Princezna holubice, princ holub
Jeden král měl tři syny, tři mládence, že se jim v kráse nikdo nevyrovnal, tomu nejmladšímu navíc narostly dva zlaté vlasy. Mezi lidmi se proslechlo, že král ze sedmého království vdává svou jedinou dceru. Princezna je překrásná, jako by ani nebyla z tohoto světa, a její otec nedbá na to, z jakého rodu bude ženich, hlavně aby byl krásný jako nevěsta. Když má krásnou ženu a ještě krásnější dceru, chce mít i krásné vnuky. „Ta dívka je zrozená pro mě,“ pravil nejstarší králův syn. Naplnil brašnu dukáty, osedlal nejkrásnějšího koně a až do princeznina zámku z něj nesesedl. Nečekal, až se ho zeptají, proč přijel, načež král řekl: „Dobrý mládenče, jsi dost krásný, abys mohl být mým zetěm, ale nejdřív spolu nakrmíme slepice a pak se uvidí, jestli se hodíš pro mou dceru.“ „Nejjasnější králi, ještě jsem neslyšel, že by si nějaký královský syn špinil ruce takovou prací.“ „Tak teď jsi to slyšel! A když ti to nevoní, potom jsme my dva spolu domluvili, navždy.“ Král odešel zadním vchodem – zapomněl si sundat zlatou korunu, jak byl rozzlobený – a nápadníkovi nenabídl ani studenou vodu. Jak kralevic chvátal tam, tak domů nijak nespěchal a přijel celý otrhaný, zablácený a s odřeným kloboukem. Dukát neměl žádný, ba ani brašnu, přivezl jen jakési malé vejce. „Jak vypadaly ty námluvy, když se vracíš, jako by ses vyučil žebráckému řemeslu?“ smál se otec. Ani ho nenapadlo, že syna někdo uhranul. „Jeďte tam sám, když jste tak zvědavý,“ odsekl. Víc už by z něj nikdo nedostal.
142
Prostřední bratr se nachystal, jak nejlépe mohl, ale když se vrátil, nepřivezl ani to vejce. Když ho tak zuboženého uviděl otec, ani se neptal, jak dopadly námluvy, a jen řekl: „A máme tu dalšího žebráckého tovaryše.“ Nejstarší syn se nemohl dočkat, až bude s bratrem o samotě, a pak se rozesmál: „Tak i ty jsi narazil na hostinec ježibaby? A kde máš její dar?“ „Bratře, já neměl ani to štěstí, abych vraní vejce donesl domů.“ První živé tvory, které potkal, byla tři mláďata krahujce. Vypadla z hnízda a ještě neopeřená se třásla pod stromem. Jak byl nakvašený, navedl koně přímo proti nim. Dvě ptáčata rozdupal, ale třetí uteklo do trávy. Začal ho hledat, když vtom se objevila jejich matka. „Měla, bratře, železný zobák a ohnivý jazyk a chtěla mi vyklovat oči. Když mi přeštípla šavli, hodil jsem po ní vejce. V tu ránu se proměnila ve vránu a odletěla.“ „Baba ti jistě řekla, jakou moc mají ta vejce.“ „Ovšem, řekla mi to, když mi ho sama vybírala, a pak ho ještě nějak zaříkávala.“ A o jaké babě je vlastně řeč? Na zpáteční cestě se bratři rozhodli, že raději pojedou lesem, aby se jich nikdo nevyptával, jak dopadli na námluvách. Jeli, jeli, ale nikde žádné stavení neviděli, a to už byli v půli cesty. Vtom se před nimi objevil starý, nakřivo stojící hostinec. Kdo by tam v té pustině nezašel, aby si trochu odpočinul a posilnil se? Hostinskou tam byla ježibaba s železným nosem. Na rukou měla drápy jako kočka, na levém rameni jí seděla stoletá vrána, na pravém rameni dvousetletý havran. Jednou rukou česala vránu, druhou míchala zlaté karty. Když je promíchala, havran se jí zeptal:
143
144
„Kdy mě oženíš?!“ „Budeme-li mít štěstí, tak už brzy, synku, brzy,“ řekla baba a dál míchala karty. Na stole má ošatky plné dukátů. Kdo s ní hraje karty, ten na vyznačené místo pokládá dukát a ona ošatku zlata. Kdo by nechtěl za dukát vyhrát ošatku zlata?! S brašnou dukátů se může vyhrát celý vůz zlata, a když si nenamluvil dívku, aspoň se pochlubí hromadou peněz. Takhle uvažovali oba bratři. Do půlnoci vyhrávali, ale potom jako by se všechno obrátilo naruby, a než kohouti zakokrhali, byli skoro bez kalhot. To dá rozum, že z toho byli celí schlíplí. Když byl první bratr na odchodu, baba nakázala služce: „Přines hostu vraní vejce, ať ví, že z mého domu ještě nikdo neodešel s prázdnou.“ A řekla, co je to za dar: na koho to vejce hodí, ten se promění ve vránu. „Škoda, bratře,“ řekl nejstarší, „že kvůli těm ptáčatům jsi už svoje vejce použil.“ „Co to povídáš! Přece mi nebude líto nějakého vraního vejce?!“ „Člověče, víš ty vůbec, jak je to vejce cenné?! Ještě štěstí, že mám svoje. Co kdyby ten náš přihlouplý bratr u námluv uspěl? Přece nedopustíme, aby princezna byla jeho! To by tak hrálo, aby nás zahanbil ten nejmladší a nejhloupější!“ Prostřední se ťukl do čela. I když se princezna bude chtít provdat za jejich bratra, jeho stejně nebude. Hned další den ten nejmladší předstoupil před otce a matku: „Nejjasnější rodiče, dejte mi své požehnání a i já se vydám na cestu, možná budu mít více štěstí než bratři.“ Přijel do princeznina zámku, zrovna když si chtěl
145
král sundat zlatou korunu a vzít si ošatku s ječmenem a kukuřicí. „Když už jsi tu, chlapče, nepomohl bys mi nakrmit slepice?“ zeptal se král. Princ mu hned vzal ošatku z ruky: „Nejjasnější králi, proč ne, také mám rád kohoutí pečínku.“ Hodit zrní slepicím ale nestačili. Jakmile královská dcera spatřila tak krásného mládence, hned přiběhla a za ní i královna. A už ho vedly na snídani. Nastal den svatby. To se ví, že švagři nemohli chybět, třebaže mohli puknout vzteky. Oni by však nechyběli, ani kdyby je nepozvali, protože se zapřísáhli, že na té svatbě princezna před oltářem nebude, ať se děje, co se děje. Když si ženich vedl nevěstu do kostela, starší švagr na ni nenápadně hodil vejce a vyvalil oči, aby lépe viděl, jak se promění ve vránu. Ale i kdyby se díval čtyřma očima, žádnou vránu by neviděl. Jakmile vejce dopadlo na princeznu, rozbilo se s takovým hřmotem, jako kdyby blesk prásknul z nebe, a na prahu kostela se zvedl strašlivý vichr. Princezna sice zmizela, ale vichr neodnesl vránu, nýbrž krásnou bílou holubici se zlatou korunkou na hlavě. Lidé hrůzou ztuhli, zato oba švagři jen udiveně zírali: jak to, že se proměnila v holubici, a ne ve vránu?! Švagři o tom neměli ani ponětí, ale věděla to služka ježibaby. Místo vraního dala tomu nejstaršímu vejce holubí. Místo tance a jásotu nastal pláč a nářek, jako kdyby nebyla svatba, ale pohřeb. Princ však předstoupil před nevěstiny rodiče a odhodlaně pravil: „Nejjasnější králi, nejjasnější královno, netruchlete, dokud mě máte! Najdu svou nevěstu a zbavím ji toho kouzla, i kdybych si měl nohy až ke kolenům ošoupat.“
146
Už se chystal na cestu, když tu se ozvali jeho bratři. Také chtěli zachraňovat princeznu, ale ne jen tak: ať ji dostane za ženu ten, kdo ji přivede. Král o tom nechtěl ani slyšet. Jak by mohl porušit své slovo a dát ji jinému, když už ji princi slíbil, ale ženich souhlasil. Srdce by mu sice puklo žalem, ale hlavní je, aby se princezna zachránila. „Jak myslíš, hochu, ona je tvoje a proti tvé vůli já nic nesvedu,“ objal ho král a ještě si, chudák, myslel, že je lepší, když pojedou tři bratři, než kdyby jel jeden. Ale starší bratři nečekali, až se princ rozloučí. Jen se za nimi zaprášilo, jako kdyby chtěli chytit vichr hned za prvním stromem. Princi nikdo nemusel říkat, že se bratrské pomoci nedočká, a tak se je ani nesnažil dohonit. Jel a jel, ptal se, koho potkal, ale nikdo o holubici se zlatou korunkou ani neslyšel. Nakonec přijel do hlubokého lesa. Několik dní nenarazil na lidskou stopu, když tu jako by před ním něco spadlo. Slyšel křik a honičku a po chvilce poznal hlasy bratrů: „Tam musel utéct!“ „Ne, tady je!“ Za sebou zaslechl jakýsi běh. Ohlédl se, v křoví se cosi třpytilo. Opatrně se přikradl a viděl, že tam uvízl jelen se zlatými parohy. Šíp mu prostřelil přední nohu. Když si jelen všiml, že se k němu princ přibližuje, vyhrkly mu slzy, ale on mu nic zlého neudělal a pohladil ho po hlavě. „Neboj se, já tě schovám a ochráním.“ Zakryl ho větvemi, nožem se řízl do prstu, a jak běžel na opačnou stranu, skrápěl zem krví. V té chvíli se objevili bratři, stále se dohadovali, kam jelen zmizel. Princ na ně křikl:
147
„Nemáte pravdu ani jeden, tady je krvavá stopa, takže běžel tam.“ Na tak pustém místě by se člověk zaradoval, i kdyby potkal někoho cizího, ale oni se na bratra ani nepodívali. Prostřední sebou sice trhl, když ho zahlédl, ale nejstarší na něj křikl: „Přece se s ním nebudeš zdržovat? Ať si tu holku klidně nechá, hlavně když budeme mít paroží. Holek můžeš mít na každém prstu deset, ale takový jelen je na světě jen jeden.“ Pobídli koně, jako kdyby jim hořelo pod nohama, ale sotva se rozjeli, z oblak něco zahučelo. Jednomu se vrhla mezi oči vrána, druhému malý krahujec, oba měli železné zobáky a ohnivé jazyky. Bratři se bránili, ale když si zakryli oči, začali ptáci dorážet na koně. Ti prchali jeden přes druhého a vmžiku se ztratili v lese. Princi se sevřelo srdce, div že se nerozplakal, ale jelen promluvil jako člověk: „Snad ty dva nelituješ?“ „Jsou to moji bratři a takhle je ti ptáci zabijí. Ale protože tě zranili oni, neopustím tě, dokud se ti noha nezahojí.“ „Neboj se, nezabijí je, ale domů se už nikdy nevrátí, když se ani vrána nemůže vrátit do své původní podoby. Bude je po světě hnát a hnát, až nakonec oba budou žebrat. Ale ty je nelituj, nejsou to tví bratři, vás jen stejná matka porodila, ale bylo by bývalo lepší, kdyby přivedla na svět dva kameny než ty dva.“ Princ se podivil: „Co jsi to za jelena, když mluvíš lidskou řečí a tohle všechno víš?“ „Vím toho víc,“ odvětil a pověděl mu, co udělali jeho bratři. „A odkud to vím, to se neptej, stejně ti to nemohu říct. Raději mi dones můj lék, abys tu nemusel dlouho čekat na mé uzdravení.“
148
Řekl mu, že ho včely dovedou k plané jabloni, která z půlky kvete a z půlky plodí, takže se na ní dá vždycky něco utrhnout. Jemu ať přinese větvičku s květy a sobě čtyři jablka. Princ jel krátce, jen k prvnímu kopci. Úplně na vrcholu rostla jabloň, která z dálky vypadala jako ozdoba z květin a rolniček. Když přiložil květ na ránu, jelen vyskočil, jako kdyby mu na noze nechyběl ani chlup. „Víš, že my dva jsme skoro jako bratři?“ řekl potom jelen. „Já mám dva zlaté parohy a ty dva zlaté vlasy. To nás přivedlo do neštěstí, mě kvůli tomu lovili, na tebe se bratři zlobili, ale teď to bude tvoje štěstí.“ Princ se přesvědčil, že tenhle jelen není jako jiní jeleni, a začal se na něho dívat jako na přítele. „Řekni mi, točil se ten vichr, co odnesl tvou holubici?“ zeptal se jelen. „Jak to víš?“ „To jsem si mohl myslet. V tom vichru, kamaráde, letěla ježibaba, co má hostinec v těchhle lesích. Kdybys náhodou hodil na ten vichr šavli, skanula by z něj kapka černé krve, on by odnesl mrtvou kůži ježibaby a holubice by ti přistála na dlani.“ A vyprávěl, co ta ježibaba dělá a jak u ní pochodili jeho bratři. Škoda, že tohle nevěděl, ale ježibaba princi stejně neuteče, hlavně že už ví, jakého má nepřítele. Hned se chtěl vyhoupnout do sedla a rozjet se k hostinci, ale jelen ho zadržel. Klidně by přísahal, že se hostinec propadl do země, jakmile z něj jeho bratři odešli. Ježibaba je vrchní čarodějnice a má takovou moc, že když hodí makové semínko na zem, objeví se hostinec, a když dupne, hostinec zmizí. Takhle může vyčarovat, co se jí zamane, i zámek nebo kostel. Nemůže ale nechat zmizet stavení, ve kterém je živý člověk.
149
„A kde ji tedy najdu, když takhle mění střechu nad hlavou?“ zoufal si princ. To jelen nevěděl, zato věděl, co má princ dělat. „Dobré je, že máš ty dva zlaté vlasy. Když se totiž proměníš v holuba, narostou ti z nich zlatá křídla, zatřpytí se na slunci a uvidí tě všichni holubi na světě.“ „To tedy dobré není, cožpak mě vejce té ježibaby také trefí do zad?“ Ne, ale ježibaba není jediná bytost, která má kouzelnou moc, a ani on si ta čtyři jablka neutrhl na památku. Když jablko políbí, promění se, v co si bude přát, a když udělá kotoul, vrátí se zpátky do původní podoby. Princ by se teď měl proměnit v holuba a jeho kůň v čmeláka. Ježibabu, co se přemísťuje ve vichru, není radno hledat ani pěšky, ani na koni. Musí se letět. „A až princeznu najdeš, s holubicí si jako holub snadněji promluvíš,“ zažertoval jelen. „Snadno bych se s ní dorozuměl, i kdybych byl němý a ona hluchá, hlavně abych ji našel.“ Jelen mu ještě něco řekl a dal mu kus větvičky s květy. Princ si vytrhl zlatý vlas, přivázal k němu větvičku i jablka a pak si ten náhrdelník pověsil kolem krku. Nejprve dal koni políbit jablko, a čmelák už mu bzučel u hlavy, ale ta hlava zmizela, jakmile políbil druhé jablko. Místo prince tam vrkal krásný bílý holub se zlatými křídly. „Proč mám, příteli, tolik jablek?“ zeptal se. „Budeš je potřebovat, uvidíš.“ Oba se rozletěli a drželi se vysoko u slunce, aby se zlatá holubova křídla co nejvíce třpytila. Jakmile ho spatřili, shoufovali se kolem něho všichni holubi. Mysleli si, že je synem jejich krále. „Letíš na ženitbu?“
150
