Gymnázium Jana Nerudy. Závěrečná práce Ohniska napětí v Africe

Gymnázium Jana Nerudy

Závěrečná práce Ohniska napětí v Africe Evropský sociální fond Praha a EU – Investujeme do vaší budoucnosti

Vedoucí práce:

Mgr. Petra Šípková

Vypracovali:

Cihelková Judita Jarovská Alţběta Kubát Matěj Součková Karolína

1

Čestné prohlášení: Čestně prohlašujeme, ţe jsme tuto práci vypracovali samostatně s pouţitím zdrojů vypsaných v seznamu literatury.

……………………………… Cihelková Judita

……………………………… Jarovská Alţběta

……………………………… Kubát Matěj

……………………………… Součková Karolína

Anotace: V naší práci se zabýváme třemi aktuálními ohnisky napětí v Africe. Jako příklady těchto významných konfliktů jsme si vybrali Arabské jaro, genocidu ve Rwandě a apartheid v Jihoafrické republice. Na těchto příkladech nastíníme největší problémy novodobé Afriky.

2

Obsah: 1. Úvod………………..………………………………………………………………… 4 2. Arabské jaro…………………………………………………………………………. 5 2.1.

Tunisko……………………………………………………………………...... 5

2.1.1. Politická situace před vypuknutím Arabského jara…………………... 6 2.1.2. Arabské jaro v Tunisku………………………………………………… 6 2.2.

Egypt…………………………………………………………………………. 6

2.2.1. Politická situace před vypuknutím Arabského jara………………….. 7 2.2.2. Arabské jaro v Egyptě…………………………………………………... 7 2.3.

Alžírsko………………………………………………………………………. 8

2.3.1. Politická situace před vypuknutím Arabského jara………………….. 8 2.3.2. Arabské jaro v Alžírsku………………………………………………… 9 2.4.

Libye………………………………………………………………………….. 9

2.4.1. Politická situace před vypuknutím Arabského jara………………….. 9 2.4.2. Arabské jaro v Libyi……………………………………………………. 9 3. Rwanda……………………………………………………………………………... 10 3.1.

Ranná historie……………………………………………………………… 10

3.2.

Koloniální období……………………………………………………………11

3.3.

Občanská válka…………………………………………………………….. 11

3.4.

Genocida……………………………………………………………………. 12

4. Jihoafrická republika……………………………………………………………….12 4.1.

Základní informace………………………………………………………… 12

4.2.

Nelson Mandela…………………………………………………………….. 13

4.3.

Apartheid………………………………………………………………... … 13

4.4.

Dnešní hrozba: volby………………………………………………………. 14

5. Závěr………………………………………………………………………………... 16 6. Použité zdroje……………………………………………………………………..... 17

3

1 Úvod Afrika je s rozlohou 30 221 532 km2 druhým největším kontinentem světa. Jako jediný světadíl zasahuje jak do východní a jiţní polokoule, tak do západní a severní polokoule. Kdyţ se řekne Afrika, téměř kaţdému se vybaví pojem „Černý světadíl“- obyvatelstvo Afriky se skládá především z černochů. V JAR či v Zimbabwe jsou i výjimečné menšiny bělochů a na severu Afriky arabské většiny. Jeden z největších důvodů problémů v Africe byla právě nejspíše otázka rasy. Destabilizace Afriky začala v koloniálním období po příchodu bělochů na tento kontinent. V této době vznikaly obrovské rozdíly mezi bělochy a černochy. Problémy v Africe vyvrcholily při zjištění obrovského přírodního bohatství, například ropa, černé uhlí, diamanty, zlato, měď, platina nebo fosfáty. V dnešní době je Afrika nejchudší světadíl, i kdyţ má neuvěřitelně velký potenciál. Jen pro představu, například v Nigérii je jedno z největších úloţišť ropy na světě. Ve většině zemí jsou bohuţel nestabilní diktátorské reţimy, kde jediným způsobem, jak udrţet vládu, je pomocí „hrubé síly“- armády.

4

2 Arabské jaro Arabské jaro (nebo téţ Arabské revoluce) je souhrnný název pro vlnu demonstrací, nepokojů a protestů ve většině arabských států v severní Africe a části blízkého východu. Konkrétně zahrnuje nepokoje v těchto zemích- Tunisku, Jemenu, Lýbii, Sýrii, Egyptu, Alţírsku, Jordánsku, Maroku či Bahrajnu. Arabské jaro začalo zhruba v prosinci 2010 a trvá dodnes.

V této části práce se zaměříme na tyto státy severní Afriky- Tunisko, Egypt, Lýbii a Alţírsko.

2.1 Tunisko Tunisko je prezidentskou republikou. Rozhodně ale před Arabským jarem nepřipomínalo demokratický stát, nýbrţ stát policejní. Prezident je volen na 5leté období, ale poslední prezident Zin Abidín bin Alí byl zvolen v roce 2009 uţ po páté. 2.1.1 Politická situace před vypuknutím Arabského jara Zin Abidín bin Alí se dostal k moci v roce 1987 po pokojném palácovém převratu, který sám uspořádal ve funkci ministerského předsedy kvůli narůstající islámské opozici. Svého předchůdce prohlásil za fyzicky i mentálně neschopného vykonávat úřad. Bin Alího politika šla ve stopách jeho předchůdce- potlačování ostatních politických stran, cenzura tisku 5

i internetu… Koncem 90. let se jeho reţim trochu uvolnil- povolil systém více stran, vyzývání politických emigrantů k návratu do země. Ovšem koncem roku 2010 se vše začalo měnit. 2.1.2 Arabské jaro v Tunisku Vše začalo v polovině prosince roku 2010. Čerstvý absolvent vysoké školy, Muhammad Buazízí, se 17. prosince ve věku 26 let upálil kvůli své zoufalé ţivotní situacivládní úředníci mu totiţ zabavili jeho jediný zdroj obţivy, stánek se zeleninou a ovocem, kdyţ je prodával na ulici bez povolení. Muhammad se zapálil přímo před sídlem provinční vlády ve městě Sidi Buzíd. Muhammad zemřel o 18 dní později na následky svého činu. Málokdo čekal, ţe tato sebevraţda rozdmýchá situaci nejen v Tunisku, ale i v mnoha dalších arabských zemích. Tuniská vláda se sice snaţila prezentovat tento čin jako ojedinělý, ale mnozí Tunisčané se s Muhammadem ztotoţnili, nejvyšší procento nezaměstnaných je totiţ v silné věkové kategorii okolo 25 let, a ta činí téměř 70%. Nemoţnost sehnat práci, špatná finanční situace, nezájem vysokých vrstev o problémy normálních občanů sjednotila obyvatele a rozpoutaly masové protesty proti současnému fungování reţimu v zemi. 13. ledna 2011 se prezident Zin Abidín bin Alí rozhodl na nátlak demonstrací v přímém televizním přenosu nejen sníţit ceny chleba, mléka a cukru, ale také slíbil, ţe nebude v příštích prezidentských volbách kandidovat. Dále slíbil neomezený přístup k internetu, informační svobodu a vyhlášení svobodných parlamentních voleb ještě před ukončením jeho volebního období. Ještě ten samý večer se po celé zemi v různých městech konaly bujaré oslavy, které však další den opět vystřídaly masové demonstrace. Prezident na opětovný nátlak rozpustil vládu a vyhlásil ve své zemi výjimečný stav. Zákaz nočního vycházení byl nyní prodlouţen od 17:00 do 07:00. Ještě před uzavřením vzdušného prostoru odletěl prezident do Saudské Arábie, kde mu na rozdíl od Francie poskytli dočasný azyl.

2.2 Egypt Po zavraţdění Anvara Sadata v roce 1981 převzal jeho funkci Muhammad Husní Mubarak, který byl Sadatem zvolen v roce 1975 jako viceprezidentem. V témţe roce se také stal generálním tajemníkem Národní demokratické strany. 6

2.2.1 Politická situace před vypuknutím Arabského jara Oficiálně byl jako prezident uznán v roce 1987. Nejvýraznější rys jeho vlády bylo znovu zapojení Egypta do mezinárodní politiky- obnovené členství Egypta v Lize arabských států, přesun sídla zpět do Káhiry a dodrţování mírové smlouvy s Izraelem, coţ učinilo Egypt jako jeden z nejbliţších spojenců v této oblasti. Mubarak se snaţil zprostředkovávat mnohá jednání v tzv. izraelsko- palestinské otázce, mezi Izraelem, Palestinci, Syřany a Libanonci. Právě kvůli těmto snahám byl Mubarak terčem mnoha atentátů. Obrovskou moc představovala téţ půlmilionová armáda. I kdyţ se na venek zdálo, ţe ekonomika Egypta je díky Mubarakově politice stabilní, nezaměstnanost v samotném Egyptě se stále zvětšovala, hlavně ve vrstvě čerstvých absolventů jako v Tunisku okolo 25 let. Zvětšující se nespokojenost občanů v Egyptě se odrazila ve volbách v roce 2005, kdy si Narodní demokratická strana udrţela na jejich poměr těsnou většinu. Mubarak na tento výsledek reagoval omezením politické svobody. 2.2.2 Arabské jaro v Egyptě Impuls k vypuknutí demonstrací v roce 2011 byla nejen situace v sousedním Tunisku, ale také výbuch v koptském kostele v Alexandrii 1. ledna 2011, kdy se prohloubil problém mezi muslimy a kopty. První masová demonstrace se uskutečnila 25. ledna 2011. Při této demonstraci se upálilo 6 lidí na protest Mubarakova reţimu. Mubarakova reakce na tyto protesty nebyla zrovna nejlepší- omezil přístup k internetu. Největší demonstrace přišla o 3 dny později. V Káhiře demonstranti zapálili sídlo Národní demokratické strany. Nepokoje trvaly přes dva týdny. Armáda se je snaţila násilně potlačit vodními děly, slzným plynem a dalšími prostředky. Na nátlak neutichajících protestů se Mubarak rozhodl ke dni 11. února vzdát své funkce prezidenta a generálního tajemníka Národní demokratické strany. Moc převzala armáda v čele s Muhammedem Hosejnem Tantavínem. Ale ani s touto prozatímní vládou nebyli lidé spokojeni, a tak demonstrace v dubnu pokračovaly. Parlamentní volby z ledna 2012 vyhrála strana muslimského bratrstva- Strana svobody a spravedlnosti. Před prezidentskými volbami byl zrušen výjimečný stav, který v zemi trval od zabití Anvara Sadata. Lidé měli strach z prezidentských voleb, jelikoţ nová ústava ještě nebyla hotová. V prezidentských volbách z 23. A 24. května 2012 vyhrál v druhém kole islamista Muhammad Mursí nad Ahmedem Šafíkem. Mursí byl uznán jak svým soupeřem, tak

7

armádou. Převzetí moci proběhlo 30. června. Ústava byla referendem uznána na konci prosince. V létě 2013 se ovšem zase rozvířily demonstrace po celém Egyptě proti Mursímu. Mursí měl od opozice dvě ultimáta k rezignaci. Ani jednou neuposlechl. Po vypršení této lhůty byl Mursí svrţen armádou a na jeho místo nastoupil prozatímní prezident Adlí Mansúr. Čekají se předčasné prezidentské volby.

2.3 Alžírsko Nepokoje v Alţírsku měly na rozdíl od jiných zemí zasaţených Arabským jarem o poznání hladší průběh. Stávající reţim z velké části ovládaný armádou zůstal u moci a jedinou výraznou změnou bylo zrušení stanného práva, které v zemi platilo přes devatenáct let. Ačkoliv se země ubránila vnitřnímu konfliktu, sociální a ekonomické problémy zůstávají nevyřešeny. 2.3.1 Politická situace před vypuknutím Arabského jara Pro pochopení průběhu Arabského jara v Alţírsku je nutné znát historický kontext. Po válce s Francií a vyhlášení nezávislosti země v roce 1962 se moci ujala Fronta národního hnutí (FLN), která měla na osamostatnění země největší podíl. Strukturu této strany tvořila armáda a postupně se FLN stala v podstatě jedinou povolenou stranou v Alţírsku. Své dominantní postavení si přes vnitrostranické potyčky udrţela aţ do osmdesátých let, kdy plnou silou udeřila hospodářská krize. Na nátlak sociálních bouří vydal prezident Chadli Benjedid novou ústavu, která na pár let situaci v zemi uklidnila a umoţnila vznik nových stran. Benjedid viděl největší nebezpečí v levicových radikálech, a proto byla nová ústava koncipována co nejpříznivěji pro islamisty, kteří měli tvořit levicovým radikálům protiváhu. Islamistické hnutí v zemi však sílilo a v roce 1989 bylo sjednoceno zaloţením Islámské fronty spásy (FIS). FIS poţadovala reformy alţírských zákonů dle islámského práva šaría a postupně získávala stále větší podporu obyvatelstva. V komunálních volbách roku 1990 získala jasnou převahu a tento výsledek se opakoval i při volbách parlamentních. Ze strachu před ztrátou moci a vzniku islamistického státu vyhlásila armáda parlamentní volby za neplatné a zrušila FIS. V důsledku toho se v roce 1992 v Alţírsku rozhořela krvavá občanská válka, která s různou intenzitou trvala aţ do konce devadesátých let. Islamistické frakce se válkou postupně vyčerpaly a rozštěpily a armáda, potaţmo FLN, udrţela své vedoucí postavení. 8

2.3.2 Arabské jaro v Alžírsku Kdyţ se tedy na přelomu let 2010 a 2011 prohnaly zemí nálady Arabského jara, alţírská společnost se stále ještě nevymanila z traumatu nedávné občanské války. Ze strachu před novým konfliktem nebyly protesty v zemi zdaleka tak bouřlivé jako například v Egyptě či Libyi, kde vedly ke svrţení původního reţimu. Vláda prezidenta Abdelazize Bouteflika navíc dokázala zavést sérii sociálních programů a mimo jiné i sníţit ceny základních potravin. Prezident přislíbil reformy a zrušil výjmečný stav trvající od občanské války. Situace se uklidnila, nicméně země je nadále suţována řadou problémů, především vysokou nezaměstnaností, která postihuje mladou generaci.

2.4 Libye Kdyţ se v roce 1969 Muammar Kaddáfí po svrţení monarchie krále Idrise zmocnil země, proklamoval nastolit státní zřízení, jehoţ základem bude socialismus, nacionalismus a přímá demokracie. 2.4.1 Politická situace před vypuknutím Arabského jara Nově vzniklý stát zaloţený na tzv. „islámském socialismu“ byl však ve skutečnosti podobně jako v sousedním Alţírsku autoritářský reţim, ve kterém měla hlavní slovo armáda. Kaddáfího reţim aktivně podporoval nejrůznější teroristické skupiny a diktátory a inicioval teroristické útoky v západních zemích. To vedlo k vzrůstajícímu napětí se západem, které vyústilo v uvalení mezinárodních sankcí v roce 1992 po explozi dopravního letadla, ze které byli obviněni dva libyjští agenti. Na přelomu 20. a 21. století se ale po téměř desetileté izolaci zahraniční politika Lybie dramaticky změnila. Kaddáfí odsoudil teroristický útok v New Yorku v září 2001, přislíbil pomoc v boji proti Al-Kajdě, zastavil program v oblasti zbraní hromadného ničení a vztahy se západem se začaly pomalu normalizovat. 2.4.2 Arabské jaro v Libyi V lednu 2011 začaly v Libyi podobně jako v Tunisku a Egyptě rozsáhlé demonstrace, a poté co reţim reagoval střelbou do protestujících davů, vypukla občanská válka. Po dvou měsících bojů byli povstalci armádními jednotkami zatlačeni aţ do své bašty Benghází a situace vypadala pro Kaddáfího reţim velmi příznivě. Krátce poté ale vydala Rada bezpečnosti OSN rezoluci o vyhlášení bezletové zóny nad Libyí a došlo k vojenské 9

intervenci. Jiţ v počátcích konfliktu přicházely zprávy o masakrech na civilním obyvatelstvu, nicméně existuje mnoho teorií, které vysvětlují reakci západu jako cílený konflikt s jedním z klíčových hráčů na trhu s ropou. Díky intervencím západních států byli rebelové schopni přeskupit své síly, navázat diplomatické styky a získat přístup ke zbraním. Situace se následně dostala do mrtvého bodu a hrozilo, ţe Libye bude rozdělena na východní část ovládanou rebely a západní část ovládanou Kaddáfího reţimem. Pozemní intervence byla od počátku odmítána a Kaddáfí se přes veškerý mezinárodní nátlak odmítal zbavit moci. Patová situace byla nakonec zvrácena útoky spojeneckých vzdušných sil na armádní sloţky. V červenci 2011 začala povstalecká ofenziva, která byla završena završená dobytím Tripolisu a vítězstvím rebelů. Muammar Kaddáfí byl při útoku zabit rebely. Dva roky po občanské válce se však Libye dá jen stěţí označit za stabilní stát. Zemi suţují náboţenské a kmenové spory, přičemţ nově vzniklá centrální vláda je příliš slabá na demobilizaci vojenských milic. Do pohraničních oblastí se začínají stahovat extremisté šířící radikální islám a veškeré snahy o stabilizaci situace země se setkávají s neúspěchem. Současná Libye je roztříštěna a řešení je v nedohlednu.

3 Rwanda Rwanda je stát leţící ve Střední Africe, s přibliţně 11 500 000 obyvateli a rozlohou 26 338km², čímţ se řadí mezi jednu z nejmenších zemí Afriky. Nejvíce lidí se zde hlásí ke křesťanství, konkrétně k církvím katolické a protestantské. Jako úřední jazyky se pouţívají Francouzština, Angličtina a Rwandština. Hlavní město Rwandy se jmenuje Kigali. V současné době je Rwanda republikou, a to od roku 1962. Do té doby byla monarchií, která spadala nejprve pod německou kolonii a poté pod belgickou. 3.1. Raná historie První osadníci se na tomto území objevili jiţ před 35 000 lety, patřili k pygmejskému kmenu Twa. Ţivili se pouze jako lovci a sběrači, coţ bylo jedním z důvodů, proč byli přibliţně mezi 6. - 8. stoletím převálcováni rozvinutějším zemědělským kmenem Hutů. Okolo 13. století na rwandské území dokočovali pastevci dobytka patřící ke kmeni Tutsiů. Tutsiové si postupně začali Huty podmaňovat, aţ v 15. století vzniklo pod vedením mwaniho (=vládce) Ruganzy Bwimba království Banyarwanda. Toto uskupení vydrţelo aţ do 19. století.

10

3.2. Koloniální období V roce 1885 po berlínské konferenci území království Banyarwanda připadlo jako kolonie Německu, které nechalo v Ruandě-Urundi (jak se oblasti v té době říkalo) vládnout Tutsie. Dokonce jim poskytnuli mnohé výhody, jako například Škola pro syny náčelníků. První Evropan však do Rwandy oficiálně vkročil aţ v roce 1894, takţe do té doby rwanďané neměli ani ponětí, ţe jsou pod něčí nadvládou. Od roku 1916, kokrétně od Versaillského míru, drţení Rwandy převzala Belgie a od roku 1924 na její správu dohlíţela Společnost národů. Belgičané začali vyuţívat místní přírodní bohatství (jako kávové plantáţe), které vyváţeli do Evropy. Na těchto plantáţích museli pracovat místní obyvatelé, především Hutové. Tutsiové byli zvýhodňováni ještě výrazněji neţ za dob německé kolonizace. Navíc byli zavedené povinné identifikační průkazy, kde bylo zapsáno, zda je dotyčný Hut nebo Tutsij. Rozdíly mezi těmito dvěma kmeny byly stále výraznější. V roce 1946 převzala dozor Organizace spojených národů, která nakázala Belgii, aby Rwandu připravila na osamostatnění se. To se uskutečnilo roku 1962. Přispělo k němu výrazným podílem osamostatnění se, téţ belgického, Konga, které proběhlo uţ o dva roky dříve. Na rozdíl od sousedního Burundi, kde zůstala monarchie (s Tutsii), Rwanda své vládce svrhla a Tutsiové museli uprchnout ze země. Rwanda

se

stala

republikou

v čele

se

svým

prvním

prezidentem

Dominiquem

Mbonyumutwaem. 3.3 Občanská válka Ovšem v roce 1990 se Tutsiové rozhodli vrátit za pomoci ugandské armády a RPF (Rwanská vlastenecká fronta), čímţ odstartovali občanskou válku. Ze začátku se Tutsiům dařilo, ale poté co se do konfliktu zapojila Francie, byli nuceni dát se na ústup. Uţ v této fázi vydali rwandští politikové v čele s prezidentem Habyarimanem první rozkaz k vyvraţdění několika stovek Tutsiů. V říjnu 1991 vláda zaútočila na své vlastní hlavní město Kigali, z čehoţ pak následně obvinila Tutsie. Snaţila se tak podnítit obyvatelstvo ještě k větší nenávisti. Po tomto útoku bylo zatčeno přibliţně 10 000 lidí. Válka pokračovala aţ do srpna 1993, kdy se prezident Habyarimana dohodl s rebely z RPF na příměří. Společně podepsali Arushské dohody, které měli posílit mír v zemi. Teoreticky sice bylo vyhlášeno příměří, ale obě strany se stále chystali k boji. Jak Hutové, tak i Tutsiové rekrutovali nové členy pro své armády. Zdá se, ţe Habyarimana plánoval genocidu jiţ od roku 1992 a jako záminku pro své činy si vybral politická jednání, která upozorňovala na nutnost demokratických reforem v zemi. Ovšem bylo by milné 11

domnívat se, ţe rwandská genocida byla projektem jednoho muţe. Prezident ji plánoval s pomocí hnutí Azkaz (Malý dům). 3.4 Genocida Genocida samotná byla zahájena 6. dubna 1994 a záminkou k jejímu odstartování byl atentát spáchaný na Habyarimanu a ugandského prezidenta Ntaryamiru. Ačkoliv nikdy nebylo pořádně vyšetřeno, kdo atentát spáchal, byli z něj okamţitě obviněni členové RPF. Genocida byla detailně naplánovaná a velmi organizovaná. K ještě většímu podnícení vzájemné nenávisti vláda vyuţívala média, zaloţila radiovou stanici Hutu Power a noviny Kangura, které šířili rasistické myšlenky. Lidé byli tak zmanipulovaní, ţe byli schopni udávat své vlastní sousedy, či rodiny. Jen několik hodin po atentátu se rwandská vláda sešla se dvěma Hutskými extremistickými skupinami, Interhamwe (Ti, kdo jsou spolu) a Impuzamugambi (Ti, kdo mají jediný cíl), které se později stali hlavními vykonavateli tohoto masakru a dohodli se na postavení zátaras a spuštění akce. Kaţdý občan u sebe musel mít povinně průkaz totoţnosti, podle kterého se rozhodovalo, zda bude zabit. Milice chodili od domu k domu, tyto průkazy kontrolovali a Tutsie a vybrané Huty rovnou vraţdili. Během masakru, který trval 100 dní, bylo ve Rwandě zabito cca 800 000 obyvatel, v průměru přibliţně 8 000 osob denně. Po ukončení tohoto krvavého konfliktu byl Radou bezpečnosti OSN zřízen Mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu, kde se řeší všechny válečné zločiny z této doby.

4 Jihoafrická republika Patří k nejvyspělejším africkým státům. A nejen to. Jedná se o jednu z nejrychleji se rozvíjející zemí světa. O tom svědčí fakt, ţe je jedinou africkou zemí ve sdruţení 20 nejvyspělejších zemí světa G20 a spolku BRICS (Brazílie, Rusko, Indie, Čína, JAR). 4.1. Základní informace JAR dominuje Africe jak ekonomicky tak politicky. V JAR se vyrobí víc neţ 50 % celkové energie kontinentu a připadá na ní téměř 60 % všech telefonních linek a cca 50 % internetových připojení. Její podíl na HDP celého kontinentu tvoří čtvrtinu. Své místo má však i na poli světového hospodářství, jelikoţ kontroluje zásoby strategických surovin, 90% 12

platiny, 80% manganu, 70 % chromu a 40% zlata. K vnitřním politickým problémům se česká i zahraniční média téměř nevyjadřují. V poslední době se však na JAR upnul celý svět. Zemřel muţ, který byl pro tuto zemi velmi důleţitý. Byl to Nelson Mandela. Bojovník proti apartheidu, nositele Nobelovy ceny míru. 4.2. Nelson Mandela "Bojoval jsem proti bílé nadvládě. Bojoval jsem proti černé nadvládě. Žil jsem život demokratické a svobodné společnosti, v níž všichni budou moci spolu žít v harmonii." Cenu obdrţel v roce 1993 spolu s posledním jihoafrickým prezidentem před ukončením apartheidu Frederikem de Klerkem. Mandela se v období ukončení apartheidu zasazoval o nenásilný přechod k rovnoprávnosti a garantoval veškerá práva a svobody menšin. 4.3 Apartheid Apartheid byl v JAR oficiální politikou v letech 1948-90.(Ačkoli rasová diskriminace platila uţ dříve.) Projevoval se veřejnou diskriminací černochů. Byly oddělené dopravní prostředky pro bílé a barevné obyvatelstvo. Černošští obyvatelé nesměli do restaurací, parků, pláţí, škol a jiných veřejných zařízení a míst určených bělochům. Školy či nemocnice určené černochům byly velmi špatně vybavené. Na malém území Jihoafrické unie, pozdější JAR, byly zřízeny bantustany- černošské rezervace s určitou mírou samosprávy. Tamější vláda zřizovala tato území jako "samostatné státy" s vlastním občanstvím. Chtěli zbavit černošské občany jejich státní příslušnosti a učinit z nich jen dělníky bez práv a příslušnosti. V šedesátých letech došlo k velké demonstraci černošských obyvatel v Sharpeville, kde vyjádřili nesouhlas s novým zákonem o Dompasech, slouţících k identifikaci černošských obyvatel s jejich otisky prstů, údaji, povolenkami ke vstupu do určitých oblastí atd. Mnoho stávkujících zde bylo zastřeleno a zraněno. Tato událost přiměla OSN k akci. Přijali rezoluci 1761 odsuzující jihoafrickou politiku apartheidu a vyzývající členské země OSN k přerušení obchodních a vojenských styků s JAR. Rostoucí mezinárodní tlak vedl ke zmírňování reţimu aţ byl v roce 1989 odsouzen čerstvě zvoleným prezidentem Frederikem Willem de Klerkem. Ten dal z vězení propustit Nelsona Mandelu, uvězněného od r. 1964 a umoţnil obnovení politické činnosti opozice. V roce 1994 pak do úřadu nastoupil sám Mandela a nepokoje zastavil nadobro. Apartheid byl definitivně odstraněn. O devět let později pak prezident Thabo Mbeki přislíbil rozdělit 660 13

milionů randů jako odškodnění desetitisícům občanů, kteří byli vězněni, mučeni, či jinak poškozeni reţimem apartheidu. 4.4 Dnešní hrozba: Volby V letošním roce uplyne 20 let od ukončení apartheidu a Jihoafrická republika čelí novým problémům. Čekají ji parlamentní volby. Konkrétně se jedná o páté parlamentní volby od ukončení apartheidu a poprvé v nich nemusí zvítězit Africký národní kongres. Jeho postavení chtějí zpochybnit dvě nová uskupení- středový Budovat a radikálně populističtí Bojovníci za ekonomickou svobodu v čele s Julliem Malemou. V jeho programu najdeme zejména vyvlastnění majetku bílých farmářů a znárodnění těţebních společností. Veřejnost se obává, ţe útoky na bělošskou část obyvatelstva se budou po Mandelově smrti stupňovat. Byl silným odpůrcem otevřených rasových ataků na bělošskou a indickou menšinu. Odborníci si tedy poskládají otázku: Lze u příležitosti 20. výročí ukončení apartheidu očekávat radikální změnu kurzu dle vzoru sousedního zbídačeného Zimbabwe a jeho prezidenta Roberta Mugabeho? Vzhledem k rostoucí popularitě politiků zpochybňujících principy liberální demokracie a vlastnická práva (viz Malema) by změna vlády nevěstila nic dobrého. Jiţ teď se mnoţí útoky na postavení bílých Afrikánců a Indů. Mnoho bělochů proto z JAR odchází. Bojí se. Pro příklad si uveďme, ţe práce bílého farmáře v JAR bývá přirovnána k nejnebezpečnějšímu povolání na světě. Od roku 1991 bylo na farmách patřící bělochům zavraţděno okolo tří tisíc lidí. Dalším důvodem, proč se bílí stěhují pryč je pozitivní diskriminace. Tedy upřednostňování černochů před bílými. Příkladem můţe být tamější školství. Aby se bílé dítě dostalo na univerzitu, musí mít o zhruba čtvrtinu lepší výsledky než jeho černý spolužák. Důsledky této vzdělávací politiky pro intelektuální a sociální strukturu země jsou fatální. Běloši jsou na důleţitých pozicích nahrazováni černochy, kteří ale nemají dostatečnou kvalifikaci. Část kvalifikovaných sil tudíţ Jihoafrickou republiku opouští. Rostoucí politické násilí si lze odůvodnit chudobou černé většiny. Jejich stát je sice bohatý na suroviny, nedostává se mu však peněz. Ze zhruba 50 milionů Jihoafričanů platí daně pouze 6 milionů občanů. Z čehoţ je 3,9 milionu obyvatel bílých a černých jen jeden milion. Sociální příspěvky však drţí nad vodou asi 14 milionů černochů. 14

Černošská elita v čele s prezidentem Zumou si však vede velmi dobře. Politika je plná korupce. Podle Paula Hoffmana, ředitele institutu Ifaisa v Kapském městě, ztrácí země kvůli korupci 675 miliard randů ročně. (1,73 bilionu Kč.) Lze tedy doufat, ţe ve volbách zvítězí strana s demokratickým a nerasistickým programem a Jihoafrická republika se tak posune k lepší budoucnosti pro všechny své občany.

15

5 Závěr Cílem naší práce bylo seznámit čtenáře s nejvýraznějšími oblastmi napětí v Africe a poukázat na rozdílnost i podobu těchto konfliktů. Afrika je světadíl s obrovským potenciálem, ale se všemi problémy, které tento kontinent má, je nemoţné najít jednotné a rychlé řešení. Jedno je ale stejné pro všechny konflikty v Africe- veškeré tyto problémy začaly po intervenci nás, bělochů v minulosti. Hlavní otázkou proto zůstává, zda máme stále zasahovat a pokusit se napravit to, co jsme způsobili, nebo se konečně přestat vměšovat do cizích problémů a nechat Afriku, aby se s tím vypořádala časem sama.

16

6 Použité zdroje http://www.e-polis.cz/ze-zahranicniho-deni/695-arabske-jaro-v-alzirsku-jamais.html http://www.pressexpress.eu/analyzy/jak-zacalo-arabske-jaro http://cs.wikipedia.org/wiki/D%C4%9Bjiny_Al%C5%BE%C3%ADrska http://euportal.parlamentnilisty.cz/Articles/10803-egypt-zda-se-ze-se-zapad-opet-spalil-arabske-jaro-totalnerozvratilo-zasazene-staty.aspx http://www.lideazeme.cz/clanek/arabske-jaro http://zpravy.idnes.cz/arabske-jaro-cyt-/archiv.aspx?klic=481484 http://cs.wikipedia.org/wiki/Tunisk%C3%A1_revoluce http://iforum.cuni.cz/IFORUM-14842.html http://wiki.aktualne.centrum.cz/arabske-revoluce/ http://cs.wikipedia.org/wiki/Egypt#Republika_.281953_do_sou.C4.8Dasnosti.29 http://cs.wikipedia.org/wiki/Egyptsk%C3%A1_revoluce_2011 http://wiki.aktualne.centrum.cz/konflikt-libye-kaddafi/ http://www.revuepolitika.cz/clanky/1675/pripad-libye http://www.zvedavec.org/komentare/2013/02/5370-libyjska-demokracie-dva-roky-po-valce-nato.htm http://cs.wikipedia.org/wiki/Libye#D.C4.9Bjiny http://cs.wikipedia.org/wiki/Muammar_Kadd%C3%A1f%C3%AD http://www.mojeafrika.cz/informace-dejiny-a-lide---rwanda-100009_100509_0 http://www.zemepis.net/zeme-rwanda http://cs.wikipedia.org/wiki/Historie_konfliktu_Hutu%C5%AF_a_Tutsi%C5%AF http://cs.wikipedia.org/wiki/Rwanda http://is.bivs.cz/th/13368/bivs_b/Genocida_ve_Rwande.pdf http://www.tyden.cz/rubriky/zahranici/afrika/jar-szira-novy-rasismus-cerni-diskriminuji-a-vrazdibile_291163.html#.Uuio0RBNzIX http://www.ceskapozice.cz/zahranici/svetove-udalosti/bude-se-v-jihoafricke-republice-vyvlastnovatznarodnovat?page=0,1 http://cs.wikipedia.org/wiki/Jihoafrick%C3%A1_republika http://cs.wikipedia.org/wiki/Apartheid http://www.mzv.cz/pretoria/cz/obchod_a_ekonomika/jar_strucna_ekonomicka_situace/index.html

17

18