HUDEBNÍ ROZHLEDY ročník 60 cena 40 Kč. Annamaria Popescu Tanec Praha 2007 Archaický vícehlas české reformace

HUDEBNÍ ROZHLEDY 08 2007 | ročník 60 | cena 40 Kč

Annamaria Popescu Tanec Praha 2007 Archaický vícehlas české reformace

ob sah  16. ročník MHF Český Krumlov je letos obzvláště bohatý na výjimečné osobnosti a velkoryse pojaté projekty. Stejně jako byl 20. července impozantní zahajovací večer na Jižních terasách krumlovského zámku, tak i závěrečný koncert 25. srpna, který se poprvé v historii festivalu uskuteční na otáčivém hledišti v zámecké zahradě, nabízí nevšední podívanou. Známé operní árie tu za doprovodu Rozhlasových symfoniků řízených Gottfriedem Rablem zazpívají nejen sólisté newyorské Metropolitní opery, ale i hvězda milánské La Scaly, mezzosopranistka Annamaria Popescu. Pěvkyně pochází z Kanady, ale během své bohaté kariéry již navštívila mnoho míst po celém světě a spolupracovala i s těmi nejvýznamnějšími operními domy, orchestry a dirigenty… → strana 3  Festival Tanec Praha – 19. ročník Mezinárodního festivalu soudobého tance a pohybového divadla – se letos konal v týdnu od 1. do 8. června. Jako každý rok jej hostilo divadlo Ponec, kde je jeho domov, Divadlo Archa a exkluzivně i Karlínské divadlo. Již vlastně tradičně se v rámci Tance Praha proměnila v divadelní sál i Sazka Arena. Letos festival probíhal neuvěřitelných 21 dní, ve kterých se představilo 11 programových večerů, jenž měly být průřezem současného evropského tanečního trendu, ukázkou české tvorby a především představením hlavní hvězdy festivalu, kanadského souboru Compagnie Marie Chouinard. Soubor vystoupil na dvou večerech, z nichž program druhého byl opravdovým lákadlem: Svěcení jara Igora Stravinského… → strana 8 Setkání s Richardem Novákem, od roku 2001 nositelem Ceny alie za celoživotní operní mistrovství je vždy zážitkem. Na jevišti vás uchvátí prožitým výkonem, v němž se jeho nádherný hlas snoubí s přesným hereckým výrazem, v civilu skromností, moudrostí a vtipem, stejně jako záviděníhodnou vitalitou, s níž je stále schopen zpívat velké role basového oboru. Ve svém brněnském bytě má stěnu pokrytou cédéčky, která si sám vypaluje a zdobí barevnými reprodukcemi. S počítačem je na rozdíl od většiny svých vrstevníků kamarád a zajímá se o novinky jak ve světě zvukotechniky, tak i hudby. A především, po léta patří ke stěžejním osobnostem brněnské opery… → strana 44  Pročítáme-li příručky dějin hudby, patrně nás zarazí krátká životnost hudby dávných epoch: skladby z tak významných etap vývoje polyfonní hudby jako byly např. ars antiqua či ars nova mizí z pramenů zhruba po 120 letech. Teoretik a skladatel Tinctoris se s despektem, ba ošklivostí vyjadřuje o „nějakých starých skladbách“ (pravděpodobně stylu ars nova nebo snad ars antiqua?), které „zněly naprosto hloupě… a urážely ucho vzdělaného hudebníka“; dobrá hudba se podle něho pěstuje „teprve 40 let“, tj. od cca 1440, a Tinctoris jí propůjčuje „nálepku“ ars nova, protože nemůže vědět, že pod tuto hlavičku ve 20. století zařadíme právě hudbu předchozího století… → strana 48

ROZHOVORY

3 · Annamaria Popescu

HOST REDAKCE

5 · Rudolf Riedlbauch

UDÁLOSTI

8 · Tanec Praha 2007

FESTIVALY, KONCERTY

10 · Kroměřížský Forfest vzkvétá 12 · Kocianova houslová soutěž po čtyřicátédeváté 14 · Mistr Josef Suk ve Velké synagoze 15 · 46. Beethovenův Hradec rozepjal svá křídla

HORIZONT

25 · Glastonbury festival 2007

DIVADLO – OPERA · BALET · MUZIKÁL 26 · Michèle Crider jako Tosca 27 · Teatrální liberecký Faust 28 · Uhlazená tragédie Carmen

ZAHRANIČÍ

34 · Světová operní divadla II. VIII. Teatro dell´ Opera v Římě 36 · Třikrát z Komické opery v Berlíně s jedním dodatkem 40 · Polské Slezsko láká operní fanoušky

STUDIE, KOMENTÁŘE

44 · Zlatá éra české opery II. VIII. Aby se nezapomnělo – Richard Novák 48 · Prameny živé hudby VIII. Archaický vícehlas české reformace 50 · Novinky soudobé hudby VIII. Zdeněk Lukáš: Dies natalis

KNIHY

56 · Petr Macek: Směleji a rozhodněji za českou hudbu!

SVĚT HUDEBNÍCH NÁSTROJŮ

57 · Bohemia Piano 58 · Pohled do světa houslařského řemesla v Čechách II. VIII. Tomáš Honěk, Tomáš Honěk mladší, Jakub Honěk

REVUE HUDEBNÍCH NOSIČŮ 60 · Od firmy k firmě 62 · Recenze CD











e d i t o r ia l

srpen, kon sp ežka a salieri Vážení a milí čtenáři, kdykoliv cestuji vlaky Českých drah z Prahy přes Linec do Salcburku na mozartovské hudební slavnosti, které letos v srpnu oslaví už sedmaosmdesáté narozeniny, obvykle si vzpomenu na zahájení pravidelného železničního spojení mezi Českými Budějovicemi a Lincem. A vždycky se nemohu zbavit dojmu, že cesta koněspřežnou železnicí, jejíž provoz byl zahájen právě prvního srpna před 175 lety, trvala možná kratší dobu než dnes. A to i přesto, že tehdy byly na 128 km dlouhé trati vždy po 20 km umístěny přepřahací stanice sloužící ke střídání koní a kočích. Zvláště v loňském roce tento můj pocit zesílil, když jsem na této relativně krátké trati musela dvakrát podstoupit rovněž nepříjemné „přepřahání“ a přestoupit z vlaku do autobusu a po několika kilometrech jízdy zpět z autobusu do vlaku. Cesta to byla vskutku nepříjemná, malý rozdíl mezi tehdy a nyní byl snad jen v tom, že v oněch dobách cestující s pravidelnými přestupy počítali a tudíž ani příliš nereptali. Zdá se však, že s oním všude a vždy proklamovaným pokrokem to asi nebude tak horké, alespoň, co se Českých drah týče. Pokud jde o Salieriho, hudebníka spjatého s Mozartem, kterému, jak už jsem kdysi poznamenala, v očích široké laické veřejnosti opravdu hodně ublížil jinak skvělý Formanův film Amadeus, tak ten je srpnový hned několikrát. Dne 18. srpna 1750 se narodil a o dvacet osm let později u příležitosti slavnostního otevření milánské operní scény Giuseppe Piermariniho La Scaly byla na prknech tohoto dodnes fascinujícího hudebního svatostánku poprvé slavnostně provedena jeho skladba Evropa riconosciuta a to dne 3. srpna 1778. S tím vším koresponduje i událost zdánlivě nesouvisející – před rovnými 202 roky (11. srpna 1805) byla v Rakousku (a tedy i v českých zemích) zavedena povinná školní docházka a ač narážela zpočátku na velké problémy, jedno jí zcela určitě nelze upřít: a sice skutečnost, že právě díky působení mnoha často bezejmenných, vždy však hudbymilovných kantorů, byly položeny základy soustavné hudební výchovy mládeže, které velmi záhy začaly přinášet své první ovoce. Ze zaprášených škamen českých škol a školiček vzešla celá plejáda hudebníků zvučných jmen. A tak lze nakonec s trochou nadsázky říci, že srpen má hudbu rád, což nakonec vedle Salcburku či Bayreuthu dosvědčuje i celá řada festivalů, pořádaných v tomto měsíci v Čechách, jako je např. Chopinův festival v Mariánských Lázních, o němž se dočtete v rozhovoru s prof. Ivanem Klánským či Mezinárodní hudební festival Český Krumlov. Zde letos mj. vystoupí i sólisté newyorské „Metropolitní“ a milánské La Scaly, odkud k nám poprvé zavítá mezzosopranistka Annnamaria Popescu, jejíž tvář zdobí naši titulní stranu.

HUDEBNÍ ROZHLEDY číslo 8 | 2007 | ročník 60 Měsíčník pro hudební kulturu

Vydává: Společnost Hudební rozhledy, člen AHUV, za finanční podpory MK ČR, Nadace ČHF, Nadace B. Martinů, Nadace Leoše Janáčka, Nadace OSA Šéfredaktorka: Hana Jarolímková Tajemnice redakce: Marcela Šlechtová Redakční rada: Jan Baťa, Lucie Dercsényiová, Roman Dykast, Ivan Poledňák, Jiří Štilec, Ivan Štraus, Jan Vičar Externí spolupráce: Jitka Slavíková Výtvarné řešení: František Štorm

Adresa redakce: Radlická 99, 150 00 Praha 5 tel. šéfredaktor: (+420) 251 554 088 tel. redakce: (+420) 251 550 208 (+420) 251 552 425 tel. sekretariát: (+420) 251 554 089 fax: (+420) 251 554 088 e-mail: [email protected] Nevyžádané rukopisy se nevracejí. Distribuci a předplatné v České republice provádí v zastoupení vydavatele firma SEND Předplatné, P. O. Box 141 140 21 Praha 4 tel.: (+420) 225 985 225 fax: (+420) 225 341 425 SMS: (+420) 605 202 115 e-mail: [email protected], www.send.cz Cena jednoho výtisku: 40 Kč Cena výtisku pro předplatitele: 30 Kč

V srpnovém čísle však přinášíme i další zajímavosti jako např. po delší době rozhovor s hostem redakce, kterým je tentokrát zcela jistě nevšední výtvarník Rudolf Riedlbauch, na jehož výstavu si můžete až do konce srpna zajít do galerie Klementina. Na dalších stranách právě vytištěných Hudebních rozhledů však potěšíme i milovníky tance. Jako událost jsme totiž zařadili shrnující zhodnocení festivalu Tanec Praha, jehož nejvýznamnějším hostem byl kanadský soubor Compagnie Marie Chouinard. Na přehlídce se prezentoval dvakrát, z čehož druhé vystoupení zlákalo i hodně muzikologů, a nakonec není divu. Vždyť Stravinského Svěcení jara, toto opus magnum 20. století, jehož skandální premiéru, uskutečněnou před čtyřiadevadesáti lety v choreografii Vjačeslava Nižinského na jevišti éâtre des Champs-Elysées, dodnes málokteré dílo překonalo, dokáže i v této době člověka zcela uchvátit. Zvláště pak, když tanečníci svým uměním jakoby překonávaly veškeré fyzikální zákony a omezení lidského těla. Tanci věnujeme i rozhovory s oběma cenou Philip Morris obdařenými baletkami: Evou Šeneklovou, která získala hlavní cenu – Květ baletu pro nejlepšího baletního umělce, a Ivonou Jeličovou, držitelkou vedlejší ceny Poupě baletu, určenou umělci, který se výrazně zviditelnil v prvních letech svého angažmá. Abychom však nezůstávali pouze u tance a rozhovorů, z nichž upozorním ještě alespoň na jeden – a sice s Richardem Novákem v rámci seriálu Zlatá éra české opery, rozhlédněme se i po příspěvcích z jiných rubrik. Opravdu bohatá je tentokrát například rubrika ze zahraničí, v níž vám kromě zpravodajství z Berlína, Manausu, Postupimi či Wroclawi přinášíme i další díl seriálu o světových operních divadlech – tentokrát o římské scéně Teatro dell´ Opera i slavných Caracallových lázních. Nezapomněli jsme však ani na příznivce starší hudby, pro něž jsme v cyklech Duchovní píseň v českých zemích a Prameny živé hudby připravili kapitoly o proměnách lidového duchovního zpěvu v 19. a první polovině 20. století a archaickém vícehlasu české reformace. O hudebních projektech v srpnu jsme vás již informovali, kam se tedy vypravit v září? Třeba na hudební festival Mladé pódium, ne však již do Karlových Varů, součástí jejichž hudebních aktivit byl plných 33 let (a kde mimochodem v létě roku 1911 Stravinskij a Ďagilev podepsali smlouvu na zkomponování baletu Svěcení jara), ale stejně jako vloni do Pardubic… Krásné pokračování léta vám přeje

Hana Jarolímková, šéfredaktorka

Distribuce a předplatné ve Slovenské republice: Magnet-Press Slovakia, s. r. o. Šustekova 8, P. O. Box 169 830 00 Bratislava tel.: (+421) 67 20 19 21,-2 – časopisy (+421) 67 20 19 31,-3 – předplatné fax: (+421) 67 20 19 10 e-mail: [email protected] [email protected], www.press.sk Cena jednoho výtisku: 60 SK Cena výtisku pro předplatitele: 50 SK Objednávky do zahraničí vyřizuje redakce a MEDIASERVIS, s. r. o. administrace vývozu tisku Sazečská 12, 225 62 Praha 10 tel.: (+420) 271 199 255 fax: (+420) 271 199 902

Časopis Hudební rozhledy pro potřeby zrakově postižených zajišťuje prostřednictvím internetového serveru www.braillnet.cz Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých ČR tel.: (+420) 266 038 714 Sazba: studio Togga, Praha Tisk: Dvořák & syn, Dobříš Odevzdáno do sazby: 9. 7. 2007 Evidenční číslo MK ČR E1244 ISSN 0018-6996 Na titulní straně Annamaria Popescu Foto archiv

www.hudebnirozhledy.cz

annamaria popescu v eském krumlov  Veronika Dušková

Vraťme se však k závěrečnému opernímu galakoncertu, který se poprvé v historii festivalu uskuteční na otáčivém hledišti v zámecké zahradě. Známé operní árie zazní v podání amerických sólistů v doprovodu rezidenčního festivalového orchestru, Symfonického orchestru Českého rozhlasu, pod taktovkou rakouského dirigenta Gottfrieda Rabla. Připravit koncert v netypickém prostředí je dost náročné, ale výsledek bude stát určitě za to, což ostatně potvrzují i slova dramaturga tohoto koncertu, Lubomíra Herzy: Tento koncert bude onou tečkou za celým festivalem. Měl by mít parametry něčeho výjimečného: prostředím, inscenováním a hlavně přizvanými umělci. Proto jsem volil ze sólistů Metropolitní opery v New Yorku a milánské La Scaly. Jak už to ale u operních gala bývá, je velmi náročné skloubit dohromady program. Musí být atraktivní pro posluchače, zajímavý z hlediska možnosti inscenování pro režiséra a hlavně s ním musí souhlasit všichni sólisté a dirigent. Toto je část mé práce. Další je rozkrýt všechny existující verze zvolených árií, duetů a terčetů tak, aby se na jedné shodli pěvci, orchestr i dirigent. Specifičnost otáčivého hlediště je pak další věcí, na kterou musím dopředu sólisty připravit. Prostor nesporně unikátní a zajímavý, ale z hlediska hudebního náročný. Pěvci budou muset myslet nejen na své jednotlivé výstupy, ale i na pohyb v prostoru, budou nuceni korigovat své party podle odposlechu, sledovat dirigenta na monitoru atd.. Předpokládá to opravdové profesionály a to samozřejmě nemyslím jen umělce, ale zejména všechny, jež se na operním gala podílejí. Zmíněnými sólisty Metropolitní opery jsou sopranistka Jeanine ames a tenorista Alan Glassman. Oba patří mezi vyhledávané pěvce po celých Spojených státech, ale i v Evropě. Paní ames s oblibou spolupracuje s „rozhlasovými“ orchestry. Zkušenosti má zejména s Frankfurtským, Mnichovským a Lipským rozhlasovým orchestrem. S naším SOČRem bude mít premiéru. Zajímavostí pro vás možná bude, že jsou tito umělci manželé a že jejich vystoupení v Krumlově bude vzácnou příležitostí společného účinkování. Kromě jiných árií zazpívají milost-

Foto archiv

V pořadí 16. ročník Mezinárodního hudebního festivalu Český Krumlov je letos obzvláště bohatý na výjimečné osobnosti a velkoryse pojaté projekty. Stejně jako byl 20. července impozantní zahajovací koncert s Orffovým slavným dílem Carmina burana na Jižních terasách krumlovského zámku, tak i závěrečný koncert 25. srpna nabízí zajímavou podívanou. Ovšem mezi těmito koncerty probíhají na různých místech Českého Krumlova neméně poutavá hudební setkání; od recitálů, přes komorní koncerty, varhanní cyklus, operní představení v barokním divadle, národní večery Francie a Irska, koncerty jiných žánrů jako je folk a jazz, až po velké, symfonické koncerty. Během festivalu se představí řada renomovaných umělců z celého světa, mezi nimi i tvář letošního ročníku – Václav Hudeček, nebo také Pavel Šporcl, Pavel Steidl a Gabriela Demeterová. Pozvání přijali i mladí umělci, laureáti mezinárodních hudebních soutěží. Přijedou nejlepší interpreti irské lidové hudby z Irska, dvojnásobní držitelé ceny Grammy Awards – jazzové vokální kvarteto New York Voices, Čechomor, který zahraje společně s cimbálovou muzikou Martina Hrbáče… výčet by byl ještě dlouhý. Nejlepší bude, když nahlédnete do festivalového programu na internetové adrese www.festivalkrumlov.cz.

Annamaria Popescu (Suzuki) v představení Madama Butterfly v milánské La Scale

ný duet z Otella. J. ames se těší na árii z Rusalky. S českou výslovností jí pomáhá manžel, protože v češtině zpívá často. Třetí sólistkou je hvězda milánské La Scaly, mezzosopranistka Annamaria Popescu. Pochází z Kanady, ale během své bohaté kariéry navštívila mnoho míst nejen v USA, ale po celém světě. V současné době nejvíce času tráví v Miláně a jak je to jen možné, jede do Kanady. Seznam operních domů a orchestrů, se kterými spolupracovala, je velmi dlouhý. Jsou mezi nimi Opera Montreal, Teatro Săo Carlos di Lisboa, Teatro Massimo di Palermo, London Symphony Orchestra ad. K jejím oblíbeným rolím se dostaneme během následujícího rozhovoru. Kdy jste začala zpívat? Už jako velmi malé děvčátko. Moje rodina byla úzce spojená s aktivitami kostela v Montrealu. Zpívala jsem se svými dvěma sestrami a bratrem v kostelním sboru a byla hlavní zpěvačkou při různých církevních obřadech. Tam jsem získala základy svého hudebního a duchovního vzdělání. Považujete La Scalu za vaše domovské divadlo? Mám velké štěstí, že mohu být blízce svázaná s tak úžasným divadlem. S La Scalou mám velmi dobré vztahy a v podstatě se tam cítím jako doma, i když jsem vlastně z domova pryč. Ale na druhou stranu se těším, když mohu zpívat jin-



rozhovory

de, hlavně v místech s odlišnou kulturou a zvyky. To se mi líbí, protože mě to hlasově obohacuje a co je ještě mnohem důležitější, pomáhá mi to růst jako člověku. Mohla byste nám povědět o vaší cestě z Kanady do Evropy, do La Scaly? Profesorka Janine Reissová mě v Paříži představila šéfdirigentovi jednoho z předních světových těles – Londýnského symfonického orchestru, siru Colinu Davisovi, který mě pozval do Londýna k provedení koncertní verze Trójanů Hectora Berlioze. Pak mě nabídnul, abych představení zopakovala v La Scale. To byl můj evropský operní debut. Kde je nyní váš domov, v Miláně, v Evropě, nebo v Kanadě? Nyní je mým domovem Miláno, ale odstěhovat se do Itálie pro mě nebylo snadné rozhodnutí. Znamenalo to vykořenit dceru Livii a opustit rodinu. Přestože je Kanada pro život jednou z nejkrásnějších zemí na světě, Evropa, a zejména Itálie, pro mě představuje mnohem více profesionálních příležitostí. Naštěstí se Livie velmi rychle naučila plynule italsky a naplno žije jako italská dospívající dívka. Vážím si toho, že dokáže snadno přijímat jak italské, tak kanadské prostředí. Kde a jak často zpíváte v jiných zemích světa? Procestovala jsem celou Evropu a také Orient a vždy se mi takové zkušenosti líbí, ale v posledních několika letech jsem měla štěstí a mohla jsem pracovat i blízko domova a rodiny. Které opery a role jsou vaše nejoblíbenější? Mezi mými favority je a vždy bude vysněný mezzosoprán Carmen, ale také Bizetova málo známá Dulcinée v Donu Quichottovi. Líbí se mi vážný Rossini a velmi mě zaujala jeho Tancredi, nebo také Arsace v opeře Semiramide, podobný vztah mám i k Händelovi. Rolí, jež bych ráda zpívala, je opravdu mnoho, ale každá, kterou mám právě na repertoáru, je v té chvíli mou oblíbenou, ať už je to Suzuki z Madame Butterfly v La Scale, nebo cokoliv jiného včetně zpívání rumunských lidových písní s rodinou. Jste uznávanou operní pěvkyní, vydobyla jste si věhlas, vytvořila jste řadu odlišných rolí. Máte pocit, že se ještě stále můžete naučit něčemu novému? Jistě, stále pokračuji ve studiu svého řemesla, tak jak to dělá jakýkoliv profesionál v kterémkoliv oboru. Chodím nadále na hodiny zpěvu, jak k Alexandrině Milchevové v Sofii, tak k Janine Reissové v Paříži. Navštěvuji je jak nejčastěji mohu, abych si udržela hlas v co nejlepší kondici. A přímo zbožňuji, když mohu studovat nové dílo. Objevovat a učit se novou hudbu mi přináší velké uspokojení. Je obtížné udržet se „na vrcholu“? Můj evropský debut v La Scale byl neobyčejný zážitek, ale neznamená to, že už ve své kariéře nečelím žádným obtížím a nemám obavy, které má každý zpěvák. Zpívání v La Scale zvyšuje očekávání, kdekoli vystupuji. Je to zodpovědnost a stálá výzva, abych ve zpěvu dosahovala dalších a dalších osobních úspěchů. Je důležité pečovat o hlas, v tomto ohledu nemám žádná tajemství. Ve svém životním stylu nic nepřeháním a snažím se vyhýbat všemu, co by mohlo můj hlas poškodit.

Je těžké spojit rodinu, mateřství a kariéru? Kdokoli, kdo se dnes snaží budovat kariéru a zároveň vychovává dítě, vám poví, že to je velmi náročný úkol. Ale mám obrovské štěstí, že mám tak skvělého manžela a rodinu, která mě podporuje. Ano, opravdu je moc těžké být nejlepší, ať už jako manželka, matka, či zpěvačka, ale kladnou stránkou Livie je její obrovská chápavost, je hodně nezávislá a vyspělá, čímž mi roli rodiče usnadňuje. Spolu s manželem jsou mými největšími fanoušky. Zdědila po vás dcera talent? Přála byste si, aby se také stala umělkyní? Zpívá ve školním sboru a moc se jí to líbí, ale její velký talent spočívá spíš ve výtvarném umění. Určitě ji budu podporovat v jakékoli dráze, pro kterou se rozhodne. Co kromě opery máte ráda? Jaké máte koníčky, co ráda děláte, když nejste v divadle? Óch! Strašně ráda pletu a dělám lidové výšivky. Uběhne mi tak čas, když jsem pryč z domova a taky je to určitá terapie a meditace. Doufám, že během mého festivalového pobytu v České republice narazím na nové lidové výšivky. Které árie zazpíváte v Českém Krumlově a jaký je váš osobní vztah k těmto áriím? Jak už jsem zmínila dříve, vždy mě nadchne, když mohu zpívat Carmen. Pokaždé v ní objevuji něco dalšího, nového. Budu zpívat i známý duet z Lakmé s paní ames a další krásné kusy ze známých oper. Všechny připravené árie mám ráda. Pro mne každé představení jakéhokoliv díla nabízí možnost většího poznání svého vlastního hlasu a repertoáru, který zpívám. Znáte orchestr, dirigenta a sólisty, se kterými vystoupíte na festivalu? Nikdy jsem ještě neměla tu čest setkat se s Gottfriedem Rablem, ale na práci s ním se těším, znám Jeanine ames, ale ještě jsem s ní nezpívala, takže na Mezinárodním hudebním festivalu v Krumlově to bude naše premiéra. Operní galavečer se uskuteční na otáčivém hledišti v zahradě krumlovského zámku. Už jste někdy vystupovala v tak neobvyklém prostředí? Nikdy předtím jsem na takovém místě nevystupovala. Jsem plná očekávání. Na koncertech pod širým nebem jsem zpívala, to ano, ne však před otáčivým hledištěm. Vím, že to nebude jednoduché, ale už se moc těším na novou zkušenost. Bude to vaše první návštěva České republiky? Ano a velmi se na ni těším. Každý, kdo v České republice byl, velebil její krásu. •

host redak c e



rudolf riedlbauch  Jan Šmolík O svém poměru k hudební inspiraci jsi před časem řekl a bylo i otištěno: „Člověk ve své činnosti, ať chce nebo ne, je silně ovlivněn zážitky z dětství, harmonií v rodině, nebo naopak zase něčím, co jen vzdáleně připomíná klidný vstup do života. Já jsem prožil cosi, co nyní se stále větším obdivem k rodičům mohu nazvat šťastným dětstvím. Ale zároveň to byly roky, naplněné prací a hudbou. Mezi prvními nástroji, které jsem denně vídal v rukou svých sourozenců, byly housle a flétna. Možná, že právě proto je dodnes nejraději používám jako opakující se symboly a motivy kompozic, ve kterých usiluji o vyjádření hudebního prožitku, o navození atmosféry klidu a pohody, třebaže se vlastní malba může hemžit nervním pohybem ploch, plošek, křivek, barev. Velmi rád maluji jednotlivé figury i shluky hráčů. Postoj a držení nástrojů nabízejí množství možností výtvarného uzpůsobení v souladu se záměry kompozic i hlavní myšlenky. Vím, že byly uskutečněny mnohé pokusy výtvarně vyjádřit hudbu i způsobem opačným, tedy popisným. Kdysi bylo mým nejtajnějším přáním napsat hudební drobnůstku, dnes se snažím o to, aby se mi alespoň jednou podařilo namalovat obraz, který by zvučel jako lidová píseň, i když by kompozičně byl složitý jako obsáhlá symfonie, obraz, který by byl zobrazující, ale zároveň ponechal prostor pro fantazii. Jestliže se mi zdaří vtáhnout diváka do těchto nedozírných prostorů představivosti, přiblížím se těm metám, kterých hudba už dávno dosáhla. Člověku je asi dáno žít v neklidu, hledat, tápat, dokonce i vyhledávat konflikty. Také potom se však neurovnatelné záležitosti dají řešit spíše klidnou cestou než chirurgickým řezem. Přál bych si, aby moje obrazy, alespoň některé z nich, k tomu cíli přispěly.“ Co bys dnes měnil nebo dodal? Neměnil bych asi nic, ale něco přece jen dodám. Začali jsme úryvkem z řeči pana profesora Kouteckého a tohle moje krédo je také výňatkem, úryvkem z úvodního textu katalogu Hudba a výtvarné umění (Praha, Alšova síň 1981). Petr Eben tam hovořil a psal o svém poměru k výtvarnému umění a inspiraci z něj, já naopak z pohledu výtvarníka Rudolf Riedlbauch

Foto archiv

Je 14. června a v galerii pražského Klementina pomalu končí vernisáž společné výstavy malíře Rudolfa Riedlbaucha a jeho kolegy a přítele, sochaře Milana Váchy. Společné výstavy pořádají už řadu let a rezonují spolu i po umělecké stránce. Prohlížím naposled exponáty a uvědomuji si, že Rudolf Riedlbauch se pohybuje na hranici realismu, ale jeho tvorba přináší zobecnění i zpochybnění reálných prvků, abstrakci i fantazii, zjednodušení do symbolů (Hnízdo) i jinak nezachytitelnou složitost a barevnost okamžiku v průtoku času. A především jeho obrazy zaujmou. Čekám, jestli umělec dodá něco podstatného k našemu rozhovoru, ale marně. S Rudolfem Riedlbauchem se známe přes čtyřicet roků, a tak vím, že co chce říci, raději namaluje. Také se mu nechtělo znovu opakovat životopisné údaje a z toho, co už o něm bylo řečeno a napsáno, si jako vlastní charakteristiku vybral šťavnatý úryvek z úvodní řeči na vernisáži obou zmíněných umělců v Praze, Blatné a Strakonicích. Takovouto momentkou jej tedy vypodobnil přítel a ctitel, náš přední onkolog, Prof. MUDr. Josef Koutecký, DrSc.: „Vězte, že už mladý Rudolf své okolí klamal (což dělá občas dodnes). V dětství a raném mladistvém věku se totiž učil hrát na klarinet a pokoušel se skládat. A pak najednou, v 17 letech, nechal muziku muzikou a dal se na malíře. Sice se to nedělá, ale zdá se, že udělal dobře. Ostatně mezi sourozenci má muzikantů dost a dost. Na Akademii výtvarných umění se projevoval šikovně. Málokterému studentovi jde jeho profesor za svatebního svědka (byl to profesor František Jiroudek). V dalších letech pak už to šlo ráz na ráz – od Akademie přes učitelování na Střední odborné škole výtvarné, asistenta na katedře kreslení a modelování Fakulty architektury ČVUT až k habilitaci na Akademii výtvarných umění. Skončilo to – jak jinak – působením na volné noze. Rudolfa vzrušuje několik témat, ze kterých vznikají cykly: Krajina, která mu není přepisem přírody, ale vzpomínkou na dětství, zrání a lásky, touhou a snem. Stromy, kořeny a vzpínající se větve. Připomínají vztažené lidské paže a splétající se prsty ať z lásky nebo ze žalu. Jeho hudební motivy jsou dialogy, souznění barev, tvarů a tónů. Každý se jich může účastnit svojí vlastní představou. Je Riedlbauchův muzikant s píšťalkou ovčákem nebo krysařem z Hammeln, flétnistou Janem, Rudolfovým bratrem, slavným filharmonikem Gézou Novákem, nebo snad foukajícím chatařem z Hrabalových a Menzelových Slavností sněženek? A další témata? Divadlo, cirkus, svět tance a vesnických slavností, poutí a kolotočů. Celá Riedlbauchova tvorba je o metamorfózách života. Je malířem nespoutaným, náhle osvíceným námětem, úporně pracujícím, poetickým a muzikálním. Maluje o životě a jeho ohrožení, o zrodu, cestě životem, o postojích a vztazích. Má co říci. Má koho oslovit. A co o něm samotném? Kromě malování má nejraději sebe. Barvy má rád všechny, z květin luční, ze slohu baroko, z malířů Franze Antona Maulbertsche, literaturu historickou a české pohádky a ze skladatelů Leoše Janáčka, Otmara Máchu (a jak by ne, když pro něho k vernisážím skládal) a Václava Riedlbaucha (a jakpak by ne, když je to bratr a udělá pro něj, co mu na očích vidí). Ovšem miluje také víno, To má rád všude.“

host redakce

Repro archiv



Skladbička pro flétnu

host redak c e



jsem mluvil o hudbě. Namaloval jsem opravdu hodně obrazů, ve kterých hudba a hudebníci jsou tématem, ale záměr, význam je širší. Naopak jsem namaloval mnoho obrazů bez hudební tematiky – a jsou stejného rodu. Skladatel a můj přítel Otmar Mácha to vyjádřil slovy: „Již při prvním setkání s obrazy Rudolfa Riedlbaucha jsem pocítil cosi blízkého, cosi společného s tím, co je obsaženo v hudbě. Totéž se odehrávalo také při prvním setkání s malířem…“ Ona se ta příbuznost, to spříznění postojů, záměrů, pozná, ale těžko se definuje. Konečně – kdyby to šlo snadno vysvětlit slovy, nemusí se ani malovat, ani to psát do not. Nechme na divákovi a v našem případě na čtenáři Hudebních rozhledů, co tomu řekne a co mu to řekne.

Problém času vnímání jsi právě zpochybnil, ještě bys měl zpochybnit tu rozdílnost smyslů vnímání – oči ve výtvarném, uši v hudebním umění. Vždyť přece dílo, které zaujme, působí na celou bytost člověka se všemi jeho smysly, zkušenostmi i momentálním stavem a životní situací. A není zrovna náhoda, že výtvarníci i hudebníci hovoří o barvách a tónech… Řekl jsi to sám. Co dál?

Repro archiv

Nebudu téma nastavovat a začnu opakem. Mezi hudbou a výtvarným uměním jsou prý dva základní rozdíly v tom, že hudbu vnímáme sluchem, obraz zrakem a dále, že hudba probíhá v čase a ten je k jejímu vnímání nezbytný, obraz můžeme „globnout“ a dodatečně si všímat podrobností. Ty ses ovšem při takovém tvrzení přímo rozčílil a říkáš, že divák, který pochválí obraz na první pohled, pro tebe málo znamená a víc si vážíš takového, který… … který nedá jenom na první dojem, ale bere ten obraz postupně, vrací se, vyhledává. To může i na výstavě trvat tak dlouho, jako poslech jedné sonátové věty. Vím, že ten první dojem je důležitý, ale nesmí se přeceňovat. Stává se, že k něčemu přijdeš, ono tě to doslova bouchne přes hlavu – a pak už tam nemusíš, nebo – a to je horší – přijdeš znova a ono se to neopakuje, až se divíš. Nechci to ještě víc komplikovat, tak radši další otázku. Oranžové housle

Do kterých dalších oborů ještě zasahuješ? Zmíním se jenom o jednom. Říká se tomu realizace v architektuře a patří sem skoro všechno – od skla přes návrhy goblénů až k nástěnným malbám. Ty najdeš v Čechách, na Slovensku i v Německu. Zatím poslední tři jsem dělal v loni pro pražský hotel Olympic.

Repro archiv

Výstavy? Těch bylo opravdu hodně. Do sedmdesáté jsem je pečlivě počítal, dnes bych ti přesné číslo neřekl. V současnosti chystám výstavu v galerii Černá labuť, to je ovšem výhled. Asi nejzajímavější a rozhodně nejúplnější byla výstava na ostrově Mainau na Bodamském jezeře. Tu mi uspořádali k padesátinám v roce 1994. Bylo tam všechno, i sklo. Jako perličku dodávám, že následující výstava tam byla věnována Egonu Schielemu (1890–1918). A ukončil bych tím, čím jsi začínal. Od 14. června je v galerii Klementina výstava, která trvá až do konce srpna. Protože vím, že Hudební rozhledy vycházejí na začátku měsíce, vaši čtenáři to pořád ještě mohou dobře stihnout. • Borovice



u d á lo s t i

tanec praha  Praha, Sazka Arena, Divadlo Ponec, Divadlo Archa, Hudební divadlo Karlín  Zuzana Smugalová Festival Tanec Praha – 19. ročník Mezinárodního festivalu soudobého tance a pohybového divadla – se letos konal 1. až 28. června. Jako každý rok jej hostilo divadlo Ponec, kde je jeho „domov“, Divadlo Archa a exkluzivně i Karlínské divadlo. Již vlastně tradičně se v rámci Tance Praha proměnila v divadelní sál i Sazka Arena. Letos festival probíhal neuvěřitelných 21 dní, ve kterých se představilo 11 programových večerů, jenž by měly být průřezem současného evropského tanečního trendu, ukázkou české tvorby a představením hlavní hvězdy festivalu. Jaké jsou tendence evropského tance? Dramaturgie Tance Praha vnímá mladé tanečníky jako budoucnost soudobého tance a nabízí jim v programu festivalu poměrně velký prostor. Tři Evropské taneční laboratoře měly přinést to nejzajímavější, co se podařilo vytipovat na evropské taneční platformě Aerowaves, které se každoročně účastní více než tři sta umělců. Po zhlédnutí průřezu tvorbou mladých choreografů na Tanci Praha, lze jen s povzdechem konstatovat, že současný tanec znamená spoře oděné sólo prezentující vnitřní dilemata svého protagonisty prostředky, které divákovi poodhalí z jeho autorských pnutí máloco. Každé uvedené sólo mělo samozřejmě své umělecké kvality, ale podobnou volbou pohybového slovníku, obdobnou prací se scénou především pomocí světla i výběrem hudby, kterou většinou tvořily nekonkretizované zvuky, působily laboratoře díky dramaturgickému řazení splývavě. Často bylo používáno i slovo a tak rozdíl bychom nalezli snad jen v námětech. Lze v tom spatřovat příklon k tématům a prostředkům zcela nenarativním, které jsou v dnešní komplikované době zrcadlením osamocení lidského jedince a výkřiky či generačním voláním o pomoc. V rámci prvních dvou programů Evropské taneční laboratoře se představily i dvě české tanečnice a choreogra y, zároveň i laureátky 1. a 2. místa choreografické soutěže Cena Jarmily Jeřábkové. Jejich díla obstála se ctí a patřila jistě k tomu lepšímu, co bylo možno v rámci těchto večerů vidět. Dora Hoštová (chor: Arkánum) i Dagmar Chaloupková (chor: Gradina) jsou obě absolventky Duncan Centre konzervatoře a jejich styl práce je tím podobný a přece rozdílný. Důraz na vnitřní emoce dává jejich tanci osobitost, tajemnost i citlivost, se kterou si divák ví rady. Přestože komorním sólům svědčí více komorní prostředí malého divadla, dokázaly bez problémů obsáhnout i rozlehlost divadla Ponec. První večer (4., 5. a 6. června) se kromě Dory Hoštové představily ještě další tři ženy. Společným jmenovatelem byl jakýsi princip proměny, vcítění se do jiné identity. Choreografie s názvem Andrey ruské autorky Olgy Pony a v interpretaci Marie Greyf odkládala oděv a odhalovala části své duše procházející proměnou z naivní dívky v životem zkoušenou ženu. Autorská choreografie e Lizard´skin Roser López Espinosa ze Španělska, měnila lidskou kůži za ještěrčí také skoro až na kost, bohužel, ne tak přesvědčivě. Trochu jiná proměna, ne trvalá, ale spíše hravá a divadelní byla metamorfóza Susanne Martin, německé performerky. V masce stárnoucího muže jménem Herr K. Müh jednoduchostí pohybových prostředků přemluvila diváky, aby hru na někoho jiného hráli s ní. Druhý večer (17., 18. a 19. června) odhaloval méně těla a více duši vlastních protagonistů. Po tajemné nadpřirozenosti Dagmar Chaloupkové se představila Italka Simona Bertozzi. Její práce L´Endroit byla sice inspirována množstvím podnětů a interpretována velice originálním pohybovým

slovníkem, ale chybělo jakési logické vnitřní uspořádání. Posledním číslem večera byla finská tanečnice Eeva Muilu. Vermiculus je vlastně představení v představení. Frustrace z marného snažení je maskována až nepříčetnou euforií. Tanečnice jedna a přece dvakrát jiná. Dílo bylo diváky neprávem, díky zařazení na konec programu, pochopeno jako humorná scénka. Oplývalo však velkou vnitřní silou a sebezapřením, které katapultovalo tanečnici k úspěchu jako opravdový vrchol celého programu. Evropská taneční laboratoř 3 (21., 22. a 23. června) měla asi nejpestřeji složený program, který opravdu určoval průřez tanečními trendy dnešními tendencemi. V úvodu se představil jediný muž laboratoří Guillermo Weickert Molina ze Španělska. Různé podoby strachu byly opravdu lidské, komické i tragické zároveň. Francouzka Emilie Sudre prezentovala choreografii Antonyho Egéaho, těžištěm jehož tvorby je hip hop a break dance. I to je móda dnešní doby. V Soli 2 pracoval s napětím, riskováním v kontrastu s ženskou ladností a svůdností. Bezpochyby opravdovým tanečním divadlem byla poslední choreografie chorvatské tanečnice Jasny Vinovrški Which club? Ironický povzdech nad tím, co ví úředník o současném tanci a jakou peripetií byrokracie musí v době celkové globalizace projít ten, kdo chce změnit místo působení. Naprosto strohý taneční minimalismus, úderný, jasný v kontrastu vyslovených otázek imigračních formulářů. Pokud nechtěl divák Tance Praha vidět „Laboratoře“, jako další zahraniční hosté se mu na festivalu nabízely dva velice odlišné večery. Jeden z nich byl umístěn do Divadla Archa (11. a 12. června) a dal by se „familiérně“ nazvat jako „Švýcarský“. Dvě díla, duet a trio, nabídly vysoce kvalitní tanečně – divadelní představení plné dráždivosti a emocí. Skupina Utilité Publique s choreografií Fizz prezentovala hranice mezi tím, co je potěšením a jaká je skutečná realita. Dokonalost provedení odpovídala zralosti interpretů, kteří až s překvapivou lehkostí pluli na vlně sebeironie. Choreogra a Jessica Huber perfektně zvládla dva mladé muže a hudebníka. Sama s nimi tančila v Touché, kdy se nechala inspirovat dotykem a jeho aspekty. Živá hudba a zajímavá scéna vytvořily na jevišti i v hledišti atmosféru plnou citlivosti a něžnosti. V divadle Ponec se prezentovala stálice festivalu z Dánska Granhoj Dans (7. a 8. června). Výjimečně v choreografii Palle Granhoje nevystoupil celý soubor, ale jen tanečnice Aline Sanchez Rodrigez. Dvoudílné představení plné hudby, slov, tance a kubánského zpěvu vyprávělo nejen příběh tanečnice, ale i její pocity, její touhy a sny. Více než by se tančilo, se o tanci mluvilo, ale i to je možná cesta, jak k tanci přistupovat. Hlavní hvězda festivalu To, co neustále plnilo mysl organizátorů, to co bylo hlavním lákadlem celého festivalu a velkou událostí sezony, proběhlo v Karlínském divadle a Sazka Areně. Compagnie Marie Chouinard, kanadský soubor této zavrhované i oslavované choreogra y. Souboru, na jehož první vystoupení ve Státní Opeře Praha před několika lety se asi nikdy nezapomene a je nasnadě věřit, že i tentokrát bude dlouho zmiňovanou událostí. První večer prezentace souboru proběhl 6. června v Karlínském divadle. Dvě části programu vystavěly pro diváka dramaturgii podobnou rozehřívaní a následnému útoku. První choreografie 24 Preludes by Chopin byla jakousi sondou do souboru, přehlídkou jeho možností, přípravou pro další dobrodružství. Melancholicko-lyrická hudba změkčovala ostré tvary pohybu tanečníků a odlehčovala jejich fyzickou invenci jen natolik, aby jim ponechala své a oni neošidili ji. Tak, jak se protiklady přitahují, tak dokonale souzněla hudba i choreografie. Co obraz, to změna atmosféry. Marie Chouinard pracuje s pohybovým slovníkem jednotlivých interpre-

udá l o st i



novala na původní model oběti a davu, ale vyzdvihla právě onen lidský pud zachování rodu. Sílu jednotlivce i skupiny, kteří vše podřídí jedinému cíli. Symbolicky, bez jediného popisného gesta, které by značilo to, co není nutné říkat, nechala diváky vstoupit dovnitř pomocí škrabavých zvukových vln Roberta Racina. Byly jakousi předehrou, jakýmsi hledáním toho správného místa a času. S hudbou Igora Stravinského se už jen rozehrávaly situace. Jiskřivost námluv byla jemně okořeněna pohybovými odkazy k dalším choreografiím Nižinského, kontroverzního autora první verze Svěcení jara. Doprovod Symfonického orchestru Českého rozhlasu dodal na působivosti, i když tempo předepsané tanečním souborem působilo chvílemi unaveně. Tento nedlouhý večer byly předány i hlavní ceny festivalu, Ceny Sazky Za objev v tanci a Ceny za interpretaci. Objevem v tanci se stala a částku 400 000 korun na nový projekt získala rumunská choreogra a Ioana Mona Popovici za své představení Portrét. Čtrnáctičlenná mezinárodní porota letos také podruhé udílela Cenu za interpretaci, získala ji slovenská tanečnice Anna Caunerová. Oficiálního předání se večer dočkala také divácká cena České taneční platformy, známá již před zahájením festivalu, která putovala k Janu Kodetovi za choreografii Kevel.

Foto archiv

Svěcení jara v choreografii Marie Chouinard

tů a nedává šanci konvenčnosti. Charisma jejích interpretů vychází z drobností a detailů jako hlavních a nejdůležitějších prvků. V propracovanosti tkví dokonalost. Jejich neskonale působivý jevištní projev vyvrcholil, a to skoro ne jen metaforicky, v druhé části programu. Chorale, dílo ve kterém se odkrývají nejtajnější emoce a sny. Touhy, ve freudovském stylu pojaté animalitou lidské bytosti. Ten nejintimnější okamžik, který zná každý, vyvedla autorka do oranžovo-černých barev, doprovázených autentickým zněním hlasů interpretů. Ti zvukem a rytmizací dechu vytvořili v určitých momentech stav jakéhosi transu, ve kterém už navíc nebyli jedinými aktéry situace. Celé hlediště prožívalo ony zvláštní sekundy před… Ten výbuch a gejzír lze jen stěží k něčemu přirovnat. Dynamická elektronická hudba v rytmu vzrušeného srdečního tepu doprovázená skoro agonickým zpěvem tanečníků. Compagnie Marie Chouinard si zcela podmanila tanci nijak příznivý prostor operetního divadla. V rozlehlosti Sazka Areny však působila 14. června choreografie Svěcení jara poněkud unyle. Autorka k ní přistoupila po svém a zkušený divák se jen těžko ubrání srovnání s jinými verzemi. Její tanečníci uprostřed starodávného háje vylézali jako zvířecí živočichové a měnili se na bytosti bájných satyrů. Celé představení prostupovala ostrost, s jakou se interpreti nejen pohybovali, ale jakou se i vyjadřovali, s jakou se vnímali navzájem. Do půl těla nazí zobrazovali posedlosti utlumované předchozím časem. Situace se vyostřovaly, tanec byl špičatější . Volnost, kterou poskytovala sporadičnost kostýmu, byla expresivně využita jako výraz nevyslovené emoce. Pohyb rozkvétal do jehličkových květů, a vše nechával rozehrát v drobných detailních nuancích přes svaly tanečníků. Svěcení jara je vnímáno jako dílo, ve kterém se může projevit všechno umění choreografie. Na krátkém úseku zobrazuje kořeny i budoucnost lidského pokolení. Autorka rezig-

Český tanec v divadle Ponec Choreografie Portrét byla na programu hned 15. června. Dílo velice sugestivní, balancující na hranici absurdity a sentimentu. Taneční divadlo, které jednoduchými prostředky otvírá příběh postupně tvarující charaktery postav. Ioana Mona Popovici vytvořila dílo ve spolupráci se skupinou Nanohach a její členové jsou i interprety tohoto citlivě pojatého a expresivně realizovaného představení. Doplňuje je Anna Caunerová. Velmi zajímavá je i choreografie s Kůží na trh. Jana Hudečková a Marta Trpišovská uvedená na Tanci Praha 10. června. Autorky představení pojaly scénář ve stylu televizních show a reklamních vysílání. Trochu ironická demonstrace života tanečnice. Choreografie Kevel Jana Kodeta byla součástí dalšího večera české tvorby na festivalu. Hravá choreografie, plná improvizace a napětí mezi tanečníky i živými hudebníky Českého klarinetového kvarteta. Žádné převratnosti, ale divácky vděčné představení. V programu 24. června mu předcházela choreografie Antona Ľahkého, slovenského choreografa, pracujícího s taneční skupinou DOT 504. Heaven is the place, otázka, i odpověď v jednom. Dílo vynikalo výbornou interpretací všech tanečníků, úžasnou plasticitou pohybu, která nebyla jen fixována, ale ukázala se v průběhu choreografie, jako velice tvůrčí. Celý festival zakončil 26., 27. a 28. června česko (či spíše slovensko) – japonský večer. Nejlépe dramaturgicky pojatá koncepce složeného večera festivalu představila slovenské tanečníky působící v Čechách, Jara Vinařského a Luciu Kašiarovou v jejich autorské choreografii Srdce jako postřelení ptáci. Něžnost a prostorová členitost celé práce ostře kontrastovala s dílem Chilsko Kaido Showcase of the body. Tři tanečníci ve třech drahách se pohybovali s kvílivou emocí za pomocí silových tanečních prvků. Pády a údery násobily svou sílu oproti jemnosti kontaktní improvizace Slováků. Perfektní tečka za celým programem 19. ročníku Mezinárodního festivalu soudobého tance a pohybového divadla. Festival Tanec Praha 2007 proběhl během června nejen v Praze, ale i na dalších šesti místech v České republice, kde se představil vybraný program. Doprovázen byl letos poprvé i tištěným festivalovým zpravodajem Tanečních aktualit – 1. internetového časopisu o tanci. Je znát, že současný tanec má v dnešní době již vybudovanou pevnou pozici a má co svým divákům nabídnout. Na Tanec Praha jich přišlo přes sedm tisíc. •

festivaly, koncerty Foto archiv



Yoram Ish-Hurwitz zahrál na zahajovacím koncertě Lisztův cyklus Léta putování.

krom ížský forfest vzkvétá... Kroměříž, Sněmovní sál a Obrazárna Arcibiskupského zámku, Chrám sv. Mořice, Podzámecká zahrada, Muzeum Kroměřížska aj.  Jan Vrkoč Forfest, mezinárodní festival současného umění s duchovní tematikou, dosáhl letos své „plnoletosti“, v Kroměříži jsme mohli oslavit už jeho 18. ročník. Těžko v krátkosti vystihnout těch 18 let festivalu, který si již dávno vydobyl své místo ve středoevropském kulturním dění. O krátké ohlédnutí jsme požádali PhDr. Milana Slavického: „V Kroměříži máme nyní příležitost pobývat na 18. ročníku festivalu Forfest. Po pravdě řečeno, celá léta za minulého režimu jsem si říkal. že až jednou režim padne, tak jedna z věcí, na které se těším, bude nějaký festival křesťansky nebo šířeji řečeno duchovně orientovaného umění. A byl jsem velice potěšen, když v těch hektických dobách po roce 1990, kdy spousta věcí vznikala a byla zakládána, spatřil světlo světa také takový festival. Samozřejmě mě těší, že festival stále ještě existuje, že se dožil 18 let a že vzkvétá. Myslím si také, že je velmi dobře, že Forfest je interdisciplinární festival, to znamená nejen hudební, ale věnuje se tu pozornost i výtvarnému umění, multimediálním uměleckým dílům, performancím a podob-

ně. A dále, celý festival má ráz nadkonfesní, to znamená, že je šířeji zaměřen na duchovní problematiku obecně.“ Forfest byl zahájen recitálem vynikajícího nizozemského klavíristy Yorama Ish-Hurwitze. Tento poměrně ještě mladý umělec v roce 1993 absolvoval Julliard School a dosáhl významných ocenění na interpretační soutěži Eduard Flipse Piano Competition v Rotterdamu. Získal také mezinárodní cenu Jacques Vonk Prize. Od roku 1992 pravidelně koncertuje v evropských metropolích, natáčí snímky, v nichž se zaměřuje na díla Schuberta, Chopina a Prokoeva. Pro kroměřížský koncert sestavil interpret výběr z Lisztova monumentálního cyklu Léta putování (v zahraničí celý cyklus hrává na třech celovečerních koncertech, to ale na Forfestu, bohužel, nebylo reálné). Je třeba zdůraznit, že celý náročný cyklus hraje Yoram Ish-Hurwitz zpaměti. Programní dílo, osobní výpověď a pohled na vlastní život umělce od milostného opojení až po náboženskou exaltaci, dokáže interpret sdělovat posluchačům hluboce lidsky, dovede postihnout ty nejjemnější barevné a dynamické nuance, na druhou stranu se nevyhýbá ani mohutné romantické šíři a „lisztovskému“ fortissimu, je-li třeba. Hurwitz neobyčejně plasticky a zpěvně tlumočil lyrické pasáže, v nichž je líčena přírodní scenérie – „Obermannovo údolí“, „U jezera de Wallenstadt“ apod. Úplně odlišný, mnohem intimnější výraz volil interpret pro tři hudební básně na sonety Franceska Petrarky, inspirované Lisztovou láskou k hraběnce Marii d´Agouilt. Dostatečně dramaticky, ale i důstojně vyzněly mystické obrazy Pekla – „Nad knihou Danta, Fantasia quasi Sonata“ podle inspirace Božskou komedií Dante Alighieriho. Koncert ve Sněmovním sále Arcibiskupského zámku se setkal s mimořádně vřelým přijetím obecenstva a byl úspěšným a velkolepým zahájením festivalu. Letošní 18. ročník Forfestu tentokrát vynikl koncerty mnoha špičkových interpretů. Kromě exkluzivních českých umělců tu v samostatných recitálech zazářili zahraniční interpreti, např. houslistka Anna Zielińska z Polska, anglický klarinetista Gareth Davis nebo dokonce německá cimbálistka slovenského původu Enikö Ginzery. Nemáme zde, bohužel, prostor pro podrobnější rozbor, případným zájemcům mohu ale doporučit internetovou adresu www.forfest.cz. Kroměřížský Forfest letos nezklamal a nabídl posluchačům silné umělecké zážitky. Škoda jen, že například studentům uměleckých škol z Prahy či posluchačům zavedených koncertních síní z Brna a dalších velkých měst připadá Kroměříž nepřekonatelně vzdálená, a připraví se tak o skvělý zdroj poznání a nedocenitelné informace o stavu současného umění. Stále platí, že na Forfest spíše přijedou diváci z Německa, Irska nebo Rakouska, než z Olomouce, Brna, Prahy. Zahraniční návštěvníci se ovšem shodovali, že podobný festival s tak širokým zaměřením k duchovním obsahům a souvislostem a s tak kvalitní programovou nabídkou vlastně nikde jinde na světě neexistuje… •

absolventský koncert na jedniku Praha, Lichtenštejnský palác  Míla Smetáčková Po nedávném reprezentačním večeru Orchestru Pražské konzervatoře ve Dvořákově síni, zakončeném ovacemi ve stoje, jsem byla svědkem dalšího úspěšného, byť méně slavnostního koncertu, který pořádala ve čtvrtek 7. června Pražská konzervatoř v Sále Bohuslava Martinů. Byl to absolventský večer dvou mladých umělců – pianisty Jakuba Metelky a skladatelky Valentyny Shukliny – za vynikající spolupráce

Filharmonie Hradec Králové pod taktovkou Miriam Němcové. Právě ona byla pro mne jakousi spojnicí mezi oběma koncerty. V prvním sehrála pro publikum sice neviditelnou, pro výsledek koncertu však velmi důležitou roli, kdy pro dirigenta Serge Bauda dokonale připravila nepříliš zkušený konzervatorní orchestr v náročném francouzském programu, ve druhém pak zcela nepochybně a konečně i viditelně přispěla ke zdaru a vysoké interpretační úrovni večera. Jakub Metelka, student prof. Františka Maxiána, zahrál Rachmaninovu Rapsodii na Paganiniho téma brilantně a nekompromisně mužným způsobem, až jsem měla chvílemi pocit, že mu palce drží nejen jeho učitel v publiku, ale že se nad klavírem vznáší i duch Františka Maxiána – otce, jak jsem jej znala a obdivovala v dobách jeho největší kariéry. K výslednému dojmu přispěl značnou měrou i precizní doprovod orchestru. Druhá polovina večera patřila Valentyně Shuklině ze skladatelské třídy prof. Otomara Kvěcha. Její Requiem pro sólový soprán, smíšený sbor a symfonický orchestr je skladba velmi působivá nejenom zajímavými nápady a jejich průhledným zpracováním, ale i vzácnou úsporností, vzdálenou jakékoliv mnohomluvnosti, která udrží posluchače při plné pozornosti od úvodního „voicebandu“ až k závěrečnému vyvrcholení. Křehký a čistý soprán Terezie Švarcové plně odpovídal jejímu půvabnému zjevu, sbor „Rebelcanto“ byl vzorně připraven sbormistrem Janem Míškem a orchestr královéhradecké Filharmonie hrál soustředěně a se zaujetím pod energickým, neokázalým, dokonale čitelným a inspirativním gestem Miriam Němcové. Té je – podle mého soudu – především třeba poděkovat za pečlivě připravený večer, z něhož jsem odcházela s blahým pocitem, že Pražská konzervatoř vypouští ze svých bran nejenom mimořádné instrumentalisty, ale také skladatele, kteří se odvažují i nyní psát krásnou, srozumitelnou, a tudíž všestranně použitelnou hudbu. •

Foto Jiří Skupien

Čerstvý absolvent Pražské konzervatoře Jakub Metelka

 Foto archiv

festivaly, koncerty

Quintet Bona Fide uprostřed se Soňou Červenou (zleva Petr Grau – flétna, Jakub Janský – housle, Ladislav Horák – akordeon, Jaroslav Novák – kytara a Petr Dvorský – kontrabas)

tango v atriu Praha, Atrium  Vít Clar Legenda praví, že když Astor Piazzolla studoval ve Francii u slavné Nadii Boulangerové, řekla mu paní profesorka: „Jste přece Argentinec a bandoneonista, měl byste se vyrovnat s vaší národní hudbou, s tangem!“ Což on až do smrti veleúspěšně činil. Převážně dílu Piazzollovu byl věnován krásný koncert, který zazněl 15. května v neuvěřitelně zaplněném žižkovském Atriu. Interprety byli vynikající umělci: Soňa Červená a soubor Bona Fide Tango (Ladislav Horák – akordeon, Petr Grau – flétna, Jakub Janský – housle, Jaroslav Novák – kytara a Petr Dvorský – kontrabas). Úvodem znělo známé Libertango, pak skladba soudobého autora Aleše Březiny (1965) na texty sólistky Soni Červené, Bordel z Historie tanga a originálně pojatý Žralok (Escualo). Přiznám se, že ač o Piazzollových skladbách něco vím, v podání paní Červené mne jeho písně v jejím a Hany Kloubové překladu oslovily mimořádně silně. Soňu Červenou ostatně asi obdivujeme všichni: významná operní pěvkyně (na 113 rolí po celém světě!) dokáže být i v roce svých kulatin stále špičkovou šansoniérkou a také recitátorkou. To říkám zcela záměrně. Piazzolla zkomponoval na Borgesův text svůj jediný melodram: El Tango. Ten jste měli v Atriu slyšet! Ale abych se vrátil zpět, po přestávce jsme vyslechli skladby Juliana Plazy a Pedra Laurenze, které na mne působily jako pokusy o jakési koncertní zpracování běžného, tanečního tanga. Velkou část programu obratně zaranžoval houslista Jakub Janský. Závěrečná, originální Piazzollova Tanguedia, nese však prvky minimalismu, což mne do jisté míry překvapilo. Krom toho všeho mne opět zaujal zvuk Horákova, na objednávku v Itálii postaveného nástroje, který má v tastatuře bandoneonový rejstřík. A už jsem psal, že virtuóz umí s registrováním skvěle zacházet. Po skandovaných potlescích Bona Fide Tango přidalo kontemplativní Oblivion, za něž Piazzolla posmrtně obdržel Grammy Award, a se Soňou Červenou zopakovali „Tango pro Soňu“. Koncert jako víno. •



festivaly, koncerty

pon kud opožd ný k est

kocianova houslová sout ž po ty icátédeváté

 Petar Zapletal

Ústí nad Orlicí, Základní umělecká škola

Když jsem v roce 1997 psal o kompaktním disku Sylvie Georgievy (…se na svém prvním cédéčku představuje jako už zralá interpretační osobnost…, viz Hudební rozhledy, roč. 50, 1997, č. 10), věru mě nenapadlo, že v recenzi vyslovené přání (Georgievu bezpochyby ještě – a rádi – na koncertech i z dalších nahrávek uslyšíme…) bude splněno (zásluhou Společnosti Josefa Bohuslava Foerstra a neúnavné organizátorky paní Míly Smetáčkové) až teprve za deset let. Ne že by mezitím Georgieva na koncertech nevystupovala: provedla mj. souborně cembalové Sonáty Jiřího Antonína Bendy (2002) i Bachovy Goldbergovy variace (2003), ale čekat musela na vlastní nástroj, který si před třinácti lety objednala u Mistra Vyhnálka… 5. května 2007 jí objednané cembalo konečně bylo k službám: ve Foerstrově síni, přináležející ke kostelu sv. Vojtěcha (ano, to je ten, v němž byl kdysi varhaníkem Antonín Dvořák!), přednesla na nový nástroj čtyři ze Sonát pro cembalo J. A. Bendy (č. 4 F dur, č. 7 c moll, č. 8 G dur a č. 16 C dur). Po odeznění prvé z nich prošly slavnostním křtem (jehož se ujali cembalistčina pedagožka profesorka Zuzana Růžičková a společně s ní zástupci Společnosti pro starou hudbu) nástroj i kompaktní disk. Vynikající kvalita hry S. Georgievy by si bezpochyby byla zasloužila větší publicitu, než jaké se jí mohlo dostat v sálku sotva pro sedm desítek sedících posluchačů. (Protože – což musím označit za trapnou ostudu – se bez omluvy nedostavila početná skupina z bulharské ambasády, poslouchalo nás asi padesát). Ale všechno špatné je k něčemu dobré: velmi dobrá zvuková kvalita nového instrumentu se v tomto akusticky výhodném prostředí dobře prosadila, a komorní charakter sálku skvěle sblížil interpretku s hosty, takže koncert dostal ráz malé, až idylické rodinné slavnosti… Georgieva zahrála Bendovy sonáty znamenitě: není třeba ani opakovat, co už o její hře bylo řečeno před deseti léty, ani zdůrazňovat drobné, při živém výkonu zcela zanedbatelné nedostatky. Spíše bych dodal, že její provedení čtyř nepříliš rozlehlých skladeb mělo – kromě zcela samozřejmé technické suverenity a zjevné muzikálnosti i citu pro sloh – jednu málokdy vídanou další přednost: ač Georgieva velmi „čitelně“ odlišovala náladový ráz jednotlivých skladeb a uvnitř nich také jednotlivých jejich částí, svíral celý program do jednoho celku naprosto vyrovnaný a zcela osobitý interpretační styl. Georgieva přitom zachovává úctyplný vztah k notovému zápisu, velmi pečlivě vyslovuje ornamenty, a agogiku udržuje ve střízlivé míře; pokud někde Bendovu hudbu maličko „romantizuje“, nehledá tím efekt, ale vychází z charakteru a z ducha hudby samé. To je ovšem cenná vlastnost, jež plně koresponduje i s navenek velmi skromným cembalistčiným vystupováním. Sympaticky rovněž zapůsobilo, když se Georgieva publiku svěřila, že v Sonátě C dur č. 16 shledává v první větě nápověď, resp. anticipaci slohu Beethovenova, ve druhé Mozartova a ve třetí Haydnova – tedy typické znaky v historicky tak říkajíc „obráceném gardu“… Sobotní květnové odpoledne přineslo výsostně příjemný umělecký zážitek. •

 Ivan Štraus Ve dnech 8.–12. května proběhl v Ústí nad Orlicí 49. ročník Kocianovy houslové soutěže. Přijelo 56 účastníků ze 17 zemí. Jako vždy se na prvních místech umístily skutečné hvězdy, i když jim zatím bylo hodně málo let. Způsob, jímž třeba David Horvat ze Srbska, který si vylosoval č. 1 v I. kategorii do 10 let, přednesl Haydnův koncert G dur, nás zvedl ze židle. Ale i další ceny, Němka Felicitas Schiffner a Litevka Emilija Janonyte hrály vskutku umělecky, s bezchybnou technikou. Přitom se všichni adepti museli v prvním kole vyrovnat s povinnou obtížnou skladbou Fritze Kreislera, Siciliano a Rigaudon. Ve II. kategorii zahrála ohromně Vieuxtempsův 1. koncert Markéta Nádvorníková z novodobé houslové líhně v Polici nad Metují. Tercie ani decimy nepředstavovaly pro dvanáctiletou dívenku žádný problém. Další – tentokrát Norka, ač postavou téměř skřítek, si zase poradila velmi kvalifikovaně se Sarasatovými Cikánskými melodiemi. S obtížemi Ondříčkova Scherza capricciosa se ze 17 účastníků III. kategorie do 14 let nevyrovnali pouze tři, ostatní prošli do 2. kola, kde bylo nutno výjimečně rozdělit 1. cenu, protože rozhodnout mezi Karolem Danišem ze Sereďe a Šimonem Michalem z Police nad Metují nebylo možné. Ten první suverénně vyšíval Wieniavského Variace, ten druhý zase švihal v závratném tempu Paganiniho Campanellu. Absolutní laureátka Norka Miriam Helms zvítězila hudebně i technicky téměř dokonalým přednesem Ysaÿovy 4. sonáty, s níž mají co dělat posluchači vysokých hudebních škol. Těsně za ní se umístili Matouš Michal z Police, který se velmi úspěšně potýkal s Ysaÿovou 5. a 6. sonátou (!), a Němec Tobias Feldmann ohromivší nás svou virtuozitou i hloubkou výrazu v Sarasateho Fantazii Carmen. Součástí Kocianovy houslové soutěže byl obnovený Festival Jaroslava Kociana, na němž jeho ředitel, Jaroslav Svěcený, nejprve otevřel výstavu slavných houslí, v dalších večerech pak účinkoval pokaždé s jinými kolegy: violoncellistou Jiřím Bártou a klavíristkou Marií Synkovou, varhaníkem Jaroslavem Uhlířem a trumpetistou Miroslavem Kejmarem, v závěru pak hrál s Virtuosi Pragenses barokní koncerty na různé housle, aby dokumentoval jejich zvuk. Zahajovací koncert patřil Pardubické komorní filharmonii, která pod taktovkou Tomáše Koutníka skvostně zahrála symfonie Ludwiga van Beethovena a Franze Schuberta. Mezi nimi přednesl čtrnáctiletý absolutní vítěz loňské KHS Milan AlAshab Slavíkův Koncert pro housle a orchestr a moll s virtuózní Vaněčkovou kadencí. Byla radost vidět, jak si pohrává se všemi technickými obtížemi bez zábran a strachu. Nebylo divu, měsíc předtím vyhrál soutěž v polské Poznani, kde se umístil na 1. místě ze 60 účastníků. Je škoda, že takovéhoto vítězství si veřejnost skoro nevšimne, zatímco různé hvězdičky všeho druhu jsou vynášeny na výsluní. A přitom pro image Česka jako kulturní země udělá takovýto borec podstatně víc, levněji a trvale. • I. kategorie: 1. cena: 2. cena: 3. cena:

David Horvat, Srbsko Felicitas Schiffner, Německo Emilija Janonyte, Litva Anna Novotná, Police nad Metují Mihai Trita, Španělsko

festivaly, koncerty

1. cena: 2. cena: 3. cena:

Markéta Nádvorníková, Police nad Metují Miriam Welde, Norsko Nikolai Laporev, Belgie Markéta Dominikusová, Letohrad Katarzyna Olszewska, Polsko

III. kategorie: 1. cena: 2. cena: 3. cena:

Karol Daniš, Slovensko Šimon Michal, Police Olga Šroubková, Praha Julie Svěcená, Praha Leoš Drda, Havířov Halyna Bila, Ukrajina

IV. kategorie: 1. cena: 2. cena: 3. cena:

Miriam Aalien, Norsko Matouš Michal, Police Tobias Feldmann, Německo Tanja Sonc, Slovinsko Marta Kowalczyk, Polsko Markéta Klodová, Havířov

Laureát KHS:

Miriam Aalien

ohlédnutí za %&. setkáním kruh' p átel hudby v lounech Louny, Vrchlického divadlo, Oblastní muzeum  Vlasta Kouřilová, Vlastimil Kouřil Hostitelem letošního celostátního setkání Kruhů přátel hudby, podporovaných Nadací Český hudební fond, bylo ve dnech 1. a 2. června Vrchlického divadlo a KPH v Lounech. Do Loun se sjelo více než padesát zástupců Kruhů přátel hudby. Pravidelnou součástí každého setkání je prezentace uměleckých agentur, které nabízejí umělce, soubory i celé pořady. I tentokrát si účastníci mohli vybrat u dvanácti agentur propagační materiály. V úvodu pracovního jednání pozdravil účastníky setkání ředitel Vrchlického divadla Vladimír Drápal, popřál všem, aby se Louny staly o víkendu metropolí krásné hudby a 14. celostátní setkání KPH dalo sílu pokračovat v ušlechtilé činnosti. Jednání pak zahájil předseda Rady KPH prof. Ivan Klánský, seznámil přítomné s personální změnou v Nadaci ČHF a představil novou tajemnici rady paní Helenu Jindrákovou. Dosavadní tajemnici, paní Evě Plochové, za neúnavnou a obětavou práci pro KPH za potlesku zúčastněných upřímně poděkoval. Kolegy uvítala i členka rady a předsedkyně KPH v Lounech Hana Benešová. V diskusi vystoupilo několik „delegátů z terénu“ a podělilo se o potíže i úspěchy svých KPH. Nedostatek finančních prostředků řeší pomocí příspěvků od Nadace Český hudební fond, Nadací Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů i drobných sponzorů. Pro bohaté sponzory nejsou koncerty KPH atraktivní. Zástupci KPH ve svých vystoupeních ocenili vstřícnost umělců a jejich porozumění pro finanční možnosti pořadatelů koncertů i ochotu mladých vystupovat za přijatelný honorář. Získat mladé předplatitele se většinou nedaří. Prof. Zuzana Růžičková, místopředsedkyně Rady KPH, upozornila na možnost příspěvku z Nadačního fondu Viktora Kalabise za uvedení jeho díla. Závěrem prof. Klánský ocenil neúnavné úsilí organizátorů koncertní činnosti, kteří

přes všechny potíže přibližují vnímavým posluchačům krásnou hudbu k jejich domovům. Takoví jsou v cca 130 aktivně činných KPH. Před večerním koncertem přítomné uvítal vřelým projevem starosta města Louny, ing. Jan Kerner. Manželé Zdeňka Kolářová a Martin Hršel perfektně provedli skladby pro dva klavíry Sergeje Rachmaninova a Wolfganga Amadea Mozarta v úpravě Edvarda Griega a George Gershwina. Sobotní matiné připravili pořadatelé v Oblastním muzeu v Lounech. Pod širým nebem zahrál mladý violoncellista Tomáš Jamník a Panochovo kvarteto. Zážitek z poslechu hudby v akustickém prostředí pod věžemi chrámu sv. Mikuláše završila procházka historickým centrem Loun s poutavým výkladem Hany Benešové. Většina účastníků setkání využila i doplňkový program a rozjela se odpoledne autobusem po okolí Loun. První zastávka byla v kostele sv. Jakuba ve Slavětíně s prohlídkou vzácných gotických maleb, další u Oldřichova dubu a v Peruci. Někteří si prohlédli Pamětní síň Emila Filly, jiní expozici v Muzeu české vesnice. I poslední navštívené místo, nedostavěný chrám v Panenském Týnci, na všechny silně zapůsobilo. Hana Benešová a pracovník Vrchlického divadla Miroslav Blažek byli našimi zasvěcenými průvodci. Po oba večery proběhla i letos neformální posezení, která jsou vždy vítanou příležitostí k utužení dlouholetých přátelství, diskusím s umělci, předáním zkušeností i společnému zpívání. Těšíme se, že nás příští rok v květnu mile přivítá Valašské Meziříčí, kterému Louny předaly pomyslnou štafetu. •

dv úsp šné premiéry v plzni Plzeň, Měšťanská beseda  Míla Smetáčková Smyčcový orchestr Atlantis, který Vítězslav Podrazil založil v r. 1993, se stal kvalitním tělesem s výbornou pověstí, kterému mnozí skladatelé rádi svěřují první provedení svých děl. Tak se stalo, že na svůj prémiový koncert si Kruh přátel hudby 2007 v Plzni pozval právě tento orchestr. Ve čtvrtek 24. 5. jsme si v dokonale zrestaurovaném Velkém sále

Vítězslav Podrazil se sólistkou Věrou Müllerovou

Foto archiv

II. kategorie:



festivaly, koncerty

Měšťanské besedy poslechli koncert, který stál i ve značně únavném letním počasí za cestu z Prahy. Zazněly tu hned dvě světové premiéry, věnované právě tomuto orchestru. Byly to jednak Preludium a dvojitá fuga pro smyčcový orchestr od plzeňského rodáka (1930) žijícího ve Velké Británii Karla Janovického a Ornamenty pro klavír a smyčcový orchestr od Marka Kopytmana (1929), usazeného v Izraeli. Kromě toho jsme se seznámili i s nostalgicky laděnou skladbou českého rodáka, nedávno zemřelého Viléma Tauského, meditací Coventry, v níž autor vzpomíná na válečné události, které prožil v Anglii. Dirigent Vítězslav Podrazil zarámoval program Dvořákovou Serenádou Es dur a Dvěma valčíky téhož skladatele. Velmi dobře a vyrovnaně znějící orchestr provedl všechny skladby v pečlivém a uvážlivém nastudování a umírněných tempech, v nichž tematické i harmonické předivo skladeb vyniklo v mimořádně srozumitelné podobě. To jsme ocenili zejména při poslechu novinek. Karel Janovický, mj. významný člen britské Společnosti A. Dvořáka pro českou a slovenskou hudbu, napsal své vtipné a vstřícné Preludium k nedávným 70. narozeninám dr. Grahama Melville-Masona, který byl spolu s autorem této dedikaci přítomen a kvůli němuž na koncert přijela s květinami i dárky početná delegace sesterské české Společnosti Antonína Dvořáka z Prahy. Graham Melville-Mason je dokonalý znalec české hudby a jeho mnohaletá spolupráce s našimi hudebními institucemi v čele s Pražským jarem přináší naší hudbě již po dlouhou dobu nemalý prospěch. Česká odborná veřejnost je si toho dobře vědoma a ocenila proto dr. Melvilla-Masona po zásluze řadou cen a vyznamenání. Mark Kopytman napsal své Ornamenty pro plzeňskou pianistku Věru Müllerovou, s níž její part při kompozici konzultoval a dobře učinil: složitá, přesto srozumitelná a na výsost zajímavá a napětí plná skladba byla jak sólistkou, tak orchestrem zahrána virtuózně a nadšeně přijata i početným plzeňským publikem. Také přítomný autor byl očividně s provedením spokojen, a tak se orchestr Atlantis se svým dirigentem Vítězslavem Podrazilem může jistě těšit na další opusy, komponované přesně pro něj na míru. Mimořádně zdařilý večer splnil vrchovatou měrou naše očekávání a publikum, interpreti i autoři odcházeli jistě plně uspokojeni krásným průběhem večera. A ještě konstatování na závěr: tak originální a zajímavou dramaturgii i úroveň provedení lze plzeňskému Kruhu přátel hudby jen závidět. •

k poct jana sedláka Plzeň, Masné krámy  Jiří Teml V neděli 29. 4. proběhl v odpoledních hodinách v plzeňské galerii Masné krámy koncert k životnímu jubileu houslisty Jana Sedláčka, na němž účinkovali houslisté Michal Sedláček, Marie Sedláčková, flétnista Martin Rezek a klavíristé Mirka Hakenová a Maxim Averkiev. Zajímavý a pečlivě nastudovaný program obsahoval skladby Paganiniho, Rachmaninova, Quantze a 2. houslový koncert Bohuslava Martinů. Jako přídavek pak zazněl humorný Pavoučí tanec jubilanta. Jan Sedláček je neodmyslitelnou součástí plzeňského hudebního života. Poznal jsem ho jako vynikajícího sólistu i jako dlouholetý pilíř Plzeňského rozhlasového orchestru, s nímž jako sólista i koncertní mistr realizoval stovky hudebních nahrávek různých historických období a bezpočet folklorních úprav pro populární pořad Plzeňského rozhlasu „Hrají a zpívají Plzeňáci“. V průběhu let pak koncertoval jak s různými orchestry a komorními soubory různého nástrojového obsazení, tak i se smyčcovým kvartetem, které založil.

Ač obdržel řadu zajímavých nabídek doma i v zahraničí, s výjimkou kratšího působení v japonském Kyotu a španělském Santiago de Compostela zůstal věrný své milované Plzni. Říkával mi, že se každý den těší na ten typický rozhlasový pach složený z cigaretového dýmu a vůně kávy, trvale usazený v ladírně rozhlasového orchestru, v němž je mu nejlépe. Neobyčejně zvídavý a pracovitý interpret pomohl na svět řadě hudebních novinek soudobých skladatelů. Bylo jen nepochybnou škodou, že se Jan Sedláček nevěnoval činnosti pedagogické, neboť měl co předávat mladým. Něco z toho se však přece jen uchytilo v jubilantově rodině i v nejmladších výhoncích sedláčkovské dynastie, jak jsme toho byli svědky na tomto jubilejním koncertu. •

mistr josef suk ve velké synagoze Plzeň, Velká synagoga  Marta Ulrychová Synagoga ve Kdyni se letos stala místem, v němž byl souborem Duo di Basso zahájen šestý ročník festivalu Hudba v synagogách Plzeňského regionu. O několik dní později 14. 6. na něj navázal koncert ve Velké synagoze v Plzni společným vystoupením Josefa Suka a klavíristky Iriny Kondratěnko. Mistr přednesl výběr z houslových skladeb Antonína Dvořáka – Romantické kusy, op. 75, Baladu d moll, op. 15, Nocturno H dur, op. 40 a Sonatinu G dur, op. 100. Aplaudující publikum si však vyžádalo četné přídavky, v nichž se náš legendární houslista rovněž přihlásil k rodinné tradici. Kromě houslové úpravy Dvořákovy Humoresky to byla i Ukolébavka Otilie Dvořákové, původně rovněž komponovaná pro klavír, dále pak Bagatella Josefa Suka. Známá Massenetova Meditace z opery ais a závěrečná Gluckova Melodie z opery Orfeo učinily tečku za večerem, jenž byl příjemným sledem mistrovsky pojatých nerozměrných skladeb, přinášejících bohatství geniálně zpracovaných melodických nápadů. Sukova interpretace Dvořákových děl je osobitá. Umělec nelpí na laciných efektech, je uměřený ve volbě temp i dynamických a agogických nuancí, jeho hra působí jistě a samozřejmě, kantiléna jeho houslí, jež má nezaměnitelný charakteristický zvuk, se plně rozezněla v příznivé akustice jedné z největších synagogálních staveb. Obdiv patří rovněž klavíristce Irině Kondratěnko, která vložila svoji pregnanci i citový potenciál do služeb velikánů české hudby. Koncert byl pro Plzeňany jedinečným setkáním s mimořádnou osobností našeho hudebního života a jeho skvělým uměním. • Josef Suk a Irina Kondratěnko

Foto archiv



Foto Pavol Mravec

festivaly, koncerty

Vítězové 1. kategorie Beethovenova Hradce, Marie Al-Ashhabová a Lukáš Klánský

&*. beethoven'v hradec rozepjal svá k ídla Hradec nad Moravicí, Červený zámek; Raduň, kostel Nejsvětější trojice; Opava, Slezské divadlo  Petr Hanousek Součástí letošního Beethovenova Hradce byla nejen náročná mezinárodní soutěž, tentokrát v oboru klavír, ale také druhá Dílna pro nejmladší skladatele a festivalová koncertní řada k poctě 180. výročí úmrtí nejproslulejšího návštěvníka zámku. Koncerty se poprvé nekonaly jen na zámku v Hradci nad Moravicí, ale i na dalších místech – v kostele Nejsvětější trojice v Raduni (na zámečku v této obci je stále deponována část mobiliáře Lichnovských, která čeká na instalování v Hradci po ukončení náročné rekonstrukce Bílého zámku) a ve Slezském divadle v Opavě. O úvodní tóny festivalu, kdy zněla hudba Beethovena a jeho současníků, se postarali sólisté a soubory žáků Základních uměleckých škol z Českého Těšína, Háje ve Slezsku, Hlučína, Karviné, Kravař, Opavy a Ostravy na přehlídce zvané Beethoveniáda. Ve čtvrtek 31. května se ve dvou hodinových blocích vedle dvou pěvkyň a čtrnácti klavíristů vystřídaly také čtyři dětské pěvecké sbory (dokonce i hosté z Liberce), příležitost k vystoupení v akusticky ideálním prostředí využili i členové smyčcového souboru a ve vtipné choreografii žákyně tanečního oboru. Ve Velké dvoraně Červeného zámku byly rovněž instalovány dětské výtvarné práce, takže program ke Dni dětí, pořádaný sdružením Múza, byl opravdu pestrý. Velký ohlas vzbudil písňový recitál z tvorby Beethovena, Drigy (Dřízgy), Faurého a Debussyho vynikající ostravské sopranistky Evy Dřízgové-Jirušové za klavírního doprovodu laureáta poslední klavírní „Beethovenky“ Michala Bárty. Koncertní sál v neděli 3. června zcela zaplnili abonenti koncertní řady pořádané městem Opavou a sdružením Talent. Již zmíněný koncert v Raduni v úterý 5. června pak patřil Žesťovému kvintetu Janáčkovy filharmonie Ostrava. Skvělí instrumentalisté si pro tuto příležitost připravili zejména hudbu starých barokních mistrů, což návštěvníci přijali s neskrývaným uspokojením. Poslechnout si laureáty letošní soutěže na vynikajícím koncertním křídle zapůjčeném firmou Petrof bylo velmi zajímavé, protože do tříkolového maratónu pro dvě věkové kategorie se zapojilo pětačtyřicet studentů z Česka, Slovenska,



Ruska, Běloruska, Ukrajiny a Japonska. Nebylo snadné v tak „našlapané“ konkurenci obstát. Jako projev uznání si proto čtveřice nejlepších odvezla nejen diplomy a finanční ceny, ale také originální keramické plastiky Aleny Zupkové. Před mikrofony Českého rozhlasu Ostrava a zvědavými posluchači se ve středu 6. června představili Lukáš Klánský (nechal se přesvědčivě unášet 5. sonátou Luboše Fišera) a Marie Al-Ashhabová (přednášející s horoucím srdcem Beethovenovu Appassionatu, legendárně spjatou s Hradcem). Za druhou kategorii se blýskl Viktor Vojnovič (Brahmsova Rapsodie g moll a dvě části Slavického cyklu Etudy a eseje), nakonec část svého programu z prvního kola precizně podal absolutní vítěz soutěže Peter Fančovič (Rondo a Capriccio Zlost nad ztraceným grošem Ludwiga van Beethovena a Koncertní etuda Rej skřítků Ference Liszta). Celkové pořadí kandidátů „má na svědomí“ mezinárodní porota, jejímiž členy bylo pět významných pedagogů a umělců. Předsednictví poroty zvládl na jedničku s hvězdičkou Peter Toperczer, děkan pražské AMU, dalšími členy pak byli Jan Jiraský, vedoucí klávesové katedry JAMU Brno a laureát soutěže v roce 1989, Józef Stompel z Hudební akademie Katovice, Stanislav Zamborský z VŠMU Bratislava a Oleg Krimer, klavírista z Běloruska působící nyní v Bonnu. Těší nás, že jednání poroty probíhala v přátelské atmosféře a hbitě (i díky počítačovému programu, který pro soutěž vytvořil Pavol Mravec), že soutěžní dění přilákalo posluchače z blízkých i vzdálenějších míst. Jména držitelů hlavních cen uvádíme v závěru textu, kompletní výsledky i s cenami za provedení skladeb Ludwiga van Beethovena, Leoše Janáčka a soudobého českého skladatele pak najdete na stránkách www. ritornel.com/beethoven. Poprvé v historii Beethovenova Hradce se vítěz soutěže představil ještě druhého dne jako sólista operního orchestru Slezského divadla pod taktovkou šéfa opavské opery Damiana



festivaly, koncerty

Benettiho. V krásném divadelním sále (bohužel na špatném nástroji) přednesl Peter Fančovič s obdivuhodným smyslem pro detail part Beethovenova 3. klavírního koncertu c moll a posluchači mohli obdivovat i spontánní a zvukově bohatý výkon loňské laureátky Lucie Kopsové (oba shodou okolností ze Slovenska a studující v Česku) ve stále působivém houslovém koncertu Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Na interpretační soutěž navázala druhá Dílna pro nejmladší skladatele. Dostaveníčko si mladí komponisté dávají na zámku již od poloviny devadesátých let při soutěži žáků ZUŠ. Vlastně i první Beethovenův Hradec v roce 1961 byl určen začínajícím skladatelům (interpretační soutěž, která později dostala název O cenu Beethovenova Hradce, se konala až o rok později). Lektoři letošní Dílny, tedy skladatelé převážně z brněnské JAMU, připravili na pátek 8. června večerní program, v němž našla místo „tradiční“ moderna (Sonatina pro flétnu a klavír Jana Nováka), zvukovými efekty okouzlovaly elektronické kompozice (Duhový ostrov Jany Bařinkové a Wide Crossing Víta Zouhara), u preparovaného klavíru se „vyřádili“ Markéta Dvořáková a Ivo Medek (Dva v jednom kole), v interpretaci grafických partitur Jany Bařinkové (G-part) se vystřídali vedle jmenovaných také flétnistka Kateřina Novotná a Jaroslav Šťastný, který se jako Peter Graham s posluchači rozloučil svými jazzovými improvizacemi (Paris in the Rain, Nice Weather). Sedm „statečných“ komponistů v rozmezí sedmi až patnácti let si pak užilo závěrečné nedělní matiné s názvem Hledá se nový Beethoven. Děti z Brna, Hranic a Ostravy zprvu hrály skladbičky, které vytvořily doma, druhá část okouzlila kolektivním muzicírováním, jež vznikalo pod dohledem lektorů. Nemáme jistotu, že se někdy v budoucnu setkáme se jmény sester Marie a Bohdany Pavlatových, s Alenou a Helenou Šmídovými, s Lukášem Markem, Pavlem Těšínem či Michalem Kočnarem, ale dá se předpokládat, že je dny strávené na Hradci posunuly v hudebním myšlení někam dál. Třeba k vyjádření svých představ nebudou příště používat jen klasické hudební nástroje, ale i chobotofon, bábovkofon, pískofon či jak všechny ty zvukové hračky pojmenoval tým „vážných“ skladatelů. Již čtvrtým rokem je hlavním pořadatelem Beethovenova Hradce Sdružení pro umění a výchovu Talent. Přestože není snadné tento hudební svátek zajistit finančně, díky dotacím Moravskoslezského kraje, jmenovitě náměstkyni hejtmana Jaroslavě Wenigerové, která nad festivalem převzala osobní záštitu, grantovému řízení Ministerstva kultury České republiky, příspěvkům Městského úřadu v Hradci nad Moravicí, Matice Slezské a Nadace Český hudební fond i díky pochopení Správy státního zámku Hradec nad Moravicí a firmy Petrof, je stále možné festival držet při životě. Věříme tedy, že mladí interpreti, skladatelé, krásná hudba a zámek s bohatou hudební tradicí k sobě budou patřit i v příštích letech. • Hlavní ceny: I. kategorie 1. cena: 2. cena: 3. cena:

Marie Al-Ashhabová (Konzervatoř v Teplicích, pedagog V. Vlková) Lukáš Klánský (Pražská konzervatoř, pedagog E. Boguniová) Kristina Stepasjuková (Konzervatoř Pardubice, pedagog I. Tolmačová) Petr Naryškin (Janáčkova konzervatoř v Ostravě, pedagog M. Tugendliebová) Darja Rědina (Institut umění Serebrjakova Volgograd, pedagog R. Capkova)

II. kategorie 1. cena: 2. cena: 3. cena:

Peter Fančovič (AMU Praha, pedagog M. Lapšanský) Viktor Vojnovič (Konzervatoř České Budějovice, pedagog E. Peřinová) Miroslav Míč (Konzervatoř Brno, pedagog E. Horáková) Petr Ožana (AMU Praha, pedagog M. Langer)

studenti oslavili jubileum jamu Brno, Besední dům  Jindra Bártová Slavnostní koncert, který uspořádala Hudební fakulta Janáčkovy akademie múzických umění k šedesátému výročí založení této školy, se konal 31. května v sále Besedního domu v Brně. Účinkovala na něm Filharmonie Brno a dramaturgie akcentovala především studentské aktivity v rámci činnosti této vysoké školy: nejen nastudování a provedení všech skladeb programu, ale dokonce i rekonstrukce jedné z nich byly záležitostí výlučně studentů. Obstáli víc než znamenitě. Flétnistka Kristina Vaculová interpretovala koncert pro flétnu a orchestr s názvem Grain současného děkana fakulty Ivo Medka s dokonalým naplněním mimořádných nároků této skladby využívající nejrůznějších interpretačních postupů a prostředků současnosti včetně střídání tří druhů fléten a dirigent Ondrej Olos jí byl dokonalou oporou a garantem přehledné a čitelné stavby díla. Jeho kolega Jakub Žídek jako jediný dirigoval „běžné“ repertoárové číslo – Symfonii č. 4 Bohuslava Martinů. Bylo zřejmé, že ji má dokonale zažitou a svým elegantním gestem ji přivedl k jednoznačně přesvědčivému účinku. Ve druhé polovině večera zazněla v původní premiéře symfonická balada Ilena, nedokončené dílo Vítězslavy Kaprálové ze druhé poloviny třicátých let. Námětem nalezeným v knize básní Ludmily Podjavorinské se skladatelka zabývala už v době studia na mistrovské škole v Praze, ale výsledkem bylo jen několik hudebních náčrtů. Vlastní vznik díla spadá až do přelomu let 1937–1938, kdy byla Kaprálová už několik měsíců v Paříži a nadto v úzkém styku s Bohuslavem Martinů (který se o Ilenu intenzivně zajímal). Pařížské prostředí Kaprálovou silně ovlivnilo a právě Ilena tuto situaci odráží, byť v negativním smyslu – rozpačitostí autorky nad koncepcí skladby vytvářené ještě pod doznívajícím vlivem Vítězslava Nováka: i to je jeden z důvodů, proč Kaprálová skladbu nedokončila. Existuje pouze rukopis klavírního výtahu a 105 taktů skici partitury, v čistopisu partitury se dochovalo jen prvních 18 taktů. Na existenci nedokončené práce Vítězslavy Kaprálové, kterou chová ve svých sbírkách Hudební oddělení Moravského muzea, upozornila před časem předsedkyně mezinárodní společnosti e Kapralova Society Mgr. Karla Hartlová a na základě tohoto upozornění vznikla na půdě Hudební fakulty JAMU iniciativa směřující k dohotovení a provedení tohoto díla. Zásadní podíl na ní měl student kompozice Martin Kostaš, který rukopis Kaprálové přepsal, dílo v nutných detailech upravil a v intencích autorčiny orchestrální skici zinstrumentoval. Takto vzniklou partituru pak nastudovali studenti pěveckého oboru Irena Lukáčová, Václav Barth a Martin Frýbort a doktorand oboru Herecká tvorba Divadelní fakulty JAMU Roman Groszmann (recitace); spojená pěvecká tělesa Brněnský akademický sbor a Gaudeamus, která byla jednoznačnou a výraznou oporou provedení, nastudovala Katarína Mašlejová a vysoce obtížný celek více než půlhodinového díla zdařile vystavěl dirigent Ondřej Tajovský. Za zmínku stojí, že Kaprálová zhudebnila původní slovenskou předlohu Podjavorinské a že – částečně shodou okolností, částečně úmyslně – většina interpretů se rekrutovala z řad slovenských studentů JAMU. O to byl výsledný dojem autentičtější. •

Moravské klavírní trio (zleva Jiří Jahoda jr., Jana Ryšánková a Miroslav Zicha)

moravské klavírní trio oslavovalo Brno, Besední dům  Jindra Bártová Sfouknutím svíček hned na třech narozeninových dortech uzavřelo 15. 5. v brněnském Besedním domě Moravské klavírní trio koncert k desátému výročí svého založení. Soubor hrající ve složení Jana Ryšánková – klavír, Jiří Jahoda junior – housle a Miroslav Zicha – violoncello je brněnskému publiku znám zejména z novoročních koncertů, na nichž zaznívají mj. slavné operní árie a výstupy v provedení mladých nadějných pěvců. Jubilejní koncert tělesa připomněl také toto zaměření (přídavkem – předehrou ke Glinkově opeře Ruslan a Ludmila hraným s aspirací na „rychlostní rekord“), v jeho hlavním programu však tentokrát figurovala závažná díla světové komorní tvorby. Členové tělesa se jejich interpretace zhostili s velkou zodpovědností a na pozoruhodné úrovni. V Beethovenově Triu Es dur, op. 1 upoutala jednoznačně zřetelná artikulovanost frází, Trio d moll quasi una ballata Vítězslava Nováka zaujalo výsostně tklivou atmosférou vycházející z inspirací „verbuňkového“ charakteru a Trio a moll, op. 50 Petra Iljiče Čajkovského plastickou odlišeností jednotlivých variací v obrovitém celku téměř třičtvrtěhodinového díla. Koncert uspořádal v rámci své abonentní řady vysoce agilní Spolek přátel hudby a početné publikum jej po zásluze ocenilo. •

ty – vzniká tak nová dimenze, kterou je možno směle označit za „humor v hudbě“. A není to humor laciný, jak by se snad někomu zdálo; skladatel si hraje s tóny a myšlenkovými odstíny se zralým nadhledem a zároveň s radostným zaujetím dítěte. Sám sebe skromně označuje za „komponujícího pianistu“, nikoliv za „pravého“ skladatele. Avšak interpreti úterního večera odkryli taje jeho tvoření s takovým pochopením a technickou suverenitou, že se obě oblasti Lejskovy činnosti jevily jako rovnocenné. Skladatelův charakteristický rukopis poznamenal hned úvodní Duettinka pro čtyřruční klavír, které původně věnoval své dcerušce a nyní je zahrál jeho vnouček David Paša s babičkou Věrou Lejskovou, vynikající pianistkou a autorkou textů o hudbě. Hned poté následovala řada vysoce virtuózních skladeb pro dva klavíry a pro čtyři ruce, které – psané pro vlastní potřebu – svědčily o pianistické úrovni proslulého klavírního dua Věra a Vlastimil Lejskovi. Synkopicky rytmizovanou Invenci pro dva klavíry a akordičtěji koncipovanou Toccatu pro dva klavíry martinůovského typu skvěle přednesli Marta a Milan Vaškovi; vnitřně kontrastní čtyřruční Sonátu divertimentu zase Renata a Milan Bialasovi – u této kompozice zaujalo spojení ohlasů populární melodiky s virtuozním kontextem. K interpretačním vrcholům večera náležela Preludia v podání Jana Jiraského, jenž báječně odstínil náladové prvky jednotlivých vět a myslím, že se dosud nejvíce přiblížil k vyjádření podstaty poeticko-ironicko-snivě-rozpustilých nápadů autora. Balady z Moravy na čtyři ruce pojaly Inna Aslamasová a Ema Jedlička-Gogova se sugestivně dramatickým nábojem a po tomto jediném vážnějším projevu ihned následovaly Tanečky mistrů, vtipné až k recesi a unášivě temperamentní Brazilské tance pro dva klavíry v rukou slovenských pianistů Petera Pažického a Aleše Solárika. Závěrečné překvapení z iniciativy čtyř konzervatoristů s žertovnou parodií hry na klavír rozesmálo celý sál. Myslím, že také jubilantův smysl pro humor byl nanejvýš uspokojen – vždyť studenti tak zdůraznili jeden z prvků jeho originality. •

v nováno vlastimilu lejskovi Brno, Konzervatoř  Alena Borková Významný brněnský pianista, pedagog, skladatel a organizátor Vlastimil Lejsek se 21. července tohoto roku dožívá osmdesáti let. Klub moravských skladatelů uspořádal k této příležitosti klavírní koncert z jeho díla v sále konzervatoře (15. 5.). Večer se úrovní interpretace, atraktivností programu i navštíveností naprosto vymykal obvyklým parametrům. Lejskova hudba totiž v sobě obsahuje silný humorný a hravý akcent; inklinuje místy k odlehčeným sférám a vtipně je mísí s momenty artificiálními na bázi vyspělé klavírní virtuozi-



Foto archiv

Foto archiv

festivaly, koncerty

Oslavenec Vlastimil Lejsek

festivaly, koncerty

Foto archiv



Hélène Grimaud

mezinárodní hudební festival pražský podzim  Lucie Johanovská Letos již po sedmnácté bude Dvořákova síň Rudolfina v druhé polovině září hostit nejen domácí Českou filharmonii, ale stane se místem, kde příznivci klasické hudby budou moci vyslechnout celkem 22 koncertů, na nichž se v rámci festivalu Pražský podzim představí přední evropské orchestry řízené významnými dirigenty a řada světově proslulých sólistů. Dramaturgie tohoto festivalu se už po léta v obecné rovině zaměřuje na nejvýznamnější symfonická díla od konce 18. století po současnost, přičemž hlavní osu tvoří zejména díla skladatelů vrcholného klasicismu a romantismu, jakými jsou Beethoven, Brahms, Dvořák a Mahler. Další dramaturgickou linii představují operní recitály, koncerty složené z národní hudby jednotlivých evropských zemí a festival se rovněž nevyhýbá ani oživením v podobě populárněji laděných koncertů, jakými byla v minulosti např. flamenková představení slavného Paka Peni či balalajkového orchestru z Moskvy. Za ústřední leitmotivy festivalu je možné považovat uvádění české hudby v podání zahraničních orchestrů na zahájení festivalu a též zvýraznění světových symfonických orchestrů působících při rozhlasových stanicích. I letošní ročník nezatížený žádným významnějším hudebním výročím se ponese v duchu těchto programových zásad. Dne 12. září bude festival slavnostně zahájen díly Nováka, Flosmana a Suka, která zazní v podání Symfonického orchestru Rakouského rozhlasu a televize ORF řízeného jeho šéfdirigentem Bertrandem de Billy. Tento vídeňský orchestr vznikl v roce 1969 a je jedním z nejvšestrannějších orchestrů Rakouska, neboť jeho repertoár zahrnuje jak široký okruh děl klasické orchestrální literatury a díla

operní, tak i soudobou hudební tvorbu. V sólovém partu se na tomto koncertu představí česká violistka Jitka Hosprová. Na druhém koncertu vystřídá violistku renomovaný rakouský barytonista Wolfgang Holzmair a v doprovodu stejného orchestru zazní díla Schubertova, Straussova a úpravy Schuberta z pera Brahmse, Brittena a Weberna. Třetí večer Pražského podzimu bude patřit České filharmonii a Pražským pěvcům řízeným Michelem Swierczewskim, v jejichž podání si posluchači budou moci vyslechnout díla Stravinského, impresionistů Debussyho a Ravela a rovněž koncert pro hoboj, smyčcový orchestr a klavír Ilji Hurníka. V sólových partech na tomto koncertu vystoupí sopranistka Maria Haan a hobojistka Jana Brožková. Česká filharmonie v rámci tohoto festivalu dostane prostor pro svoji prezentaci ještě jednou, a to na koncertu pod taktovkou Alexandra Lazareva, kdy zazní díla ruských autorů. Po roce se na festival opět vrací italský dirigent Fabio Luisi a společně se svou drážďanskou Staatskapelle a francouzskou klavíristkou Hélène Grimaud předvedou Beethovenův Klavírní koncert č. 5 „Císařský“ a dále zazní Straussova Alpská symfonie. Slavná Staatskapelle z Drážďan patří k nejstarším orchestrům světa, neboť byla založena již v polovině 16. století. Sám Ludwig van Beethoven tento orchestr označil za ve své době nejlepší evropský, a Richard Strauss poté za nejlepší světový operní orchestr. Jedinečnou možnost posoudit dnešní kvalitu tohoto výjimečného tělesa bude mít pražské publikum v sobotu 15. září. Jak již bylo zmíněno, jednou z programových tradic festivalu je též uvádění operních recitálů. V letošním roce se posluchači mohou těšit jednak na večer věnovaný Umění bel canta, kdy se představí anglická koloraturní sopranistka Claire Rutter a kolumbijský tenorista Juan José Lopera, a rovněž na koncert složený ze známých operních sborů z ruských oper. Na prvním zmiňovaném koncertu zazní slavné árie z oper Rossiniho, Meyerbeera, Donizettiho, Belliniho a Ponchielliho a sólisty doprovodí Pražský komorní orchestr řízený Jeanem Yvesem Ossoncem. Známé operní sbory z oper Rimského-Korsakova, Čajkovského, Musorgského a Borodina pak přednese Slovenský filharmonický sbor se Státním symfonickým orchestrem Ruska a s ruskými sólisty Kuzněcovou, Dolgovem a Kiselevem. Tento slavný ruský orchestr zavítá do Prahy se svým šéfdirigentem a zakladatelem Valerijem Poljanskim. Druhé vystoupení tohoto tělesa s klavíristou Alexandrem Ghindinem bude zaměřeno na díla Prokoevova a tento koncert bude i předmětem zájmu České televize. Vrcholem letošního ročníku festivalu budou bezpochyby koncerty fenomenálního dirigenta Valerije Gergijeva, pod jehož vedením zazní díla Sibelia, Mahlera, Musorgského, Wagnera a Rimského-Korsakova. Valerij Gergijev, jehož jméno je spjato zejména s orchestrem Mariinského divadla v Petrohradu, dirigoval již snad všechny nejvýznamnější světové symfonické orchestry nevyjímaje Newyorskou filharmonii, Vídeňskou filharmonii, Královský filharmonický orchestr, Symfonický orchestr Los Angeles atd. Na festivalu se tato osobnost objevuje již podruhé a tentokráte přijede s Rotterdamskou filharmonií, kde působí na postu šéfdirigenta od roku 1995. Sólistou v jednom z Gergijevových koncertů bude původem řecký umělec Leonidas Kavakos, který se představí v sólovém partu Sibeliova houslového koncertu. MHF Pražský podzim je znám svou spoluprací s předními evropskými rozhlasovými orchestry. V současné době probíhá spolupráce trvalejšího charakteru se všemi orchestry rozhlasové stanice BBC a na letošním ročníku se představí hned dvě tělesa této stanice. BBC National Orchestra of Wales vystoupí pod vedením dirigenta ierry Fischera nejprve v programu sestaveném ze symfonických děl Dvořáka, Brittena a Berlioze a na druhém večeru zazní Dramatické scény Julese Masseneta, Elgarův cyklus písní Sea pictures

festivaly, koncerty v podání sopranistky Christine Rice a Gershwinův klavírní koncert se sólistou Waynem Marshallem. Odpoledne a večer 24. září budou věnovány populárnějšímu programu složenému z hudby slavných hollywoodských filmů. Symfonický orchestr Českého rozhlasu bude dirigovat sám autor symfonických úprav této hudby John Wilson. Tento orchestr, který vystoupil v rámci Pražského podzimu dosud celkem osmkrát, se letos představí ještě na dalším netradičním koncertu, a to spolu s nejslavnější mexickou lidovou kapelou Mariachi Vargas. Temperamentní rytmy a neopakovatelný zvuk 15 sólových muzikantů podpořený velkým symfonickým orchestrem řízeným Enriquem Barriosem přinesou návštěvníkům jistě velký zážitek. „Národní“ dramaturgickou linii naplní v letošním roce francouzský Orchestre National d’Île de France, který do Prahy zavítá s dirigentem Yoelem Levim. Dalším slavným tělesem, které se opakovaně představuje na festivalu, jsou Bamberští symfonikové, kteří jsou považováni za přední interprety nejen klasického a romantického repertoáru, ale též nejvýznamnějších počinů autorů soudobé hudby vznikajících i na jejich vlastní zakázku. Mezi nejvýznačnější dirigenty, kteří spolupracovali s tímto tělesem, lze zařadit například Herberta Blomstedta, Georga Soltiho, Gerda Albrechta, Semjona Byčkova či Marisse Jansonse. Od roku 2000 působí na postu šéfdirigenta orchestru Jonathan Nott, který s ním přijede i do Prahy. Na prvním koncertu zazní Fibichova symfonická báseň Toman a lesní panna, Brahmsova první symfonie a konečně Brittenův houslový koncert v podání německého houslisty Franka Petra Zimmermanna. Na druhém vystoupení tělesa návštěvníci uslyší Beethovenovu méně uváděnou předehru Zasvěcení domu, Hobojový koncert anglického skladatele Williamse a Brucknerovu čtvrtou symfonii zvanou „Romantická“. V hobojovém partu se festivalovému publiku představí bamberský rodák Albrecht Mayer.



Čtvrtým rozhlasovým orchestrem, který poctí svou přítomností podzimní Prahu, bude Symfonický orchestr Německého rozhlasu z Kolína nad Rýnem. Toto těleso založené v roce 1947 je mezinárodně renomovaným symfonickým orchestrem, mezi jehož šéfdirigenty se v minulosti zařadil např. i Zdeněk Mácal. Mezi hostujícími dirigenty tohoto tělesa pak figurují taková jména jako Claudio Abbado, Karl Böhm, Herbert von Karajan, Erich Kleiber, Otto Klemperer, Lorin Maazel, Zubin Mehta, sir André Previn, Georg Solti, Neville Marriner atd. V současné době je šéfdirigentem orchestru Semjon Byčkov, petrohradský rodák, který je stálým hostem u mnoha významných evropských, amerických i ruských orchestrů. Na festival Byčkov s Kolínskými symfoniky přiváží program složený ze Straussových a Sibeliových děl, ve výběru písní Richarda Strausse se navíc představí i rakouská sopranistka Genia Kühmeier. Posledním vystupujícím tělesem na letošním festivalu BBC bude již zmiňovaný BBC Scottish Symphony Orchestra, který se rovněž představí se svým šéfdirigentem Ilanem Volkovem, a to hned na dvou koncertech. BBC Scottish Symphony Orchestra založený v roce 1935 skotským skladatelem a dirigentem Ianem Whytem je jedním z nejlepších britských orchestrů a na svém kontě má již celou řadu ocenění včetně dvou Gramophone Awards. Čestné úlohy sólového violoncellového partu v tradičně na závěr uváděném violoncellovém koncertu h moll Antonína Dvořáka se v letošním roce ujme švýcarský violoncellista Christian Poltéra. Pražský podzim tak bude i v letošním roce pokračovat ve své snaze prosazovat díla českých autorů do programu zahraničních hostů, představovat českému publiku méně známá, nicméně velmi kvalitní, světová tělesa, hledat a nacházet v hudbě posledních tří století pozapomenuté či neznámé skladatelské počiny, a tak obohacovat hudební dění nejen v hlavním městě, ale i v celé České republice. •

Foto archiv

Jonathan Nott

Zadáno pro: Pražský podzim



festivaly, koncerty

ivan klánský o chopinov festivalu  Ivan Ruml Klavírní virtuos Ivan Klánský patří dnes mezi nejvytíženější osobnosti českého hudebního života. Své působení rozděluje mezi činnost pedagogickou (už 14 let je vedoucím katedry klávesových nástrojů na pražské HAMU), poradenskou a hodnotící (členem porot mnoha domácích i zahraničních interpretačních soutěží) a uměleckou (absolvuje 100 koncertů ročně), která se dělí na sólová vystoupení a účinkování s Guarneri triem či jiným nástrojovým uskupením. Navíc vyučuje na Musikhochschule ve švýcarském Lucernu, kam dojíždí pravidelně během školního roku třikrát do měsíce na dva až tři dny. V bohatém výčtu aktivit jsme zapomněli ještě na činnost organizátorskou. Je předsedou Společnosti Fryderyka Chopina se sídlem v Mariánských Lázních a prezidentem Chopinova festivalu, který se každoročně koná ve zmíněném lázeňském letovisku (letos od 18. do 25. srpna), kde v roce 1836 v létě pobýval polský básník klavíru s rodinou své snoubenky. Dále Ivan Klánský zastává funkci předsedy rady Kruhů přátel hudby při Nadaci Českého hudebního fondu a snaží se všemožně pozvednou slávu české komorní hry i mimo hlavní hudební centra. Kromě tohoto si najde čas na svoji početnou rodinu. Má šest dětí, z toho jsou tři hudebníci různých věkových kategorií: jeden houslista, jeden klavírista a jeden (šestiletý) cellista. Ivan Klánský věří, že by jednou mohli dát dohromady trio a s úsměvem dodává, až to naše (Guarneri) přestane fungovat. Setkali jsme se s Ivanem Klánským o přestávce jeho natáčení v Českém rozhlase. Dozvěděl jsem se, že pozdě v noci přicestoval ze Švýcarska, mezitím absolvoval tiskovou konferenci v pražském Polském institutu a chystal se na další skladbu s Michalem Kaňkou po krátkém přeladění klavíru. Třebaže se mu zřejmě v hlavě v jednom okamžiku promítalo mnoho myšlenek a úkolů, během rozhovoru se zcela soustředil. Vyzařoval ze sebe klid a pohodu, třebaže kolem nás proudily desítky hlučících a někam spěchajících rozhlasáků. Ostatně na ty je Ivan Klánský zvyklý, protože jeho rodiče byli řadu let rozhlasovými novináři. Jakou úlohu sehrával u vás Chopin v různých fázích života? Zamiloval jsem se do Chopina už v dobách studií na konzervatoři a samozřejmě tím, že moji oba pedagogové, prof. František Rauch i Valentina Kameníková, byli činní v Chopinově společnosti, tak mne do tohoto prostředí přivedli a já jsem jezdil pravidelně do Mariánských Lázní na festival, ať už jenom jako posluchač nebo pak už jako hrající pianista. Tam jsem měl možnost slyšet vlastně ty nejlepší chopinisty tehdejší doby, třeba Marthu Argerichovou. Takže Chopinova hudba mě provází od studijních dob. Musím říct, že jsem vyslechl mnoho stovek, možná tisíců nejrůznějších interpretací Chopinova díla. Když v duchu procházím všechny soutěže, kde jsem později zasedal v porotě, v níž jsem pak převzal žezlo po Rauchovi a po dr. Holzknechtovi (také jsem byl dvakrát porotcem na velké varšavské soutěži), tak musím říct, že se mi někdy o Chopinově hudbě i v noci zdá. Nemohu ho zkrátka dostat z hlavy. Neznamená to však, že by Chopin byl mým jediným oblíbeným autorem, nebo že bych se nějak úzce specializoval. Je fakt, že po mém úspěchu na Chopinově soutěži v roce 1970 jsem byl zván v tuzemsku a do zahraničí výhradně na Chopina. Ale pak jsem musel sebe i veřejnost přesvědčit, že já nejsem jenom chopinista. Vždyť mám v oblibě i Beethovena, Mozarta, Brahmse a jiné autory. Nicméně Chopin je ta první láska z mládí a ta zůstává v srdci nejdéle.

Existuje podle vašeho názoru u klavíristů repertoárová specializace a jaké jsou její důvody? Samozřejmě, že existují umělci, kteří se specializují na určité období nebo přímo na jednoho skladatele. Ty důvody jsou dva: buď je člověk natolik významný a mimořádný interpret některého autora, že se mu vlastně věnuje po celý život a jeho dílo zná do poslední noty, neustále vše zdokonaluje a vylepšuje. To jsou momenty, kdy si příslušného výkonného umělce neobyčejně vážím a je to jeho plus. A pak je tu druhá kategorie interpretů, kdy hovoříme o tom, že je to spíš z nouze ctnost. Ti totiž vědí, že by se v povšechném repertoáru nedokázali příliš uplatnit, proto si najdou jednoho, méně významného autora, který není tak běžně hrán a mají pak jistotu, že když budou jeho dílo propagovat, tak mají přece jen šanci dostat se na pódium nebo k nahrávání. Ale samozřejmě, když pak pozorujeme některé vídeňské pianisty, mezi něž patří Paul Badura-Skoda, který je specialistou na Mozarta, Beethovena, Schuberta, tak to jsou lidé, kteří o příslušné interpretaci vědí úplně všechno. Za svůj život, kdy se jí výlučně věnují a více méně se nezabývají jiným typem repertoáru, tak proniknou opravdu až na samý kořen skladeb. U mě existují spíše určitá období. Měl jsem velké chopinovské období, zejména po soutěžích, pak jsem jednu dobu hrál hodně Mozarta, pak jsem se dost věnoval Smetanovi, jehož kompletní dílo jsem natočil během šesti let v Dánsku. V zásadě spíš tíhnu k barokněklasickému a romantickému repertoáru, méně už k soudobé hudbě. Ale ze soudobé tvorby hraji některé skladby, o nichž jsem přesvědčen, že patří na koncertní pódia. Jste prezidentem Chopinova festivalu v Mariánských Lázních. Jaký je jeho současný profil ve srovnání s tím, jak tomu bylo dříve? Jaký máte názor na mimofestivalové aktivity? Já se snažím být konzervativní, protože obecenstvo to má rádo, a na druhou stranu musím vidět i nové možnosti a potřeby 21. století, protože zase sponzoři to mají v oblibě. Musíme sloužit dvěma pánům najednou. Publikum si přeje, aby byl zachován Chopinův festival po stránce koncepční v původní podobě a programovém rozložení. Jde o počet koncertů, musí být určitá stabilita v tom, že posluchači vždycky vědí, že zahajovací a závěrečný koncert jsou s orchestrem, že v pátek v noci je ještě druhý koncert Nokturno atd. Jsou to pro ně určité jistoty. Na druhou stranu se snažíme dodat všemu i mediální lesk tak, jak se to dneska hodí. Mně to trochu trvalo, než jsem si na to zvykl, ale jistě to má pro určité lidi svoje kouzlo a může to přitáhnout další zájemce. Jsou to různé akce jako tenisový a golfový turnaj, různé společenské události. Ty kolem každé větší akce dneška musí být, protože jinak by zapadla. Po hudební stránce se vlastně moc nezměnilo. Chopin se nehraje jinak, než se hrál před dvaceti, třiceti lety. Interpretuje se jinak pouze v tom smyslu, že každý pianista ho uchopí trošku jinak. Dneska působením globalizace zmizely tzv. národní školy. Stává se, že když přijede někdo ze Spojených států amerických, tak může hrát tzv. ruským stylem, a naopak když někdo přicestuje z Ruska, tak klidně zastupuje francouzský styl. Už to není přesně tak kategorizované, jak tomu bylo dříve. Stručně řečeno: koncepce hudební a dramaturgická zůstává, a to všechno okolo se snažíme přizpůsobit času. Já věřím, že se tím dá uspokojit širší rozsah publika. Jaký je váš názor na komerci a umění? Nesmrsklo se dnes vše na shánění peněz a klanění se sponzorům? Samozřejmě vážné umění na sebe nikdy nevydělá, protože pokud by tomu tak bylo, stály by lístky na koncert podstatně víc, než stojí dneska. My na to nejsme zvyklí, protože v novém systému žijeme necelých dvacet let. Budeme si muset zvyknout, že tomu tak je. Tady je spíš problém, jakým způsobem je provázána komerčnost s uměním. Škoda je, když umění se ocitá na vedlejší koleji a komerčnost kouká ze všech stran. To znamená, že sponzoři hudbě nějakým způsobem pomohou, což je chvályhodné, ale v zásadě sami k ní žádný vztah nemají



Repro archiv

festivaly, koncerty

Frederyk Chopin (Eugène Delacroix, 1838, Musée National du Louvre, Paříž)

a na projektech je zajímají úplně jiné věci, než samotný koncert. Ten je tam jakoby navíc. Je to dáno celkovým odklonem od vážných kulturních hodnot u nás. Ostatně i v celé Evropě je tento odklon patrný. Ale u nás samozřejmě ještě více, protože k nám přicházejí hodnoty zábavné, nové, které jsme předtím tolik neměli, neznali, zatímco na Západě už mají toto období

za sebou a naopak už je tam zase vrstva lidí, dokonce i mladých, kteří hledají spásu duše v umění, v krásnu, v estetických hodnotách. Ale já myslím, že to k nám přijde také a pak se i třeba trochu pozmění složení sponzorů. • Zadáno pro: Chopinův festival

festivaly, koncerty

hudba tisíc' vi. roník festivalu gustava mahlera  Jiří Štilec Již pošesté se letos na podzim (14. 9. – 14. 11.) bude v Jihlavě a na dalších místech Vysočiny konat festival Hudba tisíců – Mahler Jihlava 2007, který připomíná velkou skladatelskou osobnost Gustava Mahlera, jenž se narodil v Kalištích u Humpolce a své dětství prožil v Jihlavě. Je dobře, že jak statutární město Jihlava, tak Kraj Vysočina si stále více uvědomují význam této skutečnosti, stejně jako možné dopady v oblasti festivalového cestovního ruchu a další společenské i ekonomické souvislosti. Významnou posilou je i generální partner celého festivalu – společnost BOSCH, stejně jako další partneři a sponzoři, bez nichž by nebyl festival možný. Šestý ročník už probíhá v atmosféře postupných příprav na velká mahlerovská jubilea v letech 2010 a 2011, kdy do Kališť u Humpolce a do Jihlavy přijede omas Hampson spolu s dalšími velkými uměleckými osobnostmi a soubory a kdy mezinárodní oslavy 7. července 2010 navštíví i vnučky skladatele Marina a Alma. Základní myšlenka festivalu Hudba tisíců zůstává od jeho vzniku stále stejná: rozvíjet tento projekt v návaznosti na předchozí aktivity devadesátých let dvacátého století (obnova rodného domu Gustava Mahlera) s perspektivou dalších desetiletí jako symbolu vzájemné evropské spolupráce pro posluchače v regionu, hudebníky, ale i další umělce a návštěvníky, kteří přijíždějí z České republiky i ze zahraničí. Festival Gustava Mahlera Hudba tisíců zdůrazňuje samozřejmě na prvním místě tvorbu samotného autora (symfonickou a písňovou), otevřenost jeho hudebního a filozofického odkazu, schopnost předjímat budoucnost, otevřenost nejrůznějším vlivům, multikulturnost, polystylovost a vzájemné ovlivňování jednotlivých druhů umění. Předehrou letošního šestého ročníku festivalu bude vystoupení mladých hudebníků ze Základní umělecké školy v Jihlavě na náměstí, organizátoři se tak snaží propojit mladé soubory z regionu s dalšími umělci a soubory, které na festival přijíždějí. Vlastní zahájení bude letos patřit koncertu Filharmonie Brno s dirigentem Martinem Turnovským, pěvkyní Karlou Bytnarovou a sólistou Františkem Novotným. Zazní zde Straussova symfonická báseň Don Juan, Houslový koncert Ericha Wolfganga Korngolda a Mahlerovy Písně na texty Friedricha Rückerta. V rámci festivalu vystoupí s duchovní tvorbou renesance soubor Octopus Petra Daňka. Projektem, který se snaží navázat na atmosféru doby Gustava Mahlera i na tragické kapitoly z historie židovství v Čechách, je koncert orchestru Quattro s barytonistou Ivanem Kusnjerem a mladým dirigentem Markem Štilcem. Posluchači budou mít možnost v presbytáři Hotelu Gustav Mahler vyslechnout Adagietto z Páté symfonie Gustava Mahlera, Schönbergovu skladbu „Zjasněná noc“ a skladbu Sylvie Bodorové Terezín Ghetto Requiem ve verzi pro baryton a smyčcový orchestr. Mezinárodní spolupráci a evropský rozměr festivalu bude letos reprezentovat literárně hudební projekt „Vita Caroli“, v němž se spojuje četba úryvků z vlastního životopisu Karla IV. v podání Bořivoje Navrátila s vystoupením českolucemburského souboru Bohemia Luxembourg Trio (Carlo Jans, Jitka Hosprová, Kateřina Englichová). Posluchači budou mít možnost navštívit vystoupení těchto umělců nejen v Jihlavě, kde soubor vystoupí i v rámci velmi populárního kon-

certu pro mládež, ale i na dalších místech Vysočiny – Polná, Třebíč, Bystřice pod Pernštějnem. K dalším festivalovým městům se letos podruhé připojil i zámek v Náměšti nad Oslavou, kde vystoupí s hudbou osmnáctého století soubor Camerata berolinensis. V tradičním večeru písní v Horáckém divadle se tentokrát představí jihlavská rodačka působící nyní v Německu – Kateřina Hebelková spolu s klavíristou Davidem Švecem. Samozřejmě, že i na tomto koncertu zazní písně Gustava Mahlera. Atraktivní součástí festivalu bude vystoupení Českého chlapeckého sboru Boni pueri se sbormistry Pavlem Horákem a Jakubem Martincem. Na letošní ročník festivalu byla pozvána i Divadelní společnost Jana Hrušínského, která uvede představení „Petrolejové lampy“ Jaroslava Havlíčka v režii Juraje Herze, který mimochodem režíroval i stejnojmenný slavný český film. Z hereckých osobností, které se v Jihlavě v tomto představení objeví, jmenujme alespoň Báru Hrzánovou a Radka Holuba. Z mimohudebních akcí se i letos bude konat malá slavnost v rodišti Gustava Mahlera v Kalištích u Humpolce a symbolické sázení růží. Tu letošní přiveze ze zahrady ve Westminsteru významná anglickočeská výtvarnice Helena Giras-Kozáková. V rodném domě bude otevřena výstava jejích nejnovějších keramických objektů. •

Foto archiv



Soubor Bohemia Luxembourg Trio: zleva Kateřina Englichová, Carlo Jans (Lucembursko) a Jitka Hosprová

Zadáno pro: Mahler Jihlava 2007

mladé pódium  zve na st etnutí severu a jihu  Jiří Kopecký Hudební festival s pětatřicetiletou tradicí proběhne ve dnech 5.–13. 9. již podruhé ve svém novém působišti – v Pardubicích. Dramaturgické zaměření přirozeně vyplynulo ze dvou nepřehlédnutelných výročí skandinávských autorů; norský skladatel Edvard Hagerup Grieg zemřel před sto lety a přední nositel „finského tónu“ Jean Sibelius před padesáti. Protože Mladé pódium nechává znít i hudbu vzdálenějších kultur a protože není festivalem operním, tedy italská produkce zůstává většinou nevyužita, bude „chladnému“ severu nastavena konfrontační plocha v „temperamentním“ jihu. Do podtitulu „Hudba severu a jihu“ se pochopitelně vejde i středoevropský prostor, ať už se bude jednat o barokní Vídeň, která hostila mnoho Italů, nebo o osudové setkání Janíčka a cikánky Ze y v Zápisníku zmizelého Leoše Janáčka. Záštitu nad festivalem laskavě převzalo finské velvyslanectví v ČR. Mladé pódium dává šanci těm nejtalentovanějším studentům hudebních škol i začínajícím profesionálům, v letošním ročníku se pokusí ozářit hornistku Janu Řeřichovou, nejúspěšnější českou účastnici soutěže Pražského jara 2007, jež zahraje s Komorní filharmonií Pardubice Mozartův Koncert pro lesní roh č. 3 Es dur pod taktovkou operního dirigenta a hlavního dirigenta Pražského studentského orchestru Davida Švece (6. 9.). Mimořádný zážitek lze očekávat od čerstvého absolventa brněnské hudební fakulty JAMU Tomáše Kořínka, který právě za výkon v Janáčkově Zápisníku získal cenu Nadace Leoše Janáčka (13. 9.). Soubor Hofmusici pod vedením Ondřeje Macka se vyšvihl mezi nejlepší interprety staré hudby u nás, za zdůraznění stojí především znovuobjevení vídeňského mistra Antonia Caldary (10. 9.). Každý festival rád přináší premiérové koncerty a iniciuje vznik nových děl, Mladé pódium v tomto bodě není výjimkou. Apollon Quartet přijede do města perníku s houslistou, který získal řadu ocenění na mezinárodních soutěžích, Eduardem Bayerem, aby kromě zřídka uváděného Smyčcového kvartetu op. 2 Karla Husy poprvé v Česku zazněly houslové sonáty dánského skladatele Carla Nielsena a provokativního „všeuměla“ Milana Knížáka (11. 9.). O den později dá nahlédnout do své tvůrčí dílny student kompozice na pražské AMU Slavomír Hořínka. Premiéru jeho díla Musica notturna, albeggiare pro dva klavíry provedou posluchači pardubické konzervatoře, ocenění na letošním mezinárodním klání klavírních duí v Jeseníku Kateřina Ochmanová a Martin Smutný, kteří se představí i v rámci přednášky „Hlas severu“ Griegovou suitou ze scénické hudby ke hře Peer Gynt (10. 9.). Bez vstřícné spolupráce konzervatoře, komorní filharmonie, města i kraje by Mladé pódium stěží rozvíjelo své poslání, a aby zapojilo do svého „pramene živé inspirace“ co nejvíce zájemců, vtrhnou opět do ulic Veselé chůdy Matěje Němečka a v předvečer zahajovacího koncertu bude otevřena výstava žáků pardubických ZUŠ Moje milá hudba. •

Po 2 0 . 8 . S c h o d y O b e c n í h o d o m u , 1 8 . 0 0 Epoque Quartet

SMETANA, DVOŘÁK Ú 21. 8. Španělská synagoga, 20.00 Talichův komorní orchestr, Helena Jiříkovská – housle, Jan Talich – umělecký vedoucí

SUK, BACH, JANÁČEK, BARTÓK St 22. 8. Schody Obecního domu, 18.00 Gentlemen Singers

„NEKLASICKÁ“ KLASIKA Č t 2 3 . 8 . D vo řá kova s í ň R u d o l f i n a , 2 0 . 0 0 Filharmonie Hradec Králové, Jitka Hosprová – viola, Zbyněk Müller – dirigent

DVOŘÁK, BERLIOZ, BEETHOVEN Pá 24. 8., Schody Obecního domu, 18.00 Markéta Mazourová – bicí, Kateřina Stupková – saxofon

DREAMS AND BEATS So 25. 8. Schody Obecního domu, 18.00 Bambini di Praga, dirigent Lukáš Jindřich

LETEM SVĚTEM Festival se koná s laskavou podporou: Ministerstvo kultury České republiky Hlavní město Praha Městská část Praha 1 Mediální partner: Hudební rozhledy

www.arcodiva.cz Zadáno pro: Mladé pódium

www.praguemusicfestival.cz



festivaly, koncerty

nedostatkové zboží

doporuujeme

 Věra Lejsková

BRNO

Stalo se, že jsem potřebovala notový papír – občas se přihodí, že člověk potřebuje také nějaké ne zcela běžné životní potřeby. Totiž já jsem ji za zcela běžnou považovala, neboť to nakonec není ani tak dávno (no pravda, bylo to v minulém století), co jsme si ručně na notový papír opisovali celé dlouhé sonáty a klavírní koncerty, neboť tehdy nebyly noty k sehnání. Teď už noty jsou, nicméně někdy si člověk přece jen potřebuje něco opsat – a tak jsem zašla do papírnického velkoobchodu o rozloze téměř půl kilometru. Viděla jsem nesčetné množství nejrůznějších papírnických lákadel (mám slabost pro papírnické zboží všeho druhu), leč notový papír jsem neviděla. I ptám se, kdeže v jaké tajné přihrádce bych jej mohla najít? „Notový papír není“ – sdělila mně prodavačka – „už se přestal vyrábět, teď jsou jen malé sešitky!“ Malý sešitek nebylo zrovna to, co jsem potřebovala, a navíc jsem nevěřící Tomáš, šla jsem proto do menšího papírnictví. „Máme“, potěšila mě prodavačka a hned přinesla arch drobně tištěných notových osnov na psaní partitur. „To také není ono“ – říkám – „nehodlám psát symfonii, potřebuji normální dvanácti nebo čtrnáctiřádkový arch“. „Lituji, to se nevyrábí, jen malé sešitky“. Pak jsem si vzpomněla, že snad ne přímo v papírnictví, ale v obchodě s hudebninami prý ho kdysi kdosi dostal, i vydala jsem se do obchodu s hudebninami. Byli velmi ochotní a skutečně mně přinesli pár archů o různém počtu řádků a dodali – jsou to poslední, snad si z toho něco vyberete, to víte, už se nevyrábí… Vybrala jsem si, už proto, že byly poslední, tak z jakési piety… Ale pak jsem hloubala, proč se už notový papír nevyrábí. Je to snad proto, aby už autoři konečně přestali skládat, neboť beztoho už je vše napsáno a těžko ještě přijde někdo s něčím novým! Pak mi to ale došlo: vždyť hudební skladatelé dnes už skutečně notový papír nepotřebují, neboť jim stačí technika! Technika vymyslí melodii, vymyslí i doprovod, napíše i fugu, zahraje, vytiskne, nahraje, vydá CD (to už je vlastně dnes také zastaralé), kde jsou ty časy, kdy autor sám smolil houslový a basový klíč, někdy ba i tenorový, kouzlil notičky pečlivě na linky a do mezer (geniové mohli psát i lajdácky, on už to opisovač správně přepsal!), nebo si dokonce sám nalinkoval papír (Vida! to bych mohla udělat!). Jen jestli nám ta technika vymyslí tak kouzelné melodie, jaké vymýšleli živí autoři s tužkou či perem v ruce, a jestlipak nám to taky ta technika tak hřejivě lidsky zahraje?!?! Svět se mění, a kdoví, zda k lepšímu…

8. mezinárodní hudební festival Špilberk 2007 16. – 26. 8. 2007 Velké nádvoří hradu Špilberk 16. 8. 2007 Toulky po Alpách J. Strauss ml.: Povídky z Vídeňského lesa P. I. Čajkovskij: Italské capriccio R. Strauss: Alpská symfonie Filharmonie Brno Dirigent: P. Altrichter

23. 8. 2007 Slovanskými kraji A. Dvořák: Slovanské tance Pražská komorní filharmonie Dirigent: O. Kukal

26. 8. 2007 Vodní kouzla O. Respighi: Římské fontány P. Dukas: Čarodějův učeň C. Debussy: Moře, tři symfonické skici Filharmonie Brno Dirigent: A. Crudele

ČESKÝ KRUMLOV 21. Festival komorní hudby Český Krumlov 20. 7. – 25. 8. 2007 Pivovarská zahrada 4. 8. 2007 New York Voices (USA), vítězové Grammy Award Jazzový vokální kvartet

23. 8. 2007 Moravské a slovenské písně Rómské písně Skotské písně Soubor Camael

HRADEC KRÁLOVÉ Filharmonie Hradec Králové Operní festival Hradec králové 2007 Atrium Santini Nového Adalbertina 3. a 5. 8. 2007 G. Bizet: Carmen Účinkují: E. Rabiner (sólistka Metropolitní opery, New York), Sólisté souboru Opera Viva (Kalifornie, USA), Členové souboru a baletu Státní opery Praha Dirigent: B. A. Alhadeff

PRAHA Pražský hrad Symfonické koncerty na III. nádvoří 21. 8. 2007 F. Schubert: Symfonie č. 6 C dur F. Mendelssohn-Bartholdy: Symfonie č. 4 A dur, op. 90 „Italská“

11. 8. 2007 Irská noc (typická hudba, folklor, zlatavá whisky a speciality)

Komorní filharmonie Pardubice Dirigent: L. Svárovský

Maighread a Triona Ni Dhomhnaill – zpěv P. Glackin – fiddle L. O´Flynn – irské dudy, flétna M. Lunny – bouzouki Shannon (ČR)

Letní slavnosti staré hudby 14. 7. – 8. 8. 2007

Maškarní sál 8. 8. 2007 N. Paganini, W. A. Mozart, A. Piazzolla C. Domeniconi: Sonáta Berounka – světová premiéra G. Demeterová – housle P. Steidl – kytara

16. 8. 2007 F. Mendelssohn-Bartholdy – novodobé premiéry A. Solbiati, F. Schubert Roberto Proseda (Itálie) – klavír

Farní kostel Kájov 19. 8. 2007 Ars antiqua (Paříž ve 13. století) – novodobá premiéra Schola Gregoriana Pragensis

HLUBOKÁ Alšova jihočeská galerie 51. Hudební léto Hluboká 2007 14. 6. – 13. 9. 2007 Kresba Jan Blažíček

J. S. Bach: Sonáta a moll pro flétnu W. A. Mozart: Árie „Vy ptáčci toulaví“, KV 284 Árie „Louisa se loučí s listy nevěrného milence, KV 520 Andante C dur pto flétnu a harfu F. Chopin: Variace na Rossiniho téma C. Saint-Saëns: Labuť pro harfu sólo H. Berlioz: Kuplet z dramatické symfonie Romeo a Julie C. Debussy: Syrinx pro sólovou flétnu Svit luny pro harfu sólo Dívka s vlasy jako len A. Lloyd-Weber: Piè Jesu z Requiem

9. 8. 2007 A. Vivaldi: Árie „Si fulgida per te“ z oratoria Judita triumphans Árie „Sposa son disprezzata“ G. F. Händel: Passacaglia pro sólovou harfu Árie „Lancia ch´io pianga“ z opery Rinaldo Árie „Ah, mio cor“ z opery Alcina

Vrtbovská zahrada 5. a 6. 8. 2007 Noblesa a vášeň Fascinující historie barokního tance La Folia Collegium Marianum – hudební a taneční soubor A. E. Miltnerová – choreografie J. Semerádová – umělecká vedoucí

Městská divadla pražská – Divadlo ABC 8. 8. 2007 Scapinova šibalství Barokní hudebně-divadelní improvizace na Molièrovu komedii Hrají: O. Martin Salvan, B. Ossart, J. Cigana (Francie) Collegium Marianum – hudba T. Melis – masky

Monastické řády v evropské kultuře Bazilika Nanebevzetí P. Marie Strahov 5. 8. 2007 Bochceriniho ranná duchovní hudba – česká premiéra Moteta H. Schulze, J. Ch. Bacha a J. S. Bacha Účinkují: K. Kněžíková, M. Cukrová, M. Olbrzymek, J. Škarka – zpěv, M. Jakubíček – varhanní pozitiv Ars Brunensis Chorus Dirigent: D. Kalousek

Břevnovský klášter – Tereziánský sál 12. 8. 2007 L. Boscherini: Sonáty J. Bárta – violoncello M. Knoblochová – kladívkový klavír

hori z o n t

glastonbury festival  Velká Británie, Pilton, Worthy Farm  Miloš Latislav Festival současných umění (Festival of contemporary performing arts, 22. – 24. 6.), jak zní podtitul akce v jihozápadní Anglii poblíž městečka s velkou spirituální tradicí a známým vrchem má 37 let dlouhou tradici. Z první přátelské hippie akce na jedné z pastvin mladého farmáře Michaela Eavise se stal největším převážně hudebním festivalem světa pod širým nebem, aniž by přitom ztratil svou atmosféru. Rozlehlost současného festivalového areálu si lze stěží představit. Dostal jsem se k možnosti ho navštívit díky kamarádce z Bristolu, která se podílela na provozu scény Poetry + Words. Když jsme tam ve středu večer (20. 6.) putovali od hlavní brány k našemu stanu v sekci Green Fields dlouhou cestou skrz louky, obložené všemožnými stánky a stany, z nichž vyřvávala nejrůznější reprodukovaná hudba, byl jsem trochu otráven a divil jsem se, co tam všichni ti hemžící se lidé dělají už ve středu večer, když program začíná v pátek. Během čtvrtka mi to docházelo. Festivalový prostor je skvělým místem k procházení se, setkávání, zkoumání obsahu a osazenstva stanů a stánků s jídlem, řemeslnými výrobky či dílnami. Také bylo třeba se trochu zorientovat v prostoru a zjistit rozmístění pódií. Těch hlavních či největších bylo devět, k tomu desítky menších a malých scén, převážně v oblasti Dance Village a Green Fields. Právě po Zelených polích, které jsou jakýmsi srdcem festivalu a skrz něž vede cesta na Královskou louku s kamenným kruhem a vyhlídkou na festivalové lány, oddělené stromy a cestami kolem, jsme se s Lyndou vzhledem ke svému ukotvení pohybovali nejvíce. Mimo jiné tu bylo možno zjistit všechno o ekologicky šetrném způsobu života a využívání obnovitelných zdrojů energie – mnohé ze stanů a scén plně fungují na sluneční energii. A také mnohé o tom, jak se tihle lidé staví k aktivitám světových vládců. Zaznívalo tu jasné poselství – nenecháme to na nezodpovědných politicích, každý musí začít u sebe. A nemyslete si, že Glastonbury je jen festival mladých. Věkové rozpětí všech zúčastněných je od dětí po 60 let věku a více. Atmosféra byla skutečně vstřícná a přátelská, ale jak jsem zjistil během dalších dnů v Anglii, jsou tam v tomhle obecně poněkud dále. Živeni vegetariánskou stravou v nesčetných variacích, zažili jsme v pátek v deset ráno zahájení programu na scéně Poetry + Words. Musím říct, že současná britská poezie v Glastonbury měla hodně blízko k rapu a pokud jsem proud slov básníků a básnířek stíhal, bylo to třeba proto, že jedna z dotyčných pocházela z Estonska. Od dvanácti jsem si tu odpracoval 2 hodiny za mixážním pultem (jelikož i doma je zvuk jedním z mých oborů) a pak už jsme vyrazili zkoumat hudbu, která k nám doléhala z větších pódií. Na zastřešené scéně e Glade hrál kvartet Anorak, vedený saxofonistou Iainem Ballamym. Vcelku tradiční současný jazz coltraneovského ražení v kvartetní sestavě s pianem zněl z velkého pódia s dobrým ozvučením nesmírně energicky, hlavně v rozjetých sólech jednotlivých hráčů. Později jsme se přesunuli k velké scéně Jazz World, kde s početnou kapelou zpívala Amy Winehouse, potetovaná krasavice z lidu a soulový objev současné Anglie. Barvou hlasu i nasazením mi hodně připomněla Janis Joplin. To nám v pátek stačilo, jelikož z původních zelených pastvin už se vlivem přerušovaných deštíků a tisíců lidských nohou stalo takřka souvislé bahniště. Déšť je ovšem v Glastonbury takovou nemilou tradicí, takže každý ví, že bez páru tzv. wellies či Wellington boots, česky holínek, se tu neobejde. Letošní ročník patřil ve smyslu vlhka k těm nejhorším. V sobotu mě lákalo na Avalon Stage odpolední vystoupení Robina Williamsona, kterého znám z dávného Incredible



String Bandu a současných experimentálních alb u ECM. Chráněni před deštěm pod cirkusovým šapitó, pozorovali jsme na pódiu přípravu nesmírně milé a spontánní postarší dvojice. S Robinem, který vedle zpěvu hraje na keltskou harfu, kytaru a píšťaly, vystupovala jeho žena Bina Williamson, která s různými indickými nástroji i zpěvem nezapírá svůj původ. V krystalicky čistém a originálním podání zněly prastaré písně z keltských oblastí – jeden z mých vrcholných hudebních dojmů z festivalu. Bohužel jsem ještě v průběhu koncertu musel za zvukařskými povinnostmi do stanu s básníky. Během práce jsem v tónech, přilétajících k nám od pódia Jazz World, rozeznal newyorskou kapelu Sonic Bloom divoké japonské pianistky Hiromi s kytaristou Davidem Fiuczynskim a slovenským bubeníkem Martinem Valihorou. Večerní program byl lákavý a poněkud náročný na rozhodování, kam vyrazit – není divu při tolika možnostech. Vzali jsem to znovu přes Jazz World, kde se před tisícovkou lidí vcelku spokojeně postávajících či se všelijak pohybujících v bahýnku připravoval frontman někdejších Creedence Clearwater Revival John Fogerty. Sestava vypadala zajímavě – bicí, kontrabas, kytary, klávesy, dechová sekce. Ale když tenhle sakra nabroušený rokenrol spustil, odmrštil nás silou zvuku do protilehlého občerstvovacího stanu a dále na cestu k sousedícímu e Other Stage, druhé z největších scén. Tam jsme na vzdáleném ohromném pódiu i postranních obrazovkách chvíli pozorovali e Editors, borce současných britských music charts (dramaticky vypjatý projev typu našeho Filipa Topola a pozoruhodné minimalisticko-kytarové konstrukce v doprovodu) a pokračovali zpět do Green Fields přes e Glade. Za magické světelné show tam za stromy vřela hypnotizující elektro-akustická produkce mladé party, která si říká !!! (čti chk chk chk???) a o níž dost možná ještě uslyšíme. Do domovských zelených polí jsme v pokročilé noci mířili za Nikem Turnerem z Hawkwind, po němž ovšem na pódiu Small World nebylo ani stopy, takže jsme se vydali o kousek dál do stanu Crossaint Neuf na Dj-ský set Stevea Hillage, někdejšího kytaristy Gong a protagonisty úspěšných System 7, které jsme den předtím v Dance Village nestihli. Pohodová taneční party pro vytrvalé. Za doléhajícího rachotu Iggyho + e Stooges z e Other Stage už jsme měli sílu jen na zakončení večera v jakž takž suchém stanu-ložnici. Po nedělní pozdní anglické snídani (bez slaniny) jsem vyrazil na Jazz World shlédnout skandinávské Koop, ale moc mě nebavili, tak jsem zamířil zpět do básnického stanu na závěrečné Monology vagíny, dokumentaristicko-divadelní kus, který se hrál i v Praze. V podání čtyř děvčat z Bristolu šlo o velmi emotivní i zábavné představení a závěrečná přehlídka různých hlasových projevů ženského orgasmu byla vskutku silným zážitkem. Houpavý zvuk saharských rebelů Tinariwen, doléhající z pódia Jazz World, nás přenesl k poslednímu festivalovému večeru, který jsme načali na Avalon Stage. Corb Lund se svou moderně znějící country kapelou nás příliš nebral, takže jsme se vydali delší cestou na Dance Fields, abychom tu v boudě Pussy Parlure, uvnitř připomínající hospodu z divokého západu, poctili svou přítomností historicky první českou kapelu v Glastonbury, cikánský hip hop Gipsy CZ. Neměli právě narváno a z vedlejšího velkého stanu jim vytvářel dunivý podkres Carl Cox, ale i tak dokázali svou živelností a folklorním naturelem strhnout většinu přítomných. A taky bylo moc příjemné slyšet uprostřed toho všeho pár písniček v češtině. Na největších pódiích už dohráli e Who i Chemical Brothers a my se mezi bahnitými jezírky ploužili opět do Green Fields, kde se ještě ve stanu Small World hrálo skoro do rána. Nám však jako koncertní tečka postačila kolem druhé hodiny mladá folkrocková písničkářka Martha Tilston s okouzlujícím hlasem i písněmi a trochu zvukově utopenou kapelou. A pořád pršelo… •

Michèle Crider (Tosca) jako host Státní opery Praha

Foto Jan Kačír

zově odstiňovat jednotlivá místa. Také po herecké stránce je její Tosca podrobně vystavěna. Prostor pro detail si pěvkyně dokáže najít i v podmínkách hostování (kolik nuancí má například její odmítání kontaktu se Scarpiou v 1. dějství!). Dokonce i takové momenty, jako závěr 2. dějství, které mnohdy nemívají daleko k velkoopernímu klišé, působí u paní Crider naprosto přesvědčivě. Doslova šperkem celého večera se pak v jejím podání stala slavná árie Vissi d´arte, vissi d´amore. Po boku vzácného hosta se přirozeně snažili o co nejlepší výkon také ostatní. Především Igor Jan jako Cavaradossi – snaha a zodpovědnost se ze začátku zřejmě odrazily v mírné nervozitě, ale od 2. dějství vedle své partnerky plně obstál. Walter Donati zaujme zvláštní barvou svého hlasu. Na Scarpiu je však jeho baryton možná až příliš světlý, takže působí poněkud suše, což je navíc podtrženo střízlivým hereckým podáním. Výrazné výkony v menších rolích podali Milan Bürger (Kostelník) a Ladislav Mlejnek (Angelotti). Zvát na naše scény hosty tak významné jako paní Crider je nejen záslužné, ale též přínosné. Pro obecenstvo i pro vlastní soubor, který tím dostává příležitost k cenné konfrontaci. Je třeba si však do budoucna uvědomit, že takové představení pak klade zvýšené nároky na všechny zúčastněné. Že pouhý průměr z běžné reprízy náhle neobstojí. Tentokrát se toto upozornění týká orchestru SOP, který pod taktovkou Hilaryho Griffithse nepodal zdaleka tak kvalitní výkon jako o týden dřív, při premiéře Pucciniho Manon Lescaut.

michèle crider jako tosca Praha, Státní opera  Jaroslav Someš Opravdové hvězdy pěveckého nebe se sice u nás v poslední době objevují, ale téměř výhradně pouze na koncertních pódiích. Mnoho možností vidět je také na scéně, jsme prozatím neměli. Proto budilo takovou pozornost dlouho dopředu ohlašované hostování slavné americké sopranistky Aprile Millo v úloze Tosky ve Státní opeře Praha. Jen pár dní před vystoupením však pěvkyně z vážných zdravotních důvodů svou účast odřekla. Naštěstí se vedení opery podařilo pohotově najít náhradu, pokud jde o výkon přinejmenším rovnocennou – paní Michèle Crider, která rovněž pochází z USA, žije však v Rakousku, vystupuje na nejvýznamnějších světových operních jevištích a její doménou je především Verdi a Puccini. Na tiskové konferenci, která jejímu hostování v Praze předcházela, se představila jako žena s mimořádným šarmem, vystupující zcela bezprostředně a otevřeně, nesmírně vitální a navíc s velkým smyslem pro humor – až přítomné nemohlo nenapadnout, jak tato vlastnost kontrastuje s tragičností, ba krvavostí hrdinek, které pěvkyně ztělesňuje na scéně. A právě Tosca k takovým postavám samozřejmě patří. V podání paní Crider však Tosčina tragédie není předznamenávána hned od samotného počátku. Málokdy je dramatický oblouk, kterým Pucciniho hrdinka projde v průběhu 24 hodin, vyklenut pěvecky i herecky tak výrazně. Tosca paní Crider vstupuje do děje s lehkostí v hlase i jednání. Vůči Cavaradossimu se chová až koketně a nijak nepřepíná záchvaty žárlivosti. Skutečné drama přece teprve přijde – ve 2. a 3. dějství. Od samého počátku představení bylo znát, jak všestranně má pěvkyně roli propracovánu. S výjimkou nejvypjatějších míst šetří silou hlasu, což jí dovoluje výra-

Státní opera Praha – Giacomo Puccini: Tosca. Dirigent Hilary Griffiths, režie Martin Otava, scéna Josef Svoboda, kostýmy Josef Jelínek, sbormistr Tvrdko Karlovič. Repríza 27. 5. 2007 •

figarova svatba na rozcestí Plzeň, Divadlo J. K. Tyla  Josef Herman Nejnovější inscenace v Divadle F. X. Šaldy v Plzni je pozoruhodná ani ne tak konkrétním výsledkem jako patrnými úmysly. V jejím tvaru je možné shledat inspirace především z německé operní režie. Jsou na jevišti víc vidět než slyšet, už tím jsou naplněné jen zpola. Hraje se v prázdném prostoru vymezeném vysokými stěnami připomínajícími sály kulturních domů z nějakých šedesátých let. Režisérka Magdalena Švecová totiž sympaticky nelpí na historické věrnosti, ani příběh násilně neaktualizuje. Zřejmé je to nejvíc z kostýmů, které nesou některé historické atributy, hlavní je však jejich ryze divadelní sdělnost a výtvarná kvalita. Ne důsledně, ale připomíná to kontextuální vztah k příběhu, významovou ambivalenci jevištních obrazů jako základ současného operního divadla na západ od našich hranic, která směřuje nikoli k destrukci, ale k lepšímu pochopení příběhu a jeho souvislostí. Jedny dveře vedle druhých umožňovaly nečekané příchody a odchody, jak se na komedii sluší, ale zůstaly trochu nevyužité. Občas jimi bylo možné nahlédnout do zahrady nebo jiné místnosti, barevné tónování scény pak náznaky proměn lokality či atmosféry podtrhovaly. Jenže aby tato poetika opravdu alespoň zpola fungovala, musela by režisérka důsledně opustit popisné prostředky, ať už v doplňcích scény, nebo – a to hlavně – v herectví. Nesměla by dopustit, aby se dobrá vůle po konkrétních a přiznaně komediálních akcích zvrtla buď do mechanické gestikulace, případně do neobratností, jako například při násilném pronikání Hraběte do budoáru své paní, nebo, nejčastěji, do nepříjemného přehrávání. Vyrábět legraci grimasami

di va dlo – op era · ba let · muzi k ál a komickými šaržemi věru k této poetice nepatří. Na první repríze k tomu měla sklony především Petra Šimková-Alvarez, představitelům vedlejších postav to nelze příliš vyčítat, ty režisérka zjevně vedla k vyhrocené grotesknosti už vizuálně, zmalované a nahastrošené byly ty figurky hodně. A proč ne, je to bláznivý den a alespoň trochu „normální“ tu nakonec mohou být jen oba hlavní páry, Figaro se Zuzankou a Hrabě s Hraběnkou. Jestliže v nejlepších případech se taková režijní poetika neobejde bez nového významového promyšlení partitury, v Plzni zůstalo jen u nového vybarvení tradičně chápaného příběhu a jeho situací. Zvláště se to projevilo v posledním jednání, záměny postav v přítmí zahrady byly mechanické, s trochu podivnou logikou (věru si nebylo možné splést Hraběnku se Zuzankou). Snad jen ty kufry, které dostal záletný pan Hrabě na forbínu, závěr opery správně trochu relativizovaly. Hudební nastudování Ivana Paříka v provedení dirigenta Jiřího Štrunce, bohužel, trpělo nepřesnostmi a místy krajními, většinou uspěchanými tempy, která občas uštvala sbor. Humpolácký projev orchestru považuji za největší manko inscenace. V takto vedených postavách se ovšem snadno provalí jen pěvecké exhibice, herecké neobratnosti a nedostatek osobního kouzla. Tomu všemu dostál jediný Svatopluk Sem coby Hrabě Almaviva, českobudějovické herecké školení bylo znát, včetně významového a pěkného zpívání. Také Ivana Veberová zazpívala Hraběnku parádně, ovšem s ladnými gesty a nyvými pohledy nevystačí, jakkoli ji režisérka přivedla k její, myslím, nejlepší herecké kreaci. Petra Šimková-Alvarez zůstala trochu i za pěveckým očekáváním, Josefu Škarkovi pro Figara chyběl objem hlasu i osobitost – jeho partnerka přehrávala, on podehrával. Jana Tetourová tlačila na klackovité jednání Cherubína, té postavě však vyhrocená grotesknost, myslím, hodně ubírá, v partu však pěvkyně i vážně chybovala. Ve vedlejších rolích (Zbyněk Brabec jako Basilio, Jevhen Šokalo jako Bartolo, Jana Piorecká jako Marcellina a Eva Brabcová jako Barbarina) naopak lze důslednost groteskního projevu a tomu odpovídající pěveckou interpretaci přijmout. Něco dobrého, dost zlého, cesta však rozhodně nadějná a chvályhodná. Sice jen v náznacích, nicméně operní divadlo, které se chce na dílo podívat současnýma očima bez násilnického uzurpování. A to neměřím takovými či onakými prostředky, ale jejich přiměřeností sdělované myšlence, tématu, poslání.

teatrální liberecký faust

Divadlo J. K. Tyla Plzeň – W. A. Mozart: Figarova svatba. Hudební nastudování Ivan Pařík, režie Magdalena Švecová, scéna a kostýmy Zuzana Přidalová, sbormistr Zdeněk Vimr, choreografie Martin Pacek, dramaturgie Zbyněk Brabec. Premiéry ve Velkém divadle 5. a 6. 5., psáno z 1. reprízy 9. 5. 2007. •

Praha, Talent Ilusion  Lenka Šaldová

Foto Marta Kolafová

Petra Šimková-Alvarez (Zuzanka) a Ivana Veberová (Hraběnka)



Liberec, Divadlo F. X. Šaldy  Lenka Šaldová Liberecká inscenace Gounodovy opery Faust a Markétka je především ve všem všudy teatrální – ne náhodou z ní nejspíše utkví bodavý zvuk práskacích kuliček, které Mefisto hodil pod nohy sboru, a efektní vyšlehnutí ohně na konci. Režisér Václav Věžník sice interprety nenechal povšechně operně gestikulovat, nicméně zřetelné pózy a gesta, ke kterým je dovedl a jimiž přímočaře vyjadřují své postoje a stavy, jsou značně umělé a působí hraně, místy až komicky (stejně jako choreograficky propracované, přespříliš názorné výstupy sboru). Patrně ale také proto, že je interpreti prostě nedokázali naplnit skutečnými emocemi. Přitom představitel Fausta, Rafael Alvarez, je doslova uzlíček emocí, jeho štkaní i slzy na konci byly dokonce pravé – zcela mu totiž chybí sebekontrola. A neovládá (zatím?) ani svůj vcelku pěkný, znělý tenor, takže je jeho zpěv místy přímo neposlouchatelný. Zbytečně silácký je tentokráte projev Anatolije Orla (Valentin) a především Pavla Vančury (Mefisto) – a vychází-li ten Orlův přeci jen znatelně z niterného prožitku, Vančurův je zcela vnějškový a přepjatý, korunovaný nesnesitelně okázalým smíchem. Což, myslím, zdaleka není otázka dispozic interpretů, ale spíše hudebního nastudování, které je značně neučesané a hrubé – orchestr pod vedením Martina Doubravského navíc na premiéře předvedl příliš falší a dalších technických lapsů. A tak se jen Kateřina Kněžíková noblesním, precizním a kultivovaným projevem vymykala z celku – je to vskutku krásná, byť trochu chladná Markétka, dívka se zářivým sopránem a graciézním vystupováním. Divadlo F. X. Šaldy Liberec – Charles Gounod: Faust a Markétka. Dirigent Martin Doubravský, režie Václav Věžník, scéna Martin Víšek, kostýmy Tomáš Kypta, choreografie Jiří Horák, sbormistr Martin Veselý. Premiéra 25. 5. 2007. •

obdivuhodná figarova svatba Premiéra Mozartovy Figarovy svatby v bývalém kině Ilusion, proměněném Jiřinou Markovou na divadlo Talent Ilusion, je malý zázrak. Představení Pražské konzervatoře dosáhlo v prvním obsazení takových profesionálních parametrů, jaké nejsou, bohužel, zvykem ani v našich profesionálních operních divadlech – jistě díky režisérce Regině Szymikové, která dlouhodobě vede studenty k autentickému jevištnímu projevu, a tentokráte též Robertu Jindrovi, který s nimi party detailně výrazově nastudoval. Na jednoduché černobílé scéně (praktické a přitom výtvarně působivé) byly k vidění přesně vystavěné a vtipně rozehrané komediální situace, v nichž interpreti věcně jednají, a vytvářejí tak pozoruhodné figury. Představení přitom kralovaly dámy Kateřina Kněžíková – temperamentní, rozesmátá Zuzanka a Lívia Vénosová – „typicky ženská“, lehce hysterická Hraběnka. Živé, energické a chytré divadlo! Pražská konzervatoř – W. A. Mozart: Figarova svatba. Hudební nastudování Robert Jindra, klavírní doprovod Nataliya Marfynets, režie Regina Szymiková, kostýmy Aneta Grňáková, scéna Jana Špalová, realizace scény Zbyněk Simčišin. Premiéra 9. 6. 2007 v Divadle Talent Ilusion. •

d i v a d l o – o p e r a · bal e t · m u z ikál Foto archiv



mickou souhru mezi orchestrem a jevištěm. Zpěv Szilvie Rálik (Abigail disponující průrazným, barevným hlasem) zní převážně, bohužel, jako afektovaný jekot. Ivan Choupenitch (Ismael) ze sebe vydává jen hukot tónů, či spíše zvuků, nečleněných do jakýchkoli slov. Kultivovat a zpřesnit by tentokráte potřeboval i dunivý pěvecký projev Bogdana Kurowského (Zacharias). Přijatelná se mi tak z premiérového obsazení jeví jen Jana Štefáčková, která zpívá Fenenu jemně, s citem, a především Mihály Kálmandi, který jediný skutečně zřetelně artikuluje a Nabucca zpívá příjemným rovným barytonem – a jehož modlitba ve vězení zazněla s velkou naléhavostí. Premiéru podle mě nezachránily ani nádherně kompaktně znějící sbory – ať už burácející či ztišené. Návrat Nabucca do Brna se mi tak nezdá příliš slavný. Národní divadlo Brno – Giuseppe Verdi: Nabucco. Dirigent Gergely Kesselyák, režie György Selmeczi, scénografická koncepce Karel Drgáč, scéna a kostýmy Josef Jelínek, sbormistr Josef Pančík, pohybová spolupráce Jiří Kyselák. Premiéra 8. 6. 2007 v Janáčkově divadle. •

uhlazená tragédie carmen Ostrava, Národní divadlo moravskoslezské  Josef Herman

návrat nabucca Brno, Národní divadlo  Lenka Šaldová Brněnská inscenace Verdiho Nabucca z roku 1985 měla fenomenální ohlas: za patnáct let se odehrálo 217 repríz a vidělo ji více než 250 tisíc lidí. V repertoáru brněnského Národního divadla se tak patrně nyní Nabucco znovu objevil (místo původně plánovaného Evžena Oněgina) jako sázka na jistotu. Tomu do značné míry odpovídá i jevištní podoba, počítající s tradicionalistickým, divadelně nenáročným operním divákem – mohutné historizující kostýmy (ovšem ze současných materiálů) se třpytí zlatem a veškerá interpretace maďarského režiséra Györgyho Selmecziho se omezuje pouze na efektní aranžmá a gesta, tu a tam ozvláštněná podivným klácením se sboru či promítáním textu na tylovou oponu. Nabucca lze jistě dobře hrát jako monumentální kostýmovaný koncert – ale to by nesměly individuální i sborové „herecké“ akce působit směšně svou neobratností a nemohoucností, jako tomu je tentokráte v Brně. A předpokládá to působivé hudební nastudování a brilantní zpěváky. Maďarský dirigent Gergely Kesselyák se spoléhá především na efektní dynamické kontrasty, tempa nasadil místy až nesnesitelně volná a ne vždy se mu daří udržet temporyt-

Zleva Luciano Mastro (Don José), Zuzana Dunajčanová (Carmen) a Pavel Liška (Lillas Pastia)

Foto Josef Hradil

Mihály Kálmandi v titulní roli Verdiho opery Nabucco v Národním divadle v Brně

Před třiceti lety přišel Peter Brook s nápadem upravit proslulou Bizetovu Carmen do komorní verze pro pouhopouhých sedm postav, z toho tři mluvené, samozřejmě bez sboru a baletu. Adaptaci pod názvem La tragédie de Carmen (premiéra v Paříži 1981) proslavila zejména filmová podoba. Brook pohrdal vyráběním zkostnatělých operních inscenací za účasti obtloustlých primadon, přitom nevěřil v možnost nápravy zevnitř operního divadla. Proto nabídnul alternativu postavenou právě na nejoblíbenější opeře všech dob: jeho Carmen je víc prolhanou cikánkou než vášnivou milovnicí, Don José pro ni zavraždí Zunigu i jejího manžela Garcíu (připsaná činoherní role) a příběh bez dekorativních průvodů a tanečků stroze pádí ke katastrofě. Obroda operního divadla šla ovšem posléze jinými cestami nežli odstraněním „nepotřebné“ hudby (Brookova Carmen se stihne za půldruhé hodiny bez pauzy!) a nastolením přímočaré „činoherní“ logiky (v roce 1992 uvedl Brook podobnou adaptaci díla Clauda Debussyho Impressions de Pelléas). Je příznačné, že jsme se české premiéry Brookovy podoby Carmen dočkali až nyní, a právě v ostravské opeře, a právě v režii Brookova mladšího vrstevníka Venjamina Smechova, původem herce legendárního Ljubimovova Divadla na Tagance a dnes mezinárodně uznávaného režiséra s osobními kontakty na tvůrce nové verze Carmen.

di va dlo – op era · ba let · muzi k ál



Jenže jakoby Smechovovi či hlavně jeho výtvarníkům bylo líto některých atributů běžného operního divadla. Zatěžkaná kašírovaná scéna a zdobné kostýmy ubíraly jeho skvěle zpívajícím „hercům“ autenticitu a příběh znovu příliš poetizovaly a patetizovaly. Přitom Zuzana Dunajčanová je výtečná Carmen, krásná, podmanivá, a Luciano Mastro neméně výtečný Don José, Jiří Hájek se dobře osvědčil coby Escamillo a Micaëlu lépe zazpívala než zahrála Agnieszka Bochenek-Osiecka. Avšak alternovat je znamená vracet produkci do běžného operního provozu! Drobné legrácky byly oživující, groteskně demonstrované zabití Zunigy však už přispělo k nejasnému stylu inscenace. Carmen se na počátku opery vynoří zpod hrubé houně, jakoby zlo na svět vyhřezlo odněkud z podsvětí, a spolu s Donem José se pod ní vrací v závěru – těžko říci, jestli se pod ní vraždí nebo milují, trochu to připomíná Giovanniho propadlého peklu. Diskutabilní, ale možné, byť myslím trochu akademické. Malý orchestr řídil Paolo Gatto svižně, vůbec je nastudování kvalitní, jen se tentokrát nevyužilo všech možností neobvyklého titulu. Jednoznačně se však potvrdila zdejší chuť hledat a zkoušet něco nového, s Brookem řečeno, hrát „živé“ divadlo.

udílení kv tinových cen

Národní divadlo moravskoslezské Ostrava – Georges Bizet, Peter Brook, Jean-Claude Carrière, Marius Constant: La tragédie de Carmen. Komorní operní tragédie. Nastudováno ve francouzském originálu. Dirigent Paolo Gatto, režie Venjamin Smechov, scéna Stanislav Morozov, kostýmy Marija Danilova, choreografie Tamara Černá. Česká premiéra v Divadle Antonína Dvořáka v Ostravě 16. 6. 2007. •

Cena P. M. je udělována nejlepšímu baletnímu umělci. Již dříve jste se objevila v nominacích álie, sólistkou jste od roku 1997. I tak se mi zdálo, že ocenění vás trochu zaskočilo, nebo ne? Máte pravdu. Ocenění je pojmenováno jako cena pro nejlepšího klasického tanečníka a mou, pokud se to tak dá říci, silnou stránkou je spíše moderní tanec. Svou práci dělám (kromě diváků samozřejmě) v první řadě pro sebe samu, pro pocit uspokojení, dosahování hranic vlastních možností a nikoliv pro sbírání cen. Po premiéře jsem vždy ráda, že skončilo vypjaté období, že mám v repertoáru krásnou roli a nekalkuluji, co dalšího by mohlo vzejít. Obě nominace na

 Lucie Dercsényiová Již po čtrnácté byla udělena cena Philip Morris Ballet Flower Award nejlepšímu baletnímu umělci za rok 2006. Vyhlášení laureátů probíhá vždy v rámci Baletu Gala, v němž se letos vedle sólistky Anglického národního baletu Darii Klimentové představili naši tanečníci působící v zahraničních souborech a další zahraniční sólisté. Večer se skládal z fragmentů klasického baletu, neoklasiky až po formy soudobé. V jeho úvodu byly předány prestižní ceny tentokrát dvěma tanečním umělkyním – hlavní cenu Philip Morris Květ baletu pro nejlepšího tanečního umělce získala sólistka Národního divadla v Brně Eva Šeneklová, vedlejší cenu Poupě baletu pro umělce, který se výrazně zviditelnil v prvních letech svého angažmá, si odnesla Ivona Jeličová, sólistka baletu Divadla J. K. Tyla v Plzni.

eva šeneklová moderní tanec mi dává vtší volnost

Foto archiv

Eva Šeneklová jako Aegina v baletu Spartakus



d i v a d l o – o p e r a · bal e t · m u z ikál

cenu álie byly pro mne překvapením a cena Philip Morris nedosažitelnou metou.

Ivona Jeličová v baletu Peer Gynt

Z výčtu vašich rolí je zřejmé, že jsou vám blízké role charakterově vyhraněné, tančíte ale také i klasické party. Jak vnímáte rozdíl mezi tradičním klasickým repertoárem a tanečním divadlem? Klasiku vnímám jako nedílnou součást své každodenní práce. Rozcvička klasickým tréninkem je pro moje tělo naprosto nezbytná, snažím se udržet kondici. Ráda se dívám na klasické balety, obdivuji vrcholné výkony, ale z klasických rolí, které tančím, mívám obrovskou trému. Moderní tanec naproti tomu dává větší volnost, více mě uspokojuje. O vašem ocenění rozhodla také již zmiňovaná role Juliány. Jak probíhala spolupráce s choreograou Hanou Litterovou, která Balady nastudovala? Jsem ráda, že jste mi dala tuto otázku. Všichni choreografové vědí, jak by měl vypadat ideální tanečník a své nároky také prosazují. Méně už mluví tanečníci o tom, jak má vypadat jejich ideální choreograf, o prosazování nároků nemluvě. Hana Litterová je pro mě tím ideálním choreografem. Je vždy perfektně připravená, roli Juliány se mnou doslova „vypiplala“. Je velmi přísná, žádnou technickou chybu nebo hereckou nesrovnalost nenechá projít bez povšimnutí. Na zkouškách dovede vytvořit pracovní atmosféru, takže často ani nevnímáte čas, dokáže vás nadchnout pro svůj záměr. V jejím přístupu je cítit láska k interpretům, snaha pomoci, za každé situace je slušná a přátelská. V brněnském divadle působíte více jak patnáct let. Nenastal někdy během vaší kariéry okamžik, kdy jste chtěla „se vším seknout“? Určitě jsem měla krizová období… Jsem ráda, že zatím jsem se protančila do dnešních dnů bez vážnějších úrazů, stále mám dost sil, ale přesto si uvědomuji, že období, kdy budu muset řešit co dál, se nezadržitelně blíží. Mám velmi ráda divadlo jako takové, ale vím, že další uplatnění v něm pravděpodobně nenajdu. Proto mám z budoucnosti obavy. Ale další role na vás ještě čekají… V lednu mě čeká premiéra Raymondy, ale to je ještě daleko. Co vás v životě těší? Momentálně je to vyhlídka blížících se prázdnin, která mě drží při životě… •

Foto Marta Kolafová

Vaší doménou jsou charakterově vyhraněné role – ať to byla Alžběta v Marii Stuartovně, Starická v Ivanu Hrozném či poslední postava Juliány v Baladách. Váš projev je provázen výrazným hereckým prožitkem. Mnohé role jsou vám doslova šité na míru. Jak těžké je pro vás najít v nich jejich činoherní rozměr? Na začátku studia je herecký projev pro mne velmi těžký. Překonávám stud, hledám výrazové prostředky, mimiku, bojuji s hereckou polohou, která mi nemusí být vždy úplně blízká. Rozhodující je pro mě osobnost choreografa. Potřebuji vysvětlit jednání jednotlivých postav, pochopit dějové souvislosti. Sama bych třeba jednala jinak, ale přání choreografa se podřizuji. Postupně se učím kroky, jednotlivé scény se začnou spojovat, příběh roste, odvíjí se a emoce ožívají. Sžívám se s postavou a nakonec si své role bez hereckého projevu nedovedu představit. Těším se na ně často právě kvůli možnosti vyjádřit skryté pocity.

ivona jeliová primabalerína na kolekových bruslích  Saša Hrbotický Sólistka baletu plzeňského Divadla J. K. Tyla Ivona Jeličová má na svém kontě pěknou řádku rolí klasického i moderního repertoáru, které jí vynesly obdiv fanoušků i pozornost kritiky. Dvakrát se dostala do širší a dvakrát do užší nominace na Cenu álie, letos v dubnu získala prestižní ocenění Philip Morris – poupě baletu udělované mladým tanečníkům. Kdo vás k baletu přivedl? Maminka je velká obdivovatelka klasických titulů, Giselle, Labutího jezera. Už od útlého dětství ve mně viděla tanečnici s drdůlkem na hlavě. A taky babička, která zpívala a tančila v operetě. Začala jste s baletem hodně brzy? V pěti letech v brněnské baletní přípravce I. V. Psoty. Pro dívku je to ideální věk, aby si vypěstovala držení těla, chůzi. Začátky byly těžké, hodiny mě nudily, dokonce jsem se vymlouvala, že mě bolí bříško, abych na výuku nemusela. Bavit mě to začalo až v patnácti, kdy jsem se rozhodovala, jestli zůstanu na konzervatoři, nebo půjdu na gymnázium. A jakmile do toho jednou spadnete a divadelní svět si zamilujete, už vás nepustí. Mají dnes tanečnice věrné ctitele? V Plzni takové publikum existuje, proto jsem tam tak ráda. Mám svoje fanoušky, dostávám květiny, obrázky. Lidé mě potkají na ulici, osloví mě, přijdou po představení, řeknou, co se jim líbilo. Polovina diváků vidí každé naše představení snad desetkrát. Věřila jste už na studiích, že neskončíte ve sboru a stanete se sólistkou? Ve škole jsem tomu věřila víc, než když jsem přišla do diva-

di va dlo – op era · ba let · muzi k ál



dla. Na brněnské konzervatoři jsme vystupovali v sólech na koncertních večerech i na dalších akcích. Když jsem přišla do divadla, těžce jsem padla do reality. Není jednoduché začít novou éru, vypracovávat se krok za krokem. Přijdete, dostanete první šanci a nesmíte ji promarnit. Já jsem jako na prvním úkolu pracovala na variaci z Dona Quijota, jíž slangově říkáme rychlá smrt, a moc jsem se bála, abych nezklamala.

blému. Na bolest jsem zvyklá, když mě o prázdninách nic nebolí, připadám si skoro nemocná.

Které dosavadní role považujete za klíčové pro svou kariéru? Odettu/Odilii v Labutím jezeře. Na každém představení rostu, můj výkon nikdy není ideální, pořád je co zlepšovat. A úplně první zlom mi přinesla Líza v Marné opatrnosti. Tehdejší šéf souboru Pavel Ďumbala mi dal důvěru a od té doby jsem si začala víc věřit.

Čeho všeho jste se kvůli baletu musela zříct? Přemýšlela jsem nad tím, protože se mě na to už někdo ptal, ale já jsem se kvůli baletu ničeho nezřekla. Jsem spokojená s tím, co dělám, a nemám pocit žádné ztráty. •

A vaše nejmilejší role? Vždycky ta nejnovější. Ale moc ráda jsem měla Lady Macbeth. Dlouho jsem pro ni nemohla najít správnou polohu, snad až na poslední generálce se to povedlo. Když tančím, nemyslím na to, jak vypadám, snažím se maximálně vžít do charakteru postavy, což bylo právě u Lady Macbeth důležité. Jak vnímáte svár mezi klasikou a modernou? Čemu dáváte přednost? Dobrá tanečnice musí umět klasiku, modernu, lidovky, všechny taneční směry. Mám ráda všehochuť. A líbí se mi, když choreograf udržuje styl a nemíchá jedno s druhým. Kdo je vaším nejpřísnějším kritikem? Největším kritikem jsem si já sama, natolik jsem soudná, že poznám, jestli mi něco vyšlo, nebo nevyšlo. A hodně dám na úsudek našeho šéfa Jiřího Pokorného. Při vaší profesi vás neustále provází hudba. Jaký doprovod máte ráda jako tanečnice? Přednost dávám čisté klasice s jasně danou melodií i rytmem, ale nevyhýbám se ani moderním věcem. V letošní sezoně jsme měli premiéru pohádkového baletu Zahrada s hudbou Zbyňka Matějů. Byl to pro nás trochu šok, dlouho jsme si k hudbě hledali cestu, ale stálo to za námahu. Loni i letos jste byla nominovaná na cenu álie, pokaždé vám o kousek unikla. Byla jste zklamná? Vůbec ne. Mám radost, že jsem se už dvakrát dostala do nejužší nominace, a pokaždé za úplně odlišný charakter, vloni za Lady Macbeth, letos za Mahulenu. Jsem ráda, že se na mě do Plzně jezdí dívat kritika, že mě vnímají, nominují mezi nejlepší. Jinou prestižní cenu jste přesto získala, a sice Philip Morris – poupě baletu. S jakými pocity jste ji na scéně Národního divadla přebírala? Narvané hlediště, plno světel, krásná atmosféra, to je něco nezapomenutelného. Měla jsem větší trému, než při představení. Chtěla byste si prkna Zlaté kapličky vyzkoušet jako tanečnice? Určitě, ale neupínám se k tomu. Není to sen, který se nutně musí splnit. Překonáváte často fyzickou bolest? Když něco nejde, občas se to musí zlomit přes bolest. Pokud bolí správné svaly, je to fajn, pokud špatné, je to signál pro-

Jak dlouho si dovolíte vydržet bez cvičení? Asi čtrnáct dní, ale i v té době chodím sportovat. Jsem po tatínkovi sportovní typ, nevydržím sedět, jezdím na kolečkových bruslích, s přítelem chodíme na vycházky. Teď uvažujeme, že si na léto pořídíme kola.

velká soutěž hudebních rozhledů Vážení čtenáři, tentokrát v počtu odpovědí opravdu padly všechny dosavadní rekordy. Na otázku – Se jménem kterého slavného operního pěvce je spjata Neapol – vás odpověděla taková spousta, že jsme se nestačili divit. Enrico Caruso by měl určitě radost, že se na něho nezapomnělo a stále je považován za jednu z největších hvězd operního nebe! Bohužel, je to pouze hra, a tak ceny od nás dostanou zase jen ti tři „vyvolení“, kterými se v této soutěži stali:

 František Olbrecht, Ostrava-Dubina  Zdenka Hradecká, Jindřichův Hradec Ludvík Jaroš, Jihlava Blahopřejeme!

otázka na srpen:

Hvězdou letošního MHF Pražský podzim bude slavný ruský dirigent Valerij Gergijev, jehož jméno je spjato především s petrohradským Mariinským divadlem. Od kterého roku se datuje spolupráce Valerije Gergijeva s touto institucí a jaké místo zde Gergijev původně zastával? Pro vítěze budeme mít tentokrát vstupenky na jeden z koncertů Pražského podzimu, určitě tedy stojí za to vyhrát, přejeme hodně štěstí! Své písemné odpovědi zasílejte do 16. srpna 2007 na adresu redakce Hudební rozhledy, Radlická 99, 150 00 Praha 5 nebo na e-mailovou adresu [email protected] . Pravidelnou soutěžní otázku najdete i na našich webových stránkách www.hudebnirozhledy.cz, kde je zkrácená verze každého čísla uveřejněna již o pět dnů dříve, než se objeví v prodeji nebo ve vašich schránkách.



z p r á v y z d o m ova

hudba v praze Symfonický orchestr Českého rozhlasu s šéfdirigentem V. Válkem účinkoval (4. 6.) v Rudolfinu na XIII. abonentním koncertě (Beethoven, Dukas, Stravinskij). Dopoledne se konala veřejná generální zkoušku. Přímý přenos koncertu vysílala pak večer stanice Vltava. Umělecká beseda uspořádala (5. 6.) v Salónu Z. Podhajské svůj 549. úterek. Program nesl název Mladí skladatelé v provedení mladých interpretů a byly v něm následující skladby: M. Hybler: Zemská přitažlivost, J. Dušek: Pět písní na Shakespeara; J. Pták: Zátiší s nocí; M. Holáňová: Netrhejte pětilístek!, T. Pálka: Sněhy, popely. Účinkovali Anna Ptáková, Jan Pták a Jiří Mráz – klarinety, Martin Vodrážka – baryton, Jan Dušek a Monika Riedlbauchová – klavír a Michal Turek – recitace. První ze čtyř letošních letních orchestrálních koncertních programů situovaných na třetí nádvoří Pražského hradu se (28. 6.) musel uskutečnit v takzvané mokré variantě, tedy na jiném místě. Kvůli proměnlivému deštivému a chladnějšímu počasí, které přes den v metropoli panovalo, se pořadatelé rozhodli již dopoledne, že koncert přesunou do interiéru – do Španělského sálu. Pražské symfoniky, trojici sólistů, Pražský filharmonický sbor a dětský sbor Bambini di Praga řídil šéfdirigent Jiří Kout; zazněla populární kantáta Carmina burana od Carla Orffa. Na stejném místě se konal i opakovaný koncert o den později. Pořadatelé počítali pro plenérový koncert s 600 diváky. Kapacita nádvoří umožňuje dalších 600 míst k stání, na která se levnější lístky prodávají až v den konání akce, pokud je jisté, že koncert pod otevřeným nebem počasí nepřekazí. Další koncerty naplánovali organizátoři na 25. červenec (Filharmonie Hradec Králové) a 21. srpen (Komorní filharmonie Pardubice). Na 9. září je ohlášen závěrečný koncert, při němž opět vystoupí Pražští symfonikové a zahájí svou novou koncertní sezonu. Vysokoškolský umělecký soubor Univerzity Karlovy uspořádal (21. 5.) v aule Arcibiskupského gymnázia na Vinohradech Májový koncert (A. Dvořák/L. Janáček – Moravské dvojzpěvy – premiéra nové verze pro smíšený sbor s instrumentálním souborem; A.Tučapský – Moravská krajina – světová premiéra nového cyklu, věnovaného VUS UK; a dále skladby J. B. Foerstera, B. Martinů, P. Ebena, M. Raichla a sborové úpravy lidových písní z Čech, Moravy i Slovenska.

hudba v echách Smetanovu Litomyšl, dvoutýdenní program 49. ročníku mezinárodního operního festivalu, završil (1. 7.) koncert mladého německého tenoristy Torstena Kerla. Na nádvoří zámku zazpíval mezinárodně proslulý umělec společ-

ně s manželkou, mezzosopranistkou Elenou Batoukovou a za doprovodu Pražské komorní filharmonie, árie a duety z německého, italského, francouzského a ruského repertoáru. Od 15. června se ve východočeském historickém městě uskutečnily dvě desítky hudebních programů – operních představení a koncertů. Letos nesl festival podtitul „ ...ve světě dětí” a na dětské publikum bylo zaměřeno několik akcí. Festival otevřela operním recitálem sopranistka Eva Urbanová, která před zaplněným auditoriem připomněla 20. výročí své umělecké kariéry. Pražské Národní divadlo představilo v premiéře novou inscenaci Smetanovy Hubičky, ostravské divadlo přivezlo do Litomyšle inscenaci Pucciniho opery Manon Lescaut. Mimo jiné zaznělo dále Dvořákovo oratorium Svatá Ludmila, populární kantáta Carmina burana od Carla Orffa, kantáta Kytice od Bohuslava Martinů v tanečním zpracování Hradišťanu a Wagnerův „Ring beze slov” – symfonická hudba z operní tetralogie Prsten Nibelungův. Českou premiéru měla při externím programu v Chrudimi duchovní opera Kristův dotyk současného slovenského autora Víťazoslava Kubičky. V Litomyšli byly na programu také dětské opery. Zařazen byl rovněž koncert na přání sestavený z hudby k filmovým pohádkám a dobrodružným filmům. Chopinův mezinárodní festival v Mariánských Lázních se letos uskuteční od 18. do 25. srpna. Jeho 48. ročník zahrne nejen devět koncertů s účastí pianistů z osmi zemí, ale také doprovodné akce – Týden romantických filmů a tenisový turnaj Memoriál Karla Zicha. Zpěvák Karel Zich, který před třemi lety v létě tragicky zahynul, byl mediální tváří festivalu. Chopinova společnost na tuto praxi navázala a představila na jaře nového patrona festivalu – stala se jím zpěvačka a kytaristka Lenka Filipová. Podobně jako Zich i ona má živý vztah ke klasické hudbě, i když se převážně pohybuje v jiných žánrech. „Chtěla bych se víc vrátit na svou dvoukolejnost a tvořit zase i v oblasti klasiky,“ uvedla Filipová na pražské prezentaci festivalu. Nevylučuje, že si dokonce upraví některou z Chopinových písní. Nejde však podle jejích slov o ni, ale o propagaci klasické hudby. O to, aby se rozdíl mezi vážnou a populární hudbou stále víc nezvětšoval. Festival má také nového marketingového partnera. Vizí této agentury je otevřít přehlídku víc veřejnosti a vytěžit rovněž mnohem víc z jejího evropského významu. Fryderyk Chopin navštívil české země čtyřikrát. Léto 1836 strávil v Mariánských Lázních v penzionu U bílé labutě, kde tehdy s rodinou bydlela i jeho tajná láska Maria Wodzińska. Třeboňská nocturna obsáhla (10. – 14. 7.) ve čtvrtém ročníku šest koncertů různých stylů a žánrů. V jihočeském památkově chráněném městě nabídla vystoupení pěvkyň Evy Urbanové a Gabriely Beňačkové, koncert souboru Musica Bohemica a Kvarteta Artis z Vídně, koncert žáků základní umělecké školy a jazzový program Karla Růžičky a Ireny Budweiserové.

hudba na morav a ve slezsku Dvořákova soutěž základních uměleckých škol pro klavírní dua v Lipníku nad Bečvou, která vznikla zásluhou pedagožek Dany Zeinerové a Leony Zezulové, se konala 10. – 12. 5., kdy přivítala účastníky ze 24 ZUŠ. Dvořák v Lipníku pobýval jako host hudebního mecenáše Jana Neffa, který se zasloužil o první vydání Dvořákových Moravských dvojzpěvů. Proto je soutěž zaštítěna i Společností A. Dvořáka a v soutěžních podmínkách 2. a 3. kategorie je i provedení minimálně jedné Dvořákovy skladby (v 1. kategorii je povinný L. Janáček). Vítězi 1. kategorie se stali Markéta Mamicová a Jakub Šotkovský ze ZUŠ B. Smetany (Karviná-Mizerov), na stupni vítězů 2. kategorie stanula dvojice Lucie Pokorná a Bára Handzušová ze SZUŠ Havlíčkův Brod a ve 3. kategorii zvítězili Bára Handzušová a Tereza Stejskalová opět ze SZUŠ Havlíčkův Brod. Posledním koncertem cyklu Jeunesses musicales, který se uskutečnil (24. 5.) ve Společenském sále Domu kultury města Ostravy, uzavřela Janáčkova filharmonie abonentní sezonu 2006/2007. Jinak se ještě těleso představilo počátkem června v rámci Janáčkova máje koncertem na hradě a na polovinu července je ještě připraven ve spolupráci s Janáčkovou konzervatoří v Ostravě další z cyklu koncertů „mladých talentů“ – vybraných posluchačů této školy. Jedna z posluchaček ostravské konzervatoře, harfistka Denisa Chromá, se objevila již na koncertu Jeunesses musicales a v jejím podání zazněly tři věty Deltourova Concertina in Jazz pro harfu a orchestr. Vedle ní se posluchači setkali s klarinetistou Lukášem Brodou (Milhaudova skladba Scaramouche) a s Marií Mokhovou, ruskou varhanicí, která pro svou prezentaci zvolila Salieriho Koncert pro varhany a orchestr C dur. V programu vystoupila rovněž Dechová harmonie Janáčkovy konzervatoře v Ostravě. Koncert řídil šéfdirigent Janáčkovy filharmonie eodore Kuchar.

divadlo Loketské kulturní léto připravilo na červencové pátky a soboty šest představení tří operních titulů – nové inscenace Smetanovy Prodané nevěsty, Dvořákovy Rusalky a derniéry Verdiho hudebního dramatu Nabucco. V přírodním amfiteátru u řeky Ohře pod hradem se takto operní festival konal v západočeském Lokti letos poosmé. Vedle toho iniciátor akce, jímž je pěvec Jan Ježek se spolupracovníky, připravil dva mozartovské koncerty duchovní hudby – jeden v loketském chrámu, druhý na nádvoří hradu. Pořadatelé festivalu navázali kontakty s organizátory podobné akce v jihovýchodním Norsku. Měla by z ní vzejít operní koprodukce pro léto roku 2009; podle Ježka se hovoří také o příslibu spojení peněz z nor-

zp rá vy z domo va ských a evropských fondů na nutnou kompletní rekonstrukci loketského letního divadla, zázemí, hlediště i jeviště, na kterou město samo finance dohromady nedá.

r'zné Společnost Gustava Mahlera v České republice chystá rozsáhlé oslavy narození velkého tvůrce. Společnost Gustava Mahlera, která v devadesátých letech obnovila a dnes provozuje rodný dům Gustava Mahlera v Kalištích u Humpolce, chystá v letech 2010 a 2011 velké mezinárodní oslavy v Kalištích, Jihlavě a na dalších místech České republiky. Součástí oslav bude i devátý a jubilejní desátý ročník mezinárodního hudebního festivalu Hudba tisíců v roce 2010 a 2011, který Společnost Gustava Mahlera pořádá ve spolupráci se statutárním městem Jihlava, Krajem Vysočina a dalšími subjekty. Na těchto festivalech zazní zejména Mahlerova orchestrální tvorba v konfrontaci s hudbou Antona Brucknera, Richarda Strausse a Dmitrije Šostakoviče. * Od roku 2010 budou festivaly zahajovány 18. května, ve výroční den úmrtí Gustava Mahlera a končit budou vždy 7. července v den skladatelova narození. * 7. července 2010 se v Kalištích u Humpolce a rovněž v Jihlavě a na dalších místech Vysočiny uskuteční koncerty a slavnostní akce. Na tomto slavnostním koncertu v rodném domě Gustava Mahlera v Kalištích u Humpolce vystoupí barytonista omas Hampson, který se stal mezinárodním patronem celé rekonstrukce a vystoupil zde již v roce 1998 při otevření této významné památky. Spolu s ním vystoupí ještě další mezinárodní hvězdy. * Součástí velkých slavností bude i rozšíření současného rosária a sázení pamětních růží dalších významných osobností. Světová veřejnost by měla mít možnost sledovat celý průběh slavností prostřednictvím internetového přenosu. * „Mahlerovská“ delegace vedená vnučkami Gustava Mahlera Marinou a Almou spolu s dalšími umělci včetně našich významných osobností se zúčastní odhalení sochy Gustava Mahlera, jejímž autorem je Jan Koblasa, v Jihlavě na místě zničené synagogy. Zároveň zde na tomto prostoru bude pro veřejnost otevřen pamětní park. * Součástí mahlerovských oslav v roce 2010 bude i rozsáhlá vědecká konference v září 2010 v Jihlavě s účastí takových osobností jako jsou: Donald Mitchell, Norman Lebrecht, David Matthews, Henry Louis de La Grange a další. Rozsáhlý program mahlerovských aktivit byl zahájen na pátém ročníku festivalu Hudba tisíců – Mahler Jihlava 2006 ve spolupráci se Společností Friedricha Rückerta a bude pokračovat i v letošním roce – jeho součástí jsou výstavy ukazující dokumenty z dětství Gustava Mahlera v Jihlavě, kde žil do svých patnácti let. I další připravované akce by měly přiblížit vztah Gustava Mahlera k území a kultuře nynější České republiky, národnostní, náboženské a filozofické vazby ve střední Evro-

pě a zároveň upřesnit řadu tradovaných údajů, legend a mýtů. 9. ročník Mezinárodní skladatelské soutěže JIHLAVA 2008 bude tentokrát věnován smíšeným sborům a cappella, komponovaným na libovolný text. Uzávěrka je 31. 10. 2007. Přesné a úplné podmínky soutěže v češtině a angličtině jsou k dispozici na webové stránce NIPOS-Artama: www.niposmk.cz České klarinetové kvarteto změnilo svůj název na Clarinet Factory. Poprvé se tak představilo (12. 5.) v Praze na Chodově v rámci festivalu Out of home. Od vzniku souboru uplynula již více než jedna dekáda, během níž se kvarteto snažilo interpretovat nejrůznější žánry a experimentovat na poli klasiky, jazzu, elektronické hudby či etna. Filozofie souboru by se dala stručně shrnout slovy člena souboru, Jindry Pavliše, takto: „Nechceme být jen interprety a klarinetisty. V klasice nebo jazzu jsme interprety, v improvizacích a nových mezižánrových projektech i tvůrci. Dříve jsme hráli na klarinety a aranžovali, teď víc improvizujeme, komponujeme, hrajeme i na jiné nástroje a zpíváme. Chceme být souborem, který má co sdělit. Ne muzeem!“ Cíl souboru je jasný – komunikace – a to napříč žánry a napříč generacemi. To vše v sobě skrytě nese i nový a dost možná záměrně abstraktní název souboru Clarinet Factory. Obsazení souboru je tři klarinety a basklarinet. Kvarteto se významně podílelo na tvorbě hudby k filmu Hidden ings, na české divadelní scéně se představilo živou hudbou k představení divadla Komedie Les a připravilo a interpretuje hudbu k baletnímu představení (e)MOTION PURE – Kevel, které uvádí divadlo Ponec. Členy Clarinet Factory jsou Jindřich Pavliš – klarinet, basklarinet; Luděk Boura – klarinet, vokály; Vojtěch Nýdl – klarinet, zpěv; Petr Valášek – basklarinet, vokály. Libor Pešek se stal šéfdirigentem Českého národního symfonického orchestru. Nastoupil na místo Američana Paula Freemana a již v květnu absolvoval s orchestrem zájezd do Velké Británie. „Je to pro mne velká čest a radost, že si mne orchestr vybral do čela,“ řekl Pešek ke svému jmenování. V létě vedl Pešek již třetí ročník festivalu Prague Proms, který ČNSO a jeho agentura založili. České firmy vydávající kompaktní desky s klasickou hudbou mají mnohem větší šanci proniknout na světový trh, pokud se zapojí do digitální distribuce nahrávek, tedy legálního placeného stahování hudby z internetu. Je to podle Mezinárodní federace fonografického průmyslu (IFPI) nejprogresivnější forma distribuce, jediná oblast tohoto odvětví, která vykazuje trvalý vzestup. Klíčové je dostat se na nejnavštěvovanější servery, do největších a nejznámějších prodejních sítí. Vydavatelství ArcoDiva v té souvislosti uzavřelo smlouvu s americkou společností e Orchard, největším světovým distributorem hudby ve



formátu MP3. Jejím prostřednictvím se pak nahrávky dostávají do „maloobchodní“ digitální nabídky portálů, z těch nejoblíbenějších především iTunes a eMusic, které snímky přes internet prodávají lidem pro stahování. Průnik na nejnavštěvovanější servery prostřednictvím firmy e Orchard je pro klasickou hudbu jednoznačnou výhodou. Klíčová je návštěvnost stránek. * Digitální obchody tvoří celosvětově už desetinu obratu gramofonového průmyslu. Existuje kvalifikovaný odhad, že to v roce 2010 bude 25 procent. Celkový výkon gramofonového průmyslu se vyčísluje za rok 2005 částkou 736 miliard korun. Mezi nejsilnější trhy patří USA, Japonsko, Británie, Německo a Francie. Za uplynulé roky však souhrnné příjmy za prodej hudby neustále klesají. V ČR se během deseti let z dosaženého vrcholu snížily pětkrát, zhruba na půl miliardy korun, přičemž na digitální distribuci připadá zatím částka kolem 15 milionů korun. Trh je zde malý a chudý. Celkový obrat klasiky v Česku představuje asi 27 milionů korun. Výstava Život a doba Karla Krautgartnera měla slavnostní vernisáž v břevnovském Popmuseu 13. 6. za účasti mnoha pamětníků. Jazzový saxofonista, skladatel a dirigent, brněnský rodák Karel Krautgartner (1922– 1982), byl až do své emigrace v roce 1968 velkou osobností českého jazzu a populární hudby. Hrál mj. v orchestru Karla Vlacha, založil a vedl Rozhlasový big band (TOČR). Autor výstavy Aleš Opekar spolu s kurátorkou Věrou Pavlíkovou soustředili fotografie, rukopisy, výstřižky, obaly desek z Krautgartnerova českého působení i dosud neznámé materiály z Krautgartnerova exilového působení ve Vídni a Kolíně nad Rýnem. Během vernisáže zahrál Jiří Hlaváč, profesor HAMU, na Krautgartnerův sopránsaxofon, z pamětníků zavzpomínal Jaroslav Kopáček, spoluhráč „Krautece“ z orchestru Karla Vlacha. Byl promítnut i dokument České televize a televizní klipy 60. let a záběry z koncertů Krautgartnerových kapel. Výstava potrvá do konce října. vla Voskovec a Werich aneb Válka s lidskou blbostí se jmenuje kniha historika a sběratele Jaromíra Farníka a publicisty Práva Františka Cingera. Vyšla v nakladatelství BVD a obsahuje kolem 300 unikátních fotografií a dokumentů o protagonistech Osvobozeného divadla. Kmotry publikace byli 7. 6. v knihkupectví Luxor Jiří Suchý, Arnošt Lustig a dva členové někdejšího divadla ABC herec Gustav Heverle a saxofonista Jaroslav Kopáček. vla Hostem letošního Pražského quadriennale, výstavy jevištní scénografie a architektury, byl v holešovickém Výstavišti i německý skladatel a divadelník Heiner Goebbels, který v sobotu 23. 6. besedoval s návštěvníky. vla Zpracoval Petr Veber



zahranií

sv tová operní divadla ii. viii. teatro dell´ opera v ím  Pavel Horník Řím, legendární město na Tibeře, zaujímá na přelomu 16. a 17. století v uvádění oper vedle Benátek nebo Florencie velmi významné místo. Největšími mecenáši operního umění se v Římě stává bohatá a mocná rodina Barberiniů. V jejich paláci byl v roce 1634 otevřen veliký divadelní sál pro tři tisíce diváků. Inauguračním představením byla opera Stefana Pandino Svatý Alexej. Jeviště divadla Barberiniů bylo rozlehlé a na tehdejší dobu technicky velmi dobře vybavené. Umožňovalo tak uskutečňování náročných scénických efektů, bez nichž by byla tehdejší operní díla nemyslitelná. Do dnešní doby se toto divadlo, bohužel, nezachovalo. Dalším významným operním domem bylo v roce 1660 otevřené divadlo Torre di Nona. Toto divadlo mnohokráte přestavované a restaurované sloužilo opernímu umění přes dvě stě let. V roce 1821 bylo přejmenováno na Teatro Apollo a premiéru zde měl například Verdiho Maškarní ples. Populární bylo také Teatro della Valle, kde byla v roce 1812 uvedena první Rossiniho opera Demetrio e Polibio. Dodnes je v provozu Teatro Argentina z roku 1713, které v současné době slouží pouze koncertnímu provozu Accademie Santa Cecilia. Nejvýznamnější scénou je ovšem Teatro Costanzi, které nechal vybudovat bohatý římský stavební podnikatel a hoteliér Domenico Costanzi. Známý milánský architekt Achille Sfondrini realizoval projekt stavby a divadlo bylo slavnostně otevřeno 27. 11. 1880. Hrála se tehdy Rossiniho Semiramis nastudovaná dirigentem Giovannim Rosstem. Tato operní budova se stala pro Římany velice oblíbeným návštěvním místem. Měly zde světovou premiéru díla Pietra Mascagniho Sedlák kavalír (17. 5. 1890) a Iris. 14. 1. 1900 zde zazněla poprvé Pucciniho Tosca. Prostorné hlediště divadla, jehož architektura byla silně ovlivněna secesí kombinovanou s orientálními prvky, pojalo přes 2200 diváků. V současnosti je počet snížen na 1600. Lóže jsou v přízemí a ve třech pořadích. Čtvrté pořadí je pak tvořeno dvěma rozměrnými sepa-

rátními galeriemi. Na stropě jsou krásné alegorické fresky malíře Anibala Brugnoliho. Divadlo prošlo dvěma renovacemi, které vedly k předělání a zjednodušení exteriéru, ale částečně i vnitřku divadla. Změna vnější části budovy vzhledu nijak neprospěla. Ještě, že z jedné strany je stavba lemována několika vzrostlými palmami, takže je částečně zakryt pohled na spartánsky řešenou boční stranu. Do hlediště byl namontován obrovský křišťálový lustr o průměru šest metrů skládající se ze 17 000 skleněných dílů. Po první renovaci v roce 1928 bylo divadlo přejmenováno na Teatro Reale dell´ Opera (Královské operní divadlo) a otevřeno představením Boitova Nerona, které dirigoval Ginno Marinuzzi. Poslední renovace prováděná podle architekta Marcella Piacentiniho, která upravila vstupní část, hlavní foyer a nejvíce zmodernizovala jevištní část, byla dokončena roku 1960 a v zahajovacím představení Verdiho Otella se představil v titulní roli slavný tenorista Mario del Monaco. Tak jako na jiných významných operních scénách se také na římském operním jevišti vystřídala plejáda slavných umělců. Jména dirigentů jako Toscanini, Klemperer, Serafin, Kleiber, Solti, Giulini, Abbado, Mehta, Maazel, Sawallisch, Sinopoli, Gelmetti střídají pěvci takového kalibru jako Caruso, Gigli, Šaljapin, Pertile, Del Monaco, Di Stefano, Corelli, Gobbi, Carreras, Domingo, Pavarotti, pěvkyně Maria Callas, Tebaldi, Caballé, Freni, Horne, Kabaivanská a mnoho dalších. Z režisérů uvedu jako nejznámější Luigiho Viscontiho a Franka Zefirelliho. Divadlo zažívalo slavné chvíle, ale také skandály. Slavná pěvkyně, ale také velká „skandálistka“ Maria Callas opustila po prvním dějství představení Belliniho Normy přesto, že v hledišti byl přítomen italský president Giovanni Gronchi. Dnes má divadlo stojící na náměstí Beniamina Gigliho pod vedením intendanta Franceska Ernaniho a hudebního šéfa, dirigenta Gianluigiho Gelmettiho pětadevadesátičlenný orchestr, osmdesát členů sboru a v baletu je okolo šedesáti umělců. Pracuje se jako v ostatních italských divadlech stagionovým způsobem. Letošní sezona uvádí od ledna do prosince celkem 18 titulů. V tomto počtu jsou obsaženy i komorní opery hrané na pobočné menší scéně Teatro Nazionale a představení uváděná v létě v Terme di Caracalla (Caracal-

Foto Pavel Horník

Teatro dell´ Opera, Řím



Foto Pavel Horník

za hr an i  í

Scéna v Caracallových lázních

lovy lázně). V lednu se začínalo Straussovou Salome, následoval Massenetův Werther, Verdiho Traviata, Donizettiho Matka pluku, Pucciniho Manon Lescaut, Bergův Vojcek, Rossiniho Mojžíš v Egyptě a na závěr sezony Lehárova Veselá vdova. Klasické operety dnes bývají u mnoha divadel typickým vánočním dárkem. Toto byly tituly na mateřské scéně Teatro Costanzi. Na letní scéně v Caracallových lázních se uvádí Verdiho Nabucco, Pucciniho Turandot a Leocanvallovi Komedianti, které doplňuje Prokoevova suita z baletu Romeo a Julie. Baletní soubor zde uvede Čajkovského Labutí jezero.V Teatro Nazionale se hrají opery současných autorů, ale také Cosi van tutte od Mozarta. Mezi dirigenty, kteří se v nových inscenacích představí, je kupříkladu Gianluigi Gelmetti, Daniel Oren, Bruno Campanella nebo Alain Lombard. Z pěvců předvedou své umění Angela Gheorghiu, Francesca Patané, Renato Bruson, Samuel Ramey a mnozí další. Zlatým bonbónkem bude letní recitál Rolanda Villazóna. Operní život v Římě není možno oddělit od produkcí ve slavných Caracallových lázních. Kdo by si nepřipomněl v roce 1990 zde probíhající slavný koncert tří tenorů (José Carreras, Plácido Domingo, Luciano Pavarotti), který se vysílal do celého světa. Operní scéna uprostřed starobylých antických ruin lázní, které začal v roce 206 budovat císař Septimius Severus a otevřel o deset let později jeho syn Caracalla, vznikla již těsně před druhou světovou válkou v roce 1937. V představeních se potom pokračovalo hned po skončení války. Bylo zde postaveno prostorné jeviště s třicet metrů širokým proscéniem, přes které bylo dokonce možné přetáhnout oponu. Rozlehlé amfiteátrové hlediště pojalo neuvěřitelných dvacet tisíc diváků. Pozadí tvořila silueta monumentálních antických ruin lázní. Takto nádherně je vše zdokumentováno na starých dobových fotografiích. Když jsem před třemi lety toto místo navštívil, byl jsem velmi překvapen. Hrála se Pucciniho Madama Butterfly a vše vypadalo poněkud jinak. Jeviště již nebylo umístěno jako dříve uprostřed ruin, ale

posunuto o několik desítek metrů dopředu před celý historický komplex a pro diváky je postavena tribuna o kapacitě asi dva a půl tisíce míst. Nicméně nádherně osvětlené ruiny působily monumentálně a ani nerušily na jevišti vytvořenou scenerii japonských zahrad a mostů ve městě Nagasaki. Navíc úmorné vedro linoucí se z horkých římských ulic bylo v noci uprostřed vzrostlých pinií snesitelnější. Závěrem je třeba stručně informovat o diskografii divadla. V Teatro Costanzi se díky jeho vynikající akustice natáčelo často, a to i před druhou světovou válkou. Je ovšem dosti obtížné dát dohromady nějaký ucelený seznam, protože divadlo samotné se touto otázkou oproti jiným operním scénám tolik nezabývá, a tak je nutné pracně vyhledávat v seznamech gramofonových společností. Všeobecně známý je samozřejmě filmový záznam z Pucciniho Tosky z autentického historického prostředí Říma s Plácidem Domingem, Rainou Kabaivanskou a Sherillem Milnesem v hlavních rolích. Firma EMI vydala historickou nahrávku Verdiho Requiem pořízenou v divadle v roce 1939. Zpívali Beniamino Gigli, Enzo Piza, Maria Cagnalia, Ebe Stigniani. Beniamino Gigli natočil operní výběr s dirigentem Tuliem Serafinem v roce 1943. Zaznamenán byl Mefistofeles Arriga Boita za řízení Franceska Molinariho-Pradeliho s Mariem del Monaco, Cesarem Siepim a Renatou Tebaldi roku 1958. O rok později natočila společnost DECCA pod dirigentem Tulio Serafinem Pucciniho Bohému s Renatou Tebaldi a Carlem Bergonzim. V tomtéž roce zaznamenala tato firma Leoncavallovy Komedianty s Mariem del Monaco a Gabrielou Tucci. Dirigoval Francesco Molinari-Pradelli. Zajímavá je také nahrávka u nás prakticky neznámé Mascagniho opery Iris, pořízená firmou BMG v roce 1996. Řídil Gianluigi Gelmetti a titulní role zpívají Daniela Dessi a José Cura. Kompletní počet nahrávek by určitě vystačil na několik stránek. Přejme opernímu divadlu, aby dávalo dále ,,věčnému městu“ mnoho krásných hudebních událostí. •



zahranií

t ikrát z komické opery v berlín s jedním dodatkem

stvořil hřmotný Peteris Eglitis z role Lindorfa, ovšem stejně právě pěvecké herectví zůstalo na produkci, jak je v Komické opeře zvykem, nejpozoruhodnější.

figarova svatba

Berlín, Komická opera, Německé divadlo  Josef Herman Nezapírám, že do berlínské Komické opery jezdím pro inspiraci v možnostech operního divadla. Jenže ani tady se ne všechno povede, ba co víc, ne vždy tu mají jasno, s kým a jak to vysněné současné divadlo dělat. Je to možná daň za snahu stále objevovat nové tváře jak pěvců, tak zejména inscenátorů z té obrovské zásobárny všech německých divadel, neboť by tu nikoho nenapadlo hledat možné operní režiséry jen v těch operních. To, co mnozí u nás stále ještě považují za nedobrou výjimku z pravidla nezbytné operní specializace každého, kdo si začne s operou, je tam naprosto běžné a operní režii to samozřejmě nesmírně oživuje. Pravdou však je, že i ti neoperní jsou zjevně s operní „technologií“ dobře obeznámeni, soudě podle vždycky dobře zvládnutého „řemesla“.

hoffmannovy povídky Mohu posloužit hned dvěma příklady (jedním starším), které jsem shlédl na přelomu dubna a května. Hoffmannovy povídky měl původně režírovat osvědčený Willy Decker, který se však nějaký půlrok před plánovanou premiérou inscenace a vlastně všech závazků vzdal. Stanovení nového týmu tedy bylo jistě otázkou více možného než ideálního. Nově ustavený režisér ilo Reinhardt je navíc operním specialistou, který poznal při studiu i z asistování řadu režisérů pracujících, řekněme, tradičně (Harry Kupfer, Götz Friedrich), novátorů (Peter Konwitschny) až postmodernistů (Achim Freyer). Zhruba deset let občas samostatně režíruje převážně v regionálních divadlech, jednou v Lipsku (Netopýr). Z jeho první inscenace pro Komickou operu čiší myšlenkový chaos, který přičítám právě nezvládnutému přísunu tak různých inspirací. Chtít něco úplně nového a dodržet stará pravidla, snahu tak dobře známou z našich jevišť, považuji za podstatu problému. Reinhard umístnil všechny scény opery do luxusního současného baru, kde se potácí opilá či spíše zfetovaná dívka – Hoffmannova múza a kam přijde Hoffmann horečně psát a psát a psát. Průsvitné stěny, efektní lustry, které se v jedné scéně rozhoupají spolu s opilci, občas hvězdami posetá noční obloha. Jenže když přijdou hosté, je to staromódní příchod sboru, který jako hraje, posedá za stolky a chová se velmi „veritábl“, ovšem v náznakovém operním provedení. Veškeré jevištní dění je poznamenané starými prostředky shozenou urputnou snahou ukázat příběh v současných reálích jinak. Soudě podle obsahu programu, režisér se inspiroval světem Kubrickových filmů, pozlátkem novodobého podsvětí, které zapojil do hodně trapných scének nahrazujících souboj o Giuliettu – tady jejího pasáka spíše než nápadníka zmasakrují mafiáni, aby tím Hoffmanna vydírali. Proč? To už jasné není, jak tomu v takovém přístupu k operní inscenaci bývá: sice se tu odehrají zdánlivě realistické události, ale jejich společný smysl dohledat nelze, neboť, dle tradicionalistických vzorů, stejně operní diváky nezajímá. Mnohdy, i v tomto případě, je to nakonec hořká pravda. Co ještě překvapivějšího, ani hudebně nebylo zdaleka všechno v pořádku, natož na zdejší obvyklé úrovni. Dirigent Kimbo Ishii-Eto sem tam neudržel souhru a zvukové nuance partitury mu unikaly. Timothy Richards v titulní roli sice dobře vypadá, žádné zvláštní charisma osobnosti ani hlasu z něho však nevyzařuje. Nakonec nejpozoruhodnější postavu

Momentální Vídeňan narozený v Melbourne Barrie Kosky už je z hlediska činohry a opery jaksi podobojí, režírovat obé začal ještě v Austrálii, v Berlíně pracoval pro Státní operu Pod lipami, a opakovaně, vcelku třikrát, pro Komickou operu. Tím spíš jsem pochyboval o jeho pojetí Mozartovy Figarovy svatby, navíc hudebně opět nijak oslnivé v pojetí opět Kimba Ishii-Eta (recitativy doprovázené klavírem!). Pravda, originálně a s případnou nadsázkou Kosky vyřešil některé situace, například úkryt Almavivy a Basilia v otáčecí skříni, případně dobývání zámku rozzuřeným Almavivou, který si na to přinesl hodně hrubé moderní nářadí. Jenže stejně jako v minulém případě se tohle všechno nespojilo do logického tvaru, ani formálního, natož významového. V druhé polovině té předlouhé opery už docházely i nápady, pěvci přicházeli na forbínu odzpívat árie a když bylo nejhůř, ocitla se na jevišti ohromná hromada jablek, zavoněla do celého hlediště a zůstala tam jako zhola nepotřebná a překážející. Přeceněný význam jednotlivostí snad nejlépe demonstruje dvojitá svatba Figara se Zuzankou a Bartola s Marcellinou – po židovském způsobu názorně provedená pod baldachýnem! Proč? Aby režisér deklaroval své židovské přesvědčení! Pokud lze soudit dle programu plného erotických až pornografických obrázků, téma inscenace by bylo zřetelné, z asexuálního jevištního dění to však zřejmé není, a případné náhradní téma také ne.

ifigenie v taurid Že nelze podle jedné práce generalizovat, dokládá zatím poslední režie Barrieho Koskyho. Ifigenie v Tauridě, jedno z reformních děl Christopha Willibalda Glucka, samozřejmě aktualizoval, hrůznou atmosféru navodil hned prvním obrazem, v němž titulní hrdinka názorně popravuje prvního vojáka, aby se pak vraždění předvedlo jako zmechanizovaná odlidštěná činnost a vyhrotilo se tím základní téma inscenace. Krev teče proudem, ženy ji jímají do plecháčů jako když připravují nedělní oběd. Mučení Oresta a Pylada je parafrází známé irácké aféry. Vedle toho silné téma generační – staří přicházejí na scénu nazí, tedy na jedné straně bezbranní a jakoby připraveni své už chabé tělesné schránky uložit do hrobu, jenže také chtiví moci i sexu, zkrátka hříšní stejně jako jejich synové a vnukové. Koloběh života. Proti Figarově svatbě obrazy jednak stylově přesnější a sevřenější, hlavně však mají ústřední myšlenku a překvapivě korespondují i s gestem Gluckovy hudby. Ifigenie výtečně zpívající Geraldiny McGreevy je statná bojovnice, herecky trochu neobratná, ale psychologicky hodně přesvědčivá, zvláště se zakrváceným nožem v ruce, Orest Kevina Greenlowa a Pylades Petera Lodahla jsou současní obyčejní mladíci, kteří se, překvapeni, ocitli v nesprávný čas na nesprávném místě, už dokonalé postavy, vystavěné, jak bývá v Komické opeře zvykem, z přesně a přirozeně provedeného konkrétního jednání a významového, pěvecky dokonalého projevu. Také orchestr pod taktovkou Paula Goodwina hrál precizně a především dotvářel dramatismus jednotlivých obrazů.

netopýr A snad jen perlička nakonec. Michael alheimer, jedna z nejzářivějších hvězd německého divadelního nebe, také tvůrce zcela mimořádné inscenace Janáčkovy Káti Kabanové v opeře Pod lipami, ve svém působišti v Německém

Foto Monika Rittershaus

za hr an i  í

Geraldina McGreevy (Ifigenie) a Kevin Greenlow (Orest), Ifigenie v Tauridě

divadle premiéroval vlastní vizi Straussovy operety Netopýr. Místo orchestru elektrické piano a harmonium, šikovní hráči sice bizarně, nicméně vtipně zvládli i proslulou předehru. V roli Rosalindy činoherní hvězda Nina Hoss, která prokázala pozoruhodné pěvecké schopnosti a po svém zvládla i krajně obtížný čardáš. Jenže vše ostatní mi zůstalo čirou záhadou – hraje se důsledně na metr široké předscéně před zavřenou oponou, z níž vylézají herecky i obličejovými maskami a expresívními kostýmy znetvořené postavy, stoupnou, nebo usednou či ulehnou na ostře oranžovou pohovku, a drtí zběsilými gesty i neumělými hlasy Straussovo dílo. S úlevou jsem postřehl, že zjevně nerozumí ani premiérové, tedy sezvané a režisérovi věrné publikum, kritikové kolem se ostentativně vrtěli, chytali za hlavu či demonstrativně uléhali do sedadel a zavírali raději oči. Na závěr potlesk všem aktérům, a burácivé bučení režisérovi. Sympatické, ať už se mýlil on, nebo my, diváci dali najevo, co si upřímně myslí. Poté se pokojně rozešli a ti, co chtěli, se šli veselit do divadelního klubu. Žádná tragédie, prostě se něco nezdařilo. Komische Oper Berlin – Jacques Offenbach: Hoffmanns Erzählungen. Dirigent Kimbo Ishii-Eto, režie ilo Reinhardt, scéna Paul Zoller, kostýmy Katharina Gailt. Premiéra 4.2.2007, psáno z 12. reprízy 1. 5. 2007. Komische Oper Berlin – Wolfgang Amadeus Mozart: Die Hochzeit des Figaro. Dirigent Kimbo Ishii-Eto, režie Barrie Kosky. scéna Klaus Grünberg, kostýmy Marianne Häntzsche a Birgit Wünschmann. Premiéra 23. 1. 2005, psáno z 24. reprízy 30. 4. 2007. Komische Oper Berlin – Christoph Willibald Gluck: Iphigenie auf Tauris. Dirigent Paul Gooswin, režie Barrie Kosky, scéna Klaus Grünberg, kostýmy Alfred Mayerhofer. Premiéra 22. 4. 2007, psáno z 2. reprízy 28. 4. 2007. Deutsches eater Berlin – Johann Strauss: Die Fledermaus. Režie Michael alheimer, scéna Olaf Altmann, kostýmy Katrin Lea Tag. Premiéra 29. 4. 2007. •



holan-an v pralese Manaus, Brazílie, Teatro Amazonas  Pavel Horník Již jedenáctým rokem existuje nejvýznamnější brazilský operní festival v Manausu, jeden a půlmilionovém městě uprostřed amazonských pralesů. Hlavním stánkem hudebních slavností je Teatro Amazonas, nádherná klasicistní stavba pro sedm set diváků stojící uprostřed náměstí sv. Sebastiána. Bylo otevřeno v roce 1896 operou Amilcara Ponchielliho La Gioconda. Zpíval zde Enrico Caruso, hrála Sarah Bernhardt, tančila legendární primabalerína Margot Fonteyn. Festival, probíhající vždy v období od třetí dekády dubna do konce května, uvádí kromě operních představení také symfonické a operní koncerty či recitály. Na festivalu vystupuje kromě umělců domácích také řada hostů z ciziny. Hlavní hudební páteří programu je třetí nejlepší orchestr v Brazílii, Amazonas Filarmónica. Před ním jsou dle názoru místních hudebních odborníků pouze orchestry ze São Paula a Rio de Janeira. Letošní ročník festivalu připravil tři operní inscenace. Jako první byl uveden Bludný Holanďan Richarda Wagnera, dále Šostakovičova Lady Macbeth Mcenského újezdu a konečně dílo současného brazilského skladatele Edmunda Villani-Cortese Poranduba. Díla brazilského skladatele Heitora Villa-Lobose, Roberta Schumanna nebo Petra Iljiče Čajkovského pak zazněla na koncertech. Jeden z koncertů byl dáván na počest pěvkyně Marie Callas a zpívala v něm známá sólistka Vídeňské státní opery, komorní pěvkyně a brazilská rodačka Eliane Coelho. Uveden byl také velký operní koncert složený z děl nejrůznějších operních autorů převážně 19. století. Náklady letošního festivalu se vyšplhaly k částce jeden a půl milionu euro. Největší částku ovšem pohltila nesmírně náročná a komplikovaná inscenace Wagnerova Bludného Holanďana v režii kontroverzního šestačtyřicetiletého režiséra z Berlína, Christopha Schlingensiefa. Tento umělec, autor nejrůznějších divadelních, filmových a audiovizuálních projektů, se představil před třemi lety svojí první velmi diskutabilní operní režií Wagnerova Parsifala v Bayreuthu. Holanďan je jeho druhý vstup na operní jeviště. Celému projektu předcházela nesmírně náročná dvouměsíční příprava. Režisér si přivezl z Německa svůj velký inscenační tým. Hudební stránku pak realizoval manauský operní soubor včetně domácích i zahraničních sólistů a orchestr Amazonas Filarmónica. Na zaštítění i částečném financování projektu se podílel ve velké míře také Goetheho institut v São Paulu. Celou přípravu inscenace postihla jedna tragická událost. Režisérovi zemřel během zkoušek otec a matka se z toho zhroutila. Schlingensief přerušil zkoušky a vrátil se do Německa, aby svého otce pohřbil. Menší problém vznikl, když nedlouho před premiérou musel být vyměněn představitel titulní role. Během zkoušek točil štáb řadu záběrů pro scénické projekce použité v inscenaci v amazonském deštném pralese, v ruinách starého kláštera uprostřed džungle a kolonii, kde se léčí lepra. Řadu těchto dotáček pořizoval sám režisér svojí šestnáctimilimetrovou kamerou na klasický celuloidový film. V džungli se natáčení zúčastnili jak sólisté, tak i domorodci a tanečnice, samba band, ale hrál tam i celý filharmonický orchestr. Celá operní akce měla velkolepou mediální kampaň. Byla přítomna řada reportérů německého tisku, rozhlasu a televize. Na představení se také sjela řada vyznavačů díla Richarda Wagnera ze všech koutů světa a byli v názorech na režisérovo pojetí pochopitelně rozděleni na dva protikladné tábory. Bohužel, od nás jsme byli se synem jedinými návštěvníky této akce. Rád bych objasnil, co někdy míním větou, že jsme představení viděli a neviděli. Když jsem koncem minulého roku cestu plánoval, vycházel jsem z termínu představení na 22. 4. 2007 získané-

zahranií Foto Pavel Horník



Z inscenace Bludného Holanďana

ho přes internet. Na základě tohoto data jsem si opatřil řadu letenek vzájemně na sebe navazujících pro okruh návštěvy dalších brazilských měst. Bohužel, nedlouho před odjezdem jsem zjistil, že datum premiéry se změnilo a nebylo již možno letenky bez velké ztráty změnit. Říká se, že něco zlého je pro něco dobré, protože když jsme byli v Manausu, tak jsme vlastně měli možnost vidět jakousi předpremiéru představení a zároveň zahájení festivalu v prostoru před a kolem divadla spojenou s velkolepou karnevalovou podívanou. Na prostorném náměstí kolem operní budovy přihlíželo představení okolo 20.000 diváků. Hrál orchestr Amazona Filarmónica řízený jeho šéfdirigentem Luizem Fernandem Malheirem. Sólisté sice zpívali s mikroporty, ale celkově bylo vše akusticky díky rozhlasovému a televiznímu přenosu dobře zvukově vyrovnáno a atmosféra celé akce tak byla naprosto báječná a neopakovatelná. Opera se hrála v mírném zkrácení, pěvci a kostýmovaný sbor byli někdy umístěni mezi orchestr, jindy na balkony divadla nebo na parkově upravenou podestu před divadelní budovou, kde také hrála baterie samby. Vše bylo zakončeno velkolepým karnevalovým průvodem tanečníků a tanečnic, masek a alegorických vozů za světel oslnivého ohňostroje. Průvod pak kráčel ulicemi za nadšeného potlesku diváků do nedalekého přístavu na kalné řece Rio Negro, kde se nalodil na typický starý amazonský parník. Klasickou fabuli děje Bludného Holanďana, zde uváděného v portugalštině pod názvem O Navio Fantasma – loď duchů, si režisér Schlingensief vykládal svým specifickým způsobem a pokud jste na jeho pojetí přistoupili, nemusela vás žádná z mnohdy absurdních a nečekaných situací na jevišti i mimo něj překvapit. Jak sám říkal, snažil se aplikovat do své koncepce brazilské amazonské prostředí. Kupříkladu kapitán Daland byl představen jako vůdce náboženské sekty, kuplíř a narkoman, oblékající se někdy třeba také do církevního papežského roucha. Sentin život je v závěru opery

ukončen rituální vraždou. V inscenaci účinkovala také řada domorodců a režisér si dokonce přivezl z Německa párek trpaslíků představujících starší manželskou dvojici. Pěvecké role byly na velmi dobré úrovni obsazeny několika zahraničními a domácími pěvci. Z nich si nejlépe vedl svým měkce posazeným hlasem a výbornou artikulací představitel Dalanda Američan usazený v Brazílii, Stephen Bronk. Ten zpíval v roce 1998 ve Státní opeře v Praze Hundinga v koncertním provedení Valkýry. S partem Senty neměla větších problémů brazilská Japonka Eiko Senda, pouze v závěru trochu forzírovala. Domácí tenor Ricardo Tuttmann neměl sice pro svého Erika ten správný dramatický hlas a trápily ho i technické problémy, ale v celkovém kontextu vyzněla jeho role dobře. Jediný německý sólista Martin Mühle se zhostil role kormidelníka docela obstojně. Představitelka Mary, Brazilka Elaina Martorano, která je v režisérově pojetí v druhém obraze, odehrávajícím se v baru Piraňha, kráskou karnevalu, zaujala svým velmi pěkně zabarveným mezzosopránem. Náročný part titulní role v podání Američana Gary Simpsona přesto, že pěvec neměl žádné problémy, vyzněl poněkud suše a nevýrazně. Zajímavé je, že zpíval před dvěma lety v Praze Rigoletta a Amonasra. Maria Antonia Jimenéz spolehlivě vedla sbor, jehož mužská část, představující Holanďanovy lodníky, byla převlečena do kostýmů jeptišek. Příjemně mne překvapil technicky výborně disponovaný orchestr pod dirigentem Malheirem. Je tvořen hudebníky z řady hlavně evropských zemí a má také s Wagnerovou hudbou bohaté zkušenosti, protože celá tetralogie Prsten Nibelungův se v posledních letech v Teatro Amazonas provozovala. Jen pro zajímavost, ve třetím večeru Prstenu zpíval Siegfrieda Sergej Ljadov. Viděl jsem také část zkoušky v divadle, a mohl si tak udělat alespoň částečnou představu, jak se výtvarná koncepce Tobiase Busera a ekly von Mülheim vypořádala s nevel-

za hr an i  í

Manaus, Teatro Amazonas – Richard Wagner: Der fliegende Holländer/Bludný Holanďan. Dirigent Luiz Fernando Malheiro, režie Christoph Schlingensief, scéna Tobias Buser a ekla von Mülheim, kostýmy Aino Laberenz, sbormistryně Maria Antonia Jimenéz. Premiéra 22. 4. 2007, psáno z předpremiéry 20. 4. 2007. •

hudební festival v postupimi  – musica britannica Postupim, Friedenskirche, Nový palác  Jana Vašatová Od 8. do 24. června se v Postupimi nedaleko Berlína konal další ročník mezinárodního hudebního festivalu, zaměřeného tentokrát na britskou hudbu a na hudební vztahy mezi Německem a Velkou Británií, které jsou dost bohaté a různorodé. Není to jen Georg Friedrich Händel, který v Anglii zdomácněl, ale například i Johann Friedrich Lampe, kterému v 18. století říkali na ostrovech John Frederick, všeobecně byl pokládán za anglického rodáka a získal si popularitu operou e Dragon of Wantley, kterou postupimský festival letos uvedl stejně jako Händelova Mesiáše či Purcellovu operu Král Artur, v níž se jedná o rozhodující historickou bitvu mezi Angličany a Sasy. Festival obohatila i komorní či jazzová a filmová hudba, i specificky anglické žánry jako jsou tzv. masque, písňová tvorba či irská a keltská lidová hudba. Koncertů a operních představení bylo celkem 28 a drtivá většina z nich byla zcela vyprodána už před začátkem festivalu. Zahajovací koncert v nabitém postupimském Friedenskirche patřil Händelovu Mesiáši ve skvělém nastudování Harryho Christopherse a jeho ansámblů: vokálního e Sixteen a orchestrálního e Symphony of Harmony & Inventions. Sbor má v tomto díle velikou a náročnou úlohu a zpíval dokonale, podobně náročné a rozsáhlé jsou zde však i sólové árie a recitativy. Všichni čtyři sólisté se jich zhostili bez problémů, lehce a krásně, přestože Händel žádnému z nich nic neusnadnil v rozsahu partu či jeho zdobení. Mladá anglická sopranistka Helen Williams má nosný hlas, přitom velice pohyblivý a k tomu cit pro výraz zpívaného textu. To samé se

dá říct o mladém kanadském kontratenoristovi Danieli Taylorovi i obou dalších Angličanech, tenoristovi Marku Dobellovi a basistovi Nealu Daviesovi. Se všemi – tedy i se sborem – navíc občas jen mimicky, občas i maličko nahlas zpíval pan dirigent Harry Christophers, který měl toto téměř tříhodinové dílo promyšlené v celku a zároveň dotažené do všech detailů. Händel psal svého Mesiáše na biblické texty Starého a Nového zákona, vybrané Charlesem Jennesem. Dílo je členěno do tří velkých oddílů, které postupně prezentují Zvěstování narození Mesiáše a naplnění tohoto proroctví, pašijovou část (končící slavným sborem Hallelujah, při níž obecenstvo povstane, jak je prý tradicí od prvního provedení před anglickým králem, který byl nadšen celým dílem a tímto sborem zvlášť), a třetí část patří Mesiáši jako vykupiteli. Je zajímavé sledovat, jak se zde v Händelově hudební řeči objevují názvuky na italské vivaldiovské baroko i na pastorální nápěvy (v 1. části díla), rozšířené tehdy zřejmě po celé Evropě a u českého posluchače evokující české pastorely a vánoce. K této kouzelné atmosféře je nutné přičíst ještě atmosféru parku Sanssouci, do něhož se otvírají arkády a rajský dvůr kostela, kde právě kvetly a voněly lípy a záhony růží. Postupimský festival přináší totiž nejen úžasné kulturní zážitky, ale ve spojení s historickými prostorami a mnoha parky a jezery, které město obklopují, působí festivalové akce zcela jedinečně. Včetně mohutných ohňostrojů, konaných na zahájení a na závěr festivalu. Jedinečností dýchá i rokokové divadlo v Novém paláci, sametově červené divadélko pro asi dvě stě diváků, kterým bylo v dusném předbouřkovém červnovém večeru v hledišti pěkně horko. Zdejší premiéra nového nastudování Krále Artura s textem Johna Drydena a hudbou Henryho Purcella se uskutečnila ve spolupráci s několika dalšími divadly a festivaly: Händel-Festspiele Halle, Goethe eater Bad Lauchstädt, Festwochen Herrenhausen, festivalů Bayreuther Barock a Kissinger Winterzauber a eatre Royal Burry St. Edmunds. To vše za podpory Společnosti evropských historických divadel ´Perspectiv´, jejímž členem je i barokní divadlo v Českém Krumlově. V této souvislosti o to víc překvapila strohá bílá „krabice“ nasunutá coby scéna do původního divadelního prostoru, i kostýmy zcela v duchu dnešního neformálního oblečení pro volný čas. Vesměs mladí představitelé v nich však vypadali a zřejmě se i cítili celkem dobře – inscenace tak měla trochu charakter studentského představení. Autor inscenace, který rovněž vede eatre Royal in Burry St. Edmunds, Colin Blumenau, však měl ucelenou koncepci – bez kulis, bez iluzí a kouzel (které sem ale přece jen patří), s využitím historických ´Morris Dance´, (což je stará forma rituálních tanců z oblasti západní Anglie), s akrobatickými prvky a i scénicky ústrojným propojením mluveného slova a hudby. Král Artur je totiž novodobým termínem řečeno semi-opera, kde je ve stejném poměru prezentováno mluvené slovo (posouvající děj kupředu) a hudebNicki Kennedy (Philidel) a Shaun Lawton (Kouzelník Merlin)

Foto Musikfestspiele Potsdam-Sanssouci

kým jevištním prostorem za použití namontované točny. Velkou zásluhu na scénickém řešení měla také skvělá světelná režie domácího ,,light directora“ Gaetana Viely a pestré kostýmy Aino Laberenze. Choreografické stránky, ve stávajícím pojetí inscenace tolik důležité, se výborně zhostila Adriana Almeida. Líbilo se mi, jak velké publicity se festivalu a zahajovacímu představení dostalo, a jak město hudbou doslova žilo. Vzpomínám si na mladičkou dívku, která nás provázela divadlem, jak vzpomínala na Wagnerův Ring, jehož všechny díly viděla a který na ni udělal silný dojem. Divila se ovšem, že Holanďan je oproti jiným skladatelovým operám tak krátké představení a doslova hltala všechny informace, které jsem jí o tomto díle mohl poskytnout. Její zájem byl obdivuhodný. Závěrem lze konstatovat, že manauská inscenace Bludného Holanďana byla sice velice diskutabilní záležitostí a v mnoha věcech nemusíme s tvůrci souhlasit, ale přesto se nelze zbavit silného emocionálního zážitku, kdy extravagantní inscenační přístup lze v takovém exotickém prostředí, jakým nesporně Amazonie je, do jisté míry akceptovat. Podle posledních zpráv projevilo zájem o převzetí tohoto představení také divadlo v São Paulu. Tam bude prostorová situace o mnoho lepší, protože divadlo má hodně velké jeviště.





zahranií

ní části (dotvářející náladu děje a rozvíjející ho na způsob komentářů apod.). Je to určitá specifická forma anglického hudebního divadla, tehdy nazývaná „dramatic opera“, která se zde na přelomu 17. a 18 století vyvinula (také) pod vlivem francouzského divadla. Sólisté většinou ztvárňovali několik postav včetně postav ze sboru, který byl jinak tvořen členy souboru Capella Angelica, založeného před pěti lety jako vokální složka známého berlínského orchestru dobových nástrojů Lautten Compagney, u jehož zrodu stál mj. Wolfgang Katschner, který celé představení Krále Artura řídil. Kněží, nymfy a duchové se střídali s kouzelníky Merlinem (Shaun Lawton) a saským Osmondem (Darren Robert Smith); o krásnou, byť původně slepou Emmeline (Laura Cameron), provázenou věrnou Matildou (Melissa Holroyd), se ucházeli jak král pohanských Sasů Oswald (výborný Tye Maurice omas), tak britský král Artur (Clayton Nemrow). Veškeré dění provázeli a zamotávali dva duchové: Philidel, dobrý duch vzduchu (po všech stránkách skvělá sopranistka Nicki Kennedy, obdivuhodně nadaná i pohybově) a „temný“ duch země Grimbald (rovněž vynikající Jesse Inman, nepostrádající stejně jako jeho partnerka obrovský smysl pro nadsázku a humor). Ne nadarmo se toto Purcellovo a Drydenovo dílo přirovnává ke Kouzelné flétně: ono hledání prozření a vědění včetně temných sil a dvou zcela rozdílných dvojic, je zde přítomno také. Drydenovo libreto dává Purcellovi obrovský prostor pro uplatnění hudby, který Purcell využil beze zbytku a víc, než si libretista původně představoval (pohanská hudba Sasů připomínala současníkům anthemy anglikánské církve, je zde leckde expresivní využití chromatiky a např. rozsáhlá passacaglia na místě písně a tance). Dnešním inscenátorům se podařilo pestré střídání recitace, hudby a tance, tak, jak bylo zvykem v někdejších zábavných „masques“, podtrhnout určitými vtipnými prvky – někdy ovšem málem na hranici dobrého vkusu: když se objeví dívka coby Brittania, královna ostrovů a moří, je

vítána máváním britskými praporky. To už málem není legrace, ale směšnost. Celé dílo vypráví o historickém soupeření Britů a Sasů, přičemž rozhodující bitva se strhne na sv. Jiří, patrona Anglie – a končí smířlivě: Sasové mají v míru odejít a v míru s Británií dále žít. V závěru pak nechybí už zmíněná oslava Británie. Představení pěkné, svižné – ale divák si musel poněkud zvyknout, že je více spoléháno na jeho vlastní představivost. Všichni protagonisté měli ostatně vždy atributy postavy, kterou ztvárňovali, na sobě (ať už celkovým přistrojením nebo ve formě obrázku na triku), takže k mýlce mohlo dojít nanejvýš z posledních řad hlediště… •

polské slezsko láká operní fanoušky Wrocław, Pergola  Vladimír Říha Světová operní divadla nelení, aby během letní sezony přitáhla publikum. U nás se stěhují do přírody a do hradních scenérií, v sousedním Polsku, kde vše je přece jenom trochu větší, dokonce i na vodní plochy. Staroslavná Wroclaw (Vratislav), půlmilionové kulturní i politické středisko Dolního Slezska, zahájila 15. června 8. letní operní sezonu open-air inscenací opery Nápoj lásky Gaetana Donizettiho. Tradici venkovních inscenací v letní sezoně založila současná umělecká šé a Wroclawské opery dirigentka Ewa Michniková. Využívá k ní netradičních ploch – někdy na řece Odře (Gioconda) nebo poblíže známé Haly století (z roku 1913) na kraji obrovského parku v tzv. Pergole. „Již dříve, když jsem šéfovala festivalu Wratislavia Cantans, jsme tam inscenovali balet Labutí jezero,“ říká Ewa Michniková. „Operní premiéru si Pergola odbývá až nyní a chtěli bychom, aby se náš

Foto archiv

Donizettiho Nápoj lásky v Pergole

za hr an i  í nápad uchytil a Donizettiho operu návštívilo dost diváků. Je mi jasné, že u nás přece jen nejsou takové podnební podmínky jako na Jihu, ale důvěřuji publiku, které je ochotno vydržet i nějakou tu přeháňku,“ vysvětluje Michniková. A o premiéře Nápoje bylo vedro obrovské, dusno až k zalknutí, a i když v dáli bylo zataženo, dění v Pergole nic nenarušilo. Pergola je umělé jezírko ve tvaru podkovy (není to tedy ani Bregenz či Bodamské jezero) – publikum je umístěno na tribuny mezi vodou a halou a dle organizátorů se tam vejde přes 3 tisíce návštěvníků. Nikde nejsou stříšky, takže se spíše počítá s dobrým počasím, což byl i případ páteční premiéry. Režisér Michal Znaniecki je rovněž zkušený scénograf a využil jezírka se čtyřmi přechody k centrálnímu prostoru, kam umístil konstrukci pódia, v jehož vnitřku hraje skrytý orchestr – viděli jsme jen dirigentku a šé u Wroclawské opery Ewu Michnikovou. Ewa Michniková je přesně ten typ ženy, která je umělecky na výši, hýří nápady a daří se jí zajistit pro projekty i finanční podporu města i vojvodství Dolní Slezsko. Režisér Znaniecki má zase zkušenosti z podobných inscenací v Evropě, hlavně v Itálii v Benátkách, a tak inscenace Nápoje je skutečná pastva pro oči. Do děje zapojil světelné i jiné efekty, vznášející se balón, videoprojekci z kamer během představení, velké figuríny, vojáky v moderních uniformách a původně italskou vesnici zaměnil za rybářskou, čímž využil i vodní plochy. Hrálo se nejen na ní – na pramici se plaví Nemorino (Američan Gregory Turay) za svou láskou Adinou (Italka Maria Costanza Nocentini) – ale i v ní. Vody totiž není moc, takže se občas zpěváci brodí, což platí i o sboru a statistech. Zpěváci používali mikroporty, takže jim bylo dobře rozumět, horší to bylo u orchestru, kde obrovská plocha s různými zpožděními přenášeného zvuku přece jen o premiéře působila problémy. Zpívalo se v italštině, kromě operního orchestru spoluúčinkoval i sbor a balet Wroclawské opery. Komický příběh o falešném nápoji lásky, který pomohl lásce Nemorina k Adině, o neúspěšném oficírském nápadníku Belcorovi (Ital Roberto Accurso) a vtipném léčiteli Dulcamarovi (Polák Boguslaw Szynalski, manžel dirigentky) „tržně“ využívajícím situaci, nalezl ve Wrocławi úspěšné realizátory. Režie spojuje svět rusalek a víl (rybářská vesnice) se současností hlavně v naznačených aktivitách vojáků (znásilňování a rabování vesnice) či suity kolem Dulcamary a jeho virtuálních triků. Podstatné je, že inscenace nabízí kvalitní hostující sólisty, pozornost publika je stále zaměstnána, což je u takových podívaných důležité a hudebně je určitě za daných podmínek na přijatelné úrovni. Určitě by si čeští operní fanouškové či jen normální turisté dychtící po zážitku neměli návštěvu letní wroclawské sezony nechat ujít. Aby se později nemuseli chytat za hlavu, jako se stalo těm, co jim ušla loňská inscenace Wagnerova Ringu realizovaná vlastními polskými silami právě v obrovské Hale století. Wrocławská opera – Gaetano Donizetti: Nápoj lásky. Dirigent Ewa Michnik, režie a scéna Michal Znaniecki, kostýmy Ilona Binarsch, choreografie Irina Mazur. Premiéra 15. 6. 2007 •

ajkovského sout ž v moskv oima porotce  Daniel Veis Ve druhé polovině června proběhl 13. ročník mezinárodní soutěže P. I. Čajkovského v Moskvě. Soutěžilo se ve čtyřech již tradičních oborech – zpěv, klavír, housle a violoncello. Jako člen violoncellové poroty jsem, bohužel, neměl mož-



nost sledovat jiné obory, protože soutěžní kola probíhala prakticky simultánně v různých (a již od prvního kola prestižních) sálech. Soutěž je koncipována velkoryse, jak ve svém rozsahu, tak i ve své programové náplni (ve čtyřech porotách pracovalo celkem téměř 60 porotců po dobu dvou týdnů). Pochopitelně zajistit finančně tak grandiózní projekt je úkol velice obtížný a nebyl by realizovatelný bez silných sponzorů, v tomto případě to byla především Toyota jako hlavní sponzor, dále Morgan Stanley Bank a řada dalších. Soutěž je de facto čtyřkolová; první selekce probíhá na základě DVD nahrávky s určeným repertoárem (sólová suita 20. století, Čajkovského Pezzo capriccioso a skladba podle vlastního výběru). Síto, kterým uchazeči musí projít, je velmi husté (a vzhledem k druhu nosiče nemůže být anonymní), takže například nositel druhé ceny z Pražského jara 2006 Anton Pavlovskij, ač student předsedkyně poroty Natálie Šachovské, i další finalista téže soutěže Bartosz Koziak neprošli – a nebyli sami. Na základě tohoto předkola bylo vybráno 40 cellistů, z nichž 37 skutečně přijelo a hrálo. Porota byla třináctičlenná, pracovala pod vedením Natálie Šachovské a zasedly v ní mnohé výrazné osobnosti – mimo jiné Laurence Lesser, David Geringas, Tsushioshi Tsutsumi, Ivan Monighetti atd. První dvě kola probíhala v Malém sále konzervatoře s kapacitou 436 míst a báječnou akustikou, a to za veliké pozornosti publika; zvláště během druhého kola sál někdy „praskal ve švech“. Při pětačtyřicetiminutovém programu, který musel každý účastník předvést, probíhalo první kolo pět dní a záhy bylo zřejmé, že idea repertoárově všestranně náročného předkola byla velmi šťastná a přinesla ovoce v podobě velmi vysoké střední úrovně. To zvyšovalo požitek z poslechu na jedné straně, ale zároveň způsobovalo bolest hlavy při výběru kandidátů pro další kolo na straně druhé. Maximální počet účastníků 2. kola byl předem stanoven na 50 procent z celku, ale díky bezbodovému hodnocení ano/ne, kdy suma „ano“ u jednotlivého porotce nesměla překročit číslo 18 a pro postup musela „ano“ převažovat, postoupilo nakonec jen 16 kandidátů z 37 a bolesti hlavy členů poroty při výběru limitního počtu šesti finalistů ještě vzrostly. A tak zůstala dvířka 3. kola uzavřena pro držitelku 4. ceny Rostropovičovy soutěže v Paříži, pro vítěze Lutosławského soutěže ve Varšavě i pro 2. cenu ze soutěže M. Canals v Barceloně. V elitní šestici pak právem dominovali studenti Moskevské konzervatoře, kteří si rozdělili ceny v tomto pořadí: 1. Sergej Antonov, 2. Alexander Buzlov, 4. Jevgenij Rumjancev, 5. Narek Achnazarjan. Třetí cena byla udělena Istvánu Vardaiovi z Maďarska a Švýcar David Pia si odvezl cenu šestou. Student pražské AMU Šimon Veis získal zvláštní cenu „Naděje“ určenou pro nejperspektivnějšího hudebníka, účastníka 2. kola, který neprošel do finále, jak zní oficiální název této ceny. A celkový dojem ze soutěže? Ten úzce profesní – dokonalé ovládání nástroje je základní předpoklad, který ještě vůbec nic nezaručuje. A ten obecný? Upřímná radost z naprosto spontánního a hlubokého zájmu širokého kruhu hudební veřejnosti, a to včetně permanentní internetové on line diskuse se zasvěcenými komentáři vítěze VIII. ročníku této soutěže Kirilla Rodina. Například třídenní klavírní finále bylo beznadějně vyprodané. Konalo se v sále s kapacitou 1730 míst a „pod rukou“ se prodávaly vstupenky za 200 dolarů, což představuje pro mnohé Rusy měsíční příjem. S trochou lítosti jsem si uvědomoval, že ne všude je třeba „přibližovat“ hudební umění pomocí šátků a jiných komerčních triků s hudbou nejen nesouvisejících, ale její poslání zušlechťovat přímo ponižujících. •



z p r á v y z e z a h r anií

festivaly Arena di Verona, největší a nejrozsáhlejší evropský operní festival pod širým nebem, zahájil 22. 6. svou 85. sezonu Verdiho Nabuccem. Nová inscenace pod režijní taktovkou Denise Kriese uvádí v titulní roli Leo Nucciho a Ambrogia Maestriho. Maria Guleghina, Susan Neves a Andrea Gruber zpívají Abigaille, Carlo Colombara a Silvano Carroli Zachariáše a Nino Surguladze Fenenu. Všech deset představení diriguje Daniel Oren. Dalšími operami jsou Verdiho Aida, Pucciniho Bohéma, Rossiniho Lazebník sevillský a Verdiho La traviata. Aida zazní 17x, režisérem je Giampiero Solari, hlavní role zpívají Hui He, Amarilli Nizza a Micaela Carosi (Aida), Piero Giuliacci a Marco Berti (Radames), Marianne Cornetti, Elena Manistina a Dolora Zajick (Amneris). Aida je nejpopulárnějším titulem festivalu od jeho založení v roce 1913; byla zde uvedena ve 47 různých inscenacích a dosáhla více než 500 představení. Režisérem Bohémy je Arnaud Bernard (inscenace z roku 2005), Lazebník sevillský bude představen nově v režii Huga de Ana, režisérem La traviaty z roku 2004 je Graham Vick. Novým ředitelem festivalu se stal skladatel Giorgio Battistelli. Letos je od 22. 6. do 1. 9. naplánováno 49 představení; římský amfiteátr pojme 30.000 diváků. Další informace na www.arena.it Vítězem světové soutěže BBC Cardiff Singer of the World se stal třiadvacetiletý basbarytonista Shen Yang z Číny. Cenu převzal z rukou patronky soutěže, sopranistky Joan Sutherland. Kromě 15.000 liber zahrnuje cena i účinkování ve Velšské národní opeře a natáčení v BBC. Shen Yang již vyhrál v roce 2007 jiné dvě soutěže: na zámku Rheinsberg v Německu (komorní opera) a v soutěži L‘Orfeo ve Veroně. Dalšími finalisty (Yang byl nejmladší) byli sopranistka Miranda Keys z Austrálie, mezzosopranistka María Isabel Vera z Chile, barytonista Levente Molnár z Maďarska a sopranistka Elizabeth Watts z Británie. Soutěž v Cardiffu pomohla nastartovat světovou karéru řady pěvců, mezi nimiž jsou mj. Karita Mattila (která excelovala na zahajovacím ročníku soutěže v roce 1983), Lisa Gasteen nebo Dmitri Hvorostovsky a Bryn Terfel (1989).

divadlo Woody Allen bude režírovat operu. Stane se tak v sezoně 2008/09 v Los Angeleské opeře, jak oznámil její generální ředitel Plácido Domingo. Slavný filmový režisér a herec se ujme opery Gianni Schicchi, jedné části Pucciniho Tryptichu, obě další opery, Plášť a Sestru Angeliku, bude režírovat jiný filmový režisér, William Friedkin (Francouzská spojka). „Nemám ponětí, proč to dělám, ale nekompetentnost mě nikdy neodradila od toho, abych se do věci nevrhl s nadšením“, řekl Woody Allen. Domingo uvedl, že se již mnohokrát

snažil získat pro operu nějakého filmového režiséra. Trvalo mu čtyři roky, než se mu podařilo Allena přimět k opernímu debutu. Kontroverzní inscenace Bernsteinova Candida v milánské La Scale. Jedná se o inscenaci režiséra Roberta Carsena (koprodukce Anglické národní opery a éâtre du Châtelet v Paříži). Generální ředitel La Scaly Stéphane Lissner po shlédnutí představení v Paříži 26. 12. 2006 nejprve oznámil, že tuto inscenaci v Miláně neuvede, protože neodpovídá „uměleckému programu La Scaly“, nicméně již následující den svůj názor změnil (viz HR 2/2007) s tím, že milánská produkce dozná určitých změn. Nicméně nejdiskutovanější scéna zůstala: totiž pět zpěváků maskovaných jako George W. Bush, Tony Blair, Jacques Chirac, Vladimir Putin a Silvio Berlusconi a tančících v plavkách na pláži pokryté ropou v části Královská barkarola. Milánská produkce vyřadila však všechny známky proticírkevní satiry, která byla podstatným prvkem Carsenovy původní režie, a to včetně scény setkání Candida s jezuity v Jižní Americe (v Carsenově produkci v Santa Fe v Novém Mexiku). Bernsteinovu paralelu španělské inkvizice a amerického mccarthismu 50. let transponoval Carsen do současné Ameriky: „Cítil jsem, že je zde shoda mezi Candidovou ztrátou optimismu a tím, jak svět ztratil iluze o USA po smrti Johna F. Kennedyho“, řekl kanadský režisér vloni v prosinci novinářům. Přidal postavu Voltaira a představení zahájil obří televizní obrazovkou s nápisem „Volt-Air TV“. Zámek ve Vestfálii – zde pojmenované jako „West-Failure“ (Západ-Úpadek), kde Candide vyrůstá, nápadně připomíná Bílý dům, sbor v Autodafé je maskován jako Ku Klux Klan, finále „Ať naše zahrádka vzkvétá“ zpívá sbor před videoprojekcí továren chrlících kouř, zpustošených lesů, pouští a tajících ledovců. Carsen v předvečer milánské premiéry na tiskové konferenci popřel, že by jeho režijní koncepce byla nějak censurována, a zdůraznil, že se ani v případě „plážové“ scény s prezidenty nesetkal s požadavkem ji změnit. Obsazení bylo stejné jako v Paříži, v čele s Williamem Burdenem a Annou Christy v rolích Candida a Cunegondy a s francouzskou filmovou hvězdou Lambertem Wilsonem v roli Voltaira/Dr. Panglosse. Carsen a dirigent John Axelrod sklidili po premiéře 20. 6. desetiminutové ovace ve stoje; do 18. 7. se uskutečnilo dalších 8 představení. Londýnská Anglická národní opera dílo uvede v červnu a červenci 2008. Wagnerův Prsten Nibelungův v newyorském Lincoln Center. Magnetem letošního Festivalu Lincoln Center bylo uvedení Wagnerovy tetralogie, s níž v Metropolitní opeře hostovalo petrohradské Mariinské divadlo (v zahraničí uváděné pod názvem ze sovětské doby jako Kirovovo divadlo) pod taktovkou Valerije Gergijeva. Ten je spolu se scénografem Georgem Tsypinem autorem inscenačního konceptu, inspirovaného skytskými artefakty a lidovými mýty z Gergijevovy

rodné Osetie. V hlavních rolích se představili sólisté Mariinského divadla, z nichž celá řada dosáhla již světového renomé: Nikolai Putilin (Alberich), Mikhail Petrenko (Fafner, Hagen), Mikhail Kit (Wotan), Larissa Diadkova (Fricka), Olga Sergeeva (Brünnhilde), Evgeny Nikitin (Wotan, Fasolt), Mlada Khudoley (Sieglinde) a Gennady Bezzubenkov (Fafner, Hunding). Projekt, nazvaný Kirov Ring a uváděný ve spolupráci Lincoln Center Festival a Metropolitní opery, zazněl ve dvou cyklech od 13. do 19. 7. 2007.

osobnosti Tenorista Neil Shicoff zrušil své účinkování na Salcburském festivalu v inscenaci Berliozovy opery Benvenuto Cellini. V dopise řediteli festivalu Jürgenu Flimmovi uvedl, že důvodem je jeho zklamání, že nebyl jmenován příštím ředitelem Vídeňské státní opery. Festival uveřejnil v plném znění Shicoffův dopis i Flimmovu odpověď. Osmapadesátiletý pěvec byl řadu měsíců považován za nejžhavějšího kandidáta na místo intendanta po Ioanu Holenderovi (viz HR 7/2007). Zcela otevřeně ho prosazoval kancléř Alfred Gusenbauer, a to i přesto, že bylo obecně známo, že tenorista nemá žádné zkušenosti s vedením operního domu. Kancléřův plán zmařila rakouská ministryně kultury Claudia Schmied, když Holenderovým nástupcem jmenovala Dominique Meyer, ředitele éâtre des Champs-Elysées v Paříži, a hudebním ředitelem po Seiji Ozawovi Franze Welsera-Mösta. Ve svém dopise Shicoff napsal, že Meyerovo jmenování bylo pro něho „obrovským překvapením, zejména po tak velmi dlouhém období jednání. Potřebuji přestávku, odpočinek, stanovit životní priority, odpoutat se od intrik a zklamání a znovu získat své nejvnitřnější já...“ Ve své odpovědi Flimm přiznal, že tenoristovo zrušení angažmá očekával, nicméně zdůraznil, že Shicoff je kdykoliv vítán na festivalu v příštích letech. Titulní roli bude místo Shicoffa zpívat Burkhard Fritz, hlavní tenorista berlínské Německé opery, v dalších rolích se představí Vesselina Kasarova, Laurent Naouri a Mikhail Petrenko, dirigentem je Valerij Gergijev, režii má Philipp Stölzl. Premiéra nové inscenace Benvenuta Celliniho je 10. 8. 2007. Sopranistka Emma Kirkby bude Dame. Anglická sopranistka Emma Kirkby, která se stala vzorem a prototypem vokální interpretace tzv. early music, bude královnou Alžbětou II. povýšena do šlechtického stavu. Kirkby, narozená roku 1949, studovala latinu a řečtinu na Oxfordské univerzitě. I když původně nikdy nezamýšlela být profesionální zpěvačkou, v 70. letech se připojila k Academy of Ancient Music (první britský soubor hrající na dobové nástroje) a Consort of Musicke (soubor specializující se na renesanční madrigaly) a brzy si získala mezinárodní renomé. Mezi dalšími umělci, kteří budou u příležitosti královniných narozenin letos vyznamenáni, jsou sopranistka Rosalind Plowright a tenorista

zp rá vy ze za hran i  í Stuart Burrows (oba z Anglické národní opery), skladatel a varhaník Francis Jackson, klavírní pedagožka Ruth Nye z Yehudi Menuhin School a Royal College of Music a skladatel Errolyn Allen. Leonard Slatkin byl jmenován hlavním hostujícím dirigentem Pittsburgh Symphony Orchestra. Americký dirigent vystřídá Yana Pascala Torteliera, a to na tři roky od září 2008, kdy nastoupí jako hudební ředitel rakouský dirigent Manfred Honeck. Dvaašedesátiletý Leonard Slatkin debutoval u PSO v roce 1976, velmi úzce s ním spolupracoval v letech 1987–90. Poté se zde objevil v roce 2001 a opět na jaře 2006, kdy nahradil Richarda Hickoxe. V srpnu 2006 řídil místo nemocného Andrea Davise PSO na turné po Evropě. Slatkin byl v letech 1979–96 hudebním ředitelem St. Louis Symphony (1979–96), v současnosti je hudebním ředitelem National Symphony Orchestra ve Washingtonu. V roce 2008, kdy ve Washingtonu dovrší 12 sezonu, vymění Washington za Pittsburgh. Je také hlavním hostujícím dirigentem Los Angeles Philharmonic na letním festivalu v Hollywood Bowl, Royal Philharmonic Orchestra a v nedávné době přijal funkci hudebního poradce Nashville Symphony. Působil rovněž jako hlavní hostující dirigent Philharmonia Orchestra v Londýně (1997–2000), šéfdirigent BBC Symphony Orchestra (2000– 2004) a ředitel Cleveland Orchestra‘s Blossom Festival (1990–99). Na svém kontě má více než 100 nahrávek a 9 Grammy Awards. Proslul jako propagátor americké soudobé hudby. Slatkin se narodil v Los Angeles, jeho rodiče byli zakladatelé slavného Hollywoodského smyčcového kvarteta, houslista Felix Slatkin a violoncellistka Eleanor Aller. Nejstarší tenorista na světě oslavil 105. narozeniny. Švýcarský tenorista Hugues Cuénod byl členem madrigalového souboru Nadii Boulanger, zpíval 11. 9. 1951 ve světové premiéře Stravinského opery Život prostopášníka (v Benátkách pod taktovkou skladatele), účinkoval v Janáčkových Příhodách lišky Bystroušky v Glyndebourne (v témže představení, v němž v Glyndebourne debutoval Simon Rattle) a poprvé se objevil na prknech Metropolitní opery ve svých 84 letech. V lednu t. r. se Cuénod oženil – respektive uzavřel registrovaný sňatek se čtyřiašedesátiletým Alfredem Augustinem, s nímž žije už 20 let (Švýcarsko legalizovalo registrované partnerství teprve letos). Oba žijí v Château de Lully u Ženevského jezera poblíž Lausanne; zámek patří Cuénodově rodině více než 200 let.

r'zné Guarneri Quartet ukončí svou činnost v roce 2009. Po 45 letech společné práce se členové slavného smyčcového kvarteta, houslisté Arnold Steinhardt a John Dalley, violista Michael Tree a violoncellista Peter Wiley roz-

hodli, že je čas „odejít do důchodu“. Soubor byl založen v roce 1964 na Marlboro Music Festival a proslavil se mj. skvělou interpretací děl od 18. století až k Bartókovi, Stravinskému a Waltonovi. V roce 1971 získal prestižní Edisonovu cenu za nahrávku Beethovenových kvartet, v 90. let získal mimořádnou pozornost světovými premiérami děl Hanse Wernera Henzeho a Neda Rorema. Jediná personální změna ve 45leté historii souboru nastala, když Wiley vystřídal Davida Soyera. Filmový dokument o siru Edwardu Elgarovi, jak diriguje London Symphony Orchestra, se stal 24. 6. vrcholem hudebního festivalu Gregynog Festival v Powys, pořádaného k 150. výročí narození slavného britského skladatele. Film, který zahrnuje i některé záběry skladatele z jeho soukromí a z festivalu spolu s Georgem Bernardem Shawem a skladatelem Vaughanem Williamsem v roce 1931, byl podle vyjádření Huntley Film Archives nalezen před osmi lety. Záběry z dirigování Londýnských symfoniků byly údajně natočeny ve slavném studiu v Abbey Road v roce 1929. Ukradené Stradivárky za 2,5 milionů euro byly vráceny jejich vídeňskému majiteli. Rakouská policie objevila vzácný nástroj ve vídeňském bytě šesti podezřelých emigrantů z Gruzie. Jejich majitel, hudebník Christian Altenburger, řekl, že je „bez sebe radostí“, že housle zůstaly neporušené. Kromě stradivárek mu byly z jeho trezoru odcizeny další housle Vuillaume a tři smyčce. Rakouský ministr vnitra Guenther Platter prohlásil, že práce policie byla „příkladná“. Policii se podařilo zajistit všechny ukradené věci a zadržet hledaný gruzínský gang. Antonio Stradivari vyrobil přes 1000 houslí, viol a violoncell, z nichž se do dnešní doby uchovalo kolem 650. New York Philharmonic obdrží dar 5 milionů dolarů na podporu koncertní série v parcích. Dárci jsou Oscar S. Schafer a jeho žena Didi. Částka zajistí orchestru uhradit vzrůstající náklady na pořádání letních koncertů v dalších pěti letech, zejména na zvýšené náklady na postavení mobilní obří scény, transporty, osvětlení a zvukové zabezpečení, ale také 50 požárníků. Cykly budou nyní nést název „New York Philharmonic Concerts in the Parks, Presented by Didi and Oscar Schafer“. Koncerty se konají na pěti místech v New Yorku, na Long Islandu a v New Jersey. Od jejich založení v roce 1965 je navštívilo přes 14 milionů lidí. Oscar Schafer je spolupodílníkem firmy O.S.S. Capital Management LP na Wall Street, založené v roce 2001, a v nedávné době se stal členem rady ředitelů orchestru. Letos začal cyklus 9. 7. a zahrnul 8 koncertů se třemi různými programy. Kampaň Los Angeles Philharmonic na získání finančních prostředků byla úspěšná. Od zahájení kampaně v červnu 2002 dosáhla filharmonie celkem 100 milionů dolarů. Nejvyšší částku věnovala nadace Walt and Lily Disney



Foundation (25 milionů dolarů). Dalšími dárci jsou nadace Annenberg (8 milionů) a Colburn (5 milionů), Flora L. ornton a Carol Colburn Hogel, dcera Richarda Colburna, věnovaly po 3 milionech. 13 dárců poskytlo orchestru po 1 millionu, 70 dárců částky od 100.000 do 1 milionu. Získané finanční prostředky umožní orchestru nabídnout široký výběr koncertů ve Walt Disney Hall a v Hollywood Bowl (dvanáctitýdenní letní festival) a představit nejrůznější speciální projekty, organizovat festivaly a uskutečňovat objednávky nových skladeb. Hudebním ředitelem Losangeleské filharmonie je Esa-Pekka Salonen.

eská hudba v zahranií Český filharmonický sbor Brno dosáhl jedné z nejvyšších uměleckých met. Český filharmonický sbor Brno zazářil v široké mezinárodní konkurenci při udělování prestižních německých cen ECHO Klassic 2007. Z 3000 přihlášených nahrávek získal titul „Soubor roku 2007“ za nahrávku Duchovních motet Antona Brucknera. Také nahrávka Lisztova oratoria Christus, na které se sbor podílel spolu s Beethoven Orchester Bonn, obdržela cenu „Nahrávka roku 2007“. Ceny ECHO Klassik uděluje již od roku 1992 kulturní institut německého gramofonového průmyslu „Deutsche Phono-Akademie“, jehož porota se skládá z význačných osobností působících v oblasti kultury a médií, hudební redakce ZDF a členů Phono-Akademie. Letos se rozdávaly ceny ve 21 kategoriích, ve kterých se mimo jiné zaskvěla jména jako Mariss Jansons, Anna Netrebko nebo Berlínští filharmonikové. Český filharmonický sbor Brno se tak zařadil mezi jména světového formátu. Ceny budou předány na slavnostním galavečeru německé televize ZDF 21. 10. 2007 v sále mnichovské filharmonie Gasteig. Sólové písně Jiřího Laburdy sklidily mimořádný úspěch na kalifornské Regionální konferenci vyučujících sólovému zpěvu. Nakladatelství Alliance Publications k této příležitosti vydalo Laburdovy cykly Písně Seifertovy, Krajinou srdce, Písně milému a žalmy Před branou Jeruzaléma dokonce ve dvou verzích pro střední a vyšší hlas. Nakladatelství poté dostalo rozsáhlou objednávku mnoha výtisků, neboť Regionální konvence má v úmyslu se výrazněji soustředit na výuku interpretace české vokální hudby v češtině. Nakladatelství, které soustavně spolupracuje s českým nakladatelstvím Talacko, proto nyní připravuje i vydání zbývajících Laburdových písňových cyklů Osudy žen, Petrklíč a Tesknice. Počet Laburdových skladeb, vydaných nakladatelstvím Alliance Publications, překročil již číslo čtyřicet a na vydání podobného počtu nakladatelství se skladatelem již podepsalo smlouvy. Zpracovala Jitka Slavíková



s t u d i e , k o m ent á e Foto archiv

zlatá éra eské opery ii. viii. aby se nezapomn lo richard novák  Radmila Hrdinová Setkání s Richardem Novákem je vždy zážitkem. Na jevišti vás uchvátí prožitým výkonem, v němž se jeho nádherný hlas snoubí s přesným hereckým výrazem, v civilu skromností, moudrostí a vtipem, stejně jako záviděníhodnou vitalitou, s níž je v pětasedmdesáti letech stále schopen zpívat velké role basového oboru. Ve svém brněnském bytě má stěnu pokrytou cédéčky, které si sám vypaluje a zdobí barevnými reprodukcemi. S počítačem je na rozdíl od svých vrstevníků kamarád a zajímá se o novinky jak ve světě zvukotechniky, tak i hudby. Po léta patří k stěžejním osobnostem brněnské opery. Vynikající Kecal, Vodník, Fotis i Grigoris, Revírník, do zákrutů jehož duše pronikl ze všech interpretů nejhlouběji. Ceněný interpret oratorií i písní, jež pro něj psali Josef Berg, Miloš Štědroň, Alois Piňos, Ilja Hurník aj. Od roku 2001 nositel Ceny alie za celoživotní operní mistrovství. Byl jsem nadané dítko. Už ve dvou letech jsem prý zpíval písničky, pak i druhý hlas. Když k nám někdo přišel, postavil jsem se před něj a řekl: „Chceš, já ti zazpívám?“ A hned jsem spustil. V pěti letech jsem tak dlouho škemral o housličky, až mi je Ježíšek nadělil. Tatínek byl učitelem na venkovské škole, kde široko daleko nebyl žádný profesionální muzikant. Chodil jsem na housle k regenschorimu, hrálo nás tam pět najednou, naučil jsem se, že levou rukou se hmatá po strunách a pravou tahá smyčec, ale základy jsem získal. Později na gymnáziu jsem už hrával na akademiích ve studentském orchestru. V jedenačtyřicátém roce, když mi bylo deset let, jsme se přestěhovali do Kostelního Vydří. Škola byla hned u kostela a tam jsem poprvé sedl za varhany. Našel jsem si klávesu, která odpovídala prázdné „a“ struně na houslích a od ní jsem si odvodil další. Tak dlouho jsem pozoroval varhaníka, až jsem se naučil hrát. Láska k tomuto nástroji mi zůstala dodnes, už patnáct let usedám denně za varhany v kostele nedaleko mého brněnského bydliště. Je to ryze amatérský výkon, na který nevztahuju žádná profesionální měřítka. Ke zpěvu jsem se dostal oklikou. Na gymnáziu v Telči učil hudební výchovu jistý Josef Mátl, který vedl měšťanský pěvecký sbor Smetana, studentský sbor a orchestr, kam jsem chodil. Byl to on, kdo usoudil, že mám hlas, nechal mě ve sboru zazpívat sóla a poradil mi, abych se věnoval zpěvu. Já jsem na to vůbec nepomýšlel. Maturoval jsem v roce 1949 a po dlouhém rozmýšlení jsem se rozhodl, že půjdu studovat do Brna teologii. Jenže v 50. letech po studentech teologie režim tvrdě šel a má studia skončila hned po prvním ročníku. Teologii v Brně zrušili a nastala situace zachraň se, kdo a jak můžeš, jinak nás čekal PTP. Už předtím jsem se v Brně seznámil s profesorem Jiřím Woothem, k němuž jsem začal chodit na hodiny zpěvu, a tak jsem zkusil zkoušky na konzervatoř. Povedlo se a profesor Wooth mě vedl dál. Dva roky na pěveckém oddělení pro mě znamenaly především technický dril, u Wootha jsem se učil od začátku dýchat, v zrcátku kontrolovat pozici jazyka, patra, čelisti, břicha atd. Prokousával jsem se náročnou dřinou, ale po několikatýdenní krizi přišla odměna v podobě nových, velkých, lesklých tónů. Wooth byl samorost, politicky se neangažoval, hleděl si svého. A tak na konci druhého ročníku přijela z Prahy ministerská komise, která shledala, že jeho metoda výuky je špatná, násilná, škodlivá a že není možné, aby nás dále učil. Tak jsme přišli o výborného pedagoga. Wooth získal angažmá v ost-

Richard Novák

ravské opeře, kam jsem za ním dojížděl. V té době jsem studoval harmonii u profesora eodora Schaefera, a protože jsem měl odjakživa dobrou tónovou představivost, harmonizovat melodii mi nedělalo potíže. Schaefer mě upozornil na možnost přestupu na nově otvírané dirigentské a kompoziční oddělení. Tak se také stalo. Nadále jsem ale dojížděl za Woothem, který mi po dvou letech řekl, že v Ostravě hledají mladého basistu. Šel jsem předzpívat šéfu Rudolfu Vašatovi a dopadlo to dobře. Vašata to u ředitele divadla zařídil tak, abych mohl současně dostudovat, a můj profesor dirigování Bohumír Liška se přimluvil u ředitele konzervatoře. A tak jsem se dostal k divadlu. S výjimkou Janka z Blodkovy V studni, kterého jsem zaskakoval za Karla Průšu, který odešel na vojnu, mě nečekaly zpočátku žádné velké role. Mým prvním úkolem byl Mnich v Donu Carlosovi. Byl jsem hozen do vody, respektive na jeviště bez zkoušky, ale neutopil jsem se. Vašata mi před představením řekl: „Na nic nemyslete, dívejte se na mě, já vám všechno ukážu, a ne abyste zkoušel nějaké hraní!“ Když jsem se po absolutoriu konzervatoře a dvou letech na vojně do Ostravy vrátil, přišel jsem do velice neutěšené situace. Změnil se šéf opery i ředitel, po divadle šly řeči, že mé obsazení byl omyl. Tři měsíce jsme bloudil kolem divadla, než jsem se chytil opět záskokem za Karla Průšu jako Anglický vyslanec v Caru a tesaři. Ale když jsem se šéfa opery Josefa Vincourka ptal na své perspektivy, stále se jen odvolával na uměleckou radu, a tak to šlo donekonečna. Až když po předčasném Vincourkově odchodu přišel do Ostravy jako zástupce šéfa Josef Kuchinka, dostal jsem Purkrabího v Jakobínu a poté doktora Bartola v Lazebníku sevillském. S tím jsem se dlouho trápil, bylo to pro mě nezvykle krkolomné zpívání, spousta textu, pěvecky i herecky náročná role. Nešlo mi to a nešlo. Až mi pomohl profesor Wooth, trpělivým a racionálním cvičením mi zklidnil hlas a otevřel k Bartolovi cestu. Když do Ostravy nastoupil jako šéf Bohumil Gregor, inscenace se mu hudebně nelíbila, celou ji přestudoval a já jsem náhodou odzpíval za onemocnělého Jiřího Herolda premiéru i dalších šest představení a docela mi to šlo. Tím jsem dostal obrovský jevištní i pěvecký křest. Přestože jsem pak zpíval i Procida v Sicilských nešporách, zase jsem nic dál nedostal. Ale já jsem si nenaříkal. Měl jsem alespoň čas na studium, což bych při velkých rolích neměl. Když jsem v roce 1961 odcházel z Ostravy, uspěl jsem na soutěži v Toulouse a o rok později v holandském Hertogenbosch. Nemá

studi e, k omen t áe smysl vymlouvat se na složité podmínky, ale využít času, jak to nejlíp jde. Často jsem se chodil dívat na kolegy. Sledoval jsem je ne proto, abych je kopíroval, vybíral jsem si, co bych sám převzal a co bych udělal jinak. Chtěl jsem z Ostravy odejít, ale neměl jsem kam. K angažmá v brněnské opeře jsem přišel náhodou. Kolega Borek Jedlička, s nímž jsem jezdil do divadla tramvají, mě upozornil, že v Brně hledají basistu. Původně o to měl zájem on, ale v té době už měl nabídku do Prahy. Jel jsem tam předzpívat. František Jílek mě pozval do své šéfovské zkušebny a předvedl mi, co to znamená být zkušený dirigent a šéf. Přesně věděl, které árie či pasáže z Prodané nevěsty a z Rusalky mám zazpívat, aby o mně zjistil co nejvíc. Do tehdejšího Státního divadla v Brně jsem byl angažován v roce 1961 a vydržel jsem tam dodnes, kdy už jako důchodce dění v opeře spíše pozoruji než aktivně spoluvytvářím. Za tu dobu jsem nastudoval na 150 rolí ve více než 3000 představení. Zažil jsem slavnou éru brněnské opery pod vedením Františka Jílka a za dramaturgického působení Václava Noska, kdy se v Brně odehrála řada světových i českých premiér. V 60. letech byli hlavními „brněnskými“ autory Bohuslav Martinů a Sergej Prokoev. V jeho Ohnivém andělu jsem byl Inkvizitorem, měl to být spíš obr, já jsem se na to necítil, dělal jsem ho po svém. V roce 1962 se v Brně konala československá premiéra Řeckých pašijí. Fotise zpíval Zdeněk Kroupa a Grigorise Vašek Halíř. Já jsem je nastudoval a zpíval oba. Říkalo se o mně, že mi vždycky seděli spíš ti kladní hrdinové. Fotise jsem miloval, je to nádherná postava a krásné zpívání, ale rád jsem dělal i Grigorise, ještě v posledním Věžníkově nastudování. Když se v roce 1965 otvírala Janáčkova opera inscenací Příhod lišky Bystroušky, dělal jsem Faráře. O pár let později už Revírníka, kterého jsem pak zpíval v mnoha nastudováních a s nímž jsem tak nějak nejvíc srostl. Zpíval jsem ho mnohokrát, doma i v cizině, i když tam jsem častěji zpíval Faráře. Například v roce 1995 v Paříži se sirem Charlesem Mackerrasem, kde Revírníka zpíval omas Allen, protože potřebovali světové jméno. Ale on s češtinou strašně zápolil a já jsem mu jako Farář u karet potichu napovídal. Stejná produkce se pak opakovala za dva roky v Madridu a pak v Benátkách. Rád jsem měl advokáta Kolenatého ve Věci Makropulos, toho jsem zpíval poprvé v Buenos Aires, ale to nebyl ten pravý Janáček, orchestr na něj nebyl zvyklý. Z českého repertoáru jsem často zpíval Smetanu i Dvořáka. Už v Ostravě Kmeta v Braniborech, ale toužil jsem po Kecalovi, k němuž jsem se dostal zvláštní náhodou. Šel jsem do divadla a na vrátnici s někým telefonoval tenorista Franta Janda a mával na mě: „Pocem, umíš Kecala?“ Zatím jsem zpíval jen Indiána, ale odpověděl jsem: „Umím.“ A opravdu jsem to uměl. Chodil jsem se koukat do provaziště a doma jsem to pečlivě nastudoval. A Janda povídá: „Tak pozítří odpoledne ho zpíváš v Opavě.“ Dopadlo to dobře. Kolegyně mi pak říkala: „Člověče, ty to máš tak zažitý!“ Ale já Kecala zpíval poprvé a bez zkoušky. Jenže náhoda přeje jen připraveným. Tím, že jsem sám vystudoval skladbu a dirigování, vždy mě zajímal dirigent a jeho práce se zpěvákem. Dnes je móda pokládat v opeře za nejdůležitějšího režiséra a to je podle mě chyba. Dobrý dirigent v čele opery je výhra. Ale takový, jehož autorita vychází z autority umělecké, nikoli manažerské, jak se dnes toleruje. Jílek byl racionální typ zkušeného dirigenta, který důsledně vyžadoval plnění toho, na čem se s pěvcem nebo orchestrem dohodl, ale co slíbil, to pak dodržel. Teprve když už jsme na sebe slyšeli, leccos mi v Borisovi nebo v Revírníkovi dovoloval. Jsou dirigenti, kteří chtějí, aby pěvcův projev byl hlavně vášnivý či andělský bez ohledu na intonaci a přesnost. Jílek byl perfekcionista. Dnes dirigent s pěvci postavu nestuduje a to



je chyba. Z vlastní pedagogické práce vím, kolik úžasných možností interpretace nabízí třeba jen jediná árie v Rusalce – co se týče psychologie postavy, ironie, citové vřelosti. Jenže se předpokládá, že pěvec má postavu sám nastudovanou a nikdo si s ním tu práci nedá. Místo „nastudoval a řídí“ by se dnes mělo psát „nenastudoval a řídí“. Moje generace zažila ještě typické kamenné ansámblové divadlo. Brněnský soubor měl přes třicet sólistů a mezi nimi dva Dalibory, dva nebo tři Jeníky, dvě Mařenky. Dneska jsou stěží dva po celé republice. V takovém ansámblu rostli vedle zkušených sólistů mladí pěvci. Co se týče režie, žádné výboje se v Brně nekonaly. Ale taky žádné nesmysly. S většinou režisérů se dalo dobře komunikovat. Velmi rád vzpomínám na Karla Jerneka, co ten dovedl pěvci nabídnout! Také s mladým Věžníkem byla inspirativní práce, protože věc dobře znal. Rád vymýšlel gagy, ale nechal nás o nich diskutovat a snažil se přijít na to, jak by to šlo jinak. Operní herectví jsem nikdy nestudoval. Základní herecká propedeutika se sice učila na konzervatoři, ale až ve vyšších ročnících, takže mě minula. Znalost určité jevištní abecedy je nutná. Ale neznamená to, že ji musím za každou cenu vždy dodržet. Stejně jako při kompozici musím znát zásady harmonie a když je poruším, tak k tomu musím mít důvod. Občas se mě někdo ptá na můj recept na operní herectví a já odpovídám: „Nevím.“ Jediná rada, kterou se řídím, je, že pokud k tomu nemám důvod, nic na jevišti nedělám. Citové stavy a pohnutky se dají vyjádřit velkým pohybem a gestem stejně jako velkým klidem. Velký pohyb působí jen tehdy, jestli mu předchází velký klid. Neexistuje na to recept, člověk to musí cítit sám a režisér ho musí hlídat. Kumšt režie je nebrat lidem přirozenost. Jakmile pěvce tlačíte do něčeho, co mu není vlastní, hned se to pozná. V sezoně 1970/71 jsem byl angažovaný ve Štýrském Hradci. Odešel jim basista a potřebovali Rocca do Fidelia. Neměl jsem v Brně mnoho práce, tak jsem jel předzpívat a oni řekli, že ano. Byla to pro mě dobrá zkušenost. Divadlo bylo Brnu podobné, ale vládla tam mnohem větší disciplína, jaká je v německy hovořících oblastech typická. Kromě Fidelia jsem tam za rok zpíval ještě devět rolí – německy jsem brebentil Bartola v Lazebníku sevillském, zaskakoval jsem Dalanda, Pedra v Afričance, Lodovika v Otellovi a další. Když se dnes ohlížím za svým životem s operou, myslím, že jsem ho naplnil vrchovatě. I když jsem vystudoval skladbu, věnoval jsem se zpěvu. Skládám sice pro svůj kostelíček mešní ordinarium nebo i proprium, ale za skladatele se nepokládám. Řemeslo má mít člověk jen jedno a má se mu naplno věnovat. Má-li to k něčemu vypadat, musí se skladatel dlouho trápit. Bez trápení inspirace nenaskočí a počítač za vás muziku nezkomponuje. V roce 1962 jsem v Brně pod taktovkou Jiřího Pinkase zpíval Žalářníka v Daliborovi. Byla to inscenace, v níž nastala výměna generací, celé obsazení bylo nové – Přibyl, Kniplová, Krejčík, Rudolfová, já. Premiéra měla ohromný ohlas, ale někteří starší kolegové, kteří pomalu končili, to nesli nelibě. Zapamatoval jsem si to a dnes, když už jsem starý, tak si hlídám, abych nebrblal, že na moje místo přicházejí mladší. Jediný argument je držet s nimi krok. Mládí stejně vždycky vyhraje. Ale dokud zpívám, tak se musím snažit být tak dobrý, aby se neřeklo, že už na jeviště dávno nepatřím. Ale já už nemám ctižádost vstupovat do nových nastudování. Zpíval jsem Kecala v nové Prodané nevěstě a s režisérem Ondřejem Havelkou jsme vedli o postavě dlouhé debaty. Odzpíval jsem toho už dost, ať se snaží zase mladí. Pokud jim v tom mohu svou radou a zkušeností pomoci, jsem rád. •

s t u d i e , k o m ent á e

duchovní píse/ v eských zemích

viii. prom ny lidového duchovního zp vu v %0. a první polovin . století ﹙%. ást﹚  Tomáš Slavický V následujících dvou číslech se bude muzikolog Tomáš Slavický věnovat duchovní písni 19. a 20. století. Jedná se o teritorium dosud takřka neprobádané a to je také důvod, proč bude chybět literárně historický pohled. V tomto ohledu má tedy česká muzikologie před literární vědou malý náskok… Úkol zpracovat proměny lidového duchovního zpěvu v 19. a 20. století se tak trochu podobá pověstnému Černému Petrovi v ruce. Vydáváme se totiž do jakéhosi mezičasí, které už pomalu mizí z povědomí přítomnosti a dosahu generační paměti, ale stále ještě čeká na badatelský zájem. I v obecné rovině od této epochy teprve získáváme odstup a začínáme formovat své názory. Přitom jde o dobu mimořádně proměnlivou a různorodou, a proto zajímavou. Její pochopení může být klíčem k porozumění mnoha současným problémům, zároveň i k rozšifrování mnoha otázek staré hudby, uvážímeli obrovskou setrvačnost „hymnografické paměti“. Vývoj lidového duchovního zpěvu během tohoto časového úseku se vymyká nejen soustředěnému zájmu, ale i základnímu systematickému zmapování. Musíme se proto spoléhat výhradně na interpretaci různých typů pramenů s rozdílnou výpovědní hodnotou. Dále musíme počítat s tím, že mnohé prameny a dobová svědectví zaujímají normativní stanoviska, nebo předpokládají obecnou znalost reálií, která nám už chybí – proto si na první pohled mohou navzájem protiřečit. Pokud si chceme zjednat základní orientaci v tak rozmanité době, bude nutně perspektiva našeho pohledu velmi „letecká“. Také musíme předem rezignovat na řadu zajímavých témat, například na tradici evangelických církví, nebo na celou oblast německojazyčného zpěvu v našich zemích. Abychom měli vůbec šanci dostat se blíže k detailům a reáliím, budeme pokračovat spíše formou sond do jednotlivých období a problémů, nebo, chceme-li „dějinami v obrazech“. Proměna funkce kancionálů Redaktor „Svatojanského“ kancionálu“ (1863/4) své dílo předal uživatelům s komentářem: „… a jelikož jest sepsáno v době přechodu a tudíž také znak aneb nedokonalosti takové doby na čele nese, přejeme, aby jednou nalezlo též oprávce a zdokonalitele svého“. Současníci si uvědomovali, kolik věcí je v nepředvídatelném pohybu – není snad oblasti lidského života, která by se během 19. a první poloviny 20. století zásadním způsobem nezměnila. Před realitu změn v celé společnosti byl postaven také lidový duchovní zpěv, který po celá předchozí staletí patřil k předním strážcům generační paměti. Na začátku 19. století ještě patřil k zásadním faktorům uchovávání jak obecné muzikality, tak spisovné češtiny mezi všemi vrstvami společnosti. V polovině 20. století už se kostel stal naopak jedním z posledních ostrůvků tradice společného zpěvu. Tento proces pokračoval postupně, ruku v ruce s civilizačním pokrokem, který přinášel změny životního stylu a rozpad tradičních vztahů, ať již dobrovolných či nedobrovolných – už Karel Jaromír Erben si posteskl, že po zrušení roboty r. 1848 lidé nemají důvod se scházet, a proto společně nezpívají a zapomínají písničky. Obecně vzato, v průběhu 19. století bylo dosaženo všeobecné gramotnosti a slušné úrovně vzdělání, přičemž v obojím si české země ve

své době stály velmi dobře. S tím se změnila i funkce kancionálů. Zpěv už se obešel bez předříkávačů a předzpěváků, „literáků“ nebo „celfotrů“ (vodících pouti do Maria Zell) a lidé si začali nosit do lavic zpěvníky nebo „modlicí knížky“ s výborem písní. S tím přišlo také posílení normativní funkce kancionálů – teoreticky už bylo možné píseň naučit, přeučit, sjednotit. Zapěstování písně už mohlo trvat déle než jednu generaci, i když ještě redaktoři 19. století věděli, že píseň je doopravdy zavedena tehdy, když ji „kantor při houslích“ naučí děti zpaměti. V průběhu 19. a 20. století také přišel cílený historismus – kromě postupného přidávání nových vrstev a slábnutí starých přišla snaha o usměrnění repertoáru jednak řízenou novou tvorbou, jednak cíleným návratem ke starým písním. Nemůžeme opomenout ani diskuse kolem české prozódie, které vedly ke zpětným úpravám starých písní. V neposlední řadě získáváme svědectví o obrovské setrvačnosti tradice, ale také o stále větší nerovnoměrnosti vývoje. V 19. století už nikoho nepřekvapovalo, že doslova několik metrů od sebe žijí různé tradice, různé světy. Nemuseli bychom ani porovnávat průmyslové velkoměsto s pohorskou vesnicí – stačilo by se projít ve druhé polovině 19. století jenom po Praze a vstřebat atmosféru třeba starosvětské Malé Strany, honosných nových čtvrtí, mondénních Příkopů, divokého Žižkova nebo venkovského Podskalí. Něco podobného nás čeká i při pohledu do dobových kancionálů. Jiný obrázek si uděláme nad dokonale redigovanými diecézními zpěvníky, jiný nad praktickými výbory varhanních doprovodů, další nad zpěvníčky poutních míst či mariánských družin, nemluvě o záplavě lístkových tisků. Postjosefinismus Námi sledovaná epocha se vymezuje poměrně ostrým kulturním předělem, reformami Josefa II. Příklad kostelního zpěvu ilustruje pověstnou nekoncepčnost mnoha josefínTitulní list tzv. Svatojanského kancionálu (1863)

Repro archiv



studi e, k omen t áe ských zásahů. Císař zrušil veškerou figurální hudbu a přál si jí nahradit zpěvem lidu; zároveň ale spolu s náboženskými bratrstvy zrušil i literátské kůry, které právě tuto funkci po řadu generací úspěšně zajišťovaly. Bezvýsledné byly intervence, včetně osvícensky smýšlejícího královéhradeckého biskupa Haye. Můžeme dát za pravdu zakladatelům varhanické školy, kteří bili na poplach, když v první třetině 19. století opouštěla kůry poslední generace literátů, i historikům, kteří zrušení literátů a oslabení českého zpěvu dávají podíl na rychlé germanizaci českých měst v první polovině 19. století. V představě, že stačí vytisknout zpěvník a úředně jej zavést, byly v celém mocnářství zavedeny jednotné „normální zpěvy“, jen v různých jazykových mutacích. V našich zemích se tato myšlenka střetla s houževnatou tradicí. Nová tvorba se podle všeho zařadila jako silná repertoárová vrstva, vedle velmi setrvačné starší paměti. O houževnatosti předjosefínského repertoáru podávají svědectví praktické a lokální kancionály: tak například prakticky orientovaný výbor doprovodů Katolický varhaník od Josefa Förstera (1855) obsahuje nesrovnatelně více tradičních „předjosefínských“ písní než redigované kancionály. Některé staré písně pak přežily až do doby novodobého oživování: tak například píseň před kázáním „Otče, náš milý Pane“ nacházíme ještě v plzeňském kancionále z roku 1905, a to se dvěma nápěvy: „kritickým“, ovlivněným již novodobým výzkumem pramenů, a druhým, „obvyklým na Plzeňsku“. Tento proces můžeme přirovnat k jiným příkladům udržování forem barokní zbožnosti ve světě zlidovělé kultury, kde přežily osvícenské restrikce a po několika generacích si vynutily svůj návrat – ať už jde o celé vrstvy písňového repertoáru, nebo obnovu zakázaných poutí (např. odsvěcená a pobořená bazilika na Hostýně byla obnovena r. 1845). Mešní píseň 19. století Epizoda josefínských nařízení zanechala jedno trvalé dědictví, které se stalo pro duchovní zpěv 19. století typickým, a tím je mešní píseň. Nešlo o nic nového, vždyť tradice písní ke mši prochází katolickými kancionály už od konce 16. století, a skrze utrakvistické sahá až do nejstarších dob duchovního zpěvu v češtině. Mnohé z nich ostatně žily v nepřetržené tradici – tak například cykly „Hospodine, všech věcí Pane“ a „Hospodine všemohoucí“ (počeštěné Kyrie Magne Deus potentiae) stojí na čestném prvním místě jak u Šteyera, tak ve Svatojanském kancionále, zde s poznámkou, že jde o „zpěvy, jež staří literáti při mších sv. zpívávali“. Většinou šlo ale o dodatečné výběry vhodných písní. V 19. století vzniká nový typ redakčně sjednocené písně s jedním-dvěma nápěvy, určený ke zpěvu při tiché (čtené) mši. Takovouto formu mše s aktivním zpěvem, která byla tehdy jedinou možnou formou zapojení lidí do obřadu, výslovně doporučila farním kostelům pražská synoda v roce 1860. Nové potřebě vyšla již dávno předtím vstříc tvorba nových písní, která zapěstovala další výraznou vrstvu repertoáru. Mešní písně, které vznikaly až do reforem v 60. letech 20. století, zpravidla parafrázují texty ordinária, zatímco proměnlivé texty propria řeší univerzálním popisem liturgického dění. V jejich nápěvech z 19. století nacházíme společné rysy a dávají tušit určitý dobový estetický konsenzus: až na výjimky plynou v pravidelném rytmu, vyhýbají se téměř zásadně trojdobým rytmům, akordickým rozkladům, melodickým skokům a průtahům. I zde tušíme určitou (zpětně zjednanou?) hierarchii stylů: mešní píseň se zřejmě měla na první poslech odlišovat od písně k procesí nebo k lidové pobožnosti. Tím se dostáváme k otázce zpěvu mimo kostel. Průkopník moderní české hymnografie Josef Leopold Zvonař s úžasem zjišťoval, že duchovní písně, které jeho rodiče na Křivoklátsku zpívali doma při práci, pocházejí ze starých kancionálů a některé mají původ v 15. a 16. století. Na Moravě pak žila



pozoruhodná vrstva písní, ve kterých se kancionálové texty zpívaly se starými lidovými nápěvy – nejpozoruhodnější z nich zapsal Karel Konrád a zejména František Bartoš z podání literátů z Velké na Slovácku. Řada takových písní byla etnografy zaznamenána ještě ve druhé polovině 20. století. Nevíme tolik o situaci na venkově, abychom prohlásili za anachronismus přání redaktorů Svatojanského kancionálu: „Kde by se pak zavedly sbory literátův, tj. spolky zpěváků, jenž by si obraly za úkol: zpívati vždy v neděli a ve svátek přede a mezi [!] mší svatou, i nápotom, dokud lid nevyšel, tuť zpěv důstojný netoliko v kostele v krátké době rozkvete, ale rozseje se i po všech domech, po lukách, polích a hájích, jakož to někdy již v Čechách bývalo.“ Obnova literátů a kancionál „Svatojanský“ K nejvýznamnějším domácím počinům 19. století patří dvoudílný kancionál, vydaný v letech 1863/4 Dědictvím sv. Jana Nepomuckého (proto býval nazýván „Svatojanský“, KSJ). Jeho vydání souviselo se záměrem obnovit funkci literátských kůrů, takřka okamžitě po uzákonění svobody spolčování v Rakousku. Dílo bylo pojato jako výběrová reedice barokního kancionálu Václava Matěje Šteyera, rozšířená a doplněná o vrstvu nových písní. Hlavní redaktor Vincenc Bradáč prokázal obdivuhodnou znalost nejen starých kancionálů, ale také principů jejich uspořádání. Pochopil principy hymnografické paměti a postupné obměny stylových vrstev, které kdysi zaručily Šteyerově zpěvníku tak dlouhou trvanlivost: „Tentýž jest výbor písní ze všech kancionálů katolických od nejstarších dob a nalezl po vlastech českoslovanských obecné obliby a rozšíření takového, že během devadesáti roků byl šestkráte otištěn. Nápotomní díl téhož druhu nebyly vlastně leč výňatky z této knihy a posud kancionál ten nalézáme v kostelích ve všech krajích českoslovanských.“ KSJ obsahuje staré písně, někdy v nové textové redakci i početnou vrstvu nových; dále soubor nových mešních písní, výroční písně podle liturgického roku a kromě toho kompletní texty zpívaných nešpor včetně nových překladů hymnů se starými nápěvy. Jen na okraj: pro kanovníka, který bezpochyby ovládal zpaměti hymny officia, nebyl problém vyhledat latinské pretexty k mnoha starým písním a jeho rejstřík je dnes vyhledávanou příručkou. KSJ tedy záměrně překlenul monopolní postavení jedné stylové vrstvy a organicky ji zapojil do předjosefínského repertoáru. Nedokážeme posoudit, zda šlo o konzervativismus nebo cílený historismus, vyhovění praxi nebo normativní usměrnění ani do jaké míry se takto uspořádaný KSJ skutečně ujal. Podle svědectví z pozdějších diskusí (konkrétně z roku 1946) se pro svůj velký formát nikdy nezapěstoval jako lidový zpěvník a sloužil především tam, kde byly obnoveny literátské kůry. Tento rozsáhlý projekt byl později zastaven, neboť jeho archaická koncepce neobstála v bouřlivém rozvoji tehdejšího spolkového života. Jak současníci objektivně dosvědčují, neúspěšně vydaná energie významně přispěla k vytříbení stanovisek pro pozdější založení Obecné jednoty cyrilské. •



s t u d i e , k o m ent á e Repro archiv

prameny živé hudby viii. archaický vícehlas eské reformace  Jaromír Černý Pročítáme-li příručky dějin hudby, patrně nás zarazí krátká životnost hudby dávných epoch: skladby z tak významných etap vývoje polyfonní hudby (např. ars antiqua, ars nova) mizí z pramenů zhruba po 120 letech. Teoretik a skladatel Tinctoris se s despektem, ba ošklivostí vyjadřuje o „nějakých starých skladbách“ (pravděpodobně stylu ars nova nebo snad ars antiqua?), které „zněly naprosto hloupě…a urážely ucho vzdělaného hudebníka“; dobrá hudba se podle něho pěstuje „teprve 40 let“, tj. od cca 1440, a Tinctoris jí propůjčuje „nálepku“ ars nova, protože nemůže vědět, že pod tuto hlavičku zařadíme ve 20. století právě hudbu předchozího století. Tinctoris také netuší, že i jeho ars nova (renesanční polyfonie) se dožije také jen asi 150 let… Co to je třebas proti J. S. Bachovi, jehož díla plní naše koncertní sály už po více než 250 letech! Jiný názor než Tinctoris měla ovšem naše utrakvistická literátská bratrstva v 16. století, ve století evropské renesance, u nás spíše reformace. Pro potřeby kostelního (liturgického i duchovního) zpěvu si pořizovala objemné, často přepychově malířsky vyzdobené zpěvníky – zprvu latinské, po polovině století české – obsahující vše, co potřebovali v kostele provozovat. O těchto literátských graduálech byla v Hudebních rozhledech v našem cyklu již několikrát řeč, jsou to především Cod. Franus (1505), kolínský graduál 1512, graduál z Chrudimi (1530), Klatov (1537) aj. Víme již tedy také, že kromě jednohlasého chorálu a jednohlasých písní obsahovaly pestré soubory vícehlasu v této době (mezi Josquinem Desprez a Palestrinou) dávno antikvovaného, zastaralého, archaického, že by snad z něj Tinctorise ranila mrtvice… A přece pro naše literáty to byl zpěv stále životný! Dnes se chceme na tuto množinu archaického vícehlasu podívat trochu z jiného úhlu než historicko-estetického. Zamysleme se nad tím, jak se tento vícehlas do našich pramenů 16. století vůbec dostal, jaké tedy byly „prameny (našich) pramenů“ a jejich cesty předchozími staletími. Za tím účelem musíme tuto množinu trochu rozvrstvit. Historicky nejstarší podobou evropského vícehlasu bylo organum, improvizačně vznikající a předávané zpravidla ústní tradicí, někdy později (kdy ale a kde a kým?) pak fixovanou písemně. Tuto vrstvu lze ještě rozdělit. „Klasický“ typ představuje tzv. cantus planus binatim, v němž se k melodii chorálu (cantus planus) improvizuje další hlas. Takové útvary v našem archaickém vícehlasu už ani nemáme. Již v éře takovéhoto organa se objevuje typ skladbičky s výměnou hlasů – volně vytvořená melodie má dva úseky, které lze zpívat dohromady jako dvojhlas, takže nejdříve odezní dvojhlas a+b, poté b+a (příklad je uveden v HR 2006, č. 4). Těmito skladbičkami (ano, zde už nejde o čistou spontánní improvizaci!) jsou nejčastěji paraliturgická („písňová“) benedicamina. Objevují se nejpozději kolem roku 1150 v repertoáru rukopisů ze St. Martial a jejich pouť Evropou (včetně českých zemí) lze sledovat až do 14. století. Zdá se, že skladbičky s výměnou hlasů byly v oblibě ve střední Evropě a zejména v českých zemích, odkud máme ve 14. století spoustu příkladů. Jejich ústní tradice je nepochybná vzhledem k množství variant, rozvíjení, proměn, které někdy sáhly na jejich podstatu, že totiž už příslušnou melodii nebylo možno realizovat jako dvojhlas a že se tudíž vytvářely nové druhé hlasy, ale princip výměny hlasů už nefungoval. Jedna taková skladbička (s dlouhým „rodokmenem“) proklouzla v roce 1530 do chrudimského graduálu (viz obr. 1). Podobné

Obr. 1 – Benedicamen ve stylu organa (Graduál z Chrudimi, 1530)

benedicamen Martinus episcopus se dočkalo dokonce českého textu Chvaltež Pána anjelé ve 2. polovině 16. století v královéhradeckém kancionálu II A 14! Mensurální polyfonie se v (centrálním) francouzském středověku rozvíjí v epochách ars antiqua (ca 1200 – ca 1320), ars nova (ca 1315 – ca 1380) a ars subtilior (ca 1380 – ca 1430). Odtud zřejmě čerpal vývoj v českých zemích, a to vcelku souběžně od konce 13. století. Většinu domácích památek však známe právě z naší archaické množiny ze 16. století, odkud je nutné vynést starší „předhusitské“ skladby na základě srovnání se zahraničními prameny a podrobných kompozičních analýz. Tak například se ukazuje, že celá řada kratších písní (konduktů) musela být pěstována mezi studenty Pražské university, neboť se pak rozšířila do dalších evropských zemí, často ovšem ve zkomolené podobě (zejména v německých zemích a v Nizozemsku) a zapsána byla ještě v 16. století. Zde opět hrála nepochybně důležitou roli ústní tradice. Pěkný příklad vidíme třebas ve vánoční písni In hoc anni circulo (viz obr. 2). Pátrání po jejích dějinách nás zavede opět až do 12. století a do kláštera St. Martial, kde je zapsán její (jednohlasý) pravzor Mei amic. Odtud se zřejmě skladbička šířila Evropou (severní Itálie, Švýcarsko, Nizozemsko) a v Čechách pak najdeme dokonce dvě verze – dvojhlasou (v Jistebnickém kancionálu) a tříhlasou v Cod. Speciálník a v Chrudimském graduálu). Žádné z evropských ani českých verzí nejsou totožné, ale společný vzor nepochybně prozrazují. Je to další doklad toho, že paměť při přenášení repertoáru nebyla stoprocentní, a také ti, kteří skladbičky zapisovali, si troufali je podle svého gusta upravovat. Metody komparační jsou nejefektivnější zejména v žánru (vícetextového) moteta. Vychází tu nicméně najevo, že do české tradice tzv. engelbergských motet už od 14. století zasahoval pozoruhodný tvůrčí přínos – v českých zemích byly často tyto dvojhlasé útvary rozšiřovány na tří-, čtyř- a dokonce pětihlas! Rozhodně se tak nestalo nějakou svévolí písařů, neboť o ústní tradici v těchto poměrně již rozsáhlých skladbách nelze uvažovat. Modernější podoby motet stylu ars nova máme dokumentovány v našem archaickém vícehlasu jen jednou, zato v celé Evropě proslavenou skladbou – izorytmickým motetem Ave coronata-Alma parens (viz HR č. 4). Tuto skladbu totiž cituje celá řada středoevropských teoretických traktátů jako příklad moteta, zaznamenávají ji však pouze dva české prameny (Cod. Franus, Cod. Speciálník). Písně stylu ars nova najdeme v naší archaické množině na mnoha místech. Musíme však připustit, že zevrubná analýza této „podmnožiny“ ještě na naše muzikology čeká. Neměli bychom zde tudíž vyhlašovat nějaké nepodložené závěry. Můžeme však být přesvědčeni, že vedle písně Quem elegit, u které je již prokázán původ v době předhusitské, se objeví písně další.

studi e, k omen t áe



Obr. 2 – Píseň „In hoc anni circulo“ (kodex Speciálník, c1500)

Obr. 3 – Vícetextové moteto s akrostichem (kodex Franus, 1505)

Repro archiv

kého“ (středoevropského) vícehlasu, ale (zejména v harmonii) vnáší sem prvky nového raně renesančního stylu počátku 15. století. Zůstává nám nicméně jeden závažný problém: proč, kdy a kým byla tato archaická množina zformována? Upřesněme ještě, že se dělí na dva soubory: jednak na soubor (jedno- i) vícehlasých kratších strofických písní (vícehlasých jsou asi čtyři desítky), jednak na soubor motet a rozsáhlejších vícehlasých skladeb (zhruba tři desítky); oba soubory jsou uspořádány podle postupu církevního roku a v hlavních graduálech, které jsme citovali výše, je jejich složení přibližně shodné. Toto rozvržení napovídá, že snad mělo utrakvistickým bratrstvům dát „směrnici“ nebo snad „předpis“ jejich polyfonního repertoáru. Pak by se ovšem nabízela hypotéza, že „množina“ (a její dvě podskupiny) byla vybrána v zájmu konsolidace repertoáru literátských bratrstev na konci 15. století a na začátku 16. století, kdy se tyto soubory poprvé objevují (Cod. Franus, 1505). Není vyloučeno, že se tak stalo v reakci na náboženský smír (Kutná Hora 1585), který rovněž měl přinést konsolidaci náboženského života v českých zemích. Naznačili jsme, jak hluboce archaický repertoár naši literáti v 16. století pěstovali. (Ostatně v jeho průběhu se stále zužoval, v druhé polovině století zbyly – s českými texty – už jen nejoblíbenější kousky!) Živou hudbou jim byly improvizace a skladbičky staré 450 let (organum) i 300 let (písně, moteta)! Ale – proboha – vždyť to je jako pro nás Palestrina anebo Vivaldi, který se hraje denodenně pro turisty v pražských kostelech… •

Repro archiv

U některých skladeb lze totiž naopak poměrně přesvědčivě odhalit jejich mladší dobu vzniku v 15. století. Především je to v několika motetech, přesněji řečeno v jejich českých modernizacích, o kterých jsme již výše hovořili. Neznámí upravovatelé tu zasáhli do jejich formy, rytmiky i harmonie. Například v motetu Veni sancte Spiritus-Da gaudiorum premia, jež známe u nás již z tzv. Trnavského rukopisu (ca 1400), došlo k radikálnímu zkrácení, změně metrorytmiky (z 6/8 na 2/4) a nahrazení prázdných kvint-oktávových souzvuků „moderními“ plnými trojzvuky (např. sextakordy). Zdá se tedy, že i v průběhu patnáctého století, v němž se odehrál právě onen převrat harmonie, se archaický ráz těchto skladeb přece jen poněkud proměňoval a s ním i archaický profil celé množiny. Máme pro to alespoň jeden nevyvratitelný důkaz. Zatímco drtivá většina zastoupených skladbiček je anonymní, skupina 8 písní a 5 motet je vytvořena s texty obsahujícími akrostich, který byl před více než třiceti lety „rozluštěn“ autorem těchto řádek a vydal jméno Petrus Wilhelmi de Grudencz. Akrostich tohoto typu – první písmena slov na začátku textu – není všeobecně tak známý jako akrostich tvořený prvními písmeny veršů nebo strof, a proto snadněji uniká pozornosti badatelů, viz obr. 3; ostatní skladby mají pouze Petrus. „Detektivními“ postupy byl pak autor „dopaden“ jako absolvent krakovské university a v Polsku a ve střední Evropě vůbec byly pak nalezeny jeho další skladby; kupodivu i výzkum rozličných dokumentů dnes může narýsovat poměrně podrobný nástin pohnutého života tohoto zajímavého básníka a hudebníka, který se narodil zřejmě v roce 1392 a zemřel někdy po roce 1465. Jeho skladby se u nás objevují od 50. let 15. století a je tu dochováno 70% jeho díla. To sice nepochybně navazuje na starší slohové vzory „čes-



s t u d i e , k o m ent á e Foto Zdeněk Chrapek

novinky soudobé hudby

viii. zden k lukáš: dies natalis – skladba pro housle sólo a smycový orchestr  Jiří Štilec „Je ráno. A každý den mne jako první myšlenka prochází hlavou: jaký to asi bude den? A protože jsem optimista, čekám, co krásného mne čeká. A těším se, moc! Dies natalis – čili v mém výkladu „zrození dne“ – je komorní koncertantní skladba pro housle a smyčcový orchestr, která by měla vypovědět něco o mé radostné víře a poděkování osudu. Že jsem ještě schopen se s tím svěřit interpretům i posluchačům.“ Tato slova napsal o jednom ze svých nejnovějších děl, nazvaném Dies natalis, hudební skladatel Zdeněk Lukáš. Jeho koncertantní kompozice vznikla v létě roku 2005 v Jílovém u Prahy, kde skladatel tráví hodně svého času a kde vznikají od roku 1964 i jeho další díla. Skladba zazněla v premiéře 26. června 2007 v podání Pavly Franců a orchestru Quattro v rámci abonentního cyklu „Quattro hraje Quattro“. Protože skladatel takřka důsledně označuje své skladby opusovým číslem, tato koncertantní kompozice nese označení opus 348 a ukazuje, že dílo tohoto tvůrce obsahuje dnes více než 350 „opusovaných“ skladeb. Žánrově druhové složení Lukášovy tvorby je nesmírně pestré. Od drobných komorních skladeb, přes stovky a stovky úprav lidových písní až k sedmi symfoniím, vokálně symfonickým dílům, koncertům a operám (Falkenštejn, Veta za vetu) a mnoha dalším žánrům, které díky autorově pracovitosti a doslova neutuchající invenci – a zejména díky mnoha objednávkám interpretů – pravidelně přibývají. Jádrem Lukášovy tvorby jsou ovšem díla vokální a pokud bychom měli vybrat pro autora nejpříznačnější žánr, byla by to jistě píseň. Důraz na výraznou melodiku, originální harmonický plán, zřetelná členitost a přehlednost formy a naprosto dokonalé pochopení idiomatiky jednotlivých nástrojů a zejména lidského hlasu – tak by bylo možné ve zkratce charakterizovat autorovo tvůrčí krédo. Jsou to zároveň i důvody, proč díla tohoto autora patří u nás k nejprovozovanější a nejvyhledávanější tvorbě. Značný důraz na komunikativnost a sdělnost tvorby přivedl Zdeňka Lukáše v roce 1996 i do tvůrčí skupiny Quattro, ve které po smrti Luboše Fišera a Otmara Máchy zůstává spolu se Sylvií Bodorovou. Zdeněk Lukáš se velmi rád označuje za autodidakta. Samozřejmě, že v tom je kus paradoxu a sebeironie, jeho školení a neuvěřitelně bohatá zkušenost byly díky rozhlasové, sbormistrovské a upravovatelské praxi více než důkladné, jakási nenahraditelná „schola vitae“, často hovoří i o konzultacích u Miloslava Kabeláče. Naznačuje tím kontakt se všemi technikami přelomu padesátých a šedesátých let, s nimiž se seznámil a které zanechaly jakési „stopové“ prvky v jeho hudebním jazyku, který svými kořeny sahá až někam k české kantorské tradici a vyhýbá se všem umělým konstrukcím. Svým nadmíru stručným komentářem zdůraznil Zdeněk Lukáš, že o své hudbě velmi nerad – tak jako většina hudebních skladatelů – mluví. A pokud musí (a v tomto případě jsem ho skutečně alespoň o stručný komentář požádal), vyjádří se tak aforisticky a obecně, že spíše vytváří prostor pro nejrůznější výklady. Něco naznačuje i sám titul, který ovšem Zdeněk Lukáš přehodnocuje ze „dne zrození“ nebo narození na „zrození dne“. Oslava nového života, „nového dne“ je samozřejmě oběma výkladům společná. Svým stručným komentářem naznačil

Zdeněk Lukáš

podle mne Zdeněk Lukáš, že inspiračním polem jeho kompozice není vazba k tradičnímu křesťanskému pojetí Dies natalis. Naopak, pokud tento název poukazuje k určitému významovému zakotvení, byla by to spíše klasická „pohanská“, či spíše pohansky lidová radost ve smyslu Dies natalis Solis invicti. Koncertantní skladba pro housle a smyčcový orchestr (skladatel úmyslně vzhledem k rozměru a obsahu neoznačuje tuto kompozici jako „koncert“) Dies natalis je skladbou klasické velké třídílné ABA formy s doslovnou reprízou úvodního dílu A. Celkově lze charakterizovat díl A jako hudbu energickou, rytmicky útočnou až dravou, střední díl B pak přináší obvyklé zklidnění. Koncertantní skladbu otevírá kadence sólových houslí, jejím obsahem však nejsou náročné virtuozní prvky, ale spíše temně baladický zpěv s rozeklanou melodickou linií (od g až k a3) často obohacovanou až vokálně působící melismatikou (Zdeněk Lukáš tu potvrzuje výše uvedené konstatování, že je autorem, který „vyrostl“ na písňové tvorbě!). Tuto introdukční kadenci převádí do vlastního dílu A proud šestnáctinových triol, které jsou důležitým stavebným prvkem – autor například využívá na dalších místech ke zpomalení hudebního pohybu postupnou augmentaci od šestnáctinových triol až k velkým čtvrťovým, ale často užívá i metrorytmického napětí daného poměrem triol a osmin – tedy klasicky 3:2. V doprovodu se objevují časté „lukášovské“ přiznávky a ostináta – rytmicky charakteristické, velmi pregnantní opakování tečkovaných figur a sestav, kde jednotlivé basové noty a figurace nenastupují na „celou“ dobu, ale až po šestnáctinové pauze. Prvek „synkopace“ je charakteristický pro celou skladbu, ať už jsou to synkopické rytmy, „ligaturování“ nebo akcentace. V této části, ale i na jiných místech, Lukáš využívá určitých rytmických modelů, které pak fungují jako ostináta a stávají se „motorem“ hudebního proudu. Střední díl koncertantní skladby Dies natalis přináší zklidnění – i když mu předchází místo s temně naladěným výstupem sólových houslí na G – v jakémsi imaginárním souboji světla a tmy (nebo zrození a zániku?!). V orchestru používá skladatel jako doprovodných akordů klastrových souzvuků, často v paralelním rychlém pohybu. Přichází zde i velmi rozezpívaná plocha – světlá katarze s projasněným akordickým doprovodem akordů terciové stavby (kontrastní prvek vůči předchozím klastrům). V této střední části se pak objevuje návrat hlavního tématu z úvodního a závěrečného dílu A, kdy Zdeněk Lukáš exponuje paralelně dva rozdílné funkční světy – proti čistému Es dur v rozkladech se objevují ve spodních hlasech akordy a moll, c moll, g moll atd. Potvrzením celoživotní Lukášovy folklorní inspirace je bordunový doprovod v kvintách ve violoncellech a kontrabasech

v ostře tečkovaném rytmu. Orchestrální pasáž v tutti smyčcích s bohatými figuracemi ve druhých houslích evokuje i svět folklorních inspirací Wojciecha Kilara. Jak už jsem naznačil, v oblasti harmonie a akordiky vychází Zdeněk Lukáš z konfrontace velmi bohaté chromatiky a diatoniky – buď „čisté“ kvintakordy nebo tvary s častým zahušťováním akordů, rovněž velmi rád užívá kombinačních akordických vertikál, které jsou spojením akordů I., VI. a III. stupně. Nástrojově exponuje sólové housle jako primárně melodický nástroj, virtuozita je v tomto díle plně ve službách melodie. Koncertantní skladba pro housle Dies natalis potvrzuje, že Zdeněk Lukáš stále čerpá z materiálu inspirovaného světem lidové hudby, a že pro tuto skladbu je typický pól absolutní hudebnosti. V této kompozici je minimum programních momentů, pokud zde vůbec nějaké jsou. Velký důraz klade autor na svébytnou a silnou melodiku nejrůznějšího typu, ale vždy přehledně a velmi pravidelně strukturovanou. Je to logické i vzhledem ke koncertantnímu žánru a houslím jako nástroji s ohromnými možnostmi a tradicí. I stavba a forma tohoto díla odkazuje k základu Lukášovy poetiky – jako by píseň byla tou základní buňkou Lukášovy hudební tkáně. Větší míra individualizačního úsilí se projevuje zejména v oblasti metrorytmiky, kde se objevují často složitější vzorce, byť jsou logické a v jejich základu je opět lidová hudebnost. Optimistický životní postoj věčného mladíka a místy excentrického bouřliváka, až opojná radost ze života a jeho pozemských radostí, a tady zjevně i přitakání a hold mládí a ženské kráse, k jejímž velkým vyznavačům Zdeněk Lukáš patří, vytvářejí nejen hlavní inspirační východisko kompozice, ale jsou i poselstvím tohoto koncertu • Rukopis skladby pro housle a smyčcový orchestr Dies natalis

HUDEBNÍ VELETRH PRAHA 2007 20.–22. 9. 2007 VELETRÎNÍ PALÁC

Repro archiv

hudební nástroje a pfiíslu‰enství jevi‰tní a osvûtlovací technika záznam a reprodukce zvuku domácí audio video poãítaãe a hudba hudební média...

V době, kdy byla tato stať již v korekturách, jsem se dozvěděl smutnou zprávu, že Zdeněk Lukáš, jehož hudba byla plná energie a života, v pátek 13. července zemřel. A tak se přítomný čas tohoto příspěvku navždy proměnil v minulost a sám Zdeněk Lukáš se stal velkou legendou české hudby. Je nám moc líto, že Zdeněk se už na žádném koncertu neobjeví, ale jeho skladby nám ho budou stále připomínat. –jš–

veletrh, koncerty, semináfie, pfiedvádûãky, Dûti, pojìte si (za)hrát

více informací na

www.huvel.cz

UDÁVÁME TÓN...

TAKOVOU MUZIKU V RÁDIU NEUSLY·ÍTE!

MUZIKA

10. MEZINÁRODNÍ HUDEBNÍ VELETRH

20. - 22. 9. 2007 Vystaviste ´ ˇ ˇ Holesovice ˇ

ITALSKÝ ROK L‘anno italiano

2007

^ Deset italsko-českých minut každý všední den ve 12.50, reprízy ve 22.47 a v 5.50 hodin. Pořady na italská témata po celý rok také v dalších programových řadách. Informace průběžně ve vysílání a na internetových stránkách www.rozhlas.cz/vltava.

HUDEBNÍ NÁSTROJE ZÁZNAM A REPRODUKCE ZVUKU ˇ PÓDIOVÁ A OSVETLOVACÍ TECHNIKA AUDIO/VIDEO

www.veletrh-muzika.cz

www.incheba.cz

studi e, k omen t áe



františek ond íek – zlatá struna, napjatá mezi nebem a zemí Těmito slovy doprovodil v jednom z prvních květnových dnů roku 1922 odchod Františka Ondříčka z tohoto světa Josef Bohuslav Foerster. 29. dubna 1857 se narodil tento král českých houslistů v Praze na Hradčanech v domku „U zlatého pluhu“ na tzv. Novém Světě čp. 90. Jen nemnoho lidí si připomenulo 150 let výročí od narození umělce, skrze jehož housle promlouvaly všechny tužby a sny českého národa. A to 12. dubna 2007 uplynulo také 85 let od jeho náhlého skonu v Miláně na vlakovém nádraží. Svět se mění, žáci a pamětníci slavných výkonů Františka Ondříčka odešli a s nimi také obecné povědomí, co tento umělec ve své době znamenal. Ještě v roce 1937 došlo při 90. výročí narození k celonárodním oslavám. Ondříčkovým jménem byla pojmenována ulice v Praze, zasazeny pamětní desky s bustou na Ondříčkově rodném domě na Hradčanech a vile v Brandýse nad Orlicí. V roce 1942 vydány Ondříčkovy kadence k houslovým koncertům. O pět let později mimo definitivní úpravy Ondříčkova hrobu na Vyšehradě slavnostní koncert ve Smetanově síni pod záštitou prezidenta Edvarda Beneše. V roce 1957, v komunistické éře, již zájem hudebních institucí ochaboval. A tak jen neúnavní umělci Vojtěch Frait, Bohuslav Šich a Karel Šolc připravili koncertní pásma v různých městech republiky. Slavnostní koncert ve Smetanově síni se již neuskutečnil. Skloňme se před žáky a ctiteli Františka Ondříčka, kteří slíbili jeho věrné manželce paní Elle Stillerové-Ondříčkové, že na jejich drahého mistra nikdy nezapomenou a slávu mistrova jména budou připomínat světu. Jak slíbili, tak do písmene plnili. Vlastně až do konce 70. let minulého století. Poté již není nikdo, kdo by mohl svoji vzpomínkou oživit výkonné houslové umění Františka Ondříčka. Před dvaceti lety pisatel s dalšími nadšenci v rámci tehdejší sekce slavných českých houslistů při Dvořákově společnosti uspořádal vzpomínkový seminář o Františku Ondříčkovi. V té době ještě existovali někteří pamětníci. Z těchto útržků si vzpomínám na slova Miroslava Šlika „Ondříček, to byl žár, který spaloval“. Jednou vypravoval dr. Antonín Špelda o mocném dojmu, který na něj učinil Ondříčkův koncert v Klatovech v den, kdy Národní výbor v Praze vyhlásil samostatný stát československý. Jak vroucně tehdy zazněla píseň Kde domov můj v Ondříčkově podání na struně G. Přes dlouhou dobu, která již uplynula, Ondříčkovo jméno nevymizelo plně z paměti. Je tu jeho odkaz národu, odkaz skladatelský i pedagogický. Jeho 15 uměleckých etud, vydaných v r. 1984 v Editio Supraphon zásluhou revize Václava Snítila, dosud čeká na interpreta, jehož prstové rozpětí levé ruky by mohlo tuto technickou velehoru s uměleckým úspěchem zdolat. Po Vojtěchu Fraitovi se vlastně nenašel další interpret, který by celý cyklus nastudoval. V nedávné době jsem však měl jedinečnou šanci poslechnout si živý záznam Ondříčkovy autentické interpretace. Po desetiletí se tradovalo, že skonem Františka Ondříčka odešlo, bohužel, jeho výkonné umění bez jakéhokoli záznamu. Dokonce ani jeho žák Bohuslav Šich ve své obšírné monografii se o žádném záznamu umělcovy hry nezmiňuje. A přece mají pozdější generace štěstí. Ondříčkovo podání Air od J. S. Bacha a Cavatiny Joachima Raffa jsou sice jen drobty repertoáru Františka Ondříčka, ale něco naznačují. Již při prvním poslechu tu před námi vystupuje spontánní umělec

Repro archiv

 Vladislav Vilímec a Společnost Jana Kubelíka

František Ondříček

heroického typu, vznešeného ducha. Tyto umělecké vlastnosti Ondříčka hodně odlišovaly od mnohých jeho současníků. Nejsou to záznamy bezchybné, rytmicky přesné, ale mnoho napovídají. Díky za ně. Možná měl částečně pravdu Carl Flesch, když pozdější hru Františka Ondříčka považoval za rytmicky velkorysou. Ale zvláštní Ondříčkovo vibrato, ono chvění, které tak mocně působilo na posluchače, zůstalo alespoň těmito záznamy jako inspirace zachováno. Není účelem, aby tyto záznamy zůstávaly nevydány, proto Společnost Jana Kubelíka připravuje CD věnované Františku Ondříčkovi, jeho odkazu i umění jeho věrného žáka Vojtěcha Fraita. Ondříčkovi žáci již nežijí. Přišla řada na naši generaci, abychom zachovali čest a slávu tomuto mistrovi, věrni tak dávnému slibu. Je to naše krásná povinnost. Umění Františka Ondříčka bylo pokladem českého výkonného umění a obohatilo kulturní prestiž českého národa. •

s t u d i e , k o m ent á e

Levá část XIV. sálu expozice s žesťovými nástroji

Foto archiv



eské muzeum hudby viii. žes3ové nástroje v expozici  Bohuslav Čížek Tyto nástroje se zhotovují ponejvíce z mosazného plechu nebo jeho slitin, i když zde můžeme nalézt také materiálové výjimky. Tón se tvoří napětím hráčových rtů ohraničených nátrubkem – odtud také nověji používaný název nástroje nátrubkové. Nejstarší retné nástroje byly patrně z dutých dřevěných stvolů, zvířecích kostí a zvláště též z rohů, tedy z materiálů, které člověku poskytovala příroda. Ale již v prehistorické době bronzové se vyskytovaly nástroje vyrobené z bronzu a mědi. Dále můžeme sledovat tyto nástroje, záhy se dělící podle pozdější terminologie na šířeji menzurované nástroje rohové a převážně úžeji a cylindricky stavěné nástroje trubkové, ve starověkých epochách u Egypťanů, Řeků a Římanů. Středověk a nástup renesance v Evropě přinesl éru hybridních nástrojů zvaných cinky nebo též kornety: měly dřevěné tělo a z píšťalových nástrojů přenesené dírky k aplikaci zkracovacího systému, avšak byly většinou opatřeny nátrubkem. Jeden exemplář tzv. křivého čili černého cinku ze 17. století je vystaven v osmém sále muzejní expozice a byl zmíněn již v dubnovém pokračování těchto textů v Hudebních rozhledech. Trompety a pozouny prošly slavnou epochou renesanční a později i s ustálenými rohovými tvary v podobě rohu loveckého či lesního rohu orchestrálního též epochou barokní, a to jako přirozené nástroje, na nichž – kromě výjimky snižcového pozounu – se dala vyloudit jen nevelká řada tzv. přirozených, tj. vyšších harmonických tónů. Ty hrají u nátrubkových nástrojů ještě důležitější roli než například u nástrojů strunných nebo dechových hranových či jazýčkových, protože zde je to základní princip jejich funkce a až do třetiny 19. století jediný tónový fond. Je s podivem, jak takových omezených možností dovedli mistrně využít již skladatelé renesance a zejména pak baroka v čele s J. S. Bachem. Vedle fanfárových akordických rozkladů v nižších polohách to byla především hra jasných a svítivých tónů v polohách nejvyšších, kterou umožňovaly ve své nejslavnější době dlouhé osmistopé přirozené trompety a které obdržely podle toho i jméno „tromba clarina“ nebo též „clarino“. Hráči na ně – klarinisté, mimořádně školení, byli též mimořádně vážení a pro své neobyčejné umění dokonce chráněni cechem. Uprostřed ztemnělého XIV. sálu expozice jsou takové barokní přirozené nástroje z pokladů Národního muzea vystaveny, a to především od tvůrců slavné norimberské nástrojařské

školy. Její rozkvět se datuje již od konce patnáctého přes celé šestnácté, sedmnácté až osmnácté století v mnoha generacích celé řady význačných rodů. Jednou z jejích vůdčích osobností ve druhé polovině 17. století byl Jacob Schmidt, jehož trompeta klarina, později zkrácená, je na věnci roztrubu bohatě zdobena rytinami lidských postav i ptáků. Význačnými norimberskými nástrojaři byli od konce šestnáctého až po závěr osmnáctého století také nositelé jména Ehe. V Praze jsou vystaveny jednak trompety klariny, které zhotovili Johann Leonhard Ehe (I.) ve druhé polovině 17. století a jeho pravnuk Wolf Magnus Ehe (II.) ve druhé polovině století 18., jednak snižcové tenorové pozouny prvního Leonharda a též Johanna Leonharda (III.) – juniora z první poloviny 18. století. Připomeňme hned na tomto místě, že snižcový čili tahový pozoun jako jediný z pojednávaných žesťových nástrojů byl hned od svého vzniku a následného zdokonalení v 15. – 16. století schopen hrát všechny diatonické i chromatické tóny svého rozsahu, a to díky pohyblivé, výsuvné části korpusu v podobě protáhlého tiskacího písmene U, která se nazývá snižec. Výsunem se celková délka trubice prodlužuje a tón se snižuje. Kupodivu se tento geniálně jednoduchý nápad u ostatních žesťových nástrojů neujal a ty si musely na jiný způsob uplatnění prodlužovacího principu, kterým se vyřešilo jejich dosavadní omezení, počkat dalších více než tři sta let. Protože je pozoun dítětem renesance, vzniklo samozřejmě více druhů v různých hlasových polohách. V poloze tenorové nalezneme ve vitríně muzea ještě starší, úžeji menzurovaný nástroj, jejž vytvořil v roce 1684 další význačný norimberský mistr Hieronimus Starck, a na dně vitríny také anonymní basový pozoun s pomocnou páčkou, zvanou ručka. Unikátním exemplářem je však altový snižcový pozoun, postavený v Norimberku Johanem Wilhelmem Haasem někdy po roce 1700. Nástroje tohoto mistra byly prý ceněny jako nejdokonalejší ještě sto let po svém vzniku. Zachovalo se jen několik kusů, zde vystavený altový pozoun in F daroval do muzea spolu se dvěma dalšími nástroji farní úřad v Mělníku. Muzeum vlastní i nástroje mistrů působících mimo Norimberk. Mezi nimi zaujme především dvojice překrásně zdobených klarin Carla (Christiana) Friedricha Riedla, prvního význačného výrobce žesťových nástrojů v Drážďanech. Vystavené trompety jsou však pracovány podle Haasova norimberského modelu, mají pozlacený věnec s plastickými figurálními motivy a také manžety a makůvky jsou bohatě zdobeny a zlaceny. Na korpusu je vyryto věnování polskému králi a saskému kurfiřtovi Augustu III. s datem 1753, nástroje jsou číslovány jako No. 18 a No. 19. (Další dva takové podobně číslované nástroje jsou vystaveny v drážďanském zámku Pillnitz.) Riedlovu práci doplňuje ve vitríně také jeho tenorový pozoun, datovaný rokem 1756. Alespoň částečně srovnatelnou domácí produkci představují ve středové vitríně expozice trompety klariny kraslických Angrů: Joseph, který je považován za zakladatele výroby nátrubkových nástrojů v Kraslicích, zhotovil svou trompetu kolem roku 1750, práce jeho syna Josepha Simona se datuje do 4. čtvrtiny 18. století. (Zde je na místě – podobně jako v dřívější stati o loutnách – informovat čtenáře o tom, že Lobkowiczská hudební sbírka, nyní uchovávaná na zámku v Nelahozevsi, obsahuje šestici skvostných trompet klarin od věhlasného vídeňského mistra Michaela Leichamschneidera z roku 1716. Nástroje se dochovaly s originálními nátrubky, v provedení jsou honosně zdobeny, vyrobeny ze stříbra s částečným zlacením. Celá kolekce je unikátem, jenž má obdobu jen v podobné šestici, ještě výpravněji zhotovené, která je vystavena v Uměleckohistorickém muzeu ve Vídni a je v ní zastoupen i Michaelův bratr Franz. Zdejší lobkowiczské trompety byly skoro půl století až do vydání v restituci opatrovány v Národním muzeu.) Lze jen litovat, že ani novější zahraniční odborná literatura většinu těchto nástrojů vskutku světového významu vůbec neuvádí. Vel-

ká vitrína u zdi v rohu velkého XIV. sálu expozice Českého muzea hudby představuje ve svislých řadách vlevo i vpravo význačné rohové nástroje: především dva přirozené orchestrální rohy, datované v Praze 1752, zhotovené Janem Jiřím Fratischem. Jsou to nejstarší rohové nástroje z našeho území. Dále přirozený roh mladšího Angra a také invenční lesní roh pražského mistra Eduarda Bauera. V pravém sloupci pak dva lovecké rohy proslulého vídeňského mistra Antona Kernera a přirozené rohy Bachova současníka Johanna Heinricha Eichentopfa z Lipska 1735. Pokusy o vyplnění mezer mezi přirozenými tóny byly až do začátku 19. století jen částečně úspěšné, i když přinesly řadu pozoruhodných typů. Tak vznikl a po nějaký čas se užíval např. basový roh čili ruský fagot od Václava Horáka nebo ofiklejdy (s nátrubkem i s dvojitým plátkem) od Itala Giuseppe Pelittiho. Jako historický anachronismus se může jevit hadovitý serpent, jakýsi basový typ ke skupině cinků, zhotovený vídeňským nástrojařem Stephanem Kochem kolem roku 1800, tedy v době, kdy Beethoven komponoval svou první symfonii! A přece se serpent užíval – hlavně ve vojenských hudbách – ještě hluboko do 19. století. Ve všech těchto případech se jedná o uplatnění zkracovacího principu, o němž již víme, že byl jakousi slepou uličkou ve stavbě nátrubkových nástrojů. Teprve od dob romantiků se postupně uplatnilo strojivo, zařízení, jímž se do tubusu nástroje prostřednictvím ventilů vpojují další, přidané části trubice, zvané přípojky či zápojky, a jejichž připojením se celková délka trubice prodlužuje. Proud vzduchu v nástroji je pak nucen absolvovat delší cestu a základní tón se snižuje, a to při prvním ventilu o celý tón, při použití druhého o půltón, v případě třetího ventilu o jeden a půl tónu. Je tak uplatněn princip prodlužovací. Prvotní byl asi nápad Heinricha Stölzela a Friedricha Blühmela, patentovaný v Berlíně roku 1818, kdy přívod vzduchu do přidaných

Basový serpent, zhotovený Stephanem Kochem ve Vídni kolem r. 1800

Přirozený orchestrální roh Jana Jiřího Fratische, Praha 1752

Foto archiv

Šedifony, nástroje se dvěma roztruby od Josefa Šedivy



trubiček zprostředkovaly svisle pracující písty. Brzy se také vyvinul druhý základní typ ventilů, pracující s rotační akcí cylindrického bubínku, nazývaný strojivem zákružkovým. Vedle Blühmela jej k dokonalosti dotvořil vídeňský Josef F. Riedel (1832); svérázné řešení navrhl pražský profesor Josef Kail s dvojitými ležatými písty s pérem navrch (1826), jako předobraz populárního vídeňského strojiva (1830). Strojivové pozouny Václava Šámala podle Kailova návrhu zahajují horní řadu v této vitríně. Ve dvou velkých vitrínách při levé stěně sálu se připomíná – byť v opačné chronologii – dílo dvou stěžejních postav českého žesťového nástrojařství 19. a začátku 20. století. Josef Šediva (1853–1915), rodák ze Semil, odešel již koncem 70. let do Ruska, aby se pak natrvalo usadil v ukrajinské Oděse, kde začal rozvíjet tovární výrobu hudebních nástrojů. Záhy dosáhl značných obchodních úspěchů, stal se dodavatelem carských hudeb, obesílal domácí i světové výstavy. Byl však také vynálezcem, konstruktérem nových nástrojových typů: některé z nich zde vystavujeme. Svůj nejvýznamnější vynález, patentovaný roku 1901, pokřtil podle svého jména na šedifon. Ten je charakteristický dvěma roztruby s různou menzurou pro tón břesknější nebo měkčí a byl vyráběn v různých hlasových polohách. Šediva nikdy neztratil kontakt s vlastí a při jedné návštěvě Prahy nabídl Národnímu muzeu darem velký soubor svých nástrojů i dalších dokumentů. Jeho postavu sedící v bílém obleku uprostřed orchestru vybaveného jeho nástroji můžeme vidět v reprodukci fotografie na protější stěně. Václav František Červený (1819–1896) byl nestorem českého nástrojařství 19. století. Narodil se v Dubči u Prahy, v roce 1842 se usadil v Hradci Králové. Jeden z dochovaných nástrojů z jeho raného období je klapkový roh, který vystavujeme. Experimentoval také s kovovými dvouplátkovými nástroji, jimž dal jméno tritonikon, a plánoval vytvoření celé jejich rodiny. Návštěvník zde uvidí tři jejich různé exempláře. Červený však zaměřil svůj hlavní zájem na tenorové, barytonové a hlavně basové nástroje, jejichž věhlas trvá ve světě dodnes. Již v roce 1845 postavil jako první na světě kontrabasovou tubu. Menzura jeho nástrojů je široká, tón zejména ve střední poloze měkký, zpěvný, v hloubkách jadrný. Červený byl hlavním představitelem tzv. česko-rakouské školy ve stavbě žeťových nástrojů 19. století. Vynalézal nejen nové tvary, ale významně zdokonaloval dílčí důležité součásti, jako bylo strojivo. Měl mimořádný technicko-konstrukční talent i hudební vlohy, vrozenou inteligenci i obchodní nadání. Zřídil filiálky v New Yorku i v Kyjevě, získával ceny a tituly na výstavách v Moskvě, Vídni, Filadelfii, v Paříži i Chicagu. Byl činný i veřejně, jako český vlastenec i rakouský patriot. Olejové portréty Červeného a jeho ženy jsou umístěny na zdi vlevo od vchodu do sálu. •

Foto archiv

Foto archiv

studi e, k omen t áe



k n ih y

petr macek smleji a rozhodnji za eskou hudbu!  Ivan Poledňák Samozřejmě, bez podtitulu vypadá název knížky napsané a vydané v dnešní době absurdně; ale to je součást záměru. Ta publikace totiž usiluje analyzovat pomocí jedné metodiky dění doby, v níž takovéto heslo zaznít mohlo a mohlo být (a pod hrozbou sankcí alespoň vnějškově muselo být!) přes svou zřejmou absurdnost a skurilnost bráno vážně. Kniha je pokusem o reflexi vývoje české hudební kultury ve čtvrtstoletí sahajícím od svítání nové svobody po nacistické okupaci do nového soumraku v začátku doby zvané normalizační. I když heslo uplatněné v názvu knihy odkazuje obrazně především na léta poúnorová a první polovinu let padesátých, tedy na vzkypění snah o socialistický realismus, přece jaksi obecně „ideově“ trefně charakterizuje celé to širší období a to právě pro výrazně ideologický akcent, který je charakterizuje. Teď ale popořadě, nejdřív tedy k autorovi práce. Petr Macek je příslušníkem brněnské muzikologické školy: nejen jejím někdejším studentem a absolventem, ale i jejím pokračovatelem. Mackovy aktivity byly dlouhodobě spojeny především s činností jeho hlavního učitele Jiřího Fukače, jak je patrno mj. z toho, že byl výkonným redaktorem Slovníku české hudební kultury, sborníku Muzikolog a média a jiných projektů spojených s Fukačovým jménem. (Ne náhodou se tedy stal redaktorem obsáhlého a cenného sborníku vydaného k nedožitým Fukačovým sedmdesátinám – Musicologica brunensia H 38-40, 2003-2005 – a zde spoluautorem vstupní stati a autorem Fukačovy bibliografie; ostatně i recenzovanou knížku připsal Macek právě Fukačovi.) Do stop svého hlavního učitele pak Macek vstoupil několikerým způsobem: stal se po určitých peripetiích vedoucím Ústavu pro hudební vědu na Filozofické fakultě MU a postupně i hlavní realizační silou dalšího velkého, Fukačem nastartovaného brněnského lexikografického projektu, totiž internetového Českého hudebního slovníku osob a institucí (www.ceskyhudebnislovnik.cz). Na Fukače ovšem navazuje Macek i svým zájmem o problematiku hudebně sociologickou, o niž se brněnská muzikologie zajímala už v zakladatelských dobách Vladimíra Helferta a pokračovala v tom pracemi Fukače, Tesaře, nejnověji a nejvýrazněji pak Mikuláše Beka. Vydaná kniha vychází z autorovy disertace obhájené v roce 1996 a vzniklé právě za Fukačova vedení.

Teď k tématu, metodologii a obsahu spisu. Dějiny české hudební kultury (ne jenom samotné hudby) tohoto období nebyly dosud vědecky zpracovány a zdá se, že toto komplexní téma zůstane strašit jako nesplněný úkol české muzikologie ještě dlouho. Ne že by ovšem nebylo podniknuto mnoho výkroků, třeba v různých skladatelských monografiích; chybí však právě onen celkový pohled; ani Mackova kniha jím ovšem není a ani nemohla a nechtěla být. Zvolená metodika (tj. analýza jedné vrstvy dění, totiž reflexe dobového dění hudební kultury v dobové publicistice) však přece jenom umožňuje široký pohled a vlastně nadhled. Ten je ovšem nutně něčím vykoupen: analyzována je především ona dobová publicistika, tedy zrcadlo, ve kterém se tehdy realita sama viděla, a nikoli ona realita jako taková. Jinými slovy: Macek nepíše o samotné hudbě, samotné hudební kultuře, tedy skladbách, skladatelích, hudebních institucích, estetických platformách, jak je vidíme, či jak bychom je mohli či měli vidět dnes, ale o jejich dobovém zrcadlení; to je nejvlastnějším předmětným polem jeho výzkumů. Tady ovšem nasadil Macek moderní a velmi adekvátní postupy. Nejprve zevrubně informuje o svých metodologických východiscích. Pak nastiňuje a objasňuje členění pojednávaného období (tady se shoduje s dosavadními pokusy jiných autorů, tedy člení na 1945-1948, 1948-1959, 1959-1969) a hodnotí pramennou základnu. Obsahové i rozsahové těžiště spisu je v hlavě 4, která pojednává o proměnách „společenského vědomí“ na příkladech „sémiotických polí“, jimiž autor míní soubor vybraných klíčových problémů politických, ideologických, etických, estetických apod. Jako příklad takovýchto polí uveďme třeba témata/podkapitoly Proměna vztahu k cizí hudbě (na pozadí domácích jistot); Demokratizace kultury a její společenské garance; Otázka avantgardy a pokroku; Lidovost, socialistický realismus, tradice; Nová hudba; Kompetence – vědeckost řízení; Socialismus trvající; Liberalismus. Vysloveně nový přístup v naší muzikologii přináší hlava 5 (Problémové okruhy ve světle klíčových slov), pokoušející se, jak praví sám autor, diachronně exponovaný textový materiál jistým způsobem synchronizovat, tj. systémově uspořádat a takto vyložit. Poznamenejme, že rozklad procesu na to, jak se vyjevuje na časové ose, a jak se vyjevuje z hlediska různých aspektů, tu ukazuje svou plodnost: umožňuje čtenáři učinit si obraz plastičtější než jiné, jednostrannější přístupy. Mackova publikace podstatně rozšiřuje a prohlubuje náš pohled na někdejší scénu, exponuje postavy a myšlenky, které mnohdy upadly do zapomenutí či polozapomenutí, ale byly formativní a symptomatické. Macek přitom neloví historické pikantérie (i tak je jich požehnaně!), neskandalizuje lacině, nejde mu o vynášení osobních soudů a rozsudků; spíše předkládá věci k zamyšlení – velmi často v podobě přímých citací z dobových tiskovin. K zamyšlení mimo jiné o tom, co bylo pro dané období nejpříznačnější, totiž o dobových iluzích, jež umíraly jen těžce pod nárazy deziluzí… Knížka tloušťkou neodrazuje, ale své téma pokrývá; dobře se čte (to je dáno samotnou matérií, ale i autorovým podáním); obrazová dokumentace není přehnaná a samoúčelná a rozhodně publikaci sluší. Moc bych si přál, kdyby si knížku přečetli pamětníci doby, samozřejmě její historici, ale především mladí adepti hudebního umění a hudební vědy – to mj. proto, aby si uvědomili, v jak docela odlišných (lepších!) podmínkách a možnostech mohou rozvíjet své kariéry… Pro jakékoli další bádání o době 1945–1969 je recenzovaná publikace příspěvkem podstatným. Petr Macek: Směleji a rozhodněji za českou hudbu! „Společenské vědomí“ české hudební kultury 1945–1969 v zrcadle dobové hudební publicistiky. Nakladatelství KLP – Koniasch Latin Press, Praha 2006, 206 stran, ISBN 8086791-33-5. •

svt hudební ch ná st ro j "



bohemia piano a letem svtem jeho historií

Repro archiv

Historická fotografie továrny v Jihlavě

Nejstarší dochovaná fotografie pracovníků firmy

Repro archiv

V roce 1871 zakládá pan Josef Bělohlávek malou klavírnickou dílnu v Jihlavě, a tím pokládá základ výroby pianin a klavírů v této oblasti. Ve 20. letech 19. století vzniká v Jihlavě nový klavírnický závod pod vedením továrníka pana Josefa Breitnera, který zde od roku 1924 pod patronací vídeňské firmy Hofmann & Czerny vyrábí pianina a klavíry této značky. Výroba se rozšiřuje a stěhuje do větších prostor bývalé textilní továrny. V roce 1927 zakládá pan Breitner společný podnik „Jihlavská továrna, a. s.“ (Iglauer Klavierfabrik AG) s většinou rakousko-německého kapitálu. Od roku 1930 do roku 1944 se závod modernizuje a rozšiřuje se sortiment. V této době se vyrábí pianina i klavíry pod značkou „Hofmann & Czerny“, jejichž konstrukce vychází z rakousko-německého vzoru, který je založen především na materiálové náročnosti a dokonalosti všech detailů. Během války je výroba pian zastavena a v roce 1945 ustavena národní správa. Po znárodnění v roce 1948 je továrna začleněna do Továren na piana, a později do Čs. hudebních nástrojů, s. p. se sídlem v Hradci Králové. V této době se, bohužel, opouští od německé školy výroby a je nastolen universální model nenáročné a masové výroby především pro trhy bývalého východního bloku. Návrat k řemeslné dovednosti a zvukové originalitě je možný až po privatizaci v roce 1993. Nová historie firmy se tedy začíná psát až po sametové revoluci, kdy je opět umožněno soukromé podnikání. V roce 1993 zakládá pan Stanislav Křemenák společně s Marcelou Schramlovou firmu Bohemia Piano, s. r. o. (pod původním názvem IFM Piano, s. r. o.) a v rámci privatizace kupuje od státu jihlavskou továrnu. Ani jeden z nich není nováčkem v oboru. Oba pracovali léta pro firmu Petrof a své zkušenosti mohou zúročit v rámci vlastní firmy. Firma vykazuje výborné hospodářské výsledky a díky ekonomické konjunktuře na počátku devadesátých let a obrovskému nasazení týmu vynikajících odborníků se daří do čtyř let splatit privatizační úvěr a zahájit tak rozsáhlejší modernizaci zastaralého provozu. V této době se v Jihlavě vyrábí 6 modelů pianin pod značkami „ Bohemia Piano“, „Rieger Kloss“ a „Schlögl“ a roční produkce dosahuje v době ekonomického boomu až 3500 pianin. V roce 1995 je otevřen nový provoz na výrobu klavírů v Hradci Králové, kde se na ploše 1000 m2 zahajuje výroba nejprve čtyř a nyní devíti modelů klavírů „Bohemia Piano“ zcela specifické konstrukce a vynikajících herních vlastností. Roční produkce v této době dosahuje 150 klavírů ročně. V roce 2005 se otevírá prestižní Bohemia Piano Salon v Praze 9 na ulici Českomoravská 21 s cílem přiblížit kompletní sortiment zákazníkům v Praze. V plně klimatizovaných prostorech je možné si nástroje prohlédnout a zahrát si na ně, jsou zde organizovány přehrávky a komorní klavírní koncerty dětí a mladých pianistů. Již v roce 2002 je zahájena úzká spolupráce s firmou C. Bechstein, AG, pro kterou firma Bohemia Piano provádí řadu výrobních operací u vybraných modelů pianin a později i klavírů. Výrobní plocha v Hradci Králové se rozšiřuje na současných 5000 m2, kde se kromě montáže klavírů, výroby strun a montáže mechanik zavádí i výroba malých dílců pianinových i klavírových skříní. Rozšiřování výroby vede k nutnosti stále vyšších investic do výroby. Strategický vstup firmy C. Bechstein do Bohemia Piano na sebe nedává dlouho čekat. Prostřednictvím své české pobočky C. Bechstein CZ, s. r. o. vstupuje tento renomovaný německý výrobce nejprve

Repro archiv

 Martina Bočanová

Opusová kniha z roku 1928

49% a v roce 2007 100% obchodního podílu. O tomto vstupu bylo více napsáno v červencovém čísle Hudební rozhledů. Bohemia Piano, s. r. o. je přejmenována na C. Bechstein Europe s. r. o. a tím se začíná psát další kapitola v novodobé historii firmy. •



s v  t h u d e b n í ch n ást r oj" Foto archiv

pohled do sv ta housla ského emesla v echách ii.

viii. tomáš hon k, tomáš hon k mladší, jakub hon k  Rafael Brom Navzdory globálním proměnám v mnoha oblastech lidského konání zůstává nepochybně houslařina specifickým uměleckým řemeslem, podobná řezbářství, které je rovněž prací rukodělnou, ovšem za notného přispění tvůrčí fantazie neustále přinášející nové a neopakovatelné artefakty širokého spektra podob. Řeknu-li, že stavění houslí je oproti tomuto oboru vyřešenou záležitostí, neboť výsledkem práce je tu konec konců myšlenkově zralý, konstrukčně hotový a zvukově lidskému vnímání vyhovující nástroj určený k dalšímu působení – tedy tvoření hudby, budu se nejspíše rouhat. Generace minulých i současných houslařů tvoří skutečně stále nový neopakovatelný nástroj – ovšem je to stále prostředník, který teprve v rukou instrumentalistů naplňuje své poslání. Není určen k tomu, aby sám o sobě působil jako umělecký předmět, nicméně se o to soustavně snaží, protože je konec konců, ve wagnerovském smyslu, souborným uměleckým dílem. Je tedy a bude neustálou výzvou tvůrčí osobnosti k nalézání skrytých zákonitostí a ideálního ladění komponentů v dokonalý celek. Byl také motivem k sedmdesátileté neutuchající takřka badatelské a výzkumné aktivitě pozoruhodné osobnosti houslařského společenství MUDr. Aloise Vincence Hoňka. O jeho odkaz aktivně pečují jeho potomci, jeho syn Doc. MUDr. Tomáš Honěk, CSc. (ročník 1950, v době vzniku těchto řádků pobýval v zahraničí) a vnuci Tomáš (1981) a Jakub (1984). Právě s nimi jsem o houslařině v rodu Hoňků rozmlouval a jejich vyprávění znělo chvílemi takřka unisono a chvílemi jako kánon, jeden doplňoval druhého. Váš otec MUDr. Tomáš Honěk je vedle svého občanského povolání chirurga, které vykonával (jako primář) v nemocnici Na Františku a poté v Kardiocentru v Motole, také houslařem – kde se setkal s řemeslem? Bylo to v dílně našeho dědy v Praze v Divadelní ulici 22, kde dlouhá léta bydlel a kde byla také houslařská dílna. Děda, MUDr. Alois Vincenc Honěk, pocházel ze Slezska, z Děhylova, to je kousek od Ostravy a k houslařině byl veden od svých osmi let. Vyučil se u svého otce Aloise Hoňka. Zkoušky skládal u houslaře Josefa Růžičky v Opavě a otec mu předal výuční list v den jeho osmnáctých narozenin 25. října 1929. Po maturitě na gymnáziu odešel o tři roky později studovat do Prahy – ne, že by zanevřel na houslařinu, ale táhlo ho to do města. Vystudoval medicínu, i když se chtěl nejprve věnovat architektuře a co víme, věnoval se houslařině brzy zrána než šel do práce, to vstával už ve čtyři hodiny. Děda, velmi dobrý chirurg, působil jako primář v nemocnici Na Františku a byl známý tím, že byl strašně pracovitý a zapálený do řemesla. Byl také zvyklý málo spát a jako starší už ani více spánku nepotřeboval. Otec vyprávěl, že když děda pracoval po válce jako primář v Karových Varech, kde bylo málo lékařů, tak se téměř nevyspal. Jak víme, měl tam jít na pár měsíců a zůstal tam sedm let. Pak byl v 50. letech při vykonstruovaném procesu dva roky zavřený a celou tu dobu strávil ve vazebních věznicích, kde měl dost času přemýšlet o tajmeství vzniku houslí. Po propuštění se vrátil do Prahy a od té doby bydlel v Divadelní ulici, kde byla také houslařská dílna, takže otec se už od šesti let seznamoval z řemeslem. V podstatě se u dědy vyškolil, ale bez výučního listu,

MUDr. Alois Vincenc Honěk

protože si také zvolil medicínu a stal se jako on chirurgem. Na Fakultě všeobecného lékařství v Praze studoval v letech 1968 až 1974, ale pořád stavěl housle – my to u nás v rodině máme spíše jako koníčka než povolání a také říkáme, že nejlepší je dělat řemeslo čistě z lásky k houslím. Jestliže nás živí jiné povolání, znamená to, že můžeme nástroji věnovat tolik času, kolik je ho potřeba k tomu, aby byl dokonalý. Stavíte sice housle ze záliby, ale zároveň ctíte dlouhou rodinnou tradici, kam až sahá? U nás byl skutečně vyučený už pradědeček Alois Honěk, ale nejprve jako truhlář. Pak šel na krátkou dobu k houslaři Klimentovi do Brna a odtud na osm let do Vídně k Haudkovi. Po návratu domů v roce 1907 stavěl housle až do roku 1920, kdy si pořídil strojní truhlářství a housle pak stavěl jen ve volných chvílích. Pak byl vyučený také děda, který se narodil v roce 1911 a byl také členem Kruhu umělců houslařů. Houslařinou se zabýval až do vysokého věku, zemřel v roce 2002. Kdy jste se v jeho dílně v pražské Divadelní ulici usadili vy? U nás to bylo vždycky tak, že jsme pracovali dohromady celá rodina. Otec pomáhal dědovi se vším už od dětství – na spoustě nástrojů pracovali dohromady už koncem šedesátých let. Bydlel dlouho doma a vlastně hned jak dostudoval medicínu, tak dědovi pomáhal. Já jsem tam s ním chodil od svých šesti let a také se pozvolna tomuto krásnému řemeslu učil. Pak se přidal i mladší bratr Jakub. Děda byl trpělivý a dával nám samozřejmě takový materiál (s kazem nebo se sukem), který jsme mohli pokazit, což se také mnohokrát stalo a také jsme několik rozpracovaných nástrojů zničili. Nakonec jsme se je

svt hudební ch ná st ro j " ale stavět přece jenom naučili. Já i můj bratr jsme pod dědovou kontrolou udělali svoje první housle v patnácti letech. Máte schované první housle vašeho otce ? Ty už schované nejsou, na ty už se někde ve světě hraje, ale máme doma jeho nástroj z roku 1979. Otec, který byl velmi zručný, jezdil také s dědou pro dřevo, takže máme velké zásoby. Pak si pořídil nějaké stroje na srovnávání a ořezávání desek, takže se tahle práce zjednodušila. Jinak samozřejmě používáme dláta, brousíme je na klasickém houslařském brusu, kdy expertem na broušení je u nás Jakub. Otec se dokonce učil brousit nože u pana Hochmana na klasickém nožním brusu. Je to šetrnější k dlátům než broušení na elektrickém brusu, na kterém bychom za chvíli nástroje, které jsou staré třeba padesát let, ubrousili. Stavíte všechny smyčcové nástroje nebo jenom housle a zabýváte se opravami? Opravy neděláme, jen zřídka na vlastních nástrojích. Jinak stavíme housle, violy, violoncella a dokonce i kontrabasy. Teď máme doma dva a protože Jakub trošku na kontrabas hraje, vyrobili jsme mu ho na míru. Jinak jsme všichni společně postavili tak osm kontrabasů. Některé jsou v Symfonickém orchestru hl. města Prahy FOK nebo v Národním divadle. Kolik udělal otec nástrojů ? Tak děda jich dohromady udělal asi devadesát. Nezapomeňme ale, že se děda zabýval hlavně konstrukcí klenby a máme proto po něm desítky desek různého stadia rozpracovanosti. Otec jich má hotových přes dvacet, které vyrobil sám. Spoustu jich také dokončil a signoval po dědovi. Byla na nich samozřejmě i jeho vlastní práce, protože oni často pracovali spolu. Máme tady jedno violoncello, které takhle vzniklo a vlastně oba současné kontrabasy – u nás je to opravdu rodinný podnik. Rovněž máme rodinný archiv, kde máme každý nástroj zaznamenaný. Je zajímavé, že se prostřednictvím internetu o osudu některých z nich dovídáme i relativní podrobnosti. Ozvali se nám třeba z Ameriky, kde získali náš nástroj z několikáté ruky a jedno violoncello se objevilo v Itálii. Občas dokážeme zjistit i původ použitého dřeva nástroje, pokud se v něm zachovala původní signatura. Ten promyšlený archivní systém zavedl děda a zůstalo nám po něm několik knih, na které navazujeme.



du. Myslíme si, že tajemství je v konstrukci desky, v ozvučném prostoru nástroje. Je-li dřevo dostatečně vyzrálé a má-li dostatečnou hustotu – a dřevo, které používáme, je starší než 25 let – pak je konstrukce a tvar jedním z klíčových prvků stavby a nejdůležitější podmínkou kvality. Netoužili jste po tom, stát se houslaři z povolání? Pamatujeme si, že nás děda odrazoval, říkal, že konkurence je těžká a co se týče profesionality, můžeme říct, že se k ní lze dostat v důchodu – děda byl nejprve lékař a pak byl profesionální houslař, otec má ještě několik let a rovněž se může tomuto řemeslu věnovat na plný úvazek. Tomáš Honěk mladší zatím jako jediný porušil lékařskou tradici rodu, tento školní rok uzavřel ekonomická studia, mladší Jakub Honěk studuje medicínu. Houslař Doc. MUDr. Tomáš Honěk starší se zúčastnil Mezinárodní houslařské soutěže Louise Spohra, kterou pořádal Spolek německých houslařů v roce 1983 a v téže soutěži získaly pořadí také dvě violy Aloise Vincence Hoňka. První viola získala 4. cenu za vypracování a druhá 10. cenu za tónovou kvalitu a zároveň za vypracování nástroje. Nástroje z dílny Honěk jsou ve Škampově kvartetu, violoncello vlastní Martin Bzirský, v současnosti koncertní mistr skupiny violoncell Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín a také violoncellista a hráč na violu da gamba Petr Hejný. Viola MUDr. Tomáše Hoňka hraje v Bostonu (tam posílali i dědovu violu) a prozatím pro jeho poslední housle si přijela houslistka z polského Krakova, známého houslařského centra. Na jeho nástroj hraje nadějný talentovaný devítiletý houslista Filip Zaykov, laureát mezinárodní houslové soutěže Josefa Muziky a celostátní soutěže Plzeňské housličky a nositel 4. ceny z mezinárodní Kocianovy houslové soutěže v kategorii 9–11 let. Hraje na půlové housličky a v dílně Honěk jsou už pro něho připraveny, až se vrátí z prázdnin, housle tříčtvrteční. •

Je zřejmé, že novým nástrojem nelze vstoupit do třistaleté podoby originálu. Máte své tajemství míchání laků? Používáme olejový lak a držíme se módní červenožluté barvy – je to zase naše rodinná záležitost. Děda jeden čas experimentoval s lakem a nakonec usoudil, že nemá výrazný vliv na kvalitu nástroje, a tak se věnoval jen jeho estetickému vzhle-

Foto archiv

Co se týče modelu – vycházíte nepochybně z výsledků rodinné výzkumné činnosti? Děda, který byl člověk takřka renesančních zájmů, se věnoval bádání o historii stavby celý život. Publikoval článek o italském houslaři Bagatellovi v časopise Das Musikinstrument a podílel se na vypracování studie s názvem Objektivní měření tónové kvality smyčcových nástrojů, kterou otiskl časopis Strad. Podle starých latinských textů dospěl k vlastnímu způsobu stavby nástroje, které staví podle Guarneriho modelu. Jeho šablony, jak říká otec, jsou v současné době opravdu unikátní , přestože podobné jsou k vidění ve Stradivariho muzeu v Cremoně. Záměrem bylo vrátit se k původním praktikám a postupům starých mistrů. Začínáme tedy geometrickým modelem a je zajímavé, že v propočtech došel děda ke shodě s mírou starého „českého lokte“. Vždycky zdůrazňoval, že ačkoli je Stradivariho nástroj dokonalý, tak nemá smysl ho kopírovat, protože stárnutím změnil svůj původní tvar a dispozice.

Tomáš Honěk starší při výrobě houslí

r e v u e h u d e b ních no si"

Vydavatelství SUPRAPHON odstartovalo legální stahování svých nahrávek! V úterý 19. června vydavatelství Supraphon Music vstoupilo se svým jedinečným katalogem na portál download-serveru www.ilegalne.cz s možností legálního stahování hudby a mluveného slova! Stahování symbolicky odstartoval Karel Gott na křtu svého nového DVD a CD. Ve chvíli, kdy Karel Gott pokřtil své CD 50 hitů, byly skladby ke stažení na webové stránce: i-legalne. cz. 41 písní alba je za první týden nejstahovanějším titulem Supraphonu na stránkách i-legalne.cz. * Vedle hitů Karla Gotta přinesla první etapa možnost stažení přes 5400 nahrávek takových osobností a souborů, jakými jsou Helena Vondráčková, Václav Neckář, Hana Zagorová, Jitka Zelenková, Petr Spálený, Vlasta Třešňák, Lenka Filipová, Karel Zich, Marta Kubišová, Olympic, Turbo, Katapult, Ivan Mládek, Josef Zíma, Moravanka, Vlasta Burian, Jan Werich, Osvobozené divadlo, Divadlo Járy Cimrmana, Divadlo Spejbla a Hurvínka, Pavel Šporcl, Česká filharmonie, Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, Pražská komorní filharmonie, Josef Suk, Jitka Čechová, Ivan Moravec, Panochovo kvarteto…..a mnoho dalších. Ceny za stažený track jsou většinou koncipovány tak, aby zákazník měl 20 až 30% výhodu oproti nákupu klasického CD. Tato služba vychází vstříc i osobám, které nemají možnost se dostat do „kamenného“ obchodu a pracují s počítačem. Zákazník si může „vytvořit“ vlastní výběr, aniž by musel odejít z domova! Další informace na http://www.supraphon.cz/cs/o-firme/aktualne/?item=212, www.i-legalne.cz a www.supraphon.cz Antologie věnovaná jednomu z významných současných českých skladatelů, Jindřichu Feldovi (1925–2007), vychází v těchto dnech u firmy PRAGA DIGITALS (CLASSIC), a to jako SACD hybrid s objednacím číslem PRD 250239. Stejně jako díla skladatelova velkého vzoru, Bohuslava Martinů, jsou i Feldovy kompozice silně nonkonformní a frankofilní. Jeho hudební jazyk se inspiroval zejména tvorbou Stravinského, Bartóka a Berga, ozvláštňují jej však také prvky slovanského expresionismu. Koncert pro violu a velký orchestr, jedno z dosud posledních Feldových děl, věnované nástroji skladatelova mládí, na nahrávce doplňuje Smyčcový kvartet č. 4, Klarinetový kvintet a Dvě skladby pro violoncello a klavír. Všechna díla nastudovalo věhlasné Pražákovo kvarteto, sólistou na violu je Rafael Oleg. Doporučujeme! Soubor Ying Quartet tvoří tři bratři Yingové spolu se svou sestrou. Za nahrávku 4+Four, kterou vydali společně s Turtle Island Quartet v roce 2005, získali cenu Grammy. Na nové nahrávce největšího nezávislého amerického vydavatelství TELARC (CLASSIC), vydané pod objednacím číslem CD 80685, představují tři smyčcové kvartety P. I. Čajkovského a jeho Sextet pro smyčce. Sada pěti DVD s názvem Diamanty z Glyndebourne představuje vzácné operní nahrávky ze sedmdesátých let minulého století.

Foto Jiří Skupien



Svoji novou kompaktní desku, kterou v těchto dnech vydává firma ARCODIVA, představil někdejší dlouholetý člen České filharmonie, vilolista, Karel Špelina (UP 0090-2 131) v rámci koncertu cyklu Quattro hraje Quattro v pražské galerii Miro 26. 6. Pod taktovkou Marka Štilce zde zazněl nový koncert pro housle a smyčce Zdeňka Lukáše nazvaný Dies natalis (rozbor díla na str. 50–51), jehož sólového partu se ujala Pavla Franců. Na novém CD Karla Špeliny jsou zaznamenány skladby Zdeňka Lukáše a jeho vrstevníka – skladatelského kolegy, již zesnulého Jiřího Jarocha (viz HR 7/str. 60). Na fotografii zleva Miro Smolák, Karel Špelina, Zdeněk Lukáš a ředitel a majitel vydavatelské firmy ArcoDiva Jiří Štilec.

Vedle Monteverdiho Návratu Odyssea do vlasti (Janet Baker, Benjamin Luxon, e Glyndebourne Chorus, e London Philharmonic Orchestra/Raymond Leppard) a Beethovenova Fidelia (Elizabeth Söderström, Elizabeth Gale, Curt Appelgren, Robert Allman, e Glyndebourne Chorus, e London Philharmonic Orchestra/ Bernard Haitink) se představují také Verdiho Macbeth (Kostas Paskalis, Josephine Barstow, James Morris, Keith Erwen, e Glyndebourne Chorus & Ballet, e London Philharmonic Orchestra/John Pritchard), Falstaff (Donald Gramm, Benjamin Luxon, Kay Griffel, Elizabeth Gate, e Glyndebourne Chorus, e London Philharmonic Orchestra/John Pritchard) a Stravinského Život prostopášníka (Leo Goeke, Felicity Lott, Samuel Rame, Richard Van Allan, e Glyndebourne Chorus, e London Philharmonic Orchestra/John Pritchard). 5 DVD NTSC firmy ARTHAUS (CLASSIC) vychází pod objednacím číslem 101109 (681 min.). Doporučujeme! Katalog francouzského vydavatelství Ambroisie (zal. 1999) zákazníci znají z distribuce Harmonia Mundi France. V loňském roce tento katalog, obsahující již více než 60 titulů, zakoupila společnost NAÏVE (CLASSIC). Uměleckým šéfem stále zůstává zakladatel Ambroisie Nicolas Bartholomée, který zprodukoval již neuvěřitelných 700 nahrávek prestižních světo-

vých umělců (Savall, Herreweghe, Biondi, B. Hendricks aj.). Ambroisie představuje vedle známých interpretů (Christophe Rousset, Les Talents Lyriques, Zefiro, Les Sacqueboutires, Mala Punica aj.) také velmi talentované mladé umělce. Všechny tituly Ambroisie jsou od 1. 6. 2006 k dispozici za nižší cenu! Více informací na www. naiveclassique.com. Nové francouzské vydavatelství LABORIE (CLASSIC) spoluzakládal Christophe Coin, člen Quatuor Mosaiques a dirigent Ensemble Baroque de Limoges. Laborie se stejnou měrou věnuje dvěma žánrům – klasice a jazzu. Každý rok vyjde cca 8 nových titulů. Více informací na www.ebl-laborie. com. Spring Classics – pod tímto výstižným názvem se skrývá výběr hudby, která v tom nejširším slova smyslu oslavuje jaro, nejkrásnější roční období, kdy nastává v přírodě dlouho očekávané znovuzrození. K dobré náladě jistě přispěje nejen slavné a známé Jaro (Koncert č. 1 E dur op. 8) z Vivaldiho Čtvero ročních dob, ale i Sindingovo Rašení jara op. 32 č. 3, Jarní píseň z Písní beze slov op. 62 (č. 6) Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, Sukova Jarní idyla z Nálad op. 10 (č. 2), Berliozova Romance pro housle a orchestr op. 8 nebo Griegova Chvála jara, I. věta – Allegro ma non troppo z Beethovenovy „Pastorální“ symfonie F dur, op. 68, I. věta – Allegro z Beetho-

revue hudební ch nosi  " venovy Sonáty pro housle a klavír č. 5 F dur „Jarní“, op. 24, část z Fibichovy známé orchestrální idyly V podvečer, či dokonce ze Stravinského Svěcení jara – Jarní chorovody. Na své si přijdou i milovníci vídeňského valčíku při poslechu Hlasů jara Johanna Strausse ml. Skladby uslyšíme v podání Josefa Suka (housle), Ivana Klánského (klavír), Jana Panenky (klavír), Pražského komorního orchestru (dir. Libor Hlaváček), Dvořákova komorního orchestru (dir. Vladimír Válek), České filharmonie (dir. Karel Ančerl, Paul Kletzki), Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK (dir. Václav Smetáček), Symfonického orchestru Českého rozhlasu (dir. Vladimír Válek) a Orchestru Dalibora Brázdy. Pod objednacím číslem SU 3934-2 vydává firma SUPRAPHON. Exkluzivní řadu Václava Talicha Special Edition obsahující celkem 17 titulů uzavírá trojice nahrávek s díly W. A. Mozarta (Koncert pro housle a orchestr č. 4 D dur, KV 218, Koncert pro klarinet a orchestr A dur, KV 622, Serenáda č. 10 B dur, KV 361/370a – Jiří Novák – housle, Vladimír Říha – klarinet, ČF, V. Talich) a se slavnými serenádami A. Dvořáka (Serenáda E dur pro smyčce, op. 22 – B 52) a J. Suka (Serenáda Es dur pro smyčce, op. 6), doplněnými Sinfonií B dur J. A. Bendy a částí Andante cantabile ze Smyčcového kvartetu č. 1 D dur, op. 11 P. I. Čajkovského (ČF, Orchestr pražských sólistů, Slovenský filharmonický komorní orchestr, V. Talich) a konečně titulem se skutečnými unikáty, které potěší každého ctitele mimořádné umělecké osobnosti Václava Talicha (nahrávky skladeb či jejich částí od B. Smetany, L. Janáčka, K. Kovařovice, V. Blodka, záznam z nahrávání Dvořákova violoncellového koncertu s Mstislavem Rostropovičem, ČF hraje Castaldo k svátku V. Talicha, V. Talich vzpomíná – Mstislav Rostropovič – violoncello, ČF, V. Talich). Řadu vydala firma SUPRAPHON, která trojici posledních nahrávek opatřila objednacími čísly SU 3835-2, 3836-2 a 3837-2. Třetí a poslední symfonie ruského skladatele Reingolda Gliera (h moll, op. 42 „Ilja Muromec“) nastudovaná pro tuto nahrávku Londýnskými symfoniky v čele s Leonem Botsteinem, vychází z hudebních tradic Borodina a Glazunova a zároveň odkazuje k evropskému romantismu, představovanému hlavně Richardem Straussem. Námětem se skladateli staly ruské byliny o bájném rekovi Iljovi Muromcovi. V reedici vychází u firmy TELARC CLASSICS (CLASSIC) pod objednacím číslem CD 80609. Mezinárodně uznávaný orchestr – e West-Eastern Divan Orchestra, založený Danielem Barenboimem a palestinským spisovatelem Edwardem Saidem, tvoří převážně mladí arabští a izraelští hudebníci. Ve světoznámé granadské Alhambře (Palacio de Carlos V.) natočili společně se sólisty Nabilem Shehatou (kontrabas) a Kyrilem Zlotnikovem (violoncello) 20. 8. 2006 koncert s hudbou Beethovena (Leonore – Overture č. 3), Bottesiniho (Fantazie pro violoncello a kontrabas) a Brahmse (Symfonie



č. 1). Koncert, trvající 85 minut, byl přenášen mnoha televizními stanicemi a sledovalo jej několik set tisíc diváků. DVD NTSC pod objednacím číslem 2055538 vydává firma EUROARTS (CLASSIC).

klenoty italské hudby, a to právě díky společnosti Naïve (opery L´Olimpiade, Orlando furioso či Tito Manilo, nejnověji Griselda). Více informací na www.vivaldiedition.com.

„Zvuk, jaký nástroj vydává, je jako okno do duše interpreta“, prohlásil Hopkinson Smith (nar. 1946 v New Yorku), o němž se říká, že je „nepochybně nejlepším světovým loutnistou současnosti“ (San Francisco Chronicle, 2002). Vystudoval na Harvardu (1972), poté odešel do Evropy, kde studoval v Katalánsku u Emilia Pujola. Stal se mj. spoluzakladatelem dnes slavného Hespèrionu XXI. a s Jordi Savallem spolupracoval více než 10 let. Od poloviny 80. let se téměř výhradně věnuje sólovému repertoáru pro staré strunné nástroje. Pro Astrée nahrál celou řadu oceněných nahrávek (španělský repertoár pro vihuelu a barokní kytaru, francouzskou loutnovou hudbu renesance a baroka, italskou hudbu počátku 17. stol., německé vrcholné baroko). Jeho nedávná nahrávka loutnových skladeb Pierra Attaignanta získala Diapason D´Or. Nové CD (digipack) firmy NAÏVE (CLASSIC), které obsahuje celou řadu skladeb různých autorů počínaje J. S. Bachem (Bach J. S.: Partita I, BWV 1002; Mouton: La Mallassis; Sarabande; Dowland: Frogg Galliard; Lachriamae Pavin; Narváez: Veynte y dos differencías sobre Conde Claros; Weis: Partita pro loutnu d moll; Mudarra: Romanesca o Guardame las vacas; Gaultier: La Cascade; Guerau: Canarios aj.), vychází pod objednacím číslem E 8908.

Geniální romantik, velký mág klavíru Fryderyk Chopin, má ve svém obrovitém díle, které je ve valné většině věnováno klavíru, i skladby pro violoncello s klavírním doprovodem. V originálním kompletu tří skladeb, které vydává firma SUPRAPHON a v němž Chopin samozřejmě brilantním způsobem pojal partnerský part klavíru, má náročný a technicky obtížný part také violoncello (Sonáta pro violoncello a klavír g moll, op. 65, Grand duo concertante E dur pro violoncello a klavír na téma z Meyerbeerovy opery Robert ďábel, Introdukce a brilantní polonéza C dur pro violoncello a klavír, op. 3, Klavírní trio g moll, op. 8). Snad i proto tyto skladby na koncertních pódiích nezdomácněly a jsou dodnes svého druhu raritou v Chopinově skladatelském odkazu. Nicméně Chopin, bytostný romantik, dovedl rozeznít i violoncello v neuvěřitelné škále výrazu a barev. Tento violoncellový komplet doplňuje ještě klavírní trio, v němž se jednotlivé nástroje pojí do emocionálně působivého toku hudby. Nahrávka, na které spolupracovali naši špičkoví umělci, violoncellista Jiří Bárta s pianistou Martinem Kasíkem a v triu ještě s Janem Talichem jr. bude pro ctitele Chopinova klavírního světa velkým překvapením a zážitkem. Vychází pod objednacím číslem SU 3881-2.

Po velkém mezinárodním úspěchu v Londýně, kde Smetanovo trio (Jitka Čechová – klavír, Jana Vonášková-Nováková – housle, Jan Páleníček – violoncello) začátkem dubna převzalo prestižní cenu e BBC Music Magazine Awards 2007 v kategorii komorních nahrávek, dokončil soubor v druhé polovině téhož měsíce svou třetí nahrávku. Přináší dvě raná tria – B dur, op. 21 Antonína Dvořáka a f moll Zdeňka Fibicha z poloviny 70. let 19. století a k tomu zralého Martinů, Trio č. 2 d moll z roku 1950. Romantika Dvořáka a Fibicha se na této nahrávce vzácně pojí s jistou až racionální věcností Martinů závěrečné kompoziční fáze. Smetanovo trio, které si nastavilo vysokou interpretační laťku, určitě posluchače nezklame ani touto nahrávkou. Vydává firma SUPRAPHON pod objednacím číslem SU 3927-2. Vivaldi Edition je rozsáhlý nahrávací projekt francouzského vydavatelství NAÏVE (CLASSIC), který připravuje přední světový muzikolog Alberto Basso. Jedná se o jeden z největších hudebních počinů 21. století. Cílem tohoto projektu je zaznamenat na CD/DVD obrovskou sbírku Vivaldiho skladeb, které jsou uchovány v Biblioteca Nazionale v Turíně. Tato sbírka obsahuje přes 450 děl (včetně oper, koncertů a sakrální hudby), z nichž většina upadla v naprosté zapomnění. Série cca 100 nahrávek byla zahájena roku 2001 a bude pokračovat následujících patnáct let. Do dnešního dne spatřilo světlo světa více než 20 titulů, z nichž mnoho dnes patří mezi

Jedna z nejkrásnějších barokních oper francouzského skladatele Jeana-Philippa Rameaua (1683–1764) – Zoroastre s úchvatnou původní barokní scénou unikátního divadla ve švédském Drottningholmu vychází jako živá nahrávka na 2 DVD PAL/NTSC u firmy OPUS ARTE (CLASSIC). Firma ji vydává pod objednacím číslem OA 0973 v délce 227 minut (Anders Dahlin, Evgeny Alexiev, Sine Bundgaard, Anna Maria Panzarella, Lars Arvidson, Marcus Schwartz, Gerard éruel, Ditte Andersen, e Drottningholm eatre Orchestra and Chorus, Les Talents Lyriques/Christophe Rousset. Doporučujeme! Vrcholné dílo Bohuslava Martinů, opera Řecké pašije na libreto podle románu Nikose Kazantzakise Ježíš znovu ukřižovaný, převedl tým za režie Tomáše Šimerdy do filmové podoby. Základem se stala vynikající nahrávka opery v anglickém jazyce, kterou se sólisty Velšské národní opery v Cardiffu, Pražským filharmonickým sborem, Kühnovým dětským sborem a Filharmonií Brno realizoval sir Charles Mackerras. Filmová verze Řeckých pašijí se natáčela na ostrově Brač v Jaderském moři. Atraktivní prostředí, sugestivní výkony činoherců a nad tím vším geniální hudba Bohuslava Martinů nabízí v souhrnu ojedinělý umělecký zážitek. DVD firmy SUPRAPHON vychází pod objednacím číslem SU 7014-9. Zpracovala Hana Jarolímková



r e v u e h u d e b ních no si"

2005 TELARC CD-80624 Wolfgang Amadeus Mozart: Koncert D dur pro flétnu a orchestr, KV 314; Koncert G dur pro flétnu a orchestr, KV 313; Symfonie č. 41 C dur, KV 551, „Jupiter“. Jacques Zoon – flétna, Boston Baroque, řídí Martin Pearlman. Interpretováno dobovými nástroji. Nahráno v Mechanics Hall, Worcester, Massachusetts, USA, 7. – 8. 3. 2004. Hudební režie omas C. Moore, zvuková režie Jack Renner, asistent James Woods. Celkový čas 77:07  Miloš Pokora Boston baroque, vedený Martinem Pearlmanem, dnes už světově renomovaným specialistou na barokní a klasicistní hudbu, patří k oněm špičkovým orchestrům se zaměřením na historicky poučenou interpretaci, v jejichž přístupu ke klasicistní hudbě se projevují náznaky symbiózy se zkušeností soudobého hudebníka. Předesílám tedy rovnou, že tato mozartovská nahrávka, zbavená – jak se v takových případech stává – nánosu akademické archaičnosti, působí i v tomto směru velmi zajímavě. Ne náhodou byla také vyhlášena nahrávkou roku 2004 (Gramophone Awards 2004). Lahůdkou je vnímat přirozenou vyváženost mezi smyčci a dechovou harmonií a poslouchat sóla nebo chorusy dechů, oproti tomu samotné smyčce vzrušují spíš svými lehounkými figuracemi a rozkošným frázováním než vlastní zvukovostí. V 1. větě Jupiterské symfonie, hrané (stejně jako ostatní věty) se všemi repeticemi, ruší až příliš uvolněná agogika – zvolněná tematická odpověď vstupní myšlenky Allegra vivace působí až příliš vyumělkovaně. Imitační hra (až na překvapivě málo elektrizující partii provedení) je zde však – stejně jako v na doraz

rozvířeném polyfonickém finále – rozkryta příkladě plasticky. Zvukově nádherné okamžiky přicházejí zvláště v závěrečných fázích obou krajních vět: v 1. větě například v závěrečných fázích, kde přichází ke slovu dvojhlas hobojů, a ve finále v místě, kde za na začátku prováděcí části nastupuje subito forte cell, trubek, horen a zvukově plně prokrvených tympánů. V Andante cantabile je opět lahůdkou poslouchat linky hobojů, fléten, fagotů a horen – způsob, jakým jsou rozkryty ony geniálně disonující sforzata v druhém díle, je přímo ideální. Také menuet zní rozkošně – jak roztomile lze vypointovat zdánlivě obyčejná osminková unisona primů a hoboje v triu! Samostatnou kapitolu, která inklinuje více k modernímu pojetí mozartovské interpretace, byť realizované prostřednictvím starých nástrojů, představuje snímek Mozartových flétnových koncertů D dur a G dur za sólistické spolupráce slavného holandského flétnisty Jasquese Zoona, někdejšího držitele zvláštní ceny z Rampalovy soutěže v Paříži. Zoon je mistr lehounce rozverných staccatových pasáží a elektrizujících akcentů, s figuračními ozdobami se doslova mazlí. V názoru na mozartovský pohyb však spíš ctí plynulý tah než uvolněnou agogiku, jakou demonstruje Pearlman v 1. větě „jupiterské“. Zvláště kouzelně mu vychází ve spolupráci nezatěžkaně frázujícího orchestru Koncert G dur, KV 313. Nadlouho nám po jeho poslechu utkví v paměti například strhující kadence v 1. větě, kouzelně probarvené Andante cantabile nebo partie vysokých horen ve finálním menuetovém rondu. Výstižným poutačem nahrávky je prosvětleně poeticky řešený buklet s cennou diskografií orchestru a kompletním soupisem jeho členů.

RADIOSERVIS CRO 365-2 Milada Šubrtová – Operatic Recital Ludwig van Beethoven: Ah, perfido!, Carl Maria von Weber: Čarostřelec (árie Aničky), Charles Gounod: Faust a Markétka (romance a árie Markétky), Jacques Offenbach: Hoffmannovy povídky (duet Hofmanna a Antonie), Michail Ivanovič Glinka: Ruslan a Ludmila (kavatina Ludmily), Petr Iljič Čajkovskij: Eugen Oněgin (dopisová scéna Taťány), Bedřich Smetana: Dalibor (duet Dalibora a Milady), Antonín Dvořák: Armida (árie Armidy), Karel Kovařovic: Slovácká píseň Spoluúčinkují Ivo Žídek, Beno Blachut, Ladislav Mráz a Zdeněk Otava, Pražský rozhlasový orchestr, Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK a Pražský komorní orchestr řídí František Dyk, Josef Hrnčíř, Václav Kašlík, Václav Jiráček, Jan Hus Tichý a Václav Smetáček. Archivní nahrávky Českého rozhlasu v Praze z let 1953 až 1967. Produkce a edice 2007 Vít Roubíček. Celkový čas 73:41  Jaroslav Someš Padesátá a šedesátá léta jsme si zvykli nazývat érou české opery. Ve vzpomínkách září ony roky tak, až se to někdy může zdát nadsazené. Naštěstí však existuje dostatek důkazů, že se opravdu jednalo o dobu, která historicky patří k vrcholným. Cenné doklady z oněch let uchovává mj. také zvukový archiv Českého rozhlasu v Praze. Vydavatelství Radioservis se před časem rozhodlo představovat nejvýznamnější pěvecké osobnosti zlaté éry prostřednictvím profilových desek. Po Beno Blachutovi, Martě Krásové a Eduardu Hakenovi nyní došlo na sopranistku Miladu Šubrtovou.

Z rozhlasových nahrávek bylo nyní vybráno devět ukázek z repertoáru Milady Šubrtové, z toho sedm rolí. Výběr přesvědčivě dokumentuje velikost pěveckého umění Milady Šubrtové, její dokonalou techniku, mimořádný tónový rozsah, osobitě kovové zbarvení hlasu a především schopnost dosáhnout široký interpretační rejstřík, sahající od lyrických rolí přes koloraturní partie až k oboru vysokodramatickému. I z pouhého akustického zážitku můžeme vycítit také její herecké schopnosti, protože své role propracovávala nejen po stránce vnějšího výrazu, ale především niterností podání. Výmluvným příkladem tu může být dokonale vystavěná dopisová scéna Taťány z Čajkovského Eugena Oněgina, ale třeba i koncertní árie „Ah, perfido!“ od Ludwiga van Beethovena, která celý CD otevírá. A ještě o jednom jejím příznačném rysu všechny snímky vypovídají, o dokonalé výslovnosti a práci se slovem. S českým slovem, protože všechna čísla jsou nahrána v češtině. Způsob, jakým se Milada Šubrtová s každým slovem sžívá, jak každé slovo vychutnává a prociťuje, je uskutečnitelný jenom v mateřštině. Takže v tomto směru může CD sloužit jako argument uvádění oper v překladu do domácích jazyků. Jednotlivé nahrávky vznikaly v rozmezí čtrnácti let (1954 až 1967) a podílely se na nich tři orchestrální tělesa a šest dirigentů. Není proto správné, že obálka bookletu uvádí pouze jediné z nich – Františka Dyka, a z orchestrů Pražský rozhlasový. Dnes poněkud nedoceněnou Dykovu osobnost je jistě záslužné připomínat, ale na CD řídí pouze tři čísla z devíti. Ostatní dirigenti tu rozhodně nestojí v jeho stínu, např. Jan Hus Tichý má zjevně velký podíl na působivosti připomenuté árie Taťániny.

revue hudební ch nosi  "

SUPRAPHON SU 3832-2, Václav Talich Special Edition 12 Antonín Dvořák, Symfonie č. 6 D dur op. 60, B 112, Symfonie č. 7 d moll op. 70, B 141, Česká filharmonie, řídí Václav Talich Nahráno ve studiu firmy His Master´s Voice, Londýn, Abbey Road, 22. 11. 1938, hudební a zvukový režisér neznámí. Celkový čas 80:59 SUPRAPHON SU 3833-2, Václav Talich Special Edition 13 Antonín Dvořák, Symfonie č. 8 G dur op. 88, B 163, Symfonie č. 9 e moll „Z Nového světa“ op. 95, B 178, Česká filharmonie, řídí Václav Talich Nahráno v Dvořákově síni Rudolfina v Praze, č. 8 G dur 29. – 31. 11. 1951, hudební režie Ladislav Šíp, č. 9 e moll 28. – 30. 9. 1954, hudební režie Miloslav Kuba, zvuková režie obou děl František Burda. Digitální remastering obou CD 96 kHz/24 bit, zvuková režie Stanislav Sýkora, hudební režie Jaroslav Rybář, SR Studio, Praha 2007. Celkový čas 77:12  Jaroslav Smolka Nahrávky čtyř vrcholných symfonií Antonína Dvořáka s Českou filharmonií a Václavem Talichem jsou dokladem obrovského vývoje, jakým prošla nahrávací technika v letech kolem II. světové války. Symfonie č. 6 D dur a č. 7 d moll nahráli na podzim 1938 pro standardní gramofonové desky His Master´s Voice, kdežto Symfonie č. 8 G dur a č. 9 e moll „Z Nového světa“ jsou dílem cenné a plodné spolupráce Gramofonových závodů s Mistrem v posledních letech jeho aktivní dirigentské činnosti. Roku 1951 ještě nesměl v Praze veřejně vystupovat, 1954 sice tady už působil, ale jen v Československém rozhlase jako nominální

šéf, fakticky ale spíš jen poradce symfonických těles. V této situaci jej Gramofonové závody pravidelně zvávaly do nahrávacího studia ke spolupráci s Českou filharmonií. Vznikaly tady cenné dokumenty pozdního Talichova uměleckého vyzrání – nahrávky děl, určených pro nově chystanou edici LP desek: Smetanova Má vlast, četná díla Antonína Dvořáka, mj. poslední dvě symfonie i violoncellový koncert h moll s Mstislavem Rostropovičem, Stabat mater s předními domácími sólisty a Českým pěveckým sborem v nastudování sbormistra Jana Kühna, symfonické básně a ouvertury, Josefa Suka Smyčcová serenáda Es dur, Zrání a také díla světových autorů barokní, klasické i romantické epochy. Mezi snímky Dvořákových symfonií, nahranými před válkou v Anglii, a oněmi z 50. let je zásadní rozdíl zvukové kvality. Ony starší byly limitovány malými možnostmi přenosu zvuku prostřednictvím gramofonových desek a mají tedy omezený frekvenční rozsah s ne dosti barvitými a jasnými výškami i dunivými hloubkami, což občas vede k nepříjemnému zkreslení barev. I když jsou to nahrávky na danou dobu vcelku relativně velmi kvalitní, přece jen tam dobře slyšíme i další meze tehdejších možností, jako je základní šum desky zejména v krajích vět, malý a místy i dušený prostor aj. Tato charakteristika není výtkou týmu, který snímky remasteroval: jsou to danosti, které lze při soudobé digitalizaci nahrávek jen zmírnit, ne zcela odstranit. Naopak, je nutno ocenit, jak mnoho se podařilo z těchto záznamů remasteringem vytěžit. Je z nich dobře patrné, jak skvělým symfonickým tělesem byla Česká filharmonie roku 1938 a jak vynikajícím dirigentem byl Václav Talich mezi 50–60 lety věku. Z výtečně sestříhaných vět je patrný dirigentův zřetel k stavbě celků. Nikde nezůstaly stopy toho,

jak se jedině mohlo tehdy pracovat: nahrávaly se vcelku nejvýš čtyřapůlminutové úseky pro jednotlivé strany velkých gramofonových desek. Jejich spojení do souvislého znění, jaké se předkládá na CD, je skvělou ukázkou Talichovy plošné představivosti: snímky vycházejí plně, jakoby byly hrány souvisle, ale se zhodnocením vší pozornosti k detailům, jaké tehdejší pracovní postup umožňoval. A všude je patrná pečlivá modelace frází s jemnou agogickou proměnlivostí v hudbě pomalejších temp a převahou pevné sošnosti v rychlých větách či úsecích; barevná fantazie i vyrovnanost a také dynamická kázeň Talichovy České filharmonie. Už z těchto snímků je zřejmé, že Václav Talich je otcem koncepce českého hraní Dvořákových symfonií až po naše časy. Jeho následovníci jistě přidali mnohé a vytvořili osobité přístupy. Talichovo dědictví je však tak či onak z úhrnu jejich výkonů patrné, ovlivnilo všechny. Nahrávky druhého CD jsou o mnoho tříd lepší. V době kdy vznikaly, se u nás už začalo používat magnetofonové techniky. A ne ledajaké: Gramofonové závody po dlouhá desetiletí nakupovaly za devízy, získané prodejem desek a licencí, vrcholnou nově vyvíjenou nahrávací techniku. Pro její ovládání tu byly i vynikající osobnosti, které si v krátkém čase dokonale a tvořivě osvojily práci s novými možnostmi přijímání a reprodukce zvuku včetně toho, co se nabízelo nově: zejména střih s neznatelnými přechody mezi záběry, využívání dynamických a do jisté míry i barevných úprav nahrané hudby v této souvislosti aj. První z těchto osobností byl František Burda, tehdy už vedoucí nahrávacího oddělení Supraphonu, ale v raných stádiích své kariéry typický český selfmademan s otevřenou hlavou a niternou potřebou přijít věcem na kloub. Vyprávěl mi kdysi, jak začínal jako elektrikář v malé větrné elektrárně na Českomoravské vysočině. Později se dostal do rozhlasu a tady projevil schopnosti, pro které byl přijat do gramofonového průmyslu. Při rané práci s magnetofony a pásky se ukázalo, jak znamenitě slyší, jak obrovskou má fantazii a specifickou paměť pro práci se zaznamenanou hudbou i řemeslnou zručnost, potřebnou k využívání těchto schopností. František Burda se rád přátelil s nahrávajícími hudebníky a brzy si padli do oka také s Václavem Talichem. Při nahrávání si navzájem rádi vyhovovali a znamenitě si rozuměli. A tak vydání snímků dvou významných skladeb, jež byly výsledkem této přátelské spolupráce, vítám i vzpomínkou na Františka Burdu – neváhám říci – génia začátků moderního nahrávání v tehdejším Československu. To především on dokázal tak skvěle zhodnotit a zachovat pozdní umění hudebního génia Václava Talicha. Kdybychom chtěli vytýčit hranici mezi nahrávkami, při jejichž poslechu se nám stále připomínají nedokonalosti techniky, a oněmi, jež můžeme – byť třeba až po soudobém remasteringu – považovat za



věrný obraz uměleckých výkonů ve vnímané hudbě, vedla by po mém soudu právě mezi zde recenzovanými Talichovými snímky na jedné straně Šesté a Sedmé a na druhé Osmé a Deváté symfonie Antonína Dvořáka. Ani obě novější ovšem nejsou ještě nahrány stereofonně; tato technika se u nás začala uplatňovat až koncem 50. let. Všechny ostatní parametry orchestrální hudby ve vzácném prostoru dnešní Dvořákovy síně Rudolfina jsou však v obou nahrávkách z 50. let věrně zachovány a mistrovsky stylizovány. A tak tu před námi vyvstává se vší plasticitou a monumentálností hudba obou symfonií počínaje hned v náladově i zvukově rozmanité I. větě Symfonie č. 8 G dur se zvláštní stavbou i formou, ve které Václav Talich rozvinul velkolepou škálu hudebních situací od vstupní tklivé barytonové kantilény sboru violoncell a lesních rohů až k slavnostnímu hymnu na českou krajinu na vrcholu. Každá další věta má něco zvláštního a nádherného: volná sugestivní frygicky zabarvený dvojhlas klarinetů s jedinečně tmavou a sytou barvou hluboké polohy, jakou měl nejlegendárnější český génius klarinetu 20. století Vladimír Říha, třetí zvláštně živý třídobý pohyb, nenechávající sladkou hlavní melodii krajních dílů upadat do sentimentality, finále se slavnostně vévodící fanfárovou frází trubek. To dosvědčuje, že i před Václavem Junkem a Miroslavem Kejmarem měla Česká filharmonie skvělé trumpetisty. A s přímo pohádkovým kouzlem a dokonalostí tu vyznívají všechny věty legendární Novosvětské: velkolepá stavba i barevné kontrasty I. a finální věty, nádherná dynamická, témbrová i rytmická souhra skupin od úvodních žesťů a hlubokých dřev až k mystickému sboru kontrabasů v závěrečném Des dur, a mužně energické i v alternativních dílech ryze Dvořákovsky zpěvné scherzo. Vyšel tu nový, ve výsledku moderně věrný remastering výkonu, který je součástí základu české interpretace vrcholného Dvořáka. Je to vzácnost, na niž můžeme být pyšní.



r e v u e h u d e b ních no si"

eské opery v gramofonovém sv t viii. bohuslav martin'  Jan Králík První tři kompletní nahrávky oper Bohuslava Martinů vznikly ještě za skladatelova života: v únoru 1956 zaznamenal pražský rozhlas „svou“ aktovku Hlas lesa s pěvci v čele s Libuší Domanínskou, řídil František Dyk; v říjnu 1956 nahrál brněnský rozhlas Divadlo za branou s dominující Cecílií Strádalovou, řídil František Jílek; roku 1958 vznikl v Brně záznam Ženitby s Vladimírem Bauerem a dalšími v nastudování Václava Noska. Pouze tomuto třetímu kompletu se dostalo vydání na CD (Supraphon 3379-2). Dva následující snímky Františka Jílka zůstaly už zase v archivu: ze září 1961 Ariadna s Cecílií Strádalovou a z června 1962 českou premiéru dokládající Řecké pašije s Vilémem Přibylem a Naděždou Kniplovou. Primát zahraničního vydání (2CD Le Chant du monde LDC 278995.96 CM202) získala francouzská Julietta z listopadu 1962. Titulní roli zpívala křehká a záhadná Andrée Espositová, roli Michela Jean Giraudeau. Operní orchestr RTF a sbor Chorale Madrigal řídil Charles Bruck. Nastudování má tah, ale i poetičnost, byť akustika obnažuje každý nástroj a jevištní výraz je spíše surrealistický, než snový. Také Veselohra na mostě, původně komponovaná pro pražský rozhlas, se objevila s primátem záznamu i vydání na francouzském CD (Le Chant du monde LDC 278994 CM201) – z pařížské premiéry v říjnu 1963. Přestože schází scénická akce, podání má švih, vtip a radost, a to již od prvních tónů operního orchestru ORTF, který řídil Manuel Rosenthal. Okouzlující Popelku zpívá Nadine Sautereauová, Bedroně Jacques Mars, Sykoše Bernard Demigny, tedy nikdo známý, a přece s vytříbeným smyslem pro zvláštní rytmy i humor. Francouzština plyne volně, jako by s ní skladatel počítal. První regulérně gramofonový martinůovský operní komplet vznikl až v lednu 1964 díky Supraphonu v Praze: česká Julietta s ideální Marií Tauberovou a Ivo Žídkem ve vzorovém nastudování Jaroslava Krombholce (3LP 607476, 8176-78, 10611-13; 3CD 10 8176-2, 2CD 3626-2). V témže roce 1964 v červnu pořídil dirigent Václav Nosek v brněnském rozhlase záznam aktovky Alexander bis a v říjnu dirigent Rudolf Vašata v pražském rozhlase Hry o Marii. V Brně pak Václav Nosek pokračoval v říjnu 1968 Mirandolinou se Sylvií Kodetovou v titulní roli a rok nato v říjnu 1969 doplnil Slzy nože. Žádný z těchto čtyř záznamů dosud nezaujal gramofonové vydavatele. Tak se stalo, že i aktovka Alexander bis má nakonec ve vydání primát francouzský (CD Le Chant du monde LDC 278994 CM201) – díky pařížskému sním-

ku z listopadu 1969. Rovněž zde najdeme obsazení neznámými, ale velmi dobrými pěvci. Se smyslem pro nadsázku a hru na vážnost zpívá Alexandra Aimé Doniat, Portrét Marcel Vigneron, Armandu Claudine Collartová, operní orchestr ORTF řídí Jean Doussard. Záznam má živost, ale silná vazba na text trochu potlačuje hudební vtip. Jako druhá z řady brněnských rozhlasových nahrávek byla vydána Veselohra na mostě (CD Supraphon 11 2140-2), zaznamenaná dirigentem Františkem Jílkem v červnu 1973 v čele s Jarmilou Krátkou a Richardem Novákem. Štěstí na vydání, bohužel, neměl jinak velmi šťastný pražský rozhlasový komplet Ariadny s Janou Jonášovou v titulní roli, připravený dirigentem Jiřím Jiroušem v září 1976. Bez zájmu vydavatelů zůstalo i brněnské půlhodinové torso Žaloby proti neznámému, které roku 1980 nastudoval Václav Nosek. V roce 1981 došlo ke gramofonovému unikátu: v samém lůně politického temna – v Praze a v Brně – se Supraphonu podařilo prosadit dvojí různé nahrávání duchovního mystéria Řeckých pašijí. Nejprve se natáčelo v červnu 1981 pro export anglicky na brněnském Stadionu (2LP 1116 3611-12; 2CD Supraphon 10 3611-2). Nastudování se Státní filharmonií Brno se ujal sir Charles Mackerras, zpěv v anglickém originálu, kterému cenzoři nerozuměli, byl svěřen sólistům Velšské národní opery v Cardiffu. Manolia zpíval John Mitchinson, Kateřinu Helen Fieldová, Grigorise John Tomlinson, Fotise Geoffrey Moses. Pražský filharmonický sbor připravil Josef Veselka, Kühnův dětský sbor Jiří Chvála. Záznam, dodnes dostupný v celé Evropě, má hybnost, energii, je pozorný, přesný, plastický, ale místy jako by zněly spíše tóny, než hloubka sdělení. Vzápětí na přelomu září a října 1981 vznikl v pražském Rudolfinu český komplet Řeckých pašijí (2LP 1116 3661-62). Dílo (druhá, premiérová verze) nastudoval s velkou vnitřní pokorou Libor Pešek se SOČRem, rozhlasový sbor připravil Milan Malý, hlavní role zpívali Vilém Přibyl, Eva Děpoltová, Jaroslav Horáček a Richard Novák. Cenzoři se nedověděli, že jejich textové úpravy byly v poslední chvíli nahrazeny překladem původních slov. Předností snímku (na CD nevydaného) je zažití většiny rolí ze scény, procítění výrazu do nejhlubších detailů a záchvěvů lidské duše a skvělé vedení orchestru – oduševnělé, citové, velebné, jako z jiného světa. Časově poslední z nevydaných českých studiových záznamů je pražská Mirandolina z dubna 1982 s Naďou Šormovou za řízení Josefa Kuchinky. Hrál orchestr

z místa světové premiéry – Smetanova divadla. Téhož roku 1982 pokračoval Supraphon v záslužné řadě: z Brna převzal aktovku Alexander bis, nově řízenou Františkem Jílkem (CD LP 1116 3588; CD 11 21402), v Praze 1984 nastudoval nově Hry o Marii s FOKem a pražskými pěvci Jiří Bělohlávek (3LP 1116 3401-3; 2CD 111802-2), 1986 rozezněl Ariadnu francouzsky se zahraničními pěvci a Českou filharmonií Václav Neumann (LP CD 10 4395-2), v Brně 1989-1990 Václav Nosek zaznamenal Trojí přání (CD 3103-2) a konečně opět v Praze doplnil Jiří Bělohlávek 1998 a 1999 Slzy nože a Hlas lesa (CD 3386-2). Obdivuhodný ediční výkon! Nezahálel ani svět: z festivalu v Bregenzi, z července 1999, pochází rakouské vydání první verze Řeckých pašijí (2 CD Koch Schwann 3-6590-2). Poprvé tu zní niterné, neznámé pasáže syrové hudební fresky: velkolepá, duchovně hluboká, a přece jako by roztříštěná mozaikovitá hudba. Moskevský komorní sbor, Dětský sbor hlavní hudební školy v Bregenzi a Vídeňské symfoniky řídil Ulf Schirmer, Manolia zpíval Christopher Ventris, Kateřinu Nina Stemmeová, Grigorise Esa Ruurttunen, Fotise Egils Silins, Janakose John Daszak. K úplnosti výčtu – jistě neúplného – je třeba v chronologii zmínit nekomerční vydání Vojáka a tanečnice na 2CD Státní opery Praha (SO 001-2611) z tamní premiéry v prosinci 2000 za řízení Vojtěcha Spurného. Festival v Bregenzi pak uvedl a v červenci 2002 velmi šťastně zaznamenal také Juliettu (3CD VMS / Zappel Music 106). Základní předností této třetí, německy zpívané nahrávky je symfonicky barevný zvuk orchestru, celistvost, spád, vysoká profesionalita výkonů, zažitost a přirozenost výrazu. Titulní úlohu zpívala Eva-Maria Westbroeková, Michela Johannes Chum, festivalové sbory a Vídeňské symfoniky řídil Dietfried Bernet. Konečně nejnovějším příspěvkem do martinůovské řady je koprodukční Mirandolina, zachycená italsky v říjnu 2002 ve Wexfordu díky BBC a vydaná Supraphonem (2CD 3770-2). Titulní roli zpívá Daniela Bruerová, Ortensii Tereza Mátlová, Fabrizia Massimiliano Tonsini, Rippafrattu Enrico Marabelli. Běloruský národní filharmonický orchestr řídí Riccardo Frizza. Výrazu by slušely větší šarm a noblesa, lehkost a hravost. Tím spíše je třeba vyslovit politování, že nebyla zachycena světová premiéra v květnu 1959 s okouzlující Marií Tauberovou.

Naše léky vás vrací do hry

Generální partner festivalu

17. M E Z I N Á R O D N Í

H U D E B N Í

F E S T I V A L

12. 9. – 1. 10. 2007 Pod záštitou prezidenta republiky Václava Klause

Spolupořadatel hlavní město Praha Za podpory Ministerstva kultury ČR

ROSSINI MEYERBEER DONIZETTI BELLINI

16.9. 17.9.

PONCHIELLI

Rudolfinum Karlovy Vary

Prodej vstupenek od 1.8. v pokladně Rudolfina, tel.: 227 059 234

www.prazskypodzim.cz

PRAŽSKÝ KOMORNÍ ORCHESTR SOPRÁN: TENOR: DIRIGENT:

CLAIRE RUTTER

JUAN JOSÉ LOPERA

JEAN YVES OSSONCE