sbornik_c_1_2_2012.qxp
5.2.2013
18:16
Stránka 75
SBORNÍK NÁRODNÍHO MUZEA V PRAZE Řada C – Literární historie • sv. 57 • 2012 • čís. 1–2 • str. 75–81
A C TA M U S E I N AT I O N A L I S P R A G A E Series C – Historia Litterarum • vol. 57 • 2012 • no. 1–2 • pp. 75–81
HISTORIK BEDA DUDÍK VE SVĚTLE RODINNÉ KORESPONDENCE A VZPOMÍNEK Eva Ryšavá
Family correspondence and memories of the historian Beda Dudík The author has studied the as yet unknown family correspondence of the Moravian Land Historiographer, Dr. Beda Dudík OSB (1815–1890). That correspondence, mainly with Dudík´s father and two brothers, is in the private archives of the Dudík family. The letters complete the official picture of Beda Dudík and his private life, his love and dedication to his family, his opinion on politics, diplomacy, science, church and national issues. Included also are excerpts from memories of Dudík´s niece, Marie Dudíková (1869–1947) Keywords: Family correspondence – Moravian Land Historian Beda Dudík, OSB (1815–1890) – family memoirs – Marie Dudíková, married Ryšavá (1869–1947)
Když 18. ledna 1890 zemřel v benediktinském klášteře v Rajhradě moravský zemský historiograf dr. Beda Dudík OSB (narozený 29. ledna 1815), jeho současníci by tehdy neuvěřili, že tento učenec evropského věhlasu, vyhledávaný pro své diplomatické schopnosti panovnickými dvory, se dočká své podrobné kritické biografie až po stu letech. Již v roce Dudíkova úmrtí se sice objevila stručná práce rajhradského knihovníka a archiváře Maura Kintera,1 cenná zejména tím, že autor Dudíka osobně znal a mohl čerpat z jeho pozůstalosti, ale tato studie zůstala na dlouhá léta ojedinělá. Dvacáté století Dudíkově památce nepřálo. Pro mladou Československou republiku, prodchnutou vlastenectvím a sekularizačními tendencemi, byl Dudík příliš spojen s nenáviděnou minulostí svou příslušností ke katolické církvi – tradiční opoře habsburské monarchie, svým konzervativním prorakouským smýšlením a blízkostí císařskému dvoru a vládním kruhům. Ve čtyřicátých letech 20. století připravoval větší práci o Dudíkovi brněnský historik Rudolf Holinka, který se ale k jejímu sepsání nedostal. Z přípravných studií však vyplynulo vysoce kladné ocenění Dudíkova díla: „Dudík je významným představitelem české vědy dějezpytné a … dobrovolně ochuzujeme naši kulturu 19. století, jestliže ho nezařadíme na místo, kam patří. Nebyl zajisté populární již u svých českých vrstevníků, kteří mu vyčítali chlad k národním ideálům minulosti a přítomnosti, zvláště když oprávněně vyslovil skepsi k tehdejším představám o poloze starého Velehradu (roku 1860). Jiným vadil zase Dudíkův „moravský“ patriotismus, podobající se separatismu (ač o jeho češství ne-
1
2 3
může být pochyb), jeho loyální vztah k mocným tohoto světa a jeho klidné chápání vědeckého úkolu historikova … Dudík je v podstatě badatelem pozitivním, jemuž kombinace jest jen vynucenou náhradou, historikem se značným smyslem pro realistické chápání dějin.“2 Po roce 1948 nastala situace ještě nepříznivější. Dudík byl již předem zavržen jako duchovní katolické církve a jeho dílo bylo kritizováno pro nedostatek národního ducha. Nejvýrazněji to vyjádřil Zdeněk Nejedlý ve svých Dějinách národa českého: „Systematické Dějiny Moravy napsal však teprve Beda Dudík, který nepatřil ke kruhu těchto moravských českých historiků. Vznikl dokonce spor, byl-li Dudík vůbec Čechem. Jeho dvanáctisvazkové Dějiny Moravy do 14. století vyšly také původně německy, a to v době, kdy nebylo již překážek, jak tomu bylo na začátku u Palackého, aby vyšly česky. … Kromě toho Dudík byl mnich –benediktin kláštera rajhradského – a to mnich nejen povoláním, ale i smýšlením, což se rovněž nesrovnávalo s posláním českého národního dějepisce v této době. … Národ také tak i přijal Dudíkovo dílo. Ne jako dílo národní. Jako Dudík sám, tak i jeho Dějiny byly a zůstaly národu cizí, takže dnes jen velmi málo i Moravanů je zná nebo vůbec o nich ví.“3 Po roce 1989 padly všechny zábrany k objektivnímu hodnocení osobnosti a díla Bedy Dudíka. Jeho krajan, kroměřížský knihovník Mgr. Richard Mahel, se začal s velkým zaujetím zabývat zejména méně známými etapami Dudíkova života a vyvrcholením jeho dosavadního bádání byla dosud nevydaná disertační kvalifikační práce s názvem Život, dílo a pozůstalost moravského historiografa Františka Bedy Dudíka (1815–1890). Tato práce v rozsahu 520 stran
Maurus KINTER, Der mährische Landeshistoriograph Dr. Beda Dudík O.S.B. Ehren-Abt von Trebitsch, kaiserl. Rath und Regierungs-Rath, Besitzer vieler hohen Orden. Mitglied der k. Akademie der Wissenschaften. Gestorben am 18. Jänner 1890. Eine Lebensskizze. Brünn 1890. Rudolf HOLINKA. Beda Dudík. In: Praporec 2, 1940, č. 1, s. 1 a 7. Zdeněk NEJEDLÝ. Dějiny národa českého. Díl první – Starověk. Praha 1953, s. 84–85.
75
sbornik_c_1_2_2012.qxp
5.2.2013
18:16
Stránka 76
byla obhájena roku 2011 na Filozoficko-přírodovědecké fakultě Slezské univerzity v Opavě a je uložena v knihovně tamějšího Ústavu historie a muzeologie. Autorka tohoto článku vlastní druhý stejnojmenný exemplář, ze kterého cituje. Těžiště Mahelovy biografie leží pochopitelně v Dudíkově odborné činnosti, ale autor se při líčení jeho života věnuje i jeho osobním a rodinným poměrům a snaží se proniknout Dudíkovou složitou povahou, ovlivňující jeho bohaté a proměnlivé životní osudy. Ačkoliv je dílo heuristicky velmi důkladně podloženo, autor upozorňuje na to, že pro tuto stránku Dudíkova života neměl v jeho osobní pozůstalosti, uložené v Moravském zemském archivu v Brně, dostatek dokladů. Tyto doklady obsahuje rodový archiv Dudíků, který je v soukromém majetku potomků bratra Bedy Dudíka Eduarda, a který Mahel neměl k dispozici. Rodina Dudíků měla silný vztah k rodinné tradici a uschovávala veškeré písemnosti, jež se jí týkaly.V rodinném domě v Kojetíně se tak zásluhou Eduarda Dudíka vytvořil archiv, který obsahuje ve své nejvýznamnější části zejména rodinnou korespondenci Bedy Dudíka, jeho otce a sourozenců. Archiv uspořádal a popsal Dudíkův prasynovec JUDr. Jiří Ryšavý. Z dokladů v něm uložených vychází tento příspěvek, který má být malým doplňkem k práci Richarda Mahela a má přiblížit soukromou, rodinnou stránku Dudíkova života.4 Cenné vzpomínky na „strýčka Bedu“ obsahují rovněž zápisky jeho neteře Marie Ryšavé z roku 1928,5 které jsou též v článku citovány. Celou rodinnou korespondencí Dudíků prolíná vzájemná láska a soudržnost všech členů rodiny a zároveň hluboká zbožnost a důvěra v Boží pomoc. Nikde se nesetkáme se závistí, neupřímností a nevraživostí mladších sourozenců vůči slavnému bratrovi. Bedovy dopisy zase nenesou v sobě ani známku povýšenosti nebo panovačnosti, naopak jsou naplněny ustavičnou starostí o členy rodiny a snahou jim pomoci. Dudík se po svém vstupu do řádu neodtrhl od své rodiny, jak se u mnicha předpokládalo. Celým svým založením byl typem rodinným, vázaným pevnými citovými pouty na své nejbližší s vědomím zodpovědnosti za jejich osudy. V klášteře ho neustále provázely myšlenky na domov, jak o tom 24.3. 1852 píše z Rajhradu bratru Eduardovi: „Říkávají, kdo v teple sedí, tomu se dobře vede. Pakli toto přísloví pravdivé jest, tak se mi dobře vede. Sedím u kamen a záda zhřívám, myšlenkami se ale mezi vámi pletu. Vidím Sefku celou zmrzlou z trhu přijít, Mařku hejla třít, kterého si v kostele vydobyla, Annu6 ustrojenou na hrubou a pantátu, jak běhá ještě ve starym bývalym kožichu, ve starožitnosti, která nás všechny hřávala. Na stole vidím rendlíky a hrnky všeho druhu, pecinek domácího chleba též nechybí. Ach, kéž bych byl mezi vámi,v tom našem starém rodném domě, i když naše předobrá matička už šest let na hřbitově za Vyškovskou ulicí hnije.“ Ve stáří se Dudík vyznal z toho, jak nepřestal pociťovat rozdíl mezi životem v mnišské komunitě a v rodině. V dopisu Eduardovi píše z Petrohradu 10. 9. 1878: „Z Rajhradu 4 5
6 7 8
76
nic neslyším, žádný nepíše. Jest to divno–brzy 40 let žiju v Rajhradě a přece jest mi Rajhrad cizinou. Já sice Rajhrad miluji, ale jen jako mně příjemné místo. Tam každý jen na sebe dbá a o druhého se nestará. Jak to jináč ve familii!“ Je třeba ovšem poznamenat, že na Dudíkovo odcizení spolubratrům v Rajhradě měla vliv jeho častá a dlouhá nepřítomnost v klášteře, kdy jako středoškolský profesor pobýval v Brně a později konal řadu badatelských a diplomatických cest. Většina rodinné korespondence se týká otce Vincence Dudíka a jeho pěti dětí – Františka (Bedy), Antonína, Eduarda, Marie, Anny a Josefy. Nejvíc dopisů patří vzájemným stykům bratrů, znatelně méně je zachováno korespondence sester. Všechny dopisy jsou české s výraznými hanakismy, v rodině se mluvilo jen česky. Otec Bedy Dudíka Vincenc (1785–1869) byl pernikářem v hanáckém městě Kojetíně. Přesto, že nepatřil k bohatým měšťanům, dopřál všem třem synům studium, čímž se téměř doživotně zadlužil. Děti mu jeho starost a péči oplácely úctou, vděčností a láskou a Beda Dudík ve svých dopisech často nabádá sourozence: „Važte si pantáty, dokud ten žije, bude vám dobře.“ Dokladem vřelého vztahu otce k dětem je dopis, který napsal Vincenc Dudík 20.1.1846 synu Bedovi: „Milý synu! My jsme z toho potěšeni, že zdravý a se vším spokojený jsi. Taky my všeci až dosud zdrávi jsme a jenom to nám starost dělá, že rok za rokem utíká a my stárneme a vás všechny od domu vzdáleny máme. Antonín7 nám k Novýmu roku gratulace poslal a taky on si stěžuje, že to tesklivo je, že od otce a matky vzdálený v klášteře bydlet musí. Taky on si vzpomněl na jeho mladý a dětinský věk, když zlatý prasátko v tom okně od kuchyně vidíval, na ryby a lukše8 s medem a s makem se těšíval – včil již ta dětinská radost odběhla a přece že se přiznat musí, že na Štědrý večer tělem v refektáři, duchem ale s námi byl a ty slova na paměť si uvedl, který já říkávám: Děti, děti, tratíte se jeden za druhým, Bůh ví, budeme-li ještě jednou všeci vespolek narození Spasitele slaviti a pročež jenom musíme Pána Boha prositi, aby nám všem zdraví a dlouhej živobytí dopřáti ráčil, tak se to ještě može stát a ten den všeci vespolek světit /budeme/. Ostatek poručeno všechno Pánu Bohu a nechme to tak.“ Matka Magdalena, rozená Firmianová (1792–1846) opustila rodinu předčasně ve svých 54 letech, když náhle zemřela při prodávání perníku na mikulášském trhu v Kroměříži. Její odchod byl krutou ranou pro celou rodinu. Beda o ní píše své sestře Anně Říhové ze Štýrského Hradce 22.7.1864: „Byly to blahé dny, když ještě drahá naše matka mezi námi byla. Smrt ju z kruhu našeho vyrvala, lásku svou ale nám zanechala. Vím dobře, že jak Ty, tak i Sefka a všichni naši domácí horlivě jste se modlili za pokoj duše naší drahé matky. Mé silné doufání je, že dá-li nám Bůh v jeho svaté milosti umříti, my se opět s drahou naší máti sejdeme. Ona patří na naši radost i žalost, ona bydlí zajisté mezi námi a zajisté má útěchu, když nás svorné vidí. Pročež hleďme tuto svornost vždy udržeti a upevniti.“
Děkuji ing. Petrovi Dudíkovi za zpřístupnění archivu rodu Dudíků a za souhlas k publikování materiálů z tohoto archivu. Marie RYŠAVÁ. Některé poznámky z mého dětství a mládí, o mých rodičích, přátelích a známých, v upamatování mým vnukům a vnučkám, tak jak mi na mysl připadají. 120 s. Rukopis z r. 1928. Soukromý majetek. Sefka (Josefa), Mařka, Anna – sestry B. Dudíka. Všechny citované dopisy pocházejí z rodového archivu Dudíků. Antonín Dudík byl tehdy v cisterciáckém klášteře sv. Kříže v Dolních Rakousích. Nudle.
sbornik_c_1_2_2012.qxp
5.2.2013
18:16
Stránka 77
Místo matky v rodině zaujala nejstarší sestra Marie, nazývaná Mařka (1819–1871). Kvůli péči o otce a mladší sourozence se nevdala a obětavě se starala o rodinu a chod celého hospodářství a pernikářské dílny. Bratr Beda se jí snažil ulehčit život a potěšit ji dárky i peněžitými příspěvky, brával ji s sebou do Vídně a do Brna a umožnil jí navštívit i Prahu při svatojanské pouti. Roku 1856 postihlo rodinu Dudíkovu velké neštěstí. 27. dubna se následkem vlhkosti zřítilo celé dvorní křídlo, maštal i dílna rodinného domu. Beda, který byl právě ve Vídni, ihned přispěchal s pomocí. Otci napsal 8. 5. 1856: „Drahý otče, dostal jsem Vaši zprávu o hrozném neštěstí, které Vás postihlo zřícením veřtatu9 a kuchyně ve dvoře. Umínil jsem sobě hned Vám 100 zlatých poslati, abyste aspoň ty první výplaty bez starosti odbyli. Budu hledět později opět něčím nápomocen býti. Já jsem těchto 100 zlatých mínil pro Mařku uchrániti, teď bude ona je na domě pojištěny míti. Pište mně hned obšírně, co se Vám všechno zasypalo. Musela to být mela, ty rozdivné háby, knížky, železa, med, těsto a hned i hotové perníky z rumu vytahovati a zachraňovati. Jakpak, spadla i střecha? Co říká stavitel Kotouček? Jaká asi škoda bude? Ohledně té vody, která stéká ze střechy panské hospody do uličky mezi hospodou a Vaším domem, a tak podemlela základy veřtatu, půjdu k hraběnce Metternišce10 a ona Vám musí hradit aspoň část škody. Jen rychle stavěte, abyste byli rychle hotovi. Na hraběnku nedbejte, já to s ní spravím. Něco hradit musí nebo aspoň dá Vám zdarma dříví na stavbu.“ Z dalších sourozenců Bedy Dudíka mladší sestra Anna, provdaná Říhová (1827–1892) žila v harmonickém manželství se zámečníkem Ferdinandem Říhou (1826–1900) v Kroměříži. Beda ji měl velmi rád pro její dobrosrdečnost a štědrost, oblíbil si i jejího manžela, kterému vydatně pomáhal při zařizování jeho dílny. Říhovi měli dvě dcery, z nichž Emilie, provdaná Zapletalová (1854–1899), v rodině nazývaná Milka, pobývala u strýce Bedy v Brně jako hospodyně a na sklonku jeho života ho ošetřovala v Rajhradě. Největší starost působila Dudíkovi jeho nejmladší a nejhezčí sestra Josefa, zvaná Sefka (1835–1904), poslední dítě v rodině, všemi hýčkaná. Bratr Beda, který byl o dvacet let starší, k ní měl spíše otcovský vztah a i když ji v dopisech káral pro její zálibu v zábavách, přesto často přiložil peníze s poznámkou „Sefce na šaty“ nebo „Sefce na bál“. Josefu však čekal těžký život. Provdala se za Josefa Mildnera (1829–1894), jemuž Dudík opatřil místo ve stavovské účtárně a všemožně mladé manželství podporoval. Mildner však následkem hry v karty upadl do dluhů a nakonec manželku i s malou dcerkou Marií, zvanou Ryči (1860–1941), opustil. Obětaví sourozenci ji však zachránili před bídou – vzdali se svých dědických nároků v její prospěch, bratr Beda jí poskytl každoroční podporu a opatřil jí dočasné místo společnice v hraběcí rodině v Baden-Badenu. Lepších časů se Sefka dočkala, když se stala hospodyní na faře v Hrušce a ve Vyškově u svého bratra Antonína.
9 10 11 12
Daleko širší intelektuální vztahy poutaly Bedu Dudíka k jeho dvěma mladším bratrům Antonínovi (1824–1892) a Eduardovi (1831–1897). S knězem Antonínem, v rodině nazývaným Anton, ho spojovalo společné duchovní povolání a vlastenecké působení, s Eduardem jako dědicem rodinné živnosti a pokračovatelem rodu zájem o rodinné a veřejné záležitosti. To vše se odráží v jejich vzájemné bohaté korespondenci. Horlivý vlastenec, kněz a spisovatel Antonín Dudík stál bratrovi Bedovi věrně po boku a hájil ho zejména ve sporech o polohu starého Velehradu, které vypukly roku 1860 po vydání prvního dílu bratrových Dějin Moravy.11 Antonín také prožíval s Bedou krizi jeho vlastenectví po revolučních událostech roku 1848 a nabádal ho, aby nepropadl pesimismu a nezavrhl své předchozí postoje. Beda naopak podporoval Antonína v jeho duchovní a osvětové činnosti, i když mu někdy vyčítal jeho neuváženost a tvrdohlavost. Bedovy dopisy Antonínovi a později též Eduardovi jsou neocenitelným pramenem poznání jeho skutečného národního smýšlení, tak diskutovaného v odborné literatuře. Dudík se mohl v rodinné korespondenci vyjadřovat zcela otevřeně a bez zábran, takže zde odhalil svůj jasný postoj moravského vlastence spojený s austroslavismem a příchylností k habsburské monarchii, což mu nebránilo v mnohdy ostré kritice vedoucích politických osobností. Jeho láska k vlasti se projevuje zejména v dopisech z ciziny, kde si živě uvědomuje své odloučení od domova. Jako příklad uveďme Antonínův boj s německou městskou správou ve Vyškově, kde se stal roku 1876 farářem a viceděkanem. Beda jeho jednání plně schvaloval. V dopise z estonské Mally 10. 6. 1879 mu píše: „Cos mně sdělil ohledně německých kázání ve Vyškově mne zajímá, zvláště choutky vůdce Němců dr. Specka. Jsem přesvědčen, žes mu na jeho hloupý návrh správně odpověděl. Ve Vyškově německá kázání? A to nyní, když německá strana svým surovým jednáním dokázala, že je k vládě neschopná. Dostaneme hned jak se říšská rada sejde, nové konzervativní a více národní ministerium, a pak, jestli neústupnost staročechů plán Taafeho12 a císaře nezhroutí, nastanou národní straně opět lepší časové. Školství se nutně přejinačí a potom i sláva německého Vyškova vezme za své. V hanáckém městě, ve kterém mimo židů nikoho není, kdo by česky neznal, německá kázání? Považuje pan dr. Speck kázání za divadlo aneb kostel za koncertní sálu? Tak to daleko ještě u nás nedošlo.“ Nejméně známá je korespondence Bedy Dudíka s jeho nejmladším bratrem Eduardem. I jeho dal otec studovat, přesto že jedině on mohl po něm převzít rodinnou živnost. Eduarda však tato budoucnost příliš nelákala, jak se vyznává bratru Bedovi 25. 1. 1849: „Mám větší náchylnost k študování než k řemeslu a často bych cely noce s čtením probděl, kdyby mně nebylo líto svíček.“ Nakonec však řemeslu neušel, když po nástupu na filozofický ústav v Brně onemocněl a otec ho vzal domů. Po tříletém vandru, kde nabyl dostatek znalostí a zkušeností, převzal Eduard otcovu živnost a zároveň se začal s velkým zájmem věnovat veřejné práci.
Z něm. Die Werkstatt – dílna. Kojetínské panství tehdy patřilo rodu Metternichů. Beda DUDÍK. Mährens allgemeine Geschichte. I. Band. Von den ältesten Zeiten bis zum Jahre 906. Brünn, 1860. Eduard Taafe (1833–1895), rakouský konzervativní politik a státník, v letech 1869–1870 a 1879–1893 předseda vlády a ministr vnitra. Usiloval o vyřešení české otázky.
77
sbornik_c_1_2_2012.qxp
5.2.2013
18:16
Stránka 78
Dopisy bratra Bedy, o 16 let staršího, byly zpočátku výchovného rázu, až po Eduardově osamostatnění nabývaly podoby rovnocenné výměny názorů. Eduard v rodném domě představoval pro bratra domov, a proto se Beda obával jeho sňatku, aby příchodem nové švagrové nenastaly jiné pořádky a on domov neztratil. Když však poznal, že dcera kojetínského barvíře Brančíka Karolina, v rodině nazývaná Lotty (1843–1907) má mírnou a laskavou povahu a přes svou městskou výchovu ve Vídni se zdatně vpravila do velkého hospodářství, zahrnul mladou rodinu svou láskou a péčí a byl jí druhým otcem. Eduardovi napsal 9. 3. 1868: „Ačkoliv jsem Lotty jen dvakráte navštívil, přece mou lásku si již vydobyla. Tiše v domě svým vládne a Tebe šťastným činí. To jediná chlouba ženy.“ Eduard se živě zajímal o vědeckou práci svého bratra. Sám měl zálibu v archeologii a s bratry konal na Hostýně výzkumy. S Bedou korespondoval o jeho cestách a historických pracích. V Bedových dopisech najdeme řadu soukromých, velmi otevřených názorů týkajících se pozadí a okolností jeho vědecké činnosti. Když například po vydání prvního dílu jeho Dějin Moravy se přenesly výtky vůči jeho skepsi k poloze starého Velehradu do politické roviny, píše 13. 8. 1860 Eduardovi: „Těší mě, že hádky působené mou historiou tak chladně a rozumně bereš. Těm pánům nejde o pravdu, nýbrž o příležitost jejich zášti a nenávisti průchod dáti. Já se o ně nestarám a přece vždy uznalosti dosahuji. … Kdyby historie před dvouma lety byla vyšla, ani hlásek byl by se neozval – nyní ale jedná se o poutě, o příležitost národnost svou veřejně slovy dokázati. Ale to nejpěknější při tom jest, že já tradici neodpírám, nýbrž dokazuji, že žádných pravých pramenů pro Velehrad nemáme, co i odpůrci připustiti musejí. Ale, jak říká Anton, nechme to a mluvme raději o něčem jiném.“ Podmínky své práce při častých cestách Beda humorně vypisuje Eduardovi v dopise ze Lvova 19. 10. 1865: „Mně se chvála Bohu již dlouho tak dobře nevedlo jako tady u arcibiskupa Litvinoviče. Sličný byt, výborná strava, dobrá obsluha, a při tom skvělá ekvipáža, to jenom u arcibiskupa člověk sprostý jako já může míti, který ročních důchodů asi 70 tisíc zlatých má. V Krakově jsem žel horší žil, než ten nejbídnější kapucín, kolikrát až sám jsem se zasmáti musel nad tou bídou. Augustiniáni, u kterých jsem bydlel, žijou ve velké chudobě. Já jsem již odsouzen na různé kvartýry, hned bejvám v palácích, hned v chýších, hned jezdím s čtyřma, hned s jedným anebo pěšky.“ Mezi nejzajímavější a pro poznání osobnosti Bedy Dudíka nejdůležitější doklady patří jeho dopisy s politickým obsahem. Zejména bratr Eduard se zajímal o politické poměry, protože se účastnil veřejného života a po dvě období úspěšně zastával funkci kojetínského starosty. Beda ho informoval o současné politické situaci a o stavu finančních trhů a radil mu též v hospodářských záležitostech. Své češství, přirozeně vyplývající z rodinných tradic, dával najevo 13
14
15 16 17
78
svým zájmem o politické události týkající se Čechů. Ke slovanské pouti na národopisnou výstavu do Moskvy roku 1867, do níž se vkládaly velké naděje v ruskou podporu, se Dudík znalý ruských poměrů vyjádřil skepticky v dopise Eduardovi z Basileje 2. 6. 1867: „Cesta Čechů do Moskvy mně přihází jako bublina z mýdla; bude beze všeho výsledku. Já se jen tomu divím, že německé časopisy tolik povyku dělají. Přikládá se důležitost věci, v které nic neleží. Car se Čechů neujme, ovšem Češi nezhynou. Národ, sobě povědomý, může si sám svoji budoucnost zajistiti, pakli jen svorný a silný je.“ Protože se Dudík pohyboval mezi politiky a vykonával různá politická poslání, mohl nahlédnout i do zákulisí politických jednání. Díky své široké informovanosti vyjadřoval v korespondenci i předpovědi do budoucna, které se v mnoha případech splnily. Například v dopise Eduardovi ze Zagorzan u Krakova 6. 9. 1870 píše: „Co říkáš novým událostem ve Francii? Jsou to ohromné věci, které budou mít vliv na celou Evropu. Napoleon III. je zajatý a na pevnost Královec odvežený. Armáda francouzská se vzdala, věc to neslýchaná. Nyní vojsko německé a centrální parlament, který se co nejdříve každým pádem utvoří, proklamují krále pruského za císaře německého. Pro Francii je to strašná rána a Francie se více nezotaví. V Europě budou Němci panovat, až čas na Slovany přijde, kteří pod praporem ruským o Europu se podělijou. My žijem, milý bratře, ve velmi povážlivé epoše. Teď nastane úplně nové skupení států. Co si Rakousko dalo práce s Napoleonem se sbratřiti, nyní ať mu pomůžou. Hříchů nadělal Napoleon až dost, teď ať se kaje.“ Pozadí jednání o českém vyrovnání s Rakouskem popisuje Dudík v dopisu Eduardovi z Brna 22. 12. 1871: „Co říkáš politické situaci? Nevím, jaký konec ten zmatek vezme. Dokud Andrássy13 při vesle sedí, nebude s vyrovnáním s Čechy ani zmínky. Andrássy je o mnoho ráznější nežli Beust.14 Na Rusko není možno ani pomýšleti. Vyslanec ruský Novikov mně pravil, že již drahný čas Rakousko a Rusko tak dobře si nerozuměly jako nyní. O české otázce car ani slyšet nechce, jak Německo smejšlí, vidíš z novin. Němectví se v Rakousku tak lehce většině nepodrobí.“ K dokreslení Dudíkova soukromého portrétu není možné opomenout jednu vlastnost, která vyplývala z jeho rodinného založení – lásku k dětem a starým lidem. Všechny své neteře a synovce zahrnoval svou péčí, zajímal se o jejich vývoj a usměrňoval rodičovskou výchovu. Svědčí o tom jednak rodinná korespondence, jednak přímé svědectví v písemných vzpomínkách jeho nejmilejší neteře Marie Dudíkové, provdané Ryšavé (1869–1947), kterou nazýval podle své nejstarší sestry Mařka.15 O postavení „strýčka Bedy“ v rodině Marie Ryšavá napsala: „Co On pro nás znamenal, to nemohu ani vypovědět. Náš otec16 k nám dětem býval vždy velmi přísný, velmi šetrný; aby nějakou hračku nám koupil, to se nestávalo a to samé bývalo vůči mamince. Byli bychom užili málo hraček a jiných dobrot a darů, kdyby nebylo bývalo „strýčka Bedy“. Stařenka Brančička17
Gyula Andrássy (1823–1890), uherský šlechtic a politik, první ministerský předseda Uherského království po rakousko-uherském vyrovnání r. 1867, odpůrce vyrovnání s Čechy. Friedrich Ferdinand Beust (1809–1886), rakouský ministr zahraničí v letech 1866–1871, r. 1867 i ministerský předseda. Provedl rakousko-uherské vyrovnání, vystupoval proti vyrovnání s Čechy. Viz pozn. 5. Eduard Dudík, bratr Bedy Dudíka. Kateřina Brančíková, matka Karoliny Dudíkové.
sbornik_c_1_2_2012.qxp
5.2.2013
18:16
Stránka 79
vždy říkala: „Děti, to vám poslal Pán Bůh toho strýčka Bedu“. Co se mohu upamatovat, to jsem asi mohla mít 4–5 let, i v strýčkových zachovaných dopisech to stojí, že píše, by tatínek obstaral velký vánoční strom, on že přijede as den neb dva před Štědrým večerem a vše ostatní že doveze s sebou. Stalo se jak si přál. Vánoční strom byl tenkrát ještě vzácnost. Jak si pamatuji, byl to velký strom, velmi bohatě ověšen a těch darů! Na všechny strýček pamatoval a všechny podělil. … Asi od té doby to bylo, co se již na strýčka Bedu pamatuji. Přijíždíval k nám obyčejně 2–3krát do roku. Miloval své rodné město, dům a rodinu náramně. Již ze zachovalých dopisů vyčetla jsem, jak se staral o svého stařičkého otce a své sourozence. Co On chtěl a jak chtěl, to bylo všem svato, jen strýc Anton se mu někdy vzepřel, když nechtěl jít prosit k panu arcibiskupovi apod. … Chodívala jsem do „léry“, tj. k jedné staré slečně se učit plést. Tam jsem podchytla takové zpívání: „Randléček, kotléček, Boži močka (muka), křéžéček“. To jsem si vždy podchytla sukénky na obou stranách a tančila při tom. Strýčkovi se to náramně líbilo a kolikrát denně mne vybízel: „Mařko, zatanči „randléček“. Jednou jsem slyšela, že cosi říkal mamince, že je to říkání nějaké ruské. Nejbližší vánoce jsem dostala pěkný modropolévaný rendlíček, žlutý pakfonový18 kotlíček, vlastně taková konvička na čaj na podstavečku s malým lihovým vařičkem vespod, kapličku (Boží muka) uměle řezanou z kokosového ořechu se stříbrnou soškou Panny Marie uvnitř a zlatý křížek na krk. Při velké strýčkově práci a starostech měl ještě dosti času, aby mně malému škvrněti obstaral tyto věci. … To se rozumí, že po celý čas návštěvy jsme nešli do školy. A nevím, co si myslívali pp. učitelé, když přijda do školy jsme hlásívali, že jsme nemohli přijít do školy, že zde byl „strýček Beda“. Jistě se shovívavě usmívali. Též teď když si na to vše vzpomínám, sama se tomu usmívám, že to asi bývalo komické, tady starý vážný kněz a kupa dětí s ním, ať šel kam šel. A nikdy se nestalo, že by nás zahnal. I již jako dítě bývalo mi to divné, že strýček nás kolem sebe trpí, ba že nás má rád. Teď chápu, že jeho povaha byla stvořená pro rodinu a když k nám přijel, že okřál v kruhu rodinném.“ Ani nejvyšší pocty a vyznamenání nezměnily Dudíkův demokratický vztah k prostým lidem, se kterými se vždy rád stýkal. Do Kojetína vozil dárky nejen pro rodinu, ale nezapomněl podarovat i všechny tovaryše, služky a chudinu. Marie Ryšavá ve svých vzpomínkách uvádí příklad: „I žebračky jako „stará Viktora“ nebyla opomenutá. Byla to osoba chromá, která pracovávala u jeho rodičů, maminka ji podporovala a tak ta byla vždy zavolána, aby pomáhala „mýti nádobí“. Strýček ji rád vídal. Jednou si mu stěžovala, že již ani přes brýle nevidí na modlitby v kancionálu. Při příští návštěvě dostala nový Nebes klíč, kde byla tak velká písmena, že jsem to dotud neviděla. Bůh ví, kde to strýček vyšťáral.“ Viktora se objevuje také v dopisech Eduardovi, kde ho Beda žádá, aby učinil křesťanský skutek a pozval ji a pohostil na Štědrý den. Když se Marie jako šestnáctiletá dívka učila v rajhradském klášteře vařit, byla 18 19 20
svědkyní toho, jak často a rád se Dudík bavil se starými lidmi, ať to byla matka tehdejšího opata, která mu připomínala vlastní matku, nebo staří ponocní. S příchodem stáří se Dudík v korespondenci častěji zabývá bilancováním vlastního života a myšlenkami na smrt. V dopisu Eduardovi z Brna 8. 3. 1884 píše: „Pro mne již světa a jeho bažení více není; jde to ke konci, jen ne dlouho, neb nerad trpím. Car mně udělil řád sv. Stanislava druhé třídy s hvězdou, velmi řídké vyznamenání, které tolik je, jako u nás řád železné koruny druhé třídy, který titul barona přináší. Kdyby mně byl udělil řád zdravoty! Vše má konec, i můj život. Kolik lidu dosáhne lét 70?“ Při poslední návštěvě Itálie téhož roku napsal Eduardovi z Monte Cassina 19.7.: „Anton se rmoutí, že od papeže nedostávám žádného vyznamenání, ač světských řádů a medailí již tolik mám. Kdyby ale okoličnosti a můj stav rozvážil, jinak by soudil. Papež je mi velmi nakloněn, čím ale mne vyznamenati má? Tituly, co světští kněží dostávají, to já jako benediktin přijmout nemohu. Nemohu být monsignorem ani domácím prelátem Jeho Svatosti, ani protonotářem, bylo by to u mne jako mnicha směšné. Já bych mohl jen biskupem nebo kardinálem se státi. Kardinálem mne neudělají, protože nemám nikoho, kdo by pro mne každoročně 4000 eskudů19 platil. Biskupem bych býti mohl, ale v Rusku, a to nechci – a v Rakousku ne papež, ale ministr biskupy jmenuje. Tak pro mne nic jiného není, než zůstati benediktinem až do smrti. Ostatně–kdyby všechno již tady na světě mi bylo odplaceno, co by zůstalo na věčnost?“ Všechny své řády, medaile a prsteny, které během života obdržel, nakonec vrátil umělecky zpracované do formy bohoslužebného náčiní – kalicha a patény – svému klášteru a církvi. Richard Mahel se v závěru své obsáhlé biografie Bedy Dudíka zamýšlí nad Dudíkovou povahou a vlastnostmi: „Dudík se po celý život vyznačoval silnou osobní ctižádostí, iniciativností a touhou po seberealizaci. Tyto vlastnosti, které mu na jedné straně dodávaly sílu a elán v jeho náročné práci, mu přinášely také četná nepochopení a někdy přímo nepřátelství. Dudík si však z činěných výhrad mnoho nedělal. Správně předpokládal, že náhle vzniklé spory nejlépe pominou a vymizí, pokud si jich nebude příliš všímat, pokud se bude věnovat pouze věcné stránce sporu a nikoliv možným osobním animozitám, do kterých občas býval protivníky tlačen. Díky takovému postoji, který sám o sobě byl také provokativní, získával bývalé protivníky postupně na svou stranu, na stranu usmíření a vzájemného porozumění.“20 Čtenář rodinné korespondence si přitom připomene nabádání otcovo a bratrovo, aby se Beda příliš nezatěžoval svými problémy a nechal jejich vyřešení na vyšší vůli. Vliv rodiny a rodinného prostředí formoval Dudíkovu osobnost mimořádně intenzivně a naopak jeho působení zanechalo v rodině a jejích pozdějších tradicích hlubokou a nesmazatelnou stopu. Díky dochované korespondenci můžeme poznat Bedu Dudíka daleko všestranněji a živěji, můžeme vniknout do jeho myšlenkového a citového světa, do jeho soukromí, a pomoci tak utvořit pravdivý obraz této velké postavy naší historické vědy 19. století.
Pakfong – též alpaka, niklová mosaz stříbřité barvy. Vlastně scudo, dřívější italský tolar. Richard MAHEL. Život, dílo a pozůstalost moravského historiografa Františka Bedy Dudíka (1815 –1890). Disertační práce. Slezská univerzita v Opavě, Filozoficko-přírodovědecká fakulta, Opava 2011, s. 458. – Práce je uložena v knihovně Ústavu historie a muzeologie Filozoficko-přírodovědecké fakulty.
79
sbornik_c_1_2_2012.qxp
5.2.2013
18:16
Stránka 80
Zusammenfassung DER HISTORIKER BEDA DUDÍK IM LICHTE VON FAMILIENKORRESPONDENZ UND ERINNERUNGEN Die Autorin beschäftigt sich mit der bis jetzt unbekannten Familienkorrespondenz des mährischen Landeshistoriographen Dr. Beda Dudík OSB (1815–1890). Diese Korres-
pondenz, vorwiegend mit Dudíks Vater und mit zwei Brüdern, wird im Privatarchiv der Familie Dudík aufbewahrt. Durch die Briefe wird das offizielle Porträt von Beda Dudík um sein Privatleben, seine Liebe und Sorge um die Familienmitglieder, seine offenen Ansichten über Politik, Diplomatie und Wissenschaft sowie über kirchliche und nationale Fragen ergänzt. Im Aufsatz sind auch Auszüge aus den Familienerinnerungen der Nichte Dudíks publiziert.
Beda Dudík v roce 1868 80
sbornik_c_1_2_2012.qxp
5.2.2013
18:16
Stránka 81
Vincenc Dudík (1785–1869), otec
Beda Dudík v Praze asi roku 1875
P. Antonín Dudík (1824–1892), bratr
Eduard Dudík (1831–1897), bratr
Anna Říhová (1827–1892), sestra 81
