Masa rykova un iverz it a Ekonomicko-správní fakulta Studijní obor: Podniková ekonomika a management
HODNOCENÍ KONKURENCESCHOPNOSTI PODNIKU S POUŽITÍM FINANČNÍ ANALÝZY Evaluation of the Enterprise Competitiveness Based on Financial Analysis Diplomová práce
Vedoucí diplomové práce:
Autor:
Mgr. Ing. Milan SEDLÁČEK, Ph.D.
Pavel ZÁVADSKÝ
Brno, 2015
J mé no a p ř í j me ní a ut or a:
Pavel Závadský
Ná z e v d i pl omové p r á c e :
Hodnocení konkurenceschopnosti podniku s použitím finanční analýzy
Ná z e v p r ác e v a nglič t i ně:
Evaluation of the Enterprise Competitiveness Based on Financial Analysis
Ka t e dr a:
podnikového hospodářství
Ve d ouc í di p l omové p r á c e:
Mgr. Ing. Milan Sedláček, Ph.D.
Ro k ob ha j ob y:
2015
Anotace Diplomová práce „Hodnocení konkurenceschopnosti podniku s použitím finanční analýzy“ se zabývá konkurenceschopností podniku a způsoby jejího měřením. V první části je definován pojem konkurenceschopnost a jsou představeny způsoby jeho měření včetně finanční analýzy. V druhé části jsou vybrané finanční ukazatele využity k hodnocení konkurenceschopnosti konkrétního podniku v porovnání s jeho konkurenty. Na závěr jsou sestavena doporučení pro budoucí vývoj podniku a jeho konkurenceschopnost.
Annotation The thesis „Evaluation of the Enterprise Competitiveness Based on Financial Analysis“ deals with the competitiveness of a company and its measurement methods. The first part defines the concept of competitiveness and introduces methods for measuring the competitiveness, including financial analysis. In the second part, the specific financial measures are applied for measuring the competitiveness of the selected company in comparison with its competitors. Then, the recommendations for future development of the company and its competitiveness are formulated.
Klíčová slova Konkurenceschopnost, výkonnost, finanční analýza, rentabilita, ekonomická přidaná hodnota
Keywords Competitiveness, performance, financial analysis, profitability, economic value added
Prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci Hodnocení konkurenceschopnosti podniku s použitím finanční analýzy vypracoval samostatně pod vedením Mgr. Ing. Milana Sedláčka, Ph.D. a uvedl v ní všechny použité literární a jiné odborné zdroje v souladu s právními předpisy, vnitřními předpisy Masarykovy univerzity a vnitřními akty řízení Masarykovy univerzity a Ekonomicko-správní fakulty MU. V Brně dne 11. května 2015 vlastnoruční podpis autora
Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval Mgr. Ing. Milanu Sedláčkovi, Ph.D. za cenné připomínky a odborné rady, kterými přispěl k vypracování této diplomové práce. Dále děkuji Ing. Jaroslavu Baďurovi za poskytnuté informace a konzultace.
ÚVOD .......................................................................................................................................11 TEORETICKÁ ČÁST 1
POJEM KONKURENCESCHOPNOST...........................................................................13 1.1
2
3
4
Konkurenceschopnost na mikroekonomické úrovni ..................................................14
FAKTORY KONKURENCESCHOPNOSTI PODNIKU ................................................17 2.1
Vnější faktory konkurenceschopnosti ........................................................................17
2.2
Vnitřní faktory konkurenceschopnosti .......................................................................18
MODELY KONKURENCESCHOPNOSTI .....................................................................20 3.1
Potenciál – proces – výkonnost ..................................................................................20
3.2
Dimenze konkurenceschopnosti a vliv podnikatele ...................................................21
3.3
Elasticita poptávky, bariéry vstupu a působení na více trzích ...................................22
3.4
Aktiva – procesy – výkonnost ....................................................................................22
HODNOCENÍ KONKURENCESCHOPNOSTI PODNIKU ...........................................24 4.1
Výkonnost podniku ....................................................................................................25
4.1.1 4.2
5
Měření výkonnosti podniku ................................................................................25
Měření konkurenceschopnosti podniku .....................................................................26
4.2.1
Nefinanční ukazatele...........................................................................................27
4.2.2
Finanční ukazatele ..............................................................................................28
FINANČNÍ ANALÝZA ...................................................................................................30 5.1
Zdroje dat pro finanční analýzu .................................................................................31
5.2
Vybrané ukazatele finanční analýzy ..........................................................................32
5.2.1
Absolutní ukazatele.............................................................................................33
5.2.1.1 Horizontální analýza .......................................................................................34 5.2.1.2 Vertikální analýza ...........................................................................................34 5.2.2
Poměrové ukazatele ............................................................................................34
5.2.2.1 Ukazatele rentability .......................................................................................34 5.2.2.2 Ukazatele zadluženosti ....................................................................................35 5.2.2.3 Ukazatele likvidity ..........................................................................................37 5.2.2.4 Ukazatele aktivity............................................................................................38 5.2.3
Rozdílové ukazatele ............................................................................................39
5.2.4
Soustavy ukazatelů .............................................................................................39
5.2.5
Ekonomická přidaná hodnota (EVA) .................................................................41
PRAKTICKÁ ČÁST
6 HODNOCENÍ KONKURENCESCHOPNOSTI VYBRANÉHO PODNIKU ....... Chyba! Záložka není definována. 6.1 Představení společnosti Delikomat, s.r.o. ................ Chyba! Záložka není definována. 6.2 Výběr konkurentů .................................................... Chyba! Záložka není definována. 6.3 Sběr a zpracování dat ............................................... Chyba! Záložka není definována. 6.4 Analýza vybraných ukazatelů .................................. Chyba! Záložka není definována. 6.4.1
Ukazatel rentability celkových aktiv ............. Chyba! Záložka není definována.
6.4.2
Ukazatel rentability tržeb ............................... Chyba! Záložka není definována.
6.4.3
Ukazatele aktivity .......................................... Chyba! Záložka není definována.
6.4.4 Rozklad ukazatele rentability celkových aktivChyba! definována.
Záložka
není
6.4.5
Ukazatel rentability vlastního kapitálu .......... Chyba! Záložka není definována.
6.4.6
Ukazatele zadluženosti .................................. Chyba! Záložka není definována.
6.4.7 Rozklad ukazatele rentability vlastního kapitáluChyba! definována.
Záložka
není
6.4.8
Ukazatele likvidity ......................................... Chyba! Záložka není definována.
6.4.9
Ukazatel ekonomické přidané hodnoty ......... Chyba! Záložka není definována.
6.5 Syntéza dílčích hypotéz ........................................... Chyba! Záložka není definována. 6.6 Návrhy dalšího vývoje ............................................. Chyba! Záložka není definována. 6.6.1
Návrh pro rok 2015 ........................................ Chyba! Záložka není definována.
ZÁVĚR ..................................................................................................................................... 76 POUŽITÉ ZDROJE .................................................................................................................. 77 SEZNAM PŘÍLOH .................................................................................................................. 82 SEZNAM ZKRATEK .............................................................................................................. 82
ÚVOD Každý podnik usiluje o to být úspěšný. Za úspěch ovšem mohou různé podniky považovat něco jiného. Pro některé může úspěch znamenat dosažení vyššího zisku či ziskovosti, pro některé získání většího tržního podílu a pro další pak třeba efektivnější využívání svých zdrojů. Jednou z charakteristik dnešní doby je všudypřítomná globalizace, která podnikům přináší příležitosti, například v podobě nových technologií, postupů, otevírá dveře na nové trhy, ale přináší i hrozby spojené především s příchodem mezinárodní konkurence. Aby podnik mohl v takových podmínkách dosáhnout úspěchu, musí se umět vypořádat se stále sílící konkurencí a musí dokázat reagovat na stále rychleji se měnící podmínky, jinými slovy musí být konkurenceschopný. Konkurenceschopnost tak lze zjednodušeně chápat jako schopnost uspět v konkurenčním boji s ostatními účastníky na trhu. Není tedy divu, že je dnes konkurenceschopnost hojně zmiňovaným a atraktivním tématem. Ze stejných důvodů bylo téma hodnocení konkurenceschopnosti zvoleno i jako téma diplomové práce. Cílem této práce je zhodnotit konkurenční schopnost vybraného podniku pomocí nástrojů finanční analýzy, identifikovat jeho silná a slabá místa a na jejich základě navrhnout možná řešení situace do budoucna. Konkurenceschopnost nebude zkoumána pouze jako statická veličina, bude k ní přistupováno také z pohledu jejího vývoje v čase. V dnešní dynamické době je totiž pro udržení konkurenceschopnosti nezbytné, aby se podnik neustále zdokonaloval. V souvislosti s cílem práce budou ověřeny následující hypotézy: H1: Podnik má po většinu sledovaného období vyšší konkurenceschopnost než jeho konkurenti. H2: Konkurenceschopnost podniku má ve sledovaném období rostoucí trend. Na základě poznatků získaných rešerší odborné literatury budou uvedené hypotézy v rámci práce dále operacionalizovány. Práce je rozdělena na dvě hlavní části. V první části bude vymezen pojem konkurenceschopnost a další s ním související pojmy. Dále budou uvedeny nejčastější faktory ovlivňující konkurenceschopnost, ucelené modely zabývající se konkurenceschopností a způsoby hodnocení a měření konkurenceschopnosti podniku. V rámci způsobů měření bude představena finanční analýza a její vybrané ukazatele, které budou využity k hodnocení konkurenceschopnosti zvoleného podniku. Na základě zvolených metod měření konkurenceschopnosti budou také upřesněny stanovené hypotézy. V praktické části této práce bude nejdříve představen zkoumaný podnik a jeho konkurenti. Následně bude metodami zvolenými v teoretické části hodnocena konkurenceschopnost daného podniku v porovnání s jeho konkurenty a na základě výsledků budou uvedeny návrhy pro budoucí vývoj podniku. V závěru práce budou
11
zrekapitulována hlavní zjištění, bude vysloveno o platnosti jednotlivých hypotéz a bude zhodnoceno splnění cíle práce. Praktická část této diplomové práce je neveřejná. Důvodem nezveřejnění je to, že jsou v této části obsaženy interní informace, které si vedení společnosti nepřálo publikovat.
12
TEORETICKÁ ČÁST 1 POJEM KONKURENCESCHOPNOST Pojem konkurenceschopnost je předmětem mnohých studií a výzkumů a často o něm slýcháme i v rámci podnikové či národohospodářské praxe. O jeho popularitě svědčí i to, že když vyhledáme výraz „competitiveness“ pomocí databáze Web of Science, je nalezeno více než 32 tisíc souvisejících odborných článků. I přes velký zájem a rozšíření tohoto konceptu nebyla odborná veřejnost schopna nalézt konsenzus nad významem pojmu konkurenceschopnost (Flanagan et al.; 2007, s. 990). Rozmanitost definic a pojetí konceptu pramení z různých přístupů, různých úrovní, na nichž je konkurenceschopnost zkoumána, a různých metod měření. I přes nejednoznačnost pojmu konkurenceschopnosti se většina autorů shoduje na tom, že se nejedná o pojem absolutní, nýbrž relativní (Slaný; 2006, s. 23). To znamená, že konkurenceschopnost musí být vždy definována ve srovnání s něčím, ať už s existující konkurencí, nebo se stavem v jiném časovém období (Buckley et al.; 1988, s. 195). Dalšími významnými znaky konkurenceschopnosti, nad kterými panuje široká shoda i v rámci různých přístupů, jsou dynamičnost a dlouhodobost. Nejedná se tedy o získávání krátkodobé konkurenční výhody (Man et al.; 2002, s. 128). Zdroje konkurenceschopnosti nejsou trvalé, dříve nebo později přijdou konkurenti na lepší způsoby a praktiky, podniky si tak mohou udržet svou konkurenceschopnost pouze neustálým zdokonalováním svých činností. (Stojčić; 2012, s. 145). Konkurenceschopnost je primárně chápána jako být lepší než ostatní (IMD; 2014, s. 488). Jirásek (2001, s. 48) definuje konkurenčnost1 jako: „pojem vyjadřující tržní potenciál podniku, odvětví, země ve střetu o postavení na trhu s jinými podniky, odvětvími, zeměmi. Výsledkem takového střetu je schopnost dosahovat dobré postavení na trhu a na té úrovni si zajišťovat odpovídající prosperitu…“. Podle OECD (1996, s. 21) je konkurenceschopnost schopnost podniků, odvětví, regionů a národů vytvářet relativně vysoký zisk a vysokou zaměstnanost na udržitelné úrovni, zatímco čelí mezinárodní konkurenci. Konkurenceschopnost lze zkoumat na různých úrovních, včetně úrovně jednotlivých podniků, odvětví nebo celých národních ekonomik (Man et al.; 2002, s. 126). Koncept konkurenceschopnosti národa je výsledkem dlouhé historie úvah a myšlenek od klasických až po moderní ekonomy, mezi které patří Adam Smith, David Ricardo, Max Weber, Joseph Schumpeter a další (IMD; 2014, s. 490). I dnes se ovšem vede debata nad tím, zdali si země skutečně konkurují. Krugman (1994, s. 31) tvrdí, že konkurence v tom smyslu, v jakém ji chápeme mezi konkurenčními podniky, mezi zeměmi neexistuje. Konkurenceschopnost pak považuje jen za jiný název pro produktivitu (Krugman; 1994, 1
Jirásek (2001) používá pojem konkurenčnost jako překlad anglického výrazu „competitiveness“
13
s. 35). Jirásek (2001, s. 45) namítá, že existují-li reálně národní ekonomiky, má jejich soupeření na mezinárodním trhu také reálné důsledky. Musejí mezi sebou vypořádávat rozdíly dovozu a vývozu zboží, služeb a kapitálu. Jedná se o sumu střetů podniků v dané zemi s podniky v jiných zemích, které se vždy odehrávají v jistém ekonomickém prostředí, jenž je charakterizováno určitým stupněm otevřenosti, regulace, směnnými relacemi apod. (Jirásek; 2001, s. 45). The Economist (1996, s. 76) ve svém článku zastává obdobný názor jako Jirásek (2001). Přestože s Krugmanem souhlasí v tom, že budoucí prosperita země závisí na růstu její produktivity, dodává, že stát může svou produktivitu ovlivňovat. Státy si tak konkurují tím, jaké volí politiky na podporu vyššího životního standardu. Také podle Portera (1990, s. 77) si státy na mezinárodním trhu konkurují, zároveň ale říká, že není vhodné se zabývat konkurenceschopností národa z pohledu ekonomiky jako celku, nýbrž ji zkoumat z pohledu jednotlivých odvětví. Zkoumání konkurenceschopnosti národa je pak zkoumáním toho, jaké podmínky jednotlivá odvětví vytvářejí pro své podniky, které soutěží na mezinárodních trzích. World Economic Forum (WEF) definuje konkurenceschopnost národa jako soubor institucí, politik a faktorů, které určují úroveň produktivity země. Produktivitu pak definuje jako prosperitu, které může země dosáhnout. Produktivitu ovlivňuje také úroveň návratnosti investic, které jsou základním hnacím motorem růstu ekonomiky (WEF; 2014, s. 4). Jinými slovy, více konkurenceschopná ekonomika je ta, která má v průběhu času pravděpodobný rychlejší růst. Slaný (2007, s. 15) jde ještě dále a konkurenceschopnost národa přímo ztotožňuje se schopností dlouhodobého ekonomického růstu. S jinou definicí přichází Institute of Management Development (IMD), podle kterého je konkurenceschopnost na makroekonomické úrovni schopnost vytvářet a udržovat prostředí, které zajišťuje vyšší hodnotu pro podniky daného národa a větší bohatství pro jeho obyvatele. Přestože jsou konkurenceschopnosti na makroekonomické a mikroekonomické úrovni úzce spjaty, a v zájmu širšího pohledu na danou problematiku tak bylo vhodné se konkurenceschopnosti národa alespoň okrajově věnovat, stěžejním pojmem pro účely této práce je konkurenceschopnost podniku. Následující podkapitola se tak věnuje základním charakteristikám a přístupům ke konkurenceschopnosti na úrovni podniků.
1.1 Konkurenceschopnost na mikroekonomické úrovni Konkurenceschopnost na mikroekonomické úrovni je konkurenceschopností z pohledu jednotlivých podniků. Je zřejmé, že konkurenceschopné podniky jsou hlavním hnacím motorem pro konkurenceschopnost země (IMD; 2014, s. 491). Jsou to jednotlivé podniky, které vytvářejí, produkují, distribuují a udržují produkty na trhu, zatímco se utkávají se svými konkurenty. Na druhou stranu konkurenceschopnost podniku je ovlivněna makroekonomickým prostředím, ve kterém působí. Konkurenceschopnost na makroekonomické a mikroekonomické úrovni tak nelze jednoduše od sebe oddělit. Konkurenceschopnost podniku nelze oddělit ani od konkurenceschopnosti jeho produktů a služeb, která je spolu s efektivností podnikových procesů základem pro konkurenceschopnost podniku. Konkurenceschopnost produktu je determinována 14
především cenou, kvalitou a vlastnostmi produktu včetně doprovodných služeb. (Gál; 2010, s. 2) Přestože vymezení pojmu konkurenceschopnosti podniku je relativně jednodušší oproti vymezení konkurenceschopnosti národa, i zde se setkáváme s různými přístupy a definicemi. Základem konkurenčních vztahů podniků je protichůdnost jejich zájmů. Tyto zájmy se na trhu střetávají, neboť podniky usilují o realizaci svých cílů, kterých zpravidla dosahují na úkor svých konkurentů (Fuchs; 2005, s. 76). Výsledkem těchto střetů je pak úspěšnost či neúspěšnost podniků. Příčinou úspěšnosti je konkurenceschopnost, přičemž existuje i zpětná vazba, tedy že stávající hospodářská úspěšnost má vliv na budoucí konkurenceschopnost. Konkurenceschopnost je v tomto pojetí vnímána jako schopnost podniku uspět v hospodářské soutěži s ostatními podniky. (Blažek; 2008, s. 15) Konkurenceschopnost je spojena se schopností podniku poskytovat produkty a služby vyšší kvality, s nižšími náklady a v kratším čase než domácí a mezinárodní konkurenti, a dlouhodobě tak dosahovat vyšší výkonnosti (Lu; 2006, 25). Bernolak (1997, s. 204) vidí základ konkurenceschopnosti podniku v produktivitě, kterou definuje takto: „produktivita znamená, jak velké množství a jak kvalitní vyrobíme z daných zdrojů.“ Aby si podniky udržely konkurenceschopnost, musí v průběhu času neustále zvyšovat svoji produktivitu (Gupta; 1997, s. 93). Řada autorů pojem konkurenceschopnost spojuje s pojmem ziskovost. Podle Gupty (1997, s. 92) odráží konkurenceschopnost podniku schopnost udržovat si v průběhu času nadprůměrný zisk. „Konkurenceschopnost je synonymem pro schopnost podniku dlouhodobě vytvářet zisk, odměňovat své zaměstnance a zajistit vyšší návratnost svým majitelům.“ (The Select Committtee of the House of Lords on Overseas Trade; 1985 cit. dle Buckley et al.; 1988, s. 176). Poslední zmíněná definice nahlíží na konkurenceschopnost i z pohledu zaměstnance a majitele. Dalším významným stakeholderem, který je často zmiňován ve vztahu ke konkurenceschopnosti, je zákazník. Podle Gála (2010, s. 3) je konkurenceschopnost schopnost podniku trvale nabízet zákazníkům produkty a služby, které dbají na sociální odpovědnost a za které jsou zákazníci ochotni platit více než za produkty a služby konkurence, při zachování podmínky ziskovosti podniku. Konkurenceschopnost podniku tak výrazně závisí na jeho schopnosti dlouhodobě vytvářet hodnotu pro zákazníky (Chikán, Gelei; 2010, s. 32). Přestože je zřejmá určitá vazba konkurenceschopnosti na produktivitu, ziskovost nebo tržní podíl podniku, podle Lu (2006, s. 24) je konkurenceschopnost těmto ukazatelům nadřazena. Sledování jednotlivých tradičních ekonomických indikátorů se tak podle autora jeví jako nedostatečné pro trvalé zlepšování výkonnosti podniku. (Lu; 2006, s. 24) Konkurenceschopnost podniku zahrnuje jak efektivnost (ang. efficiency), tak také účelnost (ang. effectiveness) podniku (Buckley et al.; 1988, s. 195). Rozdíl mezi těmito pojmy dobře vystihuje známý citát P. F. Druckera (1963, s. 54), který zní: „efektivnost je 15
dělat věci správně a účelnost je dělat ty správné věci“. Pro konkurenceschopnost podniku je tedy důležité, aby podnik nejen dosahoval svých cílů s co nejnižšími náklady, ale zároveň aby si stanovoval správné cíle. Výše uvedené je jen nepatrným vzorkem různých pojetí konceptu konkurenceschopnosti. Můžeme se ovšem setkat i s názory, že logická přesnost vymezení či preciznost konceptu konkurenceschopnosti nejsou důležité, pokud jsou její výstupy dobré. Tento přístup má ovšem mnoho odpůrců, podle kterých je jasné pojetí a definice konkurenceschopností podstatným základem pro její hodnocení, měření a zejména dosažení (Henricsson et al.; 2004, s. 337). Na základě rešerše odborné literatury byly vymezeny základní charakteristiky konkurenceschopnosti pro účely této diplomové práce, a to vázanost, relativnost, dynamičnost a dlouhodobá orientace. Jak již bylo zmíněno výše, pojetí konkurenceschopnosti se odvíjí od toho na jaké úrovni je konkurenceschopnost zkoumána, resp. na jaký subjekt se váže. V rámci této práce je tímto subjektem zvolený podnik – Delikomat, s.r.o. Jako relativní koncept bude konkurenceschopnost zvoleného podniku posuzována v porovnání s hlavními konkurenty v rámci daného trhu. Jelikož je konkurenceschopnost považována za dynamický koncept, nebude zkoumána z pohledu jednotlivých operací či momentálního stavu podniku, nýbrž v průběhu času, kdy základním zkoumaným obdobím bude hospodářský rok. Pro dlouhodobější pohled se analýza konkurenceschopnosti bude věnovat více po sobě jdoucím rokům. V obecnější rovině vychází pojetí konkurenceschopnosti v této práci z definice Blažka (2008, s. 15), podle které se jedná o schopnost podniku uspět v hospodářské soutěži s ostatními podniky.
16
2 FAKTORY KONKURENCESCHOPNOSTI PODNIKU Na konkurenceschopnost podniku působí řada různých faktorů. Úspěšný podnik se pak vyznačuje určitou kombinací těchto faktorů, neexistuje ovšem žádný univerzální soubor faktorů zajišťující konkurenceschopnost. Z rozdílných přístupů ke konkurenceschopnosti podniku pramení i rozdílné pohledy při identifikaci a hodnocení těchto faktorů. V literatuře se setkáváme se dvěma hlavními směry zabývajícími se faktory konkurenceschopnosti. První se zaměřuje na faktory vnějšího prostředí ovlivňující konkurenceschopnost firmy, druhý pak na vnitřní faktory a zdroje podniku.
2.1 Vnější faktory konkurenceschopnosti Jednou skupinou vnějších faktorů působících na konkurenceschopnost podniku jsou faktory makro prostředí. Kotler a Keller (2007, s. 117–131 ) rozdělují tyto faktory do šesti podskupin: demografické, ekonomické, společensko-kulturní, přírodní, technologické a politicko-právní. Druhou skupinou jsou vnější mikroekonomické faktory. Tento pohled na faktory konkurenceschopnosti již v 80. letech značně zpopularizoval Michael Porter svým dílem Competitive Strategy, ve kterém se zaměřuje na faktory konkurenceschopnosti vycházející z odvětví, v němž podniky působí. Tento přístup se proto označuje jako industry–based view. Podle Portera (1998b, s. 7–27) je odvětví formováno pěti konkurenčními silami. Jsou to: − Hrozba vstupu nových konkurentů na trh – nově vstupující podniky na trh s sebou přinášejí nové kapacity, zdroje a snahu dosáhnout určitého tržního podílu, což mívá za následek pokles ziskovosti stávajících konkurentů. Hrozba vstupu nových konkurentů na trh je ovlivněna vstupními bariérami a očekávanou reakcí stávajících konkurentů. − Intenzita konkurence mezi existujícími konkurenty – konkurence pramení ze snahy jednotlivých podniků o zlepšení své tržní pozice. Ve většině odvětví má jednání jednoho podniku dopady na činnost ostatních a často vyvolává protiakci. Podniky jsou tak vzájemně závislé. Vyšší intenzita konkurence v odvětví je způsobena například větším počtem konkurentů, pomalým růstem trhu, vysokými fixními náklady nebo malou diferenciací produktů. − Hrozba substitutů produktů – všechny podniky v odvětví soupeří v širším smyslu i s odvětvími vyrábějícími substituční produkty. Substituční produkty výrazně ovlivňují cenové možnosti podniků při prodeji jejich produktů. − Vyjednávací síla spotřebitelů – spotřebitelé vyžadují nižší ceny, vyšší kvalitu a více doprovodných služeb, čímž staví prodejce proti sobě. To vše má zpravidla vliv na ziskovost podniků v odvětví. − Vyjednávací síla dodavatelů – dodavatelé mohou uplatňovat svůj vliv skrze hrozbu zvýšení cen, či snížení kvality. Vyjednávací síla dodavatelů roste s nižším počtem dodavatelů na trhu, s nižším výskytem substitučních produktů a s větším významem dodávaných produktů pro odběratele. 17
Těchto pět konkurenčních faktorů má vliv na výnosnost odvětví, protože ovlivňují ceny, náklady a potřebné investice firem, a mají tak vliv na návratnost těchto investic (Porter; 1998a, s. 5). Podniky ale nebývají jen pouhými pasivními příjemci těchto faktorů, často je mohou aktivně měnit, a do určité míry tak ovlivňovat konkurenční strukturu a konkurenční přitažlivost odvětví (Porter; 1998a, s. 7). Přestože Porter připouští určitou roli vlády, její vliv na konkurenceschopnost označuje spíše za podřadný, jelikož vládní politiky nemohou být skutečným zdrojem konkurenční výhody (Porter; 1990, s. 73). Jiní autoři s Porterem nesouhlasí a naopak význam vlády vyzdvihují, zejména pak v případě rozvojových ekonomik, kde je její vliv nejviditelnější (Peng et al.; 2009, s. 66). Podle nich industry–based view postrádá širší kontext, a je vhodné ho proto doplnit o význam institucí (Peng et al.; 2009, s. 65). Instituce jsou zde chápány jako lidmi vytvořená omezení, která formují politické, ekonomické a sociální vztahy (North; 1991, s. 97). North (1991, s. 97) rozděluje instituce do dvou skupin: na formální instituce zahrnující zákony, nařízení a pravidla, a na neformální instituce tvořené například normami chování a kulturou. Instituce tak obecně představují pravidla hry a vytváří určitý právní, společenský či etický rámec, ve kterém se podniky pohybují.
2.2 Vnitřní faktory konkurenceschopnosti Druhý přístup, tzv. resource–based view (RBV), se zaměřuje na faktory konkurenceschopnosti z pohledu specifických zdrojů podniku. Tento přístup vychází z myšlenky, podle které je na podnik nahlíženo jako na soubor produktivních zdrojů (Penrose; 2009, s. 21). Za zdroje jsou považovány schopnosti podniku a hmotný i nehmotný majetek dočasně vázaný v podniku (Caves; 1980, s. 64). Příkladem zdrojů podniku mohou být znalosti, značka, technologie, zkušení zaměstnanci, obchodní kontakty, stroje atd. (Wernerfelt, 1984, s. 172). Aby určité zdroje pro podnik představovaly konkurenční výhodu, musejí být: (Barney; 1991, s. 106–111) − hodnotné – zdroje, které vytvářejí hodnotu, tj. umožňují využít příležitosti nebo potlačit hrozby − vzácné – zdroje, které nejsou vlastněny větším počtem konkurentů, jelikož široce rozšířené zdroje nemohou představovat konkurenční výhodu nad ostatními − nedokonale napodobitelné – zdroje, které konkurenti nemohou snadno okopírovat − bez strategických substitutů – zdroje, které nelze nahradit strategickým ekvivalentem, jenž by nebyl vzácný nebo obtížně napodobitelný. Grant (1991, s. 124–127) uvádí některé další vlastnosti, které by měly zdroje konkurenceschopnosti splňovat, a sice: dlouhá trvanlivost, omezená transparentnost a omezená mobilita zdrojů. RBV se odklání od vlivů prostředí, které jsou pro podniky v něm působící totožné, a zaměřuje se na vnitřní heterogenitu podniků, ze které podle něj pramení konkurenční výhody jednotlivých podniků. RBV je využíván pro vysvětlení rozdílů ve výkonnosti podniků na trzích s relativně vysokou konkurencí a v odvětvích bez vstupních bariér. Vliv konkurenčních sil odvětví je naopak zdůrazňován v podmínkách oligopolu, či monopolu 18
(Barney, Clark; 2007, s. 4). Musíme ale přiznat, že na konkurenceschopnost podniků mají ve větší či menší míře vliv jak faktory vnější, tak faktory uvnitř podniku. Oba přístupy je proto vhodné vnímat nikoliv jako protichůdné, nýbrž jako komplementární. V této kapitole byly představeny dvě základní skupiny faktorů ovlivňujících konkurenceschopnost podniku. V této práci je konkurenceschopnost považována za schopnost určitého subjektu, a je tedy závislá na svém nositeli. Zkoumaný podnik zároveň působí na poměrně otevřeném a konkurenčním trhu, kde vnější faktory působí na jednotlivé účastníky obdobně. Z těchto důvodů bude při hodnocení konkurenceschopnosti věnována primární pozornost vnitřním faktorům. Nicméně i k významnějším vnějším faktorům, které by mohly mít vliv na konkurenceschopnost podniku, bude v rámci hodnocení přihlédnuto.
19
3 MODELY KONKURENCESCHOPNOSTI Jednotlivé ukazatele a faktory nejsou dostatečným nástrojem k vysvětlení konkurenceschopnosti. Konkurenceschopnost je komplexní pojem, který proto vyžaduje i komplexní přístup. V této kapitole jsou rozebrány čtyři ucelené teoretické modely konkurenceschopnosti podniku.
3.1 Potenciál – proces – výkonnost Buckley, Pass a Prescott v roce 1988 navrhli model, který se zabývá konkurenceschopností na úrovni národa, odvětví, podniku a produktu, přičemž pro jednotlivé úrovně jsou sledovány odlišné soubory faktorů. Model je rozdělen do tří dimenzí: potenciálu, výkonnosti a procesu. První dimenze představuje vstupy do procesu, druhá naopak výstupy z něj a třetí představuje samotné řízení procesu. (Buckley et al.; 1988, s. 178) Faktory ovlivňující konkurenceschopnost jsou v modelu rozděleny do skupin podle dimenzí. Mezi hlavní faktory konkurenceschopnosti podniku patří: (Buckley et al.; 1988, s. 179–193) − Výkonnost – růst prodeje skrze export, tržní podíl, ziskovost − Potenciál – konkurenční výhoda, nákladová a cenová konkurenceschopnost, produktivita, produktivita lidského kapitálu, technologický rozvoj − Proces – výhoda vlastnictví, vazby na mezinárodní obchod, marketingové schopnosti, vztah se zákazníkem, úspory z rozsahu Kromě primárního vztahu, kdy je potenciál transformován skrze konkurenční proces do výstupu – výkonnosti, existují i zpětné vazby. Vzájemné vztahy mezi dimenzemi jsou zobrazeny na obrázku č. 1. Obrázek č. 1: Vzájemné vztahy mezi faktory konkurenceschopnosti Zajištění udržitelné výkonnosti POTENCIÁL Schopnosti pro zlepšení výkonnosti Vytváření zdrojů, Řízení potenciálu které mají být řízeny k dosažení výkonnosti
VÝKONNOST
Výkonnost umožňuje zlepšení manažerského procesu
Manažerská rozhodnutí vytváří potenciál PROCES
Zdroj: Buckley et al.; 1988, s. 178, upraveno autorem
20
3.2 Dimenze konkurenceschopnosti a vliv podnikatele Man, Lau a Chan (2002) ve své práci s názvem „The competitiveness of small and medium enterprises: A conceptualization with focus on entrepreneurial competencies“ navrhují teoretický model založený na konceptu konkurenceschopnosti malých a středních podniků a na kompetenčním přístupu. Model do značné míry navazuje na Buckleyho et al. (1988). Primárním zaměřením modelu je role podnikatele a jeho vliv na výkonnost podniku. Konkurenceschopnost je zde chápána ve vztahu k dlouhodobé výkonnosti subjektu vůči jeho konkurentům, ale také ve vztahu k faktorům, které ke konkurenceschopnosti vedou. Z tohoto pojetí vyplývají čtyři hlavní charakteristiky konkurenceschopnosti, a to: − Dlouhodobá orientace – zaměření na dlouhodobou výkonnost a nejen na získání dočasné konkurenční výhody. − Ovlivnitelnost – výkonnost ovlivňují především zdroje a schopnosti podniku, nejen vnější podmínky. − Relativnost – konkurenceschopnost je posuzována ve vztahu ke zbytku odvětví. − Dynamičnost – dynamický proces transformace potenciálu na výkonnost. Stejně jako v předchozím modelu Buckleyho et al. (1988), i zde je konkurenceschopnost rozdělena do tři dimenzí, potenciál, proces a výkonnost, jenž jsou mezi sebou vzájemně provázány. Dimenze potenciálu je v tomto modelu tvořena dvěma hlavními faktory, rozsahem konkurence, což reprezentuje vnější prostředí, a schopnosti organizace, zastupující vnitřní prostředí. Hlavní důraz je kladen na kompetence podnikatele, které tvoří procesní dimenzi a které mají v rámci modelu největší vliv na výkonnost podniku. Úlohou podnikatele je pak formovat rozsah konkurence, vytvářet schopnosti organizace, stanovovat cíle a zajišťovat jejich plnění. Obrázek č. 2: Model konkurenceschopnosti (dimenze – potenciál)
(dimenze – proces)
Rozsah konkurence
Kompetence podnikatele
Výkonnost podniku (dimenze – výkonnost)
(dimenze – potenciál) Schopnosti organizace
Zdroj: Man et al.; 2002, s. 134, upraveno autorem
Autoři provedli na základě sestaveného modelu empirické šetření, které potvrdilo některé vztahy kompetencí podnikatele vůči vnějšímu i vnitřnímu prostředí. Na druhou stranu při hodnocení vlivu kompetencí podnikatele na výkonnost, který byl v teoretickém modelu považován za stěžejní, zjistili, že je třeba věnovat pozornost vnějším podmínkám 21
i vnitropodnikovým faktorům. Ty mohou mít výrazný vliv a mohou negativně ovlivnit výkonnost navzdory podnikatelským kompetencím. (Man et al. 2008, s. 269-270)
3.3 Elasticita poptávky, bariéry vstupu a působení na více trzích Gupta sestavil model konkurenceschopnosti vycházející z definice, podle níž konkurenceschopnost podniku odráží jeho schopnost dlouhodobě udržovat nadprůměrnou ziskovost. Autor identifikuje tři faktory, které ovlivňují konkurenceschopnost podniku, a sice elasticitu poptávky, bariéry vstupu na trh a působení na více trzích. (Gupta; 1997, s. 92) Zisková marže podniku má nepřímou závislost na cenové elasticitě poptávky po produktech podniku. Pokud podnik zvýší cenu svých produktů, dojde zákonitě k poklesu poptávky, ovšem čím nižší je cenová elasticita poptávky, tím nižší je pokles poptávaného množství. Cenová elasticita poptávky po produktech podniku je určena elasticitou poptávky v odvětví, tržním podílem podniku a cenovou elasticitou nabídky konkurentů. Podnik pak může ovlivnit cenovou elasticitu svých produktů tím, že bude působit na neelastických trzích, získáním vysokého podílu na produktivním kapitálu v odvětví a tím následně vysokého podílu na prodejích, nebo tím, že vytvoří vstupní bariéry svým konkurentům. (Gupta; 1997, s. 92) Vstupní bariéry může podnik vytvořit získáním výhody v nákladech, nebo vytvořením u zákazníků takové preference pro své produkty, za které jsou ochotni zaplatit i vyšší cenu. Výhodu v nákladech lze získat například výhradním přístupem ke zdrojům, výnosy z rozsahu nebo využíváním vyspělejších technologií. Zákazníci jsou ochotni zaplatit více, pokud daný produkt splňuje jejich požadavky lépe než ostatní, nebo pokud jsou transakční náklady přechodu na jiný produkt vyšší než rozdíl cen. Ať už podnik vytváří jakékoliv bariéry vstupu, vždy tak činí investicemi do hmotných a nehmotných aktiv. (Gupta; 1997, s. 92) Podniky velmi často operují na více trzích, což může vést k úsporám z rozsahu, jelikož podnik může efektivněji využívat svá aktiva, především nehmotná. Pokud jsou trhy, na kterých podnik působí, navíc horizontálně nebo vertikálně propojeny, dochází pak i k úspoře transakčních nákladů. (Gupta; 1997, s. 93) Podle autora jsou tak zdroje konkurenceschopnosti podniku dvojí: aktiva, která vlastní, trhy, na kterých působí, a jejich kombinace. V průběhu času jsou ovšem tyto zdroje překonány, a tak dlouhodobá konkurenceschopnost podniku závisí na zvyšování produktivity relativně rychleji než konkurence. (Gupta; 1997, s. 97)
3.4 Aktiva – procesy – výkonnost Přestože existuje velká řada teorií a modelů zabývajících se konkurenceschopností podniku, Ambastha a Momaya (2004, s. 53) tvrdí, že problémem je jejich obtížná využitelnost v podnikové praxi. Modely nejsou dostatečně aplikovatelné na specifické podmínky podniků, zejména v rychle se vyvíjejících odvětvích. Ve snaze odstranit tyto nedostatky navrhují autoři vlastní model, který spojuje konkurenceschopnost s podnikovou strategií. Model s názvem APP (z ang. Assets – Processes – Performance) 22
vychází zejména z resource–based view (RBV) a z modelů zaměřených na proces (např. Man et al., 2002). APP propojuje zdroje s výkonností skrze procesy, které jsou podniku dobře známy. (Ambastha, Momaya; 2004, s. 55) Za faktory ovlivňující konkurenceschopnost z pohledu aktiv jsou považovány například reputace, značka, lidské zdroje či technologie, procesními faktory jsou strategie, kvalita, inovace či flexibilita a faktory z pohledu výkonnosti jsou ziskovost, cena, náklady nebo spokojenost zákazníků. (Ambastha, Momaya; 2004, s. 49) APP model zahrnuje velice komplexní analýzu vnitřního prostředí podniku, ovšem stejně jako resource–based view se už dále nezabývá vnějšími faktory konkurenceschopnosti. Kromě Guptova modelu (1997) i další dva zmíněné modely věnují primární pozornost vnitřním podmínkám a zdrojům podniku. I v této práci je za jednu z hlavních charakteristik konkurenceschopnosti podniku považována její ovlivnitelnost. Konkurenceschopnost je tak do značné míry ovlivněna zdroji a schopnostmi podniku. Proto, jak již bylo zmíněno na konci minulé kapitoly, se i tato práce zaměřuje především na vnitřní faktory podniku, a budou zde tedy zkoumána aktiva, která jsou ke tvorbě konkurenceschopnosti použita (potenciál), výsledná podniková výkonnost i vztah mezi nimi.
23
4 HODNOCENÍ KONKURENCESCHOPNOSTI PODNIKU Přestože rčení „nemůžeme zlepšit něco, co nedokážeme změřit“ je dnes již klišé, neztratilo nic ze své pravdy. Hodnocení činností podniku a jejich výsledků je pro správné fungování podniku klíčové. To platí i pro hodnocení konkurenceschopnosti. I přes velkou popularitu konkurenceschopnosti se v literatuře s tématem hodnocení konkurenceschopnosti setkáme jen zřídka a i zde se objevují rozdílné názory na to, jak konkurenceschopnost měřit a jak vůbec k hodnocení konkurenceschopnosti přistupovat. Přes tuto rozdílnost názorů panuje širší shoda v tom, že konkurenceschopnost podniku nelze posuzovat bez zahrnutí kontextu podniku, přinejmenším bez zahrnutí jeho konkurentů. Konkurenceschopnost je relativní pojem, a musí proto být posuzována ve vztahu k ostatním podnikům působícím na daném trhu (Corbett, Wassenhove; 1993, s. 111). Stojčić (2012, s. 158) rozděluje hodnocení konkurenceschopnosti do dvou rovin, první je hodnocení konkurenční výkonnosti a druhou hodnocení konkurenčního potenciálu. Jako ukazatele konkurenční výkonnosti uvádí autor tržní podíl nebo ziskovost, u konkurenčního potenciálu pak cenovou konkurenceschopnost, kvalitu, jednotkové náklady produkce či produktivitu (Stojčić; 2012, s. 158). Podobným přístupem je hodnocení konkurenceschopnosti z hlediska faktorů, které ji ovlivňují (přístup ex ante) a z hlediska dosažených výsledků (přístup ex post) (Gál; 2010, s. 3). Buckley et al. (1988, s. 177) k hodnocení potenciálu a výkonnosti podniku přidávají také hodnocení procesu (viz kapitola 3.1). Hodnocení konkurenceschopnosti se odvozuje od samotného pojetí tohoto pojmu. Bernolak (1997, s. 204) například spojuje konkurenceschopnost s produktivitou. Produktivita představuje množství výstupu na jednotku vstupu, má proto spojitost i se ziskovostí, která vstupy a výstupy vyjadřuje v jejich cenách. Ziskovost nicméně zahrnuje i krátkodobé efekty cen, zatímco dlouhodobý úspěch podniku je vyjádřen správným využíváním zdrojů, tedy produktivitou (Bernolak; 1997, 208). Hodnocení podniků dle ziskovosti totiž neumožňuje rozlišit ty podniky, které například obětovaly současný zisk ve prospěch vyšších budoucích výnosů, od těch, jejichž nízká ziskovost je opravdu znakem nekonkurenceschopnosti (Stojčić; 2012, s. 158). I Oral, Cinar a Chabchoub (1999, s. 272) potvrzují vztah mezi produktivitou a konkurenceschopností a produktivitu považují za klíčový atribut ovlivňující úroveň konkurenceschopnosti podniku. Feurer a Chaharbaghi (1994, s. 58) identifikují tři oblasti, na nichž by měla být konkurenceschopnost podniku hodnocena. Jsou to tvorba hodnoty pro vlastníky, uspokojování potřeb zákazníků a udržování finančního zdraví podniku. Hodnocení vždy závisí na tom, kdo ho provádí a za jakým účelem (Kanter, Brinkerhoff; 1999, s. 322). Vlastníci tak budou hodnotit konkurenceschopnost podniku jinak než třeba manažeři nebo zaměstnanci podniku. Z pohledu různých stakeholderů na podnik pohlíží také Blažek et al. (2005). Podle tohoto stakeholderského přístupu je podnik chápán jako střet zájmů různých zúčastněných subjektů, tzv. stakeholderů, kteří do vztahu s podnikem přináší určitý „vklad“ (Blažek et al.; 2005, s. 10). Chce-li být podnik konkurenceschopný, musí vytvářet hodnotu i pro jiné zájmové skupiny než jen pro své vlastníky (Blažek et al.;2005, s. 27; Blažek; 2008, s. 75). 24
Konkurenceschopnost je často spojována s úspěšností a je pak chápána jako potenciál podniku uspět v hospodářské soutěži se svými konkurenty. Vztah mezi konkurenceschopností a úspěšností podniku je vztahem příčiny a důsledku s vědomím zpětné vazby, tj. stávající hospodářská úspěšnost má vliv na budoucí konkurenceschopnost (Blažek; 2008, s. 15). Blažek pak hospodářskou úspěšnost ztotožňuje s finanční výkonností (Blažek; 2008, s. 53). I někteří další autoři nahlíží na konkurenceschopnost z pohledu výkonnosti. Podle Suchánka a Špalka (2007, s. 812) lze konkurenceschopnost posuzovat přes vytváření hodnoty a z toho pohledu ji podmiňuje výkonnost. Mělo by tak platit, že je-li podnik konkurenceschopný, je také výkonný. I v této práci bude ke konkurenceschopnosti přistupováno z pohledu výkonnosti, zejména pak z pohledu finanční výkonnosti. Pojem výkonnosti a přístupy k jeho měření jsou stručně shrnuty v následující kapitole.
4.1 Výkonnost podniku Obecně lze výkonnost podniku definovat jako dosažení cílů podniku spojených se ziskovostí, růstem tržeb a růstem tržního podílu (Hult et al.; 2004, s. 430,431). Yildiz a Karakaş (2012, s. 1092) výkonnost vidí jako koncept, který kvantitativně i kvalitativně udává výsledky zamýšlených a plánovaných aktivit podniku. Jiný pohled na výkonnost je jako na schopnost uspokojovat potřeby hlavních podnikových stakeholderů (Smith, Reece; 1999, s. 153). Podle teorie konkurenční výhody, ať už z pohledu resource-based view či industry-based view, faktory, které vytvářejí a udržují konkurenční výhodu, podněcují nadprůměrnou výkonnost podniku, která přetrvává v čase (Wiggins, Ruefli; 2002, s. 82, 83). S tím ovšem nesouhlasí například neoklasický přístup, podle nějž je díky imitacím, substitutům a nově vstupujícím na trh každá konkurenční výhoda překonána, a není tak možné dosahovat dlouhodobě vyšší výkonnosti (Wiggins, Ruefli; 2002, s. 83). Wiggins a Ruefli (2002, s. 94), stejně jako například Mueller (1986) před nimi, tuto neoklasickou teorii na základě svého empirického výzkumu zamítli a potvrdili tak možnost udržení dlouhodobě nadprůměrné výkonnosti. Bez ohledu na to, jak je výkonnost definována, měla by vždy být posuzována ve vztahu k určitému standardu. Běžně užívaným standardem je například výkonnost podniku v minulosti, výkonnost ostatních podniků v odvětví nebo také náklady na kapitál podniku (Buzzell, Gale; 1987, s. 26) 4.1.1 Měření výkonnosti podniku Měření výkonnosti je proces kvantifikace efektivnosti a účelnosti podnikových procesů (Neely, 2005, s. 1229). Aby podniky dosáhly udržitelného úspěchu na trhu, musí využívat relevantních ukazatelů výkonnosti (UK Government White Paper on Competitiveness cit. dle Neely; 2000, s. 1121). Existují různé metody měření výkonnosti. Výkonnost lze měřit objektivními (kvantitativními) nebo subjektivními ukazateli (na základě úsudku) (Yildiz, Karakaş; 2012, s. 1092). Přestože mívají objektivní ukazatele vyšší vypovídací hodnotu, nejsou vždy dostupné v takovém rozsahu, v jakém je potřeba, a proto je nutné je doplnit o subjektivní ukazatele. Byla zjištěna silná vazba mezi objektivními a subjektivními ukazateli, což ovšem neznamená, že by subjektivní ukazatele byly vhodným substitutem 25
za ukazatele objektivní, nebo dokonce, že by měly být preferovány. Je ale možné je použít jako doplněk k objektivním ukazatelům (Dess, Robinson; 1984, s. 271). Venkatraman a Ramanujam (1986, s. 804) rozdělují ukazatele výkonnosti na finanční a provozní, tj. nefinanční. Mezi finanční ukazatele řadí například růst objemu prodeje, ziskovost nebo výnosy na akcii, mezi provozní ukazatele pak tržní podíl, kvalitu produktu nebo efektivnost marketingových aktivit. Autoři dále rozlišují mezi měřením výkonnosti založeném na primárních a na sekundárních datech. Primární data jsou data získaná přímo z podniku, sekundární data jsou získaná z veřejně dostupných zdrojů (Venkatraman, Ramanujam; 1986, s. 804). Murphy, Trailer a Hill provedli analýzu odborných studií zabývajících se měřením výkonnosti podniků a identifikovali osm nejčastěji hodnocených dimenzí výkonnosti a ukazatele, kterými jsou měřeny (Murphy, Trailer, Hill; 1996, s. 16, 17): − Efektivnost – rentabilita investic (ROI), rentabilita vlastního kapitálu (ROE), rentabilita aktiv (ROA), rentabilita čistého jmění (RONW) − Růst – změny objemu tržeb, změny počtu zaměstnanců, růst tržního podílu − Zisk – rentabilita tržeb, čistá zisková marže, hrubá zisková marže − Velikost – objem prodeje, počet zaměstnanců − Likvidita – úroveň cash–flow, běžná likvidita, pohotová likvidita − Úspěch/neúspěch – přerušené činnosti, subjektivní hodnocení výzkumníků a respondentů − Tržní podíl – subjektivní hodnocení respondentů, poměr objemu prodeje podniku na celkový objem prodeje odvětví − Páka – míra zadluženosti vlastního kapitálu, úrokové krytí Ve zkoumaných studiích byly k měření výkonnosti nejčastěji používány ukazatele efektivnosti. Podle Venkatramana a Ramanujama (1986, s. 803) je výkonnost podmnožinou efektivnosti, Kanter a Brinkerhoff (1981, s. 322) dokonce tvrdí, že je tyto dva pojmy možné zaměnit. Aby byly ukazatele výkonnosti efektivní, musí splňovat následující podmínky – ukazatele se odvíjí od podnikových cílů, ukazatele poskytují časovou (krátkodobou i dlouhodobou), relevantní a přesnou zpětnou vazbu, měření je srozumitelné pro ty, jejichž výkon je měřen, měření je uskutečněno s omezeným množství finančních i nefinančních ukazatelů výkonnosti. (Tangen; 2003, s. 348)
4.2 Měření konkurenceschopnosti podniku Blažek (2008, s. 13) rozděluje způsoby měření konkurenceschopnosti podle toho, z jakých vycházejí dat. První skupinou dat jsou tzv. „tvrdá data“, především finanční ukazatele a jiné objektivně vyjádřené a přesně měřitelné ekonomické údaje. Tato data mají podobu číselných údajů získaných systematickými měřeními a umožňují objektivní vnitropodnikové i mezipodnikové srovnání. Tvrdá data využívají hojně přístupy teorie podnikového hospodářství. Naproti tomu přístupy teorie podnikového managementu upřednostňují tzv. „měkká data“, přičemž vycházejí z premisy, že hlavním faktorem podnikové úspěšnosti je lidský faktor, charakterizovaný určitou mírou kvalifikace, 26
kreativity a vztahy uvnitř i vně podniku. Měkká data mají oproti tvrdým datům více subjektivní charakter, často mají podobu postřehů či názorů manažerů, analytiků a poradců. Z tohoto důvodu jsou měkká data obtížně rozpoznatelná, uchopitelná a zejména měřitelná. Jejich přínos je pak do značné míry pouze inspirativní, či v podobě obecných doporučení. Marinič (2008, s. 28, 29) rozlišuje dva krajní přístupy k měření konkurenceschopnosti. Prvním přístupem je měření pomocí finančních ukazatelů, druhým pak měření nefinančními ukazateli. Třetím možným přístupem je využití kombinace finančních a nefinančních ukazatelů. Kaplan a Norton (2004, s. 36) považují finanční ukazatele za vhodný způsob měření, jelikož se finanční cíle podniku typicky vztahují k ziskovosti, měřené např. provozními výnosy a rentabilitou investovaného kapitálu. Finanční strategie jsou v podstatě jednoduché, podniky mohou vydělat více, když 1) prodají více, a 2) vydají méně. Vše ostatní je pouze hudbou na pozadí. Mikoláš et al. (2011, s. 194, 195) tvrdí, že se nestačí opírat pouze o finanční ukazatele konkurenceschopnosti, jako např. zisk, růst tržeb, či tržní podíl. Podniky by měly zahrnout do hodnocení i nefinanční ukazatele, které se dokáží lépe vypořádat se skutečnými záměry a iracionalitou jednaní mnohých subjektů působících na konkurenceschopnost podniku. I podle Kislingerové et al.(2011, s. 184, 185) je využití pouze finančních ukazatelů nedostatečné, jelikož finanční ukazatele mají historický charakter, který je dán tím, že vycházejí z finančních výkazů. Finanční ukazatele postrádají spojitost s podnikovou strategií, jejich hodnoty mohou být managementem podniku zkresleny a orientace na ně vede k prosazování krátkodobých, nikoliv dlouhodobých cílů podniku. Se zaměřením finančních ukazatelů pouze na krátkodobé cíle nesouhlasí Kaplan a Norton (1996, s. 56), podle kterých naopak finanční ukazatele determinují dlouhodobé cíle podniku. Jak finanční, tak nefinanční ukazatele mají své klady i zápory, hlavní výhody a nevýhody obou skupin shrnují následující dvě podkapitoly. 4.2.1 Nefinanční ukazatele Nefinanční ukazatele postihují ty oblasti konkurenceschopnosti podniku, které nejsou uvedeny ve finančních výkazech podniku. Takovými oblastmi jsou například styl a kvalita řízení, podniková kultura, lidé nebo vztahy podniku. Nefinanční ukazatele umožňují lépe postihnout některé aspekty podnikové reality, které účetní standardy postihnout nedokáží. Jsou také vhodnější pro definování strategií a úkolů a chrání podnik před jednostranným rizikem finančních ukazatelů. (Marinič; 2008, s. 29) Mezi hlavní výhody nefinančních ukazatelů patří (Marinič; 2008, s. 29): − schopnost vyjádřit podíl nehmotných aktiv na celkovém výsledku činnosti podniku − větší spojitost s dlouhodobou strategií podniku − orientace do budoucna a schopnost definovat hlavní faktory ovlivňující vývoj finančních ukazatelů − citlivější reakce na změny vnějšího prostředí, čímž přispívají k efektivnosti řídících procesů 27
− zachycení jevů předcházejících následkům, které jsou měřeny finančními ukazateli Na druhou stranu mají nefinanční ukazatele i některé nevýhody či nedostatky, kterými jsou: − finanční i časová náročnost sběru a vyhodnocení dat (Marinič; 2008, s. 30) − nefinanční ukazatele jsou získávány různými způsoby a za nesourodých denominátorů (čas, množství…), a tím pádem obtížně využitelné pro mezipodnikové srovnání (Marinič; 2008, s. 30) − nejednoznačné kauzální vztahy mezi nefinančními ukazateli, účetními daty a cenou akcií vyjádřenou trhem (Marinič; 2008, s. 30) − jedná se o subjektivní, těžko uchopitelné a měřitelné informace (Blažek; 2008, s. 13) − přínos pouze v podobě obecných rad či inspirace (Blažek; 2008, s. 13) 4.2.2 Finanční ukazatele Finanční ukazatele jsou ukazatele získávané z finančních výkazů podniku, jako jsou například výkazy zisku a ztrát, rozvahy, výkazy o peněžních tocích a další. Finanční ukazatele měří úspěšnost (popř. neúspěšnost) podniku v konkurenčním boji s ostatními podniky, vyjádřenou v hospodářských výsledcích (Blažek; 2008, s. 15). Finanční ukazatelé jsou stále hojně vyžívány pro svou vysokou vypovídací schopnost a široké možnosti aplikace (Marinič; 2008, s. 28). Mezi hlavní výhody finančních ukazatelů uváděné v literatuře patří: − časová i finanční nenáročnost sběru a zpracování dat, která je dána snadnou dostupností dat (Marinič; 2008, s. 28) − objektivnost (Blažek; 2008, s. 13) − umožňují srovnávání – vnitropodnikové, i mezi jednotlivými podniky (Blažek; 2008, s. 13) Hlavními nedostatky finančních ukazatelů jsou: − finanční ukazatele nezachycují příčiny hospodářské úspěšnosti (Blažek; 2008, s. 13) − přílišné zjednodušení, tj. finanční ukazatele jsou konstruovány jednoduchými matematickými metodami, které nejsou dostačující pro zachycení složité reality (Marinič; 2008, s. 28) − zaměření na minulost, tj. finanční ukazatele vychází z dat vypovídajících o jevech, které již skončily (Marinič; 2008, s. 28) − propojenost pouze s krátkodobými cíli a nedostatečná vazba na podnikovou strategii (Kislingerová; 2011, s. 185) − finanční ukazatele se ze své podstaty snaží vyjádřit výkonnost podniku pouze ve finančním měřítku, některé faktory je ovšem obtížné, ne-li nemožné kvantifikovat (Tangen; 2003, s. 349) 28
− finanční ukazatele netrestají nadprodukci a nedokáží adekvátně ohodnotit náklady na kvalitu (Tangen; 2003, s. 349) − vypovídací schopnost ukazatelů je omezena vypovídací schopností dat, která májí k dispozici a na jejichž základě provádí hodnocení a závěry (Marinič; 2008, s. 28) Ať už je konkurenceschopnost hodnocena jakkoliv, vždy musí být posuzována ve srovnání s něčím nebo s někým. Konkurenceschopnost je totiž relativní a nelze ji hodnotit samu o sobě. Konkurenceschopnost určuje, zda podnik uspěje či neuspěje v konkurenčním boji s ostatními podniky. Můžeme tedy tvrdit, že úspěšný podnik je také konkurenceschopný. Úspěšnost vyjadřuje schopnost dosahovat daných cílů a v našem případě, kdy nás zajímá dosahování cílů ekonomických, lze pojem úspěšnosti ztotožnit s pojmem výkonnost (Suchánek et al.; 2011, s. 11). Proto v této práci bude konkurenceschopnost hodnocena z pohledu výkonnosti. Měření konkurenceschopnosti na základě měkkých dat s sebou přináší značnou subjektivitu, navíc je často velmi obtížné, ne-li nemožné, tato data získat. Měkká data mohou mnoho vypovědět o příčinách konkurenceschopnosti, potažmo výkonnosti podniku. Výkonnost podniku se ovšem v důsledku projevuje ve finanční výkonnosti a tedy i ve finančních ukazatelích (Marinič; 2008, s. 16). Ty jsou z tohoto důvodu vhodnějším nástrojem pro měření výkonnosti, a budou proto využity i pro účely této práce. Konkurenceschopnost podniku zde bude měřena využitím finanční analýzy, která je včetně jejích vybraných ukazatelů představena v následující kapitole.
29
5 FINANČNÍ ANALÝZA Znalost finančního zdraví a kondice podniku by měla být předpokladem každého důležitého rozhodnutí v podniku, finanční analýza by tak měla patřit mezi základní dovedností každého finančního manažera a nejen jeho. Finanční analýzu lze definovat jako soubor činností, jejichž cílem je komplexně ohodnotit finanční situaci podniku (Kislingerová et al.; 2007, s. 31). Jedná se o systematický rozbor získaných dat obsažených převážně ve finančních výkazech (Růčková; 2007, s. 9). Finanční analýza může také sloužit k identifikaci klíčových faktorů ovlivňujících výkonnost podniku (Pavelková, Knápková; 2005, s. 24), či k vyhodnocení úspěšnosti podnikové strategie v návaznosti na ekonomické prostředí (Růčková; 2007, s. 9). Za hlavní cíle finanční analýzy jsou považovány – ohodnocení finančního zdraví podniku, identifikace slabých stránek, které by v budoucnu mohly vést k problémům, a determinování silných stránek, na kterých by podnik mohl stavět (Blaha, Jindřichovská; 2006, s. 12). Kovanicová a Kovanic (1997, s. 1) k tomu přidávají ještě další cíl, jímž je příprava podkladů potřebných pro řízení podniku. Někdy se setkáváme s názorem, že finanční analýza není nutná a že pro rozhodování jsou postačující jednotlivá data z účetních výkazů. Vypovídací hodnota těchto údajů je ve srovnání s finanční analýzou výrazně nižší a samostatné údaje neposkytují komplexní pohled na hospodaření podniku. Tyto údaje získávají praktický význam až při jejich využití ve finanční analýze, ve které jsou porovnány s jinými číselnými údaji v prostoru a čase. Díky tomu poskytuje finanční analýza informace nejen o momentálním stavu, ale také o vývojových tendencích, stabilitě, resp. volatilitě výsledků a jejich srovnání s ostatními. (Kislingerová; 2007, s. 32) Finanční analýza poskytuje podniku zpětnou vazbu o tom, čeho podnik v jednotlivých oblastech dosáhl, které cíle se mu podařilo naplnit, popřípadě jaké nastaly nečekané situace (Pavelková, Knápková; 2005, s. 24). V souvislosti s tím je finanční analýze často vytýkáno, že se zaměřuje jen na minulost. Bylo by ovšem velmi krátkozraké pohlížet na finanční výsledky pouze jako na něco, co se již stalo, nedá se změnit a není to tedy důležité analyzovat. Naopak, finanční analýza, kromě hodnocení současného stavu a minulého vývoje, tvoří také základ pro finanční plánování, a to jak pro krátkodobé finanční plánování, tak také pro tvorbu dlouhodobých strategií podniku (Růčková; 2007, s. 10). Stejný aparát, který se používá pro analýzu minulosti, je využíván také k predikci potencionálních rizik a k analýze dopadů přijímaných či plánovaných rozhodnutí (Kislingerová; 2007, s. 31). Pro finanční analýzu je v prvé řadě důležité zajištění srovnatelnosti. Srovnatelností je zde myšlena jednak srovnatelnost účetních dat, ale také srovnatelnost podniků jako takových. Jistá míra srovnatelnosti je zajištěna například právní úpravou, která omezuje metody účtování, oceňování a odepisování majetku, i zde je však podnikům ponechána určitá svoboda. Složitějším problémem pak může být mezinárodní srovnávání podniků využívajících rozdílné účetní standardy. Pro zajištění relevantnosti srovnávání musí být porovnávány podniky splňující podmínky srovnatelnosti, podobnosti a homogenity. 30
Srovnatelnost můžeme hodnotit z hlediska oboru, tj. dle srovnatelnosti vstupů, výstupů, technologií a okruhu zákazníků, z geografického hlediska, politického či legislativního hlediska a dalších. (Kovanicová, Kovanic; 1997, s. 11, 12) Na informacích, které poskytuje finanční analýza, májí zájem různé skupiny. Finanční analýza je důležitá jak pro vlastníky, tak pro věřitele, manažery a další stakeholdery. Každá skupina má své specifické zájmy a přistupuje k finanční analýze odlišně (Holečková; 2008, s. 13). Vlastníci se zajímají o zhodnocení svých investic, o míru rizika či dividendovou výnosnost, věřitelé o likviditu a zadluženost, manažeři se pak zaměřují na provozní oblasti a řízení zdrojů (Holečková; 2008, s. 14–16). Finanční analýzu můžeme rozdělit podle toho, kdo ji provádí a využívá, na externí a interní finanční analýzu. Interní analýzy mají relativně podrobnější spektrum finančních informací, zatímco externí analýzy vychází ve větší míře z veřejně dostupných zdrojů. (Holečková; 2008, s. 13) V závislosti na časové dimenzi lze finanční analýzu rozdělit na analýzu ex post, tedy analýzu zabývající se minulými výsledky a jejich vývojem, a na analýzu ex ante, orientovanou na budoucí vývoj s cílem na základě dat předvídat, jak si podnik v budoucnu povede a včas poukázat na jeho ohrožení (Sedláček; 2011, s. 7). Dalším možným rozdělením finanční analýzy je na fundamentální a na technickou analýzu. Fundamentální neboli kvalitativní analýza je založena na rozsáhlých znalostech souvislostí mezi ekonomickými i neekonomickými jevy, na zkušenostech odborníků a na jejich subjektivních odhadech. Fundamentální analýza využívá zejména kvalitativních dat, a pokud pracuje s kvantitativními daty, tak bez použití algoritmizovaných postupů. Naproti tomu technická, tj. kvantitativní analýza, používá matematické a matematicko– statistické metody pro zpracování dat a vyhodnocování výsledků. (Kovanicová, Kovanic; 1997, s. 6)
5.1 Zdroje dat pro finanční analýzu Prvním krokem při finanční analýze je obstarání potřebných dat, ze kterých se následně budeme snažit vytěžit požadované informace. Kvalita informací a z toho plynoucí kvalita a úspěšnost finanční analýzy do značné míry závisí na kvalitě vstupních dat. Holečková (2008, 19) rozděluje informační zdroje do tří základních skupin: − zdroje finančních informací – zejména informace z účetních výkazů a vnitropodnikového účetnictví − kvantifikovatelné nefinanční informace – oficiální ekonomické a podnikové statistiky, podnikové plány, cenové a nákladové kalkulace a jiné − nekvantifikovatelné informace – zprávy, hodnocení, prognózy a komentáře vedoucích pracovníků, auditorů, manažerů atd. Informační zdroje lze rozdělit také podle jejich původu na vnitropodnikové (interní) a vnější (externí), podle způsobu zveřejnění na oficiální a neoficiální nebo podle rozlišovací úrovně na makroekonomické, odvětvové a podnikové (Konečný, Sedláček; 2008, s. 316). Makroekonomické a odvětvové informace nám umožňují oddělit vnější vývoj od vývoje podniku, který je způsoben jeho vnitřními faktory. 31
Základními účetními výkazy, ze kterých finanční analýza běžně vychází, jsou rozvaha, výkaz zisků a ztrát a výkaz cash flow (Holečková; 2008, s. 22). Rozvaha zachycuje bilanční formou stav hmotného i nehmotného majetku podniku (aktiva) a zdrojů jeho financování (pasiva) (Růčková; 2007, s. 22). Výkaz zisků a ztrát je písemným přehledem o výnosech, nákladech (nikoliv příjmech a výdajích) a výsledku hospodaření za určité období (Růčková; 2007, s. 31). Výkaz cash flow pak srovnává příjmy a výdaje podniku a odpovídá tak na otázku: Kolik peněžních prostředků podnik vytvořil a za jakým účelem je použil? (Růčková; 2007, s. 34) Následující kapitola představuje přehled vybraných finančních ukazatelů, které jsou využívány ve finanční analýze.
5.2 Vybrané ukazatele finanční analýzy Jak bylo zmíněno již výše, konkurenceschopnost lze obecně považovat za schopnost podniku uspět v konkurenčním boji. Úspěšnost pak představuje schopnost dosahovat (ekonomických) cílů a lze ji tedy ztotožnit s výkonností (Suchánek et al.; 2011, s. 11). Výkonnost je potom v souladu se zaměřením této práce měřena pomocí ukazatelů finanční analýzy, jelikož výsledky výkonnosti, resp. konkurenceschopnosti podniku se promítají do výsledků finančních výkazů (Marinič; 2008, s. 16). V odborné veřejnosti se vedou ostré debaty o volbě vhodných ukazatelů výkonnosti podniku. Můžeme identifikovat dvě základní skupiny ukazatelů – klasické (tradiční) ukazatele a moderní ukazatele. Klasické ukazatele vycházejí zejména z předpokladu maximalizace zisku jakožto hlavního podnikového cíle, zatímco moderní ukazatele sledují snahu zvýšit hodnotu prostředků vložených vlastníky podniku (Pavelková, Knápková; 2005, s. 16). V této práci budou představeny a použity k měření výkonnosti zástupci obou skupin ukazatelů. Hlavním použitým ukazatelem pro měření výkonnosti je zde rentabilita celkových aktiv, která vyjadřuje efektivnost, s níž jsou využívány zdroje podniku. Zdroje a efektivnost jejich využívání je podle resource-based view hlavním prostředkem k získání konkurenční výhody. Suchánek et al. (2011, s. 12) navíc efektivnost považují za kritérium a v užším smyslu dokonce za synonymum výkonnosti podniku. Při analýze bude zároveň sledován i vývoj rentability aktiv v čase pro ověření rostoucí úrovně konkurenceschopnosti podniku. V souvislosti s tím jsou stanoveny dílčí hypotézy: H1-1: Podnik má po většinu sledovaného období vyšší rentabilitu celkových aktiv než jeho konkurenti. H2-1: Rentabilita aktiv podniku má ve sledovaném období rostoucí trend. Dalším zvoleným ukazatelem je obrat aktiv, který také vyjadřuje efektivnost hospodaření podniku se svými aktivy. Přestože se oba ukazatele zabývají tím samým, volí k tomu rozdílné přístupy. Zde jsou stanoveny následující dílčí hypotézy: H1-2: Podnik má po většinu sledovaného období vyšší obrat aktiv než jeho konkurenti. H2-2: Obrat aktiv podniku má ve sledovaném období rostoucí trend. 32
Při vyjádření se k dílčím hypotézám H1-2 a H2-2 bude ovšem nutné vzít v úvahu hodnoty ukazatele rentability tržeb, který hodnotí, jakého zisku dokáže podnik dosahovat s danou úrovní tržeb. K měření konkurenceschopnosti bude využita také ekonomická přidaná hodnota, jelikož podmínkou úspěšnosti je schopnost podniku vytvářet vyšší přidanou hodnotu (Neumaierová, Neumaier; 2002, s. 32). Schopnost tvorby hodnoty je zároveň měřítkem výkonnosti (Suchánek et al.; 2011, s. 11). S využitím ekonomické přidané hodnoty budou ověřeny tyto podhypotézy: H1-3: Podnik má po většinu sledovaného období vyšší ekonomickou přidanou hodnotu než jeho konkurenti. H2-3: Ekonomická přidaná hodnota podniku má ve sledovaném období rostoucí trend. Výše zmíněné vazby konkurenceschopnosti na ostatní pojmy až po úroveň ukazatelů, na nichž bude konkurenceschopnost měřena, jsou zobrazeny na obrázku č. 3. Obrázek č. 3: Vazby hodnocení konkurenceschopnosti podniku KONKURENCESCHOPNOST ÚSPĚŠNOST VÝKONNOST TVORBA HODNOTY
EFEKTIVNOST
EVA
ROA
OBRAT AKTIV
Zdroj: vlastní zpracování autorem
Užitečnými ukazateli jsou také například růst tržeb či růst aktiv, oba indikují hospodářskou úspěšnost podniku a spolu s dalšími budou v rámci hodnocení konkurenceschopnosti tvořit základ a pomohou lepšímu pochopení prováděných analýz, umožní tak dosáhnout komplexnějšího pohledu na konkurenceschopnost podniku. 5.2.1 Absolutní ukazatele Základním a většinou i prvním krokem finanční analýzy je analýza absolutních ukazatelů. Předmětem této analýzy jsou data získaná z rozvahy a výkazu zisků a ztrát. Analýza absolutních ukazatelů nám poskytuje bližší vhled do finančních výkazů, umožňuje nám vidět účetní data v širších souvislostech a představuje tak základ pro interpretaci dalších ukazatelů. Dva základní postupy při analyzování absolutních dat jsou horizontální a vertikální analýza. 33
5.2.1.1 Horizontální analýza Horizontální analýza zkoumá vývojové trendy, tj. změny absolutních ukazatelů v čase. Změny jednotlivých položek jsou vyjádřeny absolutně i relativně (percentuálně) a lze je poměřovat vůči výchozímu sledovanému roku nebo vůči předchozímu období. V rámci horizontální analýzy se v této práci zaměříme zejména na ukazatele růstu tržeb a růstu aktiv. Růst tržeb značí rozšiřování potenciálu podniku uspět v konkurenční soutěži, stejně tak je i míra růstu aktiv indikátorem hospodářské úspěšnosti podniku. Sledování růstu aktiv je i základem pro hodnocení vývoje rentability aktiv (viz kapitola 5.2.2.1) (Blažek; 2008, s. 56). V neposlední řadě se v rámci horizontální analýzy budeme zabývat také vývojem zisku, jakožto absolutního ukazatele výkonu (Grünwald, Holečková; 2007, s. 81) 5.2.1.2 Vertikální analýza Vertikální analýza sleduje strukturu aktiv a pasiv v rámci rozvahy i strukturu výkazu zisků a ztrát a jejich změny. Tato analýza nám tak umožňuje hodnotit důležitost jednotlivých položek a jejich procentuální podíl na zvoleném základu. Vertikální analýza dává možnost i mezipodnikového srovnání, v tomto případě je ovšem vhodné porovnávat co možná nejpodobnější podniky (Suchánek; 2007, s. 24). 5.2.2 Poměrové ukazatele Poměrové ukazatele jsou nejoblíbenější a také nejrozšířenější metodou finanční analýzy, především proto, že umožňují získat rychlou představu o základních charakteristikách podniku a také proto, že potřebná data jsou snadno dostupná (Sedláček; 2001, s. 61). Už podle názvu je zřejmé, že poměrové ukazatele dávají do poměru určité položky finančních výkazů. V průběhu času vzniklo velké množství poměrových ukazatelů, které dnes dělíme do oblastí, jichž se týkají, na ukazatele rentability, zadluženosti, likvidity a aktivity. Poměrové ukazatele pokrývají veškeré složky výkonnosti podniku (Kislingerová; 2007, s. 82). 5.2.2.1 Ukazatele rentability Rentabilita (též výnosnost čí návratnost) vyjadřuje schopnost podniku dosahovat zisku použitím investovaného kapitálu (Růčková; 2007, s. 51). Ukazatele rentability jsou konstruovány jako poměr dosažených výsledků podnikatelské činnosti (výstupu) k nějaké srovnávací základně (vstupu) (Kislingerová; 2005, s. 83). Hlavními ukazateli rentability jsou rentabilita aktiv (ROA – Return on Assets), rentabilita vlastního kapitálu (ROE – Retrun on Equity) a rentabilita tržeb (ROS - Return on Sales). Rentabilita aktiv je klíčovým ukazatelem rentability, který poměřuje zisk s celkovými aktivy vloženými do podnikání. Rentabilita aktiv tak hodnotí, jak efektivně jsou využity vynaložené zdroje. (Kislingerová; 2005, s. 83). ROA lze konstruovat takto:
34
Jelikož ukazatel rentability aktiv nerozlišuje způsob financování aktiv, je vhodné při jeho konstrukci dosadit do čitatele zisk před zdaněním a nákladovými úroky (EBIT – Earnings before Interest and Taxes) a očistit tak ukazatel o efekty vyplývající z různých struktur financování (různé ceny vlastního a cizího kapitálu) a různé daňové zátěže. Hodnocení rentability aktiv je v této práci doplněno o ukazatel rentability vlastního kapitálu (ROE). ROE vyjadřuje výnosnost kapitálu vloženého vlastníky (Růčková; 2007, s. 52). Přestože dle stakeholderského pohledu je podnik vnímán jako střet zájmů všech stakeholderů, kteří do něj přináší určitý vklad, i samostatný pohled na zhodnocování kapitálu z pozice vlastníků má své opodstatnění. Vlastníci podniku usilují o maximalizaci zisku při vynaložení minimálního množství kapitálu. Vzorec pro výpočet ROE je následující:
ář ý ý ěí í á
Posledním ukazatelem rentability použitým v této práci je rentabilita tržeb (ROS) někdy označovaný jako zisková marže. Jedná se o poměr zisku k tržně ohodnoceným výkonům podniku (Kislingerová; 2007, s. 85). Rentabilita tržeb je ukazatelem hospodárnosti a nepřímo indikuje snížení nákladů, efektivní zvýšení cen a z toho plynoucí konkurenceschopnost produktu (Suchánek; 2007, s. 42). Rentabilita tržeb tvoří jádro efektivnosti podniku a z praxe vyplývá, že pokud se objeví problémy u tohoto ukazatele, lze je očekávat i v dalších oblastech (Kislingerová; 2007, s. 84). Ukazatel je vhodné posuzovat ve vztahu k obratu aktiv, jež má tendenci chovat se opačným směrem (Kislingerová; 2007, s. 85). Při výpočtu ROS lze vycházet z čistého zisku i z EBITu v závislosti na situaci a využití. Vzorec pro výpočet rentability tržeb může potom být ve tvaru (Kislingerová; 2007, s. 85):
ž !
Za tržby jsou v tomto případě považovány pouze tržby z prodeje zboží a vlastních výrobků a služeb. 5.2.2.2 Ukazatele zadluženosti Ukazatele zadluženosti slouží k identifikaci rizika, které podnik podstupuje a které vyplývá ze struktury vlastního a cizího kapitálu podniku. Neznamená to ovšem, že by zadluženost byla obecně negativním znakem podniku, naopak, určitá míra zadluženosti může být pro podnik užitečná. Podnik by měl usilovat o strukturu financování
35
s minimálními náklady, která zároveň odpovídá i struktuře majetku. (Pavelková, Knápková; 2005, s. 26, 27) Ačkoliv nebudou ukazatele zadluženosti použity přímo k ověření hypotéz o konkurenceschopnosti podniku, jsou úzce spjaty s ukazateli rentability, objevují se dokonce i v jejich pyramidovém rozkladu (viz kapitola 5.2.4). V rámci této práce tak bude posouzen vliv struktury vlastního a cizího kapitálu na rentabilitu aktiv a potažmo i na výkonnost a konkurenceschopnost podniku, bude navržena případná optimalizace a zhodnoceny její dopady. K měření zadluženosti se využívá ukazatel celkové zadluženosti poměřující cizí kapitál s celkovými aktivy podniku, nebo alternativní ukazatel míry zadluženosti, který má stejnou vypovídací hodnotu a který dává do poměru cizí a vlastní kapitál. Oba ukazatele rostou s tím, jak roste podíl dluhu na celkových zdrojích podniku. Na nízké míře zadluženosti mají zájem především věřitelé, větší podíl vlastního kapitálu pro ně totiž představuje jakýsi polštář v případě likvidace podniku (Sedláček; 2011, s. 63). Vyšší zadluženost představuje vyšší riziko podniku ve vztahu k věřitelům, v důsledku toho s rostoucí zadlužeností roste i míra úročení cizího kapitálu (Suchánek; 2007, s. 58). Doporučenou hodnotou celkové zadluženosti je 30 až 60% v závislosti na odvětví (Pavelková, Knápková; 2005, s. 27). Často využívaným ukazatelem hodnotícím přiměřenost zadlužení podniku je také úrokové krytí. To vypovídá o tom, kolikrát zisk podniku pokryje jeho úrokové platby. Úrokové krytí je tak dáno vztahem (Suchánek; 2007, s. 45):
Ú é ! í
á é ú !
S ukazateli zadluženosti podniku úzce souvisí (resp. je jedním z nich) i finanční páka, která se měří jako (Suchánek; 2007, s. 58):
% čí á
í á
Je-li výnosnost vloženého kapitálu vyšší než cena úročených cizích zdrojů, působí finanční páka pozitivně a zvyšuje tak míru výnosnosti vlastního kapitálu. V opačném případě, kdy úroková míra cizích zdrojů převýší rentabilitu vloženého kapitálu, mluvíme o negativním působení finanční páky a zjednodušeně řečeno nás vypůjčený kapitál stojí víc, než kolik jsme jeho využitím schopni vydělat. (Pavelková, Knápková; 2005, s. 27) Pro zjištění výhodnosti využití cizího kapitálu se využívá ukazatel poměřující rentabilitu vlastního a celkového kapitálu, který se nazývá index finanční páky a který se vypočítá dle následujícího vzorce (Suchánek; 2007, s. 58): 36
' ( čí á !
í á) * é á)
Pro podnik je výhodné využívat cizích zdrojů, dosahuje-li index finanční páky hodnot vyšších než 1. 5.2.2.3 Ukazatele likvidity Rozlišujeme dva významy pojmu likvidita. Likvidita vztažená k jednotlivým složkám majetku (též někdy označována jako likvidnost) představuje schopnost dané složky rychle a bez velké ztráty hodnoty se přeměnit na peněžní hotovost. Naproti tomu likvidita podniku vyjadřuje jeho schopnost uhradit včas své splatné závazky (Růčková; 2007, s. 48). Ukazatele likvidity tak charakterizují schopnost podniku splácet své dluhy, resp. strukturu kapitálu podniku z hlediska doby jeho životnosti (Neumaierová, Neumaier; 2002, s. 89). Platební schopnost podniku je důležitým předpokladem úspěšné existence podniku na trhu a zároveň významným kritériem při hodnocení finančního zdraví podniku. Stejně jako ukazatele zadluženosti jsou ukazatele likvidity úzce spojeny s rentabilitou podniku a z toho důvodu je vhodné je do analýzy konkurenceschopnosti zahrnou alespoň jako doplňkový ukazatel. Běžná likvidita je navíc využívána i při výpočtu ekonomické přidané hodnoty (viz kapitola 5.2.5). Likviditu podniku lze hodnotit podle následujících ukazatelů (Sedláček; 2011, s. 66, 67):
žá
ěžá
á é á !
+ á
á é á ! , á á ( .
á é á !
. í
á á ( .
á é á !
Běžná likvidita neboli likvidita třetího stupně (L3) udává, kolikrát je podnik schopen uspokojit své věřitele v případě, že promění v daný moment veškerá svá oběžná aktiva v hotovost (Pavelková, Knápková; 2005, s. 29). Běžná likvidita je citlivá na strukturu zásob a jejich oceňování ve vztahu k prodejnosti a také na strukturu pohledávek a jejich neplacení. Pohotová likvidita (L2) ve snaze předejít některým nedostatkům běžné likvidity pracuje s oběžnými aktivy bez zahrnutí zásob a těžko vymahatelných
37
pohledávek a hotovostní likvidita (L1) pracuje s penězi v hotovosti a na účtech a s peněžními ekvivalenty. (Sedláček; 2011, s. 66, 67) Při rozhodování o hodnotě likvidity podniku se jedná o volbu mezi vysokým výnosem, nebo nízkým rizikem. Nedostatečná likvidita způsobuje, že podnik nedokáže využívat kapitálových příležitostí, které se mu naskýtají, a při neplnění svých běžných závazků může vyústit i v bankrot podniku. Naopak příliš velká likvidita představuje pro podnik neefektivní vázanost finančních prostředků. Nižší likviditu podniku preferují vlastníci, vysokou likviditu naopak věřitelé či odběratelé. (Růčková; 2007, s. 48) 5.2.2.4 Ukazatele aktivity Ukazatele aktivity měří, jak efektivně podnik hospodaří se svým majetkem (Sedláček; 2011, s. 60). Tyto také hodnotí relativní vázanost kapitálu v jednotlivých složkách aktiv a pasiv (Růčková; 2007, s. 60). Existují dvě základní formy vyjádření ukazatelů aktivity – obrat a doba obratu. Obrat vyjadřuje, kolikrát se daná položka „obrátí“ resp. přemění v tržby, doba obratu udává, jak dlouho (vyjádřeno ve dnech) trvá dané položce, než se jednou obrátí. Ukazatele aktivity mají úzkou spojitost s rentabilitou a likviditou podniku. Pro měření výkonnosti podniku byl v této práci zvolen ukazatel obratu celkových aktiv. Pro doplnění budou využity také ukazatele doby obratu pohledávek, doby obratu závazků a doby obratu zásob.
* ý*
ž ! 2 * á
Obrat celkových aktiv hodnotí výkonnost, s níž podnik využívá svá aktiva s cílem dosáhnout tržeb. Při hodnocení ukazatele je nutné přihlédnout k vlivům různých způsobů oceňování a odepisování aktiv.
0 ) á
á ! 3 ů2ě é í ž !
Ukazatel doby obratu pohledávek udává, jak dlouho (kolik dní) jsou aktiva podniku vázána v podobě pohledávek, neboli za jak dlouho jsou v průměru pohledávky spláceny (Holečková; 2008, s. 85)
0 ) á ů
á ! 4 ů2ě é í ž !
2
Suchánek; 2007, s. 43 Suchánek; 2007, s. 43 4 Holečková; 2008, s. 86 3
38
Doba obratu závazků vyjadřuje, jak dlouho v průměru trvá podniku splacení svých závazků, a tedy jak dlouho může využívat bezplatných obchodních úvěrů. Pro finanční stabilitu podniku je vhodné, aby doba obratu pohledávek byla kratší než doba obratu jeho závazků. Ve vzorci nejsou použity dlouhodobé závazky, jedná se tedy pouze o krátkodobé závazky, krátkodobé bankovní úvěry a krátkodobé finanční výpomoci.
0 ) á
á ! 5 ů2ě é í á !
Doba obratu zásob vyjadřuje, jak dlouho trvá, než peněžní fondy přejdou přes výrobní a zbožní formy znovu do peněžní formy. Pro tento ukazatel je vhodnější využít ve jmenovateli namísto tržeb náklady spojené se zásobami, tj. náklady vynaložené na prodej zboží a výkony (Knápková, Pavelková; 2010, s. 103).
5.2.3 Rozdílové ukazatele Rozdílové ukazatele slouží k analýze a řízení finanční situace podniku a jsou někdy označovány jako fondy finančních prostředků6 (Kovanicová, Kovanic; 1997, s. 42). Mezi rozdílové ukazatele patří čistý pracovní kapitál (ČPK), který se vypočítá jako rozdíl mezi oběžnými aktivy a krátkodobými závazky a který bezprostředně souvisí s krátkodobým financováním podniku. Dalším rozdílovým ukazatelem jsou například čisté pohotové prostředky (ČPP), vypočítané jako rozdíl peněžních prostředků a okamžitě splatných závazků. Oba tyto ukazatele vyjadřují relativně volný kapitál sloužící k zajištění hladkého průběhu hospodářské činnosti a jsou tak úzce spjaty s likviditou podniku (Sedláček; 2011, s. 35). 5.2.4 Soustavy ukazatelů V předchozím textu byly rozebrány jednotlivé ukazatele finanční analýzy, ty ovšem samy o sobě mají jen omezenou vypovídací schopnost, jelikož se zaměřují pouze na určité části či charakteristiky podniku. Proto jsou k získání komplexnějšího obrazu o situaci podniku vytvářeny a využívány soustavy ukazatelů, někdy též označované jako analytické systémy, či modely finanční analýzy (Sedláček; 2011, s. 81). Jedním z nejčastěji využívaných analytických systémů je pyramidový rozklad rentability, tzv. Du Pont analýza, podle stejnojmenné společnosti, která tuto analýzu začala jako první prakticky využívat. Zjednodušená podoba pyramidového rozkladu Du Pont je zobrazena na obrázku č. 4.
5
Knápková, Pavelková; 2010, s. 103 Pojem „fond“ zde není chápán ve smyslu, ve kterém ho používá účetnictví, tedy jako určitý zdroj krytí aktiv, nýbrž je chápán jako agregace určitých stavových ukazatelů vyjadřujících aktiva nebo pasiva.
6
39
Obrázek č. 4: Pyramidový rozklad Du Pont Rentabilita vlastního kapitálu
Rentabilita aktiv
x
Celková aktiva / vlastní kapitál
Zisková marže
x
Obrat celkových aktiv
Čistý zisk
/
Tržby
-
Tržby
Tržby
Celkové náklady
/
Oběžná aktiva +
Celková aktiva
Stálá aktiva
Zdroj: Sedláček; 2011, s. 83, upraveno autorem
Pro kvantifikaci vlivů dílčích ukazatelů na ukazatel syntetický lze použít různé metody. Všude tam, kde je to možné, je doporučováno použít metodu logaritmickou, přesněji metodu rozkladu podle logaritmů indexů dílčích ukazatelů. Logaritmická metoda je doporučována zejména pro pyramidové rozklady. Její výhodou je jednoznačný výsledek a poměrně jednoduchý výpočet. (Synek et al.; 2009, s. 31) Pro 6 7
∆6
9: ;<
9: ;=
platí:
7 >? @ 1B ,
9: ;C ;=
7 >? @ 1B
7
kde I jsou indexy ukazatelů, pro které platí vztah:
?
F
? D; F D; G ?E
FE
GD
8
GE
Metodu nelze použít tam, kde je změna syntetického ukazatele nulová (? 1), neboť 1 0 a nulou nelze dělit (Synek et al.; 2009, s. 31).
7 8
Synek et al.; 2009, s. 31 tamtéž
40
5.2.5 Ekonomická přidaná hodnota (EVA) Protipólem k tradičním ukazatelům finanční výkonnosti jsou ukazatele moderní. Často užívaným a hojně diskutovaným moderním ukazatelem výkonnosti je model ekonomické přidané hodnoty (EVA – Economic Value Added). Ten byl poprvé publikován konzultační firmou Stern Stewart & Co. v roce 1989, která na označení EVA má stále registrovanou ochrannou známku. Model je založen na ekonomickém zisku, který Sedláček (2011, s. 115) definuje jako: „přebytek výnosů, zůstávající ve firmě po zaplacení služeb výrobních faktorů, včetně nejen cizího ale i vlastního kapitálu“. Ekonomická přidaná hodnota tak kromě nákladů vedených v účetnictví zahrnuje také alternativní náklady (též oportunní, či náklady ušlé příležitosti). Alternativní náklady představují výnosy, které se nerealizovaly, kvůli tomu, že zdroje nebyly vynaloženy na nejlepší alternativní užití (Kislingerová; 2007, s. 53). Pokud je hodnota EVA u daného podniku kladná, znamená to, že podnik dosáhl lepších výsledků, než od něj investoři očekávali. V případě záporného ukazatele EVA pak očekávání investorů nebyla naplněna (Wagner; 2009, s. 181). Výpočet ekonomické přidané hodnoty je možné provádět různými metodami. V této práci byl zvolen výpočet EVA z ROA, který bere v úvahu kapitálovou strukturu podniku (Suchánek; 2007, s. 79). V absolutní hodnotě je ekonomická přidaná hodnota vypočítána podle vzorce (Suchánek; 2007, s. 79):
I >JKK @ B 7
WACC.................. vážený průměr nákladů na kapitál (Weighted Average Cost of Capital)
V relativním vyjádření je ekonomická přidaná hodnota, tzv. spread, vyjádřena tímto vztahem (Suchánek; 2007, s. 79):
JKK @
Výpočet průměrných nákladů kapitálu zde vychází ze stavebnicového modelu, který rozpracovala Neumaierová (1998, s. 22) a který využívá například Ministerstvo průmyslu a obchodu České republiky. Matematické vyjádření je následující (Neumaierová, Neumaier; 2002, s. 56):
JKK L , MN , OPQ , R;STUNV
41
rf ........................... bezriziková sazba rLA......................... riziková přirážka za velikost podniku rPOD ....................... riziková přirážka za podnikatelské riziko podniku rFINSTAB ................. riziková přirážka za finanční stabilitu
Za bezrizikovou sazbu lze považovat hodnoty desetiletých státních dluhopisů. Riziková přirážka za velikost podniku je navázána na velikost úplatných zdrojů podniku (UZ), ty se vypočtou jako (www.mpo.cz):
WX IY , W ,
VK ........................ vlastní kapitál BU ........................ bankovní úvěry O........................... vydané dluhopisy
Optimální velikost úplatných zdrojů je stanovena jako 3 mld. Kč. Ukazatel rLA se pak vypočte takto (www.mpo.cz):
MN
>3 @ WXBZ 168,2
kde UZ jsou uvedeny v miliardách. Pro hodnoty UZ nižší než 100 mil. Kč je riziko stanoveno na 5%, při hodnotách nad 3 mld. Kč je riziko nulové. Podnikatelské riziko je navázáno na ukazatel produkční síly (EBIT/aktiva), který porovnává s hodnotami X1, ty získáme vzorcem (www.mpo.cz):
61
WX 7 W^
UM ....................... úroková míra
42
Pokud je ukazatel produkční síly záporný, je stanovena maximální hodnota podnikatelského rizika na úrovni 10%. Pokud je produkční síla větší než hodnota X1, pak je riziko stanoveno na úrovni minimální hodnoty v odvětví, ta je zveřejňována Ministerstvem průmyslu a obchodu České republiky. Pokud není produkční síla záporná a je nižší než hodnota X1, získáme hodnotu podnikatelského rizika vzorcem (www.mpo.cz):
OPQ
Z `
7 0,1 61Z
_61 @
Riziková přirážka za finanční stabilitu charakterizuje vztahy životnosti aktiv a pasiv a je navázána na běžnou likviditu. Ukazatel rFINSTAB, vychází z doporučených hodnot běžné likvidity v rozmezí od 1 do 2,5 a vypočítá se vzorcem (www.mpo.cz):
R;STUNV
>2,5 @ a3BZ 7 0,1 >2,5 @ 1BZ
Pro hodnoty běžné likvidity nižší než 1 je riziko stanoveno na úrovni 10%, pro hodnoty vyšší než 2,5 je riziko nulové.
43
ZÁVĚR Cílem této práce bylo představit metody hodnocení konkurenceschopnosti podniku založené na finanční analýze, aplikovat je na konkrétní podnik a na základě jejich výsledků se vyjádřit k míře konkurenceschopnosti zkoumaného podniku. Pro dosažení cíle bylo nezbytné nejdřív objasnit význam pojmu konkurenceschopnost, určit kritéria jeho hodnocení a stanovit ukazatele pro jeho měření. Na základě odborné literatury byla jako hlavní ukazatel konkurenceschopnosti zvolena rentabilita celkových aktiv, dále pak obrat aktiv a ekonomické přidaná hodnota. Aby bylo možné vyjádřit se k míře konkurenceschopnosti zkoumaného podniku, bylo nutné výsledky porovnat s relevantními konkurenty. V rámci této práce byly stanoveny dvě hypotézy. První hypotéza se týkala vyšší úrovně ukazatelů konkurenceschopnosti zkoumaného podniku ve srovnání s konkurenty. Rentabilita aktiv a ekonomická přidaná hodnota zkoumaného podniku dosahovaly ve většině sledovaného období vyšších hodnot než konkurence. Hodnoty obratu aktiv byly u některých podniků zkresleny. Při eliminaci těchto zkreslení vycházely hodnoty obratu aktiv zkoumaného podniku vyšší než u konkurence. Tyto úpravy nebylo ovšem kvůli chybějícím datům možné provést pro všechny sledované roky. Na základě syntézy výsledků dílčích hypotéz byla první hypotéza potvrzena. Druhá hypotéza se zabývala rostoucím trendem míry konkurenceschopnosti zkoumaného podniku, potažmo jejími ukazateli. Přestože hodnoty ukazatelů v jednotlivých letech kolísaly, celkový trend byl u všech ukazatelů během sledovaného období rostoucí. I druhá hypotéza tak byla potvrzena. Při finanční analýze byly zjištěny některé problémové oblasti, ale i možnosti zkoumaného podniku, na jejichž základě byly stanoveny doporučení pro další vývoj podniku. Možné dopady návrhů byly kvantifikovány na příkladu roku 2015. Přínosem této práce je představení teoretického rámce hodnocení konkurenceschopnosti a sestavení souboru ukazatelů pro měření konkurenceschopnosti podniku. Praktickým přínosem je zhodnocení míry konkurenceschopnosti zkoumaného podniku na základě výsledků finanční analýzy a doporučení pro zlepšení konkurenceschopnosti tohoto podniku. Cíl práce byl tímto naplněn.
76
POUŽITÉ ZDROJE Monografie [1] BARNEY, J. B – CLARK, D. N. Resource-based theory: Creating and sustaining competitive advantage. New York: Oxford University Press, 2007, vii, 366 s. ISBN 978-019-9277-698. [2] BLAHA, S. Z – Jindřichovská I. Jak posoudit finanční zdraví firmy. 3. rozš. vyd. Praha: Management Press, 2006, 194 s. ISBN 80-726-1145-3. [3] BLAŽEK, L. Konkurenční schopnost podniků: analýza faktorů hospodářské úspěšnosti. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2008, 211 s. ISBN 978-80-2104734-1. [4] BUZZELL, R. D. – GALE B. T. The PIMS principles: linking strategy to performance. London: Collier Macmillan, 1987, 322 s. ISBN 00-290-4430-8. [5] FUCHS, K. Mikroekonomie: distanční studijní opora. Vyd. 1. Brno: Masarykova univerzita, 2005, 184 s. ISBN 80-210-3808-X. [6] GRÜNWALD, R. – HOLEČKOVÁ J. Finanční analýza a plánování podniku. Vyd. 1. Praha: Ekopress, 2007, 318 s. ISBN 978-80-86929-26-2. [7] HOLEČKOVÁ, J. Finanční analýza firmy. 1. vyd. Praha: ASPI, 2008, 208 s. ISBN 978-807-3573-928. [8] IMD. World Competitiveness Yearbook 2014. Lausanne: IMD World Competitiveness Center, 2014, 559 s. ISBN 978-2-9700514-8-0. [9] JIRÁSEK, J. Konkurenčnost: vítězství a porážky na kolbišti trhu. 1. vyd. Praha: Professional Publishing, 2001, 101 s. ISBN 80-86419-11-8. [10] KAPLAN, R. S. – NORTON D. P. Strategy maps: converting intangible assets into tangible outcomes. Boston: Harvard Business School Press, 2004, xviii, 454 s. ISBN 15-913-9134-2. [11] KISLINGEROVÁ, E. a kol. Manažerské finance. 2. přeprac. a rozš. vyd. Praha: C. H. Beck, 2007, xl, 745 s. Beckova edice ekonomie. ISBN 978-80-7179-903-0. [12] KISLINGEROVÁ, E. a kol. Nová ekonomika: nové příležitosti?. Vyd. 1. V Praze: C.H. Beck, 2011, xxi, 322 s. Beckova edice ekonomie. ISBN 978-807400-403-2. [13] KNÁPKOVÁ, A. – PAVELKOVÁ D. Finanční analýza: komplexní průvodce s příklady. 1. vyd. Praha: Grada, 2010, 205 s. ISBN 978-80-247-3349-4. [14] KOTLER, P. – KELLER K. L. Marketing management. 12. vyd. Praha: Grada, 2007, 788 s. ISBN 978-80-247-1359-5. [15] KOVANICOVÁ, D. – KOVANIC P. Poklady skryté v účetnictví. 3. aktualiz. vyd. Praha: Polygon, 1997, 288 s. ISBN 80-859-6756-1. [16] MARINIČ, P. Plánování a tvorba hodnoty firmy. 1. vyd. Praha: Grada, 2008, 232 s. ISBN 978-80-247-2432-4. [17] MIKOLÁŠ, Z. – PETERKOVÁ J. – TVRDÍKOVÁ M. Konkurenční potenciál průmyslového podniku. Vyd. 1. V Praze: C.H. Beck, 2011, xix, 338 s. Beckova edice ekonomie. ISBN 978-80-7400-379-0.
77
[18] NEUMAIEROVÁ, I. Řízení hodnoty. 1.vyd. Praha: Vysoká škola ekonomická, 1998, 137 s. ISBN 80-707-9921-8. [19] NEUMAIEROVÁ, I. – NEUMAIER I. Výkonnost a tržní hodnota firmy. 1.vyd. Praha: Grada Publishing, 2002, 215 s. ISBN 80-247-0125-1. [20] PAVELKOVÁ, D. – KNÁPKOVÁ A. Výkonnost podniku z pohledu finančního manažera. Praha: Linde, 2005, 302 s. ISBN 80-861-3163-7. [21] PENROSE, E. T. The theory of the growth of the firm. 4th ed., Oxford: Oxford University Press, 2009, xlix, 249 s. ISBN 01-995-7384-0. [22] PORTER, M. E. Competitive advantage: creating and sustaining superior performance: with a new introduction. 1st Free Press ed. New York: Free Press, 1998a, xxiv, 557 s. ISBN 06-848-4146-0. [23] PORTER, M. E. Competitive strategy: techniques for analyzing industries and competitors : with a new introduction. 1st Free Press ed. New York: Free Press, 1998b, xxviii, 396 s. ISBN 978-0-684-84148-9. [24] RŮČKOVÁ, P. Finanční analýza: metody, ukazatele, využití v praxi. 1. vyd. Praha: Grada, 2007, 118 s. ISBN 978-80-247-1386-1. [25] SEDLÁČEK, J. Finanční analýza podniku. 2., aktualiz. vyd. Brno: Computer Press, 2011, v, 152 s. ISBN 978-80-251-3386-6. [26] SEDLÁČEK, J. Účetní data v rukou manažera: finanční analýza v řízení firmy. 2. doplněné vyd. Brno: Computer Press, 2001, 220 s. ISBN 8072265628. [27] SLANÝ, A. Faktory konkurenceschopnosti: komparace zemí V-4. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2007, 277 s. ISBN 978-80-210-4455-5. [28] SLANÝ, A. Konkurenceschopnost české ekonomiky: vývojové trendy. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2006, 375 s. ISBN 80-210-4157-9. [29] SUCHÁNEK, P. Finanční management. Vyd. 1. Brno: Masarykova univerzita, 2007, 127 s. Distanční studijní opora. ISBN 978-802-1042-773. [30] SUCHÁNEK, P. – SEDLÁČEK, M. – ŠPALEK, J. – ŠTAMFESTOVÁ, P. Kvalita jako faktor konkurenceschopnosti podniku. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita. Ekonomicko-správní fakulta, 2011, 132 s. ISBN 978-802-1056-886. [31] SYNEK, M. – KOPKÁNĚ H. – KUBÁLKOVÁ M. Manažerské výpočty a ekonomická analýza. Vyd. 1. V Praze: C.H. Beck, 2009, xviii, 301 s. Beckova edice ekonomie. ISBN 978-80-7400-154-3. [32] WAGNER, J. Měření výkonnosti: jak měřit, vyhodnocovat a využívat informace o podnikové výkonnosti. 1. vyd. Praha: Grada, 2009, 248 s. ISBN 978-80-2472924-4. [33] WEF. The Global Competitiveness Report 2014–2015. Geneva: World Economic Forum, 2014, 549 s. ISBN 978-92-95044-98-2
Články [1] AMBASTHA, A. – MOMAYA, K. Competitiveness of firms: review of theory, frameworks, and models. Singapore Management Review, 2004, vol. 26, no. 1, s. 45–61. [2] BARNEY, J. Firm resources and sustained competitive advantage. Journal of management, 1991, vol. 17, no. 1, s. 99–120. 78
[3] BERNOLAK, I. Effective measurement and successful elements of company productivity: the basis of competitiveness and world prosperity. International Journal of Production Economics, 1997, vol. 52, s. 203–213. [4] BLAŽEK, L. – DOLEŽALOVÁ, K. – KLAPALOVÁ, A. – ŠIŠKA, L. Metodická východiska zkoumání a řízení inovační výkonnosti podniku. Praha: Centrum výzkumu konkurenční schopnosti české ekonomiky, 2005, 30 s. Working papers [5] BUCKLEY, P. J. – PASS, C. L. – PRESCOTT, K. Measures of international competitiveness: A critical survey. Journal of Marketing Management. 1988, vol. 4, no. 2, s. 175–200. [6] CAVES, R. E. Industrial Organization, Corporate Strategy and Structure. Journal of Economic Literature. 1980, vol. 18, no. 1, s. 64–92 [7] CORBETT, C., WASSENHOVE, L. V. Trade-Offs? What Trade-Offs? Competence and Competitiveness in Manufacturing Strategy. California Management Review. 1993, vol. 35, no. 4, s. 107–122 [8] DESS, G. G. – ROBINSON, R. B. Measuring organizational performance in the absence of objective measures: the case of the privately‐held firm and conglomerate business unit. Strategic management journal, 1984, vol. 5, no. 3, s. 265–273. [9] DRUCKER, P. F. Managing for business effectiveness. Harvard Business Review, 1963. [10] FLANAGAN, R. – LU, W. – SHEN, L. – JEWELL, C. A. Competitiveness in construction: a critical review of research. Construction Management and Economics, 2007, vol. 25, no. 9, s. 989–1000. [11] FEURER, R. – CHAHARBAGHI, K. Defining competitiveness: a holistic approach. Management Decision, 1994, vol. 32, no. 2, s. 49–58. [12] GÁL, A. Competitiveness of small and medium sized enterprises: a possible analytical framework. HEJ: ECO-100115-A, 2010. [13] GRANT, R. M. The resource-based theory of competitive advantage: implications for strategy formulation. California Management Review, 1991, vol. 33, no. 3, s. 114–135. [14] GUPTA, S. The dynamics of competitiveness. Economic and Political Weekly, 1997. ISSN 0012-9976. [15] HENRICSSON, J. P. E. – ERICSSON, s. – FLANAGAN, R. – JEWELL, C. A. Rethinking competitiveness for the construction industry. Proceedings of the ARCOM 20th annual conference, 2004, vol. 1, s. 335–342. [16] HULT, G. T. M. – HURLEY, R. F. – KNIGHT, G. A. Innovativeness: its antecedents and impact on business performance. Industrial marketing management, 2004, vol. 33, no. 5, s. 429–438. [17] CHIKÁN, A. – GELEI, A. New Insight into the Competitiveness of Supplier Firms: Aligning Competences and Customer Expectations. Supply Chain Forum: an International Journal. 2010, vol. 11, no. 2, s. 30–44. [18] KANTER, R. M. – BRINKERHOFF, D. Organizational performance: Recent developments in measurement. Annual review of sociology, 1981, s. 321–349. 79
[19] KAPLAN, Robert S.; NORTON, David P. Linking the balanced scorecard to strategy. California management review, 1996, vol. 39, no. 1, s. 53–79. [20] KONEČNÝ, A. – SEDLÁČEK J. Informační zdroje používané ve finanční analýze. In Konkurenceschopnost podniků. 1. vyd. Šlapanice: Masarykova univerzita, 2008, s. 315–320. [21] KRUGMAN, P. Competitiveness: A Danger obsession. Foreign Affairs. 1994, vol. 73, no. 2, s. 28–44. [22] LU, W. A system for assessing and communicating contractor´s competitiveness. 2006. [23] MAN, T. W. Y. – LAU, T. – CHAN, K. F. The competitiveness of small and medium enterprises: A critical survey. Journal of Business Venturing. 2002, vol. 17, no. 2, s. 123–142. [24] NEELY, A. – GREGORY, M. – PLATTS, K. Performance measurement system design: a literature review and research agenda. International Journal of Operations & Production Management, 2005, vol. 25, no. 12, s. 1228–1263. [25] NEELY, A. – MILLS, J. – PLATTS, K. – RICHARDS, H. – GREGORY, M. – BOURNE, M. – KENNERLEY, M. Performance measurement system design: developing and testing a process-based approach. International Journal of Operations & Production Management, 2000, vol. 20, no. 10, s. 1119-1145. [26] NORTH, D. C. Institutions. The Journal of Economic Perspectives.1991, vol. 5, no. 1, s. 97–112 [27] OECD. Globalisation and Competitiveness: Relevant Indicators. Technology and Industry Working Papers. 1996, no. 5, s. 1–61. [28] ORAL, M. – CINAR, U. – CHABCHOUB, H. Linking industrial competitiveness and productivity at the firm level. European Journal of Operational Research, 1999, vol. 118, no. 2, s. 271–277. [29] PORTER, M. E. The Competitive Advantage of Nations. Harvard Business Review. 1990, vol. 68, no. 2, s. 73–93. [30] SMITH, T. M. – REECE, J. S. The relationship of strategy, fit, productivity, and business performance in a services setting. Journal of Operations Management, 1999, vol. 17, no. 2, s. 145–161. [31] SUCHÁNEK, P. – ŠPALEK, J. Analýza konkurenceschopnosti podniků v ČR. Ekonomika firiem 2007. 2007, vol. 1. s. 812-823 [32] TANGEN, S. An overview of frequently used performance measures. Work study, 2003, vol. 52, no. 7, s. 347–354. [33] The C-Word Strikes Back. The Economist. 1996, vol. 339, no. 7968, s. 76 [34] VENKATRAMAN, N. – RAMANUJAM, V. Measurement of business performance in strategy research: a comparison of approaches. Academy of management review, 1986, vol. 11, no. 4, s. 801–814. [35] WERNERFELT, B. A Resource-Based View of the Firm. Strategic Management Journal, 1984, vol. 5, no. 2, s. 171–180 [36] WIGGINS, R. R. – RUEFLI, T. W. Sustained competitive advantage: Temporal dynamics and the incidence and persistence of superior economic performance. Organization Science, 2002, vol. 13, no. 1, s. 81–105. [37] YILDIZ, S. – KARAKAŞ, A. Defining methods and criteria for measuring business performance: a comparative research between the literature in Turkey 80
and foreign. Procedia-Social and Behavioral Sciences, 2012, vol. 58, s 1091– 1102.
Další zdroje [1] Finanční analýzy podnikové sféry, http://www.mpo.cz/cz/ministr-aministerstvo/analyticke-materialy/ [2] Výroční zprávy a účetní závěrky podniků, https://or.justice.cz/ias/ui/rejstrik [3] Informace o společnosti, http://www.autic.cz/ [4] Informace o společnosti, http://cz.dallmayr.com/ [5] Informace o společnosti, http://www.delikomat.cz/ [6] Informace o společnosti, http://www.sasch.cz/ [7] Informace o společnosti, http://www.selecta.cz/
81
SEZNAM PŘÍLOH Příloha č. 1 Rozvaha (aktiva) společnosti Delikomat, s.r.o. za období 2006-2014 Příloha č. 2 Rozvaha (pasiva) společnosti Delikomat, s.r.o. za období 2006-2014 Příloha č. 3 Výkaz zisků a ztrát společnosti Delikomat, s.r.o. za období 2006-2014
SEZNAM ZKRATEK BU
bankovní úvěry
EVA
ekonomická přidaná hodnota
eva
relativní vyjádření ekonomické přidané hodnoty, tzv. spread
L1
hotovostní likvidita
L2
pohotová likvidita
L3
běžná likvidita
O
vydané dluhopisy
OA
obrat aktiv
rf
bezriziková úroková sazba
rFINSTAB
riziková přirážka za finanční stabilitu podniku
rLA
riziková přirážka za velikost podniku
ROA
rentabilita celkových aktiv
ROE
rentabilita vlastního kapitálu
ROS
rentabilita tržeb, tzv. zisková marže
rPOD
riziková přirážka za podnikatelské riziko
UZ
úplatné zdroje
WACC
vážený průměr nákladů na kapitál
82
