Hospodářská komora České republiky Odbor Informačních míst pro podnikatele OBOROVÁ PŘÍRUČKA. pro ţivnosti

Hospodářská komora České republiky Odbor Informačních míst pro podnikatele

OBOROVÁ PŘÍRUČKA

pro ţivnosti

VELKOOBCHOD S POTRAVINÁŘSKÝM SORTIMENTEM - ČÁST ŢIVNOSTI VELKOOBCHOD A MALOOBCHOD – OBOR 48

Pro Hospodářskou komoru ČR, odbor InMP připravilo OKM Obchod a cestovní ruch. Autorsky zpracovali: prof. Ing. Dana Zadraţilová, CSc., Ing. Václav Zadraţil, Ing. Vladimír Kváča, PhDr. Lidmila Kleinová

Poslední aktualizace: Aktualizaci provedl:

říjen 2009

ARDENT Brno, spol. s r. o.

VELKOOBCHOD S POTRAVINÁŘSKÝM SORTIMENTEM

OBSAH

1.

Úvod

2

1.1. Vymezení ţivností

2

1.2. Podmínky provozování volné ţivnosti

3

1.3. Věcná náplň

4

2.

Vybrané právní předpisy ČR - všeobecné

5

2.1. ţivnostenský zákon

5

2.2. Aktualizace ţivnostenského zákona - nová ustanovení

9

2.3. Aktualizace – nejnovější ustanovení ţivnostenského zákona

18

2.4. Prodej zboţí v obchodě a jeho úprava v občanském zákoníku

22

2.5. Prodej zboţí a jeho úprava v obchodním zákoníku

31

3.

Vybrané právní předpisy ČR – speciální pro obor

39

3.1. Zákon o ochraně spotřebitele

39

3.2. Zákon o obalech

61

3.3. Účetnictví – daně

65

3.4. Daň z přidané hodnoty

75

3.5. Pracovně-právní předpisy

85

3.6. Bezpečnost a ochrana zdraví při práci

100

3.7. Protipoţární ochrana

110

3.8. Metrologie po vstupu ČR do EU

113

3.9. Problematika elektroodpadu

118

4.

Specifická odborná problematika oboru – ţivnosti

4.1. Velkoobchod 5.

127 127

Přílohy

154

5.1. Kontaktní adresy důleţitých subjektů pro obor – ţivnosti

-1-

154


1.

ÚVOD

1.1.

VYMEZENÍ ŢIVNOSTÍ

Ţivnosti Velkoobchod a maloobchod jsou ţivnosti volné (zákon č. 455/1991 Sb., o ţivnostenském podnikání – ve znění pozdějších předpisů. Obě uvedené ţivnosti mají v podmínkách České republiky své legislativní vymezení. Od 14. 8. 2009 vstoupilo v platnost nařízení vlády č. 278/2008 Sb., o obsahových náplních jednotlivých ţivností, které pro uvedené ţivnosti stanovilo tuto náplň: Velkoobchod a maloobchod – činnosti spojené s nákupem a prodejem zboţí za účelem jeho dalšího prodeje k další podnikatelské činnosti (velkoobchod) a činnosti spojené s nákupem a prodejem zboţí za účelem jeho prodeje přímému spotřebiteli a prodej tohoto zboţí (maloobchod). Obsluha čerpacích stanic, zabezpečování provozování čerpacích stanic v souladu s bezpečnostními, hasičskými, ekologickými předpisy a českými technickými normami, zajišťování drobných poradenských sluţeb ve vztahu k prodávanému sortimentu. Obsahem činnosti není nákup a prodej kulturních památek nebo předmětů kulturní hodnoty, nemovitostí, hospodářských zvířat prodávaných jejich chovateli, zvířat určených pro zájmové chovy, střelných zbraní a střeliva, výbušnin, bezpečnostního materiálu, toxických a vysoce toxických látek a přípravků, zvukových a zvukověobrazových záznamů, pouţitého zboţí s výjimkou ojetých vozidel, distribuce léčiv, zastavárenská činnost, dále obsahem činnosti není provozování čerpacích stanic na stlačený plyn (LPG) k pohonu motorových vozidel.

-2-


U obou ţivností jde o ţivnosti volné – viz § 19, odst. c) zákona č. 455/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Podle § 25 uvedeného zákona je odst. (1) – Ţivnost volná je ţivností opravňující k výkonu činností, pro jejichţ provozování tento zákon nevyţaduje prokazování odborné ani jiné způsobilosti. K získání ţivnostenského oprávnění pro ţivnost volnou musí být splněny všeobecné podmínky (viz § 6, odst. 1). (2) Ţivnost volná a obory činností, které náleţí do ţivnosti volné, jsou uvedeny v příloze č. 4 k tomuto zákonu. Tato aktualizovaná příručka se bude dále zabývat pouze určitými částmi uvedených

ţivností

a

to:

VELKOOBCHODEM,

S POTRAVINÁŘSKÝM

SORTIMENTEM! Nejdůleţitější předpisy České republiky, které upravují podmínky podnikání: -

Obchodní zákoník, Občanský zákoník (obecné podmínky závazkových smluvních vztahů, zastupování, ručení), Zákoník práce, zákon o inspekci práce, zákon o ochraně spotřebitele

-

Ţivnostenský zákon1

-

Správní řád2 (určuje podmínky a postupy stanovené pro jednání orgánů státní správy /tedy i celní správy/, se kterými poskytovatel celních sluţeb v rámci své činnosti jedná)

-

komplex daňových zákonů ČR, zákon o účetnictví.

1.2.

PODMÍNKY PROVOZOVÁNÍ VOLNÉ ŢIVNOSTI

Volné ţivnosti patří mezi ohlašovací ţivnosti, u kterých má subjekt (fyzická nebo právnická osoba), který splní stanovené podmínky nárok na získání ţivnostenského oprávnění. Postačuje zde splnění tzv. všeobecných podmínek. Těmi jsou: 

dosaţení věku 18 let, 1

Zákon 455/91 Sb. O ţivnostenském podnikání ve znění pozdějších předpisů (zejména 214/2006Sb.) 2 Zákon 500/2004 Sb. ve znění zák. 413/2005 Sb. Správní řád

-3-




způsobilost k právním úkonům,



bezúhonnost,



bezdluţnost ve vztahu k finančnímu úřadu a institucím sociálního a zdravotního pojištění.

V případě právnických osob musí tyto podmínky splňovat osoba, která bude odpovědným zástupcem ve smyslu ţivnostenského zákona. U těchto ţivností tedy není nutné splňovat pro získání ţivnostenského oprávnění ţádné kvalifikační předpoklady.

1.3.

VĚCNÁ NÁPLŇ

Od 1. 1. 2009 je podle Klasifikace ekonomických činností NACE (dříve OKEČ) velkoobchod zařazen do sekce G – Velkoobchod a Maloobchod; Opravy a Údrţba motorových vozidel – do oddílu 46 – Velkoobchod, kromě motorových vozidel. Velkoobchod se dále člení na tyto skupiny: -

46.1 – zprostředkování velkoobchodu a velkoobchod v zastoupení,

-

46.2 – velkoobchod se základními zemědělskými produkty a ţivými zvířaty,

-

46.3 – velkoobchod s potravinami, nápoji a tabákovými výrobky,

-

46.4 – velkoobchod s výrobky převáţně pro domácnost,

-

46.5 – velkoobchod s počítačovým a komunikačním zařízením,

-

46.6 – velkoobchod s ostatními stroji, strojním zařízením a příslušenstvím,

-

46.7 – ostatní specializovaný velkoobchod,

-

46.9 – nespecializovaný velkoobchod.

-4-


2.

VYBRANÉ PRÁVNÍ PŘEDPISY ČR - VŠEOBECNÉ

2.1.

ŢIVNOSTENSKÝ ZÁKON

Formy podnikání a jejich specifika Vstup do podnikání Podnikatel můţe na území České republiky provozovat ţivnost jako fyzická osoba, nebo jako právnická osoba. Za účelem podnikání v dané činnosti lze zaloţit obchodní společnost nebo druţstvo, jako právnické osoby, které se zapisují do obchodního rejstříku, nicméně obchodní činnost mohou za určitých okolností vyvíjet i právnické osoby zaloţené k jiným účelům. Obchodními společnostmi jsou veřejná obchodní společnost, komanditní společnost, společnost s ručením omezeným a akciová společnost. Zaloţení a vznik obchodních společností a druţstev upravuje obchodní zákoník (zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů). Jen v krátkosti lze k zaloţení společnosti uvést, ţe společnost se zakládá společenskou smlouvou podepsanou všemi zakladateli. Společenská smlouva společnosti s ručením omezeným a zakladatelská smlouva akciové společnosti musí mít formu notářského zápisu. Pokud zákon připouští, aby společnost zaloţil jediný zakladatel (tj. u společnosti s ručením omezeným a akciové společnosti), nahrazuje společenskou smlouvu zakladatelská listina vyhotovená ve formě notářského zápisu (§ 57 cit. zákona). Společnost však vzniká aţ dnem, ke kterému byla zapsána do obchodního rejstříku (§ 62 cit. zákona). Pro zaloţení druţstva se vyţaduje konání ustavující schůze druţstva. Průběh ustavující schůze druţstva se osvědčuje notářským zápisem. Druţstvo vzniká dnem zápisu do obchodního rejstříku (upraveno § 224 a 225 cit. zákona). Vznik oprávnění provozovat ţivnost Provozovat ţivnost můţe jen osoba, která má pro uvedenou činnost ţivnostenské oprávnění.

-5-


Podnikatel, který hodlá provozovat ţivnost jako fyzická osoba (česká), můţe zahájit podnikání ode dne, kdy ohlásil tuto ţivnost ţivnostenskému úřadu místně příslušnému dle bydliště. Právnická osoba, která byla zaloţena, hodlá poprvé zahájit podnikatelskou činnost, a není tedy ještě zapsána v obchodním rejstříku, musí nejprve ohlásit ţivnost ţivnostenskému úřadu místně příslušnému podle sídla a vyčkat do vydání ţivnostenského listu. Po jeho doručení je povinna do 90 dnů poţádat o zápis do obchodního rejstříku. Ţivnostenské oprávnění vznikne této osobě aţ ke dni zápisu do obchodního rejstříku. České právnické osobě, která je jiţ v obchodním rejstříku zapsána, vzniká ţivnostenské oprávnění dnem ohlášení ţivnosti (není-li v ohlášení uvedeno datum pozdější). Zahraniční fyzické osobě, nejedná-li se o osobu s bydlištěm v některém z členských států Evropské unie, nebo v jiném státě tvořícím Evropský hospodářský prostor, a zahraniční právnické osobě vzniká ţivnostenské oprávnění k provozování ţivnosti aţ ke dni zápisu zahraniční fyzické osoby nebo organizační sloţky zahraniční právnické osoby v obchodním rejstříku, a to v rozsahu předmětu podnikání zapsaného do obchodního rejstříku. (Zahraniční osobou se rozumí fyzická osoba s bydlištěm nebo právnická osoba se sídlem mimo území České republiky). Zahraniční fyzické osoby z Evropské unie nebo z Evropského hospodářského prostoru se mohou zapsat do obchodního rejstříku na vlastní ţádost, a platí pro ně obdobný reţim jako pro české fyzické osoby. Vznik ţivnostenského oprávnění a náleţitosti ohlášení ţivnosti, jakoţ i doklady, které musí podnikatel doloţit při ohlášení ţivnosti, upravuje ţivnostenský zákon /zákon č. 455/1991 Sb., o ţivnostenském podnikání (ţivnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů/. Podrobné informace o náleţitostech ohlášení ţivnosti a adresář ţivnostenských úřadů lze nalézt na internetových stránkách Ministerstva průmyslu a obchodu na adrese www.mpo.cz.

-6-


Zrušení ţivnostenského oprávnění a ukončení podnikatelské činnosti Zrušení ţivnostenského oprávnění, pokud podnikatel hodlá ukončit provozování ţivnosti z vlastní iniciativy, provede místně příslušný ţivnostenský úřad. Ten je zruší na ţádost podnikatele, která musí být doloţena souhlasem správce daně, je-li tento souhlas vyţadován zvláštním právním předpisem (zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů). Povinnost předloţit písemný souhlas správce daně s ukončením činnosti se vztahuje dle tohoto zákona i na podnikatele, fyzické osoby, zapsané v ţivnostenském rejstříku ukončující podnikatelskou činnost. Ţivnostenský úřad zruší ţivnostenské oprávnění, jestliţe podnikatel jiţ nesplňuje podmínku bezúhonnosti, nastanou-li překáţky provozování ţivnosti (dle § 8 ţivnostenského zákona), nebo pokud zahraniční fyzická osoba, jeţ je povinna mít povolení pobytu na našem území, tuto podmínku nesplňuje. Ţivnostenský úřad můţe ţivnostenské oprávnění zrušit nebo provozování ţivnosti v odpovídajícím rozsahu pozastavit, jestliţe podnikatel závaţným způsobem porušil nebo porušuje podmínky stanovené ţivnostenským zákonem, nebo zvláštními právními předpisy, případně z dalších důvodů (viz § 58 ţivnostenského zákona). Zrušení a zánik obchodní společnosti jsou upraveny § 68 obchodního zákoníku. K uvedenému lze pro stručnost pouze podotknout, ţe společnost zaniká ke dni výmazu z obchodního rejstříku a zániku společnosti předchází její zrušení s likvidací nebo bez likvidace. Prokazování způsobilosti pro provozování ţivnosti Pro provozování ţivnosti se poţaduje pouze prokázání všeobecných podmínek provozování ţivnosti, jimiţ jsou věk nejméně 18 let, způsobilost k právním úkonům, bezúhonnost a předloţení dokladu o tom, ţe fyzická osoba nemá vůči územním finančním orgánům státu daňové nedoplatky (doklad vyhotoví místně příslušný finanční úřad). Bezúhonnost dokládá česká osoba výpisem evidence Rejstříku trestů, ne starším neţ 3 měsíce. Splnění všeobecných podmínek provozování ţivnosti prokazuje fyzická osoba hodlající podnikat, popřípadě její odpovědný zástupce, je-li

-7-


ustanoven, za právnickou osobu pak odpovědný zástupce. Prokazování odborné nebo jiné způsobilosti se u uvedené ţivnosti nepoţaduje. Porovnání oboru – ţivnosti v ČR s EU Po přistoupení k Evropské unii nedošlo ke změnám v poţadavcích na odbornou způsobilost osob podnikajících v uvedené ţivnosti. Právo Evropských společenství neupravuje specificky pro výkon této činnosti odbornou kvalifikaci. Pokud některé členské státy pro uvedenou činnost poţadují prokázání odborné nebo jiné způsobilosti, bude podnikatelům z České republiky, kteří by se chtěli usadit v jiném členském státě a vyvíjet tam podnikatelskou činnost v daném oboru, umoţněno vyuţít uznání odborné kvalifikace získané u nás, v souladu s obecnými směrnicemi o uznávání odborné kvalifikace, jimiţ jsou zejména směrnice 99/42/ES, 89/48/EHS a 92/51/EHS. Dle směrnice 99/42/ES, pokud v hostitelském členském státě závisí přístup k výkonu činnosti na získání obecných, obchodních nebo odborných znalostí a schopností, uzná členský stát za dostatečný důkaz o těchto znalostech skutečnost, ţe činnost byla vykonávána v jiném členském státě. Rovněţ bude moţno vyuţít práva volného pohybu zboţí a volného poskytování sluţeb pro případ, ţe podnikatel se nebude chtít usadit v jiném členském státě. V oblasti certifikací není v rámci Evropské unie budován ţádný jednotný systém, nýbrţ se jde cestou vzájemného uznávání certifikátů. Pro oblast technických poţadavků na výrobky je certifikací činnost autorizované osoby prováděná v rozsahu vymezeném technickým předpisem (vyuţívá se při posuzování shody stanovených výrobků, které představují zvýšenou míru ohroţení oprávněného zájmu), nebo činnost akreditované osoby prováděná na ţádost výrobce, dovozce nebo jiné osoby, při níţ se vydáním certifikátu osvědčí, ţe výrobek nebo činnosti související s jeho výrobou, popřípadě s jeho opakovaným pouţitím, jsou v souladu s technickými normami v certifikátu uvedenými. Pokud právo Evropských společenství upravuje technické poţadavky na výrobky, jsou a budou naše technické předpisy harmonizovány, tj. uváděny do souladu s touto úpravou. Nejdůleţitější právním předpisem v dané oblasti je zákon č. 22/1997 Sb., o technických poţadavcích na výrobky, ve znění pozdějších předpisů, na který navazují prováděcí předpisy

-8-


(nařízení vlády) a harmonizované české technické normy, pro oblast potravin je třeba připomenout zákon č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích, ve znění pozdějších předpisů, a na něj navazující prováděcí vyhlášky. Vedle certifikace výrobků je prováděna i certifikace systémů jakosti, certifikace pracovníků, případně organizací, dle mezinárodních standardů.

2.2.

AKTUALIZACE ŢIVNOSTENSKÉHO ZÁKONA - NOVÁ USTANOVENÍ

Pouţité zkratky

CRM

Centrální registrační místo

ČSSZ

Česká správa sociálního zabezpečení

ČR

Česká republika

FO

Fyzická osoba

FÚ

Finanční úřad

JRF

Jednotný registrační formulář

MPO

Ministerstvo průmyslu a obchodu

PO

Právnická osoba

ObŢÚ

Obecní ţivnostenský úřad

OSVČ

Osoba samostatně výdělečně činná

PSSZ

Praţská správa sociálního zabezpečení

MSSZ

Městská správa sociálního zabezpečení

ÚP

Úřad práce

ZAP

Zjednodušení administrativních postupů při zahájení a v průběhu podnikání

ZP

Zdravotní pojišťovna

ŢÚ

Ţivnostenský úřad

ŢZ

Zákon č. 455/1991 Sb., o ţivnostenském podnikání (ţivnostenský zákon) ve znění pozdějších předpisů

-9-


Úvodní informace k novele ţivnostenského zákona Projekt „Zjednodušení administrativních postupů při zahájení a v průběhu podnikání“ vypracovalo Ministerstvo průmyslu a obchodu ve spolupráci s ostatními dotčenými resorty a zástupci podnikatelů. Součástí projektu ZAP, který byl schválen usnesením vlády č. 1006 ze dne 20. 10. 2004, jsou tzv. „centrální registrační místa“. Činnost CRM je zakotvena v novele zákona č. 455/1991 Sb., o ţivnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů. Citovaná novela ţivnostenského zákona, jeţ obsahuje novely dalších souvisejících zákonů, byla publikována v částce 71 Sbírky zákonů České republiky pod č. 214 dne 19. 5. 2006 s tím, ţe účinnosti nabývá prvním dnem třetího měsíce následujícího po dni jeho vyhlášení (tj. dnem 1. srpna 2006). V souvislosti s postavením CRM byly do uvedené novely ţivnostenského zákona zapracovány legislativní změny, na jejichţ základě bylo umoţněno soustředit základní registrační, oznamovací či evidenční povinnosti podnikatelů při vstupu do podnikání, jakoţ i v jeho průběhu právě do těchto centrálních registračních míst, jimiţ jsou obecní ţivnostenské úřady. Současně uvedená novela ţivnostenského zákona upravuje i moţnosti vzájemné komunikace mezi jednotlivými dotčenými orgány státní správy. Zákon č. 214/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 455/1991 Sb., o ţivnostenském podnikání (ţivnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony má tedy za cíl sníţit byrokracii a zjednodušit postupy zejména při registraci podnikatele v oblasti ţivnostenského podnikání. Soustřeďuje některé úkony, které podnikatel činil odděleně (návštěvou jednotlivých úřadů), do jednoho místa. Tímto místem je právě CRM. Hlavním principem novelizačního zákona je zjednodušení postupu v procesu registrace podnikatelského subjektu. Je na vůli podnikatele, zda sám doloţí některé doklady, které potvrzují skutečnosti veřejné správě jiţ známé, nebo zda si příslušný úřad tyto skutečnosti ověří sám. Konkrétně jde o zavedení moţnosti, aby si ţivnostenský úřad sám obstaral výpis z Rejstříku trestů a tzv. potvrzení o bezdluţnosti. Novela ţivnostenského zákona je koncipována jako fakultativní moţnost, která podnikateli nabízí vyuţít soustředění některých úkonů do CRM. Pokud bude podnikatel provádět úkon prostřednictvím CRM budou od něho potřebné informace získány na jednotném registračním formuláři. Nebude

-10-


tedy docházet ze strany podnikatele k duplicitním úkonům vůči orgánům státní správy. Právní úprava obsaţená v zákonu č. 214/2006 Sb., umoţňuje podstatné zjednodušení administrativních úkonů podnikatele, kdy patřičné registrace, přihlášky či oznámení dle zvláštních zákonů mohou být provedeny přímo na CRM, které od klienta přijme potřebné údaje a postoupí je příslušnému finančnímu úřadu, správě sociálního zabezpečení, úřadu práce a zdravotní pojišťovně. Seznam novelizovaných zákonů Nová právní úprava ţivnostenského zákona v rámci projektu ZAP si vyţádala novelizaci šesti právních předpisů. Jedná se o tyto zákony: 

Zákon č. 455/1991 Sb., o ţivnostenském podnikání (ţivnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů,



Zákon č. 570/1991 Sb., o ţivnostenských úřadech, ve znění pozdějších předpisů,



Zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů,



Zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů,



Zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů,



Zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

Obecní ţivnostenský úřad jako CRM Počínaje dnem 1. srpna 2006 se kaţdý obecní ţivnostenský úřad stává „centrálním registračním místem“. Znamená to, ţe je centrálním úřadem pro příslušnou registraci, přihlášku či oznámení, které by podnikatel jinak podával např. u finančního úřadu, u příslušné správy sociálního zabezpečení, u zdravotní pojišťovny a u úřadu práce. Postavení obecního ţivnostenského úřadu jako CRM je upraveno v novém ustanovení § 45a ŢZ, které upravuje soustředění činností CRM. Toto ustanovení umoţňuje, aby podnikatel učinil prostřednictvím CRM mimo podání dle ŢZ, také

-11-


některé úkony vůči finančnímu úřadu, příslušné správě sociálního zabezpečení, úřadu práce a zdravotní pojišťovně. Fyzická osoba můţe, spolu s ohlášení ţivnosti, se ţádostí o koncesi, a rovněţ při ohlášení změny dle § 49 (§ 56) ŢZ, splnit svoji registrační povinnost téţ vůči: 

finančnímu úřadu,



příslušné správě sociálního zabezpečení,



úřadu práce,



zdravotní pojišťovně.

Právnická osoba můţe, spolu s ohlášením ţivnosti, se ţádostí o koncesi, a rovněţ při ohlášení změny dle § 49 (§ 56) ŢZ, splnit svoji registrační povinnost téţ vůči: 

finančnímu úřadu,



úřadu práce.

Podmínkou moţnosti vyuţít CRM k ohlášení určitého údaje nebo k registraci, či k ohlášení změny údajů podle zvláštního zákona je, ţe bude tento úkon učiněn pouze v souvislosti s podáním podle ţivnostenského zákona. Samotné oznámení změn podle zvláštního právního předpisu nelze prostřednictvím CRM uskutečnit. Přehled moţných podání na CRM: Ve vztahu k finančnímu úřadu: Přihláška k daňové registraci pro fyzické osoby 

Přihláška k registraci k dani z příjmů fyzických osob,



Přihláška k registraci k dani z přidané hodnoty,



Přihláška k dani z nemovitosti,



Přihláška k dani silniční,



Přihláška k registraci pro plátcovy pokladny,



Přihláška k registraci - odštěpné závody a provozovny,



Přihláška k dani z příjmů jako plátci: o daně z příjmů ze závislé činnosti a funkčních poţitků,

-12-


o daně z příjmů vybírané zvláštní sazbou daně, o zajišťující daň, Přihláška k daňové registraci pro právnické osoby 

Přihláška k registraci k dani z příjmů právnických osob,



Přihláška k registraci k dani z přidané hodnoty,



Přihláška k dani z nemovitosti,



Přihláška k dani silniční,,



Přihláška k registraci pro plátcovy pokladny,



Přihláška k registraci - odštěpné závody a provozovny,



Přihláška k dani z příjmů jako plátci: o daně z příjmů ze závislé činnosti a funkčních poţitků, o daně z příjmů vybírané zvláštní sazbou daně, o zajišťující daň.

Ve vztahu k České správě sociálního zabezpečení: Oznámení o zahájení samostatné výdělečné činnosti OSVČ, Přihláška k důchodovému a nemocenskému pojištění OSVČ. Ve vztahu k úřadu práce: Hlášení volného pracovního místa resp., jeho obsazení (týká se jak FO, tak PO). Ve vztahu ke zdravotní pojišťovně: Oznámení pojištěnce (FO) o zahájení (ukončení) samostatné výdělečné činnosti. Nová a novelizovaná ustanovení ţivnostenského zákona Subjekty oprávněné provozovat ţivnost (§ 5) Do ustanovení § 5 ŢZ byl vloţen nový odstavec 7, který stanoví zákaz fyzickým osobám, které nemají bydliště (trvalý pobyt) na území ČR nebo jiného členského státu Evropské unie, a nejsou přitom ani rodinnými příslušníky občana České republiky nebo občany jiného členského státu Evropské unie vykonávat určité

-13-


činnosti. Seznam činností, které by podléhaly tomuto zákazu, by byl uveden ve vládním nařízení. V současné době takové vládní nařízení neexistuje, a proto toto ustanovení není zatím v praxi realizováno. Nová všeobecná podmínka provozování ţivnosti (§ 6) Všeobecnými podmínkami provozování ţivnosti fyzickými osobami jsou: 

dosaţení věku 18 let,



způsobilost k právním úkonům,



bezúhonnost,



prokázání skutečnosti, ţe fyzická osoba, pokud na území ČR podniká nebo podnikala, nemá na svém osobním účtu evidovány daňové nedoplatky z podnikání,



prokázání skutečnosti, ţe fyzická osoba, pokud na území ČR podniká nebo podnikala, nemá nedoplatky na platbách pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti.

Nová podmínka 

prokázání skutečnosti, ţe fyzická osoba, pokud na území ČR podniká nebo podnikala, nemá nedoplatky na pojistném na veřejném zdravotním pojištění.

Nová podmínka bezdluţnosti v oblasti veřejného zdravotního pojištění se vztahuje na FO, která tuto podmínku prokáţe předloţením čestného prohlášení o této skutečnosti. Text čestného prohlášení ve smyslu § 6 § odst. 1 písmeno f) ŢZ je součástí JRF, a to v jeho ţivnostenské části. Ohlašovatel či ţadatel o koncesi nemusí proto vyhotovovat zvlášť text čestného prohlášení, nýbrţ pouze pravdivost tohoto textu stvrdí svým podpisem na JRF. Volné ţivnosti bez odpovědného zástupce (§ 11) Novela

ţivnostenského

zákona

ruší

dosavadní

omezení

vykonávat

funkci

odpovědného zástupce osobě, které bylo zrušeno ţivnostenské oprávnění z důvodu neprovozování ţivnosti po dobu delší neţ čtyři roky. To znamená, ţe osoba, která chce vykonávat funkci odpovědného zástupce pro podnikatele, a které bylo zrušeno ţivnostenské oprávnění z toho důvodu, ţe neprovozovala ţivnost po dobu delší neţ

-14-


čtyři roky, můţe být do funkce odpovědného zástupce, počínaje dnem 1. srpna 2006, podnikatelem ustanovena. Další novou skutečností je, ţe touto právní úpravou dochází k vypuštění povinnosti právnických osob ustanovit odpovědného zástupce u ţivností ohlašovacích volných. Pro právnickou osobu zůstává povinnost ustanovit odpovědného zástupce pouze v případě, ţe provozuje ţivnosti, pro které se vyţaduje splnění zvláštních podmínek (tj. odborná způsobilost), tedy pro ţivnosti řemeslné, vázané a koncesované. Pokud bude řemeslná nebo vázaná ţivnost právnickou osobou provozována průmyslovým způsobem zůstává zachována původní právní úprava, tzn., ţe i pro ţivnosti řemeslné a vázané provozované ale průmyslovým způsobem, nemusí PO ustanovovat odpovědného zástupce. Pokračování ţivnosti při úmrtí podnikatele (§ 13) Nová úprava ţivnostenského zákona v tomto ustanovení reaguje na novelu občanského zákoníku provedenou zákonem č. 554/2004 Sb. V praxi to znamená, ţe zůstavitel si můţe sám určit osobu (správce dědictví), která bude po jeho smrti pokračovat v provozování jeho ţivnosti, a to aţ do skončení dědického řízení. Povinnosti podnikatele (§ 31) Dnem 1. srpna 2006 se stanovuje nová povinnost podnikatelským subjektům (zejména provozovatelům zastaváren), kteří nakupují pouţité zboţí nebo zboţí bez dokladu o nabytí, nebo kteří přijímají toto zboţí do zástavy nebo zprostředkovávají jeho nákup či přijetí do zástavy. Touto novou povinností je mít na provozovně evidenci o identifikaci účastníků smluvního vztahu, evidenci o předmětu smluvního vztahu, včetně data uzavření tohoto smluvního vztahu. Tuto evidenci je nutné mít vţdy na provozovně, pro potřeby kontrolních orgánů, a to minimálně po dobu, kdy toto zboţí je na provozovně. Za nedodrţení této povinnosti můţe být kontrolním orgánem uloţena sankce. Novou úpravou ţivnostenského zákona také jednoznačně dochází k vyloučení moţnosti zpětně oznámit přerušení provozování ţivnosti podnikatelem. ŢZ stanoví, ţe ţivnost je přerušena dnem doručení oznámení o přerušení provozování ţivnosti

-15-


ţivnostenskému úřadu, případně dnem pozdějším, který podnikatel uvede ve svém oznámení o přerušení provozování ţivnosti. Náleţitosti ohlášení (§ 46), ţádost o koncesi (§ 51) Doklad o bezúhonnosti - zahraniční fyzické osoby (osoby z třetích států) jiţ nemusejí prokazovat bezúhonnost dokladem ze států, v nichţ se dlouhodobě zdrţovaly v posledních 3 letech. Tyto osoby jsou povinny dokládat k ohlášení ţivnosti, resp. ţádosti o koncesi, pokud jde o prokazování bezúhonnosti, pouze výpis z Rejstříku trestů a odpovídající doklady vydané státem, jehoţ je fyzická osoba občanem. Jestliţe tento stát nevydává výpis z evidence trestů nebo jemu rovnocenný doklad, předkládá občan třetí země prohlášení o bezúhonnosti ve smyslu § 6 odst. 1 písm. c) učiněné před notářem nebo orgánem státu, jehoţ je občanem, nebo před notářem nebo orgánem státu posledního pobytu. Prokazování právního důvodu pro uţívání prostor, kde má podnikatel místo podnikání, sídlo, organizační sloţku – novela ţivnostenského zákona stanoví, ţe k doloţení právního důvodu pro uţívání prostor, v nichţ má podnikatel místo podnikání, liší-li se od bydliště, resp. sídlo, či organizační sloţku, postačí písemné prohlášení vlastníka příslušné nemovitosti, bytu nebo nebytového prostoru, popř. osoby, která je oprávněna s těmito nemovitostmi nakládat, ţe s umístěním místa podnikání, sídla či organizační sloţky, souhlasí. Právnická osoba navíc nemusí prokazovat právní důvod pro uţívání těchto prostor, pokud je jiţ ohlašovaná adresa zapsaná v obchodním rejstříku nebo jiné evidenci, je-li podle zvláštního právního předpisu stanoven doklad prokazující právní důvod uţívání těchto prostor jako podmínka zápisu do této jiné evidence. Doklad o bezúhonnosti (výpis z Rejstříku trestů), doklad o daňové bezdluţnosti, doklad o bezdluţnosti vůči orgánům sociálního zabezpečení - počínaje dnem 1. srpna 2006 je stanovena povinnost ţivnostenskému úřadu, aby si výše uvedené doklady vyţádal od příslušných úřadů sám, pokud nejsou doloţeny k ohlášení ţivnosti, resp. k ţádosti o koncesi. Je proto na vůli ohlašovatele, zda tyto doklady

-16-


sám doloţí k ohlášení ţivnosti či ţádosti o koncesi. Pokud tak neučiní, vyţaduje si je ţivnostenský úřad od příslušných úřadů sám. Jednotný registrační formulář Novinkou je jednotný tiskopis pro všechna podání na CRM. Tento formulář vydává Ministerstvo průmyslu a obchodu. Jsou dva základní typy jednotných registračních formulářů a to v rozdělení pro právnické osoby a fyzické osoby. Úplný JRF pro fyzické osoby se sestává z těchto částí: 1) Základní část (formát A3), 2) Ohlášení ţivnosti / ţádost o koncesi pro fyzické osoby (pro ŢÚ), 3) Přihláška k daňové registraci pro fyzické osoby (pro FÚ), 4) Přihláška k registraci k dani z přidané hodnoty (pro FÚ), 5) Příloha k přihlášce k registraci - Odštěpné závody a provozovny (pro FÚ), 6) Přihláška k registraci pro plátcovy pokladny (pro FÚ), 7) Oznámení

o zahájení

samostatné

výdělečné

činnosti

s Přihláškou

k důchodovému a nemocenskému pojištění (pro OSSZ, resp. PSSZ), 8) Hlášení volného pracovního místa nebo jeho obsazení (pro ÚP), 9) Oznámení pojištěnce o zahájení (ukončení) samostatné výdělečné činnosti (pro ZP), Úplný JRF pro právnické osoby se sestává z těchto částí: 1) Základní část (formát A3 ), 2) Ohlášení ţivnosti / Ţádost o koncesi pro právnické osoby (pro ŢÚ), 3) Přihláška k daňové registraci pro právnické osoby (pro FÚ), 4) Přihláška k registraci k dani z přidané hodnoty (pro FÚ), 5) Příloha k přihlášce k registraci - Odštěpné závody a provozovny (pro FÚ), 6) Přihláška k registraci pro plátcovy pokladny (pro FÚ), 7) Hlášení volného pracovního místa nebo jeho obsazení (pro ÚP).

-17-


AKTUALIZACE – NEJNOVĚJŠÍ USTANOVENÍ ŢIVNOSTENSKÉHO ZÁKONA

2.3.

Zákon č. 130/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 455/1991 Sb., o ţivnostenském podnikání (ţivnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony Uveřejněno ve Sbírce zákonů částka 42, rozeslané dne 17. 4. 2008 Účinnost: prvním dnem třetího kalendářního měsíce následujícího po dni jeho vyhlášení, tj. 1. července 2008 Související právní předpisy, které byly novelizovány:  Změna zákona o správních poplatcích,  Změna zákona o některých podmínkách podnikání v oblasti cestovního ruchu,  Změna zákona o silniční dopravě,  Změna puncovního zákona,  Změna zákona o některých podmínkách výroby, šíření a archivování audiovizuálních děl,  Změna obchodního zákoníku,  Změna zákona o územních finančních orgánech,  Změna zákona o ochraně veřejného zdraví,  Změna zákona o Celní správě České republiky,  Změna zákona o informačních systémech veřejné správy,  Změna zákona o rejstříku trestů. Zrušovací ustanovení:  Nařízení vlády č. 140/2000 Sb., kterým se stanoví seznam oborů ţivností volných,  Nařízení vlády č. 486/2000 Sb., kterým se mění nařízení vlády č. 140/2000 Sb. ve znění, nařízení vlády č. 468/2000 Sb.,  Nařízení vlády č. 492/2004 Sb., kterým se mění nařízení vlády č. 140/2000 Sb. ve znění nařízení vlády č. 468/2000 Sb.,  Vyhláška č. 154/1996 Sb., k provádění kvalifikačních zkoušek nahrazujících odbornou způsobilost pro provozování ţivností řemeslných,  Vyhláška č. 235/2000 Sb., kterou se mění vyhláška č. 154/1996 Sb.,

-18-


 Vyhláška č. 295/2001 Sb., o provádění a obsahové náplni zkoušky odborné způsobilosti pro výkon průvodcovské činnosti v oblasti cestovního ruchu,  Nařízení vlády č. 209/2001 Sb., kterým se stanoví seznam ţivností, jejichţ výkon je podnikatel povinen zajistit pouze fyzickými osobami splňujícími odbornou způsobilost stanovenou tímto nařízením – Upozornění: nařízení se ruší

a

Seznam

živností…

se

novelou

stává

přílohou

č.

5

k živnostenskému zákonu Nařízení vlády č. 278/2008 Sb., o obsahových náplních jednotlivých ţivností nabylo účinnosti dnem 14. 8. 2008. Zásadní změny přijaté novelou ţivnostenského zákona: Zrušení ţivnostenských listů a koncesních listin Upravuje se listinná podoba dokladu prokazujícího ţivnostenské oprávnění. Ţivnostenský list a koncesní listinu nahrazuje výpis ze ţivnostenského rejstříku. Dochází tak k zjednodušení pro podnikatele, který bude moci prokazovat své právo jedním dokladem k jedné nebo více ţivnostem. Dosavadní ţivnostenská oprávnění zůstanou v platnosti aţ do doby, dokud podnikatel sám nepoţádá o nový výpis ze ţivnostenského rejstříku nebo nenahlásí nějakou změnu. Zrušení místní příslušnosti ţivnostenských úřadů Podnikatel, a to bez ohledu, zda se jedná o fyzickou osobu, právnickou osobu, zahraniční fyzickou nebo zahraniční právnickou osobu, můţe ohlášení ţivnosti, podání ţádosti o koncesi, splnění ohlašovací nebo oznamovací povinnosti učinit na kterémkoli obecním ţivnostenském úřadě. Ruší se povinnost podnikatele oznamovat ţivnostenskému úřadu změnu údajů jiţ zapsaných v obchodním rejstříku. Ohlášení ţivnosti, podání ţádosti o koncesi, ohlášení změn a doplnění, ţádost o zrušení ţivnostenského oprávnění je nyní moţno provést i prostřednictvím kontaktních míst veřejné správy (Czech POINT).

-19-


Kontaktními místy veřejné správy jsou notáři, krajské úřady, matriční úřady, obecní úřady, úřady městských částí nebo městských obvodů územně členěných statutárních měst, úřady městských částí hl. m. Prahy, zastupitelské úřady, drţitel poštovní licence a Hospodářská komora ČR (upraveno zákonem č. 365/2000 Sb., o informačních systémech veřejné správy a o změně některých dalších předpisů v § 8a). Novela ukládá povinnost předkládat veškerá ohlášení nebo ţádosti o koncesi na jednotném registračním tiskopise vydávaném MPO, a to v listinné nebo elektronické podobě. Zavedení jedné volné ţivnosti Novelou se zavádí jediná ţivnost volná, dosavadní rozsah volných ţivností se nahrazuje pouze jedinou ţivností, pod kterou spadá 80 oborů – viz příloha č. 4 k ţivnostenskému zákonu. V souvislosti s tím se ruší nařízení vlády č. 140/2000 Sb., kterým se stanoví seznam oborů ţivností volných včetně všech jeho novel. Podnikatel v ohlášení uvede předmět podnikání ţivnosti volné „Výroba, obchod a sluţby neuvedené v přílohách 1 aţ 3 k ţivnostenskému zákonu“ a jeden nebo i více oborů činnosti podle citované přílohy. Správní delikty Ve smyslu Zásad správního trestání (usnesení vlády č.162/2002) je upravena oblast správních deliktů. Správní delikty se dělí na přestupky nepodnikajících fyzických osob a správní delikty podnikajících fyzických a právnických osob.

Poplatky Novelou zákona o správních poplatcích, konkrétně Poloţky 24 Sazebníku správních poplatků (příloha zákona) dochází ke sníţení výše poplatků za jednotlivé úkony. To platí zejména při ohlášení více ţivností nebo podání více ţádostí o koncesi najednou podnikatel zaplatí jenom jeden správní poplatek, jehoţ výše je shodná pro ohlášení ţivnosti i pro podání ţádosti o koncesi (při vstupu do ţivnostenského podnikání 1000,- Kč, při dalším ohlášení ţivnosti nebo další ţádosti o koncesi 500,- Kč).

-20-


Oznámení oboru u ţivnosti volné, jeho změny nebo zrušení není zpoplatněno. Některé další úpravy: Bezúhonnost Vypouští se odsouzení pro nedbalostní trestné činy související s předmětem podnikání. Dochází tak k odstranění stavu, kdy pro obecnou podmínku ztráty bezúhonnosti musela být podnikateli zrušena všechna ţivnostenská oprávnění, tedy i ta, jejichţ předmět podnikání nesouvisel s nedbalostním trestným činem. Novela stanovuje povinnost ţivnostenskému úřadu vţdy si obstarat výpis z evidence Rejstříků trestů v případech, kdy ho tento zákon vyţaduje.

Praxe v oboru Vymezení praxe v oboru v návaznosti na obecné stanovení zvláštních podmínek provozování ţivnosti pro všechny regulované ţivnosti. Při prokázání odborné způsobilosti u řemeslných ţivností dokladem o ukončeném vzdělání v příslušném oboru se jiţ nevyţaduje odborná praxe. Odpovědný zástupce Ruší se povinnost odpovědného zástupce zúčastňovat se provozování ţivnosti v potřebném rozsahu (pojem nebyl doposud nijak vymezen, za provozování ţivnosti zodpovídá vţdy podnikatel). Nově můţe podnikatel vykonávat svou funkci aţ pro čtyři podnikatele (před novelou pouze pro dva podnikatele).

Povinnosti podnikatele Podnikatel můţe přerušit provozování ţivnosti na libovolně dlouhou dobu (před novelou to bylo maximálně na dva roky). Ruší se povinnost podnikatele mít v provozovně pro účely kontroly průkaz ţivnostenského oprávnění (ţivnostenský list, koncesní listina).

-21-


Změny u jednotlivých uvedených ţivností Ţivnosti ohlašovací volné Velkoobchod, Specializovaný maloobchod a maloobchod se smíšeným zboţím

a Maloobchod provozovaný mimo řádné provozovny

se

slučují do ţivnosti volné - obor 48. Velkoobchod a maloobchod Přechodná ustanovení ke změně ţivnostenského zákona - upozornění na některá ustanovení. Dosavadní ţivnostenská oprávnění zůstávají zachována. Právo provozovat ţivnost se prokazuje dosavadním průkazem ţivnostenského oprávnění (ţivnostenský list, koncesní listina) aţ do doby vydání prvního výpisu podnikateli. Výpis vydá ţivnostenský úřad na ţádost nebo na základě oznámení změny podle § 49 nebo § 56 ţivnostenského zákona, ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Došlo-li tímto zákonem ke sloučení ţivností ohlašovacích, je podnikatel oprávněn ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona provozovat ţivnosti v rozsahu ţivnostenského zákona ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. v plném rozsahu daném novou právní úpravou). Podnikatel, který je ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona oprávněn k provozování ţivnosti, která je podle tohoto zákona ţivností ohlašovací volnou, je ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona oprávněn k provozování ţivnosti ohlašovací volné v plném rozsahu (to znamená všech 80 oborů).

2.4.

PRODEJ ZBOŢÍ V OBCHODĚ A JEHO ÚPRAVA V OBČANSKÉM ZÁKONÍKU

Shrnutí 

Prodej zboţí v obchodě je kupní smlouvou podle občanského zákoníku, právním vztahem mezi podnikatelem a spotřebitelem.

-22-




Vlastnické právo přechází převzetím zboţí, u samoobsluţného prodeje aţ jeho zaplacením.



Prodávající má informační povinnosti – seznámit kupujícího s pravidly uţívání zboţí (nejsou-li obecně známá), u prodeje věci se slevou z důvodu vad musí prodávající konkrétně o vadě informovat.



Rozpor s kupní smlouvou představují vady i nenaplnění kupujícím očekávaných či prodávajícím popisovaných uţitných vlastností.



Za vady odpovídá prodávající v záruční lhůtě. Prodávající můţe poskytnout delší záruční lhůtu, neţ poţaduje zákon.



Reklamační lhůta je stanovena objektivně zpravidla shodně se záruční lhůtou, kupující má však povinnost reklamovat vady bez zbytečného odkladu ihned po zjištění vady.



U odstranitelných vad má kupující právo na včasné, řádné a bezplatné odstranění vad, u neodstranitelných vad má právo na výměnu věci nebo odstoupení od kupní smlouvy.



Vedle odpovědnosti za vady nese prodávající i odpovědnost za škodu, a to v případě, ţe se dopustil protiprávního jednání, které zapříčinilo škodu. Předpokládá se presumpce zavinění.



Zvláštním případem je odpovědnost za škodu způsobenou vadou výrobku, kterou upravuje speciální zákon. Odpovědným je zde výrobce, chce-li se odpovědnosti zprostit, musí prokázat, ţe škodu nezavinil nebo jí nemohl zabránit.

Úvod Prodej zboţí v obchodě označuje podle občanského zákoníku - zákon č. 40/1964 Sb., v platném znění (dále OBČZ), kupní smlouvu, jejímţ předmětem je věc movitá, a v níţ na straně prodávajícího vystupuje podnikatel (fyzická nebo právnická osoba) v rámci své podnikatelské činnosti (§ 612 OBČZ). Vedle obecné úpravy kupní smlouvy (§§ 588 - 600 OBČZ) se bude podle občanského zákoníku na prodej zboţí v obchodě vztahovat i úprava zvláštní (§§ 612 - § 627 OBČZ), která bude mít před obecnou úpravou přednost.

-23-


S ohledem na vymezení prodeje v obchodě, jako vztahu mezi podnikatelem a spotřebitelem, bude se na něj v rámci občanského zákoníku vztahovat i úprava spotřebitelských smluv (§§ 52 – 57 OBČZ) a jejím prostřednictvím úprava obsaţená v dalších právních předpisech, zejména v zákoně č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, zákoně č. 102/2001 Sb., o obecné bezpečnosti výrobků a v zákoně č. 477/2001 Sb., o obalech. Tradičním doplňkem zákonné úpravy prodeje zboţí v obchodě, především pokud se týká odpovědnosti za vady a vyřizování reklamací jsou reklamační řády. Jejich závaznost pro smluvní strany nevyplývá ze zákona. Proto, chce-li se prodávající na pravidla obsaţená v reklamačním řádu odvolávat, měl by při uzavírání kupní smlouvy spotřebitele výslovně a prokazatelně na ně upozornit a umoţnit mu se s reklamačním řádem seznámit. Reklamační řády, které především upravují „techniku“ reklamačního řízení, nesmí být v rozporu se zákonem, zejména nesmí omezovat práva kupujícího z titulu odpovědnosti za vady. I v případě, kdy spotřebitel výslovně vyjádří souhlas s reklamačním řádem, je nutné brát v úvahu ustanovení § 627 odst. 3 OBČZ, která jakákoli ujednání mezi prodávajícím a kupujícím uzavřená před uplatněním práva z odpovědnosti za vady prodané věci, jejichţ důsledkem by byl zánik nebo omezení těchto práv, prohlašuje za neplatná. Kupní smlouva Kupní smlouvou se prodávající zavazuje odevzdat kupujícímu předmět koupě a kupující se zavazuje tento předmět převzít a zaplatit za něj prodávajícímu dohodnutou cenu. Kupní smlouvou přechází vlastnické právo k věci z prodávajícího na kupujícího. Vlastnické právo ke koupené věci přechází ze zákona na kupujícího převzetím věci. Výjimkou je samoobsluţný prodej, při kterém dochází k převodu vlastnického práva k vybrané věci aţ zaplacením její ceny. Do tohoto okamţiku má kupující právo vybranou věc vrátit. (§ 614 odst. 3 OBČZ). Předmětem prodeje je zboţí, tzn. věci movité, které musí být ve smlouvě určeny buď jednotlivě, nebo druhově. Můţe jít jak o věci nové, tak věci pouţité, a za podmínek stanovených zákonem i o věci vadné (§ 618 OBČZ). Pouţitou věcí je třeba rozumět

-24-


věc,

která

je

kupujícím

jako

pouţitá,

popř.

opotřebovaná

kupována.

Za

opotřebovanou však nelze povaţovat věc, kterou kupující zakoupil jako novou, uţíval (a tím opotřebil) a u níţ se při uţívání projevily vady (§ 619 odst. 3 OBČZ). Prodej můţe být uskutečněn jak přímo, kdy prodávající poskytuje kupujícímu zboţí, které má k dispozici, tak na objednávku (§ 613 OBČZ), kdy prodávající zboţí v dané době nemá, a je povinen je obstarat. Obstaráním zboţí je třeba rozumět zejména jeho nákup u výrobce či jiného prodávajícího, nikoli jeho vlastní výrobu. Dohodou můţe být stanoveno, ţe prodávající poskytne také další plnění, která se obvykle s prodejem věci neposkytují, např. její dárkové balení, vytvoření dárkového koše, dodání zboţí na dohodnuté místo apod. (§ 615 OBČZ). Informační povinnost prodávajícího K povinnostem prodávajícího, jejíţ plnění bude mít významný vliv na moţnost omezení či zproštění se odpovědnosti vůči kupujícímu je povinnost informační (§ 616 odst. 2 a § 617 OBČZ). V jejím rámci je prodávající povinen prodávanou věc před kupujícím překontrolovat nebo mu ji předvést. Při prodeji věcí, u kterých při uţívání musí být zachovávána zvláštní pravidla (návod, technické normy), musí být s nimi kupující seznámen. Výjimku představuje případ, kdy se jedná o pravidla obecně známá. Speciální informační povinnost zákon stanovuje pro případ prodeje věci se slevou, která je kupujícímu poskytována z důvodu vad, které ale nebrání uţívání věci k určenému účelu. Kupující musí být o vadnosti výrobku i konkrétní vadě informován, ledaţe by tyto skutečnosti byly zřejmé z povahy prodeje (§ 618 OBČZ). Toto ustanovení nelze pouţít na prodej se slevou, která je poskytována z důvodů např. výprodeje zboţí pro jeho sezónní charakter (vánoční kolekce, velikonoční cukroví).

-25-


Shoda prodávané věci s kupní smlouvou Novela občanského zákoníku zavádí, v souladu se Směrnicí Evropského parlamentu a Rady, institut shody prodávané věci s kupní smlouvou. Shodou s kupní smlouvou se podle § 616 odst. 1 a 2 OBČZ rozumí, ţe prodávaná věc: 

je bez vad;



má jakost a uţitné vlastnosti; 

smlouvou poţadované;



prodávajícím, výrobcem nebo jejich zástupcem popisované;



na základě prodávajícím prováděné reklamy očekávané; popř. pro věc takového druhu obvyklé;



odpovídá poţadavkům právních předpisů;



odpovídá co do mnoţství, míry a hmotnosti;



odpovídá účelu, který prodávající pro pouţití věci uvádí, nebo který je pro danou věc obvyklý.

Potraviny musí mít navíc vyznačeno datum minimální trvanlivosti a potraviny podléhající rychlé zkáze datum pouţitelnosti. Z uvedeného vyplývá, ţe pojem „shoda s kupní smlouvou“, resp. „rozpor s kupní smlouvou“ je širší, neţ pojem vadného plnění (vad věci). Proto za rozpor s kupní smlouvou je třeba povaţovat nejen „klasické“ vady (mnoţství, jakosti či provedení), ale i nenaplnění kupujícím očekávaných či prodávajícím popisovaných uţitných vlastností. Pro posouzení shody s kupní smlouvou není rozhodující, zda jde o vady (rozpory) zjevné nebo skryté. Nároky kupujícího z odpovědnosti za vady jsou závislé na tom, kdy se rozpor s kupní smlouvou projeví (§ 616 odst. 3 a 4 OBČZ).

-26-


Není-li věc ve shodě s kupní smlouvou v okamţiku převzetí je prodávající povinen na ţádost kupujícího bez zbytečného odkladu: 

bezplatně věc vyměnit, nebo



bezplatně věc opravit,

a není-li takový postup moţný 

poskytnout přiměřenou slevu a nebo



akceptovat odstoupení od smlouvy.

Tyto povinnosti prodávající nemá pouze v případě, kdy kupující o rozporu s kupní smlouvou před převzetím věci věděl, nebo jej sám způsobil. Stejné povinnosti má prodávající také tehdy, kdyţ se rozpor s kupní smlouvou projeví během šesti měsíců ode dne převzetí věci. V této situaci je pro prodávajícího liberačním důvodem, důvodem, který ho zprostí odpovědnosti, nejen to, ţe kupující o rozporu s kupní smlouvou před převzetím věci věděl, nebo jej sám způsobil, ale navíc jím můţe být i to, ţe tento rozpor vyplývá z povahy věci, např. běţného opotřebení výrobku, nebo tím, ţe prokáţe, ţe rozpor s kupní smlouvou zde není. Záruka na prodávané zboţí Prodávající ze zákona odpovídá za vady zboţí, které se projevují jako rozpor s kupní smlouvou po převzetí věci v záruční lhůtě (§ 619 OBČZ). Tímto ustanovením je zúţen pojem „rozpor s kupní smlouvou“ pouze na vady věci, a jen ve vztahu k vadám poskytuje prodávající kupujícímu na prodávané věci záruku. Záruka se nevztahuje na: a) věci, které se rychle kazí; b) rozpor s kupní smlouvou, jeţ vznikne běţným opotřebením věci; c) na vady věci, pro které bylo zboţí prodáváno se slevou; d) na vady odpovídající míře opotřebení či pouţívání, jsou-li předmětem e) prodeje věci pouţité.

-27-


Záruční doba podle novelizovaného § 620 odst. 1 OBČZ činí: a) u potravinářského zboţí osm dní; b) u krmiv tři týdny; c) u zvířat šest týdnů; d) u ostatního zboţí 24 měsíce. Záruční doba začíná běţet od převzetí věci kupujícím. Uplatněním práva z odpovědnosti za vady (uplatněním reklamace) dochází ke stavení běhu záruční lhůty, a to do doby provedení opravy. To znamená, ţe doba, ode dne reklamace do dne, kdy byl kupující po skončení opravy povinen věc převzít se do záruční lhůty nepočítá, o tuto dobu se fakticky záruční lhůta prodluţuje. Je-li vadné zboţí, popř. jeho součást, vyměněno, začíná od převzetí nové věci (součásti) běţet nová záruční lhůta (§ 627 OBČZ). V případě zákonné záruky není její poskytnutí vázáno na vydání záručního listu nebo jiného dokladu (§ 620 odst. 4 poslední věta OBČZ). Vyplývá to mimo jiné i z § 620 odst. 3 OBČZ, který stanovuje, ţe o písemné poskytnutí záruky, musí kupující poţádat. Této ţádosti musí prodávající vyhovět. V případě, ţe to umoţňuje povaha věci, můţe být záruční list nahrazen dokladem o koupi věci obsahujícím: a) jméno a příjmení, resp. obchodní firmu prodávajícího; b) IČO; c) bydliště nebo sídlo. Současně musí uvést, ţe poskytnutím záruky nejsou dotčena práva kupujícího vyplývající ze zvláštních právních předpisů. Odpovědnost za škodu Uplatněním práva z odpovědnosti za vady není dotčeno právo kupujícího na náhradu škody.

-28-


Odpovědnost za škodu, tzn. za majetkovou újmu, je podle občanského zákoníku upravena jako odpovědnost subjektivní, tzn., ţe je zaloţená na principu zavinění. Základními předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu jsou vedle porušení právní povinnosti vznik škody, příčinná souvislost mezi protiprávním a zaviněným jednáním a vznikem škody. Podle občanského zákoníku se zavinění škůdce předpokládá (presumpce zavinění) a povinný se odpovědnosti můţe zprostit, pokud prokáţe, ţe škodu nezavinil. V jednotlivých případech je třeba posuzovat, zda škoda byla způsobena osobami, které byly pouţity k výkonu určité činnosti povinného subjektu. Tyto osoby neodpovídají přímo, ale odpovědnost za škodu nese právnická či fyzická osoba, která s nimi uzavřela pracovněprávní vztah. Pouze v případě překročení rozsahu činnosti by byla dána přímá odpovědnost těchto osob. Poškozený má právo na náhradu skutečné škody a ušlého zisku. Pro určení výše škody je rozhodná cena v době poškození, tj. s přihlédnutím k případnému opotřebení. Občanský zákoník preferuje náhradu škody v penězích, teprve poţádá-li o to poškozený subjekt a je-li to moţné a účelné, lze nahradit škodu uvedením do původního stavu. Obecná úprava odpovědnosti za škodu v občanském zákoníku bude aplikována v případě, kdy odpovědnost nelze skutkově podřadit pod zvláštní druh odpovědnosti za škodu. Zvláštním případem odpovědnosti za škodu je odpovědnost za škodu způsobenou vadou výrobku, a to na zdraví, dojde-li k usmrcení nebo ke škodě na jiné věci, neţ je samotný výrobek. Tato odpovědnost je upravena zákonem č. 59/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku, v platném znění. Jde o speciální právní úpravu s tím, ţe pokud tento zákon nestanoví něco jiného, pouţijí se ustanovení zákoníku občanského.

-29-


Poškozenému je ale přiznáno právo volby, zda své právo na náhradu škody bude uplatňovat podle této zvláštní úpravy nebo podle obecné úpravy odpovědnosti za škodu. Odpovědným za škodu je v tomto případě výrobce, kterým zákon rozumí: a) výrobce konečného výrobku, surovin nebo součástí; b) osobu, která na výrobku uvede své jméno, ochrannou známku nebo jiný rozlišovací znak; c) osobu, která v rámci své obchodní činnosti doveze výrobek za účelem prodeje, nájmu nebo jiného způsobu uţití; d) dodavatele výrobku, není-li moţné určit přímého výrobcea pokud do jednoho měsíce po uplatnění nároku na náhradu škody nesdělí poškozenému totoţnost výrobce nebo osoby, která mu výrobek dodala, popř. dovezla. Ve smyslu tohoto zákona se výrobek, tzn. jakákoli movitá, která nezávisle na stupni zpracování je určena k uvedení na trh, povaţuje za vadný, pokud z hlediska bezpečnosti uţití nezaručuje vlastnosti, které lze od něj oprávněně očekávat, a to zejména s ohledem: a) na prezentaci výrobku, včetně poskytnutých informací o něm; b) na předpokládaný účel, k němuţ má výrobek slouţit; c) na dobu, kdy byl uveden na trh. Důvodem vadnosti v této souvislosti ale není, byl-li později na trh uveden výrobek dokonalejší. Odpovědnost výrobce za škodu je odpovědností objektivní, které se můţe zprostit pouze z důvodů uvedených v zákoně. Poškozený musí prokázat vadu výrobku, vzniklou škodu a příčinnou souvislost mezi vadou a vzniklou škodou. K liberačním důvodům, které musí prokázat výrobce, pokud se chce odpovědnosti zprostit, patří skutečnost, ţe: a) neuvedl výrobek na trh;

-30-


b) lze s přihlédnutím k okolnostem důvodně předpokládat, ţe vada výrobku neexistovala v době, kdy ho výrobce uvedl na trh nebo ţe nastala později; c) výrobek nevyrobil pro prodej nebo jiné pouţití pro podnikatelské účely, nebo nebyl vyroben či jím šířen v rámci jeho podnikatelské činnosti; d) vada výrobku je důsledkem plnění povinností vyplývajících z právních předpisů pro výrobce závazných; e) stav vědeckých a technických znalostí v době uvedení výrobku na trh neumoţnil zjistit jeho vadu; f) v případě součásti byla-li vada způsobena konstrukcí výrobku nebo návodem k výrobku; g) škodu způsobil svým jednáním nebo opomenutím sám poškozený nebo osoba, za kterou je odpovědný. Odpovědnost za škodu na zdraví, včetně usmrcení se řídí obecnou právní úpravou. Škodu na věci je výrobce povinen hradit jen v částce převyšující 5000,- Kč. Odpovídá-li za škodu více výrobců, odpovídají společně a nerozdílně. Poškozený v takovém případě můţe uplatnit nárok u kteréhokoli z nich. Odpovědnost za škodu způsobenou vadou výrobku nelze předem vyloučit ani omezit, ani dohodou, ani jednostranným prohlášením výrobce. Pro uplatnění práva na náhradu škody stanovuje zákon tříletou promlčecí lhůtu, která začíná běţet ode dne, kdy se poškozený dozvěděl nebo s přihlédnutím k okolnostem lze důvodně předpokládat mohl dozvědět: o vadě, o škodě a o totoţnosti výrobce. Právo na náhradu škody zaniká uplynutím 10 let ode dne, kdy výrobce uvedl na trh vadný výrobek, který způsobil škodu.

2.5.

PRODEJ ZBOŢÍ A JEHO ÚPRAVA V OBCHODNÍM ZÁKONÍKU

Shrnutí 

Vztahy mezi obchodníky řeší obchodní zákoník a jím popsaná kupní smlouva.



Obchodní zákoník nezná zákonnou záruku, záruka je tedy předmětem dohody.

-31-




Prodávající nese odpovědnost za vady zboţí. Nároky kupujícího se liší podle toho, zda došlo k porušení podstatných nebo nepodstatných náleţitostí kupní smlouvy.



Odpovědnost za škodu vzniká, poruší-li smluvní strana kupní smlouvu a druhé straně vznikne majetková újma.



U kupní smlouvy se zahraničními subjekty má přednost Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboţí.

Úvod Právní vztahy obchodníků (právnických i fyzických osob) s jejich partnery – dodavateli, výrobci nebo dovozci se řídí ustanoveními obchodního zákoníku – zákon č. 513/1991 Sb., v platném znění (dále OBCHZ), zejména pak § 409 OBCHZ a následujícími, upravujícími kupní smlouvu. Kupní smlouvou se prodávající zavazuje odevzdat kupujícímu zboţí, to znamená movité věci, určené jednotlivě nebo alespoň co do mnoţství a druhu a umoţnit mu, aby k němu nabyl vlastnického práva a kupující se zavazuje zaplatit kupní cenu. Vlastnické právo ke zboţí nabývá kupující jejím převzetím na základě smlouvy a v souladu se smlouvou, popř. zákonem. Před předáním zboţí můţe kupující nabýt vlastnické právo k němu na základě dohody s prodávajícím, jen jde-li o zboţí dostatečně

označené

(individualizované),

nebo

ze

zákona,

jde-li

o zboţí

přepravované. K přepravovanému zboţí získá kupující vlastnické právo v okamţiku, kdy získá oprávnění zásilkou nakládat, tj. předáním náloţného listu. Nabytí vlastnického práva je moţné i po předání zboţí. Strany si ale musí tento způsob přechodu vlastnického práva ke zboţí výslovně sjednat. Dohoda stran, tzv. výhrada vlastnického práva, musí mít písemnou formu, jinak je neplatná (§ 443 a následující OBCHZ). Ve smlouvě si strany podle zákona musí určit prodávané zboţí, a to buď jednotlivě, nebo alespoň co do druhu a mnoţství. Podle zákona nemusí být u prodávaného zboţí určena jeho kvalita. Tu si mohou strany dohodnout např. tak, ţe výslovně označí vlastnosti zboţí nebo stanoví jakostní normy, jimţ má zboţí odpovídat. Pokud

-32-


by si dohodly jakost v rozporu s ustanoveními právních předpisů, pak platí jakost stanovená těmito předpisy. Nebude-li jakost určena právním předpisem ani dohodou stran, obchodní zákoník stanovuje, ţe zboţí má mít vlastnosti odpovídající účelu stanovenému smlouvou, jinak nutné pro jeho běţné pouţití (§ 420 a § 759 OBCHZ) Vzhledem k tomu, ţe předmětem kupní smlouvy můţe být podle obchodního zákoníku i zboţí, které při uzavření smlouvy ještě neexistuje, které se bude vyrábět, vychází pro její odlišení od smlouvy o dílo z dodání a rozsahu věcí potřebných k jeho výrobě. Pokud věci potřebné výrobě, nebo jejich podstatnou část, dodává zhotovitel (výrobce), jde o kupní smlouvu. V případě, ţe by se k dodání těchto věcí zavázal kupující (objednatel), jednalo by se o smlouvu o dílo (§ 410 OBCHZ). Podmínky pro poskytování záruky v obchodních vztazích Obchodní zákoník nezná zákonnou záruku na prodávané zboţí. Proto má-li být zboţí prodáváno obchodníkovi se zárukou, musí být záruka (její délka a rozsah) dohodnuta nebo jednostranně deklarována prodávajícím, a to v písemné formě (např. záručním listem). Za poskytnutí záruky se povaţuje i případ, kdy prodávající vyznačí dobu trvanlivosti nebo pouţitelnosti na výrobku nebo jeho obalu (§ 429 a následující OBCHZ). Odpovědnost za vady Prodávající je povinen dodat (odevzdat) kupujícímu zboţí včas, tzn. v den nebo v průběhu lhůty, která je k dodání určena ve smlouvě nebo jejíţ způsob určení smlouva stanovuje, jinak ve lhůtě přiměřené, a to s přihlédnutím k povaze zboţí a k místu dodání, a řádně. Řádné dodání zahrnuje jak dodání zboţí ve smlouvou, či zákonem určeném mnoţství, jakosti, provedení a balení, tak jeho odevzdání na místě stanoveném smlouvou nebo zákonem. Pouze při řádném a včasném odevzdání zboţí dochází ke splnění závazku prodávajícího. Prodávající nese odpovědnost za vady dodaného zboţí. Zboţí je vadné, jestliţe neodpovídá smlouvě, popř. účelu jeho uţití či jeho ochraně. Stanovené vlastnosti musí mít zboţí v době dodání.

-33-


Obchodní zákoník upravuje jednak zákonnou odpovědnost za vady zboţí, kterou lze aplikovat přímo na základě zákona, a dále odpovědnost vyplývající ze záruky za jakost zboţí, která je ale pouze zárukou smluvní. Vzhledem k dispozitivnosti úpravy odpovědnosti za vady si strany mohou ve smlouvě vymezit odpovědnost prodávajícího jinak, zcela vyloučit ji však nemohou. Za vadné lze označit takové zboţí, která vykazuje vady faktické nebo vady právní. Vady faktické jsou vady mnoţství, jakosti, provedení a obalu. Vadné plnění můţe spočívat i v dodání jiného zboţí (aliud), (zejména § 421 a následující OBCHZ). Mnoţstevní vady spočívají nejčastěji v tom, ţe je dodáno menší mnoţství, neţ bylo sjednáno. Pokud bylo mnoţství zboţí ve smlouvě určeno jen přibliţně, pak je právem prodávajícího určit přesné mnoţství zboţí. Smlouva můţe svěřit toto právo kupujícímu. Ze zákona vyplývá, není-li sjednáno jinak, moţnost odchýlit se v mnoţství o 5 %, aby bylo moţné dodávku povaţovat za bezvadnou. Vadným je i dodání většího mnoţství zboţí. Kupující si můţe v takovém případě zboţí buď ponechat, nebo vrátit. Vţdy však platí zásada, ţe kupní cenu je třeba zaplatit za skutečně dodané zboţí (§ 421 a 442 OBCHZ). O vady jakosti a provedení se bude jednat, pokud jakost dodávaného zboţí nebude odpovídat smlouvě, technickým normám, vzorku či popisu, nebo pokud nebude pouţitelné k účelu uvedenému ve smlouvě nebo účelu obvyklému. Vadnost zboţí můţe být způsobena i nevhodným zabalením. Neurčí-li smlouva, jak má být zboţí zabaleno nebo zabezpečeno pro přepravu, je třeba zboţí zabalit tak, aby bylo zabezpečeno uchování zboţí zejména způsobem obvyklým pro dané zboţí a způsob přepravy. Pokud balení neodpovídá smlouvě nebo těmto poţadavkům, je plnění vadné. Právní vady má takové zboţí, které je zatíţeno právem třetí osoby bez souhlasu kupujícího. Nejčastěji se bude jednat o zatíţení právy vyplývajícími z duševního

-34-


vlastnictví, např. u zboţí označovaného ochranou známkou v rozporu s právy vlastníka této známky (§ 433 OBCHZ). Z hlediska zákonné odpovědnosti je rozhodující, zda zboţí má vady v okamţiku, kdy přechází na kupujícího nebezpečí škody na zboţí, tzn. v době, kdy kupující převezme zboţí od prodávajícího, popř. nepřevezme-li je včas v době, kdy mu prodávající umoţnil se zboţím nakládat. V případech, kdy je prodávající v souladu se smlouvou povinen předat zboţí dopravci k přepravě, je okamţikem přechodu nebezpečí škody na zboţí doba, kdy je zboţí dopravci předáno. Pokud by vada vznikla aţ po této době a nebyla by poskytnuta záruka, nárok z odpovědnosti za vady nevznikne. Výjimku představuje pouze případ, je-li později vzniklá vada způsobena porušením povinnosti prodávajícího (tzv. vada vzešlá z vady). Na kupujícím by pak bylo tuto skutečnost prokázat. Je-li na zboţí poskytnuta záruka, ţe zboţí po určenou dobu bude mít smluvené nebo obvyklé vlastnosti, nemusí být prokazována existence vady zboţí jiţ při přechodu nebezpečí škody, ale vada můţe vzniknout kdykoli v průběhu trvání záruční doby. Záruční doba přitom neběţí po dobu, kdy nelze zboţí uţívat z důvodu jeho vadnosti (§ 429 a následující OBCHZ). Odpovědnost za vady je odpovědností objektivní. Proto se jí prodávající můţe zprostit jen v případě, ţe: a) zboţí má vady, o nichţ kupující věděl nebo mohl vědět vzhledem k okolnostem, za nichţ byla smlouva uzavřena (např. při koupi tzv. „partiového“ zboţí); b) zboţí má vady, které byly způsobeny pouţitím věcí předaných kupujícím, jestliţe prodávající: 

na nevhodnost předaných věcí upozornil a kupující přesto trval na jejich pouţití nebo



nevhodnost předaných věcí nemohl zjistit, a to ani při vynaloţení odborné péče.

-35-


Z hlediska uplatnění nároků z odpovědnosti za vady je důleţité oznámení vad, tedy reklamace. Formální náleţitosti uplatnění vad (reklamace) zákon nestanoví. Písemnou formu oznámení vad lze doporučit z hlediska právní jistoty a lze ji dedukovat i z dikce zákona ohledně, včas zaslaného oznámení vad. V oznámení vad nemusí být nutně obsaţena volba nároku, čeho se kupující z titulu odpovědnosti za vady domáhá, ale tato volba musí následovat bez zbytečného odkladu po oznámení. Pokud si ale strany dohodnou obsahové náleţitosti reklamace, včetně její formy, např. s tím, ţe telefonická či faxová sdělení musí být v určité lhůtě potvrzena dopisem, pak platí pro řádnost popř. i včasnost reklamace to, co si ujednaly. Zásadně je vţdy třeba učinit takové oznámení (reklamovat) bez zbytečného odkladu po zjištění vady. Nedohodnou-li si strany jiné reklamační lhůty, pak vady skryté, musí být oznámeny nejdéle do 2 let od dodání zboţí. Je-li poskytnuta na zboţí záruka je třeba vady oznámit v záruční době, není-li sjednána reklamační lhůta delší. Lhůty k oznámení vad jsou lhůty promlčecí. Proto nejsou-li vady včas oznámeny a v soudním řízení bude tato námitka uplatněna, soud nárok nepřizná. To neplatí pouze pro případ, dodá-li prodávající vědomě vadné zboţí (§ 428 OBCHZ). Pro určení nároků, jichţ se můţe kupující domáhat při dodání vadného zboţí, vychází zákonná úprava z toho, zda vadným plněním byla smlouva porušena podstatným nebo nepodstatným způsobem (§ 436 a § 437 OBCHZ). Pokud došlo dodáním zboţí s vadami k podstatnému porušení smlouvy, má kupující právo poţadovat: a) dodání chybějícího zboţí; b) dodávku náhradního bezvadného zboţí; c) opravu zboţí, je-li vada opravitelná; d) přiměřenou slevu z kupní ceny; e) odstranění právních vad; f) odstoupení od smlouvy. V případě nepodstatného porušení smlouvy, můţe kupující poţadovat: a) dodání chybějícího zboţí a odstranění ostatních vad zboţí, nebo b) slevu z kupní ceny.

-36-


Odstoupit od smlouvy v tomto případě můţe kupující aţ tehdy, není-li vada včas odstraněna, a to ještě za podmínek, ţe o tom předem prodávajícího uvědomí. Kupující však nemůţe odstoupit od smlouvy, nemůţe-li vrátit zboţí v původním stavu. Stranami můţe být sjednána i moţnost dodání nového, náhradního zboţí. Ze zákona tento nárok nevyplývá. Čeká-li kupující na odstranění vad, obsahuje zákon praktické ustanovení, ţe do doby odstranění vad není kupující povinen platit část kupní ceny, která odpovídá nároku na slevu, nejsou-li vady odstraněny. Není třeba v takovém případě následně vymáhat částky odpovídající slevě zpět. Odpovědnost za škodu Vedle nároků z odpovědnosti za vady můţe kupující uplatnit i nárok na náhradu škody, pokud dodáním vadného zboţí vznikla, popř. na smluvní pokutu, je-li pro tento případ sjednána (§ 440 OBCHZ). Pokud byla poskytnuta sleva z ceny, nelze ţádat náhradu ušlého zisku. Pokud je ale nárok na uspokojení kupujícího dosaţitelný v rámci odpovědnosti za vady, nelze uplatňovat nároky z jiného právního důvodu (např. z titulu odpovědnosti za škodu). Odpovědnost za škodu vzniká, jestliţe prodávající nebo kupující poruší povinnost plynoucí z kupní smlouvy nebo ze zákona a v důsledku toho vznikne druhé straně majetková újma. Na náhradu škody související s vadným plněním se bude vztahovat obecná úprava odpovědnosti za škodu, včetně ustanovení o okolnostech vylučujících odpovědnost, tzn. § 373 a následující OBCHZ. Zvláštní úprava náhrady škody, resp. rozsahu této náhrady, je stanovena pouze pro případ odstoupení od smlouvy. Zákon při řešení této otázky vychází z toho, zda po odstoupení od smlouvy došlo k náhradní koupi nebo k náhradnímu prodeji, či nikoli. Jestliţe se v přiměřené lhůtě po odstoupení od smlouvy uskutečnila náhradní koupě, a to přiměřeným způsobem, pak základem pro náhradu škody je rozdíl mezi kupní

-37-


cenou, jeţ měla být placena na základě smlouvy, a cenou dohodnutou v náhradním obchodě. Oprávněný má nárok i na náhradu škody přesahující takto určenou částku. Pokud nedošlo k uskutečnění náhradního obchodu, je rozsah náhrady škody dán rozdílem mezi kupní cenou, jedná-li se o zboţí s běţnou cenou, která má být placena na základě smlouvy, a cenou běţnou, která je dosahována u zboţí téhoţ druhu a téţe nebo srovnatelné jakosti, při obdobných smluvních podmínkách. Přesáhne-li škoda tuto částku, má poškozený právo i na náhradu takového rozdílu (§ 469 a následující OBCHZ). Kupní smlouva se zahraničními subjekty Při úpravě kupní smlouvy se zahraničními subjekty (dodavateli) bude mít před obchodním zákoníkem přednost Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboţí (sdělení č. 160/1991 Sb.), (dále Úmluva) pokud kupní smlouva bude uzavřena mezi smluvními stranami, které jsou ze států, které jsou smluvními stranami Úmluvy. Odpovědnost za vady dovezeného zboţí je upravena v této Úmluvě shodně s obchodním zákoníkem. Jediným rozdílem je to, ţe lhůty k oznámení vad jsou podle Úmluvy lhůtami prekluzivními, propadnými. Jejich marným uplynutím, tzn., nebudou-li vady oznámeny včas, práva kupujícího zanikají, i kdyby po věcné stránce o vadách nebylo sporu.

-38-


3.

VYBRANÉ PRÁVNÍ PŘEDPISY ČR – SPECIÁLNÍ PRO OBOR

3.1.

ZÁKON O OCHRANĚ SPOTŘEBITELE



Zákon o ochraně spotřebitele upravuje především povinnosti prodávajících ve vztahu ke spotřebitelům. Jde o obecný zákon vztahující se na veškeré výrobky, vedle něj existují ještě zvláštní předpisy pro vybrané druhy výrobků.



Prodávající musí zajistit poctivost prodeje – především pouţívat správné míry a váhy, dodrţovat obvyklou jakost zboţí, pokud jakost sám neuvádí jinak, případně není jakost dána zvláštními předpisy a prodávat výrobky a sluţby za ceny sjednané podle cenových předpisů.



Nikdo nesmí klamat spotřebitele – tedy uvádět nepravdivé, neúplné nebo zavádějící údaje o vlastnostech výrobků nebo sluţeb, případně nabízet padělky nebo napodobeniny jiných výrobků.



Prodávající má řadu informačních povinností – výrobek musí být označen přímo, viditelně a srozumitelně názvem výrobku, označením výrobce, dovozce nebo dodavatele, rozměry nebo jinými parametry a podle povahy zboţí i dalšími předepsanými údaji. Tyto informace musejí být v českém jazyce.



Spotřebitel musí být řádně seznámen s cenou, a to jednoznačně a před nákupem.



Na ţádost spotřebitele musí prodávající vydat doklad o zakoupení výrobku nebo poskytnutí sluţby.



Zákon o ochraně spotřebitele upravuje vedle občanského zákoníku i některé povinnosti z oblasti odpovědnosti za vady a reklamací. Ukládá povinnost informovat spotřebitele o podmínkách reklamací. V provozovně musí být po celou provozní dobu přítomen pracovník oprávněný vyřizovat reklamace. Reklamace musí být vyřízena do 30 dnů, pokud se prodávající a spotřebitel nedohodnou na delší lhůtě.



Prodávající musí informovat o peněţních částkách za výkup zálohovaných obalů.

-39-




Dozor nad dodrţováním tohoto zákona provádí podle povahy zboţí Česká obchodní

inspekce,

Státní

zemědělská

a potravinářská

inspekce,

Státní

veterinární správa a v oblasti klamání spotřebitele i obecní ţivnostenské úřady a celní orgány. Úvod Zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů je jedním ze základních předpisů upravujících povinnosti podnikatelů, především prodávajících ve vztahu ke spotřebitelům. Stanoví povinnosti, které zajišťují spotřebitelům jejich práva v oblasti ochrany ekonomických zájmů a poctivého prodeje, právo na poskytování potřebných a relevantních informací jak o nabízeném výrobku, tak i cenách apod. Cílem zákona je zajistit ochranu spotřebitele při prodeji zboţí v obchodě i při poskytování sluţeb. Pro uplatňování zákona o ochraně spotřebitele v praxi je důleţité znát jeho postavení v právním řádu. Zákon o ochraně spotřebitele je zákonem obecným. Vedle tohoto zákona jsou v účinnosti ještě další zákony, které podrobně, ve větším rozsahu řeší některé poţadavky na vybrané druhy výrobků, jejich značení, jakost, zdravotní nezávadnost, nakládání s nimi a stanoví také povinnosti podnikatelům, ať se jedná o prodávajícího, dodavatele, výrobce nebo dovozce. Tyto předpisy jsou ve vztahu k zákonu o ochraně spotřebitele předpisy speciálními. Pro aplikaci takovýchto zákonů v praxi pak platí přednost speciální právní úpravy před úpravou obecnou. To tedy znamená, ţe přednostně se pouţijí ustanovení speciálního zákona. Mezi speciální právní úpravu patří například zákon č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích, ve znění pozdějších předpisů a jeho prováděcí předpisy, zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a jeho prováděcí předpisy, zákon č. 22/1997 Sb., o technických poţadavcích na výrobky, ve znění pozdějších předpisů a jeho prováděcí nařízení vlády pro stanovené výrobky apod. Připravuje se novela zákona o ochraně spotřebitele. Smyslem této novely je sblíţení právních předpisů členských států EU o nekalých obchodních praktikách a zavedení

-40-


jednotných pravidel platných na úrovni celého Společenství. Novela by měla vymezovat dva nejběţnější typy nekalých praktik, tj. klamavé obchodní praktiky a agresivní obchodní praktiky. V souvislosti s novelou zákona o ochraně spotřebitele by se měl současně novelizovat i zákon o regulaci reklamy a některá ustanovení obchodního zákoníku. Poslední novela zákona o ochraně spotřebitele byla provedena zákonem č. 36/2008 – s účinností od 12. února 2008. Základní pojmy Základní pojmy, které jsou důleţité pro správné uplatňování zákona o ochraně spotřebitele, jsou uvedeny v ustanovení § 2. Důleţité je vymezení subjektů, na které se zákon vztahuje, resp. kterým ukládá povinnosti. Jsou to: 

prodávajícím je podnikatel, který spotřebiteli prodává výrobky nebo poskytuje sluţby;



výrobcem je podnikatel, který zhotovil výrobek anebo jeho součást nebo poskytl sluţby, který vytěţil prvotní surovinu nebo ji dále zpracoval, anebo který se za výrobce označil;



dovozcem je podnikatel, který uvede na trh výrobek z jiného neţ členského státu Evropské unie;



dodavatelem je kaţdý další podnikatel, který přímo nebo prostřednictvím jiných podnikatelů dodal prodávajícímu výrobky;



spotřebitelem je fyzická nebo právnická osoba, která nakupuje výrobky nebo uţívá sluţby za jiným účelem neţ pro podnikání s těmito výrobky nebo sluţbami.

U pojmu spotřebitel je potřebné uvést, ţe se vedle běţně uţívaného vymezení fyzické osoby, občana, který nakupuje zboţí nebo sluţby v prodejnách či provozovnách, za spotřebitele povaţuje téţ právnická osoba, která nakupuje výrobky nebo sluţby za jiným účelem neţ pro podnikání s těmito výrobky nebo sluţbami. Je

-41-


tedy potřebné znát, ţe práva z tohoto zákona mohou v některých, byť ne tak častých případech příslušet i právnické osobě, například školskému zařízení. Pojem výrobce je definován především tak, ţe se jedná o podnikatele, který přímo výrobek vyrobil. Ale připouští se, ţe výrobcem můţe být téţ podnikatel, který se za výrobce označil, například tím, ţe na výrobku uvedl svoje obchodní jméno, aniţ by sám výrobek vyrobil. V takovémto případě má podnikatel veškeré povinnosti výrobce, jako kdyby výrobek sám vyrobil. Další pojmy vymezují předmět ochrany, z nichţ nejdůleţitější jsou především následující: 

výrobkem je jakákoli věc, která byla vyrobena, vytěţena nebo jinak získána bez ohledu na stupeň jejího zpracování a je určena k nabídce spotřebiteli;



výrobkem nebezpečným svou zaměnitelností s potravinou je výrobek, který není potravinou, má však tvar, vůni, barvu, vzhled, obal, označení, objem nebo rozměry, které mohou způsobit, ţe spotřebitelé, zejména děti, jej mohou zaměnit s potravinou a v důsledku toho si jej mohou dávat do úst, cucat nebo polykat, coţ můţe být nebezpečné pro lidské zdraví, zejména způsobit dušení, otravu nebo perforaci či zablokování zaţívacího ústrojí;



sluţbou je jakákoliv podnikatelská činnost, která je určena k nabídce spotřebiteli, s výjimkou činností upravených zvláštními zákony, kde se dozor nad ochranou spotřebitele svěřuje profesním sdruţením nebo jiným orgánům státní správy neţ uvedeným v tomto zákoně;



výrobek nebo zboţí, porušující práva majitele patentu nebo uţitného vzoru nebo práva majitele dodatkového ochranného osvědčení pro léčiva a pro přípravky na ochranu rostlin podle zvláštního právního předpisu;



výrobek nebo zboţí, porušující práva toho, jemuţ svědčí ochrana zapsaného označení původu nebo zeměpisného označení.

Pojmy vymezující povinné subjekty a předmět ochrany jsou důleţité pro správné pochopení, výklad a uţití jednotlivých povinností stanovených v dalších částech zákona.

-42-


Poctivost prodeje Ustanovení § 3 se vztahuje zejména k ochraně ekonomických zájmů spotřebitelů. V tomto ustanovení se jedná především o zajištění poctivosti prodeje. Povinnosti jsou uloţeny podnikateli, který prodává výrobky na trhu. Jsou to následující povinnosti, kdy prodávající je povinen: 1. Prodávat výrobky ve správné hmotnosti, míře nebo mnoţství a umoţnit spotřebiteli překontrolovat si správnost těchto údajů. Podle zákona č. 505/1990 Sb., o metrologii ve znění pozdějších předpisů jsou podnikatelé povinni v obchodním styku pouţívat úředně ověřená měřidla. 2. Prodávat výrobky a poskytovat sluţby v předepsané nebo schválené jakosti, pokud je závazně stanovena nebo pokud to vyplývá ze zvláštních předpisů anebo v jakosti jím uváděné; není-li jakost předepsána, schválena nebo uváděna, v jakosti obvyklé. Jakostí předepsanou či schválenou je chápána jakost, resp. jakostní parametry výrobků, které jsou stanoveny v příslušném právním předpisu. V těchto

případech

musí

jakost

prodávaného

výrobku

odpovídat

takto

stanoveným kritériím. Jakost „jím uváděnou“ je třeba chápat tak, ţe výrobek musí splňovat kritéria, která jsou pro výrobek deklarována, např. uvedením odkazu na zvláštní právní předpis, případně na ČSN, vymezením kritérií na obalu apod. Není-li jakost předepsána či deklarována musí výrobek splňovat poţadavky jakosti obvyklé. Není stanoveno, co je pojem obvyklá jakost výrobku. Má se za to, ţe to jsou základní kvalitativní vlastnosti výrobku potřebné k tomu, aby bylo moţné výrobek uţívat v souladu s jeho účelem uţití. Jako kritérium jakosti obvyklé jsou nejčastěji pouţívány ČSN (nejsou závazné). 3. Prodávat výrobky a poskytovat sluţby za ceny sjednané v souladu s cenovými předpisy a ceny při prodeji výrobků nebo poskytování sluţeb správně účtovat. Podle ustanovení § 2 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů, se cena sjednává pro zboţí vymezené názvem, jednotkou mnoţství a kvalitativními a dodacími nebo jinými podmínkami sjednanými dohodou stran, popřípadě číselným kódem příslušné jednotné klasifikace, pokud tak stanoví zvláštní předpis. Dohoda o ceně je dohoda o výši ceny nebo o způsobu, jakým bude cena vytvořena za podmínky, ţe tento způsob cenu dostatečně určuje.

-43-


Dohoda o ceně vznikne také tím, ţe kupující zaplatí bezprostředně před převzetím nebo po převzetí zboţí cenu ve výši poţadované prodávajícím. Správné účtování cen především znamená, ţe při konečném účtování bude spotřebiteli při nákupu účtována cena taková, se kterou byl při nabídce výrobku seznámen. Za splnění povinností uvedených v § 3 odpovídá prodávající, proto si musí zajistit a vytvořit takové podmínky (ve vlastní provozovně nebo např. v rámci obchodních smluv), aby byl schopen těmto povinnostem dostát. Z hlediska bezpečnosti výrobků bylo ze zákona o ochraně spotřebitele ustanovení týkající se bezpečnosti výrobků vypuštěno. Problematika bezpečnosti výrobků je od. 1. 7. 2001 řešena samostatným zákonem č. 102/2001 Sb., o obecné bezpečnosti výrobků, o kterém pojednává část 5 této publikace. V zákoně o ochraně spotřebitele zůstal § 7a, kterým se stanoví, ţe nikdo nesmí vyrábět, dováţet, vyváţet, nabízet, prodávat a darovat výrobky nebezpečné svou zaměnitelností s potravinami. Do poslední novely zákona o ochraně spotřebitele byl vloţen § 7b: zákaz nabídky, prodeje a vývozu výrobků nebo zboţí určených pro humanitární účely (jde o výrobky pro humanitární účely, které jsou označeny nápisem „humanita“). Klamání spotřebitele Problematiku zákazu klamání spotřebitele řeší ustanovení § 8. V odstavci 1 se stanoví, ţe nikdo nesmí klamat spotřebitele, zejména uvádět nepravdivé, nedoloţené, neúplné, nepřesné, nejasné, dvojsmyslné nebo přehnané údaje anebo zamlčet údaje o skutečných vlastnostech výrobků nebo sluţeb či úrovni nákupních podmínek. V odstavci 2 je dále uvedeno, ţe za klamání spotřebitele se povaţuje také nabídka nebo prodej výrobků nebo zboţí porušujících některá práva duševního vlastnictví, jakoţ i skladování těchto výrobků nebo zboţí za účelem nabídky nebo prodeje.

-44-


Pod slovem nikdo je třeba vidět v tomto ustanovení všechny podnikatelské subjekty uvedené v § 2. Zákaz klamání spotřebitele se tedy vztahuje nejen na prodávajícího, ale i na dodavatele, výrobce a dovozce. Prodávající se nemůţe zprostit odpovědnosti za klamání spotřebitele poukazem na skutečnost, ţe potřebné nebo správné údaje neposkytl výrobce, dovozce nebo dodavatel. Pokud se týká klamání spotřebitele nabídkou nebo prodejem výrobků porušujících práva duševního vlastnictví tzv. falzifikátů, jsou takovéto výrobky vymezeny v § 2 ustanovení písmene r). Jedná se o padělky, nedovolené napodobeniny, výrobky porušující práva zapsaného označení původu apod. Vedle nabídky a prodeje je zakázáno tyto výrobky téţ skladovat. Za skladování se povaţuje jejich umístění ve skladových prostorách, dopravních prostředcích, kancelářích nebo jiných nebytových prostorách a v prodejních místech včetně stánkového prodeje. V některých případech jsou u výrobků uváděny pojmy jako zaručeně pravý, zaručeně nezávadný apod. Tyto pojmy „záruka“, „zaručený“, jakoţ i všechny další pojmy obdobného obsahu, mohou být pouţívány jen v případech, kdy je současně konkretizován obsah a podmínky záruky. Nekalé obchodní praktiky V únoru letošního roku vstoupila v platnost prozatím poslední novela zákona č. 634/1992 Sb. o ochraně spotřebitele. Byla publikována3 v Sbírce zákonů České republiky dne 12. února 2008 a od tohoto dne tedy platí. Přesný název je „zákon č. 36/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů“. Důvodem přijetí uvedené novely je implementace směrnice o nekalých obchodních praktikách (přesně směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2005/29/ES o nekalých obchodních 3

Kompletní znění zmiňované novely je ke staţení na http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/sbirka/2008/sb011-08.pdf

-45-


praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu a o změně směrnice Rady 84/450/EHS, směrnic Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES, 98/27/ES a 2002/65/ES a nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2006/2004). Cílem tohoto textu je informovat, jaké změny tato novela zákona o ochraně spotřebitele přináší. Za základní změnu lze povaţovat fakt, ţe oproti původní úpravě se předmět a rozsah úpravy zákona začal, kromě prodeje výrobků a poskytování sluţeb, vztahovat i na jejich nabízení. Dochází tím ke komplexnějšímu uchopení problematiky ochrany spotřebitele, které můţe mít relativně pozitivní dopad pro podnikatele v tom, ţe se do jednoho předpisu koncentrují podmínky podnikání, mající k ochraně spotřebitele přímý vztah. Rozšíření původní úpravy je i v tom, ţe výrobkem jiţ není pouze věc, nýbrţ i jiné hodnoty určené k nabídce; obdobně jako předchozí změnu lze toto chápat jako zpřehlednění situace jak pro spotřebitele, tak pro podnikatele – nemůţe jiţ být sporu o tom, zda-li se vztahu spotřebitel – podnikatel daný zákon týká. Nově zavedeným pojmem je odborná péče, která znamená chování podnikatele vůči spotřebiteli, které můţe spotřebitel rozumně očekávat a které je v souladu s poctivými obchodními praktikami a se zásadami dobré víry v dané oblasti podnikání. Zcela novým jevem v zákoně jsou tzv. nekalé obchodní praktiky. Za nekalou obchodní praktiku zákon chápe situaci, kdy se podnikatel snaţí ovlivnit nákupní rozhodování spotřebitele v rozporu s odbornou péčí tak, aby si tento zakoupil jeho výrobek. Nekalé obchodní praktiky se dále dělí na klamavé obchodní praktiky a na agresivní obchodní praktiky. Klamavé obchodní praktiky Klamavé obchodní praktiky mají vztah především k poskytování údajů o prodávaném sortimentu. Obchodní praktika je klamavá tehdy, kdyţ je pouţit nepravdivý údaj, coţ je zcela logické. Stejně tak je ale obchodní praktika klamavá, kdyţ údaj, který je sám o sobě pravdivý, můţe spotřebitele uvést v omyl, nebo kdyţ podnikatel opomene některý důleţitý údaj uvést. Není tolerována ani situace, kdy podnikatel prezentuje

-46-


své výrobky tak, ţe můţe dojít k záměně s výrobky jiného podnikatele. Naprostou novinkou pak je situace, kdy se podnikatel prokazatelně zaváţe k dodrţování nějakého kodexu chování a toto pak nedodrţuje – i toto je klamavou obchodní praktikou. V příloze zákona je nově uveden seznam klamavých obchodních praktik. Tato příloha uvádí, ţe obchodní praktiky jsou vždy považovány za klamavé, pokud podnikatel: a) prohlašuje, že se zavázal dodržovat určitá pravidla chování (kodex chování) nebo že tato pravidla chování byla schválena určitým subjektem, ačkoli tomu tak není, Pokud se podnikatel zavazuje dodrţovat určitý kodex, jedná se o jednoznačný signál směrem k zákazníkovi o úmyslech podnikatele. Aby zákazník mohl posoudit reálné naplňování kodexu, bylo by vhodné, aby podnikatel zajistil jeho zpřístupnění spotřebiteli, nejlépe na svých webových stránkách, případně aby ho vyvěsil ve své provozovně. Analogicky – pokud byl uvedený kodex schválen nějakým sdruţením podnikatelů, mělo by být jasné, jaké jsou cíle tohoto sdruţení a které subjekty jsou jeho členem. b) neoprávněně používá značku jakosti nebo jiné obdobné označení, c) prohlašuje, že jemu, jeho výrobku nebo jím poskytované službě bylo uděleno schválení, potvrzení nebo povolení, ačkoli tomu tak není, nebo takové prohlášení není v souladu s podmínkami schválení, potvrzení nebo povolení, Relativně často zneuţívaným označením je „CE“ – prohlášení o shodě. Podnikatel by měl toto vést v patrnosti především při nákupu zboţí od dodavatele, protoţe prodávající nese odpovědnost při konečném prodeji zboţí spotřebiteli. d) nabízí ke koupi výrobky nebo služby za určitou cenu, aniž by zveřejnil důvody, na jejichž základě se může domnívat, že nebude sám nebo prostřednictvím jiného podnikatele schopen zajistit dodávku uvedených nebo rovnocenných výrobků nebo služeb za cenu platnou pro dané období a v přiměřeném množství vzhledem k povaze výrobku nebo služby, rozsahu reklamy a nabízené ceny (vábivá reklama), e) s úmyslem propagovat jiný výrobek nebo službu nabízí výrobek nebo službu za určitou cenu a poté je odmítá ukázat spotřebiteli nebo odmítá přijetí objednávky

-47-


nebo dodání výrobku nebo služby v přiměřené lhůtě nebo předvede vadný výrobek, f) nepravdivě uvádí, že výrobek nebo služba budou nabízeny pouze po omezenou dobu nebo že budou nabízeny pouze po omezenou dobu za určitých podmínek s cílem přimět spotřebitele k okamžitému rozhodnutí, aniž by mu poskytl přiměřenou lhůtu potřebnou k informovanému rozhodnutí, g) přislíbí poskytnout záruční a pozáruční servis spotřebitelům, s nimiž před uzavřením smlouvy jednal jazykem, který není úředním jazykem členského státu, v němž proběhlo jednání, a následně poskytne servis pouze v jiném jazyce, aniž to spotřebiteli jasně sdělil před uzavřením smlouvy, h) tvrdí nebo vytváří dojem, že prodávaný výrobek nebo poskytovaná služba jsou dovolené, i když tomu tak není, i) uvádí jako přednost nabídky práva, která vyplývají spotřebiteli přímo ze zákona, Tvrzení „dvouletá záruka“ na obalu zboţí je tedy porušením tohoto ustanovení. j) propaguje ve sdělovacích prostředcích výrobky nebo služby způsobem, při němž si spotřebitel nemusí uvědomit, že se jedná o placenou reklamu výrobku nebo služby, V tomto případě je provinění na straně podnikatele, i kdyţ se jako logické jeví, ţe by zde měla být i spoluzodpovědnost provozovatele sdělovacího prostředku, který toto umoţňuje. k) uvádí nesprávné údaje o povaze a míře rizika pro osobní bezpečnost spotřebitele nebo jeho rodiny, pokud si jeho výrobek nekoupí nebo nevyužije jím nabízenou službu, Jde o jistou analogii šíření poplašné zprávy, např. „pokud nenecháte své děti očkovat proti nějaké nemoci, způsobíte jim poškození zdraví“. Správnější by se jevilo toto zahrnout mezi agresivní obchodní praktiky. l) propaguje výrobek způsobem, který u spotřebitele může vyvolat dojem, že byl vyroben určitým výrobcem, ačkoliv tomu tak není, Například tvrzení „výrobek byl navrţen italskými návrháři“ je způsobilé spotřebitele zmást, nikde se však jiţ nebude hovořit o tom, ţe by vyroben v Číně.

-48-


m) vytvoří, provozuje nebo propaguje program, ve kterém odměna pro spotřebitele závisí především na získání dalších spotřebitelů do programu, nikoli na prodeji nebo spotřebě výrobku (pyramidový program), n) učiní nepravdivé prohlášení, že zamýšlí ukončit svoji činnost nebo že přemísťuje provozovnu, V této souvislosti by bylo zajímavé ověřit, jak se s tímto vypořádají obchodní názvy firem „Likvidace“ či „Bankrot“. o) prohlašuje, že jím nabízené nebo prodávané výrobky nebo služby usnadní výhru ve hrách založených na náhodě, p) nepravdivě prohlašuje, že výrobek nebo poskytnutá služba může vyléčit nemoc, zdravotní poruchu nebo postižení, Na toto ustanovení by si měli dát pozor především ti podnikatelé, kteří ve svém sortimentu mají i tzv. doplňky stravy. q) poskytuje nesprávné informace o tržních podmínkách nebo o možnosti opatřit si výrobek nebo službu, aby tak přiměl spotřebitele koupit si tento výrobek nebo nabízenou službu za méně výhodných podmínek, než jsou běžné tržní podmínky, r) nabízí výrobky nebo služby prostřednictvím soutěže o ceny, aniž by byly ceny uděleny nebo aniž by ceny odpovídaly původní nabídce nebo byla udělena odpovídající náhrada, s) uvádí u výrobku nebo služby slova „gratis", „zdarma", „bezplatně" nebo slova podobného významu, pokud spotřebitel musí za výrobek nebo službu vynaložit jakékoli náklady, s výjimkou nezbytných nákladů spojených s reakcí na nabídku, s převzetím výrobku nebo služby nebo jejich doručením, t) přiloží k propagačnímu materiálu výzvu k provedení platby s cílem vyvolat u spotřebitele dojem, že si nabízený výrobek nebo službu již objednal, ačkoli tomu tak není, u) vyvolává dojem nebo nepravdivě uvádí, že nejedná v rámci své podnikatelské činnosti nebo se prezentuje jako spotřebitel, nebo v) vyvolává dojem nebo nepravdivě uvádí, že záruční i pozáruční servis k výrobku je poskytován i v jiném členském státě, než ve kterém je výrobek prodáván.

-49-


Agresivní obchodní praktiky Agresivní obchodní praktiky mají vztah především k chování podnikatele při prodeji výrobků. Obchodní praktika je agresivní tehdy, pokud dochází k obtěţování spotřebitele nebo k donucování ke koupi a je obecně zhoršena moţnost svobodného rozhodování spotřebitele. Obdobně jako u nekalých obchodník praktik je v příloze zákona nově uveden seznam agresivních obchodních praktik. Tato příloha uvádí, ţe obchodní praktiky jsou vždy považovány za agresivní, pokud podnikatel: a) vytváří dojem, že spotřebitel nemůže opustit provozovnu nebo místo, kde je nabízen nebo prodáván výrobek nebo poskytována služba, bez uzavření smlouvy, b) osobně navštíví spotřebitele v jeho bydlišti, ačkoli ho spotřebitel vyzval, aby jeho bydliště opustil a nevracel se, s výjimkou vymáhání splatných smluvních závazků způsobem, který je v souladu s příslušnými právními předpisy, c) opakovaně činí spotřebiteli nevyžádané nabídky prostřednictvím telefonu, faxu, elektronické pošty, nebo jiných prostředků přenosu na dálku, s výjimkou vymáhání splatných smluvních závazků způsobem, který je v souladu s příslušnými právními předpisy, Tak, jak se relativně značná část podnikání přemístila na internet, reagovali i zákonodárci tímto ustanovením. Otázkou zůstává, co má činit spotřebitel v situaci, kdy se podnikatel nachází mimo území Evropské unie. d) požaduje na spotřebiteli, aby při uplatňování práva vyplývajícího z pojistné smlouvy předložil doklady, které nelze při posuzování oprávněnosti nároku pokládat za důvodné nebo neodpovídá na korespondenci, aby odradil spotřebitele od uplatnění práv vyplývajících ze smlouvy, e) prostřednictvím reklamy přímo nabádá děti, aby si nabízené výrobky nebo služby koupily nebo aby k jejich koupi přesvědčily dospělou osobu, f) požaduje na spotřebiteli okamžitou nebo odloženou platbu za výrobky nebo služby, které mu dodal, ačkoli si je spotřebitel neobjednal nebo požaduje vrácení či uschování nevyžádaných výrobků, nejedná-li se o náhradní dodávku podle předem uzavřené smlouvy,

-50-


g) prohlašuje, že pokud si spotřebitel výrobek nebo službu nekoupí, ohrozí tím jeho podnikání, pracovní místo nebo existenci, h) vytváří klamný dojem, že spotřebitel vyhrál nebo vyhraje, pokud bude jednat určitým způsobem, ačkoli ve skutečnosti žádná taková výhra nebo výhoda neexistuje nebo pro získání výhry nebo výhody musí spotřebitel vynaložit finanční prostředky nebo jiné výdaje. Společně se zavedením pojmu nekalých obchodních praktik do zákona došlo k úpravě té části zákona o ochraně spotřebitele, která se týká správních deliktů. Oproti předchozímu stavu je nyní relativně přehledně řečeno, co vše je správním deliktem; zákon logicky stanoví i příslušné sankce za jednotlivé typy správních deliktů. Informační povinnost Podstatná část zákona stanoví informační povinnosti ve vztahu k prodávanému výrobku a ve vztahu ke spotřebiteli. Tyto povinnosti jsou zákonem stanoveny podnikateli, který prodává výrobky. Ten je povinen zajistit, ţe jím prodávané výrobky budou odpovídat poţadavkům tohoto zákona. Proto je potřebné, aby si v rámci obchodních smluv zajistil dodání potřebných informací. Informační povinnosti jsou stanoveny především v §§ 9, 10, 11 a 12. Ustanovení

§9

se

týká

povinnosti

informovat

spotřebitele

o vlastnostech

prodávaných výrobků nebo charakteru poskytovaných sluţeb, o způsobu pouţití a údrţby výrobku a o nebezpečí, které vyplývá z jeho nesprávného pouţití nebo údrţby, jakoţ i o riziku souvisejícím s poskytovanou sluţbou. Jestliţe je to potřebné s ohledem na povahu výrobku, způsob a dobu jeho uţívání, je prodávající povinen zajistit, aby tyto informace byly obsaţeny v přiloţeném písemném návodu a aby byly srozumitelné. Těchto povinností se nemůţe prodávající zprostit poukazem na skutečnost, ţe mu potřebné nebo správné informace neposkytl výrobce, dovozce nebo dodavatel.

-51-


Ustanovení § 10 stanoví, ţe prodávající musí zajistit, aby jím prodávané výrobky byly přímo, viditelně a srozumitelně označeny 

názvem výrobku, označením výrobce nebo dovozce, popřípadě dodavatele, údaji o hmotnosti nebo mnoţství nebo velikosti, popřípadě rozměru, dalšími údaji potřebnými dle povahy výrobku k jeho identifikaci, popřípadě uţití;



údajem o datu minimální trvanlivosti, jde-li o potravinářské výrobky, popřípadě údajem o datu pouţitelnosti, jde-li o potravinářské výrobky podléhající rychlé zkáze, ve smyslu zvláštního zákona;



nelze-li prodávané výrobky označit přímo, musí je prodávající viditelně a srozumitelně označit údaji uvedenými v odstavci 1) jiným vhodným způsobem. Není-li moţné nebo účelné podávané výrobky vzhledem k jejich povaze takto označit, je prodávající povinen tyto údaje na poţádání spotřebitele nebo orgánů, které provádějí dozor nad dodrţováním ustanovení zákona o ochraně spotřebitele, pravdivě sdělit, popřípadě doloţit (např. u výrobků velmi malých rozměrů lze pouţít tzv. příbalové letáčky);



prodávající nesmí odstraňovat ani měnit označení výrobků ani jiné údaje uvedené výrobcem, dovozcem nebo dodavatelem.

Označení výrobce nebo dovozce by mělo být na výrobcích uvedeno minimálně v takovém rozsahu, aby byl výrobce nebo dovozce v případě potřeby (např. pro případ vymáhání škody podle zákona č. 59/1998 Sb., o odpovědnosti výrobce za škodu způsobenou vadou výrobku) podle uvedených údajů identifikovatelný v návaznosti na údaje uvedené v příslušných podnikatelských registrech, např. v obchodním rejstříku. V případě, ţe jsou povinnosti označovat výrobky předepsanými údaji uvedeny ve zvláštních právních přepisech, např. v zákoně o potravinách, ochraně veřejného zdraví, technických poţadavcích na výrobky, pak platí pro označování výrobků ustanovení těchto zvláštních právních předpisů (povinnosti mohou být stanoveny odchylně od výše uvedeného).

-52-


Ustanovení § 11 stanoví povinnost poskytovat písemné informace v českém jazyce. Jde o informace uvedené v § 9, § 10, § 13 a § 19. Jednotlivé informace uvedené v § 9 a v § 10 mohou být poskytnuty v podobě symbolů (piktogramů), které musí být srozumitelné, čitelné a úplné. V případě prodeje výrobků, při jejichţ označení byly pouţity symboly (piktogramy), je prodávající povinen na poţádání vysvětlit nebo vhodně zpřístupnit spotřebiteli jejich význam. Fyzikální veličiny (váha, míra apod.) musí být vyjádřeny v měřících jednotkách, které stanoví zvláštní předpis, tj. zákon o metrologii. Seznámení spotřebitele s cenou Cena je jednou z hlavních náleţitostí kupní smlouvy. Řádné seznámení spotřebitele s cenou je řešeno v ustanovení § 12 zákona. Ten stanoví, ţe prodávající je povinen informovat v souladu s cenovými předpisy spotřebitele o ceně prodávaných výrobků nebo poskytovaných sluţeb zřetelným označením výrobku cenou nebo informaci o ceně výrobků či sluţeb jinak vhodně zpřístupnit. Postup pro seznámení spotřebitele s cenou stanoví zákon č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů. Značení tabákových výrobků cenou pro konečného spotřebitele se řídí zákonem o spotřebních daních. Vyhláška Ministerstva financí č. 580/1990 Sb., kterou se provádí zákon č. 526/1990 Sb. o cenách, dále stanoví, ţe označením spotřebního zboţí cenou při prodeji konečnému spotřebiteli se rozumí vybavení zboţí údajem o ceně připevněným viditelně na zboţí nebo umístěným způsobem vylučujícím záměnu na regále, ve vitríně, na vývěsce nebo ve veřejně přístupném ceníku tak, aby měl kupující moţnost seznámit se s cenou před jednáním o koupi zboţí. Podle ustanovení § 12 zákona o ochraně spotřebitele také musí spotřebitel dostat informaci o ceně takovou, aby jednoznačně věděl, jakou celkovou částku za výrobek

-53-


zaplatí. Proto zákon stanoví, ţe informace o ceně nebo okolnost, ţe informace je neúplná anebo chybí, nesmí zejména vzbuzovat zdání, ţe cena je niţší, neţ jaká je ve skutečnosti, v ceně jsou zahrnuty dodávky výrobků, výkonů, prací nebo sluţeb, za které se ve skutečnosti platí zvlášť, cena byla nebo bude zvýšena, sníţena nebo nezměněna, i kdyţ tomu tak není, atd. Spotřebitel tedy musí znát konečnou výši ceny, kterou bude platit. Ustanovení § 13 stanoví povinnost prodávajícího řádně informovat spotřebitele o rozsahu, podmínkách a způsobu uplatnění odpovědnosti za vady výrobků a sluţeb, včetně podmínek uplatnění rozporu s kupní smlouvou (reklamace) spolu s údaji o tom, kde lze reklamaci uplatnit, a o provádění záručních oprav. V § 14 jsou uvedeny povinnosti prodávajícího označit provozovnu způsobem stanoveným zvláštním předpisem (zákonem o ţivnostenském podnikání). Pokud prodávající

ukončil

činnost

v provozovně

je

povinen

informovat

příslušný

ţivnostenský úřad o tom, kde lze vypořádat případné závazky (např. uplatnit reklamaci apod.). Nově jsou uloţeny povinnosti v § 14a provozovateli trţnice, včetně povinnosti obcí pronajímajících část veřejného prostranství k příleţitostnému prodeji a to vést evidenci prodávajících, která musí obsahovat údaje v rozsahu uvedeném ve zvláštním právním předpise a předloţit ji na ţádost dozorovému orgánu. Evidence se musí uchovávat po dobu jednoho roku ode dne provedení evidenčního záznamu. Poslední novela zákona o ochraně spotřebitele uloţila prodávajícímu další povinnosti: umoţňuje-li to povaha výrobku, výrobek na ţádost spotřebitele předvést, řádně vyplnit záruční list. Pokud jde o sluţbu, která není poskytnuta na poţádání, je prodávající povinen vydat spotřebiteli písemné potvrzení o převzetí objednávky. Potvrzení musí obsahovat označení předmětu sluţby, její rozsah, jakost, cenu za provedení sluţby a termín jejího plnění.

-54-


Doklad o zakoupení výrobku Na ţádost spotřebitele je prodávající povinen vydat doklad o zakoupení výrobku nebo o poskytnutí sluţby (§ 16 zákona) s uvedením data prodeje výrobku nebo poskytnutí sluţby, o jaký výrobek nebo o jakou sluţbu se jedná a za jakou cenu byl výrobek prodán nebo sluţba poskytnuta, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak. Zvláštním právním předpisem je v tomto případě zákon č. 455/1991 Sb., o ţivnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů. Ustanovení jeho § 31 stanoví, ţe podnikatel je povinen vydat na ţádost zákazníka doklady o prodeji zboţí a o poskytnutí sluţby, není-li dále stanoveno jinak. Na dokladu musí být uvedeny identifikační údaje prodávajícího obsahujícího jméno a příjmení nebo název nebo obchodní firmu, případně název podávajícího, jeho identifikační číslo, sídlo (jde-li o právnickou osobu) nebo místo podnikání (jde-li o fyzickou osobu), pokud není zvláštním předpisem stanoveno jinak. Při prodeji výrobků s následnou dodávkou musí doklad obsahovat místo určení a datum dodávky. Na ţádost orgánů dozoru nebo Policie (v mezích jejich oprávnění) je prodávající povinen, jde-li o nákup pouţitého zboţí nebo zboţí bez dokladu o nabytí, přijímání tohoto zboţí do zástavy nebo zprostředkování nebo nákupu či přijetí do zástavy, předloţit identifikační údaje podle zvláštního právního předpisu. Kopie dokladů je podnikatel povinen uschovávat po dobu 3 let ode dne jejich vydání, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak. V § 18 b je uvedeno, ţe nikdo nesmí neoprávněně pouţívat ekoznačku. Odpovědnost za vady výrobků Zákon také upravuje některé povinnosti související s odpovědností za vady výrobků a jejich reklamováním. Je nutné konstatovat, ţe problematiku odpovědnosti za vady, postupy při reklamování, nároky kupujících při vzniku vady, postupy při řešení vad odstranitelných nebo neodstranitelných apod. řeší Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Ten je pro tuto oblast rozhodující. Zákon o ochraně spotřebitele upravuje pouze některé povinnosti, především ty, které občanský zákoník neřeší.

-55-


Dříve např. platilo, ţe musí být v provozovně vyvěšen reklamační řád. Takto povinnost jiţ stanovena není. Je povinností řádně informovat, zvolená forma je na prodávajícím. Přesto je moţné zpracování reklamačního řádu a jeho vyvěšení na místě pro spotřebitele přístupném doporučit. Lze tak předejít pozdějším sporům o tom, zda byl či nebyl spotřebitel s těmito informacemi seznámen. Doklad o zakoupení výrobku je dokladem o tom, ţe spotřebitel uzavřel kupní smlouvu s prodávajícím. Můţe se však stát, ţe spotřebitel doklad o nákupu např. ztratil. Tato situace neznamená, ţe tím končí platnost kupní smlouvy a případné nároky z odpovědnosti za vady prodaného výrobku zanikají. Spotřebitel můţe prokázat zakoupení výrobku resp. uzavření konkrétní kupní smlouvy v provozovně i jiným způsobem, např. svědeckou výpovědí. Nejčastější nedostatky Nedostatky jsou zjišťovány prakticky ve všech oblastech, které zákon o ochraně spotřebitele upravuje. V oblasti poctivosti prodeje se jedná především o to, ţe jsou účtovány spotřebitelům jiné ceny, neţ se kterými byl seznámen při nabídce. Jedná se také o případy, kdy u výrobku je uvedena jiná cena, neţ která je spotřebiteli nakonec účtována na pokladně. Jedná se například o případy zlevňovacích cenových akcí, kdy u nabízeného výrobku je uvedena určitá částka a jiná částka je pak přes čárový kód počítače vyúčtována na pokladně. Další oblastí, kde jsou nedostatky zjišťovány, jsou informační povinnosti. Výrobky nejsou označeny zákonem stanovenými informacemi, nebo není dodrţen rozsah těchto informací, nejsou označeny poţadovanými údaji o sloţení materiálů apod. Tam, kde je to poţadováno, často chybí návody k pouţívání, případně poskytnuté návody či informace nejsou uvedeny v českém jazyce. Častým nedostatkem je také neoceňování zboţí při nabídce v provozovně. Samostatným problémem je klamání spotřebitele. V této oblasti se jedná především o klamání prodejem falzifikátů, tedy případy, kdy jsou porušována práva majitelů práv duševního vlastnictví. V oblasti reklamací se jedná především o to, ţe není vţdy přítomen pracovník, který se je

-56-


oprávněn rozhodovat o reklamacích, a není dodrţována 30 denní lhůta pro vyřízení reklamace.

Dozor Dozor nad dodrţováním tohoto zákona provádějí státní orgány, které jsou uvedeny v § 23. I v tomto případě je však nutné přihlédnout k existenci speciálních právních předpisů, které stanoví nejen povinnosti podnikatelů, poţadavky na výrobky, ale také oprávnění dozorových orgánů. I v tomto případě tedy platí, ţe speciální právní předpis má přednost před tímto zákonem. Obecně je moţné shrnout, ţe v oblasti nepotravinářských výrobků je rozhodujícím dozorovým orgánem pro zákon o ochraně spotřebitele Česká obchodní inspekce. Dále zde působí v oblasti kontroly klamání spotřebitele a plnění informačních povinností také obecní ţivnostenské úřady. Státní zemědělská a potravinářská inspekce

provádí

kontroly

zemědělských,

potravinářských,

kosmetických,

mydlářských, saponátových a tabákových výrobků rostlinného původu, Státní veterinární správa u potravinářských výrobků ţivočišného původu, orgány hygienické sluţby kontrolují hlediska zdravotní nezávadnosti výrobků a poskytovaných sluţeb. V oblasti kontroly zákazu klamání spotřebitele na vnitřním trhu mají také určité kompetence také celní orgány. Uvedené členění je základní charakteristikou rozdělení dozoru na trhu v oblasti zákona o ochraně spotřebitele. Podrobně je uvedeno v ustanovení § 23 odstavce 1) aţ odstavce 8) tohoto zákona. Dozorové orgány mají kompetenci provádět kontroly dodrţování povinností stanovených tímto zákonem. Podle § 23 a jsou dozorové orgány uvedené v § 23 oprávněny vydávat závazné pokyny k odstranění zjištěných nedostatků. Nově mezi dozorové orgány jsou zařazeny i „celní úřady - § 23 b“. V tomto paragrafu jsou uvedeny i jejich základní oprávnění: 

kontrolovat právnické i fyzické osoby, které vyrábějí, skladují, distribuují, dováţejí, vyváţejí, nakupují, prodávají nebo dodávají výrobky a zboţí na vnitřní trh a to společně s Českou obchodní inspekcí nebo samostatně, v případech důvodného podezření, ţe výrobky nebo zboţí porušují některá práva duševního vlastnictví;

-57-




mají právo vstupovat při výkonu kontroly do provozoven nebo skladových prostor;



vstupovat do objektů výrobce, dovozce nebo distributora a vyţadovat předloţení příslušné dokumentace;



ověřovat totoţnost kontrolovaných fyzických osob, nebo fyzických osob, které při kontrole zastupují kontrolované osoby;



poţadovat od kontrolovaných osob potřebné doklady, údaje a písemná nebo ústní vysvětlení;



odebírat za náhradu od kontrolovaných osob potřebné vzorky



při těchto kontrolách se celníci prokazují pověřením celního úřadu nebo sluţebním průkazem celníka bez vyzvání;



celníci jsou oprávněni provádět kontrolu, zda nedochází ke klamání spotřebitele podle § 7 b, § 8, odst. 2 a § 8 a;



kontrolované osoby jsou povinny umoţnit celníkům a odborně způsobilým osobám, které si celní úřad můţe ke kontrole přizvat. plnit jejich úkoly související s výkonem kontroly.

V § 23 c jsou uvedeny povinnosti celníků při zajištění výrobků, které porušují některá práva duševního vlastnictví a dále jsou v tomto paragrafu uvedeny postupy, jakým způsobem lze některé výrobky pouţít k humanitárním účelům. Dozorové orgány podle vlastních právních předpisů mají oprávnění vstupovat do provozoven, odebírat vzorky výrobků a ověřovat jejich vlastnosti, mají oprávnění poţadovat dokumentaci potřebnou ke kontrole, poţadovat součinnost kontrolované osoby atd. Na základě výsledků kontroly jsou oprávněny ukládat sankce a opatření k zajištění nápravy nezákonného stavu. Sankce jsou ukládány podle zákona o ochraně spotřebitele § 24. Výše sankce můţe činit aţ 50 mil. Kč. Blokovou pokutu mohou uloţit dozorové orgány aţ do výše 5 000,- Kč v tzv. blokovém řízení. Vedle sankcí za zjištěné porušení povinnosti jsou dozorové orgány v rozsahu svých speciálních

zákonů

oprávněny

ukládat

také

opatření

k nápravě

zjištěných

nedostatků. Mezi tato opatření patří především zákazy prodeje, dodávky, uvádění na

-58-


trh, a to do doby odstranění nedostatků. Dále jsou oprávněny zakázat výkon další činnosti nebo nařídit uzavření provozovny aţ na dobu dvou prodejních nebo provozních dnů následujících po dni zjištění nedostatků. Jsou téţ oprávněny rozhodnout o staţení výrobků z trhu v případě výskytu nebezpečných výrobků a případně nařídit jejich likvidaci, v případě prodeje falzifikátů jsou oprávněny také zajistit výrobky a případně je uskladnit mimo dosah kontrolované osoby a následně rozhodnout o jejich propadnutí či zabrání a o jejich likvidaci. Jedná se o obecnou charakteristiku pravomocí dozorových orgánů. Konkrétní oprávnění a postupy jsou stanoveny ve speciálních zákonech, kterými se činnost těchto úřadů řídí. V této souvislosti lze zmínit zákon č. 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 146/2002 Sb., o státní zemědělské a potravinářské inspekci, zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví atd. Nově je v § 25 stanoveno právní postavení sdruţení spotřebitelů a jiných právnických osob zaloţených k ochraně spotřebitele: např. sdruţení (pokud to má uvedeno ve stanovách) můţe se stát účastníkem i soudního řízení ve věci ochrany práv spotřebitelů. Prostředky obrany proti postupu dozorového orgánu Podnikatelské subjekty, u kterých dozorové orgány provádějí kontroly, tzv. kontrolované osoby, mají také prostředky obrany proti postupu i rozhodnutí dozorového orgánu. V případě provedené kontroly podle ustanovení § 17 zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, ve znění pozdějších předpisů, mohou kontrolované osoby proti protokolu podat písemné a zdůvodněné námitky, a to ve lhůtě pěti dnů ode dne seznámení s protokolem, nestanoví-li kontrolní pracovník lhůtu delší.

V

těchto námitkách mohou uvést své výhrady k výsledkům provedené kontroly. Podanými námitkami je kontrolní orgán povinen se zabývat. Nejprve kontrolní pracovník a následně i jeho nadřízený jsou povinni podané námitky prošetřit a případně kontrolní zjištění doplnit či opravit podle výsledků tohoto prošetření. Neshledají-li námitky jako opodstatněné, rozhodnou o jejich zamítnutí. Rozhodnutí o tom, jak byly námitky vyřízeny, je písemné a zašle se kontrolované osobě.

-59-


V případě uloţení opatření v podobě zákazů např. prodeje neoznačených výrobků, které se neukládají ve správním řízení, moţnosti opravných prostředků se řídí podle příslušného zákona pro činnost dozorového orgánu. Např. v zákoně o České obchodní inspekci je v § 7 umoţněno kontrolované osobě podat proti uloţenému zákazu prodeje námitky, které se uvedou v záznamu, nebo je můţe kontrolované osoba podat písemně nejpozději do tří dnů. Podané námitky nemají odkladný účinek. Rozhoduje o nich bezodkladně ředitel inspektorátu. Písemné vyhotovení rozhodnutí o námitkách se doručuje kontrolované osobě a je konečné. O moţnosti uplatnění tohoto prostředku uvádějí dozorové orgány v zápise o výsledku kontrol poučení o této moţnosti. V případě, ţe jsou sankce a opatření ukládána ve správním řízení podle Zákona č. 71/1967 Sb., správní řád, jsou také tímto zákonem stanoveny moţné prostředky obrany proti postupu dozorového orgánu. Je-li zahájeno správní řízení, má účastník řízení po celou dobu trvání tohoto řízení právo nahlíţet do spisu, pořizovat si výpisy ze spisu, doplňovat spis, předkládat vyjádření či doplnění. Dozorový orgán je při řízení povinen takováto doplnění či vyjádření před vydáním rozhodnutí řádně vyhodnotit. Je-li následně vydáno rozhodnutí ve správním řízení pro porušení příslušného ustanovení zákona, např. rozhodnutí o pokutě, má účastník takovéhoto řízení právo se odvolat proti tomuto rozhodnutí do 15 dnů od jeho doručení. Orgán, který pokutu ukládá, je povinen v rozhodnutí o této moţnosti účastníka řízení poučit. O odvolání proti rozhodnutí rozhoduje nadřízený orgán. V rámci přezkoumání rozhodnutí můţe původní rozhodnutí změnit, zrušit či potvrdit. Rozhodnutí odvolacího orgánu je konečné a jiţ se nelze proti němu odvolat. Tím bylo ukončeno správní řízení. Proti pravomocnému správnímu rozhodnutí orgánu je moţné podat soudní ţalobu podle zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního a domáhat se nápravy soudní cestou a nebo vyuţít mimořádné opravné prostředky podle správního řádu, kterými jsou ţádost o obnovu řízení a nebo přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení.

-60-


Podrobnější informace k zákonu č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele jsou uvedeny v samostatné odborné příručce InMP „Ochrana spotřebitele“.

3.2.



ZÁKON O OBALECH

Dosavadní zákon o obalech je poměrně sloţitý a ekonomicky a administrativně náročný pro povinné osoby.



Pro velkoobchod lze doporučit dodrţování tři zásadních bodů: s balenými výrobky převzít „Prohlášení“ nebo informaci o prohlášení, brát výrobky pouze od klientů AOS (t. č. EKO-KOM, a. s.) a odebírat výrobky v označených obalech.



Povinnosti vyplývající z tohoto zákona jsou především: prevence, základní podmínky, prohlášení; registrace, evidence, zpětný odběr, vyuţití recyklace; označování.

Zákon č. 477/2001 Sb. o obalech – jak prodávat s ohledem na tento zákon Do konce roku 2001 Zákon č. 125/1997 Sb., o odpadech upravoval i nakládání s odpady z obalů. Od 1. ledna 2002 platí soustava dvou zákonů, které upravují nakládání s odpady z obalů: 

zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech a



zákon č. 477/2001 Sb., o obalech. Tento zákon byl jiţ několikrát novelizován – poslední novelizace byla provedena zákonem č. 66/2006 Sb.

Do těchto dvou zákonů byla implementována Evropská směrnice č. 94/62/EC. ZÁKON č.66/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 477/2001 Sb., o obalech a o změně některých zákonů (zákon o obalech), ve znění pozdějších předpisů. Tento zákon aplikuje do legislativy "Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/12/ES ze dne 11. února 2004, kterou se mění směrnice 94/62/ES o obalech a obalových odpadech." Je-li obal pro určitý výrobek zhotoven v souladu s harmonizovanými českými technickými normami (§4a zákona č.22/1997 Sb.), povaţují se poţadavky za splněné.

-61-


Pokud osoba, která uvádí na trh nebo do oběhu obal nebo balený výrobek, označí na tomto obalu nebo baleném výrobku materiál, ze kterého je obal vyroben, je povinna provést toto značení v souladu s právem Evropských společenství. A současně, pokud osoba, která uvádí na trh nebo do oběhu obaly nebo balené výrobky, neprokáţe, ţe se z těchto obalů nestaly na území České republiky odpady, je povinna zajistit zpětný odběr těchto obalů nebo odpadů z těchto obalů. Osoby, které uvádějí na trh nebo do oběhu obaly, nemusí plnit povinnosti uvedené v § 10 aţ 15, pokud splňují podmínku, ţe celkové mnoţství obalů jimi uvedených na trh nebo do oběhu za kalendářní rok nepřekročí 300 kg a roční obrat nepřekročí 4 500 000 Kč. Celní orgány jsou oprávněny kontrolovat, zda obaly nebo balené výrobky dováţené do České republiky nebo přepravované z členských států Evropské unie do České republiky splňují poţadavky tohoto zákona. V případě pochybností, zda jsou naplněny podmínky tohoto zákona, celní orgány propustí kontrolované zboţí do příslušného celního reţimu nebo k další přepravě a manipulaci, vyzvou příslušný kontrolní orgán ke kontrole a současně uvědomí o této výzvě Ministerstvo ţivotního prostředí. Při kontrole se postupuje podle zvláštních právních předpisů. Právnická nebo podnikající fyzická osoba se dopustí správního deliktu tím, ţe vykonává činnost, k níţ je třeba autorizace podle § 17, bez této autorizace, nebo bez autorizace nabízí třetím osobám uzavření smluv, jejichţ obsahem je činnost, k jejímuţ výkonu je autorizace třeba. Kritéria s příklady upřesňující pojem obal Kritérium 1 Výrobek, který odpovídá definici obalu uvedené v § 2 písm. a) a zároveň plní nebo můţe plnit i jinou funkci neţ funkci obalu, se povaţuje za obal pouze tehdy, pokud 

není nedílnou součástí jiného výrobku,



není nezbytný k tomu, aby uzavíral, nesl nebo uchovával tento výrobek po dobu jeho ţivotnosti a

-62-




nejsou všechny části určeny k tomu, aby byly společně pouţívány, spotřebovány nebo odstraněny.

Příklady – obal, krabice na cukrovinky, výrobek, který není obalem; čajové sáčky, voskové vrstvy na sýrech, střívka uzenin. Kritérium 2 Předměty navrţené a určené k tomu, aby byly plněny v místě prodeje, se povaţují za obaly, pokud plní funkci obalu. Příklady – obal, jednorázové talíře a kelímky, přilnavá fólie, sendvičové sáčky, hliníková fólie, výrobky, které nejsou obalem; míchadlo, jednorázové příbory. Kritérium 3 Pomocné prvky, které jsou zavěšené přímo na výrobku nebo jsou k výrobku připevněné a plní funkci obalu, se povaţují za obal pouze tehdy, pokud 

nejsou nedílnou součástí tohoto výrobku a



nejsou-li všechny části určeny k tomu, aby byly společně spotřebovány nebo odstraněny.

Příklady – obal, etikety, štítky a visačky, které jsou přímo zavěšené na výrobku nebo jsou k výrobku připevněné; součásti obalu a pomocné prvky začleněné v obalu, které se povaţují za části obalu, v němţ jsou začleněny; samolepicí etikety, které jsou nalepeny na jiné části obalu; sponky, spony, svorky; smršťovací etikety z plastu. Zákon č. 477/2001 Sb., o obalech stanoví práva a povinnosti podnikajících právnických a fyzických osob (na rozdíl od zákona o odpadech neukládá povinnosti občanům). Základní povinnosti podnikatelských subjektů Důleţitou změnou jsou podle poslední novely zákona o obalech zpřesněné definice základních pojmů obsaţené v § 2. Osoba, která uvádí na trh (do oběhu) obaly nebo balené výrobky má řadu povinností. S jistou přípustnou dávkou zjednodušení se dá říci, ţe se jedná o tři, poměrně nezávislé proudy povinností: 

prevence, základní podmínky, prohlášení;



registrace, evidence, zpětný odběr, vyuţití recyklace;



označování.

-63-


Prevence (§ 3) - co moţná nejmenší obal, sáček z co nejtenčí fólie, v litrové láhvi nelze prodávat pouze tři čtvrtě litru šťávy, na jeden rohlík nelze pouţít sáček na tři rohlíky – to by bylo plýtvání. Základní podmínky uvedení obalu na trh (§ 4): obal musí být takový, aby šel sprovodit ze světa alespoň jednou z moţností: 

recyklací (materiálovou: láhev se rozdrtí a opět roztaví na sklo, z něhoţ se vyrábějí okna nebo i láhve);



energetickým vyuţitím (hořením obalu vzniká více tepla, neţ je potřeba k tomu, aby se zapálil: plastové kelímky od jogurtů);



organickou recyklací (kompostování: dřevěné palety).

Dále mezi základní podmínky patří dodrţení limitu koncentrace těţkých kovů a minimalizace obsahu nebezpečných látek. Povinnosti osoby, která uvádí na trh obal, jsou uvedeny v § 5: 

na poţádání předloţit kontrolním orgánům technickou dokumentaci nezbytnou k prokázání splnění povinností stanovených v § 3 a v § 4;



průkazně informovat své odběratele o tom, ţe obal splňuje poţadavky stanovené v § 3 a v § 4.

Obdobné povinnosti má i osoba, která uvádí na trh obalový prostředek (tj. výrobek, z něhoţ obal je prodejní, obal skupinový nebo obal přepravní přímo vyroben nebo který je součástí obalu sestávajícího se z více částí). V § 6 jsou uvedeny povinnost osob, které uvádějí na trh obal nebo obalový výrobek: označit na tomto obalu nebo baleném výrobku materiál, ze kterého je obal vyroben a to v souladu s právem Evropských společenství. Nově jsou rovněţ definovány povinnosti u opakovaně pouţitelných obalů (§ 7): osoba, která uvádí na trh nebo do oběhu výrobky, jejichţ obaly jsou opakovaně pouţitelné, je povinna učinit organizační, technická nebo finanční opatření

-64-


odpovídající kritériím, která jsou stanovena v příloze č. 2 k tomuto zákonu a umoţňují opakované pouţití obalů (např. vratné zálohované láhve). Obdobné povinnosti jsou uloţeny v § 10 – zpětný odběr a to osobám, které uvádějí na trh nebo do oběhu výrobky prodejem spotřebiteli. Tyto osoby jsou povinny informovat odběratele a spotřebitele o způsobu zajištění zpětného odběru. Nově byly rovněţ stanoveny povinnosti v § 15 osobám, na které se vztahuje povinnost zapsat se do Seznamu podle § 14 zákona o obalech. V § 15a jsou uvedeny osoby, které uvádějí na trh nebo do oběhu obaly a nemusí plnit povinnosti uvedené v § 15 aţ § 16. Jsou to osoby, které splňují podmínku, ţe: 

celkové mnoţství obalů jimi uvedených na trh nebo do oběhu za kalendářní rok nepřekročí 300 kg a zároveň;



jejích roční obrat nepřekročí 4 500 000 Kč.

Povinnosti dodavatelů Dodavatelé povinnosti, které jim ukládá zákon o obalech, mohou plnit i tím, ţe uzavřou smlouvu s autorizovanou obalovou společností (AOS), v současné době je zatím jediná: EKO-KOM, a. s., nebo tím, ţe zpětný odběr odpadů z obalů a jejich vyuţití a recyklaci si zajistí sami. Pro maloobchod je maximální míra jistoty, pokud bere zboţí od dodavatelů, kteří mají uzavřenu smlouvu s AOS. V opačném případě se maloobchod vystavuje riziku, ţe dodavatel zapsaný v Seznamu MŢP nesplní některou z podmínek, a poté právě tento maloobchod má povinnost sám se do Seznamu zapsat a plnit zpětný odběr, vyuţití a vést evidenci o těchto odpadech z obalů dle vyhlášky MŢP č. 117/2002 Sb.

3.3.

ÚČETNICTVÍ – DANĚ

Základním zákonem je zákon č. 563/1991 Sb., o účetnictví.

-65-


Tento zákon má řadu novel, jako např.: novela č. 437/2003 Sb. ve Sbírce zákonů v částce č. 145 s účinností od 1. 1. 2004, novela č. 669/2004 Sb., ve Sbírce zákonů v částce s. 228 s účinností od 1. 1. 2005, novela č. 81/2006 Sb., s účinností od 15. 3. 2006. Poslední velkou novelou je novela č. 304/2008 Sb., s účinností jednak od 1. 1. 2009 (změny v § 33 – průkaznost účetních záznamů, § 34 – přenos účetního záznamu, § 35 – opravy a ostatní ustanovení o účetních záznamech a jednak s účinností od 1. 1. 2010 : -

§ 1 – odst. 2, písm. e) – účetní evidenci jsou povinny vést ostatní fyzické osoby, které jsou podnikateli, pokud jejich obrat podle zákona o DPH (dani z přidané hodnoty) přesáhl za bezprostředně předcházející kalendářní rok částku 25 000 000,- Kč, a to od prvního dne kalendářního roku,

-

§ 4 – vedení účetnictví, od kdy jsou podnikající subjekty povinny vést účetnictví, dodrţování směrné účtové osnovy, uspořádání a označování poloţek, účetní závěrky, účetní metody, povinnost stanovit si právní předpisy, které to v účetní jednotce upravují,

-

§ 7 – účetní jednotky a způsoby a metody vedení účetnictví,

-

§ 9 – rozsah vedení účetnictví v plném rozsahu a ve zjednodušeném rozsahu (např.: občanská sdruţení, církevní instituce, obce, bytová druţstva apod.),

-

§ 11 – účetní doklady,

-

§ 12 – účetní knihy – deník, účetní kniha,

-

§ 13a – zjednodušený rozsah účetnictví,

-

§ 14 – směrná účtová osnova a účtový rozsah,

-

§ 18 – účetní závěrka,

-

§ 19 – rozvahový den,

-

§ 21a – způsob zveřejňování výsledků,

-

§ 24 aţ 27 – způsoby oceňování,

-

§ 29 a 30, § 32 – inventarizace majetku, průběţná inventarizace, inventarizace k datu závěrky,

-66-


-

§ 36 – České účetní standardy.

Pro osoby, které nejsou účetní jednotkou je od r. 2005 pouze povinnost vést daňovou evidenci ve smyslu § 7b zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů v platném znění. Podle této evidence poplatník vede údaje o: 

příjmech a výdajích, v členění potřebném pro zjištění základu daně,



majetku a závazcích.

Oceňování majetku a závazků v daňové evidenci: 1. hmotný majetek se oceňuje podle § 29 zákona o daních z příjmů (vstupní cena hmotného majetku), 2. pohledávky se oceňují podle § 5 zákona o daních z příjmů: 

jmenovitou hodnotou,



pořizovací cenou u pohledávky nabyté postoupením,



cenou zjištěnou pro účely daně dědické nebo darovací u pohledávky nabyté děděním nebo darem,

3. ostatní majetek se oceňuje: 

pořizovací cenou, je-li pořízen úplatně,



vlastními náklady, je-li pořízen ve vlastní reţii,



cenou zjištěnou pro účely daně dědické nebo darovací u majetku nabytého děděním nebo darem,

4. závazky se oceňují: 

při vzniku jmenovitou hodnotou,



při převzetí pořizovací cenou,

5. peněţní prostředky a ceniny se oceňují jejich jmenovitými hodnotami, 6. do pořizovací ceny majetku pořízeného formou finančního pronájmu s následnou koupí najaté věci (leasing) se zahrnou výdaje související s pořízením tohoto majetku, hrazené nájemcem (např. doprava, clo, poplatky, provize apod.), 7. pořizovací cenou pozemku se rozumí cena včetně porostu, pokud se nejedná o pěstitelský celek trvalých porostů, který je hmotným majetkem podle § 26 zákona o daních z příjmů a který se odpisuje,

-67-


8. v případě úplatného pořízení nemovitých a movitých věcí, majetkových práv, pohledávek a závazků nebo části uvedeného majetku a závazků za jednu pořizovací cenu se cena jednotlivých sloţek majetku stanoví v poměrné výši k ceně jednotlivých sloţek majetku oceněných podle zvláštního právního předpisu, s výjimkou peněz, cenin, pohledávek a závazků. Oceňování majetku a závazků v cizí měně Fyzická osoba, která není účetní jednotkou, pouţívá pro účely přecenění na Kč pouze jednotný kurs podle § 38 zákona o daních z příjmů. Tento kurs se stanoví jako průměr směnného kursu stanoveného Českou národní bankou poslední den kaţdého měsíce zdaňovacího období.

Inventarizace Osoba, která není účetní jednotkou, provádí dle §7b zák. 586/1992 Sb. v platném znění pouze soupis majetku a závazků k poslednímu dni zdaňovacího období a o zjištěné rozdíly upraví základ daně podle ustanovení § 24 a § 25 zákona o daních z příjmů. Archivace dokladů Daňová evidence upravuje povinnost archivace dokladů za všechna zdaňovací období, pro která neskončila lhůta pro vyměření daně stanovená zákonem o daních z příjmů nebo zvláštním právním předpisem. Zde je nutno mít v patrnosti jednak lhůty uvedené v § 38r zákona č. 586/1992 Sb. v platném znění (zákon o dani z příjmu – dále jen „ZDP“) a lhůty uvedené v zákonu č. 337/1992 Sb. v platném znění (o správě daní a poplatků). Opravné poloţky k pohledávkám Fyzická osoba (poplatník) můţe sníţit základ daně vytvořením opravných poloţek v souladu se zákonem č. 593/1992 Sb., o rezervách pro zjištění základu daně z příjmů v platném znění.

-68-


Opravné poloţky lze tvořit k pohledávkám za dluţníky v konkurzním a vyrovnacím řízení a k nepromlčeným pohledávkám splatným po 31. 12. 1994. Opravné poloţky nelze tvořit k pohledávkám vzniklým z titulu úvěrů, půjček, ručení, záloh, smluvních pokut, poplatků z prodlení, penále a jiných sankcí ze závazkových vztahů, nestanoví-li zákon jinak. Oblast daně z příjmů K nejrozsáhlejším změnám v daňovém systému došlo v souvislosti se zákonem č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů s účinností od 1. 1. 2008. Zákon o stabilizaci veřejných rozpočtů byl zveřejněn v částce 85 Sbírky zákonů dne 16. 10. 2007. Účinnost tohoto zákona je stanovena zejména od 1. 1. 2008. Zákon je velmi obsáhlý, mění 47 stávajících zákonů a upravuje 3 zcela nové ekologické daně. Daňová část reformy spočívá ve změně následujících zákonů:

• zákona o daních z příjmů, • zákona o rezervách, • zákona o DPH, • zákona o dani z nemovitostí, • zákona o dani dědické, darovací a z převodu nemovitostí, • zákona o registračních pokladnách, • zákona o správě daní a poplatků, • zákona o správních poplatcích, • zákona o spotřební dani. Zákon zavádí tyto nové ekologické daně:

• daň ze zemního plynu a některých dalších plynů (pozn.: dle § 8 je od daně osvobozen plyn určený k pouţití na výrobu tepla v domácnostech a domovních kotelnách),

-69-


• daň z pevných paliv, • daň z elektřiny. Státní sociální podpora

• zrušení automatické valorizace všech sociálních dávek kromě důchodů, • porodné sníţeno na 13.000 Kč (původně 17.760 Kč), • pohřebné zrušeno (původně 5.000 Kč) – zůstává pro osoby, které vypravily pohřeb nezaopatřenému dítěti nebo osobě, která byla rodičem nezaopatřeného dítěte,

• zrušení příspěvku na školní pomůcky. Přídavky na dítě Do konce roku 2007 byl příspěvek na dítě poskytován rodinám s příjmem do 4násobku ţivotního minima. Od 1. 1. 2008 je poskytován rodinám, jejichţ příjem nepřesahuje 2,4násobek ţivotního minima. Nemocenské dávky Zákonem o stabilizaci veřejných rozpočtů byla odsunuta účinnost zákona o nemocenském pojištění na 1. 1. 2009. Tento zákon (č. 187/2006 Sb.) měl původní účinnost 1. 1. 2007, která byla zákonem č. 585/2006 Sb. odloţena na 1. 1. 2008. Podle tohoto zákona bude platit zaměstnavatel náhradu po dobu 14 dnů trvání nemoci, od 15. dne nemoci jsou placené dávky nemocenského pojištění (DNP). Ochranná lhůta při skončení pracovního poměru byla zkrácena z 42 na 7 kalendářních dnů. Byla zavedena karenční doba (doba, po kterou se neposkytuje nemocenská) – první tři dny pracovní neschopnosti.

-70-


Sociální a zdravotní pojištění Zásadní změnou v oblasti pojistného je zavedení jednotného ročního maximálního vyměřovacího základu ve výši 48násobku měsíční průměrné mzdy v národním hospodářství. Maximální vyměřovací základ pro rok 2009 činí 1 130 640,Kč. Po dosaţení tohoto maxima jiţ dále nebude odváděno pojistné na sociální zabezpečení a pojistné na zdravotní pojištění. Důleţitou změnou je nová definice vyměřovacích základů zaměstnanců pro pojistné na sociální zabezpečení a pro pojistné na zdravotní pojištění. Podle nové úpravy bude součástí vyměřovacího základu např. i 1% vstupní ceny vozidla poskytnutého zaměstnanci pro jeho soukromé účely. Do okruhu zaměstnanců dle zákona o pojistném na zdravotní pojištění patří nově i osoby, které nejsou účastny nemocenského pojištění a mají příjmy ze závislé činnosti a funkčních poţitků. Dojde tím k rozšíření okruhu zaměstnanců, například o:

• členy statutárních orgánů a dalších orgánů právnických osob (členové představenstva, členové správních a dozorčích rad, atd.),

• volené či jmenované funkcionáře právnických osob, sdruţení, spolků atd., • osoby činné na základě mandátní nebo příkazní smlouvy, • neuvolněné zastupitele, • členy společenství vlastníků bytových jednotek. Dle §25 odst. 1 písm. g) od roku 2008 není daňově uznatelným výdajem povinné pojistné na důchodové pojištění a na zdravotní pojištění a dobrovolné pojistné na nemocenské pojištění. Daňovým výdajem tak od roku 2008 je pouze sociální a zdravotní pojištění hrazené zaměstnavatelem (35% hrubé mzdy zaměstnance).

-71-


Daň dědická a darovací Do konce roku 2007 bylo od daně dědické osvobozeno dědictví u I. skupiny. Od 1. 1. 2008 je toto osvobození rozšířeno i na II. skupinu. Od roku 2008 jsou od daně darovací osvobozené dary u I. a II. skupiny. I.

skupina – příbuzné v řadě přímé

II.

skupina – příbuzní v řadě pobočné, a to sourozenci, synovci, neteře, strýcové a tety. Dále manţelé dětí (zeťové a snachy), děti manţela, rodiče manţela, manţelé rodičů a osoby, které s dárcem nebo zůstavitelem ţily po dobu nejméně jednoho roku před převodem nebo smrti zůstavitele ve společné domácnosti a které z tohoto důvodu pečovaly o společnou domácnost nebo byly odkázány výţivou na dárce nebo zůstavitele.

Sazba daně z příjmů fyzických osob Progresivní sazba daně z příjmů fyzických osob platná do konce roku 2007 je nahrazena jedinou 15% sazbou pro rok 2008 a 12,5% pro rok 2009. Pro rok 2008 jsou výrazně zvýšeny slevy na dani, které pro rok 2009 klesnou, takţe sníţení sazby o 2,5% nebude mít tak pozitivní dopad. Sjednocení sazeb platí i pro sráţkovou daň. U zaměstnanců bude daň počítána z tzv. „superhrubé mzdy“ – mzda zvýšená o pojistné, které hradí zaměstnavatel. Dále je zrušeno společné zdanění manţelů a moţnost rozloţení některých příjmů na více zdaňovacích období. Pro podnikatele je od 1. 1. 2008 zrušen minimální základ daně. Další, velmi důleţitou změnou je, ţe u fyzických osob platby na sociální a zdravotní pojištění od 1. 1. 2008 nejsou povaţovány za výdaje na dosaţení, zajištění a udrţení příjmů („daňově uznatelné“ výdaje). Od roku 2008 je pro zaměstnance osvobozen od daně z příjmů příspěvek zaměstnavatele na ţivotní a penzijní pojištění v úhrnné výši 24.000 Kč za rok.

-72-


Příjmy z prodeje podílů na společnostech Významnou změnou je osvobození příjmů z prodeje akcií po uplynutí drţby v délce 5 let. Tímto byly srovnány podmínky pro osvobození příjmů z prodeje akcií a podílu na obchodní společnosti. V případě prodeje investičních cenných papírů a cenných papírů kolektivního investování platí osvobození těchto příjmů po uplynutí drţby v délce 6 měsíců u investic, kde podíl na základním kapitálu nepřevyšuje 5% v době 24 měsíců před prodejem. Pro prodej akcií nabytých do 31.12.20007 se bude postupovat podle pravidel platných v roce 2007, tedy pro tyto akcie bude platit časový test drţby akcií po dobu 6 měsíců. Osobní automobily K 1. 1. 2008 byl zrušen §29 odst. 10, který omezoval daňovou znatelnost vstupní ceny osobních automobilů částkou 1,500.000 Kč. Počínaje rokem 2008 je tedy opět moţnost uplatnit celou pořizovací cenu draţších osobních automobilů prostřednictvím odpisů. Pro automobily pořízené do 31. 12. 2007 ale zůstává v platnosti původní omezení daňových výdajů na 1,500.000 Kč. Od roku 2008 byla zrušena odpisové skupiny 1A, ve které byly odepisovány automobily po dobu 4 let a došlo k přesunu osobních automobilů do 2. skupiny (doba odepisování 5 let). Toto platí pro všechny osobní automobily, a to i pořízené do 31. 12. 2007. Finanční leasing Významnou změnou v oblasti finančního leasingu je změna doby nájmu hmotného investičního majetku. Aby bylo moţné nájemné u finančního leasingu uplatnit jako daňově uznatelný výdaj, musí trvat minimálně dobu odepisování daného majetku, u nemovitostí minimálně 30 let. Pro smlouvy uzavřené do 31. 12. 2007 se

-73-


aţ do ukončení finančního pronájmu pouţijí ustanovení zákona platného k 31. 12. 2007. Podle §25 odst. 1 písm. zm) nejsou daňově uznatelným výdajem tzv. finanční výdaje finančního leasingu. Za tyto finanční výdaje je povaţováno 1% z úhrnu nájemného. Toto ustanovení se nevztahuje na finanční výdaje, které za zdaňovací období v úhrnu nepřesáhnou 1,000.000 Kč (tedy v případě, ţe úhrn nájemného nepřesáhne 100,000.000 Kč za zdaňovací období) Likvidace zásob Podle §24 odst. 2 písm. zg) jsou od 1. 1. 2008 daňově uznatelným výdajem výdaje vzniklé v důsledku likvidace zásob materiálu, zboţí, nedokončené výroby a výrobků. U léků, léčiv a potravinářských výrobků jsou tyto výdaje daňově uznatelnými pouze tehdy, pokud prošla doba jejich pouţitelnosti. K prokázání likvidace je poplatník povinen vypracovat protokol, ve kterém uvede důvody likvidace, způsob, čas a místo provedení likvidace, specifikace předmětů likvidace a způsob provedení likvidace, a dále pracovníky zodpovědné za provedení likvidace. Dodanění závazků Poplatníci jsou povinni zvýšit základu daně o evidované závazky, od jejichţ lhůty splatnosti uplynulo více neţ 36 měsíců, nebo které se promlčely. Toto ustanovení se vztahuje na závazky, z jejichţ titulu byl v době jeho účtování uplatněn daňově uznatelný náklad. V případě uhrazení závazku, o který byl v minulých letech základ daně zvýšen, se základ daně v období úhrady sníţí.

-74-


Změna zákona o rezervách V zákoně o rezervách bylo zavedeno omezení tvorby opravných poloţek u „významných“ Pohledávek nad 200.000 Kč. U těchto pohledávek je tvorba opravných poloţek podmíněna soudním vymáháním pohledávky. Lhůta pro doměření Dle §38r odst. 4 mají správci daně moţnost provádět daňovou kontrolu u poplatníka, kterému vznikla daňová ztráta do doby, kdy lze doměřit daň za poslední rok, ve kterém ztráta mohla být uplatněna. Další změny v sociálním zabezpečení a nemocenském pojištění v r. 2009 : S účinností od 1. 8. 2009 je novelizován zákon č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti (dále jen zákon o pojistném), který v novém § 21a stanoví moţnost uplatnění sazby na pojistném zaměstnavatelem. Sleva na pojistném se týká i těch zaměstnanců, kteří v kalendářním měsíci dosáhli niţšího příjmu, neţ sjednaného. Dnem 1. 12. 2009 nabývá účinnosti zákon č. 302/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění. Tímto zákonem se mění některé povinnosti ošetřujícího lékaře a zaměstnavatele a v návaznosti dochází ke změně tiskopisů.

3.4.

DAŇ Z PŘIDANÉ HODNOTY

Daňové identifikační číslo (DIČ) DIČ se skládá z „CZ“ a z kmenové části, kdy kmenová část je rodné číslo nebo identifikační číslo). DIČ bude plátce pouţívat pro všechny uskutečněné obchody, a to jak v tuzemsku, tak do jiných členských států. DIČ v tomto tvaru budou pouţívat všechny daňové subjekty, pokud jim bylo přiděleno pro všechny daně.

-75-


Kontrola DIČ Pro obchodování mezi členskými státy musí plátce znát DIČ svých odběratelů v jiném členském státě, aby mohl dodání zboţí do jiného členského státu osvobodit od daně. Plátce má moţnost ověření DIČ osoby registrované k DPH v jiném členském státě na Finančním úřadě nebo na Ministerstvu financí, oddělení mezinárodní spolupráce při správě DPH, kde pracovník ověří pro plátce DIČ osoby registrované v jiném členském státě. Nebo je moţné ověřit existenci tohoto DIČ na webové stránce Evropské komise, ale dostane pouze informaci, zda DIČ je platné nebo ne: http://europa.eu.int/comm/taxation_customs/vies/en/vieshome.htm Obchodování mezi členskými státy Pro účely DPH je velmi důleţité stanovení místa plnění a to pro určení členského státu, kde se DPH bude přiznávat a platit. Pokud je místo plnění v tuzemsku, je DPH plátcem přiznávána a placena v tuzemsku, pokud se nejedná o plnění osvobozené od daně. Dodání zboţí do jiného členského státu Dodání zboţí do jiného členského státu osobě registrované k DPH v jiném členském státě Dodání zboţí z tuzemska do jiného členského státu, které je uskutečněno plátcem (dodavatel), pro osobu registrovanou k DPH v jiném členském státě (pořizovatel), je osvobozeno od daně s nárokem na odpočet daně, pokud je skutečně zboţí odesláno nebo přepraveno do jiného členského státu. Při dodání zboţí do jiného členského státu, které je osvobozeno od daně s nárokem na odpočet daně, musí plátce vystavit daňový doklad do 15 dnů od uskutečnění dodání zboţí do jiného členského státu, tj od uskutečnění odeslání nebo přepravy. Při dodání zboţí do jiného členského státu musí plátce také podat Souhrnné hlášení, které se podává za kalendářní čtvrtletí současně s daňovým přiznáním.

-76-


Přemístění obchodního majetku plátce do jiného členského státu Za dodání zboţí do jiného členského státu se povaţuje i přemístění obchodního majetku plátcem do jiného členského státu pro jeho podnikání v tomto jiném členském státě. Plátce musí být zaregistrován k DPH v jiném členském státě, kde podniká (uskutečňuje ekonomické činnosti), aby přemístění majetku bylo dodáním zboţí do jiného členského státu, které je osvobozeno od daně s nárokem na odpočet daně. Zasílání zboţí Pod pojmem „Zasílání zboţí“ se rozumí dodání zboţí plátcem do jiného členského státu z tuzemska osobě, která není registrovaná k DPH v jiném členském státě s tím, ţe odeslání nebo přepravu zboţí musí zajistit plátce, který zboţí dodává. Jedná se např. o dodání zboţí vybraného podle katalogů soukromé osobě nebo i podnikateli, který není registrovaný k DPH, protoţe nepřekročil obrat pro povinnou registraci ani se nezaregistroval dobrovolně. V případě zasílání zboţí si musí plátce hlídat hodnotu zasílaného zboţí do jiného členského státu, kterou si stanoví kaţdý členský stát (35 000 EUR nebo 100 000 EUR za kalendářní rok), protoţe podle hodnoty dodaného zboţí do příslušného členského státu se stanoví místo plnění a tedy i členský stát, kde je DPH vybrána. V ČR máme pro zasílání zboţí do tuzemska stanovenou částku 35 000 EUR za kalendářní rok, přepočtenou na českou měnu. Při zasílání zboţí, které podléhá spotřební dani, se daň přiznává vţdy v členském státě, do kterého je zboţí dodáno, bez ohledu na výši tohoto dodaného zboţí, a proto se do celkové hodnoty dodaného zboţí, pro stanovení místa plnění při zasílání zboţí, nezapočítává hodnota zboţí, které podléhá spotřební dani. Povinnosti plátce při zasílání zboţí Při zasílání zboţí z tuzemska musí plátce vystavit daňový doklad do 15 dnů od uskutečnění dodání zboţí nebo od přijetí platby, pokud je přijatá před uskutečněním.

-77-


Zasílání zboţí plátce neuvádí do souhrnného hlášení. Pořízení zboţí z jiného členského státu do tuzemska plátcem Pořízení zboţí z jiného členského státu plátcem (pořizovatel), které bylo dodáno osobou registrovanou k dani v jiném členském státě (dodavatel), je zdanitelným plněním v tuzemsku. Pořízení nového dopravního prostředku z jiného členského státu do tuzemska je vţdy zdanitelným plněním v tuzemsku, i kdyţ je pořízeno soukromou osobou. Povinnosti plátce při pořízení zboţí V daňovém dokladu, který obdrţí plátce od dodavatele, musí doplnit sazbu, základ daně v české měně a vypočítat DPH a uvést do daňového přiznání za zdaňovací období, kdy mu vznikla povinnost přiznat daň. Povinnost přiznat daň vzniká plátci k 15. dni měsíce, který následuje po měsíci, kdy bylo uskutečněno pořízení zboţí nebo ke dni vystavení daňového dokladu, pokud byl vystaven před 15. dnem měsíce, který následuje po měsíci, kdy bylo uskutečněno pořízení zboţí Přemístění zboţí z jiného členského státu do tuzemska Za pořízení zboţí z jiného členského státu plátcem, které je zdanitelným plněním v tuzemsku, se povaţuje i přemístění zboţí plátcem z jeho podniku (provozovny) v jiném členském státě do tuzemska. Jedná se o zboţí, které plátce pouţíval jako osoba registrovaná k DPH v jiném členském státě pro svoje podnikání a které nyní přemístil do svého podniku v tuzemsku. Pořízení zboţí z jiného členského státu do tuzemska osobou osvobozenou od uplatňování DPH (nezaregistrovaný podnikatel) Zdanitelným plněním není pořízení zboţí z jiného členského státu, které pořizuje osoba osvobozená od uplatňování daně, pokud celková hodnota pořízeného zboţí bez daně za kalendářní rok nepřesáhla částku 10 000 EUR a tato částka nebyla

-78-


překročena v předcházejícím roce. Do této částky se nezapočítává pořízení nového dopravního prostředku nebo zboţí, které je předmětem spotřební daně. Do celkové hodnoty pořízeného zboţí se započítává i hodnota zboţí dodaného formou zasílání zboţí a hodnota zboţí, které si tato osoba nakoupila v jiném členském státě a přivezla do tuzemska. Registrace podnikatele z pořízení zboţí z jiného členského státu jako plátce Pokud podnikatel, který uskutečňuje zdanitelná plnění nebo plnění osvobozená s nárokem na odpočet daně, přesáhne částku 10 000 EUR pořízeného zboţí z jiného členského státu v běţném kalendářním roce, stává se plátcem dnem, kdy byla tato částka překročena a přihlášku k registraci musí podat nejpozději do 15 dnů ode dne překročení částky. Daň přiznává jiţ z pořízeného zboţí, jehoţ hodnotou překročil 10 000 EUR. Registrace podnikatele z pořízení zboţí z jiného členského státu jako osoby identifikované k dani Podnikatel, který uskutečňuje pouze osvobozená plnění bez nároku na odpočet daně, se při překročení částky 10 000 EUR pořízeného zboţí stává osobou identifikovanou k dani dnem pořízení zboţí, kterým překročil tuto částku. Přihlášku k přidělení DIČ musí podat nejpozději do 15 dnů od překročení částky pořízeného zboţí a má pouze povinnost přiznat a zaplatit daň z pořízení zboţí, ale nemá nárok na odpočet daně z pořízeného zboţí, protoţe uskutečňuje jen osvobozená plnění bez nároku na odpočet daně. Pořízení zboţí, které je předmětem spotřební daně Pokud je nezaregistrovanému podnikateli dodáno zboţí z jiného členského státu do tuzemska, které je předmětem spotřební daně, formou zasílání zboţí, stává se plátcem nebo osobou identifikovanou k dani dnem dodání zboţí a musí přiznat a zaplatit DPH v tuzemsku jiţ z tohoto dodaného zboţí. Zjednodušený postup v třístranném obchodě Jedná se o zjednodušení postupu při vybírání DPH v případě, kdy tři osoby registrované k dani ve třech různých členských státech uzavřou obchod, kdy

-79-


předmětem obchodu je dodání téhoţ zboţí mezi nimi (prodávající, kupující a prostřední osoba) za podmínek: 

zboţí je přímo přepraveno prodávajícím nebo prostřední osobou z členského státu prodávajícího do členského státu kupujícího,



prostřední osoba je registrovaná v jiném členském státě neţ prodávající a kupující a zboţí pořizuje od prodávajícího v členském státě kupujícího (kde končí přeprava) za účelem následného dodání zboţí kupujícímu v tomto členském státě.

Zjednodušený postup spočívá v tom, ţe prostřední osoba se nemusí registrovat ve státě kupujícího, protoţe pořízení zboţí v tomto členském státě má osvobozeno od daně (musí splnit podmínky podle zákona členského státu) a daň je povinen přiznat a zaplatit kupující, jakoby uskutečnil pořízení zboţí z jiného členského státu. Poskytování sluţeb Základní princip stanovení místa plnění Pro stanovení území státu, kde se bude poskytovaná sluţba zdaňovat, tj. přiznávat a platit DPH, je důleţité stanovení místa plnění. Obecně je místem plnění u sluţeb místo, kde má poskytovatel sluţby své sídlo nebo místo podnikání popřípadě provozovnu. To znamená, ţe podle obecného pravidla bude DPH ze sluţby přiznávat poskytovatel sluţby ve státě, kde je jeho sídlo, místo podnikání nebo kde má provozovnu, ze které je sluţba poskytována. Toto obecné pravidlo pro stanovení místa plnění se pouţije, pokud není v zákoně přímo stanoveno místo plnění pro konkrétní sluţbu. Zvláštní případy stanovení místa plnění V zákoně jsou vyjmenovány jednotlivé sluţby - § 10 zákona o DPH, kdy se místo plnění stanoví odlišně od obecného pravidla. Jestliţe je sluţba poskytnutá osobou registrovanou k DPH v jiném členském státě nebo zahraniční osobou podnikatelem, které nemají v tuzemsku sídlo, místo podnikání nebo provozovnu, a je poskytnutá osobě, která má sídlo, místo podnikání,

-80-


provozovnu, nebo bydliště v tuzemsku a místo plnění poskytované sluţby je v tuzemsku, musí se pro určení osoby, která má povinnost přiznat DPH v tuzemsku rozlišit, jestli je sluţba poskytnutá pro plátce nebo osobu povinnou k dani (nezaregistrovaného podnikatele) nebo pro soukromou osobu. Pokud je taková sluţba poskytnuta pro plátce, přenáší se povinnost přiznat DPH na plátce (reverse-charge), který má zároveň nárok na odpočet DPH z této sluţby. Stejně je tomu i v případě poskytnutí sluţby nezaregistrovanému podnikateli, protoţe tato osoba se stává plátcem dnem poskytnutí této sluţby a je povinna podat přihlášku k registraci nejpozději do 15 dnů od poskytnutí sluţby a jiţ z této sluţby je povinna přiznat DPH. V případě poskytnutí této sluţby soukromé osobě je poskytovatel sluţby povinen přiznat a zaplatit DPH v tuzemsku a je povinen podat přihlášku k registraci plátce Finančnímu úřadu pro Prahu 1, nejpozději k datu uskutečnění poskytované sluţby. Pokud plátce poskytuje sluţby s místem plnění v jiném členském státě, vzniknou mu povinnosti podle zákonů příslušného státu v případě, ţe má povinnost přiznat a zaplatit DPH v jiném členském státě. Sluţby vztahující se k nemovitostem Jedná se o sluţby architekta, odhadce, stavebního dozoru, sluţby realitní kanceláře apod., kdy místem plnění pro poskytovanou sluţbu je území státu, kde se nemovitost nachází. Přepravní sluţby U přepravní sluţby je obecně místem plnění území, kde je přeprava uskutečňována. Pokud se přeprava uskutečňuje přes více států, místa plnění se stanoví na území jednotlivých států podle uskutečnění jednotlivých úseků přepravy a poskytovatel sluţby musí přiznat a zaplatit DPH v jednotlivých státech tak, jak to vyplývá z právních předpisů těchto států, pokud se nejedná o přepravní sluţby osvobozené od DPH (přeprava zboţí při vývozu, přeprava zboţí při dovozu, přeprava osob mezi členskými státy a do třetích zemí).

-81-


Výjimky z obecného pravidla pro stanovení místa plnění u přepravních sluţeb: 1. Přeprava zboţí mezi členskými státy, 2. Poskytnutí sluţby přímo související s přepravní sluţbou, 3. Poskytnutí sluţby jménem a na účet jiné osoby. Sluţby kulturní, umělecké, sportovní, vědecké, výchovné a zábavní včetně organizování a souvisejících sluţeb Místo plnění se při poskytnutí těchto sluţeb stanoví podle místa, kde jsou skutečně poskytovány. Sluţby oceňování a práce na movité věci Místo plnění se u oceňování věci nebo práce na movité věci (oprava, úprava, leštění, broušení, lakování apod.) stanoví podle místa, kde je sluţba fyzicky uskutečněna. Pokud jsou tyto sluţby poskytnuty pro osobu registrovanou k dani v jiném členském státě, neţ kde jsou uskutečněny, potom je místo plnění v členském státě, který vydal DIČ, pod kterým je sluţba poskytnuta za podmínky, ţe je movitá věc odeslána z členského státu, kde byla sluţba poskytnuta. Poskytnutí sluţby osobou, která jedná jménem a na účet jiné osoby Jestliţe je poskytnuta sluţba na základě mandátní smlouvy, která spočívá v zajištění jiné sluţby neţ přepravní a sluţby přímo související s přepravní sluţbou nebo jiné neţ vyjmenované v následujícím bodě nebo, která spočívá v zajištění dodání nebo pořízení zboţí, je místem plnění poskytované sluţby na základě mandátní smlouvy místo, kde je zajišťovaná sluţba uskutečněna nebo kde je uskutečněno dodání nebo pořízení zboţí. Pokud je však sluţba na základě mandátní smlouvy poskytnuta pro osobu registrovanou v jiném členském státě, neţ kde je zajišťované plnění uskutečněno, potom je místo plnění v členském státě, který vydal DIČ, pod kterým je sluţba poskytnuta.

-82-


Místo plnění při poskytnutí nájmu dopravního prostředku zahraniční osobě nebo zahraniční osobou 1. Místo plnění při poskytnutí nájmu dopravního prostředku plátcem zahraniční osobě (soukromé i podnikateli), která nemá v tuzemsku sídlo, místo podnikání nebo provozovnu, případně místo pobytu, se nestanoví podle obecného pravidla, tj. podle sídla, místa podnikání nebo provozovny plátce-poskytovatele sluţby v tuzemsku, pokud po celou dobu nájmu dochází ke skutečnému uţití ve třetí zemi, potom bude místo plnění ve třetí zemi. 2. Místo plnění při poskytnutí nájmu dopravního prostředku zahraniční osobou podnikatelem, která nemá v tuzemsku sídlo, místo podnikání nebo provozovnu, případně místo pobytu, se nestanoví podle obecného pravidla, tj. podle sídla, místa podnikání nebo provozovny zahraniční osoby-poskytovatele sluţby ve třetí zemi, pokud i jen po část doby nájmu dochází ke skutečnému uţití v tuzemsku, potom bude místo plnění v tuzemsku.

Dovoz Dovoz zboţí do tuzemska zůstává předmětem daně, tedy zdanitelným plněním. Dovozem zboţí je vstup zboţí ze třetí země na území Evropských společenství a DPH se bude vybírat v členském státě, kde zboţí vstoupí na území EU, jestliţe vznikne v tomto členském státě daňová povinnost při propuštění zboţí do příslušného celního reţimu. Daňová povinnost vzniká při propuštění zboţí do celního reţimu: 

volný oběh,



dočasné pouţití,



aktivní zušlechťovací styk v systému navracení,



volný oběh při zpětném dovozu zboţí do tuzemska, které bylo vyvezeno v pasivním zušlechťovacím styku.

Jestliţe je zboţí po vstupu na území EU umístěno do svobodného celního skladu nebo celního pásma nebo má postavení dočasně uskladněného zboţí nebo je

-83-


propuštěno do celního reţimu uskladnění v celním skladu, aktivní zušlechťovací styk v podmíněném systému, dočasné pouţití s úplným osvobozením od cla nebo tranzit, DPH se bude vybírat v členském státě, kde je ukončen příslušný reţim. Daňová povinnost při dovozu zboţí také vzniká dnem porušení podmínek příslušného reţimu nebo dnem nezákonného dovozu. Plátce při dovozu zboţí musí zaplatit DPH v tuzemsku, pokud vznikne daňová povinnost v tuzemsku, jinak musí DPH zaplatit v příslušném členském státě, kde mu vznikne daňová povinnost při dovozu zboţí. Osvobození dovozu zboţí Jedná se jen o uvedení některých osvobození dovozu zboţí jako např.: Dovoz zboţí je osvobozen od daně, pokud je osvobozen od cla s tím, ţe některé dovozy zboţí jsou sice osvobozeny od cla, ale uţ nejsou osvobozeny od daně. Jedná se např.: dovoz vědeckých nástrojů, přístrojů, i pro lékařské účely, zboţí vzdělávací, kulturní, vědecké povahy atd. Přeprava zboţí při dovozu a sluţby přímo vázané na dovoz jsou osvobozeny od daně s nárokem na odpočet daně, pokud jsou náklady na tyto sluţby zahrnuty do základu daně při dovozu zboţí. Sluţby, které jsou přímo vázány na dovoz zboţí, které je umístěno do některého z reţimů, kde nevzniká daňová povinnost, jsou také osvobozeny od daně s nárokem na odpočet daně. Vývoz zboţí Vývozem zboţí zůstává dodání zboţí z tuzemska do třetí země, tedy na území mimo EU, tj. zboţí musí být přepraveno do třetí země.

-84-


Vývoz zboţí je osvobozen od daně s nárokem na odpočet daně, pokud je přeprava uskutečněna dodavatelem nebo kupujícím, který nemá v tuzemsku sídlo, místo podnikání nebo provozovnu, případně mohou zmocnit třetí osobu. Vývoz zboţí je uskutečněn, pokud je zboţí propuštěno do reţimu 

vývozu,



pasivního zušlechťovacího styku,



tranzitu nebo



umístěno do svobodného celního skladu nebo pásma

a na JCD je celním orgánem uvedeno datum výstupu zboţí z území EU nebo je potvrzeno umístění zboţí do svobodného celního skladu nebo pásma. Další osvobození od daně s nárokem na odpočet daně. Jedná se jen o uvedení některých osvobození od daně s nárokem na odpočet daně jako např.: Přeprava zboţí při vývozu a sluţby, které jsou přímo vázány na vývoz zboţí, jsou osvobozeny od DPH s nárokem na odpočet daně. Práce na movitém věci provedená plátcem v tuzemsku osobě, která nemá v tuzemsku sídlo, místo podnikání nebo provozovnu, je osvobozena od daně s nárokem na odpočet daně, pokud je tato věc odeslána nebo přepravena do třetí země, a to poskytovatelem sluţby nebo osobou, pro kterou jsou sluţby poskytnuty nebo mohou zmocnit k přepravě třetí osobu. Přeprava osob mezi jednotlivými členskými státy a členskými státy a třetími zeměmi, je osvobozena od daně s nárokem na odpočet daně.

3.5.

PRACOVNĚ-PRÁVNÍ PŘEDPISY

Přehled základních právních předpisů v pracovněprávní oblasti 

Ústava České republiky (ústavní zákon č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů),

-85-




Listina základních práv a svobod (usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky),



Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce,



Zákon č. 264/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákoníku práce,



Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů,



Zákon č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění,



Zákon č. 266/2006 Sb., o úrazovém pojištění zaměstnanců,



Zákon č. 309/2006 Sb., kterým se upravují další poţadavky bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v pracovněprávních vztazích a o zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při činnosti nebo poskytování sluţeb mimo pracovněprávní vztahy (zákon o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci),



Zákon č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů,



Zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů,



Zákon č. 120/1990 Sb., kterým se upravují některé vztahy mezi odborovými organizacemi a zaměstnavateli, ve znění pozdějších předpisů,



Zákon č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, ve znění pozdějších předpisů,



Zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů.

Základní vymezení pracovněprávních vztahů V základním vymezení pracovněprávních vztahů je zdůrazněno naplnění jedné ze základních ústavních zásad, ţe kaţdý můţe činit, co není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá – „co není zakázáno, je dovoleno“. Tato zásada se prolíná obsahem celé nové právní úpravy a lze ji označit za stěţejní. Zásadně se tak mění právní povaha dosavadního zákoníku práce, jehoţ obsah vycházel ze zcela opačné zásady „co není dovoleno, je zakázáno“. V této souvislosti nová právní úprava přímo stanoví, ţe odchýlení není moţné v těchto případech: 

jestliţe to zákoník práce výslovně zakazuje,

-86-




jestliţe to vyplývá z povahy ustanovení zákoníku práce,



jde-li o úpravu účastníků pracovněprávních vztahů,



jde-li o ustanovení zákoníku práce odkazující na pouţití občanského zákoníku,



není-li v zákoníku práce stanoveno jinak, v náhradě škody,



jde-li o ustanovení zákoníku práce ukládajících povinnost (s výjimkou odchýlení ve prospěch zaměstnance),



jde-li o ustanovení zákoníku práce, kterými se zapracovávají předpisy Evropských společenství (s výjimkou odchýlení ve prospěch zaměstnance), jejichţ výčet je uveden v samostatném ustanovení zákoníku práce,



jde-li

o

práva

a

povinnosti

v pracovněprávních

vztazích

obsaţených

v ustanoveních zákoníku práce, jejichţ výčet je uveden v jeho samostatném ustanovení. Odchýlení se od pracovněprávních norem v tomto zákoníku obsaţených je moţné prostřednictvím pracovních smluv, kolektivních smluv, popř. jiných smluv či dohod uzavíraných podle zákoníku práce a formou vnitřního předpisu. Závislá práce Právní úprava zcela nově vymezuje pojem „závislá práce“ jako předmět (objekt) výlučné úpravy pracovněprávních vztahů. Závislá práce je právní vztah mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem a je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance. Za závislou práci se povaţuje výlučně osobní výkon práce zaměstnance pro zaměstnavatele, podle jeho pokynů a jeho jménem za mzdu nebo odměnu za práci, v pracovní době nebo jinak stanovené nebo dohodnuté době, na pracovišti zaměstnavatele nebo jiném dohodnutém místě, na náklady zaměstnavatele a na jeho odpovědnost. Vznik pracovního poměru Pracovní poměr je jedním ze základních pracovněprávních vztahů upravených zákoníkem práce. Pracovní poměr můţe vzniknout jen se souhlasem zaměstnance a zaměstnavatele, jako účastníků tohoto pracovněprávního vztahu.

-87-


Zaměstnavatel můţe zaměstnance získávat sám, na základě vlastního výběru (např. konkurs, inzerát, osobní jednání) nebo za pomoci příslušného úřadu práce nebo agentury práce. Pro předsmluvní vztahy vyplývají pro zaměstnavatele zejména tyto povinnosti: zajistit rovné zacházení se všemi fyzickými osobami ucházejícími se u něj o práci, zákaz vyţadovat od fyzické osoby ucházející se u něj o práci informace o národnosti, rasovém nebo etnickém původu, politických postojích, členství v odborových

organizacích,

náboţenství,

filozofickém

přesvědčení,

sexuální

orientaci, informace, které odporují dobrým mravům a osobní údaje, které neslouţí k plnění povinností zaměstnavatele stanovených zvláštním právním předpisem, oznámit příslušnému úřadu práce do 10 kalendářních dnů volná pracovní místa (pracovní místa nově vytvořená nebo uvolněná) a nejpozději do 10 kalendářních dnů obsazení volných pracovní míst. Před uzavřením pracovní smlouvy je zaměstnavatel povinen seznámit fyzickou osobu s právy a povinnostmi, s pracovními podmínkami, s podmínkami odměňování a se specifickými povinnostmi ve vztahu k vykonávané práci, které vyplývají ze zvláštních právních předpisů. Dále je povinen zajistit, aby se fyzická osoba podrobila vstupní lékařské prohlídce v případech, kdy to stanoví zvláštní právní předpis a zabezpečit na své náklady vyšetření lékařem pracovnělékařské péče před vznikem pracovního poměru s mladistvým. Pracovní poměr vzniká pracovní smlouvou. Zaměstnavatel je povinen uzavřít pracovní smlouvu vţdy písemně. Pracovní smlouva musí vţdy obsahovat tyto podstatné náleţitosti: druh práce, místo nebo místa výkonu práce a den nástupu do práce. Jestliţe zaměstnanec v den sjednaný v pracovní smlouvě jako den nástupu do práce nenastoupí do práce, aniţ by mu v tom bránila překáţka v práci nebo do týdne zaměstnavatele o této překáţce neuvědomí, můţe zaměstnavatel od pracovní smlouvy odstoupit. Pracovní smlouva obsahuje téţ údaje o právech a povinnostech, jejichţ výčet je taxativně uveden v ustanovení § 37 odst. 1 zákoníku práce (např. údaj o délce dovolené a jejím určování, údaj o mzdě, údaj o výpovědních dobách). V případě, ţe

-88-


tyto údaje informativní povahy pracovní smlouva neobsahuje, má zaměstnavatele zákonem stanovenou povinnost o nich zaměstnance písemně informovat, a to nejpozději do jednoho měsíce od vzniku pracovního poměru (to platí i o změnách uvedených údajů). Jako nejobvyklejší další ujednání v pracovní smlouvě lze označit sjednání zkušební doby. Pracovní poměr se povaţuje za sjednaný na dobu neurčitou, pokud v pracovní smlouvě nebyla výslovně sjednána doba jeho trvání – pracovní poměr na dobu určitou. Přímo v pracovní smlouvě můţe být sjednána i mzda. Odměňování Odchylná úprava mzdových práv v pracovněprávních vztazích nemůţe být niţší nebo vyšší, neţ je právo, které stanoví zákoník práce, kolektivní smlouva, popřípadě vnitřní předpis jako nejméně nebo nejvýše přípustné. Zaměstnavatel musí dodrţovat zásadu poskytování stejné mzdy a jiných peněţitých plnění a plnění peněţité hodnoty, případně odměny za stejnou práci a za práci stejné hodnoty. Mzda se sjednává v kolektivní smlouvě, v pracovní smlouvě nebo jiné smlouvě. Jde o dvoustranné právní úkony. Dále je moţno, aby ji zaměstnavatel stanovil vnitřním mzdovým předpisem nebo mzdovým výměrem, tedy jednostranně. Zaměstnavatel je povinen v den nástupu do práce vydat zaměstnanci písemný mzdový výměr, který obsahuje údaje o způsobu odměňování, o termínu výplaty mzdy, jestliţe tyto údaje neobsahuje smlouva nebo vnitřní předpis. Mzdový výměr je jednostranný právní úkon zaměstnavatele, kterým se určuje zaměstnanci výše mzdy, resp. způsob odměňování (mzdová forma apod.) a proto se souhlas zaměstnance se mzdovým výměrem nevyţaduje. Zaměstnanec by však měl podepsat přijetí mzdového výměru a uvést datum jeho přijetí. Odmítnutí přijetí mzdového výměru nebo nesouhlas s jeho obsahem ze strany zaměstnance nemá vliv na jeho účinnost. Minimální mzda je nejniţší přípustná výše odměny za práci v pracovněprávním vztahu, tj. z pracovního poměru a podle nové právní úpravy i z dohody o pracích

-89-


konaných mimo pracovní poměr. Mzda nebo odměna z dohody nesmí být niţší neţ minimální mzda. Nová právní úprava stanoví základní sazbu minimální mzdy ve výši nejméně 8 000,- za měsíc (i pro rok 2009), s tím, ţe další její sazby stanoví vláda nařízením, zpravidla s účinností od počátku kalendářního roku. Zaručená mzda je zcela nový institut. Představuje mzdu, na kterou zaměstnanci vzniklo právo podle právní úpravy, smlouvy, vnitřního předpisu nebo mzdového výměru. Nejniţší úroveň zaručené mzdy a podmínky pro její poskytování zaměstnancům, jejichţ mzda není sjednána v kolektivní smlouvě, stanoví vláda svým nařízením. Zaručená mzda v tomto smyslu nahrazuje dosavadní institut minimálních mzdových tarifů platných pouze pro zaměstnance odměňované mzdou. Druhy a výše příplatků Zaměstnanci přísluší při splnění podmínek tyto druhy příplatků: 

za práci přesčas ve výši nejméně 25 % průměrného výdělku, nebo náhradní volno,



za práci ve svátek nejméně ve výši 100 % průměrného výdělku a náhradní volno,



za noční práci, tj. v době od 22 do 6 hodin nejméně ve výši 10 % průměrného výdělku (stanoven nový způsob určení výše oproti dosavadní úpravě, která jej stanovila minimální pevnou částkou),



za práci ve ztíţeném pracovním prostředí přísluší nejméně 10 % základní sazby minimální mzdy,



za dobu práce v sobotu a v neděli přísluší zaměstnanci příplatek nejméně ve výši 10 % průměrného výdělku (nově stanoven příplatek i pro podnikatelské subjekty).

Odměna za pracovní pohotovost - za dobu pracovní pohotovosti přísluší zaměstnanci odměna nejméně ve výši 10% průměrného výdělku, není-li sjednáno v kolektivní smlouvě jinak. V souladu s novou právní úpravou pracovní doby se jedná o odměnu za pracovní pohotovost mimo pracoviště zaměstnavatele. Pokud by zaměstnanec v době pracovní pohotovosti začal vykonávat práci, přísluší mu za tuto dobu mzda a nikoliv odměna za pracovní pohotovost. Výkon práce v době pracovní pohotovosti nad stanovenou týdenní pracovní dobu je posuzován jako práce přesčas.

-90-


Skončení pracovního poměru Způsoby skončení pracovního poměru jsou dohoda, výpověď, okamţité zrušení, zrušení ve zkušební době, uplynutí sjednané doby, smrt zaměstnance (ve stanovených případech i smrt zaměstnavatele), u cizinců téţ odnětí povolení k pobytu,

vyhoštění

nebo

uplynutí

doby povolení

k zaměstnání,

hromadné

propouštění. Dohoda o rozvázání pracovního poměru - předpokladem pro skončení pracovního poměru dohodou je souhlasný projev vůle zaměstnavatele a zaměstnance, ţe ke sjednanému dni dojde k rozvázání pracovního poměru. Dohoda o rozvázání pracovního poměru musí obsahovat datum skončení (určení dne, kdy pracovní poměr končí), důvody skončení, poţaduje-li to zaměstnanec (je tomu rovněţ v případě, kdy důvody podmiňují poskytnutí odstupného nebo mají vztah k úhradě nákladů z kvalifikační dohody) a musí mít písemnou formu, jejíţ nedodrţení znamená neplatnost dohody. Výpověď - výpovědí můţe rozvázat pracovní poměr zaměstnavatel i zaměstnanec a z právní úpravy pro ně shodně vyplývají tyto obecné podmínky pro výpověď: výpověď musí být písemná, jinak je neplatná, musí být druhému účastníku doručena, jinak je neplatná, výpověď, která jiţ byla doručena druhému účastníku, můţe být odvolána jen s jeho souhlasem s tím, ţe odvolání i souhlas musí být písemné (poţadavek písemné formy v těchto případech není pod sankcí neplatnosti). Pracovní poměr skončí uplynutím výpovědní doby, jejíţ délka je stanovena na nejméně dva měsíce. Mezi účastníky pracovního poměru můţe být sjednána i výpovědní doba delší. Výpovědní doba začíná plynout prvním dnem kalendářního měsíce následujícím po doručení. Zaměstnanec můţe dát výpověď z jakéhokoliv důvodu nebo bez uvedení důvodu. Zaměstnavatel je oprávněn dát zaměstnanci výpověď jen z důvodů právní úpravou výslovně stanovených: jde o tzv. organizační změny spočívající v ekonomických,

-91-


technologických nebo technických okolnostech ve vazbě na provoz zaměstnavatele (např. ruší-li se nebo přemísťuje-li se zaměstnavatel nebo jeho část, nadbytečnost zaměstnance), či o důvody na straně zaměstnance spočívající ve zdravotním stavu nebo zdravotní způsobilosti, pro něţ nemůţe zaměstnanec dále vykonávat dosavadní práci, v osobě nebo v jednání zaměstnance – nesplňování stanovených předpokladů nebo poţadavků pro výkon sjednané práce, porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci. Právní úpravou je vysloven zaměstnavateli zákaz výpovědi v ochranné době, tj. v době, kdy je zaměstnanec uznán dočasně práce neschopným pro nemoc nebo úraz (kromě případů, kdy si zaměstnanec neschopnost vyvolal úmyslně nebo si ji způsobil v opilosti či zneuţitím návykových látek), od podání návrhu na ústavní ošetřování, aţ do dne jeho ukončení, od nástupu lázeňského léčení aţ do dne jeho ukončení, výkonu vojenského cvičení nebo výjimečného vojenského cvičení (od doručení povolávacího rozkazu, výkonu cvičení aţ do uplynutí 2 týdnů po propuštění z cvičení), zaměstnanec je dlouhodobě plně uvolněn pro výkon veřejné funkce, zaměstnankyně je těhotná, čerpá mateřskou nebo rodičovskou dovolenou, zaměstnanec čerpá rodičovskou dovolenou, zaměstnanec pracující v noci je dočasně nezpůsobilým pro noční práci. Právní úpravou stanovený zákaz výpovědi se nevztahuje na výpověď danou z důvodů organizačních změn (mimo důvodu přemístění zaměstnavatele nebo jeho části), na výpověď z důvodů, kdy lze okamţitě zrušit pracovní poměr (mimo specificky stanovených případů zaměstnankyň čerpajících mateřskou dovolenou a zaměstnanců rodičovskou dovolenou), na výpověď z důvodů jiného porušení povinností vyplývajících z právních předpisů se vztahem k vykonávané práci (pokud nejde o zaměstnankyni těhotnou, čerpající mateřskou nebo rodičovskou dovolenou nebo o zaměstnance čerpajícího rodičovskou dovolenou). Okamţité zrušení pracovního poměru je mimořádným způsobem skončení pracovního poměru. Právní úprava váţe okamţité zrušení pracovního poměru na splnění stanovených podmínek, jejichţ obsah je téměř totoţný jako u výpovědi (např.

-92-


písemná forma, doručení druhému účastníku). Zaměstnavatel můţe okamţitě zrušit pracovní poměr zaměstnance pouze z těchto důvodů: odsouzení zaměstnance pro úmyslný trestný čin, zaměstnanec porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. Zaměstnanec můţe pracovní poměr okamţitě zrušit, ze zdravotních důvodů (nemůţe-li podle lékařského posudku dále konat práci bez váţného ohroţení svého zdraví a zaměstnavatel mu neumoţnil výkon jiné vhodné práce v době 15 dnů od předloţení tohoto posudku), z důvodu, ţe mu zaměstnavatel nevyplatil mzdu do 15 dnů po termínu splatnosti, a to ve lhůtě do dvou měsíců ode dne, kdy důvod pro takový postup zjistil, nejpozději do jednoho roku ode dne, kdy takový důvod vznikl (stejná lhůta platí i pro zaměstnavatele). V případě okamţitého zrušení pracovního poměru z důvodu, ţe neobdrţel ve stanovené lhůtě mzdu (náhradu mzdy), přísluší zaměstnanci právo na odstupné. Zrušení pracovního poměru ve zkušební době můţe realizovat zaměstnavatel i zaměstnanec a to z jakéhokoliv důvodu nebo bez uvedení důvodu. Zaměstnavatel má nově stanoven zákaz ve zkušební době zrušit pracovní poměr se zaměstnancem v době prvních 14 kalendářních dnů trvání jeho dočasné pracovní neschopnosti (tj. v době poskytování náhrady mzdy). Zaměstnanec však i nadále můţe i v této době pracovní poměr zrušit. Po uplynutí uvedené doby a dalším trvání dočasné pracovní neschopnosti zaměstnance můţe zaměstnavatel pracovní poměr zrušit. Pracovní poměr sjednaný na dobu určitou končí uplynutím sjednané doby. Před uplynutím sjednané doby můţe takto sjednaný pracovní poměr skončit také ostatními způsoby (např. dohodou, výpovědí, okamţitým zrušením) za obecně stanovených podmínek. Pokračuje-li zaměstnanec s vědomím zaměstnavatele po uplynutí sjednané doby dále v konání prací, mění se takto sjednaný pracovní poměr na dobu určitou automaticky na pracovní poměr na dobu neurčitou. Smrt zaměstnance je právní událostí, která má za následek skončení pracovního poměru. Peněţitá práva zaměstnance jeho smrtí nezanikají. Aţ do výše trojnásobku jeho průměrného měsíčního výdělku přecházejí mzdová práva postupně na jeho

-93-


manţela, děti a rodiče, pokud s ním ţili v době smrti ve společné domácnosti. Není-li uvedených osob, stávají se tato práva předmětem dědictví. Neplatné rozvázání pracovního poměru Ţalobu na neplatné rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamţitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou můţe zaměstnavatel i zaměstnanec uplatnit u soudu. Lze tak učinit nejpozději ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit. Pouze soud můţe rozhodnout, zda rozvázání pracovního poměru bylo platné či neplatné a o nárocích z toho vyplývajících. Odstupné Odstupné je určitá forma „odškodnění“ zaměstnance při ztrátě zaměstnání bez vlastního zavinění, které je poskytováno jako jednorázový peněţní příspěvek. I nadále odstupné přísluší zaměstnanci, který dostal z pracovního poměru výpověď z důvodů tzv. organizačních změn. V takovém případě, při skončení pracovního poměru přísluší zaměstnanci odstupné v nově stanovené výši nejméně trojnásobku průměrného výdělku. Nově odstupné přísluší i zaměstnanci, jehoţ pracovní poměr byl rozvázán výpovědí danou zaměstnavatelem ze zdravotních důvodů způsobených pracovním úrazem, nemocí z povolání (ohroţení touto nemocí) nebo dosaţením nejvyšší přípustné expozice. V takovém případě při skončení pracovního poměru podle nové právní úpravy přísluší zaměstnanci odstupné podstatně zvýšené a to ve výši nejméně dvanáctinásobku průměrného výdělku. Odstupné náleţí i v těch případech, kdy z uvedených důvodů dochází k rozvázání pracovního poměru dohodou. Výše odstupného je právní úpravou stanovena pouze v minimální výši, která je základem pro další moţné zvýšení. Dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr Zaměstnavatelé budou moci i nadále zabezpečit plnění některých svých úkolů prostřednictvím dohod, jestliţe to pro ně bude např. účelnější nebo hospodárnější. Dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr lze sjednávat jak s osobami, které v pracovním poměru nejsou, tak i s osobami, které v pracovním poměru jsou.

-94-


Podle nové právní úpravy se na práci konanou na základě dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr vztahuje obecná úprava pro výkon práce v pracovním poměru s některými výjimkami, pokud jde o odstupné, pracovní dobu a dobu odpočinku, překáţky v práci na straně zaměstnance, skončení pracovního poměru, odměnu z dohody. Právní úprava dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr rozlišuje dvě dohody: dohodu o provedení práce (do 150 hodin práce pro jednoho zaměstnavatele ročně) a dohodu o pracovní činnosti (limitem je polovina průměru stanovené týdenní pracovní doby - ten se posuzuje za celou dobu, na kterou byla dohoda uzavřena, nejdéle však za období 52 týdnů). Dohodu o pracovní činnosti je zaměstnavatel povinen uzavřít písemně, jinak je neplatná. Pracovní doba, přestávky Pracovní

doba

je

doba,

v níţ

je

zaměstnanec

povinen

vykonávat

pro

zaměstnavatele práci. Nově se jako pracovní doba dále posuzuje jakákoli doba přítomnosti zaměstnance na pracovišti, v níţ je zaměstnanec na pracovišti připraven k výkonu práce podle pokynů zaměstnavatele (úprava souvisí se zrušením pracovní pohotovosti na pracovišti). Doba odpočinku je doba, která není pracovní dobou. Pracovní pohotovostí je doba, v níţ je zaměstnanec připraven k případnému výkonu práce podle pracovní smlouvy, která musí být v případě naléhavé potřeby vykonána nad rámec jeho rozvrhu pracovních směn. Podle nové právní úpravy můţe být pracovní pohotovost jen na jiném místě dohodnutém se zaměstnancem, odlišném od pracovišť zaměstnavatele. Prací přesčas je práce konaná zaměstnancem na příkaz zaměstnavatele nebo s jeho souhlasem nad stanovenou týdenní pracovní dobu vyplývající z předem stanoveného rozvrţení pracovní doby a konaná mimo rámec rozvrhu pracovních směn.

-95-


Délka stanovené týdenní pracovní doby nesmí být delší neţ 40 hodin týdně. Stanovená pracovní doba můţe být zkrácena bez sníţení mzdy pod stanovený rozsah, stejně jako podle dosavadní právní úpravy. Zkrácení můţe obsahovat pouze kolektivní smlouva nebo vnitřní předpis. Zaměstnavatel můţe se zaměstnancem sjednat kratší pracovní dobu. V takovém případě bude zaměstnanci příslušet mzda odpovídající této kratší pracovní době. Pracovní dobu rozvrhuje zaměstnavatel a určuje začátek a konec směn, zpravidla do pětidenního pracovního týdne. Přitom bere na zřetel, aby rozvrţení pracovní doby nebylo v rozporu s podmínkami bezpečné a zdraví neohroţující práce. Zaměstnanec je povinen být na začátku směny na svém pracovišti a odcházet aţ po skončení směny. Pracovní dobu zaměstnavatel můţe moţné rozvrhnout rovnoměrně a nerovnoměrně: rovnoměrné rozvrţená pracovní doba - rozvrhuje se na jednotlivé týdny, délka směny nesmí přesáhnout 9 hodin. Do směny se nezahrnuje práce přesčas ani přestávky v práci. Nerovnoměrně rozvrţená pracovní doba – pracovní doba v jednotlivých týdnech a jí odpovídající rozvrh směn nejsou stejné, délka směny nesmí však překročit 12 hodin. Průměrná týdenní pracovní doba bez práce přesčas nesmí za určité období přesáhnout stanovenou týdenní pracovní dobu. Toto období můţe činit nejvýše 26 týdnů po sobě jdoucích. V kolektivní smlouvě je moţné toto tzv. vyrovnávací období prodlouţit na 52 týdnů po sobě jdoucích. Zaměstnavatel je povinen vypracovat písemný rozvrh týdenní pracovní doby předem na celé období, na které má být pracovní doba nerovnoměrně rozvrţena a předat jej zaměstnanci nejpozději 2 týdny před začátkem období, na něţ je rozvrţena. Pruţná pracovní doba umoţňuje zvýšení efektivnosti práce zaměstnanců i lepší zabezpečení jejich individuálních potřeb. O zavedení pruţné pracovní doby rozhoduje zaměstnavatel. Nová právní úprava stanoví, ţe pruţné rozvrţení pracovní doby je moţné jak při rovnoměrném, tak při nerovnoměrném rozvrţení pracovní doby. Uskutečňuje se jako denní, týdenní, popřípadě čtyřtýdenní forma.

-96-


Při pruţném rozvrţení pracovní doby zaměstnavatel stanoví tzv. „základní pracovní dobu“, tj. dobu kdy je zaměstnance povinen být na pracovišti (např. od 9 do 15 hodin) a dále stanoví „volitelnou pracovní dobu“ na začátek a konec pracovní doby tak, aby délka směny nepřesáhla 12 hodin (např. od 6 do 18 hodin). Zaměstnanec si volí sám začátek a konec pracovní doby v jednotlivých dnech v rámci volitelné pracovní doby. Nová právní úprava vymezuje zcela nový institut – „konto pracovní doby“. Tato úprava

je

v novém

zákoníku

práce

zakotvena

na

základě

poţadavků

zaměstnavatelů, aby měli moţnost pruţně reagovat v oblasti pracovní doby a její úpravy na měnící se potřebu práce v závislosti na změnách v odbytu jejich výrobků, poptávce po sluţbách aj. Konto pracovní doby představuje jiný způsob nerovnoměrného rozvrţení pracovní doby. Úprava můţe být stanovena kolektivní smlouvou, pokud nepůsobí u zaměstnavatele odborová organizace, tak vnitřním předpisem. Přestávka v práci na jídlo a oddech - zaměstnavatel je povinen ji zaměstnanci poskytnout nejpozději po 6 hodinách nepřetrţité práce v trvání nejméně 30 minut. Zaměstnancům ve věku do 18 let musí být tato přestávka poskytnuta vţdy a to nejpozději po 4,5 hodinách nepřetrţité práce. Přestávky nelze poskytovat na začátku a konci pracovní doby a nezapočítávají se do pracovní doby. Přestávku v práci na jídlo a oddech lze rozdělit do několika částí v trvání nejméně 15 minut. Poskytnutí přiměřené doby na oddech a jídlo - při pracích, které nemohou být přerušeny, musí být zaměstnanci poskytnuta přiměřená doba na oddech a jídlo. Tato doba se započítává do pracovní doby. Bezpečnostní přestávka – se poskytuje v případech, které stanoví zvláštní právní předpis (např. při monotónní činnosti u pásové výroby, řidičům). Pokud má zaměstnanec na tuto přestávku právo, započítává se do pracovní doby a zaměstnanci za ni přísluší mzda. V nové právní úpravě se upravuje souběh přestávek v práci na jídlo a oddech s bezpečnostními přestávkami tak, ţe připadne-li

-97-


bezpečnostní přestávka na dobu přestávky na jídlo a oddech, započítá se přestávka v práci na jídlo a oddech do pracovní doby. Dovolená Zákoník práce rozlišuje dovolenou za kalendářní rok a její poměrná část, dovolenou za odpracované dny a dodatkovou dovolenou. Podmínkou pro vznik práva na dovolenou za kalendářní rok je, aby zaměstnanec za nepřetrţitého trvání pracovního poměru k témuţ zaměstnavateli konal práci alespoň 60 dnů v kalendářním roce. Za odpracovaný den se povaţuje den, v němţ zaměstnanec odpracoval převáţnou část směny, části směn odpracované v různých dnech se nesčítají. Pokud pracovní poměr zaměstnance k zaměstnavateli netrvá po dobu celého kalendářního roku, vznikne mu nárok na poměrnou část dovolené za kalendářní rok, rovněţ za podmínky odpracování alespoň 60 dnů. Poměrná část dovolené činí za kaţdý celý kalendářní měsíc nepřetrţitého trvání pracovního poměru jednu dvanáctinu dovolené za kalendářní rok. Právo na poměrnou část dovolené zaměstnanci vznikne pouze tehdy, pokud pracovní poměr trval celý kalendářní měsíc. Základní výměra dovolené činí nejméně čtyři týdny v kalendářním roce. Zaměstnanec, který neodpracuje v kalendářním roce alespoň 60 dnů, má právo na dovolenou za odpracované dny v délce jedné dvanáctiny dovolené za kalendářní rok za kaţdých 21 odpracovaných dnů v příslušném kalendářním roce. Platí, ţe jestliţe zaměstnanec odpracoval 59 dnů, má nárok na dovolenou za odpracované dny v délce dvou dvanáctin, jakmile odpracuje 60 dnů má nárok na dovolenou za kalendářní rok nebo její poměrnou část, reţim podle právní úpravy dovolené za odpracované dny se nepouţije. Dobu čerpání dovolené určuje zaměstnavatel podle rozvrhu čerpání dovolené. Doba čerpání dovolené by měla být určována zpravidla vcelku a do konce toho kalendářního roku, ve kterém právo na dovolenou vzniklo. Poskytuje-li se dovolená

-98-


v několika částech, musí alespoň jedna část činit nejméně 2 týdny vcelku, pokud se zaměstnavatel se zaměstnancem nedohodnou na jiné délce čerpání. Zaměstnavatel je povinen oznámit dobu čerpání dovolené zaměstnanci písemně alespoň 14 dnů předem, mohou se však dohodnout na kratší době. Povinnost zaměstnavatele informovat zaměstnance Účelem práva na informace a projednání je, aby zaměstnavatel informoval své zaměstnance a projednal s nim stanovené okruhy otázek (např. ekonomickou a finanční situaci zaměstnavatele, opatření v souvislosti s hromadným propouštěním), které se buď přímo, či nepřímo mohou dotýkat kaţdého zaměstnance. Zákon ukládá zaměstnavateli povinnost informovat zaměstnance a jednat s nimi přímo, tj. individuálně s kaţdým zaměstnancem, pokud u něj nepůsobí odborová organizace, rada zaměstnanců nebo zástupce pro oblast bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Zaměstnanec by měl informace dostávat vhodným způsobem a také v dostatečném předstihu, před tím, neţ zaměstnavatel přistoupí k uvaţovaným opatřením (např. restrukturalizace podniku a s ní spojené propouštění zaměstnanců).

Vzhledem

k potřebě

zajistit

ochranu

zaměstnavatele

působícího

zpravidla

v konkurenčním prostředí, je stanoven okruh tzv. důvěrných formací, jejíchţ poskytnutí můţe ohrozit nebo poškodit činnost zaměstnavatele. Informace o skutečnostech chráněných podle zvláštních právních předpisů není zaměstnavatel povinen podávat nebo projednávat. Zaměstnanci mají právo být informováni zejména o ekonomické a finanční situaci svého zaměstnavatele a jejím pravděpodobném vývoji, o činnosti zaměstnavatele, jejím pravděpodobném vývoji, jejích důsledcích na ţivotní prostředí a jeho ekologických opatřeních, o právním postavení zaměstnavatele a jeho změnách a vnitřním uspořádání, základních otázkách pracovních podmínek a jejich změnách. Zaměstnavatel je povinen projednat se zaměstnanci zejména svůj pravděpodobný hospodářský vývoj, zamýšlené strukturální změny, racionalizační nebo organizační

-99-


opatření, opatření ovlivňující zaměstnanost, zejména v souvislosti s hromadným propouštěním

zaměstnanců,

stav a strukturu

zaměstnanců,

základní

otázky

pracovních podmínek a jejich změny. U zaměstnavatele, u něhoţ nepůsobí odborová organizace, je moţné zvolit ke splnění uvedených povinností radu zaměstnanců popřípadě zástupce pro oblast bezpečnosti a ochrany zdraví při práci.

3.6.

BEZPEČNOST A OCHRANA ZDRAVÍ PŘI PRÁCI

Bezpečnost a ochrana zdraví při práci (dále jen BOZP) je průřezový obor, který se týká nejen všech pracovních činností bez ohledu na obor podnikání, ale zahrnuje i celou řadu specifických pravidel pro jednotlivé obory nebo činnosti. Pravidla na obecné i méně obecné úrovni jsou obsaţena v mnoha právních předpisech a technických normách. Na základě Zákoníku práce – zákon č. 262/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů má zaměstnavatel v oblasti bezpečnosti práce povinnosti uvedené v § 101 aţ § 108. Zaměstnavatel je povinen zajistit bezpečnost a ochranu zdraví zaměstnanců při práci s ohledem na rizika moţného ohroţení jejich ţivota a zdraví, která se týkají výkonu práce. Péče o bezpečnost a ochranu zdraví při práci uloţená zaměstnavateli podle ZP nebo zvláštními právními předpisy je nedílnou a rovnocennou součástí pracovních povinností vedoucích zaměstnanců na všech stupních řízení v rozsahu pracovních míst, která zastávají.

-100-


Další důleţitá povinnost zaměstnavatele vyplývá z § 102 a týká se prevence rizik. Zaměstnavatel je povinen vyhledávat rizika, zjišťovat jejich příčiny a zdroje a přijímat opatření k jejich odstranění. V praxi není účelné, aby bylo vyhodnoceno

přílišné

mnoţství

rizik

s malou

pravděpodobností

skutečného

nebezpečí vzniku úrazu. Proto je nutné pravidelně kontrolovat úroveň bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a věnovat se zejména vyhodnocování a eliminaci rizik s nejvyšší pravděpodobností vzniku úrazu. Vyhodnocení rizik a prevenci rizik zaměstnavatel zajišťuje, pokud není sám odborně způsobilý, pracovníkem odborně způsobilým. Oblast školení, zdravotní péče, lékařských prohlídek, zvláštních pracovních podmínek, pouţívání bezpečnostních značek a signálů, ochranných pracovních prostředků, ochranných nápojů, povinností zaměstnavatele při pracovních úrazech a nemocech z povolání je obsahem § 103 aţ § 105 Zákoníku práce. Předpisy důležité pro tuto oblast: 

zákon č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů,



zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů,



zákon č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele, ve znění pozdějších předpisů,



Nařízení vlády č. 361/2007 Sb., který se stanoví podmínky ochrany zdraví zaměstnanců při práci včetně váhových limitů a energetického výdeje při manipulaci s materiálem,



Vyhláška Ministerstva zdravotnictví č. 288/2003 Sb. týkající se práce těhotných ţen a mladistvých,



Ustanovení ČSN 269030 o podmínkách ukládání materiálu ve skladových prostorách,



Osobní ochranné pracovní pomůcky je zaměstnavatel povinen poskytovat podle Zákoníku práce na základě metodiky uvedené v Nařízení vlády č. 495/2001 Sb. Povinností zaměstnavatele je i zajištění údrţby a čištění poskytnutých OOPP.,

-101-




Dále je také vhodné se seznámit s nařízením vlády č. 21/2003 Sb., kterým se stanoví technické poţadavky na osobní ochranné prostředky a nařízením vlády č. 405/2004,



Sb., kterým se stanoví vzhled a umístění bezpečnostních značek a zavedení signálu.



Kaţdý zaměstnavatel je také povinen provést kategorizaci prací u všech činností, které jsou u něho vykonávány. Tato povinnost je zakotvena v zákoně č. 258/200 o Ochraně veřejného zdraví a v zák. č. 432/2003 Sb.

Základní seznam dokumentace, který vyplývá ze zákonných předpisů a musí být ve firmě zpracován a uloţen mj. i pro případnou kontrolu: -

záznamy ze školení (osnova, časový plán/rozvrh, presenční listina, kdo školil, plán školení),

-

protokol o zhodnocení rizik pracoviště,

-

záznam o určení kategorií práce,

-

karty osobních ochranných prostředků, které se stanoví na základě výsledku zhodnocení rizik pracoviště,

-

místní řád skladu – kde je aktuální,

-

záznamy z kontrol a revizí - elektro, plyn, komíny, hromosvody, kotelny, zdvihací zařízen atd.,

-

záznamy o ostatních školeních (řidiči, obsluha vysokozdviţných vozíků, jeřábníci, vazači, svářeči),

-

plán školení,

-

plán revizí a údrţby,

-

záznam o zdravotních prohlídkách (kde jsou poţadovány),

-

kniha úrazů nebo jiný dokument vedení záznamů o úrazech a jejich hlášení

-102-


-

kniha regálů (kde je sklad s regály),

-

kniha regálů (kde je sklad s regály),

-

doklady o certifikaci přidělovaných osobních ochranných pomůcek a prostředků a jejich evidence,

-

technická dokumentace strojů a zařízení a případně místní provozní bezpečnostní předpis,

-

dokumentace o vybavení pracoviště prostředky k poskytnutí první pomoci a přivolání,

-

zdravotnická záchranná sluţba (tj. lékárnička, vyvěšená telefonní čísla, stanovený pracovník pro první pomoc a doplňování lékárničky),

-

doklad o dodrţování pracovní doby, přestávek na jídlo a oddych, bezpečnostních přestávek při řízení motorového vozidla (evidence docházky, kniha jízd).

Tento seznam není vyčerpávající. S ohledem na typ činnosti, strukturu organizace, charakter pracovišť a dalších faktorů se mohou některé povinnosti a dokumenty lišit. Stroje a technická zařízení pouţívaná ve skladech velkoobchodu – základní poţadavky BOZP Velkoobchod je obvykle vybaven nejen většími skladovacími prostorami (venkovními a vnitřními) neţ maloobchod, ale pouţívá pro manipulaci se zboţím i různou manipulační techniku. Manipulační vozíky Základními právními předpisy, která stanovují povinnosti zaměstnavatele pro tuto problematiku, jsou: a) Zákon č 65/1965 Sb. v platném znění (Zákoník práce), a b) Nařízení vlády č.378/2001 Sb., kterým se stanoví bliţší poţadavky na bezpečný provoz a pouţívání strojů, technických zařízení, přístrojů a nářadí.

-103-


Základní povinnosti zaměstnavatele – provozovatele manipulačních vozíků lze shrnout do několika následujících bodů:  provozovat pouze manipulační vozíky, které jsou bezpečné, tzn. např. při nákupu nových vyţadovat prohlášení o shodě se základními poţadavky NV,  shromáţdit a mít k dispozici průvodní dokumentaci, tzn. soubor dokumentů obsahující návod výrobce pro montáţ, manipulaci, opravy, údrţbu, výchozí a následné pravidelné kontroly a revize, pokyny pro případnou výměnu částí zařízení,  zpracovat nebo si nechat zpracovat místní provozní bezpečnostní předpis (nazvaný např. „Provozní řád“, „Místní řád skladu“, apod.) a stanovit v něm pracovní a technologické postupy pro pouţívání zařízení a pravidla pohybu zařízení a zaměstnanců na pracovištích zaměstnavatele,  zajistit provádění pravidelných kontrol, údrţby a prohlídek manipulačních vozíků v rozsahu stanoveném místním provozním bezpečnostním předpisem v termínu nejméně 1x za 12 měsíců (viz NV §4 odst. 2), pokud průvodní dokumentace nestanoví četnost a rozsah následných kontrol jinak!,  pověřit obsluhováním manipulačních vozíků pouze osoby odborně a zdravotně způsobilé, tzn., ţe kaţdý zaměstnanec, který obsluhuje manipulační vozík, musí být prokazatelně proškolen z 

obecné bezpečnosti práce,



bezpečnosti práce na konkrétním pracovišti,



bezpečného ovládání manipulačního vozíku, včetně pravidelné údrţby a běţných oprav podle návodu k pouţívání od výrobce;



Školení pravidelně opakovat a znalosti zaměstnanců obsluhujících manipulační vozíky ověřovat způsobem, který stanoví, stejně jako intervaly školení zaměstnavatel!

Jeřáby Základními

předpisy,

která

stanovují

problematiku, jsou:

-104-

povinnosti

zaměstnavatele

pro

tuto


a) ČSN ISO 12480-1, b) Nařízení vlády č.378/2001 Sb., kterým se stanoví bliţší poţadavky na bezpečný provoz a pouţívání strojů, technických zařízení, přístrojů a nářadí. Systém bezpečné práce jeřábu by měl zahrnovat, např.: 

Základní údaje o jeřábu, pro který je systém zpracován (typ, výrobce, výrobní číslo, skupinový reţim, ţivotnost, základní činnosti, apod.),



Údaje o obsluze (jeřábník, jeřábní-vazač, vazač, osoba pověřená k řízení provozu jeřábu),



Činnost jeřábu (např. pracovní reţim jeřábníka, způsob ovládání jeřábu, apod.),



Vázací prostředky (např. jejich kontroly a systém vyřazování),



Dokumentace jeřábu (provozní dokumentace včetně revizních zpráv)



Kontroly a údrţba jeřábu



Komunikační systém (např. hlavní zásady komunikace, způsob komunikace, apod.)

Povinnosti osoby pověřené řízením provozu jeřábu 

osoba pověřená zajišťuje bezpečný provoz jeřábu, např.:



výběrem vhodného jeřábu pro určené práce, určením příslušenství pro zdvihání břemen či demoliční práce,



stanovením bezpečného postupu,



zajištěním pravidelných denních kontrol před pouţitím jeřábu, inspekcí minimálně 1x ročně, revizní zkoušky 1x 2 roky, revizí elektro 1 x 2 roky při údrţbě a opravách jeřábu,



zajištěním školení zaměstnanců, jejich zácviku, seznámení s bezpečnostními předpisy, apod.,



zajištěním dozoru provozu jeřábu, bezpečnosti osob nezúčastněných přímo při provozu jeřábu,



zajištěním komunikačního systému, který bude pouţíván při činnosti jeřábu (zavedením značek a signálů) a zajištěním seznámení všech zaměstnanců, zúčastněných při činnosti jeřábu s tímto komunikačním systémem,

-105-




prováděním dalších činností.

Jeřábník musí být vyškolen (interval školení 1x rok), mít platný jeřábnický průkaz a být k obsluze jeřábu pověřen zaměstnavatelem. Vazač musí být vyškolen (interval školení 1x rok) a mít platný vazačský průkaz. Nakladače Pokud velkoobchody skladují a prodávají např. tuhá paliva, dřevo, kovové rudy, apod. pouţívají k tomu různé typy nakladačů, na které se vztahují ustanovení především těchto právních předpisů: a) Zákon č 65/1965 Sb. v platném znění (Zákoník práce), b) Vyhláška č.48/1982 Sb., kterou se stanoví základní poţadavky k zajištění bezpečnosti práce a technických zařízení c) Vyhláška č. 324/1990 Sb. o bezpečnosti práce a technických zařízeních při stavebních pracích, d) Nařízení vlády č.378/2001 Sb., kterým se stanoví bliţší poţadavky na bezpečný provoz a pouţívání strojů, technických zařízení, přístrojů a nářadí. Základní poţadavky na tato zařízení: 

veškerá převodová ústrojí musí být zabezpečena kryty,



pro zabezpečení chodu točivých části stroje platí: 

nahazování, shazování a pastování řemenů za chodu stroje, i jakékoliv jiné manipulace, ve vzdálenosti do 50 cm od běţících řemenů, jsou zakázány; spojování řemenů nýty nebo šrouby je rovněţ zakázáno,



hnací řemeny mezi strojem hnacím a hnaným musí být zabezpečeny ohrazením, které musí být upevněno a musí zamezovat přístup osob do nebezpečného prostoru na vzdálenost nejméně 50 cm; ohrazení musí být na viditelném místě opatřeno tabulkou „Pozor nebezpečí úrazu“ při zachování ochranné vzdálenosti,

-106-




řemeny a řemenice musí být na strojích zabezpečeny ochranným krytem, který musí být pevný nepoddajný; jeho upevnění na stroji musí být řešeno tak, aby byl z jedné strany pevně uchycen a aby bylo moţno jej odklopit nebo posunout, nikoliv úplně odstranit,



ozubená soukolí a vyčnívající konce hnacích a hnaných hřídelí, včetně pouzder kloubového hřídele, musí být zakryty,



kloubové hřídele mezi hnacím a hnaným strojem musí být po celé délce zakryty nebo opatřeny pouzdrem, které snese zatíţení 150 kp/cm2 bez trvalé deformace; nově dodávané stroje musí být vybaveny kloubovým hřídelem s netočivým vrutem;



je zakázáno zdrţovat se v dosahu otočného ramene nakladače,



nakladač musí být v pracovní poloze náleţitě podepřen k tomu určenými podpěrami,



obsluha nakladače smí být svěřena jen osobám starším 18 let, které byly pro tuto práci vyškoleny a mají řidičské oprávnění k řízení motorových vozidel skupiny „T“; pokud pracují se samochodnými nakladači, musí mít kvalifikaci jeřábníka.

Regálové zakladače Základními

předpisy,

která

stanovují

povinnosti

zaměstnavatele

pro

tuto

problematiku, jsou: a) ČSN EN 528, b) Nařízení vlády č.378/2001 Sb., kterým se stanoví bliţší poţadavky na bezpečný provoz a pouţívání strojů, technických zařízení, přístrojů a nářadí. Podmínky pro bezpečný provoz regálového zakladače je výrobce povinen uvést v „instrukční příručce“, jíţ se musí provozovatel řídit. Provozovatel/uţivatel je povinen zajistit: 

proškolení obsluhy regálového zakladače / regálových zakladačů a písemně ji / je pověřit jejich obsluhou,



všechny poţadované zkoušky ve stanovených intervalech,

-107-




údrţbu, kontrolu a zkoušení v intervalech a způsobem stanovených výrobcem,



kontrolu provozní bezpečnosti podle instrukční příručky výrobce, nejméně 1x rok.

Instrukční příručka výrobce obvykle obsahuje následující provozní poţadavky na regálové zakladače, např.: 

smí být pouţívány pouze k účelu, pro který byly určeny,



obsluhovány vyškolenými a písemně k obsluze pověřenými zaměstnanci,



bezpečnostní zařízení stroje nesmí být nefunkční ani být zneuţito,



obsluha stroje musí nejméně 1x za den prověřit řádnou funkci brzd, koncových spínačů a výstraţných zařízení; pokud se najde závada, nesmí být stroj pouţíván dokud není odstraněna,



nesmí být překročeno max. přípustné zatíţení stroje,



manipulované břemeno musí být uloţeno tak, ţe nebude moci spadnout, na stroji se volně pohybovat ani vyčnívat do prostoru,



u RZ s ručním řízením musí obsluha před opuštěním stroje vyjmout klíč ze spínače a zabránit neoprávněnému pouţití stroje,



u RZ s automatickým řízením smí být dostupný pouze jeden klíč nebo jedna sada klíčů,



v případě nebezpečí musí obsluha okamţitě opustit stroj,



a další.

Vlečky Pokud jsou velkoobchody, zejména jejich sklady (vnitřní nebo vnější), vybaveny vlečkou, musí být všechno, co je spojené s jejím pouţíváním, zapracováno do „vnitřního předpisu pro provozování vlečky“, nazvaného např. „vnitřní provozní řád vlečky“, apod., který musí být zcela v souladu s předpisy Českých drah, tzn. měl by obsahovat: 

základní ustanovení (určení stanic a jejich úloh, definování míst vzájemné přejímky vozů, informace o provozovateli dráţní dopravy na vlečce a spoluuţivatelů vlečky – pokud existují, úkoly výpravčího ČD a zaměstnanců směn – pokud se pracuje na směny, apod.),

-108-




podrobný popis vlečky,



organizace dopravního provozu,



organizace přepravního procesu,



povinnosti a odborná způsobilost zaměstnanců vlečky,



hlášení závad na dopravní cestě



hlášení a šetření nehod, pomoc při nehodách



plán vlečky



seznam zaměstnanců seznámených s tímto provozním řádem (i s podpisy)



apod.

Chladírny Základními předpisy, která stanovují povinnosti provozovatele chladíren a chladicích zařízení, jsou: a) Zákon č 262/2006 Sb., v platném znění (Zákoník práce), b) Vyhláška č.48/1982 Sb., kterou se stanoví základní poţadavky k zajištění bezpečnosti práce a technických zařízení, novelizováno vyhláškou č. 192/2005 Sb., c) Nařízení vlády č.378/2001 Sb., kterým se stanoví bliţší poţadavky na bezpečný provoz a pouţívání strojů, technických zařízení, přístrojů a nářadí, d) Nařízení vlády č.178/2001 Sb., ve znění NV č. 523/2002 Sb. a NV č.441/2004 Sb., kterými se stanoví podmínky ochrany zdraví zaměstnanců při práci, zrušeno a nahrazeno nařízením vlády č. 361/2007 Sb., e) Nařízení vlády č.101/2005 Sb. o podrobnějších poţadavcích na pracoviště a pracovní prostředí. Základní poţadavky na chlazené místnosti: 

nesmí zde pracovat osamocený pracovník bez kontroly déle neţ 1 hodinu,



uvnitř musí být umístěn vypínač elektrického osvětlení, jehoţ rozsvícení musí být signalizováno vně místnosti,



únikové cesty a cesty k hlásičům provozních nehod a poruch musí být stále volné a opatřeny nouzovým osvětlením,

-109-




musí být zajištěn bezpečný únik z těchto místností,



po skončení pracovní směny musí být chlazené místnosti zkontrolovány, zda v nich nejsou osoby, a musí být spolehlivě uzavřeny,



při trvale vykonávané práci (tj. po dobu delší neţ 4 hodiny za pracovní dobu) musí být zaměstnanci vybaveni osobními ochrannými pracovními prostředky (OOPP) a to ochrannou obuví s tepelně izolační podešví, rukavicemi, oděvem proti chladu, vyhřívanými vestami apod.,



jestliţe tepelně izolační vlastnosti ochranného oděvu nepostačují k zajištění tepelně neutrálních podmínek organizmu, musí být práce přerušována zaměstnancům

musí

být

umoţněn

odpočinek v ohřívárně

a

vytápěné

alespoň na 22°C, vybaveny sedacím nábytkem, stoly a věšáky na pracovní a ochranný oděv, 

na pracovištích, na nichţ je operativní teplota 4°C a niţší, musí být zřízeny ohřívárny s vybavením pro prohřívání rukou,



na pracovištích, na nichţ je operativní teplota od 10°C do 4°C, musí být zřízeny ohřívárny.

3.7.

PROTIPOŢÁRNÍ OCHRANA

Ustanovení § 3 zákona č. 133/1985 Sb. o poţární ochraně ve znění pozdějších předpisů a příslušná ustanovení vyhlášky MV ČR č. 246/2001 Sb. o poţární prevenci popisují zřízení a činnost preventivních poţárních hlídek. Seznam dokumentů, který musí být ve firmě zpracován a uloţen: 

dokumentace školení zaměstnanců, vedoucích pracovníků, poţárních hlídek tematický plán, presenční listina, kdo školil, plán školení,



dokumentace o začlenění do kategorie činnosti (poţární zpráva),



směrnice k zabezpečování poţární ochrany,



poţární řády pracovišť (musí být vyvěšeny),



poţární poplachové směrnice (musí být vyvěšeny),

-110-




evakuační plán v textové a grafické části (musí být 1x uloţen u přísl. Hasičského záchranného sboru, 1x v podniku),



tematický plán a časový rozvrh odborné přípravy poţárních hlídek,



poţární kniha (se zápisy – nejméně 1x za rok, ale obvykle 1x za 3 měsíce),



směrnice pro obsluhu elektrických spotřebičů,



směrnice a jmenovací dekret pro poţární hlídku,



záznamy z revizí

elektroinstalace,

elektrospotřebičů,

plynové

instalace

a

plynových spotřebičů včetně kouřovodů, poţární signalizace, hasících přístrojů, poţárních hydrantů, tlakových nádob a dalších zařízení. Tento seznam není vyčerpávající. S ohledem na typ činnosti, strukturu organizace, charakter pracovišť a dalších faktorů se mohou některé povinnosti a dokumenty lišit. Povinnosti podnikatelů v činnostech nebo objektech bez zvýšeného poţárního nebezpečí V první řadě je důleţité zdůraznit, ţe i pro podnikatele platí povinnosti všech fyzických osob z hlediska zákona o poţární ochraně. V činnostech nebo objektech bez zvýšeného poţárního nebezpečí platí pro právnické osoby a fyzické osoby podnikající navíc i tyto povinnosti: Podle charakteru předpokládaného poţáru a podle charakteru pouţívaných, zpracovávaných a skladovaných látek nebo materiálu obstarat přenosné hasící přístroje, a to na kaţdých započatých 400 m2 půdorysné plochy podlaţí objektu: 

jeden hasící přístroj s obsahem 6 kg hasícího prášku nebo halonu, nebo



dva hasící přístroje s obsahem 5 kg CO2, nebo



dva hasící přístroje s minimálním obsahem náplně 9 litrů vody nebo vodního roztoku pěnidla (pěnotvorný roztok).

Hasící přístroje: 

řádně, bezpečně a z hlediska poţární ochrany vhodně umístit,



chránit před poškozením a zneuţitím,

-111-




zabezpečit k nim volný přístup,



zabezpečit pravidelnou kontrolu, opravy a plnění,



neodkladně zařídit nahrazení vyřazených a nefunkčních hasících přístrojů provozuschopnými hasícími přístroji.

Obstarávat a zabezpečovat v potřebném mnoţství a druzích poţární techniku, hasící zařízení a hasební látky se zřetelem na poţární nebezpečí a udrţovat je v provozuschopném stavu. Provádět projektování, montáţ, opravy a revize zařízení pro odvod tepla a kouře, zařízení pro zásobování poţární vodou a stabilního a polostabilního hasícího zařízení za účasti osoby způsobilé pro tyto činnosti na základě proškolení výrobcem. Tuto způsobilost je povinna oprávněná osoba dokládat písemně. Oznámit bez odkladu hasičskému záchrannému sboru okresu kaţdý poţár, který vznikl v objektech, které vlastní nebo uţívají. Umoţňovat orgánům, které vykonávají státní dozor nebo preventivní poţární kontrolu provedení kontroly zajištění poţární ochrany a poskytovat jim poţadované podklady a informace. Zajišťovat pravidelné čištění a kontrolu komínů, kouřovodů a spotřebičů paliv v rozsahu a ve lhůtách stanovených v právních předpisech a odstraňovat zjištěné závady. Mít k dispozici poţárně technické charakteristiky vyráběných, pouţívaných, zpracovávaných nebo skladovaných látek a materiálů, nutných ke stanovení preventivních opatření k ochraně ţivota, zdraví a majetku. Dodrţovat návody a technické podmínky výrobce nebo obchodní organizace vztahující se k poţární bezpečnosti.

-112-


Informovat jednotky poţární ochrany, které jsou určené k prvnímu zásahu, o rizikových činnostech a poţárně nebezpečných látkách a materiálech provozovaných nebo nacházejících se v objektech, které vlastní nebo uţívají.

3.8.

METROLOGIE PO VSTUPU ČR DO EU

Zákon o metrologii V současnosti je oblast metrologie v ČR legislativně pokryta zákonem č. 505/1990 Sb. o metrologii ze dne 16. listopadu 1990. Tento zákon byl několikrát novelizován, prozatím naposledy zákonem č. 226/2003 Sb. K zákonu č. 505/1990 Sb. ve znění pozdějších předpisů existují dvě prováděcí vyhlášky Ministerstva průmyslu a obchodu, a to vyhláška č. 262/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 344/2002 Sb., kterou se zajišťuje jednotnost a správnost měřidel a měření a vyhláška č. 345/2002 Sb., kterou se stanoví měřidla k povinnému ověřování a měřidla podléhající schválení typu, pro coţ se zaţil souhrnný termín legální kontrola měřidel. Zákon č. 505/1990 Sb. definuje celkem 4 kategorie měřidel, z nichţ jsou pro vyuţití v obchodním styku nejdůleţitější kategorie pracovních měřidel stanovených (dále jen „stanovená měřidla“). Tato měřidla podléhají legální kontrole a jsou stanovena vyhláškou Ministerstva průmyslu a obchodu s ohledem na jejich význam v závazkových vztazích, například při prodeji, nájmu nebo darování věci, při poskytování sluţeb, nebo při určení výše náhrady škody, popř. jiné majetkové újmy nebo pro stanovení sankcí, poplatků, tarifů a daní nebo pro ochranu zdraví nebo pro ochranu ţivotního prostředí nebo pro bezpečnost při práci nebo při ochraně jiných veřejných zájmů chráněných zvláštními právními předpisy. Uvedení stanoveného měřidla na trh podle zákona č. 505/1990 Sb. probíhá ve dvou krocích. Nejdříve musí být typ měřidla schválen Českým metrologickým institutem (ČMI) a poté musí být kaţdé stanovené měřidlo prvotně ověřeno buď Českým

-113-


metrologickým institutem (ČMI) nebo některým autorizovaným metrologickým střediskem. Teprve poté můţe být měřidlo pouţíváno jako stanovené. Jedinou výjimkou, jsou váhy s neautomatickou činností, na něţ se při uvádění na trh zákon č. 505/1990 Sb. nevztahuje. Uvádění na trh se v tomto případě provádí některým z postupů podle zákona č. 22/1997 Sb. o technických poţadavcích na výrobky ve znění pozdějších předpisů a nařízením vlády č. 326/2002 Sb., kterým se stanoví technické poţadavky na váhy s neautomatickou činností. Vzhledem k překotnému vývoji posledních let a také vzhledem ke vstupu ČR do EU vznikla potřeba zcela nového zákona o metrologii. Uvádění měřidel na trh EU Vstupem ČR do EU nastala zásadní změna při uvádění některých stanovených měřidel na trh. V EU je uvádění stanovených měřidel na trh regulováno jednotnou evropskou legislativou (směrnicemi rady a to buď „nového“ nebo „starého“ přístupu). Pokud na příslušný druh měřidel neexistuje jednotná evropská legislativa, tak je uvádění měřidel na trh regulováno legislativou národní. Ale do všech zákonů o metrologii členských států EU a kandidátských zemí je vloţena tzv. uznávací klauzule (v ČR zákonem č. 226/2003 Sb.) Znění této klauzule je v českém právním řádu pro měřidla následující: „uznávají se metrologická zjištění provedená v jiné členské zemi EU, pokud zaručují metrologickou úroveň, jakou vyţaduje právní úprava v ČR.“ Směrnice nového přístupu V oblasti metrologie existuje prozatím jediná čistě metrologická směrnice nového přístupu. Je jí Směrnice Rady 90/384/EHS pro váhy s neautomatickou činností, která je do právního řádu ČR převzata nařízením vlády č. 326/2002 Sb. Váhy s neautomatickou činností jsou definovány jako váhy, které vyţadují zásah operátora během váţícího procesu, jde tedy o běţné obchodní váhy od vah pouţívaných v lékárnách, přes váhy pouţívané v obchodech s potravinami aţ po mostové váhy pro váţeni silničních vozidel. Váhy s neautomatickou činností je tedy moţné uvádět

-114-


na trh pouze podle výše uvedené směrnice, coţ v praxi znamená, ţe existuje pouze jediný EC certifikát schválení typu a kaţdá konkrétní váha musí být vyzkoušena a ověřena za určitých podmínek buď přímo u výrobce, nebo notifikovanou osobou. Takovou váhu pak je moţné uvést na trh v kterékoliv členské zemi EU. Směrnicí jsou definovány dvě značky, které musí být umístěny na štítku vah nebo v jeho blízkosti, podle nichţ lze jednoznačně poznat, ţe váhy splňují poţadavky Směrnice Rady 90/384/EHS. Jde o značky CE (značka shody) a černé M v zeleném poli (metrologická značka). Zde je příklad označení vah pouţívaný ve Spolkové Republice Německo.

Číslice 99 je dvojčíslím roku, ve kterém byla připojena značka shody a číslice 0104 je identifikačním číslem notifikovaného orgánu, který se podílel na posouzení shody. Pro další druhy měřidel se v EU připravuje další metrologická směrnice nového přístupu zkráceně nazývaná MID. Tato směrnice nahradí pro několik oborů měření stávající směrnice starého přístupu a po uplynutí přechodného období bude moţné uvádět na trh měřidla pouze podle této směrnice. V první fázi se směrnice MID bude týkat 10 druhů měřidel a to: 

vodoměrů na teplou i studenou vodu;



plynoměrů a přepočitávačů mnoţství plynu;



elektroměrů;



měřičů tepla;



měřicích systémů pro technické kapaliny;



automatických vah;



taxametrů;



měřidel délky a objemu;



měřiček délky, plochy a třísouřadnicových strojů;



analyzátorů výfukových plynů.

-115-


Zastavme se nyní chvíli nad výše uvedenou značkou CE. Tato značka se nazývá značka shody a můţe jí být označen pouze výrobek, který splní poţadavky všech směrnic nového přístupu, které se na něj vztahují. Vezmeme-li si jako příklad váhy s neautomatickou činností, pak označením CE výrobce prohlašuje shody se směrnicí pro váhy s neautomatickou činností 90/384/EHS, ale zároveň také se směrnicemi pro elektromagnetickou kompatibilitu 89/336/EHS a elektrickou bezpečnost 73/23/EHS. Směrnice starého přístupu V oblasti metrologie dosud platí řada směrnic starého přístupu, které jsou do českého právního řádu implementovány vyhláškami Ministerstva průmyslu a obchodu. Tyto směrnice jsou výrobci vyuţívány pouze v některých oborech, zejména pro plynoměry, vodoměry a průtokoměry pro kapaliny jiné neţ voda, coţ je dáno v některých případech jejich technickou zastaralostí. Bude-li měřidlo schváleno a prvotně ověřeno podle některé z těchto směrnic, bude moţné uvést jej na jednotný evropský trh a tedy i na český bez dalšího zkoušení a schvalování. Značka EHS schválení typu a značka prvotního ověření je stanovena v přílohách vyhlášky č. 332/2000 Sb. Grafická podoba EHS značky schválení typu vypadá např. pro Spolkovou Republiku Německo takto:

Písmeno D je identifikačním znakem státu, číslice 04 je dvojčíslím roku schválení a 9.123 je identifikační číslo schválení typu. Grafická podoba značky prvotního EHS ověření vypadá např. pro Spolkovou Republiku Německo takto:

Písmeno D je opět identifikačním znakem státu, číslice 0 je identifikačním číslem příslušného metrologického pracoviště a číslice 99 je dvojčíslím roku ověření měřidla.

-116-


Další certifikační systémy Souběţně se systémem uvádění měřidel na trh podle evropských směrnic existují další certifikační systémy, které jsou v některých ohledech výhodnější a které jsou také v případě některých oborů vyuţívány více neţ schvalování podle směrnic starého přístupu. Jde především o certifikační systém OIML, který se v posledním období výrazně rozvíjí. S certifikačním systémem OIML úzce souvisí WELMEC Type Approval Agreement, coţ je mezinárodní dohoda mezi zeměmi EU o uznávání výsledků posouzení provedených podle vybraných doporučení OIML. Základní podmínkou je, ţe v certifikátu schválení typu nebo v samostatném prohlášení o shodě musí být jednoznačně uvedeno, ţe měřidlo splňuje všechny poţadavky relevantního doporučení OIML. Uznávací klauzule Na základě české uznávací klauzule se po vstupu ČR do EU uznává platnost OIML certifikátů. Stejně tak jsou platné v ČR certifikáty vydané v zahraničí, pokud zaručují metrologickou úroveň vyţadovanou v ČR. Jde například o vnitrostátní schválení provedená v jiném členském státě EU nebo o certifikáty OIML. Nejvhodnějším nástrojem pro prokázání této úrovně je splnění poţadavků harmonizovaných technických norem nebo mezinárodních doporučení OIML. Nejde však o dogma a prokázat srovnatelnou metrologickou úroveň lze i jiným způsobem. Závěr Vstupem ČR do EU je tedy moţné bez jakýchkoliv dalších administrativních kroků nebo technických zkoušek uvádět stanovená měřidla na trh, avšak při dodrţení poţadavků daných evropskou legislativou popřípadě uznávací klauzulí. Odpovědnost za uvedení měřidla na trh přísluší převáţně výrobci popřípadě zplnomocněnému zástupci výrobce měřidla a není, jak tomu bylo v minulosti v ČR, část odpovědnosti

-117-


přenášena na metrologické orgány. V případě sporu musí výrobce popřípadě zplnomocněný zástupce doloţit, ţe měřidlo uvedl na trh v souladu s danými poţadavky a pokud se prokáţe opak, lze předpokládat na základě rozhodnutí soudu značné sankce. Je třeba si také uvědomit, ţe pouţívání a provoz měřidel nadále nespadá pod evropskou legislativu, ale řídí se legislativou národní, tedy zákonem č. 505/1990 ve znění pozdějších předpisů. Postupy při následném ověřování měřidel, dozoru apod. vstupem ČR do EU nedoznaly ţádných zásadních změn. Praktický dopad na podnikatele Podnikatelské subjekty, které při provozování své ţivnosti uţívají měřidla pro váţení či měření, by si měly ověřit, zda jimi uţívaná měřidla jsou v souladu se zákonem o metrologii

a

souvisejícími

předpisy.

Zvláštní

reţim

pak

platí

pro

váhy

s neautomatickou činností. Zvláštní pozornost by této oblasti měli věnovat dodavatelé měřidel. Jimi dodávaná měřidla musejí být v souladu platnými předpisy a pouze na dodavatelích leţí odpovědnost za uvedení měřidla na trh. Česká legislativa uznává platnost evropských směrnic a certifikátů.

3.9.

PROBLEMATIKA ELEKTROODPADU

Úvod Odpadové hospodářství je velice dynamický obor, který ovlivňuje široké spektrum subjektů, nakládajících s odpady, ale také subjekty účastnící se ţivotního cyklu výrobků před tím, neţ se stanou odpadem. V České republice má nakládání s odpady jiţ svou tradici, přesto kaţdá nová legislativní úprava týkající se problematiky odpadového hospodářství je vedena snahou o zlepšování stávajícího stavu.

-118-


V této souvislosti dochází také ke změně trendů nakládání s odpady a vyřazenými výrobky, které znamenají zvyšování preventivních opatření, minimalizaci vzniku odpadů a jiné způsoby financování podle principu „znečišťovatel platí“. V Evropské unii je přijímán soubor směrnic, které si kladou za cíl zaměřit se na určité typy odpadů zásadních z pohledu objemu či rizik pro ţivotní prostředí. Do tohoto souboru patří také směrnice č. 2002/96/EC o odpadu z elektrických a elektronických zařízení a směrnice č. 2002/95/EC o omezení pouţívání některých nebezpečných látek v elektrických a elektronických zařízeních. Jejich přijetí do národní legislativy České republiky bude znamenat změny ve způsobu sběru a dalšího nakládání s tímto odpadem a související evidencí, neboť povinnost spojená s těmito činnostmi je rozšířena také na dovozce a výrobce elektrických a elektronických zařízení. Pokud výrobci a dovozci elektrických a elektronických zařízení při vytváření systémů zpětného odběru a odděleného sběru těchto zařízení vyuţijí stávající infrastruktury měst a obcí pro nakládání s odpadem, můţe to znamenat posun ve způsobu financování nákladů spojených se sběrem, tříděním, vyuţíváním popř. odstraňováním odpadu z elektrických a elektronických zařízení, které končí v komunálním odpadu z obcí na výrobce a dovozce elektrických a elektronických zařízení. Právní

prostředí

České

republiky

v oblasti

odpadového

hospodářství

řeší

v současnosti problematiku nakládání s elektrickými a elektronickými zařízeními obecně. Povinnost zpětného odběru platí pouze pro chladničky pouţívané v domácnostech, a je platná jen pro chladničky prodané po 1. 1. 2003. V této legislativní oblasti ve vztahu k právu EU jsou připravovány významné změny. Zásadní změnou bude novela zákona o odpadech, která bude implementovat směrnici 2002/96/EC a směrnici 2002/95/EC o odpadech z elektrických a elektronických zařízení a o omezování pouţívání některých nebezpečných látek v elektrických a elektronických zařízeních. Implementace bude znamenat zavedení nových principů vedoucích k prosazování preventivních opatření a minimalizaci vzniku odpadů, jejich vyuţívání, a to přednostně materiálovému. Dále bude znamenat změny ve způsobu financování nákladů spojených s vytvořením systémů

-119-


sběru, třídění, vyuţívání a odstraňování odpadů z elektrických a elektronických zařízení. Částečně jsou cíle těchto směrnic zakotveny také v Plánu odpadového hospodářství České republiky. Pro odpady z elektrických a elektronických zařízení je zároveň zpracováván Realizační program k POH ČR. Podrobnější informace k elektroodpadu jsou uvedeny v samostatné odborné příručce InMP „Elektroodpad v maloobchodě“ Zákon o odpadech Samostatně není problematika odpadů z elektrických a elektronických zařízení řešena, způsob nakládání s elektrickými a elektronickými zařízeními a s odpadem z nich upravuje zejména zákon č. 185/2001 Sb. o odpadech (úplné znění je zveřejněno zákonem č. 106/2005 Sb., - zákon o odpadech byl mnohokrát novelizován). Ten stanovuje obecné podmínky nakládání s nimi zejména po ukončení jejich ţivotnosti, tedy ve chvíli, kdy se jich konečný uţivatel nebo spotřebitel chce zbavit nebo má povinnost se jich zbavit. Určuje také v obecné rovině principy, které mají vést k předcházení vzniku odpadů z těchto zařízení. Zákon o odpadech určuje povinnost přednostního vyuţívání odpadů obecně, a tato povinnost se pochopitelně týká také odpadů z elektrických a elektronických zařízení. Dále zákon o odpadech stanovuje způsob, jakým je kaţdý povinen se tohoto odpadu zbavovat tak, aby byly dodrţovány všechny právní předpisy na ochranu ţivotního prostředí tedy tak, ţe s těmito odpady bude nakládáno pouze v zařízeních, která jsou k nakládání s odpady určena. Obecně také ukládá povinnosti původcům odpadu. Ve chvíli, kdy se zbavuje elektrického nebo elektronického zařízení občan na území obce, je původcem tohoto odpadu obec. Výjimku z tohoto ustanovení zákona mohou, podle zavádění nových principů do odpadového hospodářství, tvořit v současné době z elektrických a elektronických zařízení pouze chladničky pouţívané v domácnostech a výbojky a zářivky. Reţim jejich nakládání upravuje ustanovení zákona o odpadech v části V., které se týká zpětného odběru těchto zařízení, neboť dle tohoto ustanovení mají výrobci a dovozci (dále jen „povinné osoby“) chladniček pouţívaných v domácnostech, výbojek a zářivek (i jiných komodit, které nemají vztah

-120-


k elektrickým a elektronickým zařízením a nejsou předmětem směrnice 2002/96/EC) povinnost zajistit jejich zpětný odběr. Tento zpětný odběr musí být proveden bez nároku na úplatu od spotřebitele, tedy občana, přičemţ místa kam můţe spotřebitel tato zařízení odkládat (dále jen „místa zpětného odběru“) musí být stejně dostupná jako místa jejich prodeje. Povinné osoby mohou na základě písemné dohody s obcí vyuţít ke splnění své povinnosti zajištění zpětného odběru vyuţít systém sběru a třídění komunálních odpadů stanovený touto obcí. Povinné osoby pak musí zajistit vyuţití nebo odstranění zpětně odebraných pouţitých výrobků v souladu se zákonem o odpadech a prováděcími právními předpisy. Další podrobnosti způsobu provedení zpětného odběru upravuje

vyhláška

Ministerstva ţivotního prostředí. Definuje zpětný odběr jako odebrání pouţitých výrobků povinnými osobami od spotřebitelů bez nároku na úplatu za účelem jejich vyuţití nebo odstranění s tím, ţe se zpětný odběr nevztahuje na výrobky, se kterými bylo nakládáno jako s odpadem jiţ před jejich předáním povinné osobě. Z těchto ustanovení tedy vplývá, ţe zákon a navazující vyhláška umoţňuje spolupráci povinných osob a obcí při zajišťování zpětného odběru, ovšem pouze pokud obec nebude s těmito zařízeními nakládat jako s odpadem, ale jako s výrobky, a to do chvíle předání povinné osobě nebo osobě oprávněné k dalšímu nakládání s nimi. Disproporce těchto ustanovení je nasnadě, neboť je v rozporu s obecnými ustanoveními zákona o odpadech. Tato vyhláška určuje, ţe na základě písemné dohody mezi obcí a povinnou osobou, zabezpečuje obec v rámci svého systému pro povinnou osobu shromaţďování, sběr, přepravu, třídění těchto výrobků, které ovšem smí předat pouze osobě oprávněné, tedy nikoliv povinné osobě. Přechod vlastnictví ke zpětně odebraným výrobkům ţádné ustanovení právních předpisů neřeší, i kdyţ z pohledu zákona o odpadech je podstatný v souvislosti s původcovstvím odpadu a zejména povinností, které z tohoto statutu vyplývají. Vyhláška také upravuje míru četnosti míst zpětného odběru. Za dostatečně dostupná se povaţují místa zpětného odběru v případě, ţe je stanoveno minimálně jedno místo zpětného odběru v kaţdé obci nebo v kaţdém městském obvodě nebo městské části, kde se nacházejí prodejny těchto výrobků. Pro hlavní město Prahu to

-121-


tedy znamená, ţe za předpokladu, ţe se v kaţdé městské části vyskytují prodejní místa chladniček pouţívaných v domácnosti, zářivek a výbojek, musí se také v kaţdé městské části vyskytovat místa zpětného odběru těchto zařízení, a to bez ohledu na skutečnost je-li uzavřena písemná dohoda mezi městem a povinnými osobami či nikoli. Nakládání s chladničkami, mrazáky a jejich kombinacemi, popř. klimatizačními zařízeními obsahujícími regulované látky (HCF, CFC) je dále upraveno zákonem o ochraně ovzduší a navazující vyhláškou Ministerstva ţivotního prostředí. Tyto právní úpravy stanovují povinnosti mimo jiné při znovuzískávání pouţitých regulovaných látek a principy pro zamezení jejich úniku do ovzduší. Regulované látky je nutno získávat za pouţití nejlepší dostupné technologie z hlediska ochrany ţivotního prostředí a ekonomické přijatelnosti, přičemţ příloha č. 12 k této vyhlášce určuje závaznou technologii pro znovuzískávání regulovaných látek, způsob jejich evidence a kontroly. To klade na kaţdého původce odpadu, který obsahuje regulované látky, povinnost předat tento odpad osobě oprávněné jak podle zákona o odpadech, tak pochopitelně podle zákona o ovzduší. Technické poţadavky na chladící zařízení jsou stanoveny v nařízení vlády. Tento legislativní podklad také blíţe specifikuje pojem chladící zařízení, chladnička a mraznička. Obecné poţadavky na zařízení k vyuţívání a odstraňování, sběru a výkupu mimo jiné také odpadu z elektrických a elektronických zařízení určuje také vyhláška ministerstva ţivotního prostředí o podrobnostech nakládání s odpady. Tato vyhláška dále určuje povinnosti při skladování odpadu, způsobu vedení průběţné evidence odpadů, způsobu vedení evidence při přepravě nebezpečných odpadů, kterými některý odpad z elektrických a elektronických zařízení, vyskytující se v komunálním odpadu nepochybně je.

-122-


Plán odpadového hospodářství ČR Podle analytické části POH, tedy z Vyhodnocení stavu odpadového hospodářství České republiky je v ČR je vyřazeno cca 7 kg /obyv./rok elektrických a elektronických zařízení ve struktuře: 

audio-video technika 2 kg/obyv./rok;



domácí a s nimi srovnatelné přístroje 4,4 kg/obyv./rok a



výpočetní technika 0,6 kg/obyv./rok.

V absolutních číslech to představuje například přibliţně 340 000 televizorů, přibliţně 300 000 chladniček a mrazniček a přes 1 milion mobilních telefonů. Plán odpadového hospodářství České republiky také hodnotí stav odpadového hospodářství v ČR ve vztahu k úkolům a cílům stanovených v předpisech EU. ČR se zavázala do data vstupu do EU převést poţadavky předpisů ES do národní legislativy. Nová legislativa v oblasti odpadového hospodářství jiţ plně respektuje poţadavky příslušných směrnic. Novým zákonem o odpadech byly zejména odstraněny některé rozdíly v základních definicích, byla stanovena hierarchie nakládání s odpady, zpřesněny podmínky pro provoz zařízení k vyuţívání, odstraňování, sběru a výkupu odpadů a zavedena povinnost zpracování plánů odpadového hospodářství, coţ jsou jedny z hlavních poţadavků směrnice o odpadech č. 75/442/EHS v platném znění. Rovněţ většina ostatních směrnic ES je jiţ transponována do právních předpisů ČR a zapracovávají se další, např. směrnice o vozidlech s ukončenou ţivotností a směrnice o odpadních elektrických a elektrotechnických zařízení (OEEZ). V současné době je Plán odpadového hospodářství zpracováván na úrovni jednotlivých krajů.

-123-


Přehled cílů stanovených v Plánu odpadového hospodářství ČR ve vztahu k odpadům z elektrických a elektronických zařízení

Poř. číslo

Umístění v textu

Definice cíle

Typ cíle

bod č. zvýšit

úroveň

vyřazených 22

3.6. písm i)

sběru

tříděných

elektrických

a

elektronických zařízení na 4 kg na dílčí cíl osobu za rok z domácností do 31. 12. 2006 dosáhnout

u

velkých

domácích

spotřebičů a automatických výdejních stojanů

vyuţití

průměrné 23

3.6. písm j)

minimálně

hmotnosti

80

%

pouţitého

spotřebiče a opakovaně pouţít

dílčí cíl

nebo recyklovat materiály, látky a součásti z nich v rozsahu minimálně 75 % průměrné hmotnosti spotřebiče do 31. 12. 2006; dosáhnout technologie

u

zařízení a

informační

komunikačních

spotřebitelských

zařízení

a

vyuţití

minimálně 75 % průměrné hmotnosti 24

3.6. písm k)

pouţitého spotřebiče a opakovaně dílčí cíl pouţít nebo recyklovat materiály, látky a součásti z nich v rozsahu minimálně 65 % průměrné hmotnosti spotřebiče do 31. 12.2006

25

3.6. písm l)

dosáhnout

u

malých

spotřebičů,

osvětlovacích

-124-

domácích zařízení,

dílčí cíl


elektrických a elektronických nástrojů, hraček a přístrojů pro monitorování a regulaci vyuţití minimálně 70 % průměrné hmotnosti pouţitého spotřebiče a opakovaně pouţít nebo recyklovat materiály, látky a součásti z nich v rozsahu minimálně 50 % průměrné hmotnosti pouţitého spotřebiče do 31. 12.2006 dosáhnout opětovného pouţití nebo recyklace materiálů, látek a součástí z 26

3.6. písm m) výbojek v rozsahu minimálně 80 % dílčí cíl hmotnosti pouţitého spotřebiče do 31. 12.2006;

Situace v zemích Evropské unie Systémy sběru a zpracování odpadních elektrických a elektronických zařízení jsou zavedeny celostátně v Norsku, Švédsku, Dánsku, Holandsku a Belgii (a rovněţ ve Švýcarsku). V Rakousku je celostátní systém zaveden pouze u chladniček a mrazniček, v ostatních výše zmiňovaných zemích se nakládá se všemi druhy odpadů z elektrických a elektronických zařízení. Velká Británie, Irsko, Řecko, Lucembursko zatím nemají nebo připravují legislativní a implementační kroky ke splnění poţadavků EU a nemají zatím rozběhnuty systémy sběru a zpracování elektrických a elektronických zařízení. Další údaje Další podrobnější údaje lze získat na webových stránkách Ministerstva ţivotního prostředí – www.env.cz, u společnosti APUSO plus a. s. na tel. č. 284 091 957 nebo na www.apusoplus.cz, na internetovém portálu www.waste.cz.

-125-


Praktický dopad pro podnikatele Podle součastného trendu „znečišťovatel platí“ se v oblasti odpadového hospodářství dá brzy předpokládat uplatnění řady principů vyplývajících ze schválené evropské směrnice, která bude v blízké budoucnosti uplatněna. Dovozci a výrobci elektrických a elektrotechnických zařízení tak mohou počítat, ţe brzy vstoupí v platnost nové právní předpisy, které jim dají povinnost podílet se na zacházení s odpady z elektrických a elektrotechnických zařízení, podobně jako tomu jiţ je v případě chladniček pouţívaných v domácnosti.

-126-


4.

SPECIFICKÁ ODBORNÁ PROBLEMATIKA OBORU – ŢIVNOSTI

4.1.

VELKOOBCHOD

Funkce velkoobchodu Velkoobchodní činnost představuje nákup zboţí ve velkém za účelem jeho prodeje maloobchodníkům,

pohostinským

zařízením,

drobným

výrobcům,

dalším

velkoobchodníkům, tzn. dalším podnikatelským subjektům, nikoli konečnému spotřebiteli. Mezi základní funkce velkoobchodu patří: a) přeměna úzkého výrobního sortimentu na sortiment obchodní: kompletace zboţí od různých výrobců a jeho úprava do podoby vhodné pro dodávky do maloobchodní sítě včetně dodatečné úpravy či dohotovení zboţí a tím zvýšení jeho uţitné hodnoty (např. dozrávání banánů, rozvaţování a balení zboţí atd.), b) plynulé zásobování odběratele v čase: udrţování takových skladových zásob, které umoţňují překonat časový nesoulad mezi rytmem výroby zboţí a jeho spotřebou, c) efektivní propojení míst výroby a prodeje konečnému spotřebiteli: velkoobchod jako

mezičlánek

mezi

místně

koncentrovanou

výrobou

a

rozptýleným

maloobchodem umoţňuje efektivnější, levnější uskutečňování distribučního procesu, d) marketingové funkce: velkoobchod ovlivňuje nabídku výroby, zprostředkovává výrobci informace o trhu a jeho vývoji a podílí se také na propagaci zboţí u maloobchodníka, e) kontrola jakosti zboţí: velkoobchod sleduje a kontroluje mnoţství a jakost dodávaného zboţí, jeho původ a další parametry a tím chrání spotřebitele a napomáhá korektnosti obchodního podnikání, f) včasná úhrada závazků vůči dodavatelům. Formy velkoobchodní činnosti Velkoobchodník můţe svou činnost uskutečňovat různou formou. Nejběţnější formou velkoobchodní činnosti je dodávkový velkoobchod. Velkoobchodník v tomto případě

-127-


nakupuje u výrobce, udrţuje skladové zásoby zboţí a podle objednávek uskutečňuje dodávky aţ do provozní jednotky maloobchodníka. Můţe přitom mít vlastní dopravu nebo pouţívat sluţeb dopravních (speditérských) firem. Maloobchodníkům často poskytuje široké spektrum dalších sluţeb – zajišťování propagačních a reklamních akcí, školení pracovníků odběratele v pouţívání výrobků, nabízí vybavení provozních jednotek odběratele (např. vybavení provozoven poskytujících sluţby), finanční sluţby v podobě poskytování úvěrů, leasingových sluţeb apod. Samoobsluţný velkoobchod – Cash & Carry – je orientován na místní obchodníky, kteří preferují osobní výběr zboţí přímo ve velkoobchodním skladu a jeho okamţitý odvoz vlastním dopravním prostředkem. Zákazníky jsou především drobní maloobchodníci, provozovatelé pohostinství, drobní výrobci a řemeslníci. Výhodou samoobsluţného velkoobchodu je moţnost osobního výběru zboţí a jeho okamţitý odběr a sníţení nákladů při malé velikosti objednávky. Při nabídce proto hraje významnou úlohu způsob prezentace zboţí ve velkoobchodní provozní jednotce. Zboţí je zaplaceno ihned při odběru, a to buď v hotovosti, nebo bezhotovostním převodem. Velkoobchodník odběrateli většinou neposkytuje úvěr. Výhodou pro velkoobchodníka je především okamţité placení, sníţení nákladů na dopravu a manipulaci se zboţím, vyřizování objednávek, reklamací. Na druhé straně je nutno počítat s vyššími náklady spojenými se skladováním, prezentací zboţí a jeho propagací. 4 Další

specifickou

formou

velkoobchodní

činnosti

je

regálový

velkoobchod.

Velkoobchodník v tomto případě dodává do maloobchodní jednotky bezplatně regály nebo stojany pro výstavku zboţí, které průběţně doplňuje. Maloobchodník platí velkoobchodníkovi za prodané zboţí smluvní cenu. Pro maloobchodníka má „V USA vznikly v 80. létech velké systémy Cash & Carry otevřené i pro individuální zákazníky pod názvem Buying Club, později převáţně Membership Warehouse Club. Tyto skladové kluby jsou částečně i maloobchodem. V roce 1990 tvořili individuální členové 40 % zákazníků. Za roční poplatek okolo 30 USD mohli nakupovat za jen mírně zvýšené velkoobchodní ceny. Členství bylo určitým způsobem omezováno – jen na zaměstnance, členy odborů, zaměstnance ve školství a městské správě. Tato omezení se uvolňují a skladové kluby zřizované koncem 90. let v Asii mají členství zcela volné. Oproti americké a evropské tradici zařazují do sortimentu i zařízení prodejen, pokladny, počítače apod.“ viz. Jindra, J., Praţská, L. a kol.: Obchodní podnikání. Retail Management, 2. přepracované vydání, Management Press, Praha, 2002, s. 41 4

-128-


regálový velkoobchod výhodu v omezení rizika spojeného s neprodejnými zásobami. S minimálním

rizikem si můţe

ověřit

atraktivnost

sortimentu.

Naopak pro

velkoobchodníka má tato forma velkoobchodní činnosti výhodu v moţnosti propagovat svou značku, lépe prezentovat nové výrobky, ovlivnit umístění regálu či stojanu v provozní jednotce. Nejméně náročná na rozsah potřebného kapitálového i materiálního vybavení je tzv. zprostředkovatelská forma.

Velkoobchodník v tomto případě neudrţuje ţádné

skladové zásoby. Pracuje často doma nebo v menší kanceláři. Soustřeďuje objednávky od svých odběratelů v maloobchodě a předává je dodavateli nebo naopak,

pro

dodavatele

vyhledává

maloobchodního

odběratele.

Dojednává

podmínky, které by vyhovovaly oběma stranám, a organizuje pohyb zboţí. Je-li k tomu zmocněn, můţe sám sjednávat obchod včetně pojištění, dopravy apod. Výrobce v takovém případě účtuje zprostředkovateli tzv. prodejní cenu výrobce, zpravidla včetně přepravného. Velkoobchodník účtuje maloobchodníkovi tzv. prodejní cenu velkoobchodu. 5 Druhy velkoobchodních skladů Velkoobchodní sklady lze z hlediska jejich výstavby rozdělit na: a) otevřené sklady – jde o oplocené nebo jinak vyznačené místo, na němţ lze skladovat zboţí, které nevyţaduje uzavřený prostor, b) polootevřené sklady – jsou jiţ zastřešené, ale nemají boční stěny, c) uzavřené sklady – mají celý obvodový plášť. Uzavřené sklady mohou být: a) přízemní – většinou s výškou do 4 m, b) halové – s výškou 4 – 8 m, c) výškové – s výškou 8 a více metrů, 5

Příkladem zprostředkovatelské formy velkoobchodní činnosti typické pro velké dodávky a větší odběratele je tzv. agenturní – traťový velkoobchod. Velkoobchodník v tomto případě organizuje dodávky z výroby maloobchodníkům nebo i dalším velkoobchodníkům, nezajišťuje přitom pohyb zboţí přes vlastní sklad. Tuto formu velkoobchodu pouţívají např. nákupní centrály, které zajišťují ve velkém dodávky pro své členy, častá je v zahraničním obchodě.

-129-


d) patrové – zboţí je tu uloţeno ve více podlaţích. Různé stavební řešení pak odpovídá pouţité skladové technologii a mechanizačním prostředkům, které podrobněji uvádíme dále. Z hlediska funkce skladu v zásobovacím systému pak můţeme sklady rozdělit na: a) obchodní sklady – nakupují zboţí od velkého počtu dodavatelů, přetvářejí výrobní sortiment na sortiment obchodní, který pak dodávají opět velkému počtu zákazníků, b) odbytové (výrobně odbytové) sklady – v daném případě jde o sklad odebírající od jednoho velkého výrobce a dodávající velkému počtu zákazníků, zakázky přitom mohou být doplněny dalším vhodným sortimentem, často komplementárního charakteru (např. nátěrové hmoty jsou doplněny nářadím pro řemeslníky), c) nákupní sklady – jejich funkcí je soustřeďovat příbuzné druhy zboţí od výrobců, např. pěstitelů zemědělské produkce v produkční oblasti, zboţí upravit a vytvářet z něj větší zásilky, které rozváţejí přímo maloobchodníkům, d) veřejné a nájemní sklady – veřejné sklady zajišťují pro zákazníky skladování zboţí, tzn. podle jeho pokynů provádějí i všechny skladové operace (příjem zboţí, skladování, expedice), nájemní sklady pouze pronajímají skladovou kapacitu, obvykle včetně manipulačního zařízení, e) tranzitní sklady – slouţí k překládce zboţí ve velkých dopravních uzlech, např. v přístavech, na ţelezničních překladištích, v místech zásobujících několik geograficky blízkých regionů apod.; zboţí přijmou, rozdělí a přeloţí na další dopravní prostředek vhodný pro dalšího odběratele, f) konsignační sklady – jsou zřizovány odběratelem u dodavatele, zboţí je přitom skladováno na účet a riziko dodavatele; odběratel zboţí odebírá podle potřeby, v určitém časovém odstupu za ně platí a případně ţádá o doplnění skladové zásoby; konsignační sklady jsou typické např. pro skladování náhradních dílů, v automobilovém průmyslu, u výpočetní techniky a dalších strojírenských výrobků. Podle stupně mechanizace můţeme rozlišit sklady:

-130-


a) ruční – v nichţ převaţuje ruční manipulace se zboţím, b) mechanizované – v jejich jednotlivých částech se pouţívají mechanizační prostředky, např. paletizační vozíky, c) vysoce mechanizované – jde o sklady vyuţívající mechanizační prostředky, případně i určité prvky automatizace, ve všech skladových operacích (příjmu, skladování i vyskladnění zboţí k expedici) přitom stále spolupracuje i člověk, d) automatizované a plně automatizované sklady – část nebo téměř všechny manipulační procesy jsou uskutečňovány automatizovaně; obvykle jde v první fázi o ukládání zboţí do skladu a následné vyskladňování. Hygienické předpisy Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 178/2002 ES ze dne 28. ledna 2002, kterým se stanoví obecné zásady a poţadavky potravinového práva, zřizuje se Evropský úřad pro bezpečnost potravin a stanoví postupy týkající se bezpečnosti potravin. Podle tohoto Nařízení je potravinářským podnikem veřejný nebo soukromý podnik, ziskový nebo neziskový, který vykonává činnost související s jakoukoli fází výroby, zpracování a distribuce potravin. Podle zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, je výroba uvádění potravin do oběhu tzv. činností epidemiologicky závaţnou a vztahují se na ně zvýšené nároky v oblasti hygieny. V § 21 zákona č. 258/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se stanoví: "Osoba provozující činnosti epidemiologicky závaţné“ a je povinna: a) dodrţovat zásady provozní hygieny upravené prováděcím právní předpisem, jakoţ i zásady osobní hygieny upravené prováděcím právní předpisem, pokud se sama účastní výkonu činností uvedených v § 19 odst. 2 větě první, b) kontrolovat uplatňování znalostí a zásad osobní a provozní hygieny podle § 20 písm. d) zaměstnanci a spolupracujícími rodinnými příslušníky a c) zajistit, aby výkonem činností epidemiologicky závaţných nedošlo k ohroţení nebo poškození zdraví fyzických osob infekčním nebo jiným onemocněním.

-131-


Skladování a ošetřování potravin Podmínky skladování potravin a dobu spotřeby určuje výrobce (značení na obalech), případně jsou stanoveny příslušnými prováděcími vyhláškami zákona č. 110/1997 Sb. o potravinách a tabákových výrobcích. Velikostí a členěním skladovacích prostor musí být vyřešeno oddělené skladování neslučitelných druhů potravin, zejména těch, které by mohly jiné potraviny nevhodně ovlivnit - u koření a aromatických sýrů např. pachem. Jednotlivé druhy zboţí musí být rozděleny podle charakteru výrobku a poţadavků na teplotu. Dostatečné vybavení (regály, police, závěsná zařízení) a způsob skladování musí zabezpečit odpovídající uloţení výrobků. Je třeba zajistit: 

prostorové oddělení,

 pouţívání krytých účelových skladovacích přepravek či krabic,  pouţívání nádob s víky nebo poklicemi,  pouţívání vhodného balení výrobků do fólií,  okamţité uzavírání obalů s nespotřebovanými surovinami po odběru jejich části,  aby potraviny nebyly skladovány na podlaze (vlhnutí, plesnivění),  aby potraviny nebyly krátkodobě umístěny venku (např. na rampě, v průjezdu apod.),  aby v případě pouţívání náhradních obalů bylo dbáno na jejich značení (nebezpečí záměny surovin),  udrţování čistoty a pořádku. Kaţdý sklad nebo prostory mají být vyuţívány pouze podle účelu, ke kterému jsou určeny! Často bývají zjišťovány nevhodné změny původně kolaudovaných místností, např. sklad provozovatelem změněn na kancelář bez zajištění odpovídajících podmínek ke skladování potravin. Tato zjištění mohou být a jsou oprávněně řešena ve správních řízeních se všemi moţnými důsledky včetně sankcí!

-132-


Z důvodu optimální funkčnosti chlazení by neměla být přeplňována chladicí a mrazicí zařízení, jejich kapacita by měla zajistit oddělené uchovávání potravin a pokrmů včetně rozpracovaných pokrmů i polotovarů, zchlazených a zmrazených pokrmů. Skladované výrobky mají být přehledně uspořádány pro moţnost jednoduché kontroly lhůty určené pro jejich spotřebu a má být dodrţována zásada „první do skladu, první ze skladu“ (FIFO – First In First Out). Nákup a objednávání zboţí Uzavírání kupní smlouvy Velkoobchodní článek uskutečňuje svůj nákup jak u výrobce, tak u jiných velkoobchodů, s nimiţ uzavírá kupní smlouvu. Kupní smlouvou se prodávající zavazuje dodat kupujícímu movitou věc (zboţí) a převést na něj vlastnické právo k této věci, kupující se zavazuje zaplatit kupní cenu. Kupní smlouva je platně uzavřena dohodou o předmětu koupě a o ceně. Vedle těchto povinných náleţitostí je účelné v kupní smlouvě dále specifikovat: a) dobu, místo a způsob předání zboţí a okamţik, kdy na kupujícího přejde vlastnictví a nebezpečí za škody: 

Dodací lhůtu lze stanovit jako o fixní dodávku, tzn. stanovení přesného dne nebo termínu v rámci určitého období, o termínovanou dodávku, např. do určité lhůty, o bezprostřední dodávku, coţ znamená dodávku do určité lhůty po obdrţení objednávky, o dodávku na odvolání, kdy nakupující dohodne, ţe rámcová objednávka v určitém rozsahu a časovém rozmezí bude konkretizována nakupujícím nebo jeho partnery (např. členy nákupního svazu);



Místo plnění má význam pro určení okamţiku, kdy přechází vlastnictví a tedy i nebezpečí z přepravy na odběratele. Veškeré náklady aţ na toto místo hradí dodavatel.

-133-


Mezi běţné standardy patří: o dodávka franco sklad či příjmová rampa odběratele (zejména při automobilové přepravě), o dodávka loco odesílací stanice (při přepravě po ţeleznici), o dodávka franco stanice určení, o dodávka franco rampa určení, o dodávka rampa dodavatele (přepravu hradí a zajišťuje odběratel). b) podmínky týkající se jakosti zboţí, záruka prodávajícího za tuto jakost a reklamační nároky; vhodné je předem dohodnout způsob, jak bude jakost zboţí ověřována – např. podle referenčních vzorků, podle technického popisu, podle normy výrobce, podle poţadavků odběratele apod.; c) provozně logistické podmínky - mezi tyto náleţitosti patří především způsob označení zboţí a přepravních obalů, velikost balení, pouţité přepravní prostředky a obaly, jejich způsob zpětného vracení či likvidace; d) cenové a platební podmínky - vedle nákupní ceny, která je povinnou náleţitostí kupní smlouvy, lze dohodnout také další obchodní sráţky a přiráţky vázané na velikost odebraného mnoţství, způsob a lhůtu placení apod.; platební podmínky stanovují způsob placení (v hotovosti, bezhotovostním převodem, akreditivem6) a termín úhrady (nejčastěji do určitého dnu po dodávce); e) sankce za porušení kupní smlouvy. Objednávání zboţí zákazníky Velkoobchodu se přirozeně týká také způsob, jakým zboţí nakupují a objednávají jeho zákazníci, především maloobchod. Přímý nákup ve výrobě je dnes charakteristický pouze pro některé druhy potravinářského zboţí nebo v případě nákupu u dovozce. Častější je nákup zboţí u samostatného velkoobchodu nebo v centrálních

skladech

velkoobchodní činnost.

podniků,

které

uskutečňují

jak

maloobchodní

tak

Mezi nejobvyklejší způsoby objednávání zboţí ze strany

maloobchodu patří:

Akreditiv je příkazem bance, aby vyplatila pověřené osobě nebo na určitý účet ve lhůtě splatnosti příkazu určený peněţní obnos. 6

-134-


a) písemné objednávky zasílané poštou, faxem nebo elektronickou poštou – často je pouţíván předtištěný formulář, obsahující jednotlivé druhy zboţí, v němţ prodejna uvádí objednávané mnoţství, případně další specifikaci zboţí, nebo je objednávka sestavena podle katalogu, b) telefonické objednávky – obvykle se následně písemně potvrzují, c) objednávky zasílané prostřednictvím internetu – k identifikaci objednávaného zboţí v tomto případě slouţí snímání čárového kódu, k němuţ se doplňuje objednávané mnoţství, d) návštěva obchodního zástupce velkoobchodu na prodejně – obchodní zástupce v tomto případě zpracovává objednávku spolu s vedoucím prodejny, a to buď v písemné podobě, za pouţití standardizovaného formuláře nebo v elektronické podobě; tato forma je relativně nákladná, ale umoţňuje uţší osobní kontakt mezi velkoobchodem

a

maloobchodní

prodejnou

včetně

snadnějšího

řešení

problematických situací (např. reklamací), usnadňuje získávání terénních informací o vývoji trhu, e) objednávka podle standardu – můţe probíhat buď jako písemná objednávka, kdy vedoucí prodejny uvádí do předtištěného formuláře aktuální stav zásob a velkoobchod jej doplňuje na předem dohodnutou výši, nebo jde o pravidelně se opakující standardní objednávku nejfrekventovanějších druhů zboţí, kterou lze doplnit jinou formou objednávky, f) objednávka ve vzorkovně velkoobchodu – je charakteristická zejména pro nepotravinářský sortiment, je sice náročná na čas a poměrně nákladná, umoţňuje však přímou prohlídku výrobků, prezentaci novinek; vzorkovny mohou být stálé, určitou obdobou jsou také pravidelné výběry pro sezónní kolekce např. na módních přehlídkách, výstavách nebo mimořádných prodejních akcích, g) nákup v samoobsluţném velkoobchodě – cash & carry - o kterém jsme se zmínili výše, h) objednávání zboţí formou elektronické výměny dat – EDI (electronic data interchange) – tato forma objednávání zboţí jiţ vyţaduje vybavení dodavatele i zákazníka vyspělou informační technologií včetně pracovníků, kteří mají potřebnou kvalifikaci; jde o situaci, kdy mezi sebou na straně dodavatele a

-135-


zákazníka

komunikují

aplikační

softwary,

které

si

předávají

v předem

dohodnutých formátech potřebná data. Písemná objednávka by měla vţdy obsahovat následující údaje: a) přesnou specifikaci (adresu) dodavatele, b) datum a číslo objednávky, c) druh zboţí, příp. ceníkové číslo, název zboţí, velikost, barvu apod. d) měrnou jednotku, v níţ je zboţí objednáváno (ks, kg, balení apod.), e) cenu za jednotku, f) objednávané mnoţství zboţí, g) celkovou cenu, h) adresu odběratele (např. prodejny), jeho razítko a podpis. Velkoobchodní provozní operace Základní význam pro efektivní výkon velkoobchodní činnosti má způsob, jakým uskutečňujeme velkoobchodní provozní operace: a) příjem zboţí – odběr zboţí od dodavatele, jeho fyzické a evidenční převzetí na sklad, b) skladování zboţí - zde hraje roli především výběr skladové technologie, c) výdej zboţí ze skladu, jeho kompletace podle objednávek zákazníků a příprava k expedici. Příjem zboţí Příjem zboţí zahrnuje činnosti spojené s a) příjmem zboţí od dodavatele spojeným s kontrolou zásilky a převzetím potřebných dokladů, b) přejímkou zboţí – provedení kvantitativní, kvalitativní, sortimentní a cenové kontroly přijatého zboţí a jeho přijetí do skladových zásob. Příjem zboţí od dodavatele (hrubá přejímka) zahrnuje kontrolu: a) zda je zásilka zjevně neporušena (např. neporušená plomba na nákladním autě),

-136-


b) převzetí dokladu, podle něhoţ se uskutečňuje dodávka - přepravního listu, dodacího listu, nákladního listu, faktury apod., c) kontrola shody údajů na přepravních obalech a průvodních dokladech, d) kontrola počtu manipulačních jednotek, případně brutto váhy a neporušenosti jednotlivých obalů. Odběr zboţí provádí pověřený pracovník velkoobchodního skladu v přítomnosti dodavatele nebo dopravce, kterému jej potvrzuje na dodacím listu. Vyskytnou-li se při odběru zboţí nesrovnalosti, je nutné sepsat o nich zápis, který přítomný zástupce dodavatele (dopravce) podepíše. Z logistického hlediska je nutné, aby prostory pro příjem zboţí umoţňovaly uloţení dodávky po dobu, neţ je moţné provést čistou přejímku a převzetí zboţí do skladových zásob (podle rytmu práce je nutné mít plochy pro uloţení dodávky alespoň po dobu 4 – 8 hodin i více). Přejímka zboţí (čistý příjem), která navazuje na odběr zboţí od dodavatele, zahrnuje jednak fyzickou přejímku, jednak přejímku evidenční. Fyzická přejímka - mnoţstevní, jakostní a sortimentní – se provádí ve skladu podle objednávky a dokladů, které jsou k dispozici při dodání zboţí – faktury a dodacího listu. Mnoţstevní přejímka porovnává skutečně dodané mnoţství s objednaným a účtovaným ve faktuře. Jakostní přejímka dodané výrobky porovnává s dohodnutým standardem. Tím bývá nejčastěji technická norma nebo jiný standard dohodnutý v kupní smlouvě. Jakostní přejímku je moţné provést výběrovým způsobem (namátkově vybereme z různých částí dodávky dvě aţ tři přepravní balení a z nich opět dvě aţ tři spotřebitelská balení nebo zkontrolujeme určité procento výrobků) nebo úplným způsobem, kdy se kontroluje kaţdý výrobek (např. u automobilů, klenotů).

-137-


Sortimentní kontrola se týká kompletnosti dodávky ve srovnání s objednávkou a fakturou. Po fyzické přejímce následuje přejímka evidenční (většinou se jiţ neuskutečňuje ve skladu). Provádí se opět podle objednávky, faktury a dodacího listu. Předmětem kontroly je fakturovaná cena dodaného zboţí, poskytnuté slevy, podmínky splatnosti a způsob provedení platby. Smyslem přejímky zboţí je odhalení případných závad v dodávce. Jestliţe se objeví mnoţstevní, jakostní, sortimentní nebo cenové nesrovnalosti, odběratel uplatní právo reklamace. Zde platí obecná ustanovení Obchodního zákoníku. Způsob řešení zjištěných rozdílů (např. smluvní pokuty za nedodrţení podmínek kupní smlouvy) je moţné upravit předem jiţ v kupní smlouvě. Přepravní prostředky a obaly Pomocí obalů a přepravních prostředků se vytvářejí tzv. manipulační jednotky – soubory zboţí, s nimiţ lze ručně nebo mechanizovaně (automatizovaně) manipulovat jako s jedním kusem. Zásadní význam pro efektivnost procesu přepravy a manipulace se zboţím má unifikace rozměrů manipulačních jednotek. Díky ní lze úsporně vyuţívat prostor a dosáhnout návaznosti jednotlivých druhů obalů a přepravních prostředků. Nejmenší manipulační jednotkou je zboţí ve spotřebitelském obalu. V ideálním případě lze spotřebitelské obaly uspořádat tak, aby beze zbytku vyplňovaly půdorys či prostor přepravních obalů: a) kartónů, přepravek, ukládacích beden, b) palet, c) roltejnerů, d) kontejnerů. Kartóny, přepravky, ukládací bedny, případně pytle či plastové přebaly představují přepravní obaly, které umoţňují ruční manipulaci. Poţaduje se, aby

-138-


procházely všemi články aţ do prodejny bez nutnosti je dále dělit. Většinou se poţaduje hmotnost do 15 kg (vzhledem k poţadavkům zákoníku práce na maximální hmotnost břemena, které mohou zdvihat ţeny). Přepravky a ukládací bedny jsou vhodné zejména tam, kde je lze opakovaně pouţívat, mohou kolovat mezi odběratelem a dodavatelem, můţeme je snadno udrţovat (umýt). Opakované pouţití sniţuje významně náklady na likvidaci obalů. Úspornější skladování prázdných obalů umoţňuje systém skládací bedny (boční stěny lze rozloţit).

Kartóny mají zase

význam při výstavce zboţí v prodejně – horní část můţe být oddělitelná a slouţit jako upoutávka, zboţí zůstává ve spodní části kartónu. Pro efektivní vyuţití prostoru je důleţité, aby byly přepravky, bedny či kartóny tzv. stohovatelné, je moţné je ukládat ve více vrstvách, a navíc i sloţit do tvaru navazujícího většího přepravního obalu, především na paletu. Paleta představuje nejvýznamnější prvek přepravního a skladovacího systému. Jde o nosnou plošinu se základními rozměry 800 x 1200 mm a výškou 170 mm (tzv. evropská paleta)7, která slouţí pro uloţení zboţí při jeho přepravě a skladování. Pro manipulaci s paletami jsou pouţívány nízkozdviţné nebo vysokozdviţné vozíky. Palety mají několik druhů: a) prostá paleta - má pouze tvar plošiny, b) ohradová paleta – obvykle kovová, opatřená svislými stěnami, z nichţ jedna je sklopná, c) skříňová paleta – obvykle kovová s ohradou a víkem, lze ji uzavřít a zaplombovat, d) dvojcestná – lze ji vozíkem nabírat ze dvou protilehlých stran, e) čtyřcestná – lze ji vozíkem nabírat z jakékoli strany. Pro upevnění nákladu na paletu se pouţívá přepáskování nebo uzavření nákladu do smrštitelné fólie. Celá manipulační jednotka je tak stabilnější a pevnější.

7

Od základních rozměrů palety je odvozena tzv. půlpaleta (800 x 600 mm) a dvojpaleta (1200 x 1600 mm). Vedle evropské palety existuje také paleta americká s rozměry 1000 x 1200 mm.

-139-


Roltejner představuje čtyřkolový vozík se dvěma pevnými nebo odnímatelnými bočními stěnami, které se většinou po naloţení přepáskují. Můţe mít také pevnou skříňovou nástavbou. Jeho rozměr odpovídá půlpaletě, tzn. 600 x 800 mm. S roltejnerem lze manipulovat jak ručně, tak pomocí nízkozdviţného vozíku. Kontejner je krytý přepravní prostředek většinou ve tvaru skříně s dveřmi a objemem větším neţ 1 m3. Pouţívá se především u dálkové přepravy kombinující např. přepravu

lodní

a

ţelezniční.

S kontejnerem

je

třeba

manipulovat

pomocí

mechanizovaných prostředků. Díky pevným stěnám jej lze stohovat dokonce aţ v šesti vrstvách. Hlavní výhodou kontejnerizace je výrazné zkrácení doby potřebné na nakládku a vykládku a také sníţení potenciálních ztrát na zboţí. Pevná konstrukce chrání zboţí proti poškození, kontejner lze navíc uzavřít a sníţit tak nebezpečí krádeţí. Skladování Na příjem zboţí navazuje další velkoobchodní operaci – skladování. Z hlediska návaznosti na příjem zboţí a následného průtoku zboţí lze sklady rozdělit na: a) průtokové – zboţí jimi prochází od příjmu po vyskladnění v jednom směru, činnosti příjmu a vyskladnění tedy probíhají na různých místech, b) hlavové – příjem i vyskladnění zboţí probíhají na téţe straně skladu, vzniká tak určité nebezpečí kříţení cest. U malých skladů s několika pracovníky nepředstavuje hlavové řešení toku zboţí problém. Výhodou je to, ţe vnitřní cesty zboţí jsou ve srovnání s průtokovým skladem kratší. Mechanizační prostředky ve skladech Mechanizační prostředky pouţívané ve skladech slouţí jednak ke skladování – především různé druhy regálů – jednak k manipulaci se zboţím, jeho ukládání do skladu a vyskladňování – paletizační vozíky, regálové zakladače, dopravníkové tratě.

-140-


Regály slouţí k ukládání manipulačních jednotek a palet. Jednotlivé druhy regálů se liší podle toho, jakým způsobem jsou v nich manipulační jednotky ukládány a jakým způsobem je řešen následně přístup k těmto manipulačním jednotkám. Regály lze rozdělit z tohoto pohledu na pevné a mechanizované (pohybující se). Pevné regály mohou mít následující podobu: a) policové regály – jsou vhodné při ruční obsluze, horní police nemá přesahovat výšku 2 m. Police mohou být kovové, dřevěné nebo plastové. Zboţí je na police ukládáno v základních manipulačních jednotkách – přepravkách, bednách, balících. b) příhradové regály – slouţí k umístění palet, místo police je regál tvořen pouze přední a zadní spojnicí mezi sloupy regálů, na kterou se paleta ukládá. c) konzolové regály - paleta se ukládá na konzoli ve tvaru L, která spojuje přední a zadní sloup regálu. Mechanizované regály jsou na rozdíl od předchozích určitým způsobem pohyblivé. Slouţí jak pro ukládání palet, tak pro ruční manipulaci. Jejich výhodou je lepší přístup k jednotlivým skladovacím jednotkám a také lepší vyuţití kapacity skladu. Mechanizované regály mohou být např.: a) výsuvné – vysouvají se do uličky, b) odsuvné – odsouvají se do stran a tak vytvářejí manipulační prostor, c) okruţní – jednotlivé sloupce regálů přejíţdějí do čela bloku, kde lze zboţí vyjmout, d) gravitační – palety nebo jiné manipulační jednotky v nich popojíţdějí po válečkových nebo kladičkových tratích. Místo, do kterého se ukládá manipulační jednotka či paleta, je nazýváno skladovou buňkou. Kaţdá skladová buňka má svou „adresu“ danou sloupcem regálu a podlaţím. Určení „adresy“, na níţ je zboţí umístěno, je významné pro volbu určitého systému skladování.

-141-


Manipulace se zboţím je zajišťována především různými druhy paletizačních vozíků: a) nízkozdviţné vozíky slouţí především k převáţení palet; paletu nabírají ze dvou stran, v závislosti na délce vidlice mohou převáţet i dvě palety nebo tři roltejnery, b) vysokozdviţné vozíky jsou pouţívány především k ukládání palet; jejich nosnost se pohybuje nejčastěji od 1 do 2 t, výška zdvihu dosahuje aţ 20 m; vysokozdviţné vozíky jsou různě náročné na šířku uličky, v níţ jsou schopné pracovat, kabina obsluhy se můţe zvedat spolu s vidlicí, takţe řidiči zajišťuje dobrý výhled a usnadňuje ruční ovládání manipulace s paletou; výsuvné vidlice, na něţ se ukládají palety, mohou být otočné, palety tak lze ukládat do obou stran uličky (tzv. retrackový vozík), c) regálové zakladače jsou stroje pojíţdějící v uličkách regálového skladu po kolejnici nebo po horní části regálové konstrukce; výsuvná ramena zakladače umoţňují ukládat palety na obě strany uličky, kabina manipulanta se pohybuje i vertikálně spolu s paletou; regálový zakladač je pouţíván především ve výškových skladech (aţ do 30 – 40 m výšky) a je výhodný v kombinaci s dopravníkovou tratí, d) dopravníkové tratě mají buď podobu vozíkových tratí, nebo válečkových či řetězových dopravníkových tratí. Vozíkové tratě představují vozíky zapojené do podpodlahového řetězového dopravníku. Vozíky se pohybují na různá místa určení, mohou být řetězově spojené; válečkové nebo řetězové dopravníkové tratě unášejí palety, jednotlivé úseky tratě se přitom mohou automaticky zapnout ve chvíli, kdy na ně paleta vjede. Vytváření skladových jednotek Jiţ při příjmu zboţí vytváříme tzv. skladové jednotky. Skladová jednotka, např. paleta, půlpaleta, dvoupaleta, by měla být násobkem manipulačního balení, jehoţ velikost je závislá na minimální velikosti expedičních jednotek, které jsme ochotni zákazníkovi dodávat. Smyslem je co nejvíce vyuţít půdorys přepravních prostředků, např. půdorys palety, přepravky, bedny. Nutné je také dodrţovat maximální hmotnost skladové jednotky vzhledem k nosnosti manipulačního zařízení, které pouţíváme.

-142-


Výběr skladové jednotky a následně systému skladování se řídí zejména druhem zboţí, jeho rozměry, velikostí zásoby a frekvencí pohybu zásob. Velikost zboţí – jeho rozměry – určují, jaký ukládací prostředek bude vhodné pouţít (paleta, půlpaleta, bedna atd.) a zda budeme nuceni jej opatřit nástavbou (nástavba palety). Při časté frekvenci výdeje malého mnoţství zboţí jsou výhodnější menší skladové (přepravní) prostředky. Sníţí se tak ztrátový prostor vznikající postupným odebíráním palety. Ta by měla být rozebrána nejvýše při 3 – 5 odběrech. Skladová jednotka musí být dostatečně pevná a soudrţná. Toho lze dosáhnout přebalem smrštitelnou fólií. Problém nastává ve chvíli, kdy takovou skladovou jednotku musíme postupně rozebírat a fólii tedy odstranit. Řešením můţe být dodatečné nasazení ohradové nástavby. Pro přesnou evidenci je nutné dodrţet zásadu, ţe u jednoho druhu zboţí ze stejné dodávky jsou vytvářeny vţdy stejné skladové jednotky se shodnou hmotností a výškou. Jinou moţností je určení přesného počtu kusů a způsobu ukládání zboţí na paletu podle poţadavků na balení při prodeji. V evidenci je pak tato skladová jednotka, kterou prodáváme jako celek. Základní technologické systémy skladování zboţí Technologické systémy skladování zboţí představují způsob, jakým je zboţím ve skladu ukládáno. V principu existují tři základní systémy - ruční skladování zboţí, řadové skladování a blokové skladování. Ruční skladování zboţí, a to buď přímo na police, nebo do skladových beden je vhodné zejména pro malé mnoţství drobnějších druhů zboţí s niţší obrátkou. Skladové bedny mohou být z čelní strany zkosené. Zboţí je tak snadno přístupné a bedny mohou být uloţeny i dvě aţ tři na sobě. Pro pohodlnou manipulaci by se výška polic měla pohybovat v rozmezí 800 – 1600 mm a jejich hloubka mezi 600 – 800 mm. Ručně obsluhované police jsou často pouţívány v patrových skladech. Ve skladech s větší výškou je pak nutno pouţívat výtahové vozíky nebo regálové zakladače pro ruční odběry. Zboţí je tak moţno ukládat aţ do výšky 9 – 10 m.

-143-


Při řadovém skladování jsou skladové jednotky, např. palety, ukládány do regálu v řadě. Výhodou tohoto nejrozšířenějšího způsobu skladování je snadná přístupnost všech palet. Jsou-li palety uloţeny kratší stranou do uličky, je sice plocha skladu lépe vyuţita, ale při ručním odebírání pouze části zásoby z palety, je její zadní část obtíţně přístupná. Pro manipulaci se pouţívají zejména retrackové vozíky, tzn. vozíky s posuvným zvedacím zařízením, nejlépe s otočnou výsuvnou vidlicí, a vozíky zakladačového typu, které mohou palety ukládat do obou stran. V poslední době se pouţívají také vozíky se zdviţnou kabinou. Pracovník skladu tak dobře vidí na přesné zakládání palety. Vozík je pouţitelný i pro ruční ukládání nebo odebírání zboţí. Ve výškových skladech je moţné řadové regály obsluhovat také regálovými zakladači (aţ do výšky 40 m). Ty potřebují relativně nejuţší uličku. Zakladač je veden v kolejnicích, coţ umoţňuje zrychlit pohyb. Výhodou řadového skladování je moţnost přesné identifikace místa uloţení, snadná přístupnost, dobré vyuţití výšky skladu a také relativně nízká investiční náročnost. Při blokovém skladování jsou palety uloţeny ve sloupcích v jedné nebo ve více řadách za sebou. Prostor skladu je tak více vyuţitý (je méně uliček), nemáme ovšem přístup ke všem jednotlivým paletám. Palety ukládat na sebe do stohů. Je to nejlevnější a také nejčastější způsob. Pouţíváme-li prosté palety bez ohrady, zboţí leţí na sobě, coţ je základní nevýhodou. Palety pro můţeme doplnit ohradovou nástavbou nebo můţeme pouţít skříňové palety. Volně stohovat palety lze do výše cca 4m. Další moţností je ukládat palety do průjezdných blokových regálů pomocí vysokozdviţných vozíků. Paleta je v tomto případě usazena na okrajích na konzoli. Výhodou je, ţe palety neleţí na sobě. Nosnost palety je vzhledem k jejímu uchycení pouze na okrajích sníţena na 50 %. V blokové konstrukci mohou být zabudovány také válečkové nebo jinak poháněné tratě. Palety se pak pomocí vysokozdviţného vozíku ukládají na jedné straně regálu, pojíţdějí po válečcích a jsou odebírány na druhé straně regálu.

-144-


Kompletace dodávek a expedice Kompletace dodávek podle poţadavků zákazníka a příprava zboţí k expedici představuje činnost náročnou na dobrou organizaci práce, uspořádání a návaznost skladových ploch a činností. Důvodem je zpravidla velké mnoţství skladových poloţek, značný počet odběratelů, jejich různorodé poţadavky na dodávaný sortiment a jeho mnoţství a většinou nepravidelné termíny dodávek. Velice důleţitou sloţkou vlastní kompletace dodávek jednotlivým odběratelům představuje předprodejní péče o uskladněný sortiment. Zákazník bude těţko akceptovat poškozené zboţí, ušpiněné balení, zboţí s prošlou záruční lhůtou apod. Z tohoto důvodu je potřeba kvalitě a vzhledu zboţí určeného ke kompletaci věnovat průběţně prvořadou pozornost. To platí zejména v oblasti potravinářských výrobků, zde především v návaznosti na jejich trvanlivost. V této souvislosti je potřeba si uvědomit, ţe zboţí se bude u zákazníka ještě nějakou dobu nacházet v jeho prodejnách, neţ se dostane ke konečnému spotřebiteli. Podle povahy sortimentu můţe jít o hodiny, ale také dny, případně měsíce. Naprostou nezbytností je přísné dodrţování hygienických a zdravotních předpisů. Důleţitou

součástí

procesu

kompletace

zboţí

je

problém

takzvaných

vyskladňovacích jednotek. Rozumí se jimi mnoţství a balení vyskladňovaného zboţí. Organizace práce ve skladu a její celková efektivnost (s dopadem na nákladovost) zásadním způsobem závisí na tom, zda se zákazníkovi dodává mnoţství a balení ve skladových jednotkách a baleních nebo se toto mnoţství a balení dále nějakým způsobem upravuje a dělí. Jiné poţadavky a nároky bude proto mít vyskladnění celé palety zákazníkovi s předem určeným mnoţstvím zboţí na této paletě nebo dodávka jednotlivých kusů z palety, kterou bylo nutno postupně rozebírat. Čím více je potřeba zasahovat při vyskladňování do toho, čemu můţeme říkat „velkoobchodní mnoţství a balení“, tím více se zvyšuje pracnost a časová náročnost celého procesu, coţ ovlivňuje zpětně poţadavky na včasnost obdrţení objednávky od zákazníka a její zpracování ve velkoobchodu.

-145-


Vlastní proces kompletace dodávky zahrnuje následující operace: a) vyskladnění zboţí k zakázce (výdej zboţí), b) kompletaci zakázky, c) expedici zakázky. Vyskladnění zboţí k zakázce představuje fyzickou manipulaci zboţí z místa uskladnění do místa kompletace zakázky. Vyskladnění zboţí v návaznosti na kompletaci zakázky můţe probíhat dvěma základními způsoby: a) individuálně, tzn., zboţí se vyskladňuje podle jednotlivých zakázek pro kaţdého zákazníka zvlášť. Výhodou je konkrétní odpovědnost pracovníka za zakázku nebo její předem určenou část (můţe být určeno sortimentem, umístěním zboţí ve skladu apod.). Většinou také není potřeba další skladové plochy pro kompletaci dodávky jako v případě hromadného vyskladňování. Nevýhodou je větší náročnost na manipulaci se zboţím a na cesty, které v rámci zpracování zakázky musí pracovníci skladu absolvovat. V případě velkého mnoţství zakázek se zvyšují i nároky na počet pracovníků skladu. b) hromadně, tzn. hromadným odběrem jednoho druhu zboţí pro všechny zakázky expedičního dne či cyklu. Při hromadném vyskladňování zboţí se buď odebírá přesné mnoţství zboţí pro daný expediční den, je tedy nutné někdy rozdělit skladovou jednotku a odebrat např. pouze její část, nebo se do kompletačního prostoru přemisťují celá skladová balení (např. palety). Podkladem pro vyskladnění zboţí je v obou případech vyskladňovací příkaz (list). Vyskladněné zboţí se zpravidla umisťuje v prostoru skladu určeném ke kompletaci zakázky. Výjimku můţe tvořit individuální kompletace dodávky, která podle povahy a charakteru zboţí můţe být přímo kompletována v rámci vyskladnění zboţí z regálů na manipulačním vozíku a následně bezprostředně umístěna v prostoru pro expedici zboţí. Kompletace zakázky znamená kompletaci zakázky v návaznosti na objednávku zákazníka. Výsledkem je fyzické mnoţství a balení zboţí objednané zákazníkem a jeho příprava pro vlastní expedici – dodání zákazníkovi. Součástí kompletace je

-146-


sortimentní, mnoţstevní a jakostní kontrola zakázky, přidání příslušných dokladů (dodací list, faktura) a úprava pro transport, jehoţ cílem je zamezit poškození zboţí během přepravy a zároveň optimálně vyuţít přepravní prostor transportního vozidla. Podle techniky vyskladňování a kompletace rozlišujeme: a) ruční vyskladnění a kompletaci, a to z regálů jejich obcházením nebo s pouţitím regálových zakladačů, případně dalšího skladového zařízení, které umoţňuje ruční manipulaci se zboţím, v případě kompletace pak ručním odebíráním zboţí z hromadně přichystaného zboţí v prostoru pro kompletaci. Pouţívány jsou přitom mechanizační prostředky jako skladové vozíky či dopravníkové tratě. b) automatické

vyskladnění

a

kompletaci

zaloţené

většinou

na

plně

automatizovaném systému skladování a vyskladňování. Automatizovaný systém je finančně náročný a lze jej většinou pouţít u omezeného sortimentu s velkým pohybem. Poslední skladovou operací, kterou projde zboţí před naloţením na transportní prostředek (nákladní automobil), je expedice zakázky. Zboţí se do prostoru expedice

soustřeďuje

buď

z prostoru

pro

kompletaci

zakázek,

v případě

individuálního vyskladňování se sem dostává rovnou při jejím dokončení. Zboţí se přiváţí přepravními vozíky nebo dopravníkovými tratěmi. Expediční prostor je většinou řešen tak, ţe jsou v něm označeny plochy pro příslušné zakázky, které mají společný prvek – např. trasu rozvozu, zákazníka apod. Cílem je zajistit nakládku a dopravu zboţí zákazníkovi v co nejkratším čase. Samostatnou roli zde sehrává otázka způsobu dopravy. Jedná se o to, zda zákazníkovi se zboţí bude zaváţet vlastními nákladní prostředky velkoobchodu nebo zákazníka, případně prostřednictvím třetího partnera – dopravní firmy. Tomu musí odpovídat i celá organizace procesu zpracování zakázek a jejich včasné umístění v prostoru expedice.

-147-


Principy efektivního provádění skladových operací Smyslem efektivního provádění skladových operací je a) co nejlepší vyuţití kapacit – prostoru skladů, mechanizačních prostředků, pracovníků, b) racionální průběh operací v prostoru a čase, c) účelné a hospodárné nasazení pouţívaných technologií. Pro maximální vyuţití prostoru skladu, přepravních a manipulačních prostředků, má zásadní význam unifikace rozměrů manipulačních a přepravních jednotek a vytváření skladových jednotek, které efektivně navazují na odběrová mnoţství, která jsme ochotni dodávat zákazníkovi. Můţeme tak nejen lépe vyuţít prostor, ale také omezit nadbytečnou manipulaci spojenou s rozebíráním skladových jednotek, jejich přesouváním mezi skladovým a kompletačním prostorem. Pro racionální průběh skladových operací v prostoru a čase je důleţité vyřešit velikost, strukturu a návaznost jednotlivých ploch. Rozhodujeme se, a) zda pro naše účely bude vhodnější sklad hlavový nebo průtokový, b) kudy budou probíhat hlavní proudy pohybu zboţí při zaskladňování a vyskladňování, c) jak na sebe budou navazovat rampy, plochy příjmu, skladu obalů, provozní skladové plochy, manipulační a dopravní uličky, prostor pro kompletaci a expedici, d) kam umístit neprovozní plochy – administrativní plochy, sociální zázemí, komunikace, e) jak dimenzovat velikost ploch, resp. jak budou tyto plochy vyuţité. Provozní plochy je účelné doplnit o tzv. vyrovnávací místa. Jde o prostor, v němţ je moţné dočasně umístit zboţí před provedením další operace. Vyrovnávací místa odstraňují negativní vliv různého pracovního rytmu v jednotlivých částech skladu a umoţňují plné vyuţití mechanizačních prostředků.

-148-


Vyrovnávací plochy je třeba umístit zejména v příjmu zboţí, kde by měl být dostatek plochy pro uloţení dodávek před jejich převzetím na sklad, tedy před fyzickou a evidenční přejímkou. Stejně tak významná jsou vyrovnávací místa mezi kompletací a expedicí např. v podobě expedičního meziskladu. Zboţí se po vyskladnění přemísťuje buď přímo do prostoru expedice, nebo prochází plochou pro kompletaci jednotlivých zakázek a odtud je přemístěno do expedice. Expedice neprobíhá ovšem kontinuálně, ale je závislá na cyklu rozvozu. Vyrovnávací plocha v expedici tak umoţňuje sladit tyto různé pracovní rytmy. Vyrovnávací plochou, s níţ je nutno počítat, je také prostor pro uskladnění reklamovaného zboţí a sklad obalů (sklad expedičních a skladových prostředků, např. palet, z nichţ jsme v prostoru pro kompletaci odebrali zboţí nebo vrácených obalů od zákazníka). Principielní význam má přesná identifikace skladových jednotek. Skladové jednotky vytváříme jiţ při příjmu zboţí. V této chvíli jim přidělujeme místo ve skladu („adresu“) a přijmeme je do evidence, kde sledujeme mimo jiné „stáří zásoby“. V zájmu dodrţení záručních lhůt a sledování doby ţivotnosti pak respektujeme tzv. zásadu FIFO – first in – first out. Zboţí, které přijde první na sklad, má být také první vyskladněno. Pro rozhodnutí o účelném a hospodárném nasazení skladové technologie, resp. vhodné kombinaci technologií, je podstatná struktura skladovaného sortimentu. Problém si můţeme zjednodušit např. pouţitím metody ABC. Ta říká, ţe zásoby zboţí můţeme podle jeho významu rozdělit do tří skupin: a) skupina A – představuje zásoby s malým počtem druhů, velkým podílem na zásobách a prodeji a vysokou frekvencí odběrů, b) skupina B – zahrnuje větší počet druhů, má niţší podíl na zásobách a prodeji a odběry jsou méně časté,

-149-


c) skupina C – jde o velký počet druhů zboţí s malým podílem na prodeji a zásobách a nízkou frekvencí odběrů.8 V závislosti na zařazení do jednotlivých skupin pak kombinujeme nasazené skladové technologie – např. pro skupinu C bude efektivní ruční skladování a vyskladňování zboţí, pro skupinu A lze pouţít řadové skladování a poměrně rychlé zakladače, pro skupinu B vysokozdviţné vozíky s moţností ručního výběru zboţí. Technologie by měly být pouţity tak, abychom minimalizovali náklady na manipulaci a zároveň efektivně vyuţívali zařízení, prostory i pracovníky. Obecně můţeme principy efektivního fungování skladu shrnout do následujících: a) princip maximálního (zároveň i rovnoměrného) vyuţití kapacit – prostoru skladu, kapacit zařízení, manipulačních prostředků a pracovníků, b) racionální tvorba skladových jednotek minimalizující nároky na manipulaci, c) přesná identifikace skladových jednotek, d) racionální průtok zboţí skladem, návaznost ploch, e) efektivní kombinace pouţitých skladových technologií. Sledování hladin zásob Optimalizace velikosti skladových zásob je poměrně významným faktorem, který ovlivňuje jednak náklady velkoobchodníka, jednak spokojenost zákazníků, ale také jejich trţby a výkony. Právem tu hovoříme o optimalizaci, a to především o optimalizaci nákladů na skladování a vyřizování objednávek zákazníků a ceně, za kterou je velkoobchod schopen za určitých podmínek zboţí dodávat, pokrývat své náklady a vytvářet přiměřený zisk. Poměrně jednoduchou metodou, jak sledovat zásoby je vyhodnocování tzv. řídících hladin zásob. Můţe být zaloţeno na propočtech, ale také na zkušenosti, analogii. Pro naše účely můţeme rozlišit následující druhy řídících hladin zásob: 8

Např. 60 výrobků představuje pouze 3 % z počtu druhů, ale uskutečňuje 60 % našich výkonů (skupina A); dalších 20 % výkonů připadá na 150 výrobků (skupina B) a zbylých 20 % výkonů je tvořeno 1 790 druhy výrobků (skupina C).

-150-


a) průměrná běţná zásoba – ZC – určuje, po jakou dobu v průměrných podmínkách kryje zásoba výši prodeje, b) minimální zásoba

- jde o nejniţší zásobu, kterou máme právě ve chvíli

uskutečnění nové dodávky (teoreticky tedy můţe být aţ nulová), c) maximální zásoba – jde naopak nejvyšší zásobu, které dosahujeme ve chvíli dodání zboţí, d) pojistná zásoba – zajišťuje, ţe i při výkyvech v dodávkách nebude ohroţena realizace našich závazků vůči odběratelům, tzn., budeme ve sjednaných termínech schopni vyřizovat objednávky, e) signální zásoba – zásoba, při níţ je nutno objednat další zboţí. Časový úsek mezi dvěma po sobě jdoucími dodávkami od výrobce (dodavatele) představuje tzv. dodávkový cyklus. Průměrný dodávkový cyklus – tc – pak můţeme vyjádřit jako: tc = T : Q/q, kde T = délka sledovaného období, Q = objednávky v daném období, q = velikost dodávky. Sledované období např. představuje 360 dní, výše objednávek za toto období činila 100 jednotek, velikost dodávky 10 jednotek. Průměrná délka dodávkového cyklu pak bude 360 : 100/10, tedy 36 dní. Dodávka je tedy v průměru realizována kaţdých 36 dní. Vzhledem k tomu, ţe dodávky nejsou zcela pravidelné, je nutné průměrnou zásobu zvýšit o tzv. pojistnou zásobu na krytí výkyvů v dodávkovém cyklu. Jestliţe např. dodávky nejsou pravidelné kaţdých 36 dnů, ale kolísají v rozpětí 2 týdnů, je nutno k výše uvedeným 36 přidat dalších 14 dnů. Měli bychom tedy udrţovat v průměru zásoby na 50 dnů, resp. ve chvíli dodání zboţí naše zásoba klesla na čtrnáctidenní (odpovídající pojistné zásobě), po uskutečnění dodávky máme zásoby na 50 dní.

-151-


Pro hodnocení zásob se pak pouţívají další důleţité odvozené charakteristiky: a) doba obratu zásob – která nám udává dobu, na kterou nám vystačí průměrná zásoba při průměrném denním prodeji, b) počet obrátek – tedy kolikrát se průměrná zásoba obmění za rok. Příklad: Identifikační číslo zboţí

Průměrný

Průměrná

denní prodej zásoba

Doba v zásob

obratu (ve Počet obrátek

v kusech

kusech

dnech)

XX1

32

450

14

26

XX2

14

750

54

7

XX3

145

260

2

201

Z uvedeného příkladu je moţno odvodit následující závěry: a) Z uvedených tří výrobků je rychloobrátkový výrobek číslo 3. Průměrná zásoba se prodá za 2 dny. Nejméně prodejným výrobkem je výrobek 2, jehoţ zásoba se prodá v průměru za 54 dní. b) Počet obrátek za rok koresponduje s obrátkovostí. Rychloobrátkové zboţí číslo 3 má logicky nejvíce obrátek za rok. c) V návaznosti na dodávkový cyklus výrobku číslo 3 je potřeba zváţit, zda neexistuje reálné riziko, ţe dodávka tohoto výrobku do skladu z výroby bude ohroţena a velkoobchod nebude schopen plnit poţadavky zákazníků. Pokud by toto riziko existovalo, bylo by potřeba v souladu s poţadavkem na včasné předzásobení tímto výrobkem zvýšit jeho průměrnou zásobu. d) Výrobek číslo dvě představuje moţný příklad pomaluobrátkového výrobku. V tomto okamţiku je důleţitá otázka vázání finančních prostředků v jeho zásobě. Pokud by byl hodnotově náročný a představoval vázání značných finančních prostředků, bylo by vhodné zváţit redukci průměrné zásoby na finančně únosnou míru. Zde je nezbytné zváţit i problematiku splatnosti faktur od výrobce. V uvedeném příkladu je průměrná zásoba 54 dní. Pokud k tomu připočteme například 14 denní splatnost faktur zákazníkům, kteří toto zboţí odebírají, obdrţí

-152-


velkoobchod peníze za toto zboţí za 68 dní. Pokud je splatnost faktur výrobci 90 dní, nevzniká ţádný problém. Pokud by ale splatnost byla 30 nebo 60 dní, musí velkoobchod na příslušný rozdíl získat finanční prostředky – například úvěr. Uvedený příklad je pouze ilustrační. V praxi je potřeba takto vyhodnotit veškerý sortiment, případně vzít úvahu i další souvislosti.

-153-


5.

PŘÍLOHY

5.1.

KONTAKTNÍ ADRESY DŮLEŢITÝCH SUBJEKTŮ PRO OBOR – ŢIVNOSTI

Úřad pro technickou normalizaci,

email: [email protected]

metrologii a státní zkušebnictví

http://www.cecedcz.cz

Gorazdova 24, 128 01 Praha 2 tel.: 224 907 111

Svaz průmyslu a dopravy České

fax: 224 915 064

republiky

email: [email protected]

Jankovcova 1569/2c, 170 04 Praha 4

http://www.unmz.cz

tel.: 234 379 500 email: [email protected]

Svaz obchodu a cestovního ruchu České republiky Těšnov č. 5, 110 00 Praha 1 tel.: 224 805 158 fax: 224 230 606 email: [email protected] http://www.socr.cz Asociace odborných velkoobchodů Bartoškova 18, 140 00 Praha 4 tel.: 261 224 191 fax: 261 224 191 email: [email protected] http://www.aov.cz Sdruţení

evropských

výrobců

domácích spotřebičů Pobočná 1/1395 , 141 00 Praha 4 Tel.: +420 2 612 178 80 Fax: +420 2 612 178 84

-154-

http://www.spcr.cz

Hospodářská komora České republiky Odbor Informačních míst pro podnikatele OBOROVÁ PŘÍRUČKA. pro ţivnosti

Recommend Documents