Princ Siddhártha
Siddhártha byl indický princ, jenž dosáhl probuzení své mysli a stal se tak Buddhou. Nechme se inspirovat jeho příběhem. Je to příběh o odvaze, o soucitu a o nalezení vnitřního klidu. Příběh, který osloví děti každého věku.
www.dharmagaia.cz
Knížky pro přemýšlivé děti
Neubližuj, konej dobro a očišťuj svou mysl. Toto je učení Probuzeného.
Princ Siddhártha Příběh Buddhy
John Landaw a Janet Brooke
DharmaGaia
Příběh Buddhy
John Landaw a Janet Brooke DharmaGaia
Knížky pro přemýšlivé děti
Princ Siddhártha Příběh Buddhy
Napsal John Landaw Ilustrovala Janet Brooke
DharmaGaia 2011
Obsah Šťastné zrození * 5
Dar * 59
Návštěva svatého muže * 8
Velká bitva * 61
Laskavý princ * 11
Probuzený! * 66
Turnaj o ruku princezny * 19
Kdo porozumí této nauce? * 70
Paláce plné potěšení * 26
První výklad nauky * 71
Píseň o kráse * 28
Matčin smutek * 75
Překvapující zjištění * 30
Neurvalý mladík * 77
Druhá vyjížďka do města * 34
Slova chvály * 78
Rozhodující otřes * 37
Laskavost ke zvířatům * 79
Odeznívající potěšení * 39
Síla lásky * 81
Zážitek klidu a míru * 40
Návrat * 84
Otcovy obavy * 45
Pohádka o duchu stromu * 87
Útěk * 47
Stejná láska ke všem bytostem * 89
Počátek cesty * 51
Poslední dny * 90
Šest let zápasu * 55
Nauka stále žije * 93
Poznámka české redakce: V textu se vyskytuje dvojí podoba slova „buddha“ — buď s malým, nebo velkým „b“. Varianta „buddha“ označuje obecné pojmenování bytosti, která dosáhla probuzení, osvícení. Varianta „Buddha“ odkazuje na konkrétního historického buddhu — Siddhárthu.
Šťastné zrození Před mnoha a mnoha lety se v malém království na severu Indie stalo
něco, co změnilo celý svět. Královna Májá, žena dobrého krále Šuddhódany, jednou spala a zdál se jí krásný sen. Viděla v něm, jak na ni z oblohy dopadá zářivé bílé světlo a v jeho paprscích se k ní blíží nádherný slon. Byl čistě bílý a zdobilo jej šest obrovských klů. Světelný slon sestupoval stále blíž a blíž ke královně, až se nakonec rozplynul v jejím těle. Královna Májá se probudila, naplněna štěstím větším, než jaké kdy předtím pocítila. 5
6
Šla rychle ke králi a společně se otázali dvorních mudrců, co tento podivný a nádherný sen znamená. Mudrcové odvětili: „Ach Vaše Veličenstva, je to vskutku výjimečný sen! Znamená, že královna porodí syna a z tohoto prince jednou bude významný muž. A toto výjimečné dítě přinese štěstí celému světu.“ Jakmile král s královnou uslyšeli dobrou zprávu, jejich srdce se naplnila pocitem štěstí. Zvláště král byl přešťastný, protože toužil po synovi, kterému by jednou předal království. A teď to vypadalo, že se jeho přání splní.
V těch dobách bývalo zvykem, že se žena vracela porodit do domu svých rodičů. Královna Májá věděla, že dítě přijde na svět už brzy. A tak když téměř nastal čas synova narození, královna v doprovodu mnoha přítelkyň a služebnic opustila královský palác a vydala se na cestu k domu, kde strávila své dětství. Neušly velký kus cesty, když je královna požádala, aby zastavily a na chvíli si odpočaly. Cítila, že se dítě narodí každým okamžikem. Dorazily až ke krásným zahradám ve městě Lumbiní a královna do nich vstoupila, aby našla příhodné místo pro porod. Dodnes se vyprávějí celé příběhy o tom, jak dokonce i zvířata a ptáci nějak vytušili, jak úžasné dítě se má narodit, a nabízeli svou pomoc. I vysoký strom sklonil jednu ze svých větví a královna se o ni opřela pravou rukou. S pomocí této opory porodila chlapce. Její služebné jej převzaly, začaly houpat na rukou a obdivovat jeho krásu a zvláštní klid, který z něj vycházel. V tom okamžiku prostoupil celou zemi silný pocit míru a štěstí. Lidé zapomněli na svá trápení, zanechali hádek a cítili jeden k druhému jen lásku a přátelství. Někteří lidé spatřili duhu, jež se náhle objevila na obloze, i celou řadu dalších krásných a neobvyklých znamení. Mudrcové z různých koutů království si také povšimli těchto znamení klidu a radosti a vzrušeně si navzájem oznamovali: „Právě se muselo stát něco opravdu příznivého. Pohleďte na všechna ta nádherná znamení! Dnešek je dozajista výjimečný den!“ Královna Májá však vůbec netušila, že její radost ze syna sdílí v tu chvíli už celá země. Vzala novorozence do rukou a vrátila se do paláce ke králi. Začínal právě čtvrtý měsíc indického roku (přelom května a června) a měsíc vstupoval do úplňku. 7
Návštěva svatého muže Král
8
Šuddhódana přivítal manželku se synem s velikou radostí. V celém království už začaly bouřlivé oslavy a všude zavlály nádherně barevné prapory. Nastal čas štěstí a klidu. Na všech místech vládlo tolik radosti, že se rodiče rozhodli svého syna pojmenovat Siddhártha, což znamená „Ten, který přinesl vše dobré“. Královi mudrcové zanedlouho dospěli k novému proroctví, které se týkalo dítěte. „Ó veliký králi,“ prohlásili, „znamení provázející
princovo narození jsou výjimečně příznivá. Z tvého syna vyroste ještě významnější člověk, než jsi ty sám!“ Ta zpráva naplnila krále velikou hrdostí. „Pokud mají mudrcové pravdu,“ pomyslel si, „můj syn, princ Siddhártha, bude jednou vládnout nejen mému malému království, ale třeba celému světu! Jaká čest pro mne a mou rodinu!“ Hned v prvních dnech po porodu začali lidé přicházet do paláce, aby mohli dítě spatřit. Jedním z návštěvníků byl i stařec Asita, který žil jako poustevník hluboko v lesích a bylo o něm známo, že je to opravdu svatý muž. Král s královnou byli překvapeni, že Asita opustil svůj domov v lesích a objevil se u dvora. „Jsme poctěni tvou návštěvou, ó svatý učiteli,“ uvítali ho oba uctivě. „Sděl nám prosím, proč jsi přišel, a my ti vyhovíme ve všem, co si budeš přát.“ „Děkuji vám za laskavé přijetí,“ odvětil Asita. „Přišel jsem z velké dálky jen kvůli nádherným znamením, jichž jsem byl svědkem. Pochopil jsem z nich, že váš novorozený syn dosáhne hluboké duchovní moudrosti, která bude pospěšná všem lidem. Protože jsem sám strávil život snahou o dosažení takové svaté moudrosti, přišel jsem co nejrychleji, abych jej mohl spatřit na vlastní oči.“ Krále tato slova velmi rozrušila a rozběhl se do pokoje, kde malý princ spal. Opatrně jej vzal do náruče a přinesl jej k Asitovi. Svatý muž na dítě dlouho beze slova upíral zrak. Nakonec ustoupil, smutně pohlédl k obloze a rozplakal se. Král s královnou dostali náhle strach. Svatý muž zřejmě uviděl na dítěti něco, co nebylo v pořádku. Se slzami v očích padl král na kolena: „Ach svatý učiteli, copak jsi to spatřil, že pláčeš? Copak jste ty i další svatí muži neříkali, že se z mého syna stane velký muž, že dosáhne nejvyšší moudrosti? A teď při pohledu na mé dítě pláčeš! Znamená to, že princ brzy zemře? Nebo se mu stane jiná strašná věc? Je to mé jediné dítě a nade vše jej miluji. Rychle mi proto prosím pověz, cos viděl, protože mé srdce se už topí ve smutku a strachu.“
9
10
Nato Asita s hluboce laskavým pohledem v očích mladé rodiče uklidnil a poučil je, že se nemají čeho bát. „Není důvod ke smutku ani ke strachu,“ pravil. „Nepláču proto, že by se princi mělo přihodit něco zlého. Popravdě řečeno, když jsem teď vašeho syna spatřil, vím s jistotou, že vyroste v někoho ještě mnohem významnějšího než jen ve velkého muže. Jistá znamení, která vidím u vašeho dítěte — třeba ta záře, která mu vystupuje z prstů — svědčí o tom, že jej čeká oslnivá budoucnost. Pokud se váš syn rozhodne zůstat s vámi a stane se králem, bude z něj největší král v celé historii. Bude vládnout obrovské říši a přinese všemu lidu mnoho štěstí a spokojenosti. Pokud se ale rozhodne nebýt králem, čeká ho budoucnost ještě daleko úžasnější! Stane se velkým učitelem a ukáže všem lidem, jak mají žít s láskou a mírem v srdci. Poté, co uzří, jaký smutek panuje ve světě, opustí váš palác a objeví způsob, jak ukončit veškeré utrpení světa. Pak bude tomuto způsobu vyučovat každého, kdo bude ochoten naslouchat. Ne, drahý králi a drahá královno, neplakal jsem kvůli tomuto dítěti, ale kvůli sobě. Pohleďte, strávil jsem celý svůj život hledáním pravdy, pátráním po způsobu, jak ukončit utrpení. A dnes jsem se konečně setkal s dítětem, které jednoho dne bude vyučovat všemu, co jsem se celý život toužil naučit. V době, kdy bude dost velký na to, aby mohl učit, nebudu už já mezi živými. To znamená, že se od něj nebudu moci nic v tomto životě naučit. Proto jsem tak smutný. Ale vy, ó šťastní rodičové, nemáte proč naříkat. Radujte se, že máte tak nádherné dítě.“ Poté Asita ještě jednou dlouze, naposled pohlédl na dítě a pomalu opustil palác. Král mudrce pohledem doprovodil a pak se otočil ke svému synovi. Byl šťastný, že jeho dítěti nehrozí žádné nebezpečí. Pomyslel si: „Asita řekl, že Siddhártha jednou bude buď velkým králem, nebo velkým učitelem. Bylo by mnohem lepší, kdyby se napřed stal králem. Jak pyšný bych byl na tak slavného a mocného syna! Později, až bude starý jako Asita, může se i on stát svatým mužem, když bude chtít.“ Spokojený se svým nápadem stál král Šuddhódana šťastně s dítětem v náručí a snil o slávě, kterou jeho syn jednou získá.
Laskavý princ Dítě
bylo ještě maličké, když jeho matka Májá náhle onemocněla a zemřela. Krátce před smrtí řekla své sestře: „Už brzy se nebudu moci o syna dále starat. Má nejdražší sestro, ujmi se prosím Siddhárthy poté, co odejdu.“ Sestra ji ujistila, že prosbu splní. Milovala malého prince nade vše na světě a vychovávala jej, jako by to bylo její vlastní dítě.
11
12
Z prince brzy vyrostl chytrý, pohledný a laskavý chlapec. Jeho otec nařídil, aby jej vyučovali nejlepší učitelé v království, a princ při studiu brzy prokázal pozoruhodnou bystrost. Už po několika prvních dnech vyučování oznámili učitelé králi: „Vaše Veličenstvo, princ už nás nepotřebuje. Už po prvních několika hodinách uměl vše, co jsme jej byli schopni naučit. Popravdě řečeno, i on nás naučil pár věcí, které jsme sami neznali!“ Když to král slyšel, byl na svého syna ještě pyšnější než doposud. „Pokud je takto chytrý, brzy z mého syna jistě vyroste moudrý a mocný král,“ pomyslel si Šuddhódana a jeho srdce se naplnilo štěstím. Na chlapci ale byla pozoruhodná ještě další věc, dokonce ještě nápadnější než jeho chytrost. Měl velmi laskavou, jemnou a láskyplnou povahu. Zatímco ostatní jeho vrstevníci se spolu strkali a prali, jak to
v tomto věku bývá, nebo si hráli na vojáky a navzájem spolu bojovali, Siddhártha trávil většinu času v klidném osamění. Miloval zvířata, která obývala palácovou zahradu, a spřátelil se s nimi. Zvířata věděla, že jim princ neublíží, a nebála se ho. Dokonce i divoká zvěř, která obvykle prchala, kdykoli se někdo objevil, se s princem přicházela uvítat, když vstoupil do zahrady. Zvířata k němu přistupovala beze strachu a jedla mu z ruky pamlsky, které pro ně měl vždy připravené.
13
Poslední dny Když Buddha dosáhl věku osmdesáti let, pomyslel si: „Už jsem udělal
vše, co bylo v mých silách, abych pomohl ostatním. Naučil jsem je žít s láskou a jak se v životě ničeho nebát. Teď nastal čas jim také ukázat, jak beze strachu opustit tento svět.“ Zavolal si tedy věrného Ánandu a řekl: „Ánando, nastal čas se ještě jednou, naposled, vrátit do Kapilavastu. Rád bych umřel ve městě, v němž jsem vyrůstal.“ Ánandu zachvátil žal. „Ó Buddho,“ vykřikl, „neopouštěj nás prosím! Vedl jsi nás po tolik let. Co si bez tebe počneme?“ A pustil se do hořkého pláče. Buddha odpověděl: „Neplač, milý Ánando. Vždy jsem přece učil, že i smrt je přirozenou součástí života. Není čeho se bát. Je třeba, abys to pochopil. Až odejdu, nechte se vést mým učením. Pokud jste je skutečně pochopili ve svém srdci, už mě nepotřebujete. Pojď, musíme se vydat na cestu.“ A tak Buddha se svými žáky putoval na sever. Nedaleko Kapilavastu procházeli vesnicí Kušinagara. Buddha požádal své společníky, aby se tam zastavili a odpočinuli si. Po chvíli se otočil k Ánandovi a řekl: „Zde, na tomto místě, zemřu.“ Ačkoli to byl poslední den jeho života, Buddha nepřestával pomáhat ostatním. Jakýsi stařec z vesnice požádal o setkání a Buddha jej přijal. Vyslechl si, jaké má stařec problémy, a svým typickým laskavým způsobem mu poradil. Muž se uklidnil a po dlouhé době se cítil opravdu šťastný. Poté Buddha vešel do zahrady a ulehl mezi dva stromy. Jeho žáci se shromáždili kolem něj. Někteří plakali, jiní, s myslí naplněnou mírem, tiše přihlíželi. A pak Buddha naposledy promluvil: „Pamatujte, co jsem vás učil. Chtivost, nenávist a nevědomost jsou příčinami všeho utrpení. Všechno dříve či později podlehne změně, takže na ničem neulpívejte. Zcela se odevzdejte pročišťování své vlastní mysli a hledání skutečného a trvalého štěstí.“ Poté se Buddha otočil na pravý bok a pravou rukou si podložil hlavu. Zavřel oči a naplněn mírem odešel z tohoto světa. Byl úplňkový den čtvr90 tého měsíce v roce.
91
Nazítří Buddhovi žáci uložili mistrovo tělo na velkou hranici dřeva. Chystali se jej podle tradičních zvyklostí pohřbít žehem. Zjistili ale, že nemají čím rozdělat oheň. Tehdy na místo dorazil Buddhův hlavní žák. Když Buddha zemřel, nebyl u toho, a hned jak dostal zprávu o jeho smrti, spěchal do Kušinagary. Jakmile dorazil a vyjádřil poslední projev úcty zesnulému učiteli, hranice vzplála sama od sebe. Hořela dlouho, až na místě zbyl jen popel a pár kostí. Králové, kteří v té době vládli různým oblastem v severní Indii, se všichni dožadovali Buddhova popelu a ostatků kostí. Každý z nich si sám pro sebe myslel: „Ve svém království postavím tomuto velkému učiteli památník a ostatky uložím dovnitř. Tím si pro sebe a své království vydobudu velkou úctu.“ Protože ale všichni chtěli Buddhovy ostatky jen pro sebe, brzy se začali hádat. „Jsou moje,“ prohlásil jeden. „Ne,“ řekl druhý, „patří mně.“ Nakonec někdo moudrý rozhodl: „Buddha strávil celý život tím, že nás učil, jak se máme navzájem milovat. Teď, když zemřel, se vy, pošetilci, začnete hádat o jeho popel. Spory a konflikty jsou přesným opakem toho, co nás vždy učil. Rozdělme tedy ostatky rovným dílem a pak může každý z vás vystavět Buddhův památník ve svém vlastním království.“ Králové si uvědomili moudrost jeho slov a přestali se přít. Rozdělili si spravedlivě popel a ostatky kostí a vrátili se do svých království. Tam pak postavili pomníky jako věčnou připomínku člověka, který učil a žil cestu míru a moudrosti.
92
Nauka stále žije Buddhův příběh
se odehrál před dvěma a půl tisíci lety. Ve skutečnosti však neskončil a pokračuje dodnes. Podobně jako Buddha, jenž přišel na tento svět, aby nám ukázal cestu k probuzení, osvícené bytosti ukazují i dnes stejnou cestu nesčetnému množství dalších bytostí, dokonce i ve vzdálených světech. I tam se rodí, hledají pravdu, ukazují druhým cestu, jak se probudit z nevědomosti, a potom umírají. A to všechno jen proto, aby vedly ostatní ke štěstí. A tito buddhové neopustili ani nás na této planetě. Nemůžeme je sice v přítomnosti vidět svýma očima, ale přesto je můžeme nalézt svým srdcem. Každý z nás v něm má semínko čisté buddhovské přirozenosti. A čím více se nám daří překonávat své vlastní, do sebe uzavřené a sobecké já, tím více se otevíráme paprskům inspirace, jež trvale vyzařují ze všech buddhů ve vesmíru. Buddha sice zemřel před dávnými časy v malé vesničce v Indii, jeho učení lásky a moudrosti však nikdy nevymizelo. Jeho žáci, kteří žili po jeho boku, mistrovsky zvládli Buddhovu nauku a poté ji předali jiným. A ti ji předali zase dalším. Tímto způsobem se nauka dostala až k nám. Nauka soucitného Buddhy může obohatit každého člověka v jakékoli zemi, bez ohledu na to, v co věří. Pokud budeme ve svém životě důsledně naplňovat Buddhovy rady, zbavíme se sobectví, chtivosti, nenávisti i nevědomosti. Můžeme tak přemoci všechen strach a dosáhnout stejného klidu a stejného poznání jako princ Siddhártha pod Stromem probuzení. Stejně jako on i my se můžeme stát buddhou, probuzenou bytostí. A můžeme pak rozdávat štěstí i ostatním. Kéž všechny bytosti dosáhnou štěstí!
93
