Chaos teenagerů dostal ocenění za kvalitu článků Náš časopis uspěl v konkurenci 51 časopisů z celého Moravskoslezského kraje. Porotě soutěže Zlatý Solokapr II, složené převážně z profesionálních novinářů, se líbily hlavně články, které se věnují postiženým, utlačovaným či jinak znevýhodněným lidem. Po prvním místě ze soutěže školních časopisů v domě dětí a mládeže v Zábřehu je to už druhé ocenění pro náš školní časopis. Patří všem, kteří do Chaosu přispívají. Děkujeme. Redakce
Dobré nápady Chaosu Kdo co umí Napadlo nás, že uskutečníme přehlídku toho, co žáci naší školy umí. Jako například tancovat nebo zpívat. Kdo s námi souhlasí, ať nám tento návrh pomůže uskutečnit, a to tak, že to řekne panu učiteli Gojovi.
Soutěž Přineste nám svoje návrhy na nové logo školy. Pravidla jsou jednoduchá. Balón musí zůstat, ale musí být v pohybu. Svoje výtvory doneste panu učiteli Gojovi. Redakce
Zprávy a zprávičky ze školy Na konci března se konal fotbalový turnaj 9. tříd a 8.A . Obvodní kolo volejbalového turnaje konané u nás ve škole bude pokračovat krajským kolem. Vybraní žáci naší školy nás reprezentovali v obvodním kole paragrafu 11/55. Ve školce se malovala velikonoční vajíčka na velikonoční výstavku. Naše děvčata se zúčastnila gymnastické soutěže, kde skončila šestá z 13. Ke škole byl opět dovezen kontejner na sběr papíru. V Domě kultury Akord byla výstava žákovských obrázků. Ve škole získávají stále větší oblibu pingpongové stoly. Každoročně pořádaný lyžařský kurz měl u žáků velkou odezvu, jelikož vznikly opět nové lásky. Paní učitelka Vachtová pořádala matematickou olympiádu Klokánek. Účastnili jsme se obvodního kola basketbalu chlapců a děvčat. 25. dubna bude orientační běh v Bělském lese.
2
Proběhl házenkářský turnaj děvčat. Každé úterý je trénink volejbalu spolu s učiteli. V létě si naši žáci mohou zahrát beach volejbal. Účastnili jsme se štafetového běhu na škole Paskovské. Redakce
Tým starších žáků - volejbalistů získal 2. místo v Českém poháru V týmu DHL se hraje v sezóně pět velkých turnajů, čtyři České poháry a jedno mistrovství republiky. Zaměřím se na Český pohár. Byly to čtyři náročné turnaje, ve kterých jsme v celkovém hodnocení skončili na 2. místě. Vyjíždí se v pátek, v sobotu se hraje pět zápasů a v neděli dva. Máme dobrý tým, jehož část také navštívila naši školu. Zasloužili jsme si vyhrát, ale bohužel soupeř z Příbrami byl lepší. Ondřej Černocký, 9.C
Vystavovali jsme naše výkresy Výstavu výkresů, které vytvořili naši žáci, byla k vidění od 3. března v Domě kultury Akord v Zábřehu. Žáci se tak mohli pochlubit svými výtvory a ukázat veřejnosti své nadání. Tématem výstavy, trvající více než týden,byl které je velice očekávané a je příchod jara, obdobím, kdy lidé chodí často na procházky. A naším cílem bylo, přilákat je a ukázat, co žáci dovedou. Ke konci týdne jsme se s touto krásou museli rozloučit, neboť zde nemohla být déle než jeden týden. Je nám líto těch, kteří nepřišli, protože byli ochuzeni o velkolepou podívanou. Děkujeme těm, co přišli, protože je dobré vědět, že nejsme našemu městu lhostejní. A právě proto zde byla paní učitelka Gabriela Bezručová, která umožnila, aby i vaše obrazy byly zhlédnuty veřejností. Děkujeme všem zúčastněným. Veronika Kunčíková a Kristýna Volná, obě 9.B
Naši žáci vytvořili projekt o Ostravě Žáci a učitelé naší školy v těchto dnech dokončili dvouletý projekt Krajina za školou věnovaný historii Ostravy. Jeho výsledkem je materiál, v němž se prolínají dvojice fotografií – historická a novodobá. Divák tak může sledovat proměnu jednotlivých míst Ostravy přibližně za poslední stovku let. Více než osm desítek fotek je doplněno krátkými popisky, nejvýznamnějším památkám jsou pak věnovány delší texty, z nichž se může čtenář
3
dovědět něco o historii vybraných míst. Projekt může sloužit také jako výukový materiál například v dějepise, občanské výchově nebo českém jazyce. Projekt s názvem Pohledy na Ostravu a okolí si můžete prohlédnout na webových stránkách www.krajinazaskolou.cz. Redakce
Letos proběhl už druhý ročník soutěže o nejlepší školní časopis Zlatý Solokapr je vůbec největší soutěž školních časopisů v Moravskoslezském kraji, možná i v celé České republice. Se svými časopisy se jí účastnilo celkem 51 škol. Některé byly opravdu zajímavé a byly za to patřičně ohodnoceny. Například cenu za nejlepší titulní stranu si odnesl časopis KUK-NOVINKY, za grafiku časopis HOP, za originální obsah časopis BOJLER a v neposlední řadě my, cenu fair-play za kvalitu článků. Porota byla složena z pěti porotců, mezi kterými byl i pan učitel Goj. Po udělení cen nejlepším časopisům jsme se přesunuli do menšího sálu, současného kina Vesmír, kde se konala tisková konference, která trvala asi 30 minut. Adriana Vrátná, 9.B
Pomáhali jsme uspořádat vernisáž školních časopisů Na tuto výstavu jsme dorazili jako první, takže jsme pomáhali s přípravami na vernisáž. Nalévali jsme pití do kelímků, rozdělovali tyčinky a brambůrky. Bylo toho docela hodně. Někteří z nás se také ujali práce šatnářů, takže měli na starost kabáty. Na panu Bohušovi, organizátorovi soutěže, nám docela vadilo, že nám říkal: „Ne, to musíte dát tady, tady ještě přidejte pár tyčinek a tak dále.“ Asi po půl hodině se tam začali všichni scházet, odkládali si v šatnách bundy a my jsme je dávali na věšák a hlásili jim čísla. Nejlepší bylo, jak tam přišli úplně všichni a my jsme nestíhali. Avšak potom se to postupně uklidnilo. Porota vyhlásila vítěze soutěže, kterým se stal stejně jako loni časopis Mandelíček ze ZŠ Mendlova. Potom jsme se sešli v sále kina, kde se konala diskuse se členy poroty. Kristína Posoldová, 8.B a Michal Konečný, 9.B
Městská policie navštívila školu Nejdříve si dvě policistky vyzkoušely znalosti žáků, například o nočním klidu nebo o občanských průkazech. Řekly nám také, které jednání spadá pod přestupek a co pod trestný čin a jaký je mezi tím rozdíl. Dále nás trochu poučili o cigaretách a alkoholu, ale to jen tak zlehka, protože si uvědomují, že s tím stejně nic moc nenadělají. Pak přišly na řadu dotazy ze strany žáků. Ti se většinou ptali, jak je to s řidičskými průkazy a od kolika let si je mohou pořídit. Padly tam také dotazy na záchytku. Třída byla poučena i o pokutách a jejich růstu při neplacení. Kateřina Svrčinová, 9.A
4
Naši žáci soutěžili nejen ve znalostech zákonů Prodávání alkoholu a cigaret nezletilým, exekuce, rozvody, chování žáků ve vyučování, ale také paragrafy ústavy, to jsou některá z témat, kterými jsme se na začátku dubna zabývali s soutěži o zákonech. V soutěži Paragraf 11/55, věnované dodržování zákonů a dohodnutých pravidel ve společnosti, se začátkem března utkalo šest pětičlenných družstev žáků druhého stupně. V porotě zasedli kromě učitelů také dvě městské policistky z našeho obvodu. Žáci soutěžili ve znalostech zákonů, pohovořili o dodržování pravidel ve škole či upravili normy chování ve fiktivním městě v soutěžním kole nazvaném „Kdybych byl starostou“. V části věnované chování ve škole soutěžící mluvili například o tělesných trestech nebo pravidlech důležitých pro fungování vyučovací hodiny (zasedací pořádek, slušná komunikace a podobně), přičemž porota hodnotila smysluplnost a rozumnost vystoupení. „Myslím, že tato soutěž má opravdu smysl. Zákony totiž žákům ukazuje jako užitečný nástroj, jak zajistit bezproblémové a nekonfliktní fungování společnosti. Týká se to každodenního života,“ sdělila organizátorka soutěže na B. Dvorského, paní učitelka Ilona Adámková. Přestávky mezi jednotlivými soutěžními koly vyplnila taneční vystoupení žáků školy, takže publikum soutěže, všichni žáci druhého stupně, se ani chvíli nenudilo. Diváci viděli několik různých tanečních stylů – disko dance, latinskoamerický tanec, taneční formaci i mažoretky. Z nejlepších účastníků školního kola se sestaví družstvo, které bude školu reprezentovat v oblastním kole 22. března v kině Luna. Na internetové adrese www.paragraf1155.cz probíhá soutěž o ceny, které se může zúčastnit každý. Redakce
Jumping Drums nebyly nic moc Skupina Jumping Drums, známá například z televize, navštívila 2. března podruhé naši školu. Skupina nepřijela úplná, skládala se pouze ze čtyř členů. Hned na úvod nám sdělili, že to je druhý díl jejich vystoupení a že jsme měli možnost vidět je v ČEZ ARÉNĚ, kde probíhala motorshow. Poté nám zahráli asi na šest bubnů skladbu Hanibal. Na řadu přišly i děti z publika, které po předehraném vzoru měly na buben hraní zopakovat. Někdy frontman skupiny přestal hrát, ale někteří naletěli a hráli dále. To se, sice už v druhém kole, podařilo i panu učiteli Pekárkovi, jelikož bubnoval ještě hodně dlouho po skončení. Poté zahráli ještě pár skladeb i s osmi bubny. Jakmile dohráli, rozloučili se a všechny třídy se po 50 minutovém představení rozešly zpět do vyučování. 9.A a 9.C však musela zůstat a pomoci s úklidem. 9.C uklidila halu a 9.A musela odnést bubny do auta kapely. Kateřina Svrčinová, 9.A
Mega zprávy Fandy Školáka Pan školník je robot! Série šokujících odhalení v naší škole nekončí. Objektem zájmu Chaosu se tentokrát stal pan školník Dalibor. Proč právě on? Vyšlo totiž najevo, že nenápadný zaměstnanec školy není člověk z masa a kostí, ale robot. Pravda se ukázala jednoho únorového odpoledne, kdy žák Arnošt Ukecaný školníka přistihl, jak si ve své dílně vyměňuje poškozenou ruku. „Zíral jsem na to a nemohl uvěřit svým očím. Našrouboval si novou paži, jako by se nechumelilo,“ řekl Ukecaný. 5
Již dříve si žáci i učitelé všímali enormně vysokého pracovního tempa pana školníka. To potvrzují také paní uklízečky. „Jo, je to pravda. Dřív jsem se to bála přiznat, ale Dalibor za nás občas nějakou tu třídu vytře. Hned mi bylo divné, že to stíhá tak rychle, asi za tři sekundy,“ uvedla uklízečka, která si nepřála být jmenována. Více světla do celého případu vnesla její kolegyně Jana Čistotná, která se přiznala, že o školníkově tajemství věděla už dřív. „Vím o tom asi rok. Nechtěla jsem to prozradit, aby Dalíka třeba nepropustili. Když on je tak hezký…“ uvedla Čistotná, která o školníkovi Chaosu sdělila některá technická data. Pan Dalibor je podle slov Jany Čistotné prototyp kybernetického školníka AXP 120 369 vyrobený ve Spojených státech. Pod titanovým pláštěm se skrývá výkonný software s úctyhodnou kapacitou 152 giga bytů, síla pohybového aparátu je 458 kilo Newtonů. To umělé bytosti umožňuje neuvěřitelné výkony. „Jednou bylo potřeba pokácet dva staré stromy na školním pozemku. Dalibor se hned přihnal s tím, že přece nebudeme zbytečně plýtvat benzínem v motorové pile. Potom oba stromy vyrval i s kořeny,“ uvedla paní uklízečka Čistotná. Nevěřícně hledící paní Krmášové svůj výkon podle Čistotné vysvětlil tak, že měl gulášovou polívku a ta mu dodala obrovskou sílu. Fanda Školák
Rozhovory s našimi žáky Jen si tak zpívám… Rozhovor s žákyní 9. ročníku Kristýnou Volnou, která se věnuje zpěvu a hraje na kytaru. Jak dlouho se svému koníčku věnuješ? Zpívám čtyři a půl roku a kytara mě chytla asi před půl rokem. Jak ses k muzice dostala? Přes sestru, která je skoro o deset let starší a od svých pěti zpívá. Už několik let zpívá ve sboru DAJŠ, který už nahrál asi tři CD. Já jsem po vzoru sestry také začínala ve sboru. Kam tedy chodíš zpívat? Chodím do umělecké školy V. Petrželky, kde mě zpěvu vyučuje Marie Kovalová. Je opravdu přísná, ale hodně naučí. Sama je výborná zpěvačka, a beru ji proto zčásti i jako svůj vzor. V rámci umělecké školy působí sbor, kde zpívám. Měli jsme například dva novoroční koncerty v kostele. Na kytaru mě učí pan učitel Šebesta. Je to výborný hudebník, ale je také velice přísný. Jenže to se nedá nic dělat, když chcete dělat muziku, tak disciplína musí být. Účastníš se nějakých pěveckých soutěží? Mohla jsem, ale odmítla jsem to, protože mám problémy s trémou. Paní učitelka se mi s tím snaží pomoct, ale zatím bez úspěchu. Zpíváš si doma? Jasně, zpívám si i ve škole. (smích) Nejvíce v českém jazyce a v matematice, které si poněkud pletu s hudební výchovou. Zkoušela jsi někdy skládat písničky? Ano, když hraju na kytaru. Složila jsem už čtyři písničky, jsou takové rychlejší. Sama si i píšu texty, takové legrační rýmovačky. Adriana Vrátná, PVP - žurnalistika
6
Z jejího přítele se stal i taneční partner Rozhovor s žákyní 9. ročníku Terezou Kaločovou, která několik let závodně tancuje Terko, jak dlouho tančíš a v jakém stylu? Tančím dohromady osm let, latinskoamerické tance. Navíc dělám aerobik. Co tě baví více? Nedá se říct, že by mě bavil více tanec nebo aerobik, ale latina, kterou dělám pátým rokem, je pro mě zábavnější, protože mým tanečním partnerem je kluk, se kterým i chodím. Takže veškerý svůj volný čas věnuješ tanci, kde máš i svého přítele? Ano, je to tak. Nic mi nechybí a navíc bych další aktivity ani nestíhala. Důležitá je pro mě taky škola. Jsem ráda, že jsem si přítele našla zrovna v tanci, protože je to i způsob, jak s ním trávit více času. Kolikrát týdně máš tréninky? Čtyřikrát týdně dvě hodiny, ale když mám před soutěží nebo vystoupením, tak trénuji o víkendech několik hodin. Často pak přijdu domů úplně vysílená. Takže se podle tebe dá říct, že tancování je hodně vyčerpávající sport? Jelikož nemám na nic jiného moc času, tak je to pro mě namáhavý sport. Mně to ale nevadí, protože tancuju ráda. Získala jsi na soutěžích nějaké ceny? Nejdůležitější soutěž pro mě zatím byla mistrovství republiky v aerobiku, kde jsem byla druhá. Doma mám spoustu medailí a diplomů, dokonce i čtyři poháry. Chtěla by ses aerobiku a tancování věnovat i v budoucnu? Určitě ano. Hned jak dovrším 15 let, udělám si lektorský kurz, abych mohla i trénovat. S tím mám už teď trochu zkušenosti, trénuju mladší dívky aerobik. Petra Kretková, 9.C
Recitoval jsem, jak nejlépe jsem uměl Byl jsem na recitační soutěži v obvodním kole, kde jsem se ucházel s dalšími konkurenty o postup do městského kola. Byl mezi nimi i můj kolega ze třídy Lumír Chovanec, který se prezentoval básní Nenasyta od Jana Nerudy a Jiřího Koláře. Já jsem přednesl báseň Můj portrét od Alexandra Sergejeviče Puškina. Oba dva jsme před vystoupením měli trému jako asi každý recitátor. Když se v pořadí ozvalo mé jméno, trému jsem hodil za hlavu a šel jsem na podium. Měl jsem strach, abych nezapomněl text jako každý, ale když jsem recitoval, nešlo zapomenout. A tak jsem si básničku zarecitoval nejlépe, jak jsem uměl. Po mé prezentaci recitoval kolega Lumír, který si také očividně užíval básničku tak jako já. Když soutěž ukončil poslední recitátor, dala nám porota volno a čekalo se na vyhlášení výsledků. Porota vyhlásila první tři místa, ale já ani Lumír jsme se bohužel neumístili. Zklamaní jsme byli jen trošku, protože to určitě zkusíme příští rok. Martin Hlobil, 7.B
7
Olympiáda v českém jazyce – trocha práce a salvy smíchu Je úterý, den na který jsem se těšila a zároveň se ho i trošku bála. Já, Katka z 9.A a paní učitelka Součková jsme jely na okresní kolo češtinářské olympiády. Ve čtvrt na devět jsme vyjely, jelikož v devět hodin jsme měli sedět v lavicích a lámat si hlavu nad „zapeklitými“ otázkami. Dojely jsme včas, stačilo si už jenom zapamatovat pořadové číslo a hurá do třídy. Přišly jsme do místnosti, kde bylo snad 80 žáků. Někteří se dokonce do sebe snažili na poslední chvíli nacpat pár informací, jiní tam řešili třeba sudoku. Jenom my s Katkou jsme tam stály jako vrátný u dveří a vůbec jsme to neřešily. Abych se přiznala, moc jsem se nepřipravovala, přesněji řečeno vůbec a Katka na tom byla podobně. Když nám byla představena odborná porota, tak jsme se odebrali do místnosti, kde nás rozesadili každého po jednom nebo posadili žáky z jiných škol vedle sebe. Olympiáda se skládala z mluvnické a slohové části, na kterou jsem se fakt těšila. Dozor nám rozdal zadání a mohlo se začít. Limit pro vypracování mluvnické části byl 60 minut, což na 7-8 otázek bohatě stačilo. I o zábavu jsme měli postaráno. Do naprostého ticha se přihlásil kluk, který svou otázku formuloval asi takto: „Mám tady takový menší problém. Mám pocit, že tato otázka je zde dvakrát. Co mám dělat?“ Poté, co mu paní učitelka řekla , že si toho nemá všímat, následoval další dotaz: „Jak to tady mám napsat? A můžu to tady vynechat? ...Já to nemůžu říkat nahlas, mohla byste ke mně přijít ?“ To už celá místnost řvala smíchem, ale museli jsme se opět věnovat psaní. Mluvnice nebyla těžká, jen na některými otázkami jsem se řádně zapotila. Potom následovala 20 minutová přestávka na občerstvení. Docela jsem se pobavila, když jsem viděla jednoho kluka, který do sebe valil čokoládu. To jsem se musela smát. Po přestávce následovala slohová část. Byl nám zadán kousek textu a my jsme měli pokračovat a dokončit jej. Tohle byla rychlovka. S Katkou jsme to stihly za půlhodinku. A olympiáda byla za námi. Ted už nás čekala jenom cesta domů. Adriana Vrátná, 9.B
Naši žáci se účastnili natáčení pořadu Neváhej a toč Natáčení bylo celkem zábavné, ale poněkud zdlouhavé – dvě hodiny Žáci naší školy se v polovině února zúčastnili akce, na kterou jen tak nezapomenou. Natáčení televizního pořadu Neváhej a toč. Po příjezdu na místo natáčení nás nechali chvíli čekat s odůvodněním, že dotáčejí předchozí díl. Pak jsme si šli odložit do šatny a řekli nám, že si máme odložit i mikiny, hlavně holky, kterým se prý ve studiu udělá často špatně z horka. V tom měli organizátoři pravdu, bylo tam opravdu dusno a špatně se nám dýchalo. Ve studiu, kde se pořad natáčel, jsme museli stát, zatímco starší diváci seděli.Ve skutečnosti je toto studio mnohem menší, než se zdá v televizi. Moderátor Eduard Hrubeš nás „vycvičil“ – vysvětlil nám, jak a kdy se máme smát a jak a kdy máme tleskat. Natáčení totiž neprobíhá v kuse, jak potom vidíme výsledný pořad v televizi. Natáčí se po částech a pak se ty kousky složí dohromady. Tak například s námi natočili jenom smích nebo potlesk; Hrubeš řekl: „A teď se pořádně smějte.“ Aby nás rozesmál, tak vyprávěl vtip nebo dělal různé hlouposti – poskakoval, rozhazoval rukama. Někdy to bylo dokonce i směšné. Pouštěli nám taky klipy, které znáte z televize. My jsme se smáli a tleskali, oni to natočili a jelo se dál.
8
Občas jsme se tam začali smát jen tak, například některým hláškám starších diváků, kteří už se smáli úplně všemu. Jenže pak nás tam okřikla nějaká nervózní paní: „Jestli vás to nebaví, tak můžete jít domů.“ Pak začali chodit soutěžící. Ty ještě před natočením rozhovoru s moderátorem upravila maskérka. Všechny tři rozhovory se podařily napoprvé. Potom zase pouštěli klipy a my jsme pomocí hlasovacích zařízení hlasovali pro jeden ze soutěžních klipů. Zvítězil klip číslo devět, jehož autor si pak vylosoval zájezd, na který pojede. Myslím, že to byl čtrnáctidenní jazykový pobyt v Londýně. Tento soutěžící postoupil i do finále. Nakonec nám pustili nějaké klipy a po dvouhodinovém natáčení jsme mohli jet zpátky domů. Klára Schrebenská, 9.A
Co si žáci myslí o naší škole a učitelích Jak žáci provokují učitele Mnohdy žáci provokují učitele tím, že v hodině hází papírky nebo jinými předměty. Učitelé si toho většinou nevšimnou, a proto si žáci myslí, že v provokování mohou pokračovat. Učitel si toho po čase všimne a dotyčnému žákovi napíše poznámku nebo ho napomene, ať to příště nedělá. Další velmi častou provokací je, že žáci nosí neustále na hlavě čepice, i když vědí, že ve společnosti dam se pokrývka hlavy nenosí. Paní učitelky jsou na nošení čepic ve škole velmi háklivé a řeší to tím, že čepice zabavují na delší dobu. Zábavný prohřešek, kterým se žáci často baví, je plivání papírků přes podivné trubičky, které si dělají z fixů nebo propisek. Této zábavy, nás žáků, by si učitelé měli více všímat. Petr Pánek a Robin Plohák, oba 9.B
Žáci si dokáží najít pro poslouchání hudby v hodině 100 výmluv Oblíbenou činností žáků v hodinách je poslouchání muziky a snaží se o to, aby to nebylo vidět. Například si přehrávač schovají v kapse nebo pod lavici. Když je ale učitel napomene, žák samozřejmě řekne, že nic nedělá, nebo že má sluchátka v uších, ale učitele slyší. Učitelům hudba vadí z toho důvodu, že žák ve vyučování nedává pozor a neposlouchá výklad. Názor žáků je takový, že jim hudba při vyučování nevadí a že učitele vnímají a mají lepší náladu, když ji poslouchají. Můj názor je, že učitelé mají pravdu, že by žáci měli dávat v hodinách pozor, protože všichni víme, že kdyby si tohle dovolil někdo z učitelů, žákům by se to taky nelíbilo. Každý z nich by se měl nad sebou zamyslet, i když já nejsem taky svatoušek, taky to občas taky dělám, ale vždycky si uvědomím, že něco není správně a raději dávám pozor. Pavel Dolejš, 9.C
Na naši školu budu vzpomínat v dobrém Na 9.C, naši třídu, budu vzpomínat určitě dobře, i když jsou lidé, které v naší třídě nemusím, občas se s nimi i pohádám, ale vždycky se najde někdo, po kom mi bude smutno. U nás ve třídě je kolektiv takový, že jsou tady určité skupinky lidí, které se spolu baví. V naší třídě není nikdo, komu bych mohla věřit a říct mu všechno, co mě trápí. Vlastně ano, je tu jeden člověk, kterému důvěřuji a můžu se na něho spolehnout. Za těch devět let, co jsem v téhle škole, jsem ráda za to, jaká naše škola je, protože ostatní školy (neříkám všechny) na tom nejsou tak dobře jako my. Ale některé věci bych vrátila zpět,
9
napravila bych chyby, které jsem udělala a asi bych se více snažila v osmém ročníku, protože bych se vešla do průměru a nemusela bych se stresovat s přijímačkami. No jo, člověk si své chyby uvědomuje příliš pozdě a některé věci už se nadají vrátit zpět. Ale jak už jsem řekla, na tuhle školu budu vzpomínat v dobrém, protože přece jenom jsou tu lidé, se kterými jsem strávila devět let. Když vyjdu z téhle školy, tak bych se s nimi chtěla někdy zase setkat a zavzpomínat na staré časy. Tereza Kaločová, 9.C
Měly by být opět zavedeny tělesné tresty ve školách? Na tento problém je potřeba dívat se ze dvou úhlů pohledu. 1. Z pohledu těch , co jsou pro jeho znovuzavedení do škol. 2. Z pohledu odpůrců tělesných trestů. Rozeberme si tedy možnost první. Především si ale musíme položit otázku, proč byly vůbec tělesné tresty do škol zavedeny? No přece proto, aby byla kázeň, pořádek a žáci měli respekt z učitelů a z dospělých vůbec. Dnešní mladí lidé slovo respekt snad ani neznají. To co si dovolí k učiteli, nad tím mnohdy zůstává rozum stát. Nadávky, výhružky a v těch nejkrajnějších případech i fyzické napadnutí nejsou v dnešní době výjimkou. Z každé strany den co den slýcháváme, že jsme obrazem svých rodičů, tak proč se potom takto chováme? Rodiče asi někde udělali chybu. Když právě oni selžou ve výchově, nemůžeme se potom divit, že jsou mezi námi jedinci, kteří se takto chovají. V dnešní společnosti s takovýmto chováním neobstojí. Ale jak se má zachovat učitel, když na něj žák začne pokřikovat vulgární slova? Jak se má zachovat, když žák začne vykřikovat, že si na něj zavolá partu „kámošů“ , kteří mu (slušně řečeno) rozbijí ústa? V takovéto situaci je učitel bezbranný. Co má dělat? Kdyby byly poveleny tělesné tresty, tak by tento žák byl zřejmě modrý jako švestka. A možná by si to už víckrát nedovolil. Netvrdím, že by měl učitel právo jakkoli žáka bezdůvodně trestat, ba dokonce si na něm vylívat zlost. To rozhodně NE! Ale když to rodiče zanedbali, žádná jiná možnost není. A teď možnost druhá. Odpůrci tělesných trestů argumentují tím, že jde o jistý způsob týrání, argumentují lidskými právy a právy dítěte. Ale jak má potom dnešní společnost vypadat? Nebo jak by vypadala, kdybychom se všichni chovali, jak utržení z řetězu? Můj subjektivní názor je, že když nepomáhá domluva a jedna věc se musí říkat třikrát, v tom případě by měl nastoupit tvrdší trest. A jak se říká, proutek se musí ohýbat, dokud je mladý. Adriana Vrátná, 9.B
Co děláme v PVP žurnalistika Žurnalistika je předmět, ve kterém se mnoho dozvíme hlavně o naší škole, akcích v Ostravě a různých dalších aktualitách. Píšeme články do školního časopisu a snažíme se napodobit zkušené novináře. Pan učitel nás mnohé naučil a seznámil nás také se spoustou nových věcí. Třeba jak správně napsat článek, jak lidem položit anketní otázku, aniž bychom se jich nějak dotkli. Je to předmět, který nám dá něco do života. Ale v hodinách se nejen učíme, co bychom měli napsat, ale někdy hrajeme i hry a pokoušíme se o scénky. Například že jsme novináři v terénu a musíme mluvit do televize, což nás naučí komunikovat. Není to zrovna lehký předmět, protože musíme vymýšlet, co bychom do časopisu mohli napsat. Abychom napsali jeden článek, musíme hodně přemýšlet a mít fantazii. Tento předmět mě baví, ale někdy je zde hodně práce s články, grafikou a tak. Nejtěžší je asi to, když musíme položit anketní otázku člověku, který nás může odmítnout. Nejhorší bylo, když pan učitel řekl: „Tak děti, jdeme ven dělat anketu s lidmi.“ A šli jsme.
10
Když jsem ale s kamarádkou chtěla položit jednomu pánovi otázku, zjistily jsme, že je hluchoněmý. A něco podobného se nám stalo u jedné starší paní, která bohužel neslyšela. Od té doby moc ankety nemusíme. Ale do předmětu chodím ráda a baví mě. Pavlína Millerová, 7.C
Na které učitele budu vzpomínat ráda Paní učitelka Tydlačková Na naši třídní budu asi ještě dlouho vzpomínat. Myslím, že nikdo z nás ji nebral jako učitelku, ale spíše jako naši kamarádku. Kdykoli jsme za ní mohli přijít a ona nám se vším ochotně pomohla. Je pořád vysmátá, jinak si ji snad ani nedovedu představit. Paní učitelka Rašková Myslím, že paní učitelka Rašková je osobnost, na kterou se nezapomíná. Je trpělivá a chce znát náš názor, ať se jedná o cokoli. Je to realistka, bere život takový, jaký je, a dokáže toho o něm hodně naučit. Na nic si nehraje a pro mě je to po paní učitelce Tydlačkové ta první, na kterou si vzpomenu, až se mě někdo zeptá na základní školu. Paní učitelka Bezručová I když se někdy zdá až moc přísná, ve skutečnosti je vtipná a spravedlivá. Dokáže žáky rozesmát jediným slovem nebo připomínkou. Všichni jsme si taky vyzkoušeli na začátku roku, jaké to bez ní je, a připadá mi nepostradatelná. V naší třídě při její delší nepřítomnosti zavládl chaos a všichni poznali, že bez paní učitelky to prostě nejde. Po začátečních nezdarech v písemkách a pokusech o pochopení učiva od jiného učitele jsme to vzdali a už jsme ani chápat nechtěli. Po příchodu paní učitelky se všechno dalo do pořádku a my jsme rádi, že je už tady s námi. Adéla Krischkeová, 9.C
Moje oblíbená paní učitelka Je z 1. stupně a jmenuje se Taťána Těmínová. Tento školní rok učí 2.C. Vybrali jsme si ji, protože je nejoblíbenější paní učitelka a nejhodnější z 1. stupně! Je milá, hodná a vždy nám se vším pomohla. „Velmi dobře učí, vysvětlila nám mnoho věcí,“ myslí si Jan Beneš. Chodila s námi na výlety do Bělského lesa, kde jsme hráli hry a bavili se. „Paní učitelka je skvělá, hodná, štědrá a spravedlivá,“ říká Denisa Kalocsaiová ze 7.D. Paní učitelka učí na této škole přibližně 11 let. Děti ji velmi obdivují. Má dceru, která studuje. Paní učitelka ji s námi brávala na školní výlety a někdy za námi chodila i do třídy. Martina Zvoníčková a Lukáš Lech, oba 7.C
11
Co dneska letí Účesy Celkem moderní a doposud nejvíce užívaný účes jsou nagelované nebo nažehlené delší vlasy.Tento účes už ale pomalu začíná z módy vycházet a začínají se nosit krátké vlasy. Po obou stranách hlavy si mladí lidé často nechávají vyholit pár pruhů, různě zakřivených a klikatých. Také na obočí můžeme zahlédnout dva vyholené proužky. Oblečení Co se týká oblékání a barev, mám za to, že je dnes módní barva růžová a světle modrá. Hodně se nosí pruhované mikiny a trička. Také potrhané džíny jsou velmi oblíbené. Jinak jsou častým doplňkem korálky na krk. Stejnokroje ve školách Slyšel jsem o školních stejnokrojích, že se to nosí v Americe i v jiných státech. Přijde mi to jako dobrá věc, aby se zabránilo šikaně na školách. Ať už jde o psychickou nebo fyzickou. V mnoha případech děti šikanují svého spolužáka kvůli levnějšímu, nemodernímu oblečení. Já sám bych nechtěl nosit stejné oblečení jako každý, ale kdybych byl šikanovaný den co den kvůli tomuhle, tak na to asi přistoupím. Michal Urban, 9.C
Zvedali jsme učitele Goje Mnohdy vidíme lidi, kteří se dají pravděpodobně těžko zvednout, ale paní učitelka Červenková nás naučila zázračnou metodu, jak pomocí dvou prstů zvednout i to nejtěžší těleso. A tak jsme tuto metodu vědecky prověřili a závěr z toho je, že je skutečně možno uzvednout každé těleso, ať váží co váží. Uveďme příklad: Pan učitel Goj a čtyři žáci už nevěděli, co dělat v hodině, protože byli jako obvykle s prací hned hotovi. A tak jsme navrhli, že metodu paní učitelky Červenkové otestujeme. Pan učitel nevěřil, že metoda opravdu funguje. Když jsme mu to ale ukázali na jednom dobrovolníkovi, pan učitel jen kroutil hlavou a pořád opakoval: „To není možné, to není možné…“ Pak sám usedl na židli, abychom ho mohli zvedat. První, co jsme zkusili, bylo zvednout ve čtyřech lidech pana učitele na dvou prstech - a nešlo to. Po chladném smíchu se pan učitel velmi podivil, když jsme mu položili všech osmu rukou na hlavu a začali pomalu sjíždět po jeho těle, aniž bychom se dotkli židle nebo podlahy. Potom jsme ruce zvedli nad hlavu. Pak jsme zase vzali dva prsty a pan učitel byl náhle lehčí a my jsme ho snadno zvedli. Ale nevyložte si to špatně podle nadpisu, pan učitel není těžký, ale přece jen z nás všech má největší hmotnost. Podle slov paní učitelky Adámkové takhle zvedli ona a její přátelé těžké křeslo i s člověkem. Tak to nám taky vrtalo hlavou a jediné, co nás napadlo, bylo použít lavici místo židle a místo pana učitele Goje žáka 9.B., kterého i s lavicí zvedli naprosto lehce čtyři lidé. Doufám, že až někdy narazíte na nějaký těžký předmět, vzpomenete si na můj článek a lehce ho zvednete. David Chalupa, 9.B
12
Jak zvednout na dvou prstech sto kilo Tuhle metodu nás naučila paní učitelka Červenková, která ji používala jako malá holka s kamarády. Ideální na zvedání je čtveřice lidí. Nejprve sepněte ruce s ohnutými prsty, jen ukazováky „namiřte“ rovně před sebe. Pak zkuste na ukazováčcích zvednout například sedícího člověka dva dají prsty sedícímu pod kolena, dva do podpaždí. Pokud je člověk těžší, nemáte zpravidla šanci. To je ale právě ono, protože pak lépe ucítíte ten rozdíl. Nyní přichází samotný „pokus“. Každý ze čtveřice položí sedícímu ruce na hlavu. Ruce pokládejte jednu na druhou, a to napřeskáčku. Pak postupně rukama sjíždějte sedícímu po těle, od hlavy až k nohám. Začíná ten, kdo se dlaní dotýká hlavy zvedaného, pak sjíždějí postupně jedna ruka za druhou (podle pořadí, jak se dostávají do kontaktu s hlavou). Po „pohlazení“ ruku zvedněte nad hlavu (myslí se svou vlastní). Na konci tohoto procesu budou stát všichni čtyři účastníci pokusu kolem zvedaného s rukama nad hlavou. Pak opět „namíří“ ukazováky a pokusí se člověka zvednout. A teď přichází to nejlepší – břemeno, které jste před pokusem neměli nejmenší šanci zvednout, teď letí vzhůru. „Je mnohem lehčí! Nebo se mi to jen zdá?“ ptáte se sami sebe. Nezdá, skutečně to funguje. Otázkou zůstává, jak je z fyzikálního hlediska něco takového možné. Paní učitelka Červenková říká, že je to statickou elektřinou. Určitě by to ale chtělo ověřit nějakým přesným pokusem, při kterém bychom změřili hodnoty statické elektřiny před a po procesu. Berte to třeba jako námět do výuky fyziky. A samozřejmě si sami vyzkoušejte, že tato metoda opravdu funguje! Redakce
Stav beztíže Každý z nás určitě zná frázi z filmu Škola, základ života, kdy se profesor táže žáka: „Co je štěstí? Muška jenom zlatá!“ Ano, i tak je možno si představit štěstí, jako mušku, která poletuje sem a tam, chvilku je v naší těsné blízkosti a během vteřinky nám zmizí z dohledu. Štěstí je velmi obecný termín, proto si pod ním každý z nás představuje něco jiného. Pro někoho je štěstím výhra v loterii, zdraví, rodina, kariéra, znovunavázané přátelství, nebo dokonce láska. Zkrátka pro někoho je štěstí nehmatatelné a pro někoho naopak hmotné. A co znamená štěstí pro mě? Jsem ještě hodně mladá, abych toto „magické slůvko“ dokázala přesně vystihnout. Pro mě je to něco nehmatatelného, těžko identifikovatelného, něco, co se jen velmi těžko popisuje a přesto je to víc než jasné. Cítím to někde hluboko uvnitř, ráno, večer, při nádechu i práci. A právě to je na tom to krásné. A našim poselstvím je rozdávat tento krásný pocit lidem, kteří ho potřebují, kterým chybí nebo kteří jej ještě nikdy neprožili. A proto rozdávejme úsměvy, radost a dobrou náladu dál. Štěstí, stav beztíže, směs mnoha krásných pocitů, či volný pád, i takto se dá pojmenovat pocit, který má každý z nás v sobě. A kdo jej ještě neprožil, nemusí zoufat, protože na něj určitě někde čeká, byť sebemenší štěstí, ale čeká. Ale na druhou stranu, jsou kolem nás lidé, kteří nám ten „volný pád“ nepřejí. Závidí nám a dělají vše proto, abychom šťastní nebyli. Možná je to tím, že momentálně prožívají nějakou svou bolest a nedokáží se s tím srovnat a přenést přes srdce, že je někdo šťastnější a spokojenější než oni sami. A to jsou právě ti lidé, kteří nás potřebují. Potřebují někoho, kdo by jim pomohl a podal pomocnou ruku, což není vždy jednoduché. Ale je potřeba dívat se na svět optimisticky. A to není zase tak těžké. Divíte se, proč právě já v 15 letech píšu o štěstí? Odpověď je jednoduchá - já svůj „Stav beztíže“ právě prožívám. Adriana Vrátná, 9.B
13
Máme právo být jiní, respektujme jiné Všichni lidé jsou si rovni bez ohledu na pohlaví, barvu pleti, náboženské vyznání, tělesné či duševní postižení, sexuální orientaci, výši majetku, vzdělání a podobně - všichni patří k jednomu druhu Homo sapiens -,,Člověk rozumný, obdařený rozumem“. Rozdílnosti patří k životu Proč je každý člověk jiný, proč nemá jen jednu barvu pleti? Proč jsou lidé rozděleni do pěti odlišných kontinentů? Proč je několik druhů náboženství? Kdyby byl každý člověk stejný, stejně se choval a vypadal, měl stejného boha, v kterého by věřil, mluvil stejnou řečí, měl stejná práva jako každý jiný. Jak by to tady vypadalo? Myslím si, že moc dobře ne. K životu už to hold patří. Každý je takový, jaký je. Nikdo nemůže za to, jak vypadá, tak proč nás za to odsuzují? Možná by těchto pár vět na toto téma úplně stačilo, ale taky se o tomto tématu dá psát několik stran a pořád je o čem psát. A já se přesto rozepíšu. Kdo že je barevný? Začnu třeba rasismem. Co si vůbec pod tímto slovem představím? Asi utlačování slabších silnějšími, urážení, vysmívaní, šikana a v nejhorším případě to může skončit i smrtí. Proč je svět někdy tak hnusný? Běloch černochovi nadává, že je barevný, ale tak to není. Když se běloch narodí, je růžový, když se opálí, je hnědý, když se dusí, je modrý, když mu je špatně, je zelený, když se stydí, je červený. Tak kdo je pak barevný? Vždyť žijeme jen jednou, tak si musíme život užívat a neznepříjemňovat ho jiným. Jsme si všichni rovni, takže ať už máme jakoukoliv barvu pleti, tak jsme lidé a na tom se nic nezmění. Peníze nestačí Druhý problém je tělesné či duševní postižení. Představte si, že se narodíte ochrnutý, nevnímáte okolí, nemůžete mluvit, smát se a jste upoutáni na lůžko. Nikdy jste nepoznali lásku a kamarády. Celý život se o vás musí starat rodina a vy jim nemůžete říct, jak je máte rádi. Všichni se vám posmívají, ale vy to stejně nevnímáte. Je toto ten pravý smysl života? Okolí tyto lidi většinou odsuzuje, ale proč? Oni za to přece vůbec nemůžou, a i přesto je někteří lidé vylučují ze své společnosti. Já osobně nikoho postiženého neznám a lidi, co se tak narodili, upřímně lituji. Jsem rád, že já můžu žít plnohodnotný život ve zdraví. Pro tyto lidi je plno nadací, ale stačí to? Určitě ne. Za peníze, které lidé, jimž nejsou postižení lhostejni, posílají, se koupí nějaké přístroje, které hendikepovaným pomáhají, ale zdraví, štěstí a lásku si za ně nekoupí. Neříkejte nám, jak máme žít Další problém je sexuální orientace. V minulosti byli lidé za homosexualitu i zabíjeni. Teď už je to lepší. Ve většině zemí můžou uzavřít registrované partnerství, a to i u nás. Tyto lidi to určitě naplňuje a nestydí se za to, jak jsou orientovaní, a podle mě je to správné. Těm, kterým to vadí a napadají tyto lidi, bych řekl jeden citát: Nikdo se nás neptal, jestli se chceme narodit, tak ať nám teď nikdo neříká, jak máme žít. Půjdu za svým snem Poslední dvě témata jsou majetek a vzdělání. Jasně, máte pravdu, je krásné mít plno peněz, platit si to nejvyšší vzdělání a mít vše, na co si ukážeme. Peníze nám lásku ani štěstí nepřinesou. Říká se, že peníze kazí charakter. Já si myslím, že to tak úplná pravda není. Plno bohatých lidí přispívá na chudé a to už o nich něco vypovídá. Moje rodina není extra bohatá, aby mi mohli všechno koupit, ani nějaké lepší vzdělání. A proto když na otázku, kam půjdu po střední, odpovím, že na právnickou fakultu, tak se mi začnou smát. Každý mi říká, že tam chodí plno děcek bohatých a že nemám žádnou šanci. Já i přesto řeknu, že to zkusím, protože je to můj sen a za ním si půjdu. Pamatujte si, že ať jste muž či žena, ať jste heterosexuál nebo homosexuál, ať jste běloch nebo černoch, máte stejné právo na to žít a být svobodní jako každý jiný. Bojujme za naše práva, práva užívat si plnohodnotného života, práva milovat a být šťastní. V.B.
14
Právo svobodně se vyjádřit, nutnost být sebekritický Všichni lidé by měli mít právo říct svůj názor, bez ohledu na peníze, moc a rasu, protože každý člověk má své názory, za které by se neměl stydět. Člověk se nesmí nechat ovlivnit ve svých postojích a zrazovat je. Někteří lidé nesnesou kritiku vůči své osobě, ale ostatním vytýkají téměř vše. Někdy je dobré zamyslet se nad tím, co nám někdo vytknul, protože v některých případech to může být pravda. V dřívějších dobách byli lidé trestáni za svůj názor a někde se tak děje dodnes. Buďme rádi, že smíme své názory říkat zcela veřejně a nikdo nám za to nesmí nic udělat. Je ale také velmi důležité názory ostatních tolerovat. Veronika Kunčíková a Rostislav Jurča, oba 9.B
Co klukům vadí na holkách Každému klukovi se stane to, že mu bude na holce něco vadit. Nejčastěji klukům vadí, že jsou holky namyšlené, vybíravé a myslí si, jaké jsou vládkyně. „Štve mě, jak ze sebe některé holky dělají takové bezchybné,“ říká Tibor Prelovský se 7.B Klukům také vadí to, že je holky většinou nechtějí, protože nejsou jejich typ, že se chovají jak děcko a podobně. Vyhraněný názor na to má žák sedmé třídy Jakub Ševčík. „Holky, které jsou krásné, jsou většinou prostitutky. Některé nemají cit a některé jsou na sebe moc tvrdé.“ To je sice možná pravda, ale jak holky zestárnou, tak změní názor. Nebo taky ne, to když kluk není pěkný, nechová se tak, jak holka chce. Prostě někteří kluci se nedokážou změnit tak, jak to holka chce. To nejvíce štve kluky na holkách. „Jsou urážlivé,“ shrnuje to dvěma slovy Martin Zavadil. A ještě to, jak holky žárlí. Právě žárlivost je tím, co na holkách nejvíc vadí sedmákovi Davidu Pavelkovi. Ale jsou holky, které jsou bezchybné, a nám klukům na nich nic nevadí. Což neplatí o Lumíru Chovancovi, který na otázku, co mu vadí na holkách, odpovídá: „Všechno.“ Martin Houžva, 7.B
Co holkám vadí na klucích Tuto otázku jsem položila několika holkám. Odpovědi byly různorodé. Některým holkám na klucích vadí, jak se k nim chovají. Posmívají se jim, někdy je otravují. Také jsou agresivní, každou blbost si chtějí vyřídit pěstmi. Neumí odpouštět. „Když holka udělá něco špatně, kluk místo aby jí odpustil, začne si hned s jinou,“ myslí si Dominika. Marťa na klucích nemá ráda, že si holku vybírají podle vzhledu. „Je přece jedno, jak holka vypadá, hlavně že má dobrou povahu,“ říká. Jsou ale také dívky, které na klucích žádné chyby nehledají. Několik oslovených dívek potvrdilo, že na klucích není žádná věc, kterou by neměly rády. Kateřina Holšánová, 7.C
Jak sbalit kluka První schůzka - každé pohlaví má odlišné zvyklosti. Holky mají rády jistotu a ověřené/prověřené věci, zatímco kluci raději skáčou po hlavě do neprozkoumané vody. Proto s tím počítejte. Projevení prvních kroků zájmu o druhého partnera je většinou ponecháno na klukovi. Proto se mu to snažte co nejvíce ulehčit. Když vám chce dát pusu na přivítanou (nebo u jiné příležitosti), opětujte ji a neucukávejte, jak tomu občas bývá. Dejte mu co nejvíce příležitostí, aby mohl tyto věci uskutečnit. Buďte u něj, co nejblíže to jde (dáte mu pak pocit vašeho ochránce, ale všeho s mírou, aby to pak nevypadalo, že se po něm sápete. 15
Charakter - kluci nemají rádi bezcharakterní holky - buďte samy sebou a nesnažte se klukovi kdovíjak podlézat. Když se budete chovat jen přesně tak, jak si myslíte, že by chtěl, abyste se chovali (někdy to tak prezentují dívčí časopisy), kluka možná chvíli zaujmete, ale po krátké době ho omrzíte. Kluk se chce zamilovat do tebe a ne do falešných iluzí. Jestli se do vás bez vytváření iluze nezamiluje, věřte, že to nemá cenu. Vše by skončilo po jejich odhalení (zde končí většina vztahů). Ale nebuďte smutní, mezi miliardami lidí této planety jsou minimálně stovky těch, kteří čekají právě na vás. Dejte klukovi čas, aby si na Vás zvykl. Mnoho lidí má problémy se stydlivostí nebo se seznamováním. Jsou lidé, kteří jsou oblíbeni mezi deseti lidmi a pro jedenáctého jsou blbeček. Jistě jste velmi hezká a charismatická slečna, proto se nedivte, že se před vámi někteří kluci chovají jako pytle brambor. Musíte jim dát chvíli času, aby si na vás zvykli. A vy, co nejste natolik atraktivní, věřte, že máte situaci o něco jednodušší, protože se vás okolí méně bojí a nebere vás jako rizikové zboží, po kterém kouká moc "barbarů", toužících vás sbalit. Atraktivní lidé bývají většinou nejdéle nezadaní (myslete si o tom co chcete, ale je to pravda). Nemysli jen na sebe! - Představ si, že jdeš s klukem po ulici, kluk dlouho nic neříká a ty si připadáš trapně. Myslíš si, že je na tobě, abys něco řekla a prolomila bariéru. To samé si myslí i kluk. S jedním rozdílem - kluk si to tak nebere, a když o tebe má zájem, přijde znovu a znovu - až se jednou rozkecá a všechno bude v pohodě. Holky většinou myslí jinak - řeknou si: Připadám si trapně, takže jsem se před ním automaticky ztrapnila a raději se s ním přestanu stýkat. Přesto, že jsem do něj zamilovaná. To je dáno rozdílností pohlaví. Holka ve skrytu duše uvažuje takto: Když mě kluk dokáže ochránit před trapnou chvilkou mlčení, dokáže mě ochránit i před horšími věcmi. Lucie Vymyslická, 7.B
Naše vylomeniny a dobré skutky Pozor!! Vylomeniny v žádném případě nenapodobujte! Vezměte si příklad z dobrých skutků! Nechtěně jsem zapálil auto Jen málokdo o sobě může prohlásit, že nikdy, ale opravdu nikdy neprovedl žádnou lumpárnu, třeba nechtěně. Vyzpovídal jsem Pavla Dolejše z 9.C, který má na kontě opravdu pěkný kousek – ve 13 letech se mu podařilo zapálit auto. Čí to bylo auto? Bylo drahé? Byla to naše škodovka, a proto jsem nic neplatil. A jak se to stalo? Já a můj dobrý kamarád z téhle školy jsme instalovali na palubovku neonové zářivky. Trošku se nám to nepovedlo a nastal zkrat… A jak auto po požáru dopadlo? Vysypaná skla, plasty rozteklé a sedadla na škvarek.
Co na to rodiče? 16
Celkem v pohodě, akorát mě seřvali a dostal jsem pár facek, nic víc. Věděli vaši, co chcete dělat? Právě že ne, věděli, že něco, ale nevěděli co. A ponaučení? Už nikdy to nechci udělat! David Chalupa, 9.B
Dala jsem jídlo bezdomovci Jednoho dne jsem šla kolem cesty a potkala jsem bezdomovce, který blouznil hlady. Bylo mi ho líto a řekla jsem si, že mu přinesu něco k snědku. Řekla jsem mu: „Počkej, něco ti přinesu.“ A utíkala jsem domů. Mamce jsem řekla, že venku je bezdomovec a že je hladový. Mamka mi do tašky nabalila plno jídla a pití. Utíkala jsem zpátky k cestě a dala mu tašku. Bezdomovec mi velmi poděkoval a řekla mi: „Co jsem ti dlužný?“ A já na to: „Nic!“ Pak jsem mu řekla ahoj a on mi taktéž . Jednou večer jsem šla do obchodu a potkala jsem bezdomovce ležícího na lavičce. Prosil mě, jestli nemám acylpyrin a já na to, že asi jo. Tak jsem mu řekla, ať počká, a běžela jsem nahoru. Mamka mi ho dala a k tomu teplý čaj s rumem. Šla jsem za ním a on mi velice poděkoval a řekl, že jsem jeho velká kamarádka. Denisa Kalocsaiová a Nikola Novotná, obě 7.D
Zachránila jsem bráchu před utopením Když mi bylo deset let, jeli jsme s rodinou na bazén. Bráchovi byly teprve tři roky. Jen co jsme se převlékli do plavek, vyrazili jsme do bazénu. Já ani můj brácha jsme ale neuměli plavat. Bratr chtěl vyzkoušet nový trik, a tak si nasadil rukávky na nohy a vlezl do vody. Jen co tam vlezl, převrátil se vzhůru nohama a začal se topit. Já měla hrůzu v očích, ale dodala jsem si odvahu a skočila bratrovi na pomoc, přestože jsem neuměla plavat. Bratra jsem zachránila a od té doby umím plavat, ale nikdy na tento zážitek nezapomenu. Dominika Slezáková, 7.C
Pomáhám starším Jednou jsem měla cestu kolem obchodního domu. Nikam jsem nespěchala, a tak jsem se pozastavila u staré paní, která nesla dvě těžce vypadající tašky. Držela je těsně nad zemí a řekla bych, že se sotva držela na nohou. Řekla jsem si, že bych jí mohla pomoci, a tak jsem se nabídla, že jí s taškami pomůžu. Souhlasila a po předání tašek si hlasitě oddychla. Po cestě jsem se dozvěděla, že bydlí dále, než jsem předpokládala, takže mi to zabralo docela hodně času. Když jsme došly až k jejímu bytu, dostalo se mi za to sice jen poděkování, ale měla jsem z toho dobrý pocit. Nikdy nevím, co se mi může stát, a kdy takovou pomoc budu potřebovat také. Veronika Kunčíková , 9.B
17
Jak jsem zachránila jeden psí život Byla to úplně obyčejná neděle, ale to jsem nevěděla, že zachráním jeden život. Hned ráno jsem se vydala ven. Nikdo z mých kamarádů nechtěl jít, a tak když jsem se vracela od mého kamaráda Romea, který bydlí u školy, potkala jsem malého milého pejska. Chvíli jsem si s ním hrála, ale pak jsem šla dál domů.Ten pejsek šel neustále za mnou. Po chvíli jsme se já i ten pes objevili na cestě! Pes hodně nahlas zakňučel. Jelo právě auto a já stihla tak tak uskočit, ale co ten pes! Byl pořád za mnou a zastavil se přímo uprostřed cesty, zrovna když tam jelo to auto! Auto jelo strašnou rychlostí a já v tom fofru nevěděla, co udělat. Nakonec mě napadlo jen začít utíkat a naštěstí byl ten pejsek tak hravý, že se rozutíkal za mnou. Byla jsme ráda, že to přežil. Po chvíli se objevil i pejskův páníček a já zjistila, že ten pes je ještě štěně a jmenuje se Ben. Pán mi poděkoval a řekl, že to byla jen nešťastná náhoda, že když se zapovídal s paní odvedle, Ben mu utekl a on ho všude hledal. Když uslyšel jeho hlasité kňučení, přiběhl rovnou sem. Pak jsem odešla domů a byla jsem hodně ráda, že vše dobře dopadlo. Michaela Kůdelová,7.B
Stáří Každý z nás si pod pojmem stáří představí babičku s klubkem vlny u nohou a dědečka opírajícího se o hůl. Ne vždy je to však pravda, jelikož mnoho důchodců se nevěnuje pouze těmto činnostem. Zajímají se třeba o sporty. Tím nemám na mysli fotbal, hokej a další fyzicky náročné sporty, ale například procházky po horách, sbírání hub a práce na zahradě. Častokrát si staří lidé těmito aktivitami zaručují delší život. Většinou jsou staří lidé mnohem aktivnější než dnešní mládež, která tráví svůj čas sezením na lavičkách s cigaretou v ruce a popíjením alkoholu. Už několikrát jsem viděla, jak jde důchodce a děcka tohoto typu ho provokují a někdy i fyzicky napadnou. V tomto je nechápu , protože kdyby se zamysleli, tak přijdou na to, že jednou budou také staří a mládež ještě horší… Ale jsou tu i takoví, kteří starým rádi pomohou, například s těžkými taškami nebo nasměrováním. A jaké pocity slovo „stáří“ v lidech vyvolává? Člověk může zůstat osamělý, většinu života má už za sebou a jejich věk hraje v mnoha případech také velkou roli. Stáří přináší také nemoci, které je omezují, někdy až tak, že jejich život závisí jen na pomoci druhých. Na druhou stranu jsou to ale krásná léta, která s sebou přináší pohodu, odpočinek a hodně vědomostí a zkušeností, získaných za celý život. I přes jejich vysoký věk jsou to pořád dospělí lidé a záleží jenom na nich samotných, jak stáří prožijí. Jestli doma v papučích, nebo aktivně. Já osobně bych chtěla prožít klidné, ale pestré stáří, protože si myslím, že celý můj život bude docela uspěchaný. Můj koníček je totiž tancování, což je samý pohyb a věčný spěch na trénink. V dospělosti mě bude honit práce a rodina. Ve stáří bych proto mohla zvolnit tempo. Několikrát mě napadlo, jak asi budu vypadat, když budu stará. Pro mě samotnou je dost těžké si něco takového představit, ale ptala jsem se na to kamarádky. Dozvěděla jsem se, že mě vidí jako udržovanou dámu, která má fialové vlasy, červenou rtěnku a hustý kožich. Sice se tomu směji, ale zdá se mi to pravděpodobné. Lucie Mišúnová a Veronika Kunčíková, obě 9.B
Co děláme ve svém volném čase V poslední době chodíme s několika kamarády ze třídy do čajovny. Jmenuje se Venušina čajovna a je u polikliniky. Je to tam pěkné. Malý kruhový stolek a kolem něj spousta polštářků, na kterých se sedí. Čajovna je rozdělená na několik místností, světla tlumí lampiony.
18
Vždycky si dáváme vodní dýmku, pokaždé s jinou příchutí, například meruňkovou. Stojí to něco přes stovku, takže když se složíme, každý dá asi dvacku. Snad jediné, co bych naší čajovně vytkla, je hudba. Například v Dobré čajovně hraje indická hudba, ale tady pouštějí jen rádio. Veronika Kunčíková, 9.B Já moc volného času nemám, protože se učím a chodím do houslí. Ale když se nějaký najde, tak si ráda zajdu s kamarády ven, taky do pizzerie, na procházku a tak. Pizzerie, kam chodím, je kousek od mého domu. Mají tam výběr ze 160 pizz, které mají různá jména, některá celkem legrační, například Pepek Námořník. Do houslí chodím už deset let a umím toho dost. Teď budu mít absolventský koncert, budu hrát čtvrtou sonátu od Paganniniho. Chodím do školy Viléma Petrželky u úřadu městského obvodu Ostrava-Jih. Moje učitelka se jmenuje Eva Prauseová. Je na mě hodná a rozumíme si spolu. Do houslí, ke stejné učitelce, chodí i moje mladší sestra. Kateřina Budová, 9.C Svůj volný čas trávím na Arrowsu, což je baseballový oddíl. Chodím tam už dva roky a baseball hraji celkem sedm let. Do tohoto oddílu jsem přestoupil proto, že jsem byl starý a v našem oddílu Hippos už nebyla kategorie, za kterou bych mohl hrát. Arrows také poskytuje lepší zázemí i kvalitnější tým. Když začne sezóna, hrajeme zápasy každou neděli. David Chalupa, 9.B Když mám čas, ráda jezdím ke svým prarodičům, kteří bydlí ve Výškovicích. Babička s dědou mají kočku a psa. Hlavně se psem trávím strašnou spoustu času, stejně jako s kamarády. Rozdíl mezi Dubinou, kde bydlím, a Výškovicemi je celkem velký, i když obě části jsou sídliště. Výškovice se zdají být klidnější a dá se tam i klidněji žít. Některé domy vypadají opuštěně, i když v nich někdo bydlí. Taky mám dojem, že tam není dům na domě jako na Dubině. Lidi tam mají strašnou spoustu zvířat. Kristýna Volná, 9.B
Protančím se životem Tancování se věnuji už od svých 5 let. 4x týdně navštěvuji taneční klub Akcent Ostrava, který učí taneční styly Disco dance, Show dance a Street dance. Já tancuji Disco dance, jelikož je to styl, který mě baví nejvíce. I když je fyzicky hodně náročný, tak bych tanec za nic na světě nevyměnila. Každý si řekne, že je to jen blbé tancování, ale kdyby se tomu věnoval už 11 let, určitě by to nechtěl vzdát, jako já. Ale naopak, když se to vezme z té horší stránky, jsou to finance, které do toho investujeme. Platí se tak zvané členské příspěvky, které platí na dobu tří měsíců, a je to 1650 korun. Samozřejmě to není vše, co by se v Akcentu platilo. Jezdí se také na různé soutěže v republice, ale i do zahraničí. Jedna soutěž v zahraničí mě vyjde na dva až šest tisíc korun. Někdo si určitě řekne, že šest tisíc je moc, za pouhou soutěž, ale když se řekne, že to je soutěž v Norsku, tak to určitě každý pochopí. Norsko uvádím proto, že je to nejdál, kde jsme vůbec na soutěži byli. Taneční kostýmy taky nejsou zadarmo. Pokud si chce někdo ušít kostým na jednotlivce (to je každý tančí sám za sebe), platí asi 2500 Kč. Ovšem pokud to jsou kostýmy na celou formaci (formace je skupina 24 tanečníků), platí každý tanečník 1000 korun a z toho je pětistovka záloha, kterou při vrácení kostýmu dostane tanečník zpět. Co se týče tanečních klubů v České republice, patříme mezi nejlepší v zemi. Máme tituly mistrů České republiky, Evropy i světa. Já osobně vlastním 41 medailí a za všechny ty úspěchy, nervy a radost vděčím Akcentu Ostrava. Lucie Mišúnová, 9.B
19
Jak jsem poprvé hrála divadlo Není to tak dávno, co jsem začala chodit do dramatického kroužku. Mám ho každou středu už ve čtvrt na tři. Chodí nás tam celkem devět, ale většina lidí odešla do jiné skupiny. Učí nás paní učitelka Irena Schubertová. Nemáme za sebou moc vystoupení, ale aspoň jsme si všichni zkusili hrát poprvé v divadle, kde bylo plno lidí. Hráli jsme takový příběh o Vánocích. Samozřejmě, že jsme byli nervózní a báli jsme se, abychom nic nezapomněli. Ze všeho nejhorší bylo to, že tam byla i paní učitelka Těmínová z prvního stupně, která se šla podívat na svou dceru. Jen co nás představili, už jsme s nervozitou vstupovali na pódium. Všichni jsme si mysleli, že ze sebe nevydáme ani hlásku, ale nakonec jsme to dokázali a získali jsme velký potlesk. Příští středu nám paní učitelka řekla, že jsme mohli více přidat na hlase. My jsme nic nenamítali, protože jsme věděli, že má pravdu. Někdy nám paní učitelka pustí uklidňující hudbu, při které ležíme všichni na koberci a posloucháme tichou, ale překrásnou hudbu, při které můžete zapomenout na všechny problémy a starosti. Další představení bylo už lepší a my se nemůžeme dočkat dalších vystoupení. Lucie Frejková, 7.C
Novinář Petr Bohuš: Chci prosadit mladé talenty Rozhovor s šéfem redakce zpravodajství a publicistiky slovenské televize TA3 a zakladatelem internetového časopisu Solokapr.cz Petr Bohuš je člověk, od kterého by se mohli učit všichni, kteří pomýšlejí na práci novináře. V médiích – hlavně televizi a rozhlase – totiž pracuje více než dvacet let. Nám se podařilo položit mu pár otázek na vernisáži výstavy Zlatý Solokapr II, kde se předvedlo 51 školních časopisů z celého Moravskoslezského kraje a taky jeden polský. Petr Bohuš slavnostní vernisáž spoluorganizoval a uváděl. Proč jste si vybral na konání této akce Dům kultury města Ostravy? Tak tady jsem vyrůstal a poznal všechny slavné osobnosti, například Karla Gotta. Prožil jsem tady celé mé dětství. Kolik stálo tohle všechno zorganizovat? Ani moc ne, prostory mám zadarmo a občerstvení mě stálo kolem pětistovky z vlastní kapsy. Hlavní ceny jako například diktafon, mp3 a fotoaparát nám darovala obchodní společnost Tesco. Kdy jste založil internetový časopis Solokapr.cz? Asi kolem roku 2002. Co vás vedlo k založení Solokapra? Když mě před několika lety neoprávněně propustili z práce, potřeboval jsem se nějak vzchopit, a tak mě napadla myšlenka založit internetový časopis. Z jakého důvodu jste se rozhodl tuto internetovou stránku založit? Myslím si, že bychom měli dát šanci mladým novinářům, aby se mohli prosadit se svými projekty. Program se ve srovnání s loňským dost změnil. Proč? Ani ne, nezměnil se moc, jen jsem přidal seminář s porotou o novinařině. No právě. Proč jste ho přidali? Napadlo mě, že bychom si toho jako novináři mohli hodně povědět. Diskutovat o věcech okolo žurnalistiky. Romeo Kovář a Michaela Kůdelová, oba 7.B
20
Země světa V této pravidelné rubrice vás budeme seznamovat se zajímavými zeměmi. Dovíte se základní údaje, jako je hlavní město, měna, jazyk a podobně, ale také podrobnější informace, například politické uspořádání. Jako první jsme vybrali pro nás exotické
JAPONSKO Základní údaje: státní vlajka - hinomaru státní zřízení - konstituční monarchie rozloha 377.435 km2 nejvyšší hora Fudži san (3.776 m) počet obyvatel 125 milionů hlavní město Tokio (12 mil. obyvatel) měna JEN = 100 SEN úřední jazyk japonština Japonská hymna: autor textu není znám, hudbu složil Hajaši Hiromori Japonsko je demokratický stát. Všichni dospělí občané mají právo volit a být voleni v národních i místních volbách. Nejsilnější stranou je v současnosti Liberálně demokratická strana (džimintó), která je u moci od roku 1955. Nejvyšším orgánem státní moci je parlament (gikai). Má horní (sangiin) a dolní (šúgiin) komoru. Členové obou komor jsou voleni ve volbách. Většina nových zákonů musí být schválena oběma komorami parlamentu. Japonsko je rozděleno na 47 prefektur. Každá prefektura má svou volenou vládu. Vlastní řídicí orgány má i každé město a vesnice. Japonsko má i císaře. Podle japonské ústavy je císař symbolem státu a jednoty lidu. Nemá žádné pravomoci spojené s vládou. Japonská monarchie trvá již po mnoho století. Je to nejstarší monarchie na světě vládnoucí bez přerušení. Nynější císař Akihito nastoupil na trůn v roce 1989 po smrti svého otce Hirohita (období vlády japonských císařů je označováno názvem, jenž si zvolí císař při nástupu na trůn - období vlády císaře Hirohita je Šówa a po jeho smrti se hovoří o císaři Šówa. Nynější období vlády císaře Akihita je nazýváno Heisei). Císař s císařovnou mají tři děti a žijí v Císařském paláci v Tokiu. Lucie Vymyslická, 7.B
Slavní, které obdivujeme Chtěl bych vám představit novou rubriku, ve které se dozvíte spoustu informací o slavných lidech. Pokud vás zajímá nějaká celebrita, napište mi čitelně a hůlkovým písmem do 7.B., mně Romeovi Kovářovi, a s trochou štěstí se v příštím čísle něco o tomto vašem oblíbenci či oblíbenkyni dozvíte. První osobností bude mnou zvolená Emma Watson, která je mou nejoblíbenější herečkou.
Emma Watson Celým jménem se jmenuje Emma Charlotte Druerre Watson. Narodila se 15.4. 1990 ve městě Oxford. Dnes žije v hlavním městě Velké Británie Londýně. Má bratra, který se jmenuje Alex. Mezi její zájmy patří: sport (hlavně aerobik), muzika a nákupy. Emma se dorozumí
21
Německy a hlavně její rodnou britskou angličtinou. Přátele jí říkají Em. Miluje zvířátka, hlavně kočky - doma má dvě, jmenují se Bubbles a Domino. Na casting do filmu Harry Potter ji přihlásila její učitelka a z necelých 2000 uchazeček vyšla jako vítěz. Má ale tolik práce a učení, že říká: „Bydlím dvě hodiny od studií, kde se točí, tak vstávám v šest ráno a domů se vracím po deváté. A takhle to chodí jedenáct měsíců v roce. Na přítele a sex mi hold nezbývá čas.“ V patnácti letech měla to štěstí, že se stala nejmladší hvězdou v historii, která se objevila na obálce magazínu Teen Vogue. Už jako malá doslova sbírala jednu cenu za druhou v přednesu recitace.Tak taková je Em. Pokud by někdo chtěl od Em e-mail, ať přijde za mnou do 7.B. Romeo Kovář, 7.B.
Domácí mazlíčci Želvy Řekneme si o ochraně zvířat neboli CITES. CITES je mezinárodní ochrana želv a dalších volně žijících terarijních zvířat. Dělí se na tři vrstvy. V každé zemi je to jiné. U nás je to takhle: CITES 1 jsou druhy želv, které můžete chovat doma a nemusíte je mít zaregistrované. Patří k ní želva ozdobná a želva nádherná. CITES 2 jsou hlavně suchozemské želvy, které už musíte mít zaregistrované a koupě je těžká a velmi drahá. Patří k ní želva zelenavá (testudo hermani) nebo želva čtyřprstá a žlutohnědá a také klempi guttana, která nemá český název. Například v Německu se nesmí chovat ani CITES 2, můžete ji chovat jen s povolením, na které můžete čekat i spoustu let. Nesmírně vzácně u nás najdete želvy s CITES 3. Můžete je koupit jen ze zahraničí nebo na černém trhu. Ale dají se koupit i legálně na burze terarijních zvířat. Ceny za ně se pohybují v rozpětí pět až dvacet tisíc korun, takže to není levná záležitost. Nedávno jsem byl na terarijní burze. Bylo tam moc hezkých exemplářů. Doufám, že se vám můj článek líbil a že si přečtěte i další, který se bude zabývat želvou zelenavou (testudo hermani). Jan Waliszewski, 7.B
Dokonalí Papoušci? Určitě každý znáte papoušky. Jsou to ti nejúžasnější tvorové na světě. Alespoň podle mě! Deset otázek, které vám pomohou při rozhodování, jestli si papouška pořídit: 1. Je vaše rodina připravena přijmout vždy odpovědnost za papouška, který se dožívá poměrně vysokého věku? 2. Máte k dispozici dost velký prostor, abyste poskytli papouškovi to, co potřebuje pro svůj život? 3. Budete pro něj mít dostatek času? 4. Papoušek nadělá dost nepořádku! 5. Jak se vyrovnáte s tím, že se papoušek nenaučí mluvit? 6. Co s ním bude, když budete muset opustit dům? 7. Máte ještě malé děti? Zobák papouška může být pro ně nebezpečný. 8. Není někdo v rodině alergický na peří ptáků? 9. Žijí ještě jiná zvířata ve vaší domácnosti? Pes si může na papouška zvyknout, ale co kočka? Ta nikoli. Pro malé savce a drobné ptáky může být papoušek nebezpečný. 10. Počítejte s tím, že chov papouška něco stojí! Tak co, myslíte si, že papoušek je to ideální zvíře? Jak bylo řečeno v bodě 10, papoušek potřebuje hodně věcí. Velkou voliéru, nádobky na krmení a vodu, nějaké ty klacíky a bidýlka, denně čerstvé ovce a zeleninu (jablko, hroznové víno, hruška, paprika, mrkev, byliny a některé druhy exotického 22
ovoce). Papoušek je zápřah na celý život. Velcí papoušci jako Ara ararouna se dožívají až 80let. Malý papoušci a ptáčci do 5let. Papoušek potřebuje každodenní péči. Papoušky vám jako zvíře doporučuji, ale promyslete si, jestli máte k chování papoušků vhodné možnosti, a to jak finanční, ale také časové! Ale jestli přes to všechno chcete papouška mít, přeji vám jen to nejlepší. Michaela Kůdelová, 7.B
Veselé zážitky z lyžáku sportovních tříd Jeden z veselých zážitku, na který jen tak nezapomenu, mě vážně pobavil. Byl to den jako každý jiný. V době svačiny jsem oslovila chlapce a oznámila mu: „Máš rozepnutý poklopec.“ V tu chvíli mne oslovil náš vtipný řidič autobusu: ,,Kam to čumíš?“ S úsměvem na tváři jsem podotkla: „Všimla jsem si, a proto jsem kamaráda ostýchavě upozornila!“ Samozřejmě aby neměl trapas! Při hraní pingpongu se mi jeden nezapomenutelný den stal zážitek! Byla to překvapivá hra. U stolu se nás snad tolik nikdy nesetkalo. I přes drobné nedostatky(například pálek u některých hráčů) to nikdo nevzdával a hrál klidně i pomocí své ruky nebo ovladače a jiných prostředků. Z ničeho nic se jeden kluk rozhodl,že bude provokovat, a jsem se snažila tyto řeči začal mít hloupé narážky. Já ignorovat. Samozřejmě to občas nešlo a zasmála jsem se. Při přerušení hry jsem se sklonila pro míček, kamarád této situace využil a svalil mě na zem! Uchopil mou nohu a začal místnost. Já se ovšem bránila a mne tahat po zemi přes celou zvolala: ,,Přestaň!“ Cukala jsem sebou tak, že mu má bota zůstala v ruce. Chlapec botou hodil o zem a začal zdrhat. Okamžitě jsem vstala a chtěla jsem ji po něm hodit. V tu chvílí mi to ujelo a bota visela tkaničkou na síťce pingpongového stolu. Klukovi se ale nepoštěstilo a nachytal ho pan učitel, jak se zamkl v pokoji, což bylo zakázané. Později jsme se tomu už jenom smáli. Po večeři jsme s holkami dohodly, že si pustíme DVD – horor (Texaský Masakr motorovou pilou)! Hned v tu chvílí jsme tušily, že to nebude žádná pohádka. Všechny jsme se sešly na našem pokoji. Ulehly, chroustaly chipsy a čekaly, než to konečně začne. Když jsme zapnuly přehrávač, tulily jsme se jedna k druhé, aby nás přešel strach, který v tu chvíli v nás byl. Najednou přišla pasáž, kdy se dvě holky lekly a začaly ječet tak, že málem popadaly z postele. Ke konci filmu přišla ta nejhorší část a v tu chvíli zbývající děvčata začala křičet, ještě dříve než ty Stachové (protože tušily, že to přijde a ten zbytek se lekne). Najednou všechny vyděšeně vykřikly a z té postele nakonec popadaly! V tu ránu vešlo do dveří pár osob s hrůzou v očích co se děje, samozřejmě viděli smějící se holky, popadané na zemi. Ale kdo to nezažil, nepochopí. Strava v našem hotelu nepatřila mezi delikatesy, ale člověk se u nich někdy velmi pobavil. Uprostřed týdne jsme měli na večeři čočku, kterou ovšem nemá skoro nikdo rád. U stolu 9.A probíhal málem nekonečný a nechutný rozhovor o tomto vynikajícím jídle. Kluci začali řešit problémy s WC. V tu ránu jsme o tom začali diskutovat celý stůl a učitelé se jen otáčeli a smáli. Například jak jeden hoch upozornil ostatní, jestli mu někdo obsadí záchod, vystrčí zadek z okna nebo v nejhorším sedne do umyvadla jako ve známém filmu Snowborďáci. Také někdo podotkl, že budou závodit, kdo koho dál odstřelí. Z vedlejšího stolu se zeptal jeden žák, co bude na oběd druhý den. Kamarádka oznámila, že zelí. V ten okamžik se naše třída popadala za břicho a řekla si, že ty záchodové trubky dostanou opravdu zabrat. My holky jsme se od stolu vzdálily o pár minut dříve a jen cítily linoucí se zápach na chodbě.
23
Moje spolubydlící šla rovnou na pokoj a já se zastavila ještě před pokojem šesťáku. Chtěla jsem rozsvítit světlo, ale omylem jsem zmáčkla sirénu.Všichni vyletěli na chodbu co se děje, někteří se lekli a všichni se mi pak začali smát. Po chvíli jsem se odebrala na pokoj a jen na dveřích byl vzkaz: ,,DĚLÁME SE, NERUŠIT, ZÁJEMCI, NOSTE BATERKY, OZVĚTE SE NA ČÍSLO xxx xxx xxx. Samozřejmě že za mnou už stál průvod lidí s baterkami. A jeden podotkl, nejsem si jistý, jestli jsou plné, ale zkuste to! My jsme se jen smáli hloupým žertům našich kluků. Chtěli jsme jim to oplatit vzkazem: MÁM HNAČKU, NOSTE TOALETNÍ PAPÍR! Ale nepovedlo se nám to (nachytali nás). Michaela Plutková a Klára Schrebenská, obě 9.A
Příběh na pokračování Tajemný kufr Přečtěte si druhé pokračování příběhu, jehož první díl byl v minulém čísle Chaosu. Pro připomenutí: Katka Budová psala o rodině, která se přestěhovala z Anglie do České republiky. S sebou si přivezli kufr, který jim nepatří a jehož obsah neznají. Uložili jej do sklepa, odkud se jednou v noci začaly ozývat podivné zvuky… Nevěřil vlastním očím. Kufr se sám od sebe pohyboval po celém sklepě a vydával divné zvuky. První co Tomáše napadlo, bylo, že zavolá rodiče, ale přemohla jej zvědavost a rozhodl se, že se pokusí kufr zastavit a otevřít. Jeho úkol zněl jasně: Zahnat ho ke zdi a otevřít ho. Na pomoc si vzal staré hrábě. Po bezmála půlhodině měl kufr konečně tam, kde ho chtěl mít. Ve slepé uličce. Nebylo úniku. Pomalu se k němu přibližoval, už už natahoval rozklepanou ruku a v tom se kufr sám od sebe otevřel. Najednou se místnost rozjasnila pronikavým modrým světlem a z kufru se ozývala nádherná uklidňující hudba. Byla tak omamná a krásná, že Tomáše pomalu ale jistě uspávala. Snažil se s únavou bojovat, ale za chvíli jej přemohla. Poslední co viděl, byla postava, která se vynořila z té modré záře a natahovala k němu ruku. Když se probudil, nic si nepamatoval a nevěděl, kde je. Ležel na paloučku v lese a kolem něj se proháněly srnky a malé smějící se děti si s nimi hrály. Na nebi poletovali ptáčci a lesem se rozléhala ta uklidňující hudba, ale tentokrát už byla mnohem tišší, děti ji určitě ani nemohly zaregistrovat. Nebyl si úplně jistý, ale dal by ruku do ohně za to, že právě teď slyšel hlas dospělého muže. Ale vždyť na mýtině byla jenom zvířata a děti. Adéla Krischkeová, 9.C
Elfové Pokračování vyprávění o elfovi Lionarovi Ráno se probudil a napil se z misky vody, kterou si nabral z potůčku. Vytáhl jablko z jedné kapsy a pomalu přežvýkával. Chléb neměl už velmi dlouho. Pak vytáhl kus látky a vybalil z něj mýdlo. Namydlil si ruce a začal prohrabávat vlasy. I když nevyrůstal mezi elfy, byl to elf a musel o své vlasy pečovat. Pak nechal mýdlo chvíli účinkovat a nabral zase do kýblu vodu. Nedlouho nehybně seděl a pak ponořil hlavu do vody. Prodrbal si vlasy a vysušil si je dlouhým ručníkem. Na to že byl zloděj a měl omezený počet věcí, tak si náramně vystačil. Vystrčil hlavu ven a vylil vodu. Přes záda si hodil plášť a vyšel ven z hnízda. Přeskočil tok řeky a ocitl se na světle. Byl v malém lesíku na kraji města. Měl to tam nejradši, ale k jeho smůle tam nerostlo žádné ovoce. Většina stromů byla jedovatá, nebo příliš stará, než aby mohla mít plody. Přesto se tam rád toulal. Nad hlavou mu zpívali ptáci a pobíhaly veverky a kolem nohou se mu toulali hlodavci. Byl elf a tohle byla jeho přirozenost. Dobře to věděl. Pod ruku se mu dostalo mnoho knih o elfech. Znal jejich zvyky, bojové styly, dokonce se učil střílet z luku, ale bylo těžké si
24
udělat dobrý luk s pevnou tětivou.Tětivy elfů se dělaly ze stromů, které rostou ve hvozdech. Elfové byli jediní, kteří tento strom uměli porazit a kus kůry z něj odloupnout. Ty stromy byly nejpevnější z celého hvozdu. Jeho mistr ho naučil vše, ale ani on neuměl vyrobit elfský luk. Proto se Lionar spokojil s lukem lidí. Ty byly menší a nedokázaly vystřelit tak daleko jako elfské luky. Lionar pomalu došel až k branám. Nikdo tam nebyl. „Zvláštní,“podivil se elf. Náhle tři muži přeskočili hradby. Byli v černých pláštích, halenách a úzkých botách. Měli dlouhé blonďaté vlasy a přes ústa a nos masky. Vyběhli proti Lionarovi. Elf začal utíkat. Skákal na stromy a utíkal po tenkých větvích. Jako elf měl výhodu, že se pod ním ani nejtenčí proutek neprohnul. Zvláštní bylo, že pod těmi, co ho pronásledovali, se také neprohnul. Jan Valenta, 5.A
Poezie Adriana Vrátná Čekání Čekání, je ticho… A ty stále nepřicházíš, nevíš A vědět nemůžeš, jak moc mi scházíš. Sedím tu sama, v koutě a tichu hlas se mi třese, není mi k smíchu. Bolí to, bolí a svět se mi točí, řekl mi klidně: „Zmiz mi z mých očí.“ A tak tu sedím, sama a v tichu čekám a čekám, není mi k smíchu.
Tenkrát To tenkrát v létě, když slunce tak hřálo čekal jsi na mě a mně se tak zdálo, kdyby v tu chvíli svět se mi zbořil, stál bys tu při mně a stále se dvořil. Podals mi ruku, vložil v ní růži, lásku jsem poznala na vlastní kůži. Je to dávno, cos tam čekal, když to slunce hřálo, já si to však pamatuji, vše se mi to zdálo.
25
