznamnějšímu francouzskému propagátorovi Bohuslava Martinů a české hudby vůbec. Své monografie všech čtyř českých klasiků završil v roce 2004 syntetickou prací o dějinách české hudby. Když v září tohoto roku zemřel, zanechal za sebou výborně fungující Mouvement Janáček, jehož byl zakladatelem a předsedou. Koncert se koná ve spolupráci s Francouzským institutem a vystoupí na něm francouzský ansámbl Le Dumky Trio a domácí Smetanovo trio. Kromě těchto dvou mimořádných koncertů vystoupí na Dnech Martinů 4. 12. ještě vynikající kanadské klavírní duo Kanton – Anagnoson s repertoárem, jehož osou je kromě Bohuslava Martinů, George Gershwin a Igor Stravinskij. Jedním z vrcholů festivalu bude koncert dne 10. 12. v rámci abonentní řady Pražské komorní filharmonie, který finančně podpořila Nadace Bohuslava Martinů. Kantátu Kytice Bohuslava Martinů provede Český filharmonický sbor Brno pod taktovkou Jakuba Hrůši. Podrobný program Dnů Martinů 2007 naleznete na internetové adrese www.martinu.cz Festival je organizován ve spolupráci s Institutem Bohuslava Martinů, o.p.s Kontakt: [email protected], tel: +420 257 320 076



s t u d i e , k o m ent á e

duchovní píse0 v eských zemích

xii. duchovní píse0 ve svtské roli  Vlasta Reittererová Jak již bylo uvedeno v jednom z předchozích dílů, byly podle svědectví etnografů historické duchovní písně ještě ve druhé polovině 20. století součástí živé tradice lidového repertoáru (viz stať Tomáše Slavického v č. 8/2007). Od konce 18. století získávala hudba určená původně k liturgickému obřadu světskou funkci také jinými cestami; stávala se symbolem a šifrou jiné, nenáboženské religiozity. Devatenácté století bylo stoletím národního uvědomování, provázeného nástupem historického vědomí, a počátků moderní vědy, jejíž metodologie ovlivnila pochopitelně i vědy humanistické. Paralelně s tímto procesem však také docházelo k novodobé mytologizaci historických skutečností. V romantickém osvětí získalo samo umění sakrální funkci, vlastenecká idea byla rovna náboženské vizi, k níž se upínaly všechny touhy a naděje. Národ se stal subjektem i objektem modliteb, byl vzýván jako spasitel a ochranitel, prosby o ochranu národa se staly zároveň součástí volání k Bohu. Proměnu funkce církevní hudby ovlivnilo také konstituování moderního koncertního života. Velká i menší chrámová díla se postupně dostávala do koncertní síně a přestávala být součástí liturgického obřadu, a posléze začala vznikat díla církevního obsahu, která již nebyla určena pro chrám, nýbrž přímo pro koncertní provádění. Modlitba za národ České národní vědomí po roce 1816 výrazně posílilo „nalezení“ několika údajně starobylých českých rukopisů. Motivy z Královédvorského a Zelenohorského rukopisu vstoupily do výtvarného umění, do literatury, a konečně i do hudby, úspěšněji nejprve v německém překladu, jehož veršová struktura a metrum nečinily skladatelům takové potíže jako „stará čeština“. Když Bedřich Smetana vložil do úst pohanské kněžně Libuši slova: „Ó bohové, slyšte modlitbu mou, můj národ vezměte v ochranu svou!“ a na konci opery spojil její vizi s hudebním motivem husitských božích bojovníků, překlenul tím zároveň nejen složitou historickou cestu českého národa, ale také neméně složitou historii křesťanství v Čechách. Od kompozice symfonických básní Tábor a Blaník, vzniklých šest a sedm let po Libuši, se stal motiv jedné z konkrétních husitských písní nejčitelnějším hudebním symbolem, srozumitelným i mimo Čechy. Hovoří se o husitském chorálu, je to však vojenská píseň, ovšem bez vojácké obhroublosti, která je pro podobné písně typická. Naléhavost této písně se rovná naléhavosti žalmů, v nichž je rovněž často zmínka o boji a vítězství. Doslovně vzato jsou tedy již husitské písně těmi, které si zachovávají charakter úpěnlivé žádosti, prosby, modlitby, ale liturgickou funkci překračují. Nejstarší zápis písně „Kdož jsú boží bojovníci“ je obsažen v Jistebnickém kancionálu. Ten byl sice nalezen roku 1872, Bedřich Smetana jej však ještě neznal a vstupní motiv písně převzal ze zápisu boleslavského tisku z roku 1530, jehož incipit se od autentického zápisu liší. Právě onen pozměněný vstupní interval však dodává motivu onu burcující energii, podobnou vstupním úderům Beethovenovy Osudové, a umožňuje svěřit jej bicím nástrojům. Roku 1904 napsal Josef Suk symfonickou báseň Praga, v níž motiv dotyčné husitské písně zaznívá s „tvrdošíjnou neústupností“, jakou mu Smetana přisoudil v jednom ze svých vlastních výkladů Tábora. Především si byl Suk vědom, že užitím husitského motivu vyvolá srovnání. Před pražským provede-

ním prosil Mojmíra Urbánka, aby nedělal dílu „velkou reklamu, to dráždí vždy k odporu, [prý jsi] to porovnával nějak se Smetanovými symf. básněmi! Jména Dvořák a Smetana jsou nám svatá (nebo mají aspoň býti); – s nimi nemá se nic porovnávati.“ Stejný motiv cituje Vítězslav Novák v opeře Zvíkovský rarášek, ovšem v ironizujícím kontextu, v okamžiku, kdy Mikuláš Dačický prohlásí: „Moji předkové dobré paměti byli moudří páni, že se přidrželi religionu podobojí.“ Takové „zneuctění“ husitského zpěvu ovšem popudilo Zdeňka Nejedlého a ještě po mnoha letech si obě autority vyřizovaly účty vzájemně adresovanými pamflety (také Leoš Janáček „znevážil“ husitství ve Výletech pana Broučka citátem písně Povstaň, povstaň, veliké město pražské, ten však Nejedlého provokoval i jinak). Ve významovém kontextu hrdinské historie použil Novák variantu husitského pochodu v Jihočeské suitě z roku 1937, kde hudba „vyvstala v mé mysli jako přízrak z minulých dob, a také z povědomého strachu z dob budoucích,“ napsal ve svých vzpomínkách. Velmi početná je duchovní tvorba Josefa Bohuslava Foerstera, ať již liturgického či neliturgického charakteru. V souvislosti s tradicí duchovní písně zmiňme alespoň Symfonii č. 4 „Veliká noc“ z roku 1905, v jejíž čtvrté větě, „Vítězství Bílé soboty“, cituje Foerster velikonoční píseň „Třetího dne vstal Stvořitel“. Českému patronu sv. Václavovi věnoval roku 1928 stejnojmenné oratorium. Citace a šifry… V době ohrožení nacismem se skladatelé upnuli k podobným zdrojům, které posilovaly národní sebevědomí v obrozeneckých dobách. Vlastenecká výpověď Mé vlasti a Libušina proroctví byla jednoznačná; tato díla byla také v období nacistické okupace mezi prvními obětmi cenzurních zákazů. Nejstarší české duchovní písně „Hospodine, pomiluj ny“ a svatováclavský chorál se spolu s písní „Kdož jsú boží bojovníci“ a národní hymnou „Kde domov můj“ staly nejčastěji užívanými citáty. Smetanovský husitský motiv nevyužili v tomto období pouze skladatelé čeští. Citát jeho jistebnické verze otevírá Concerto funebre německého skladatele Karla Amadea Hartmanna (1905–1963) z roku 1939. Tentokrát nemá charakter vzdoru a odboje, v sólových houslích zní jako žalobná píseň, melodie písně je dále varírovaná v temných tónech orchestru. Ve stejném roce 1939, kdy vzniklo Hartmannovo Concerto funebre, použil husitský citát Miloslav Kabeláč v kantátě Neustupujte. V době vzniku skladba být provedena nemohla, k premiéře došlo až ve výroční den Československé republiky, 28. října 1945. Citaci závěru husitského chorálu použil Jaroslav Doubrava v oratoriu Poselství na slova Komenského, komponovaném rovněž roku 1939. Husitský motiv se objevuje v 2. klavírní sonátě Karla Reinera (1942), v Chorální (1940) i Stalingradské symfonii (1944) Jaroslava Doubravy a dalších dílech. Bohumír Štědroň, který po válce rekapituloval tvorbu v období protektorátu, nepovažoval tyto citace za projev zvláštního hrdinství, vždyť skladby nemohly být tak jako tak provedeny. Upírá tím ovšem tvůrčímu umělci potřebu projevit dílem vlastní postoj, projektovaný do budoucnosti. Štědroň také odmítal v té době časté spojení husitského a svatováclavského chorálu, neboť vede „k nejasnosti symbolů, zvláště drobí-li se oba chorály v několik úryvků“. V případě citací svatováclavského chorálu však přineslo období protektorátu zásadnější problém. Tím bylo zneužití české svatováclavské tradice a její instrumentalizace nacisty. Dne 19. listopadu 1941 převzal Reinhard Heydrich od prezidenta Háchy klíče k českým korunovačním klenotům. Heydrich považoval tento akt za „podnět ke vzpomínce na hluboký historický význam vztahu tohoto prostoru k Říši v minulosti, současnosti i budoucnosti,“ neboť to byl (podle jeho slov) svatý Václav, kdo „rozpoznal dějinnou nutnost podvolit se s konečnou platností Říši“, a Háchův čin tak „odpoví-

studi e, k omen t áe dá duchu skutečné václavské tradice“, jak Heydrich při této příležitosti prohlásil. Tradice českého knížete Václava byla nicméně tak pevně zakořeněná, že ji nenarušilo ani protektorátní vyznamenání Svatováclavskou orlicí, udělované za příkladnou spolupráci s Říší. Již během první světové války plnil svatováclavský chorál symbolickou funkci. Tak jej použil Josef Suk v Meditaci na staročeský chorál „Svatý Václave“ (1914), uplatnil jej také Vítězslav Novák v opeře Karlštejn (1916). Ve třicátých a čtyřicátých letech se svatováclavský chorál objevil ve skladbách Rudolfa Karla (Revoluční předehra resp. Předehra, 1941), Pavla Bořkovce (Nonet, 1941), Otakar Jeremiáš jej využil ve Fantazii pro nonet z roku 1938, především však se stal základem varhanního Novákova Svatováclavského triptychu z roku 1941 (1942 instrumentovaného). Karlova Předehra i obě verze Novákova Svatováclavského triptychu zazněly ještě během války. Novákovou nejpůsobivější skladbou tohoto období však je pravděpodobně symfonická báseň De profundis (1941). Úvodnímu čtyřtónovému motivu mohou být podložena počáteční slova 129. žalmu, Novák jej však zároveň spojoval se dvěma českými slovy – „národ trpí“. Také toto dílo mělo premiéru v napjaté době, několik týdnů po nástupu Reinharda Heydricha, v listopadu 1941 v Brně. Provedení děl skrývajících podobné jinotaje měla neobyčejný ohlas, který zcela vyvracel mínění zastávané např. Zdeňkem Nejedlým, že by v době okupace měla veškerá hudba mlčet. Ladislav Vycpálek zkomponoval v období „heydrichiády“ roku 1942 České rekviem. Použil v něm texty Starého zákona, sekvenci Dies irae ve vlastním překladu, a závěr tvoří píseň „Jezu Kriste ščedrý kněžě“ z Jistebnického kancionálu. Dílo mělo premiéru roku 1943, jako Novákovo De profundis rovněž v Brně, a publikum pochopilo. Zásadní roli měla stará česká duchovní píseň v díle Pavla Haase. Svatováclavský chorál se stal jakousi motivickou konstantou jeho tvorby, jeho citaci najdeme v Dechovém kvintetu, ve Suitě pro hoboj a klavír i – jen zdánlivě jako cizí prvek – v cyklu Čtyř písní na čínskou poezii, napsaném v Terezíně. Zdánlivě, neboť symbolizuje ukradený domov, k němuž se upíná veškerá skladatelova touha. Také v souvislosti s dalším z tzv. „terezínských skladatelů“ se objevuje v alegorické roli husitská píseň. Viktor Ullmann použil citát „Kdož jsú boží bojovníci“ již na počátku třicátých let ve scénické hudbě, kterou napsal pro uvedení dramatu Franze Werfela Říše boží v Čechách pro divadlo v Curychu, kde tehdy působil. Werfelova hra líčí poslední dny Prokopa Velikého. Ullmannova hudba se sice nedochovala, víme však, že se v ní zmíněný citát objevil. Roku 1935 dokončil celovečerní operu Pád Antikristův, v jejímž hymnickém závěru se ozývá citát naplno. Síla umělcovy vůle porazila Antikrista a člověk znovu nachází cestu ke Kristovi. A po třetí se u Ullmanna s tímtéž citátem setkáváme v jeho Klavírní sonátě č. 7 napsané v Terezíně, ve spojení s citací Lutherova chorálu „Ein feste Burg ist unser Gott“ a židovskou písní „Rachel“ – tedy ve spojení tří elementů, jež se v Čechách historicky protínaly – prvku českého, německého a židovského, či jinak také křesťanského, protestantského a židovského, ve spojení, které nacisty rozpoutaná válka nenávratně zpřetrhala. Události doma se týkaly i těch, kdo zatím Hitlerem přímo ohroženi nebyli (ovšem jak dlouho?). Polní mše Bohuslava Martinů na text Jiřího Muchy z roku 1939 byla skladatelovou reakcí na nacistické ohrožení. Mše vznikala původně pro konkrétní vojenskou jednotku, k účelu, který měl spojovat funkci liturgickou s aktivní hudební účastí vojáků. Události však měly rychlejší spád a tak k jejímu provedení došlo až v únoru roku 1946 v Praze. „Není to vlastně mše, je to jakási modlitba za vlast a touha po domově, kterou tlumočím v tónech za nás za všechny,“ napsal Martinů pro list Československý boj.



… a další jinotaje Také v padesátých letech se ukrývaly v hudbě jinotaje. Pod tlakem dogmatismu často dostávala ještě další významovou rovinu, s níž skladatel ani původně nepočítal. Petr Eben byl již od mládí okouzlen gregoriánským chorálem, který byl ovšem v době jeho studií označen za součást náboženského tmářství, a Ebenovy oblíbené varhany údajně tmářství podporovaly. Přesto věnoval svou absolventskou skladbu z roku 1954 právě tomuto nástroji a dal jí podtitul Symphonia gregoriana. Alois Hába zašifroval do Smyčcového kvartetu op. 73 vánoční píseň „Narodil se Kristus Pán“; úhybný manévr, že se vlastně jedná o folklor, skladbu před ideologickou cenzurou uchránil (premiéra se ostatně konala mimo Vánoce, v únoru 1954 v Hradci Králové). Do svého Violového koncertu z roku 1955 Hába zařadil lidovou píseň o sv. Michaelovi ze sbírky Františka Sušila, že je ovšem archanděl Michael jedním z hlavních symbolů antroposofického učení, které Hába vyznával (sv. Michael dokáže ukovat z meteoritického kovu meč, který porazí nositele zla), věděli jen někteří. Tak se Hába po několika letech komponování budovatelských masovek vrátil sám k sobě. Politický zvrat na konci šedesátých let a potlačení humanistických svobod přivedly skladatele znovu ve zvýšené míře k duchovním námětům. Tehdy vzniklo například Rekviem Luboše Fišera, Stabat mater Iva Jiráska, vracejí se starozákonní náměty a také prvky židovské, jako například vůbec v posledním díle Miloslava Kabeláče, Kadiš pro hluboký mužský hlas, recitátora a sbor. Pro tvorbu Petra Ebena zůstal gregoriánský chorál často využívaným východiskem (Nedělní hudba pro varhany, 1958; Laudes pro varhany, 1964, koncertantní symfonie Noční hodiny, 1975; Job pro varhany aj.). Z nekonečné variabilnosti gregoriánského zpěvu čerpal také Miloslav Kabeláč (8. symfonie pro soprán, smíš. sbor. bicí a varhany, 1969), pracovali a pracují s ním Jan Novák, Svatopluk Havelka, Alois Piňos, Jan Klusák, Milan Slavický, Ivana Loudová, Sylvie Bodorová, Petr Pokorný, Marek Kopelent a další. Pro ateistickou ideologii byla duchovní tvorba tmářstvím, o to spíše její výpověď působila. Stala se také součástí protestu i hudebníků žánru, který se obvykle s oním „důstojně vážným“ neměří a jde si zcela svou nepodvolující se a svébytnou cestou. A tak se nakonec citát z Komenského Kšau Jednoty bratrské „věřím i já Bohu, že pro přejití vichřic hněvu vláda věcí tvých se k tobě zase navrátí, ó lide český“, kterým Tomáš G. Masaryk zahajoval svůj první prezidentský projev roku 1918, stal s hudbou Jindřicha Brabce a v podání Marty Kubišové novodobou celonárodní modlitbou, a Pašijové hry velikonoční Mejly Hlavsy a Vratislava Brabence při své premiéře na Hrádečku u Václava Havla roku 1978 jedním z kamínků, uvolňujícím pozvolna, ale vytrvale lavinu navršené nesvobody. •

s t u d i e , k o m ent á e

prameny živé hudby

xii. skladatel a jeho text v divadelním pedstavení  Alena Jakubcová Neznámý výtvarník, autor leptu vytištěného roku 1779 v hessenském Offenbachu, unikátně zachytil jeden z dramatických okamžiků melodramu Jiřího Antonína Bendy Ariadna na Naxu tak, jak jej mohl někdejší návštěvník představení herecké společnosti principála Abela Seylera vidět např. ve Frankfurtu, Mohuči nebo Mannheimu. Zároveň nám zprostředkoval nevšední a vzácné setkání se dvěma herci, kteří ve druhé polovině 18. století významně působili také v Praze. Představitelka Ariadny Marie Anna Borchersová (1752 až 1786) hrála v sedmdesátých letech v Divadle v Kotcích pod jménem Francková spolu se svým prvním manželem. Při druhém pražském angažmá jí principál Karl Wahr svěřil titulní roli v představení Lessingovy Emilie Galotti, jímž byl 21. 4. 1783 zahájen provoz nového Nosticova divadla (podle hesla Adolfa Scherla v Biografickém slovníku českých zemí, 6. sešit, Praha 2007). Věrolomného řeckého hrdinu esea, který navzdory slibům zanechal svou zachránkyni Ariadnu bez pomoci na pustém ostrově, představuje Christian Wilhelm Opitz (1756-1810), dlouholetý člen privilegované kurfiřtské saské herecké společnosti Pasquala Bondiniho a Franze Secondy, s níž od roku 1782 pravidelně hostoval v unovském divadle na Malé Straně až do jeho požáru v roce 1794. Dobový ikonografický materiál je výmluvným divadelněhistorickým pramenem. O vizuální složce inscenací, které se odehrály před více než dvěma sty lety, vypovídá sice řada dochovaných kreseb a rytin, ale povětšině jsou to návrhy dekorací a kostýmů nebo výtvarné doklady o divadelních akcích konaných ke slavnostním událostem jako byly korunovace, svatby, narozeniny a svátky panovníků. S vyobrazením scény z běžného představení se setkáváme méně často, i když právě melodramy jsou v tomto ohledu světlou výjimkou. Využívání kombinace hudby a mluveného slova je sice známo i z dřívější doby, ale jako hudebnědramatický druh se melodram zformoval až v poslední čtvrtině 18. století v prostředí jazykově německých divadelních společností. Jednoaktový útvar se zpravidla soustřeďoval na klíčový moment děje většinou obecně známého tragického syžetu, zdrojem námětů byla často antická mytologie a historie. V centru pozornosti tvůrců i publika se ocitl psychický stav jedince v mezní životní situaci a lidské emoce, vylíčené v plném vypuknutí, síle a účinnosti. Vyhrocené momenty, v nichž jsou postavy melodramů předváděny (Pygmalion, Sophonisbe, Medea, Circe, Dido, Andromeda a Perseus, Andromache, Kleopatra, Cephalus a Prokris, Armida a Rinaldo, Diana a Endymion, Cora a Alonzo, Elektra, Pyramus a isbe, eone a Siegberth, Zelmor a Ermide, Emma a Edgar, Lenardo a Blandine, eoderich a Elisa a mnohé další), lákaly bezesporu k výtvarnému zobrazení, zvláště když se v ději zároveň malebně uplatňovala příroda a nadpřirozené jevy a představy (bouře, skály, mořské vlny, divá zvěř, plameny, zjevení Fúrií a božstev). Soustředění na hereckou osobnost a její výkon plně odpovídalo dobovému způsobu vnímání divadla. Melodram vyžadoval od herce mimickou a deklamační virtuozitu a zároveň umožnil její pěstování a využívání. Hudba není v melodramu pouhým přídavkem, ale vytváří jeho podstatu. Herecký projev, realizovaný v pevném sepětí hudby a deklamace, se rozpadá na jednotlivé, psychologicky propojené momenty, do sebe uzavřené, často protikladné emoce. Jejich sled a spád řízený hudbou nedává možnost poklesu psychického napětí. Hudební faktura důsledně sleduje schéma přednesu textu, a opouští tak logiku motivic-

ko-tematického hudebního rozvíjení. Příkré změny tempa v úzkém prostoru vytvářejí nezvykle bizarní a zároveň strhující proud jevištního dění, v němž se obě těsně provázané složky, hudba a řeč, vzájemně stimulují a podporují v pohybu, zpomalení, zrychlení či pozastavení. Historicky velmi nápadný úspěch melodramu na středoevropských jevištích sklonku 18. století lze konstatovat na základě dobové publicistiky, která je základním a mnohdy také jediným pramenem evidence připravených a realizovaných inscenací: zatím je známo na sto titulů, některé z nich byly ovšem zhudebněny vícekrát různými skladateli. Kromě Gothajského divadelního kalendáře, který v letech 1775-1800 každoročně publikoval základní údaje o složení hereckých společností a jejich repertoáru, vycházela už v tomto období celá řada specializovaných divadelních periodik, která podrobně referovala o jednotlivých představeních a zachytila také svědectví autentických účastníků prvních provedení Bendových melodramů Ariadny a Medey. Svěřují se, že prožívali dění na jevišti jako u vytržení a bez dechu od začátku až do konce, a oceňují melodram, který překonal všechny dosud známé zážitky. Denní tisk a lokální kritické časopisy odkrývají naproti tomu místní tradici, a tak se z časopisu Ueber das Prager eater dozvídáme o neuvěřitelném úspěchu Rousseaova Pygmaliona na počátku října 1772, dobře volených dekoracích a kostýmech a kvalitním J. A. Benda – J. Ch. Brandes: Ariadna na Naxu Repro archiv



Repro archiv

hereckém výkonu Johanna Baptista Bergobzooma v titulní roli. Schönfeldské c. k. pražské noviny referovaly v prvním srpnovém týdnu roku 1789 o provedení melodramu Reinhold und Armida s hudbou Petera Wintera v Nosticově divadle: „… s velikou stkvostností a nákladem provozena byla balletmi promíchaná hudební hra, …která se hojně shromážděnému lidu tak zalíbila, že ji všeobecnou pochvalou obdařil, a hlasytě na outerý k opáčení žádal, což se i stalo, a na znamení spokojenosti po skončené hře Pán Wahr, Paní Körner, a pak Pán Balletmistr Rolland s náramným všech diváků křikem vyvoláni byli.“ (podle publikace Jiřího Berkovce Musicalia v pražském periodickém tisku 18. století, Praha 1989). Také almanachy a divadelní cedule jednotlivých společností často informují o hudbě a způsobech jejího zaznívání. Např. cedule herecké společnosti pražského rodáka Františka Jindřicha Bully, tehdy bádenského dvorního divadelního ředitele, k představení Rousseauova melodramu Pygmalion, aneb: Oživená socha s hudbou vídeňského dvorního koncertního mistra Franze Aspelmayra v Norimberku v srpnu 1784, uvádí kromě obsazení (titulní postavu hrál sám principál a Galatheu jeho manželka Edmunda) popis scény, komentář k ději a důležitou poznámku, že hudba začíná přibližně jednu minutu před vytažením opony. Nejčastěji dochovaným svědectvím o vytvoření, popř. provedení melodramu bývá tištěný text, popř. libreto, vydané přímo ke konkrétnímu provedení, které zpravidla přináší i herecké obsazení a dedikaci podporovatelům divadla. Společnost principála Romana Waitzhofera věnovala např. své představení Bendovy Ariadny publiku města Brna k novému roku 1779, baletní mistr Albonico Rolland napsal uctivou předmluvu k libretu baletního melodramu Cora und Alonzo pro uvedení v Nosticově divadle 1788, v němž objasňuje svůj záměr napomoci vyjádření vznešené hrůznosti děje tancem a pantomimou. Básníci vkládali do textů vlastní představu o hudbě formou podrobných poznámek ke konkrétním textovým místům. Libreto melodramu Diana a Endymion, provedeného v Brně v roce 1775, obsahuje dokonce časové údaje o předpokládaném trvání hudebních úseků v minutách a sekundách. Jedna ze scénických poznámek libreta dvorního básníka pruského královského dvora Antonia von Filistri o Venušině kněžce Hero a jejím milém Leandrovi, jež se dochovalo v křimické zámecké knihovně, vyžaduje dokonce souhru hudby a scény: „Zatímco orchestr hraje v pomalejším tempu harmonickou a líbeznou hudbu, je vidět, jak se oblaka protrhávají a postupně mizí, až se nebe úplně vyjasní.“ Dramatický vrchol melodramu Ino skladatele Johanna Friedricha Reichardta, jehož libreto vytištěné v Lipsku 1790 se dochovalo v zámecké knihovně z Radenína, je svěřen hudbě: „Furioso provází průběh děje, narůstající úzkost prchající Ino, její strach, odpor a hrůzu, když zuřící Athamas dostihne Learcha, uchopí jej za vlasy a mrští jím o skálu, hlasitý výkřik matky v tomto okamžiku a její strnutí, nakonec úzkostnou snahu zachránit sebe a svého druhého syna.“ Klavírní výtahy, popř. úpravy známých a oblíbených melodramů pro domácí muzicírování a amatérská nebo improvizovaná provedení, se dochovaly v celé řadě dobových tisků. S rukopisnými nebo tištěnými partiturami a provozními divadelními materiály se setkáváme méně často, i když řada hudebních sbírek, archivů a knihoven ještě čeká na své objevitele a interprety. Pro dějiny divadla konce 18. století je zcela unikátním pramenem dochovaná autografní partitura melodramu Circe pražského hudebníka Václava Praupnera (1745-1807), hudebního ředitele společnosti Karla Wahra (obr. 2). V tomto případě je pramenná situace natolik příznivá, že můžeme zkoumat i rukopis libreta, které bylo neznámým básníkem vytvořeno „pro pana Praupnera, v Praze 19. října 1789“, jak se výslovně uvádí na titulní straně. Z ukázky textu (obr. 3) je možné rozpoznat, že skladatel pod-



Repro archiv

studi e, k omen t áe

V. Praupner: Circe (Národní muzeum – České muzeum hudby, signováno XVI A 263)

robil předlohu vlastním úpravám. Ústřední monolog kusu tvoří zaklínání boha Plutona, který má Circe umožnit pomstu na nevěrném Odysseovi. Podle textové předlohy mělo na tento monolog bezprostředně navázat zjevení Plutona sedícího na trůně z hlubin podsvětí. Skladatel však doplnil do textu jevištní poznámku: „Na tomto místě Circe pomalu klesá k zemi objímajíc oltář a zůstává ležet s obličejem obráceným k nebi až do chvíle, kdy Fúrie dotančí. ¾ takt ballabile, piano pro 3 Parky, potom forte pro Fúrie, 4 – 5 minut po osmi taktech. Koda na konci decrescendo až do pianissima, potom se objeví Pluto.“ Tento obraz a následný tanec Fúrií skladatel s jistotou dramatické intuice včlenil mezi ukončený monolog a nástup Plutona. Vznikla orchestrální plocha o rozsahu téměř 200 taktů, jíž jsou vlastní specifické zvukové kouzlo a afektivní výraz, dosažené rafinovanou kombinací prostých postupů (rytmická a zvuková komplementarita diferencovaných hlasů smyčcové skupiny i orchestrálního pléna, postupné obohacování opakovaného smyčcového základu dalšími hlasy, promyšlené využití dynamiky jako prostředku napětí, gradace i do krajnosti vyplněné zvukové dimenze, harmonicky alternativní opakování a přeskupování melodicko-rytmického materiálu, pečlivě vypracovaná bohatá instrumentace). Skladateli se tímto dramaturgickým zásahem podařilo na okamžik zastavit probíhající jevištní dění. Nechal Circe jakoby u vytržení klesnout do malebné pozice u oltáře a vzniklý prostor spoluprožívání přízračné atmosféry tance duchů naplnil hudbou. Pouze propojením výpovědí četných různorodých pramenů postupně odhalujeme a rozpoznáváme děje minulosti, pokoušíme se rekonstruovat umělecké činy a kulturní prožitky našich předchůdců. Některé prameny mohou sice stát delší dobu osamoceně, než je doplní nové nálezy a interpretace (paradoxem je dobový leták s básní, opěvující skladatele Praupnera po provedení melodramu Circe, které zatím není jinak doloženo), i přesto jsou i takové dokumenty prameny kdysi živé hudby. •



s t u d i e , k o m ent á e

novinky soudobé hudby

xii. ilja hurník: verba sancta, ptidílný cyklus písní pro soprán a komorní orchestr na biblické texty. ave maria – de profundis – benedicite – in salutari ano – cantate amen Nemohu, bohužel, říci, že bych dobře znal veškerou hudbu Ilji Hurníka (1922). Ostatně nebude mnoho takových, kteří to o sobě mohou bez uzardění tvrdit. Ilja Hurník je mimořádně psavý a zkouší tak rozdílné věci, že je těžké všechno sledovat. Dokonce ho kdosi označil za renesanční osobnost. Nemyslím, že je to přesné, renesanční bohatýry si alespoň představuji v honbě za světskými požitky a úspěchy, což mi ke skromnému, trpělivému a přemýšlivému klavíristovi, spisovateli a skladateli věru nejde. Sám pro sebe jsem si Ilju Hurníka zařadil mezi anglické gentlemany, pro jeho dýmku, společnou s jeho oblíbeným Sherlockem Holmesem, pro jeho bohorovný klid, alespoň tak jsem ho poznal, pro úsečně břitké soudy o umění a o životě. Moudré, protože vědoucí, a proto zároveň skromné, pronášené s vědomím relativity veškerého bytí, poznání, a nakonec i tvorby. Ilja Hurník zůstal pracovitý dodnes a ke své pětaosmdesátce (25. 11.), oceněn i státním vyznamenáním, mohl nabídnout hned několik premiér. Verba sancta, tedy Svatá slova, měla premiéru na závěrečném koncertu letošního 31. ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Janáčkův máj (9. 6. 2007) v provedení Pražské komorní filharmonie řízené Kasparem Zehnderem se sólistkou Inou Kanchevou. Pražská premiéra skladby proběhla na jubilejním autorském večeru 29. listopadu (Komorní orchestr Pražské konzervatoře, dirigent František Pospíšil, sólistka Lívia Vénosová), Pražská komorní filharmonie cyklus v Praze zopakuje na jaře, tentokrát se sólistkou Martinou Jankovou. První píseň je především líbezná, zpěvná, pohrává si s působivými melodickými postupy a cituje některé zavedené obraty – zaslechl jsem, nebo si domyslel i jemnou připomínku vánočních koled. Mariánská hudba je přebohatá, skladatel tuto tradici dobře zná a ctí a pracuje s ní. Doprovod jen v měkkých smyčcích. Druhá píseň De profundis je samozřejmě vážná, dá se možná napsat osudová, plyne důstojně a zvláště v koncích frází zase připomíná modely církevní hudby. Až třetí část je kontrastní, dynamická a dramatická. Začíná vzrušenými skoky celého orchestru, které trochu uklidní zpěvní part, takže i orchestrální dohra už není tak vypjatá. Čtvrtá skladba je tak trochu bukolická zejména v prostinkém nástrojovém doprovodu, který, opačně k předchozí skladbě, malinko vzruší vysoké kroky zpěvního partu. Ze skladby vyzařuje vnitřní klid, vyrovnání, setrvání, jistota. Poslední skladba je nejdelší, skoro dvojnásobná oproti ostatním, ovšem různě dlouhým, a je šelmovsky hravá, žertovná, vtipná, také trochu sršatá, ale s milým úsměvem v pozadí. Jakoby hudební i myšlenková tresť nejpodstatnějšího z předchozích čtyř písní, která dodává cyklu vědomí jednoho pevného celku. Kompozice rozhodně nemá charakter nějakého shrnutí autorovy tvorby, nějakého poslání. Naopak připomíná skladatelova mladistvého ducha velmi konkrétním, ryze muzikantským úkolem, a sice upřednostnit melodii, který ovšem nepostrádá duchovní rozměr. Což je pro Ilju Hurníka typic-

Foto archiv

 Josef Herman

Ilja Hurník

ké, jeho kompozice považuji za povídky v hudebním materiálu, stejně jako jeho povídky považuji za hudební skladby v materiálu literatury. Společná stručnost vyjádření, přesně vypointovaný drobný útvar, vtipný, elegantní. Z obecně formálního hlediska až jakési epigramy, anekdoty, skoro sarkasmy, kdyby jim ovšem nechyběl člověčí cit. Veselost lomená smutkem, či lépe řečeno myšlenkový konstrukt lomený vědomím přirozenosti, která ohlazuje a relativizuje konflikty, tak bych nejobecněji charakterizoval Hurníkovu hudbu. Řečené tvoří myšlenkové, řekněme filozofické zázemí pětice skladbiček, a dá se to opět dobře zobecnit na celou Hurníkovu vokální tvorbu. Písně jsou určeny sopránu, ale part se většinou pohybuje v „moudré“ nižší poloze, skladatel nepíše hudbu coby trenažér technické ekvilibristiky, nechce prověřovat fyzické dispozice zpěvačky extrémními tóny, ale jde mu především o výraz onoho duchovního zázemí. V tomto případě podloženého významovým textem, atomizovaným ovšem na jednotlivá slova, „svatá“ slova, nicméně nakonec nejpodstatnější je právě ono vědoucí vedení melodie a posazení partu. Mimotextové vyjádření základního gesta této hudby, které je racionálně uchopitelné, nicméně pro vyznění skladby rozhodující právě v rovině neracionální, v rovině konkrétních hudebních prostředků. Ostatně skladatel si výslovně přál, aby posluchač nebyl zatížen významem textů, tedy literárním sdělením, ale jen významem, a podle mne kontexty, jednotlivých klíčových slov. A ještě v jednom ohledu lze řečené tematizovat. Převážně střední poloha partu, kdy hlas nenaráží na hranice fyzických dispozic, posiluje vědomí svobodného pohybu ve svobodném prostoru. Dodává skladbám pocit bezpečí, jistoty, tolerance. Možnost kdykoli a snadno přesáhnout určené, kdyby toho bylo třeba. V tom volném prostoru se melodie volně vznáší, nechybí sice obtížné kroky a skoky, technicky to nakonec není vůbec snadná záležitost, zejména v požadavku na přesnost intonace, nicméně při poslechu jsou jakoby odstraněny umělé kompoziční překážky přirozeného zpívání – a jak vyplývá z autorovy poznámky ke skladbě, zcela v souladu s jeho úmyslem. Ostatně můžeme tematizovat v ještě o patro vyšší významověkompoziční rovině. Cyklus písní se až okázale hlásí k tradičnímu pojetí tonální hudby a harmonie, ovšem uvnitř tohoto přesně definovaného prostoru, s využitím obecně srozumitelného hudebního slovníku, se Hurník melodicky i harmonicky pohybuje zase zcela svobodně a přirozeně. Pevné hra-

nice jasně definovaného hudebního jazyka skýtají paradoxně svobodný prostor vlastní kreativnosti, vlastního vyjádření. Není třeba definovat umělý hudební jazyk, není účelné znejisťovat vědomí tonality a tematičnosti, neboť to v důsledku volný prostor tvorby omezuje – i tak se dá číst Hurníkovo hudební přesvědčení, v pětici písní Verba sancta pak zvláště názorně. K tomu patří připomínky hudebních idiomů, které zpravidla nesou i přesné myšlenkové odkazy, například zmíněné názvuky církevních chorálů, bukoliky, pramodelů lidové hudebnosti, které možná jen se znalostí autorova života a díla přičítám zrovna Moravě a zejména Slezsku. A možná, že ne, že jsou v jinak ryze umělé, tedy autorem specificky konstruované hudby opravdu přítomny. Ostatně žádné umělecké dílo nevnímáme mimo kontext, mimo naši empirickou zkušenost, vzdělání, vychování, zkrátka osobnostní ustrojení jednoho každého coby součásti společenství. A Hurníkova hudba je na kontextech přímo postavena. Nelze nakonec nekonstatovat něco takřka samozřejmého, a to příbuznost těchto písní s party Hurníkových oper, které autor také formuluje jako hudebně i obsahově věcné promluvy, podobné jeho literárnímu vyjadřování, a příbuzné tradičnímu dramatu podle starých dobrých aristotelovských zásad. Hudba Ilji Hurníka je prolnutím myšlenkové racionality a duchovního rozměru s hudební spontaneitou. Pětice písní Verba sancta je toho kabinetním dokladem. Ilja Hurník o skladbě Verba sancta pro soprán a komorní orchestr na biblické texty Přál jsem si napsat skladbu, v níž by nad všemi prvky dominovala melodika. V předchozích slozích byla upozaďována. Zvolil jsem biblické texty a osamostatnil jsem z nich jednotlivá slova nebo věty. Všechny mají hluboký duchovní smysl, ale jsou obecně známy. Takto nebude posluchač zaměstnán pozorností, o čem se zpívá a oddá se melodii. • Verba sancta – 1. část Ave Maria

Vstupte do nového roku s Moravským klavírním triem V reprezentativních prostorách Besedního domu, Komenského náměstí 8, je 1. 1. 2007 v 17 hodin pro všechny příznivce operního a operetního žánru již tradičně připraven slavnostní novoroční koncert renomovaného Moravského klavírního tria a jeho hostů. Spolu s oblíbeným tenoristou Richardem Samkem, který na koncertě vystupuje pravidelně, se letos představí uznávaná operní pěvkyně, sopranistka Yvetta Tannenbergerová. Jako sólistka Vídeňské státní opery spolupracovala s umělci jako Plácido Domingo (Parsifal), Seiji Ozawa a Mirella Freni (Piková dáma), vystupovala v pařížském éatre Champs Elysées a vídeňském Konzerthausu, účinkovala pod taktovkou věhlasného dirigenta Serge Bauda v Honnegerově oratoriu Jana z Arku. V Janáčkově opeře se s úspěchem zhostila řady titulních rolí a v současné době mohou její hlas obdivovat zejména návštěvníci Státní opery Praha. Moravské klavírní trio vzniklo v roce 1997 a za dobu svého působení získalo pevné místo na naší koncertní scéně. Soubor účinkuje v tomto obsazení: Jiří Jahoda – housle, Miroslav Zicha – violoncello, Jana Ryšánková – klavír. Všichni tři instrumentalisté jsou vynikajícími reprezentanty svého oboru a pojí je muzikantské i osobní přátelství. Výkony ansámblu jsou vždy přijímány s vřelým ohlasem u koncertního publika i odborné kritiky, která hodnotí znamenitou souhru, muzikálnost, technickou a interpretační jistotu. Program bude opět čerpat ze známých operních a operetních děl světového repertoáru. Zazní slavné árie z opery Rusalka Antonína Dvořáka, La Traviata Giuseppa Verdiho, Evžen Oněgin Petra Iljiče Čajkovského, operet Veselá vdova, Giuditta a Země úsměvů Franze Lehára, Cikánský baron Johanna Strausse a mnoho dalšího. Pořadem budou provázet herci Městského divadla Brno Eva Jedličková a Jiří Zmidloch. U příležitosti koncertu bude ve foyer Besedního domu exkluzivně uvedena výstava z děl….. O přestávce jsou všichni hosté zváni ke slavnostnímu novoročnímu přípitku. Vstupenky je možné zakoupit v předprodejích Brněnského kulturního centra, Běhounská 17, tel. 542 210 863, Filharmonie Brno, Besední ulice, tel. 542 211 463 a Domu pánů z Lipé, nám. Svobody 17, tel. 532 292 122. Hromadné objednávky na fakturu a více informací o koncertu na

Repro Josef Herman

www.globart.cz.

Členové Moravského klavírního tria: Jiří Jahoda (housle), Jana Ryšánková (klavír), Miroslav Zicha (violoncello)



s t u d i e , k o m ent á e Foto archiv

eské muzeum hudby

xii. staí houslai a loutnai, píštlníci a trubai  Bohuslav Čížek Staří houslaři a loutnaři Počínaje květnem jsme se v letních číslech letošních Hudebních rozhledů postupně zabývali strunnými smyčcovými a drnkacími, dechovými dřevěnými a žesťovými nástroji, vystavenými v nové expozici Českého muzea hudby v Praze v Karmelitské ulici na Malé Straně. Při výčtu hudebních nástrojů jsme zmínili řadu jmen jejich tvůrců, k nimž máme nyní možnost se ještě podrobněji vrátit. Zdůraznili jsme tehdy, že nejstarší housle vznikaly v 16. století v loutnařských a řezbářských dílnách starých mistrů v jižní Francii a zejména v severní Itálii, kde rozkvetly nejstarší a nejslavnější houslařské školy, bresciská a cremonská. Bresciskou založil Gasparo Bertolotti, řečený „da Saló“, když přesídlil roku 1562 ze svého rodiště na Gardském jezeře do většího města Brescie. Proslul jako uznávaný stavitel viol a gamb, z houslí se podle údajů literatury dochovalo jen osm pravých kusů. Žádný z nich, ani nástroje dalších významných příslušníků této školy, jakými byli např. Maggini, Obici nebo Pasta, se nevyskytují v Českém muzeu hudby ani jinde v našich sbírkách. Její nástupkyní se stala v 17. století škola cremonská, založená Andreou Amatim (1535–1611). Rod Amatiů patřil k nejstarším a nejváženějším rodinám města. Houslařské umění v něm dále rozvíjeli Andreovi synové Antonius a Hieronymus (Girolamo I.), kteří pracovali po dlouhá léta společně a také většinou signovali své nástroje etiketami s oběma jmény. V Českém muzeu hudby je jejich vzácná práce, viola z roku 1592, a také housle ze začátku 17. století. Za největšího umělce této rodiny, jenž dovršil její houslařskou slávu, je však považován vnuk zakladatele Andrey a Girolamův syn Nicola(us), který žil v letech 1596–1684. Jeho špičkové housle z doby kolem roku 1650 jsou chloubou pražské nástrojové sbírky: obě desky jsou vyrobeny vždy z jednoho kusu vysoce kvalitního dřeva, dvojité vykládání na víku i dnu tvoří pásky z velrybí kosti s perleťovými ozdobami. Luby i hlavice nástroje jsou zdobeny krásným motivem rostlinného charakteru v provedení ebenovým tmelem, na patce nástroje je umístěna perleťová růžice. Transparentní žlutohnědý lak přechází na spodku víka až do červena. Dalším význačným cremonským rodem byl rod Guarneriů, z jehož dílen vlastní muzeum jednak housle od Pietra I. („mantovského“), a dále dva nástroje, které jsou součástí vyčleněného souboru špičkových nástrojů tzv. Státní sbírky hudebních nástrojů Národního muzea, jimiž jsou housle s etiketou Joseph Guarnerius a také slavné housle z roku 1744 od Giuseppe Guarneriho del Gesù (1698–1744). Tento mistr patří spolu s N. Amatim a A. Stradivarim k trojici nejgeniálnějších houslařů všech dob. Méně než sto houslí a viol se dochovalo z toho, co vytvořil za svůj krátký a rozháraný život; ty však dokládají jeho strmý a stále vzestupný vývoj. Pražské housle, zvané „Princ oranžský“, pocházejí z poslední periody jeho činnosti, nejsou-li vůbec jeho prací poslední. Dobou vzniku i svými rozměry jsou blízké proslulým houslím Il cannone, jimiž upoutal znovu pozornost k tehdy zapomínanému cremonskému mistrovi téměř sto let po jeho smrti Nicoló Paganini. Antonio Stradivari (kolem 1644–1737) je podnes vůbec nejvýznamnější a nejslavnější postavou světového houslařského umění. V jeho dlouhém životě se rozlišuje několik tvůrčích období, během nichž vytvořil na tisíc nástrojů, z toho asi 500 houslí. Jediné housle u nás, které jsou ve Státní sbírce, pocházejí z roku 1729. V devadesátých letech 18. století je

Housle, Jan Kulík (Praha, 1852)

užíval tehdy velmi mladý a později proslulý španělský houslista Philippe Libon. Odtud název těchto houslí „Ex Libon“. Jsou Stradivariho typickým dílem z pozdního období. Zajímavé a poučné mohou být i údaje o dalších mistrech, jejichž nástroje vlastní České muzeum hudby, avšak vzdělaný čtenář odborného časopisu je mnohdy zná anebo si je nepochybně dovede v případě potřeby opatřit sám. Zde tedy spíše připomeneme některé zajímavosti, třeba že například vystavené housle milánského Carla Giuseppa Testoreho (1660–1720) pocházejí z pozůstalosti českého virtuóza Františka Ondříčka (1857–1922). Ten obdržel na závěr svých úspěšných studií na Pařížské konzervatoři v roce 1879 také nyní rovněž vystavený nástroj od společné firmy houslařů Ganda & Bernardela s věnováním napsaným zlatým písmem na lubech. V průběhu 17. století vystoupilo loutnařství a houslařství také ve Střední Evropě a u nás z anonymity. Tehdejší mistři, vesměs přistěhovalci z Německa, své umění dokazovali více na loutnách a kytarách, které bohatě umělecky zdobili, než na houslích a violách, jejichž význam jakoby v té době nebyl ještě plně doceněn. Tak jsme již v červnovém textu o nové expozici Českého muzea hudby zmínili dvě překrásné barokní kytary Ondřeje Otta, z jehož prací známe jinak jen dvě violy běžného tyrolského typu, anebo chitarrone Martina Schotta, které je dodnes uchováno jen v umělecké kopii houslaře K. B. Dvořáka. Skutečným zakladatelem staré pražské houslařské školy se tak stal až Tomáš Edlinger (II., 1662–1729), rodák z Augšpurku, který se do Prahy

studi e, k omen t áe

Trubaři Srpnové pokračování našich textů o expozici Českého muzea hudby bylo věnováno žesťovým nástrojům a jejich výrobcům, z nichž jen některé připomeneme i na tomto místě. U starých mistrů platí vesměs totéž, co jsme pověděli o výrobcích dřevěných dechových nástrojů: většinou jsou známa jen některá životní data či údaje o činnosti. Muzeum se může chlubit pracemi příslušníků norimberské nástrojařské školy 17. a 18. století, jako byli Jacob Schmidt (trompeta asi z let 1670–1700) či hned tři příslušníci slavného rodu Ehe (trompety a pozouny ze 17. a 18. století), dále Hieronymus Starck (pozoun z roku 1684) či Johann Wilhelm Haas (altový pozoun let 1700–1723), jakož i drážďanský Carl Friedrich Riedel (trompety z roku 1753). V Praze máme i dvojici loveckých rohů vídeňského Antona Kernera (1769 a 1777) či přirozené rohy Bachova současníka Johanna Heinricha Eichentopfa (Lipsko 1735). Z našeho území jsme jmenovali kraslické nástrojaře Angery (práce otce cca 1750, syna ze čtvrté čtvrtiny 18. století), pražské mistry Jana Jiřího Fratische (dva přirozené orchestrální rohy z roku 1752) a později Eduarda Bauera (19. století). Dosti místa jsme již v srpnu věnovali dvěma čelným osobnostem českého žesťového nástrojařství 19. století, jejichž větší soubory nástrojů jsou rovněž chloubou Českého muzea hudby: Václavu Františku Červenému (1819–1896) a Josefu Šedivovi (1853–1915). • Hudební nástroje Václava F. Červeného (zleva): Klapkový roh (kolem 1850) a dvouplátkový Tritonikon (cca 1860-1875)

Foto archiv

Píštělníci O zhotovitelích dechových hudebních nástrojů, a překvapivě právě tzv. dřevěných, je ve srovnání s houslaři nebo třeba i varhanáři dochováno žalostně málo zpráv. Skrývají se často pod jiným označením, než by se očekávalo – např. jako soustružníci dřeva. Pozoruhodné je ve staré češtině slovní odlišení: píštělníci a trubaři bylo označení výrobců, zhotovitelů, zatímco jako pištci a trubači byli označování hráči, interpreti. Pomineme zde nejisté středověké zprávy o některých takových zhotovitelích, které nejsou samozřejmě podloženy žádnými dochovanými hudebními nástroji, ale připomeneme ojediněle a o to vzácněji se vyskytující nástrojaře z doby renesance, kdy bylo zvykem označovat výrobky nikoliv jmény, nýbrž vypálenými znaky. A tak již v našem dubnovém textu o renesančních nástrojích v muzeu jsme zmínili jednoho ze třinácti dnes známých členů proslulé nástrojařské rodiny Schnitzerů z Norimberka a Mnichova, jménem Arsazius, jemuž novodobý výzkum přisoudil autorství dřevěných dechových nástrojů s vypáleným nahoře dvojitě přeškrtnutým písmenem A, které se jako vzdušnicové šalmaje (a jeden pumort) vyskytují také v Českém muzeu hudby v proslulém souboru tzv. rožmberské kapely. Tento Schnitzer působil v Mnichově a zemřel v roce 1557. (Pro pořádek uvádíme, že v témže roce zemřel v Norimberku jeho bratr Sigmund (I.), jenž značil své nástroje podobně – písmenem A s jednou stříškou nahoře.) V pražské sbírce je zastoupen v témže souboru svým unikátním velkobasovým zakřiveným rohem také další mistr této epochy, Jörg Wier (II.) z Memmingenu (asi 1485–1549), jenž značil své výrobky jakýmsi obráceným německým ff. Připomněli jsme také již dříve autora naší altové zobcové flétny ze slonové kosti Jacoba Dennera nebo londýnského mistra zobcových fléten italského původu Petera (PuI) Bressana, jakož i pražského blíže neznámého nástrojaře doby Bachovy J. (Johanna?) Fridricha. Na sklonku 18. století vynikl v Praze nad průměr František Dolejš (Doleisch), narozený patrně v roce 1749, zemřel 9. 6. 1805. Již současníky byl chválen jako nejlepší a velmi progresivní výrobce dřevěných dechových nástrojů

v Praze. Své práce značil kromě jména většinou také vypálenou hvězdičkou s českým lvem. Známe více než dvacet jeho dochovaných nástrojů, a to hobojů, klarinetů a fagotů, jakož i basetových rohů. Jeho současník eodor Lotz se narodil asi v roce 1748 ve Vídni a jeho prvními působišti byla Esterhaza a Pressburg, dnešní Bratislava, kde hrál původně na violu. V roce 1784 přesídlil zpět do Vídně a začal působit jako výrobce dřevěných dechových nástrojů, především klarinetů, fagotů a basetových rohů. Zejména ony jsou považovány za mistrovské kusy a Lotz si jejich zdokonalováním vysloužil velmi dobrou pověst. Získal titul dvorního nástrojaře a prostřednictvím klarinetisty Antona Stadlera upoutal i pozornost samotného W. A. Mozarta, jenž je použil v řadě svých komorních i orchestrálních skladeb včetně Kouzelné flétny a Requiem. Ale i skica prvních asi dvou set taktů pozdějšího Koncertu pro klarinet byla původně určena basetovému rohu. Lotz svého mistra přežil jen o půl roku: zemřel ve Vídni 26. června 1792. České muzeum hudby vlastní dva jeho basetové rohy a jeden fagot.

Foto archiv

přistěhoval asi v roce 1690 nebo 1691 a brzy zde vynikl nad všechny houslaře. Je pravděpodobné, že byl v mládí tovaryšem v dílně Jakoba Stainera (1621–1683), vůdčího zjevu tzv. tyrolské školy, jehož model ovlivnil stavbu houslí v krajích na sever od Alp po celé 18. století. Také Edlinger pracoval obdobným způsobem, i když Steinerův model po svém upravil. Zhotovoval také gamby a loutny, které sám stavěl anebo též barokně upravoval práce starší. Jeho jménem jsou označeny dvě loutny v majetku muzea, jménem jeho syna a žáka Josefa Jáchyma další loutna a také housle z roku 1742. Významným Edlingerovým žákem byl Jan Oldřich Eberle (1699–1768), rovněž rodák z Bavorska, a opět jeho žákem první rodilý Čech mezi starými pražskými mistry Tomáš Ondřej Hulínský (1731–1788). O množství Eberleho dochovaných nástrojů včetně pozoruhodné kolekce viol d’ amour, jakož i o významu Hulínského a jeho smyčcových i drnkacích nástrojích, vystavených v expozici Českého muzea hudby, jsme psali již dříve. Dalších významných houslařů 18., 19. i 20. století, jejichž práce jsou zastoupeny v Českém muzeu hudby, je celá řada: od Hellmerů přes Strnada, Bubeníka, Willera, Kulíka, až po členy rodů Homolků a Dvořáků, Sitta, Špidleny, Vávry či Pilaře. Za zmínku stojí i podkrkonošské houslařství s rodinou Metelků a zejména také František Vitáček (1854 až asi 1894), mistr s podivně a předčasně ukončeným životem, jehož dochované nástroje svědčí o vysoké úrovni jeho houslařské práce, projevující se nejen ve vzhledu a zpracování, ale i ve výborných tónových vlastnostech, jak to nedávno potvrdily k novému uměleckému životu probuzené housle z roku 1881.





s t u d i e , k o m ent á e

osmdesát let muzikálu a konzervato jaroslava ježka  Jaromír Kazda Dne 27. 12. 1927 byl v Ziegfeldově divadle na Broadwayi uveden muzikál Show-boat (Loď komediantů) autorů Jeroma Kerna a Oscara Hammersteina II. podle stejnojmenného románu Edny Ferberové. Obrovský úspěch způsobil, že inscenace měla 575 repríz a některé písně – např. Ol´Man River v podání černošského zpěváka a herce Paula Robesona se staly hitem také zásluhou filmové verze z roku 1936. Divadelní uvedení Lodi komediantů bývá někdy pokládáno za počátek muzikálu jako žánru. Nebyl to však jistě skutečný počátek divadla, které mluví, zpívá a tančí. Jen v Americe existovaly předtím žánry musical play a musical comedy. Velký vliv měla lidová černošská hudba, zvláště spirituály a na ni navazující jazz. Koncem 19. století pozornost publika vyvolávaly extravagance, burlesky a minstrel-show, spojení kabaretu s estrádou, kde načernění bílí hudebníci imitovali černochy a večer vyplňoval program, složený z čísel. Předchůdcem muzikálu byla revue, vaudeville (fraška se zpěvy a tanci) i opereta, pro jejíž začátky bychom se museli vrátit do Francie k Offenbachovi do roku 1855. Pokud bychom chtěli hledat genezi divadla, kde se i tančí a zpívá, museli bychom dokonce sestoupit až k antické komedii a jí počínaje bychom v historii našli skoro v každé době nějaký typ syntetického divadla, které vyžadovalo pěveckou a pohybovou všestrannost (srv. M. Gáspárová: Nezbedné dieťa múz, Bratislava 1966 či B. Grun: Dejiny operety, Bratislava 1980). V Čechách od roku 1927, kdy dva studenti, Jiří Voskovec a Jan Werich, uvedli svou Vest Pocket Revui v Osvobozeném divadle, které později se skladatelem Ježkem proměnili v bulvární revuální scénu a počínaje Caesarem (1932) je zaměřili k politické satiře, bylo toto divadlo prubířským kamenem svobody slova v demokratickém státě a dávalo politikům možnost poznat v hledišti veřejné mínění pokrokové části národa. Roku 1948 Voskovec a Werich uvedli v Hudebním divadle v Karlíně svůj překlad a úpravu amerického muzikálu Lanea a Harburga Divotvorný hrnec, který se hrál s velkým úspěchem, ale politický vývoj po komunistickém puči v únoru 1948 nadlouho přerušil slibný vývoj. Vždyť ani jazzu doba náhle nepřála. Znovu se muzikál dočasně objevil v 60. letech v Karlíně či Městských divadlech pražských. Skutečný a jak se zdá trvalý návrat a nebývalý rozvoj muzikálu na české scéně však nastal až po roce 1989. Některá divadla se na muzikál přímo specializovala, objevila se řada úspěšných sériových produkcí, provázených snahou, aby vstupné alespoň zčásti pokrylo nemalé náklady. Mladé interprety začalo po hudebně-dramatickém oddělení Pražské konzervatoře školit od září 2002 nové muzikálové oddělení Konzervatoře Jaroslava Ježka, která už dřív v pěveckém oddělení věnovala pozornost šansonům, jazzu a pop-music vůbec. Roku 1998 nastudovali posluchači pěveckého oddělení českou premiéru ruského muzikálu Vozněsenského a Rybnikova Juno a Avos, která se stala v následující divadelní sezoně událostí Prahy. Studentky Tereza Slouková a Radka Fišarová alternovaly mimo školu titulní roli muzikálu Evita v inscenaci Petra Novotného. Také řada dalších absolventů školy našla uplatnění v muzikálech jako Jesus Christ Superstar, Vlasy, Bídníci, Pěna dní, Dracula, Krysař, Starci na chmelu, Pomáda, Romeo a Julie, Johanka z Arku, Kleopatra, Rebelové, Miss Saigon, Lucrezia Borgia, Edith Piaf aj. a podílela se též na uvedení Dobře placené procházky Suchého a Šlitra v režii Miloše Formana v Národním divadle. Výhodou muzikálového oddělení Konzervatoře J. Ježka je, že se na ně mohou hlásit nadaní žáci už po ukončení základní devítileté školy. Během 6 let studia zde mohou plně rozvinout své herecké, pěvecké a taneční vlo-

hy. K rozvíjení všestrannosti přistupuje snaha o výběr skutečných osobností, kterým škola zprostředkuje i širší teoretické a humanitní vzdělání. Mnozí z posluchačů volí téma diplomové práce ze své jevištní muzikálové praxe. O zdárném výsledku výuky svědčí nejen další uplatnění posluchačů v muzikálových inscenacích po celé České republice, ale dávají o nich dobrou představu též absolventské koncerty jednotlivců a zejména každoroční oblíbený vánoční koncert, jako ten letošní, chystaný na 11. 12. 2007 v Hudebním divadle v Karlíně. •

Česká komorní filharmonie umělecký vedoucí Zdeněk Adam

Hudební čtvrtky s Českou komorní filharmonií Kongresový sál, Hotel Crowne Plaza Prague 6. 12. 2007 ve 20:00

Rokokové vánoce Vojtěch Spurný

dirigent, cembalo

Jiří Ignác Linek Sinfonia pastoralis C Dur (1725–1791) Allegro-Adagio-Presto François Joseph Gossec Suite de Noëls (1734–1829) Josef Fiala Sinfonia in F (1748–1816) Presto-Andante-Menuetto-Finale. Presto Michel Corrette Noëls (1709–1759) Svita z francouzských vánočních koled přestávka Joseph Friebert: (1723–1799) Christoph Wilibald Gluck

Sinfonia pastoralis Allegro-Pastorale. Adagio-Presto Tanec blažených duší z opery Orfeus a Eurydika František Vincenc Krommer-Kramář Sinfonia pastoralis (1759–1831) Allegro-Adagio-Allegro

Směs českých vánočních koled Introduction / Štědrej večer nastal / Hurá, Panna porodila / Já bych rád k Betlému / Bratři, já jsem slyšel / Syn Boží se nám narodil / Nesem Vám noviny / Pásli ovce Valaši /Jak jsi krásné neviňátko / Dej Bůh štěstí tomu domu / Byla cesta ušlapaná / Veselé vánoční hody / Narodil se Kristus Pán

Příští koncert komorního cyklu „Hudební čtvrtky s Českou komorní filharmonií“ se koná dne 28. 2. 2008 ve 20:00 hod. v sále Boccaccio Grand hotelu Bohemia pod názvem „Tereziánské rokoko ve Vídni“.

Foto archiv

Tomáš Beroun (Juan Borgia) z muzikálu Lucrezia Borgia



k n ih y

rudolf peman

hudební kontexty staré itálie  Roman Dykast V tomto roce Rudolf Pečman vydal paměti muzikologa (Z hlubin paměti. Vzpomínky muzikologa. Masarykova Univerzita, Brno 2007). Z přiloženého soupisu jeho knih a studií je zřejmé, že se během uplynulého půlstoletí své vědecké činnosti věnoval neuvěřitelné šíři témat, která sahají od hudebněhistorických pojednání k dějinám české a evropské hudby až po oblasti hudebně estetické. Jako dlouholetý organizátor mezinárodních hudebněvědných kolokvií při brněnském Mezinárodním hudebním festivalu inicioval v české muzikologii celou řadu podnětných tematických okruhů, které současně ve funkci editora dotáhl do podoby desítek vydaných sborníků. Recenzovaný knižní titul je tak z tohoto pohledu vlastně jakousi výsečí Pečmanových celoživotních odborných zájmů. Je sestavený ze studií a článků, které vznikaly v horizontu uplynulých více jak čtyř desítek let, ať již jako konferenční příspěvky, nebo jako výkladové texty pro gramodesky či koncertní cykly, a jejichž sjednocujícím motivem je italská hudba v kontextu italsko-českých hudebních vztahů. Centrem knihy, ne umístěním, ale významem, je kapitola Okouzlený poutník objevuje hudební bohemica. Zde Pečman čtenáři sděluje, „kterak se propálil k italské tematice“. Osnova knihy je tak založena na velmi osobním popisu intenzivního prožitku studijní cesty po Itálii na přelomu let 1973/74. A je současně i podrobnou zprávou o nálezech hudebních bohemik v celé řadě italských archivů a knihoven; autor uvádí číslo 1782 – tolik hudebních kompozic původem českých skladatelů zde nalezl v rozpětí tří měsíců. Podrobné sdělení o badatelské cestě se nakonec i v onom detailním líčení cestovních a pobytových komplikací stává cenným dokumentem o době, kdy se výzkum uskutečnil a pro mladší generaci i svědectvím, kterým může poměřovat relativní snadnost a zejména rozměr svobody v uskutečňování dnešních výjezdů za poznáním. Současně Pečman svoji osobní badatelskou zanícenost v italské tematice hrdě spojuje s tradicí výzkumných aktivit „brněnské muzikologické školy“, zejména jeho předchůdců na brněnské katedře Vladimíra Helferta, Bohumíra Štedroně a Jana Racka. Jako pokračovatel této tradice v knize

několikrát zdůrazňuje, že se ve výzkumech nelze omezovat pouze na historické a tedy faktografické skutečnosti, ale že je třeba vždy současně sledovat i otázky slohové, umělecké a tvůrčí – „od faktografie k dílům, od archivních dokumentů k umění, tedy k artefaktům – to budiž naše budoucí cesta“. V tomto smyslu se také v úvodní kapitole obdivně vyjadřuje k nedávno vydanému sborníku Baroko v Itálii – baroko v Čechách (Filosofia: Praha 2003) a shrnuje obsah a zejména přínos obsažených příspěvků. Oceňuje pramenný základ studií jako jeden z pilířů poznání skutečností, které dosud nebyly známy. Autor knihu po dvou vstupních kapitolách dále člení na čtyři oddíly. První – Hudební Itálie od renesance k rokoku – je tematicky zaměřený na druhové a institucionální pilíře rozvoje italské hudby: vliv obnoveného antického ideálu pěstovaného starými akademiemi, vznik opery, koncertu, sonáty. Na „případu Pergolesi“ je poukázáno na stále aktuálnější estetickou problematiku hodnocení uměleckého díla, která často souvisí s určením autorství skladby – jaké metody použít, abychom odlišili originál a falzum. Pečman navrhuje jako klíč k určení pravosti srovnávání autografů a pak onu „černou“ muzikologickou práci, tedy časově náročné podrobné analýzy a opět neustálé komparace dosažených výsledků. Právě na základě této analytické a současně hodnotící práce s prameny Pečman dospívá k závěrům, které posouvají některá dílčí hodnocení skladatelů, případně skladatelských škol i hlediska jejich místa ve slohovém a formovém vývoji evropské hudby. Zmiňme alespoň některé závěry: v souvislosti se zkoumáním tzv. rokokového stylu v hudbě je konstatováno, že již u Corelliho se lze setkat s mnohými antibarokními kompozičními postupy, které zejména z hlediska melodického anticipují mannheimský typ melodiky, že v neapolské škole lze vystopovat jeden z proudů vývoje sonátové formy. Ve stránkově nejrozsáhlejším oddílu, Pramenné sondy do staré hudby, opery a baletu, se Pečman podrobně věnuje nově nalezenému libretu Apostola Zena o králi Václavu II. v římské Biblioteca di S. Cecilia a okolnostem jeho zhudebňování, Vivaldiho si všímá zejména jako autora operních a duchovních kompozic, srovnává kompoziční styl učitele Fuxe a jeho žáka Zelenky, popisuje vývoj tzv. vážné opery, opera seria ve skladatelské škole neapolské, krátce se zastavuje u Helfertovy hypotézy o kontinuitním vývoji benátské a neapolské opery a oddíl uzavírá analýzou choreografie Koželuhova heroického baletu na Muzzarelliho libreto La Ritrovata figlia di Ottone II do (Dcera Oty II,. znovu nalezená) na základě v Římě nalezených, anonymních a francouzsky psaných choreografických poznámek. Třetí oddíl je zcela věnován Josefu Myslivečkovi, tedy tématu, které již Pečman zpracoval v několika knižních publikacích (např. Josef Mysliveček, Editio Supraphon, Praha 1981). Závěrečný oddíl se dotýká problematiky hudební interpretace, neboli: Jak hrát starou hudbu? Celá kniha je protkána Pečmanovým apelem na to, aby naše soudy o vývoji evropské hudby byly verifikovány aktuálním rozezněním, živým provedením hudebních děl. A právě poslední kapitola shrnuje požadavky, které by měl mít vždy na paměti interpret, pokud chce i dnes přispět k adekvátní znějící prezentaci múzického díla dnešnímu vnímateli. V samotném úvodu autor vyslovuje přání, aby kniha měla vnitřní rytmus. Na konci knihy mu jako čtenář mohu potvrdit, že tento mimořádně poučný český příspěvek k italské hudební problematice je i skvělým literárním výkonem se správně odměřenými tempovými zvraty. Rudolf Pečman: Hudební kontexty staré Itálie. Vydala Masarykova univerzita, Brno 2006, Spisy Filozofické fakulty č. 359, vydání první, 326 stran, ISBN 80-210-4118-8. •

Pianosalon Praha

bohemia piano – c. bechstein a jeho pianosalon – d(stojné místo pro královské nástroje  Martina Bočanová Jako detašované obchodní oddělení českého výrobce klavírů a pianin Bohemia Piano funguje firma P. M. Investment, a. s. již od roku 1993. Hlavní činností firmy bylo a je zajištění odbytu pro pianina a klavíry „Bohemia“. V době největšího ekonomického růstu, kdy roční produkce pian byla až 3.500 ks ročně, se odbytiště lehce nacházela v zahraničí. Prostřednictvím sítě spolehlivých distributorů a dealerů ve všech kontinentech světa se podařilo vybudovat dobré renomé nové značky Bohemia Piano, takže i v době ekonomické recese v mnoha zemích světa jsou nástroje Bohemia stále vyhledávané pro jejich vysoký standard kvality, příjemné herní vlastnosti a typický kulatý a vyrovnaný tón. Povědomí o nové značce na českém trhu bylo výrazně podpořeno zahájením výroby klavírů v roce 1995 ve zbrusu novém výrobním závodě v Hradci Králové, která doplnila do té doby tradiční výrobu uceleného sortimentu pianin v Jihlavě. Postupně se sortiment rozšířil na plnou paletu od délky 156cm až po koncertní délku 272cm. Zákazníky jsou jak privátní osoby jako pianisté či studenti konzervatoří, tak hlavně kulturní instituce jako divadla a koncertní sály a hudební školy všech stupňů v České a Slovenské republice. S tím jsou spojeny časté účasti ve výběrových řízeních, prezentace, přehrávky a výběry z více nástrojů pro konkrétní zájemce, což je organizováno v prostorách koncertního sálu, který je součástí hradeckého provozu. Čím více se daří prosazovat klavíry Bohemia českým subjektům, tím více sílí tlak na vytvoření důstojného zázemí nejenom v Hradci Králové. To se konečně, po delším hledání vhodných prostor, daří v létě roku 2006 v Praze. V nově zrekonstruované budově bývalého ČKD v Praze Libni je zakoupen prostor, který dokonale splňuje téměř všechny požadavky – plocha se 150 m2, s prosklenými výlohami a klimatizací, dobrá dopravní dostupnost, bezproblémové zaparkování. Ve spolupráci se studiem architektů A6 je navržen vzdušný prostor, který nádherně snoubí prvky moderního interiéru, kde nechybí sklo, kov či moderní osvětlení, s mírně „konzervativním“ ale krásným designem královských hudebních nástrojů.



V novém Pianosalonu je permanentní přehlídka téměř kompletní řady pianin a klavírů Bohemia tak, aby bylo možné nabídnout výběr ze široké škály nástrojů jak pro začátečníky, tak i pro profesionální pianisty. Jsou zde pianina výšek od 109cm, která se už v Čechách jinak přestala vyrábět, přes 120cm a 125cm až po koncertní pianino výšky 132cm. Své místo zde mají klavíry téměř všech délek. Pestrá nabídka je obměňována tak, aby ukázala možné varianty povrchového zpracování a designu. Za zvláštní zmínku stojí nabídka digitálních pian „Bohemia“, která vhodně doplňuje sortiment akustických nástrojů. Současné modely digitálního piana BDP-880 a digitálního klavíru BGP-1000 dokonale imitují herní vlastnosti akustických nástrojů – jsou vybaveny kvalitní vyváženou klávesnicí s 88 klávesami, mají 128 GM zvuků, 128-hlasou polyfonii. Jsou MIDI kompatibilní a nabízejí nesčetně funkcí a doprovodů. Navíc mají dva vstupy na sluchátka, což umožňuje neomezené hraní a cvičení bez ohledu na čas i příposlech učitele či rodiče. V roce 2006 získal stoprocentní podíl ve firmě Bohemia Piano německý výrobce C. Bechstein, Berlin. Nová firma nese název C. Bechstein Europe s. r. o. se sídlem v Jihlavě. Tehdy nabídla P. M. Investment své prostory i pro prezentaci exkluzívních německých nástrojů „C. Bechstein“, „Bechstein“ a „W. Hoffmann“, které patří ke světové špičce mezi klávesovými nástroji a jsou symbolem extra kvality a dokonalého řemeslného zpracování. V Pianosalonu jsou k dispozici nástroje těchto tří řad. Široké spektrum nabídky nedávno doplnil i ekonomický model „Hofmann & Czerny“, 118B. Jedná se o pianino vyrobené v Číně pod technickým dohledem firmy C. Bechstein. Nástroj je dokončený zkušenými klavírníky v Jihlavě. Zajímavé je jeho porovnání cena-kvalita. V Pianosalonu je tento nástroj nabízen v černém lesku za 49 990,- Kč. Pianosalon spolupracuje s hudebními školami a nabízí své prostory pro přehrávky či komorní koncerty. Je velmi milé poslouchat malé i velké pianisty, kteří jsou překvapeni kvalitou vystavovaných nástrojů. Salon je otevřen denně od pondělí do pátku od 10 do 18 hod. (po dohodě i déle) a nachází se na adrese: Českomoravská 21, 190 00 Praha 9 – vedle Sazka Arény. Tel.: 296 645 405. Více informací najdete na www.pianosalon.cz . • Foto archiv

Foto archiv

svt hudební ch ná st ro j !

Přehrávka Mezinárodní hudební školy

s v  t h u d e b n í ch n ást r oj!

firma petrof a klavíry p $1% pasat a p 123 storm  Ivan Vaculík Vývoj hudebních nástrojů, jak je známe dnes, prošel celými staletími. Každá generace hudebních nástrojařů vždy hledala způsob jejich zdokonalení. Touto cestou prošel nejen vývoj klavírů a pianin, ale i lidí okolo nich. Také se změnil charakter výrobního procesu, který prošel cestou od výroby řemeslné k výrobě průmyslové. Již více než 53 let existence oddělení vývoje firmy PETROF je pouze krátký časový úsek v tomto úsilí, ale přesto představuje etapu, kterou nelze v historii vývoje klavírů a pianin opomenout. V prvopočátcích, sám zakladatel firmy – pan Antonín Petrof – vnesl technická řešení klavírů a pianin PETROF jako své vlastní myšlenky do první řemeslné výroby. V dalším průběhu rozvoje firmy následovalo období, kdy veškeré změny a novinky v oboru realizoval opět sám, nebo se svými nejbližšími spolupracovníky. Technický um se předával z generace na generaci. Významná změna nastala po znárodnění, kdy byl tento přirozený proces přerušen. Došlo ke spojení všech výrobců klavírů a pianin v tehdejším Československu a nastala situace, kdy bylo potřeba řešit přechod od výroby převážně řemeslné na výrobu průmyslovou. Zároveň bylo třeba unifikovat konstrukce a technologie takovým způsobem, aby umožnily zvýšit produkci, která po druhé světové válce nestačila poptávce. Také bylo nutné utřídit charakteristické konstrukční a designové prvky tak, aby se staly typickými pro jednotlivé značky, pod nimiž se tehdy nástroje vyráběly. Proto bylo rozhodnuto tehdejším národním podnikem „Továrny na piana“ zřídit vývojové oddělení. Jeho činnost byla zahájena v roce 1954 v Hradci Králové. Konkrétním úkolem bylo po roce 1954 vytvoření sortimentu nových modelů klavírů a pianin značek PETROF, WEINBACH, FÖRSTER, RÖSLER a SCHOLZE. Prvním cílem bylo vybudovat oddělení, v němž by konstruktéři spolu s vysoce kvalifikovanými dělníky zabezpečili, aby vyráběné nástroje byly vynikající nejen po stránce akustické, ale měly rovněž zdokonalenou konstrukci a vynikající tónové vlastnosti. Vývojovým oddělením postupně prošla řada nadaných pracovníků, kteří konstrukčně a technologicky vytvářeli prototypy nových nástrojů, ať už jako konstruktéři a technologové, nebo jako dělníci. Za všechny je třeba zmínit alespoň některé z nich: zakladatele a prvního vedoucího oddělení Josefa Pracha, konstruktéra Miroslava Tauchmana a posléze pokračujícího vedoucího Milana Klímu. V roce 1993 nastoupil do vývoje jako konstruktér Ing. Ivan Vaculík, který je od roku 1996 zároveň vedoucím oddělení. V současnosti tedy činnost vývoje zahrnuje především vývoj a stavbu prototypů nových nástrojů, dílčí inovace, konstrukční úpravy, stavbu mistrovských klavírů PI Mistral, ale také například montáž elektronických doplňků do pianin a klavírů. Významnou součástí práce vývoje je v současné době také výroba exkluzivních a ojedinělých nástrojů. V nedávné době to bylo například pestrobarevné hravé pianino pro děti ve tvaru stromu, pianobar s vnitřním osvětlením a posezením pro 9 osob, nebo designérsky ojedinělý, mírně avantgardní „Jubilejní klavír“, vyrobený v roce 2004 při příležitosti 140 let založení firmy. V letošním roce vývoj Petrof postavil luxusní originální klavír P 210 pro Petera Kršáka, podle jeho vlastního architektonického návrhu. Ihned po instalování klavíru v jeho bratislavské residenci byl nástroj hrán několika významnými slovenskými klavíristy. Do dnešního dne vyrobilo oddělení vývoje od svého založení v r. 1954 cca 250 prototypů pianin a klavírů.

Nejaktuálnějším produktem vývojového oddělení jsou klavíry P 210 Pasat a P 194 Storm, o kterých je třeba se zmínit podrobněji. Klavír PETROF 210 Pasat V roce 2006 byl představen nový klavír PETROF 210 Pasat. Tento klavír reprezentuje nový design klavírů PETROF, byl vytvořen jako první z řady nově připravovaných koncertních klavírů, v jejichž konstrukci jsou použity nové prvky, vycházející z nashromážděných zkušeností, získaných při posuzování vlastností stávajících mistrovských klavírů. Pracovníci vývojového oddělení navrhli a zrealizovali v tradiční konstrukci klavírů Petrof mnoho novinek. Výzkumné oddělení provedlo zkoušky mnoha různých materiálů a jejich kombinací, výpočty menzur a jejich optimalizaci, vývojové oddělení pak navrhlo vlastní detailní konstrukci a zrealizovalo stavbu klavíru. Klavír má především novou akustickou rozlohu (menzuru), zvětšila se délka basových strun i jejich dimenze směrem k většímu akustickému výkonu. V požadavku klavírních techniků se často vyskytovalo přání zavést do výroby nástroj s jednotlivým zavěšením strun. Nakonec byl postaven a používá tento způsob spolu s předními a zadními duplexy jako první na světě. Je to umožněno extrémně širokým polem pro závěsy strun na litinovém rámu. V diskantu jsou použity přední duplexy a zadní duplexy. Jsou to části strun před a za vlastním aktivním úsekem struny, které přiznívají v harmonických intervalech k hlavní části struny. Tón nástroje je potom velmi bohatý, barevně zajímavý. Na nerezových podložkách jsou přesně rozmístěny bronzové pražce, které pro jednotlivé strunové chóry definují délku přiznívajících alikvotních úseků strun. Jejich povrchová úprava „antracit“ koresponduje s povrchem kobylky, který je v celé své délce grafitován. Kobylka je provedena tradičním způsobem Petrof, avšak jsou na ni použity nové materiály. Výběr materiálů byl podřízen výsledkům a zkušenostem získaným akustickým výzkumem a subjektivními poslechovými testy nástrojů, díky čemuž se dosáhlo perfektního přenosu vyšších a vysokých frekvencí strun do rezonanční desky. Rezonanční deska je vyrobena rovněž tradičním způsobem Petrof, avšak nově bylo řešeno její tvarování, které přispívá k lepší tvorbě tónů. Spolu s tloušťkou rezonanční desky bylo řešeno nově také její klenutí, které je teď společně se žebry

Foto archiv



P 210 Pasat

asymetrické a nejen že lépe odolává tlaku strunového potahu, ale vytváří i lepší podmínky pro akustický projev klavíru. Rovněž kostra nástroje je řešena poněkud odlišně od běžných klavírů Petrof. Přestože zespodu se bude zdát konstrukce na první pohled stejná, došlo opět ke změně materiálů. Na částech v diskantu je použito javorového dřeva, nově přidaná další vzpěra v diskantu je zhotovena z tzv. LIGNAMONU®, což je plastifikované a následně zhuštěné bukové dřevo, zpracované speciální CZ technologií. Tento materiál dosahuje vysoké měrné hustoty a jí úměrně vysokých fyzikálních a mechanických vlastností a vysoké tvrdosti. Přední část kostry (tzv.prsní kus), je vyztužena vloženým ocelovým profilem, do kterého je ukotvena speciální seřiditelná vzpěra, opírající se o litinový rám, která přenáší část zatížení litinového rámu strunami do mohutné kostry klavíru. Litinový rám je potom méně zatížen, což podporuje stabilitu ladění. Obvodová hrana lubů kostry klavíru, je řešena bez ostrých přechodů a ostrých koutů, což má vliv na lepší chvění desky. Umožňuje to snadnější dosažení potřebného sklonu lubů a deska se v přechodových plochách méně namáhá. Vzhledově je tento nový model snadno rozeznatelný zejména při pohledu dovnitř nástroje, především jasnou barvou litinového rámu s diamantovým efektem ve vysokém lesku. V kontrastu s rámem dominuje vnitřní plocha ovinutí, na kterou je použita dýha eben macassar s fládrovou kresbou. Tím připomíná historické koncertní klavíry Petrof, které dříve mívaly vnitřek ovinutí v černém provedení. Použití vzácného exkluzivního ebenového dřeva umocňuje jedinečný dojem z nástroje. Upoutá rovněž provedením menzury, jednotlivým zavěšením strun a kombinací černé a červené plsti. Z vnějšího pohledu zachovává nástroj střídmý design koncertních nástrojů Petrof, nijak na sebe neupozorňuje, neprovokuje, přesto však působí ušlechtilým dojmem robustního nástroje. Klavír PETROF 210 v sobě uplatňuje poznatky nashromážděné za mnoho let výzkumu a vývoje pian. Jeho stavba v roce 2005 byla realizována za rekordně krátkou dobu tak, aby klavír mohl být předveden na začátku roku na NAMM show 2006 a mohl tím avizovat novou éru koncertních klavírů Petrof, které se tímto krokem posunuly opravdu mezi absolutní světovou špičku. Klavír PETROF 194 Storm Tento klavír je, dalo by se říci, menším sourozencem již představeného klavíru P 210 Pasat. V každém případě je designem shodný litinový rám a provedení skříně včetně použitých materiálů. Především stejně jako u klavíru 210 je i v tomto nástroji použito jednotlivé zavěšení strun spolu s použitím duplexů ve stejném provedení. Samozřejmě vše je propočteno na strunové délky modelu o délce 194 cm a také přizpůsobeno prostorovým možnostem litinového rámu, zejména šířce pole pro závěsy strun. V diskantu jsou opět použity přední duplexy a zadní duplexy. Jejich provedení je stejné jako u klavíru 210 z nerezu a bronzu. Povrch kobylek je rovněž grafitován v celé své délce, přičemž kobylky jsou provedeny tradičním způsobem Petrof, v diskantu je však také použito kvalitního ebenového dřeva. Spolu se změnou tlouštěk rezonanční desky bylo nově řešeno její klenutí, obdobně jako u klavíru Pasat. Systém je velmi odolný tlaku strun a vytváří lepší podmínky pro tvorbu tónu, než tradičně klenutá rezonanční deska. Kostra nástroje je řešena obdobně jako u dosavadních klavírů Petrof. Přestože se bude zdát konstrukce opět stejná, přední část kostry je vyztužena stejným ocelovým profilem jako u modelu 210, avšak bez spojení s litinovým rámem. Ocelový nosník zpevňuje příčnou konstrukci a tím podporuje stabilitu regulace mechaniky, která je velmi citlivá na jakékoliv, byť i minimální deformace.



Foto archiv

svt hudební ch ná st ro j !

P 194 Storm

Nový klavír PETROF 210 Pasat vzbudil po svém uvedení na trh velkou pozornost odborníků z oboru konstrukce a výroby klavírů ve světě. Na internetovém Piano Foru v rámci Piano World se v létě 2006 strhla diskuse o konstrukci klavíru, do které se zapojil také známý australský konstruktér originálních klavírů Ron Overs, který ve svých klavírech používá některé shodné konstrukční prvky s klavírem Petrof Pasat. Ron v září roku 2005 prezentoval svůj nejlepší klavír umístěný v koncertním sále Sydneyské konzervatoře produktovému managerovi firmy Petrof ing. Martinu Kobzovi a v internetové diskusi potom prohlásil, že se patrně Petrof nechal inspirovat jeho konstrukcí. To pro firmu Petrof nebyla lichotivá situace. Není příjemné být v pozici zloděje myšlenek. Ale Petrof snadno prokázal, že v době návštěvy jeho pracovníka v Austrálii byl již návrh nového klavíru dávno na světě a rozhodující části již v tu dobu byly dokonce 4 měsíce vyrobeny. Inspirací pro nový klavír byly kromě jiného velmi staré prameny. Některá konstrukční řešení nového klavíru Petrof Pasat byla již v roce 1872 publikována v Německu v publikaci „Bildatlas zum Lehrbuch des Pianofortebaues“, podobné detaily použila ve svých nástrojích německá firma Schimmel v roce 1870, francouzská firma Gaveau také na konci 19. století, věhlasný Ital Paolo Fazioli v roce 1993, ale také Petrof ve 30. letech minulého století. Inspirací byly také některé současné principy využívané v audioprůmyslu. Nové klavíry Petrof Pasat a Storm jsou opravdu koncentrátem nejvyspělejších známých konstrukčních řešení, využívajících specifických vlastností některých speciálních materiálů. Po krátké výměně názorů, kterou na internetu sledovala odborná veřejnost z celého světa, tak přátelství s panem Oversem zůstalo zachováno a prestiž nových nástrojů PETROF díky tomu ještě vzrostla. Tímto osvětlením diskuse o původu konstrukčních detailů nového klavíru skončila a zůstalo pouze konstatování, že nový klavír se konstrukčně vydařil a má opravdu nádherný a velmi osobitý tón. •



s v  t h u d e b n í ch n ást r oj! Foto archiv

pohled do svta houslaského emesla v echách ii. xii. dalibor bzirský  Rafael Brom Od roku 2005 pracuje houslař Dalibor Bzirský ve svém ateliéru v Ovenecké ulici na Letné v Praze. S manželkou Petrou mají dvě dcery – patnáctiletou Anežku a devítiměsíční Valentinu. Houslařské příběhy mají společný cíl, rozličná je ovšem podoba každé individuální cesty – byla ve vašem mládí nějaká pobídka k pozdějšímu výběru povolání – modelářství, práce se dřevem či hudba? Za mého mládí jsme bydleli na pražském Smíchově a jedno patro pod naším bytem žil soused jménem Jakub, který byl řezbářem. Víc o něm nevím, ale byl jsem u něj, jak se říká, pečený vařený každý den. Vyřezával loutky a různé plastiky a já jsem mu „v uvozovkách“ pomáhal s jeho řezbářským řemeslem. Nesmírně mě to bavilo a sám jsem si zkoušel vyrábět i nějaká drobná dlátka, například z deštníku a podobně, abych mohl sám produkovat nějaké ne přímo loutky, ale třeba hlavičky nebo nějaké dřevěné části. Jakub se v našem domě zdržel jen několik let a zase se odstěhoval. Muzicírovali jste doma, hrál jste na housle nebo na kytaru? Na obojí, ale začal jsem s houslemi, protože tatínek také hrál na housle a maminka zpívala ve sboru. U nás i u sousedů, protože tam probíhaly pěvecké zkoušky, jsem potkával spoustu muzikantů. K nám chodili tatínkovi kolegové z orchestru, tehdy Brixiho akademického souboru, dnes Brixiho komorního orchestru, takže s hudebníky i s nástroji jsem se setkával už odmalička. Kdy jste poprvé housle „otevřel“, myslím, kdy jste se seznámil s vnitřkem nástroje? První housle, kvůli opravě, jsem otevřel asi až v učení, ale já jsem nejdříve samozřejmě nezačal opravou, ale výrobou nových houslí. To mně bylo možná deset a byla to tehdy ona doba, kdy jsem navštěvoval pana Jakuba o patro níž. Tehdy jsem si řekl, že by bylo hezké, kdybych zkusil udělat housle. Vyvrátil jsem dvířka ze skřínky, která už k ničemu nesloužila, a ze smrku těch dvířek jsem vyrobil svrchní i spodní desku (tehdy už jsem věděl, že desky jsou dlabané) a luby jsem tehdy ohnul snad nad svíčkou nějakým naprosto zoufalým způsobem. No a ty housle samozřejmě vypadaly asi tak jako lidový nástroj někde z hor, kde výrobce má jednu kudlu, se kterou vyřezává v zimě koníky a pak se s ní rozhodne vyřezat housle. Chtěl jste už tehdy být houslařem nebo řezbářem? U mě to bylo tak, že tatínek velmi pozorně sledoval, co mě baví, a pokaždé když zjistil, že by mi něco i mohlo jít, tak mě to u někoho nechal dělat serióznějším způsobem. Zabýval jsem se tak např. i nějakou drobnou elektrotechnikou a podobně, až jsem přišel k houslařině, která navíc tatínka zaujala. Tehdy mi bylo asi třináct let, když jsme navštívili pana houslaře Bohuslava Langera, který pracoval na Petrském náměstí v opravně hudebních nástrojů a k němuž jsem potom chodil asi dva roky. První skutečné housle jsem částečně vyrobil u něj v dílně, částečně doma na židli. Žádné velké umění to nebylo, ale dodneška na ně hraji. Později, když jsem se učil v Náchodě řemeslu, jsem tam hrál v komor-

Dalibor Bzirský

ním orchestru, vedle toho jsme měli kvarteto hrající baroko a lidový soubor, který hrál valašskou muziku. Při valašské veselici se samozřejmě hraje i venku, a tak mi housle také zmokly, všechno ale zvládly a přežily. Po základní škole jste šel na průmyslovku, na kterou? Byla to Strojní průmyslová škola v Praze na Smíchově a nastoupil jsme tam z toho důvodu, že tatínek je inženýr. Byla to schůdnější cesta ke vzdělání, a pod rodičovským dozorem jsem také zdárně dostudoval. Vedle toho jsem provozoval samozřejmě muziku a dál jsem se trošičku zajímal o houslařinu. Teprve po maturitě bylo zřejmé, že ta strojařina nebo technický obor tohoto typu pro mě asi nebude to pravé ořechové. Nastoupil jsem tedy do učení jednak k panu Jaromíru Joo do Náchoda a zároveň jsem se dálkově učil v Lubech u Chebu. Tam jsem dojížděl několikrát za rok skládat zkoušky z teoretických předmětů a zároveň jsem přivážel práci – části houslí, které jsem zhotovil právě u pana Joo. Takže chronologie letopočtů vašeho studia je tato: v roce 1986 jste začal studovat Strojní průmyslovou školu v Praze, maturitu jste udělal v roce 1990 a hned na podzim tohoto roku jste se začal učit houslařinu v Lubech u Chebu a u pana Jaromíra Joo v Náchodě. V Lubech jsem absolvoval učební obor v letech 1990–92 a to hlavně kvůli tomu, abych si mohl otevřít živnost. Proto jsem potřeboval výuční list, který mi pan Joo samozřejmě dát nemohl, ale u něho jsem dostal velmi kvalitní základy řemesla. Byl jsem u něho až do roku 1996. Byla to nesmírně cenná zkušenost. Já jsem k němu nastupoval s podmínkou, že budu mít velmi přísný pracovní režim, kterého jsem se nejprve lekl, pak jsem poznal, že pan Joo je přísný učitel, ale nesmírně vlídný člověk. Škola u něj byla vynikající. Během času jsem přemýšlel o tom, že bych odjel do italské Cremony, ale oženil jsem se, přišla na svět dcerka a samozřejmě jsme zůstali v Náchodě. Ale vůbec toho nelituji, protože ta italská škola je sice vynikající, ale základy řemesla, které mi tak skvělým způsobem dal pan Joo, ani v těch nejlepších světových školách nenajdete. Svou dílnu jste si otevřel v roce 1996 v Praze? Ano, to jsme se odstěhovali do Prahy, ale předtím bylo několik časových období, ve kterých se prolínalo více událostí. Rok 1996 znamenal úplné osamostatnění, otevřel jsem si dílnu v Praze na Smíchově. Nastěhoval jsem se s rodinou do bytu vedle rodičů, který se shodou okolností uvolnil. Bylo to ve Štefánikově ulici č. 95, vedle divadla Labyrint. Během práce u pana Joo se mi v roce 1994 naskytla možnost vyjet na zkušenou do Švýcarska, a to díky tomu, že můj otec, který

se staral o koncertní a nahrávací aktivitu Brixiho orchestru, spolupracoval s panem Meistrem ze švýcarského Bielu. Ten ho upozornil na to, že jeden švýcarský houslař hledá někoho do svého ateliéru. Využil jsem toho a hned jsem se na několik dní vydal do Švýcarska, do města La Chaux-de-Fonds ve francouzském kantonu k houslaři, který se jmenuje Claude Lebet. Tam jsem pracoval v letech 1996–97, kdy už jsem měl samostatnou dílnu, nejprve čtyři týdny jednou za dva měsíce a pak jsme se do Švýcarska s celou rodinou nastěhovali. Žili jsme tam celý rok. Po návratu jsem ale v návštěvách pokračoval a to už v kratších termínech. Tehdy už jsem však nepracoval pouze v La Chaux-de-Fonds, ale i v Lebetově ateliéru v Římě. Nebyl to vůbec pohodlný život, ale získal jsem nesmírně cenné zkušenosti, protože Lebetův ateliér je stále plný vzácných nástrojů. Právě zde se koncentruje mnoho oprav, prodejů, expertíz a dalších činností. Zhruba v roce 2001 se pan Lebet rozhodl, že opustí Švýcarsko, prodal překrásný pětipodlažní dům z roku 1805, který byl plný houslí, a odstěhoval se do Říma. Systém mé práce dnes tedy spočívá v tom, že každý měsíc létám na jeden týden až deset dní do Říma, kde dělám opravy a také nové housle pro dílnu pana Lebeta. Ta nejenže vypadá, jako by byla z 18. století, ale v podstatě zachovává i princip výroby charakterisetický pro tuto dobu. Pracuje v ní více lidí, a tak se pan Lebet, jako mistr, zabývá už víceméně jenom různými detaily. Zabezpečuje však práci pro dílnu, dělá expertízy, píše odborné články a knihy, pořádá různé konference a výstavy (například nástrojů římské školy), ať už je to s nástroji z vlastní sbírky nebo z majetku kolegů. V dílně je nezbytná sekretářka, která mluví pěti jazyky, pracuji tam já a v mém případě to znamená mluvit minimálně anglicky, italsky a francouzsky, protože pan Lebet má stále množství klientů ze Švýcarska a z Francie. Dalšími pracovníky v ateliéru pana Lebeta je další houslař z Francie, který tam už takové tři roky pracuje nastálo, a dalším spolupracovníkem firmy je smyčcař, který pochází také z Francie, kde má svůj ateliér. Ten dojíždí a dělá pro firmu „Claude Lebet a Roma“ opravy, restaurování a nové smyčce. Tento firemní systém, který vždycky fungoval, ať už se jednalo o Stradivariho nebo kohokoli jiného, funguje i v ateliéru pana Lebeta. Z vašich internetových stránek vysvítá, že se účastníte soutěží, co vám přinášejí ? Většinu svých nástrojů stavím jako kopie nebo volné imitace a abych si ověřil svou schopnost koncentrace, vůle a přesné práce, tak se účastním čas od času i některé mezinárodní soutěže. Je také důležité vidět nové nástroje a potkávat se s lidmi a pak, zcela jednoduše jsem si říkal: moji přátelé byli na soutěži, tak půjdu také. Časem došlo k poznání, že je důležité vědět, kdo zasedá v porotě a podle toho upravit vzhled houslí, je tedy třeba znát zvyklosti. Soutěže v Polsku jsou striktní, v Paříži je svobodnější přístup k individualitě, tam jsem se vedle Jana Špidlena umístil na dobrém místě. V ateliéru J. a P. O. Špidlenů jsem formou konzultací získal hodně podnětů a v této souvislosti musím zmínit i ateliér Vladimíra Pilaře. Pro mne je důležité orientovat se i v organizaci soutěží, protože jsem členem společnosti Věnceslava Metelky, která pořádá mezinárodní houslařské soutěže v České republice. Přehled dosavadních soutěžních výsledků Dalibora Bzirského: Náchod 1997: cena polské asociace houslařů za nejosobitější zpracování, Paříž 1999: 9. místo za housle a rovněž 9. místo za violu, Poznaň 2001: 2. místo za houslařskou práci, cena maršálka velkopolského vévodství za nejlepší řezbu hlavičky, Moskva 2002: 4. místo za housle



Foto archiv

svt hudební ch ná st ro j !

Volné zpracování houslí G. Guarneri del Gesù 1737

Uchováváte si údaje o svých nástrojích, kdo na ně hraje? V poslední době si schovávám fota a údaje jen u některých nástrojů. Dodnes jich mám hotových 91 a to počítám jak ty, které postavím v pražském ateliéru, tak ty, které jsem udělal pro firmu Claude Lebeta. Mám nástroje v České filharmonii, Pražském komorním orchestru, orchestru Národního divadla a tak dále. O nástroji Dalibora Bzirského může podat svědectví i houslová virtuózka Gabriela Demeterová: Je to menší viola, kterou při recitálech snadno měním za housle. A protože mám ráda model Guarneri del Gesù, postavil Dalibor Bzirský violu právě podle jeho slohu, a to přesto, že se nedochovala žádná viola tohoto mistra. Velikost korpusu je menší, ale co se týče klenby desek, je zachován charakter vrcholných Guarneriho nástrojů. Vzhledem k menšímu korpusu je obdobně menší i hlavička nástroje. Povrchová úprava je podobná stavu laku na houslích z roku 1737, které nesou jméno King Josef. •

r e v u e h u d e b ních no si!

Foto archiv



Dne 3. 10. v Hotelu Crowne Plaza Prague proběhl v rámci koncertu komorního cyklu Hudební čtvrtky s Českou komorní filharmonií s názvem Hudba na dvoře Josefa II., kde pod taktovkou Vojtěcha Spurného zazněla díla W. A. Mozarta, J. Haydna, L. Koželuha, A. Salieriho, J. Haydna a Ch. W. Glucka, křest dalšího CD tohoto orchestru. Jedná se již o třetí nahrávku z cyklu Čeští mistři baroka a klasicismu, která pod labelem ALTO vychází ve Velké Británii a na níž najdeme díla J. A. Bendy, J. Bárty, F. X. Richtera, J. V. Stamice a J. K. Vaňhala. Na snímku zleva kmotra CD paní Ester Janečková, hlavní dirigent Vojtěch Spurný a umělecký vedoucí České komorní filharmonie Zdeněk Adam.

Slavnostní prezentace nového kompaktního disku společnosti ARCODIVA, UP 0101 Duchovní skladby W. A. Mozarta, se uskutečnila v neděli 21. 10. v Brně v rámci prvního abonentního koncertu Českého filharmonického sboru. Simona Houda-Šaturová, Čeští komorní sólisté (Ivan Matyáš) a Český filharmonický sbor se sbormistrem Petrem Fialou spolu oslavili zároveň i významné mezinárodní ocenění sboru prestižní evropskou cenou ECHO KLASSIK, kterou získal hned ve dvou kategoriích. Za nahrávku kompletu Brucknerových motet a za nahrávku rozsáhlého oratoria Ference Liszta Christus – v obou případech společnost MDG. Udílení ceny ECHO KLASSIK Českému filharmonickému sboru a Petru Fialovi probíhalo v mnichovském Gasteigu paralelně s prezentací kompaktu společnosti ArcoDiva. Zástupci Deutsche Phono-Akademie přijeli v listopadu ještě do Brna předat tuto cenu Petru Fialovi a všem členům Českého filharmonického sboru osobně. V těchto dnech vychází i unikátní CD cembalistky Edity Keglerové se čtyřmi koncerty pro cembalo a orchestr J. A. Bendy. Jedná se o koncerty C dur a D dur, které již v 70. letech nahrál soubor Ars rediviva, a koncerty G dur a F dur, jež jsou v podání Edity Keglerové a souboru Ensemble Hipocondria nahrány ve světové premiéře. CD, které vydává společnost ARTA RECORDS, bylo slavnostně představeno 30. 10. v rámci vystoupení tohoto souboru a sólistek Ivany Bilej Broukové (soprán) a Markéty Cukrové (mezzosoprán) v Barokním sále Šternberského paláce Národní galerie v Praze. Nové CD Jana Pěrušky s názvem Neznámá česká viola (ARTESMON) nabízí koncerty pro violu J. K. Vaňhala, F. X. Brixiho

a J. Puschmanna – všechny v C dur, z nichž díla Brixiho a Puschmanna jsou nahrány ve světové premiéře. Sólistu doprovází Orchestr členů České filharmonie, řízený Andreasem Weiserem. Kytarista Jan-Matěj Rak během koncertu v Mánesu 25. 9. pokřtil své nové CD s písněmi Jaroslava Ježka. Pod názvem Ježkovy vwoči mu ho vydal AMOS a vwoči v názvu zcela úmyslně připomínají oba protagonisty Osvobozeného divadla Voskovce i Wericha. V Mánesu Rak zahrál všechny písně z alba a přídavky a několikrát ho podpořili i bratři Zpěvákové (Martin – kontrabas a Michal – klarinet). Kmotrem alba byl herec Alfred Strejček, jenž je zároveň majitelem vydavatelské firmy Amos a který místo šampaňského připil novince čerstvou dešťovou vodou. Rak vyjádřil radost nad tím, že křest se konal právě v Mánesu, který Ježek se svými přáteli často navštěvoval, a v den, kdy se před 101 lety narodil. CD nelze, bohužel, koupit v obchodech a lze si ho pouze objednat u interpreta či jeho manažerky Mileny Kratochvílové (www. janmatejrak.cz). Shodou okolností ve stejný den byly o Jaroslavu Ježkovi spuštěny webbové stránky. www.jaroslavjezek.info. Připravila je Společnost přátel Jaroslava Ježka a lze na nich najít veškeré informace o skladateli, jeho životě a tvorbě. vla Krátká jednoaktová opera slavného francouzského filosofa a skladatele Jeana Jacquesa Rousseaua (1712–1788) – Le Devin du Village (Vesnický věštec, 1752) – zosobňuje jedno z hlavních hesel 18. století: zpět k přírodě. Jedná se v podstatě o intermezzo – reakci na Pergolesiho dílo La serva padrona. V této i jiných komických operách navázal Rousseau na italskou operu buffu (tři sólisté + tři drobnější pantomimic-

ké role). Dílo pro zbrusu novou nahrávku s použitím dobových nástrojů nastudovali Gabriela Bürgler – soprán, Michael Feyfar – tenor, Dominik Woerner – baryton, Cantus Firmus Kammerchor a Cantus Firmus Consort v čele s Andreasem Reizem. Titul vychází pod objednacím číslem CPO 777260 u firmy CPO (CLASSIC). Doporučujeme! Melodická invence a přesný cit pro okamžitě fungující ústřední témata učinily Karla Svobodu častým spolupracovníkem filmařů a televizních tvůrců. Na novém výběru firmy SUPRAPHON, opatřeném objednacím číslem SU 5871-2, najdete jak hudbu z hraných pohádkových filmů, tak také nejzajímavější části soundtracků k animovaným seriálům často celosvětové popularity. Celkem 36 různě dlouhých ukázek vás tak provede československými filmy Tři oříšky pro Popelku, Jak se budí princezny a Sol´nad zlato, patřící mezi klasiku nejen u nás, ale i v zahraničí, a to zejména v německy mluvících zemích. Navíc vám toto cédéčko dává premiérovou šanci hudebně si připomenout kreslené hrdiny Wickieho, Nilse Holgerssona a Pinocchia, v televizní podobě známé i z našich obrazovek. Kolekci nápaditých a atraktivních skladbiček uzavírá včelka Mája, bez které by výčet byl docela určitě nekompletní. Pro děti všeho věku, filmové fanoušky i vyznavače hudebního kumštu Karla Svobody je tu tedy mimořádná příležitost podělit se s podobně naladěnými posluchači v zahraničí o další barevné střípky do mozaiky odkazu Karla Svobody, oprávněně uznávaného pro desítky velkých popových hitů, muzikály i scénickou hudbu. Till Eulenspiegel je známým hrdinou lidových pověstí. Jeho příběh zhudebnil např. Richard Strauss a vytvořil tak zajímavý hudební portrét tohoto hrdiny. Dramatické oratorium na námět Enšpígla složil v letech 1937-1938 také žák Busoniho, Wladimir Vogel (1896-1984), který byl německo-ruského původu. Oratorium pro soprán, dva recitátory, sbor a orchestr vychází v těchto dnech na 2 CD u firmy CPO (CLASSIC) ve švýcarské interpretaci (Eveline Didi, Jean Winiger, Marie-erese Letornay, Choeur des XVI, Orchestra della Svizzera Italiana v čele s Lukou Pfaffem), která je zároveň světovou premiérou (CPO 999960). Angela Hewitt se velice rychle stává jednou z nejuznávanějších pianistek naší doby – její bachovské nahrávky považují někteří muzikologové za referenční. V srpnu 2007 zahájila tato vynikající kanadská klavíristka bachovské turné, při kterém publiku ve více než 25 zemích 6 kontinentů předvede Dobře temperovaný klavír, 48 preludií a fug, BWV 846-893. Při této příležitosti vydává firma HYPERION (CLASSIC) v limitované edici box s nahrávkou kompletní verze tohoto rozsáhlého díla (CDS 44291/4), mnohými kritiky označenou za zcela bezkonkurenční. Doporučujeme! Před sto lety byl Nikolaj Metner považován spolu se Sergejem Rachmaninovem a Alexandrem Skrjabinem za jednu z nej-

revue hudební ch nosi  ! větších nadějí ruské hudby, a to i přesto, že byl v kompozici samoukem. Po Velké říjnové revoluci byl ale nucen Rusko opustit a odejít do západní Evropy. Nahrával na válečky pro společnost Welte-Mignon a během 30. let zrealizoval řadu nahrávek pro Columbii a EMI. Klavírista Severin von Eckardstein nahrál pro firmu DABRINGHAUS UND GRIMM (CLASSIC) několik jeho významných skladeb, které se nesou v pozdně romantickém duchu, připomínajícím Rachmaninova (Sonáta op. 25, č. 2, Canzona matinata op. 39, č. 4, Sonata tragica op. 39, č. 5 ad.). Titul vychází pod objednacím číslem MDG 6041465. V edici Salzburg Festspieldokumente vychází speciální verze Mozartovy slavné opery Idomeneo, král krétský. Jejím autorem je Richard Strauss, který ji připravil v letech 1930-1931. Živou nahrávku koncertního představení z roku 2006, na němž se podílejí sólisté Robert Gambill (tenor), Britta Stallmeister (soprán), Camilla Nylund (soprán), Iris Vermillion (mezzosoprán), Christoph Pohl (baryton), Jacques-Greg Belobo (tenor), Rainer Büsching (bas) a orchestr a sbor Saské státní opery v Drážďanech, řídí Fabio Luisi. Titul (2 CD, 116 minut) vychází u firmy ORFEO (CLASSIC) pod objednacím číslem C 701072. Doporučujeme! Když Leopold Stokowski zahájil svou dirigentskou kariéru, byla to právě Wagnerova hudba, které se věnoval nejdříve. Láska k Wagnerovi mu pak zůstala po celý život a předával ji posluchačům několika generací orchestrálními úryvky, které sám zaranžoval a nazval „Symfonické syntézy“ (Tristan a Isolda, Parsifal, Prsten Nibelungův). U firmy NAXOS (CLASSIC) vycházejí v podání José Serebriera a Bournemouth Symphony Orchestra (8.570293), kteří již natočili mj. album Stokowského aranžmá Obrázků z výstavy M. P. Musorgského.

společně s kompozicí Troisième recueil de chants, op. 65 vydává firma HYPERION (CLASSIC), patří k jeho uměleckému vrcholu a je technicky značně náročný. Vychází pod objednacím číslem CDA 67569 v neodolatelném podání kanadského klavíristy Marka André Hamelina, jehož průkopnické alkanovské nahrávky získaly již mnohá ocenění (e Guardian, BBC Music Magazine, Fanfare USA, International Record Review aj.). Série sólových recitálů edice Orfeo d´Or (ORFEO – CLASSIC) pokračuje live nahrávkou maďarského pianisty žijícího ve Švýcarsku, Gézy Andy, který byl rovněž úzce spjat se Salcburskými hudebními slavnostmi. V průběhu dvaceti let se Anda objevil prakticky na každém ročníku. Pro svůj poslední recitál v roce 1972 zvolil barvitý a stylově velmi rozmanitý program, který respektuje jeho noblesní umění (J. S. Bach: Partita BWV 826; F. Chopin: Sonáta op. 35; M. Ravel: Valses nobles et sentimentales; R. Schumann: Carnaval op. 9). Doporučujeme! Čtvrtý a zároveň poslední díl dlouhodobého projektu, který zahrnuje všechny Brahmsovy symfonie v podání špičkových interpretů současnosti – London Philharmonic Orchestra, řízeného skvělou ame-



rickou dirigentkou Marin Alsopovou, jejíž nahrávky Adamse, Bernsteina a Glasse (vše Naxos) nasadily velmi vysokou laťku pro interpretaci soudobé hudby, vydává firma NAXOS (CLASSIC). Titul obsahuje Symfonii č. 4 e moll, op. 98 a 21 Uherských tanců WOO 1 (výběr v aranžmá P. Breinera pro orchestr) a vychází pod objednacím číslem 8.570233. Doporučujeme! David Dorůžka, jazzový kytarista a skladatel, zhudebnil básně Jiřího Ortena a Emily Dickinsonové a začátkem října je nahrával v Praze spolu se švédskou zpěvačkou Josefine Lindstrandovou. Ta na něm zpívá anglicky, švédsky a česky, CD by mělo vyjít na jaře 2008 u ANIMAL MUSIC a v Dorůžkově triu na něm účinkují i dva polští jazzmeni, bubeník Lukasz Zyta a kontrabasista Michal Baranski. vla Nahrávka plná kontratenorových árií z hrdinských baletů a lyrických tragédií (Platée, Dardanus, Castor et Pollux, Zoroastre aj.) Jeana Philippa Rameaua (1683– 1764) vychází u firmy NAXOS (CLASSIC) v podání renomovaného lyrického tenoristy Jeana Paula Fouchécourta (8.557980), jednoho z největších současných specialistů na francouzský barokní repertoár. Doporučujeme! Zpracovala Hana Jarolímková

Vydavatelství ARTESMON ve spolupráci s Českou filharmonií pořádalo křest CD Jiří Pospíchal a Collegium českých filharmoniků (Sarasate: Carmen Fantasy, Op. 25, Massenet: Méditation ze skladby

aïs, Saint-Saëns: Introduction a Rondo capriccioso, op. 28, Rachmaninov: Vocalise, op. 34, č. 14, Čajkovskij: Valse-scherzo, op. 34, Fauré: Après un rêve, op. 7/1, Sarasate: Zigeunerweisen, op. 20). Křest, kterého se v roli kmotra zúčastnil Karel Holas, člen skupiny Čechomor, se konal pod záštitou generálního ředitele České filharmonie Václava Riedlbaucha 29. 10. ve foyeru balkonu Rudolfina. V rámci podvečera představilo Collegium českých filharmoniků i svoje další CD, které uvádí firma ARC MUSIC na japonský trh. Obsahuje nejslavnější japonské lidové písně (Solan Busch, Sakura ad.) a vedle Collegia českých filharmoniků na ní účinkuje Joji Hirota s japonským dětským sborem. Na snímku zleva Jan Šimon, zástupce vydavatelství Artesmon a protagonista jeho nového CD, Jiří Pospíchal.

Foto Jiří Skupien

Charles Valentin Alkan (1813-1888) byl jedním z největších skladatelů-klavíristů v historii, jeho tón byl stejně originální jako např. Chopinův či Lisztův. Koncert pro sólový klavír op. 9 č. 8-10, který

Foto Jiří Skupien

Dalším přírůstkem edice Salzburg Festspieldokumente je digibox obsahující dosud nevydané nahrávky mozartovských matiné z let 1988-1993 (Klavírní koncerty KV 413, KV 246 a KV 415; Divertimenta KV 136 & 113; Aria KV 582, Cassation KV 63 & KV 99; Symfonie KV 183; Malá noční hudba KV 525). U firmy ORFEO (CLASSIC) vychází u příležitosti desátého výročí úmrtí Sándora Végha, který řídí orchestr Camerata Academica Salzburg, na klavír hraje András Schiff, dirigentův oblíbený sólista, zpívá sopranistka Daphne Evangelatos. Sándor Végh byl v mnoha aspektech velmi významnou postavou salcburského hudebního života – jako sólista, komorní hudebník, orchestrální dirigent i učitel. Jeho působení na Salcburských hudebních slavnostech je dobře zdokumentováno na četných nahrávkách u vydavatelství Orfeo. Nabízený titul vychází pod objednacím číslem C 741073 (3 CD, 228 minut).



r e v u e h u d e b ních no si!

HÄNSLER CLASSIC LC 6047 Robert Schumann: Fantazie C dur, op. 17, Ludwig van Beethoven: Sonáta Es dur pro klavír č. 13, op. 27, č. 1, Ludwig van Beethoven: Sonáta cis moll pro klavír č. 14, op. 27, č. 2, Robert Schumann: Toccata C dur, op. 7 Eugene Mursky – klavír Nahráno na koncertní křídlo Kauter Omega 220 v sále Filharmonie Filderstadt 12.–14. května 2007, hudební režie Chrispoh Herr, ladění a příprava klavíru Hermann Kaufmann. Celkový čas 66:51  Miloš Pokora Mladý klavírista Eugene Mursky, rodák z Uzbekistánu, školený v Taškentu, Moskvě a Badeb-Wüttembergu, se vyhoupl na výsluní před dvanácti lety, kdy zvítězil na světové pianistické soutěži v Londýně a od té doby plní prestižní koncertní sály světa. Na tomto CD pro vydavatelství Hänsler Classic, pro něž nahrává, nabízí vesměs repertoárové dominanty, takže si posluchači mohou spolehlivě ověřit, v čem jeho kvality spočívají. Schumannovu Fantazii C dur hraje ve vstupní části něžně a vzhledem ke svému mládí až s překvapivě vemlouvavým přídechem melancholie, ale současně lehce, a to i v takových partiích (oblast 2. tématu provázeného staccatově figurovaným basem), které svádějí k robustnějšímu pianistickému projevu. Marciale 2. části dává úžasný spád, aniž by zploštil jakýkoliv detail nebo vnitřní kontrast, což dokládá zejména v jejím druhém díle, kde zajímavě rozkrývá zvukový prostor mezi svrchní a spodní linkou. I ve volné třetí části, s obzvlášť přesvědčivě vypointovaným vyústěním do závěrečného rozkladu, cítíme silný prožitek - celé toto zvláštní pásmo, které předjímá Lisztovu fantazii, jako by v jeho podání dostávalo jakýsi proteple-

ný náboj. Schumannova virtuózní Toccata C dur se Murskému odvíjí ve strhujícím motorickém tahu, až na místa, kde si pianista ve snaze rozestřít co nejplastičtější obraz proplétajících se hlasů, pomáhá až příliš rozvrásněnou agogikou. Je to zajímavé pojetí, technicky svrchované, a zároveň ve srovnání s většinou vrcholných interpretací této skladby, o poznání lyričtější, připomínající slavné schumannnovské kreace Richterovy. Zvlášť přesvědčivě se Murskému daří prosadit první z Beethovenvných sonát „Quasi una fantasia“ (Es dur op. 27, č. 1), v níž nás okouzluje krajně rozvířeným pohybem, s vychutnáním každičkého klíčového hlasu a protihlasu. Ve vstupní partii 1. věty jako by o něčem vyprávěl, zatímco v následujícím Allegru před námi otevírá obraz nejprudší smrště. V Allegru molto vivace dokonale vystihuje autorovu tvrdošíjnost i hravost. Adagio pianistovi zpívá a jeho finální figurativní kadence v diskantech zvoní. Allegro vivace vychází Murskému brilantě, v pozdějších fázích však ale v trochu rušivě rozkolísaném tempovém plánu. Zážitkem je poslouchat v Murského podání Beethovenovu Sonátu cis moll „Měsíční svit“, rozkrytou v 1. větě asentimentálně, ale přitom měkce a něžně (nikoli jako preludium, jak se stalo módou), a v Allegrettu opět úchvatně hravě, coby ideální protiváhu k oběma zatěžkaným krajním větám. Kapitolu samu pro sebe pak představuje Rondo - výbušné, na doraz rozvířené, umocněné pravou beethovenovskou akcentací. Logickou součástí tohoto znamenitého a profesionálně realizovaného snímku je stejně profesionálně vybavený buklet.

ROSA RD 1639 Jacobus Handl Gallus: MUSICA NOSTER AMOR (Moralia Highlights) Societas Incognitorum – Yvetta Fendrichová, Kateřina Šujanová, Daniela Tomaštíková, Eduard Tomaštík, Martin Šujan Barbara Maria Willi – loutnové cembalo Hosté: Jan Mikušek, Lukáš Krejčí Nahráno 2.–4. 7. (Gallus) a 9. 7. 2007 (loutnové cembalo) v kapitulní síni bývalého premonstrátského kláštera (dnes Vojenská nemocnice) v Brně, hudební režie Libor Mathauser, zvuková režie Václav Vlachý Celkový čas: 73:52  Miloš Štědroň Dlouho už jsem neslyšel tak inspirativní nahrávku, jakou je spojení Societas Incognitorum a Barbary Marie Willi na disku nazvaném příznačně Musica noster amor podle moralia Jakoba Handla Galla se stejným textem. Umělecký vedoucí vokálního souboru Societas Incognitorum Eduard Tomaštík na ní představil výběr z moralit a morálních harmonií jednoho z největších skladatelů druhé poloviny 16. století Jakoba Handla Galla. Slovince z Ribnice, odchovaného hudebně v prostředí vídeňského dvora a putujícího rakouskými a moravskými kláštery až do již císařské Prahy za vlády Rudolfa II., prosadili postupně muzikologové Ciril a Dragotin Cetkové, úzce spojeni s českou kulturou. Pokus o Galla vyšel více než stoprocentně. Zaalpský Palestrina je dnes čím dál tím více považován za excelentní zjev středoevropského manýrismu – skladatele velikosti Monteverdiho. K jeho prosazení přispěla významně česká nahrávka Pražských madrigalistů pod Miroslavem Venhodou pro Supraphon. Ta je dodnes vysoce podnětná a často si ji připomínáme. Tomaštík

má po 40 letech těžkou úlohu jak nově po Venhodovi přečíst a vysvětlit zhruba sedm shodných skladeb. Tomaštík pracuje s perfektně sladěným ansámblem, zvažuje figuričnost Handla, o které se už hodně analyticky pojednává za posledních třicet let a vymýšlí vlastní a zcela nová pojetí toho, co již dávno ústrojně vešlo do širšího thesauru hudby v našich zemích. Tak třeba: ve známé Currit parvus lepulus chápe obdobně jako Miroslav Venhoda před 40 lety, že tato morální harmonie volá po ubíhavém a pravidelném rytmickém podkresu – Venhoda používal tamburinu, Societas Incognitorum vymyslela dechový, přesně pulzující témbr běžícího zajíčka, do kterého se augmentovaně promítá občas psí štěkot (… quid feci nobilibus, quod me fugant canibus …). Tyto témbrové improvizace jsou časté, ale vždy přicházejí jako uvolnění pevné a přesně interpretované faktury. V záhadné Barbara, celarent, Darii, ferio atd. dirigent spojil celou formu do jednotného rychlého běhu na rozdíl od Venhody, který nechá v polovičním tempu pedantsky slabikovat sylogismy. Obě interpretace mají své oprávnění. Hlasy kmenového souboru i hostů se skvěle pojí, akcenty vycházejí do drobných detailů, je slyšet, jak se zpěváci sami bavili při interpretaci těchto skvostných textů, o nichž už víme, že jsou kolážemi Vergilia, Ovidia, Horatia, Archipoety, různých přísloví vesměs z okruhu Proverbia dicteria a nových nebo spojovacích textů od samotného Galla. Zcela zvláštní kapitolu na tomto disku tvoří Hasslerovy a tabulaturové skladby, interpretované na loutnové cembalo Barbarou Marií Willi. To je dokonale vyvážený blok naplněný zajímavou, známou a přitom objevně zahranou hudbou, k níž se bude interpretka i posluchači evidentně navracet. Jedním slovem: CD Musica noster amor je disk, který by neměl chybět v žádné lepší diskotéce.

revue hudební ch nosi  !

SUPRAPHON MUSIC a. s., Václav Talich Special Edition 16, SU 3836-2 ADD MONO Jiří Antoním Benda: Sinfonia B dur (1-3), Antonín Dvořák: Smyčcová serenáda E dur, op. 22 (B 52) (4-8), Josef Suk: Smyčcová serenáda Es dur, op. 6 (9-12), Petr Iljič Čajkovskij: Andante cantabile ze Smyčcového kvartetu č. 1 D dur, op. 11, orchestrální verze (13), Píseň beze slov F dur, op. 2 č. 3, orchestrální verze (14) Česká filharmonie (1-3, 9-12), Orchestr pražských sólistů (4-8), Komorní orchestr Slovenské filharmonie (13, 14), řídí Václav Talich Nahráno ve studiu Domovina v Praze, 30. 3. 1954 (1-3), Dvořákova síň Rudolfina v Praze, 12.–21. 2. 1951 (9-12) a 28. 4. 1951 (4-8) a Velký sál vládní budovy v Bratislavě 18. a 20. 6. 1950 (13, 14), hudební režie Ladislav Šíp (1-8), Jan Seidel (9-12) a Rudolf Vanek (13, 14), zvuková režie František Burda (1-12) a neznámý asi slovenský zvukař (13, 14), digitální remastering z původních magnetofonových pásů (96 khz/24 bit) Stanislav Sýkora a Jaroslav Rybář SR Studio, Praha 2007 Celkový čas 73:36  Jaroslav Smolka Ve speciální edici nahrávek dirigentských výkonů Václava Talicha letos zachycuje toto CD zejména skladby pro smyčcový orchestr (jen v Čajkovského Písni beze slov postřehnete i dechy). Jádrem jsou Smyčcové serenády Antonína Dvořáka a Josefa Suka. Před ně je předsunuta Sinfonia B dur Jiřího Antonína Bendy a za nimi v roli obdobné koncertním přídavkům jsou dvě jednotlivé věty Petra Iljiče Čajkovského. Je to tedy dramaturgie, připomínající vzorný koncertní program z oblíbených

skladeb. Z tohoto rámce se zdánlivě vymyká jen vstupní Bendova Sinfonie B dur. Ale skutečně jen zdánlivě: když s ní Václav Talich přišel, doslova oslnila. Vzpomínám, v jak velké oblibě ji měl např. Václav Neumann, v prvních poválečných letech Talichův violista v Českém komorním orchestru i v České filharmonii. Vrcholné orchestry tehdy starší českou hudbu příliš nehrály a takové skvosty se tu nepředpokládaly. Tři jemné a svěží prskavky, které z této hudby Václav Talich vykouzlil, jsou kabinetní ukázkou jeho interpretační fantazie. Díla Antonína Dvořáka i Josefa Suka ovšem patřila k Talichovu základnímu repertoáru a nesou všechny znaky jeho zralého a objevného umění, mají přímo magickou moc dostávat posluchače do ušlechtile vznešené nálady, zmocnit se jeho duše. Přesto je mezi nahrávkami obou děl rozdíl. Dokonalejší a imaginativnější je dílo Sukovo: Talichova Česká filharmonie je hraje dokonale. Jako těleso, jež Talich řídí v Dvořákově Serenádě, je u nahrávky z roku 1951 uveden Orchestr pražských sólistů. Ani jeden ze dvou článků, otištěných v bookletu (kde zcela chybí i výklad o skladbách), se o tomto souboru nezmiňuje a jeho název nenajdete ani v Čs. hudebním slovníku. Pravděpodobně to byl krycí název pro soubor z hráčů tehdy už dávno rozpuštěného Českého komorního orchestru (někdo z pamětníků by si na to snad ještě mohl vzpomenout). Kvalita instrumentálního zvuku tu však zřetelně není tak dobrá, jako v díle Sukově, jež hraje Česká filharmonie. Neuvěřitelně dobře Talichovi hraje Komorní orchestr Slovenské filharmonie v obou větách Čajkovského, i když není srovnatelně technicky kvalitní původní bratislavská nahrávka. Přes tyto drobné nedostatky však CD přináší skvěle restaurované obrovské Talichovo umění.

SUPRAPHON MUSIC a. s. SU 3895-2 Petr Iljič Čajkovskij: Romeo a Julie, předehra-fantazie pro velký orchestr podle Shakespeara (1), Symfonie č. 1 g moll „Zimní sny“ op. 13 (2-5), Symfonický orchestr hl. města Prahy FOK řídí Václav Smetáček Nahráno ve Dvořákově síni Rudolfina v Praze 29. 4. 1963 (1) a 22. – 24. 6. 1961 (2-5), hudební režie Miroslav Venhoda (1), Miloslav Kuba (a Eduard Herzog?) (2-5), zvuková režie Miloslav Kulhan. Celkový čas 61:07  Jaroslav Smolka Je dobře, že dramaturgie CD Supraphonu přistoupila k vydání moderně remasterovaných nahrávek Symfonického orchestru hl. města Prahy FOK s legendárním, po třicet let (1942-72) jej řídícím šéfdirigentem Václavem Smetáčkem. Ouvertura-fantazie Petra Iljiče Čajkovského Romeo a Julie a Symfonie č. 1 g moll „Zimní sny“ téhož skladatele je k takovému počinu – doufejme systematickému a bohatému, jako tomu bylo před lety s edicí snímků Karla Ančerla a nedávno Václava Talicha – velmi vhodnou příležitostí. Především ovšem proto, že jsou to skvělé nahrávky, a to ze všech hledisek. Václav Smetáček hrál díla Čajkovského často a zřejmě velmi rád. Jeho hudba vyhovovala nejen Smetáčkově základní dramaturgické koncepci, ale i jeho osobnímu uměleckému naturelu. Jako šéf si uvědomoval, že postavení jeho orchestru má určité specifické místo v pražské hudebním životě. Lákala-li Česká filharmonie publikum především na mimořádné repertoárové události a zvala často vzácné dirigentské i sólistické osobnosti z výběru světových špiček, odlišoval se od jejího reprezentačního poslání Smetáčkův FOK jako městský orchestr důrazem na populárnější repertoár. K tomu



ovšem patřil Čajkovskij prvořadě. Jeho hudba však mimořádně vyhovovala i osobnímu naturelu dirigenta. Vyrostl sice v atmosféře kvasící moderny 20. a 30. let a jako řemeslně znamenitě vybavený dirigent byl schopen hrát na vysoké úrovni cokoliv; v jeho nitru však přece jen bilo především romantické srdce. To je zřetelně patrné na snímcích obou skladeb. Jsou skvěle vystavěny a orchestr hraje se znamenitou kázní, kvalitně v témbrech, a vzorně v souhře i dynamickém vyvážení. Zejména na podání Romea a Julie je patrné, že to bylo Smetáčkovo oblíbené a často provozované dílo. Vystavěl je velmi plasticky a položil hlavní důraz na tragickou zápletku a zauzlení; na kantabilní hudbě, líčící lásku milenců, je zřejmá snaha nepřehnat ani trochu její sentimentální vyznění; cítil bych ji možná v trochu mírnějším tempu. Petr Iljič Čajkovskij žije především jako skladatel tří symfonií na úrovni vrcholného světového repertoáru: Čtrvrté, Páté a Šesté. V jejich stínů zůstávají a méně se hrají první tři. Symfonie č. 1 g moll, se i dnes hraje méně, v 60. letech se u nás prakticky neprovozovala. I v této situaci z ní Václav Smetáček s FOK dokázal vytěžit mnoho půvabů. Mezi údaji o vzniku těchto snímků mne udivuje, že se u tohoto díla, nahraného roku 1961, jmenuje jako hudební režisér vedle Miloslava Kuby i Eduard Herzog. Ten přece nastoupil do Supraphonu až někdy na sklonku roku 1962 nebo ještě o něco později; mohl snímek hned nezpracovaný (takové se tehdy v Supraphonu hromadily) nanejvýš jen stříhat v situaci, kdy Kuba byl nemocen a nahrávku bylo nutné připravit k vydání. CD je skvělou vizitkou zvukařského umění Miloslava Kulhana i novodobého remasteringu Stanislava Sýkory.



r e v u e h u d e b ních no si!

eské opery v gramofonovém svt xii. nálezy a nápravy  Jan Králík Každé nezpracované téma je živá látka, rádo se skrývá a zároveň roste pod rukama. Během roku, kdy Hudební rozhledy daly prostor českým operám v gramofonovém světě, se objevily nové tituly, ale i odkazy zasuté v katalozích, neznámých v době uzávěrek. O nálezy a nápravy mají zásluhu také pečliví čtenáři. Nejprve nápravy chyb, za něž náleží omluva všem, jichž se dotkly: 1. za zkomolené příjmení Seny Jurinacové (HR 2007/06) již byla omluva otištěna (HR 2007/07), 2. v Rusalce řízené dirigentem Schneiderem (HR 2007/03) je správné jméno Prince Werner Götz, 3. ve Věci Makropulos z Met (HR 2007/07) zpíval Pruse Hakan Hĺgegĺrd, v jehož jméně má být kroužek nad prvním a posledním „a“, 4. v Řeckých pašijích řízených dirigentem Schirmerem (HR 2007/08) je správné jméno Grigorise Esa Ruuttunen, 5. název Martinů opery Les trois souhaits (HR 2007/08) má česky znít Tři přání. Nálezy v katalozích doplňují do výčtů zvukové snímky, jejichž poslech zůstával a někdy zůstal nedostupný: Nejstarší ze sledovaných děl, Bendův melodram Ariadna na Naxu je také na CD MDG 3350740 z roku 1996 z Wuppertalu s dirigentem Carstenem Zündorfem a se Salome Kammerovou v titulní roli. Na trhu ale není. Nejvíce doplňků je k Prodané nevěstě. První pražský komplet Ostrčilův (původně HMV 1933) došel v Praze pečlivého přepisu pro ruské 2CD RCD 70041 a má i dvě reedice německé: 2CD Membran 22173031 a 2CD Cantus Classics CACD 5.00252. Domnělou ztrátu prvního přenosu z newyorské Met z května 1937 vyvrací internetový zdroj (www.omegaoperasite.net) překvapivě kvalitním záznamem, poněkud svévolně řízeným Wilfredem Pelletierem: Mařenku zpívá zněle Hilda Burkeová, Jeníka sladce bez výšek Mario Chamlee, Kecala Louis D´Angelo a přehnaně ukoktaného Vaška George Rasely. Obecenstvo se skvěle bavilo. O dva roky mladší, známý přenos z Londýna řízený sirem omasem Beechamem byl znovu vydán také v Německu na 2CD CACD 5.00386 a v Itálii na 2CD Urania URN 22.286, tedy celkem již pětkrát. Pražský rozhlasový komplet Ančerlův z roku 1947, původně na pražském Multisonicu, technicky vyčistily italské 2CD Grammofono 2000 AB 78756/57, převzaly německé 2CD CACD 500683 a do plného zvuku rekonstruovaly americké 2CD OPD 1354. Dříve nevydaný komplet dirigenta Karla Elmendorffa, pořízený hessenským rozhlasem s okouzlující Elfridou Trötschelovou a zněle lyrickým Richardem Holmem roku 1953 vyšel ve vzorné zvukové rekonstrukci na švýcarských 2CD Relief CR 1916 a na německých 2CD CACD 500675. Pražskou nahrávku Chalabalovu

z roku 1959 nabízí také hamburská 2CD CACD 500015. Druhého vydání se letos dostalo právem oblíbenému kompletu dirigenta Rudolfa Kempeho z roku 1962 s Pilar Lorengarovou a Fritzem Wunderlichem na 2CD EMI 3 818722. V březnu 1963 nahrál scény z Prodané nevěsty v londýnských studiích na Abbey Road dirigent James Lockhart: ve vtipném překladu Joan Crossové a Erica Croziera zpívají se zjevnou chutí Ava Juneová a Donald Smith a další sólisté souboru opery Sadler´s Wells; vše je dostupné na CD EMI 7243 5 85010 2 5. K zahraničním smetanovským edicím lze připsat dvě hamburská vydání Braniborů v Čechách řízených Janem Husem Tichým na 2CD CACD 800123 a znovu na CACD 500017. Krombholcův Dalibor s Blachutem a Podvalovou je též na 2CD CACD 500597 a s Přibylem a Abrahámovou na 2 CD Praga PR 250050/51. Francouzská Praga vydala také Krombholcovy Dvě vdovy na 2CD PR 250022/23. K Rusalkám lze doplnit reedici vůbec prvního kompletu z roku 1948 s Josephem Keilbertem a křehkou Elfridou Trötschelovou také na 2CD Cantus Classics CACD 500431 a díky téže činorodé společnosti vydání Chalabalova výtečného supraphonského kompletu s Miladou Šubrtovou z podzimu 1961 i na 2CD CACD 500007. Živý, velmi citový záznam Rusalky řízený Bohumilem Gregorem v Scheveningen v listopadu 1976 s Teresou Stratasovou se nově objevil také na amerických 2CD Allegro OPD 1446 (2006). Čert a Káča v supraphonské nahrávce Chalabalově s Ludmilou Komancovou a Přemyslem Kočím byl převzat také pro 2CD CACD 500018. Na CD Profil Hänssler PH 07031 se nyní (2007) poprvé objevil záznam scén z Jakobína, dokumentujících drážďanské provedení v květnu 1943: s porozuměním řídil Karl Elmendorff, Terinku zpívala lehce Elfride Trötschelová, Jiřího Lorenz Fehenberger, Bohuše Mathieu Ahlersmeyer, Julii Margarete Teschemacherová. Schází školní scéna. Novým dvořákovským nálezem je živý záznam Svatebních košil z New Jersey z října 2001 s Oksanou Krovytskou, Johnem Alerem a Ivanem Kusnjerem za řízení Zdeňka Mácala na CD Delos DE 3296. Přes akustické nedostatky má provedení celistvost a tah. Nabídku janáčkovských kompletů doplnil hamburský Cantus Classics třemi dalšími vydáními již známých kompletů Její pastorkyně: ze srpna 1949 s dirigentem Richardem Krausem a Trudou Eipperleovou v úloze Jenůfy na 2CD CACD 500677, z května 1953 s dirigentem Paulem Schmintzem a opět s Trudou Eipperleovou na 2CD CACD 500803 a z téhož roku s dirigentem Jaroslavem Voglem a se

Štěpánkou Jelínkovou jako Jenůfou na 2CD CACD 500599. Nejnovější položkou katalogu společnosti Cantus Classics je rovněž již vydaná Káťa Kabanová z roku 1949 s dirigentem Ernstem Richterem a s dojemnou Elfridou Trötschelovou na 2CD CACD 500963. Pro letošní předvánoční trh 2007 byla právě ohlášena také zcela nová, první anglicky zpívaná nahrávka Káti Kabanové s Velšskou národní operou řízenou Carlem Rizzim a s Cheryl Bakerovou v titulní roli na 2CD Chandos CHAN 3145. Kdybychom k operám (jistě právem) počítali i komorní drama Zápisník zmizelého, přibyla by další janáčkovská kapitola (Válka, Blachut, Haefliger, Přibyl, Frydlewicz, Schreier, Gedda, Hirst, Langridge, Vodička, Bostridge, Straka, Ng -??- a další). Také k Martinů přibyly doplňky, byť jen domácí: na nekomerčním CD Promo NBM 09 byl zvěčněn rozhlasový záznam torza Žaloby proti neznámému, pořízený roku 1980 v Brně Václavem Noskem s pěvci Novákem, Barovou, Hladíkem a Krejčíkem. Podobně nekomerčně vydalo pražské Národní divadlo na 2CD ZRDISC 4422 své Řecké pašije z dubna 2006 v nastudování Jiřího Bělohlávka s pěvci Velem, Janálem, Černým, Hundelingovou a Vacíkem. Televizní zvuk Krásova Brundibára (1990) v nastudování Maria Klemense a Bohumila Kulínského byl vydán na CD Romantic Robot RR 1941. Podle katalogů by mohl výčet Brundibárů pokračovat. Již dříve (1988) vznikl pro LP Christophorus 74047 ve Freiburgu snímek s hudebníky Koleje sv. Uršuly za řízení Marie Veroniky Grütersové: Brundibára zpívala Vera Fliegaufová. Další (1993) přinesl CD Koch 37151-2 z Prahy se sborem Bambini di Praga a souborem Van Leer Chamber Music Players za řízení Bohumila Kulínského: Brundibárem byl Prokop Saidl. Poslední dosud nezmíněný Brundibár (1996) je na CD Arabesque Z6680 s dětským sborem z anglického hrabství Essex a s Vermont Symphony Orchestra za řízení Roberta DeCormiera: Brundibára zpíval Todd Lyon. Poslední z nálezů nic neuzavírá, ale naopak otevírá záhadu: opera byňka Vostřáka Rozbitý džbán, oceněná v soutěži UNESCO 1962 v Paříži, má nejen svou pražskou rozhlasovou nahrávku (SLP Supraphon 92002), ale údajně také německy zpívaný komplet pořízený dirigentem Horstem Neumannem v Lipsku 1976 pro gramofonovou společnost Eterna. Katalogům je třeba věřit, stejně jako nekonečnosti příběhu českých oper v gramofonovém světě.

obsa h ro n í k u STUDIE, KOMENTÁŘE, DOKUMENTY, ROZHOVORY, KONFERENCE, MEDAILONY, UDÁLOSTI Březina A.: Medaile Nadace Bohuslava Martinů 2006 1/45 Cikánek M.: Marketing německých orchestrů je stále na začátku 2/52 Čenský P.: e Angels: Mezižánrová hříčka, kočkopes, nebo postmoderní umění? 5/6 Dercsényiová L.: Měla jsem opravdu štěstí – Adéla Pollertová 6/30 ~ Eva Šeneklová – Moderní tanec mi dává větší volnost 8/29 Dušková V.: České hudebníky mám v oblibě (Manuel Hernandez Silva) 7/30 ~ Nejraději vystupujeme tam, kde je příjemné publikum (New York Voices) 7/31 ~ Anna Maria Popescu v Českém Krumlově 8/3 Faltus L.: Zdeněk Mácal Čestným doktorem Janáčkovy akademie múzických umění 3/8 ~ Leoš Janáček: Zápisník zmizelého 4/48 ~ JAMU šedesátiletá – a co dál? 9/6 Herman J.: Festival Opera 2007 5/8 Hrbotický S.: Nechodím s nosem nahoru (Jan Fousek) 6/31 ~ Ivana Jeličková – Primabalerína na kolečkových bruslích 8/30 Hůlek J.: Milan Zelenka a jeho láska – kytara 10/6 Jarolímková H.: Vážení a milí čtenáři 1/2 ~ Pražští symfonikové s Jiřím Koutem a Evou Urbanovou 1/9 ~ Hudba je sladká líbezná mluva, každému srdci srozumitelná… 2/2 ~ Hudba a vlast 3/2 ~ Michaela Fukačová 3/3 ~ Vážení a milí čtenáři 4/2 ~ Skvělý večer s ČF a Manfredem Honeckem 4/9 ~ Květen mystický, mýtický a kulturní 5/2 ~ Pražské jaro 2007 5/3 ~ Vážení a milí čtenáři 6/2 ~ Symfonický orchestr Pražské konzervatoře pod taktovkou Serge Bauda 6/8 ~ Festus, festivus, festival 7/2 ~ Srpen, koněspřežka a Saliery 8/2 ~ Kouzliti hudbou, kouzliti slovem 9/2 ~ I časopisy mají své osudy 10/2 ~ Hudební rozhledy jubilující 10/8 ~ Pomluva je jako vítr, rozletí se a nikdy ji nezastavíš 11/2 ~ České vánoce 12/2 ~ Jiří Kout 12/3 Jäger D.: John Fiore, Wagner a další projekty 6/3 Johanovská L.: Semjon Byčkov – Někdy se prostě musíme vrátit zpět, abychom mohli jít kupředu! 9/3 Kašpar O.: Z hudebních pokladů Rakouské národní knihovny ve Vídni 2/50 Kazárová H.: Když se řekne balet 3/54 Kazda J.: Osmdesát let muzikálu a Konzervatoř Jaroslava Ježka 12/48 Králík J.: Jubileum Jarmily Novotné 9/54 Matzner A.: Jiří Bělohlávek, Má vlast a Berlínští Symfonikové 12/10 Mihule J.: Státní hymna a zákonodárci 1/50 Nekvasil J.: Bohuslav Martinů: Tři přání 9/50 Ondrašíková V.: Současný tanec a originální hudba 4/51 Poledňák I.: Juan Allene Blin aneb zvláštní případ multikulturalismu 1/46 Pokora M.: S Markem Kopelentem nejen o přehlídce Třídení 2/7 ~ Lubomír Malý o Přehlídce koncertního umění 9/22 ~ S ředitelem Pavlem Trojanem v předvečer oslav 200. výročí založení Pražské konzervatoře 12/8 Riedlbauch V.: Pražské premiéry 2007 2/18 Ruml I.: Ivan Klánský o Chopinově festivalu 8/20 Říha V.: Mozartovské gala s největší návštěvou 1/8 ~ Alison Balsomová – Okna Petra Ebena jsou skvostem pro trubku 7/17 ~ Do Prahy se rádi vracíme, říká Jonathan Nott, šéfdirigent Bamberských symfoniků 11/11 Slavíková J.: Eva Urbanová – Věřím v předurčení životní dráhy 1/3 ~ Česká premiéra Poulenkova díla ve Státní opeře Praha 2/20 ~ Formanův Amadeus Rolando Villazón 4/8 ~ Aprilè Millo ve Státní opeře Praha 5/25 Slavíková J.:, Ruml I.: Kompletní Griegův Peer Gynt ve Státní opeře 11/5 Smugalová Z.: Tanec Praha 8/8 Šaldová L.: Japonská opera v Opavě 12/11 Šmolík J.: Rudolf Riedlbauch 8/5 ~ Třiačtvrtkrát Hudební rozhledy 10/12 Štilec J.: Zpěvák je zpěvák, říká omas Hampson 4/3 ~ Jiří Stárek – Miluji vždy to, na čem pracuji 10/3 Tomaštík E., Willi B. M.: Musica noster amor – Jacobus Handl Gallus 11/3 Veber P.: Mozartův rok 2006 1/7 ~ Smetanovo trio 2/3 ~ Pár slov s Karin Renqvistovou 5/12 ~ Murray Perahia – hvězda mezi klavíristy 6/6 ~ Čtyři otázky Sakarimu Oramovi 7/7 ~ Pražské jaro 2007 7/8 ~ Mezinárodní interpretační soutěž Pražského jara 7/9 ~ Několik otázek Zdeňku Mácalovi 7/10 ~ Chvíle s Charlesem Dutoitem 7/15 ~ Svět Andreje Gavrilova 7/22 ~ Basista Štěpán Kocán 7/24 Vičar J.: Čtyři léta v Hudebních rozhledech 10/11 ~ Centenarium Václava Trojana 11/52 Vičarová E.: Přežije opera digitalizaci? 11/52 Vilímec V.: František Ondříček – Zlatá struna napjatá mezi nebem a zemí 8/53 Zapletal P.: Tomáš Jamník – Chci být interpretem, chci hlavně hrát a později i učit 7/3 Žáček I.: Gennadij Rožděstvenskij 5/6



SERIÁLY České muzeum hudby Čížek B.: I. Malé ohlédnutí za minulostí 1/44 ~ II. Nové sídlo a nové úkoly 2/48 ~ III. Klávesové chordofony a aerofony 3/52 ~ IV. Hudební renesance v muzeu 4/52 ~ V. Nejvzácnější smyčcové nástroje 5/50 ~ VI. Drnkací nástroje v expozici 6/54 ~ VII. Dřevěné dechové nástroje 7/54 ~ VIII. Žesťové nástroje v expozici 8/54 ~ IX. Idiofony, membranofony, automatofony a nástroje lidové hudby ve sbírkách muzea 9/48 ~ X. Výrobci klavírů staré doby – vídenští mistři 10/54 ~ XI. Výrobci klavírů staré doby – klavírníci v Čechách a na Moravě 11/50 ~ XII. Staří houslaři a loutnaři, píštělníci a trubaři 12/46 Duchovní píseň v českých zemích Baťa J.: I. Úvod 1/40 Horyna M.: II. Duchovní písně českého středověku 2/42 Kroupa J.: III. Nejstarší duchovní písně pohledem literární vědy 3/44 Tesař S.: IV. Od husitství do Bílé hory – poznámky k procesu jejích proměn 4/40 Malura J.: V. Literární a konfesijní spektrum předbělohorské duchovní písně 5/44 Sehnal J.: VI. Několik myšlenek o vývoji české katolické duchovní písně 6/48 Škarpová M.: VII. Staré nové písničky aneb poznámky k textovému repertoáru českých katolických pobělohorských zpěvníků 7/48 Slavický T.: VIII. Proměny lidového duchovního zpěvu v 19. a první polovině 20. století (1. část) 8/46 ~ IX. Proměny lidového duchovního zpěvu v 19. a první polovině 20. století (2. část) 9/42 Esteriová E.: X. Duchovní píseň v dnešním životě církví – Českobratrská církev evangelická 10/48 Cikrle K., Šmíd F.: XI. Duchovní píseň v dnešním životě církví. Katolická církev 11/44 Reittererová V.: XII. Duchovní píseň ve světské roli 12/40 Novinky soudobé hudby Herman J.: I. Adam Skoumal: Koncert pro klavír a orchestr č. 1 1/42 ~ II. Sylvie Bodorová: Koncert pro klavír a orchestr „Come d´accordo“ 2/46 Haase M.: III. Jan Klusák: Axis temporum pro velký orchestr 3/50 Herman J.: IV. Tomáš Hanzlík: Lacrimae Alexandri Magni (Slzy Alexandra Velikého) 4/46 Haase M.: V. Ivana Loudová: Sinfonia numerica pro komorní orchestr 5/48 Herman J.: VI. Vladimír Franz: Zářící noc, Měšťák šlechticem 6/52 Štilec J.: VII. Otmar Mácha: Symphonia Bohemorum 7/52 ~ VIII. Zdeněk Lukáš: Dies natalis – skladba pro housle sólo a smyčcový orchestr 8/50 Herman J.: IX. Ondřej Kyas, Pavel Drábek: Loupežnická nevěsta a jiné miniopery 9/46 Štilec J.: X. Luboš Fišer: VIII. sonáta pro klavír sólo 10/52 Haase M.: XI. Hanuš Bartoň: Symfonický obraz pro velký orchestr Po západu slunce 11/48 Herman J.: XII. Ilja Hurník: Verba Sancta 12/44 Prameny živé hudby Černý J.: I. Úvod 1/41 Eben D.: II. Liturgická hudba středověku 2/44 Tichota J.: III. Tabulatury jako prameny starší instrumentální hudby 3/46 Horyna M.: IV. Hudba pozdního středověku 4/44 Mráčková L.: V. Sbírka nebo provozovací materiál? 5/46 Baťa J.: VI. Inventář jako pramen k poznání hudebního života minulosti 6/50 Žižková J.: VII. Poznámky k podobě a obsahu českých rukopisných kancionálů 16. století 7/50 Černý J.: VIII. Archaický vícehlas české reformace 8/48 Černý J.: IX. Renesanční polyfonie (jako) z partesů 9/44 Daněk P.: X. Tisk vokální polyfonie v předbělohorských Čechách 10/50 Kapsa V.: XI. Barokní koncerty a co z nich zůstalo 11/46 Jakubcová A.: XII. Skladatel a jeho text v divadelním představení 12/42 Zlatá éra české opery II. Hrdinová R.: I. Aby se nezapomnělo – Jan Hlavsa 1/38 Šaldová L.: II. Aby se nezapomnělo – Libuše Márová 2/40 Jäger D.: III. Aby se nezapomnělo – Inge Švandová-Koutecká 3/43 Jäger D.: IV. Aby se nezapomnělo – Daniela Šounová-Brouková 4/38 Jäger D.: V. Aby se nezapomnělo – Miloslava Fiedlerová 5/42 Hrdinová R.:VI. Aby se nezapomnělo – Marcela Machotková 6/46 Jäger D.: VII. Aby se nezapomnělo – Marta Cihelníková 7/46 Hrdinová R.: VIII. Aby se nezapomnělo – Richard Novák 8/44 Jäger D.: IX. Aby se nezapomnělo –Věra Soukupová 9/40 Bělohradská D.: X. Aby se nezapomnělo – Karel Hanuš 10/46 Klajblová M.: XI. Aby se nezapomnělo – Milan Macků 11/42 Jäger D.: XII.Aby se nezapomnělo – Zdeněk Jankovský 12/38

FESTIVALY, KONCERTY, SOUTĚŽE Brno Bártová J.: Studenti oslavili jubileum JAMU 8/16 ~ Moravské klavírní trio oslavovalo 8/17 Borková A.: Velikonoční festival duchovní hudby 6/10 ~ Věnováno Vlastimilu Lejskovi 8/17 ~ Moravský podzim 12/12 Lejsková V.: Dny mladých interpretů 1/18 ~ Amadeus po čtrnácté 4/20



o b s a h r o  n í ku

~ Velikonoční festival duchovní hudby 6/9 ~ Amadeus 6/17 Lepilová L.: Zpěv je krásnější mluva 3/18 Veselá A.: Brněnský varhanní festival 2007 9/16 ~ Mezinárodní interpretační soutěž 2007 – varhany 12/12 Český Krumlov Hůlek J.: Mezinárodní hudební festival Český Krumlov 10/14 Štípková M.: Festival komorní hudby Český Krumlov 9/12 Hradec nad Moravicí Hanousek P.: 46. Beethovenův Hradec rozepjal křídla 8/15 Chrudim Doubravová J.: Chrudimské hudební pátky 3/16 Jeseník Lejsková V.: Jeseník po patnácté 6/18 Jihlava Dobrodinský J. M.: Padesát let festivalu sborového umění v Jihlavě 9/13 Karlovy Vary Jáchymovský V.: Karlovarští v projektu ČR 5/18 Pachovský Z.: Dvořákova pěvecká soutěž 1/16 Štilec J.: Šavlový tanec pod taktovkou Stanislava Vavřínka 6/16 Veber P.: Slavnostní koncert Dvořákova karlovarského podzimu 11/18 Kuks Kopecký J.: Festival Teatrum Kuks 10/24 Louny Kouřilová V., Kouřil V.: Ohlédnutí za 14. setkáním KPH 8/13 Mariánské Lázně Ruml I.: Chopinova hudba u pramenů 10/16 Olomouc Kopecký J.: K životnímu jubileu Ivana Poledňáka 3/19 ~ Ženatý a Šporcl vyprodali olomouckou Redutu 4/19 ~ Dvořákova Olomouc pošesté 7/26 Opava Hanousek P.: Hudba v bráně času 11/20 Heřmanová V.: Mladá varhanní Opava popatnácté 1/19 Osek Kábrt T.: Festival uprostřed Evropy 9/11 Ostrava Adámková H.: Světové klavírní duo koncertovalo v Ostravě 6/17 Matzner A.: Ostravské dny 2007 10/17 Pardubice Hofericová M.: Antonín Tučapský na návštěvě v Pardubicích 4/18 Kopecký J.: Hudba severu a jihu na Mladém pódiu 11/15 Kulík V.: Trojnásobně „rodinný“ Mozart 2/16 Štilec J.: Premiéra Tří malých lásek Josefa Vejvody 12/18 Plzeň Bokůvková V.: Roman Janál a Karel Košárek v Plzni 3/16 Kuhn T.: Smetanovské dny v Plzni 4/10 Mrázek M.: Cyklus v synagogách úspěšný i pošesté 12/18 Smetáčková M.: Dvě úspěšné premiéry v Plzni 4/10 Teml J.: K poctě Jana Sedláčka 8/14 Ulrychová M.: Mistr Josef Suk ve Velké synagoze 8/14 Polička Mánek M.: Romantická violoncella v Poličce 1/18 Praha Baťa J.: Stará hudba na Pražském jaru 7/18 ~ Camerata Bern tentokrát příliš nepřesvědčila (PJ) 7/20 ~ Česká filharmonie, Michel Swierczewski a Jana Brožková (PP) 11/6 ~ Svět inpresionismu s Orchestre National d´ile de France (PP) 11/7 ~ Svatováclavské slavnosti 11/12 Brom R.: Meditativní večer s Virtuosi di Praga, Bouškovou a Macurou 3/14 ~ Akordeonistka Jana Bezpalcová 4/17 ~ Bělohlávek uvedl Miroslava Ambroše 12/16 ~ Hvězdy klasické kytary 12/17 Clar V.: Profesoři Pražské konzervatoře Václavu Trojanovi 4/14 Dobrodinský J. M.: Pražská komorní filharmonie – Objevy a oratoria 5/14 ~ Dvořákovo Stabat mater 6/13 Douša E.: Duo BeNe, Bona Fide a hosté 3/16 ~ Skladatelské setkání na Pražské konzervatoři 5/17 Freemanová M.: Letní slavnosti staré hudby 9/9 ~ Svatováclavské slavnosti 11/14 Haase M.: Pražské premiéry 2007 5/11 ~ Svatováclavské slavnosti 11/13 Hrdinová R.: Šimon a Helena Veisovi v Atriu 4/16 Hůlek J.: Matiné Tria Artemiss se Šostakovičem a Dvořákem 2/13 ~ 30 let Kvarteta Martinů 3/15 ~ Obdivuhodný Lukáš Klánský 6/15

~ Komorní filharmonie Pardubice (PJ) 7/18 ~ Collegium Marianum (PJ) 7/19 ~ Monika Knoblochová (PJ) 7/25 ~ Roman Patočka a Silvie Ježková (PJ) 7/25 ~ Jitka Čechová úspěšně zahájila řadu nokturen (PJ) 7/25 Jarolímková H.: Min Lee, SOČR a Christopher Seaman 3/13 ~ Finský rozhlasový orchestr poprvé na Pražském jaru 7/6 ~ San Francisco Symphony a Michael Tilson omas (PJ) 7/11 ~ Adam Skoumal s Pražskými symfoniky a Sergem Baudem (PJ) 7/13 ~ Murray Perahia opět ve dvojí roli (PJ) 7/16 ~ Bamberští symfonikové a Frank Peter Zimmermann (PP) 11/10 ~ Festival uzavřeli Skoti s Ilanem Volkovem (PP) 11/10 ~ Koncerty pro Prahu 5 11/17 Jíra M.: Dny soudobé hudby 1/13 Kašpárek L.: Mistrovské housle v synagoze 10/22 Kolář J.: Gratulační koncert k životnímu jubileu sbormistra Vladislava Součka 6/15 Kudlák M.: Pražské hudební slavnosti – letos již počtvrté 10/20 Králík J.: Večer dvou hvězd (PJ) 7/23 Matzner A.: Dny soudobé hudby 1/13 ~ Pražští symfonikové umějí jen pod šéfovským drilem? 2/12 Matzner M.: Ateliér ´90 plný vtipu 2/13 ~ Malá Strana žije hudbou 12/14 Pilka J.: Ivan Štraus sedmdesátník 4/14 ~ Korteho příběh fléten 12/15 Pexider K.: Skladatelé dětem – děti skladatelům 5/18 Pokora M.: Dny Bohuslava Martinů 1/10 ~ Adam Skoumal, Jakub Hrůša a Šostakovičova čtrnáctá 1/14 ~ Novoroční koncert věnovali filharmonici opět Akademii věd ČR 2/8 ~ Faustovo prokletí – nezapomenutelný zážitek 3/9 ~ Mácalův Kodály a Berlioz 3/10 ~ Pražské premiéry 5/10 ~ Absolutorium Ondřeje Vrabce a Stanislava Gallina 6/15 ~ Mácalova Má vlast (PJ) 7/10 ~ Leila Josefowicz a Česká filharmonie 10/20 ~ Zahájení patřilo Rozhlasovým symfonikům z Vídně (PP) 11/6 ~ Dva orchestry BBC (PP) 11/8 ~ Česká filharmonie, Alexander Lazarev a Ivan Rudin (PP) 11/9 Poledňák I.: Projekt basklarinet – pocta Josefu Horákovi (PJ) 7/21 Říha V.: Českoamerický Mácalův Silvestr s Gershwinem 2/13 ~ Rakouskou klasiku umí Blomstedt skvěle 3/10 ~ Stravinského večer v Rudolfinu byl svátkem 4/11 ~ Rožděstvenskij s rodinou a FOK opět oslnil 4/12 ~ Známý i neznámý Max Brod 4/16 ~ Tenis s bicími 4/17 ~ Dny evropského filmu s flamenkem 4/18 ~ Pražské premiéry 5/11 ~ Dvakrát Česká filharmonie 6/11 ~ Godarova Mater i koncertně vítězí 6/14 ~ Polský večer s „ekologickou“ premiérou Pendereckého (PJ) 7/12 ~ Stravinského večer uspokojil jen částečně (PJ) 7/15 ~ Večer kouzelné trubky i trumpetistky (PJ) 7/17 ~ Převážně filmové Prague Proms plnily sály 9/8 ~ Rotterdamští s Gergijevem přivezli skvělé sólisty (PP) 11/8 ~ Byčkov přivezl výborný orchestr se skvělou sólistkou (PP) 11/10 ~ Bostridge skvěle zahájil Struny podzimu 11/16 ~ Praha konečně slyšela koncertně Krále Rogera 12/14 Smetáčková M.: Koncertní melodram 1/16 ~ Svatováclavské slavnosti 11/13 ~ Musica Florea, J. B. Lully a Čechy barokní 11/17 Smolka J: Garrick Ohlsson s ČF a Zdeňkem Mácalem 1/11 ~ Recitál Garricka Ohlssona ve Dvořákově síni 1/15 ~ Pražský filharmonický sbor a premiéra Vladimíra Franze 4/13 ~ Radoslav Kvapil a česká klavírní tvorba 5/15 ~ FOK s Jiřím Koutem v Takemitsu a Brucknerovi 6/12 ~ Baborákův skvělý návrat 6/12 ~ Symfonické pocty Williamu Shakespearovi a Richardu Wagnerovi (PJ) 7/13 ~ Bravo Severočeské filharmonii Teplice (PJ) 7/14 ~ Rýnská cesta Johna Fioreho (PJ) 7/14 ~ Dva první koncerty v Plodinové burze (PJ) 7/20 ~ Kun Woo Paik a Andrej Gavrilov – pocty Svjatoslavu Richterovi (PJ) 7/22 ~ Výňatky z ruských oper pod taktovkou V. Poljanského (PP) 11/7 ~ Hudba Sergeje Prokoeva (PP) 11/7 Someš J.: Praha přivítala Ruxane Donose 2/13 ~ Dobří tenoři se vracejí 3/11 ~ Recitál jediný a jedinečný (PJ) 7/24 Šerých A.: Novinka Otomara Kvěcha (NŽP) 12/13 Šesták Z.: Krásné nálezy Jana Pěrušky 9/19 ~ Fagoty okouzlily Bertramku 10/21 ~ Koncert studentů Pražské konzervatoře 12/17 Štraus I.: Soutěž Bohuslava Martinů 1/12 Teml J.: Dny soudobé hudby 1/13 ~ Pocta Vitu Clarovi 1/16 ~ Sylvie Hessová a Daniel Wiesner 3/16 ~ 12. Mezinárodní varhanní festival 11/15 ~ Dechové kvinteto Academia a Dominika Hošková 12/13 Veber P.: Český komorní orchestr a hosté z Mnichova 3/13 ~ Operní gala před Pražským jarem 6/9 ~ S houslistkou Alinou Pogostkinou (PJ) 7/7 ~ Copland, Strauss a Hampsonův Mahler (PJ) 7/11 ~ Charles Mackerras dirigoval Elgara a Janáčka (PJ) 7/12 ~ Král David a FOK 12/16 Zapletal P.: Poněkud opožděný křest 8/12 Žáček I.: Emersonovo kvarteto hrálo Beethovena 5/16

obsa h ro n í k u ~

Závěr s Pražskými symfoniky a Gennadijem Rožděstvenským (PJ) 7/16

Třeboň Horník P.: Třeboňská zastavení 9/19 Ústí nad Orlicí Štraus I.: Kocianova houslová soutěž po čtyřicátédeváté 8/12



Šaldová L.: Samson a Dalila bez energie 2/24 ~ Inspirativní setkání baroka s minimalismem (Slzy Alexandra Velikého) 3/24 ~ Povrchní a liduprázdné Děvče ze Západu 5/26 ~ Uspávající Orfeo 7/34 ~ Obdivuhodná Figarova svatba 8/27 ~ Cituprázdná Hubička v Národním divadle 11/23

Zlaté Hory Pohlová J.: Zlaté Hory letos bez kurzů 9/21

Ústí nad Labem Dolejšová B.: Nová Čardášová princezna versus stará operetní dáma 12/23 Herman J.: Vášnivý Holanďan 2/26 ~ Carmen podle tradice 6/27

Znojmo Brom R.: Hudební festival Znojmo 2007 9/17

TELEVIZE Říha V.: Inovovaná televizní Zlatá Praha na dobré cestě 9/26

HORIZONT Benda A.: Tomasz Stańko Quartet 3/22 ~ Večer mladých jazzových zpěvaček na Hradě 4/22 Herman J.: Dobře placená procházka 6/25 Kašpar O.: In xóchitl in cuícatl – Květ a píseň O vztahu poezie, hudby a rituálu v předkolumbovském Mexiku 4/24 ~ Nepostižitelnost osudu – portugalské fado 10/26 Latislav M.: Tomasz Stańko Quartet 5/22 ~ Glastonbury Festival 2007 8/25 Matzner A.: Jazz na Hradě do čtvrtého roku 3/23 Poledňák I.: Stivínův Zvěrokruh 7/33 Říha V.: Struny podzimu vrcholily jazzem 1/22 ~ Prokop oslavil šedesátku koncertem 1/23 ~ Filmová Francie s hudbou 1/23 ~ Nestárnoucí americké legendy nezklamaly 5/23 ~ Jazzové i bluesové veličiny nezklamaly 9/24 ~ Hudba a film v Karlových Varech 9/25 ~ Mariachi vyvolali mexickou bouři 11/22 ~ Skvělý bluesrock starých pánů 12/20 ~ MOFFOM přinesl málo klasiky 12/20 Vlachová V.: Mladé jazzové zpěvačky ovládly Hrad 6/24

DIVADLO, OPERA, BALET, MUZIKÁL Brno Lejsková V.: Drama vášně v Redutě 1/26 ~ Triumf brněnského baletu – Chačaturjanův Spartakus na scéně brněnského Národního divadla 3/27 ~ Sen noci svatojánské 6/29 Šaldová L.: Idomeneo aneb ušlechtilá nuda v Brně 1/25 ~ Návrat Nabucca 8/28 České Budějovice Herman J.: Zemlinský jinak a jinde (Křídový kruh) 3/25 Český Krumlov Hůlek J.: La Comtessa de Numi 9/27 Grabštejn Herman J.: Grabštejn po patnácté (Don Giovanni) 10/27 Liberec Herman J.: Opera v dobrém i ve zlém (Giroflé-Girofla) 3/27 ~ Holanďan v Liberci zabloudil 11/24 Šaldová L.: Další Manon Lescaut tentokrát v Liberci 6/26 ~ Teatrální liberecký Faust 8/27 Olomouc Šaldová L.: Temperamentní Attila v Olomouci 2/27 Opava Šaldová L.: Weinbergerův Švanda dudák 5/27 Ostrava Derscényiová L.: Romeo a Julie v Ostravě 5/31 Herman J.: Jakobín v Ostravě aneb líbeznost nám stále nejde 2/26 ~ Uhlazená tragédie Carmen 8/28 Šaldová L.: Zampieriho Cyrano z Bergeraku 6/27 Plzeň Herman J.: Rusalka stále pobledlá 1/24 ~ Práce kvapná (Manon Lescaut) 3/25 ~ Figarova svatba na rozcestí 8/26 Praha Benoniová M.: Česká baletní symfonie 11/24 Dercsényiová L.: Miniatury v Národním divadle 6/28 Genzerová G.: Roztančené šansony v Národním divadle 7/37 Herman J.: Je mi líto, ale není to ono aneb Martinů Ženitba 6/26 ~ Vincenzo Bellini: Norma 12/22 Reittererová V.: Česká operní premiéra Francise Poulenka (Lidský hlas, Prsy Tirésiovy) 4/26 Someš J.: Labutí jezero v duchu tradice 5/29 ~ Manon se vrátila i do Prahy 7/34 ~ Michèle Cride jako Tosca 8/26

Z DOMOVA, NEKROLOGY, GLOSY, DISKUSE, FEJETONY Adamcová K.: František Kupka / Piet Mondrian 7/32 Binarová V.: Marie Houňová 3/30 Berná L.: Dny Bohuslava Martinů 12/39 Blatný P.: Sny 2/17 ~ Nový soused 3/21 Dolejšová K.: Spolupráce studentů Pražské konzervatoře a Jedličkova ústavu 5/1 Douša E.: Přítomnost na rozhraní let 2006/07 2/21 ~ Jak dál v Přítomnosti a možná nejen tam … 4/35 ~ Přítomnost ve finále 6/7 ~ Koncertní sezona 2007/08 v Přítomnosti 10/41 Dušková V.: Za hvězdami a lákavými koncerty do Českého Krumlova 7/29 Dercsényiová L.: Jaromír Petřík 3/31 Hora J.: Bedřich Janáček 7/44 Horák L.: Pražská konzervatoř a její úspěchy v první polovině školního roku 2006-07 1/20 ~ Aktuality Pražské konzervatoře 3/49 ~ K přípravě 200. výročí založení Pražské konzervatoře 11/55 Hrdinová R.: V hudebních nominacích na Cenu álie bodovala Praha a Brno 3/29 Hurník I.: Jindřich Feld 9/29 Jahoda J.: Vstupte do nového roku s Moravským klavírním triem 12/45 Javůrek J.: Janáčkův máj – hudební perla Severní Moravy 5/20 Johanovská L.: Mezinárodní hudební festival Pražský podzim 8/18 Kaňka A.: Aktuality z Pražské konzervatoře 7/5 Kopecký J.: Mladé pódium 2007 8/23 Korda J.: Festival na dvanácti strunách 4/35 ~ Festival na dvanácti strunách 5/19 Králík J.: Jaroslav Kachel 11/27 Lejsková V.: O tancích 1/21 ~ Jiří Skovajsa 3/31 ~ Josef Pukl 3/32 ~ Filharmonici 4/21 ~ PhDr. Jiří Majer 4/29 ~ Fenomén klavír 5/21 ~ Hudba a vojenská terminologie 6/21 ~ Touha po nesmrtelnosti 7/27 ~ Nedostatkové zboží 8/24 ~ Zavržená planeta 9/23 ~ Sním, či bdím 10/25 ~ Pády nikoliv gramatické 11/21 ~ Kouzelný stromeček 12/19 Matzner A.: Návrat Rudolfa Firkušného 11/18 Miketa K.: Hudební festival Znojmo 2007 6/22 Mojžíš V.: Zahájení sezony Přítomnosti 12/9 Pilka J.: Vladimír Bor 3/32 Poledňák I.: Zbyněk Mácha 7/38 Red.: Josef Heriban 11/26 Říha V.: Ladislav Rychman 5/32 Sládek M.: Prague Proms 7/28 Slavíková J.: Gian Carlo Menotti 3/40 ~ Herbert omas Mandl 4/37 ~ Mstislav Rostropovič 6/44 ~ Andrej Kurylewicz 7/45 ~ Luciano Pavarotti 10/44 ~ Beverly Sills 11/40 ~ Jerry Halley 11/41 ~ Régine Crespin 11/41 Svobodová A.: 62. Mezinárodní hudební festival Pražské jaro 4/7 Šaldová L.: Svátek hudebního divadla 2/22 Šmolík J.: Petr Růžička 10/29 Štilec J.: Otmar Mácha 2/28 ~ Hudba tisíců: VI. ročník festivalu Gustava Mahlera 8/22 ~ Zdeněk Lukáš 9/28 Štraus I.: Richard Klos 5/33 Teml J.: Josef Rut 12/24 Trojan P.: Věroslav Neumann 1/28 ~ Aktuality z Pražské konzervatoře 9/17 Veber P.: Václav Žilka 6/34 ~ František Preisler 10/28 vla: Pavel Hobl 7/39 ~ Petr Rada 7/39 Vondrovicová K.: Petr Eben 12/24 Waldmann J.: Hudební oáza na Žižkově 3/20 ~ Pasecké hudební slavnosti a Věnceslav Metelka 6/19



o b s a h r o  n í ku

ZPRÁVY Z DOMOVA

ZPRÁVY ZE ZAHRANIČÍ

Veber P.: 1/28, 2/28, 3/30, 4/28, 5/32, 6/34, 7/38, 8/32, 9/28, 10/28, 11/26, 12/24

Slavíková J.: 1/36, 2/38, 3/40, 4/36, 5/40, 6/44, 7/44, 8/42, 9/38, 10/44, 11/40, 12/36

ZE ZAHRANIČÍ

RECENZE KNIH

Seriál Světová operní divadla II. Horník P.: I. Opera v Sydney 1/30 Brabec Z.: II. Saská státní opera v Drážďanech (Semperova opera) 2/32 ~ III. Hamburská státní opera 3/34 Horník P.: IV. Opera v Lipsku 4/32 Brabec Z.: V. Státní opera Stuttgart 5/36 Horník P.: VI. Operní Benátky 6/38 ~ VII. Teatro San Carlo v Neapoli 7/40 ~ VIII. Teatro dell´Opera v Římě 8/34 Brabec Z.: IX. Teatro Massimo Palermo, Teatro Regio Turín 9/30 Horník P.: X. Teatro Lirico Giussepe Verdi v Terstu, Teatro Comunale v Modeně, Teatro Comunale v Boloni 10/30 ~ XI. Teatr Wielki, Varšava a Opera Wrocławska, Vratislav 11/28 Králík J.: XII. Opera v Budapešti 12/26

Ludvová J. a kolektiv: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století (A. Matzner) 1/52 Smetáček P.: Jsem asi umí(r)něným tradicionalistou (Z. Kirschner) 2/53 Zachariáš Zarevúcky (Zarevutius): 400 rokov od narodenia bardejovského evanjelického organistu a skladateľa (R. Pečman) 2/53

Austrálie Horník P.: Jenůfa u protinožců 1/33 Brazílie Horník P.: Holanďan v pralese 8/37 Francie Benoniová M.: Mezinárodní taneční festival Montpellier Danse 9/35 Slavíková J.: Ovace pro Janáčka, Bouleze i Chéreaua – pro koho víc? 9/34 Štilec J.: MIDEM 2007 3/37 Itálie Dvořák V.: Starý dobrý známý, ale vlastně neznámý Rossini 11/36 Štilec J.: Káťa Kabanová v La Scale 5/43 Korea Chvála J.: Kühnův dětský sbor v Koreji 9/37 Maďarsko Dvořák V.: Walter na stupínku, Beckmesser na kole (Mistři pěvci norimberští) 12/33 Polsko Jarolímková H.: Boris Godunov a Opera Wrocławska 12/30 Kavan J.: MrTvá? na Varšavské jeseni 12/34 Říha V.: Polské Slezsko láká operní fanoušky (Nápoj lásky) 8/40 Vašatová J.: Szymanovského Král Roger ve Vratislavi 11/37 Rakousko Horník P.: Puccini a Britten v Bregenzi 11/39 Jarolímková H.: Salzburger Festspiele 2007 10/32 Krčmář J.: Vídeňský Mozartjahr 2006 nalákal přes milion návštěvníků 3/36 Reittererová V.: Mrtvý muž přichází 12/32 Štilec J.: Mimořádně skvělý Janáček ve Vídni 7/42 Vašatová J.: Salzburger Festspiele 2007 10/38 ~ S Martinou Jankovou v Salcburku 10/40 ~ Trpělivý Sokrates na festivalu v Innsbrucku 12/28 Rusko Veis D.: Čajkovského soutěž v Moskvě očima porotce 8/41 Spolková republika Německo Blahynka M.: Martinů Tři přání v Rostocku 6/40 Brabec Z.: Nevzrušivý Massenetův Werther 2/35 ~ Mnichovské operní slavnostní hry 9/32 ~ Wagnerova tetralogie Prsten Nibelungův 9/33 Dvořák V.: Walter na stupínku, Beckmesser na kole (Mistři pěvci norimberští) 12/33 Herman J.: Dvakrát Andrea Homoki (Zlatý kohoutek) 1/32 ~ Peter Grimes z Rybího trhu 4/34 ~ Dvakrát z operního Mnichova (Kouzelná flétna, La Calisto) 5/38 ~ Třikrát z Komické opery v Berlíně s jedním dodatkem 8/36 Horník P.: Tannhäuser a zápas pěvců v Magdeburgu 2/35 Jarolímková H.: Bayreuther Festspiele 2007 11/30 Kopecký J.: Do Bielefeldu vlétla Bouře Zd. Fibicha 6/40 Šaldová L.: Simon Boccanegra ve vlaku a na nádraží 1/34 ~ Pozapomenutý Viktor Ullmann (Pád Antikrista) 3/36 ~ Prázdninový Stralsund a Grieswald 10/42 Šerých A.: omas Quasthoff a Michael Schade 12/35 Vašatová J.: Postupim – Sanssouci po anglicku 6/42 ~ Hudební festival v Postupimi 2007 – Musica Britannica 8/39 USA Cikánek M.: Jiří Bělohlávek potěšil s National Symphony Orchestra 6/41

Slovo a hudba ako štrukturálno-architektonický celok hudobného myslenia 17.–18. storočia (R. Pečman) 2/55 Vičar J.: Imprints. Essays on Czech Music and Aesthetics (I. Poledňák) 3/55 Smolka J.: Jan Dismas Zelenka (R. Pečman) 4/54 Šafařík J.: Dějiny hudby (V. Lejsková) 4/55 Dykast R.: Hudba věku melancholie (P. Daněk) 5/52 Riedel J.: Kritik bez konzervatoře (P. Zapletal) 6/56 Šafránek M.: Setkání po padesáti letech (A. Březina) 7/56 Macek P.: Směleji a rozhodněji za českou hudbou! (I. Polednák) 8/56 Kuhn T.: Hudba jazzové oblasti z pohledu hudební kinetiky (V. Tichý) 9/56 Lacina O.: Ema Destinnová: Tři studie – Pedagog. Učitelé. Podobizny. (J. Someš) 10/56 Alena Skálová – Fenomén choreografie (J. Someš) 11/55 Rudolf Pečman: Hudební kontexty staré Itálie (R. Dykast) 12/50

SVĚT HUDEBNÍCH NÁSTROJŮ Bočanová M.: Bohemia piano 7/57 ~ Bohemia piano a letem světem jeho historií 8/57 ~ Bohemia piano – specifika výroby, úspěchy doma i v zahraničí 9/57 ~ Bohemia piano – C. Bechstein 10/57 ~ Bohemia piano – C. Bechstein 11/56 ~ Piano Salon – důstojné místo pro královské nástroje 12/51 Seriál Pohled do světa houslařského řemesla v Čechách II. Brom R.: I. Jan Sokol 1/58 ~ II. Tomáš Skála 2/58 ~ III. Alexandr Švýcarský 3/58 ~ IV. Ivan Švýcarský 4/58 ~ V. Petr Vavrouš 5/56 ~ VI. Bohuslav Langer 6/58 ~ VII. Daniel Berdych 7/58 ~ VIII. Tomáš Honěk, Tomáš Honěk ml., Jakub Honěk 8/58 ~ IX. Petr Zdražil 9/58 ~ X. Petr Sedláček 10/58 ~ XI. Jan Hus Bursík 11/58 ~ XII. Dalibor Bzirský 12/54 Hnilička V.: Václav František Černý 1/54 Jarolímková H.: S Dagmar Petrofovou o Pianosalonech Petrof 3/58 Němeček F.: Ze současné činnosti Asociace výrobců hudebních nástrojů v ČR 11/57 Ronzová Y.: European Excellence další krok k ochraně spotřebitele 4/56 Štěpán P.: Frankfurt 2007 5/55 Vaculík I.: Piana Petrof a klavíry P 210 Pasat a P 194 Storm 12/52 Žáčková L.: Klastr hudební výroby Music Czech Made může bilancovat s hrdostí 1/53 ~ Klastr hudební výroby Music Czech Made na křižovatce rozhodnutí 2/56

REVUE HUDEBNÍCH NOSIČŮ Od firmy k firmě Jarolímková H.: 1/60, 2/60, 3/60, 4/60, 5/58, 6/60, 7/60, 8/60, 9/60, 10/60, 11/60, 12/56 Recenze CD 1/63, 2/62, 3/62, 4/62, 5/62, 6/62, 7/62, 8/62, 9/62, 10/62, 11/62, 12/58 Seriál České opery v gramofonovém světě Králík J.: I. Prodané nevěsty 1/62 ~ II. Daliboři a Libuše 2/64 ~ III. Rusalky 3/64 ~ IV. Albrechtův Dvořák 4/64 ~ V. Mackerrasův Janáček 5/64 ~ VI. Jenůfy 6/64 ~ VII. Do třetice Janáček 7/64 ~ VIII. Bohuslav Martinů 8/64 ~ IX. Jarmila Novotná 9/64 ~ X. Bez Janáčka a Martinů 10/64 ~ XI. Bendův čas a poté 11/64 ~ XII. Nálezy a nápravy 12/60

PRAŽSKÉ JARO 2008 nabízí více než 50 koncertů a divadelních představení Prodej vstupenek zahájen 12. prosince 2007 www.ticketpro.cz

Generální partner

Oficiální partner

Síť Ticketpro tel: +420 296 333 333 fax: +420 234 704 204 e-mail: [email protected]

Hlavní mediální partner

12. 5. - 4. 6. 2008

Pokladna Pražského jara Rudolfinum nám. Jana Palacha, Praha 1 tel: +420 227 059 234

Foto © Jakub Ludvík, 2007

Výtěžek koncertu bude věnován České nadaci pro nemoci ledvin