HOSPODÁŘSKÁ POLITIKA

HOSPODÁŘSKÁ POLITIKA

CZ.1.07/3.2.07/03.0020 Systém celoživotního učení pro podporu efektivní veřejné správy

Projekt je spolufinancován z prostředků Evropského sociálního fondu a státního rozpočtu ČR.

Tato publikace byla vypracována v rámci projektu Operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost CZ.1.07/3.2.07/03.0020 Systém celoživotního učení pro podporu efektivní veřejné správy

Prof. PhDr. František Varadzin, CSc. Ing. Vojtěch Beck Ing. Bc. Jiří Bečica, Ph.D.

HOSPODÁŘSKÁ POLITIKA

Vysoká škola sociálně správní 2014

Prof. PhDr. František Varadzin, CSc. Ing. Vojtěch Beck Ing. Bc. Jiří Bečica, Ph.D.

© Autoři: Prof. PhDr. František Varadzin, CSc. (Předmluva, kapitola 1, 3, 4) Ing. Vojtěch Beck (kapitola 2,6) Ing. Bc. Jiří Bečica, Ph.D. (kapitola 5)

Recenze: Ing. Pavel Bachmann, PhD. Ing. Jan Nevima, PhD.

Edition© Vysoká škola sociálně správní, ICV Havířov o.p.s.

První vydání, 2014

ISBN 978-80-87291-19-1

[Zadejte text.]

Obsah PŘEDMLUVA .................................................................................................................................................... 1 1

TEORETICKÁ VÝCHODISKA HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY ............................................................................... 3 1.1 TYPY HOSPODÁŘSKÝCH MECHANISMŮ A ZPŮSOBY JEJICH KOORDINACE ...................................................................... 4 1.2 ZÁKLADNÍ TEORIE PRO POSTULOVÁNÍ HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY ................................................................................. 8 1.2.1 Intervencionalistické koncepce ........................................................................................................ 8 1.2.2 Liberalistické koncepce .................................................................................................................. 11

2

NÁSTROJE A CÍLE HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY ........................................................................................... 13 2.1 2.2 2.3

3

NOSITELÉ A NÁSTROJE HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY .................................................................................................. 13 CÍLE HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY .......................................................................................................................... 15 VZTAH MEZI CÍLI HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY .......................................................................................................... 22

ZPŮSOBY UŽITÍ HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY .............................................................................................. 27 3.1 POLITIKA ŘÁDU SOUSTAVY A PROCESNÍ POLITIKA................................................................................................. 27 3.2 POLITIKA ŘÁDU (SOUSTAVY) ........................................................................................................................... 27 3.3 PROCESNÍ POLITIKA ...................................................................................................................................... 28 3.4 STABILIZAČNÍ A PRORŮSTOVÁ POLITIKA ............................................................................................................. 28 3.5 STABILIZAČNÍ POLITIKA .................................................................................................................................. 29 3.5.1 Prorůstová hospodářská politika ................................................................................................... 30 3.6 NABÍDKOVĚ A POPTÁVKOVĚ ORIENTOVANÁ HOSPODÁŘSKÁ POLITIKA ...................................................................... 32 3.6.1 Nabídkově orientovaná hospodářská politika ............................................................................... 32 3.6.2 Poptávkově orientovaná hospodářská politika ............................................................................. 33 3.7 MAKROEKONOMICKY A MIKROEKONOMICKY ORIENTOVANÁ HOSPODÁŘSKÁ POLITIKA ................................................ 34 3.7.1 Makroekonomická hospodářská politika ...................................................................................... 34 3.7.2 Mikroekonomická hospodářská politika ....................................................................................... 35 3.8 EKONOMICKÁ REALITA A OČEKÁVÁNÍ BUDOUCÍHO STAVU ..................................................................................... 35 3.8.1 Teorie racionálního očekávání....................................................................................................... 36 3.8.2 Teorie adaptivního očekávání ....................................................................................................... 36

4

MAKROEKONOMICKÉ TYPY HOSPODÁŘSKÝCH POLITIK......................................................................... 37 4.1 MONETÁRNÍ POLITIKA ................................................................................................................................... 37 4.1.1 Peníze a jejich tvorba..................................................................................................................... 37 4.1.2 Peněžní systém a monetární politika ............................................................................................. 38 4.1.3 Vymezení monetární politiky ......................................................................................................... 38 4.1.4 Nástroje monetární politiky........................................................................................................... 39 4.2 FISKÁLNÍ POLITIKA ........................................................................................................................................ 41 4.2.1 Cíle a funkce fiskální politiky ......................................................................................................... 42 4.2.2 Zásady sestavování rozpočtu......................................................................................................... 43 4.2.3 Typy fiskální politiky ...................................................................................................................... 45 4.3 VNĚJŠÍ HOSPODÁŘSKÁ POLITIKA ...................................................................................................................... 46 4.3.1 Mezinárodní obchodní politika ...................................................................................................... 47 4.3.2 Problematika měnových kurzů ...................................................................................................... 48 4.3.3 Platební bilance ............................................................................................................................. 49

[Zadejte text.]

4.4 5

MIKROEKONOMICKÉ TYPY HP ............................................................................................................... 55 5.1 5.2

6

POLITIKA PŘEROZDĚLOVÁNÍ............................................................................................................................ 51

POLITIKA OCHRANY HOSPODÁŘSKÉ SOUTĚŽE ...................................................................................................... 55 STRUKTURÁLNÍ POLITIKA................................................................................................................................ 59

JINÉ TYPY HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY ....................................................................................................... 65 6.1 6.2 6.3 6.4

POLITIKA ZAMĚSTNANOSTI ............................................................................................................................. 65 SOCIÁLNÍ POLITIKA ....................................................................................................................................... 67 REGIONÁLNÍ POLITIKA ................................................................................................................................... 70 ENVIRONMENTÁLNÍ POLITIKA ......................................................................................................................... 74

POUŽITÉ ZDROJE A LITERATURA ..................................................................................................................... 77

[Zadejte text.]

PŘEDMLUVA Ekonomická aktivita je vědomá lidská činnost za účelem získání hmotných a nehmotných statků, které uspokojují lidské potřeby. Od jiných aktivit, tvořících statky (umění) je specifická tím, že jde o opakovatelnou činnost a proto vytváří reprodukovatelné statky. Tím se liší od jedinečnosti jiných aktivit, a proto se odehrává ve společenské struktuře. Ta totiž zaručuje, že udrží podmínky pro její existenci. Jde o podmínky v oblasti udržení materiální základny produkce, podmínky v oblasti organizace a řízení sociálních mechanismů a podmínky v oblasti získávání znalostí a dovedností, jejich předávání a zdokonalování. Na základě toho lidská společenství pak vytvářejí způsoby rozdělování výsledků produkční činnosti, jejich směny a spotřeby. Formulují se tak společenské struktury, jednotlivé ekonomické subjekty vstupují do vzájemných vztahů, které jsou uspořádány jak horizontálně tak vertikálně. Konkrétní ekonomický systém se proto vyskytuje v podobě vazeb, které vyrůstají jak z materiálně technických determinant výroby statků, tak z technicko-organizačních struktur lidí účastnících se této výroby dílčími činnostmi v rámci dělby práce. Vstupují sem i sociálně určené skupiny lidí, které se účastní rozdělování i směnných procesů a jsou determinovaní svými zájmy. Také sem vstupují nutně i představitelé celospolečenského správního aparátu (samospráva a vláda). Jestliže vyjdeme z výše uvedeného spojení „vědomá aktivita“, je zřejmé, že subjekty, které mají v rámci ekonomického systému povinnost spravovat zásoby, odpovídat za zabezpečení potřebných finančních toků atd., budou považovat za nutné mít možnosti a nástroje, jak celkovou ekonomickou aktivitu ovlivnit. S vývojem společnosti se samozřejmě mění forma těchto zásahů, jejich rozsah a struktura oblasti, na kterou jsou směřovány. Mění se také jednotlivé typy organizačních struktur. Jinak řečeno způsoby chrámového či palácového hospodaření prvotních civilizací, provoz královských sýpek, naturální daňové systémy atp., jsou v současnosti téměř nepoužitelné, avšak existuje správa hmotných rezerv nebo finanční správa. 1 V ekonomickém systému jde často o změnu forem, nikoliv funkce. Z hlediska co nejvíce obecného vymezení hospodářské politiky lze říci, že pod tímto termínem rozumíme soubor zásahů, které provádějí řídící subjekty proto, aby stanovily pro podřízené subjekty pravidla chování v procesu produkce statků. Tyto zásahy do chodu hospodářství mohou být zacíleny buď na jednotlivé subjekty, nebo na nastavení parametrů pro prostředí, v jejichž rámci aktivita probíhá. 1

K základnímu studiu vývoje uspořádání ekonomického systému viz např. CAMERON, R. Stručné ekonomické dějiny světa. Od doby kamenné do současnosti. Praha: Victoria Publishing, 1996.

1

[Zadejte text.]

Následující stránky mají za cíl ukázat čtenáři, jaké existují základní možnosti pro přístup k regulování ekonomik. Jde o značně rozsáhlou problematiku, která vychází jak z teorie společnosti, státu a postavení člověka v jejich rámci. Proto nechť čtenář ji chápe jako úvod a pro podrobnější výklad nechť se podívá do řady dalších prací, která je uváděna i v následujících citacích.2

2

Z české jazykové oblasti ze základních prací viz např. KLIKOVÁ, Ch.; KOTLÁN, I. Hospodářská politika. Ostrava: SOKRATES, 2003. SLANÝ, A. a kol. Makroekonomická analýza a hospodářská politika. Praha: C. H. Beck, 2003. TINBERGEN, J. Hospodářská politika: zásady a tvorba. Praha: Svoboda, 1972. ŽÁK, M.; NĚMCOVÁ, I. Hospodářská politika. Praha: GradaPublishing, 1997.

2

[Zadejte text.]

1

TEORETICKÁ VÝCHODISKA HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY

Hospodářská politika je v zásadě uplatňování opatření, jejichž smyslem je dosáhnout stanovených cílů. Jde o způsob jednání řídícího subjektu v oblasti hospodářských aktivit, kdy se snaží řízené subjekty3 zaměřit na určité normy jednání, které by měli zaručit či podpořit dosažení chtěného stavu. Základní problém spočívá ve skutečnosti, že ekonomické mechanismy totiž automaticky nezaručují vytváření optimální sociálně ekonomické situace, v jejímž rámci by se v každou chvíli všechny subjekty nacházely ve stavu naplnění svých potřeb tak, aby nedocházelo k narušování jejich funkcí, což má pak za důsledek poruchy ve společnosti. Jestliže je společnost hierarchicky strukturovaná, pak její vrcholové části musí na tyto poruchy reagovat, jinak ztrácejí oprávnění své existence. V případě neexistence hierarchického uspořádání musí existovat koordinační mechanismy mezi subjekty, které jsou schopny tyto poruchy eliminovat a navrátit ekonomický systém zpátky do funkčního stavu.4Samoregulující soustava má tak v sobě obsaženu i představu rovnovážné existence jejich prvků, neboť poruchy (zánik, přeměna funkcí subjektů) vždy končí nastolením rovnováhy za nových či obnovených podmínek. Příčiny, které nutí řídící subjekt k zásahu v rámci hospodářské politiky, jsou různé. Jedná se např. o nestability systému jako nezaměstnanost, recese, inflace a změna struktury, které sebou nesou nepříznivé sociální důsledky. Z hlediska tržního mechanismu jsou to nepříznivé dopady prvotního rozdělování důchodu (sociální transfery). Jiným momentem jsou veřejné statky, pokud u nich může dojít k vyloučení ze spotřeby, např. školní vzdělání nebo zdravotní péče. A také je nutno se zmínit o existenci negativních externalit, které mohou narušit chování subjektu v rovnovážném systému. Pro základní pochopení cílů a forem hospodářské politiky je nejprve nutno vymezit představy o fungování hospodářských mechanismů a způsobů jejich koordinace.

3

Pod pojmem subjekt zde rozumíme ekonomickou jednotku, která je zapojena do hospodářského mechanismu. V zásadě je dělíme na domácnosti a firmy. Firmy můžeme dělit na soukromoprávní a veřejné, tj. vlastněné státem nebo jinými samosprávnými orgány. Mimo to existují ještě veřejnoprávní organizace (organizační složky státu), které jsou přímo financovány veřejnými rozpočty. Celý systém je pak zastřešen vládou a parlamentem, které tvoří centrum určující podmínky na daném teritoriu. 4 Blíže k vymezení systémů a teoretické analýze chování viz FRIDRICH, D. SystemtheorieundökonomischeModelle. Einführung in systemtheoretischeGrundlagen, KonzeptionenundMethoden der Wirtschaftstheorieundökonometrie.FreiburgimBreisgan: Rudolf HaufeVerlag, 1984.

3

[Zadejte text.]

1.1 Typy hospodářských mechanismů a způsoby jejich koordinace Lidstvo jako kterýkoliv živý organismus na této planetě potřebuje zabezpečit látkovou výměnu mezi sebou a okolím. Tuto výměnu zabezpečuje v podobě interakce mezi jednotlivými ekonomickými subjekty a také v jejich vztahu k okolí. Proto platí i pro hospodářskou politiku nutnost uvědomění si širších souvislostí determinujících hospodářský mechanismus a prostředí, v němž působí. Musí tedy respektovat dostupné přírodní zdroje a možnosti jejich využití, které podmiňují jeho existenci.5 Mimo přírodní zdroje je nutno charakterizovat i lidské zdroje, tj. nejenom samotné lidské subjekty zapojené v ekonomické aktivitě, ale i systémy získávání, zpracování a uchování informací, výchovy a vzdělávání, akumulaci znalostí a zkušeností těchto subjektů. Je tedy zřejmé, že akt produkce není pouze technologickou záležitostí, ale také sociálním procesem, v němž se prolínají různé vztahy rozdělování, směny a spotřeby. V jejich formách se neodrážejí pouze kvantitativní poměry, jsou také důsledkem morálně etických postojů, mravních zásad a kulturních i politických forem bytí společnosti. Základem hospodářského mechanismu je však dělba práce, která určuje postavení a vztahy jednotlivých subjektů. V zásadě jde o fakt, že člověk nemůže existovat mimo lidskou společnost a jak z hlediska biologické, tak i sociální a ekonomické reprodukce může fungovat pouze v mezilidských vztazích. Základem jeho existence je tak kooperace subjektů za účelem uspokojování potřeb. Lidství jako vlastnost biologického hominida jsou právě vztahy, které vyjadřují spojení a jeho kvalitu mezi jedinci. To se vyvíjí s vývojem těchto vztahů,6 není tudíž fixní strukturou. Prvotním momentem existence hospodářského systému je naturální ekonomika. Vzniká v procesu přeměny přírody ve statky uspokojující lidské potřeby. Produkce je zde bezprostředně determinována konkrétními potřebami jedinců určitého společenství a ty také určují jeho rozsah. Rozdělování vytvořené produkce a vzájemná výměna produktů je zde zpravidla určena zvykovými normami, které do značné míry respektují uspořádání potřeb pospolitosti a přírodní danosti vyplývající z klimatu či ročního období. Základní struktura těchto společenství vyrůstá z přirozené dělby práce. Její určení vychází z pohlavních a věkových rozdílů a také z rozdílů schopností jednotlivých členů. Tyto přirozené determinanty pak zařazují individuum do určité funkce, která souvisí s obstaráváním hmotných i nehmotných statků. Člověk se začal formovat do podoby specializovaného výrobce, což mu umožnilo zvyšovat růst produktivity práce, a tím nárůst 5

K ekonomickým zdrojům blíže viz VLČEK, J. Ekonomie a ekonomika. 4. zcela přepracované vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009. kap. 3. Principy hospodářské činnosti. 6 Nejde zde o pouhý redukcionalismus, ale o širší pojetí práce jako východiska formování aktivity člověka v celé struktuře sociokulturní bohatosti a historických forem. K tomu viz např. FRAMBACH, H. ArbeitimökonomischenDenken. ZumWandel des Arbeitsverständnisses von der AntikebizzurGegenwart. Marburg: Metropolis, 1999. nebo SOBOTKA, M. Člověk práce a sebevědomí. Praha: Svoboda, 1969.

4

[Zadejte text.]

celkového bohatství ve společnosti. Naturální hospodářský mechanismus sehrává svoji roli dodnes, i když většina statků v podobě zboží a služeb prochází tržním mechanismem. Je zachováván uvnitř rodin, v širších příbuzenských vztazích i v podobě různých sousedských výpomocí se projevuje na úrovni lokálně vymezených společenství. Vzájemná výměna statků je zde dána morálními normami, které jsou odrazem biologických a sociálních podmínek existence. S rozvojem produkční základny se mění i dělba práce, kdy dochází k další specializaci pracovních činností a postupnému osamostatňování subjektů. Tyto procesy zvýrazňují roli sociálního mechanismu a formuluje se společenská dělba práce. Vznikají společenství zaměřena na usedlý způsob života a kočovnické civilizace, kde pro způsob života byl rozhodujícím momentem existence domestikovaných zvířat. Při tom docházelo i k vydělování příslušných řemesel jako hrnčířství, zpracování kůží, výroba kovů atp. Rozvojem a osamostatňováním jednotlivých druhů výrob zvyšovalo roli vlastního koordinačního mechanismu. Čím byly subjekty ve společnosti specializovanější, tím větší roli sehrával hospodářský mechanismu a to jak z hlediska vertikálních, tak i horizontálních vazeb. Význam vertikálních vazeb obzvláště zesílil v souvislosti s růstem dělby práce v rámci pracovních operací. Tento způsob rozčleňování pracovního procesu na dílčí operace můžeme historicky datovat do manufakturního stádia rozvoje produkčních technologií. S kvantitativním rozvojem trhu (zámořský obchod, vzrůst obyvatelstva) začala se uplatňovat masová produkce zboží a služeb. Jejich velké objevy umožnily vytvářet specialisty na dílčí operace v rámci výroby. To vedlo k vytváření, nejprve specializovaných nástrojů a potom strojů a nakonec v komplexu nové produktivnější výrobní základny. Aby tato kooperace mohla existovat, musely vznikat další instituce, které dbaly na jednotnou metodiku měření a jiné technické standardy ve výrobě, sjednocovaly se praxe v platebním styku, právní předpisy atd. To vše ve svém důsledku vedlo k vyšší výkonnosti produkčního systému. Dalším stupněm je mezinárodní dělba práce, která přenesla procesy specializace a kooperace do sféry ekonomického bytí národů. Růstem produktivní účinnosti firmy začaly běžně přesahovat rozměr domácích trhů. V první fázi se jednalo o proces internacionalizace, tj. docházelo k odbytu části zboží v zahraničí. Na bázi komparativních výhod výrobci optimalizovali objem výroby pro několik trhů. Tím došlo k prohloubení jak exportu, tak importu. V současné fázi vývoje se začíná již projevovat globalizace jako proces propojování specializovaných ekonomických aktivit do celosvětového systému, a to nejen ve výrobě zboží, ale i v oblasti služeb. Hospodářský mechanismus přestává být záležitosti jednoho státu. Projevují se zde vlivy z mezinárodního prostředí a v případě některých trhů, např. finančních, lze hovořit o neschopnosti jednotlivých vlád samostatně se vyrovnat s jejich dopady. S nárůstem internacionalizace a globalizace se počty takovýchto trhů se zvyšují a malé a střední 5

[Zadejte text.]

ekonomiky již v převážné míře na samostatnost rezignovaly. Snaží se najít řešení v koncipování regionálních ekonomických uskupení, kde by mohlo dojít k možnosti ovlivnit negativní dopady mezinárodní dělby práce, a s tím související problém produkčních a odbytových sítí. V současnosti tak můžeme říci, že konkrétní hospodářský mechanismus je „konglomerát“ naturální ekonomiky, lokálních, národních, mezinárodních a světových trhů, přičemž zastoupení každého segmentu v jednotlivých zemích je různé. Záleží na stupni ekonomického vývoje, velikosti státu, geografické poloze a politických vztazích, v nichž se odráží sociokulturní zvláštnosti konkrétního státu. Chceme-li ovlivňovat hospodářský mechanismu, pak si musíme v první řadě uvědomit jeho institucionální rámec, který je dán vlastnickými vztahy, socio-kulturními normami a to jak v podobě formálních, tak i neformálních institucí. Často je modifikován do podoby právních zákonů. Z hlediska preference vertikálních a horizontálních vazeb pak ekonomika může být organizována příkazově v podobě plánů či v podobě svobodného trhu. Je však nutné říci, že se jedná o modelové představy a žádná reálná ekonomika není čistě příkazová či čistě tržní. Při tom nelze ani zjednodušeně v praxi ztotožnit příkazovou ekonomiku se společenským vlastnictvím a tržní se soukromým vlastnictvím. Jako příklady protikladů lze uvést Čínu s jejím obrovským státním a municipálním vlastnictvím nebo Německou ekonomiku v době „totální mobilizace“. Silné prvky vertikálního řízení můžeme vidět dnes v nedokonalé konkurenci, kdy řada nadnárodních společností rozvíjí plánovitě své kapacity v rámci celého světa. V reálné ekonomice jde tedy o míru zastoupení vertikálních a horizontálních vazeb, přičemž ne všechny vertikální vazby jsou státní a ne všechny horizontální mají soukromovlastnický charakter. To vytváří specifické podmínky pro konkrétní organizační struktury každého státu. Z uvedeného důvodu také dochází k různým dopadům jednotlivých hospodářských politik na ekonomiku. Např. existuje-li v ekonomice vedoucí postavení nadnárodních společností, pak je velmi obtížné regulovat jejich případné aktivity úrokovými sazbami, neboť zdroje jejich financování (v případě potřeby) jsou v zahraničí. Naopak malé domácí firmy se vůči nim snadno dostanou do problémů. A to jak v případě vysokých úrokových měr, tak i nízkých. V první situaci si velká nadnárodní společnost snadněji zajistí lacinější financování v zahraničí, ve druhé domácí držitelé dají přednost zapůjčit nadnárodní společnosti z důvodů menšího rizika. Základní postulát v procesu tržní koordinace je totiž v tom, že stát nemá dělat nic, co by ovlivňovalo cenovou elasticitu a z toho plynoucí chování firem i domácností. Ceny tak nastavují procesy v oblasti rozdělování, alokace i spotřeby a stát může maximálně ovlivnit prostředí, v němž se pohyb cen odehrává. Dalším směrem jeho úsilí pak může být odstraňování překážek dokonalé konkurence, a tak zabezpečit fungování „neviditelné ruky 6

[Zadejte text.]

trhu“. Druhým postulátem v procesu tržní koordinace je zabezpečení rovných podmínek pro všechny subjekty na trhu. Nelze tudíž dopustit zvýhodnění některých segmentů, neboť by došlo, díky nárůstu nerovnováhy, k porušení chodu hospodářského mechanismu a nemožnosti k návratu k optimálnímu stavu. „Jádrem“ koordinačního mechanismu je v tomto případě samoregulující trh a intervenční hospodářská politika zasahuje do parametrů prostředí, přímo výjimečně pouze v případě velkého externího zásahu s cílem dočasně omezit důsledky šoku, než začne fungovat samoregulující mechanismus. Oproti tomu centrální (direktivní) řízení vychází z priority cíle oproti prioritě ceny. Koncepce jeho hospodářských aktivit vychází z uspořádání cílů. V „čisté“ teoretické podobě je vytvořen plán postupné realizace dílčích cílů k dosažení hlavního cíle a někteří teoretici jej chápou jako protiklad trhu. Neslučitelnost plánu a trhu vyjadřují předpokladem, že plán „vyřazuje“ trh z činnosti. Jde zde o „extrémní“ model, který byl často používán v podobě válečného hospodářství nebo válečného komunismu. Základem pojetí je idea, že centrum má veškeré potřebné informace, které dokáže zpracovat tak, aby zvolilo optimální cestu k naplnění cíle. Jiná koncepce vychází z představy, že plán a trh vzájemně koexistují. Trh je interpretován, jako určitý korektor plánu, rozdíly se řeší na bází operativního řízení ekonomických procesů. Tržní mechanismus zde funguje v omezené míře a plán se omezuje více méně na dosahování základních kvantitativních veličin a cíle mají spíše strategický charakter. Ceny, na rozdíl od direktivního řízení, nemají pevný „úřední“ charakter, ale mohou se pohybovat v určitých rozmezích, aniž by to vyvolalo reakci centra. Z hlediska koordinačních mechanismů, je také nutno rozlišit naturální (technický) charakter produkce a sociálně ekonomický charakter hospodářských procesů. Technický charakter je dán přírodními zákony a jejich stupni zvládnutí ve společnosti. Mění se s rozvojem vědecko-technického vývoje. Sociálně ekonomický charakter vychází z technického charakteru, odráží však společenskou organizaci a vlastnické vztahy. Tyto dvě roviny koordinačního mechanismu nelze od sebe oddělovat, ale ani ztotožňovat. Komplikovanost koordinačního mechanismu v praxi také vyžaduje složité nástroje hospodářské politiky a v konkrétní situaci vyžaduje diferencované používání. Preferování direktivně horizontálních vztahů vede zpravidla k účinnějšímu výsledku, avšak jednostrannějšímu, který nemusí být v souladu s komplexními potřebami. Oproti tomu spoléhání se na horizontální seberegulační mechanismy může lépe vyjevit preference většiny subjektů, ignorování poruch může vést až k rozpadu ekonomiky. Je však zřejmé, že pokud lze dosáhnout cíle nepřímými nástroji, je jejich použití vhodnější, neboť umožňuje subjektu nalézt vlastní optimální trajektorii, vhodnou pro jeho konkrétní podmínky. Direktivní řízení 7

[Zadejte text.]

ukazuje své přednosti v případě nutnosti soustředit úsilí na vybrané cíle nebo v případě vážného nebezpečí poruch rovnováhy.7

1.2 Základní teorie pro postulování hospodářské politiky 1.2.1 Intervencionalistické koncepce Intervencionalistické pojetí chodu hospodářského mechanismu v období předcházející rozvoji tržního hospodářství bylo běžné. Důvod spočíval v tom, že první zemědělské kultury chápaly centrální autoritu (ať chrámovou či palácovou, nebo vůdce rodu či kmene) jako politickohospodářský subjekt a řada nutných činnosti byla posvěcována různými náboženskými rituály. Společenská jednotka tak byla řízena v jednotě ekonomických, sociálních i náboženských institucí.8 Význam „veřejné správy“ pro chod ekonomiky lze tak vysledovat jak u prvních civilizací v Egyptě, Předním Východě, Krétě, Indii, Číně, u Inků atd. Situace se začíná měnit s rozvojem obchodu a vznikem samostatných center řemeslné výroby napojené na dálkový obchod, který mnohdy ztrácí svou „státně monopolní“ kazajku. Obzvláště ve Středomoří vzniká systém rozvinutých trhů, které jsou v obecných rysech určeny státem (řeckou polis), ale již fungují na bázi tržních vazeb mezi subjekty. Tento proces rozporu mezi naturální ekonomikou a rozvojem zbožně peněžních vztahů se objevuje i v myšlenkových koncepcích zabývajících se fungováním společnosti. Odráží se to v tvorbě autorů jako Platon, Xenofon, Aristoteles a další.9 Akumulace zkušenosti se odrazila v celé praxi antického světa. Ukázalo se, že ekonomický blahobyt tehdejších civilizací je výsledkem působení řady institucí. Lokální vlády odpovídaly za lokální trhy, centralizovaná vláda za průběh ekonomických vztahů mezi oblastmi. Rozvoj dálkového obchodu byl závislý na ustanovení řádu a pořádku, udržení oběhu peněz a rozvoji transportních systémů. Obdobnou roli jako Římská říše pro západní část Euroasie a Severní Afriky sehrála Čína 7

K této problematice viz např. ROZSYPAL, K. a kol. Úvod do teorie a praxe národohospodářského plánování. Praha: SNTL/ALFA, 1978. MERVART, J. Dlouhodobé plánování. Praha: Svoboda, 1980. FIŠER, D. Plánování ve vyspělých kapitalistických zemích. Praha: Svoboda, 1968. ŠIK, O. Ekonomika, zájmy, politika. Praha: NPL, 1962. ŠULC, Z. Stát a ekonomika. Praha: Karolinum, 2004. EUCKEN, W. Zásady hospodářského řádu. Praha: Liberální institut, 2004. V současné době je tato diskuze velmi živá v souvislosti s teorií tržního socialismu, která se realizuje v Číně nebo ve Vietnamu. Blíže viz např. CHOW, C. G. The Role ofPlanning in China´s Market Economy. (International) conference on China´sPlanningSystemReform (24. – 25. 4. 2004). In: www.princeton.edu/rgchow/roleofplanning.htm/. 8 Ke sledování dějinných procesů mimo řady specializovaných studií viz CAMERON, R. Stručné ekonomické dějiny světa. Od doby kamenné do současnosti. Praha: Victoria Publishing, 1996. K faktografickým údajům viz MADDISON, A. TheWorldEconomy. A MillenialPerspective. Paris: OECD, 2002. MADDISON, A. TheWordlEconomy. HistoricalStatistic. Paris: OECD, 2003. 9 K základnímu přehledu ekonomických teorií viz např. SOJKA, M. Dějiny ekonomických teorií. Praha: JUDr. Karel Havlíček, Havlíček Brain Team, 2010. PRIBRAM, K. Geschichte des ökonomischenDenkens. I, II. Frankfurt amMain: SuhrkapmVerlag, 1992.

8

[Zadejte text.]

pro její východní část. Zde míra kontroly a množství pravidel bylo asi ještě větší, což bylo dáno do souladu s konfuciánskou ideologií. Po rozpadu Římské říše vznikly na evropském teritoriu středověké světy. Z počátku dochází k nárůstu zvykově řízeného naturálního hospodářství. Značnou roli zde sehrává i církevní organizace a to jak z hlediska řízení a právy poměrně značného majetku, tak i z hlediska způsobů hospodaření. Síla vlivu církve byla dána i tím, že v raném středověku bylo kněžstvo jedinou skupinou, která uměla číst a psát. Proto také ve středověku bylo ekonomické myšlení součástí náboženské nauky a její koncepce byla založena na hodnotových principech křesťanství. Teologické postoje se tak odrazili i v pojetí práva regulovat ceny (spravedlivá cena), omezení úvěrových vztahů (zákony proti lichvě), lakota byla smrtelným hříchem (nadměrný zisk) atd.10 Společnost tak byla uspořádána do Bohem posvěceného systému, kdy tyto skupiny ve vzájemné jednotě vytvářeli pospolitost, jejímž hlavním úkolem bylo naplnění náboženského ideálu. Regulace však nebyla dána pouze náboženskými organizacemi, ale různými kupeckými gildami a řemeslnickými cechy. Vznikala monopolně kartelová struktura výroby a směny a ta převládala v tržních střediscích. Tento způsob organizace převládal (byť ne absolutně) i v italských obchodních republikách či v městských svazech jako byla Hanza. Výchozím učením pro moderní intervencionalistické koncepce byl merkantilismus. Jako koncepce se rodil od 14. století v Itálii a Anglii a byl ideovým nástrojem měšťanstva a panovníka. Souviselo to s širšími sociálně ekonomickými procesy projevující se s nástupem novověku od 15. století. S rozvojem měst začíná klesat význam feudálů, kteří jako majitelé půdy ovládají do té doby základní výrobní prostředek – půdu. Města si v „konkurenci“ o hegemonii snaží zabezpečit sílu centrálního panovníka a spolupracují s ním na jeho moci. Prosazuje se tak myšlenka absolutistické monarchie. Hospodářské výsady přidělované městům postupně překonávaly statickou společnost středověku se spravedlivými cenami, mzdami, klášterní etikou a renesance změní tento ideál na potřebu plného života, který chápe bohatství jako něco pozitivního umožňujícího zkvalitnit život. Raný merkantilismus viděl nutnost spolupráce se státem v procesu odstraňování feudálních výsad, rozvoji obchodního kapitálu a jeho podporou v rámci mezinárodního obchodu (rušení mýt, zavádění cel, podpora trhů ve městech). Rozvinutý merkantilismus, jehož nejznámější forma se nazývá colbertismus, podle J. Colberta, ministra financí francouzského krále Ludvíka XIV měl komplexnější charakter. Ve Francii jím byl realizován celý systém proexportní a antiimportní politiky, který zahrnoval přímé investice státu, udělování výsad obchodním společnostem, podporu proexportních a antiimportních firem, daňové úlevy, 10

Vliv morálně etických postojů v ekonomickém myšlení nikdy nevymizel a můžeme jej nalézt dodnes. Viz ETZIONI, A. Morální dimenze ekonomiky. Praha: Victoria Publishing, 1995. RICH, A. Etika hospodářství. I, II. Praha: OYKOYMENEH, 1994. SEN, A. Etika a ekonomie. Praha: Vyšehrad, 2002.

9

[Zadejte text.]

výstavbu infrastruktury, orientaci zahraniční politiky i vzdělávací politiku. V rozdílné míře a s rozdílnou intenzitou byly tyto či obdobné zásahy vědomě aplikovány i v dalších zemích. V Anglii lze poukázat na dílo O. Cromwella, v Prusku Fridricha II., v Rusku na reformy Petra I. a Kateřiny II. a u nás na tereziánsko-jozefinské reformy, abychom jmenovali nejznámější vládnoucí osobnosti, které jsou spjaty s merkantilismem a jeho variantami. Stát zde byl chápán jako nedílná část ekonomického systému, který je neoddělitelně spjat s výrobou, rozdělováním, směnou a spotřebou. Avšak postupně, v souvislosti s ekonomickým rozvojem, jednotlivé subjekty začaly pociťovat náklady na provoz státního mechanismu jako zátěž pro svůj další rozvoj. Souviselo to také se ztrátou mocenského postavení feudálních institucí a subjektů. Státní reglementace se novým strukturám začala jevit jako zúžení prostoru pro další možné aktivity, a tak se v ekonomicky rozvinutých oblastech začala projevovat teorie laciného státu. V ekonomicky zaostalejších oblastech (Německu, Rusku, Japonsku) zůstávala dosti silná tradice státního intervencionalismu. Jejími hlavními mluvčími byl J. Hamilton, H.Carey aj. v USA a F. List v Německu. Obzvláště poslední zmiňovaný autor měl velký vliv v oblasti rozvoje teorie protekcionismu. Nová koncepce vycházela z toho, že ekonomicky silnější státy mají zájem na tom, aby existovalo neregulované hospodářství, které vede k ovládnutí ekonomicky slabších subjektů. Aby tomu zabránili, tito představitelé navrhují takový systém podpory rozvoje hospodářství, který umožňuje urychlený rozvoj domácích subjektů. Teprve až když dojde ke vzájemnému srovnání, považují za možné vystavit domácí ekonomiku mezinárodní konkurenci. V jejich pojetí nemá hospodářská politika primární fiskální účel jako u merkantilistů, ale základem se stává potřeba celkového ekonomického rozvoje. Takto pojatá hospodářská politika se stává i základem, na kterém je založen systém řízení a regulace národního hospodářství SSSR a později i dalších zemí RVHP. Zde je aplikován v podobě střednědobých plánů. Nový podnět pro rozpracování intervencionalistické koncepce je spjat s J. M. Keynesem a jeho následovníky. Historický vývoj ukázal na potíže spjaté s neregulováním cyklu. Velká hospodářská krize ohrozila fungování celého moderního ekonomického systému. Praxe začala reagovat s předstihem, a tak Roseveltův New Deal si vynutil řadu přímých zásahů do chodu ekonomiky, zdůraznil roli státu coby investora a jeho zodpovědnost za sociálně ekonomické prostředí. Keynesiánská doktrína regulace postavila do centra pozornosti problém rovnováhy ekonomiky. Její představitelé se shodli na předpokladu nedokonalosti tržního mechanismu z důvodů nedokonalé pružnosti cen a z rychle rostoucího sklonu k úsporám než růstu 10

[Zadejte text.]

produktu. To ve svém důsledku vede v jejich logice k nedostatečné agregátní poptávce a nastolení rovnováhy, aniž je dosaženo optimálního využití produkčních faktorů. Státní intervencionalismus je tak chápán jako mechanismu nastolující rovnováhu, který odstraňuje negativa nedokonalého fungování trhu. 1.2.2 Liberalistické koncepce Liberalistická koncepce hospodářské politiky vzniká jako reakce na změněné podmínky vývoje. Jakmile dojde k rozšíření tržního mechanismu, pak základem dynamiky se stává konkurenční mechanismus, který nutí ekonomické subjekty neustále akumulovat zdroje. Jedině tak lze odolat tlaku jiných subjektů, nebo posílit své postavení na trhu. Ziskový motiv jednání firem je proto formou soupeření o zdroje další existence. Role státu může být i záporná, neboť odčerpáním zdrojů pro svoji potřebu může podlomit hospodářskou dynamiku a různými formami regulace (administrativní monopoly, neadekvátní nařízení) dokáže snížit celkovou efektivitu rozvoje. Jako idea se myšlenka odstátnění ekonomiky rodí v podobě kritiky merkantilistické doktríny. Autoři jako D. Hume, A. Smith, D. Ricardo a další odmítají vidět zdroj bohatství v monetární sféře a hlavní důraz kladou na produkci statků. První s touto kritikou vystoupili francouzští fyziokrati. V jejich pojetí je základem produkce v zemědělství. To totiž vytváří potraviny a další materiály, které se v průmyslu pouze přetváří. Průmysl je brán jako sterilní a šlechta i státní aparát jako neproduktivní. Proto podpora zemědělství a produktivita práce v něm vytváří bohatství. Protože zároveň byli fyziokrati přívrženci přirozeně právní koncepce, razili zásadu svobody subjektu ve formě „Laissez-faire“ (nech být). Přirozeně právní koncepce byla reakcí na absolutistickou královskou politiku, která přestala brát ohled na potřeby společnosti a soustředila se na obranu šlechtických a svých výsad. Britští klasičtí ekonomové přijali racionalistickou koncepci francouzských encyklopedistů a integrovali ji s přístupy ve filosofii od přínosů Lockea k Humeovi. Stát byl definován jako subjekt vznikající na základě racionalisticky jednajících individuí, kteří pochopí v praxi jeho užitečnost. Rozsah a funkce státu jsou dány potřebami zajistit efektivní vládu, schopnou na základě principu minimálních nákladů zabezpečit potřebný rozsah nezbytně nutné vlády. Ostatní záležitosti se mají řešit na základě přijatých racionálních pravidel. Zde stát pouze dohlíží a zabezpečuje rovnost pro subjekty a trestá nedodržení pravidel. Vlastní systém je totiž interpretován jako samoregulující, a který zabezpečuje vztah mezi individuálním vkladem a výnosem. Jednotlivec je tak součástí harmonického systému, jež je zabezpečen na základě rovných šancí všech subjektů. Vnáší tak myšlenku ekonomické demokracie jako předpoklad efektivního hospodaření. Pokud je hospodářská politika vykonávána ve prospěch některých subjektů, znamená to vždy narušení morálně etických parametrů ekonomické spravedlnosti. V dalším vývoji se zdokonalovala představa o fungování hospodářského mechanismu 11

[Zadejte text.]

a v Marshallově neoklasickém pojetí dochází k syntéze analýzy jak na straně nabídky, tak i na straně poptávky. Hospodářská politika se koncentruje na odstraňování překážek pro fungování všech stránek tržního mechanismu. V tomto smyslu má neoklasická hospodářská politika maximálně přiblížit realitu potřebám ideálního tržního mechanismu. Tomu přizpůsobuje nástroje v oblasti monetární, trhu výrobních faktorů i trhu zboží a služeb. Po té, co do ekonomické analýzy vstoupilo povědomí o veřejných statcích, externalitách a nedokonalých tržních mechanismech, zastánci neintervencionalistických koncepcí formulují hospodářskou politiku jako proces, který se má zaměřit na ekonomické prostředí. Jejím smyslem je nastavit parametry tak, aby došlo k minimalizaci tržního selhání či byly odstraněny jejich příčiny. Převažuje však zde nedůvěra k přímým zásahům do chodu ekonomiky, neboť tvrdí, že negativní důsledky těchto intervencí jsou větší než případný pozitivní přínos.11

11

Stačí se podívat na některý souhrn záporů státu u neoliberálních autorů – 1. Nerespektování preferencí pro než nemá informaci. 2. Nestabilita hlasovacích procedur. 3. Nedokonalá „tržní situace“ politických stran. 4. Politická renta. 5. Vliv zájmových skupin. 6. Dobývání renty. 7. Potlačování možných budoucích stavů. 8. Nepružnost zdola. 9. Agendy byrokracii. 10. Krátkodobost finančních strategií. 11. Judikatura jako odraz zájmových skupin. 12. Transakční náklady. Viz GREGOR, V. Nová politická ekonomie. Praha: Karolinum, 2005, kap. IV. Neefektivita demokratického politického trhu, s. 91-101.

12

[Zadejte text.]

2

NÁSTROJE A CÍLE HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY

2.1 Nositelé a nástroje hospodářské politiky Do skupiny nositelů hospodářské politiky zahrnujeme soubor institucí, jak státních, tak i nestátních včetně neformalizovaných skupin, přičemž tyto instituce se třídí do několika segmentů:  zákonodárné instituce,  exekutivní instituce (vláda, ministerstva, úřady apod.),  emisní banka jako nositel monetární politiky,  instituce vytvářející tržní prostředí a dohlížející na jeho kvalitu (protimonopolní úřady),  soudní instituce, jež zaručují vymahatelnost zákonem stanovených pravidel,  instituce protivážných sil či nositelé vlivu, které sice nepatří k formální organizaci hospodářské politiky, ale přímo či nepřímo ji ovlivňují (odbory, organizace zaměstnavatelů, politické strany apod.)12. Z hlediska podílu institucí na hospodářsko-politickém rozhodování můžeme nositele hospodářské politiky členit na:  nositelé hospodářsko-politického rozhodování (decizní sféra) – instituce, které mají pravomoc ze zákona rozhodnutí přijímat, vykonávat a prosazovat (vláda, parlament, centrální banka),  nositelé hospodářsko-politického vlivu (vlivová sféra) – instituce a osoby, které mají možnost hospodářsko-politické rozhodování ovlivňovat, ale nemají rozhodovací pravomoc (politické strany, odbory, média, hospodářské komory apod.). Nositeli hospodářské politiky nazýváme subjekty, které vstupují do celého procesu hospodářské politiky včetně jeho jednotlivých fází – formulování, realizace a kontroly hospodářské politiky. Z hlediska vlivu jednotlivých nositelů hospodářské politiky a dopadu jejich rozhodnutí členíme subjekty dále na nositele na nadnárodní úrovni, a to jak různé sektorové (Mezinárodní měnový fond, Mezinárodní organizace práce, atd.), tak integrační

12

K základnímu přehledu o institucích viz VOIGT, S. Institucionální ekonomie. Praha: Alfa nakladatelství. Liberální institut: 2008.

13

[Zadejte text.]

uskupení (např. EU a její orgány) a na národní úrovni (např. vláda, parlament, centrální banka apod.). 13 Nástroje hospodářské politiky tvoří prostředky, které má stát pod svou kontrolou, a které používá k dosažení vytýčených cílů. Nástroje HP můžeme členit dle různých hledisek:  podle úrovně působení na nástroje makroekonomické a mikroekonomické,  podle charakteru vlivu na nástroje přímé a nepřímé,  podle oblasti působení (nástroje fiskální, monetární apod.),  podle způsobu ovlivňování na nástroje selektivní a plošné,  podle toho, zda se mění podstatné prvky ekonomického systému na nástroje systémotvorné a nástroje běžné hospodářské politiky. Nástroje systémotvorné (nástroje politiky řádu) mění hlavní prvky ekonomického systému, pod tímto pojmem jsou chápána pravidla chování pro nositele rozhodování, která mění systémová prvky (např. změna systému regulovaných cen na systém tržně tvořených cen apod.). Nástroje běžné hospodářské politiky (nástroje politiky procesu) ovlivňují chování ekonomických subjektů, přičemž základní rysy hospodářského systému zůstávají zachovány. Jedná se například o změnu úrokové sazby, daňových sazeb apod. Základní rozdíl mezi oběma skupinami nástrojů spočívá jednak v tom, že zatímco nástroje běžné hospodářské politiky jsou běžně kvantifikovatelné, nástroje systémotvorné kvantifikovat nelze, tak rovněž v tom, že dopady u nástrojů běžné hospodářské politiky jsou velmi dobře předvídatelné na rozdíl od nástrojů systémotvorných, jejichž dopady jsou natolik komplikované, že jejich důsledky lze velmi obtížně předvídat. Při výběru nástrojů platí požadavek na jejich systémovou konformitu, tzn. že je žádoucí v systému používat pouze ty nástroje, které jsou s daným systémem v souladu a nijak celkový systém fungování ekonomiky nenarušují. Tento požadavek je uplatňován pod názvem Euckenovo pravidlo, které požaduje co největší stálost hospodářské politiky. Smyslem tohoto pravidla je, že veškerá hospodářsko-politická opatření státu by měla být pro ekonomické subjekty předvídatelná a průhledná, aby vyvolávala jejich důvěru. Používané nástroje hospodářské politiky by měly být systémově konformní tak, aby odpovídaly hlavním zásadám hospodářského systému. Podle toho, jaká opatření jsou uplatněna, rozlišujeme:  systémově nutná opatření, 13

Obecně k této problematice např. viz JIRÁNKOVÁ, M. Národní státy v globálních ekonomických procesech. Praha: Professional Publishing, 2010. nebo KLIKOVÁ, Ch., KOTLÁN, I. a kol.: Hospodářská politika: teorie a praxe. 2. vyd. Ostrava: SOKRATES, 2006.

14

[Zadejte text.]

 opatření systém podporující,  systému odpovídající opatření, která působí souběžně se systémem,  systém zhoršující opatření, která snižují funkčnost daného systému,  opatření systém narušující.14 Dalším pravidlem použití nástrojů hospodářské politiky je pravidlo, které se nazývá Tinbergenovo pravidlo a které uvádí, že je nutno disponovat tolika nástroji hospodářské politiky, kolik si hospodářská politika stanoví cílů. Máme-li dosáhnout například tří cílů, použijeme třech nástrojů, ovšem toto pravidlo již neříká jakých. Toto řeší Mundellův princip, který určuje, že každému cíli je přiřazen takový nástroj, který má na něj největší vliv. Další pravidlo, tzv. Meadeho princip zodpovědnosti požaduje, aby za každý makroekonomický cíl byla zodpovědná jediná státní instituce, která má na použitý nástroj výlučný vliv. Volba nástrojů hospodářské politiky je jedno z nejdůležitějších hospodářsko-společenských rozhodnutí, proto je třeba si vždy uvědomit, jaký je vztah mezi konkrétními cíli a nástroji navzájem. 15

2.2 Cíle hospodářské politiky Každému společenskému systému dávají konkrétně stanovené cíle smysl a směr jeho pohybu. Stanovené cíle jsou určitou normou žádoucího vývoje a současně signalizují předpokládané procesy, které lze ve společnosti očekávat. Protože ve společnosti existují různorodé, mnohdy i protichůdné zájmy, je patrné, že i cíle budou značně různorodé. Je proto v zájmu celé společnosti tyto různorodé zájmy formulované do cílů koordinovat. Pro demokratickou společnost je takovýmto koordinačním mechanismem dosažení společenského konsensu. Správné vymezení cílů hospodářské politiky má značný teoretický i praktický význam. Je důležité správně vymezit kvantitativní hodnoty veličin, změny veličin a relací veličin ekonomického rozvoje. Vytýčené cíle hospodářské politiky musí splňovat podmínku racionálnosti, proto musí být konzistentní (vzájemně provázané, stálé a trvalé), hierarchické (logicky uspořádané podle jejich významu a důležitosti), preferenční (preference dle existujících možností ekonomiky a ze společenských a individuálních potřeb). Dále musí být cíle reálné, kvantifikovatelné a následně kontrolovatelné. 14

KLIKOVÁ, Ch., KOTLÁN, I. a kol.: Hospodářská politika: teorie a praxe. 2. vyd. Ostrava: SOKRATES, 2006. 15

KLIKOVÁ, Ch., KOTLÁN, I. a kol.: Hospodářská politika: teorie a praxe. 2. vyd. Ostrava: SOKRATES, 2006.

15

K nejčastěji vyhlašovaným cílům hospodářské politiky patří maximalizace společenského blahobytu, přestože v realitě vyvstává problém s kvantifikací společenského blahobytu. Toto představuje problém, neboť jak můžeme maximalizovat něco, co nelze jednoznačně změřit. Společenský blahobyt je v této souvislosti nutno chápat nejen z materiálního hlediska, ale rovněž z pohledu společenského. Řada ekonomicky a politicky vyspělých zemí uvádí jako cíle hospodářské politiky tzv. základní společenské hodnoty neboli obecné cíle. K těmto řadíme svobodu, spravedlnost, jistotu a pokrok. Jejich slabinou, podobně jako u společenského blahobytu, ovšem je skutečnost, že rovněž tyto cíle nelze odvodit konkrétně a obtížně se kontroluje jejich naplňování. Graf č. 2.1 – Pyramida cílů hospodářské politiky

maximalizace společenského blahobytu

svoboda, spravedlnost, jistota, pokrok

trvalý ekonomický růst, stálá cenová hladina, dostatečně vysoká zaměstnanost, vnější ekonomická rovnováha Zdroj: KLIKOVÁ, Ch., KOTLÁN, I. a kol.: Hospodářská politika: teorie a praxe. 2. vyd. Ostrava: SOKRATES, 2006.

Základní společenské hodnoty se objevují ve většině hospodářsko-politických programů, avšak ani z nich nelze odvodit závazné cíle pro praktickou hospodářskou politiku. Tento úkol plní tzv. tradiční cíle hospodářské politiky, mezi něž řadíme tyto čtyři základní cíle:

16

[Zadejte text.]

 trvalý a přiměřený hospodářský růst, indikovaný a měřený přírůstkem hrubého domácího produktu,  stálá cenová hladina, indikovaná a měřená procentem růstu cenové hladiny, tj. mírou inflace,  dostatečně vysoká zaměstnanost, indikovaná a měřená mírou nezaměstnanosti,  vnější ekonomická rovnováha, indikovaná a měřená přebytkem obchodní bilance, podílem vnějšího přínosu hrubého domácího produktu. Uvedené cíle hospodářské politiky směřují k zachování vnitřní a vnější hospodářské rovnováhy. Uvedené cíle jsou doplňovány o další cíle:  sociální cíle, prostřednictvím kterých stát přerozděluje prostředky, aby zabránil vzniku sociálního napětí,  cíle v oblasti strukturální adaptace ekonomiky na dlouhodobé trendy, požadavky vývoje vědy i techniky a zahraniční konkurenci,  ekologické cíle – dosáhnout ekonomického růstu s ohledem na ochranu životního prostředí. Cíle hospodářské politiky můžeme členit také podle dalších kritérií:  z hlediska času rozlišujeme cíle: krátkodobé, střednědobé a dlouhodobé,  z hlediska významu cíle: hlavní, vedlejší a dílčí,  z hlediska jejich působení cíle: makroekonomické, sektorové a mikroekonomické,  z hlediska kvantitativního charakteru cílových proměnných: původní a odvozené. Praktická hospodářská politika sleduje zpravidla několik cílů. Pouze v ideálním případě se tyto cíle vzájemně podporují, takže lze mluvit o harmonii cílů. Tak tomu může být například, sleduje-li vláda cíl hospodářské stability a hospodářského růstu. Mnohem častěji než harmonie cílů však vzniká konflikt cílů, a to tehdy, když přiblížení k jednomu cíli se děje na úkor jiného, jehož dosažení je tím oddáleno nebo ohroženo. Žádný ze stanovených cílů nemůže být v plném rozsahu realizován, aniž by byl obětován druhý cíl. Cílových konfliktů vzniká celá řada: mezi růstem a vnější rovnováhou, mezi cenovou stabilitou a sociálními cíli apod. Řešením těchto konfliktů je hierarchizace cílů, stanovení pořadí důležitosti cílů.

17

Jedním z klíčových cílů tvůrců hospodářské politiky je stimulace celkové produkce v ekonomice, tedy makroekonomického výstupu (produktu). Celkový objem výstupu v ekonomice měříme prostřednictvím ukazatele HDP – Hrubý domácí produkt, který představuje veškerou finální produkci zboží a služeb, vyrobenou v dané zemi za sledované období, a to výrobními faktory umístěnými v této zemi. Přitom nezáleží, kdo výrobní faktory vlastní, ale kde jsou umístěny. Dalším makroekonomickým agregátem používaným k měření výkonnosti ekonomiky je HNP - Hrubý národní produkt, který zahrnuje veškerou finální produkci vyrobenou kdekoli ve světě za sledované období, avšak za pomoci domácích výrobních faktorů. Oba ty to ukazatele mohou být uváděny, jak v běžných cenách (nominální HDP), tak ve stálých cenách (reálný HDP) – vyrobená produkce je oceněna cenami určitého základního období. Vztah mezi reálným a nominálním produktem vyjadřuje tzv. deflátor HDP – podíl nominálního a reálného HDP, vyjádřený v procentech. Kromě absolutní výše HDP se sleduje i údaj meziročního tempa růstu HDP - ekonomický růst. Údaje o dlouhodobém ekonomickém růstu ukazují tendence a trendy, ke kterým v ekonomice dochází. Graf č. 2.1 – Meziroční růst HDP v letech 2006 – 2013 v České republice 8,00% 6,60%

6,00% 6,10% 4,00%

3,50%

2,30%

2,00%

1,70%

0,00% 2006

2007

2008

2009

2010

-2,00% -4,00%

2011

2012

2013

-1,10%

-2,20%

-4,30%

-6,00%

Zdroj: Český statistický úřad, 2013 Poznámka: Hodnota roku 2013 je hodnota za 1. čtvrtletí v meziročním srovnání. Jelikož ukazatel HDP vykazuje i jisté nedostatky (např. nezahrnuje šedou ekonomiku, hodnotu volného času, škody na životním prostředí) v praxi byly zkonstruovány i další ukazatele měření produkce – ukazatel čistého ekonomického blahobytu NEW, kdy od HDP odečteme záporné externality a přičteme pozitivní činnosti, ukazatel lidského rozvoje tzv. index HDI, zohledňuje při měření ekonomické a životní úrovně i další skutečnosti 18

[Zadejte text.]

(např. střední délku života, míru alfabetizace). Dalším používaným ukazatelem je zelený produkt, který zohledňuje změny v přírodních zdrojích a škody na životním prostředí. Druhým klíčovým cílem hospodářské politiky je dosahování nízké nezaměstnanosti, která je definována jako stav v národním hospodářství, kde část pracovního potenciálu společnosti nenalézá uplatnění na trhu práce nebo dobrovolně o toto uplatnění neusiluje. Nezaměstnanost je nejčastěji vyjadřována mírou nezaměstnanosti, jako procentuální podíl nezaměstnaných k ekonomicky aktivnímu obyvatelstvu. Podle příčin nezaměstnanosti rozlišujeme několik typů nezaměstnanosti:  frikční – vzniká např. v důsledku opuštění pracovního místa a hledání místa nového,  strukturální – vzniká jako důsledek změn ve struktuře poptávky firem po pracovní síle, které jsou způsobeny probíhajícími změnami v ekonomice, je považována za nejzávažnější typ nezaměstnanosti,  cyklická – nedostatečná poptávka po pracovní síle způsobená objektivními výkyvy danými fází hospodářského cyklu,  sezónní – je dána výkyvy v zaměstnanosti podmíněné ročními obdobími,  skrytá – vykytuje např. v souvislosti s prodlužováním vzdělávání, předčasných odchodů do důchodu apod. Americký ekonom MiltonFriedman je autorem konceptu přirozené míry nezaměstnanosti, která představuje v ekonomice takový stav, kdy jsou maximálně efektivně využity všechny výrobní faktory, ekonomika se nachází na pozici potencionálního produktu a v ekonomice existuje pouze dobrovolná nezaměstnanost. Friedman spojuje přirozenou míru nezaměstnanosti s určitou mírou inflace (NAIRU). Jedná se o takovou míru nezaměstnanosti, při níž je inflace stabilní, tedy inflace ani neakceleruje ani nedeceleruje. 16

16

KLIKOVÁ, Ch., KOTLÁN, I. a kol.: Hospodářská politika: teorie a praxe. 2. vyd. Ostrava: SOKRATES, 2006.

19

Graf č. 2.2 – Vývoj míry nezaměstnanosti v České republice v letech 2006 - 2013 10,00% 9,00% 8,00% 7,00% 6,00% 5,00% 4,00% 3,00% 2,00% 1,00% 0,00% Roky

2006

2007

2008

2009

2010

2011

2012

2013

8,10%

6,60%

5,40%

8%

9%

8,60%

8,60%

7,50%

Zdroj: Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR, 2013. Poznámka: Údaj roku 2013 je údaj obsažený v tiskové zprávě MPSV ze dne 10. 6. 2013 a vztahuje se k období květen 2013. Ekonomický cíl, který souvisí s udržováním stabilní cenové hladiny v ekonomice, se vyjadřuje pomocí ukazatele míry inflace. Cílem hospodářské politiky je tedy udržovat nízkou míru inflace, dlouhodobě udržitelnou. Inflace je projev celkové nerovnováhy ekonomiky, jejímž znakem je trvalý vzestup cenové hladiny. Inflaci můžeme rozlišovat na mírnou (do 10 %), pádivou (do 100 %), hyperinflaci (nad 100 %). Za přijatelnou míru inflace lze považovat hodnoty v rozmezí 2 – 4 %. Inflace není ekonomy vnímána pouze jako zlo, ale má i prokazatelné pozitivní dopady – např. stimuluje ekonomické subjekty k činnostem, které by bez její existence neprováděly. Při relativně nízké či stabilní inflaci jsou zaměstnanci motivováni k vyšší produktivitě práce, v důsledku očekávání poklesu reálných mezd. Podobný impuls funguje rovněž u zaměstnavatelů, kteří při zvýšení inflace uvažují o úměrném zvýšení nominálních mezd, ale oplátkou za to požadují po svých zaměstnancích zvýšení pracovního výkonu. Inflace přináší očekávané negativní dopady, v důsledku kterých je inflace považována za škodlivou. Inflace přináší ekonomickým subjektům větší náklady, přičemž zásadní dopad má skutečnost, zda inflace je očekávaná (anticipovaná inflace) nebo neočekávaná (neanticipovaná). Inflace ovlivňuje vztah mezi věřiteli a dlužníky v tom smyslu, že podporuje odkládání splátek dluhů, což může znevýhodňovat věřitele. Rovněž se inflace projevuje ve vztahu mezi státem a jednotlivcem, což vede k přerozdělení příjmů a bohatství. Jestliže

20

existuje progresivní daňová sazba, zvýšení nominálních mezd, které bylo z důvodu rostoucí inflace, posune příjmy do vyššího daňového pásma. Jednotlivci potom zůstává nižší reálný důchod a to i přesto, že mu zaměstnavatel mzdu zvýšil. Vlivem růstu cen dochází ke zvýšeným neproduktivním nákladům firem v důsledku výroby nových cenovek, jídelních lístků apod. Inflace rovněž způsobuje tzv. náklady ošoupaných podrážek, kdy se ekonomické subjekty snaží o minimalizaci nákladů držby peněz v transakční formě a to například prostřednictvím docházení do bank za účelem opakovaného výběru peněz. Inflace představuje tempo růstu cenové hladiny a k jejímu měření používáme cenové indexy. Nejčastěji jsou používány indexy – CPI, implicitní cenový deflátor a PPI (index cen průmyslové výroby). Index spotřebitelských cen (CPI) vyjadřuje, jak se změní cena daného koše komodit v běžném období oproti základnímu období při jeho neměnné struktuře. Graf č. 2.3 – Vývoj míry inflace dle cenového indexu CPI v letech 2006 – 2013 v České republice 7,00% 6,00% 5,00%

4,00% 3,00% 2,00% 1,00% 0,00%

2006

2007

2008

2009

2010

2011

2012

2013

Roky 2,50%

2,80%

6,30%

1,00%

1,50%

1,90%

3,30%

2,30%

Zdroj: Český statistický úřad, 2013 Poznámka: Údaj roku 2013 je hodnota uvedená ČSÚ za měsíc červen 2013. Implicitní cenový deflátor se vypočítá jako podíl nominálního a reálného produktu. Míra inflace vypočítána různými cenovými indexy se liší. Výpočet inflace pomocí CPI je založen na zjišťování změny cen vybraných komodit, zatímco pro výpočet deflátoru HDP se vychází ze všeho zboží vyprodukovaného v ekonomice. Nejdůležitějším cílem hospodářské politiky v oblasti vnějších vztahů je dosažení vyrovnané obchodní bilance či jejich dílčích částí. Dalšími cíli jsou zajištění stabilního a optimálního devizového kurzu, optimální úrovně zadlužení, přímých investic apod.

21

[Zadejte text.]

Platební bilance je statistický účetní záznam sestavený na principu podvojného účetnictví, který sumarizuje veškeré ekonomické transakce mezi subjekty domácí země a subjekty ostatních zemí za určité časové období. Platební bilance se člení vertikálně na položky kreditní (přírůstek na těchto položkách zlepšuje platební bilanci) a položky debetní (přírůstek na těchto položkách zhoršuje platební bilanci). Horizontálně se pak platební bilance člení především na běžný účet, finanční účet a účet devizových rezerv. Tabulka č. 2.1 – Struktura platební bilance Účet

Bilance

Kreditní položky

Debetní položky

Obchodní bilance

Export

Import

Bilance služeb

Příjmy

Výdaje

Bilance výnosů

Výnosy

Náklady

Běžné převody

Příjmy

Výdaje

B. Kapitálový účet

-

Příjmy

Výdaje

C. Finanční účet

Přímé investice

V tuzemsku

V zahraničí

Portfol. investice

V tuzemsku

V zahraničí

Ostatní investice

V tuzemsku

V zahraničí

D. Chyby, kurzové rozdíly

-

+

-

E. Devizové rezervy

-

nárůst

pokles

A. Běžný účet

∑ kreditních položek = ∑ debetních položek Zdroj: KLIKOVÁ, Ch., KOTLÁN, I. a kol.: Hospodářská politika: teorie a praxe. 2. vyd. Ostrava: SOKRATES, 2006.

2.3 Vztah mezi cíli hospodářské politiky Mezi jednotlivými ekonomickými cíli hospodářské politiky mohou existovat horizontální nebo vertikální vztahy. Horizontální vztahy jsou:  Vztah negace či konfliktnosti – sledování jednoho cíle vylučuje dosažení současně jiného cíle. Konfliktnost vztahu mezi cíli zobrazuje např. Phillipsovakřivka, která zachycuje vztah mezi inflací a nezaměstnaností. Sníži22

[Zadejte text.]

li se míra nezaměstnanosti pod svou přirozenou míru, pak tlak na růst mezd vyplývající z nedostatku volných pracovních míst převyšuje tlak na jejich pokles vyplývající z nezaměstnanosti, a to má za následek růst nominálních mezd (mzdová inflace). Modifikovaná Phillipsova křivka vychází z toho, že mzdové náklady tvoří výraznou část celkových nákladů firem a stanovují-li si firmy ceny přirážkou ke mzdovým nákladům, pak se mzdová inflace projeví v inflaci cenové.  Vztah neutrality či nezávislosti – dosažení jednoho cíle žádným způsobem neovlivní dosažení cíle jiného.  Vztah komplementarity – umožňuje, aby se cíle vzájemně doplňovaly a posilovaly, jedná se např. o zvyšování objemu produkce a zvyšování zaměstnanosti.  Vztah totožnosti – dva nebo více cílů hospodářské politiky se obsahově v podstatě neliší, např. snižování nezaměstnanosti a zvyšování zaměstnanosti. Pro praktické rozhodování aktérů hospodářské politiky je důležité znát pořadí cílů a jejich význam z hlediska priorit hospodářské politiky. To umožňují zachytit vertikální vztahy mezi cíli, které mezi sebou odrážejí vztahy nadřízenosti a podřízenosti. Čtyři ekonomické cíle zobrazujeme do tzv. magického čtyřúhelníku hospodářských cílů, přičemž ten nám znázorňuje výslednou účinnost hospodářské politiky. Čím více se bude magický čtyřúhelník sledované země blížit magickému čtyřúhelníku optimálnímu, tím lze hospodářskou politiku považovat za úspěšnější a účinnější. Vrcholy magického čtyřúhelníku jsou standardně tvořeny následujícími makroekonomickými veličinami:  meziročním tempem růstu reálného produktu = y (%),  průměrnou roční mírou nezaměstnanosti = u (%),  průměrnou roční mírou inflace = π (%),  podílem salda běžného účtu platební bilance na nominálním produktu = bú (%).17

17

Zdroj: KLIKOVÁ, Ch., KOTLÁN, I. a kol.: Hospodářská politika: teorie a praxe. 2. vyd. Ostrava: SOKRATES, 2006.

23

[Zadejte text.]

Graf č. 2.4 – Magický čtyřúhelník optimální HDP (y) 3

bú 2

0

π

5

u Zdroj: SOUKUP, J. a kol.: Makroekonomie. 2. vyd. Praha: MANAGEMENT PRESS, 2010. Vztah mezi vnitřními a vnějšími cíli hospodářské politiky závisí na vazbě mezi vnitřní a vnější rovnováhou. Vnitřní rovnováha je definována jako stav, ve kterém je velikost produktu v ekonomice rovna velikosti potencionálního produktu, ekonomika využívá na plno veškeré své zdroje, nezaměstnanost se pohybuje na úrovni přirozené míry nezaměstnanosti a inflace je relativně stabilní (nízká). Vnější rovnováha je dána vyrovnaností platební bilance, popř. i jejich jednotlivých částí. V této situaci nedochází k žádným tlakům na devizový kurz, na zvyšování zahraničního dluhu apod. Ve vztahu vnitřní a vnější rovnováhy může nastat několik situací a tvůrci hospodářské politiky jsou nuceni do ekonomiky zasahovat.  Přebytek obchodní bilance a recesní mezera – nejedná se o konfliktní situaci, neboť realizátoři hospodářské politiky ve snaze zajistit vnitřní a vnější rovnováhu mohou použít pouze politiku měnící výdaje – zvyšující výdaje.  Deficit obchodní bilance a inflační mezera – nejedná se o konfliktní situaci, centrální autority použijí politiku měnící výdaje – snižující výdaje.  Deficit obchodní bilance a recesní mezera – jedná se o konfliktní situaci, neboť v případě, že by byla použita politika zvyšující výdaje, došlo by sice k odstranění recesní mezery, ale deficit obchodní bilance by se z důvodu růstu 24

[Zadejte text.]

importu ještě prohloubil. Řešením je použití dvou typů politik – politiky měnící výdaje – zvyšující výdaje a politiky přesunující výdaje – směrem od zahraničního sektoru k domácímu.  Přebytek obchodní bilance a inflační mezera – jedná se o konfliktní situaci, neboť použití politiky zvyšující výdaje by vedlo ke snížení importu a snížení přebytku obchodní bilance, přičemž by došlo ke zvětšení inflační mezery. V této situaci realizátor hospodářské politiky je nucen použít kombinaci politiky měnící - snižující výdaje a přesunující výdaje – od domácího směrem k zahraničnímu sektoru. Politika měnící výdaje je politikou, jejíž nástroje mění absolutní výši celkových výdajů v ekonomice (výdaje spotřební, vládní, investiční, výdaje na export nebo na import). K nástrojům této politiky patří změna úrokových sazeb, peněžních zásob, změna vládních výdajů, daní atd. Politika přesunující výdaje způsobuje přesun výdajů mezi domácím sektorem a zahraničním sektorem. Jedná se např. o devalvaci či revalvaci, zavedení cel a kvót apod. 18 Jednotlivé výše uvedené čtyři situace ve vztahu mezi vnější a vnitřní rovnováhou graficky znázorňuje Swanův diagram.

reálný devizový kurz

Graf č. 2.5 – Swanův diagram Přebytek OB + inflační mezera

EB

Přebytek OB + recesní mezera

Deficit OB + inflační mezera Deficit OB + recesní mezera

IB

∑ všech domácích agregátních výdajů 18

Zdroj: KLIKOVÁ, Ch., KOTLÁN, I. a kol.: Hospodářská politika: teorie a praxe. 2. vyd. Ostrava: SOKRATES, 2006.

25

[Zadejte text.]

Přímka EB vyjadřuje takové kombinace součtu všech domácích agregátních výdajů a reálného devizového kurzu, při kterých se nachází ekonomika ve vnější rovnováze. Přímka IB vyjadřuje takové kombinace součtu všech domácích agregátních výdajů a reálného devizového kurzu, při kterých se nachází ekonomika ve vnitřní rovnováze. 19

19

Zdroj: KLIKOVÁ, Ch., KOTLÁN, I. a kol.: Hospodářská politika: teorie a praxe. 2. vyd. Ostrava: SOKRATES, 2006.

26

[Zadejte text.]

3

ZPŮSOBY UŽITÍ HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY

Hospodářská politika z hlediska způsobu užití má řadu různých variant, které závisí na zvoleném kriteriálním členění. Určení kritéria však není samoúčelné, vychází ze zvoleného cíle, jehož chci regulováním dosáhnout. Proto jednotlivé způsoby užití hospodářské politiky jsou v podstatě systémovým modelováním postupu, který je používán, aby se v reálné ekonomice dostavil požadovaný výsledek. Také v sobě zahrnuje, v podobě zvolených axiomů, jednotlivé postoje ekonomických škol. Jejich metodologie totiž předem předurčuje předpokládanou logickou strukturu tvrzení a zároveň předpokládá určité typy transmisních mechanismů. Proto je nutné poznamenat, že následný stručný výklad zachycuje pouze základní tvrzení a vazby a není komplexní analýzou užití hospodářské politiky v praxi.

3.1 Politika řádu soustavy a procesní politika V tomto způsobu užití hospodářské politiky je o kriterium související s fungováním hospodářského mechanismu. Na jedné straně jsou determinanty, jejichž nastavení určuje charakter průběhu procesů, na druhé straně jde o regulaci konkrétních procesů odehrávající se v určitém nastavení systému.20

3.2 Politika řádu (soustavy) Pod pojmem politika řádu jsou chápána taková opatření hospodářsko-politického centra, která nastavují parametry podmínek, v jejichž rámci se odehrává hospodářský proces. Jde tedy o nastavení hospodářského řádu tak, aby zabezpečoval požadované funkce a volbu formy těchto funkcí. V jejím rámci se tvoří určité vztahové normy mezi institucemi a organizacemi, vymezují se poltické a ekonomické nástroje. Jde tedy o nastavení role trhu a naturálního hospodářství, autoregulačních prvků a plánování, volbu měnového systému, vymezení vlastnických práv atp. Zvláštní pozornost je věnována vlastnickým právům jako ekonomické součástí. Jde zde především o: -

uspořádání forem vlastnictví a možnosti realizace vlastnictví,

-

vymezení možnosti a role smluvních a záručních vztahů, stanovení pravidel konkurence.

20

Celá tato koncepce byla rozpracována německými ekonomy, tzv. ordoliberalisty. Velmi silně zapůsobila na poválečný vývoj ve SRN a dodnes je považována za koncepci, která spolupůsobila s dalšími faktory vznik tzv. německého hospodářského zázraku. Základní přehled viz např. EUCKEN, W. Zásady hospodářského řádu. Praha: Liberální institut, 2004. SOJKA, M. c.d., kap. 11 Ordoliberalismus. MERK, G. Die BegriffeProzesspolitikStrukturpolitikundOrgnungspolitik. In: http://www.umsiegen.de/~merk/downloads/prozesspolitik _strukturpolitik.pdf

27

[Zadejte text.]

Role státu je určena tím, že vystupuje jako tvůrce hospodářské soustavy a je za ní bezprostředně zodpovědný. Určením rámcových podmínek ovlivňuje procesy na straně nabídky i poptávky. Např. jde o to, že nastavení systému pojištění ovlivňuje mzdové náklady i rozsah poskytování veřejného statku. Z hlediska koncepcí politiky řádu dochází k odlišnostem. Čistí ordoliberalisté se domnívají, že stát se má soustředit pouze na funkčnost hospodářské soustavy a vlastní ekonomické procesy by měly být důsledkem fungování tržního mechanismu. Oproti tomu většina představitelů tzv. sociálního tržního hospodářství zastává názor o nutnosti aktivně používat jak politiku řádu, tak procesní politiku. Rozhodující roli v jejím provádění má parlament.

3.3 Procesní politika Procesní politika je způsob aplikování vědomých opatření, kdy přímo zasahuje mocenskoekonomické centrum do probíhajících procesů v ekonomice. Smyslem těchto zásahů je buď nastolení rovnovážného stavu v případě projevení se disparit v procesu vývoje, nebo se jedná o podporu (omezení) pozitivních (negativních) tendencí v hospodářské aktivitě. Procesní politika má tak zpravidla krátkodobý charakter a má snahu působit přímo, na rozdíl od politiky řádu. Jejím předmětem je pohyb úrokových sazeb, ovlivňování směnných kurzů měny, intervenční nákupy a prodeje na komoditních burzách apod. Je prováděna jak vládou, tak centrální bankou i specializovanými institucemi jako je např. Správa hmotných rezerv či různé kontrolní instituce. Soustřeďuje se hlavně na: 1. kontrolu monopolu a oligopolů, 2. regulaci rozdělování důchodů, 3. regulaci externalit, 4. zásahy v případě vzniku abnormalit v tržním mechanismu. Smyslem procesní politiky je tak napomáhání optimálnímu fungování tržních vztahů omezováním jeho „úzkých míst“.

3.4 Stabilizační a prorůstová politika Logika tohoto členění hospodářské politiky vychází z charakteru vývoje ekonomické reality, která se vyvíjí lineárně. Nejde zde pouze o fakt cyklického kolísání tvorby produktu, ale musíme zde zahrnout širší souvztažnosti reprodukčního procesu, jako jsou rozdělovací procesy, změna spotřebitelských preferencí, dílčí rovnováhy a nerovnováhy národohospodářského koloběhu. Užití stabilizační či prorůstové politiky je tak spjato s určitým stavem ekonomiky. 28

[Zadejte text.]

3.5 Stabilizační politika Podstatu stabilizační hospodářské politiky lze nalézt v tom, že je nutné, při nenadálých změnách ekonomické aktivity, reagovat na odchylky od optimálního vztahu. Vychází z následné teoretické úvahy. Ekonomika při optimálním způsobu fungování má tendenci se vyvíjet podél hranice produkčních možností. Případné drobné odchylky řeší tržní mechanismus působením pružnosti cen a racionálního chování všech aktérů trhu – firem, domácností, neziskových organizací a státu. Díky nedokonalostem tržního mechanismu či externím šokům však může dojít k závažnějším výkyvům, které si z ekonomických či sociálně politických důvodů vyžadují regulační aktivitu společnosti. Stabilizační politika21 je tak založena na: -

stabilitě cenové hladiny,

-

vysoké míře zaměstnanosti,

-

rovnováze zahraničního obchodu.

Fakticky tu jde o sledování národohospodářské rovnováhy systémem ukazatelů inflace, nezaměstnanosti a bilance běžného účtu. V rámci stabilizační politiky stát v podobě monetární a fiskální politiky i politiky přímých zásahů se snaží ovlivnit vývoj těchto veličin. Projevuje se to fakticky v aktivitách národohospodářského centra jako je daňová politika, vyjednávání o mzdové politice na úrovni tripartity, cenová politika firem v držbě státu, cenová regulace a deregulace, politika zaměstnanosti atp. Stabilizační politika reaguje na cyklické nebo strukturální výkyvy a externí šoky přicházející mimo prostředí domácí ekonomiky. Cyklické výkyvy jsou důsledkem nerovnováh vznikající v procesu ekonomické aktivity. V ekonomické teorii se již více než 150 let vedou diskuze o faktorech, které zapříčiňují toto kolísání.22 Existuje tak celá plejáda teorií vycházejících z monetárních příčin, ze změn v reálné ekonomice nebo z logiky fungování hospodářského mechanismu. Tyto názory jsou ovlivněny postuláty klasické, marxistické, neoklasické, institucionální a dalších škol ekonomického myšlení. Strukturální výkyvy jsou procesy odvozené od změny preferencí domácností i firem a státu. Jde o to, že v čase se pod vlivem změn technologií, životního způsobu a tím i potřeb mění 21

Velmi propracovaný systém stabilizační politiky má SRN na základě zákona z roku 1967. Blíže viz FEDERER, B. – HOMBURG, S. Makroekonomika a nová makroekonomika. Bratislava: Elita, 1995, kap. VI, s. 166 a n. 22 Blíže viz ANWAR SHAIKH. EineEinführung in dieGeschichte der Krisentheorie. Prokla, Heft 30, 1978, No 1. K základnímu výkladu viz KROMPHARDT, J. Wachstumund Konjunktur. Grundlagen der ErklärungundSteuerung des Wachstumsprozesses. 3. AuflageGötingen: Vandenhoech&Ruprecht, 1993.

29

[Zadejte text.]

poptávka po produktech. Někdy tyto změny pronikají pomaleji, někdy naopak velmi rychle mění strukturu celé ekonomiky. Proto jde o velmi závažný jev, který vyžaduje mnohdy velmi radikální zásahy do chodu ekonomiky, neboť má vliv na využití výrobních faktorů, mění vzájemné vztahy mezi subjekty a má dopady do alokace zdrojů, využití teritoria, přestavbu infrastruktury atd.23 Vlastní provádění stabilizační politiky je určeno zásahy v oblasti nabídky a poptávky. V prvním případě jde o ovlivňování trhu pracovních sil, kapitálu a přírodních zdrojů s cílem zabezpečit výstup, který se blíží optimálnímu produktu. V druhém případě se rozsah státních zásahů koncentruje do oblasti spotřeby, investic a čistého exportu. Smyslem je zabezpečit rovnovážné proporce v národním hospodářství a tím realizovat vytvořenou produkci. 3.5.1 Prorůstová hospodářská politika Hospodářská politika orientována na růst je jednou ze základních forem ovlivňování ekonomiky. Důvodem její existence je skutečnost, že pro uspokojení rostoucích potřeb lidí je zapotřebí produkovat neustále více statků. Častým argumentem proti růstové politice je námitka o nemožnosti neustálého nekonečného růstu, neboť dojde k nárazu na bariery růstu. Ale v tomto smyslu je ekonomům částečně křivděno, neboť s omezenými zdroji se potýkají ve svém myšlení asi 200 let a proto je jedním z cílů využít takové kombinace produkčních faktorů, které by zvýšily celkový efekt produkce. Kritici růstu také zapomínají, že značná část růstu se odehrává v podobě rychlejšího zvyšování spotřeby nehmotných statků sloužících ke zkvalitnění života. Také dochází někdy i ke snižování materiálových nákladů na jednotku produkce – viz např. elektronizace s jejími důsledky, nové konstrukční materiály, rozvoj školství, lázeňské péče atd. To samozřejmě nechce zlehčovat problematiku rabování přírodních zdrojů, ničení kvalitního životního prostředí, neúčelnou spotřebu a další negativní jevy, které mnohdy růst provázejí a jsou právem hodné kritiky. Prorůstová politika vlády řeší řadu ekonomických a sociálních problémů, a proto mívá velkou politickou podporu. 1. Umožňuje zvyšovat uspokojení potřeb. 2. Zvyšování výdejnosti výrobních faktorů vede ke snižování nákladů na jednotku produkce a tím reálnému snížení cen. 3. Nárůst produkce vyvolává poptávku po pracovních silách, které jsou jinak vytlačovány technickým pokrokem z pracovního procesu. Tím dochází ke zmenšení problému nezaměstnanosti.

23

Blíže viz PASINETI, L. I. StructuralChange and EconomicGrowt. thedynamicsofthewealtofnations. Cambridge: Cambridge University Press, 1981.

30

A

theoreticalessay

on

[Zadejte text.]

Aniž se zde budeme zabývat důkladněji problematikou růstu,24 je zapotřebí říci, že je nutné rozlišit extenzivní a intenzivní růst. U extenzivního růstu jde o zvýšení produkce na základě vyššího zapojení výrobních faktorů. V takovémto případě se prestová politika zaměřuje na růst množství pracovní síly (demografické faktory), zvýšení kapitálu (investice) a vyššího zapojení přírodních faktorů (půda, těžba zdrojů, sluneční energie atp.). Pod intenzivním růstem rozumíme vyšší výdejnost statků na jednotku výrobních faktorů. Proto do prorůstové politiky patří růst produktivity práce (zvyšování vzdělání a kvalifikace), technický pokrok, efektivnější formy organizace, umožňující účinnější způsoby kombinace výrobních faktorů. Patří sem i zdokonalování vlastních statků, neboť při stejném množství statků dojde ke zvýšení blahobytu na základě lepšího uspokojení potřeb. Prorůstává politika má také sektorovou a regionální dimenzi, neboť růst má rozdílné dopady jak na teritorium, tak na odvětví. Musí tudíž zahrnovat i aspekty reagující na tyto změny. Pro základní pochopení prorůstové politiky je nutné pochopit dva centrální termíny – multiplikátor a akcelerátor. Výchozím momentem jejich definování je následná rovnice (1) a v uzavřené ekonomice platí, že (2) Symbol Y nám reprezentuje produkt, C spotřebu, S úspory a I investice. Vyjádříme-li C zápisem, pak (3) kde c je sklon ke spotřebě, tj. procentní podíl spotřeby na Y. Jestliže za C do výrazu (1) dosadíme výraz (2) a (3), pak zapíšeme (4) Po úpravách získáme vztah

Kde

je multiplikátor, tj. násobitel, který nám říká, o koik vzroste hodnota celkového

důchodu, zvýším-li velikost investic. Jestliže např. je sklon ke spotřebě 0,8 (tj. 80 % důchodu

24

Blíže viz VARADZIN, F. a kol. Ekonomický rozvoj a růst. Praha: Professional Publishing, 2004.

31

[Zadejte text.]

je spotřebováno), pak platí, že

. Změna investic nám tak pětinásobně zvyšuje

(snižuje) přírůstek produktu, neboť platí25 (5) Princip akcelerátoru vychází z toho, že změna poptávky (YD) má vliv na objem výroby (0), přičemž dochází k urychlení produkce (akceleraci) v důsledku indukovaných čistých investic. (Iiw) což vyvolává kolísání v sektoru výroby kapitálových statků větší než u celkového produktu. Proto můžeme zapsat (6) kde σ je akcelerátor, pro který platí, že

Vyjadřuje nám tudíž souvislost mezi změnou investic a změnou důchodu. Akceleračně multiplikační proces nám tak objasňuje pohyby produktu na základě investičního procesu.

3.6 Nabídkově a poptávkově orientovaná hospodářská politika V tomto způsobu užití hospodářské politiky je kriteriem soustředěnost na určitou stránku tržního mechanismu. V obou případech se jedná o stabilizační a prorůstovou hospodářskou politiku, ale v prvním případě je koncipována prioritně na základě stimulace výroby, v druhém případě jsou preferovány zásahy vedoucí k regulaci agregátní poptávky. Nabídková hospodářská politika se teoreticky opírá o neoklasické a monetaristické koncepty, u opačného případu vidíme úzkou návaznost na keynesiánské pojetí hospodářského mechanismu. 3.6.1 Nabídkově orientovaná hospodářská politika Její koncipování je důsledkem přesvědčení, že politika „Stop-and-go“ nevede k odstranění či zmírnění ekonomického cyklu, ale je jeho příčinou. Vidí ovlivňování agregátní poptávky státem jako moment, který vyvolává destabilizační impulzy do ekonomiky, která nemůže zaujmout rovnovážný stav, k němuž přirozeně tenduje. Proto požaduje deregulaci ekonomiky, privatizaci státních firem a odstranění překážek pro pružnost cen a mezd (boj proti regulačním institucím a odborům). Je orientovaná dlouhodobě, požaduje pouze hospodářskou politiku řádu. Vítězí zde přesvědčení, že soukromé hospodářské subjekty mají tendenci, díky autoregulačnímu 25

Znak Δ je užíván pro změnu veličiny

32

[Zadejte text.]

mechanismu, k rovnovážnému stavu. Státní zásahy vedouc spíše k nejistotě a díky nesprávným signálům v ekonomice na jejich základě dochází mnohdy k chybným rozhodnutím. Projevuje se to v podobě nedostatečných strukturálních změn, díky daním se snižuje ziskovost a tím i podněty k podnikání a dochází mnohdy k vytěsňování soukromých investic státními výdaji, které nebývají efektivní. Celková spotřeba závisí od očekávaného důchodu a je spjata s pohybem úrokových sazeb. Vychází z představy neutrální monetární politiky a propojení monetárního sektoru s ostatním systémem flexibilních kurzů. Fiskální politika nemá anticyklický charakter, řeší pouze strukturální a alokační procesy. Také v oblasti mezd existuje pouze princip mezní produktivity, nikoliv jednotný mzdový tarif. Inflace jako čistě monetární jev se řeší pouze monetárními nástroji a nezaměstnanost je pouze strukturálním problémem. 3.6.2 Poptávkově orientovaná hospodářská politika Tato hospodářská politika vzniká jako přímá reakce na klasické a neoklasické předpoklady.26 V procesu realizace zboží na trhu vidí základní problém, neboť sklon k úsporám se vyvíjí s růstem důchodu rychleji než sklon ke spotřebě. Rostou-li úspory s růstem důchodu, dojde na trhu k převisu nabídky nad poptávkou a tím k poklesu úrokových sazeb. To vede k urychlené přeměně úspor na investice, což se projeví v nárůstu produkčních kapacit. Jejich tempo je vyšší než přírůstek poptávky, což vede k tomu, že dochází k nevyužití části výrobních faktorů. Ekonomika se tak začíná pohybovat mimo hranici produkčních možností a to nikoliv na základě dočasné, exogenní poruchy, ale v důsledku charakteru ekonomického mechanismu. Proto musí dojít ke stimulaci agregátní poptávky státními zásahy tak, aby bylo možno posunout trajektorii pohybu na hranici produkčních možností. Ve své podstatě je tato politika chápána jako krátkodobá,27 anticyklická, prováděná pomocí fiskální politiky na základě multiplikačních a akceleračních principů. Pro získávání zdrojů platí princip „brzdy“ v období boomu a stimulace v období recese. Soukromá spotřeba je závislá na běžných důchodech a výše úspor závisí na velikosti důchodu. Monetární politika působí pouze na tu část agregátní poptávky, která je citlivá na úrokovou sazbu, a tudíž není chápána jako všeobecná. Taktéž pojetí inflace vychází z poruch nabídky a poptávky, není tudíž pouze monetární jev (nákladová inflace, přebytek na obchodní bilanci).

26

Keynes k tomu napsal „Názor, že můžeme bez nebezpečí ponechat stranou funkci celkové poptávky, je základním rysem Ricardovy teorie….Velká záhada efektivní poptávky, s níž Malthus zápolil, zmizela z ekonomické literatury…Mohla žít jen tajně, pod povrchem.“ KEYNES, J. M. Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz. Praha: NČSAV, 1963, s. 65. 27 K pojetí času u Keynese viz KEYNES, J. M. c. d., s. 76-80.

33

[Zadejte text.]

Díky přijetí Philipsovy křivky existuje zde představa o nepřímo úměrné souvztažnosti mezi inflací a nezaměstnaností. Největší problém užití poptávkově orientované hospodářské politiky se jeví stagflace, tj. situace, kdy nárůst na straně poptávky vyvolá růst inflace, ale nedochází ke zvýšení ekonomické aktivity. Dochází k situaci s obtížnými důsledky, neboť v rámci boje s inflací centrální banka zvyšuje úrokové sazby a v rámci potřeby exportu se snaží snížit kurz měny, což vyvolává další růst inflace. Také špatně reaguje na nabídkové školy.

3.7 Makroekonomicky a mikroekonomicky orientovaná hospodářská politika Kritériem pro takto pojetí užití hospodářské politiky je její zaměření. V prvním případě se jedná o působení na celou ekonomiku, kdy je snaha ovlivnit ekonomickou realitu v jednotě subjektu, vztahů a vazeb. Národní hospodářství zde není chápáno jako pouhý souhrn ekonomických subjektů, ale jako kvalitativně vyšší celek. V druhém případě jsou hospodářské regulace cílena na jednotlivé subjekty a je snaha ovlivnit jejich chování vůči jiným subjektům nebo vůči celku. 3.7.1 Makroekonomická hospodářská politika Cílem makroekonomické hospodářské politiky je ovlivňování jednotlivých makroekonomických agregátů, které jsou důsledkem celkové ekonomické aktivity. Jde metodologicky o složitý problém. Jedná se o syntézu organizačního uspořádání a funkcí hospodářsko-politického centra vzhledem k makroekonomickému systému, zpracování dat o ekonomice, rozhodovací a kontrolní proces včetně systému zpětných vazeb. Je v tom zahrnut i problém systému národních účtů a jeho ukazatelů, které popisují makroekonomické děje.28 V rámci makroekonomické politiky dochází k aplikaci fiskální, monetární a vnější hospodářské politiky. Konkrétní makroekonomická politika je tak určitým „mixem“ těchto dílčích politik, který je určen momentální, historickou a ekonomickou situací, jako jsou války a další druhy konfliktů, stav ekonomického cyklu v domácí ekonomice a v zahraničí, mezinárodní závazky atd. Samozřejmě, že nejde od jejího používání oddělit ideové představy o charakteru společnosti, tj. nelze vytvářet „objektivní makroekonomickou školu“, neboť postup vždy vyžaduje nejprve přijetí určitých axiomů náležící té či oné ekonomické škole. Na druhé straně každá makroekonomická hospodářská politika musí být určitým kompromisem, neboť pokud má být

28

JÍLEK, J.; MORÁVKOVÁ, J. Ekonomické a sociální indikátory. Od statistik k poznatkům. Praha: Futura, 2007.

34

[Zadejte text.]

úspěšná, musí respektovat stav konkrétní reality a ten vždy nebývá totožný s představou „jak by to mělo být, aby to dobře fungovalo v rámci mých představ“. 3.7.2 Mikroekonomická hospodářská politika Základem mikroekonomického zaměření hospodářské politiky je působení na subjekty působících na jednotlivých trzích zboží a služeb, práce a kapitálu i přírodních zdrojů. Vychází z neoliberálních pozic, kdy nejdůležitějším faktorem pro efektivní vývoj ekonomiky je dokonalé fungování trhů. Je to tedy politika, která se snaží chránit hospodářskou soutěž před rušivými vlivy z okolí. Politika ochrany hospodářské soutěže se tak zaměřuje na následující momenty: 1. Antimonopolní zákonodárství, které má bránit vzniku monopolů, kartelových dohod mezi oligopoly či zneužívání dominantního postavení. 2. Zásahy proti porušování pravidel hospodářské soutěže jako jsou dumpingové ceny, nepovolené formy necenové konkurence (porušování etiky v marketingu, klamavá reklama atp.). 3. Odstraňování překážek pro volný pohyb výrobních faktorů a zboží jako je protekcionismus, neuznávání kvalifikací pracovní síly, standardizace atd. 4. Odstraňování překážek pro fungování tržního mechanismu – odmítání cenové regulace, odborů administrativního omezování podnikání aj. Mikroekonomická politika je chápána jako systém opatření, která má přivést realitu do stavu dokonalé konkurence, nebo alespoň tuto realitu do modelu dokonalé konkurence přiblížit.

3.8 Ekonomická realita a očekávání budoucího stavu Problém užití hospodářské politiky sebou přináší otázku očekávání. Její podstata je důsledkem skutečnosti, že hospodářská politika jako kterákoliv vědomá lidská aktivita předpokládá určitý výsledek. A právě toto očekávání má velký vliv na prováděné hospodářské politiky. Základní představa je založena na možnosti sjednotit v převažující míře očekávanou skutečnost s realitou budoucnosti. Jinak řečeno ekonomická analýza29 se musí shodovat s vývojem hospodářství. Proto již po První světové válce začala vznikat celá řada specializovaných institucí, která se snažila nalézt metody, které by napomohly najít pravdivé

29

Problém ekonomické analýzy je jedním z nejvážnějších momentů tvorby hospodářské politiky. Její kvalitu podmiňuje budoucí úspěšnost zvolených nástrojů. Blíže viz např. ŠERMETEV, A. D. Teoriaekonomičeskogoanaliza.Učebnik. Vtorojeizdanij, dopolněmoe. Moskva: Infra – M, 2006.

35

[Zadejte text.]

výpovědi o budoucím vývoji.30 Proto souladu představy se skutečností byla věnována značná pozornost. Vznikly tak dvě základní koncepce. 3.8.1 Teorie racionálního očekávání První systematický výklad této teorie lze nalézt u J. F. Mutha31 a velmi ji proslavil R. Lucas.32 To byl také počátek tzv. „Nové klasické makroekonomie.“ Podstatou je zde idea, že subjekt hodnotí vývoj proměnných do budoucna na základě informací, které má k dispozici a je schopný je racionálně vyhodnotit. Očekávání jsou tak rovna statisticky očekávané veličině. Jde tedy o optimální odhad budoucnosti na základě dosažitelných a relevantních informací. Představit si to lze následně

kde P je rovnovážná cena vzniklá na trhu. Teorie racionálních očekávání říká, že skutečná cena se bude lišit od očekávané pouze na základě „informačního šoku“ způsobeným nepředvídatelnými okolnostmi v době jejího předvídání. Symbol ε je tak vyjádřeným chyby nezávisle na racionálních očekáváních.33 3.8.2 Teorie adaptivního očekávání Toto zdůvodnění odchylek očekávaných a skutečných veličin vychází z existence a přenosu zkušeností subjektů. Podle ní mají lidé sklon vytvářet představy o budoucnosti na základě uplynulého vývoje. Metodologický problém pak vidí v tom, že další vývoj se odehrává v nových podmínkách, což vylučuje shodu minulého a budoucího vývoje. Může tedy zapsat

kde Xei je velikost očekávané veličiny a λ1 až λn jsou váhové koeficienty předchozích období Xt-1 až Xt-n jsou velikosti sledované veličiny v předchozích obdobích.34

30

Např. v USA byl založen Národní úřad pro hospodářský výzkum, ve Velké Británii ekonomické ústavy při univerzitách v Londýně a Cambridgi, v Německu vznikl Konjunkturální institut v Berlíně a v SSSR to byl Konjunkturální institut v Moskvě. 31 MUTH, J. F. RationalExpectacion and theTheoryofPriceMovements. Econometrica, Vol 29, NOo 3 (Juli 1961) 32 LUCAS, R. EconomicPolicyEvaluation: A Critic. In BRUNER, K.; METZLER, A. A Philips Curre and LaborMarkets. Carnegie – Rochester ConferenceSeries on Public Policy. New York: AmericanElsevier 1976, s. 19 – 46. 33 V současnosti je tato koncepce, obzvláště ve symslu hypotézy racionálních finančních trhů vystavena velmi silné kritice, neboť krize z let 2007 – 2009 nic takového nepotvrdila v praxi. Naopak „finanční bubliny“ poukázaly na opak. 34 Bližší analýza vlivu očekávání na hospodářskou politiku viz KLIKOVÁ, Ch.; KOTLÁN, I. Hospodářská politika. Ostrava: Sokrates, 2003, s. 129-139. SLANÝ, A. a kol. Makroekonomická analýza a hospodářská politika. Praha: C. H. Beck, 2003, s. 63-71.

36

[Zadejte text.]

4

MAKROEKONOMICKÉ TYPY HOSPODÁŘSKÝCH POLITIK

4.1 Monetární politika Monetární politika je důsledkem skutečnosti, že v tržní ekonomice sehrávají peníze jako prostředek míry hodnot a měřítko cen, oběživo, platidlo, rezervní zdroj i v podobě světových peněz základní roli při národohospodářských transakcích. Obecně platí, že monetární politika se dotýká peněžního množství, úrokových sazeb a likvidity. Jde o to, že tyto tři veličiny mají značný vliv na chod ekonomické aktivity a zároveň spolu úzce souvisí. Dříve, než si je rozebereme, se však podívejme na základní procesy týkající se tvorby peněz a jejich množství. 4.1.1 Peníze a jejich tvorba Peníze jako ekonomická kategorie jsou prostředkem, který umožňuje v rámci tržního mechanismu zprostředkovávat ekonomické transakce. Jedná se o nákupy, prodeje, platby určované výši cen, uchování hodnot a to nejenom uvnitř jednoho trhu, ale také mezi trhy.35 V současné době lze rozdělit peníze na hotovostní (mince a bankovky) a bezhotovostní (nyní převažuje elektronická podoba zúčtování). Z hlediska vymezení masy peněz rozeznáváme na základě stupně likvidity tyto typy: M1 zahrnuje oběživo a netermínované vklady komerčních bank M2 zahrnuje M1 a termínované vklady M3 zahrnuje M2 a vklady v cizích měnách a repooperace M4 zahrnuje M3 vklady domácích nebankovních institucí v domácí měně a krátkodobé cenné papíry (např. šeky a směnky) M5 zahrnuje M4 a ostatní cenní papíry v domácí měně36 Velikost peněžní zásoby v ekonomice je statisticky závislá na způsobu jejího vymezení. Existuje však ještě souvislost mezi peněžní zásobou a monetární bází na základě peněžního (úvěrového) multiplikátoru. Jeho základní princip spočívá v tom, že např. centrální banka poskytne úvěr komerčním bankám. Ty tyto prostředky poskytnou formou dalších úvěrů jiným ekonomickým subjektům, které nakoupí požadované statky a prostřednictvím prodávajících se octnou peníze zpět v bance. Ta uloží část (velikost závisí na povinné míře rezerv) a poskytne peníze dalšímu subjektu. Proto platí pro změnu masy peněz následný zápis 35

K problematice vymezení peněz viz KODEROVÁ, J.; SOJKA, M.; HAVEL, J. Teorie peněz. Praha: ASPI Wolters Kluwer, 2008, kde jsou peníze zachyceny základní teoretické názory na peníze. 36 V jednotlivých zemích se může přesné vymezení měnit na základě národních předpisů. Zde bylo zvoleno základní členění ČNB.

37

[Zadejte text.]

kde AM je změna masy peněz, AC je změna držby hotovosti ekonomickými subjekty, c je poměr mezi držbou hotovosti a bankovními vklady a r je míra rezerv udržována bankami. 4.1.2 Peněžní systém a monetární politika Základním nositelem monetární politiky je centrální banka, která působí na ostatní subjekty peněžního systému. V tomto smyslu centrální banky zodpovídají za emise peněz, poskytují peněžním institucím úvěry a zpravidla (na základě jednotlivých zákonů) provádějí dohled nad finančními institucemi. Do jejich agendy spadají i devizové operace, tj. starost o devizové rezervy státu a internace v rámci směnných kurzů. Proto, aby mohla centrální banka vykonávat činnost související se stabilitou měny a cenové hladiny, musí být nezávislá, a to jak ve smyslu politickém tak ekonomickém. Nejde o to, aby centrální banka nespolupracovala s vládou, naopak, ale je nutné, aby měla možnost odmítnou určité přístupy, které vláda realizuje na základě svých preferencí. Často se totiž dostávají převládající, dočasné dílčí zájmy do rozporu s požadavky na potřeby zdraví měnové politiky. Např. urychlení růstu, požadavek zlepšení postavení exportéru se mohou dostat do rozporu se snahou udržet hodnotu peněz. Proto guvernéři centrálních banka a členové bankovních rad zpravidla nebývají jmenováni vládou, vláda neschvaluje záměry centrální banky a existují pravidla pro řešení sporů mezi vládou a centrální bankou. Také z ekonomického hlediska se centrální banky neúčastní na primárním obchodování veřejného dluhu,37 a možnosti přímého úvěrování vlád bývají omezené. Finanční instituce, které spadají pod kontrolu centrální banky, jsou banky (univerzální, specializované), pojišťovny a družstevní peněžní subjekty. Centrální banka může také dohlížet v řadě zemí i na subjekty obchodující na finančních trzích.38 Díky těmto hierarchickým vztahům může centrální banka, v rámci zákonných zmocnění, zabezpečit poměrně efektivní vykonávání monetární politiky. 4.1.3 Vymezení monetární politiky Výchozí úvahou monetární politiky je vazba mezi množstvím peněz v ekonomice a následnými hospodářskými procesy. V zásadě předpokládá pozitivní vztah mezi množstvím peněz a ekonomickou aktivitou pro elementární vysvětlení vyjdeme z Fisherovy rovnice

37

To je jeden z největších problémů tzv. „kvantitativního uvolňování“ v USA a nákupů státních cenných papírů Centrální evropskou bankou. 38 K základnímu popisu viz ROSE, P. S. Peněžní a kapitálové trhy. Praha: Victoria Publishing.

38

[Zadejte text.]

kde M je masa peněz, V rychlost obratu peněz, Y je symbol pro fyzický produkt a P je výše cenové hladiny. Upravíme-li tento zápis, pak zjistíme při předpokladu konstantní rychlosti peněz, že existují 3 typy monetární politiky. 1. Neutrální monetární politiky, kdy platí

Znamená to, že cenová hladina zůstává stabilní, celková masa peněz se vyvíjí ve stejném poměru jako fyzický produkt. Je zachována kupní síla peněz. Peníze neovlivňují ekonomickou aktivitu, zprostředkovávají jí. 2. Expanzivní monetární politika nastává tehdy, když ΔM je větší než ΔY. Cenová hladina roste, je přebytek peněz, které tlačí na úrokové sazby. Ty se snižují a klesá cena peněz. Dostupnost úvěru urychluje ekonomickou aktivitu. Růstem cenové hladiny však klesá koupěschopná síla peněz a vzrůst inflace může ohrožovat rovnoměrný vývoj ekonomiky. 3. Restriktivní monetární politika je definována tím, že ΔM je menší než ΔY. Jestliže je přírůstek peněžní masy menší než vzrůst produktu, začne nárůst transakcí tlačit na snížení cen. Poptávka po penězích vzroste, vzroste i úroková sazba, úvěr se stane méně dostupný a začne klesat ekonomická aktivita. Z výše uvedených tvrzení lze vyvodit, že centrální banka pomocí regulace masy peněz může provádět anticyklickou politiku. Zároveň má k dispozici možnost přímého ovlivňování úrokových sazeb, což znamená schopnost ovlivňovat spotřebitelskou poptávku a výši investic. Z hlediska úvěrů jde o krátkodobé ovlivňování, u investic rozhodují dlouhodobé horizonty. Jinak řečeno ovlivnění nabídky úrokovými sazbami je v krátkém období problematické. Další rovinou je likvidita bankovního sektoru. Musíme si uvědomit, že držba peněz působí na úrokové sazby. Jestliže udržují zdroje v podobě likvidních prostředků, sníží se nabídka peněz a tím vzroste úroková sazba. Opačně nedostatek likvidních prostředků i v případě krátkodobého výkyvu může dostat subjekt do krajně složité situace. V případě bankovní soustavy to znamená nutnost udržovat část prostředků v rezervě. 4.1.4 Nástroje monetární politiky K provádění monetární politiky disponuje centrální banka přímými i nepřímými nástroji. Přímé nástroje jsou takové, které celé centrální banka na jednotlivé subjekty, a tudíž mají selektivní a adresný charakter. Jde o: 1. Pravidla likvidity, kdy se stanovují závazné struktury aktiv a pasiv komerčním bankám. 2. Úrokové limity, jimiž se snaží centrální banka stanovovat velikost úspor a úvěrů. 39

[Zadejte text.]

3. Úvěrové limity jsou buď absolutní (maximální objem úvěrů pro své klienty) nebo relativní (určení rozsahu úvěrů od centrální banky). 4. Povinné vklady. Centrální banka určí subjektům (zpravidla z veřejné správy) povinnost vést u nich své účty. 5. Doporučení, výzvy, gentlemanské dohody jsou způsoby, pomocí nichž centrální banka navazuje formy kontaktů s peněžními ústavy. Nepřímé nástroje monetární politiky jsou takové, které vytvářejí prostředí a jsou pro všechny subjekty stejné. Jedná se o: 1. Minimální rezervy Jde o nástroj, který má zaručit likviditu finančního systému. Stanovují se tak, aby existovala možnost vlastními prostředky vyrovnat dočasný výkyv v poptávce po penězích. Stanovuje se v procentech. Má samozřejmě i vliv na peněžní multiplikátor, jak bylo výše poukázáno, takže nepůsobí pouze na objem rezerv, ale také na tvorbu úvěrové expanze. Praktické určování výše je různá v jednotlivých zemích, ale zpravidla vychází ze dvou kritérií. a) Z velikosti banky, kdy větší banky zpravidla drží vyšší rezervy. b) Z typů vkladů, kdy vklady na viděnou mají povinnost tvořit vyšší rezervy než terminované vklady. Složitější situace nastává u operací na mezinárodních trzích, kde není povinnost minimálních rezerv. To umožňuje vyšší zisky, ale také zvyšuje míru rizika. 2. Diskontní nástroje Jsou to nástroje úrokových sazeb spjaté s poskytováním úvěrů komerčním peněžním ústavům. Rozeznáváme: a) Diskontní sazbu, tj. sazbu, která je poskytována na běžný obchodní úvěr mezi centrální a komerční bankou za stanovených podmínek. b) Lombardní úvěr je poskytován v případě likvidních potřeb komerční banky. Jako záruční zástava zde slouží cenné papíry. c) Reeskontní úvěr je poskytován na základě odkoupených eskontovaných směnek snížené o úrok reeskontu sazby. Snížením těchto úrokových sazeb provádí centrální banka expanzivní politiku a zvýšením restriktivní politiku.

40

[Zadejte text.]

3. Operace na volném trhu Obecně můžeme říci, že na finančních trzích jsou nabízeny dočasně volné prostředky a velikost jejich poptávky závisí na výši úrokové sazby. Z hlediska formy jde o obchodování s různými druhy cenných papírů. U peněžního trhu se jedná o mezibankovní obchody. Princip operací na volném trhu spočívá v tom, že když centrální banka začne ve zvýšené míře odkupovat cenné papíry, provádí expanzivní politiku, neboť do bank se dostávají peníze. Naopak při jejich prodeji stahuje peníze z peněžního trhu a provádí tak restriktivní monetární politiku. Operace na volném trhu dokážou zároveň působit, jak na úrokové sazby, tak na likviditu, což vedlo k jejich rozšiřování a staly se hlavním nástrojem monetární politiky. Jejich nevýhodou může být nedostatek kvalitních cenných papírů. To může vést až k ohrožení fungování centrální banky a selhání celé monetární politiky (Řecko, Kypr, Island).

4.2 Fiskální politika Fiskální politika jako základní nástroj státu má několik různých funkcí. Jde o stabilizaci ekonomické aktivity a to jak ve formě agregátní poptávky, tak z hlediska tvorby HDP. Druhou funkcí je udržování národohospodářské rovnováhy, což znamená efektivní využívání produkčních zdrojů i jejich optimálních kombinací. Bezesporu je i funkcí fiskální politiky přerozdělování důchodů a stabilizování cen. V rámci náplně těchto funkcí používá fiskální politika jak příjmovou, tak výdajovou stránku veřejných rozpočtů. To znamená, že má značný dopad na ekonomický růst a rozvoj. V obecném pojetí fiskální politika souvisí s finanční politikou, tj. ovlivňování fungování celé finanční soustavy.39 Postatou fiskální politiky je použití vládních příjmů a výdajů pro ovlivňování chodu ekonomiky. Rozhodnutí o zdanění či směřování transferů pociťují rozdílně jednotlivé skupiny obyvatel. Zvyšuje nebo snižuje to jejich disponibilní příjem. Jinak řečeno fiskální politika má vliv na strukturální změny, postavení jednotlivých ekonomických subjektů a jejich chování. Ovlivňuje ekonomiku, byť může být finančně neutrální. Patří mezi nejstarší národohospodářské politiky, neboť způsoby vybírání daní a výše zdanění byly vždy předmětem rozsáhlých diskuzí ve všech politických systémech, které známe z dějin. Tento problém se dostal i do učebnic ekonomie a o důrazu, který na tuto otázku kladli zakladatelé, svědčí např. i název díla D. Ricarda Zásady politické ekonomie a zdanění a dodnes patří diskuze o fiskální politice k jednomu z nejfrekventovanějších témat ekonomie.

39

Pro základní popis finanční soustavy viz ENGLIŠ, K. Malá finanční věda. Praha: František Borový, 1946. MUSGRAVE, R. A.; MUSGRAVEOVÁ, P. G. Veřejné finance v teorii a praxi. Praha: Management Press, 1994.

41

[Zadejte text.]

4.2.1 Cíle a funkce fiskální politiky Je zřejmé, že v dlouhých historických obdobích plných změn sociálních systémů se funkce a cíle fiskální politiky měnily, nebo vystupovaly s rozdílnou intenzitou.40 V moderním hospodářském systému je základním cílem fiskální politiky ovlivnit neprodukční proces tak, aby ve všech jeho fázích výroby, rozdělování, směny a spotřeby docházelo pokud možno ke stabilizovanému vývoji. Znamená to, že podporuje nejenom produkční funkce ve společnosti a všechny fáze realizace produktu, ale také má svoji sociální funkci ve smyslu stabilizace společnosti. Zároveň skrz rozpočtový systém zabezpečuje poskytování veřejných i smíšených statků. Týká se to tradiční role státu jako mocenského centra udržujícího v chodu celou nástavbu sociálních institucí (náboženské, kulturní, politické, zájmové). Souhrnně řečeno úkolem rozpočtu je: 1. Ovlivňování dynamiky ekonomického vývoje. 2. Přerozdělování prostředků ve společnosti. 3. Uspokojování sociálních a skupinových potřeb. V sociálně ekonomickém myšlení existuje řada konceptů, jakým způsobem přistupovat ke konstrukci veřejných rozpočtů: 1. Politika každoročního vyrovnávání rozpočtů. Vychází z tradičních představ sezónního kolísání ekonomických aktivit během jednoho roku. Fiskální rok může začínat v jednotlivých zemích různě, ale jeho délka odpovídá kalendářnímu roku. Veškeré rozpočtové mechanismy jsou také na takové období nastaveny. 2. Anticyklické vyrovnávání. Vychází z keynesiánského pojetí, kdy rozpočet každého roku má odpovídat určité fázi ekonomického cyklu a vyrovnávání je dáno za období celého cyklu. Nástroje jsou konstruovány tak, aby v období konstrukce snižovaly negativní dopady cyklu, a tím snižovaly celkovou velikost volatility. V rámci dlouhodobého růstu pak není problém srovnat deficity a přebytky.41 3. Koncept dlouhodobého plánování. Jde o programově plánovací přístup, kdy prioritu mají společensky a skupinově určené potřeby. Jde o to, že jsou vytyčeny určité cíle, které chce společnost dosáhnout a logice jednotlivých ročních rozpočtů vychází z naplňování těchto cílů. V jedné subvariantě se může jednat o tom, že rozpočet je fakticky součást plánu rozvoje společnosti, v druhé podobě jsou rozhodujícími 40

K těmto problémům viz FALADA, D. Dějiny daní a poplatků. Praha: Havlíček Brain Team, 2009. ZACHAROV, V. N.; PETROV, J. A.; ŠACILLO, M. K. Istorijanalogov v Rossii IX – načalo XX veka. Moskva: Rossijskajapolitičeskajaencyklopedija, 2006. 41 Nelze současný problém zadlužení jednoznačně svádět na keynesiánskou teorii, neboť politici z důvodů „politického cyklu“ jsou ochotni utrácet nadměrné zdroje i v období konjunktury.

42

[Zadejte text.]

položky k naplňování stanovených programem. První případ známe z praxe zemí RVHP a druhým případem jsou např. americké rozpočty v souvislosti se snahou „dohnat a předehnat“ SSSR v období letů do kosmu a zabezpečení pilotovaného letu na Měsíc. Určitou subvariantou je zde preference výkonového rozpočtování, kdy je rozpočtování postaveno na prioritách užitkově nákladové analýze. Rozpočet je pak sestavován na základě co největšího užitku při nejnižších nákladech. To však naráží na mzdu metodologických problémů z hlediska investičního zabezpečování veřejných statků. 4.2.2 Zásady sestavování rozpočtu 1. Každoročnost znamená stanovení příjmů a výdajů rozpočtu v rámci rozpočtového roku. Platí to i v případě, že existuje rozpočtový rámec (plán) na několik let. I v tomto případě se každoročně konkretizují předpokládané příjmy a výdaje. 2. Transparentnost znamená, že existují diskuze o sestavení rozpočtu a jsou přístupné veřejnosti. Její konkrétní forma závisí na typu veřejného rozpočtu a způsobu prezentování informací. 3. Úplnost údajů nejenom o vlastních veličinách rozpočtu, ale i o veličinách a metodách, na nichž je založen. 4. Vyrovnanost znamená, že plánované výdaje musí odpovídat plánovaným zdrojům. 5. Pravdivost vychází z toho, že kalkulace velikosti zdrojů i výdajů musí s maximálně možnou pravděpodobností odpovídat možnostem a skutečnému účelu. 6. Srozumitelnost je princip, který se snaží, aby způsob prezentace rozpočtu umožňoval pochopit vztahy uvnitř rozpočtu a nezakrýval použití zdrojů. 7. Princip hospodárnosti a účelnosti požaduje uplatnit ekonomickou efektivnost užití a zdůvodnění oprávnění z hlediska potřeb. 8. Princip jednotného rozpočtování znamená, že příjmy a výdaje jsou uváděny v plné výši. 9. Princip věcného určení znamená, že prostředky mohou být použity pouze na schválené účely. 10. Princip všeobecného financování nám říká, že určité příjmy nejsou účelově vázány na určité výdaje. 11. Princip časového propojení se týká skutečnosti, že některé výdaje jsou navázány na jiná období a musí být pokryty z budoucích příjmů. Také to znamená, že některé příjmy mohou být, za určitých podmínek, převedeny do dalšího období.

43

[Zadejte text.]

Sestavování rozpočtu je tak syntézou plánování, programování a doporučení vznikající na základě určitých představ o dalším vývoji společnosti. Svoji roli zde sehrávají i hodnoty a měnícím potřeby na základě určité historické situace. To se odráží i v konkrétním koncipování příjmové stránky. Jde tu jak o zastoupení poměru přímých a nepřímých daní, daní důchodových či majetkových. Vliv na reprodukční proces má i způsob konstrukce daňových sazeb. Přímé daně z hlediska ekonomických subjektů zasahují jak firmy, tak domácnosti a zmenšují celkovou poptávku soukromých subjektů. Nepřímé daně mají vliv na cenovou hladinu, a čím má subjekt vyšší příjem, tím platí relativně nižší daně. Důchodové daně jsou placené z tokové veličiny (příjmů subjekty v časovém období). Majetkové daně se platí z kategorie zásob, tj. celkové držby majetku (movitého i nemovitého). Přesuny zdanění mezi nimi vyvolávají změnu chování subjektů. V případě neutrálních daní platí jednotná sazba bez ohledu na výši daňového základu, u progresivních daní s růstem daňového základu roste i míra zdanění a u regresivních daní naopak. Nastavení konstrukce daňových sazeb pak vede k určitému chování zdaňovaných subjektů.42 Z teoretického hlediska je zde nejvíce diskutována tzv. Lafferova křivka. Ta znázorňuje vztah mezi velikosti příjmů a mírou zdanění. daňové příjmy

y

0

x

100

Daňová sazba

42

Mimo to jsou ještě nedaňové příjmy (poplatky, pronájem veřejného majetku, zisky korporací na základě veřejného vlastnictví atp.), ale ty se nevyužívají příliš často jako systematická součást fiskální politiky. Mají většinou význam pro celkovou hospodářskou politiku (vlastnictví strategických firem).

44

[Zadejte text.]

Znázorňuje nám situaci, že existuje možnost zvyšování daní do určité výše zvýšením daňové sazby (x). Jakmile tento bod překročíme, začnou nám daňové výnosy klesat, až nakonec zmizí, neboť odebere-li stát subjektům vše, co vytvoří, nemají důvod produkovat. V praxi ovšem neexistuje shoda, jak veliká je sazba x, nebo zda subjekt, který neplatil daně při 35 % sazbě, je bude v případě 28 % sazby platit. Výdajová struktura je členěna z ekonomického hlediska43 na transfery a státní trh zboží a služeb. Pod transfery rozumíme přímé převedení prostředků k jednotlivým subjektům (subvence a sociální transfery). Tyto transfery neovlivňují celkovou ekonomickou aktivitu, mění strukturu agregátní poptávky mezi subjekty. Státní trh zboží a služeb znamená státní výdaje do ekonomiky a působí tak efekt výdajového nebo investičního multiplikátoru. Navýšení tohoto trhu zvyšuje celkovou ekonomickou aktivitu o větší přínos než je samotný objem výdajů. Zároveň platí i opačný proces. Navýšení státních příjmů a výdajů může mít podle některých ekonomů tzv. „vytěsňovací efekt.“ Znamená to, že stát odčerpáním části úspor zvýší úrokové sazby a tím sníží podíl soukromých investic. Ty jsou považovány za efektivnější než veřejné, a tak dojde k omezení dynamiky rozvoje hospodářství. Naopak jiní ekonomové vidí ve veřejných výdajích a investicích předpoklad pro efektivitu soukromých investic. 4.2.3 Typy fiskální politiky Tak jako u monetární politiky můžeme u fiskální politiky definovat tři základní typy: 1. Expanzivní 2. Restriktivní 3. Neutrální Jejich pojetí je možno vysvětlit na následujícím symbolickém zápisu makroekonomického vztahu v národním hospodářství. Agregátní poptávku je možno symbolicky zapsat takto:

Přitom platí jestliže T - G = 0, pak se agregátní poptávka nemění, tj. vládní příjmy jsou rovny vládním výdajům. Jestliže T – G > 0, pak dojde k tomu, že část vládních výdajů je v daném čase nepoužito a o to se snižuje její velikost. Jestliže v předchozím období platila rovnost agregátní nabídky a poptávky, nyní dochází k převisu agregátní nabídky v ekonomice

43

Nebereme zde v úvahu členění podle jednotlivých oblastí výdajů.

45

[Zadejte text.]

Dochází tak k nevyužívání produkční kapacity se všemi důsledky – tlak na snížení cen a zvýšení nezaměstnanosti. Expanzivní fiskální politika znamená, že T – G < 0, tj. rozdíl musí být pokryt z dodatečných zdrojů. Zde mohou nastat následné varianty. a) Rozdíl je pokryt cennými papíry prodanými na domácím trhu, což znamená tlak na zdroje. Jestliže jsou volné (nevyužité) zdroje, pak dojde k zapojení těchto zdrojů a zvýší se růst produktu. V případě plného využití zdrojů stát zvyšuje dodatečnou poptávkou růst cenové hladiny. b) Stát prodá dluhopisy centrální bance, čímž zvýší možnost růstu agregátní poptávky. Tato operace však znamená fakticky emisi nekrytých peněz. c) Stát prodá dluhopisy do zahraničí. Znamená to zvýšení agregátní poptávky. Ve všech případech dochází k dočasnému zvýšení, neboť v následném období musí stát zahrnout do výdajů státního rozpočtu kapitálu splátky státního dluhu. To znamená, že dojde v budoucnu ke snížení výdajů včetně splátek úroků. Koncentrací deficitů vzniká veřejné zadlužení a další náklady související s obsluhou státního dluhu pak snižují možnosti fiskální politiky.44 Proto se objevily tendence ke stabilizaci veřejných rozpočtů, ale jsme nadále pozorovateli sporu o charakter fiskální politiky.

4.3 Vnější hospodářská politika V současné etapě vývoje dosáhla mezinárodní dělba práce obrovského stupně rozmachu. V malých vyspělých ekonomikách běžně přesahuje obrat zahraničního obchodu objem HDP. Jinak řečeno více jak 50 % vyrobené produkce v dané ekonomice je určeno k vývozu a více jak 50 % spotřebovávaných statků je z dovozu. Zároveň se internacionalizují pohyby výrobních faktorů, takže dnes již můžeme hovořit o globálním kapitálovém trhu či o mezinárodní migraci pracovní síly. Dochází i k mezinárodní integraci, tj. vytváří se jednotná ekonomika společná pro několik států. Prohlubování mezinárodních hospodářských kontaktů, prorůstáních ekonomik a zvyšování vlivu zahraničních faktorů vyžaduje nový stupeň vnější hospodářské politiky. A to jak za účelem regulace těchto procesů, tak za účelem udržení vnější rovnováhy, která svým významem v silně internacionalizovaných zemích určuje charakter dalšího rozvoje. 44

Koncem první dekády 21. Století se ukázalo, že pro ekonomický růst je smrtící kombinace politiky snižování daní a zvyšování výdajů. Tento „model“ není ani keynesiánský, neoklasický, institucionalistický, marxistický atd., vzniká pouze prosazením dílčích skupinových zájmů. Obzvláště smrtelnou se ukázal uvedený mix v kombinaci se spekulativními cennými papíry. Blíže viz FOSTER, B. J.; MAGDOF, F. Velká finanční krize. Příčiny a následky. Všeň: Grimus, 2009. KRUGMAN, P. Návrat ekonomické krize. Praha: Vyšehrad, 2009. ŠVIHLÍKOVÁ, I. Globalizace & krize. Souvislosti a scénáře. Všeň: Grimus, 2010.

46

[Zadejte text.]

Z výše řečeného vyplývá, že vnější hospodářská politika do značné míry vyplývá z kladských hospodářských politik. Jedná se o nástroje monetární politiky – úrokové sazby, jejichž regulace musí být prováděna i s ohledem na zahraniční úrokové míry. Platí totiž, že úrokový diferenciál, tj. rozdíl úrokových sazeb, vplývá na peněžní masu. Jestliže domácí úroková sazba je větší než zahraniční, pak přitékají peněžní zdroje ze zahraničí a opačně. Toky dlouhodobých investic souvisí zase se stabilitou makroekonomického prostředí a celkovou dynamikou trhu. Samozřejmě, že je ovlivňují další parametry sociálně ekonomického postavení (nezaměstnanost, kvalita infrastruktury atd.). Hlavními specifickými formami vnější hospodářské politiky jsou mezinárodní obchodní politika a politika směnných kurzu. 4.3.1 Mezinárodní obchodní politika Jde o politiku, kdy se země snaží regulovat toky zboží a služeb proudící před hranice.45 Kořeny této regulace vycházejí z představy, že zahraniční konkurence, díky vyšší ekonomické vyspělosti, ve svém důsledku ovládne domácí trhy a povede ke zpomalení ekonomiky, protože bude odčerpávat zisky do své ekonomiky. Druhým důvodem je snaha ze strategických příčin udržet či rozvinout určité potřebné produkce, byť domácí ekonomika nemá optimální podmínky pro jejich existenci – např. zemědělské produkty, alternativní energie atp. Z hlediska používaných nástrojů lez hovořit u obchodní politiky o: 1. Tarifních nástrojích. 2. Netarifních nástrojích. 3. Dohodách. Pod tarifními nástroji rozumíme cla (vývozní i dovozní), tj. jedná se o specifický způsob zdanění při překročení zboží přes hranice. Vývozní cla užívají některé země, když chtějí udržet nižší domácí cenovou hladinu produktu, než je na mezinárodních trzích. Je to buď ze sociálních důvodů, nebo z důvodů posílení konkurenceschopnosti domácích producentů na světových trzích. Dovozní cla mají chránit domácí výrobce před zahraniční konkurencí. Může se jednat o tzv. antidumpingová cla, která mají potlačit expanzi zahraničního producenta. Ten, díky subvenci od svého státu, může do zahraničí vyvážet za cenu i pod své výrobní náklady. Jiným typem mohou být tzv. „výchovná cla“, kdy se zpočátku nastaví vysoká cla, aby výrobce mohl mít značné zisk a pomocí investic rozvíjel svou výrobu. Během stanoveného období se cla postupně snižují, až výrobce vstoupí jako rovný subjekt na světové trhy.

45

Nejsou zde rozebírány teoretické základy mezinárodního obchodu. Blíže k této problematice viz VARADZIN, F. Některé aspekty fungování světové ekonomiky. Havířov: VŠSS, 2012, kap. 4 Základy teorie zahraničního obchodu.

47

[Zadejte text.]

Z hlediska konstrukce rozeznáváme specifická, hodnotová a kombinovaná cla. Specifická cla jsou taková, když sazba je určena na měrnou jednotku (litr, kilogram, metr). Hodnotová jsou počítána z ceny výrobku a kombinovaná cla se určují poměrným zastoupením obou metod. Netarifní překážky zahraničního obchodu se v současnosti užívají velmi často, neboť tlak světové obchodní organizace na snížení či úplné odstranění cel do značné míry znemožňuje zvyšování celních sazeb. Jedná se o výrazné subvence, kdy stát hradí z části náklady či zisk, dotace poskytované exportním firmám, administrativní bariery, hygienické a bezpečnostní certifikáty, dovozní a vývozní kvóty. Všechny tyto nástroje ve svém důsledku zvyšují náklady nebo ceny pro domácího spotřebitele a tím zmenšují jeho možnost na uspokojení potřeb. Přestože mají pozitivní dopad na zvýšení přebytků výrobců, v konečném součtu snižují ekonomický efekt celého národního hospodářství. Avšak z hlediska praktické hospodářské politiky je potřebné říci, že pokud budou státy provozovat svobodný obchod a jedna země aplikuje překážky pro zahraniční obchod, tak na tom vydělá. Pokud užijí všechny státy překážky zahraničního obchodu, tak na tom všichni prodělají. 4.3.2 Problematika měnových kurzů Význam měnových kurzů je dán skutečností, že v tržním hospodářství propojují domácí monetární sféru se zahraničním. Při tom platí, že finanční trhy jsou, z titulu charakteru peněz, velmi internacionalizované. Pokud si uchovávají své funkce, jsou velmi homogenizované a snadno obchodovatelné na mezinárodních trzích. Z hlediska hospodářské politiky mají směné kurzy obrovský význam. Jestliže si např. představíme otevřenou ekonomiku, kde 50 % spotřeby tvoří export, pak 10 % devalvace zvýší cenovou hladinu o 5 % a zároveň dojde k obrovskému vzestupu příjmů exportujících podniků, což zcela vychýlí rozdělovací procesy a tvorbu zisku v domácí ekonomice. Také, v závislosti na cenové elasticitě, se změní množství importu a začnou se měnit směnné poměry uvnitř ekonomiky. Projeví se i substituční procesy mezi výrobky domácích firem a zahraničních dodavatelů, což mění i ceny u domácích producentů, neboť po jejich výrobcích vzroste poptávka. Změny se odráží i v monetární sféře, neboť domácí úspory se znehodnotí oproti zahraničním, avšak zvýšená poptávka po domácím zboží by měla začít zvyšovat na devizovém trhu nabídku zahraniční měny při snížení poptávky po domácí měně. To by mělo z hlediska dlouhodobých procesů vést k budoucí revalvaci měny. Tento stručný výčet ilustruje, že směnný kurz je důležitým nástrojem, jak pro cod reálné ekonomiky, tak pro monetární sféru. Ovlivňuje cenotvorné procesy i mezinárodní pohyb peněz. 48

[Zadejte text.]

Z hlediska konstrukce rozeznáváme v zásadě fixní směný kurz a flexibilní. V prvním případě jím rozumíme kurz garantovaný centrální bankou, která, pokud jeho pohyb překročí stanovené hranice, se zavazuje intervenovat tak, aby se měna vrátila do stanoveného rozpětí. V druhém případě je kurz měny závislý pouze na tržní situaci a žádná povinnost centrální banky neexistuje. Tomu se říká čistý floating. Existuje také varianta řízeného floatingu, kdy centrální banka se nezavazuje k intervencím na devizových trzích, přesto však v případě určitých výkyvů vidíme její zásahy, aby kurz stabilizovala v rámci předpokládaného rozpětí. V makroekonomické politice je snaha udržet fixní kurz, pokud je zájem, aby producenti zboží a služeb měli stabilní prostředí. To jim totiž umožňuje dlouhodobě kalkulovat pro potřeby investic. Zároveň pro menší ekonomiky to znamená, že pokud zavěší svou měnu na měnu svého velkého partnera, realizovat efekty z dlouhodobé spolupráce a vzájemného strukturálního propojení. Variabilní kurz oproti tomu umožňuje přesnější řešení některých ekonomických problémů, které vzniknou, pokud ekonomika není schopna udržet odpovídající tempo svého vývoje. Vlastní devalvace sníží reálnou hodnotu peněz a tím i mezd a kapitálu, aniž by muselo dojít k složitým politickým krokům. Na druhé straně zvyšuje rizika vývoje. Měnový kurz je také důležitým nástrojem vnější rovnováhy. Tu lze ztotožnit s platební bilancí. 4.3.3 Platební bilance Platební bilance je souhrn všech pohybů peněžních prostředků mezi domácími a zahraničními subjekty. Je sestavována na bázi podvojného účetnictví, a proto musí být vždy vyrovnaná. To však neplatí pro jednotlivé účty, z nichž se skládá, a tam se nerovnováhy projevují. Zahrnuje v sobě aktivní operace, tj. operace vedoucí ke zvýšení deviz v domácí ekonomice a pasivní operace, tj. operace majících za důsledek jejich odliv. Je sestavována za určité období, zpravidla za jeden rok. Struktura platební bilance je následující (viz obr. na následující stránce.) Běžný účet zahrnuje toky finančních prostředků spjatých se zahraničním obchodem, s transfery prvotních důchodů mezi zeměmi a vzájemné transferové platby mezi státy. Kapitálový účet obsahuje transakce spjaté s převodem majetku v souvislosti s migrací obyvatel a transakce převádějící nefinanční hmotná aktiva a nehmotná práva (např. licence). Finanční účet zachycuje změny v zahraničních pohledávkách a závazcích, kde export je chápán jako zvýšené pohledávek nebo snížení závazků. Import je brán jako snížení pohledávek a zvýšení závazků.

49

[Zadejte text.]

Obrázek č. ….. A Běžný účet

C Finanční účet

A1 Obchodní bilance C1 Přímé investice z a Příjmy

do zahraničí

Výdaje A2 Bilance služeb Příjmy

C2 Portfolio investice z a do zahraničí

Výdaje A3 Bilance výnosů Příjmy

C3 Finanční deriváty z a do zahraničí

Výdaje A4 Běžné převody Příjmy

C4 Ostatní investice z a do zahraničí

Výdaje B Kapitálový účet

D Saldo chyb, kurzoví rozdíly

opomenutí,

E. Změna devizových rezerv

Pod přímými investicemi rozumíme majetkové podíly zabezpečující spoluúčast při řízení či úplné ovládnutí firmy. Portfoliové investice zaručují výnosy, nejsou však spjaty s vlastnickými právy vůči subjektu, který získá prostředky. Finanční deriváty jsou závazky a pohledávky vyplývající z terminovaných obchodů a ostatní investice zahrnující úvěrové operace finančních a nefinančních institucí a vlády. Následný oddíl je souhrnem účetních operací vyplývající ze statistické praxe zjišťování údajů a vzniklých rozdílů. Také obsahuje změny zásob devizových prostředků vzniklých na základě změny kurzu v různých obdobích. Změna devizových rezerv je zahrnutí vzniklých rozdílů z předchozích částí platební bilance. Pokud zde vzniká aktivum, pak je převáděno do rezerv a pokud pasivum, musí dojít k jejímu doplnění z devizových rezerv. Procesy vyrovnávání platební bilance vycházejí z: 1. důchodového mechanismu, 2. cenového mechanismu, 3. mechanismu směnných kurzů. V prvním mechanismu nárůst důchodů vede ke vzrůstu importu, neboť sklon k importu roste 50

[Zadejte text.]

rychleji než sklon k úsporám. Jinak řečeno relativně větší část přírůstku důchodu se věnuje na import než na úspory. Tím rostou rychleji platby do zahraničí a platební bilance odbourává přebytky a dostává se do pasiv. Na základě nynějších pasiv v budoucnu musí ekonomika více splácet a reálné důchody se začnou relativně zmenšovat. Ve druhém případě jde o vliv cen na pohyb peněžní masy. Jestliže ceny v jedné zemi vzrostou, pak se sníží poptávka po jejím zboží v zahraničí a zároveň zahraniční zboží se stává lacinější, což vede k růstu importu. Tím se přesměrují roky na platební bilanci země, trh jako v předchozím případě ze předpokladu fixního kurzu ztrácí peníze a vzniká tlak na snížení cen. Ve třetím mechanismu se předpokládá flexibilní směnný kurz. Platí zde, že pohyb směnného kurzu mění poměry směňovaného zboží a tím i platební toky. Jestliže jsem např. platil za zboží 2:1 a nyní budu platit 1:1, pak klesne potřeba mých plateb o polovinu. Obecně platí pravidlo, při normálních reakcích platební bilance, že optimální je proces, kdy pomocí změn směnných kurzů, cen a úrokových sazeb ekonomika nalézá rovnovážný stav.

4.4 Politika přerozdělování Rozdělování vytvořeného produktu je jeden ze základních procesů, který ovlivňuje celou ekonomiku. Výchozím momentem je skutečnost, že každý produkční faktor získává určitou část produktu a to námezdně pracující v podobě mezd, kapitál v podobě zisku či úroku a přírodní faktory v podobě renty. Aniž se zde budeme zabývat rozsáhlejším výkladem problému je zapotřebí zdůraznit, že existuje řada názorů na příčiny prvotního rozdělování důchodu. I bez bližší diskuze však lez chápat proces primárního rozdělení důchodu jako podmínku pro existenci a využívání práce, kapitálu a přírodních faktorů (půdy). V neoklasické teorii je výchozím principem rozdělení mezní míra produktivity výrobních faktorů,46 který hovoří o tom, že zapojení jednotlivých výrobních faktorů je dáno mezní mírou výnosů při jejich využití. Základním problémem přerozdělovací politiky jsou důsledky tohoto tzv. prvotního rozdělení důchodů, které ne vždy zabezpečuje potřebné prostředky pro existenci těchto faktorů. Prakticky může nastat situace, kdy pracovní síly, kapitál a půda nezískají nutné množství prostředků a dojde k ohrožení jejich existence. Důvodem může být i nesprávně stanovená cena (viz problematika implicitních a explicitních nákladů), případně snaha subvencováním některého produkčního faktoru zabezpečit vyšší konkurenceschopnost.

46

I když tento princip není všeobecně přijímán, je asi nejvíce rozšířen v ekonomické teorii. Blíže viz HARDES, H. D.; RAHMEYER, F.; SCHMID, A. Volkswirtschaftslehre. EineproblemorientierteEinführung. 17 aktualisierteAuflage. Tübingen: J. C. B. Mohr (Paul Siebeck, 1990, Teil 4 Einkommenverteilung, s. 276-360).

51

[Zadejte text.]

Proto přichází druhotné přerozdělovací procesy, které se snaží srovnat výši prostředků při padajících na jednotlivé produkční faktory. Vstupuje do nich stát, který reprezentuje nejenom obecné zájmy, ale mnohdy i svoje osobní. Celý proces lze znázornit takto: Obrázek č. Rozdělování důchodů Důchody z práce

smíšené1)

kapitálové

z držby půdy2)

funkcionální rozdělení důchodů

mzdy a platy

příjmy OSVČ

zisky a úroky

renty užití

osobní důchodů

hrubé mzdy

hrubé příjmy z podnikání

podíl mezd na HDP

podíl zisku na HDP

rozdělení

národohospodářská veličina druhotné přerozdělování

z pronájmu

a

příjmy státu3) výdaje státu3) disponibilní zaměstnanců

důchody

disponibilní důchody podnikatelů

1) vzhledem ke skutečnosti, že nejde u osob samostatně výdělečně činných (OSVČ) oddělit mzdu od zisku, hovoříme zde o smíšeném důchodu. Způsob dalšího zaúčtování je otázkou statistického úzu. 2) Pod půdou rozumíme přírodní faktory, takže sem započítáváme i další renty jako např. těžební. 3) Stát je zde chápán v nejširším slova smyslu jako reprezentant veřejnoprávních institucí tvořících správu dotyčného teritoria. Výše důchodových příjmů závisí na pracovních příjmech a příjmech z vlastnictví kapitálu či přírodních faktorů. Proto se ve společnosti musí sledovat i rozdělení majetku. S tím souvisí i princip majetkových daní, který má částečně kompenzovat nerovnoměrnost rozdělení vlastnictví. Snaha o přerozdělení majetku vychází z představy, že ve společnosti by měla platit zásada rovných šancí, neboť tak je zabezpečen elementární předpoklad pro spravedlnost. V realitě to samozřejmě nebývá zabezpečeno, a tak dochází ke snaze alespoň malou částí přispět k vyrovnávání podmínek. Smyslem přerozdělování důchodu je zabezpečit určitou dohodnutou sociální úroveň existence lidí, případně zabezpečit možnosti v oblasti vzdělávání, sportu a jiných forem pozitivního rozvoje osobnosti. Ukazuje se totiž, že závislost mezi kvalitou sociální existence a rozvojem ekonomiky existuje značná míra pozitivní korelace. V zásadě platí teze o důležitosti 52

[Zadejte text.]

sociálního smíru vzhledem k ekonomickému rozvoji. Ale také platí tvrzení o nutnosti dodržovat princip zásluhovost, tj. musí v procesu přerozdělení důchodů získat nejvíce jeho tvůrců. Rovnostářský princip nutně musí vést k demotivaci jednotlivých ekonomických subjektů. Přerozdělování produktu státem by mělo tyto mantinely respektovat. Modelově si je můžeme znázornit takto:

Obrázek č. Přerozdělovací mechanismy státu příspěvky sociálního zabezpečení daňové příjmy

ostatní příjmy

stát

soukromý sektor

sociální transfery

subvence

poskytování veřejných statků Konkrétní podoba politiky přerozdělování důchodu je pak závislá na řadě dílčích faktorů jako je stav a dynamika produkčních schopností, konkrétní historické podmínky a procesy, stadium cyklického vývoje, kolektivní hodnoty společenství atp. Znamená to, že nelze 53

[Zadejte text.]

jednoznačně stanovit určitá procenta a nastavit tak systém přerozdělování univerzálně. Vždy se bude měnit tak, jak se proměňují ekonomické a sociální podmínky, v nichž funguje. Zároveň vždy bude předmětem politických diskusí ve společnosti, neboť jak primární, tak sekundární rozdělovací procesy jsou v určité míře ovlivněny zájmy jednotlivých sociálních skupin, což se nutně odráží v politickém prostředí a jeho diferenciaci.

54

[Zadejte text.]

5

Mikroekonomické typy HP

5.1 Politika ochrany hospodářské soutěže Politika ochrany hospodářské soutěže47 (někdy nazývána též antimonopolní politika) se dotýká samotné podstaty tržního mechanismu, protože se snaží zajistit co nejdokonalejší podmínky pro fungování trhu. Vychází se z poznání, že nejlepším možným řešením koordinace činností v ekonomice je vytvoření dokonale konkurenčního prostředí. Výsledkem je, že jednotlivé ekonomické subjekty jsou ve svém rozhodování nezávislé, přičemž svoboda je umožněna tehdy, když na straně poptávky i nabídky existuje mnoho ekonomických subjektů a když neexistují ekonomické, ani jiné bariéry (např. administrativní) vstupu do nebo výstupu z odvětví. Vzhledem k tomu, že v reálném ekonomickém prostředí toto není vždy dodrženo a konkurenční prostředí je omezováno a narušováno, vstupuje zde stát s větší či menší mírou v podobě rozhodčího, který řeší ty situace na trhu, kdy firmy usilují o dosažení výsadního ekonomického postavení. Ekonomická teorie rozlišuje několik typů tržních struktur, kdy role politiky ochrany hospodářské soutěže je v bránění trhu, aby nedocházelo k jeho nežádoucímu ovlivňování. Antimonopolní politika je termín, který se používá k popisu programů, které jsou určeny zejména ke kontrole růstu monopolů a k ochraně konkurentů před nežádoucími praktikami monopolních firem. Součástí antimonopolní politiky státu je zpravidla i speciální soustava programů podpory malého a středního podnikání, opatření na ochranu hospodářské soutěže a na ochranu spotřebitelů. Antimonopolní opatření se realizují často na základě soudních rozhodnutí.48

47

KLIKOVÁ, Ch., KOTLÁN, I. a kol. Hospodářská politika: teorie a praxe. 2. Vyd. Ostrava: Sokrates, 2006. s 219. 48

SOUKUPOVÁ, J. a kol. Mikroekonomie. 5. vyd. Praha: Management Press, 2010. s. 540.

55

[Zadejte text.]

Tabulka č. 5.1: Typy tržních struktur Dokonalá konkurence

Monopolistická konkurence

Oligopol

Monopol

Počet firem

mnoho

mnoho

několik

Jedna

Typ produktu

stejný

diferencovaný

Stejný nebo Nesubstituovatelný diferencovaný

Bariéry vstupu

žádné

dílčí

ekonomické

Ekonomické, právní

Kontrola ceny

žádná

dílčí

značná

Určující

Míra koncentrace

žádná

nízká

vysoká

100 %

Příklady

Zemědělská produkce

Maloobchodní Automobily, zboží (potraviny, počítače oděvy)

Síťová odvětví elektřina, plyn, voda

Pramen: Wonnacott, P.; Wonnacott, R. Economics. Mcgraw-Hill: BookCompany, ThirdEdition. Většina západně orientovaných vlád považuje jakékoliv narušování tržního prostředí za nežádoucí a na základě toho realizují politiku ochrany konkurenčního prostředí, která důsledně vychází z přesně vymezených legislativních pravidel fungování hospodářské soutěže. Politika ochrany hospodářské soutěže usiluje o zvýšení konkurence tržního prostředí, respektive o odstranění překážek, které konkurenci oslabují, např. kartelové (smluvní) dohody nebo použití či zneužití tržní síly v podobě cenové diskriminace, výsadních obchodů, vázaných dohod o odběru zboží, odbytových dohod nebo omezování nebo odepření dodávek zboží odběratelům nebo od dodavatelů ze strany jedné firmy. Konkurenční prostředí může být narušeno také růstem koncentrace podniků, přičemž koncentrací se rozumí stupeň kontroly ekonomické aktivity v daném odvětví nebo v oblasti národního hospodářství. Za zneužití dominantního postavení lze považovat vnější růst podniků, kdy dochází k jejich slučování. Rozlišujeme horizontální slučování, kdy se spojují firmy stejného druhu výroby (např. v automobilovém průmyslu) nebo vertikální slučování, kdy se spojují firmy na různém stupni výrobního procesu (ocelářství a automobilový průmysl), popř. slučování diagonální – spojují se firmy, které nemají společné horizontální ani vertikální vazby (výroba chemických látek a potravinářství). Slučování podniků na trhu může nabývat různé podoby49: -

fůze, kdy zaniká slabší firma nebo vzniká nová firma, akvizice (získání kontroly) nákupem akcií nebo obchodních podílů; kontrola může

49

KLIKOVÁ, Ch., KOTLÁN, I. a kol. Hospodářská politika: teorie a praxe. 2. Vyd. Ostrava: Sokrates, 2006. s 224.

56

[Zadejte text.]

-

-

vyplývat také z faktického vlivu na složení řídících nebo dozorčích orgánů společnosti, založení koncernu; jedná se o smluvní spojení podniků pod společným vedením, kdy slabší účastníci jsou v podřízeném postavení; nejčastěji k němu dochází získáním kapitálového podílu, společné podniky (joint Venture), kdy zanikají původní subjekty, a vzniká nový podnik, smlouvy mezi podniky – např. dohody o pronájmu nebo přenechání části výrobních kapacit; těmto dohodám předchází získání kapitálového podílu, personální unie, což znamená obsazení klíčových pozic ve firemních orgánech několika firem stejnými lidmi; tato spojení nejsou podmíněna kapitálovou účastí.

Za pozitivní důsledky spojování podniků lze označit např. financování vědy, výzkumu a vývoje, kdy je možno se vyhnout neefektivním duplicitám. Je tím dosahováno vyšší alokační efektivnosti při optimální velikosti podniků vzhledem k úsporám z rozsahu. Zvyšuje se tak konkurenceschopnost firem především na zahraničních trzích. Koncentrace dále umožňuje diverzifikaci výrobního programu, čímž se snižuje riziko výkyvů poptávky a dovoluje tak přesuny ztrát mezi jednotlivými divizemi v rámci firmy. Vertikální koncentrace zase snižuje transakční náklady pomocí smluvně zajištěných dodávek a odběrů vstupů. Negativní dopady spojování podniků spočívají v růstu bariér vstupu do odvětví pro potenciální účastníky trhu a ve vzniku vazeb na státní aparát. Pokud je firma vzniklá spojením příliš velká a neoperativní, může u ní klesat adaptační pružnost a inovační aktivita. V případě, že trh pokrývá pouze jediná firma v dané oblasti nebo odvětví, která při svém fungování čerpá významných úspor z rozsahu (např. přirozený monopol v oblasti sítí technické infrastruktury, tzn. rozvodů vody, plynu, tepla a elektrické energie), měl by stát pomocí politiky ochrany hospodářské soutěže přistoupit k regulaci takovéto firmy. Regulaci lze provést např. převedením podniku do státního vlastnictví, kdy regulace je v tom, že stát na rozdíl od soukromých firem nemá jako prioritu dosahování zisku - tato forma regulace se ale může negativně projevit ve ztrátě motivace podnikového managementu efektivně danou firmu řídit. Další možností je cenová regulace, kdy podnik je ponechán v soukromých rukou, ale ze strany státu je usměrňována činnost v oblasti produkce a tvorby cen. Jinou možností je pak vypisování výběrových řízení na výrobky a služby ze strany státu, kdy kontrakt by měla získat firma s nejnižší nabídnutou cenou (dle zákona o veřejných zakázkách). Regulace firem (zejména cenová) může být účinná za předpokladu, že existuje informovanost o nákladech a poptávce; stabilita a předvídatelnost nákladových a poptávkových funkcí; jsou poskytovány úplné a pravdivé informace regulovanou firmou regulátorovi a funguje nezávislý regulátor. Naopak nefunkční je regulace v případě, že dochází k neochotě ze strany firmy k minimalizaci nákladů (v případě, kdy regulátor zajišťuje, aby cena vždy pokryla náklady) nebo funguje asymetrické rozdělení investičního rizika firmy (zvýšené náklady investování 57

[Zadejte text.]

jsou v regulovaném trhu vždy zakalkulovány do cen a zaplatí je spotřebitelé; v tomto případě investoři nenesou riziko svých vlastních rozhodnutí). V rámci politiky ochrany hospodářské soutěže se lze setkat také s tzv. „nekalou soutěží“, což je jednání, které je v rozporu s dobrými mravy soutěže a může přivodit újmu jiným účastníkům soutěže nebo spotřebitelům. Do nekalé soutěže lze zařadit rovněž klamavou reklamu, klamavé označení zboží a služeb, záměnu zboží, ohrožování zdraví a životního prostředí, porušení obchodního tajemství, šíření nepravdivých informací o výrobcích konkurenčního podniku, podplácení nebo hospodářskou diskriminaci. Nástroje politiky ochrany hospodářské soutěže Ve všech vyspělých ekonomikách se politika na ochranu hospodářské soutěže opírá o platnou legislativu a příslušný institucionální rámec a k dodržování hospodářské soutěže jsou ze strany státu zřizovány speciální kontrolní instituce, které jsou uvedeny v tabulce č. 5.2 a které mají: omezit obchodní praktiky firem, které na základě dohod nebo i bez nich poškozují konkurenční prostředí; - zabránit zneužití dominantního postavení firmy na trhu; - kontrolují fůze, jejichž nepovolení zabrání vzniku dominantního postavení; - za úkol deregulaci příslušného odvětví; - působit proti metodám nekalé soutěže. Tab. č. 5.2: Příklady institucí k ochraně hospodářské soutěže v ČR a oblast jejich působení -

Instituce Česká národní banka Ministerstvo financí ČR Celní správa ČR Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR CzechInvest Ministerstvo pro místní rozvoj ČR Ministerstvo životního prostředí ČR Energetický regulační úřad Úřad na ochranu hospodářské soutěže Podpůrný a garanční rolnický a lesnický fond Státní zemědělský intervenční fond Grantová agentura ČR, Akademie věd ČR Ministerstvo dopravy

Oblast působení Dohled nad finančním trhem Regulace cen, regulace pojistného trhu, regulace penzijních fondů Cla Ochrana spotřebitele, podpora malého a středního podnikání Agentura pro podporu podnikání a investic Regionální politika, programy podpory bydlení Ochrana vod, vzduchu, přírody a krajiny, zemědělského půdního fondu Ochrana zájmu spotřebitelů v těch oblastech energetických odvětví, kde není možná konkurence Ochrana hospodářské soutěže Podpora úvěrování v zemědělství Regulace trhu se zemědělskými produkty Podpora výzkumu a vývoje Regulace všech druhů dopravy, pozemní komunikace a dráhy

Pramen: Internetové stránky uvedených institucí 58

[Zadejte text.]

Jedním z nástrojů politiky ochrany hospodářské soutěže ze strany státu může být poskytování finančního zvýhodnění při vstupu malých firem na trh, poskytnutí daňových úlev nebo slev nebo zakládání podniků ve vlastnictví státu s cílem oživení konkurence na daném trhu. V podmínkách České republiky se např. porušením hospodářské soutěže zabývá Úřad na ochranu hospodářské soutěže (nazýván též Antimonopolní úřad), který sídlí v Brně a řeší porušení ze strany firem dle zákona o ochraně hospodářské soutěže. V roce 2004 byl poprvé v praxi Úřadu na ochranu hospodářské soutěže aplikován tzv. Leniency program, který umožňuje mírnější režim zacházení s těmi soutěžiteli, kteří dobrovolně podali informaci např. o kartelu a o jeho existenci předložili důkazy.50 Podle platné české legislativy má např. dominantní postavení na trhu podnik nebo společně více konkurentů, kterým umožňuje jejich tržní síla chovat se ve značné míře nezávisle na jiných firmách nebo spotřebitelích. Tržní síla je posuzována podle několika kritérií, přičemž jedno z nich – tržní podíl menší než 40 % není považován za dominantní postavení. V dominantní pozici na trhu je firma, která existuje jako jednotlivý podnik a na straně nabídky nebo poptávky není vystavena žádné konkurenci nebo se oproti ostatním firmám opírá její dominantní postavení o další skutečnosti. Za dominantní postavení je rovněž považována skupina podniků, mezi nimiž neexistuje významnější konkurence51.

5.2 Strukturální politika Strukturální politika je vnímána jako jedna ze základních hospodářských politik, pomocí níž se stát snaží ovlivňovat ekonomiku své země s cílem ekonomiku stabilizovat nebo usměrnit a podpořit její růst. Strukturu ekonomiky lze popsat z různých úhlů pohledu – můžeme se na ni dívat z pohledu odvětvové nebo sektorové struktury, z pohledu regionů, zaměstnanosti nebo z hlediska převládajících forem vlastnictví. Jeden z nejčastějších pohledů je pohled sektorový, který nám říká, kdo se podílí na tvorbě HDP, resp. na celkové zaměstnanosti nejvíce – zda je to sektor primární, zastoupen zejména zemědělskou výrobou, rybolovem, lesnictvím a těžbou surovin; nebo sektor sekundární, jež je zastoupen zejména stavebnictvím a zpracovatelským průmyslem nebo je hlavní část zastoupena sektorem 50

Bližší informace o konkrétních případech, které Úřad řeší, jsou k dispozici na internetových stránkách úřadu. Tento úřad pracuje nejen jako národní subjekt, ale jeho činnost je úzce spjata s činností ostatních úřadů zemí EU a také centrální organizace EU v této oblasti – Evropské komise, což je dáno Římskou smlouvou, kdy ochrana hospodářské soutěže je přímo svěřena Komisi. Blíže viz BALDWIN, R., WYPLOSZ, CH. Ekonomie evropské integrace. Praha: GradaPublishing, 2008. kap. 11. 51

KLIKOVÁ, Ch., KOTLÁN, I. a kol. Hospodářská politika: teorie a praxe. 2. Vyd. Ostrava: Sokrates, 2006. s 229.

59

[Zadejte text.]

terciálním, tj. poskytováním nejrůznějších služeb. Změnu sektorové struktury ČR na základě zaměstnanosti uvádí následující tabulka. Tab. č. 5.3: Vývoj sektorové struktury ČR ve vybraných letech na základě změn podílu zaměstnanosti v jednotlivých sektorech na celkové zaměstnanosti Rok

1990

1995

2000

2003

2009

Primární (zemědělství)

11,6

6,1

4,5

4,1

3,1

Sekundární (průmysl)

44,4

40,5

38,8

37,6

38,6

Terciální (služby)

44,0

53,4

56,7

58,3

58,3

Celkem

100,0

100,0

100,0

100,0

100,0

Pramen:KLIKOVÁ, Ch., KOTLÁN, I. a kol. Hospodářská politika: teorie a praxe. 2. Vyd. Ostrava: Sokrates, 2006. s 208., TheWorldFactbook. https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/cz.html Jak je vidět z tabulky č. 5.3 na příkladu ČR, struktura ekonomiky není neměnná. Zejména v delším časovém horizontu je vidět, jak dochází ke strukturálním změnám, které sebou přináší i nové rozdělení výrobních faktorů mezi jednotlivé sektory. Na příkladu ČR se pracovní síla přesouvá ze sektoru zemědělství a těžby surovin do oblasti poskytující služby, tedy sektor terciální (obchod, bankovnictví, pojišťovnictví, doprava, spoje, zdravotnictví nebo školství). Podněty ke strukturálním změnám v ekonomice přichází jak ze strany nabídky, tak ze strany poptávky. Na straně nabídky způsobuje strukturální změny např. technický a technologický pokrok (inovace) nebo změny relativních cen výrobních faktorů. Na straně poptávky jsou změny způsobovány změnou preferencí spotřeby obyvatelstva, zvýšením jejich disponibilního důchodu, změnou cen nabízených statků a služeb. Roli také může hrát změna ve věkové struktuře obyvatelstva. Impulzem strukturálních změn může být také náhlá změna směnného kursu klíčových měn, jakými jsou euro nebo americký dolar. Se změnami ve struktuře ekonomiky souvisí také pojem strukturální krize, což je situace, která je spojená s dlouhodobým nevyužíváním zdrojů v určitém odvětví v důsledku pomalého přizpůsobování se na nové podmínky a nedostatečná mobilita výrobních faktorů, která zároveň může ohrožovat sociální stabilitu.52 Strukturální krizi v podmínkách ČR lze po roce 1990 sledovat např. v kraji Moravskoslezském nebo Ústeckém, kde byl ve větší míře dříve koncentrován těžební a těžký strojírenský průmysl. Strukturální změny zde vyžadovaly a stále vyžadují určitou míru nákladů, která je spojena se změnou ve struktuře ekonomiky, což se projevuje např. změnou zaměření výrobních faktorů (pracovní síly) na nové

52

URBAN, L. a kol. Hospodářská politika. Praha: Victoria Publishing, 1994. ISBN 80-85865-01-7.

60

[Zadejte text.]

podmínky.53 Lze tedy konstatovat, že strukturální politika usiluje o změnu či udržení stávající struktury ekonomických aktivit, přitom si klade za cíl vytvářet takové ekonomické podmínky, při nichž náklady spojené s nezbytnými strukturálními přesuny budou co nejnižší. Proto lze strukturální politiku definovat jako souhrn politickohospodářských nástrojů a opatření, které diferencovaně ovlivňují chování jednotlivých ekonomických subjektů, případně odvětví a sektorů. Nástroje strukturální politiky Nástrojů strukturální politiky je celá řada, záleží na tom, čeho chceme pomocí uvedených nástrojů dosáhnout. V podmínkách ČR může být nástrojem strukturální politiky např. regulace cen ze strany státu (např. v oblasti cen energií), usnadnění přístupu výrobních podniků k úvěrům (např. pomocí Českomoravské záruční a rozvojové banky, Exportní banky), stanovení vývozních nebo dovozních kvót, vypisování státních (veřejných) zakázek, udělení daňových zvýhodnění (např. v prvních 10 letech působení v ČR), udělování dotací z veřejných rozpočtů (státu, krajů, obcí) nebo zavádění cel. Vstupem ČR do Evropské unie jsou však některé nástroje zapovězeny a ze strany EU podrobovány pečlivé kontrole, neboť by mohly být zpochybněny, jakožto nedovolená jednostranná podpora ze strany státu vybraným podnikatelským subjektům. Uvedené nástroje byly některými státy hojně využívány pro podporu inovačního procesu, podporu při adaptaci firem na nově vzniklé podmínky, podporu exportu, podporu podnikání ve vybraných regionech nebo vybraných odvětvích, např. v zemědělství, průmyslu nebo dopravě. Dále mohou být některé z nástrojů využity při změně, respektive zvyšování kvalifikace pracovní síly a pro podporu malého a středního podnikání. Přístupy ke strukturální politice a její typy V literatuře je popsáno několik teoretických přístupů ke strukturální politice, které se liší podle toho, jaká role je přisuzována tržnímu mechanismu v přístupu k potřebným strukturálním změnám. Mezi základní přístupy řadíme intervencionismus a klasickou ekonomickou teorii. Státní intervencionismus je vytváření obecně příznivých podmínek pro stimulaci hospodářství. Do této kategorie řadíme např. zavádění nižších daní pro podnikatelské subjekty, podporu výzkumu, vývoje a zavádění inovací, novou výstavbu a zlepšování infrastruktury v rámci regionů země, zavádění zvýhodněné odpisové politiky nebo poskytování finančních podpor při expanzi zahraničních firem do domácí ekonomiky. Specifickou formou intervence je stav, kdy stát prostřednictvím přímých dotací podporuje vybrané podniky, resp. obory či odvětví, a tak přímo zasahuje do jejich činnosti, což je v rámci EU nepřípustné. 53

K základním procesům vývoje struktury ekonomiky viz KUZNETS, S. Wzrostgospodarczynarodow. Produkt i struktura produkcii. Warszawa: PWE, 1976.

61

[Zadejte text.]

Klasická ekonomická teorie naopak státní intervencionismus nepřipouští, kromě spravování veřejných statků a omezeného zdaňování z důvodu jejich financování. Strukturální problémy se neřeší tak dlouho, dokud si vzniklá situace nevynutí řešení sama. Literatura dále uvádí několik přístupů k hospodářské politice, např. liberální přístup, podpůrný přístup, aktivní přístup a plánovací přístup54. Liberální přístup je založen na předpokladu, že trh může vyřešit všechny problémy a disparity v ekonomice lépe než stát, protože dokáže pružněji reagovat na změnu podmínek vzácnosti výrobních faktorů a podle toho je přesouvat k efektivnějšímu využití. Strukturální politika je v tomto případě zaměřena pouze na tvorbu a udržení zdravého konkurenčního prostředí a na odstranění všech překážek a bariér, které zpomalují liberalizaci zahraničního obchodu. Toho lze dosáhnout především omezením veškeré státní aktivity, snížením zdanění, nahrazením veřejného vlastnictví vlastnictvím soukromým a odstraněním všech forem dotací. Podpůrný přístup je stejně jako liberální založen na přesvědčení, že trh je schopen vyřešit mnohé problémy lépe než stát, předpokládá však některá omezení, která mohou být způsobena nedostatečnými a asymetrickými informacemi, existencí externalit, averzí firem vůči riziku, nedokonalou konkurencí, apod. Zásahy ze strany státu jsou akceptovány pouze do rozsahu, který urychlí strukturální proces. Aktivní přístup spoléhá více na zásahy státu než na princip tržní samoregulace. Projevuje se především finanční podporou vybraných oborů a odvětví při jejich restrukturalizaci, tlumením úpadku nekonkurenceschopných oborů či odvětví, vyrovnáváním regionálních nerovností v důchodech a zaměstnanosti pomocí přímo cílených podpor a protekcionistickými opatřeními, zejména ochranou ekonomiky před zahraniční konkurencí. Plánovací přístup je založen na rozlišení statického a dynamického pojetí konkurenční výhody. Zatímco ve statickém pojetí jsou trhy odrazem jejich stávajícího vybavení výrobními faktory, dynamické pojetí předpokládá možnost jejich aktivního ovlivňování, které by mělo být zabezpečováno prostřednictvím strategicky plánujících vlád. Strukturální politika je pak zaměřena především na zvyšování kvality vzdělávání a kvalifikace pracovní síly, podporu inovačního procesu a podporu a rozšiřování nových technologií. Tab. č. 5.4: Hospodářsko-politický přístup a odpovídající forma strukturální politiky Hospodářsko-politický přístup Liberální přístup Podpůrný přístup Aktivní přístup Plánovací přístup

Forma politiky Velmi omezené zásahy prostřednictvím neutrální politiky Neutrální politika Akcelerační/decelerační politika Akcelerační/decelerační politika

Pramen: FERGUSON, P. R.; FERGUSON, G. J. 54

IndustrialEconomics, Issues and

KLIKOVÁ, Ch., KOTLÁN, I. a kol. Hospodářská politika: teorie a praxe. 2. Vyd. Ostrava: Sokrates, 2006. s 216.

62

[Zadejte text.]

Perspectives. New York: Second edition. NY University Press, MacMillan, 1994. Akcelerační strukturální politika je zaměřena na urychlení inovačního procesu. Proto je firmám a oborům, které mají největší šanci získat přepokládané užitky z inovací, respektive progresivních technologií, poskytována finanční podpora. Decelerační strukturální politika spočívá v pomoci při dočasných potížích dosud úspěšné firmy podporou racionalizace výrobních postupů nebo vylepšováním spektra výstupů. Pokud je zřejmé, že záchrana postižené firmy bude neúspěšná, pomáhá decelerační strukturální politika při jejím postupném uzavírání, při přeškolování pracovní síly a při zakládání a rozvoji firem nových. Tento typ strukturální politiky zmírňuje dopady potřebných strukturálních změn především u velkých firem, respektive u celých postižených oborů. Neutrální strukturální politika usiluje pouze o zdokonalení tržního prostředí, ve kterém se jednotlivé ekonomické subjekty nacházejí. Základem je snaha o přesné vymezení vlastnických práv a úsilí o posílení konkurence. V rámci ČR je strukturální politika vykonávána zejména vládou a ministerstvy, konkrétně Ministerstvem průmyslu a obchodu, Ministerstvem pro místní rozvoj a Ministerstvem financí. Základním dokumentem, který se týká strukturální politiky ČR a jejího dalšího směrování je Strategie hospodářského růstu ČR. Dále jsou za účelem pomoci podnikatelským subjektům zpracovávány resortní a dílčí hospodářské politiky v podobě dlouhodobých koncepcí rozvoje, např. průmyslová politika, energetická politika, surovinová politika, proexportní politika nebo koncepce rozvoje výzkumu a vývoje. Nejdůležitějšími reformními kroky jsou vytvoření prostředí stimulujícího výzkum, vývoj a inovace, včetně jejich komerčního využití v ekonomické praxi, modernizace a rozvoj dopravních, informačních a komunikačních sítí a vytváření kvalitního podnikatelského prostředí.55

55

KLIKOVÁ, Ch., KOTLÁN, I. a kol. Hospodářská politika: teorie a praxe. 2. Vyd. Ostrava: Sokrates, 2006. S 219.

63

[Zadejte text.]

64

[Zadejte text.]

6

Jiné typy hospodářské politiky

6.1 Politika zaměstnanosti Jedná se o typ hospodářské politiky státu, který usiluje o dosažení rovnováhy mezi nabídkou práce a poptávkou po práci. Politiku zaměstnanosti je možné definovat jako soubor určitých opatření, kterými jsou spoluutvářeny podmínky pro dynamickou rovnováhu na trhu práce a pro efektivní využití pracovních sil. Cílem této politiky je kromě dosažení rovnováhy na trhu práce rovněž produktivní využití zdrojů pracovních sil a zabezpečení práva občanů na práci. Je výsledkem úsilí státu, zaměstnavatelů, zaměstnanců a odborů. Politika zaměstnanosti je zaměřována hlavně na tyto aktivity:  Orientuje se především na rozvoj infrastruktury na trhu práce, prostřednictvím specializovaných institucí, tedy úřady nebo zprostředkovatelny práce, které zabezpečují zprostředkovatelské, informační a poradenské služby.  Rovněž přispívá k vytváření nových pracovních míst a činností. Poskytuje například finanční podpory na nová pracovní místa zaměstnavatelům, podnikatelům, kteří začínají v podnikání, podporuje veřejně prospěšné práce a usnadňuje zaměstnávání mladistvých a handicapovaných obyvatel.  Zaměřuje se na zvýšení přizpůsobivosti v oblasti organizačního řízení pracovní síly. Růst strukturální nezaměstnanosti klade požadavek adaptability a mobility značně kategoricky. Politika zaměstnanosti přispívá k organizování a posílení rozdílných rekvalifikačních programů.  Snaží se zabezpečovat životní podmínky lidem, kteří se stali dočasně nezaměstnanými formou sociálních dávek a podpor v nezaměstnanosti.

Výše uvedené formy realizace politiky zaměstnanosti, až na výjimku podpor v nezaměstnanosti stimulují aktivní přístup pracovní síly ke změně vlastního postavení na trhu práce. Tyto výše uvedené formy se označují jako aktivní politika zaměstnanosti. 56 V České republice vytváří státní politiku zaměstnanosti stát, subjekty realizujícími politiku zaměstnanosti jsou instituce státní správy (Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR, Úřad práce ČR včetně jeho 14-ti krajských poboček) a podílí se na ní i další subjekty aktivní na trhu práce např. zaměstnavatelé, odborové organizace, profesní organizace, organizace a asociace 56

HALÁSKOVÁ, R. Politika zaměstnanosti. Vyd. 1. Ostrava: Ostravská univerzita, 2008, 146 s. Spisy Filozofické fakulty Ostravské univerzity, 177/2008.

65

[Zadejte text.]

zaměstnavatelů, hospodářské komory apod. Klíčovým právním předpisem v oblasti politiky zaměstnanosti je Zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti. Ten v souladu s právem Evropské unie přizpůsobuje zabezpečování státní politiky zaměstnanosti Evropské strategii zaměstnanosti a konkurenceschopnosti, jejímž cílem je dosažení plné zaměstnanosti a zabezpečení prevence proti nezaměstnanosti. Zákon o zaměstnanosti vymezuje mimo jiné skupiny osob ohrožených nezaměstnaností, jimž má být věnována zvýšená péče na trhu práce. Jedná se zejména o:  osoby se zdravotním postižením,  osoby starší 50 let věku,  mladistvé osoby do 24 let věku,  absolventy škol, ženy po mateřské dovolené, osoby propuštěné po výkonu trestu apod. Aktivní politika zaměstnanosti (APZ) je systémem veškerých opatření, která aktivně stimulují nezaměstnané ke změně jejich postavení na trhu práce. Cílem APZ je zvýšení zaměstnanosti tak, aby v ekonomice nedošlo k podstatnému nárůstu inflace a aby došlo ke změně struktury nezaměstnanosti. V Zákoně o zaměstnanosti jsou rovněž definovány jednotlivé nástroje APZ, zejména pak:  veřejně prospěšné práce,  rekvalifikace,  společensky účelná pracovní místa,  překlenovací příspěvek,  příspěvek na zapracování,  příspěvek při přechodu na nový podnikatelský program,  investiční pobídky.57 Historicky starší je však pasivní politika zaměstnanosti, kterou se rozumí vyplácení podpor v nezaměstnanosti a případně také možnost dřívějšího odchodu do důchodu. Zahrnuje různé formy kompenzace za ztrátu výdělku v nezaměstnanosti. Rozdíl mezi aktivní a pasivní politikou zaměstnanosti spočívá v tom, že aktivní politika zaměstnanosti se snaží minimalizovat celkovou nezaměstnanost a pasivní politika zaměstnanosti (PPZ) se zaměřuje na zlepšení podmínek životní situace nezaměstnaných v podobě poskytování různých podpor a úlev. PPZ se podílí na vytváření sociálně přijatelných podmínek pro občany dočasně zaměstnané. Jako nástroje pasivní politiky zaměstnanosti jsou používány:  příspěvek v nezaměstnanosti jako sociální pomoc nezaměstnaným s cílem 57

Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR – http://www.mpsv.cz [online] [cit. 22.07.2013]

66

udržet jejich životní úroveň,  předčasný odchod do důchodu z důvodu nepříznivé situace na trhu práce. 58 Opatření obou politik zaměstnanosti se v současném dění uplatňují v různých zemích s odlišnou intenzitou. V České republice dlouhodobě převažují výdaje na pasivní politiku zaměstnanosti nad výdaji na aktivní politiku zaměstnanosti. Celkové výdaje na státní politiku zaměstnanosti (SPZ) činily v roce 2011 17 836 mil. Kč. Z toho na APZ bylo vynaloženo 3 815 mil. Kč a PPZ 10 349 mil. Kč.

Graf č. 6.1.1. – Přehled vývoje výdajů na politiku zaměstnanosti v ČR za období 2006 – 2011 25 000 000

20 000 000 SPZ

15 000 000

PPZ 10 000 000

APZ

5 000 000 0 2006

2007

2008

2009

2010

2011

Zdroj: http://portal.mpsv.cz/sz/stat/vydaje[online] [cit. 22.07.2013]

6.2 Sociální politika Sociální politika je velmi úzce provázána s hospodářskou politikou, každé hospodářskopolitické opatření má své sociální dopady a naopak. Aby byla sociální politika účinná, je nezbytná vysoká výkonnost ekonomiky a tedy i účinná hospodářská politika. Hospodářská politika svými opatřeními zajišťuje ekonomickou bázi sociální politiky. Hospodářská politika ovlivňuje sociální politiku soustavou daní a úrokových sazeb, příjmovou politikou, strukturální politikou a protiinflační politikou. Naopak sociální politika ovlivňuje hospodářskou politiku úrovní lidského kapitálu, podmínkami zaměstnávání pracovníků, stanovením mezd a odvodů z mezd, stanovením podmínek pro přiznání sociálních dávek, záchrannou sociální sítí, dávkami sociálního zabezpečení. Sociální politiku můžeme obecně charakterizovat jako soubor metod, nástrojů, postupů a opatření, která směřují ke zlepšení základních životních podmínek obyvatel 58

HALÁSKOVÁ, R. Politika zaměstnanosti. Vyd. 1. Ostrava: Ostravská univerzita, 2008, 146 s. Spisy Filozofické fakulty Ostravské univerzity, 177/2008.

67

[Zadejte text.]

a k zabezpečování sociálního smíru v rámci daných hospodářských a politických možností země. Nositeli sociální politiky jsou stát a státní orgány (Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR, Úřad práce ČR, Česká správa sociálního zabezpečení atd.), charitativní organizace, organizace poskytovatelů sociálních služeb, nadace apod. K nejdůležitějším funkcím sociální politiky patřífunkce ochranná (odstranění důsledků určitých sociálních změn u lidí), přerozdělovací funkce (řešení nesrovnalostí v životních podmínkách lidí), homogenizační funkce (odstraňování neodůvodněných rozdílů životní úrovně, příjmové vyrovnávání), stimulační funkce (podpora žádoucího vývoje sociálních procesů), preventivní funkce (zabraňuje, aby k nežádoucím situacím vůbec docházelo). Sociální politika je tvořena řadou principů: -

Princip sociální spravedlnosti – je základem právního řádu demokratického státu, je nejstarším a současně nejdůležitějším principem sociální politiky. Princip sociální solidarity – solidarita je realizována na základě celospolečenského konsensu redistribuční a transferovou politikou státu. Princip subsidiarity – každý člověk si musí pomoci především sám, až jsou veškeré varianty vyčerpány, pak teprve začne pomáhat stát. Princip participace – požadavek, aby každý člen společnosti měl možnost participovat na jejím fungování. Členové společnosti by měli mít možnost účastnit se toho, co je přímo ovlivňuje.

Kekonkrétním nástrojům sociálnípolitiky, prostřednictvím kterých jsou naplňovány sociální cíle řadíme:  Sociální příjmy – tvoří je dávky důchodového a nemocenského zabezpečení, peněžité dávky sociální pomoci, podpory v nezaměstnanosti. Cílem tohoto nástroje je zajistit pomoc lidem v obtížných životních situacích, přičemž system sociálních dávek by měl být nastaven tak, aby podporoval ekonomickou činnost a vlastní participaci jedince na řešení své sociální situace.  Sociální služby– služby spojené s péčí o seniory a handicapované občany, služby v oblastizdraví, vzdělání, bydlení a služby poradenské.  Věcné dávky – jsou spojeny zejména s ochranou zdraví (léky, zdravotní a ochranné pomůcky).  Účelové půjčky – jsou návratné, podmínky jejich poskytování jsou výhodnější než u běžných půjček, řeší vymezené situace (např. podpora vzdělání).  Úlevy a výhody – poskytují se určitým skupinám obyvatestva (např. studenti, důchodci apod.).

68

[Zadejte text.]

Sociální politika je v každé společnosti výsledkem určitého konsensu, který odráží jednotlivé koncepce sociální politiky:  Koncepce občanské společnosti – sociální politika je chápána jako služba veřejnosti, koncepce je založena na principech aktivnosti, solidarity, subsidiarity, pracovně výkonového nastavení podmínek poskytování sociálních služeb, kvality reprodukce obyvatelstva, domokratické správy veřejných služeb.  Koncepce společnosti svobodných občanů – sociální politiku chápe pouze za státem garantovanou a zabezpečovanou solidaritu mezi občany, jejímž skutečným zdrojem není stát, nýbrž sami občané. Sociální politika je postavena na trojí odpovědnosti – – –

odpovědnosti státu vůči daňovým poplatníkům, odpovědnosti příjemců sociálních dávek vůči těm občanům, kteří na tyto dávky přispívají, odpovědnosti státu vůči příjemcům sociální pomoci. 59

Sociální politika České republiky je založena především na systému sociálního zabezpečení a uplatňování politiky zaměstnanosti. Sociální zabezpečení je tvořeno třemi pilíři: -

Sociální pojištění – ovlivňuje sociální postavení občanů a je založeno na zdravotním pojištění, nemocenském pojištění a důchodovém pojištění. Zdravotní pojištění je upraveno Zákonem č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění. Metodika a postup výpočtu zdravotního pojištění pak upravuje Zákon č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění. V oblasti zdravotního pojištění hrají klíčovou roli zdravotní pojišťovny a jednotlivá zdravotnická zařízení. Zdravotní pojištění je založeno na principu solidárnosti. Pojistné, které obdrží pojišťovny se liší dle osoby pojištěnce, např. za státní pojištěnce v roce 2013 dostávají zdravotní pojišťovny 723 Kč měsíčně. Nemocenské pojištění je upraveno Zákonem č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců a Zákonem č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální pojištění. Pojistné na nemocenské pojištění je založeno na existenci příjmu z pracovní činnosti a pojistné platí zejména zaměstnavatel a zaměstnanec. Stát v tomto typu pojištění zastupuje Česká správa sociálního zabezpečení a okresní správy sociálního zabezpečení. Největší část prostředků je přerozdělováno v systému důchodového pojištění. Důchodový systém je pro občany povinný a je založen na tzv. průběžném financování (v reálném čase jsou vybírány finanční prostředky z pojištění a tyto prostředky jsou přerozdělovány oprávněným účastníkům důchodového systému – I. pilíř důchodového systému. 1. ledna 2013 byl důchodovou reformou vytvořen II. pilíř důchodového systému, který je založen na tom, že účastník pojištění vkládá do systému 2 % z hrubé mzdy a 3 % z jeho sociálního pojištění mu přidá stát. III. pilíř

59

Zdroj: KLIKOVÁ, Ch., KOTLÁN, I. a kol.: Hospodářská politika: teorie a praxe. 2. vyd. Ostrava: SOKRATES, 2006. 341 s.

69

[Zadejte text.]

-

-

důchodového systému tvoří penzijní připojištění, založené na principu dobrovolnosti a doplňkovosti. Státní sociální podpora – jedná se o podporu ze strany státu vůči nezaopatřenému dítěti, dávky státní sociální podpory tvoří – přídavek na dítě, příspěvek na bydlení, dávky pěstounské péče, rodičovský příspěvek. Do této skupiny dávek patří rovněž porodné a pohřebné. Státní sociální pomoc – zahrnuje vše ostatní, co nelze zahrnout do výše uvedených dvou pilířů sociálního zabezpečení. Jedná se zejména o pomoc občanům v těžké životní situaci způsobené zdravotním stavem, věkem či péčí o dítě. 60

6.3 Regionální politika Vznik regionální politiky, jako nedílné součásti celkové hospodářské politiky státu, je datován do 30. let 20. století. Za tu dobu až do současnosti prošla regionální politika poměrně dynamickým vývojem a i v současnosti se stále rozšiřuje, inovuje a rozvíjí a to zejména v souladu se strategickými cíli Evropské regionální a strukturální politiky. Regionální politiku můžeme definovat mnoha způsoby, existuje celá řada nejrůznějších definic, které ovšem spojuje úsilí o naplňování základních cílů regionální politiky. Regionální politika představuje soubor metod, nástrojů, opatření a postupů, pomocí kterých má dojít ke zmírnění nebo odstranění rozdílů v ekonomickém rozvoji dílčích regionů61. Motivů pro vznik a rozvoj regionální politiky je mnoho, k nejdůležitějším patří:  ekonomické – snaha o plné využití výrobních faktorů, rovnovážný ekonomický růst, optimální rozmístění firem,  ekologické – nabyly na své důležitosti na začátku 70. let. Negativní důsledky špatného životního prostředí,  sociální – pokus o spravedlivé rozdělení příjmů, plná zaměstnanost,  politické – zájem politiků, kteří na základě zájmu o regiony mohou získat přízeň voličů.

Nástroje regionální politiky obvykle členíme na nástroje makroekonomické a nástroje mikroekonomické.  Makroekonomické – nástroje fiskální politiky (regionální rozpočet), nástroje 60

Zdroj:KLIKOVÁ, Ch., KOTLÁN, I. a kol.: Hospodářská politika: teorie a praxe. 2. vyd. Ostrava: SOKRATES, 2006. 341 s. ISBN 80-86572-37-4 61 Blíže k regionální politice viz WOKOUN, R. Regionální politika a rozvoj v České republice. Praha: Ministerstvo pro místní rozvoj, 2009. Nebo WOKOUN, R. Regionální rozvoj a jeho management v ČR. Praha: Oeconomica, 2007., případně STEJSKAL, J.; KOVÁRNÍK, J. Regionální politika a její nástroje. Praha: Portál, 2009.

70

[Zadejte text.]

monetární politiky (usnadnění přístupu k úvěrům), nástroje vnější hospodářské politiky (protekcionistická opatření – dovozní kvóty, cla)  Mikroekonomické – ovlivňují chování mikroekonomických subjektů o jejich prostorové lokalizaci (ovlivňování trhu práce, trhu kapitálu) EU realizuje společnou regionální politiku, jako projev určité solidarity na nadnárodní úrovni. Regionální politika představuje 2. místo v objemu vynakládaných prostředků EU a řadí se do tzv. strukturálních politik. K základním cílům regionální politiky EU patří:  podpora rozvoje zaostávajících regionů na úrovni NUTS II – jejichž HDP na obyv. je za poslední 3 roky nižší než 75 % HDP EU,  podpora eko a soc restrukturalizace regionů,  podpora rozvoj lidských zdrojů a podpora zaměstnanosti. Cíle strukturální politiky pro období 2000 – 2006  pomoc zaostalým oblastem (limit 75 % HDP), hospodářská a sociální restrukturalizace oblastí, strategie rozvoje lidských zdrojů. Cíle regionální politiky pro období 2007 – 2013  konvergence rozvinutosti oblastí, regionální konkurenceschopnost a zaměstnanost, evropská územní spolupráce Cíle regionální politiky pro období 2014 – 2020Strategie Evropa 2020  75% zaměstnanost osob ve věku 24-60 let,  Investování 3% HDP Evropské unie do inovací, výzkumu a vývoje,  Snížení emise skleníkových plynů o 20%, oproti stavu k roku 2013  40% vysokoškolsky vzdělaného obyvatelstva ve věkové kategorii 30-34 let,  Snížení počtu lidí, žijících v chudobě, alespoň o 20 milionů.

Evropská unie vytvořila seznam strukturálních ukazatelů, na jejichž základě posuzuje úroveň regionů. Rozdělila je do šesti skupin podle zaměření: -

Celkové ekonomické prostředí, kde se zaměřuje např. na hrubý domácí produkt, přepočtený na obyvatele, míru inflace, celkovou míru zaměstnanosti. Zaměstnanost - sleduje procento nezaměstnanosti, úrazovost v práci, průměrný věk odchodu do důchodu a další. Inovace a výzkum - sleduje veřejné výdaje na vzdělání a vývoj, úroveň přístupu na internet, patenty. Ekonomická reforma - zkoumá ceny v síťových odvětvích, veřejné zakázky, konvergenci úrokových sazeb. 71

[Zadejte text.]

-

Sociální soudržnost – zabývá se nerovností v rozdělování příjmů, chudobou, dlouhodobou nezaměstnaností. Životní prostředí – věnuje se kvalitě ovzduší, komunálnímu odpadu, emisi skleníkových plynů apod.62

Regionální politika patří mezi koordinované politiky EU, tzn., že není ve výlučné pravomoci EU, ta pouze zajišťuje její harmonizaci. Mezi hlavní nositele regionální politiky na evropské úrovni patří kromě Evropské komise, Parlamentu EU a Rady EU rovněž Výbor regionů. Úkolem Výboru regionů je vyjadřovat názory místních a regionálních samosprávných celků na právní předpisy EU. Za tímto účelem předkládá zprávy (tzv. stanoviska) k návrhům Komise. Důležitým orgánem, spadajícím pod Evropskou komisi je Generální ředitelství, konkrétně Generální ředitelství pro regionální politiku, které má za úkol pomáhat ekonomickému a sociálnímu rozvoji méně rozvinutých regionů, má zodpovědnost za tři fondy: Evropský fond pro regionální rozvoj, Fond soudržnosti a ISPA. Regionální politika EU je uplatňována na základě principu subsidiarity - zdůraznění jisté decentralizace tam, kde je národní řízení efektivnější. Za tímto účelem byla vytvořena struktura teritoriálních jednotek NUTS. Tabulka 6.3.1 – Struktura teritoriálních jednotek NUTS NUTS I

Územní jednotka odpovídající velikosti států

NUTS II

Regiony soudržnosti, cca 1 – 2 mil. obyvatel

NUTS III

Územní jednotky krajů, cca 200 – 400 tis. obyvatel

NUTS IV

Jednotky velikosti okresů, mikroregionů

NUTS V

Územní jednotky měst a obcí

Zdroj: KUČEROVÁ, I., Hospodářské politiky v kontextu vývoje Evropské unie. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2010.

K důležitým nástrojům realizace regionální politiky patří struktura fondů EU:  Evropský fond soudržnosti – Kohezní fond (ECF) – 1993, není zahrnut do strukturálních fondů → čerpání z něj se netýká regionů, ale pouze celých ekonomik.  ISPA – založen v roce 1999, finanční nástroj pro urychlení potřebných změn v kandidátských státech EU.  SAPARD – předvstupní pomoc pro potřebnou restrukturalizaci agrárního sektoru přistupujících států.

62

Zdroj:NOVOTNÁ, M. Regionální politika EU, 1. vydání, Ostrava: VŠB-TUO, 2007.

72

[Zadejte text.]

 PHARE- založen 1989, pomoc hospodářské transformace východoevropským zemím. Strukturální fondy EU tvoří:  Evropský sociální fond (ESF) – založen 1957, fungovat začal v roce 1961.  Evropský zemědělský záruční a usměrňovací fond (EAGGF) – založen 1962, od roku 2007 rozdělen na 2 fondy → Evropský zemědělský fond rozvoje venkova (EAFRD) a Evropský zemědělský záruční fond (EAGF).  Fond na podporu rybolovu (FIGFG) – od roku 1993, v roce 2007 transformován na Evropský rybářský fond (EFF).  Evropský fond regionálního rozvoje (ERDF) – založen 1975. Regionální politika České republiky se odehrává na dvou úrovních – nadnárodní a národní, přičemž výrazný vliv na regionální politiku naší země má Evropská unie. Nositelem regionální politiky je v podmínkách České republiky Ministerstvo pro místní rozvoj, které zpracovalo zásadní dokument regionální politiky – Strategii regionálního rozvoje ČR, jehož platnost odráží současné programovací období 2007 – 2013. Tento dokument obsahuje zejména:  analýzu stavu regionálního rozvoje,  strategické cíle regionálního rozvoje ČR,  analýzu silných a slabých stránek jednotlivých regionů ČR (krajů, okresů),  vymezuje státem podporované regiony,  stanovuje doporučení státním a samosprávným orgánům pro oblasti rozvoje regionů, které mohou svými rozhodnutími ovlivnit. Rámec regionální politiky je tvořen Zákonem č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje, který vymezuje oblasti podpory, vybrané nástroje a působnost subjektů. Na Strategii regionálního rozvoje ČR navazuje dokument Strategie udržitelného rozvoje ČR, který pojednává o dlouhodobé udržitelnosti základních civilizačních hodnot a kvalit života společnosti. Nástrojem pro usměrňování rozvojových procesů je Politika územního rozvoje ČR. Tento dokument koordinuje územní rozvoj, jak na celostátní úrovni, tak i na úrovni krajů, zároveň slouží jako východisko při prosazování zájmů ČR v rámci územního rozvoje Evropské unie. Regionální politika se v České republice uskutečňuje na několika regionálních úrovních:  Regiony soudržnosti - jsou statistické jednotky, odpovídající úrovni členění NUTS II. V České republice je 8 regionů soudržnosti (Severozápad, Severovýchod, Střední 73

[Zadejte text.]

Čechy, Praha, Jihozápad, Jihovýchod, Střední Morava a Moravskoslezsko).  Kraje – odpovídají statistickému členění NUTS III. V České republice je 14 krajů a hlavní náplní orgánů jednotlivých krajů je realizace a tvorba regionálního rozvoje, spolupráce s ústředními orgány a obcemi. Důležitá je vazba mezi jednotlivými kraji a státem. Stát plní roli „prostředníka“ ve vazbě na Evropskou unii, která poskytuje dotace ze svých fondů, ve snaze efektivně vynaložit prostředky tam, kde je to skutečně třeba, a také tvůrce důležitých a stěžejních dokumentů regionální politiky.  Správní obvody obcí s rozšířenou působností.  Obce – hlavní úlohou obecních orgánů, je vytváření koncepcí v oblasti místního rozvoje a jejich naplňování. V současnosti je v České republice 6 251 obcí.63 Je samozřejmé, že hospodářská politika ovlivňuje fungování všech sfér veřejného života a dle těchto odvětví rozlišujeme i jednotlivé druhy hospodářské politiky – např. dopravní, obrany a bezpečnosti, obchodní, sociální, vzdělávací, kulturní a další. V rámci vymezeného prostoru této publikace se závěrem ještě zmíníme o environmentální politice neboli politice ochrany životního prostředí, která v posledních letech získává stále více na významu a je obsažena ve všech koncepcích udržitelného rozvoje.

6.4 Environmentální politika Význam environmentální politiky spočívá zejména v souvislostech, které odrážejí fakt, že každá ekonomická činnost s sebou přináší jistý vliv na okolní prostředí. Při každé výrobní činnosti spotřebováváme energie, produkujeme odpady, zabíráme nějaký prostor, vytváříme vedlejší produkty, které mají značný či méně podstatný vliv na životní prostředí. K největším důsledkům zvyšující se zátěže životního prostředí řadíme:  Ohrožení globálních biosférických systémů – způsobuje např. zvyšování koncentrace skleníkových plynů, snižování koncentrace stratosférického ozónu, zmenšování ploch deštných pralesů apod.  Snižování biologického bohatství – dochází k ohrožení biologické diverzity, jsou ohroženy mnohé populace fauny a flóry, dochází k devastaci přírodních ekosystémů.  Nedostatečnost přírodních zdrojů – dochází k nadužívání a plýtvání přírodními zdroji, zdroje nejsou optimálně využívány, není dostatečně uplatňován princip udržitelného rozvoje (udržitelného čerpání přírodních zdrojů), hrozí vyčerpání některých neobnovitelných zdrojů.

63

MINISTERSTVO PRO MÍSTNÍ ROZVOJ, Dokument Strategie regionální rozvoje České republiky na roky 2007-2013. Praha, 2006. [online] [cit. 10.08.2013]

74

[Zadejte text.]

Tvůrcem a nositelem ekologické politiky je Ministerstvo životního prostředí ČR, které je zodpovědné za organizaci, kontrolu a realizaci určité koncepce tvorby a ochrany životního prostředí. V rámci realizace environmentální politiky je rovněž nutné řešit výskyt externalit, tolik charakteristických pro statky životního prostředí. Statky, které jsou k dispozici v omezeném množství, je nutno využívat optimálně. Z ekonomického hlediska jsou zdroje využívány efektivně tehdy, jestliže maximalizují čistý užitek. Zásadním problémem externalit je, že pro ně neexistují odpovídající trhy. V důsledku možnosti využívání určitých přírodních zdrojů zcela bezplatně, chybí jakékoli stimuly k omezení jejich čerpání. Pro vytvoření stimulů existují různá řešení:  Regulace ze strany státu – cílem je vytvořit institucionální rámec pro korekci chování ekonomických subjektů.  Ekonomická internalizace externích efektů – nástroj zdanění negativních externalit a subvencování pozitivních externalit.  Řešení prostřednictvím vymezení vlastnických práv – jsou-li přesně a jednoznačně vyjasněna veškerá vlastnická práva a tato práva jsou dokonale a beznákladově vynutitelná. Subjekty ekologické politiky tvoří:  poškozovatelé, znečišťovatelé,  poškození,  stát. Podle postavení těchto subjektů a jejich vzájemných vztahů rozlišujeme nástroje na ochranu životního prostředí:  donucovací nástroje – jsou založeny na nerovném postavení státu a znečišťovatelů (pokuty, zákazy, příkazy, sankce),  tržně orientované nástroje – ekonomická řešení z hlediska nákladů a užitku (zdanění znečišťovatele, prodej emisních certifikátů, dohoda o využití určitého statku životního prostředí),  nástroje založené na etice a hodnotové orientaci znečišťovatelů,  odměňování za omezení negativních externalit. Základním strategickým dokumentem v oblasti environmentální politiky v ČR je Státní program environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty, který apeluje na praktické uplatňování principů trvale udržitelného rozvoje. Jedná se o:  zabezpečení odpovědnosti za realizaci EVVO ve státní správě na všech úrovních a ve všech resortech, 75

[Zadejte text.]

 zabezpečení systematické a komplexní implementace environmentálních aspektů do vzdělávacích programů na všech stupních vzdělání,  vytvoření efektivních regionálních systémů EVVO,  podpora environmentálních programů rekvalifikace zaměstnanců i nezaměstnaných,  podpora tvorby nových pracovních příležitostí v oblasti ŽP,  podpora osvěty a vzdělávání v environmentální oblasti v podnikové sféře,  podpora výzkumu a vývoje v oblasti EVVO, podpora spolupráce vzdělávacích a odborných institucí,  zajištění potřebných finančních prostředků ve veřejných rozpočtech na EVVO.64 Velmi důležitým rozvojovým dokumentem, který se dotýká i oblasti ochrany životního prostředí je dokument Agenda 21. Jedná se o programový dokument OSN schválený na konferenci vRio de Janeiro v roce 1992. Tento program se snaží uplatnit principy udržitelného rozvoje na regionální úrovni. Je věnován místnímu rozvoji, povzbuzení ekologické aktivity obyvatel a zájmu o kulturní život měst a obcí. Jedná se zejména například o tyto aktivity: obnova památek, oživování tradičních zvyklostí a řemesel, udržitelná turistika, péče o krajinu, výsadba stromů, údržba parků, akce pro veřejnost (slavnosti, jarmarky, poutě), vlastní práce místních orgánů zapracování principů udržitelného rozvoje do koncepcí, plánů i každodenní agendy, ekologické vytápění, třídění komunálního odpadu, nákupy respektující udržitelnost spotřeby a řada dalších aktivit. Předpokladem pro uskutečňování místní agendy 21 je zapojení místních občanů a veřejných činitelů. Dokument je rozdělen na čtyři sekce: 

společenská a ekonomická sekce - témata: chudoba, zdraví, demografie, lidská sídla,



ochrana a správa přírodních zdrojů - témata: atmosféra, deštné pralesy, oceány, radioaktivní odpad, biodiverzita,



posilování role hlavních skupin - témata: ženská hnutí, ochrana dětí, dělníci a zemědělci v rozvojových zemích,



implementace - témata: financování projektů, právní mechanismy, veřejná informovanost.

64

Zdroj:KLIKOVÁ, Ch., KOTLÁN, I. a kol.: Hospodářská politika: teorie a praxe. 2. vyd. Ostrava: SOKRATES, 2006.

76

[Zadejte text.]

Použité zdroje a literatura BALDWIN, R., WYPLOSZ, CH. Ekonomie evropské integrace. Praha: GradaPublishing, 2008. CAMERON, R. Stručné ekonomické dějiny světa. Od doby kamenné do současnosti. Praha: Victoria Publishing, 1996. ČESKÝ STATISTICKÝ ÚŘAD. Meziroční růst HDP v letech 2006 – 2013 v České republice.Dostupné z: www.czso.cz ENGLIŠ, K. Malá finanční věda. Praha: František Borový, 1946. ETZIONI, A. Morální dimenze ekonomiky. Praha: Victoria Publishing, 1995. EUCKEN, W. Zásady hospodářského řádu. Praha: Liberální institut, 2004. FALADA, D. Dějiny daní a poplatků. Praha: Havlíček Brain Team, 2009. FEDERER, B. – HOMBURG, S. Makroekonomika a nová makroekonomika. Bratislava: Elita, 1995. FERGUSON, P. R.; FERGUSON, G. J. Industrial Economics, Issues and Perspectives. New York: Second edition. NY University Press, MacMillan, 1994. ISBN 0-8147-2624-0. FIŠER, D. Plánování ve vyspělých kapitalistických zemích. Praha: Svoboda, 1968. FOSTER, B. J.; MAGDOF, F. Velká finanční krize. Příčiny a následky. Všeň: Grimus, 2009. FRAMBACH, H. ArbeitimökonomischenDenken. ZumWandel des Arbeitsverständnisses von der AntikebizzurGegenwart. Marburg: Metropolis, 1999. FRIDRICH, D. SystemtheorieundökonomischeModelle. Einführung in systemtheoretischeGrundlagen, KonzeptionenundMethoden der Wirtschaftstheorieundökonometrie.FreiburgimBreisgan: Rudolf HaufeVerlag, 1984. GREGOR, V. Nová politická ekonomie. Praha: Karolinum, 2005. HALÁSKOVÁ, Renáta. Politika zaměstnanosti. Vyd. 1. Ostrava: Ostravská univerzita, 2008, 146 s. Spisy Filozofické fakulty Ostravské univerzity, 177/2008. ISBN 978-807-3685-225. HARDES, H. D.; RAHMEYER, F.; SCHMID, A. Volkswirtschaftslehre. EineproblemorientierteEinführung. 17 aktualisierteAuflage. Tübingen: J. C. B. Mohr (Paul Siebeck, 1990. CHOW, C. G. The Role ofPlanning in China´s Market Economy. (International) conference on China´sPlanningSystemReform (24. – 25. 4. 2004). In: www.princeton.edu/ rgchow/roleofplanning.htm/. JÍLEK, J.; MORÁVKOVÁ, J. Ekonomické a sociální indikátory. Od statistik k poznatkům. Praha: Futura, 2007. JIRÁNKOVÁ, M. Národní státy v globálních ekonomických procesech. Praha: Professional Publishing, 2010. KEYNES, J. M. Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz. Praha: NČSAV, 1963. KLIKOVÁ, CH.; KOTLÁN, I. Hospodářská politika. Ostrava: Sokrates, 2003. KLIKOVÁ, Ch.; KOTLÁN, I. a kol. Hospodářská politika: teorie a praxe. 2. vyd. Ostrava: Sokrates, 2006. ISBN 80-86572-37-4. KODEROVÁ, J.; SOJKA, M.; HAVEL, J. Teorie peněz. Praha: ASPI Wolters Kluwer, 2008. KROMPHARDT, J. Wachstumund Konjunktur. Grundlagen der ErklärungundSteuerung des Wachstumsprozesses. 3. AuflageGötingen: Vandenhoech&Ruprecht, 1993. KRUGMAN, P. Návrat ekonomické krize. Praha: Vyšehrad, 2009. KUČEROVÁ, I., Hospodářské politiky v kontextu vývoje Evropské unie. 77

[Zadejte text.]

Praha: Nakladatelství Karolinum, 2010. ISBN 978-80-246-1628-5. KUZNETS, S. Wzrostgospodarczynarodow. Produkt i struktura produkcii.Warszawa: PWE, 1976. LUCAS, R. EconomicPolicyEvaluation: A Critic. In BRUNER, K.; METZLER, A. A Philips Curre and LaborMarkets. Carnegie – Rochester ConferenceSeries on Public Policy. New York: AmericanElsevier 1976, s. 19 – 46. MADDISON, A. TheWorldEconomy. A MillenialPerspective. Paris: OECD, 2002. MADDISON, A. TheWordlEconomy. HistoricalStatistic. Paris: OECD, 2003. MERVART, J. Dlouhodobé plánování. Praha: Svoboda, 1980. MERK, G. Die BegriffeProzesspolitikStrukturpolitikundOrgnungspolitik. In: http://www.umsiegen.de/~merk/downloads/prozesspolitik _strukturpolitik.pdf MINISTERSTVO PRÁCE A SOCIÁLNÍCH VĚCÍ ČR. Vývoj míry nezaměstnanosti v České republice v letech 2006 – 2013.Dostupné z: http://portal.mpsv.cz/sz/stat/nezam MINISTERSTVO PRÁCE A SOCIÁLNÍCH VĚCÍ ČR. Přehled vývoje výdajů na politiku zaměstnanosti v ČR za období 2006 – 2011. Dostupné z: http://portal.mpsv.cz/sz/stat/vydaje MINISTERSTVO PRO MÍSTNÍ ROZVOJ ČR. Strategie regionálního rozvoje České republiky na roky 2007-2013. Praha, 2006. MUSGRAVE, R. A. – MUSGRAVEOVÁ, P. G. Veřejné finance v teorii a praxi. Praha: Management Press, 1994. MUTH, J. F. RationalExpectacion and theTheoryofPriceMovements. Econometrica, Vol 29, No 3. Juli 1961. NOVOTNÁ, M. Regionální politika EU, 1. vydání, Ostrava: VŠB-TUO, 2007. ISBN 978-80-248-1413-1. PASINETI, L. I. StructuralChange and EconomicGrowt. A theoreticalessay on thedynamicsofthewealtofnations. Cambridge: Cambridge University Press, 1981. PRIBRAM, K. Geschichte des ökonomischenDenkens. I, II. Frankfurt amMain: SuhrkapmVerlag, 1992. RICH, A. Etika hospodářství. I, II. Praha: OYKOYMENEH, 1994. ROSE, P. S. Peněžní a kapitálové trhy. Praha: Victoria Publishing, ROZSYPAL, K. a kol. Úvod do teorie a praxe národohospodářského plánování. Praha: SNTL/ALFA, 1978. SEN, A. Etika a ekonomie. Praha: Vyšehrad, 2002. SHAIKH A. EineEinführung in dieGeschichte der Krisentheorie. Prokla, Heft 30, 1978, No 1. SLANÝ, A. a kol. Makroekonomická analýza a hospodářská politika. Praha: C. H. Beck, 2003. SOBOTKA, M. Člověk práce a sebevědomí. Praha: Svoboda, 1969. SOJKA, M. Dějiny ekonomických teorií. Praha: JUDr. Karel Havlíček, Havlíček Brain Team, 2010. SOUKUP, J. a kol.: Makroekonomie. 2. vyd. Praha: MANAGEMENT PRESS, 2010. 518 s. ISBN 978-80-7261-219-2. SOUKUPOVÁ, J. a kol. Mikroekonomie. 5. Vyd.Praha: Management Press, 2010. ISBN 97880-7261-218-5. STEJSKAL, J.; KOVÁRNÍK, J. Regionální politika a její nástroje. Praha: Portál, 2009. ŠERMETEV, A. D. Teoriaekonomičeskogoanaliza.Učebnik. Vtorojeizdanij, dopolněmoe. Moskva: Infra – M, 2006. ŠIK, O. Ekonomika, zájmy, politika. Praha: NPL, 1962. 78

[Zadejte text.]

ŠULC, Z. Stát a ekonomika. Praha: Karolinum, 2004.. ŠVIHLÍKOVÁ, I. Globalizace & krize. Souvislosti a scénáře. Všeň: Grimus, 2010. THE WORLD FACTBOOK. Dostupné z: https://www.cia.gov/library/publications/the-worldfactbook/geos/cz.html TINBERGEN, J. Hospodářská politika: zásady a tvorba. Praha: Svoboda, 1972. URBAN, L. a kol. Hospodářská politika. Praha: Victoria Publishing, 1994. ISBN 80-8586501-7. VARADZIN, F. a kol. Ekonomický rozvoj a růst. Praha: Professional Publishing, 2004. VARADZIN, F. Některé aspekty fungování světové ekonomiky. Havířov: VŠSS, 2012. VLČEK, J. Ekonomie a ekonomika. 4. zcela přepracované vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009. VOIGT, S. Institucionální ekonomie. Praha: Alfa nakladatelství. Liberální institut, 2008. WOKOUN, R. Regionální politika a rozvoj v České republice. Praha: Ministerstvo pro místní rozvoj, 2009. WOKOUN, R. Regionální rozvoj a jeho management v ČR. Praha: Oeconomica, 2007. WONNACOTT, P.; WONNACOTT, R. Economics.Mcgraw-Hill: BookCompany, ThirdEdition. ISBN 0-07-071650-1. ZACHAROV, V. N.; PETROV, J. A.; ŠACILLO, M. K. Istorijanalogov v Rossii IX – načalo XX veka. Moskva: Rossijskajapolitičeskajaencyklopedija, 2006. ŽÁK, M.; NĚMCOVÁ, I. Hospodářská politika. Praha: GradaPublishing, 1997. *

*

79

*