Gymnázium Jana Nerudy
Závěrečná práce studentského projektu Vliv přírodních faktorů na vznik konfliktů na Blízkém východě
Evropský sociální fond Praha a EU – Investujeme do vaší budoucnosti
Karolina Brücknerová Adela Syslová 2014
Prohlašujeme, že jsme tuto práci vypracovaly samostatně, pouze za odborného vedení vedoucího práce Mgr. Jaroslava Tomeše.
Dále prohlašujeme, že veškeré podklady, ze kterých jsme čerpaly, jsou uvedeny v seznamu použité literatury.
V Praze dne 7. 1. 2013
Adela Syslová
Karolina Brücknerová
Obsah: 1. Úvod 1.1. Vymezení oblasti 1.2. Určení přírodních faktorů 1.3. Cíl práce 1.4. Fáze konfliktu 2. Přístup ke sladké vodě 2.1. Jordán 2.2. Nil 3. Ropa 3.1. Irácko-íránská válka 3.2. První válka v zálivu 3.3. Válka v Iráku 4. Ovládání výhodně položených území 4.1. Přístup k moři 4.1.1. Irák 4.1.2. Pásmo Gazy 4.2. Sinajský poloostrov 4.3. Golanské výšiny 5. Závěr 6. Seznam použitých zdrojů 6.2. Seznam použitých zdrojů s odkazy v textu 6.1. Seznam dalších použitých zdrojů 7. Přílohy
1. Úvod 1.1. Vymezení oblasti V současné době má region Blízkého východu významný vliv na podobu globální politiky. Termín Blízký východ je velice proměnlivý. V češtině se nesetkáváme pouze s výrazem Blízký východ, ale i s jinými termíny, jako je Střední východ, Přední východ, či Jihozápadní Asie. Dalším kamenem úrazu bývá překlad z angličtiny, ze které by termín Middle East byl doslovně přeložen jako Střední východ, avšak z hlediska politické geografie správný překlad zní Blízký východ. Vedle samotného termínu označujícího námi probíranou oblast je problematické i geografické vymezení území označující Blízký východ. Jednoznačně vymezení je prakticky nemožné. Při snaze o geografické vytyčení pomyslných hranic Blízkého východu je přirozené hledat charakteristické znaky pro tento region. Na první pohled by se nám mohlo zdát, že těmito znaky jsou islám, arabské etnikum a potažmo také arabský jazyk. Toto je však velice zjednodušující a především mylné. Vedle muslimů zde žijí zejména židé v Izraeli a křesťanské menšiny především v Egyptě, Libanonu, Sýrii, Izraeli, a Iráku. Tvrzení, že Blízký východ je území obývané Araby, je ještě nepřesnější a naprosto chybné. Turci, Peršané i Židé jsou většinovými etniky v národních státech. Podstatná je i etnická menšina Kurdů žijící na území Turecka, Sýrie, Íránu a Iráku (tzv. Kurdistán). Podle americké Central Intelligence Agency pod oblast Middle East spadají nejen státy nacházející se na Arabském poloostrově spolu s Irákem, Íránem, Izraelem, Palestinskou územní samosprávou, Sýrií, Tureckem, ale zároveň i státy zakavkazské. Dále se setkáváme například s tzv. širším vymezením Blízkého východu (viz. obrázek níže), ale v naší práci se zaměříme na tzv. úzké vymezení regionu Blízký východ spolu s Egyptem. Podle monografie Současný Blízký východ od Michaely Ježové a Heleny Burgrové zahrnuje arabské státy ležící ve východním Středomoří (Libanon, Palestina, část Sýrie), oblasti historické Mezopotámie (část Sýrie, Jordánsko a Irák), Izrael spolu s palestinským autonomním územím, státy Arabského poloostrova (Saudská Arábie, Kuvajt, Bahrajn, Katar, Spojené arabské emiráty, Omán a Jemen) a na základě historicko-kulturních vazeb i nearabské státy s imperiální minulostí (Turecko a Írán/Persie). Dění v této oblasti a rozhodnutí tamních aktérů se promítá právě do současné podoby mezinárodní politiky ve světě. Význam tohoto regionu není žádnou novinkou, již ve starověku zde vznikaly vyspělé civilizace, jejichž vědění se zachovalo po staletí. Blízký východ je zároveň i kolébkou třech nejvýznamnějších monoteistických náboženství. Křesťanství, judaismu a islámu. Právě náboženství zde mělo vliv na vznik mnohých konfliktů v historii, a i dnes zůstává pomyslným jablkem sváru. Faktem ovšem je, že v současné době je náboženství spíše zástěrkou mocenských zájmů jednotlivých skupin. Tyto zájmy jsou neoddělitelně spojeny s přístupem k nerostným surovinám a ovládáním výhodně položených území. Tedy přírodními faktory.
1.2. Určení přírodních faktorů V naší práci se zaměříme na čtyři základní přírodní faktory. A to přístup ke sladké vodě, který je spojen se zemědělstvím a úrodnou půdou, ovládání nalezišť ropy a nakonec ovládání výhodně položených území. Přírodní faktory se nezřídka střetávají, například v oblastech s dostatkem sladké vody se většinou nachází i zemědělsky obdělavatelná půda. Proto jsme se rozhodly začlenit obdělávatelnou půdu pod přístup ke sladké vodě, zatímco ropa a ovládání výhodně položených území tvoří samostatné celky v naší práci.
1.3. Cíl práce Právě výše zmíněné faktory zde byly v minulosti příčinou vzniku konfliktů a i dnes jejich vliv na zrod konfliktů v této oblasti není zanedbatelný. Proto bychom se měli ptát, jakým způsobem ovlivňují přírodní faktory vznik konfliktů na Blízkém východě? Samozřejmě existují i další přírodní faktory, stejně tak jako různé pohledy na jejich členění, ale pro účel této práce je nejvhodnější zabývat se právě takto určenými faktory, protože mají na dění v této oblasti největší vliv. Cílem naší práce je blíže určit faktický vliv přírodních faktorů na vznik konfliktů v námi vymezeném regionu Blízkého východu. Zaměříme se pouze na několik přírodních faktorů, které podle nás mají na tamní konflikty největší vliv, a to ve všech fázích konfliktů. Jedná se tedy o přístup ke sladké vodě, ropná naleziště a ovládání výhodně položených území. Dopady těchto faktorů na konflikty se pokusíme ilustrovat pomocí konkrétních událostí, které se v regionu od konce druhé světové války udály.
1.4. Fáze konfliktu Podle periodika Dnešní svět *1+ každý konflikt prochází fázemi, které mají různou délku i stupeň intenzity. Tyto fáze nazýváme konfliktním cyklem. Prvním stádiem konfliktního cyklu je latentní konflikt, kdy existují podmínky a potenciál pro vznik konfliktu, avšak neshody nedosáhly takové míry, aby se strany rozhodly vstoupit do sporu. Další fází je fáze manifestační, kdy se z latentního sporu stává konflikt reálný. To se stává v okamžiku, kdy jedna strana jasně artikuluje své požadavky a záměr je aktivně prosazovat na úkor strany druhé, která však s navrženými požadavky nesouhlasí, jelikož jsou v rozporu s jejími zájmy. Pokud v této fázi nedojde k nalezení diplomatického konsenzu, obě strany hledají další způsoby, které by vedly k dosažení jejich cílů. Pokud ani jedna strana nedokáže ustoupit ze svých požadavků, dochází k eskalaci konfliktu. V této, třetí fází dochází k mobilizaci ozbrojených složek a rozšíření sporů o další témata. Po vyvrcholení sporu nastává fáze deeskalace konfliktu, ke které dochází v momentě, kdy jeden z protivníků získá významnou převahu. V naší práci do konfliktu spadá i napětí mezi státy, tedy využijeme-li terminologii konfliktního cyklu fáze latentní.
2. Přístup ke sladké vodě Přes 70% povrchu Země tvoří voda, avšak většina vody na naší planetě je mořská, tedy slaná. Ta sladká z celku zabírá pouhá 3%, což z ní dělá jednu z nejdůležitějších surovin, které máme. Jelikož jen sladkou vodu můžeme využívat průmyslově, je tato tekutina klíčovým faktorem k nastartování a udržení rozvoje každé oblasti či země. Voda je obnovitelným přírodním zdrojem, avšak pouze ve chvíli, kdy je s ní zacházeno s mírou, tudíž ne tak, jak se děje ve světě doposud. Již dnes lidé začínají pociťovat nedostatek vody, a to zejména v aridních oblastech, jako je Afrika a Blízký východ, kterými se v této práci zabýváme. Různě nedostatkem vody ohrožené oblasti se regulérně označují měřítkem waterstress, které udává, kolik m3 vody může obyvatel daného státu využít za jeden rok. (viz obrázky 1 a 2 v příloze). Mezinárodní problém týkající se využití vody potom nastává nejčastěji v situaci, kdy se o tok řeky nebo břeh jezera dělí několik zemí, které nejsou ve stejné pozici jak silou, tak ochotou s vodním zdrojem adekvátně zacházet. Příkladem v naší práci bude řeka Jordán na pomezí Izraele, Libanonu, Sýrie a Jordánska, a následně Nil, protékající Demokratickou republikou Kongo, Jižním Súdánem, Súdánem, Keňou, Tanzanií, Rwandou, Ugandou, Burundi, a zejména Etiopií, kde pramení tzv. Modrý Nil, a Egyptem, který řeku v největší míře využívá. Těmito dvěma posledními se tedy budeme zabývat. Ačkoliv Etiopie nespadá do definice Blízkého východu, zdroj vody, který v ní pramení, značně ovlivňuje budoucnost a rozvoj již zmíněného Egypta, jenž do námi definovaného regionu spadá.
2.1. Jordán Problémy s rozdělením vodních zdrojů byly viditelné již téměř od počátku samotného arabsko-izraelského konfliktu. V padesátých letech židovský stát začal využívat vodu řeky Jordán bez souhlasu okolních států, které se taktéž nachází na jejím povodí. To vedlo k nepokojům na syrské straně, protesty byly projevovány na půdě OSN a později i vojensky přímo v oblastech sporu. „V letech 1951-1967 došlo vedle drobných šarvátek celkem k jedenácti velkým incidentům, přičemž třikrát byly spory urovnány teprve s mezinárodní pomocí.“*2+. Vzhledem k napětí a komplikovanosti vztahů v této oblasti docházelo již od padesátých let ze strany mezinárodního společenství k pokusům otázku čerpání vody z řeky Jordán vyřešit smírčí cestou. Vznikl tzv. Johnstonův plán (1955) amerického velvyslance Erica Johnstona, který byl však ze strany Arabské ligy odmítnut*3+. Tento plán nastavoval kvóty pro země v povodí řeky Jordánu, tedy Izrael, Jordánsko, Libanon a Sýrii, avšak ty začaly být dodržovány až dlouhou dobu po tomto plánu počátkem 90. let. „Izrael i Jordánsko se pustily každý do vlastních projektů. Izrael v roce 1964 dokončil svůj systém zavlažování zúrodňovaných pouštních oblastí Nagevu vodou vedenou z Tiberiadského jezera. Jordánsko zase odvedlo část vody z Jarmuku a přehradilo přítoková wádí na východním břehu Jordánu. Vytvořilo tak zemědělskou oblast, která v horkém mikroklimatu při Jordánu dává asi ⅓ zemědělské produkce království, zvláště co se týče ovoce a zeleniny"*3+. Mezitím se v okolí Jordánu odehrálo více než padesát drobných střetů, a roku 1965 bylo pro konflikt o vodu nasazeno letectvo jak na arabské, tak na izraelské straně. Zejména ze strany Izraele zde v letech 1965-1967 dochází k cílené destrukci vodních staveb, jejichž dokončení by ohrozilo udržení dosavadních zdrojů pitné vody. Tyto nepokoje vyústily ve slavnou šestidenní válku (hebrejsky Milchémet Šéšet haJamim), která se odehrála ve dnech 5. - 10. června 1967. Důvodem vypuknutí Šestidenní války bylo celkové znepokojení Izraele nad aktivitami arabských států jako například zvyšování koncentrace egyptských vojenských jednotek na Sinajském poloostrově po tom, co si egyptský prezident Násir vymohl na generálním tajemníkovi OSN U Thantovi (1909-1974), aby ze Sinaje byly staženy jednotky UNEF (United Nations Emergency Force). Dále šlo především o obnovení blokády Tiranské úžiny pro
izraelské lodě a plavidla přepravující materiál pro Izrael (bližší informace o Tiranské úžině se nacházejí v části věnující se ovládání výhodně položených území), pak o ostřelování izraelského území ze strategicky umístěných Golanských výšin. (Těmto dvěma příčinám se budeme ještě věnovat v části zabývající se konfliktním potenciálem výhodně položených území.) Ovšem nelze opomenout nezanedbatelnou roli již započatého konfliktu o přístup k vodě, který se vypuknutím šestidenní války dostal do fáze eskalace, tedy mobilizaci ozbrojených složek a propojení s výše zmíněnými zdroji napětí. Důležité je zmínit území obsazená Izraelem během Šestidenní války, Golanské výšiny – jednu z nejúrodnějších oblastí regionu, dále Sinajský poloostrov – jednu z nejstrategičtějších oblastí regionu díky Suezskému průplavu, a také získal absolutní nadvládu nad pásmem Gazy a Západním břehem Jordánu. Díky Šestidenní válce se mu tedy otevřely nové zdroje pitné a sladké vody, a to zejména z Golanských výšin, jelikož voda pocházející odtud tvoří celou třetinu pitné vody v Izraeli a zároveň napájí Galilejské jezero, největší zásobárnu pitné vody v zemi. Golanské výšiny jsou zároveň úrodným územím díky půdě, která je vulkanického původu. Panují zde ideální podmínky pro pěstování ovoce (především jablek a třešní)[4], ale daří se zde i vinařství, což je způsobeno kombinací půdy sopečného pohoří a specifických klimatických podmínek s dostatkem srážek. Golanské výšiny jsou i důležitým strategickým územím, čímž se budeme zabývat ve třetí části naší práce, která je věnována ovládání výhodně položeným územím. Současný rozvoj Izraele potom vůbec nezlehčuje situaci, vzhledem k tomu, že je spojen s přečerpáváním vodních zdrojů země. Právě od roku 1967 si Izraelci nárokují právo odvádět na své území velkou část palestinských zásob vody, jak povrchové, tak podzemní. „Legislativa umožňuje Izraelcům odvést každoročně téměř tři čtvrtiny vody z Předjordánska, oblasti bohatě obdařené podzemními zásobárnami vody, a téměř 80% vody z Pásma Gazy. (Výroční zpráva Světové banky 1993) V současné době tak pochází 60% izraelské spotřeby z těchto dvou oblastí.*6+“ Následkem izraelského plýtvání jsou potom četné a odůvodněné protesty ze strany Palestinců. Nedostatek vody totiž způsobuje mnohé potíže, se kterými se musí každodenně potýkat většina z nich. „Průměrná spotřeba vody v Palestině byla v roce 2008 pouze 73 litrů na hlavu, což je téměř o 30 litrů méně než minimální hranice stanovená Mezinárodní zdravotnickou organizací. Pro srovnání průměrná spotřeba v izraelských městech je přibližně 240 litrů na hlavu.*4+“ Klesání hladiny podzemních zásob, které francouzský naučný pořad „Le Dessous des cartes“ uvádí na 15 centimetrů ročně, vede k míchání sladké vody s mořskou, tudíž k jejímu definitivnímu znehodnocení. Znečišťování vodních toků izraelským zemědělstvím má potom za následek časté choroby projevující se zejména u dětí. Voda celkově je již po dlouhou dobu jednou z příčin napětí mezi Izraelem a arabskými zeměmi, ale také mezi arabskými zeměmi navzájem, jelikož region Blízkého východu se řadí mezi aridní či semiaridní oblasti a voda je tu tudíž vzácnou surovinou.
2.2. Nil Dalším přírodním fenoménem, jakožto zdrojem napětí na Blízkém východě, jsou vody Nilu a nárok jednotlivých zemí na čerpání z nich. Tato problematika částečně přesahuje námi vymezenou oblast, ale pro Egypt, jakožto nejlidnatější zemi na Blízkém východě, je naprosto klíčová a tudíž považujeme za důležité se jí v této práci věnovat. Dva nejdůležitější přítoky Nilu jsou Bílý a Modrý Nil, jejichž soutokem v Chartúmu vzniká velký Nil. Bílý Nil pramení ve Rwandě a následně protéká Ugandou, Tanzanií, Jižním Súdánem a Súdánem, v jehož hlavním městě se stéká s Modrým Nilem, který pramení v Etiopii. Tyto země, spolu s Burundi, Demokratickou republikou Kongo, Keňou, odkud přichází voda z menších zdrojnic, a samozřejmě s Egyptem (tedy celkem devět států), se musí dělit o vody Nilu. Roku 1959, tedy krátce po odchodu Britů ze Severní Afriky, byla podepsána dohoda, která rozdělovala mezi Egypt a Súdán nárok na čerpání vody z tohoto afrického veletoku. Průměrný roční průtok byl odhadnut na 84 miliard m3, ze kterých měl mít Egypt nárok na 66% Súdán na 22%. Zbylých 12 procent bylo započítáno jako ztráta při odpařování. Tato dohoda tedy nebrala v úvahu ostatní země náležící k nilskému povodí včetně Etiopie, odkud přitéká celkem 86% veškeré vody do Nilu. V roce 1971 byla dokončena stavba Asuánské přehrady (assai al’ álí), jedné z největších vodních staveb na světě. „Zadržená voda umožnila zavlažit a obdělat 1,9 mil. feddánů tehdejší pouště...“*7+ V roce 1979 egyptský prezident Anwar Sadat pohrozil válkou všem zemím ležícím na horním toku Nilu, které by se rozhodly nerespektovat práva jeho země na nilskou vodu.[8] Argumenty Etiopie, Keni, Ugandy, Rwandy, Burundi a Tanzanie, akcentující jejich právo na vodu pocházející z jejich území, Egypt nebral v úvahu tehdy a ani do současnosti k žádné zásadní změně nedošlo. Když roku 2010 Etiopie, Uganda, Rwanda a Tanzanie podepsaly společnou dohodu o rozdělení vod Nilu, která by zohledňovala i jejich nároky, Egypt společně se Súdánem se proti ní prudce postavili argumentujíce svými historickými právy na tuto africkou řeku a odmítají se zúčastňovat jakéhokoli jednání, které by zpochybnilo jejich nároky založené na dohodě z roku 1959. V roce 2013 Etiopie začala s výstavbou přehrady na Modrém Nilu, která by se měla stát největším vodním dílem v Africe. Projekt za 4,7 miliardy dolarů vznikající na etiopských hranicích se Súdánem bude muset etiopská vláda financovat z vlastních zdrojů nejspíše prodejem státních dluhopisů, a to kvůli tlaku Egypta na potencionální zahraniční investory. Egyptský nesouhlas však nezůstal pouze u odrazování investorů. V červnu roku 2013 egyptský prezident Muhammad Mursí prohlásil "Nevyhlašujeme válku, ale nedopustíme, aby bylo ohroženo naše vodohospodářství,"[9], což již vykazuje znaky manifestační fáze konfliktu. Egyptský nesouhlas s touto gigantickou stavbou se dal předpokládat již od počátku, po dokončení přehrady se odhaduje, že by průtok Nilu mohl klesnout až o dvacet procent na pět let*10+, což by bylo pro rostoucí populaci Egypta jen těžce překonatelné. Vyrovnávání se s demografickým růstem je pro Egypt výzvou i bez předpokládaných výpadků přísunu vody. Zatímco v roce 2013 měl Egypt 85 milionů obyvatel*11+, v roce 2025 by se jejich počet měl zvýšit na celých 100 milionů*12+. Egypt však není výjimkou, s vysokou porodností a tím pádem i růstem populace se potýkají všechny země náležící k povodí Nilu. Růst populace se promítá i ve zvýšené poptávce po potravinách a vodě; proto, aby byla země schopna uživit své obyvatelstvo, musí zvýšit zemědělskou produkci, tedy obdělávat větší plochu půdy, které vyžaduje větší množství vody na zavlažování. To je však v Egyptě neoddělitelně spojeno s Nilem, v jehož údolí a deltě žije 99% egyptské populace, a to právě z důvodu přítomnosti životadárné vody a úrodné půdy, která v kontrastu s pouští zabírající drtivou většinu rozlohy Egypta skýtá lidem možnosti obživy. Mimo to Egypt čelí i dalšímu problému stoupání výše oceánů a moří, což způsobuje salinizaci spodních vod a v budoucnu může přerůst i v zaplavování úrodných polí v deltě Nilu, které Egypt vděčí za celých 65% své celkové zemědělské produkce*13+.
3. Ropa V současné době se 60% světových zásob ropy nachází na Blízkém východě. Organizace zemí vyvážejících ropu (OPEC) čítá dvanáct členů, šest z nich spadá do definice naší oblasti, konkrétně jsou to Irák, Írán, Saudská Arábie, Kuvajt, Katar a Spojené arabské emiráty*14+, přičemž země Perského zálivu se drží na nejvyšších místech ve světovém vývozu ropy. (viz obrázek výše) Jelikož zatím žádná alternativa ropy ve světě nedokáže tento zdroj energie plně nahradit, není potřeba dlouze vysvětlovat, že přírodní faktor, kterým jsou jeho naleziště, je klíčovým pro rozvoj mnoha zemí Blízkého východu. A vzhledem k velké nestabilitě regionu je logické, že ropa se často stává pohonnou hmotou nejen automobilů, ale i mocenských zájmů jednotlivých skupin nebo režimů. Nemusí se však jednat jen o příčinu konfliktu, ropná pole, ropovody nebo rafinerie jsou poměrně nepřehlédnutelným, a také ne zcela ojedinělým, cílem útoků při střetech samotných, jakkoliv dlouho trvají. Výše zmíněné státy Perského zálivu jsou místem častých konfliktům způsobených zájmem o ropu. Důležitost této suroviny si tedy vysvětlíme nejdříve v Irácko-íránské válce, a následně ve dvou takzvaných válkách v Zálivu. Důležitým postřehem se zdá být, že v každém z těchto konfliktů sehrála ropa trochu jinou roli.
3.1. Irácko-íránská válka (1980-1988) Roku 1979 se při islámské revoluci vrací z pařížského exilu do Iránu ajatoláh Chomejní. Toho samého roku se v Iráku ujímá vlády dlouholetý člen strany Baas, Saddam Husajn. Ten je považován za velkého vůdce a dáván za vzor ostatním arabským zemím pro obrovský rozvoj, který přinesl v šedesátých a sedmdesátých letech Iráku. Hussajn pracuje na maximálním využití irácké ropy, a nárokuje si právo na některá území svého po revoluci zesláblého souseda, Íránu. Zpočátku je to vedle strategického ústí řeky Shatt al-Arab na ropu bohatý Chúzistán, avšak v průběhu války se ropné rafinerie a potrubí stávají hlavními místy střetů. V září roku 1980 tedy Irák vyhlašuje válku Íránu, ale podceňuje síly svého soupeře, a konflikt se prodlužuje na neuvěřitelných devět let, přičemž si vyžádá velké vojenské i civilní oběti na obou stranách. (Přesná čísla nejsou dostupná, avšak hovoří se o 1 500 000 těžce zraněných nebo mrtvých vojáků*15+, jindy o celkovém počtu íránských obětí mezi 500 000 a 1 000 000*16+). Kromě nejdůležitějšího území Chúzistánu jsou během dlouhotrvající války zasažené i jiné cíle, mezi nimi například: - íránská ropná rafinérie v Abádánu (24. 9. 1980) - irácké ropovody na severu země (téhož roku) - íránská naftová zařízení v Perském zálivu (2. 2. - 9. 3. 1983, tyto útoky způsobují obrovské úniky nafty do této oblasti) - irácké Mendžuské ostrovy bohaté na ropu (16. 3. 1984) Přístup ke zdrojům ropy sehrál velice důležitou roli v této válce. Zároveň tento konflikt způsobil, že obě země byly na konci osmdesátých let úplně finančně vyčerpány. Ropná infrastruktura obou zemí byla velice poškozena, a navíc téhož roku, kdy skončila válka, zavedlo společenství OPEC limity na vývoz ropy.
3.2. První válka v zálivu (19901991) První válka v zálivu je dalším příkladem konfliktu o ropu. Saddám Husajn má v roce 1990 ve svých rukou finančně vyčerpanou zemi, a jedinou záchranou se zdá být export ropy. Avšak ten je omezen společností OPEC, a navíc se cena ropy propadá kvůli jejímu přebytečnému vývozu z regionu Blízkého východu, přesněji řečeno kvůli přebytečným 20%, jež vyvezl v té době ze svého území Kuvajt. Husajn v dané situaci prohlašuje, že Kuvajt (nezávislý na Iráku od roku 1928) je stále jednou z iráckých provincií, a že neprávem čerpá šikmými vrty z iráckých pohraničních zásob ropy. (Konkrétně se jednalo o ropné pole Rumalia) Navíc má Kuvajt oproti Iráku velice strategickou polohu pro vývoz. 2. srpna 1990 irácké jednotky obsazují Kuvajt. Tato událost je hbitě zaregistrována zahraničními mocnostmi, hlavně potom Radou bezpečnosti OSN. Rada v průběhu války vydá dvanáct rezolucí požadujících po Iráku stažení vojsk z Kuvajtu. Jednou z nich vytvoří koalici 28 států, které mají proti irácké invazi zbrojit. Spojené státy v čele s Normanem Schwarzkopfem startují jeden ze svých nejznámějších válečných tahů, operaci Pouštní bouře, jejímž cílem je zastrašit Husajna absolutní likvidací irácké protiletadlové obrany společně s bombardováním hlavního města Iráku, Bagdádu. Záměrem intervence zahraničních vojsk je také dopadení Husajna, jehož osoba se od sedmdesátých let mění z postavy velkého vůdce na ikonu tyrana a teroristy. Až 28. února 1991 se koalici podaří donutit irácká vojska k opuštění kuvajtského území. Saddámova armáda však neodchází bez odplaty, zapaluje po cestě ropná pole. „Když Iráčané ustupovali, odpálili nálože ve skladech ropy a v ropných vrtech. V kuvajtském emirátu, zemí s třetími největšími zásobami ropy na světě shořely každý den nejméně tři milióny tun surové ropy a do ovzduší uniklo tisíce tun částic sazí, oxidu síry a toxických látek, které se usadily vojákům, ale i civilistům v plicích. Celkem Iráčané zapálili v Kuvajtu sedm set ropných vrtů, z nichž se během války uvolnilo 15 000 tun zplodin do atmosféry. Další tuny ropy vypustili do moře a zahubili statisíce živočichů. Plameny nebylo zasaženo jenom 15 % vrtů! Kvůli tomu cena ropy během války vzrostla z 13 na 40 dolarů za barel.[17]” Válka si vyžádala velké oběti především na irácké straně. Čísla jsou ale velice nepřesná, pohybují se od 20 000 do 200 000. U některých zdrojů však nepřesáhnou hranici 75 000. (20 000 – 200 000[18a], 25 000 – 75 000[18b]). Hlavním následkem války jsou ekonomické sankce OSN uvalené na Irák. Tyto sankce se vztahovaly především na zbraně hromadného ničení, dále na irácký import a export. Import byl omezen na základní potřeby obyvatelstva a export ropy byl prakticky zastaven. V tuto dobu vzniká plán OSN se jménem „Ropa za potraviny”, kdy je Iráku povoleno vyvést pouze takové množství ropy, aby země uživila svůj lid. Konkrétněji plán fungoval tak, že dvě třetiny zisku z vývozu ropy muselo být využito na potraviny a jiné základní potřeby, zbytek potom na odškodnění Kuvajtu a ostatním zemím koalice. Sankce byly zrušeny až v roce 2003, na počátku Druhé války v Zálivu*19+.
3.3. Druhá válka v Zálivu (2003-2011) Válka začala oficiálně v březnu roku 2003. Mohlo by se zdát, že do projektu nespadá, jelikož její příčina je nejčastěji uváděna jako vůle svrhnout režim Saddáma Husajna v Iráku, nastolení západní „demokracie” v jedné ze zemí Blízkého východu a reakce na teroristické útoky ze září 2001. Z těchto oficiálních důvodů americká a britská vojska v období března a dubna 2003 obsadila území Iráku, a zůstala zde do doby mandátu Baracka Obamy, který je od roku 2008 začal odvolávat, což trvalo až do roku 2011. Saddám Husajn byl však dopaden již v prosinci roku 2003 a popraven o tři roky později. Navzdory těmto velice logickým příčinám invaze se ale lze domnívat, že nejsou tak docela kompletní. Mnohé zdroje pokládají za důležitý faktor v konfliktu irácké zdroje ropy. Příležitost pro přínos západních technologií do Iráku zdevastovaného válkou s Íránem a později Pouštní bouří je očividná, když zjistíme, že ropní magnáti jako jsou americké společnosti Shell nebo ExxonMobil,
britské BP a dokonce ruský Lukoil „zahájili provizorní spolupráci a podepsali smlouvu na vyškolení Iráckých státních zaměstnanců v nejnovějších technologiích těžby a modelech řízení, neboť byli přesvědčeni, že brzy přijde jejich chvíle”[20]. Dá se tedy teoreticky předpokládat, ale pouze předpokládat, že americká invaze do Iráku byla také výsledkem velice přesného kalkulování. Určité studie dokonce udávají, že Spojené státy měly v té době velký zájem o zachování svého vlivu v regionu. Kapacita amerických ropných zdrojů totiž klesala, a Blízký východ byl vedle severní Afriky a západní Asie jedinou možnou čerpatelnou oblastí, jelikož v těch ostatních se projevovala moc silná protiamerická nálada. Další teorie se opírá o vůli udržet dolar spolu s množstvím Irácké ropy na prvním místě ve světě, jelikož region je samozřejmě velice lákavý například i pro evropské investory. „Snahu o udržení převahy dolaru lze zmínit jako další možný důvod rozhodnutí napadnout a zničit režim Saddáma Husajna. Pokud by totiž některé mocnosti byly schopny vytlačit dominantní Spojené státy z regionu Středního východu, dolar by utrpěl, protože snahu eura dostat se na jeho pozici by šlo jen těžko překonat. Kontrola ropy zároveň znamená zachování dominance dolaru (dolarem obchodují nejen prodejci ropy) a pokles věrohodnosti eura.” *21+
4. Ovládání výhodně položených území Některá území skýtají výhody nejen v podobě zdroje surovin, kterými jsme se zabývali v předešlých dvou částech naší práce, ale také ve své poloze. Státy, které se rozkládají na těchto územích, nebo je ovládají, získávají určité výhody. Například státům, které mají přístup k moři, se otevírá možnost námořní dopravy a za určitých podmínek také možnost rybolovu, turismu a vlastnictví vojenské námořní flotily. Konfliktní potenciál přístupu k moři, jakožto k přírodnímu faktoru hrajícímu důležitou roli v ekonomice každého přímořského státu, si ilustrujeme na příkladu Iráku. V souvislosti s přístupem k moři se pokusíme určit roli přímořské polohy pásma Gazy v konfliktech, jejichž dějištěm toto území bezpochyby je a to již od počátku námi vymezeného období, tedy od druhé světové války. Výhodně položeným územím jsou také strategické mořské úžiny, na Blízkém východě se jedná zejména o Hormuzský průliv, průliv Bab al-Mandab a Tiranskou úžinu spolu se Suezským průplavem. (Suezský průplav je sice lidským dílem, ale jeho výstavba byla umožněna právě díky přírodním podmínkám, konkrétně zúžení pevniny (Suezská šíje)). Na posledních dvou zmíněných si ukážeme jejich významnou roli, kterou jistě na Blízkém východě mají. Jako posledním výhodně položeným územím se budeme zabývat Golanskými výšinami, které vedle své úrodné půdy a bohatým vodním zdrojům skýtají i výhody vyplývající z jejich vyvýšené polohy, ze kterých čerpaly Syrské bojové jednotky před Šestidenní válkou.
4.1. Přístup k moři Přístup k moři má pro každý přímořský stát zásadní význam, a to v první řadě ze strategického hlediska. Díky přístupu k moři může daný stát vyvážet a dovážet zboží ve velkém měřítku pomocí námořní dopravy. Jako příklad důležitosti možnosti přístupu k moři si uvedeme Irák a následně se zaměříme na pásmo Gazy, jehož potenciál, který mu v minulosti poskytovala přímořská poloha, byl zničen a ve finále se toto území stalo spíše ohniskem napětí a přítěží pro Izrael, což nemohl vyvážit právě ani výše zmíněný potenciál.
4.1.1. Irák Pro Irák, jakožto pro zemi, jejíž příjmy z 90-95% pocházejí z vývozu ropy*22+ a která je až na určité výjimky zcela závislá na importu*23+ je přístup k moři velice důležitý, jelikož drtivá část těchto výměn je prováděna pomocí lodní, potažmo námořní dopravy. Ostatně pomocí námořní dopravy se přepravuje asi 2/3 světové ropy, jelikož na mezikontinentální úrovni je oproti pozemní mnohem levnější a flexibilnější. Problémem je, že přístup k moři má Irák velice omezený. Jedná se o pouhý koridor v ústí řeky Šatt al-Arab (řeka Arabů), která vzniká soutokem Eufratu a Tigridu 195 kilometru předtím ústím do Perského zálivu. Na této řece vzniklo 100 kilometrů od moře v iráckém vnitrozemí přístavní město Basra, kterému se také přezdívá „irácká brána do světa“, protože je nejdůležitějším iráckým přístavem. Řeka Šatt al-Arab je tedy pro Irák klíčovou plavební tepnou a je nutné ji, kvůli každoročním vysokým stavům, které mají za následek zanášení dna a břehů, ustavičně udržovat pomocí říčních bagrů. Hlavní problém ovšem představují vztahy se sousedy, jelikož Šatt al-Arab tvoří cca 90 km z celkových 1 458 km hranic mezi Íránem a Irákem*24+, přičemž se oba sousední státy neshodují na vedení hraniční čáry. Z tohoto důvodu mezi Irákem a Íránem již odedávna vznikají časté spory, a to navzdory existenci smluv o průběhu a režimu plavby na řece. Právě přístup k moři, celková délka pobřeží je pouhých 58 kilometrů,*25+ a kontrola řeky Šatt al-Arab jsou vedle ropy považovány za jedny z příčin Irácko-íránské války (1980-1988). Ostatně stejné důvody vedly Saddáma Husajna k obsazení Kuvajtu na počátku devadesátých let (Umm Qasr, komplikovaný přístup)*26+.
4.1.2. Pásmo Gazy Dále zmíníme pásmo Gazy, jehož přímořská poloha má určitý potenciál, který je však v současné době nevyužíván. Pásmo Gazy je úzký pruh území nacházející se v poušti Negev na středomořském pobřeží ze severu a východu sousedící s Izraelem, na jihu s Egyptem. Jedná se o území s rozlohou pouhých 342 km2 spadající pod Palestinskou autonomní samosprávu (spolu se Západním břehem Jordánu). Ostatně pásmo Gazy se podle původního plánu OSN, který však počínaje první arabsko-izraelskou válkou nebyl respektován, mělo být součástí nového Arabského státu. Ten nevznikl právě z důvodu obsazení území, jež se měla stát jeho součástí, přilehlými státy po první arabsko-izraelské válce. Tedy Izraelem, Jordánskem (Západní břeh Jordánu) a Egyptem. Jedním z těchto území bylo právě pásmo Gazy, které k sobě připojil Egypt. Bylo by zavádějící tvrdit, že se pro tento krok Egypt disponující 2 450 km pobřeží *4+, rozhodl z úmyslu přivlastnit si přístupovou cestu k moři, ale můžeme se na to podívat i z jiné strany. Egypt v listopadu 1947 nesouhlasil s tzv. většinovým návrhem OSN (1947 Partition Plan) a nechtěl se smířit se skutečností vzniku státu Izrael. Egypt byl součástí koalice arabských států (až do mírové dohody z Camp Davidu 1978 mezi Anwarem Sadatem a Menachemem Beginem) a jako takový dělal kroky, které mířily proti Izraeli. Gaza byla ještě v době britské správy pod arabskou správou, takže to mohlo být i z obavy z růstu a šíření izraelského vlivu skrz kontrolu většího území, či délku pobřeží, která dnes dosahuje 273 km*27+. V současné době jsou vody podél pásma Gazy kontrolovány izraelskými námořními silami.
4.2. Sinajský poloostrov V roce 1956 proběhl na Blízkém východě konflikt známý jako suezská krize, nebo také sinajský konflikt (hebrejsky Milchémet Sinai). Krátce před vypuknutím konfliktu se v Egyptě dostal k moci prezident Násir, propagátor panarabismu (z jeho iniciativy vznikl projekt Sjednocené arabské republiky) a především kritik, jak Izraele, tak Západních mocností. „Egypt následně uzavřel pro izraelské lodě strategickou Tiranskou úžinu oddělující Akabský záliv od Rudého moře. Izraelský přístav Eilat (viz mapa) tak zůstal odříznutý od okolního světa. Násir si navíc znepřátelil Brity a Francouze tím, že znárodnil Suezský průplav. Tyto události vyústily ve společnou reakci Velké Británie, Francie a Izraele. Operace začala 29. října 1956 a byl při ní dobyt Sinajský poloostrov a pásmo Gazy. Zlikvidováno bylo rovněž několik základen fedájínů a znovu byl zprovozněn i přístup do Eilatu. *…+ Pod tlakem amerického prezidenta Eisenhowera a OSN se izraelské síly v březnu 1957 ze Sinaje stáhly. Na jejich místo nastoupily mírové jednotky OSN mise UNEF o síle 3 300 mužů. Situace mezi Izraelem a Egyptem však zůstala i nadále velmi napjatá. Útoky fedájínů pokračovaly, z Egypta byla navíc vyhoštěna naprostá většina Židů, Britů a Francouzů.“ *28+ Egypt se potom stal legálním majitelem průplavu až v roce 1962, a pět let na to o něj zase přišel ve prospěch svého mocného soupeře, Izraele. Stalo se tak v průběhu Šestidenní války, která začala 5. června 1967. Již 8. června byla izraelská armáda schopna zcela porazit tu egyptskou, a zmocnit se tím kromě jiných území také Sinajského poloostrova, majícího strategický význam zejména díky jeho přímému sousedství s Tiranskou úžinou, a Suezského průplavu. Suezský průplav je stavba propojující Středozemní moře s Rudým a současně je to i námořní cesta, avšak s některými omezeními, průplavem například mohou proplouvat jen tankery do velikostní kategorie SuezMax (do 285 m délky a 23 m ponoru). Navzdory tomu je intenzivně využíván a to vzhledem k tomu, že doprava ropy je takto levnější, rychlejší a bezpečnější. Suez je tedy jedním z tzv. škrtících bodů světové dopravy. Po dokončení výstavby Suezského průplavu se významně snížily přepravní náklady, časy a vzdálenosti. Předtím musely veškeré lodě vážit mnohem delší cestu okolo Afriky přes Mys Dobré naděje. Od Šestidenní války byl průplav podruhé v historii (poprvé to bylo právě při Suezské krizi) uzavřen. Zůstal uzavřen dlouhých osm let až do doby vyjednávání po Jomkipurské válce, která potvrdila velký význam samotného průplavu i Sinajského poloostrova. V dnešní době Sinajský poloostrov i Suez patří Egyptu, který těží nejen z jeho interkontinentálního umístění, ale také například z poplatků lodí, jež tudy proplují.
4.3. Golanské výšiny Golanské výšiny jsou náhorní plošinou o rozloze 1 860 km2 *28+ nacházející se na hranicích mezi Izraelem, Sýrií a Libanonem. Do Šestidenní války byly součástí syrského území, na rozdíl od údolí ležící pod ním, které tehdy náleželo a dodnes náleží Izraeli. Tato výhoda reliéfu poskytovala syrským ozbrojeným jednotkám možnost ostřelovat z výhodné pozice židovské osady nacházející se dole v údolích. Podle knižní publikace Izrael a Palestina od Marka Čejky byly Golany až do Šestidenní války domovem více než 40 tisíc Syřanů. Avšak podle internetových stránek stálé mise Syrské arabské republiky při Organizaci spojených národů *29+ se jednalo o 140 tisíc Syřanů, kteří během konfliktu oblast opustili. Krátce po ukončení šestidenního konfliktu začal Izrael Golanské výšiny osidlovat. Při Jomkippurské válce (hebrejsky Milchemet Jom HaKipurim), která byla zahájena 6. října 1973 útokem ze strany Sýrie a Egypta, se Sýrie pokusila získat Golany zpět, avšak navzdory počátečním ztrátám Izraele tento pokus dopadl neúspěšně. Z počáteční krize se Izrael rychle dostal pomocí pohotových dodávek amerických zbraní a brzy přešel do protiútoku. Na tlak USA, který byl ovlivňován ze strany
Saudské Arábie, Izrael zastavil boje a 11. listopadu 1973 bylo uzavřeno příměří. Boje byly zastaveny ve chvíli, kdy se izraelské jednotky nacházely ještě v lepších pozicích než před začátkem války. Po uzavření příměří došlo k historicky prvnímu mírovému jednání, u kterého byli přítomni jak Izraelci, tak Egypťané, Jordánci a Syřané. Tato mírová konference se odehrála v Ženevě za přítomnosti amerického ministra zahraničí Henryho Kissingera. Závěrem jednání byla dohoda o stažení armád a rozmístění jednotek UNDOF (United Nations Disengagement Observer Force). Roku 1981 Izrael Golanské výšiny anektoval. Tento krok nebyl mezinárodně uznán, Golanské výšiny mají dodnes status okupovaného území.
5. Závěr V naší práci jsme se pomocí analyzování konkrétních příkladů snažily blíže popsat míru vlivu přírodních faktorů na vznik konfliktů na Blízkém východě. Není asi možné se zabývat všemi přírodními faktory, jež mohou střety v tomto regionu ovlivnit, ani nejde popsat všechny konkrétní situace, kde by námi vybrané přírodní faktory hrály alespoň minimální roli. Zaměřily jsme se tedy na podle nás nejvýznamnější problémy druhé poloviny dvacátého století, a díky nim jsme zjistily, že voda, ropa, nebo teritorium mohou často mít větší význam, než jaký je jim přisuzován. Dozvěděly jsme se, že navzdory médii předkládaného obrazu o náboženských a etnických důvodech k vyhlášení války či demonstraci nadřazenosti jednotlivých stran se často zapomíná na fakt, jak moc, a to zejména v regionu Blízkého východu, záleží na tom, k jakým přírodním zdrojům a výhodám mají dané státy přístup. Jelikož jsou ekonomiky blízkovýchodních států často založené na profitu z mála, ne-li jedné exportní suroviny, logicky jsme v našem pozorování nejednou docházely k závěru, že přístup ke sladké vodě, ropným zdrojům nebo výhodně položeným oblastem silně nahrává nestabilitě regionu. Napříč konkrétními konflikty jsme sledovaly, že přírodní faktory však nemusí hrát pouze roli počátečního impulzu ke střetu, ale také se mohu stát důležitými hybateli jeho průběhu. U každého z faktorů je potom zacházení s ním trochu jiné. Také předpokládáme, že hlavně dopady konfliktů o vodu, ropu či výhodně položené oblasti se v budoucnosti mohou od sebe ještě více lišit, než jak tomu bylo v námi vybraném období. V případě konfliktu kvůli ropě se například většinou jedná o spor pouze dvou států, které si dělají nárok na území, kde se surovina nachází. U vody je tomu jinak, jelikož námi zvolené případy sporů o její zdroje dokazují, že ona životodárná tekutina nebo přístup k ní bývají problémem více čerpajících zemí. Zatímco ropné rafinerie, ropovody, nebo ropná naleziště, patřící pouze jedné ze stran sporu, mohou sloužit jakožto teoretický profit, ale i obvyklý cíl útoků protivníka, vodní zdroje má každá strana tendenci chránit, a to hlavně tehdy, když se nacházejí v samotném centru konfliktu. Zdroje sladké vody tudíž mohou být příčinou napětí, ale nikdy nejspíš nebudou napadány a ničeny v průběhu, ani při deeskalaci konfliktu, jako tomu bývá s ropou (to jsme si dokázaly na případu Kuvajtu). Je tedy možné, že sladká voda pro země na Blízkém východě stále zůstává vitálně důležitější než ropa, jejíž čerpání nereprezentuje tak přímou souvislost s lidským životem. V této práci si netroufáme porovnávat dopad na ekonomiku zasažených států v tom či onom případě, ale můžeme si jistě klást další otázky ohledně toho, jakým směrem se význam zmíněných přírodních faktorů, ropy a vody, posune. Také je pro nás zajímavé uvažovat o tom, jestli budou střety kvůli vodě a ropě na Blízkém východě hrát za několik let v mezinárodním měřítku větší roli, než jakou zastupovaly doposud. Výhodně položená území jsou odlišným příkladem, jelikož, jak už jejich název napovídá, se i v průběhu válek nebo v době napětí logicky stávají bitevním polem pro všechny strany, které usilují o jejich získání. Tyto oblasti jsou tedy součástí samotného konfliktu v kterékoliv jeho fázi. Co se týče výhodně položených území, na rozdíl od předchozích dvou přírodních faktorů nemusíme asi příliš uvažovat o tom, do jaké míry konflikty jimi způsobené ovlivní v budoucnu mezinárodní sféry, avšak pro hraničně nestabilní a terorismem zmítaný Blízký východ zůstanou nejspíš nadále klíčovými.
6. Seznam použitých zdrojů
6.1. Seznam použitých zdrojů s odkazy v textu [1] Dnešní svět, číslo 3, ročník 2007/2008 *2+ Voda v Izraeli, Dagmar Kubínová, Lidé a Země, ročník 49, 3/2000 *3+ Luboš Kropáček, Blízký východ na přelomu tisíciletí, 1. vydání, 1999, Praha: Vyšehrad, ISBN 8070212985, kapitola II/5 Vodní zdroje, str. 65 *4+ Dostupné online z: http://izrael.svetadily.cz/clanky/GolanskevysinyociIzraele *5+ Palestinské otazníky, J. Grange, G. Véricourt, str. 34 *6+ Dostupné online z: http://www.rozvojovka.cz/clanky/1380chytretechnologieicerpanivodyzpalestiny.htm *7+ Luboš Kropáček, Blízký východ na přelomu tisíciletí, 1. vydání, 1999, Praha: Vyšehrad, ISBN 8070212985, kapitola II/5 Vodní zdroje, str. 62 *8+ Dostupné online z: http://origins.osu.edu/article/whoownsnileegyptsudanandethiopiashistorychangingdam *9+ Dostupné online z: http://zpravy.idnes.cz/egyptaetiopieseprouoprehradunaniluf16/zahranicni.aspx?c=A130611_1 14720_zahranicni_tp *10+ Dostupné online z: http://zpravy.idnes.cz/egyptaetiopieseprouoprehradunaniluf16/zahranicni.aspx?c=A130611_1 14720_zahranicni_tp *11+ Dostupné online z: https://www.cia.gov/library/publications/theworldfactbook/geos/eg.html *12+ Dostupné online z: https://www.youtube.com/watch?v=V0ucmXTkPqc *13+ Dostupné online z: http://www.adagioeu.org/documents/symposium/51_M_Medani_adaptation_farm_level_Egypt.pdf *14+ Dostupné online z: http://www.opec.org *15+ Dostupné online z: http://www.valka.cz/clanek_1166.html *16+ Dostupné online z: http://referaty.hledas.cz/referat/20067/5/islamskarevoluceairanskoirackavalka *17+ Dostupné online z: http://pavelherman.blog.idnes.cz/c/338635/Operacepoustniboure.html *18a+ Dostupné online z: http://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%A1lka_v_Z%C3%A1livu *18b+ Dostupné online z: (http://www.idetail.cz/valkavperskemzalivu/ *19+ Dostupné online z: http://www.osn.cz/zpravodajstvi/zpravy/zprava.php?id=794 ) [20] Naomi Kleinová, Šoková doktrína: Vzestup kalamitního kapitalismu, 1. vydání, 2007 Picador New York, 2010 Argo Praha, ISBN 9788025703571: Ideologický zpětný ráz, str. 344 *21+ Dostupné online z: http://clanky.rvp.cz/clanek/c/g/13759/VALKAVIRAKU2003PRICINYDUSLEDKYAKONTEXT.html/ *22+ MZV: Irák, Ekonomická charakteristika země *20140104+, Dostupné online z: http://www.mzv.cz/jnp/cz/encyklopedie_statu/blizky_vychod/irak/ekonomika/ekonomicka_charakt eristika_zeme.html *23+ Michaela Ježová, Helena Burgrová: Současný Blízký východ, Politický, ekonomický a společenský vývoj od druhé světové války do současnosti, Barrister & Principal : Plzeň, 2011, ISBN 9788087474457, Martin Bouchal: Irák, strana 156 *24+ Dostupné online z: https://www.cia.gov/library/publications/theworldfactbook/geos/iz.html *25+ Dostupné online z: https://www.cia.gov/library/publications/theworldfactbook/geos/iz.html , nebo stejný údaj je uveden i v publikaci: Mojmír Šlachta, Ohniska napětí ve světě, 1.vydání, 2007, Praha: Kartografie Praha, ISBN 9788070119266
*26+ Dostupné online z: http://neviditelnypes.lidovky.cz/svetpoucenizirackoiranskevalkydbd/p_zahranici.aspx?c=A10092 3_201237_p_zahranici_wag *27+ Dostupné online z: http://www.svetdnes.cz/zebricek/delkapobrezi.html *28+ Marek Čejka, Izrael a Palestina: Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu, 3.aktualizované vydání, 2013, Brno: Barrister&Principal, ISBN 9788087474907 *29+ Dostupné online z: http://www.un.int/syria/golan.htm
6.1. Seznam dalších použitých zdrojů Voda v Izraeli, Dagmar Kubínová, Lidé a Země, ročník 49, 3/200019
7. Přílohy 1)obr. v pdf verzi 2)obr. v pdf verzi Zdroj : www.fao.org/nr/water/20__
