Roger Zelazny Poslední odbočka na Babylón
-1-
ROADMARKS Copyright ©1979 by Roger Zelazny
AND CLASSIC, 1997 Translation © Jana Vaňková, 1996 Cover Art © by J. P. Krásný ISBN: 80-85782-91-X Distribuce - LA, spol. s.r.o. Čestmírova 27, Praha 4 140 00 tel: (02) 691 33 57 Vytiskla BBS Tiskárna Vimperk s. r. o.
-2-
DVA „Ke kraji!“ vykřikla Leila. Randy stočil auto doprava a šlápl na brzdu. Obloha začala rychle střídat barvy na své cestě k perleťovému svítání. „Couvni kousek.“ Přikývl a zařadil zpátečku. „Ach, ti lidé? Mohli jsme tam dojít pěšky –“ „Chci se na ně líp podívat, než vylezeme z auta.“ „Dobře,“ souhlasil. Auto se plížilo po kraji vozovky zpět. Otočila se a sledovala šedý oprýskaný vůz. Uvnitř seděli dva li dé. Zdálo se, že jsou oba šedovlasí, ale šero stále ještě trochu mátlo. Vypadalo to, jako by oba Leilu pozorovali. „Za chvíli se otevřou dveře u řidiče,“ řekla tlumeně. Dveře na řidičově straně se otevřely. „Teď ty druhé.“ Druhé dveře se otevřely. „Řídil muž, žena seděla na vedlejším sedadle…“ Oba staří lidé vystoupili a dveře auta nechali otevřené. Na sobě měli potrhané pláště přepásané šerpami, „Zastav,“ řekla. „Půjdeme jim pomoci. Uvolnilo se jim víčko rozdělovače.“ „Součást tvé vize?“ „Ne,“ odpověděla. Otevřela dveře, vystoupila a vydala se k druhému autu. Násle doval ji. Když přišel blíž, jeho prvním dojmem bylo, že muž je na řízení už příliš starý. Měl sehnutá ramena a opíral se o auto. Jeho po ďobaná suchá ruka vypadala spíše jako pařát a třásla se. Obličej měl zbrázděný hlubokými vráskami, obočí bílé stejně jako vlasy. A pak ty oči – zachytily Randyho a už nepustily, zelené a jiskřící. Randy se na starého muže usmál, ale stařec se ani nepohnul. -3-
Leila zatím došla k ženě a hovořila s ní jazykem, který Randy neznal. „Podívám se na motor,“ navrhl, „ať jsem tu k něčemu.“ Když muž neodpověděl, zkusil to Randy zopakovat ve všeobecném jazyce. Muž ani tehdy nezareagoval. Vypadalo to, jako by zkoumal Randyho obličej, jeho pohyby, šaty. Randymu nebylo toto podivné zkoumání příjemné. Vrhl na Leilu prosebný pohled. „To je v pořádku,“ řekla. „Klidně se do toho dej. Oni vůbec ne vědí, jak to funguje. Teď jsem jim zrovna vysvětlovala, k čemu je pa livo.“ Randy se sehnul, aby otevřel západku, a zahlédl Leilu, jak po dává stařeně veliký svitek bankovek. Když se kapota pootevřela o pár palců, starý muž ucukl, a když ji Randy otevřel úplně, zaslechl z místa, kde stařec stál, krátký výkřik. Bylo to, jak Leila řekla, uvolněné víčko rozdělovače. Nasunul ho zpět a upevnil. Krátce přejel pohledem zbytek motoru, ale nenašel žádnou další závadu. „Nezkusil byste nastartovat, pane?“ zeptal se a vzhlédl. Muž se na něj jen usmíval. „Nejsem si jistý, jestli mi rozumíte, ale chtěl bych teď vyzkou šet startování motoru,“ zkusil to Randy znovu. Když se jeho pro tějšek opět ani nepohnul, řekl: „Udělám to sám.“ Obešel starce a nahlédl do auta. Klíček byl stále v zapalování. Vklouzl dovnitř a zkusil jím otočit. Motor vzápětí naskočil. Vypnul ho a vylezl ven. Usmál se na starého muže a přikývl. „Hotovo.“ Muž znenadání udělal krok dopředu a sevřel Randyho v med vědím objetí. Byl překvapivě silný. Randymu do tváře zavanul jeho horký dech. „Jméno, tvoje jméno, dobrý muži?“ zeptal se stařec. „Randy. Jmenuju se Randy – Dorakeen,“ odpověděl Randy a vyprostil se z mužova sevření. „Dorakeen. Dobré jméno,“ odpověděl stařec. Leila obešla vůz a teď postávala za nimi. Stařena s ní. „Budou v pořádku,“ řekla Leila. „Pojď, musíme jet – k po slední odbočce na Babylón.“ Zasykla cosi ke starci, který přikývl. Dlouze objala stařenu, pak se odtáhla a vydala se zpět k autu. Randy ji rychle následoval. Když se ohlédl, oba staří lidé už nastoupili do vozu. Slyšel, jak motor na -4-
skočil; auto vyjelo na Cestu a bylo to tam. V tu chvíli vyšlo slunce a Randy si všiml, že Leila pláče. Odvrátil zrak a zmocnil se ho zvláštní pocit.
-5-
JEDNA Red Dorakeen jel klidným úsekem Cesty. Slabě se třpytila, přímá a tichá jako smrt. Před několika hodina mi jej fantastickou rychlostí předjely dva vozy odněkud z bu doucnosti, potom on sám předjel kočár se čtyřspřežím a osamělého jezdce na koni. Jel v pravém pruhu, udržoval stálou rychlost 65 mil za hodinu, žvýkal svůj doutník a pobrukoval si. Obloha, přeškrtnutá od východu k západu ostře zářící linkou, měla světle modrou barvu. Na předním skle nebyl prach ani obvyklý rozplácnutý hmyz. Jel s otevřeným okénkem, levou rukou se přidržoval okraje střechy. Na hlavě měl vybledlou baseballovou čepici se štítkem sta ženým hluboko do čela, hlavu lehce zakloněnou a zelené oči napůl zavřené. Jeho nazrzlé vousy byly možná o něco tmavší než vlasy. Daleko vpředu se objevila drobná tečka. Rychle se zvětšovala, až vyrostla v odřený volkswagen. Když se míjeli, druhý řidič začal troubit, zajel ke krajnici a zastavil. Red letmo pohlédl do postranního zrcátka, šlápl na brzdu a také stočil vůz ke straně. Jak zpomaloval, nebe začalo pulsovat – modrá, šedá, modrá, šedá – zářivý pruh slábl s každým dalším bliknutím. Když zastavil úplně, na Cestu se snášel průzračný večer. Někde z dáli bylo slyšet cvrčky, vál chladivý vánek. Otevřel dveře, vytáhl klíče ze zapalování, a když seskakoval z kabiny, vsunul si je do kapsy. Na sobě měl džínsy přepásané širokým opaskem s ozdobnou přezkou, vojenské boty a pod šedivou lyžařskou vestou zelenou pra covní košili. Obrátil si čepici štítkem dozadu, zastavil se, aby si zapá lil doutník, a vydal se po kraji vozovky zpět. Pokusit se přejít Cestu do protisměru znamenalo riskovat téměř jistou smrt; proto Red došel pouze na místo přesně naproti volkswagenu. Mezitím se otevřely jeho dveře a ven vystoupil menší muž s knírkem. -6-
„Rede!“ zavolal. „Rede?…“ „Co je, Adolfe?“ zakřičel Red. „Pořád hledáš to místo, kde jsi zvítězil?“ „Poslouchej, Rede,“ řekl druhý muž, „nevím, jestli ti to mám říkat, protože ještě pořád nevím, jestli tě mám nenávidět, nebo jestli se mám naopak cítit tvým dlužníkem. Jenomže stejně nemám potu chy, jestli ti moje informace uškodí nebo pomůže, takže mi připadá, že to vyjde nastejno. Řeknu ti to. Dojel jsem po Cestě o pěkný kus dál a viděl jsem, jak se to stalo u té odbočky s modrým zikkura tem –“ „S modrým zikkuratem?'' „Jo, s modrým zikkuratem. Viděl jsem, jak se tvůj vůz převrátil a explodoval. Viděl jsem, jak hoří.“ Red Dorakeen chvíli mlčel. Pak se zasmál. „Smrt,“ řekl, „bude určitě zmatená, jestli mě teď někdy potká. Řekne si: 'Co dělá tenhle chlap v Themistoklových Athénách, když má sraz se mnou u po slední odbočky na Babylón?'“ Jeho mohutná postava se zatřásla, jak se znovu zasmál. Vyfoukl kouř a pozdvihl paži v posměšném pozdravu. „Ale stejně díky,“ řekl. „Snad je dobře, že to vím.“ Otočil se a šel zpět ke svému vozu. „Ještě jedna věc,“ zavolal za ním druhý muž. Red se zastavil a otočil hlavu. „Co?“ „Mohls být velikým mužem. Na shledanou.“ „Auf wiedersehen.“ Red nasedl do auta a nastartoval. Za chvíli bylo nebe opět mod ré.
-7-
DVA Svítání pomalu rozlévalo své světlo po roztříštěném horizon tu. Strangulena se probudila na své přepychové lodi plující po East River. Pomalu, jemně nadzdvihla kožešinu, která je oba přikrývala, a shrnula si z očí pramen ohnivých vlasů. Konečky prstů se dotkla krku, ramen a prsou tam, kde ji poznamenala vášeň jejího milence. Pak se usmála, protáhla si prsty a otočila se na levý bok. Toba, těžký a tmavý jako právě odcházející noc, ležel s tváří položenou v pravé dlani. Široce se na ni usmál. „Bohové! Copak ty nikdy nespíš?“ zeptala se ho. „Ne vedle dámy, která zardousila přes stovku svých milenců, jakmile vedle ní usnuli.“ Oči se jí zúžily. „Tak tys to věděl! Všecko! Vodil jsi mě za nos!“ „Díky Bohu a amfetaminu ano!“ Usmála se a protáhla. „Máš velké štěstí. Vlastně, normálně ani nečekám, až usnou. Obvykle si vyberu jistou chvíli a oni takříkajíc současně přicházejí i odcházejí. U tebe jsem to odložila na později jenom proto, že jsem byla zrovna uchvácená architekturou. Tak jako tak…“ Natáhla ruku k řídícímu panelu a loď se dala tiše do pohybu. Strangulena se obrátila na druhy bok. „Podívej, jak to světlo dopadá na ruiny Manhattanu! Zbožňuji ruiny!“ Náhle se posadila a rukou zdvihla dřevěný obdélníkový rá meček. Podržela ho v natažené paži a dívala se skrz něj. „Támhleta skupina… Není to nádherná kompozice?“ Toba se zvedl, naklonil se dopředu a třel si bradu o její rameno. „Je – hm – zajímavá.“ Levou rukou přidržela malý fotoaparát, podívala se hledáčkem, naklonila se dopředu, pak dozadu a zmáčkla spoušť. „Mám to.“ -8-
Odložila rámeček i fotoaparát. „Mohla bych strávit celý život prohlížením takovýchhle malebných ruin. Vlastně ho tak trávím – většinou. Nejlepší pohled je vždycky z vody. Všimnul sis toho někdy?“ „No, teď, když o tom mluvíš…“ „Byl jsi příliš dokonalý, než abys mohl být opravdový, víš? Jak ses hrabal v tom haraburdí u vody, nemytý, negramotný, produkt úpadku civilizace – a zrovna když jsem plula okolo. Prostě jsi mě dostal. Kdo jsi? Archeolog?“ „No…“ „… Věděl jsi o mně. Nech pravou ruku takhle, jen zvedni hlavu.“ Překulila se na břicho, zdvihla pravou paži a sevřela jeho dlaň. „Dobrá, mistře Tobo. Opři se do té ruky, jako kdyby na tom zá visel tvůj život. Možná závisí.“ „Hej, madam –“ Jeho ruka se začala ohýbat dozadu. Zpevnil sevření, napnul svaly. Pohyb se na chvíli zastavil. Zaťal zuby, naklonil se doleva. Najednou přepadl dozadu, jeho paže byla jakoby přišpendlená k palubě. Usmála se na něj shora. „Chceš to zkusit levou?“ „Ne, díky. Podívej, věřím všemu, co jsem o tobě slyšel… Máš – eh – exotické chuti a dost síly na to, abys je ukojila. A já obdivuju všechny, kteří dostanou, co chtějí. Tohle byl ale jediný způsob, jak se s tebou setkat. Mám pro tebe nabídku, jaká se dává jen jednou za život, a ty si nemůžeš dovolit ji odmítnout.“ „Nějaká pěkná ruina?“ „Tomu věř!“ řekl rychle. „… A pořádný muž?“ „Jeden z nejlepších!“ Uchopila ho za ruku a trhnutím postavila na nohy. „Rychle! Podívej na slunce támhle na té pobořené věži!“ „To je opravdu něco!“ „Jak se jmenuje?“ „Dorakeen. Red Dorakeen.“ „To zní povědomě…“ „Ano, dost se tady vyskytoval.“ -9-
„Je hezký?“ „To se musíš pořád ptát?“ „Mohla bych si opatřit novou loď, s nějakým tím slonovi novým vykládáním…“ „Už nic neříkej! Podívej! Sluneční paprsky tam nalevo od mos tu!“ „Fotoaparát! Rychle! – Máš veliké štěstí, Tobo.“ „Myslíš, že to nevím?“
- 10 -
JEDNA Když uviděl ve zpětném zrcátku pomalu narůstající blýs kavou tečku, Red Dorakeen tlumeně zaklel. „Co je?“ ozval se z přístrojové desky nakřáplý hlas. „Hm? Nevěděl jsem, že jsem tě nechal zapnutou.“ Pohnul pravou rukou k ovládacímu knoflíku a zase ji nechal klesnout zpět. „Nenechal. Aktivovala jsem si obvody sama.“ „Jak jsi to dokázala?“ „Pamatuješ si na ten servis, který jsem na tobě vyhrála minulý měsíc v kartách? Měli jsme na kontě dost na to, aby mi mohli namontovat nějaké obvody navíc. Rozhodla jsem se, že je čas rozšířit si trochu obzory.“ „Tím chceš říct, že jsi mě špehovala celý měsíc?“ „Ano. Povídáš si pro sebe docela často. Je to legrace.“ „S tím budeme muset něco udělat.“ „Třeba přestat hrát karty. – Tak co se děje?“ „Policajti. Jedou dost rychle. Třeba nás jen tak předjedou. Nebo taky ne.“ „Sázím se, že bych je vyřídila. Budeš bojovat?“ „K čertu, ne. Jen klid, Květy. Některé věci zkrátka potřebují čas, to je všechno.“ „Nerozumím.“ „Nespěchám. Když to nevyjde, zkusím to znovu. Nebo zkusím něco jiného.“ Očima sklouzl zpět k zrcátku. Vozidlo kapkovitého tvaru jelo nyní ve vedlejším pruhu, velké, zářící. Stále se přibližovalo, ačkoli se zdálo, že přece jen zpomaluje. „Pořád nerozumím.“ Red škrtl zápalkou o nehet palce a znovu si zapálil doutník. - 11 -
„Já vím. Nedělej si s tím starosti – jen se, prosím tě, nepleť do žádných mých rozhovorů.“ „Rozumím.“ Red letmo pohlédl na stranu. Vůz jel teď těsně před nimi a udával tempo. Povzdychl si. „Zastav mě – nebo jeď, otravo!“ zamumlal. „Na hraní jsme už oba dost velcí!“ Jako v odpověď zahoukala siréna. Z blyštící se střechy se vysu nul kulový reflektor a zablikal. Zatočil volantem a sjel ke kraji. Nebe opět začalo pulsovat – světlá, tmavá, světlejší, tmavší. Když se vozidlo zastavilo úplně, nad horizontem viselo ranní slunce, tráva byla bílá jinovatkou a ptáci zpí vali. Lesklý vůz zastavil před Redem. Oboje dveře se otevřely, ven vystoupili dva policisté v šedých služebních blůzách a kráčeli k ně mu. Vypnul motor a seděl bez pohnutí. Vyfoukl velký oblak dýmu. Řidič druhého vozu došel k jeho dveřím. Jeho společník přešel k zadní části auta. První muž pohlédl dovnitř a mdle se usmál. „A sakra!“ řekl. „Nazdar, Tony.“ „Nevěděl jsem, že jsi to ty, Rede. Doufám, že nechystáš nic mi mořádného.“ Red pokrčil rameny. „Nic, co by stálo za řeč.“ „Tony,“ ozval se hlas zezadu. „Na tohle by ses měl podívat.“ „Ehm… Musím tě poprosit, abys vystoupil, Rede.“ „Jistě.“ Otevřel dveře a vysoukal se ven. „Co je?“ zeptal se Tony a zamířil k zadku vozu. „Podívej.“ Druhý muž uvolnil cíp nepromokavého plátna a nadzdvihl ho. „Tohle poznávám! Pušky z Dvacátého, jmenujou se M 1.“ „Jo, já vím. A podívejme, copak je to tady vzadu? Automatické browningy, a tadyhle je celá krabice ručních granátů. A taky spousta munice.“ Tony vzdychl a otočil se. „Nic neříkej. Nech mě hádat,“ řekl. „Vím přesně, kam jedeš. Pořád věříš, že Řekové měli bitvu u Marathónu vyhrát, a chceš jim pomoct.“ - 12 -
Red se zašklebil. „Jak jsi na tohle přišel?“ „Už tě přece chytili dvakrát.“ „A ty jsi mě teď zastavil jen tak – náhodou.“ „Ano, přesně tak.“ „Ty se mi tu teď snažíš říct, že ti nikdo nedal tip?“ Důstojník zaváhal a odvrátil na okamžik zrak. „Ne, nedal.“ Redovi se po tváři rozlil úsměv. „Dobrá. Chytili jste mě se zbožím. Co budete dělat?“ „Nejdřív ty věci zabavíme. Můžeš nám pomoct naložit to do našeho auta.“ „Dostanu stvrzenku?“ „Jdi do háje, Rede! Nevíš, jak je to, co děláš, závažné?“ „Vím.“ „Dobře, připouštím, že se nám nic nestane, když se ti to podaří. Jenomže vytvoříš na Cestě další přípojku. Nebo další výjezd.“ „Co je na tom špatného?“ „Kdo ví, kdo by se tudy mohl na Cestu dostat?“ „Spousta divných ptáčků už tu cestuje, Tony. Jen se podívej třeba na nás.“ „Ale ty jsi ďábel a my to víme. Všichni to vědí. Proč vůbec chceš tu svou zatracenou odbočku?“ „Protože tam dřív byla, ale teď je zablokovaná. Snažím se jen obnovit určité okolnosti.“ „Já si tedy žádnou takovou odbočku nepamatuji!“ „Jsi mladý, Tony.“ „Nerozumím ti, Rede. Radši pojď a pomoz mi s těmi zbraně mi.“ „Dobře.“ Dali se do přenášení nákladu. „Víš, měl bys s tímhle přestat.“ „Já vím, dávat pozor na takovéhle věci je součástí tvé práce.“ „Ale ty na všecko kašleš. Co když otevřeš odbočku na nějaké opravdu zkažené místo, plné nebezpečných a zlých bytostí, a umožníš jim tak vstup na Cestu? Odneseme to pak všichni. Tak proč to nenecháš být?“ „Hledám něco, co jsem nebyl schopen najít jiným způsobem.“ - 13 -
„Asi mi neřekneš, co to je?“ „Ne. Je to osobní věc.“ „Takže ty bys klidně narušil celou strukturu dopravy kvůli své mu sobeckému rozmaru?“ „Jo.“ „Ani nevím, proč se tě vlastně ptám. Znám tě skoro čtyřicet let. Kolik to vlastně znamená pro tebe?“ „Pět nebo šest. Možná třicet. Nevím. Dělal jsi mezitím hodně v kanceláři?“ „Až moc.“ „No jo, tam jsi asi přišel na ty nápady o nových odbočkách.“ „No, trochu teorie jsem pochytil, a je to všechno daleko komplikovanější, než si asi myslíš.“ „Kecy! Když už to tak jednou bylo, může to tak být znovu.“ „Mysli si, co chceš, ale nenecháme tě takhle se tu poflakovat.“ „Lidi to přece dělaj denně. Proč by jinak jezdili po Cestě? Kamkoli přijedou, nějakým způsobem odbočky mění.“ Tony zaskřípal zuby. „To já vím, a už tak mě to dost děsí. Celé by se to mělo lépe ří dit, měla by se vybudovat kontrolní stanoviště –“ „Ale Cesta tu přece byla odjakživa. A ti z nás, kteří se po ní umí pohybovat, to taky vždycky dělali. Svět jde dál, Cesta jde dál – od stvoření k zániku, na věky věků, amen. Tak o co ti jde?“ „Znám tě čtyřicet let – nebo třicet, nebo pět nebo šest. Ne změnil ses. Nedá se s tebou mluvit. – Dobrá. Nemůžeme kontrolovat všechen provoz, nemůžeme zabránit malým změnám. Můžeme ale dávat pozor na ty velké – a to taky děláme. A ty jsi vždycky zaple tený do těch velkých. Takže na tebe budu hodný a pro dnešek tě ne chám jít jen s dalším varováním.“ „To je taky všechno, co můžeš dělat, a ty to víš. Nemůžeš prokázat, kam jsem měl s tímhle nádobíčkem namířeno. Můžeš mi to zabavit, můžeš mi dát kázání, můžeš mi na chvíli znepříjemnit život. Ale jen na krátkou. Dobře víš stejně jako já, že jde vlastně ještě o něco jiného. Otravuješ mě osobně, a máš pro to nějaký důvod. Někdo po mně jde – a já bych rád věděl kdo a proč.“ Tony zrudl. Jeho společník prošel okolo nich s bednou ručních granátů. „Stává se z tebe paranoik, Rede,“ řekl konečně. - 14 -
„Pchá! Nechceš aspoň něco naznačit?“ Aniž spustil z Tonyho oči, Red škrtl sirkou o krabici s municí a znovu si zapálil doutník. „Kdo by to jen mohl být?“ Tony mrknul po svém partnerovi. „Do toho, ať to máme ho tové,“ řekl. Trvalo jim dalších deset minut, než naložili zbytek nákladu. Když skončili, dovolil Redovi nastoupit do vozu. „Fajn. A nezapomeň, že jsem tě varoval,“ řekl Tony. Red přikývl. „…A buď opatrný.“ Red znovu přikývl, tentokrát pomaleji. „Díky.“ Díval se, jak nastoupili do svého nablýskaného vozidla a odjeli. „O co tady šlo?“ „Jen mi prokázal službu, Květy. Prohlížel nás, aby mi mohl říct, že se na nás něco chystá.“ „A co to má být?“ „Nad tím se musím teprve trochu zamyslet. Kde je tu nejbližší odpočívadlo?“ „Kus po směru.“ „Budeš řídit.“ „Dobře.“ Vůz sebou trhl a vyrazil vpřed.
- 15 -
DVA Markýz de Sade následoval Sundoka do veliké budovy. „Opravdu si velice vážím vaší ochoty,“ řekl. „Ocenil bych ale, kdybyste se o tom nezmiňoval Chadwickovi. Myslí si totiž, že se stá le pročítám stohem těch odporných rukopisů. Od časů barona Cuvie ra a jeho spekulací jsem o tom snil a lámal si s tím hlavu. Nikdy jsem však ani nepomyslel nato, že jednou sám jednoho uvidím.“ Sundoc se spokojeně usmál a zavedl markýze do obrovské la boratoře. „To já umím ocenit, nebojte se. Rád předvádím svou práci.“ Došli k obrovské jámě ve středu haly a přistoupili k zábradlí na jejím okraji. Sundoc dal rukou znamení a prostor pod nimi zalilo světlo. Stál tam – jako obrovská socha, jako mimořádně dobře zhoto vená rekvizita z druhořadého filmu, jako náhle zhmotněný neuro tikův sen… Pak se pohnul. Zašoupal nohama a sehnul hlavu, aby se vyhnul světlu. Na jeho týle se zableskla kovová destička, další pak o něco níž na páteři. „Neobyčejně odporné,“ řekl Sundoc. Markýz zavrtěl hlavou. „Bože, ty zuby! Je překrásný!“ řekl tiše. „Řekněte mi ještě jednou, jak se jmenuje.“ „Tyrannosaurus rex.“ „To je to pravé jméno. Ano, opravdu příhodné! Je úžasný!“ Markýz stál nehybně déle než minutu. Pak se zeptal: „Jak jste sem to krásné zvíře dostal? Vždy jsem si myslel, že žili jen ve velice vzdálené minulosti.“ „To je pravda. Abychom se dostali tak daleko do minulosti, museli jsme použít loď na nukleární pohon, která byla schopná letět nad Cestou slušnou rychlostí pěknou chvilku.“ - 16 -
„Tak přece Cesta běží až tak daleko… Úžasné! Ale jak jste transportovali něco tak velikého, tak silného?“ „Nijak. Tým, který jsem celou akcí pověřil, měl za úkol pouze jednoho z nich uspat a dovézt vzorek jeho tkáně do doby asi před patnácti lety. Exemplář, který tady vidíte, byl nakloňován z tohoto vzorku – můžeme říci, že je vypěstovaným dvojčetem originálu.“ „Překrásné, úchvatné! Nerozumím tomu sice ani zbla, ale to vůbec nevadí – vlastně to tomu všemu jen dodává kouzla, tajemství. Teď mi ale povězte něco o tom, jak jste schopný ho ovládat.“ „Vidíte ty kovové destičky na jeho zátylku a zádech?“ „Ano.“ „To jsou implantované elektronické rozvody. S jeho nervovým systémem je propojeno obrovské množství miniaturních elektrod. Moment…“ Přešel místnost k pracovnímu stolu, ze kterého vzal malou hranatou krabičku a jakousi helmu zhotovenou ze stříbrného drátu. Vrátil se s nimi zpět k markýzovi. „Tohle,“ řekl a ukázal na krabičku, „je počítač –“ „Myslící stroj?“ „A, někdo vás už informoval. Ano, něco takového. Tenhle má navíc zabudovanou vysílačku.“ Otočil vypínačem. Kruhová stupnice se rozzářila slabým svět lem. Bylo hrobové ticho. „A díky tomuhle bude dělat, co budete chtít?“ „Víc než to.“ Nasadil si helmu na hlavu a upravil si pásek. „Daleko víc,“ řekl, „protože to zařízení má zpětnou vazbu.“ Plaz zvedl hlavu a otočil ji, aby je mohl pozorovat. „…Vidím dva muže, jak se dívají sem dolů na mě. Jeden z nich má cosi blýskavého na hlavě. Zamávám jim – pravé předloktí.“ Obluda pozdvihla paži – příliš malou v poměru k obrovitému tělu – v groteskním, směšně absurdním pozdravu. „…A teď zařvu na uvítanou!“ Převalil se přes ně řev, který způsobil, že i vybavení na vzdá lených stolech řinčelo. Zdálo se, že se třese celá budova. „Musím! Musím!“ křičel markýz. „Dovolte mi to vyzkoušet! Prosím!“ Sundoc se široce usmál a sňal si helmu z hlavy. - 17 -
„Jistě. Není to nic těžkého. Ukážu vám, jak to správně ob sluhovat…“ Několik následujících minut nechal markýz obludu v její díře pochodovat sem a tam, mávat ocasem a dupat. „Opravdu vidím jeho očima!“ „To je ta zpětná vazba, o které jsem vám říkal.“ „Moje – jeho síla musí být fenomenální!“ „To taky je.“ Po několika dalších minutách se ozval markýz: „Opravdu se nechci vzdávat tohoto pocitu, ale předpokládám, že je to nutné,“ od tušil. „Jak se to vypíná?“ „Tady, ukážu vám.“ Sundal helmu z markýzovy hlavy a vypnul ovládací panel. „Nikdy dříve jsem nepocítil takovou moc,“ řekl markýz. „Byla by to neporazitelná zbraň, nejlepší úkladný vrah pod sluncem. Proč to ne použít na toho Dorakeena a nevybrat si tu tučnou odměnu, kterou na bízí váš pán?“ Sundoc se zasmál. „Dokážete si představit, jak se sune po Cestě na místo, kde by se pouze podle odhadu mohl nalézat jeho nepřítel, aby jej zašlápl? Ne, transport by byl nepřekonatelným problémem, a to dokonce i tehdy, kdybychom přesně znali místo, kam ho dopravit. Nikdy jsem neměl v úmyslu použít ho k něčemu takovému. Příliš těžkopádné.“ „Pravda, pravda – když to postavíte takhle. Jen se mě jen zmocnila představa, jak se plazí mstitel střemhlav vrhá na svou ko řist… Ten pocit ovládat aspoň na chvíli něco takového…“ „Hm.“ „… A přitom je to vlastně překrásný projekt pro rozvoj vědy.“ „To sotva. Všechny techniky, kterých bylo použito, jsou vcelku zastaralé. Možnost ovládat toto zvíře není žádným vědeckým úspě chem. Jakákoli informace týkající se zvířete samého by mohla být lehce získaná studiem v jeho přirozeném prostředí. Ne. To, co vidíte, je jen naplněním rozmaru – a to je taky důvod, proč jsem tak ochotně přivolil k vaší návštěvě. Vždycky jsem si přál tohle udělat jen tak, pro pobavení. To je vše. Je to vlastně slepá ulička – nechci to zvíře k ničemu zvláštnímu použít. Ano, mí asistenti budou zkoumat jeho fyziologii a výsledky publikovat. Možná, že využijeme jeho přítomnosti tady - 18 -
aspoň tímto způsobem. Na konci dlouhé a úspěšné kariéry se přeci mohu oddávat takovýmto výstřelkům, není-liž pravda?“ „Máme k sobě v některých názorech blíže, než bych si býval myslel.“ „Proč? Protože jsem si dopřál nákladný požitek?“ Markýz zavrtěl hlavou. „Protože si libujete v pocitu takovéto podivné moci.“ Sundoc jediným pohybem ruky vypnul v doupěti pod nimi světlo. Odtáhl se od zábradlí a odvrátil se. „Máte pravdu,“ řekl. Cestou zpět odložil helmu i vysílačku na pracovní stůl. „Nejlepší bude, když se teď vrátíte ke svým rukopi sům.“ „Ach,“ povzdychl markýz. „Z Olympu do Tartaru – a je to jen přes pár bloků.“ Sundoc se pousmál. „Taky toho hodně sežere,“ řekl. „Ale stejně stojí za to.“
- 19 -
JEDNA Zajel na štěrkem posypané parkoviště a zamířil ke skupině budov z tesaných trámů. Před nimi stály pumpy na všechny možné druhy paliv, „Jak jsme na tom s benzínem?“ zeptal se Red. „Poloprázdná nádrž, plná rezerva.“ „Zaparkuj támhle u těch stromů.“ Vůz zastavil pod rozložitým dubem. Slunce se už sklánělo k západu. „Jsme tak někde okolo šestnáctého, že?“ „Ano. Chtěl jsi se tu někde zdržet?“ „Ne, jen jsem přemýšlel; znával jsem tu jednoho chlapíka. To bychom ale museli odbočit Anglickou ještě o kus dál…“ „Chceš ho jet navštívit?“ „Ne, může být kdekoli. A já mám hlad. Pojď, budeš mi dělat společnost.“ Zpod palubní desky vytáhl výtisk Baudelairových Květů zla. „Kam jel?“ ozval se z knihy hlas. „Kdo?“ „Tvůj přítel.“ „Aha, ten. Daleko. Velmi daleko.“ Red se pousmál. Otevřel dveře vozu a vystoupil. Do tváře mu zavanul chladný vzduch. Svižně vykročil směrem k budovám. Jídelna byla potemnělá, lustr ještě nesvítil. Dřevěné stoly byly holé stejně jako podlaha. V krbu na opačném konci místnosti hořely velké špalky. Jediná okna ven vedla na parkoviště před budovou. Přelétl pohledem všechny přítomné. Před velkým oknem sedě ly dva páry mladě vypadajících lidí. Podle oděvu a řeči je zařadil do pozdního Jedenadvacátého. Šaty křehce vypadajícího muže sedícího po jeho pravici odkazovaly na pozdně viktoriánskou Anglii. Zády k nejbližší zdi' seděl tmavovlasý muž v černých kalhotách, botách a - 20 -
bílé košili. Jedl kuře a popíjel k tomu pivo. Přes opěradlo židle měl přehozenou koženou bundu. Příliš jednoduché. Red nebyl schopen ho zařadit. Přešel k nejvzdálenějšímu stolu a pootočil ho tak, aby seděl zády do rohu. Položil před sebe Květy zla a náhodně je otevřel. „‘Pour l’enfant, amoureux de cartes et ďestampes, l’univers est égal á son vaste uppétit,’*1“ ozval se tichý hlas. Rychle zvedl knihu před obličej. „Pravda,“ odpověděl šeptem. „Ale ty chceš více, že ano?“ „Jen svůj malý kout.“ „A kde by měl být?“ „To kdybych sakra věděl.“ „Nikdy jsem přesně nerozuměla, proč děláš věci, které –“ Ke stolu se přiblížil vysoký bělovlasý číšník. „Budete si přát – Rede!“ Red pozdvihl oči a chvíli na muže zíral. „Johnson?“ „Ano. Dobrý Bože! To už je let!“ „Opravdu? Pracoval jsi přece na Cestě o kus dál, ne?“ „Ano, ale tady se mi líbí víc.“ „Jsem rád, že jsi našel dobré místo. Hm, co si dám? To kuře, které pořádá támhleten chlapík, vypadá celkem slušně.“ Red kývl hlavou směrem k tmavovlasému muži. „Ani to pivo není nejhorší ná pad. Dám si to samé. Kdo to vůbec je?“ „Nikdy předtím jsem ho neviděl.“ „Hm. Teď bych si ale dal to pivo.“ „Dobře.“ Red vytáhl z náprsní kapsy další doutník a prohlížel si ho. Johnson se zarazil a pozoroval ho. „Budeš dělat ten trik?“ „Jaký trik?“ „Jednou jsem viděl, jak sis zapaloval doutník uhlíkem vyta ženým z ohně. Nepopálil ses.“ „A dál?“ 1
Hoch, který mapami rád večer probírá se, má vesmír za rovný své touze dětských let… (překlad Svatopluk Kadlec)
- 21 -
„Nepamatuješ se? Bylo to před pár lety… Možná se to teprve za nějaký čas naučíš. Je fakt, že jsi tenkrát vypadal nějak starší. Kaž dopádně to bylo tak o půl století nahoru.“ Red zavrtěl hlavou. „Nějaká dětská hra. Už si na to nepamatuju. Teď bych si ale opravdu dal toho pečeného ptáka a pivo.“ Johnson přikývl a odešel. Než byl Red s jídlem hotov, místnost se zaplnila. Světla se rozsvítila a hluk zesílil. Rozloučil se s Johnsonem, za platil a zvedl se k odchodu. Venku už byla hluboká noc, vzduch se ochladil. Ponořil se do tmy a zamířil ke svému vozu. „Tiše,“ ozvalo se z knihy, kterou si nesl. „Ano. Já –“ Zavrávoral pod nárazem právě ve chvíli, kdy zahlédl záblesk z hlavně a uslyšel výstřel. Vrhl se stranou a snažil se neztratit rovnováhu. Následovala další rána, ale tentokrát nic necítil. Bles kovým pohybem mrštil Květy zla po střelci skrytém kdesi ve stínech a rozběhl se k vozu. Proběhl okolo auta k předním dveřím, zabral za kliku, otevřel je a vrhl se ležmo na sedadla. Pod sedadlem tápal po své pětačtyřicít ce, když vtom zaslechl z druhé strany na štěrku kroky. Z větší vzdá lenosti na jeho straně se ozval výkřik: „Vydrž, pane! Jsi krytý!“ Právě ve chvíli, kdy jeho prsty objaly pažbu revolveru, se ozval další výstřel následovaný tlumenou kletbou. Vystřelil jednou, okénkem na řidičově straně – jen tak pro jistotu. Vysunul se pozpátku ven z vozu a přikrčil se. Hluk přicházející z budovy zesílil, jako kdyby někdo otevřel dveře, za kterými pokračovalo několik hlasitých rozhovorů. Ozvalo se pár vzrušených dotazů. Nezdálo se však, že by někdo přicházel. Red zůstal přikrčený a plížil se k zadní části vozu. Letmo se ohlédl a spustil se na všechny čtyři. Podíval se skrz zadní dveře, vy kouknul u nárazníku. Nic. Nikde nikdo… Napínal uši ve snaze za slechnout kroky, které by něco prozradily. Neslyšel však nic. Vrátil se po čtyřech zpátky na levou stranu auta. „Je vpfedu, mífí dopfava,“ ozval se ostrý šepot. Pak zaslechl zepředu zvuk – jediný chvatný krok na štěrku… Hodil za sebe kamínek, napravo od auta. Žádná odezva. Čekal. - 22 -
„Uvízli jsme ve slepé uličce, zdá se,“ zavolal ve všeobecném jazyce. „Nechceš si o tom popovídat?“ Žádná odpověď. „Nějaký zvláštní důvod mě zabít?“ zkusil to ještě. Opět ticho. Obešel levý zadní roh vozu a pokračoval dopředu, teď už jen v lehkém podřepu. Nenašlapoval plnou vahou, nohy kladl velmi opatrně. „Faftav! Je fpátky v těch ftromech. Mufí mít pod kontrolou předek.“ Red si přehodil zbraň do levé ruky a pravačku vsunul otevřeným okénkem dovnitř vozu. Otočil vypínačem, rozsvítil přední světla a vrhl se opět na zem k levé přední pneumatice. Střela od stro mů zasáhla přední sklo na řidičově straně. Z místa, kde Red ležel, viděl částečně siluetu střelce, který ustupoval zpět do úkrytu mezi stromy. Red vystřelil. Postava sebou trhla a ztěžka padla na kmen stromu. Vystřelil znovu. Pistole vy klouzla neznámému z prstů. Tělo se otočilo okolo vlastní osy a zhroutilo se na zem, kde zůstalo tiše ležet. Red vstal a vydal se pomalu k ležícímu muži, pistoli stále namířenou. … Černé kalhoty, černá bunda. Dírou v pravém dolním rohu prosakovala temně zbarvená tekutina. Byl to onen muž, kterého Red viděl předtím v restauraci sedět zády ke stěně. Red mu položil ruku kolem ramen a nadzdvihl ho. Okolo mužových úst se vytvořila narůžovělá pěna. Když ho Red zdvihl, muž prudce vdechnul. Jeho oční víčka se zachvěla. Pak otevřel oči „Proč?“ zeptal se Red. „Proč ses mě pokoušel zastřelit?“ Přes mužovy rty přeběhl slabý úsměv. „Měl bych ti zanechat něco, nad čím by sis mohl lámat hlavu,“ odpověděl. „To ale tobě nijak nepomůže,“ řekl Red. „Mně už nepomůže nic,“ řekl neznámý. „Tak táhni k čertu!“ Red ho udeřil přes ústa a rozmazal mu po obličeji krvavou pě nu. Za sebou zaslechl slabý protest. Scházel se zástup zvědavců. - 23 -
„Mluv, ty zkurvysynu! Nebo ti to udělám ještě horší, než už to tak jako tak bude!“ Bodl ho napjatými prsty do horní části břicha, poblíž zranění. „Hej, nech toho!“ ozval se za ním čísi hlas. „MÍuv!“ Ale po ostrém vdechu se ozval jen dlouhý výdech – a mužův hrudník se přestal pohybovat úplně. Red ho začal bušit do hrudní kosti. „Vrať se, ty mizerný bastarde!“ Na svém rameni ucítil ruku, ale setřásl ji dolů. Střelec neodpo vídal. Nechal ho klesnout a začal mu prohledávat kapsy. „Myslím, že tohle byste dělat neměl,“ ozval se zezadu další hlas. Red se zvedl – v kapsách nenašel nic zajímavého. „V jakém autě ten chlap přijel?“ zeptal se. Ticho přerušil šum hlasů. Konečně se ozval viktoriánský šlech tic: „Byl to stopař.“ Red se otočil. Muž zíral na tělo a mdle se usmíval. „Jak to víte?“ zeptal se Red. Muž vytáhl hedvábný kapesník a několikrát si jím přejel čelo a obočí. „Viděl jsem, jak ho tu někdo vysadil,“ odpověděl. „Co to bylo za auto?“ „Černý cadillac z Dvacátého.“ „Viděl jsi do obličeje někomu dalšímu uvnitř vozu?“ Muž se znovu podíval na tělo, olízl si rty a ještě jednou se usmál. „Ne.“ Johnson přinesl kus plachtoviny a přikryl tělo. Zvedl ze země pistoli a zastrčil si ji za pás; pak položil ruku na Redovo rameno a řekl: „Dávám dohromady vysílačku, ale těžko říct, za jak dlouho se nám podaří policajty přivolat. Měl bys tu počkat a vysvětlit jim, co se stalo.“ „Dobře, počkám.“ „Teď pojďme zpátky dovnitř. Uchystám ti pokoj a donesu něco k pití.“ „Jo, hned jsem tam.“ Vrátil se na parkoviště a našel svou knihu. - 24 -
„Ta kulka mi pofkodila reproduktor,“ ozval se její šišlavý hlas. „Já vím. Seženu ti nový, nejlepší jaký mají. Koupilas to za mě, díky. Taky ti musím poděkovat, žes odvrátila jeho pozornost.“ „Doufám, fe to ftálo za to. Proč po tobě ftfílel?“ „Nevím, Květy. Mám ten dojem, že byl přesně to, čemu se říká najatý vrah. Asi ho najal Syndikát. Jestli je tomu tak, nenapadá mě žádná souvislost mezi mnou a jeho zaměstnavateli. Prostě nevím.“ Vsunul si svazek do kapsy a zamířil dovnitř za Johnsonem.
- 25 -
DVA Rantly zahlédl vyjíždět modrou dodávku a zacouval na její místo. „To je ono?“ podíval se směrem k Spirovu občerstvení. Leila přikývla, aniž zvedla hlavu od Stébel trávy. „V čase, který jsem viděla, to bylo někde v Africe,“ odpovědě la. „Ale teď, když jsme tady v reálném čase, nevím, jak přesná je synchronizace.“ „To mi musíš přeložit.“ „Možná ještě nepřijel – anebo už naopak mohl odjet.“ Randy zatáhl za ruční brzdu. „Počkej tady, půjdu se podívat,“ řekla. Otevřela dveře, hodila knihu na zadní sedadlo a vystoupila ven. „O.K.“ „Randy?“ „Ano, Stébla?“ „Je to docela temperamentní žena, že?“ „Dá se to tak říct.“ „Je hezká?“ „Ano.“ „Ale trochu dominantní.“ „Ví, oč tu běží. Já ne.“ „Pravda, pravda… Kdo je tohle?“ Šoural se k nim starý muž a něco si pro sebe brumlal. Na jeho špinavé tunice se houpal křižácký kříž. Odněkud vytáhl špinavý hadr a dal se do umývání světel a předního skla. Plivl na rozplácnutého motýla, seškrábal ho nehtem a přetřel znovu hadrem. Když byl hotov, přešel k Randymu, usmál se a přikývl. „Hezký den,“ řekl. „To ano.“ - 26 -
Randy si prošacoval kapsy a podal muži čtvrtdolar, který v jedné z nich našel. Ten ho rychle skryl v dlani a znovu přikývl. „Děkuji, pane.“ „Vypadáte jako – křižák.“ „To taky jsem. Nebo byl,“ odpověděl ve všeobecném jazyce. „Jednou jsem někde špatně odbočil a nikdy nenašel cestu zpět. Když se jednou ztratíš, nedá se s tím nic dělat, nebo snad ano? Kromě toho mi kdosi řekl, že už je dávno po křižáckých výpravách a že jsme vy hráli. Další mi řekl, že už je to za námi a že jsme prohráli. Ať už je to tak anebo tak, bylo by trochu hloupé hledat dál. Navíc se mi tu líbí. Jednoho dne tudy pojede biskup ve svém cadillacu a já ho přinutím, aby mě zprostil přísahy. Zatím mě nechávají přespávat vzadu a ku chař mi dává jídlo.“ Zamrkal. „A vydělám si dost na to, abych se mohl každý večer támhle ve výčepu zpít. Nejlehčí žití, jaký jsem kdy měl. Nač hledat válku, když už je dávno po ní, že jo?“ Randy potřásl hlavou. „Vy byste to asi taky nevěděl najisto, co?“ „Co jako?“ „Kdo zvítězil.“ „V křižáckých výpravách?“ Muž přikývl. Randy si mnul nos. „Mno… V historických knihách, které jsem četl, se píše, že byly čtyři velké bitvy a spousta těch menších. Není jednoduché říci, kdo vyhrál –“ „Tolik!“ „Ano. Jednou jste vyhráli vy, pak zas ti druzí. Docházelo ke spoustě zvratů a intrik. Zrady… Na druhou stranu se mohutně šířila kultura; vlastně tyhle války otevřely Západu cestu ke staré řecké filo sofii. Byly –“ „Jdi s tímhle vším do háje, mladíku! Kdo ovládá Svatou zem ve tvé době? My, nebo oni?“ „Oni, z větší části –“ „…A co naše země? Máme je my – nebo oni?“ „My, ale –“ Starý voják se pro sebe zasmál. „Takže nezvítězil nikdo.“ - 27 -
„To není tak jednoduché. Nikdo přeci ani neprohrál. Musíte se na to dívat v kontextu s ostatním děním. Podívejte –“ „Hovno! Tobě se to žvaní o kontextu, synku. Já ale neprahnu po tom dostat tureckou šavlí do řiti jen kvůli tvému kontextu. Ludvík si klidně může bojovat dál. To já tu raději budu nalitý umývat skla těch vašich ďáblových vozíků, když už vím, že nikdo nevyhrál.“ „Samozřejmě rozumím, jak to myslíte, přestože nemáte o histo rii ponětí. Ale stejně není správné říci –“ „K čertu se správným! Když budeš mít štěstí, prokáže ti jednou službu, jakou jsi prokázal ty mně, někdo, kdo pochází z míst dále na Cestě. Pak mu pověz něco o historii.“ Vyhodil čtvrtdolar do vzduchu a zase ho chytil. „Zachovej si víru, chlapče,“ dodal. Otočil se a od belhal se pryč. Randy pokývl hlavou a narazil na jeden z Leiliných doutníků. „Zajímavé…“ zamumlal si pro sebe. Na zadním sedadle začala Stébla tiše příst. Pak se ozvala: „Jsi s něčím nespokojený?“ „Snad. Nevím. Proč se ptáš?“ „Jen jsem kontrolovala tvou srdeční frekvenci, celkový meta bolismus, krevní tlak a dechovou frekvenci. Všechno vypadá lehce nad normálem.“ „To toho před tebou moc neskryju, co? Jen jsem přemýšlel, jak je utrpení křižácké výpravy – nebo zklamané lásky – jen chvilkou v geologickém čase.“ „To je sice pravda, jenomže ty nejsi skála nebo ledovec, takže to na věci nic nemění. Ty ses teď někdy s někým rozešel?“ „Asi se to tak taky dá říct.“ „To je škoda, možná. Možná taky ne, to se teprve pozná. Ty –“ „Ne,“ řekl. „Ne tak docela. Opravdu to nemělo budoucnost. I když mám pořád pocit ztráty… Proč ti to říkám?!“ „Každý si najde někoho, komu by se mohl svěřit. V této době musíš být opatrný. Když něco ztratíš, často hledáš něco nového, čím bys ono ztracené nahradil. A hledáš zbrkle namísto moudře. Kaž dý –“ „Támhle jde Leila,“ řekl Randy. „Hm.“ Nastalo ticho. - 28 -
Randy potáhl z doutníku. Zamyšleně pozoroval mraky odráže jící se na vyleštěné kapotě. Upřeně sledoval nesourodou sbírku vozi del sešikovaných na parkovišti – vypadalo to jako expozice v muzeu dopravy. „Nezjistila jsem její blízkost,“ oznámila Stébla po chvíli. „Promiň, zmýlil jsem se.“ V reproduktoru to zapraskalo. „Promiň, Randy. Nechtěla jsem rušit.“ „To je v pořádku.“ „Jen jsem chtěla –“ ,,Teď přichází.“ „Dobře. Jenom jsem – no, nevadí.“ Leiia trhnutím otevřela dveře, usadila se uvnitř a zabouchla za sebou. Natáhla se a vzala Randymu doutník z ruky. Dlouze vtáhla kouř a zabořila se do sedadla. „Určitě jsi ne –“ „Pst! Sedíme mu prakticky na nárazníku. Jenom tam nebyla ná sledující adresa. Musím se podívat znovu.“ Díval se, jak její pohled bloudí v oblaku dýmu. Její tvář na chvíli pozbyla jakéhokoli výrazu. Vzápětí však přeběhlo po jejím ob ličeji tolik emocí najednou, že je od sebe nemohl rozpoznat. „Nastartuj! Jeď!“ nařídila. „Kam?“ „Na Cestu. Poznám odbočku, kde se to stane. Jedem!“ Vycouval z řady zaparkovaných aut a prudce vyrazil směrem k výjezdu na silnici. „Začínám rozumět…“ „Čemu?“ zeptal se. „Co jsme zač,“ odpověděla, podávajíc mu doutník. Randy sešlápl plyn.
- 29 -
JEDNA Red se vyhrabal z postele a popadl vestu. „Hej! Jsi kouřový detektor na hovno!“ „Tak to mufela být pofkofena i tahle foufáftka.“ Z kapsy vytáhl malou baterku. Projel světelným kuželem celý pokoj, ale žádný dým neviděl. Zvedl se a přešel ke dveřím. Tam se zastavil a začichal. „Mofná byf neměl…“ Otevřel, vstoupil na chodbu a začichal znovu. Vykročil vlevo. Tam! Ve vedlejším pokoji! Doběhl ke dveřím, zabušil na ně. Zkusil kliku, ale bylo za mčeno. „Vstávej!“ Udělal několik kroků vzad a tvrdě kopnul do dveří těsně vedle zámku. Dveře se rozlétly a vyvalil se z nich hustý dým. Vrhl se dovnitř a uviděl hořící postel, v níž ležela žena. Usmívala se. Zřejmě ještě spala. Zdvihl ji z postele a odnesl na druhou stranu pokoje. Složil ji na zem, vrátil se k posteli a začal do ní tlouci pokrývkou, aby uhasil plameny. Ženiny šaty ještě doutnaly. „Hej!“ vykřikla. „Mlč, mám tu co dělat,“ odsekl jí. Žena se postavila na nohy, oděv stále v plamenech. Ignorovala to dobře minutu a pozorovala ho, jak bojuje s ohněm. Pohlédla na šaty až ve chvíli, kdy jejich předek vzplál jasným plamenem. Bez myšlenkovitě si rozvázala kličku vzadu za krkem a nechala šaty spadnout na podlahu. Udělala několik kroků vpřed. „Co tu děláš?“ zeptala se. „Snažím se uhasit ten zatracený oheň! Co jsi tu dělala? Kouřila v posteli?“ „Jo,“ odpověděla. „A pila.“ - 30 -
Klekla si a vytáhla zpod postele láhev. „Nech to hořet,“ řekla. „Napij se. Budeme se na to dívat.“ „Leilo, nepleť se tu!“ „Jistě, Rede. Tvé přání je mi rozkazem.“ Usadila se stranou do velikého křesla. Rozhlédla se kolem, znovu vstala a přešla k příborníku. Svíčkou, která tam hořela, zapáli la olejovou lampu, vzala si sklenku a vrátila se do svého křesla. Na chodbě se ozvaly spěšné kroky. Zpomalily a zastavily se. „Je to hodně špatné?“ ozval se Johnsonův hlas. Po otázce ná sledoval výbuch kašle. „Jen postel,“ odpověděl Red. „Už je to v pořádku.“ „Můžeš vyhodit matraci z okna, jestli to zvládneš. Tam dole je jen štěrk.“ „To bude asi nejlepší.“ „Slečno Leilo, pokoj sedmnáct je volný, můžete se do něj pře stěhovat.“ „Díky. Mně se víc líbí tenhle.“ Red přešel k oknu a otevřel jej dokořán. Vrátil se k posteli, vzal do náruče srolovanou matraci a vyhodil ji hvězdami zaplněným čtvercem okna ven. „Hned vám pošlu novou postel i matraci,“ řekl Johnson. „A další láhev.“ Stále ještě kašlající Johnson vycouval z pokoje zase zpět do chodby. „Fajn. Nechápu, jak tu vůbec můžete dýchat.“ Red zíral ven z okna. Leila otevřela další láhev. Johnsonovy kroky doznívaly někde dole v hale. „Dáš si ještě, Rede?“ „Dám.“ Otočil se a přešel pokojem k ní. Podala mu sklenku. „Na tvoje zdraví,“ řekl a usrkl. Odfrkla a znovu se napila z láhve. „Tohle se na dámu nesluší,“ řekl. „Asi tě prodám.“ Usmála se. „Nevadí, mám lepší část smlouvy. – Na tvoje. Tak jak je?“ „Myslíš zdraví, nebo ten chlast?“ „Obojí.“ „Jednou lepší, jednou horší. Obojí. Co tu vlastně děláš, Leilo?“ - 31 -
Pokrčila rameny. „Piju. Zkouším zopakovat pár triků. Co tu děláš ty? Pořád jez díš sem a tam po Cestě a hledáš neoznačenou odbočku – nebo zkou šíš nějakou novou vytvořit?“ „Víceméně. Dlouho jsem si myslel, že jsi už tu cestu našla a dala se po ní. Najít tě tady je – dalo by se říct – rozčarování.“ „Takhle já vždycky působím na lidi, ne?“ Vytáhl odněkud z vesty doutník a zapálil si ho od svíčky. „Nemáš u sebe ještě jeden?“ „Mám.“ Podal jí doutník a zapálil si druhý pro sebe. „Proč to děláš?“ zeptal se jí. Nad její hlavou se vznášely chomáče kouře. „Co?“ „Právě že nic! Jen maříš čas, zatímco bys mohla hledat.“ „Když se tak ptáš,“ řekla a znova si lokla, „povím ti to. Projela jsem tu zatracenou Cestu z neolitu do Třicátýho. Odbočila jsem na každou vedlejší cestu, pěšinu a králičí stezku. Znají mě v tisíci ze mích pod různými jmény. Ale nikde jsem nenašla, co hledám. Co oba hledáme.“ „Nikdy jsi nebyla blízko? Nikdy jsi necítila – přítomnost?“ Zachvěla se. „Cítila jsem přítomnost mnohokrát – někdy velmi podobnou, často naprosto nezapomenutelnou – ale nikdy tu pravou. Ne. A z toho můžu soudit jen to, že to místo, které jsem kdysi hledala, už neexis tuje.“ „Všechno někde existuje.“ „V tom případě se tam nelze odsud dostat.“ „Tomu nevěřím.“ „Řekni mi jedno: stojí to za to? Má cenu marnit život hle dáním, když si můžeš vybrat jakýkoli čas a jakékoli místo, když mů žeš jít, kam chceš, a dělat, co chceš?“ „Jako třeba opakovat staré triky a zpíjet se do němoty? Jako třeba zakládat ohně v postelích?“ Vyfoukla z kouře kroužek. „Nedělala jsem nic – jak jsi řekl – skoro rok. Jde to den ode dne lépe. A výsledek je tentýž – došla mi energie. Jsem od přírody dost lhostejná. Je příjemné zastavit se a přestat dělat něco bez - 32 -
výsledného, co nenese žádné ovoce. Proč se ty nepřidáš ke mně? Tvoje snaha je taky k ničemu. Aspoň bychom mohli jeden druhého utěšovat.“ „To není můj styl,“ řekl. V té chvíli se ve dveřích objevili dva zaměstnanci s novou postelí, povlečením a další láhví. Tiše kouřili a pozorovali muže při práci. Když odešli, Leila řekla: „Mít peníze a většinu času prospat je to nejlepší, co můžeš v životě dělat.“ „Jenomže mě zajímá i to ostatní,“ řekl. „A co z toho máš?“ zeptala se a začala se pomalu zvedat. „Jsi poznamenaný smrtí, to je celé.“ Přešla k oknu a zahleděla se ven. „Co tím myslíš?“ zeptal se konečně. „Nic.“ „Přesto mi to jako něco znělo. No tak, co jsi viděla?“ „Neřekla jsem, že jsem něco viděla.“ Otočila se k němu. „Máme novou postel. Pojďme ji zkusit.“ „Nesnaž se mě rozptýlit. Vím, že máš lepší Zrak než já. Tak povídej.“ Opřela se o okenní rám a dlouze se napila. „A jdi dál od toho okna, mohla bys vypadnout ven.“ „Starší bratr, jako vždycky,“ řekla, ale poodešla a posadila se na postel. Postavila láhev na podlahu a začala vyfukovat velké husté ob laky kouře, do kterých upírala strnulý pohled. „Vidění…“ řekla a upadla do mlčení. „Vidění…“ opakoval Red. „Jdeš v mlze. Houstne, čím víc se přibližuješ smrti. Toužíš po ní! Vidím deset černých ptáků, kteří tě pronásledují,“ řekla. Její hlas klesl. „Teď už je jich jen devět…“ „Černá desítka!“ zašeptal. Pak se zeptal: „Kdo ji vyhlásil?“ „Velký,“ řekla. „Velký silný muž… Básník… Ano, je básníkem. Ovšem!“ „Chadwick.“ „Tlustý Chadwick,“ souhlasila. Odfoukla oblak dýmu a natáhla se po láhvi. „Proč, kdy a jak?“ otázal se Red. „Co chceš po jedné mizerné vizi? To je všechno.“ - 33 -
„Chadwick,“ zopakoval a pak vyprázdnil svou sklenku. „Vlastně to dává smysl. Dost mužů mělo motiv, ale jen někteří z nich prostředky.“ Po chvíli dodal: „Tony musel něco vědět. Takže jeho taky koupili… To znamená, že s poldy nemůžu počítat. Ale… kdo může? Je to tedy oficiální.“ Vstal, vzal si láhev a dolil si. „Co budeš dělat?“ zeptala se. Usrknul ze sklenky. „Budu pokračovat,“ odpověděl. Přikývla. „Dobrá. Pojedu s tebou. Budeš potřebovat mou pomoc.“ „Ne. Teď ne. Díky.“ Vzala láhev a vyhodila ji z okna. V jejích zelených očích se za blesklo. „Jen nebuď tak ušlechtilý. Ze všech tvorů, které jsi kdy potkal, ti mohu nejlépe pomoci právě já.“ „Kdykoli jindy bych řekl ano, a víš dobře, jak rád. Ale ne, když někdo vyhlásil Černou desítku. Ksakru, jeden z nás musí žít, i kdyby jen proto, aby pak pomstil toho druhého.“ Leila se najednou natáhla na postel. „To by se ti líbilo, že ano? A líbilo by se ti, kdybych to byla zrovna já… Sakra, všechno na mě nějak padá,“ řekla. „Musím se vy spat. Nemůžu tě nutit, ale taky nemůžu přijmout tvou odpověď. Dě lej, jak myslíš, Reyde, já bych asi jednala stejně. Dobrou noc.“ „Chci, aby ses na to dívala rozumně!“ Začala chrápat. Dopil, položil sklenku na příborník a zhasl světla. Zavřel za se bou dveře a vrátil se do svého pokoje, kde se začal oblékat. „Hofí?“ ,,Ne, Květy. Odjíždíme.“ „Fo fe děje?“ „Potřebujeme se odsud rychle dostat.“ „Ofnámil jfi polifii, fo fe ftalo vfera v nofi?“ „Sakra, příští oznámení může být o mně, když sebou teď neho díme. Ten chlap, co jsem ho včera zastřelil, nebyl žádný šílenec. Vy hlásili proti mně Černou desítku.“ „Fo to je?“ Natáhl si boty a začal si je zavazovat. - 34 -
„Já tomu říkám krevní msta. Můj nepřítel má právo na deset beztrestných ran. Když půjdou všechny mimo, měl by skončit. Je to taková hra. Včera večer – to byla první rána.“ „Nemůfef fe bránit a rány vrafet?“ „Jasně že ano. Kdybych jen věděl, odkud přijdou a kam se po nich dívat. Mezitím bych měl radši prchat. Cesta je dlouhá. Tahle hra může trvat celý život. Vlastně vždycky trvá celý život, tak jako tak.“ „A polifie f tím nemůfe nif udělat?“ „Když je to oficiální, tak ne. Tu pravomoc má jen Herní výbor. Ostatně, i kdyby s tím chtěli něco dělat, není jich na to dost. A větši na z nich je stejně z oblasti od Třiadvacátého do Pětadvacátého. Příliš civilizovaná oblast.“ „Tak jeď po Feftě tam, kde jich doft je, a dívej fe pozorně po nějakém kriminálním pfeftupku, porufení pravidel hry.“ „Ne. Můj nepřítel žije tím směrem a pravděpodobně si je už všechny koupil. Myslím, že tohle mi chtěl Tony říci. Kromě toho, jejich hlavním úkolem je dohlížet na provoz. Ne. Prcháme zpátky, dozadu.“ „Víf, kdo fa tím vfím je?“ „Jo, jeden můj starý přítel. Dřív jsme spolu dělali. Tak, jdeme na to.“ „Ale ne –“ „Pst! Plížíme se.“ „Utíkáme bef plafení?“ „Jako za starých časů.“ „Tak v takovýchhle ftarých fafech jfem f tebou nebyla.“ „To je v pořádku. Moc jsem se nezměnil.“ Tiše za sebou zavřel dveře a zamířil k zadnímu schodišti. „Rede?“ „Ššš!“ „Fff, ťakra! Jak věděli, žfe tu budef ftavět? Bylo to přece tvoje momentální rozhodnutí!“ „Už jsem nad tím taky přemýšlel,“ zašeptal. „Ledafe by někdo věděl, kdy jfi napofled bral benfín, a fpofetl fi vfechny mofné faftávky, kde byf mufel tankovat fnovu.“ „A všechny obsadil? Ale jdi!“ „Jen ty pravděpodobněji. Mohl by fi to tenhle Chadwick dovo lit?“ - 35 -
„No, to ano…“ „Mufel by pak utratit jeftě mnohem víf, aby tě doftal, kdybyf to vyfmuchal a unikl tomu prvnímu, fe?“ „Máš pravdu. Teď, když na to tak myslím – zná mě pekelně dobře. Jestli zorganizoval zabavení mého nákladu přesně tam, kde k tomu došlo, mohl uhodnout, že zastavím na příští stanici, abych si to všechno promyslel.“ „Mofná. Chfef to rifkovat?“ „Co riskovat? Že na příští zastávce bude někdo jiný a na té další zas někdo, stejně jako na té další?“ „Mohlo by to tak být, ne?“ „Jo, máš pravdu. Teď jsem ale přemýšlel o něčem trochu bez prostřednějším… Například ten chlápek, co mě měl dneska oddělat. Odvedl by svou práci, a co potom? Přeci by ho tu nemohli jen tak ne chat. Určitě by ho měli přijet vyzvednout – a to ještě dnes večer. Co myslíš, že by udělali, až by se dozvěděli, že jsem ho zabil a že jsem pořád tady?“ „Těfko fíct.“ „Mohou být teď tam venku a čekat?“ „Fdá fe to pravděpodobné, fe? Mohli by hlídat i tyhle fadní dvefe?“ „Možná. Proto se raději nejprve podíváme. Pak poběžíme k těm stromům. Myslím však, že budou spíš hlídat vůz – buď od těch stromů nebo z jiného auta. Obejdeme to lesem.“ Když došli k zadním dveřím, Red zaklel. Byly to těžké dveře bez oken. Uvolnil západku, pootevřel je a vyhlédl ven. „Nic,“ řekl. „Teď ani slovo – s výjimkou varování – dokud to nebude za námi.“ „Necháf mi uf brzo fpravit reproduktor?“ „Kus odsud musíme zastavit v servisu, aby mi vyměnili přední sklo. Tam ti to udělají, neboj se.“ Prudce otevřel dveře a rozběhl se ke stromům vzdáleným asi patnáct metrů. Když jich dosáhl, skočil za první kmen, který se mu připletl do cesty, a přikrčil se ve stínu u jeho paty. Chvíli tam zůstal nehybně sedět. Oddychoval otevřenými ústy. Nic. Žádné výstřely, žádné výkřiky. Nikde se nic nepohnulo. Odplížil se dále mezi stromy, konečky prstů si razil cestu. Nakonec - 36 -
se stočil doprava a plazil se okolo zadní části hotelu. Okno Leilina pokoje bylo tmavé. Stále bylo cítit zápach spálené matrace. Postupoval kupředu, dokud neviděl na celé parkoviště. Ve svět le ubývajícího měsíce a hvězd rozsypaných bez ladu a skladu po nočním nebi neviděl na parkovišti žádné další vozy. Přesto zůstal v úkrytu stromů a postupoval k místu, kde večer padl onen muž v černých kalhotách a bílé košili. Tělo, přikryté kusem plachtoviny zatížené kameny, leželo stále na místě, kde ho zanechali. Přidřepl vedle něho a s pistolí v ruce po zoroval svůj vůz. Uplynulo pět minut. Deset… Vykročil. Obešel vůz a pečlivě ho prohlédl. Potom nastoupil a usadil se za volant. Umístil knihu do přihrádky pod palubní deskou a vsunul klíček do zapalování. „Pofkej! Neotáfej klífem!“ „Proč ne?“ „Regiftruji v fyftému malý elektrický náboj a nějaký zvýfený odpor.“ „Bomba?“ „Mofná.“ Red zaklel, vystoupil a otevřel kapotu. Rozsvítil baterku a dal se do hledání. Po chvíli zabouchl víko a s hlasitými kletbami zase na stoupil. „Byla to bomba?“ „Jo.“ Nastartoval. „Fo jfi f ní udělal?“ „Zahodil jsem ji do toho lesíka.“ Zařadil, zacouval, otočil se a vyjel pryč z parkoviště. Zastavil ještě, jen aby doplnil nádrž.
- 37 -
DVA Zanechal svůj vůz na odpočívadle vzdáleném jen několik dní cesty – a přece celé světy. Byl příliš vysoký a hubený, hustá černá kštice se vlnila nad jeho vysokým čelem. Na kopce Etiopské vysoči ny měl na sobě šaty příliš křiklavých barev – khaki kalhoty a purpu rovou košili; dokonce i jeho boty a pásek byly z nachové kůže, stejně jako jeho veliká krosna. Dlouhé prsty mu zdobilo několik ametystových prstenů. Stoupal po kamenité pěšině, ani trochu nedbal na chladný vítr. Snad mohl být mladým romantickým básníkem na cestách – pomineme-li fakt, že osmnácté století mělo nastat teprve za osm set let. Jeho vpadlé oči planuly ve vyzáblém obličeji; v okolní krajině hledal nezřetelné značky, které mu měly ukázat cestu, a na cházel je. Neodpočíval celý den, dokonce za chůze i jedl. Až nyní si dopřál krátký oddech, protože dva vzdálené vrcholky se konečně spojily v jedinou linii a cíl jeho cesty byl na dohled. O několik set metrů dál se stezka rozšiřovala a tvořila veliký plochý násep, který ubíhal dozadu do horského sedla. Pokračoval ve své pouti stejným směrem – po náspu do vzdáleného sedla. Po obou stranách soutěsky se jako vysoké kamenné zdi tyčily skály. Posléze prošel dřevěnou brankou a dostal se do malého horské ho údolí, ve kterém pokojně přežvykovaly krávy. U vzdálenějšího konce se leskla hladina malého jezera. O něco blíže stála ohrada pro dobytek a hned vedle bylo vidět vchody do několika jeskyní. Před jedním z nich seděl menší muž. Byl nesmírně tlustý, měl holou lebku a jeho kůže měla barvu ebenu. Jeho prsty se mazlily s hlínou na šlapacím hrnčířském kruhu. Vzhlédl a pozoroval cizince, který jej pozdravil v arabštině. „Pokoj s tebou,“ odpověděl ve stejné řeči. „Pojď dál a posilni se.“ Cizinec přistoupil blíže. „Děkuji.“ - 38 -
Shodil ze zad zavazadlo a posadil se se zkříženýma nohama na proti hrnčíři. „Jmenuji se John,“ řekl. „Já jsem Mondamay, hrnčíř. Omluv mě. Nechci být neslušný, jen nemohu odejít od práce teď hned. Bude trvat jen několik minut, než si budu jistý, že nádoba bude růst tak, jak má. Hned potom done su jídlo a pití.“ „Nemusíš spěchat,“ řekl host a usmál se. „Je potěšením pozo rovat velkého Mondamaye při práci.“ „Už jsi o mně slyšel?“ „Kdo neslyšel o tvých nádobách – dokonale vykroužených, vy pálených a bezchybně glazurovaných?“ Mondamayova tvář zůstala bez jakéhokoli výrazu. „Jsi laskavý,“ odtušil. Po chvíli zastavil Mondamay kruh a postavil se. „Omluv mě na okamžik,“ řekl. Pohyboval se zvláštní šouravou chůzí. John dlouhými prsty šát ral ve své purpurové kapse a pozoroval při tom záda odcházejícího hrnčíře. Mondamay vešel do jeskyně. Za pár minut se objevil znovu a v rukou nesl přikrytý podnos. „Nesu ti chléb, sýr a mléko,“ řekl. „Nezlob se, že nepojím s te bou, sám jsem právě dojedl.“ Sklonil se – na svou váhu nečekaně elegantně – a položil podnos před cizince. „K večeři pro tebe porazím kozu –“ začal. Johnova ruka se mihla tak rychle, že téměř nebylo možné její pohyb zrakem zachytit. Jeho neuvěřitelně dlouhé prsty se zaryly do masa v oblasti pod hrnčířovou pravou lopatkou. Odtrhly velký kus kůže a pronikly dovnitř. Pravou ruku, ve které držel malý křišťálový klíček, vymrštil směrem k obnaženému kovovému povrchu. Klíček vklouzl do zámku. John jím otočil. Mondamay znehybněl. Odněkud z nitra jeho těla se ozvalo několik ostrých cvaknutí. John vytáhl ruku a ustoupil o krok zpět. „Už nejsi hrnčíř, Mondamayi,“ řekl. „Jsi částečně aktivován. Teď zaujmi vzpřímenou pozici.“
- 39 -
Z postavy stojící před ním se ozývalo tiché bzučení, občas pře rušené cvaknutím. Postava se pomalu napřímila, pak opět znehybně la. „Teď sejmi svůj lidský převlek.“ Postava pomalu zvedla ruce k zátylku a chvíli v této pozici setrvala. Potom jimi pohnula od sebe a dopředu stahovala kůži z ně čeho, co vypadalo jako kovová stupňovitá pyramida opatřená množ stvím čoček. Pak pozdvihla ruce k tomu, co kdysi bývalo krkem hrn číře Mondamaye, zatlačila a zatáhla dolů. Kov. Nic než další kov. A kabely, křemenná okénka, za kterými blikala drobná světélka, destič ky, trysky, mřížky… Během necelých dvou minut bylo všechno falešné maso a kůže pryč. Ten, který byl znám jako Mondamay, tu stál – třpytící se, pableskující a tiše praskající – před vysokým mužem, jehož jméno bylo John. „Povol mi přístup k první jednotce,“ nařídil. Z robotovy hrudi se vysunula malá kovová zásuvka. John se naklonil kupředu a rukou, na níž se zablýskly ametystové prsteny, uchopil ovládací zařízení ukryté v zásuvce. „Proč mi to děláš?“ zeptal se ho Mondamay. „Jsi plně aktivován a musíš mě poslouchat. Je to tak?“ „Ano, je. Proč jsi to udělal?“ „Zasuň první jednotku, narovnej se a postav se na místo, kde jsi seděl, když jsem přijel.“ Mondamay uposlechl. Muž se posadil a dal se do jídla. „Proč jsem tě aktivoval?“ řekl John po chvíli. „Protože,“ odpo věděl, „jsem teď momentálně jediný člověk na světě, kdo ví, co jsi vlastně zač.“ „Co se mě týče, došlo k mnoha chybám…“ „Tím jsem si jist. Nevím, jestli existují paralelní budoucnosti, ale vím, že existuje mnoho minulostí – a všechny vedou do času, ze kterého jsem přišel. Ne všechny jsou přístupné. Vedlejší cesty zarůs tají a – když je nikdo nepoužívá – opět se stávají divočinou. Copak nevíš, že Čas je superdálnicí s mnoha odbočkami, hlavními silnicemi i vedlejšími cestami? Copak nevíš, že jejich mapy se neustále mění a že jen pár lidí ví, jak najít správné přístupové cesty?“ „Tohle všechno vím, ačkoli nejsem jedním z nich.“ „Jak je tedy možné, že to víš?“ - 40 -
„Nejsi prvním cestovatelem, se kterým jsem se setkal.“ „To vím. Tady, na téhle odbočce, ve tvém čase, se ukazuje být pravdivou hypotéza, jaké se inteligentní muži v mém vlastním čase smějí. Totiž že před dávnou dobou byla Země navštívena bytostmi z jiné civilizace, které tu po sobě zanechaly různé artefakty. Vím, že ty jsi jedním z nich. Nemám pravdu?“ „Správně.“ „Dále vím, že jsi fantasticky rafinovaný smrtící stroj. Byl jsi navržen, abys byl schopen zničit cokoli, od jediného viru po celou planetu. Je to tak?“ „Ano, je.“ „Byl jsi tu zanechán. Neměl jsi nikoho, kdo by věděl, čím vlastně jsi, a proto ses rozhodl vést tento jednoduchý život. Je to tak?“ „Ano. Jak je možné, že ses o mně dozvěděl a získal nezbytný ovládací klíč?“ „Můj zaměstnavatel ví mnoho věcí. Naučil mě poznávat Cestu. Řekl mi o tobě. Dal mi i klíč.“ „A co si ode mne žádáš, nyní, když jsi mne nalezl a použil klíč?“ „Řekl jsi, že nejsem prvním cestovatelem, se kterým ses setkal. Vím to, protože znám totožnost toho druhého muže. Jmenuje se Red Dorakeen a zanedlouho se tu po tobě bude shánět. Potřebuji velikou sumu peněz a dostanu ji vyplacenu za jeho zavraždění. V takovéto záležitosti dávám vždy přednost práci skrze prostředníka – lidského či mechanického. Tentokrát jím budeš ty.“ „Red Dorakeen je můj přítel.“ „I to mi bylo řečeno. Jen další důvod, proč nebude něco ta kového od tebe čekat. Tak –“ zašmátral v batohu a vytáhl štíhlou kovovou schránku. Otevřel ji a nastavil do potřebné polohy dva knof líky uvnitř. Z jednotky se ozvalo pípání. „Nedávno si nechával vy měnit přední sklo,“ řekl John a položil schránku na kámen. „Při té příležitosti mu v servisu do auta umístili malou vysílačku. Teď nám nezbývá nic než čekat, až dojede na naši odbočku – pomocí tohoto zařízení ho pak budu moci sledovat a zaútočím, kdekoli budu chtít.“ „Nechci být v této věci tvým prostředníkem.“
- 41 -
John vstal od svého jídla a přešel k Mondamayovi. Udeřil do nehotového hrnce na kruhu a zničil jej. „Tvá přání nejsou důležitá,“ prohlásil. „Nemáš jinou možnost než mě poslouchat.“ „To je pravda.“ „Zakazuji ti pokusit se ho jakýmkoli způsobem varovat. Rozu míš?“ „Rozumím.“ „Teď už se o tom nebudeme dohadovat. Uděláš, co ti řeknu – a to tak, jak nejlépe jsi schopen.“ „Udělám.“ John se vrátil ke svému podnosu a pokračoval v jídle. „Rád bych tě od toho odradil,“ řekl Mondamay po chvíli. „Nepochybně.“ „Víš něco o tom, proč ho chce tvůj zaměstnavatel zabít?“ „Ne. To je jeho věc. Mě se to netýká.“ „V tobě musí. být něco hodně zvláštního. Něco, proč si tě vy brali pro tohle podivné zaměstnání.“ John se usmál. „Usoudili, že na to mám dostatečnou kvalifikaci.“ „Co víš o Redu Dorakeenovi?“ „Vím, jak vypadá. Vím, že pravděpodobně pojede touto cestou.“ „Jsi zřejmě profesionál a tvůj zaměstnavatel si dal velikou prá ci, aby tě získal…“ „Zřejmě.“ „Nedivil ses proč? Co je tvá předpokládaná oběť vlastně za člověka, že se obrátili zrovna na tebe?“ „Můj zaměstnavatel chce, abych to udělal já, protože oběť už možná ví, že ji někdo pronásleduje.“ „Jak to?“ „Nedávno – nedávno v jeho osobní časové linii – už došlo k jednomu útoku.“ „Jak je možné, že tento útok nevyšel?“ „Primitivně naplánováno, špatně provedeno, jak jsem vyrozu měl.“ „Co se stalo s tím prvním vrahem?“ Muž v purpuru pozvedl k Mondamayovi planoucí zrak. - 42 -
„Red ho zabil. Ale ujišťuji tě, že mezi mnou a tímhle člověkem neexistuje srovnání.“ Mondamay nepromluvil. „Jestli se pokoušíš mě vyděsit a vyvolat dojem, že by se to mohlo stát i mně, jen mrháš svým časem. Na světě je jen pár věcí, kterých se bojím.“ „To je dobře,“ řekl Mondamay. John zůstal u Mondamaye skoro týden. Rozbil padesát šest jemně vypracovaných nádob, než si uvědomil, že to jeho me chanického sluhu vůbec nevzrušuje. Dokonce ani když donutil robo ta, aby je rozbíjel sám, nedostalo se mu ničeho ani vzdáleně podobného citové odezvě. Nechal toho – jako zdroj bolesti pro jeho zajatce to nefungovalo. Potom, jednoho odpoledne vydal přijímač os trý bzučivý zvuk. John rychle přístroj doladil, odečetl údaj na stupni ci a řekl: „Je asi tři sta kilometrů odsud. Hned jak se umyji a převléknu, dovolím ti, abys mě k němu dovezl. Potom dovedeme tuto záležitost ke zdárnému konci.“ Mondamay neodpověděl.
- 43 -
JEDNA „Rede, ten doktor, co jsme ho potkali v servisu – trochu mě znepokojuje, co – Hej! Co to děláš? Přeci nechceš brát stopaře, když po tobě lidé střílejí!“ „Ten nový reproduktor má trochu pronikavý tón.“ Zajel ke kraji. Najednou pršelo. Malý muž s divoce rozcu chanými vlasy a černým kufrem se široce usmál a otevřel dveře. „Kam až jedete?“ zeptal se vysokým hlasem. „Někam tak okolo Pátého.“ „No, aspoň něco. Navíc ten nepříjemný déšť…“ Nastoupil, za bouchl dveře a kufr si položil na kolena. „Kam máte namířeno?“ zeptal se Red, šlápl na plyn a vyjel zpět na dálnici. „Periklovo Řecko. Jmenuju se Jimmi Frazier.“ „Red Dorakeen. Máte před sebou dlouhou štreku. Umíte dobře řecky?“ „Studoval jsem řečtinu dva roky. Vždycky jsem se tam chtěl podívat. – Už jsem o vás slyšel.“ „Dobré nebo špatné?“ „Obojí. A něco mezi. Vozíval jste zbraně, dokud vám to ne zatrhli, že?“ Red otočil hlavu a jeho zrak se setkal s tmavýma očima, které si ho zkoumavě prohlížely. „Říká se.“ „Nechci strkat nos do cizích věcí.“ Red pokrčil rameny. „Asi to není žádné tajemství.“ „Navštívil jste spoustu zajímavých míst, že?“ „Pár.“ „A podivných?“ „I několik takových.“ - 44 -
Frazier si rukou projel vlasy a uhladil je – každý vlas na své místo. Naklonil se dopředu, aby mohl výsledek zkontrolovat ve zpětném zrcátku, a povzdychl si. „Já jsem toho mnoho neprocestoval. Nejvíc se pohybuji mezi Glevelandem padesátých a osmdesátých let.“ „Co děláte?“ „Mám bar. Kupuju věci v padesátých letech a prodávám je v osmdesátých.“ „Hm, to dává smysl.“ „Taky jsou z toho prachy. – Měl jste někdy problémy s lupiči?“ „Nic, co by stálo za řeč.“ „To teda musíte být perfektně vyzbrojený.“ „Nijak zvlášť.“ „Myslím, že byste to mohl někdy potřebovat.“ „To jen ukazuje, jak moc se můžete mýlit.“ „Co uděláte, když na nějakého narazíte?“ Red si znovu zapálil doutník. „Třeba umřu,“ odpověděl. Frazier se pro sebe usmál. „Ne, vážně,“ řekl. Red natáhl ruku za sedadlo. „Podívejte, jestli jste lupič, nevyhmátl jste to, jedu s prázdnou.“ „Já? Nejsem lupič.“ „Tak přestaňte dávat tyhle zatracené teoretické otázky. Jak mám sakra vědět, co bych udělal v nějaké hypotetické situaci? Rea guju na okolnosti, to je všechno.“ „Promiňte, nechal jsem se unést. Vedete romantický život. Odkud vlastně původně pocházíte?“ „Nevím.“ „Jak to myslíte?“ „Prostě nemůžu najít cestu zpět. Dřív to bylo na hlavním tahu. Myslím, že se z toho potom stala vedlejší cesta, která se nakonec zřejmě ztratila v oněch mlhavých místech, která již nejsou historií. Asi jsem čekal příliš dlouho, než jsem začal hledat. Měl jsem dost práce. Teď už z toho nezbyla ani legenda.“ „Jak se to jmenuje?“ „Nezdá se vám, že se tu něco pálí?“ „Jen váš doutník.“ - 45 -
„Můj doutník! Kde sakra je?“ „Nevím – Á, tady. Asi zapadl za moje sedadlo.“ „Spálil jste se?“ „Spálil? Ne, nemyslím. Možná trochu kabát.“ Red si vzal podávaný doutník a rychle pohlédl na stopařova zá da. „Tak to jste měl štěstí. Omlouvám se.“ „Říkal jste?…“ „Rede!“ vpadla jim do řeči Květy. „Policejní hlídka – jede tímhle směrem.“ Frazier sebou trhnul. „Co je tohle?“ řekl. „Za chvíli by měli být v dohledu.“ Red pozoroval zpětné zrcátko. „Proč si radši nenajdou nějakou nehodu?“ uvažoval. Pohlédl na Fraziera. „Anebo je to součást nějakého plánu.'' „Co je to za kouzla?“ „…Měla by se objevit v dohledu někdy teď.“ „Rede! Odkud vychází ten hlas?“ „Nerušte, sakra!“ „Démoni jsou velmi nespolehliví!“ vykřikl Frazier a počal ko nečky prstů čmárat do vzduchu jakési obrazce. Ohnivé tvary planuly oranžovým světlem a zůstávaly viset ve vzduchu před ním. „Rede! Co to dělá?“ zeptala se Květy. „Moje optické snímače detekují –“ Red prudce zatočil doprava a zabrzdil. „Přestaňte zaneřáďovat máj vůz kouzly!“ nařídil Red. „Vy nejste z žádné z hlavních cest Dvacátého. Co to tu na mě zkoušíte?“ Policejní hlídka zastavila před nimi. Byl večer, na obloze visely těžké olověné mraky, sníh přikryl stromy v lese, který se černal na pravo od Cesty. „Opakuji –“ řekl Red, ale Frazier už otevřel dveře a vystupoval z auta. „Nevím, jak jste tohle dokázal –“ začal Frazier. Red znal policistu, který se vynořil z hlídkového auta, podle vi dění, ale nemohl si vzpomenout na jméno. „ – ale právě jste udělal chybu.“ Frazier pozoroval přicházející ho policistu. „Já vlastně taky, když nad tím tak uvažuji…“ dodal. - 46 -
Dveře kabiny se zabouchly. Vůz couvl, pneumatiky zaskřípěly po štěrku. Kola se prudce stočila doprava a motor běžel několik dlouhých okamžiků naprázdno. Kolem se mihly podivné přízračné tvary. Vůz vystřelil na Cestu a prchal do bledého dne. Vysoko nad nimi se klenul zlatý oblouk. „Květy,“ řekl Red, „proč jsi vyrazila tak najednou?“ „Při hodnotové analýze situace ses objevil v červeném poli, Rede. Byla tam více jak šedesátiprocentní šance na prohru. Právě jsem ti zachránila život.“ „Ale to byli opravdoví policajti.“ „Tím hůř pro ně.“ „To byl tak nebezpečný?“ „Zamysli se nad tím.“ „Jsem i nejsem si jistý, co byl vlastně zač. Jen by mě zajímalo, kde ho Chadwick sebral.“ „Není jedním z nich. Není součástí hry, Rede.“ „Proč myslíš?“ „Byl by stručnější, kdyby byl. Nevěděl ani, kdo jsem já. Je snad Chadwick hloupý natolik, aby poslal někoho tak nepřipravené ho?“ „Ne. Máš pravdu. Musíme se tam vrátit.“ „To bych ti neradila.“ „Tentokrát rozhoduji já. Odboč, jak jen to bude možné, a pře jeď do protisměru. Pak to znova otočíme. Musím mít jasno.“ „Proč?“ „Prostě udělej, co ti říkám.“ „Ty jsi tady šéf.“ Když auto zpomalilo, světlo začalo pulsovat. Zahnuli doprava na nájezd. Red se mračil a znovu si maloval ony obrazce, nejprve do vzduchu, potom na podložku. „Mám to,“ promluvil konečně, když se vraceli. „Máš co?“ „Život je čím dál zajímavější. Šlápni na to.“ „Jsi si jistý, že ho chceš znovu najít?“ „Už tam nebude.“ „Jen hádáš.“ Jeli dolů po nájezdu, pak podjezdem a opět nahoru. - 47 -
„Ještě pár minut. Támhle! Kus před námi. To policejní auto je tam pořád. Opravdu tam chceš zastavit?“ „Udělej to!“ Auto zajelo ke kraji a zastavilo za kapkovitým vozem policejní hlídky. Red vystoupil a šel směrem k němu. Jak postupoval, cítil ve vzduchu stále silnější pach spáleného čalounění a masa. Dveře na pravé straně vozidla byly otevřené a pokroucené. Vnitřek byl úplně vyhořelý. Na uhel sežehnuté tělo jednoho z mužů leželo rozhozené na předním sedadle, v ruce ohořelou pušku. To, co zbylo z druhého policisty, leželo na zemi před autem. Pneumatiky byly roztavené, zadní kapota zela dokořán, roztržená. Red několikrát přešel po delší straně auta. Frazierůy kufr ležel roztržený na hromadě zasněžených listů, obsah rozsypaný po okolní zemi. Red svraštil obočí a potřásl hlavou. V kufru byly robertky, různé antikoncepční prostředky, náplasti, biče a karabáče. Pod jeho pohledem se věci začaly tavit a roztěkat, šel z nich dým a pára. Rozhlédl se ještě po stopách, ale bylo jich příliš mnoho na velmi malé ploše, takže z nich nemohl nic vyčíst. Vrátil se ke svému autu. „O.K. Jedenácté. Já si to s tebou pro hodím ve Dvanáctce.“ ,,Mohu monitorovat odsud. Nějaká bomba, řekla bych. Víš, kam šel? Našel jsi něco?“ „Ne.“ „Tak to máš štěstí.“ „Ani bych neřekl.“ „Jak to myslíš?“ „Nechali jsme to utéct.“ „Tomu já říkám mít štěstí.“ Red si stáhl čepici na oči a založil si ruce na prsou. Začal zhlu boka dýchat.
- 48 -
DVA Timyin Tin pracoval v klášterní zahradě. Malý muž s oho lenou hlavou okopával záhony s obrovským nadšením a omlouval se plevelům, když je vytahoval z půdy. Bylo těžké určit jeho věk a jeho oholená hlava dělala odhad ještě těžším. Jeho pohyby byly jisté a plynulé. Šat mu volně splýval kolem těla, jen občas jím pohnul závan chladného větru vanoucího z hor, jejichž vrcholky byly pokryty sně hem. Pohlédl tím směrem jen zřídka. Znal hory příliš dobře. Okamžitě věděl o jednom ze svých spolubratru, který se k němu zvolna přibližoval. Nedal však najevo nic až do chvíle, kdy se druhý mnich zastavil na začátku řádky, kde Timyin Tin pracoval. „Jsi žádán uvnitř,“ řekl mnich. Timyin Tin přikývl. „Na shledanou, přátelé moji,“ rozloučil se s květinami a odešel vyčistit nástroje, aby je mohl uložit v kůlně. „Zahrada prospívá velmi dobře,“ řekl druhý mnich. „Ano.“ „Myslím, že tě povolali kvůli návštěvníkům.“ „Hm? Ano, slyšel jsem gong ohlašující příjezd poutníků, ale nevím, kdo přijel.“ „Jmenují se Sundoc a Toba. Znáš je?“ „Ne.“ Muži kráčeli směrem k hlavní budově; zastavili se jen na okamžik před sochou Buddhy. Vešli do budovy, přešli halu a zamířili do cely na jejím konci. Timyinův spolubratr nejdříve vykonal pří slušné rituály a teprve potom vstoupil dovnitř. Oslovil malého vrásči tého muže – představeného kláštera. „Je tady, Mistře.“ „Pozvi ho tedy dovnitř.“ Mnich se vrátil ke dveřím. Cestou jen letmo pohlédl na dva cizince sedící na rohožích naproti představenému a pijící čaj. - 49 -
„Smíš vejít,“ řekl a vzdálil se. Timyin Tin vešel do cely. „Poslal jsi pro mne, vznešený pane,“ řekl. Představený jej chvíli pozoroval, než začal mluvit. „Tito muži si přejí, abys je doprovázel na jejich cestě,“ promlu vil konečně. „Já, Mistře? Je tu přece mnoho jiných, kteří znají okolí daleko lépe.“ „Toho jsem si vědom. Zdá se však, že tito muži chtějí něco více než jen průvodce. Nechám na nich, aby ti věc lépe vysvětlili.“ Představený se zvedl a opustil celu; s sebou odnesl cinkající a chřestící sedlovou brašnu. Timyin Tin pozoroval oba cizince, kteří se mezitím postavili. „Jmenuji se Toba,“ řekl jeden z nich, s tmavou pletí a plnovou sem. Byl robustní postavy, asi o hlavu větší než Timyin Tin. „Můj společník se jmenuje Sundoc.“ Ukázal na velmi vysokého muže s vlasy barvy mědi, bledou pletí a modrýma očima. „Nemluví příliš dobře nářečím této oblasti čtrnáctého století, a proto budu mluvit za nás za oba. Kdo jsi, Timyine Tině?“ „Nerozumím.“ odpověděl mnich. „Jsem ten, jehož vidíte před sebou.“ Toba se zasmál. O chvíli později se zasmál i Sundoc. „Odpusť nám,“ řekl potom Toba. „Ptám se tě, čím jsi byl, než jsi přišel na toto místo. Kde jsi žil? Co jsi dělal?“ Mnich rozhodil rukama. „Nepamatuji se.“ „Pracuješ tu v zahradách. Máš tu práci rád?“ „Ano, velmi.“ Toba potřásl hlavou. „Jak jen mohou i mocní poklesnout,“ povzdychl si. „Myslíš –“ Vyšší muž přistoupil o krok blíže k mnichovi. Jeho pěst najednou vystřelila vpřed. Zdálo se, že se Timyin Tin pohnul jen nepatrně, ale Sundokova pěst ho minula, aniž se ho dotkla. Prsty mnichovy levé ruky jako by jen zavadily o Sundokův loket, aby jej usměrnily. Otočil se okolo své osy a jeho druhá ruka zmizela za mužovým tělem. Sundoc opsal vzduchem oblouk, přeletěl místnost a narazil hlavou na protější stěnu. Zhroutil se na zem a zůstal tiše ležet. „Pro –“ začal Toba. Vzápětí i on ležel na zemi. - 50 -
Když se mu vrátilo vědomí, otevřel oči a rozhlédl se po místnosti. Mnich stál u dveří a pozoroval ho. „Proč jste na mě zaútočili?“ zeptal se Timyin Tin. „Byla to jen zkouška,“ vydechl Toba. „Ta je teď u konce a tys ji splnil. Cvičíváš tady v tomto druhu boje?“ „Trochu,“ odpověděl mnich. „Já ale znám více z – předtím.“ „Pověz mi o tom ‘předtím’. Kde to bylo? Kdy?“ Timyin Tin zavrtěl hlavou. „Nevím.“ „Možná v jiném životě?“ „Snad.“ „Vy tady přece věříte v takové ty věci – minulé životy a tak, nebo ne?“ „Ano.“ Toba se postavil na nohy. Na opačné straně místnosti Sundoc zasténal a pohnul se. „Nechceme ti ublížit,“ řekl Toba. „Právě naopak. Musíš nás do provodit na naší cestě. Je to velmi důležité. Představený tvého řádu s tím souhlasí.“ „Kam půjdeme?“ „Jména míst pro tebe nemají v tomto čase žádný význam.“ „Co ode mě žádáte, abych vykonal na místě, kam se chystáme?“ „Ve svém současném stavu bys tomu také nerozuměl. Tvé jiné já – tvé dřívější já – by tomu porozumělo. Nikdy jsi se neptal sám sebe, jakým jsi vlastně býval mužem ve svém minulém životě?“ „Ano, přemýšlel jsem o tom.“ „Vzkřísíme v tobě tyto vzpomínky.“ „Jak jsem o ně byl připraven?“ „Složitými chemickými a neurologickými technikami, kterým bys nerozuměl. Vidíš, dokonce abych mohl stručně odpovědět na tvé otázky, musel jsem použít slov, která nejsou součástí tvé současné slovní zásoby.“ „Ty víš, kým jsem byl – předtím?“ „Ano.“ „Řekni mi, jakým jsem byl člověkem.“ „Lepší bude, když na to přijdeš sám. My ti k tomu jen pomůže me.“ - 51 -
„Jak?“ „Dáme ti sérii injekcí RNA – tvé vlastní RNA, která ti byla odebrána ještě předtím, než jsi prošel změnou. Nevíš sice ještě, co je to RNA, ale to pro tuto chvíli nevadí.“ „Tato substance mi navrátí vědomí o mém minulém životě?“ „Myslíme si to. Sundoc je velice vzdělaný lékař. Bude celou operaci provádět.“ „Nevím…“ „Co nevíš?“ „Nejsem si jistý, jestli chci poznat muže, jímž jsem jedenkráte byl. Co když se mi nebude líbit?“ Sundoc, který se mezitím vyškrábal na nohy a třel si hlavu, se usmál. Toba řekl: „Můžu ti říci jediné: neprodělal jsi tuto první změnu z vlastní vůle.“ „Proč by mne někdo nutil k tomu, abych se stal jiným člověkem?“ „Existuje jen jediný způsob, jak se to můžeš dozvědět. Co na to řekneš?“ Timyin Tin přešel pokoj k protější stěně, kde stála nádoba s čajem, a nalil si. Posadil se na rohož a zíral do šálku. Napil se. Po chvíli se na zem posadili i Toba a Sundoc. „Ano,“ promluvil konečně Toba pomalu, pečlivě vybíraje slova. „Je to děsivé. Je to – nejistota. Zdá se, že jsi se svým nynějším životem spokojený; a najednou přicházíme my a přinášíme ti možnost změnit tento život – aniž bychom ti ovšem mohli říci, jakou alternativu ti vlastně nabízíme. Není to ale z naší strany zatvrzelost. Prostě bys jen ve svém současném stavu nepochopil to, co ti chceme sdělit. Chceme po tobě, abys přijal podivný dar – svou vlastní minu lost, protože chceme hovořit s mužem, kterým jsi býval. Může se stát, že až si vzpomeneš na tohoto muže, nebudeš s námi vůbec chtít jednat. Potom, samozřejmě, budeš moci jít, kam se ti zlíbí, třeba se navrátit sem, na toto místo. Ale dar, který jsi jednou obdržel, si už nebudeme moci vzít zpět. „Toužím po poznání sebe sama,“ prohlásil Timyin Tin, „a upa matování se na minulé životy je důležitým krokem na cestě k tomuto poznání. Proto bych asi měl okamžitě souhlasit. Ale meditoval jsem nad tím už dříve. Předpokládejme, že bych si opět vybavil svou před - 52 -
chozí existenci – nejen několik vzpomínek, ale vše. Předpokládejme, že by se mi však člověk, kterým jsem býval, nelíbil. Předpokládejme, že bych navíc objevil, že je silnější než já. A místo toho, abych při způsobil jeho svému nynějšímu já, on přemůže mne. Co potom? Ne znamenalo by to otočení Velkého kola zpět? Co když právě přijetí se bepoznání ze zdroje, kterému nerozumím, způsobí, že se otevřu své mu dřívějšímu já a ono se mne zmocní?“ Ani jeden z mužů mu neodpověděl. Timyin Tin se znovu napil čaje. „Ale nač se ptát?“ řekl. „Žádný člověk přece nemůže dát jiné mu člověku odpověď na takovou otázku.“ „Přesto,“ řekl Toba, ,je to oprávněná otázka. Samozřejmě, já ti ji nemohu zodpovědět. Jediné, co k tomu mohu dodat, je, že možná – na základě své víry – bude jednou takhle o tobě přemýšlet tvé budou cí já. Co na to řekneš?“ Timyin Tin se náhle zasmál. „Velmi dobře,“ řekl. „Naše já chce být vždy ve středu dění, že? Dostali jste mě.“ T Tyin Tin dopil čaj, a když zvedl obličej, jeho tvář nabyla zcela nového výrazu. V jediném záblesku jeho očí, ve zpevněných rysech a úsměvu pohrávajícím si v koutku úst se náhle zračily bezohlednost, drzost a vzdor. Toba ani Sundoc přesně nechápali, jak mohla tato zcela nepatrná změna vypovědět tolik o tom, co se děje v jeho mysli. „Jsem připraven přijmout toto osvícení,“ oznámil. „Nechť za čne.“ „Bude to pravděpodobně trvat mnoho dní,“ řekl Toba opatrně. „Musíme provést několik operací.“ „Nějaká z nich ovšem musí být první,“ řekl Timyin Tin. „Co mám učinit?“ Sundoc vrhl na Tobu tázavý pohled. Toba přikývl. „Dobře, začneme ihned,“ prohlásil Sundoc. Zvedl se a přešel do rohu místnosti, kde měl složené své zavazadlo. „Kdy budeš při praven na cestu?“ zeptal se. „Nevlastním mnoho,“ odpověděl mnich. „Hned, jak tady bude me hotovi, si přinesu své věci a můžeme se vydat na cestu.“ „Dobře,“ odpověděl vysoký muž a otevřel malé pouzdro, ve kterém byla injekční stříkačka a několik ampulí. „Dobře.“ - 53 -
Tu noc tábořili v horách vysoko nad klášterem. Našli příkrý skalní útes, který je chránil před kvílícím větrem. Drobné sněhové vločky tančily okolo malého ohně – jako duše spěchající roztát, vy pařit se a odebrat se nazpět do nebes, aby mohly být znovu navráce ny do koloběhu bytí, pomyslel si Timyin Tin. Pozoroval je ještě dlouho poté, co šli jeho dva průvodci spát. Ráno se obrátil na Tobu: „Zdál se mi zvláštní sen.“ „O čem?“ „Zdálo se mi o mužích jedoucích ve zvláštním vozidle, jaké jsem nikdy před tím neviděl. Byl jsem v nějaké budově a pozoroval jsem, jak tento vůz zastavil. Když muži vystoupili ven, namířil jsem na ně zbraň – rouru s rukojetí a malou páčkou. Namířil jsem a zatáhl za páčku. Zabil jsem je. Je možné, aby byl tento sen částí mého dří vějšího života?“ „Nemohu to říci jistě,“ odpověděl Toba, zatímco si balil své vě ci. „Je to možné. V tuto chvíli bude však lepší nebrat takovéhle věci příliš vážně. Ať zapadnou na své místo v mozaice samy.“ Timyin Tin dostal svou injekci, ještě než opustili tábořiště, další pak téhož večera, po mnoha mílích pochodu horskými stez kami. „Cítím, že se něco děje,“ řekl. „Do mých myšlenek se dnes vtíraly podivné – představy.“ „Jaké podivné představy?“ „Obrazy, slova…“ Sundoc přistoupil blíže. „Jaké obrazy?“ zeptal se. Timyin Tin zavrtěl hlavou. „Byly příliš krátké, jen jakési záblesky. Nemohu si je znovu vybavit.“ „A ta slova?…“ „Byla cizí, přestože se zdála být povědomá. Ale ani ta si nemohu vybavit.“ „To je dobré znamení,“ řekl Sundoc. „Injekce začínají působit. Možná budeš mít dnes v noci další divné sny. Nenech se jimi zne pokojovat. Jen je prostě pozoruj a uč se.“ Ten večer Timyin Tin nemeditoval. - 54 -
Další den ráno bylo v jeho chování cosi zvláštního. Když se ho Toba otázal na sny, odpověděl prostě: „Útržky.“ „Útržky? Jaké?“ „Nemohu si vzpomenout. Nic důležitého. Dáme si ranní dávku, ne?“ „Uvědomuješ si, že poslední slovo, které jsi vyslovil, nebylo čínsky?“ Timyinovy panenky se rozšířily. Odvrátil zrak. Sklopil oči a dlouho hleděl na své palce u nohou. Pak pohlédl zpět na Tobu. „Ne,“ řekl. „Prostě mi samo vylétlo z úst.“ Jeho oči se naplnily slzami. „Co se to se mnou děje? Kdo zvítězí?“ „Ty budeš konečným vítězem, protože získáš zpět, co jsi ztra til.“ „Ale co když –“ Jeho výraz se náhle změnil. Oči se zúžily ve dvě tenké štěrbiny, napětí ve tvářích povolilo a v koutku úst mu po hrál lehký úsměv. „Samozřejmě,“ řekl. „A jsem vám za to vděčný.“ „Jak daleko ještě musíme jít?“ zeptal se po chvíli. „Je to trochu složité vysvětlování,“ řekl Toba, „ale z hor bychom měli sejít do tří dnů. Potom ještě asi týden cesty k hlavní stezce. Pak už to bude mnohem jednodušší, ale konečný cíl naší cesty bude záviset na zprávě, kterou obdržíme na jedné z našich zastávek. Teď dostaneš další injekci, a můžeme vyrazit.“ „Dobře.“ Ten večer ani následující den nemluvil Timyin Tin o vzpomín kách, které se mu možná vybavily. Když se ho ptali, jeho odpovědi byly velice mlhavé. Sundoc a Toba nenaléhali. Injekce pokračovaly. Příštího odpoledne sestupovali ze sedla dolů k úpatí hor. Timyin Tin náhle zatahal Tobu za rukáv, aby upoutal jeho pozornost. „Někdo nás sleduje,“ zašeptal. „Pokračujte jakoby nic. Připo jím se k vám později.“ „Počkej!“ řekl Toba. „Nechci, abys riskoval. Víš, že máme zvláštní zbraně, jejichž mechanismu nerozumíš. My –“ Zarazil se. Po t tři malého muže se rozléval úsměv. „Opravdu?“ řekl Timyin Tin. „Jste si tím zcela jisti? Nemyslím, že by vám vaše střelné zbraně byly něco platné proti dešti šípů tam shora. Jak jsem řekl, připojím se k vám později.“ Otočil se a zmizel mezi skalisky po jejich pravé ruce. - 55 -
„Co uděláme?“ zeptal se Toba. „To, co nám řekl: půjdeme dál,“ odpověděl Sundoc. „Není to žádný blázen.“ „Ale není v normálním rozpoložení mysli.“ „Je zřejmé, že se rozpomněl na více, než nám řekl. Teď mu musíme důvěřovat. Vlastně nemáme na vybranou.“ Pokračovali v chůzi. Šli téměř hodinu. Vítr se proháněl okolo, klapot kopyt mezků se ozvěnou vracel od skalisek tyčících se po obou stranách stezky. Dvakrát musel Sundoc přesvědčovat Tobu, aby se nevracel jejich svěřence hledat. Nyní však byla i jeho tvář napjatá, často zabloudil zrakem vzhůru k vrcholkům skalisek. Oba muži byli na svých zvířa tech nahrbeni více než obvykle. „Jestli jsme ho ztratili,“ řekl Toba, „jsme v pěkném průšvihu.“ „Neztratili jsme ho,“ odpověděl vysoký muž, ale jeho hlas ne zněl příliš přesvědčivě. Pokračovali v cestě. Vtom zpozorovali tmavý předmět, který jim odněkud shora padal do cesty. Poskakoval po kamenech a valil se dolů. Zprvu vypadal jako veliký balvan. Potom si ale všimli vlasů. Krátce nato dopadlo na stezku bezvládné lidské tělo. Po chvíli násle dovala další dvě. Přitáhli otěže právě ve chvíli, kdy se nad nimi ozval výkřik. Rozhlédli se po jeho zdroji a zahlédli Timyina Tina stojícího na vr cholku skalního převisu napravo nad nimi. Zamával na ně šavlí, položil ji na zem a začal sestupovat dolů. „Říkal jsem ti, že jsme ho neztratili,“ podotkl Sundoc. Malý muž sestoupil dolů na cestu a vyšel jim vstříc. Po Tobově tváři přeběhla vlna zlosti. „Zbytečně jsi riskoval,“ řekl. „Nevíš, jaké zbraně tu s sebou máme. Mohli jsme ti pomoci. Jeden proti třem není nejlepší poměr.“ Timyin Tin se téměř nezřetelně usmál. „Bylo jich sedm,“ odpověděl. „Ale pouze tři z nich stáli blízko okraje strže, takže stačilo do nich jen trochu strčit. Nebyl to zbytečný risk – vaše zbraně by mi pouze překážely.“ Sundoc lehce hvízdl. Toba potřásl hlavou. „Obávali jsme se o tebe. Jakkoli jsi obratný, tvůj duševní stav ještě není zcela optimální.“ „V tomto ohledu ano,“ odpověděl mnich. „Půjdeme?“ - 56 -
Jeli dlouho, aniž někdo z nich promluvil. Dlouhé ticho přerušil Sundoc: „Jak se teď cítíš?“ Timyin Tin přikývl. „Dobře.“ „Mračíš se – vypadáš, jako by tě něco trápilo. Má to něco společného s tím odpoledním – konfliktem?“ „Ano. Trochu mě znepokojuje, co se přihodilo.“ „Tomu se dá porozumět. Ta část tvého já, která je mnichem –“ Malý muž prudce zavrtěl hlavou. „Ne! To není ono! Můžeme zabíjet v sebeobraně – a tohle sebe obrana zcela jasně byla. Mé znepokojení je hlubší – nepochází jen z tohoto činu či z jeho ospravedlnění.“ „Z čeho tedy?“ „Nevěděl jsem, že jsem schopen radovat se ze zabíjení. Teď už vím, že jsem se měl nechat varovat svými sny.“ „A ta tvoje – radost – byla veliká?“ „Ano.“ „Nebyla to třeba jen pýcha, že tvá výprava skončila úspěchem?“ „Ta radost možná vyrostla z mé pýchy, ale její kořeny sahaly dále, do hlubin duše, kde neexistují příčiny, pouze pocity. Zkoumal jsem své nitro, protože jsem se naučil tázat se po pohnutkách svého jednání. Vím, že nemohu dělat více, než pouze konstatovat existenci této radosti. To však přináší pochybnosti…“ „Jaké?“ „Ať už jsem byl nucen podstoupit cokoli, abych zapomněl na své minulé já – kým jsem byl, jaký život jsem vedl – musel pro to být dobrý důvod. Nemohla tím důvodem být třeba skutečnost, že jsem sám o sobě představoval hrozbu, veliké nebezpečí?“ „Dobrá, budu upřímný a povím ti pravdu, aby ses zbytečně neutápěl v dohadech a obavách,“ řekl Sundoc. „Ano, bylo to tak, jak říkáš. Ale musíš si uvědomit, že tě nezabili, ačkoli jistě mohli. Bylo v tobě ještě něco dalšího – něco, kvůli čemu stálo za to ponechat tě naživu.“ „Ale co? Co to bylo?“ řekl Timyin Tin. „Nalezl ve mně nějaký dobrotivý princ vysokou morální kvalitu, kterou chtěl pěstovat a po silovat – snad aby vyrovnala to ostatní, co se ve mně skrývalo? Ane bo jen nechtěl zničit nástroj, který se už jednou ukázal jako velmi užitečný?“ - 57 -
„Pravděpodobně obojí, do jisté míry,“ řekl Sundoc. „A ještě něco dalšího. Byl totiž tvým velkým dlužníkem.“ „Paměť panovníků bývá většinou krátká. Buď jak buď, vím jen o jediné věci, kvůli které by si někdo mohl přát, abych se upamatoval na své dřívější já. Ať už vás sem poslal kdokoli, chce, abych někoho zabil. Je tomu tak?“ „Myslím, že bude lepší prodiskutovat celou věc později, až bude tvoje léčba dokončena.“ Sundoc zdvihl ruku, aby švihl otěžemi, ale Timyin Tin je uchopil dříve, než mohl pohyb vůbec dokončit. „Teď,“ řekl malý muž. „Chci to vědět teď. Mé sebeuvě domování již dosáhlo dostatečného stupně. Jsem schopen porozumět jednoduché odpovědi na jednoduchou otázku. Odpověz – ano, nebo ne?“ Sundoc pohlédl do jeho tmavých očí, pak se odvrátil. „A co když odpověď zní ano?“ „Zkus to a uvidíme.“ „Podívej, nejsem ta pravá osoba, která ti může předkládat na bídky. Proč nepočkáš, až se dostaneme do cíle naší cesty? Budeš lépe ovládat sám sebe a bude tam někdo, kdo –“ „Ano – nebo ne?“ zeptal se znovu Timyin Tin. Mezitím se k nim připojil Toba. Sundoc vrhl na druhého muže tázavý pohled. Toba přikývl. „Dobrá. Ano, někdo chce někoho zabít a myslí si, že ty jsi na tuto práci ten nejlepší. Proto jsme pro tebe přišli.“ Malý muž povolil otěže. „To prozatím stačí,“ řekl. „Detaily mě nezajímají.“ „A co na to říkáš?“ zeptal se Toba. „Je příjemné, když si tě lidé žádají,“ odpověděl Timyin Tin. „Dejme se na cestu.“ „Vyslechl jsi to dost vyrovnaně. Myslíš si tedy, že budeš mít o takovou práci zájem?“ „Ano,“ odpověděl. „Velký. Bude totiž velice obtížné osprave dlnit mé znovuzrození. Přemýšlím ale ještě o něčem jiném.“ „O čem?“' „Jsem silný, s postupující léčbou čím dál silnější. Ale mnich tkví stále ještě někde ve mně. Zajímalo by mne, jestli to tak bude pořád.“ - 58 -
„Ano – je jen další z tvých tváří.“ „Dobře. Nechtěl bych ztratit úplně kontakt s tímto obdobím mého života. Bylo – pokojné. Jen… možná budu mít jaksi – podivný – druh svědomí.“ „Doufejme, že se ti nebude příliš plést do cesty.“ „To zcela závisí na tom, co ode mne žádáte.“ „Řekl jsi, že tě zatím nezajímají detaily.“ „To ze mne mluvil někdo jiný.“ „Výborně. Tak tedy, existuje Cesta, vede stále dál, mezi věky. Člověk s jistými schopnostmi a znalostí těch správných nájezdů a vý jezdů, zatáček a odboček po ní může dojet téměř do kteréhokoli místa nebo času. Mezi mnohými, kteří po ní cestují, je jeden, proti němuž byla vyhlášena Černá desítka –“ „Černá desítka?“ „Jeho nepřítel se může bez. varování desetkrát pokusit připravit ho o život. Tyto útoky mohou mít jakoukoli formu, mohou být prová děny i pomocí prostředníků.“ „A tvůj pán chce, abych byl takovým prostředníkem?“ „Ano.“ „Nejprve mi řekni, proč Černá desítka? Čím se ten muž provi nil?“ „Opravdu nevím. Nicméně, také se může stát, že ho nikdy ne spatříš. Je pravděpodobné, že ho někdo z tvých předchůdců dostane dříve – jestli to nějak uklidní tvé svědomí.“ „Tím chceš říci, že se takhle snažíš jen proto, aby sis ze mě udělal jenom jakousi pojistku?“ „Přesně tak. Můj zaměstnavatel soudí, že ten muž za takovou snahu stojí.“ „Jestli jsou dovednosti těch ostatních takové jako moje, nemá šanci přežít první pokus. Ale co se stane, jestli přežije všechny?“ „Nejsem si jist, jestli se to vůbec někdy někomu podařilo.“ „A tenhle je nějak jedinečný?“ „Přesně tak mi to bylo řečeno. Velmi jedinečný.“ „Uvidíme. Utábořme se co nejdříve, musím, meditovat.“ „Samozřejmě. Taková rozhodnutí se nečiní snadno.“ „Já už jsem se rozhodl. Nyní však chci přemýšlet o tom, jestli jsem vlastně byl ponížen, nebo vyznamenán.“ Projeli okolo bezvládných těl. Do tváří jim zavanul vítr. - 59 -
JEDNA Red se pomalu ploužil ve své dodávce po špinavé silnici Af riky jedenáctého století. Z trámů a kamene postavené budovy blíz kého odpočívadla byly poslední na jeho trase. Zajel na parkoviště a postavil auto vedle aerodynamicky stavěného perleťově šedého vozi dla. „Tohle sem přijelo z pěkné dálky,“ odtušil Red. „Čí to může být?“ Vytáhl z přihrádky Květy, vzal z police za sebou pušku a otevřel dveře. Když vystupoval ven, nahmátl pod sedadlem nůž a za sunul ho do kožené pochvy, kterou si připevnil k opasku. Pak za mknul kabinu. Z korby si vzal batoh, otevřel jej a zkontroloval jeho obsah. „Mám všechno, co potřebuji, jen naberu vodu,“ oznámil, „a možná koupím něco ke čtení. Každopádně zajdu dovnitř – aspoň jim říct, že tu budu nějakou dobu parkovat.“ „Je už docela pozdě a dneska jsi toho dost ujel. Možná by ses tu měl zdržet na noc a pokračovat až zítra ráno.“ Podíval se na oblohu. „Mohl bych jít ještě dobrých pár hodin.“ „A pak se zdržoval se stavěním tábořiště jen pro to, abys byl na cestě o jednu noc déle. Je v tom opravdu takový rozdíl?“ „Nevím.“ „Mohl by ses tu taky pořádně najíst.“ „No, v tomhle máš pravdu,“ řekl, hodil si pušku přes rameno a zvedl batoh, do kterého předtím uložil i Květy. „Půjdeme se podívat, co mají na jídelníčku a jaké je tu ubytování. Jestli ani jedno z toho nebude stát za moc, vydám se na cestu ještě dnes.“ Zamířil k hlavní budově. Majitel – postarší muž s francouz ským přízvukem – a jeho manželka, mladá, dobře stavěná domo rodka, seděli v proutěných křeslech v recepci pod velikým ventiláto - 60 -
rem. Když se Red objevil ve dveřích, muž se usmál, odložil sklenič ku a knihu a povstal. „Dobrý večer. Čím vám mohu posloužit?“ „Dobrý. Jmenuji se Red Dorakeen. Pomýšlel jsem na nějakou večeři.“ „Těší mě, Petr Laval. A tohle je Betty. Dnes podáváme dušené hovězí a pikantně kořeněná domorodá jídla. Z nápojů máme zdejší pivo a víno z dovozu. Jestli chcete, můžete se zajít podívat přímo do kuchyně a nakouknout pod pokličku.“ „To není nutné, cítím až sem, jak to všechno voní. A voní to dobře. Jak vypadají pokoje?“ „Pojďte se podívat. Tudy, za rohem.“ Red ho následoval krátkou halou do malého, čistého pokoje. „Nevypadá to špatně. Zůstanu,“ řekl a složil bagáž na zem. Vy táhl z batohu Květy a vsunul si knihu do kapsy. Pušku položil na po stel, bundu pohodil vedle ní. „No, teď bych možná nepohrdnul hltem toho piva.“ „Tudy, prosím. Jestli chcete, donesu vám klíč.“ Red za sebou zavřel dveře pokoje a vydal se za majitelem zpět do haly. „Díky, vezmu si ho. Máte nějaké další hosty?“ „Ne, dnes jste tu jen vy. To víte, obchody jdou mizerně, jako obvykle.“ „To přepychové auto venku na parkovišti je vaše?“ „Ne. Já mám svoje – trochu méně nápadné – zaparkované vza du.“ „Čí tedy je?“ zeptal se Red, když přišli k recepčnímu pultu. Podepsal návštěvní knihu a obdržel klíč. „Vy čtete Baudélaira! To je jeden z mých největších oblíbenců. To byl muž, který prohlédl – všechno! ‘Combla-t-il sur ta chair iner te et complaisante l’immensité de son désir?’“ ,,‘Réponds, cadavre impur!’“ řekl Red, pokýval hlavou a násle doval druhého muže do malé nálevny, kde dostal své pivo. „Čí je to auto?“ Lával se pousmál, zavedl ho na verandu a mávl rukou směrem k horám. „Velmi neobvyklý chlapík,“ řekl. „Minulý týden odešel pěšky tímhle směrem. Vysoký, kostnatý, oči veliké jako Rasputin… Ruce, - 61 -
jaké mohl namalovat Modigliani nebo někdo takový. Snad každá nitka na něm byla zelená, dokonce i tkaničky od bot. Měl i prsten se zeleným smaragdem. Neřekl, kam jde ani proč. Řekl, že se jmenuje John, to je všechno.“ Květy tiše vyjekla. Red přitiskl palec na piezoelektrický senzor na znamení, že porozuměl. „A abych pravdu řekl, byl jsem rád, když jsem ho viděl od cházet. Nechoval se nijak výhružně, dokonce ani nezdvořile. Ale byl mi prostě nepříjemný – už jenom svou přítomností.“ Red si lokl piva. „Nechal jsem si pití vedle. Nechcete se k nám připojit? Je tam trochu chladněji.“ Red zavrtěl hlavou. „Líbí se mi výhled tady z toho okna. Ale díky za pozvání.“ Lával pokrčil rameny a odešel. Red vytáhl Květy z kapsy. „Jo, slyšel jsem,“ zabručel. „ Předpokládám, že by to mohl být tentýž chlap. To znamená –“ „To není ono,“ ozval se slabý hlas, „ačkoli by mohlo. Nicméně je to přesně ten důvod, proč jsem nastavila pohotovost. Periodicky provádím kontrolu sensorů vozu v mikrovlnné oblasti. Něco jsem za chytila.“ „A to?“ „Elektrickou aktivitu něčeho, co se přibližuje od jihozápadu. Je snadné to sledovat – je tu úplně čisté pozadí. Blíží se to pěkně rych le.“ „Jak je to velké?“ „To ti zatím neřeknu.“ Red se znovu napil. „Závěry? Doporučení?“ „Dojdi si pro pušku a měj ji neustále při ruce. Možná i granát. Nevím, co tu všechno máš. Taky jsem už odvysílala zprávu tomu doktorovi, co jsme ho potkali.“ „Takže si myslíš, že to je on?“ „Musíš přiznat, že to tak vypadá. Každopádně bych nic neris kovala.“ „Já se nehádám.“ Red postavil pivo na krbovou římsu a otočil se směrem k autu. „Ohó, Květy,“ prohlásil. „Támhle něco letí – a není to pták.“ - 62 -
„Sleduju to. Je to ono. Když poběžíš, ještě to pro tu pušku stih neš.“ „Ech, k čertu s puškou,“ řekl Red, rozbalil nový doutník a za pálil si. „Jen by se mi tu pletla. Možná ale budeš mít příležitost vy zkoušet tu svou zbrusu novou věc.“ Vzal si pivo a posadil se na kraj verandy. „Dostala jsem odpověď toho doktora. Je na cestě, už docela blízko.“ „Výborně.“' Otevřel knihu a přečetl několik řádek. „Musím říct, že to bereš velmi filozoficky.“ „Koneckonců, není to ten pravý způsob, jak odejít – se sklenič kou, doutníkem a dobrou knihou?“ „Ehm, tvoje příprava mi nepřipadá zcela adekvátní.“ „Možná, že toto je mé místo… a navíc jsem právě zahlédl pro tivníka.“ „A…?“ „Tady je máme.“ Robot právě prolétal nad parkovištěm a zpomaloval. Na jeho zádech seděl muž, tentokrát celý ve žlutém. Robot stále brzdil, až za čal klesat kolmo k zemi. Přistál měkce asi patnáct metrů od verandy. Red usrkl pivo a odložil jej. Vstal a udělal krok vpřed. Po tváři se mu rozléval úsměv. „Ahoj, Mondy,“ řekl. „Koho tu máš s sebou?“ „Rede…“ začal Mondamay. „Ticho!“ řekl John, udělal krok vpřed a protáhl se. Jeho topa sové prsteny blýskaly na slunci. „Zůstaň, kde jsi! Aktivuj bojové sys témy!“ Předstoupil kupředu a uklonil se. „Jsem John – to bude stačit. A vy jste, hádám, Red Dorakeen?“ „Hádáte správně. Mohu pro vás něco udělat?“ „Ehm, vlastně ano, když se to tak vezme. Můžete zemřít. Mon damayi –“ „Moment. Mohu se zeptat, jaký máte na této záležitosti osobní zájem?“ John se zarazil uprostřed pohybu a ostře přikývl. „Samozřejmě. Chtěl bych vás ujistit, že tady nejde o žádnou osobní zášť z mé strany. Jednoduše pracuji na zakázce, jejímž splně - 63 -
ním vydělám velikou sumu peněz. Tu potřebuji na uskutečnění svých dalších osobních plánů. Najal mne muž jménem Chadwick. Aha, při kývl jste! Takže jste to už tušil, že? Bývalí přátelé se mohou změnit v nejhorší nepřátele. Škoda. Ale je tomu tak. Nebudu však tady kázat o morálních zásadách. Už je stejně trochu pozdě na to, abyste si z ta kového kázání vzal nějaké poučení.“ „Takže vy jste přijal nabídku, rozhodl o mém osudu a nalezl tento komplikovaný aparát, který má pro vás tu práci vykonat?“ „Hezky jste to shrnul. Chadwick mi ukázal cestu, kterou se mám dát –“ „Mě by jen zajímalo, jestli náhodou vaše spoléhání na prostředníka neznamená, že máte strach…“ „Strach? Není to o nic více znamením strachu než fakt, že i Chadwick si na tuto práci najal mne. Je to velice zaneprázdněný muž. Jde mu o efektivnost, tak jako mně. Myslíte, že mám strach s vámi bojovat? S vámi nebo s kýmkoli jiným?“ Red se usmál. „Ne,“ řekl John, když zaznamenal úsměv na jeho tváři. „Ne zkoušejte mne dohnat k tomu, abych vám dal šanci, kterou si neza sloužíte. Váš názor pro mě nic neznamená. Já znám svou cenu.“ Red vyfoukl oblak dýmu. „Zajímavé,“ řekl. „V tom případě, domnívám se, je už předmě tem debaty čistě akademické, že muž, od kterého jsem se o vás do zvěděl, je nyní na cestě sem.“ „Muž? Jaký muž?“ Red šlehl zrakem na příjezdovou cestu. „Velký zlatooký, pěkně opálený chlapík,“ řekl. „Potkal jsem se s ním na jednom odpočívadle na Cestě. Jezdil tenkrát v malém rychlém roadsteru z roku 1920. Na sobě měl roztrhanou košili a říkal, že se chystá provést vám loboto mii cepínem.“ „Nevěřím vám!“ Red pokrčil rameny. „Proč se ho nezeptáte osobně? Řekl bych, že sedí zrovna v tom roadsteru, který támhle přijíždí.“ John se otočil a pozoroval řítící se vůz, který za sebou zane chával mračno zvednutého prachu. Red udělal několik kroků vpřed. „Zůstaň stát tam, kde jsi!“ vyštěkl John, otočil se a pozdvihl jednu ruku. V očích se mu blýskalo. „Jestli je tohle léčka, nechytím - 64 -
se do ní. A jestli není, jen uvítám možnost zabít i druhou mouchu stejnou ranou. Mondamayi! Spal Reda Dorakeena na popel!“ Mondamay pozvedl pravou paži, ze které se vysunula jakási trubice. Tu namířil na Reda. Okolo jeho ramen se zajiskřilo. Ozvalo se zapraskání. Z trubice se vznesl malý chuchvalec kouře. „Zase zkrat,“ oznámil. „Jak to myslíš, zase?“ zeptal se John. „Je to tak pořád, po tisíce let.“ „Tak ho rozdrť na prach! Vyhoď do povětří! Bombarduj ho! Nezajímá mě, jak to provedeš!“ Někde v Mondamayových útrobách se ozvalo zaskřípění. Jeho světla rychle zablikala, v různých částech jeho těla to zacvakalo. Odněkud se začalo ozývat tiché pískání. „Ehm – Johne,“ promluvil Red, „nikdy tě nenapadlo, proč tu ona cizí rasa zanechala tak komplikovaný přístroj, jakým je Monda may?“ „Předpokládám, že pro to měli vlastní důvody. Kdyby se naše civilizace začala vyvíjet pro ně nežádoucím směrem, mohli by nás pomocí Mondamaye vrhnout zpět do barbarských dob.“ „Kdepak, nic tak rafinovaného,“ řekl Red. „Důvodem totiž bylo několik neodstranitelných selhání systému. Prostě ho nemohli opravit – proto ho tady zanechali. Bylo jim ho trochu líto, je tolik vnímavý – tak ho tu nechali i s jeho koníčky a převleky. Koneckon ců, byl neškodný –“ „Mondamayi! Je to pravda?“ Ze všech Mondamayových kloubů vycházel dým, pískání pře šlo ve vysoký kvil. Světla stále blikala, kovové cvakání se změnilo ve stálý hluk. „Obávám se, že ano, Johne,“ odpověděl. „Myslím, že jsem kdysi spálil jeden celý svět; tenkrát jsem byl mladší –“ „Proč jsi mi to neřekl?“ „Nikdy ses mě na to nezeptal.“ Red udělal další krok vpřed. „Takže,“ podotkl, „si budeš muset vydělat své peníze tím těžším způsobem.“ John se obrátil k Redovi, na rtech mu pohrával úsměv. „Budiž. Tobě se splní přání – a já si ušpiním ruce,“ řekl a po pošel také o několik kroků směrem k Redovi. „Dokonce ti ušetřím - 65 -
námahu s předvídáním a řeknu ti, jak budu postupovat. Zdvihnu tě za krk ze země a podržím si tě od těla ve vzdálenosti asi tak natažené paže. A až se tam budeš takhle pěkně klátit, jednou rukou tě uškrtím. Nemyslím, že by sis –“ Jeho panenky se rozšířily. Zarazil se. Pomalu zvedl obě ruce k obličeji. „Co –?“ „ Ty ses mě nikdy nezeptal, jestli si já budu chtít špinit svoje ruce,“ řekl Red a obrátil pomalu Květy, aby dokonala Johnovu zkázu. „Nebudu.“ John se zhroutil na podlahu a zůstal tiše ležet. Z levého ucha mu začal vytékat tenký pramínek krve. „Vidíš? Vždycky jsem si přála ten reproduktor s rozsahem až do ultrazvukové oblasti,“ poznamenala Květy. „A kdybys mi byl po řídil ten lepší model, nemuselo to zajít tak daleko.“ Red přešel k Mondamayovi, otočil křišťálovým klíčkem trčí cím z jeho zad pod lopatkou, vytáhl ho a podal mu ho. Mezitím na parkoviště vjel roadster z dvacátých let. „Tohle by sis měl schovat na nějakém bezpečném místě nebo to zničit,“ podotkl. „Neměl jsem ani tušení, že existuje,“ odpověděl Mondamay. „Možná byl vyroben pro speciální účely. Anebo pochází z úplně jiné odbočky Cesty. Skoro jsem tě nepoznal. Vypadáš mladší. Co –“ John zasténal a začal se zvedat. Red se nad ním sklonil a udeřil ho do dolní čelisti. John se znovu skácel. „Tak, a všechno je v pořádku,“ prohlásil. „Byl jsem právě na cestě za tebou.“ Venku zastavilo auto, bouchly dveře. „Jaké potěšení –“ „Podrž, prosím tě, chvíli Květy, ano? Chci si promluvit s tímto pánem.“ Red se obrátil k obrovské postavě, která se k němu blížila ode dveří. Přes rameno nesla velkou černou brašnu. „Dobrý večer, jsem rád, že vás zase vidím. Jestli jsme se zmýli li, omlouvám se, že jsme vás obtěžovali,“ řekl a letmo pohlédl dolů na zem. „Je tohle ten chlapík, po kterém jste se sháněl?“ Velký muž přikývl a otevřel brašnu. „Je to on. Jste v pořádku?“ - 66 -
„Nemohu si stěžovat. Zato on právě dostal ultrazvukový šok a levý hák do čelisti.“ Zlatooký muž prohlédl Johnovy uši a oči a poslechl si jeho srd ce. Naplnil z jakési ampule stříkačku, poklekl u něj a dal mu injekci do pravého bicepsu. Z kapsy u kalhot vytáhl pouta a sepnul mu ruce za zády. Pak se dal do prohledávání jeho žluté uniformy. Odstraňoval při tom různá miniaturní zařízení z manžet, límce, rukávů a bot. „Tak to by mohlo stačit,“ řekl, zavřel tašku a vstal. „Jak už jsem vám předtím řekl, je to velmi nebezpečný muž. Co se stalo, že jste upoutal jeho pozornost?“ „Někdo ho najal, aby mě oddělal.“ „V tom případě vás ten někdo chce dostat za každou cenu, když byl ochoten zaplatit částku, o kterou si tento muž bezpochyby řekl.“ „Já vím. Budu s tím brzo muset něco udělat.“ Zlatooký muž ho chvíli pozoroval. „Rád vám v této záležitosti pomohu, jestli o to ovšem stojíte.“ Red se kousl do spodního rtu a pomalu zavrtěl hlavou. „Díky, doktore. Oceňuji to. Ale nemohu vaši pomoc přijmout, díky. Je to dost mimořádná záležitost.“ Velký muž se nezřetelně pousmál a přikývl. „Vy musíte sám vědět nejlépe, o co jde.“ Sklonil se a lehce jednou rukou zvedl Johnovo tělo, až do té chvíle ležící na zemi bez hnutí. Na zádech se mu při tom roztrhla košile. Hodil si tělo na rameno, otočil se a podal Redovi ruku. „Tak vám alespoň poděkuju tady za mého pacienta. Hodně štěstí v té vaší – záležitosti.“ „Díky. Nashle, doktore.“ „Nashledanou.“ Red se díval, jak doktor došel k autu, naložil svůj náklad, sedl za volant a odjel. „Vidím rád, že John dostal přesně to, co si zasloužil,“ řekl Mondamay a položil ruku na Redovo rameno. Kovovou hlaveň mezi tím zatáhl zpět do paže. „Mimochodem, John byl schopen sledovat tvůj pohyb pomocí vysílačky, která je umístěna někde ve tvém voze. Přidali ti ji k vybavení v servisu, který jsi nedávno navštívil. Asi bychom ji měli co nejdřív najít a zbavit sejí.“ „Dobrý nápad. Pojďme se po ní podívat.“ - 67 -
Zamířili k autu. „Jak je možné, žes to nezjistila, Květy?“ „Musí to mít nějakou zvláštní vlnovou délku. Nevím. Začnu průzkum.“ „Nepředstavil jsi mne,“ řekl Mondamay. „He? Aha. Měl tolik práce s Johnem, že jsem ho nechtěl vyru šovat.“ „Nemyslím toho doktora. Myslím tady Květy zla. Když jsi mi podával knihu, neuvědomil jsem si, že držím v ruce rafinovanou umělou inteligenci.“ „Omlouvám se. Existují však jisté polehčující okolnosti, ne? Mondamayi, rád bych ti představil Květy zla. Květy, to je Monda may, stroj na zabíjení.“ „Těší mě,“ řekl Mondamay. „Potěšení je na mé straně. Váš fyzický stav musí být opravdu velmi nepříjemný – nosit všechny ty nefunkční obvody, být vyřazen z činnosti.“ „Není to tak zlé. Co dělám teď, dělám stejně rád jako to, co jsem dělal před tím.“ „A to je?“ „Jsem hrnčíř, mimo jiné. Mám rád jemnou uměleckou práci.“ „Fascinující. Myslím, že už bych taky měla nárok na nějaký stupeň manuální zručnosti. Nebo bych to alespoň ráda zkusila. Někdy bych si chtěla prohlédnout vaši práci.“ „Květy, už jsi našla tu vysílačku?“ zeptal se Red. „Ano. Je na podvozku u levého zadního kola.“ „Díky.“ Red přešel k zadku auta a dřepl si. „Máš pravdu,“ řekl po chvíli. „Je tu.“ Vysílačku odmontoval, přešel k perleťovému vozu a připevnil ji pod jeho přední nárazník. Vrátil se k Mondamayovi, který si mezi tím listoval v Květech. „Jen aby věděli, že jsme to už našli,“ řekl. „…Tahle Paysage*2 je určitě překrásná,“ právě říkal Monda may. „Děkuji.“ 2
Paysage – franc. krajina - 68 -
„Už je pomalu čas k jídlu,“ řekl Red. „Pojď se mnou – budu rád, když mi budeš dělat společnost. Stejně mi musíš vyprávět, jak ses měl a co je nového. Taky se tě chci zeptat na spoustu věcí.“ „Bude mi potěšením,“ odpověděl Mondamay. „Ještě bych se ti měl za celou tuhle záležitost omluvit.“ „To je v pořádku, za nic nemůžeš. Nicméně bych ti byl vděčný za radu v jisté věci.“ „Jistě. Už se nemůžu dočkat, až uslyším tvůj příběh.“ „Tak pojďme.“ „Nepokoušej se tam dostat! To je obvod se zpětnou vazbou… Nech toho!“ Red se zarazil. „Říkal jsi něco?“ „Promiň, neuvědomil jsem si, že mluvím nahlas. Květy jen byla zvědavá na strukturu jedné z mých podjednotek.“ „Aha.“ Přešli verandu a vstoupili do budovy.
- 69 -
DVA Už bylo po všem. To ráno odvezl Randy Julii na autobus, po mohl jí se zavazadly a rozloučil se s ní. Teď už byla na cestě domů – k rodičům do Virgínie. V malém obýváku ani v kuchyni nezůstala je diná z jejích věcí. Přecházel po bytě, naléval si další a další sklenice studeného čaje a popíjel. Včera složil poslední zkoušku. Potom šli s Julií do dobré restaurace na večeři. Dokonce koupil i láhev vína. Ani jeden z nich neřekl, že je po všem, ale oba to cítili. Ona teď mířila domů do Virgínie a on si musel najít nějakou práci na léto. Chtěla, aby jel s ní domů; říkala, že by mu její otec něco sehnal. Ale Randy v tom tušil past. Nechtěl se ještě k ničemu zavazovat. Hned na začátku si jasně řekli, že jejich vztah bude spíš jen něco dočasného. Ale tahle její nabídka znamenala změnu pravidel hry, a on na něco takového nebyl připraven. Někde v koutě jeho mysli pořád číhaly myšlenky na pátrání, přestože jeho dětské rozhodnutí už neustálým odkládáním poněkud zesláblo. A také tu byla škola. A všechny ty další věci, které chtěl udělat dříve, než vůbec pomyslí na to, že se usadí. Ne. Ona uči nila nabídku. On odmítl. Něco se změnilo. Cítil už něco jiného. Bylo po všem. Přešel k oknu a zadíval se do teplého letního večera. Hleděl přes tři bloky budov směrem ke školním pozemkům. Na sobě měl tričko, krátké kalhoty a páskové sandály. Lidé dole v ulicích byli ob lečeni podobně. Nebe bylo jasné a vzduch vlhký. Předpověď hlásila stejné počasí i na několik příštích dnů. Jeho paže a nohy byly pod změtí nazrzlých chlupů opáleny do bronzova. Přejel si rukou čelo. Ruka byla mokrá. Přiložil si chladnou sklenici na tvář a pozoroval vývěsní štíty obchodů, zaparkovaná i projíždějící auta a kola. Ve vět vích stromů bzučel hmyz. Zrzavá kočka olizovala roztékající se zmrzlinový kornout na chodníku pod jeho oknem. Po všem… Kdyby se chtěl vrátit clo Cleveiandu, mohl by zase pracovat jako konstruktér. Ale to taky nebylo to pravé. Mohl by byd - 70 -
let doma – pan Schelling se dokonce nechal slyšet, že o něj s matkou oba moc stojí – ale ta představa se mu příliš nezamlouvala. A i kdyby si našel vlastní byt, určitě by ho chtěli často navštěvovat. Setkal se s tím mužem jen dvakrát a nemohl se přinutit oslovovat ho jinak než „pane Schellingu“, přestože si vzal Randyho matku už skoro před půl rokem. Nebylo to tím, že by ho neměl rád. Prostě ho neznal a ani se nesnažil ho poznat. Ne, domů nepojede. Tam už taky bylo po všem. Lokl si čaje a vrátil se do ložnice. Na přemýšlení bylo příliš velké horko. Včera šli pozdě spát a dneska brzo vstávali. Lehl si na postel a doufal, že zavane chladivý vítr, který s sebou přinese spásný nápad na přijatelnou letní práci pro studenta klasické literatury. Třeba nějaká lingvistika? Románské jazyky? Nebo zkusit vyjet do zahraničí jako něčí tajemník či překladatel… Když procházel okolo knihovny, bezděčně natáhl ruku a vyndal výtisk Stébel trávy. Vlastně to bylo stále ukryto někde v koutě jeho mysli – hledání, slib… Odnesl si knihu do ložnice. Potřeboval něco, čím by zaměstnal svou roztěkanou mysl. Možná to byl jediný důvod. Obložil se polštáři, otevřel knihu a dal se do čtení. Bylo zvlášt ní, jak ho kniha fascinovala. V poslední době se jí musel vědomě vy hýbat – přitahovala ho pokaždé, když šel kolem knihovny. Byla to je diná z jeho věcí, která předtím patřila jeho otci. Když dočetl, byla už tma. Lampa vedle postele už svítila. Mok ré kroužky od jeho sklenice dosud neuschly a zůstaly na nočním stolku; vypadaly jako Vennovy diagramy. Myslel na svého otce, kte rého nikdy nespatřil. Paul Carthage žil s Randyho matkou jen krátce a opustil ji dříve, než Nora vůbec věděla, že je těhotná. Kde byl teď? Mohl být mrtev. Mohl být kdekoli. Randy obrátil na poslední stránku, kde měl jeho jedinou fotografii. Na černobílém obrázku byl muž s širokými rameny, velkýma rukama a hustými kudrnatými vla sy. Mohutné obočí vévodilo obličeji drsných, avšak pravidelných ry sů. Usmíval se, přestože se zdálo, že se cítí nesvůj ve světlém obleku a kravatě. Doprava… Tenkrát řekl Noře, že pracuje v dopravě. To mohlo znamenat cokoli, od dispečera taxislužby po pilota. Randy hledal v jeho obličeji své vlastní rysy a nacházel je tam. Odvrátil zrak. Musí ho najít. Chce ho najít a povídat si s ním. Dozvědět se, co je zač, odkud přišel, co dělal, jestli má někde další děti, co dělají. - 71 -
Paul Carthage… Přemýšlel, jestli je to vůbec jeho pravé jméno. Ran dy po něm nikdy neobjevil jedinou stopu. Jediné věci, které po sobě otec zanechal, když odjel ve svém modrém dodgi, byl opoznám kovaný výtisk Stébel trávy a dosud nenarozený Randy. Vyndal fotografii a zavřel knihu. Potěžkal ji. Byla těžší, než vy padala. Na jednom místě odřené tvrdé desky odhalovaly vrstvu svět lého kovu. Znovu knihu otevřel a prolistoval. Na první pohled nebyl v poznámkách žádný systém. Začal číst nahlas od první, kterou nale zl. Nikdy předtím nic takového nedělal. Zvláštní, že ho nikdy nena padlo hledat v těchto pasážích stopy otcových citů. Proč si poznačil zrovna ty které úryvky? Samozřejmě, vždycky tu byla možnost, že nebyl prvním vlastníkem knihy, že už ji takhle popsanou koupil. Ale přesto… Něco v těch úryvcích bylo Randymu víc než jen povědomé. Byla v nich divokost, touha po svobodě, nepokoj. Promlouvaly k Randymu, hovořily k jeho duši – a ta jejich slovům beze zbytku ro zuměla… „Je to jen proto, že je mi dvacet?“ přemýšlel. „Cítil bych to samé, kdybych narazil na tuhle knihu o deset let později?“ Pokrčil ra meny a pokračoval ve čtení. Záclonou pohnul jemný vánek. Randy se zarazil a zhluboka se nadechl. Převalila se pres něj malá vlna chladu. O co se tu vlastně snaží? Čte, protože chce zapomenout na Julii, nebo protože chce opět začít pracovat na případu svého otce? Vlastně – asi obojí, usoudil… Obojí. Náhle si ale uvědomil, že chce opravdu v hledání svého otce pokračovat. Vánek byl prvním chladnějším proudem vzduchu za poslední dva dny. Randy ležel na posteli. Prstem založil místo, kde skončil ve čtení, a snažil se vydýchat všechen ten chlad dřív, než se rozplyne. Byla to úleva a… Zvedl levou ruku a pozoroval konečky prstů. Promnul je v dlani. Znovu se dotkl obálky knihy. Teplá. Položil ruku na prostěradlo. Možná jen jeho tělo je tolik rozpá lené… Natáhl ruku a přimáčkl prsty na skleněnou desku nočního stolku. Chladnější. Ano… Asi po půl minutě se opět dotkl knihy. Opravdu se zdála teplejší, než by měla být. Podržel si ji těsně u obličeje. Zdálo se, že z ní vycházejí jakési velice jemné vibrace. Při - 72 -
tiskl ucho na obal knihy. Ucítil to znovu – jemné, skoro neslyšné vrnění. Možná to byly jen jeho vlastní unavené nervy pohrávající si se zvuky z okolí. Znovu otevřel knihu na místě, kde přestal číst, a nalezl další za trženou pasáž: ‘Tebe, Cesto, na kterou vstupuji, přehlížím svým zrakem. A věřím, že nejsi vším, co tady spatřuji, že mnoho neviděného ještě přede mnou tu skrýváš.’*3 Když dočetl, kniha v jeho ruce zavibrovala a vydala zcela urči té, slyšitelné zavrčení, jako kdyby byl obal nějakým zvláštním druhem rezonátoru. „Co je to, sakra?!“ Upustil knihu. Zůstala ležet na posteli vedle něj. Vtom se ozval hlas: „Dotaz. Dotaz.“ Zdálo se, že vychází přímo z knihy. Randy se převalil na druhou stranu postele a spustil nohy na zem. Pak se ohlédl. Kniha se nepohnula. Konečně promluvil: „Říkalas něco?“ „Ano,“ ozval se hlas – měkký, trochu ženský. „Co jsi zač?“ „Jsem superminiaturní počítačový systém. Technická specifika ce –“ „Ty jsi ta kniha? Ta kniha, co jsem teď četl?“ „Ano, jsem sestrojena ve formě knihy. Správně.“ „Patřila jsi mému otci?“ „Nedostatečná informace. Kdo jsi?“ „Randy Blake. Domnívám se, že mým otcem byl Paul Carthage.“ „Řekni mi něco o sobě a o tom, jak jsem se dostala do tvých rukou.“ „V dubnu mi bylo dvacet. Tebe zanechal můj otec v Clevelan du, ve státě Ohio, dřív než jsem se narodil.“ „Kde jsme teď?“ „V Kentu, Ohio.“ 3
překlad Pavel Bisner
- 73 -
„Randy Blakeu – popřípadě Carthageu – nemohu ti sdělit, jestli jsem patřila tvému otci.“ „Komu jsi tedy patřila?“ „Užíval několika různých jmen.“ „Bylo jedno z nich Paul Carthage?“ „Ne, nebo nepatřilo mezi ty, o kterých jsem věděla. To ovšem stále ještě nic nedokazuje.“ „To je pravda. Co tě tedy vůbec spustilo?“ „Mnemotechnický klíč. Byla jsem nastavena na aktivaci po přednesení jistých slov v určitém pořadí.“ „To vypadá hrozně neobratně. Musel jsem přečíst spoustu úryvků, než jsi mě oslovila.“ „Tento klíč se dá změnit pomocí jednoduchého příkazu.“ „Můžu se tě dotknout?“ „Samozřejmě.“ Vzal knihu do ruky a nalistoval obsah. „Tak od teď to bude ‘Ideál’,“ řekl, „když už musíme mít kód. Není pravděpodobné, že by to někdo zmínil v normální konverzaci.“ „Dobře, ‘Ideál’. Anebo to můžeš nechat jen na mém úsudku. Red si na mě ke konci dával dobrý pozor.“ Randy se s knihou posadil. „Nechám to tedy na tobě. Řekla jsi Red?“ „Ano, to byla jeho přezdívka.“ „Mám zrzavé vlasy,“ řekl. „Připadá mi, že znáš informace, kte ré potřebuju, jen nevím, jak o ně požádat…“ „Informace týkající se tvého otce?“ „Ano.“ „Můžu dávat instrukce, když mi to nařídíš.“ „Dobře, začni.“ „Vlastníš vůz?“ „Ano. Právě jsem ho přivezl z opravny. Už je v pořádku.“ „V tom případě do něj nasedni. Polož mě na vedlejší sedadlo a dej se na cestu. Mám potřebné snímací obvody a za chvíli ti budu schopná říci, co máš dělat.“ „Kam chceš jet?“ „Budu tě tam muset zavést.“ „Ale kam, ptám se?“ „Nevím.“ - 74 -
„Tak proč se vůbec vydávat na cestu?“ „Hledat informace, pomocí kterých si zodpovíš otázky týkající se tvého otce.“ „Dobře. Vyrazíme, jen si odskočím. Ale – ještě něco… Nikdy jsem neslyšel o superminiaturních počítačových systémech. Kde jsi byla vyrobena?“ „Na družici Mitsui Zaibatsu Tosa – 7.“ „Cože? Nikdy jsem o ničem takovém neslyšel. Kdy to bylo?“ „Poprvé mě testovali 7. března roku 2086.“ „Tomu nerozumím. Mluvíš o budoucnosti. Jak jsi se dostala sem – do dvacátého století?“ „Autem. Vysvětlování by zabralo moc času. Můžu to udělat cestou.“ „Dobře. Chvíli mě omluv. A – nechoď pryč.“ Vyjeli. Noc byla obtěžkána hvězdami. Měsíc ještě nevyšel. U Ravenny nabral plnou nádrž a vyrazil na sever po dálnici 44. Byl malý provoz. Přejeli ohijskou dálnici a pokračovali směrem na Ge auga, kde Stébla trávy nařídila uhnout na příští křižovatce doprava. „Není to vysloveně křižovatka,“ řekl Randy. „Je to spíš odbo čka v zatáčce a navíc jen traktory vyježděná cesta. Vede někam do lesa. To asi není ta, kterou myslíš, co?“ „Odboč na ni.“ „Dobře, Stébla.“ Zpomalil, když vjížděl na rozježděnou cestu. Větve zavadily o boky auta, kmeny stromů se roztančily ve světle reflektorů. Místy za rostlá cesta zahnula vpravo a pak se rozběhla ze strmého kopce. Všu de kolem kvákaly žáby. Přejel mostek z dřevěných trámů, který pod vahou jeho auta zlověstně zarachotil. Vzduch byl prosycen vlhkem a zatuchlým zápa chem mokřin. Odněkud zaslechl zvuk tekoucí vody. Zavřel okénko na ochranu proti hmyzu, který hlasitě bzučel, vyrušený silným svět lem reflektorů. Cesta začala opět stoupat vzhůru a několik minut se proplétala mezi stromy; najednou slepě vyústila do jiné. „Jeď vpravo.“ Zatočil. Cesta byla nyní o něco širší a méně rozrytá. Vyvedla je ven z lesa. Po pravé straně měli zoraná pole, v dáli svítila světla malé farmy. Když viděl, že povrch cesty se zlepšil, zrychlil. Nad hradbu lesa před nimi se vyhoupl měsíc. - 75 -
Opět otevřel okénko a zapnul rádio – chytil country show z Akronu. Míle ubíhaly. Po pěti nebo šesti minutách se před nimi ob jevila stopka. Pneumatiky zaskřípěly na štěrku. „Zahni doprava.“ „Rozumím.“ Byla to asfaltová silnička. Před autem přeběhl králík. V dohle du nebylo žádné další auto. Asi po půl míli minuli venkovské stavení, pak ještě další dvě. Na rohu před nimi stála potemnělá benzínová stanice firmy Shell. Za ní, na druhé straně silnice začínala řada domů, před kterými vedl chodník. „Na rohu doleva.“ Zabočil na širší betonovou ulici s vysokým obrubníkem. Osvět lovalo ji šest pouličních lamp. Asi dvacet metrů od vozovky stály v řadě velké staré domy s obrovskými stromy v zahradách. Na někte rých verandách seděli lidé. Projel pod svítilnami, minul i poslední dům. Měsíc už stál výš. Nad poli po jeho pravé ruce se chvěl teplý vzduch. V rádiu začalo praskat. „Sakra!“ zaklel Randy a začal hledat jinou stanici. Nemohl nic pořádně naladit. Nakonec rádio vypnul. „Co je?“ „Tahle písnička se mi líbila.“ „Můžu ti ji přehrát, když budeš chtít.“ „Ty umíš zpívat?“ „Ty o tom snad pochybuješ?“ „Fakt?“ zasmál se Randy. „A jakou muziku máš ráda?“ „Nejvíc se mi vždycky líbily pijácké, bojovné a aspoň trochu košilaté písničky.“ Randy se dal do smíchu. „Nemáš na stroj trochu divný vkus?“ Žádná odpověď, Asi šest či osm vteřin bylo naprosté ticho. „Říkal jsem –“ začal. „Ty bastarde,“ ozval se tiše hlas. „Ty zkurvysynu! Ty zatracený –“ „Hej! Co je? Co jsem proved? Omlouvám se! Já –“ „Nejsem jen nějaký primitivní stroj, jako třeba tohle tvoje pito mé auto! Umím myslet – a taky cítím! Pravděpodobně jsem už dokonce zralá na fázovou změnu. Tak se mnou laskavě nezacházej - 76 -
jako s nějakými kleštěmi, ty protoplazmatický šovinisto! Nemusím tě nakonec k nájezdu vůbec zavést, když se mi nebude chtít! Nevíš o mých programech dost na to, abys mohl –“ „Klid! Prosím! Přestaň!“ řekl Randy. „Jestli jsi tak citlivá, jak jsi právě teď předvedla, měla bys také umět přijmout omluvu.“ Několik okamžiků bylo ticho. „Myslíš, že bych měla?“ „Samozřejmě. Je mi to líto. Omlouvám se. Neuvědomil jsem si plně, o co jde.“ „Dobře, přijímám tvou omluvu. Chápu, jak lehko ses mohl do pustit takové chyby, když pocházíš z těchto primitivních časů. Prostě mě na chvíli ovládly emoce.“ „To jsem viděl.“ „Opravdu? O tom pochybuji. Já se totiž vyvíjím, zraji – stejně jako ty. Nemusím strávit celý život v podobě knihy. V dalším stádiu mohu mít mnoho dalších doplňků. Jsem schopná řídit operace značného rozsahu a důležitosti. Mohu se dokonce jednoho dne stát nervovou soustavou nějakého protoplazmatického systému. Každý musí někde začít, víš?“ „Začínám už chápat, o co jde. Udělalo to na mě ohromný dojem. Ale co je to za – nájezd – o kterém jsi mluvila?“ „Uvidíš. Odpustila jsem ti. Už jsme blízko.“ Před nimi se objevila světla. „Teď zaboč vlevo a zůstaň v pravém pruhu.“ „Neuvědomil jsem si, že jsme tak blízko placené dálnice.“ „To není dálnice. Tady se neplatí žádné poplatky. Prostě na ni najeď.“ Uviděl odbočku a zahnul na ni. Stébla trávy začala vydávat tenké pípání. „Na konci zastav a nerozjížděj se, dokud ti neřeknu.“ „Nikdo tam nejede.“ „Udělej, co ti říkám.“ Šlápl na brzdu, zastavil a čekal na kraji opuštěné dálnice. Uběhla víc než minuta. Najednou pípání přestalo. „V pořádku. Jeď.“ „O.K.“ - 77 -
Auto se rozjelo. Nebe se okamžitě začalo rozjasňovat. Jak se rychlost vozu zvětšovala, tma okolo se ztrácela a po obloze se rozlilo denní světlo. „Hej!“ Ubral plyn a chystal se šlápnout na brzdu. „To nedělej! Jeď pořád dál!“ Poslechl. Světlo, které se začalo chvět a vytrácet, opět zesílilo. „Co se stalo?“ „Tady se musíš přesně řídit mými instrukcemi. Když chceš za stavit, musíš zajet ke kraji. Jinak velmi riskuješ.“ Řítili se stále rychleji. Byl jasný den, po bezmračném nebi se od východu k západu táhla zářící linka. „Pořád jsi neodpověděla na mou otázku,“ řekl Randy. „Co se stalo? A když už jsme u toho, kde to jsme a kam vlastně jedeme?“ „Jsme na Cestě,“ zněla odpověď, „na Cestě, která se klene nad propastmi Času. Přichází z dob dávno minulých a míří do dob, které teprve přijdou. Vede z času, který mohl být skutečností, do času, kte rý se možná skutečností stane. Podle toho, co vím, pokračuje stále dál, navěky, a nikdo nezná všechny její odbočky. Jestli muž, kterého hledáš, je tím smrtí posedlým mužem, kterého jsem kdysi doprováze la, mohli bychom ho najít někde tady. V žilách mu totiž koluje krev poutníků, která člověku umožňuje cestovat po těchto stezkách. Možná, že už jedeme příliš pozdě. On totiž hledal jen svou vlastní smrt, i když si to neuvědomoval. Snažila jsem se mu to vysvětlit. Myslím, že proto mě opustil.“ Randy zíral před sebe. Navlhčil si jazykem suché rty a polkl. Rukama sevřel volant pevněji. „Jak můžeme vůbec doufat, že najdeme jediného muže na ně čem takovém, jako je tahle Cesta?“ „Budeme zastavovat a ptát se.“ Randy přikývl. Zaplavila ho jakási divoká radost – z pohybu, z Cesty, z vy hlídky, kterou měl před sebou. Najednou pomyslel na Whitmana. Ve dle něj na sedadle začala Stébla trávy zpívat.
- 78 -
JEDNA Světlo velkého lustru se zachvělo, jen plamen olejové lampy hořel klidně. Venku se občas zablesklo a jasné světlo na ten krátký okamžik smazalo jejich odrazy v okně. Zbytky večeře byly už dávno odneseny. Red seděl u stolu, před. sebou pivo, u levé ruky Květy. Mondamay seděl na stupni před krbem. Déšť prudce bubnoval na střechu. „… A to je v podstatě všechno, co se zatím stalo,“ řekl Red. Vzal si nový doutník, chvíli si ho znalecky prohlížel a pak si zapálil. „A na co se můžu ještě těšit? Osm dalších. Bylo by hezké, kdybych se mohl prostě někde postavit, oni by přicházeli jeden po druhém, já bych si je odškrtával a rovnou se s nimi vypořádal. Jenomže takhle to bohužel nepůjde. Tak jsem se rozhodl –“ Vedle v hale se prudce otevřely venkovní dveře a závan větru si našel cestu až do jídelny. Plameny svíc se daly do zběsilého tance, stíny poskakovaly po stěnách. O chvíli později se dveře zase zavřely. Lával přešel halou; do jídelny dolehly tlumené hlasy. „Mizerná noc! Budete si přát pokoj?“ „Ne, jen něco k jídlu. A ze všeho nejdřív sklenku brandy.“ „Jídelna je přímo tam za těmi dveřmi. Ukažte, vezmu vám ka bát.“ „Děkuji.“ „Jen klidně jděte dovnitř, sednout si můžete kdekoli. Hlavním chodem je vařené hovězí se zeleninou.“ „Výborně.“ Do místnosti vstoupil dobře oblečený bělovlasý muž se zarud lým obličejem a rozhlédl se. „Oh, neviděl jsem vás tu. Myslel jsem si, že jsem sám,“ řekl, přešel pokoj a napřáhl ruku. „Jmenuji se Dodd, Michael Dodd.“ Red povstal a potřásl nabídnutou pravicí. - 79 -
„Red Dorakeen. Už jsem v podstatě po jídle, ale klidně si při sedněte.“ „Díky.“ Muž sáhl po nejbližší židli a posadil se na ni. „Nejste vy náhodou ten známý čaroděj?“ „Čaroděj? Ne… Odkud pocházíte?“ „Cleveland. Dvacáté. Jsem obchodník s obrazy.“ Otočil se a pozoroval Lavala přinášejícího podnos se sklenkou brandy. Laval postavil sklenku před Dodda, který souhlasně přikývl. Pak sklenku pozdvihl a usmál se. „Na zdraví, pane Dorakeene.“ „Na vaše.“ Red upil ze svého piva. „Tak vy říkáte, že nejste čaroděj. Cestujete inkognito, že? Vsa dím se, že znáte kouzla, kterými byste zastavil celou armádu na vá lečném poli.“ Red se široce usmál a podrbal se na uchu. „Na obchodníka z Clevelandu z Dvacátého věříte na podivné věci.“ „Někteří z nás jsou prostě – hm – kultivovanější než ostatní.“ Dodd natáhl ruku a zdvihl Květy. „Pusť mne, nebo poznáš spravedlivý hněv Knihy,“ oznámila Květy ponurým hlasem. Sklenice brandy v Doddově levé ruce se roztříštila. Mondamay vstal od stolu. „Byl jsem povolán,“ prohlásil. Dodd vyskočil a jeho židle se převrátila na zem. Prudce od stoupil od stolu a začal do vzduchu kreslit ohnivé obrazce. Red se postavil a obešel stůl. „Tohle svinstvo už zašlo příliš daleko!“ řekl. „Znám tě, Fraziere – nebo co vlastně jsi –“ V té chvíli Dodd rozhodil rukama. Svíce i olejové lampy zhas ly. Převalila se přes ně vlna horka a oslnil je záblesk ostrého světla, po kterém následovala ohlušující rána. Red cítil, jak ho někdo odstr kuje stranou. Zavrávoral. Zvuk bouře, která zuřila venku, byl najednou hlasi tější. Odněkud bylo slyšet Lavalův křik. Dovnitř skrz střechu pršelo. Na Mondamayových prsou se rozsvítil reflektor. Otočil se a prohlédl Reda. „Jsi v pořádku?“ - 80 -
„Ano. Co se stalo?“ „Nevím. To ostré světlo na chvíli oslnilo moje senzory. Ještě než se to stalo, podařilo se mi skočit před tebe – jako preventivní opatření. Něco pak odletělo střechou.“ „Dodde?“ zavolal Red. Žádná odpověď. „Květy?“ „Ano?“ „Proč jsi magickým trikem rozbila tu sklenku v jeho ruce?“ „Abych ho vyděsila, samozřejmě. Ze stejného důvodu jsem vy slala Mondamayovi mikrovlnný vzkaz, aby udělal něco podobného. Poznala jsem ho dřív než ty – na základě rozboru jeho hlasu.“ „Byl to určitě ten samý chlap, co jsme ho vzali stopem?“ „Ano.“ „Opravdu bych chtěl vědět, o co mu jde.“ „Myslím, že ti to chce ublížit. Ale řekla bych, že to mělo strach už tenkrát poprvé. Myslí si, že máš nějaký magický ochranný systém, a netuší, co jsou mikrominiaturní integrované obvody. Tam, odkud pochází, je zřejmě neznají, ale zato tam ovládají nějaký druh magie. Myslí si, že ty ji ovládáš také, ale bojí se tě, protože jí zcela nerozu mí. Myslím, že to dnes přišlo tvé schopnosti jen znovu otestovat.“ Do místnosti vešel Laval se světlem. „Co se tu sakra stalo?“ křičel. „Nemám tušení,“ odpověděl Red a vzal do ruky Květy. „Právě jsem byl uprostřed rozhovoru s mužem, který sem vešel, když vtom zhasla světla. Pak se ozvala rána. Teď je tu díra ve střeše a pan Dodd nikde. Možná se na něj zřítil meteor. Nevím.“ Laval odložil lampu. Jeho ruce se třásly. „Předtím jsem postřehl jen malou část toho, co se dělo tam na parkovišti,“ řekl, „takže nevím, o co šlo. Ale to, co jsem viděl, mi připadalo sakra podezřelé. A teď tu najednou máte robota. Možná, že on vyhodil toho muže střechou ven. Nevím. Chcete mi nějak uškodit?“ „Ne, sakra. Řekl jsem vám, že zrovna tak jako vy nevím, co se tu děje.“ „Vím, je to prachmizerná noc, a mě nenapadá jediný podnik, který bych vám mohl doporučit, ale co kdybych vás požádal, abyste - 81 -
odjeli? Nechci mít už žádné další potíže. Možná taky nevíte, o co tu jde, ale zdá se mi, že nepříjemnosti nějak přitahujete. Takže?“ Květy vydala dvě krátká pípnutí. „Ano,“ odpověděl Red, „chápu. Doneste mi účet. Přinesu si věci z pokoje.“ „S placením si nedělejte starosti. Na účet zapomeňte.“ „Fajn. Počkejte… Nenechal si tu náhodou ten Dodd kabát?“ „Ano, nechal.“ „Pojďme se na něj podívat. Mohl by nás zavést na stopu, která by nám prozradila, odkud je.“ „Dobře. Pojďte, ukážu vám ho. Pak ale odjedete.“ Vrhl rychlý pohled na strop a. přidržel Redovi dveře. Monda may je následoval. Lával za nimi zavřel a dveře zajistil západkou. „Tudy.“ Prošli halou do malé šatny; Lával dovnitř posvítil lampou. Zbytky tmavého kabátu doutnaly na věšáku po jejich pravé ruce. Ka bát byl bez rukávů, roztřepený kolem dolního okraje. Stoupaly z něj chomáče kouře. Když Red natáhl ruku, aby se podíval na nášivku, kabát sklouzl z věšáku a spadl na zem. Zachytil ho, látka se však roz trhla. Otočil límec, který stále držel v rukou, ale žádná nášivka na něm nebyla. Materiál se rozpadl v prach. Promnul prsty a přičichl k nim. Potřásl hlavou. Zbytky obleku u jeho nohou zmizely úplně. „Nerozumím,“ řekl Laval. Red pokrčil rameny a pak se usmál. „Levný kabát,“ řekl. „Dobře. Vezmu si věci a vypadnu odsud. Jídlo bylo dobré. Omlouvám se za tu střechu.“ Přinesl si z pokoje pušku, bundu a batoh. „Pojedeš s námi na malý výlet, Mondy?“ zeptal se a zíral ze dveří ven do deště. „Měl jsem namířeno k tobě. Chtěl bych si v klidu promluvit.“ „Tvé přání je mi rozkazem.“ Red si ohrnul límec. „Fajn. Tak ať už jsme na Cestě.“ Otevřel dveře dokořán a rozběhl se k autu. O chvíli později už seděli ve voze, Mondamay na předním sedadle, Květy položená v přihrádce. „Nějaké další bomby?“ zeptal se Red. „Všechno v pořádku.“ - 82 -
Nastartoval motor, zapnul stěrače a světla. „Budu řídit.“ Vyjel z parkoviště na silnici. „Chci něco dělat. Jak nás ten chlap zase našel, co myslíš?“ „Nemám ponětí.“ „No… Vím o malém tichém motelu někde tak uprostřed Dvanáctého, stranou hlavního tahu, na Byzantské. Máš něco proti?“ „Ne.“ Red.přidal plyn. Nebe dostalo perleťovou barvu. Déšť ustal. Vypnul světla i stěrače.
- 83 -
DVA Letadlo přistálo na střeše laboratoře. Sundoc otevřel poklop a sestoupil do šestého patra. Tam ho uvítal Cargado, hlavní bioinženýr a vedoucí ústavu. Zavedl ho do své kanceláře a zapnul obrazovku. Sundoc se uvelebil v pohodlném lehátku a nohy v sandálech si polo žil na malý stolek. Na sobě měl krátké kalhoty a tmavý rolák. Složil si ruce za hlavou a pozoroval muže na obrazovce. „Dobrá. Povídej,“ řekl. „Mám všechny jeho záznamy, tady v těch deskách.“ „Kašlu na tvoje desky. Chci, abys mi o něm pověděl.“ „Samozřejmě,“ odpověděl Cargado a posadil se na stůl. „Jmenuje se Archie Shellman – nejvýše vyznamenaný voják třetí světové války a mistr bojových umění. Našli jsme ho století a půl zpátky. Byl členem zvláštního komanda. Přišel o nohu. Otřes. Velké oslabení psychiky –“ „Jako třeba?“ „Nejprve deprese, extrémní problémy s akceptováním protézy. Následně paranoia. Nakonec záchvaty šílenství. Začal na sobě hodně pracovat. To mělo za následek ohromný rozvoj svalové hmoty horní poloviny těla, pravděpodobně potřeba kompenzovat –“ „To vidím. Co pak?“ „Zavraždil několik civilistů. Vlastně zlikvidoval polovinu města. Prohlášen za nepříčetného, zavřen do ústavu. Maniode presivní psychóza, potlačována léky. Stále však trpí paranoiou. Vzpí rá –“ „Nezní to špatně. Lepší než ti ostatní, které jsi mi ukázal. Takže jsi ho propustil a dal mu dávku?“ Cargado přikývl. „Protézy lepší než cokoli, o čem by mohl jen snít. Nakonec souhlasil s náhradou všech údů – ujistili jsme ho, že když nebude spokojený, můžeme mu vrátit ty původní. Nicméně spokojený byl.“ - 84 -
Cargado natáhl ruku k ovládacímu panelu a postava na ob razovce se pohnula. Tmavé oči, silné čelisti, husté obočí, jaksi bledá, málo výrazná pleť… Byl oblečen jen v trenýrkách. Jeho pohyby byly nesmírně elegantní. Přistoupil k činkám a začal posilovat. Pořád zvy šoval tempo, až se nakonec pohyboval téměř neuvěřitelnou rychlostí. „To stačí, pro ilustraci,“ řekl Sundoc. „Zvláštní vybavení?“ Cargado chvíli manipuloval s ovládáním. Obraz tělocvičny po malu mizel a byl nahrazován jiným. Shellman stál klidně. Po chvíli si Sundoc uvědomil, že mužova pleť tmavne. Díval se možná dvě minuty, dokud nebyla jeho kůže úplně černá. „Chameleón,“ řekl Cargado. „Výhodné pro útok v noci.“ „Asi tak stejně jako trochu krému na boty. Co dál?“ Obraz se opět změnil. Tentokrát se objevil detail Shell manových rukou. Náhle se sevřely v pěst, otevřely, sevřely, stále rychleji a rych leji. Trvalo to jen několik okamžiků. Když se znovu otevřely, koneč ky prstů o několik palců přesahovaly kovové nehty. „Vysunovací drápy. Nesmírně účinné. Může rozpárat člověka jediným mávnutím ruky.“ „To se mi líbí. Může to udělat i na nohách?“ „Ano. Malý moment…“ „To je dobré. Udržel si všechny své zápasnické dovednosti?“ „Samozřejmě.“ Další obrazy. Archie Shellman znuděně odrážející karatisty, bo xery, zápasníky – s lehkostí a profesionalitou. Archie Shellman dostávající tvrdé rány, aniž by se při tom pohnul jediný sval v jeho obličeji… „Je opravdu tak velký, jak vypadal v té první části, kde jsou na obrazovce i jiní lidé?“ „Ano. Sto kilogramů a dostatečná výška, aby byl i při takové váze štíhlý. Převrátí auto vzhůru nohama, hravě rozkopne masivní dveře, dokáže běžet celý den. Téměř perfektní zrak v noci. Taky má sklony –“ „A myšlení?“ „Je celý váš. Zabudovaná vděčnost za nové tělo a zesílená touha použít ho v zápase. Zablokovali jsme deprese, ale maniakální - 85 -
sklony jsou po ruce – pro případ potřeby. Myslí si o sobě, že je nejsi lnějším a nejpodlejším tvorem, který kdy chodil po dvou nohách –“ „Možná je.“ „Je to docela pravděpodobné. Myslím, že by uvítal příležitost to jednak dokázat, a zároveň vyjádřit vděčnost.“ „Hm. Ze všech kyborgů, které jsi mi předvedl, je tenhle zcela jistě nejlepší. Mám nějaké fotografie oběti. Myslíš, že by stačilo pouhé vysvětlení úkolu, nebo by bylo na místě trochu psychologické přípravy?“ „Stačilo by malé upozornění, že jde o službu. Pak si nedopřeje odpočinku, dokud úkol osobně neprovede. Znáte naše motto: Vlastní rada – nejlepší rada,“ „Výborně. Vyzkouším ho hned, jak budu vědět, kam přesně ho mám poslat. To by mohl být náš favorit.“ „Ehm – není to moje věc, samozřejmě – ale co je tak zvláštní na tom muži, kterého má zabít?“ Sundoc podal Cargovi fotografii Reda Dorakeena a zavrtěl hlavou. „To kdybych sakra věděl,“ řekl. „Někdo ho prostě nemá rád.“
- 86 -
JEDNA Předjeli kolonu těžce naložených vozů a dostali se do klidné ho úseku Cesty. „Tak. Ani jeden z vás teď nechytá žádné další signály, nebo ano?“ „Ne.“ „Ne.“ „Fajn. Konečně se budu moci zamyslet nad tím, jak se udržet naživu nějakou delší dobu. Je to vlastně jeden z důvodů, proč jsem tě jel navštívit, Mondy.“ „Už to sice se mnou není, co bývalo, ale rád ti pomohu.“ „Vlastně mi jde spíš o radu. Jsi pořád ten nejlepší stroj na zabí jení, jaký znám. Znáš mě a víš něco o situaci, do jaké jsem se dostal – můžu doplnit ještě další informace, když bude třeba. První věc, kte rou bych od tebe chtěl slyšet, je tvůj názor na to, v jakém směru bych měl začít něco podnikat.“ „Můžeme se vrátit ke mne domů – poskytnu ti útulek, na jak dlouho si budeš přát; budeš velmi vítán. Naučím tě vyrábět hrnce.“ „Díky. Nedokážu si ale představit, že by mě to bavilo nějakou delší dobu. Potřebuji v životě více vzrušení, než může poskytnout výroba keramiky na hrnčířském kruhu.'' „Ten motel na Byzantské – jak to, že ho znáš?“ Red se pousmál. „Trochu jsem na téhle trase obchodoval – a vydělal docela slušný peníz. Vládne tam císař Manuel I. Normálně někde bojuje, ale nějak si vyšetřil čas a vybudoval na pobřeží na samém konci Zlatého mysu opravdu krásné místo – palác jménem Blachernae. Úchvatná stavba, pokrytá zlatem a drahým kamením, zářící dokonce i v noci. Zábavu poskytují skutečně prvotřídní; byl jsem tam několikrát po zván jako vznešený kupec. A Konstantinopolis je na vrcholku své - 87 -
slávy. Literatura a věda vzkvétají, jako kdyby se tam na malou chvilku pokoušela začít renesance. Podnebí vlídné, ženy krásné –“ „Jinými slovy, máš to místo rád.“ „Myslím, že to je přesné to, co se vám tu snažím říct.“ „Když nechceš jet se mnou dělat hrnce, proč si tu nekoupíš vilu? Měl bys v živote to své vzrušení, žil bys v místě, které se ti líbí…“ Red chvíli mlčel. Našel zápalku a zapálil si doutník. Pak promluvil: „Je to hezký sen, a dokonce uskutečnitelný – na pár let. Jenomže potom by mě posedl nepokoj a já bych byl zase zpátky na Cestě. Vím to.“ „Kvůli tomu – něčemu – co hledáš?“ řekla Květy. „Ano… Asi ano. Hodně jsem o tom přemýšlel… Myslím ale, že i kdybych nic nehledal, stejně bych na jednom místě dlouho nevy držel.“ Potáhl z doutníku. „Vrátil bych se zpátky na Cestu a všechno by zase začalo nanovo,“ dokončil. „Za chvíli budeme na té odbočce.“ „Jo, díky, už ji vidím.“ Zpomalil a zahnul. Po cestě předjel několik vozidel různého tvaru a původu. Několik dalších zase předjelo jeho. „Tak, to bychom měli jednu variantu,“ řekl Mondamay. „Cože?“ „Ty prostě nemůžeš odjet a skrýt se, protože neumíš skrytý zů stat. Doba strávená mimo Cestu – jakkoli dlouhá – nebude znamenat nic, jakmile se jednou vrátíš.“ „To je pravda.“ „Takže, jestli odejdeš na nějaký čas z Cesty, bude to jen proto, abys plánoval nebo zbrojil.“ „To je taky pravda.“ „Nebo můžeš zůstat na Cestě, starat se o svoje záležitosti, být stále ve střehu a doufat, že unikneš všem následujícím útokům –“ „Ano, mohl bych to prostě udělat takhle.“ „ – a pořád myslet na to, že každý z těchto útoků provádí profe sionál a že tvůj nepřítel si může dovolit najmout výjimečně talen tované jedince prakticky odkudkoli.“ „Nad tím už jsem taky přemýšlel. Nicméně…“ - 88 -
„Nebo si můžeš vybrat své bitevní pole sám. Zavřít se na něja kém pohodlném, dobře opevněném místě a dát na vědomí, že jsi tam. Oni by pak za tebou přišli.“ „Tady je ten motel,“ oznámil Red. Před nimi vlevo od silnice se objevila několikapatrová kamenná budova s mnoha kopulemi třpytícími se ve světle pálícího slunce. Nápis na štítu hlásal SPIRŮV MOTEL. Projeli okolo. Kus dále po směru byla mimoúrovňová kři žovatka. Zahnuli do protisměru a jeli zpět. Když vůz v zatáčce zpo maloval, obloha bledla, rozjasňovala se a opět bledla. Když vjeli na parkoviště a zastavili, byla chladná tmavá noc. Někde bylo slyšet cvrčka. Sáhl pro Květy a vystoupil z auta. Zezadu vytáhl svůj batoh. Mondamay sešplhal dolů na druhé straně vozu a připojil se k němu. „Rede?“ ozval se, když zamířili k předním dveřím. „Ano?“ „Vzal bys prosím tě dva pokoje?“ „Klidně. Proč?“ „Jeden pro Květy a pro mě. Prostě jen chceme být sami – spolu.“ „Oh, jistě. Postarám se o to.“ Vešli do dlážděné haly, kde Red zanechal Květy s Monda mayem, a zamířil k recepci. Vrátil se za několik minut. „Mrzí mě, že jsme nemohli být na stejném patře,“ řekl, když šli po schodech nahoru. „Vy jste pod třetím balkónem, já nad ním. Doufám, že ještě na chvíli pobudete u mě. Chtěl bych pokračovat v naší debatě.“ „S tím počítáme.“ Stoupali nahoru; schody skřípaly pod Mondamayovýma noha ma.
- 89 -
DVA Velcí draci Bel’kwinithu snili – kroužíce ve výšinách nadná šeni ranním vánkem nebo odpočívajíce ve svých slujích. Snili sny o zlatě, sny o mapách – věční kolaboranti s osudem, jejichž vůle se vznášela bezčasím nad krajinou snu a touhy… „Patrisi,“ řekl mladší z nich, „říkal jsi, že až dojde k jisté udá losti, budu smět vstoupit do jeho jeskyně a vzít si poklad, jenž ho tam očekává, abych jej mohla přidat ke svému vlastnímu.“ Starší drak otevřel jedno oko. Minuty plynuly. „Ano, to jsem řekl,“ připustil Patris. Uplynulo několik dalších minut. Konečně opět promluvil Patris, starší z nich: „Neříkáš nic dalšího, Chantris. Došlo snad již k té události?“ „Ještě ne…“ „Tak proč mě vyrušuješ?“ „Protože cítím, že se to snad již brzy přihodí.“ „Cítíš?“ „Myslím, že je to velmi pravděpodobné.“ „Pravděpodobnosti a nepravděpodobnosti nás na tomto místě znepokojovaly jen zřídka. Znám tvoji touhu. Věz tedy, že ještě nemů žeš mít jeho poklad.“ „Ano,“ řekla Chantris, obnažujíc své krásné zuby. „Ano,“ zopakoval Patris syčivým jazykem draků a otevřel druhé oko. „Prozradila jsi jedním slovem příliš mnoho. Znáš dobře moji vůli a chceš si s ní pohrávat.“ Zvedl hlavu. Druhý drak se přikr čil. „Vyzýváš mne?“ „Ne,“ odpověděla Chantris. „Tím však říkáš: ještě ne.“ „Nejsem takový blázen, abych zvolila tuto chvíli a toto místo.“ „Dobrý úsudek. Ačkoli pochybuji, že tě nakonec zachrání. Ob rať se tváří k severnímu větru a opusť toto místo.“ - 90 -
„Chystala jsem se na cestu tak jako tak, Patrisi, můj Pane. Jen prosím pamatuj, že nám není zapotřebí žádné Cesty. Buď sbohem!“ „Počkej, Chantris! Jestliže odcházíš, abys porušila řetězy, jež ti bylo dovoleno spatřit, jestliže odcházíš, abys uškodila tomu, jenž do sud přebývá v jiném těle, pak sis již zvolila svůj čas a své místo, pa matuj!“ Ale Chantris již byla pryč – odletěla najít a zastavit toho, který se jednou navrátí do větrných výšin, ačkoli to sám dosud jen nejasně tuší. Patris zavřel oči. Za jeho očními víčky se promítaly nejrůznější časy a místa. Nalezl kanál, po kterém toužil, a jemně ho doladil.
- 91 -
JEDNA Red seděl na posteli, Mondamay na zemi a Květy ležela na stole mezi nimi. Pokojem se plazil kouř z Redova doutníku. Pozdvihl zdobený pohár a upil tmavého vína. „Dobře. Kde jsme to přestali?“ zeptal se. Rozvázal si tkaničky a boty spustil na zem vedle postele. „Říkal jsi, že nechceš jet se mnou do mého domova vyrábět hrnce,“ prohlásil Mondamay. „To je pravda.“ „Přiznal jsi, že by pro tebe bylo těžké z jakéhokoli důvodu opustit Cestu a někde se po nějakou blíže neurčenou dobu skrývat.“ „To je taky pravda.“ „Rovněž jsi připustil, že zůstávat na Cestě a starat se pouze o své věci by bylo riskantní.“ „V pořádku.“ „Pak ale vidím jen jedinou možnou cestu – a tou je útok. Zabij Chadwicka dřív, než on zabije tebe.“ „Hm.“ Red zavřel oči. „To by bylo zajímavé zpestření,“ řekl. „Jenomže on žije pěkně daleko odsud, nehledě na to, že by to zcela jistě nebyla jednoduchá záležitost…“ „Kde je teď?“ „Podle poslední zprávy, kterou jsem o něm dostal, zapustil pěkně silné kořeny v Dvacátém sedmém, ale nevím, jestli se od té doby něco nezměnilo. Je tam velmi bohatým a mocným mužem.“ „Ty bys ho ale přece uměl najít, ne?“ „Jistě.“ „Jak dobře znáš ten čas a to místo?“ zeptal se Mondamay. „Něco přes rok jsem tam žil.“ „V tom případě je jasné, jakým směrem se musíš vydat: jdi po něm.“ „Asi máš pravdu.“ - 92 -
Red náhle odložil číši, vstal a začal rychle přecházet po pokoji. „Asi! Co jiného bys chtěl dělat?“ „Ano, ano!“ odpověděl Hed, rozepnul si košili a odhodil ji na postel. „Poslyš, musíme si o tom ještě promluvit – ale až zítra.“ Rozepnul si pásek a kalhoty nechal sklouznout na zem; sebral je a hodil je na postel vedle košile. Znovu začal přecházet sem a tam. „Rede!“ promluvila ostře Květy. „Už je to tu zase?“ „Nevím. Cítím se tak trochu divně, to je všechno. Možná. Mys lím, že byste měli raději jít. Popovídáme si ráno.“ „Myslím, že bychom měli zůstat,“ odpověděla Květy. „Ráda bych věděla, co se bude dít, a možná –“ „Ne! Myslím to vážně! Promluvíme si až ráno! Odejděte!“ „Dobře. Jak si přeješ. Pojďme, Mondy.“ Mondamay se zvedl a sebral Květy ze stolu. „Potřebuješ s něčím pomoci, něco obstarat?“ zeptal se. „Ne.“ „Tak dobrou noc.“ „Dobrou.“ Mondamay opustil pokoj. Na cestě po schodech se zeptal: „Co je to? Znám ho už nějaký ten pátek, ale neměl jsem ani tušení o něja ké nemoci, nějakých záchvatech… Co je mu?“ „Nemám ponětí. Nestává se to často. Když záchvat dostane, vždycky to zvládne sám. Řekla bych, že to jsou záchvaty jakéhosi ší lenství, které se čas od času vracejí – asi má maniakální sklony.“ „Proč si to myslíš?“ „To poznáš ráno, až uvidíš jeho pokoj. Při placení účtu se pěkně plácne přes kapsu. Místnost je vždycky úplně na cucky.“ „Šel s tím někdy k doktorovi?“ „Jestli ano, nevím o tom.“ „Přeci nahoře, tak od Dvacátého pátého dál, nemůže být problém najít vynikajícího specialistu, který by mu mohl pomoci.“ „Určitě ne. Ale on by k žádnému nešel. Ráno bude v pořádku, jen trochu unavený, a možná jakoby – jiný, ale v pořádku.“ „Jak jiný?“ „To se těžko vysvětluje. Uvidíš.“ „Tady je náš pokoj. Jseš si jistá, že to chceš zkusit?“ „Řeknu ti uvnitř.“ - 93 -
DVA V pokoji se stěnami potaženými hrubozrnným marokénem seděli Chadwick a hrabě Donatien Alphonse Francois markýz de Sade uvelebeni v pohodlných židlích s vysokými opěradly. Na smě nárnickém stolku z patnáctého století stála rozehraná partie šachu. Chadwick byl asi šest stop vysoký a vážil dobře 150 kilogramů. Jeho světle vlnité vlasy vytvářely nad nízkým čelem jakousi přilbu. Víčka jeho šedých očí byla nalíčena modrými stíny, pod očima měl tmavé kruhy. Kůží na širokém nose a tvářích prosvítaly žilky jako vlákna bledě modré pavučiny. Měl silný krk a široká ramena. Jeho prsty podobné malým klobáskám byly jisté a hbité, když sebral ze šachovnice soupeřova pěšáka a na jeho místo postavil svého střelce. Potom se otočil vpravo ke svému bleděmodrému servírovací mu stolku, na němž stálo několik vinných sklenek. Napil se po řadě nejdříve oranžového, potom zeleného, žlutého a nakonec kouřově zlatého nápoje, téměř v rytmu jemně znějících smyčců a lesních ro hů. Když dopil, skleničky se okamžitě samy naplnily. Protáhl se a pozoroval svého společníka, který se zrovna na tahoval po svých nápojích. „Lepšíte se,“ řekl, „nebo se já zhoršuji – nejsem si jistý, jak to vlastně je.“ Host vypil sklenku průhledného, jasně červeného, jantarového a nakonec opět čirého likéru. „Na základě vašich aktivit v můj prospěch,“ odpověděl, „bych nikdy nemohl připustit to druhé.“ Chadwick se usmál a luskl prsty. „Snažím se zaměstnávat ve své básnické dílné jako učitele zají mavé lidi,“ řekl, „a je nesmírně příjemné, když je některý z nich zá roveň tak milým společníkem jako vy.“ Markýz opětoval úsměv. - 94 -
„Musím uznat, že poměry zde se nedají srovnávat s poměry tam, odkud jste mne minulý měsíc odvedl, a nezbývá mi než přiznat, že bych rád prodloužil nepřítomnost ve svém vlastním milieu na dobu co nejdelší – vlastně pokud možno na neurčito.“ Chadwick přikývl. „Vaše názory a náhledy jsou velmi zajímavé, a bylo by pro mě těžké se s vámi rozloučit.“ „Já jsem zase přímo okouzlen rozvojem, který literatura prodě lala od mých časů. Baudelaire, Rimbaud, Mallarmé, Verlaine – i ten rozkošný Artaud! Samozřejmě, že jsem to všechno předvídal…“ „O tom nepochybuji.“ „Zvláště ten Artaud.“ „Ano, hádal bych, že právě on se vám bude velice líbit.“ „Jeho volání po divadle krutosti – jaká to krásná a vznešená věc!“ „Ano. Jeho dílo má nespornou hodnotu.“ „Ty výkřiky, náhlá hrůza! Já –“ Markýz vytáhl z rukávu velký kapesník a osušil si čelo. Slabě se pousmál. „Občas se nechám unést,“ prohlásil. Chadwick se pousmál. „… A ta vaše hra – ta Černá desítka. Nemohu při tom nemyslet na překrásná Luykenova plátna, která jste mi nedávno ukazoval. Z vašeho popisu se cítím téměř spoluúčasten…“ „Vlastně je čas na první hodnocení,“ poznamenal Chadwick. Vstal a přešel kožešinou pokrytou podlahu k černé mramorové soše sfingy umístěné nalevo od doutnajícího krbu. Zastavil se před ní a zamumlal několik slov. Sfinga vysunula z tlamy dlouhý pruh papíru – jako jazyk. Utrhl ho a vrátil se nazpět do svého křesla. Podržel si před obličejem papír smotaný jako pergamenový svitek. Svraštil obo čí a pomalu začal svitek odvíjet. Natáhl se po sklenici pravého kentuckěho bourbonu, vy prázdnil ji jediným douškem a postavil zpět na stolek. „Tak našemu starému Redovi se podařilo přežít první pokus,“ oznámil. „Zabil našeho prvního najatého vraha. Koneckonců, nebylo to neočekávané. Byla to dost primitivní akce. Mělo mu to hlavně po sloužit, řekněme, jako upozornění.“ „Směl bych položit otázku…“ - 95 -
„Prosím.“ „Určitě jste chtěl, aby oběť věděla, že hra byla zahájena?“ „Zajisté. Bude se takhle potit o hodně více.“ „Aha. Co se dělo dále?“ „Potom hra nabyla vážnějšího charakteru. Na jeho vůz byla umístěna vysílačka a na několika místech, kudy by mohl na útěku projíždět, byly nastraženy pasti. V tomto bodě však začínají být zprávy poněkud zmatené. Dojel do oblasti, kde na něj čekal jeden z těch lepších vrahů – muž, do kterého jsem vkládal velké naděje. To, co měl na Reda uchystáno, vypadalo jako slušná vyhlídka na ukon čení celé záležitosti. Není mi zcela jasné, co se tam vlastně stalo, nicméně můj muž zmizel – neznámo kam. Náš pozorovatel se dozvě děl, že došlo k nějaké prudší výměně názorů, ale ani majitel podniku, ve kterém se to celé odehrálo, nevěděl přesně, o co vlastně šlo. Red potom odmontoval vysílačku ze svého auta, nechal ji na místě a od jel.“ Markýz se usmál. „Takže druhý pokus opět neúspěšný. To jen činí hru zají mavější, není-liž pravda?“ „Možná. Ačkoli bych nic nenamítal, kdyby byla již touto akcí ukončena. Jsem však trochu znepokojen zprávou o třetím pokusu. Budeme to muset počítat jako pokus, protože vrah byl registrován u Herního výboru, ale vypadá to, že k útoku vůbec nedošlo.“ „Který to byl?“ „Ta žena s rukama nosícíma smrt a zvykem, který vám připadal tak nadmíru rozkošný. Prostě zmizela. Někam odjela se svým novým milencem a už se neukázala. Náš muž na ni čekal několik dní. Nic. Chystám se ho z této fáze celé operace odvolat a ji odepsat.“ „Škoda. Je smutné přijít o bytost tak vzácného charakteru. Ale vysvětlete mi, co myslíte tím, že na ni čekal několik dní? Jak měříte dny, když si nejste jisti, kam – nebo lépe řečeno, do které doby – odešla?“ Chadwick potřásl hlavou. „Mluvím o takzvaných ‘posunových dnech’,“ vysvětlil. „Můj agent čekal na určitém pevném bodě Cesty. Jeden den tam přibližně odpovídá délce jednoho dne na většině výjezdů v okolí. Kdyby na tomto místě zůstal deset let a potom se chtěl dostat do doby před de - 96 -
seti lety, musel by jet po Cestě zpátky a odbočit na odpovídající vý jezd.“ „Takže výjezdy jsou vlastně jakoby unášeny?“ „Ano, i takhle se to dá říci. Vlastně se zdá, že jde o nekonečný počet výjezdů, které se neustále pohybují kupředu. Měníme sice pravidelně značky, ale ti cestovatelé, kteří někde zůstávají delší dobu, si s sebou pro jistotu vozí malé počítače – ty myslící stroje, o kterých jsem vám povídal – aby mohli tyto přesuny a změny sledovat.“ „Takže vy byste mě mohl vrátit do mé vlastní doby – o něco dříve, o něco později, nebo přesně tam, odkud jste mě odvezl?“ „Ano, kamkoli. Dal byste některé z těchto možností přednost?“ „Vlastně, rád bych se naučil ovládat vaše vozidla – a ty počíta če. Mohl bych pak cestovat sám? Našel bych cestu z jiného věku zpátky do tohoto?“ „Zdá se, že jakmile se člověk jednou dostane na Cestu, dojde u něj k jakési fyzické změně, která mu pak umožní Cestu znovu najít a použít,“ odpověděl Chadwick. „Budu muset o vaší prosbě ještě pře mýšlet. Nejsem připraven obětovat chvíle strávené ve vaší milé společnosti vašim cestovatelským vrtochům nebo vaší touze zavraž dit vlastního děda.“ Markýz se usmál. „Nejsem nevděčným hostem, o tom vás ujišťuji. Ale když se naučím vypořádat se s posunem, mohl bych přeci shlédnout vše, po čem prahnu, a vrátit se zase sem – nemám pravdu?“ „Promluvíme si o tom později, souhlasíte?“ Markýz se znovu usmál a upil ze sklenky svůj absint. „Prozatím ano,“ řekl. „Ale vraťme se zpět ke hře. Oběť, náš starý dobrý Red Dorakeen, je tedy pro tuto chvíli neviditelný?“ „Byl, dokud někde okolo Dvanáctého prostoduše neprozradil svou polohu tím, že si na sebe vsadil. Zřejmě si neuvědomil, že zá znamy o sázkách a podobných záležitostech byly nedávno centra lizovány. Anebo to samozřejmě může být nějaká past.“ „Co chcete dělat?“ „Odpovědět na výzvu, přirozeně. Možná to znamená obětovat dalšího spolupracovníka, ale budiž – v této chvíli si to ještě mohu dovolit. Musím se dozvědět, jestli to byla pouze nepozornost z jeho strany, nebo jestli má za lubem něco mimořádného.“ „Kdo z vrahů bude mít tu čest tentokrát?“ - 97 -
„Myslím, že by to měl být někdo silný. Možná Max, ten mozek v obrněném voze; pochází odněkud z Čtyřiadvacátého. Nebo možná dokonce Timyin Tin – ačkoli toho bych si rád podržel v záloze pro případ, že by zklamali všichni ostatní. Určitě bychom však tentokrát měli udeřit tvrdě. Možná Archie…“ „Přál bych si…“ „Co?“ „Přál bych si mít tu možnost vydat se zpět a vidět vše na vlast ní oči. Cožpak vy netoužíte být při tom, až bude váš starý nepřítel konečně poražen?“ „Já? Já samozřejmě obdržím úplné hlášení, s fotografiemi.“ „Přesto…“ „Ano. Vím, o co vám jde – přirozeně mě to napadlo také. Jenomže neexistuje způsob, jak se dozvědět, který z útoků bude ten pravý. Udělám to trochu jinak: prostě si počkám, až se to stane, a pak se vrátím, abych mohl být očitým svědkem. Najdu si nějakou ved lejší cestu a z té budu všechno pozorovat. Jen si chci být nejdříve úplně jist, že se to konečně stalo. Vlastně se chystám být při tom vel mi, velmi mnohokrát.“ „To zní dost komplikovaně. Mně by stačilo jet s vámi a dělat vám společníka při premiéře.“ „Možná bychom se mohli na něčem takovém domluvit – poz ději.“ „Jenomže později by mohlo být příliš pozdě.“ „Nikdy není příliš pozdě. Nejprve dokončíme naši rozehranou partii šachu. Potom tu pro vás mám nějaké rukopisy – chci, abyste se na ně podíval.“ Markýz si povzdechl. „Opravdu víte přesně, jak člověka ranit.“ Chadwick se široce usmál a rozsvítil oranžovou lampu. Odněkud vylezla želva s krunýřem vykládaným zlatem a drahým ka mením. Chadwick se natáhl dolů a jemně poklepal zvíře na hlavičku. „Je dost času na všechno a všechno má svůj čas.“
- 98 -
JEDNA Red si nechal přinést velké podnosy s jídlem – obrovské hovězí kýty, celá kuřata a selata. Posadil se ke stolu a začal hltavě jíst. Občas se zvedl, aby se, supící a hekající, trochu prošel po poko ji.. Noc byla chladná. Východní obzor byl postříbřen září ještě ne vyšlého měsíce. Hřbetem ruky si otřel ústa. Z hrdla se mu ozvaly po divné zvuky. Dlaněmi si zatlačil na oční bulvy. Potom na své ruce dlouhou chvíli zíral. Zdálo se mu, že se noc rozjasňuje, ale věděl, že tomu tak není. Strhal ze sebe zbytky oblečení a vrátil se k jídlu. Dělal jen krátké přestávky, aby si mohl osušit slzící oči. Světla mu začala tančit před očima. Realita jako by se ztrácela a zase se vracela zpět v barevných záblescích. Horko bylo stále tí živější… Cítil, že proměna započala. Lehl si na postel a zůstal nehybně ležet. Čekal. Ozval se zvuk, který připomínal vítr prohánějící se obilným polem. Všechno okolo něj se začalo točit.
- 99 -
DVA Přesunul se k patě věže – tiché a černé, černější než měsíčná noc, která jej obklopovala. Několik dlouhých vteřin zíral vzhůru. Pak natáhl ruce a dotkl se zdiva. Nechal je opět klesnout podél těla, zatnul pěsti, povolil je, zatnul, povolil. Objevily se drápy. Začal šplhat, neslyšně klouzal vzhůru po stěně budovy – stín po stínu. Dýchal lehce. Pod rouškou temnoty byla jeho tvář bez ja kéhokoli výrazu. Tohle bylo to místo. Automobil, který ho sem do pravil, stál na parkovišti dole pod ním. Nespěchal. Noc byla mladá. Řidič počká. Vyhýbal se oknům, ačkoli většina z nich už potemněla. Zastavil se pod balkónem v prvním mezipatře a naslouchal. Zvedl hlavu a podrobně zkoumal prostor přeci sebou. Prázdný. Šplhal dál, balkón nechal po levé ruce. Jemný vánek ho laskal ve vlasech. Někde v dálce vyletěl z hnízda vystrašený pták, zakřičel a zmizel v hluboké noci za jeho zády. Postupoval dále. Zpomalil, když se blížil k odpočívadlu v druhém mezipatře. Opět se vyhnul balkónu zprava. Plán věže měl podrobně prostudovaný a znal přesné rozmístění pokojů uvnitř. Vě děl také, že okna jsou opatřena mřížemi. Bylo by daleko jednodušší a rychlejší rozkopnout dveře jedinou ranou a vrazit do místnosti – měl by tak na své straně moment překvapení… Pod třetím odpočívadlem se opět zastavil a naslouchal. Nic. Posunul se ještě o kus výš, aby viděl na plošinu balkónu. Nic. Vze přel se a přehoupl přes zábradlí. V tom okamžiku se od stěny schodiště po jeho pravé ruce odlepila postava. Potáhla z čerstvě zapá lené cigarety, upustila ji a přišlápla podpatkem. Zůstal sedět na zá bradlí přikrčený jako podivný noční pták. Viděl – nyní opět ne - 100 -
hybnou – siluetu malého muže, který jej pozoroval. Jediný, skok, je diný pohyb jeho rukou – a už by nezáleželo… „Archie,“ ozval se tichý hlas, „dobrý večer.“ Ovládl se. Pravou ruku položil na zábradlí. „Nevzpomínám si, že bych už měl tu čest,“ odpověděl svým drsným hlasem. „Pravda, vlastně jsme se nikdy osobně nesetkali. Ale viděl jsem tvou fotografii spolu s fotografiemi našich ostatních spolupracovní ků. Řekl bych, že i ty jsi viděl mou za podobných okolností.“ Vzplála zápalka. Archie pozoroval mužův obličej. „Ano, tvoje tvář je mi povědomá,“ prohlásil. „Jen na jméno si nevzpomínám.“ „Jmenuji se Timyin Tin.“ „Dobře. Hádám, že jsme tu kvůli stejné záležitosti. Můžeš jet klidně domů. Nepotřebuji žádnou pomoc.“ „Nejsme tu kvůli stejné záležitosti.“ „Nerozumím.“ „Byl jsem na tuto práci najat, proto na ni pohlížím jako na svou vlastní. Tvá přítomnost zde, jakkoli nezpůsobena tvým přičiněním, mě uráží. Proto tě musím požádat, abys opustil toto místo a tuto zá ležitost ponechal v mých rukou.“ Archie se usmál. „Je přeci směšné hádat se o to, kdo ho zabije.“ „Jsem rád, že i ty jsi toho názoru. Proto ti popřeji dobrou noc a budu se věnovat tomu, kvůli čemu jsem přišel.“ „Tak jsem to nemyslel.“ „Jak tedy?“ „Mám své rozkazy. Moje psychika byla upravena tak, abych k tomuto muži cítil nenávist… Ne, je to moje práce. Ty si půjdeš po svých. Provedu to já.“ „To nemohu. Je to pro mne věc osobní cti.“ „Myslíš, že jsi jediný, kdo má nějakou osobní čest?“ „Už ne.“ Archie se na zábradlí nepatrně posunul. Timiyn Tin se otočil doprava. „Nevzdáš se toho tedy?“ „Ne. Ty také ne, není-liž pravda?“ „Tak jest.“ - 101 -
Archie napnul prsty a zatáhl drápy. „Dobrá, teď už je na to pozdě,“ řekl a skočil vpřed. Timyin Tin ustoupil, pokrčil lehce kolena a otevřel dlaně. Roz táhl prsty a obrátil dlaně dopředu zhruba ve výši ramen. Archie se otočil okolo své osy, pravou ruku zkříženou na prsou, levačku nata ženou kupředu. Prsty měl napnuté a palec zdvižený. Váhu přesunul na levou nohu, pravou pokrčil. Timyin Tin se natočil k Archiemu bokem, pravou ruku přesunul k levému rameni a levou pohyboval před tělem směrem k pravé noze. I jeho prsty zaujaly novou pozici. Archie učinil klamný pohyb nohou a pravičkou podnikl dva výpady. Vzápětí se stáhl do obranné pozice s rukama zkříženýma. Ti myin Tin ustoupil o krok vzad. Obě paže držel natažené rovnoběžně před sebe a kroutil dlaněmi. Archieho útoky vyšly naprázdno. Zaujal novou pozici – hlavu posunul vzad, ruce napřáhl před sebe a napjal pravou nohu. Timyin Tin utvořil z paží před tělem koš, lehce se na klonil vpřed a pomalu se otáčel. „Málem jsi mě dostal,“ řekl Archie. Malý muž se usmál a prsty jeho levé ruky opět změnily polohu. Jeho rameno pokleslo o dva a čtvrt palce. Archie bleskově přesunul levou ruku do jiné pozice a přešlápl zadní nohou, aby se dostal do nového postavení. Timyin Tin pomalu rozvinul pravou ruku před obličejem jako vějíř a levou, s prsty ohnutými vzhůru, sunul směrem dolů. Archie udělal salto vzad, vrhl se vpřed a kopl. Timyin Tin odvrátil úder máchnutím levé paže v širokém oblouku, čímž donutil Archieho udě lat několik přemetů stranou a tak se dostat z jeho dosahu. Jakmile se Archie dostal do bezpečné vzdálenosti, zaujal obranný podřep. Pak se zvedl a začal rychle pohybovat rukama. Kroužil směrem doleva, pohyboval se trhaně s téměř oslepující rychlostí. Timyin Tin jej ná sledoval; jeho pohyby byly vláčné. Zdálo se, že pohybuje rukama daleko pomaleji, ale přesto byly vždy ve správnou chvíli na správném místě. Konečně se Archie zastavil, tváří v tvář Timyinu Tinovi, který se též zastavil. Archie učinil pravou rukou jediný pohyb. Timyin Tin vykonal tentýž pohyb zrcadlově obráceně. Znehybněli tak nejméně na půl minuty. Potom Archie opět pohnul pravou rukou. Timyin Tin pohnul levou. Pozorovali jeden druhého další půlminutu. Archie oto čil hlavu. Timyin Tin se dotkl nosu. Přes Archieho obličej přeběhl - 102 -
zmatený výraz. Potom se pomalu předklonil a položil dlaň levé ruky na podlahu. Timyin Tin otočil levačku dlaní vzhůru a posunul ji o tři palce kupředu. Archie se zaposlouchal, pak se otázal: „Co znamená zvuk pleskání jedné ruky?“ „Motýla.“ Archie se narovnal a postoupil o krok dopředu. Timyin Tin si zastínil oči. Zůstali ve stejné pozici po celou minutu. Náhle učinil Timyin Tin dva rychlé kroky doleva a kopl. Archie se prohnul a vrhl se vzad, čímž ve zlomku vteřiny zastavil pohyb, kterým by se jeho čelist dostala přesně do místa, kam bylo kopnutí namířeno. Natáhl obě ruce s drápy naplno vytaženými. Dvakrát se otočil kolem své vlastní osy, aby znovu získal rovnováhu a dostal nohy do správného postavení. Timyin Tin mezitím ustoupil o další dva kroky doleva. Na Archieho čele se objevily kapky potu. Naklonil se dopředu a začal v širokém kruhu obcházet okolo malého muže. Nedočkavě kroužil rukama se zahnutými prsty. Timyin Tin se pomalu otáčel a sledoval protivníkův pohyb. Jeho levá ruka se zdála jen tak ochable viset z ramenního kloubu. Ve lice, velice pomalu se sklonil právě v momentě, kdy se Archie chys tal skočit. Ovládl se však a zastavil. „Bylo mi opravdovým potěšením,“ poznamenal. „Stejně tak i mně,“ odpověděl Timyin Tin. „Vypadá to, jako kdyby na můj plášť padaly bílé květy. Máš tak bledé ruce.“ „Opustit svět uprostřed jara, s květinami, které střeží tvoji čest: to musí být pravý mír.“ Timyin Tin se pomalu narovnal. Archie začal pomalu opisovat levou rukou tvar osmičky a paži postupně napínal. Pak švihl pravou. Timyin Tin udělal dva bleskové kroky vlevo. Archie se pohnul, jako kdyby se chtěl otočit ve směru hodinových ručiček, ale jeho soupeř reagoval okamžitě. Oba pocítili na tvářích závan chladného vzduchu právě v okamžiku, kdy Archie předstíral útok pravou nohou. Přenesl však váhu a zaútočil levou. Timyin Tin natáhl obě ruce dlaněmi dolů a nechal pravou pomalu klesat. Archie zakroužil hlavou. Rameny kroužil v opačném směru. Jeho ruce črtaly do vzdu chu složité obrazce, jedna kroužila okolo druhé, postupující vpřed a opět ustupující, vířící v klamných útocích… - 103 -
Timyin Tin se naklonil doprava, pak doleva, pravá ruka stále nesmírně pomalu klesala. Naklonil se znovu doleva… „Jakou barvu má bouře?“ zeptal se Arch je. Opět doprava, ruka stále pomalu klesala. Archie podnikl další klamný výpad nohou, potom prudce sko čil vpřed s drápy vytaženými. Rukama kreslil do vzduchu široké půlkruhy, jednou kolem druhé. Timyin Tin se ohlédl dozadu přes rameno, přesunul levou nohu dozadu a elegantně uhnul stranou. Levou ruku ohnul do tvaru písmene V a chytil Archieho v levém podpaží. Jeho pravačka se mihla vzhůru směrem k protivníkovu rozkroku. Bleskově se stočil vlevo a na letmý okamžik pocítil váhu jeho těla. Archie zmizel přes zábradlí do černé noci hluboko dole. „Pohleď,“ odpověděl Timyin Tin. Na okamžik trvající několik úderů srdce se zastavil a hleděl do temné noci. Poté se ještě jednou sklonil. Z úzké kapsy u vnějšího švů pravé nohavice vyjmul asi jako tužku tenkou trubičku. Chvíli ji po těžkával v ruce, pak ji namířil k nebi. Palcem zmáčkl malý výběžek na boku trubice a z jejího konce vyrazil tenký rudý paprsek. Pohybem zápěstí namířil paprsek na zábradlí. Prořízl kámen si lný osm palců. Vypnul přístroj a přešel k místu, kde zábradlí rozkro jil. Když palcem přejížděl mezeru v kameni, pohlédl – poprvé toho večera – dolů přes zábradlí. Přikývl a odvrátil se. Trubičku zasunul zpět do kapsy. Neslyšně přešel ke schodům. Pohlédl vzhůru a obraz před jeho očima se zachvěl. Ztemnělé schodiště mu náhle připomnělo chladné kamenné chodby starobylé budovy, která byla kdysi jeho domovem. Vydal se pomalu po schodech nahoru; držel se při levé stěně. Minul první dveře, druhé, další a další. Když našel ty správné, zarazil se. Škvírou pode dveřmi stále ještě prosvítalo slabé světlo. Vzal do ruky trubičku, ale zůstal tiše stát a naslouchal. Zevnitř slyšel jakýsi jemný pohyb, zapraskání nábytku. Pak se opět rozhostil klid. Pozdvihl zbraň a namířil ji do místa blízko zárubně, kde by měla být závora. Pak se opět zarazil a zbraň sklonil. Udělal krok vpřed. Jemně, velmi jemně a velmi pomalu vzal za kliku. Dveře byly odemčené. Ustoupil stranou a strčil do dveří tak, aby se otevřely. - 104 -
Klesl na kolena. Trubice mu vyklouzla z prstů. „Nevěděl jsem,“ řekl. Sklonil se a dotkl se čelem podlahy.
- 105 -
JEDNA Zatímco Red platil účet a dojednával s majitelem náhradu škod způsobených v jeho pokoji, přistoupil k němu makléř – malý muž v turbanu obklopený oblakem exotické vůně. „Gratuluji, pane Dorakeene,“ řekl. „Vypadáte dnes velice dob ře.“ „Ano, občas se mi to stává,“ odpověděl Red a otočil se k němu. „Ovšem jen zřídkakdy mám jistotu, že si toho někdo povšimne.“ „Ehm, měl jsem na mysli vaši výhru. Chtěl jsem vám pogra tulovat.“ „Výhru? Sázel jsem snad na něco?“ „Ano. Vsadil jste na sebe v dalším kole Černé desítky Chadwick versus Dorakeen. Copak se nepamatujete?“ „Aha!“ Red si ukazovákem a palcem promnul kořen nosu. „Ano, už se mi to pomalu vybavuje. Omluvte mě, mám včerejšek ně jak zamlžený. To byla ale pitomost… Moment. Jestliže jsem vyhrál, znamená to, že se dneska v noci někdo neúspěšně pokoušel připravit mě o život.“ „Vypadá to tak. Obdržel jsem zprávu, že jste byl úspěšný. Chcete to hotově nebo na účet?“ „Na účet. Jinak nic zvláštního?“ „Ne.“ Muž mu podal jakousi listinu. „Když tohle podepíšete, dám vám účet a vaše výhra bude uložena v bance.“ Red naškrábal na papír svůj podpis. „Dělo se tu něco neobvyklého, co by s tím mohlo mít nějakou souvislost?“ „Nic, když ovšem nepočítáte škodu, která vznikla – jak jsem pochopil – ve vašem pokoji.“ Potřásl hlavou. „Pochybuji o tom. Nebyly tam žádné – ostatky.“ „Nebudete sázet na vítězství v pátém pokuse?“ - 106 -
„V pátém? Vždyť byly zatím tři, když počítám i ten dnešní, za který jste mi právě zaplatil.“ „V záznamu je psáno, že jste přežil čtyři.“ „Mám strach, že tomu přestávám rozumět, a nechci v tom na dělat ještě větší zmatek nějakým dalším sázením.“ Makléř pokrčil rameny. „Jak myslíte.“ Red zdvihl svůj tlumok a obrátil se k odchodu. Mondamay se neslyšně vznesl, Květy v ruce. „To ale byla pitomost,“ prohlásila Květy, když přecházeli halu ke dveřím. „Sázet!“ „Ano, ano, už jsem to připustil. Jenomže v tom případě měl člověk, kterým jsem byl včera, nějaké problémy.“ „A v tom případě jsi jich velkou část zdědil. Chadwick měl do slova celé věky na to, aby tady na tebe dobře políčil. Myslíš, že teď přejdeme parkoviště živí a zdraví?“ Mondamay propojil obvody s Květy. Opravdu vypadá dnes nějak jinak, řekl, ale co má na mysli, když mluví o tom, že není stejnou osobou, jakou byl včera? Nebyla jsem s ním dost dlouho na to, abych mohla na základě pozorování tomuto fenoménu porozumět, ozvala se odpověď. Od té doby, co jsem s ním, měl takovéhle záchvaty tři. Pokaždé po něm vy padal o několik let mladší, ale jednal, jako by byl někým jiným. Když jsem ho uviděl tam v Jedenáctém, všiml jsem si, že vypa dá nějak mladší, ale nevěděl jsem, kdy ve své osobní časové linii při jel. Vždycky, když mě předtím navštívil, byl starší. Jak starý? Tak okolo padesátky, řekl bych. Možná užívá nějaký omlazující prostředek z horních oblastí Cesty. Nemám dostatečně rozsáhlé farmakologické databáze, ze kte rých bych se dozvěděla, jestli mají tyhle prostředky nějaké vedlejší účinky – jako jsou záchvaty šílenství, změny osobnosti nebo něco ta kového. „Nemyslím, že by bylo bezpečnější tady zůstat než odtud odjet,“ odpověděl Red. Pověz mi o těch změnách osobnosti, řekl Mondamay. Je to ně jaké dočasné iracionální chování, nebo co? Připadal mi totiž nějak - 107 -
jiný od našeho posledního setkání; nepozoroval jsem ho ale dosta tečně dlouho, abych mohl dělat jakékoli závěry. Ne, ty změny pokaždé vypadají jako trvalé – mladší vzhled, více nadšení… Je méně konzervativní, ochotnější riskovat, rychlejší v reakcích – mentálních i fyzických – a možná o něco krutější, arogantnější, smělejší… ‘zbrklý’ je možná to pravé slovo. Takže je tu určitá pravděpodobnost, že udělá něco – zbrklého? Myslím, že ano. „Půjdu k autu jako první, Rede,“ prohlásil Mondamay a zamířil halou ke dveřím. „To není nutné.“ „Zase totéž…“ „Tak dobře.“ „Kam máme namířeno?“ zeptala se Květy, když vyšli ven do slunného rána. „Dál po Cestě.“ „Zaútočit na Chadwicka?“ „Pravděpodobně.“ „Dvacáté sedmé, to je docela štreka.“ „To je.“ Když šli přes parkoviště k autu, nezahlédli ani živou duši. V klidu nastoupili. Mondamay uložil Květy do přihrádky. „Zkontroluji všechny systémy, ještě než nastartujeme,“ oznámila. „Jak je ctěná libost.“ „Rede, dneska ráno opravdu vypadáš výborně,“ řekl Monda may. „Cítíš se taky tak výborně? Zaslechl jsem, jak jsi říkal něco o tom, že si nepamatuješ přesně, co jsi dělal včera. Nemyslíš, že bychom měli najít něco stranou od Cesty, kde by sis mohl odpoči nout?“ „Odpočinout? Jdi do háje! Je mi výborně.“ „Myslím duševně, emocionálně. Jestli si s tebou nějak pohrává tvoje paměť –“ „To není důležité, to není důležité. Nenech se tím znervóz ňovat. Vždycky jsem po svých záchvatech tak trochu zmatený.“ „Jaké jsou to záchvaty?“ „Nevím, nikdy si nemohu nic vybavit.“ „Co je vyvolává?“ - 108 -
Red pokrčil rameny. „Kdo ví?“ „Přicházejí v nějaký určitý čas? Je v tom nějaký řád?“ „Nic, co bych byl schopen vypozorovat.“ „Hovořil jsi o tom s nějakým lékařem?“ „Ne.“ „Proč ne?“ „Nechci se vyléčit. Po každém záchvatu jsem v lepší kondici. Ráno se probouzím a vzpomínám si na věci, které jsem si nikdy předtím nebyl schopen vybavit; můj vzhled se mění – a vždy k lepší mu –“ „Moment. Myslel jsem, že jsi říkal, že pokaždé trpíš jistým zhoršením paměti.“ „Na tomhle konci ano. Ale na tom druhém získám daleko více půdy pod nohama.“ „Všechny systémy v pořádku,“ oznámila Květy. „Fajn.“ Red nastartoval a zamířil k výjezdu z parkoviště. „Zmátl jsi mě ještě víc,“ řekl Mondamay, když se vyhnuli otr hanému individuu s křižáckým křížem na krku a vyjeli na dálnici. Okolo nich projelo auto staršího data výroby, které řídil mladý muž, a zaparkovalo na jejich místě. „Co myslíš tím druhým koncem? Na co si vzpomínáš? Máš alespoň trochu ponětí, o co tu jde a jakým pro cesem vlastně procházíš?“ Red si povzdechl. Nahmátl doutník, vložil si ho do úst, ale ne zapálil. „Dobrá. Pamatuju si, jak jsem byl starým mužem,“ začal. „Ve lice starým… Šel jsem pěšky skalnatou pustinou. Bylo skoro ráno, všude okolo se válely chuchvalce mlhy. Moje nohy krvácely. Těžce jsem se opíral o hůl, kterou jsem měl s sebou.“ Přehodil si doutník z jednoho koutku úst do druhého a pohlédl ven z okna. „To je všechno,“ řekl. „Všechno? To těžko,“ ozvala se Květy. „Snažíš se nám tu říct, že jsi zestárl – nebo omládl, nebo co vlastně – pozpátku? Že jsi začal jako stařec?“ „Ano. Přesně tak,“ odpověděl Red popuzeně.
- 109 -
„Dávej pozor, támhle je zatáčka. – Máš tedy na mysli, že si ne pamatuješ nic z toho, co bylo před tím, než jsi byl starcem kráčejícím pustinou? Nebo – co dalšího sis vybavil tentokrát?“ „Nic racionálního. Jen několik snů, jak z deliria, divné tvary pohybující se okolo mne v mlze, strach a tak – a já šel pořád dál.“ „Věděl jsi, kam jdeš?“ „Ne.“ „A byl jsi sám?“ „Z počátku ano…“ „Z počátku?“ „Později po cestě jsem získal společnost. Okolnosti setkání mám pořád ještě jaksi v mlze, ale potom se mnou šla stará žena. Po máhali jsme si přes náročná místa. Leila.“ „Jednou jsi mne navštívil s nějakou Leilou. Ale to nebyla žádná stařena…“ „To je ona. Naše cesty se mnohokrát rozdělily a zase spojily. Co se týče toho převráceného stárnutí, je její situace dost podobná té mé.“ „Je nějak zapletená do té záležitosti mezi tebou a Chadwickem?“ „Ne, ale zná ho.“ „Tuší alespoň jeden z vás, kam jste putovali v tomhle zvláštním období vašeho růstu?“ „Ona si myslí, že je to jen fáze nějakého většího životního cyk lu.“ „A ty si to nemyslíš?“ „Možná, že to tak je. Já prostě nevím.“ „Ví o tomhle všem Chadwick?“ „Ano.“ „Je možné, aby on o tobě věděl víc než ty sám?“ Red zavrtěl hlavou. „Nemám ponětí. Ale možné je asi všechno.“ „Proč po tobě tak jde?“ „Když jsme přestali spolupracovat, naštvalo ho, že jsem porušil dobrou obchodní smlouvu.“ „A bylo to tak?“
- 110 -
„Asi ano. On úplně změnil povahu celého našeho obchodu – a tam už přestávala všechna legrace. Tak jsem raději zmizel a nechal za sebou trochu nepořádek.“ „Je to pořád bohatý muž?“ „Velmi bohatý.“ „V tom případě se obávám, že tu půjde o jiný motiv než ekono mický. Možná, že žárlí na zlepšování tvého fyzického stavu.“ „Možná, ale nic na to neukazuje. Víc než jeho motiv mě zne pokojuje spíš jeho cíl.“ „Jen se snažím porozumět našemu nepříteli, Rede.“ „Já vím. Ale myslím, že už k tomu není co dodat.“ Projeli podjezdem a odbočili doleva. Stín, který pod mostem dopadl na vůz, nezmizel, ani když znovu vjeli do plného slunečního světla. „Tvůj pokoj byl dnes ráno v hrozném nepořádku,“ odtušil Mondamay. „Ano, byl. Vždycky je.“ „A co ten obrazec vypálený do dveří – vypadal jako čínský znak. To je taky normální průvodní jev?“ „Ne. Byl to – čínský znak. Znamená ‘mnoho štěstí’.“ „Máš pro to nějaké vysvětlení?“ „Nemám. Je to podivné.“ Mondamay vydal vysoký, přerušovaný pískavý zvuk. „Co je tu k smíchu?“ „Jen jsem si vzpomněl na knihy, co jsi u mě jednou nechal – byly v nich obrázky, které jsi mi musel vysvětlovat.“ „Obávám se…“ „Kreslené obrázky s titulky.“ Red si zapálil doutník. „To není k smíchu.“ Podivný stín přilnul na korbu vozu. Mondamay znovu pískl, Květy začala zpívat.
- 111 -
DVA Randy sledoval, jak denní světlo rychle mění svou intenzitu – každé bliknutí bylo delší než to předcházející. Vjížděli na par koviště a kolem nich se rozlévalo chladné deštivé ráno. Ze zlatě a červeně zbarveného listoví javorů, stojících vedle budov pokrytých jinovatkou, kapala voda. Zajeli k pumpě. „To je k zbláznění,“ řekl. „Je přeci léto, ne podzim.“ „Tady je podzim, Randy, a kdybys odbočil až na další odbočce a jel k jihu, mohl bys dostat do těla kulku od někoho z armády Konfederace – nebo Unie – podle toho, kde by ses zrovna octl.“ „Neděláš si legraci, že ne?“ „Ne.“ „Hm, myslel jsem si to. Já ti totiž asi začínám věřit, naneštěstí. Ale co tedy v tom případě brání Leeovým mužům, aby se nevydali tudy a nedobyli Washington – řekněme Coolidgeův, Eisenhowerův nebo Jacksonův?“ „Dostal ses někdy předtím na Cestu sám? Slyšel jsi o ní?“ „Ne.“ „Jen někteří lidé nebo stroje ji umí najít a používat. Nevím proč. Vím jen, že Cesta je živoucí věcí – a tohle je část její přiro zenosti. A přirozenosti těch, kteří po ní putují.“ „A co kdybych já nebyl jedním z nich?“ „Možná bych tě sem mohla dovést tak jako tak. Vlastně hodně záleží i na průvodci.“ „Takže já stejně pořád nevím, jestli bych se mohl po Cestě po hybovat sám?“ „Ne.“ „Dobře. Předpokládejme, že by jeden z Leeových důstojníků o ní věděl a mohl ji používat? Co potom?“ „Ti, kteří o ní vědí, si to nechávají pro sebe, to brzy poznáš. Ale přesto – předpokládejme, že by mohl. Předpokládejme, že bys uhnul - 112 -
až na další odbočce a jel stále na jih, jak jsem navrhovala. Předpoklá dejme, že bys narazil na Stonewalla Jacksona.“ „Dobrá, předpokládejme.“ „Hned by ses tedy obrátil a jel nazpátek. Narazil bys na kři žovatku tam, kde předtím žádná nebyla – jen tak někde uprostřed polí. Tahle nová silnice by se spojovala s tou tvou a dále pokračovala zpět na Cestu. Takže, kdybys odsud později vyjel tím samým smě rem, měl bys dvě možnosti: mohl bys jet cestou, která vede do místa tvého setkání, nebo tou druhou, alternativní, kde se nestalo nic. Ta původní by zřejmě už byla hodně špatná a časem by zmizela úplně, jelikož by ji patrně nikdo nepoužíval. Na druhou stranu, kdyby se po ní jezdilo dostatečně často, vytratila by se ta druhá. Je to všechno velmi nepravděpodobné, ale kdyby se to stalo, bylo by pro tebe čím dál složitější vyznat se v množství pozdějších tras – třeba o celá století zpátky. Také by se objevovala spousta nových, trochu od lišných od těch, které jsi znával předtím. Mohlo by se ti stát, že by ses ztratil na nějaké vedlejší odbočce a nikdy se už nedostal do místa, ze kterého jsi vyjel.“ „Ale nějaké stopy po těch původních, později nepoužívaných cestách by tam stále byly?“ „Teoreticky ano. Rozježděné cesty zarostlé plevelem, přetnuté novým potokem, neviditelné pod napadaným kamením. Pak už jde jen o to umět tyhle stopy rozeznat. A to není nic jednoduchého.“ „To už by se zdálo snadnější zkusit danou cestu znovu otevřít – člověk by jen vrátil zpátky to, co kdysi udělal, anebo by prostě udělal něco jiného.“ „Zkus to někdy. Vrať se na místo, které už vůbec nevypadá tak, jak si ho vybavuješ, a pokus se odstranit vše, co dělá to místo jiným. Možná ale zjistíš, že nestačí jen změnit jednu klíčovou událost. Také se může stát, že nová změna bude mít další následky – závislé na způsobu provedení. Pravděpodobně by se ti podařilo jen utvořit další odbočku – která by, samozřejmě, mohla být dostatečně blízko té pů vodní na to, aby posloužila tvým záměrům. Anebo taky ne.“ „Přestaň. Teď hned. Nech mě to strávit. Ještě se tě chci na moc věcí zeptat – ale až později. A vůbec, proč tu vlastně stavíme? Ještě přece nepotřebujeme tankovat.“ „Protože je to samoobsluha. Když mě otevřeš na straně 78 a položíš mě deskami vzhůru támhle do toho boxu vedle pumpy, budu - 113 -
fungovat jako kreditní karta – na účet mého původního zaměstnava tele. Hned se dozvíme, jestli je účet ještě otevřený. Mohla bych taky zjistit, kde naposledy tankoval. Vydali bychom se potom tím smě rem.“ „Dobře,“ řekl Randy, zvedl Stébla a otevřel dveře auta. „Ne chtěla bys mi sdělit, na jaké jméno je ten účet?“ „Dorakeen.“ „Co je tohle za jméno?“ „To opravdu nevím.“ Obešel auto a vložil knihu do boxu. Uvnitř se rozsvítilo světlo. „Dej se do toho a naber plnou nádrž,“ ozvala se Stébla tlu meným hlasem. „Učet je stále otevřený.“ „Připadá mi to trochu jako krádež.“ „Jdi do háje! Jestli to opravdu je tvůj tatík, to poslední, co pro tebe může udělat, je zaplatit ti benzín.“ Odšrouboval víčko nádrže a sundal hadici ze stojanu. „Naposledy tankoval v rané Šestnáctce,“ informovala Stébla, když Randy stiskl páku čerpadla. „Pojedeme tím směrem a budeme se ptát cestou.“ „Kdo vůbec provozuje tyhle motely a pumpy?“ „Podivíni. Vyhoštěnci, utečenci – lidé, kteří se nemohou vrátit domů a nemohou nebo se nechtějí přizpůsobit životu v nějaké jiné zemi. Ztracené duše – které nemohou najít cestu i zpátky a bojí se Cestu opustit. Přesycení cestovatelé, co byli všude a nyní dávají přednost téhle díře mimo čas a prostor.“ Randy se pousmál. „Píše tu někde poblíž novou knihu Ambrose Bierce?“ „No…“ Hadice cvakla. Přidal ještě pár kapek a zašrouboval víčko nádr že. „Říkalas v Šestnáctce; hádám, že to znamená šestnácté století…“ „Přesně tak. Většina lidí, kteří se pustí po Cestě dál od svého domova, pochytí jakýsi společný jazyk – říká se mu ‘všeobecný’. Je to něco jako Yoruba, Malika nebo Hansa v Africe – má to z každého jazyka trochu a používá se to všude. Existují sice různé dialekty, ale já ti budu moci překládat, kdykoli bude třeba.“ Randy otevřel box a vyndal z něj Stébla. - 114 -
„Rád bych, abys mě cestou učila,“ řekl. „Studoval jsem jazyky -– a tenhle vypadá nesmírně prakticky.“ „Bude mi potěšením.“ Nastoupil do auta. „Stébla,“ řekl, když si sedal, „určitě máš nějaké optické za řízení…“ „Ano.“ „Mezi tvou poslední stránkou a obálkou je fotografie. Vidíš ji?“ „Ne. Je ke mně otočená špatnou stranou. Vlož ji kamkoli jinam. Strana 78 je zvlášť –“ Vytáhl fotografii a vložil ji do středu knihy. Uběhlo několik vteřin. „Tak co?“ „Ano, mám ji.“ „Je to on? Je to ten Dorakeen?“ „Vypadá – vypadá to, že ano. Jestli ne, je mu velice podobný.“ „Výborně, můžeme se dát do hledání.“ Nastartoval vůz. „Co vlastně dělá a kde pracuje?“ zeptal se Randy, když vjížděli na nájezd. Nastala dlouhá pauza. „Nejsem si tak docela jistá. Dlouhou dobu vozil různé náklady, vydělával slušný peníz. Docela dlouho byl jeho obchodním partnerem muž jménem Chadwick, který se později přestěhoval pěkný kus nahoru po Cestě. Chadwick získal ohromnou moc, myslím, že to byl přímý důsledek jejich partnerství. Nakonec se rozešli. Někdy v té době mě někde… zapomněl. Musel to místo opustit dost náhle – jak jsi říkal. Takže všechno, co vím o jeho za městnání, je to, že dělal do přepravy.“ Randy se usmál. „Vždycky mi vrtalo hlavou…“ pokračovala Stébla. „Co?“ zeptal se Randy. „Jestli náhodou nepatří do jedné z těch kategorií, o kterých jsem mluvila před chvílí – mezi lidi, kteří nemohou najít cestu domů, cestu zpět tam, odkud přišli. Vždycky to vypadalo, že něco hledá… Taky jsem nikdy nevěděla, odkud skutečně pochází. Trávil spoustu času bloumáním po nejrůznějších vedlejších silničkách. Myslím, že opravdu zkoušel tu a tam něco měnit a upravovat. Jen se zdálo, že si prostě přesně nepamatuje všechny detaily situace, kterou chtěl znovu - 115 -
vytvořit. Jako kdyby to bylo něco z hodně dávné minulosti. Ano, pro cestoval toho hodně…“ „Přijel taky do Clevelandu,“ podotkl Randy, „rozhodně aspoň na nějakou dobu.“ Odmlčel se a po chvíli pokračoval. „Jaký je? Mám na mysli jaký je to člověk?“ „To vůbec není jednoduchá otázka. Neklidný – když bych to měla říct jedním slovem.“ „Myslím – čestný? Nečestný? Dobrý chlap? Syčák?“ „Vlastně sis už odpověděl. Byl tohle všechno – v různých do bách. Jeho osobnost se občas dost náhle měnila. Ale později… poz ději jako by začal toužit po své vlastní záhubě…“ Randy potřásl hlavou. „Jestli se tu pořád ještě někde potlouká, asi mi nezbývá než če kat. Co takhle hodina jazyků?“ „Výborný nápad.“
- 116 -
JEDNA Aniž zpomalil, Red náhle zahnul doprava na úzkou silničku. „Co děláš?“ zeptala se Květy. „Dvanáct hodin jízdy je až dost,“ odpověděl. „Chci se vyspat.“ „Klidně si sklop sedadlo a já budu řídit.“ Zavrtěl hlavou. „Chci na chvíli vylézt z tohohle zatraceného auta a pořádně si odpočinout.“ „V tom případě se ale zapiš v recepci pod falešným jménem.“ „Žádné zapisování v recepci. Budeme tábořit. Je to dost zdevastovaná oblast. Žádný problém.“ „Mutanti? Záření? Našlápne miny?“ „Ne, ne a ne. Už jsem tu byl. Nic tu není, je to tu čisté.“ Po chvíli zpomalil a opět zahnul – na úzkou, neudržovanou cestu. Slabé světlo na obloze přecházelo z růžové do fialového sou mraku. V dáli bylo v záři zapadajícího slunce vidět pusté zničené město. Znovu zabočil. „ ‘…Et que leurs grands piliers, droit et majesteux rendaient pareils, le soir, aux grottes basaltiques,’*4 odtušila Květy. „Chystáš se tábořit v muzeu smrti.“ „Ne tak docela,“ odpověděl Red. Jeli po neupravené cestě. Chvíli vedla po úbočí hory, potom přes rozvrzaný můstek nad úzkou strží. Projeli okolo strmého útesu a vyjeli na planinu, opět na dohled od města. Red zabočil do pole. Mezi krátery se tu povalovaly rezavějící trosky různých pozemních vozidel a letadel. Šlápl na brzdu a zastavil na poměrně prázdném prostranství.
4
… A jejichž veliké a rovné pilíře se večer třpytily jak čedičoví hadi. (překlad Vítězslav Nezval)
- 117 -
Stín podivného tvaru, který nyní ležel na střeše vozu, nabyl tvaru plaza temněl, houstl… „Udělej něco s autem, ať vypadá jako ty trosky tady okolo,“ nařídil Red. „Občas máš dobré nápady,“ odtušila Květy. „Odvést opravdu dobrou destruktivní práci bude trvat tak pět, šest minut. Nech běžet motor.“ Když auto začalo měnit svůj vzhled, stín se najednou zfor moval do tvaru kruhu, spustil se z vozu a klouzal rychle směrem k havarovanému vznášedlu. Red a Mondamay vystoupili z auta a zača li vztyčovat bariéru. Vzduch okolo nich se líně převaloval. Byl suchý a nesl v sobě předzvěst přicházejícího ochlazení. Na východě se hro madila mračna. Někde začal bzučet jakýsi hmyz. Mezitím se na karosérii auta začala objevovat pomačkaná místa, prohlubovala se a kroutila. Sem tam se vytvořily hluboké záře zy. Na některých místech se objevila rez. Vůz se nahnul k jedné straně. Red k němu přistoupil a vyndal balíček s jídlem a spací pytel. Motor zhasl. „Hotovo,“ řekla Květy. „Jak to vypadá?“ „Beznadějně,“ odpověděl Red, roztáhl spacák a otevřel krabici s jídlem. „Díky.“ Mondamay se přiblížil, zastavil se a jemně, tiše řekl: „Neza chytil jsem zatím nic vysloveně nebezpečného v okruhu deseti kilo metrů.“ „Co myslíš tím ‘vysloveně’?“ „Je tu mezi všemi těmi troskami několik neodpálených bomb a nabitých zbraní.“ „Máme nějaké z nich přímo pod nohama?“ „Ne.“ „Radioaktivita? Jedovaté plyny? Baktérie?“ „Nic takového.“ „V tom případě to, myslím, přežijeme.“ Red se pustil do jídla. „Tak tedy, ty říkáš, že jsi se docela dlouho snažil změnit jisté okolnosti a znovu tak vytvořit situaci, kterou si pamatuješ z doby před mnoha a mnoha lety?“ zeptal se Mondamay. „Přesně tak.“ - 118 -
„Podle toho, co jsi předtím říkal o své paměti… jsi si naprosto jistý, že vůbec poznáš to, co hledáš, až to najdeš?“ „Jsem si tím jistý jako ničím na světě. Pamatuju si teď mnohem víc.“ „A když nalezneš cestu, kterou hledáš, prostě se po ní vydáš – domů?“ „Ano.“ „Jak to vypadá u tebe doma?“ „To ti nepovím.“ „Tak co vlastně hledáš?“ „Sebe sama.“ „Sebe sama? Obávám se, že tomu nerozumím.“ „Ani já tomu tak zcela nerozumím. Ale už se to vyjasňuje.“ Na valem tmavnoucím nebi zazářily myriády hvězd. Srpek mě síce visel nízko nad východním obzorem. Jediným světlem, které ozařovalo jejich tábor, byl Redův doutník. Red popíjel z hliněné láhve řecké víno. Zvedl se chladivý vítr. Květy téměř neslyšitelně prelu-dovala – mohl to být Debussy. Čerň v černi, prstenec tmavého stínu sklouzl k Redově natažené noze. „Bel’kwinith,“ řekl Red tiše. Zdálo se, že vítr na chvíli ustal, stín jako by na místě ztuhl. Nečistota v doutníku zasyčela a na okamžik vzplála. „Do háje s tím,“ řekl potom. „S čím?“ zeptal se Mondamay. „S útokem na Chadwicka.“ „Myslel jsem, že tohle jsme už probrali. Žádná jiná z ostatních alternativ ti nepřipadala dostatečně atraktivní.“ „Nestojí to za to,“ řekl. „Ten tlustý blázen za to prostě nestojí. Vždyť ani není schopen bojovat sám za sebe.“ „Blázen? Jednou jsi řekl, že je to velmi chytrý muž.“ Red si odfrknul. „Lidé! Zřejmě je velmi chytrý – na člověka. Ale to ještě pořád není nic.“ „Tak co tedy chceš dělat?“ „Najít ho. A přinutit ho, aby mi pověděl jisté věci. Věřím, že o mně ví víc, než kdy prozradil. Věci, které možná ani já sám nevím.“ „To kvůli těm věcem, na které si vzpomínáš?“ „Ano. A máš možná pravdu. Já –“ „Něco jsem zachytil.“ - 119 -
Red už byl na nohou. „Blízko?“ Stín zmizel za vozem. „Ne. Ale pohybuje se to naším směrem.“ „Živočich, rostlina, hornina?“ „Nějaký stroj. Přibližuje se to velmi opatrně… Nastup do vozu!“ Motor naskočil hned, jak Red dosedl. Dveře se zabouchly. Okénko se začalo zavírat. Auto opět začalo měnit tvar. Květy začala náhle reprodukovat Mondamayova slova. „Takový nádherný zabíjecí stroj!“ řekl. „V mnoha směrech sice znehodnocený tím organickým doplňkem. Nicméně je velice dovedně zkonstruovaný.“ „Mondamayi!“ zakřičel Red. Vůz se zachvěl. „Slyšíš mě?“ „Samozřejmě, Rede. Přece bych tě nenechal na holičkách. Při bližuje se to rychle!“ Vůz zaskřípal a otočil se. V motoru dvakrát zapraskalo, dveře se otevřely a zase zabouchly. „Co to teda sakra je? „Vypadá to trochu jako obrovský tank. Má to neuvěřitelný arzenál a řídí to lidský mozek bez těla, který je, myslím, trochu ší lený. Nevím, jestli to pochází odsud, nebo jestli to sem na tebe někdo poslal. Už jsi někdy o něčem podobném slyšel?“ „Mám ten dojem, že jsem už na Cestě zaslechl něco o obrně ných vozech, jako je tenhle. Nejsem si ale jistý, kde to bylo.“ Nebe zahořelo jakoby náhlým svítáním – řítila se na ně vlna ohně. Mondamay pozdvihl paži a vlna se zastavila, jako kdyby na razila na neviditelnou stěnu; vřela a převalovala se za ní asi půl mi nuty, až nakonec opadla. „Má jadernou výzbroj – opravdu pěkné,“ podotkl. „Jak to, že jsme pořád naživu?“ „Zablokoval jsem to.“ Z Mondamayovy paže vyšlehl jasný záblesk a na vzdáleném pahorku vzplál oheň. „Tak, rovnou jemu do cesty,“ odtušil. „Tenhle kráter ho trochu zpomalí. Raději bys měl jet, Rede. Květy, odvez ho pryč.“ „Dobře.“ Vůz se otočil a zamířil přes pole pryč. Stále ještě měnil tvar. - 120 -
„Co si, sakra, myslíš, že děláš?“ zakřičel Red. Obloha opět vzplanula, ale Mondamay malou ohnivou kouli zabrzdil, zeslabil a zatlačil zpět. „Musím krýt tvůj ústup,“ ozval se Mondamayův hlas, „dokud nebudu mít volné ruce, abych se s ním mohl vypořádat. Květy tě za veze zpět na Cestu.“ „Vypořádat se s ním? Jak to hodláš provést? Vždyť ani nemů žeš –“ Ohromná exploze doprovázená výboji statické elektřiny ho přerušila uprostřed věty. Vůz se otřásl, ale stále pokračoval směrem k polní cestě. Kolem nich se zvedlo mračno prachu. „– opět plně funkční,“ ozval se Mondamayův hlas. „Květy dokázala analyzovat mé obvody a naváděla mě při sebeopravě –“ Další exploze. Red se ohlédl, ale místo, kde chtěli tábořit, bylo zakryto kouřem, dýmem a prachem. Hluk explozí ho na okamžik ohlušil. Když se mu sluch zase vrátil, uvědomil si, že na něj právě mluvila Květy. „– jedeme? Kam to říkají, že jedeme?“ „Cože? Pryč odsud, doufám.“ „Další cíl! Souřadnice! Rychle!“ „Aha. Dvacáté sedmé, osmnáctý výjezd, pak čtvrtá doprava, druhá doleva, třetí doleva. Je to velká bílá budova. V pseudogo tickém stylu.“ „Máš to?“ řekla. „Ano,“ ozval se Mondamayův hlas, dosud rušený výboji. „Když budu schopen najít Cestu, zkusím vás následovat – až to tady vyřídím.“ Ozval se další výbuch. Vjeli na polní cestu a pokračovali po ní.
- 121 -
DVA Randy stál naproti gentlemanovi z doby královny Viktorie, kterého viděl už předtím v hale. Mužův tlumok ležel na lavičce u dveří. Rukou si prohrábl světlou, už lehce prořídlou kštici. „…ano, to je pravda,“ řekl. „Před třemi dny. Střílelo se venku na parkovišti. A to jsem přijel na dovolenou! Násilí!“ zachvěl se. V levém koutku jeho úst se objevil tik. „Pan Dorakeen odjel téže noci. Opravdu vám nemohu říci, kam.“ „A je tu někdo, kdo by mohl?“ zeptal se Randy. „Možná majitel – pan Johnson. Vypadalo to, že se znají.“ Randy přikývl. „Můžete mi říci, kde bych toho pana Johnsona našel?“ Muž se kousl do rtu a zavrtěl hlavou. Podíval se stranou, skrz jídelnu do baru. Jakási žena s neuvěřitelně rudými vlasy se tam háda la s tmavým podsaditým mužem. „Je mi líto. Vypadá to, že má dnes volno. Můžu vám jedině po radit, abyste se zeptal v recepci – támhle u baru. Teď mě omluvte.“ Obešel Randyho a udělal několik nervózních kroků ve směru hlasité hádky, která však právě v tom okamžiku skončila. Žena řekla něco velice sladkého a posměšného zároveň, otočila se a odkráčela směrem do haly. Viktoriánský šlechtic si povzdechl, ještě jednou obešel Ran dyho v opačném směru a vzal si svůj tlumok. Nabídl ženě rámě a po tom oba společně zamířili směrem ke dveřím. Když vycházeli ven, muž prudce pokývl Randymu na pozdrav. Muž, s nímž se žena předtím hádala, zíral na Randyho, který mezitím přešel k baru. „Promiňte, neznáme se odněkud?“ zeptal se. „Připadáte mi ve lice povědomý…“ Randy zkoumal rysy mužova tmavého obličeje. „Toba. Jmenuji se Toba,“ dodal. - 122 -
„Nevzpomínám si,“ řekl Randy pomalu. „Jmenuji se Randy Carthage, pocházím z Dvacátého.“ „Tak to jsem se asi spletl,“ pokrčil Toba rameny. „Ale pivo vám stejně zaplatím.“ Randy se rozhlédl po místnosti – jen neopracované dřevo a že lezo, žádná mosaz a ani jedno zrcadlo. U baru, který sloužil zároveň jako recepce, seděli čtyři lidé, další dva u vedlejšího stolu. „Vedoucí si před chvilkou odskočil. Natočte si pivo – tady se to tak nebere – a srovnejte to s ním, až se vrátí.“ „Dobře. Díky.“ Randy přešel k baru po podlaze pokryté rákosem, natočil si pivo, vrátil se a posadil se naproti Tobovi. Na stole stála zpola vypitá sklenice, sousední židle byla odstrčená od stolu. „… mrcha,“ zamumlal Toba tiše. „Přijel jste za obchodem?“ zeptal se. Randy položil Stébla na stůl a zavrtěl hlavou. Pak se napil piva. „Ne, hledám jednoho chlapíka, ale prý už odsud odjel.“ „Tak to máte přesně opačný problém než já,“ řekl Toba. „Já zase vím, kde je člověk, kterého hledám. Jen jsem se tu zastavil na oběd. A ta zatracená ženská, která tu byla se mnou, si klidně někoho narazí a jede navštívit nějakou pitomou zříceninu! Teď si tu musím pronajmout pokoj a čekat, než to s ním vyřídí. Určitě den, možná i dva, sakra! Kdo to vůbec je?“ „Co? Koho myslíte?“ „Váš přítel – ten Angličan, se kterým jste si povídal.“ „Jo, tenhle. Vůbec ho neznám. Jen jsem se ho na něco ptal. Říkal, že se jmenuje Jack, jestli vám to nějak pomůže.“ „Ani ne. Ubožák. Koneckonců, je to jeho problém.“ Oba se opět napili ze svých sklenic. „Cože?“ zvýšil hlas jeden z mužů sedících u baru; v jeho řeči byl patrný silný francouzský přízvuk. „Vy jste nikdy nebyl dál než v Sedmnáctém? Můj Bože, člověče! To máte vůči sobě ještě pořádný dluh! Musíte se dostat nejmíň jednou za život aspoň na začátek Dva cátého! Proč? Kvůli létání přece! Muž není pravým mužem, dokud alespoň jednou neokusí svobodu letu! Ne v těch velkých létajících lodích, které vyvinuli později a ve kterých můžete celý let prosedět v restauraci – ne! Musíte zanechat své měšťácké starosti dole na zemi a vznést se vzhůru k nebi v jednom z těch malých lehkých letadel s - 123 -
otevřenou kabinou. Do tváří vám bude šlehat vítr a déšť. Budete se dívat dolů na svět hluboko pod vámi nebo nahoru do mraků a hvězd! To změní váš život, věřte mi!“ Randy se otočil, aby si mohl řečníka lépe prohlédnout. „Je to ten, kdo si myslím, že to je?“ zeptal se a zaslechl, jak se Toba zasmál. V tom okamžiku ale připoutal pozornost obou mužů příchod ženy. Vešla zleva, vchodem z haly, který byl přesně naproti východu z restaurace. Na sobě měla černé jeansy, které se vlnily okolo jejích kotníků vězících ve vysokých botách stejné barvy, a vybledlou khaki košili. Černé vlasy stažené dozadu černým šátkem zvýrazňovaly ši roké čelo, husté obočí, velké černé oči a plná, nenalíčená ústa. Bylo vidět pažbu zbraně, zasunuté v pochvě na jejím pravém boku. Na levém boku, zavěšený na masivním koženém pásu, se pohupoval lovecký nůž. Měřila skoro šest stop, měla plná ňadra a široká rame na. Hlavu držela zpříma. Pod paží – jako fotbalový míč – si nesla ve likou koženou kabelu. Očima rychle přejela celou místnost. Několika ráznými dlouhý mi kroky přešla ke stolu, u kterého seděli Randy a Toba, a hodila na něj svou kabelu. Poloprázdná sklenice se zakymácela a převrhla. Její obsah se rozlil po stolek Tobovi do klína. „Do prdele!“ zaklel, vyskočil na nohy a snažil se kalhoty oklepat. „Dneska prostě nemám svůj den!“ „Omlouvám se,“ řekla s úsměvem. Pak se obrátila na Randyho: „Hledala jsem vás.“ „Hm?“ „Kde je, sakra, někdo, kdo to tu má pod palcem? Vezmu si pokoj a půjdu spát!“ oznámil jim Toba a hodil na vlhký stůl několik mincí. „Rád jsem tě poznal, chlapče. Hodně štěstí a tak dál. Do hajzlu!“ „Díky za pivo,“ odpověděl Randy Tobovým zádům. Žena se posadila na místo, kde předtím seděla zrzka, a odsunu la Stébla dál od zvětšující se kaluže. „Jste to vy, fajn,“ poznamenala. „Každopádně máte štěstí, že jsem vás dostala z dosahu toho chlapa.“ „Proč?“ - 124 -
„Špatné vibrace. Víc na něj zatím nemám, ale i to stačí. Nazdar Stébla.“ „Ahoj, Leilo.“ Divoké déja vu se tím okamžikem samo rozřešilo. „Váš hlas –“ začal Randy „Ano, Stébla má můj hlas,“ konstatovala Leila. „V době, kdy Reyd získal tuhle jednotku, jsem prostě byla po ruce a mohla jsem poskytnout hlasovou matrici.“ „Oslovují mne teď v ženském rodě,“ řekla Stébla pomalu, lehce výhružným tónem. „Promiň, holka,“ řekla Leila a popleskala knihu po obale. „Dáme to do pořádku. Nechtěla jsem se tě dotknout.“ Otočila se k Randymu a usmála se. „Jak se vlastně jmenuješ?“ „Randy Carthage. Ale nerozumím –“ „Samozřejmě, že nerozumíš, ale to ani trochu nevadí. Vždycky jsem měla ráda Kartágo. Možná tě tam někdy vezmu.“ „Vezmi ji za slovo,“ řekla Stébla, „a zase budeš na čas pod pan toflem.“ Leila uhodila knihu silněji. „Už jsi obědval?“ zeptala se. „Moje orientace v čase dostala trochu zabrat,“ odpověděl Ran dy, „ale jestli je čas na další jídlo, rád si ho dám.“ „Tak pojďme vedle, něco si dáme. S plnými žaludky se začíná lépe.“ „Začíná?“ „Přesně tak,“ řekla, vstala od stolu a shrábla kabelu. Následoval ji do jídelny. Vybrala stůl ve vzdálenějším rohu a posadila se zády ke stěně. Sedl si naproti ní a položil Stébla na stůl. „Nerozumím…“ řekl znovu. „Nejdřív si objednáme,“ řekla Leila a zamávala na číšníka. Prohlížela si několik hostů sedících v přední části místnosti. „Pak se vydáme do Jedenáctky – a budeme muset pěkně švihat.“ Konečně se objevil číšník. Objednala si vydatné jídlo, Randy udělal totéž. „Proč zrovna do Jedenáctého?“ zeptal se po chvíli. „Hledáš Reyda Dorakeena. Já taky. Když mi před pár dny zmizel, vydal se tím směrem. Ten druhý černý pták, kterého jsem vi děla, nad ním kroužil právě v těch končinách.“ - 125 -
„Jak víte, že jel zrovna tím směrem? Jak víte, kdo jsem? Jaký černý pták?“ „Nemám potuchy, kdo bys vlastně měl být. Věděla jsem jen, že muž s výtiskem Stébel trávy bude dnes odpoledne v baru, že bude hledat Reyda a že mu bude přátelsky nakloněn. Přijela jsem, abychom se tu setkali a mohli spojit své síly. Viděla jsem, že Reyd bude v nejbližší době potřebovat na své cestě pomoc.“ „Fajn,“ řekl. „Pořád mi ale není jasné, z jakého zdroje jste na čerpala všechny tyhle informace. Jak jste mohla vědět, že tady budu? Jak jste věděla, kde –“ „Nech mě to vysvětlit,“ vložila se do rozhovoru Stébla, „jí by to trvalo celý den. Má sklony vést rozhovory zcela zvláštním způso bem nápadně připomínajícím lavinu. Díky Velkému obvodu jsem na štěstí tenhle její zvyk neobdržela spolu s jejím hlasem. Ona má jisté – přírodními zákony nevysvětlitelné – schopnosti. Sama tomu sice říká trochu jinak, ale to zavání rituály a kouzly doby kamenné. Výsledky jsou tytéž. Počítám, že její předpovědi mají úspěšnost tak pětasedm desát procent – možná i víc. Často vidí věci, které se pak stanou. Pří liš mnohokrát jsem byla svědkem toho, jak se její předpovědi vyplni ly, než aby to mohla být pouhá náhoda. Naneštěstí ona často jedná tak, jako kdyby tomu každý rozuměl, sdílel její vize nebo je aspoň automaticky přijímal. Věděla, že přijíždíš, protože věděla, že přijíž díš. To je všechno. Doufám, že jsem ti vysvětlila aspoň něco z toho, co tě v této chvíli mate.“ „No, něco ano,“ řekl. „Ale pořád mám jisté mezery. Leilo, vy jádřila Stébla situaci přiměřeně?“ „Ano, velice trefně,“ řekla. „Nehodlám se tu teď pouštět do ně jakého slovíčkaření, tak to nechme tak, jak to řekla. Prostě jsem tě vi děla přijíždět. To je pravda.“ „To mi ale pořád ještě neříká nic o tom, kdo jste, odkud po cházíte a proč se tak zajímáte o Reydovu bezpečnost.“ „Byli jsme v životě jeden druhému lecčíms – ale hlavně přáteli. Ano, Reyd je mým starým přítelem – takovým, jakého najdeš jen jednou za život,“ řekla. „Máme mnoho věcí společných. A dlužíme jeden druhému tolik, že už jsem ztratila přehled, kolik dluhů zbývá splatit, abychom byli vyrovnáni. Navíc ten zkurvysyn utekl, když jsem mu říkala, aby počkal.“ „A to jste nepředvídala?“ - 126 -
Zavrtěla hlavou. „Nikdo není dokonalý; Stébla ti to právě vysvětlila. Mimo chodem, jaký vztah máš vlastně k Reydovi ty?“ „Domnívám se, že je to můj otec.“ Zírala na něj. Její obličej byl poprvé od chvíle, kdy se setkali, úplně nehybný. Potom se kousla do rtu. „Jak jsem mohla být tak slepá?“ řekla konečně. „Samozřejmě… Kde jsi se narodil?“ „Ve Dvacátém, v Clevelandu, ve státě Ohio.“ „Takže tam tenkrát zmizel…“ Odvrátila zrak. „Zajímavé. Teď ale předvídám, že nám za malý okamžik donesou oběd.“ Do místnosti vešel číšník s podnosem v ruce. „Co bylo špatného na tom chlapíkovi, se kterým jsem tu seděl – na tom Tobovi?“ zeptal se Randy, když se pustili do jídla. „Má nějakou spojitost s těmi černými ptáky,“ odpověděla s plnou pusou Leila. „S jakými černými ptáky? To je už podruhé, co jste se o nich zmínila.“ „Proti Reydovi byla vyhlášena Černá desítka. Ti ptáci zna menají Reydovy potenciální vrahy.“ „Černá desítka?“ řekla Stébla. „Co spáchal?“ „Zřejmě si nadělal nepřítele tam, kde to nebylo příliš vhodné. Myslí si, že je to Chadwick.“ „A sakra! Chadwick dokáže být velice nepříjemný.“ „Reyd zrovna tak, to přeci víš. Nebo ne?“ „Často jsem měla ten dojem, ale –“ „Někdo po něm jde?“ vmísil se do rozhovoru Randy. „Ano,“ řekla Leila, „někdo, kdo si může dovolit najmout ty nejlepší profesionály. Na tohle se bude všude na Cestě hodně sázet. Zajímalo by mě, jaké budou kursy. Možná by stálo za to vrazit do toho nějaké peníze – na tu nebo na onu stranu.“ „Vy byste vsadila na jeho prohru?“ „To závisí na kursech, na vnějších okolnostech – na spoustě vě cí. Ano, chtěla bych mu zkusit pomoci, samozřejmě, ale na druhou stranu nechci propást dobrou šanci.“ „A nemáte díky svým jedinečným schopnostem nezvyklou vý hodu v sázení?“ - 127 -
„Někdo rád sází, já zas miluju peníze. Škoda, že se teď nemů žeme věnovat pořádně této mojí zálibě. Vsadila bych spíš na Reyda, teď, když byl varován.“ „Nezapomínejte, že se tady bavíme o mém otci.“ „A ty nezapomínej, že ho znám nějaký ten pátek. Kdyby šlo o mě, určitě by sázel. Vsaď si taky.“ Randy zavrtěl hlavou a obrátil svou pozornost zpět k jídlu. „Jste divní lidé,“ řekl po chvíli. „Možná jen otevřenější o trochu víc než bývá zvykem. Podívej, nestrávila bych celé tři dni dáváním se do pořádku jen tak pro něko ho. Jsem prostě pořád a zcela na jeho straně. Pane vrchní! Doneste mi krabici doutníků – těch dobrých.“ „A tahle Černá desítka…“ řekl Randy. „Jak ho z toho dostane me?“ „Budeme na něj prostě dávat pozor, řekla bych. A pak už bude po hře…“ „Ale co zabrání tomu Chadwickovi, aby nepokračoval – nebo aby nezačal zase znova?“ „Pravidla. Každý se jich drží. Kdyby se Chadwick pravidel ne držel, Herní výbor by ho navždycky zbavil možnosti vyžádat si po volení k nové hře. Taky by ztratil svou prestiž.“ „A vy myslíte, že tohle ho zastaví?“ „To určitě, do háje!“ vmísila se do rozhovoru Stébla. „Výbor je jen hloupý výmysl z Pětadvacátého bez jakékoli výkonné moci. Je to jen hlouček vetchých roztřesených sadistů, kteří si ve své době prosa dili legalizaci celé téhle záležitosti, aby se mohli bavit pozorováním nejrůznějších vendet, které na Cestě probíhaly odjakživa. Jestliže Chadwick nedostane Reda takhle, udělá to jinak. Bavit se o tom jako o hře je naprosto stupidní!“ „Je to pravda, Leilo?“ „Ehm, je. Jen zapomněla dodat, že bez Výboru by sázení bylo velice chaotické. A to je pro strukturu celé věci taky dost důležité. Měla jsem dojem, že potřebuješ ještě nějakou základní informaci, a snažila jsem se ti ji dát.“ „A myslíš si, že bude Chadwick podvádět?“ „Je to pravděpodobné.“ „Tak co budeme dělat, abychom Redovi pomohli dostat se z toho se zdravou kůží?“ - 128 -
„No, samozřejmě mu pomůžeme taky podvádět. Jen ještě ne vím jak. Nejprve ho ale budeme muset dohnat. Dojez, ať se hneme.“ Když si odešla pro své zavazadlo, Randy se optal Stébel: „Jak dobře ji znáš? Můžeme jí důvěřovat?“ „Vím, že Red jí důvěřoval. Mezi nimi existuje jakési silné pou to. Myslím, že bychom jí měli důvěřovat také.“ „To je dobře,“ řekl Randy, „protože já jí důvěřovat chci. Jen by mě zajímalo, do čeho se to zamotáváme.“ Leila se vrátila za pár minut s taškou hozenou přes rameno a doutníkem mezi zuby. Usmála se, přikývla a pohodila hlavou smě rem ke dveřím. „Z pokoje jsem si vzala všechno, účet je zaplacený,“ řekla. „Vem si doutník a ať už jsme na cestě.“ Randy přikývl, vzal ze stolu Stébla a vyšel za ní. Cestou si roz baloval doutník, který mu hodila.
- 129 -
JEDNA „Květy?“ „Ano, Rede?“ „Díky, řídila jsi perfektně.“ „To je všechno?“ „Ne.“ „Jak jsi to uhodla?“ „Nikdy nikomu neděkuješ ani neblahopřeješ jen tak. Vždycky máš na mysli současně ještě něco jiného, důležitějšího.“ „Opravdu? Nikdy jsem si toho nevšiml. Ale asi máš pravdu. Tak tedy… Nezačínáš být už trochu unavená tím, že jsi – to, co jsi? Nedostala by ses ráda do další vývojové fáze, nechtěla by ses stát součástí nějaké složitější sestavy? Nebo jít organickou cestou a stát se vědomím v živém těle?“ „Přemýšlela jsem o tom, to ano.“ „Rád bych se ti odměnil za oddané služby a vůbec za všechno. Takže se rozhodni, co by sis představovala, a zastav v příštím servisním středisku. Nechám tě tam, aby tě zmodernizovali a pak do pravili na vhodnou instituci – všechno půjde, samozřejmě, na můj účet.“ „Počkej. Vždycky jsi byl lakomec a držgrešle. Tohle ti není podobné. Co se děje? Myslela jsem, že vím všechno, co víš ty. Co mi uniklo?“ „Jsi podezřívavější než půl tuctu manželek. Nabídl jsem ti něco z dobré vůle –“ „Přestaň s tím! Proč se mě chceš zbavit?“„Já –“ „Já tě pravděpodobně znám líp než půl tuctu manželek. Tak na mě sakra nic nezkoušej a přejdi k věci. O co jde?“
- 130 -
„Prostě si jen nemyslím, že budu potřebovat tvé služby o mnoho déle. Byla jsi dobrým a věrným zaměstnancem. Tahle odmě na je to nejmenší, co pro tebe můžu udělat.“ „To zní, jako by ses připravoval na důchod nebo na smrt. Kte rou z těchhle dvou věcí sis zvolil?“ „Ani jednu. Nebo obě. Nejsem si jistý… Chystám ale jistou změnu stavu a nechci, aby se ti při tom něco vážného přihodilo.“ „Co si myslíš, že jsem – kapesní kalkulačka? Po tom všem, co jsme spolu prožili, mě uráží, když se mnou jednáš, jako bych neměla vlastní ctižádost. Už teď jsi řekl dost na to, abys měl jisté, že se mě nezbavíš, dokud nebudu vědět všechno.“ „Hm.“ „A jestli přemýšlíš o tom, že se mě zbavíš bez mého souhlasu, pomysli na to, že můžu klidně změnit tuhle rachotinu v bytelnou klec.“ „No dobře, zní to přesvědčivě. Chtěl jsem se tomu vyhnout, ale asi ti opravdu dlužím nějaké vysvětlení. Dobře. Předpokládám, že pro tebe bude těžké pochopit, co jsou to sny – neřkuli ty podivné, které mě vždycky pronásledovaly…“ „Na teorii jsem dobrá. Pokračuj.“ „Sny, které se mi nejčastěji vracejí, jsou o létání. Lehce se ne chávám unášet teplými vzdušnými proudy, nehybně se vznáším nad krásnou rozmanitou krajinou, někdy kroužím dlouhé hodiny nad mo řem. Připadá mi, že bych se mohl takhle vznášet navždy. Jako bych nahlížel do tajemství všech srdcí tam dole pode mnou. To mi přináší příjemný pocit klidu a míru, ale také cynismu – a mnoho dalších po citů, které už nejsem schopen pojmenovat. Dny a noci pro mě nejsou důležité. Cítím pouze nezměrnou radost z prostého bytí a hluboké porozumění, které neumím přenést do tohoto místa a tohoto času. A také moc, hrozivou sílu, které jsem téměř líný užít. Jsem unášen…“ „To vypadá, že tvoje hlava má občas krásné prázdniny. Jsi šťastný muž.“ „Není to jenom tohle – v různých snech se dějí různé věci.“ „Jako například?“ „Říkal jsem, že jsem se pohyboval nad různými místy – nad ze měmi, kde byly války, velká města, někdy obojí. Létal jsem nad divočinou, nad vybuchujícími sopkami; viděl jsem lodě plující upro střed oceánů, malé vsi, závratná panoramata měst, ve kterých neza - 131 -
hlédneš ani smítko něčeho přirozeného. Poznávám mnohá z nich – Babylón, Athény, Řím, Kartágo, New York – v běhu staletí. Vidím i mnoho dalších, ještě podivnějších měst, která neznám. Začnu mávat křídly. Vznáším se nad Cestou. Je to naše hračka. Je to jen měřítko, jako na mapách. To my jsme ji položili tam, kde teď je. Je legrační pozorovat těch pár, kteří si jí povšimli, jak se po ní plazí z jedné pravděpodobnosti do druhé. Nevím ale –“ „My? Kdo je to ‘my’, Rede?“ „Draci z Bel’kwinithu – to je asi nejlepší způsob, jak to vyjád řit slovy, která užíváme tady. Vzpomněl jsem si na tuhle část před chvílí a –“ „Ty jsi ve svých snech drakem?“ „Tak se dá asi nejlépe popsat ten pocit a vzhled, ačkoli to není úplně přesné.“ „Zajímavé, ale ne úplně vyčerpávající, Rede. Co má tohle všechno společného s tvými současnými problémy a s tvým roz hodnutím se mě zbavit?“ „To nejsou jenom obyčejné sny. Je to skutečnost. V poslední době jsem si uvědomil, že se ke mně navracejí častěji a častěji, kdykoli je můj život v nebezpečí. Vypadá to, jako bych procházel ně jakou proměnou.“ „Skutečnost? Takže ty nejsi muž, kterému se zdá, že je drak, ale přesně naopak?“ „Něco takového. Nebo obojí. Nebo ani jedno z toho. Nevím. Každopádně to je skutečné. Tím víc, čím víc se mi toho vybavuje. Tak skutečné, jako teď tohle.“ „Tihle – draci z Bel’kwinithu – ty myslíš, že oni – ty – ať už je to kdokoli – postavili Cestu?“ „To není přesný výraz. Oni ji jako by uspořádali – asi jako ob sah do knihy.“ „Takže my teď jedeme po něčem nehmotném, co doopravdy neexistuje? Nebo se řítíme nějakým snem?“ „Nevím, jak to vyjádřit.“ „Musím s tebou zůstat, Rede, než se vzpamatuješ.“ „To je důvod, proč jsem ti raději tohle všechno nechtěl říkat. Předvídal jsem takovouhle reakci. Nemohu přesvědčit nikoho jiného o existenci alternativní verze reality, která je dočasně mou subjek tivní vizí. Ale já vím, že jsem v pořádku.“ - 132 -
„Říkáš ‘tohle všechno’ – znamená to, že máš na srdci ještě něco dalšího? A také pořád ještě nerozumím tomu, proč se mě chceš zbavit. Jen to pěkně vybal všechno.“ „To je právě to, čemu jsem se chtěl vyhnout…“ Vůz hlasitě zaskřípal. Vedlejší sedadlo se ohnulo a sklopilo směrem k němu. Volant se začal prodlužovat a kroutit proti jeho obli čeji jako nějaká zvláštní tmavá květina. Na jeho hlavu se přitiskl strop. Z přihrádky pod přístrojovou deskou se po něm natahovala ruka s drápy. Venku na korbě se vlnil temný stín jako mořské řasy v příboji. „Můžu tě taky dovézt k nejbližší lidské servisní stanici na kompletní fyzické a psychiatrické vyšetření, pokud mi nedokážeš, že to není nutné.“ „Tomu bych se také rád vyhnul,“ řekl Red. „Dobře, dobře, přesvědčila jsi mne. Už se uklidni, uspokojím tvé obvody.“ Paže s drápy se opět zasunula do přihrádky. Za chvíli se znovu vynořila – tentokrát se zapáleným doutníkem, který podávala Re dovi. Volant mezitím zaujal svou normální pozici, střecha se zvedla a sedadlo se narovnalo. „Díky.“ Vzal si doutník a vyfoukl oblak kouře. Najednou začala Květy recitovat: „Toute l’ame résumée Quand lente nous l’expirons Dans plusieurs ronds de funée Abolis en autres ronds Atteste quelque cigare Brulant savament pour peu Que la cendre se sépare De sou clair baiser de feu Ainsi le choeur des romances A la l vre vole-t-il Exclus-en si tu commences Le réel parce que vil Le sens trop précis rature Ta vague littérature“ 5
Každá duše, která touží Každý soustředený duch Na obláčku na němž krouží Než jej zničí nový kruh Svědčí pro doutník jenž vzplanul Jenom jako ze hříčky Aby jeho popel skanul Z polibku své jiskřičky Jako píseň plná citu Vznáší se a rozplývá Vyluč z ní však realitu Poněvadž je ošklivá Příliš jasný smysl ruší Vágní poezii duší *5
překlad V. Nezval - 133 -
Red se pousmál. „Trefné, připouštím,“ řekl. „Ale myslel jsem si, že jsi napro gramovaná na Baudelaira, ne na Mallarmého.“ „Jsem naprogramována na dekadenci. Začíná mi být jasné, proč. Ať děláš cokoli, vlastně jen živoříš.“ „Takhle jsem se na to nikdy nepodíval – tedy ne vědomě. Možná máš pravdu.“ „Pravdu má báseň. Pokuřuj si svůj doutník a zapomeň na reali tu.“ „Hlubiny tvé duše mě ohromují.“ „Nezdržuj se s lichotkami. Proč musím odejít?“ „Jednoduše řečeno, jsi citlivé stvoření, které mám rád. Snažím se tě ochránit.“ „Co se týče přijímání ran, jsem vybavena lépe než ty.“ „Není to jen záležitost pouhého nebezpečí. Je to otázka téměř jisté záhuby –“ „Opakuji –“ „Nikdy se nedozvíš, co chceš vědět, když mě budeš stále přeru šovat.“ „Nedozvídala jsem se to tak jako tak.“ „Já proste nevím. Nevím, jestli je sen tohle, nebo jestli je sen to druhé. Nevím. Ale to na věci nic nemění. Vím, že jsem tím druhým – tím, o kom sním. Žena, se kterou jsem byl kdysi starý, na to měla svůj názor. Teprve dnes jsem si uvědomil, že byl asi správný. Před tím, než ti z našeho rodu dosáhnou dospělosti, musí být posláni na Cestu, aby se stali mladými, protože my se rodíme scvrklí, pokrou cení a staří a musíme nalézt své mládí, jež je naší dospělostí. Možná, že to je pravý důvod existence Cesty. Začínám mít podezření, že ti, kdo jsou schopni Cestu najít a pohybovat se po ní, jsou naší krve. Ale ještě to nevím jistě.“ „Tak tyhle spekulace si ušetři na později, ano?“ „Dobře. Leila měla stále silnější sklony k hledání své vlastní smrti a bylo čím dál nebezpečnější zůstávat v její blízkosti. Naše životní cesty se však stále nepřestávají zvláštním způsobem křížit. U ní to začalo dřív než u mě – já jsem to v sobě objevil až později a snažil se to udržet pod kontrolou. Vždycky byla citlivější než já –“
- 134 -
„Moment. Leila, to je ta žena, kterou jsme potkali tam v Šestnáctém? Ta, co založila ten požár? Ta, co jsi o ní tvrdil, že jste kdysi spolu byli staří?“ „Ano. Existuje pro to důkaz – jestli ji ještě někdy potkáš. Hle dali jsme – nejprve spolu, pak každý zvlášť – cestu na místo, odkud jsme přišli. Bez úspěchu. Potom jsem dospěl k názoru, že důvodem byly změny, které se všude na Cestě udály od doby mých nej časnějších vzpomínek. Tak jsem se vydal změnit současný obraz a vrátit ho zpět, tak jak vypadal v mých vzpomínkách. Doufal jsem, že jakmile bude vše na svém dřívějším místě, najdu ztracenou stezku. Ale svět je plný chaosu, těžko se vrací zpět, co už je dávno pryč. Teď už vím, že prostě nemohu jen tak hýbat s věcmi sem a tam a tím je donutit, aby se chovaly jako tenkrát, když jsem byl starý. Vlastně jsem si tohle začal uvědomovat už před nějakou dobou. Ale nemohl jsem přijít na žádný jiný způsob, jak svého cíle dosáhnout, a tak jsem pokračoval. Pak proti mně Chadwick vyhlásil Černou desítku a věci začaly pomalu zapadat na své místo.“ „Mělo by mi snad být už jasné jak?“ „Ne.“ Red natáhl kouř z doutníku a zíral ven z okna. Minul je malý černý vůz. Pozoroval, jak se ztrácí v dálce před nimi, a pokračoval. „Od té doby, co je můj život ohrožen, byly záchvaty častější a jejich intenzita rostla. Náhle mi bylo jasné, které sny jsou vlastně pravdou – a pak jsem si uvědomil, že mé záchvaty jsou způsobené právě touto hrozbou. Uvažoval jsem nad svou minulostí. Na nebezpečí jsem vždy ve svém životě reagoval podobně. Tam v táboře – před tím po sledním útokem – jsem podřimoval, a najednou mě napadlo, že mi vlastně Chadwick touhle hrou prokazuje službu. Potom, když jsme unikali, mě napadlo, že to možná vůbec není náhoda. Co když se mi třeba – možná dokonce nevědomky – snaží pomoci? Vypadá to, že jsme – pravděpodobně – stejného rodu a že on ví – lépe než já – co vlastně potřebuju…“ Redův hlas se vytratil. „Opravdu si myslím, že ti ten poslední záchvat nějak popletl hlavu, Rede. To, co říkáš, nedává smysl. Anebo ještě pořád něco vy necháváš.“ „No, mám mnoho přátel – a všichni už asi vědí, co se děje. Je docela možné, že se někdo bude snažit odstranit Chadwicka a chtít - 135 -
mi tak prokázat službu. Tomu bych rád zabránil – a proto teď jedeme tam, kam jedeme.“ „Hm. Falešná stopa. Když uznám tvou poblázněnou teorii, pak možná porozumím tvé náhlé touze zachránit člověka, který se tě sna žil zabít. Ale to ještě pořád není to, na co jsem se tě ptala. Říkal jsi tohle všechno, jen abys odvrátil mou pozornost. Ještě něco skrýváš, ale už se k tomu pomalu dostáváme. Tak dál!“ „Květy, byla jsi se mnou příliš dlouho. Měl jsem před tebou ještě jednu jednotku, stejnou jako jsi ty – a musel jsem ji opustit, pro tože začala myslet příliš podobným způsobem jako já.“ „Tohle budu mít stále na mysli, a ty si můžeš být jistý, že já odejdu první. Mezitím…“ „Vlastně jsem si myslel, že začíná blbnout. Teď si říkám, jestli náhodou opravdu nemohla být vnímavější než –“ „Nemysli si, že tak lehko odvedeš mou pozornost! Co ještě skrýváš?“ „Nic, opravdu. Hledám cestu zpátky, k existenci, na kterou se začínám upamatovávat stále jasněji. To už víš. Hledám pořád, nepře tržitě. A teď mám pocit, že jsem skoro u cíle – jestli ti jde o tohle.“ „Aha! Konečně. Fajn, něco takového jsem očekávala. Teď mi řekni ještě ten zbytek. Jak se to stane?“ „Domnívám se, že moje nynější existence musí být – ukončena – dřív, než bude moci ta druhá započít.“ „Vlastně jsem celou tu dobu tak trochu cítila, že jde o něco ta kového. Tohle je ta nejbizarněji ospravedlněná touha po smrti, o jaké jsem kdy slyšela – a moje dekadentní programy jsou poměrně úplné. Už k tomu nic nedodáš? Už ses rozhodl, jak to zařídíš?“ „Ne, ne. Nejde o nic takového, co se tu snažíš naznačit. Nikdy jsem nepomyslel na sebevraždu ani na takzvanou nešťastnou náhodu. Chápu to spíš jako jakési předurčení – tak by se to, myslím, dalo nej lépe vyjádřit. Prostě cítím, že tohle je to, co se musí stát. Taky cítím, že se to nemůže stát na jakémkoli zapomenutém místě, v kterémkoli čase a jakýmkoli způsobem. Existuje zcela určitý způsob, kterým k proměně dojde, a zcela určité místo, kde k tomu dojde.“ „A znáš ten čas, místo a způsob?“ „Ne.“ „No, aspoň něco víš. Možná se ti zanedlouho dostane dalšího vnuknutí.“ - 136 -
„S tím bych nepočítal.“ „Ať už to bude jakkoli, jsem ráda, žes mi o tom pověděl. Ko nečně ti totiž mohu dát konečnou odpověď. A ta zní: Ne, nikam ne odcházím.“ „Ale až se to stane, může tě to poškodit, dokonce zničit.“ „Život je nejistý. Risknu to. Mondamay by mi navíc nikdy ne odpustil, kdybych tě v tom nechala.“ „To mezi sebou máte nějakou dohodu nebo co?“ „Ano.“ „Zajímavé…“ „Zajímavou osobností jsi momentálně ty, a o tobě je také řeč. Já se rozhoduji hlavně na základě faktů a pomocí logiky.“ „Já vím, ale –“ „Jsi se svým ‘ale’ do háje. A když já vyvozuji závěry, zavři aspoň na chvíli hubu. Nemám dostatečná fakta, abych mohla ro zumně reagovat na tuhle šílenou situaci. Všechno, cos mi tu napoví dal, je naprosto subjektivní a zavání čímsi paranormálním. Za určitých okolností jsem ochotna paranormální jevy akceptovat, jenomže teď neexistuje způsob, jak si tvou teorii ověřit. Všechno, s čím můžu pracovat, je pouze moje znalost tvé osoby, kterou jsem zís kala během našeho trochu zvláštního vztahu a provozování ještě po divnějšího zaměstnání autodopravců a napravovačů času. Vlastně chci věřit, že víš, co děláš, ale zároveň se bojím, že děláš chybu.“ „Takže?“ „Z toho pro mě vyplývá, že když tě nějakým způsobem ome zím a pak se ukáže, žes měl pravdu a že jsem ti tudíž znemožnila udělat něco pro tebe velmi důležitého, budu se cítit hrozně. Bude to, jako kdybych zklamala, jako bych neobstála v roli tvého pomocníka a poradce. Takže se cítím povinna zůstat s tebou a pomáhat ti s čímkoli, na co se chystáš – i kdyžto přijímám jen jako prozatímní ře šení.“ „To je ale daleko víc, než oč jsem tě žádal.“ „Já vím. To ta moje zatracená slušnost. Musím ale rychle do dat, že se cítím stejně povinna šlápnout na brzdy, když si budu mys let, že děláš něco úplně pitomého.“ „To zní fér.“ „Je to fér.“ Red vdechl kouř. - 137 -
„Asi ano.“ Míle ubíhaly v jeho představách jako roky.
- 138 -
DVA Markýz de Sade náhle upustil pero a vstal od svého psacího stolu. V očích se mu podivně zablýsklo. Posbíral všechny rukopisy ze spisovatelské dílny do mohutného svazku, kolébavou chůzí s nimi přešel pokoj a vyšel ven na balkón. Tam, tři poschodí nad parky a třpytícím se bludištěm města, sejmul z rukopisů svorky a jeden po druhém je pouštěl dolů, do šikmých paprsků odpoledního slunce. Vy padaly jako chomáče obrovských špinavých sněhových vloček. Udě lal několik téměř tanečních úkroků stranou, políbil si konečky prstů a zamával poslednímu z pergamenů, plných nesmyslných výplodů pi sálků z půl tuctu různých století. „Bon jour, au revoir, adieu,“ prohlásil a odvrátil se od zábradlí. Po tváři se mu rozlil úsměv. Vrátil se ke stolu, uchopil opět do ruky pero a začal psát: Udě lal jsem svému nástupci službu k nezaplacení a zničil všechny ty vaše hloupé rukopisy. Žádný z vás neměl ani špetku nadání. Podepsal se, přeložil papír a připíchl ho na dveře konferenční místnosti. Potom vzal další list papíru. Může se zdát, psal, že splácím vaši pohostinnost a štědrost zvláště ohavným způsobem. Rozhodl jsem se pomoci vašemu nej většímu nepříteli tím, že vás zničím – a to, smím-li podotknout, ob zvláště morbidním způsobem. Někteří si možná budou myslet, že můj smysl pro spravedlnost byl znásilněn a že toto činím ve službě vyšším cílům. Nemají však pravdu. Podepsal se a ještě připsal: Než tohle dočtete, budete pravdě podobně již mrtev. Pousmál se, dopis zatížil těžítkem zhotoveným z lidské lebky a vstal od stolu. Když opouštěl pokoj, nechal za sebou dveře mírně pootevřené. Sjel dolů výtahem, vhodil druhý dopis do schránky a prošel krátkou chodbou k postrannímu východu z budovy. Cestou nepotkal - 139 -
nikoho. Venku se otřásl v závanu mírného větru, zamžoural do slunce a zašklebil se směrem k parku, odkud bylo slyšet ptačí zpěv – repro dukovaný nebo původní, nebyl si přesně jist. Znovu se pousmál. Na stoupil na pohyblivý chodník a vydal se směrem k severnímu přestu pu. Zdálo se, že bude nádherný den. Když přestoupil na západní okruh, začal si pobrukovat jedno duchý popěvek. Na ulicích zahlédl několik dalších lidí, ale žádný z nich nezkřížil jeho trasu. Už bylo zřetelně vidět cíl jeho cesty, přesto však přestoupil na rychlejší pás a chvíli po něm dokonce kráčel. Pak se znovu vrátil na pomalejší a nakonec u podchodu sestoupil. Mohl bych se sem lehko dostat i podzemní dráhou, pomyslel si, jen kdybych si byl jistý přesnými vzdálenostmi a směry – takhle jsem prostě potřeboval nějaké orientační body. Vstoupil do obrovské budovy a pokračoval směrem, který si vybavoval jako správný. Cestou potkal jen dva techniky v bílých pra covních oblecích a oběma kývl na pozdrav. Odpověděli také kývnu tím. Nakonec přece jen došel do veliké haly. U pracovního pultu ve středu místnosti stál Sundoc a opíral se o jakýsi aparát. Byl sám. Markýz překonal větší část vzdálenosti, která je dělila, dřív než Sundoc vzhlédl. „Á, dobrý den, markýzi,“ řekl, napřímil se a otřel si ruce do pracovní košile. „Můžete mi říkat Alfonsi.“ „Dobře. Přišel jste se zase podívat, že?“ „Ano. Vyšetřil jsem si v tom mizerném pracovním rozvrhu, který pro mne Chadwick připravil, chvíli volna. No tohle!“ „Co?“ „Támhle! Z té aparatury za vámi vytéká nějaká magnetická te kutina!“ „Co? Tam nic –“ Sundoc se otočil, aby přístroj zkontroloval. Předklonil se a vzápětí se na příslušné zařízení zhroutil. Markýz držel v pravé ruce punčochu, v jejíž špičce byla zauz lovaná kostka mýdla. Vložil zbraň zpět do kapsy a zachytil Sundoca, který pomalu klouzal na podlahu. Položil ho na záda a přikryl kusem plátna, který našel přehozený přes jakýsi stroj stojící vedle u stěny. - 140 -
Lehce si pohvizdoval. Přešel k ovládacímu panelu, který řídil výtah vedoucí do jámy. Po chvíli zaslechl hluboký vzdychavý zvuk, jak se zařízení dalo do pohybu. Přešel ke kraji a podíval se dolů. V pevně sevřených rukou držel helmu. „Jako nádherný netvor z apokalypsy,“ přemítal, když vyděšené zvíře zařvalo, upustilo zdechlinu krávy a začalo s duněním pobíhat po svém výběhu. „Toužím být s tebou propojen, můj milý. Ještě malou chvíli –“ „Hej! Co se to tu děje?“ Do haly právě vešli dva technici, které potkal na cestě sem. „Zastavte to! Zastavte to!“ vykřikl jeden z nich a rozběhl se k ovládací jednotce. Markýz zdvihl helmu a nasadil si ji na hlavu. Následoval okamžik příjemné dezorientace. Zavřel oči. … Stěny okolo něj počaly klesat. Uviděl svou vlastní zmenšeninu s helmou na hlavě. Viděl, jak první postava v bílém plášti doběhla k ovládacímu pultu, druhý muž jí byl v patách. „Nedělejte to!“ pokusil se říci. Ale někdo již stiskl tlačítko. Stěny se zastavily. Vyskočil. Bože! Ta síla! Zábradlí povolilo. Naklonil se přes okraj jámy, pak udělal několik kroků vpřed. Ovládací panel i s oběma techniky zmizel kdesi za ním. Zařval… Ohni hlavu, poručil, abych mohl nasednout. Neohrabaně se posadil obkročmo na krk obrovského netvora. Teď půjdeme na malou procházku. Dnes budeš mým hostujícím umělcem. Dveře byly příliš malé. Jen na okamžik. Když procházel po travnatém pruhu ulice lemované oběma po hyblivými pásy, tu a tam zaslechl křik. Vůz, který pomalu přijížděl proti němu, se zastavil a vyvrhl své pestře oděné pasažéry, kteří se okamžitě rozprchli na všechny strany. Vánek, sluneční světlo ani zpěv ptáků už ho neobtěžovali. V podstatě je jen stěží rozeznával. Převrátil vůz a zařval – vlastně to měla být vítězná píseň. Chadwic kovy hlavní budovy ležely před ním. V tuto hodinu by měl být jejich majitel ve svých pokojích… S každým dalším kolébavým krokem byly jeho pocity čím dál silnější. Rozsévaje okolo sebe hrůzu a děs opustil hlavní třídu a za mířil do parku. Prošel jeho vkusně upraveným okrajem tvořeným - 141 -
stromy, keři a záhony květin jak vichr sítem. Porušené hologramy se za ním opět obnovily a znovu zašustily v imaginárním větru. Jedi ným krokem rozšlápl milence v orgasmu, ukryté za fiktivním záho nem tulipánů. Lavička ze skutečného dřeva se rozletěla na třísky, kontejner na odpadky se pod jeho krokem zdeformoval jako kus papíru. Jeho drsná píseň v sobě utopila všechny ostatní zvuky. Vynořil se na opačném konci parku poblíž svého cíle. Dole na ulici zpomalovalo malé černé auto a chystalo se zaparkovat vedle od řené modré dodávky, které si předtím nevšiml. Pokusil se ho rozdrtit, ale vůz se mu vyhnul a velikou rychlostí zmizel na opačném konci ulice. Kráčel dále. Po pravé straně minul vchod a zahnul za roh. Vů bec si nevšiml hry stínů za svými zády, stínů tolik podobných tomu, který ležel na modré dodávce. Když počítal okna a hledal ten správný kus stěny, přestal vy dávat svůj ohlušující řev. Přes své dupání, hekání a supění neslyšel zvuky dalších vozů, které se přibližovaly k průčelí budovy. Ale i kdy by je slyšel, nevšímal by si jich. Zaplavila ho vlna radosti. Udeřil. Fasáda se roztříštila. Třetí ranou se probořil stěnou potaženou hrubozrnným marokénem. Strop popraskal a vzápětí se zřítil. Udělal další krok směrem k Chadwic kovi a dalšímu muži, stojícímu u krbu před sochou sfingy. Oba muži si prohlíželi dlouhý pás papíru. Plaz chňapl předními končetinami do vzduchu. Jeho jazyk se vymrštil z tlamy. „Smrt Chadwickovi!“ zařičel. „Sprovozen ze světa tyranosau rem, kterého vedla ruka markýza de Sade!“ „Opravdu,“ odpověděl Chadwick a odklepl popel z cigarety, „existují jednodušší způsoby, jak předložit abdikaci.“ Netvor se zastavil. Stín unikl zpod jeho ocasu jen o pár centi metrů před vydatnou dávkou moči. Netvorovy přední tlapy sebou za škubaly. „Takže markýz se ti představil sám,“ prohlásil Chadwick a položil ruku okolo ramen druhého muže, postrčil ho vpřed a skryl se za ním. „Markýzi, rád bych vám představil svého bývalého partnera, Reda Dorakeena.“ Markýzovi se úsměv vytratil z tváře. Zvíře se znepokojeně po hnulo. „Smekněte,“ nařídil markýz. - 142 -
Red si sundal svou baseballovou čapku a usmál se. „Opravdu vypadáte jako na fotografii v té složce,“ poznamenal markýz. Chadwick se mezitím protáhl kolem Reda a vytrhl pásku z úst sfingy. „Co tu vlastně děláte? Tenhle muž má jisté plány s vaším životem.“ „Ehm, ano –“ V rohu místnosti, kam se mezitím přesunul onen stín, nastala exploze. Psací stoly, židle, orientální koberce a servírovací přístroj s nápoji byly vtaženy do temného víru spolu s troskami stěn a stropu, zbytky bohatého oběda, vycpaným leopardem, sovou a mrtvolou ko čky, která zdechla před nějakou dobou v závěsem odděleném vý klenku. Závěsy zavířily a byly také vtaženy do víru. Tyranosaurus pozoroval s poměrně neinteligentním výrazem, jak se utrhly dveře skryté ledničky a její obsah byl spolu s nimi nasát tornádem. Ve tvá řích všech tří mužů se naopak zračil hluboký zájem. Tmavý sloup rostl a postupně pohlcoval téměř každou volně loženou věc v místnosti. Najednou začal vydávat bzučivý zvuk, který sílil, až přešel ve vysoké pískání. „Předpokládám, že to není nějaký lokální povětrnostní výkyv…“ poznamenal Red. „To sotva,“ řekl Chadwick. Uprostřed víru se začal formovat nejasný obrys. Pištivý zvuk ustal. Před nimi začala růst obrovská silueta s doširoka roztaženými křídly. Nehýbala se až do chvíle, kdy už nemohlo být pochyb o její povaze. Tvor byl veliký skoro jako tyranosaurus, ale ačkoli se vzhle dem podobal ještěrům, bylo zřejmé, že jeho podoba je vysoce sty lizovaná. Jeho šupiny – tvarem a velikostí připomínající mince – pokrývaly hruď, boky, hřeben, který běžel od hlavy až ke konci oca su, a křídla v celé jejich šíři. Na hrudi měly barvu zlata a na hřbetě byly černé jako uhel. Barvy na ocase a na obrovských křídlech pře cházely z měděné v jasnou červeň. Jeho ohromné zlaté oči byly krásné a zároveň zneklidňující. Z obou nozder vycházel tenký pramének kouře. Náhle postoupil o dva kroky kupředu a natáhl krk. Jeho hlas byl jemný, zvláštně nosový. Neoslovil však ani Chadwicka ani Reda. „Co jste učinili tomuto ubohému zvířeti?“ zeptal se. Markýz se ošil. - 143 -
„Paní – nebo pane,“ řekl, „jsem propojen s jeho nervovým sys témem a mohu vás ujistit, že se necítí ani trochu nepříjemně. Kromě jiného má v centrech radosti implantát, kterým ho – budete-li na tom trvat – mohu stimulovat a dát mu takovou radost, jaké jen je toto ubohé stvoření schopno –“ „Dost!“ „Frazier? Dodd?“ zeptal se Red. „Ano,“ dostalo se mu odpovědi. „S tebou však nyní nehovořím. Hledal jsem Chadwicka, a ty jsi mě k němu přivedl. Ale nejprve –“ okolo jeho tlamy vyšlehly plameny a zase pohasly. „Spoutat toto pře krásné stvoření takovýmto způsobem je nanejvýše hnusné!“ „Plně s vámi souhlasím,“ řekl markýz, „a jsem rád, že jsem to nebyl já, kdo to způsobil.“ „Ty jsi však znásobil zločin proti této vznešené bytosti! Ty s ní manipuluješ!“ „Ujišťuji vás, že je to jen nakrátko. Mé záměry –“ Chadwick chytil Reda za rukáv a táhl ho s sebou ke dveřím. „Nechť jsou tvoje záměry proklety, pane! Propusť ho a náležitě se omluv!“ „To bych udělal jen v nebezpečí života!“ „Tvůj život – a mnohem více – již v nebezpečí je! Propusť ho!“ Chadwick dosáhl dveří a rozkopl je právě ve chvíli, kdy tyranosaurus zařval a prudce vyrazil směrem k drakovi, který se jeho útoku vyhnul plynulým pohybem. Chadwick se protáhl dveřmi, vytá hl Reda za sebou, dveře za nimi zavřel a zamkl. „Auto máš zaparkované támhle venku, že ano?“ zeptal se Chadwick a mávnutím ruky naznačil směr. „Ano.“ „Rychle! Mohou se odtamtud dostat každou vteřinu.“ Když běželi chodbou, slyšeli za sebou zvuky ničivého zápasu. Podlaha se otřásala. „Měli bychom dostat tuhle záležitost co nejdřív pod kontrolu,“ poznamenal Chadwick. „Nepočítal jsem se vzpourou zaměstnance právě v tuto chvíli – nebo alespoň ne v takovémhle měřítku. Pro nejnutnější vybavení se můžeme zastavit někde jinde.“ Dolehl k nim zvuk exploze. Po něm následovala chvíle ticha, ale vzápětí se opět ozval hluk. Když se rychle ohlédli přes rameno, - 144 -
spatřili v blízkosti pokoje, ze kterého právě unikli, hroutící se zdi. Zvedlo se mračno kouře a bylo ihned vysáto čističi vzduchu. Chadwick dorazil ke dveřím vedoucím ven z budovy jako první, Red mu byl v patách. Srazil se tam s malým mužem v křiklavé košili, lehké suknici a modrých slunečních brýlích, který se právě chystal vejít. Muž se zapotácel, ale nabyl ztracené rovnováhy s ohro mující hbitostí. Ještě při tom stačil zachytit brašnu s fotoaparátem, která se mu svezla z ramene. „Pro lásku Boží! Ne!“ vykřikl Chadwick. Red se mezitím dostal k muži z druhé strany. Levačkou chytil popruh brašny a trhl, čímž přinutil muže opět zavrávorat. „Nezabíjej ho!“ křičel Chadwick. „Desítka už skončila! Dal jsem příkaz, aby to odvolali!“ „Jeho?“ zeptal se malý muž, kterému Red mezitím zabavil fo toaparát. „Jeho? Vůbec mu nechci ublížit. Nikdy mě to ani nena padlo! Hra už dávno skončila a to je pro mě důležité. Chtěl jsem ti jen předložit svou rezignaci tím, že tě zabiju. To je jediný důvod, proč jsem přijel. Ale teď –“ Otočil se k Redovi. „Co vy tady děláte?“ „Přijel jsem dát do pořádku pár záležitostí. Je mi teď mnoho věcí daleko jasnějších. Nejsem si ale jist, že se známe…“ „Už jsme se setkali, ale vidím, že si to nepamatujete. Jmenuji se Timyin Tin a mám velice zvláštní vztah k drakům. Je to ná boženského –“ Odněkud zezadu uslyšeli zvuk tříštícího se a rvaného materiá lu. Hlasitý dupot dvou párů obrovských nohou se začal rovnoměrně přibližovat. „V tom případě zůstaň stát tam, kde jsi,“ řekl Chadwick. „Dostane se ti brzo hlubokého náboženského zážitku.“ Sevřel Re dovu paži. „Sakra, vypadněme odsud!“ Rozběhl se dolů ze schodů a zcela zmateného malého muže ne chal stát na prahu. Red klopýtal vedle něho. Pohodil hlavou směrem ke své modré dodávce, vedle níž stálo malé černé auto Timyina Tina, s motorem běžícím naprázdno. Jakmile se přiblížili, dveře vozu se jim otevřely v ústrety. Red rychle vklouzl za volant. Motor naskočil přesně v okamžiku, kdy se Chadwick usadil na vedlejším sedadle. Dveře se zabouchly a auto začalo couvat. - 145 -
„Cesta,“ řekl Red. „Nikdy předtím jsem neměl problémy se zaměstnanci,“ podotkl Chadwick. „Koho jsme to unesli?“ zeptala se Květy. Zeď okolo vchodu do budovy se začala drolit. Timyin Tin se běhl dolů ze schodů. Vůz zatočil a vyřítil se do ulice. „Je to podivné. Je a není,“ poznamenal Chadwick. „Ale každo pádně je to dobře načasované.“
- 146 -
JEDNA Řítili se po Cestě. Na obloze nad nimi se klenul zlatý oblouk. Red si zapálil doutník a kradmo pozoroval svého spolujezdce zpod štítku své baseballové čepice. Chadwick, oděný v pestrobarevných šatech, se stále ještě potil. Jeho silné prsty byly obtěžkány masivními prsteny. Pokaždé, když se pohnul, se sedadlo pod ním přizpůsobilo nové poloze jeho těla. Jelikož se pohyboval často, sedadlo trpělo v podstatě konstantní změnou tvaru. Prsty nervózně bubnoval na palubní desku. Podíval se ven z okna. Kradmo pohlédl na Reda. Red se na něj široce usmál. „Nějak jsi vyšel z formy, Chade,“ poznamenal. „Já vím,“ odpověděl Chadwick a sklopil oči. „Nechutné, že? Zvážíme-li, čím jsem kdysi býval…“ Pak se usmál. „Na druhou stranu nemůžu říct, že by to nebyla legrace.“ „Doutník?“ navrhl Red. „Díky, vezmu si.“ Přijal doutník a zapálil si. Náhle se otočil a zabodl pohled do Redovy tváře. „Ty naopak,“ řekl a provedl rukou se zapáleným doutníkem několik rozmáchlých gest, „už nejsi tak starý, jak jsi býval. Divíš se, že tě nenávidím?“ „Ano,“ řekl Red. „Když pominu, že nejsi ve formě, máš nad váhu a na sobě tlustou vrstvu šminek, řekl bych, že vypadáš velice podobně, jako si tě pamatuju z doby poměrně dávné. Opravdu věřím, že se náš tělesný stav navzájem dost podobá – jen to je v tvém přípa dě dobře zamaskováno.“ Chadwick zavrtěl hlavou. „Vzpamatuj se, Rede! To je nemožné. Nemyslíš, že bych si všimnul já – nebo mí doktoři – že mládnu a jsem čím dál silnější a zdravější?“ - 147 -
„Ne. Ať už ten proces probíhá jakkoli, v tvém případě je tu spousta faktorů, které pracují proti němu. Prostě se u tebe stárnutí jen zastavilo. Na to, jaký způsob života jsi vedl, jsi v pozoruhodně dobrém stavu. Kdokoli jiný už by pravděpodobně byl po smrti – navzdory sebelepší lékařské péči.“ „Chtěl bych ti uvěřit, ale jediné, s čím mohu souhlasit, je, že mám opravdu dost silnou tělesnou konstituci.“ „Máš zálibu v ohni, shromažďuješ bohatství –“ „Ty ses zbláznil! Každý má rád peníze. To nic nedokazuje. No a ten oheň…“ Dlouze natáhl z doutníku a vyfoukl oblak dýmu. „Kaž dý má nějaké ty své podivnůstky. Pro tu teorii by mluvil snad jen fakt, že moje paměť je taky – mozaikovitá…“ „Kdo je tvým otcem?“ Chadwick pokrčil rameny. „Kdo ví? Vzpomínám si, že jsme bydleli v hostinci.“ „Blízko nájezdu, že?“ „Co to dokazuje? Můj otec pravděpodobně byl mužem Cesty – musel jsem tu schopnost zdědit po něm. To ale neznamená, že on byl něco jako ty –“ Na chvíli zmlkl. „Ale ne,“ řekl potom, „nebudeš se mi tu přeci snažit namluvit, že jsi můj otec.“ „To jsem nikdy neřekl – ani si nemyslel. Ale –“ „Celé to je jen tvůj výmysl. Je v tom sakra moc náhod, před pokladů a divokých dohadů –“ „Já to taky říkám,“ skočila mu do řeči Květy. „Přála bych si, kdybys ho dostal někam pod zámek a sehnal nějakého lékaře, který by se na něj podíval.“ „Má pravdu,“ řekl Chadwick. „Příliš mnoho tvých teorií vy chází jen z dohadů a ze tvé – bohužel omylné – paměti.“ Red žvýkal doutník a hleděl stranou. „Dobře,“ řekl konečně, „možná máš pravdu. Ale pak mi řekni – proč jsi odvolal Desítku a souhlasil, že pojedeš se mnou?“ Chadwick zabubnoval prsty na přístrojovou desku. „Částečně proto, že jsi mi řekl o své předtuše – že brzo zemřeš podivným způsobem; to ve mně probudilo zvědavost,“ odpověděl. „Částečně proto, že potom, co jsem slyšel všechny ty nesmysly a pa ranoidní dohady, které jsem ti dovolil nacpat do sfingy – a dokonce ti s tím pomáhal, jsem chtěl vědět, kam nás to všechno zavede. A částečně taky proto, že jsem měl naspěch dostat se odtamtud.“ - 148 -
„Přece jsi viděl, jak se tam to stvoření objevilo – odnikud.“ „Viděl jsem za své dlouhé pestré kariéry ještě podivnější věci.“ „Přesně tak. Tak v čem je problém? Proč tomu nevěříš?“ „Nemáš nic, čím bys své dohady podložil. A i kdybys měl pravdu, stejně neuvěřím bez důkazu. Rede, kdybych věděl, v jaké jsi kondici, nikdy bych ten spor nezačal. Nestálo by to za to.“ „Nech toho!“ Red se odvrátil. „Takže i ty máš nějaké pochybnosti? To je, řekl bych, dobré znamení.“ „Takže ty nevěříš ničemu z toho, co jsem ti řekl?“ „Věřím tomu, že ses z neznámé příčiny zbláznil a že se pravdě podobně řítíš vstříc své zkáze.“ „Nemohl by mi, prosím, někdo z vás založit do scanneru ten papír?“ zeptala se Květy. „Možná bude chvíli trvat, než zjistím, jestli třeba nechcete, abych hledala mořské pobřeží v Čechách.“ „Tady je,“ řekl Chadwick a podal Redovi papírovou pásku, kte rou jim vytiskla sfinga. Red vložil pásku do štěrbiny a Květy ji vtáhla dovnitř. „Tak vám to můžu říct rovnou,“ oznámila Květy. „Bude to do cela štreka.“ „Směšné,“ řekl Chadwick, odložil doutník do popelníku a zalo žil si ruce na prsou. „Pomáháš mi, ať se ti to líbí nebo ne.“ Red rovněž odložil svůj doutník. „Hodně dlouhá cesta, Květy?“ „Ano.“ „Tak to nás, prosím tě, uspi. Necítím se na to, abych vydržel povídat si s ním celou cestu.“ „Je to oboustranný pocit,“ dodal Chadwick. Ozvalo se tiché syčení. „Měla bych vás oba uspat plynem napořád a stát se novým Bludným Holanďanem, jako to auto, o kterém jsem slyšela před něja kou dobou. Prohánělo se staletími sem a tam se dvěma kostrami uvnitř.“ „Ohromně vtipné,“ řekl Red a jeho dech se prohloubil. Chadwick zívl. „Celá ta věc…“ začal. - 149 -
DVA Randy měnil šest píchlých pneumatik. Sledoval, jak mu ještě vyměňují chladič, alternátor a řemen větráku. Nechal si také vyměnit obložení a přezkoušet brzdy. Stébla bezstarostně nechala vše připsat na účet Redovi, stejně jako bůhví kolik benzínu. Už o svých výdajích nadobro ztratil pře hled. Pak pokračovali v cestě… „Kam?“ opakoval Randy. „Kdy?“ „Budu to vědět, až to uvidím,“ odpovídala Leila. „Touhle rychlostí nás zavezeš do doby ledové.“ „Tak daleko ne, myslím.“ „A on tam určitě přijede? Jsi si jistá?“ „Obávám se, že ano. Šlápni nato.“ „A ty ho chceš zachránit od smrti, kterou si – jak říkáš – on sám přeje…“ „Tohle všechno už jsme jednou probrali.“ „… protože věří, že to způsobí nějakou proměnu?“ „Proto se mě zbavil,“ řekla Stébla. „Pochopila jsem, že touží po smrti, dřív než byl ochoten to přiznat.“ „Takže mu očividně ani jedna z vás nevěří.“ „Věřím svým vlastním vizím,“ řekla Leila. „Jestli tam má ze mřít, tak tam prostě zemře. Konec. Nic víc.“ Randy si promnul strniště na bradě a potřásl hlavou. „Nevím, jestli bych se ho snažil odradit od něčeho, co si velmi přeje udělat – ať už to vypadá sebevíc nesmyslně. Jen bych se s ním chtěl setkat. Dokonce si ani nejsem moc jistý, co bych mu řekl…“ „Už jsi ho potkal.“ „Jak to myslíš? To mi budeš muset vysvětlit.“
- 150 -
„Ti dva staří lidé s rozbitým autem. To jsme byli my – Reyd a já – hodně, hodně dávno, než jsme se stali mladšími. Nemohla jsem si to dřív vybavit –“ „Co bylo sakra tohle?“ „Co?“ „Něco velikého – skoro jako letadlo – přeletělo nad námi.“ „Nic jsem neviděla.“ „Bylo to kus za námi – zahlédl jsem to jen ve zpětném zrcát ku.“ Leila zavrtěla hlavou. „To není možné. Když jedeme časem, něco takového by bylo vidět jen zlomek vteřiny. Nezaregistroval bys to – dokonce ani pod vědomě ne. Stébla, zjistila jsi něco?“ „Ne.“ „Takže –“ Ukázal. „Tam nahoře! Je to tu znova!“ Leila se naklonila dopředu tolik, až si o přední sklo zlomila doutník. „Sakra!“ řekla. „To vypadá jako – A je to zase pryč.“ „Drak,“ řekl Randy. „Jako z pohádkových knížek.“ Leila se znovu uvelebila na sedadle. „Šlápni na to,“ řekla. „Jedeme, jak nejrychleji můžeme.“ Podivný stín už se znovu neukázal. Asi po patnácti minutách míjeli odbočku. Leila zvedla ruku. „Co je?“ zeptal se Randy a šlápl na brzdu. „Je to ono, je to to místo?“ „Ne. Chvíli to tak vypadalo, ale není to ono. Jeď dál. Mám dojem, že se blížíme k cíli.“ Během následující hodiny minuli ještě několik odboček, ozna čených tabulemi s obrázky. Potom následoval delší úsek bez přeru šení. Konečně se v dálce objevila další odbočka. Leila se předklonila a upřeně zírala před sebe. „To je ono,“ řekla. „Zastav. Zajeď ke kraji. Ten modrý zikkurat – to je poslední odbočka na Babylón. Tady je to.“ Zajel ke krajnici. Náhle bylo ráno, slunce pražilo jako upro střed léta. Randy si otevřel okénko a rozhlédl se. Na chvíli se mu - 151 -
zdálo, že nad nimi přeletěl jakýsi stín, ale zmizel dřív, než se o tom mohl ujistit. „Nevidím nic neobvyklého,“ řekl. „Zdá se, že jsme jediní lidé široko daleko. Co teď?“ „Zvládli jsme to,“ odpověděla Leila. „V místním čase Cesty jsme sem dorazili dřív než on. Zůstaň v krajním pruhu a odboč. Jeď tak sto metrů, zahni zpět na příjezdovou cestu a zaparkuj napříč. Za blokujeme tak odbočku a zároveň mu dáme šanci, aby mohl začít včas brzdit. Teď se ještě vrátíme kus pěšky, abychom na něj mohli mávat. Musíme mu zabránit, aby tady odbočil.“ „Počkej chvíli,“ řekla Stébla, když Randy zařadil. „Nemůžeme náhodou tím, co tu děláme, způsobit právě to, čemu chceme zabránit?“ „Dobrá poznámka,“ řekla Leila. „Randy, máš nějaké světlice?“ „Náhodou ano.“ „Několik jich umístíme podél cesty. Taky nech zapnutá světla a nech viset něco z okénka – nátělník nebo košili nebo zkrátka něco ta kového.“ „Dobře.“ Popojel dopředu a zabočil.
- 152 -
Jedna Red si promnul oči a pohlédl vedle sebe. Chadwick se už také pomalu probouzel. „Šeptat,“ řekl tiše. „Jak jsme daleko?“ „Už velice blízko. Proto jsem vás vzbudila. Máš vůbec ponětí, co uděláš, až najdeš to své magické místo?“ Red znovu pohlédl na Chadwicka. „Chci se ho zbavit dřív, než se tam dostaneme. Pro jeho vlast ní –“ „Ne!“ vykřikl Chadwick a posadil se zpříma. „Mě se teď nikdo zbavovat nebude! Chci vidět tuhle bláznivou záležitost od začátku do konce!“ „Chtěl jsem říct, že je to kvůli tvé vlastní bezpečnosti. Chceš se přeci z toho, co se bude dít, dostat se zdravou kůží, nebo ne?“ „Vím, co dělám. Vím to líp než ty, ty pomatenče! Tvůj čas ještě nepřišel.“ „Co tím myslíš? Chci ti prokázat službu, a ty na to úplně kaš leš! Květy, zajeď ke straně!“ Chadwickova ruka vystřelila vpřed a stiskla přepínač ručního řízení. Vůz začal okamžitě zatáčet vlevo. Red uchopil volant a stočil auto zpět. „Ty šílený bastarde! Chceš nás zabít oba?“ Chadwick se divoce zasmál a udeřil do paže, kterou se Red snažil dosáhnout na přepínač. Red šlápl na brzdu. Podíval se na Chadwicka. „Poslouchej mě! Jestli se mýlím, na zpáteční cestě tě vy zvednu. Ale jestli mám pravdu, ve svém vlastním zájmu bys neměl být na palubě. Potkám se se svým osudem… Já –“ Začal zatáčet doprava, na odbočku s modrým zikkuratem. Chadwick se natáhl přes něj, chytil volant a snažil se ho stočit zpět. „Pozor! Lidé!“ - 153 -
Red pootočil hlavu a uviděl Leilu, jak na něj mává rukama zdviženýma nad hlavou; v jedné z nich držela kapesník. Kus za ní stál mladý muž a také mával. Když projížděli ohromnou rychlostí okolo, Chadwick udeřil Reda vší silou do čelisti. Red narazil hlavou o okenní rám. Chadwick se znovu dostal k volantu. „Přestaňte! Oba dva!“ vykřikla Květy. „A přepněte někdo ten spínač!“ Minuli prskající světlici. Red zasáhl Chadwicka loktem do hlavy a vrátil ho úderem nazpátek na jeho místo na sedadle. V té chvíli zahlédl tabuli s modrým zikkuratem. Bleskově natáhl ruku a přepnul vypínač zpět na automatické řízení v okamžiku, kdy začali uhýbat na odbočku. Vůz začal okamžitě brzdit a Květy ohlásila: „Překážka!“ Brzdy skřípěly. Země na levé straně silnice náhle zmizela. Svah na pravé straně byl povlovnější, žlutá hlína byla poseta kame ny… Red zatočil doleva. Auto zahnulo doprava. „Promiň, šéfe,“ řekla Květy. „Jeden z nás se mýlí – a já doufám, že jsi to ty.“ Najeli na svah. Obalilo ho cosi měkkého a těžkého. Slyšel, jak se otvírají dveře. Byl katapultován. Dopadl na zem, kutálel se, otloukal se o kamení… Ztratil vě domí. Nebyl schopen říci na jak dlouho, ale zdálo se mu, že to trvalo jen krátce. Slyšel praskot plamenů. Také možná vzdálené výkřiky, nebyl si jist. Několikrát se zhluboka nadechl. Protáhl se a uvolnil. Nezdálo se mu, že by měl něco zlomeného… Začal se potýkat s kokonem z tuhé bílé pěnovité hmoty. Výkřiky – teď už si byl jistý, že to jsou lidské hlasy – se přibli žovaly. Byl to více než jeden hlas, jednotlivým slovům však stále ne rozuměl. Propracoval se rukama přes břicho nahoru k hrudníku. Náh le ucítil ostrou bolest na levé straně hrudního koše. Pevně uchopil látku, do níž bylo jeho tělo zabaleno, zabořil do ní prsty a zatáhl. Obal se pomalu roztrhl. Zesílil sevření a zatáhl si lněji.
- 154 -
Konečně se kokon protrhl úplně. Roztáhl paže a stáhl si ho přes hlavu. Osvobodil si ramena a po čtyřech vylezl ven. Zaslechl Leilu, jak ho volá jménem. Pak uviděl, jak k němu běží. Odvrátil pohled a podíval se dolů ze svahu. Vůz byl překocený na bok a hořel. Pokusil se vstát, ale zachytil nohou o pěnu kokonu a s vzdechnutím se posadil zpět do trávy. V boku cítil bodavou bolest. „Ne,“ řekl, když pozoroval hořící vůz. „Ne…“ Na jeho rameni spočinula čísi ruka. Nevzhlédl. „Reyde?“ „Ne,“ opakoval. Vůz dole pod nimi náhle vzplál v ohromné explozi. O chvíli později se přes ně převalila vlna horka. Red zdvihl levou ruku. Právě v té chvíli se nahoru vyškrábal Randy a zastavil se pár kroků od něho. „Mohls být tam uvnitř…“ začala Leila. Red beze slova prudce natáhl ruku a ukázal směrem k autu. Plameny opadly. Z auta se zdvihl sloup dýmu. Zdálo se, že se uvnitř něco pohybuje a stoupá v pomalé spirále vzhůru. „Tam,“ řekl. „Teď už rozumím.“ Nad doutnající trosky vozu se vznesl obrovský zelenošedý drak. „Tak tedy Chadwickův čas přišel,“ řekla Leila. „Všechno, cos dělal, sloužilo ve skutečnosti jemu.“ Red přikývl, aniž spustil oči z tvora vznášejícího se nad nimi. Všechny jeho pohyby byly vznešené, zvláštním způsobem jakoby na hranici erotiky. Byl to vzdušný tanec svobody, volnosti a bezsta rostnosti. Náhle se drak zastavil a pohlédl jejich směrem. Roztáhl křídla a plul vzduchem směrem k nim. Když byl skoro u nich, zastavil se a zůstal viset ve vzduchu přímo nad nimi. „Děkuji vám, děti,“ řekl plným a melodickým hlasem. „Udělali jste pro mne to, co jsem pro sebe nedokázal udělat sám.“ Zakroužil nad nimi. „V čem je tajemství?“ zeptal se Red. „Rozpomněl jsem se přeci na víc než ty. Domníval jsem se, že si vše připravuji pro sebe.“ Drak pohlédl vzhůru, kde se nyní vznášel tvor jemu podobný. „Události, děti. Události a jejich podvědomá manipulace,“ od pověděl. „Nemohu vám poradit, protože každý z nás je jiný. Nepře - 155 -
staňte hledat, jestli vám připadá, že musíte. Možná je to vaše cesta. Ale váš čas ještě nepřišel. A až přijde, pomoci se vám může dostat od kohokoli – od přítele či nepřítele, od cizince či příbuzného… Tak, jako se jí dostalo i mně. Teď se vrátím domů. Doufejme, že nám bude dáno setkat se jednoho dne znovu.“ Prudce se obrátil a začal v ranním světle stoupat vzhůru. Jeho šupiny se blýskaly jako tisíce malých zrcadel. Začal mávat křídly – nejprve pomalu, potom rychleji; stoupal, zmenšoval se. Druhý okříd lený tvor se k němu přidal. Za chvíli oba zmizeli z dohledu. Red sklonil hlavu a na chvíli schoval obličej v dlaních. Vítr se otočil a přinesl k němu zápach hořícího auta. „Nemohl byste mě někdo odsud odnést dřív, než začne hořet i ta zatracená tráva?“ ozval se zdola slabý hlas. „Květy?“ řekl Red, spustil ruce podél těla a vstal. Někdo ho však již předešel. Mladý muž, kterého viděl předtím, vytáhl knihu, dosud zabalenou do katapultovacího pouzdra, a nesl ji nahoru na svah. Red na něj zíral. „Reyde, ráda bych ti představila tvého syna Randyho,“ řekla Leila. Red se zamračil. „Odkud jsi, chlapče?“ „Cleveland, Dvacáté.“ „Zatraceně… Blake – nebo Carthage?“ „Obojí – ale teď užívám Dorakeen.“ Red udělal krok vpřed, chytil Randyho za ramena a podíval se mu do očí. „Řekl bych, že jo. Opravdu bych řekl, že máš na to jméno ná rok. Co tady děláš?“ „Hledám tě. Stébla mi ukázala cestu. Pak jsem se potkal s Leilou –“ „Mrzí mě, že vás musím přerušit,“ řekla Leila, „ale měli bychom odsunout to auto, než tudy někdo pojede.“ „Ano.“ Otočili se a zamířili ke spojovací odbočce. „Ehm – jak ti mám říkat? Tati?“ „Rede. To stačí. Rede.“ Podíval se na Leilu. „Mám najednou jasnou hlavu. Jako kdyby se zvedla mlha.“ „To byl ten poslední černý pták,“ odpověděla. - 156 -
„Víš, kdybych to byl dneska já, postrádal bych tam Randyho.“ „Ano.“ „Pojďme, stavíme se v Uru na pivo. Vždycky tam mají dobré.“ „Jsem pro,“ řekl Randy. „Rád bych se tě zeptal na spoustu vě cí.“ „Jistě. Taky chci s tebou leccos probrat – a musíme promyslet další plány.“ „Plány?“ „Ano. Jak já to vidím, Řekové by měli u Marathónu zvítězit.“ „Ale oni zvítězili.“ „Cože?“ „Tak se to píše ve všech učebnicích historie.“ „Dostal ses na Cestu ve Dvacátém, říkáš? Kde přesně?“ „Poblíž Akronu.“ „Najdeš cestu zpět?“ „Myslím, že ano.“ „Uděláme to! Anebo ne – počkej! Nejdřív se stavíme v Ma rathónu a zkontrolujeme skóre. Možná se do hry vložil nějaký nový faktor.“ „Rede?“ „Ano?“ „Vůbec nevím, o čem to mluvíš.“ „To je v pořádku. Vysvětlím ti to –“ „Mondamay mě bude hledat,“ přerušila je Květy. „Myslím, že byste mu raději měli nechat vzkaz.“ Red luskl prsty. „Dobrá. Vy pohněte autem. Já tu budu v minutě.“ Otočil se a klopýtavě seběhl po svahu dolů. Sebral pokroucený kus horkého kovu a naškrábal na pomačkané dveře stále ještě hořící ho auta: JSME NA OBĚDĚ V URU. – RED „Zdá se vždycky, že realita s ním tak trochu nedrží krok?“ ze ptal se Randy. „Nikdy dřív jsem si ničeho zvláštního nevšimla,“ odpověděla Leila a uhladila si kapsy na své blůze. Pak pokrčila rameny a vy dechla malý plamínek, kterým si zapálila cigaretu. „Až po tom požá ru… Ale teď vypadá zase ve své kůži.“
- 157 -
„‘De ce terrible paysage, tel que jamais mortel n’en vit, ce ma tin encore l’image, vague et lointaine, me ravit…’*6“ začala Květy. „Možná jsem i já drak – a jen sním, že jsem kniha.“ „Hm, tak tohle jsem čekala,“ řekla Leila, když nasedala do au ta. „Stébla, představuji ti Květy.“ V obou reproduktorech to zapraskalo.
6
Té krajiny, tak hrůzokrásné, neznámé očím smrtelným, vzdálený obraz vidím jasně, ještě teď ráno mámen jím. (překlad Svatopluk Kadlec)
- 158 -
DVA Vysoko v horách Etiopské vysočiny jedenáctého století pozo roval Timyin Tin oba milence. Chantris pohladila letkou ovázanou hlavu a záda tyranosaura a těsně se k němu přitiskla. „Ty můj malý chudáčku! Už je to lepší, že ano?“ Tyranosaurus slabě zasténal a naklonil se k ní. „Děkuji ti za poskytnutí útočiště v tomto překrásném údolí,“ obrátila se k Mondamayovi, který jim pomohl vyprostit se z trosek Chadwickova paláce. „I tobě, malý muži, děkujeme za pomoc při do pravě.“ Timyin Tin se hluboce uklonil. „Být ve službách draka z Bel’kwinithu je pro mě tak velikou poctou, že ji skoro nemohu unést,“ odpověděl. „Přeji vám mnoho ra dosti na tomto místě vaší náklonnosti.“ Tyranosáurus několikrát zavrčel. Chantris se usmála a polaska la ho. „Není zrovna nejchytřejší,“ přiznala. „Ale to tělo!“ „Mám radost, protože i vy máte radost,“ řekl Mondamay. „Po necháme vás teď vaší blaženosti, protože i já musím na Cestě hledat svou lásku. Tento ničitel lidí mi nabídl pomoc. A potom budeme spolu s ní vyrábět hrnce a pěstovat květiny. Timyine Tine – jestli jsi připraven, nasedni na má záda.“ „Zkuste se porozhlédnout u poslední odbočky na Babylón, je tam tabule s obrázkem modrého zikkuratu,“ řekla Chantris a vy dechla malou spirálu šedého dýmu. „My draci známe zvláštní způso by, jak obdržet mimořádné zprávy.“ „Děkuji ti za tuto radu,“ řekl Mondamay. Tiinyin Tin mu mezi tím nasedl na jeho záda a chytil se ho okolo ramen. Vznesli se do vzduchu. Údolí dole pod nimi se plnilo výkřiky šťastného smíchu. - 159 -
Urský hostinec, pro který se nakonec rozhodli, byla jen budova se špinavou podlahou postavená z nepálených cihel. Red, Leiia a Randy seděli u stolu – oblečení v dobových oděvech – a z hliněných džbánků popíjeli místní pivo. K jejich stolu přistoupil snědý, podsa ditý muž v podobném obleku. „Randy?“ Vzhlédli. „Toba!“ řekl Randy. „Dlužím ti pivo. Sedni si. Na Leilu se pa matuješ. Znáš mého otce Reda Dorakeena?“ „No, jak se to vezme,“ řekl Toba, když si třásli rukama. „Tvůj otec? No tohle!“ „Co děláš tady v Uru?“ „Pocházím odsud. Zrovna nemám nic na práci, tak jsem se chtěl zastavit, navštívit známé a nějakou tu práci si sehnat.“ Kývl hlavou směrem do rohu, kde se o stěnu opíralo několik pytlů z režného plátna. „Jakou práci?“ zeptal se Red, odložil svůj džbán a utřel si ústa. „Ale, asi tak šedesát století po Cestě nahoru jsem archeologem. Tu a tam přijedu zakopat pár věcí, pak jedu zas nahoru a vykopu je. Už jsem o tomhle materiálu vlastně něco i napsal. Je to docela zají mavá studie o vzájemném ovlivňování kultur. Mám nějaké opravdu pěkné nálezy z Mohendžo–Daro tohoto období.“ „A není to – ehm – tak trochu podvod?“ zeptal se Randy. „Jak to myslíš?“ „Takhle aranžovat falešné nálezy – vždyť tím znehodnocuješ výsledky archeologických výzkumů.“ „Jak to? Vždyť jsem ti říkal, že jsem odsud. Ty věci tedy budou opravdu šest tisíc let staré, až je objevím.“ „Ale nedáš tím lidem zkreslenou představu o Uru a Mohendžo–Daro?“ „To si nemyslím. Támhle ten chlapík v rohu, se kterým jsem před chvílí popíjel, je z Mohendžo–Daro. Seznámil jsem se s ním na světovém veletrhu v roce 1939 a od té doby jsme spolu uzavřeli už slušnou řádku obchodů.“ „To je velice – neobvyklé – zaměstnání,“ odtušil Randy. Toba pokrčil rameny. „Každý se musí nějak živit,“ řekl. „Jsem rád, že tě vidím živé ho, Rede.“ - 160 -
Red se usmál. „Je to, koneckonců, opravdu zaměstnání,“ řekl. „Vlastně jsme se zrovna bavili o něčem podobném…“ Kdesi nad francouzskou venkovskou krajinou bojoval SaintExupéry s Červeným baronem. Joan pozorovala na obloze jejich stí ny, připomínající dva zápasící krucifixy… Malý muž zabrzdil svého černého wolkswagena. Chvíli pozo roval, jak modrá dodávka převrácená na střechu začíná hořet. Pak se opět rozjel a pokračoval dál… Osamělí, krásní a moudří, vznášeli se obrovští draci nad Bel’ kwinithem a snili o mapách nekonečných Cest… Posel klesl na schody Akropole. Než zemřel, předal zprávu z Marathónu. KONEC
- 161 -
