Vegetariánství jako jedna z konsekvencí animismu

MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra občanské výchovy

Vegetariánství jako jedna z konsekvencí animismu Diplomová práce

Brno 2013

Vedoucí práce:

Vypracovala:

ThMgr. Milan Klapetek

Bc. Jana Zajíčková

Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem závěrečnou diplomovou práci vypracovala samostatně, s vyuţitím pouze citovaných literárních pramenů, dalších informací a zdrojů v souladu s Disciplinárním řádem pro studenty Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů. Souhlasím, aby práce byla uloţena na Masarykově univerzitě v Brně v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům.

V Brně dne

.................................................

Poděkování Chtěla bych poděkovat panu ThMgr. Milanu Klapetkovi za to, ţe se velmi ochotně ujal mé diplomové práce. Především za jeho milé a vstřícné jednání, které bylo velmi motivující, odborné rady a za to, ţe byl vţdy ochoten mi poskytnout konzultaci, i kdyţ byl plně zaneprázdněn. Velké díky patří také mé rodině, která mě během studia plně podporovala, a mému švagrovi za technickou podporu.

Obsah Úvod ........................................................................................................................................... 5 1 Animismus aneb učení o duši ................................................................................................ 7 1.1 Co je animismus ............................................................................................................. 7 1.2 Pojem duše ...................................................................................................................... 8 1.2.1 Animismus, šamanismus, totemismus ..................................................................... 9 1.2.2 Pravěké představy .................................................................................................... 9 1.2.3 Egypt ...................................................................................................................... 10 1.2.4 Antické Řecko ....................................................................................................... 10 1.2.5 Ţidovství, křesťanství ............................................................................................ 11 1.2.6 Islám ...................................................................................................................... 11 1.2.7 Hinduismus, buddhismus....................................................................................... 12 1.2.8 Japonsko a Čína ..................................................................................................... 12 2 Zvíře – bůh, ochrana ............................................................................................................ 13 2.1 Staří Egypťané a zoomorfismus ................................................................................... 13 2.1.1 Postoje ke zvířatům ............................................................................................... 16 2.1.2 Zákaz konzumace zvířat? ...................................................................................... 18 2.1.3 Duše v egyptském náboţenství.............................................................................. 20 2.2 Slované a Keltové ......................................................................................................... 21 2.3 Status zvířat v totemismu.............................................................................................. 23 2.3.1 Totemismus ........................................................................................................... 23 2.3.2 Konzumace totemového zvířete? ........................................................................... 25 3 Zvíře jako jeden z nás .......................................................................................................... 27 3.1 Orfismus ....................................................................................................................... 27 3.2 Pythagoras ze Samu ...................................................................................................... 29 3.2.1 Učení o duši ........................................................................................................... 30 4 Úloha zvířete v orientálních náboţenstvích ......................................................................... 32 4.1 Hinduismus ................................................................................................................... 32 4.1.1 Ahimsá a posvátnost hovězího dobytka ................................................................ 34 4.1.2 Hnutí Haré Krišna (ISKCON) ............................................................................... 36 4.1.2.1 Praktiky hnutí Haré Kršna .............................................................................. 37 3

4.2 Buddhismus .................................................................................................................. 38 4.2.1 Buddhismus a vegetariánství? ............................................................................... 39 4.2.2 Zen - buddhismus .................................................................................................. 43 4.2.2.1 Buddhistické předpisy .................................................................................... 44 4.3 Dţinismus ..................................................................................................................... 45 4.3.1 Pojem duše a s ní spojené zákazy .......................................................................... 45 5 Vliv orientálních náboţenství na západní společnost .......................................................... 48 5.1 Cesty východních nauk do západní civilizace .............................................................. 48 5.1.1 Obliba buddhismu.................................................................................................. 50 6 Podstata vegetariánství ........................................................................................................ 51 6.1 Co je vegetariánství ...................................................................................................... 51 6.2 Důvody vegetariánství .................................................................................................. 52 6.2.1 Etické ..................................................................................................................... 52 6.2.2 Ekonomické ........................................................................................................... 53 6.2.3 Zdravotní ............................................................................................................... 53 6.2.4 Vliv na ţivotní prostředí ........................................................................................ 54 6.2.5 Náboţenské ............................................................................................................ 55 6.3 Křesťanský pohled na vegetariánství aneb Miluj bliţního svého… ............................. 55 6.4 Současný vztah ke zvířatům ......................................................................................... 57 6.4.1 Ochrana zvířat........................................................................................................ 58 6.4.1.1 Zvíře v našem právním řádu ........................................................................... 59 Závěr ......................................................................................................................................... 60 Resumé ..................................................................................................................................... 63 Summary................................................................................................................................... 63 Pouţité zdroje ........................................................................................................................... 64 Literatura ............................................................................................................................... 64 Internetové stránky ............................................................................................................... 67 Videa ..................................................................................................................................... 68 Přílohy ...................................................................................................................................... 69

4

Úvod Téma vegetariánství jsem si vybrala, protoţe je to něco, co v naší společnosti není ničím novým a neznámým, a často se s tímto stravovacím zvykem můţeme setkat. Vegetariánství se v naší společnosti v poslední době dost rozšířilo. O tom svědčí i vydávání mnoha vegetariánských kuchařek, ale i otvírání vegetariánských restaurací. I přesto se jejich příznivci setkávají často s nepochopením ostatních – vţdyť lidé na celé planetě maso odjakţiva jedli a jíst budou. Nejčastějším a základním argumentem vegetariánů je ten, ţe zvířata mají duši a cítí bolest. Proto je neetické je zabíjet kvůli masu, které se dá v dnešní době nahradit jinými dostupnými potravinami. Výchozí hypotézou této diplomové práce je, ţe vegetariánství původně vychází z toho, ţe je zvířatům přisuzována duše. Danou konsekvenci vegetariánství tak bude představovat animismus. Ve své práci se zaměřím na to, do jaké míry animismus (nauka o duši) ovlivňuje stravovací zvyky lidí, a zda se tato nauka promítla i do vegetariánství v naší společnosti. Na základě toho se pokusím objevit jeho kořeny. Struktura práce bude představovat dvě pomyslné osy. Jedna osa bude tvořit určitou historickou linku, protoţe se pokusím nastínit danou problematiku od raných kultur lidské společnosti, po současnou problematiku vegetariánství. Nejdříve se zaměřím na Starý Egypt, keltskou a slovanskou kulturu, která je naší společnosti bliţší. Dále popíšu tuto problematiku v období antiky, především v nauce orfiků a Pythagora, následně ve východních náboţenských směrech a nakonec v současné moderní společnosti. Druhá osa bude stopovat rozdíly ve východní a západní společnosti v otázce vegetariánství. V první kapitole budu popisovat animismus. Základ kapitoly bude představovat vysvětlení tohoto pojmu. A protoţe se jedná o nauku o duši, nastíním i pohled na ni v různých lidských společnostech. Druhá kapitola bude zaměřena na úlohu zvířat v minulosti, kdy pro lidi představovala bohy a ochránce. Řeč bude především o nauce o duši v Egyptě. Zvířata zde měla významné postavení. Není proto náhodou, ţe někteří bohové byli zobrazováni jako zvířata, či měli aspoň některé části těla zvířecí podobu. Pokusím se zjistit, zda byly s touto skutečností spojeny i stravovací zákazy. Také se zaměřím na úlohu zvířat u Keltů a Slovanů, kteří jsou naší společnosti blíţe, neţ starověký Egypt. V návaznosti na keltskou a slovanskou společnost zmíním i totemismus, který přetrval do dnešních dob, ale v otázce významu zvířat pro společnost se v mnohém podobá koncepci keltské a slovanské. Totemismus nastíním jen stručně, neboť podrobněji jsem jej rozpracovala ve své bakalářské práci. 5

Třetí kapitola bude pojednávat o různých koncepcích antických filosofů a nauk. Ústřední postavou této kapitoly bude osoba filosofa Pythagory, jehoţ učení bychom mohli jiţ nazvat vegetariánským. Jeho koncepce je zaloţena na nauce o duši, ale na rozdíl od egyptského náboţenství, má poněkud jiný rozměr a je důleţitým srovnávacím prvkem mezi minulým a současným (především ve východních naukách) chápáním této nauky. V posledních kapitolách se přiblíţím více dnešní době. Ve čtvrté kapitole se pokusím zjistit do jaké míry má vegetariánství kořeny ve východních náboţenstvích, jako je například buddhismus, dţinismus a hinduismus. V páté kapitole jen ve stručnosti nastíním také důvody, zda a proč jsou tyto formy náboţenství v západní společnosti oblíbené a jak ovlivňují náš ţivotní styl. V poslední šesté kapitole se zaměřím na vegetariánství v dnešní moderní společnosti – o co se jedná a jestli jsou zde nějaké společné prvky s dřívějšími náboţenskými představami. Zaměřím se na to, zda i v současné době je vegetariánství spojeno s představami nauky o duši, nebo zda se jedná čistě o ţivotní styl. Cílem této práce je zjistit, do jaké míry se změnil pohled na konzumaci zvířecího masa – jedná se o starou záleţitost známou i našim předkům, nebo se jedná o nový ţivotní trend vymykající se dřívějšímu chápání významu zvířat? Deskriptivní metodou se tak pokusím nalézt kořeny vegetariánství. Získané poznatky a informace se budou dát vyuţít pro lepší pochopení současného vegetariánství jako moderního ţivotního stylu mnoha mladých lidí. V další fázi práce se budu komparativní metodou zabývat původním a současným významem vegetariánství. Vegetariánství představuje v jisté části ţivotní styl mladých lidí, který zasahuje i do jejich chování. Z pedagogického hlediska zpracování tohoto tématu vede k lepšímu pochopení jistého ţivotního stylu studentů učitelem.

6

1 Animismus aneb učení o duši Dualita těla představuje jednu z nejstarších představ. Animismus je základem, na kterém vyrůstají další představy o duši. U vyspělejších kultur nacházíme vyvinutější myšlení, rozvíjející a doplňující animistické představy. Animismus ale nemá vţdy dopad na stravovací předpisy lidských společností. Je potřeba jej vnímat vcelku, aby bylo moţno vidět jeho jednotlivé její větve. Vegetariánské předpisy jsou tak jen jedny z moţných dopadů. Otázkou je tedy, z hlediska různých pojetí animismu mají duši také zvířata, a co to znamená. Má to význam pro naše téma?

1.1 Co je animismus Duše v náboţenství je základním pojmem. Latinsky se duše nebo duch řekne anima. Proto se můţeme setkat s pojmem animismus. Co ale animismu přesně představuje? Teorie, podle které jsou bytosti nadány duší, formuloval anglický antropolog E. B. Tylor.1 Podle Taylora si primitivní člověk udělal představu o duši z jevů jako spánek, sny, duchové a fenoménu dýchání. Tito lidé měli představu o tom, ţe duše je v těle, ale po smrti ho opouští. Tato duše byla připsána všem entitám, které se přestěhovaly, a zdá se, ţe ţijí: řeky, stromy, slunce, měsíc apod. Protoţe některé subjekty byly silné a působivé, člověk se jim začal klanět. Míra úcty člověka odpovídala míře jeho strachu, respektu nebo potřeby.2 „Zdá se, ţe přemýšliví lidé byli v raném stadiu kultury fascinování dvěma skupinami biologických otázek. Za prvé: čím se liší mrtvé tělo od ţivého? Co způsobuje bdění, spánek, trans, nemoc či smrt? Za druhé: co jsou zač ony lidské podoby, které se nám zjevují ve snech a vizích? Kdyţ dávní primitivní filosofové … pozorovali tyto dva typy fenoménu, v první fázi dospěli nejspíše k samozřejmému závěru, ţe ke kaţdému člověku náleţí dvě bytosti: ţivot a přízrak. Obojí očividně úzce souvisí s tělem: ţivot mu umoţňuje, aby cítilo, myslelo a jednalo, přízrak je jeho obrazem či druhým já. Kromě toho můţeme vidět, ţe obojí je od těla oddělitelné: ţivot můţe z těla odejít a nechat je bezvědomé či mrtvé, přízrak se zase můţe lidem zjevovat daleko od těla. Druhý myšlenkový krok byl snadný …: spočíval v tom, ţe se ţivot s přízrakem propojil. Jestliţe obojí náleţí tělu, proč by také obojí nemělo náleţet sobě navzájem coby projev jedné a téţe duše? Mysleme si proto ţivot a přízrak sjednoceně a výsledkem bude dobře známá představa … osobní duše nebo osobního ducha.“3 1

Encyklopedie náboţenství. Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1997, s. 19.

2

Brandon, S. G. F.: A dictionary of comparative religion. Weidenfeld & Nicolson, London 1970.

3

Chlup, R.: Pojetí duše v náboţenských tradicích světa. DharmaGaia, Praha 2007, s. 7 – 8.

7

Toto je jedna z představ animismu. Taylor ale rozlišuje ještě jeden směr představ o animismu. Ten vychází ze snahy prvobytných lidí vtisknout duši okolnímu světu – personifikovat ho.4 Na základě toho si primitivní lidé oduševnili hory, řeky, rostliny, zvířata, ale i jiné předměty. Kaţdému úkazu tak přiřadili jistou oduševnělou bytost, ţivočicha atd.5 Vznikla také řada teorií, které vysvětlovaly původ animismu (Josef Kandert). Jedním z důvodů je vlastní spánek. Během spánku totiţ člověk znehybní a neví o sobě. Malajci nebo Austrálci nechtěli budit spícího člověka, protoţe se báli, ţe by ho to mohlo usmrtit. Dříve si lidé také nedokázali vysvětlit existenci snů. Ve snu tak viděli důkaz putování duše. Často byly vnímány jako předtuchy. K těmto představám vedly i výskyty nemocí. Tu si vysvětlovali tak, ţe duše bloudí světem, nebo ţe se ztratila. K dalším teoriím patřila existence stínu a smrti. Stín byl někdy viditelný a někdy ne. Byl tak chápán jako symbol duše. Kdyţ člověk umře, tak je bez ţivota. Tělo tak musela opustit duše.6

1.2 Pojem duše Je důleţité, abych také nastínila význam slova duše, protoţe se jedná o jeden z ústředních pojmů této práce. Jednotlivé významy nastíním jen stručně, neboť se na ně podrobněji zaměřím v pozdějších kapitolách. Kaţdý systém definuje roli duše jinak. Duše ale byla původně symbolem plnohodnotnosti člověka. Byla tedy připisována jen člověku. Je potřeba si uvědomit, ţe duše je určitý konstrukt. Reálně neexistuje, ale přitom má určitý pedagogicko-filosofický význam. Duše je něco více, neţ tělo. V dnešní době, tedy převáţně v západním světě, je pod vlivem křesťanského náboţenství duše vnímaná jako substance, která přetrvá i po smrti člověka. Do křesťanství se tato představa dostává přes řecké myšlení. Kdyţ se podíváme na dějiny chápání duše, můţeme vidět různé představy.7

4

Demjančuková, D.: Teorie a dějiny náboţenství. Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, Dobrá Voda 2003,

s. 61 – 62. 5

König, F., Waldenfels, H.: Lexikon náboţenství. Victoria Publishing, Praha 1994, s. 23.

6

Kandert, J.: Náboţenské systémy. Člověk náboţenský a jak mu rozumět. Grada Publishing, Havlíčkův Brod

2010, s. 66. 7

Heller, J., Mrázek, M.: Nástin religionistiky. Uvedení do vědy o náboţenstvích. Kalich, Praha 2004, s. 248.

8

1.2.1 Animismus, šamanismus, totemismus Myšlenka, ţe člověk je sloţený z fyzického těla a nefyzické substance, vznikla mezi primitivními národy ze zkušeností snů, dechu a smrti. Tak jak předpokládal E. B. Tylor ve své teorii o animismu.8 Představy o světě duší a duchů jsou zaloţeny na názoru, ţe skutečnými bytostmi v našem světě jsou duchové a duše. Je potřeba rozlišovat rozdíly mezi duchem a duší. Duše potřebuje ke svému přebývání na zemi nějakou schránku. Duch můţe na zemi existovat bez schránky, tedy ve své vlastní podobě, kterou ale neznáme. Schránka můţe mít mnoho podob – lidské tělo, zvířata, stromy, kameny apod. Duše i duchové jsou nesmrtelní. Naopak schránky, ve kterých pobývají, podléhají zániku v závislosti na jejich charakteru. Skutečná podoba duší a duchů je člověku neznámá. Duše jsou pro lidi neviditelné. Pokud ale budou chtít, je moţné je spatřit. V takovém případě na sebe berou především zvířecí podobu. Nejčastěji se jedná o podobu ptačí (holubice, slavík, vlaštovka, orel apod.). Samozřejmě můţe mít i podobu jinou – motýla, myši, nebo zajíce apod. Duše můţe schránku opustit. Děje se tak např. ve spánku, při modlitbách nebo ve stavu transu. Existuje nejen vcelku, ale také duše rozdělená na několik částí. U některých národů tak existuje představa, ţe duše obývající lidskou schránku, má v nejniţší části okamţitou paměť, střední část duše oplývá pamětí schránky a nejvyšší část má paměť věčnou. V rámci komunikace částí mezi sebou se mohou starší nebo dávné vzpomínky objevovat ve snech, v podobě předtuch apod. Specialista (např. šaman) se můţe vydat k nejvyšší části duše pro radu. Musí ale upadnout do transu.9

1.2.2 Pravěké představy Dříve byla jako duše člověka vnímaná např. krev. Smrt vykrvácením byla dříve častější. Se ztrátou krve se vytratil i ţivot. Další substancí, která byla pro ţivot důleţitá a symbolizovala duši, byl dech. Kdyţ zmizel dech, zmizely i známky ţivota. Dech tak nebyl pouze funkcí plic a svalů, ale byl tedy vnímán jako určitá substance. Vznikla tak představa dechu jako ptáka, který odlétl. Rozlišovala se i duše, která jedná ve snu. Díky duši se lidé setkávali s jinými lidmi, i zesnulými, a přitom pořád leţeli na svém loţi. Duší můţe být také stín, či duše-dvojník, která se uplatňuje u některých přírodních národů. Věřili, ţe ţivot člověka je spjat s něčím mimo domov. V těchto představách duše neměli dávní lidé ţádný systém. Odtud roste představa substance, která oţivuje tvora. Duše tak byla připisována nejen

8

Brandon, S. G. F.: A dictionary of comparative religion. Weidenfeld & Nicolson, London 1970, s. 587 – 588.

9

Kandert, J.: Náboţenské systémy. Člověk náboţenský a jak mu rozumět. Grada Publishing, Havlíčkův Brod 2010, s. 23 – 24.

9

lidem, ale také zvířatům či rostlinám. Rozlišovali nejen duši individuální, ale také kolektivní.10

1.2.3 Egypt Egypťané měli komplikovanou antropologii, zahrnující pojmy Ba a Ka. Ka představuje ţivotní sílu, která zůstává u kaţdého v jeho hrobě. Ba potom představuje duchovní část duše. Po smrti člověka se můţe volně pohybovat. Nejčastěji je znázorňován jako pták.11 Nefyzický prvek je úzce spojen s dechem a představovali si ho jako hrůzný přízrak po smrti těla.12

1.2.4 Antické Řecko Homér rozlišuje dvě nemateriální částí lidské povahy: thymos – vědomí sebe, psyche ţivý princip ţivota, který sám přeţil smrt jako bezvědomý přízrak. Ačkoli se Homér pokoušel spojit psyche a thymos, jejich jednota ve významu duše u něj chybí.13 Od 6. století př. n. l. bylo psyche povaţováno za vnitřní základní vědomé já, které existovalo před tělem a přeţilo ho. Tento řecký koncept duše našel vyjádření v myšlence o metempsychósis.14 Pro Platóna je duše preexistující. Na zemi je tělo prostředkem k pohybu duše. Ta je sloţena ze statečnosti, ţádostivosti a rozumu. Pro něj je typická touha po poznání, coţ je vlastní člověku. Aristoteles rozlišuje oduševnělé a neoduševnělé ţivotem.

15

Ţivotem Aristoteles rozumí vyţivování, růst

a úbytek. Toto vše se děje samo sebou. Duši tak vnímá jako podstatu přírodního těla, která umoţňuje ţivot. Rozdíl mezi oduševnělou a neoduševnělou bytostí je dán právě ţivotem. Ţivým pak nazývá to, co má třeba i jeden druh ţivota – jako myšlení, smyslové vnímání, pohyb, vyţivování, úbytek a růst. Proto se zdá, ţe všechny rostliny jsou ţivé, ve smyslu růstu, ubývání a vyţivování. Ţivot mají také ţivočichové a to především ve smyslovém vnímání. Ţivočichy tak také nazývá bytostmi. Duše je podle Aristotela dána čtyřmi prvky – vyţivováním, vnímáním, myšlením a pohybem. Rozum je pak jediná sloţka, která je od těla oddělitelná. Na základě těchto prvků se rozlišují ţivé (oduševnělé) bytosti. Rostliny mají jen prvek vyţivovací. Ţivočichové mají kromě tohoto prvku ještě aspoň jeden druh smyslu – hmat. Také mají smysl pro potravu, protoţe hmat je schopnost pociťovat potravu. Jiné bytosti 10

Heller, J., Mrázek, M.: Nástin religionistiky. Uvedení do vědy o náboţenstvích. Kalich, Praha 2004, s. 248.

11


12

Brandon, S. G. F.: A dictionary of comparative religion. Weidenfeld & Nicolson, London 1970, s. 588.

13


14


15


10

kromě toho mají ještě myšlení a rozum – lidé. Ti tak stojí ve stupnici pořadí nejvýše.16 Z toho tedy vyplývá, ţe kromě lidí mají duši také rostliny a zvířata. Kaţdý má však duši odlišnou. Ovšem vyšší duše nemůţe být bez duše niţší.17

1.2.5 Židovství, křesťanství Pavlovy dopisy ukazují vliv orficko-platónského pojetí duše jako základ nesmrtelného já. Ačkoliv duše není povaţována za pre-existující, je skutečně nesmrtelná a přeţije tělo, které je v konečném důsledku vzkříšeno k ţivotu.18 U monoteistických náboţenství jsou duše tvořeny bohem a z vůle boţí také zaniknou. Pobyt duše na zemi je omezen pouze jednou ţivotní dráhou člověka. Existuje zde názor, ţe duši člověk získává ve stádiu embrya boţím zásahem. Duše a tělo pak tvoří jednotu. Po smrti zmizí tělesná schránka a jednotlivá náboţenství se liší v tom, co se s duší děje dál. Shoda se objevuje při názoru o konci světa. O soudném dnu se opět tělo s duší spojí a podrobí se boţímu soudu. Nutno ale dodat, ţe po dlouhou dobu dějin křesťanství se mluvilo o dualistickém pojetí, tedy ţe duše můţe být nezávislá na těle.19 Ve středověkém umění byla duše líčena jako malé nahé lidské postavy, které odcházejí z úst po smrti.20

1.2.6 Islám Co se týká islámu, tak v arabštině je někdy obtíţné tyto pojmy oddělit. Zatímco jednomu se říká nafs a představuje duši, druhý je rüh a jedná se o ducha. Rozdíly mezi těmito termíny nejsou snadné, oba můţou být definovány jako duše, duch, nebo ţivotní princip. Avicenna napsal báseň, která mluví o duši, která sestupuje z nejvznešenějšího příbytku jako holubice a touţí po době svého návratu. Abd al-Karim učil, ţe nafs je vytvořen z hlediska atributů boţství. Bůh stvořil Mohamedovu nafs podle své vlastní, pak vytvořil Adamovu nafs jako kopii z Mohamedovy. Ortodoxní islám nepřijímá víru v pre-existenci duše, ale připisuje nesmrtelnost pojmu nafs. O pojmu rüh se někdy mluví jako o zásadním principu, někdy jako o dechu, protoţe po jeho odchodu muţ přestane dýchat. Další aspekty nafs je zvířecí duše,

16

Aristotelés: O duši. Rezek, Praha 1995, s. 50 – 57.

17

Störig, H., J.: Malé dějiny filosofie. Zvon, Praha 1991, s. 136.

18


19


2010, s. 62. 20


11

která ovládá tělo, racionální duše (inspirovaná duše vedla od Boha k dobru), sebevyčítavá duše, která se obrací k Bohu v pokání, a pokojná duše, která je v pokoji s Bohem.21

1.2.7 Hinduismus, buddhismus To, co je v západním světě označováno jako duše, v hinduismu představuje pojem átman. Jedná se o skutečné já člověka, které je nesmrtelné. Existuje mimo tělo i myšlení. Protoţe je absolutním vědomím, je identické s brahma (nepomíjející absolutno).22 Buddhismus, ve své klasické podobě, zamítl hinduistické pojetí átman jako základ nesmrtelného já.23 Buddhisté nerozeznávají počátek a konec světa. Jediné skutečné jsou pro ně duše a duch. Duše se vtělují do různých schránek podle toho, jak ţily schránky předchozí. Pokud tedy schránka spolu s duší ţila podle etických zásad buddhismu, potom se převtělí do schránky, která stojí na hodnotovém ţebříčku buddhismu výše. Pokud je tomu naopak, převtělí se do schránky na hodnotovém ţebříčku niţším.24

1.2.8 Japonsko a Čína Japonský pojem Tama je nejblíţe pojmu shinto, který odpovídá tomu, co nazýváme duší. Věřilo se, ţe tělo je jen dočasné obydlí (místo) duše i během ţivota. Dalším pojmem je Tamashii (duch) duše, který je pravděpodobně vyšším aspektem pojmu Tama. Kaţdý má svou vlastní Tamashii, který bude ţít i po smrti těla a poroste do vyšších dimenzí. Myšlenka, ţe duše se skládají ze dvou sloţek, můţe být odvozena od Číny. Jedna je kumi-tama, která upravuje nevědomé pohyby těla. Druhý je wake-mitama, odvozený od rodičů a vstupující do dítěte při narození. Smrt je výsledkem disharmonie mezi těmito dvěma prvky. Tama je nezbytnou součástí člověka a je také koncipována jako základní součást zvířat a dokonce i rostlin.25

21

Brandon, S. G. F.: A dictionary of comparative religion. Weidenfeld & Nicolson, London 1970, s. 588 - 589.

22

Lexikon východní moudrosti. Buddhismus. Hinduismus. Taoismus. Zen. VOTOBIA, Olomouc 1996, s. 27 –

51. 23

Tamtéţ s. 588.

24


2010, s. 42. 25


12

2 Zvíře – bůh, ochrana Poţívání masa je v naší společnosti tak přirozenou záleţitostí, ţe uţ se nad původem masa skoro nikdo nepozastavuje. Zvířata jsou pro nás zdrojem potravy. Provází nás tato myšlenka ale celou lidskou historií, nebo pro lidi měla zvířata dříve i jiný význam, který se mohl promítnout do způsobu stravování lidí? Z naší historie je nám známo, ţe lidé vţdy ţili v přímém kontaktu s přírodou. Postupně lidé začali vyuţívat různé magické rituály a obřady, aby ovládli známé jevy. Je samozřejmé, ţe je nelze ovládnout, a proto si lidé volili pro tyto jevy zástupné objekty z řad zvířectva či rostlinstva. Tito zástupci se staly mytickými tvory, oplývající nadpřirozenými schopnostmi. Některé ze schopností těchto zvířecích bohů se podobaly těm lidským, proto i podoba se změnila ze zvířecí na lidskou. Odtud uţ je jen kousek ke změně boţského panteonu k bohu jedinému.26 V této kapitole nastíním především význam zvířat pro staroegyptskou říši. Do dnešní doby se nám totiţ dochovaly četné malby nejen náboţenského významu. Na nich byla znázorňována zvířata, nebo postavy tvořené z těla člověka, ale hlavy zvířete. Měla tedy zvířata pro staré Egypťany důleţitější význam, neţ jaký mají pro nás dnes?

2.1

Staří Egypťané a zoomorfismus

Lidé v prvních civilizacích našeho světa se museli nějakým způsobem vypořádat s okolními jevy, které na ně působily a ovlivňovaly jejich ţivoty. Výjimkou není ani egyptská civilizace. Díky dochovaným artefaktům se můţeme domnívat, ţe Egypťané spatřovali v jistých přírodních jevech nadpřirozené síly, ba dokonce vyšší mocnosti.27 Tyto síly ale byly pro lidi příliš abstraktní. Proto bylo potřeba tyto síly vyjádřit nějakou viditelnou formou. Tyto mocnosti tak byly názorně zobrazovány v egyptském písmu, ale také v umělecké podobě. Tato boţská síla tak byla ve Starém Egyptě znázorňována v podobě člověka, rostliny, předmětu, ale také zvířat. Podoba boţské síly se však mohla měnit. Zcela běţným tak byla také kombinace lidského těla se zvířecí hlavou.28 Na egyptských malbách a sochách se ale můţeme setkat i s tím, ţe bohové byli zobrazováni s prvky více zvířat. Tím byly vyjadřovány různé charakteristiky bohů i různé fáze jejich existence.29 26

Olivová, L.: Zvířecí mýty a mytická zvířata. Academia, Praha 2010, s. 11.

27

Kolektiv autorů: Světové mytologie. Orbis, Praha 1973, s. 107.

28

Tamtéţ, s. 107.

29

McLoughlin, S. a kolektiv: Světová náboţenství v kostce. Rebo productions, Dobřejovice 2005, s. 100 – 101.

13

Ztvárnění boha tak mělo odpovídat jeho charakteristice, která je přizpůsobena jeho funkci a roli. Zvířecí podoby tak měly lidem přiblíţit dané boţstvo. Kaţdé zvíře představovalo určité charakteristiky.30 Sokol představoval krále vzduchu a smělou útočnost. Sokol má zvláštní místo mezi posvátnými zvířaty. Mnoho egyptských bohů bylo znázorňováno se sokolí hlavou. Také obraz duše, která byla označována jako pták ba, měl podobu sokola. Býk představuje sílu a plodnost. Na stejném principu fungovala i další ztvárnění bohů.31 Bozi byli ztvárňováni jako savci, ptáci, plazi a další zvířata. Mezi savci byla oblíbena například kráva, jejíţ podobu měla bohyně Hathor. Náboţenský význam měl také beran, spojovaný s bohem Chnumem, stvořitelem člověka (tedy i tvůrcem dítěte v matce), či s bohem Ba (bůh plodnosti a dárce potomstva), Chertim a Harsafesem. Mezi další významná náboţenská zvířata patřila hrošice, lvice, gazela, pavián, či šakal, který byl spojován s bohem Anubisem, stráţcem nekropolí a patronem mumifikace. Mezi ptáky byl významný nejen sokol, ale také ibis, který je podobný našim čápům. Byl povaţován za ztělesnění moudrosti, proto byl s ibisí hlavou zobrazován bůh moudrosti Thovt (patron písařů, počtářů a vědění jako takového). Mezi plazy zaujímal výsadní postavení krokodýl, jehoţ hlavou se vyznačoval bůh Sobek.32 Zvířat, která byla spojována s bohy, bylo v Egyptě samozřejmě velké mnoţství. Uvedla jsem tak jen určitý výběr nejčastěji zmiňovaných či nejznámějších bohů a s nimi spojovaných zvířat. Samozřejmě je důleţité uvědomit si, ţe samotná zvířata nebyla bohy. Jejich zobrazování v podobě zvířat měla být pouze orientační. Daná podoba totiţ měla poukázat na povahu a funkci boha. Primární funkcí posvátných zvířat bylo především přiblíţení boha věřícímu. V rámci uctíváni boha, tak mohla být jeho zvířecí podoba – tedy zvíře, chováno v chrámu daného boha. Musíme tak rozlišovat mezi bohy se zvířecí podobou a posvátnými zvířaty. Předmětem kultu bohů se zvířecí podobou byla socha boha v chrámu, ale předmětem kultu posvátných zvířat bylo ţivé zvíře, které se chovalo přímo v chrámu, a byla v něm vtělena duše boha. Nejvýznamnější postavení z těchto posvátných zvířat měl býk (Hapi, Merver) a beran (Ba-neb-Dedet).33

30

Janák, J.: Brána nebes. Bohové a démoni starého Egypta. Libri, Praha 2005, s. 10.

31

Lurker, M.: Lexikon bohů a symbolů starých Egypťanů. Kniţní klub, Praha 2003, s. 179 – 180.

32

Heller, J.: Starověká náboţenství. Náboţenské systémy starého Egypta, Mezopotámie a Kennanu. Verbum,

Praha 2010, s. 54 - 65. 33

Lexa, F.: Náboţenská literatura staroegyptská. 1. díl. Herrmann & synové, Praha 1997, s. 64.

14

Většina zvířat byla deifikována kvůli tomu, ţe byla lidem prospěšná, ale mohla to být i zvířata, kterých se lidé báli, a na základě uctívání si je usmiřovala.34 Egypťané tak brali zvířata, která byla pro ně nebezpečná, a jejich sílu pouţívali pro svou ochranu. Mezi taková zvířata patří například krokodýl, který ţil blízko lidských obydlí, neboť lidé ţili v blízkosti Nilu. Často se tak stávalo, ţe krokodýl zabíjel i lidi. Egypťané si tak museli odůvodnit výskyt pro ně takto nebezpečných zvířat. Snaţili se tak svůj strach proměnit v něco uţitečného. Věřilo se, ţe bůh, se kterým bylo zvíře spojováno, zkrotí jeho nebezpečnou stránku. Na druhou stranu se ale od boha očekávalo, ţe zprostředkuje sílu, která se s tou nebezpečnou váţe, ve prospěch nejen panovníka, ale také všech lidí. Krokodýl však nepatřil k jediným nebezpečným zvířatům, která se lidé touto náboţenskou představou pokusili zkrotit. Patřil sem i hroch, který je i v současné době povaţován za nebezpečné zvíře. Samice hrochů jsou známé i tím, ţe chrání svá mláďata. A to i proti krokodýlům. Taková oddanost vůči svým mláďatům probouzela u Egypťanů obdiv. Není proto divu, ţe se hrošice stala bohyní ţenskosti. Dále sem můţeme zařadit například i lvici. Agrese a lovecké schopnosti lvice se staly základními rysy bohyně Sachmet. Za nejnebezpečnější zvíře na poušti byla povaţována kobra. Byla jí přisuzována boţská síla. Pro Egypťany byli hadi důleţití díky své charakteristice - zvláštně se pohybují, svlékají se z kůţe, opětovně se rodí a mají schopnost plivat jed. Obyčejní lidé si tak vytvářeli figurky kobry a pouţívali je k různým kouzlům. Měly je tak ochránit, před démony temnoty. 35 Zobrazení boţstva ve zvířecí podobě bylo nejstarší formou jeho ztvárnění. Objevuje se tak na různých předmětech předdynastických kultur a to v obou částech Egypta ve 4. tisíciletí př. Kr.

36

V těchto raných dobách bylo také běţné zabalování zvířat do pláten, či přikrývek

a jejich pohřbívání blízko lidských hrobů. To nebylo příliš běţné, takţe můţeme mluvit o jistém kultu posvátných zvířat, nebo o kultu náboţenských sil, které byly nejčastěji zobrazovány ve zvířecích podobách. Většinou se pohřbívaly gazely, psi, šakali, berani, ale také dobytek. V hrobech se nedochovaly jen samotná zvířata, ale také amulety, které měly zvířecí tvary. Mohly být do hrobů vkládány, aby svému majiteli zaručily sílu, která byla spojována s danými zvířaty. Z nalezených artefaktů se jednalo především o tvary gazely, hrocha, krávy, prasete, býčí hlavy, krokodýla, mouchy, ryby, hada, lva a Sutechova zvířete, se 34

Davidová, R.: Náboţenství a magie starověkého Egypta. BB/art, Praha 2006, s. 65 – 69.

35

Posvátná zvířata faraonů [The Sacred Animals of the Pharaohs] [Dokumentární film]. Reţie Michael Sutor.

Německo/ Velká Británie/ Francie, 2006. 36

Janák, J.: Staroegyptské náboţenství. Bohové na zemi a v nebesích. Oikoymenh, Praha 2006, s. 174.

15

kterým nemůţeme spojovat ţádný známý zvířecí druh. Některé z těchto amuletů měly zajistit majiteli zásoby potravin, jiné zase měly zajistit potřebné zvířecí schopnosti a sílu, které měly zvětšovat zručnost majitele při lovu.37 Od konce 2. dynastie a v dobách následujících se setkáváme spíše se skloubením zvířecí podoby s vyobrazením člověka. Nejčastěji se jednalo o spojení lidského těla se zvířecí hlavou. 38 Egypťané ale rozlišovali mezi zobrazením boha, tedy sochou či zvířetem, a skutečnou podobou boha, která byli lidem málokdy odhalena. Tato skutečná podoba boha někdy mohla být odhalena člověku aţ na onom světě, ale nikdy ne na zemi. Lidé tak věřili, ţe bohové obývají onen svět a na zemi jsou přítomni v určitých fyzických podobách, mimo jiné i v posvátných rostlinách, či zvířatech. Pozemské obrazy bohů a posvátná zvířata tak jen slouţila jako zpřístupnění boha lidem. Bůh mohl nabývat různých podob a věřící ho mohli uctívat prostřednictvím manifestací kultovního zvířete, které mohlo být chováno i v chrámu boha, nebo prostřednictvím všech příslušníků konkrétního druhu.39 Kdyţ lidé začali přebírat kontrolu nad svým světem, změnilo se zobrazení bohů. Kromě zvířecích charakteristik mohly být bohům přisouzeny i ty lidské. Bůh tak měl lidské tělo, ale zvířecí hlava mu zůstala, neboť byla atributem jeho moci.40

2.1.1 Postoje ke zvířatům Egypťané zvířata pomyslně rozdělili do tří skupin, k nimţ měli různé postoje a které byly spojeny s různými procesy. Do první skupiny se řadili domácí mazlíčci. Jednalo se především o kočky, psy, gazely a ptáky. Tato svá domácí zvířata dokonce zobrazovaly na stěnách hrobek. Některá dokonce byla mumifikována a pohřbívána, aby dělala svým majitelům společnost i na onom světě.41 Výsadní postavení mezi domácími mazlíčky zaujímala kočka. Nebyla jen domácím zvířetem, ale měla také náboţenský význam. Kočka získala popularitu především v osobním náboţenství prostých lidí. Obliba kočky dosáhla vrcholu v Ptolemaiovské době (332 – 30 př. n. l.). Stala se tak nejegyptštějším ze všech zvířat spojovaných s boţstvy. Neztratila nic ze své vznešenosti a záhadnosti, i kdyţ se nacházela ve většině domů v Egyptě.42 37

Davidová, R.: Náboţenství a magie starověkého Egypta. BB/art, Praha 2006, s. 64 - 75.

38

Janák, J.: Staroegyptské náboţenství. Bohové na zemi a v nebesích. Oikoymenh, Praha 2006, s. 176.

39

Davidová, R.: Náboţenství a magie starověkého Egypta. BB/art, Praha 2006, s. 69 - 71.

40

Tamtéţ s. 66.

41

Tamtéţ s. 307.

42

Malek, J.: Kočka ve starém Egyptě. Mladá Fronta, Praha 2008, s. 73.

16

V pozdní a Řecko – římské době měly zvířata roli obětin, které se předkládaly některým bohům.43 Podle některých odborníků na Egypt měli obyčejní Egypťané jen jednu moţnost, jak se s bohem spojit. Mohli si od kněţí koupit posvátnou mumii a tu svým jménem nabídnout danému bohu. Tuto teorii vysvětlují i nálezy v hrobkách v Sakkáře, kde se našel obrovský počet mumií sokolů, kteří byli zástupcem boha Hora na zemi. Podle některých odhadů se můţe jednat aţ o půl milionu sokolích mumií. Egypťané tak na důkaz své oddanosti k bohům vyuţívali právě zvířata, která byla spojována s danými bohy. Tato zvířata tak byla chována kněţími v chrámu v obrovských počtech. Potom byla zabita, mumifikována a nabízena třeba poutníkům. Ti tu posvátnou mumii zanesli do chrámu boha na důkaz své oddanosti.44 Další nález v Tuna El-Gebel, který zahrnoval velké mnoţství (aţ čtyři miliony) posvátných mumií, se týkal dalšího významného zvířete – ibise, který byl zástupcem boha Tofta. I oni byli chování především za účelem obětování bohu. K dalšímu zvířeti, který byl nejčastěji obětován bohům, patřil také pavián, který byl rovněţ zástupcem boha Tofta. Byl povaţován za nejmoudřejší ze všech stvoření. Představoval nejrychlejší spojení s bohem. Lidé se tak o tato posvátná zvířata starali – chránili je a krmili.45 Třetí skupinu představovala zvířata, která byla vybrána jako kultovní symbol v chrámu. Tato zvířata byla pečlivě vybírána kněţími. Nejlepším příkladem kultovního symbolu v chrámu byl býk Apis.46 Vybrat správného býka bylo velmi obtíţné, protoţe musel splňovat řadu znaků. Musel být černý, ale zároveň musel mít bílé skvrny - na čele ve tvaru trojúhelníku, na boku ve tvaru srpku měsíce, v týlu tvaru jako orel a na zadku jako skarabeus.47 Tento býk byl zástupcem právě boha Apise, který byl symbolem muţnosti. Ze všech býků v zemi byl vybrán jeden jediný, který se stal jeho zástupcem na zemi. Zde je důleţité si tak uvědomit, ţe nebyli všichni býci posvátní. Byl zde jen jeden, který byl chován v chrámu, všichni ostatní byli chování pro práci, nebo pro jídlo. Posvátný býk byl opečováván v chrámu, a kdyţ zemřel, oplakával ho celý národ. Předtím, neţ byl tento býk pochován, byl podroben rituálu. Kdyţ býk zemřel, panovník ho mohl sníst. Tím tak na sebe vzal část jeho 43

Davidová, R.: Náboţenství a magie starověkého Egypta. BB/art, Praha 2006, s. 307.

44






47


Praha 2010, s. 55.

17

boţské moci. Jedním z nálezů takto pohřbeného býka je i hrobka v Menoferu. Našel se zde mohutný sarkofág, který je stejně monumentální jako leckterá posvátná schránka krále.48 Místo, kde byl býk pochován, se nazývalo Serapeum. Jednalo se o rozlehlou podzemní strukturu. Kdyţ byl tento prostor zkoumán, bylo zde objeveno šedesát čtyři býků Ápidů, kteří pocházeli z období od 18. dynastie aţ do počátků křesťanské éry.49 Také mezi krokodýly byl vybrán jen jeden zástupce boha Sobka na zemi. Proto se k tomuto vybranému jedinci modlili a pečovali o něj. Kdyţ tedy umřel, pochovali ho, ale nejdříve ho velice pracně mumifikovali. Podobně jako faraona, či jiná boţstva. Krokodýlovo tělo tak bylo vysušeno a nabalzamováno. Potom bylo zabaleno a ozdobeno.50 Zvířata ze všech těchto kategorií byla mumifikována. Mumifikace byla prováděna podobně jako u lidí. Nicméně zde nebyla prováděna tak důkladně. U některých mumií zvířat se prokázalo, ţe jim byly zlomeny některé kosti, nebo jim nebyly vyndány vnitřnosti apod. Nákladnější mumifikace byla prováděna u býků Ápidů. Zde jiţ byli býci zbaveni vnitřních orgánů, vysušeni suchým natronem, zabaleni do rubáše a ozdobeni maskami. V pozdních historických obdobích, kdy Egypt ztrácel svou dřívější slávu a lesk a začali zde vládnout cizí vládcové, se lidé začali uchylovat opět ke starobylým podobám boţstev, které se jim ukazovaly v podobě zvířat.51

2.1.2 Zákaz konzumace zvířat? V Egyptě měla zvířata zvláštní postavení. V raných formách Egyptské říše byli bohové zobrazováni jako zvířata, či částečně jako zvířata, aby se jejich podstata přiblíţila lidem. Egypťané přivedli zvířata do středu svého (lidského) světa, ale zároveň se snaţili zachovat jejich přirozenost. Starověký Egypt byl tak svět, který byl zaloţen na zvířatech. Některá zvířata fungovala jako ţivá spojení s bohy, jiná vynášela poslední soud nad lidskou duší, jiná ovlivňovala moc bohů nad ţivotem a smrtí. Lidé zvířatům prokazovali nejvyšší náboţenské pocty, zároveň ale měli rádi lov. Například faraoni měli svou lovnou zvěř a vytvářeli si i lovné rezervace. Je zde tak určitý protiklad. Například hrošice byla oslavována. Ale samci byly (i pro svou agresivitu) loveni a zabíjeni. Dokonce se jednalo o populární sport, který byl 48




50




18

určený jen pro ty nejodváţnější. Našel se také mumifikovaný okoun určený jako obětina bohům, ale jsou důkazy o tom, ţe i ryby patřili na jídelníček Egypťanů. 52 I přesto se můţeme v některých částech starověkého Egypta setkat s určitými zákazy. Ty se týkaly buď konkrétních zvířat, území nebo konkrétních osob. Tak například egyptští kněţí nesměli jíst vepřové maso. Ale běţných občanů se tento zákaz netýkal.53 Bylo to i z toho důvodu, ţe vepři byli v Egyptě obecně pokládáni za nečisté. Proto se o nich ve staroegyptských památkách málo mluví. Nejen, ţe se většinou nekonzumovali, ale nebyli ani přijímání za oběť bohům. Někdy byl také vepř dáván do souvislosti se Sutechem – bohem zla (podobně jako hroch).54 V některých krajích byly některé druhy ryb pokládány za posvátné. Z tohoto důvodu byla jejich konzumace z náboţenského důvodu zakázána. Často tak byli lidé v dalších krajích, kteří jedli ryby, povaţováni za nečisté: „Tak núbijský král Pianchi, přísně vychovaný od Amónových kněţí, kdyţ dobyl Horního Egypta a vyjednával s kníţaty dolnoegyptských krajů, aby se podřídili jeho svrchovanosti, odmítl je osobně přijmout, protoţe byli nečistí, nedodrţujíce zákaz jísti ryby.“55 Je tak zřejmé, ţe i kdyţ měla zvířata v egyptské společnosti zásadní a náboţenský význam, nijak významným způsobem se tato skutečnost neprojevila v jídelníčku Egypťanů. Kdyţ uţ zde bylo nějaké stravovací omezení, týkalo se to hlavně posvátného zvířete, které představovalo vtělení boha. Vţdy se jednalo ale jen o jednoho zástupce ze zvířecího druhu. Nic ale nebránilo lidem v tom, aby jedli ostatní členy tohoto druhu. Je to celkem pochopitelné i z toho důvodu, ţe významných zvířat bylo ve starověkém egyptském náboţenství mnoho, a kdyby byla zakázána jejich konzumace, lidé by neměli co jíst. Je celkem jasné, ţe tato náboţenská koncepce nemohla přetrvat do dnešních dob, protoţe se s vývojem společnosti měnil i pohled na zvířata a jejich význam. Jediné co v Egyptě přetrvalo do dnešní doby, je zákaz konzumace vepřového masa. Dnes tento zákaz ale vyplývá z toho, ţe se v Egyptě uplatňuje především islámská víra. Zákaz konzumace vepřového masa je napsán v Koránu, posvátné knize islámu, a pochází tak přímo od boha - Aláha. Je tak pro muslimy závazný.

52



Vykoukal, F., V.: Podzimní ţeň. Nákladem Aloise Hynka, knihkupce, Praha, s. 9.

54


Praha 2010, s. 57. 55

Lexa, F.: Veřejný ţivot ve starověkém Egyptě I. Výklad. Československá akademie věd, Praha 1955, s. 48.

19

2.1.3 Duše v egyptském náboženství Díky archeologickým nálezům můţeme říct, ţe Egypťané vţdy věřili v posmrtný ţivot. Uţ v nejstarších dochovaných hrobkách se objevilo jídlo, které mělo majiteli poslouţit na onom světě. Z pozdějších výzdob hrobek můţeme vidět, jak si Egypťané posmrtný ţivot představovali. Byli si vědomi také toho, ţe jejich fyzické tělo zůstává na tomto světě. To, co tedy odchází do posmrtného ţivota, byla lidská duše. Věřili ale, ţe duše potřebuje tělo jako základnu. Proto se vyvinuly postupy, jak tělo co nejvíce zachovat takové, jako bylo.56 Představy spojené s duší jsou u Egypťanů poměrně sloţité. V dnešních moderních náboţenstvích se nenachází nic podobného starému egyptskému náboţenství. Setkáváme se zde s různými pojmy, které je potřeba vysvětlit – tělo, ka, ba a ach.57 Tělo bylo pro Egypťany důleţité nejen za ţivota, ale hlavně také po smrti. Proto mu byla věnovaná velká péče v podobě mumifikace. Bylo totiţ podmínkou existence na onom světě. Navíc další sloţky člověka byla na tělu závislá. Pokud by tedy bylo tělo zničeno, byl by ohroţen posmrtný ţivot majitele těla. V případě zničení těla, mohly jeho funkci převzat třeba sochy nebo malby. Termín ka se překládá jako duch, duše či dvojník. Slovo duše nicméně plně nevystihuje samotný egyptský pojem. Ka je nositelem ţivota. Jedná se tak o určitou oţivující sílu. Ta se rodí společně s člověkem a v okamţiku smrti se od člověka odděluje. Ka je tak to, co odděluje ţivé od neţivých. Člověku tak zaručuje jeho posmrtnou existenci. Aby ale mohlo plnit svou funkci, muselo být zásobeno potravou (a to jak za ţivota, tak v zásvětí). Vzhledem k tomu, ţe ka je vázáno na nositele, můţe mít více úrovní – boţské (nositelem je Stvořitel, který je zdrojem ţivota bohů a lidí), královské (zahrnuje pozemskou vládu, zodpovědnost za Egypt a všechny obyvatele; spočívá na egyptském panovníkovi) a osobní (udrţování řádu a ţivota kaţdého jedince). Po smrti jedince se ka neztrácí. Odpoutá se od člověka a je ve stavu spočinutí (odpočinutí). Předchází člověka do zásvětí, kam člověk teprve musí přijít. Aţ se člověk s ka opět spojí (nejspíše před dokončením pohřebních obřadů), vstupuje do nového ţivota v zásvětí. Termín ba představuje boţskou nebo nadpřirozenou moc a sílu. Ba tak bylo bráno jako projev boţstva, něco jako jedno z jeho zjevení (např. býk Apis (Hapi) byl povaţován za ba boha Ptaha). Ba bylo ale spojováno i s prostými lidmi, kdy představovalo jejich psychické a fyzické síly. Po smrti člověka plní všechny ţivotní funkce v zásvětí. Ach má podobně jako předchozí pojmy více významů. Představuje komplexní

56

Partridge, Ch.: Lexikon světových náboţenství. Slovart, Praha 2006, s. 71.

57

Chlup, R.: Pojetí duše v náboţenských tradicích světa. DharmaGaia, Praha 2007, s. 89.

20

posmrtný projev. Často bývá překládán jako blaţený zemřelý (značí opak od mrtvých představujících ztracené). Ach pak bdí nad svými hroby a pečují o své potomky.58 Kromě lidských mumií se v průběhu dějin starého Egypta setkáváme také s mumiemi zvířecími. Myšlenka přítomnosti duše v těle, se tak nepřímo vztahovala i na zvířata. Po roce 1400 př. n. l. za vlády Amenhotepa III, který se sám začal zajímat o přípravu pohřbů zvířat, se určité představy Egypťanů, které se týkaly ţivota a smrti, začaly uplatňovat i na zvířata.59 Dá se tedy předpokládat, ţe starověcí Egypťané přisuzovali duši i zvířatům, neboť vynaloţili úsilí na jejich mumifikaci a s některými se nechávali i pohřbívat. A to z jednoho důvodu – aby jim zvířata dělala společnost na onom světě. Bylo by to moţné, pokud by se předpokládalo, ţe zvířata duši nemají? Navíc Egypťané věřili, ţe mají vůči zvířatům (ať jiţ posvátným, domácím i divokým) povinnosti. V poslední den se tak museli ze svého jednání vůči nim zodpovídat. Souviselo to s vírou, ţe kaţdý zemřelí musel před soudci na onom světě vyjmenovat všechny špatné skutky, kterých se nedopustil: „…Nikdy jsem nevyhnal brav z jeho pastvin. Nikdy jsem nenastraţil past na boţí ptactvo. Nikdy jsem nelovil ryby v rybnících…“60

2.2 Slované a Keltové Také u Slovanů nebyla zvířata jen pouhými „němými tvářemi“. Taktéţ byla spojována se světem duchů, ale také s duchy lidskými, kteří na sebe berou zvířecí podobu. Některá také mohla být zasvěcena bohům. Takovou úlohu měl např. kůň, který byl zasvěcen Svantovitovi či Radegastovi, kanec taktéţ Radegastovi, kohout Svagoru apod. I přesto, ţe zvířata jsou spojována se jmény některých kmenů, či osobními jmény, nemůţeme mluvit o podobném systému, který byl nazván totemickým. Nemluví se totiţ o zvířecím předku člověka. Většinou se setkáváme se spojením zvířete a člověka ve smyslu proměnění lidí. Nicméně o určité úctě ke zvířatům mluvit můţeme. Jedním z domácích zvířat, jeţ se těšila úctě, byl vůl. Bylo zakázáno ho zabíjet či týrat. Za hřích se povaţovala také konzumace jeho masa. Úcta byla prokazovaná i koni, či některým ptákům. Tyto zvířata ale mohla být zabíjena, protoţe se vyuţívala k věštbám. Ale u koně byla jeho smrt oplakávaná, jako kdyby zemřel člen rodiny. Z divokých zvířat měli zvláštní postavení medvěd, vlk a jelen, který byl v Bulharsku vnímán 58

Chlup, R.: Pojetí duše v náboţenských tradicích světa. DharmaGaia, Praha 2007, s. 90 – 106.

59

Malek, J.: Kočka ve starém Egyptě. Mladá Fronta, Praha 2008, s. 123.

60

Prieur, J.: Duše zvířat. Mají zvířata duši, city, inteligenci, prorocké schopnosti? Mladá fronta, Praha 2004,

s. 116.

21

jako ochrana před zlem, a proto se nesměl zabíjet.61 U Slovanů se tedy také setkáváme s významnějším postavením zvířat ve společnosti. Nicméně se zde nesetkáváme s nějakým výrazným zákazem zabíjení či konzumací masa. Opak představuje spíše výjimku. Typické jsou zvířecí oběti, ale v některých případech byla i zvířecí oběť oplakávaná, coţ poukazuje na vysokou míru úcty. Takovéto oběti byly samozřejmě nalezeny i na našem území. Zde můţeme předpokládat, ţe se některé oběti uškrcovaly provazem, protoţe z 12. století se nám dochovalo církevní nařízení, které zakazuje poţívat maso zadávaného zvířete a zakázané bylo také pití krve.62 Také u Keltů se zvířata těšila jisté úctě. Bylo to především kvůli jejich specifickým vlastnostem. Uţší vztah mezi zvířetem a člověkem je popisován především v keltských mýtech.63 V keltské společnosti se uplatňuje systém, který byl později nazván jako totemismus. Totemové zvíře tak mohlo být spřízněno s celým kmenem, ale také s jednotlivcem. Klíčů pro výběr totemového zvířete je mnoho. Mohlo se jednat o zvíře, které se v dané oblasti vyskytovalo nejčastěji, nebo se lidem mohlo zalíbit pro své vlastnosti, které byly obdivovány. Zvíře tak mohlo dát nejen jméno celému kmeni, ale bylo vyobrazováno např. na zbroji, kde mělo svému nositeli přinést sílu zobrazovaného zvířete. Mezi typická totemová zvířata Keltů patřili divočák, jelen, sokol, vlk, kůň a zmije. Totemová zvířata se tak často objevují v keltské mytologii.64 Jedním z takovýchto mytologických příběhů je ten o hrdinovi Cuchulainnovi, jehoţ jméno je spojeno s jeho totemem – psem. Jméno získal na základě souboje se psem, který patřil kováři Culainnovi. Zabil ho, a tak musel zaujmout jeho místo. Platí pro něj ale jistý zákaz – nesmí sníst maso psa, jinak zemře. Tomuto zákazu se říká gaes.65 Takovýchto legend můţeme nalézt v keltské mytologii mnoho. Tento systém je velmi podobný těm, kteří praktikují různé přírodní národy. V mýtech však můţeme najít ještě jinou roli zvířat – stráţci bran jiného světa, či jako průvodci tímto světem. S jiným světem byli spojováni jeleni, psi, ale také ptáci. Tito mohli svým zpěvem probudit mrtvého, nebo také uspat ţivé. Dalším typickým zvířetem jiného světa byla prasata a divočáci. Divočáci byli spojováni s hrdiny a válečníky. Toto společenské 61

Váňa, Z.: Svět slovanských bohů a démonů. Panorama, Praha 1990, s. 145 – 150.

62

Profantová, N., Profant, M.: Encyklopedie slovanských bohů a mýtů. Libri, Praha 2000, s. 144.

63

Greenová, M., J.: Keltské mýty. Nakladatelství Lidové Noviny, Praha 1998, s. 81.

64

Hamiltonová, C., Eddy, S.: Tajemný svět Keltů. Poodhalené dědictví keltské tradice. Zoner Press, Brno 2009,

s. 104 – 108. 65

Matthewsová, C.: Keltské duchovní tradice. Alternativa, Praha 1996, s. 157.

22

postavení ovšem vţdy nezaručovalo, ţe zvíře nesmí být pozřeno. Právě naopak. Díky svým vlastnostem byli například pečení divočáci součástí hodování. Dokonce se vedly o boje o to, kdo si bude moci ukrojit lepší část. Maso z tohoto zvířete se dávalo také do hrobů válečníků, právě proto, ţe mělo mytickou vazbu na jiný svět. Zvířetem se mohl stát také člověk – mluvíme o transformaci. Ta mohla mít podobu trestu, ale také vědomosti získané pomocí zasvěcení. S těmito změnami podob souvisí příběhy o zvířecím převtělování. Dochovalo se mnoho legend, kde hlavní hrdinové proţili několik ţivotů v různých podobách.66 Tato změna podoby se týká většinou bohů, básníků a hrdinů. Kaţdá úroveň transformace potom odpovídá jednomu ţivlu (např. zajíc – země, ryba – voda, pták – vzduch, zrno – oheň).67 Podobně jako u Slovanů také u Keltů nalézáme vysokou míru úcty ke zvířatům. I kdyţ v keltské společnosti mají zvířata výrazný, dalo by se říci i náboţenský, význam, setkáváme se spíše s tím, ţe právě z toho důvodu byla zabíjena a konzumována. Proto i přesto, ţe zde můţeme mluvit o podobnosti se systémem, jakým je totemismus, není zde nějaký výrazný zákaz zabíjení a konzumace masa zvířat.

2.3 Status zvířat v totemismu Výsadní status zvířat, která jsou nám známá ze starého Egypta či z keltské společnosti, jsou jiţ v této oblasti minulostí. Ale i v současné době, můţeme nalézt podobný pohled na zvířata. Jejich důleţité postavení vyplývá z toho, ţe některé druhy zvířat byly vnímány jako bohové, či předci. Takovéto myšlenky jsou patrné v totemismu – myšlení primitivních národů. Není to zcela překvapivé, neboť tyto národy ţijí v souladu s přírodou, která je obklopuje, a i nadále se o toto souţití snaţí. Zvířata tak mají zcela specifické postavení, ale poněkud odlišnější, neţ tomu bylo ve starém Egyptě. Stravovací návyky jsou zde totiţ poněkud přísnější.

2.3.1 Totemismus Můţeme rozlišovat klasifikace, týkající se představ o světech duší a duchů, které vyuţívají podobu viditelných symbolů. Ta představují příbuzenské struktury. V 19. století byly tyto kategorizace definovány pojmy totem a totemismus. Předpokládá se, ţe tyto představy jsou dávného data, ale jejich původ není moţné vystopovat. Slovo totem pochází z odţibvejštiny 66

Hamiltonová, C., Eddy, S.: Tajemný svět Keltů. Poodhalené dědictví keltské tradice. Zoner Press, Brno 2009,

s. 108 – 113. 67

Matthewsová, C.: Keltské duchovní tradice. Alternativa, Praha 1996, s. 158 – 159.

23

a znamená příbuzného nebo také příslušníka stejného klanu.68 Můţe být ale také vnímán jako ochranný duch či pomocník, který mu věští. Tento totem můţe být dědičný a to buď v otcovské, nebo mateřské linii. Je důleţité si uvědomit, ţe se totem neváţe na půdu, nebo určité místo.69 Definic totemismu je mnoho. Waldenfels uvádí definici následující: „Totemismus je velmi komplexní, ne přesně vírou v předky, zvířecí kult, vírou v sílu a duchy aj. ohraničený jev.“70 Všeobecně můţeme totemismus rozdělovat na skupinový, kde totem představuje název celého kmene (klanu), individuální, jenţ náleţí pouze danému jednotlivci, a pohlavní, kde má muţ jiný totem neţ ţena.71 Duše obývají schránky a ty mohou mít mnoho podob - lidí, zvířat, předmětů, rostlin, ale také přírodních jevů či ţivlů. Tyto duše jsou spojeny příbuzenstvím, a proto i schránky samotné jsou mezi sebou příbuzné. Tato příbuznost duší je tak vyjádřena symbolem – totemem. Lidé se tak příbuzenstvím hlásí k ne-lidským schránkám. Pokud tedy určitá skupina lidí věří, ţe jejich duše jsou příbuzné s dušemi, které ţijí ve vlcích, uctívá tak symbol (totem) vlka.72 Je důleţité si uvědomit, ţe např. zvířata nejsou vnímána jako konkrétní druh. Takovéto označení je tedy obecné. Nemyslíme tak např. konkrétního klokana, ale prostě klokana obecně.73 Mezi hlavní znaky totemismu (Kandert Josef) patří tyto: „představy o totemech jsou spojeny s rodovou organizací; kaţdý z rodů kmene má vlastní totem, který je odlišný od totemů jiných rodů, převládají totemy zvířecího a rostlinného charakteru; lidé se s totemy ztotoţňují a totem bývá povaţován za předka rodu, případně za sourozence či přítele předka rodu; členové rodu, kteří jsou nositeli stejného totemu, se povaţují za příbuzné všech přírodních jevů téhoţ druhu, jako je totem, ať uţ je to zvíře, rostlina anebo věc; je zakázáno lovit totemová zvířata a konzumovat totemy; totemové skupiny jsou exogamní, a to i v těch případech, kdy jsou nositeli téhoţ totemu členové různých rodů či klanů z různých kmenů; 68


2010, s. 52 – 55. 69

Freud, S: Totem a tabu; Vtip a jeho vztah k nevědomí. Práh, Praha 1991, s. 12.

70

Waldenfels, H.: Lexikon náboţenství. Victoria Publishing, Praha 1994, s. 564.

71


72


2010, s. 54. 73

Durkheim, E.: Elementární formy náboţenství. Systém totemismu v Austrálii. Oikoymenh, Praha 2002, s. 112-

115.

24

totemová zvířata jsou uctívána; představy o totemech tvoří část mýtů a mýtus o totemu bývá často součástí kosmogonického mýtu.“74

2.3.2 Konzumace totemového zvířete? Na základě příbuzenského vztahu byla zformulována teorie, která zakazovala konzumaci totemového příbuzného. Případná konzumace byla vnímána jako kanibalismus.75 Ovšem v některých případech se mohou stát součástí mystických jídel, protoţe jsou posvátná.76 Pokud tedy muselo být totemové zvíře zabito, dělo se tak po předepsaných omluvných a usmiřovacích rituálech.77 Nikdy však nesmějí být totemová zvířata poţívána jako běţná potrava. Striktně se tak odděluje, co je jedlé a co není. Člověk, který tento zákaz poruší, se vystavuje nebezpečí, neboť se dopustil svatokrádeţe. Pokud se někdo takto proviní, není potrestán ostatními členy klanu. Všeobecně se totiţ věří, ţe trest za porušení je přímo spojen s tabu. Porušení zákazu tak podle této víry způsobuje smrt. Proč ale jedinec umírá, kdyţ poruší tento zákaz? Lidé věří, ţe posvátný svět je plný sil. Tyto posvátné síly se vyznačují tím, ţe prostupují věci. Mezi posvátným a profánním dochází k nesourodému vztahu. Ten se projevuje tehdy, kdyţ je porušen zákaz konzumace totemového zvířete a do profánního jedince se tak dostane posvátná síla. Tato síla se pak pokouší jedince vtáhnout do svého světa. Jedinec na základě těchto nesourodých sil, které spolu prostě nemohou fungovat, zaţívá ve svém nitru násilné reakce, které nutně vedou k jeho zničení.78 Existuje také totem, který vyjadřuje osobnost jednotlivého člověka. Tak jako u kolektivního totemu, tak i u toho individuálního platí, ţe se nejčastěji jedná o zvíře.79 Mezi člověkem a jeho totemovým zvířetem vzniká velmi úzký vztah. Jedinec totiţ přebírá vlastnosti i nedostatky, které jsou typické pro dané zvíře. Tak například pokud má člověk jako totem orla, údajně vidí do budoucnosti, kdyţ se jedná o medvěda, je člověk pomalý apod.80 74


2010, s. 58 – 59. 75


2010, s. 58. 76

Durkheim, E.: Elementární formy náboţenství. Systém totemismu v Austrálii. Oikoymenh, Praha 2002, s. 148.

77


78

Durkheim, E.: Elementární formy náboţenství. Systém totemismu v Austrálii. Oikoymenh, Praha 2002,

s. 148 – 350. 79

Tamtéţ s. 175-176.

80

Tamtéţ s. 176.

25

Proto platí, ţe se totemové zvíře nesmí zabíjet. V ţádném případě se také nesmí jíst jeho maso. V tomto se totem jednotlivce liší od totemu kolektivního. Jídelní tabu je totiţ mnohem přísnější. Neplatí zde ţádné výjimky, které můţeme pozorovat u kolektivního totemu.

26

3 Zvíře jako jeden z nás V předchozí kapitole byla řeč o zvířatech, která měla pro lidskou společnost zvláštní význam. Byla středem lidské společnosti a hrála ústřední roli v tehdejším náboţenství. Stala se tak prostředníky komunikace mezi lidmi a bohy. V této kapitole budou mít zvířata jinou roli. Přeneseme se do Řecka za různými řeckými filosofy, kteří se jistým způsobem zabývali zvířaty a jejich významem (tedy především tím, zda mají duši). Řekové se ve vztahu ke zvířatům v podstatě příliš nelišili od jiných kultur. Také zde měla řada zvířat určitý vztah k danému boţstvu. Jen výjimečně ale byla boţstva zobrazovaná jako zoomorfní. V historii Řecka byly zvířecí oběti docela běţné. Obecným názorem řady řeckých filosofů bylo, ţe zvířata nejsou nadaná rozumem. Zajímavé jsou ale některé rané představy o stěhování duší – metempsychóze. Ty se objevují u orfiků a pythagorejců přibliţně v 6. století př. Kr.81 Tato kapitola tak bude pojednávat především o orfismu a o řeckém filosofovi Pythagorovi ze Samu a jeho učení. I v jeho učení mají zvířata zvláštní význam a to se projevilo také do jeho stylu ţivota a jeho následovníků.

3.1 Orfismus Orfismus je určitým fenoménem starověkého řeckého náboţenství, o jehoţ existenci a náboţenském významu se vedly spory. Postupně tak vznikly dvě skupinky učenců, které se orfismem zabývaly. Někteří učenci první poloviny 20. století věřili tomu, ţe orfismus vytvořil organizovaný útvar v rámci řeckého náboţenství. Podle nich bylo toto učení uchováváno sektou, nebo také společenstvím stejně smýšlejících lidí. Této skupince učenců se říkalo panorfisté. Na tyto myšlenky reagovala skupina skeptiků, která přišla s kritikou vůči panorfistům. Problém orfismu se tak vyjevil jako mnohem sloţitější. Jasnější představu o orfismu umoţnily aţ archeologické nálezy provedené v druhé polovině 20. století. Patří sem nálezy jako svitek papyru z nekropole v Derveni, kde jsou zachyceny orfické básně, čímţ byla potvrzena existence orfických teogonických představ jiţ v pozdně archaickém období, kostěné destičky z chrámového okrsku v Olbii, díky nimţ je zřejmé, ţe „orfické doktríny“ byly formulovány v raně klasickém období, a také jimi byla dokázána existence orfických komunit. Posledním z archeologických objevů, důleţitých pro otázku orfického učení, byl nález zlatého plíšku z Hippónia, kde byl odkaz na Dionýsa (ústředního boţstva orfismu). 81

Komárek, S.: Ochlupení bliţní. Zvířata v kulturních kontextech. Academia, Praha 2012, s. 65 – 67.

27

Nutno ale říci, ţe i přes tyto nálezy nebyla otázka existence a struktury orfických komunit plně vyřešena. Ale orfismus začal být chápán komplexněji. I kdyţ orfismus nevytvořil svébytný náboţenský systém, určitým způsobem ovlivňoval ostatní náboţenské proudy tehdejší doby.82 Navíc v 6. století se mnoho věštců a očišťovatelů dovolává Orfea. Objevila se tak snaha napodobovat či přisvojovat si věhlas spojený se jménem této bájné postavy.83 Proto orfismus krátce zmíním i v této práci. Orfeus, bájný thrácký prorok, lidi učil o zvířatech toto: „Mají duši jako vy, přeţívají na onom světě a pak se vracejí na Zemi. Zdrţujte se proto poţívání masa! A především se neúčastněte krvavých obětí ani dionýských orgií.“84 Z jeho myšlenek vycházel orfismus, který ale neměl ucelenou organizaci či ucelené učení. Orfikové putovali od jednoho města k druhému a hlásali nesmrtelnost duší a jejich převtělování, milosrdenství vůči všem tvorům.85 Orfismus tedy počítal se stěhováním a nesmrtelností duše. Koncepce nesmrtelnosti spočívala v tom, ţe jako trest za prvotní hřích je duše uzavřena v těle jako v hrobě. Smrt tak představuje počátek pravého ţivota. Ten ale člověk nemůţe získat automaticky. Duše je souzena podle toho, jak ţila svůj ţivot na zemi a po určité době se zase převtěluje. Je to podobné jako učení v Indii. Duše je tak nezničitelná a je odsouzena ke stěhování aţ do té doby, dokud nedosáhne konečného vysvobození. Takovýmto orfickým ţivotem se řídil např. i Empedokles. To byl také důvod jeho vegetariánství, neboť zvíře, které je zabito, můţe mít v sobě duši např. blízkého příbuzného. Tyto vegetariánské praktiky měly podle M. Eliade v rámci orfismu mnohem sloţitější a hlubší význam. Orfikové odmítali nejen masitou stravu, ale zároveň také krvavé oběti, které byly běţné v oficiálním kultu. Můţeme v tom tak spatřovat rozhodnutí odvrátit se od obce, ale také od řeckého náboţenského systému, kde první oběti zaloţil Prométheus, který lidem vyhradil maso k jídlu a bohům určil jako obětní dary kosti. Těmito vegetariánskými praktikami se tak snaţili odpykat omyl předků.86

82

Erhart, K., A.: Orfeův sestup do podsvětí. Výbor z orfických textů. Pavel Mervart, Červený Kostelec 2011,

s. 11 – 16. 83

Eliade, M.: Dějiny náboţenského myšlení II. Od Gautamy Buddhy k triumfu křesťanství. OIKOYMENH,

Praha 1996, s. 169. 84


s. 124 – 125. 85

Tamtéţ s. 125.

86


Praha 1996, s. 169 – 170.

28

Odkazy týkající se orfického způsobu ţivota se zachovaly v různých dílech. Takovéto úryvky můţeme najít třeba u Platóna: „ Vţdyť vidíme, ţe mnohde aţ dosud trvá obyčej, ţe lidé usmrcují za oběť lidi. A naopak u jiných, jak se doslýcháme, se kdysi neodvaţovali poţívat ani masa volského a obětními dary bohům nebylo nic ţivého, nýbrţ koláče a plodiny namočené v medu a jiné takovéto čisté obětní dary, kdeţto masa se zdrţovali, jakoby nebylo dovoleno je jíst ani třísnit oltáře bohů krví. Tehdejší část našeho lidského rodu zachovávala jakýsi takový způsob ţivota, kterému se říká orfický, přidrţujíc se všeho neţivého, a naopak všeho ţivého se zdrţujíc.“87, nebo také u Euripida, či Alexandrose Polyhistora: „…Čistota se získává očišťováním, koupelemi, prorokováním, jakoţ i tím, ţe se člověk zdrţuje styku s mrtvými, souloţe a kaţdé poskvrny, a dále tím, ţe se zdrţuje masa ze zašlých zvířat, parem a ryb černoocasých, vajec a vejce snášejících zvířat, bobů a ostatních věcí, jeţ zakazují poţívat i kněţí, provádějící v chrámech mystické obřady.“88 Učení orfismu se rozšířilo do Malé Asie a Řecka. Zde se s ním setkal i Pythagoras. Ten pak v návaznosti na orfismus vyučoval k úctě k veškerému ţivotu, zakázal svým ţákům krvavé oběti a pojídání masa. Orficko-pythagorejské myšlenky převzal i Platón. Toto učení skončilo aţ se zánikem antiky. K tomuto učení se dostal i Plútarchos.89 Ten chápal zvířecí duši tak, ţe je srovnatelná s tou lidskou. To znamená, ţe je taktéţ nadaná rozumem a nesmrtelností. V rámci pythagorejské tradice zavrhoval konzumaci masa a to jak z etických, tak i zdravotních důvodů. Na druhou stranu ale nezavrhoval usmrcování zvířat, která jsou pro člověka škodlivá, ale ani vyuţívání zvířat k práci. Nicméně v těchto případech ţádal, aby se s nimi jednalo se soucitem a spravedlností. Dále také zastával názor, ţe zvířata vlastní, sice v menší míře, rozum a ctnost. Podle něj jsou ctnosti zvířat dokonce lepší neţ ty lidské, protoţe jsou vrozené a nikoliv pracně naučené.90

3.2 Pythagoras ze Samu Pythagoras ţil v 6. -5. století př. n. l. Byl současníkem i velkých východních mudrců, jako byl Buddha v Indii, Konfucius v Číně, či Zarathustra v Persii. Není však nijak dokázané, ţe by se byl někdy Pythagoras s těmito mysliteli setkal. Podobnost jeho učení s prvky 87

Erhart, K., A.: Orfeův sestup do podsvětí. Výbor z orfických textů. Pavel Mervart, Červený Kostelec 2011,

s. 134. 88

Tamtéţ s. 136.

89


s. 125 - 126. 90


29

východního myšlení tak spíše dokazuje myšlenkový paralelismus.91 Jistým způsobem představuje kontroverzní postavu antické filosofie. Jedni ho obdivovali, jiní ho měli za podivína a jeho učení nechápali.

3.2.1 Učení o duši Pythagorejci se zabývali lidskou duší. Pythagoras rozděloval lidskou duši na tři části. Byly to chápavost, rozum a srdnatost. Chápavost a srdnatost měli podle něj i ţivočichové, rozum však měl jedině člověk. Duše má sídlo v prostoru od srdce aţ po mozek. Srdnatost sídlí v srdci, chápavost a rozum v mozku. Rozumná část duše je nesmrtelná, ostatní části jsou však smrtelné.92 Lidská duše byla pro ně důleţitá, protoţe představovala princip osobní identity. Podle nich tak lidská duše sídlí v těle, ale zároveň na něm můţe být nezávislá. Můţe se tak přestěhovat do jiného těla. 93 Pythagoras o sobě tvrdil, ţe ţil aspoň čtyřikrát. Říkal o sobě, ţe si pamatuje všechno ze svého ţivota, a kdyţ zemře, zachová si stejnou paměť. Dokázal tak vyprávět o všech svých ţivotech. Jeho duše tak ţila celkem ve čtyřech tělech, ale mimo ta se převtělil i do několika ţivočichů a rostlin.94 Toto převtělování či stěhování duší se nazývalo metempsychósis, latinsky reinkarnace. Tato myšlenka však byla běţná i u Indů, Peršanů či u Keltů.95 Podle něj je tak duše nesmrtelná a můţe se převtělovat i do jiných ţivočišných druhů. Pythagoras jako první tyto a další dogmata zavedl v Řecku.96 Převtělení tak můţe mít podobu o stupeň vyšší, kdy se člověk převtělí opět do člověka, např. kupce či atleta, nebo můţe mít niţší stupeň, kdy se převtělí např. do stromu, psa, ovce apod. To, do jaké kategorie se člověk převtělí, záleţí na tom, jak se chová během svého ţivota na zemi. Odtud také pramení pythagorovská etika – chovej se dobře, jinak se rozluč s povýšením.97 Převtělení člověka do zvířecí podoby se tak bralo jako trest, který má duši očistit. Opačný případ pak znamenal „povýšení, sluţební

91

Zamarovský, P.: Příběh antické filosofie. Antická filosofie pro nefilosofy. ČVUT, Praha 2005, s. 61.

92

Díogenés, L.: Ţivoty, názory a výroky proslulých filosofů. Nová tiskárna, Pelhřimov 1995, s. 326.

93

Zamarovský, P.: Příběh antické filosofie. Antická filosofie pro nefilosofy. ČVUT, Praha 2005, s. 71.

94

Díogenés, L.: Ţivoty, názory a výroky proslulých filosofů. Nová tiskárna, Pelhřimov 1995, s. 318.

95

Zamarovský, P.: Příběh antické filosofie. Antická filosofie pro nefilosofy. ČVUT, Praha 2005, s. 72

96

Pýthagorás ze Samu. Trigon, Praha 1997, s. 21.

97

De Crescenzo, L.: Příběhy starší řecké filosofie. Pythagoras, Herakleitos a ti druzí. Dokořán, Praha 2010,

s. 62 – 63.

30

postup“. Na zvířata se tak z tohoto důvodu nahlíţelo jako na bývalé lidi. Z toho také plynulo zdrţení se násilí a zabíjení na zvířatech.98 Na základě moţnosti převtělení lidské duše do zvířat tak Pythagoras cítil jakousi spřízněnost s ţivými tvory. Velmi známá je historka, kdy se procházel a uviděl člověka, který bije psa. Naléhavě ho tak poţádal: „Přestaň ho bít. Jakmile jsem uslyšel jeho hlas, rozpoznal jsem v něm duši jednoho svého přítele.“99 I z tohoto důvodu Pythagora mnozí lidé nebrali váţně. Podle jeho učení, by jeho ţáci měli dbát i na stravu. Pythagorejci, a tedy i sám Pythagoras, odmítali masitou stravu. Byli totiţ přesvědčeni o tom, ţe všechny oduševnělé bytosti na zemi, jsou příbuznými. Zvířata tak byla nebliţšími příbuznými člověka. Bylo tedy nemyslitelné, aby byla zabíjena a pojídána.100 Jedno z jeho poučení se týkalo i stravování – nejíst, co není dovoleno. Podle něj se tak nesmělo jíst to, co souviselo s plozením, růstem, začátkem a koncem, a ani to, co bylo základem všeho. Z obětovaných zvířat by se nemělo jíst maso z kyčlí, protoţe o kyčle se ţivý tvorové opírají jako o základy. Varlata a stydké části obětních zvířat představovali plození, protoţe bez nich se nic ţivého nenarodí. Mícha byla růstem, protoţe byla příčinnou růstu ţivých tvorů. Začátek představovaly nohy a hlava konec.101 V raných formách řeckého myšlení a filosofie se tak můţeme setkat se stravovacími zvyky, které můţeme nazvat jako vegetariánské. Jiţ v těchto dobách se můţeme setkat s tím, ţe zvířata byla pro lidi „oduševnělá“. Měla tedy duši a podle toho se s nimi mělo také zacházet. Nicméně je důleţité podotknout, ţe tyto zvířecí duše byly jistým způsobem specifické. Jednalo se totiţ o duše lidské, které prošly procesem převtělování. Coţ je pro dnešní lidi, převáţně ze západní společnosti, nemyslitelné a nepochopitelné.

98

Komárek, S.: Ochlupení bliţní. Zvířata v kulturních kontextech. Academia, Praha 2012, s. 67.

99

Paprotny, T.: Stručné dějiny antické filosofie. Portál, Praha 2005, s. 20.

100

Dietzfelbinger, K.: Školy mysterií. Volvox Globator, Praha 2001, s. 106.

101

Pýthagorás ze Samu. Trigon, Praha 1997, s. 21.

31

4 Úloha zvířete v orientálních náboženstvích V předchozí kapitole jsem se zaměřila především na Pythagorovo učení, jehoţ podstata je podobná např. i buddhismu, i přesto, ţe se Pythagoras s Buddhou nesetkal. V této kapitole se tak zaměřím na některá orientální náboţenství (hlavně na hinduismus, buddhismus a dţinismus), která zahrnují podobné myšlenky jako u Pythagora. Důleţitý bude především buddhismus a jeho postavení ke zvířatům. Pokusím se nastínit především to, jak se toto postavení promítlo do jídelníčku buddhistů, a zda má nějaký význam pro současné vegetariánství.

4.1 Hinduismus Hinduismus patří k nejstarším náboţenstvím na světě. Původ této náboţenské tradice sahá aţ do třetího tisíciletí př. n. l.102 Značně se liší od náboţenství v západním slova smyslu. Není to tak víra, která se praktikuje jen při důleţitých svátcích, či jen o nedělích, ale je součástí kaţdodenního ţivota. Účelem je především dodávat hlubší smysl ţivotům lidí, kteří často podléhají materiálnímu tlaku světa, ale také nabízet cíl vysvobození a spásy.103 Zdrojem tohoto náboţenství je touha lidí, zbavit se utrpení, které je sice všeobecné, ale lze se z něj vymanit, kdyţ člověk ví, jak na to. Nicméně jistota existence prostředku k dosaţení svobody je koneckonců společná všem indickým filosofiím a mystickým učením. Existence utrpení tak nevede k pesimismu, ale stává se pozitivní hodnotou.104 Základem náboţenství, ale také jeho tradic je víra ve zjevení obsaţená ve védách. Jedná se o posvátné texty, staré tři tisíce let, které jsou základem všeho, co potom přišlo po nich. Jsou to tak hlavně védy, které toto náboţenství odlišuje od ostatních.105 Je tu ale ještě jeden prvek, kterým se tato víra odlišuje. Protoţe hinduismus vyrůstal z mytologických kořenů, nemá ani jednoho zakladatele (na rozdíl od křesťanství, islámu či buddhismu). Tento náboţenský systém v sobě zahrnuje mnoho různých kultů, sektářských učení, ale i filosofických škol. Vţdy je ale spojuje učení o zákonu karmy.106

102

Littleton, C. S.: Moudrost Východu. Kniţní klub/Balios, Praha 1998, s. 14.

103

Jordan, M.: Tajemný svět Asie. Rituály. Náboţenství. Filosofie. Kniţní klub, Praha 2000, s. 9.

104


Praha 1996, s. 48 – 50. 105

Jordan, M.: Tajemný svět Asie. Rituály. Náboţenství. Filosofie. Kniţní klub, Praha 2000, s. 9.

106

Lexikon východní moudrosti. Buddhismus. Hinduismus. Taoismus. Zen. VOTOBIA, Olomouc 1996, s. 162.

32

Karma neboli skutek, je pro hinduistu klíčovou sloţkou. Ovládá totiţ cyklus smrti a fyzického znovuzrození. Z koloběhu ţivota se pak duše (átman) snaţí uniknout. O karmě najdeme zmínky uţ v Upanišadách.107 Ty ji uznávají ve více formách. Hinduisté věří, ţe karma ovlivňuje cestu duše z jednoho tělesného stavu do druhého. Na jejím základě je také vysvětleno, proč se úděly lidí liší. Osudy lidí tak spočívají v jejich rukou. Karma je tak základní příčinou znovuzrozování. Překonání karmy a vysvobození z jejich pout (mókša) je cílem asketismu a kaţdého hinduistického bráhmana. To lze získat v případě, ţe člověk bude kráčet správnou cestou. Nejdříve k lepším znovuzrozením a pak i k odchodu.108 Podle asketů lze mókši dosáhnout pouze úplným zřeknutím se činů a vnějších klamů světa. Ale podle Bhagavadgíty109 Kršna

110

říká, ţe naše činy nemusí nutně pro karmu znamenat negativní

důsledky. Pokud člověk jedná tak, ţe nelpí na plodech snaţení a nečeká odměnu za své skutky, jde cestou pravdy (dharmy), která vede k brahma (bohu). Pokud tedy kaţdý čin a myšlenka patří brahma, nepříznivé karmické důsledky takového jednání se ruší. Dharma je základním zákonem všeho. Stojí na něm vesmírný řád i principy správného konání lidí. Je tak základním morálním kodexem, jak by lidé měli konat, aby neměli špatnou karmu. Dharma je pro jednotlivé lidi odlišná v závislosti na jejich příslušnosti ke kastě. Od védských dob se rozlišují čtyři hlavní skupiny (varny), které se dělí ještě na menší skupiny dţáti. Všechny skupiny jsou hierarchicky řazeny od nejvyšší po nejniţší. Nejvyšší varnu tvoří bráhmani, vzhledem k jejich kněţskému povolání. Jsou většinou vegetariány a dodrţují staré rituální zvyklosti. Další jsou kšatrijové, válečníci. Příslušníci této varny byli panovníci, šlechticové, ale třeba i písaři či jiní dvorští úředníci. Vaišové tvoří zemědělci a kupci a poslední varnu, šúdrové, představují lidé, kteří vykonávají manuální práce.111

107

Jedná se o závěrečnou část šruti (svaté spisy hinduismu, které jsou zaloţeny na boţském zjevení, proto jsou

také nejvyšší autoritou). Tvoří hlavní základnu myšlenkového vyvrcholení védského vědění. Jsou zajímavé především pro názorovou volnost. (Lexikon východní moudrosti. Buddhismus. Hinduismus. Taoismus. Zen. VOTOBIA, Olomouc 1996, s. 496). 108

Jordan, M.: Tajemný svět Asie. Rituály. Náboţenství. Filosofie. Kniţní klub, Praha 2000, s. 44 - 45.

109

Epická báseň, která je jednou z nejdůleţitějších a také nejoblíbenějších textů indické náboţenské literatury. Je

součástí eposu Mahábhárata. (Waterstone, R.: Duchovní svět Indie. Kniţní klub/Práh, Praha 1996, s. 60.) 110

Kršna (Krišna) je osmý avatár (vtělení boţstva) boha Višnu. (Waterstone, R.: Duchovní svět Indie. Kniţní

klub/Práh, Praha 1996, s. 62.) 111

Waterstone, R.: Duchovní svět Indie. Kniţní klub/Práh, Praha 1996, s. 24 – 25.

33

4.1.1 Ahimsá a posvátnost hovězího dobytka Princip ahimsá je stanoven v Upanišadě: „Vše, co na světě se hýbá, nechať obydlím je Pána. Proto ţiv se tím, co dáno, nebuď chtivý jmění druhých.“112 Tato strofa je dále vysvětlena: „… v upanišadě se pohlíţí jako na posvěcené Pánem na všechny ţivé bytosti. … protoţe kaţdá ţivá bytost je obydlím Pána, velkého Já, neměl by člověk olupovat nebo zabíjet ţivé bytosti. Ve starších dobách bylo asketovi dovoleno jíst i maso, pokud mu bylo dáno (tjakta, dobrovolně postoupeno), tj. pokud zvíře sám neusmrtil.“113 Ahimsá se tedy chápe jako neubliţování ţivým tvorům. Pro hinduisty to znamená, ţe nebudou dělat nic, co by mohlo zašpinit jejich karmu. Za ţádných okolností tak zvíře nezabijí, i kdyby trpělo a třeba i díky lidskému přičinění. Zaráţející ale je, ţe špatné zacházení se zvířetem hříchem není. Ale na druhé straně zvíře aktivně zabít je jiţ karmickou hrozbou. A čím výše stojí zvíře v hierarchii posvátnosti, tím větší je také znečistění karmy. Hinduisté tak většinou nečiní nějaké aktivní kroky, aby zvířeti nějakým způsobem neublíţili, jak to můţeme spatřovat třeba u dţinistů či buddhistů.114 V Mánavadharmašástra115 se uvádí, ţe ten, kdo bude způsobovat utrpení druhým kvůli svému vlastnímu potěšení, nedojde ani za ţivota, ani po smrti štěstí. Dále je zde napsáno, ţe maso nelze získat jinak, neţ zabitím ţivých tvorů, a tento akt není cestou do nebe. Z tohoto důvodu je nejlepší se pojídání masa úplně zříci. Ten, kdo nejí maso, se pak těší oblibě u lidí a netrpí chorobami.116 Výše zmiňovaná koncepce o neubliţování, ale také hinduistický světový názor vymezuje také vztah hinduistů vůči přírodě. Podle Vladimíra Miltnera tu lze pozorovat i zřejmý odlesk animismu neárijských kmenů Indie. Některá zvířata tak hrají v hinduismu významnou úlohu, coţ dokazuje i řada legend a bájí o nich.117 V hinduismu je za posvátné zvíře povaţována kráva. Toto výsadní postavení můţeme spatřovat v různých pověrách lidí. Někteří třeba věří, ţe kdyţ si před smrtí přiváţou ruku k ocasu krávy, dovede je z temnot do světla. Nebo pokud 112 113

Zbavitel, D.: Upanišady. DharmaGaia, Praha 2004, s. 254. Tamtéţ s. 255.

114

Olivová, L.: Zvířecí mýty a mytická zvířata. Academia, Praha 2010, s. 144 – 145.

115

Známá je také pod jménem Manuovská učebnice dharmy. Je připisovaná mytickému praotci lidstva Manuovi.

Aţ do moderní doby byla povaţovaná za nejvyšší autoritu ve všech záleţitostech týkající se hinduistické společnosti a u některých pravověrných hinduistů se dochovala aţ do doby dnešní. (Zbavitel, D.: Mánavadharmašástra aneb Manuovo ponaučení o dharmě. ExOriente, Praha 2009, s. 18.) 116

Zbavitel, D.: Mánavadharmašástra aneb Manuovo ponaučení o dharmě. ExOriente, Praha 2009, s. 92.

117

Kolektiv autorů: Bozi, brahmáni, lidé. Čtyři tisíciletí hinduismu. Nakladatelství Československé Akademie

věd, Praha 1964, s. 247.

34

darují krávu bráhmanovi, smaţou tím všechny hříchy, a jejich duše dojde spásy. Ve védských textech měla kráva přívlastek aghnjá - coţ v překladu znamená ta, jeţ nemá být zabíjena. Dříve ale platili jisté výjimky. Kráva mohla být obětována bohům. Její maso mohlo být dáváno váţeným a vzácným hostům. Zabití krávy k oběti, tak nebylo povaţováno za zabití. Tyto předpisy však časem ustrnuly a dnes jiţ kráva nesmí být zabíjena za ţádných okolností. Kráva je v Indii povaţovaná za vtělenou podobu aspektu ţenského principu, z jejíhoţ lůna se rodí veškerý ţivot. Bývá dokonce ztotoţňována s Matkou Indií. I přes vnímání posvátnosti krav můţeme vidět v Indii obrázek mnoha podvyţivených krav, které se ţiví odpadky. Tato situace se ale jednou ročně v jiţních státech Indie mění. V lednu je totiţ svátek dobytka Makara Sankránti. Během tohoto svátku je veškerý dobytek – kromě krav a býků zebu, také buvoli, kozy a ovce – vykoupán a následně pomalován kurkumovou pastou. Nakonec je krmen různými pochoutkami.118 V Mánavadharmašástra (jejíţ pravidla se dnes uţ spíše neaplikují) byla stanovena forma pokání za zabití krávy. Dotyčný musel měsíc pít ječný odvar a bydlet v kravském chlévě s oholenou hlavou. Navíc musel být oblečen do kůţe oné krávy. Dva měsíce taktéţ musel jíst neosolené jídlo a koupat se v kravské moči. Přes den by měl chodit za kravami a v noci poté, co je obslouţí, usedne do jógické pozice, kde bude sedět na stehnech se zkříţenými lýtky. V nepříznivém počasí musí nejdříve vyhledat úkryt pro krávu a pak aţ myslet na sebe. Pokud se člověk bude takto krávě věnovat po tři měsíce, očistí se od hříchu zabití krávy. Po dokončení pokání pak ještě musí věnovat znalcům véd býka a deset krav. Pokud je nemá, odevzdává celý svůj majetek.119 Tento zákaz se ale stává sporným bodem mezi vzájemnými vztahy hinduistů a především muslimů. Zabíjení krav a konzumace jejich masa je součástí mnoha protimuslimských kampaní. Jak bráhmanské duchovenstvo, tak i různá politická hnutí, která se hlásí k hinduismu, usilují o zákonné zakotvení ochrany těchto posvátných zvířat. V roce 1994 tak zákonodárné shromáţdění svazového teritoria Dilli schválilo zákon, který zakazuje zabíjení krav, telat a býků na tomto území. Tento zákon se vztahuje i na vyváţení dobytka za účelem zabití. Tyto zákonné úpravy se postupně začaly rozšiřovat i na další území Indie. V roce 2003 byl stejný zákon přijat ve 22 státech a 6 svazových teritoriích, ale podoby a výše trestů jsou samozřejmě v jednotlivých státech odlišné.120 118

Olivová, L.: Zvířecí mýty a mytická zvířata. Academia, Praha 2010, s. 146 – 147.

119

Zbavitel, D.: Mánavadharmašástra aneb Manuovo ponaučení o dharmě. ExOriente, Praha 2009, s. 194.

120

Vavroušková, S.: Náboţenství a společnost v jiţní a jihovýchodní Asii. Tradice a současnost. Orientální ústav

Akademie věd České republiky, Praha 2005, s. 23.

35

Mezi posvátná zvířata patří také býk. Bílý býk Nandin byl totiţ jízdním zvířetem Šivovým, ale také jeho nejvěrnějším stráţcem. V Indii se tak těší určité úctě. Nezřídka se dokonce dočkávají honosných pohřbů se všemi poctami.121 Kromě hovězího masa ale nejsou hinduisté v konzumaci masa jiţ nijak limitováni. U bráhmanů sice existují nějaké výjimky, ale jen z toho důvodu, ţe daná zvířata (drůbeţ, psi, prasata) sami povaţují za nečistá. Ostatní kasty ale tyto výjimky nemívají.122 Jediným druhem masa, vůči kterému není náboţenská averze je skopové. V Indii je ale velké procento hinduistů vegetariány, kteří odmítají nejen maso a ryby, ale také i vejce, coţ vyplývá ze zásady ahimsy. Tato přísnost kastovních omezení nejen v jídle se v moderní Indii oslabuje. Ve staré formě tak zůstává zachována jen u pravověrných hinduistů.123 Kromě hovězího dobytka se jisté úctě těší i jiné druhy zvířat. Patří sem třeba jedovatí hadi, převáţně kobra. Ty jsou předmětem posvátné úcty především v Bengálsku a v Kérale. O hadech se říká, ţe jsou v nich vtělena různá boţstva, a to dobrá i zlá. O hadech také koluje mnoho indických pohádek. Koncem července se také slaví hadí svátek nágapaňčamí. Díky svému vojevůdci Hanumantovi, který se svou opičí armádou pomohl Rámovi vysvobodit krásnou Sítu, jsou v Indii uctívány také opice. A protoţe je Ráma povaţován za vtělení Višnuovo, jsou to tak převáţně višnuisté, kdo udrţují všechny hanumanty za posvátné. Den Hanumantův se slaví na pomezí měsíců březen a duben. Jisté posvátné úctě se těší také veverka. Během zápasu Rámy s démonem Rávanou byla zraněna a Ráma ji uzdravil tím, ţe jí přejel svými třemi prsty po hřbetě. Od té doby mají indické veverky na hřbetě tři podélné pruhy a hinduisté je povaţují za posvátné.124

4.1.2 Hnutí Haré Krišna (ISKCON)125 Osobností, která zaloţila toto hnutí, byl A. C. Bhaktivédánta Svámí Prabhupáda. Narodil se v Kalkatě a stal se stoupencem Gaudijské misie, tedy skupiny pro obrodu hinduismu. V roce 1933 byl pověřen vůdcem této skupiny, aby odnesl krnovské uvědomění na Západ. 121

Waterstone, R.: Duchovní svět Indie. Kniţní klub/Práh, Praha 1996, s. 68 – 69.

122

Olivová, L.: Zvířecí mýty a mytická zvířata. Academia, Praha 2010, s. 148.

123


věd, Praha 1964, s. 210. 124


věd, Praha 1964, s. 247. 125

Mezinárodní společnost pro uvědomování si Kršny. (Hrabal, F. R.: Lexikon náboţenských hnutí, sekt

a duchovních společností. CAD PRESS, Bratislava 1998, s. 240.)

36

V roce 1966 tak v Americe zakládá ISKCON. Toto hnutí se během pár let rozšířilo do Evropy i jinam. Tehdy toto hnutí přitahovalo hlavně bývalé hippies, odpadlíky od tradičních evropských náboţenství a narkomany. Před svou smrtí ještě Prabhupáda zaloţil mezinárodní řídící komisi, která ISKCON spravovala, a to z toho důvodu, ţe po něm nenastoupí uţ ţádný jedinec. Komise měla 29 členů. Po smrti zakladatele prošlo hnutí mnoha problémy a reformami.126 Členové tohoto hnutí věří, ţe se duše po smrti člověka převtěluje. Na základě toho, jak ţije člověk svůj současný ţivot, bude ovlivněn jeho ţivot budoucí. Spásu člověk můţe najít v očištění a úplné oddanosti a podřízenosti Kršnovi. Platí tu také, ţe ţádný skutek, který je vykonán pro Kršnu nemůţe být špatný.127 Na rozdíl od jiných forem hinduismu tak toto hnutí učí vztahu jedince k osobnímu bohu – Kršnovi. Ten byl osmým avatarem Višnua. Kršna je povaţován za nejvyšší boţstvo. Jedná se tak o určitou monoteistickou formu hinduismu, která je známá jako višnuismus. Vyznavači hnutí Haré Kršny věří, ţe díky hluboké spiritualitě mohou uţ za současného ţivota dosáhnout čistého (blaţeného) vědomí. Nejvyšším cílem člověka je tak slouţit Bohu a zpěv harékrišnovské mantry, díky níţ se toto hnutí dostalo do podvědomí lidí.128 4.1.2.1 Praktiky hnutí Haré Kršna Hlavním rysem tohoto hnutí je hlásání všeobjímající lásky a také poţadavek mravní očisty nejen jedince, ale i společnosti. Stoupenci hnutí jsou pacifisty, abstinenty a také vegetariány.129 Všichni členové se tak musí vzdát masa, ryb a vajec. Kromě toho také alkoholu, tabáku, drog, čaje a kávy atd.130 Jídlo je totiţ součástí uctívání. Proto je také nejdříve nabídnuto Kršnovi. Tato potrava se tak stává i potravou duchovní.131

126

Barrett, D. V.: Sekty, kulty a alternativní náboţenství. Ivo Ţelezný, Praha 1998, s. 165 – 169.

127

Langleyová, M., Butterworth, J., Allan, J.: Víry a vyznání. Náboţenství, sekty, paranormální jevy. Slovart,

Bratislava 1993, s. 95. 128

Barrett, D. V.: sekty, kulty a alternativní náboţenství. Ivo Ţelezný, Praha 1998, s. 169 – 170.

129

Hrabal, F. R.: Lexikon náboţenských hnutí, sekt a duchovních společností. CAD PRESS, Bratislava 1998,

s. 241. 130

Barrett, D. V.: sekty, kulty a alternativní náboţenství. Ivo Ţelezný, Praha 1998, s. 171.

131

Langleyová, M., Butterworth, J., Allan, J.: Víry a vyznání. Náboţenství, sekty, paranormální jevy. Slovart,

Bratislava 1993, s. 97.

37

Centra ISKCON jsou po celém světě. V České republice je to Kršnův dvůr v Chotýšanech u Benešova a slovenské cetrum je v Dunajské Luţné u Bratislavy. Obě tato centra pořádají dny otevřených dveří, které jsou spojovány i s vegetariánskou hostinou.132

4.2 Buddhismus Buddhismus má své kořeny v Indii v 5. století př. n. l.133 Tento náboţenský systém se od ostatních liší. Jedná se totiţ o jediné náboţenství, jehoţ zakladatel se neprohlašuje za boha a ani za proroka. Navíc odmítá i představu boha jako Nejvyšší bytosti. Nicméně jeho zakladatel se prohlašuje za „Probuzeného“ a také duchovního mistra. Cílem je osvobození člověka. Jeho věhlas ale vedl k tomu, ţe jeho poslání se stalo náboţenstvím a samotný zakladatel byl prohlášen boţskou bytostí.134 Dalším rozdílem (např. oproti křesťanství) bylo i to, ţe vykoupení je svěřeno samotnému jedinci. Nikdo jiný tak nemůţe jedinci pomoci. Na konci cesty se jedinec nedočká nesmrtelné duše, která bude ţít v ráji, ale rozplynutí své existence v nirváně. Buddhismus je také velmi tolerantním náboţenstvím. Členem obce se můţe stát třeba i křesťan, nebo muslim, aniţ by se musel vzdát svého původního vyznání.135 Buddha, vlastním jménem Siddharta Gautama, byl synem krále. Byl tak, jak se dnes říká, dostatečně zajištěn. Měl ale jeden velký problém, který ho trápil – smysl existence. Ten hledal v mystických meditacích. Kdyţ se jednou procházel po zahradě, potkal starce, který byl nemocný a nakonec umřel. Tehdy zaţíval bolest, neboť si uvědomil, ţe nikdo nemůţe utéci třem utrpením – stáří, bolesti a samozřejmě smrti. Tento problém ho nepřestával trápit, coţ ho vedlo k tomu, ţe opustil palác a dal přednost poustevnickému ţivotu. Nicméně ani tento způsob ţivota mu nepřinesl odpovědi na jeho otázky. Ty nalezl, aţ kdyţ usnul pod stromem, kde přijal osvícení a pochopil Čtyři Vznešené Pravdy, které obsahují Osmerou Vznešenou Cestu.136 Čtyři vznešené pravdy představují základ Buddhova učení. První rada se týká utrpení nebo bolesti (dukkha). Zde platí, ţe utrpení je všechno. Druhá pravda dává zdroj utrpení 132

Hrabal, F. R.: Lexikon náboţenských hnutí, sekt a duchovních společností. CAD PRESS, Bratislava 1998,

s. 241. 133

Littleton, C. S.: Moudrost Východu. Kniţní klub/Balios, Praha 1998, s. 54.

134


Praha 1996, s. 72. 135

Huf, H-CH.: Nebe, peklo a nirvána. Velcí vykupitelé: Buddha, Jeţíš a Muhammad. Kniţní klub, Praha 2000,

s. 18 – 19. 136

Buddha. Ţivot a učení. Nová Akropolis, Praha 1996, s. 3 – 5.

38

dohromady s ţádostivostí (tanhá), která způsobuje převtělování. Třetí pravda pak prohlašuje, ţe osvobození od utrpení je moţné na základě potlačení ţádostí, které je totoţné s nirvánou. Čtvrtá pravda pak ukazuje, jak utrpení zrušit (ukazuje cestu). Buddha se tímto vyhýbá dvěma krajnostem – honbou za štěstím na základě smyslových počitků a hledání duševní blaţenosti díky přehnané askezi (která se uplatňuje např. u dţinismu). Osmidílné cestě se také říká střední cesta, která představuje prostředky, jak se vyléčit z nemoci existence. Tato Osmidílná cesta spočívá v pravém pohledu, pravém myšlení, pravé řeči, pravém jednání, pravé ţití, pravé snaţení, pravé bdělosti a pravém soustředění.137 Konec cesty vede k úplnému vzdání se svého Já. To je spojeno s osvobozením se (nirvána) od prokletí věčného návratu.138

4.2.1 Buddhismus a vegetariánství? I v buddhismu neslouţí jídlo pouze k zasycení ţaludku. Má svůj náboţenský symbolický význam. Především v oblasti almuţní podpory ze strany laiků mnichům. Laici si tak touto potravinovou podporou vylepšovali karmu, coţ zaručovalo lepší příští zrození.139 Nicméně také výţiva širokých vrstev podléhá určitým náboţenským předpisům jak jednotlivých církví, tak i pověrám různých sekt, či dokonce i jednotlivých kast. Právě v kastách, a to především v těch nejvyšších, jsou zákazy nejpřísnější. Protoţe podle nich, kdo se ţiví čistě, je také čistým. Zříkají se tak veškeré ţivočišné potravy včetně vajec. Tresty za porušení jsou velmi přísné.140 Otázkou je, zda mělo buddhistické učení vliv na vegetariánský způsob ţivota. Museli být buddhisté zároveň i vegetariáni? Docela velká část buddhistů jimi byla, ale rozhodně nemůţeme mluvit o komplexním jevu pokrývající všechny ţáky a následovníky Buddhy. Myšlenka vegetariánství v tomto náboţenském směru je vyvozována z principu (přikázání) neubliţování a nenásilí - ahimsá. Tento princip zakazuje brát ţivot jiným, cítícím bytostem. Jedná se tak samozřejmě o lidi, ale také ţivočichy. Ačkoli je tento zákaz všeobecný, rostliny sem zařazeny nejsou.141 V rámci buddhismu jsou všechny bytosti sjednocené a také harmonizované. Všechny bytosti se pak snaţí tuto jednotu udrţet. Pokud tedy někdo úmyslně 137


Praha 1996, s. 89 – 91. 138

Huf, H-CH.: Nebe, peklo a nirvána. Velcí vykupitelé: Buddha, Jeţíš a Muhammad. Kniţní klub, Praha 2000,

s. 51. 139

Bubík, T., Fárek, M.: Náboţenství a jídlo. CERES, Pardubice 2005, s. 7.

140

Úlehlová – Tilschová, M.: Výţiva ve světle věků. Česká grafická unie, Praha 1944, s. 68 - 69.

141

Bubík, T., Fárek, M.: Náboţenství a jídlo. CERES, Pardubice 2005, s.

39

zbaví někoho ţivota, zničí tuto celistvost, a tím také otupí pocity úcty a soucitu. Je důleţité také podotknout, ţe toto přikázání se netýká jen toho, ţe jedinec nesmí nikomu vzít ţivot, či mu ubliţovat jiným způsobem. Porušením tohoto principu je i to, kdyţ způsobíme, ţe někdo jiný zabije nebo ubliţuje druhým. Dalo by se to tedy vyloţit i tak, ţe ten, kdo konzumuje maso zvířat, stává se spoluviníkem na jeho usmrcení. Ve zmiňovaném přikázání ale můţeme spatřit ještě jiný náboţenský význam, plynoucí z buddhismu. Ten souvisí s koloběhem převtělování. V buddhismu tak neexistuje bytost, která by nebyla např. naší matkou, otcem, sestrou či bratrem apod. při své cestě v rámci nespočetných zrození. Kaţdá bytost je tak spřízněna s ostatními, i kdyby se nacházela např. ve zvířecím stavu. Z toho tedy vyplývá, ţe kaţdý ţivot, ať uţ je lidský nebo jiný, je posvátný. V rámci buddhistického učení by se měl tedy člověk chovat k lidským bytostem stejně jako např. k nějakému zvířeti a obráceně. 142 I přes silné buddhistické argumenty, proč nejíst maso, se můţeme setkat s lidmi, přijímající buddhismus jako svou víru, kteří se tomuto nevyhýbají. Dokonce se můţe jednat i o mnichy. Jak lze tuto situaci vysvětlit v rámci buddhistického učení? Někteří lidé se snaţí argumentovat tím, ţe sám Buddha říkal, ţe masitého pokrmu se musí člověk zříci jen tehdy, kdyţ bylo zvíře zabito výhradně pro člověka, jemuţ je nabízeno. Dalším argumentem je i to, ţe i sám Buddha snědl vepřové maso.143 Jednalo se o poslední pokrm, který přijal před svou smrtí: „… a přišel spolu se skupinou mnichů do domu kovářova syna Čundy. Tam se usadil na připraveném sedadle. Poté řekl kovářovu synovi Čundovi: Čundo, všechnu prasečí pochoutku, kterou jsi připravil, dej mě. …co ti z prasečí pochoutky zbylo, to zakopej do jámy. Neboť nevidím, Čundo, v tomto světě s jeho bohy, s Máry, s brahmy, se zástupy asketů a brahmánů, se všemi bohy a lidmi, nikoho kromě Tathágaty, kdo by ji mohl sníst a dobře strávit.“144 Právě tento pokrm vzbudil vlnu diskuzí. Myslelo se prasečí pochoutkou opravdu maso z prasat, nebo to lze vyloţit i jinak? Výše zmiňované výroky můţeme slýchat v Japonsku, Barmě, Srí Lance, či v Nepálu a Thajsku. Na druhou stranu se s těmito argumenty nesetkáme v Indii, Číně, nebo také mezi čínskými a indickými buddhisty v Severní Americe. Mohou tedy tyto argumenty ospravedlňovat poţívání masa? Mnoho badatelů se touto otázkou zabývalo. Např. badatel K. E. Neumann uvádí, ţe v mnoha názvech léčivých rostlin se objevuje slovo prase – prasečí kořen, prasečí noha. Uvádí také, ţe zmiňovaná prasečí 142

Kapleau, R., P.: Chránit vše ţivé. Vegetariánství z hlediska buddhismu. CAD Press, Bratislava 1992, s. 43 –

46. 143

Tamtéţ s. 49.

144

Bubík, T., Fárek, M.: Náboţenství a jídlo. CERES, Pardubice 2005, s. 6.

40

pochoutka můţe představovat prasečí lahůdku, coţ je jméno jednoho druhu lanýţů.145 Buddha tak vůbec nemusel pozřít maso. Argumenty, jimiţ tedy můţe být ospravedlňována konzumace masa, nemusí být pravdivé, a proto ztrácejí na významu. U mnichů a mnišek se můţeme setkat ještě s jedním důvodem, proč konzumují maso. Jiţ na počátku tradice museli mniši jíst vše, co jim bylo dáno formou almuţny, tedy vše, co dostali do ţebracích misek. A to i v případě, ţe by se jednalo o maso.146 Ostatně tyto praktiky nejsou mnichům cizí ani v současné době. Pokud totiţ mnich, kněz nebo učitel, nebo i laik navštíví dům věřícího, ten se je samozřejmě snaţí pohostit. V takovém případě platí, ţe se hostitel snaţí ulahodit vkusu svého hosta. Nemusí se tak stát, ţe se na hostině objeví maso. Ale opak není ničím výjimečným. Protoţe odmítnutí nabídnutého pokrmu se pokládá za neslušné chování. Hostitel si totiţ dal práci s tím, aby hostovi nabídl jídlo, o kterém si myslel, ţe mu bude chutnat, čímţ projevil i úctu k němu samotnému.147 Můţeme se ale setkat i s jiným důvodem, proč buddhisté, především laici, poţívají maso. Vegetariánství totiţ nelze uplatnit ve všech částech země. Především v oblasti Tibetu, Mongolska, Burjatska, Tuvy apod. Podmínky v těchto částech světa nejsou zrovna vhodné pro pěstování zeleniny, i vzhledem k nomádskému způsobu ţivota, který lidé vedli a dosud ještě vedou. I kdyby se zdejší lidé rozhodli pro vegetariánství, jejich způsob ţivota jim to neumoţňoval. I kdyţ prvek zákazu poţívání masa není nikde striktně nařízen, znamená určitý negativní čin. Zabíjení zvířat kvůli konzumaci ale představuje problém, který se můţe promítnout v dalším ţivotě člověka, a to nejen toho, kdo přímo zvíře usmrtil, ale také jeho spolupachatelů (konzumentů takového masa). Především tak v oblasti Tibetu se jako karmicky neutrální čin povaţovalo pojídání masa zvířat, která umřela bez lidského přičinění.148 Také současný dalajláma149 je konzumentem masa. Na otázku, proč tomu tak je, odpověděl, ţe si je vědom toho, ţe vegetariánství je tím nejlepším přístupem k věci, ale kdyţ se pokoušel být vegetariánem, způsobovalo mu to zdravotní potíţe. Na radu lékařů tak opět 145


51. 146

Lopez Jr., D., S.: Příběh buddhismu. Průvodce dějinami buddhismu a jeho učením. Barrister & Principal,

Brno 2003, s. 113. 147


54. 148

Bubík, T., Fárek, M.: Náboţenství a jídlo. CERES, Pardubice 2005, s. 8 – 9.

149

Dalajláma je osobností, která v současné době šíří buddhismus po celém světě. Vlastním jménem je Dţampal

Ngawang Lozang Ješe Tändzin Gjamccho. (http://www.buddhismus.cz/).

41

začal maso konzumovat.150 Pokud tito lidé ale neměli a nemají jinou moţnost, neţ se ţivit masem, co s jejich zkaţenou karmou, která znamená cestu do pekel? V takovém případě tu existují jisté moţnosti. Jednak to můţou být různé rituály, které měly před poráţkou zvířete zmírnit vlastní karmický dopad. Předpokládá se, ţe buddhistické peklo, je hierarchizované a dobře promyšlené, a proto jsou různá pekla pro různá provinění. Navíc délka pobytu v pekle se lišila na základě provinění, i vzhledem k tomu, ţe pobyt je jen dočasný. Můţeme dokonce mluvit o tom, ţe lidé s tímto proviněním se ocitnou v nejniţší kategorii pekla z celkem osmi hlavních moţných pekel. Coţ je důvodem toho, ţe se jedná o nejčastější provinění. Nicméně utrpení se nijak nezmírňuje, neboť po usmrcení následuje znovuzrození a pekelný bludný kruh se opakuje. To trvá tak dlouho, dokud není karmická zátěţ, jeţ je způsobena pojídáním masa, odčiněná. Proto jídlo vede buddhisty k tomu, ţe by bylo dobré se nad tím občas zamyslet.151 Otázkou tak zůstává, zda Buddha dovoloval, nebo zakazoval jedení masa. Můţeme se domnívat, ţe Buddha, od doby kdy dosáhl osvícení, maso nepozřel. A pravděpodobně ţil podle přikázání o neubliţování ţádným ţivým tvorům. Co ale platilo pro jeho ţáky a následovníky? Co se týká této otázky, tak existují dvě verze – verze Theravády a Mahájány. V prvním případě je psáno, ţe Buddha stanovil pravidla, kdy se maso jíst můţe a kdy ne. Zákaz je platný v případě zda jedinec viděl na vlastní oči, slyšel na vlastní uši, nebo je tu důvod k podezření, ţe zvíře bylo zabito kvůli němu. Maso se mohlo jíst v opačném případě. Tedy tehdy pokud to jedinec neviděl, neslyšel a neměl důvod k podezření. Tato interpretace ale sebou přináší určité otázky. Opravdu mohl Buddha něco takového sdělit, kdyţ ţil podle stanovených přikázání (tedy i toho, který mluví o nezabíjení a neubliţování ţivým tvorům)? Kdyţ se to tak vezme, tak v konečném důsledku nezáleţí na tom, zda bylo zvíře zabito pro konkrétního člověka, nebo pro ostatní, prostě bylo zabito. Coţ samozřejmě odporuje jiţ zmiňovanému přikázání. Verze Theravády tak má v sobě jisté rozpory, takţe zde můţe být jistý problém s jeho věrohodností. V druhé verzi mahájánové sútry je odsuzována konzumace masa.152 Některé mahájánové školy tak byly v otázce vegetariánství dost přísné. Např. v Lankávatárasútře Buddha sděluje toto: „Touto sútrou se stanoví, ţe veškeré [pojídání masa] v jakékoli formě, na jakýkoli způsob a kdekoli je bezpodmínečně a jednou provţdy všem 150

Snelling, J.: Buddhismus. Ikar, Praha 2000, s. 110 – 111.

151

Bubík, T., Fárek, M.: Náboţenství a jídlo. CERES, Pardubice 2005, s. 9 – 12.

152


67.

42

zakázáno.“153 V tomto případě tak zákaz konzumace masa plně odpovídá přikázání. Je zde dokonce uvedeno, ţe kdo pozře maso, zničí v sobě soucit. Nejsou tak připouštěny ţádné výjimky. Mezi oběma verzemi tak můţeme spatřovat zásadní rozpor.154 Záleţí tak asi na jednotlivci, kterou verzi přijme jako pravdivou. Buddhismus našel oblibu i v České republice. Coţ dokazují i výsledky sčítání lidu z roku 2011, kde jednu z linií buddhismu - Buddhismus Diamantové cesty linie Karma Kagjü, vyznává 3 484 lidí155. Toto učení je určené hlavně pro laiky. Co se týká otázky vegetariánství, tak tato linie netrvá na dodrţování této zásady. Je to pouze otázka motivace. Nicméně i zabitému zvířeti se dá ještě nějak prospět. Stačí říct při jídle mantru a fouknout na maso. To můţe pomoci k jeho lepšímu znovuzrození.156 S čímţ se ale také setkáváme u buddhismu jako takového.

4.2.2 Zen - buddhismus Dalo by se říci, ţe zen je jistým meditačním směrem. Rozvinul se v Číně a to z buddhismu, který se zde objevil v prvním století našeho letopočtu. Přinesli jej sem především obchodníci a mniši z Indie. Postupem času si ale Čína buddhismus upravila pro sebe. Odtud pak vzniklo mnoho různých směrů (škol). Zenové učení se potom z Číny dostává do Koreje a Japonska. Protoţe se zen vyvinul z buddhismu, je zřejmé, ţe základem je Buddhův ţivot a učení.157 Podle legendy se traduje, ţe Stvořitel Brahma nabídl Buddhovi květinu a chtěl, aby přednášel dharmu. Kdyţ Buddha květinu zvedl, posluchači ztichli. Jen jeden jeho ţák, Kášjapa, pochopil a usmál se. Toto se stalo momentem, kdy začal zen. Tímto způsobem se také zen předával – květinou, skalní zdí, výkřikem.158 Buddha pak určil tohoto svého ţáka, kterému se od té doby říkalo Mahákášjapa, za prvního indického patriarchu v linii předávání.159

153

Snelling, J.: Buddhismus. Ikar, Praha 2000, s. 110.

154


69. 155

Obyvatelstvo

podle

věku,

náboţenské

víry

a

pohlaví,

online

text,

dostupné

z [http://www.scitani.cz/sldb2011/redakce.nsf/i/o_scitani]. 156

http://bdc.cz/buddhismus/caste-otazky/

157

Batchelor, M.: Zen. Aurora, Praha 2001, s. 32.

158

http://zen-buddhismus.cz/

159


43

V zenu je však ústřední postavou mnich Bódhidharma. V roce 479 odešel z Indie do Číny, kam přinesl i buddhismus. K jeho osobě se poutá mnoho legend. To ale sebou přináší i otázku, zda byl skutečnou historickou osobou. Většinou se teoretikové buddhismu kloní k názoru, ţe je potřeba na tuto osobnost pohlíţet jako na náboţenský mýtus. Většině praktikujících věřících ale na historické pravdivosti nesejde.160 Zen je náboţenstvím, které je zaměřeno na to, aby člověka přivedl k vidění vlastní podstaty (kenšó) a nakonec i k plnému probuzení, osvícení, tak jak ho proţil Buddha po intenzivním meditativním cvičení. Zen zdůrazňuje přednost proţitku osvícení a neuţitečnost rituálních náboţenských obřadů, stejně jako intelektuálního vypořádání se s učením pro dosaţení osvícení.161 4.2.2.1 Buddhistické předpisy Všechny školy, které vznikly v rámci zenu, vyznávají mahájánskou tradici buddhismu. Pro všechny adepty zenu platí, ţe mají procvičovat etiku, meditaci a moudrost. Já se zaměřím především na etiku, neboť ta je pro tuto práci směrodatná. Etika zenu vychází z té Buddhovy. Učedníci zenu se skrze ni snaţí zmírnit utrpení své i ostatních. Je vyjádřena pěti pravidly – nezabiješ, nepokradeš, nezesmilníš, nezalţeš, nebudeš přijímat jedy. Tyto pravidla povzbuzují k ţivotu bez ubliţování, ke šlechetnosti, upřímnosti a čisté mysli.162 Podle zenové školy Kwan Um tyto pravidla představují prohlášení, ţe člověk má zájem o učení zenu. Tyto předpisy ale nejsou pravidly, která by říkali, ţe něco můţeme a něco nesmíme. Jsou jen jistými ukazateli, které odráţejí chování a mysl. Dodrţování předpisů tak ţivot neomezuje o nic víc, neţ jeho nedodrţování. Já se teď zaměřím především na předpis první, tedy nezabiješ. Pro mnoho buddhistů, ale také pro ţáky školy Kwan Um, to znamená, ţe budou vegetariány. Na druhou stranu pro mnoho buddhistů to neznamená, ţe vegetariány být nemusí (jak jsem uvedla v kapitole o buddhismu). I přesto, ţe mnoho lidí vyznávající toto učení si myslí, ţe nejíst maso má svůj smysl, v konečném důsledku záleţí na rozvaze jednotlivých lidí. Kaţdý sám si musí rozmyslet, co má pro něj smysl a co ne.163 Podobně jako v buddhismu si jedinec musí nalézt cestu v této otázce sám. Buď se přikloní k jednomu, nebo k druhému.

160

Batchelor, M.: Zen. Aurora, Praha 2001, s. 34 – 35.

161


162

Batchelor, M.: Zen. Aurora, Praha 2001, s. 17 – 18.

163

Pět buddhistických předpisů, online text [http://www.kwanumzen.cz/].

44

4.3 Džinismus Dţinismus představuje zhruba stejně starou nauku jako buddhismus. Hlavním cílem je nalezení cesty k osvobození z koloběhu ţivotů. Jedincům, kteří hledají naději na zlepšování situace v koloběhu ţivotů s vyhlídkou na osvobození v budoucnu, nabízí přímé praktické řešení problému osvobození. Dţinismus ve své nauce uznává roli individuálního rozhodnutí a cílevědomého úsilí na cestě k osvobození. Přijímá tak moţnost svobodné vůle lidí, tedy schopnost, ţe se mohou rozhodnout sami. Někteří lidé se tak mohou zříci cesty k osvobození, a mohou usilovat jen o příznivější znovuzrození. I v takovém případě ale musí dodrţovat zákon o neubliţování, které je nutnou podmínkou pro jejich příští příznivější rozrození.164 I s dţinismem se pojí významná osoba. Je jím Mahávírá. Nejedná se ale o zakladatele, byl pouze posledním z řady „zvěstovatelů spásy“. Vlastním jménem se nazýval Vardhamána, tedy „Prospívající“. Podobně jako Buddha poznal kníţecí ţivot, také on si vzal urozenou dívku a měl s ní dítě. Kdyţ mu bylo třicet let, vyţádal si na svém bratrovi povolení, a veškerý majetek rozdal. Zřekl se světa a ţil jako asketa. Po dlouhém čase askeze a meditace dosáhl „vševědoucnosti“. Tím se stal dţinou – „vítězem“. Jeho věrní pak přijali na základě tohoto pojmenování název dţinisté. Hlavně ho ale nazývali Mahávírou – „Velkým hrdinou“. Třicet let pak hlásal své učení a nakonec v dvaasedmdesáti v Pávě umírá.165

4.3.1 Pojem duše a s ní spojené zákazy Ve svém učení se Mahávíra od Buddhy liší přísnou asketičností. Jeho stoupenci museli chodit nazí a museli dodrţovat různé zákazy. Taktéţ popírá Boha, ale nikoliv bohy. Ti ale nejsou nesmrtelní. Kosmos a ţivot nemá počátek ani konec. Nekonečné je také mnoţství duší.166 U dţinismu tak nemůţeme mluvit o nějaké jednotící světové duši. I zde ale platí, ţe je duše trvalá, jinými slovy nesmrtelná, neboť i svět a všechny jeho ontologické substance jsou věčné. Nejdůleţitější charakteristikou duše je to, ţe v ní je přítomno vědomí (čaitanja). Jeho projevem jsou pak schopnosti duše (upajóga). Tyto schopnosti jsou sloţeny z vnímání (daršana) a poznávání (dţňána). Pokud se tedy duše osvobodí, má dokonalé vnímání (kévaladaršana) a je také nadána neznalostí (kévaladţňána). Duše je také aktivním konatelem. 164

Werner, K.: Náboţenské tradice Asie. Od Indie po Japonsko. S přihlédnutím k Přednímu východu.

Masarykova Univerzita, Brno 2002, s. 207 – 216. 165


Praha 1996, s. 83 – 84. 166


Praha 1996, s. 84.

45

To znamená, ţe je zodpovědná za vytváření karmických vazeb. Důleţitým prvkem je také to, ţe duše je ve své podstatě dokonalá, i kdyţ dochází ke koloběhu přerozování. Všechna její omezení jsou tak důsledkem materiální karmy. To je důleţité, protoţe díky tomu duše ví, o co má usilovat.167 Dalším prvkem dţinismu je to, ţe vše se řídí karmanem, kromě vysvobozené duše. Karman vytváří karmickou látku, která se váţe na duši a nutí, aby se převtělila. Osvobození (mókša) člověk dosáhne, kdyţ odvrhne vstřebaný karman a zastaví tak další karmický popud. To se dá dosáhnout meditacemi, soustředěním jógového typu a samozřejmě askezí. Tohoto osvobození mohou dosáhnout jen mniši a mnišky. Ale kaţdé osmileté dítě se můţe pro tuto mniškou cestu rozhodnout. Je tak prakticky otevřena všem. Typickým rysem dţinismu je tzv. panpsychismus. Znamená to, ţe vše, co na světě existuje, má duši. Tedy i ţivočichové, rostliny, ale taky kameny, kapky vody apod. Prvním a zároveň nejdůleţitějším příkazem je úcta k ţivotu.168 Neboť nejhorší způsob, jak poškodit sama sebe, je ukončení současného vtělení některé duše. Tedy zabít nějakého ţivého tvora. I kdyby se to mělo stát z neopatrnosti.169 Panpsychismus tak sebou přinášel i jisté nesnáze. Proto také mnich musel před sebou zametat, aby nějakému tvoru neublíţil. Ze stejného důvodu měli zakázáno chodit ven po západu slunce.170 Někteří dţinisté, třeba ti ze staré sekty Jaina, zacházejí v rámci úcty ke všemu ţivému do krajností. Dokonce si sebou nosí kus látky, přes kterou cedí vodu, aby zachránili plovoucí ţivé mikroorganismy před záhubou. Taktéţ nejí nic, co obsahuje krev nebo ţivot (tedy i vejce). Vyhýbají se tedy nejen masu, ale také rudě zbarveným plodům či kořenům. Poslednímu jmenovanému se vyhýbají z toho důvodu, ţe by mohli jejich vykopáním zabít ţíţalu nebo nějakého červíčka.171 Ve všech zmiňovaných náboţenstvích můţeme spatřovat něco společného. Podle nich je svět, který nás obklopuje, jistým způsobem „oduševnělý“. Díky nauce o karmě a znovuzrozování se duše nachází nejen ve člověku, ale také např. ve zvířatech. Je důleţité

167

Chlup, R.: Pojetí duše v náboţenských tradicích světa. DharmaGaia, Praha 2007, s. 275 - 279.

168


Praha 1996, s. 84. 169

Chlup, R.: Pojetí duše v náboţenských tradicích světa. DharmaGaia, Praha 2007, s. 281.

170


Praha 1996, s. 84 - 85. 171

Úlehlová – Tilschová, M.: Výţiva ve světle věků. Česká grafická unie, Praha 1944, s. 69.

46

uvědomit si, ţe duše sídlící ve zvířatech je jistým způsobem zvláštní. Díky koloběhu ţivota se jedná o duši lidskou, tedy duši sídlící ve člověku, která za své skutky v dalším ţivotě přijala podobu jinou. Díky tomuto uvědomění se mění také chování člověka nejen vůči sobě samému, ale také vůči svému okolí. Zvíře tak není pouze potravou k zasycení ţaludku, ale zaujímá důleţitější místo v lidské společnosti. Projevuje se zde úcta ke všemu ţivému, coţ vede i k vyloučení masa z jídelníčku takto smýšlejících lidí. Nejvíce patrné je to v buddhismu, který klade důraz na soucítění a úctu k ţivotu, a také v dţinismu, kde jsou opatření, vyplývající z této myšlenky, Evropany povaţovány za poměrně extrémní.

47

5 Vliv orientálních náboženství na západní společnost Východní náboţenské a filosofické systémy nejsou západní společnosti nijak cizí, nebo nepochopitelné. Jsou nám blízká i z toho důvodu, ţe se také snaţí najít odpovědi na základní otázky, které trápí mnoho lidí – Odkud jsme? Kam směřujeme? Proč je tu smrt? Jak dojít spasení?172 To je také moţná důvod, proč tato náboţenství získala oblibu i v západní společnosti a měla na ni určitý vliv. Jakým způsobem se ale tato náboţenství do západní civilizace dostala? Do jaké míry se s přejatými východními náboţenskými přístupy k světu neslo i vegetariánství?

5.1 Cesty východních nauk do západní civilizace I kdyţ mezi západní společností a tou východní během historie docházelo ke kontaktu, skutečné oceňování Orientu přišlo aţ v 17. století. Bylo to díky francouzským jezuitům, kteří působili jako misionáři v Číně. Budili zájem Evropy o tuto říši, protoţe podávali zprávy o vzdělanosti a moudrosti jejich panovníků.173 V 17. a 18. století projevila také evropská filosofie zájem o čínskou filosofii. Souviselo to s pronikáním racionalismu osvícenství a proticírkevní ideologie ve Francii a Německu. Tento zájem vyplýval ze spřízněnosti čínské filosofie a racionalistických systémů z počátku novověku. Ve Francii sehrála čínská filosofie svou úlohu v rámci ideologického boje proti absolutismu. Tento boj byl veden především proti katolické církvi. V předvečer burţoazní revoluce se argumentovalo i příklady z čínské filosofie. Např. francouzský filosof Pierre Bayle ji vyuţíval u dvou myšlenek – ideje morálky, která je nezávislá na náboţenství a ideje tolerance. V Anglii v 17. a 18. století se zájem soustředil na univerzalismus čínské filosofie, jejího pojetí přírodního řádu a teorií morálky. Tyto myšlenky pak byly vyuţívány k podrývání křesťanské morálky a poslušnosti vůči vrchnosti. V čínské etice také Angličané našli spojence pro náboţenskou snášenlivost, svobodu myšlení a vědecké bádání. Po burţoazní revoluci ale také nastal ve společnosti chaos. Bylo potřeba najít ideálně organizované společenství. A to našli také v čínské filosofii.174 V 19. století různé vědy, především díky historickým studiím, rozšiřovaly svůj zájem o Orient. Studovalo se náboţenství, povstala srovnávací věda náboţenská – dříve totiţ bylo známo jen křesťanství, teď bylo bráno jako relativní historický jev. Začaly se hledat jeho 172

Littleton, C. S.: Moudrost Východu. Kniţní klub/Balios, Praha 1998, s. 6 – 8.

173

Rádl, E.: Západ a Východ. Filosofické úvahy z cest. Nákladem Jana Laichtera, Praha 1925, s. 20 – 21.

174

Zempliner, A.: Čínská filosofie v novověké evropské filosofii. Academia, Praha 1965, s. 59 – 135.

48

obdoby, předchůdci a prameny, které byly nalézány v Orientu. Obliba byla spatřována především v postavě Buddhy.175 Náboţenské směry v západní společnosti (judaismus, křesťanství, islám) zaţívají na začátku 20. století krizi. Judaismus se stává menšinovým náboţenstvím. Křesťanství v Evropě ztrácí vliv na hodnoty společnosti a také na část kultury. V islámu se zformovala hnutí, která stojí na agresivním nacionalismu a náboţenském fanatismu. Ta samotnému islámu škodí mnohem více neţ západní civilizaci.176 Evropská kultura v polovině 20. století má za následek to, ţe individuální člověk se izoloval od svých vnitřních motivací. Jeho já není aktivní. Formuje se společnost, kde sociálno je formulované technickými regulacemi. V této situaci je tak člověk vázán sám na sebe. Navíc moderní křesťanství nemůţe člověku poskytnout protiváhu materiálním hodnotám, vládnoucí v této společnosti, proto nitro člověka ponechává v chladu. Důsledkem této skutečnosti je to, ţe člověk zaţívá vnitřní neklid a cestu z něho hledá např. v agresi, alkoholismu či uţívání drog. Vytváří se tak prostor pro mimostředoevropské síly. Jedná se především o různé asijské spirituální proudy, které vstupují do Evropy od 60. let 20. století. Tato spiritualita pramení z vědomí, ţe člověk je spojen se vším, co je kolem něj. Je čím dál více patrné, ţe člověk je součástí přírody a také ţe svým duchem můţe ovlivňovat svůj tělesný stav. V boji o svobodnou existenci mohou pomoci morální intuice, které byly formulovány na Východě. Ty ukazují, ţe člověk můţe ţít v pravdě, ţe existují cíle, za které stojí trpět apod.177 Na konci moderní civilizace lidstvo prochází změnou. U moderního člověka můţeme spatřovat určitou bezohlednost vůči ţivému i neţivému přírodnímu prostředí. Reakcí na to můţe být snaha některých lidí ţít zdravě a harmonicky, lidé chtějí meditovat, protoţe si uvědomují prázdnotu ve svém nitru. Inspirací pro náboţenské proudy nového věku mohou být buddhismus, či taoismus. I nevěřící lidé dnes vidí v náboţenství něco kladného. Chtějí to zaţít, ale spíše na nenáboţenském základě (mluví se o náboţenství bez Boha). Velká část

175

Rádl, E.: Západ a Východ. Filosofické úvahy z cest. Nákladem Jana Laichtera, Praha 1925, s. 22 – 24.

176

Štampach, I., O.: Na nových stezkách ducha. Přehled a analýza současné religiozity. Vyšehrad, Praha 2010,

s. 187. 177

Salman, H.: Evropa v novém světle. Evropská kultura jako střed mezi Východem a Západem. Éós, Praha

1995, s. 135 – 150.

49

těch, kdo hledají novou duchovní orientaci, jsou spíše mladí lidé, kteří se necítí být vázáni na křesťanství.178

5.1.1 Obliba buddhismu Asi nejoblíbenější východní naukou se stal mezi obyvateli západní společnosti buddhismus. V poslední době se zájem určité elity změnil v opravdový zájem a nadšení pro buddhismus. Různé myšlenky nebo činnosti (praktikování meditace, víra v karmu a reinkarnaci, buddhistické hodnoty jako soucit, úcta k ţivotu, náboţenská snášenlivost apod.), které jsou z této nauky vypůjčeny, ovlivnily několik milionů obyvatel Západu. Úspěch buddhismu je odpovědí na tři momenty – potlačení imaginárního světa a racionální sloţky vědomí, potlačení individuálních otázek po smyslu ţivota a poslední moment je ten, kdy člověk zapomněl zkoumat své vlastní vědomí, kdyţ dal přednost průzkumu vnějšího světa.179 Největší zájem obyvatel západních zemí o buddhismus byl na přelomu 19. a 20. století. V té době se zde totiţ bortily jistoty, upadala víra, ale také díky zájmu se otvíraly nové obzory. Buddhismus se snadno rozšířil i díky své pruţnosti.180

178

Štampach, I., O.: Přehled religionistiky. Portál, Praha 2008, s. 168 – 170.

179

Lenoir, F.: Setkávání buddhismu se Západem. Volvox Globator, Praha 2002, s. 9 – 19.

180

Levensonová, C., B.: Buddhismus. Agite/Fra, Praha 2009, s. 89.

50

6 Podstata vegetariánství I kdyţ se myšlenky východních náboţenství dostaly i k nám, a docela se zde uchytily, neznamená to, ţe lidé, kteří odmítají jíst maso, se hlásí k nějakému východnímu náboţenství, či její odnoţi. Samozřejmě se předpokládá, ţe někteří tak činí právě z náboţenského hlediska. Česká republika je ale spíše ateistickou zemí. Jak si tedy vysvětlit vegetariánství v této situaci? Co vede lidi k tomu, ţe nejí maso?

6.1 Co je vegetariánství Kdyţ se řekne vegetariánství, tak si určitě kaţdý z nás představí, ţe se jedná o zřeknutí se jedení masa a ryb. Kapleau ale ve své knize Chránit vše ţivé zdůrazňuje potřebu uvědomit si, ţe to představuje něco mnohem víc. Vegetariánství totiţ představuje humanistickou filosofii vyhýbání se násilí. Je to způsob ţivota, uvědomění si toho, ţe všechny formy ţivota jsou zakořeněné v Jedné mysli, která je univerzálním dědictvím. Jednoduše řečeno – vegetariánství spojuje svět.181 Vegetarianismus je odvozen z latinského slova vegetabilis, coţ v překladu znamená rostliny, a slova vegetace znamenající růst, či rozvíjet se. Tento způsob ţivota se do Evropy dostává jiţ v dobách antických patrně z Asie. A to od buddhistů, brahmínů apod. V současné podobě se vegetariánství rozvinulo nejdříve v Anglii. Zde také v roce 1847 vzniká první vegetariánská společnost. Ta také vytvořila slovo vegetarián.182 Zde tak můţeme spatřovat ovlivnění východních nauk. Na počátku rozvoje vegetariánství v Evropě tak můţeme vidět určité ovlivnění náboţenskými naukami. Vegetariánství také představuje celou škálu diet. Obecně se vegetariáni dělí na dvě skupiny – na vegetariány egoistické a altruistické. V prvním případě vegetariáni nekonzumují maso, protoţe jsou přesvědčeni, ţe se jedná o vhodnou dietu, která je prospěšná pro jejich organismus, zdraví a také povede k jejich dlouhověkosti. Ve druhém případě vegetariánům nezáleţí hlavně na jejich zdraví. Snaţí se pouze vyhnout vraţdění v zájmu obětí.183 V rámci různých diet tak rozeznáváme třeba laktovegetariány, kteří konzumují kromě zeleniny také obiloviny, ořechy, semena, mléko, smetanu a sýr, ale nikoliv vejce. Neboť ta povaţují za počáteční stadium masa, či z toho důvodu, ţe jsou získávána týráním slepic. Lakto – ovo – 181


90. 182

Vegetariánství = Ţij a nechej ţít, online text, dostupné z [http://www.differentlife.cz/vegetarian.htm].

183

Barták, R., J.: Filosofie vegetariánství, online text, dostupné

z [http://www.zvirevtisni.cz/index.php?Ing=CZ&webid=43&id=52&akce=clanek].

51

vegetariáni zahrnují do své stravy i vejce. Stoprocentní vegetariáni, tzv. vegani, se kromě masa zdrţují také všech mléčných výrobků, neboť se domnívají, ţe vykořisťování zvířat kvůli těmto výrobkům je stejné, jako vykořisťování zvířat kvůli masu.184 Podle agentury Stem/Mark je v ČR kolem 2 % vegetariánů (údaj z roku 2003). Podle tohoto průzkumu jsou vegetariány především ţeny a mladí lidé. I kdyţ se procento vegetariánů zdá být nízké, vegetariánství se jeví jako uznávaný stravovací zvyk, coţ je patrné i z tohoto průzkumu, kde 63% respondentů odpovědělo, ţe vegetariánství uznává, i kdyţ sami jedí i maso.185

6.2 Důvody vegetariánství Důvodů, proč se zříci konzumace masa je mnoho. Většinou ale vegetariáni uvádějí tato – ekonomické, zdravotní, etické, náboţenské, ale také argumentují znečištěním ţivotního prostředí.

6.2.1 Etické Etické důvody jsou nejčastěji uváděny jako argument pro vegetariánství. Pro mnoho vegetariánů jsou také nejdůleţitější ze všech ostatních. Pokud tedy člověk chce ţít v mírumilovné společnosti, musí se zaměřit na násilí, sídlící v jeho srdci. Lidé vyznávající takovýto způsob ţivota tak hledají vyrovnaný filosofický, ale také mravní způsob ţivota. Je tak jasné, ţe se nejedná jen o pouhou zeleninovou nebo ovocnou dietu (podobně argumentuje také Kapleau ve své knize). Základem etického důvodu je uvědomění si, ţe nejen člověk, ale i ostatní bytosti cítí a tyto pocity jsou podobné těm lidským.186 Proto je také jedním ze základních argumentů pro vegetariánství právě ten, ţe zvířata cítí bolest, a současný stav produkce masa jim způsobuje utrpení.187 Peter Singer ve své knize věnuje prostor i tomu, jak můţeme vědět, ţe zvířata cítí bolest. Z našich vlastních zkušeností víme, ţe bolest u druhých můţeme usuzovat na základě mnoha vnějších projevů. Tyto projevy, které jsou vlastní lidem, jsou patrné i u jiných ţivočišných druhů. Patří sem např. svíjení se, stahy ve tváři, různé hlasové projevy, snaha vyhnout se bolesti či výraz strachu z opakování apod. Dalším 184


91. 185

Vegetariánství - Kvantitativní výzkum hodnocení výroků z oblasti vegetariánství, online text, dostupné

z [http://www.vegetarian.cz/ostatni/stenmark%20o%20veget.html]. 186


187

Čejka, J.: Zvířata jsou naši bliţní. Práh, Praha 2010, s. 175.

52

argumentem je i ten, ţe ţivočichové, nám nejbliţší, mají podobný nervový systém jako je ten náš.188 Vědecké poznání stanovilo na základě různých experimentálních nálezů hranici mezi zvířaty, které cítí bolest a která ne. Toto poznání se ale neustále prohlubuje, proto zvířat, u kterých bude předpokládána schopnost pociťovat bolest, bude spíše přibývat, neţ ubývat. Je to pochopitelné, protoţe schopnost cítit bolest je jeden z nejprimitivnějších systémů reakce na vnější podněty, a je velmi pravděpodobné, ţe je vlastností všech ţivých tvorů. To znamená, ţe všichni savci a také většina obratlovců cítí bolest stejně jako člověk. Současný způsob chovu hospodářských zvířat, přeprava a zabíjení na jatkách, je jedním z největších zdrojů utrpení na zemi.189 Kdyţ si toto člověk uvědomí, dojde k tomu, ţe nechce způsobovat bolest ostatním. Lidé, kteří tak chtějí nalézt pravdu, se na této cestě stávají vegetariány.190 Jsou uváděny ale také důvody citové, neboť se zeleninou se člověk nikdy nespřátelí jako třeba s jehňátkem či králíčkem.191

6.2.2 Ekonomické Webové stránky differentlife uvádějí, ţe např. v USA 90% vypěstovaných obilovin jde na výkrm zvířat, která jsou určena ke konzumaci. Přitom za 16 kg takto určeného obilí člověk získá asi 1 kg masa. Maso tak nakrmí jen malé procento lidí na úkor mnoha dalších. Je zde také odkaz na knihu Strava pro malou planetu, kde je upozorněno na fakt, ţe za cenu 200 g bifteku by se najedlo obilnou kaší 45 aţ 50 lidí. A takových příkladů je mnohem více. Toto vede některé odborníky k tomu, ţe problém hladovění je uměle navozený.192 Pro důvody ekonomické mluví také fakt, ţe na rozloze zemědělské půdy se dá vypěstovat podstatně více potravy rostlinné, neţ té ţivočišné.193

6.2.3 Zdravotní I zdravotní hledisko vegetariánské stravy se sává silným argumentem. Vegetariánská strava je podrobována různými lékařskými výzkumy, které potvrzují, ţe je tělu prospěšná. V knize Kniha o zdraví skupina lékařů, ale také vědců uvádí, ţe vegetariáni mají o 30 – 70% niţší riziko postiţení koronární srdeční chorobou v porovnání s lidmi, kteří se ţiví masem. 188

Singer, P: Osvobození zvířat. Práh, Praha 2001, s. 26.

189

Čejka, J.: Zvířata jsou naši bliţní. Práh, Praha 2010, s. 175 – 178.

190


191

Kuras, B.: Jak nejíst přátele. Pravicová kuchařka II, vegetariánská. Baronet, Praha 2009, s. 12.

192


193


53

Mají také ideálnější váhu a krevní tlak. 194 Kdyţ člověk přejde na vegetariánskou stravu, lze pozorovat pokles tělesné hmotnosti. Nejzřetelněji je to patrné na hlavě, krku a končetinách. Dochází také k redukci zánětlivých procesů typu bronchitid či bolesti mandlí apod. Vegetarianismus také přináší zvýšení celkové reakční rychlosti, vnímavosti a intuice v různých směrech.195 Samozřejmě se uvádí mnohem více zdravotních výhod vegetariánské stravy oproti stravě zaloţené na mase (sniţuje obsah cholesterolu v krvi, je prevencí rakoviny i artritidy, nebo i srdečně cévních onemocnění196). Ze zdravotního hlediska se také maso kazí rychleji. Navíc způsobují otravy v daleko větší míře, neţ jakákoliv zkaţení rostlina.197 Pokud je ve stravě převaha masa, mléčných výrobků a vajec vede ke chronické zácpě. Je to důsledek toho, ţe poţitá strava zůstává dlouho ve střevech (střeva člověka jsou pět krát delší, neţ střeva šelem porovnatelné hmotnosti), kde dochází k nepřirozenému kvasnému a hnilobnému procesu. Jedovaté látky tak mají čas, aby se vstřebaly do krevního oběhu. Toto vede k mnoha poruchám, jako jsou bolesti hlavy, podráţděnost, nespavost apod.198

6.2.4 Vliv na životní prostředí Kdyţ se člověk podívá hlouběji na průmysl, který se zabývá chovem a zpracováním masa, můţe vidět i určitý vliv na ţivotní prostředí. Odpadní vody z jatek a výkrmen dobytka znečišťují řeky a potoky. V některých případech se také pro chov dobytka, určeného ke konzumaci, kácí lesy, aby mohl být kde chován.199 Kaţdý rok jsou vykáceny miliony hektarů světových pralesů (i kvůli dřevu, pěstování plodin, ale také chovu dobytka). Díky tomu ročně vyhyne 50 000 druhů ţivočichů a rostlin, díky větru a dešti je podporována půdní eroze, dochází ke zvětšování pouští a pustin. Dobytek je také druhým největším zdrojem emisí metanu, který má čtyřnásobně vyšší skleníkový efekt neţ oxid uhličitý.200

194


195

Komárek, S.: Ochlupení bliţní. Zvířata v kulturních kontextech. Academia, Praha 2012, s. 125.

196

Lze na začátek stručně shrnout nejčastější motivace pro vegetariánství?, online text, dostupné

z [http://www.eticke-vegetarianstvi.cz/vegetarianstvi/lze-na-zacatek-strucne-shrnout-nejcastejsi-motivace-provegetarianstvi-50/]. 197


198

21 důvodů, proč být vegetariánem, online text, dostupné

z [http://spolecnostprozvirata.cz/data/21%20duvodu.pdf]. 199


200

21 důvodů, proč být vegetariánem, online text, dostupné

z [http://spolecnostprozvirata.cz/data/21%20duvodu.pdf].

54

6.2.5 Náboženské Ačkoliv se nám můţe zdát, ţe dnešní společnost se jeví čím dál více jako ateistická, má náboţenský důvod pro vegetariánství také svoje místo. Je to i z toho důvodu, ţe právě náboţenská nauka stojí na počátku vegetariánství. Všechny staré nauky a jejích písma totiţ mluví o tom, aby se člověk obešel bez zbytečného zabíjení. Doposud byla řeč hlavně o východních náboţenstvích či naukách, kde byl základním principem ten o nenásilí (ahimsa). Ale prvky vegetariánství jsou stanoveny také ve Starém zákoně.201 Náboţenské důvody jsou podle mého názoru propojeny s těmi etickými. Etika a morálka mnoha lidských společností většinou vychází z náboţenských principů, ať uţ těch křesťanských, či východních nauk. Povaţuji tak za nutné nastínit i křesťanský pohled. Neboť i naše společnost, která je hlavně ateistická, je od svých počátků postavena na křesťanském základě.

6.3 Křesťanský pohled na vegetariánství aneb Miluj bližního svého… Pro některé křesťanské autory od Aurelia Augustina po Tomáše Akvinského je typický názor, ţe duše zvířat je smrtelná s jejich tělem. Po nějakých reinkarnacích, o kterých bylo zmíněno jiţ v dřívějších kapitolách, jiţ tu není ani stopy. Zvířata, ale i rostliny jsou na světě ke sluţbě lidem. Člověk také není v ţádném případě povinován zvířatům. I přesto se v dobách dřívějších, ale také té dnešní, objevují postupy opačné.202 Jak se ale k této otázce staví základní kniha křesťanské víry? V Bibli můţeme najít mnoho odkazů, které se nějakým způsobem týkají stravy lidí. Nicméně právě tyto odkazy mohou působit dost rozporuplně. Jaký byl tedy Boţí záměr se zvířaty a jaké má být postavení lidí vůči Boţím tvorům? První a také nejdůleţitější odkaz, na který se vegetariáni často odkazují, si můţeme přečíst ve Starém zákoně v knize Genesis: „Hle, dal jsem vám na celé zemi kaţdou bylinu nesoucí semena i kaţdý strom, na němţ rostou plody se semeny. To budete mít za pokrm.“203 Z tohoto odkazu je zcela jasné, ţe první lidé byli vegetariáni. Coţ je docela logické. Představa ráje, kde by lidé zabíjeli a pojídali stvoření svého Boha, byla nemyslitelná.204

201


202


203

Bible, Gn 1, 29 (První kniha Mojţíšova, Genesis).

204


55

Jak je tedy moţné, ţe křesťané a ţidé běţně konzumují maso. Především křesťané nejsou nijak limitováni při výběru své stravy (výjimkou jsou jen postní dny), na rozdíl od ţidů nebo i muslimů, u kterých je známo, ţe nesmí konzumovat vepřové maso. Odpověď je opět v knize Genesis: „Bůh Noemu a jeho synům poţehnal a řekl jim: „Ploďte a mnoţte se a naplňte zemi. Bázeň před vámi a děs z vás padnou na všechnu zemskou zvěř i na všechno nebeské ptactvo; se vším, co se hýbe na zemi, i se všemi mořskými rybami jsou vám vydáni do rukou. Kaţdý pohybující se ţivočich vám bude za pokrm; jako zelenou bylinu vám dávám i toto všechno. Jen maso oţivené krví nesmíte jíst.“205 Dalším odkaz můţeme najít ale i v Novém zákoně v Pavlově vidění: „Vidí, jak se z otevřeného nebe cosi snáší; podobalo se to veliké plachtě, kterou spouštějí za čtyři cípy k zemi. Byly v ní všechny druhy ţivočichů: čtvernoţci, plazi i ptáci. Tu k němu zazněl hlas: „Vstaň, Petře, zabíjej a jez!“ Petr odpověděl: „To ne, Pane! Ještě nikdy jsem nejedl nic, co poskvrňuje a znečišťuje.“ Ale hlas se ozval znovu: „Co Bůh prohlásil za čisté, nepokládej za nečisté.“206 Především v odkazu knihy Genesis lidé dostali povolení k zabíjení a konzumaci masa. Bylo to jiţ v době, kdy člověk opustil původní rajskou zahradu, kde s Bohem ţil v souladu s jeho zákony, a začal ţit způsobem hříšným podle svých zákonů. Chtěl se tak stát pánem přírody na místo Boha. Můţeme zde tedy spatřovat určitý protiklad rajského ţivota, zaloţeného na rostlinné výţivě, a ţivota hříšného, který je zaloţen na stravě masité.207 Nicméně na tento fakt se dá argumentovat i tím, ţe po potopě lidé neměli na výběr a museli se ţivit tím, co bylo dostupné. Matthew Scully208 argumentuje tím, ţe v dnešní vyspělé a moderní společnosti se naskýtá mnoho moţností, jak nahradit masitou stravu stejně výţivnými a koneckonců i zdravějšími produkty rostlinnými. V takovém případě povolení dané Noemovi pozbývá na platnosti. Ve vyvinutých částech země tak jsou zákony chránicí zvířata důleţitou morální povinností. Zde jiţ není prostor pro vymlouvání se na chudobu.209

205

Bible, Gn 9, 1 – 4 (První kniha Mojţíšova, Genesis).

206

Bible Sk 10, 11-15 (Skutky apoštolské).

207


208

Mattew Sculy byl literárním kritikem časopisu National Review. Publikoval v časopisech jako New York

Times, The Washington Post či The Wall Street Journal. V letech 2001 – 2004 byla také asistentem a autorem projevů prezidenta Spojených států. (Čejka, J.: Zvířata jsou naši bliţní. Práh, Praha 2010, s. 33.) 209


56

Maso slouţí k zasycení těla. Ctibor Bezděk210 mluví o tom, ţe člověk není sloţen jen z fyzického těla, ale má v sobě také duchovní princip. Právě tato duchovní podstata člověka je nepomíjivá a nesmrtelná, a proto je zde skryt jeho skutečný vývoj. Směr tohoto vývoje určil Jeţíš Kristus a spočívá ve vítězství ducha nad hmotou. Kdo si zvolí tento cíl, musí kriticky zváţit své touhy, zvyky, způsob ţivota, ale také své výţivy. Je to z toho důvodu, ţe takto zvaţující člověk se snaţí zbavit překáţek, které by bránili dosáhnutí jeho cíle. V takovém případě by měl dojít k poznání, ţe maso lze získat jen usmrcením ţivého tvora. Ten má ale také své poslání ve vesmíru jako člověk. Rostlinná strava tedy můţe dočasně „pokořit tělo“, ale na druhou stranu člověka dovede k vítězství ducha. Vegetariánství je tak pomocníkem na cestě ke slunci Ducha.211 Andrew Linzey212 poukazuje na to, ţe v Bibli můţeme najít tři etické aspekty týkající se zabíjení zvířat a vegetariánství. V prvním případě zdůrazňuje, ţe biblická vyprávění nezlehčují závaţnost zabíjení zvířat. Dnešní lidská společnost vnímá zvířata pouze jako zdroj potravy, jako zboţí. Toto vnímání je ale v rozporu s Boţím milosrdenstvím. Podobně jako dal Bůh ţivot člověku, dal ţivot také zvířatům. Dalším aspektem je to, ţe v Bibli není ţádné ospravedlnění pro tvrzení, ţe zabíjení se děje z Boţí vůle. Třetí aspekt spočívá v tom, ţe biblická podpora vegetariánství nespočívá v tvrzení, ţe zabíjení nikdy nebylo Bohem povoleno, ale v tom, ţe zabíjení je vţdy přestupkem. Pokud tedy člověk musí zabít, aby mohl přeţít, můţe tak učinit. Pokud ale můţeme ţít bez zabíjení, musíme tomu svůj ţivotní styl přizpůsobit. Pokud tedy člověk přijme za svůj vegetariánský způsob ţivota, můţe tak činit s vědomím, ţe ţijí blíţ biblickému ideálu pokoje.213

6.4 Současný vztah ke zvířatům V raných dobách lidské existence byla zvířata běţnou součástí ţivota lidí. Ti se museli naučit, jak s nimi ţít. Byly nejen potravou, ale i určitým vodítkem k lidskému pochopení 210

Je zakladatelem etikoterapie a také propagátorem vegetariánství. Věnoval se humanitární práci pro chudé

a osiřelé děti během své praxi v Ruţomberku. Zde se svou manţelkou zaloţil Československý červený kříţ. Je autorem mnoha knihami zabývajících se vegetariánstvím, eubiotiky a mravnosti. (Čejka, J.: Zvířata jsou naši bliţní. Práh, Praha 2010, s. 83.) 211


212

Nejvýznamnější soudobý teolog, který se zabývá právy zvířat na základě biblických textů. Je profesorem

teologie na univerzitě v Oxfordu a také autorem mnoha článků a knih v oblasti teologie a morálního postavení zvířat. (Čejka, J.: Zvířata jsou naši bliţní. Práh, Praha 2010, s. 53.) 213


57

přírody a přírodních sil, které tolik ovlivňovaly běţný ţivot člověka. Z tohoto důvody se zvířata stala posly světa duchů, ztvárněními bohů a boţských sil, ale i případnou dočasnou schránkou pro lidskou duši. V dnešní moderní době, v jejímţ průběhu docházelo k různým výzkumům a objevům nejen v oblasti přírody a jejího vlivu na lidskou společnost, se příroda člověku do jisté míry odtajnila. Chápeme ji lépe neţ lidé v dřívějších dobách. Moţná právě proto se ztratila úcta k přírodě a tedy i zvířatům. Jiţ se nejedná o nic tajemného a nadpřirozeného. V posledních dobách se ale hledá cesta zpět ke zvířatům. Myslím si, ţe dnešní společnost zaţívá krizi hodnot. Někteří lidé se tak obracejí od pozornosti ke své osobě k pozornosti zcela jiné – např. i k přírodě a zvířatům (coţ je v poslední době aktuálním tématem). A tak i v této moderní době, se zvířatům přisuzuje duše. Jsou tedy oduševnělými jedinci v naší lidské společnosti. Taktéţ tu uţ zaznělo, ţe zvířata pociťují bolest, mají strach ze smrti a před poráţkou zaţívají obrovské stresy. Zvíře je tedy bráno jako cítící bytost, která má stejné právo na ţivot jako člověk. Myslím si, ţe vegetariánství je také důsledkem lidského pokroku a zlepšení jeho ţivotních podmínek. Na zvířata jiţ není pohlíţeno jako na nezbytný zdroj potravy, protoţe v současné době je mnoho způsobů, jak se stravovat i bez masa (tedy i bez zabíjení zvířat). Někteří lidé tak pociťují vůči zvířatům určitou povinnost – jejich ochranu.

6.4.1 Ochrana zvířat Tento termín se objevil v 19. století v důsledku působení antropocentrického humanismu. Lidé si v posledních století začali opět uvědomovat krutost a násilí nejen vůči lidem, ale také zvířatům. Začalo se tak rodit nové pojetí lidskosti a humanity. Po reformách trestního práva, vězeňství, medicíny apod. se dostalo i na otázku humánního zacházení se zvířaty. Nutno ale dodat, ţe soucit se zvířaty, projevující se u moderního člověka, není ještě úplnou samozřejmostí. Týká se především vyspělých zemí a jen malého procenta lidí. Ale díky těmto lidem, kteří většinou představují různé aktivisty a členy občanských iniciativ, se probouzí i veřejné mínění. První spolek, který se zabýval ochranou zvířat, vznikl v Anglii v roce 1824. Spolky se nejdříve zaměřovaly na kruté zacházení se zvířaty, bití a přetěţování taţných zvířat. Později se k tomu přidala i kritika pokusů na zvířatech, velkochovů a zacházení při transportu a posléze na jatkách. Nakonec se připojili i vegetariáni, kteří kritizovali konzumaci masa. Na

58

základě těchto postojů vznikaly zákony o ochraně zvířat, ale i mezinárodní úmluvy a dokumenty.214 6.4.1.1 Zvíře v našem právním řádu Do nedávné doby se na zvíře nahlíţelo jako na věc. A tak to bylo ukotveno i v našem občanském zákoníku. Ovšem také v našem právním řádu se připouští fakt, ţe zvířata jsou ţiví tvorové a tak se s nimi musí i nakládat (zvláštní případ a zvláštní zacházení). Zákon č.246/1992 Sb. řeší ochranu zvířat proti týrání. V jeho preambuli je stanoveno, ţe zvířata jsou ţivými tvory, kteří jsou schopni na různém stupni pociťovat bolest a utrpení. Z toho důvodu je také nutné, aby jim člověk věnoval nejen pozornost, ale také péči a ochranu. Zákon tak chrání zvířata před týráním, poškozováním jejich zdraví a také jejich bezdůvodnému zabití (tedy třeba i z nedbalosti).215 Z toho tedy vyplývá, ţe naše společnost obecně zaujímá vůči zvířatům soucitný postoj. Cítí se povinována vůči zvířatům. Zvířatům tak poskytujeme ochranu před špatným zacházením a týráním. Distancujeme se od toho, aby zvířata trpěla a cítila bolest. Nicméně pro vegetariány je tato ochrana nedostatečná. Poukazují především na utrpení zvířat chovaných pro maso. Zatímco náš zákon přesně stanovuje, jak mají být tato zvířata usmrcovaná216, aby zbytečně netrpěla, vegetariáni zastávají názor, ţe by kvůli masu neměla být zabíjena ţádná zvířata. V naší společnost tak asi ještě není místo pro pochopení důvodů vegetariánství, neboť si asi stěţí dokáţeme představit náš jídelníček bez masa.

214

Šiler, V.: Etika ochrany zvířat. Scholaforum, Ostrava 1996, s. 13 – 15.

215

Prchalová, J.: Právní ochrana zvířat. Linde Praha akciová společnost, Praha 2009, s. 15 – 36.

216

Více viz Vyhláška č. 418/2012 Sb., o ochraně zvířat při usmrcování. (http://eagri.cz/public/web/mze/legislativa/pravni-predpisy-mze/tematicky-prehled/Legislativa-MZe_uplnazneni_vyhlaska-2012-418.html).

59

Závěr Vegetariánství je jevem, který se v našem světě stává moderním trendem. Odkdy se ale můţeme s vegetariánstvím setkat a jaké jsou jeho příčiny? To jsou základní otázky, na které jsem ve své práci hledala odpovědi. Předpokladem bylo, ţe vyhýbání se konzumace masa souvisí s oduševnělým stavem zvířat. Otázkou bylo, zda animismus ovlivňuje stravovací návyky od samého počátku a přetrvalo to tak aţ do dnešní doby. V této otázce můţeme spatřovat velký rozdíl nejen v průběhu lidských dějin, ale také mezi východní a západní společností. Ve své práci jsem se zaměřovala hlavně na status zvířat v dané společnosti a z toho vyplývající chování lidí vůči zvířatům (hlavně jejich stravovací návyky). Pokud se totiţ předpokládá, ţe zvířata mají duši, určuje to také naše chování vůči nim. Ve všech kulturách, které jsem ve své práci uvedla, se předpokládá, ţe zvířata mají duši. Z tohoto důvodu také zaujímají výsadní postavení v lidské společnosti, které vyplývá především z náboţenského hlediska. Zvířata se tak těšila společenské úcty. Jasným předpokladem by bylo, ţe se jejich postavení promítne i do stravovacích zvyků lidí. Nicméně tento předpoklad se nevyplnil, přesněji řečeno, nevyplnil se v plné míře a jednoznačným způsobem. Jsou případy, kdy se zvířata právě pro svůj náboţenský význam objevovala na jídelníčku. Můţeme zde tak spatřovat určitý paradox. Animistická víra, která stojí na pozadí mnoha náboţenských směrů, nebránila lidem v konzumaci „oduševnělých tvorů“ vţdy a absolutně, byť její vliv je patrný a vystopovatelný. Kořeny vegetariánství v západní společnosti se načas objevují v antickém filosofickém myšlení. Zaměřila jsem se hlavně na orfismus a na Pythagorovo učení. V těchto směrech se totiţ uplatňoval zákaz konzumace masa. Orfikové, pythagorejci, ale i někteří další filosofové, kteří navazovali na jejich učení, byli zastánci koncepce stěhování duší. Zvířata tak měla duši, a to ne jen tak obyčejnou, ale přímo lidskou. Z tohoto důvodu se prosazovalo vegetariánství, protoţe konzumace takto oduševnělého tvora by byla v podstatě kanibalismem. V tomto případě tak můţeme právem mluvit o vegetariánství jako o konsekvenci nauky o duši. Toto učení je velmi podobné náboţenským naukám ve východní společnosti (buddhismus, dţinismus apod.). Zde je tak důleţité upozornit na to, ţe obě tyto nauky vznikaly paralelně, i kdyţ vzájemné ovlivnění je krajně nepravděpodobné. V otázce vegetariánství jsou v dnešní době také rozdíly mezi západní a východní společností. Ve východních náboţenstvích, jako hinduismus, buddhismus, dţinismus a od 60

nich odvozených nauk, se díky snahám o nalezení spásy pro člověka uplatňuje nauka o převtělování. Duše tak byla nejen záleţitostí lidskou, ale i zvířecí. Duše se tu tedy nebere jako biologický prvek bytosti. Má mnohem vyšší princip a význam. Znamenala totiţ samotný ţivot. A ţivot je nutné chránit, ať uţ má podobu lidskou nebo třeba zvířecí. Duše lidská tak pocházela ze stejného materiálu jako duše zvířecí. Z této myšlenky pak vychází i stravovací zákazy. Ve východních náboţenstvích, především v buddhismu a dţinismu, jsou tak zvířata rovna lidem. Zde můţeme spatřovat určitý zásadní rozdíl mezi východní a západní společností v této otázce. V západní společnosti jsme sice v antické filosofii narazili na stejný koncept, jako je ten buddhistický. Bohuţel se nedochoval do dnešní doby, protoţe jiţ za ţivota Pythagora se nesetkal s pochopením. V západní společnosti převzalo učení o duši křesťanskou koncepci, v níţ převládla v této otázce Aristotelova filosofie. Aristoteles sice zvířatům přisuzoval duši, ale jinou, neţ mají lidé – je z jiného materiálu. Zde si taky můţeme všimnout i rozdílu ve společenském ţebříčku. Nejvýše v aristotelovském i křesťanském systému stojí lidé a zvířata jsou pod nimi. Lidé se tak staví nad přírodu – jsou jí pánem. Tento křesťansko - aristotelovský koncept přetrvává aţ do dnešní doby. S tím souvisí i chování vůči zvířatům, ta mají snad nějakou duši, ale tento fakt není spojen s ţádným výţivovým pravidlem, a případně dokonce ani s nárokem na nějaké „zvláštní zacházení“. I kdyţ se východní nauky s jejich učením dostávají i do západní společnosti a souvisí se vznikem některých spolků – např. v Anglii na jejich základě vznikla první vegetariánská společnost – neznamená to, ţe kaţdý vegetarián v naší společnosti musí být třeba buddhista. Během tohoto transferu do západní společnosti dochází k určitým úpravám, aby byly nauky snadněji přijatelné. Mnohdy tyto nauky lidé přebírají jen jako určitý ţivotní styl (přebírají si jen některé praktiky). Lidé tak uţ nechápou duši stejným způsobem jako v původních východních náboţenstvích. Vegetariánství v dnešní moderní společnosti tak má jiné zdroje. I kdyţ je nutné zdůraznit, ţe náboţenský prvek tu je důleţitou součástí, lidé se přiklánějí i k jiným důvodům pro vegetariánství – ekologie, ekonomika, zdraví apod. V současné společnosti hraje důleţitou roli v otázce statusu zvířete to, zda je zvíře věc, či nikoli. Do nedávné doby i v našem právním řádu zvíře označováno jako věc, ale nakonec bylo rozhodnuto, ţe zvíře je cítící bytostí, a byly přijata jistá opatření. Nicméně uţ jen konstatování toho, ţe zvíře není věc, je určitým „oduševněním“ zvířat. Jejich nepoţívání je tak spíše krajní aplikací předpokládaného oduševnělého principu. Můţeme zde tedy spatřovat posun od náboţenského významu k významu společenskému. Vegetariánství se tak stává dobrovolnou záleţitostí kaţdého jedince po konzultaci se svým 61

vlastním svědomím a ve společnosti je jen akceptováno. Původní animistické motivy a aspekty tedy v dnešním západním vegetariánství nehrají jiţ ţádnou přímou roli.

62

Resumé Diplomová práce „Vegetariánství jako jedna z konsekvencí animismu“ se zabývá vegetariánstvím z hlediska animismu. Základem práce je to, do jaké míry animismus ovlivňuje vegetariánský způsob ţivota, a jestli tuto myšlenku můţeme vztáhnout i do dnešní doby. Tato problematika je nastíněna v oblasti dávných historických kulturních tradic (starověký Egypt, Keltové a Slované), ale také současných nauk a postojů (hinduismus, buddhismus, dţinismus, křesťanství).

Summary The thesis "Vegetarianism as one of the implications of animism" deals with vegetarianism in terms of animism. The basis of this work is to what extent the animism affects the vegetarian way of life and if this idea can be applied to this era. These issues are outlined in the ancient historical cultural traditions (ancient Egypt, the Celts and Slavs), but also in the contemporary doctrines and attitudes (Hinduism, Buddhism, Jainism, Christianity).

63

Použité zdroje Literatura ARISTOTELÉS: O duši. Rezek, Praha 1995. BARRETT, D. V.: Sekty, kulty a alternativní náboţenství. Ivo Ţelezný, Praha 1998. BATCHELOR, M.: Zen. Aurora, Praha 2001. Bible. Písmo svaté Starého a Nového zákona. Ekumenická rada církví v ČSSR, 1989. BRANDON, S. G. F.: A dictionary of comparative religion. Weidenfeld & Nicolson, London 1970. BUBÍK, T., FÁREK, M.: Náboţenství a jídlo. CERES, Pardubice 2005. Buddha. Ţivot a učení. Nová Akropolis, Praha 1996. ČEJKA, J.: Zvířata jsou naši bliţní. Práh, Praha 2010. DAVIDOVÁ, R.: Náboţenství a magie starověkého Egypta. BB/art, Praha 2006 DE CRESCENZO, L.: Příběhy starší řecké filosofie. Pythagoras, Herakleitos a ti druzí. Dokořán, Praha 2010. DEMJANČUKOVÁ, D.: Teorie a dějiny náboţenství. Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, Dobrá Voda 2003. DÍOGENÉS, L.: Ţivoty, názory a výroky proslulých filosofů. Nová tiskárna, Pelhřimov 1995. DIETZFELBINGER, K.: Školy mysterií. Volvox Globator, Praha 2001. DURKHEIM, E.: Elementární formy náboţenství. Systém totemismu v Austrálii. Oikoymenh, Praha 2002. ELIADE, M.: Dějiny náboţenského myšlení II. Od Gautamy Buddhy k triumfu křesťanství. OIKOYMENH, Praha 1996. Encyklopedie náboţenství. Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1997. ERHART, K., A.: Orfeův sestup do podsvětí. Výbor z orfických textů. Pavel Mervart, Červený Kostelec 2011. FREUD, S: Totem a tabu; Vtip a jeho vztah k nevědomí. Práh, Praha 1991. GREENOVÁ, M., J.: Keltské mýty. Nakladatelství Lidové Noviny, Praha 1998. HAMILTONOVÁ, C., EDDY, S.: Tajemný svět Keltů. Poodhalené dědictví keltské tradice. Zoner Press, Brno 2009.

64

HELLER, J.: Starověká náboţenství. Náboţenské systémy starého Egypta, Mezopotámie a Kennanu. Verbum, Praha 2010. HELLER, J., MRÁZEK, M.: Nástin religionistiky. Uvedení do vědy o náboţenstvích. Kalich, Praha 2004. HRABAL, F. R.: Lexikon náboţenských hnutí, sekt a duchovních společností. CAD PRESS, Bratislava 1998. HUF, H-CH.: Nebe, peklo a nirvána. Velcí vykupitelé: Buddha, Jeţíš a Muhammad. Kniţní klub, Praha 2000. CHLUP, R.: Pojetí duše v náboţenských tradicích světa. DharmaGaia, Praha 2007. JANÁK, J.: Brána nebes. Bohové a démoni starého Egypta. Libri, Praha 2005 JANÁK, J.: Staroegyptské náboţenství. Bohové na zemi a v nebesích. Oikoymenh, Praha 2006. JORDAN, M.: Tajemný svět Asie. Rituály. Náboţenství. Filosofie. Kniţní klub, Praha 2000. KANDERT, J.: Náboţenské systémy. Člověk náboţenský a jak mu rozumět. Grada Publishing, Havlíčkův Brod 2010. KAPLEAU, R., P.: Chránit vše ţivé. Vegetariánství z hlediska buddhismu. CAD Press, Bratislava 1992. Kolektiv autorů: Bozi, brahmáni, lidé. Čtyři tisíciletí hinduismu. Nakladatelství Československé Akademie věd, Praha 1964. Kolektiv autorů: Světové mytologie. Orbis, Praha 1973. KOMÁREK, S.: Ochlupení bliţní. Zvířata v kulturních kontextech. Academia, Praha 2012. KÖNIG, F., WALDENFELS, H.: Lexikon náboţenství. Victoria Publishing, Praha 1994. KURAS, B.: Jak nejíst přátele. Pravicová kuchařka II, vegetariánská. Baronet, Praha 2009. LANGLEYOVÁ, M., BUTTERWORTH, J., ALLAN, J.: Víry a vyznání. Náboţenství, sekty, paranormální jevy. Slovart, Bratislava 1993. LENOIR, F.: Setkávání buddhismu se Západem. Volvox Globator, Praha 2002. LEVENSONOVÁ, C., B.: Buddhismus. Agite/Fra, Praha 2009.

65

LEXA, F.: Náboţenská literatura staroegyptská. 1. díl. Herrmann & synové, Praha 1997. LEXA, F.: Veřejný ţivot ve starověkém Egyptě I. Výklad. Československá akademie věd, Praha 1955. Lexikon východní moudrosti. Buddhismus. Hinduismus. Taoismus. Zen. VOTOBIA, Olomouc 1996. LITTLETON, C. S.: Moudrost Východu. Kniţní klub/Balios, Praha 1998. LOPEZ Jr., D., S.: Příběh buddhismu. Průvodce dějinami buddhismu a jeho učením. Barrister & Principal, Brno 2003. LURKER, M.: Lexikon bohů a symbolů starých Egypťanů. Kniţní klub, Praha 2003 MALEK, J.: Kočka ve starém Egyptě. Mladá Fronta, Praha 2008. MATTHEWSOVÁ, C.: Keltské duchovní tradice. Alternativa, Praha 1996. MCLOUGHLIN, S. a kolektiv: Světová náboţenství v kostce. Rebo productions, Dobřejovice 2005. OLIVOVÁ, L.: Zvířecí mýty a mytická zvířata. Academia, Praha 2010. PAPROTNY, T.: Stručné dějiny antické filosofie. Portál, Praha 2005. PARTRIDGE, CH.: Lexikon světových náboţenství. Slovart, Praha 2006. PRCHALOVÁ, J.: Právní ochrana zvířat. Linde Praha akciová společnost, Praha 2009. PRIEUR, J.: Duše zvířat. Mají zvířata duši, city, inteligenci, prorocké schopnosti? Mladá fronta, Praha 2004. PROFANTOVÁ, N., PROFANT, M.: Encyklopedie slovanských bohů a mýtů. Libri, Praha 2000. Pýthagorás ze Samu. Trigon, Praha 1997. RÁDL, E.: Západ a Východ. Filosofické úvahy z cest. Nákladem Jana Laichtera, Praha 1925. SALMAN, H.: Evropa v novém světle. Evropská kultura jako střed mezi Východem a Západem. Éós, Praha 1995. SINGER, P: Osvobození zvířat. Práh, Praha 2001. SNELLING, J.: Buddhismus. Ikar, Praha 2000. STÖRIG, H., J.: Malé dějiny filosofie. Zvon, Praha 1991. ŠILER, V.: Etika ochrany zvířat. Scholaforum, Ostrava 1996. 66

ŠTAMPACH, I., O.: Na nových stezkách ducha. Přehled a analýza současné religiozity. Vyšehrad, Praha 2010. ŠTAMPACH, I., O.: Přehled religionistiky. Portál, Praha 2008. ÚLEHLOVÁ – TILSCHOVÁ, M.: Výţiva ve světle věků. Česká grafická unie, Praha 1944. VÁŇA, Z.: Svět slovanských bohů a démonů. Panorama, Praha 1990. VAVROUŠKOVÁ, S.: Náboţenství a společnost v jiţní a jihovýchodní Asii. Tradice a současnost. Orientální ústav Akademie věd České republiky, Praha 2005. VYKOUKAL, F., V.: Podzimní ţeň. Nákladem Aloise Hynka, knihkupce, Praha. WALDENFELS, H.: Lexikon náboţenství. Victoria Publishing, Praha 1994. WATERSTONE, R.: Duchovní svět Indie. Kniţní klub/Práh, Praha 1996. WERNER, K.: Náboţenské tradice Asie. Od Indie po Japonsko. S přihlédnutím k Přednímu východu. Masarykova Univerzita, Brno 2002. ZAMAROVSKÝ, P.: Příběh antické filosofie. Antická filosofie pro nefilosofy. ČVUT, Praha 2005. ZBAVITEL, D.: Mánavadharmašástra aneb Manuovo ponaučení o dharmě. ExOriente, Praha 2009. ZBAVITEL, D.: Upanišady. DharmaGaia, Praha 2004. ZEMPLINER, A.: Čínská filosofie v novověké evropské filosofii. Academia, Praha 1965.

Internetové stránky 21

důvodů,

proč

být

vegetariánem,

online

text,

dostupné

z [http://spolecnostprozvirata.cz/data/21%20duvodu.pdf], ověřeno k datu 7. 3. 2013. Barták, R., J.: Filosofie vegetariánství, online text, dostupné z [http://www.zvirevtisni.cz/index.php?Ing=CZ&webid=43&id=52&akce=clanek], ověřeno k datu 7. 3. 2013. http://bdc.cz/buddhismus/caste-otazky/, ověřeno k datu 26. 3. 2013. http://www.buddhismus.cz/, ověřeno k datu 12. 2. 2013.

67

Obyvatelstvo podle věku, náboţenské víry a pohlaví, online text, dostupné z [http://www.scitani.cz/sldb2011/redakce.nsf/i/o_scitani].,

ověřeno

k datu

26. 3. 2013. http://zen-buddhismus.cz/, ověřeno k datu 13. 2. 2013. Lze na začátek stručně shrnout nejčastější motivace pro vegetariánství?, online text, dostupné z [http://www.eticke-vegetarianstvi.cz/vegetarianstvi/lze-na-zacatek-strucneshrnout-nejcastejsi-motivace-pro-vegetarianstvi-50/], ověřeno k datu 7. 3. 2013. Pět buddhistických předpisů, online text, dostupné z [http://www.kwanumzen.cz/], ověřeno k datu 13. 2. 2013. Vegetarians around the world, online text, dostupné z [http://www.evana.org/index.php?id=70650], ověřeno k datu 18. 3. 2013. Vegetariánství - Kvantitativní výzkum hodnocení výroků z oblasti vegetariánství, online text, dostupné z [http://www.vegetarian.cz/ostatni/stenmark%20o%20veget.html], ověřeno k datu 18. 3. 2013. Vegetariánství = Ţij a nechej ţít, online text, dostupné z [http://www.differentlife.cz/vegetarian.htm], ověřeno k datu 27. 2. 2013. Vyhláška č. 418/2012 Sb., o ochraně zvířat při usmrcování., online text, dostupné z [http://eagri.cz/public/web/mze/legislativa/pravni-predpisy-mze/tematickyprehled/Legislativa-MZe_uplna-zneni_vyhlaska-2012-418.html],

ověřeno

k datu

18. 3. 2013.

Videa Posvátná zvířata faraonů [The Sacred Animals of the Pharaohs] [Dokumentární film]. Reţie Michael Sutor. Německo/ Velká Británie/ Francie, 2006.

68

Přílohy Znázornění některých egyptských bohů:

Bůh Anup se šakalí hlavou

Kočičí bohyně Bastet

Bohyně Hathor v podobě krávy

Sluneční bůh Re

69

Bůh Sobek s krokodýlí hlavou

Thovt s hlavou ibise

(LURKER, M.: Lexikon bohů a symbolů starých Egypťanů. Kniţní klub, Praha 2003.)

Pythágorás ze Samu (Pythágorás, online text, dostupné z http://antika.avonet.cz/article.php?ID=1910)

70

Vyobrazení Buddhy (http://www.buddhismus.cz/obrazky/buddha-2.html)

Šrí Šrímad A.Č. Bhaktivédánta Svámí Prabhupáda, zakladatel Mezinárodní společnosti pro vědomí Krišny (http://www.harekrsna.cz/cvs/2007/sri_srimad_c_bhaktivedanta_svami_prabhupada)

71

Kršna (Kršna, online text, dostupné z http://cs.wikipedia.org/wiki/Kršna)

Počet vegetariánů /veganů v procentech ve vybraných zemích: Belgie

2%

Itálie

6,7%

Německo

8 - 9%

Indie

40%

Taiwan

10%

Čína

4%

Kanada

4%

USA

4%

(více

informací

viz

Vegetarians

around

z http://www.evana.org/index.php?id=70650)

72

the

world,

online

text,

dostupné

Vegetariánství jako jedna z konsekvencí animismu

Recommend Documents