Historická sociologie jako jedna z teorií mezinárodních vztahů

MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ

Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií Obor: Mezinárodní vztahy

Historická sociologie jako jedna z teorií mezinárodních vztahů magisterská práce

Bc. Anna Bruzlová

Vedoucí práce: PhDr. Pavel Pšeja, PhD. UČO: 143997 Obor: Mezinárodní teritoriální studia Imatrikulační ročník: 2004

Brno, 2010

Prohlášení:

Čestně prohlašuji, ţe jsem magisterskou práci na téma „Historická sociologie jako jedna z teorií mezinárodních vztahů“ vypracovala samostatně a uvedla všechny zdroje, které jsem při jejím zpracování pouţila. V Brně dne 28. 4. 2010

..….……………….... Bc. Anna Bruzlová

Poděkování:

Tímto bych chtěla poděkovat vedoucímu práce PhDr. Pavlu Pšejovi, Ph.D. za odborné vedení a za cenné připomínky, které mi poskytoval v průběhu psaní práce. Děkuji své rodině, která mě vytrvale a ochotně podporovala a umoţnila mi tak věnovat se studiu.

Obsah

Úvod..................................................................................................................................5 Historická sociologie a její přístupy .................................................................................8 Původ a vývoj historické sociologie .........................................................................10 Historická sociologie v teorii mezinárodních vztahů................................................14 Charles Tilly ........................................................................................................21 Michael Mann .....................................................................................................25 Theda Skocpolová...............................................................................................30 Další přístupy ......................................................................................................35 Shrnutí .......................................................................................................................40 Historická sociologie a neorealismus..............................................................................43 Struktura ..............................................................................................................47 Domácí a mezinárodní prostředí ........................................................................51 Národní stát ........................................................................................................54 Moc ....................................................................................................................58 Válka ...................................................................................................................63 Shrnutí .......................................................................................................................68 Závěr ...............................................................................................................................75 Literatura a internetové zdroje ........................................................................................79

Úvod Obor mezinárodních vztahů si za dobu své existence vytvořil několik velkých teorií jako byl idealismus, realismus, liberální institucionalismus, neorealismus a další. Také čerpá teoretický základ ze souvisejících oborů. Nejvýznamnější úvahy o vztazích mezi státy se objevují v tradici politické teorie. Vedle úvah o státě samotném se mnoho politických teoretiků zabývalo také vztahy mezi státy. Pozorování mezinárodní politiky a úvahy o ní se nacházejí i jinde: v diplomatických dopisech, v radách hlavám států, v textech mezinárodního práva, v autobiografiích a korespondenci státníků a vojáků.1 Teorie mezinárodních vztahů čerpá také z historie a z dalších sociálních věd, jako jsou ekonomie, psychologie a sociologie. Mezinárodní vztahy souvisejí s lidským chováním v největší ze všech sociálních skupin: mezinárodní společnosti. Pro

tuto

práci

je

nejcharakterističtější

přístup

interparadigmatické

a

postpozitivistické debaty. Od osmdesátých let dvacátého století existuje v teorii mezinárodních vztahů stav, kdy bádání nedominuje ţádný přístup a hranice mezi jednotlivými uznávanými paradigmaty jsou sporné.2 Otevírá to prostor pro uplatnění dalších dílčích teorií, které však zdaleka nejsou vyzývatelkami velkých teorií. Mezi těmito dílčími teoriemi je i historická sociologie, byť její překryv s mezinárodními vztahy není tak velký jako u ostatních postpozitivistických teorií. Postpozitivismus zahrnuje dvě základní tvrzení, totiţ ţe přírodní a sociální svět se od sebe liší a dále ţe studium sociálního světa by mělo být historické. Neorealismus, který se objevil na konci sedmdesátých let, často provokoval kritiku právě z těchto směrů. Historická sociologie je však nejméně postpozitivistická disciplína mezi těmito nově se objevujícími směry, pouţívá stejné metody a podobné premisy, které lze vysledovat i v interparadigmatické debatě.3

1 2 3

In: Knutsen, T. L.: Dějiny teorie mezinárodních vztahů, s. 8. Viz: Smith, S.: Sebepojetí jednoho oboru: Genealogie teorie mezinárodních vztahů, in: Booth, K. Smith, S. (eds.): Současné teorie mezinárodních vztahů, s. 29 a násl., 37-40. Další psotpozitivistické směry jsou kritická teorie, normativní teorie, feministický směr a postmodernismus. Tamtéţ, s. 37-39. Někdy jsou také označovány jako refletivistické teorie, protoţe zpochybňují jeden nebo více předpokladů racionalistických přístupů. In: Smith, S. - Owens, P.: Alternative approaches to international theory, in: Baylis, J. - Smith, S. - Owens, P. (eds.): The globalization of world politics: an introduction to international relations, 175-176.

Historická sociologie zabírá prostor mezi historií a sociologií, je to obor pokrývající široké spektrum výzkumných polí. Soustředí se na dlouhodobé sociální procesy a na rozdíly a podobnosti mezi společnostmi v různé historické době. Zabývá se zkoumáním toho, co drţelo pohromadě různé typy současných i minulých společností, zabývá se také tím, jak byly společnosti rozděleny odlišnými formami vlády a ekonomického uspořádání, kulturou, náboţenstvím, příbuzností, etnickou skladbou a třídní strukturou.4 Historická sociologie se často věnuje tématům jako je moc, konflikt, role státu, revoluce a násilí. V mnoha případech poukazují práce historické sociologie na to, ţe stát byl vytvořen válkou, a ţe stát je tedy produktem interakcí mezi vnitřními silami a vnějším prostředím.5 Tato magisterská práce se zabývá přístupy historické sociologie a moţnostmi jejich uplatnění v rámci teorie mezinárodních vztahů. Pokládá si otázku, jak se historická sociologie prolíná s teorií mezinárodních vztahů. V první části magisterské práce bude stručně představena historická sociologie jakoţto samostatná disciplína s multidisciplinárním přesahem a její působení v rámci teorie mezinárodních vztahů. Hlavním cílem magisterské práce je analyzovat pozici historické sociologie v rámci teorie mezinárodních vztahů. Stručně budou popsány práce autorů, kteří jsou v tomto oboru významní. Pozornost bude věnována především Charlesi Tillymu, Michaelu Mannovi a Thedě Skocpolové. Budou také zmíněny novější přístupy, především v podání Johna M. Hobsona a jeho vysvětlení mýtů chronofetišismu a tempocentrismu. V závěru první části budou vyzdvihnuty hlavní prvky a premisy historické sociologie v teorii mezinárodních vztahů. V druhé části práce bude provedena komparace historické sociologie s neorealistickou teorií v mezinárodních vztazích, se kterým nejvíce (kriticky) reaguje. V rámci neorealistického přístupu to bude především dílo Kennetha Waltze, se kterým bude historická sociologie srovnávána. Hlavní hypotézu této práce vyjadřuje tvrzení, ţe historická sociologie a neorealismus mají velmi podobné klíčové premisy. K porovnání budou pouţity přístupy historické sociologie, které budou popsány v prvních kapitolách 4 5

In: Harrington, A. - a kol.: Moderní sociální teorie: základní témata a myšlenkové proudy, s. 189. Viz: Smith, S.: Sebepojetí jednoho oboru: Genealogie teorie mezinárodních vztahů. In: Booth, K. Smith, S. (eds.): Současné teorie mezinárodních vztahů, s. 37.

této práce. Na začátku druhé části práce budou shrnuty klíčové premisy díla Kennetha Waltze jako představitele neorealismu. Následně dojde ke srovnání pěti vybraných témat neorealismu s různými přístupy historické sociologie. Těchto pět témat se bude věnovat hlavním styčným bodům obou teoretických přístupů, především struktuře mezinárodních vztahů jak ji chápe neorealismus a historická sociologie, dále se bude zajímat o vztah mezi mezinárodním a domácím prostředí u obou těchto teorií, bude srovnávat premisy neorealismu a historické sociologie o národním státě, o moci a nakonec se bude věnovat náhledu těchto teorií k tématu konfliktu a války.

Historická sociologie a její přístupy Historická sociologie se věnuje zkoumání vývoje různých forem uspořádání společnosti v průběhu dějinného vývoje, velký důraz klade na strukturu společností. Zkoumá podmínky, které příslušný vývoj umoţňovaly. Táţe se, do jaké míry jsou přirozené a dané struktury výsledkem sloţitých společenských procesů. Historická sociologie má dva základní rozměry: historický a srovnávací. Tato hraniční disciplína dnes proţívá v sociálních vědách svoji renesanci. Historie se však ve své teorii projevuje idiograficky, specializuje na určování podrobností a jednotlivých fenoménů, ale sociologie se naopak snaţí zevšeobecňovat. Historická sociologie není jen sociologické zkoumání historie, ale i podstatná část sociologie současnosti. Za účelem vysvětlení struktury současných společností musí probíhat také výzkum jejich původu a vývoje. Historická sociologie často pouţívá komparativní metody, při budování teorií pouţívá práce historiků. Historická sociologie nepouţívá jeden jediný metodologický přístup, na to je příliš širokým a rozvětveným oborem. Většinou směřuje k tomu být komparativní, a tedy především explanatorní.6 Termín historická sociologie je pouţíván pro analýzy, které jsou zaloţeny na historických datech, ať uţ primárních, jako je studium původních dokumentů, nebo sekundárních, jako je pouţívání jiţ napsaných historických prací. Zároveň cílí především na zkoumání změny na úrovni celých společností. Jedna z moţných definicí ji popisuje jako zájem o přítomnost, která je zformována minulostí a zároveň minulost znovuvytváří.7 Historická sociologie je kritický přístup, který odmítá nakládat s přítomností jako s autonomní entitou mimo historii, ale trvá na tom, ţe musí být vsazena do specifického společenského a časového prostoru. Historii a sociologii spojuje studium času, sociální vztahy nestojí odděleně od času a sociální interakce jsou ovlivněny tím, co uţ se stalo. Historická sociologie zkoumá dlouhodobé sociální procesy, soustředí se na rozdíly a podobnosti mezi

6 7

Viz Delanty, G. - Isin, Engin F. (eds.): Handbook of historical sociology, s. 6. In: Delanty, G. - Isin, Engin F. (eds.): Handbook of historical sociology, s. 1-6, 382-393.

společnostmi v různé historické době8. Hlavními tématy je formování modernity, historická sociologie dává důraz hlavně na přechody mezi jednotlivými historickými epochami9. Jen někteří sociologové dokázali získat plnou odbornost patřící historikům, zběhlost v relevantních textech a historických archívech. Historikové se ovšem většinou zaměřují na jedno období a jednu oblast. Sociologové si vyvinuli svou vlastní specializaci, zabývají se strukturami a dlouhodobějšími procesy, ať uţ se týkají rodiny, víry, zločinu nebo industrializace. Sociologové vţdy zvládali vydolovat z historických pramenů komparativní, systematické i kvantitativní výstupy s pouţitím zdrojů, na které se historikové často dívali jako zdroje druhotné důleţitosti. Sociologové také pouţívají ke svému výzkumu biografické lexikony, staré soupisy sčítání lidu, farní registry a podobné materiály.10 To, co dnes nazýváme historická sociologie, je dílčím oborem sociální teorie, který se zrodil v polovině dvacátého století díky rostoucímu zájmu sociologů o hledání opakujících se univerzálních principů zjistitelných v kaţdé době a na kaţdém místě11. Následující kapitoly se budou stručně věnovat obecnému vývoji historické sociologie s důrazem především na druhou polovinu dvacátého století, konkrétně pak vývoji od osmdesátých let do současnosti. V další kapitole bude popsán vývoj historické sociologie v rámci teorie mezinárodních vztahů. Větší pozornost bude věnována trojici autorů, Chalresi Tillymu, Michaelu Mannovi a Thedě Skocpolové. V poslední kapitole tohoto oddílu budou nastíněny názory mladší generace výzkumníků. Následovat bude stručné shrnutí klíčových premis historické sociologie.

8

Dále: Harrington, A. - a kol.: Moderní sociální teorie: základní témata a myšlenkové proudy,

s. 189. 9

10 11

In: Delanty, G. - Isin, Engin F. (eds.): Handbook of historical sociology, s. 1-6. In: Tilly, Ch.: Historical Sociology, in: McNall, S. G. - Howe, G. N. (eds.): Current Perspectives in Social Theory, s. 57-58. In: Harrington, A. - kol.: Moderní sociální teorie: základní témata a myšlenkové proudy, s. 191.

Původ a vývoj historické sociologie Historická sociologie se vyvíjí jako samostatná disciplína uţ poměrně dlouho, a to jako reakce na velké revoluce osmnáctého století, industrializaci a budování národů a národních států. Ideové kořeny čerpají z odkazu Maxe Webera a vytvářejí neo-weberiánský proud. Jiţ Weber tvrdil, ţe stát není ahistorická danost, ale sociální záleţitost. Lze říci, ţe historická sociologie je stejně stará, jako kterýkoli jiný druh sociologie. Historická sociologie vznikla ze starších sociologických tradic, které se vrací zpět k Augustu Comtovi, Émilovi Durkheimovi a Maxi Weberovi a zároveň se formovala působením filosofie historie Giambattisty Vica a Georga Wilhelma Friedricha Hegela12. Byla to reakce na nacionální dějepisectví, které dominovalo v osmnáctém a devatenáctém století. Nacionální dějepisectví se zajímalo jen o zrození a vývoj národů, jejich vzestup a případně o proces jejich osvobozování zpod područí jiných národů. Kdyţ Comte vytvořil slovo sociologie ve čtyřicátých letech devatenáctého století, sociologické smýšlení uţ dávno bylo součástí historických analýz. Vývoj historické sociologie se popisuje ve dvou vlnách. První, tzv. dlouhá vlna historické sociologie zasahuje od konce osmnáctého století do počátku dvacátého století, konkrétně do období mezi oběma světovými válkami. Sociologie byla naladěná na srovnávací a historické výzkumy, které se objevují v pracích klasiků sociologie, jako byli Émile Durkheim, Max Weber, Karl Marx, Ferdinand Tönnies a Alexis de Tocqueville. V devatenáctém století sociální vědci prováděli analýzy historických dat a dělali srovnání napříč kulturami. Při studiu lidských společností věřili, ţe společnosti se vyvíjejí ve smyslu evoluce k určitému ideálu a ţe západoevropské společnosti jsou z nich nejrozvinutější. Později bylo toto účelové a evoluční vysvětlení změny opuštěno. Dvacáté století pak patřilo spíše ideologiím jako byl fašismus, komunismus a kapitalistická demokracie, které se dívaly hlavně do budoucnosti, zajímaly se kaţdá svým způsobem o pokrok a rozvoj. Historická a sociologická analýza neměly v tomto prostředí velký prostor pro rozvoj, teorie obracející se do minulosti byly upozaděny. 12

In: Delanty, G. - Isin, Engin F. (eds.): Handbook of historical sociology, s. 1-6.

Druhá dlouhá vlna historické sociologie se počítá od čtyřicátých let dvacátého století13. Její vzestup pak přišel spíše aţ po polovině dvacátého století. Většina poválečné sociologie byla spíše skeptická vůči historickému výzkumu. Později se začaly tyto dvě disciplíny zase sbliţovat. Od konce padesátých let dál začali historikové zaměřovat svou pozornost na sociologii kvůli vyjasňování konceptů, zatímco sociologové se koncentrovali na empirické detaily, které mohli najít právě v práci historiků a které jim mohly poslouţit v doplňování a korigování velkých teorií. Podle Tillyho to bylo také způsobeno rozčarováním sociologů z bezčasých vývojových modelů široce pojímané sociální změny.14 Na tento posun měl vliv také vzestup historického marxismu, se kterým se vzájemně ovlivňovaly. Historická sociologie se jako samostatná subdisciplína sociologie objevila nejprve ve Spojených státech v šedesátých letech dvacátého století a to jako součást modernizační teorie. Ne všichni autoři se však shodovali v tom, jestli je nutné brát historickou sociologii jako samostatnou disciplínu, spíše ji pojímali jako jedno z odvětví sociologie, jehoţ přístupy mohou přinést uţitek i všem ostatním přístupům. Někteří autoři zasazují druhou vlnu historické sociologie aţ do doby jejího skutečného rozkvětu v sedmdesátých a osmdesátých letech. Tehdy překonala historická sociologie v sociálních vědách antihistoricismus Popperovské analytické filozofie. V anglosaském myšlení došlo k rostoucímu vlivu marxistické teorie a zároveň lze obrat k historickému myšlení částečně přisuzovat i finančním omezením terénního výzkumu v sedmdesátých a osmdesátých letech.15 Zvlášť v americké sociologii převládaly předtím antihistorické teorie a teprve v reakci na ně se rozvinula druhá vlna historické sociologie s osobnostmi jako byli Barrington Moore, Norbert Elias, Seymour Martin Lipset, Reinhart Bendix a Charles Tilly.16 Další přehledy zmiňují i jméno britského sociologa Anthonyho Giddense. Hlavní slovo dostávají v tomto období studie velkých struktur a důleţitých procesů. Rozsáhlé komparace lze najít právě v dílech Charlese Tillyho, dále jsou to studie o sociálním původu diktatur a demokracií v díle Barringtona

13 14 15 16

Srovnej: Harrington, A. - a kol.: Moderní sociální teorie: základní témata a myšlenkové proudy, s. 192. In: Tilly, Ch.: Historical Sociology, in: McNall, S. G. - Howe, G. N. (eds.): Current Perspectives in Social Theory, s. 56. In: Cuin, Ch.-H.: Dějiny sociologie, s. 219. Blíţe: Deflem, M.: Comparative and Historical Sociology: Lecture Notes, on-line text.

Moora, Wallersteinova práce o spolupůsobení nerovností na diferenciaci společností ve světových systémech a také dílo o revolučních procesech ve Francii, v Rusku a v Číně od Thedy Skocpolové. To jsou oblasti, kde se zájem historické sociologie stýká také s marxistickou teorií. Historická sociologie se dále zabývala tématy sociologie kultury a sociologie náboţenství.17 V osmdesátých letech zvlášť v oblasti anglosaské sociologie dochází k velké nejednotnosti soupeřících přístupů, od abstraktního formalismu aţ k empirickým generalizacím.18 Historická sociologie vstupuje do post-disciplinární fáze, kde uţ jí nedominuje ani historie, ani sociologie, ale je ovlivňována elementy obou a je postavena do více multidisciplinárního kontextu, kde je ovlivňována mnoha dalšími elementy. Sociologie se tak stává jen jedním z hráčů na tomto multidisciplánárním poli. Historická sociologie však dále musela čelit kritice, a to jak ze strany hlavního proudu sociologie, kde její práce byly shledávány nedostatečně abstraktní, obecné a vědecké, tak ze strany historiků, kteří ji zahrnovali výtkami kvůli jednotlivým detailům kaţdé historické epochy. V této době probíhá ve zkoumání posun ze studia dlouhodobých a makro procesů spíše k mikro otázkám. Dnes existuje široké spektrum toho, co lze nazvat historickou sociologií a je tím těţší vytvořit ucelenou definici, která by pokryla celou paletu toho, čím se historická sociologie v současnosti zabývá.19 Do historické sociologie bylo postupně začleněno několik nových přístupů a stala se tak velmi různorodou disciplínou. Také témata jejího zkoumání se postupně měnila, zaměřovala se na různé typy problémů, podle toho, jak byla ovlivňována podobnými teoretickými přístupy. Stále do jejího oboru zkoumání patří klasická témata jako modernizace, rasová

diskriminace, individualizace,

civilizace a nacionalismus. Starší přístupy se zabývaly dichotomií tradice a modernity, makrosociologickými ke kapitalismu,

problémy

tranzicí

od tradice

historické

změny,

k modernitě,

tranzicí

od malých

od feudalismu

komunit

k celým

společnostem, formováním států a dalšími podobnými tématy. Fenomén tranzice od feudalismu ke kapitalismu měl velký význam v rámci západních marxistických 17 18 19

In: Cuin, Ch.-H.: Dějiny sociologie, s. 219. Dále: Cuin, Ch.-H.: Dějiny sociologie, s. 221. In: Delanty, G. - Isin, Engin F. (eds.): Handbook of historical sociology, s. 2-6, 81-83, 108-115.

tradic a spřízněných přístupů, pivotní význam přisuzovalo mnoho historických sociologů také francouzské revoluci, coţ je klíčová událost pro studium změny ve společnosti.20 Sociologie je těsně spojená s termínem modernity. Ale modernita se mění, a proto se proměňuje i samotná sociologie. Historická sociologie je jednou z oblastí, kde se tato proměna také projevuje. Druhá vlna historické sociologie se postupně transformuje, ale zatím se ještě nemluví o ţádné skutečné třetí vlně, která by ji měla nahradit.21

20 21

In: Delanty, G. - Isin, Engin F. (eds.): Handbook of historical sociology, s. 81. Viz Deflem, M.: Comparative and Historical Sociology: Lecture Notes, on-line text.

Historická sociologie v teorii mezinárodních vztahů Historická sociologie zkoumá vývoj státu a také vztah mezi vnitrostátními a mezinárodními procesy. Tyto sféry jsou ve vnímání výzkumníků propojené. Tato současná orientace historické sociologie je pro mezinárodní vztahy podstatná. Stát není v pojetí historické sociologie ahistorická danost, ale je to organizace, která se vyvíjela ve specifickém prostředí. Státy si zde nejsou funkčně podobné, na rozdíl od přístupu neorealismu. Ani mezinárodní systém není neměnný, neboť se v něm v různém čase a prostoru objevují různé typy států. Historická sociologie v teorii mezinárodních vztahů se zabývá především dvěma fenomény, státem a válkou. Nahlíţí na ně z hlediska společenských procesů, které je utvářejí a ovlivňují. Tato témata se objevují i ve studiu mezinárodních vztahů. Kaţdá otázka či problém i v teorii mezinárodních vztahů má svou historickou dimenzi. Studium mezinárodních vztahů se ustavilo po první světové válce jako akademická disciplína, kdyţ lord Davies zaloţil první profesuru mezinárodní politiky v Aberystwyth ve Walesu ve Velké Británii. Studium bylo ovlivněno osvícenským optimismem a idealismem, zpočátku mělo ještě interdisciplinární nádech. Hlavním cílem nové disciplíny bylo rozvíjení myšlení čerpajícího z mezinárodní právní tradice a hledání podkladových materiálů pro Ligu Národů, udrţování míru a povzbuzování odzbrojování. Zaloţení této katedry bylo ovlivněno zakládáním universitních disciplín, které probíhalo uţ v osmnáctém a devatenáctém století. Disciplíny byly postupně vyčleňovány z celku sociálních věd ve snaze rozdělit zkoumání sociálních věd do snadněji ovladatelných celků v rámci určité dělby práce v oboru. Toto rozdělení zároveň způsobilo ztíţenou moţnost sledovat sociální svět jakoţto propojený a jednotný celek.22

22

Sir Alfred Zimmern, první drţitel místa v Aber ystwythu, začínal na London School fo Economics s přednáškami z oboru sociologie. Dále: Hobden, S.: Historical sociology: back to the future of international relations?, in: Hobden, S. - Hobson, John M. (eds): Historical sociology of international relations, s. 42.

V padesátých a šedesátých letech převládala v teorii mezinárodních vztahů pseudorealistická perspektiva modifikovaná představami modernizace a rozvoje z devatenáctého století. Poválečné teoretizování rozlišovalo různé přístupy, kde se výzkum odehrával v atmosféře s trhlinami oddělujícími tyto různé základní principy. Od roku 1970 bylo studium mezinárodních vztahů rozpolceno mezi rostoucí počet konkurujících si přístupů. Objevil se transnacionalismus v díle Roberta O. Keohana a Josepha S. Nye, transtanionalismus byl také ahistorický přístup, zabýval se primárně analýzou současných událostí bez ohledu na historický vývoj, který k nim vedl. Waltzův neorealismus je také označován jako ahistorická a nejabstraktnější teorie mezinárodních vztahů, izolující mezinárodní procesy od jakéhokoli domácího vlivu. Waltz vytvořil bezčasou charakteristiku světové politiky, kde se modely a samotné události stále dokola opakují v závislosti na struktuře mezinárodního systému. V osmdesátých letech, a zvláště po skončení studené války, se obor mezinárodních vztahů stal ještě více roztříštěným a fragmentovanějším neţ kdy dříve. Na konci dvacátého století se v diskuzích o mezinárodních vztazích objevily témata jako globalizace, transnacionalismus, komunikační revoluce a eroze státní suverenity.23 Historická sociologie znovu proniká do teorie mezinárodních vztahů aţ v poslední třetině dvacátého století. Od sedmdesátých let se historická sociologie přibliţuje mezinárodním vztahům, přichází počáteční porozumění o čem historická sociologie je a jaký můţe být její přínos pro teorii mezinárodních vztahů. Dá se říci, ţe od osmdesátých let se také mezinárodní vztahy přibliţují historické sociologii24. Historická

sociologie

se

rozšiřovala

spolu

s tehdejším

sociálním

hnutím

v sedmdesátých a osmdesátých letech, které zahrnovalo probíhající revitalizaci marxismu a také rebelii proti funkcionalistické modernizační teorii. Dobrým příkladem tohoto vývoje je jeden z představitelů historické sociologie, Immanuel Wallerstein.25 23

24

25

In: Knutsen, T. L.: Dějiny teorie mezinárodních vztahů, s. 9-13, 292, také Hobden, S.: Historical sociology: back to the future of international relations?, in: Hobden, S. - Hobson, John M. (eds): Historical sociology of international relations, s. 53. Srovnej: Hobson, J. M.: What's at stake in bringing historical sociolgy back into international relations? Transcending chronofetishism and temopcentrism in international realtions, in: Hobden, S. - Hobson, John M. (eds): Historical sociology of international relations, s. 10. Immanuel Wallerstein bývá v některých publikacích přiřazován k okruhu historických sociologů píšících i na poli mezinárodních vztahů, jindy je řazen spíše mezi autory inspirované marxismem. Pro

Vystoupení Immanuela Wallersteina v roce 1975 v American Sociological Association mu přineslo nejen velkou podporu tamního publika, ale také předznamenalo konec dominantního paradigmatu funkcionalismu. Ovšem ani teorie světových systémů ani další z nových paradigmat nedosáhlo srovnatelné dominance jako ty předešlé. Podobně rebelsky zaměřený proti tehdejšímu paradigmatu byl i Charles Tilly.26 Pro mezinárodní vztahy je významná aţ tzv. druhá dlouhá vlna historické sociologie, uvedená v předchozí kapitole. Autoři významní pro mezinárodní vztahy jsou Charles Tilly, Theda Skocpolová, Michael Mann, Immanuel Wallerstein, John Hall, Martin Shaw a samozřejmě i další, méně známí autoři. Jejich přístup k historické sociologii je víc historický neţ sociologický. Je pro ně charakteristické pouţívání komparativních metod. Tato tradice je ovlivněna britskými přístupy, je více empirická a napojená na minulost. Je představovaná především historiky, kteří jsou vnímaví k sociologickým postupům a teorii, ale své dílo nevnímají jako sociologické.27 Skocpolová a Tilly zastávají spíše explanatorní přístup k historii, který je zaloţen na rozlišení mezi jednotlivým a obecným. Tilly zůstává obzvlášť blízko teorie racionální volby.28 Kromě nich existuje i komplexnější, metodologicky pluralitní směr, do kterého by se dali zařadit i John M. Hobson a Stephen Hobden a jejich kritika chronofetišismu a tempocentismu. V osmdesátých letech nastal rozmach historické sociologie díky ambiciozním pracím autorů jako byl právě Michael Mann nebo Anthony Giddens, podle některých autorů také zařazovaný mezi historické sociology.29 Autorům ze sedmdesátých a osmdesátých let bylo společné několik velkých témat ze sociální teorie. Nebyla to témata vţdy historická, ale historický výzkum kaţdého z nich se v té době zdál být

26 27

28 29

účely této práce jsem se rozhodla jeho dílo do výčtu nezařadit, protoţe je natolik samostatně stojící, ţe by srovnání historické sociologie s neorealismem jen pokřivilo. Je zde však jasně vidět to, jak se jednotlivé přístupy s historickou sociologií prolínají. In: Calhoun, C.: Why Historical Sociology?, in: Delanty, G. - Isin, Engin F. (eds.): Handbook of historical sociology, s. 389-393. Dále: Delanty, G. - Isin, Engin F. (eds.): Handbook of historical sociology, s. 3, také Smith, S. Owens, P.: Alternative approaches to international theory, in: Baylis, J. - Smith, S. - Owens, P. (eds.): The globalization of world politics: an introduction to international relations, s. 179 a následující. Viz Delanty, G. - Isin, Engin F. (eds.): Handbook of historical sociology, s. 5. In: Callinicos, A.: Social theory: a historical introduction, s. 263 a Joas, H. - Knobl, W: Social theory: twenty introductory lectures, s. 283. Anthony Giddens náleţí do sociologické tradice, byť jeho rozsáhlé dílo přesahuje i do dalších oborů, v této práci mu nebude věnována další pozornost.

klíčový. Za prvé, pochopení historických vzorů sociální změny bylo důleţité pro vyjasnění průběhu přítomnosti a porozumnění otevřeným moţnostem v přítomnosti, rozeznání slepých uliček ve výzkumu a rozeznání rozloţení existujících sil. Za druhé, politická signifikance této obnovy se opírá převáţně o odkazování na chybné poţadavky dominantních paradigmat. Neopírali se tedy o vlastní analýzy a teorie vysvětlující soudobé překáţky. Za třetí, kategorie této analýzy potřebovaly být přeformulovány, nejen abstraktně, ale také ve vztahu k jejich historii a ke způsobům, kterými byly ustanoveny dominantní verze historie (a tedy i sociální reality). Jednalo se zvláště o přeformulování třídních kategorií, státu a centralismu. Tyto motivace orientovaly historickou sociologii k důleţitým otázkám modernity, i kdyţ i modernita samotná byla mezi zpochybňovanými tématy.30 Vzestup historické sociologie nezapříčinili jen tito autoři, ale hlavně její rozšíření mezi mnoho dalších méně známých mladších výzkumníků, s nejrůznějšími teoretickými orientacemi a z nejrůznějších disciplín. Mezi tuto mladší generaci lze ze známějších autorů zahrnout i Thedu Skocpolovou a Michaela Manna.31 John M. Hobson navrhuje i další rozdělení historické sociologie, speciálně pro mezinárodní

vztahy.

Rozlišuje

několik

skupin.

Do první

skupiny

zařazuje

neo-weberiánskou historickou sociologii, do druhé konstruktivistickou historickou sociologii. Další skupiny, které popisuje, jsou spíše na pomezí historické sociologie a dalších přístupů a nebudou zde šířeji popsány. Jsou to podle Hobsona historická sociologie světových systémů Immanuela Wallersteina, kritická materialistická historická sociologie, kritická historická sociologie, postmodernistická historická sociologie a strukturálně realistická historická sociologie.32 Nejdůleţitější jsou první dvě skupiny. Neo-weberiánská historická sociologie je nejznámějším odvětvím historické sociologie, ale paradoxně nikoli v oblasti mezinárodních vztahů. V tomto podoboru jsou právě časté odkazy na Michaela Manna, Thedu Skocpolovou a Charlese 30 31 32

Blíţe: Calhoun, C.: Why Historical Sociology?, in: Delanty, G. - Isin, Engin F. (eds.): Handbook of historical sociology, s. 388-389. In: Calhoun, C.: Why Historical Sociology?, in: Delanty, G. - Isin, Engin F. (eds.): Handbook of historical sociology, s. 387-393. In: Hobson, J. M.: What's at stake in bringing historical sociology back into international relations? Transcending chronofetishism and tempocentrism in international relations, in: Hobden, S. - Hobson, John M. (eds): Historical sociology of international relations, s. 29 a následující.

Tillyho. Je to verze sociální teorie, která například, podobně jako marxismus, studuje společnosti z perspektivy jejich transformace. Tato transformace je vysvětlena pomocí konfliktů, které danou společnost spoluvytvářejí a přetvářejí.33 Jde však o komplexněji pojaté konflikty neţ u marxistické teorie. Hobson definuje nejenom dvě skupiny, ale v rámci nich i dvě vlny historické sociologie v mezinárodních vztazích. Do první vlny řadí právě Skocpolovou a Tillyho. Tato vlna podle něj nedokázala překonat ahistorické mýty chronofetišismu a tempocentrismu v mezinárodních vztazích.34 Hobson tedy volá po druhé vlně historické sociologie v mezinárodních vztazích, která by jiţ nebyla ovlivněna neorealismem. Do této kategorie můţe spadat Martin Shaw nebo Fred Halliday.35 Halliday se zabýval podobně jako Skocpolová revolucemi. Analyzoval mezinárodní síly, které způsobují domácí revoluce, coţ podle něj vede zpět k mezi-státnímu konfliktu. Halliday tak popsal příčinný řetězec mezinárodní tlak – národní revoluce – mezinárodní konflikt. Do druhé skupiny podle Hobsona patří konstuktivistická historická sociologie v mezinárodních vztazích. Konstruktivismus se zrodil v sociologii, ale na rozdíl od neo-weberiánské historické sociologie se rozšířil i do studia mezinárodních vztahů stejně jako do dalších oborů. Do této skupiny zařazuje Hobson Priceho a Reus-Smithe. Konstruktivistická historická sociologie vychází ze čtyř hlavních principů. Primární je představivost a faktory tvoření ideí (ideational factors). Hlavní proud mezinárodních vztahů je materialistický a racionalistický a málo se stará o normy, které nejsou jen regulací, ale také samy konstruují. Druhým principem jsou zájmy aktérů, které jsou odvozené z jejich identity, z konstrukce, která představuje průběh sociální interakce. Racionalismus vidí preference aktérů jako neproblematické, jsou formulovány z vnějšku a předcházejí sociálním interakcím. Konstruktivisté naopak tvrdí, ţe zájmy aktérů se odvozují z jejich identity, která je odvozená od normativní socializace. Zároveň vyznávají strukturalistický pohled, zabývají se (re)produkcí sociálních struktur. Třetím principem konstruktivismu v historické sociologii a mezinárodních vztazích je sdělovací akce svázaná s morálními normami a „vhodným“ chováním. 33 34 35

Také: Callinicos, A.: Social theory: a historical introduction, s. 263. Chronofetišismus a tempocentrismus v díle Johna M. Hobsona budou vysvětleny později v této práci. In: Hobson, J. M.: What's at stake in bringing historical sociology back into international relations? Transcending chronofetishism and tempocentrism in international relations, in: Hobden, S. - Hobson, John M. (eds): Historical sociology of international relations, s. 22-24.

Aktéři v mezinárodních vztazích se ve většině případů chovají spíše podle toho, jaké chování je bráno jako legitimní. Čtvrtý princip zdůrazňuje důleţitost historické mezinárodní změny. Identity jednotlivých aktérů jsou tvárné a proměňují se spolu s normativní a morální strukturou mezinárodního prostředí.36 Sociologický

obrat

v teorii

mezinárodních

vztahů

způsobil

hlavně

konstruktivismus.37 Zdůrazňuje důleţitost sociálně konstruovaných norem, sociálních procesů formování identity, zabývá se kulturou, intersubjektivním porozuměním, ideologií a studuje sociální struktury. Zabývá se rolí individuálních činů a událostí v procesu změny v mezinárodním prostředí. Důleţité je zkoumání proměny norem skrz historii a dopady těchto změn na mezistátní jednání. Historická sociologie zkoumá široce pojatou změnu, coţ je vhodné i pro zkoumání komplexit současné světové politiky. Konstruktivistická historická sociologie se v teorii mezinárodních vztahů široce ujala, ale zároveň ve snaze legitimizovat se v této disciplíně převzala některé premisy neorealismu a neoliberalismu, které jsou ve své podstatě historofóbní. Historický komparativní výzkum v posledních desetiletích zaznamenal také debatu o skutečné roli obecné teorie. Tuto debatu podporovali hlavně Edgar Kiser a Michael Hechter, kteří se vyslovili pro pouţívání obecné teorie jako velmi důleţitého bodu, který zaručuje, ţe výsledky provedeného výzkumu mohou být testovány. Nerozlišují konkrétně, která specifická teorie by měla být vybrána, to nechávají čistě na kaţdém výzkumníkovi samotném. Přesto doporučují teorii racionálního výběru.38 Kiserovi a Hechterovi bylo však oponováno, ţe ne kaţdou teorii lze testovat. Klíčové premisy neorealismu lze testovat jen velmi těţce a Waltz tento přístup ani tak nezamýšlel, testování je problém praxe, nikoli teorie. Historická sociologie vychází ve své teorii z historických událostí, jejich klíčové premisy se nedají bez úprav přenést na jiné události v jiné době, moţnost zobecňování je jen omezená. Na poli historické sociologie a zároveň v oblasti teorie mezinárodních vztahů

36

37 38

Viz Hobson, J. M.: What's at stake in bringing historical sociology back into international relations? Transcending chronofetishism and tempocentrism in international relations, in: Hobden, S. - Hobson, John M. (eds): Historical sociology of international relations, s. 24-25. In: Lawson, G.: The Promise of Historical Sociology in International Relations, s. 398. In: Kiser, E. - Hechter, M.: The Debate on Historical Sociology: Rational Choice Theory and its Critics, s. 785-816.

působí mnoho jmen, jak je patrné z výše zmíněného výčtu. Nejzásadnější a často citované práce v oblasti mezinárodních vztahů jsou práce Charlese Tillyho a Michaela Manna, dále vynikla i práce Thedy Skocpolové. V následující části bude stručně popsaná jejich práce s důrazem na studium mezinárodních vztahů. Bude především vyzdvihnuto, ţe historická sociologie můţe výrazně ovlivnit pohled mezinárodních vztahů na otázky války a míru a na povahu státu. Historická sociologie se zde vymezuje proti

neorealismu,

ale

zároveň

s ním

má

nejvíce

společného

ze všech

pospozitivistických teorií, coţ tato práce hodlá ověřit. Historická sociologie jako jedna z reflektivistických

teorií

má

rozhodně

blíţe

k neo-neo

syntéze

neţ

třeba

postmodernismus nebo feministické teorie, ale pořád je tu rozdíl mezi reflektivistickým a racionalistickými přístupem ve zpochybnění některých hlavních bodů racionalismu, jako je důraz na stát a pozitivistický přístup.39 Tato analýza bude pouţita ve druhé části této magisterské práce k provedení srovnání právě s neorealismem.

39

In: Smith, S.: New Approaches to International Theory, s. 172.

Charles Tilly Charles Tilly se zabýval především politickou sociologií moderních společností, vycházel ve své práci z díla amerického sociologa Barringtona Mooora. Tilly se zabýval nejen samotnou teorií historické sociologie, ale také analýzou sociálních hnutí, sociálních protestů a problematického chování. Jeho dílo má opravdu velký rozsah a záběr. Pro mezinárodní vztahy je důleţité jeho zkoumání vývoje státních forem. Ve svém přehledu evropských dějin Coercion, Capital and European States ze začátku devadesátých let rozebírá, co způsobuje v čase a prostoru zakotvenou obměnu v typech států. Státy, které se vyskytovaly v posledním tisíciletí na evropském kontinentu tvořily pestrou škálu nejrůznějších útvarů a přesto se postupem doby slévají do jediné, třebaţe variované formy národního státu. Tématem formování národních států se Tilly začal zabývat uţ v sedmdesátých letech, i kdyţ ve svém novějším díle z devadesátých let své tehdejší postupy částečně kritizuje. Kritizuje hlavně to, ţe tehdy navrhoval, ţe procesy formování národního státu jsou neměnné v cyklu národního sebeuvědomování, které vţdy mělo zahrnovat vytrţení se z předchozí entity, následované represemi a konečně uzavřené formováním vlastního národa. Později připustil, ţe je nutné být otevřený mnoha různým modelům formování národního státu.40 Tilly se ve své knize vyhýbá mýtu, ţe stát tvoří vţdy jen jeden národ, proto píše raději o národních státech jako o national states neţ o nation-states.41 Pouţívá ideu nacionalizace, aby ukázal, ţe moderní národní stát vznikl jako výsledek kombinace různých příslušností postupným procesem homogenizace. V centru jeho pozornosti leţí právě vývoj národního státu. Zajímá se o to, co způsobuje v čase a prostoru zakotvenou obměnu v typech států a proč konvergovaly v různé varianty národních států. Specializuje se na evropské státy, konkrétně na jejich historii od desátého století. Nezabýval se však podobnými úkazy mimo Evropu, proto býval někdy kritizován, ţe jeho dílo nemá takovou vypovídací hodnotu, která by se dala zobecnit na celý svět. Není jasné, zda vznik národních států v Evropě je nebo není něco jedinečného, zda jejich vznik není podmíněn specifickými podmínkami plynoucími 40 41

In: Fine, R. - Chrnilo, D.: Clases and Nations in Recent Historical Sociology, in: Delanty, G. - Isin, Engin F. (eds.): Handbook of historical sociology, s. 241-243. Viz Tilly, Ch.: Coercion, capital, and European states, AD 990-1992, s. 3.

ze soupeření mezi hlavními evropskými mocnostmi Británií, Francií, Španělskem, Nizozemím a dalšími. Tilly právě tvrdí, ţe hlavní hnací silou historického procesu v Evropě bylo neustálé válčení, které vedlo panovníky k vysávání domácích zdrojů od neochotného obyvatelstva. Pro tento vývoj byly klíčové dvě schopnosti, za prvé schopnost

obyvatelstva snášet vysoké odvody ze strany své vlády, tedy snášet

donucování ze strany vlády, a na druhé straně ekonomická schopnost, produktivita a prosperita tohoto obyvatelstva, tedy schopnost produkovat kapitál. Rozděluje tedy reţimy na dva druhy, reţimy zaloţené na kapitálu (capital intensive regimes) a reţimy zaloţené na donucení (coercion intensive regimes). V jednotlivých státech se různě kloubí kapitál a potenciál vnucovat občanům svou vůli a vyvíjí se ve specifickou třídní strukturu. Tyto dvě varianty jsou spíše extrémy nebo weberovské ideální typy. Organizační struktury evropských národních společností byly tedy utvářeny právě neustálými střety o to, jak vysoké odvody by se měly platit státu a co by stát oplátkou za to mohl dělat.42 Tilly se zabývá tím, proč státy díky tomu konvergovaly v různé varianty národních států. Některá území, například Itálie nebo Holandsko, byla vysoce urbanizovaná a vyznačovala se existencí prosperující třídy obchodníků, jednalo se tedy o reţimy zaloţené na kapitálu. Naopak Prusko a značná část habsburské východní Evropy zastupovaly spíše reţimy zaloţené na donucení. Byly to státní útvary spíše venkovského charakteru a závisely na represivních formách zemědělství, v mnoha případech zaloţených na nevolnictví. Tilly z historických pramenů vyvozuje, ţe kde byl dostatek kapitálu, tam se rozvíjely systémy roztříštěné suverenity, vláda byla spíše decentralizovaná a někdy mohla mít podobu městských států. Kde byly naopak podmínky příznivé spíše pro donucování, tam vznikaly rozsáhlé říše zaloţené na odvádění tributů ze zemědělství. Větší ekonomická síla národního státu pak vedla i k větší moţnosti prosazovat se vojensky. Státy si tedy nejsou z funkčního hlediska podobné, coţ mimo jiné popírá jednu z hlavních premis neorealismu. Současné dominantní postavení národních států je podle Charlese Tillyho dané právě kvůli válkám, ve vývoji národních států měly klíčovou roli vojenské výhody, které tento vývoj přinášel vládcům. Průběţně probíhalo sbliţování různých forem 42

206-207.

Viz Harrington, A. - a kol.: Moderní sociální teorie: základní témata a myšlenkové proudy, s.

státních útvarů, ať uţ zaloţených více na ekonomické nebo na vojenské moci. Tilly rozlišuje tři typy kombinace forem moci, za prvé to byla císařství, která ţila z dávek poddaných, za druhé městské státy, coţ byly systémy s roztříštěnou suverenitou a za třetí rozlišuje národní státy. Tyto modely se nakonec samy dosazují i do dřívějších forem politických celků. Sbliţování směrem k nové formě národního státu vzniklo jak z přirozené odlišnosti, jako byly rozdíly mezi císařstvími a městskými státy, tak také z rozdílů ve třídní struktuře jednotlivých státních uspořádání. Třídní struktura dále podle Tillyho ovlivňuje i samotnou organizaci státu. Geograficky lze vysledovat rozdílnosti ve třídní struktuře napříč Evropou a tedy i rozdílné státní rysy.43 Splynutí různých forem státního uspořádání jen do formy národního státu lze vysvětlit právě působením války. Určující zde však není válka samotná, ale přípravy na ni a důsledky, které plynou z válečných aktivit. Počátek národního státu Tilly neklade ani do období revolucí osmnáctého století, ani do doby, kterou reprezentuje Vestfálský mír z roku 1648, ale dokonce aţ do období před začátkem třicetileté války. Národní státy se začaly vyvíjet uţ na přelomu patnáctého a šestnáctého století, nebyly to císařství ani městské státy, byly to centralizované, autonomní národní státy. V šestnáctém století, v době válek, měly právě národní státy výhodu, protoţe mohly udrţovat početné a stálé armády ţivené z venkova, ale současně měly výhodu také v tom, ţe mohly zdaňovat svá města. Nejúspěšnější národní státy, například Francie a Anglie, kombinovaly donucení a kapitál v systému, jemuţ Tilly říkal kapitalizované donucení.44 Tilly zdůrazňuje, ţe ve válce měly výhodu ty státy, které mohly postavit velké armády, protoţe měly výhodnou kombinaci rozsáhlé zemědělské populace a zároveň relativně kapitalistické peněţní ekonomiky. Při zpětném pohledu na vývoj evropských států se Tillymu zdá úspěch národních států jako hlavní formy vlády nevyhnutelný. V různých historických etapách sice koncentrovali moc ve svých rukou i jiné státní útvary, mezi nimi v polovině sedmnáctého století Habsburská říše jako zástupce impérií a Holandská federace jako zástupce městských států. Tilly pečlivě analyzuje proces přechodu k národním státům. Z pohledu vládce státu bylo výhodné

43 44

In: Tilly, Ch.: Coercion, capital, and European states, AD 990-1992, s. 27, 58. Blíţe: Harrington, A. - a kol.: Moderní sociální teorie: základní témata a myšlenkové proudy, s. 206-207 nebo Fine, R. - Chrnilo, D.: Clases and Nations in Recent Historical Sociology, in: Delanty, G. - Isin, Engin F. (eds.): Handbook of historical sociology, s. 242-243.

národně homogenizovat obyvatelstvo. Lingvisticky, náboţensky a ideologicky homogenní populace se sice mohla snáze společně postavit proti nadvládě, ale zároveň měla homogenizace i mnoho nesporných výhod. Obyčejní lidé se mohli díky idei jednoho národa snáze ztotoţnit i s vladařem. Komunikační kanály byly v takovémto státě o mnoho efektivnější a snadnější bylo i zavádění administrativních inovací. Lidé, kteří cítí společný původ, se navíc snáze sjednotí proti externím hrozbám.45 Válka dělá státy, nikoli naopak. Obyvatelstvo také přispělo ke vzniku národního státu svými sociálními protesty a obecnými projevy nespokojenosti s donucováním ze strany vlády. Posupně přenechávaly evropské státy svým obyvatelům různá práva a přijímaly stále se rozšiřující škálu úkolů.

45

Viz Tilly, Ch.: Coercion, capital, and European states, AD 990-1992, s. 106-107.

Michael Mann Michael Mann začal výzkumem teorií tříd v sedmdesátých letech. Jeho zájem se pak brzy přesunul k historii a k historicko-sociologické analýze. Mann se pustil do ambiciózní práce se širokým historickým záběrem. Zaměřuje se na fenomén společenské moci v průběhu celých lidských dějin, na zdroje společenské moci, a také na vztah mezi státy, třídami a národy. Zajímá ho, jak se různé formy moci zkombinovaly za různých historických okolností a jak různé formy moci přispěly k formování různých typů států. Zahrnul do své práce široké období od starověké Mezopotámie 5 000 let př. n. l. aţ do přelomu sedmnáctého a osmnáctého století v Evropě a dále ve svém výzkumu pokračuje. Snaţí se pojmout do svého výzkumu celou historii lidstva. Je autorem série studií The Sources of Social Power, vydané zatím ve formě dvou monumentálních svazků z plánovaných tří. Další známou prací je kniha Dark Side of Democracy, která popisuje hrůzy dvacátého století od Arménské genocidy v Turecku, přes holokaust aţ po vyhlazovací tábory Hutuů ve Rwandě. Ve vztahu ke zkoumání různých státních forem se Mann velmi blíţí Tillyho práci, pro mezinárodní vztahy je důleţitým aspektem jeho práce pojednání o tom, jak státy vznikaly a vyvíjely se a jaký mají vztah k mezinárodnímu politickému systému. Jeho zásadní příspěvek spočívá ve spojení určitých forem moci s určitými typy států. Ve své práci Mann vykazuje antievolucionaristické tendence, naopak dává důraz na nahodilost historických událostí. Následuje tak tradici zaloţenou Weberem, odmítá historický materialismus a chápe sociální události a procesy jako způsobené mnoha nezvratnými, rozdílnými formami moci.46 Mann chápe společenskou moc jako schopnosti spojit lidi a prostor v dominantní uspořádání. Mann rozpoznává a analyzuje čtyři zdroje společenské moci, moc ideologickou, ekonomickou, vojenskou a politickou47. Tato čtveřice se obecně označuje jako IEMP model podle anglických názvů zdrojů moci (ideological, economic, military, political).48 46 47

48

Viz Callinicos, A.: Social theory: a historical introduction, s. 263. In: Mann, M.: The sources of social power, Volume I: A history of power from the beginning to A.D. 176, s. 31. Srovnej: Harrington, A. - a kol.: Moderní sociální teorie: základní témata a myšlenkové proudy, s. 209. In: Mann, M.: The sources of social power, Volume II: The rise of classes and nation-states, 1760-1914, s. 6-10.

Ekonomickou moc symbolizuje expanze kapitalismu, vychází z potřeby člověka nakládat s přírodními zdroji, přetvářet je a spotřebovávat je. Moc vojenská je vyjádřena státním militarismem, který plyne z nutnosti organizované obrany a uţitečnosti agrese, stát tímto způsobem můţe organizovat osoby rozptýlené na velké ploše. Vojenská moc je zdůrazňovaná hlavně v ranně moderním mezi-státním systému, který pomáhal vytvořit podmínky pro vznik národních států v jejich moderní podobě a potaţmo přispěl i při budování současného kapitalismu.49 Ideologická moc znamená především sekularismus a gramotnost, vychází z potřeby člověka nalézt smysl ţivota a sdílet společné hodnoty a normy, účastnit se veřejného ţivota. Nakonec moc politická zahrnuje například daňové krize nebo volání po demokracii.50 Moc politická vytváří moc státní, vychází z výhodnosti centralizovaného, regulovaného řízení určitého území. Moc politická je autoritativní, rozkazovačná, rozhodování probíhá v centru. Tyto zdroje moci nemusí stát osamoceně a ţádný z nich nemá rozhodující převahu. V reálných společnostech mohou být různě propojené a zkombinované, ţádný z těchto zdrojů společenské moci nemá v průběhu celé lidské historie převahu.51 Třídy a národy vznikly právě jako výsledek transformací těchto čtyř aspektů. Boj o tyto různé druhy moci je pak tím, co určuje společenský vývoj. Podle světově-historického kontextu převaţují různé kombinace jednotlivých druhů moci. Mann popisuje, ţe v devatenáctém století s úpadkem aristokratické třídy upadala i úloha politické moci ve vnitřních záleţitostech národních států. V tomto období ztrácela na významu také ideologická moc, zejména ve srovnání s velkým vlivem křesťanství ve středověké Evropě.52 Mann nerozeznává jen tyto zmíněné čtyři zdroje společenské moci, ale popisuje také tři aspekty moci. Prvním aspektem je rozdělení moci na distributivní a kolektivní. V pojetí distributivní moci má jeden aktér moc nad druhým, a aby získal ještě více moci, musí ten druhý část své moci ztratit. Kolektivní moc se rozděluje mezi více

49 50 51 52

Blíţe: Callinicos, A.: Social theory: a historical introduction, s. 263. Viz Fine, R. - Chrnilo, D.: Clases and Nations in Recent Historical Sociology, in: Delanty, G. - Isin, Engin F. (eds.): Handbook of historical sociology, s. 241. Viz Mann, M.: The sources of social power, Volume II: The rise of classes and nation-states, 1760-1914, s. 6-10. In: Harrington, A. - a kol.: Moderní sociální teorie: základní témata a myšlenkové proudy, s. 209.

aktérů, kteří mohou vzájemně spolupracovat a uplatňovat svou spojenou moc nad někým dalším nebo třeba nad přírodou, nemusí to být nutně jiný aktér mezinárodních vztahů. Za druhé Mann rozděluje moc na extenzivní a intenzivní. Extenzivní moc můţe dát dohromady velké mnoţství lidí ze vzdálených oblastí. Intenzivní moc aktivizuje účastníky provádění akce na ještě vyšší úroveň. Třetí rozdělení je mezi mocí autoritativní a rozptýlenou. Autoritativní moc se projevuje ve formě cílených příkazů od nadřízeného aktéra, které podřízený vědomě uposlechne. Tato forma moci je snáze k nalezení ve vojenských a politických organizacích (tedy organizacích, pouţívající převáţně politický a vojenský druh moci). Rozptýlená moc nezahrnuje přímé rozkazy, ubírá se cestou relativně spontánních, nevědomých a necentralizovaných akcí. Lidé jsou odrazováni od toho, aby jednali odlišně, ale nikoli přímo rozkazem určité osoby nebo organizace. Rozptýlený aspekt moci lze najít v organizacích pouţívajících ideologický a ekonomický druh moci. Nejefektivnější je podle Manna moc vykonávána tehdy, jsou-li spojeny a vyváţeny všechny tyto sloţky. Mann podle toho rozděluje zkoumané společnosti. Společnosti jsou podle něj představované mnohonásobnými překrývajícími se a kříţícími se společenskoprostorovými sítěmi moci.53 V průběhu dějin se opakovaně vyskytovaly dva typy mocenských konfigurací. Prvními typy jsou říše s dominantním postavením vyuţívající vojenské donucení a vytvářející centralizované státy. Tyto říše ovládaly rozsáhlá území, klasickým příkladem z historie je Římská říše. Charakteristickým rysem těchto velkých říší bylo to, ţe měly tendenci k decentralizaci a postupnému rozdrobování území. Druhým typem je civilizace s mnoha mocenskými aktéry, kde převládají ekonomické a ideologické formy sociální moci. Zde jsou příkladem městské státy starověkého Řecka. Tyto civilizace se naopak vyvíjely směrem k větší centralizaci. I takto definované typy se však v průběhu historie stále vyvíjejí. V souvislosti s vývojem národního státu se Mann také zabýval historickou tendencí posunu vedoucího postavení společenské moci ze Středozemí směrem k Severnímu moři a Atlantiku. Na tomto posunu nebylo nic nevyhnutelného, byl to důsledek jak série přírodních podmínek a přírodních neštěstí, tak také sérií historických

53

In: Mann, M.: The sources of social power, Volume I: A history of power from the beginning to A.D. 1760, s. 1.

shod okolností.54 Mann ve své práci také zkoumá, proč se národy a národní státy staly tak obecnou formou politického společenství. Zabývá se široce také otázkou třídních struktur a jejich vývojem. Navrhuje, ţe historie tříd a národů je v zásadě stejná, coţ je nezvyklé tvrzení, neboť třídy a národy bývají vnímány jako protichůdné koncepty. Mann však tvrdí, ţe obojí, třídy i národy, poţadují v abstraktním smyslu totéţ, totiţ univerzálně definovanou či imaginární komunitu. Obojí vznikly stejným procesem modernizace. První fáze tohoto procesu modernizace bylo rozšíření gramotnosti, které doprovázelo expanzi kapitalismu a vývoj politických států. Toto povzbudilo šíření univerzalistických ideologií. Jedna z těchto univerzalistických ideologií se zaměřila na třídní uvědomění a třídní spolupráci na politickém poli. Druhá se zaměřovala na modernizaci státu.55 V osmnáctém století pak byly třídy a národy ovlivněny druhou fází modernizace, kterou spustilo zintenzivnění geopolitické rivality mezi velmocemi.56 Nacionalismus, stejně jako třídní myšelní, je další velká ideologie moderní doby. Nacionalismus byl schopen rozšířit se přes široký sociální a geografický prostor za krátký časový úsek zahrnující dobu pouze od osmnáctého století dodnes. Došlo také k politizaci těchto ideologií. V politické reprezentaci třídní a národní uvědomění splynulo. Stát má podle Manna hlavní roli ve formování třídních i národních vztahů. Například při britském parlamentu vzniká od konce sedmnáctého století třída sloţená z gentlemanů z krajů, lordů, biskupů a obchodníků. Ti viděli sami sebe jako národ a zaměňovali národní zájmy s vlastní třídní ideologií.57 Příslušnost k určitému národu měla tedy sociální pozadí, teprve později bylo toto vnímání národa rozšířeno na všechny třídy ve společnosti. Za tímto procesem je moţno vidět měnící se funkce státu. Stát měl v ranně moderní době silné armády určené především k řešení vnějších vztahů s ostatními státy, i kdyţ tyto armády mohly být pouţity i pro potlačení vnitřních 54 55 56 57

In: Mann, M.: The sources of social power, Volume I: A history of power from the beginning to A.D. 1760, s. 471. Viz Mann, M.: The sources of social power, Volume I: A history of power from the beginning to A.D. 1760, s. 529-530. In: Fine, R. - Chrnilo, D.: Clases and Nations in Recent Historical Sociology, in: Delanty, G. - Isin, Engin F. (eds.): Handbook of historical sociology, s. 240-242. Blíţe: Mann, M.: The sources of social power, Volume I: A history of power from the beginning to A.D. 1760, s. 482.

nepokojů. V osmnáctém století byla Evropa spojena čtyřmi těsně propojenými institucemi, kapitalistickým způsobem výroby, industrialismem, národním státem a mnohonárodnostní geopolitickou diplomatickou civilizací, v Evropě se tehdy vyvinula moderní forma civilizace s mnoha mocenskými aktéry. Do začátku devatenáctého století byla hlavní funkcí státu válka a hlavní finanční výdaje (aţ 90 procent) byly určeny právě na válku. Vzestup moderních národních států byl umoţněn hlavně změnou státních funkcí, stát byl uţ schopen proniknout do všech oblastí občanské společnosti.58

58

Dále: Fine, R. - Chrnilo, D.: Clases and Nations in Recent Historical Sociology, in: Delanty, G. - Isin, Engin F. (eds.): Handbook of historical sociology, s. 241.

Theda Skocpolová

Theda Skocpolová je známá v oboru historické a srovnávací sociologie a politické vědy díky svému dílu zaměřenému na revoluce. Mezi Charlesem Tillym a Michaelem Mannem je nejvíce zakotvena v sociologické tradici.59 Historickou sociologii definovala jako výzkum zaměřený na porozumění prostředí a důsledkům rozsáhlých struktur a stěţejních procesů změny.60 Na rozdíl od výše zmíněných autorů se Skocpolová nebrání pouţívání sekundárních historických pramenů, pokud jsou jiţ k tématu dostupné odborně a do hloubky zpracované materiály. Provádění primárního výzkumu ke kaţdému tématu by bylo příliš zdlouhavé a náročné a zcela by eliminovalo moţnost provádění komparativního výzkumu, proto pragmaticky pouţívá sekundární prameny i ve své práci.61 Komparativní výzkum je pro Thedu Skocpolovou charakteristický, zaslouţila se také o oţivení zájmu o sociologii státu. Její teorie revolucí a státu byla ovlivněna sociologem a politologem Barringtonem Moorem a jeho prací Social Origins of Dictatorship and Democracy z roku 1966. Skocpolová se snaţila rozvinout Moorovu srovnávací historickou analýzu pomocí teoretického rámce, který dával stejnou důleţitost domácí třídní struktuře jako mezi-státnímu soupeření . Skocpolová pouţívá strukturální interpretaci62, kdyţ spojuje stát se strukturovaným světovým systémem na jedné straně a zároveň na druhé straně popisuje socioekonomické struktury, které vytvářejí třídní strukturu uvnitř státu. Skocpolová chápe stát jako mnoţinu administrativních, politických a vojenských organizací, více či méně zkoordinovaných, aby společně vytvářely exekutivní autoritu.63 Kaţdý stát nejprve získává zdroje ze společnosti samotné a rozmísťuje je tak, aby vytvořil a podporoval donucovací a administrativní organizace

59 60

61 62 63

Dále: Wagner, P.: As intellectual history meets historical sociology: Hisorical Sociology after the Linguistic Turn, in: Delanty, G. - Isin, Engin F. (eds.): Handbook of historical sociology, s. 169. Blíţe: Skocpol, T.: Vision and method in historical sociology. Citováno podle Wagner, P.: As intellectual history meets historical sociology: Hisorical Sociology after the Linguistic Turn, in: Delanty, G. - Isin, Engin F. (eds.): Handbook of historical sociology, s. 169. Viz Fine, R. - Chrnilo, D.: Clases and Nations in Recent Historical Sociology, in: Delanty, G. - Isin, Engin F. (eds.): Handbook of historical sociology, s. 245-246. Podle: Lemert, Ch.: Social theory: The multicultural and classic readings, s. 405. In: Skocpol, T.: States and social revolutions : a comparative analysis of France, Russia, and China, s. 29.

jakoţto základ vlastní státní moci, coţ se děje v kontextu socio-ekonomického třídního rozdělení. V různých společnostech a v různých obdobích existuje rozdílný vztah dominantní třídy a státní moci. V agrárních státech, jako byla předrevoluční Francie, Rusko nebo Čína, existovaly třecí plochy mezi dominantní třídou vlastníků pozemků a vládci státu. Státy mají podle Thedy Skocpolové obyčejně dva hlavní úkoly, za prvé udrţovat vnitřní pořádek a za druhé konkurovat ostatním státům. Státní organizace směrem dovnitř státu nutně do určité míry soutěţí s vlastní dominantní třídou či třídami o zdroje z ekonomie a společnosti. Tyto zdroje můţou být rozděleny různě, mohou dále podporovat postavení dominantní třídy nebo se státní organizace můţe snaţit podpořit vlastní autonomii. Skocpolová zdůrazňuje v rámci strukturální perspektivy také vzájemné vztahy jednotlivých států. Pokud je na stát kladen mezinárodní vojenský nátlak nebo pokud se mu naopak otevírají výrazné moţnosti, můţe se pohotový vládce státu pokusit zvolit takovou taktiku, která si v dané situaci můţe protiřečit se základními zájmy dominantní třídy uvnitř tohoto státu.64 Vládce můţe například podniknout vojenskou akci v zahraničí, která vysaje zdroje z domácí ekonomiky nebo která můţe mít přímý nebo pozdější vliv na podkopání pozice dominantních socio-ekonomických zájmů. Opačný příklad můţe nastat pokud vládce státu odpoví na zahraniční vojenskou hrozbu tím, ţe se pokusí zavést klíčové socio-ekonomické reformy nebo se pokusí změnit směr, kterým se ubírá národní ekonomický rozvoj pomocí státní intervence.65 Zájmy vládce státu a dominantní třídní vrstvy nejsou tedy vţdy totoţné. Aby byl stát schopen se přizpůsobit mezinárodní struktuře, musí poţívat vysokou státní autonomii a musí mít moţnost prosazovat hospodářské a finanční reformy i proti odporu vnitřních sociálních pout. Neúspěch při těchto akcích se pak můţe projevit poráţkou ve válce či sociální revolucí. Skocpolová ve své práci States and Social Revolutions: A Comparative Analysis of France, Russia, and China z roku 1979 představila výraznou teorii revoluce podpořenou příklady z těchto tří anciens régimes. Tato kniha dále ovlivnila nejen 64 65

In: Skocpol, T.: States and social revolutions : a comparative analysis of France, Russia, and China, s. 19-24. Dále: Skocpol, T.: The State as a Janus-Faced Structure, in: Lemert, Ch.: Social theory: The multicultural and classic readings, s. 405-408.

sociologii samotnou, ale pronikla i do oboru mezinárodních vztahů. Sociální revoluce je v této teorii vnímána jako rychlá základní transformace stavu společnosti a struktury tříd, provázená a částečně také uskutečněná prostřednictvím třídní revolty zezdola.66 Analýza revolucí se musí zabývat nejenom třídními vztahy ve státě, ale také dalšími vztahy samotných států s dominantními a podřízenými třídami a zároveň musí brát v potaz vztahy států k případným vojenským vyzyvatelům v zahraničí. Na případech z francouzské revoluce z roku 1789, ruské revoluce z roku 1917 a čínské revoluce z roku 1949 Skocpolová ukazuje, jak panovníci a aristokracie společně spravovali starý reţim formou agrární byrokracie. Nehledě na značnou odlišnost těchto příkladů, zejména rozdílné úrovně technologického rozvoje, došlo v těchto státech v důsledku stejných charakteristických souborů kauzálních faktorů ke stejnému jevu, k sociální revoluci. Vládnoucí strukturu rozdělovaly sváry o dělení přebytků ze získaných daní a nájmů.67 Skocpolová však tvrdí, ţe revoluce nejsou pouhým dílem revolucionářů, a odmítá významnější roli samostatných lidských záměrů a činů při vzniku revolucí. Revoluce podle ní vznikají spíše jako nezamýšlený výsledek mnohočetných konfliktů utvářených komplexem socio-ekonomických a mezinárodních podmínek. Přikládá velký význam světově-historickým souvislostem i podmínkám ve společnosti, za nichţ dochází k revolucím.68 Mezi vnitřní socio-ekonomické podmínky patří především třídní konflikt uvnitř těchto společností. Skocpolová ukazuje propojenost vnitřního prostředí státu a mezinárodního prostředí, které se vzájemně ovlivňují. Na rozdíl od toho, neorealismus tvrdí, ţe mezinárodní systém není ovlivňován vnitrostátními ději. Skocpolová však měla k neorealismu poměrně blízko, její dílo i klíčové dílo Kennetha Waltze bylo publikováno ve stejnou dobu. Skocpolová se domnívala, ţe neo-weberiánský proud historické sociologie můţe neorealismus doplnit a obohatit, oba tyto přístupy se zabývají pozicí státu a geopolitikou. Skocpolová zdůrazňuje, ţe francouzská revoluce byla hlavně rolnická revolta, a právě rolnická třída byla hlavní hnací silou povstání a revolučních bojů, ale zároveň to 66

Blíţe: Skocpol, T.: States and social revolutions : a comparative analysis of France, Russia, and China, s. 33. 67 Dále: Skocpol, T.: States and social revolutions : a comparative analysis of France, Russia, and China, s. 40-43. 68 In: Harrington, A. - a kol.: Moderní sociální teorie: základní témata a myšlenkové proudy, s. 207-208.

byla i konceptuální transformace, která vytvořila ideje revoluce jako takové a ovlivnila další vývoj národních států v Evropě.69 Ţádná z popisovaných revolucí by se nestala tak důleţitou historickou událostí, kdyby nedošlo ke změnám ve struktuře těchto států v závislosti na dalších světových událostech, a také tlaků uvnitř společnosti, zaloţených na třídní příslušnosti.70 Struktura je důleţitým bodem této analýzy revolucí. Skocpolová zkoumá rozloţení moci mezi státním aparátem a šlechtou, a potom mezi touto šlechtou bohatnoucí ze zemědělské produkce a chudým venkovským obyvatelstvem.71 Ve zkoumaných případech se rozšířily rebelie v niţších třídách, zejména mezi rolnictvem. Ve všech třech zkoumaných případech také zároveň čelil starý reţim náhlé změně v sousedních státech disponujících větší ekonomickou a vojenskou silou. Státy existují v determinujícím geopolitickém prostředí a jsou neustále v interakci s okolními státy, přičemţ jejich moc a vliv závisí na ekonomické situaci, třídní struktuře, státní struktuře a aktivitě vladaře. Okolní prostředí pak vytváří problémy i příleţitosti. Toto okolní geopolitické prostředí také nakonec určuje limity schopností daného státu zvládat jak externí problémy, tak i interní krize.72 Vnitřně rozdělená vládnoucí struktura rozpadajícího se státu v případě zkoumaných zemí nedokázala dostatečně efektivně reagovat na nové výzvy. Skocpolová tvrdí, ţe moderní sociální revoluce se objevují ve společnostech umístěných v nevýhodné poloze v mezinárodní aréně. Popsané jevy v případě Francie, Ruska a Číny vyvrcholily v hromadné mobilizaci politického vůdcovství, které dokázalo upevnit revoluční státní moc. Vznikl tak centralizovaný a byrokratický národní stát, který zapojil masy do politického systému a zrušil vliv aristokracie. Nový reţim byl racionalizovanější a centralizovanější neţ systém předchozí. Národní aparát znásobil také mocenský potenciál země v mezinárodní aréně. Analýza vzniku a struktury nových reţimů se musí zabývat hlavně vztahem státotvorných revolučních 69 70 71 72

In: Wagner, P.: As intellectual history meets historical sociology: Hisorical Sociology after the Linguistic Turn, in: Delanty, G. - Isin, Engin F. (eds.): Handbook of historical sociology, s. 176. Blíţe: Skocpol, T.: The State as a Janus-Faced Structure, in: Lemert, Ch.: Social theory: The multicultural and classic readings, s. 407. In: Skocpol, T.: States and social revolutions : a comparative analysis of France, Russia, and China, s. 14-18, 148 a násl. Dále: Skocpol, T.: The State as a Janus-Faced Structure, in: Lemert, Ch.: Social theory: The multicultural and classic readings, s. 407.

hnutí a mezinárodních podmínek, ve kterých se revoluční události odehrávaly.73 Skocpolová ve své práci předkládá některá tvrzení, která jsou v rozporu s neorealistickými tvrzeními a další, které se naopak neorealistickému pojetí blíţí. Nesouhlasí s tím, ţe stát je ahistorická danost, naopak tvrdí, ţe je to komplexní organizace, vyvíjející se ve specifických historických podmínkách. Nesouhlasí ani s tím, ţe státy jsou navzájem funkčně podobné, mezi státy lze podle jejího názoru najít i mnoho funkčních odlišností. Na druhé straně klade důraz na geopolitiku, podobně, jako to činí neorealismus Kennetha Waltze.

73

In: Skocpol, T.: The State as a Janus-Faced Structure, in: Lemert, Ch.: Social theory: The multicultural and classic readings, s. 407.

Další přístupy Novější přístupy historické sociologie se odlišují od prací Charlese Tilliho, Michaela Manna a Thedy Skocpolové, jsou k hlavním teoriím mezinárodních vztahů daleko více kritické. Pracují se stejnými pojmy, ale jejich vnímání je odlišné. V této kapitole budou představeni někteří další autoři. Zajímavou dvojicí autorů tvoří Stephen Hobden a John M. Hobson. Pozornost bude věnována také práci Martina Shawa. Hobson a Hobden pouţívají přístup historické sociologie, aby v mezinárodních vztazích odhalili a odstranili chronofetišismus a tempocentrismus. Kritizují současnou teorii mezinárodních vztahů, ţe je příliš historofóbní, má instrumentální pohled na historii a hledá pouze historické příklady vhodné pro potvrzení vlastních teorií o současnosti.74 Historická analýza je pro tyto teorie nadbytečná a stojící mimo samotnou disciplínu, tedy vnější pro teorii mezinárodních vztahů. Autoři historické sociologie si dávají za cíl problematizovat stávající analýzy pomocí historických příkladů a díky tomu docílit přenastavení samotného výzkumu v mezinárodních vztazích. Ignorování historie s sebou nese problematický náhled na současnost. Dva základní mýty, které u ostatních teorií zastírají náhled na současnost, se nazývají chronofetišismus a tempocentrismus. Chronofetišismus je druh ahistorismu, který pokrývá soubor iluzí, které prezentují přítomnost jako autonomní, přirozený, spontánní a neměnný systém. Zatemňuje pochopení procesů moci, identity sociálního vyloučení a norem, kde je přítomnost podrobována neustálé změně.75 Chronofetišismus vidí ve vývoji světa určitý vzorec, který ústí do determinismu, kde změna vlastně uţ není změnou. Chronofetišismus tvrdí, ţe přítomnost lze vysvětlit pouze přítomností bez ohlíţení se na minulost. Z tohoto mýtu plynou tři iluze. Za prvé je to iluze zhmotnění (reification illusion), kdy je přítomnost zhmotněna, existuje sama za sebe, je zablokovaná 74

75

Viz Hobson, J. M.: What's at stake in bringing historical sociolgy back into international relations? Transcending chronofetishism and temopcentrism in international realtions, in: Hobden, S. - Hobson, John M. (eds): Historical sociology of international relations, s. 3-40. In: Hobson, J. M.: What's at stake in bringing historical sociolgy back into international relations? Transcending chronofetishism and temopcentrism in international realtion,. in: Hobden, S. - Hobson, John M. (eds): Historical sociology of international relations, s. 12.

od minulosti, takţe je chápána staticky a autonomně. Přitom ţádná historická epocha nebyla statická, ukončená, ani v ní nebyl kompletní proces formování a re-formování. Hobson argumentuje, ţe přítomnost je tvárný pojem, konstrukt, který musí být vnímán ve specifickém společenském a časovém kontextu. Za druhé je to iluze přirozenosti (naturalisation illusion), kdy je předpokládáno, ţe přítomnost se spontánně objevila v souladu s „přirozenými“ lidskými imperativy. Dochází přitom k zatemňování historických procesů a pochopení pojmů jako je identita nebo společenská moc, pojmy, které zaloţily stávající systém. Za třetí je to iluze neměnnosti (immutability illusion), kdy je přítomnost zvěčněna, domněle nepodléhá strukturálním změnám a zůstává neměnná. Tato ahistorická iluze zatemňuje procesy změny. Objevuje se v neorealismu i neoliberalismu. Neorealismus tvrdí, ţe kompletní strukturální změna není moţná. Fukuyama ve své práci mluví o konci historie, kdy další vývoj není moţný ani ţádoucí.76 Dalším častým mýtem je tempocentrismus, je to druh ahistorismu, který vidí všechny mezinárodní systémy jako ekvivalentní a vyznačující se konstantním a pravidelným tempem „chronofetišistické“ přítomnosti, kteráţto zatemňuje pochopení základních

konstitutivních

rysů

přítomného

mezinárodního

systému.77

Tempocentrismus je snaha vysvětlovat minulé události podle současné doby. Pokrývá soubor iluzí, které prezentují přítomnost jako autonomní, přirozený, spontánní a neměnný systém. Tempocentrismus vyvozuje „chronofetišizovanou“ přítomnost nazpátek časem, nebere v potaz rozdílnost historických epoch a státních systémů, všechny mezinárodní systémy mají totoţnou strukturu a jsou homogenní a isomorfní, jako například chápání anarchie v neorealismu. Ze studia mezinárodních vztahů je pak transhistorické hledání znaků přítomnosti v minulých událostech. Pokud výzkumníci zastávají názor, ţe je vše homogenní, nedokáţou pak rozpoznat jedinečné znaky současného (nebo kteréhokoli jiného) systému. Dochází k tempocentristickému paradoxu, kdy nejen, ţe si špatně vykládají minulost, ale nejsou ani schopni vidět jasně přítomnost. Tempocentrismus zatemňuje pochopení procesů moci, identity, sociálního

76 77

Blíţe: Fukuyama, F.: Konec dějin a poslední člověk. Dále: Hobson, J. M.: What's at stake in bringing historical sociolgy back into international relations? Transcending chronofetishism and temopcentrism in international realtions, in: Hobden, S. - Hobson, John M. (eds): Historical sociology of international relations, s. 12.

vyloučení a norem, kde je přítomnost podrobována neustálé změně. Váţným důsledkem ahistorismu v mezinárodních vztazích je současná agenda tohoto oboru. Výzkum je poháněn pouze instrumentálním porozuměním „přítomné“ historie a různé teorie si nárokují nadřazenost ostatním soupeřícím teoriím. Na tomto poli je jeden den konstatováno zastarávání války a vítězí liberalismus nad realismem a další den naopak, jeden den se mluví o soumraku strategických studií a druhý den nastupuje s indonésko-pakistánskou jadernou rivalitou obrození strategických studií. Jeden den se mluví o konci amerického kapitalismu, o ústupu liberalismu a vzestupu východoasijského ekonomického myšlení, které dává důraz na stát, druhý den nastupuje triumf liberalismu a podobně.78 Tento vývoj by se dal podle Hobdena a Hobsona zvrátit ustavením světové historické sociologie. Tato světová sociologie odmítá takové instrumentální chápání minulosti či „přítomné“ historie a chce znovu zváţit a případně zpochybnit základní teoretické předpoklady, na kterých je obor mezinárodních vztahů zaloţen. Historická sociologie by podle těchto autorů mohla vytvořit mnohem silnější základnu pro výzkum mezinárodních vztahů. Takto ustavený výzkum mezinárodních vztahů by nebyl neustále zmítán aktuálními událostmi, ale viděl by za nimi i delší historický vývoj. Dalším autorem zabývajícím se mezinárodními vztahy z pohledu historické sociologie je Martin Shaw. Jedná se o britského sociologa, kterého k oboru mezinárodních vztahů přitáhlo studium podobných témat, které se objevovaly v druhé polovině dvacátého století jak v sociologii, tak také v oboru mezinárodních vztahů. Zajímá se především o témata týkající se světového řádu, globální politiky, vývoje států, genocidy, války a míru,.79 Hobson zařazuje Shawa mezi skupinu

neo-

weberiánských historických sociologů, konkrétně do tzv. druhé vlny.80 Shaw je 78 79 80

Viz Hobson, J.M., Hobden, S.: On the road towards an historicised world sociology, in: Hobden, S. Hobson, John M. (eds): Historical sociology of international relations s. 284. Viz Shaw, M.: Globality and historical sociology: state, revolution and war revisited, in: Hobden, S. Hobson, John M. (eds): Historical sociology of international relations, s. 82. Blíţe: Hobson, J. M.: What's at stake in bringing historical sociolgy back into international relations? Transcending chronofetishism and temopcentrism in international realtions, in: Hobden, S. - Hobson, John M. (eds): Historical sociology of international relations, s. 22. Rozdělení historických sociologů působících v oboru mezinárodních vztahů podle Hobsona je podrobněji pospsáno v této

podobně jako Hobson a Hobden představitelem novějších přístupů historické sociologie. Kromě ní je ovlivněn také marxismem. Shaw se zaměřuje na zkoumání globalizace. Pro mezinárodní vztahy má podle něj přínos hlavně zkoumání politické a vojenské dimenze globalizace. Tvrdí, ţe nejrůznější modely globalizace zveličují důleţitost ekonomických

a

hlavně

technologických vlivů. Dále se zabývá také specifickou dějinnou situací, která nastala na Západě po roce 1945. Tehdy došlo k historicky významné změně státního systému zaloţeného na imperiálních národních státech na jediný konglomerát států, které spojily své monopoly na pouţívání násilí a nejsou tedy jiţ pro sebe navzájem vojenskou hrozbou. Otázka války ve vztazích mezi těmito státy uţ není takovým klíčovým fenoménem, který formoval utváření států v minulosti. V této práci bude dílo Martina Shawa pouţito především pro srovnání se staršími pracemi historických sociologů i s neorealismem samotným. První vlna neoweberiánských historických sociologů chápala mezinárodní vztahy především optikou geopolitiky, coţ by se podle Shawa mělo změnit a přístup historické sociologie můţe tuto změnu zajistit81. Prohlašuje, ţe mezinárodní vztahy mezi západními státy jsou čím dál tím více institucionalizované, nyní se blíţí interním vztahům uvnitř jejich mezinárodnímu

konglomerátu.82

Shaw

tímto

odmítá

anarchickou

povahu

mezinárodního systému. Anarchie můţe v některých případech platit, ale je nutno do konkrétního výzkumu zahrnout také časoprostorový rámec. Válka jiţ také nemůţe být vnímaná jako sociálně neutrální způsob řešení problémů mezi státy. Martin Shaw se vyslovuje také pro zkoumání jednotlivých revolucí jako uţitečného prostředku výzkumu mezinárodních vztahů. Rozšířil práci o revolucích Freda Hallidaye83 konceptem transnacionálních spojení v globální společnosti. Toto spojení viděl mezi globální revolucí, demokratickou revolucí a genocidní válkou. Demokratická revoluce sleduje osu mezi konglomerátem západních demokratických

81

82 83

práci v kapitole „Historická sociologie v teorii mezinárodních vztahů“. In: Hobson, J. M.: What's at stake in bringing historical sociolgy back into international relations? Transcending chronofetishism and temopcentrism in international realtions, in: Hobden, S. - Hobson, John M. (eds): Historical sociology of international relations, s. 23. Viz Shaw, M.: Globality and historical sociology: state, revolution and war revisited, in: Hobden, S. Hobson, John M. (eds): Historical sociology of international relations, s. 89. Viz Halliday, F.: Revolution and world politics: the rise and fall of the sixth great power.

zemí a ostatními státy.84 Vytváří univerzální standardy demokracie a lidských práv a ukončuje spojení mezi centralizovanými revolučními skupinami a uchopení moci. Sestává spíše ze státotvorných aktivit utlačovaných minorit, které se chtějí domoci svých práv demokratickou cestou. Globální politika pak posiluje mezinárodní byrokracii systému Organizace spojených národů a na druhou stranu také umoţňuje expanzi západních států.

84

In: Hobson, J. M.: What's at stake in bringing historical sociolgy back into international relations? Transcending chronofetishism and temopcentrism in international realtions, in: Hobden, S. - Hobson, John M. (eds): Historical sociology of international relations, s. 24.

Shrnutí Pro mezinárodní vztahy je uţitečné pouţívat mezi jinými přístupy také historickou sociologii nebo alespoň nahlíţet na historii sociologicky. Studium sociální změny je důleţité především v souvislosti s obavami z přílišného zobecňování. Pouţívání historie jakoţto mnohem dříve ustavené vědní disciplíny můţe dodat i mezinárodním vztahům další prestiţ. Někdy se v sociálních vědách pracuje s iluzorní přítomností a iluzorním souborem universálních pravidel, které na první pohled vypadají legitimně, platně, geniálně, ale při podrobném srovnání s historií je třeba z jejich univerzálnosti dosti slevit, jak se tomu děje i s přístupem realismu a hlavně neorealismu. Většina historie však nemá své těţiště ve stejných vzorech, procesech, trajektoriích a případech. Naopak, rozeznává nejrůznější vzory a procesy. Důleţité je umístění a také kontext sociální změny. Pro sociologický přístup je důleţité srovnávání, nejenom popis jedné historické éry, jakkoliv podrobný. Historická sociologie zkoumá široce pojatou změnu, coţ je vhodné i pro zkoumání komplexit současné světové politiky, neboť současné výzkumné strategie mezinárodních vztahů se dají rozdělit do několika oblastí. Za prvé je to výzkum dílčích oblastí, za druhé pak obrana původních metod, konceptů a pravidel a za třetí obnovená pozornost mikro vyprávění (micro-narratives), soustředící se na bohatou historickou zkušenost, avšak s menším záběrem a menším přesahem do současné politiky a jejího vývoje. Historická sociologie otevírá čtvrtou moţnost zkoumání mezinárodních vztahů a snaţí se otevřít širší diskuzi o roli, obsahu i formě teorie mezinárodních vztahů. Je otázkou, zda historická sociologie povzbudí dostatek odvahy a představivosti, aby výsledky výzkumů dlouhodobých procesů vedly k vypracování nezávislé a pronikavé analýzy strukturálních alternativ, které má mezinárodní společnost k dispozici v kontextu rostoucí globální nejistoty. Historická sociologie by měla dopomoci minimálně k orientaci v příčinách a důsledcích dlouhodobých sociálních procesů; případně ke způsobu ovlivnění těchto procesů pochopením různých alternativních drah vývoje, které existovaly v minulosti a mohou se opakovat i v současnosti.

Rozsáhlé výzkumy dlouhodobých sociálních procesů vytvořili historičtí sociologové Charles Tilly a Michael Mann. Jejich tématy jsou národní stát, válka a moc. Oba zkoumají různé formy moci, které se ustavily v průběhu dějin a vývoj státních forem směrem k formě národního státu. Tilly se soustřeďuje na roli války v tomto procesu, rozlišuje státy zaloţené na kapitálu a státy zaloţené na donucování. Mann vyzdvihuje interakce mezi různými formami moci, vznik nacionalismu a třídních struktur. Vytvořil známý IEMP model, který popisuje moc ideologickou, ekonomickou, vojenskou a politickou. Theda Skocpolová se zaměřila na uţší téma sociálních revolucí. I zde se zabývá národním státem a jeho třídní strukturou stejně jako geopolitickou situací a vzájemným ovlivňováním domácí a mezinárodní sféry. Díla těchto specialistů na historickou sociologii ukazují, ţe to, co navenek vypadá jako izolované procesy utváření národů a formování států, je ve skutečnosti proces přizpůsobování se převládajícím mezinárodním trendům, vzájemné napodobování s cílem lépe obstát v konkurenci. Mezinárodní soupeření působí jako homogenizující síla a vytváří vládní struktury a celé politické celky, které si jsou jiţ během několika desetiletí stále více podobné.85 Historická sociologie je kritický přístup, který odmítá nakládat s přítomností jako s autonomní entitou mimo historii, ale trvá na tom, ţe musí být vsazena do specifického společenského a časového prostoru, a tudíţ nabízí sociologickou nápravu ahistorických iluzí, jako ty, které jsou podle Hobsona a Hobdena produkovány chronofetišismem a temocentrismem. Vztahy mezi vládou, podnikatelskou sférou a občanskou společností dnes nejsou stejné, jako byly v poválečném období. Ve všech sférách dochází k historickému vývoji. Velké nadnárodní podniky se jiţ před nějakou dobou vymanily ze svého kdysi tak těsného sepětí s evropskou koloniální správou. Jako nové ohnisko zájmu historické sociální teorie se objevila globalizace. Od poloviny sedmdesátých let proţívá západní svět také konec období ekonomické stability a nástup nové éry deregulované, krizemi zmítané ekonomické politiky.

85

In: Halliday, F.: Konec studené války a mezinárodní vztahy: několik analytických a teoretických závěrů, in: Booth, K. - Smith, S. (eds.): Současné teorie mezinárodních vztahů, s. 61-62.

Historická sociologie však často nebývá povaţována za skutečnou součást oboru mezinárodních vztahů, jako opravdové mezinárodní vztahy bývají vnímány právě přístupy zabývající se těmi nejaktuálnějšími tématy.86 V následujícím oddíle proto budou premisy historické sociologie porovnávány s neorealismem Kennetha Waltze jako jednou z nejrozšířenějších teorií mezinárodních vztahů.

86

Viz Hobson, J.M. - Hobden, S.: On the road towards an historicised world sociology, in: Hobden, S. Hobson, John M. (eds): Historical sociology of international relations s. 285.

Historická sociologie a neorealismus Realistické paradigma na poli mezinárodních vztahů převládlo v prvních letech po druhé světové válce. Během pozdních šedesátých let, během období velmocenského détente, byl realismus zpochybněn liberálními teoretiky, kteří se vysmívali jeho modelu kulečníkové koule a obhajovali pavučinový model jako přiměřenější metaforu pro mezinárodní vztahy. V roce 1979, se sovětskou invazí do Afghánistánu vyznačující konečný kolaps politiky détente, byli obhájci komplexní vzájemné závislosti zaskočeni rovnováhou druhé studené války. V roce 1979 také Kenneth Waltz publikoval svou Teorii mezinárodní politiky (Theory of international politics), v osmdesátých letech pravděpodobně nejvlivnější text o mezinárodních vztazích. Waltzův neorealismus z konce sedmdesátých let vystihuje ducha končícího desetiletí. Vztahy mezi dvěma supervelmocemi byly oproti předchozím obdobím odideologizované a bipolarita se jevila jako záruka mezinárodního řádu.87 Ve své knize Waltz navázal na Edwarda Halletta Carra a výsadní postavení realismu. Waltz hájil nezávislost oboru mezinárodních vztahů a snaţil se přesně vymezit hranice oboru. Tento obor zaţíval krizi identity, došlo ke směšování realismu jako teorie s vymezením a identitou mezinárodních vztahů. Na druhé straně také hrozilo tomuto oboru dramatické rozšíření badatelských programů a tedy pováţlivé rozdrobení. Waltz oproti tomu formuloval tu nejúţeji vymezenou odpověď.88 Separoval mezinárodní prostředí od ostatních společenskovědních témat. Jediným impulzem tohoto přístupu je moc. Vedle Kennetha Waltze lze jako představitele strukturálního neorealismu označit Johna Mearsheimera. Mearsheimer se věnuje také situaci po konci studené války, mezi jeho obor zájmu patří bezpečnostní politika a jaderná bezpečnost. Vyjadřuje se dosti pesimisticky k situaci po konci studené války právě kvůli fungování mezinárodního systému s jasně danou strukturou. Tvrdí, ţe bipolarita vytvářela stabilitu a řád, kdeţto rozpad bipolarity a ustavení multipolarity vytváří nové problémy jako je nekontrolované

87 88

šíření

jaderných

zbraní

či

obtíţná

předvídatelnost

vývoje

Viz Drulák, P.: Přestaňme dohánět, začněme tvořit! Budoucnost českého oboru mezinárodních vztahů, s. 99. In: Waltz, K. N.: Theory of international politics, s. 9-10.

mezinárodního prostředí. Neorealisté, kteří modifikují některé myšlenky Kennetha Waltze, jsou Stephen Walt a Joseph Grieco. Stephen Walt přeformuloval Waltzovu teorii vyvaţování moci svou teorií vyvaţování hrozeb. Vypozoroval v praxi, ţe stát ohroţený jiným státem se nesnaţí pokaţdé tuto hrozbu mocensky vyvaţovat. Důvodem rezignace v jednání států můţe být více, např. nemoţnost uzavřít protikoalici. Dále, na rozdíl od Waltze, poukazuje na to, ţe ne kaţdý mocenský nárůst státu musí být vţdy a všemi vnímán jako hrozba. Joseph Grieco reprezentuje skupinu neorealistů, kteří jsou někdy také nazýváni moderní realisté.89 Zaměřuje se na rozpracování konceptu relativních a absolutních zisků s tím, ţe státy se podle něj zajímají o oba typy zisků. Je kritický k neoliberálnímu institucionalismu, který tvrdí, ţe státy zajímá hlavně absolutní zisk. Další typy neorealismu uţ také nejsou tak extrémní jako Waltzova čistá teorie. Strukturální realisté anglické školy jako Barry Buzan, Richard Little a Charles Jones rozpracovávají a zároveň kritizují Waltzovo pojetí struktury a snaţí se jeho teorii propojit se světovými dějinami. Jednotky v průběhu dějin systému nejsou nediferencované. Strukturální realisté anglické školy naopak zkoumají rozsah diferenciace těchto jednotek a důsledky, které toto rozlišení má na strukturu mezinárodního systému.90 V následujících kapitolách bude historická sociologie srovnávána především s neorealismem Kennetha Waltze a jeho knihou Teorie mezinárodní politiky. Svět studené války se v devadesátých letech nečekaně rozpadl, coţ donutilo badatele v oblasti mezinárodní politiky přesměrovat svou pozornost na nové otázky a problémy. Navíc byly rozleptány staré pojmy, skrze něţ svět pozorovali a rozuměli mu. Tradiční přístupy se střetávaly s přívalem kritiky.91 Konec studené války sníţil kredibilitu realismu i neorealismu, objevily se ve větší šíři nové přístupy. K tomu vedlo několik důvodů. Objevila se teoretická debata mezi neorealismem a neoliberalismem, která vyústila v tzv. neo-neo debatu. Změny ve světě, konec studené války, kolaps 89

90 91

Viz Lamy, S. L.: Contemporary mainstream approaches: neo-realism and neo-liberalism, in: Baylis, J., Smith, S., Owens, P. (eds.): The globalization of world politics: an introduction to international relations,s. 129-130. Viz Kolman, J.: Neorealismus, in: Pšeja, P. (ed.): Přehled teorií mezinárodních vztahů, s. 70-71. In: Knutsen, T. L.: Dějiny teorie mezinárodních vztahů, s. 300-302.

Sovětského svazu, konec bipolární éry a globalizace si vyţádali další teoretické přístupy. Neorealismus se špatně vyrovnává se vzrůstajícím významem nestátních aktérů, s transnacionálními sociálními hnutími a podobnými uskupeními. Těmto otázkám se věnují právě nové přístupy. Ovšem realismus a neorealismus jsou stále dobrým nástrojem na vysvětlování mocenské politiky. Dalším důvodem pro objevení nových přístupů v teorii mezinárodních vztahů byl vývoj v těch disciplínách sociálních věd, které zaútočily na metodologické východisko realismu, pozitivismus.92 Mezinárodní vztahy lze chápat jako aplikovanou vědu, která je bytostně svázaná se zahraničně-politickou praxí států. V americké sociální vědě vznikla řada příspěvků, které nesouvisejí s potřebami zahraniční politiky státu a jsou tedy dosti nepraktické. Hlavní představitelé oboru jsou mimo akademickou scénu zcela neznámí. To se týká i hlavního teoretika neorealismu, Kennetha Waltze. Je spekulativní otázkou, zda je to globalizačními tlaky, rozmělňováním informací nebo rostoucí specializací poznání. V oboru mezinárodních vztahů vede rostoucí specializace ke stále podrobnějšímu a přesnějšímu zjišťování stále méně podstatných skutečností.93 Multidisdiplinární bádání přináší nový vítr. Roli výzkumníků na poli mezinárodních vztahů přebírají představitelé jiných oborů, ekonomové jako Joseph Stiglitz či Paul Krugman, sociologové jako Immanuel Wallerstein a historici jako John Lewis Gaddis nebo nejrůzněji zaměřené think-tanky.94 V zahraniční politice hraje historie velkou roli, kaţdý jednotlivý mezinárodní pojem, kaţdý problém má svou historii, vývoj, existují tam staré křivdy anebo zakořeněné nepřátelství. Historie je klíčová k porozumění mezinárodní politice a porozumění politickému jednání v oblasti. Waltzova teorie neorealismu vyvolala ve vědecké komunitě širokou diskuzi.95 Waltzova verze neorealismu je extrémní ve způsobu, kterým vymezila obor mezinárodních vztahů a naprosto z něj zároveň vyloučila historickou analýzu a tedy i přístup historické sociologie.96 Neorealismus má často pouze instrumentální pohled na historii, hledá příklady vhodné pro potvrzení vlastních teorií týkajících se 92 93 94 95 96

Viz Smith, S.: Alternative approaches to international theory, in: Baylis, J. - Smith, S. - Owens, P. (eds.): The globalization of world politics: an introduction to international relations, s. 176. In: Drulák, P.: Přestaňme dohánět, začněme tvořit! Budoucnost českého oboru mezinárodních vztahů, s. 100. In: Drulák, P.: Přestaňme dohánět, začněme tvořit! Budoucnost českého oboru mezinárodních vztahů, s. 100. In: Kolman, J.: Neorealismus, in: Pšeja, P. (ed.): Přehled teorií mezinárodních vztahů, s. 67. Viz Waltz, K. N.: Theory of international politics, s. 25-27.

současnosti. Místo historické změny mluví Waltz o kontinuitě, která v podstatě znamená, ţe mezinárodní vztahy zůstávají pořád stejné.97 Toto hledisko kritizují také Hobson a Hobden. Ignorování historie pak vede k problematickému náhledu na současnost a k mýtům chronofetišismu a tempocentrismu.98 Jejich kritika neorealistické teorie mezinárodních vztahů je velmi podnětná, a proto bude částečně pouţita jako jedno z východisek i v následujících kapitolkách. Vztah neorealismu a historické sociologie bude popsán na příkladech několika základních pojmů, budou prozkoumány klíčové premisy obou přístupů a jejich vzájemná podobnost nebo rozdílnost. V následujících kapitolkách bude pozornost věnována pojmům struktury a moci, bude prozkoumán vztah obou přístupů k mezinárodnímu a domácímu prostředí, k národnímu státu a k pojmu války. Všechny tyto pojmy se samozřejmě v jednotlivých kapitolách opakují, ale důraz je kladen vţdy jen na jeden pojem.

97 98

Srovnej: Waltz, K. N.: Theory of international politics, s. 43-49, 66. Viz Hobson, J. M.: What's at stake in bringing historical sociology back into international relations? Transcending chronofetishism and tempocentrism in international relations, in: Hobden, S. - Hobson, John M. (eds): Historical sociology of international relations, s. 3-40.

Struktura Neorealismus Kennetha Waltze je někdy nazýván strukturálním realismem nebo dokonce strukturalismem, neboť se zajímal o strukturální moc, chápe svět jako politickou strukturu, která kontroluje politické faktory podobně jako mezinárodní ekonomické reţimy umoţňují státům kontrolovat ekonomické faktory. Waltz pouţil některé pojmy a teorie z ekonomie, jako například mikroekonomickou teorii firmy. Podobně jako existuje v ekonomickém prostředí trţní konkurence, která umoţňuje přeţít pouze těm firmám, které se chovají racionálně a usilují o maximalizaci svého zisku, tak podobně i struktura mezinárodních vztahů dovoluje přeţít pouze těm státům, které usilují v první řadě o zajištění vlastní bezpečnosti. Struktura podle Waltze určuje uspořádání či řád částí systému. Strukturu netvoří samotné organizace a politické instituce, struktura je jejich uspořádáním.99 Strukturální popis mezinárodních vztahů by měl být podle tohoto autora v rovině mezinárodního systému, na rozdíl od předchozích realistických teorií, jako třeba Morgenthaouovy, která byla zaměřena i na moţnosti jednotek.100 Realismus se nezabýval chováním systému. Waltz vypracoval strukturální teorii mezinárodních vztahů, která se dívá na tento obor jako na jeden celek a zabývá se pouze otázkami týkajícími se tohoto celku, nezabývá se problémy spojenými se zahraniční politikou jednotlivých států. Struktura jako klíčový pojem mezinárodního systému má podle Waltze tři důleţité znaky.101 Za prvé, neorealismus rozeznává strukturu jako řídící princip mezinárodního systému. Za druhé zkoumá míru specializace a funkční diferenciace konstitutivních částí systému, kde dospívá k tomu, ţe existuje shodná povaha jednotek působících v rámci mezinárodního systému. Třetím definujícím znakem je způsob distribuce moţností, relativních schopností jednotek v systému. Jen málo autorů zabývajících se mezinárodními vztahy by váhalo označit mezinárodní systém za anarchický. Pro realisty je anarchie hlavní podmínkou spíš neţ určitým systémem. Anarchie vytváří problém, se kterým se státy prostě musí vypořádat. 99 100 101

In: Waltz, K. N.: Theory of international politics, s. 81. Viz Waltz, K. N.: Theory of international politics, s. 62-64. In: Kolman, J.: Neorealismus, in: Pšeja, P. (ed.): Přehled teorií mezinárodních vztahů, s. 65. Podrobněji: Waltz, K. N.: Theory of international politics, s. 100-101.

Realisté se daleko více zaměřují na chování států. Waltzův neorealismus tvrdí, ţe pochopení fungování jednotlivých států a jejich interakcí je nutné na mezinárodní vztahy pohlíţet vţdy z hlediska systémově-strukturálního. Jak pro realisty, tak pro neorealisty platí, ţe existují různě konstituované státy co se týče formy vlády nebo převládající ideologie. Státy se chovají rozdílně a produkují rozdílné výstupy. Neorealisté abstrahují od charakteristik domácího systému, aby mohli izolovat samostatný mezinárodní systém. Pro neorealisty jsou státy funkcionálně stejné kvůli nátlaku ze strany mezinárodního systému, rozdíly mezi nimi jsou určené jejich schopnostmi. Systému je vlastní jeho struktura a zahrnuje ovlivňující se jednotky. Tento systém zprostředkovává výstupy států.102 Waltz tvrdí, ţe struktura mezinárodních vztahů je vládnoucím principem systému. Struktura

můţe být anarchická nebo hierarchická. Politické systémy

jednotlivých států se vyznačují hierarchií jako řídícím principem moci. Řídící princip mezinárodního systému je anarchický – státy se musí spoléhat samy na sebe a snaţit se zajistit své vlastní přeţití, jednají v atmosféře vzájemné nedůvěry, svépomoci a vlastního posilování bezpečnosti. Dále je definovaná distribuce schopností a moci mezi jednotkami, dle počtu mocenských pólů v systému. Struktura mezinárodního systému se mění v závislosti na počtu velmocí v systému a tím se také mění i chování státu a výstupy z interakcí mezi nimi. Nedochází ke specifikaci funkcí různých jednotek, protoţe anarchický mezinárodní systém nezahrnuje ţádnou dělbu práce. Je to klasická teorie moci, státům jde o přeţití a v mezinárodním systému vzniká bezpečnostní dilema. Systém také inklinuje k obnovení narušené rovnováhy moci, coţ je v tomto případě mechanismus přeţití. Neorealismus odlišuje od realismu metodologie a to, jak pohledem vědy chápe sám sebe. Neorealistická abstraktní definice struktury vyvolala kritiku z mnoha stran, zvláště bylo neorealistům vyčítáno, ţe nezahrnují všechny rysy mezinárodního systému. Waltz všem kritikům oponuje, ţe ţádná z teorií nevysvětlí všechny události beze zbytku. Cílem teorie není jen vysvětlit a předvídat, ale také pochopit, jak systém funguje. Snaha o co největší přiblíţení realitě by popírala teorii. Teorie můţe být napsána, jen kdyţ opomineme většinu věcí praktického rázu. Podobně uvaţuje o teorii 102

Srovnej: Waltz, K. N.: Theory of international politics, s. 79.

Singer, podle kterého je primárním účelem teorie vysvětlovat určitý jev, přesný popis je vedlejší a pokud je popisná část teorie v konfliktu s vysvětlující částí, tak jí musí popisná část ustoupit i za cenu některých nepřesností v popisu. Vysvětlující část teorie je dokonce důleţitější neţ to, zda je teorie schopna vytvářet prognózy do budoucnosti.103 Singer ale zároveň varuje před zveličováním vlivu systému na národní aktéry. Hobsonova kritika ze strany historické sociologie naznačuje, ţe podstatou neorealistické teorie hegemonické stability je tempocentrismus, zmíněný výše. Hegemonická stabilita však není podle historické sociologie obecně platná, je to specifický stav platný pro Spojené státy a to jen v určitém období. Hobsona tvrdí, ţe Velká Británie nebyla hegemonem v předchozím období. V devatenáctém století vedla zcela jinou politiku, která se nedá srovnávat s hegemonickou politikou Spojených států v následující éře, mezi lety 1945 a 1973. Politika hegemonie byla jedinečná pro jednu zemi, tj. pro Spojené státy a jeden určitý čas v průběhu historie. Neorealisté zde líčí některé základní prvky americké zahraniční politiky, spojují je s hegemonií jako obecným fenoménem, a pak typicky tempocentricky vyvozují tuto koncepci zpátky v čase tak, aby seděla na britský případ. Pokud by byl vyloučen mýtus tempocentrismu, je v historii pouze jeden příklad hegemona, coţ podkopává celou teorii hegemonických cyklů. Navíc dochází k neporozumění situaci Británie v devatenáctém století a problematizuje se i pochopení americké hegemonie. Hobson navrhuje, ţe by se tedy neměla analyzovat samotná americká hegemonie, ale spíše by se autoři měli zaměřit na původ této jedinečné hegemonické situace, coţ vyţaduje historicko-sociologický přístup.104 Waltzovi je opakovaně vytýkáno, ţe je jeho teorie statická. Podobně jako většina strukturálních teorií nepopisuje adekvátně historickou změnu. Nemůţe například osvětlit přechod od středověké k moderní politice ani jiné klíčové změny v mezinárodním systému.105 Waltzův mezinárodní systém vznikl spontánně jako nezamýšlený důsledek státních interakcí, moderní suverénní stát je podle něj nejvyšší forma politické organizace. 103 104

105

In: Singer, J. D.: The Level-of-Analysis Problem in International Relations, s.79-80. In: Hobson, J. M.: What's at stake in bringing historical sociology back into international relations? Transcending chronofetishism and tempocentrism in international relations, in: Hobden, S. - Hobson, John M. (eds): Historical sociology of international relations, s. 11. In: Knutsen, T. L.: Dějiny teorie mezinárodních vztahů, s. 304.

Zdůrazňování ústředního postavení mezinárodní anarchie u Waltze se blíţí i práce historické socioloţky Thedy Skocpolové, která vidí poráţku ve válce nebo sociální revoluci uvnitř státu jako příčiny neschopnosti státu přizpůsobit se mezinárodní struktuře a neschopnost zajistit si státní autonomii. Skocpolová nepřímo potvrzuje důleţitost mezinárodní anarchie a nestejnoměrnou distribuci moţností v systému, coţ je první a třetí bod Waltzovy definice mezinárodního systému. Anarchie reprodukuje sama sebe a mezinárodní strukturální změna není moţná. V tomto bodě se klíčové premisy obou teorií přibliţují. V případě Waltze je tato premisa formulována vědomě, v případě Skocpolové nepřímo vyplývá z jejího díla. Dále rozdíl od Waltze nevidí Skocpolová mezinárodní systém izolovaně od toho domácího, v její práci jsou tyto dvě prostředí těsně propojená a vzájemně se ovlivňují, zabývá se ve své teorii sociálních revolucí také intervenujícími domácími proměnnými, hlavně mocí bohaté agrární třídy, jejíţ role byla velmi důleţitá ve zkoumaných zemích.106 Ne pro všechny historické sociology je mezinárodní systém pouze anarchický. Reus-Smith tvrdí, ţe vykazuje koexistenci hierarchických a anarchických forem. Před rokem 1648 existovaly před-moderní dynastické koncepce mezinárodních vztahů. Moderní koncepce, které jsou dnes leckdy povaţované za dané a nezpochybnitelné, se objevily aţ v devatenáctém století. Podobně i Martin Shaw popisuje postupnou institucionalizaci západních států do jednotného konglomerátu, který rozhodně nevykazuje ţádné prvky anarchie. Předchozí přístupy historické sociologie podle něj příliš lpěly na geopolitice a nebyly dostatečně historicky senzitivní.107 Struktury, které my pokládáme za samozřejmé a přirozené, jsou produkty společenských a historických procesů. Historická sociologie také můţe pouţívat strukturalistický přístup, státně-společenské komplexy konstruují a zároveň jsou konstruovány jak sociálně-domácími, tak mezinárodními a globálními strukturami v průběhu sociálních interakcí.

106 107

Viz také: Hobson, J. M.: The two waves of Weberian historical sociology in international relations, in: Hobden, S. - Hobson, John M. (eds): Historical sociology of international relations, s. 70. In: Shaw, M.: Globality and historical sociology: state, revolution and war revisited, in: Hobden, S. Hobson, John M. (eds): Historical sociology of international relations, s. 98.

Domácí a mezinárodní prostředí Mezinárodní vztahy souvisejí s lidským chováním v největší ze všech sociálních skupin: mezinárodní společnosti. Waltz se snaţil separovat mezinárodní prostředí od ostatních společensko-vědních témat. Tvrdil, ţe domácí aspekty, specifické rysy nebo identity států nemohou ovlivnit mezinárodní prostředí, protoţe všechny státy nebo jiné politické jednotky, jako císařství a městské státy, se navzájem chovají velmi podobně v mezinárodním prostředí. Vţdy mezi nimi propuká politický konflikt.108 Jediným impulzem, který v mezinárodních vztazích funguje je moc. Státy jsou čistý produkt anarchie. V anarchickém mezinárodním prostředí probíhá neustálý boj o moc. Mezinárodní systém se nemění, jen se opakuje a to právě kvůli tomu, ţe mezi jednotlivými politickými jednotkami, tedy státy, stále probíhá vzájemné soutěţení. V sociologii

naopak

existují

tendence

separovat

domácí

prostředí

od mezinárodního prostředí. Tento metodologický nacionalismus způsobuje, ţe se sociologové snaţí vysvětlovat domácí státní instituce a sociální zvyklosti v izolaci od mezinárodního vlivu. Tento přístup podle historických sociologů zakrývá podstatný dopad zahraničních sil na konání a vývoj domácích institucí státu. Pronikání zahraničního vlivu do domácí sféry není neţádoucí jev, spíše se jedná o spoluvytváření tohoto prostředí a i tak má být analyzován. Naopak mezinárodní vztahy často pouţívají metodologický internacionalismus. Jak jiţ bylo zmíněno výše, neorealismus izoluje mezinárodní prostředí od jiných vlivů. Domácí prostředí vidí spíše jako klidnou sféru, kdeţto mezinárodní prostředí je oblast konfliktu.109 Historická sociologie většinou nenachází neprostupnou hranici mezi domácím a mezinárodním. Tyto sféry jsou vzájemně propojené a takzvaný mezinárodní systém tedy neexistuje, protoţe nelze najít uzavřený mezinárodní systém, je to pro historické sociology příliš velká abstrakce. Mezinárodní systém neexistuje sám o sobě, ale je spojen s mnoha dalšími sociálními procesy, které je potřeba zařadit i do zkoumání mezinárodních vztahů. Hobson a Hobden si navíc kladou otázku, zda opravdu existuje jen jeden mezinárodní systém nebo zda lze popsat zároveň více mezinárodních

108 109

In: Waltz, K. N.: Theory of international politics, s. 66. Blíţe: Hobson, J.M. - Hobden, S.: On the road towards an historicised world sociology, in: Hobden, S. - Hobson, John M. (eds): Historical sociology of international relations s. 268-269.

systémů.110 Historická

sociologie

odhaluje

v neorealismu

Kennetha

Waltze

velmi

problematické tvrzení, které říká, ţe mezinárodním vztahům lze porozumět při vynechání vlivu domácího prostředí. Tilly, Mann i Skocpolová ve svých dílech dokazují, ţe mezinárodní a domácí síly společně daly vzniknout národnímu státu. Michael Mann vyzdvihuje, ţe společnosti nejsou unitární, ale jsou utvořené z mnohonásobných překrývajících se a kříţících se společensko-prostorových mocenských sítí.111 Domácí a mezinárodní prostředí nejsou předměty, které by se daly analyzovat izolovaně, jsou součástí jednoho sociálního světa, který je nutno zkoumat jako celek. Samotné termíny domácí a mezinárodní jsou podle některých autorů matoucí, protoţe vytvářejí rozdělení, které je příliš abstraktní. I zde však existují rozdíly mezi první a druhou vlnou historické sociologie v mezinárodních vztazích. Termíny domácí a mezinárodní jsou běţně pouţívané a jejich pouţívání nelze dost dobře změnit. Někteří historičtí sociologové, zařazovaní do první vlny neo-weberiánské historické sociologie v mezinárodních vztazích, jako jsou Skocpolová nebo Tilly, si nevědomky přisvojují neorealistická východiska ohledně mezinárodního prostředí, a tak podle autorů druhé vlny bezděčně ve své práci postupují proti vlastním cílů a to v jejich díle způsobilo zřetelné rozlišování mezi národní a mezinárodní sférou, coţ podle Hobsona nepomáhá v překonání mýtu chronofetišismu a tempocentrismu a sniţuje to jejich přínos historické sociologii.112 Tilly například vnímá stát jako organizované donucování. Důleţitá část jeho politického modelu je vláda definovaná jako organizace, která kontroluje hlavní a soustředěné prostředky donucování uvnitř populace. Stát je aréna, kde se odehrávají sociální konflikty, v mezinárodním prostředí se pak odehrávají válečné konflikty, které také přispívají k formování národního státu. V tomto bodě se klíčové premisy historické sociologie částečně spíše blíţí neorealismu, zvlášť v případě autorů tzv. první vlny. Ovšem na rozdíl od něj se zaměřují především na jednotky a domácí prostředí spíš neţ na celý

110 111 112

In: Hobson, J.M. - Hobden, S.: On the road towards an historicised world sociology, in: Hobden, S. Hobson, John M. (eds): Historical sociology of international relations s. 268. Blíţe: Mann, M.: The sources of social power, Volume I: A history of power from the beginning to A.D. 1760, s. 1. In: Hobson, J. M.: What's at stake in bringing historical sociology back into international relations? Transcending chronofetishism and tempocentrism in international relations, in: Hobden, S. - Hobson, John M. (eds): Historical sociology of international relations, s. 20.

systém a mezinárodní prostředí. Autoři druhé vlny pouţívají stejné pojmy jako autoři první vlny, ale pracují s nimi odlišně. Jako nastupující druhá vlna neo-weberiánské historické sociologie v mezinárodních vztazích popisuje Martin Shaw konglomerát západoevropských států, které překonávají hranici mezi mezinárodním a vnitřním. Mezinárodní vztahy pronikají do vnitřních vztahů v tomto konglomerátu a otevírají moţnost dalším vlivům a změnám.113 Neorealismus pouţívá model opakující se historie, nic se vlastně nemění, jak bezčasá přítomnost anarchie zůstává stále stejná, historie je ve formě hegemonických cyklů s identickými fázemi, kdy odlišní hráči hrají stále stejnou hru. Tyto závěry odpovídají mýtu tempocentrismu, který ve své práci popisuje Hobson.114 Tento neorealistický přístup ignoruje fakt, ţe v historii se neobjevil pouze jeden, ale mnoho mezinárodních systémů odlišných formou i vývojem. Pokud teorie tvrdí, ţe je vše homogenní, nedokáţe ani rozpoznat jedinečné znaky současného (nebo kterékoli jiného) systému. Dochází k tempocentristickému paradoxu, kdy nejen, ţe si badatelé špatně vykládají minulost, ale nejsou ani schopni vidět jasně přítomnost. Hlavní proud teorie mezinárodních vztahů bere za potvrzené právě to, co by na přítomnosti mělo být problematizováno a vysvětleno.

113 114

In: Shaw, M.: Globality and historical sociology: state, revolution and war revisited, in: Hobden, S. Hobson, John M. (eds): Historical sociology of international relations, s. 89-90. Srovnej: Hobson, J. M.: What's at stake in bringing historical sociolgy back into international relations? Transcending chronofetishism and temopcentrism in international realtion, in: Hobden, S. - Hobson, John M. (eds): Historical sociology of international relations, s. 4-15.

Národní stát Historická sociologie i neorealismus operují s pojmy národního státu jako základní jednotky výzkumu, ale historická sociologie v tom zachází dále. Waltz se zabývá hlouběji mezinárodní strukturu, charakter států určuje jako svůj druhý element struktury mezinárodního systému. Neorealismus bral stát jako danost, je to pro něj sice nejdůleţitější jednotka, ale nebere v potaz ţádný její individuální vliv na mezinárodní systém vyjma její moci. V mezinárodním systému existuje shodná povaha jednotek. Waltz tvrdí, ţe státy jsou produktem anarchie, jsou to politické jednotky, které se všechny projevují naprosto stejně co se týče snahy přeţít, mají monopol na násilí a na vládnutí, mají svou vlastní politickou autoritu. Vlastností států nejsou důleţité, protoţe nejsou určujícími prvky při výzkumu jejich zahraničněpolitického chování, liší se jen v otázce rozloţení moci.115 Státy se sice samy rozhodují, jak se vypořádají s domácími či vnějšími problémy, ale anarchická povaha mezinárodního systému stejně nakonec všechny státy dovede k tomu, aby se spoléhaly jen samy na sebe v zajišťování vlastního přeţití.116 Waltz zaznamenává, ţe různí státníci a různé státy pravidelně projevují podobné chování a vyvozuje z toho závěr, ţe vnitřní vlastnosti států ve skutečnosti neurčují jejich chování.117 Pro neorealismus je klíčové funkční hledisko států, v rámci kterého mají státy v mezinárodním systému identickou roli, tj. přeţití v tomto mezinárodním systému. Kdyţ všechny státy splňují všechny funkce a charakter všech jednotek v systému je tedy stejný, tak mohou být vyjmuty z další definice struktury. Jen zkoumáním vlastností mezinárodního systému je moţné pochopit chování států. Proměnné na úrovni vnitřního prostředí státu se neustále mění, ale mezinárodní prostředí se tím nemění, tyto proměnné mohou být tedy ignorovány.118 Proto se Waltz dále nezabývá ani historickým vývojem států, natoţ rozdílnostmi vývoje rozdílných států. Waltz, co se vývoje týče, povaţoval národní státy za vrchol vývoje společenských forem.

115 116 117 118

Viz Waltz, K. N.: Theory of international politics, s. 98, 118, 128. In: Waltz, K. N.: Theory of international politics, s. 96. Blíţe: Waltz, K. N.: Theory of international politics, s. 99. In: Waltz, K. N.: Theory of international politics, s. 65.

Historická sociologie se věnuje studiu státu v různých místech a historických etapách. Mann a Skocpolová přispěli k porozumění státní autonomii. Popsali, jak se tato autonomie liší v čase a prostoru. Identifikovali strukturální faktory, které jsou spojeny s různými typy státní správy, a jak mohou odlišně ovlivňovat formování státu. Mann definoval státy jako mocenské organizace na teritoriálně definovaném prostoru, které se šíří z centra, kde dochází ke tvorbě norem a zákonů, které zajišťují legitimitu. Podle Manna mnoho historických států nemělo monopol na násilí.119 V tomto bodě se zřetelně odlišuje od základních premis neorealismu. Skocpolová, jakoţto jedna z představitelek historické sociologie, má na rozdíl od Mannovy definice státu k neorealismu a jeho vnímání národního státu poměrně blízko. Domnívala se, ţe můţe neorealismus doplnit a obohatit, obě teorie zdůrazňovaly svým způsobem podobné premisy, především pozici státu a geopolitiku. Skocpolová tvrdí, ţe se státy musí přizpůsobit imperativu přeţití v mezinárodní struktuře a nemají jiný reálný výběr. Další moţností je pro ně totiţ poráţka ve válce a následná sociální revoluce. Hobson ve svém srovnání uvádí, ţe Skocpolová se spíše blíţí upravenému neorealismu Gilpina neţ strukturálnímu neorealismu Waltze.120 Byli to spíše autoři z oboru mezinárodních vztahů, kteří objevili její dílo a začali ho pouţívat ke kritice neorealismu. Kritizovali chybějící teorii státu, neschopnost neorealismu vysvětlit strukturální změnu mohla historická sociologie snadno překonat. V oboru historické sociologie mohli najít jak propracovanou teorii státu, tak rozsáhlé popisy strukturální změny v průběhu historie. Autoři z oboru sociologie naopak povaţovali neo-weberiánskou historickou sociologii za formu sociologického realismu, protoţe v některých ohledech tyto díla opakují premisy neorealismu.121 Týká se to především díla Tillyho a Skocpolové, Michael Mann se těmto neorealistickým podobnostem dokázal vyhnout. Neorealismus povaţoval státy za čistý produkt anarchie. Historičtí sociologové zase povaţovali státy za produkt války, zejména v případě Tillyho. Tato tvrzení jsou si velmi blízká, obojí 119 120 121

In: Mann, M.: The sources of social power, Volume II: The rise of classes and nation-states, 1760-1914, s. 55. Podle: Hobson, J. M.: The two waves of Weberian historical sociology in international relations, in: Hobden, S. - Hobson, John M. (eds): Historical sociology of international relations, s. 70. In: Hobson, J. M.: The two waves of Weberian historical sociology in international relations, in: Hobden, S. - Hobson, John M. (eds): Historical sociology of international relations, s. 63-64.

dávají důraz na mezinárodní prostředí a na jeho vliv na formování státu. Tyto podobnosti nelze zmenšovat, byť historičtí sociologové pracují s těmito klíčovými premisami jinak neţ neorealisté, více si všímají proměnných uvnitř státu. Věnují pozornost dominantním socioekonomickým třídním vrstvám nebo skupinám drţícím ve státě různé formy moci a dále jejich interakcemi s vládou státu. Zkoumají, jak jsou tyto skupiny ovlivňovány mezinárodním prostředím, a jak naopak ovlivňují ostatní, jak v mezinárodním prostředí funguje nápodoba a přejímání způsobů řízení státu (jak tomu bylo i v případě vývoje národního státu). Historická sociologie do detailu a s pomocí historické analýzy osvětluje jemné nuance skryté za názvem národní stát a mýty, které s sebou toto označení nese. Historická sociologie svým výzkumem rozbíjí některé neorealistické premisy o státu jako funkční jednotce mezinárodních vztahů, byť tento výzkum nemusel být přímo zamýšlen jako kritika neorealismu. Druhá vlna historické sociologie v mezinárodních vztazích pak kritizuje neorealismus přímo. Optikou historické sociologie dochází v mezinárodních vztazích, které jsou pod vlivem jedné hlavní, a to neorealistické teorie, k ahistorickým a asociologickým zkreslením.122 Historická sociologie odmítá vidět stát v mezinárodním prostředí jako neměnnou danost.123 Pokud neorealismus vidí státy jako identické, nebere v potaz jejich individuální moţnosti. Distribuce moci není ve všech státech identická, coţ popisuje i Kenneth Waltz, ale dále se tímto příliš nezabývá. Historická sociologie naopak popisuje, ţe různé státy mají různé vojenské, ekonomické či politické moţnosti. Hobson zdůrazňuje, ţe představa anarchické povahy mezinárodního systému zahrnující teritoriálně vyznačené suverénní státy není ani tak přirozeným produktem selského rozumu, ale spíše intelektuální konstrukce, která se snaţí vytvořit exaktní teorii mezinárodních vztahů. Historičtí sociologové ukazují, jak komplexní je stát jako organizace. Státy se liší, nejsou funkčně stejné tak jako je ukazují neorealisté, byť i podle historické sociologie převládá v současnosti národní stát. V tomto pojetí se historičtí sociologové 122

123

Srovnej: Hobson, J. M.: What's at stake in bringing historical sociolgy back into international relations? Transcending chronofetishism and temopcentrism in international realtions, in: Hobden, S. - Hobson, John M. (eds): Historical sociology of international relations, s. 10. Viz Smith, S.: New Approaches to International Theory, in: Baylis, J., Smith, S., Owens, P. (eds.): The globalization of world politics: an introduction to international relations, s. 178.

přibliţují neorealistům. Stát vidí jako základní stavební prvek současných společností, nezabývají se na rozdíl od dalších alternativních přístupů v takové míře rolí nestátních, nadnárodních organizací. Podle Charlese Tillyho je úspěch národních států jako formy vlády nevyhnutelný. Tilly ve své práci popisuje, jakým způsobem převládly národní státy. Přispěla k tomu také nespokojenost a sociální protesty obyvatelstva, ze kterého byly vysávány zdroje pro vedení válek124. Tilly zdůrazňuje, ţe národní stát je sice v současnosti určitá norma, ale tato forma státu není jediná a neměnná v průběhu celé historie. Ve své práci ukazuje, jaké nejrůznější typy států existovaly a jaké odlišnosti se u nich projevovaly v třídní struktuře a způsobech řízení státu.125 Státy v podobné pozici pak mají tendenci vykazovat stejné chování, dochází zde k chybě dvojí kauzality. Waltz explicitně odmítá relevanci sociologické a historicko-sociologické analýzy.126 Základní rozpor spočívá v tom, ţe podle Waltze jsou všechny jednotky stejné, na rozdíl od pozice historické sociologie, podle které jsou tyto jednotky nestejné, funkčně odlišné. Tyto jednotky se vyznačují tím, ţe v nich existují soutěţící zdroje politické autority na domácí úrovni. Historičtí sociologové dokazují, ţe výskyt stejných jednotek v průběhu historie je výjimečný a jsou to spíše anomálie.

124 125 126

Viz: Harrington, A. a kol.: Moderní sociální teorie: základní témata a myšlenkové proudy, s. 206-207. In: Baylis, J., Smith, S., Owens, P. (eds.): The globalization of world politics: an introduction to international relations, s. 180. In: Waltz, K. N.: Theory of international politics, s. 43-49.

Moc Analýza mezinárodního systému se opírá o debatu o povaze moci, a to zejména moci vojenské. V poslední době se pak vedou diskuze o vztahu mezi tradičně vnímanou vojenskou mocí a jinými formami moci, politickou, ekonomickou, kulturní nebo ideologickou.127 Realisté touhu po moci odvozují od lidské podstaty. V situaci, kdy vypukne boj o omezené zdroje bez arbitra, vznikne boj o moc, který podle realistů vychází ze špatnosti lidstva. Lidská touha po moci je realisty brána jako východisko spíše neţ jako podmínka, za níţ se boj odehrává. Touhou po moci však nelze vysvětlit veškeré chování státu. Realisté vidí moc jako fenomén sám pro sebe. Morgenthau tvrdí, ţe všichni státníci uvaţují a jednají stejně v závislosti na zájmech definovaných v termínech moci.128 Státy se snaţí pouţívat svou moc, aby získaly ještě více moci a tedy zvýšili svůj vliv a schopnost zabezpečit vlastní národní zájmy. Tradiční realisté rozeznávají různé sloţky moci, vojenská moc je pro ně nejdůleţitější komponentou státní moci. Waltz se také domnívá, ţe právě vojenská moc je základním nástrojem státní politiky.129 Realisté však nedokáţí mezinárodní politiku vidět jako soběstačný systém, zaměřují se na chování a výstupy, které se zdají souviset s vlastnostmi, které přisoudili člověku a státům. Waltz si uchovává mnoho rysů realismu, také zájem o anarchii a o moc. Neorealismus se od realismu odlišuje ve čtyřech základních bodech. Liší se za prvé v systémovém přístupu, za druhé v posunu otázky příčinných vztahů, za třetí jinou interpretací moci, a nakonec jiným rozdělením jednotek do úrovní.130 Distribuce schopností je důleţitý faktor v rozpoznávání charakteru systému v jakémkoli čase. Předurčuje typ systému v dané době. Neorealismus definuje státní moc pomocí materiálních schopností a kapacit. Neorealisté nevidí moc jako cíl, ale jako moţný uţitečný prostředek. Pro státy platí zvýšené nebezpečí napadení v případě, ţe jí mají málo, nebo jim naopak hrozí závody ve zbrojení, pokud mají moci příliš. V kritických 127 128 129

130

Blíţe: Halliday, F.: Konec studené války a mezinárodní vztahy: několik analytických a teoretických závěrů, in: Booth, K., Smith, S. (eds.): Současné teorie mezinárodních vztahů, s. 67. In: Morgenthau, H. J.: Politics among nations: the struggle for power and peace, s. 5-9. Viz Lamy, S. L.: Contemporary mainstream approaches: neo-realism and neo-liberalism, in: Baylis, J., Smith, S., Owens, P. (eds.): The globalization of world politics: an introduction to international relations,s. 129. In: Waltz, K. N.: Theory of international politics, s. 60-101.

situacích se však státy podle neorealistů spíše zaměřují na bezpečnost neţ na moc. Waltz vidí historickou změnu pouze v tomto omezeném elementu. Změna distribuce moci by způsobila další změny v systému, ale jedinou změnou, kterou si umí představit Waltz je přeměna anarchie na hierarchii, v případě, ţe by se objevila světová vláda.131 Kdyby se státy opravdu snaţily pouze o maximalizaci moci, jak to tvrdí klasičtí realisté, státy by se pak připojily na stranu té nejsilnější koalice, která by zrovna v systému existovala. Kdyby se státy řídily pouze tímto ukazatelem, tak by to postupně takto udělaly všechny státy v systému a dále by nebylo moţné mluvit o rovnováze moci, nýbrţ by se objevila světová hegemonie.132 Cílem států je však udrţet si svou pozici v systému a zajistit si bezpečnost. Další modifikace by sice mohly znamenat jen dílčí úpravy v rámci systému, ale mohly by změnit i celý systém. Je to především vznik funkčně odlišných států a moţnost zahrnout do vnímání mezinárodního systému i další aktéry, nejen státy a jejich relativní moc. Tyto změny si Waltz neumí představit. Singer uţ ve svém článku z roku 1961 varuje u přístupů zaměřených na strukturu právě před přílišným zdůrazňováním vlivu systému a upozorňuje na skutečnost, ţe takový přístup přináší do zkoumání zahraniční politiky vysoký stupeň uniformity a nevytváří dostatečný prostor pro zkoumání rozdílného chování jednotek systému133, v tomto případě jejich moci a původu této moci. To se děje v případě neorealismu Kennetha Waltze. Pro přesnost nutno dodat, ţe ani historická sociologie z větší části nepracuje s jinými jednotkami neţ jsou státy, byť tyto jednotky zkoumá důkladněji neţ Waltz. V neorealistickém přístupu rozloţení moci a změny v rozloţení spoludefinují systém a změny v něm. Všechny státy, ale především velmoci, musí být citlivé na schopnosti ostatních států. Moţnost, ţe některý stát pouţije svou moc, aby podpořil vlastní zájmy, ústí v takovou mezinárodní situaci, kdy se státy obávají o vlastní přeţití.134 Waltz určuje způsob distribuce schopností v mezinárodním systému jako třetí definující znak struktury. Tyto relativní schopnosti jednotek jsou proměnné.135 Nezajímá se o konkrétní schopnosti jednotlivých jednotek, ale o distribuci moci 131 132 133 134 135

Dále: Hobden, S.: Historical sociology: back to the future of international relations?, in: Hobden, S. - Hobson, John M. (eds): Historical sociology of international relations, s. 54. In: Waltz, K. N.: Theory of international politics, s. 126. In: Singer, J. D.: The Level-of-Analysis Problem in International Relations, s.80. Viz: Waltz, K. N.: Theory of international politics, s. 126. Dále: Waltz, K. N.: Theory of international politics, s. 98-100.

v mezinárodním systému. To je důleţitý posun od realismu. Nejdůleţitější je však neorelistický koncept moci jako určující vlastnosti systému. Moc je vnímaná jako schopnost státu, ale distribuce této schopnosti mezi státy je vnímána systémově. V tomto přístupu je důleţitá především relativní moc spíše neţ absolutní moc konkrétního státu. Vzhledem k tomu, ţe je pojem moci i pro neorealismus tak důleţitý, je zaráţející, ţe u neorealismu neexistuje jasné a koherentní pojetí moci, byť s tímto termínem nakládá jako s nejdůleţitější komponentou své teorie. Neexistuje měřítko moci, ţádné praktické a objektivní způsoby měření moci, neexistují její hodnoty, nemůţe existovat ani analogie uţitku a národního zájmu či bezpečnosti. Waltz v tomto svým kritikům odporuje, nevidí to jako problém teorie, ale praktický problém, který vzniká při pokusu aplikovat teorii v praxi. Kritici konceptu moci v neorealismu ve skutečnosti podle něj volají po nové teorii, kterou ovšem nejsou schopni sami vymyslet. Kritici nemohou pochopit, ţe teorie nemá zahrnovat všechny důleţité aspekty mezinárodně politického ţivota. Pokud by se všechny tyto aspekty přidaly k neorealistické teorii, vrátily by tím tento přístup de facto zpět ke klasickému realismu. Historická sociologie vnímá pojem moci daleko komplexněji. Zabývá se rozlišováním různých forem moci. U Tillyho je to ekonomická moc a donucovací čili vojenská moc, zabývá se těmito formami moci převáţně ve spojení s popisem typů států zaloţených více na jedné nebo druhé formě moci. Hlavní těţiště jeho analýzy je v popisu formování národního státu. Toto formování probíhá převáţně ve válečných střetech. Podobně jako u neorealismu vojenská sloţka státní moci je zde velmi podstatná. Mann v tomto rozdělení moci zachází ještě dál, nevěnuje se jen moci vojenské, ale i dalším. Mann věnuje podstatnou část své rozsáhlé práce rozdělením moci a to na moc vojenskou, ideologickou, ekonomickou a politickou, vytváří tak svůj známý IMEP model. Zajímá ho, jak se různé formy moci zkombinovaly za různých historických okolností a jak různé formy moci přispěly k formování různých typů států. Dále pak popisuje tři aspekty moci pomocí dvojic sloţených z opačných příkladů. Prvním aspektem je rozdělení moci na distributivní a kolektivní, za druhé rozděluje moc na extenzivní a intenzivní, za třetí rozlišuje mezi mocí autoritativní a rozptýlenou.

Mann se také zaměřuje na napětí mezi trhem a teritoriem, tedy mezi ekonomickou a vojenskou mocí. Ekonomický zájem se zaměřuje na zdroje trhu, bez přihlédnutí k rozdílných státním územím a státním hranicím, zahrnujícím i moţnost války nebo agresivní diplomacii mezi státy. Je v principu transnacionálně a mírově orientovaný. Geopolitická teritoriální koncepce tohoto zájmu naopak vidí vlastní prospěch v autoritativní kontrole státního území, s pouţitím agresivní diplomacie a v extrémním případě i s vypuknutím války.136 Toto jsou také určité ideální typy, které v této podobě v reálném světě neexistují, kapitalismus a národní státy se navzájem ovlivňují. Toto vzájemné ovlivňování existuje i mezi ekonomickou a ideologickou mocí. Ideologická moc dnes jiţ částečně ztrácí na důleţitosti, ale byla klíčovou součástí při vzniku mocné střední třídy a také národního státu. Formování těchto entit spolu úzce souviselo.137 Skocpolová se zajímá, jak státní moc fungovala při sociálně-revolučních transformacích státu. Státní moc pro ni není jen prostředek třídní dominance, nevnímá revoluce jen jako mocenský boj mezi třídami uvnitř státu. Změny ve státní struktuře nejsou primárně výsledkem pouze tohoto třídního konfliktu. Ve Francii, Rusku a Číně měl třídní konflikt mezi rolníky a vlastníky půdy pivotní význam především ve fázi revolučního mezivládí. Vznik revoluce a následně nových státních reţimů, které vznikly z revolučních konfliktů ale také závisel na struktuře státních organizací a jejich částečně autonomním a dynamickém vztahu s domácími třídami, elitami, vlastníky půdy a dalšími vnitřními i vnějšími politickými silami. Skocpolová zdůrazňuje důleţitost jejich pozice ve vztahu k ostatním zahraničním státům.138 Z těchto tří revolucí vznikly národní státy, které byly centralizovanější, byrokratičtější a mocnější jak v domácím kontextu, tak i v tom mezinárodním. Je zřejmé, ţe v historické sociologii je koncept moci rozpracován daleko detailněji neţ je tomu u neorealismu Kennetha Waltze. Základní premisou u obou přístupů je konstatování, ţe státy jsou vybaveny určitou mocí, která není u všech států stejná. Historická sociologie pak rozpracovává různé formy a sloţky moci, které lze 136 137 138

Viz: Mann, M.: The sources of social power, Volume II: The rise of classes and nation-states, 1760-1914, s. 33. In: Mann, M.: The sources of social power, Volume II: The rise of classes and nation-states, 1760-1914, s. 35-36. In: Skocpol, T.: States and social revolutions : a comparative analysis of France, Russia, and China, s. 284.

v různých dobách a na různých místech nalézt. Tyto formy a sloţky moci se v reálném světě vzájemně ovlivňují a vytváří mnoho různých typů států, zaloţených na různé kombinaci různých forem moci. Proces změny je v takovémto systému stále přítomen. Historická sociologie popisuje moc z hlediska vývoje různých státních forem, neorealismus bere moc jako prostředek k dosaţení bezpečnosti státu. Waltzova teorie je velmi přehledná, jeho pojetí struktury však pomíjí celou řadu charakteristik povaţovaných jinými teoretiky za klíčové. Jsou to vliv ekonomiky a vzájemná provázanost států, vliv technologií a problém jaderných zbraní, také zanedbává vliv ideologií, jako byly v průběhu historie křesťanství, později nacionalismus nebo komunismus. Waltz se soustředí pouze na rozloţení moci. Hlavní přínosy Waltzovy teorie spočívají v její logické koherenci a stručnosti. Waltz vynechává některé aspekty zcela úmyslně, neboť chce nabídnout teorii, která na základě minima informací podá co nejvýstiţnější obraz mezinárodních vztahů, a proto se dopodrobna nezabývá ani různými formami moci.

Válka Válka je důleţitým fenoménem, kterému se nelze při studiu mezinárodních vztahů vyhnout. Pracuje s ním jak Kenneth Waltz, tak i historická sociologie. Existují tři klasická pojetí, jak pochopit kořeny válek. Jednak je lze vyvodit z lidské přirozenosti, toto pojetí bylo obvyklé v minulosti. Druhé pojetí vychází z povahy státního reţimu, kdy chování státu musí mít strukturální pohnutky. Z tohoto typu chápání se vyvinula klasická teorie rovnováhy moci. Nakonec třetí způsob chápání války vyplývá z vlastností mezinárodního systému, kterouţto verzi upřednostňoval Kenneth Waltz. Realisté hledají příčinu války či míru ve formě vlády, ekonomickém systému, sociálních institucích a politických ideologiích. Kladou důraz na lidskou přirozenost a na vlastní rozhodování státníků. Takţe by se zdálo, ţe kdyţ existuje určitá konstelace těchto faktorů, tak bude válka. Z praxe je ale zřejmé, ţe spolu válčí státy s jakoukoli myslitelnou kombinací oněch faktorů. Válka jako důsledek se opakuje, i kdyţ se mění vlastnosti států, tedy příčina války. Vztah mezi vlastností jednotek a produkty jejich chování se tedy přímo nepotvrzuje, stejně tak neplatí vzorce interakcí. Strukturální realisté přijímají mnoho předpokladů z tradičního realismu. Domnívají se, ţe síla zůstává důleţitým a efektivním nástrojem politiky a diplomacie a ţe rovnováha sil stále zůstává hlavním mechanismem zajišťujícím řád v anarchickém mezinárodním systému. Tak jako realismus, tak i neorealismus je kritizován, ţe nezohledňuje normativnost v jednání aktérů mezinárodních vztahů. Přestoţe existuje anarchická struktura, přece jen lze spatřovat jistou normativnost v chování jednotek. Idea mezinárodního společenství tvořeného společnými zájmy, hodnotami, pravidly a institucemi, kde spory jsou řešeny pomocí vzájemného uznání poţadavku na koexistenci, tak v podstatě popírá neorealistickou tezi, ţe státy nejsou schopny altruistického jednání. Na tento argument však Waltz reaguje odpovědí, ţe přes existenci určitého altruistického chování států nelze od nich očekávat, ţe by se vzdaly svého nejdůleţitějšího zájmu – zachování své existence. Bezpečností dilema znamená, ţe z individuálního hlediska racionální jednání má nezamýšlené kolektivní důsledky.139 Cílem státu je maximalizace bezpečnosti, nikoli moci, tato maximalizace bezpečnosti 139

In: Waltz, K. N.: Theory of international politics, s. 186-187, 116-123.

ale probíhá mocenskými prostředky. V anarchickém systému je kaţdý odkázán pouze sám na sebe a nikdo nemůţe nikomu trvale důvěřovat. V tomto anarchickém prostředí je třeba vţdy předpokládat, ţe státy zaujímají k sobě navzájem nejhorší úmysly. V případě, ţe se jim naskytne moţnost uškodit jiným státům, tak to mohou udělat a je třeba připravit se na to, ţe to udělají. Státy se uchylují ke spolupráci pouze tehdy, kdyţ se objeví společná hrozba, které musí čelit. Kdyţ hrozba zmizí, skončí i spolupráce. V anarchickém systému funguje logika mocenské rovnováhy, v okamţiku výrazného posílení jednoho státu uzavírají ostatní státy protialianci a nespoléhají se na případné sliby silného státu, ţe jim neuškodí. Konečným argumentem je vţdy vojenská síla, anarchický mezinárodní systém je konfliktní a neustále zde hrozí silová konfrontace. Diplomatická historie, která je zaloţena především na realismu, nahlíţí na obecné příčiny válek v pojmech geopolitických zájmů států, vyjádřených státníky, diplomaty a vojenskými veliteli. Neorealismus vnímá jako příčinu válek anarchickou povahu mezinárodního systému. Válka je však také důleţitým činitelem historické změny (agent of historical change)140. Válka je vysoce organizovaným a zároveň velmi organizujícím fenoménem. Charles Tilly definoval tento fakt tak, ţe válka vytvořila stát a stát tvoří války. Tilly se ve velké části svého díla zabýval právě fenoménem války. Jsou to sociální procesy, které vytvářejí a zastavují válku. Tyto procesy se posouvají z jedné historické éry do další a zároveň se proměňují. Tato změna je pro Tillyho analytickou výzvou.141 Válečné soukolí se odvozuje historicky od organizačních poţadavků válčení, moderní státy vděčí za svůj vznik a vývoj do nemalé míry také důsledkům dřívějších válek. Válečné přípravy i válka jiţ probíhající je mocný katalyzátor změny, jak technologické, tak i politické modernizace. Tato změna můţe být morálně problematická. Tilly dále podotýká, ţe po roce 1945 vzrostl počet civilních válek, dvě nebo více skupin v rámci státu mohly získat vojenskou moc, díky které mohly vyzývat nebo přímo napadnout státní moc.142 Tyto války prohlubuje náboţenské, regionální nebo etnické rozdělení společnosti na nestátní skupiny, které se staví proti sobě navzájem nebo proti státní autonomii, často se skrytou intervencí jedné nebo více 140 141 142

Viz Sheehan, M.: The changing character of war, in: Baylis, J., Smith, S., Owens, P. (eds.): The globalization of world politics: an introduction to international relations, s. 216. In: Tilly, Ch: War in History, s. 187. Viz Tilly, Ch.: War and State Power, s. 39.

velmocí.143 Mann

odvozuje

příčiny

válek

od mezinárodního

prostředí

ve formě

geopolitického militarismu, nikoli z domácích sociálních či politických struktur.144 Mann spojuje fenomén války s formováním národních států i třídního uvědomění. Zdůrazňuje také fiskální krize, které se v souvislosti s vedením válek v mezinárodním prostředí objevovaly v domácím prostředí. Formování národního sebeuvědomění a demokracie má také svou tmavou stránku, protoţe i tomuto procesu napomohla válka. Kdyby nebylo branné povinnosti, válečných daní, regresivních válečných půjček, tak by lid zůstal apolitický, státní organizace by zůstaly ze strany běţného obyvatelstva ignorovány. Dokud státní konání kontrolovalo v rámci nedokonalé občanské společnosti jen pár jedinců, hlavní funkcí státu bylo válčení. Zahraniční politika byla limitovaná, dynastická a privátní.145 Podobně argumentuje Tilly, byť to podle něj neznamená, ţe války způsobují demokracii. Vyjednávání o válečných prostředcích však zapojilo evropské občany do procesu postupného ustanovení kontroly nad do té doby svévolnou mocí státu.146 Tito historičtí sociologové spojují fenomén války s ekonomickými schopnostmi státu, protoţe právě válka odčerpává značné finanční prostředky. V průběhu formování národního státu měly výhodu ty státy, které disponovaly širokou zemědělskou základnou, která produkovala zásoby a zároveň mohli tuto zemědělskou základnu spojit i s obchodníky, kteří produkovali kapitál. Kapitál byl potřeba na budování námořních sil a obyvatelstvo zase kvůli rozsáhlým odvodům do armády. Vojenští velitelé ovšem byli čím dál tím více závislí na fiskálním systému a civilní byrokracii, která prosazovala civilní zájmy vládnoucí třídy, nikoli vojenské zájmy.147 Skocpolová vidí válku jako selhání státu, jako projev slabého státu, tedy jako důsledek toho, ţe rozdělení (vojenských) schopností a moci v mezinárodním systému je nestejné. Podobně jako Waltz vidí mezinárodní prostředí jako konfliktní. Poráţka nebo vyčerpání z války bere Skocpolová dále jako případ státu, který se špatně adaptuje na mezinárodní prostředí a změny v okolních státech či celkové geopolitické situaci. 143 144 145 146 147

Blíţe: Tilly, Ch: War in History, s. 193. Také: Shaw, M.: The Real Sociology of War: a Reply to Roger Scruton, s. 615. In: Mann, M.: The sources of social power, Volume II: The rise of classes and nation-states, 1760-1914, s. 224-225. In: Tilly, Ch.: War and State Power, s. 38. Blíţe: Tilly, Ch.: War and State Power, s. 38.

V takovém státě pak můţe propuknout sociální revoluce. Vítězství či poráţka, oslabení či hrozící zánik státu je definován anarchickou strukturou mezinárodních vztahů. Skocpolová se nezabývá dalšími mezinárodními a domácími sociálními silami a procesy, které podporují propuknutí sociálních revolucí. 148 Martin Shaw, který vychází z neo-weberiánské historické sociologie, částečně ovlivněné i marxismem, tvrdí, ţe rok 1945 představuje významný bod obratu v historii státního systému, minimálně v Evropě. Před tímto rokem byl evropský státní systém zaloţen na imperiálních národních státech a po tomto datu se změnil na konglomerát západních států, které daly dohromady své monopoly na pouţívání násilí. Státy západní Evropy uţ nestojí proti sobě jako potenciální vojenští nepřátelé, stal se z nich vnitřně relativně smířený konglomerát, teritoriálně vytyčený postupně po roce 1945.149 Tento popsaný vývoj popírá premisu neorealismu o nevyhnutelném boji o moc mezi státy způsobenou anarchickou povahou mezinárodního systému. Tento argument vychází z národní úrovně analýzy, která si všímá jednotlivých států a zabývá se pouze situací na Západě. Viděno pohledem systémové analýzy, nelze po roce 1945 přehlíţet vytváření bipolárního rozdělení mezinárodního systému.150 Reus-Smith zase propojil mravní změnu v domácím prostředí státu se změnami mezinárodního práva a forem mezinárodní procesní spravedlnosti. Současný systém je velmi rozdílný od toho minulého co se týče interakcí mezi jednotkami, které nemusí vyústit v boj o moc a případně válku. Neorealismus naopak odmítá nemateriální faktory jako jsou ideje a normy. Jak je patrné, tak v rámci historické sociologie samotné existují různé náhledy na fenomén války, různí autoři zdůrazňují různé aspekty, ve způsobu uchopení tohoto pojmu se liší především první a druhá vlna historické sociologie. Co se týče podobnosti klíčových premis historické sociologie a neorealismu Kennetha Waltze, v případě 148

149

150

Další kritika přístupu Skocpolové in: Hobson, J. M.: The two waves of Weberian historical sociology in international relations, in: Hobden, S. - Hobson, John M. (eds): Historical sociology of international relations, s. 71-73. In: Hobson, J. M.: What's at stake in bringing historical sociology back into international relations? Transcending chronofetishism and tempocentrism in international relations, in: Hobden, S. - Hobson, John M. (eds): Historical sociology of international relations, s. 23., Shaw, M.: Globality and historical sociology: state, revolution and war revisited, tamtéţ s. 89. Více k rovinám analýzy mezinárodních vztahů viz Singer, J. D.: The Level-of-Analysis Problem in International Relations, s. 77 a násl.

fenoménu války a konfliktu lze vysledovat podobná východiska v práci Thedy Skocpolové a Kennetha Waltze. Mladší generace historických sociologů se pak staví k neorealistickému přístupu o mnoho kritičtěji a nachází mnoho způsobů, jak státy v současnosti překonávají anarchickou povahu mezinárodního systému pomocí mravní změny nebo vytvářením účelových společenství, kde jiţ proti sobě jednotlivé státy nestojí jako vojenští nepřátelé. Tyto přístupy se s neorealismem Kennetha Waltze diametrálně rozcházejí a hypotéza tak nemůţe být potvrzena.

Shrnutí Waltzův neorealismus je monokauzální, zabývá se pouze politickou mocí. Jak bylo popsáno v předchozích kapitolkách, jediným faktorem změny je obměna v distribuci schopností. Snaţí se ustavit teorii mezinárodních vztahů jako něco odlišného od ostatních sfér sociálního světa, především si vytváří odstup od historie. Také se proti myšlení historické sociologie proviňuje výrazným rozlišováním domácího a mezinárodního prostředí.151 Neorealistický přístup byl dosti populární v průběhu Studené války, kdy se struktury zdály být neměnné. Přesto i tehdy probíhaly změny na globální úrovni, které nakonec vedly ke konci Studené války. Za jeden z důkazů selhání neorealistické teorie bývá právě pokládán zánik bipolarity na konci osmdesátých let minulého století. Ukázala se tak neschopnost této teorie predikovat tuto skutečnost a včas zachytit změny, které předcházely této zásadní proměně mezinárodního systému. Tato skutečnost tak bývá povaţována za zářný projev statičnosti této teorie. Waltz

proti této kritice namítá, ţe teorie, která je schopná něco popsat a

vysvětlit je důleţitější neţ teorie, která dokáţe něco předpovědět. Odsuzuje tzv. evoluční teorie, které předpovídají všechno, avšak nic konkrétního neřeší.152 Odsuzování evolučních teorií má podobné i s autory pouţívající přístupy historické sociologie v oboru mezinárodních vztahů, jako jsou Charles Tilly, Michael Mann, Theda Skocpolová, Stephen Hobden, John M. Hobson nebo Martin Shaw. Tato podobnost by však byla málo na konstatování, ţe klíčové premisy historické sociologie a neorealismu jsou si podobné. V následujících odstavcích tedy bude následovat shrnutí předchozích kapitol zabývajících se strukturou mezinárodních vztahů, vztahem mezi mezinárodním a domácím prostředí, národním státem, fenoménem moci a války. Toto shrnutí si klade za cíl určit, ve kterých ohledech jsou si tyto dva přístupy podobné a v kterých nikoli. Pokusí se potvrdit nebo vyvrátit hlavní hypotézu této práce, totiţ ţe historická sociologie a neorealismus Kennetha Waltze mají velmi podobné klíčové premisy. 151 152

Viz Hobden, S.: Historical sociology: back to the future of international relations?, in: Hobden, S. Hobson, John M. (eds): Historical sociology of international relations, s. 55. In: Kolman, J.: Neorealismus, in: Pšeja, P. (ed.): Přehled teorií mezinárodních vztahů, s. 67. Podrobněji: Waltz, K. N.: 1997: 94.

Struktura mezinárodního systému je podle neorealistů anarchická. Autoři neo-weberiánské historické sociologie z první vlny jako Tilly nebo Skocpolová tuto premisu nepopírají a vědomě nezpochybňují. Zvláště Skocpolová se blíţí neorealistickému chápání anarchie a struktuře mezinárodního systému přikládá stejně jako Waltz velkou důleţitost. Tito autoři si za to vyslouţili kritiku ze strany druhé vlny historické sociologie autorů jako jsou Shaw, Hobden a Hobson. Podle nich by měli autoři historické sociologie více ctít historický základ tohoto přístupu a nenechat se zmást mýty tempocentrismu a chronofegišismu. Shaw dále popisuje, ţe ne kaţdá časoprostorová událost v mezinárodním systému nutně podléhá anarchii mezinárodního systému, hierarchie i anarchie se můţe vyskytovat na kaţdé úrovni v mnoha oblastech. Pro historickou sociologii obecně nemají systémy a struktury ţádný význam vně porozumění jednotlivým aktérům v systému. Lze tedy sice najít nemalé podobnosti v práci některých historických sociologů a Kennetha Waltze v případě klíčových premis obou přístupů, ale s tím, ţe kaţdý přístup na tyto premisy nahlíţí vlastním způsobem. Navíc existují velké rozdíly mezi první a druhou vlnou historické sociologie v mezinárodních vztazích. V případě historické sociologie dochází spíše k odklonu od těchto klíčových premis v jednotlivých otázkách v díle jednotlivých historických sociologů z novějšího období tzv. druhé vlny. V otázce struktury mezinárodního systému tedy nelze potvrdit hypotézu uvedenou v úvodu práce, tedy ţe lze nalézt shodné klíčové premisy pro historickou sociologii i neorealismus. Tuto hypotézu ale nelze kvůli výše zmíněným skutečnostem ani zcela falzifikovat. V případě některých výzkumníků jako je Skocpolová by ji dokonce bylo moţno přijmout, ale nikoli pro historickou sociologii jako celek. Tato práce dále zkoumala, jak neorealismus a historická sociologie přistupují k otázce vlivu mezinárodního nebo domácího prostředí na stát i mezinárodní systém. Neorealismus zdůrazňuje mezinárodní prostředí a jeho charakter jako určující pro mezinárodní systém. Domácí prostředí podle Kennetha Waltze nemůţe ovlivnit mezinárodní prostředí. Zdálo by se, ţe historická sociologie se bude spíše soustředit na domácím prostředí, přesto makro-výzkumy Charlese Tillyho, Michaela Manna a Thedy Skocpolové cílí nemalou měrou také na mezinárodní prostředí a jeho vývoj.

Historická sociologie však většinou nenachází neprostupnou hranici mezi domácím a mezinárodním. Tyto sféry jsou vzájemně propojené a takzvaný uzavřený mezinárodní systém neexistuje. Historická sociologie tímto kritizuje problematické tvrzení, které říká, ţe mezinárodním vztahům lze porozumět při vynechání proměnných započítávajících vliv domácího prostředí. Podobně jako v případě klíčových premis o struktuře mezinárodního systému i v otázce vztahu mezinárodního a domácího prostředí lze jmenovat Tillyho a Skocpolovou, kteří si nevědomky přisvojují některé neorealistické premisy. Z jejich práce pak silně vyznívá vnímání rozdělení mezi mezinárodním prostředím, které je vţdy anarchické a konfliktní, a domácím prostředím, kde konflikty vypukají pouze v součinnosti s tlaky mezinárodního prostředí, u Tillyho v souvislosti s formováním národního státu a u Skocpolové v souvislosti se sociálními revolucemi v zemích, které se dostaly do nepříznivé geopolitické situace a nepodařilo se jim se dostatečně rychle přizpůsobit. Tito autoři pracují s podobnými koncepty jako Waltz, hlavní hypotéza této práce by v jejich případě mohla být potvrzena. Historickou sociologii a neorealismus ale také odlišují různé roviny analýzy, které tyto přístupy pouţívají.153 Waltzův neorealismus je zaměřen na mezinárodní systém jako rovinu analýzy, kdeţto většina prací historické sociologie pouţívá pro svou analýzu rovinu národního státu. Z tohoto rozdílného vnímání můţe pocházet i mnoho rozdílů mezi těmito přístupy, které se týkají nejenom mezinárodního a domácího prostředí. Klíčové premisy historické sociologie a neorealismu se tedy v tomto bodě vzájemně přibliţují, ale to platí pouze u první vlny historické sociologie. Druhá vlna historické sociologie pracuje s pojmy mezinárodního a domácího prostředí odlišně. Jako zástupci druhé vlny Hobden a Hobson dokonce zpochybňují, zda by se při výzkumu měly pouţívat termíny jako mezinárodní a domácí prostředí, protoţe to s sebou nese podvědomé rozlišování, které škodí celkovému zkoumání sociálního světa. Obor historické sociologie, tak jak je chápán touto druhou vlnou historických sociologů působících v oboru mezinárodních vztahů, nemá ţádné společné klíčové premisy s neorealismem a hypotézu nelze potvrdit.

153

Podle Singer, J. D.: The Level-of-Analysis Problem in International Relations, s. 77 a násl.

Historická sociologie i neorealismus centrují své výzkumy kolem národního státu. Rozdíl je v tom, jak velký důraz na tuto jednotku výzkumu kladou. Historická sociologie se zajímá nejen o domácí prostředí států, ale také o jeho vlastnosti. Neorealismus naopak vlastnosti jednotlivých států ignoruje, zajímá ho jen rozloţení moci mezi státy. Vlastností států nejsou podle Waltze důleţité, protoţe nejsou určujícími prvky při výzkumu jejich zahraničněpolitického chování. Nejvíce se jeho přístupu blíţí přístup Skocpolové, kdyţ tvrdí, ţe se státy musí přizpůsobit imperativu přeţití v mezinárodní struktuře a nemají jiný reálný výběr, protoţe jinak by jim hrozila poráţka v případné válce následovaná domácí sociální revolucí. Zde tedy lze nějaké podobné premisy najít. Tyto podobnosti se vyskytují jen v menší míře. Za podobnou klíčovou premisu by mohlo být povaţováno zdůrazňování národního státu u obou přístupů a zdůrazňování moci jako hlavní a nejdůleţitější charakteristiky státu. Historičtí sociologové si více všímají státu jako komplexní organizace a všímají si také proměnných uvnitř státu a rozloţení různých sloţek moci v jednotlivých státních organizacích v průběhu dějin. Historická sociologie se snaţí problematizovat východiska neorealismu týkající se povahy jednotek. Tyto elementy, které tvoří systém, jsou podle historických sociologů hodny širšího prozkoumání, neţ kolik pozornosti by jim chtěl věnovat neorealismus. Sloţení a povaha jednotek, tedy národních států, v mezinárodním systému je pro historické sociology důleţitá otázka. Waltz se odlišuje především tím, ţe minimalizuje důleţitost národních vlastností při určování zahraničně-politického chování daného státu. Také tyto rozdíly by mohly být způsobeny rozdílným vnímáním analytických rovin, Waltzův neorealismus se soustřeďuje na mezinárodní rovinu, kdeţto historická sociologie vychází z národní roviny analýzy.154 Co se týče podobných východisek, Waltz podobně jako historičtí sociologové uznává, ţe forma národního státu je vrcholem vývoje státu, ale nemá toto tvrzení podloţené tak důkladným výzkumem státu, jaký provedl Tilly nebo Mann. Ti také nevidí nynější formu národního státu jako zakonzervovanou a nezměnitelnou. Tak, jako vidí Waltz mezinárodní prostředí jako anarchické a konfliktní a domácí prostředí státu 154

Viz Singer, J. D.: The Level-of-Analysis Problem in International Relations, s. 77 a násl.

jako v podstatě klidné, Tilly naopak vidí stát jako prostředí, kde se odehrávají sociální konflikty, ale s konfliktním mezinárodním prostředím souhlasí. Tam se odehrávají války, které tak významně formují vývoj národního státu. V přístupu k nestátním aktérům se zase neorealismus a historická sociologie scházejí. Nevěnují jim takovou pozornost, jako jiné současné přístupy zabývající se globalizací a podobnými otázkami. Zájem o fenomén moci je další koncept, který by mohl přístupy neorealismu a historické sociologie spojovat. Přesto i v tomto případě lze mezi oběma přístupy najít velké rozdíly, kaţdý přístup s pojmem moci zachází jinak. Waltz se domnívá, ţe vojenská moc je základním nástrojem státní politiky. Moc je schopnost jednoho státu změnit chování jiného státu určitým způsobem, přičemţ se Waltz především zajímá, jak jsou jednání a vztahy ovlivněny strukturou, jak je moc v systému rozloţena a jaké má toto rozloţení důsledky.155 Distribuce moci mezi státy pak předurčuje typ systému, hegemonii, bipolaritu či multipolaritu. Toto je jediný druh změny, který Waltz přijímá. Waltz se soustředí především na mocenskou politiku a rovnováhu moci, protoţe ta chápe státy jako jednotky, ve kterých se koncentruje moc a které soupeří v anarchickém prostředí.156 Historická sociologie se věnuje rozlišování různých sloţek a forem moci a popisuje moc především z hlediska vývoje různých státních forem, u pojmu moci je zdůrazňován multidimenzionální aspekt. Různé formy moci umoţňují velkou škálu kombinování. Různé typy států jsou vybaveny různými kombinacemi forem a sloţek moci. Historická sociologie zkoumá, proč některé kombinace sloţek moci v průběhu vývoje státu dominují. Waltz naopak abstrahuje od vnitřních rozdílností mezi státy, neodmítá jejich existenci, jen tento aspekt ve své teorii vědomě nezohledňuje. Neorealismus definuje státní moc pomocí materiálních schopností a kapacit, při rozdělení na moc absolutní a relativní je pro neorealismus důleţitější ta relativní. Historická sociologie popisuje i moc politickou a ideologickou, které jsou nemateriální. Mann pouţívá podobnou obecnou definici moci jako neorealismus, podle něj je moc schopnost usilovat o a dosahovat cílů mistrným ovládnutím svého prostředí. Nechápe ovšem tuto skutečnost jako hru s nulovým součtem, jak by se mohlo zdát z Waltzovy 155 156

In: Waltz, K. N.: Theory of international politics, s. 192. In: Waltz, K. N.: Theory of international politics, s. 117.

definice.157 Z toho také Mann odvozuje své rozdělení distributivní a kolektivní moci i další rozdělení jako je moc extenzivní a intenzivní a moc autoritativní a rozptýlená. Oběma přístupům je společné to, ţe se zajímají o fenomén moci, který je klíčový pro studium mezinárodních vztahů, ovšem kaţdý svým vlastním způsobem a na jiné rovině analýzy. Waltz pracuje z pohledu celého systému a historická sociologie z roviny národního státu. Historická sociologie se na této rovině v dílech některých autorů ani nesnaţí pokrýt všechny moţnosti a formy, ale zajímá se pouze o vývoj a fungování evropských států jako v případě Tillyho nebo se soustředí jen na západoevropské státy a jejich vývoj ve druhé polovině dvacátého století jako Shaw. Pouhé konstatování, ţe oba přístupy pracují ve svých přístupech v termínech moci nestačí k verifikaci hypotézy této práce. V otázce moci tedy došlo k falzifikaci hypotézy, protoţe historická sociologie a neorealismus nemají v tomto aspektu podobné premisy. Válka a konflikt provází lidstvo od samého počátku existence. Historičtí sociologové Charles Tilly, Michael Mann a Theda Skocpolová berou válku jako důleţitou příčinu formování státu. Podle Tillyho to byla jedena z důleţitých podmínek při formování národního státu v Evropě. Podle Manna vojenské faktory předurčují za specifických podmínek ekonomickou strukturu a paradoxně pak v rámci daného mezinárodního řádu ekonomika zaniká. Taková specifická podmínka můţe nastat například ve válečném stavu. Neorealisté se domnívají ţe síla zůstává důleţitým a efektivním nástrojem politiky a diplomacie a ţe rovnováha sil stále zůstává hlavním mechanismem zajišťujícím řád v anarchickém mezinárodním systému. Waltzův klíčový argument je právě anarchické prostředí, ve kterém se kaţdá jednotka snaţí dostat do takové pozice, aby se byla schopna chránit sama, protoţe od nikoho jiného nemůţe očekávat, ţe by to udělal.158 V neorealistickém přístupu těsně souvisí pojem moci a konfliktu. Historická sociologie spojuje pojem moci jak s domácím, tak s mezinárodním prostředím, často dochází k závěru ţe stát je vytvořen válkou a je tedy produktem interakcí mezi vnitřními silami a vnějším prostředím. Toto zjištění rozbíjí tvrzení 157 158

Viz Mann, M.: The sources of social power, Volume I: A history of power from the beginning to A.D. 1760, s. 6. In: Waltz, K. N.: Theory of international politics, s. 107.

realismu a zejména neorealismu, ţe vnější prostředí má rozhodující vliv na určování chování jednotlivých států a ţe státy zaujímají z funkčního hlediska ekvivalentní postavení bez ohledu na to, jaká je jejich vnitřní konstrukce a jejich zasazení v čase a prostoru.159 Někteří historičtí sociologové sice přikládají mezinárodnímu prostředí stejnou důleţitost jako Kenneth Waltz, ale takové zacházení s pojmy se nedá zobecnit pro celý přístup historické sociologie. Theda Skocpolová

ve své teorii revolucí

zdůrazňuje vliv geopolitiky na vnitřní prostředí státu jako jeden z určujících faktorů vypuknutí sociálních revolucí, společnosti jsou začleněné do externího systému státu. Poráţka ve válce můţe být takovým silným vnějším impulzem vedoucím k vypuknutí sociální revoluce uvnitř státu. Sociální revoluce pak vytváří nový, silnější a centralizovanější stát, jak popsala na příkladu Francie, Ruska a Číny. V jejím případě by se opět v obecném smyslu dala přijmout hypotéza, která tvrdí, ţe neorealismus a historická sociologie mají podobné klíčové premisy, zvláště s přihlédnutím k vlivu fenoménu války a vlivu mezinárodního prostředí na jednotky systému, čili státy. Naopak historičtí sociologové spadající do druhé vlny historické sociologie v teorii mezinárodních vztahů s neorealistickým přístupem k válce silně nesouhlasí a snaţí se jej ve svých příspěvcích překonat. Snaţí se vytvořit ne-realistickou teorii mezinárodních vztahů. Vypuknutí a vedení války je podle nich ovlivněno nejenom změnami v mezinárodním rozdělením moci, ale také dalšími vazbami na mezinárodní společenství. Vliv mezinárodního prostředí na stát není jednostranný, ale dochází i ke zpětnému ovlivňování mezinárodního prostředí konáním daného státu.160 Tyto novější přístupy historické sociologie hlavní hypotézu této práce falzifikují.

159 160

Viz Smith, S.: Sebepojetí jednoho oboru: Genealogie teorie mezinárodních vztahů, in: Booth, K. Smith, S. (eds.): Současné teorie mezinárodních vztahů, s. 37. In: Hobson, J. M.: The historical sociology of the state and the state of historical sociology in international relations. Debate: The „second wave“ of Weberian historical sociology, s. 299.

Závěr Historické a sociologické myšlení v rámci teorie mezinárodních vztahů není nový fenomén, ale má zde dlouhou tradici. Historická analýza pomáhá rozvinout kritický přístup ve studiu minulosti, současnosti a budoucnosti, s přihlédnutím k rozmanitosti sociálních forem, které kdy existovaly a vyvíjely se v procesu změny. Lidská zkušenost má mnoho rozmanitých forem. Historický přístup neuvaţuje o lidské historii pouze ve vzestupné evoluční trajektorii. Společnosti a státy v průběhu historie vykazovaly velký pokrok v některých oblastech a zároveň malý pokrok v jiných oblastech, historický přístup bere v úvahu i moţnost úpadku. Historická změna je způsobena nesčetnými vlivy, zamýšlenými či nezamýšlenými důsledky a shodou okolností, vzniká jako průnik různorodých sociálních i přírodních sil. Tradiční teorie mezinárodních vztahů jsou často kritizovány, ţe jsou ahistorické a chybí jim sociologický kontext. V posledních dekádách došlo v sociálních vědách, v rámci nich i v oboru mezinárodních

vztahů,

k historickému

obratu.

Mezi

současnými

přístupy

v mezinárodních vztazích je však patrný rostoucí trend směřující k multidisciplinaritě a k historickým a sociologickým přístupům, které se mohou pozitivně projevit ve studiu globálních procesů. Tyto přístupy jsou mnohdy rozdílné a popisují různé cesty, kterými by se v budoucnu zkoumání mezinárodních vztahů mohlo či mělo ubírat. Neorealismus Kennetha Waltze měl na jedné straně významný vliv na autory mezinárodních vztahů a na druhé straně také vyvolal kritiku, která poukazovala ve značné míře na jeho ahistoričnost. Rozvinulo se více kritických přístupů. Historická sociologie odhaluje velkou pluralitu vzorů a historických transformačních schémat.161 Růst výzkumu a jeho diferenciace pak zvýraznili v historické sociologii různost socio-kulturních jednotek a potřebu koncepčního rozlišení, aby se mohla s těmito jednotkami vypořádat, coţ je spojeno s širším přehodnocováním základních ontologických předpokladů o společnosti a historii. Zahrnutí historické sociologie do oboru mezinárodních vztahů jako jedné z teorií, které tam patří, nebylo zdaleka nejlehčí. Hobson a Hobden popisují, ţe v akademické sféře existovaly silné předsudky vůči výzkumníkům mezinárodních 161

Viz Arnason, J. P.: Civilizational analysis, social theory and comparative history, in: Delanty, G.(ed.): The handbook of contemporary European social theory, s. 231.

vztahů, kteří čerpají základnu z jiného oboru neţ klasických mezinárodních vztahů.162 Zde byla různá díla a autoři současné historické sociologie srovnávána s klíčovým autorem neorealismu Kennethem Waltzem a jeho přelomovou knihou Teorie mezinárodní politiky (Theory of international politics). Historická sociologie a neorealismus pracují s podobnými pojmy, vytvářejí podobné či stejné koncepty. Proto byla přijata jako hlavní hypotéza této práce teze, ţe existují podobné klíčové premisy v přístupu neorealismu a historické sociologie k teorii mezinárodních vztahů. Bylo zkoumáno klíčové dílo neorealismu, Teorie mezinárodní politiky Kennetha Waltze a dílo několika historických sociologů, Charlese Tillyho, Michaela Manna a Thedy Skocpolové zařazované do první vlny historické sociologie, a také dílo Stephena Hobdena, Johna M. Hobsona a Martina Shawa jako představitelů druhé vlny historické sociologie. Kdyby bylo ke srovnání pouţito i dalších neorealistických přístupů, jiţ různě modifikovaných, byly by moţná nalezeny další podobnosti a spojitosti s přístupem historické sociologie, ale to rozsah této práce neumoţňuje. V této práci bylo zjištěno, ţe existují příklady, kdy se klíčové premisy neorealismu a historické sociologie přibliţují. Jedná se především o dílo Thedy Skocpolové, která přejímá některá východiska neorealismu ve snaze tuto teorii doplnit a oddaluje se tedy od přístupu historické sociologie a je následně podrobena kritice ze strany samotné historické sociologie za tyto nedokonalosti. Historická sociologie ve své ideální a čisté formě nemá s neorealismem společné klíčové premisy. Historická sociologie však není natolik jednotná disciplína a autoři, kteří se k tomuto přístupu hlásí, vykazují některé společné vlastnosti, ale také sami zaujímají rozdílné pozice. Historická sociologie má mnoho zdrojů a ţádný zakládající dokument, manifest, klíčovou knihu nebo klíčového autora. Většina autorů odkazuje na Maxe Webera a jeho dílo, které je však velmi rozsáhlé a dá se interpretovat mnoha způsoby. Historická sociologie má širší záběr neţ neorealismus, nesnaţí se svůj obor bádání ani svá výzkumná témata zúţit. Snaţí se pracovat s dějinami a historickými procesy pokud moţno v celé jejich komplexnosti. Neorealismus se naopak snaţí mezinárodní systém zúţit tak, aby si zjednodušil jeho analýzu.

162

In: Hobson, J.M. - Hobden, S.: On the road towards an historicised world sociology, in: Hobden, S. Hobson, John M. (eds): Historical sociology of international relations s. 267-268.

Největší rozdíl mezi oběma přístupy je ve způsobu, kterým analyzují sociální svět kolem sebe a metodách, které k tomu pouţívají. Podle Waltze musí být konfigurace mezinárodního systému operacionalizovaná a priori čili nezaloţená na zkušenosti a nezávislá na pozorovaném chování. Způsobil tímto argumentem v mezinárodních vztazích posun od induktivních metod k deduktivní operacionalizaci struktury mezinárodního systému. Nashromáţděné výsledky takového výzkumu pak neobjasňují, nakolik jsou to výsledky systémového prostředí nebo nakolik je to výsledek domácích a individuálních faktorů, rozlišování domácího hierarchického a mezinárodního anarchického prostředí má omezenou výpovědní hodnotu. Neorealismus například nedostatečně vysvětluje chování států v aliancích. Neorealismus a historická sociologie se odlišují v definování toho, co by studium mezinárodních vztahů mělo zahrnovat a především jakým způsobem nejlépe porozumět procesům probíhajícím v mezinárodním systému. Odlišují se i v názoru na to, jak by se obor mezinárodních vztahů měl dále vyvíjet. Existují však i teorie, které se odlišují ještě více. Historická sociologie se nesnaţí vnést do studia mezinárodních zcela nové předměty zkoumání, není to rozhodně ţádný radikálně interpretativní přístup. Zaměřuje se stejně jako hlavní proud teorie mezinárodních vztahů na zkoumání struktury mezinárodního systému a věnuje svou pozornost státům, které tento systém tvoří. Věnuje se popisu mocenských struktur a různých forem a sloţek moci. Věnuje se také ve velké míře otázkám války a míru, mezinárodním i vnitrostátním konfliktům nebo otázkám genocidy. V této práci bylo provedeno srovnání historické sociologie s neorealismem zaloţené především na těchto několika otázkách. V menší míře byly nalezeny mezi oběma přístupy podobné koncepty, oba přístupy dávají důraz na roli státu, války a moci, ale tyto podobnosti nemohly slouţit k verifikaci hypotézy. Agenda výzkumů se v mnoha těchto otázkách potkává, ale oba přístupy mají jiný pohled na jejich zkoumání. Mezi těmito přístupy existuje shodné komunikační pole, proto mezi nimi můţe snadno probíhat diskuze i kritika. Druhá

vlna

historické

sociologie

v oboru

mezinárodních

vztahů

se

od neorealismu odlišuje ještě podstatněji neţ autoři první vlny. Ze zde zmiňovaných autorů spadá pod toto označení Stephen Hobden, John M. Hobson a Martin Shaw. Historická světová sociologie dovoluje zkoumat nejenom obvyklá témata současných

mezinárodních vztahů, tedy témata objevující se po roce 1945 nebo 1989, ale můţe odpovědět i na ty otázky, které se zabývají hlubšími dějinnými souvislostmi a procesy ve společnosti. Tyto otázky by neměly být ze studia mezinárodních vztahů vyloučeny. Vysvětlení změny je jen jednou z těchto klíčových otázek.163 Historická sociologie první vlny se snaţí být přístupem, který spojuje v mezinárodních vztazích přístupy neorealismu na jedné straně a radikálně interpretativnistický a konstruktuvistický přístup na straně druhé. Snaţí se vytvářet takový výzkum, který by poukázal na rozmanité moţnosti systému, ve kterém jsou zdroje moci multidimenzionální, umoţňují velkou škálu kombinací a kde je potřeba analyzovat i jednotlivé prvky systému a vzory jejich chování v systému. Historická sociologie druhé vlny se ještě více zaměřuje na otázky času a změny. Snaţí se popisovat co nejpřesněji procesy změny v historii států a snaţí se vyvarovat častých mýtů, kterých se dopouštějí hlavní přístupy oboru mezinárodních vztahů. Hobden a Hobson tyto mýty nazývají souhrnně chronofetišismus a tempocentrismus a nacházejí je a kritizují i ve Waltzově neorealismu. Historická sociologie vytváří historicko-komparativní studie, kde odhaluje předpoklady, které tvoří centrální koncepty některých jiných přístupů nebo „mýty“, které jsou povaţovány za dané a zdají se být přirozené, ale jsou přitom spojené jen s určitým časem a místem. Upřednostňuje empirické a komparativní práce, které pomáhají směřovat disciplínu mezinárodních vztahů pryč od statických přístupů a zdůrazňují dynamismus a sociální změnu. Historická sociologie otevírá moţnost efektivnější periodizaci v rámci mezinárodních vztahů zaloţené na bohatém porozumění epochám světové historie. Zdůrazňuje potřebu chápat proměny místa a času. Odmítá univerzální bezčasé kategorie a nahrazuje je multi-lineárními teoriemi světového historického vývoje. Odmítá pseudovědecké předurčení zakotvené ve funkcích systému, předpokládané uţitečnosti a materiálních kapacitách. Věnuje se nezamýšleným důsledkům událostí v průběhu dějin. Umoţňuje komplexnější pohled na obor mezinárodních vztahů, věnuje se jak empirii, tak také teoriím i metodologii stejným dílem.

163

Podle: Hobson, J.M. - Hobden, S.: On the road towards an historicised world sociology, in: Hobden, S. - Hobson, John M. (eds): Historical sociology of international relations, s. 268.

Literatura a internetové zdroje Knihy a sborníky Baylis, J. - Smith, S. - Owens, P. (eds.): The globalization of world politics: an introduction to international relations, Oxford, New York, Oxford University Press 2008. Blau, J. - Iyall Smith, K. E. (eds.): Public sociologies reader, Lanham, Rowman & Littlefield 2006. Booth, K. - Smith, S. (eds.): Současné teorie mezinárodních vztahů, Brno, Barrister & Principal 2001. Burchill, S.: Theories of international relations, Basingstoke, Palgrave 2001. Callinicos, A.: Social theory: a historical introduction, Cambridge, Polity Press 2007. Cuin, Ch.-H.: Dějiny sociologie, Praha, Sociologické nakladatelství 2004. Delaney, T.: Contemporary social theory: investigation and application, Upper Saddle River, Pearson/Prentice Hall 2005. Delanty, G. (ed.): The handbook of contemporary European social theory, Abingdon, New York, Oxon, Routledge 2006. Delanty, G. - Isin, Engin F. (eds.): Handbook of historical sociology, Thousand Oaks, Calif. SAGE 2003. Drulák, P.: Teorie mezinárodních vztahů, Praha, Portál 2003. Fukuyama, F.: Konec dějin a poslední člověk, Praha, Rybka Publishers, 2002. Gane, N.: The future of social theory, London - New York, Continuum 2004. Goodin, Robert E. - Tilly, Ch. (eds.): The Oxford handbook of contextual political analysis, Oxford, Oxford University Press 2006. Guzzini, S.: Realismus v mezinárodních vztazích a mezinárodní politické ekonomii, Brno, Barrister & Principal 2004. Halliday, F.: Revolution and world politics: the rise and fall of the sixth great power, Houndmills, Macmillan Press, 1999.

Harrington, A. - a kol.: Moderní sociální teorie: základní témata a myšlenkové proudy, Praha, Portál 2006. Hobden, S. - Hobson, John M. (eds): Historical sociology of international relations, Cambridge, Cambridge University Press 2002. Hollis, M. - Smith, S.: Mezinárodní vztahy: výklad a porozumění, Brno, Centrum pro studium demokracie a kultury 2000. Joas, H. - Knobl, W: Social theory: twenty introductory lectures, Cambridge, Cambridge University Press 2009. Kalberg, S.: Max Weber's comparative-historical sociology, Cambridge, Polity Press 1994. Keller, J.: Dějiny klasické sociologie, Praha, Sociologické nakladatelství 2005. Knutsen, T. L.: Dějiny teorie mezinárodních vztahů, Brno, Centrum strategických studií 2005. Lemert, Ch.: Social theory: The multicultural and classic readings, Boulder, Westview Press 2010 Mann, M.: The sources of social power, Volume I: A history of power from the beginning to A.D. 1760, New York, Cambridge University Press 1986. Mann, M.: The sources of social power, Volume II: The rise of classes and nation-states, 1760-1914, New York, Cambridge University Press 2003. Morgenthau, Hans J.: Politics among nations: the struggle for power and peace, Boston, McGraw-Hill 1993. Petrusek, M.: Sociologické školy, směry, paradigmata, Praha, Sociologické nakladatelství 2000. Pšeja, P. (ed.): Přehled teorií mezinárodních vztahů, Brno, Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav 2005. Říchová, B.: Přehled moderních politologických teorií, Praha, Portál 2006. Seidman, S. - Alexander, J. C.: The new social theory reader: contemporary debates, London, Routledge 2001. Skocpol, T.: States and social revolutions: a comparative analysis of France, Russia, and China, Cambridge, Cambridge University Press 1979. Šubrt, J. (ed.): Historická sociologie: teorie dlouhodobých vývojových procesů,

Plzeň, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk 2007. Tilly, Ch. (ed.): Citizenship, identity and social history, Cambridge, Cambridge University Press 1996. Tilly, Ch.: Coercion, capital, and European states, AD 990-1992, Cambridge, Blackwell 1992. Tilly, Ch.: Contention and democracy in Europe, 1650-2000, New York, Cambridge University Press 2003. Tilly, Ch.: Democracy, New York, Cambridge University Press 2007. Viotti, Paul R., Kauppi, Mark V.: International relations and world politics: security, economy, identity, New Jersey, Prentice-Hall 2001. Wagner, P.: A history and theory of the social sciences: not all that is solid melts into air. London, Sage Publications 2001. Waltz, K. N.: Theory of international politics, Boston, McGraw-Hill 1979.

Články ve sbornících a odborných periodikách Drulák, P.: Přestaňme dohánět, začněme tvořit! Budoucnost českého oboru mezinárodních vztahů, Mezinárodní vztahy, roč. 44, č. 3, 2009, s. 95-109. Hobson, J. M.: The historical sociology of the state and the state of historical sociology in international relations. Debate: The „second wave“ of Weberian historical sociology, Review of International Political Economy, Vol 5, No 2, Summer 1998, pp. 284-320. Kiser, E. - Hechter, M.: The Debate on Historical Sociology: Rational Choice Theory and its Critics, The American Journal of Sociology, Vol 104, No 3, November 1998, pp. 785-816. Lawson, G.: The Promise of Historical Sociology in International Relations, International Studies Review, No 8, 2006, pp. 392-423. Shaw, M.: The Real Sociology of War: a Reply to Roger Scruton, The British Journal of Sociology, Vol 39, No 4, Dec. 1988, pp. 615-618. Singer, J. D.: The Level-of-Analysis Problem in International Relations, World Politics, Vol 14, No 1, The International system: Theoretical Essays, October 1961, pp. 77-92.

Skocpol, T: The State as a Janus-Faced Structure, in: Lemert, Ch.: Social theory: The multicultural and classic readings, Boulder, Westview Press 2010, pp. 405-409. Spruyt, H.: Historical sociology and systems theory in international relations, Review of International Political Economy, Vol 2, No 5, Summer 1998, pp. 340-353. Tilly, Ch.: Historical Sociology, in: McNall, S. G. - Howe, G. N. (eds.): Current Perspectives in Social Theory, Vol. I., Greenwich, Connecticut, JAI Press 1980, pp. 55-59. Tilly, Ch.: Historical Sociology, In: International Encyclopedia of the Behavioral and Social Sciences, Amsterdam, Elsevier 2001, Vol. 10, pp. 6753-6757. Tilly, Ch.: War and State Power, Middle East Report, No 171, Jul.-Aug. 1991, pp. 38-40. Tilly, Ch: War in History, Sociological Forum, Vol 7, No 1, Special Issue: Needed Sociological Research on Issues of War and Peace, Mar. 1992, pp. 187-195.

Jiné zdroje Baroš, J.: K základům společenskovědní reflexe o státu, on-line Global Politics 2008, on-line text ( http://www.globalpolitics.cz/clanky/spolecenskovednireflexe-statu), ověřeno k 24. 2. 2010. Deflem, M.: Comparative and Historical Sociology: Lecture Notes, Unpublished notes 2007, on-line text (http://www.mathieudeflem.net, umístění http://www.cas.sc.edu/socy/faculty/deflem/zcomphistnotes.html#princ), ověřeno k 1. 3. 2010. Deflem, M.: On the Methodology of Historical Sociology: Scattered Notes. Unpublished notes 1997, on-line text (http://www.mathieudeflem.net, umístění http://www.cas.sc.edu/socy/faculty/deflem/zhistory.htm), ověřeno k 1. 3. 2010. Steinmetz, G.: The Historical Sociology of Historical Sociology: Germany and the United States in the Twentieth Century, on-line Sociologica, No 3, 2007, 28 s, on-line text (http://www.sociologica.mulino.it/journal/articlefulltext/index/ Article/Journal: ARTICLE:125), ověřeno k 3. 3. 2010.

Tilly, Ch.: History of and in Sociology: Introduction to the Didactic Seminar of Methodologies of the History of Sociology, American Sociological Association Annual Meeting, Montréal, 12 August 2006, on-line text (http://professormurmann.info/tilly/2006_History_of_in_Sociology.pdf), ověřeno k 29. 3. 2010.