ANTONÍN TRUHLÁŘ ( ), LITERÁRNÍ HISTORIK, EDITOR HUMANISTICKÉ LITERATURY

ORLICKÉ HORY A PODORLICKO 13: 323−332 (2005)

©2005 MGOH RYCHNOV N. KN., ISBN 80−86076−40−7

ANTONÍN TRUHLÁŘ (1849 – 1908), LITERÁRNÍ HISTORIK, EDITOR HUMANISTICKÉ LITERATURY Ludmila Žlábková Z pamětní desky umístěné na zdi mlýna č. p. 57 v Ličně na Rychnovsku na nás shlíží ušlechtilá a důstojná mužská tvář. Do bronzu byla odlita počátkem 30. let minulého století podle návrhu akademického sochaře Ladislava Beneše z Často− lovic. Deska připomíná, že se tu 5. listopadu 1849 narodil český filolog a literární historik Antonín Truhlář, c. k. vládní rada a ředitel pražského Akademického gymnázia, řádný člen a sekretář III. třídy České akademie, člen Svatobora, České královské společnosti nauk, redaktor Časopisu Musea Království českého. Dnešní doba nepřeje květnatému slohu humanistické literatury, k níž se Truhlář tak rád obracel, neuznává ani takřka asketický životní styl, plně obětovaný vědě a učení, který vyznával. A právě v tomto svém celoživotním postoji k nám Truhlář dodnes promlouvá – poukazuje na možnost oprostit se od malicherností a pseudo− kauz dnešní doby a věnovat čas a zájem hodnotnějším kvalitám.

Životní osudy A. Truhláře Budoucí pedagog a filolog se narodil v rodině ličenského mlynáře Václava Truhláře a jeho manželky Barbory, rozené Svobodové. Antonín Truhlář, děd budoucího vědce, začal v Ličně mlynařit roku 1815. O necelých patnáct let později, roku 1829, došlo k přestavbě původně zřejmě roubeného mlýna, který tak získal současnou zděnou podobu. Antonín Truhlář byl nejmladší ze tří dětí. Nejstarší Jan zdědil rodný mlýn. Sestra Marie se provdala za Josefa Hovorku, hostinského a představeného sousední obce Třebešov. Poté, co Jan mlýn roku 1873 prodal, ho Marie s manželem Josefem roku 1877 kupují zpět a začínají tu hospodařit. Díky sestře a švagrovi se Antonín, který zůstal svobodný a plně zasvětil život vědě, mohl do rodného domu vracet a hostit tu své přátele, mimo jiné i spisovatele Aloise Jiráska. Po studiích na rychnovském (v letech 1861 až 1865) a později královéhradeckém gymnáziu (v letech 1865 až 1869, maturitní zkoušku vykonal 1. srpna 18691/) se A. Truhlář zapsal na Filozofickou fakultu Univerzity Karlo − Ferdinandovy, obor klasická filologie, kde ho mj. učili Jan Kvíčala a Martin Hattal. Dne 13. února 1873 se při c. k. vědecké zkušební komisi gymnazijní v Praze podrobil učitelské zkoušce z klasické filologie pro vyšší gymnázia, kterou zdárně ukončil, když se zkušební komise 4. července 1874 usnesla, že je Antonín Truhlář způsobilý vyučovat latině na nižších gymnáziích a řečtině na vyšších gymnáziích jazykem českým2/. Ještě v závěru téhož roku se Truhlář podrobil doplňujícím zkouškám pedagogické odbornosti, takže od ledna 1875 mohl latině vyučovat i na vyšších gymnáziích. Již ve školních škamnách se projevoval jako vnímavý žák prahnoucí po vzdělání. Alespoň tak ho ve své korespondenci v dopise z 28. prosince 1876 vykresluje spolužák Rajmund Petr, pozdější ředitel gymnázia v Kyjevě: „Právě tomu deset let, co jsme, opustivše rychnovské gymnasium, odebrali se na vyšší gymnasium do Králové Hradce. Čtyři roky zasedaje v jedněch síních, jedněch lavicích 323


v Rychnově, jsme se hašteřili co děti, tentýž poměr trval i v Hradci a co říci v univerzitě? Ty vždy býval pilným, pracoval jsi mnoho a to Ti přineslo velmi hojného ovoce. A já, byv odkázán v materiálním ohledu na sebe, musil jsem se starati jen o vezdejší chléb i zanedbati studia svá. Ovšem že mezi námi přátelství, jež jsme však přece vespolek cítili i takřka za nevyhnutelné pokládali, se utvrditi nemohlo, poněvadž Ty, podporován jsa šťastným materiálním postavením, nesl ses duchem k vyšším sférám, nenávidě vše co trmácelo se v hnusném pro Tebe materiálně, kdežto já, následkem neblahých okolností, musil jsem hledati to cos Ty nenáviděl, i nevšímati si toho, ač s těžkým srdcem k čemu Ty vší duší jsi přilnul…“ 3/ Po absolvování univerzity se vydal na pedagogickou dráhu. Nejprve nastoupil jako suplující učitel na gymnáziu v Litomyšli (1873 – 1874) 4/, poté již coby řádný učitel na obecné gymnázium v Domažlicích (1874 – 1875). Byl třídním čtvrté třídy, v níž vyučoval latině, řečtině a češtině, a ve třetí třídě učil řečtinu. Jeho žákem byl mimo jiné spisovatel Karel Matěj Čapek – Chod. Po roce se vrací zpět do východních Čech na státní gymnázium v Jičíně, kde se setkává s ředitelem, rovněž vynikajícím filologem Janem Lepařem. V Jičíně, kde kromě jiného roku 1880 spoluzakládal Literární jednotu, působil do roku 1883, aby od tohoto roku až do konce života se upsal Akademickému gymnáziu v Praze. Zde nejen vyučoval, ale byl i knihovníkem gymnazijní knihovny, pro kterou vypracoval podrobný katalog. V archivech se dochovala řada dokumentů, v nichž je hodnocena Truhlářova pedagogická praxe. Uznale se o něm vyslovil i ředitel jičínského gymnázia Jan Lepař. Ocenil osmileté působení Truhláře v Jičíně jako blahodárné, vykonávané se vzornou horlivostí: „Vyučuje jazykům klasickým a oběma zemským dle potřeby ve třídách vyšších a nižších methodou velmi rozvážnou a žákům vždy příslušnou, obzvláště pak se snahou nejpečlivější písemní úlohy žákům opravuje a k opravám jejich důkladně přihlížeje, docházel jste vědeckého prospěchu žáků velmi zdárného, a sám jsa povahy stálé i smýšlení loyálního, znamenitě jste přispíval k dobré kázni, ku mravnímu zdokonalování a ku patriotickému i loyálnímu smýšlení žactva vůbec.“5/ Žáky byl i přes značnou přísnost uznáván pro své znalosti, pedagogické schop− nosti, ale i obecné lidské vlastnosti. „Řádný žák má vždycky k učiteli svému posvátnou úctu a vždy vidí v něm velikého duchovního dobrodince. Já lituji velice, že mně nebylo popřáno, abyste Vy byl býval mým professorem po celé gymnasium. Škoda těch ostatních let…Když jsem byl starší, viděl jsem rozdíl mezi pedagogem a pedagogem. A později na universitě mluvívali jsme o Vás s mladými professory jako o vzoru českého profesora a učitele. A tady, milý můj dobrý pane profesore, Vy jste mi řekl, když jsme se v tercii loučili, že jsem seriosní člověk, abych pracoval, že ze mne něco řádného může být. … Naučil jsem se od Vás práci a mravnému nazírání na život. To mám od Vás a Jagiče a já jsem vždycky na to hrd, že jsem zrovna Vaším a jeho žákem,“ svěřil se v dopise z 13. prosince 1901, adresovaném Truhláři z Vídně, spisovatel Josef Karásek.6/ Jiný důkaz Truhlářova charismatu přinesl ve svých vzpomínkách J. S. Machar: „V sextě byl mým profesorem češtiny Antonín Truhlář. Citlivá podivínská duše: četli jsme při nějaké příležitosti Kollárovu znělku Zalkání nad smrtí Jungmannovou, Truhlář vykládal, najednou se mu zlomil hlas a slzy veliké jako hráchy vyvalily se mu z očí. Úžasný specialista ve všelijakých těch Alexandreidách, Evangeliích, Žaltářích, Mastičkářích, knihách starého pána z Rosenberka, Satirách o řemeslnících, Tkadlečcích a jak se všecka ta stará skripta jmenují. Pravověrná duše v Rukopisech, nadšený tlumočník a hajitel jejich. Jedna z těch povah, jež si našla svůj svět, zavřela se v něj − a nyní se může Rusko pustit do války s Anglií, Bismarck opustit služby pruské a vstoupit jako praktikant třeba do rakouského ministerstva obchodu, dra Podlipného mohou si Francouzi zvolit za presidenta republiky − poslechne to, 324

ŽLÁBKOVÁ L.: ANTONÍN TRUHLÁŘ (1849 – 1908)...

pokývne hlavou a za minutu neví, co se vlastně stalo; ale vzbudíte−li jej za mrazu − 20 °C ve 3 hodiny ráno a řeknete−li mu, že v Heidelberku mají český rukopis nějaké té Alexandreidy a že jsou v něm nějaké nez− námé staročeské aoristy − tu se mu duše poplaší a neusne už do rána a hned bude psát, pak telegrafovat a potom si ještě sedne na vlak a zajede si tam sám. − Odborník − ale bez komiky těch odborníků. Vykládal tichým příjemným hlasem, v tonu toho hlasu chvěla se jeho láska a maně jste cítili, že nevykládá pro vás, ale že jest mu vůbec rozkoší mluvit o věcech mu milých. A tato upřímnost přesvědčení a vnitřní pravda tak působily, že neměl v češtině ani jednoho slabého žáka.”7/ Roku 1906 postihla Truhláře zá− važná choroba – byl raněn mrtvicí. Nedobrý zdravotní stav si o rok poz− Obr. č. 1: Antonín Truhlář (1849 – 1908) ději vyžádal ukončení pedagogické praxe a odchod do penze. Ne však rezignaci na vědeckou práci, neboť se plně hodlal ponořit do výzkumu. Jako výzva a obrovský úkol před ním stálo zejména dokončení Rukověti latinského písemnictví v Čechách ve století XVI. Přesto právě toto dílo zůstalo v torzu. Antonín Truhlář, c. k. vládní rada, ředitel pražského Akademického gymnázia ve výslužbě, svobodný, umírá ne− zaopatřen ve věku 59 let na zkornatění tepen dne 10. září 1908 v Praze na Královských Vinohradech, čp. 59. Pohřben byl o tři dny později na Vinohradech. Odtud byl v prosinci téhož roku převezen na hřbitov do svého tolik milovaného Lična, kde v rodinném hrobě odpočívá dodnes. Pátráme−li po osobnostních rysech Antonína Truhláře, neměla by naší pozor− nosti uniknout jeho lidumilnost a ochota pomoci potřebným. Dochovala se řada dopisů, v nichž se na něho více či méně blízcí lidé obracejí o pomoc. Ať již to byla bývalá bytná Apolonie Andrlová z Litomyšle, jež ho oslovila v březnu 1882 s líčením, jak se jim špatně žije, syna dali ze studií, nemají na živobytí, zdali by jim neposlal obnošené šatstvo, nebo o necelých deset let později vlastenec, setník a redaktor Patrik Blažek8/, jehož Truhlář finančně podpořil. V tomto duchu působil i coby starosta Spolku ku podporování chudých žáků středních škol pražských. Díky skromnému životnímu stylu ukládal část svého platu a odměny za literární činnost s cílem založit studentskou nadaci. Tento šlechetný plán se mu bohužel nepodařilo zrealizovat, neboť vinou krachu finančního ústavu o tyto úspory přišel. V mezích možností nešetřil podporou ani na rodině nejbližší. Na děti své sestry Marie Hovorkové, žijící s rodinou na rodném ličenském mlýně, kam Truhlář celý život rád jezdil, měl vliv i jeho osobní příklad. Zatímco nejstarší synovec Josef Hovorka zdědil mlýn, mladší Jaroslav vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy a později se stal ředitelem Okresního finančního ředitelství v Hradci Králové. Nejmladší Václav studoval v Praze lékařskou fakultu, studia však nedo− končil a společně s Josefem se věnoval mlynářské živnosti. Zřejmě krásy a bohatství podorlické krajiny, která od časného mládí působila na Antonína Truhláře a formovala jeho estetické cítění, se odrazily na Truhlářově zálibě v botanice. Život na samotě, uprostřed přírody ho přímo předurčoval, aby si 325


vypěstoval široké znalosti české květeny. S mnoha spřízněnými dušemi si o botanice dopisoval, vyměňovali si znalosti, rady i dokonce rostliny. V několika případech Truhlář publikoval v odborných přírodovědných časopisech. 9/

Vědecká dráha Vedle pedagogické činnosti vyvíjel Antonín Truhlář bohatou činnost vědeckou – ve středu jeho zájmu stála především bohemikální latinská literatura 16. století a překlady z latiny, publikoval studie o české literatuře 16. a 17. století a také vydal některé památky starší české literatury. Vlastní vědeckou činnost zahájil překlady z latiny a životopisy národních buditelů (František Šír – 1882, Josef Chmela – 1882, K. S. Macháček – 1887). Prvním vydaným dílem byl překlad Ovidiových Metamorfos, kniha první až pátá, vyšla 1879 a 1885 v Kvíčalově bibliotéce klasiků. Dokončení, ač bylo připraveno, Truhlář nevytiskl. V letech 1885 až 1887 sestavil soupis českých překladů starověkých literatur. Bibliografie z klasických literatur obsahovala překlady do češtiny od nejstarších dob do 80. let 18. století. Pokračování bibliografie se týkalo českých překladů z antických básníků. Pro školní účely byl určen Výbor z literatury české nové doby z roku 1886, který nahrazoval již zastaralou třídílnou antalogii Josefa Jirečka10/. Kniha byla rozhodnutím c. k. Ministerstva kultu a vyučování ve Vídni schválena (poprvé v roce 1886) a zavedena na všech gymnáziích a reálkách s českým jazykem coby vyučovací řečí. Hlavním tématem Truhlářova výzkumu se stal humanismus. Zatímco studium české latinské literatury století 14. a 15. přenechal svému staršímu jmenovci Josefu Truhlářovi,11/ sám se plně ponořil do studia a rozboru této literatury století 16. a 17. až do bělohorské porážky českých stavů, jež ukončila dosavadní vývoj české humanistické literatury. Životním dílem Antonína Truhláře se v tomto duchu stala abecedně sestavená Rukověť latinského písemnictví v Čechách ve století XVI., na níž začal pracovat roku 1898. Aby se práci mohl plně věnovat, vzdal se dokonce redigování Musejníka. Předčasná smrt mu nedovolila dílo dokončit. Až posmrtně byl vydán první díl (1908), obsahující asi čtvrtinu díla, respektive hesla A – Caucalius. O deset let později doplnil hesla Cautius – Collinus z Truhlářovy pozůstalosti Karel Hrdina, ale celé dílo muselo na dokončení ještě půl století počkat. Až v 60. letech 20. století dopracovali s použitím rukopisných poznámek svých předchůdců a vlastních výzku− mů Josef Hejnic a Jan Martínek, Truhlářův vzdálený nepokrevní příbuzný – byl synem sestry manželky Truhlářova synovce Jaroslava Hovorky. 12/ Roku 1901 byly nákladem České akademie vydány jeho Jana Albína Ezopovy fabule a Brantovy rozprávky s rozsáhlým úvodem a rozborem pramenů, výsledek dvanácti− letého výzkumu inspirovaného krátkou poznámkou Jana Lepaře, jenž při překladu Ezopových bajek upozornil na některé překlady starší. Antonínu Truhláři se při mravenčí práci v archivech mimo jiné podařilo objevit nový rukopisný překlad z 16. století13/ či nalézt nezvěstné listy strahovského prvotisku, který datoval do roku 1488. Antonín Truhlář se spolupodílel i na tvorbě některých hesel v Ottově slovníku – dějiny české středověké literatury, životopis Dobrovského či Balbínův. Obraz českého písemnictví podal i v německém díle Öesterreichisch – ungarische Monar− chie in Wort und Bild (1893). 326


V sedmdesátých letech devatenáctého sto− letí byl Truhlář starostou Jednoty českých filologů a z jeho iniciativy začaly vycházet Listy filologické,14/ významné pro další rozvoj české filologie. Návrh na jejich vydávání po− dal v letech 1871 až 1872. Roku 1880, jak jsme se již zmínili, spoluzakládal Literární jednotu v Jičíně. Krátce po příchodu do Prahy začal Truhlář pracovat pro Národní muzeum. Stal se revi− zorem muzejní knihovny a členem kuratoria Matice české. V letech 1891 až 1900 redigoval Časopis Českého musea. K této práci přistu− poval velmi odpovědně, což dokládá v prvé řadě samotný časopis, ale i rozsah korespon− dence spojené s touto činností. Důslednost, s níž přistupoval ke každému uloženému úko− lu, představovala i obrovský časový prostor, který musel této činnosti věnovat. Proto po téměř desetiletém působení ve funkci re− daktora Musejníka začal uvažovat o rezignaci. Obr. č. 2: Pamětní deska Antonína Truhláře „Uznávám, že to na Tebe mnoho a jmenovitě cítím, na rodném mlýně v Ličně č. p. 57. že Tvá vlastní práce tím trpí, tj. že nemůže na světlo, že bys spíš ji mohl ukončiti, kdybys neměl starostí redaktorských. A zase pustit Musejníky, list tak důležitý a vážný, jejž by tak mnohý rád sebral, pustit ho, když Jsi mu tolik už práce věnoval, a jej pozvedl, to je na pováženou,“15/ napsal mu k tomuto rozhodnutí přítel Alois Jirásek. Řádným členem České akademie císaře Františka Josefa pro vědy slovesnost a umění byl zvolen 3. července 1890. 16/ Od 30. listopadu 1897 zastával funkci sekretáře III. třídy Akademie, v níž byli sdruženi vědci zabývající se jazykovědou s hlavním zřetelem na vývoj české řeči a na prozkoumání její literatury, jejích památek a dějin. Řádným členem Královské české společnosti nauk byl Truhlář zvolen 8. ledna 1908.17/ V průběhu života byl členem řady dalších spolků, organizací a jednot. Legiti− mace uchované v pozůstalosti dokládají jeho členství například v Akademickém čtenářském spolku, Besedě měšťanské v Praze, Československé jednotě v Praze, Historickém spolku v Praze, Jednotě českých filologů v Praze, Literárním řeč− nickém spolku Slavia, ve Společnosti Muzea Království českého, Jednotě Sokol v Praze, Matici školské v Litoměřicích či pražském Spolku šachistů.18/

Pamětní deska Myšlenku uctít památku Antonína Truhláře osazením pamětní desky na rodném mlýně přednesl kustod muzea v Kostelci nad Orlicí Václav Morávek na schůzi Muzejního spolku 23. února 1928. Návrh byl přijat, a proto již v polovině následu− jícího roku byla zahájena sbírka. Do června 1930 bylo takto vybráno 9880 Kč, celkový výtěžek sbírky byl nakonec 14 431,75 Kč. 19/ Mezi dárci byl mj. Alois Jirásek, prezident Tomáš G. Masaryk a jeho syn Jan, tehdejší vyslanec v Londýně a bývalý Truhlářův žák, pedagogické sbory řady středních škol, včetně gymnázií, na nichž Truhlář působil, Bohuslav Kolowrat, Arne Novák, Česká královská společnost nauk, spolek Svatobor a celá řada dalších větších či drobnějších dárců. V této době 327


již byla zhotovena i vlastní deska, jejímž autorem byl akademický sochař Ladislav Beneš z Častolovic. Autor se vzdal padesáti procent honoráře − vyplaceno mu bylo 3500 korun. Beneš desku navrhl a vytvořil model, do bronzu ji odlil Franta Anýž v Praze. Kromě sbírky se na podporu záměru, respektive na uspořádání oslavy spojené s odhalením desky, uskutečnil 14. března 1931 v kostelecké sokolovně koncert. Čistý zisk byl 980 Kč. U příležitosti oslav byl vydán Truhlářův životopis – Památník Antonína Truhláře. Vyšel v nákladu 500 kusů. Oslavy se uskutečnily 3. až 4. června 1931 20/. Vlastnímu odhalení, na němž hlavní proslov přednesl kustod Václav Morávek, předcházel večírek v sokolovně spojený s koncertem. Rodná obec Lično se k odkazu slavného rodáka připojila závazkem přijmout záruku ochrany nad pamětní deskou. Tato záruka ochrany měla být vtělena do pozemkových knih, jak v dopise z 1. června 1931 uvádí tehdejší starosta Josef Votroubek. 21/ Jak již bylo výše zmíněno, mezi dárci na zhotovení pamětní desky byl i spiso− vatel Alois Jirásek, jehož s Truhlářem pojilo vřelé přátelství již od dob studií. Spisovatel ho mimo jiné navštívil v rodném mlýně, 22/ oba muži se vzájemně informovali o tvorbě, půjčovali si literaturu. Byl to právě Antonín Truhlář, kdo upozornil Jiráska na chodskou tematiku, díky čemuž později vznikl román Psohlavci. V rodinné pozůstalosti se zachovalo několik knih osobně podepsaných a věnovaných Jiráskem A. Truhlářovi, kterému také připsal čtyřiadvacátý svazek svých sebraných spisů Domů a jiné obrázky. 23/ Kromě finanční podpory ocenil Jirásek i úsilí kustoda Morávka o propagaci Truhlářova díla a shromáždění jeho pozůstalosti a ačkoliv se vlastního odhalení desky již nedožil, byl o aktuálním stavu příprav oslav do poslední chvíle infor− mován. Faksimile jeho dopisu se slovy podpory byla použita i na oficiální pozvánku: Dne 25. ledna 1930 v Praze Vážený pane, stále churavím, psaní mne namáhá, proto jen stručně odpovídám na Váš list ze dne 13. t. m. Jsem Vám upřímně vděčen za to, že se tak staráte, aby památka na vzácného mého přítele Ant. Truhláře byla zachována. „Archiv“ Truhlářův je tady v dobrém opatrování. Díky Vám. Snad časem bude možná alespoň to nejdůležitější z Truhlářovy korespondence vydati tiskem. Na slavnost odhalení pamětní desky na rodném mlýně Truhlářově, na který rád vzpomínám, kde jsem před léty navštívil ušlechtilého, zvláště milého přítele, sotva přijdu. Zdraví nedá. Na desku posílám Spořitelně v Kostelci nad Orlicí tisíc Kč. Přijměte laskavě ten příspěvek. Pozdravuje Vás a všeho zdaru při Vašem podnikání Vám přeje v upřímné úctě oddaný Alois Jirásek.

Pozůstalost Systematičnost Truhlářova i úcta příbuzných k jeho osobě a dílu způsobily, že nebyla zničena bohatá korespondence Truhláře s jazykovědci, historiky, peda− gogy, ale i studenty či jejich rodiči. Četba těchto dopisů, korespondenčních lístků i pohlednic nám nejen pomůže nahlédnout do světa Truhlářova, ale i tehdejší společnosti. Zasloužil se o to velkou měrou kustod Městského muzea v Kostelci nad Orlicí Václav Morávek. Nejenže do sbírek muzea získal velkou část vědcovy pozůstalosti, ale také ji uspořádal a podrobně popsal. 328


Jmenovitě si s Truhlářem dopisovali jeho literárně činní spolužáci (Alois Jirásek, Patrik Blažek), kolegové profesoři − spisovatelé (Zikmund Winter, Josef Král, Karel Wenig, Josef Zubatý, Jan Lepař, Jan Kvíčala), politici (Tomáš G. Masaryk), básníci (Jaroslav Vrchlický, Svatopluk Čech, Josef Václav Sládek), spisovatelé (Karolína Světlá, Teréza Nováková), slavisté (Josef Karásek, Vatroslav Jagič) komeniologové (Jan Kvíčala), mecenáši (Josef Hlávka), zahraniční vědci, různé vědecké společnosti české i zahraniční a mnozí další. Množství korespondence se úzce váže k Truhlářově činnosti coby sekretáře III. třídy České akademie a redaktora Musejníka, mj. se tu objevují materiály vztahující se k boji o rukopisy 24/, ke vzniku Jiráskových Psohlavců či Wintrova Mistra Kampána. Pozůstalost uložená v archivu rychnovského muzea by si vzhledem k bohatství v ní obsažených informací, týkajících se událostí a osobností české vědy a kultury přelomu 19. a 20. století, zasloužila podrobnější průzkum: „Truhlářova korespondence ukládaná plných 40 let, byla po smrti Truhlářově od roku 1908 opatrována v rodném mlýně v Ličně. Ostatní literární pozůstalost, jakož i bohatá knihovna a cenná sbírka starých tisků, darována byla příbuznými hned po pohřbu Museu království českého. V roce 1923 dozvěděl jsem se o této korespondenci a získal ji od majitele mlýna, Truhlářova synovce Hovorky, po přímluvě jeho starší sestry pro kostelecké muzeum. Zdůrazněno budiž, že zdarma. S korespondencí se mlynář těžko loučil a musil jsem proto po celý rok pouze v neděli, dopisy po částkách odnášet. Je ale nyní celá, tak ji Truhlář zanechal. Jako náhradu za vzácný tento dar splnil jsem slib Hovorkovi daný: Musejní spolek v Kostelci nad Orlicí zasadil v roce 1931 na rodný mlýn Truhlářův pamětní desku, nikoliv však svým nákladem, nýbrž sbírkou učiněnou mezi přáteli a žáky Truhlářovými,“ uvádí V. Morávek v úvodu Inventáře Truhlářova fondu25/, nyní uloženého v Muzeu Orlických hor v Rychnově nad Kněžnou, kam byl přesunut po zrušení kosteleckého muzea. To bylo likvidováno roku 1964 a sbírky byly rozděleny mezi tehdejší Okresní vlastivědné muzeum v Rychnově nad Kněžnou (dnes Muzeum a galerie Orlických hor) a Státní okresní archiv tamtéž. Převážná část pozůstalosti Antonína Truhláře je uchovávána na dvou místech – v Muzeu Orlických hor a v literárním archivu Památníku národního písemnictví v Praze na Strahově. Oba fondy jsou uspořádány. V Památníku národního písemnictví se nachází celkem sedm archivních kartonů v časovém rozsahu 1864 – 1908 s přesahem k rokům 1826 a 1922. Dochovaný soubor archiválií obsahuje osobní doklady, přijatou a odeslanou korespondenci, rukopisy, zejména vlastní (odborné práce, poznámky, kartotéky k humanistické literatuře), tisky a výstřižky. Dochované dokumenty jsou zajímavé i z hlediska dějin pedagogiky, neboť obsahují Truhlářovy přípravy na vyučování, obrazový materiál, studentské práce (například i překladové cvičení Arne Nováka z jeho středo− školských studií), klasifikační archy. Obdobné schéma vykazují i dochované mate− riály v Muzeu Orlických hor, ovšem mnohem větší je zastoupení dochované korespondence. Ačkoliv převážná část pozůstalosti A. Truhláře je uložena v archivech výše jmenovaných institucí, několik dokumentů (úmrtní list, poznámky, opis odevzdací listiny – dědictví po Antonínu Truhlářovi) zůstalo v rodině a jsou zařazeny ve fondu Hovorkovi – rodinná pozůstalost ve Státním okresním archivu v Hradci Králové.

329


Soupis osobních písemných pozůstalostí a rodinných archivů v České republi− ce26/ odkazuje na čtvrtou část Truhlářovi pozůstalosti, uchovávanou ve Státním okresním archivu v Rychnově nad Kněžnou. Ve fondu Pozůstalost Antonína Truhláře (Státní okresní archiv v Rychnově n. K., 1 fascikl, 1840 – 1931, sdružený inventář Drobné fondy města Rychnov nad Kněžnou z roku 1968) je uložen zlomek osobních dokladů (maturitní vysvědčení, protokoly o složení učitelské zkoušky z klasické filologie pro nižší a vyšší gymnázia), korespondence spojená s jeho učitelskou praxí, působením v Národním muzeu v Praze, dokumenty doklá− dající členství v Akademii věd ad.

Odkaz Antonína Truhláře dnešku Sté výročí úmrtí Antonína Truhláře, které připadá na rok 2008, je vítanou příležitostí nejen připomenout osobnost tohoto ličenského rodáka, ale i zhodnotit jeho přínos české literární vědě. V roce 1998 upozornil na devadesáté výročí jeho úmrtí regionální tisk zhruba deseti řádky v rubrice Výročí Rychnovska.27/ Krátká informace ale nemohla našim současníkům tohoto významného rodáka z Rych− novska přiblížit. Přestože Truhlářův žák Arne Novák ve svých dějinách české literatury nehodno− til dílo Truhlářovo bezvýhradně kladně, přiznává mu i kvality: „Ve všech pracích těch jeví se hojnost materiálu neúnavně sebraného, důkladnost bibliografická, ale i nedostatek hlubšího proniknutí a srovnávacího pojetí.“ 28/ Jde však o více než osm desetiletí staré hodnocení Truhlářovy tvorby. Je na generaci dnešních literárních vědců zhodnotit znovu jeho dílo a zařadit do kontextu regionální i české literární vědy. Na vytěžení čeká zejména Truhlářova pozůstalost v archivu Muzea a galerie Orlických hor i v literárním archivu Památníku národního písemnictví v Praze. Pozůstalost je sice uspořádána, ale ne adekvátně rozebrána. Přitom odkaz Antonína Truhláře je nejen v jeho vědecké a literární činnosti, ale právě i v bohaté kores− pondenci s řadou významných osobností českého kulturního života konce 19. a počátku 20. století, z níž bude jistě možné vyčíst řadu informací přibližujících tehdejší dobu a události. Jenom v archivu rychnovského muzea se jedná o kores− pondenci celkem s 620 osobami.

Poznámky 1/ „Pročež vydává se mu následující vysvědčení. Mravné chování: chvalitebné. Prospěch v jednotlivých předmětech: v náboženství: výborný, v latinském jazyku: chvalitebný, v řeckém jazyku: výborný, v českém jazyku: chvalitebný, v německém jazyku: dobrý, v děje− a zeměpisu: chvalitebný, v mathematice: dostatečný, v silozpytu: dobrý, v přírodopisu: výborný, v pedagogické propaedeutice: výborný.“ Státní okresní archiv (dále jen SOkA), Rychnov nad Kněžnou, Drobné fondy města Rychnov nad Kněžnou − Pozůstalost Ant. Truhláře (dále DF – A. Truhlář), č. kartonu 166, inv. č. 62−2/2. 2/ Tamtéž, inv. č. 62−2/2. 3/ Muzeum a galerie Orlických hor (dále jen MGOH), Rychnov nad Kněžnou, Fond A. Truhlář, sign. K−21, bal. 389, inv. č. 1739. 4/ „Velecněný pane, dnes ustanoven jste zemskou školní radou – při gymnasii Litomyšlském náměstsným učitelem. Dekret zašlu zpříma do Litomyšle, kamž se račte nejdéle do dne 29. září dostaviti, abyste přísahu před prvním dnem října vykonati mohl. O Našem ustanovení též panu řediteli Dru Tillovi ještě dnes zprávu podám. Přeju Vám zdárného působení. Se vší úctou Vašnostem oddaný Václav Svoboda, zemský inspektor.“ Tamtéž, sign. K – 21, bal. 497, inv. č. 2127, dopis z 23. 9. 1873. 5/ SOkA, Rychnov nad Kněžnou, DF − A. Truhlář, č. kartonu 166, inv. č. 62−2/2, dopis z 5. 9. 1889.

330


6/ MGOH, Rychnov nad Kněžnou. Fond Antonín Truhlář, sign. K – 19, bal. 213, inv. č. 785. 7/ Machar, J. S.: Konfese literáta. 2. díl. 3. vyd., Praha , G. Dubský, 1920. 8/ Jarka Patrik Blažek, důstojník rakouské armády, novinář a vlastenec, narozen 22. 2. 1851 v Rychnově nad Kněžnou, zemřel 17. 7. 1905 v Praze, jeho pamětní deska je umístěna na Národním domě v Rychnově nad Kněžnou. 9/ Např. Čelakovský, L.: Resultate der botanischen Durchforchschung Böhmens im Jahre 1886. S.−B. Onigl. Böhm. Ges. Wiss, Prag, cl. Math.−natur., 1887, ss. 174 – 239. Přispěli Hausler (Kostelec n.Orl), A. Truhlář (Rychnovsko) ad. Čelakovský, L.: Resultate der botanischen Durchforchschung Böhmens im Jahre 1887. S.−B. Onigl. Böhm. Ges. Wiss, Prag, cl. Math.−natur., 1887, ss. 619 – 673. 10/ Josef Jireček (1825 – 1888): Anthologie z literatury české, svazek 1 – doba stará, 1879, 192 s, svazek 2 – doba střední, 1881, 432 s, 4. vydání, Praha, F. Tempský. Svazek 3 – doba nová, 5. vydání, 1881, Praha 1881, 280s. 11/ Josef Truhlář (1840 v Tálíně – 1914 v Praze) nebyl s Antonínem Truhlářem v příbu− zenském vztahu. V letech 1865−1907 byl úředníkem Univerzitní knihovny v Praze (1870 skriptor, 1896 kustod, 1907 bibliotékář). Z díla: Počátky humanismu v Čechách, Humanismus za krále Vladislava II., Listář Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic, Dva listáře humanistické. Provedl vědeckou katalogizaci rukopisů klementinské knihovny – Catalogus codicum manu scriptorum latinorum a Katalog českých rukopisů universitní knihovny pražské. 12/ Rukověť humanistického básnictví v Čechách a na Moravě, založili Antonín Truhlář a Karel Hrdina, pokračovali Josef Hejnic a Jan Martínek. Academia, Praha 1966 – 1982, 1. vydání, 5 sv. 13/ Informoval o tom v článku Truhlář, Antonín: Některé bajky aesopské v českém překladě v XVI. Stol. In Krok, roč. 3, č. 4, 1889, s. 140 – 148. 14/ Flajšhans, V.: Antonín Truhlář. In Památník Antonína Truhláře, vydal Musejní spolek města Kostelce nad Orlicí, 1931, s. 5 – 11. 15/ MGOH, Rychnov nad Kněžnou, Fond Antonín Truhlář, sign. K−19, bal 192, inv. č. 675 16/ SOkA, Rychnov nad Kněžnou, DF − A. Truhlář, č. kartonu 166, inv. č. 62−2/6. 17/ Tamtéž, inv. č. 62−2/6. 18/ MGOH, Rychnov nad Kněžnou, fond Antonín Truhlář, sign K−23, bal. 625, ivn. č. 2794 − 2803. 19/ Ladislav Hladký: Z dějin muzea a muzejního spolku v Kostelci nad Orlicí. In Orlické hory, Podorlicko. Sborník vlastivědných prací, č. 2, Okresní archiv a Muzeum Orlických hor v Rychnově nad Kněžnou, 1969, s. 91 – 103. 20/ Posel z Podhoří, roč. 45, č. 22, 30.5. 1931, s. 2: „Slavnost odhalení pamětní desky literárnímu historiku a řediteli akademického gymnasia Antonínu Truhlářovi na rodném jeho mlýně v Ličně pořádá ve dnech 3. a 4. června musejní spolek města Kostelce n. O. Ve středu 3. června Pietní večer v kostelecké sokolovně, ve čtvrtek 4. června o 2 hod. odp. odhalení a odevzdání pamětní desky, která je uměleckým dílem mistra Ladislava Beneše, v ochranu obce ličenské a kostelecké.“ 21/ MGOH, Rychnov nad Kněžnou, Fond Antonín Truhlář, sign. K–24, bal. 654, inv. č. 3039. 22/ V Hronově 28. 7. 1899: „Rád bych přijel, netřeba ujišťovati, neboť se mi u vás líbilo a neobtěžoval bych, jak jsi mne ujistil, ale ten času nedostatek.... Srdečné pozdravení všem ve mlýně. Rád si na ně vzpomínám.“ Tamtéž, sign. K−19, bal. 192, inv. č. 667. 23/ Jirásek, Alois: Domů a jiné obrázky. Praha, J. Otto, 1897. 24/ „My a ti, kdo se ozvali proti pravosti, dáni jsme byli do národní klatby. To se jevilo všude v časopisech, ve spolcích, v učené společnosti atd. Obhájci se při tom postavili pod velení toho, jenž se nejhůře zachoval, věře i nevěře, nevěře i věře jedním dechem. To dosud nepřestalo. Mně zdá se, že to vše souvisí. Kdyby tato druhá věc přestala, spor by nás již méně dělil. Jsem jist, že obhájci z velké části, kdyby nyní věc nově uvážili, hájiti by přestali a pokud by se tak nestalo, že by až na některé výminky, zavládla tolerance. A tím by zase společná práce možnou se stala. Oddávám se rád naději, že se věci tak dál vyvinou, dříve nebo později. Ve vší úctě Jar. Goll.“ MGOH, Rychnov nad

331


Kněžnou, fond Antonín Truhlář, sign. K−19, bal. 118, inv. č. 456, dopis ze 7. 4. 1891. Antonín Truhlář patřil k zastáncům pravosti Rukopisů (více – Truhlář, Antonín: Několik slov o našich starých Rukopisech. In Národní listy 26, 14. 7. 1886, č. 193, přil. s. 1). 25/ Antonín Truhlář, Městské muzeum v Kostelci nad Orlicí, Tr. Č I−3172, Inventář a katalog korespondence a jiné pozůstalosti, jakož i materiálu týkajícího se zasazení pamětní desky literárnímu historiku a badateli o českém humanismu Antonínu Truhlářovi, vládnímu radovi a řediteli akad. gymnasia, řádnému členu a sekretáři III. třídy České akademie, členu Svatobora, královské české společ. nauk, redaktoru Časopisu musea král. českého atd., rodáku ličenskému. Vypracoval Václav Morávek, správce a archivář musea města Kostelce nad Orlicí, 1937. Dnes uloženo v MGOH, Rychnov nad Kněžnou, Fond Antonín Truhlář, sign. K – 18. 26/ Hanzalová, J.: Soupis osobních písemných pozůstalostí a rodinných archivů v České republice. Praha 1995, s. 620. 27/ Výročí Rychnovska. In Orlický týdeník (Jiskra Rychnovska), Rychnov nad Kněžnou, roč. 39, č. 62, 8. 9. 1998, s. 5. 28/ NOVÁK, Arne, NOVÁK, Jan V.: Přehledné dějiny české literatury. Olomouc, R. Prom− berger 1922, s. 687.

Adresa autorky: Mgr. Ludmila Žlábková, Bratří Čapků 877, Hradec Králové 1, 500 03.

Obr. č. 3: Fotografie ze slavnostního odhalení pamětní desky A. Truhláře v černu 1931.

Obr. č. 4: Rodný mlýn Antonína Truhláře.

332

ANTONÍN TRUHLÁŘ ( ), LITERÁRNÍ HISTORIK, EDITOR HUMANISTICKÉ LITERATURY

Recommend Documents