Roger Zelazny Princ Chaosu
- 1 -
PŘÍBĚH PRINCŮ A PRINCEZEN AMBERU KONČÍ. Uzaví rá se kruh velkého vyprávěni, které zprostředkoval pozemšťanům Roger Zelazny. Zbývá vybojovat poslední zápasy, zbývá zodpovědět poslední otázky. Merlin, syn Corwinův, který stojí rodem i duchem uprostřed mezi říší Řádu — Amberem a hájemstvím nevyzpytatelných kouzel — Chaosem, stojí před nejtěžším úkolem ve svém životě. Pomůže mu jeho nezdolná sebedůvěra, suchý humor a štěstí v boji se silami, které jsou větší než jeho a hrozí zahubit samu podstatu světa? Je Julie, jeho bývalá milenka, potměšilým duchem nesmírné moci, nebo se jen nehledíc na riziko snaží získat přízeň milovaného muže a přesvědčit ho o své ceně? Velký příběh končí. Zelaznyho sága, začínající zdánlivě banální autonehodou pozemšťana získala nejen přízeň kritiky, ale i milionů čtenářů na celém světě. Snad proto, že princové a princezny, mágové a stvůry neztrácejí uprostřed hvězdných půtek smysl pro hu mor, možná i proto, že motivace hrdinů Amberu nejsou natolik vzdá lené našim. Classic uvedl toto rozsahem ohromující dílo s nemalými nadě jemi a s pevnou vírou v jeho kvalitu. Přesto jsme se trochu obávali, jak čtenáři přijmou onu nevídanou sílu fantazie, tvořící stále nové a nové světy i zápletky. Obavy se rozplynuly a naděje byly naplněny. Žebříčky prodeje knih sci-fi a fantasy jasně hovoří o tom, že tisícům lidí zpříjemnil nadzemský příběh jejich pozemský život. Avšak každý příběh, i ten, který je živen nevyčerpatelnou silou fantazie, končí. S trochou smutku vám nabízíme úplně poslední díl. Povzbuzeni vašim zájmem a příznivým přijetím, chceme vám však nabídnout příběhy stejně slavné, stejně důmyslné a stejně zábavné, jako je Amber. Napsali je stejně proslulí a stejně cenění autoři jako Roger Ze lazny. V nejbližších měsících vám nabídneme další fantastické ságy. ELENIUM Davida Eddingse se stalo v Americe bestsellerem. Je srovnáváno s nesmrtelnými Tolkienovými příběhy. Svět říše Elenie se podobá i nepodobá Amberu. I v něm vládne meč a magie, i v něm se střetá pravda s klamem i v něm se lidé ukazují v boji. Stejně dravý je i spád děje. Elenie však není Amber, jako Eddings není Zelazny. Jiná je jejich fantazie, jiná je krása jejich světů. - 2 -
ELENIUM je odborníky hodnoceno jako jedna z nejlepších fa ntasy posledních let vůbec. Další fantasy ságou, kterou vám nabídneme, jsou knihy INKARNACE neboli vtělení. Smrt, která se dostala na zem — toto téma provází lidstvo od počátku věků. Smrt musí být skoro všude, aby mohla konat své dílo zkázy. Co když se však musí vtělit do sou časného člověka, který ji omylem zastřelil — a naprosto netuší co se děje, — avšak někdo ji přeci nahradit musí? Příběh vtělené smrti, který napsal brilantní a i u nás dobře zná mý Piers Anthony. Román „Na bledém oři“ je první knihou INKARNACE. Následují další: o vtěleném času, válce, osudu a pří rodě. Rozhodně však nejde o těžkou filosofii. Myšlenkově silné téma zvládá Anthony s úžasnou lehkostí ne nepodobnou Zelaznyho mi strovství. Amber prostě končí, je to tak. Je nám to líto, neboť to je krásný příběh. Oceán příběhů je však nekonečný stejně jako hlubina života. A odrážejí se v něm velké hvězdy. Další v pořadí se jmenují Eddings a Anthony.
- 3 -
Kapitola první Když jste viděli jednu korunovaci, tak jako byste je viděli všechny. Zní to cynicky a možná to i cynické je zvláště když se jedná o nejlepšího přítele a jeho královnou je vaše bezděčná milenka. Ale vždy je tu procesí za doprovodu spousty pomalé hudby, nepohodlná barevná roucha, vykuřování kadidlem, projevy, modlitby a vyzvánění zvonů. Jsou nudné, vždy únavné a vyžadují neupřímnou pozornost, stejně jako svatby, inaugurace a tajné iniciační obřady. A tak se Luke a Coral stali vládci Kašfy; v tomtéž chrámu, kde jsem jen před pár hodinami bojoval na život a na smrt — i když naneštěstí ne zcela — se svým šíleným bratrem Jurtem. Jako jediný zástupce Amberu na obřadu — třebaže technicky s neoficiálním sta tusem — jsem byl postaven na čestné místo a mnohé oči se ke mně často obracely. Takže jsem musel být ve střehu a odříkávat příslušné odpovědi. Přestože Random popřel formální status mé přítomnosti na slavnosti, věděl jsem, že kdyby se dozvěděl, že mé chování nebylo zcela diplomatické, byl by velice dotčen. A tak jsem s protestujícíma nohama, strnulým krkem a pestrým propoceným rouchem válčil dále. To je holt šoubyznys. Konečně, jinak to ani nešlo. Prošli jsme s Lukem těmi nejhoršími časy a já si nemohl pomoci a nevzpomínat na ně — od těch na ostří meče až k oněm přátelským, od procházek uměleckými galeriemi až k ho ničkám ve Stínu, — když jsem tam tak stál zmořený horkem a pře mýšlel, co s ním bude teď, když nosí korunu. Taková událost změnila mého strýce Randoma z lehkomyslného hráče, roztoulaného a bo hémského, na moudrého a zodpovědného monarchu — i když co se týče toho prvého, musel jsem se spolehnout na to, co vyprávěli pří buzní. Přistihl jsem se, jak doufám, že to snad na Lukovi nezanechá takové následky. Navíc — Luke byl z docela jiného těsta než Random, a k tomu ještě o celé věky mladší. Je překvapivé, co čas dokáže, i když — nebo je to naopak podstata událostí? Uvědomil jsem si, že jsem se díky tomu, co se mi nedávno přihodilo, také hodně změnil oproti svému já z nedávné minulosti. Když tak o tom přemýšlím, tak i dnes jsem jiný než včera. - 4 -
Během závěrečného chorálu se podařilo Coral poslat mi zprávu, která obsahovala sdělení, že mě musí vidět, místo a čas se tkání, a dokonce i mapku. Ta označovala komnatu v zadní části palá ce. Tu, kde jsme se setkali a strávili spolu noc. Byli s Lukem oddáni již jako děti, v zastoupení, jak jsem se dozvěděl, jakožto část diplo matické smlouvy mezi Jasrou a těmi z Begmy. Nefungovalo to — tedy ta diplomatická část — a zbytek zašel na úbytě. Oba zúčastnění již na toto manželství svým způsobem rovněž zapomněli, až nyní ne dávné události vše znovu oživily. Již léta se spolu neviděli. Nicméně zápis dokazoval, že princ byl oženěn. A jelikož se jednalo o nezruši telný svazek, musela být korunována spolu s ním. Kdyby z toho snad něco koukalo pro Kašfu. Tak tam čekala. Eregnor. Begmanská královna na kašfanském trůnu může pomáhat zmírnit územní spory. Konečně, tak to zamýšle la i Jasra, jak mi řekla Coral. A Luke se tím řídil, zvláště v nepřítom nosti amberských ručitelů a při nyní již nefunkční Smlouvě Zlatého kruhu. Držel jsem ji. Přes neuvěřitelné pooperační zhojení nevypadala dobře. Nosila černou pásku přes pravé oko a citlivě zareagovala, když jsem se jí náhodně dotkl — dokonce, i když jsem se na ni díval příliš dlouho. Co vedlo Dworkina k nahrazení jejího zničeného oka Klenotem Vládce, to si netroufám ani hádat. Pokud ovšem nepočítal, že svojí odolností vůči silám Vzoru a Logru dokáže čelit jejich úsilí kámen získat. Nicméně moje dohady v této oblasti byly k ničemu. Když jsem konečně potkal postavu nevelkého mága, bylo mi jasné, že je příčetný — ačkoli toto přesvědčení mi v žádném případě nepo mohlo proniknout záhadnými schopnostmi, jimiž pradávní mudrcové zřejmě vládli. „Jaký je to pocit?“ zeptal jsem se jí. „Hrozně zvláštní,“ odpověděla. „Není to přesně bolest. Spíš se to podobá způsobu, jakým trumf kontaktuje člověka. Jen je to se mnou pořád a já nemůžu nikam chodit a s nikým mluvit. Je to, jako když stojím v nějaké bráně. Síly proudí okolo mě a skrze mne.“ Na okamžik jsem se ocitl uprostřed toho, co vypadalo jako šedý kruh s hustými loukotěmi z narudlého kovu. Odtud, zevnitř, to vypadalo jako velká pavučina. Jasný proud upoutal pulsací mou po zornost. Ano, byla to linie k velice mocné síle ve vzdáleném Stínu, k - 5 -
té, která by mohla být vyzkoušena. Opatrně jsem ji prodloužil k za krytému drahokamu, jejž nosila v oční jamce. Nejdříve se nedělo nic. Ve skutečnosti, když jsem přiblížil linii moci, nic jsem neucítil. Nicméně představa ke mně přišla v pla menném závoji. Pronikal jsem ohnivým závojem a vnímal, jak se tok informace zpomaluje, zpomaluje a utkvívá. A tam jsem se vznášel, tam, na pokraji prázdnoty. Nebyl to způsob naladění, na který jsem byl zvyklý; proto nebylo vhodné vyvolat Vzor, který je, jak jsem si uvědomoval, při používání jiné síly součástí toho všeho. Zatlačil jsem vpřed a ucítil strašlivý chlad, pohlcující mnou aktivované ener gie. Nicméně to nevysávalo energii přímo ze mě, pouze z jedné z těch sil, jež jsem ovládal. Zatlačil jsem na ni více a spatřil nejasnou skvrnu světla, něco jako vzdálenou mlhovinu. Vznášela se na temně rudém pozadí odstínu portského vína. Přiblížil jsem se, čímž nabyla formy komplexní trojrozměrné struktury, napůl známé, jež musela být cestou, jíž se prochází podle otce při naladění na Klenot. Dobrá, byl jsem v nitru Klenotu. Měl bych se pokusit o iniciaci? „Nechoď dál,“ zazněl neznámý hlas, ale jaksi jsem věděl, že to musí být Coral, kdo promlouvá. Asi musela upadnout do transu. „Vyšší iniciace je ti odepřena.“ Stáhl jsem se a nebyl nikterak zvědav na to, co by se asi stalo, kdybych neuposlechl. Mé logrové vidění, které ve mně stále zů stávalo již od předchozích událostí v Amberu, mi poskytlo vizi Coral, nyní obklopené a proniknuté vyšší verzí Vzoru. „Proč?“ zeptal jsem se. Ale nebylo mi dopřáno odpovědi. Coral krátce vykřikla, otřásla se a zírala na mě. „Co se stalo?“ zeptala se. „Usnula jsi,“ odpověděl jsem. „Není divu. To, co udělal Dworkin, plus dnešní napětí…“ Zazívala a svezla se na lůžko. „Ano,“ vydechla a usnula do opravdy. Zul jsem se a svlékl ze sebe svrchní roucho. Natáhl jsem se ve dle ní a přikryl nás pokrývkou. Byl jsem rovněž unavený a právě za toužil někoho objímat. Nevím, jak dlouho jsem spal. Pronásledovaly mne temné a víří cí sny. Tváře — lidské, zvířecí, démonické — se míhaly okolo mne a - 6 -
žádná z nich neměla nějak zvlášť uklidňující výraz. Lesy se kácely a zachvacovaly je požáry, země se zachvívala a pukala, moře se dmulo gigantickými vlnami a dralo se na souš, měsíc mokval krví a zazníval žalostný nářek. Něco mě volalo jménem… Vichr lomcoval okenicemi, dokud je nerozrazil — kývaly se a rachotily. Pak, ve snu, vešel netvor a přikrčil se v nohách lůžka, tiše na mě volal, znovu a znovu. Pokoj jako by se zachvíval a má mysl zalétla zpět do Kalifornie. Zdálo se, že došlo k zemětřesení. Vítr zesí lil ze svistu na burácení a zvenku jsem zaslechl zvuky řičení, jak se lámaly stromy a padaly věže… „Merline, princi z domu Sawallů, princi Chaosu, povstaň,“ zdá lo se, že říká. Pak zaskřípal tesáky a vše se opakovalo. Při čtvrtém nebo pátém opakování mne napadlo, že to možná není ani sen. Odněkud zvenčí se ozývaly výkřiky a pravidelné zášlehy blesků při cházely a odcházely za doprovodu téměř hudebního dunění hromu. Než jsem se pohnul a otevřel oči, vyvolal jsem nejprve ochrannou bariéru. Zvuky byly skutečné, stejně jako vylomené okenice. Skutečný byl i netvor v nohou lože. „Merline, Merline. Vstávej, Merline,“ říkal mi — měl protáhlý čenich, špičaté uši, pořádné tesáky a drápy, šedozelený odstín kůže, velké zářící oči a vlhká kožnatá křídla, složená po stranách zad. Z jeho výrazu jsem nedokázal uhodnout, jestli se usmívá, nebo šklebí bolesti. „Už jsi vzhůru, vládce Chaosu?“ „Gryll,“ řekl jsem, pojmenovav starého rodinného služebníka ze Dvorů. „Ano, pane,“ odpověděl. „Ten, který tě naučil hrát Tanec kostí.“ „To mě teda podrž.“ „Nejdřív práce a pak zábava, Vznešený. Sledoval jsem černé vlákno dlouhou a strašlivou cestou, abych tě mohl povolat.“ „Vždyť vlákna nikdy i při největším úsilí nedosáhla takhle daleko,“ řekl jsem. „Změnilo se to?“ „Je to teď snadnější,“ odpověděl. „Jak to?“ „Jeho Veličenstvo Swayvill, král Chaosu, tuto noc odpočívá u praotců temnot. Byl jsem vyslán, abych tě přivedl na ceremonii.“ „Teď?“ „Teď.“ - 7 -
„Aha. Dobrá tedy. Ovšem. Nech mě jen chvíli se vzpamatovat. A jak se to vlastně stalo?“ Obul jsem se, oblékl si zbytek šatů a připjal meč. „Neznám žádné podrobnosti. Je samozřejmě všeobecně známo, že jeho zdraví bylo chatrné.“ „Chtěl bych ještě zanechat zprávu,“ řekl jsem. Přikývl. „Krátkou, doufám.“ „Ano.“ Naškrábal jsem na kus papíru z psacího stolu: Coral, byl jsem odvolán v rodinné záležitosti. Ozvu se. — Položil jsem ho vedle její ruky. „V pořádku,“ řekl jsem. „Jak to provedeme?“ „Ponesu tě na zádech, princi Merline, tak jako kdysi.“ Přikývl jsem a vrátila se mi záplava vzpomínek z dětství. Gryll byl nesmírně silný, tak jako většina démonů. Ale vzpo mněl jsem si také na naše hry na pokraji Propasti i za ní, nad temnotou, v pohřebních komorách, v jeskyních, na ještě dýmajících bitevních polích, ve zřícených chrámech, v kobkách mrtvých čarodě jů, v privátních peklech. Vždy se mi zdálo, že mám větší potěšení ve hrách s démony než ve hrách s pokrevními nebo vyvdanými příbuz nými své matky. Svou hlavní podobu v Chaosu jsem dokonce založil na jednom z nich. Vstřebal židli z rohu místnosti a změnil tvar, aby se přizpůsobil mému dospělému vzrůstu. Když jsem vylezl na jeho prodloužené tělo a pevně se ho chytil, vykřikl: „Ach, Merline! Jaká kouzla neseš s sebou?“ „Mám je pod kontrolou, ale přesně neznám jejich podstatu,“ odpověděl jsem. „Mají velice starobylý původ. Jak je pociťuješ?“ „Žár, chlad, podivná hudba,“ odpověděl. „Ze všech stran. Změnil ses.“ „Všichni se měníme,“ poznamenal jsem na cestě k oknu. „To je život.“ Na širokém parapetu leželo temné vlákno. Natáhl k němu ruku a současně s dotekem se vymrštil vpřed. Jak jsme se řítili dolů a kupředu, svistot vzduchu přecházel v burácení. Zakmitly věže a zůstaly kdesi vzadu. Hvězdy jasně zářily, právě vyšel srpek měsíce a ozářil paty nízkých mračen. Řítili jsme se vpřed, hrad a město zmizely během okamžiku. Hvězdy nás míjely, až - 8 -
se z nich staly jen zášlehy světla. Pásy čisté zvlněné tmy nás ovíjely a sílily. Černá cesta, napadlo mě pojednou. Je to jako určitá verze černé cesty na obloze. Ohlédl jsem se. Nebylo tam nic. Jako kdyby se za námi, jak jsme letěli, nějakým způsobem svinovala. Anebo nás vtahovala do sebe? Krajina pod námi ubíhala jako film puštěný trojnásobnou rych lostí. Les, kopec a horský vrchol se jen mihly. Naše černá stezka byla velký pás, táhnoucí se před námi, skvrny světla a temnoty jako stíny mraků za slunečného dne ubíhaly kolem nás. A rychlost ještě stoupa la, staccato. Náhle jsem si povšiml, že svistot větru ustal. A pak byl pojednou měsíc vysoko nad hlavou a před námi se vlnilo rozeklané pohoří. Naprosté ticho tomu dodalo snovou podobu a v jediném okamžiku měsíc poskočil níže. Paprsek světla rozpůlil svět po mé pravici a hvězdy začaly zhasínat. Na Gryllově těle, když jsme klesali černou stezkou, nebylo znát žádnou únavu, měsíc se ztratil a světlo za linií mraků nabylo máslově žlutý odstín a dostávalo růžový ná dech. „Moc Chaosu roste,“ poznamenal jsem. „Energie zmatku,“ odpověděl. „Určitě jsi mi o tom spoustu neřekl,“ namítl jsem. „Jsem jen sluha,“ bránil se Gryll, „a nijak zvlášť zasvěcený do plánů mocných.“ Světla dále přibývalo a naše černá stuha se vlnila, kam až jsem dohlédl. Právě jsme přelétávali vysoko nad hornatou krajinou. Mrač na se rozpouštěla a nová se v rychlém sledu formovala. Bylo jasné, že jsme započali cestu Stínem. Po nějaké době hory zmizely a vystří daly je širé pláně. Náhle slunce poskočilo do středu oblohy. Vypadalo to, že se nad naší černou stezkou vznášíme, Gryllovy nohy se jí při našem postupu sotva dotýkaly. Jeho křídla někdy přede mnou usi lovně mávala, jindy zavířila jako kolibříkova až k neviditelnosti. Slunce po mé levici zaplanulo višňovou červení. Pod námi se rozkládala narůžovělá pustina… Pak byla zase tma a hvězdná obloha se otáčela jako obrovské kolo. Nato jsme se ocitli nízko a jen taktak přelétávali nad vrcholky stromů… Vpadli jsme do povětří nad rušnou městskou ulicí, světla na sloupech a na čelech aut, neony ve výkladech. Ovanul nás teplý, za - 9 -
tuchlý, prašný a smogový městský vzduch, vznášející se okolo nás. Několik chodců pohlédlo vzhůru, zdálo se, že naší cestě jen sotva vě nují pozornost. Právě když jsme přelétali řeku a střechy předměstských dom ků, opět se svět zavlnil a my se ocitli nad prvotní krajinou skal, lávy, lavin a zachvívající se půdy, dvě aktivní sopky — jedna blízká a jed na vzdálená — chrlily kouř do modrozeleného nebe. „Tohle je zřejmě zkratka?“ řekl jsem. „Zkratka zkratek,“ odpověděl Gryll. Ponořili jsme se do dlouhé noci a v jisté chvíli se zdálo, že nás cesta zavedla do vodních hlubin, čilí mořští živočichové se vznášeli a kroužili v bezprostřední blízkosti i ve střední vzdálenosti. Suchá a neporušená černá stezka nás ochraňovala. „Je to stejně velký otřes jako smrt Oberonova,“ poznamenal Gryll. „Její důsledky se šíři do celého Stínu.“ „Ale Oberonova smrt byla provázena znovuobnovením Vzoru,“ řekl jsem. „Bylo to víc než jen smrt vládce jednoho z prin cipů.“ „To je pravda,“ opáčil Gryll, „ale teď je čas nerovnováhy sil. To tomu přidá. Bude to dokonce ještě vážnější.“ Vlétli jsme do otvo ru v temné hmotě skály. Míjely nás záblesky světel. Nerovnosti svíti ly jasně modře. Později — nevím, za jak dlouho — jsme se ocitli na karmínové obloze, bez toho, že bych si vybavil nějaký přechod z temného mořského dna. Jediná hvězda zářila daleko vpředu. Letěli jsme k ní. „Proč?“ zeptal jsem se. „Protože se Vzor stal silnější než Logrus,“ odpověděl mi. „Jak k tomu došlo?“ „Princ Corwin nakreslil při střetnutí mezi Dvory a Amberem druhý Vzor.“ „Ano, vyprávěl mi o tom. Dokonce jsem ho i viděl. Obával se, že by Oberon nemusel být s to obnovit ten původní.“ „Ale on byl, a tak je máme teď dva.“ „Ano?“ „Vzor tvého otce je také výtvor Řádu. Posloužil k narušení pra dávné rovnováhy ve prospěch Amberu.“
- 10 -
„Jak to, že jsi si toho všeho vědom, Grylle, když se zdá že nikdo tam na Amberu si to neuvědomuje nebo mi to neuznal za vhodné říct?“ „Tvůj bratr princ Mandor a princezna Fiona to tušili a pátrali po důkazech. Sdělili své obavy tvému strýci, panu Suhuyovi. Ten podnikl několik cest do Stínu a přesvědčil se, že je tomu tak. Své po znatky se připravoval předložit králi, když Swayvill onemocněl smr telnou chorobou. Vím o celé záležitosti, protože to byl právě Suhuy, kdo mě pro tebe poslal a pověřil mne, abych ti o tom řekl.“ „A já si myslel, že pro mě dala poslat moje matka.“ „Suhuy si byl jist, že to má v úmyslu — proto tě chtěl najít první. To, co jsem ti řekl o Vzoru tvého otce, se ještě všeobecně ne ví.“ „A co se čeká, že s tím udělám?“ „To mi neřekl.“ Hvězda zářila jasněji. Obloha byla teď plná oranžových a rů žových pásů. Pak se k nim připojily linie zeleného světla a vířily ko lem nás jak praporce. Pokračovali jsme dál a ty shluky počaly na obloze převládat a pomalu se otáčely jako psychedelické terče. Krajina se změnila v na prostou změt. Měl jsem pocit, jako bych hluboce spal, nicméně mi bylo jasné, že jsem při plném vědomí. Vypadalo to, že si čas zahrává s mým metabolismem. Dostával jsem strašlivý hlad a oči mě nesnesi telně pálily. Hvězda zářila jasněji. Gryllova křídla se zářivě leskla. Zdálo se, že se nyní pohybujeme neskutečně rychle. Náš pás se svinoval vzhůru k vnějším okrajům. Tento proces pokračoval, jak jsme se přibližovali, až se zdálo, že poletíme uvnitř něj. Pak se okraje nad našimi hlavami spojily a bylo to, jako bychom letěli dělovou hlavní, zacílenou na onu modrobílou hvězdu. „Je ještě něco, co jsi mi měl říci?“ „Pokud vím, tak ne.“ Sáhl jsem si na zápěstí s pocitem, že bych tam měl něco cítit. Ale ovšem, Frakira. Kde jen byla Frakira? Vtom mi došlo, že jsem ji nechal v Brandově příbytku. Jak jsem to jen mohl udělat? Já — moje mysl byla zatemněná, vzpomínky jako ve snu. Bylo to poprvé od té příhody, co jsem se ke všemu v myšlen kách vrátil. Kdyby se to stalo dříve, věděl bych již, co to znamená. - 11 -
Byl to zatemňující efekt kouzla. Tam v Brandově příbytku jsem opět podlehl kouzlu. Neměl jsem žádnou šanci zjistit, jestli bylo namířené přímo na mě, nebo jestli to bylo něco, co jsem jen mimovolně spustil při svém pátrání. Možná to mohlo být i něco obecnějšího, vyvolané ho katastrofou — snad dokonce nějaký nezamýšlený vedlejší produkt něčeho, co bylo narušeno. Nicméně o tom posledním jsem měl své pochybnosti. Z toho důvodu jsem pochyboval i o jakékoli obecnosti ve své záležitosti. Prostě to bylo až příliš logické, chytit se do pasti, kterou za sebou nastražil Brand. Zmátla i zkušeného kouzelníka, totiž mne. Možná to byla jen má současná vzdálenost od místa jejího výskytu, jež mi pomohla pročistit mysl. Když jsem si znovu procházel své činy od inkriminované doby, bylo mi jasné, že jsem se od té chvíle pohyboval jakoby v mlze. A čím více jsem si vybavoval, tím více jsem si uvědomoval kouzlo speciálně zaměřené na moje zmatení. A jelikož přesahovalo mé chápání, tak ani uvědomění si jeho přítom nosti nemohlo posloužit k jeho zlomení. Ať se již jednalo o cokoli, způsobilo to, že jsem opustil Fraki ru, aniž jsem si to vůbec uvědomil, což ve mně vyvolalo, no ano, ve lice podivný pocit. Nedokázal jsem přesně určit, jak jsem mohl být takto ovlivněn, a možná to na mne působilo dále, na mé myšlenky a pocity; obvyklý problém, když je někdo ovládnut kouzlem. Ale nevě děl jsem, jak by to mohl být někdejší Brand, kdo tu věc vytvořil pro tak nepředvídatelnou náhodu, jakou bezesporu bylo to, že jsem měl pokoje vedle těch jeho, mnoho let po jeho smrti a že mne přemohlo pokušení do nich vstoupit při něčem tak vysoce nepravděpodobném, jako bylo zničující střetnutí mezi Logrem a Vzorem v horním sále amberského hradu. Ne, zdálo se spíše, že to tam nastražil někdo jiný. Jurt? Julie? Nebylo příliš pravděpodobné, že by byli schopni jednat nepozorováni v srdci amberského hradu. Kdo tedy? A mohlo by to mít něco společného s onou příhodou v Chodbě Zrcadel! Přestal jsem o tom uvažovat. Kdybych tam teď byl, možná by se mi podařilo něja ké vlastní kouzlo, které by odhalilo viníka. Ale nebyl jsem tam a ja kékoli pátrání v tomto směru bude muset počkat. Světlo vpředu zářilo mnohem jasněji a přecházelo z nebeské modře do neblahého nachu. „Grylle,“ řekl jsem. „Cítíš na mně nějaké zaklínadlo?“ „Ano, můj pane,“ odpověděl. - 12 -
„Proč jsi se o tom nezmínil?“ „Myslel jsem, že je to jedno z tvých vlastních — snad pro ochranu.“ „Můžeš ho zlomit? Jsem tady vůči němu v nevýhodě.“ „Je s tebou příliš provázáno. Nevěděl bych, odkud začít.“ „Můžeš mi o něm aspoň něco říct?“ „Jen to, že existuje, můj pane. Myslím, že je obzvlášť silné ko lem hlavy.“ „Mohlo by tedy určitým způsobem zabarvovat moje myšlenky?“ „Ano, jasně modře.“ „Neptal jsem se na způsob, jak to vidíš. Jenom na možnost, že by mohlo ovlivňovat moje uvažování.“ Jeho křídla zaplála modře a pak rudě. Náš tunel se náhle ztratil a obloha vybuchla do bláznivých barev Chaosu. Hvězda, kterou jsme sledovali, měla nyní velikost světélka — pochopitelně magicky zvětšeného — v nitru vysoké věže pohřebního paláce, šedého a olivového, rozprostírajícího se na vrcholku hory, jejíž střed a základ na byly odstraněny. Kamenný ostrov se vznášel nad zkamenělým le sem. Stromy planuly opálovými plameny — oranžovými, nachový mi, zelenými. „Dokázal bych si představit, že by mohlo být izolováno a zlo meno,“ navrhnul Gryll. „Ale pro tohoto ubohého démona je to neroz pletitelná změť.“ Zabručel jsem, několik okamžiků pozoroval proměnlivou scenérii a pak řekl: „Když už mluvíme o démonech…“ „Ano?“ „Co mi můžeš říct o těch, známých jako tyga?“ zeptal jsem se. „Sídlí daleko za Okrajem,“ odpověděl, „a možná jsou ze všech tvorů nejbližší prvotnímu Chaosu. Nevěřím, že vůbec mají skutečná těla materiální povahy. S ostatními démony mají jen velmi málo společného a všem se vyhýbají.“ „Znal jsi někdy nějakého z nich — hmm — osobně?“ „Pár jsem jich potkal — sem tam,“ odpověděl. Stoupali jsme. Palác rovněž. Padající meteory osvětlovaly jeho pouť, jasně a nehlučně. „Mohou obývat lidské tělo, ovládnout ho.“ „To mě nepřekvapuje.“ - 13 -
„Znal jsem jednoho — jednu, co to několikrát udělala. Ale pak se objevil neobvyklý problém. Zřejmě ovládla tělo člověka na smr telné posteli. Smrt toho člověka pak zřejmě připoutala tygu na místo. Už není schopna změnit tělo. Nevěděl bys, jak by mohla uniknout?“ Gryll se zakuckal. „Předpokládám, že skokem z útesu. Nebo nalehnutím na meč.“ „Ale co když je se svou hostitelkou nyní spojena tak těsně, že ji to neosvobodí?“ Znovu se zakuckal. „Tak to je konec hry v té záležitosti s kra dením těl.“ „Téhle něco dlužím,“ řekl jsem. „Rád bych jí pomohl.“ Chvíli mlčel a pak odpověděl: „Starší a zkušenější tyga by o těchto věcech mohla něco vědět.“ „A víš, kde je hledat?“ „Ovšem. Je mi líto, že ti nemůžu víc pomoci. Je to pradávný druh, ty tygy.“ Nyní jsme klesali k věži. Naše stezka se v tom vířícím kaleido skopu, který tvořila obloha, před námi měnila na nejtenčí vlákna. Gryll probojovával cestu ke světlu v okně a já vyhlížel zpoza něj. Pohlédl jsem dolů. Výhled byl závratný. Z nějakého vzdálené ho místa se ozval naříkavý zvuk, jako by se části samotné země o sebe odíraly — v tomto kraji dost obvyklý jev. Vítr se opíral do mých šatů. Vlevo táhl oblohou pás oranžových mračen. Na palácových zdech jasně vystupovaly detaily. V osvětleném pokoji jsem zachytil obrys postavy. Náhle jsme už byli velice blízko a pak oknem dovnitř. Vysoká, shrbená, šedá a rudě démonická postava, rohatá a napůl šupinatá, mě pozorovala žlutýma očima s eliptickými panenkami. Její tesáky byly obnaženy v úsměvu. „Strýčku!“ vykřikl jsem a seskočil. „Zdravím tě!“ Gryll se zarazil a otřásl, jak se Suhuy vrhl vpřed a objal mě — velice opatrně. „Merline,“ řekl nakonec, „vítej domů. Mrzí mě, že za takových okolností, ale tvá přítomnost mě těší. Řekl ti Gryll, že…?“ „Jeho Výsost zemřela? Ano. Je mi to líto.“ Pustil mne a o krok ustoupil.
- 14 -
„Nejde o nic neočekávaného,“ dodal. „Právě naopak. Ve sku tečnosti to už všichni čekali. Stejně ale není teď pro takovou událost příhodný čas.“ „To je pravda,“ odpověděl jsem, masíruje si ztuhlé levé rameno a hledaje v kapse hřeben. „Vždyť byl nemocen již tak dlouho, že jsem s tím vyrostl,“ já na to. „Bylo to, skoro jako by uzavřel se slabostí smlouvu.“ Suhuy přikývl. Pak se zeptal, „přeměníš se?“ „Byl to rušný den,“ řekl jsem mu. „Měl bych co nejvíc šetřit si lami, pokud to přímo nevyžaduje protokol.“ „Vůbec ne, alespoň prozatím,“ odpověděl. „Už jsi jedl?“ „Dost dávno.“ „Tak pojď,“ vybídl mě. „Najdeme pro tebe něco k snědku.“ Otočil se a kráčel ke vzdálené zdi. Následoval jsem ho. V pokojích tu nebyly dveře a on znal všechna lokální místa zesíleného Stínu, v tomto ohledu byly Dvory opakem Amberu. Zatímco v Amberu je příšerně těžké projít Stínem, u Dvorů jsou stíny jako od řené závěsy — často jimi můžete hledět přímo do jiné reality bez toho, že byste se nějak o to snažili. A někdy se může něco z jiné rea lity dívat na vás. Musí být rovněž zachovávána opatrnost, nevstupo vat do místa, kde byste se ocitli ve vzduchu, pod vodou či v korytu divoké řeky. Dvory nikdy příliš neholdovaly turistice. Naštěstí je na tomto konci reality podstata Stínu natolik tvárná, že může být snadno zvládnuta zaklínačem, jenž může spojit jejich struktury tak, že vytvoří cestu. Zaklínači jsou techniky jen lokálně omezených schopností pocházejících od Logru a není třeba je inici ovat. Je jich velice málo, ačkoli všichni zasvěcenci se automaticky stávají i členy cechu zaklínačů. U Dvorů jsou něco jako klempíři nebo elektrikáři a jejich schopnosti se navzájem liší tak, jako schopnosti jejich protějšků na stínové Zemi — jedná se o kombinaci nadání a zkušenosti. Naproti tomu já jsem člen cechu a raději bych následoval někoho, kdo cesty skutečně zná, a ne že si je nechává pro sebe. Myslím, že bych o tom měl říci ještě více. Možná někdy jindy. Když jsme došli ke zdi, tak tam pochopitelně nebyla. Prostě zprůsvitněla a zmizela; a my jsme vkročili do prostoru, kde bývala — či spíše do odlišného analogického prostoru — a sestoupili jsme na zelené schodiště. No, nebylo to přesně schodiště. Byl to sled ne souvislých zelených disků, spirálovitě sestupujících ve vhodných od - 15 -
stupech a výšce, vznášejících se v nočním vzduchu. Obtáčely vnější zdi zámku a posléze končily před holou zdí. Než jsme k ní dorazili, několikrát jsme na okamžik prošli jasným denním světlem, krátkým zábleskem modrého sněhu a apsidou něčeho jako katedrála bez oltáře s kostrami v lavicích po obou stranách. Když jsme nakonec dospěli ke zdi, prošli jsme jí a objevili se v rozlehlé kuchyni. Suhuy mě zave dl ke spíži a řekl, ať se obsloužím sám. Našel jsem nějaké studené maso a chléb, udělal si sendvič a spláchl ho vlažným pivem. On také uždiboval kousek chleba a usrkl z karafy téhož piva. Nad hlavami se nám objevil v plném letu pták, chraplavě zakrákal a ztratil se dříve, než přeletěl celou délku místnosti. „Kdy jsou obřady?“ zeptal jsem se. „Za úsvitu, téměř za jeden celý oběh,“ odpověděl. „Takže máš možnost se do té doby prospat a dát dohromady — možná.“ „Co myslíš tím ‚možná‘?“ „Jako jeden z trojice jsi pod černým dozorem. To je důvod, proč jsem tě povolal sem, na jedno z míst svého ústraní.“ Obrátil se a prošel zdí. Následoval jsem ho, v ruce stále svůj pohár, posadili jsme se u klidné zelené tůně skryté pod skalnatým převisem a nad námi svítila žlutohnědá obloha. Jeho zámek obsahoval místa jak z Chaosu, tak ze Stínu a spojoval je do výsledné bláznivé směsice cest mezi cestami. „A dokud nosíš hroten, budeš potřebovat prostředky k ochraně,“ poznamenal. Natáhl ruku a dotkl se kroužku s mnoha paprsky na mém prstenu. Lehké brnění přešlo do mého prstu, do ruky a do ramene. „Strýčku, když jsi byl ještě můj učitel, tak jsi často promlouval velice záhadně,“ řekl jsem. „Ale teď jsem už zasvěcenec a myslím si, že mi to dává právo říct, že vůbec nemám ponětí, o čem to sakra mluvíš.“ Uchechtl se a usrkl pivo. „Na hladině je vždy všechno zřetelné,“ řekl. „Hladina…“ opá čil jsem a pohlédl do tůně. Pod vodou se vznášely mezi černými pruhy obrazy — Swayvill ležící na katafalku, žluté a černé šaty zakrývající jeho zhroucenou postavu, má matka, otec, postavy démonů, všechno míjelo a ztrácelo se, Jurt, já sám, Jasra a Julie, Random a Fiona, Mandor a Dworkin, Bill Roth a spousta tváří, které jsem ani neznal… Potřásl jsem hlavou. - 16 -
„Hladina se nevyjasňuje,“ řekl jsem. „Také to teď není její účel,“ odpověděl. Tak jsem obrátil pozornost ke změti tváří a postav. Jurt se vrátil a dlouhou dobu zůstal. Byl oblečen s vybraným vkusem a zdál se re lativně v pořádku. Když konečně zmizel, tak ho nahradila jedna z na půl známých tváří, kterou jsem viděl již dříve. Věděl jsem, že to je šlechtic z Dvorů, a zapátral jsem v paměti. Ovšem. Bylo to už dávno, ale přece jsem ho poznal. Tmer z rodu Jesbů, nejstarší syn poslední ho prince z Rolovianu a nyní sám vůdce klanu Jesbů — uhlazený vous, husté obočí, hřmotný, svým hrubým způsobem nikoli nehezký — podle všech zvěstí statečný, a možná dokonce i dobrý chlapík. Pak tam byl princ Tubble z rodu Chanicutů, oscilující mezi lid skou a vířící démonickou podobou. Klidný, robustní, bystrý; staletí starý a velmi lstivý; nosil námořnickou bradku, měl velké, nevinné, jasné oči a byl mistrem v mnoha hrách. Čekal jsem a Tubble následoval Tmera a Jurta do nicoty mezi svíjejícími se proudy. Pak se už nic nového neobjevilo. „Konec zrcadlení,“ oznámil jsem konečně. „Ale pořád ještě ne vím, co to má znamenat.“ „A koho jsi viděl?“ „Svého bratra Jurta,“ odpověděl jsem, „a prince Tmera z rodu Jesbů. Tubbla z Chanicutů, tedy kromě jiných zajímavostí.“ „Zcela příhodné,“ odpověděl. „Naprosto příhodné.“ „A proč?“ „Tmer a Tubble jsou stejně jako ty pod černým dozorem. Po chopil jsem, že Tmer je v Jesby, ačkoli se domnívám, že Jurt zakotvil někde jinde než v Dalgarry.“ „Jurt se vrátil?“ Přikývl. „Mohl by být v Gantu, v matčině pevnosti,“ uvažoval jsem. „Nebo v druhém novém sídle Sawallů — u rodu Anchů, na samotném Okraji.“ Suhuy se ušklíbl. „Nevím,“ řekl. „Ale proč černý dozor — a zrovna pro nás?“ „Navštěvoval jsi ve stínech dobrou univerzitu,“ řekl, „a po býval jsi na amberském dvoře, což shledávám vysoce výchovným. Proto, prosím tě, přemýšlej. Zajisté mysl tak dobře vzdělaná —“ „Zjistil jsem, že černý dozor znamená nějaké nebezpečí…“ - 17 -
„Jistěže.“ „…Ale jeho podstata mi uniká. Pokud ovšem…“ „No?“ „Pokud to nemá co dělat se Swayvillovou smrtí. Pak to musí zahrnovat nějaký druh politického účtování. Ale já jsem byl pryč. Nevím ani, co se tady teď děje.“ Ukázal mi několik řad obroušených, nicméně stále hrozivých tesáků. „Zkus uvažovat o problému následnictví,“ řekl. „Oukej. Řekněme, že rod Sawallů podporuje jednoho možného následníka, Jesbové druhého a Chanicutové třetího. Řekněme, že si kvůli tomu jdeme všichni navzájem po krku. Řekněme, že jsem se vrátil doprostřed krevní msty. Takže ať už teď dává rozkazy kdoko liv, tak nás nyní postavil pod dozor jako způsob, jak zabránit krveprolití. To se mi líbí.“ „Jsi blízko,“ řekl, „ale je v tom ještě daleko více než jen tohle.“ Potřásl jsem hlavou. „Vzdávám to,“ řekl jsem. Odněkud k nám dolehl naříkavý zvuk. „Přemýšlej o tom,“ odpověděl, „zatímco budu vítat hosta.“ Vstal, vstoupil na tůň a v okamžiku zmizel. Dopil jsem pivo.
- 18 -
Kapitola druhá Stalo se to jen o pár chvil později, když se skála po mé levici zatřpytila a vydala dunivý zvuk. Bez vědomého úsilí se má pozornost sama zaměřila na prsten, o němž se Suhuy zmínil jako o hrotenu. V ten okamžik jsem si uvědomil svou připravenost použít ho ke své obraně. Bylo zajímavé, jaký pocit bezpečí vyvolával, jak jsem si na něj za tak krátkou dobu zvykl. Byl jsem na nohou, zíral na skálu, levou ruku nataženou směrem k ní, když ze zářícího místa vystoupil Suhuy a nějaká vyšší, temnější postava v jeho patách. Po chvíli ho následovala, nabyla hmotnou podstatu a změnila se z chapadlovité opičí siluety na lidskou, na mého bratra Mandora. Byl oblečen do černého, jako když jsem jej viděl naposledy, ačkoli oděv byl nový i trochu jiného střihu a jeho bílé vlasy méně rozcuchané. Rychle pro zkoumal prostor okolo nás a usmál se na mě. „Vidím, že je všechno v pořádku,“ konstatoval. S úsměvem jsem pokynul směrem k jeho ruce v pásce. „Tak v pořádku, jak se jen dá čekat,“ odpověděl jsem. „Co se dál dělo v Amberu poté, když jsem odjel?“ „Žádné nové pohromy,“ konstatoval. „Zůstal jsem tam jen tak dlouho, než bylo jasné, že už mě tam nepotřebují. Obnášelo to jenom malé magické vyčištění okolí a sehnání pár prken k zakrytí děr. Pak jsem si vyžádal od Randoma svolení k odjezdu, on mi ho udělil, a tak jsem se vrátil domů.“ „Neštěstí? V Amberu?“ zeptal se Suhuy. Přikývl jsem. „Ve zdech amberského paláce došlo ke střetnutí mezi Jednorož cem a Hadem a jeho výsledkem byla hrozná spoušť.“ „Co mohlo způsobit, že se Had odvážil až tak daleko do říše Řádu?“ „Šlo o kámen, co se v Amberu nazývá Klenotem Vládce, a kte rý Had pokládal za své ztracené oko.“ „Musíte mi to vyprávět celé.“ Tak jsem se do toho dal a vyprávěl mu o celém tom kompli kovaném dobrodružství, ale vynechal své vlastní zážitky v Chodbě Zrcadel a v Brandových komnatách. Během vyprávění Mandorův - 19 -
zrak těkal od hrotenu k Suhuyovi a zpátky. Když uviděl, že jsem si toho všiml, usmál se. „Takže Dworkin je už zase sám sebou…?“ nadhodil Suhuy. „Neznal jsem ho předtím,“ odvětil jsem. „Ale zdálo se mi, že už ví, kým je.“ „A královna Kašfy vidí díky Hadímu Oku.“ „Nevím, jestli jím vidí,“ řekl jsem. „Ještě se stále zotavuje z operace. Ale je to zajímavá myšlenka. Jestli jím bude vidět, co asi uzří?“ „Jasné, chladné linie věčnosti, myslím. Pod veškerým Stínem. Žádný smrtelník to moc dlouho nesnese.“ „Je z amberské krve,“ řekl jsem. „Vážně? Z Oberonovy?“ Přitakal jsem. „Tvůj bývalý vládce byl velice aktivní muž,“ poznamenal. „Nicméně to bude velké břemeno zraku, i když mluvím jen na zákla dě předpokladů — a jistých znalostí principů. Nemám představu, co z toho všechno může být. To by mohl říct jedině Dworkin. Jestli je už skutečně při smyslech, tak pro to jistě měl nějaký důvod. Vážím si jeho schopností, ale nikdy jsem ho nebyl schopen přijmout.“ „Znáš ho osobně?“ zeptal jsem se. „Znal jsem ho,“ řekl, „kdysi dávno, před tím, než se dostal do potíží. A nejsem si jist, jestli to mám přivítat, nebo se toho děsit. Uzdravený může usilovat o větší dobro. Ale naopak, jeho zájmy mohou být zcela soukromé.“ „Je mi líto, že tě nemohu uklidnit,“ řekl jsem. „Jeho činy mi připadají rovněž nesrozumitelné.“ „Taky jsem celý zmatený,“ řekl Mandor, „ze schopností Oka. Ale stále se to jeví jako příliš okrajová záležitost, zasahující vztahy Amberu ke Kašfě a k Begmě. Nevím, co by se tu dalo získat spe kulováním. Je lepší věnovat většinu naší pozornosti aktuálnějším místním záležitostem.“ Cítil jsem, jak se šklebím. „Například následnictví?“ napověděl jsem. Mandor povytáhl obočí. „Aha, vznešený Suhuy tě již zasvětil?“ „Ne,“ odpověděl jsem. „Ne, ale od svého otce jsem slyšel o ná slednictví v Amberu, se všemi jeho tajemstvími, intrikami a dvojími - 20 -
hrami tolik, že téměř cítím vážnost té věci. Myslím si, že by to tady mohlo být podobné, mezi rody Swayvillových dědiců je zataženo až příliš mnoho generací.“ „To máš správnou představu,“ řekl, „ačkoli si myslím, že zdejší situace může být o něco přehlednější, než byla jejich.“ „Nicméně na tom přece jen něco je,“ řekl jsem. „Co se mne týká, chci si hájit své zájmy a vyhnout se tomu všemu. Pošli mi po hlednici, jak to dopadlo.“ Zasmál se. Smál se jen zřídka. Cítil jsem mravenčení na zápěs tí, kde obvykle cestovala Frakira. „On to doopravdy neví,“ řekl a podíval se na Suhuye. „Právě dorazil,“ odpověděl Suhuy. „Ještě jsem neměl čas mu nic říct.“ Sáhl jsem do kapsy, nahmátl minci, vytáhl ji a vyhodil do vzduchu. „Hlava,“ oznámil jsem, když dopadla zpět do mé ruky. „Tak ven s tím, Mandore. Oč běží?“ „Co se týče pořadí, nemáš na trůn nárok.“ Cítil jsem, že bych se měl zasmát. Udělal jsem to. „To přece už dávno vím,“ řekl jsem. „A ty sám jsi mi říkal, a není to ani tak dávno, jak dlouhá linie je přede mnou — jestli vůbec někdo s tak smíšenou krví může být brán do úvahy.“ „Dva,“ upřesnil. „Dva jsou před tebou.“ „To nechápu,“ řekl jsem. „Co se stalo se všemi ostatními?“ „Zemřeli,“ odpověděl. „Nepříznivý rok?“ Obdařil mě úšklebkem. „Došlo tu před časem k bezprecedentnímu počtu soubojů s osudnými následky a k politickým vraždám.“ „Co převládalo?“ „Ty vraždy.“ „Fascinující.“ „…A tak jste vy tři pod černým dozorem, pod ochranou Koru ny a byli jste svěřeni do péče bezpečnosti vašich příslušných rodů.“ „To myslíš vážně?“ „Samozřejmě.“
- 21 -
„Byl tenhle náhlý úbytek v našich řadách výsledkem úsilí mnoha lidí současně se snažících o výhodu? Anebo to byla úzká sku pina kácející patníky?“ „Tím si Koruna není jista.“ „Když už mluvíš o ‚Koruně‘, tak kdo to vlastně právě teď je? Kdo rozhoduje v období bezvládí?“ „Lord Bances z Ambleraše,“ odpověděl, „vzdálený příbuzný a dlouholetý blízký přítel posledního vladaře.“ „Trochu si na něj vzpomínám. Nemohl by mít taky zájem o trůn a stát za některými z těch k odstranění?“ „Je to kněz Hada. Jejich sliby jim zapovídají kdekoli vládnout.“ „Sliby se dají vždy obejít.“ „To je pravda, ale ten muž nejeví naprosto zájem.“ „Což ale nevylučuje, že nemá svého kandidáta a že mu možná trochu nepomáhá. Je někdo z těch, co usilují o trůn, obzvláštním pří vržencem jeho řádu?“ „Co vím, tak ne.“ „To ale neznamená, že by s ním někdo nemohl uzavřít spo jenectví.“ „Ne, ačkoli Bances není zrovna typ, který by snadno přistupo val na nějaké návrhy.“ „Jinak řečeno, věříš, že ať už se děje cokoli, on stojí mimo?“ „Pokud nebudu mít důkazy o opaku, tak ano.“ „A kdo je teď na řadě?“ „Tubble z Chanicutu.“ „A kdo po něm?“ „Tmer z Jesby.“ „Už chápu, ta tvoje tůň,“ řekl jsem Suhuyovi. Zase na mě vycenil zuby. Zdálo se mi, že se otáčejí kolem své osy. „Máme krevní mstu s Chanicutem nebo s Jesbou?“ zeptal jsem se. „Ani ne.“ „Všichni si tedy jen dáváme pozor, co?“ „Ano.“
- 22 -
„Jak se to všechno vlastně seběhlo? Chci říct, jak si vzpomí nám, tak byla spousta lidí před nimi. Došlo tu snad k nějaké Noci dlouhých nožů, či co?“ „Ne, k těm úmrtím docházelo pravidelně po delší dobu. Když se Swayvillův stav rapidně horšil, tak také nedošlo k žádnému masa kru — pravda, pár se odehrálo až teď.“ „Dobrá, ale muselo přece vždy proběhnout vyšetřování. Nemá me tu pod zámkem některého z pachatelů?“ „Ne, buď uprchli, nebo byli zabiti.“ „A co ti zabití? Jejich původ přece může naznačit i jejich poli tické vazby.“ „Ani ne. Několik profesionálů. Spousta ostatních vesměs běžní nespokojenci, většinou duševně nemocní.“ „To chceš říct, že nejsou žádné stopy vedoucí k tomu, kdo to má všechno na svědomí?“ „Přesně tak.“ „A co podezření?“ „Pochopitelně je podezřelý sám Tubble, ale není dobrý nápad, říkat to nahlas. Má nejvíc co získat a teď mu už nic nestojí v cestě. V jeho kariéře bylo také množství politických úkladů, dvojích her a vražd. Ale to bylo dávno. Každý má nějakou kostru ve skříni. Teď je z něj už mnoho let tichý a konzervativní muž.“ „Tak tedy Tmer — je až příliš blízko, než aby nevzbudil pode zřeni. Je něco, co by ho mohlo spojovat s tou krvavou záležitostí?“ „Ani ne. Jeho činy jsou jen málo známy. Je to velice uzavřený člověk. Ale nikdy v minulosti nebyl s podobnými krajnostmi spo jován. Neznám ho zase tak dobře, ale vždycky na mě působil jako jednodušší a přímočařejší osobnost než Tubble. Vypadá na typ, co by prostě udělal puč, když už by tak toužil po trůnu, ale nepromarnil by spoustu času intrikami.“ „Mohlo by to taky ovšem být několik lidí a každý z nich mohl jednat ve vlastním zájmu.“ „A teď, když už je všechno jasné, tak vyplavou na povrch?“ „Mohlo by to tak být, nebo ne?“ Úsměv. Pokrčení rameny. „Všechno to vůbec nemusí skončit korunovací,“ řekl. „Koruna ještě automaticky neudělá nikoho nezranitelným.“ „Ale následník přijde k moci s množstvím ošklivých restů.“ - 23 -
„Nebude to v historii poprvé. A když se nad tím zamyslíš, tak někteří skvělí vládcové nastoupili za podobné krize. Mimochodem — napadlo tě, že ostatní mohou stejným způsobem spekulovat i o tobě?“ „Ano, a to mě právě znepokojuje. Můj otec dlouhá léta usiloval o trůn Amberu a zničilo mu to celý život. Nakonec se mu jenom ulevilo, když to všechno poslal k čertu. Jestli jsem se z jeho příběhu v něčem poučil, tak je to tohle. Nemám žádné podobné ambice.“ Nicméně jsem na okamžik pocítil zvědavost. Jaké by bylo vládnout tak ohromné říši? Pokaždé, když jsem si stěžoval na poli tiku, zde v Amberu, tam ve Státech na stínové Zemi, vždy v tom au tomaticky bylo i zvažování způsobu, jak bych ty situace zvládal já, kdybych měl tu moc. „To se divím,“ opakoval Mandor. Sklopil jsem zrak. „Možná se právě teď ostatní také dívají do svých věšteckých tůní,“ řekl jsem, „a doufají nalézt řešení.“ „Nepochybně,“ odpověděl. „A co když Tubbla a Tmera také potká neočekávaný konec? Co bys udělal?“ „Na to vůbec nemysli,“ řekl jsem. „To se nestane.“ „A co když?“ „Tak to nevím.“ „Měl by sis ale opravdu pár věcí rozvážit, jen tak, aby byly po ruce. Pak, až se v sobě vyznáš, ti nikdy nebudou chybět slova.“ „Díky, budu na to pamatovat.“ „A řekni mi víc o tom, co se dělo od té doby, kdy jsme se napo sled viděli.“ Někde v dálce opět zazněl naříkavý zvuk. Suhuy popošel ke skále. „Omluvte mě,“ řekl, skála se rozestoupila a on zmizel uvnitř. Okamžitě jsem ucítil, jak na mně spočinul vážný Mandorův pohled. „Pravděpodobně máme jen chvilku,“ řekl. „Opravdu není čas probrat v soukromí všechno, co mám na srdci.“ „Přísně tajné, co?“ „Ano. Takže si musíš zařídit, abychom spolu ještě před po hřbem poobědvali. Řekněme za čtvrt oběhu, za blankytu.“ „Tak dobrá. U tebe nebo v sídle Sawallů?“ „Přijď ke mně do Mandorway.“ - 24 -
Přikývl jsem a skála se opět proměnila a vynořila se pružná, modře zářící démonická postava v mlžném oparu. Okamžitě jsem byl na nohou a sklonil rty k její ruce, kterou mi nabídla. „Matko,“ řekl jsem. „Nečekal jsem takovou poctu — tak brzy.“ Usmála se a pak ji pohltil vír. Šupiny zmizely, rysy její tváře i obrysy těla se měnily. Modrá vyhasla na normální, i když dokonalou barvu těla. Její stehna a ruce se prodloužily, jak ztratila něco ze své výšky, nicméně stále zůstávala vysoká. Hnědé oči získaly na atrak tivitě, jak se znovu vyklenulo husté obočí. Na jejím nyní lidském, lehce ohrnutém nose se objevilo několik pih. Hnědé vlasy byly delší, než když jsem ji naposled viděl v této podobě. A stále se usmívala. Měla na sobě svou jednoduše přepásanou rudou tuniku a po levém boku jí visel kord. „Můj drahý Merline,“ řekla, vzala mou hlavu do dlani a políbi la mě na rty. „Ráda vidím, že vypadáš tak dobře. Už je to velice dávno, co jsi mne naposledy navštívil.“ „Vedl jsem dosud velmi náročný způsob života.“ „To si myslím,“ řekla. „Donesly se mi nějaké zvěsti o tvých různých nehodách.“ „To se dalo čekat. Každého přece nedoprovází tyga a pravidelně ho nesvádí v různých podobách a obecně řečeno mu ne znepříjemňuje život vedlejšími účinky své ochrany.“ „Tak to vypadá, když se o tebe bojím, drahý.“ „Také to vypadá tak, že nemáš žádný respekt k mému soukromí a nevěříš mému úsudku.“ Mandor si odkašlal. „Buď zdráva, Daro,“ řekl pak. „Myslela jsem si, že to tak budeš brát,“ konstatovala. Pak: „Zdráv buď, Mandore,“ otočila se k němu. „Co to máš s rukou?“ „Malé nedorozumění s architekturou,“ opáčil. „Byla jsi něja kou dobu z očí, i když ne z mysli.“ „Děkuji ti za poklonu, jestli to poklona je,“ řekla. „Ano, když mě začne tížit společnost, tak občas bývám samotářská. Ačkoli ty, pane, nemáš co mluvit, ty mizíš na celá období v Mandorwayských labyrintech — pokud je to doopravdy tam.“ Uklonil se. „Jak pravíš, paní; zdá se tedy, že jsme spřízněné bytosti.“ - 25 -
Oči se jí zúžily, nicméně když odpověděla, její hlas se ne změnil: „Kupodivu. Ano, někdy nás mohu chápat jako spřízněné duše, dokonce ještě hlouběji než jen v nejjednodušších obdobích ak tivity. Oba jsme byli v ústraní a oba jsme se dost opozdili, že?“ „Ale já byl přitom dost neopatrný,“ řekl Mandor ukazuje po raněnou ruku. „Zatímco ty jsi zjevně nebyla.“ „Nikdy nemám spory s architekturou,“ řekla. „Ani s jinými nepodstatnostmi?“ otázal se. „Pokouším se pracovat s tím, co mám po ruce,“ řekla. „Obecně vzato, já také.“ „A když nemůžeš?“ zeptala se. Ušklíbl se. „Někdy dochází ke kolizím.“ „Přežil jsi jich dost, že ano?“ „To nemohu popřít, ale to už bylo dávno. Zato ty vypadáš z ve lice odolného materiálu.“ „Zatím,“ odpověděla. „Jednou si budeme muset srovnat naše zkušenosti s nepodstatnostmi a s kolizemi. Nebylo by podivné, kdybychom si byli podobní ve všem?“ „To bych se velice divil,“ odpověděl. Byl jsem tím hovorem fascinován a trochu polekán, ačkoli se o jeho jádru dalo pouze domýšlet a nevěděl jsem, oč vlastně běží. Byli si v něčem podobní a kromě Amberu, kde si z podobných hovorů někdy udělali hru, jsem nikdy neslyšel obecnosti vymě ňované si s takovou precizností a důrazem. „Omluvte mě,“ řekl pak Mandor neurčitě nám všem, „ale mu sím se kvůli léčení vzdálit. Děkuji vám za vaši pohostinnost, pane.“ Uklonil se Suhuyovi. „A za potěšení zkřížení — cesty s vámi,“ — to k Daře. „Vždyť jsi sotva přijel,“ řekl Suhuy, „a ještě sis nevzal ani ob čerstvení. Děláš ze mne špatného hostitele.“ „Mám doporučený klid, příteli, a tady není nikdo, kdo by mohl způsobit takovou změnu,“ poznamenal. Jak mířil k otevírající se cestě, pohlédl na mě. „Uvidíme se,“ řekl a já přikývl. Vkročil na stezku a skála se s jeho zmizením opět uzavřela. „Jeho rétorické schopnosti jsou podivuhodné,“ řekla matka, „a navíc bez předběžné přípravy.“ „Výsosti,“ poznamenal Suhuy. „Zřejmě se narodil s přiro zeným talentem.“ - 26 -
„Jsem zvědavá, kdo zemře dnes,“ načala jiné téma. „Nejsem si jist, jestli je to na pořadu dne,“ odpověděl Suhuy. Rozesmála se. „Ale jestli je,“ řekla, „tak určitě zemřou hezkou smrtí.“ „To hovoříš vážně, nebo ironicky?“ zeptal se. „Bez komentáře,“ poznamenala. „Jak známo, jsem také cti telkou vznešenosti — a dobrého žertu.“ „Matko,“ vmísil jsem se, „o co tady vlastně jde?“ „O čem to mluvíš, Merline?“ odpověděla. „Odešel jsem odtud před dlouhou dobou. Poslala jsi démonku, aby mě našla a starala se o mě. Pravděpodobně měla úkol najít a chránit někoho z amberské krve. Tak došlo i k jejímu zmatení mezi mnou a Lukem. Díky tomu se starala o nás oba — dokud Luke neza čal se svými periodickými vražednými pokusy. Pak začala chránit mne před Lukem a pokoušela se určit, kdo z nás je ten pravý. Dokon ce jeden čas s Lukem i žila a mne pronásledovala. Měl jsem si to uvědomit už dávno podle toho, jak dychtivě se snažila zjistit jméno mé matky, a Luke o svých rodičích nemluvil o nic víc než já.“ Zasmála se. „To musel být krásný obrázek,“ začala odjinud. „Malá Jasra a Princ Temnot —“ „Jen nezamlouvej. Uvědom si, jak je to pro dospělého muže trapné — jeho matka vysílá démony, aby na něj dohlíželi.“ „Jen jednoho. Byla to jen jedna démonka, drahý.“ „Sejde na tom? Princip je stejný. Kdy konečně přestaneš s tím ochraňováním? Už mě to —“ „Ta tyga ti pravděpodobně zachránila život a ne jen jednou, Merline.“ „Dobrá, ano. Ale — !“ „To bys byl raději mrtev než střežen? A jen proto, že jsem za tím já?“ „Ale o to nejde!“ „Tak o co tedy jde?“ „Vypadá to, že jsi prostě přijala, že se o sebe nedokážu posta rat, a —!“ „No ano, nedokážeš.“
- 27 -
„Ale to přece nemůžeš vědět. Odmítám, abys začínala s tím předpokladem, že potřebuju ve Stínech gardedámu, že jsem důvěři vý, hloupý, neopatrný —“ „Asi se tě to dotkne, když řeknu, že jsi takový byl v době, kdy jsi odešel do Stínu, tolik odlišného od Dvorů.“ „No dobře, ale já se dokážu o sebe postarat sám!“ „Moc jsi mě o tom nepřesvědčil. Ale činíš mnoho neověřených předpokladů. Proč si myslíš, že důvod, který jsi uvedl, je jediný možný pro mé jednání?“ „Dobrá. Tak mi řekni, jestli jsi věděla, že se mě bude Luke pokoušet zabít každého třicátého dubna: A jestli je odpověď kladná, tak proč jsi mi o tom prostě neřekla?“ „Nevěděla jsem, že se tě Luke pokoušel zabít každého třicátého dubna.“ Odvrátil jsem se. Sevřel pěsti a zase je rozevřel. „Tak proč jsi to teda, k sakru, dělala?“ „Merline, proč je pro tebe tak těžké připustit, že i jiní lidé mohou občas vědět věci, které ty nevíš?“ „Začni od jejich neochoty mi o nich cokoliv říct.“ Dlouho mlčela. Pak odpověděla: „Obávám se, že na tom, co jsi řekl, něco je. Ale byly tu vážné důvody, proč o těch věcech nemlu vit.“ „Začni tedy od té neschopnosti se mnou mluvit. Řekni jasně, proč jsi mi nevěřila.“ „Nešlo přece vůbec o důvěru.“ „Můžeš mi konečně říct, alespoň teď, oč se jednalo?“ Následovalo další dlouhé mlčení. „Ne,“ řekla konečně. „Ještě ne.“ Jen s velkým vypětím jsem se ovládl a zachoval nevzrušenou tvář a klidný tón hlasu. „Takže se nezměnilo nic,“ řekl jsem, „a ani se nic nezmění. Stále mi nedůvěřuješ.“ „To není pravda,“ odpověděla a pohlédla na Suhuye. „Prostě jen není vhodné místo a čas ponořit se do těchto záležitostí.“ „Mohl bych ti nabídnout něco k pití nebo k snědku, Daro?“ vpadl ihned Suhuy. „Ne, děkuji,“ odpověděla. „Nemohu se již déle zdržet.“ „Matko, řekni mi tedy něco o té tyze.“ - 28 -
„A co bys chtěl vědět?“ „Vyvolala jsi ji odněkud zpoza Okraje.“ „To je pravda.“ „Ty bytosti jsou samy netělesné a dokážou ovládnout živého hostitele pro své vlastní záměry.“ „Ano.“ „Předpokládejme, že by ten tvor ovládl tělo osoby blízké smrtí, nebo dokonce přímo v okamžiku smrti, což by ho udělalo jedinou oživující duší a kontrolující inteligencí.“ „Zajímavé. Je to hypotetický předpoklad?“ „Ne. Skutečně se to stalo té, kterou jsi za mnou poslala. Zdá se, že teď není schopna to tělo opustit. Proč ne?“ „Nejsem si moc jista,“ řekla. „Je teď uvězněna,“ nadhodil Suhuy. „Může vstoupit a odejít výhradně skrze rezidentní inteligenci.“ „Tělo kontrolované tou tygou se zotavilo z nemoci, která zniči la jeho vědomí,“ řekl jsem. „Myslíš, že je zajata už natrvalo?“ „Ano. Na základě toho, co znám, ano.“ „Tak mi řekni tohle: Osvobodí se, až to tělo zemře, nebo zemře s ním?“ „Mohlo by to být tak i tak,“ odpověděla. „Ale čím déle v tom těle zůstane, tím je pravděpodobnější, že zanikne spolu s ním.“ Pohlédl jsem zpět na matku. „Tak tady máš konec jejího příběhu,“ poznamenal jsem. Ušklíbla se. „Stejně jsem s ní skončila a propustila ji,“ řekla, „a vždycky můžu, když bude potřeba, vyvolat další.“ „Už to nedělej,“ řekl jsem. „Nebudu,“ odpověděla. „Teď už to není potřeba.“ „Ale kdyby sis myslela, že bude, udělala bys to?“ „Matka má sklon usilovat o synovo bezpečí, ať už se to synovi líbí nebo ne.“ Zvedl jsem levici a natáhl ukazováček ve vzteklém gestu, vtom jsem spatřil, že mám zářivý náramek — vypadalo to jako téměř holo grafické zobrazení spleteného provázku. Nechal jsem ruku klesnout, přemáhaje svou první reakci, a řekl: „Teď už znáš mé pocity.“ „Znala jsem je už dávno,“ řekla. „Poobědváme spolu v sídle Sawallů za půl oběhu, karmín. Souhlasíš?“ - 29 -
„Souhlasím,“ odvětil jsem. „Tak zatím. Měj se, Suhuyi.“ „Měj se. Daro.“ Udělala tři kroky a zmizela, jak předepisovala etiketa, tou samou cestou, kterou přišla. Obrátil jsem se a kráčel k okraji tůně, zíral do jejích hlubin a cítil, jak napětí z ramen pomalu mizí. Teď tam dole byly Jasra a Ju lie, zpátky v Citadele, a kutily něco tajemného v laboratoři. A pak je překryly linie, nějaká krutá pravda mimo všechen řád a krásu, a začaly se formovat do masky fascinujících, děsivých pro porcí. Ucítil jsem na rameni ruku. „Rodina,“ řekl Suhuy, „intrikuje a blázní. Právě teď se cítíš ovládán prudkým hnutím mysli, že ano?“ Přisvědčil jsem. „Mark Twain řekl něco v tom smyslu, že si vybíráme své přáte le, ale ne své příbuzné,“ odpověděl jsem. „Nevím, co mají za lubem, nicméně mám určité podezření,“ ře kl. „Teď se stejně nedá nic dělat, jen odpočívat a čekat. Rád bych sly šel víc o tvých příhodách.“ „Díky, strýčku. Ovšem,“ řekl jsem. „Proč ne?“ A tak jsem mu dopovídal i zbytek svého příběhu. Během toho jsme zašli do kuchyně pro další jídlo, pak jsme jinou cestou došli na vznášející se terasu nad citrónově žlutým oceánem, bušícím do rů žových skal a rozprostírajícím se pod setmělou indigovou oblohou bez hvězd. Tady jsem své vyprávění dokončil. „To je víc než zajímavé.“ řekl nakonec. „Vážně? Vidíš za tím vším něco, čeho jsem si nevšiml?“ zeptal jsem se. „Dal jsi mi příliš látky na přemýšlení, než abych byl schopen udělat okamžitý soud,“ řekl. „Nechme to teď být.“ „Jistě.“ Opřel jsem se o zábradlí a hleděl dolů do vln. „Potřebuješ si odpočinout,“ řekl po chvíli. „Taky si to myslím.“ „Tak pojď, ukážu ti tvůj pokoj.“ Natáhl ke mně ruku a já se jí chopil. Společně jsme prolnuli podlahou. - 30 -
A tak jsem usnul, obklopen gobelíny a těžkými závěsy, v poko ji bez dveří v sídle Suhuye. Zřejmě ve věži, protože byl slyšet vítr na rážející do zdí. Spal jsem a snil… Byl jsem zpět v amberském paláci a procházel oslepující délkou Chodby Zrcadel. Ve vysokých svícnech blikaly svíce. Mé kroky nevydávaly žádný zvuk. Zrcadla byla nejrůznějších tvarů. Velká i malá, zakrývala stěny po obou stranách. Kráčel jsem i v jejich hlubinách, zrcadlený, zkreslovaný, někdy vícenásobně odrá žený… Zastavil jsem se před vysokým prasklým zrcadlem na levé straně, jež bylo zasazeno do cínového rámu. Už když jsem se k němu otáčel, věděl jsem, že obraz, který tam spatřím, nebude můj. Nemýlil jsem se. Ze zrcadla na mne hleděla Coral. Měla na sobě broskvovou blůzu a chyběla jí páska přes oko. Prasklina v zrca dle rozdělovala její obličej na dvě poloviny. Levé oko bylo zelené, jak jsem si je pamatoval, pravé bylo Klenot Vládce. Obě jako by hle děly na mě. „Merline,“ řekla. „Pomoz mi. Je strašně cizí. Vrať mi mé oko.“ „Nevím jak,“ řekl jsem. „Nerozumím tomu, co bylo učiněno.“ „Mé oko,“ pokračovala, jako kdyby mne neslyšela. „Celý svět koncentruje své síly do Oka Vládce, mrazivý — hrozný mráz! — a již ne přátelský. Pomoz mi!“ „Najdu už způsob,“ řekl jsem. „Mé oko…“ pokračovala. Raději jsem utekl. Ze čtvercového zrcadla v dřevěném rámu s vyřezávanou podobou fénixe vespod mě pozoroval Luke. „Nazdar, stará vojno,“ řekl a vypadal dost zuboženě. „Strašně rád bych tu měl zase otcův meč. Už bys mu podruhý neunikl, co ty na to?“ „Asi ne,“ zamumlal jsem. „Je ostuda nechat si tvůj dárek jen tak nakrátko. Koukni se po něm, jo? Mám takovej pocit, že by se mohl hodit.“ „Udělám to,“ řekl jsem. „Koneckonců, za to, co se stalo, můžeš ty,“ pokračoval Luke. „To je pravda,“ souhlasil jsem. „…A děsně rád bych ho měl zpátky.“ „Jasně,“ řekl jsem na odchodu. - 31 -
Z elipsovitého zrcadla v oranžovém rámu po mé pravici se ozvalo ošklivé uchechtnutí. Obrátil jsem se a zachytil tvář Viktora Melmana, čaroděje ze stínové Země, s nímž jsem se tam střetl, když začaly všechny mé po tíže. „Pekelná stvůro!“ zasyčel. „Těší mě vidět tě bloudit očistcem. Kéž tě má krev pálí na rukou.“ „Tvá krev je na tvých vlastních rukou,“ řekl jsem. „Vedu tě jako sebevraždu.“ „To není pravda!“ odsekl. „Zabil jsi mne krajně podlým způso bem.“ „Nesmysl,“ odpověděl jsem. „Můžu mít na svědomí spoustu věcí, ale tvoje smrt mezi nimi není.“ Vyrazil jsem pryč, ale jeho ruka se natáhla ze zrcadla a chytila mě za rameno. „Vrahu!“ zaječel. Setřásl jsem ho. „Táhni!“ řekl jsem a šel dál. Pak mě zleva, ze širokého zeleně orámovaného zrcadla se ze leným zabarvením skla, s pokývnutím pozdravil Random. „Merline! Merline! Kde ty se tu bereš?“ zeptal se. „Už dlouho ti říkám, že bys mě neměl vynechávat ze všeho, co se tě týká.“ „Dobrá,“ odpověděl jsem a díval se na něj, oblečeného v oranžovém tričku a v džínách, „to je pravda, pane. Některé věci jsem ještě nestihl zařídit.“ „Věci, které se týkají bezpečnosti říše — a ty jsi ještě neměl čas?“ „No dobře, myslím ale, že mám vlastní pořadí priorit.“ „Jestli to zahrnuje naši bezpečnost, pak právě já určuji pořadí.“ „Ano, pane. Přiznávám, že —“ „Musíme si promluvit, Merline. Máš nějaké osobní potíže?“ „Myslím, že je to tak —“ „Přesto se nedá nic dělat. Království je důležitější. Musíme si promluvit.“ „Ano, pane. Hned jak to bude —“ „Hned, jak to bude, k čertu! Teď! Přestaň se vykrucovat, a ať už jde o cokoli, tak narukuj sem! Musíme si promluvit!“ „Ovšem, hned, jak to —“ - 32 -
„Přestaň s tím! Jestli odmítáš podat důležitou informaci, tak to hraničí se zradou! Potřebuji tě hned vidět! Vrať se domů!“ „Ano,“ řekl jsem a spěchal pryč a jeho hlas splynul s chórem ostatních, opakujících své požadavky, prosby a obvinění. Z toho dalšího, kruhového s modře lemovaným rámem mě po zorovala Julie. „Tak tady jsi,“ řekla téměř toužebně. „Věděl jsi, že tě miluju.“ „Já tě taky miloval,“ já na to. „Trvalo mi dlouho, než jsem se k tomu odhodlal. A myslím, že jsem to stejně zpackal.“ „Nemiloval jsi mě dostatečně,“ řekla. „Ne natolik, abys mi vě řil. A tak jsi ztratil i moji důvěru.“ Odvrátil jsem hlavu. „Lituju toho,“ řekl jsem. „To nestačí,“ odpověděla. „Tak proto se z nás stali nepřátelé.“ „Nejsem o tom přesvědčen.“ „Je pozdě,“ řekla. „Příliš pozdě.“ „Lituju toho,“ opakoval jsem a spěchal pryč. Pak mě čekala Jasra, byla v červeném diamanty posázeném rá mu. Její ruka s dlouhými nehty se natáhla a pohladila mě po tváři. „Jdeš někam, drahoušku?“ zeptala se. „Doufám, že ano,“ odpověděl jsem. Neupřímně se usmála a na špulila rty. „Zjistila jsem, že jsi měl špatný vliv na mého syna,“ řekla. „Co jste se stali přáteli, tak ztratil vychování.“ „Je mi to líto,“ řekl jsem. „…Což ho může udělat neschopným vlády.“ „Neschopným, nebo nezainteresovaným?“ zeptal jsem se. „Na tom nesejde, ale je to tvoje chyba.“ „Už je dospělý, Jasro. Rozhoduje se teď sám.“ „Mám dojem, že jsi ho naučil rozhodovat se špatně.“ „Je svým vlastním pánem, paní. Nevyčítej mi, jestli dělá věci, které se ti nelíbí.“ „Ani jestli se Kašfa rozpadne, protože jsi z něho udělal slabo cha?“ „Odmítám to nařčení,“ řekl jsem a udělal krok kupředu. Bylo dobré, že jsem se pohnul, neboť její ruka vystřelila vpřed, nehty proti mé tváři, a jen o chloupek mě minula. Jak jsem kráčel pryč, chrlila za mnou kletby. Byly naštěstí přehlušeny křikem ostatních. „Merline?“ - 33 -
Obrátil jsem se pro změnu vpravo a spatřil tvář Naydy ve stří brném zrcadle, jehož povrch a zvlněný rám byly z jednoho kusu. „Naydo! Co ty mi chceš tady dole vyčítat?“ „Nic,“ odpověděla tyga. „Já tu jen procházím skrz a potřebuji nějaké nasměrování.“ „Tak ty ke mně necítíš nenávist? To se mi ulevilo!“ „Nenávidět tě? Nemluv nesmysly. To bych nikdy nedokázala.“ „Všichni ostatní v téhle chodbě jsou mnou iritováni.“ „Je to jen sen, Merline. Ty jsi skutečný, já jsem skutečná a o ostatních nic nevím.“ „Je mi líto, že tě má matka přinutila tím zaklínadlem, abys mě ochraňovala — všechny ty roky. Jsi nyní už doopravdy volná? Jestli ne, tak bych možná mohl —“ „Už jsem od něj osvobozena.“ „Mrzí mě, že jsi měla tolik potíží se splněním podmínek — a přitom jsi nevěděla, jestli jsem to já, nebo Luke, koho máš chránit. Kdo mohl vědět, že se na Berkeley vedle sebe sejdou dva Ambeřané?“ „Mě to nemrzí.“ „Co tím chceš říct?“ „Jsem tady kvůli nasměrování. Chci vědět, kde bych mohla na jít Luka.“ „Proč? V Kašfě. Včera byl zrovna korunován na krále. Co mu chceš?“ „Nic tě nenapadá?“ „Ne.“ „Miluji ho. Vždycky jsem ho milovala. Teď, když jsem osvo bozena od geas a mám své vlastní tělo, tak bych chtěla, aby věděl, že jsem já byla Gail — a jaké jsou mé city. Děkuji, Merline. Sbohem.“ „Počkej!“ „Copak?“ „Nikdy jsem ti nepoděkoval za tvou ochranu po všechny ty roky — i kdyby to pro tebe bylo jen z donucení, i kdyby to pro mne bylo jen velké břemeno. Děkuji ti a mnoho štěstí.“ Usmála se a zmizela. Natáhl jsem ruku a dotkl se zrcadla. „Štěstí…“ zdálo se mi, že jsem ještě zaslechl. Zvláštní. Byl to sen. A přece — nemohl jsem z něj procitnout, tak byl reálný. Já… - 34 -
„Jak vidím, vrátil ses zpátky ke Dvorům právě včas, abys zažil všechny ty pletichy —“ zaznělo ze zrcadla, jež viselo tři kroky vpře du, úzké a černě orámované. Došel jsem k němu. Hleděl z něj na mne bratr Jurt. „Co chceš?“ zeptal jsem se. Jeho tvář byla vzteklou parodií mé vlastní. „Chci, abys nikdy neexistoval,“ řekl. „Když už to není možné, tak bych tě alespoň rád viděl mrtvého.“ „A jakou máš třetí volbu?“ zeptal jsem se. „Myslím, že tvoje uvržení do soukromého pekla. Stojíš mezi mnou a vším, po čem toužím.“ „Rád ti ustoupím ze slunce. Jen mi řekni jak.“ „Není žádný způsob, jak bys to mohl ze své vlastní vůle udě lat.“ „Tak mě nenávidíš?“ „Ano.“ „Myslel jsem, že koupel ve Fontáně zničila tvé emoce.“ „Nepodstoupil jsem plnou léčbu, takže je udělala ještě silnější mi.“ „Je nějaký způsob, jak bychom mohli na celou věc zapomenout a začít znovu jako přátelé?“ „Nikdy.“ „S tím nesouhlasím.“ „I ona se vždycky mnohem víc zajímala o tebe než o mne, a teď se ještě ucházíš o trůn.“ „Nebuď blázen. Já ho nechci.“ „Na tom, co chceš, nezáleží.“ „Stejně ho nezískám.“ „Ale ano, získáš — pokud tě do té doby nezabiju.“ „Nebuď hlupák. Nestojí to za to.“ „Jednoho dne, a ten není tak daleko, až to budeš nejméně čekat, tak se otočíš a uvidíš mě. Ale bude už pozdě.“ Zrcadlo dočista zčernalo. Nic. Čím dál horší, snesu ho ve snu asi tak stejně málo jako v bdělém stavu. Otočil jsem hlavu k ohněm rámovanému zrcadlu vlevo, pár kroků přede mnou, neboť jsem tušil, — jak, to nevím — že ono bude dalším na mé cestě. Vydal jsem se k němu. - 35 -
Usmívala se. „Tak tady to máš,“ řekla. „Tetičko, o čem mluvíš?“ „Zdá se, že jde o ten druh konfliktu, který se obecně označuje jako „neodstranitelný“,“ odpověděla Fiona. „O takovou odpověď nestojím.“ „Příliš mnoho je ve hře, než abych ti dala nějakou lepší.“ „A ty jsi také částí toho všeho?“ „Jen velmi malou. Nejsem nikdo, kdo by ti právě teď mohl být nějak zvlášť k užitku.“ „Tak co bych měl dělat?“ „Poznat svoje volby a vybrat si z nich tu nejlepší.“ „Nejlepší pro koho? Nejlepší pro co?“ „To můžeš určit jedině ty.“ „A nemůžeš mi něco naznačit?“ „Mohl jsi projít Corwinovým Vzorem tehdy, když jsem tě k němu vzala?“ „Ano.“ „Myslela jsem si to. Byl vytvořen za zvláštních okolností. Nikdy nemůže být okopírován. Náš Vzor by nikdy nepřipustil svou duplikaci, kdyby nebyl sám poškozen a příliš slabý na to, aby za bránil jeho přechodu do bytí.“ „Vážně?“ „Náš Vzor se pokouší ho absorbovat, připojit. Jestli se mu to povede, tak to bude stejná katastrofa, jako kdyby byl amberský Vzor zničen v průběhu války. Rovnováha s Chaosem bude naprosto roz vrácena.“ „To není Chaos natolik silný, aby tomu zabránil? Myslel jsem si, že jsou stejně mocní.“ „Bývaly, dokud jsi neopravil Vzor Stínu a amberský Vzor ho byl schopen vstřebat. To zvětšilo jeho sílu nad sílu Chaosu. Nyní je schopen vztáhnout se po tom otcově i proti síle Logru.“ „Nechápu ale, co se má vykonat.“ „To já také ne, prozatím. Ale radím ti, aby sis zapamatoval všechno, co jsem ti řekla. Až přijde čas, budeš se muset rozhodnout. Nemám nejmenší ponětí, čeho se to bude týkat, ale bude to velice dů ležité.“ „Má pravdu,“ ozval se hlas za mými zády. - 36 -
Otočil jsem se a spatřil svého otce v lesklém černém rámu se stříbrnou růží nahoře. „Corwine!“ uslyšel jsem Fionu. „Kde jsi?“ „Na nějakém temném místě,“ řekl. „Myslel jsem, že jsi někde v Amberu, otče, s Deirdre,“ řekl jsem. „Přízraky zůstanou přízraky,“ odpověděl. „Nemám moc času, neboť mé síly jsou omezené. Můžu ti říct jen tohle: Nevěř Vzoru ani Logru, ani jejich výtvorům, dokud nebude po všem.“ Začal se ztrácet. „Jak ti mohu pomoci?“ zeptal jsem se. Slova „…u Dvorů“ mě dostihla dříve, než se rozplynul. Opět jsem se otočil. „Co tím myslel, Fi?“ zeptal jsem se jí. Nakrčila čelo. „Mám dojem, že odpověď leží někde u Dvorů,“ odpověděla pomalu. „Kde? Kde bych měl hledat?“ Potřásla hlavou a začala se obracet. „Kdo ví?“ řekla. A pak byla také pryč. Hlasy na mne stále volaly, zezadu, zepředu. Zněl nářek i smích a mé jméno šlo od úst k ústům. Utíkal jsem dopředu. „Ať, už se stane cokoliv,“ říkal Bill Roth, „když budeš potře bovat právníka, tak se na mě obrať, — dokonce i v Chaosu.“ A pak tu byl Dworkin, díval se na mě úkosem z cínového zrca dla se zvlněným okrajem. „Nic, z čeho bys musel být poplašený,“ poznamenal, „ale sou střeďují se kolem tebe všechny druhy nepostižitelností.“ „Tak co si mám počít?“ vykřikl jsem. „Musíš se stát něčím větším, než jen sám sebou.“ „Tomu nerozumím.“ „Uniknout z klece svého života,“ „Z jaké klece?“ Byl pryč. Utíkal jsem a jejich slova duněla okolo. Na konci haly bylo zrcadlo jako kus žlutého hedvábí napnutého na rámu. Z něj se na mě zubila kočka Šklíba. „Nestojí to za to. K čer tu se všema,“ řekla. „Pojďme do kabaretu, stará vojno. Dáme pár piv a okouknem štětky.“ - 37 -
„Ne!“ vykřikl jsem. „Ne!“ A pak z ní zbyl jen úšklebek. A tehdy jsem se ztratil také já. Milosrdné, černé zapomenutí a zvuk kdesi svištícího větru.
- 38 -
Kapitola třetí Nevím, jak dlouho jsem spal. Probudil mne Suhuy, když opa koval mé jméno. „Merline, Merline,“ říkal. „Obloha už zbělela.“ „A mám před sebou perný den,“ odpověděl jsem. „Já vím. Ale měl jsem i pernou noc.“ „Tak už to víš.“ „Co?“ „Že jsem ti poslal drobné kouzlo, abych otevřel tvou mysl malému osvícení. Doufal jsem, že tě dovede k odpovědím zevnitř lépe, než kdybych tvou mysl zatěžoval dohady a podezřeními.“ „Ocitl jsem se zpět v Chodbě Zrcadel.“ „Nebylo mi jasné, jakou konkrétní podobu to bude mít.“ „Šlo o skutečnost?“ „Někdy i zdání může být skutečnost.“ „Dobrá, díky — alespoň myslím, že díky. To mi připomíná, jak Gryll říkal něco o tom, žes mě chtěl vidět dřív než matka.“ „Chtěl jsem zjistit, kolik toho víš, než se s ni setkáš. Chtěl jsem bránit tvou svobodu volby.“ „Co to povídáš?“ „Jsem si jist, že tě chce vidět na trůně.“ Posadil jsem se a protřel si oči. „Myslím, že je to docela dobře možné,“ řekl jsem. „Nevím, kam až by byla ochotná zajít, aby se to uskutečnilo. Chtěl jsem ti dát možnost vyznat se sám v sobě, než tě zapojí do svých plánů. Dal by sis šálek čaje?“ „Ano, díky.“ Vzal jsem si šálek, co přinesl, a pozvedl jej ke rtům. „Co si o ní myslíš, když ponecháme stranou její tužby?“ zeptal jsem se. Potřásl hlavou. „Netuším, nakolik hodlá být při svém plánu aktivní,“ řekl, „jestli ti jde o tohle. A ať už v tom měla prsty, nebo ne, tak zaklí nadlo, se kterým jsi sem přišel, už pominulo.“ „Tvoje práce?“ Přikývl. Upil jsem další lok. - 39 -
„Vůbec jsem netušil, jak blízko mám k vrcholku nástupnické pyramidy,“ dodal jsem. „Jurt je v následnictví určitě číslo čtyři nebo pět, ne?“ Přisvědčil. „Mám takový pocit, že to bude velmi rušný den,“ řekl jsem. „Dopij ten čaj,“ poznamenal, „a pak mě následuj.“ Prošel dra čím gobelínem na protější zdi. Jak jsem znovu pozvedl šálek, zářivý náramek na levém zápěstí se uvolnil a roztočil se přede mnou, pozbyl svého přesného obrysu a proměnil se v kruh čirého světla. Vznášel se nad kouřícím nápojem, jako kdyby ho přitahovala ta skořicová vůně. „Ahoj, Fantome,“ řekl jsem. „Proč mi takhle kroužíš kolem zá pěstí?“ „To abych vypadal jako ten provázek, co obvykle nosíš,“ přišla odpověď. „Myslel jsem, že se ti to líbí.“ „Chci říct, co jsi dělal celou tu dobu?“ „Jen naslouchal, otče. A hledal, jak bych mohl pomoci. Ti lidé jsou všichni tvoji příbuzní, že?“ „Ti, co jsme až dosud potkali, ano.“ „Abychom o nich mohli říct něco špatného, musíme se vrátit do Amberu?“ „Ne, to můžeme i zde u Dvorů.“ Opět jsem upil čaje. „Tak o co ti vlastně jde? Nebo to byla jen obecná otázka?“ „Nevěřím tvé matce a tvému bratru Mandorovi, i když to jsou moji babička a strýc. Myslím, že na tebe něco chystají.“ „Mandor byl ke mně vždycky hodný.“ „…A tvůj strýc Suhuy — zdá se neobyčejně věrný, ale dost mi připomíná Dworkina. Nemohl by využít vnitřních sporů všeho druhu a kdykoliv pak obrátit?“ „Doufám, že ne,“ řekl jsem. „Nikdy to neudělal.“ „No-o, mohlo to v něm dlouho růst a teď je čas stresu.“ „Kde jsi přišel k té banální psychologii?“ „Studoval jsem velké psychology stínové Země. Je to část mých neustálých snah porozumět člověku. Došlo mi, že jsem se nau čil mnohem více o jeho iracionální rovině.“ „Co ti to všechno přineslo?“ „Vpravdě vyšší verzi řádu Vzoru, kterou jsem poznal v Kleno tu. Vyskytovaly se tam aspekty, kterým jsem prostě nemohl porozu - 40 -
mět. To mě vedlo k úvahám o teorii chaosu pak k Menningerovi a všem těm ostatním s jejich manifestacemi v oblasti vědomí.“ „A výsledek?“ „Jsem teď moudřejší.“ „Myslím, co se týká Vzoru.“ „Ano. Buď má v sobě element iracionality, nebo je to inteligen ce takové úrovně, že některé z jeho projevů se nižším bytostem jen jeví jako iracionální. Obě tyto teorie jsou z praktického hlediska stejné.“ „Nikdy jsem neměl příležitost použít na tebe některý ze svých testů, ale můžeš říct na základě poznání sebe sama jestli spadáš i ty do téhle kategorie?“ „Já? Iracionální? To mě nikdy nenapadlo. Nevím, jak by to bylo možné.“ Dopil jsem čaj a přehodil nohy přes okraj postele. „To je špatné,“ řekl jsem. „Myslím, že právě tohle z nás do určité míry dělá skutečné lidi — to a naše uvědomění si toho, samo zřejmě.“ „Opravdu?“ Vstal jsem a začal se oblékat. „Ano, a schopnost sebekontroly spojená s intelektem a krea tivitou.“ „Musím ještě hodně studovat.“ „Udělej to,“ řekl jsem a natahoval si boty, „a dej mi vědět, na co jsi přišel.“ Pokračoval jsem v oblékání a on se zeptal: „Až obloha zmodrá, posnídáš se svým bratrem Mandorem?“ „Ano,“ řekl jsem. „A později půjdeš na oběd se svou matkou?“ „Správně.“ „A ještě později se zúčastníš pohřbu posledního monarchy?“ „Ano.“ „Budeš potřebovat mou ochranu?“ „Budu se svými příbuznými v bezpečí, Fantome. Dokonce i když jim nedůvěřuješ.“ „Poslední pohřeb s tvou účastí však zažil bombový útok.“
- 41 -
„Máš pravdu. Ale to byl Luke a ten je teď pod přísahou. Vše proběhne v pořádku. Jestli si chceš prohlédnout památky, tak jen do toho.“ „Dobrá,“ řekl. „Udělám to.“ Vstal jsem a přešel pokoj, abych se dostal k drakovi. „Mohl bys mi říci, jak najdu Logrus?“ zeptal se Fantom. „Děláš si legraci?“ „Ne,“ naléhal. „Viděl jsem Vzor, ale nikdy ne Logrus. Kde ho schovávají?“ „Zdálo se mi, že jsem ti dal lepší paměťové funkce. Při svém posledním setkání s tou věcí jsi se div nepočůral hrůzou.“ „To máš pravdu. Myslíš, že by mi mohl ublížit?“ „Při povrchním pohledu: ano. A po zvážení: taky ano. Vyhni se mu.“ „Ale právě jsi mi doporučil studovat jeden z faktorů chaosu, iracionálno.“ „Ale nedoporučil jsem ti spáchat sebevraždu. Stál jsi mě příliš mnoho práce.“ „Také si sám sebe vážím. A víš, že mám pud sebezáchovy stejný jako organické bytosti.“ „Cením si tvého úsudku.“ „Znáš toho spoustu o mých schopnostech.“ „Je pravda, že dokážeš zatraceně dobře všechno komplikovat.“ „A že mi dlužíš výchovu ke slušnosti.“ „Budu o tom přemýšlet.“ „To jen tak. Myslím, že to dokážu i bez pomoci.“ „Dobře. „Tak jen do toho.“ „To je tak těžké ho najít?“ „Rezignoval jsi na vševědoucnost, nepamatuješ si?“ „Otče, já ho opravdu potřebuji vidět.“ „Nemám čas tě tam dovést.“ „Tak mi jen ukaž cestu. Víš, že dokážu být nenápadný.“ „To snad mohu. Tak dobrá. Suhuy je Strážcem Logru. Ten leží v jeskyni — kde, to nemám ponětí. Jediná cesta k němu, o které vím, začíná tady.“ „Kde?“ - 42 -
„Je tu něco jako devatero křižovatek. Dám ti vidění, aby tě vedlo.“ „Nejsem si jist, jestli budou tvá kouzla působit na něco takové ho jako já…“ Vsáhl jsem do hlubin prstenu — pardon, hrotenu a rozmístil série černých bodů na mapu cest, kterými musí projít, umístil ji do své vize Logru před ním a řekl: „Stvořil jsem tebe a stvořil jsem toto zaklínadlo.“ „Ach, ano,“ odpověděl duch. „Mám pocit, jako bych najednou měl data, která však nemohu vyvolat.“ „Ve vhodný čas se ti sama ukážou. Zformuj se do podoby prstenu na mé levé ruce. Za okamžik opustíme tuto místnost a projdeme ostatními. Až se dostaneme ke vhodné cestě, tak ukážu tím směrem. Vydej se jím a pronikneš něčím, co tě povede na další místo. Někde v nejbližším okolí pak najdeš černou hvězdu naznačující směr, kterým se musíš vydat dál — k jinému místu a k jiné hvězdě a tak pořád. Nakonec se objevíš v jeskyni, která ukrývá Logrus. Za maskuj se co nejvíc můžeš a proveď svá pozorování. Až se budeš chtít vrátit, tak celý tento postup opakuj v obráceném pořadí.“ Zmenšil se a slétl mi k prstu. „Pak mě vyhledej a sděl, mi své zá žitky.“ „Stejně jsem to měl v úmyslu,“ ozval se jeho tenký hlásek. „Nepřál bych si přispět k tvé současné pravděpodobné paranoi.“ „Drž se,“ řekl jsem. Přešel jsem pokoj a vkročil do draka. Vystoupil jsem do malého pokojíku, za jedním oknem se tyčily hory, za druhým poušť. Nikdo tu nebyl, tudíž se dalo projít do dlouhé chodby. Ano, přesně tak to bylo v mých vzpomínkách. Procházel jsem jí a míjel množství jiných pokojů, až jsem ko nečně došel ke dveřím na levé straně, za nimiž se skrývala sbírka hadrů, košťat, kbelíků, kartáčů, kupa hadříků na čištění a umyvadlo. Ano, přesně tak to bylo v mých vzpomínkách. Ukázal jsem na regály vpravo. „Hledej černou hvězdu,“ řekl jsem. „To myslíš vážně?“ ozval se tenký hlásek. „Běž a přesvědč se.“
- 43 -
Paprsek světla vystřelil z mého prstu, čím blíž regálům tím více rozptýlený, pak se náhle zaostřil do linie tak tenké že přestal být vidi telný. „Mnoho štěstí,“ vydechl jsem a obrátil se. Po zavření dveří mě napadlo, jestli jsem skutečně udělal dobře, a zároveň se utěšoval myšlenkou, že by stejně pátral po Logru a ne pochybně by ho dříve či později našel. Všechno, co mu jen mohlo pomoci, ode mě dostal. A byl jsem zvědavý, s jakou se vrátí. Otočil jsem se a kráčel halou zpátky k tomu malému pokojíku. Možná to byla na dlouhou dobu poslední možnost být o samotě a já byl pevně rozhodnut jí využít. Usadil jsem se na několik polštářů a vytáhl karty. Rychle jsem prolistoval balíček, až se objevila ta, na kterou jsem onoho hektického dne v Amberu spěšně načrtl Coral. Soustředil jsem se na její rysy, až karta začala chladnout. Obrázek se stal plastickým, ona uhnula stranou a já spatřil sám sebe, jak jdu ulicemi Amberu za jasného odpoledne, držím ji za ruku a vedu okolo houfů obchodníků. Pak jsme sestupovali z Kolviru, zá řící moře pod námi, rackové nad hlavami. Pak opět zpátky v kavárně, stůl vržený proti zdi… Zakryl jsem kartu rukou. Spala a tohle se jí zdálo. Zvláštní, vstoupit tímto způso bem do něčího snu. A ještě zvláštnější najít tam sebe sama — pokud ovšem dotek mé mysli nevyvolal nevědomou vzpomínku… Jedna z malých životních záhad. Nebylo třeba ubohou dívku probouzet jen proto, abych se jí ze ptal, jak se daří. Raději bych mohl zavolat Lukovi a zeptat se jeho, jak se jí vede. Začal jsem hledat jeho kartu, ale pak mě přepadla ne jistota. Musí teď být hrozně vytížený, má za sebou jen pár prvních dnů jakožto monarcha. A koneckonců vím, že ona odpočívá. Jak jsem si tak pohrával s Lukovou kartou a nakonec ji odložil stranou, objevi la se pod ní jiná. Šedá a stříbrná a černá… Jeho tvář byla starší a nějak tvrdší verzí mé vlastní. Corwin, otec, hleděl na mne. Kolikrát jsem už nad touto kartou potil krev a pokoušel se ho dosáhnout, až se mi hlava div nerozskočila bolestí, a vše bezvýsledně? Ostatní mi tvrdili, že to může znamenat buď smrt, nebo blokováni kontaktu. A pak mě ovládl radostný pocit. Vzpomněl jsem si na jeho vyprávění a zvláště na tu pasáž, kdy se pokoušel dosáhnout svým trumfem Branda, což se mu zpočátku nedařilo, protože byl uvězněn ve vzdáleném Stínu. Pak - 44 -
jsem si vzpomněl na jeho pokusy dosáhnout ke Dvorům a na obtíže způsobené velkou vzdáleností. Co když není mrtev ani neblokuje kontakt, ale byl jen velice daleko od míst, ze kterých jsem se s ním pokoušel spojit? Kdo mi potom pomohl té noci ve Stínu, zanesl mě na to zvlášt ní místo mezi stíny a vstříc těm bizarním dobrodružstvím, která jsem tam zažil? A ačkoli jsem byl velice na pochybách, co se týče jeho zjevení v Chodbě Zrcadel, již dříve jsem se setkal se známkami jeho přítomnosti v samotném amberském hradu. Kdyby na některém z těch míst byl, dá se předpokládat, že skutečně není daleko. A z toho vyplývá, že mě prostě jen blokuje a další pokus o jeho dosažení by pravděpodobně opět selhal. Avšak co když je pro všechny tyto jevy ještě nějaké jiné vysvětlení a … Měl jsem pocit, že mi karta v dlani chladne. Byla to jen před stavivost, nebo ji skutečně síla mého soustředění začínala aktivovat? Vrhl jsem svou mysl vpřed a zaostřil ji. Zdálo se, že jak jsem to udě lal, chladnutí se zrychlilo. „Otče?“ řekl jsem. „Corwine?“ Stále větší chlad a pocit mravenčení v konečcích prstů, které se karty dotýkaly. Vypadalo to na začátek trumfového kontaktu. Snad díky tomu, že byl mnohem blíže Dvorům než Amberu, v mnohem dosažitelnějším okruhu… „Corwine,“ opakoval jsem. „To jsem já, Merlin. Haló.“ Jeho obraz se zavlnil, jakoby v pohybu. Pak náhle karta docela zčernala. Nicméně stále zůstávala chladná a pocit tiché verze kontaktu přetrvával, něco jako telefonní spojeni během dlouhé odmlky. „Otče? Jsi tam?“ Temnota karty získala rys hloubky. A kdesi uvnitř jako by se něco zmítalo. „Merline?“ Slovo zaznělo potichu, nicméně jsem si byl jist, že to je jeho hlas a pronáší mé jméno. „Merline.“ Pohyb v hlubině byl skutečný. Něco se řítilo ke mně. Vylétlo to z karty přímo do mé tváře, tlukot černých křídel, krákání, havran nebo krkavec, čerň, naprostá čerň. „Tabu!“ sípal. „Tabu! Zpátky! Pryč!“ Zatřepetal mi kolem hlavy, karty se rozsypaly. „Střež se!“ zaskřehotal krouže pokojem. „To místo je tabu!“ Prolétl dveřmi a já ho následoval. Pak jako by zmizel, během okamžiku se ztratil z dohledu. - 45 -
„Havrane!“ zavolal jsem. „Vrať se!“ Ale nebylo žádné odpovědi, žádného zvuku mávajících křídel. Prohlédl jsem sousední pokoje, ale po tom stvoření nikde ani stopy. „Havrane…?“ „Merline! Co se děje?“ — ozvalo se vysoko nade mnou. Podí val jsem se vzhůru a spatřil Suhuye sestupujícího po křišťálovém schodišti, vinoucím se v chvějivém proudu světla, za zády oblohu plnou hvězd. „Jen hledám ptáka,“ odpověděl jsem. „Aha,“ konstatoval, sestoupil ke mně a prošel světlem, které ihned přestalo existovat a s ním i schodiště. „Nějakého konkrétního ptáka?“ „Velkého a černého,“ vysvětloval jsem. „Takového, který doká že mluvit.“ Potřásl hlavou. „Mohl bych nějakého přivolat,“ navrhl. „To ale byl konkrétní pták,“ namítl jsem. „Je mi líto, že ti uletěl.“ Vešli jsme zpět do chodby, já zahnul vlevo a zamířil zpět k pokojíku. „Všude se tu povalují trumfy,“ poznamenal strýc. „Pokoušel jsem se jeden použít, on zčernal a pak z něj vyletěl ten pták a křičel: ‚Tabu!‘ Proto se mi rozsypaly.“ „To vypadá, jako kdyby byl tvůj protějšek buď velký šprýmař, anebo pod kletbou,“ poznamenal. Klekli jsme si a on mi pomohl se sbíráním. „Pravděpodobnější je to druhé,“ řekl jsem. „Byla to karta mého otce. Už dlouho jsem se ho pokoušel najít a tohle byl ten nejúspěšnější pokus. Skutečně jsem slyšel jeho hlas, tam v temnotě, než přilétl ten pták a přerušil nás.“ „To vypadá, že je uvržen na temné místo, které je magicky chráněno.“ „Samozřejmě!“ řekl jsem, srovnal karty a uschoval je. Podstata Stínu se nedá tvarovat v místě absolutní temnoty. Je to asi tak účinné jako zabránit někomu z naší krve v útěku z vězení tím, že ho oslepí me. Dodalo to mé dřívější zkušenosti prvek racionality. Jestli někdo chce, aby byl Corwin ze hry, tak by ho skutečně uvrhl na nějaké veli ce temné místo. „Setkal jsi se někdy s mým otcem?“ zeptal jsem se. - 46 -
„Ne,“ odpověděl Suhuy. „Vím, že na konci války krátce navští vil Dvory. Ale nikdy jsem neměl to potěšení.“ „A nevíš nic o tom, co tu dělal?“ „Myslím, že se sešli, on, Random a ostatní Ambeřané, se Swayvillem a jeho poradci při přípravě mírové smlouvy. A pak, jak jsem zaslechl, se vydal svou vlastní cestou a nikdy se mi nedoneslo, kam ho zavedla.“ „To samé znám i z Amberu,“ řekl jsem. „Zvláštní… Na samém konci rozhodující bitvy zabil jednoho šlechtice — lorda Borela. Je možné, že by ho mohli pronásledovat jeho příbuzní?“ Zacvakal dvakrát tesáky a pak ohrnul rty. „Rod Hendraků…“ uvažoval. „Myslím, že ne. I tvoje matka byla Hendrak…“ „To vím,“ já na to. „Ale neměl jsem zatím s nimi nic do činění. Až na pár neshod s Helgramy…“ „Rod Hendraků je velice militantní,“ poznamenal. „Válečná sláva. Vojenská čest, však víš. Nedokážu si představit, že by chovali i v míru zášť pro něco, co se stalo za války.“ Vzpomněl jsem si na otcovo vyprávění a řekl: „Dokonce i kdy by pokládali to zabití za ničemnost?“ „Nevím,“ řekl na to. „Je těžké hádat postoje při konkrétních událostech.“ „Kdo je teď vůdcem rodu Hendraků?“ „Kněžna Belissa Minobee.“ „A kníže, její manžel — Larsus… Co je s ním?“ „Zemřel za Vzoropádu. Myslím, že ho zabil princ Julian z Amberu.“ „A Borel byl jejich syn?“ „Ano.“ „Ale. Tak oba dva. To jsem nevěděl.“ „Borel měl dva bratry, nevlastního bratra a sestru, spoustu strý ců, tet a bratranců. Ano, je to rozvětvený rod. A ženy Hendraků jsou stejně statečné jako muži.“ „Ano, ovšem. Znám písně jako ‚Nikdy si neber hendračí děv če‘. Nedalo by se nějak zjistit, jestli neměl Corwin, když tu byl, co dělat s Hendraky?“ „Mohl bych se trochu poptat, i když je to už dávno. Vzpomínky se ztrácejí, stopa vychládá. Nebude to snadné.“ Potřásl hlavou. „Kolik ještě zbývá do blankytu?“ zeptal jsem se. - 47 -
„Přijde každou chvíli,“ řekl. „Raději se už vydám do Mandorway. Slíbil jsem bratrovi, že spolu posnídáme.“ „Uvidíme se později,“ řekl. „Když ne dříve, tak na pohřbu.“ „Jistě,“ řekl jsem. „Tak to se půjdu ještě umýt a převléct.“ Vydal jsem se zpátky do svého pokoje, tam si vyvolal vanu s vodou, mýdlo, kartáček na zuby, břitvu, dále šedé kalhoty, černé boty a pás, purpurovou košili a rukavice, uhlový plášť, nový meč a dýku. Jakmile jsem se učinil společensky použitelným, následoval přechod přes velkou paseku do přijímacího pokoje. Odtud jsem vyšel na vnější cestu. Pak čtvrt míle po horské pěšině ústící náhle do propasti; zbavil jsem se tíže a překonal ji. Nato jsem zahnul doprava na Mandorway, přešel asi sto metrů modré pláže se dvěma slunci. Pak doprava známou kamennou chodbou, kousek okolo bublajícího lávového pole a skrz černou, obsidiánovou zeď, která mě zavedla do krásné jeskyně přes můstek a skrz roh hrobky, pár kroků podél Okraje a do přijímací místnosti Mandorova příbytku. Po mé levici byla zeď tvořená pomalým plamenem; po pravici ústila do místnosti nevratná cesta, nabízející pohled na nějaký příkop na mořském dně, kde se pohybovali zářící tvorové a požírali jeden druhého. Mandor seděl přímo přede mnou u knihovny ve své lidské podobě, oblečen v černé a bílé, nohy na černém otomanu a v ruce vý tisk Chvály od Roberta Hasse, který jsem mu daroval. … S úsměvem vzhlédl. „Ohaři smrti mě děsí,“ zadeklamoval. „Nádherný verš. Jak se máš v tomhle cyklu?“ „Konečně odpočatě,“ řekl jsem. „A co ty?“ Odložil knihu na malý beznohý stolek, jenž se vedle něj jen tak vznášel, a vstal. Fakt, že ji četl očividně proto, že mě očekával, tomu to gestu neubral na sympatii. Vždycky byl takový. „Celkem dobře, díky,“ odpověděl. „Tak pojď, ať tě nakrmím.“ Vzal mě za paži a vedl k plamenné zdi. Jak jsme se přiblížili, tak uhasla a naše kroky vedly momentální temnotou, nahrazenou téměř okamžitě úzkou pěšinou. Sluneční svit zakrýval propletenec větví nad hlavami, po obou stranách zářily fialové květy. Pěšina nás dovedla ke kamennému nádvoří, ukončenému zelenobílou terasou. Vystoupili jsme tam po několika schodech a nalezli bohatě prostřený - 48 -
stůl, vychlazené džbánky se šťávou a košíky teplých rohlíků. Pobídl mě a já se posadil. Na jeho pokyn se přede mnou objevila konvice kávy. „Vidím, že si pamatuješ moje oblíbená jídla na stínové Zemi,“ řekl jsem. „Děkuji ti.“ Lehce se pousmál, přikývl a posadil se naproti mně. Ze stromů zazníval zpěv ptáků, které jsem nedokázal identifikovat. Vítr roze chvíval listy. „Co vůbec teď děláš?“ zeptal jsem se ho, usrkl kávu ze šálku a ulomil rohlík. „Hlavně pozoruju scénu,“ odpověděl. „Politickou scénu?“ „Jako vždycky. I když mě zkušenost z Amberu naučila pova žovat ji za část ještě většího obrazu.“ Přisvědčil jsem. „A tvoje výzkumy s Fionou?“ „Ty taky,“ odpověděl. „Šetřím si je na zlé časy.“ „To jsem si všiml.“ „Skoro to vypadá, jako kdyby konflikt Vzoru a Logru sám sebe manifestoval v pozemských událostech stejně jako v kosmickém mě řítku.“ „Taky to tak cítím. Ale já jsem předpojatý. Příliš brzy jsem se nechal zatáhnout do té kosmické části a bez konečného účtu. Dřív jsem se potloukal sem a tam a manipuloval, čím jsem jen mohl — až do chvíle, kdy se všechny mé záležitosti začaly jevit jako část většího celku. Ani trochu se mi tato situace nelíbí, a kdybych se nějak mohl vrátit, tak bych to udělal.“ „Hmm,“ řekl. „A co když byl celý tvůj život jen jedinou manipulací?“ „Cítil bych se dost bídně,“ řekl jsem. „Myslím, že bych ho žil stejně, možná jen intenzivněji.“ Pokynul a přede mnou se objevila báječná omeleta o chvíli později následovaná přílohou smažených hranolků, smíchaných s ně čím, co se ukázalo být zelenými papričkami a cibulkou. „To všechno je jen hypotetické,“ řekl jsem a ochutnal, „nebo snad ne?“ Následovala dlouhá odmlka, jak zpracovával své první sousto, pak pronesl: „Myslím, že ne.“ - 49 -
„Mám za to, že Síly jsou už delší dobu čím dál zmatenější a zběsilejší,“ pokračoval, „a směřují k poslednímu střetnutí.“ „Co tě opravňuje k takovému závěru?“ „Začalo to opatrným zvažováním možností,“ řekl. „Pak to pokračovalo formulací a testováním hypotéz.“ „Ušetři mě přednášky o využívání vědeckých metod v teologii a politice,“ utrousil jsem. „Sám ses ptal.“ „To je pravda. Tak pokračuj.“ „Tobě se nezdá trochu divné, že Swayvill zemřel zrovna v době, kdy současně začíná nazrávat tolik věcí, které předtím takovou dobu ležely ladem?“ „Někdy umřít musel,“ namítl jsem, „a všechny ty předchozí stresy zřejmě vykonaly své.“ „Výhodná konstelace,“ řekl Mandor. „Strategický tah. Vý hodná konstelace.“ „K čemu?“ „Pochopitelně k tomu dosadit tě na trůn Chaosu,“ odpověděl.
- 50 -
Kapitola čtvrtá Někdy uslyšíte něco nepravděpodobného a nic se nestane. Jin dy uslyšíte něco nepravděpodobného a vyvolá to ve vás odezvu. Dostavil se okamžitý pocit něčeho, co jsem již věděl celou tu dobu a jen jsem se neobtěžoval si to uvědomit a prozkoumat to. Správně jsem se měl Mandorovu tvrzení vysmát a pak zamumlat něco jako: „Nesmysl!“ Avšak zachvátil mne náhle podivný pocit — ať už měl pravdu, nebo ne, — jako by tu bylo třeba něčeho víc než jen od mítnuti, že by tu skutečně mohl existovat nějaký obecný plán tlačící mne ke kruhu moci u Dvorů. Dal jsem si dlouhý, pomalý lok kávy a pak řekl: „Skutečně?“ Cítil jsem, jak se usmívám, když mi hleděl do očí a zkoumal mou tvář. „Jsi vědomou součástí toho úsilí?“ Opět jsem pozvedl šálek a chtěl říci: „Ne, ovšemže ne. To je poprvé, co o tom slyším.“ Pak jsem si ale vzpomněl na otcovo vy právění, jak oklamal tetu Floru tak, že mu poskytla životně důležité informace, které mu předtím vzala amnézie. Nebyla to jeho mazanost, se kterou to provedl, co mne na tom nejvíce zaujalo, ale daleko více fakt, že nedůvěra k příbuzným přesáhla jeho vědomí, že se fixovala jako čistě existenciální reflex. Jelikož jsem nezažil tolik rodinné rivality jako Corwin, neměl podobný instinkt u mne takovou intenzitu. A Mandor a já jsme vždy spolu vycházeli zvlášť dobře, i když byl o pár staletí starší a v mnoha ohledech naprosto jiný. Ale náhle, když jsme hovořili o tak svrchovaně důležitých záležitostech, mi slabý hlásek, o kterém Corwin hovořil jako o svém horším, i když moudřejším já, našeptal: „Proč ne? Měl bys trochu trénovat, hochu.“ A tak po odložení šálku jsem se rozhodl to zkusit, jen abych si na pár minut vyzkoušel, jaké to je. „Nevím, jestli oba mluvíme o tomtéž,“ řekl jsem. „Pověz mi něco o střední hře — nebo možná dokonce o zahájení — toho, co teď už pokládáš za koncovku.“ „Jak Vzor tak i Logrus jsou schopny vnímání,“ začal. „Oba dva pro to máme důkazy. Ať už jsou manifestacemi Jednorožce, nebo Hada, nebo něčeho jiného, to na věci nic nemění. Tak jako tak mluví - 51 -
me o dvou člověka přesahujících inteligencích, jež mají k dispozici neuvěřitelné síly. Kdo z nich byl prvotní, je jen jedna z neplodných teologických otázek. Potřebujeme se soustředit pouze na současnou situaci, jak se nás dotýká.“ Přikývl jsem. „To je moudré.“ „Síly, které zosobňují, byly po celé věky sice soupeřící ale vy rovnané,“ pokračoval, „a tak se udržoval určitý druh rovnováhy. Sice neustále dosahovaly jednotlivých malých vítězství jeden nad druhým, každý se pokoušel zvětšit svůj okruh působnosti na úkor druhého. Výsledek je nerozhodný. Oberon i Swayvill byli po dlouhou dobu jejich představiteli, zatímco Dworkin a Suhuy jejich prostředníky se Silami samými.“ „Tak?“ řekl jsem, zatímco upil šťávy. „Myslím, že se Dworkin dostal do styku se Vzorem až později,“ navázal, „a tak se stal objektem manipulace. Nicméně byl příliš zralý, než aby si to neuvědomil a nečelil tomu. Což vyústilo v jeho šílenství se zpětně ničivým účinkem na sám Vzor, neboť byli příliš úzce propojeni. Tím donutil Vzor, aby ho nechal být a neriskoval další traumata. Avšak přesto došlo k jeho po škození a Logrus získal malou výhodu. To mu umožnilo působit v říši Řádu, když začal princ Brand se svými pokusy o zvětšení svých osobních schopností. Domnívám se, že se otevřel kontrole a stal se nechtěným představitelem Logru.“ „To je až příliš dohadů,“ řekl jsem. „Uvědom si,“ odpověděl, „že jeho činy jasně odpovídají činům šílence. Dávají mnohem víc smysl jako projev něčeho, co chce zničit veškerý řád a navrátit vesmír chaosu.“ „Pokračuj,“ řekl jsem. „V určitém okamžiku Vzor objevil — nebo to možná dokázal vždy — schopnost tvořit ‚duchy‘, krátce žijící nápodoby těch, kdo jím prošli. Fascinující věc. Velice mě zajímalo dozvědět se o tom něco blíže. Jako projev obecného mechanismu to podporuje mou tezi o přímých akcích Vzoru a možná i Logru při ovlivňování fyzikálních jevů. A jestli figurovaly i při ustavení tvého otce jakožto šampióna Vzoru proti Brandovi? To kdybych věděl.“ „Tomu nerozumím,“ řekl jsem. „Jeho ustavení, říkáš?“ „Měl jsem dojem, že byl skutečně zvolen Vzorem za nového krále Amberu, snadno nastolitelného a toužícího po tomtéž. Jeho ná - 52 -
hlé uzdravení na klinice ve stínové Zemi bylo překvapující a zvláště pak všechny okolnosti, které ho provázely a přivedly sem. Dokonce i s rozdílným během času se zdálo být možné, že se Brand může vy skytovat na dvou místech současně — být uvězněný a zároveň střílet puškou. Pochopitelně Brand už není k dispozici, aby nám to ob jasnil.“ „Zase další domněnky,“ řekl jsem dojídaje omeletu. „Ale nejsou nezajímavé. Pokračuj, prosím.“ „Avšak tvůj otec měl s trůnem své vlastní plány. Stále ještě byl amberským šampiónem. Amber vyhrál válku. Vzor byl opraven. Rovnováha byla obnovena. Kromě něho připadal v úvahu jako mo narcha Random — dobrý udržovatel statu quo — , ale ta volba byla provedena Jednorožcem a ne Ambeřany, sledujícími nějaké vlastní verze pravidel následnictví.“ „Nenapadlo mě o tom uvažovat takhle,“ řekl jsem. „Ale tvůj otec — věřím, že nechtěně — se s trůnem nespokojil. V obavách, že Vzor nebyl opraven, vytvořil nový. Jenže on opraven byl. Takže najednou vznikly místo jednoho artefaktu Řádu artefakty dva. No a jako samostatné individuality pravděpodobně neumocnily sílu Vzoru jako takového, ale Řád jako takový a oslabily projevy Logru. Tak tvůj otec správně obnovil rovnováhu, pak se však pokusil ji narušit — a to opačným směrem.“ „To je tvůj závěr na základě výzkumů, které jste ty a Fiona udělali s novým Vzorem?“ Zvolna přikývl a upil šťávy. „Proto je v současnosti jako vedlejší efekt více bouří ve stínech než kdykoli předtím.“ „Ano, současnost,“ řekl jsem a upíjel další kávu. „Všichni si uvědomují, že je stále rušnější.“ „Přirozeně. Tvoje vyprávění o dívce Coral, její přání, aby ji Vzor poslal na vhodné místo, to je důležitý bod. Co okamžitě udělal? Přemístil ji do stínového Vzoru a zhasl všechna světla. Pak tě vyslal zachránit ji a při tom si opravil tuto svoji stínovou verzi. Jak byl opraven, tak to už nebyl stínový Vzor, ale jiná verze sebe sama, kte rou pak byl schopen absorbovat. Pravděpodobně přitom absorboval i celý příslušný Stín a připojil ho zřejmě ke svým vlastním silám. Jeho výhoda proti Logru se ještě zvýšila. Logrus potom potřeboval nějaký velký zisk, aby opět vyrovnal rovnováhu: Takže riskoval výpad do - 53 -
sféry Vzoru při zoufalém pokusu získat Oko Chaosu. To však skonči lo v mrtvém bodě díky intervenci té bizarní bytosti, kterou nazýváš Cyklický fantom. Takže rovnováha zůstává nakloněna ve prospěch Vzoru a to je nepřirozený stav.“ „Pro Logrus.“ „Řekl bych, že pro všechny. Dokud nebudou věci napraveny v obou říších, tak budou Síly ve sporu a Stín ve zmatku a neřádu.“ „Takže musí být něco uděláno ve prospěch Logru?“ „To přece víš už dávno.“ „Asi máš pravdu.“ „Vždyť přece s tebou komunikoval přímo, ne?“ Vzpomněl jsem si na noc v kapli na místě mezi Stíny, kdy jsem byl postaven před volbu Had nebo Jednorožec, Logrus nebo Vzor. Jenže já odmítl takto vnucenou situaci a nezvolil ani jednoho. „Ano, máš pravdu,“ odpověděl jsem. „Chtěl tě za svého šampióna, že?“ „Asi ano,“ řekl jsem. „A co…?“ „…A jsme tady,“ odpověděl jsem. „Naznačuje to něco, co by mohlo podpořit mou domněnku?“ Napadlo mě ono putování Mezistínem, kdy jsem spojoval ohrožení s duchy — Vzoru, Logru nebo obou. „Asi ano,“ opakoval jsem. Ale nakonec to byl Vzor, kterému jsem na konci cesty poslou žil, i když nevědomky. „A jsi připraven pro dobro Dvorů se s ním spojit?“ „Jsem připraven hledat řešení celé téhle záležitosti pro dobro a klid všech.“ Usmál se. „To je omezení, nebo souhlas?“ „To je konstatování přístupu,“ řekl jsem. „Jestli Logrus zvolil tebe, má jistě své důvody.“ „To si troufám říct.“ „Je skoro nepochybné, že mít tě na trůnu, by nesmírně posílilo rod Sawallů.“ „Už mě to napadlo dříve a teď jsi to řekl i ty.“
- 54 -
„Pro někoho s tvými předpoklady bude pochopitelně nutné se rozhodnout, komu budeš nakonec loajální — jestli Amberu, nebo Dvorům.“ „Předpokládáš další válku?“ „Ne, pochopitelně že ne. Ale cokoliv udělám v zájmu posílení Logru, to podníti Vzor a vyprovokuje nějakou odpověď Amberu. Stěží to bude podnětem k válce, ale k nějaké odvetě jistě.“ „Mohl bys být konkrétnější?“ „Teď mluvím jen obecně, abych ti dal příležitost vyznat se v sobě.“ Přikývl jsem. „Pokud tedy mluvíme pouze obecně, tak jen mohu opakovat své stanovisko: Jsem připraven hledat řešení.“ „Dobrá,“ řekl. „V tom si navzájem rozumíme. V případě, že bys usedl na trůn, tak chceš to samé, co my.“ „My?“ přerušil jsem ho. „Rod Sawallů, pochopitelně. — Ale nechceš, aby ti kdokoli cokoli diktoval.“ „Hezky řečeno,“ odpověděl jsem. „Ale pochopitelně mluvíme jen hypoteticky, je tu několik jiných se silnějšími nároky.“ „Tak proč tolik zvažování všech těch souvislostí?“ „Nicméně, kdyby tě rod Sawallů dokázal prosadit na trůn, slí bíš, že na nás nezapomeneš?“ „Bratře,“ řekl jsem, „ve všech důležitých záležitostech jsi rod ty. Jestli ti jde o nějakou úmluvu ještě předtím, než vypadnou Tmer a Tubble, tak na to zapomeň. Zase tolik na trůnu sedět netoužím.“ „Tvoje tužby teď nejsou to nejdůležitější,“ řekl. „Není důvod k přecitlivělosti, když uvážíme, že jsme s Jesby už dlouho na kordy a že Chanicutové vždycky dělali jen problémy.“ „Přecitlivělost s tím nemá co dělat,“ já na to. „Nikdy jsem ne řekl, že chci trůn. A mezi námi si myslím, že jak Tmer, tak Tubble by pravděpodobně byli mnohem lepší.“ „Oni ale nejsou zvoleni Logrem.“ „No a jestli já ano, tak bych to měl dokázat bez jakékoli pomo ci.“ „Bratře, je velká propast mezi jeho světem principů a naším světem masa, kamene a oceli.“ - 55 -
„A co když mám už svůj vlastní plán a ten se s tvým nesho duje?“ „A jaký je tedy?“ „Mluvíme přece hypoteticky, nezapomněl jsi?“ „Merline, začínáš být zatvrzelý. Máš přece jisté povinnosti k rodu, stejně jako ke Dvorům a k Logru.“ „Mohu mít povinnosti i sám k sobě, Mandore, a já je mám — zatím.“ „Jestli máš plán, jak věci napravit, a jestli je dobrý, tak ti ho pomůžeme uskutečnit. Co chceš tedy dělat?“ „Teď zrovna pomoc nepotřebuji,“ řekl jsem, „ale budu si to pa matovat.“ „A co právě teď potřebuješ?“ „Informaci,“ řekl jsem. „Tak se ptej. Leccos vím.“ „Dobrá. Co bys mi mohl říct o matčině příbuzenstvu, o rodu Hendraků?“ Našpulil rty. „Jsou profesionálně posedlí válčením,“ řekl. „Víš přece že jsou pořád pryč, bojují ve válkách někde ve stínech. Zbožňují to. Belissa Minobee stojí od smrti generála Larsa v čele. Hm.“ Odmlčel se. Pak: „Ptáš se kvůli jejich dost zvláštní fixaci na Amber?“ „Na Amber?“ řekl jsem. „Jak to myslíš?“ „Vzpomněl jsem si na jednu zdvořilostní návštěvu u rodu Hendraků,“ řekl, „vešel jsem tam do malého pokojíku, co vypadal jako kaple. V jednom výklenku ve zdi tam visel portrét generála Benedikta v plné zbroji. Pod ním jako oltář police, na ní několik zbraní a spousta rozsvícených svíček. Mimochodem tam byl i obraz tvé matky.“ „Vážně?“ řekl jsem. „Divil bych se, kdyby to Benedikt věděl. Dara kdysi prozradila mému otci, že pochází z Benediktovy linie. Později zjistil, že je to nestydatá lež… Myslíš, že by takoví lidé mohli chovat k mému otci nenávist?“ „A proč?“ „Corwin zabil během Vzoropádové bitvy Borela z Hendraků.“ „Tyhle věci berou filozoficky.“ „Podle jeho vyprávění to asi nebyl moc košer souboj — i když tam asi nebyli žádní svědci.“ - 56 -
„Tak nech kostlivce pěkně ve skříni.“ „Nemám nejmenší zájem je vytahovat na světlo boží. Ale rád bych věděl, jestli se nějak nedoslechli podrobnosti, které by vrhly stín na čest jeho památky. Myslíš, že by mohli mít prsty v otcově zmizení?“ „Vážně nevím,“ odpověděl, „jak by se to shodovalo s jejich zá sadami. Myslím, že by ses jich mohl zeptat.“ „Jen tak přijít a říct: Hele, nejste náhodou zodpovědný za to, co se stalo mýmu tátovi?“ „Existují mnohem jemnější způsoby, jak zjistit něčí postoj,“ odpověděl. „Pokud si vzpomínám, pár lekcí jsi v mládí o tom dostal.“ „Ale já ty lidi ani neznám. Chci říct, že jsem mohl jednu ze sester potkat na nějakém plese, když tak o tom přemýšlím — a vzpo mínám si, že jsem párkrát zahlédl z dálky Larsa se ženou — ale to je všechno.“ „Hendrakové budou mít svého zástupce na pohřbu,“ řekl. „Kdybych tě představil, možná bys s trochou šarmu mohl získat zdvořilostní pozvání.“ „Vida, to by mohlo vyjít,“ přitakal jsem. „Zřejmě je to jediná schůdná cesta. Ano, udělej to, prosím tě.“ „Tak dobře.“ Gestem uklidil stůl a prostřel ho něčím jiným. Tentokrát se před námi objevily papírově tenké palačinky s rozličnými náplněmi, topinky a čerstvé, různě okořeněné pečivo. Chvíli jsme jedli beze slova, kochajíce se pohodou, ptačím zpěvem a větříkem. „Tak bych si někdy přál podívat se do Amberu za šťastnějších okolnosti,“ řekl po chvíli. „Jsem si jist, že se to dá zařídit,“ odpověděl jsem. „Rád bych tě tam trochu provedl. Znám skvělou hospůdku v Mrtvé aleji.“ „Snad ne u Krvavého Eddieho?“ „Jo, tuhle, i když se její jméno pravidelně mění.“ „Slyšel jsem o ní a už dlouho ji chci navštívit.“ „Tak tam jednoho dne vyrazíme.“ „Skvělé.“ Tleskl rukama a objevily se mísy s ovocem. Dolil jsem si kávu a do misky se šlehačkou hodil kadotský fík. „Budu obědvat u matky,“ poznamenal jsem. - 57 -
„Ano, zaslechl jsem to.“ „Vídal jsi ji často? Jaká byla?“ „Jak sama říká, vysoce exkluzivní,“ odpověděl. „Myslím, že má něco za lubem?“ „Dost možná,“ řekl. „Nevzpomínám si, kdy by neměla.“ „A nemáš představu, oč by mohlo jít?“ „Proč bych měl hádat, když ti to zřejmě sama řekne?“ „Opravdu si myslíš, že řekne?“ „Máš před všemi ostatními výhodu — jsi její syn.“ „A ze stejného důvodu i nevýhodu.“ „Nicméně daleko spíš poví něco tobě než komukoli jinému.“ „Možná kromě Jurta.“ „Proč to říkáš?“ „Vždycky ho měla radši.“ „Zábavné, slyšel jsem ho říkat to samé o tobě.“ „Vidíš se s ním často?“ „Často? Ne.“ „A kdy naposled?“ „Tak před dvěma oběhy.“ „Kde je teď?“ „Tady, u Dvorů.“ „V Sawallu?“ V duchu jsem viděl, jak k nám přisedá ke stolu. Nic podobného jsem si nedokázal představit ani později u Dary. „Myslím, že je na některém z venkovských sídel. Je velice ne mluvný, co se týká jeho příchodů a odchodů a toho, kde se zdržuje.“ Věděl jsem asi o osmi venkovských sídlech Sawallu, bylo by obtížné ho stíhat, protože z každého z nich mohl lehce uniknout do Stínu. A ani jsem po tom zrovna nyní netoužil. „Co ho přivedlo domů?“ zeptal jsem se. „To, co tebe; pohřeb,“ řekl, „a všechno to okolo něj.“ Všechno okolo něj, pochopitelně! Jestli tu bude nějaké konkrétní spiknutí s cílem dosadit mě na trůn, tak nikdy nesmím za pomenout — ať už budu chtít, nebo ne, ať už uspěji, nebo ne — Jurt mi bude vždy v patách. „Měl bych ho zabít,“ řekl jsem. „Nechci to udělat. Ale nezbývá mi nic jiného. Dříve nebo později nás vmanévruje do situace, v níž se rozhodne kdo s koho.“ „Proč mi to říkáš?“ - 58 -
„Abys věděl, jaký mám na to názor, a abys použil veškerý vliv, který máš, a přesvědčil ho, aby si našel jiného koníčka.“ Zavrtěl hlavou. „Jurt je již dlouho mimo můj vliv,“ řekl. „Dara je snad jediná, na koho ještě dá — i když si myslím, že se pořád ještě bojí Suhuye. Měl by sis s ní o tom brzy promluvit.“ „To je jedna z věcí, o které s ní žádný z nás mluvit nemůže — o tom druhém.“ „Proč ne?“ „Prostě je to tak. Nikdy to nepochopí.“ „Jsem si jist, že nechce, aby se její synové navzájem zabíjeli.“ „Ovšemže ne, ale nevím, jak jí to vysvětlit.“ „Měl by ses pokusit nějaký způsob najít. Mezitím bych být te bou přemýšlel, jak se s ním neocitnout o samotě, kdyby se vaše cesty zkřížily. Kdybych byl na tvém místě a byli tam svědci, tak bych si dal pozor, aby první rána nebyla moje.“ „Dobrý nápad, Mandore,“ řekl jsem. Seděli jsme chvíli mlčky. Pak řekl: „Přemýšlej o mé nabídce.“ „Pokud jí budu rozumět,“ odpověděl jsem. Ušklíbl se. „Jestli se chceš na něco zeptat…“ „Ne. Budu přemýšlet.“ Vstal. Také jsem se zvedl. Pohybem vyprázdnil stůl. Pak se otočil a já ho následoval ven z besídky a přes dvorek po cestě. Po procházce jsme se objevili ve studovně u přijímacího pokoje. Když jsme se loučili, stiskl mi rameno. „Uvidím tě tedy na pohřbu,“ poznamenal. „Ano,“ řekl jsem. „Díky za snídani.“ „Mimochodem, jak dobře se znáš s tou paní, s Coral?“ zeptal se. „No, velice dobře,“ řekl jsem. „Ona je — skvělá. Proč?“ „Jen tak. Když jsem byl u jejího neštěstí, tak mě velice zaujala a rád bych věděl, co pro tebe znamená.“ „Dost na to, aby mi to vadilo,“ řekl jsem. „To vidím. No tak ji alespoň ode mne pozdravuj, jestli s ní bu deš mluvit.“ „Díky, vyřídím.“ „Uvidíme se později.“ - 59 -
„Ano.“ Vykročil jsem na cestu a nijak nespěchal. Ještě zbývala spousta času, než budu muset do sídla Sawallů. Když jsem došel ke stromu ve tvaru šibenice, zastavila mě náh lá vzpomínka. Otočil jsem se doleva a vydal se po pěšině vedoucí vzhůru a ztrácející se mezi temnými skalami. Poblíž vrcholku jsem vešel přímo do mechem pokrytého balvanu a vyšel na písčitém svahu, skrápěném mírným deštěm. Rozběhl jsem se přes pole až ke kouzelnému kruhu okolo prastarého stromu. Vstoupil jsem do jeho nitra, vymyslel popěvek se svým jménem v rýmu a propadl se do ze mě. Když byl pád u konce a chvilková temnota pominula, zjistil jsem, že stojím u vlhké kamenné zdi a hledím dolů přes panoráma náhrobků a pomníků. Obloha byla neproniknutelně zatažená a clou mal mnou mrazivý vítr. Buď se smrákalo, nebo rozednívalo, určit jsem to nedokázal. Místo vypadalo přesně tak, jak jsem si ho pama toval — rozpadávající se mauzolea obrůstající břečťanem, drolící se hradby, klikatící se cesty mezi vysokými; temnými stromy. Scházel jsem dolů známými pěšinami. Když jsem byl ještě dítě, tak tenhle svět býval po jistou dobu mým oblíbeným místem. Téměř denně jsem se tu scházel s malou dívkou ze Stínu, jmenovala se Rhanda. Klopýtaje přes hromady kostí a drásán neduživými keři dorazil jsem konečně k polorozpadlému mauzoleu, místu našich her. Rozevřel jsem visící bránu a vešel dovnitř. Žádná změna — zjistil jsem, že se pochechtávám. Rozbité sklenice a talíře i zašlé nádobí byly pořád stejně naházeny v koutě, pokryté prachem a flekaté prosakující vlhkostí. Oprášil jsem katafa lk, který nám sloužil místo stolu, a posadil se na něj. Jednoho dne sem Rhanda prostě přestala chodit a po nějaké době také já. Často jsem si říkal, jaká z ní asi vyrostla žena. Napadlo mě, že jsem jí ne chal vzkaz v naší skrýši, pod uvolněnou dlaždicí. Zajímalo mě, jestli ho vůbec našla. Zvedl jsem kámen. Moje špinavá obálka tam stále ležela neroz pečetěná. Vyndal jsem, oklepal a rozpečetil ten složený list. Otevřel jsem ho a četl svůj vybledlý dětský škrabopis: Co se stalo, Rhando? Čekal jsem tě, ale nepřišla jsi. Pod tím, mnohem jem nější rukou, bylo připsáno: Už nebudu moct nikdy přijít, protože lidi říkají, že jsi démon nebo upír. Je mi to líto, protože jsi ten nejhezčí - 60 -
démon nebo upír, co znám. Tak tohle mě nikdy nenapadlo. Je to s po divem, jak může být člověk špatně pochopen. Nějakou dobu jsem tam seděl a vzpomínal na dětství. Tady jsem naučil Rhandu hrát si na ples kostlivců. Luskl jsem prsty a naše stará očarovaná hromádka u protější zdi zachřestila jako prohra bávané listí. Moje dětské zaříkadlo stále ještě působilo: kosti se po hnuly vpřed, složily do dvou lidských koster a začaly svůj pomalý, neohrabaný tanec. Kroužily jedna kolem druhé, jen stěží si udržujíce svůj tvar od padávaly z nich kousky a vláčely za sebou pavučiny; ty poztrácené — a nepodstatné — začaly poskakovat kolem nich. Když se dotkly, vydávaly jemné chrastivé zvuky. Zrychlil jsem jejich pohyb. Do dveří padl stín a uslyšel jsem smích. „Ať mě vezme hrom! Tobě stačí k životu jen hrobka. Tak takhle se teda tráví čas v Chaosu?“ „Luku!“ zvolal jsem, když vkročil dovnitř; kostry se zhroutily, jak jsem od nich odvrátil pozornost, do malých šedých a ježatých hromádek. „Kde se tu bereš?“ „Dalo by se říct, že prodávám hřbitovní pozemky,“ vysvětlil. „Nemáš zájem?“ Měl na sobě červenou košili a hnědé khaki kalhoty zastrčené do hnědých bot. Přes ramena mu splýval žlutohnědý plášť. Šklebil se. „Proč nesedíš na trůnu a nevládneš?“ Úsměv zmizel a na okamžik ho vystřídal výraz rozpaků, ale hned se vrátil. „No, potřeboval jsem trochu pauzu. A co ty? Brzo už bude po hřeb, že jo?“ Přisvědčil jsem. „Později,“ já na to. „Taky jsem chtěl trochu pauzu. Ale jak jsi se sem dostal?“ „Přímo za nosem,“ řekl. „Potřeboval jsem si s někým rozumně promluvit.“ „Teď vážně. Nikdo nevěděl, že budu tady. Nevěděl jsem to do poslední chvíle ani já sám. Já —“ Prošacoval jsem kapsy. „Nepropašoval jsi mi sem nějaký z těch modrých kamenů, že ne?“ - 61 -
„Ne, nic tak primitivního,“ odpověděl. „Myslím, že mám pro tebe jistou zprávu.“ Vstal jsem, přešel k němu a zkoumal jeho tvář. „Jsi v pořádku, Luku?“ „Jasně. Jsem oukej jako vždycky.“ „Vždyť je to ale nesmyslný risk, vydat se do takové blízkosti Dvorů. Zvlášť když jsi tu nikdy předtím nebyl. Jak se ti to vůbec po vedlo?“ „Víš, Dvory i já máme dlouhou historii, brachu. Dalo by se říct, že je mám v — krvi.“ Vyšel ze dveří a já za ním. Téměř automaticky jsme se začali procházet. „Nechápu, o čem to mluvíš,“ namítl jsem. „Dobrá, no tak, otec tu strávil nějaký čas, kdysi v dobách in trik,“ řekl. „A potkal tady mou matku.“ „To jsem nevěděl.“ „Nikdy to nevyšlo najevo. O rodině jsme zásadně nemluvili, vzpomínáš si?“ „Ano,“ řekl jsem, „a nikdo, koho jsem se ptal, nevěděl, odkud pochází Jasra. Ale od Dvorů… Je daleko od domova.“ „Ve skutečnosti ji naverbovali z blízkého Stínu,“ vysvětloval, „asi jako je tenhle.“ „Naverbovali?“ „Ano, pracovala po mnoho let jako služebná — myslím, že byla docela mladinká, když nastoupila — v rodu Helgramů.“ „Helgramů? To je rod mé matky!“ „Správně. Byla společnicí paní Dary. Tam se také naučila Umě ní.“ „Jasra se naučila kouzlům od mé matky? A v Helgramu potkala Branda? To by napovídalo, že Helgramové mají nějaké spojení s Brandovým spiknutím, s Černou cestou, s válkou —“ „ — a s tím, že si paní Dara vyhlédla tvého otce? Myslím, že ano.“ „Protože chtěla být zasvěcenkyní Vzoru, stejně jako…“ „Možná,“ řekl. „Nebyl jsem u toho.“ Sestupovali jsme štěrkovou cestou táhnoucí se k velké skupin ce hustého křoví, prošli kamenným lesem a přešli most přes pomalý - 62 -
černý potok, odrážející nejvyšší větve a jednobarevnou oblohu. V ob časných poryvech větru ševelilo pár zbloudilých listů. „Jak to, že jsi se o tom nikdy předtím nezmínil?“ zeptal jsem se. „Chtěl jsem, ale nebylo to nijak urgentní,“ řekl, „kdežto spousta jiných věcí byla.“ „To je pravda,“ já na to. „Vždycky, když se naše cesty zkříží, tak se události dají do pohybu. Ale teď — Chceš snad říct, že je ur gentní, abych se dozvěděl právě nyní zrovna tohle?“ „No, ne tak docela.“ Zastavil se. Usedl a opřel se o náhrobek. Jeho ruka jej uchopila, až mu klouby zbělely. Kámen se pod jeho prsty rozdrtil na prach a jako sníh se snesl k zemi. „Ne tak docela,“ opakoval. „Tohle byl můj nápad, prostě jsem jen chtěl, abys to věděl. Možná ti to někdy pomůže, možná ne. Takové už jsou informace. Nikdy nevíš.“ Se skřípavým praskotem se náhle odlomil vršek obláz ku. Luke si toho ani nepovšiml a jeho ruka pokračovala v drcení. Z kamene, který svíral, se drolily menší kousky. „Takže jsi celou tu cestu podnikl, abys mi řekl tohle?“ „Ne,“ odpověděl, když jsme se obrátili a vydali se zpět odkud jsme přišli. „Byl jsem vyslán, abych ti řekl něco jiného, a bylo zatra ceně těžké to hned nevybalit. Ale myslel jsem, že když ti nejdřív řeknu tohle, tak by mě neměl nechat na holičkách a měl by mě napá jet, dokud se k té zprávě nedostanu.“ Ozval se hlasitý praskot a kámen, který držel v ruce, se promě nil v písek, snesl se na zem a smísil s tím na cestě. „Ukaž mi ruku.“ Otřel si ji a napřáhl ke mně. Poblíž kořene ukazováčku se tře potal plamínek. Přejel přes něj kloubem a on zmizel. Zrychlil jsem chůzi a on spěchal za mnou. „Luku, víš co jseš?“ „Jako by bylo něco ve mně, ale nejsem to já, člověče. Je mi jako — nejsem v pořádku. Raději jsem ti to měl rychle říct, teď se bou budu muset hodit.“ „Ne. Počkej,“ řekl jsem a ještě zrychlil. Něco tmavého nám přelétlo nad hlavami, příliš rychle, než abych si všiml, co to je, a ztratilo se to mezi stromy. Udeřil nás náhlý poryv větru. „Ty víš, co se děje, Merle?“ zeptal se. - 63 -
„Myslím, že ano,“ řekl jsem, „a chci, abys dělal přesně, co ti řeknu, bez ohledu na to, jak divné se ti to bude zdát. Oukej?“ „Jasná věc. Kdybych nemohl věřit Pánovi Chaosu, tak potom už komu, co?“ Prodírali jsme se skupinou křoví. Moje mauzoleum bylo už před námi. „Víš, myslím, že je tu něco, co mám povinnost ti říci právě teď,“ řekl. „Teď ne, prosím tě.“ „Ale je to důležité.“ Dal jsem se do běhu. Začal také utíkat, aby mne neztratil. „Je to o tom, proč jsi právě teď a tady, u Dvoru.“ Natáhl jsem ruce dopředu, abych ztlumil náraz, až doběhnu ke zdi kamenné stav by. Vpadl jsem do dveří a řítil se dovnitř. Tři velké skoky a už jsem klečel v koutě, popadl starý pohár a otíral ho cípem košile. „Merle, co to k čertu děláš?“ zeptal se Luke, vcházeje za mnou. „Za chvilku ti to ukážu,“ řekl jsem mu a vytáhl svou dýku. Postavil jsem pohár na kámen, kde jsem předtím seděl, natáhl nad něj ruku a pomocí nože si otevřel zápěstí. Místo krve z řezu vy šlehl plamen. „Ne! Zatraceně!“ vykřikl jsem. Vsáhl jsem do hrotenu, určil správnou linii, našel fungující kanál ochlazujícího zaklínadla a použil ho na zranění. Plameny okamžitě uhasly a už to byla krev, co ze mne vycházelo. Avšak jak dopadala do poháru, opět se z ní začalo kouřit. S kletbami jsem rozší řil zaklínadlo také na to, aby i zde se udržela v kapalném stavu. „Ano, jsou to kouzla, Merle. Chytil jsi to ode mne,“ konsta toval Luke. Odložil jsem dýku a pravicí si masíroval ruku nad zraněním. Krev tekla rychleji. Hroten se chvěl. Pohlédl jsem na Luka. Tvář měl napjatou. Zapumpoval jsem paží. Pohár byl víc než z poloviny plný. „Řekl jsi, že mi důvěřuješ,“ připomenul jsem. „Bojím se, že ano,“ odpověděl. „Ze tří čtvrtin…“ „Budeš to muset vypít, Luku,“ řekl jsem. „Myslím to vážně.“
- 64 -
„Nějak jsem si myslel, že to tak asi skončí,“ řekl, „a nezní to jako úplně špatný nápad. Mám pocit, že zrovna potřebuju první po moc.“ Natáhl ruku, uchopil pohár a pozvedl ho k ústům. Přitlačil jsem na řez dlaň. Vítr hezky zesílil. „Až dopiješ, tak ho postav zpátky,“ řekl jsem. „Budeš potře bovat ještě víc.“ Slyšel jsem, jak polyká. „Pořád lepší než kulka od Jamesona,“ řekl potom. „Čím to asi bude.“ Postavil pohár zpátky na kamen. „Nicméně trochu slané,“ do dal. Sundal jsem ruku ze zraněni, podržel zápěstím nad pohárem a opět zapumpoval rukou. „Počkej, člověče. Ztratil jsi spoustu krve. Už jsem v pořádku. Jen mám trochu závrať, to je všechno. Víc nepotřebuju.“ „Ale potřebuješ,“ řekl jsem. „Věř mi. Kdysi jsem jí dal mnohem víc a druhý den jsem letěl na rande. To je v pořádku.“ Vítr venku přerostl do vichřice a kvílel všude okolo nás. „A řekneš mi, co se to děje?“ zeptal se. „Luku, jsi jen duch Vzoru,“ řekl jsem mu. „Co tím myslíš?“ „Vzor může zkopírovat kohokoli, kdo jím kdy prošel. A ty máš všechny odpovídající příznaky. Já je znám.“ „Hele, cítím se reálně. Vždyť jsem ani nebyl u amberského Vzoru. Prošel jsem jím v Tir-na Nog’thu.“ „Přirozeně, kontroluje totiž obě podoby stejně, pokud to jsou skutečné kopie. Vzpomínáš si na svou korunovaci v Kašfě?“ „Na korunovaci? Ne, k čertu! Chceš říct, že jsem se dostal na trůn?“ „Jo. Rinaldo První.“ „Proboha! To bude máma hrdá.“ „Určitě jo.“ „To je teda trapas, že existuju dvakrát. Vypadá to, že o tom le dacos víš. Jak to Vzor zvládne?“ „Taky netrváte příliš dlouho. Zdá se, že čím jste blíž samotné mu Vzoru, tím jste taky silnější. Musel spotřebovat spoustu energie, projektovat tě takhle daleko. Tady máš, vypij to.“ - 65 -
„Jasně.“ Hodil do sebe půlku poháru a postavil ho zpátky. „A co tahle nejdražší tělesná tekutina?“ zeptal se. „Zdá se, že krev Amberu má na duchy Vzoru podpůrný úči nek.“ „Tím chceš říct, že jsem něco jako upír?“ „Myslím, že to tak můžeš chápat, alespoň v úzce technickém smyslu.“ „Nevím, jestli se mi to líbí — zvláště ne s tou specializací.“ „Jistě to má své nevýhody. Ale jedno po druhém. Ještě než to začneme probírat, tak tě musíme stabilizovat.“ „Dobrá. Budeš mít vzorného posluchače.“ Zvenku se ozval zvuk kutálejících se kamenů, doprovázený ti chým cinkáním. Luke otočil hlavu. „Jsem si jist, že tohle nebyl vítr,“ konstatoval. „Vezmi si ještě poslední lok,“ řekl jsem, odstrčil pohár a sáhl pro svůj kapesník. „Pomůže ti to.“ Vyprázdnil ho, zatímco jsem si obvazoval zápěstí. Pak mi po mohl s uzlem. „Pojďme odtud,“ řekl jsem. „Vibrace začínají být neúnosné.“ „Už jsem v pořádku,“ opakoval, když se ve dveřích objevila postava. Světlo ji ozařovalo zezadu a její rysy byly ukryty ve tmě. „Nikam nepůjdeš, duchu Vzoru,“ zazněl velice povědomý hlas. Poručil jsem hrotenu, aby vyprodukoval tak asi stopadesátiwat tové světlo. Byl to Borel, cenící zuby v nepřátelském šklebu. „Zdá se, že máš až příliš dlouhou dýku, Odvozenče,“ řekl Lu kovi. „Mýlíš se, Borele,“ řekl jsem a pozvedl hroten. Náhle mezi nás vplul znak Logru. „Borel? Ten Mistr zbraní?“ otázal se Luke. „Nikdo jiný,“ odpověděl jsem. „Do prdele!“ řekl Luke.
- 66 -
Kapitola pátá Když jsem vyslal vpřed dvě smrtelné energie hrotenu, podoba Logru je vstřebala a neutralizovala. „Nezachránil jsem ho proto, abys ho dostal tak snadno,“ řekl jsem a právě tehdy nabylo vedle mne tvaru něco jako zpodobení Vzoru, ale ne přesně on sám. Znak Logru se přesunul k levé straně. Ta nová věc ať už to bylo cokoli — s ním držela krok, obě tiše prošly zdí. Téměř okamžitě ná sledovala hromová rána, která otřásla budovou. Dokonce i Borel, který právě sahal po zbrani, ustrnul v půlce pohybu a natáhl ruku, aby se opřel o zárubeň. A jak to udělal, objevila se za jeho zády jiná postava a oslovil ho známý hlas: „S dovolením. Bráníte mi projít.“ „Corwine!“ vykřikl jsem. „Otče!“ Borel otočil hlavu. „Corwin, amberský princ?“ otázal se. „Ovšem,“ zazněla odpověď, „i když se obávám, že jsem zatím neměl to potěšení.“ „Jsem Borel, kníže Hendrak, Mistr zbraní rodu Hendraků.“ „Hovoříte s příliš mnoha velkými písmeny, pane, ale jsem rád, že vás poznávám,“ řekl Corwin. „A teď, jestli dovolíte, bych rád prošel, abych mohl spatřit svého syna.“ Borel se otočil a jeho ruka sjela k meči. Vyrazil jsem vpřed, Luke rovněž. Za Borelem nastal nějaký pohyb — vypadalo to na kop vedený nepříjemně nízko. Přinutilo ho to vydechnout spoustu vzdu chu a zapotácet se vpřed. Pak na jeho šíji dopadla pěst a on padl. „Tak pojďte,“ zavolal Corwin a pokynul. „Myslím, že odtud ra ději vypadneme.“ Vyšli jsme s Lukem ven, překročivše ležícího Mistra zbraní rodu Hendraků. Krajina po levé straně zčernala, jako kdyby to byla spálená zem, a začalo slabě pršet. V dálce se pohybovaly nějaké další lidské postavy a mířily k nám. „Nevím, jestli síla, která mě dostala sem, nás bude schopná zase dostat pryč,“ řekl Corwin a rozhlédl se. „Může být zaneprázdně na něčím jiným.“ Uběhlo několik okamžiků, pak řekl: „Myslím, že jsem se nemýlil. Oukej, je to na tobě. Jak odtud zmizíme?“ - 67 -
„Tudy,“ řekl jsem mu, obrátil jsem se a dal se do běhu. Utíkali za mnou cestami, které mě sem přivedly. Ohlédl jsem se a spatřil, že nás pronásleduje šest temných postav. Mířil jsem k vrcholu, mezi pomníky, a nakonec jsem se dostal k místu za starou kamennou zdí. Za námi zazněly výkřiky. Nevšímal jsem si jich, přitiskl k sobě své společníky a zanotoval popěvek, ne příliš podařený, popisující situaci a mé přání. Nicméně kouzlo za účinkovalo a díky tomu, že jsme se ihned propadli do země, mne ho zený kámen minul. Objevili jsme se v magickém kruhu, vyrostli ze země jako hou by a já vedl v poklusu své společníky přes pole k písčité stráni. Když jsme do ní vstupovali, uslyšel jsem další výkřik. Vynořili jsme se z balvanu a sestoupili kamenitou cestou ke stromu ve tvaru šibenice. Zahnul jsem vlevo a dal se do běhu. „Počkej!“ zavolal Corwin. „Cítím to někde tam. Támhle!“ Seběhl z cesty doprava a rozběhl se k úpatí kopce. Luke a já jsme ho následovali. Zezadu se ozvaly zvuky, jak naši pronásledova telé začali vystupovat z kamene. Uviděl jsem, jak se vpředu mezi dvěma stromy něco blýská. Zdálo se, že k tomu můžeme. Když jsme doběhli blíž, staly se obrysy zřetelnějšími a já poznal, že to má podobu repliky Vzoru, kterou jsem spatřil předtím v mauzoleu. Otec, když se přiblížil, tak ani nezpomalil a vrhl se rovnou do té věci. A zmizel. Za námi se zase ozval křik. Jako další prošel svítící plochou Luke a já mu byl v patách. Běželi jsme nyní úzkým svítícím perleťovým tunelem a při po hledu zpět jsem uviděl, že se za mnou zavírá. „Nemůžou za námi,“ vykřikl Corwin. „Už se uzavřel.“ „Tak proč utíkáme?“ zeptal jsem se. „Ještě nejsme v bezpečí,“ odpověděl. „Pronikáme sférou Logru. Kdyby nás odhalil, dostali bychom se do pěkného průšvihu.“ Hnali jsme se tím podivným tunelem a já se zeptal: „To prchá me přes Stín?“ „Ano.“ „Tak potom, čím dál se dostaneme, tím by to mělo být lepší“ — Celá ta věc se zachvěla a já natáhl ruku, abych neupadl. „A jé,“ zašklebil se Luke. - 68 -
„No jo,“ souhlasil jsem, když se tunel začal rozpadat. Jako by něco rvalo velké kusy ze stěn a podlahy. Za nimi byla jen naprostá temnota. Pokračovali jsme vpřed a přeskakovali trhliny. Pak něco znovu udeřilo, bez jediného zvuku, a úplně zničilo celé úseky — okolo nás, za námi i před námi. Padali jsme. No, nebyl to přesně pád. Spíše jsme se vznášeli v mlžném pří šeří. Zdálo se, že pod námi nikde není pevná půda a ve všech ostat ních směrech že je to stejné. Byl to pocit volného pádu, jehož pohyb se nedal ničím poměřit. „Sakra!“ zaslechl jsem Corwina. Tkvěli jsme, padali, vznášeli se — vyberte si — nějakou dobu a pak jsem ho uslyšel zamumlat: „A scházelo už jen málo…“ „Něco je támhle,“ oznámil pojednou Luke a ukázal vpravo. Nejasně se tam jevil nějaký velký předmět. Pohroužil jsem mysl do hrotenu a soustředil ji tím směrem. Ať už šlo o cokoli, bylo to neživé, a tak jsem poručil hrotenu, aby nás k tomu donesl. Necítil jsem žádný pohyb, ale věc se zvětšovala, nabývala zná mých obrysů a pyšnila se svou rudou kapotou. Když začala být zře telná i zadní křídla, definitivně jsem ho poznal. „Vypadá to jako tvoje stará Polly Jacksonová,“ poznamenal Luke. „Dokonce má na sobě i sníh.“ Ano, byl to můj červenobílý Chevy ‘57, ke kterému jsme se tady v Očistci přibližovali. „Je to jen konstrukt. Vytáhlo mi to vzpomínku na něj,“ řekl jsem jim. „Možná proto, že je tak živá. Často jsem si ho prohlížel. Ale vyjímá se tu velice případně.“ Sáhl jsem po klice, uchopil ji a stiskl knoflík zámku. Pochopi telně nebyl zamčený. Ostatní přistáli na jiných místech a sunuli se na druhou stranu. Otevřel jsem dveře, vklouzl za volant a zase je při bouchl. Luke a Corwin nastoupili vzápětí. Klíčky visely v za palování, přesně jak jsem čekal. Když se oba uvelebili, zkusil jsem nastartovat. Motor ihned na skočil. Zíral jsem skrz čelní sklo do nicoty. Rozsvítil jsem světla, pranic to nepomohlo. „Co teď?“ zeptal se Luke.
- 69 -
Zařadil jsem jedničku, uvolnil ruční brzdu a pustil spojku. Když jsem přidal plyn, zdálo se, že se kola otáčejí. Za několik okamžiků jsem přeřadil na dvojku. O chvíli později na trojku. Měl jsem slabounký pocit pohybu, nebo to byla jen sugesce? Přidal jsem víc plynu. Mlha před námi trochu zřídla, i když to klidně mohl být prostě jen zrakový klam. Neměl jsem vůbec dojem, že by vůz poslouchal řízení. Sešlápl jsem ještě více plyn. Luke se najednou natáhl a zapnul rádio. „ — velice riskantní jízdní podmínky,“ ozval se hlasatel. „Tak že dodržujte co nejnižší rychlost.“ Ihned následoval Wynston Marsa lis hrající „Karavanu“. Chápaje to jako osobní poselství, ubral jsem plyn. Vyvolalo to neomylný pocit slabého pohybu, asi tak, jako kdybychom jeli po le dě. Dojem jízdy vpřed neustával a v dálce se jasnilo. Také to vypa dalo, že jsme získali trochu na váze a zabořili se hlouběji do sedadel. Chvíli nato se stal pocit reálné země pod vozem určitější. Napadlo mě, co by se stalo, kdybych otočil prudce volantem. Raději jsem to však nezkusil. Zvuk pneumatik dostal chrupající zvuk. Po obou stranách se objevily nezřetelné obrysy, umocňující, jak jsme je míjeli, pocit po hybu a směru naší jízdy. Daleko vpředu se již zřetelně jasnilo. Ještě více jsem zpomalil, protože se mi zdálo, že už mám co dělat se skutečnou silnicí za velice špatné viditelnosti. Krátce nato už začaly mít reflektory nějaký efekt, když ozářily několik míjených tvarů a daly jim na okamžik vzhled stromů, náspů, skupin keřů a skal. Nicméně zpětné zrcátko dál ukazovalo nicotu. „Jako za starejch časů,“ řekl Luke. „Jedem ve špatným počasí pro pizzu.“ „Jo,“ přitakal jsem. „Doufám, že moje druhý já dá otevřít v Kašfě pizzerii. Jedna by tam bodla, co říkáš?“ „Zajedu tam a omrknu to.“ „Mimochodem, kdy asi myslíš, že z téhle záležitosti vypadnu?“ „To nevím, Luku.“ „Víš, nemůžu pořád pít tvou krev. A co mé druhé já?“ „Myslím, že bych ti mohl nabídnout práci, která by ten problém vyřešila,“ řekl mu Corwin. „Alespoň dočasně.“ - 70 -
Stromy už byly skutečně stromy, mlha skutečně mlhou — ply noucí kolem nás. Na čelním skle se začaly usazovat kapky. „Co tím chcete říct?“ zeptal se Luke. „Za okamžik.“ Mlha se protrhala a uviděli jsme reálnou krajinu. Náhle jsem si uvědomil, že nejedu po skutečné silnici, ale spíše po sníženém pruhu hlíny. Ještě víc jsem zpomalil, abych se tomu přizpůsobil. Ztratil se velký kus mlhy nebo byl odvát větrem a odhalil příto mnost ohromného stromu. Rovněž velký úsek krajiny, která jako by zářila. Měl jsem pocit, že tu krajinu poznávám… „To je přece místo v tvém Vzoru, že?“ zeptal jsem se, když se naše cesta ještě rozšířila a viditelnost zlepšila. „Jednou mě sem za vedla Fiona.“ „Ano,“ odpověděl Corwin. „A ta replika — viděl jsem ji tam na hřbitově, když se postavila znaku Logru — tatáž, co nás zavedla do tunelu.“ „Ano.“ „Takže —je také inteligentní. Tak jako amberský Vzor a jako Logrus —“ „Máš pravdu. Zaparkuj tam v tom dolíku u stromu.“ Otočil jsem volantem a zamířil k místu, které mi označil. Sice se ještě všude vznášela mlha, ale nikde již nebyla ani zdaleka tak hustá a všepohlcující jako na cestě, kterou jsme projeli. Podle odstínu mlhy mohl být soumrak, ale záře z toho excentrického Vzoru oza řovala naši mísovitou prohlubeň jasněji než denní světlo. Jak jsme vystupovali, řekl Corwin Lukovi: „Duchové Vzoru nevydrží příliš dlouho.“ „To jsem pochopil,“ odpověděl Luke. „Neznáte náhodou něja ký trik pro někoho v mém postavení?“ „Znám je všechny, hochu. Řekl bych, že se bez nich neobejdu.“ „Co?“ „Otče…?“ řekl jsem. „To chceš říct, že…“ „Ano,“ odpověděl. „Nevím, kde může být můj originál.“ „A jsi to ty, koho jsem přednedávnem potkal? A taky ten, kdo byl nedávno v Amberu?“ „Ano.“ „No, — dobrá. Ale přesto nevypadáš úplně stejně jako ti ostat ní, se kterými jsem se setkal.“ - 71 -
Natáhl ruku a poklepal mne po rameni. „Taky že ne,“ řekl a po hlédl ke Vzoru. „Vytvořil jsem tuhle věc,“ pokračoval po chvíli, „a jsem jediný, kdo skrze ni prošel. Proto jsem taky jediný duch, kte rého dokáže vyvolat. A díky tomu mi věnuje víc pozornosti, než je běžné. Dokážeme svým způsobem komunikovat a zdá se, že mi po skytuje dost energie, abych byl stabilní — už po dlouhou dobu. Máme své plány a náš vztah je skoro symbiotický. Myslím, že ti z amberského Vzoru a z Logru mají víc efemérní podstatu.“ „To je i moje zkušenost,“ řekl jsem. „Všichni kromě toho ducha, kterému jsi pomohl, za což jsem ti vděčný. Je teď pod mou ochranou na tak dlouho jak jen bude chtít.“ Pustil mé rameno. „Ještě jsi mě náležitě nepředstavil svému příteli,“ poznamenal. „Promiň. Omlouvám se,“ řekl jsem. „Luku, rád bych ti před stavil svého otce, Corwina z Amberu. Otče, Luke je nyní znám jako Rinaldo, je to syn tvého bratra Branda.“ Corwinovy oči se na okamžik rozšířily a pak hned zúžily, když napřáhl ruku a zkoumal Lukovu tvář. „Rád poznávám jak synova přítele, tak i svého příbuzného,“ ře kl. „Rovněž mě těší, pane.“ „Říkal jsem si, čím to je, že mi připadáš tak povědomý.“ „Rodinná podoba je stále nezřetelnější, jestli myslíš tohle. Možná tady dokonce končí.“ Otec se zasmál. „Kde jste se vy dva setkali?“ „Na škole,“ řekl jsem. „V Berkeley.“ „Kde jinde se dva z nás mohou taky potkat? Pochopitelně, že ne v Amberu,“ řekl a otočil se ke Vzoru. „Ještě mi to všechno budete muset vyprávět. Ale teď pojďte se mnou. Teď zase budu představovat já.“ Zamířil k zářícímu obrazci a my šli za ním, okolo nás ještě za mířilo pár cárů mlhy. Kromě dutého zvuku našich kroků vládlo na prosté ticho. Když jsme došli k okraji Vzoru, zastavili jsme se a prohlíželi si ho. Byl nádherný, ale příliš velký na to, aby se dal obsáhnout jedi ným pohledem; vyzařovala z něj tepající síla. - 72 -
„Ahoj,“ řekl Corwin. „Chci tě seznámit se svým synem a synovcem, Merlinem a Rinaldem, — i když si myslím, že jsi se s Merlinem již setkal. Rinaldo má problém.“ Následovalo dlouhé ti cho. Pak řekl: „Ano, máš pravdu,“ a po chvíli: „Vážně si to myslíš? Oukej. Dobrá. Řeknu jim to.“ Napřímil se, ušklíbl a poodešel pár kroků od Vzoru. Pak natáhl race a oba nás objal kolem ramen. „Takže,“ řekl. „Dostal jsem cosi jako odpověď. Ale znamená to, že budeme všichni tři muset z různých důvodů projít tímto Vzo rem.“ „Jsem pro každou špatnost,“ řekl Luke. „Ale proč?“ „Chce tě adoptovat,“ řekl Corwin, „a udržovat tak jako mě. Avšak má to háček. Blíží se čas, kdy bude chtít být neustále střežen. Můžeme se střídat.“ „To není tak hrozné,“ souhlasil Luke. „Je to klidné místo. A já se opravdu nechci vrátit do Kašfy a pokusit se svrhnout sám sebe.“ „Tak platí. Půjdu první, chyť se mě za rameno, pro případ, že by se náhodou objevily nějaké silné vibrace. Merline, jdi poslední a zůstaň z téhož důvodu v kontaktu s Lukem. Dobře?“ „Jasné,“ řekl jsem. „Jdeme na to.“ Pustil nás a přešel k místu, kde začínala kresba. Šli jsme za ním, a když udělal první krok, Luke se ho chytil za rameno. Brzy jsme byli všichni uvnitř Vzoru a sváděli známý boj. I když začaly lé tat jiskry, zdálo se vše o něco snadnější, než jsem si pamatoval z ji ných průchodů Vzoru v minulosti, možná proto, že nás někdo vedl. Když jsme zahnuli a probojovávali se prvním záhybem, naplni ly mou mysl vize ulic, lemovaných prastarými ořešáky. Pak jiskření kolem nás zhoustlo a já cítil, jak do mne vstupují síly Vzoru, proni kají mnou, mým tělem i myslí. Vytanuly mi školní dny, vzpomínal jsem na své největší úspěchy na atletické dráze. Odpor postupně rostl a my se do něj opřeli. Jen pohyb nohou stál velké úsilí a zjistil jsem — jak, to nevím, — že úsilí je důležitější než pohyb sám. Jak proud procházel mým tělem, cítil jsem, že mi vstávají vlasy na hlavě. Ale stále to nemělo tu k zešílení dohánějící intenzitu Logru, když jsem ho tehdy zdolával, ani ten nepřátelský pocit, jenž čišel z amberského Vzoru. Bylo to, jako bych překonával vnitřek mysli někoho, kdo mi není nijak nepříznivě nakloněn. Takový pocit jsem měl — téměř po vzbuzující, — když jsem se probojovával do zatáčky a prováděl ob - 73 -
rat. Odpor byl sice stejně silný a jiskry sršely stejně vysoko jako u toho druhého, ale nějak jsem věděl, že tento Vzor mě přijímá jinak. Prodírali jsme se přímými liniemi. Zabočili jsme a bojovali… Projít druhým ohybem představovalo zdlouhavé cvičení ve vytrvalosti a vůli. Naše cesta pak byla na chvíli snadnější a přišly mě strašit i těšit vize z celého mého života. Vpřed. Raz, dva… Tři. Cítil jsem, že kdybych byl schopen udělat deset dalších kroků, měl bych šanci uspět. Čtyři… Pokrýval mne pot. Pět. Odpor byl hrozný. Vyvinul jsem úsilí jako při běhu na sto metrů, jen abych postoupil o jediný krok. Plíce se namáhaly jako měchy. Šest. Jiskry mi dosáhly až k tváři, pronikaly mýma očima, ce lého mne pohltily. Měl jsem pocit, jako bych se změnil v modrý pla men, který si nějak musí propálit cestu kvádrem mramoru. Hořel jsem a hořel a kámen zůstával beze změny. Mohl jsem tak strávit celou věčnost. Možná to tak i bylo. Sedm. A vize zmizely. Veškerá paměť byla pryč. Dokonce i mé vědomí sebe sama zmizelo bůhví kam. Byl jsem obnažen až na bytost, skládající se z čiré vůle. Byl jsem jen čin, čin náporu proti odporu. Osm… Necítil jsem své tělo. Čas se stal nesrozumitelným pojmem. Úsilí teď přestalo být úsilím, ale stalo se druhem elementárního pohybu, před nímž se lámaly všechny ledovce. Devět. Nyní jsem byl jen pohyb — nekonečně malý, konstantní… Deset. Dostavila se úleva. V centrální části to bude zase obtížné, ale věděl jsem, že zbytek cesty bude už antikli max. Něco jako pomalá hluboká hudba mnou prochvívalo, když jsem se plahočil vpřed, zahýbal a opět plahočil dál. Doprovázela mne ce lým posledním záhybem, a jak jsem překonal polovinu tohoto po sledního úseku, stala se něčím podobným „Karavaně“. A tak jsme stáli v centru, dlouhou dobu beze slova, a těžce od dychovali. Co jsem tím vším přesně dosáhl, mi zatím zůstalo utajeno. Nicméně jsem měl pocit, že nyní znám lépe svého otce. Přes Vzor a celé údolí se stále vznášely pásy mlhy. „Cítím se — silnější,“ oznámil Luke o něco později. „Ano, po mohu ti tohle místo hlídat. Vypadá to na dobrý způsob, jak strávit ně jaký čas.“ „Mimochodem, Luku, co to bylo za zprávu, kterou jsi pro mne měl?“ zeptal jsem se. „Aha, chtěl jsem ti říct, abys odešel ze Dvorů,“ odpověděl, „protože je to tam nebezpečné.“ - 74 -
„O těch nebezpečích už vím,“ řekl jsem. „Ale pořád je něco, co tam musím udělat.“ Ušklíbl se. „Dobrá, bylo to jen tohle,“ řekl. „Ostatně, teď není bezpečno nikde.“ „Tady už nebudou žádné problémy,“ řekl Corwin. „Žádná ze Sil přesně neví, jak by se tomuhle místu přiblížila nebo co by s ním měla udělat. Je příliš silný na to, aby ho amberský Vzor vstřebal, a Logrus neví, jak by ho zničil.“ „Tak to vypadá, že tady nebude moc práce.“ „I když později pravděpodobně přijde čas, kdy se pokusí proti němu zasáhnout.“ „Do té doby budeme čekat a stát na stráži. Dobrá. A až něco vypukne, tak co to může být?“ „Nejspíše duchové — jako jsme my, — kteří se budou snažit poznat o něm víc, otestovat ho. Umíš zacházet s tím mečem?“ „Při vší skromnosti, ano. A jestli to nebude stačit, tak jsem také studoval Umění.“ „Ocel bude stačit, i když z nich poteče oheň — místo krve. Jestli budeš chtít odtud, můžeš použít transport pomocí Vzoru. Za okamžik přijdu za tebou a ukážu ti, kde je skladiště zbraní a ostatních zásob. Rád bych podnikl menší výlet a nechal tě tu chvíli hlídat.“ „Jasná věc,“ řekl Luke. „A co ty, Merle?“ „Musím se vrátit ke Dvorům. Jsem domluvený na oběd s matkou a pak bude Swayvillův pohřeb.“ „Možná tě nedokáže poslat celou cestu až ke Dvorům,“ řekl Corwin. „Je to až příliš blízko Logru. Ale až budeš dost daleko, tak s tím můžeš něco podniknout sám. Jak se má Dara?“ „Je to už dlouho, co jsem ji viděl déle než jen pár okamžiků,“ já na to. „Pořád je panovačná, arogantní a přehnaně starostlivá, když se jedná o mě. Také mám dojem, že by mohla být zapletená do poli tických intrik, stejně jako do užších vztahů mezi Dvory a Amberem.“ Luke na okamžik zavřel oči a zmizel. Krátce nato jsem ho spat řil u Polly Jacksonové. Otevřel dveře, posadil se na sedadlo spolujezdce, předklonil se a něco tam kutil. O chvilku později jsem na tu vzdálenost uslyšel hudbu z rádia. „To je jí podobné,“ řekl Corwin. „Nikdy jsem jí nerozuměl, však víš. Přišla za mnou odnikud, ve zvláštním období mého života, obelhala mě, stali se z nás milenci, na Amberu prošla Vzorem a pak - 75 -
se ztratila. Bylo to jako nějaký bizarní sen. Je jasné, že mě zneužila. Léta jsem si myslel, že jen proto, aby získala informace o Vzoru a přístup k němu. Ale měl jsem teď spoustu času na přemýšlení a už si nejsem jist jestli se jednalo o ten pravý důvod.“ „Vážně?“ řekl jsem. „A co tedy?“ „Ty,“ odpověděl. „Stále víc si myslím, že ve skutečnosti chtěla počít syna nebo dceru z Amberu.“ Cítil jsem, jak ve mně narůstá chlad. Mohlo by být důvodem pro mou samotnou existenci něco tak prokalkulovaného? To tu vůbec nebyl žádný cit? Byl jsem záměrně počat, abych posloužil nějakému speciálnímu účelu? Vůbec se mi to nelíbilo. Cítil jsem se asi jako Cyklický fantom, pečlivě zkonstruovaný produkt mé imaginace a in telektu, vytvořený k testování zobrazených idejí, se kterými může přijít pouze Ambeřan. A přesto mi říkal „otče“. Skutečně to vypadalo, že mu na mně záleží. Zvláštní, jak jsem k němu začal cítit iracionální náklonnost. Nebylo to snad částečně proto, že jsme si byli daleko více podobni, než jsem skutečně tušil? „Proč?“ zeptal jsem se. „Proč by pro ni mělo být tak důležité, abych se narodil?“ „Jediné, co si pamatuji, jsou její poslední slova, když prošla Vzorem a proměňovala se v démona. „Amber, řekla, — bude zničen. A pak zmizela.“ Nekontrolovaně jsem se roztřásl. Perspektivy byly tak zne pokojující, že se mi chtělo brečet, spát nebo se opít. Cokoliv, jen se toho alespoň na chvíli zbavit. „Myslíš, že má existence by mohla být částí dlouhodobého plánu na zničení Amberu?“ zeptal jsem se. „Možná,“ zauvažoval. „Můžu se ovšem mýlit, hochu. Můžu být úplně vedle, a jestli je to tak, pak se ti za to všechno, co jsem řekl, moc omlouvám. Ale na druhé straně by zase bylo velkou chy bou nepovědět ti o téhle možnosti.“ Masíroval jsem si skráně, čelo, oči. „Co bych měl dělat?“ zeptal jsem se po chvíli. „Nechci napo máhat zničení Amberu.“ Na chvíli mě přitiskl na svou hruď a řekl: „Bez ohledu na to, co jsi, a bez ohledu na to, co se ti přihodilo, určitě budeš mít dřív či poz ději určitou možnost volby. Jsi něco víc, než jen součet svých částí, Merline. Ať už do tvého narození a života až do současnosti za - 76 -
sahovalo cokoliv, máš přece vlastní oči, mozek a systém hodnot. Nenech se od nikoho tahat za nos, ani ode mne ne. A až přijde čas, jestli vůbec přijde, tak si buď zatraceně jistý, že se rozhoduješ sám za sebe. Pak všechno, co se dělo předtím, ztratí smysl.“ Jeho slova, i když nutně jen obecná, mě vrátila z místa v duši, kde jsem se ztratil, zpátky na zem. „Díky,“ řekl jsem. Přikývl. Pak řekl: „Přestože tvůj první impuls by mohl být vše mu tomu se vzepřít, tak bych ti to neradil. Nevedlo by to k ničemu ji nému, než že bys jí prozradil své podezření. Bylo by moudřejší se hrát mnohem opatrnější hru a pokusit se něco zjistit.“ Ušklíbl jsem se. „Pochopitelně máš pravdu,“ řekl jsem. „Přišel jsi za mnou, nejen abys mi pomohl utéct, ale především abys mi řekl právě tohle, je to tak?“ Usmál se. „Já jen mám starost o důležité věci,“ řekl. „Na shledanou.“ A byl pryč. Pak jsem ho náhle zahlédl poblíž vozu, jak rozmlouvá s Lu kem. Viděl jsem, jak mu ukazoval, kde jsou sklady. Napadlo mě, ko lik je asi u Dvorů hodin. Oba mi zamávali. Pak si Corwin s Lukem potřásli rukama, otočili se a odkráčeli do mlhy. Slyšel jsem rádio, jak hraje Lily Marlén. Koncentroval jsem svou mysl na to, aby mne Vzor přenesl do Sawallu. Následoval okamžik vířící temnoty. Když zmizel, pořád jsem stál u centra Vzoru. Zkusil jsem to znovu, tentokrát se Suhuy ovým palácem. Opět mou jízdenku odmítl. „Jak blízko bys mě tam mohl poslat?“ zeptal jsem se nakonec. Další vír, ale tentokrát zářivý. Ocitl jsem se na vysokém bě lostném útesu pod černou oblohou, nad černým mořem. Dvě polokoule bledého plamene doplňovaly mou pozici. Dobrá, to bych mohl zvládnout. Byl jsem u Brány ohně u pře stupní stanice do Stínu, poblíž Dvorů. Obrátil jsem se k moři a počí tal. Když jsem určil čtrnáctou vlnící se věž zleva, vykročil jsem k ní. Vynořil jsem se před zřícenou věží pod růžovou oblohou. Obe šel jsem ji a byl přenesen do křišťálové jeskyně s protékající zelenou řekou. Vydal jsem se podél ní, dokud jsem nenašel nášlapné kameny, které mě přemístily na cestu vedoucí podzimním lesem. Šel jsem po - 77 -
ní skoro míli, než jsem ucítil přítomnost cesty začínající u úpatí stro mu. Ta mě zanesla na horský sráz, odkud to byly k matce už jen tři cesty a dva průchody. Podle barvy oblohy mi už nezbyl čas na to, vzít si jiné šaty. Zastavil jsem se poblíž křižovatky, abych ze sebe alespoň setřel prach, upravil si oděv a učesal vlasy. Říkal jsem si, — když už se věci takhle vyvinuly, — kdybych se pokusil kontaktovat Luka pomo cí jeho trumfu, kdo by se mi asi ozval — sám Luke, jeho duch, nebo oba dva? Mohou vůbec duchové přijímat výzvy trumfu? Také jsem se přistihl, že přemýšlím, co se děje na Amberu. A vzpomínal jsem na Corala a Naydu… K čertu. Chtěl jsem být dočista někde jinde. Chtěl jsem být daleko od tud. Varování Vzoru prostřednictvím Luka nalezlo úrodnou půdu. Corwin mi dal tolik látky k přemýšlení, že jsem ještě neměl čas si všechno náležitě utřídit. Nechtěl jsem být zatažen do ničeho tady u Dvorů. A nelíbily se mi veškeré záležitosti související s mou matkou. Nechtělo se mi na pohřeb. A také jsem se cítil dost neinformovaný. Řekli byste, že pokud od vás někdo něco chce — něco velice důleži tého, — tak by si alespoň měl udělat čas, aby vám objasnil situaci a požádal vás o spolupráci. Když to je navíc příbuzný, tak je velká pravděpodobnost, že do toho půjdu s ním. Ale získat mě pro spolu práci se jim zdálo daleko méně košer než sebevětší podraz, zaměřený na kontrolu mých činů. Chtěl jsem být co nejdále od všech, kdo mě chtěli kontrolovat, stejně tak jako od her, které hráli. Mohl jsem se otočit a zamířit zpátky do Stínu a pravděpodobně se tam dočista ztratit. Mohl jsem se vydat zpět na Amber, říci Randomovi všechno, co vím, i to, co si jen domýšlím, a on by mě před Dvory ochránil. Mohl jsem se vrátit na stínovou Zemi, získat novou identitu a opět pracovat v počítačích… Pak bych se ovšem nikdy nedozvěděl, co se bude dít a co se dělo předtím. Jako třeba, kde je doopravdy můj otec. Byl jsem ho schopen dosáhnout ze Dvorů, nikdy odnikud jinud. V tomto smyslu byl nablízku. A nebyl tady nikdo jiný, kdo by mu mohl pomoci. A tak jsem vykročil vpřed a zahnul doprava. Na cestu k rudnoucí obloze. Budu tam včas. A tak jsem se opět ocitl v Sawallu. Vystoupil jsem ze žlutočer veného obrazu hvězdného výbuchu, namalovaného vysoko na hra - 78 -
dební zdi u hlavní brány, sestoupil po Neviditelném schodišti a dlou ze hleděl dolů do velké centrální propasti s výhledem na černý vír za Okrajem. Když jsem se odvrátil a sáhl po mědí pobitých dveřích, ve doucích do Bludiště Umění, zahlédl jsem padající hvězdu, propalují cí si svou dráhu purpurovou oblohou. Uvnitř jsem si vzpomněl, že jsem tu jako dítě mnohokrát za bloudil. Rod Sawallu sbíral umění celé generace a jeho sbírky byly již tak nesmírně rozsáhlé, že i samotným bludištěm procházelo něko lik vlakových tratí, které vedly po ohromné spirále skrz tunely na sta ré nádraží, kde se napojovaly jedna na druhou. Jednou jsem se tu ztratil dokonce na několik dní a nakonec mě našli plačícího před uměleckým objektem, tvořeným skupinou modrých bot, přibitých k tabuli. A teď jsem tudy procházel jen zvolna a díval se na staré mon strózity a také na několik novějších. Byly tu ovšem sem tam až ne skutečně krásné věci, jako například obrovská váza, která vypadala jako vytesaná z jediného kusu ohnivého opálu, nebo sada podivně potažených tabulek z nějakého vzdáleného Stínu, na jejich význam a funkci si už nikdo z rodiny určitě nevzpomínal. Musel jsem se vrátit a ještě jednou si obojí prohlédnout, spíše než jen proběhnout galerií, zvláště ty destičky se mi velice líbily. Broukal jsem si pradávnou melodii, kterou mě naučil Gryll, a přešel k ohnivé váze a prohlížel ji. Zdálo se mi, že slyším slabounký škrábavý zvuk, ale když jsem se podíval na obě strany průchodu, nikdo nebyl v dohledu. Téměř smyslné křivky vázy přímo vybízely k doteku. Vzpomněl jsem si na všechny ty případy, kdy mi bylo v dět ství zakázáno to udělat. Pomalu jsem natáhl levou ruku a položil ji na ni. Byla teplejší, než jsem myslel. Přejel jsem po jejím povrchu. Bylo to jako zmrzlý plamen. „Ahoj,“ zamumlal jsem, vzpomínaje na naše společné dobro družství. „Je to už dávno…“ „Merlin?“ ozval se tenký hlásek. Okamžitě jsem ucukl. Bylo to, jako by promluvila váza. „Ano,“ řekl jsem vzápětí. „Ano.“ Opět ten škrábavý zvuk a nad plamenem se v krémovém otvoru mihnul maličký stín. „Sss,“ řekl stín a protáhl se. „Glait?“ zeptal jsem se. „Jssem to já.“ - 79 -
„To není možné. Musíš být mrtvá už celá léta.“ „Ne mrtvá. Sspící.“ „Neviděl jsem tě od té doby, co jsem byl kluk. Byla jsi zraněná. Zmizela jsi. Myslel jsem, že jsi mrtvá.“ „Sspala jssem. Sspala jssem a léčila sse. Sspala jssem, abych ssi nepamatovala. Sspala jssem, abych sse znovu narodila.“ Napřáhl jsem ruku. Drsná hadí hlava se zvedla, natáhla, do padla na mé zápěstí, zapátrala a ovinula se kolem něj. „Jistě si najdeš pěkné místo ke spánku.“ „Věděla jssem, že ten džbán máš rád, a když budu čekat dosst dlouho, tak že zasse přijdešš a zasstavíš sse u něj. A já to poznám a povsstanu ve ssvé sslávě a přivítám tě. Ty můj, jak jssi vyrosstl!“ Vypadáš úplně stejně. Možná jen trochu hubenější…“ Jemně jsem ji poškrábal na hlavě. „Je dobré vědět, že jsi stále s námi, jako nějaký dobrý rodinný duch. Ty a Gryll a Kergma jste udělali mé dětství daleko lepší, než mohlo být.“ Zvedla vysoko hlavu a dotkla se jazykem mé tváře. „Jak zahří vá mou sstudenou krev, znovu sse ss tebou vidět, drahý hochu. Cesstoval jssi daleko?“ „Ano. Velice.“ „Jednou v noci, až ssníme myšš, lehneme ssi ke krbu. Ohřeješš mi talíř ss mlékem a povíš mi o ssvých příhodách od té chvíle, kdy jssi mě nechal v domě Ssawallů. A sseženeme nějaké morkové kossti pro Grylla, jesstli je ješště naživu.“ „Zdá se, že teď slouží strýci Suhuyovi. A co Kergma?“ „Nevím. Je to sstrašně dávno.“ Přitiskl jsem ji k sobě, abych ji zahřál. „Děkuji ti, že jsi na mě čekala ve svém velkém spánku abys mě přivítala —“ „Je v tom víc než jen přátelsství, víšš.“ „Víc? A co, Glait? Co je to?“ „Chtěla jssem ti něco ukázat. Jdi tímto ssměrem.“ Pokynula hlavou. Vydal jsem se tam — cestou, kterou jsem stejně chtěl jít, kde se koridory rozšiřovaly. Cítil jsem na ruce její vibrace a vnímal sotva slyšitelné předení, které občas vydávala. Náhle strnula a hlava vystřelila do výšky, lehce se komíhajíc. - 80 -
„Co se děje?“ zeptal jsem se. „Myšš,“ řekla. „Někde tady je myšš. Mussím na lov — až ti to ukážu — tu věc. Ssnídaně…“ „Jestli se chceš nejdřív najíst, tak počkám.“ „Ne, Merline. Nessmíšš sse zpozdit, ať už tě ssem přivedlo cokoliv. Něco je ve vzduchu. Později — hosstina — neuniknešš…“ Vešli jsme do široké, vysoké a denním světlem zalité sekce galerie. Čtyři velké kovové sochy — převážně z bronzu a mědi — se tyčily okolo nás v asymetrickém rozestavení. „Sstále dál,“ řekla Glait. „Tady to není.“ Na nejbližším rohu jsem zabočil vpravo a pokračoval vpřed. Zanedlouho jsme došli k dalšímu exponátu — tenhle připomínal kovový les. „Teď zasstav. Zasstav sse, můj drahý ssynu démonů.“ Zůstal jsem stát a prohlížel si stromy, světlé, temné, zářící, matné. Železo, hlína, mosaz, bylo to maximálně působivé. Také je den z objektů, které tu nebyly, když jsem tudy před několika roky šel. Pochopitelně na tom nebylo nic divného. I v ostatních částech, který mi jsem procházel, byly vždy nějaké změny. „Teď. Tady. Obrať, sse. Vrať, sse.“ Vstoupil jsem do lesa. „Napravo. Ten vyssoký.“ Zastavil jsem se před pokrouceným kmenem nejvyššího stromu po mé pravici. „Tenhle?“ „Ssprávně. Vylez — vzhůru — prossím.“ „Myslíš tím, abych vylezl nahoru?“ „Ssprávně.“ „Dobrá.“ Na umělých stromech bylo příjemné — nebo přinej menším na tomto umělém stromu, — že se kroutil, zalamoval a točil tak, že poskytoval lepší oporu pro ruce, než se na první pohled zdálo. Zachytil jsem se, vytáhl vzhůru, našel opory pro nohy, opět se vytáhl a přitiskl. „Výš. A ještě výš.“ Když jsem byl asi deset metrů nad zemí, zastavil jsem se. „A co mám dělat teď, když už jsem tady?“ zeptal jsem se. „Lez ješště výšš.“ „Cože?“ „Dozvíš sse. Poznáš ssám.“ - 81 -
Vylezl jsem ještě asi o stopu výš a pak jsem to ucítil. Nebyl to ani tak pocit mravenčení, jako spíše tlaku. Kdyby to bylo něco ris kantního, tak bych cítil jen mravenčení. „Je tu tajná cesta,“ řekl jsem. „Ssprávné. Byla jssem obtočená kolem větve modrého sstro mu, když ji Misstr Sstínů otevřel. Pak ho hned ussmrtili.“ „Pak tedy musí vést k něčemu nesmírně důležitému.“ „To ssi mysslím i já. Ale nejssem dobrá v ússudcích — o lidsských záležitosstech.“ „Byla jsi tam?“ „Ano.“ „Je to tedy bezpečné?“ „Ano.“ „Tak dobrá.“ Vylezl jsem výše a vzpíral se síle brány, dokud jsem neměl obě nohy na stejné úrovni. Pak jsem se uvolnil a nechal ji, ať mne zanese dovnitř. Pro případ, že povrch nebude rovný, jsem také roztáhl ruce. Ale byl. Podlaha byla nádherně vykládána v černé, stříbrné, šedé a bílé. Vpravo to byl geometrický vzor, vlevo zobrazení Propasti Chao su. Nicméně mé oči tam hleděly jen pár okamžiků. „Panebože,“ řekl jsem. „Měla jsem pravdu? Je to důležité?“ řekla Glait. „Je to důležité,“ odpověděl jsem.
- 82 -
Kapitola šestá Všude v kapli byly svíce, mnohé z nich tak vysoké jako já a skoro i tak silné. Některé byly stříbrné, jiné šedé, pár bílých a několik černých. Byly umístěny v rozličné výšce; v uměleckých sestavách na lavicích, římsách, průsečících vzorů na podlaze. Nicméně neposky tovaly hlavní zdroj světla. To dopadalo zepředu a nejprve jsem si myslel, že je to denní světlo. Ale když jsem se podíval vzhůru abych zjistil výšku zdí, uviděl jsem, že světlo vychází z veliké modrobílé koule, umístěné za mříží z temného kovu. Popošel jsem vpřed. Plamen nejbližší svíce zablikal. Stál jsem před kamenným oltářem, který vyplňoval výklenek. Před ním planuly po obou stranách černé svíce a menší stříbrné na něm. Okamžik jsem ho jen pozoroval. „Jassná podoba,“ poznamenala Glait. „Myslel jsem, že nejsi schopná vnímat dvojrozměrné obrazy.“ „Žila jssem dlouho v muzeu. Proč tak důkladně sskrývášš ssvůj portrét?“ Šel jsem vpřed, zrak upřený na obraz. „Nejsem to já,“ řekl jsem. „Je to můj otec, Corwin z Amberu.“ Před portrétem stála malá váza se stříbrnou růží. Jestli to byla skutečná růže, nebo jen produkt magického umění, to jsem určit ne dokázal. A před ní tu ležel Grayswandir, pár palců povytažený z pochvy. Měl jsem dojem, že tenhle je skutečný a verze, kterou nosí duch Vzo ru mého otce, je jen rekonstrukcí. Sáhnul jsem po něm, uchopil ho a tasil. Jak jsem ho držel, projel mnou pocit síly, švihl jsem jím, udělal en garde, výpad a úkrok vpřed. Hroten oživl, stal se centrem sítě sil. Sklopil jsem zrak, a opět se cítil sám sebou. „…A tohle je otcův meč,“ dodal jsem, vrátil se k oltáři a opět ho zastrčil do pochvy. Jen velice nerad jsem se s ním loučil. Když jsem se otočil, zeptala se Glait: „Je to důležité?“ „Velmi,“ řekl jsem, brána mě uchopila a vysadila zpět na vr chol stromu. „A co teď, misstře Merline?“ - 83 -
„Musím poobědvat se svou matkou.“ „V tom případě bude nejlepší, když mě necháš zde.“ „Mohu tě dát zpět do vázy.“ „Ne. Už jssem dlouho nelezla po sstromě. Líbí sse mi tu.“ Napřáhl jsem ruku. Uvolnila sevření a lezla pryč po lesklých větvích. „Mnoho šštěsstí, Merline. Posspěš pak za mnou.“ Byl jsem už dole ze stromu, kalhoty roztržené jen na jednom místě, a zčerstva se vydal koridorem vzhůru. Po dvou zákrutech jsem vyšel na cestu k hlavní hale a řekl si, že bude nejlepší jít tudy. Proskočil jsem masivním krbem — vysoké plameny se v něm navzájem proplétaly — a pomalým krokem zahnul do obrovské komnaty, snaže se vypadat, jako kdybych tu již delší dobu čekal. Zdálo se, že jsem tu sám. To mi však přišlo poněkud zvláštní, když ten oheň tak burácel. Upravil jsem si košili, oprášil se a přičísl si vlasy hřebenem. Při prohlížení nehtů jsem zachytil záblesk pohybu na vrcholku levého schodiště. Byla jako vichřice v desetistopém sloupci. V jejím středu tanči ly s práskáním blesky, krystalky ledu zvonily a rachotily na schodech, zábradlí se v místech, kde procházela, pokrývalo ná mrazou. Moje matka. Zřejmě mne spatřila v téže chvíli, kdy já ji, ne boť se zastavila. Pak se otočila ke schodišti a začala sestupovat. Jak scházela dolů, začala se pomalu transformovat, vzhled se měnil téměř schod od schodu. Okamžitě, jak mi došlo, co dělá, uvolnil jsem své vlastní síly a přepóloval jejich hodnoty. Začal jsem proměnu v okamžiku jejího spatření a ona, když mě uviděla, pravdě podobně udělala to samé. Nenamlouval jsem si, že podruhé zajde tak daleko, aby se mi přizpůsobila, alespoň ne zde na její vlastní půdě. Transformace byla dovršena, právě když došla na poslední schod, nyní byla krásnou ženou, oblečenou do černých kalhot a čer vené blůzy s volnými rukávy. Znovu na mne pohlédla, usmála se, do šla až ke mně a objala mne. Bylo by netaktní říci jí o mém úmyslu se transformovat a o tom, že jsem zapomněl. Nebo jakákoli jiná zmínka o tomto tématu. Odstrčila mě na délku paže, prohlédla si mne od hlavy k patě a zavrtěla hlavou. - 84 -
„To v těch šatech nejen zuřivě sportuješ, ale ještě navíc i spíš?“ zeptala se. „To není fér,“ já na to. „Vyšel jsem si jen tak na prohlídku vý stavy a dostal se do potíží.“ „Tak proto jsi přišel pozdě?“ „Ne. Může za to moje zastávka v galerii, kde jsem se zdržel déle, než bylo v plánu. A nejdu zase tak moc pozdě.“ Vzala mě za ruku a otočila mne. „Odpouštím ti,“ řekla a zavedla mě k růžově, zeleně a zlatě ží hanému směrovníku, umístěnému v zrcadlové síni napravo od sálu. Nezdálo se, že čeká na odpověď, tak jsem nic neřekl. Při vstu pu do síně jsem s napětím čekal, jestli mě okolo sloupu povede po směru hodinových ručiček, nebo proti němu. Ukázalo se, že proti směru. Zajímavé. Naše odrazy a odrazy odrazů byly na všech třech stranách. Stejně tak i místnost, ze které jsme vyšli. A s každým okruhem, který jsme udělali kolem sloupu, to byl jiný pokoj. Pozoroval jsem, jak se mění jako v kaleidoskopu, až dokud mne nezastavila v křišťá lové sluji nad podzemním mořem. „Je to už hrozně dlouho, kdy jsem si naposled vzpomněl na tohle místo,“ řekl jsem a postoupil vpřed na čistě bílý písek do křiš ťálem lomeného světla, podivně připomínajícího ohňostroje, sluneční odrazy, pouliční osvětlení a světelné displeje; zřejmě svými velikost mi a vzdálenostmi mezi nimi vytvářely jednotlivé kousky duhy nad pobřežím, zdmi a černými vodami. Vzala mě za ruku a vedla k vyvýšené terase se zábradlím, jež byla nedaleko po pravé straně. Na ní stál bohatě prostřený stůl. Střed zaujímala skupina talířů zakrytých poklopy. Vystoupili jsme po něko lika schůdcích, já ji usadil na židli a šel prozkoumat ty dobroty. „Jen si sedni, Merline,“ řekla. „Obsloužím tě sama.“ „To je v pořádku,“ odpověděl jsem, nakukuje pod poklop. „Už se stalo. Obstarám tedy první chod.“ Byla hned na nohou. „Takže samoobsluha,“ vyhlásila. „Jsem pro.“ Naložili jsme si talíře a přešli ke stolu. Pár vteřin po tom, co jsme se usadili, nás zastihl oslepující záblesk světla od moře, ozářil - 85 -
klenutý dóm sluje, připomínající žebry pokryté nitro nějakého gigan tického živočicha, jenž nás pohltil. „Nemusíš se tvářit tak vystrašeně. Víš přece, že až sem se nemohou dostat.“ „Čekám jen na hrom, aby mi podpořil trávení,“ řekl jsem. Zasmála se a současně nás dostihlo vzdálené zahřmění. „Tak teď je všechno v pořádku?“ zeptala se. „Ano,“ odpověděl jsem a zdvihl vidličku. „Zvláštní, jaké příbuzné nám život nadělil,“ nadhodila. Pohlédl jsem na ni, pokoušeje se něco vyčíst z výrazu její tváře, ale marně. A tak jsem řekl: „Ano.“ Na okamžik zkoumala mou tvář, ale nedal jsem nic najevo. A tak poznamenala: „Když jsi měl jako dítě špatnou náladu odpovídal jsi jednoslabičně.“ „Ano,“ řekl jsem. Dali jsme se do jídla. Nad tichým temným mořem se křižovaly blesky. Při tom posledním se mi zdálo, že jsem zahlédl v dálce loď, černé plachty plně rozvinuté a napjaté. „Dodržel jsi ráno svou úmluvu s Mandorem?“ „Ano.“ „Jak se má?“ „Fajn.“ „Něco tě hněte, Merline?“ „Spousta věcí.“ „Svěříš se matce?“ „A co když je do nich taky zapletená?“ „Byla bych zklamaná, kdyby ne. Mimochodem, jak dlouho mi ještě budeš vyčítat tu záležitost s tygou? Udělala jsem, co se mi zdálo správné. A pořád si myslím, že to správné bylo.“ Přikývl jsem a pokračoval v jídle. Po chvíli jsem dodal: „Už jsi mi to vysvětlila minulý cyklus.“ Voda zašplouchala. Tříšť zahalila náš stůl i její tvář. „Je v tom ještě něco jiného?“ otázala se. „Proč to nepovíš ty mně?“ řekl jsem. Ucítil jsem na sobě její pohled a opětoval ho. „Nevím, co tím myslíš,“ odpověděla. „Věděla jsi, že je Logrus rozumný? A Vzor taky?“ otázal jsem se. - 86 -
„To ti prozradil Mandor?“ zeptala se. „Ano. Ale stejně jsem to věděl už dřív, než mi to řekl.“ „Jak to?“ „Osobní zkušenost.“ „Se Vzorem? Nebo s Logrem?“ „S oběma.“ „A jak to dopadlo?“ „Řekl bych, že manipulací. Zrovna bojovali o moc. Řekli mi, abych si zvolil jednoho z nich.“ „A kterého sis zvolil?“ „Ani jednoho. Proč?“ „Měl jsi mi to říct.“ „Proč?“ „Poradila bych ti. Možná i pomohla.“ „Proti Silám vesmíru? Jak jsi vůbec silná, matko?“ Jen se usmála. „Je docela možné, že by někdo jako já třeba mohl mít i speci ální vědomosti o jejich činnosti.“ „Někdo jako ty…?“ „Čarodějka mé úrovně.“ „Tak jak jsi vlastně dobrá, matko?“ „Nemyslím, že je někdo o mnoho lepší, Merline.“ „Vidím, že se to rodina vždycky dozví až poslední. Tak proč jsi mě neučila sama a místo toho mě poslala k Suhuyovi?“ „Nejsem dobrá učitelka. Nesnáším, když musím někoho cvi čit.“ „Jasru jsi cvičila.“ Naklonila hlavu na pravou stranu a oči se jí zúžily. „A tohle ti řekl taky Mandor?“ zeptala se. „Ne.“ „Kdo tedy?“ „Na tom nesejde.“ „Zajímavé,“ odpověděla. „Protože nevěřím, že jsi to věděl při našem posledním setkání.“ Vtom jsem si vzpomněl, že tehdy u Suhuye něco o Jasře říkala, něco, co naznačovalo, že ji zná dobře, něco, co by mi za normálních okolností došlo, kdybych zrovna nevezl náklad duchů opačným smě rem, nejel za bouřky z kopce a brzdy nevydávaly divné zvuky. Zrov - 87 -
na jsem se chtěl zeptat, proč ji zajímá, odkdy to vím, když mi došlo, že ve skutečnosti se zajímá, od koho to mám, protože jí jde hlavně o to, s kým jsem mohl od našeho posledního setkání o těchto záleži tostech mluvit. Vyprávět jí o Lukově duchovi Vzoru mi nepřipadlo příliš prozíravé, a tak jsem řekl: „Oukej, zmínil se o tom Mandor a pak mě požádal, abych na to zapomněl.“ „Jinak řečeno,“ řekla, „očekával, že mi to vyslepičíš. Ale proč to zaonačil zrovna takhle? To je divné. Ten člověk je až přespříliš rafinovaný.“ „Možná mu to jen uklouzlo.“ „Mandorovi nikdy nic neuklouzne. Nikdy si z něj neudělej ne přítele, synu.“ „To mluvíme o tomtéž člověku?“ Luskla prsty. „Samozřejmě,“ řekla. „Znával jsi ho ještě jako dítě. Pak jsi odešel pryč a od té doby ho viděl jen párkrát. Ano, je rafinovaný, zá keřný a nebezpečný.“ „Vždycky jsme spolu dobře vycházeli.“ „Přirozeně. Nikdy se proti tobě nepostaví bez dobrého důvo du.“ Ušklíbl jsem se a pokračoval v jídle. Za nějakou chvíli řekla: „Hádám, že ti povídal něco podobného o mně.“ „Na nic takového si nevzpomínám,“ odpověděl jsem. „Takže ti dal i lekci v obezřelosti?“ „Ne, nicméně nedávno jsem sám zjistil, že se mám co učit.“ „Jistě, na Amberu jsi toho asi moc nepobral.“ „Jestli ano, tak byli natolik opatrní, že jsem si to neuvědomil.“ „Dobrá, dobrá. Znamená to tedy, že nad tebou nemusím lámat hůl?“ „Pochybuji.“ „Takže, co od tebe chtěli Vzor a Logrus?“ „Už jsem ti to řekl — abych si vybral, na čí straně stojím.“ „To je tak těžké rozhodnout se, kterému z nich dáváš přednost?“ „Těžké je rozhodnout se, který z nich je mi méně protivný.“ „To proto, že, jak říkáš, ve svém boji o moc manipulují lidmi?“ „Přesně tak.“ - 88 -
Zasmála se. Pak řekla: „Sice to neukazuje bohy o nic lepší než jsme my, ale na druhé straně taky o nic horší. Tady máš zdroje lidské morálky. Ale pořád je to lepší než nic. Jestli ti to nestačí k volbě, tak se rozhodni podle jiných měřítek. Koneckonců jsi syn Chaosu.“ „A Amberu,“ řekl jsem. „Vyrostl jsi ale u Dvorů.“ „A přebýval na Amberu. Moji příbuzní tam jsou stejně početní jako tady.“ „Je to tedy vážně tak vyrovnané?“ „Kdyby ne, tak by to nebyl takový problém.“ „V tom případě,“ řekla, „to musíš vzít obráceně.“ „Jak to myslíš?“ „Neptat se, co pro tebe znamená víc, ale co pro tebe bude nej výhodnější.“ Bouře se přibližovala, usrkl jsem zeleného čaje. Něco ve vo dách naší zátoky zašplouchalo. „Dobrá,“ řekl jsem, „tak se tedy ptám.“ Naklonila se dopředu, usmála a oči jí ztmavly. Vždycky se vy značovala dokonalou kontrolou své tváře a podoby, měníc je tak, aby odpovídaly jejímu rozpoložení. Pochopitelně je stále touž osobou, ale někdy si zvolí vzhled sotva odrostlé dívky a jindy dospělé a půvabné ženy. Většinou je něčím mezi tím. Ale teď se do jejích rysů vloudila jistá nadčasová kvalita — ani ne tak věk jako podstata samotného Času — a já si náhle uvědomil, že jsem se nikdy nedozvěděl její skutečný věk. Sledoval jsem, jak ji obklopilo něco jako závoj prastaré moci. „Logrus,“ řekla, „tě dovede k velikosti.“ Dál jsem na ni hleděl. „K jakému druhu velikosti?“ zeptal jsem se. „Po jakém druhu toužíš?“ „Nevím, jestli jsem někdy toužil po velikosti pro ni samu. Zdá se mi to jako chtít být inženýrem, a ne chtít něco sestrojit — nebo chtít být spisovatelem, a ne chtít něco napsat. Měl by to přece být ve dlejší produkt, a ne sama věc. Jinak je to jen sobecká záležitost.“ „Ale jestli po tom toužíš — jestli na to máš nárok — neměl bys to mít?“ „Asi ano. Ale zatím jsem neudělal nic, co by mohlo náležet do téhle kategorie,“ — zrak mi padl na jasný kruh světla nad temnými - 89 -
vodami, který jako by prchal před bouří. „Možná kromě trochu po divného výcviku.“ „Přirozeně, jsi zatím mladý,“ řekla, „ale doba, na kterou jsi byl jedinečně připraven, přijde dřív, než jsem čekala.“ Kdybych byl použil k vyvolání šálku kávy magii, neměla by mi to za zlé? Asi ano. Určitě. A tak jsem se rozhodl pro sklenku vína. Po malém doušku jsem řekl: „Obávám se, že nemám ponětí, o čem to mluvíš.“ Přikývla. „Stěží se o tom můžeš dozvědět z introspekce,“ odpo věděla pomalu, „a nikdo by nebyl tak neopatrný aby se o té možnosti před tebou zmínil.“ „Tak o čem to mluvíš, matko?“ „O trůnu. O vládě nad Dvory Chaosu.“ „Mandor mi svým způsobem nadhodil tuto možnost,“ řekl jsem. „No dobrá. Nikdo, kromě Mandora by nebyl tak neopatrný, aby se o té možnosti před tebou zmínil.“ „Chápu, že matky mají určité puzení vidět, že se jejich dětem vede dobře, ale naneštěstí jsi označila něco, na co nemám nejen schopnosti, nárok a trénink, ale taky sebemenší chuť.“ Propletla prsty a pozorovala mne zpoza nich. „Máš lepší kvalifikaci, než si myslíš, a tvoje touhy s tím nemají co dělat.“ „Jako zúčastněná strana s tebou bohužel nemohu souhlasit.“ „I kdyby to měl být jediný způsob, jak ochránit příbuzné a přá tele tady i na Amberu?“ Dal jsem si další lok vína. „Ochránit je? A proti čemu?“ „Vzor se zřejmě pokusí předefinovat střední úseky Stínu ke svému vlastnímu obrazu. Zdá se, že je dostatečně silný, aby s tím za čal nyní.“ „Ale mluvila jsi o Amberu a Dvorech, ne o Stínu.“ „Logrus se proti tomu narušení postaví. A jelikož by v přímé konfrontaci se svým protivníkem zřejmě prohrál, bude nucen použí vat svých agentů strategicky, zaútočit na Amber. A nejefektivnějšími agenty by přirozeně byli šampióni Dvorů —“ „Ale to je šílenství!“ řekl jsem. „Musí přece existovat lepší způsob!“ „Asi ano,“ odpověděla. „Přijmi trůn a rozkazy budeš dávat ty.“ - 90 -
„Vím o tom všem hrozně málo.“ „Pochopitelně budeš informován.“ „A co legitimní nároky na následnictví?“ „O to se nestarej.“ „Raději bych se měl zajímat, jak toho bude dosaženo — jestli, řekněme, budu vděčit za množství úmrtí tobě, nebo Mandorovi.“ „Jelikož jsme oba Sawallové, tak je to čistě akademická otáz ka.“ „To jako, že v tomhle spolupracujete?“ „Každý máme své metody,“ řekla, „a já o nich zásadně nedis kutuji.“ Ušklíbl jsem se a vzal si ještě jeden drink. Vichřice nad temný mi vodami nabírala na síle. Jestli ten podivný světelný efekt pod hla dinou byl skutečně Cyklický fantom, tak by mě zajímalo, co má za lubem. Blesky se navzájem téměř slévaly a hřmění přešlo do jednoli tého burácení. „Co jsi mínila,“ řekl jsem, „výrokem o časech, pro které bych měl být jedinečně kvalifikovaný?“ „O přítomnosti a bezprostřední budoucnosti,“ řekla, „a o konfliktu, který přinesou.“ „Ne,“ odpověděl jsem. „Mluvím o tom, co se dotýká mé ‚za mýšlené jedinečné kvalifikace‘. Jak je to?“ Muselo to být těmi blesky, protože jsem ji nikdy předtím nevi děl zrudnout. „Spojuješ dvě velké pokrevní linie,“ řekla. „Technicky byl tvým otcem král Amberu — i když vládl jen krátce po smrti Erika.“ „Ale jelikož Oberon byl během té doby stále naživu a neabdi koval, tak ani jedno panování by nemělo být platné,“ odpověděl jsem. „Skutečným nástupcem Oberona je Random.“ „Mohlo se jednat o případ nepřímé abdikace,“ řekla. „Dáváš téhle verzi přednost, že ano?“ „Samozřejmě.“ Pozoroval jsem bouři a upil trochu vína. „To proto jsi chtěla nosit Corwinovo dítě?“ zeptal jsem se. „Logrus mne ujistil, že takové dítě bude jedinečně kvalifi kováno zde vládnout.“ „Ale otec pro tebe nikdy nic neznamenal, nebo ano?“ - 91 -
Odvrátila zrak k místu, kde se k nám teď blížil kruh světla a blesky za ním. „Nemáš právo se na to ptát,“ řekla. „Vím. Ale je to pravda, že?“ „Mýlíš se. Znamenal pro mne mnoho.“ „Ale ne v žádném konvenčním smyslu.“ „Nejsem konvenční osoba.“ „A já byl výsledkem rozplozovacího experimentu: Logrus ti vybral muže, který ti může dát — co vlastně?“ Kruh světla připlul blíže. Bouře mu byla v patách, nyní blíž po břeží, než jsem ji viděl kdykoli předtím. „Ideálního pána Chaosu,“ řekla, „pro vládu nad ním.“ „Mám takový pocit, že je v tom ještě více, než jen tohle,“ po znamenal jsem. Prchaje před svazky blesků, vynořil se z vody zářící kruh a hnal se přes pláž k nám. I kdyby na mou poslední poznámku něco řekla, stejně bych to neslyšel. Hřmění, které ho pronásledovalo, bylo ohlušující. Světlo přeskočilo zábradlí a zastavilo se mi u nohy. „Otče, mů žeš mě ochránit?“ zeptal se Fantom v pauze mezi hromobitím. „Pojď na mé levé zápěstí,“ poručil jsem. Dara jen zírala, jak našel své místo a vzal na sebe podobu Fra kiry. Mezitím poslední blesk neuhasl, ale přetrvával jako planoucí stéblo ve vodě. Nato se smrštil do koule, která se několik okamžiků vznášela ve vzduchu a pak zamířila k nám. Jak se blížila, docházelo ke změnám v její struktuře. Když připlula až k našemu stolu, stala se zářícím a pulsujícím znakem Logru. „Princezno Daro, princi Merline,“ ozval se ten děsivý hlas, kte rý jsem naposledy slyšel při střetnutí na amberském hradě, „nechtěl jsem rušit vaše setkání, ale ta věc, které jste poskytli útočiště, to činí nezbytným.“ Rozeklaný výběžek znaku ukázal na mé levé zápěstí. „Blokuje mou schopnost dostat se pryč,“ řekl duch. „Vydej mi ho!“ „Proč?“ zeptal jsem se. „Ta bytost prošla Logrem,“ zazněla slova, lišící se zřetelně co do výšky, hlasitosti i přízvuku. - 92 -
Napadlo mě, že je teď vhodná příležitost, abych se mu vzepřel, což ukáže, jestli jsem pro Logrus skutečně tak důležitý, jak naznačila Dara. Takže jsem odpověděl: „Ten je přece teoreticky přístupný pro každého.“ „Já stanovuji pravidla, Merline, a tvůj Cyklický fantom mnou prošel proti mé vůli. Teď ho chci.“ „Ne,“ řekl jsem, soustředil se na hroten a zkusil najít místo pro okamžitý transport do oblasti ovládané Vzorem. „Své stvoření nevy dám tak snadno.“ Záře znaku zesílila. Nato Dara vyskočila a postavila se mezi nás. „Počkej,“ řekla. „Máme přece před sebou daleko důležitější věci, než je tahle msta hračce. Vyslala jsem bratrance Hendraky pro nevěstu Chaosu. Jestli chceš, aby tenhle plán vyšel, tak navrhuji, abys jim pomohl.“ „Vzpomínám si na tvůj plán ohledně prince Branda, na paní Jasru, co ho měla zničit. Tvrdila jsi, že nemůže selhat.“ „Přivedl tě blíže než kdykoli jindy k moci, po které toužíš, Prvotní Hade.“ „To je pravda,“ souhlasil. „A majitelka Oka je jednodušší bytost než Jasra.“ Znak proklouzl okolo ní, z malého slunce se změnil na soubor linií. „Merline, přijmeš trůn a budeš mi sloužit, až nadejde čas.“ „Udělám, co bude nutné, abych obnovil rovnováhu sil,“ odpo věděl jsem. „Na to se neptám! Přijmeš trůn za podmínek, které stanovím?“ „Jestli budou sloužit k nápravě věcí,“ odpověděl jsem. „To mi stačí,“ řekl. „Ponech si svou hračku.“ Dara odstoupila a on kolem ní proplul, než zmizel poznamenal. „Zeptej se ho na Luka, Corwina a na nový Vzor,“ řekl a pak byl pryč. Otočila se ke mně a zírala. „Nalij mi víno,“ řekla. Udělal jsem, jak mi poručila. Zvedla sklenici a napila se. „No tak mi pověz o Lukovi, Corwinovi a o novém Vzoru,“ vybídla mne. „Ty mi pověz o Jasře a Brandovi,“ čelil jsem. „Ne. Ty začneš jako první,“ odporovala. - 93 -
„Tak dobře.“ rezignoval jsem. „Nezmínil se o tom, že jde o du chy Vzoru. Luke se přede mnou objevil na cestě sem, poslal ho Vzor přesvědčit mě, abych odešel z téhle říše. Logrus poslal lorda Borela zničit Luka.“ „Toho Luka, co se stal Rinaldem, syna Jasry a Branda, manžela Coral a krále Kašfy?“ „Správně. A teď mi pověz o celé té druhé záležitosti. Poslala jsi Jasru, aby zničila Branda a svedla ho z jeho cesty?“ „Stejně by to udělal. Přišel ke Dvorům hledat moc pro své cíle. Pouze mu všechno trochu usnadnila.“ „Slyšel jsem to trochu jinak. Znamená to tedy, že kletba mého otce neměla vliv?“ „To ne, pomohla — metafyzickým způsobem — usnadnit pro tažení černé cesty do Amberu. Ale jak to, že jsi stále tady, když ti král Rinaldo nařídil odjet? Že by loajalita ke Dvorům?“ „Měl jsem s tebou čerstvě domluvený oběd. Nemohl jsem ho zmeškat.“ Pousmála se jen velmi letmo a usrkla vína. „Umíš věci hezky zamluvit,“ poznamenala. „Ale vraťme se k nim. Takže duch Borela zničil toho Rinaldova, je to tak.“ „Ne tak docela.“ „A jak tedy?“ „Objevil se tam duch mého otce a zlikvidoval toho Borelova a to nám umožnilo zmizet.“ „Zase? Corwin zase přemohl Borela?“ Přikývl jsem. „Přirozeně si žádný z nich nepamatoval na první střetnutí. Vzpomínky jim sahaly pouze do toho okamžiku, kdy byli zakó dováni, takže —“ „Ten princip chápu. A co se stalo pak?“ „Uprchli jsme,“ já na to, „a tak mě máš tady.“ „Co tím Logrus myslel, když mluvil o novém Vzoru?“ „Otcův duch byl patrně vytvořen v něm a ne v tom starém.“ Vzpřímila se, oči vytřeštěné. „Odkud máš tohle?“ chtěla vědět. „Řekl mi to,“ odpověděl jsem. Zírala mimo mne na ztišené moře.
- 94 -
„Takže třetí síla už také skutečně vstoupila do hry,“ uvažovala. „To je stejně tak fascinující, jako znepokojující. Proklínám ho za to, že vytvořil něco takového!“ „Ty ho ve skutečnosti nenávidíš, že?“ řekl jsem. Oči se jí opět zaostřily na mne. „Nemluv o tom!“ vyštěkla. „Nechme toho,“ dodala po chvíli. „Nenaznačil ti něco o loajalitě Vzoru — nebo o jeho plánech? Už fakt, že ho poslal chránit Luka, můžeme chápat jako repliku akce starého Vzoru. Na druhé straně — buď proto, že byl vytvořen tvým otcem, anebo proto, že má s tebou své plány — můžu to chápat prostě jen jako snahu o tvou ochranu. Co ti řekl?“ „Že mě chtěl odtamtud dostat.“ Přikývla. „Což se mu jasně povedlo,“ konstatovala. „Řekl ještě něco? Stalo se ještě něco, co by mohlo být důležité?“ „Ptal se na tebe.“ „Vážně? A jinak nic?“ „Nedal mi pro tebe žádný speciální vzkaz, jestli myslíš tohle.“ „To myslím.“ Uhnula očima a na chvíli se odmlčela. Pak řekla: „Tihle duchové netrvají příliš dlouho, že ne?“ „Ne,“ odpověděl jsem. „Je to k vzteku,“ prohlásila nakonec, „vědět, že přes to všechno je stále ještě schopen zůstávat ve hře.“ „Je naživu, že ano, matko?“ řekl jsem. „A ty víš, kde.“ „Nejsem jeho anděl strážný, Merline.“ „Mám dojem, že jsi.“ „Je to nezdvořilé, odporovat mi v téhle věci.“ „Ale přesto musím,“ já na to. „Viděl jsem ho zmizet na cestě ke Dvorům. Určitě tu chtěl být s ostatními na mírovém jednání. Dokon ce si myslím, že se rozhodně chtěl vidět s tebou. Měl v hlavě spoustu nezodpovězených otázek — odkud jsi přišla, proč jsi přišla za ním, proč ses chovala tak, jak ses chovala —“ „Dost!“ vykřikla. „Nech toho!“ Ignoroval jsem ji. „A vím, že tady u Dvorů byl. Viděli ho tady. Musel tě vyhledat. Co se potom stalo? Jaký druh odpovědi jsi mu dala?“ Vstala a hleděla upřeně na mne. - 95 -
„To stačilo, Merline,“ řekla. „Zřejmě se s tebou nedá vést hovor na úrovni.“ „Je tvým vězněm, matko? Někam jsi ho uvrhla, někam, kde ti nemůže stát v cestě, někam, kde ti nemůže kazit tvé plány.“ Spěšně ustoupila od stolu, téměř klopýtla. „Ty mizerný spratku!“ řekla. „Jsi přesně jako on! Proč bys mu byl jinak tak podobný?“ „Ty se ho bojíš, ano?“ řekl jsem a náhle věděl, že to tak bude. „Bojíš se zabít amberského prince, dokonce i když máš na své straně Logrus. Podařilo se ti někam ho odklidit a teď máš strach, že se osvobodí a zmaří tvoje plány. Už dlouho z něho máš strach, proto ho musíš mít z cesty.“ „Nesmysl!“ řekla, couvajíc přede mnou. Měla teď ve tváři ve psanou nefalšovanou hrůzu. „To jen hádáš!“ pokračovala. „Je mrtev, Merline! Přestaň s tím! Nech mě už o samotě! A v mé přítomnosti nikdy nevyslov jeho jméno! Ano, nenávidím ho! Všechny by nás zni čil! A pořád by toho byl schopen, kdyby mohl!“ „Není mrtev,“ konstatoval jsem. „Jak to můžeš tvrdit?“ Jen jsem se třásl říci jí o svém rozhovoru s ním, ale potlačil jsem to. „Jen ten, kdo je vinen, protestuje takhle silně,“ řekl jsem. „Je naživu. Kde je?“ Zvedla ruce dlaněmi dovnitř a zkřížila je na prsou. Strach i vz tek byly pryč. Když znovu promluvila podobalo se to nejvíc výsmě chu: „Tak ho najdi, Merline. Pro mě za mě si ho najdi.“ „Kde?“ vyzvídal jsem. „Hledej ho v Propasti Chaosu.“ Poblíž levé nohy jí vyšlehl plamen a začal kroužit kolem těla proti směru hodinových ručiček, po spirále stoupal vzhůru a zane chával za sebou rudě žhnoucí čáru. Když dosáhl temena hlavy, celou ji zahalil. Pak s hlasitým svištěním odlétl a odnesl ji s sebou. Šel jsem tam a poklekl, abych prozkoumal místo, kde stála. Bylo jen trochu teplé, nic víc. Hezké kouzlo. Takové mě nikdo nikdy nenaučil. Když jsem tak o tom přemýšlel, napadlo mě, že matka měla vždycky velký šmrnc, co se týkalo příchodů a odchodů. „Fantome?“ Odtančil z mého zápěstí a utkvěl ve vzduchu přede mnou. „Ano?“ - 96 -
„Pořád ještě nejsi schopen transportu skrz Stín?“ „Už ano,“ odpověděl. „To bylo sejmuto, když zmizel znak Logru. Mohu cestovat — ať už do Stínu, nebo z něj. A měl bych?“ „Ano. Zanes mě nahoru do galerie.“ „Do galerie? Vrhl jsem se přímo z Logru do hlubin moře, otče. Nejsem si jist, co kde je.“ „Nevadí,“ řekl jsem. „Udělám to sám.“ Zaktivoval jsem hroten. Síly vyrazily ze šesti jeho hrotů, uchopily Fantoma i mne, zvedly nás a nesly vzhůru tam, kam jsem si přál. Pokoušel jsem se během letu přes ohnivé záblesky něco za hlédnout, ale nešlo to. Až vás zarazí, jak to ti skutečně dobří mohou zvládnout.
- 97 -
Kapitola sedmá Přenesl jsem nás do té tajuplné haly, která vždycky byla pro patriarchu Sawallů tím největším potěšením z celého Bludiště. Byla to zahrada soch bez vnějšího zdroje světla, pouze se základním osvětlením velkých exponátů, které ji dělalo několikrát temnější, než mou oblíbenou odpočívárnu. Podlaha byla nerovná — propadající se i vypouklá a zároveň stupňovitá, celá pak hrbolatá — a jejím domi nantním rysem byla mísovitá prohnutost. Bylo obtížné určit její roz měry, neboť se jakoby proměňovala podle toho, kde se stálo. Gramble, pán Sawallů, ji dal postavit bez jakýchkoli plánů — a vě řím, že ta práce obsahovala i nějaké výjimečné použití Stínu. Stál jsem před něčím, co vypadalo jako komplikovaná výstroj bez lodi — buď to, anebo složitý drnkací hudební nástroj určený pro titány — a světlo dávalo liniím stříbřitý nádech, plynouc jako život z temnoty do temnoty v nějakém napůl viditelném rámu. Jiné kousky vyčnívaly ze zdí a visely jako stalaktity. Jak jsem tudy procházel, tak to, co se zdálo být zdmi, se pro mne stalo podlahou. Kousky, které předtím stály na zemi, nyní čněly nebo visely. Jak jsem šel dále, místnost změnila podobu a zavanul v ní vítr, vyvolávaje vzdychání, mumlání, hučení, zvonění. Gramble, můj kmotr, v této hale pociťoval jisté nadšení, zatímco pro mě dlouho znamenalo překročení jejího prahu zkoušku odvahy. Nicméně v dospělosti jsem v ní rovněž začal cítit potěšení, částečně i pro občasné mrazení, potvrzující mé dospí vám. Ale teď — chtěl jsem se tu zdržet jen pár okamžiků, kvůli sta rým časům, jak mne přepadly dávné vzpomínky. A bylo jich s tímto místem svázáno zatraceně moc. Věci, které mě pronásledovaly po většinu mého dospívání, zde byly teď jako na dlani. Neměl jsem vů bec radost z těch všech možností, jež mi vířily hlavou. Ale ať už se ukáže pravdivou kterákoli z nich, nahradí nevědomost. „Otče?“ „Ano?“ „Co je to za místo?“ zeptal se Fantom. „Je to část velké umělecké sbírky na panství Savvallů,“ vysvět lil jsem. „Lidé ze všech Dvorů i z blízkého Stínu přicházejí sem, jen - 98 -
aby ji uviděli. Byla vášní mého kmotra. V dětství jsem strávil spous tu času bloumáním těmito halami. Je tady spousta skrytých bran.“ „A co právě tahle místnost? Něco s ní není v pořádku.“ „Ano i ne,“ řekl jsem. „Přijde na to, co myslím tím pořádkem.“ „Mám tady podivně narušené vnímání.“ „To proto, že se tu zakřivuje i samotný prostor, jako u nějaké podivné figurky origami. Hala je mnohem větší než se zdá. Můžeš jí mnohokrát projít a pokaždé být svědkem jiného uspořádání exponá tů. Může tu dokonce působit i nějaký vnitřní pohyb. Nikdy jsem si tím nebyl jist. Jen Sawall to opravdu věděl.“ „Měl jsem pravdu. Něco je tu v nepořádku.“ „Celkem se mi to tak líbí.“ Posadil jsem se na stříbrný pařez pod košatý stříbrný strom. „Chtěl bych se podívat, jak se zakřivuje,“ řekl nakonec. „Tak jen do toho.“ Když odplul pryč, zamyslil jsem se nad předchozím rozhovo rem s matkou. Přemýšlel jsem i o tom, co řekl nebo naznačil Mandor o konfliktu mezi Vzorem a Logrem, o svém otci jako favoritovi Vzo ru předurčeném vládnout na Amberu. Věděla to jako fakt, a ne jako pouhou spekulaci? Usoudil jsem, že ano, protože se zdálo, že se těší zvláštní přízni Logru a ten měl určitě povědomí o nejpromi nentnějších rozhodnutích svého protivníka. Připustila, že svého muže nikdy nemilovala. Spíše jako kdyby ho vyhledala kvůli jeho gene tickému materiálu, vztahujícímu se ke Vzoru. Doopravdy chtěla při vést na svět favorita Logru? V duchu jsem se zasmál nad výsledkem. Postarala se, abych uměl slušně zacházet se zbraní, ale bez nároku na otcovu superligu. Dával jsem přednost magii, ale kouzelníků bylo u Dvorů dvanáct do tuctu. A konečně mě dala na kolej na stínové Zemi, kterou tak prefe rovali Ambeřané. Ale ani doktorát z výpočetní techniky z Berkeley mi nedává příliš velkou kvalifikaci k pozvednutí praporu Chaosu proti silám Řádu. Musel jsem pro ni být zklamáním. Vrátil jsem se v duchu do dětství, k podivným dobrodružstvím, pro které sloužilo toto místo jako výchozí bod. Přicházívali jsme sem s Gryllem, Glait se nám plazila v patách, obtočila se kolem větve nebo se mi proháněla někde v šatech. Rád bych zase vydal ten po divně houkavý pokřik, který jsem se naučil ve snu; někdy se k nám připojil Kergma, přiskákal ze záhybů temnoty, z nějaké roztřepené - 99 -
oblasti zakřiveného prostoru. Nikdy jsem nezjistil, co je Kergma přesně zač, nebo dokonce ani jakého je pohlaví, protože Kergma dokázal měnit tvar a přilétal, přilézal, přiskakoval nebo přibíhal v nejrůznějších podobách. Poslušen nutkání, vydal jsem ten pradávný pokřik. Pochopi telně se nic nestalo a já si vzápětí uvědomil, proč jsem to udělal; bylo to volání po ztraceném dětství, kdy jsem cítil, že mě někdo potřebuje. Nyní jsem nebyl ničím — ani Ambeřanem, ani Chaosanem a určitě jsem byl zklamáním pro příbuzné z obou stran. Nezdařený experi ment. Bezcenný pro sebe sama. A jen něco, co se dá využít. Náhle jsem měl vlhké oči a potlačil vzlyk. Nikdy se však už nedozvím, do jakého rozpoložení jsem se dále mohl dostat, protože vtom přišlo vy rušení. Ze zdi vysoko po mé levici vyrazil záblesk červeného světla. Měl tvar malé koule asi lidskou stopu v průměru. „Merline!“ zazněl odtud hlas a plameny vyšlehly výše. V jejich světle jsem spatřil známou tvář trochu se podobající mé a pocítil radost ze smyslu, který náhle vnesla do mého života, i když tím smyslem byla smrt. Zdvihl jsem levici nad hlavu a vyslal z hrotenu záblesk mod rého světla. „Tady, Jurte!“ zavolal jsem a vstal. Začal jsem utvářet svě telnou kouli, která by ho zastavila, a mezitím jsem si připravoval útok, schopný zabít ho elektrickým výbojem. Po úvaze se to zdálo jako nejlepší způsob, jak se ho zbavit. Už jsem přestal počítat přípa dy, kdy mi usiloval o život a řekl si, až se příště objeví, převezmu ini ciativu. Usmažit jeho nervový systém byla zřejmě ta nejlepší cesta, jak ho dát k ledu navzdory tomu, co pro něj udělala Fontána. „Tady jsem, Jurte!“ „Merline! Chci s tebou mluvit!“ „Ale já ne. Zkoušel jsem to tolikrát, že už ti nemám co říct. Tak jen pojď a skončeme to — zbraněmi, rukama, magií, je mi to jedno.“ Zvedl obě ruce dlaněmi ven. „Příměří!“ zavolal. „Nebylo by dobré udělat to tady v Sawallu.“ „Co je to od tebe za pitomé předsudky, bratříčku?“ zavolal jsem, ale hned nato mi došlo, že na tom něco může být. Vzpomněl jsem si, co pro něj znamenalo uznání od starého pána, a uvědomil - 100 -
jsem si, že si dá velký pozor, aby tady, na tomto místě, nepopudil Da ru. „Tak co teda chceš?“ „Promluvit si. Myslím to vážně,“ řekl. „Co mám udělat?“ „Setkáme se támhle,“ řekl jsem, posílaje svou světelnou kouli, aby ozářila důvěrně známý objekt, vypadající jako obrovský domek z karet vyrobených ze skla a hliníku, odrážející světlo stovkami plošek. „Dobrá,“ přišla odpověď. Vydal jsem se tam, a jak se přibližoval, uhnul jsem stranou tak, aby se naše cesty nesetkaly. Také jsem přidal do kroku, abych tam byl před ním. „Žádné triky,“ zavolal. „A jestli se rozhodneme, že to musíme dotáhnout do konce, tak půjdeme ven.“ „Dobře.“ Došel jsem k objektu, zahnul za jeho roh a zmizel mu z očí. Okamžitě jsem vytvořil šest svých dvojníků. „Proč zrovna tady?“ ozval se odněkud zblízka jeho hlas. „Předpokládám, že jsi ještě neviděl film Dívka ze Šanghaje?“ „Ne.“ „Napadlo mě, že bychom mohli během hovoru chodit okolo, pomůže nám to navzájem si neublížit.“ Zahnul jsem za roh. Bylo tam na různých místech několik mých dvojníků. O chvíli později jsem uslyšel odněkud zblízka ostré nadechnutí. Téměř okamžitě následovalo zachechtání. „Už začínám rozumět,“ uslyšel jsem ho. Tři kroky a další roh. Zastavil jsem se. Byl tam dvakrát on a dvakrát já. Ani jeden se nedíval na mne. Pomalu jsem zamířil k jednomu z nich. Otočil se a spatřil mne. Ustoupil zpět, ústa se pootevřela a zmizel. „O čem tedy chceš mluvit?“ zeptal jsem se a zůstal stát. „Nevím, odkud začít.“ „To už je život.“ „Pěkně jsi rozvzteklil Daru…“ „To je teda rychlost. Odešel jsem od ní před deseti, patnácti mi nutami. Bydlíš teď tady na Sawallu?“ „Ano. A věděl jsem, že s tebou obědvá. Prostě jsem jí před chvílí zahlédl.“ „Dobře, ona mě taky nijak zvlášť nepotěšila.“ Zahnul jsem za další roh a prošel dveřmi právě včas, abych let mo zahlédl jeho úsměv. - 101 -
„Vím, že je někdy taková,“ poznamenal. „Řekla mi, jak se místo moučníku objevil Logrus.“ „Ano.“ „Povídala, že si tě zřejmě vybral na trůn.“ Doufal jsem, že vidí můj úšklebek. „Vypadalo to tak. Ale já ho nechci.“ „Ale řekl jsi, že ho přijmeš,“ „Jedině kdyby nebyla žádná jiná možnost, jak znovu obnovit rovnováhu sil. Je to poslední možnost. Jsem si jist, že tak daleko to nedojde.“ „Ale vybral si tebe.“ Další úšklebek. „Tmer a Tubble jsou přede mnou.“ „Na tom nezáleží. Chtěl jsem trůn pro sebe, však to víš.“ „Vím to. Asi pěkně pitomá volba kariéry.“ Náhle mě obklíčil. „Teď jo,“ přitakal. „Už se mi to nějakou dobu zdálo, ještě než jsi byl vybrán ty. Pokaždé při našem setkání jsem měl za to, že neu nikneš, a pokaždé jsi byl blíž k tomu mě zabít.“ „Bylo to stále složitější.“ „Tehdy naposled — v tom chrámu — v Kašfě, to jsem si byl jist, že tě konečně mám. Ale místo toho jsem unikl jen o zatracenej vlásek.“ „Řekněme, že Dara nebo Mandor odstraní Tmera a Tubbla. Vě děl jsi, že se pak musíš osobně postarat o mě, ale co Despil?“ „Ten by mi ustoupil.“ „Ptal ses ho?“ „Ne. Ale vím to.“ Pokračoval jsem v chůzi. „Vždycky jsi překypoval sebejistotou, Jurte.“ „Možná máš pravdu,“ řekl, neustále se objevující a zase mizící. „Ať jo, nebo ne, nemá to teď už význam.“ „Proč ne?“ „Vzdávám to. Končím se štvanicí. K čertu s tím vším.“ „Jak jsi k tomu došel?“ „Dokonce i kdyby Logrus nedal jasně najevo svoje záměry, tak jsem se začínal cítit nesvůj. Ani ne z obavy, že mě zabiješ. Začal jsem přemýšlet o sobě a o následnictví. Co když se mi podaří dostat se na trůn? Už nemám takovou jistotu jako dřív, že jsem kompetentní na něm sedět.“ Znovu jsem zabočil a letmo zahlédl, jak si olizuje rty a vraští obočí. „Mohl bych nadělat v celé říši pěknou paseku,“ pokra - 102 -
čoval, „kdybych neměl dobré rádce. A víš přece, že nakonec by to byli Mandor nebo Dara. Byl bych jen loutkou, nebo snad ne?“ „Asi ano. Ale velice jsi mě překvapil. Kdy jsi začal takhle smýšlet? Může to nějak souviset s tvým léčením ve Fontáně? Co když tě můj vpád přivedl blíž k tomuhle správnému pohledu?“ „Asi na tom něco bude,“ řekl. „Teď nelituju, že jsem neprošel celým cyklem. Myslím, že jsem taky mohl zešílet jako Brand. Ale vůbec to tak nemusí být. Nebo — prostě nevím.“ Bylo ticho, jak jsem procházel chodbou, moje odrazy v zrca dlech po obou stranách šly se mnou. „Nechtěla, abych tě zabil,“ vybuchl najednou odněkud zprava. „Julie?“ „Ano.“ „Jak se jí vede?“ „Uzdravuje se. Opravdu hezky rychle.“ „Je tady na Sawallu?“ „Ano.“ „Hele, rád bych ji viděl. Ale jestli nebude chtít, tak to po chopím. Když jsem probodl Masku, nenapadlo mě, že je to ona, a mrzí mě to.“ „Nikdy ti nechtěla doopravdy ublížit. Jejím protivníkem, byla Jasra. S tebou šlo jen o složitou hru. Chtěla dokázat že je stejně dobrá — a možná dokonce i lepší než ty. Hodlala ti předvést, o co jsi při šel.“ „Je mi to líto,“ zamumlal jsem. „Pověz mi, prosím tě, jednu věc,“ řekl. „Miloval jsi ji? Miloval jsi ji vůbec někdy?“ Má odpověď nepřišla hned. Vlastně jsem si tu otázku mnohokrát kladl sám a i já si ji musel zvážit. „Ano,“ řekl jsem konečně. „Ale to mi došlo, až když už bylo příliš pozdě. Špatné načasování z mé strany.“ Pak jsem se zeptal: „A co ty?“ „Rozhodně neudělám tu samou chybu,“ odpověděl. „To ona mě přinutila přemýšlet o tom všem…“ „Chápu. Jestli mě nebude chtít vidět, tak jí řekni, že je mi to líto — všechno.“ Odpověď nepřišla. Stál jsem chvíli tiše, doufaje, že mě dostih ne, ale neobjevil se. - 103 -
Tak jsem zavolal: „Dobrá. Co se mne týče, náš souboj skončil.“ Opět jsem vykročil, po chvíli došel k východu a prošel jím. Stál venku a prohlížel si masivní porcelánové průčelí. „Dobře,“ poznamenal. Přišel jsem blíže. „Je tady ještě něco,“ dodal a stále se ještě na mne nepodíval. „Myslím, že to každou chvíli spustěj,“ konstatoval. „Kdo? Jak? Co?“ „Matka a Logrus,“ řekl mi. „Tvé dosazení na trůn. Kdo je ne věstou Klenotu?“ „Snad by to měla být Coral. Myslím, že jsem slyšel Daru pou žít v nějaké souvislosti tenhle termín. Proč?“ „Minulý cyklus jsem zaslechl, jak vydává rozkazy někomu ze svých Hendrackých příbuzných. Vysílá zvláštní komando, aby tu ženu uneslo a přivedlo ji sem. Mám dojem, že se má stát tvou krá lovnou.“ „To je nesmysl,“ řekl jsem. „Je provdána za mého přítele Luka. Je královnou Kašfy —“ Ušklíbl se. „Říkám jen, co jsem slyšel,“ odpověděl. „Souvisí to s rovnová hou sil.“ Přirozeně. Nenapadlo mě to, ale dávalo to perfektní smysl. S Coral Dvory automaticky získají Klenot Vládce neboli Oko Hada, jak mu říkají zde, a to bude mít jistě vliv na rovnováhu. Ztráta pro Amber a zisk pro Dvory. To by mi mohlo pomoci dosáhnout toho, oč usiluji, totiž harmonie, odsouvající katastrofu na neurčito. Jen škoda, že to nesmím dopustit. Ubohá dívka již zkusila až příliš mnoho jen proto, že byla v nevhodnou dobu v Amberu a že se do mne zamilovala. Vzpomínám si, jak jsem kdysi ve filozofickém článku tvrdil, že je v pořádku obětovat jednoho nevinného pro blaho mnoha. Bylo to ještě na koleji a mělo to co dělat s principy. Ale Co ral byla mou přítelkyní, sestřenicí a technicky i mou milenkou i když za okolností, kdy se to jen stěží dalo počítat; a rychlé prozkoumání mých citů, to abych někdy znovu nezaváhal, prozradilo, že bych se do ní mohl zamilovat. Což všechno znamená, že filozofie prohrála další kolo s reálným světem. „Jurte, jak je to dlouho, co vyslala ty lidi?“ - 104 -
„Nevím, kdy odešli — ani dokonce jestli vůbec odešli,“ odpo věděl. „Při časové odlišnosti však už klidně mohli odejít a vrátit se.“ „Máš pravdu,“ řekl jsem a dodal: „Do hajzlu!“ Obrátil se a pohlédl na mne. „To je to v kontextu všech záležitostí tak důležité?“ zeptal se. „Pro ni ano a ona zase pro mne,“ odpověděl jsem. Jeho tvář dostala udivený výraz. „V tom případě,“ řekl, „proč je prostě nenechat, aby ti ji při vedli? Jestli dosedneš na trůn, tak tě to jen potěší. A jestli ne, tak ji budeš mít stejně u sebe.“ „City se hrozně těžko utajují, dokonce i mezi těmi, kdo neznají kouzla,“ namítl jsem. „Mohli by ji použít jako rukojmí a vydírat mě.“ „Hm. Nerad říkám, že mě to těší. Chci říct… Těší mě, že máš starost i o někoho jiného.“ Svěsil jsem hlavu. Zachvátila mě touha natáhnout ruku a do tknout se ho, ale neudělal jsem to. Jurt si tiše pobrukoval jako za starých časů, když jako kluk du mával o všem možném. Pak řekl potichu: „Tak se k ní musíme dostat dřív než oni a odvést ji na nějaké bezpečně místo. Anebo, pokud už uspěli, jim ji vzít.“ „Jak to ‚my‘?“ Usmál se, vzácná chvíle. „Víš přece, co jsem zač. Tvrdej chlapec.“ „Nepochybuju,“ já na to. „Ale víš, co se stane, jestli nějací svědkové prohlásí, že to byl párek bratrů ze Sawallu? Pravděpodobně vendeta s Hendraky.“ „I když je do toho zatáhla Dara?“ „Bude to vypadat, jako by nám je nadehnala.“ „Dobrá,“ řekl. „Tak žádné svědky.“ Mohl jsem říct, že předejít vendetě by ušetřilo mnoho jiných životů, ale znělo by to přehnaně, dokonce i kdybych to tak nemyslel. Místo toho jsem řekl: „Ta síla, kterou jsi získal ve Fontáně, ti dává něco, o čem jsem slyšel vyprávět jako o efektu ‚živého trumfu‘. Mys lím, že bys byl pomocí toho schopen transponovat Julii, stejně tak jako sebe.“ Přikývl. „Mohl bys nás přenést rychle odtud do Kašfy?“ Vzduch zaplnil zvuk gigantického gongu. - 105 -
„Můžu udělat cokoliv, co dokážou karty,“ řekl, „a můžu vzít kohokoli s sebou. Jediným problémem je, že samy trumfy nemají ta kový dosah. Mohl bych nás tam zanést sérií skoků.“ Opět zazněl gong. „Co se to děje?“ zeptal jsem se. „Ten zvuk?“ otázal se. „Označuje, že brzy začne pohřeb. Je sly šet ve všech Dvorech.“ „Špatně načasováno.“ „Možná, ale možná, že ne. Dostal jsem nápad.“ „Tak ven s ním.“ „Jestli zlikvidujeme nějaké Hendraky, tak je tohle naše alibi.“ „Jak to?“ „Ta časová odlišnost. Půjdeme na pohřeb a dáme se tam vidět. Pak vyklouzneme, splníme náš úkol, vrátíme se a budeme tam na zbytek obřadů.“ „Myslíš, že to umožní náš výlet?“ „Ano, myslím, že máme skvělou šanci. Už jsem uskutečnil mnoho skoků. Začínám mít pro ně skutečný cit.“ „Tak to tedy riskneme. Čím víc zmatku, tím lépe.“ A opět za zněl gong. Nach, barva životního ohně, jež nás naplnila, je u Dvorů barvou smutečních oděvů. Abych vytvořil pro sebe vhodné oblečení, použil jsem raději než znak Logru hroten. Chtěl jsem se pro tento okamžik vyhnout jakémukoli styku, byť i tomu nějcivilnějšímu, s touto Silou. Jurt nás pak zanesl do svých komnat, kde měl své vhodné oděvy z posledního pohřbu, kterého se účastnil. Necítil jsem nej menší chuť spatřit svůj starý pokoj. Někdy, až nebudu v takovém stresu, pak možná… V lidské podobě jsme se umyli, učesali, upravili a oblékli. Pak jsme na sebe vzali podobu démonů a celé to na této úrovni ještě jednou zopakovali. Košili, kalhoty, blůzu, plášť, nákotníky, náramky, šerpu a šátek — vypadali jsme k nakousnutí. Zbraně zatím zůstanou tady. Vrátíme se pro ně později. „Připraven?“ zeptal se mě Jurt. „Ano.“ Chytil mě za rameno a transponoval nás. Ocitli jsme se na vnitřním okraji Náměstí na Konci světa a modrá obloha temněla nad - 106 -
davy pozůstalých lemujícími cestu, kterou půjde procesí. Procházeli jsme mezi nimi s nadějí, že nás uvidí co možná nejvíce lidí. Pozdravilo mě několik starých známých. Bohužel všichni chtěli, abych se s nimi zastavil a povídal, protože mě už dlouho neviděli. Jurt měl podobné problémy. Většina se divila, proč jsme tady a ne v Thelbane, masivní skleněné věži Chaosu daleko vzadu. Vzduch se pravidelně rozechvíval, jak gong pokračoval ve svém majestátním vyzvánění. I země se chvěla, byli jsme poblíž místa, kde se nacházel. Vydali jsme se pomalu přes Náměstí k masivnímu traktu z černého kamene na samém okraji Propasti; jeho vstupní brána v klenutém průchodu byla z pomalého plamene, stejně tak jako klesající schodiště, každý schod z časově zastaveného ohně, obdobně i zá bradlí. Nerovný amfiteátr pod námi byl rovněž tvořen plamenem, osvětloval sám sebe a shlížel na černý kvádr tyčící se na konci všeho, bez zdi za ním, jen otevřená prázdnota Propasti a její singularity, odkud vše povstalo. Bylo tu zatím prázdno, a tak jsme stáli poblíž ohnivé brány a sledovali cestu, kudy půjde průvod. Pokyvovali jsme na přátelsky se tvářící démony, škubali sebou při zvuku gongu, pozorovali zvolna tmavnoucí oblohu. Náhle se mi v mysli ozval někdo mocný. „Merline!“ Ihned se mi vynořila tvář Mandora v jeho změněné podobě, jak na mě hledí dolů podél své paže v rudém oděvu, ruka nebyla vidět; pravděpodobně mě pozoroval pomocí trumfu a v tváři měl výraz, který se po dlouhé době blížil něčemu, jako je podrážděnost. „Ano?“ řekl jsem. Pohlédl za mne. Jeho výraz se náhle změnil, obočí vylétlo vzhůru ústa se otevřela. „To je tam s tebou Jurt?“ zeptal se. „Správně.“ „Myslel jsem, že to mezi vámi neklape,“ řekl pomalu, „alespoň pokud si vzpomínám na náš poslední rozhovor.“ „Dohodli jsme se, že během pohřbu uzavřeme příměří.“ „I když to zní velmi rozumně, nejsem si jist, jestli je to moudré,“ řekl. Usmál jsem se. „Vím, co dělám,“ ujistil jsem ho. - 107 -
„Vážně?“ řekl. „Tak co děláte v katedrále, když máte být tady v Thelbane?“ „Nikdo mi neřekl, že mám být v Thelbane.“ „Zvláštní,“ odpověděl. „Matka slíbila informovat tebe i Jurta, že se máte zúčastnit průvodu.“ Zavrtěl jsem hlavou a otočil se. „Jurte, víš, že máme být v průvodu?“ zeptal jsem se. „Ne,“ odvětil. „Na jednu stranu to dává smysl. Na druhou stranu je tady Černá hlídka, a ta mohla doporučit, abychom zůstali v ústraní. Kdo ti to řekl?“ „Mandor. Povídá, že nám to měla dát vědět Dara.“ „Nic mi neřekla.“ „Slyšels to?“ zeptal jsem se Mandora. „Ano. Ale to je teď jedno. Pojďte ke mně, oba dva.“ Vsáhl k nám druhou rukou. „Chce nás tam mít,“ řekl jsem Jurtovi. „Sakra!“ procedil Jurt a připojil se ke mně. Napřáhl jsem ruku a uchopil Mandorovu, Jurt se mne současně chytil za rameno. Oba jsme byli vrženi vpřed do přízemí úhledného a zářivého thelbanského hlavního sálu — přehlídka černé, šedé, me chově zelené, nachové, lustry jako stalaktity, plastiky z ohně podél stěn, šupinaté kůže visící za nimi, rotující vodní koule vznášející se ve vzduchu s plovoucími tvory uvnitř. Všude množství šlechty, pří buzných a dvořanů, mincích jako plameny kolem katafalku uprostřed sálu. Právě když nám Mandor něco řekl, znovu zazněl gong. Počkal, až vibrace utichly, a pak promluvil znovu: „Říkal jsem, že Dara ještě nedorazila. Jděte projevit soustrast a pak vám Bances ukáže místa v průvodu.“ Když jsem pohlédl ke katafalku, spatřil jsem v jeho blízkosti Tmera a Tubbla. Tmer hovořil s Bancesem a Tubble s někým, kdo k nám byl otočen zády. Náhle mě napadla strašlivá myšlenka. „Jak je zajištěna,“ zeptal jsem se, „bezpečnost během průvodu?“ Mandor se usmál. „Je tu slušné množství stráží, rozmístěných mezi pozvanými,“ řekl, „a ještě víc jich je rozestaveno podél cesty. Každou vteřinu tě bude někdo hlídat.“ Podíval jsem se na Jurta, jestli to slyšel. Přikývl. - 108 -
„Díky.“ Spolkl jsem proud nadávek a vydal se k rakvi, Jurt za mnou. Jediný myslitelný způsob, jak bych mohl vyrobit svou repliku, by bylo přemluvit Vzor, aby vyslal mého ducha, který by zaujal mé místo. Ale Logrus by okamžitě identifikoval energii vyslanou na projekci dvojníka. A kdybych se prostě ztratil, nejenže by mou nepří tomnost okamžitě zpozorovali, ale pravděpodobně bych byl i sle dován — možná samotným Logrem, jelikož Dara svolala toto shromáždění. Takže by zjistili, že jsem se vytratil, abych zmařil pokus Logru znovuustavit rovnováhu, a bahno Fekálního zálivu je kruté a strašlivé místo. Rozhodně bych neměl udělat tu chybu, že bych se pokládal za nenahraditelného. „Tak jak to provedeme, Merline?“ řekl tiše Jurt, když jsme se zařadili na konec pomalu postupujícího zástupu. Opět zazněl gong a lustry se rozechvěly. „Nevidím žádný způsob,“ odpověděl jsem. „Myslím, že jediné, co se dá dělat, je pokusit se poslat zprávu během průvodu.“ „Trumfem to odtud nejde,“ odpověděl. „No, možná za ide álních podmínek,“ dodal, „ale ne tady při všech těch rušeních.“ Zkusil jsem vzpomenout si na nějaké kouzlo, nějakou zprávu, nějakého vyslance, kteří by mi mohli posloužit. Ideální by byl Fan tom. Ale ten pochopitelně odlétl, aby prozkoumal prostorové asymet rie Sálu soch. To mu vydrží ještě nadlouho. „Mohl bych se tam poměrně rychle dostat,“ nabídl se Jurt, „a díky časové odlišnosti být zpátky dřív, než to kdokoli zpozoruje.“ „A znáš přesně ty dva lidi v Kašfě, kterým to můžeš říct?“ řekl jsem. „Luka a Coral. Oba si tě pamatují z katedrály, kdy jsme se pokoušeli jeden druhého zničit a kdy jsi ukradl meč Lukova otce. Takže bych řekl, že jakmile tě uvidí on, pokusí se tě zabít, a ona za čne volat o pomoc.“ Řada o něco postoupila. „Zajistím, že se k ní žádná pomoc nedostane,“ řekl. „Hmm…“ zareagoval jsem. „Vím, že jsi drsnej hoch, ale Hendraci taky. Takže v případě Coral se setkáš s velice nespolupracu jící zachraňovanou.“ „Jsi přece kouzelník,“ řekl Jurt. „Kdybychom zjistili, kdo jsou naši strážní, nemohl bys na ně seslat kouzlo, aby si mysleli, že nás po celou dobu vidí? Pak se můžeme ztratit a nikdo nic nebude vědět.“ - 109 -
„Tuším, že buď matka, nebo náš bratříček vyřkli nad strážci ochranné zaklínadlo. Při takové ideální příležitosti pro atentát bych to já určitě udělal. Kdybych tu zajišťoval bezpečnost, tak bych roz hodně nedovolil, aby kdokoli usiloval mým lidem o hlavu.“ Postoupili jsme zase o kousek dále. Když jsem se trochu vyklo nil a natáhl krk, zahlédl jsem již na pár okamžiků nádherně oděnou zmrzačenou mrtvolu starého Swayvilla v jeho démonické podobě s hadem z rudého zlata na hrudi, jak spočívá v plamenné rakvi. Takže konečně následoval svého odvěkého rivala Oberona. Jak jsem se blížil, napadlo mě, že se k problému dá přistoupit i jinak, možná díky svému příliš dlouhému pobytu mezi neznalými magie. Už jsem nemyslel v duchu magie proti magii či vršení kombi novaných zaklínadel. No dobrá, strážci jsou chráněni před manipulováním se svým vnímáním, a co má být? Nechme to tak. Na jdeme způsob, jak to obejít. Znovu zazvučel gong. Když dozněl, Jurt se ke mně naklonil. „To, co jsem ti řekl, není ještě všechno,“ zašeptal. „O čem to mluvíš?“ zeptal jsem se. „Další důvod, proč jsem za tebou v Sawallu přišel, je, že mám strach,“ odpověděl. „Před čím?“ „Přinejmenším jeden z nich — Mandor nebo Dara — chce víc než jen rovnováhu, chce konečné vítězství pro Logrus, pro Chaos. Jsem o tom přesvědčen. A nejenže s tím nechci nic mít, ale chci tomu zabránit. Když teď mohu navštěvovat Stín, tak nehodlám přihlížet jeho zkáze. Nechci, aby jedna ze stran vyhrála. A naprostá nadvláda Vzoru by byla asi stejně špatná.“ „Jak si můžeš být jist, že někdo z nich chce skutečně tohle?“ „Zkoušeli to už jednou s Brandem, nebo ne? Byl na nejlepší cestě zničit veškerý Řád.“ „Ne,“ řekl jsem. „Chtěl zničit starý řád a nahradit ho svým vlastním. Byl to revolucionář, ne anarchista. Pokoušel se vytvořit nový Vzor v chaosu, který vyvolal — svůj vlastní, ale pořád sku tečný.“ „Podvedli ho. Nikdy se mu to nemohlo podařit.“ „Těžko mohl něco vědět, dokud to nezkusil, a tak neměl šanci.“ - 110 -
„To je jedno, bojím se, že se někdo snaží deformovat realitu. Jestli jim ten únos vyjde, tak nastane v tom směru velký skok. Pokud nedokážeš nějak zamaskovat naši nepřítomnost, tak si myslím, že bychom měli do toho jít stejně, i s rizikem.“ „Ještě ne,“ řekl jsem. „Brzdi. Něco mě napadlo. Co si o tom myslíš? Nebudu lokalizovat strážce a pokoušet se je ošálit. Místo toho provedu transformaci. Způsobím, že dvojice jiných lidí bude vy padat jako my. Měj pak hned připraven trumf. Tak nepůjde o haluci naci cílenou na někoho. Kdokoli je uvidí jako nás a my se můžeme vydat za naší záležitostí — a zase tu být na kontrolu, jestli bude tře ba.“ „Tak to udělej a já nás dostanu odtud.“ „Dobrá, provedu to s těmi dvěma chlapíky před námi. Hned jak budu hotov, tak ti dám tohle znamení,“ řekl jsem a zvedl ruku do úrovně pasu, „a oba se sehneme, jako kdyby nám něco upadlo. Pak nás zanes pryč.“ „Připravím se.“ Bylo jednodušší použít hroten než sestavit transformační zaklí nadlo. Působil jako procesor kouzel. Zadal jsem mu dva výsledné produkty a on prošel během okamžiku tisíce variací a dodal mi ho tové výsledky — dvojici zaklínadel, jejichž nalezení by mi tradičním způsobem trvalo mnohem déle. Když jsem je měl, pozvedl jsem ruku a aktivoval jednu z mnoha sil, kterými ta věc vládla ve Stínu. Oživil jsem tak strukturu energií, podíval se, jestli změna proběhla, dal zna mení a sehnul se. Následoval na okamžik pocit víru, a když jsem se narovnal, ví tal nás Jurtův pokoj. Zasmál jsem se a on mě poplácal po rameni. Pak jsme se hned proměnili zpět do našich lidských podob a oblečení. Jak to bylo hotovo, uchopil mě opět za rameno a přenesl nás k Ohnivé bráně. Okamžik a provedli jsme další skok, tentokrát na vrchol hory nad modrým údolím a se zelenou oblohou nad hlavami. A pak znovu, doprostřed vysokého mostu nad hlubokou propastí, na obloze se buď objevovaly, nebo mizely hvězdy. „Teď je to v pořádku,“ řekl a my stáli na vrcholku šedé ka menné zdi, celé vlhké, snad následkem předchozí bouře. Na východě se blýskalo z temných mračen. Z jihu vál lehký větřík. Byla to zeď chránící vnitřní zónu Jidraše, Lukova hlavního města v Kašfě. Před námi se tyčily čtyři obrovské stavby — počítaje v to i palác a chrám - 111 -
Jednorožce přímo na protější straně náměstí — a několik menších budov. Stranou místa, kde jsme stáli, se zdvihalo křídlo paláce, z ně hož mne Gryll odnesl (jak je to dlouho?) před schůzkou s královnou. Dokonce jsem viděl mezi břečťanem i zlomenou okenici svého okna. „Támhle,“ řekl jsem a ukázal. „Tam jsem ji viděl naposled.“ Okamžik nato jsme stanuli v pokoji, kromě nás tam nikdo ne byl. Všude uklizeno a postel ustlaná. Vytáhl jsem své trumfy a nalis toval Coralin. Soustředil jsem se, až začal chladnout, pocítil jsem její přítomnost a zavolal ji. Byla tady, a přesto nebyla. Měl jsem nepříjemný pocit přítom nosti, který člověk zažívá ve snu či v mdlobách. Přejel jsem rukou přes kartu a náš skrovný kontakt přerušil. „Co se stalo?“ zeptal se Jurt. „Myslím, že je pod drogami,“ odpověděl jsem. „To zřejmě znamená, že ji už dostali,“ řekl. „Můžeš ji v tomhle stavu najít?“ „Taky může být jen v jiném křídle a na lécích,“ poznamenal jsem. „Když jsme se naposled viděli, nebylo jí dobře.“ „Tak co teď?“ „Ať už je to jak chce, musíme promluvit s Lukem,“ řekl jsem a sáhl po jeho kartě. Ihned v okamžiku odkrytí jsem navázal spojení. „Merline! Kde k čertu jseš?“ zeptal se. „Jestli jsi v paláci, tak hned za vedlejšíma dveřma,“ odvětil jsem. Vyskočil na nohy z něčeho, co jsem vzápětí identifikoval jako okraj postele, natáhl na sebe zelenou blůzu s dlouhými rukávy a za pnul si ji, zakrývaje svou sbírku jizev. Zdálo se mi, že jsem v posteli za ním někoho zahlédl. Zamumlal něco tím směrem, ale co, to jsem nezaslechl. „Musíme si promluvit,“ řekl a prohrábl si rukou ryšavé vlasy. „Vezmi mě k sobě.“ „Dobrá,“ řekl jsem. „Ale nejdřív bys měl asi vědět, že je tu se mnou i můj bratr Jurt.“ „Má u sebe otcův meč?“ „Coo? — Ne.“ - 112 -
„Mám dojem, že ho tentokrát ještě nezabiju,“ řekl a zastrčil si košili do kalhot. Pak energicky vsáhl. Uchopil jsem jeho ruku. Udělal krok vpřed a byl u nás.
- 113 -
Kapitola osmá Luke se zakřenil na mne a zaškaredil na Jurta. „Kde jsi vlastně byl?“ zeptal se. „Ve Dvorech Chaosu,“ odpověděl jsem. „Povolali mne odtud vzhledem ke Swayvillově smrti. Pohřeb právě teď probíhá. Vytratili jsme se kvůli tomu, že Coral hrozí nebezpečí,“ „To vím — teď už ano,“ řekl Luke. „Je pryč. Asi ji unesli.“ „Kdy se to stalo?“ „Řekl bych, že předminulou noc. Co o tom víte?“ Pohlédl jsem na Jurta. „Časová odlišnost,“ poznamenal. „Představovala možnost získat pár bodů,“ vysvětloval jsem, „v probíhající hře mezi Vzorem a Logrem. Takže pro ni poslali agenty Chaosu. Myslím, že jí nechtějí ublížit. Takže by měla být v pořádku.“ „A k čemu ji potřebují?“ „Zdá se, že je mimořádně vhodná jako královna Thelbane, tedy s Klenotem Vládce, jakožto částí jejího těla a tak vůbec.“ „A kdo by se měl stát novým králem?“ Ucítil jsem, jak mi hoří tváře. „No, ti lidi, co pro ni přišli, myslí, že bych to měl být já,“ od pověděl jsem. „Ohó, gratuluju!“ řekl. „Tak to už nebudu jedinej, co má tohle potěšení.“ „Jak to myslíš?“ „Kralování nestojí za nic, člověče. Kéž bych se tomu býval mohl nějak vyhnout. Každej si dělá nárok na tvůj čas a pořád chtějí vědět, kde jsi.“ „K čertu, vždyť jsi byl právě korunovanej. Dopřej tomu čas.“ „Jak ‚právě‘? Už je to dýl než měsíc!“ „Časová odlišnost,“ opakoval Jurt. „Tak pojďte. Dáme si šálek kafe,“ řekl Luke. „Ty tady máš kafe?“ „Poručil jsem to. Tudy.“ Vyšli jsme na chodbu, dali se vlevo a sestupovali po schodišti. - 114 -
„Když jsi před chvílí mluvil,“ začal, „tak jsem dostal skvělej nápad — o tvé vládě a Coral jako tvojí královně. Dokud jsem tady vládcem, tak bych mohl zatraceně rychle náš sňatek anulovat. Chceš přece za ženu ji a já zase chci Smlouvu Zlatého kruhu s Amberem. Myslím, že znám způsob, jak všem vyhovět.“ „Všechno je ale ještě mnohem komplikovanější, Luku. Já vládnout nechci a bylo by velice zlé pro nás všechny, kdyby mí pří buzní ze Dvorů dostali Coral do své moci. Právě jsem se dozvěděl spoustu věcí.“ „Jako například?“ řekl a otevřel boční dvířka vedoucí na ochoz podél zadní zdi paláce. Pohlédl jsem na Jurta. „I on má strach,“ ukázal jsem na něho. „Proto taky mezi námi zavládly srdečnější vztahy.“ Jurt přikývl. „Je docela možné, že obětí plánu zesnovaného u Dvorů mohl být i Brand,“ poznamenal, „a ten plán se tam stále ještě uskutečňuje.“ „Tak to si raději dáme celou snídani,“ řekl Luke. „Čelem vzad a jde se do kuchyně.“ Následovali jsme ho po zahradní cestě. A tak jsme jedli a hovořili a světla přibývalo. Luke chtěl abych znovu zkusil Coralin trumf, a já to udělal s týmž výsledkem. Zaklel, přikývl a řekl: „Měl jsi vážně skvělý odhad. Ti chlápci, co ji unesli, prchají zřejmě černou stezkou na západ.“ „To souhlasí,“ řekl jsem. „Mám důvod věřit, že se s ní ke Dvorům nevrátí.“ „Cože?“ „Pokud tomu rozumím, tak tyhle černé cesty, co používáte vy, jsou pro ostatní pěkně nebezpečné,“ poznamenal. Ale ukážu ti, co zbylo z téhle — je to teď ve skutečnosti černá pěšina. Rád bych se po ní vydal, ale vím, že nemůžu být příliš dlouho pryč. Dokázali byste mi na ní zajistit bezpečí?“ „Už jen to, že budeš s námi, tě ochrání před potížemi během cesty,“ řekl Jurt. Vyskočil jsem. Kuchař a dva jeho pomocníci se podívali naším směrem. „Je tu někdo, s kým se musíš setkat, Luku,“ napadlo mě. „A to hned teď.“ „Proč ne?“ řekl a začal vstávat. „Kde je?“ - 115 -
„Pojďme se projít,“ já na to. „Ovšem.“ Všichni jsme vstali a zamířili k zadním dveřím pro služebnic tvo. „Takže ať už byla spolupachatelkou, nebo magickou časovanou bombou, mohla matka navést mého otce, aby se pokusil ovládnout Amber — a nakonec i změnit svět,“ řekl Luke. „Správně, domnívám se, že za ní nepřišel s čistýma rukama,“ odpověděl jsem. „Máš pravdu, ale zajímalo by mě, nakolik byl jeho plán propra covaný, když ho začal uskutečňovat,“ zamumlal Luke. „Tohle je nej povedenější věc, co se stala za poslední měsíc.“ Vyšli jsme na úzký krytý ochoz, táhnoucí se v palácové zdi. Luke se zastavil a rozhlédl. „Tak kde je?“ zeptal se. „Není tady,“ já na to. „Potřeboval jsem jen místo pro start, kde by nebyli svědci tvrdící, že unesli jejich krále.“ „Kam vlastně míříme, Merline?“ zeptal se Jurt, když ze středu hrotenu vyrazil vír obsahující šestnáct různých zdrojů energie. „Výborný nápad. Uneste mě,“ říkal Luke, když ho spolu s Jur tem tyto síly uchopily. Použil jsem tentýž postup jako při cestě z Amberu do Kašfy — zobrazil si cíl spíše na základě vzpomínky než reflektované vize. S tou výjimkou, že tentokrát jsme byli tři a před námi dlouhá, předlouhá cesta. „Budu mít pro vás úkol,“ řekl jsem. Bylo to jako ocitnout se v krasohledu, proplouvat jím a projít asi sto dvaceti stupni kubistické fragmentace a opětné kompletace, než jsme se vynořili na druhé straně, pod ohromným stromem, jehož vrchol se ztrácel v mlze, opodál stál červenobílý Chevy ‘57 a jeho rá dio hrálo Renbournových Devět panen. Lukův duch vyskočil ze zadního sedadla a zíral na svůj origi nál. Luke zíral stejně vyjeveně na něho. „Čau,“ řekl jsem. „Seznamte se. Snad vás ani nemusím před stavovat. Máte přece spoustu společného.“ Jurt zíral na Vzor. „To je ten mého otce,“ řekl jsem. „Už mi to došlo,“ odpověděl Jurt. „Ale co tu děláme?“ - 116 -
„Dostal jsem jeden nápad. Ale myslel jsem, že tu bude Corwin a já ho s ním budu moct probrat.“ „Vrátil se a zase zmizel,“ řekl druhý Luke, který to zaslechl. „Nenechal tu nějakou adresu nebo neřekl, kdy se může vrátit?“ „Vůbec nic.“ „Sakra! Počkat, něco, co tu před chvilkou bylo řečeno mi vnuklo nápad, že by se Lukové mohli občas vyměnit — pokud se tenhle Vzor podaří přesvědčit, aby to schválil.“ Luke, kterého v přítomnosti jeho ducha budu dále nazývat Lu kem, se celý rozzářil. Abych se v tom vyznal, rozhodl jsem se mluvit o jeho dvojníkovi jako o Rinaldovi. „Panování je zážitek, o který by nikdo neměl přijít,“ řekl. „Tak proč ta snaha se mu vyhnout?“ odpověděl Rinaldo. „Abych pomohl Merlovi najít Coral,“ řekl Luke. „Byla unese na.“ „Vážně? A kým?“ „Agenty Chaosu.“ „Hm.“ Rinaldo začal pomalu přecházet sem a tam. „Dobrá, víš o tom víc než já,“ řekl nakonec. „Jestli se Corwin brzo vrátí a Vzor to dovolí, tak vám pomohu, jak jen budu moci.“ „Jestli budeme dál otálet, tak stopa vychladne,“ poznamenal Jurt. „Nechápeš, o co tu kráčí,“ řekl Rinaldo. „Mám tady práci a ne můžu se jen tak sebrat a jít pryč — i kdybych se měl stát někde krá lem. To, co dělám, je mnohem důležitější.“ Luke se podíval na mne. „Má pravdu,“ řekl jsem. „Je strážcem Vzoru. Na druhé straně, Coral nikdo neublíží. Proč bychom se s Jurtem neskočili na pár mi nut mrknout ke Dvorům, podívat se, jak pokračuje pohřeb? Zatímco tam budeme, tak se tu může ukázat Corwin. Jsem si jist, že si vy dva nějaký námět k hovoru najdete.“ „Tak do toho,“ řekl mi Luke. „Dobrá,“ dodal Rinaldo. „Rád bych věděl, co je nového.“ Podíval jsem se na Jurta a ten přikývl. Šel jsem a postavil se vedle něho. „Teď řídíš ty,“ řekl jsem. „Zatím nashle,“ podařilo se mi ještě dodat, než jsme podnikli první skok. - 117 -
…A tak znovu zpět do sídla Sawallů, do podob démonů a do těch zatracených obřadních rouch. Než nás Jurt přenesl na pohřební shromáždění, změnil jsem ještě naše tváře na neutrální, nechtěl jsem vyvolat nějaký zmatek. Thelbane byla prázdná. Rychlý pohled ven nám nicméně odha lil průvod, zhruba ve čtvrtině cesty přes Náměstí, jak stojí a nachází se ve stavu zmatku. „E — ech,“ poznamenal Jurt. „A co teď?“ „Zanes nás tam,“ řekl jsem mu. Okamžik a byli jsme na kraji davu. Swayvillova zářící rakev stála na zemi a garda okolo ní. Mou pozornost ihned zaujal shluk po stav asi dvacet stop vpravo. Byl tam nějaký křik, někdo ležel na zemi a dva démoni se nacházeli v sevření několika dalších. Stáhl se mi žaludek, když jsem zpozoroval, že ti dva jsou onou dvojicí, kterou jsem očaroval, aby vypadali jako Jurt a já. Oba proti něčemu pro testovali. Jak jsem se tlačil kupředu, zrušil jsem zaklínadlo, takže se těm dvěma vrátila jejich podoba. V okamžiku, kdy se to stalo, se ozval zblízka další výkřik: „Vždyť jsem to říkal!“ Odpovědí na to bylo: „Ano, jsou to oni!“ od někoho, v kom jsem vzápětí poznal Mandora. Stál mezi nimi a jakousi postavou ležící na zemi. „Byl to trik!“ řekl Mandor. „Rozejděte se! Propusťte je!“ Roz hodl jsem se, že je vhodný okamžik pro zrušení zaklínadel maskují cích mne a Jurta. Překrásný zmatek! O chvíli později si mě Mandor povšiml a pokynul mi, abych k němu přišel. Zahlédl jsem, jak se Jurt, jdoucí po mé pravici, zastavil a dal do řeči s nějakým známým. „Merline!“ řekl, hned jak jsem k němu došel. „Co víš o tomhle?“ „Nic,“ já na to. „Šel jsem vzadu s Jurtem. Ani nevím, co se vlastně stalo.“ „Někdo dal dvěma strážným tvoji a Jurtovu podobu. Bylo to zcela jistě zaměřeno na to, aby se vyvolal zmatek, až atentátnici ude ří. Ti dva se vyřítili dopředu a křičeli, že jsou stráže. Ale zcela jasně nebyli. Mazané — zvláště, když ty i Jurt jste na seznamu sle dovaných.“ „To jo,“ souhlasil jsem a přemýšlel, jestli můj čin nenapomohl vrahovi k útěku. „Kdo to schytal?“ - 118 -
„Tmer, šlo o velice profesionální útok dýkou,“ vysvětloval a jeho levé oko na mne zamrkalo. Šlo o tik? Nebo o znamení? „Byl na místě mrtev.“ Čtyři pozůstalí udělali z plášťů improvizované lůžko a položili na ně bezvládné tělo. Jak s ním ušli několik kroků, uviděl jsem za nimi další skupinu. Když si Mandor všiml mého zmateného výrazu, ohlédl se za nimi. „Zesílená ostraha,“ řekl. „Okolo Tubbla. Myslím, že mu radši přikážu, aby někam zmizel. Ty a Jurt byste měli udělat to samé. Poz ději přijď do chrámu. Dohlédnu na to aby byly stráže ještě po četnější.“ „Oukej,“ řekl jsem. „Je tady Dara?“ Rozhlédl se. „Neviděl jsem ji. Vlastně nevím. Raději už běžte.“ Přikývl jsem. Při odchodu se napravo mihla povědomá tvář. Byla protáhlá, s tmavýma očima, vyrůstala z kroužících duhových drahokamů, vytvářejících podobu velkého květu, a hleděla na mne. Již dříve jsem se marně pokoušel vybavit si její jméno. Ale nyní mi náhle samo vytanulo na mysli. Vydal jsem se k ní. „Už sice mám být pryč,“ řekl jsem. „Ale chci tě ještě pozdravit, Gilvo.“ „Tak si na mě přece jen pamatuješ. To mě překvapuje.“ „Samozřejmě, že si pamatuju.“ „Jak se ti vede, Merline?“ Jen jsem si povzdechl. Usmála se a změnila na srstnatou, napůl lidskou postavu. „U mě totéž,“ řekla. „Hrozně se mi uleví, až to bude všechno za námi.“ „To ano. Poslyš, chtěl bych si s tebou promluvit z několika dů vodů. Kdy by se ti to hodilo?“ „No, myslím, že kdykoli po pohřbu. Oč se jedná?“ „Teď na to není čas. Mandor se už začíná vztekat.Tak později na viděnou.“ „Dobrá, tak zatím, Merline.“ Pospíšil jsem si zpět k Jurtovi a chytil ho pod paží. „Máme příkaz zmizet,“ oznámil jsem mu. „Z bezpečnostních důvodů.“ „Dobře.“ Obrátil se ke svému společníkovi a rozloučil se.“ „Těšilo mě. Uvidíme se později.“ - 119 -
Svět zmizel a vynořil se jiný — Jurtův příbytek a naše roz házené šaty. „Dobré načasování pro nás. Špatné pro Tmera,“ poznamenal. „Svatá pravda.“ „Tak jaký je to pocit, být číslem dvě?“ zeptal se při naší další proměně formy a šatů. „Tvoje akcie taky stoupají,“ odrazil jsem ho. „Ale mám pocit, že zemřel na tvůj účet, bratříčku, ne na můj.“ „To doufám ne,“ odpověděl jsem. „Teď buď ty, anebo Tubble.“ „Kdyby to tak bylo, tak bych už byl dávno po smrti,“ řekl jsem. „Jestli máš pravdu, tak je to vážně Sawallové kontra Chanicutové.“ „Nebylo by ode mě mazané, Merline, kdybych se na tebe nalepil jen proto, že je to teď pro mě nejbezpečnější místo?“ zeptal se. „Nepochybuju, že naše stráže a vrahové jsou lepší než chanicutští. Dejme tomu, že jen čekám a šetřím si síly na to, až bude Tubble ze hry? A pak, ať už mi věříš, nebo ne, se otočíš zády, pohyb… A koru na je moje!“ Podíval jsem se na něj. Sice se usmíval, ale přitom pozorně stu doval můj výraz. Chtěl jsem v žertu odpovědět: „No tak si posluž, bude to bez problémů.“ Ale pak jsem si řekl: I kdyby se jednalo jen o žert, tak pokud by došlo k volbě mezi námi dvěma… Napadlo mě, že kdybychom zůstali jenom my dva, tak v té situaci bych trůn přijal. Rozhodl jsem se sice, že mu vyjdu v ústrety víc než jen na poloviční cestu, ale teď jsem si nemohl pomoct. Neboť přes všechny jeho přá telské řeči a zřetelnou spolupráci je zvyk železná košile. Nedokázal jsem se přinutit důvěřovat mu víc, než bylo nutné. „Řekni to spíš Logru,“ nadhodil jsem. Výraz zděšení — rozšíření očí, sklopení zraku, nepatrné shr bení ramen — a pak se zeptal: „Ty si s ním asi doopravdy rozumíš, že?“ „Vypadá to, že mezi námi vládne porozumění, ale jen jedním směrem,“ řekl jsem. „Jak to myslíš?“ „Nemám v úmyslu pomáhat zničit náš svět ani jedné straně.“ „To zní, jako kdybys chtěl Logrus přechytračit.“ Položil jsem si prst na rty. - 120 -
„Za to může určitě tvoje amberská krev,“ řekl po chvíli. „Slyšel jsem, že jsou všichni trochu blázniví.“ „Možná jo,“ já na to. „Něco takového by asi udělal tvůj otec.“ „Co ty o něm víš?“ „Každý má svůj oblíbený amberský příběh.“ „Ale nikdo odtud mi nikdy žádný nevyprávěl.“ „Pochopitelně, že ne — proč by to kdo dělal?“ „Kvůli mému napůl amberskému původu a tak podobně?“ ze ptal jsem se. Ušklíbl se. „No, právě,“ prohlásil. Obouval jsem se. „Ať, už jsi prováděl s tím novým Vzorem cokoliv,“ řekl, „tak to pravděpodobně ten starý nijak nepotěšilo.“ „To máš naprostou pravdu,“ přitakal jsem. „Takže se nebudeš moci uchýlit do jeho ochrany, jestli po tobě půjde Logrus.“ „Počítám, že ne.“ „…A jestli po tobě půjdou oba, tak jim ten nový nedokáže vzdorovat.“ „To si doopravdy myslíš, že by se někdy mohli na něčem shodnout?“ „Těžko říct. Hraješ to pěkně ostře. Doufám, že víš, co děláš.“ „Taky doufám,“ já na to. „Jsem na tahu.“ Aktivoval jsem hro ten v takovém stupni jako nikdy předtím a přenesl nás zpět jediným skokem. Luke a Rinaldo ještě stále rozmlouvali. Rozeznal jsem je pouze díky šatům. Corwina nebylo nikde vidět. Jak jsme se objevili, oba na nás zamávali. „Tak co nového u Dvorů?“ zeptal se Luke. „Chaos,“ odpověděl Jurt. „Jak dlouho jsme byli pryč?“ „Asi tak šest hodin,“ odpověděl Rinaldo. „Žádná stopa po Corwinovi?“ zeptal jsem se. „Ne,“ řekl Luke. „Ale mezitím jsme si to vyříkali mezi sebou — a Rinaldo zůstane ve styku se zdejším Vzorem. To mu pomůže za jistit existenci do té doby, než se vrátí Corwin.“ „Myslím, že…“ začal Jurt. „Ano?“ pobídl ho Rinaldo. - 121 -
„Zůstanu tady a vezmu stráž místo Rinalda, než najdete tu dámu se skleněným okem.“ „Proč?“ zeptal se Rinaldo. „Protože společně uděláte lepší práci a já se budu tady cítit mnohem bezpečněji než kdekoli jinde.“ „Budu se muset dotázat, jestli je to přijatelné,“ namítl Rinaldo. „Tak to udělej,“ dodal Jurt. Rinaldo zamířil ke Vzoru. Rozhlížel jsem se na všechny strany, pokoušel se proniknout mlhu a doufal, že uvidím vracejícího se otce. Jurt si prohlížel auto, rádio nyní hrálo část Los Animales Bruce Dun lapa. „Jestli se tvůj otec objeví a vystřídá mě,“ řekl Jurt, „tak se vrá tím na pohřeb a omluvím tě, kdybys to nestihl. Pokud tam budeš dřív než já, tak udělej totéž. Platí?“ „Ano,“ řekl jsem; pásy mlhy se vznášely mezi námi jako dým. „A jestli bude někdo z nás hotov jako první a bude mít něco důleži tého ke sdělení…“ „Správně,“ souhlasil. „Jestli nenajdeš ty mě, tak vyhledám já tebe.“ „Asi se ti nepodařilo vyzvednout můj meč, když jsi byl ve Dvorech, že ne?“ zeptal se Luke. „Nebyl čas,“ odpověděl Jurt. „Příště, až tam budeš, bych byl rád, kdyby sis ten čas udělal.“ „Udělám, udělám,“ ujistil ho Jurt. Rinaldo odstoupil od Vzoru a vrátil se k nám. „Jsi přijat,“ řekl Jurtovi. „Pojď se mnou. Chci ti ukázat pramen pitné vody, zásobu jídla a nějaké zbraně.“ Luke se otočil a sledoval je, jak jdou někam vlevo. „Je mi líto,“ řekl tiše, „ale pořád mu ještě nevěřím.“ „Nemusí tě to mrzet. Já taky ne. Znám ho už příliš dlouho. Ale teď máme víc dobrých důvodů pro to, věřit jeden druhému, než kdykoliv jindy.“ „Rád bych věděl, jestli je moudré prozradit mu, kde je tenhle Vzor, a teď ho tu s ním nechat o samotě.“ „Jsem si naprosto jist, že Vzor dobře ví, co dělá, a že se o sebe dokáže postarat.“ Zvedl překřížené prsty. „Byl bych proti tomu,“ řekl, „ale po třebuju svého dvojníka.“ - 122 -
Když se vrátili, ozval se náhle z rádia diskžokej: „Všechno ukazuje na to, že je čas na přestávku. Sjízdnost silnic je oukej. Skvě lý den pro cestování.“ A hned potom následovalo sólo na bicí a já bych přisahal, že to bylo něco, co jsem kdysi slyšel hrát Randoma. „Takže od téhle chvíle přebíráš službu,“ řekl Rinaldo Jurtovi. Pokývl směrem k nám. „Jsem připraven.“ Pobral jsem nás do hrotenu a přenesl zpátky do Kašfy. Ocitli jsme se ve stmívajícím se Jidraši na téže příhodné zdi jako předtím s bratrem. „Tak konečně,“ řekl Rinaldo a rozhlížel se po městě. „Ano,“ odpověděl Luke. „Je celé tvoje — na chvíli.“ Pak se otočil ke mně: „Merle, co si tak zaskočit do mých komnat?“ Pohlédl jsem k západu, kde mračna zoranžověla, a pak jsem zvedl hlavu vzhůru k několika nachovým. „Než to uděláme, Luku,“ řekl jsem, „rád bych zjistil, kolik máme ještě denního světla pro pouť po černé cestě.“ Přikývl. „Dobrý nápad. Oukej, zanes nás tam.“ Jeho gesto míři lo k hornaté oblasti na jihozápadě. Uchopil jsem nás a vyhrotenoval tam — a zároveň vzniklo i nové sloveso, které budu zřejmě často po třebovat. Taková je moc Chaosu. Přistáli jsme na malém vršku a následovali Luka dolů. „Tudy,“ řekl. Okolo nás se prostíraly dlouhé stíny, ale je rozdíl mezi jejich temnotou a černí cestovního vlákna ze Dvorů. „Bylo to přesně tady,“ řekl nakonec Luke, když jsme přišli na místo mezi dvěma balvany. Popošel jsem blíž, ale nic zvláštního jsem neucítil. „Jsi si tím jistý?“ zeptal jsem se. „Ano.“ Udělal jsem dalších deset kroků, dvacet. „Jestli byla skutečně tady, tak už je pryč,“ řekl jsem jim. „Ovšem… Zajímalo by mě, jak dlouho jsme byli mimo.“ Luke luskl prsty. „Pauza,“ navrhl. „Zanes nás ke mně.“ Nechali jsme soumrak soumrakem a já nám otevřel cestu zdí temnoty. Přivítal nás pokoj, kde jsem byl předtím s Coral. „Stačí to?“ zeptal jsem se. „Nevím přesně, kde se nacházejí tvoje pokoje.“ „Pojďme,“ řekl a vedl nás ven a po schodech dolů. „Přišel čas na konzultaci s místním expertem. Merle, udělej něco se vzhledem - 123 -
tohohle hocha. Moc krásných tváří by mohlo vyvolat nějaké ko mentáře.“ Bylo to snadné a poprvé jsem dal někomu vzhled Oberona z velkého portrétu visícího u mě doma. Než jsme vešli, Luke zaklepal na dveře. Někde uvnitř pronesl známý hlas jeho jméno. „Přivedl jsem přátele,“ řekl. „Tak ať jdou dál,“ přišla její odpověď. Otevřel dveře a uvedl nás. „Oba znáš, Naydo,“ oznámil Luke. „Naydo, tohle je můj dvojník. Když budeme pohromadě, tak mu říkej Rinaldo a mně Lu ku. Bude tu za mě vládnout, zatímco já a Merle budeme pátrat po tvé sestře.“ V reakci na její zmatený výraz jsem změnil Rinalda zpátky. Měla na sobě černé kalhoty a smaragdovou blůzu, vlasy sta žené dozadu zelenou stužkou. Usmála se na nás a při pohledu na mě si nenápadně, jakoby jen náhodou, položila prst na rty. Hned jsem přikývl. „Doufám, že jste už zotavena z těch příhod na Amberu,“ řekl jsem. „Byla jste tam za velice nešťastných okolností.“ „Ovšem,“ odpověděla. „Jsem zcela v pořádku, děkuji. Je to od vás laskavé, že se ptáte. Děkuji vám také za to, že jste se připojil k pátrání. Byl jste to jistě vy, kdo unesl před dvěma dny Luka.“ „To už doopravdy uběhlo tolik času?“ řekl jsem. „Ano, pane.“ „Je mi to líto, drahá,“ mumlal Luke, tiskl jí ruku a dlouze po hlížel do očí. „To vysvětluje, proč zmizela stezka,“ poznamenal jsem. Rinal do rovněž uchopil její ruku a s hlubokou úklonou ji políbil. „Je úžasné, jak jste se změnila z oné dívky, kterou jsem znával,“ konstatoval. „Cože?“ „Sdílím s Lukem nejen vzhled, ale i vzpomínky,“ vysvětlil jí. „Řekla bych, že je ve vás něco ne zcela lidského,“ poznamena la. „Vidím vás jako člověka, co má místo krve oheň.“ „Jak to můžete vidět?“ zajímal se. „Má svoje způsoby,“ řekl Luke, „myslel jsem si, že je to jen díky psychickému spojení s její sestrou. Ale jasně je tu i něco víc.“ - 124 -
Přikývla. „Když už o ní mluvíme, tak doufám, že byste nám mohla po moci sestru najít,“ navázal. „Při chybějící stezce a s drogou či zaklí nadlem blokujícím spojení přes trumf budeme potřebovat pomoc.“ „Ano,“ odpověděla, „i když v této chvíli jí žádné nebezpečí ne hrozí.“ „Dobrá,“ řekl. „V tom případě poručím jídlo pro nás všechny a seznámím tohohle hezouna s tím, co se teď děje v Kašfě.“ „Luku,“ řekl jsem. „To vypadá jako ideální čas pro můj návrat ke Dvorům na zbytek obřadu.“ „Jak dlouho budeš pryč, Merle?“ „Nemám ponětí,“ odpověděl jsem. „Doufám, že se do rána vrátíš.“ „To taky doufám. Ale co když ne?“ „Mám pocit, že asi vyrazím bez tebe.“ „Nejdřív mě ale zkus kontaktovat.“ „Jasně. Tak zatím.“ Zahalil jsem se do svého pláště prostoru a nechal Kašfu za se bou. Když se opět rozhalil, byl jsem zpět v Jurtově příbytku v Sawallu. Protáhl jsem se a zazíval. Pak jsem rychle prohlédl pokoje a přesvědčil se, že tu nikdo není. Sundal jsem si kabátec a položil ho na postel. Potom jsem si při chůzi začal rozepínat košili. Stop. Co to bylo? A odkud? Několik kroků zpět. Sice jsem v pokojích svého mladšího brat ra strávil jen krátkou dobu, ale tenhle pocit bych si zcela určitě zapa matoval. V rohu, vytvořeném zdí a skříní z temného, skoro černého dřeva, stály židle a stůl. Když jsem si klekl na židli a sáhl za stůl, ucí til jsem to — přítomnost cesty, avšak ne tak silné, aby stačila k trans portu. Ergo… Otočil jsem se vpravo a otevřel skříň. Musela být pochopitelně uvnitř. Zajímalo by mě, kdy ji tam vlastně nainstaloval. Také jsem se cítil trochu pobaveně nad tím, jak takhle čenichám Jurtovi v bytě. Ale stejně jsem mu zůstal dlužen spoustu nepříjemností a potíží. Těch pár důvěrností a trocha spolupráce jen těžko mohly tohle všechno vyvá žit. Ještě jsem se mu neodvažoval důvěřovat a bylo klidně možné, že - 125 -
má pro naše usmíření zištné důvody. Rozhodl jsem se, že dobré vy chování obětuji ve prospěch opatrnosti. Odsunul jsem šaty na stranu a odkryl tak zadní stěnu skříně. Teď jsem to cítil silně. Poslední zapátráni mezi šaty, rychlé posunutí se dopředu a už jsem se ocitl v ohnisku. Nechal jsem se odnést. Byl tu tah kupředu a zároveň tlak šatů na má záda, postrčilo mě to. Díky tomu plus skutečnosti, že někdo (sám Jurt?) vytvořil laj dáckou stínovou pěšinu, jsem se v cíli pěkně rozplácl. Nicméně jsem neskončil v jámě plné zaostřených kůlů nebo kyseliny. Nebo v doupěti nějaké vyhladovělé šelmy. Ne. byla to ze lená podlaha a já se hned zase vzpamatoval. A podle blikajícího svět la všude kolem mě jsem odhadoval, že je tu spousta zapálených svící. Ještě než jsem vzhlédl, bylo mi jasné, že budou všechny ze lené. Nemýlil jsem se. Ani v tom, ani v ničem jiném. Rozestavení bylo podobné jako u mého otce; žebrová klenba se světelným zdrojem, zářícím jasněji než svíce. Až na to, že nad zdejším oltářem nevisel obraz. Místo toho tu bylo mozaikové okno; převládala zelená, přerušovaná sem tam červenou. Zdejším uctívaným byl Brand. Vstal jsem a přešel k oltáři. Ležel na něm Werewindle, pár cen timetrů povytažený z pochvy. Natáhl jsem ruku a uchopil ho, můj první popud byl odnést ho a vrátit Lukovi. Ale pak jsem zaváhal. Nebylo to něco, s čím bych mohl přijít na tryznu. Když si ho teď vezmu, budu ho zas muset někde ukrýt a tady byl už ukryt výborně. Jak jsem to zvažoval, má ruka se ho stále dotýkala. Vyzařoval podobnou auru moci jako Grayswandir, jen o něco jasnější, méně tragickou a zasněnou. Iro nické. Vypadal jako ideální meč pro hrdinu. Rozhlédl jsem se okolo. Po levé straně spočívala na stojánku kniha, za mnou byl na podlaze různými odstíny zeleně namalován pentagram, ve vzduchu se vznášela vůně — jakoby hořících polen. Blesklo mi hlavou, co bych asi spatřil, kdybych udělal otvor do zdi. Stála tahle kaple na vrcholku hory? U jezera? Byla pod zemí? Vzná šela se někde v povětří? A co vlastně má představovat? Vypadá jako svatostánek. Už tedy vím o třech: o Benediktově, Corwinově a Brandově. To je ně - 126 -
kteří z mých krajanů a příbuzných obdivovali, respektovali a uctíva li? Nebo byly tyto skryté kaple něčím jiným, zlověstnějším? Odtáhl jsem ruku od Werewindlu a přistoupil k pentagramu. Mé Logrové vidění mi nic zvláštního neukázalo, ale pozornější zkoumání za pomoci hrotenu odhalilo zbytky pečlivého zahlazování magické operace. Tyto stopy byly však příliš slabé, než aby mi pro zradily cokoliv o její povaze. Řekl jsem si, že až bude po všem, stavím se tady a udělám si jasnější obrázek. Také jsem zjistil, že celá operace by zabrala spoustu času, a ten teď nemám. Neochotně jsem se obrátil zpět k cestě. Nemohla být tato místa zneužívána jako pokus ovládnout dotyčnou osobu? Potřásl jsem hlavou. Nechám si to na někdy jindy. Našel jsem bránu a vstoupil do ní. I při zpáteční cestě jsem ztratil rovnováhu. Jednou rukou jsem se zachytil rámu a druhou zavřených pantů; povedlo se mi udržet se na nohou, znovu získat rovnováhu a vyjít ven. Pak jsem dal šaty na původní místo a zavřel dveře. Rychle jsem se svlékl, změnil svou podobu a znovu si navlékl pohřební roucho. V blízkosti hrotenu jsem pocítil nějakou činnost a poprvé ho přistihl, jak čerpá z jednoho ze svých druhů energie, který mi disponoval, aby změnil svou velikost a přizpůsobil se tak objemu mého prstu. Určitě to udělal už několikrát předtím, ale teď jsem po prvé ten proces zaznamenal. Zajímavé, dokazovalo to, že je schopen jednat nezávisle na mé vůli. Nevěděl jsem, co ta věc ve skutečnosti je a jaký může být její původ. Nechal jsem si ji, protože představovala úctyhodný zdroj síly a vhodnou náhradu za používání Logru, kterého jsem se teď bál. Ale když jsem ji tak pozoroval, jak mění tvar, aby mi zůstala těsně na změněném prstu, něco mě zarazilo. Co když to je nastražená past, která v tom nejnevýhodnějším okamžiku sklapne? Párkrát jsem na prstě hrotenem otočil. Vsáhl jsem do něj myslí a zjistil, že to je cvičení v marnosti. Zabralo by mi celé věky vysle dovat každou z linií až k jejímu zdroji a prozkoumat přitom jedno po druhém všechna skrytá zaklínadla. Bylo to jako výlet švýcarskými hodinkami, navíc vyrobenými na zakázku. Jak krása designu, tak i enormní vklad práce, potřebné ke stvoření něčeho takového, na mne udělaly hluboký dojem. Klidně se tu někde mohly skrývat nějaké - 127 -
tajné instrukce, uvedené do života jen za určitých speciálních podmí nek. Ale zatím se nic takového nestalo. A druhou možností byl Logrus. Připadlo mi to jako učebnicový příklad dávání přednosti ne známému zlu. Se zabručením jsem si navlékl roucho, soustředil pozornost na Chrám Hada a nařídil hrotenu, aby mě dopravil poblíž jeho vchodu. Vykonal to tak jemně a lehce, jako kdybych o něm nikdy nezapochy boval, jako kdyby pro mne neznamenal další důvod k paranoi. A tak jsem zkrátka stanul u dveří ze ztuhlého plamene velké Katedrály Hada na vnějším okraji Náměstí na Konci světa, rozpro stírajícího se přesně na Okraji a ústícího do samotné Propasti — kde se za dobré viditelnosti dal zahlédnout vznik nebo zánik vesmíru — a já pozoroval hvězdy hrnoucí se prostorem, který se rozvinoval a svi noval jako okvětní lístky a jako by se můj život měl změnit, myš lenky mi zabloudily do Kalifornie a do školy, k výletům na Sunburs tu s Lukem, Gail a Julií, k sedánkům s otcem na konci války, k výle tům s Vintou Bayle vinařským krajem na východ od Amberu, k dlouhému a nabitému odpoledni strávenému s Coral prohlídkou města, k podivným setkáním toho dne; a já se otočil, zvedl svou šupi natou paži a pohlédl na zlatou věž Thelbane a pomyslel si: „Nekončí svár toho všeho na všech frontách srdce mého.“ Jak dlouho, jak dlouho ještě…? — ironie jako vždy a já, jasný favorit, kdykoliv dojde na sentiment. Opět jsem se otočil a šel zhlédnout poslední okamžiky Krále Chaosu.
- 128 -
Kapitola devátá Dolů, dolů do budovy, do velké struskovité hromady, do okna na konci času a prostoru, kde nakonec nebude vidět nic, tam jsem šel mezi stěnami věčného ohně, který nikdy neshoří, kráčel v jedné ze svých tělesných forem za zvukem hlasu, čtoucího z Knihy Hada, ob točeného kolem Stromu Hmoty, a posléze došel do sluje končící temnotou, k půlkruhům rudě oděných pozůstalých, hledících na před čítajícího a na velký katafalk za ním, kde ležel jasně viditelný Swayvill, napůl překrytý rudými květy smutečních hostů, a rudé svíce zářily na pozadí Propasti, jen pár kroků za nimi; pak na opačnou stranu jeskyně, pozorně naslouchaje Bancesovi z Amble raše, Nejvyššímu knězi Hada, jehož slova zvučela, jako kdyby hovo řil těsně vedle mne, neboť akustika Chaosu je vynikající; najít si místo v jinak prázdném výklenku, kde mě kdokoliv, kdo tam po hlédne, zajisté spatří; vyhledat známé tváře, najít Daru, Tubbla a Mandora sedící na čelných místech, což naznačovalo, že budou po máhat Bancesovi sesunout rakev přes okraj do Věčnosti, až nadejde vhodný čas; a ve svém rozpolceném srdci jsem si připomněl poslední pohřeb, kterého jsem se zúčastnil před tímto: ten Cainův, na Amberu, u moře, a znovu jsem přemýšlel o Bloomovi a o způsobu, jakým při těchto příležitostech pracuje mysl. Rozhlédl jsem se. Jurt nikde nebyl vidět. Gilva z Hendraku se děla jen pár řad přede mnou. Zvedl jsem zrak k neproniknutelné temnotě za Okrajem. Bylo to, jako kdybych hleděl spíše dolů než ven — pokud na tomto místě mají vůbec takovéto pojmy nějaký smysl. Sem tam jsem mohl spatřit mihotavé záblesky světla či zmítající se hmoty. To mi na chvíli posloužilo jako Rorschachův asociační test a já se při pohledu na temné motýly, oblaka a tváře propadal do spánku… Zmateně jsem se napřímil, pátraje po tom, co přerušilo mé sně ní. Bylo to ticho. Bances přestal předčítat. Chtěl jsem se naklonit dopředu ke Gilvě a něco jí pošeptat, když tu Bances začal předzpěvovat Rozloučení. Užasl jsem při zjištění, že si pamatuji všechny kanonické odpovědi. - 129 -
Jak zpěv sílil a blížil se k vyvrcholení, spatřil jsem Mandora, Daru a Tubbla vstával. Vykročili vpřed a došli k Bancesovi u rakve — Dara a Mandor k nohám, Tubble a Bances k hlavě. Ministranti vy šli ze svého oddělení a začali zhášet svíce, až svítila jen jedna ob rovská na Okraji za Bancesem. V té chvíli jsme všichni povstali. Věčné světlo plamenných mozaik, zdobících zdi po obou stranách, doplňovalo osvětlení natolik, že jsem dokázal rozeznat dění dole poté, co zpěv ustal. Čtyři postavy zvolna pokročily a uchopily úchyty rakve. Pak se narovnaly a zamířily směrem k Okraji. Právě když procházely okolo poslední svíce, přistoupil k ní ministrant, připraven zhasnout i její plamen, až Swayvillovy ostatky budou odevzdány Chaosu. Zbýval už jen půltucet kroků… Tři. Dva… Bances a Tubble poklekli na prahu Nicoty a umístili rakev do drážky v kamenné podlaze, Bances přitom notoval závěrečnou frázi rituálu, Dara a Mandor zůstali stát. Modlitba skončila, zaslechl jsem kletbu. Mandor se zapotácel vpřed. Dara klopýtla na stranu. Uslyšel jsem hlasité beng, jak rakev narazila na podlahu. Ministrantova ruka však už byla v pohybu a svíce v tu chvíli zhasla. Následoval skřípavý zvuk, jak se rakev posu novala dopředu, další kletby a zahlédl jsem, jak jakási nezřetelná po stava balancuje na Okraji… Ozval se výkřik. Robustní silueta přepadla a zmizela, Výkřik slábl, slábl a slábl… Pozvedl jsem levou pěst a poručil hrotenu, aby vyfoukl kouli bílého světla, jako brčko vyfukuje bublinu. Měla asi tři stopy v prů měru, když jsem ji vypustil nad hlavu. Náhle všichni začali mluvit je den přes druhého. I ostatní s magickými schopnostmi si začali zhruba ve stejnou dobu jako já procvičovat svá oblíbená světelná kouzla, takže celý prostor byl nyní přesvícen tucty bodových zdrojů. Mhouře oči, uviděl jsem Bancese, Mandora a Daru rozmlouvat poblíž Okraje. Tubble a ostatky Swayvilla už nebyli mezi námi. Moji spolutruchlící byli na nohou. Já rovněž, neboť mi došlo, že můj čas tady je nyní kromobyčejně omezen. Překročil jsem prázdnou řadu a přešel poněkud vpravo a dotkl se Gilvina ještě lidského ramene. „Merline!“ řekla, když se ke mně rychle otočila. „Tubble — spadl dolů — že ano?“ - 130 -
„Co se teď bude dít?“ „Musím zmizet,“ řekl jsem jí, „a to hned!“ „Proč?“ „Někdo si za pár okamžiků vzpomene na následnická práva a já se z toho věčného hlídání každou chvíli zalknu,“ řekl jsem jí. „Už to nesnesu, zvlášť ne teď.“ „Proč ne?“ „Nemám čas na vysvětlování. Ale chtěl bych si s tebou promlu vit. Mohl bych tě teď unést?“ Všude kolem nás byly gestikulující postavy. „Ovšem — můj pane,“ souhlasila a očividně přemýšlela právě o problému nástupnických práv. „Kašli na to,“ řekl jsem a hroten vychrlil síly, které nás uchopi ly a odnesly pryč. Přemístil jsem nás do lesa kovových stromů; Gilva nepřestala svírat mé rameno a rozhlížela se kolem. „Můj pane, co je to za místo?“ zeptala se. „Raději ti to neřeknu,“ odpověděl jsem, „proč, to ti bude hned jasné. Když jsem s tebou mluvil naposledy, chtěl jsem ti položit jednu otázku. Ale teď mám dvě a tohle místo svým způsobem figu ruje v jedné z nich, mimo to je většinu času liduprázdné.“ „Ptej se,“ řekla a obrátila ke mně svou tvář. „Pokusím se ti po moci. Ale jestli se jedná o něco důležitého, tak nemusím být zrovna tou nejpovolanější osobou —“ „Ano, je to důležité. Ale neměl jsem čas sjednat si schůzku s Belissou. Týká se to mého otce, Corwina.“ „Ano?“ „To on zabil Borela z Hendraků ve Vzoropádové válce.“ „Slyšela jsem,“ poznamenala. „Po válce byl v královském poselstvu, které přišlo sem ke Dvo rům vypracovat Smlouvu.“ „Ano,“ řekla. „I tohle vím.“ „Krátce nato zmizel a vypadá to, že nikdo neví, kam se mohl podít. Jednu dobu jsem si myslel, že by mohl být mrtev. Ale později se mi dostalo náznaků, že tomu tak není a spíše je někde uvězněn. Nemůžeš mi k tomu něco říct?“ Okamžitě se odvrátila. „To, co naznačuješ, mě uráží,“ prohlásila. - 131 -
„Promiň,“ řekl jsem, „ale já se na to musel zeptat.“ „Náš rod je čestný,“ pokračovala. „Dokážeme přijímat vá lečnou štěstěnu. Když boj skončí, je pro nás vše vyřízeno.“ „Omlouvám se,“ opakoval jsem. „Vždyť víš, že jsme vlastně z matčiny strany příbuzní.“ „Ano, to vím,“ řekla a vykročila pryč. „Je to všechno, princi Merline?“ „Ano,“ odpověděl jsem. „Kam tě mám přenést?“ Na okamžik se odmlčela, pak namítla: „Ale říkal jsi, že máš dvě otázky.“ „Zapomeň na to. Tu druhou jsem si rozmyslel.“ Obrátila se opět ke mně. „Proč? Proč bych na ni měla zapomenout? Protože trvám na čestnosti našeho rodu?“ „Ne, proto, že ti věřím.“ „A-?“ „A budu s ní otravovat někoho jiného.“ „Tím myslíš, že je to nebezpečné, a rozhodl ses mě proto raději na to neptat?“ „Nerozumím tomu, takže by to mohlo být nebezpečné.“ „To mě chceš znovu urážet?“ „Nebesa chraň!“ „Tak se mě na to zeptej.“ „Radši ti to ukážu.“ „Udělejte.“ „I kdybys kvůli tomu měla vylézt na strom?“ „Za každou cenu.“ „V tom případě mne následuj.“ A tak jsem ji dovedl ke stromu a vylezl na něj, v mé současné formě to byla hračka. Držela se hned za mnou. „Je tu cesta dál,“ řekl jsem. „Nechám se jí odnést. Dej mi pár vteřin, abych ti v ústí mohl ustoupit.“ Popolezl jsem o něco výš a byl transponován. Udělal jsem krok stranou a rychle obhlédl kapli. Vypadalo to, že se nic nezměnilo. Pak mi po boku stanula Gilva. Uslyšel jsem, jak se sykavě na dechla. „No teda!“ dostala ze sebe. - 132 -
„Je mi jasné, na co se dívám,“ řekl jsem, „ale nevím, co vidím, jestli mě chápeš.“ „Je to svatyně,“ řekla, „zasvěcená duši člena královského rodu Amberu.“ „Ano, mému otci Corwinovi,“ přitakal jsem. „Na to se dívám. Ale co vlastně vidím? A proč by tady, u Dvorů, mělo něco takového vůbec být?“ Pomalu kráčela vpřed a zkoumala otcův oltář. „Zrovna tak ti můžu říct,“ dodal jsem, „že tohle není jediná ta kováhle svatyně, kterou jsem po svém návratu objevil.“ Natáhla ruku a dotkla se rukojeti Grayswandiru. Nahlédla pod oltář a objevila svazek svíček. Vytáhla jednu stříbřitou, zasadila ji do jednoho ze svícnů, zapálila ji od jiné a postavila poblíž Grayswandi ru. Přitom něco mumlala, ale nezachytil jsem co. Když se opět ke mně obrátila, měla na tváři úsměv. „Oba jsme tu vyrostli,“ řekl jsem. „A přesto ty o tom víš zřejmě všechno a já nic.“ „Odpověď je nasnadě, můj pane,“ řekla mi. „Hned po válce jsi odjel za vzděláním do jiných končin. Tohle je projev něčeho, co za čalo až po tvém odchodu.“ Natáhla ruku, uchopila mě za paži a zavedla k lavici. „Nikoho ani nenapadlo, že bychom mohli tu válku doopravdy prohrát,“ začala, „přestože se vždy tvrdilo, že Amber bude nebez pečný protivník.“ Usedli jsme. „Když bylo po všem, zavládl všeo becný nesouhlas,“ pokračovala, „s politikou, která vedla k takovému konci a k následné smlouvě. Ale žádný z rodů nebo seskupení už nemohl doufat v sesazení královské koalice. Však znáš konzerva tivnost pánů Okraje. Bylo by třeba mnohem, mnohem víc, aby se vy tvořila většinová koalice proti Koruně. Namísto toho dostal jejich od por jinou formu. Vyrostl tu bleskově trh s amberskými památkami z války. Lidé byli fascinováni svými podmaniteli. Výborně šly na od byt životopisy členů amberské královské rodiny. Začalo se vytvářet něco jako kult. Objevily se soukromé kaple, jako je tahle, věnované tomu z Ambeřanů, který svými přednostmi dotyčného zaujal.“ Odmlčela se a pohlédla na mne. „Zavánělo to až příliš náboženstvím,“ pokračovala dál, „a po nějaké době se to kromě kultu Hada stalo jediným významnějším ná boženstvím u Dvorů. Takže Swayvill ze zřejmých politických důvo - 133 -
dů postavil kult Amberu mimo zákon jakožto herezi. To se ukázalo chybné. Kdyby neudělal nic, mohlo všechno zase rychle skončit. Ale vlastně nevím. Jenže zákaz to zahnal do podzemí a donutil lidi chá pat to daleko vážněji, jako výraz odporu. Nemám nejmenší ponětí, kolik je mezi Rody kultovních kaplí, ale tohle je jasně jedna z nich.“ „Fascinující sociologický jev,“ prohlásil jsem, „a tvým idolem je Benedikt.“ Rozesmála se. „To snad nebylo tak těžké uhodnout,“ odpověděla. „Ve skutečnosti mi tu kapli popsal bratr Mandor. Zabloudil do ní při večírku v Hendraku; neuvědomil si ani oč se vlastně jedná.“ Rozesmála se. „Tak to tě musel jen zkoušet,“ namítla. „Už dlouho se jedná o veřejné tajemství. A náhodou vím, že je sám přívržencem kultu.“ „Opravdu? A jak to víš?“ „Dřív, ještě před zákazem, se tím nijak netajil.“ „Kdopak je asi jeho osobním patronem?“ nadhodil jsem. „Princezna Fiona,“ odpověděla. Čím dál podivnější… „A viděla jsi jeho kapli, věnovanou jí, na vlastní oči?“ zeptal jsem se. „Ano. Před zákazem nebylo nic neobvyklého pozvat pár přátel na obřady, kdykoliv jsi byl obzvlášť znechucen královskou poli tikou.“ „A co po zákazu?“ „Každý veřejně prohlásil, že jeho soukromá kaple byla zničena. Mnozí je pouze přenesli po skrytých cestách jinam.“ „A zvyk zvát si přátele na obřady?“ „Myslím, že záleží na tom, o jak dobrých přátelích mluvíš. Vlastně nevím, jak je amberský kult zorganizován.“ Udělala roz máchlé gesto. „Tak jako tak, tohle místo je ilegální. Je dobře, že ne vím, kde to vlastně jsme.“ „Taky si myslím,“ řekl jsem. „A co vztah mezi kultovními po stavami a jejich věcmi? Řekl bych, že Mandor skutečně toužil mít něco, co patřilo Fioně. Setkal se s ní, a já byl dokonce u toho a viděl jsem to. Někdo jiný, koho znám, pak ukradl něco, co patřilo jeho — patronce? — ale ukryl to ve své kapli. - 134 -
„A tohle,“ povstal jsem, přešel k oltáři a zvedl Corwinův meč, „je skutečné. Viděl jsem Grayswandir zblízka, dotýkal se ho, držel ho. Je to on. Ale o co mi jde, je, že můj otec zmizel, a když jsem ho viděl naposledy, měl tenhle meč. Je ve shodě se zásadami toho kultu držet svého patrona v zajetí?“ „O něčem takovém jsem nikdy neslyšela,“ řekla. „Ale nevím, proč by ne: Ve skutečnosti je uctívána duše dané osoby. Není důvo du, proč by ta osoba nemohla být uvězněna.“ „Nebo zabita?“ „Nebo zabita,“ přitakala. „To je sice stejně fascinující jako všechno ostatní,“ řekl jsem, odvraceje se od oltáře, „ale nijak mi to nepomůže najít mého otce.“ Vrátil jsem se k ní přes mozaiku, jež musela představovat Amber, stylizovaný jako vzorek na kavkazském koberečku z tmavých a světlých dlaždic, symbol Chaosu zůstal daleko vpravo. „Měl by ses zeptat osoby, zodpovědné za to, že je meč zde,“ řekla vstávajíc. „Osoby, kterou za to činím zodpovědnou, jsem se již zeptal. Ale odpověď mě neuspokojila.“ Uchopil jsem ji za paži, abych ji nasměroval na cestu zpět na strom, a najednou stála těsně u mne. „Ráda posloužím našemu příštímu králi, jak jen budu moci,“ řekla. „I když normálně nesmím mluvit za náš rod, tak jsem si jistá, že Hendrakové budou souhlasit s tím, že ti pomohou přitlačit toho, čí je to práce.“ „Díky,“ já na to a objali jsme se. Šupiny měla chladné a její tesáky by mi lidské ucho rozdrásaly, ale v démonické podobě šlo jen o příjemné hryznutí. „Když budu potřebovat v téhle věci pomoc, znovu si promluvíme.“ „Tak jako tak si promluvme znovu.“ Bylo hezké alespoň chvíli objímat a být objímán, a přesně to jsme dělali, až jsem spatřil stín míhající se v blízkosti cesty. „Misstře Merline.“ „Glait!“ „Ssprávně. Sspatřila jssem tě sspěchat ssem. Lidsská forma, nebo démonsská, dosspělý, nebo malý, poznám tě.“ „Merline, co je to?“ zeptala se Gilva. - 135 -
„Stará kamarádka,“ řekl jsem jí. „Glait, tohle je Gilva. A naopak.“ „Těšší mne. Přiššla jssem tě varovat, někdo sse blíží.“ „Kdo?“ „Princezna Dara.“ „No, těbůh!“ poznamenala Gilva. „Takže už víš, na čem jsme,“ řekl jsem jí. „Nech si to ale pro sebe.“ „Mám ráda život, můj pane. Co podnikneme?“ „Glait, pojď ke mně,“ řekl jsem, poklekl a nastavil jí ruku. Vyplazila se po ní nahoru a udělala si pohodlí. Vstal jsem a druhou rukou uchopil Gilvu. Nasměroval jsem svou vůli na hroten, ale pak se zarazil. K čertu, nevěděl jsem, kde se nacházíme — reálně fyzicky, v zeměpisných terminech. Cesta nás mohla zavést jen za vedlejší dve ře, ale také tisíce mil od svého začátku nebo někam do Stínu. Chvíli by zabralo, než by to hroten určil a pak propočítal naši cestu zpět. Ale byl jsem si jist, že by to trvalo příliš dlouho. Mohl bych ho použít k tomu, aby nás udělal neviditelné. Ale obával jsem se, že magická senzitivita mé matky je natolik vysoká, že by dokázala odhalit naši přítomnost i mimosmyslově. Obrátil jsem se k nejbližší zdi a pomocí sil hrotenu vyslal své smysly skrze ni. Nebyli jsme pod vodou ani se nevznášeli v oceánu lávy či tekutého písku. Vypadalo to, že se jedná o les. Takže pár kroků ke zdi a pak prostoupit na druhou stranu. Po několika krocích, uprostřed stinné paseky, jsem se ohlédl a spatřil travnatou stráň bez jediné známky narušení. Stáli jsme pod modrou oblohou a téměř v zenitu plálo oranžové slunce. Odevšad zněl ptačí zpěv a bzučení hmyzu. „Kořisst!“ zasykla Glait, sjela mi z paže a zmizela v trávě. „Nebuď pryč dlouho!“ zasyčel jsem pro změnu já ve snaze mluvit tiše a vedl Gilvu pryč od stráně. „Merline,“ řekla, „to, co jsem se dozvěděla, mě děsí.“ „Neřeknu nikomu ani slovo, jestli ti jde o tohle,“ uklidňoval jsem ji. „A kdybys chtěla, mohl bych ti dokonce vymazat i vzpo mínky, než tě vrátím zpět na pohřeb.“ „Ne, chci si je ponechat. Dokonce si přeji, aby jich bylo víc.“ - 136 -
„Vypočítám, kde to jsme, a pošlu tě zpátky, než někomu začneš chybět.“ „Počkám s tebou, než se vrátí tvá přítelkyně z lovu.“ Napůl jsem čekal, že bude pokračovat: „…možná, že tě vidím naposled,“ což by s nedávným zlikvidováním Tmera a Tubbla završi lo tuto spirálu smrtí. Ale ne, bylo to stydlivé a dobře vychované děv če — válečnice — s více než třiceti zářezy na jílci svého šaršounu, jak jsem později zjistil — a byla povznesena nad pronášení ne chutných samozřejmostí v přítomnosti svého možného budoucího panovníka. Když se po přijatelném čase Glait vrátila, řekl jsem: „Děkuji ti, Gilvo. Teď tě pošlu zpět na pohřební slavnost. Jestli nás někdo zahlé dl a bude chtít vědět, kde jsem, tak řekni, že se někde skrývám.“ „Kdybys potřeboval nějaké útočiště…“ „Možná až někdy později,“ ubezpečil jsem ji a poslal zpět do chrámu na konci všeho. „Pěkně hnussné,“ poznamenala Glait, když jsem se přeměnil opět do lidské podoby. (To je pro mne vždycky snadnější než promě na v démona.) „A tebe bych rád poslal zpět do zahrady soch v Sawallu,“ obrá til jsem se k ní. „Proč zrovna tam, misstře Merline?“ „Abys vyčkala, jestli se tam neobjeví inteligentní kruh světla. A jestli ano, tak ho oslov jako Cyklického fantoma a řekni mu, aby mě vyhledal.“ „A kde tě nalezne?“ „To sám nevím, ale v některých záležitostech je velice schopný.“ „Tak mě tam poššli. A jesstli tě nessní něco ssilnějššího, tak mi ssnad někdy v noci povíšš ssvůj příběh?“ „Slibuji.“ Poslat ji zpět na strom bylo záležitostí okamžiku. Nikdy nevím, kdy žertuje; humor plazů je víc než jen trochu zvláštní. Přivolal jsem si nové šaty a oblékl se do šedě a nachu. Také jsem si připjal dva meče, dlouhý a krátký. Zajímalo mě, co asi dělá matka ve své kapli, ale raději jsem se vzdal myšlenky na nemístnou zvědavost v tom směru. Zvedl jsem hroten, okamžik ho pozoroval a pak zase nechal klesnout. Vydat se - 137 -
do Kašfy vypadalo jako ztráta času, neboť jsem neměl ponětí, jaká mezitím uběhla doba a jestli Luke je pořád ještě tam. Vytáhl jsem své trumfy, původně uložené v kapse slavnostního roucha a rozložil je. Našel jsem Lukovu kartu a soustředil se na ni. Zanedlouho zchladla a já ucítil Lukovu přítomnost. „Ano?“ řekl. „To jsi ty, Merle?“ ozval se zhruba v tom okamžiku, kdy se jeho obraz zavlnil a změnil, takže jsem uviděl, jak uhání v sedle napůl spálenou a napůl normální krajinou. „Jasně,“ odpověděl jsem. „Předpokládám, že už nejsi v Kašfě.“ „Správně,“ řekl. „A kde jsi ty?“ „Někde ve Stínu. A kde ty?“ „Čert mě vem, jestli to vím,“ procedil. „Jedeme po týhle černý cestě už několik dní — a jediný, co můžu říct, jsem taky někde ve Stínu.“ „Hrome, vy jste tu stezku našli?“ „To Nayda. Já si ničeho nevšiml, ale ona mě k ní prostě zaved la. Pak se najednou stala zřetelnou i pro mě. Ta holka je ďábelskej stopař.“ „Je teď s tebou?“ „Jasně. Taky říkala, že je doháníme.“ „Tak to mě radši vezmi k sobě.“ „Tak pojď,“ prohlásil a seskočil s koně. Natáhl ruku. Vsáhl jsem a uchopil ji, udělal krok, opět ji pustil a srovnal s ním chůzi, za námi kráčel nákladní kůň. „Ahoj, Naydo!“ zavolal jsem, jela po jeho druhém boku. Vpře du po její pravici jela na černém koni hrozivá postava. Nayda se usmála. „Merline, vítejte,“ pronesla. „Pojďme si tykat,“ navrhl jsem jí. „Když si to přeješ.“ Postava na černém koni se otočila a zírala na mne. Zastavil jsem smrtelný úder hrotenu, který mu reflexivně má mysl nařídila, tak bleskově, že mě to až vyděsilo. Vzduch mezi námi se rozvlnil a rozezvučel skřípavým tónem, jako když se auto smykem snaží odvrá tit srážku. Byl to velký světlovlasý hromotluk, měl na sobě žlutou košili, černé kalhoty, černé boty a spoustu dýk. Medailon Lva trhajícího Jednorožce se mu kýval na široké hrudi. Pokaždé, když jsem ho viděl - 138 -
nebo o něm slyšel, měl prsty v nějaké špinavosti, jednou taktak že nezabil Luka. Byl to žoldnéř, Robin Hood z Eregnoru a zapřísáhlý nepřítel Amberu — nemanželský syn předchozího panovníka Obero na. Měl jsem dojem, že v oblasti Zlatého kruhu je na jeho hlavu vy psaná odměna. Na druhé straně byli s Lukem dlouholetí přátelé a Luke přísahal, že není zase tak špatný. Můj strýc Dalt. Měl jsem po cit, že kdyby se pohnul příliš rychle, tak napětí jeho svalů by mu pro trhlo košili. „…A vzpomínáš si jistě na mého vojenského poradce Dalta,“ řekl Luke. „To si vzpomínám,“ konstatoval jsem. Dalt zíral na černé pásy kouře, které se objevily mezi námi. Pak se přesto dokázal usmát, trochu. „Merlin,“ protáhl, „syn Amberu, princ Chaosu, muž, který mi už vykopal hrob.“ „Co to má znamenat?“ zeptal se Luke. „Jen taková menší výměna názorů,“ odpověděl jsem. „Máš vý bornou paměť, Dalte — na tváře.“ Zasmál se. „Na věc, jako je otevřený hrob, se těžko zapomíná,“ pozna menal. „Ale proti tobě nic nemám, Merline.“ „Ani já proti tobě — zatím,“ dodal jsem. Zamručel na mě, já zase na něj a tím náš seznamovací ceremo niál skončil. Otočil jsem se zpět k Lukovi. „Dělá vám sama stezka nějaké problémy?“ zeptal jsem se ho. „Ne,“ odpověděl. „Nic takového jako v těch příbězích, co jsem slýchával o černé cestě. Někdy působí dost ponuře, ale nic, co by nás skutečně ohrožovalo.“ Podíval se dolů a uchechtl se. „Je pochopi telně jen pár yardů široká,“ dodal, „a tenhle pásek je zatím její maxi mum.“ „Ale stejně,“ řekl jsem, aktivoval své smysly a zkoumal její vy zařování logrovým viděním, „mám dojem, že se klidně něco stát mohlo.“ „Tak to jsme asi měli štěstí,“ řekl. Nayda se znovu zasmála a já se cítil hloupě. Přítomnost tygy byla pro bezpečný postup po cestě Chaosu v říši Řádu stejně platná jako moje vlastní. „Myslím, že jste měli velké štěstí,“ řekl jsem. - 139 -
„Budeš potřebovat koně, Merle,“ poznamenal potom. „Máš asi pravdu,“ přitakal jsem. Bál jsem se použít magii Logra a upozornit na místo kde se na cházím. Avšak už vím, že pro podobné záležitosti mohu používat i hroten, a tak jsem na něj napřel svou vůli, pronikal, pronikal dál, do sáhl kontaktu a přivolával… „Za chvilku to bude,“ konstatoval jsem. „Povídal jsi něco o tom, že je doháníte?“ „Tak mi to řekla Nayda,“ vysvětloval. „Má překvapivé spojení se svou sestrou — nehledě na její vysokou citlivost pro tuhle stezku.“ „A taky toho ví spoustu o démonech,“ dodal. „Aha, a to se máme s nějakými setkat?“ zeptal jsem se jí. „Coral unesli démoni—válečníci ze Dvorů,“ řekla. „Zdá se, že míří k věži někde před námi.“ „Jak daleko před námi?“ chtěl jsem vědět. „Dokud se probíjíme Stínem, tak se to nedá určit,“ odpověděla. Stezka, sestávající ze zčernalé trávy a mající tentýž účinek i na každý strom nebo keř, se teď prokousávala hornatým terénem; a když jsem z ní sestoupil a zase na ni vešel, zjistil jsem, že se zdá při každém jejím opuštění jasnější a teplejší. Teď už byla jasně zřetelná, a ne pouze virtuálně zjistitelná jako v blízkosti Kašfy — příznak toho, jak daleko jsme se dostali do říše Logru. Kousek za dalším záhybem cesty jsem zaslechl odněkud zprava zařehtání. „Omluvte mě, doporučená zásilka,“ řekl jsem, sestoupil ze stezky a vešel do lesíka stromů s oválnými listy. Frkání a podupávání se ozývalo zepředu a já tam kráčel po stinných pěšinách. „Počkej!“ zavolal Luke. „Neměli bychom se rozdělit.“ Ale les byl dost hustý a pro někoho v sedle těžko průjezdný, a tak jsem zavolal přes rameno: „Neměj strach!“ a zčerstva vykročil vpřed. Měl sedlo a plnou výstroj, uzda se mu zamotala do hustého křoví, ve svém koňském jazyce nadával až hrůza, potřásal hlavou ze strany na stranu a bušil kopyty do země. Užasle jsem se zastavil. Mělo mě napadnout raději si vytáhnout pár adidasek a klusat Stínem po svých než riskovat na hřbetě zvířete napůl šíleného ze - 140 -
všech těch změn, které se kolem něj odehrály. Nebo šlapat na kole. Nebo skákat na pérové tyči. Ale nic takového mi nedošlo. Ne, že bych neuměl jezdit na zví řatech. Ale neměl jsem z toho žádné zvláštní potěšení. Ovšem, nikdy jsem nesedlal žádného z těch superkoní jako jsou Julianův Mor genstern, otcův Star nebo Benediktův Glemdenning, kteří stojí nad normálními koňmi o třídu výše co do vitality, síly a vytrvalosti asi tak, jako Ambeřané ve srovnání s běžnými obyvateli stínů. Rozhlédl jsem se kolem dokola, ale nikde žádný zraněný jez dec… „Merline!“ zaslechl jsem Lukovo volání, ale moje pozornost byla upřena sem. Přibližoval jsem se jen zvolna, abych ho ještě více nepoplašil. „Jsi v pořádku?“ Poručil jsem si prostě koně. Každý obstarožní pivovarský valach by mi bohatě stačil, abych se udržel svých společníků. Ale zjistil jsem, že se dívám na dokonale krásné zvíře — černě a oranžově pruhované jako tygr. Připomínal mi tím Glemdenninga s jeho rudočernými pruhy. Koneckonců jsem nevěděl, kde k němu při šel Benedikt, a bylo jen dobře, že ten svět i nadále zůstane místem kouzel. Pomalu jsem se přibližoval. „Merle! Co se děje?“ Nechtěl jsem křičet a polekat nebohého oře. Jemně jsem ho po hladil po krku. „Je to v pořádku,“ řekl jsem mu. „Líbíš se mi. Vysvobodím tě a budeme přátelé, co ty na to?“ Chvíli mi trvalo vyplést zamotané otěže a druhou rukou ho při tom hladit po krku a plecích. Když byl konečně volný, nikam neod běhl, ale zdálo se, že mě odhaduje. „No tak,“ řekl jsem a vzal otěže, „tudy.“ Vedl jsem ho toutéž cestou nazpět a stále na něj mluvil. Když jsme se konečně vymotali ven, došlo mi, jak se mi doopravdy líbí. Vtom jsem uviděl Luka s taseným mečem v ruce. „Proboha!“ dostal ze sebe. „Už se nedivím, že ti to trvalo tak dlouho! Ještě jsi ho natíral!“ „Líbí se ti, co?“ „Kdyby ses ho chtěl někdy zbavit, tak ti udělám skvělou cenu.“ „Myslím, že se ho nebudu chtít zbavit,“ odpověděl jsem. - 141 -
„Jak se jmenuje?“ „Tygr,“ řekl jsem bez přemýšlení a nasedl. Vrátili jsme se zpět na stezku, zde dokonce i Dalt zíral na mého koně s něčím podobným obdivu. Nayda natáhla ruku a pohladila černooranžovou hřívu. „Teď už můžeme jet rychle a dohonit je včas,“ řekla. Nasedl jsem a pobídl Tygra na stezku. Při vzpomínce na otcovo vyprávění o jejích zastrašujících účincích na zvířata, jsem byl připra ven na jakoukoli jeho reakci na ni. Ale nezdálo se, že by mu nějak vadila, a tak jsem mohl klidně vydechnout. „Včas před čím?“ zeptal jsem se, když jsme vytvořili oddíl — Luke v čele, Dalt za ním napravo, Nayda vlevo vzadu a já po její pravici jsem formaci uzavíral. „To nemohu s určitostí říct,“ řekla, „protože je pořád uspána. Nicméně vím, že se už nepohybuje, a mám dojem, že ji únosci ukryli ve věži, kde je cesta mnohem širší.“ „Hm,“ zabručel jsem. „Asi bys nedokázala určit přírůstek šířky cesty v závislosti na ujeté vzdálenosti, že ne?“ „Studovala jsem umění,“ odpověděla s úsměvem. „To jsi už za pomněl?“ Pak ale rychle otočila hlavu a pohlédla směrem k Lukovi. Stále byl o celou koňskou délku před námi a zíral dopředu — i když se před chvílí díval na nás. „K čertu s tebou!“ řekla tiše. „Když jsem takhle s vámi oběma, tak jako bych byla zpátky na univerzitě. Začínám i tak mluvit —“ „A v angličtině,“ dodal jsem. „Já mluvila anglicky?“ „Ano.“ „Do hajzlu! Upozorni mě, jestli se zase zapomenu, jo?“ „Bez obav,“ ujistil jsem ji. „Zdá se, že to ukazuje, jak se ti tam líbilo — bez ohledu na úkol, kterým tě pověřila Dara. A jsi asi jediná tyga s titulem z Berkeley.“ „Jo, líbilo se mi tam — i to zmatení z toho, kdo z vás je kdo. Byly to nejšťastnější dny mého života, s tebou a Lukem na univerzi tě. Léta jsem se pokoušela dostat z vás jména vašich matek, abych zjistila, koho mám vlastně chránit. Ale mlčeli jste oba jako ryby.“
- 142 -
„Myslím, že to máme zakódované už v genech,“ poznamenal jsem. „Byl jsem rád s tebou jakožto Vintou Bayle — oceňoval jsem tvou ochranu i všechno ostatní.“ „Když Luke začal s pokusy tě zabít,“ pokračovala, „nastalo pro mne utrpení. Kdyby byl on synem Dary, kterého jsem měla ochra ňovat, mělo by mi to být jedno. Ale nebylo. Už mi příliš záleželo na vás obou. Všechno, co jsem věděla, bylo to, že jste oba z amberské krve. Nechtěla jsem, aby se ani jednomu z vás něco stalo. Nejtěžší chvíle přišla, když jsi zmizel a já si byla jistá, že tě Luke vylákal do hor v Novém Mexiku, aby tě zabil. Tehdy už jsem byla přesvědčená, že to jsi ty, i když ne úplně. A Luka jsem milovala. Vzala jsem si tělo Dona Martineze a sehnala revolver. Sledovala jsem tě, jak to jen šlo, a věděla, že jestli se tě pokusí zavraždit, geas mě přinutí zabít toho, koho miluji.“ „Ale vystřelila jsi jako první. Právě jsme stáli na cestě a roz mlouvali. On na tebe vystřelil v sebeobraně.“ „Já vím. Ale všechno nasvědčovalo tomu, že ti hrozí nebezpečí. Zavedl tě v ideálním čase na ideální místo pro vraždu —“ „Ne,“ opravil jsem ji. „Vystřelila jsi vedle a nebránila ses tomu, co následovalo.“ „Nechápu, co tím chceš říct.“ „Vyřešila jsi problém možného zastřelení Luka tak, že ses vy stavila do situace, kdy on zastřelil tebe.“ „Toho jsem přece díky geas nebyla schopná.“ „Vědomě možná ne,“ řekl jsem. „Ale něco silnějšího než geas si už našlo způsob.“ „Vážně si to myslíš?“ „Ano, a měla by sis to teď sama připustit. Už nejsi pod geas. Matka mi to prozradila. I ty jsi mi to řekla — alespoň myslím.“ Přikývla. „Nevím přesně, kdy bylo zrušeno nebo jak,“ pozna menala. „Ale přestože je pryč, mám stále snahu tě chránit, když ti za čne něco hrozit. Je skvělé, že jste s Lukem přátelé, teď už doopravdy, a —“ „Tak proč to pořád tajíš?“ vpadl jsem. „Proč mu prostě ne řekneš, že jsi byla Gail? Totálně ho překvapíš — a příjemně.“ „Nechápeš to,“ řekla. „On se se mnou rozešel, vzpomínáš si? A teď jsem dostala novou šanci. Je to jako tehdy, všechno znovu. On — mě má hodně rád. Bojím se mu říct: Jsem doopravdy ta dívka, se kte - 143 -
rou ses kdysi rozešel. Mohl by začít přemýšlet, proč to udělal, a roz hodnout se, že to bylo správné.“ „To je nesmysl,“ řekl jsem. „Nevím, jaké měl tehdy důvody. Nikdy jsme spolu o tom nemluvili. Jen se zmínil o nějaké hádce. Ale jsem si jist, že to zase nebylo nic tak vážného. Vím, že tě miloval. Jsem si jist, že se s tebou ve skutečnosti rozešel proto, že byl synem Amberu, musel se v nějaké ošklivé záležitosti vrátit domů a neměl v tom obraze místo pro nějakou dívku z běžného stínu, za kterou tě tehdy pokládal. Hrála jsi svou roli až příliš dobře.“ „A proto ses i ty rozešel s Julií?“ zeptala se. „Ne,“ dostal jsem ze sebe. „Promiň.“ Všiml jsem si, že se během našeho rozhovoru černá stezka rozšířila asi o jednu stopu. Ponořil jsem se do matematického problé mu.
- 144 -
Kapitola desátá A tak jsme jeli — šest kroků po městské ulici za troubení klak sonů, naše černá cesta byla lemována značkami „Nebezpečí smyku!“ čtvrt míle po pláži z černého písku vystupující ze světle zeleného moře, s ohýbajícími se palmami vlevo; přes špinavou sněhovou pláň; po kamenném mostě nad vyschlým a zčernalým korytem; pak prérií; opět lesní cestou — a Tygr nikdy nezaváhal, dokonce ani když Dalt prokopl jednomu autu přední sklo a ulomil anténu. Cesta se dále rozšiřovala, už měla možná dvojnásobný průměr, než když jsem na ni poprvé vkročil. Nyní se na ní častěji vyskytovaly holé stromy, vyhlížející jako negativy svých kolegů jen pár stop od cesty kypících zdravím. Zatímco se jejich listy a větve celkem slušně ohýbaly ve větru, my jsme necítili sebemenší vánek. I zvuky — na šich hlasů a kopyt koní — zněly teď nějak tlumeně. Po celou cestu nás provázela zvláštní konstantní atmosféra skomíravého soumraku bez ohledu na to, že o pár kroků dále — což jsme si malou zajížďkou mnohokrát ověřili — mohlo být jak pravé poledne, tak i půlnoc. Mrt volně vypadající ptáci strnule seděli na zčernalých stromech, přestože se zřejmě sem tam pohnuli, a skřehotavé a krákavé zvuky, jež jsme někdy zaslechli, klidně mohly pocházet od nich. Jednu chvíli burácel po naší pravici oheň, pak jsme zase po levici míjeli úpatí ledovce. Cesta se dále rozšiřovala — nesnesla sice srovnání s velkou černou cestou z časů války, kterou mi popisoval Corwin, — ale nicméně byla dost široká, abychom mohli všichni jet vedle sebe. „Luku,“ řekl jsem po nějaké době. „Jo?“ ozval se, cválaje po mé levici. Nayda jela teď vpravo a Dalt po její pravé straně. „Co se děje?“ „Já se nechci stát králem.“ „Já taky nechtěl,“ řekl. „Jak moc tě kdo nutí?“ „Bojím se, že jestli se vrátím, tak mě popadnou a korunují. Každej, kdo mi stál v cestě, nenadále zemřel. Opravdu mě chtějí po sadit na trůn, oženit mě s Coral —“ „No, no,“ zabručel, „tak to bych měl v té souvislosti pro tebe dvě otázky. Za prvé: Fungovalo by to?“ - 145 -
„Logrus si zřejmě myslí, že ano, alespoň na nějaký čas — poli tika je prostě politika.“ „Za druhé: Jestli o říši smýšlíš tak jako já o Kašfě, nenecháš ji řítit se do záhuby, když budeš moci něco udělat — dokonce i za cenu vlastního strádání ne. Takže pokud nechceš nastoupit na trůn, máš určitě vypracovanou nějakou jinou alternativu. Jaká tedy je?“ Stezka prudce zahýbala vlevo a stoupala vzhůru; přikývl jsem. Něco malého a temného nám přeběhlo přes cestu. „Mám takový nápad — ještě nic konkrétního,“ řekl jsem, „kte rý bych chtěl probrat se svým otcem.“ „Nevzal sis moc velké sousto?“ poznamenal. „Víš vůbec s jis totou, jestli je ještě naživu?“ „Není to tak dlouho, co jsem s ním mluvil — jen na okamžik. Je někde uvězněný. Všechno, co o tom vím, je, že někde blízko Dvo rů — dokážu ho totiž kontaktovat trumfem odtamtud, ale odnikud ji nud ne.“ „Pověz mi o tom spojení,“ zajímal se. Vyprávěl jsem mu o tom rozhovoru, černém ptáku a vůbec. Dostat ho odtamtud bude asi pěkná fuška,“ poznamenal. „A ty si myslíš, že je za tím tvoje matka?“ „Jo.“ „Vida, tak problémy s matkou nemám zřejmě jenom já. Ukazuje se, že ty mě v tom ještě předčíš.“ „Jak z nás vůbec mohli vyrůst normální lidi?“ dodal jsem. Pár vteřin na mě jen zíral. Pak se začal smát. „No jo, já se ale cítím normálně,“ namítl. „Jasně,“ navázal, „co je doma, to se počítá. Řekni mi, jestli dojde na lámání chleba, myslíš, že dokážeš porazit Daru?“ „Těžko říct,“ pronesl jsem. „Mám větší moc než kdykoli před tím, protože mám hroten. Ale začínám si myslet, že je velice dobrá.“ „Co je to, k čertu, ten hroten?“ Tak jsem mu vyprávěl i tuhle historii. „Tak proto jsi v chrámu tak zářil, když jsi bojoval s Jurtem,“ poznamenal. „Správně.“ „Ukaž mi ho.“
- 146 -
Zkusil jsem si ho sundat z prstu, ale nešel přetáhnout přes kloub. A tak jsem jen předpažil. Luke k němu natáhl ruku. Jeho prsty se zastavily několik palců nad ním. „Udržuje mě v odstupu, Merle. Ďábelská věcička na ochranu.“ „Sakra,“ zaklel jsem, „nedokážu přece měnit podoby pro nic za nic.“ Soustředil jsem se, až se mi prst pokryl slizem, a pak rychle vzpurníka stáhl. „Tady je.“ Položil si ho na levou dlaň, a jak jsme pokračovali v jízdě, při vřenýma očima ho pozoroval. Najednou jsem ucítil závrať. Že by abstinenční příznaky na jeho absenci? Přinutil jsem se napřímit a zhluboka dýchat; nedat nic najevo. „Síla,“ řekl Luke nakonec. „Cítím z něj sálat moc. I další věci. Ale nechce se mi otevřít.“ Sáhl jsem po hrotenu, ale Luke jen odtáhl ruku. „Cítím všude kolem nás ve vzduchu jeho sílu,“ poznamenal. „Merle, tahle věc na každého, kdo ji nosí, sesílá kouzlo.“ Ušklíbl jsem se. „Ano. Ale myslím, že příznivé. Neublíží mi a mockrát mi po mohla.“ „Ale můžeš věřit něčemu, co k tobě přišlo tak podivným způ sobem — skoro podvodem — a zavinilo, že jsi opustil Frakiru, zrov na když tě chtěla před tím varovat? A všechno, co o tom víš, nasvěd čuje tomu, že od samého začátku ovlivňuje tvoje chování?“ „Připouštím, že mě ze začátku trochu dezorientoval,“ bránil jsem se, „ale věřím, že se jednalo jen o způsob, jak se adaptovat na úroveň napětí, které obsahuje. Teď už jsem delší dobu zpátky v nor málu.“ „A víš to tak určitě? Co když ti vymývá mozek?“ „To ti připadám jako vylízanej mozek?“ „To ne. Jen se ti pokouším říct, že bych nikdy úplně nevěřil ně čemu s tak sporným původem.“ „Tak dobrá,“ souhlasil jsem a znovu natáhl ruku. „Ale zatím výhody převažují nad možnými nebezpečími. Už jsi mě varoval a já to risknu.“ Podal mi ho zpět. „Jestli ale zjistím, že tě podrazil, tak tě praštím přes hlavu a vezmu ti ho.“ - 147 -
„To je fér,“ odsouhlasil jsem mu to a znovu si hroten nasadil. Okamžitě jsem ucítil ve svém systému příval energie, jak se znovu ustavovala kontrolní spojení. „Jestli si nejsi jistej, tak se můžeš pokusit něco vyzvědět od matky,“ navrhl, „jak jinak chceš najít Corwina a osvobodit ho?“ „Nabízí se hned několik možností,“ řekl jsem. „Nejjednodušší by bylo strčit nohu mezi dveře. To znamená: otevřít všechny kanály hrotenu a pokusit se o trumfový kontakt. Hned jak dojde k jeho navázání, bych se pak plnou silou vrhl vpřed a likvidoval všechna kouzla, která by se mě pokusila zastavit.“ „To zní jako pěkně nebezpečný plán.“ „Nedokážu přijít na nic bezpečnějšího.“ „Tak proč jsi to už dávno nezkusil?“ „Napadlo mě to až nedávno a zatím jsem neměl čas.“ „Když se do toho pustíš, budeš tak jako tak potřebovat pomoc,“ poznamenal. „Počítej se mnou.“ „Díky, Luku. Já —“ „No, a teď zpátky k problému kralování,“ změnil téma. „Co by se stalo, kdybys trůn prostě odmítl? Kdo další je na řadě?“ „Když se jedná o Sawally, je to vždycky trochu zmatené,“ řekl jsem. „Z našeho rodu by byl první na řadě podle práva Mandor. Ale ten už hrozně dávno z linie sám vystoupil.“ „Proč?“ „Mám dojem, že se prohlásil za nevhodného k vládě.“ „Bez urážky, Merle, ale on jediný se mi z vás všech zdá pro tenhle úřad vhodný.“ „No, to je bez debat,“ odpověděl jsem. „Nicméně každý z rodů má někoho jeho formátu. Obyčejně funguje někdo jako nominální vůdce a někdo jako faktický, jeden pro formu a jeden pro práci. Mandor je rád šedou eminencí.“ „Tak to má váš rod dva takové,“ poznamenal. „Tím si nejsem zase tak jist,“ namítl jsem. „Nevím nic o sou časné pozici Dary v rodě jejího otce — Helgrain — nebo matky — Hendrak. Ale mohlo by to hrát roli v mocenském boji mezi Sawally, pokud odtud vyjde příští monarcha. Ale čím víc vím o Mandorovi. tím mám o takovém boji větší pochybnosti. Spíš bych řekl, že jeden s druhým spolupracují.“ „Pochopil jsem správně, že na řadě jsi ty a po tobě Jurt?“ - 148 -
„Ve skutečnosti je po mně bratr Despil. Jurt sice říkal, že by mu Despil ustoupil, ale osobně to pokládám jen za zbožné přání. Nevě řím, že by to udělal. Nicméně Jurt teď stejně prohlašuje, že nemá zá jem.“ „Pche! Myslím, že jde jen o novou taktiku. Mnohokrát jsi ho porazil a on se jen s tebou pokouší dobře vycházet. Doufám, že ti hroten dokáže krýt i záda.“ „Vážně nevím,“ odporoval jsem mu. „Rád bych mu věřil. Ale strávil až příliš mnoho času tím, aby mou důvěru dostal na co nejnižší stupeň.“ „Dejme tomu, že se králem nestane nikdo z vás. Kdo je další?“ „Nejsem si jist,“ já na to, „ale mám dojem, že právo přejde na Hendraky.“ „A sakra,“ zaklel Luke. „Je to stejnej zmatek jako na Amberu, že jo?“ „No, po pravdě není zmatek ani tady, ani tam. Je jen trochu komplikované se v tom zorientovat.“ „Co kdybych teď jen poslouchal a tys mi o tom pověděl všech no, co ještě nevím?“ „Dobrý nápad.“ A tak jsem se dal do dlouhého vyprávění, přerušeného pouze vyvoláním jídla a pití. Dvakrát jsme mezi tím odpočívali, to jen pro to, abych si uvědomil svou strašnou únavu. A vyzvídající Luke mi navíc již podruhé připomněl, abych totéž nezapomněl vyprávět i Randomovi. Ale kdybych se s ním spojil a pokusil se o to, byl jsem si jist že by mi nařídil vrátit se na Amber. A já nemohl neuposlechnout přímý rozkaz krále, přestože jsem teď byl téměř jeho protivník. „Blížíme se,“ oznámila Nayda za nějakou dobu a já si uvědo mil, že naše cesta se ještě víc rozšířila, téměř až na rozměr, jenž nám popsala jako konečný. Zavedl jsem do svého systému energetický šleh, vstřebal ho a pokračoval v jízdě. Zanedlouho poznamenala: „Jsme mnohem blíž.“ „Možná už za zatáčkou?“ zeptal se Luke. „Může být,“ odpověděla. „Vzhledem ke stavu Coral to nedoká žu určit přesněji.“ Avšak za okamžik jsme uslyšeli vzdálený křik. Luke přitáhl otěže. „Něco se u té věže děje,“ konstatoval. Přikývla. - 149 -
„Už k ní dojeli a probíjejí se dovnitř, nebo se tam naopak brání?“ „Všichni jsou už nahoře,“ řekla. „Teď už je vidím jasně. Její únosci byli pronásledováni, hledali nějaké obranyschopné místo, ukryli se ve věži a jsou tam.“ „Jak to, že najednou dokážeš být tak přesná?“ Střelila po mně pohledem, jenž jsem si vyložil jako prosbu o pomoc, aby nemusela odhalit své schopnosti tygy. „Použil jsem hroten,“ vpadl jsem, „abych vyzkoušel, jestli jí umožní jasnější vizi.“ „Dobře,“ uklidnil se Luke. „Nemohl bys ho vybudit ještě víc, abychom věděli, o co jde?“ „Zkusím to,“ souhlasil jsem a koncentroval se pohledem na ni. Odpověděla sotva znatelným přikývnutím. Nebylo mi jasné, jak to udělat, proto jsem jí poslal energii způ sobem, který mi před chvíli tolik pomohl. „Ano,“ řekla za okamžik. „Coral a její únosci — myslím, že je jich šest — se ukryli v nedaleké věži. Někdo na ně útočí.“ „Kolik je těch útočníků?“ zeptal se Luke. „Málo,“ odpověděla. „Hodně málo. Nedokážu určit přesný po čet.“ „Tak pojeďme a zjistěme to,“ konstatoval Luke a rozjel se vpřed, Dalt za ním. „Tři nebo čtyři,“ zašeptala mi Nayda, „ale jedná se o duchy Vzoru. To je asi maximum, které dokáže udržovat tak daleko od sebe a na černé cestě.“ „Ale,“ zarazil jsem se. „To všechno ještě víc komplikuje.“ „Jak to?“ „Znamená to, že mám příbuzné na obou stranách.“ „Ale taky to vypadá, jako kdyby amberští duchové a démoni ze Dvorů byli jen vyslanci a šlo ve skutečnosti o konfrontaci mezi Logrem a Vzorem.“ „Sakra! Ovšem!“ řekl jsem. „Tak to by se klidně mohlo zvrh nout v pěknou melu. Musím varovat Luka, aby věděl do čeho vlastně lezeme.“ „To nemůžeš! Alespoň ne bez toho, že bys mu prozradil, co jsem!“ - 150 -
„Řeknu mu, že jsem to zjistil sám — díky náhlému vhledu do nového kouzla.“ „Ale co potom? Na čí straně budeš? Co uděláme?“ „Na žádné,“ já na to. „Jsme tu na vlastní pěst a stojíme proti oběma.“ „Ty ses zbláznil! Nemáš přece třetí možnost, Merline! Síly si mezi sebe rozdělily celý vesmír beze zbytku!“ „Luku! Nahlédl jsem tam a zjistil, že útočníci jsou duchové Vzoru!“ „Co to povídáš?“ zavolal přes rameno. „Myslíš, že bysme se s nima mohli spojit? Pro Vzor bude asi přijatelnější, když se Coral vrá tí zpátky, než aby ji dostaly Dvory, co říkáš?“ „Nesmí být zneužita ani tímhle způsobem,“ namítl jsem. „Vez meme ji oběma.“ „Chápu tvoje pocity,“ konstatoval. „Ale co pak, když se nám to podaří? Nechtěl bych, aby mě zasáhl meteor nebo abych se náhle ocitl na dně nejbližšího oceánu.“ „Pokud vím, tak hroten nečerpá svou energii ani ze Vzoru, ani z Logru. Jeho zdroje jsou rozptýleny po celém Stínu.“ „Tak? Ale jsem si jist, že nemůže být soupeřem ani pro jednoho z nich, natož pro oba.“ „To ne, ale můžu ho použít k nastoupení únikové cesty. V pří padě, že nás budou pronásledovat, se nejspíš pustí do sebe.“ „Ale nakonec nás stejně najdou, nebo ne?“ „Možná a možná, že ne,“ řekl jsem. „Mám pár nápadů, ale ztrácíme jen čas.“ „Dalte, slyšel jsi to?“ zeptal se Luke. „Slyšel,“ odpověděl Dalt. „Jestli chceš vycouvat, je teď vhodná chvíle.“ „A propást příležitost utrhnout Jednorožci ocas?“ zasmál se. „Kupředu!“ Pobídli jsme koně, a jak jsme se blížili, výkřiky sílily. Ale byl v tom i jakýsi pocit bezčasí — i přes ty zmatené zvuky a příšeří — jako kdybychom se takhle hnali odjakživa a měli pokračovat snad navěky… Pak jsme projeli zatáčkou a já uviděl v dálce vrcholek věže a uslyšel výkřiky mnohem hlasitěji. Po překonání další jsme zpomalili - 151 -
a přibližovali se mnohem opatrněji, projíždějíce skupinou černých stromků. Nakonec jsme zastavili, seskočili s koní a pokračovali pěšky. Odhrnuli jsme poslední stínící větve a pohlédli dolů z mírného svahu na zčernalou písčitou pláž s šedou třípatrovou věží se štěrbinami stří len a úzkým vchodem. Dalo práci rozeznat, kde přecházela do ná horní plošiny. Po obou stranách vchodu do věže stály dvě monstrózní démo nické postavy. Byly ozbrojeny a jejich pozornost se zřejmě soustře ďovala na boj před nimi. Na obou stranách této improvizované arény stáli staří známí: Benedikt si s kamenným výrazem hladil tvář, Erik seděl a usmíval se, Caine si pohazoval s dýkou, zručně a bezmyšlen kovitě, zřejmě jeho zlozvyk, a na tváři měl výraz radostné fascinace. Vtom jsem si všiml, že z vrcholku věže se vyklánějí dvě rohaté po stavy démonů se stejně zaujatými výrazy jako mají amberští duchové Vzoru. Uprostřed kruhu stál Gérard tváří v tvář démonovi z rodu Hendraků, jenž byl zhruba stejně velký ale statnější. Vypadalo to, že se jedná o samotného Kitaje, jenž tvrdil, že má sbírku více než dvou set lebek těch, které zabil. Dával jsem přednost Gérardově pijácké sbírce asi tisíce džbánků, konvic a rohů, leč duch váš pokráčí, vy mi lovníci stromů, mezi živými ploty, pokud snad víte, co tím chtěl básník říci. Oba byli do půl těla nazí a soudě podle rozrytého písku všude okolo nich jsem odhadl, že to už nějakou chvíli trvá. Kitaj se právě pokoušel vytrhnout Gérardovi, jenž ho svíral za paži a hlavu; dostal se mu sice za záda, ale on ho přemetem poslal k zemi. Démon však hned vyskočil na nohy a okamžitě zase zaútočil, rozpaženýma ruka ma komíhal po způsobu zápasníků před sebou. Gérard jednoduše če kal ve střehu. Kitaj se snažil zasáhnout drápatou rukou oči a zasadil mu ránu do žeber. Pak se sehnul a pokusil se chytit ho za stehno, ale Gérard jej přidržel za ramena. „Počkejme,“ zašeptal Dalt, „chci se dívat.“ Já i Luke jsme přikývli. Gérard sevřel Kitajovu hlavu a Ki tajovi se podařilo uchopit Gérarda i druhou rukou kolem pasu. Pak oba dva stáli bez hnutí a svaly se pod kůžemi oběma nadouvaly k prasknutí, jedna byla světlá a hladká, druhá rudá a šupinatá. Plíce jim pracovaly jako kovářské měchy. - 152 -
„Myslím, že se předtím dostali do patové situace,“ šeptal Luke, „a rozhodli se to rozseknout božím soudem.“ „Vypadá to tak,“ souhlasil jsem. „Coral teda musí být uvnitř, co ty na to?“ „Počkej okamžik.“ Provedl jsem rychlý vhled do stavby a lokalizoval uvnitř dva li di. Přikývl jsem. „Je tam a zřejmě i jeden ze strážců.“ Gérard a Kitaj stáli pořád jako sochy. „Teď je nejvhodnější chvíle vysvobodit Coral,“ řekl Luke, „protože všichni pozorujou zápas.“ „Máš nejspíš pravdu,“ uvědomil jsem si. „Podíváme se, jestli se dokážu zneviditelnit. To by všechno usnadnilo.“ „Oukej,“ řekl asi za čtvrt minuty. „Ať už jsi udělal cokoliv, za bralo to. Jsi ještě tady?“ „Už mizím,“ já na to. „Za chvíli jsem zpátky.“ „A jak ji chceš dostat ven?“ „To se uvidí až u ní. Buď ve střehu.“ Pohyboval jsem se pomalu a opatrně, abych nerozvířil písek. Obešel jsem ten kroužek a nejblíže minul Caina. Přiblížil jsem se ke vchodu do věže naprosto bez hluku a stále se okolo sebe ohlížel. Gé rard a Kitaj pořád stáli v přesně stejné pozici, jeden svíral druhého a vynakládali na to neuvěřitelnou sílu. Prošel jsem mezi strážci a vstoupil do přítmí uvnitř věže. Byl tam jediný kruhovitý pokoj s holou hliněnou podlahou, pod každou střílnou kamenné stupadlo. Do prvního patra vedl žebřík a ústil v ot voru ve stropě. Coral ležela vlevo na pokrývce; chlapík, co ji tak le dabyle střežil, stál na podstavci a pozoroval nejbližší střílnou zápas. Přiblížil jsem se k ní, uchopil ji za zápěstí a zkontroloval puls. Byl silný a klidný. Ale rozhodl jsem se, že ji neprobudím. Místo toho jsem ji zabalil do deky, uchopil do náruče a vstal. Právě jsem se pokoušel rozšířit kouzlo neviditelnosti i na Co ral, když se náhle ten v okně ohlédl. Musel jsem při zvedání zřejmě udělat nějaký hluk. Na okamžik strážce jen zíral na svou vězeňkyni vznášející se před ním ve vzduchu. Pak otevřel ústa, jako kdyby chtěl zaječet na poplach — a nedal mi tak jinou možnost než zášlehem z prstenu ochromit jeho nervový systém do bezvědomí. - 153 -
Naneštěstí, jak se zřítil ze soklu na zem, udělaly jeho zbraně příšerný rámus. Ihned jsem zaslechl výkřiky seshora následované zvuky kvapného přibližování. Obrátil jsem se a spěchal ke dveřím. Bylo nutné zpomalit a na točit se, jak byly úzké. Nedokázal jsem odhadnout, co si asi budou myslet strážci venku, až vypluje Coral v komatu, ale hlavně nebýt lapen uvnitř. Když jsem vykoukl ven, Gérard a Kitaj se zdáli zaují mat tutéž polohu jako předtím. Ale za pár vteřin, když jsem se pooto čil a vykročil, Gérard udělal náhlý rychlý pohyb, doprovázený zvu kem, jako když se láme větev. Pak uvolnil ruce a zůstal vzpřímeně stát. Tělo Kitaje se zřítilo k zemi, hlavu v nepřirozené poloze. Erik a Caine zatleskali. Oba strážci před vchodem se rozběhli vpřed. Za mnou, uvnitř, na druhém konci místnosti, se otřásal žebřík. Uslyšel jsem odtamtud výkřiky. Dva další kroky a já se napřímil a zahnul vlevo. Strážci venku se hnali vpřed ke svému ležícímu šampiónovi. Půl tuctu dalších kro ků a další výkřiky zezadu, to když moji pronásledovatelé vyběhli z věže, a další výkřiky, tentokrát lidské, od improvizované arény. Věděl jsem, že všem utéci nedokážu, když nesu takové bře meno, a všechna ta přemíra motorické aktivity by natolik narušila mou koncentraci, že bych nebyl schopen magie. Takže jsem klesl na kolena, položil Coral na zem a obrátil se bez toho, že bych vstával. Vsáhl jsem myslí hluboko do prstenu a při volal extrémní síly, abych zastavil párek Hendrackých komandos, který už byl jen několik kroků za mnou, namířené zbraně připraveny bodat a sekat. …A náhle je obklopila plamenná stěna. Myslím, že křičeli, ale v té přemíře zvuků to zaniklo. Udělali možná ještě dva kroky a pak upadli těsně přede mnou, zčernalí a zkroucení. Ruka se mi třásla z přílišné blízkosti sil, jež to způsobily, a ani nebyl čas uvědomit si či ucítit, že jsem klesl na písčité místo předchozího boje a co to pro mne znamená. Jeden ze strážných, co tak vyrazil dopředu, ležel kouřící na zemi u Erikových nohou. Druhý, jenž očividně zaútočil na Caina, se pokoušel uchopit nůž trčící mu z břicha a plameny mu šlehaly z hrdla dolů a nahoru, jak se svíjel, až nakonec padl vzad.
- 154 -
Caine, Erik i Benedikt se okamžitě obrátili ke mně. Gérard, jenž si navlékl modrou košili a teď si připínal pás s mečem, se rovněž otočil mým směrem. Caine řekl: „A kdo jsi, pane, ty?“ „Merlin,” odpověděl jsem, „syn Corwina.“ Caine se zatvářil velice zmateně. „Copak má Corwin syna?“ zeptal se ostatních. Erik se jen ušklíbl a Gérard řekl: „Vážně nevím.“ Ale Benedikt studoval mou tvář. „Je tu určitá podoba,“ řekl. „Máš pravdu,“ souhlasil Caine. „Dobrá, chlapče. I když jsi Corwinův syn, tak ta žena, kterou odnášíš pryč, patří nám. Právě jsme ji vyhráli v čestném boji na těchto zdatných Chaosanech.“ S těmi slovy zamířil ke mně. Okamžik nato se k němu přidal Erik. Pak se rozhýbal i Gérard. Nechtěl jsem jim ublížit, i když to byli jen duchové, proto jsem pokynul a v písku před nimi se objevila čára. Okamžitě vzplála plamenem. Zastavili se. Náhle po mé levici vyrostla obrovská postava. Byl to Dalt, v ruce obnažený meč. O chvíli později přibyl Luke. A pak Nayda. My čtyři jsme hleděli na ně čtyři, oheň mezi námi. „Patří teď nám,“ řekl Dalt a udělal krok kupředu. „Jsi na omylu,“ ozvala se odpověď, to Erik překročil linii a tasil. Dalt byl o dost palců vyšší než Erik a měl i delší paže. Okamži tě zaútočil. Očekával jsem při tom jeho obrovském meči nějaký druh seku, ale on bodl. Erik, mající lehčí zbraň, uskočil do strany a sek za mířil do podpaží. Dalt meč sklopil, otočil se vlevo a ránu kryl. Jejich zbraně byly určeny pro naprosto odlišný styl boje — Erik měl nej těžší z rapírů a Dalt lehkou variantu šaršounu. Ten se dal ovládat i jednou rukou, pokud byl jeho majitel dost velký a dostatečně silný. Já bych jím dokázal vládnout jen obouruč. Dalt zkusil nyní stoupavý sek, jenž by japonský šermíř charakterizoval jako kiriage. Erik jedno duše ustoupil, a jak ho čepel míjela, pokusil se zasáhnout zápěstí. Dalt náhle uchopil rukojeť i levou rukou a vystřihl parádní obou ručný sek, známý jako naname giri. Erik dál kroužil čepelí a opět zkusil zápěstí. Dalt náhle pustil meč pravicí a nechal ji klesnout zpět, zatímco pravou nohou udělal obrovský půlkruhovitý úkrok vzad a jeho levá - 155 -
ruka se pohybovala kupředu, takže se dostal do pozice evropského levého en garde. Z něho pak ta masivní ruka prodloužená čepelí vy střelila do reverzu na Erikův meč a následoval výpad. Erik zakročil levou nohou daleko za pravou, uskočil vzad a ránu kryl. Ale i tak jsem si všiml, že jeho obrana ztratila glanc. Nicméně předstíral sixtu, následující úder podsekl, pak zvedl paži do kvarty, vypjal se i se zbraní do něčeho připomínajícího protiútok zamířený na levé ra meno, a jak se čepele zkřížily, švihl zápěstím a sekl Dalta přes levé předloktí. Caine zatleskal, ale Dalt jednoduše spojil obě ruce dohromady a opět je rozpojil, čímž poskočil a dostal se do pravého en garde. Erik opět kroužil hrotem rapíru, úsměv na tváři. „Máš okouzlující taneční figury,“ posmíval se. Pak Erik provedl výpad, byl odražen, stáhl se, ukročil, pokusil se kopnout Dalta do kolena, minul a pak, když Dalt zkusil úder na hlavu, s dokonalým načasováním vyrazil. Přešel sám na japonský styl, přetočil se k pravému boku svého většího protivníka, manévr, jejž jsem viděl při cvičení kumntči, a jeho meč se vyhnul Daltovu. Daltovo levé předloktí bylo najednou rudé, čehož jsem si všiml, až když Erik znovu zakroužil mečem ven a vzhůru a kovovým košem kryjícím mu ruku udeřil Dalta na pravou čelist. Pak ho kopl pod ko leno a nabral levým ramenem. Dalt se zapotácel a upadl. Erik ho ihned znovu začal kopat, do ledvin, do lokte, do stehna — to jen pro to, že minul koleno — stoupl na jeho meč a švihl svou zbraní, aby přesně trefil srdce. Tehdy mi došlo, že jsem celou tu dobu doufal, že Dalt natrhne Erikovi faldy — nejen proto, že byl na mé straně a Erik ne, ale kvůli těm útrapám, co připravil otci. Ale zároveň jsem byl na pochybách, že by toho natrhnutí faldů bylo schopno nějak moc lidí. Naneštěstí dva z nich stáli zrovna teď na opačné straně čáry, kterou jsem vytý čil. Gérard by ho přepral. Benedikt, Mistr zbraní Amberu by ho přemohl jakoukoli zbraní. Nevěřil jsem, že máme nějakou šanci proti nim všem, když ještě kvůli pořádku připočtu i Caina, dokonce ani s tygou ne. A i kdybych najednou Erikovi prozradil, že Dalt je jeho polovičním bratrem a on tomu uvěřil, jeho úder by to nezpomalilo ani o píď. Tak jsem udělal to jediné, co udělat šlo. Koneckonců to byli jen duchové Vzoru. Opravdoví Benedikt a Gérard byli v tomto okamžiku - 156 -
někde úplně jinde a nic z toho, co udělám jejich dvojníkům, se jich nijak nedotkne. Erik s Cainem byli pochopitelně již dlouho po smrti. Caine jako bratrovražedný hrdina Vzoropádové bitvy a model sochy na Velikém náměstí, při kteréžto příležitosti ho Luke zavraždil, pro tože on zabil jeho otce. A Erik pochopitelně nalezl hrdinskou smrt na svazích Kolviru, což ho myslím zachránilo před smrtí z rukou mého otce. Krvavá historie naší rodiny mi proběhla hlavou, když jsem po zvedl hroten, aby učinil za vším závěrečnou tečku a vyvolal opět vlnu žáru jež sežehla dva z mých hendrackých příbuzných. Ruku jako by mi někdo přetáhl baseballovou pálkou. Z hrotenu vyrazil chuchvalec kouře. Na okamžik moji čtyři vzpřímení strýč kové stáli bez jediného pohybu. A ten pátý zůstával ležet. Pak Erik pomalu začal zdvihat zbraň. Stále výš a výš a Bene dikt, Caine a Gérard dělali totéž. Nakonec se Erik napřímil a podržel si ji před tváří. Ostatní ho napodobili. Vypadalo to jako pozdrav; Erikův pohled se střetl s mým. „Tebe si zapamatuju,“ řekl. Pak všichni dokončili gesto a zprůsvitněli, zprůhledněli, změni li se v kouř a zmizeli. Dalt krvácel, moje ruka bolela a já navíc zjistil ještě okamžik předtím, než Luke zalapal po dechu a řekl: „Támhle!“ co je dalšího na pořadu dne. Moje ohnivá linie zmizela už před nějakou dobou, ale za stopou, kterou zanechala a kde stáli moji zmizelí příbuzní, se začal vzduch chvět. „To bude Vzor,“ řekl Luke, „už je to tady.“ O chvíli později se před námi vznášel znak Vzoru. „Merline,“ promluvil, „ty jsi skutečně k neuhlídání.“ „Můj život je odnedávna velice rušný,“ odpověděl jsem. „Vzal sis mou radu k srdci a opustil Dvory.“ „Ano, zdálo se to prozíravé.“ „Ale nechápu, co pak děláš tady.“ „Co je na tom nepochopitelného?“ „Vzal jsi paní Coral vyslancům Logru.“ „Správně.“ „Ale pak jsi se pokusil ji uchránit i před mými vyslanci.“ „I to je správně.“ - 157 -
„Musíš si už uvědomit, že ona má něco, co hraje roli v rovnováze sil.“ „To vím.“ „Proto ji jeden z nás musí dostat. Ale tys ji odepřel oběma.“ „Ano.“ „Proč?“ „Protože mi na ní záleží. Má svá práva a své pocity. Ale vy s ní jednáte jako s figurkou.“ „To je pravda. Uznávám sice její osobnost, ale naneštěstí se stala obojím.“ „Proto ji budu bránit před vámi oběma. Jestli ji nedostane ani jeden z vás, tak se stejně na vašem poměru sil nic nezmění. Ale ji bych chtěl z vaší hry vynechat.“ „Merline, jsi sice mnohem důležitější kousek mozaiky než ona, ale pořád jsi jen jeden z dílků a nemůžeš mi nic nařizovat. Chápeš to?“ „Chápu cenu, kterou mám pro tebe,“ řekl jsem. „Myslím, že ne,“ odpověděl. Právě jsem si říkal, jak asi může být na tomhle místě silný. Bylo jasné, že musel s ohledem na vynaloženou energii propustit své čtyři duchy, aby se tu dokázal zjevit sám. Mohl bych mu čelit, když bych otevřel všechny kanály hrotenu? Ještě nikdy jsem se nepokusil využít současně všechny zdroje Stínu, jež kontroloval. Kdybych se toho odvážil a kdybych to provedl velice rychle, nemohl bych nás všechny dostat někam pryč ještě dříve, než by Vzor stačil zarea govat? Pokud to nedokážu, podařilo by se mi prolomit se vším, co by nám pak mohl postavit do cesty? Ale i kdyby se to podařilo — ať už tak, nebo onak — kam bychom vlastně měli utéct? A konečně, jak by to mohlo ovlivnit postoj Vzoru ke mně? (…a jestli tě nesní něco silnějšího, tak mi snad někdy v noci povíš svůj příběh.) Ale, k čertu se vším, rozhodl jsem se. Je celkem hezký den na to, ocitnout se na černé listině. Otevřel jsem všechny kanály. Byl to pocit, jako kdybych spurtoval slušnou rychlostí a najednou se šest palců přede mnou objevila cihlová zeď. Ucítil jsem náraz a pak už nic. - 158 -
Ležel jsem na hladké a chladné skále. Mou duší i tělem nesne sitelně burácely energie. Vsáhl jsem do jejich zdrojů a převzal nad nimi kontrolu, ztlumil je na úroveň, kdy nehrozilo, že se mi rozletí hlava. Pak jsem opatrně pootevřel jedno oko. Nebe bylo pronikavě modré. Uviděl jsem dvojici bot stojících několik stop ode mne špičkami pryč. Byly Naydiny, Trochu jsem pootočil hlavu a ubezpečil se, že je ještě v nich. Pak jsem zahlédl Dalta, jak leží několik yardů vlevo. Nayda těžce oddechovala a mé Logrové vidění mi nabídlo po hled na jasně červené světlo kolem jejích vibrujících rukou, vzta žených v hrozivém gestu. Když jsem se vzepřel na levém lokti a podíval se za ni, spatřil jsem, že stojí mezi mnou a znakem Vzoru, jenž se chvěje ve vzduchu asi deset stop od ní. Jak opět promluvil, poprvé jsem v jeho hlasu zaslechl něco jako pobavení: „Tak ty bys ho chtěla chránit přede mnou?“ „Ano,“ odpověděla. „Proč?“ „Dělám to už tak dlouho, že by byla ostuda opustit ho, když mě skutečně potřebuje.“ „Stvoření Propasti, víš vůbec, kde teď jsi?“ zeptal se. „Ne,“ odpověděla. Sklouzl jsem pohledem z nich dvou na tu pronikavě modrou oblohu. Povrch, na kterém jsem ležel, byla skalní terasa zhruba oválného tvaru spadající do nicoty. Rychlé otočení hlavy mi ukázalo, že byla vykrojena z úbočí hory, a několik temných skvrn nazna čovalo možné jeskyně. Rovněž jsem spatřil, že Coral leží za mnou. Naše kamenné plato bylo několik set metrů široké. A za Naydou a znakem Vzoru byl nějaký pohyb. Luke se právě překulil na kolena. Mohl bych tu otázku zodpovědět místo Naydy, ale nezískal bych za to stejně žádnou prémii. Zvláště ne, když dělala tak uži tečnou práci jako soustředění pozornosti našeho věznitele na sebe a poskytnutí klíčově důležitého odpočinku. Vlevo jsem zahlédl zlatorůžové křivky v kameni a přestože jsem tu ještě nikdy nebyl, vybavil se mi popis z otcova vyprávění a já věděl, že tohle musí být místo primárního Vzoru, nejhlubší úroveň reality ještě pod samým Amberem. - 159 -
Převalil jsem se na všechny čtyři a popolezl kousek k moři a ke Vzoru. „Jsi na druhém konci vesmíru, tygo, v místě mé největší moci.“ Dalt zasténal a převalil se, pak usedl a protíral si dlaněmi oči. Cítil jsem něco jako vibraci na samém pokraji slyšitelnosti, jež teď vycházela z Naydy, a celá její postava nabyla ten rudý odstín. Věděl jsem, že jestli zaútočí na Vzor, tak zemře, a uvědomil jsem si, že pokud ji zabije, tak na něj zaútočím sám. Uslyšel jsem Coral zasténat. „Nesmíš ublížit mým přátelům,“ řekla Nayda. Pak jsem se zamyslel nad jeho políčkem, kterým mě srazil dřív, než jsem mohl použít hroten, a přemístil nás ihned do své pevnosti. Znamenalo to, že jsem měl proti němu na teritoriu Logru, kde byl slabší, doopravdy šanci? „Stvoření Propasti,“ řekl Naydě, „takové předem ztracené pate tické gesto hraničí s hrdinstvím. Cítím k tobě jistou úctu. Kéž bych měl takového přítele. Ne, nechci tvým společníkům ublížit. Ale mu sím zde zadržet Merlina a Coral jako důležité jazýčky vah a vás ostatní z politických důvodů do té doby, než skončí spor s mým pro tivníkem.“ „Zadržet?“ zeptala se. „Tady?“ „Ve skále jsou pohodlné pokoje,“ řekl. Opatrně jsem vstal, šmátraje v opasku po své dýce. Luke se rovněž postavil, přešel ke Coral a poklekl u ní. „Už jsi se vzpamatovala?“ zeptal se. „Jak se to vezme,“ odpověděla. „Dokážeš se postavit?“ „Možná.“ „Ukaž, pomůžu ti.“ Když jí pomáhal na nohy, tak se vzpřímil i Dalt. Pokračoval jsem v přikrádání se ke Vzoru. Kde je Dworkin, když ho opravdu po třebuji? „Můžete jít do jeskyní za vámi a prohlédnout si své pokoje,“ řekl Vzor. „Ale nejdřív musíš, Merline, sejmout ten prsten.“ „Ne, těžko budeme mít čas na vybalení a udělám si pohodlí,“ odpověděl jsem, přejel si dýkou levou dlaň a udělal poslední krok. „Nezdržíme se dlouho.“
- 160 -
Ze znaku Vzoru zaznělo něco jako zahřmění, ale nezahlédl jsem blesk a ani jsem nevěřil, že se nějaký objeví. Ne, když zjistil, čeho mám plnou dlaň a nad čím ta dlaň je. „Tohle jsem se naučil od Lukova otce,“ vysvětlil jsem mu. „Po hovořme si.“ „Ano,“ řekl znak Vzoru, „jako rozumné bytosti, jimiž jsme. Nechtěl bys něco k sezení?“ Ihned se poblíž objevily tři polštáře. „Díky,“ řekl jsem a vzal si ten zelený. „A určitě bych nepohrdl trochou mraženého čaje.“ „S cukrem?“
- 161 -
Kapitola jedenáctá Usazen na polštáři, dýku po boku, držel jsem levou ruku nad Vzorem a dlaň měl plnou krve. Znak Vzoru se vlnil ve vzduchu pře de mnou a náhle vypadal, jako by zapomněl na Coral, Naydu, Dalta a Luka. Usrkl jsem z orosené sklenice v pravici a sledoval snítku čer stvé máty, vznášející se mezi ledem. „Princi Merline,“ naléhal znak, „řekni mi, co žádáš, ať všechno rychle vyřešíme. Mohl bych ti nabídnout ubrousek, abys ho dal na ohrožené místo? Určitě nijak neoslabí tvou pozici, když nebudeš muset dávat tolik pozor. A zabrání to nepředvídaným náhodám.“ „Ale ne, to je v pořádku,“ odpověděl jsem a lehce pohnul dlaní plnou krve tak, že se její obsah rozvlnil a tenký pramínek mi začal stékat po zápěstí. „Ale děkuji za laskavou nabídku.“ Znak Vzoru zavibroval a zmlkl. „Princi Merline, už jsi udělal svůj tah,“ změnil téma. „Ale ne myslím si, že by sis byl vědom všech důsledků své hrozby. Pár kapek tvé krve na můj fyzický vzor by mohlo narušit fungování vesmíru.“ Přikývl jsem. „Tak dobrá,“ pokračoval. „Sděl mi své podmínky.“ „Naše svoboda,“ odpověděl jsem. „Nechej nás jít a nic se ti ne stane.“ „Nedáváš mi na výběr, ale totéž se týká i tvých přátel.“ „Jak to myslíš?“ „Můžeš poslat kamkoliv Dalta,“ řekl. „Stejně tak i tu démonku; propustím ji s lítostí, neboť vím, že by mi byla skvělou společni cí —“ Luke zíral na Naydu. „Tak o co vlastně běží, proč ‚stvoření Propasti‘ a ‚démonka‘?“ zeptal se. „No, je pár věcí, které o mně nevíš..“ odpověděla. „Je to dlouhá historie?“ zeptal se. „Ano.“ „Byl jsem jen tvůj úkol? Nebo mě máš skutečně ráda?“ „Nejsi můj úkol a doopravdy tě miluji.“ „Tak si to poslechnu až někdy později,“ uklidnil se. - 162 -
„Jak jsem řekl,“ pokračoval znak, „pošli pryč ji a Dalta. I Luka. Rád dopravím ty tři, kamkoliv si budeš přát. Ale uvědomil sis, že ty s Coral jste pravděpodobně bezpečnější tady než kdekoli jinde?“ „Možná. A možná, že ne,“ odpověděl jsem. „Coral, co si o tom myslíš?“ „Dostaň mě odtud,“ řekla. „Pak není co řešit,“ oznámil jsem Vzoru. „A teď —“ „Počkej. Chceš přece se svými přáteli hrát na rovinu, nebo ne?“ „Ovšem, že chci.“ „Proto mě nech jim sdělit něco, co nemuseli brát do úvahy.“ „Tak do toho.“ „Paní,“ řekl, „ve Dvorech Chaosu chtějí tvé Oko. Tvůj názor nikoho z nich nezajímá. A jestli tě budou muset uvěznit, pak to udě lají.“ „A druhá možnost je zůstat uvězněna zde?“ zeptala se. „Pokládej se za hosta. Postarám se o tvůj veškerý komfort. Při tomto stavu věcí pochopitelně získám — kromě toho, že svému pro tivníkovi upřu tvou přítomnost. To přiznávám. Ale musíš si vybrat jednoho z nás, jinak se tě zmocní ten druhý.“ Pohlédl jsem na Coral, mírně vrtěla hlavou. „Tak jak to zařídí me?“ zeptal jsem se. Coral přišla ke mně a položila mi ruku na rameno. „Dostaň mne odtud,“ opakovala. „Tak to slyšíš,“ poznamenal jsem na adresu Vzoru. „Všichni odcházíme.“ „Věnuj mi ještě trochu pozornosti,“ přišla odpověď. „Oč běží?“ zeptal jsem se. „Uvažuj. Volba mezi mnou a Logrem není jen věcí politiky — výběru nějaké osoby nebo splněním nějakého úkolu. Můj oponent a já představujeme dva základní principy uspořádání vesmíru. Můžeš nás označovat termíny a přídavnými jmény ve většině jazyků a v mnoha oborech, ale bytostně představujeme Řád a Chaos — apollón ské a dionýské, jestli chceš; rozum a cit, pokud se ti to líbí víc; šílen ství a zdravý rozum; světlo a tmu; signál a zvuk. Dokud všechno na svědčovalo tomuto rozvrhu, tak nikdo z nás neusiloval o zničení toho druhého. Tepelná smrt nebo konečná singularita, klasicismus nebo anarchie, každý z nás se pohybuje jen po jedné koleji a bez toho druhého by vše vedlo do slepé uličky. Oba to víme a ta hra, kterou - 163 -
jsme hráli od počátku, je daleko subtilnější — možná koneckonců hodnotitelná jen esteticky. Nyní jsem však poprvé za celé věky získal nad svým odvěkým rivalem výrazně navrch. Jsem teď schopen vybudovat v celém Stínu sen každého historika — éru tak vyspělé civilizace a kultury, že ne bude nikdy zapomenuta. Jestli se miska vah převáží na druhou stranu, zažijeme období srovnatelné přinejmenším s dobou ledovou. Když jsem o vás mluvil jako o figurkách ve hře, nepopíral jsem vaše role v ní. Neboť nyní je období velké změny, kdy Klenot a ten, kdo se stane králem, přivodí zásadní obrat. Zůstaň se mnou a já ti zaruču ji Zlatý věk, o němž jsem mluvil a jehož ty budeš součástí. Odejdi a budeš chycen tím druhým. Budou následovat temnota a chaos. Pro co se rozhodneš?“ Luke se usmál. „Umím ocenit dobrou demagogii, když ji usly ším,“ řekl. „Ale zkrať to na jednoduchou volbu. Nechej je roz hodnout se za sebe.“ Coral mi dál tiskla rameno. „Odcházíme,“ řekl jsem. „Tak dobře,“ rezignoval Vzor. „Řekni mi, kam se chceš dostat, a já vás tam dopravím.“ „Ne všechny,“ řekl najednou Luke. „Pouze ostatní.“ „Nerozumím. A co ty?“ Vytáhl dýku a rozřízl si dlaň. Udělal pár kroků, postavil se ve dle mě a rovněž natáhl ruku nad Vzor. „Jestli se má vůbec někdo dostat pryč, tak jen čtyři z nás,“ řekl. „Zůstanu tady a budu ti dělat společnost, než odtransportuješ mé přá tele.“ „A jak poznáš, že jsem to provedl uspokojivě?“ „Dobrá otázka,“ řekl. „Merle, máš u sebe svou sadu karet?“ „Ano.“ Vytáhl jsem je a ukázal. „Máš mezi nimi pořád tu moji?“ „Když jsem je naposledy prohlížel, tak tam byla.“ „Najdi ji a měj v pohotovosti. Dobře si všechno promysli, než to uděláš. Zůstaň se mnou v dotyku, dokud nebudeš v bezpečí.“ „A co ty, Luku? Nemůžeš tu sedět věčně jako nějaká krvavá hrozba Vzoru. Je to jen dočasný pat. Dřív nebo později to budeš muset zabalit, a pak —“ - 164 -
„Máš v tom balíčku pořád ještě ty divné karty?“ „Které myslíš?“ „Ty, o kterých jsi kdysi mluvil jako o Trumfech Osudu.“ Zalistoval jsem. Byly skoro až u dna. „Ano,“ řekl jsem. „Krásná práce. Nedokážu se jich zbavit.“ „Trváš na tom?“ „Ano. Sežeň někde takovouhle sérii a já ti na Amberu uspořá dám výstavu.“ „Děláš si srandu? Určitě to říkáš jen proto, abys —“ Znak Vzoru vydal něco jako zavrčení. „Každý je najednou kritik,“ poznamenal Luke. „Oukej. Vytáhni všechny Trumfy Osudu.“ Udělal jsem to. „Trochu je zamíchej. Lícem dolů, prosím tě.“ „Dobrá.“ „Rozlož je do vějíře.“ Nahnul se ke mně a jednu si vytáhl. „Oukej,“ řekl. „Už jsem na příjmu. Až budeš připraven, tak mu řekni, kam tě má dopravit. A zůstaň v doteku. Hele, Vzore, já chci taky vlastní mraženej čaj.“ Vedle jeho pravé nohy se objevila orosená sklenice. Sehnul se, zvedl ji a usrkl. „Díky.“ „Luku,“ řekla Nayda, „nerozumím tomu. Co se s tebou stane?“ „Nic zvláštního,“ odpověděl. „Nemusíš mě oplakávat, dé monko. Uvidíme se později.“ Podíval se na mne a mrkl. „Pošli nás do Jidraše,“ řekl jsem, „do Kašfy — na náměstí mezi palác a chrám.“ Svíral jsem ve zvlhlé levé ruce Lukův trumf poblíž bzučícího hrotenu. Zrovna když Luke řekl: „Tak slyšel jsi,“ začala karta chladnout. A svět se smrštil a opět narovnal a v Jidraši bylo časné větrné ráno. Pozoroval jsem skrz trumf Luka. Otvíral jsem v prstenu kanál za kanálem. „Dalte, můžeš klidně zůstat zde,“ řekl jsem. „A ty taky, Nay do.“ „Ne,“ odpověděl hromotluk a Nayda současně řekla: „Ještě s tím počkej.“ - 165 -
„Oba jste teď už z obrazu,“ snažil jsem se jim vysvětlit. „Žádná ze stran už o vás nemá zájem. Ale já musím dopravit Coral někam do bezpečí. A sebe taky.“ „Ty jsi teď v centru dění,“ řekla Nayda, „a když pomůžu tobě, tak tím pomůžu i Lukovi. Vezmi mě s sebou.“ „To je i moje řeč,“ dodal Dalt. „Pořád ještě Lukovi moc dlu žím.“ „Oukej,“ rezignoval jsem. „Hej, Luku! Slyšels to?“ „Jasně,“ odpověděl. „Je teď lepší bejt s tebou na jedný lodi. Do prdele! Já to rozbryndal —“ Jeho trumf zčernal. Nečekal jsem na anděly pomsty, plamenné meče, kulové blesky nebo otevírající se zemi. Hezky rychle jsem nás dostal pryč z jeho ju risdikce. Svalil jsem se jak široký tak dlouhý do zelené trávy pod vy soký strom. Okolo se vznášely cáry mlhy. Otcův Vzor zářil vedle mne. Jurt seděl se zkříženýma nohama na kapotě vozu, přes kolena obnažený meč. Když jsme se zjevili, seskočil na zem. Corwina jsem nikde neviděl. „Co se děje?“ zeptal se mě Jurt. „Jsem zničenej, uondanej a zbitej. Teď si tady lehnu a budu zí rat na mlhu, dokud nebudu v limbu,“ oznámil jsem. „Seznam se s Coral, Naydou a Daltem. Vyslechni si jejich příběh a pověz jim svůj, Jurte. A vzbuď mě, jedině kdyby nastal konec světa, a to ještě s ob zvlášť zdařilými speciálními efekty.“ Udělal jsem, jak jsem slíbil, a z rádia mi k tomu tiše zněly de centní kytara a vzdálený hlas Anny K. Tráva byla senzačně měkká. Mlha zahalila můj mozek. Zčernala. A pak, a pak… A pak, pánové… Šel jsem. Šel jsem, téměř se vznášel svým oblíbeným ná kupním střediskem v Kalifornii. Hloučky dětí, páry se svými ratolest mi, ženy s nákupními taškami, všichni mě míjeli, slova přehlušovala zvuky z obchodu s hudebninami. Snacky nabízely přístřeší, vůně spe cialit se vznášely, poutače obchodů lákaly. Šel jsem. Drogerií. Prodejnou obuvi. Cukrárnou… Úzká ulička vlevo. Nikdy předtím jsem si jí nevšiml. Musel jsem do ní zahnout…
- 166 -
Zvláštní, že je v ní na zemi položen koberec — a svíce ve vy sokých stojanech i nástěnných svícnech a nad úzkými regály kande lábry. Zdi jiskřily pod jejich svět… Otočil jsem se. Východ zmizel. Nákupní středisko bylo pryč. Koridor v tom směru končil zdí. Visel na ní malý gobelín, zobrazující devět postav, upřeně hledících na mě. Pokrčil jsem rameny a obrátil se zpět. „Přece jen něco z tvého kouzla zůstalo, strýčku,“ poznamenal jsem. „Tak ať je tedy po tvém.“ Šel jsem. Nyní v absolutním tichu. Kupředu. Na místo, kde zá řila zrcadla. Vzpomněl jsem si, že kdysi dávno jsem tu už byl, i když jeho umístění se nijak zvlášť nevztahovalo k amberskému hradu. Bylo to přesně zde, na samém pokraji paměti — mé mladší já kráčí touto cestou a nikoli samo — ale uvědomil jsem si, že cenou za vy bavení této vzpomínky by byla ztráta kontroly nad tím, co se zde stane. Neochotně jsem ji tedy nechal plavat a obrátil pozornost k malému oválnému zrcadlu po levé straně. Usmál jsem se. Můj odraz udělal to samé. Vyplázl jsem na něj jazyk a on mne pozdravil stejně. Pokračoval jsem dál. Teprve po pár krocích mi došlo, že odraz byl mé já v podobě démona, zatímco má osoba ne. Zprava se ozvalo tiché odkašlání. Obrátil jsem se tím směrem a spatřil bratra Mandora v černě zarámovaném kosočtverci. „Drahý hochu,“ sdělil mi, „král je mrtev. Ať žije tvá královská osoba, hned jak přijmeš trůn. Měl bys co nejrychleji pospíchat na ko runovaci na Konec světa, ať už s nevěstou Klenotu, nebo bez ní.“ „Máme tu pár menších problémů, které musíme vyřešit,“ řekl jsem. „Nic, co by nemohlo počkat. Tvá přítomnost u Dvorů je nyní mnohem důležitější.“ „Ne víc než moji přátelé,“ odpověděl jsem. Na rtech mu zahrál slabý úsměv. „Budeš v ideální pozici, abys mohl své přátele ochránit,“ řekl, „a naložit po libosti se svými nepřáteli.“ „Brzo se vrátím,“ oznámil jsem. „Ale ne proto, abych byl koru nován.“ „Jak myslíš, Merline. Stačí jen tvá přítomnost zde.“ „Nic neslibuju,“ upozornil jsem. - 167 -
Pousmál se a zrcadlo bylo prázdné. Odvrátil jsem se od něho a pokračoval dále. Hlasitější smích. Zleva. Smích mé matky. Zírala na mě z rudého rámu s vyřezávanými květy, rysy stažené do výrazu velkého triumfu. „Hledej ho v Propasti Chaosu,“ řekla. „Hledej ho v Propasti Chaosu!“ Minul jsem ji a její smích mě ještě nějakou dobu pronásle doval. „Sss!“ Dlouhé a úzké zeleně zarámované zrcadlo napravo. „Misstře Merline,“ zasyčela. „Ssnažila jssem sse, ale ssvětelný duch mi nezkřížil cesstu.“ „Děkuji ti, Glait. Prosím tě, čekej dál.“ „Jisstě. Jednou sse v noci mussíme possadit na teplé míssto, na pít sse mléka a poklábossit o sstarých čassech.“ „To bude pěkné. Ano, rozhodně musíme. Jestli nás nesní něco silnějšího.“ „S-s-s-s!“ Že by to byl smích? „Dobrý lov, Glait.“ „Jisstě. S-s-s!“ „Synu Amberu. Nositeli hrotenu,“ zaznělo z výklenku za haleného do stínu po mé levici. Zastavil jsem se a pohlédl tam. Rám byl bílý a sklo šedé. V něm muž, kterého jsem nikdy předtím nespatřil. Měl černou košili, u krku rozhalenou, a přes ni hnědou koženou vestu. Měl tmavé blond vlasy a oči nejspíš zelené. „Ano?“ „Hroten byl na Amberu ukryt, abys ho ty našel,“ konstatoval. „Obsahuje velké síly. Rovněž nese soubor zaklínadel jež způsobují, že jeho nositel za určitých situací jedná určitým způsobem.“ „To jsem předpokládal,“ já na to. „A na co je tedy nastaven?“ „Původně jej nosil Swayvill, král Chaosu. Má přinutit vybrané ho nástupce, aby přijal korunu. Jedná jistým způsobem a je poslušen podnětů jistých osob.“ „A tyto osoby…?“ - 168 -
„Žena, která se ti smála a křičela: Hledej ho v Propasti Chaosu. Muž v černém, jenž chtěl, aby ses vrátil.“ „Dara a Mandor. Tak to oni do něj vložili ta zaklínadla?“ „Přesně tak. A ten muž tě nechal ho najít.“ „Hrozně nerad bych se ho vzdával právě teď, když se ukázal tak užitečný,“ namítl jsem. „Nedala by se nějak ta kouzla zrušit?“ „Samozřejmě. Ale to se tě netýká.“ „Proč?“ „Prsten, o němž mluvíš, není ten, o kterém mluvím já.“ „Nerozumím.“ „Ale porozumíš. Neboj se.“ „A kdo jsi, pane?“ „Jmenuji se Delwin a asi se nikdy nesetkáme — pokud se neu volní jisté pradávné síly.“ Zvedl ruku a já uviděl, že rovněž nosí hroten. Napřáhl ho ke mně. „Dotkni se svým prstenem mého,“ poručil mi. „Pak mu budeš moci přikázat, aby tě zanesl ke mně.“ Zvedl jsem ho a napřáhl ke sklu. V momentě, kdy se dotkly, vyšlehl záblesk světla a Delwin byl pryč. Nechal jsem ruku klesnout a šel dále. V náhlém impulsu jsem se zastavil před jednou skříní a otevřel zásuvku. Zůstal jsem zírat. Zdálo se, že tohle místo chce stále mít nade mnou navrch. Zásuvka obsahovala miniaturu, zmenšený model kaple mého otce — dro bounké barevné dlaždice, maličké hořící svíce, dokonce i droboučký Grayswandir ležící na oltáři. „Odpověď leží před tebou, drahý příteli,“ ozval se hrdelní hlas, který jsem sice znal, ale právě teď nedokázal identifikovat. Pozvedl jsem oči k levandulově zarámovanému zrcadlu nad skříní, které předtím uniklo mé pozornosti. Paní v něm měla dlouhé uhlově černé vlasy a oči tak tmavé, že jsem nedokázal rozeznat duhovku od zorniček. Jinak byla velmi bledá, možná díky růžovým očním stínům a světlé rtěnce. Ty oči… „Rhando!“ dostal jsem ze sebe. „Nezapomněls! Nezapomněl jsi na mě!“ „…A na dny našich her s kostmi,“ doplnil jsem. „Jsi dospělá a krásná. Zrovna nedávno jsem na tebe vzpomínal.“ - 169 -
„A já cítila tvou mysl, když jsem spala, můj Merline. Je mi tak líto, že jsme se museli rozejít, ale moji rodiče —“ „Chápu to,“ vpadl jsem. „Mysleli si, že jsem démon nebo upír.“ „Ano.“ Prostrčila zrcadlem bílou ruku, uchopila mou a přitáhla si ji. Uvnitř zrcadla ji přitiskla ke rtům. Byly chladné. „Chtěli raději, abych pěstovala styky se syny a dcerami mužů a žen než s naším vlastním druhem.“ Když se usmála, zahlédl jsem její špičáky. V dětství je neměla patrné. „Bohové! Vypadáš jako člověk!“ řekla. „Přijď někdy za mnou do Divokého lesa!“ Impulsivně jsem se naklonil dopředu. Naše rty se setkaly na povrchu zrcadla. Ať už byla kdokoli, byli jsme přátelé. „Odpověď leží před tebou,“ opakovala. „Přijď mě někdy navštívit!“ Zrcadlo zčervenalo a byla pryč. Kaple stála beze změny v zá suvce. Zavřel jsem ji a šel dál. Šel jsem. Zrcadla nalevo. Zrcadla napravo. A jen já v nich. Pak… „Dobrá, dobrá, synovče. Jsi zmaten?“ „Jako vždy.“ „Nemůžeš říct, že bych za to mohl já.“ Jeho oči byly výsměšné a moudré, vlasy rezavé, tak jako vlasy Fiony a jeho mladšího bratra Branda. Nebo jako Lukovy, když na to přijde. „Bleysi,“ řekl jsem, „co se to, k čertu, děje?“ „Mám pro tebe zbytek Delwinova poselství,“ odpověděl, sáhl do kapsy a napřáhl ke mně ruku. „Tady to je.“ Vsáhl jsem do zrcadla a vzal si to. Další hroten, stejný jako ten, co nosím. „To je ten, o kterém mluvil Delwin,“ řekl. „Nikdy si ho nesmíš nasadit.“ Pár okamžiků jsem si ho prohlížel. „Tak co s ním mám tedy dělat?“ zeptal jsem se. „Nos ho v kapse. Až přijde čas, tak se ti možná bude hodit.“ „Jak jsi k němu přišel?“ „Sebral jsem ho, když ho Mandor nastražil, a vyměnil za ten tvůj.“ - 170 -
„A kolik jich vlastně je?“ „Devět,“ odpověděl. „Předpokládám, že o nich víš všechno.“ „Víc než ostatní.“ „To zase není tak těžké. Myslím, že asi nemáš ponětí kde je můj otec.“ „Ne. Ale ty ano. Tvoje přítelkyně s chutí po krvi ti to řekla.“ „Hádanky,“ zareagoval jsem. „Pořád lepší než vůbec žádná odpověď,“ namítl. Pak byl pryč a já šel dál. Po chvíli zmizelo i všechno ostatní. Vznášení. Temnota. Pohoda. Taková pohoda… Paprsek světla si našel cestu skrz víčka. Zavřel jsem je pevněji. Ale hrom burácel a po chvíli k mým očím znovu proniklo světlo Temné pásy hnědé, vysoké zubaté útesy, kapradím zarostlé lesy… Okamžik nato procitla i schopnost zhodnotit viděné a řekla mi, že ležím na boku a zírám na puklinu v zemi mezi dvojicí kořenů, sem tam chomáč trávy. …A já jen tak dál hleděl, když náhle přišel záblesk téměř ihned doprovázený burácením hromu. Zdálo se, že otřásá zemí. Uslyšel jsem šelestění kapek na listech stromů a na kapotě auta. A zíral jsem na největší puklinu, přetínající miniaturní údolí v mém zorném poli. … A vtom jsem zjistil, že už mi je všechno jasné. Šlo o prvotní orientaci při probouzení. Emoce byly stále ještě otupělé. V dálce jsem zaslechl tiše rozmlouvat známé hlasy. Také cinkání příborů. Až se i můj žaludek probere, tak se k nim určitě při dám. Ale nyní bylo nádherné jen tak ležet zabalen do pláště, naslou chat dešti a všemu už rozumět… Ponořil jsem se zpět do svého mikrosvěta a jeho temného údolí… Země se znovu rozechvěla a tentokrát bez blesku a hřmění: A nepřestávala. Ucítil jsem podráždění, neboť to vyrušilo mé přátele a příbuzné, takže jejich hlasy začaly znít poplašeně. A také to zahnalo mou vzpomínku na snovou Kalifornii, zrovna když jsem se chtěl jen povalovat a přebrat si čerstvě získané informace. „Merline, jsi vzhůru?“ „Ano,“ řekl jsem, posadil se, protřel si oči a prohrábl vlasy. - 171 -
Klečel vedle mne duch mého otce a třásl mi ramenem. „Vypadá to, že máme problém s velmi silnými otřesy,“ řekl. Za ním stojící Jurt přikyvoval. Země se opět zachvěla, okolo nás padaly větve a listy, zachrastilo kamení, zvedl se prach a mlha zavířila. Uslyšel jsem od tlusté červenobílé deky, na níž seděli a jedli Luke, Dalt, Coral a Nayda, třeskot talířů. Odhodil jsem plášť a vstal. Ukázalo se, že mi během spánku někdo vyzul boty, tak jsem si je opět honem nazul. Při dalším otřesu jsem se musel opřít o strom. „Tohle je ten problém?“ zeptal jsem se. „Anebo je tu ještě něco vážnějšího?“ Podíval se zmateně na mě. Pak řekl: „Při tvorbě Vzoru jsem nemohl vědět, že je tahle oblast nestabilní nebo že jednou může dojít k něčemu takovému. Jestli tyhle otřesy naruší Vzor, pak by to sku tečně byl problém — a ne jen v jednom směru. Pokud tomu dobře ro zumím, tak ten hroten, co nosíš, dokáže aktivovat ohromné zdroje energie. Nemohl bys ho nějak použít k utlumení těch otřesů?“ „Nevím,“ řekl jsem mu. „Ještě nikdy jsem nic takového ne zkoušel.“ „Zjistíš to ale brzy, že jo?“ naléhal. Avšak já už kroužil myslí mezi hroty a oživoval jeden za druhým. Pak jsem se napojil na ten, ve kterém se mi zdálo nejvíc šťávy, tvrdě na něj zatlačil a nabil se tělesně i duševně jeho energií. Zážeh byl hotov, motor naskočil a já seděl za volantem. Zařadil jsem rychlost — prodloužil linii síly z hrotenu dolů do země. Vsahoval jsem tam dlouho a marně hledal nějakou přiléhavou metaforu pro to, co jsem zažíval. …Vstupuji z pláže do moře — vlny mi dosahují k pasu, k hrudi — cítím pod chodidly kameny a vlákna řas… Někdy se kámen obrá til, vyklouzl, udeřil o jiný, odkutálel se… Na dno jsem nedohlédl. Ale viděl jsem kameny, řasy v jejich pohybu, stále totéž, vnímal jsem je tak jasně, jako kdyby bylo dno nasvětleno. Ucítil jsem nyní svou cestu, vnímal ji, jak vede dolů skrz vrst vy, jeden prst měkký jako paprsek světla prošel kamenitým povr chem a zkusil tlaky jednu vrstvu po druhé, izostatické polibky hor, pomalý pohyb horotvorných posuvů, tělu lahodící minerály v nejtem nějším ze skrytých míst… Hop! Skála sklouzla dolů. A mé tělo za ní… - 172 -
Ponořil jsem se tam, za propadajícím se úsekem. Řítil jsem se vpřed, hnal před sebou vlnu žáru, prolamoval se skálou, prorážel nové cesty, mimo, někam jinam… Odtud to přicházelo. Prolomil jsem jednu kamennou stěnu, ještě jednu. A další. Nebyl jsem si jist, jestli je tohle ten správný způsob, ale žádný jiný mě nenapadal. Tak se tam obrať! Sakra! No tam! Prorazil jsem další dvě cesty, třetí, čtvrtou… Povrch rozechvěla slabá vibrace. Otevřel jsem další cestu. Mám-li pokračovat ve své metafoře, tak kameny pod vodou se zpevnily. Krátce nato ustala i vibrace. Vrátil jsem se na místo, kde jsem poprvé ucítil to sklouzávání, bylo již stabilní, i když stále ještě stlačené. Zkoumal jsem je, pozorně jsem je zkoumal. Spočítal si vektor. A podle něj. Podle něj do místa prvotního tlaku. Ale ne. Ten bod je jen výslednicí jiných vektorů. Za nimi. A znovu totéž. Další sčítání. Prorazit ještě víc řečišť. Musím podchytit celou strukturu tlaků, složitou jako nervový systém. Musím si udržet v paměti celou tu stromovitou strukturu. Další úroveň. To snad není možné. Já snad při svém topo grafickém zkoumání stopuji nekonečnost. Všechno zklidnit. Zjedno dušit celý problém. Ignorovat všechno za třetím stupněm větvení. Stopovat jen k nejbližší křižovatce. Tady jsou nějaké smyčky. Dobrá. A teď navíc podloží. Ještě lepší. Zkusit ještě o řád hlouběji. Špatně. Příliš složitý obraz než aby se dal pojmout. Vyloučit terciéry. Ano. Takto se objevily hlavní linie. Jednoduché a zřetelné vektory přenosů — téměř až k podloží. Uplatnit tlaky menší než poloviční původní. Proč? Přidat vstup podél druhého vektoru a přesměrovat křížící se síly v údolí. „Merline? Jsi v pořádku?“ „Nech mě být,“ zaslechl jsem se odpovídat. Pak prodloužit, vstupní zdroj, vsáhnout do něj, procítit ho, kód vysílání… Je to, co před sebou vidím, Logrus? Otevřel jsem další tři řečiště, soustředil je na tuto oblast a začal ji zahřívat. - 173 -
Zanedlouho počaly skály pukat a o chvíli později tát. Mnou nově vytvořené magma se rozlilo do oněch průchodů. Vyhloubená oblast dosáhla bodu, kde začala předtím působit síla propadání. Zpět. Stáhl jsem svá tykadla a uzavřel hroten. „Co jsi udělal?“ zeptal se mne. „Našel jsem místo, kde Logrus zasáhl do podzemních tlaků,“ já na to, „a opravil je. Nachází se tam nyní malá sluj. Jestli se zhroutí, tak to může tlaky jen zhoršit.“ „Takže jsi to stabilizoval?“ „Alespoň pro teď ano. Nevím, jaké má Logrus omezení, ale bude muset vypočítat novou cestu, aby sem opět dosáhl. Pak ji bude muset vyzkoušet. A jestli si na to dá Vzor pozor, tak ho hezky zpo malí.“ „Takže jsi získal nějaký čas,“ řekl. „Ovšem příště proti nám může něco podniknout zase pro změnu Vzor.“ „To by mohl,“ prohlásil jsem. „A já hlupák přivedl všechny sem, aby byli před oběma Silami v bezpečí.“ „Určitě zisk z toho převáží rizika.“ „Oukej,“ řekl jsem. „Myslím, že nastal nejvyšší čas oba za městnat nějak jinak.“ „Jako například?“ Pohlédl jsem na něj, na ducha Vzoru mého otce, strážce tohoto místa. „Vím, kde je tvůj dvojník z masa a krve,“ řekl jsem, „a vydám se ho osvobodit.“ Zablesklo se. Náhlý poryv větru zvedl spadané listí a rozehnal cáry mlhy. „Musím jít s tebou,“ prohlásil. „Proč?“ „Mám na tom pochopitelně osobní zájem.“ „Tak dobře.“ Zaburácel hrom a mlha byla ještě více odvanuta novým vě trným poryvem. Pak k nám zašel Jurt. „Myslím, že to už začalo,“ oznámil. „Co?“ zeptal jsem se ho. - 174 -
„Souboj Sil,“ řekl. „Dlouho měl převahu Vzor. Ale když jej Luke poškodil a ty jsi unesl nevěstu Klenotu, muselo ho to vzhledem k Logru oslabit více než kdykoli předtím. Takže se Logrus rozhodl zaútočit a zdržel ho jen rychlý pokus zničit tento Vzor.“ „Pokud nás Logrus zrovna v tuto chvíli netestuje a tohle není jen obyčejná bouře,“ poznamenal jsem. Mezitím začal padat mírný déšť. „Očekával jsem, že toto jediné místo bude během jejich boje bezpečné,“ pokračoval Jurt. „Nepředpokládal jsem, že se někdo z nich odváží tříštit síly vlastního útoku či obrany ještě na úder tímto směrem.“ „To pořád ještě není vyloučeno,“ namítl jsem. „Rád bych byl alespoň jedinkrát na straně vítěze,“ poznamenal. „Nevím, jestli mi záleží na tom, co je správné nebo špatné. Jsou to velice diskutabilní pojmy. Jen bych rád byl jednou pro změnu s na šinci, co vyhrajou. Co ty na to, Merle? Co uděláš ty?“ „Tady Corwin a já se vydáme ke Dvorům a pokusíme se osvo bodit mého otce,“ řekl jsem. „Pak zbývá už jen vyřešit to, co po třebuje vyřešit, a budeme šťastně žít až do smrti. Však víš sám, jak to chodí.“ Zavrtěl hlavou. „Nikdy nedokážu poznat, jestli jsi blázen, nebo jestli je tvoje jistota oprávněná. Ale každé konstatování, že jsi blázen, se mi sakra nevyplatilo.“ Pohlédl na setmělou oblohu a otřel si z obočí kapky. „Jsem vážně na pochybách,“ řekl pak, „ale pořád se ještě můžeš stát králem Chaosu.“ „Ne,“ odpověděl jsem. „…A mít radost z určitého výjimečného spojení se Silami.“ „Jestli ano, tak tomu sám nerozumím.“ „Na tom nesejde,“ řekl. „Jsem pořád s tebou.“ Přešel jsem k ostatním a objal Coral. „Musím se vrátit do Dvorů,“ oznámil jsem jí. „Hlídej Vzor. Brzo se vrátíme.“ Oblohu osvětlily tři pronikavé blesky. Vítr otřásal stromy. Obrátil jsem se a stvořil ve vzduchu bránu. Spolu s Corwi novým duchem nás pohltila.
- 175 -
Kapitola dvanáctá A tak jsem se vrátil ke Dvorům Chaosu, do Sawallovy prosto rově zprohýbané zahrady soch. „Kde to jsme?“ zeptal se můj otec—duch. „V muzejních sbírkách,“ odpověděl jsem, „v domě mého ne vlastního otce. Vybral jsem si návrat sem, protože je tu špatné osvět lení a množství míst k úkrytu.“ Prohlédl si několik exponátů a jejich uchycení na zdech a na stropě. „To by bylo příšerné místo pro šarvátku,“ poznamenal. „Taky si myslím.“ „Ty jsi tady vyrostl, že ano?“ „Jo.“ „A jaké to bylo?“ „No, vlastně ani nevím. Nemám, s čím bych to srovnal. Někdy to bylo dobré — o samotě i s přáteli — a někdy to zase nestálo za nic. Jak už tak u kluků bývá.“ „A tohle místo?“ „Dům Sawallů. Škoda, že nemáme víc času, abych tě tu všude mohl provést a celý ti ho ukázat.“ „Možná někdy jindy.“ „Ano.“ Vykročil jsem a doufal, že se objeví buď Cyklický fantom, ane bo Kergma. Ale nikde nikdo. Nakonec jsme přišli do chodby, jež nás zavedla do síně gobelí nů, odkud vedl průchod do sálu, který jsem hledal — do sálu s galerií kovových stromů. Ale než jsme se tam mohli dostat, ozvaly se od tamtud hlasy. Takže jsme čekali v síni, kde visela oranžovo-modrožlutě natřená kostra Tlachapouda, raný psychedelismus; hovořící se přibližovali. Prvního jsem poznal okamžitě podle hlasu, můj bratr Mandor, druhý se nedal identifikovat jen podle hlasu, ale jak nás mí jeli, tak jsem ho letmo zahlédl — pan Bances z Amberlaše, Nejvyšší kněz Hada-Jenž-Zosobňuje-Logrus (abych alespoň jednou citoval celý jeho titul). V brakové četbě by se zastavili u dveří a já bych vy - 176 -
slechl rozhovor, prozrazující mi vše o všem, co jsem potřeboval vě dět. Když nás míjeli, zpomalili. „Takže, bude to tedy tak?“ ujistil se Bances. „Ano,“ odpověděl Mandor. „Už brzy.“ A byli pryč a já už nezachytil ani jediné slovo. Naslouchal jsem jejich vzdalujícím se krokům, dokud se ozvěna neztratila. Pak jsem ještě chvíli počkal. Přísahal bych, že jsem zaslechl tenký hlásek, jak mne vyzývá: „Pojď za mnou. Pojď.“ „Neslyšel jsi teď nic?“ zašeptal jsem. „Ne.“ Tak jsme vyšli zpět do chodby, zahnuli vpravo a vydali se opačným směrem než Mandor a Bances. Přitom jsem ucítil někde pod kyčlí zášleh horka. „Myslíš, že je někde tady?“ zeptal se Corwin—duch. „Vězněn Darou?“ „Ano i ne,“ odpověděl jsem. „Au!“ Jako kdyby se mi na stehno přitiskl žhavý uhlík. Vsunul jsem rychle ruku do kapsy a sklouzl přitom do nejbližšího výstavního vý klenku, kde byla mumifikovaná žena v jantarové rakvi. Hned jak se má ruka sevřela kolem té věci, uvědomil jsem si, co to je, a vzpomněl si na všechny možné filozofické spekulace, na které zrovna teď nebyl ani čas, ani nálada. Proto jsem se v časové tísni zachoval jako obvykle: potlačil je. Byl to hroten, co jsem nahmatal a co mi teď horce leželo na dlani. Téměř okamžitě mezi ním a tím na prstě přeskočila jiskra. Následovala komunikace beze slov, sled obrazů, idejí a pocitů, nutících mne vyhledat Mandora a vydat se mu do rukou ke koru nování na krále Dvorů. Už jsem chápal, proč mi Bleys radil nenavlé kat si ho na prst. Kdyby to nebylo zprostředkované mým vlastním hrotenem, asi bych tomu neodolal. Použil jsem ten svůj, aby ho uml čel a vybudoval okolo něj tenkou dělící zeď. „Tak ty máš dvě z těch zpropadených věcí!“ poznamenal Corwinův duch. Přikývl jsem. „Nevíš o nich náhodou o něco víc než já?“ zeptal jsem se. „To znamená alespoň nějakou maličkost?“ Potřásl hlavou. - 177 -
„Jen to, že se má jednat o velice starodávné zdroje moci z dob, kdy byl vesmír ještě temným místem a oblasti Stínu se daly jen stěží rozeznat. Když se pak čas naplnil, tak jejich nositelé usnuli nebo zmizeli, či co vlastně takové bytosti dělají, a hroteny byly staženy nebo uschovány nebo přeměněny, či co se vlastně dělá s takovými věcmi, když je příběh u konce. Pochopitelně koluje mnoho verzí. Jako vždycky. Ale když dva z nich přineseš ke Dvorům, přivoláš na sebe spoustu pozornosti nehledě na to, že posílíš Logrus už jen tím, že se ocitnou ve sféře jeho vlivu.“ „Svatá pravda,“ řekl jsem. „Tak teda nařídím tomu, co ho no sím, aby přestal být viditelný.“ „Pochybuju, že to bude fungovat,“ namítl, „i když si u nich nejsem jist ničím. Myslím, že musí udržovat s každým zdrojem ener gie neustálé spojení, jež současně i působí jako indikátor jejich příto mnosti, protože má podstatu vysílání.“ „Tak mu tedy přikážu, ať se naladí na co nejnižší úroveň.“ Přikývl. „Nemůže škodit, když bude znít jinak,“ řekl, „přestože si mys lím, že na to stejně nějak automaticky vyzraje.“ Schoval jsem druhý prsten zase do kapsy, vymotal se z vý klenku a pospíchal do sálu. Když jsem se přiblížil k místu, kde se mi zdálo, že by mohl být náš cíl, zpomalil jsem. Ale asi došlo z mé strany k omylu. Kovový les tu nebyl. Prošli jsme celou sekci. Zanedlouho se objevily známé exponáty — ty, co předcházely kovovému lesu z tohoto směru. Hned jak jsem se otočil, mi vše došlo. Došlo mi, co se stalo. Po návratu tam, kde předtím stával, jsem celé místo prozkoumal. „V čem je potíž?“ zeptal se otec—duch. „Vypadá to, že výstavka všech možných zahrocených zbraní, jež může Chaos nabídnout, najednou zmizela. To jen, abys byl v ob raze.“ „Tak?“ řekl. „Tohle je místo, kam jsme přišli vylézt na kovový strom,“ vy světloval jsem. „Merle,“ řekl, „možná tohle místo nějak ovlivňuje moje nebo tvoje uvažování. Ale prostě ti nerozumím.“
- 178 -
„Je to nahoře u stropu,“ vysvětloval jsem a ukazoval. „Vím zhruba kde, alespoň mám ten dojem. Teď to tu vypadá trochu jinak…“ „A co tam je, hochu?“ „Cesta — transportní prostor, něco jako ta, kterou jsme se dostali k Tlachapoudově kostře. Jenže tahle nás zavede do tvé kaple.“ „A tam se chceme dostat?“ „Správně.“ Zamyšleně si třel tvář. „Dobrá, některé z těch exponátů, které jsme minuli, byly pěkně vysoké,“ navrhl, „a ne všechny jsou z kovu nebo kamene. Mohli bychom jeden dovléct sem z toho totemového pole, nebo co to vlastně je v té předchozí hale, olámat ty ostré hroty dole, postavit ho a pak —“ „Ne,“ zamítl jsem to. „Dara určitě zjistila, že tam někdo vyko nal návštěvu — možná při poslední prohlídce, kdy mě skoro objevi la. Právě proto je to tady změněné. Mohli bychom se dostat nahoru jen dvěma způsoby — buď sem přemístit něco vysokého, jak navr huješ a ještě to nějak otesat, než na to budeme moci vylézt. Anebo aktivovat hroten a nechat se vynést až na dané místo. První možnost by zabrala příliš času a asi by nás někdo odhalil. Na druhou možnost bychom museli použít tolik energie, že by to určitě spustilo některou z magických pojistek, jež v okolí nastražila.“ Vzal mě za rameno a odvedl kousek dál. „Musíme si pohovořit,“ řekl u výklenku s malou lavičkou. Posadil se a zkřížil paže na prsou. „Musím se dozvědět, co se vlastně děje,“ pokračoval. „Nemůžu být platnou pomocí, dokud nedostanu informace. Jaké je spojení mezi tím mužem a kaplí?“ „Uvědomil jsem si, co asi matka doopravdy myslela, když mi řekla hledej ho v Propasti Chaosu,“ vysvětloval jsem. „Dlažba kaple je stylizována do podoby Dvorů a Amberu. Na úplném konci Dvorů je zobrazena Propast. Během pobytu v kapli jsem se nikdy k tomu místu nepřiblížil. Mohl bych přísahat, že je tam další cesta, která ústí na místo jeho uvěznění.“ Jak jsem mluvil, přikyvoval a pak se zeptal: „Takže chceš po ní projít a osvobodit ho?“ „Správně.“ - 179 -
„Pověz mi, fungují ty cesty oběma směry?“ otázal se. „No, ne nutně… Aha, už vím, kam míříš.“ „Popiš mi podrobně tu kapli,“ řekl. Dal jsem se do toho. „Ten magický kruh na podlaze mě zaráží,“ pronesl potom. „Mohl by být určen ke komunikaci s ním bez toho, že by ona musela riskovat fyzickou přítomnost. Možná, že jde o nějaký druh výměny představ.“ „Mohl bych si s ním pěkně dlouho hrát, a pokud bych neměl štěstí, nakonec stejně zjistit, že ho neodemknu,“ namítl jsem. „Navr huju vznést se, vstoupit a použít cestu v Propasti, najít ho, osvobodit a rychle vypadnout. Žádné obezličky. Žádné parádičky. Jestli něco bude jinak, než čekáme, prolomíme se hrotenem ven. Musíme sebou při tom hodit, protože jak se do toho dáme, tak je budeme mít v pa tách.“ Díval se dlouho skrze mne, jako kdyby intenzívně přemýšlel. Nakonec se zeptal: „Je nějaký způsob, jak by se ty její pojistky mohly spustit náhodně?“ „Hm. Možná výběžek bludného magického proudu ze skutečné Propasti. Někdy je vyvrhuje.“ „Jak by se takový výběžek projevil?“ „Magickým nábojem nebo transformací,“ řekl jsem. „Dokázal bys takový jev napodobit?“ „Asi ano. Ale k čemu? Stejně by si to přišli ověřit, a jestli bude Corwin pryč, tak zjistí, že jde jen o trik. A všechno by bylo k niče mu.“ Uchechtl se. „Ale on nebude pryč,“ řekl. „Já ho nahradím.“ „To ti nedovolím!“ „Je to moje volba,“ naléhal. „Vždyť jestli chce pomoct zabránit Daře a Mandorovi rozpoutat konflikt mezi Silami, který by byl mnohem ničivější než ten za Vzoropádu, tak bude potřebovat čas.“ Povzdechl jsem si. „Je to jediná možnost,“ dodal. „Myslím, že máš pravdu.“ Nechal ruce klesnout, narovnal tělo a vstal. „Tak jdeme na to,“ řekl. - 180 -
Musel jsem vyrobit zaklínadlo, takové, jako nikdy předtím — no dobrá, tak polovinu zaklínadla a polovinu efektů dodal hroten. Pak jsem jím zahalil prázdnou plochu a jeho výběžky zasunul na mo lekulární úrovni do květin. Když jsem to udělal, proběhlo mnou mra venčení, jež mě ujistilo, že psychický poplach všechno zaznamenal a předal centrále. Pak jsem vymačkal víc šťávy a zvedl nás. Jak jsme se přiblížili, projevil se tah cesty. Můj odhad byl téměř dokonalý. Nechali jsme se uchopit a transponovat. Když uviděl kapli, tak jen hvízdl. „Potěšující,“ poznamenal. „Takhle se uctívá jen bůh.“ „Jo. Zvlášť když je vězněm vlastní církve.“ Přešel přes místnost, odepínaje si svůj pás. Na jeho místo si připnul ten na oltáři. „Dobrá kopie,“ řekl, „ale dokonce ani Vzor nedokáže vytvořit druhý Grayswandir.“ „Myslel jsem si, že na čepeli je zobrazena část Vzoru.“ „Možná, ale ta protilehlá,“ řekl. „Jak to myslíš?“ „Zeptej se někdy toho druhého Corwina,“ utrousil. „Souvisí to s něčím, o čem jsme nedávno mluvili.“ Přešel ke mně a podal mi smrtonosné břemeno — zbraň, po chvu a pás. „Až mu ho budeš dávat, udělej to ohleduplně,“ řekl. Sepnul jsem pás a přehodil si ho přes rameno. „Oukej,“ ujistil jsem ho. „Raději si pospěšme.“ Naše cesta vedla ke vzdálenému konci kaple. Při přiblížení se k místu, kde byla vyobrazena Propast, jsem nepochybně ucítil přítom nost hledané cesty. „Heuréka!“ zajásal jsem a aktivoval kanály hrotenu. „Za mnou.“ Krok vpřed a cesta mě uchopila. Přistáli jsme ve čtvercové komnatě o průměru asi patnáct stop. Uprostřed stál dřevěný pilíř a podlaha byla kamenná a pokrytá slá mou. Porůznu tam blikalo několik velkých svící, stejných jako v kap li. Dvě ze zdí byly kamenné, ostatní dřevěné. V dřevěných zdech byly dřevěné dveře bez petlic. V jedné z kamenných stěn byly želez - 181 -
né dveře bez průzoru, s klíčovou dírkou na levé straně. Klíč, vypada jící jako že se do ní hodí, visel na hřebíku na sloupu. Sňal jsem ho a rychle nahlédl do dřevěných dveří napravo a objevil velký sud s vodou, naběračku a spoustu talířů, pohárů a ji ného nádobí. Za druhými dveřmi bylo pár přikrývek a balík rolí papí ru, zřejmě toaletního. Přešel jsem ke kovovým dveřím a zaťukal na ně klíčem. Žádná odpověď. Vsunul jsem ho do zámku a ucítil, jak mě můj společník chytil za ruku. „Lepší bude, když to udělám já,“ řekl. „Myslím stejně jako on a bude to asi bezpečnější.“ Uznal jsem to jako chytrý nápad a ustoupil stranou. „Corwine!“ zavolal. „Přišli jsme tě vysvobodit! Tvůj syn Mer lin a já, tvůj dvojník. Neskoč mi po krku, až otevřu dveře, oukej? Zů staneme klidně stát a můžeš se přesvědčit.“ „Otevřete,“ ozval se hlas zevnitř. Udělal to a stáli jsme tam. „Víte co?“ ozval se konečně hlas, který jsem si pamatoval. „Vypadáte docela reálně, hoši.“ „A taky jsme,“ řekl jeho duch, „a jak už to v takových přípa dech chodí, radši sebou hoď.“ „Jasně.“ Zevnitř se ozvaly pomalé kroky, a když se objevil, za krýval si levicí oči. „Nevzal někdo z vás náhodou černý brejle? To světlo mě ničí.“ „Sakra,“ zaklel jsem a vyčítal si, že mě to nenapadlo. „Nevzal, a jestli se pro ně pokusím někam vsáhnout, tak mě Logrus asi najde.“ „Tak později. Budu mhouřit oči a do všeho narážet. Hlavně od tud už zmizme.“ Jeho duch vstoupil do kobky. „Teď mi přikouzli řídkou a špinavou bradku, dlouhé vlasy a potrhané šaty,“ řekl. „A pak mě zamkni.“ „Oč kráčí?“ zeptal se otec. „Tvůj duch tě na chvíli zastoupí v cele.“ „Je to tvůj plán,“ konstatoval Corwin. „Udělej, co říká.“ A tak jsem to provedl. Otočil se a natáhl ruku zpět do kobky. „Díky, kámo.“ „Potěšení na mé straně,“ řekl dvojník, uchopil jeho ruku a po třásl mu s ní. „Mnoho štěstí.“ - 182 -
„Na viděnou.“ Zavřel jsem dveře, zamkl, pověsil klíč zpátky a zavedl otce k začátku cesty. Přijala nás. Když jsme dorazili do kaple, sundal ruku z očí. Zdejší přísvit mu už asi nedělal potíže. Poodešel a pak zamířil k oltáři. „Raději pojďme, otče.“ Zasmál se, natáhl k němu ruku, vzal hořící svíčku a zapálil s ní jinou, která zřejmě zhasla při nějakém poryvu vzduchu. „Už jsem kdysi močil na svůj vlastní hrob,“ poznamenal. „Teď si neodpustím potěšení zapálit svíčku ve svém vlastním kostele.“ Bez toho, že by se na mě podíval, natáhl ruku. „Podej mi Grayswandir.“ Sundal jsem si pás a podal mu ho. Rozepjal přezku, opásal se jím a tasil. „V pořádku. Co teď?“ Rychle jsem přemýšlel. Jestli Dara zjistila, že jsem minule prošel zdí — což je celkem pravděpodobné, — tak už v nich mohou být nějaké pasti. Na druhé straně, když vyjdeme toutéž cestou, může me narazit na někoho, kdo spěchá zjistit, proč se ozval poplach. K čertu. „Tak jdeme,“ řekl jsem, aktivoval hroten a připravil naše pře místění v okamžiku nebezpečí. „Bude to kapku divoké, protože při cestě ven budeme muset trochu levitovat.“ Znovu jsem ho uchopil a vedl k cestě. Její síly nás vtáhly a po skončení přenosu jsem nás udržoval ve výšce nad polem čepelí a květin. Z chodby se ozvaly kvapné kroky. Přemístil jsem nás na jiné místo. Ocitli jsme se v Jurtově příbytku, jenž nevypadal na místo, kam by někdo mohl přijít hledat někoho, kdo byl stále ještě ve své cele. Navíc mi bylo jasné, že ho Jurt právě teď nebude potřebovat. Corwin sebou hodil na postel a zamrkal na mě. „Mimochodem, děkuju ti,“ řekl. „Rádo se stalo,“ odpověděl jsem. „Vyznáš se tady?“ zeptal se. „Nijak zvlášť se to tu nezměnilo,“ ujistil jsem ho. - 183 -
„Tak co takovej menší nájezd na ledničku, zatímco použiji nůžky a břitvu tvého bratra, abych se bleskově oholil a ostříhal?“ „A na co bys měl chuť?“ „Na maso, chleba, sýr, vínko, možná i na kus koláče,“ vypočí tával. „Jen ať je to čerstvý a je toho hodně. A pak máš mi určitě moc co vyprávět.“ „To si teda myslím,“ potvrdil jsem. A tak jsem zamířil do kuchyně přes pokoje a chodby, které mi byly důvěrně známé již z dětství. Místo bylo osvětleno jen několika svíčkami, krby vyhaslé. Nikde nikdo. Vybrakoval jsem špižírnu, vrchovatě naložil tác požadovanými potravinami a přidal nějaké ovoce, co jsem objevil. Když jsem pro cházel další místností a zaslechl, jak se někdo překvapeně nadechl, málem mi upadla láhev vína. Byla to Julie s modrou hedvábnou šálou. „Merline!“ Přešel jsem k ní. „Dlužím ti několik omluv,“ řekl jsem. „Můžu hned začít.“ „Slyšela jsem, že jsi se vrátil. A slyšela jsem taky, že budeš krá lem.“ „Zajímavé, já to taky zaslechl.“ „Tak to by ode mne bylo málo vlastenecké, kdybych i nadále toužila po pomstě, že ano?“ „Nikdy jsem ti nechtěl ublížit,“ ujistil jsem ji. „Ani fyzicky, ani nijak jinak.“ Najednou jsme se objímali. Trvalo to dlouho, pak řekla: „Jurt povídal, že jsou z vás teď přátelé.“ „Chci tomu věřit.“ Políbil jsem ji. „Jestli se k sobě zase vrátíme, tak se tě nejspíš pokusí znovu zabít,“ poznamenala. „Já vím. Tentokrát by následky mohly být skutečně zničující.“ „Kam máš teď namířeno?“ „Mám nějaký úkol a zabere mi asi pár hodin.“ „Tak co kdyby ses stavil, až bude po všem? Máme si toho tolik co říct. Bydlím teď v místě nazvaném Wisteria. Víš, kde to je?“ „Ano,“ ujistil jsem ji. „Stejně tomu nemůžu uvěřit.“ „Tak se uvidíme?“ - 184 -
„Možná.“ Následujícího dne jsem se vydal k Okraji, protože se mi dones lo, že propastpěči — ti, co pátrají za Okrajem po artefaktech Stvoření — poprvé za generaci odvolali své akce. Když jsem se jich vyptával na příčinu, vyprávěli mi o nebezpečných aktivitách hlubin — o ví rech, protuberancích a výtryscích nově vytvořené hmoty. Když jsem seděl na bezpečném místě a pohlížel dolů, napadlo mě použít svůj hroten k výslechu toho druhého. Po odstranění štítu, který ho izoloval, opět spustil neměnnou litanii: „Běž za Mandorem. Nech se korunovat. Jdi za svým bratrem. Vyhledej matku. Připrav se na ceremoniál.“ Znovu jsem jej zapečetil a odložil stranou. Pokud něco brzy nepodniknu, tak mne začnou podezírat, že jsem mimo jeho kontrolu. Měl bych na to brát zřetel? Mohl jsem se prostě ztratit, možná odejít s otcem a pomoci mu v případném rozhodujícím boji o jeho Vzor. Mohl bych tu zahodit oba hroteny a posílit tak obě Moci. Mohl bych se v nesnázích spoleh nout na své vlastní magické schopnosti. Ale… Můj problém spočíval přímo zde. Byl jsem zplozen a vychován pro to, abych se stal dokonalou královskou figurkou kontrolovanou matkou a zřejmě i bratrem Mandorem. Cítil jsem lásku k Amberu, ale stejně tak jsem cítil lásku i ke Dvorům. Utéct na Amber, abych si za jistil bezpečnost, by nevyřešilo mé osobní problémy o nic víc, než útěk s mým otcem — anebo návrat na stínovou Zemi jež mi rovněž přirostla k srdci, ať už s Coral, nebo bez ní. Ne. Řešení bylo zde — a ve mně. Pomocí vyčarovaného slizu jsem se přemístil na pohyblivou cestu a vydal se zpět k Sawallu. Přitom jsem myslel na to, co ještě musím všechno vykonat, a zjistil, že z toho mám pěkný strach. Jestli věci dojdou skutečně tak daleko jak to zatím vypadá, je velká prav děpodobnost, že zemřu. Anebo že zabiji někoho, koho skutečně ne chci zabít. Ale v každém případě musí dojít k nějakému rozuzlení, nebo na tomto pólu své existence už nikdy nedojdu klidu. Kráčel jsem podél purpurové říčky pod zeleným sluncem, září cím na perleťovém nebi. Přivolal jsem si rudošedého ptáčka, jenž při létl a usadil se mi na zápěstí. Táhlo mi hlavou, že ho pošlu do Ambe ru se zprávou pro Randoma. Ale když jsem ji začal sumírovat, nena - 185 -
padalo mě vůbec nic. Příliš mnoho věcí záviselo na jiných věcech. Se smíchem jsem ho propustil a odrazil se od břehu na nově vytvořenou cestu přes vodu. Po návratu na Sawall jsem zamířil do sálu soch. Bylo mi jasné, o co se musím pokusit a jak to udělat. Stanul jsem tam, kde už jednou — jak je to dlouho? — a pozoroval masivní struktury, jedno duché figury i ty spletité. „Fantome?“ řekl jsem. „Jsi tu někde?“ Žádná odpověď. „Fantome!“ zavolal jsem hlasitěji. „Slyšíš mne?“ Nic. Vytáhl jsem své trumfy a našel ten vytvořený pro Cyklického fantoma, zářivý kruh. Soustředěně jsem ho pozoroval, ale chladl jen velice zvolna. Bylo to pochopitelné vzhledem k některým prapodivným prostorům, do nichž se tato hala stáčela a ústila. Ale stejně to bylo k zlosti. Pozvedl jsem hroten. Použít ho zde v tom stupni, v jakém jsem zamýšlel, bude jako spustit poplašné zařízení. Amen. Dotkl jsem se karty linií jemné síly a pokusil se zvýšit její cit livost. Udržoval jsem koncentraci. A znovu — nic. Přidal jsem víc energie. Následovalo znatelné chladnutí. Ale pořád žádný kontakt. „Fantome,“ procedil jsem skrz zaťaté zuby. „Je to důležité. Pojď ke mně.“ Žádná odpověď. Tak jsem to rozbalil. Karta se rozzářila a pokryla krystalky ledu. Okolo ní se ozývalo slabé praštění mrazu. „Fantome,“ opakoval jsem. A pak se dostavil slabý pocit jeho přítomnosti a já kartu ještě víc přikrmil šťávou. Vibrovala mi v ruce a já ji pevně svíral v síti sil a držel všechny části pohromadě — vypadala jako miniaturní mozai kové okno. A neustával jsem ve vsahování do ní. „Otče! Mám problémy!“ dolehlo ke mně. „Kde jsi? Co se děje?“ zeptal jsem se. „Setkal jsem se s podivnou bytostí, následoval a stíhal ji — nebo to. Jedná se o téměř matematickou abstrakci. Jmenuje se Kerg ma. A uvízl jsem tu na rozhraní prostorů se sudými a lichými di menzemi, kde kroužím. Až do té doby to byla náramná legrace, ale pak —“ - 186 -
„Znám Kergmu jako své boty. Je to šibal. Vnímám tvou prosto rovou situaci. Pošlu ti energetické šlehy, jimiž obrátím tvou rotaci. Dej mi vědět, kdyby se vyskytly nějaké potíže. Hned jak budeš schopen transportu skrz trumf, sděl mi to a projdi sem.“ Vyslal jsem hrotenem několik pulsů a ucítil jejich rušivý úči nek. Chvíli nato mne informoval: „Myslím, že bych už mohl uniknout.“ „Tak to zkus.“ A najednou byl Fantom tady a vířil okolo mne jako magický kruh. „Díky, otče. Moc jsi mi pomohl. Řekni mi, jestli ti to můžu ně jak —“ „To můžeš,“ uťal jsem. „A jak?“ „Zmenši se a schovej někde u mne.“ „Můžu být znovu náramek?“ „Ovšem.“ Udělal to. Pak se zeptal: „A proč?“ „Zřejmě budu potřebovat nečekaného spojence,“ odpověděl jsem. „Proti komu?“ „Proti komukoliv,“ řekl jsem. „Je soudnej den.“ „To se mi moc nelíbí.“ „Tak běž pryč. Nechci tě tu držet proti tvé vůli.“ „To bych přece neudělal.“ „Hele, Fantome. Přišel čas rozhodnutí a ukáže se, kdo s koho. Já —“ Vzduch napravo se začal chvět. Bylo mi jasné, co to, znamená. „Později,“ řekl jsem. „Teď mlč.“ …A náhle zde byla brána, otevřela se a nabídla pohled na věž zeleného světla: oči, uši, nos, ústa, údy kroužící okolo středu v barvě mořské vody — jedna z nejdůmyslnějších démonických podob, ja kou jsem kdy viděl. A přirozeně jsem poznal ty rysy. „Merline,“ oslovil mne. „Ucítil jsem, že si tu hraješ s hro tenem.“ „S tím jsem počítal,“ já na to, „a jsem ti k dispozici, Mandore.“ „Vážně?“ „Ve všech směrech, bratře.“ - 187 -
„I co se týče například následnictví?“ „To obzvlášť.“ „Skvělé! A co vlastně děláš tady?“ „Jen takové pátrání po něčem, co jsem ztratil.“ „To může počkat na jindy, Merline. Máme teď spoustu práce.“ „Ano, máš pravdu.“ „Tak se přeměň do nějaké přijatelnější podoby a pojď se mnou. Musíme podniknout různá opatření související s tvým nastoupením na trůn — které rody budou potlačeny, které postaveny mimo zá kon —“ „Musím ihned mluvit s Darou.“ „Raději bychom nejdřív měli udělat kus práce. Pojď! Přeměň se a pojďme odtud!“ „A nevíš, kde teď zrovna je?“ „Myslím, že v Gantu. Ale setkáme se s ní až později.“ „Asi nemáš po ruce její trumf, že?“ „Obávám se, že ne. Copak nenosíš svoje karty s sebou?“ „To ano. Ale její jsem naneštěstí při jedné pitce zničil.“ „Nevadí,“ ucedil. „Uvidíme se s ní později, jak už jsem řekl.“ Během hovoru jsem aktivoval hroten a nyní Mandora s jeho pomocí uvěznil do energetického pole. Viděl jsem, jak je v něm za klíčen transformační proces, a bylo hračkou jej obrátit, zhroutit ze lenou rotující věž do podoby bělovlasého muže v černém a stříbrném šatě s velice popuzeným výrazem.“ „Merline!“ vykřikl. „Proč jsi mě proměnil?“ „Prostě mě to fascinuje,“ odpověděl jsem. „Zajímalo mě jen, jestli to dokážu.“ „Tak jsi to zjistil,“ odsekl. „A teď mě zase laskavě nechej proměnit se zpátky a najdi nějakou přijatelnější podobu i pro sebe.“ „Počkej,“ zarazil jsem ho, když se pokoušel rozplynout a uniknout. „Potřebuju tě takového, jaký jsi teď.“ Držel jsem ho i proti jeho vůli a ve vzduchu navíc vytvořil oh nivý čtverec. Několik rychlých pohybů jej vyplnilo přibližnou podobou mé matky. „Merline! Co to provádíš!“ vykřikla. Potlačil jsem Mandorovo úsilí vyprostit se pomocí transportní ho zaklínadla. - 188 -
„Nadešel čas pro menší konferenci,“ oznámil jsem. „Mějte se mnou strpení.“ Zhruba načrtnutého trumfu před sebou jsem se ani nedotkl, ale místo toho na něj zaútočil energiemi, jež mi procházely tělem a napl ňovaly prostor okolo mne. A náhle stála Dara v obrysu, jejž jsem vytvořil — vysoká, uh lově černá, místo očí zelený plamen. „Merline! Co se děje?“ křičela. Nebylo mi známo, že by to někdy někdo dokázal udělat tímhle způsobem, ale udržoval jsem kontakt, koncentroval se na to, aby byla přítomna, a pak zrušil obrys. Vzápětí stála přede mnou, vysoká možná sedm stop a pulsující rozhořčením. „Co to má znamenat?“ zeptala se Uzamkl jsem ji tak jako Mandora a zmáčkl do lidské podoby. „To je demokracie,“ já na to. „Ať alespoň na chvíli jsme si rovni.“ „Vůbec to není zábavné,“ namítla a začala se proměňovat zpět. Utlumil jsem její snahu. „Ne, to opravdu není,“ odpověděl jsem. „Ale já svolal toto shromáždění a proběhne za mých podmínek.“ „Tak dobrá,“ řekla krčíc rameny. „Co je tedy tak strašně naléhavého?“ „Následnictví.“ „To je uzavřená záležitost. Trůn je tvůj.“ „A čí figurkou mám být?“ zvedl jsem levou ruku a doufal, že se nedá jeden hroten rozeznat od druhého. „Tahle věc propůjčuje velkou moc. Ale obsahuje i kouzlo k ovládání svého nositele.“ „Patřil Swayvillovi,“ řekl Mandor. „Dal jsem ti ho, když sis zvykl na sílu jeho přítomnosti. A ano, je tu jistá cena. Ten, kdo ho nosí, musí přistoupit na jeho podmínky.“ „Já s ním bojoval,“ zalhal jsem, „a zvládl ho. Ale to není to nej horší. Jde mi o to, že jste do něj vložili prvek nátlaku.“ „To nepopírám,“ odpověděl. „Ale byl pro to velice dobrý dů vod. Zdráhal jsi se přijmout trůn. Pokládal jsem za nezbytné přidat do něj element nátlaku.“ Zavrtěl jsem hlavou. „To neobstojí,“ já na to. „Šlo ještě o víc. Byl určen k tomu, aby se ze mě stal tvůj sluha.“ - 189 -
„Jinak to nešlo,“ odvětil. „Byl jsi dlouho pryč. Neměl jsi po drobný přehled o místní politické scéně. Nemohli jsme tě prostě jen nechat převzít otěže a vyrazit někam nazdařbůh — ne v současné situaci, kdy se každá chyba může šeredně vymstít. Rod tě potřebuje nějak kontrolovat. Ale to všechno potrvá jen do té doby, než skončí tvoje zaučování.“ „Dovolím si o tom pochybovat, bratříčku,“ konstatoval jsem. Pohlédl na Daru a ta slabě přikývla. „Má pravdu,“ prohlásila, „a já nevidím nic špatného na takové to dočasné kontrole, než si osvojíš co a jak. Příliš mnoho je v sázce, než abychom mohli jednat jinak.“ „Bylo to zotročující kouzlo,“ řekl jsem. „Přinutilo by mě při jmout trůn a poslouchat rozkazy.“ Mandor si přejel jazykem rty. Bylo to vůbec poprvé, co ukázal stopu nervozity. Okamžitě jsem zpozorněl — i když mi o chvíli poz ději došlo, že to může být jen záměrný tah. Měl jsem se tak totiž před ním automaticky na pozoru a útok pochopitelně přišel od Dary. Obklopila mne vlna žáru. Okamžitě jsem se zkoncentroval a pokusil se čelit bariérou. Nebyl to útok na mou osobu. Spíše něco uspávajícího a hypnotického. Zaťal jsem zuby a snažil se to odmrštit. „Matko —“ zasténal jsem. „Musíme obnovit imperativy,“ prohlásila kategoricky spíše k Mandorovi než ke mně. „Proč?“ zeptal jsem se. „Vždyť stejně dostaneš to, co chceš.“ „Trůn mi nestačí,“ odpověděla. „V tomhle ti nevěřím a po třebuju mít jistotu.“ „Nikdy jsi mi nevěřila,“ řekl jsem a zbavil se posledních zbyt ků jejího kouzla. „To není pravda,“ odporovala, „a tohle je jen profesionální zá ležitost, nic osobního.“ „Ať je to co chce, tak neberu,“ uzavřel jsem. Mandor na mne vrhl paralyzující kouzlo, já ho odmrštil a při pravil se na další. Hned nato mě Dara udeřila složitým výtvorem, v němž jsem poznal Bouři zmatku. Nepokoušel jsem se bojovat s obě ma na dvou frontách, zaklínadlo po zaklínadlu. Dobrý mág může rozhodit asi půl tuctu mocných zaklínadel najednou. Při rozumném využití to zpravidla stačí na zvládnutí většiny situací. Při magickém souboji je strategie jejich využití hlavní složkou hry. Pokud jsou obě - 190 -
strany po vyčerpání těchto zaklínadel ještě provozuschopné, pak se musí omezit na boj pomocí hrubých energií. Kdo zvládne větší množství, má obyčejně navrch. Proti Bouři zmatku jsem nastavil Deštník, odrazil Mandorovu Astrální hůl, přežil bez úhony matčin Duševní rozštěp a zůstal při smyslech i při Mandorově Studni temnoty. Má hlavní zaklínadla tím vyšuměla a já nerozhodil žádná nová, protože jsem se spoléhal na hroten. Zůstala mi již jen hrubá síla. Naštěstí mi jí hroten poskytoval více, než jsem mohl použít kdykoli předtím. Všechno, co jsem musel udělat, bylo přinutit je vybít si jejich zaklínadla a pak se situace zbaví jakékoli záludnosti. A já je unavím a vysaji. Mandorovi se podařilo proniknout skulinou a zranil mne vý bojem Elektrického sršatce. Ale já ho srazil stěnou energie a rozbil jej na soustavu rotujících disků, jež se rozprchly všemi směry. Dara se změnila v tekutý plamen svíjející se, kývající, přecházející z kruhů do osmiček, jak se přibližovala a opět couvala, vyvrhovala bubliny euforie a bolesti, jež kroužily okolo mne. Zkoušel jsem je odmrštit formou hurikánu, rozbít jejich porcelánový povrch, zastavit jejich pohyb, sloučit je dohromady a pochopit způsob jejich utváření. Mandor se změnil v písek, jenž propadl dolů povrchem, na nějž se předtím zřítil, a stal se z něj žlutý koberec, sunoucí se ke mně. Ignoroval jsem to a dál je tepal energiemi. Mrštil jsem koberec do plamenů a umístil nad něj tryskající fontánu. Uhasil jsem drobné ohníčky na svých šatech a ve vlasech, protlačil vědomí do znecitlivě lých míst v levém rameni a noze. Padl jsem a znovu se dal dohroma dy při zvládání Dařina kouzla Gordický uzel. Rozbil jsem Mando rovu Diamantovou bublinu a strávil Řetězy osvobození. Ve třech pří padech jsem vyměnil svou lidskou podobu za něco vhodnějšího, ale vždy se do ní opět navrátil. Od své závěrečné zkoušky u Suhuye jsem se tak nenadřel. Ale rozhodující výhoda byla jasně na mé straně. Jejich jediná šance spočívala v momentu překvapení a ten byl už pryč. Otevřel jsem všechny kanály hrotenu, předmětu, jenž dokázal zastrašit i samotný Vzor — i když jak o tom teď přemýšlím, tak mne to tehdy sklátilo do bezvědomí. Uvěznil jsem Mandora do silového kužele, jenž ho obnažil až na kostru a v tomtéž okamžiku znovu zrekon struoval. Dara byla tvrdší oříšek, protože když jsem ji sežehl všemi hlavněmi, oplatila mi úder zaklínadlem Oslnění, které si schovávala - 191 -
v záloze, a jedině to ji zachránilo od ztuhnutí v sochu, jak jsem za mýšlel. Namísto toho ji to zanechalo ve smrtelné podobě a omezenou jen na pomalý pohyb. Potřásal jsem hlavou a protíral si oči. Přede mnou tančila svět la. „Gratuluji,“ dostala ze sebe v rozmezí asi deseti vteřin. „Jsi lepší, než jsem myslela.“ „A to jsem ještě neskončil,“ já na to a těžce oddychoval. „Teď přišel čas, abych vám provedl to, co vy mně.“ Začal jsem vytvářet kouzlo, které by je uvrhlo pod mou kont rolu. Vtom jsem zpozoroval, jak se začíná pomalu usmívat. „Myslela jsem — že tě — dokážeme — zvládnout — sami,“ řekla, zatímco vzduch se před ní počal vlnit. „Mýlila — jsem se.“ Před ní se zformoval znak Logru. Okamžitě její rysy ztratily něco ze své strnulosti. Pak jsem na sobě ucítil jeho strašlivý pohled. Jak mne oslovil, ten syntetický hlas se mi zařízl do nervového systému. „Byl jsem vyvolán,“ řekl, „abych zlomil tvou vzpurnost, ty muži, jenž se staneš králem.“ Vtom zazněl zdola hromový rachot, jak se rozpadl dům zrca del. Ohlédl jsem se tím směrem. Dara rovněž. A Mandor, pokoušející se postavit na nohy, také. Zrcadlové desky se vznesly do vzduchu a letěly k nám. Bleskurychle nás obklíčily, zrcadlily a navzájem si předávaly z ne spočetných úhlů pohledu naši skupinku. Výsledek byl totálně matou cí, neboť i sám prostor v naší blízkosti vypadal jako zakřivený a zkroucený. A v každém odraze jsme byli obklopeni kruhem světla, a přesto jsem nedokázal určit, kde vlastně je. „Stojím při Merlinovi,“ řekl bůhví odkud Fantom. „Konstrukte!“ oslovil ho znak Logru. „Zkřížil jsi mi cestu již na Amberu!“ „Stejně tak trochu i Vzoru,“ poznamenal Fantom. „Bylo to v zájmu rovnováhy.“ „A co žádáš teď?“ „Ruce pryč od Merlina,“ řekl Fantom. „Bude zde panovat a také doopravdy vládnout. Bez nějakých nitek v pozadí.“ Fantomova světla začala rotovat. - 192 -
Stiskl jsem hroten otevřený na všech kanálech, pokoušel se lokalizovat Fantoma a dát mu tyto síly k dispozici. Ale nedokázal jsem navázat kontakt. „Nepotřebuji to, otče,“ poznamenal Fantom. „Mám ve Stínu vlastní zdroje.“ „Co žádáš pro sebe, konstrukte?“ zeptal se Logrus. „Abys ochránil toho, kdo se o mne stará.“ „Mohu ti nabídnout kosmickou velikost.“ „To jsi mi už nabízel. Tehdy jsem rovněž odmítl. Zapomněl jsi?“ „Nezapomněl. A nezapomenu.“ Ozubené chapadlo neustále se měnícího znaku zamířilo k jednomu ze světelných kruhů. Jak se ho dotklo, vyšlehl oslepující záblesk světla. Ale když se mi vrátil zrak, bylo vše jako předtím. „Tak dobrá,“ souhlasil znak. „Nepřišel jsi ne připraven. Ještě nenastal čas, kdy bych si mohl dovolit plýtvat silami na tvé zničení. Ne, když ten druhý čeká na mou chybu.“ „Paní Chaosu,“ oznámil, „musíš respektovat Merlinova přání. Pokud jeho vládnutí bude pošetilé, sám se zničí vlastními činy. Budeli obezřelé, získáš i bez jeho kontroly to, oč usiluješ.“ Na její tváři se usadil výraz šokované nechápavosti. „Ty couváš před synem Amberu a jeho hračkou?“ dostala ze sebe. „Musíme mu dát, oč žádá,“ potvrdil, „prozatím. Prozatím…“ Vzduch zasyčel, jak po něm zaplňoval místo. Mandor za ním do nekonečna poslal jeden ze svých nezřetelných úsměvů. „Já tomu prostě nevěřím,“ zasténala, proměnila se v kočku s duhovou hlavou a pak ve strom ze zeleného plamene. „Věř tomu, nebo ne, prostě vyhrál,“ řekl jí Mandor. Strom po hasl až ke svému podzimu a byl pryč. Mandor na mne kývl. „Jen doufám, že víš, co děláš,“ poznamenal. „Vím, co dělám.“ „Přeber si to, jak chceš,“ řekl pak, „ale kdybys potřeboval něja kou radu, pokusím se ti pomoct.“ „Díky.“ „Nechtěl bys to probrat při obědě?“ „Teď zrovna ne.“ Pokrčil rameny a proměnil se na modrý vír vzduchu. - 193 -
„Tak tedy později,“ zazněl jeho hlas z nitra víru, ještě než se ztratil. „Děkuji, Fantome,“ řekl jsem. „V umění příchodu ve správný čas jsi udělal velký pokrok.“ „Chaos dnes zažil černý den,“ odpověděl. Navsahal jsem čisté šaty v stříbrné, černé, šedé a bílé barvě. Vzal jsem je s sebou do Jurtova bytu. Čeká mne dlouhé vyprávění. Kráčeli jsme nepříliš užívanými pěšinami, procházeli Stínem a nakonec dorazili na místo rozhodující bitvy ve Vzoropádové válce. Místo za ta léta již zarostlo a nezůstala téměř žádná stopa po tom, co se tu odehrávalo. Corwin jej dlouho mlčky pozoroval. Pak se obrátil ke mně a řekl: „Dá spoustu práce všechno uspořádat, dosáhnout permanentní rovnováhy a zajistit její stabilitu.“ „Ano.“ „Myslíš, že na tomhle konci dokážeš udržet chvíli klid?“ „O to mi právě jde,“ odpověděl jsem. „Udělám pro to, co budu moci.“ „To děláme všichni,“ řekl. „Dobrá, Random se pochopitelně musí dozvědět, co se stalo. Nejsem si jist, jak přijme, že jeho partne rem jsi ty, ale tak už to chodí.“ „Vyřiď mu mé pozdravy a Billu Rothovi taky.“ Přikývl. „A mnoho štěstí,“ dodal jsem. „Pořád ještě jsou tu tajemství v tajemstvích,“ řekl mi. „Hned jak na něco přijdu, tak ti dám vědět.“ Popošel blíž a objal mne. Pak dodal: „Nastartuj ten prsten a po šli mě zpět na Amber.“ „Už je nažhavenej,“ ujistil jsem ho. „Na shledanou.“ „…A buď zdráv,“ odpověděl z konce duhy. Pak jsem se otočil a vydal na dlouhou cestu zpět do Chaosu. KONEC
- 194 -
