Historický. Historický nábytek

Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 e-mail: [email protected]

www.grada.cz

Ludvík Losos

konstrukce, údržba, restaurování

Mgr. Ludvík Losos (narozen 1933 v Praze), původně vyučený chemik, vystudoval obor Dějin umění na Univerzitě Karlově. Působil v muzejnictví a památkové péči. Jeho specializací je konzervace a restaurování v oblasti užitého umění a uměleckého řemesla. Zajímá se o historické výzdobné techniky a technologie jejich provádění. Je autorem několika učebnic pro obory uměleckých řemesel (Nové metody muzejní konzervace, Techniky malby) a knih (Pozlacovačství, Vitráže). Nyní působí také jako konzultant při restaurování historických kolejových vozidel.

Historický nábytek

Jedinečná encyklopedie o historickém nábytku, v níž se renomovaný autor podrobně věnuje nejen nábytkové typologii, ale spolu se slohovým zařazením se zabývá i vývojem a popisem konstrukcí, spojů a používaných materiálů. Podrobně popisuje většinu známých technik nábytkové výzdoby. Dále se podrobně zabývá technologií historických povrchových úprav, především laků a barev, jejich složením a aplikací na základě dobových pramenů a receptářů. Návazně informuje o způsobu ošetřování a údržby starožitného nábytku. Poslední kapitola je věnována zásadám restaurování a informativnímu popisu jeho základních kroků.

Ludvík Losos

Historický nábytek konstrukce, údržba, restaurování

S vděčností svému učiteli PhDr. Emanuelu Poche DrSc.

Empírový sekretář, ořechová a třešňová dýha, dřevořezby delfínů z černěné hrušky, zlaceno, mosazné kování, kol. r. 1815, Arthouse Hejtmánek galerie a aukční dům s.r.o., foto: Ota Palán  Na předcházející straně: Barokní tabernákl s hodinami a cínovou marketérií, 18. stol.

Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.

Historický nábytek konstrukce, údržba, restaurování Ludvík Losos Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, Praha 7 [email protected], www.grada.cz tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 jako svou 5367. publikaci TIRÁŽ TIŠTĚNÉ PUBLIKACE Texty Mgr. Ludvík Losos Fotografie v knize archiv autora, archiv Marka Mináře, Oto Palán, Jiří Velek, Milan Bína, Ing. Tomáš Zezula, PhDr Anežka Šimková, Bc Zdeněk Holý, Karel Poupě, Jan Friml, Mgr. Martin Nauš, František Kratochvíl, Pavel Dolanský, Milan Bína, Ing. Zdeněk Ungrád, Fr. Šimon Hlavatý OP, Mgr. Petr Čech, z archivů Muzea umění Olomouc, Vlastivědného muzea v Šumperku, Muzeum východních Čech v Hradci Králové Sazba a grafická úprava MgA. Radek Krédl Návrh grafické úpravy a obálky MgA. Radek Krédl Odpovědná redaktorka Ing. Jana Minářová Počet stran 272 První vydání, Praha 2013 Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a.s. © Grada Publishing, a.s., 2013 Cover Design © Radek Krédl Názvy produktů, firem apod. použité v knize mohou být ochranými známkami nebo registrovanými ochranými známkami příslušných vlastníků. Doporučení a pracovní postupy v této knize byly autorem ověřeny, přesto nelze za ně převzít odpovědnost. Autor ani nakladatelství neručí za jakékoliv věcné, osobní ani majetkové škody. ISBN 978-80-247-3546-7 ISBN 978-80-247-8883-8 (PDF) ISBN 978-80-247-8884-5 (epub)

Obsah Úvod 9 Materiály a nářadí 10 Dřevo 10 Kovy 22 Přírodní materiály jako součást výzdoby 26 Potahové materiály čalounění 36 Materiály povrchových úprav 40 Kování a nábytkové mechanismy 50 Nářadí 54 Konstrukce a spoje 56 Vývoj konstrukcí a spojů 56 Ukládací nábytek 60 Lůžkový nábytek 90 Sedací nábytek 98 Stolový nábytek 114 Doplňkový nábytek 128 Kostelní mobiliář 134 Obklady stěn 138

Péče o historický nábytek 234 Klima 234 Čištění a údržba 236 Ochrana před biologickým napadením 239 Restaurování 242 Zásady restaurování 244 Dokumentace 244 Asanace 245 Petrifikace 245 Snímání nevhodné povrchové úpravy 248 Doplňky a rekonstrukce 250 Obnova povrchových úprav 260 Kopie, repliky, napodobeniny, falza 262 Kopie a repliky 262 Napodobeniny a falza 262 Znalectví 266 Slovník odborných výrazů 268

Výzdobné techniky 140 Řezba a plastický dekor 142 Inkrustace 146 Intarzie 150 Marketerie 154 Štukové a tmelové techniky 168 Montáže 172 Řezaná a tlačená kůže 174 Tapetování 176 Čalounění 178 Povrchové úpravy 180 Napouštění 180 Vosky a voskové emulze 182 Laky a pokosty 184 Politury 200 Nátěrové techniky a polychromie 202 Barvení a moření dřeva 216

Seznam použité literatury 270

HISTORICKÝ

NÁBYTEK

Středověká truhlářská dílna, Krakovský Beheimův kodex, 15. stol.

6

Poděkování Je milou povinností autora poděkovat všem, kteří se na tvorbě knihy podíleli. Za poskytnutí odborných konzultací a obrazových podkladů děkuji pak zejména prof. Jiřině Lehmann, PhDr Anežce Šimkové, Bc. Zdeňku Holému, restaurátorům Karlu Poupěti, Janu Frimlovi, Mgr. Martinovi Naušovi, Františku Kratochvílovi a řezbáři Marku Minářovi, dále pánům Mgr. Pavlu Dolanskému, Ing. Zdeňku Ungrádovi. Autor zvláště děkuje Ing. Janě Minářové a Radkovi Krédlovi MgA. za obětavou a tvůrčí spolupráci při vybavení a uspořádání knihy. Mnohé fotografie dále poskytli: Arthouse Hejtmánek galerie a aukční dům s.r.o., fotograf: Ota Palán, Restaurování nábytku Jiří Velek, Čalounictví Milan Bína, Fr. Šimon Hlavatý OP, Mgr. Petr Čech, Aukční dům Zezula, Muzeum umění Olomouc, Vlastivědné muzeum v Šumperku, Muzeum východních Čech v Hradci Králové

Všem děkuji za ochotu a vstřícnost Ludvík Losos

Proslulý kabinet pruského krále Bedřicha Viléma II, typický příklad bohaté výzdoby za užití rozmanitých materiálů a také příklad kolektivní práce řady řemesel – od manufaktury Davida Roentgena po dílny Petera Kitzinga, Januarise Zicka, Jeana Gervaise, bronzy pak pocházejí z litecké dílny Francoise Rémonda. Barvený páskový mahagon, marketerie z javoru, růžového dřeva a palisandru, slonoviny a perleti, zlacená bronz a mosaz. Kabinet vznikal v letech 1778–1786, Státní muzeum Berlín

ÚVOD

Úvod Technický vývoj nábytku si nelze představit jako jednoduchou vývojovou linii počínající primitivními konstrukcemi a vrcholící v současném, základní konstrukční principy často i popírajícím, designu. Je jisté, že v etapě dlouhodobého usídlení člověka, vázaného na obdělávanou půdu jako zdroj obživy, začaly vznikat základní atributy tvorby vlastního životního prostředí – tedy stálá obydlí vybavovaná základními prostředky pro přebývání – ohništi, lůžky a patrně i prostředky k sezení. Zda vůbec existoval a jak vypadal nábytek obydlí prvních zemědělců v období neolitu, si ovšem těžko můžeme představit. V každém případě potřebovali schrány, ve kterých uchovávali to, co bylo nutné zachovat pro příští setbu, a také to, co bylo nutné pro přežití v dlouhém zimním období. Zásobní jámy, později hliněné zásobnice, však byly použitelné jen pro dlouhodobé uchovávání, nehodily se k transportu a manipulaci. Tomu sloužily koše vyplétané z proutí, později ze štípaných loubků, a kožené měchy, které lze považovat za počátky úložného nábytku. Z nejstaršího období lidstva se dochovaly prakticky jen nábytkové soubory z Egypta. Ty jsou nepochybně výsledkem velmi dlouhého vývoje a nás fascinují tím, že obsahují již v podstatě všechny konstrukční principy, které se pak objevují v následujících historických etapách. Samozřejmě to nevylučuje souběžnou existenci nábytku primitivního, zhotoveného z osekaných větví, svázaných houžvemi či povřísly, nebo tesaného nábytku z dřevěných štěpin či celých kmenů a vyplétaného slámou, nábytku vznikajícího v různých kulturně izolovaných, a tedy samostatně se vyvíjejících oblastech. Nábytek se samozřejmě typově i tvarově rozvíjel v návaznosti na životní styl, což je již například patrné na nábytku antickém. Touha po pohodlí a přepychu, vlastní všem vrstvám, byla korigována jen množstvím prostředků, které měly k dispozici. Od všech typů luxusnějšího nábytku proto existují redukované odvozeniny, často opakující bezduše formu bez původního smyslu a také bez původní funkce. Se způsobem organizace lidské společnosti se velmi záhy vyskytuje ryze účelový nábytek, tedy takový, který neslouží běžnému životu, ale jen jeho některým odvozeným projevům. Za takový základní přísně účelový nábytek můžeme považovat trůny, pokladnice, oltáře a kostelní mobiliář, výzdobu slavnostních a obřadních interiérů apod. Hotovení nábytku (až do 19. století jen formou kusové řemeslné produkce) podléhalo od počátku, tak jako všechna řemesla ve středověku, velmi úzké specializaci. Winter uvádí, že v 15. století se dělili truhláři (původně výrobci ukládacího nábytku – truhel) na stoličníky a lavičníky, postelníky a skříňkaře (dodnes na Moravě stolař, v Čechách truhlář); v Německu a v Anglii se po celou dobu cechovního zřízení dělili řemeslníci zhotovující nábytek na Stuhlmacher a Kastenmacher (dodnes Schreiner a Tischler), chair-makers a cabinet-makers. Ve Francii šlo dělení ještě dále, protože se zde rozlišovali tito řemeslníci i podle zpracovávaného materiálu a techniky: chaisiers, menuisiérs d´assemblage, ébenistes, menuisiérs de placage a marqueteriérs (výrobci sedacího nábytku, výrobci bytového zařízení, ebenisté, dýhaři a intarzisté). Přestože tyto specializace spojoval základní materiál – dřevo a některé technologie, jako způsoby opracování a povrchové úpravy se překrývaly, účel a užití předmětů si vynutily odlišné konstrukce, a také odlišné techniky zpracování, které měly svůj vlastní vývoj. Proto se u některých typů nábytku setkáváme s určitou retardací forem a konstrukce, což se nejviditelněji projevuje u lidového nábytku; naproti tomu u určitých druhů nábytku, zejména doplňkového, nacházíme inovace často experimentální povahy, které časově předstihují dobu svého vzniku. 9

HISTORICKÝ

NÁBYTEK

Materiály Zabýváme-li se technickým vývojem historického nábytku, nemůžeme pominout výčet a stručnou charakteristiku základních konstrukčních hmot užívaných při jeho výrobě. Jednak jejich vlastnosti ovlivňovaly, ba přímo určovaly výběr a způsob užití, na druhé straně jejich znalost, získaná dlouholetými zkušenostmi a empirickými poznatky předchozích generací, umožňovala dokonalé zpracování, ale také další vývoj konstrukcí. Vedle různých druhů dřeva, jejichž výběr byl ve středověku určen především jejich dostupností v místě, popř. výskytem v širším regionu, byly druhým významným materiálem kovy, ve starším období železo, v mladším mosaz a posléze i ocel. Ostatní materiály užívané k výzdobě a povrchovým úpravám, budou pojednány v příslušných kapitolách. Za zvláštní druh materiálu užitého ke konstrukci nábytku můžeme považovat kámen vyskytující se především ve formě trůnních křesel nebo oltářů sloužících v exteriéru i v interiéru jako monumentální prvky oficiálních obřadů, např. korunovace, potvrzování práv apod., nebo jako liturgický mobiliář raně středověkých kostelů (mensy, sanktuáře, klekátka.)

Dřevo Dřevo je přírodní hmota rostlinného původu složená z velkého počtu funkčních buněk, které tvoří pletivo. Buňky slouží živému stromu k vedení vody, živin a k látkové výměně. Buňky udělují svým uspořádáním dřevu charakteristickou vláknitou strukturu, orientovanou v převládajícím podélném směru, říkáme, že je dřevo anizotropní. Tato struktura podstatně ovlivňuje i mechanické vlastnosti dřeva a chování dřeva vůči klimatickým změnám. Viditelná struktura dřeva se charakterizuje podle řezů. Rozeznáváme řez příčný (transverzální), tedy jdoucí kolmo na podélnou osu kmene (letokruhy, tedy roční přírůstky buněk, se zde jeví jako soustředěné kruhy) a řez podélný, který se dále dělí na řez středový (radiální) nazývaný též štěpný, procházející středem kmene (letokruhy se jeví jako rovnoběžné linie) a řez tečný (tangenciální), jdoucí rovnoběžně s podélnou osou kmene, avšak mimo jeho osu (letokruhy vytvářejí vlnovitou kresbu, odborně nazývanou – fládr). Z hlediska technického užití se na kmeni rozeznává kůra, lýko, běl (mladé dřevo) a jádro (staré dřevo, které je tvořeno odumřelými buňkami a bývá obyčejně zbarveno odlišně od běli). Střed kmene tvoří tzv. dřeň. Podle hustoty buněčných pletiv a jejich uspořádání, a tím i vlastností, dělíme dřeva na měkká, polotvrdá a tvrdá. K měkkým dřevům patří hlavně dřeva jehličnatá (s výjimkou tisu a pitchpine), k polotvrdým bříza, lípa, olše, topol, líska, kaštan-jírovec, tulipánovník a vrba. K tvrdým dřevům patří z běžných akát, buk, dub, jasan, javor, jilm, dále dřeva ovocných stromů a dřeva exotická. Základní chemické složení dřeva tvoří celulóza (50 %), hemicelulóza (26 %) a lignin (24 %). Mimoto obsahuje dřevo pryskyřičné látky, anorganické soli a popeloviny. Velké procento obsahu dřeva tvoří voda. Obsah vody je však hodnota velmi proměnlivá, která podstatně ovlivňuje jeho vlastnosti a chování. Rozeznáváme tři druhy obsahu vody ve dřevě – vodu volnou, vodu vázanou a vodu konstituční. Voda volná je ve dřevě obsažena v buněčných dutinách a pórech a její obsah se ihned po poražení kmene začne snižovat. Když se voda volná z poraženého kmene odpaří, začne ihned při volném schnutí klesat i obsah vody vázané, která je obsažena v buněčných stěnách a vázána v nich elektrokapilárními silami. Největší obsah vody vázané, při němž jsou buněčné stěny zcela nasyceny vodou a buněčné dutiny a póry neobsahují žádnou vodu, se nazývá bod nasycení vláken. 10

MATERIÁLY Bod nasycení vláken je důležitá hranice, neboť jakmile začne obsah vody klesat, buněčné stěny se počnou smršťovat a dochází tak k objemovému sesychání dřeva. Aby dřevo přestalo měnit objem v závislosti na kolísání obsahu vlhkosti, je třeba jej vysušit na rovnovážnou vlhkost prostředí. Proto se v minulosti dřevo kácelo jen na konci podzimu a v zimě, kdy je obsah vody ve dřevě nejnižší. Výběru dřeva pro truhlářské práce byla již v nejstarších dobách věnována značná pozornost. Byly vybírány především velmi staré stromy (v cechovních předpisech ze 16. století bylo stanoveno, že by měly být starší než sto let), protože se vyznačovaly nejen kvalitním vyzrálým dřevem, ale také (pro sílu kmenů) větší výtěžností. Ke kácení se používalo výhradně seker. K dělení kmene na prkna a hranoly se již od římské doby užívalo ruční rámové pily nebo štípání klíny, při čemž se dbalo vždy na směr vláken. To vedlo posléze k tak zvanému čtvrtkování (kvartování) kmene, který se podélně rozštípal na čtvrtky a ty teprve na prkna, řezy vedenými opět v pravém úhlu k sobě. Tak se z kmene získal co největší počet jádrových prken s víceméně rovnými letokruhy. Tento způsob měl ovšem za následek, že takto řezaná prkna byla užší, než kdyby byla řezána paralelně z celého profilu, ale velký průměr užitých kmenů zaručoval vždy určitý počet dostatečně širokých prken (max. ½ průměru kmene). Při paralelním řezu prken se kmen nejprve nahrubo osekal teslicí nebo širočinou do hranolového profilu, položil se šikmo na kozu, a tak jej dva muži rozřezávali na jednotlivá prkna. Zacházení s dřevní surovinou bylo vtěleno do přísných cechovních předpisů, které také určovaly délku přirozeného schnutí řeziva – pohybovala se od 5 do 10 let podle druhu dřeva. Déle se zakazovalo použití řeziva se suky a smolníky nebo nařizovalo jejich vyřezání a vysazování. Rovněž se někde pro určité účely předepisovala šířka nebo tloušťka prken, většinou pro stavební účely.

Čtvrtkování kmene

Řez dřeva – příčný

Řez dřeva – podélný 11

HISTORICKÝ

NÁBYTEK

Užívané druhy dřev Pomineme-li dřeva užívaná v nejstarší kulturách v Asii a v Africe, která byla tvořena místními druhy, jako byly fíkovník, palma, sykomora, papyrus, cedr, eben, tis a dub, se v nejstarších dobách evropských kultur, tedy až do konce středověku, užívalo k výrobě nábytku dřevo, které bylo dostupné, to znamená z nejbližšího okolí výrobce. Výjimku tvořily importy z Orientu nebo Afriky, ale nikdy nešlo o nezpracovanou surovinu, vždy již o hotové výrobky luxusní povahy. Z jehličnatých dřev bylo užíváno dřevo smrkové, jedlové, modřínové a borové. Z listnatých dřev to byl především dub, který vždy platil za nejtrvanlivější dřevo. Rozeznával se dub letní, tzv. křemelák, nesnadněji zpracovatelný, a dub zimní, tzv. drnák. Dalším oblíbeným dřevem byl jilm s hustým tvrdým dřevem, dále jasan, který byl ceněn zejména pro pružnost svého blánového dřeva, tmavé jádrové dřevo se užívalo méně. Oblíben byl domácí světlý ořech, přes své tvrdé dřevo poměrně snadno opracovatelný, dále javor (z javoru byly zhotoveny truhly na uložení Korunního archivu na Karlštejně), topol (topol osika) a konečně i hruška. Hruška, švestka a třešeň byly již v pozdní gotice užívány také pro soustružnické práce, stejně jako lípa na práce řezbářské. V jižní Evropě se setkáme často s užitím olivového dřeva, někdy i zimostrázu, akátu, kaštanu a brslenu. Exotické dřeviny se v evropském nábytku začínají objevovat teprve po rozvoji obchodních styků Benátek s Orientem, především s Levante. Tehdy se dováželo červeně zbarvené sapanové dřevo (Caesalpinia sapan) známé také jako gaban. Červené dřevo bylo prokazatelně známo v Evropě od raného středověku jako významná barevná substance. Arabům bylo známo jako obchodní produkt Sumatry již v 9. století a do Evropy se dostalo v 10. století přes Alexandrii. Od roku 1140 je uváděno pod názvem braxile nebo brasile v janovském celním sazebníku a odtud se dostává na flámské trhy. Později bylo z východní Indie dováženo do Evropy Východoindickou společností. V Herakliově traktátu o barvách se vyskytuje pod názvy bresilium, braxilum, lignum braxilii. Původ názvu je vztažen k řeckému slovu breselis, což znamená vařiti (vařením nabývalo červenou barvu). Po objevení Jižní Ameriky bylo totéž dřevo dováženo odtud a země s přístavem Fernambuco byla podle tohoto dřeva nazvána Brasilie (tedy země červeného dřeva). Je třeba říci, že pod souhrnným názvem červená dřeva je skryta celá řada druhů s různým obsahem barviva a jeho různým složením. V nábytkářství sloužilo červené dřevo jako surovina pro barvení a moření dřev. K exotickým dřevům přibyl záhy eben (Ebenus cretica), cedr (Cedrus libani) a santal. Teprve na konci 17. století se evropští (resp. angličtí a nizozemští) nábytkáři seznámili s mahagonem a palisandrem, v průběhu 18. a na počátku 19. století i s celou řadou jiných exotických dřev (africkou hruškou aj.). Způsobil to především prudký rozvoj intarzie a marketerie, pro které byly hledány dřeviny s výraznou kresbou nebo barvou. Klasicismus, libující si v dýhovaných plochách se skládanými obrazci, se vrátil k ovocným dřevům, setkáváme se zde s jabloňovým, třešňovým, švestkovým dřevem, ale také s olší nebo břízou v ozdobných žilkách a bordurách, v období historismu došly opět obliby dub, javor (očkový), jasan a jilm.

12

Použití různých druhů dřev – ořech, javor, jasan, mahagon, eben – u intarzie likérníku, art deco, poč. 30. let 20. stol., střední Evropa

Deska stolu z ořechové skládané dýhy – tmavé

Deska stolu z ořechové kořenice – světlé

HISTORICKÝ

NÁBYTEK

Jehličnaté dřeviny Smrk ztepilý, obecný (Picea abies) – Smrkové dříví vyniká značnou pružností a pevností spolu s nízkou hmotností. Má světlý nažloutlý až žlutohnědý odstín, po opracování je světlejší a lesklejší. Jeho kresba je nevýrazná, pletiva řidší a měkčí, proto se nehodí na dýhy a pro lesklé úpravy povrchu. Od nejstarších dob se používal k výrobě nábytku, později spíše sloužil jako dřevo konstrukční, s výjimkou hudebních nástrojů, pro které se používá smrkových desek z velmi starých, rovnoletých stromů. Jedle bílá (Abies alba) – Jedle má dřevo s dlouhými vlákny, bez výrazné kresby, mladé šedobílé barvy, staré dřevo je nažloutlé až do červena. Jedlová prkna se používala na desky stolů, záda skříní a na podlahy. Borovice – sosna (Pinus silvestris) – V našich zemích velmi rozšířené a používané dřevo, zejména na tesařské práce. Borové dřevo je v běli světlé až nažloutlé, jádro hnědé až načervenalé s vysokým obsahem pryskyřice, běl bývá často vlivem dřevokazných hub namodralá. Jádrové dřevo je velmi pevné, tvrdší a hůře se opracovává. Pro vysoký obsah pryskyřice se borová prkna používala s oblibou na truhly. Modřín (Larix europea) – Dřevo modřínu má hnědočervenou barvu a výraznější kresbu, danou tím, že jarní vrstvy dřeva jsou tmavší a od zimních ostře ohraničeny. Modřín se zpracovával na nábytek i pro obklady stěn stejně jako listnatá dřeva, v povrchové úpravě se většinou ponechával přírodní nebo v lesku.

Borovicové zásuvky komody

Smrkové dřevo použité na zadní stěně komody 14

MATERIÁLY

Listnaté dřeviny Akát, trnovník (Robinia pseudoakacia) – Dřevo má nažloutlou běl, velmi úzkou, oddělenou od jádra žlutozelené barvy. Trvanlivé a husté dřevo, velmi pevné, dobře ohybatelné. V truhlářství se využívá hlavně na kolíčkové spoje a čepy a klíny na soustružené díly, na řezání dýh je ale nevhodný. Buk (Fagus silvatica) – Buk je prastará evropská dřevina, která zde tvořila přirozené a souvislé porosty. Dřevo má jen málo viditelnou kresbu let, dřeňové paprsky tvoří široké zrcadlově lesklé pruhy a zrcátka. Používal se především jako dřevo konstrukční, nikoli na desky, protože má značnou schopnost velkých objemových změn. Řezaly se z něho dýhy, které se pro nevýraznou kresbu a velkou hustotu používaly v intarzování a marketerii k napodobování drahých exotických dřev, zejména palisandru a mahagonu, pomocí barvení a moření. V 19. století dostal buk v nábytkářství novou příležitost, když Thonet objevil jeho vlastnost formování resp. ohýbání po napaření vodní parou. Ohýbaný nábytek z buku tvoří dodnes důležitou kapitolu nábytkářského umění. Brslen (Euonymus europeus) – Je vlastně keřem dosahujícím značného vzrůstu. Vzhledem k malým průměrům kmene sloužilo jeho dřevo jen k intarzii a marketerii. Pro velmi husté bílé dřevo bez viditelné textury, vzhledem podobné slonovině, se užívalo jako její náhrada, zejména v kombinaci s ebenem nebo černěnou hruškou, pro žilky a ornamenty. Bříza (Betula alba) – Březové dřevo nemá jádro, je velmi světlé až bílé barvy. Vyznačuje se houževnatostí a pevností – používalo se zejména na kolářské práce a také k soustružení. V nábytkářství se začalo uplatňovat teprve po objevu loupání dýh, tedy až v 19. století. Výjimečně se řezaly z kořenových partií světlé březové kořenice. Dub zimní, jinak zvaný drnák (Quercus petraea) – Dřevo dubu je velmi husté a tvrdé, žlutohnědé barvy, stářím a působením vody nabývá šedohnědé až černé barvy. Příčinou je vysoký obsah tříslovin. Při zpracování se odděluje bělové dřevo (které bývá často napadáno tesaříky a jinými hmyzími škůdci) od pevného jádra. Velké, charakteristické póry se při povrchových úpravách na lesk musí vyplňovat užitím tzv. plničů pórů. Dub letní, křemelák (Quercus robur) – Nížinný dub, typický pro české země. Jeho dřevo bývá zpravidla těžší a pevnější nežli dřevo dubu zimního. Běl má úzkou, nažloutlou, mohutné jádro je žlutohnědé, letokruhy jsou zřetelné s typickými kruhovitými póry. Velice pomalu vysychá, při rychlém schnutí vznikají trhliny, proto se dubové dřevo v hranolech určené pro konstrukční práce přechovávalo ve vodě. Vysoký obsah tříslovin, zejména kyseliny gallové, vázal iontovou výměnou na sebe minerální látky z vody (hlavně vápník a křemík) a dřevo tak neobyčejně ztvrdlo. Způsob používali již od raného středověku především mlynáři. Fisetové dřevo, uherský akát, (Rhus cotinus) – Žluté až žlutohnědé dřevo, poměrně lehké a snadno zpracovatelné. Ve střední Evropě bylo používáno na konci rokoka a zejména klasicismu a biedermeieru vídeňskými nábytkáři k dýhování sekretářů a komod. Využívaly se díky drobné kresbě letokruhů především kořenové partie, a to na vnitřní části a čela zásuvek. 15

HISTORICKÝ

NÁBYTEK

Jasan ztepilý (Fraxinus excelsior) – Jasan se vyznačuje širokou bělí, která je více ceněna než jádro pro svou pružnost a pevnost, proto se také výborně ohýbá. Má velmi světlou barvu s nažloutlým odstínem, po vyleštění nabíhá do zlatova. Z kořenů a kmenových srostlic se řezaly dýhy s krásnou a výraznou vlnitou kresbou jasan květovaný. Jasan se obtížně moří, proto se většinou barvil jen přímým tónováním. Javor – Jsou známy tři druhy javorů: javor bílý – klen (Acer Pseudoplatanus), javor mléčný (Acer platanoides) a javor babyka (Acer campestre). Všechny tři druhy byly u nás od středověku známy a pěstovány. Dřevo nemá tmavé jádro, a proto bylo ceněno pro bílou barvu, stářím přecházející do zlatova. Babyka je nejhustší a nejtvrdší, používala se proto jako materiál na soustružené části nábytku – nohy. Nemá výraznou kresbu, léta jsou slabě viditelná, pouze dřeňové paprsky tvoří malé jakoby zrcadlové proužky a zrcátka, ale jemnější než u buku. Javor se snadno opracovával a dobře barvil i mořil. Používal se pro dražší a reprezentační nábytek a hudební nástroje. Tzv. očkový javor pochází ze severoamerické odrůdy a u nás se dýhy z něj používaly až ve druhé polovině 19. století. Jilm – U jilmu se rozeznávají tři odrůdy: jilm polní (Ulmus campestris), jilm horský (Ulmus montana) a jilm vaz (Ulmus effusa). Dřevo jilmu je převážně, stejně jako u dubu, jádrové. Je husté a těžké, teple šedohnědého odstínu. Má rovnoletou kresbu s velkými póry. Kořenové partie se naopak vyznačují výraznou i barevnou kresbou vytvářející různé obrazce, proto se používaly na poddyžky nebo dýhy pro inkrustace a marketerie. Jeřáb-břek (Sorbus torminalis) – Těžké a středně tvrdé dřevo, světlehnědé až žlutavě hnědé barvy, vyhledávané pro svou pevnost a houževnatost jako dřevo konstrukční (pro rámy, nohy), pro hudební nástroje, ale i pro řezbu. Je velmi podobné hruškovému dřevu. Pro své malé až nepatrné objemové změny z něj byly řezány švartny, poddyžky, později dýhy. Habr obecný (Carpinus betulus) – Dřevo má světle šedobílého odstínu bez jádra, s nezřetelnou kresbou. Roste pomalu, proto má dřevo velmi husté a těžké. Habr je obtížně obrobitelný, ale pro svou pevnost a pružnost se používal na namáhané části nábytku, např. na trnože, přítuhy a nohy, dále odedávna především na různé nástroje a zemědělské nářadí, např. na kolářské práce. Kaštan, správně jírovec maďal (Aesculus hippocastanum) – Jeho dřevo je bělavé až nažloutlé, bez zřetelného jádra. Vzhledem a vlastnostmi se podobá lipovému. Používal se v minulosti hlavně pro soustružené části nábytku, na dýhy a hudební nástroje. Lípa (Tilia) – Klasický strom střední Evropy. Dřevo nemá zřetelné jádro, je světle nažloutlé, bez viditelné textury, na slunci rychle hnědne a vlhkem zelená. U nás je tradičně užívána pro řezbářské práce, v nábytkářství na silné desky stolů i na truhly. Oliva (Oleam europea) – Dřevo olivy se vyznačuje žlutou bělí a světlehnědým jádrem, často tmavohnědě a nazelenale žíhaným. Je husté s výraznou kresbou, zejména ve spodních až kořenových partiích. Husté, dobře leštitelné dřevo, velmi tvrdé a trvanlivé, objemově je stálé. Setkáme se s ní u historického nábytku italské nebo španělské provenience již od 14. století (kabinety, šperkovnice, truhly). 16

MATERIÁLY Olše – Rozeznává se olše lepkavá (černá) (Alnus glutinosa) a olše šedá (Alnus incana). Její dřevo nemá jádro. U nás se používala hojně rozšířená olše černá – s dřevem barvy šedočervené. Olše je velmi odolná ve vodě, kdy se zbarvuje do černa. Lze ji snadno mořit a barvit na odstíny jiných tmavých dřev, nahrazovala tak často masivní prvky, původně hotovené z těchto dřev, v marketerii se používala zejména na ozdobné žilky a bordury. Ořech – ořešák vlašský (Juglans regia) – Dřevo ořechu se vyznačuje širokou světle šedou až načervenalou bělí, jádro je šedohnědé. České ořechy bývají světlejší. Ořech má bohatou texturální kresbu tvořenou zvlněnými vrstvami let, z kořenových partií se řezaly švartny nebo dýhy s bohatou a velmi výraznou kresbou. Ořech se často barevně upravoval (mořením) a povrch leštil do vysokého lesku. Osika (Populus tremus) – Osika je druh topolu, má velmi světlé až bílé dřevo bez viditelného jádra, s jemnou texturou, velmi dobře zpracovatelné a štípatelné. Používala se pro svou objemovou stálost jako dřevo na spoje (kolíčky, mašle) a také k opeření šipek do samostřílů, také se z ní řezaly dýhy. Tis (Taxus baccata) – Již v raném středověku pro své vlastnosti velmi ceněné dřevo. Pro pevnost a pružnost na luky a vůbec ohýbané a namáhané části nářadí, dále jako vložky pro inkrustaci a intarzii. Zimostráz, pušpán (Buxus sempervirens) – Světle žluté, nesmírně husté a tvrdé dřevo bez kresby. Objemově stálé. V nábytkářství se uplatňovalo hlavně pro soustružené díly a řezbu, také se z něj zhotovovaly nástroje, zejména tkalcovské člunky. Jeho destičky se používaly již velmi záhy jako vložky pro inkrustace a k intarzii.

Dýha z ořechu

Dýha z dubu

17

HISTORICKÝ

NÁBYTEK

*

Ovocná dřeva Jabloň (Malus) – Dřevo jabloně je poměrně těžké a husté s červenohnědým, ale světlejším odstínem, jádro je barevně odlišné, tmavší. V nábytkářství se začalo používat ve větší míře až v klasicismu. Hruška – hrušeň obecná (Pirus communis) – Má husté dřevo s nevýraznou kresbou let a pórů, sytě červenohnědé barvy. Hruškové dřevo se používalo vždy na řezbářské a soustružnické práce, dobře vysušené je velmi rozměrově stálé, často se z něj zhotovovaly truhlářské nástroje a měřidla. Dá se velmi dobře barvit, a proto se používalo již od 16. století k napodobování ebenu. Švestka (Prunus domestica) – Stejně jako hruška má dřevo švestky neznatelnou kresbu let, je tvrdé, husté a těžké a dobře leštitelné. Má červenohnědý odstín s fialovým nádechem. Používala se ke stejným účelům jako hruška, zvláště pak k napodobování palisandru a mahagonu. Třešeň (Prunus avium) – Dřevo se vyznačuje širokou růžovou bělí, zřetelně oddělenou od žlutohnědého až světle červenohnědého až narůžovělého jádra. Je husté a tvrdé a snadno leštitelné, od 18. století se používalo k výrobě zejména tzv. dámského nábytku. Višeň – višeň mahalebka (Prunus mahaleb) – Strom rostoucí v Dolním Rakousku, jižním Slovensku a Maďarsku. Jeho dřevo se vyznačuje sytě kaštanově hnědým zabarvením s příčným pruhováním, velké plochy bývaly označovány jako „perly.“ Dřevo silně voní, přičinou je vysoký obsah kumarinu. Původně se z ní zhotovovaly ozdobné a kuřácké předměty (troubele a hlavičky dýmek), později za klasicismu ji objevilo vídeňské nábytkářství jako výraznou dýhu.

Dýha z hrušně 18

Dýha z třešně

MATERIÁLY

Exotická dřeva Největší a zároveň nejstarší skupinu tvoří červená, též růžová, tak zvaná brazilská dřeva, ač, jak již bylo řečeno, první z nich se k nám dostávala z Asie, resp. z Indie. Sapan, zv. též gaban (Caesalpinia sapan L.) – Pochází z východní Indie, má méně barviva (brasilinu), a proto se také nazýval růžovým dřevem. Fernambuk – červené dřevo, pravé brazilské dřevo (dřevo různých stromů čeledi Caesalpinia), červenožlutě zbarvené jádro, běl je bělavá, velmi těžké (jádro je těžší než voda). Cedr – cedr libanonský (Cedrus libani), cedr africký (Juniperus procera Hochst.), cedr viržinský (Juniperus virginiana L.) – Dřevo pevné, snadno opracovatelné, s výraznou vůní, žlutohnědého zbarvení. Byl znám a ceněn již ve starém Egyptě, kde se z něj zhotovoval luxusní nábytek. Nepravý cedr – Cedrela, španělský cedr (Cedrela odorata L.) – Dovážený z Kuby, známý také jako acajou femelle – dřevo skořicově hnědé barvy. Byl užíván jako konstrukční dřevo pro stavbu lodí, ale také pro výrobu nábytku ve Španělsku – např. kabinety typu vergueňa, ale také jako podklad pro intarzii. Eben (Ebenus cretica) – černé husté a tvrdé dřevo, v celé své hmotě černě zbarvené. Známo bylo již v Egyptě a v Evropě se rozšířilo až na konci 16. století. Z masivu se zpracovávaly drobné kusy luxusních předmětů, kazety, skřínky, šperkovnice. V období manýrismu se stal velmi vyhledávaným dřevem, nejprve k inkrustacím, později k intarziím. Zpracovávali jej zejména ve Francii špičkoví nábytkáři, pracující výhradně pro šlechtické a královské dvory, podle něj dostali název ebenisté. Makasar byl barevně žíhaný druh ebenu s tmavohnědým až fialovým fondo, protkaným černými a šedočernými pruhy. Eben se pro svoji vysokou cenu velice záhy začal napodobovat černě mořenými domácími dřevy, např. hruškou. Mahagon – společný název pro několik příbuzných druhů dřevin z čeledi Meliaceae. Jde o husté a tvrdé dřevo, žlutého, žlutohnědého až červenohnědého zbarvení s pestrou texturou, tvořenou jak rovnými, tak především vlnitými, plaménkovitými a skvrnitými vlákny, podle nichž dostal název atlasové dřevo. Do dějin nábytkářství se vepsal významně až v 18. století, kdy ovlivnil tvorbu především anglického rokokového nábytku tzv. georgiánského období. Původně byl dovážen do Evropy ze střední Ameriky – např. z Kuby jako těžké konstrukční dřevo ke stavbě lodí, pod názvem atlasové dřevo (Swietenia chloroxylon), později jej vytlačily mahagony afrického původu, acajou (Khaya ivorensis A. Chev.), jiným druhem mahagonu je např. tzv. hedvábné dřevo (satinwood) ze stromů Ferolia guaianensis dovážený Francouzi z francouzských Ďábelských ostrovů (Francouzské Guaiany), kde jej těžili trestanci.

19

HISTORICKÝ

NÁBYTEK

Palisandr (znám také pod starším názvem amarant) je společný název pro celou skupinu dřev druhu Dalbergia, rozlišovaných podle původu: Palisandr asijský (Dalbergia bariensis), palisandr bahijský, jinak známý pod názvem tulipánové dřevo (Dalbergia frutescens Brit.), palisandr brazilský (Dalbergia nigra Fr.) známý pod názvy Rio palisandr nebo též jacaranda, dále palisandr violeta (Dalbergia caerensis) známý jako fialkové dřevo. Jde převážně o sytě tabákově hnědé až tmavohnědé dřevo, některé s kresbou fialových pruhů. Byl používán jako masiv v Anglii původně pro lodní nábytek, později zejména pro luxusní sedací nábytek, skříně, sekretáře a obklady. Pochopitelně nalezl užití i v intarzii a marketerii. Santal, dřevo stromu asijského původu, oblíbené zejména pro svou výraznou vůni. Jsou známy dva druhy – žlutý nebo bílý santal (Santalum album), pocházející z Číny, a červený santal (Pterocarpus santalinus L.), pocházející z východní Indie a Ceylonu. Bílý santal, jádrové dřevo nažloutlého až citrónově žlutého odstínu, je dřevo velmi tvrdé a těžké, vonící po růžích. Byl užíván k výrobě drobných luxusních předmětů, kazet, skříněk, zejména orientální produkce. Červený santal, obsahující snadno vyluhovatelné barvivo santalin, byl užíván především jako zdroj tohoto barviva, výjimečně byl po vyluhování barviva řezán jako dýha pro intarzie. Citrónové dřevo, satinové dřevo je společný název pro několik druhů dřev (hlavně rodu Chloroxylon swietenia A.DC.), dále Satin východoindický a západoindický, rovněž přišlých do Evropy s obchody Východoindické společnosti. Jsou to dřeva s pruhy sytě žlutých až oranžových odstínů přecházejících do hněda nebo do zelena, obtížně leštitelná. Citrónové dřevo začalo být používáno již za Ludvíka XIV. k výrobě luxusních nábytkových kusů, zejména dámských kabinetů a psacích stolků, také postelí. Teak, dřevo týkového stromu (Tectona grandifolia), je poměrně těžké a tvrdé dřevo tabákově hnědé, hnědočervené až čokoládové barvy s charakteristickou pryskyřičnou vůní. Do Evropy přišel již v 17. století jako tzv. lodní dřevo, začal však být pro své vlastnosti používán i pro lodní nábytek, posléze pro zvláště namáhané konstrukce, dále obklady, truhlice a skříně. Později byl nahrazován světle hnědým brazilským týkem nebo týkem africkým. Merbau je společný název pro dřeva čeledi Caesalpiniaceae, dovážené z Asie a oblíbený v evropském nábytkářství zejména v první polovině 20. století. Guajak, jinak svaté dřevo, též růžové, z guajakového stromu (Guaiacum officinale), jedno z nejtvrdších dřev vůbec, obtížně štípatelné a zpracovatelné. Jeho běl je špinavě žlutá, jádro tmavé hnědé až nazelenalé a má vysoký obsah pryskyřice (až 25 %), která má léčivé účinky (proto název svaté dřevo). Bylo dováženo do Evropy již v 17. století Východoindickou společností ze Západoindických ostrovů (Jamaiky, Martiniku, St. Thomase). V Nizozemsku se nejprve užívalo ke stavbě lodí a k získávání pryskyřice na laky, později jako náhrada ebenu pro intarzii. Bubinga, společný název pro dřeva čeledi Caesalpiniaceae (Guibourtia demeusei J. Léonard, Guibourtia tessmanii a d.), nazývané také africká růže. Dřevo je pestře zbarvené od růžových až po fialkově žilkované lesklé a matné pruhy, je tvrdé, dobře leštitelné. Dřevo bylo objevem nábytkářství až ve 20. století a zejména v období art deca. 20

MATERIÁLY Palmové dřevo – nejznámější je dřevo kokosové palmy (Coccus nucifera), palmy cukrové a palmy datlové, které se pro svou tmavou barvu užívalo na intarzie, v Egyptě a Orientě i na nábytek. Akácie, Kapinice – Dřevo začalo být dováženo do Anglie až po kolonizaci Austrálie v 18. století. Existuje několik druhů známých jako: černé dřevo (blackwood) (Acatia melanoxylon), fialkové dřevo (Acatia homalophylla) a malinové dřevo (Acatia acuminata), v anglické soudobé literatuře uváděno také jako Jam wood. Bylo objevem proslulých anglických nábytkářů, kteří z něj vyráběli luxusní kusy nábytku, např. dámské sekretáře a psací stolky, kabinety apod. Zebrano – Středně tvrdé dřevo s nápadně pruhovanou kresbou, střídající světle žluté, narůžovělé až hnědošedé odstíny. Používalo se u luxusního nábytku zejména na přelomu 19. a 20. století jako dýha.

Intarzie z palisandru, fialkového, růžového a tabákového dřeva, barveného javoru, švestky, buku a jedle

Satinové dřevo – dýha

Eben makasar – dýha

21

HISTORICKÝ

NÁBYTEK

Kovy

Pásy vzniklé rozkováním železných prutů byly nejstarším kovářským výrobkem užitým na nábytku

Zámkový štít z tepaného a prosekávaného železného plechu

Školní lavice s nohami z litiny 22

Železo – Již v raném středověku se vedle dřeva stalo konstrukčním materiálem železo. Železo bylo tehdy vyráběno v primitivních pecích, tzv. dýmačkách, a dále zpracováváno na hamrech. Vyráběly se dva druhy materiálu – pruty (na tzv. cánhamrech) a plechy (na tzv. plechhamrech). Plechy byly černé, obyčejné a bílé, tedy pocínované. Pruty sloužily jako surovina pro kovářské zpracování a používaly se jako ozdobný, ale přitom i vazný konstrukční prvek. Plechy, zejména bílé, sloužily pro výrobu zámkových kování. Cínování se provádělo tak, že se plech nejdříve očistil položením do rozkvašených otrub nebo do syrovátky, a pak do roztaveného cínu. Na plechu se vytvořila poměrně silná vrstva cínu, i když nikoli rovnoměrné tloušťky. Vyznačuje se na první pohled hladkým robustním povrchem a je velmi trvanlivý. V 16. století se objevují na zámkových kováních další druhy výzdoby, modření a leptání. Modření se provádělo tak, že se železo zahřálo za přístupu vzduchu do tmavomodré (fialové) až chrpově modré barvy (což odpovídá teplotě 280 – 300 °C). Modrý povrch tvořený vrstvou oxidů po vychladnutí zůstal a zpracovával se dále rytím nebo se vykryl voskem a odleptával silným svařeným octem. Dalším druhem povrchové úpravy bylo černění, které se provádělo dvěma způsoby: zapalovaným olejem nebo chemicky. Při použití zapalovaného oleje se železný předmět namočil do lněného oleje nebo fermeže a pak se podržel krátkou chvíli v ohni, až se olej vznítil. Na povrchu se pak vytvořila černá vrstva, která se ještě upravila tak, že se zbytky oleje hadrem setřely a povrch se sjednotil kartáčem. Chemický způsob spočíval v tom, že se železo povařilo v okyseleném roztoku rozdrcených a svařených duběnek, nebo se v silném odvaru z duběnek ponechalo určitou dobu ležet. Vzniklý tanát železitý vytvořil černou vrstvu, která se po mírném ohřátí stabilizovala. Takto upravené železo bylo odolné proti korozi. Jiný způsob barevné úpravy, nazývaný anglickou politurou, spočíval v tom, že se železo leštilo jemným práškem sestávajícím ze směsi 6 dílů rumělky a 1 dílu arzeniku za pomoci tvrdé kůže. Výsledkem byl lesklý černý povrch. Tato úprava se používala zejména na kování lodních kufrů. Lité železo – litina se stala již na sklonku 18. století také materiálem k výrobě nábytku. Na počátku bylo užití litiny jako stavebního materiálu, původem toho nápadu byl Angličan John Darby. Zdokonalením formováním a způsobu lití se začaly ve

MATERIÁLY slévárnách odlévat jemnější a tenkostěnné předměty, nejprve kamna, později i sedací a stolový nábytek určený především pro venkovní účely, tedy zahradní, parkový i pro jiné veřejné užití. U nás došlo k výrobě litého nábytku za největšího rozkvětu českých železáren v první polovině 19. století. Podle vzorů v duchu anglického klasicismu odlévaly nábytek z jemnější kelímkové litiny železárny v Hořovicích a Komárově, z hrubší litiny přímo z pece pak Blansko. Konstrukce nábytku musela být přizpůsobena povaze materiálu, spoje jednotlivých dílů byly převážně nýtové nebo šroubové. Povrchová úprava litinového nábytku se prováděla olejovými nátěry na suříkovém nebo grafitovém podkladu. Bronz – Tato slitina mědi s cínem je známa již od pravěku. Pro své zabarvení podobající se zlatu byla velmi oblíbena nejen jako mincovní kov, ale také jako výtvarný materiál. Snadná slévatelnost bronzu vedla k tomu, že se z něj zhotovovaly ozdobné odlitky. Již v 15. století se objevuje použití bronzu jako ozdobného nábytkového kování, i když jen na luxusnějších kusech nábytku, často spíše na zámkovém kování a klíčích. Bronzová slitina měla různé složení, často náhodné, někdy i úmyslné. Např. japonské bronzy – kování z nich zhotovené se na původním japonském nábytku vyskytuje – obsahovaly značný podíl olova a antimonu (pro snadnější zabíhavost při lití), evropské bronzy obsahovaly malý podíl niklu jako náhodné nečistoty, který jim uděloval světlejší barvu. V minulosti se vyskytovaly čtyři hlavní druhy bronzů – umělecký – obsahující 75–90 % mědi, 25–10 % cínu a 1 % zinku, zvonařský 72–80 % mědi, 25–20 % cínu a 4 % olova, zrcadlový 65–70 % mědi, 30–35 % cínu. Univerzální a nejvíce rozšířenou slitinou od 17. století byl tzv. rothguss obsahující 86 % mědi, 10 % cínu a 4 % zinku. Bronzová nábytková kování se v období baroka zlatila, v období pozdějším, zejména v novorenesanci a secesi se pak upravovala do tmavých odstínů tzv. starého bronzu pomocí sirných jater (polysulfidů vápníků) nebo jiných chemických mořidel. Zlacení spočívalo buď v přímém vylučování zlata na povrch kovu pomocí jeho roztoku ve rtuti (amalgámu), nebo se zlatilo nátěrem, případně pomocí plátkového zlata na povrch kovu lepeného. Zlacení v ohni se provádělo tak, že se povrch zlata nejprve natřel roztokem kyseliny dusičné, po zaschnutí se pak natíral zlatým amalgámem, tedy roztokem zlata ve rtuti. Předmět potřený amalgámem se pak opatrně vyžíhal při teplotě kolem 400 °C, při které se rtuť odpařila. Zbylé zlato vytvořilo matný povlak, který bylo nutno vyleštit ocelí a poté krevelem.

Litinový stůl, Komárovské železárny, 1. pol. 19. stol.

Zámkový štítek, litá a zlacená bronz, klasicismus, kon. 18. stol.

Psací stůl (údajně Kateřiny Veliké) s převahou kovových prvků z dílny F. Rémonda. Litá a zlacená bronz, mosazný zlacený plech, 1785 23

HISTORICKÝ

NÁBYTEK

Ke snadnějšímu a také podstatně levnějšímu zlacení nátěrem se používalo lihového nebo olejopryskyřičného laku, v němž byly rozptýleno mušlové (třené) zlato nebo zlatý pigment – buď musivní zlato, auripigment nebo jemný prášek zlaté bronzi (v podstatě slitina mosazi prachovaná ve stoupách). Později se začalo užívat také tzv. opalování v lázni koncentrovaných anorganických kyselin (viz mosaz), které povrchu kovu dodalo zlatou barvu a lesk. Takto upravený kov se pak ještě lakoval tzv. zlatolakem, v podstatě roztokem šelaku v lihu, tónovaným přísadou barevných pryskyřic a přírodních barviv.

Užití litých a zlacených bronzových aplikací na dýhovaném podkladu čela komody, 18. stol.

Cínované kování dvířkových závěsů, 19. stol.

Kování a závěsy z bílé mosazi, 17. stol 24

Cín – Tento snadno zpracovatelný kov (taje při 260 °C) se v nábytkářství používal především jako bílý plech, tedy jako výchozí surovina při výrobě levného plechového kování, nebo se cínovým povlakem opatřovaly již hotové výrobky. Cínový povlak sloužil nejen k estetické úpravě, ale také jako antikorozní povlak kovářských a zámečnických prací z kujného železa. Cínování se provádělo namáčením železných výrobků (závěsů, zámků, klíčů a klíčových štítků) ponořováním hotových kusů do roztaveného cínu. K vytvoření rovnoměrného cínového povlaku bylo třeba povrch železa dokonale odmastit, což se provádělo namočením železného výrobku do rozkvašených obilných otrub. Teprve na konci 19. století se začal cín nanášet na železo galvanickou cestou. Mosaz – Koncem 16. století je bronz v nábytkářské tvorbě nahrazen mosazí – slitinou mědi a zinku, která svými vlastnostmi poskytuje mnohem více možností tváření. Typů mosazi je značné množství a liší se pro dané účely – mosaz pro lití, mosaz pro tváření tahem a tlakem. Pro nábytkové účely se užíval tombak, obsahující nad 70 % mědi a vyznačující se červenou barvou, dále mosaz pro lisování, což byla nejlevnější slitina s 62 % mědi, která se zpracovávala kovotlačitelsky, a konečně tzv. gelbguss, licí mosaz s obsahem 55–70 % mědi, zbytek tvoří zinek a malé množství (do 4 %) cínu. V 18. století byli mosazníci, tzv. gelbgýsři, hlavní dodavatelé nábytkového kování. Nábytkové kování z mosazi se ovšem také zušlechťovalo. Zlacení v ohni se u mosazi většinou nepoužívalo, k vyvolání zlatého odstínu slitiny stačilo tzv. brenování (opalování) – krátkodobé ponoření do lázně ze směsi koncentrovaných kyselin sírové a dusičné, později i fosforečné. Opalováním se povrch zjemnil a nabyl zlatavého lesku. Podmínkou úspěchu bylo důkladné opláchnutí a neutralizace takto ošetřeného povrchu kovu.

MATERIÁLY Jinak se velmi běžně k dosažení zlatého vzhledu používalo pouze transparentních laků, tzv. zlatolaků, v podstatě zlatých lazur na bázi různými způsoby přibarvovaného roztoku šelaku. Teprve v 19. století se mosaz začala zlatit i galvanicky. Bílé slitiny mědi – bílá mosaz, niklová mosaz, nové stříbro – Těchto slitin existuje celá řada, odlišující se dle vzájemných poměrů základních složek, které se pohybují v hranicích: nikl 5 až 33 %, obvykle 15–22%, měď 50–70 %, obvykle 60–65 %, zinek 13–35 %, obvykle 18–23% a s přísadami upravujícími jejich vlastnosti pro zpracování (lití, tažení, lisování): cín až 4 %, olovo až 3 %, železo 0, 1 až 5 %, mangan, kadmium, kobalt a antimon do max. 1,5 %. Obměnám vzájemného poměru složek odpovídají i jejich různé názvy: argentan, alpaka, britanský kov, maillechort (podle výrobců Maille a Choriera), neusilber, pakfong, piauter, prinzmetall apod. Bílé slitiny mědi se poprvé objevují na konci 18. století v Angli a byly používány pro svoji odolnost vůči mořské vodě na kování lodního nábytku. Zvláštním druhem niklové mosazi je alfénide s dodatečně postříbřeným povrchem. Slitiny jsou tvrdší a pevnější než mosaz a dají se výborně leštit.

Použití niklu na kování a obkladu soklu u likérníku, poč. 30. let 20. stol., střední Evropa Arthouse Hejtmánek galerie a aukční dům s.r.o., foto: Ota Palán

Psací stůl tzv. „bureau mazarin.“ Typickým prvkem pro tento druh stolu jsou spojené čtyři nohy vždy po obou stranách stolu, želvovina kombinovaná s mosazí, kol. r. 1700

25

HISTORICKÝ

NÁBYTEK

Přírodní materiály jako součást výzdoby Nerostné materiály Vápence a mramory

Sedimentární horniny s velmi jemnou texturou jako vápenec, vřídlovec, dolomit, sádrovec jsou snadno opracovatelné a byly již ve středověku využívány jako stolní desky nebo jako inkrustace. Lišily se složením, původem z různých ložisek, zbarvením zrnitostí a tvrdostí.

Stolní deska z černého a šedého mramoru skládaného do motivu řádu Čestné Legie, 1830

Brekciový bavorský mramor

Brekciový salzburgský mramor

Kehlheimský kámen

Untersbergský mramor

Vápenec je sedimentární hornina, v podstatě karbonát vápníku CaCO3 – jednotlivé druhy se rozeznávají podle lokalit. Zvláště hutný a tvrdý materiál se používal na dlaždice, stolní desky a obklady. Vápence byly používány u nábytku již v pozdně gotickém období v celé Evropě. Byl to především kehlheimský kámen, což je v podstatě solnhofenský vápenec (z okolí Salzburku), známý později jako litografický kámen. Dále vápence brekciové – obsahující hranaté fragmenty (Pavonazzo) nebo konglomerátové – složené z barevných úlomků zaoblených tvarů. Jsou označovány jako mramory, ačkoliv jde o tvrdé leštitelné vápence. Z domácích zdrojů lze jmenovat červený slivenecký a šedý lochkovský užívaný již v 15. století. Podobně tzv. onyxový mramor je v podstatě krystalický barevný aragonit. Pravé mramory jsou tvořeny minerálem kalcitem vzniklým tepelnou přeměnou horniny a mají zřetelnou krystalickou strukturu. Ve střední Evropě se používaly v souvislosti s výzdobou nábytku – hlavně pro stolní desky a inkrustace – především mramory: tyrolské (červené), italské – carrarský (bílý), florentinský zříceninový (žlutohnědě zbarvený), francouzské (šedé, zelené a načervenalé), belgické – Namur, (sytě červený) a konečně bavorský, tzv. granitový (s četnými křemennými schránkami numulitů), vysoce leštitelný a oblíbený zejména na stolní desky. Pro svou snadnou zpracovatelnost se v období renesance používaly barevné mramory především k tvorbě ozdobných stolních desek, ale také pro tvorbu mozaikových obrazů, známých jako technika pietra dura.

Zříceninový mramor

Ortocerový mramor

26

Barevné nerosty použité v technice pietra dura

MATERIÁLY Alabastr je zvláště jemně zrnitá odrůda sádrovce. Velmi průsvitné druhy pocházejí z Voltery u Florencie, našedlé z Německa, mramorované ze Sedmihradska, mléčný ze Španělska a orientální alabastr se světle žlutými a bílými žilkami z Egypta. Zpracování alabastru je velmi starého data, již Asyřané použili alabastrové reliéfy k obložení stěn paláce v Ninive, v antickém sochařství to byl oblíbený materiál užívaný zejména pro menší dekorativní předměty a plastiky. Alabastr došel nové obliby v období klasicismu, kdy se používal na sloupky a lizény sekretářů a prádelníků a také jako sloupková podstava stolních hodin. Snadná zpracovatelnost alabastru, který bylo možno opracovávat řezáním, rytím i soustružením vedla k tomu, že v místech těžby (Voltera, Florencie) vznikaly specializované dílny pracující často podle předloh významných renesančních a barokních sochařů. Tyto alabastrové reliéfy se kupovaly pro montáže do reprezentačních nábytkových kusů nebo sloužily jako samostatné dekorativní předměty, často dokazující mistrovství svých autorů. Vyřezávaný alabastrový reliéf

Klasicistní mahagonový sekretář s typickými alabastrovými sloupky, kol. r. 1795

Pozdně barokní skulptura z alabastru 27

HISTORICKÝ

NÁBYTEK

Polodrahokamy

Azurit

Různé pestře zbarvené krystalické odrůdy křemene jako achát, jaspis, záhněda a chalcedon se používaly u luxusních a reprezentačních kusů renesančního nábytku jako inkrustace, a to buď jednostraně broušené do muglí (oválného brusu), nebo jako řezané destičky s leštěným povrchem, ve kterém vynikla jejich vrstevnatá kresba. Jako inkrustace byly osazovány samostatně, často i s ozdobným lemem z lišty nebo zlacení. Skládané pak do různých obrazů, krajin, vedut i figur v technice pietra dura byly užívány i na stolní desky. Dalšími zajímavými kameny byly minerály na bázi uhličitanů. S oblibou byly na ozdobné kazety užívány malachit a azurit, dále markazit, uhlí – gagát, a araukarit – zkamenělé dřevo, které se řezalo jako kuriozita i do stolních desek.

Lapis lazuli

Malachit surový

Malachit broušený

28

Mahagonová skříňka s pestrými mramory, araukaritem a vřídlovcem, Anglie, kol. r. 1800

MATERIÁLY

Sklo

Sklo jako konstrukční a výzdobný materiál nábytku se objevuje teprve v průběhu 18. století. Původní způsob výroby skleněných tabulí bylo řezání z foukaných válců přímo ve sklářské huti. Nová technika lití, a později tažení skla, vedla k zvětšení formátu těchto tabulí a tedy nepřímo i k možnosti využít sklo jako další materiál v konstrukci nábytku. Objevila se také snaha vytvořit čistě skleněný nábytek. Nicméně tyto konstrukce zůstaly vždy spíše dekorativními kuriozitami než prakticky užívanými předměty.

Porcelán

Malbou a zlacením zdobené porcelánové medailony či destičky se objevují v podobě tzv. montáží jako součást nábytku až v pozdním rokoku. V tomto období se také stal porcelán svým způsobem módním interiérovým prvkem, užívaným v podobě lustrů, rámů zrcadel, kamen, a také jako konstrukční nábytkový prvek. Nejběžnější byly porcelánové válečky nebo kolečka nohou klasicistních křesel, porcelánové úchytky a zámkové štítky, porcelánové knoflíky čalounění, později se zhotovaly z porcelánu i stolní desky.

Stolek, tulská práce, kombinace stříbra, niella a skla, konec 18. stol.

Bufet z křišťálového skla, Birmingham, 1887 Kabinet z ebenu zdobený destičkami z míšeňského porcelánu s malbou, konec 19. stol. 29

HISTORICKÝ

NÁBYTEK

Organické a rostlinné materiály

Třísločiněná hovězina

Vepřovice, jirchářsky činěná

Juchta

Marokén

Lakovaná kozina

30

Kůže – sloužila od počátku jako konstrukční materiál pro sedací nábytek – ze silných řemenů se dělaly sedáky i opěradla již v antice. Byly to především těžké kůže hovězí nebo silné vepřovice, často i skopovice, činěné jirchářsky nebo tříslem. Později se začaly kůže užívat i na čalouněný nábytek a opatřovat plastickou výzdobou – řezáním nebo tlačením hrubých vzorů. Kůže s vytlačovaným vzorem jsou známy již ve 13. století. Napařená kůže se natahovala na dřevěnou formu (jádro) která tvořila základní konstrukci předmětu. Takto zpracovaná kůže byla již od počátku barvena, resp. polychromována. Později se, patrně podle vzoru techniky knižních vazeb, začala kůže zdobit slepotiskem, pomocí horkých kovových razítek. K větším plochám souvislé výzdoby se používaly desky z tvrdého dřeva (buku), pomocí kterých se na napařenou kůži v plochém lisu vzor vytlačil. Dalším způsobem plastického zpracování kůže bylo vyklepávání ornamentu. Dělo se tak pomocí dřevěných nebo kovových kladívek na tvarované podložce. Vyklepaný plastický vzor se pak při natahování na dřevěnou podložku podkládal koudelí. Ve 14. století se naplno rozvinula technika řezané kůže, kterou suverénně spolu s technikou vyklepávání ovládali čeští, resp. pražští pouzdraři a ozdobníci, jak dodnes dokazují schránky na říšské i české korunovační klenoty zhotovené vesměs kolem roku 1350. Řezání vzoru na kůži se provádělo tak, že se na kůži žádaný vzor nejprve nakreslil, buď přímo, a nebo se přenesl pomocí papírové pauzy, ze které se linie vytlačily kovovým nástrojem nebo proděrováním ostrou jehlou. Poté se podle vyznačené předkresby řezala kůže nožem s ostrým žlábkovým profilem, řez musel být veden jedním směrem, od těla, a proto kůži bylo nutno natáčet. Větší plochy se pak vyjímaly tenkým plochým a širokým ostřím. Po vyřezání vzoru, který nesměl být hlubší než 0,5 až 1 mm (záleželo na tloušťce kůže), se řez lehce navlhčil, a pak objel horkým želízkem. Kůže tak v řezu zrohovatěla a ztvrdla, a tím se řez fixoval. Od 16. století byly v oblibě tlačené a zlacené kožené tapety zejména vlámské produkce – stejný materiál se používal jako potah čalounění sedacího nábytku, ale i k výzdobě nábytku skříňového – zrcadla dveří, čela zásuvek. Španělské tapety quadamecí byly z telecí kůže, polychromovány a zlaceny nebo stříbřeny. Používaly se především pro sedací nábytek, ale i pro cestovní nábytek (truhličky, šperkovnice, lékárničky).

MATERIÁLY Baroko přineslo oblibu jemných kůží, většinou různým způsobem činěných a barvených kozinek. Zvláštním druhem potahové kůže byl chagrin – používal se na potahy desek psacích stolů, psacích sekretářů, vložky u hracích stolků a pod. Chagrin byla původně drsná rybí (žraločí) kůže, daleko častěji se používalo kůže koňské nebo kozinky, která se těsně po vyčinění ještě vlhká vypjala, posypala vinnými semínky (u nás se používala semínka lebedy obecné) a zatáhla mezi deskami lisu až do vyschnutí. Semínka vytlačila do kůže jemně zdrsněný vzor. Chagrin se barvil černě, zeleně nebo červeně. V 17. století se objevuje také jako potahový materiál sedacího nábytku jelenice, tedy kůže vysoké zvěře (jelení, kamzičí či srnčí) vyčiněná způsobem á chamois – tedy činěná pouze tukem, hlavně velrybím tránem. Velmi podobným potahovým materiálem užívaným zejména u východoevropského nábytku je juchta – kůže činěná vrbovým tříslem a mazaná březodehtovým olejem, který jí uděluje charakteristický zápach. Používala se vždy jako barvená do sytě červených až karmínových odstínů. V historických slozích obliba tlačené kůže jako potahů nábytku opět ožila, zejména novorenesančního sedacího nábytku. Tlačené třísločiněné hovězí kůže se používaly s oblibou na sedáky a opěradla, a to bez vycpávek. Zušlechťovaly se lakováním. Naopak podešvice z kravské kůže, upravované vyklepáváním a hlazením, které se nazývaly vašety, byly určeny speciálně pro potahy čalouněného nábytku, a také se pro tento účel barvily a často i natíraly lihovými laky.

Použití rejnočí kůže u pánské soupravy, návrh Josef Hoffman, Vídeň, 1911, Aukční dům Zezula, foto: Ing. Tomáš Zezula

Tlačená hovězí useň použitá na záda křesla, r. 1650

Tlačená, kolorovaná a zlacená kožená tapeta

Hovězí useň typu chesterfield barvená a formovaná prošitím

31

HISTORICKÝ

NÁBYTEK

Parohovina (daňčí a jelení paroží), 2. pol. 19. stol.

Rohovina, originální užití pro sedací soupravu, konec 19. stol.

Kost – jako suroviny se užívá především středních částí dutých kostí (bez ohledu na druh zvířete), samozřejmě nejvíce se v minulosti dávala přednost kostem hovězím i jiného skotu. Kosti se rozřezávaly, zbavovaly houbovitého vnitřku a vařením, za přísady potaše, vápna a alkalických mýdel, zbavovaly tuku. Vysušené se pak bělily. Bělení probíhalo na slunci za občasného postřikování vodou. Bělení javellským louhem (roztok chlornanu sodného) se začalo užívat až v 19. století. Ke kosti lze přiřadit také zubovinu. Ve středověku byla oblíbeny zuby narvala a v severních zemích i mrože. Narval má zubovinu čistě bílou, mrož nažloutlou, barvou podobnou slonovině a byl také užíván v baroku k jejímu napodobování. Pro drobné předměty, např. hrací zámky, úchytky, knoflíky nebo lemování zámkových či šroubových otvorů na zbraních, se také užívala vorvaňovina. Parohovina – zejména pak vysoké zvěře, byla oblíbeným materiálem pro drobné předměty s loveckou tematikou, ale také k výrobě nábytku. Zejména velké jelení a dančí parohy se sestavovaly jako ozdobné části sedacích souprav (krásný soubor je v loveckém zámku Ohrada v Hluboké nad Vltavou). V renesančním období sloužila celá paroží jako konstrukce lustrů, byla doplňována a také se mořila do různých odstínů. S parohovinou afrických antilop se setkáme také jako materiálem pro intarzii, při které se využívalo struktury materiálu zvýrazněné jeho podélným nařezáním. Rohovina – materiál z rohů skotu domácího, řezaný na plátky, se užíval pro marketerii. Rohovina se bělila před použitím tak, že se namáčela do roztoku potaše a pak se vlhká ponechávala na slunci. Později se k bělení užívalo roztoků tzv. jetelové soli (kyseliny šťavelové).

Kostěné ryté a černěné destičky na renesanční šperkovnici 32

Slonovina – bílá až nažloutlá hmota sloních klů. V průřezu se slonovina v čerstvém stavu jevila uvnitř jako porcelánově bílá hmota postupně nabíhající do žluta, vnější obal byl skvrnitě žlutý až do hněda. V obchodě se rozlišovala slonovina afrických slonů (Elephas africanus) a slonovina indická (Elephas indicus). Africká slonovina byla ještě dále rozlišována na měkkou, což byla bílá neprůsvitná (mrtvá) ze Zanzibaru, Mozambiku a Egypta, a tvrdou, průsvitnou nebo skleněnou (živou) jen ze západoafrického pobřeží, z Gabunu a Angoly. Z měkké slonoviny se zhotovovaly hřebeny, kulečníkové koule, klaviatury a střenky nožů; z tvrdé slonoviny soustružené předměty, řezbářské práce a vějíře. Indická slonovina byla tužší a houževnatější,

MATERIÁLY byla proto více zpracovateli ceněna. U prací z 18. a 19. století se můžeme setkat také s mamutovinou, doslova těženou na Sibiři, od slonoviny se vlastnostmi nelišící, ale vyznačující se drobným popraskáním. Drahá slonovina dodávaná do obchodu již v nařezaném stavu byla nahrazována nosorožčími rohy, dále zuby mrožů, narvalů a vorvaňů. Tyto materiály se dají u historického nábytku velmi obtížně rozlišit, pokud jsou pod lakem, jinak zubovina zůstává bílá a tvrdá, na rozdíl od slonoviny, která stářím žloutne až hnědne a křídovatí. Náhražkou slonoviny byly také destičky z tzv. kamenných ořechů tagua, česky nazývaných kostláky nebo kamenáče, v podstatě 3 až 7 cm velkých semen rostliny slonovníku (Phtylelephas macrocarpa R.), nebo stromu padauk (Pterocarpus macrocarpus R.), jehož dřevo je podobné mahagonu. Surovina byla běžně užívána v knoflíkářském průmyslu. Slonovina byla koncem 19. století nahrazována galalitem (umělou hmotou připravovanou z kaseinu) a později i bíle plněným celuloidem.

Skříňka s obkladem ze slonovinových destiček, 15. stol.

Želvovina – hmota z krunýřů mořských želv, hlavně karet obrovských, měkčená a řezaná na plátky (podrobněji viz boulleovská technika). Detail krunýře karety obrovské Želvovinové destičky s vloženými žilkami ze slonoviny použité na dýhování renesanční klenotničky

33

HISTORICKÝ

NÁBYTEK

Umělý jantar

Galalit – umělá rohovina. Již na počátku 19. století se prováděly pokusy s použitím kaseinu – vysráženého z mléka použitím syřidla, solí nebo kyselin jakožto náhrady rohoviny, a to pro jeho snadnou zpracovatelnost a leštitelnost. Samotný kasein však vytváří hmotu, která bobtná vodou a rozpadá se. Teprve W. Krischemu a A. Spittelerovi se podařil v roce 1897 způsob jak vyrobit z kaseinu pevnou , a při tom elastickou hmotu, a to za použití formaldehydu. Jako výchozí látku použili dokonale odtučněného čerstvého mléka. Vysrážený kasein se rozemílal s plnidly a barvivy a pak lisoval do desek nebo hranolů či válců, které se pak teprve vytvrzovaly v lázni 5% roztoku formaldehydu. Po pomalém sušení se hmota opět při 100 °C lisovala tak, aby nabyla již definitivního tvaru a pevnosti. Galalitovou hmotou se napodobovala nejen rohovina a slonovina, ale také i korál nebo jantar. Galalit se s oblibou používal na desky nočních a mycích stolků, protože však největší formát desky byl 40 × 50 cm, musely být větší desky skládané z dílů, podle čehož lze snadno užití galalitu rozpoznat. Celuloid – je svým způsobem umělá hmota starší kaseinu, největší obliby však došla v nábytkářství až v období art deco. Celuloid vynalezi Alexander Parkes v roce 1867 a to kombinací nitrocelulózy s lihovým roztokem kafru. Želatinující hmota byla s plnidly a barvivy za tlaku a tepla lisována do pevné podoby. Postup byl původně určen k výrobě kulečníkových koulí, později se hmota začala používat v deskách jako náhražka umělé rohoviny a také jako tzv. umělý jantar. Právě v této podobě se z ní vyráběly úchytky, klíčové desky a ozdobné prvky do nábytku stylu art deco.

Perletí vykládaný barokní kříž

Slaměný výplet, Španělsko 18. stol. 34

Perleť – je hmota skořápek sladkovodních a mořských mlžů složená převážně z uhličitanu vápenatého. Podle původu a druhu mlže, velikosti skořápky a způsobu tvorby se vyskytují různé druhy perleti, hrubší i jemnější struktury, vždy však s charakteristickým (perleťovým) leskem. Perleť sladkovodních mlžů se vyznačuje bílým odstínem, na rozdíl od velkých skořápek mořských živočichů, které mají namodralý nebo modrošedý odstín. Perleť potočních škeblí byla užívána v Čechách již ve středověku. Nemožnost řezat skořápky do větších plošek určila perleť jen jako materiál pro drobnou intarzii, např. pro benátskou mozaiku nebo její obměnu z 2. poloviny 19. století – užitou zejména u nábytku tzv. stylu Bismarck.

MATERIÁLY Sláma – stébla obilnin pšenice, ječmene, žita a ovsa, splétaná do povřísel různé tlušťky, sloužila jako materiál výpletový, ale také výzdobný, zejména u lidového nábytku. U nás se používala především sláma pšeničná. Slaměné výplety jsou známy od 16. století ve Francii, Španělsku a Portugalsku i u kostelních židlí. Evropský rákos, sítina se používal ke stejným účelům jako sláma, v něktrerých oblastech se rákos pro tento účel i pěstoval (např. v Čechách u Bakova). Rákosové výplety, oblíbené u nábytku z druhé poloviny 19. století, se již lakovaly. Španělský rákos, ratan, jsou tenké liány palmy rotangové (Calamus rotang. Wild.), která roste v bažinách východní Indie, na Sundských ostrovech, Molukách a Filipínách. Liány mají žlutou barvu a lesklý, jakoby lakovaný povrch. Tenké (samičí) liány se ožívají k výpletům, silné (samčí) liány k výrobě nábytkových konstrukcí.

Bambus jako výplň zad a područek křesla, kolem r. 1770

Pedik je v podstatě loupané dřevo prutů této palmy. Je jedním z nejstarších známých výpletových materiálů, jak dokazuje soubor sedacího a lůžkového nábytku z hrobky faraona Tutanchamona. Pedikové výplety jsou vzhledem k jeho plochému profilu velmi pevné a lehké. Rákosový výplet použitý u bukové židle, podle návrhu W. Schmidta, Vídeň, 1905  Novobarokní lavice s pedikovým výpletem, Německo, kol. r. 1880

Proutí jako materiál pleteného křesla, Francie, kol. r. 1850 35

HISTORICKÝ

NÁBYTEK

Potahové materiály čalounění

Brokát barokní ručně tkaný

Brokát – je název těžké vzorované hedvábné nebo i bavlněné tkaniny, kde bylo původně k vytváření vzoru používáno kovových, zlatých nebo stříbrných nití (odtud český název zlatoháv). Poprvé byl dovezen Benátčany z Indie v průběhu 16. století. Brokatel – hedvábná nebo polohedvábná tkanina s brokátovým vzorem, avšak jednostraně tkaná. Byl oblíben jako potahová látka zejména v pozdním baroku a rokoku.

Klasicistní brokát s kovovým vláknem

Brokatel

Damašek – pravý damašek je vlastně název druhu střídavé atlasové textilní vazby nazvané podle syrského města, kde tento druh vazby údajně vznikl. Damašek může být hedvábný, lněný i bavlněný. Jeho použití je doloženo již na potazích raně barokního sedacího nábytku. Epingle – smyčkově tkaná vlněná tkanina, většinou jednobarevná. Oblíbený materiál pro potahy sedacího nábytku ve 20. století. Frisé – smyčkově tkaná textilie střídající vlas se smyčkami. Začala se užívat po rozšíření jacquardských stavů. Povrch má pravidelně vlnkovaný.

Gobelín

Chintz s tiskem

Gobelín – ručně tkaná těžká vlněná tkanina s barevným vzorem na nebarevné osnově, známa již ve 12. století. Gobelíny mají název po Jeanu Gobelinovi, který si již v první polovině 15. století na ně zřídil v Paříži dílnu. Díky francouzskému ministru Colbertovi byly zřízeny v Paříži v roce 1662 tkalcovny gobelínů jako státní podnik. Tkaly se zde jak pro dekorační účely, tak jako potahové textilie na nábytek. Závěsnou formou gobelínu s vytkávanými obrazovými motivy (scénami) je tapiserie. Chintz – bavlněná pestře potištěná tkanina vděčící za svůj vznik módě orientálního zboží na konci 17. století. Zejména v rokoku se stala hojně používanou potahovou tkaninou – její povrch se pro tyto účely voskoval. Kreton – plátno s keprovou vazbou původně ze směsi lnu a konopí, později lehké kretony z bavlny a lnu, určené pro pestrý tisk. Na potahy se začal užívat až v průběhu 19. století, v souvislosti s oblibou pestrých barevných vzorů.

Damašek 36

MATERIÁLY Matlasée – (z fran. stehované) pův. hedvábná tkanina s plastickým vzorem napodobujícím prošívání, oblíbená zejména na konci 19. století. Moket – je potahová směsová tkanina s krátkým vlasem, většinou potištěná módním vzorem, kombinací vlny umělého vlákna je dosažena velká odolnost proti oděru, proto se používá zejména pro potahy sedadel veřejné dopravy.

Epingle s typický vzorem konce třicátých let 20. století

Plyš, samet – jsou tkaniny s vlasem vzniklým prořezáváním smyček, které se tvoří vazbou. Tyto tkaniny, dříve nazývané aksamity, jsou velmi starého data – zmiňuje se o nich již Plinius. Tkaly se z vlny, bavlny a hedvábí, právě samet je název hedvábného plyše. Ve středověku byly střediskem jejich produkce Janov a Benátky, od 16. století se na ně specializovaly tkalcovny v Lyonu.

Vlněný moket jednobarevný

Ryps – směsná tkanina z bavlny a hedvábí s charakteristickým plastickým povrchem tvořeným podélnými vroubky. Rozeznáváme příčný a podélný ryps podle toho, zda byl ve vazbě útek nebo osnova silnější. Používal se na zvláště odolné potahy sedacího nábytku, veřejných prostor (divadla, úřady, dopravní prostředky), a to již na konci 18. století. Stříhaný samet, plyš použitý u křišťálového nábytku, Anglie, 1895

Ryps

37

HISTORICKÝ

NÁBYTEK

Vycpávkové materiály čalounění Afrik – africká tráva (palmeto), listy zakrslé palmy rostoucí v severní Africe a na Sicílii. Nesmírně pružný a trvanlivý výplňový materiál užívaný již od 17. století pro čalounické vycpávky sedacího nábytku. Bavlna, vlna – používané na tzv. cupaninu, netkanou textilii vytvořenou z bavlny, vlny, v současnosti i umělých vláken, používanou jako svrchní vrstvu pokládanou pod potahovou látku. Afrik

Caragate, rostlinné žíně – vlákna rostliny Tilandsia usneoides rostoucí ve střední Americe, hnědé barvy, podélně členěná, ve svazcích, používala se jako náhražka koňských žíní. Esparto, Halfa, Atocha – jsou v podstatě zelenožluté 40 cm dlouhé válcově zkroucené listy divoce rostoucí trávy Stipoa tenacisima L. používané na jihu Evropy pro svou pevnost k výpletům sandálů a lehkého nábytku. V Rakousku byly známy jako slámky do viržinek. Pod názvem esparto nebo alfa se ovšem také používala ke stejným účelům divoce rostoucí tráva Lygeum Spartum L. ve Španělsku (v okolí Barcelony).

Africká tráva

Kapok – semena stromů čeledi Bombacee jsou v plodových pouzdrech obalena jemnými vlákny délky do 3 cm, nažloutlé nebo nahmědlé barvy, která se používají jako velmi jemný pružný výplňový materiál, dříve jen pro čalounění, dnes i pro sportovní oděvy, spací pytle, záchranné vesty apod. Kapok (v anglickém nábytkářství nazývaný Silk-Cotton-Tree) je z plodů stromu Eriodendron anfractuosum D.C. rostoucím v jižní Asii, Africe a Indii. Kapoku podobná jsou vlákna Bombax, nazývaná také vlna bombax nebo ceiba, z plodů stromu Bombax Ceiba L. rostoucím ve střední Americe. Koňské žíně – koňské žíně jsou 6 i více cm dlouhé hřívové a ocasní vlasy koní. Vynikají pružností a pevností. Patří k nim dlouhá srst kravská a telecí, jako náhražka se používala tenká vlákna z velrybích kostí.

Koňské žíně

38

Koudel – je vyčesaný materiál získaný při drhnutí lnu a konopí. Její výhodou byla snadná tvarovatelnost, proto se používala k podkládání složitých tvarů a vycpávek.

MATERIÁLY Lesní vlna – náhražkový materiál, zbytek po destilaci smrkového jehličí, používaný zejména v Německu. Změklé jehličí se upravovalo rozklepáváním parenchymu tak, že zůstaly svazky vláken 50 mm dlouhých, světle červené až skořicově hnědé barvy, poměrně tuhé. Mořská tráva – 15 až 40 cm dlouhé pružné listy mořské rostliny Zostera marina L. rostoucí na pobřeží Jaderského a Baltského moře. Sloužila jako levný výplňový materiál pro čalouníky, zejména v 19. a 20. století. Sláma pšeničná nebo žitná – se používala jako levný a nejdostupnější výplňový materiál jak ve formě dlouhých stébel, tak i jako řezanka do kožených polštářů u sedadel povozů a lidového nábytku. Před použitím se spařovala. V 18. století se začala barvená sláma používat také jako marketerie, zejména k výzdobě drobných skříněk a etuí.

Koudel a tzv. dřevní vlna

Ukázka vrstvení vycpávkových materiálů při čalounění (foto: Čalounictví Milan Bína) )

Směsová cupanina Koňské žíně

39

HISTORICKÝ

NÁBYTEK

Materiály povrchových úprav Základními materiály historických i současných povrchových úprav nábytku jsou oleje a pryskyřice, u nábytku z 20. století pak již i pryskyřice syntetické. Považuji za vhodné se o těchto materiálech, zejména olejích a pryskyřicích, zde zmínit souhrnně a podrobněji, přestože jejich použití je zmíněno již v příslušných kapitolách dále v textu. Znalost jejich původu může být vodítkem při zjišťování či analýze historických povrchových úprav. Složení a technika povrchových úprav pak může být často rozhodující informací při určování stáří a původnosti nábytkového exempláře.

Oleje Oleje sloužící k povrchovým úpravám nábytku rozdělujeme na oleje mastné (vysýchavé a nevysýchavé) a na oleje etérické (složky pryskyřičných balzámů). Rostlinné oleje obsahují jako hlavní složky estery mastných kyselin (glyceridy) a mastné kyseliny (stearovou, olejovou, linolovou a linolenovou). Hlavně obsah linolové a linolenové kyseliny je rozhodující pro jejich vlastnost vysýchaní, tedy polymerizace, následkem které jsou schopny vytvářet pevné filmy a povlaky. Oleje méně vysýchavé pak byly užívány jako média pro rozpouštění pryskyřic a také jako zvláčňovadla do lakových nátěrů. Rostlinné oleje byly proto základní surovinou k povrchovým úpravám, ať již používané přímo jako napouštěcí prostředky, nebo jako filmotvorná média a pojidla do pokostů a laků. Jako prostředky k těmto účelům jsou zmiňovány poprvé v Aetiově medicínském rukopise z 5. století našeho letopočtu, v evropských receptářích se vyskytují až v karolinském období (rukopis z Luccy). Přípravě olejopryskyřičného laku ze lněného oleje a sandaraku je věnován recept v rukopise Mappae Clavicula, který pochází z 9. století. Prokazatelně však byly oleje užívány i dříve k napouštění dřeva a nátěrům, jsou známy z Egypta a antického Řecka. Hrály zásadní roli u olejopryskyřičných laků a byly také jedním z významných prostředků k rozpouštění tvrdých pryskyřic, jantaru a kopálů. Watin se ve své příručce o lacích ve zvláštní kapitole věnované jen tehdejšímu problému obtížného rozpouštění jantarové a kopálové pryskyřice při přípravě laků podrobně zabývá užitím některých olejů, zejména levandulového, limbového, mandlového a mátového při rozpouštění kopálu ve směsi vinným kamenem za použití „Papinova stroje“ (Papianische Maschine), tedy tlakového Papinova hrnce. Protože oleje tvořily základní substanci nejen u laků evropského nábytku, ale také i u nábytku orientálního původu, nelze se omezit jen na vyjmenování běžných druhů, ale je třeba zmínit i oleje méně známé, jejichž výskyt v povrchových úpravách lze přičíst buď tomu, že to byla surovina v místě užití dostupná, anebo byla získána jako zajímavý nový materiál, jehož vlastnosti stály za vyzkoušení. K tomu docházelo zejména v epoše napodobování orientálních laků. Krom klasických olejů, lněného, ořechového a makového, se proto ve starých receptářích a natěračských příručkách můžeme setkat s oleji dnes již nepoužívanými či dokonce obecně neznámými. Lněný olej – získávaný ze semen kulturní rostliny lnu obecného (Linum ussitatissimum). Pro svůj vysoký obsah nenasycených mastných kyselin linolové a linolenové má schopnost vázat vzdušný kyslík a vytvářet s tím pevnou sloučeninu – linoxyn. Jako surovina k přípravě nátěrů byl znám a užíván v celé kulturní Evropě, pro lakové účely se používal hlavně velmi čistý, označovaný jako baltický (z Lotyšska) nebo ruský.

40

MATERIÁLY Konopný olej – lisuje se na rozdíl od lněného z plodů kulturní rostliny konopí (Cannabis sativa), jejímž domovem byla původně Asie. Má velmi podobné vlastnosti jako olej lněný, vysýchá však pomaleji. Používal se hlavně k řezání nebo falšování dražšího oleje lněného. Ořechový olej – olej ze slupek a jader ořechu (Juglans nigra). Makový olej – mák (Papaver somniferum) se jako surovina k získávání oleje začal pěstovat až v 17. století. Makový olej byl však používán do laků méně, spíše sloužil jako médium v olejové malbě. Olivový olej – z plodů olivovníku evropského (Olea europanea). Je to netuhnoucí olej žlutohnědého až nazelenalého odstínu, v Egyptě, Řecku a jižní Evropě používaný jako povrchová úprava dřeva přímým napouštěním. Většinou se používal levnější druh získávaný lisováním slupek a pecek – proto bývá v receptářích také označován jako dřevěný olej (Holzöl). Cedrový olej – získávaný ze semen limby (Pinus cembra), obsahuje vedle množství pryskyřičných podílů také linolové kyseliny. Používal se k napouštění vnitřních částí nábytků pro svoji výraznou vůni a schopnost odpuzovat dřevokazný hmyz. Bankulový olej – olej z tak zvaných svíčkových ořechů stromu lakového (Aleurites moluccana) rostoucího v Číně, Indii a na Molukkách. Pro svůj obsah linolové a linolenové kyseliny je silně vysýchavý, a proto se zejména v Orientě používal jako laková surovina. Tungový olej – také uváděn jako dřevný olej, ze semen stromů rodu Aleurites (Aleurites Fordii, Aleurites montana, Aleurites vernicia, japonica). Vyznačuje se vynikající vysýchavostí a schopností konzervovat dřevo proti vlhkosti, používal se proto již ve středověku v Číně a Japonsku k nátěrům lodí a přípravě velmi kvalitních laků. Perilový olej – se získával ze semen stromu perily (Perilla acimoides, Perila nankinensis). Svými vlastnostmi se podobá lněnému oleji. Olej se používal v Číně a Japonsku především k impregnování papírových výrobků, např. paravánů a vějířů a k přípravě tzv. průhledného papíru – v Číně také jako přísada do tzv. koromandelských laků. Behenový olej – pochází z behenových ořechů stromu Hyperaantheia moringa rostoucích ve východní Indii a v Egyptě. V receptářích z 18. století (např. Lacquir Kunst z roku 1708) figuruje jako přísada do lihových laků, zřejmě jako zvláčňovadlo. Lallemanciový olej – z plodů stromu Lallemantia iberica rostoucího v Rusku, Sibiři, Arménii, je velmi podobný konopnému oleji, je dobře vysýchavý a sloužil proto k přípravě laků.

41

HISTORICKÝ

NÁBYTEK

Étérické oleje a balzámy Levandulový olej – získávaný z levandule pravé (Lavandula vera, Lavandula latifolia), tradičně pěstované k tomu účelu v jižní Evropě a ve Francii. Bývá v receptářích často zaměňován za spikový olej pocházející z příbuzné rostliny Lavandula spica, která má obsah oleje sice vyšší, ale s nižším obsahem aromatických látek. Oba druhy olejů se používaly do lihových, zejména jantarových laků pro schopnost oleje jantarovou pryskyřici snadněji rozpouštět. Jalovcový olej – je terpentinový olej získávaný destilací (horkou párou) ze dřeva jalovce obecného (Juniperus communis), je však v literatuře často zaměňován za aromatický olej lisovaný z plodů, jenž je silně aromatický a používaný v medicíně a především k přípravě známého likéru. Borový olej – se odlišuje od ostatních tím, že byl získáván z dehtu vznikajícího při suché destilaci borového dřeva (Pinus silvestris) opětovnou destilací horkou párou. Vyráběl se výhradně pro účely lakařského průmyslu v 19. století. Jedlový olej, kosodřevinový olej (Oleum templinum) – jsou oleje získávané destilací z jehličí a výhonků jedlí a kosodřeviny. Jsou bohaté na terpeny a používaly se především v lidovém léčitelství a kosmetice. Mandlový olej – lisovaný za studena z hořkých mandlí, semen mandlovníku (Prunus amygdalus). Vyskytoval se jako domácí produkt lékáren, kde byl užíván jako léčebný a kosmetický přípravek. Jeho rozpouštěcí schopnosti však neunikly pozornosti experimentátorům s laky v 18. století. Stejného původu byl mátový olej z máty peprné (Mentha piperica). Terpentýn – je souhrnný a v podstatě nesprávný název pro těkavé složky balzámů (silice), správně je terpentýnový olej. Jeho chemické složení není konstantní, liší se podle původu a také způsobu, jak byl nebo je získáván. Jeho zdrojem jsou balzámy – v podstatě viskózní roztoky pryskyřic jehličnatých stromů v těkavé silici. Po vytěkání silice zůstává pevný zbytek – pryskyřice, kalafuna. Balzámy jsou nerozpustné ve vodě, ale rozpustné ve všech organických rozpouštědlech. V minulosti byly oblíbenou přísadou do barev a pryskyřičných laků, neboť zvyšovaly optické vlastnosti barevných i lakových vrstev. Nejznámější byly balzám benátský a štrasburský. Benátský balzám – téměř čirá bezbarvá viskózní kapalina získávaná původně z lentišků (Pistacia lentiscus a Pistacia terebinthus), odtud název pro terpentýn a alpské modříny. Obsahuje až 80 % pryskyřice. Po odpaření silice vznikne průhledný film, který nežloutne, ale časem křehne. Oddestilovaná silice se prodává pod názvem benátský terpentýn jako historické rozpouštědlo pryskyřic. Štrasburský balzám – čirá tekutina získávaná z evropských jedlí (Abies excelsa) rostoucích v alpské oblasti a ve Vogézách. Pro svou tekutost byla také nazývána štrasburský terpentýn nebo olej. Byl používán především jako médium a rozpouštědlo pro některé obtížně rozpustné pryskyřice. Používal se také jako přísada do svrchních bezbarvých laků.

42

MATERIÁLY Kopaivský balzám – získávaný z kůry ale i plodů jihoamerických a afrických stromů Copaifera officinalis L. – transparentní, žlutý až žlutohnědý roztok s vysokým obsahem silic. Používal se především k přípravě tzv. kopaivského laku a jako měkčící přísada do laků a politur. Petrolej – je látka známá již z antiky jako rozpouštědlo. Je to v podstatě směs ropných uhlovodíků s bodem varu mezi 180 až 220 °C. Vyvěrala z ropných ložisek samovolně, Řekové ji označovali názvem naphta, později byla označována jako skalní olej – oleum petri. Spolu s dehtem se nejprve užíval jako ředidlo k nátěrům lodí, později se vyskytuje jako ředidlo olejových nátěrů. V německy psaných receptářích je uváděn jako Steinöl – kamenný olej. Používal se jako přísada při rozpouštění jantarové pryskyřice spolu s levandulovým nebo spikovým olejem.

Pryskyřice Pryskyřice tvořily základní hmotu pro přípravu lakových povrchových úprav pro svou schopnost vytvářet s vhodnými rozpouštědly roztoky, které daly po odpaření rozpouštědla tvrdé lakové filmy, jejichž povrch bylo možné upravovat ještě broušením a leštěním. Jejich základní složkou jsou terpenoidy, nenasycené sloučeniny, které mají schopnost polymerace vlivem světla a vázáním vzdušného kyslíku. Zpolymerované žloutnou, ztrácejí pružnost a rozpustnost. Pryskyřice, které jsou zde uváděny, se vyskytují v historických receptářích, o některých se však lze domnívat, že jejich praktické užití bylo velmi sporné a často se do návodů na přípravu laků a pokostů dostávaly jen pro své domnělé vlastnosti nebo jako kuriózní přísady zaručující jeho originalitu. Ammoniacum, Amoniak Gummi, gummi-resina – pryskyřice získávaná z poraněných stonků keře Dorema ammoniacum rostoucího v Iránu. Ve starých lakařských receptářích (Sedelius, Lemery 1721) se pro svou lepivost doporučovala do tmelů (obsahuje totiž vedle 70 % pryskyřice velký podíl rostlinné gumy), s česnekem do mordantu pro zlacení apod. Asa foetida, asant, „čertovo lejno“ – podobně jako ammoniacum jde o směs pryskyřice s velkým podílem rostlinné gumy (až 60 %). Získává se ze šťávy kořenů stromů Ferula assa – foetida a Scorodosma foetidum rostoucích v Iránu a Afghánistánu. Je částečně rozpustná v alkoholu, s vodou tvoří emulzi. Má výrazný zápach po česneku. Přicházela do Evropy díky Benátčanům z Levantu již ve středověku (je uváděna již v Boloňském rukopise a doporučuje ji Boltz roku 1541 jako silně lepivou substanci do laků). Sloužila ovšem hlavně jako prostředek medicíny, ale také do různých přípravků a koření. Benzoe – pryskyřice ze stromu Styrax benzoin rostoucího na Sumatře, Jávě a Thajsku. V Egyptě se používala k balzamacím. Tvoří žlutá až tmavohnědá zrnka vonící po vanilce, snadno rozpustná v alkoholu. Pro tuto vlastnost se používala od 17. století jako součást lihových laků (uvádí ji de Mayerne) a vysoce lesklých politur. Damara – souhrnný název pro pryskyřice, které produkují blahočetové stromy (damaroň bílá) rostoucí zejména ve východní Indii, Filipínách a v Austrálii. Jsou to nažloutlé bílé kousky se sklovitým lomem vonící po balzámu. Damara je rozpustná v terpentýnu, xylenu, toluenu, částečně se rozpouští v alkoholech a ketonech. Taje při 150 °C. Světlé druhy damary se používaly k přípravě 43

HISTORICKÝ

NÁBYTEK

lihových a terpentýnových laků, protože nemají sklon k žloutnutí. Protože však lakové filmy samotné damary jsou měkké, kombinovala se vždy s jinou tvrdší pryskyřicí. Dračí krev (Sanguis draconis) – tak zvaná pravá dračí krev je pryskyřice tmavě červené až rudohnědé barvy z plodů stromu rotangu dračího (Calamus Draco Willd) rostoucího na Sundských ostrovech, zvláště na Sumatře, Palembangu a Borneu. V Číně se používala jako přísada do jemných laků, zejména pak jako hlavní složka tzv. zlatolaků na bronzové a mosazné předměty. Vyznačuje se však obtížnou rozpustností, dobře se rozpouští jen v benzenu a sirouhlíku. Bývá často zaměňována s arabskou dračí krví (ze Socotry), což je pryskyřice získávaná z kůry stromů dračinců obecných (Dracaena draco L.,Dracena cinabarri Balf. A.). Tvoří lesklé červenohnědé zlomky dobře rozpustné v alkoholu, acetonu a terpentýnu. Pro svou dobrou rozpustnost byla již ve středověku užívána zejména pro přípravu lihových lazurních laků na plátkové kovy a k napodobení zlata na stříbře a cínu – známého „waschgoldu.“ Vlastnostmi podobná je americká dračí krev, která pochází ze stromů křídloku dračího (Pterocarpus draco L.) Pryskyřice obsahují barviva dracokarmín a dracorubín, která nejsou stálá na světle, a proto laky časem ztrácí ohnivý zlatý odstín a hnědnou. Elemi – balzámová pryskyřice (někdy je považována za druh klovatiny) filipínských stromů Icica Abilo. Je to měkká lepivá hmota vonící po fenyklu. Používá se jako změkčující přísada do terpentýnových laků a pro svou silnou lepivost do směsí sloužících k připevňování barevné vrstvy a polychromie. Přidávala se také do mixtionu. Gummi animae, kubarilová pryskyřice – ze stromu Hymeneia coubaril, v příručce o lacích pátera Bonnaniho se doporučuje jako tvrdý lak na kovy, používala se také jako pokost na boulleovské práce. Je nerozpustná ve vodě, obtížně v olejích a tvořila součást terpentinových pokostů spolu s jinými pryskyřicemi (damarou). Gummiguta, gamboge - je žlutá pryskyřice stromu Garcinia morella rostoucího v Indii, Thajsku a Srí Lance. Je často uváděna ve starších receptářích jako přísada do lihových laků a tzv. zlatolaků, jinak se používala jako malířská barva. Jantar – je fosilní pryskyřice, vlastně pozůstatek jehličnatých lesů na pobřeží Baltského moře. Obsahuje hlavně estery kyseliny sukcinitové. Taje při 360 °C. V 17. a 18. století byl oblíbenou složkou olejopryskyřičných a lihových laků a politur používaných k povrchovým úpravám mobiliáře. Jantar je obtížně rozpustný a vyžaduje před zpracováním ještě tepelnou přípravu. Dnes se těží hlavně ke šperkařským účelům, pro laky se používá jen odpad. Dodnes slouží k přípravě speciálních, tzv. houslařských nebo také rezonančních laků. Kalafuna – vzniká jako destilační zbytek z jedlové nebo smrkové pryskyřice po oddestilování terpentýnu. Taje při 120 °C. Je poměrně křehká, světle žluté barvy, časem silně žloutne až hnědne a stává se méně rozpustnou. Rozpouští se v alkoholech, aromatických i chlorovaných uhlovodících a v terpentýnu. Je nerozpustná ve vodě. Má kyselý charakter, a proto vytváří s alkáliemi snadno pryskyřičná mýdla. S některými kovovými solemi, např. kobaltu, zinku a manganu, vytváří sloučeniny, tzv. resináty, které se používají do olejových nátěrových hmot jako sikativy. Do laků se používá jen jako přísada pro tvrdší povrch. 44

MATERIÁLY Kopály – souhrnný název pro velký počet přírodních stromových pryskyřic, které se od sebe liší jak původem, tak i vlastnostmi. Dělíme je podle rozpustnosti na tvrdé a měkké, dále podle stáří na recentní a fosilní. Bod tání kopálů se pohybuje v širokém rozmezí 150 až 365 °C. Měkké kopály zvané též nepravé kopály jsou pryskyřice stromů Agathia. Rozeznávají se podle zemí původu jako kopál manilský, indický a kauri. Připravují se z nich lihové a terpentýnové laky nebo se používají jako základní přísada do vařených olejových nátěrových hmot. Tvrdé kopály jsou většinou fosilního původu a těží se ze země podobně jako jantar. Nejbohatší naleziště existovala v Kongu (tzv. kongo-kopály). Vzhledově jsou to amorfní kousky žluté nebo hnědé barvy. Jejich rozpustnost je velmi malá a kopály se musí před zpracováním tepelně upravovat. Z recentních tvrdých kopálů se získává kopál Sierra Leone ze stromu Copaifera quiburtiana. Jsou také známy kopály angolský, gabonský a kamerunský. Tvrdé kopály se rozpouštějí jen částečně a nestejně v lihu, terpentýnu a aromatických uhlovodících. Poněkud lepší rozpustnost mají v ketonech (acetonu). Z tvrdých kopálů se již v 17. a 18. století připravovaly lesklé a vysoce odolné olejopryskyřičné laky. Mastix – je měkká pryskyřice získávaná z keřů pistácie (Pistácia lentiscus – řečík lentiškovitý) rostoucích na pobřeží Středozemního moře. Vyskytuje se v podobě malých zrnek nebo slziček, je slámově žluté barvy. Má příjemnou vůni a hořce aromatickou chuť. Slouží jako přísada k damarovým lakům a do olejových barev, protože zvyšuje jejich lesk. Stářím žloutne a tmavne. Taje při 115 °C. Rozpouští se snadno v terpentýnu, lihu a uhlovodíkových rozpouštědlech. Olibanum česky znám jako kadidlo – získává se ze stromů Boswelie posvátné (Boswellia sacra) rostoucí v Somálsku a Etiopii. Pryskyřičná zrnka nažloutlého až hnědého odstínu. Pro svou vysokou cenu se používala jen jako přísada do laků, které měly mít příjemnou vůni. Takové lihové pokosty, (jak uvádí Watin a Cröke), byly oblíbeny v rokoku a používaly se především pro dámský nábytek – toaletní a psací stolky. Sandarak – je pryskyřice cypřišovitých stromů sandarakovníku článkovaného (Tetraclinis articulata nebo Callitris quadrivalvis Vent.) rostoucího v severní Africe nebo v Austrálii. Má podobu drobných žlutých zrnek. Pro svou snadnou rozpustnost v lihu sloužil hlavně jako přísada do lihových laků a speciálních politur. Jeho film stářím tmavne až červená. Šelak (ve starých receptářích označovaný jako Stocklack nebo Gummilack) – je jedinou pryskyřicí živočišného původu. Je totiž produktem činnosti samiček mšic Laccifer Lacca, nebo Tachardius Lacca, hmyzu, který parazituje na indických smokvoních. Samičky produkují pryskyřici na ochranu svých larev. Rozlišují se šelaky barevné (červené a oranžové), které produkují mšice Laccifer na smokvoních, např. na cicinku datlovém (Zizyphus jujuba Mill.), a šelaky světlé, které produkují mšice rodu Tachardia na fikusech (Ficus bengaleusa). Surový šelak, který se odlamuje z povrchu větví a kmenů stromů, je nutno čistit. Přichází do obchodu ve formě lesklých šupinek v celé řadě druhů rozlišovaných podle barevných odstínů od světle oranžového, červeného až po tmavě hnědý. Uměle bělený šelak (původně ve slané vodě na slunci, dnes chlorem), tzv. bílý nebo též copový, je nutno přechovávat pod vodou, protože jinak žloutne a snižuje se jeho rozpustnost v lihu. Čistý šelak má bod tání okolo 105 °C. Snadno se zmýdelňuje např. roztokem boraxu. Slouží k přípravě lihových laků a politur, dále k přípravě fixáží a separátorů. Zmýdelněný se pak používá k přípravě tzv. vodních laků a jako pojidlo čínské tuše. 45

HISTORICKÝ

NÁBYTEK

Urushi, též japonský lak – je základní součástí japonských a čínských laků. Získává se ze stromů škumpy lakodárné (Rhus vernicifera, také Toxicodendron verniciflua) označované někdy jako japonský lakový strom. Výtěžnost pryskyřice je velmi malá, a proto je originální urushi dodnes velmi drahou surovinou. I v řadě původních lakových prací se vyskytuje ve směsích nebo byla nahrazována podobnými produkty, např. balzámem ze stromů Melanorrhoea usitata Wall., jehož pryskyřice je známa pod názvem Barma – lak. Jako obchodní produkt je známa ve třech druzích – černá (nejkvalitnější), červená a hnědá. Dále ke stejnému účelu sloužící tzv. indočínský lak je pryskyřice stromu Rhus succedanea a obdobného složení je i formóský lak ze stromů Semerocarpus vernicifera a Rhus ambignatae. Uvedené pryskyřice se v orientálním lakovém průmyslu běžně používají, avšak nedávají tak lesklé a tvrdé laky jako originální urushi.

Vosky Vosky vznikají jako produkty živočichů a rostlin, k voskům řadíme i látky nerostného původu. V současné době se vedle přírodních vosků používají i vosky syntetické, které se obvykle označují jako vosky mikrokrystalické. Vosky jsou svým složením příbuzné tukům a olejům. Obsahují volné vyšší nasycené mastné kyseliny a vyšší uhlovodíky v komplikovaných vazbách. Tím je dána jejich odolnost vůči působení vnějšího prostředí a přirozenému stárnutí. Včelí vosk je nejstarší známou hmotou, která nalezla pro svou snadnou dostupnost široké technologické využití a to již zřejmě v předantickém období. V tradičních technikách povrchových úprav se považovaly vosky pro svou snadnou dostupnost a zpracovatelnost za základní materiál. Používaly se buď samotné, nebo ve směsi s jinými látkami, např. pryskyřicemi, pro přípravu pojidel barev, fixáží a politur. Včelí vosk – získává se vytavením včelích plástů pomocí vroucí vody. Takto získaný surový vosk je žlutý až hnědý a je třeba jej čistit vypíráním v horké vodě. Získaná světle žlutá hmota se pro některé účely dále bělí – buď použitím oxidačních prostředků (chlornanu sodného), nebo působením slunečního světla. Bělený rafinovaný vosk se také nazývá francouzský. Včelí vosk se rozpouští v xylenu, toluenu, benzínu, tetralínu a terpentýnu, dále v některých chlorovaných uhlovodících. Je nerozpustný ve vodě a v lihu. Včelí vosk je odolný vůči kyselinám, alkálie jej však snadno zmýdelňují, čehož se využívá k přípravě voskových mýdel. Vosková mýdla jsou rozpustná ve vodě a slouží jako pojidla barev nebo jako voskové laky či politury. Stálost vosku a jeho nerozpustnost ve vodě z něj učinila po staletí používaný oblíbený materiál v malířství, polychromii i jako prostředek povrchových úprav nábytku. Espartový vosk – je rostlinného původu, vlastně produkt stepní traviny kavylovce přepevného (Marochloa tenacissima L.). Je sbírán v severní Africe a ve Španělsku již od dob antiky. Je to tvrdá a křehká voskovitá hmota žlutohnědé až červenohnědé barvy. Je obtížně rozpustný v běžných rozpouštědlech (rozpouští se jen v chloroformu), ale snadno zmýdelnitelný a z těchto důvodů se vždy používal ve zmýdelněné formě. Spolu se včelím voskem tvořil patrně klasický materiál k přípravě voskových nátěrů, tzv. ganosis, užívaných v antickém Řecku jako lodních nátěrů a samozřejmě i k enkaustické malbě. Japonský vosk – je rovněž rostlinným produktem získávaným z plodů stromu škumpy lakodárné, jehož pryskyřice tvoří základ tzv. japonských laků. Je nažloutlé barvy, křehký o bodu tání 42 až 55 °C. 46

MATERIÁLY Obsahuje téměř čistý palmitin a je považován spíše za rostlinný tuk, nazývá se proto někdy japonský lůj. Je rozpustný v benzínu a petroletéru. Pro svou snadnou zmýdelnitelnost se používá k přípravě lešticích přípravků a politur. Dále se používá jako součást směsí pro regeneraci a konzervaci kůží a pergamenů. Kandellilový vosk – je produktem kaktusové rostliny rodu Euphorbia rostoucí hlavně v Mexiku. Získává se vyvářením částí rostlin ve vodě. Tvoří žlutě až hnědě poloprůsvitnou voskovitou hmotu, která se taví při teplotě nad 68 °C. Od konce 19. století se používal hlavně k výrobě speciálních leštidel a politur na nábytek. Karnaubský vosk – nazývaný též vosk palmový se získává z listů jihoamerické palmy voskové (Copernicia Cerifera Mart.). Je to tvrdá hmota špinavě tmavohnědého až hnědozeleného odstínu s bodem tání 81 až 90 °C. Používá se od 19. století jako přísada pro zvýšení tvrdosti do voskových leštidel a politur. Za studena je obtížně rozpustný, za tepla se rozpouští ve většině známých rozpouštědel. Je zmýdelnitelný v silnějších alkáliích. Šelakový vosk – je součástí šelakové pryskyřice (viz šelak) a vzniká jako vedlejší produkt při jeho čištění. Jeho bod tání se pohybuje kolem 70 °C. Používá se tradičně v Indii a Orientu k povrchovým úpravám dřeva. Čínský vosk – je podobný šelakovému vosku, který je rovněž produktem určitého druhu mšice (Coccus ceriferus) žijící na různých keřích (např. Fraxinus chinensis). Vosk se získává vyvařováním větviček ve vodě. Je leskle bílý, těžko rozpustný a zmýdelnitelný a má vysoký bod tání 81–85 °C. Číňané jej používali na lesklé a odolné politury, při čemž úzkostlivě tajili způsob jejich přípravy. V Evropě se používal po objevu jeho rozpustnosti v aromatických rozpouštědlech jako přísada ke včelímu vosku pro zvýšení jeho odolnosti a tvrdosti a do nábytkových politur k zvýšení lesku. Mikrokrystalický vosk – je čištěný produkt extrakce zbytků po destilaci ropy, svým složením odpovídá parafinu, liší se však strukturou a vyšší specifickou hmotností. Má bod tání mezi 63 až 85 °C, používá se jako přísada do voskových směsí, zejména leštěnek a voskových laků.

Lepidla Lepením spojovaných ploch se již od počátku dosahovalo fixace spoje, protože i u nejlépe konstruovaného spoje je nutno počítat s jeho uvolněním následkem přirozeného sesychání dřeva a mechanickým namáháním. K lepení se používala lepidla živočišného a rostlinného původu. Teprve ve 20. století se objevují z modifikovaných přírodních látek lepidla syntetická, většinou na bázi umělých pryskyřic.

Lepidla živočišného původu

Lepení spojů živočišnými klihy bylo známo již ve starém Egyptě stejně tak jako užívání kaseinu, samozřejmě připravovaného z tvarohu a vápna. Heraklius se zmiňuje o kleji připravovaném třením vejce s čerstvě vyhašeným vápnem. U málo porézních materiálů se používala také lepidla na bázi pryskyřic silně lepivých vlastností, např. elemi, ale i kalafuny. Snad nejstarší a nejvíce ceněný byl 47

HISTORICKÝ

NÁBYTEK

klih rybí (řecky Ichthyocolla) získávaný z rybích měchýřů. Ty se namáčely do studené vody, vnitřní blána se stáhla a sušila. Za nejlepší byl považován ruský (Prima Saliansky), bezbarvý, obsahující až 70 % lepicí substance (glutinu). Kožní klih byl znám v Egyptě a v antice, není tedy důvodů se domnívat, že by se tato znalost nedostala i do raně středověké Evropy. Podle Plinia si staří Římané připravovali klih ze zvířecích odpadků. Nejstarší známý rukopis (z Luccy, 8.–9. století) uvádí několik receptů na přípravu klihu, většinou rozvařováním hovězích (doslova se uvádí „býčích“) a rybích kůží, sofistikovanějším receptem je směs rybího a kaseinového klihu smíšená se šťávou z pryšce (hadího mlíčí). Theofilus (12. století) naopak doporučuje ke klížení dřevěných desek kaseinový klíh připravovaný třením čerstvého tvarohu s hašeným vápnem.

Modifikované klihy

Klasické zvířecí klihy se již od středověku různě upravovaly. Tyto modifikace měly za účel jednak upravit zpracovatelnost klihu, jednak zvýšit jeho adhesi k neporézním látkám (zejména kovům), a také zvýšit pevnost a odolnost klížených spojů. Nejstarší úpravu byly přísady medu, později kandysového cukru, k zvýšení ahese to byly alkalické soli a také roztoky pryskyřic. Jedním z takových nejstarších typů modifikovaného klihu je tzv. cukrovápenný klih, připravovaný podle různých receptur, z nichž se používaly ještě na počátku 20. století jako například tento: 100 dílů vápna (nehaš.) se vyhasí 50 dílech horké vody, současně se rozpustí 60 dílů cukru ve 180 dílech vody a roztok se přidá k předchozímu. Do této směsi se ještě přidá 50 dílů hašeného vápna a vše se zahřeje na 70 °C. Roztok se na několk dní odstaví za občasného promíchání. Pak se roztok nad usazeninou sleje a v něm se rozpoustí 60 dílů kolínského klihu, jehož rozpouštění se urychlí slabým ohřátím. Modifikovaný klih s pryskyřicí: 40 g želatiny se po nabobtnání rozpustí za tepla v množství 1,8 l vody a pomalu vnese do škrobové masy, připravené rozetřením 400 g škrobu v 1 l vody. Po zklihovatění směsi se přidá 400g vodního skla (sodného) a 200 gr benátského terpentýnu. Modifikovaný klih k lepení kosti a slonoviny: 4 díly kostního klihu, 2 díly vyzího klihu se rozvaří v 60 dílech vody a přidá se roztok 1 dílu mastixu, rozpuštěného v 6 dílech lihu. Nanáší se za tepla. Velice záhy se začal používat jemný klih kožní získávaný rozvařováním zaječích, králičích i jiných kožek drobných hlodavců. Tyto klihy se používaly převážně na pozlacovačské, štafírské a knihařské práce a také v knižní malbě. Kůže se namáčely na několik týdnů do vápenného mléka v jamách, teprve pak se rozvařovaly na klihovinu. Kostní klíh je znám teprve od 17. století, kdy Denis Papin roku 1680 pomocí ostré páry získal z odmaštěných kostí želatinu. Kostní klih převládl v truhlářství především od doby jeho průmyslové výroby v 19. století – připravoval se extrakcí kostí vodní parou nebo rozkladem kostí zředěnou kyselinou solnou, vymýváním rozložené hmoty vápennou vodou a vařením. Klihovina se pak sušila na sítech a rozřezávala do podlouhlých tabulek. Otisk síta na rubu byl zárukou přirozeného sušení a tedy kvality na rozdíl od klihu sušeného na parou ohřívaných válcích. Konečným produktem byly šupinky nebo hrudky známé dodnes. Kostní klih byl rozlišován podle místa výroby: kolínský (tabulky 75 × 170 × 5 mm), skotský (tabulky 150 × 180 × 8 mm), flanderský, též medailový (180 × 180 × 5 mm) nebo ruský. Poslední byl žlutobílý a neprůhledný, v důsledku přísady kostního popela, olovnaté běloby a barytu. V praxi byl považován za nejkvalitnější pro vysokou lepivost a pevnost. Patrně velmi starým druhem lepidla živočišného původu je zahuštěná hovězí krev, kde lepivou složku tvoří hlavně 48

MATERIÁLY albumin. Spoje byly velmi odolné vůči vodě, a proto se používaly tam, kde byl dřevěný výrobek určen ke styku s vodou. Náhražkové technologie za první světové války využily této historické techniky k výrobě tzv. albuminového klihu. Dalším oblíbeným lepidlem používaným zejména knihaři byl maz z mouky a vody vylepšovaný vaječným bílkem. Použití vaječného bílku jako lepidla bylo totiž známo již v raném středověku v knižní malbě ke zlacení malých ploch v iniciálách a ilustracích. Lepidla na bázi škrobu se používala s oblibou v Japonsku a Číně. V 19. století se tato lepidla začala vyrábět průmyslově s alkalickými přísadami, v nábytkářství se však neujaly.

Lepidla rostlinného původu

Další skupinou látek sloužících jako pojidla a lepidla byly rostlinné klovatiny a gumy, rovněž známé již z antiky a používané i ve středověku především jako součásti emulzních lepidel, jejichž složení bylo vždy tajemstvím autora, a proto se o nich ani z tradičních receptářů téměř nic podrobnějšího nedovídáme. Rostlinné gumy, jak jsou souhrnně označovány, jsou svým složením polymerní uhlovodíky, jejichž hlavní řetězce tvoří jednoduché cukry (mannosa, galaktoza) a jejich deriváty. Jsou rozpustné ve vodě, ve které silně bobtnají, kdežto v alkoholech a aromatických uhlovodících jsou nerozpustné. Rozdělují se podle výskytu na kůrové, endospermní a ze slupek semen. Nejznámější a patrně nejstarší je arabská guma. Pochází z kůry akácií (Acacia senegal Willd. a akacia verek Guill.et Perrrot.), ve středověku se dovážela z Kordofánu. Tvořila oblíbenou přísadu do řady emulzních prostředků povrchových úprav. Další z historických gum je tragant (tragacanth) získávaný z keřů astragalu (Astragalus gummifer L.) rostoucích v Přední Asii, odtud se dostávala prostřednictvím benátských a tureckých obchodníků do Evropy. Tragant byl velmi drahý, a proto se později začal používat indický tragant (Karaguma nebo karaya) získávaný v Indii z rostlin Sterculia urens. Roxb. V Evropě se tyto poměrně drahé gumy nahrazovaly třešňovou a švestkovou klovatinou, která však nemá takovou vydatnost a lepivost. Na počátku 20. století se začala používat první syntetická lepidla známá v truhlářském řemesle nejprve jako studené klihy. Zprvu se rozšířila ta, která byla na bázi kyselého kaseinu, resp. kaseinu rozpuštěného v nasyceném roztoku boraxu koncem dvacátých let po Baekelandově objevu bakelitu na bázi fenolformaldehydových nebo resorcinformaldehydových pryskyřic. Po druhé světové válce se začala užívat vodovzdorná polyesterová lepidla, tzv. kaurity. Současná truhlářská lepidla jsou založena na bázi disperzí polyvinylacetátových, polyakrylátových a polyuretanových pryskyřic.

Klih z jeleního rohu v šupinkách

Tabulkový klih se značkou firmy Johann David Starck v Kaznějově 49

HISTORICKÝ

NÁBYTEK

Kování a nábytkové mechanismy

Gotická truhla s pásovým kováním a kruhovým úchytem

Skříňový závěs z prořezávaného plechu, podloženým modřeným ocelovým plechem, osa závěsu je soustružena, 19. stol.

50

Za nábytkové mechanismy považujeme všechny části nábytku sloužící k pohybu jeho dílů nebo celků a dále mechanismy sloužící k zabezpečení ukládacích prostor nábytku – zámky a závory. K nejstarším mechanismům můžeme počítat čepové závěsy dveří a také zástrče. Závěsy vík truhel a dveřních křídel se vyvinuly až se zdokonalením techniky kovářské práce, nepochybně v souvislosti s vývojem železného nářadí a chladných zbraní. Kování, tedy kovářsky zpracované konstrukční díly na nábytku, se objevují již ve středověku. Byly to především závěsy těžkých vík, které byly konstruovány tak, že pásové kování bylo zakončeno oky, v nichž byl provléknut válcový čep, dále u dveří skříní, kde se přestaly osvědčovat prosté dřevěné čepové veřeje převzaté z římské tradice. Pásová kování umisťovaná nejprve na vnější, později na vnitřní straně vík a veřejí, byla často považována za dekorativní prvek a podle toho byla zpracována. Zpočátku rozkováním a střihem do ozdobných, v pozdní gotice plaménkových obrysů, později i puncováním a rytím. S postupným zmenšováním nábytkových kusů se zmenšovaly i závěsy, jejich upevnění se redukovalo na pouhý technický prvek a zdobné zůstaly jen viditelné části závěsu, to jest oka a čep, jehož konce byly často soustruženy do ozdobných konců. Uzavírací resp. zabezpečovací mechanismy – zámky se vyvinuly od primitivních úvazků egyptských truhliček přes různé typy závor až po důmyslně konstruované soustavy kovových zámků. Ty byly přirozeně odvozeny původně od dveřních zámků, pro nábytek ovšem patřičně přizpůsobených, respektive zmenšených. První truhlové zámky byly klešťové s rozvírajícími se čelistmi, do kterých zapadal šípovitý dvojzub.

Gotická truhla, kde pásové kování je výztuhovou součástí konstrukce, zámkový štít vystříhaný z plechu, svrchní petlice