Sportovní historik: První olympijský vítěz dostal za odměnu celou vesnici
Sportovní historik František Kolář. Autor: DENÍK/Dimír Šťastný, 28.7.2012 Praha /ROZHOVOR/ - František Kolář je chodící encyklopedie znalostí o historii olympijského hnutí. Momentálně se těší do Londýna, kde bude fandit českým sportovcům a zaznamenávat vše pro příští generace. Málokterá současná událost má tak prokazatelné kořeny ve starověku jako olympijské hry. Jak to všechno v roce 776 př. n. l. vlastně začalo? Jedinou sportovní disciplínou historicky doložených prvních olympijských her v Olympii byl běh na jeden stadion, který vyhrál Koroibos z Élidy. Za vítězství dostal od tamějšího krále vesnici, jež leží nedaleko Olympie dodnes. Proč právě Olympie? Byl zde nejvýznamnější řecký chrám zasvěcený nejvyššímu bohu Diovi. A nad Olympií se tyčí hora Krónos, no a jak víme z řecké mytologie, právě Krónos a jeho matka Gaia stvořili božské společenství, které vládlo starému Řecku. Proto se v Olympii konaly významné náboženské slavnosti, při kterých se také obchodovalo a vedla se politická jednání. Ke vzniku her se váže několik legend, z nichž nejznámější je o třech králích, kteří vyslali do věštírny v Delfách posly, aby jim Pýthie prozradila, jak se ubránit náporu obyvatel ze severu a zastavit permanentní válčení. Ona jim poradila, ať založí olympijské hry, což splnili s tím, že se mají konat každé čtyři roky jako svátek míru. Během nichž totiž měla být bezpečná cesta do Olympie z celého Řecka a zpátky, když do toho započítáte i přípravu, šlo vlastně o třetinu roku bez války. Časem ale u jediné disciplíny nezůstalo, které byly další? Ano, můžeme je rozdělit na atletické, zápasy a závody s vozatajské či dostihové v římské době. V uměleckých disciplínách se nesoutěžilo, básníci, pěvci a rétoři vystupovali, ale nikoli v rámci her. K zajímavostem atletických disciplín patří běh hoplitů, tedy řeckých bojovníků v plné zbroji, která vážila půl metráku. Ostatní soutěžící závodili nazí.
Jak to bylo s účastí žen? V Olympii závodit nesměly, ale vydobyly si právo na vlastní hry, které se nazývaly Heraia podle Diovy manželky bohyně Héry. Ženy závodily v běžecké disciplíně na jeden stadion v krátké tunice sepjaté sponou na pravém rameni, takže levé ňadro měly odhalené. Po počáteční kapitole hry upadaly, kdy nastala další fáze rozmachu? Za Alexandra Makedonského a poslední vzepětí ve starověku zaznamenaly hry za římských císařů, kteří se soutěží také sami účastnili. Tehdy už se objevily některé negativní stránky, s nimiž se setkáváme i v současnosti, tedy uplácení soupeřů či užívání nedovolených prostředků. Chcete říct, že účastníci antických her dopovali? Co brali? To nevím, ale šlo hlavně o koňský doping, protože v těchto disciplínách nevyhrávali jezdci, ale majitelé koní. Poměrně věrný obraz, i když s filmařskou nadsázkou, tehdejších olympiád najdete ve francouzském filmu Asterix a Olympijské hry. Středověk udělal za antickou érou olympiád tečku, pak ale přišlo 19. století a baron Pierre de Coubertin. Starověká olympiáda zasahovala celý středomořský svět a Coubertin se snažil o podobnou univerzalitu, stejně jako o čtyřletou periodicitu a mírové poselství. Doufal, že na hrách se budou setkávat lidé z celého světa, takže pak budou daleko hůř válčit s někým, koho osobně znají. Čím to, že právě on uspěl s myšlenkou obnovení olympijských her? Přišel v pravý okamžik, protože 19. století je obdobím romantické archeologie, Schliemann odkrývá Tróju, Curtius Olympii, v Egyptě jsou velké objevy. Coubertin z antických soutěží také převzal ten hlavní princip, tedy boj o vítězství, o to, kdo je nejlepší. Na stejném základě fungoval v 19. Století sport v Anglii, která byla sportovní velmocí. Čili Coubertin není autorem motta her, že není důležité zvítězit, ale zúčastnit se? Tuhle větu vyřkl americký biskup Talbot v roce 1908, kdy se Američané chystali do Londýna sportovně pokořit svého někdejšího kolonizátora, tedy Brity. Jejich touhu za každou cenu vyhrát Talbot mírnil tímto apelem. Existuje ale také pamětnická historka jednoho australského atleta z roku 1896, kdy se konaly v Aténách první novodobé hry. Potkal tam Coubertina, který Australana, jenž neměl ani potuchy o konání her, přesvědčoval údajně stejnou větou k účasti, neboť stál o zastoupení co největšího počtu států. Paradoxně pak tento muž vyhrál běh na 800 a 1500 metrů. Prokazatelně Coubertin prosazoval jinou tezi, a to: Není důležité zvítězit, ale bojovat čestně. Hitlera pokořil černý Američan
Francouz Coubertin byl obratným diplomatem, koneckonců zasáhl ve prospěch českých sportovců i v dobách Rakouska-Uherska, že? Do prvního mezinárodního olympijského výboru skutečně jmenoval Čecha Jiřího Gutha a Maďara Ference Keményho, přičemž Rakušana opomněl. Češi ho totiž sportovně nadchli. V roce 1889 se v Paříži konaly první gymnastické závody a česká sokolská družstva tam obsadila první tři místa v celosvětové konkurenci. Coubertin prosazoval teorii sportovní geografie, což v praxi znamenalo, že právo samostatné účasti měl každý sportovně vyspělý národ, nikoli jednotlivé státy. Tehdy se to týkalo hlavně Čechů a Finů, kteří byli součástí rakouské monarchie a carské říše. Až v roce 1914 se prosadil státní princip, který se ale posléze Čechům hodil, protože zabránil zastoupení českých Němců. Na druhou stranu ti byli rádi, že mohou sportovat v barvách Československa, protože her v roce 1920 se nesměly her zúčastnit státy, které byly označeny za viníky 1. světové války, Německo ani o čtyři roky později. Vysloveným politikem se staly Olympijské hry v roce 1936 v Berlíně. Nepochybně. Adolf Hitler byl zpočátku zásadně proti pořádání her, protože nesouhlasil s jejich mírovým poselstvím. Pro rasově čistý stát, který Hitler budoval, bylo nepřípustné heslo o právu na účast všech sportovců bez ohledu na rasy, náboženské vyznání a politické názory. O to větší pro něj musela být rána, když se hvězdou berlínské olympiády stal černý Američan Jesse Owens. Hitlera ke konání her přesvědčil Josef Goebbels, když tvrdil, že budou obrovskou propagací nacistické ideologie, Němci stavěli úplně nové stadiony, dali obrovské peníze do přípravy sportovců, poprvé byl během nich využit televizní signál a byl tam také natočen první dokumentární film, jehož autorkou byla Leni Riefenstahlová. Proti pořádání her v Berlíně nikdo neprotestoval? Pochopitelně ano. O přeložení her se zasazovala řada politiků ze západní Evropy, z valné části osobnosti židovského původu. Nicméně je zajímavé, že za Německo nastoupila řada Židů. Například německá šermířka židovského původu, která před Hitlerem utekla do Ameriky, v Berlíně skončila druhá. Na stupních vítězů zdravila předepsaným pozdravem, tedy zdviženou pravicí. Američané ale například nepostavili do štafety židovské běžce, aby Hitlera nepodráždili. Největší událostí ovšem bylo vystoupení Jesseho Owense. Ve skoku do dálky například soupeřil s německým skokanem a každým dalším pokusem překonávali světový pokus. Poražený Němec mu pak sportovně podal ruku a poblahopřál. Za několik let narukoval do armády a na východní frontě padl. Tehdejší předseda německého olympijského výboru jako poloviční Žid zahynul v koncentračním táboře. S Berlínem je také spojena aféra s olympijskou pochodní nesenou přes české území. Olympijský oheň poprvé plál v Amsterodamu v roce 1928, ale jeho štafetové přenášení z Olympie do místa konání her vymyslel Němec Carl Diem, počátek této tradice datujeme olympiádou v Berlíně 1936. Československo dokonce kvůli tomu zvažovalo odmítnutí účasti na hrách, protože německý organizační výbor vydal mapu, kudy měla štafeta s ohněm běžet a území Československa už tam bylo zakresleno v okleštěné podobě ze září 1938. Pro štafetu se také těžko hledali atleti, kteří
by za takových okolností pochodeň z Nové Bystřice do Litoměřic nesli. Uvádí se, že v Praze na rohu Pařížské a Staroměstského náměstí také oheň vyhasl. Nakonec Jiří Guth-Jarkovský přesvědčil domácí politiky, aby se Československo berlínských her zúčastnilo. Čechoslováci tam pak skvěle zabodovali, kanoisté a gymnasta Hudec byli zlatí. Voda v bazénu se zbarvila krví V živé paměti je vzájemný americko-sovětský bojkot her v letech 1980 a 1984. Šlo o jediný exces, kdy politika takto výrazně ovlivnila sportovní klání? Sověti se her poprvé účastnili v roce 1952 a výrazně se na nich prosadili. Tehdy si uvědomili, že olympijské hry mohou být kolbištěm, kde lze prezentovat přednosti socialistického tábora. Startuje tím zároveň série různých bojkotů. První je Melbourne v roce 1956, jedni protestovali proti válce o Suezský průplav, druzí proti zásahu Sovětů v Maďarsku. Běžné byly bitky mezi sportovci, Sověti svou loď opouštěli jen na závody. Při finále vodního póla mezi maďarským a sovětským mužstvem byla voda doslova rudá, tedy zbarvená krví sportovců. Obrovské problémy mělo Tokio, nakonec se Japonci snažili očistit tím, že pochodeň nesl sportovec narozený v Hirošimě. V souvislosti s Mexikem se hovoří hlavně o sportovním protestu proti okupaci Československa, ale málo se ví, že mexická vláda chtěla za každou cenu světu dokázat svoji způsobilost k pořádání her. A krátce před zahájením her tak nechala postřílet 300 studentů, kteří protestovali proti její politice. Po Mexiku přichází v roce 1972 Mnichov s masakrem jedenácti izraelských sportovců. Atentát měl pochopitelně celosvětový ohlas, Západ i Východ se v jeho důsledku sjednotily v odsouzení terorismu a jeho aktivním potírání. V roce 1980 Američané bojkotovali hry v Moskvě v důsledku sovětské agrese v Afghánistánu. Kdo se k nim připojil? Moc jich nebylo, Británie, Francie, Itálie, Španělsko sice s bojkotem souhlasily, ale jejich národní olympijské výbory se vzepřely, takže sportovci těchto zemí do Moskvy odjeli. Nezúčastnily se Západní Německo, Brazílie, Čína, Kanada a zhruba šedesátka malých států, které hlavně neměly na účast peníze, takže využily situace. A pak řišla odveta v Los Angeles. Ano, ten bojkot nebyl opřený o žádné pádné argumenty. Zajímavé je, že Antonín Himl, tehdejší předseda ČSTV a kandidát na vysokou funkci v Mezinárodním olympijském výboru (MOV), byl Sověty pověřen, aby za východní blok všechno kolem bojkotu vyřizoval. Tím přišel o svou mezinárodní kariéru. Když pak šéf MOV Juan Antonio Samaranch pohrozil, že pokud se sportovci ze socialistických zemí her nezúčastní, budou navždy vyloučeni z olympijského hnutí, Sověti se zalekli a vlastně přes prvního místopředsedu MOV Rumuna Alexandra Sipercua nařídili Rumunům, aby do Los Angeles odjeli, i když všeobecně se to interpretovalo jako jejich odvaha. Poslední politický bojkot je spojen s hrami v jihokorejském Soulu, jichž se neúčastnili severokorejští, kubánští, a kambodžští sportovci. Od té doby se scházejí na hrách výpravy všech států, v roce 1992 jich bylo 165, nyní jich bude 204. Návrat ke skromnosti? Stěží Takže po století půtek se vlastně vracíme ke hrám v duchu barona de Coubertina. Ideově ano, ale jinak svět se zásadně proměnil. Tehdy se jezdilo v kočárech, nyní se létá v raketách. O modernizaci her a jejich současnou podobu se podle mne nejvíc zasloužil Juan Samaranch,
rozený diplomat, který v tom uměl chodit. Dnes se to nezdá, ale v roce 1984 to skutečně chvílemi vypadalo, že ve vyhrocené atmosféře studené války olympiády skončí. Jeho éra je také spojena s rozmachem sportovišť a olympijských aglomerací. Vznikl stadion v Mnichově se skořepinovou střechou. Areály v Montrealu Kanaďané spláceli třicet let až do roku 2006. Megalomanské ambice her se nejvíc projevily před čtyřmi lety v Pekingu, kde se Čína chtěla světu předvést jako ekonomická velmoc. Není Londýn snahou o zařazení zpátečky? Zvrat nastal v roce 1984, kdy Mezinárodnímu olympijskému výboru vytrhli trn z paty američtí podnikatelé, kteří nabídli, že olympiádu uspořádají jako soukromý podnik. Sehnali dvanáct hlavních sponzorů a o celkový zisk 227 milionů se rozdělili s MOV. Je pravda, že nejvíc peněz jim přinesl prodej televizních práv. Od Los Angeles byly všechny hry ziskové s výjimkou Atén v roce 2004, na nichž se podepsala drahá bezpečnostní opatření po útoku na dvojčata v New Yorku. Olympijské hry v Londýně začaly včera. Všichni obdivují stadion v podobě vlny od světoznámé architektky Zahy Hadid, ekologickou věž z odpadních surovin a proměnu nevábné londýnské čtvrti Stratford. Jenže nepřekrývají tyhle věci tu původní myšlenku obnovených her, tedy férově mezi sebou soutěžit o vavříny? Já jsem hrozně rád, že jsem se mohl účastnit her před osmi lety v Aténách. Atmosféra byla neopakovatelná, úžasná. Na stadionu toho sice vidíte méně než v televizi, ale je to zážitek, který bych přál každému. Nereprezentuje nakonec olympijskou myšlenku nejvíc vesnička, kde od roku 1924 bydlí většina sportovců a nezáleží v ní na výši kont? První vesnice se skládala skutečně z dřevěných stlučených domků, v Londýně 1948 se bydlelo ve dvou centrech. Zpočátku byla striktně oddělená ženská a mužská část vesniček. Dnes už mohou mít sportovci dokonce u sebe své partnery - pokud jim to vedení výpravy dovolí. Je ale jasné, že je báječné, když třeba cyklisté nebo kanoisté mohou jít do jídelny a postavit se do fronty vedle Federrera nebo jiných sportovních hvězd. Ty vesničky jsou skutečně demokratické a nikdo se tam nad nikoho nepovyšuje. Kdo je PhDr. František Kolář, CSc.
- Letošní šedesátník vystudoval historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a poté pracoval v Historickém ústavu Akademie věd. - Od roku 2002 je ředitelem Olympijského studijního a informačního centra Českého olympijského výboru. Přednáší na Fakultě tělesné výchovy a sportu UK v Praze. - Jeho nejnovějšími pracemi jsou monografie Sto deset let Českého olympijského výboru a Jiří Stanislav Guth-Jarkovský. Je rovněž spoluautorem publikace Vancouver 2010. Autor: Kateřina Perknerová
