Osobnosti Mirovicka
Jan Toman
-
historik
- nejvýznamnější regionální historik Mirovicka * 11. 10. 1907 - Cerhonice u Mirotic + 14. 7. 1996 – pohřben v Mirovicích
Jan Toman – 11.10. 1987 - 80. narozeniny - se synem a vnukem
Pamětní deska – umístěna v budově Základní školy v Mirovicích v roce 2007 (100. výročí narození)
Titulní strana knihy Jan Toman – Dějiny města Mirovic - Stavební vývoj, obyvatelstvo a dějiny domů – vydal MNV v Mirovicích v roce 1948 s podporou Čsl. národní rady badatelské v Praze, mirovických peněžních ústavů a prům. podniků - tiskl B. Novotný v Písku - celkem 346 stran
Titulní strana přílohy zpravodaje MIROVICKO - číslo 10/2007 (0117) – den vydání: 1. 10. 2007 - celkem 20 stran Obsah: Jan Toman – učitel a historik – životopis Počátky křesťanství v kraji Škola měšťanská v Mirovicích
Jan Toman - učitel a historik - životopis Narodil se 11.10.1907 v Cerhonicích u Mirotic v rodině malozemědělce, kde do 14 let prožil mládí venkovského chlapce (vychodil obecnou školu v Radobytcích – pět tříd – a tři ročníky měšťanské školy v Miroticích). Protože v Miroticích nebyl v té době ještě 4. ročník a pro další studia jej bylo nutno absolvovat, přešel na měšťanskou školu do Strakonic. Tam denně dojížděl z Kladrub, hodinu cesty pěšky do Kasejovic a potom vlakem do Strakonic. V Kladrubech bydlel přes týden v rodině svého strýce, který tam byl správcem velkostatku. Potom studoval na učitelském ústavu v Příbrami, kde se již projevoval jeho zájem o literaturu a historii. Kamarádil se např. s pozdějším známým spisovatelem Ladislavem Stehlíkem a řadou dalších kolegů, kteří se později uplatnili v kultuře při svém učitelování (Bejček v Blatné aj.) Maturoval v r. 1926, ale protože byl v té době nedostatek učitelských míst a na otcovské usedlosti zemřel právě jeho mladší bratr Josef, který měl chalupu zdědit, vrátil se domů do Cerhonic, kde měl převzít hospodářství. Po čase se však se svým otcem dohodl, že je škoda nevyužít ukončených studií a protože jeho sestra Ludmila měla v té době vážnou známost s Ladislavem Lískovcem, kteří rádi budou v Cerhonicích hospodařit a on se bude moci věnovat učitelování a své oblíbené kulturní a historické činnosti. Přijal proto místo učitele ve Varvažově, kde však působil pouze krátkou dobu a brzy nastoupil na vojnu do Jindřichova Hradce. Po absolvování důstojnické školy se dostal pro své kulturní záliby do Prahy, kde ve smíchovských kasárnách působil jako kulturní důstojník. Převelení napomohla snad i přímluva generála Bílého, který byl bratr jeho strýce z Ochozu u Zvíkova. (Za zmínku snad stojí, že tento generál Bílý byl jako náčelník generálního štábu čs. armády od nacistů v r. 1939 prvním popraveným Čechem). To mu kromě povinnosti vyučovat základům čtení, psaní a počtů, v té době ještě existující skupinu negramotných vojáků, umožnilo navštěvovat na tzv. „volňásky“ různé kulturní a společenské akce. Za jeden rok tohoto působení jsou zachovány 3 silné sešity obsahů divadelních her, které navštívil v pražských divadlech a několik sešitů obsahů knih, které v té době přečetl. Po ukončení povinné vojenské služby se vrátil ke svému učitelování jako učitel na obecné škole v Mirovicích. S kamarádem kolegou Janem Holickým (pozdější čs. kulturní atashee ve Francii a vysoký ministerský úředník) pod vedením řídicího Hrubého se zapojil do kulturního dění v městečku. V té době také navštěvoval vysokoškolské přednášky na Karlově universitě v Praze. Při tomto prvním působení v Mirovicích se seznámil se svojí pozdější manželkou Ludmilou Trčovou. Ale ani v Mirovicích ještě nezakotvil natrvalo. Po čase byl přeložen na obecnou školu do Chraštic. Do Mirovic však mu cesta nezarostla. Nejméně 2x za týden zajížděl na svém motocyklu „Triumph“, který byl však opatřen pouze karbidovou svítilnou, což pro malou intenzitu světla způsobilo řadu dobrodružství při jeho nočních návratech do Chraštic. Když posléze složil zkoušky pro získání aprobace odborného učitele pro předměty čeština, dějepis a zeměpis, nastoupil jako odborný učitel na měšťanskou školu v Miroticích (kterou sám před léty absolvoval). Tady se už jako kolega setkal znovu se svým nejoblíbenějším učitelem Karlem Šefrnou, pozdějším mirotickým ředitelem, se kterým intenzivně pracoval na kulturním poli v Miroticích. Hlavně – jak ve svých pamětech a vzpomínkách, které písemně zpracoval jako obsáhlou dvousvazkovou monografii na více jak 400 stránkách ke svým osmdesátým narozeninám – vzpomíná na činnost v mužském pěveckém spolku, divadelní a přednáškovou aktivitu apod. V této době již jej jistě velice zajímaly 3 významné osobnosti české kultury spjaté s Miroticemi: Matěj Kopecký, Mikoláš Aleš a Ladislav Stroupežnický,
kterým ve svém pozdějším životě věnoval intenzivní studium a bohatou publikační pozornost. Brzy se však dostal na uvolněné místo odborného učitele do nedalekých Mirovic, kde se r. 1934 oženil s Ludmilou Trčovou, založil rodinu a nastěhovali se do bytu v Trčů domě na náměstí č.7 , ve kterém bydlel a pracoval až do r. 1973. V roce 1973 bylo totiž rozhodnuto o demolici tohoto starého měšťanského domu (kde dnes stojí obchodní středisko) a tak se i Tomanovi museli přestěhovat do sice nového, ale menšího bytu v domě č. 302 na nově vznikajícím „sídlišti“ nad mirovickým náměstím. Tam žil a trávil svůj důchodový věk v plné pracovní aktivitě nad svými písemnostmi až do července 1996, kdy po výronu krve do mozku zemřel ve věku nedožitých 89 let. O dalším běhu jeho života v Mirovicích a jeho pracovních aktivitách si můžeme udělat obraz po přečtení části z jeho, již výše citovaných, pamětí: Když jsem si do roku 1937 odbyl všecky potřebné zkoušky učitelské - učitelská způsobilost pro školy obecné, aprobace pro školy měšťanské I. odbor r. 1932 (čeština, dějepis, zeměpis), německý jazyk pro školy obecné 1933, německý jazyk pro školy měšťanské 1935, učitelská způsobilost pro školy pomocné, učitelská způsobilost pro školy měšťanské IV. odbor (čeština, němčina, tělesná výchova) - teprve potom jsem věnoval všechen svůj volný čas regionální historii. Znovu a důkladně jsem prostudoval řadu odborných svazků historické literatury o českých národních dějinách, mnoho užitečných příruček o vlastivědné práci docenta Dr. Františka Roubíka, skvělou knížku moravského zemského archiváře Dr. Fr. Hrubého „Úvod do archivní teorie a praxe“, řadu instruktivních příruček o vývoji politické zprávy v českých zemích, Sedláčkovy „Dějiny Prácheňského kraje“, „Dějiny královského města Písku“, „Sedláčkovy Hrady a zámky – Písecko a Prácheňsko“ a jiné a další. Prvně jsem se kolem roku 1936 odvážil k prohlídce radobyteckých matrik, protože mě začal lákat a znepokojovat Tomanovský rodopis. Užitečné velmi pro mne bylo seznámení, a to velmi důvěrné, blízké a pak už celoživotní, se zemským archivářem, mirovickým rodákem doktorem Miloslavem Volfem….. Od roku 1938 jsem si opatřil souhlas ke studiu v archivu orlickém, kam jsem začal dojíždět z Mirovic ještě za vlády Karla Schwarzenberka a archiváře Dr. P. Pekaře. Tam se mi otevřel nový, netušený a nekonečně bohatý zdroj zpráv o celém Mirovicku. Zpočátku jsem se zajímal jen o dějiny panství cerhonického a o dějiny Mirovic. Postupně se tento zájem rozšířil na celé Mirovicko a i Písecko. V roce 1937 vyšel ve vlastivědném sborníku „Zlatá stezka“, vydávaném ve Vodňanech, můj první vlastivědný článek „Dobrá Voda u Březnice“ a v listopadu 1939 první delší novinářský-vlastivědný článek „Kolem kříže Novákových na Budách“ v tehdy snad nejlepších českých novinách, brněnských Lidových novinách, kde pak jsem od roku 1940 až do roku 1946 publikoval spoustu drobných i větších článků, zpráviček a sloupků z oboru regionální historie Mirovicka. (Všechny tyto nové příspěvky jsou nalepeny a svázány v jedné, dost obsažné knize). V roce 1940 začal také otiskovat „Věstník osvětových sborů Podbrdska“ v Berouně moji první větší knižní publikaci „Mirovicko v literatuře, umění a vědě“ (86 stran), která vznikla z popudu posluchačů stejnojmenné přednášky, kterou jsem v roce 1939 brzy po vyhlášení Protektorátu uspořádal v Mirovicích. To už jsem v zajetí této nové vlastivědné práce plul plnými plachtami, publikoval, jezdil pravidelně do orlického archivu a začal studovat a excerpovat přednášel, všechny gruntovní knihy bývalého soudního okresu mirovického, které zásluhou přítele Dr.
Miloše Volfa byly mně pravidelně ze Zemského archivu v Praze do Mirovic zapůjčovány a posílány. Od roku 1941 jsem zásluhou školního inspektora Aloise Kota obdržel vyučovací úlevu na 10 hodin týdně s tím, že zbytek předepsaného času učení budu věnovat vlastivědnému bádání a dojíždět do zámeckého archivu na Orlíce. To byla jedinečná výhoda, které bylo třeba důkladně využít a která také využita byla. V r. 1941 vydala Občanská záložna v Miroticích svoji novoročenku s mým 32 stránkovým příspěvkem „Z minulosti Miroticka do konce století 16.“ A následující rok 1943 na to stejné pokračování s názvem „Miroticko ve století 17., část. I.“.Další vydávání připravených statí a pokračování bylo znemožněno přísnými válečnými opatřeními. Až do konce války jsem pokračoval v publicistické činnosti v Lidových novinách, Osvětě venkova, Jihočeské jednotě, Lidovém deníku a v četných jiných časopisech. K vánocům 1945 vyšla novoročenka městského archivu mirovického, jehož správcem a kronikářem města jsem se stal v roce 1944, „Mirovické radnice“. I když jsem se po roce 1945 vysoce angažoval ve veřejném životě – od roku 1946 do roku 1953 předsedou místního národního výboru v Mirovicích, a od r. 1957 do r. 1987 nepřetržitě jeho členem a členem řady komisí, městský archivář, kronikář, vedoucí městské veřejné knihovny, 15 let členem krajské archivní komise v Českých Budějovicích, od roku 1960 do r. 1985 okresním konzervátorem státní památkové péče pro okr. Písek, 40 let předsedou Požárního sboru v Mirovicích. Z deníkových a jiných záznamů by se snad dalo přesně zjistit, kolik jsem od roku 1938 vykonal různých vlastivědných přednášek. Odhaduji to, že by to mohlo být přes 300 akcí. Nespočítaných bylo přednášek o dějinách Mirovic (už za války pravidelné týdenní přednášky po celou zimu), v Miroticích, Cerhonicích s malou výjimkou snad ve všech obcích Mirovicka, ale i v Radobytcích, Bořicích, Vráži, Předoticích, Písku, Milevsku, Českých Budějovicích (Mirovice, Mirotice, Kopecký, Aleš), a i v Praze (ve Hvězdě o rodu píseckých a mirotických Alšů).
1. 2. 3. 4. 5. 6.
Stručně bych uvedl ještě tiskem vydané práce po roce 1945: Dějiny města Mirovic, I. (1948). Dějiny města Mirovic, II (Kostel a záduší) jsou napsány v rukopise, nevydáno. Dějiny zemědělských usedlostí na středním Mirovicku (1950) Matěj Kopecký a jeho rod, České Budějovice (1965) Rod písecký a mirotických Alšů, České Budějovice (1975) Regionální dějiny Písecka, 3 části (pro potřebu škol).
Asi 20 významnějších a delších historických pojednání a článků v Jihočeském sborníku historickém, ve Vlastivědném sborníku Podbrdska (Příbram) a nespočet novinových článků v nejrůznějších časopisech a v okresních novinách Zítřku. Napsána je velká, dvoudílná práce „Národní školství mirovického vikariátu do roku 1870“. Uveřejněno bylo také několik článků z oboru archivní teorie a praxe. Zvláštní oddělení mé regionálně-historické činnosti tvoří soubor mnou napsaných historických publikací monografií jednotlivých obcí na Mirovicku a Písecku: Horosedly, Ostrovce, Vráž, Bukovany, Boudy, Nevězice… Za 50 let soustavné a vytrvalé činnosti badatelské, excerpční a publikační se nahromadila spousta excerpčního materiálu archivního, dokumentačních dokladů, opisů a tisků – což vše dohromady dnes představuje asi 16 kartonů písemného materiálu vedle množství sešitů a
knih. To vše je tématicky rozděleno podle příslušnosti k jednotlivým panstvím a místům . Největší množství tohoto pramenného materiálu se týká panství cerhonického, orlickozvíkovského, bukovanského, varvažovského, dějin náboženských (eclesiastica), výpisů z gruntovních knih celého bývalého soudního okresu mirovického, opisů pamětních knih mirotické, cerhonické, cerhonického panství, farních kronik mirovické, radobytecké, chraštické a starosedlské, kostelních a obecních účtů atd. Zvláště cenné je oddělení kompletních výpisů matričních osady mirovické, mirotické, radobytecké, kartotéční rozpis matrik čimelických a částečně i radobyteckých (pro Cerhonice a Oboru) a částečně i výpisy (kopulační) z matrik fary pohořské. K celému tomuto archivu je pořízen podrobnější orientační inventář. (POZNÁMKA autora toho článku : Tento obsáhlý materiál byl z větší části po smrti Jana Tomana uložen v Okresním archivu v Písku, kde je zřízen samostatný fond materiálů Jana Tomana.) Veřejné ocenění mé práce kulturně osvětové a publikační bylo provedeno řadou udělených diplomů a čestných uznání od orgánů okresních a krajských, orgánů resortních (např. ministerstvo kultury : 2x za činnost v oboru památkové péče aj.), celostátní ocenění udělením titulu „Vzorná lidová knihovna“ a státní vyznamenání udělením titulu „Zasloužilý pracovník kultury“… (konec citace). K tomuto vlastnímu výčtu činností, který Jan Toman zpracoval ve svých 80 letech je třeba doplnit jeho aktivity za dalších 9 let života : Neustával ve své hlavní činnosti, která pro něj byla po celý život vlastně zálibou, tj. práce regionálního historika archiváře. Pokračoval ve zpracování historických monografií jednotlivých obcí na Mirovicku a Písecku : Stražovice, Kozárovice, Bukovany a Sedlečko, Čimelice, Zalužany aj., z nichž většina byla knižně vydána v nákladu jednotlivých obcí. Dále v rukopise připravil další historické práce : Dějiny Cerhonic a okolního Miroticka – 3 díly, Stavební vývoj a dějiny zemědělských usedlostí v Cerhonicích, Historická topografie a stavební vývoj města Mirotic, Historie mirovického školství aj. Jako jedna z posledních jeho knižně vydaných prací je publikace Regionálně historické sondy do dějin Mirovicka, kterou v r. 1994 vydala agentura Porthos v Milevsku. I ve své veřejné práci zůstával poměrně – na svůj věk velice – aktivní. Ukončil již sice svoji funkcionářskou činnost v MNV, okr. konzervátora, posléze i kronikáře a vedoucího městské knihovny, až do posledního roku před svojí smrtí se však zúčastňoval všech společenských a kulturních akcí ve městě. Po r. 1989 byl často navštěvován krajskou redakcí Českého rozhlasu i ČT, kde pak vystupoval v řadě programů jako renomovaný historik i jako pamětník. Ještě však je nutno se zmínit alespoň pár větami o jeho práci jako učitele. Ve své pedagogické práci velice dobře uplatňoval své obsáhlé vědomosti, hlavně historické a literární. V posledních letech proto učil převážně dějepis a češtinu. A je snad možno konstatovat, že při jeho výkladech dovedl zaujmout všechny žáky tak, že celá třída poslouchala za naprostého soustředění a ticha, že by bylo slyšet upadnout špendlíček. To bylo způsobeno ne jenom jeho faktografickými znalostmi, ale i jeho schopností vypravěčskou. Dovedl totiž proložit i třeba nezáživnou přednášenou látku tzv. „historickými drby“ a tím zpestřit probírané učivo. O jeho poměrně velké oblibě u svých žáků svědčí i to, že až do sklonku svého života byl zván na abiturientské sjezdy a tak se se svými žáky mohl těšit stálému přátelskému kontaktu. Na závěr tohoto vcelku optimistického vzpomínání je třeba připomenout, že celý život Jana Tomana nebyl pořád jenom jako „procházka růžovým sadem“. Také on ve svém životě prožil „těžké chvíle“.
Připomeňme jenom např. období v létech 1948 až 1957. Ve volbách v r. 1946, ve kterých Jan Toman kandidoval za stranu Národně socialistickou, vyhráli komunisté. Protože ale Národní socialisté utvořili v Mirovicích většinovou koalici s Lidovci, byl předsedou MNV zvolen Jan Toman. V té době ale musel již podruhé v životě řešit svůj existenční problém. V květnu 1946 totiž ve věku 29 let zemřel bratr jeho manželky Ludmily Tomáš Trča, hospodář a dědic usedlosti Trčů. A kdo bude hospodařit dál ? A již podruhé se Jan Toman rozhodl zůstat věrný svému původnímu povolání, když odmítl nabídku tohoto dědictví. Zůstal tedy na snížený úvazek učitelem a zdárně si vedl jako předseda MNV. Po úspěšném „vládnutí“ na MNV do únoru 1948 kandidoval Jan Toman i v dalších volbách již v „národní frontě“ , kde se objevil jako kandidát za požárníky. A byl opět zvolen předsedou MNV. Pokračoval úspěšně ve vedení města a v jeho rozvoji : stavba kulturního domu, nových bytovek v Dolejší ulici, dláždění ulic, snaze o zprůmyslnění oblasti výstavbou nové drůbežárny. Neuspěl pouze v tom, že nově plánovaný velký textilní závod, o který se město Mirovice také ucházelo, byl nakonec postaven v Písku. A při nové územní organizaci přišlo město o sídlo okresního soudu, když soudní okresy byly zrušeny. Při snaze získat pro Mirovice okres politický se nemohlo uspět pro malý počet obyvatel ve spádové oblasti (požadováno bylo minimálně kolem 25 tisíc obyvatel a celé Mirovicko s relativně malou lidnatostí mělo pouze kolem 10 000 obyvatel). Tyto objektivní okolnosti (nedostatek průmyslu a ztráta správních úřadů - soud, berní úřad, banky aj.) však značně rozvoj městečka zpomalily v dalších 50 letech. Přes řadu úspěchů ve vedení města však po r. 1950 bylo v té době z kádrových důvodů nemožné, aby předsedou MNV nebyl poslušný člen KSČ. Tak se hledala „příčina“ , jak J. Tomana zdiskreditovat. Po značných tlacích v OV KSČ v Písku na jeho rezignaci byl nakonec v r. 1953 obviněn z neobjektivního špatného hodnocení Sovětské armády v r. 1945 v městské kronice (která však byla před tím vyznamenána jako vzorně vedená). To byla pro něj jako historika, který celý svůj život objevoval historické pravdy a na jejich objektivitě si velice zakládal, ta nejúčinnější, přesná, promyšlená psychická rána. Po disciplinárním projednání tohoto přístupu byl donucen rezignovat na funkci předsedy MNV a měl být zbaven učitelského místa, přinejmenším přeložením z Mirovic, ke kterému nakonec nedošlo. Byl ale zbaven funkce zástupce ředitele školy, kterou v té době zastával. Přes to se ale tato neoprávněná diskriminace projevila i na jeho rodině (např. jeho syn Jan nebyl z „kádrových důvodů“ přijat na střední školu apod.) a na jeho „životní zatrpklosti“, kterou překonal až po několika letech. V té době nalezl opět duševní pohodu a rovnováhu ve své milované mravenčí práci historické, do které se mohl plně ponořit, nerozptylován aktivitami společenskými a která mu přinášela řadu úspěchů.
Nakonec důkaz o tom, že Jan Toman, mirovický učitel a historik, byl opravdu mimořádnou osobností svědčí mimo jiné i to, že byl zařazen do almanachu osobností Příbramska. A heslo s jeho jménem je ve výčtu jeho prací a vymezením jeho významu, vědeckého, kulturního a společenského, jedno z nejobsáhlejších v celé publikaci, kterou vydalo před několika léty muzeum v Příbrami.
