Gymnázium Jana Nerudy
Závěrečná práce studentského projektu
Ohniska napětí v Americe
Evropský sociální fond Praha a EU – Investujeme do vaší budoucnosti
Vedoucí práce:
Vypracovali:
Mgr. Petra Šípková
Marie Hejlová Hana Kopecká
Praha, 2014
Jan Machala 1
Čestné prohlášení: Čestně prohlašujeme, ţe jsme tuto práci vypracovali samostatně s pouţitím zdrojů vypsaných v seznamu literatury. Hejlová Marie Kopecká Hana Machala Jan
Anotace: V naší práci se zabýváme 3 názornými ohnisky napětí v Americe. Uvádíme příklad z oblasti Kanady, USA, Mexika i Jiţní Ameriky. V naší práci seznamujeme čtenáře s konflikty zapříčiněnými ilegální imigrací, rozdílným přístup k drogové politice dvou sousedících států i povstaleckými skupinami v Latinské Americe.
2
Obsah: 1. Úvod …………………………………………………………………4 2. Ilegální imigrace z Mexika do USA ……………….………………5 2.1
Seznámení se situací ………………………….……………...5
2.2
Imigrační zákony …………………………………………….5
2.3
Narůst přistěhovalectví v devadesátých letech …………….5
2.4
Imigrační zákon z roku 2013 ………………………………..6
2.5
Přistěhovalci a drogy ………………………………………...6
2.6
Shrnutí problematiky, její možné řešení, důsledky ……….6
3. Drogová politika USA a Kanady …………………………………..8 3.1
Tráva místo dřeva ……………………………………………8
3.2
Liberální Kanada…………………………………………......8
3.3
Konzervativní USA …………………………………………..9
3.4
Konflikt přístupů…………………………………………......9
4. Rozpolcená Kolumbie ……………………………………………...11 4.1
Začátek krize …………………………………….…………..11
4.2
Konec idejím ………………………………………………....12
4.3
Náznak řešení ……………………………………………..…13
5. Závěr ………………………………………………………………...15 6. Použité zdroje ……………………………………………………….16
3
1 Úvod Jako téma naší práce jsme si vybrali ohniska napětí v Americe, protoţe v sobě skýtá velmi široké moţnosti interpretace. Je neoddiskutovatelné, ţe toto téma nabízí mnoho moţností zpracování, uţ jen proto, ţe se jedná o velmi rozsáhlé území, na kterém ţije mnoho velmi odlišných kultur a jsou zde uplatňovány rozdílné politické systémy. Oblasti se také významně liší chudobou, přírodními zdroji, kriminalitou, jazykem, stupněm vzdělanosti obyvatel a tak dále. Vzhledem k rozsahu práce jsme vybrali 3 příklady napříč kontinentem, na kterých demonstrujeme různá ohniska napětí. Od drogové politiky Kanady a USA se přesuneme k problému ilegální emigrace z Mexika do USA a závěrečně čtenáře seznámíme s problematikou povstaleckých skupin v Kolumbii. Tato práce se záměrně nezaměřila na vyčerpávající popis jednoho území, ani komparace jednoho problému v rámci kontinentu, ale úmyslně předkládá příklady velmi různorodých sporů tohoto různorodého kontinentu.
4
2 Ilegální imigrace z Mexika do USA 2.1 Seznámení se situací Ročně imigruje do bohatých Spojených států amerických kolem milionu ilegálních přistěhovalců z chudého Mexika. Jejich cílem je usídlit se zde, najít práci a poslat zprávu do Mexika, ţe jsou zde volná pracovní místa, za kterými se mohou vypravit další. Kvůli přísným imigračním zákonům, které se snaţí potlačovat migraci Hispánců do USA, musí tak Mexičané podnikat nebezpečnou cestu na hranicích. Ročně tak zahyne několik stovek Mexičanů, kteří si chtěli splnit svůj „americký sen“. Američané vidí v nelegálních přistěhovalcích velkou hrozbu. Jsou pro ně ti, kteří jim berou práci. Většina z imigrantů si seţene turistické vízum nebo krátkodobé pracovní vízum. Značnou část tvoří i studenti z Mexika. Kdyţ jim vízum vyprší, tak se uchylují do velkých měst. Pro úředníky z imigračních úřadů je pak téměř nemoţné takovéto ilegální přistěhovalce vyhledat. Ţijí-li v zemi načerno, tak neplatí daně. Mohou však čerpat většinu běţných výhod jako ostatní občané USA, kromě moţnosti jít volit. Mexičané často přijímají práce s podprůměrnou mzdou. Například američtí dělníci a zemědělci na to velmi doplácejí, protoţe i oni mají velice nízké mzdy, a navíc musí, na rozdíl od ilegálně zaměstnaných, platit daně.
2.2 Imigrační zákony Vzhledem k tomu, ţe si americká vláda uvědomuje, ţe Amerika je zemí přistěhovalců, ţe tvoří jejich kulturu a zastávají i podřadné práce, které běţného „původního“ Američana moc nelákají, existují zákony chránící imigranty. Nejvyšším z těchto zákonů je tzv. Immigration and NationalityAct z padesátých let minulého století. Ten jako první sjednotil zákony o imigraci pro všechny americké státy. Ten byl z počátku namířen proti Asiatům, protoţe právě v minulém století emigrovalo do USA nejvíce. Zákon určoval určitý počet, kolik mohlo ročně vstoupit do země legálních imigrantů. Od poloviny šedesátých let minulého století prosazoval odstranění diskriminace, které znemoţňovala získat v Americe legálně zaměstnání. Při výběru zaměstnance se mělo hledět hlavně na jeho kvality a předpoklady, ne na barvu pleti a původ. Výše uvedený zákon Immigration and NationalityAct byl v minulém století několikrát novelizován. Od roku 1965, kdy byly zrušeny kvóty, které určovali maximální moţný počet nových legálních imigrantů určitého původu, několikanásobně narůstala kaţdoročně legální imigrace. V osmdesátých letech ovšem začal velice narůstat počet ilegálních přistěhovalců z Mexika. USA si začalo více chránit své jiţní hranice. Kaţdý zaměstnavatel, jenţ dal práci člověku, který ţil ve státech načerno, hrozily obrovské sankce. V devadesátých letech byl zákon opět novelizován. Byly zvýšeny kvóty přijetí legálních přistěhovalců. To opět navýšilo počet nově příchozích imigrantů. Navíc si Američané na Mexičany navykli. Nebylo nic neobvyklého, ţe k nim přišel vymést okap nebo zamést chodník muţ pocházející z Mexika. Nárůst ovšem začínal překračovat optimální počet.
2.3 Nárůst přistěhovalectví v devadesátých letech V prezidentské funkci byl právě prezident Bill Clinton. Viděl v narůstajícím počtu lidí migrujících z Mexika veliké nebezpečí. Nechal proto na hranicích s Mexikem výrazně posilnit hlídky, které měly zabezpečit jejich neprůchodnost. Zároveň byl vynalezen nový počítačový systém IDENT. Pokaţdé, 5
kdyţ hlídka zadrţela nějakého uprchlíka, zaznamenala jeho údaje do databáze společně s fotografií a otisky prstů. Tento přísnější systém byl dalším z prostředků, který měl ilegální imigranty odlákat pryč ze země. Mexičané ale stále bojovali ve své zemi s hroznou chudobou a bídou, takţe ani toto je neodradilo. Místo toho, aby zůstali doma, tak se snaţili vymyslet novou trasu, kudy by se mohli dostat do Spojených států. Chodili přes hory a pouště. Trasa byla tak náročná a vyčerpávající, ţe kaţdoročně stovky putujících Mexičanů cestu nepřeţili. Někteří lidé jim dokonce podávali v přestrojení kofeinové bonbony, které je velice rychle dehydratovaly, takţe cestu pouští hlavně v létě zaručeně nepřeţili. Kdyţ uţ se dostali do Ameriky, tak obvykle začali pracovat v nejbliţší Kalifornii, a pak se přemisťovali dále. Pokud zjistili, ţe práce je dostatek, dali echo domů. Vypravili se tak další Mexičané a celý maraton pokračuje nekonečně dodnes. Cílem je přeţít, posílat peníze domů do Mexika, popřípadě i zajistit dobrou budoucnost pro své děti. Potomci imigrantů totiţ mohou navštěvovat veřejné školy ve Spojených státech amerických stejně tak jako děti „domorodců“. Nejvíce zákony chrání ilegální přistěhovalce v Kalifornii a New Yorku, kde je také největší počet ilegálních imigrantů.
2.4 Imigrační zákon z roku 2013 V květnu 2013 schválil výbor amerického Senátu nový imigrační zákon. Ten by měl hrát ve prospěch přistěhovalců, kteří nemohou získat legálně občanství. Barack Obama, prezident USA, vidí ve schválení tohoto zákonu správný krok. Současné imigrační zákony povaţuje za velice špatně nastavené. Nyní ţije v zemi odhadem 11 miliónů ilegálních obyvatel, kterým by tento zákon měl usnadnit ţivot. V červnu senátoři zákon schválili. V rámci imigračních zákonů je to nejzásadnější změna od roku 1986. Pokud cizinec nebude mít zápis v trestním rejstříku, a nebude závislý na sociální podpoře od státu, tak můţe po třinácti let zaţádat o americké občanství. Vláda se ovšem poučila z minulosti a myslí na důsledky, které by s tímto benevolentnějším zákonem mohly nastat. Dodatek zákona zahrnuje zvýšenou ostrahu na hranicích s Mexikem. Počet stráţníků se zdvojnásobí. Pro představu z dnešních osmnácti tisíc zde přibude o dvacet tisíc dalších policistů. Zaměstnavatelé by tedy měli snadněji legálně najímat přistěhovalce. Konzervativci se ale k této problematice staví velice skepticky. Podle jejich názoru by měl být pracovní post jako první nabídnut nezaměstnanému Američanovi a ne nezaměstnanému Mexičanovi. Spoustě Američanů se tedy tento zákon nelíbí, vidí v tom jen něco, co jim bere jejich práci, neberou v potaz ostatní pozitivní aspekty, které jim jiná kultura přináší.
2.5 Přistěhovalci a drogy Někteří imigranti nemají tak čisté úmysly a snaţí se přes hranice propašovat drogy, jedná se hlavně o kokain. Kaţdá nová americká vláda má tak v programu alespoň jeden bod, který se týká sníţení ilegální imigrace. Spousta ilegálních imigrantů pracuje pro drogové kartely z Mexika. Kaţdý týden se snaţí přes hranice propašovat tuny drog, hlavně kokainu a marihuany. USA kvůli tomu v některých státech povolilo rekreační uţívání lehkých drog. V Mexiku se budou snaţit do pěti let legalizovat marihuanu. Pokud se jim to podaří prosadit, drogové kartely tak přijdou o velikou část ze svých zisků.
2.6 Shrnutí problematiky, její možné řešení, důsledky Amerika byla, je a bude zemí přistěhovalců. Prostě ti tam neodmyslitelně patří. Je tedy jasné, ţe migrace z Mexika nejspíše nikdy neustane. Kdyţ se podíváme na ubohou situaci v Mexiku a jeho 6
chudobu a bídu, nezbývá nám neţ souhlasit s jejich počínáním. To, ţe někteří překračují nejen hranice ale i mez zákona, je věc druhá. Jak jsem jiţ zmínila, Američané vidí v Mexičanech pouze „zlo“, které jim bere jejich práci. Nevidí kulturní bohatství, které jim tento národ přináší. A navíc přistěhovalci dělají i spousta podřadných prací, které Američan povaţuje za podřadné a nechce je vykonávat, jako je např. zmíněné vymetání okapů a čištění silnic. Protoţe Mexiko sousedí s Kalifornií, je tedy logické, ţe nejvíce mexických imigrantů se vyskytuje právě tam. Kaţdý Kaliforňan se tedy denně setká s Mexičanem při jeho práci. Existuje jeden film, který ukazuje, jak by vypadal ţivot právě v Kalifornii, kdyby Mexičané zmizeli. A vypadalo by to tak, jako by se tam celý ţivot zastavil, nic by nefungovalo, všechno by bylo špinavé. Také jejich tradice jsou zde uţ zakořeněné. Většina návrhů na řešení této situace, která by vyhovovala oběma stranám tzn. Mexiku i USA, hodnotím jako velice naivní. Například myšlenka, ţe pouze stačí zlepšit celkově ţivotní standart v Mexiku, aby temnější obyvatelé nemuseli utíkat pryč. Nebo údajně stačí popohnat některé líné Američany do práce, aby nepouţívali prázdné argumenty, ţe ji nedostali kvůli aktivnímu ilegálnímu přistěhovalci. Co se týká spolupráce s drogovými kartely, je otázka jiná. Vládě se v posledních letech povedlo zatknout spoustu jejich členů a bossů, vţdycky ale přibudou noví, kteří si najdou novou cestu jak obejít zákon, hranice, a jak přijít k penězům. Rozhodně je dobré, ţe současný prezident Barack Obama je pro zlepšení situace ilegálních imigrantů. Ostatní politici, kteří s ním nesouhlasí, se budou nejspíše muset podřídit. Vţdyť více jak polovina Američanů jsou imigranti nebo děti imigrantů. Navíc i pro Američany by mělo lehčí získávání víz a občanství pozitivní přínos. Imigranti by pak museli platit daně, takţe by neokrádali stát. Je jasné, ţe svobodná a bohatá Amerika bude přistěhovalce vţdy lákat, a vţdy tam budou migrovat. Záleţí tedy i na postoji Američanů, zda za touto skutečností uvidí i výhody pro sebe.
7
3 Drogová politika Kanady 3.1 Tráva místo dřeva V západní Kanadě je největší koncentrace lidí zapletených do organizovaného zločinu. Zní to neuvěřitelně, ale Kanada, která je tradičním producentem a vývozcem dřeva dostala těţkou ránu. George Bush roku 2002 zavedl clo pro dovoz kanadského dřeva 27%, coţ mělo mít za následek podporu dřevařského průmyslu USA, nicméně to výrazně narušilo kanadský trh, pro jehoţ dřevo uţ nebyl takový odbyt. Pouze v Britské Kolumbii ztratilo místo v dřevařském průmyslu 14 000 lidí a krize se stále prohlubuje. Tito lidé si hledali jiné uplatnění na pracovním trhu a mnoho z nich zlákal velmi výhodný byznys. Pěstování, distribuce či prodej marihuany. I pěstitel, který je povaţován za drobného pěstitele, a pěstuje 100 rostlin BC Budu (oblíbená a rozšířená odrůda v oblasti), sklidí v jedné sklizni 13 kg marihuany. Prodá li pěstitel takové mnoţství, jeho hrubý příjem můţe činit okolo 20 000 dolarů, coţ při 4 sklizních za rok činí hrubý příjem okolo 80 000 dolarů, přičemţ náklady na pěstování jsou celkem minimální. Podle Úřadu Britské Kolumbie pro boj s organizovaným zločinem z roku 2001 měl marihuanový trh obrat 4 miliardy dolarů a od té doby se odhaduje, ţe vzrostl zhruba o třetinu, coţ tvoří celou jednu pětinu HDP Britské Kolumbie. Ani samotné pěstování není příliš nebezpečné a dopadnout pěstitele se podaří velmi vzácně. Spousta farem je ukryta v hlubokých kanadských lesích, které jsou přístupné pouze terénním vozidlem. K samotnému pěstování se často pouţívají dlouhé námořní kontejnery zapuštěné do země, aby byly těţko viditelné i ze vzduchu, které se dají zpřístupnit pouze dveřmi pod úrovní země, ke kterým vede ţebřík. Jediná viditelná část je tedy ţebřík, který se dá velmi jednoduše a v krátkém časovém úseku zamaskovat. Tento systém pak potřebuje jiţ jen důmyslný mechanismus přívodu proudu. Spoustu pěstitelů podporuje produkci různými prostředky, například zvyšují koncentraci oxidu uhličitého. Sklizeň a samozřejmě i zisky jsou větší, zatímco pouţívají menší plochu a tím eliminují riziko odhalení. Pěstováním, distribucí a prodejem se odhadem v Britské Kolumbii ţiví 100 000 lidí, zatímco tradiční těţbou dřeva, ropy a plynu se ţiví pouze 55 000 lidí. Původně bylo takto vysoké číslo pěstitelů pouze v Britské Kolumbii, avšak tento trend se jiţ rozšířil po celé Kanadě. Britská Kolumbie však vyprodukuje 40% marihuany, která se v Celé Kanadě spotřebuje a to se 75 – 90% veškeré marihuany vypěstované v Britské Kolumbii vyváţí do USA. Mohlo by se zdát, ţe Kanada je tedy pro USA významným dovozcem marihuany, avšak marihuana dovezená z Kanady tvoří odhadem pouze 2% importu do USA. Jedničkou v tomto směru je bezesporu Mexiko. I přesto je však kanadská marihuana pro USA problém. Také rozdílný přístup a metody řešení drogového problému mají za následek neshody mezi USA a Kanadou.
3.2 Liberální Kanada Kanada obecně vykazuje daleko tolerantnější přístup k drogám a benevolentnější drogovou politiku neţ USA. Prodej marihuany je v Kanadě zakázán, ale drţení 15 gramů této drogy zákon připouští (není sice zcela legální, ale pachatel je pouze mírně pokutován a nehrozí mu zápis do trestního rejstříku). Kdysi tato hranice byla dokonce 30 gramů, limit byl však díky nátlaku USA sníţen na polovinu. V Britské Kolumbii se v roce 2006 konaly volby, ve kterých získaly 80% hlasů strany, které podporují dekriminalizaci nebo dokonce legalizaci marihuany. V měřítkách celé Kanady dekriminalizaci či legalizaci podporuje 60% obyvatel. A toto je právě důvod sváru s USA. 8
V Kanadě jsou dokonce povolená zařízení podobná coffee shopům v Holandsku, pouze s tím rozdílem, ţe v těchto podnicích není moţné marihuanu zakoupit, pouze jí poţívat. Kanada se v boji s drogami vydala cestou označovanou jako minimalizace škod. Závislí jedinci jsou vnímáni spíše jako nemocní lidé, kterým je potřeba pomoci, neţ jako kriminálníci, které je třeba trestat. Byl totiţ vysledován trend, ţe většina závislých, kteří jsou zatčeni kvůli páchání jiné trestné činnosti, například krádeţi, v činnosti pokračují a jejich ţivot se skládá z období, kdy ilegálně shánějí peníze na dávku a kdy jsou zatčeni. Jenţe opakované zatýkání neřeší jejich problém se závislostí a je velmi nákladný a neefektivní pro stát. Kanada se tedy snaţí závislým pomoci a eliminovat škodu, kterou můţou spáchat sobě nebo ostatním. Příkladem tohoto přístupu je klinika Safer Injection Site ve Vancouveru v Britské Kolumbii kam denně zamíří okolo 25 uţivatelů drog, aby si pod odborným dohledem aplikovali dávku. Zdravotní sestry jim poskytnou destilovanou vodu, ve které dávku rozpustí, sterilní jehly, tampony a samozřejmě jsou ochotné pomoci s detoxikací. Toto zařízení je financováno ze soukromých dotací a provozovatel se snaţí, aby působilo na návštěvníky vlídně a přitaţlivě. Kanadská vláda chce dokonce provádět experiment ve městech Vancouver, Montreal a Toronto, kde budou skupiny závislých dostávat pravidelně malé mnoţství heroinu a pozorovat, zda u těchto skupin klesá kriminalita.
3.3 Konzervativní USA Drogová politika USA je výrazně konzervativnější neţ ta kanadská, ačkoli Barack Obama jiţ zaujímá pokrokovější postoj neţ jeho předchůdci. Jeho vláda dokonce zrušila zákaz financovat výměnu jehel, avšak téměř o 10 let později neţ v Kanadě. V roce 2003, kdy se v Kanadě otevírala Safer Injection Site, bylo moţné dostat v USA doţivotní vězení za poţívání drog, i kdyţ nebyly spjaty s jinou ilegální činností. Cílem tedy bylo takové existence likvidovat, ne je léčit. USA jako zbraň proti drogám nepouţívá pouze vysoké tresty, ale zaměřuje se také na prevenci. Od roku 1997 do roku 2002 utratilo USA 1,5 miliardy amerických dolarů za protidrogovou kampaň, která se však ukázala jako velmi neúčinná. Uţívání marihuany se dokonce zvýšilo u skupiny 14 a 15tiletých. Nedá se samozřejmě dokázat, ţe k nárůstu došlo kvůli masivní kampani, jasné je však, ţe ke sníţení nedošlo. I přes represivní politiku vzrostlo mezi lety 1990 a 2010 mnoţství zabavené marihuany o 465%, heroinu 29% a kokainu 49%. V USA byla marihuana dříve vnímána jako látka, která vede k destruktivnímu chování, vraţdám, a psychické likvidaci uţivatele. Ačkoli tyto důsledky byly prokázány jako nepravdivé, americká legislativa se nezměnila. Dokonce se potvrdilo, ţe uţivatelé marihuany mají srovnatelné příjmy s ostatními obyvateli.
3.4 Konflikt přístupů Tyto rozdílné přístupy obou sousedních zemí byly důvodem mnohých konfliktů. Například v roce 2003, kdyţ bylo v Kanadě vybudováno Safer Injection Site, celkem blízko hranic s USA a současně se v Kanadě vášnivě debatovalo o dekriminalizaci marihuany, zbystřil americký Národní úřad pro boj proti drogám pod vedením Johna P. Walterse. Kanadě bylo dáno na vědomí, ţe na případnou dekriminalizaci marihuany by USA muselo reagovat. Podle USA by dekriminalizací došlo k „újmě na vzájemně plodné spolupráci s Kanaďany na našich hranicích, z hlediska integrity naší 9
polokoule, našeho podnikání, vzájemného obchodu a všeho, co je pro nás cenné. Tato ztráta by byla něčím, čeho bychom všichni skutečně litovali “ USA Kanadě hrozilo ostřejšími kontrolami na hranici a dokonce i absolutním uzavřením hranice, Kanadská strana však namítla, ţe kanadská energie a zemní plyn významně zásobuje Kalifornii a neprostupná hranice by byla velmi nevýhodná pro USA. K absolutní dekriminalizaci marihuany nedošlo, a tak ani navrhovaná americká opatření nikdy nepřišla v platnosti, je však pochopitelné, ţe se Američané věrni svému přístupu obávali zvýšeného dovozu drog z Kanady.
10
4 Rozpolcená Kolumbie V této části práce se zabývám příčinami ozbrojených konfliktů v jihoamerické Kolumbii od první poloviny 20. století aţ po současnost. Ačkoli situace, která v zemi panuje, můţe být nejasná i pro skutečné znalce latinskoamerického prostředí, povaţuji ji za problém, se kterým se, byť v menším měřítku, můţeme setkávat prakticky na celém kontinentě. Věnuji se povstaleckým skupinám, které na mnohá desetiletí rozpoutaly tzv. guerillovou válku1 a jejichţ ideová základna, myšlenka, se kterou tato hnutí vznikla, se potupně rozplynula v obchod s drogami a spolupráci s narkomafií. Abychom pochopili četnost těchto konfliktů, musíme se nejprve vypořádat se skutečností, ţe v dějinách Španělska a jeho bývalých kolonií hrála guerillová válka důleţitou vojenskou úlohu. Výrazně se projevila v bojích jihoamerických států za nezávislost v první polovině 19. století a jako nedílná součást zdroje napětí v některých latinskoamerických státech zůstala aţ do 21. století. Pravou příčinou vzniku ozbrojených skupin byla vţdy snaha chopit se moci. Reţimy, které po nabytí svobody nepředstavovaly zrovna ohnisko stability, mnohdy nebyly schopny těmto povstalcům a vojenským juntám2 čelit. Nebylo neobvyklé, ţe vlády se měnily několikrát do roka. Pro udrţení se u moci byla vţdy důleţitá náklonnost armády. Představovala hlavní opěrnou sloţku jakéhokoli reţimu, protoţe její přízeň pomáhala potlačovat rebely a zajišťovat pořádek v zemi. Tímto se do čela vlády dostávala řada vysokých důstojníků a v takových případech hovoříme o vojenských reţimech.
4.1 Začátek krize Současné kolumbijské problémy pramení jiţ z let 30. a 40, kdy v zemi docházelo k sociálním nepokojům vlivem špatné ekonomické a politické situace. Ta vyústila v období zvané La Violencia (Násilí). Roku 1948 byl zavraţděn populární představitel kolumbijských liberálů Jorge Eliecer Gaitán a propukla tak občanská válka, jejichţ hlavními aktéry byli členové Liberální a Konzervativní strany. Během Violencii bylo pod kontrolou armády pouze hlavní město Bogota. Na zbylých území (která svou rozlohou zaujímají plochu 1 138 910 km²) probíhaly boje a vznikaly zde drobné státní útvary. Právě za těchto okolností vzniklo mnoho ozbrojených sloţek, z nichţ některé i nadále vyvíjejí svou činnost. Mezi nimi zabírají nejvýznamnější místo povstalci z hnutí FARC (Frente Armada Revolucionario de Columbia) v překladu Revoluční ozbrojené síly Kolumbie. Jedná se o největší a nejznámější marxistické hnutí, zaloţené roku 1964 známým vůdcem Manuelem Maralundou Vélezem. Je nepochybné, ţe inspirací pro vznik těchto levicových skupin byly revoluční události 50. let v Guatemale a úspěšná guerillová válka kubánských povstalců roku 1959. Skupina FARC úzce spolupracovala s legální Komunistickou stranou Kolumbie (PCC) a od svého počátku si prošla překotným vývojem. Další významné ultralevicové hnutí nese jméno Národní osvobozenecká armáda (ELN). Její členové prodělali guerillový výcvik přímo na Kubě, čímţ se trochu odlišovali od FARCu, jehoţ většinu tvořily především skupiny vyhnané armádou v bývalých ministátech. ELN navíc nevycházelo tak dobře s Komunistickou stranou Kolumbie, jíţ se odmítala plně podrobit a 1
Forma skrytého partyzánského boje, jehož účelem je působit nepříteli potíže , aniž by docházelo k větším střetům 2 Označení dočasné vojenské vlády
11
z pochopitelných důvodů měla blízko ke kubánským soudruhům. Spíše neţ o dělnické hnutí se aspoň z počátku jednalo o organizaci tvořenou z řad studentů a inteligence. Namísto otevřených bojů s armádou se soustředila na sabotáţní akce. Zcela jiný osud potkalo nacionalistické Hnutí 19. dubna (M-19). Tato skupina aktivní především 70. a 80. letech svedla úspěšné mírové jednání s vládními činiteli a přetransformovala se v politickou stranu, vojenské oddíly byly rozpuštěny a jiţ během svým prvních parlamentních voleb se setkala u veřejnosti se značnou oblibou. Mírová jednání probíhala i mezi ostatními skupinami, ale zpravidla se setkala s jejich porušením. Nabídka na příměří z rukou prezidenta Betancourta roku 1982 byla po několika týdnech skupinou FARC porušena. Hnutí se pokoušela spolupracovat také na více úrovních. Příkladem je koalice mezi komunisty, odbory, FARC (zavázal se, ţe do nejbliţších voleb nebude útočit) a maoistickými EPL, která dostala název Vlastenecký svaz (UP). Ve své podstatě se jednalo o legální organizaci, která se ovšem stala terčem útoků jiných skupin. Ty dokonce vyhroţovaly smrtí kaţdému, kdo by se je rozhodl volit. Tajný armádní plán na likvidaci členů UP rovněţ nepřispěl k dodrţení oboustranných dohod a rebelové se opět nechali vyprovokovat k válečným akcím. Na pravé straně spektra se nacházejí jednotky zvané paramilitaries- Spojené sebeobrany Kolumbie (AUC). Ty si kladou za cíl ochránit velkostatkáře a movitější občany před nájezdy levicových guerill. Vznikly aţ v polovině 90. let jako soukromá armáda drogových šéfů. Organizace se zpočátku dokonce setkala s podporou vlády, protoţe šli tvrdě proti komunistickým rebelům. Jiţ od počátku však byli napojeni na kolumbijské podsvětí, a tak se brzy rozšířily únosy policejních příslušníků, soudců a kohokoli, kdo můţe být ve spojení s levicovými guerillami.
4.2 Konec idejím Sféry vlivu jednotlivých frakcí se během desetiletí měnily, faktem ovšem zůstává, ţe vládní jednotky jiţ nikdy neovládaly celé území Kolumbie. Vlády v Bogotě se ještě v dobách Violencii ujal generál Gustavo Rojas Pinilla, jenţ dokázal z dvou znepřátelených táborů- liberálů a konzervativců vytvořit jednotnou Frente National, která však nadále potlačovala demokratické principy. Všechny další politické strany, které se jakýmkoli způsobem vymykaly představám dvou nejsilnějších stran, byly likvidovány. Vládní vojska napadala rolnické enklávy, které se naopak snaţily střeţit a rozšiřovat levicové síly. Těchto sil bylo mnoho, ale nedokázaly najít shodu po stránce ideologické. Přesto se jiţ několikrát zdálo, ţe slabý stát má opravdu namále. Jenom frakce FARC, která se zpočátku dokázala orientovat pouze na venkov, v dobách největšího rozmachu okupovala zhruba 30% území. Navzdory dlouhotrvajícímu konfliktu se bojovalo stále nerozhodně. Během této doby se rozplynulo revoluční nadšení a povstalecké skupiny jiţ ukazovaly svou pravou tvář i navenek. Vláda přestávala být nejsilnější sloţkou v zemi, protoţe její moc začali suplovat drogoví bossové. Na to reagovali povstalci, takţe se ke kaţdodenním únosům a vydírání přidal obchod s narkotiky (především kokainem). Ten se stal také hlavním zdrojem jejich příjmů. Boj s drogovou mafií je dodnes zásadní otázkou státní armády. K bodu obratu došlo po pádu Sovětského svazu, kdy se jiţ jednotlivé frakce otevřeně vrhaly do náručí drogové mafie. Na začátku toho období stála jako hlavní figura postava Pabla Escobara. Juraj Liška popisuje v jednom ze svých rozhovorů s plukovníkem protidrogové policie situaci takto: ,,Ještě před dvaceti lety bojovala kolumbijská policie proti jednomu protivníkovi. Byl jím Pablo Escobar a jeho 12
medellínský kartel. Jedna velká organizace, jež měla pod palcem, celý kokainový obchod. Escobar byl tak mocný a bohatý, že když cítil, jak mu teče do bot, nabídl vládě výměnou za svoji bezpečnost splacení celého státního dluhu! On jako soukromá osoba, měl víc peněz, než činil státní rozpočet. Říká se, že v dobách největší slávy vydělával milión dolarů denně.”3 Po smrti Escobara došlo ke změnám ve vedení gangů, které uţ nebyly řízeny centrálně z jednoho místa, ale specializovaly se. Rozhovor pokračuje: ,,Od té doby je kokainový obchod v rukách desítek či snad dokonce stovek malých organizací. Nejsou sice zdaleka tak silné, jako byla ta Escobarova, zato je jich více a jsou mnohem méně viditelné a složitěji strukturované. Je to proto, že každá skupina se zaměřuje na jinou část obchodu. Často o sobě vůbec nevědí, takže když rozbijeme jednu organizaci, druhá nic netuší, a proto je vyšetřování komplikované. Za dob Pabla Escobara se kokain vyráběl přímo v centru země, teď se hledají těžko dostupná území, která nejsou pod kontrolou státu. Většinou v hluboké džungli u hranic s Venezuelou nebo Ekvádorem.4 Celý konflikt se tak přesunul do protidrogové roviny, kterému vláda nedokázala dlouhodobě čelit. To není překvapivá informace, uvědomíme-li si, ţe majetek povstalců z obchodu s narkotiky činil stamiliony dolarů. Rovněţ vstřícná politika prezidenta Andrese Pastrany z Konzervativní strany se ukázala jako nevhodnou. Mezi lety 1998-2002 se pokoušel celkem bezúspěšně s rebely vyjednávat. Výrazná změna nastala po zvolení prezidenta Alvara Uribe Teleze, který byl zastáncem rázného postupu. Vyhlásil boj s mafií a guerilly se rozhodl tvrdě potlačit. Zvednutí daní pro nejbohatší a vyuţití získaných peněz pro stabilizaci země mu vyneslo zisk druhého volebního období 2006-2010. Zároveň však otevřel další téma: Pěstování koky jakoţto důleţité zemědělské suroviny, na jejíţ produktech je závislá velká část rolníků. Dodnes pochází největší podíl dovezeného kokainu právě z Kolumbie. Na vině jsou vlády 70. a 80. let, ty nedokázaly čelit nově vznikajícím kokovým polím, jeţ se sem přesunula z okolních zemí, kde vůči nim byly mohutné restrikce. Uribeho politika dokázala výrazně sníţit podít kokových plantáţí, ovšem na úkor drobných zemědělců a jejich zaměstnanců. Tato slova potvrzuje majitel jedné z odlehlých plantáţí: „Kobercové nálety s pesticidy decimují nejen plantáže s kokou, ale také okolní vegetaci. Protidrogoví protivníci si sice mohou udělat za každou takovou akci čárku, ale nijak neřeší, co lidi dole, kterým nechali jen spálenou zemi, budou příští týdny jíst.“ Dále pokračuje; „Farmáři, pěstující koku, nejsou žádní gauneři, natož boháči, kteří by profitovali z prodeje kokainu. Jsou to prostě jenom – farmáři. Mohli by stejně tak pěstovat banány, pomeranče nebo kukuřici. Problém je v tom, že žádná jiná plodina nemá sklizeň bez nároků na uskladnění a dopravu produkce ke koncovému spotřebiteli nebo k velkoobchodníkům.”5
4.3 Náznak řešení Nyní se zdá, ţe dlouhotrvající občanská válka by mohla dospět ke svému závěru. Nasvědčují tomu úspěšná jednání v kubánské Havaně. V ní téměř rok jednají zástupci Revolučních ozbrojených sil Kolumbie (FARC) s kolumbijskými vládními představiteli. Je to sice jen jedna z několika stále existujících skupin, ale jak jiţ bylo řečeno, je nejrozsáhlejší a nejpropracovanější. Obě strany se jiţ dokázaly shodnout na pozemkové reformě. Zatím není vyřešeno ještě několik klíčových bodů, mezi něţ patří například otázka, zda se do politiky budou moci zapojit také velitelé FARC, kteří by 3
Kolumbijská triáda: Juraj Liška, Jiří Roth, Euromedia Group, k.s., s. 134 In Liška, s. 134 5 In Liška, s. 120, 121 4
13
teoreticky mohli být obviněni ze zločinů proti lidskosti. Stále se čeká na shodu v oblasti nelegálních drog, práv obětí a odzbrojování. Zde by mohlo slouţit za příklad rozpuštění Hnutí 19. dubna, jehoţ zbraně byly záměrně poškozeny a prodávány jako reklamní předměty. Za celých 50 let nebyla Kolumbie tak blízko ukončení konfliktu. Pokud se podaří úspěšně naplnit mírová jednání, po kterých se 8 000 aktivních členů Revolučních ozbrojených sil rozhodne sloţit zbraně a zhruba 10 000 jejich přívrţenců asimiluje do společnosti, pak je pravděpodobné, ţe v kolumbijském regionu dojde k výraznému zklidnění násilí, které si podle střízlivých odhadů vyţádalo 120 000 mrtvých.
14
5 Závěr Cílem naší práce bylo čtenáře seznámit s některými velmi zajímavými konflikty, které se odehrávají v Americe. Naše práce provedla čtenáře po tomto kontinentě od Kanady po Kolumbii a informovala o rozdílných drogových politikách, ilegální imigraci a problému povstaleckých skupin. Doufáme, ţe jsme naší prací v čtenářích vzbudili zájem k dalšímu studiu, neboť v naší práci jsme se věnovali pouze třem tématům z mnoha zajímavých a i ta opomenutá stojí za pozornost.
15
6 Použité zdroje Kolumbijská triáda: Juraj Liška, Jiří Roth, Euromedia Group, k.s. http://www.ceskatelevize.cz/ct24/svet/229044-prulom-v-havane-kolumbijska-vlada-se-dohodla-s-farc/ http://www.sekuritaci.cz/nestatni-konflikt-v-kolumbii/ http://aktualne.centrum.cz/zahranici/amerika/clanek.phtml?id=794751 http://aktualne.centrum.cz/zahranici/amerika/clanek.phtml?id=116009 http://zpravy.idnes.cz/nelegalni-imigranti-v-americe-muzou-ziskat-obcanstvi-pdo/zahranicni.aspx?c=A130522_071553_zahranicni_brm http://is.muni.cz/th/146851/fss_b/Bakalaraska_prace.pdf http://www.bbc.co.uk/czech/indepth/story/2004/12/041223_fooc_mexico.shtml http://www.ceskatelevize.cz/ct24/svet/232949-americky-senat-schvalil-prelomovy-imigracni-zakon/ http://zpravy.idnes.cz/nelegalni-imigranti-v-americe-muzou-ziskat-obcanstvi-pdo/zahranicni.aspx?c=A130522_071553_zahranicni_brm http://www.ceskatelevize.cz/ct24/svet/amerika/235356-mexiko-by-mohlo-zlegalizovat-marihuanu-aoslabit-tak-drogove-kartely/ http://www.drogy-info.cz/ http://www.adiktologie.cz http://kanada.orbion.cz/ Glenny, Misha. McMafie; Argo 2009
16
