Geopsychologie a ekopsychologie v cestovním ruchu

Geopsychologie a ekopsychologie v cestovním ruchu

Diplomová práce

Bc. Kateřina Venclová

Vysoká škola hotelová v Praze 8, spol. s r. o. katedra cestovního ruchu

Studijní obor: Management destinace cestovního ruchu Vedoucí diplomové práce: Ing. Pavel Attl, Ph.D. Datum odevzdání diplomové práce: 2014-06-12 Datum obhajoby diplomové práce: 2014-08 E-mail: [email protected]

Praha 2014

Master’s Dissertation

Geopsychology and Ecopsychology in Tourism

Bc. Kateřina Venclová

The Institute of Hospitality Management in Prague 8, Ltd. Department of Travel and Tourism

Major: Destination Management in the Travel and Tourism Industry Thesis Advisor: Ing. Pavel Attl, Ph.D. Date of Submission: 2014-06-12 Date of Thesis Defense: 2014-08 E-mail: [email protected]

Praha 2014

Čestné prohlášení

Prohlašuji,

že jsem diplomovou práci na téma Geopsychologie a ekopsychologie v cestovním ruchu zpracovala samostatně a veškerou použitou literaturu a další podkladové materiály, které jsem použila, uvádím v seznamu použitých zdrojů a že svázaná a elektronická podoba práce je shodná. V souladu s § 47b zákona č. 552/2005 Sb., o vysokých školách v platném znění souhlasím se zveřejněním své diplomové práce, a to v nezkrácené formě, v elektronické podobě ve veřejně přístupné databázi Vysoké školy hotelové v Praze 8, spol. s r.o.

Kateřina Venclová V Novém Městě nad Metují dne 12. 6. 2014

Poděkování

Na tomto místě bych chtěla poděkovat své rodině za obětavou podporu ve studiu i při zpracování diplomové práce. Dále bych ráda ocenila dovednost a vstřícnost všech oslovených fotografů, kteří práci propůjčili svá díla, a zejména pak vzdát hold své sestře Barboře, která umí svým uměním vyslovovat myšlenky lépe, než já slovy.

Abstrakt VENCLOVÁ, Kateřina. Geopsychologie a ekopsychologie v cestovním ruchu. [Diplomová práce.] Vysoká škola hotelová. Nové Město nad Metují: 2014, počet stran 156 Geopsychologie a ekopsychologie jsou vědecké koncepty umožňující management prožitku v cestovním ruchu, zvláště v přírodě blízkých formách. V této diplomové práci je kvalitativně analyzováno spektrum technik využitelných pro blízké setkávání s přírodou a krajinou, a je navrženo možné využití v osobním a destinačním řízení.

Klíčová slova: animace, génius loci, interpretační techniky, percepce krajiny, prezentační techniky, spiritosféra, turistická motivace

Abstract Geopsychology and ecopsychology are scientific concepts enabling us to manage tourism experience, especially in nature-based tourism. This dissertation analyses the spectrum of techniques leading to close encounter with nature and the region and offers possible ways of personal and institutional application. Key words: animation, genius loci, interpretation techniques, landscape preception, presentation techniques, spiritosphere, tourism motivation

Obsah Úvod ................................................................................................................................................. 12 1

2

Teoreticko-metodologická část ................................................................................................ 14 1.1

Vědní zakotvení ................................................................................................................. 14

1.2

Společná východiska ......................................................................................................... 15

1.3

Rozdílnost perspektiv ........................................................................................................ 16

1.4

Řešitelné otázky z oblasti cestovního ruchu ..................................................................... 21

Analytická část.......................................................................................................................... 26 2.1

Přípravy niterné: Ráj srdce jako místo pro setkání ........................................................... 28

2.1.1

Probuzení .................................................................................................................. 29

2.1.2

Vlastní nastavení ....................................................................................................... 30

2.2

Fantazijní cestování: Vycházka vsedě ............................................................................... 31

2.2.1

Dobývání nedosažitelna ............................................................................................ 33

2.2.2

Duchovní cestování ................................................................................................... 34

2.2.3

Techniky motivační (až kulto-tvorné)........................................................................ 35

2.2.4

Oživování a sdílení vzpomínek .................................................................................. 36

2.3

Zážitky blízké: Krajina domácí ........................................................................................... 38

2.3.1

Motivace povinností.................................................................................................. 38

2.3.2

K jinakosti vnímání .................................................................................................... 39

2.3.3

Tvorba krajinného dědictví ....................................................................................... 41

2.4

Fenomén výletnictví: Za humny je drak ............................................................................ 44

2.4.1

Odchodové a návratové rituály ................................................................................. 45

2.4.2

Připravenost vs. překvapení ...................................................................................... 47

2.4.3

Požitek z lehkosti bytí ................................................................................................ 49

2.5

Prožitky cestovní: On the road… ....................................................................................... 50

2.5.1

Flow aneb plynutí ...................................................................................................... 51

2.5.2

Změny rychlosti ......................................................................................................... 53

2.5.3

Driftování do budoucnosti ........................................................................................ 54

2.5.4

Poutnictví .................................................................................................................. 55

2.5.5

Zastavení ................................................................................................................... 55

2.6

2.6.1

Sběratelství a sběračství............................................................................................ 56

2.6.2

Nelokalizované zážitky .............................................................................................. 58

2.7

Techniky turistické: Poznatelné neznámo ........................................................................ 59

2.7.1

Po značkách ............................................................................................................... 59

2.7.2

K absolutní animaci služeb ........................................................................................ 61

2.7.3

Proměny prizmat ....................................................................................................... 63

2.7.4

Libůstky ..................................................................................................................... 64

2.7.5

Jak již bylo pochopeno .............................................................................................. 66

2.7.6

Osobní umělecká reflexe ........................................................................................... 68

2.7.7

Scénické vnímání krajiny ........................................................................................... 69

2.7.8

Problém opětovné návštěvy ..................................................................................... 71

2.8

3

Za svým cílem: Mimo místo a čas...................................................................................... 56

Emoce exotiky: Úplně cizí cizina........................................................................................ 72

2.8.1

Vykročení do neznáma .............................................................................................. 73

2.8.2

Poslední šance ........................................................................................................... 74

2.8.3

Překonávání strázní ................................................................................................... 75

Návrhová část........................................................................................................................... 77 3.1

Doporučení pro jednotlivce .............................................................................................. 77

3.1.1

Jak se zúčastnit cestovního ruchu? ........................................................................... 77

3.1.2

Jak si užít účast na cestovním ruchu? ....................................................................... 78

3.1.3

Jak využít identifikované techniky? ........................................................................... 79

3.2

Doporučení pro destinace ................................................................................................. 81

3.2.1

Destinační dilema ...................................................................................................... 81

3.2.2

Probouzení destinace ................................................................................................ 82

3.2.3

Čtení z krajiny ............................................................................................................ 83

3.2.4

Formulace příběhu .................................................................................................... 84

4

3.2.5

Příběhový marketing ................................................................................................. 85

3.2.6

Procesní monitoring .................................................................................................. 85

3.2.7

Návštěvnický management ....................................................................................... 86

3.2.8

Užití a inovace nástrojů a technik ............................................................................. 87

Závěr......................................................................................................................................... 95

Literatura.......................................................................................................................................... 97 Příloha 1 – Syntetická tabulka ..................................................................................................... 100 Příloha 2A – Hra na poutníka s lehkým srdcem .......................................................................... 106 Příloha 2B – Hra na kralevice a krále........................................................................................... 110 Příloha 2C – Hra na jitřní radost .................................................................................................. 113 Příloha 2D – Hra na hvězdný širák .............................................................................................. 116 Příloha 2E – Hra na zelenou propast času................................................................................... 119 Příloha 2F – Hra na vonnou paměť ............................................................................................. 122 Příloha 2G – Hra na hledače vzácných trav ................................................................................. 124 Příloha 2H – Hra na pocestnou radost ........................................................................................ 129 Příloha 3 – Čerpat sílu a pít červánky v krajině domova ............................................................. 132 Příloha 4 – Aforismy o krajině ..................................................................................................... 133 Příloha 5 – Ukázka z úvodu knihy Cejch ...................................................................................... 141 Příloha 6 – Ukázky technik vyrovnávání se se šokem ................................................................. 142 Příloha 7A – Příběh Plačtivý skály ............................................................................................... 144 Příloha 7B – Lipová ..................................................................................................................... 146 Příloha 8 – Doporučená struktura manažersko-marketingové formy příběhu geoparku .......... 151

Seznam ilustrací Obrázek 1 - Přímý popis: Metlička křivolaká (Avenella flexuosa, resp. Deschampsia flexuosa), kyselomilná tráva z čeledi lipnicovitých. .......................................................................................... 15 Obrázek 2 – Projekt "Otevřte 13. komnatu" upozornil na zarážející nedostatečnost přizpůsobení tradičního produktu českých kulturních památek cílovým skupinám (zde rodinám s dětmi). ........ 16 Obrázek 3 – Pohled prizmatem zemských sfér. ............................................................................... 17 Obrázek 4 – „Strom něco ztratil a teď to hledá v rákosí." (Wirnitzerová, 2013).............................. 18 Obrázek 5 - Tak jako se místně liší a časem proměňuje mocnost a charakter litosféry, pedosféry a biosféry, také spiritosféra má svá epicentra a tišiny. ...................................................................... 19 Obrázek 6 - Návštěva mokřadní louky (ekosystémově) a setkání s prstnatcem fuchsovým (taxonomicky). ................................................................................................................................. 20 Obrázek 7 - Jak jen uchopit ten velký svět v tom malém čase, který nám byl dán? ........................ 25 Obrázek 8 - „Probudil ses, narodil ses. Začal nový den: v něm se odehraje všechno…“ (Miloslav Nevrlý, 2006) .................................................................................................................................... 29 Obrázek 9 - Mnohé krajiny disponují „aktivním“ momentem překvapení. ..................................... 30 Obrázek 10 – I jediným obrázkem a krátkým vzkazem může cestovatel přizvat k zážitku své blízké. .......................................................................................................................................................... 32 Obrázek 11 - Virtuální provincie Skyrim se vyznačuje značnou geodiverzitou, jakož i divokou přírodou a dovedně zakomponovanými prvky antroposféry. Výsledkem je neobyčejně působivá krajina, která láká k poznávání. ........................................................................................................ 33 Obrázek 12 - Meditativní zasnění - setkání v ráji srdce. .................................................................. 35 Obrázek 13 - Ukázky produktů motivovaných knihou Ivana Olbrachta Nikola Šuhaj loupežník. .... 36 Obrázek 14 – Scénizace jedné z nejstarších českých počítačových her odehrávající se v prostředí trpasličího města Belegost (na motivy díla J.R.R. Tolkiena). ............................................................ 36 Obrázek 15 – Malé děti jsou obdařeny přirozenou schopností žasnout nad jevy, jejichž obdivování je pro dospělého člověka náročné. Naopak ale nejsou schopny vědomých obratů ve vnímání a prožívání – samostatného kochání se (viz dále 2.3.2 K jinakosti vnímání). ..................................... 39 Obrázek 16 – Zapojení chuti není podmíněno návštěvou gastronomického zařízení. .................... 40 Obrázek 17 - CHÁPU, že náletové dřeviny svými kořeny narušují zdivo. CÍTÍM vztah k dílu předků. ČINÍM – přebírám svůj díl odpovědnosti za záchranu dědictví........................................................ 41 Obrázek 18 – „Až jednou nebudete na světě, lidi ať tu po vás maj‘ třeba jabka, nebo písničku, co si rádi zazpívaj‘.“ (Jaroslav Samson Lenk: Jonatán) ............................................................................ 42

Obrázek 19 - Konstrukce jednokomorové akumulační pece je z nálezů dobře známá. Teprve zapojením člověka však lze zjistit, jaký vztah měli předkové k pečivu, které vytvořili od semínka vlastníma rukama. ............................................................................................................................ 43 Obrázek 20 – Skřítčí domečky a další techniky kreativního využití přírodnin jsou nejen cvičením jemné i hrubé motoriky a spolupráce, ale také základem poznání přírody a cítění prostředí. ....... 44 Obrázek 21 - Supermoderní turista si již nosí pouze chytrý telefon – využívá ho k domluvě se spolucestovateli, vyhledávání spojů, placení jízdenek, orientaci v terénu a výběru atraktivit k návštěvě, předvídání počasí, zařízení stravy, získávání informací a interpretací, jakož i k pořizování fotografií a videí a jejich sdílení. ...................................................................................................... 46 Obrázek 22 - Neúspěšný pokus najít si cestu "zeleným peklem“ vyústil v časově a fyzicky náročný návrat k ústí rokle. Přes tisíc příležitostí k pádu do hlubiny jsou všichni v pořádku. Je to pro lidskou psychiku dostatečný happy-end? Šlo tomuto zážitku zabránit lepší přípravou? A je vůbec správné takovým zkušenostem bránit? ......................................................................................................... 49 Obrázek 23 - Specifikem výletu by měla být bezstarostnost a odvaha zkusit si "nezávazně" nové věci. .................................................................................................................................................. 50 Obrázek 24 - Nejsladší odpočinek následuje po fyzickém výkonu. .................................................. 51 Obrázek 25 - Travní káry představují jednu z letních alternativ pro milovníky sjezdovek............... 52 Obrázek 26 - Význam sečení kosou coby potřebné práce sice upadá, zato zážitkové až terapeutické využití této činnosti je teprve na vzestupu. ..................................................................................... 53 Obrázek 27 – Na voze? Autem? Pěšky? Každý způsob objevování krajiny dodává jinou sadu vjemů a výsledné prožívání se proto může zásadně různit. ....................................................................... 54 Obrázek 28 - K putování a volnému vandrování je otevřená česká krajina jako stvořená. ............. 55 Obrázek 29 - Zatímco muži loví své důležité trofeje, ženy raději sbírají praktičtější hodnoty......... 57 Obrázek 30 - Blízké setkání se samozvaným strážcem hradního (geocacherského) pokladu. ........ 58 Obrázek 31 - Specializované turistické značky by měly garantovat prostupnost celé trasy pro zvolenou turistickou techniku (dopravní prostředek). .................................................................... 60 Obrázek 32 - Žluté kolečko, legendární značka trampské recesní výzvy s přiléhavým názvem Bloudění. .......................................................................................................................................... 60 Obrázek 33 - V ZOO Dvůr Králové se lze nejen blízce setkat s nejrůznějšími africkými zvířaty, ale můžete se zde i africky bavit, africky dopravovat, africky bydlet a africky jíst (v bezpečí středoevropského hygienického standardu). .................................................................................. 62 Obrázek 34 – „Anděl s bílou lilií střeží spáče a zacpává pusu lesnímu strašidlu“ (Wirnitzerová, 2008) – křesťansko-lidové vysvětlení pocitu zklidnění, který nastává, odevzdá-li se poutník spící pod širákem vyšší moci. ................................................................................................................... 63

Obrázek 35 – Jak vyhodnotí tuto scénu mysl meteorologa, ornitologa, arboristy, architekta, tesaře, fotografa, teologa? Jak mohou tyto interpretace rozšířit naše vnímání?........................................ 64 Obrázek 36 - Libůstky svou někdy až dětinskou formou otevírají prostor pro bezprostřední komunikaci s místem........................................................................................................................ 65 Obrázek 37 – Ovečka Timmy má podle svých majitelů nejraději každoroční výpravy do Irska. ...... 66 Obrázek 38 - Doplnění vhodného hudebního vjemu může významně proměnit prožitek místa. ... 66 Obrázek 39 – Návštěvníci se mohou s novým prostředím blíže seznámit při hledání podob jeho géniů................................................................................................................................................. 69 Obrázek 40 - Někdy je scéničnost přírody naprosto nezáměrná a je jen na návštěvníkovi, jak (jestli) si k ní přiřadí nějakou konkrétnější představu nebo paralelu. ......................................................... 70 Obrázek 41 - Část geoparku Ralsko se každoročně stává na jeden prázdninový týden zemí Arnor z díla J. R. R. Tolkiena. ......................................................................................................................... 71 Obrázek 42 - I "povýšení" destinace na luxusní letovisko, je-li v konfliktu s původní představou, může být vnímáno jako rapidní změna k horšímu. .......................................................................... 72 Obrázek 43 – „Možná mám poslední, poslední šanci vzít svoji víru a v ledovém tanci na vrchol vynést svou vlajku a vidět ji vlát.“ (Vojta Kiďák Tomáško: Své Rocky Mountains) .......................... 75 Obrázek 44 - Přijaté parametry cestovního ruchu připouštějí i účast některých dalších živočišných druhů (přesněji těch, které jsou schopné dobrovolného opouštění domova motivovaného touhou po změně). ....................................................................................................................................... 78 Obrázek 45 - "Akce je středně náročná." (Tradičně uváděná eufemistická charakteristika již zmiňované trampské výzvy Bloudění.) ............................................................................................. 79 Obrázek 46 – Barokní světec v zajetí středočeského reálného šintoismu. ...................................... 82 Obrázek 47 - Sláva, drama, tragédie, poetika i beznaděj - vše je nesmazatelně vepsáno ve společné duši barokní pevnosti, zajateckého tábora, sovětské posádky i romského ghetta. ........................ 83 Obrázek 48 - Hravý prvek v krajině přiláká děti a osvěží vnímání dospělých. ................................. 91 Obrázek 49 - Do krajiny!................................................................................................................. 133 Obrázek 50 - Krajina Podorlicka ..................................................................................................... 134 Obrázek 51 - Účastníci při hře ........................................................................................................ 136 Obrázek 52 - Terénní záznam výroků ............................................................................................. 136 Obrázek 53 - Přírodní aspekt krajiny .............................................................................................. 138 Obrázek 54 - Jak člověk v krajině vnímá roli člověka v krajině? ..................................................... 139 Obrázek 55 – „Krajina je jako láska, když za ní nejdeš, neobjevíš ji.“ ............................................ 140

Úvod Turismus patří mezi nejmladší činnosti člověka a má stále značný potenciál dalšího rozvoje. Za technikou praktického provedení (dopravy, hotelnictví, gastronomie, zábavního průmyslu) ale značně zaostává vědecké zpracování problematiky. Odborníci se sice vyjadřují k cestovnímu ruchu z pohledu geografie, rekreologie, makroekonomie a regionálního rozvoje, nicméně málokdy se dostávají až k normativním závěrům. Směřování celého odvětví je tak odkázáno na metody introdukované z oblasti managementu, marketingu a podnikové ekonomiky. Čirá pragmatičnost manažerského postupu se bohužel ukazuje jako vážný nedostatek. V cestovním ruchu je převážná část využívaných jevů charakteru subjektivního až emočně křehkého, takže použití tvrdých moderních postupů může vést k přímé destrukci klíčových fenoménů (efektu turistické pasti). Na zaznamenanou degradaci hodnot reaguje idea udržitelného cestovního ruchu. Není bez zajímavosti, že zkoumání udržitelnosti turismu pracuje se svébytným pohledem na svět (má vlastní východiska, teorie a metody – např. teorie životního cyklu destinace), čímž se přibližuje charakteru vědní disciplíny. Nezapírá však pochopitelně svůj vztah celkovému udržitelněrozvojovému paradigmatu. Podrobné zkoumání ekonomických, ekologických a sociálních souvislostí vymezuje cestovní ruch spíše negativně – tj. snaží se v první řadě zamezit destruktivním aktivitám a pouze výjimečně přichází s pozitivními východisky pro udržitelnou praxi. Z iniciativy pracovníků Katedry rekreologie a cestovního ruchu Fakulty informatiky a managementu Univerzity Hradec Králové došlo v posledních letech ke klíčovému obratu v odborném zkoumání oblasti turismu. Špičkoví vědci z oblasti pedagogiky (doc. PaedDr. Jiří Štyrský, CSc.), psychologie (doc. PhDr. Jiří Šípek, CSc.) a kognitivních věd (prof. RNDr. Josef Zelenka, CSc.) se spojili k prozkoumání samotné podstaty produktu cestovního ruchu – vzniku zážitku. Zaměřili se přitom na oblast, v níž spatřují největší využitelný potenciál – aktivní přírodní turismus a geoturismus. Jejich metody založené na psychologii a pedagogice se ukázaly být široce využitelné pro teoretické zkoumání cestovního ruchu i praktickou aplikaci závěrů (zvláště v odborné přípravě manažerů cestovního ruchu). Svůj inovativní pohled na problematiku člověka v krajině nazvali geopsychologií. Autorka se rozhodla navázat na jejich dílo (Úvod do geopsychologie, 2001; Percepce krajiny a genius loci, 2008; Kapitoly z geopsychologie, 2007 a 2011) touto prací, v níž připojuje ekopsychologické pojetí turistického zážitku a rozvíjí možnosti praktického uplatnění obou pohledů. Cílem práce je popsat dvě paradigmata využitelná pro pochopení přírody a krajiny, s jejich pomocí pak identifikovat a klasifikovat metody psychologického uchopení přírody a krajiny a nalézt pro ně širší uplatnění v cestovním ruchu.

12

Práce je členěna do tří částí: V teoreticko-metodologickém vstupu je představen vztah ekopsychologie a geopsychologie k tradičním vědám a je podrobně popsán jejich náhled na realitu (společné prvky i klíčové rozdíly). Jsou položeny základní otázky, kterými se lze tázat na nová východiska pro udržitelný rozvoj cestovního ruchu (vč. bibliografické rešerše mapující možné zdroje odpovědí). Druhou část tvoří induktivní kvalitativní analýza spektra technik prožitkového vstupování do krajiny a setkávání s přírodou směřující k myšlenkovému uchopení navštíveného prostředí. Identifikované postupy jsou klasifikovány a je popsán jejich přínos (souhrnná přehledová tabulka pak tvoří Přílohu 1). Návrhová část rozpracovává využití identifikovaných technik ke zkvalitňování osobního prožitku účastníka.

Dále pak naznačuje možné směry rozvoje destinace sladěné s objevenými

psychologickými zákonitostmi i s aktuálními trendy v ekoturismu a geoturismu. Vzhledem ke kvalitativnímu (vyčerpávajícímu) charakteru analytické části vychází práce ze širokého spektra zdrojů. Teoretické jádro tvoří publikace věnované vztahu člověka a jeho životního prostředí (vedle již zmíněných autorů, je to Svobodová, 2011 a kolektiv přispěvatelů sborníku Vnímání krajiny, 2012). Okrajově jsou využity též k tématu se vyjadřující publikace a články z ostatních oborů (psychiatrie: Vondráček-Holub, 2003; literární topologie: Hodrová, 1994 a 2006; scénologie: Valenta, 2008). Základnu pro analýzu představují sebrané zkušenosti a svědectví cestovatelů, poutníků, myslitelů, umělců a vědců sdílejících svá blízká setkání s přírodou a krajinou (Nevrlý, 2006; Jindra, 2007; Huxley, 1996 a 2001; Cílek 2005, 2008 a 2014). Tištěné zdroje jsou doplňovány informacemi získanými elektronicky (blogy, cestopisy, diskuse, sociální sítě, e-maily), neformálními rozhovory a otevřenými diskusemi 1. Nezpochybňované encyklopedické informace jsou čerpány z české a anglické Wikipedie. Terminologie turismu je odvozena z Výkladového slovníku cestovního ruchu (Zelenka – Pásková, 2002). Velká většina diskutovaných technik je zároveň ověřena osobní zkušeností autorky (empirickyintrospektivně).

1

Respondenti a účastníci diskusí byli informováni o budoucím uplatnění myšlenek vyjevených a vzniklých v interakci s autorkou a souhlasili s jejich necitovaným využitím (v některých případech též zdůraznili preferenci anonymity).

13

1 Teoreticko-metodologická část 1.1 Vědní zakotvení Ekopsychologie a geopsychologie jsou specifická psychologická paradigmata přijímaná pro účely zkoumání interakce člověka s přírodou a krajinou. Ekopsychologie, pojmenovaná již v roce 1992 americkým sociálním historikem Theodorem Roszakem (Ekopsychologie, Wikipedia, 2014), se již svým charakterem blíží k pokročilé formě syntetické vědecké disciplíny. Neznamená to však, že by mezi ekopsychology panovala v jejím pojetí jednota. Vedle rozmanitých psychologických aspektů interakce člověka a přírody řeší někteří ekopsychologové například i vztah člověka k ochraně přírody a psychické problémy (frustraci) plynoucí z neschopnosti přírodu ochránit (vyskytuje se též samostatně jako Conservation psychology, Wikipedia, 2014). Geopsychologie přímo vychází ze zkoumání percepce krajiny a géniologie (Norberg-Schulz, 1994). O jejím samostatném rozvoji uvažuje jen několik málo autorů (u nás Šípek a Štyrský; v zahraniční např. Hellpach 1911; Coberta, 2011). Termín zůstává místy (zvláště u Hellpacha) spjat s psychogeografií, tedy zkoumáním zákonitostí lokalizace psychických vlastností jedinců (Hellpach řeší např. souvislost duševního života člověka s charakterem krajiny). V současnosti se geopsychologie využívá především jako praktický úhel pohledu v managementu geoturismu. Oba směry se zabývají také trvalými dopady a formujícím vlivem setkání s prostředím na psychiku člověka,

díky

čemuž

mohou

být

některé

techniky

postupně

propracovány

až

k

psychoterapeutickému využití. Disciplínami hraničícími s ekopsychologií a geopsychologií jsou behaviorální geografie, ekologie, krajinná ekologie, psychogeografie, environmentální estetika a krajinářství. Intenzivně jsou ale využívány poznatky širokého spektra přírodovědy (geo-věd, biologie) i humanitních směrů (psychologie, sociologie, antropologie, historie atd.). Pomocný pilíř geopsychologického a ekopsychologického poznání tvoří umělecká reflexe krajiny a mytopoetická literatura, neboť prokazují schopnost vyjevovat významné části mentálních map nezachytitelné odborným jazykem.

14

1.2 Společná východiska Základním předpokladem ekopsychologie i geopsychologie je, že nahlédnutí přírody a krajiny skrze psychický aparát člověka může poskytnout obraz, který je v mnoha ohledech bohatší a využitelnější, než přímé zkoumání jevů an sich. Rozdíl mezi přímým (přírodovědným) a psychologicky zprostředkovaným pohledem lze ilustrovat na příkladu dvou popisů k Obrázku 1: Obrázek 1 - Přímý popis: Metlička křivolaká (Avenella flexuosa, resp. Deschampsia flexuosa), kyselomilná tráva z čeledi lipnicovitých. - Zprostředkovaný popis: Obraz je vnímán jako vizuálně příjemný (zeleň, třpytivé korálky rosy). Hojně evokuje vzpomínky na hmatový vjem spojený s přímým kontaktem se zobrazenou travinou, ale i chlad mokré trávy (většinou vnímaný negativně).

foto autorka

Vzhledem k tomu, že ve fenomenologickém pojetí nelze přesně odlišit vjemy objektivní a subjektivní (resp. denotační a konotační význam vnímaného), je třeba pracovat s aproximacemi kognitivních a behaviorálních dějů. Řeší se tedy například Kognitivní mapy domova a oblíbených míst (Šípek, 2008) nebo Smyslové vnímání přírody dětmi v MŠ (Ruibarová, 2012), tzn. buď zobecnitelné prvky vnímání jednotlivců, nebo závěry empirického šetření ve skupině osob, u níž je znám převážně determinující parametr (typ osobnosti, fáze ontogeneze, společenská role, kulturní pozadí, příp. společný zájem). Ve výzkumech pro praxi se většinou pracuje s přesností FAPP 2. Vznikající zkreslení, resp. možnost individuálních odchylek, je ale třeba prakticky zohledňovat při produkci a sledovat při realizaci. Zvýšená incidence významně odlišného vnímání a chování, než

2

For All Practical Purposes – dostatečná přesnost pro všechny praktické účely.

15

jaké bylo očekáváno, ukazuje většinou na špatně nebo nedostatečně definovanou cílovou skupinu, respektive neadekvátní produkci nebo chybnou distribuci (viz Obrázek 2). Obrázek 2 – Projekt "Otevřte 13. komnatu" upozornil na zarážející nedostatečnost přizpůsobení tradičního produktu českých kulturních památek cílovým skupinám (zde rodinám s dětmi).

Klášter Broumov, foto z archivu rodiny Venclovy

1.3 Rozdílnost perspektiv K explanaci rozdílů mezi paradigmaty bude využito rozšířeného konceptu zemských sfér (viz Obrázek 3), jehož pomocí se daří víceméně konzistentně dělit vědy o Zemi. Kromě litosféry, hydrosféry, pedosféry, atmosféry a biosféry bude dále rozlišena antroposféra, jakožto vrstva objektivně existujících lidských výtvorů a duchovní rozměr krajiny – spiritosféra, která je tvořena jevy vnímanými čistě subjektivně (které lze zaznamenat pouze jako odraz v lidském vědomí). Jedná se tedy o vrstvu působící na lidské (popřípadě též zvířecí) vědomí jako síla místa (působivost až uhrančivost). Břetislav Kafka (2011) ji popisuje jako zvláštní obal kolem Země, tvořený pocity, myšlenkami, vzpomínkami všech lidí, žijících i těch dávno mrtvých. V jungiánské tradici by tak byla spiritosféra zřejmě ztotožněna s kolektivním (případně ekologickým) nevědomím. Typickými představiteli této vrstvy jsou genius loci (v geopsychologii) a Gaia3 (v ekopsychologii).

3

Ve smyslu duchovní jednoty živých organismů.

16

Obrázek 3 – Pohled prizmatem zemských sfér.

foto Zdenka Hrudová, popis autorka

Jak se ukáže, jde o pojetí značně inovativní, neboť většina odborníků píšících o krajině se zdráhá uznat existenci jevů, které nelze zachytit jiným médiem než lidskou myslí. Většinou usuzují, že jde o jakýsi bludný vjem, který vzniká teprve v kognitivním procesu jednotlivce (Vondráček – Holub, 2003). Například Valenta (2008, str. 8) přímo píše: „Krajina se nechová. Krajina nejedná. Krajina (toliko) je.“ Snaží se tak popřít lidskou zkušenost, která se zrcadlí například v české gramatice, kde je krajina běžně zmiňována v rodě činném: krajina se proměňuje, krajina působí na člověka, krajina pamatuje (a příroda dokonce čaruje, viz Obrázek 4). Šípek (2001) pak působení krajiny vidí především jako projekci: „Je to běžný jev spojování ‚neutrálního‘ přírodního dění s lidským prožitkem a hodnocením.“

17

Obrázek 4 – „Strom něco ztratil a teď to hledá v rákosí." (Wirnitzerová, 2013)

Geopark Ralsko, foto Barbora Wirnitzerová

Vzhledem k prokázaným podobnostem při nezávislém prožívání návštěvy působivých míst (např. Cílek, 2005 a 2014) vznikla celá řada teorií, pokoušejících se identifikovat jejich společný původ (řečeno cílkovskou terminologií: vnější zdroj věcí vnitřních). Hledají se geopatogenní zóny, dračí žíly, měří se morfická rezonance, možnost interference zemské energie s pulsací živých buněk, podezříván byl též elektromagnetický smog a další. Neobjasněnost fyzikální podstaty nicméně neomezuje prokazatelnost psychologickou, ba naopak – globální výskyt pokusů o identifikaci zdroje těchto vjemů dokazuje, že je incidence vnímání celosvětově (panhumánně) rozšířena (viz Obrázek 5).

18

Obrázek 5 - Tak jako se místně liší a časem proměňuje mocnost a charakter litosféry, pedosféry a biosféry, také spiritosféra má svá epicentra a tišiny.

Klášter Teplá, foto Barbora Wirnitzerová

Významným specifikem zvoleného pohledu je také chápání místních obyvatel (resp. lidí obecně) jako integrální součásti krajiny. I když je člověk jakožto živočich součástí biosféry, často je vnímán skrze antroposféru, tedy jako nositel hmotné a nehmotné kultury. Ve sférickém uvažování je možno sledovat vrstvení sfér i jejich vzájemnou determinaci a provázanost. Matečná hornina (litosféra) předurčuje charakter půdy (pedosféra), na níž se daří některým rostlinám, které představují základ specifického ekosystému (biosféra). S charakterem krajiny jsou prakticky i psychogeograficky svázány činnosti a výtvory lidí (antroposféra). Neživá i živá příroda dotvořená člověkem pak indukuje působivost (spiritosféra). Je třeba mít na zřeteli, že vazby fungují i zpětně: Charakter místa může ovlivnit počínání člověka, antropogenní útvary kompletně proměňují procesy v přírodě a krajině a živé organismy se významně podílejí na složení pedosféry a atmosféry, jakož i na povrchové modelaci litosféry (erozi).

19

Paradigma jednotlivých věd o Zemi je specializovaným pohledem zaměřeným na vlastní vrstvu a její interakce s okolím. Hraniční vědy pak zkoumají jevy a vztahy na hranici dvou (nebo více) sfér spojenými silami svých mateřských věd. Syntetická paradigmata přicházejí s možností využít metody vzniklé pro odborné nakládání s určitou sférou ve zcela odlišných vrstvách. Ekopsychologie tak nabízí možnost pojmout

Geopsychologie představuje použití metod

interakci s jevy biosféry psychologickými

psychologie při uvažování o světě jako o

nástroji. Snaží se přitom o vnímání přírody

převážně

jako celku (bez marga 4 ), v němž se lze

přírodou. Základním zkoumaným celkem je

orientovat

taxonomického

krajina, jakožto současně prožívaná část

(druhového) nebo eko-systémového klíče

zemského povrchu (tedy včetně biosféry,

(viz Obrázek 6).

antroposféry a spiritosféry, jakožto následků

Obrázek 6 - Návštěva mokřadní louky (ekosystémově)

krajinotvorných procesů).

podle

a setkání s prstnatcem fuchsovým (taxonomicky).

determinovaném

neživou

Geopsychologická krajina přitom nezahrnuje jen prostředí přímo vnímatelné v jednom okamžiku,

ale

celkovou

(časo)prostoru, kterou jedinec

představu v daném

momentě obsáhne. (Např. nachází-li se v jeskyni a uvidí prorůstající kořínek, je v kontaktu nejen s podzemním prostorem, ale také s představou stromu, který zde hledá vláhu pro svůj nadzemní růst.)

Přírodní památka Rádlo, foto Barbora Wirnitzerová

4

Margo jako okraj, hranice – řeší např. Hogenová ve Vnímání krajiny (2012), Stibral ve stejné publikaci používá pojem frameless, pro vnímání prostředí bez umělého ohraničení.

20

Stibral (2012) poznamenává, že v oblasti zkoumání estetiky byl dříve častější pohled místněkrajinný (scénický, čili spíše geopsychologický), kdežto v současné environmentální estetice převládá snaha o uchopení prvků a celku (spíše ekopsychologické). Ač se ekopsychologické a geopsychologické přístupy do značné míry překrývají, v praxi je možné využít jejich komplementarity. (Obrazně vyjádřeno: Nahlížení objektu ze dvou blízkých perspektiv umožňuje plastické vidění světa.) Z hlediska praktického využití je předností ekopsychologie rozvinutý systém metodicky zpracovaných technik seznamování člověka a přírody (Pojďme na to od lesa, 2003 a Za Naturou na túru, 2012). Naproti tomu geopsychologie nelpí na přítomnosti živé přírody a směřuje k uchopení všech typů krajin inkluzivním pohledem (od vzniku hornin a modelace terénu až ke společenským, ekonomickým, kulturním a duchovním souvislostem).

1.4 Řešitelné otázky z oblasti cestovního ruchu Z hlediska cestovního ruchu je třeba psychologicky zpracovat především ty procesy, které navozují prožitek autentického sdílení s navštíveným místem. Pojmeme-li ekopsychologii a geopsychologii jako pomocné vědy turistické, je jejich úkolem hledat metody k praktickému využití (resp. umocnění) vnímání spiritosféry emanující skrze přírodu a krajinu. Ekopsychologicky a geopsychologicky tak lze řešit například tyto otázky 5: A. Identifikace působivosti a. Která konkrétní místa v ČR se vyznačují nejvyšší působivostí? VOKOLEK, Václav. Neznámé Čechy: posvátná místa ... Čech. Praha: Mladá fronta, 20092013. 5 sv. ISBN 978-80-204-2079-4. STEJSKAL, Martin. Labyrintem míst klatých: přízračnou krajinou českých zemí. Praha: Eminent, 2011. 1006 s. ISBN 978-80-7281-415-2. CÍLEK, Václav. Posvátná krajina. in Vnímání krajiny: sborník z konference Krajina jako duchovní dědictví. Praha: Obec širšího společenství českých unitářů, 2012, 77 s. ISBN 978-80-904909-2-5. s. 33-37. b. Jaké typy míst bývají působivé? HODROVÁ, Daniela. Místa s tajemstvím: (kapitoly z literární topologie). Praha: KLP, 1994. 211 s. ISBN 80-85917-03-3. VONDRÁČEK, Vladimír a HOLUB, František. Fantastické a magické z hlediska psychiatrie. Praha: Columbus, 2003. 324 s., ISBN 80-7249-139-3. s. 220-223. CÍLEK, Václav. Posvátná krajina. in Vnímání krajiny: sborník z konference Krajina jako

5

Uvedené odkazy představují možné východisko nebo přímo příklad řešení problematiky.

21

duchovní dědictví. Praha: Obec širšího společenství českých unitářů, 2012, 77 s. ISBN 978-80-904909-2-5. s. 38. c. Které konkrétní prvky a celky přírodního prostředí mají sdílný charakter? (Čím krajina k člověku promlouvá?) NORBERG-SCHULZ, Christian. Genius loci: k fenomenologii architektury. 1. vyd. Praha: Odeon, 1994. 218 s. ISBN 80-207-0241-5. DAY, Christopher. Spirit and place: healing our environment, healing environment. Oxford: Architectural press, 2002. 253 s. ISBN 0-7506-5359-0. HELLPACH, Willy. Die geopsychischen Erscheinungen: Wetter, Klima und Landschaft in ihrem Einfluß auf das Seelenleben. Leipzig: Engelmann, 1911. 368 s. d. Čím se liší místa s kladným a záporným nábojem spiritosféry? SVOBODOVÁ, Kamila. Percepce krajiny: Výzkum a využití ve strategickém plánování. FA ČVUT, 2011. Dostupné z: http://cvut.mapovyportal.cz/percepce_krajiny.pdf s. 5-7 CÍSAŘOVSKÝ, Josef. Mapa míst svatých a klatých. Česká televize, 2002. 28 min. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/porady/1076478331-mapa-mist-svatych-aklatych/20232727453/ e. Které jevy jsou vnímány jako autentické? ŠÍPEK, Jiří. Úvod do geopsychologie: svět a putování po něm v kontextu současné doby. Praha: ISV, 2001. 163 s. Psychologie. ISBN 80-85866-70-6. s. 28, 29 ŠTÝRSKÝ, Jiří a Jiří ŠÍPEK. Geograficko psychologické souvislosti cestování, turistiky a rekreace: kapitoly z geopsychologie. Hradec Králové: Gaudeamus, 2011, 164 s. ISBN 978-80-7435-114-3. s. 90-93 WANG, Ning. Rethinking authenticity in tourism experience. Annals of tourism research, 1999, 26.2: 349-370. Dostupné z: http://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S0160738398001030 OLSEN, Kjell. Authenticity as a concept in tourism research The social organization of the experience of authenticity. Tourist studies, 2002, 2.2: 159-182. Dostupné z: http://tou.sagepub.com/content/2/2/159.full.pdf+html f.

Jak identifikovat nejpůsobivější místa v destinaci (a učinit z nich konkurenční výhodu)? VENCLOVÁ, Kateřina. Využití nadpřirozena a fantastiky v cestovním ruchu. [Bakalářská práce] UHK, Hradec Králové, 2011. 59 s. Dostupné z: http://www.dobruska.cz/emer/tvorba/fatosti-bakalarka-ticha.pdf

22

B. Zkoumání charakteru setkávání a dopadu na návštěvníka a. Jak probíhá blízké setkání s přírodou a krajinou? NEVRLÝ, Miloslav. Karpatské hry. Vyd. 7., Ve Vestri 1. Liberec: Vestri, 2006, 152 s. ISBN 80-903029-5-5. CÍLEK, Václav. Makom: kniha míst. 2., dopl. vyd. Praha: Dokořán, 2007, 299 s., [16] s. obr. příl. ISBN 978-80-7363-120-8. a další publikace obou autorů b. Jakými postupy se typicky daří docílit blízkého setkání s přírodou a krajinou? SMRTOVÁ, Erika a kol. Za Naturou na túru: metodika terénní výuky. Vyd. 1. Praha: Apus, 2012. 189. ISBN 978-80-260-1591-8.

VENCLOVÁ, Kateřina. Geopsychologie a ekopsychologie v cestovním ruchu. [Diplomová práce.] Vysoká škola hotelová. Nové Město nad Metují: 2014, 156 s. (Analytická i návrhová část této práce) c. Které psychologické parametry osobnosti determinují schopnost člověka vnímat spiritosféru a sílu dopadu takového setkání na osobnost? ZIOLKO, H. U.: Über den emotionalen Untergrund visionären Ercheinungen. Z. Psychother. med. Psychol. 10, 1960 DEARDEN, P. Societal landscape preferences: A pyramid of influences. Landscape evaluation: Approaches and applications, 1989, 41-63. ZELENKA, Josef et al. Kognice prostoru. Vyd. 1. Hradec Králové: Gaudeamus, 2014. 314 s. ISBN 978-80-7435-352-9. d. Jaké psychologické efekty (krátkodobé a dlouhodobé) může mít blízké setkání s přírodou a krajinou? WEARING, Stephen, Deborah STEVENSON a Tamara YOUNG. Tourist cultures: identity, place and the traveller. London: Sage, 2010, vii, 169 s. ISBN 978-0-7619-4998-5. MURPHY, Peter; PRITCHARD, Mark P.; SMITH, Brock. The destination product and its impact on traveller perceptions. Tourism management, 2000, 21.1: 43-52. CURTIN, Susanna C. Nature and Wildlife Tourism Experiences: Feelings of Well-Being and Restoration. 2008. e. Jaké jsou motivace (potřeby) návštěvníků při poptávce po prožitcích v ekoturismu a geoturismu? SVOBODOVÁ, Kamila. Percepce krajiny: Výzkum a využití ve strategickém plánování. FA ČVUT, 2011. s. 5-7 Dostupné z: http://cvut.mapovyportal.cz/percepce_krajiny.pdf 23

ALLAN, Mamoon. Toward a better understanding of motivations for a geotourism experience: a self-determination theory perspective. 2011. LUO, Yanju, DENG, Jinyang. The new environmental paradigm and nature-based tourism motivation. Journal of Travel research, 2008, 46.4: 392-402. PERKINS, Helen, GRACE, Debra Ann. Ecotourism: supply of nature or tourist demand?. Journal of Ecotourism, 2009, 8.3: 223-236. f.

Jak intenzivní sdílení návštěvník vyžaduje? (Přeje si, aby jej zážitek proměnil?) BOSHUIZEN, Henny PA; BROMME, Rainer; GRUBER, Hans. On the long way from novice to expert and how travelling changes the traveller. Springer Netherlands, 2004. LIN, Yeqiang, KERSTETTER, Deborah; NAWIJN, Jeroen; MITAS, Ondrej. Tourism Management. Feb2014, Vol. 40, p416-424. 9p. DOI: 10.1016/j.tourman.2013.07.013.

g. Čím lze měřit sílu setkání? ZELENKA, Josef et al. Kognice prostoru. Vyd. 1. Hradec Králové: Gaudeamus, 2014. 314 s. ISBN 978-80-7435-352-9. ZELENKA, Josef. Percepce krajiny a genius loci. Vyd. 1. Hradec Králové: Gaudeamus, 2008, 325 s. ISBN 978-80-7041-191-9. RITCHIE, Brent W.; BURNS, Peter M.; PALMER, Catherine A. (ed.). Tourism research methods: integrating theory with practice. Cabi, 2005. h. Jak se liší setkávání s krajinou domova od objevování cizí krajiny? ŠÍPEK, Jiří. Úvod do geopsychologie: svět a putování po něm v kontextu současné doby. Vyd. 1. Praha: ISV, 2001. 163 s. Psychologie. ISBN 80-85866-70-6. s. 106-108.

VENCLOVÁ, Kateřina. Geopsychologie a ekopsychologie v cestovním ruchu. [Diplomová práce.] Vysoká škola hotelová. Nové Město nad Metují: 2014, 156 s. (Analytická část této práce) HODROVÁ, Daniela. Citlivé město: (eseje z mytopoetiky). 1. vyd. Praha: Akropolis, 2006, 414 s. ISBN 80-86903-31-1. s. 179-194. i.

Co lze v destinaci udělat pro umocnění spiritosféry a zlepšení komunikace (porozumění) přírody, krajiny a člověka? PTÁČEK, Ladislav a kol. Jak pře(d)kládat svět: základy dobré interpretace. Brno: Nadace Partnerství, 2012, 123 s. ISBN 978-80-904918-5-4.

VENCLOVÁ, Kateřina. Geopsychologie a ekopsychologie v cestovním ruchu. [Diplomová práce.] Vysoká škola hotelová. Nové Město nad Metují: 2014, 156 s. (Návrhová část této práce)

24

Obecně vzato nejběžnější praktickou otázkou účastníka cestovního ruchu, kterou by měla geopsychologie účelně řešit, je, co má dělat ve chvíli, kdy přijíždí do cizí destinace a chce ji poznat – setkat se s krajinou, prožít jejího génia loci (viz Obrázek 7). Obrázek 7 - Jak jen uchopit ten velký svět v tom malém čase, který nám byl dán?

Orlické hory, foto Barbora Wirnitzerová

Analogicky řeší ekopsychologie základní otázku turisty, kam se má vypravit (a co tam má dělat), touží-li po prožitku intenzivního setkání s přírodou – dosažení pocitu jednoty s veškerenstvem (Gaiou, Matkou přírodou, Eywou). Podobné odpovědi pak hledají i touroperátoři a destinační manažeři při tvorbě produktů geoturismu a ekoturismu.

25

2 Analytická část Prováděná analýza řeší kvalitativní psychologický rozbor technik umožňujících blízké setkávání s přírodou a krajinou. Byl pro ni zvolen tento induktivní postup: 1) Formulace výzkumných otázek geopsychologie a ekopsychologie, rešerše míry jejich vyřešení (viz 1.4 Řešitelné otázky z oblasti cestovního ruchu). 2) Přijetí výzkumných otázek k řešení: Jakými postupy se typicky daří docílit blízkého setkání s přírodou a krajinou? Jak se liší setkávání s krajinou domova od objevování cizí krajiny? Co lze v destinaci udělat pro umocnění spiritosféry a zlepšení komunikace (porozumění) přírody, krajiny a člověka? 3) Studium svědectví a zúčastněné pozorování (vč. introspekce a drobných neformálních průzkumů – dotazování, experimenty). 4) Identifikace základních technik. 5) Určení charakterizujících parametrů. 6) Extrapolace – rozšíření na obecné charakteristiky vznikajících skupin. 7) Tvorba klasifikace. 8) Popis rolí jednotlivých skupin v cestovním ruchu a dalších možností využití technik. Podle objevených charakterizujících parametrů je možno techniky blízkého setkávání členit: 

dle místa realizace – především v závislosti na vzdálenosti dějiště od životního centra jedince (domov, trvalé bydliště až exotika, naprostá cizina);



dle motivace účastníka (od donucení a povinnosti až k plně vědomému navození prožitku);



dle doby trvání (od okamžitých až po celoživotní);



dle počtu zapojených osob (individuální až davové);



dle vztahu organizátora a cílové skupiny (pouze pro sebe – pouze pro neznámé budoucí návštěvníky);



dle vlastnosti ovlivňující charakter setkání (např. připravenost účastníka, připravenost destinace, způsob pohybu a vykonávané činnosti);



dle objemu a charakteru dopadů ekonomických, sociálních, environmentálních, psychologických (měkké a tvrdé techniky).

Pro prezentaci výsledků analýzy byla vytvořena kombinovaná klasifikace – techniky jsou seskupeny dle charakteru činnosti a tyto celky jsou orientačně seřazeny dle vzdálenosti dějiště od životního centra jedince. Cílem tohoto řešení je vytvoření rozšiřujícího se rámce, tzn. seřazení 26

technik tak, aby všechny dříve zmíněné představovaly možné východisko pro řešení dále zmiňovaných situací. Popsané postupy lze podle tohoto klíče vrstvit a využívat v různých situacích (dle aktuálních potřeb uživatele – viz 3.1 Doporučení pro jednotlivce). V zájmu úplnosti a logiky analýzy se autorka rozhodla zařadit i některé techniky, při jejichž realizaci není naplněna mezinárodní definice cestovního ruchu podle UNWTO (1995): „Cestovní ruch je činnost osob cestujících do míst a pobývajících v místech mimo své obvyklé prostředí po dobu kratší než jeden ucelený rok, za účelem trávení volného času a služebních cest (osoba nesmí být odměňována ze zdrojů navštíveného místa).“ Takto pojaté definice cestovního ruchu očividně marně bojují již s určením výchozího (resp. návratového) bodu, neboť při současné mobilitě nelze plně ztotožnit trvalé bydliště, místo obvyklého pobytu, místo, z nějž je jedinec odměňován a domov (vždyť existují dokonce druhy cestovního ruchu spojené s hledáním skutečného/původního domova, jakož i cestovatelská zaměstnání). Stejná činnost, různě chápaná, může být i nebýt cestovním ruchem – typicky například studium vysoké školy nebo exotická služební cesta je pro některé lidi prací (v obvyklém místě, na dobu delší, než jeden rok, za účelem plnění povinností) a pro jiné představuje nevšední rozptýlení (mimo místo bydliště, na dobu kratší, než jeden rok, za účelem trávení volného času). Z toho vyplývá, že účast na cestovním ruchu není primárně determinována geograficky, nýbrž psychologicky. Pokud tedy pojmeme turismus jako mentální kategorii, je výchozím bodem životní centrum jedince, tedy samostatně definovaný okruh míst a psychických stavů, kdy se jedinec cítí být doma – podle Komenského je to ráj srdce, podle Hogenové (2012, str. 14) je to „tam, kde jsme u sebe samých, v ohňovém středu světa“. Účast na cestovním ruchu v tomto případě nastává, opustí-li jedinec tento svůj psychický domov a vydá se dobrovolně do labyrintu světa – rekreovat se, poznávat a prožívat nová místa – aktivně setkávat s prostředím. V tomto kontextu pak lze přijmout širší definici cestovního ruchu, jak ji uvádí Zelenka a Pásková (2002, str. 45): „Cestovní ruch je komplexní společenský jev [tvořený souhrnem] aktivit účastníků cestovního ruchu, souhrn procesů budování a provozování zařízení se službami pro účastníky cestovního ruchu včetně souhrnu aktivit osob, které tyto služby nabízejí a zajišťují, aktivit spojených s využíváním, rozvojem a ochranou zdrojů pro cestovní ruch, souhrn politických a veřejně-správních aktivit a reakce místní komunity a ekosystémů na uvedené aktivity.“ Do takto chápané definice cestovního ruchu se pak bez problémů vejdou malé i velké objevitelské cesty, zážitkové programy (bez ohledu na vzdálenost od místa bydliště), jakož i virtuální turismus a také nejširší spektrum technik setkávání s přírodou a krajinou – a to z hlediska účastníka i z hlediska destinace.

27

Naopak kandidáty na vyloučení z turismu jsou povinné cesty, které jedinec prožívá jako nedobrovolné vytržení – typicky například nevítané teambuildingy 6 a nucené dovolené, kdy je některý člen skupiny (rodiny, školní třídy) k cestování okolnostmi dotlačen a není ochoten se zúčastnit rekreace, poznávání ani jiného očekávaného prožívání navštíveného prostředí. Logiku vyloučení nedobrovolných aktivit podtrhuje také skutečnost, že do cestovního ruchu nezařazujeme pobyt ve věznici, ač probíhá mimo obvyklé prostředí, může být kratší než jeden rok, a řeší se při něm trávení velkého množství volného času.

2.1 Přípravy niterné: Ráj srdce jako místo pro setkání „Nikdo nemá zapotřebí chodit nikam jinam. Všichni už jsme – jen o tom vědět – tam.“ Starý Rádža: Poznámky o tom, co je co, a o tom, co by se dalo rozumného počít s tím, co je co in Aldous Huxley, Ostrov Tak, jako je základem cesty její výchozí bod, tak je základem setkávání s prostředím nastavení vlastní osobnosti. Přes to, že je značná část charakteristik našeho kognitivního systému determinována genetikou, životními podmínkami a prvotní socializací (Holub – Vondráček, 2003), máme stále k dispozici významnou oblast, jejímž zmapováním a pohnutím lze dosáhnout kvalitativního posunu ve vnímání a zpracování vnímaného. Obraz o tom, jak velká je variabilita lidského kognitivního procesu, můžeme získat například zkoumáním zkušeností osob, které prošly psychiatrickou nebo chemicky vyvolanou změnou vědomí. Klíčový je pochopitelně prožitek rozšířeného vnímání zřetelný zvláště při užití psychotropních látek - například ayahuascy nebo meskalinu (Huxley, 1996) 7. Není zřejmé, zda jsou psychedelické zážitky skutečně huxleyovskou branou k vnímání absolutna. Nicméně dokazují to, že je lidská mysl využívána jen velmi omezeně – a to nejen neefektivně (z neurologického úhlu pohledu), ale především neúčelně (resp. s přetrvávajícím evolučním nastavením na potřeby pračlověka). Huxley tedy apeluje na hledání a využívání technik, jimiž „bychom se mohli stát vnímavějšími, abychom si intenzivnějším způsobem uvědomovali vnější i vnitřní realitu, byli duchovně otevřenějšími, méně náchylnými k fyzickým nemocem zaviněným psychologickým zanedbáním a byli schopnějšími kontroly nad vlastním autonomním nervovým systémem“.

6

Viz CAIN, Susan. The power of introverts. TED, 2012. 20 min. Dostupné z: http://www.ted.com/talks/susan_cain_the_power_of_introverts 7 Přesto zde nebude použití psychotropních látek pojednáno jako samostatná technika, neboť následky umělé stimulace kognitivního procesu jsou nepřirozené – řešené psychiatrií, nikoli psychologií.

28

2.1.1 Probuzení Základní psychologické techniky rozšíření vědomí jsou popisovány pojmy probuzení, procitnutí. Jedná se o zásadní kvalitativní i kvantitativní posun ve vnímání prostředí, kdy dochází k novému nastavení normy zpracování smyslových počitků. Přelomový význam běžného probuzení ze spánku pro setkávání s vlastní podstatou, přírodou a krajinou výborně vystihuje Hra na jitřní radost Miloslava Nevrlého (Karpatské hry, použito vydání z r. 2006) – viz Přílohu 2C a Obrázek 8. Obrázek 8 - „Probudil ses, narodil ses. Začal nový den: v něm se odehraje všechno…“ (Miloslav Nevrlý, 2006)

Zrození javoru, foto autorka

Mnohé náboženské a duchovní směry – nejvýrazněji asi buddhismus a křesťanství – vybízejí k uvědomělému systematickému probouzení pozornosti. Na Východě se jedná o koncept tady a teď, jehož cílem je plné soustředění na současný okamžik, tedy na právě přítomnou skutečnost a její nezcizitelnou vnitřní hodnotu 8. V křesťanské tradici je obdobná myšlenka nesena mnohokrát opakovaným biblickým mottem Bděte a modlete se! Vedle endogenního probouzení lze vysledovat i souvztažné techniky exogenního nabuzení zvýšené pozornosti. Jedná se o jakési budíky, které občerstvují vnímavost (viz Obrázek 9). Patří sem i Cimrmanova metoda úlekové fixace, která spočívá na principu nečekaného podnětu směřujícího ke skokovému zvýšení pozornosti. „Ve chvíli, kdy se probírala důležitá poučka, vzorec či datum, učitel žáky vylekal. Tento šok poznatek v mysli dítěte natrvalo zafixoval. Jak žactvo lekal: buď prostým prásknutím biče, anebo tím, že si nečekaně sundal paruku.“ (Cimrmanova pedagogická šesterka in Smoljak, 1992). 8

Buddhismus dokonce učí, jak se soustředěním na přítomný okamžik zbavit strachu z budoucnosti a utrpení z minulosti.

29

Obrázek 9 - Mnohé krajiny disponují „aktivním“ momentem překvapení.

Malá Amerika, foto Barbora Wirnitzerová

2.1.2 Vlastní nastavení Ačkoli se průběh procesů zpracování podnětů ustaluje již v raném dětství (mnohé dokonce již v prenatálním vývoji), není nutné jej považovat za celoživotně daný. I v dospělosti lze naučit mozek pracovat jinak – ideálně tedy tak, aby poskytoval plný a naplňující obraz skutečnosti. Psychologický rozklad techniky vlastního nastavení by mohl vypadat takto: Zpracování velkého množství počitků a vjemů mozek přetěžuje a v rámci vývoje (fylogenetického i ontogenetického) dochází k budování bezpečnostních mechanismů. Vzniklé bariéry sice účinně brání zahlcení mozku šumem, nicméně odstíní i velkou část vjemů a informací, které by mohly být pro jedince přínosné. Pokud je ale mozek dlouhodobě vědomě trénován k rozpoznávání přínosného obsahu a ignoraci balastu (např. tady a teď, kritické myšlení) promění se postupně i struktura podvědomí: kognitivní proces začne dodávat právě takový materiál, jaký jedinec vyžaduje, a také myšlenková kapacita a paměť bude využívána výrazně účelněji. Jakmile se do mozku nahrají tyto nové kognitivní, myšlenkové a paměťové stereotypy, nedochází již k jeho zahlcování. Původní bezpečnostní filtry tak mohou být odbourávány a jedinec se přibližuje plnému a naplňujícímu vnímání reality. Huxley (2001, str. 41-43) přitom (opět ústy Starého Rádži) upozorňuje na podmíněnost plnosti vnímání a prožívání (Dobrého žití) zakotvením ve vlastní osobnosti – tedy vědomím, kdo skutečně jsme. 30

Poměrně ojedinělý příklad technik adaptovaných do našeho kulturního okruhu, tedy křesťanské přípravy vědomí na obohacující příjem a zpracování podnětů, nabízí Hans Urs von Balthasar (2001, str. 13-16): „Kdo chce něco slyšet, musí se ztišit, a tak se připravit na vnímání. Mluví-li sám nebo jsou-li v něm jeho vlastní myšlenky, přání a starosti, pak šum, který vytvářejí, mu znemožňuje naslouchat. Každý pokyn pro meditaci začíná požadavkem: vytvořit vnitřní ticho a prázdno, aby se uvolnil prostor pro příjem. Mluvívá se o ‚vypnutí‘, o ‚koncentraci‘ difúzně (rozptýleně) vylitého vědomí, o nástupu na ‚tajemnou cestu do nitra‘ atd. … Křesťanský charakter požadovaného ticha nemá v zásadě vytvářet člověk. Věřící si musí spíše uvědomit, že tichou, skrytou ‚komůrku‘, do níž se má uchýlit (Mt 6,6) a v níž je u Otce, má již v sobě a současně v Bohu. … Jako přípravu na meditaci nepotřebujeme žádné dlouhé psychologické přeorientování, chce to jenom krátce si ve víře uvědomit, kde je náš pravý střed a těžiště. … Příprava našeho srdce nesmí být vypočítavá, nesmí kalkulovat, jak bychom si meditací přišli na své, ale spočívá v uvolněném vpuštění veškeré vlastní vůle do hlubiny Boží nezištné lásky. … Prosba nesměřuje do prázdna. Bez předpojatosti přistupuje k Boží vůli, která chce předat určitý dar tady a teď, v této meditaci: chci od tebe to, co ty máš v úmyslu mi ukázat a darovat.“

2.2 Fantazijní cestování: Vycházka vsedě Jak se docílit setkání bez fyzického přesunu? „Uzavřeni v městech po léta od míst, z nichž jsme rostli do světa, našim dětem někde na dně duše schází, když se v noci budí z polosnu, námi směrovány do kosmu, povídání babek o vodnících v mlází.“ (Jaroslav Samson Lenk: Moc vyhlížíme vzhůru) Tradiční (a stále moderní) turismus exotiky je postaven na představě, že kvalitu cestovatelského zážitku determinuje především geografická vzdálenost zdrojové a cílové destinace. Ve skutečnosti se ale zážitek vždy utváří zpracováním smyslových podnětů v mozku – tedy (fyzicky) v těsné blízkosti životního centra jedince. Pokud se tedy podaří poskytnout jedinci potřebnou skupinu vjemů, je naprosto irelevantní, v jaké vzdálenosti od trvalého bydliště se v tu chvíli jeho tělesná schránka nachází. Tento přístup uplatňuje například pokročilý virtuální turismus, který se pokouší navodit psychické stavy maximálně podobné dalekým cestám. Možnost cestování za pomoci fantazie odkazuje také na tradiční vyprávění příběhů, jakožto přímého předchůdce uspokojování potřeb typických pro oblast turismu. Nevrlý (2006, str. 11,12) 31

například popisuje iniciační vyprávění indiánského náčelníka Dobré Štěstí mladým chlapcům: „Mluvil o travinách, kterými odnikud nikam pádí se hřměním zdivočelí koně. Byla tichá noc, ale chlapci přesto slyšeli daleká ržání. Mluvil o jezerech, do nichž padá jen stín horských štítů. Byla bezvětrná noc, ale chlapci cítili, jak vítr nese nad průzračnou jezerní vodou vůni lososů. Mluvil o pouštích, nad jejichž osaměním se vznášejí jen barevná mračna. Byla chladná noc, ale chlapci cítili, jak bílé pouštní slunce tiskne do úst chuť žízně, písku a svobody. Mluvil o propastech s oslnivými stěnami a temnými jícny, na jejichž nedohledných dnech se může ukrývat cokoliv. Byla temná noc, ale chlapci viděli, jak lesklokřídlí orli plachtí ve slunci vysoko nad útesy. Mluvil o nekonečných jezernatých lesích, jejichž rozloha byla pro ně nepředstavitelná. Přestože seděli okolo ohně, cítili, jak hebká je rysí srst a drsné pobřežní křoviny, jak nohy váznou v chladných močálech. Takovou moc nad tmavými hlavičkami mělo slovo Dobrého Štěstí.“ Fakticky vzato dodnes představuje účast na (mezinárodně uznaném) cestovním ruchu jen zlomek turistických prožitků – řádově více se jich distribuuje např. tištěnými a audio-vizuálními médii. Nakonec i účastník klasického zájezdu své zážitky zpravidla sdílí s necestujícími osobami – ať už prostřednictvím pohlednic (viz Obrázek 10) a promítání diapozitivů nebo přes Facebook a Twitter – více viz 2.2.4 Oživování a sdílení vzpomínek. Obrázek 10 – I jediným obrázkem a krátkým vzkazem může cestovatel přizvat k zážitku své blízké.

Pastviny, foto Barbora Wirnitzerová

32

2.2.1 Dobývání nedosažitelna Cestování ve vlastních představách umožňuje prožití setkání, která nejsou fyzicky možná – ať už z časových důvodů, nedostatku prostředků, nepřekonatelné vzdálenosti nebo i výhradní virtualitě žádaného prostředí. Typicky na Měsíci fyzicky stanulo pouze 12 osob (Atkinson, 2013), zatímco příslovečný pocit malého kroku pro člověka, ale velkého skoku pro lidstvo prožívala intenzivně přinejmenším celá generace euro-atlantské civilizace. Česká literátská společnost měla v tomto ohledu náskok – s panem Matějem Broučkem mohla tou dobou prožívat výlet do Měsíce již celých 80 let (Čech, 1889). Vedle technik pasivního virtuálního cestování (knihy, články, divadlo, filmy, zpravodajství, poslech příběhů, působení uměleckých děl) jsou v současnosti k dispozici rozmanité interaktivní technologie zapojující uživatele přímo do objevitelského procesu. Sem patří například: 

Procházka po krajině kterékoli země světa Google Maps – Street View & Photo Spheres; Google Earth, viz https://www.google.com/maps/views



Létání po skutečných letových linkách Flight Radar 24, viz http://www.flightradar24.com/



Realistické roleplayingové hry a simulace The Elder Scrolls (viz Obrázek 11); Second Life; některé variace hry Sims.

Obrázek 11 - Virtuální provincie Skyrim se vyznačuje značnou geodiverzitou, jakož i divokou přírodou a dovedně zakomponovanými prvky antroposféry. Výsledkem je neobyčejně působivá krajina, která láká k poznávání.

Elder Scrolls: Skyrim, foto Jan Wirnitzer

33

2.2.2 Duchovní cestování Jistou formou dobývání míst fyzickým pohybem nedosažitelných je duchovní pohnutí – například meditace (jejíž přípravná role byla zmíněna již v kapitole 2.1.2 Vlastní nastavení). Duchovní cesta je přímou misí mysli k setkání s podstatou (svým středem, nejvyšší pravdou, veškerenstvem, Bohem), která vede k niternému pochopení (prožití) všeho, co jest – tedy spiritosféry jako celku. Hans Urs von Balthasar (2001, str. 40) píše: „Křesťanská meditace si osvojila tři novoplatónské cesty k absolutnu: ‚cestu očistnou‘ – purgativa, ‚cestu osvícení‘ – illuminativa, ‚cestu sjednocení‘ – unitiva. Ta poslední byla také cílem veškerých snah Ježíše Krista, jak ukazuje jeho velekněžská modlitba: ‚Aby byli jedno, jako my jsme jedno: já v nich a ty ve mně‘ (Jan 17,22násl).“ Na stejný biblický citát reaguje Jarda Svoboda v písni Tak to mám rád svou duchovní úvahou s geopsychologickou pointou: „Kdysi jsem ti křivdil, když jsem ti vyčítal Tvoje mlčení. Ale teď vím, že jsi stále a my dva vždycky spolu: Ty v oblaku, já v kameni.“ Hodrová (1994, str. 5 až 7) o širším významu duchovního cestování píše: „Místo profánní se mění v sakrální na základě proměny duchovního rozpoložení (návštěvníka), proměny jeho vnímání.“ Přičemž sakrální (posvátné) místo zde znamená území, na kterém lidská bytost zažívá intenzivněji než jinde vlastní bytí, prostřednictvím obřadu nebo meditace vstupuje do kontaktu s božskými bytostmi, navazuje vztah s vesmírem. Upozorňuje tedy také na to, že jedinec, který není schopen samostatného duchovního cestování (viz Obrázek 15), může tento prožitek získat i jako součást obřadu (většinou náboženského nebo společenského).

34

Obrázek 12 - Meditativní zasnění - setkání v ráji srdce.

Pod Šmarno goro (Slovinsko), foto autorka

2.2.3 Techniky motivační (až kulto-tvorné) Virtuální turismus nepředstavuje jen substitut cestovního ruchu (vnímaný někdy dokonce jako nebezpečí pro celé odvětví). Velice často je využíván přesně opačně – tedy jako motivační technika zvoucí k fyzickému vstoupení do krajiny a setkávání s přírodou. Tento přístup předpokládá, že pokud virtuální návštěvník zakusí v souvislosti s destinací výrazné emoce, zatouží po skutečné návštěvě.9 Tradiční motivační techniku představuje cestování prstem po mapě, čili bdělé snění a plánování možných budoucích cest. Masový vliv cíleného virtuálně-motivačního procesu lze ilustrovat na dopadech kultovní filmové ságy Pán Prstenů / Hobit na turismus Nového Zélandu, případně v tuzemských podmínkách vliv snímku

(resp.

snímků)

Bobule

na

cestovní

ruch

Jihomoravského

kraje.

Mezi

díly

s ekopsychologickým vyzněním (budujícím vztah k přírodě a navozujícím přírodě nakloněné vnímání bez krajinné lokalizace) patří v současnosti k nejvlivnějším velkofilm Avatar (2009).10 Globální návštěvnost indukuje také zmínka v Bibli nebo Koránu. Z českých autorů, jejichž texty vyvolaly poptávku reflektovanou i cestovními kancelářemi, lze jmenovat Ivana Olbrachta (viz

9

Klíčem k úspěchu je pak sladění emočního vyznění virtuálního lákadla (reklamy, propagace) a skutečné atmosféry destinace. 10 Autorka se dokonce domnívá, že převážná část návštěvnosti Velké Británie je determinována učebnicovým kultem – tedy touhou prožít na vlastní kůži reálie, které studentům angličtiny na celém světě britské učebnice podsouvají jako základní znalost. (Srovnej objem vlastních znalostí o „hlavním městě svého druhého jazyka“ s informacemi např. o Vilniusu.)

35

Obrázek 13) nebo již citovaného Miloslava Nevrlého (Karpatské hry, Kniha o Jizerských horách, Chvály Zadní země, Nejkrásnější sbírka). Obrázek 13 - Ukázky produktů motivovaných knihou Ivana Olbrachta Nikola Šuhaj loupežník.

Z webových katalogů zájezdy.cz, outdoortravel.cz, poznani.cz, vlastní koláž

Virtuální návštěva indukuje paradoxně také poptávku po reálném poznávání neexistujících destinací (historických dob a fantastických lokací). I s tím si však nabídka umí poradit – lákavou scénizací krajin a inscenizací příběhů (viz Obrázek 14 a 3.2.8 Užití a inovace nástrojů a technik). Obrázek 14 – Scénizace jedné z nejstarších českých počítačových her odehrávající se v prostředí trpasličího města Belegost (na motivy díla J.R.R. Tolkiena).

Pevnost Josefov, foto Barbora Wirnitzerová

2.2.4 Oživování a sdílení vzpomínek Tak jako lze využít technik virtuálního cestování k naladění psychiky pro vstup do krajiny a setkání s přírodou, lze v krajině vzniklé prožitky za pomoci specifických technik a technologií vybavit ze vzpomínek. Oproti ostatním prostředkům přenosu myšlenek má paměť výhodu v tom, že uchovává nejen obrazovou a zvukovou stopu, ale také vzpomínky hmatové, čichové, chuťové,

36

polohové a pohybové jakož i prožité pocity a stopy proběhlých hormonálních procesů (např. sekreci adrenalinu, endorfinů, dopaminů, oxytocinu). Miloslav Nevrlý (2006, str. 63) upozorňuje na specifičnost paměťových stop, které se tvoří na základě čichových podnětů: „Proti vůním jsou jiné vzpomínky, deníky, obrazy, sbírky z cest, jen matné a slepé. Ukryty kdesi v hlavě, v té kouli starých vůní, odpočívají pachy všech míst, kterými jsi prošel, vonné podrobnosti, které jsi už dávno zapomněl, a čekají na vítr, který je po desetiletích probudí. … Vdechneš vůni, kterou jsi čtvrt století necítil, a rázem zazáří staré cesty, dávné dívky, zpráchnivělé duby, říční břehy. … Proto přivoň na cestách ke všemu, bratříčku, prožiješ lepší život!“ (Celý text viz v Příloze 2F – Hra na vonnou paměť.) Vondráček a Holub (2001, str. 27) doplňují, že většina vjemů, které připisujeme chuti, je ve skutečnosti čita receptory čichu, takže by pro paměťové stopy chutí měly platit obdobné zákonitosti 11. Nejčastěji užívanou technikou, která umožňuje oživování a sdílení zároveň je prezentace fotografií a cestovatelských příběhů. Může jít o domácí promítání, cestovatelskou přednášku, ale také o virtuální galerii, videokoláž nebo tištěný cestopis. Psychologicky jde o jednotný proces: Cestovatel si na základě artefaktů z cesty snaží co nejpřesněji vybavit, co prožíval, a tuto vzpomínku co nejautentičtěji předat posluchačům – svým virtuálním spolucestovatelům. Tato technika má také značný psychoterapeutický význam, zejména pokud se cestovatel potřebuje vyrovnat s psychickým problémem způsobeným cestou12 (viz též 2.4.1 Odchodové a návratové rituály a 2.8.3 Překonávání strázní). Aldous Huxley v eseji Brány vnímání (1996) charakterizuje limity a příležitosti mezilidského sdílení takto: „V lidské společnosti sice žijeme a jednáme společně, reagujeme při tom jeden na druhého, avšak ve skutečnosti jsme vždy a za všech okolností sami se sebou. … Ve své nejvnitřnější podstatě je každý ztělesněný duch odsouzen k tomu, aby trpěl i radoval se osamoceně. Pocity, cítění, vnitřní pohledy, fantazie — to vše je zcela soukromá záležitost. Jediný způsob, jak je sdělit druhému, je použití různých symbolů. Můžeme navzájem sdílet jisté informace o svých zážitcích, nikdy však zážitky samotné. Od rodiny až po celé národy je proto každá lidská skupina de facto společností osamocených ostrovních světů. Většinou jsou si tyto izolované světy naštěstí navzájem dostatečně podobné a jsou schopny vzájemného porozumění či dokonce empatie. A tak můžeme při vzpomínce na svůj zármutek či

11

Viz např. film Ratatouille (Pinkava, 2007), kde se záporná postava (kritik Anton Ego) osobnostně promění při chuťové vzpomínce na jídlo svého dětství. 12 Například autorka se sdílením v této práci pokouší překonat hořký pocit, který dosud prožívá při vzpomínce na štěchovickou lagunu – viz 21. poznámku pod čarou.

37

vlastní ponížení rovněž soucítit s ostatními, kteří jsou v podobných situacích, můžeme se tak (vždy ovšem v lehce pickwickovském smyslu) přenést na jejich místo.“

2.3 Zážitky blízké: Krajina domácí „… krajina většinou zdá se mi povědomá, asi to bude tím, že jsem tu někde doma.“ (Vlasta Redl: Tak jsem tady) Tato kapitola je věnována přírodě a krajině nacházející se v běžném životním prostoru jedince – destinaci všedního dne. Jak již bylo uvedeno, tato se může, ale nemusí, shodovat s krajinou domova, jak ji popisuje například Cílek (2003, viz Přílohu 3) nebo jak o ní zpívá česká hymna. Domácí krajinou může být i okolí objektu druhého bydlení, pokud jej jedinec takto vnímá („je na chalupě jako doma“). Specifikem domácí krajiny je, že jejímu poznávání nebrání geografická vzdálenost, nýbrž otupění smyslů všední rutinou, respektive nedostatek nových podnětů, které by k bližšímu poznávání a dotváření blízkých jevů motivovaly.

2.3.1 Motivace povinností Nejčastějším důvodem pro fyzický vstup do krajiny je povinnost. Může jít o cestu do školy nebo do zaměstnání, výuku nebo práci v terénu, popřípadě venkovní pobyt nakázaný autoritou (rodičem dítěti, doktorem nemocnému, trenérem sportovci). Rutinní návštěva přírody může být však i dobrovolným závazkem – například venčení domácích mazlíčků (popř. jízda na koni), zahrádkaření nebo rekreační sport. U těchto aktivit, snad více než kdekoli jinde, platí, že je lze provozovat jako nutnost – pasivně a nepozorně (pak ale nejsou cestovním ruchem), nicméně mohou být pojaty i jako pravidelná dávka vzrušujícího setkávání s vlastním prostředím (a jako takové do přijatého rozšíření cestovního ruchu spadají). Například u malých dětí je objevitelský a blízce-setkávací charakter všedních vycházek nepopiratelný (viz Obrázek 15).

38

Obrázek 15 – Malé děti jsou obdařeny přirozenou schopností žasnout nad jevy, jejichž obdivování je pro dospělého člověka náročné. Naopak ale nejsou schopny vědomých obratů ve vnímání a prožívání – samostatného kochání se (viz dále 2.3.2 K jinakosti vnímání).

Zámecký park v Opočně, foto Boris Tichý

2.3.2 K jinakosti vnímání Z otupělosti všedními vjemy vede nejsnazší cesta skrze narušení jejich obvyklé skladby. Zvýšený zájem o vlastní prostředí tak mohou vyvolat např. přírodní úkazy krátkého trvání – duha, bouřka, krupobití, západ slunce atp. Většina přírodních dějů se však odehrává nenápadně, v čase výrazně pomalejším, než je ten lidský, a k jejich sledování je třeba nabudit pozornost cíleně. Estetici považují za základní způsob vnímání přírodního prostředí kochání se, neboli vědomé přijímání a posuzování estetických vjemů. Stibral (2012, str. 39) píše: „Většina lidí na přírodu, kam se dostane nejspíše z rekreačních pohnutek, hledí spíše očima fotografů a dalších umělců a nachází v ní krásu nebo je ovlivňuje prizma přírodních věd. V horším případě je nám příroda pouze jakási esteticky přitažlivá kulisa pro různé takzvané volnočasové aktivity. … Estetický postoj je tedy mimořádně častým způsobem, jakým se k přírodě jako jednotlivci vztahujeme.“ Tento uvědomělý přístup k prostoru však není samozřejmostí – právě naopak, zdlouhavě se buduje v dětství, mládí, pubertě a skutečný požitek z prostého vnímání krásna většinou dozrává až v období mentální zralosti. Tradiční technikou estetické výchovy byla vždy nápodoba, respektive sdílení požitku z krásna se zkušenější osobou, která jej již uměla vyvolat (prvotně interpretovat vjemy). S mizením této dovednosti z většinové společnosti bohužel přestává fungovat automatická mezigenerační výměna a většina návštěvníků přírody se musí vědomému žasnutí a radosti z krásna systematicky učit (viz Přílohu 2H).

39

Velice pokročilou metodikou v tomto ohledu disponuje systém Environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty (EVVO) spolu s lesní pedagogikou (LP). Jejich působení na jedince vychází z povinné účasti (většinou v rámci školní výuky), ale klade si za cíl probuzení samostatné zvídavosti a upřímného vztahu k přírodnímu prostředí (Za Naturou na túru, str. 12), čímž plynule přechází do myšlenek ekoturismu. 13 Strategie EVVO i LP se shodují v tom, že je nutné zvýšit pozornost účastníků a naučit je vnímat jinak, nově. Používají k tomu zvláště techniky vnímání přírody všemi smysly a propojení hlava – srdce – ruce, tedy zpracování rozumem, citem i přímou tělesnou zkušeností. Klasické smyslové techniky spočívají v posílení smyslového vjemu – například posílení zraku dalekohledem/lupou/mikroskopem, posílení hmatového a sluchového vnímání omezením zrakových vjemů (zakrytím očí). Jinaké vnímání lze ale navodit i zcela prostým přímým kontaktem, jakým může být přivonění, ochutnání přírodnin (viz Obrázek 16), ale i bosá chůze nebo jiné bezprostřední dotýkání přírody. Šípek (2001, str. 57) připojuje doporučení Ivana Vyskočila, který navozuje živější vnímání prostředí přijetím představy, že procházené místo vůbec nezná, že jej vidí poprvé a všechno je nové a zajímavé. Obrázek 16 – Zapojení chuti není podmíněno návštěvou gastronomického zařízení.

Chuť Neveklovska, foto Barbora Wirnitzerová

13

EVVO ve zvýšené míře cílí na formování osobnosti a sleduje dlouhodobé dopady na jedince, kterýžto aspekt dosud technika cestovního ruchu neřeší. Existuje pouze spor, zda mají produkty cestovního ruchu cíleně kultivovat osobnost klienta, nebo do ní nemají úmyslně zasahovat (viz 2.4 Řešitelné otázky z oblasti cestovního ruchu, otázka „Jak intenzivní sdílení návštěvník vyžaduje? (Přeje si, aby jej zážitek proměnil?)“). Terapeutická role cestovního ruchu však není v centru zájmu – o terapeutických zájezdech se podle Šípka (2001) zmiňuje Hawkins (1988), ovšem pojímá je jako léčebné procedury pro psychiatricky nemocné pacienty. Zpravidla tedy veškerá kultivace osobnosti probíhá naprosto nahodile a nekorigovaně (a může proto ve výsledku působit i negativně). Pouze výjimečně lze zaznamenat použití propracovanějších introdukovaných technik jako jsou poutnictví, meditace, teambuilding, zážitková pedagogika.

40

Pokud se zdaří vnímání, je na místě zapojení rozumu, neboť člověk mnohem lépe zpracovává vjemy, které mu dávají smysl – zná jejich logické souvislosti. Vhodné je ovšem komplementárně využít i „srdeční“ iracionální procesy, které doplňují celkový obraz zpracováním jevů spiritosféry a významně přispívají k budování emoční vazby. Intenzita zkušenosti se dále posílí, má-li jedinec možnost autorsky reflektovat (zpečetit) objevené skutečnosti. (Viz Příloha 4 a Obrázek 17.) Obrázek 17 - CHÁPU, že náletové dřeviny svými kořeny narušují zdivo. CÍTÍM vztah k dílu předků. ČINÍM – přebírám svůj díl odpovědnosti za záchranu dědictví.

Pevnost Josefov, foto Barbora Wirnitzerová

2.3.3 Tvorba krajinného dědictví Klasická teorie cestovního ruchu si všímá místních obyvatel především jako tvůrců prostředí. V myšlenkových základech geoparků se lze dokonce setkat s představou, že připravenost destinace pro příjem návštěvníků nastává tehdy, když je místní obecenstvo saturováno příběhem krajiny a touží sdílet své krajinné dědictví s dalšími zájemci (viz též 3.2.2 Probouzení destinace). Pochopení a uchopení vlastní krajiny je tedy důležité jak pro osobní psychologické zakotvení cestovatele, tak pro sociálně a psychologicky udržitelné sdílení domovské destinace s turisty. Podle Norberg-Schulze (1994): „Člověk určitým způsobem chápe okolní prostředí a toto pochopení se snaží aplikovat do vytváření svého vlastního prostředí trojím způsobem: (1) chce zviditelnit své pochopení přírody, (2) má tendenci doplnit danou situaci něčím chybějícím či novým, (3) chce symbolizovat své pochopení přírody.“ Je zřejmé, že nejvlastnějším prostředím je člověku jeho nejbližší všední okolí. I v případě, že dosud neexistuje domovská emoční vazba na domácí krajinu, může k jejímu vzniku dojít právě autorským zapojením do rozvoje místa a regionu. Z praktického 41

hlediska je to pak právě destinace všedního dne, kde se může nejsnáze podařit časoprostorové seskupení vhodné motivace, nutných prostředků a potřebné míry zkušenosti a citu, aby byla zvolena činnost, která skutečně rozvine osobnost jedince i jeho prostředí. Široká škála technik dotváření domovského prostředí umožňuje osobní zapojení všem skupinám obyvatel. Může jít třeba jen o pouhý úsměv 14, ale i úpravu veřejné zeleně, stavbu odpočívadel a správnou volbu architektury, dále šíření regionální lidové slovesnosti nebo vlastní (prostředí reflektující) uměleckou tvorbu (až land art 15). Pokud tyto aktivity zdomácní v celé komunitě, může dospět až k endogennímu poznání, že krajinné dědictví je hodnotou, které nesvědčí těžba, ale ani konzervace. Krajina potřebuje své hospodáře a tvůrce – osobnosti, které mají vizi postavenou na hlubokém cítění krajinných souvislostí. Tyto pak bohatě odměňuje – dává jim živnou půdu pro jejich osobní rozvoj a někdy i finální smysl života (viz Obrázek 18). Obrázek 18 – „Až jednou nebudete na světě, lidi ať tu po vás maj‘ třeba jabka, nebo písničku, co si rádi zazpívaj‘.“ (Jaroslav Samson Lenk: Jonatán)

Podještědí, foto Barbora Wirnitzerová

O hlubším pochopení domovského prostředí při vlastním intenzivním zapojení píše například Šmíd (2005) – viz Přílohu 5. Práce v krajině tedy otevírá možnost lepšího pochopení celého krajinného dědictví i jednotlivých činů a pohnutek našich předchůdců. Může se tak dokonce stát interpretačním zdrojem pro inovativní archeologické chápání krajiny, jak píše např. Juřina (2012): 14

„Archeologie

je

dnes,

Podle mnoha pozorování jeden z nejnedostatkovějších jevů v české krajině. Viz např. publikace Současná umělecká díla v krajině (http://www.academia.cz/soucasna-umelecka-dilav-krajine.html). 15

42

zjednodušeně řečeno, vyprávěním příběhů poznávaných na základě archeologických nálezů a konfrontací s jinými typy pramenů, jimiž se pokoušíme popisovat život konkrétních lidí, společenství i krajiny včetně jeho nehmotné složky.“ Práce v krajině je tak zároveň nezávazným archeologickým experimentem 16 otevírajícím živé poznání historické skutečnosti i zúčastněnou prezentací života předků – viz Obrázek 19. Obrázek 19 - Konstrukce jednokomorové akumulační pece je z nálezů dobře známá. Teprve zapojením člověka však lze zjistit, jaký vztah měli předkové k pečivu, které vytvořili od semínka vlastníma rukama.

Centrum experimentální archeologie Křivolík, foto Barbora Wirnitzerová

Jednou z nejúčinnějších technik dlouhodobého udržování krajinného dědictví je vedení nejmladší generace k jeho zodpovědnému užívání. Silné přírodně-krajinné zážitky z dětství tvoří celoživotní vztah, ony příslovečné kořeny. Krajina, v níž se prvotně formuje cítění jedince, zpravidla po celý život zůstává skutečnou krajinou domova a měřítkem zbytku světa. Stejně tak představu o přírodě, vzácnosti jejích zdrojů a standardu úpravy/divokosti si nevědomě budujeme na základě vlastní zkušenosti. Nevrlý (2006) o tom píše: „Každý věk si musí vytvořit svůj vzor krásy a divokosti přírody, i já jsem musel. Kdyby vstali z hrobů sta let mrtví domorodci z horních Uher, zaplakali by nad přírodou svého Slovenska, jak jsem ji - v její domnělé divokosti - poznal před lety já. Ta

16

Mezi experimentálními archeology nepanuje shoda v tom, jaké prostředí prospívá archeologickému experimentu nejlépe. Vědecký směr (u nás např. CEA Villa Nova Uhřínov) uznává pouze experiment založený na exaktní realizaci nejpravděpodobnější interpretace konkrétního nálezu (nález, dokumentace, interpretace, rekonstrukce, archeologizace, opětovné vykopání, srovnání). Oproti tomu živý směr (např. CEA Křivolík) se řídí zásadou: „Teprve v momentě, kdy je experimentátor hladový, špinavý a unavený jako dávný člověk, může začít realisticky myslet a jednat.“

43

divokost by se jim zdála ubohá a chudá. Nenašli by v lesích divoké zubry. Já jsem zubry nepostrádal, byli vyhubeni dlouho před tím, než jsem se narodil, nepoznal jsem, jak nádherně temně asi duní zem, když běží.“ Zároveň se již ve velice časném dětství zvnitřňují normy pro zacházení s prostředím. Volná experimentální hra v přírodě je tak přirozenou učebnicí fyzikálních zákonů i pracovním sešitem pro mezigenerační předávání ekologických hodnot (viz Obrázek 20). Obrázek 20 – Skřítčí domečky a další techniky kreativního využití přírodnin jsou nejen cvičením jemné i hrubé motoriky a spolupráce, ale také základem poznání přírody a cítění prostředí.

foto Barbora Wirnitzerová

2.4 Fenomén výletnictví: Za humny je drak „Carpe diem!“ (Horatius: Ódy) Výletnictví je zde chápáno jako realizace krátkých (jednorázových) výprav do snadno dosažitelných krajin. 17 Jeho techniky proto řeší především potřebu rychlého a maximálně efektivního poznávání prostředí relativně srozumitelného, málo odlišného od domácí krajiny (viz např. Cílek, 2008, Příloha 3). Představují však první fyzické opuštění domovského prostoru se všemi náležitostmi.

17

Z psychologického hlediska je výletem to, co je jako výlet pojato – rychle, nenáročně a s lehkostí lze navštívit neprobádaná místa v rámci katastrálního území své domovské obce, jakož i světové metropole (tj. i eurovíkend lze pojmout jako výlet).

44

2.4.2 Odchodové a návratové rituály Prvním a posledním bodem každé cesty je domov 18. Vzhledem k tomu, že tvoří neoddělitelnou část turistického procesu (často zjednodušeně jako zdrojová destinace), je úroveň jeho prožívání jednou z determinant kvality cesty. Již vývojová psychologie (např. Matějček, 2013) si všímá toho, že dítě mnohem lépe snáší cizí prostředí, pokud má spolehlivé domácí zázemí (zejm. jistotu bezpodmínečného přijetí a láskyplných vztahů). V pubertě se pak vztah k životnímu centru a nejvyšší autoritě abstrahuje – domov už není jen obytná jednotka a rodiče přestávají být ústředním božstvem. Dospělost vyžaduje, aby si jedinec určil nové hranice domácího a cizího, praktického a duchovního, a naučil se v těchto nových souvislostech (většinou ovšem za pomoci starých vzorců) pohybovat. Motivace a motivy blízkých výprav mládí a dospělosti podrobněji srovnává Nevrlý (2006) – viz Příloha 2B – Hra na kralevice a krále. Realizace přechodu mezi domácím prostorem a neznámým světem je vždy provázena základními úkony, které mají svůj mytopoetický i psychologický význam. Kultury, které měly potřebu řešit děj odcházení z domova a návratů (mezi něž ta česká do značné míry patří – viz opět Přílohu 3 Václava Cílka), si vytvořily vlastní záchytné body, které mají cestovateli pomoci v duševní orientaci. Odchod a návrat jsou součástí (rámcem) velké většiny středoevropských mýtů a pohádek. V některých lze dokonce vysledovat samotný zlom, kdy hrdina opouští svůj domov (osobnostní střed), kdy překračuje hranici neznáma. Někdy přitom jde o čin v místě bydliště („vstal od stolu“, „slezl s pece“), často na hranici domu nebo rodné obce (práh, vrata, brány města), případně na hranici známého prostoru (např. na prvním rozcestí, prožitím cizosti krajiny, zabloudění – „zakopnutí o bludný kořen“). Příležitostně při odchodu nebo návratu hrdina přímo vzdává hold domovu (např. loučením/uvítáním blízkými bytostmi, písní, zvoláním, políbením země). V úvodu pohádky také hrdina přijímá relativně obyčejný předmět od bytosti zosobňující domov. Tato část vybavení pak sehrává nečekaně významnou roli (např. Honza se dělí o buchty od maminky a získává nadpřirozenou pomoc; kovář Mikeš dostává palici svého otce a dokazuje jí svou sílu). Výletník sice většinou „obdarovává“ sám sebe, nicméně volí z obyčejných předmětů právě ty, které mají sehrát v jeho příběhu klíčovou úlohu. Někdy přibalí svébytný talisman (přívěsek, knihu, obrázek, vůni), jímž si může kdykoli navodit psychologické spojení s domovem. Jindy naopak potřebuje vybavení symbolicky odpoutávající od domova: česká trampská kultura například

18

Opět v psychologickém slova smyslu (životní centrum osobnosti) – tj. tak, jak je charakterizován v úvodu Analytické části této práce.

45

zdůrazňuje roli toulavých bot 19, případně základní sady vybavení, na niž je osoba zvyklá 20. Turistická tradice zase předepisuje vybavení potravinami, jehož základní osu tvoří obalované řízky a paštika. Rituál moderního výletníka je na druhou stranu založen na dobíjení a přípravě elektroniky (mobil, GPS, fotoaparát, tablet – viz Obrázek 21), která má zajistit jeho stálé spojení s domovem i světem. Obrázek 21 - Supermoderní turista si již nosí pouze chytrý telefon – využívá ho k domluvě se spolucestovateli, vyhledávání spojů, placení jízdenek, orientaci v terénu a výběru atraktivit k návštěvě, předvídání počasí, zařízení stravy, získávání informací a interpretací, jakož i k pořizování fotografií a videí a jejich sdílení.

Orličky, foto Jan Wirnitzer

Balení a vypravování se přitom není jen praktickým úkonem, ale i psychologickou (duševní, duchovní, psychosomatickou) přípravou na cestu. Neměla by být proto zanedbána ani ve chvíli, kdy má cestovatel vybavení minimální nebo běžné (dříve připravené) a není k jeho přípravě hnán materiální nutností. Mnohem slabší oporu skýtá tradice pro psychologické zpracování (překotného) přechodu ze světa domů. Riziko neschopnosti vstřebat rychle získané zážitky je vysoké. Nevrlý (2006, str. 22) takovou situaci popisuje: „Vracejí se domů z nezasloužených cest velmi neosvěženi, s pocitem, jako by smíchali lahodnou snídani, oběd a večeři v jedné kádi a břečku naráz vypili.“

19

Boty toulavý hrají významnou roli např. v písních Jarní kurýr Mikiho Ryvoly nebo Toulavý boty Radka Nováka a Víta Troníčka. 20 Např. Jaroslav Samson Lenk si balí „knížku, spacák, kytaru“ (v písni Podnájem), kdežto Wabi Daněk si vystačí s „dekou a rumem“ (v písni Rosa na kolejích) a Václav Cílek (2008, str. 74) považuje za základ „láhev na vodu, mapu, poznámkový blok, možná fotoaparát či pár okopírovaných listů z knihy“.

46

Snadno pochopitelný je smutek vznikající při vytržení z naplňující aktivity v harmonické destinaci a přechodu do urbanizovaného domácího prostoru s všedními starostmi. O něco překvapivější jsou četné popisy traumatizujících návratů z prostředí bídy a utrpení do civilizovaného světa, které popisují například Lékaři bez hranic ve svých blozích. O kulturním šoku z domácího prostředí píše například zdravotnice Kate (2013): „A teď jsem tedy zpátky, od mého návratu domů uplynul už měsíc a já jsem stále ve stavu, kdy nechci být příliš dlouho sama a snažím se být s lidmi, které mám ráda. Jde to vcelku dobře, den za dnem se s tím vypořádávám líp a líp. Z minulé zkušenosti vím, že brzo zase zapadnu do téhle země hojnosti, bohatství a bezpečí. Přestanu špatně smýšlet o tom, co dělají moji blízcí [plýtvání vodou, jídlem], a přestanu si pak klást za vinu, že mě takové myšlenky napadají.“ Jakýkoli návrat z odlišného prostředí tedy vyžaduje především přiměřené množství klidu a odpočinku ve známém prostředí a příjemné společnosti blízkých osob. I zážitky běžné síly většinou potřebuje jedinec sdílet s okolím – u těch zvláště silných nebo traumatizujících je pak sdílení (terapeutická narace) přímo nutností. Terapeuticky lze pojmout též vybalování spojené se zpracováním fotografií a umístěním získaných artefaktů (suvenýrů) do prostorových souvislostí domácího prostředí. Další možností je utřídění zážitků psaním cestovatelského deníku, případně uměleckým vyjádřením (viz též 2.7.6 Osobní umělecká reflexe). Posledním cílem každé cesty je, aby se jedinec plně navrátil do svého středu a odlišnost vnějšího světa upotřebil jako zrcadlo – iniciační a motivační podnět pro bohatší život.

2.4.3 Připravenost vs. překvapení „Duši nenasytí ani neuspokojí množství vědění, ale vnitřní nazírání a vychutnávání věcí.“ Ignác z Loyoly Zdá se samozřejmé, že je výhodné si výlet perfektně naplánovat, aby mohla být využita každá minuta kratičkého cestovatelského dobrodružství. Zkušenost však odhaluje také celou řadu nevýhod přesných itinerářů a informační vybavenosti. V prvé řadě vzniká nezanedbatelné nebezpečí, že se výletník ke svému plánu upne. Předem vytvořená přesná představa o struktuře cesty je mozku pohodlná a rád ji vezme za svou. Pocity nelibosti (nepohodlí, nepatřičnosti) pak vznikají při jakékoli změně plánu – ať už k horšímu (např. krácení kvůli počasí) nebo k lepšímu (např. vyskytne-li se neočekávaná výzva). Na podobném mechanismu funguje rovněž zklamání produktem, o němž přijal účastník zkreslenou představu (např. na základě nadsazeného propagačního materiálu). Nakonec i událost, která z vnějšku

47

působí jako perfektní dobrodružství, může v „příliš připraveném“ (představami zamořeném) jedinci vzbudit pouze pocity nenaplnění a zmaru.21 Příprava také nastavuje poměr racionálního a iracionálního zpracování vjemů (respektive celkové paradigma pro zpracování nových vjemů a informací). Klasická cestovatelská teorie informačního minima vyzývá k co nejvyšší předvybavenosti (např. Zelenka a kol., 2007; Jindra, 2007), kdežto autoři zdůrazňující vliv spiritosféry (Hodrová, Nevrlý) doporučují spíše střídmou (až nulovou) počáteční informovanost umožňující nezkalené vnímání – čirou impresi. Obvyklým řešením je využití služby průvodce, tedy jedince, který nese tíži představ a informací a s laickým účastníkem sdílí pouze orientační a vyžádané obsahy (ve správnou chvíli, na správném místě). Není bez zajímavosti, že tento post vzniká samovolně i ve skupinách výletníků cestujících mimo veřejné formy (Venclová, 2013a). Hlavní překážkou v zajištění přínosné osobní průvodcovské služby jsou vysoké nároky na osobnostní kvality, pedagogicko-andragogickou přípravu, studium a aktualizaci faktů, respektive vysoké náklady na získání a zaplacení špičkového průvodce22. Alternativou živého průvodce jsou systémy lokálně-kontextových informací, resp. knižní brožury a průvodce. Takové skrývají hned dvojí nebezpečí: Špatně udělané jsou přijímány s nelibostí (nesrozumitelnost, neatraktivnost výkladu) a dobře udělané přitahují pozornost namísto jejího soustředění na přírodu a krajinu (např. virtuální video-průvodce). Podle Nevrlého (2006) příručky a průvodce: „většinou dokonce hubí fantazii a samostatnost a zabíjejí smysl putování a poznávání. Podstata je jinde. Čím svobodněji půjdeš, tím lépe. Víc zkusíš, víc prožiješ!“ Informovanost jako takovou nicméně Nevrlý nezatracuje, nýbrž jí dává specifické místo v životě jedince: „Také u hvězd – a nejen u nich - je dobré, a v mládí dokonce nezbytné, mnoho znát, ale ještě lepší je ve stáří vědoucně zapomínat nedůležité vnější věci. Zůstane jen podstatné, co oživuje nitro.“. Extrémním opakem nabitých itinerářů a komplexní informační přípravy je pak snaha nevědět o cílové destinaci vůbec nic a dosáhnout naplňujícího objevitelského prožitku ztracením se v krajině. Tato technika je náročná především na čas, štěstí a stabilitu psychiky cestovatele, respektive soudržnost skupiny (viz Obrázek 22). „Nejistota uchovává duševní pružnost a jas,“ píše Nevrlý (2006, str. 24).

21

Od návštěvníků Egypta je například znám pocit příliš malých pyramid, který je vyvolán předcházející bludnou představou o majestátních rozměrech starověkých staveb – zejména tedy Velké pyramidy v Gíze. Sama autorka pak zažila největší cestovatelské zklamání v šesti letech při návštěvě Štěchovic, neboť štěchovická laguna nejen že nedřímá v zadumaném stínu Kordillér (Werich, Voskovec, Ježek), ale dokonce vůbec neexistuje – alespoň tedy ne v té podobě, jak si ji autorka představovala na základě komiksu Čtyřlístek: Zachraňte Lidušku (Nový - Němeček, 1990). 22 Většina profesionálních průvodců se bohužel dosud nenaučila pracovat s informacemi, natož s lidmi, a věnuje se toliko zahlcování klientů nadrčenými nicneříkajícími daty (smutná osobní zkušenost autorky).

48

Obrázek 22 - Neúspěšný pokus najít si cestu "zeleným peklem“ vyústil v časově a fyzicky náročný návrat k ústí rokle. Přes tisíc příležitostí k pádu do hlubiny jsou všichni v pořádku. Je to pro lidskou psychiku dostatečný happy-end? Šlo tomuto zážitku zabránit lepší přípravou? A je vůbec správné takovým zkušenostem bránit?

Rumunsko, foto Barbora Wirnitzerová

„Jediní lidé, kteří nikdy nezabloudí, jsou tibetští a mongolští lámové, kteří celý život bez ustání putují nesmírnými rozlohami vysoké Asie. Jdou stále z místa na místo a nemajíce domova, nemohou k němu ztratit cestu a zabloudit, nemajíce cíle, nemohou sejít z cesty a minout ho. Jdou lehce, všude šťastní, všude svobodní.“ (Lady Evellyn E. Sloocková, 1881, in Nevrlý 2006, str. 20)

2.4.4 Požitek z lehkosti bytí Krátké výlety, oproštěné od nároků na ubytovací zázemí, představují nenáročný způsob řešení turistických potřeb. Výletník se vydává za jednorázovým prožitkem, vzrušením, uvolněním (viz Obrázek 23). Své akce může přizpůsobovat podle počasí a aktuálních příležitostí a kdykoli se může vrátit domů. Krizové situace tak spíše předchází nebo přechází, než aby se s nimi nějak potýkal a vyrovnával. Dostává tak příležitost užít si skutečně lehko-myslné dobrodružství, jehož výsledkem může být buď úžasná silná vzpomínka, nebo jen jeden z nepodařených dnů, které budou brzy zapomenuty 23.

23

Což je další neocenitelná služba našeho mozku – viz Plotnik – Kouyoumdjian 2013, str. 269 a 276.

49

Obrázek 23 - Specifikem výletu by měla být bezstarostnost a odvaha zkusit si "nezávazně" nové věci.

Neveklovsko, foto Barbora Wirnitzerová

Umění využít tuto lehkost však není samozřejmé. Zvláště Češi prý mají někdy problém vyrazit z domova bez zbytečného „tábornického“ vybavení (Remunda, Obnažený národ, 2014). Nevrlý (2006) dává svébytný návod, jak si tuto lehkost uchovat i při delších putováních. (Hra na poutníka s lehkým srdcem, viz Přílohu 2A.)

2.5 Prožitky cestovní: On the road… „I cesta může být cíl.“ (Oldřich Janota: Zrychlený vlak) O dopadu charakteru dopravy na cestovatelský prožitek svědčí například to, že některé cestovní kanceláře řadí zájezdy v katalozích podle převládajícího dopravního prostředku (např. CK Kudrna, CK Mundo). Předpokládají tedy, že si klient vybírá nejprve způsob pohybu (letecky, autobusem, na kole, pěšky, na lyžích, lodí) a teprve poté upřesňuje cílovou destinaci. Přesouvání se je z psychologického hlediska poměrně zvláštní deformací časoprostoru, na niž není lidský kognitivní proces automaticky připraven. Nevrlý (2006) popisuje cestovatelskou zkušenost takto: „Při putování se nádherně zpomalí čas, rozloží se na okamžiky, žiješ po tu dobu v jiných rozměrech. Z jedenácti měsíců roku si nepamatuješ ani desetinu toho, cos prožil za jediný měsíc letní cesty.“ Čím delší je ale absolvovaná vzdálenost a čím rychlejší je doprava, tím větší nároky klade na „psychické strávení“ tohoto prožitku (včetně např. srovnání biorytmů po absolvování časového posunu). Kognitivní proces se někdy přemírou nových vjemů zahltí a zablokuje přijímání nových 50

podnětů. V případě špatného zpracování cesty pak mohou nastat až kafkovské pocity „ocitnutí se úplně někde jinde“, zmatení, dezorientace a odmítnutí nového prostředí (též řešené jako součást kulturního šoku – viz 2.8 Emoce exotiky: Úplně cizí cizina). Pokud je ale přesunový prožitek dobře snášen, může být i motivací k cestě. Ubíhající krajina představuje stálý přísun nových podnětů, které přitahují pozornost a vybízejí ke sledování. Stejně tak pozitivně přijatá fyzická náročnost nemusí znamenat utrpení, protože vytváří tělesnou únavu potřebnou k řádnému vychutnání odpočinku (viz Obrázek 24). Obrázek 24 - Nejsladší odpočinek následuje po fyzickém výkonu.

Rumunsko, foto Barbora Wirnitzerová

2.5.1 Flow aneb plynutí Pokud dojde k příznivé souhře okolností, může při cestování vzniknout až prožitek flow (autorem pojmu je Mihaly Csikszentmihalyi). Tento dynamický psychický stav vzniká ve chvíli, kdy je jedinec plně soustředěn na určitou činnost, která má (individuálně) vyvážený poměr vzrušení a stereotypu a mysl dostává optimální přísun podnětů. Při vykonávané práci pak mozek automaticky udržuje plnou pozornost (respektive může dosáhnout i vyšší vnímavosti, než jakou používá při záměrném soustředění). Prožitek flow tak může mít formující dopad na osobnost a bývá po první zkušenosti opakovaně vyhledáván (až do té míry, že je jedinec ochoten pro něj riskovat život – např. při jízdě na motorce). Protože navození tohoto stavu vyžaduje jistou míru osobního zapojení jedince, vzniká obvykle při náročném řízení dopravního prostředku nebo při pohybu vlastní silou (sportu a turistice).

51

Vzhledem k individuálnímu nastavení kognitivního procesu je pro každého jedince optimální jiný druh činnosti. Touhou po prožití flow lze vysvětlit masovou oblíbenost sjezdových aktivit. Hojně využívané techniky sjezdového lyžování, sáňkování, snowboardingu, sjezdů na horských kolech nebo koloběžkách a splouvání řek nově doplňují letní alternativy využití svahů (kolová i smyková vozítka (viz Obrázek 25), travní lyže), dále canyoning a umělé dráhy a tobogány. Obrázek 25 - Travní káry představují jednu z letních alternativ pro milovníky sjezdovek.

Krkonoše, foto Markéta Venclová

Obdobné psychické procesy spouštějí také techniky pádové a letové – bungee-jumping, paragliding, rogalové a vyhlídkové lety. Při nich už ale bývá zaplavení mysli adrenalinem tak silné, že si přírodní a krajinné prožitky odnesou jen zkušení letci. Autorka introspektivně zaznamenala vliv flow na vnímání prostředí také při jízdě na koni, orientačním běhu, skákání na zahradní trampolíně a intenzivní dobrovolné práci v přírodě (ruční zpracování dřeva, sečení trávy – viz Obrázek 26).

52

Obrázek 26 - Význam sečení kosou coby potřebné práce sice upadá, zato zážitkové až terapeutické využití této 24

činnosti je teprve na vzestupu .

Na Gründli (Orlické hory), foto Barbora Wirnitzerová

2.5.2 Změny rychlosti Volba režimu dopravy se neodehrává jen podle dostupnosti cílové destinace a šance na prožití flow. Důležitou roli hraje také rekreační motivace – tedy touha po změně (zpomalení nebo zrychlení) životního tempa. Ryze individuální je přitom prožívání jednotlivých způsobů dopravy a pohybu. Za nudné jsou zpravidla považovány ty prostředky, které jedinec využívá při všedním přesunu. Například student dopravující se do školy na kole může mít problém prožívat cykloturistiku jako rekreační aktivitu. Naopak pro řidiče z povolání bude nejspíše změnu představovat pomalá chůze nebo možnost usnout za jízdy v hromadném dopravním prostředku. Největší interpersonální rozdíly vykazuje zřejmě prožívání létání, neboť toto vyvolává pocity lehkosti a absolutního nadhledu, jakož i závažné stresové epizody a fobie 25. Je tedy na místě rozvážit, zda v aktuálně řešené situaci nezničí odpočinkový efekt přímořské dovolené stres z letecké přepravy, nebo naopak, jestli se poznávací dobrodružství využitím autobusové dopravy nezvrhne v nezřízenou nudu dlouhých dálničních přejezdů. Pokud cestovatel 24

Viz např. aktivity hnutí Brontosaurus http://www.brontosaurus.cz/akce-priroda a film Living lightly (2007). 25 Viz např. článek na zpravodajském serveru Idnes.cz: Nejčastější fobií je strach z létání. Dostupné z: http://ona.idnes.cz/nejcastejsi-fobii-je-strach-z-letani-d72-

53

nenalezne vyhovující způsob přepravy, stále platí, co bylo zmíněno v kapitolách 2.2 a 2.3, totiž že daleký přesun není podmínkou pro získání naplňujících zážitků. Obrázek 27 – Na voze? Autem? Pěšky? Každý způsob objevování krajiny dodává jinou sadu vjemů a výsledné prožívání se proto může zásadně různit.

Rumunsko, foto Barbora Wirnitzerová

2.5.3 Driftování do budoucnosti Šípek (2001) si s odkazem na Tofflera (1992) všímá zvláštního druhu cestování, kterého se v podstatě nedobrovolně účastní velká část členů moderní společnosti. Jedná se o situaci, kdy industrializace společnosti předhoní vývoj člověka (nebo celého regionu). Jedinec si pak v konfrontaci s realitou připadá, jako by se ocitl na návštěvě v daleké budoucnosti. Nadměrná stimulace, dezorientace a neschopnost se rozhodovat mohou vyústit v šok z budoucnosti, ne nepodobný kulturnímu šoku nastávajícímu při exotických cestách. Toffler proto vypracovává sadu technik, které mají pomoci se zvládáním tlaků překotné změny (podrobně viz Příloha 6). Patří sem:        

Čelní obrana Zóny stability Situační skupiny Poradenská služba pro krizové situace Domy na půl cesty Enklávy minulosti Enklávy budoucnosti Celosvětové svátky

54

2.5.4 Poutnictví Přes to, že podle vnějších měřítek je poutnictví prakticky totožné s turistikou, z psychologického hlediska představuje naprosto svébytnou techniku prožívání přesunu. Jeroným Klimeš (2011) říká o člověku, že je mentální přežvýkavec. Jinými slovy, má potřebu své představy, nápady a duševní hnutí opakovaně promýšlet. Chůze přitom aktivuje v mozku struktury určené právě pro toto zvažování a utřiďování obsahů. Mělo by však jít o chůzi nerušenou, s myslí soustředěnou na vnitřní záležitosti (případně k vyšší mocnosti). Prostředí tedy nemá prvoplánově přitahovat pozornost k zajímavostem, ale nesmí být ani rušivé. Optimální je, pokud harmonizuje poutníkovu mysl a poskytovanými prožitky jej směřuje k jeho duchovnímu cíli (viz Obrázek 28). Obrázek 28 - K putování a volnému vandrování je otevřená česká krajina jako stvořená.

Poutní cesta do Mariánských skoků, foto autorka

Tradiční poutní destinace nabízejí cesty, jejichž duchovní funkčnost je prověřena generacemi poutníků (cesta do Santiaga, do Mekky, do Váránasí). Samotářští poutníci vyhledávají stále nové trasy a nezřídka dosahují žádoucího rozpoložení ve zcela nehostinných místech (pouště, velehory, ledové pustiny).

2.5.5 Zastavení Technika zastavení představuje v kontextu cestovního ruchu zajímavý fenomén, neboť je vlastně opakem cestování (ve smyslu přesouvání). Nemá přitom mnoho společného s návratem. Pohyb je pouze nakrátko přerušen a jedinec získává prostor pro jiný druh vstřebávání zkušenosti.

55

Zastavení na cestě představuje analogii ke spočinutí v ubíhajícím životě. Jak zpívá Marek Eben ve své Malé písni do tmy: „Chceš-li si na něco pořádně posvítit, zhasni si, chceš-li se něčeho opravdu nasytit, nejez, chceš-li své běžící myšlenky zachytit, sedni si, chce to svůj čas, vážně, chce to svůj čas.“ Nevrlý (2006) mluví o zastavení jako o labutím dni a popisuje jej ve Hře na zelenou propast času (viz Příloha 2D). V křesťanské kultuře jsou extraktem myšlenky zastavení četné křížové cesty. Opakujíce stále stejný příběh, vedou poutníka k přerozujícímu pulzování mezi náročnou chůzí (většinou do kopce) a jednotlivými zastaveními, vyzývajícími k zamyšlení. Nakonec i autokarové zájezdy jsou v jistém smyslu pulzováním – střídáním silného přílivu vjemů z atraktivit a vstřebávacího odpočinku při přejezdech.

2.6 Za svým cílem: Mimo místo a čas „Minulost je teď úplně jako cizí země,“ říkají: „Dělají tam všechno úplně stejně.“ (Douglas Adams: Stopařův průvodce po galaxii) Boom zážitkového turismu podle hesla „klienta nezajímá, kam jede, ale co tam zažije“, je možná ctností plynoucí z globalizační nouze o destinační autenticitu. Pokud člověk dojde k závěru, že je celý svět v podstatě stejný, zaniká jeho objevitelská motivace. Z domova jej pak vyláká jedině vidina konkrétní odměny za vykonanou cestu. Jedná se v principu o lovecko-kupeckou motivaci, takže měřítkem úspěšnosti takového cestování je výhradně úlovek čili zisk. Tento může mít nejrůznější formy: od výdělku (popř. naturálních požitků), přes předmět do sbírky, žádanou informaci, adrenalinový zážitek nebo společenskou prestiž. Cílovou destinaci si cestovatel vybírá podle toho, kde ho nejspíš čeká žádaná odměna. Patří sem cesty za obchodem a vzděláním, výpravy pro stejnoměrné přírodní opálení kůže, ale také účast na soutěžích (sportovního i cestovatelského charakteru). Přes to, že s takovouto motivací není snadné skloubit blízké setkání s prostředím, bylo identifikováno několik technik, které to umožňují.

2.6.1 Sběratelství a sběračství Psychologicky je poměrně snadné propadnout sběratelské vášni. Ve vývoji lze dokonce identifikovat období, kdy k tomu má člověk zvláštní sklon. Muži údajně častěji tíhnou k

56

systematickému sběratelství, zatímco ženy jsou spíše shánčlivé – jejich činnost tedy bývá spíše sběračstvím (viz Obrázek 29). Obrázek 29 - Zatímco muži loví své důležité trofeje, ženy raději sbírají praktičtější hodnoty.

Mariánské Skoky, foto Barbora Wirnitzerová

U většiny sběratelských odvětví je cestování pouze obvyklým průvodním jevem (např. kaktusářství, sběr bylin, sběratelství minerálů). O radostech a úskalích takto motivovaných putování píše Nevrlý (2006) ve Hře na hledače vzácných trav – viz Přílohu 2G. Existuje však i sběratelství, které je vlastním produktem cestovního ruchu. Sem patří například sbírání pohlednic, turistických známek a odznaků, rozmanité „razítkové“ soutěže, hledání „pokladů“ pomocí GPS (geocaching) atp. Společným záměrem producentů sběratelských produktů je vytvořit pull faktor, který by lákal cílové skupiny k pravidelnému vstupování do krajiny, popřípadě k útratě v regionu 26. Dobře psychologicky vedený turista může být přitom nenápadně vmanipulován do blízkého setkání s přírodou nebo krajinou (viz Obrázek 30).

26

Např. regionální soutěž Broumovsko oSOBnĚ – http://playbroumovsko.cz/

57

Obrázek 30 - Blízké setkání se samozvaným strážcem hradního (geocacherského) pokladu.

Celjski grad (Slovinsko), foto autorka

2.6.2 Nelokalizované zážitky Zážitková, zábavní a nákupní centra (destinační honey-pot) jsou v podstatě středisky pro uspokojování potřeb. Jejich úspěch svědčí o tom, že vyšly vstříc velkému množství lidských přání najednou. Přes to, že tyto atraktivity v podstatě ignorují veškeré lokalizační předpoklady, jakož i okolní přírodu a krajinu, jejich práce s klientem je přímo ukázková. Návštěvník dostává instantní zážitky bez úsilí a bez čekání. Z těchto turistických ghett je z psychologického hlediska krajně náročné uniknout, neboť lidská mysl přirozeně tíhne k pohodlí a konformitě. Dalším rysem produktu těchto center je dokonalá de-lokalizace zážitků. Nabízejí možnost prožít kdekoli, kdykoli, cokoli. Návštěvník se (při úplném zotročení reklamou a uzavření do betonového komplexu) cítí konečně svobodný. (Viz též 3.2.1 Destinační dilema.) Stejné psychologické mechanismy lze využít i k uspokojení potřeb v ekoturismu. Například mnohá ekocentra (popř. střediska ekologické výchovy) dokazují účinnost koncentračních postupů i při uspokojování biofilních potřeb. Jejich zážitkové techniky, umožňující prožití blízkého setkání s přírodou v každé denní a roční době, za každého počasí, už prokázaly přinejmenším celorepublikovou adaptovatelnost (Smrtová a kol., 2012). Základnu nabídky environmentálně-uvědomělých nelokalizovaných zážitků pro dospělé tvoří široké spektrum vzdělávacích a osobnostně-formujících kurzů (od přípravy domácího sýra, přes školení v EVVO až po duchovní obnovu). Těmito produkty naplňují své cíle (ale i ubytovací a 58

stravovací kapacity) mnohá specializovaná zařízení (rodinné farmy, vzdělávací a náboženská centra).

2.7 Techniky turistické: Poznatelné neznámo "Bůh zajisté není tak chud, aby každému poutníkovi nemohl propůjčit jeho vlastní duši." Irenaeus ze Smyrny (Irenej z Lyonu) O smysluplné uchopení nefamiliárního prostoru se turismus pokouší již od svých počátků. Metodou pokusu a omylu tak turisté identifikují a vybrušují techniky, kterými se jim daří proniknout do krajiny a myšlenkově zpracovat přírodní děje. Přes to, že jsou služby i komplexnější produkty cestovního ruchu charakterizovány jako „kopírovatelné“, množství špičkových technik zůstává využito jen okrajově (většinou v komunitách a destinacích, kde se je podařilo rozvinout). Například parametry obdivovaného českého systému turistického značení jsou známé, a přesto se systém šíří za hranice jen skrze československou značkařskou komunitu 27. Na druhé straně český národ dosud nepřišel na chuť rodinným a komunitním piknikům ve volné přírodě, které jsou v mnoha zemích zemí světa masově rozšířené. Lze tedy vytušit, že hlubšímu poznání přírody a krajiny stojí v cestě kulturní, sociální nebo psychologické bariéry. Těm, kdo se odhodlají tyto překážky vědomě překonat, se rozestře bohatý výběr lákavých aktivit vedoucích k vysoce kvalitním zážitkům a hodnotným zkušenostem.

2.7.1 Po značkách Využití turistických značek je technikou představující takřka geniální řešení dilematu Připravenost vs. překvapení (viz kapitola 2.4.3). Umožňuje i zcela nepřipravenému návštěvníkovi projít krajinou, aniž by hrozilo katastrofální zbloudění nebo minutí zajímavých míst. Předpokládá se ale jistá fyzická zdatnost, schopnost pracovat s mapou a dovednost v odhadu vzdálenosti, respektive množství času potřebného k jejímu překonání. Člověk, pro nějž je sledování značky samozřejmostí nevyžadující zvýšenou pozornost, tak může věnovat převážnou část své pozornosti poznávání přírody a prožívání krajiny. Za žádoucí fenomén lze jistě považovat rozšiřování turistického značení o trasy určené cykloturistům, běžkařům a jezdcům na koních (viz Obrázek 31). V rámci Národního programu podpory cestovního ruchu funguje od roku 2010 podprogram „Cestování dostupné všem“ 28, který

27

Viz např. wikipedistický článek České turistické trasy v Banátu: http://cs.wikipedia.org/wiki/České_turistické_trasy_v_Banátu 28 Viz http://www.mmr.cz/cs/Podpora-regionu-a-cestovni-ruch/Cestovni-ruch/Programy-Dotace/Narodniprogram-podpory-cestovniho-ruchu-%282010-201/Rok-2013-podprogram-Cestovani-dostupne-vsem

59

podporuje mimo jiné vznik bezbariérových tras (vhodných např. pro seniory, vozíčkáře a rodiny s malými dětmi v kočárcích). Obrázek 31 - Specializované turistické značky by měly garantovat prostupnost celé trasy pro zvolenou turistickou techniku (dopravní prostředek).

Suchý vrch, foto autorka

Techniku terénních značek využívají také tvůrci naučných stezek, poutních tras a tematických okruhů. Hodnotných prožitků přitom lze dosahovat nejen při následování značek, ale i při jejich plánování a instalaci. Tento fakt podtrhuje dlouhodobá oblíbenost jednorázových her a soutěží založených na přípravě a následování značek (často v kombinaci s úkolovými stanovišti – šipkovaná, turistické pochody, orientační sporty, skautské závody, šifrovací výzvy – Obrázek 32). Obrázek 32 - Žluté kolečko, legendární značka trampské recesní výzvy s přiléhavým názvem Bloudění.

Bloudění 2011 (Jizerské hory), foto Jan Wirnitzer

60

Moderním následovníkem těchto tradičních lidových zábav je questing, představující trvale instalovanou šipkovanou / honbu za pokladem pro veřejnost. Blažena Hušková, jeho propagátorka v ČR, předpokládá, že by realizátory měly být primárně místní zájmové spolky, školy, nadšenci a dobrovolníci a vystupuje proti komercionalizaci této techniky. Quest by měl tedy přinášet zábavně pojatou lokálně specifickou interpretaci malého úseku krajiny (zpravidla okolí jedné obce).

2.7.2 K absolutní animaci služeb Filosofie globalizovaného hotelnictví z těžko pochopitelných důvodů předpokládá, že klienta nejspíše uchvátí stále stejná množina uniformních služeb. Soupeříce v preciznosti jejich provedení, opulentnosti all-inclusive hostin, marketingových akcích a nákladových úsporách, nedostávají se většinou hromadná ubytovací zařízení k tomu, aby se stala plnohodnotnou součástí své destinace. Pohodlí je samozřejmě jednou z vítaných charakteristik produktu, nicméně samo o sobě nesaturuje žádné vyšší potřeby – neobohacuje osobnost. Hypersaturací základních potřeb nelze dosáhnout ničeho jiného než nudy, obezity a frustrace z návratu do všední reality. Jindra (2007) ze zkušenosti popisuje věrně situaci turisty-objevitele: „Nejezdím, pokud možno, do míst, kde potkávám stejné lidi jako doma a nehledám to, co mám doma, televizí počínaje a ledničkou konče, i když po dvou týdnech v džungli přijde určité pohodlí vhod a dodá prožitému dobrodružství na hloubce. Je to jako třešnička na narozeninovém dortu. Přehnané trmácení totiž člověka otupí a vydřený zážitek je vniveč. Po túře je člověku lépe vysprchovanému v čisté posteli než smradlavému v promoklém spacáku. Nalézt vhodnou kombinaci chce svůj čas a je to svým způsobem umění. A tak se někdy službám turistického průmyslu nevyhnu, i když je primárně nevyhledávám.“ V zahraničí bývá častým řešením minimalizace služeb (tak, aby zabíraly co nejméně časoprostoru a financí) – typickými představiteli tohoto trendu jsou hostely, B&B, zero star hotely, hotely garni, turistické ubytovny a částečně též globální fast foody. Uspokojování základních potřeb je odsunuto do pozadí a životní energie jedince je soustředěna na poznávání skutečného cíle. Existuje však i opačná strategie, která směřuje k co nejtěsnějšímu propojení základních služeb a destinace – tak, aby klient nemusel poznávané prostředí vůbec opustit. Opatrnou aplikaci této filosofie lze sledovat u stylových penzionů, komplexních „zážitkových“ rezortů (viz Obrázek 33) a u hotelů v historických památkách. Silněji už se rozmáhá v rámci venkovské turistiky (dovolená na farmě) a při ubytování na bázi couch surfingu. Extrémní variantu představují dobrodruzi, kteří i v exotických destinacích vyhledávají výhradně plně autentické ubytování, stravování, dopravu a zábavu. Nicméně i oni sami přiznávají, že se občas dostávají za hranici hazardu se zdravím a životem. Jejich zážitky jsou pak spíše existenciální, než blízce setkávací. 61

Obrázek 33 - V ZOO Dvůr Králové se lze nejen blízce setkat s nejrůznějšími africkými zvířaty, ale můžete se zde i africky bavit, africky dopravovat, africky bydlet a africky jíst (v bezpečí středoevropského hygienického standardu).

Vystoupení skupiny IYASA v Safari Kempu ve Dvoře Králové, foto autorka

Na druhou stranu, určitý typ destinací („přiměřeně civilizovaného světa“ – včetně ČR) umožňuje dosti bezpečnou realizaci mnohých prvků přírodní animace služeb (směřující až k bondingu s krajinou). Osobní obohacení takovými prožitky lze vysledovat například ve slovesnosti trampského hnutí (viz např. díla v soutěži Trapsavec 29 a Přílohy 7A a 7B). Dosud zřejmě nepopsaná zbojnická větev trampingu připojuje k potěšení ze soběstačnosti ještě návaznost na lidovou tradici jakožto důvěrný vztah s přírodou a krajinou 30. Myšlenky tohoto směru vystihuje Petr Ulrych v popěvcích z muzikálu Koločava: „Koločavský pánbůh

Koločavské hory

dobrý je

modré jsou

však on chlapa v horách

tam mě moje nohy

ukryje

ponesou

však on chlapa v horách

až já budu v horách

ochrání

jednou spát

vody mu dá napít

tak se bude na mě

malin mu dá najíst

koločavský pánbůh

ze strání

usmívat“

Pokud jsou poskytnuté služby dostatečně kompatibilní s produktem, dostává návštěvník možnost se do prostředí skutečně vžít. Nepřetržitost styku s přírodou a krajinou významně zesiluje

29

Viz webové stránky soutěže: www.trapsavec.cz Na Slovensku funguje i neputovní varianta této lifestylové školy, která si někdy říká novodřevní hnutí (mezi vůdčí osobnosti patří bard Jano Majerčík). 30

62

vnímatelnost spiritosféry – navozuje souznění duše člověka s duší krajiny, jak sugestivně popisuje například Nevrlý (2006) ve Hře na hvězdný širák (viz Přílohu 2D). Vzhledem k tomu, že současný turista většinou není vyzbrojen tradičním mytologickým vysvětlením prožívaných skutečností (viz Obrázek 34), může si tvořit vlastní duchovní koncepty, které mu pomohou se vstřebáváním zážitků (viz Příloha 6A – ekopsychologicky-spirituální povídka Lipová). Obrázek 34 – „Anděl s bílou lilií střeží spáče a zacpává pusu lesnímu strašidlu“ (Wirnitzerová, 2008) – křesťanskolidové vysvětlení pocitu zklidnění, který nastává, odevzdá-li se poutník spící pod širákem vyšší moci.

Rýmařovsko, foto Barbora Wirnitzerová

2.7.3 Proměny prizmat Významnou jinakost prožívání prostředí vykazují osoby silně ovlivněné svým odborným, profesním nebo zájmovým pohledem na svět 31. Patří sem již zmínění sběratelé, jejichž vnímání se soustředí na získání konkrétní přírodniny nebo kulturního artefaktu. Svůj velice specifický pohled si často drží i nesbírající botanici, entomologové, zoologové, geologové, ekologové, krajináři, archeologové, lesníci, rybáři, železniční nadšenci, učitelé, znalci vojenské historie, umělečtí fotografové, kameramani, scénografové, ale i odborníci v cestovním ruchu (viz Obrázek 35).

31

Poměrně přiléhavým termínem pro takovou osobnost je fachidiot, nicméně vzhledem k hojným negativním konotacím nebude použit.

63

Obrázek 35 – Jak vyhodnotí tuto scénu mysl meteorologa, ornitologa, arboristy, architekta, tesaře, fotografa, teologa? Jak mohou tyto interpretace rozšířit naše vnímání?

Bohuslavice, foto autorka

Někdy jsou tyto osobnosti vítanými společníky interpretujícími obvyklé prvky prostředí v nových souvislostech. Rodinné výlety na stále stejné téma však mohou specialistovy blízké brzy znechutit, pročež častěji cestuje s kolegy sdílejícími stejnou vášeň. Takto profilované skupiny mohou představovat tržní výklenek pro úzce zaměřené produkty cestovního ruchu. Sem spadají především služby zaměřené na blízké setkávání s přírodou na základě hlubšího odborného zasvěcení – např. birdwatching a walking safari.

2.7.4 Libůstky Je pochopitelné, že se mnoho cestovatelů snaží z područí prizmatu své odbornosti při poznávání cizích krajin vymanit. Chtějí vnímat svět v jeho plnosti – nikoli jen některou jeho vrstvu. Na druhé straně, zcela neartikulovaný bezbřehý svět je ale těžko pochopitelný, někdy až závratně děsivý. Nesvazující náhražkou za přísná prizmata mohou být drobné interpretační a harmonizační pomůcky – zde nazvané libůstky. Nejde už o vůdčí prvek motivace, který by jedincem smýkal po specializovaných destinacích. Hravá zastavení a osobité rituály pouze pomáhají jedinci sblížit se s právě navštěvovanou krajinou (viz Obrázek 36).

64

Obrázek 36 - Libůstky svou někdy až dětinskou formou otevírají prostor pro bezprostřední komunikaci s místem.

Autorka & sestra, vzájemné foto

Vedle osobních libůstek existují i obdobné činnosti komunitní (subkulturní). Starší variantu představuje globální šíření jednotného vzkazu („Servít je vůl!“ „Chemik má chlupatý zuby.“), případně cestování s nesmyslným vybavením (nejčastěji hračkami – viz Obrázek 37). Digitální věk doplnil nabídku komunitních libůstek o sdílení fotografií návštěvníků v obskurních polohách na neobvyklých místech (např. planking – „jako prkno“, owling – „jako sova“). Díky občanské iniciativě NaOkraji vzniká v ČR nová animační libůstka – instalace a spontánní využívání jednoduchých houpaček zavěšených na zajímavých místech v krajině 32.

32

Viz stránky iniciativy: http://www.naokraji.cz/

65

Obrázek 37 – Ovečka Timmy má podle svých majitelů nejraději každoroční výpravy do Irska.

Irsko, foto Jan Wirnitzer

Kombinaci rozjímání a libůstky představuje hudební produkce, kterou si sám návštěvník dotváří přírodu a krajinu (viz Obrázek 38). U tvůrčích osobností může pod vlivem místa vzniknout místem inspirovaná skladba (viz následující kapitoly). Obrázek 38 - Doplnění vhodného hudebního vjemu může významně proměnit prožitek místa.

foto Barbora Wirnitzerová

2.7.5 Jak již bylo pochopeno Díky tomu, že zpravidla nejsme prvními, kdo do krajiny nebo do ekosystému vstupuje, nemusíme si vždy vystačit jen s vlastním vnímáním a interpretací. Přes to, že turistické organizace mají dosud

66

ve zvyku zahlcovat návštěvníka holými fakty (a nesplnitelnými očekáváními), není to naštěstí jediný způsob, jak prostředí pře(d)kládat 33. Ve společnosti totiž fungují přirození interpretátoři, které autorka (Venclová a kol., 2014) charakterizuje takto: „Prvotní interpretace stojí na komplexní znalosti regionu (která je často charakteru tacitního – nevědomého) a vyžaduje vypravěčský talent. Tyto kompetence nejsou vázány na žádnou konkrétní specializaci, nicméně často jimi disponují oblíbení učitelé, lektoři EVVO, regionální umělci a špičkoví průvodci.“ Tito jedinci naladění na vnímání spiritosféry však nevyužívají k pře(d)kládání pochopeného prostoru jen faktografický text a zasvěcený výklad, nýbrž podle své individuální preference uchopují pomíjivé prvky prostředí obrazem, fotografií, skulpturami, poezií nebo mytopoetickým textem (bajkou, pověstí, pohádkou). Jedním z měřítek kvality jejich práce může být, zda s její pomocí dojde návštěvník k lepšímu pochopení objevovaného prostoru. Významný příklad úspěšné interpretace prostředí představuje lidová slovesnost, jak popisuje autorka ve své bakalářské práci (Venclová 2011, str. 10): „Je zdánlivě paradoxní, že bez znalosti jakýchkoli pravidel utvářená původní „pohádkářská“ tvorba se vyznačuje značnou kvalitou. Klíčovým faktorem zde zřejmě je, že jejími tvůrci, aplikátory nebo interprety byli lidé s hlubokým vztahem k místu, jeho tradicím, historii a atmosféře. Za jejich motivaci k užití fatostí [fantaskních bytostí] lze považovat spíše touhu sdílet s druhými lidmi své mýty, specifika své kultury a svého domova než vlastní zisk. Vysokou úroveň rovněž zabezpečoval mechanismus nápadně podobný přírodnímu výběru živočišných druhů. Kvalitní, zajímavý, s kulturou a psychikou harmonizovaný fantaskní jev se lépe sdílel a vtiskoval do paměti, pročež byl mezi lidmi znám a respektován. Příběhy o něm byly oblíbené, častěji a v geograficky větším prostoru vyprávěné, vysoce hodnocené, a proto, řečeno současnou terminologií, dlouhodobě udržitelné.“ Příkladem úspěšných pře(d)kladatelů mohou být: 

POEZIE: Karel Hynek Mácha, Máj – krajina pod Bezdězem



ARCHITEKTURA: Cézar Manrique: architektonické uchopení ostrova Lanzarote (Kanárské ostrovy)



POHÁDKY: Šest pohádek od Václava Erbena – moderní spiritosféra Kladského pomezí



LAND ART: Instalace studentek pražské DAMU Vrstvy a skoky v Mariánských Skocích



KOMIKS: Ratměřická stezka a bitva u Jankova

33

Výrazem pře(d)kládat vystihují proces interpretace (překládání) a prezentace (předkládání) autoři knihy Jak pře(d)kládat svět (2012).

67

2.7.6 Osobní umělecká reflexe Značný potenciál pro zážitkové i psychoterapeutické využití skrývají techniky osobní umělecké reflexe prostředí. Jejich pomocí je návštěvník podněcován k artikulaci vlastních dojmů z poznávané krajiny a její přírody (interpersonální sdílení je zde druhotné, ale žádoucí – viz Oživování a sdílení vzpomínek). Má přitom na výběr z bohaté škály technik, z nichž žádnou nevypovídá o svém zážitku stejně. Například mistr slovního projevu, Goethe (in Huxley, 1996), radí: „Měli bychom méně mluvit a více kreslit. Já osobně bych se rád zřekl řeči vůbec a nejraději bych jen skicami přirozeně vyjadřoval vše, co chci říci. Fíkovník, malý had i zámotek na okně poklidně očekávající budoucnost — to všechno má velký význam. A ten, kdo by ho byl schopen správně dešifrovat, by se obešel bez psaného a mluveného slova úplně. Čím víc o tom přemýšlím, tím víc jalovosti, průměrnosti, (a jsem v pokušení říci) dokonce pošetilosti na řeči shledávám. Jak naproti tomu vznešenost přírody a její ticho vyděsí člověka, stojí-li tváří v tvář, ničím nerušen, pustině dávnověkých hor.“ Vlastní aktivní autorskou činností je možné nenásilně zodpovědět otázky zásadní pro individuální uchopení krajiny: 

Co mě tu zaujalo a proč? (pochopení přitahování pozornosti a determinant vnímání – viz též Ptáček, 2012)



Je mi to tu povědomé? Co je tu unikátní? (srovnání s domovskou krajinou a dalšími známými prostředími)



Co mi chce prostředí sdělit? Jak se z něj mohu poučit? (východiska pro osobnostní rozvoj)

Osobní umělecká reflexe krajiny může být buď spontánní, volná (a pak odpovídá interpretačním technikám používaným místními obyvateli a tvůrci destinace, viz též 2.7.5 Jak již bylo pochopeno) nebo vyprovokovaná, řízená. Největší zkušenost s řízenými technikami mají zřejmě organizátoři prožitkových (osobnostněproměňujících a teambuildingových) kurzů pro dospívající a mladé dospělé – zvl. Prázdninová škola Lipnice, dále Instruktoři Brno, hnutí Brontosaurus, pořadatelé skautských, resp. roverských a činovnických kurzů. Z jejich nástrojů jmenujme např. hru Aforismy o krajině (viz Příloha 4), land art z přírodnin, zpodobňování a focení personifikovaných duchů místa (viz Obrázek 39) nebo motivované vymýšlení a inscenaci pohádek a pověstí.

68

Obrázek 39 – Návštěvníci se mohou s novým prostředím blíže seznámit při hledání podob jeho géniů.

Beltine na Gründli, foto Barbora Wirnitzerová

Při osazování místa vlastními uměleckými produkty dochází navíc k mimovolnému dotýkání a dotváření krajiny a významné familiarizaci – spřátelení s místem (viz též 2.3.3 Tvorba krajinného dědictví).

2.7.7 Scénické vnímání krajiny Zvláštním pohledem na krajinu je její chápání jako scény – jeviště současných, historických i fiktivních událostí. Příroda je většinou brána jen jako kulisa (viz Obrázek 40), pouze zřídka se zapojuje i jako aktivní prvek (např. prostřednictvím počasí nebo zvířete). Specifikem krajinné scény, kterého si všímá řada autorů (Valenta, 2008; Stibral, 2012), je zúčastněnost návštěvníka v dějišti, která může přerůst v pocit „vplutí do děje“ (až dějetvorbu). Katolický duchovní Marek Orko Vácha (2001) zdůrazňuje úlohu takovýchto prožitků: „Nepochopím tajemství biologie, pokud se alespoň někdy nebudu cítit jako hladový vlk, jako slunéčko na listu, jako krásnoočko v kapce vody, nebo jako fotosyntetizující smrk zalitý světlem. Nebudu nikdy dobrým teologem, pokud budu jen studovat názory jiných a psát vybroušené rešerše a nikdy nepocítím žízeň živé bytosti po Bohu. Pokud budu svět zkoumat jen zvnějšku, jako nezávislý a nezaujatý novinář, nikdy jej nepostihnu. Životem procházíme dnes tak, jako se v sobotu procházíme po zoologické zahradě. Takto se ale s Bohem nikdy nesetkám, jako nezainteresovaný turista, který si během své životní vycházky po Zemi sem a tam zmáčkne poušť a vytvoří fotografii. Jsem vášnivá bytost, toužící a hladovějící po Bohu, toužící nalézt smysl věcí, jsem uvnitř světa, nikoli mimo něj.“

69

Obrázek 40 - Někdy je scéničnost přírody naprosto nezáměrná a je jen na návštěvníkovi, jak (jestli) si k ní přiřadí nějakou konkrétnější představu nebo paralelu.

foto Barbora Wirnitzerová

Někdy jsou tyto prožitky cíleně umocňovány oživováním (inscenizací) představ patřících k místu (historických bitev, typických řemesel a aktivit, popřípadě známých historických a literárních postav). Stojí jistě za zmínku, že i krajina může přijmout roli – zosobnit úplně jiné místo (existující nebo neexistující – viz Obrázek 41). Zvláště filmaři dovedou proměnit tuniskou poušť v planetu Tatooine (Hvězdné války, 1977-2005), Adršpach i Pravčickou bránu přemístit do Narnie (2005) a z vápencových lomů Českého krasu vykouzlit Arizónskou krajinu pro Limonádového Joea (1964). Na těchto místech pak ale návštěvníci často hledají spíše atmosféru filmu, než původní (autentické) působení přírody a krajiny.

70

Obrázek 41 - Část geoparku Ralsko se každoročně stává na jeden prázdninový týden zemí Arnor z díla J. R. R. Tolkiena.

Hostinec U Skákavého poníka (Ralsko), foto Barbora Wirnitzerová

2.7.8 Problém opětovné návštěvy Loajalita klientů, resp. opakovaná návštěvnost, se v našich destinacích sleduje coby klíčový ukazatel. Má se za měřítko spokojenosti hosta, potažmo přitažlivosti atraktivit a kvality služeb. Z psychologického hlediska však lze namítnout, že tendenci k loajalitě (návratovosti) mají jen úzké cílové skupiny a vztahuje se jen k určitému typu destinací 34. Vyjdeme-li z cestovního ruchu coby mentální kategorie (jak byl charakterizován v úvodním textu Analytické části této práce – str. 26), zabýváme se v první řadě opouštěním osobního centra za účelem aktivního setkávání s prostředím. Pokud se návštěvníkovi zadaří takové kvalitní setkání již při první návštěvě, pozbývá převážnou část objevitelské motivace. V takovém případě může být neopakování návštěvy naopak zapříčiněno plným uspokojením potřeb. Pozitivním výsledkem v takovém případě nebývá loajalita, nýbrž kladná reference indukující další návštěvnost. Nevrlý (2006, str. 23) charakterizuje filosofii objevitelsky motivovaného návštěvníka takto: „Většinu krajů projdou jen jednou. Těžko říci, je-li to dobré nebo špatné, ale nerozmělňuje jim to první, nejostřejší dojem a nezažijí zklamání při návratu.“ Naráží tak na Achillovu patu destinační 34

Autorka se domnívá, že logika destinační loajality plynoucí z kvality služeb plně funguje pouze u globalizovaných destinací s konzervativními (až autistickými) návštěvníky poptávajícími opakované nelokalizované zážitky (viz 2.7.2 K absolutní animaci služeb a návrh 3.2.6 Procesní monitoring). Jediným zdrojem lokalizované loajality je hluboké souznění cestovatele s objeveným géniem. Tento pak místo vyhledává, i když nejsou v destinaci poskytovány vůbec žádné služby.

71

loajality – jedinec si při prvním styku vytvoří představu o destinaci a ze vzpomínek pak připraví očekávání pro další návštěvu. Jakákoli změna, která se mezi tím v destinaci udála, pak může být důvodem k odsouzení a zklamání (viz Obrázek 42). Stačí přitom, aby místo dříve navštívil kterýkoli ze členů výpravy, a prezentací svých zhrzených představ pak dokáže otrávit prožívání i všem svým společníkům 35. Zvláště přírodní destinace přitom nelze absolutně zakonzervovat a v probíhajících procesech převažuje buď hospodářská úprava (prosekávání) nebo přirozená sukcese (zarůstání). Ve srovnání se starší vzpomínkou je pak přírodní prostředí hodnoceno buď jako zplundrované a zchudlé nebo jako zarostlé a neudržované. Také většina nově se vyskytnuvších antropogenních prvků hrozí vznikem nelibosti – zvláště znečištění, oplocení dříve přístupných míst a necitlivě volená infrastruktura. Obrázek 42 - I "povýšení" destinace na luxusní letovisko, je-li v konfliktu s původní představou, může být vnímáno jako rapidní změna k horšímu.

Thermal Park Bešeňová, foto autorka

2.8 Emoce exotiky: Úplně cizí cizina Výprava do daleké země bývá motivována tužbou vidět něco, co je úplně jiné. Exotická destinace by měla být zárukou hluboké proměny vidění světa – mytopoetické cesty na zkušenou. Neexistuje v podstatě jiný dobrý důvod pro cestování přes půl zeměkoule, než je přímé setkání s tamní krajinou, která nastaví zrcadlo domácímu životnímu prostoru. Všechny ostatní potřeby lze nasytit

35

Wirnitzerová a Wirnitzer (v osobním sdělení, 2014) nazývají tento problém „syndromem Western Way“ podle treku, kde si nutkavé srovnávání s minulou návštěvou prožili.

72

v relativně blízkém okolí domova (nebo dálkovou komunikací) – jen tato jediná je cele podmíněna náročnou dalekou cestou. Cestu do propastného neznáma prakticky vždy provází kulturní šok. Je totiž přirozenou reakcí organismu na cizí podněty a jeho úkolem je vypudit jedince z potenciálně nebezpečného nesrozumitelného prostoru. Zde se může svoboda rychlého cestování po planetě projevit jako nevýhoda, neboť osoba procházející kulturním šokem není nucena přestát krizové období v exotické destinaci a vrací se domů zhnusená cizinou, nikoli přerozená překonanou jinakostí.

2.8.1 Vykročení do neznáma Při návštěvě exotické destinace je znovu třeba položit základní otázku, jejíž „domácí“ odpověď přestává v nových podmínkách dostačovat: Co dělat, pokud vstupuji do krajiny a chci poznat jejího génia? V první řadě je třeba přimět se k aktivnímu postoji (v průběhu kulturního šoku i několikrát) a vyrážet vstříc dobrodružství a poznání. Dostupné techniky se dají rozlišit podle míry individuálních sociálních potřeb na společenské a samotářské. Společenské techniky směřují k vyhledání myšlenkových uzlů v destinaci – návštěvník hledá centrum informací, kde načerpá poznání, jehož pomocí si pak interpretuje krajinu. Jakkoli se moderní cestovní ruch snaží o výchovu maximálně informovaných průvodců a budování ultimátních informačních center, ve většině krajin zůstává hlavním zdrojem poznání hospoda nebo jiné místo určené pro nezávazné rozjímání místních mudrců. Jaroslav Jindra (2007) doporučuje využít k seznámení s lokálními znalci nabídku cigarety a společnou konzumaci. Štyrský radí naučit se alespoň základní (zdvořilostní) fráze v místní řeči, neboť i nenápadně projevený zájem o místní specifika otevírá mnohé dveře. Autentický kontakt s místními postavičkami (jakožto psychogeografickými „výhonky“ krajiny) lze navázat i při získávání běžných provozních informací (kde se ubytovat, co ochutnat, jak se dostat k zajímavostem). Venclová (2011) navíc připomíná možnost získat od nich přímé interpretace jevů spiritosféry – vyslechnout pohádky, pověsti, příběhy i současné mýty (např. urban legends). Samotářské techniky většinou vyžadují načerpání základních informací předem nebo z textových zdrojů dostupných v destinaci (brožury, informační tabule, internet). Ocitne-li se pak návštěvník s dostatkem prostředků v zajímavé lokalitě, snaží se všemi způsoby „položit do proudu“ a nechat se unést duchem místa. K naladění vnímavosti může přispět například zdolání některého návrší s vyhlídkou do kraje, intenzivní (bloumavé) zabloudění, využití více smyslů (ochutnání specialit, očichávání místních rostlin), bivak ve volné přírodě a především potřebně dlouhé spočinutí v místě, kde člověk zaznamená sdílnou sílu spiritosféry (ucítí přítomnost génia loci). Marek Orko 73

Vácha (2011) i Miloslav Nevrlý (2006) se shodují na výhodnosti samostatného cestování, které umožňuje absolutní svobodu ve volbě objevitelských technik, anžto poznání naprosto cizí krajiny vyžaduje citlivé individuální vyvážení dynamických a statických pozorování. Na straně druhé Jindra (2007) připouští, že „osvědčený partner dokáže zážitky umocnit, sdílená radost se stane dvojnásobnou a sdílená bolest poloviční.“

2.8.2 Poslední šance Mezi nejnepříjemnější vzpomínky na daleké cesty patří litování nevyužitých příležitostí. Každý cestovatel má přísně utajovanou zásobu momentů, v nichž nedokázal nalézt dostatek odvahy k prožití něčeho neopakovatelného. Nevyslyšené výzvy, nezdolané kopce, neoslovené osobnosti – tyto okamžiky se zapisují do paměti silnou emoční stopou (která nemizí ani zdaleka tak rychle, jako běžná zklamání z neúspěchu – viz Požitek z lehkosti bytí). Omílaný a dezinterpretovaný Hérakleitův výrok o nevstupování do téže řeky si s hořkostí prožije každý, kdo se neúspěšně snaží navrátit promeškanou šanci. Zvláště při dálných objevitelských výpravách, které se zřejmě nebudou opakovat, tak může být užitečné praktikovat techniku metodického přijímání výzev a využívání příležitostí. Momentální ostych, trému nebo strach lze udolat cimrmanologickým duálním pohledem na událost, kde nejde ani tak o to, jak samotná výzva dopadne, ale hlavně o stopu, jakou zanechá v (osobních) dějinách. Navíc překonání strachu a prolomení psychických bariér významně proměňuje osobnost a zvyšuje sebevědomí cestovatele.

74

Obrázek 43 – „Možná mám poslední, poslední šanci vzít svoji víru a v ledovém tanci na vrchol vynést svou vlajku a vidět ji vlát.“ (Vojta Kiďák Tomáško: Své Rocky Mountains)

Rumunsko, foto Barbora Wirnitzerová

2.8.3 Překonávání strázní Závěrečná technika představuje mistrovskou třídu cestovatelské psychologie. Nevrlý (2006) ji nazývá Hrou na pocestnou radost (viz Příloha 2H). Zjednodušeně ji lze popsat také jako hledání pozitiv. Nejedná se však o falešný optimismus, neboť se nevztahuje k očekávání, ale k prožívání aktuální krizové situace, jejíž faktické řešení je v daném momentě nedostupné. Usiluje o překonání zoufalství a frustrace, které strhávají pozornost jedince a blokují hodnotné prožívání náročných situací. Nepříjemnosti jsou normální součástí každé cesty, a pokud se s nimi účastník nezvládne průběžně vyrovnávat, vrací se nešťastný a navíc prostý žádoucích prožitků, pro něž se na cestu vypravil, protože frustrace přehlušila veškeré žádoucí procesy. Jindra (2007) problém bez obalu shrnuje: „Češi jsou schopni se kvůli deštivému dni či pětikoruně navíc do krve pohádat a zničit si slibný den, mnohdy i celou dovolenou. Někteří berou dovolenou jako záminku pohádat se. Je to jakýsi národní sport, tvářit se kysele a mlčet. Zatímco jiní se nad problém povznesou a užívají si, Češi jako pilní mravenečci začnou kolem sebe stavět mohutnou zeď komplexů a siláckých póz.“

75

Stejné negativistické zaslepení může vyvolat nerealistická představa, kterou turista nevědomky předem přijal – zpravidla vlivem klamavého marketingu nebo nevhodné přípravy (viz 2.4.3 Připravenost vs. překvapení a syndrom štěchovické laguny). Ke zvládnutí takové situace je dobré si problém uvědomit, uznat svou chybu – přestat z vlastního bludu vinit okolí. Pomoci může také vyjmenování (popř. vypsání) konkrétních kladných vlastností destinace (resp. prožívané situace). Pokud člověk nedokáže objevit dostatek pozitiv, může doplnit seznam přinejmenším nepřítomností některých negativ (např. „Jsou tu sice hejna komárů, ale v těchto končinách je naštěstí dost nepravděpodobné, že by byli přenašeči malárie.“). Mezi cestovateli se pro těžko zvladatelné situace používají přísloví, praktikovaná někdy jako krizové mantry: 

Zážitky nemusejí být vždy kladné, hlavně když jsou silné.



Na všem špatném je něco dobré (a naopak).



A možná jsme na světě právě pro tento okamžik. 36



„Pamatuj si, bratříčku, že bláto zmizí a hlad je zapomenut, ale chuť čiré jezerní vody zůstává v duši natrvalo. … Jen houšť a větší kapky, opakuj si vždycky to krásné přísloví, a budeš-li již plakat, plač potichu.“ (Nevrlý 2006, str. 30)

36

Inspirováno zřejmě filmem Juraje Jakubiska Sedím na konári a je mi dobre (1989).

76

3 Návrhová část Návrhová část dělí závěry analýzy na výstupy pro poučení jednotlivce a na náměty pro destinační management, resp. řídící subjekty geoparků.

3.1 Doporučení pro jednotlivce 3.1.1 Jak se zúčastnit cestovního ruchu? Identifikovanou podmínkou pro účast na cestovním ruchu, ale také pro hluboké setkání s přírodou a krajinou, je dobrovolnost v opouštění svého osobního středu (psychologického domova) a vstupování do vnějšího prostoru. Proto bývá turismus v moderním pojetí označován za volnočasovou aktivitu – předpokládá se, že pouze s volným časem může jedinec nakládat dobrovolně. S přírodou a krajinou lze samozřejmě přijít do styku i nedobrovolně (resp. mimovolně, nezúčastněně), nicméně v takovém případě je jedinec pouze objektem zmítaným působením prostředí a nevchází v oboustrannou (vztahovou) komunikaci s okolím. Pokud se tedy v nitru neúčastní interakce, nemůže být považován za účastníka. 37 Pro psychologicky zdravé prožití vnějšího světa je tedy třeba především v dobré vůli přistoupit na pravidla hry a stát se autorem svých činů. Jakmile se jedinec stane subjektem – vědomým činitelem – může cíleně utvářet charakter své interakce s prostředím (viz Obrázek 44).

37

Problematiku nakládání s neúčastníky cestovního ruchu vyskytnuvšími se v cizí destinaci lze řešit za pomoci technik přepravy a skladování zavazadel. Osoba, která se rozhodne při cestě neinteragovat s prostředím, je vyloučena z šance na turistické prožívání, a úkolem techniků cestovního ruchu je tedy pouze dopravit nepoškozenou osobnost zpět do místa bydliště. (Výskyt takových jedinců ukazuje na „epidemii selhání v osobním rozvoji, která plodí společnost nezralých, autistických jedinců, odcizených kontaktu se světem přírody i své jedinečné individuální povaze, vlastní duši“ (Jiří Zemánek s odkazem na myšlenky Davida Abrama, in Vnímání Krajiny, 2012, str. 70).)

77

Obrázek 44 - Přijaté parametry cestovního ruchu připouštějí i účast některých dalších živočišných druhů (přesněji těch, které jsou schopné dobrovolného opouštění domova motivovaného touhou po změně).

Oblíbená potkaní destinace, foto Barbora Wirnitzerová

3.1.2 Jak si užít účast na cestovním ruchu? Vrcholným závěrem provedené indukce je skutečnost, že psychologickou podstatou turismu je změna. Cestování je především prostředkem k intenzivnímu prožití jinakosti, která představuje opak (negativní vymezení) jáství (resp. všednosti, normality, domova). Má tedy určující vliv na sebedefinici (sebeuvědomění) člověka a dotváří tak jeho osobnost. Pokud chce jedinec maximalizovat efekt své účasti na cestovním ruchu, měl by vyhledávat největší množství jinakosti, jaké je schopen ustát. Může přitom předpokládat, že jeho psychika (a celý organismus) používají nevědomé bezpečnostní mechanismy a vytvářejí iluzi, že je člověk mnohem méně odolný, než je ve skutečnosti. Tuto zákonitost dokazují cestovatelské poučky typu „ve chvíli, kdy si připadáš skutečně vyčerpaný, jsi právě v polovině svých sil“. Vhodnou volbou jsou tedy aktivity mírně překračující předpokládanou hranici schopností (viz Obrázek 45). Jednou z vrcholných psychologických výzev v prožívání jinakosti je opakovaná návštěva již viděných míst, jak byla řešena v kapitole 2.7.8 Problém opětovné návštěvy. Cestovatel se musí předem připravit na změny, které mohly od předchozího setkání nastat – vědomě zpochybnit své vzpomínky a přikrášlené vize budoucnosti. Na místě jej pak čeká boj se nutkáním srovnávat minulost se současností, z nějž vychází současnost zpravidla jako poražená (syndrom Western Way). Jako alternativu tohoto náročného boje s vlastním podvědomím lze doporučit návštěvu jiných částí destinace – nebo její pojetí novým způsobem (využití jiné techniky) – aby nedocházelo k odsuzování a negativnímu prožívání přirozených proměn prostředí.

78

Obrázek 45 - "Akce je středně náročná." (Tradičně uváděná eufemistická charakteristika již zmiňované trampské výzvy Bloudění.)

Bloudění 2008 (Podkrkonoší), foto Barbora Wirnitzerová

3.1.3 Jak využít identifikované techniky? Nejúčinnější objevenou technikou pro navození změny (prožívání jinakosti) je pulzace harmonizovaná s dynamikou psychických procesů jedince („v osobním rytmu“). Principem pulzace je opakovaná změna úhlu pohledu, která zvyšuje vnímavost (viz 2.3 Zážitky blízké: Krajina domácí), nabízí kontrastní dynamický plastický pohled na realitu (viz 2.5 Prožitky cestovní: On the road…), aniž přitom jedince vytrhuje z objevovaného prostoru (viz 2.7 Techniky turistické: Poznatelné neznámo). Pulzace může probíhat formou střídání soukromého a veřejného prostoru, samoty a společnosti, rozumového a citového pojímání, zrychlení a zpomalení, fyzické aktivity a odpočinku, popř. střídání smyslů, prizmat a kulturních perspektiv. 38 Přiblížení k jinakosti může jedinec facilitovat i dalšími technikami, a to na několika stupních: I.

Ve svém nitru může cestovatel zapracovat především na poznání vlastního středu a zakořenění do představy domova, aby měl vnější svět s čím porovnávat. Toto zakotvení osobnosti je významné především kvůli tomu, aby kontaktem s jinakostí docházelo spíše k adjustaci a kultivaci, než k odcizení a zmatení.

II.

Vlastní mozkové procesy lze cíleně vést k lepší práci s počitky, vjemy, představami a vzpomínkami. Je přínosné nastavit si mechanismus na pravidelné zpřítomňování

38

Známou metodicko-psychologickou legendou je pulzace tvořená chvilkovým opuštěním zkoumaného problému a návštěvou toalety, při níž mozek přejde na jiný druh uvažování a nezřídka objeví řešení.

79

(budík na aktivaci vyšší bdělosti). Vědomým tříděním vjemů (eliminací balastu) lze pak dospět k plnějšímu vnímání a pojímání reality. III.

Povinné kontakty s vnějším světem lze zpracovávat tak, aby vedly k dobrovolnému prožívání domova a jinakosti.

IV.

K fyzickému vstupu do vnějšího světa se lze motivovat a naladit použitím fantazijních a virtuálních předstupňů. Je přitom třeba zamezit vzniku bludných představ s negativními dopady na následné prožívání.

V.

V přímém kontaktu s prostředím je záhodno upřednostňovat proaktivní přístup, systematicky přijímat výzvy a využívat příležitosti. Nežádoucí stavy vědomí omezující vnímání a prožívání je nutno překonávat ihned, aby netvořily falešně traumatický zážitek.

VI.

Čitelnosti prostředí a sdílení se spiritosférou lze dosahovat za pomoci exogenní i endogenní interpretace (překladu „jazyka prostoru“ do „jazyka lidí“).

VII.

Zapojení hravosti otevírá prostor pro rozvoj osobní kreativity, zintenzivnění interakce s prostředím a prožití autorství svých činů. Vyvázáním se z všedních konvencí lze dosáhnout až očistné lehkosti bytí.

VIII.

Formulací zážitků a sdílením s druhými se fixuje charakter zkušenosti a šíří jejich poselství i na nezúčastněné osoby.

IX.

Odchod a návrat je možno řešit buď tradičně (intuitivně), nebo ustanovením vlastních rituálů, kterými člověk informuje své vědomí i podvědomí o nastávající změně.

X.

S frustrací z nedostupnosti některých prožitků lze bojovat za pomoci fantazijních a virtuálních technik, i využitím instalace/inscenace žádaných prvků v odlišném prostředí (umění, divadlo, RPG, LARP).

80

3.2 Doporučení pro destinace 3.2.1 Destinační dilema Ještě nedávno byla většina atraktivit vázána na výskyt klíčových lokalizačních předpokladů a jednotlivé regiony byly tedy do značné míry předurčené ke specifickým druhům a formám cestovního ruchu. Na začátku nového tisíciletí se ale podařilo odbourat i poslední technické překážky, pročež mohou vznikat sjezdařská a horolezecká střediska v Nizozemí a tropická letoviska v Německu 39. Je tedy čistě v moci destinace (resp. jejích klíčových aktérů), jakými směry bude prostor rozvíjen. V destinacích, které dosud neobjevily vlastního génia (specifičnost spiritosféry), se zpravidla rozvojem cestovního ruchu rozumí budování honey-potů („hrnců medu“) čili univerzálních turistických lákadel. Každá taková destinace pak musí disponovat přinejmenším jedním obřím obchodním centrem, pláží/lázněmi (nebo jinou vodní atrakcí), all-inclusive hotelem, zábavním parkem, adrenalinovým/lanovým centrem, sjezdovkou a další nabídkou snadno dostupného vzrušení a uspokojení. Energie věnovaná budování umělých atraktivit však zpravidla viditelně chybí krajině. 40 Přírodní atraktivity, které turisté nevyhledávají, už není důvod udržovat. Místní obyvatelé, živení cestovním ruchem, přestávají v krajině hospodařit a stávají se na turistech závislí. Tento způsob budování destinace je tedy reálný, může být i krátkodobě psychologicky a ekonomicky zajímavý, ale mívá četné neudržitelné dopady na přírodu, krajinu, zdroje, společnost (efekt „turistické pasti“) a nakonec i na ekonomiku (problém „banánové republiky“). Alternativní přístup k rozvoji destinace představují strategie geoparků. Tyto nabízejí především cesty, jak zvýšit povědomí o regionálně specifickém krajinném dědictví a jeho užitečnosti. Snaží se probouzet poptávku a zvyšovat cenu, kterou má krajina v očích lidí. Cílí přitom na všechny velké skupiny: Místní lidi vede k uvědomění, jak bohatí jsou svou krajinou, učí je milovat svůj kraj a vyprávět jeho příběh. Podnikatelům a obcím nabízí společný postup vedoucí k vnitřní prosperitě regionu – zadržení peněz v regionální ekonomice (multiplikačnímu efektu) namísto podbízení se externím investorům. Návštěvníky pak zve především na autentické, dobře obhospodařované a živě pře(d)kládané krajinné dědictví. Geoparky tedy usilují o aktivaci přirozeného potenciálu destinace, čemuž má ekonomika a turistická infrastruktura pouze sloužit. (Též Venclová, in Metodiky národních geoparků 2014, ukázka v Příloze 8)

39

Nakonec i podle statistik cestovního ruchu v ČR patří k nejoblíbenějším přírodním atraktivitám zahrady plné nepůvodních živočichů. V těsném závěsu se často umisťuje severočeský „starověký“ zábavní komplex. 40 A péče věnovaná tělu možná chybí duši.

81

3.2.2 Probouzení destinace „Nejdůležitější je probudit touhu. Otevřít oči. Nadchnout. To je nejtěžší úkol. Ostatní už záleží jenom na tobě.“ (Nevrlý, 2006, str. 15) Destinace si, stejně jako jedinec, potřebuje uvědomit svoji identitu, aby ji mohla budovat, sdílet, srovnávat a dotvářet. Zrodem úspěšné destinace / geoparku tedy není ustanovení značky a řídícího subjektu, ani masová propagační kampaň, nýbrž objevení příběhu, který naplňuje krajinu a motivuje své nositele ke sdílení. Kolektivní vědomí a uvědomění destinace přitom nelze zploštit na informovanost pracovníků služeb ani na školení geoprůvodců. Kongruentní psychologicky přesvědčivý příběh je možno vyprávět jedině v souhře neživé a živé přírody, místních a návštěvníků, veřejné a podnikatelské sféry, jakož hmotných a nehmotných vrstev sdílené krajiny. Pokud kterýkoli z těchto prvků vypovídá jinak než ostatní, dochází k rušivé nekompatibilitě, která ústí v nedůvěru účastníka a pocity neautenticity – nepravdivosti vyprávěného příběhu. Často se například objevuje paradox destinace, která se chce prezentovat jako klidné a šťastné místo pro pohodový odpočinek, ale přitom má dramatickou modelaci terénu, těžce zkoušenou přírodu, krvavou historii a upracované obyvatele. Prezentovaný příběh musí být tedy prakticky vždy pokorně vyčten z krajinného dědictví, protože jakákoli snaha o jeho manipulaci končívá katastrofou (viz Obrázek 46). Obrázek 46 – Barokní světec v zajetí středočeského reálného šintoismu.

Bystřice u Benešova, foto autorka

Destinace musí být hrdá na to, čím je, nikoli na to, čím by chtěla být (natož čím by ji vysnění turisté asi tak chtěli mít). Naprosto zásadní přitom je nebát se vlastních negativ – nebo toho, co se za negativa tradičně považuje. Zvláštní směs temného a pietního turismu účinně probouzí vědomí 82

míst jako jsou Lidice, Terezín, Slavkov u Brna, Jáchymov, Špilberk. Mnohem náročnější už se ale zdá nést s hrdostí nadnárodní pověst Temelína, Pardubic-Semtína, Mírova, Sudet nebo Chánova. Většina destinací se bojí ukázat své živé rány, a to i přes to, že právě aktuální problémy mohou návštěvníka nejspíše pohnout k soucítění a souznění se skutečnou současnou krajinou. Lze přitom využít nejen z vysloveně negativních míst, ale i problémových fenoménů míst jinak poměrně přívětivých. Typickým příkladem může být Praha, kde fungují tematické prohlídky s bezdomovci, kteří zájemcům ukazují pražské podsvětí 41. Dramatický kontrast krásy a ošklivosti, radosti a utrpení představuje pravý poklad pro psychologicky poutavou destinační interpretaci (viz Obrázek 47). Pokud se místo štítí své temné stránky, působí to zároveň nepravdivě i nezajímavě. Obrázek 47 - Sláva, drama, tragédie, poetika i beznaděj - vše je nesmazatelně vepsáno ve společné duši barokní pevnosti, zajateckého tábora, sovětské posádky i romského ghetta.

Pevnost Josefov, foto Barbora Wirnitzerová

3.2.3 Čtení z krajiny Komplexní prvotně-interpretační četba krajiny je náročná disciplína vyžadující znalosti, zkušenost, talent – a především skutečné vykročení do krajiny. Harmonickou vizi destinace nemůže vyprodukovat expert v kanceláři, profesor na vysoké škole ani lokální autority v kavárenském brainstormingu. Krajinu je nutno zevrubně prohlížet, dotýkat, očichávat a ochutnávat – intenzivně prožívat i racionálně mapovat. Teprve nadkritickým množstvím tajných návštěv (rozuměj mystery

41

Viz projekt Pragulic: http://pragulic.cz/

83

shoping/visiting) lze dospět k použitelnému pochopení psychologicko-spirituální podstaty a dějové dynamiky pojímaného prostoru. Dílčími výsledky takovéhoto čtení by měly být: 

mapový záznam míst, kde se někomu podařilo pocítit génia loci, vč. introspektivního svědectví, za jakých okolností k prožitku došlo (nálada, inspirovanost, roční a denní doba, počasí);



seznam zdrojů a konkrétních produktů odborné, lidové a umělecké tvorby, která pramení z krajiny a má schopnost pře(d)kládat její fenomény (ideálně opět s geografickou lokalizací souladu – kde daná informace účinkuje, tedy vykládá nebo harmonizuje prožívání);



databáze milovníků destinace, jakož i myšlenek, jevů a míst, které symbolizují jejich emoční vazbu;



psychogeografická charakteristika místních obyvatel (Jak (de)formuje krajina své lidi?);



srovnávací

profil

spokojeného

a

nespokojeného

návštěvníka

(Co

determinuje

spokojenost/nespokojenost účastníků?). Kvalitativní saturací těchto databází lze postupně dospět k identifikaci a pochopení regionálně charakteristických vlastností spiritosféry a zákonitostí jejího vnímání. Vynořující se příběhové linie je třeba předběžně (a průběžně) verifikovat a zjišťovat, jaký efekt mají na recipienta sdělení (motivují, překládají, stereotypizují, atraktivizují, odrazují, svazují …).

3.2.4 Formulace příběhu Klasická teorie cestovního ruchu užívá pro popis destinace soupis jejích předpokladů, vyčíslení potenciálu. Moderní veřejný a destinační management se častěji uchyluje ke SWOT analýze. V tomto kontextu představuje příběh pojivo, který dává prvkům systému dějový význam, vykládá vznik současné situace a poskytuje východiska pro smysluplné navázání budoucího vývoje na krajinné dědictví. Každá aplikace vyžaduje specifický druh formulace příběhu. Pochopitelně je třeba kontrolovat, aby v rámci diverzifikace forem nedošlo k nežádoucímu rozštěpení myšlenek. K nejvyužívanějším variantám

patří

atraktivizační

esej

(lyricko-epický

článek

s fotografiemi/ilustracemi),

audiovizuální vyjádření (video/mluvené slovo s hudebním doprovodem), popularizační prezentace (promítání slidů nebo sdílných fotografií), manažersko-marketingová verze (strategický dokument destinace) a v neposlední řadě také projektová formulace pro potřeby rychlého sestavování dokumentace k žádostem o podporu. Metodika zpracování manažersko-marketingového shrnutí a projektové formulace pro geoparky je součástí souboru Metodik národních geoparků (Venclová – Pásková, 2014 – viz doporučenou 84

strukturu v Příloze 8). Postup řešení v teritoriích směřujících k využití fantastiky a nadpřirozena byl klíčovým závěrem autorčiny bakalářské práce (Venclová, 2011). Z českých destinací se aktivní práci s příběhem úspěšně věnují např. v Českém Švýcarsku. 42 Za nejzdařilejší audiovizuální vyjádření příběhu destinace považuje autorka již zmiňované snímky Bobule, resp. videoklipy Atentát (Bobule – 2008) a cyRáno (2Bobule – 2009)

3.2.5 Příběhový marketing Formulovaný příběh je nosičem poselství destinace. Usnadňuje jednotlivým nositelům jeho simultánní šíření – nezávisle a přitom ve shodě na základních faktech. Jak už naznačují výše uvedené formy, nejčastěji je třeba sdílet vizi s destinačními aktéry (stakeholders – místní obyvatelé, podnikatelé, samospráva, ochrana přírody, památková ochrana, patrioti, aktivisté, vzdělavatelé, umělci, vlastníci nemovitostí, chataři), dále ji prezentovat odborné veřejnosti (konference, semináře, popř. zasedání Rady národních geoparků), ale také obhájit před nadregionálními partnery (zejména poskytovatelé dotací, zprostředkovatelé marketingových sdělení a touroperátoři). Vrcholem příběhového marketingu je pak přednesení příběhu destinace zájemcům (cílovým skupinám zákazníků) a přímé sdílení s návštěvníky (adaptované dle míst a segmentů). Příběhový marketing je tedy přístup (více-než-)holistický. Běžné postupy teritoriálního marketingu pojímá přirozenější, vztahovou formou – jako komunitní hospodaření s nehmotným krajinným dědictvím. Eliminuje zjevně reklamní charakter marketingové komunikace a nahrazuje jej virálním šířením funkčních myšlenkových celků (příběhů, uměleckých děl) a kladných referencí.

3.2.6 Procesní monitoring Základním východiskem pro využití geopsychologie a ekopsychologie v návštěvnickém managementu je znalost průběhu procesu setkání s destinací. Snahou je tedy sledovat, kde se návštěvník o destinaci dozvídá, co jej motivuje k výběru konkrétních míst k návštěvě, jaké informace potřebuje k orientaci (a které údaje jej naopak exformují – matou), jaké jsou první dojmy z destinace, popřípadě jak působí jednotlivé trasy, lokality a atraktivity na připraveného a nepřipraveného návštěvníka a jaké techniky skutečně vedou k intenzivnímu setkávání s přírodou a krajinou destinace. Na tento základ navazuje dlouhodobý monitoring momentů, které mají osobnostně-formující, emoční a vztahový potenciál. K tomuto druhu znalosti nelze většinou dojít přímým plošným

42

Viz např. ročenku Zážitky v Českém Švýcarsku, dostupné z: http://www.ceskesvycarsko.cz/sites/default/files/ceskesvycarsko_zazitky_4.pdf

85

(kvantitativním) dotazováním, protože běžný návštěvník nemusí pravdivé odpovědi na tyto otázky znát. Kvalitnější výsledky poskytuje nestrukturovaný rozhovor tazatele obeznámeného s destinací s jednotlivými návštěvníky pokročilými v introspekci a nadhledu (mystery visitory, průvodci, nadšenci, odborníky). Alternativní metodou je pak sledování produktů osobní umělecké reflexe, pokud se ji daří v destinaci provokovat (viz 0). Významnou charakteristikou psychologického profilu návštěvníků je, zda mají spíše sklon k návratu (loajalitě), nebo zda se soustředí na jednorázové návštěvy. Jak již bylo řešeno (viz 2.7.8 Problém opětovné návštěvy), převaha prvo-objevitelů není v principu problém, neboť svou nenávratovost kompenzují referencemi, které mají významný vliv na další vývoj. Destinace však musí charakter převažující návštěvnosti znát a respektovat. Jednorázový návštěvník dá na první dojem. Vyžaduje perfektní navigaci, instantní informace a zážitky (výletní okruhy, all-inclusive produkty). Netrápí ho, jak vypadala destinace dřív a jak bude vypadat v budoucnu. Zajímá ho přítomný okamžik a vše, s čím je možné se aktuálně autenticky setkat. Génia loci vnímá letmo, ale jeho působení srovnává s ostatními viděnými místy. Jím poskytovaná reference o produktech však zavazuje destinační manažery spíše k udržování portfolia – aby navnaděný návštěvník našel to, co mu bylo osobně doporučeno. Naproti tomu destinace s opakovanou návštěvností musí dbát na svou dlouhodobou image a plynulý rozvoj, neboť její návštěvníci jsou hákliví na degeneraci i skokové změny. Vyžadují průběžnou aktualizaci portfolia drobných atraktivit, aby měli stále co objevovat. S géniem loci si budují dlouhodobý vztah, který činí destinaci v jejich očích jedinečnou.

3.2.7 Návštěvnický management Ideálem vedení návštěvníků destinací je co nejspolehlivější režie prožitku při minimalizaci přímých zásahů (ad hoc managementu) a optimalizaci dopadů. Je tedy třeba řešit destinaci jako systém, který má být dobře průchodný, dlouhodobě udržitelný a do značné míry samoregulační. Návštěvníci jsou v podstatě figurkami, k nimž ale nemáme vodící nitky. Můžeme pouze pracovat s prostředím tak, aby jím procházeli hladce (neničivě), ale přitom ne nedotčeně. Přiléhavá je zvláště terminologie využívající příměru k proudění (návštěvnické toky), a to i tam, kde neproudí davy, nýbrž spíše „kapou“ jednotlivci. Pokud je prostředí nastaveno v souladu s lidskou přirozeností (z hlediska kognice, rozhodování, potřeb i pohybu), nemají návštěvníci důvod chovat se jinak, než se od nich očekává. V tomto ohledu se mohou destinace založené na specifičnosti významně poučit od svých globalizovaných optimalizovaných kolegyň (viz 2.6.2 Nelokalizované zážitky). Je třeba začít turistům systematicky vycházet vstříc.

86

Autorka se domnívá, že by se k tréninku tohoto typu myšlení u destinačních manažerů dalo využít počítačových her založených na budovatelsko-manažerské strategii s věrnou modelací chování návštěvníků v hráčově destinaci. Pokud chce budovatel v tomto modelu uspět, musí mít poměrně jasnou dlouhodobou vizi (vč. rozvržení prostoru a zdrojů) a ucelenou cenovou strategii. Návštěvníky zde řídí jako toky (většinou stavbou cest, zábran a atraktivit). Potřebuje mít ale poměrně přesnou představu o charakteru fyzických a psychických potřeb jednotlivce a obvyklém postupu destinací, aby umožnil uspokojování na správných místech. Zároveň musí hráč vícerozměrně monitorovat dopady – sledovat počty návštěvníků, vývoj jejich nálad, délku pobytu v destinaci, útratu. Klíčové je indikovat časné symptomy špatného chodu systému (špatně prostupná místa, dezorientace, odhazování odpadků, vandalizmus, frustrace návštěvníků, zastarávání infrastruktury, ekonomická stagnace) a okamžitě je řešit. Následně se pak manažer učí zákonitosti skutečného návštěvnického managementu ve své destinaci jen jako mírně pozměněná pravidla známé hry. V realitě je jeho moc samozřejmě omezena sférami vlivu ostatních destinačních aktérů. I v takto limitovaném prostředí ale platí, že vůdčím principem destinace má být vnitřní potřeba nebo příležitost ke zlepšení systému. Tuto je třeba identifikovat a pak iniciovat zlepšení. Častou chybou je, že se manažeři a marketéři snaží implementovat všechny aktuální propagační a prezentační techniky, jen aby šli s dobou. Bohužel, ne všechny postupy jsou vhodné pro všechny destinace (resp. všechny fáze rozvoje). To, že se v Dolomitech daří scelit rozvoj regionu za pomoci karty hosta, ještě neznamená, že o ni bude automaticky zájem na českých horách. Podobně expozice, která měla v Praze obrovský úspěch, nemusí být nutně kasovním trhákem i v okresním muzeu. Manažer si samozřejmě má stále rozšiřovat znalosti o nové techniky, ale v jejich využití by se měl řídit výhradně potřebami destinace.

3.2.8 Užití a inovace nástrojů a technik Dle účelu užití v destinaci by bylo možné třídit techniky na přípravné (motivační, informační, nalaďovací), vstupní (první dojem, orientace, ice-breaking), pře(d)kládací (chápání destinace, animace, soužití, prožití), sdílecí a dlouhodobé (post-interpretační, re-aktivační, osobnostně formující). Techniky přípravné implementuje management za pomoci vnějšího marketingu. Nejvýznamnější roli v přípravě současného geoturisty hraje internet (viz např. Allan, 2012, str. 189), pročež je třeba soustředit se na obsah, přehlednost a celkové vyznění webových stránek. Roste také význam kompaktních informačních balíčků (situačně adaptovaných prezentací příběhu destinace), které destinační management šíří pomocí audiovizuálních masmédií, nadregionálních webů, 87

informačních center, periodik a publikací. Psychologicky by měla strukturace vnějšího marketingu vždy vycházet z otázky, co se v daném momentě zájemce potřebuje dozvědět 43. Odpověď si přitom musí udržet poutavost, být kognitivně přizpůsobená (především přiměřeně obsáhlá) a plně pravdivá (především co se týče emoční stopy), aby nedošlo ke tvorbě bludných představ, které destinace z principu nemůže naplnit (viz 2.4.3 Připravenost vs. překvapení). Inovativními představiteli přípravných nástrojů a technik jsou například pro-destinačně laděné filmy a videa (např. Nový Zéland a filmy Pán Prstenů a Hobit, 2001-2014), knihy s příběhem destinace (např. Rosslyn Chapel a román Šifra Mistra Leonarda, 2003), slevové kupóny a karty (např. Velká cestovní kniha, 2002), crowdfundingové kampaně (např. Houpačky pro krajinu, 2014) a motivační počítačové hry (např. Posázaví a hra Kingdom Come: Deliverance, 2015). Již v přípravě lze také začít s komplexním pojetím zapojení návštěvníka do děje – dát mu možnost rezervace prohlídky, motivační domácí úkol (šifru) nebo „tajné heslo“ (např. GPS koordináty), které jej v destinaci nějak zvýhodní (dárek, prozrazení tajemství, cesta na zajímavé místo, přednostní vstup, sleva, parkování zdarma, první body do destinační soutěže). Tímto prvkem se zájemce stává účastníkem, zaváže se k návštěvě a motivuje k využití výhody. Techniky vstupní neboli management prvního dojmu usilují o psychologické zvládnutí začátku pobytu návštěvníka v destinaci. Bodem psychologického vstupu přitom může být buď hranice území (vyznačená nebo pomyslná – např. v Českém Ráji se Východočech ocitá, spatří-li Trosky), častěji je jím ale místo výstupu z dopravního prostředku (parkoviště, nádraží, zastávka). Alternativně může být „vstupní bránou“ hlavní lákadlo destinace, které turista absolvuje jakožto nelokalizovaný zážitek a teprve po jeho opuštění si všímá krajiny, v níž se ocitl. Prvopočátkem všech aktivit v této oblasti by měla být vždy identifikace vstupních míst a jejich nešvarů – nečistoty, chátrání, zarůstání a neautentičnosti (zejm. ve formě globalizované reklamy / prodeje pseudo-suvenýrů). Zjišťuje se také, jakou mají turisté šanci na naplnění základních potřeb (toalety, občerstvení, úkryt před deštěm, posezení). S pomocí osoby neznalé by měla být ověřena srozumitelnost orientační infrastruktury. Destinace zvoucí i zahraniční turisty by měly tuto vlastnost sledovat ve všech podporovaných jazycích. Poté, co je zdokumentován počáteční stav, zajistí destinační management nápravu nebo alespoň vyvíjí tlak na zodpovědné osoby a orgány. Pravidelně jsou pak monitorovány výsledky (vizuální i pocitové) a navrhovány další možnosti optimalizace. Pro nátlakovou argumentaci lze získávat podklady za pomoci srovnávacích průzkumů veřejného mínění mezi návštěvníky vstupujícími těmito místy.

43

V našich podmínkách bohužel většinou všechna marketingová komunikace vychází z otázky, co u nás máme hezkého.

88

V souvislosti se získáváním prvních dojmů se zvláště prvonávštěvníci potřebují psychologicky „něčeho chytit“ (získat počáteční bod pro poznávání). Touto malou jistotou může být např. orientační mapka, která interpretuje prostor, aby nebyl bezhraničně děsivý. Podobně funguje i vizualizace (schéma) turistického okruhu nebo doporučená trasa k obvyklému prvnímu cíli (v českých podmínkách tedy nejčastěji turistické značky). V komplexně pojatém produktu lze připraveného návštěvníka uvítat známým logem nebo motivem (a návodem na uplatnění výhod, které si domácí přípravou zajistil). Místa vstupů jsou také vhodná pro nabídku atraktivit, reprezentativních služeb i jako začátek místních questů. Pro některé návštěvníky může být lákavé se při prvním setkání s krajinou (např. výhled, romantické místo) na nějakou chvíli zastavit, ztišit a naslouchat. Mohou zde být citlivě využity zákonitosti a techniky popsané v kapitole 0 Přípravy niterné: Ráj srdce jako místo pro setkání, popř. 2.2 Fantazijní cestování: Vycházka vsedě. Autorka (Venclová, 2014) si institucionalizaci takového místa představuje takto: „Zastavení – v působivé (přírodní) lokalitě je vyznačeno místo doporučené ke krátkému spočinutí, vybavené návodem (návrhem) na možný způsob meditace nebo cvičení, případně krátkým textem k zamyšlení. (Nejedná se o odpočívadlo v tradičním slova smyslu – konzumace a volná zábava by tu měly být spíše omezovány, nicméně ne za cenu rušivých zákazových tabulí.)“ Další inovativní vstupní technikou, k níž se může destinační management inspirovat na základě zjištěných skutečností, je aktivní zvukové ovlivnění nálady a využití čichových efektů k budování identity destinace. Například výletní restauraci lze doporučit výměnu hlukové stěny komerčního rádia za tematickou hudbu (popř. poezii) korespondující s nabízenými chuťovými a zrakovými vjemy. Objevení moci aromatických vzpomínek umožňuje aktivně pracovat s osazením klíčových míst destinace vůněmi. Na veřejných místech lze vysadit vonné rostliny, v interiérech je dále možno využít sušené byliny nebo pokojové vůně. Vždy je přitom třeba promýšlet vjemovou kompatibilitu v místě a v destinaci. Techniky pře(d)kládací neboli interpretační, prezentační a animační mají za úkol sblížit účastníka s destinací a její spiritosférou. Zde je třeba apelovat především na omezení poučování a zahlcování návštěvníka odbornými informacemi, které vede k otrávenosti a ztrátě zájmu. Účastníka je vždy třeba zaujmout, nadchnout, využít jeho přirozené zvědavosti a nechat jej prožít místní specifika na vlastní kůži – tedy všemi smysly, a také hlavou, rukama a srdcem – (viz 2.3.2 K jinakosti vnímání). Klasický cestovní ruch bohužel často vypouští činný prvek – tedy zapojení „rukou“ návštěvníka. Producenti aktivit se zřejmě domnívají, že si návštěvníci přicházejí především odpočinout a zdráhají se otravovat dovolenkáře myšlenkami na práci. Podle autorčiny zkušenosti však je osobní 89

praktické zapojení nejperspektivnějším způsobem k navázání dialogu s přírodou a krajinou. Vzhledem k tomu, že v dnešní době má značná část účastníků cestovního ruchu spíše psychicky vyčerpávající sedavá zaměstnání, může pro ně být fyzicky náročná nekomplikovaná práce v zajímavém prostředí příjemnou změnou vedoucí k prožití jinakosti. Dobrovolná pomoc je zároveň zdrojem pocitů užitečnosti a sounáležitosti s místní komunitou. K funkčnímu navázání vztahu s destinací lze užít rovněž personalizace ducha místa do podoby nadpřirozených nebo fantaskních bytostí (nejčastěji strašidel), jak popisuje autorka ve své bakalářské práci (Venclová, 2011, str. 52): „Psychologicky mají fatosti v destinaci i produktu působit především jako ice-breaker, tedy propojka mezi individuálním vnitřním světem návštěvníka a cizím prostorem města. Za ideální bych proto měla prezentaci fatostí jako průvodců, kteří se při různých příležitostech návštěvníkům zjevují a přibližují místa za pomoci vlastních příběhů. Důraz by byl přitom kladen na propojení se současnými souvislostmi a hmotnými artefakty, které by mělo posloužit jako prevence pocitu nereálnosti a neautentičnosti.“ Tím se také otevírá rozsáhlá problematika interpretační pravdy a lži. Tato bývá řešena zvláště v destinacích, kde je pravda shledávána nezajímavou. Může tedy v takových situacích destinační management fabulovat? Autorka se domnívá, že je to v některých místech skutečně může být žádoucí, nicméně musí být soustavně testována kompatibilita výpovědi s krajinou – především nedochází-li k negativním reakcím obyvatel, nadšenců, opakovaných ani jednorázových návštěvníků. Lze přitom prezentovat i očividnou fabulaci, ovšem pouze takovou formou, aby recipient nepravdivé informace bez problémů rozeznal nadsázku a na tuto hru pobaveně přistoupil. Podobně palčivá je i opačná otázka, zda se má legendární destinace držet své pověsti i pokud je nepravdivá, nebo zda má plošně rozšířené bludné představy korigovat. Typickým příkladem je Babiččino údolí u České Skalice, které je opředeno gloriolou venkovské idyly románu Boženy Němcové, ale nese i příběh ponurého dramatu autorčina života. Destinační management44 řešil například spor o informační tabulku u chaloupky, která v legendárních filmových zpracováních sehrála roli Starého bělidla. Návštěvník se z ní (v momentě plného unešení duchem místa) dozví, že zde skutečná babička Boženy Němcové nikdy nežila. Tato holá pravda působí zpravidla emoční ránu, s níž se nepřipravený návštěvník v malebném údolí Úpy těžko vyrovnává. Autorka tedy navrhla odstranění této tabulky a vznik samostatné myto-borecké brožurky, kterou si zakoupí pouze návštěvník, který má zájem (je připraven) odkrývat překvapivé a mnohdy i poměrně drsné pravdy skutečné historie. Častěji jsou pochopitelně média specifické interpretace využívána spíše 44

Centrum rozvoje Česká Skalice, http://www.centrumrozvoje.eu/

90

opačně – tedy v realitě je prezentován příběh skutečné krajiny a brožurky přinášejí alternativní pohled, například na filmové scény v destinaci. V Metodikách národních geoparků upozorňuje autorka (Venclová, 2014) na roli prezentační animace neboli oduševnění prostoru a rozhýbání interakce s návštěvníkem: „Nejrozšířenějším animačním nástrojem je hra. Probuzení hravosti, soutěživosti a kreativity je nejlepším prostředkem pro obrození přirozené lidské zvídavosti a plnější vnímání reality. Hru lze přitom využít v celé šíři jejího slovního významu – od sportovních her v netradičním prostředí, přes turistické soutěže a hravé naučné stezky (questy), až po inscenaci setkání s historickou osobností nebo amatérskou hru na hudební nástroj. Společností je hraní bohužel vnímáno jako výhradní doména (předškolních) dětí. Animátoři proto pracují především na tom, aby do hry zapojili i ostatní cílové skupiny, aniž by si přitom účastníci připadali dětinsky. Jednou z osvědčených cest je cílení na rodiny s dětmi. Hra, zdánlivě určená dětem, si vyžádá asistenci dospělého a postupně jej vtáhne do hlavní role. Dalšími variantami zapojení ne-dětských účastníků jsou dobrodružné hry pro mladé (otevřené i všem věkovým kategoriím „s mladou duší“) a různé soutěže, v nichž je vyžadováno zapojení dospělých minimálně v technické rovině (čtení zadání, vyplňování soutěžních lístků, odevzdávání výsledku). Zvláště místní dospělé je možno zapojit do inscenačních a recesních akcí (ochotnická divadla, průvody, pohádkový les, tematický teambuilding, oslava mezinárodních dnů čehokoli). U těchto akcí je však zvláště významné získávání zpětné vazby – aby bylo možné vyhodnotit, zda si účastníci skutečně hráli nebo se zapojili jen z povinnosti a cítili se spíše trapně.“ Obrázek 48 - Hravý prvek v krajině přiláká děti a osvěží vnímání dospělých.

Jablonné nad Orlicí, foto autorka

91

Ve stejném textu autorka uvádí několik příkladů konkrétních inovativních animačních technik pro geoparky, adaptovatelných ovšem i pro mnohé další destinace: „Outdoorové nocování – návštěvníkovi je dána možnost přespat (zcela legálně) pod širou oblohou v náruči přírody. Může být uskutečněno nabídkou veřejného nouzového nocoviště nebo přímo jako služba – vč. dopravy na místo, instruktáže (naladění k prožitku) a asistence v případě jakýchkoli komplikací.“ (Srov. 2.7.2 K absolutní animaci služeb) „Příběhy vepsané v krajině – děj poutavého příběhu (pohádky, pověsti, historické události) je rozdělen na díly (kapitoly) a rozmístěn na návštěvnický okruh (optimálně na do té doby málo atraktivní trasu). Využitelné jsou rozmanité prezentační techniky: klasické panely s textem, brožura s popisem trasy a texty k jednotlivým zastavením, živý průvodce, zvukové panely, poslechové průvodce nebo mp3 přehrávače, bluetooth/QR kódy/BeeTagy. Atraktivitu lze dále zvýšit použitím ilustrací (nebo přímo komiksovým zpracováním příběhu), případně výročním oživováním příběhu (inscenovanými scénkami – ve stylu putovních pašijových her). Některé prezentační techniky navíc umožňují periodickou obměnu vyprávěného příběhu, která motivuje návštěvníky k návratu a místní obyvatele k častějšímu setkávání s vlastní krajinou.“ (Srov. 2.7.7 Scénické vnímání krajiny) „Hraní rolí (LARP) – návštěvník dostává roli (většinou včetně kostýmového prvku), z jejíž perspektivy se snaží nahlížet krajinu („jinýma očima“). Může si tak prožít například příchod prvních lidí do divočiny, život v některém historickém období, nebo třeba přistání přírodovědné expedice mimozemšťanů, kteří mají za úkol zjistit co nejvíce o lokalitě, v níž se právě vylodili. Návštěvníkům, u kterých je možné předpokládat jistou připravenost ke hře (zvl. školní kolektivy a teambuildingy), lze nabídnout komplexnější příběh zahrnující více typů rolí a vyžadující jejich vzájemnou interakci (např. modelové provedení ekonomické sítě regionu – hráči se stávají manažery, podnikateli, zástupci samosprávy a ochranáři a snaží se společně řešit konkrétní problematiky lidského působení v krajině).“ (Srov. 2.2.3 Techniky motivační (až kulto-tvorné)) Techniky sdílení názorů mezi návštěvníky a zájemci o destinaci je potřeba především sledovat, aby byly zachyceny autentické reakce, pocity a prožitky návštěvníků. I v tomto směru je třeba jít s dobou a zaznamenávat reference na webových stránkách i sociálních sítích, v obrázkových galeriích a tematických diskusích. Pokud jsou sdíleny nebo přímo vyžadovány informace o destinaci, může je manažer přímo doplnit (podobně jako vlastněné fotografie nebo ověřená atraktivní místa do map). Neměl by se ale dopouštět falešně pozitivních referencí, neboť se mohou obrátit proti němu (pokud pod falešnou identitou doporučí něco, co návštěvníky ve skutečnosti neuspokojuje). Mezi zajímavé nápady podpory sdílení patří především foto-automaty a lokace určené pro pořizování skupinových a selfie-fotek (namísto zákazů fotografování a zábran proti vstupu na 92

atraktivní místa), dále darování pohádkových knížek, plakátů a pohlednic (zajišťujících šíření střípků příběhu destinace) a vytváření příležitostí pro poskytování srovnání a referencí (hodnocení na webech destinace, otevírání tematických diskusí a aktivace komunity na sociálních sítích. Známé destinace mohou také nabízet sebestředné prezentace do cyklů cestovatelských přednášek, programů konferencí nebo ke zpestření školní výuky. Dlouhodobé techniky spočívají především v práci s komunitou obyvatel a pravidelných návštěvníků. Cílem je především budit jejich pozornost, dávat důvod k opakovanému vstupování do krajiny a pomáhat v budování vztahu s géniem loci. (Viz 2.3 Zážitky blízké: Krajina domácí) Nejobvyklejší formou jsou obecní eventy. Z tradičních akcí sem patří rozmanité slavnosti, koncerty, divadla a přednášky. Inovativní jsou pak happeningy v přírodě, workshopy a provokované kreativní činnosti, všelidová sportovní klání (zvl. v neexistujících sportech). Dále autorka (Venclová, 2013c) rozpracovává například skupinu technik nazvaných public-private gardening: „Společnou logikou systémů public-private gardening je dobrovolná účast občanů na úpravě obecní zeleně, která je vyvažovaná různorodými benefity. K nejčastějším motivacím nicméně patří výše diskutovaná potřeba prožívání vlastní užitečnosti a dobrého pocitu z užitečnosti svého okolí (místní zeleně). Mezi celosvětově rozšířené formy public-private gardening patří: Komunální a komunitní zahradničení – sdílená péče o pozemek (zpravidla spojená se sdílením benefitů – výpěstků, případně exkluzivitou v rekreačním využití zeleně). Brigádnické a dobrovolnické systémy – práce na cizím pozemku vyvažovaná symbolickou nebo psychologickou (zážitkovou, emocionální) odměnou. Guerilla gardening („zbojnické zahradničení“) – dobrodružné obdělávání cizích pozemků (obecních, nevyužívaných) s cílem zušlechtit své okolí, řidčeji též s pěstitelským záměrem. I když se v našem prostředí tyto termíny zabydlují jen pomalu, samotná realizace těchto aktivit je v mnoha případech vyloženě tradiční záležitostí. Na rozdíl od anglofonních zemí se naši veřejní zahradníci jen zřídka hlásí k nějakému hnutí. Také proto jsou u nás hranice těchto forem velice neurčité. Komunální a komunitní zahrady stály často u zrodu oblíbených zahrádkářských kolonií a v neojedinělých případech fungují na komunitní bázi dodnes. Lidé se často účastní drobných úprav svého okolí, aniž to považují za dobrovolnictví. Také donedávna naprosto nediskutovanou zbojnickou formu zahradničení u nás místy provozují důstojní občané měst a obcí dlouhodobě a mnohdy zcela veřejně.“

93

Podle autorky má zvláště u dlouhodobých technik zásadní význam neštěpení aktivit na turistické a neturistické, neboť příslušné cílové skupiny nelze v dlouhodobém pojetí oddělit – a není k tomu ani žádný rozumný důvod. Nejvýrazněji je absurdita tohoto dělení vidět na cílové skupině rodáků, kteří už v regionu nebydlí, ale dění přesto sledují a rádi se jej příležitostně účastní. Pokud přijedou na posvícení do obce svého mládí, jsou teoreticky turisty, a přitom je nelze nijak rozlišit od stávajících obyvatel.

94

4 Závěr „Když jsem byl mladší, svět mi připadal srozumitelný a samozřejmý, a abych se divil, musel jsem jet do velmi dalekých zemí. Dnes mi svět připadá udivující a zvláštní, a stačí mi se projít venku po zahradě. Rozumím všemu stále méně a víc se divím.“ Marek Orko Vácha Úvodní teoreticko-metodologická část byla věnována zakotvení geopsychologie a ekopsychologie v systému věd o Zemi založeném na sférickém chápání krajiny. Závěrem této části je toto definiční vymezení: Geopsychologie je syntetické paradigma, využívající metod psychologie pro zkoumání, popis a praktické řešení interakce jedince s krajinou, jakožto současně prožívanou částí zemského povrchu převážně determinovanou neživou přírodou. Ekopsychologie je syntetické paradigma, využívající metod psychologie a ekologie pro účely zkoumání, popisu a řešení přímé interakce jedince s přírodou. Přes to, že ekopsychologie a (zvláště) geopsychologie nejsou dosud plně rozvinuté koncepty, představuje jejich vstup do zkoumání cestovního ruchu značnou proměnu jeho vědeckého pojetí. Přímo uplatnitelnými byly shledány kognitivní a behaviorální přístupy, neboť přímo vypovídají o způsobu vnímání, smýšlení a chování jednotlivců v destinacích. Pro cestovní ruch je přelomové především uznání existence duchovní vrstvy krajiny – spiritosféry na základě důkazu nezávislým vnímáním. Pokud je něco prokazatelně zaznamenatelné lidskou myslí, není důvod to ignorovat, je-li úkolem pomocných věd turistických zajistit právě vnímání takovýchto autentických fenoménů. V komplexním uvažování o turismu pak psychologické pojetí stírá většinu rozdílů mezi všímavými obyvateli a návštěvníky a reviduje tedy interpretaci definice cestovního ruchu. Opuštění domova totiž nelze chápat geograficky, nýbrž psychologicky a motivačně. Domov tvoří osobní centrum člověka, z nějž lze vycestovat dokonce i bez fyzického pohybu (např. fantazijními a virtuálními technikami). Charakter cestovního ruchu však mají pouze výpravy dobrovolné, neboť jedině na základě ochoty k prožití změny může jedinec dojít k naplnění pro turismus specifických potřeb. Kvalitu cestovního prožívání přitom spoluurčuje zakotvenost jedince ve vlastním středu i v domácí krajině, pročež je třeba celý proces cesty chápat včetně těchto souvislostí. Vůdčí motivací k účasti na cestovním ruchu je podle autorčiných zjištění touha po změně (prožití jinakosti). Tato se zrcadlí jak v poznávacích a objevitelských formách dotýkajících se jinakosti přímo, tak v aktivní i pasivní rekreaci, která tvoří změnu především v životním stylu jedince. Mezi

95

okrajové motivace, které se mohou při splnění všech ostatních podmínek stát cestovním ruchem, zařadila autorka motivaci povinností a motivaci lovecko-sběračskou, tedy touhu po odměně. Autorka se snaží především upozornit na extrémně zúžené chápání turismu, jakožto služeb tradičně asociovaných s turistikou (hromadné ubytování, veřejné stravování, přeshraniční doprava, popř. návštěva lákadel a atraktivit). Zvláště takto řešené statistiky – ať už průmyslu nebo ekonomiky cestovního ruchu – katastrofálně deformují uvažování odborníků i praktiků, kteří se mylně domnívají, že prodej těchto služeb je základem všeho destinačního dění. Analytická část této práce však názorně ukazuje, že zpoplatněné techniky tvoří pouze špičku ledovce cestovního ruchu a jejich využití nemá mnoho společného s kvalitou zážitku účastníka. Ekonomizace specifických destinačních fenoménů není podmínkou, ale mnohdy spíše destruentem kvality. Ovšem i z ekonomického hlediska je z analýzy zřejmé, že útrata návštěvníků je (alespoň v neostrovních obydlených destinacích) prakticky nerozlišitelná od útraty obyvatel (např. ve stravování a zábavě), případně od výdajů obchodních cestujících (např. v ubytování a dopravě). Je tedy třeba hledat jiné ukazatele, jimiž bude možno hodnotit počty účastníků objektivněji, a teprve na jejich základě pak řešit vývoj našich destinací. Návrhová část specifikuje, jak lze citlivě a účelně – a tedy udržitelně – uchopit vlastní návštěvu i celou

destinaci.

Zároveň

je

exemplárním

příkladem

využití

geopsychologického

a

ekopsychologického paradigmatu k praktickému zlepšení a rozhojnění hodnot vytvářených cestovním ruchem. Závěry analytické i návrhové části byly metodicky zaměřeny na praktická pozitivní východiska pro budoucí praxi, pročež nebyl věnován prostor zevrubnější analýze neuspokojivého stavu domácího a výjezdového cestovního ruchu. Pouze jako nutný meziprodukt identifikovala autorka několik specificky psychologických problémů – např. syndrom štěchovické laguny (nebezpečí bludných představ), syndrom Western Way (nespokojenost při opakování návštěvy), a problematiku přesouvajících se neúčastníků cestovního ruchu. Z analýzy i z návrhu byly vyloučeny techniky spadající do černé a šedé ekonomiky, jakož i problematika abnormálního zpracování vjemů a myšlenek (tj. účast osob s psychickými poruchami). Příležitost k dalšímu rozvoji tématu vidí autorka zejména v podrobném zkoumání fungování geopsychologických a ekopsychologických technik spějícím až k terapeutickému využití blízkých setkání s přírodou a krajinou.

96

Literatura [1]

ALLAN, Mamoon. Geotourism: Toward A Better Understanding Of Motivations For A Geotourism Experience: A Self-Determination Theory Perspective. LAP LAMBERT Academic Publishing, 2012.

[2]

ATKINSON, Nancy. How Many People Have Walked on the Moon? Universe Today, 2013-08-01 [cit. 2014-05-10] Dostupné z: http://www.universetoday.com/55512/how-many-people-have-walkedon-the-moon/

[3]

BALTHASAR, Hans Urs von. Křesťansky meditovat. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2001. 71 s. ISBN 80-7192-444-X.

[4]

CÍLEK, Václav. Dýchat s ptáky: obyčejné texty o světle paměti, pravdě oblaků a útěše míst. 1. vyd. Praha: Dokořán, 2008, 246 s. ISBN 978-80-7363-202-1.

[5]

CÍLEK, Václav. Krajiny vnitřní a vnější: texty o paměti krajiny, smysluplném bobrovi, areálu jablkového štrúdlu a také o tom, proč lezeme na rozhlednu. 2., dopl. vyd. Praha: Dokořán, 2005, 269 s., xvi s. obr. příl. ISBN 80-7363-042-7.

[6]

CÍLEK, Václav. Posvátná krajina: eseje o místech, silách a dracích. Vyd. 1. Praha: Malvern, 2014, 178 s. ISBN 978-80-87580-72-1.

[7]

COBERTA, Silvio. Introduction on geopsychology. Lambaré, 2011. [cit. 2014-05-04] Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=yBju422V0tg

[8]

Conservation psychology. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2014-05-04]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Conservation_psychology

[9]

ČECH, Svatopluk. Pravý výlet pana Broučka do měsíce. 2. vyd. Praha: F. Topič, 1889, 185 s.

[10] Ekopsychologie. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2014-05-04]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Ekopsychologie [11] HELLPACH, Willy. Die geopsychischen Erscheinungen: Wetter, Klima und Landschaft in ihrem Einfluss auf das Seelenleben. Leipzig: W. Engelmann, 1911, 368 s. [12] HODROVÁ, Daniela. Citlivé město: (eseje z mytopoetiky). 1. vyd. Praha: Akropolis, 2006, 414 s. ISBN 80-86903-31-1. [13] HODROVÁ, Daniela. Místa s tajemstvím: (kapitoly z literární topologie). Vyd. 1. Praha: KLP, 1994, 211 s., [12] s. obr. příl. ISBN 80-85917-03-3. [14] HOGENOVÁ, Anna. Krajina jako naše prodloužené tělo. in Vnímání krajiny: sborník z konference Krajina jako duchovní dědictví. 1. vyd. Praha: Obec širšího společenství českých unitářů, 2012, 77 s. ISBN 978-80-904909-2-5. s. 11-17. [15] HUXLEY, Aldous. Brány vnímání. Praha: DharmaGaia, 1996, 106 s. ISBN 80-85905-28-0. [16] Huxley, Aldous. Ostrov. Vyd. 1. Praha: Maťa, 2001. 320 s. Šťastné zítřky. ISBN 80-7287-009-2. [17] JINDRA, Jaroslav. Backpacker: cestovatelské triky a příběhy. 1. vyd. Praha: Kartografie, 2007, 216 s., [24] s. obr. příl. ISBN 80-7011-930-6. [18] JUŘINA, Petr, Krajina archeologická. in Vnímání krajiny: sborník z konference Krajina jako duchovní dědictví. 1. vyd. Praha: Obec širšího společenství českých unitářů, 2012, 77 s. ISBN 978-80-9049092-5. s. 19-23. [19] KAFKA, Břetislav, HOFMAN, Jaroslav. Nové základy experimentální psychologie: duševědné výzkumy a objevy. 2. úplné vyd. dopl. autorem. Olomouc: Poznání, 2011, 452 s. ISBN 978-80-87419-09-0. [20] Kate, Blog z Etiopie: Návrat domů, in Jsem v tom s lékaři bez hranic, 2013-02-11 [cit. 2014-05-08] Dostupné z: http://www.jsem-v-tom.cz/clanek/blog-z-etopie-navrat-domu

97

[21] KLIMEŠ, Jeroným. Marketing zaměřený na věřícího. Pardubice: Fórum cestovního ruchu 2011 [22] MATĚJČEK, Zdeněk. Co děti nejvíc potřebují. Vyd. 5. Praha: Portál, 2008, 108 s. ISBN 978-80-7367504-2. [23] NEVRLÝ, Miloslav. Karpatské hry. Vyd. 7., Ve Vestri 1. Liberec: Vestri, 2006, 152 s. ISBN 80-9030295-5. [24] NORBERG-SCHULZ, Christian. Genius loci: k fenomenologii architektury. 1. vyd. Praha: Odeon, 1994, 218 s. ISBN 80-207-0241-5. [25] NOVÝ, Tomáš, NĚMEČEK, Jaroslav. Zachraňte Lidušku. 1. vyd. V Praze: Panorama, 1990. 160 s. Čtyřlístek. ISBN 80-7038-118-3. [26] PLOTNIK, Rod, KOUYOUMDJIAN, Haig. Introduction to Psychology. Cengage Learning, 2013, 752 s. ISBN 978-1-133-94350-1. [27] PTÁČEK, Ladislav a kol. Jak pře(d)kládat svět: základy dobré interpretace. Brno: Nadace Partnerství, 2012, 123 s. ISBN 978-80-904918-5-4. [28] REMUNDA, Filip. Český žurnál: Obnažený národ, 2014-05-14, ČT2, Dostupné z archivu: http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10408111009-cesky-zurnal/ [29] RUIBAROVÁ, Jana. Smyslové vnímání přírody dětmi v MŠ. [Bakalářská práce] Brno: Masarykova univerzita, Fakulta pedagogická. 2012. 59 s. Vedoucí práce doc. RNDr. Boris Rychnovský, CSc. [30] SMOLJAK, Ladislav. Vyšetřování ztráty třídní knihy (činohra). Praha: Paseka, 1992, 56 s. ISBN 8085192-21-7. [31] SMRTOVÁ, Erika a kol. Za Naturou na túru: metodika terénní výuky. Vyd. 1. Praha: Apus, 2012. 189. ISBN 978-80-260-1591-8. [32] Správa Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava. "Pojďme na to od lesa": příručka ekologické výchovy a lesní pedagogiky. 1. vyd. Vimperk: Správa národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava, 2003. 639 s. [33] STIBRAL, Karel, Současná estetika a krajina. in Vnímání krajiny: sborník z konference Krajina jako duchovní dědictví. 1. vyd. Praha: Obec širšího společenství českých unitářů, 2012, 77 s. ISBN 978-80904909-2-5. s. 39-47. [34] ŠMÍD, Zdeněk. Cejch. Vyd. 3., V Olympii 1. Praha: Olympia, 2005, 219 s. ISBN 80-7033-917-9. [35] SVOBODOVÁ, Kamila. Percepce krajiny: Výzkum a využití ve strategickém plánování. FA ČVUT, 2011. Dostupné z: http://cvut.mapovyportal.cz/percepce_krajiny.pdf [36] ŠÍPEK, Jiří. Kognitivní mapy domova a oblíbených míst. editor: Zelenka, J.; In: Výzkum kognitivních a mentálních map. 1. vyd. 2008, Hradec Králové: Gaudeamus; s. 77-82. ISBN 978-80-7041-323-4. [37] ŠÍPEK, Jiří. Úvod do geopsychologie: svět a putování po něm v kontextu současné doby. Vyd. 1. Praha: ISV, 2001, 163 s. ISBN 80-85866-70-6. [38] ŠTYRSKÝ, Jiří, ŠÍPEK, Jiří. Geograficko psychologické souvislosti cestování, turistiky a rekreace: kapitoly z geopsychologie. Vyd. 1. Hradec Králové: Gaudeamus, 2011, 164 s. ISBN 978-80-7435-1143. [39] UNWTO technical manual: Collection of Tourism Expenditure Statistics. World Tourism Organization. 1995. s. 10. 2009-03-26. [40] VÁCHA, Marek Orko. Modlitba argentinských nocí. 1. vyd. Brno: Cesta, 2011, 175 s. ISBN 978-807295-129-1. [41] VALENTA, Josef. Scénologie krajiny. 1. vyd. V Praze: Kant - Karel Kerlický pro AMU, 2008, 242 s. ISBN 978-80-86970-68-4. [42] VENCLOVÁ Kateřina, PÁSKOVÁ Martina a kol. Metodiky národních geoparků. Vypracováno ve 98

spolupráci s Národním Geoparkem Železné hory a Ministerstvem životního prostředí, nevydáno. (2014) [43] VENCLOVÁ, Kateřina. Zhodnocení udržitelnosti cestovního ruchu v Adršpašském skalním městě a okolí. [Případová studie] CR168, VŠH, 2013a [44] VENCLOVÁ, Kateřina. Aforismy o krajině. in Roviny vnímání krajiny [Seminární práce] MG116, VŠH, 2013b, 8s. [45] VENCLOVÁ, Kateřina. Public-private gardening: Může být obecní zeleň komunitní zahradou? [Seminární práce] MA109, VŠH.2013c [46] VENCLOVÁ, Kateřina. Využití nadpřirozena a fantastiky v cestovním ruchu. [Bakalářská práce] UHK, Hradec Králové, 2011. 59 s. Dostupné z: http://www.dobruska.cz/emer/tvorba/fatosti-bakalarkaticha.pdf [47] VONDRÁČEK, Vladimír, HOLUB František. Fantastické a magické z hlediska psychiatrie. 4.vyd., 2. vyd. v nakladatelství Columbus. Praha: Columbus, 2003, 324 s., [86] s. obr. příl. ISBN 80-7249-139-3. [48] WIRNITZEROVÁ, Barbora. Arnorský plac a vandr do Ledovek. 2013. Dostupné z: http://denebcino.rajce.idnes.cz/Arnorsky_plac_a_vandr_do_Ledovek/#P1020317.JPG [49] WIRNITZEROVÁ, Barbora. Velký srpnový vandr. 2008. Dostupné z: http://denebcino.rajce.idnes.cz/Velky_srpnovy_vandr/#P1240691.JPG [50] ZELENKA, Josef a kol. Průvodce cestovního ruchu. Vyd. 3. Hradec Králové: Gaudeamus, 2007, 115 s. ISBN 978-80-7041-189-6. [51] ZELENKA, Josef, PÁSKOVÁ Martina. Výkladový slovník cestovního ruchu. Vyd. 1. Praha: Ministerstvo pro místní rozvoj, 2002, 448 s. [52] ZELENKA, Josef. a kol. Percepce krajiny a genius loci. Vyd. 1. Hradec Králové: Gaudeamus, 2008, 325 s. ISBN 978-80-7041-191-9 [53] ZEMÁNEK, Jiří, Jak ladit s řečí země - k ekologii a etice jazyka Davida Abrama. in Vnímání krajiny: sborník z konference Krajina jako duchovní dědictví. 1. vyd. Praha: Obec širšího společenství českých unitářů, 2012, 77 s. ISBN 978-80-904909-2-5. s. 19-23.

99

Příloha 1 – Syntetická tabulka (autorské shrnutí vlastní analýzy)

Příloha 1 – Syntetická tabulka Syntetická tabulka shrnuje objevené techniky, jejichž využitím lze ovlivňovat charakter blízkého setkávání s přírodou a krajinou. Techniky jsou zde seskupené podle vlastnosti, kterou jejich praktikování modifikuje. Proto se mohou techniky ovlivňující více vlastností objevit ve více skupinách. Vlastnost ovlivňující charakter setkání

Skupiny ovlivňujících technik

Příklady technik

kognitivní připravenost jedince

navození bdělosti

probuzení ze spánku hra na jitřní radost vědomé zvýšení bdělosti exogenní zvýšení bdělosti budík pro zvyšování bdělosti

vlastní nastavení kognitivních, myšlenkových a paměťových procesů

odmítání balastních vjemů, myšlenek a vzpomínek trénink pozornosti podpora správného myšlení trénink paměti odbourávání bariér vnímání meditace

informovanost jedince

vzdělání

institucionální vzdělávání neformální vzdělávání sebevzdělávání

marketingová komunikace

tvorba (realistických) představ nabídka míst, atraktivit a služeb nabídka informačních zdrojů

informační příprava

tvorba informačního minima zjištění technických informací využívání lokálně kontextových informací odmítání exaktních informací

motivovanost jedince

motivace pasivním virtuálním cestováním

poslech vyprávění sledování televize (audiovizuálních médií) poslech rozhlasu (zvukových médií) četba textů (knih, periodik, webů atd.) prohlížení obrázků a fotografií obdivování uměleckých děl

100

Příloha 1 – Syntetická tabulka (autorské shrnutí vlastní analýzy) Vlastnost ovlivňující charakter setkání

Skupiny ovlivňujících technik

Příklady technik

motivace aktivním virtuálním cestováním

snění a cestování prstem po mapě virtuální procházky po destinacích virtuální návštěva atraktivit využití realistických simulací srovnávání destinací hraní tematických počítačových her

motivace předchozí zkušeností

dřívější návštěva získávání recenzí konzultace ve skupině

motivace odměnou

sběratelství sběračství příprava na zvýhodnění v destinaci

hravost jedince

probouzení spontánní kreativity

spontánní budování (z přírodnin fotografování spontánní pohyb (tanec z radosti)

hry

hravé techniky EVVO a LP karpatské hry

soutěže

sběračké soutěže questy

inscenační hraní

divadlo LARP

hraní hudby

posílení atmosféry tematickou hudbou improvizace na zajímavých místech skupinové bubnování využití pouličních nástrojů (klavírů, xylofonů)

propojení se spiritosférou

duchovní techniky

křížová cesta bohoslužba/modlitba v přírodě zastavení u drobných sakrálních památek účast na obřadu duchovní cvičení, meditace

fabulace

hledání fantaskních bytostí vymýšlení příběhů

orientace v prostoru

s využitím značek

turistické značené trasy speciální značené trasy naučné stezky šipkovaná šifrovací hry questing

101

Příloha 1 – Syntetická tabulka (autorské shrnutí vlastní analýzy) Vlastnost ovlivňující charakter setkání

Skupiny ovlivňujících technik

Příklady technik

s využitím mapy

práce s turistickou mapou práce se speciálními a tematickými mapami a plánky orientační sporty (běh, MTB, běžkování využití map a plánků umístěných v terénu využití GPS

s využitím indicií

geocaching hon za pokladem

využití smyslů

hmatové (bosé) techniky

dotek s přírodninou bosá chůze usednutí nebo ulehnutí v přírodě

zrakové techniky

rozhlédnutí se pohled dalekohledem pohled lupou/mikroskopem

čichové techniky

očichávání přírodnin a věcí identifikace specifických čichových vjemů šíření zdrojů vůně hra na vonnou paměť

chuťové techniky

ochutnávání místních specialit ochutnání přírodnin

osobní zapojení

vlastní práce

brigády dobrovolnická práce public-private gardening

umělecká tvorba

kresba malování fotografování hudební kompozice poezie

dotváření prostoru

úsměv šíření regionální lidové slovesnosti budování staveb a infrastruktury úprava soukromé a veřejné zeleně využití přírodnin (domečky pro skřítky) land art vedení dětí ke vztahu k prostředí a zodpovědnému využívání prostoru

hraní rolí

RPG LARP

102

Příloha 1 – Syntetická tabulka (autorské shrnutí vlastní analýzy) Vlastnost ovlivňující charakter setkání

Skupiny ovlivňujících technik

Příklady technik

osobní zaměření

profesní a zájmová prizmata

vidění vědeckým paradigmatem nahlížení z pohledu profesionála zájmové nahlížení

hledání krásna

kochání se umělecký popis krajiny sdílení požitku z krásna

společnost

formální skupiny

zájezd teambuilding

neformální skupiny

rodinné cesty

samotářské techniky

plánované cestování volné bloumání

porozumění prostoru

endogenní interpretace

nalézání podobností a odlišností formulace (symbolizace) interpretace osobní umělecká reflexe

exogenní interpretace

vyprávění příběhu krajinou vyprávění příběhu krajiny

prezentace

průvodce webové stránky interpretační panely informační centra lokálně-kontextové informace

rychlost a charakter pohybu

pohyb vlastní silou

pěší chůze běh cyklistika jízda na koloběžce běžkování

sjezdové aktivity

zimní sjezdy (lyžování, snowboarding) letní sjezdy (kolové, smykové) sjíždění řek umělé dráhy

pádové a letové aktivity

bungee-jumping paragliding rogalový let řízení malého letadla

řízení a ovládání

řízení dopravního prostředku jízda na čtyřkolce jízda na koni virtuální jízda (trenažér)

103

Příloha 1 – Syntetická tabulka (autorské shrnutí vlastní analýzy) Vlastnost ovlivňující charakter setkání

Skupiny ovlivňujících technik

Příklady technik

plně pasivní pohyb

jízda hromadným dopravním prostředkem plavba na lodi virtuální průlet

zastavení

odpočinkové zastavení relaxační zastavení duchovní zastavení

odlišnost prostoru

domov

meditace hledání sebe sama

domácí prostor

cesta do školy nebo zaměstnání výuka nebo práce v terénu pobyt nakázaný autoritou procházka venčení domácích mazlíčků zahrádkaření rekreační sport

známý prostor

návštěva blízkých úprava objektů druhého bydlení hvězdicové výlety

výletní destinace

výlet

dovolenkové destinace

odpočinek fakultativní výlety návštěva kulturních památek

exotické destinace

vyhledání místního centra (hospody) komunikace s místními aktivní vyhledávání génia loci

vykonávaná činnost

vnímání

vícesmyslové vnímání pozorné vnímání omezené vnímání (nový úhel pohledu)

uspokojování základních potřeb

animované služby minimalistické služby vlastní příprava pokrmů hra na hvězdný širák

práce

povinná (ale dobrovolně prožitá) dobrovolná mimovolná

experiment

volná experimentální hra experimentální archeologie systematické přijímání výzev

104

Příloha 1 – Syntetická tabulka (autorské shrnutí vlastní analýzy) Vlastnost ovlivňující charakter setkání

Skupiny ovlivňujících technik

Příklady technik

schopnost překonávat strázně

překonávání strachu z budoucího vývoje

vybavení se materiálem a informacemi

řešení odchodu a návratu

tradiční rituály

duální pohled na událost osobní rituály balení a vybalování sdílení s blízkými lidmi zklidnění a odpočinek po návratu umísťování artefaktů v domácím prostředí reflexe získané zkušenosti

překonávání kulturního šoku

aktivní přístup

překonávání šoku z budoucnosti

čelní obrana

překonávání momentálních strázní

hledání radosti

nevzdávání zóny stability seznam kladů cestovatelské mantry

řešení traumat

narativní terapie zklidnění návštěva psychologa

zprostředkování

interpersonální sdílení

osobní svědectví posílání pohlednic psaní a četba deníků

mediální sdílení

prezentace fotografií, promítání videí online sdílení fotografií a videí četba/poslech/sledování cestopisů, zpravodajství, blogů

105

Příloha 2A – Hra na poutníka s lehkým srdcem (Nevrlý, 2006)

Příloha 2A – Hra na poutníka s lehkým srdcem Nevrlý, 2006, str. 21-25 Tvář mi žhne rozčilením, bratříčku, popsat první hru je nejdůležitější, ale i nejtěžší! Nezbytné. Bez jejího pochopení budou tvoje cesty marným plahočením a další čtení mařením času. Popsat hru na poutníka s lehkým srdcem, lehkými střevíci, lehkým rancem. Ranečkem. Nejkrásnější hru. Je dobré začít hrát již v mládí. Ne v dětství, kdy bolí nohy a jedinou vzpomínkou na cesty je zmrzlinář, ale v mládí. V čase, kdy duše je otevřená a dychtivá. Svět jí prochází jako letní světlo kostelním oknem: barevně a jásavě. Trvale. Navždy. Duše je schopna okouzlení a kolena jsou ještě pružná. Tělo je kůň a duše jezdec a ve slunečním vichru nad nimi dosud neporazitelně vlaje korouhev lehkomyslnosti! Vídám občas i u nás takové poutníky. Mladé a krásné. Jasnohřívé štíhlé dívky se záplatami na kalhotách v podobě srdcí, obrácená srdce pak připomínají jejich zadečky. Vedle nich se klátí mladíci podobní princům Haraldům Krásnovlasým. Bezstarostní, dvoumetroví, s pletenou brašnou na rameni. V ní nemají téměř nic. Pod paží deku a na bosých nohou sandály. Záviď jim jejich lehkost! Jdou. Kam? Kde budou spát a co budou jíst? Lehké duše! To jsou praví poutníci. Ale nejen oni. I jiní poutníci chodí po zemi. Tisíce roků. Lidé je v různých dobách a různých světadílech nazývají různě. Tuláci, poutníci, pobudové, proroci, výletníci, vandráci, světci, lufťáci, pocestní, darmošlapové, potulní kazatelé, krajánci, cestovatelé, turisté (žertovné slovo!), čundráci, objevitelé, trempové, lámové. Jdou z místa na místo. Nejopravdovější nemají domov, ostatní se ho po čas putování vzdávají. Někteří se jim obdivují, jiní jimi pohrdají. Mohamedáni se za ně modlí, mohamedánům se příčí marné trmácení, litují cestovatele i jejich nohy unavené a rozedřené vyprahlými skalami. Sedí doma, za horkých odpolední spí, pokuřují vodní dýmky, čaj pijí, slunečnicová semínka louskají. Proč ne? I to je krásné. Ale málo zasloužené, můj sametový bratříčku! Je nutné se napřed dny plahočit, čím déle, tím lip. Teprve pak dostane hloubku a smysl krása tichých odpolední, úplného spočinutí, kdy praskot slunečnic je jediným znamením času. Poutník, který kdysi vyšel z města Tarsu, říkal, že je dobré mnohé vyzkoušet a nejlepšího se přidržet. Nikde se nedá víc zakusit než na cestách bez domova. Dobré i zlé. Poznání je smyslem cest. Zdálo by se, že dnes již není možno svobodně putovat. Že zmizela doba vandráků, krajánků, potulných mnichů a zarostly cesty ke stohům, podél mlýnských náhonů, do klášterních zahrad. Touha po volném tažení krajem ale zůstala, objevilo se cosi jiného. Zpitvořeného. Krásného i hrozného. Turistika. Samo to slovo znamená málo, je stejně bezobsažné jako slovo svět. TOUR francouzsky cesta kolem něčeho, obejití, obeplutí, oblétnutí. Procházka i vycházka, projížďka i 106

Příloha 2A – Hra na poutníka s lehkým srdcem (Nevrlý, 2006) vyjížďka. Také věž, otáčka, obrat, kolo, obvod, objem, okruh, obrys, povaha, příčesek, pořadí, obratný kousek. Břicháč, pořez, tlouštík. Mnoho významů, mnoho je i touristik i touristů. Dlouhá řada od těch, na kterých leží duch tíže, mamonu a nesvobody, až po lehkonohé ptáčky. Ty první nelituj. Svůj žernov si sami ještě platí: prodali svou neschopnost se o sebe postarat cestovním kancelářím. Nešťastníci! Trest si odpykávají ihned, jak to má být. Je s nimi létáno světem v kovových bednách a vteřiny je pohánějí od hotelu k letišti. Jiní cestují v plovoucích mořských bednách, nuznější si privoďují opruzeniny ve vedrem rozpálených autokarech. Jedno mají společné: vracejí se domů z nezasloužených cest velmi neosvěženi, s pocitem, jako by smíchali lahodnou snídani, oběd a večeři v jedné kádi a břečku naráz vypili. Odvážnější břicháči - turisté usedají do vlastních, většinou výbušnými a páchnoucími motory poháněných strojů. Duch tíže pak na nich sedí od začátku do konce. Hory nad nimi svítí ve slunci, lesy na úbočích se převalují ve vonných větrech jako mořské louky, ale mamě lákají, asfalt připoutává a stahuje k zemi. To nejsou praví poutníci, podřídili se hmotě. Pánové s tlustými lýtky a chlupatými podkolenkami patří již ke královské třídě turistů. Těžkých poutníků. S velkými batohy hřbetolamy procházejí přírodou, nezřídka i hornatou, velmi bytelně a zajištěně. Bydlí v chatách, srdnatější ve stanech stálých táborů. Milují spolky sobě rovných, hlaholí a společně loví turistické odznaky, plakety, diplomy, uznání. Jsou solí turistické země. Udržují poutnické povědomí, sčítají míle uchozené po ztuha naplánovaných trasách, jejich počty kamsi nesmyslně hlásí a lesy pomalovávají tisíci barevnými čtverečky, čím hustěji, tím lépe. Ti s nejchlupatějšími podkolenkami jsou i držiteli výkonnostních tříd, ano, i Mistry turistického sponu! Přicházejí vodní turisté, cyklisté, horolezci. Nádherní poutníci, ale nemohou jít všude. Duch sice silně a volně vane, ale tělo je připoutáno k vodám a loďkám, silnicím a obručím, skalám a provazům. Nejsou lehcí, vím to, patřil jsem mezi ně. Cestovatelské, přírodovědecké a velehorské expedice již dnes nejsou putováním. Tuny železa, povinností, jídel a odpovědností znemožňují lehkost a radost. Mnoho druhů turistů jsem vynechal! Vždyť dosud platí slova stařičkého Irenea ze Smyrny, Že "Bůh zajisté není tak chůd, aby každému poutníkovi nemohl propůjčit jeho vlastní duši". Nalézt vlastní pojetí, smysl a radost. A proto budu, bratříčku, psát jen o nejlehčích poutnících. O šlechtě, často zchudlé a divoké, mezi turisty. O ptácích mezi poutníky. O těch, kteří ještě dnes jsou schopni se vydat na cestu do neznámých hor a lesů jen s tím, co unesou, bez obav, jak skončí den a jaké budou příští. Putují ve slunci i dešti buď o samotě, nebo ve společenství, lehce, bez starostí. Chudoba - největší svoboda. Podávají si tak ruce s dávnými bratry, kteří v umbrijském slunci, thébských píscích nebo tibetských větrech chodili jen s čistou myslí, žebráckou miskou a provazem kolem beder. Je to prastaré vábení. Již před tisíciletími se pro něj vydávali lidé do pouští, nejsvobodnějších a nejchudších krajů. Staroegyptský papyrus říká, co je tam čekalo: "Poutník jde pouští a chléb a vodu si nese na rameni 107

Příloha 2A – Hra na poutníka s lehkým srdcem (Nevrlý, 2006) jako osel své břímě. Obratle jeho zad jsou ohnuty a jeho nápojem je páchnoucí voda". U nás nelze chodit do pouští, ti, o kterých budu psát, chodí do lesů a hor. Puťák, vandr, čundr, taková cesta může mít i jiná jména. Tlupa chlapců a dívek. Většinu krajů projdou jen jednou. Těžko říci, je-li to dobré nebo špatné, ale nerozmělňuje jim to první, nejostřejší dojem a nezažijí zklamání při návratu. Kam dojdou, tam ulehnou, kde se jim líbí, tam se zdrží. Co najdou, to snědí, stany většinou nenosí. Mnoho lidí by taková existenční nejistota hubila, ale jim prospívá. Nejistota uchovává duševní pružnost a jas. Nevědí dne ani hodiny, nemocemi málo trpí, zmoknou-li, uschnou, je to jednoduché. Jsou odkázáni sami na sebe a jejich pýchou je rovnováha mezi mnohadenní soběstačností a co nejlehčí tornou. Dodává to sebevědomí a poutníci se mohou odvážit i do odlehlých krajů, kam tíha a pohodlí, mlsnost a opatrnost jiné turisty nepustí. Obtížné je ale smířit soběstačnost s lehkostí, dlouho se tomu nutno učit! Je to ale nezbytné, protože jenom při lehké torně může duše opustit tělo a poletovat nad ním ve větru a v radosti, která je smyslem lehkých, dalekých cest. Komu není dána, nadarmo vláčí tělo po horských lesích! Duch nejlépe létá po horách, když je ruksak tak lehký, že ho uneseš na jednom rameni. Toho je ale těžké dosáhnout. Hory jsou vysoké, lesy hluboké, k lidem daleko a tělo je neskromný kůň: ve dne musí jíst a v noci se chce zahřát. Mnoho užitečných vlastností tříbí taková letní putování. Skromnost. Nezávislost. Vytrvalost. Překonání strachu, skleslosti těla i ducha. Úctu k zemi i domorodcům. Poznání kraje tak důkladné, jako když mravenec tykadly hmatá. Při putování se nádherně zpomalí čas, rozloží se na okamžiky, žiješ po tu dobu v jiných rozměrech. Z jedenácti měsíců roku si nepamatuješ ani desetinu toho, cos prožil za jediný měsíc letní cesty. Celoroční plytkosti a jejich trpasličí dny se propadají do studny zapomínání, ale plnost času několika letních týdnů putování zůstává, léta z tebe vyzařuje. Oněch jedenáct trpasličích měsíců není úplně zmarněných, lze je trávit nad mapami. Jako z čarovných ořechů z nich vyvstávají kraje, do kterých obrátíš kroky příští léto. Tvář mi dosud žhne. Stále se mně zdá, že krásu lehkého putování popisuji jen matně a vlažně. Že tě nenadchne blažená představa takové cesty. Zbývá poslední, nejvyšší karta. Víš, co je na lehkých cestách nejopojnější, bratříčku? Svoboda! Uchvacující proud svobody od sladkého jitřního nadechnutí, hlubokého, až slastně zabolí v klíčních jamkách, po večerní usínání, které zalehne bezvládné tělo jako teplé huňaté zvíře. Jen cesta ti dá svobodu, lehkonohý ptáčku. Neznámé pohoří. Sedíš na holém hřebeni, pofukuje stříbrnými smilkami. Tchořím krokem se blíží karpatský večer. Tmavě a nepozorovaně. Tiše. Dokola pod tebou jen sedmihradské lesy, oko se nikde nezachytí. Z hor stékají zelené prameny hřbetů a hřbítků, samota je úplná. Jsou taková pohoří. Kam se vydáš? Nikde pro tebe není předem uchystáno lože, není objednáno jídlo. A přece se vždycky vyspíš a ani hlady nezahyneš. Na kterou stranu půjdeš? Můžeš jít kamkoli, jsi svobodný. Do severních dolin a odtud dál k říčním proudům, oblázkovým břehům Bukoviny. Nebo do jižních 108

Příloha 2A – Hra na poutníka s lehkým srdcem (Nevrlý, 2006) roklí a jimi daleko k pelyňkovým pastviskům valašských rovin. Nebo k východu až tam, kde hory už padají na moldavskou stranu. Všude to bude nádherné, takové, jaké si to uděláš. Máš strach z neznáma, ale i křišťálovou jistotu, že domov máš všude. Zabloudit nemůžeš, všechno nosíš s sebou, kam dojdeš, tam je tvůj cíl. Stříbrně pofukuje, oko se nikde nezachytí. Z cizích lesů vane chlad, kdesi v nich je tvoje dnešní lože, je tam i voda, které se napiješ. Všude čeká neznámé. Dlouho bys seděl ve smilce s kamenem pod zády, aleje nutno se rozhodnout, večeru tmavne kožich. Vstaneš, jako zvíře chytáš vítr nozdrami. Pak přijde okamžik svobody, který nelze zaplatit, přiletí jako šíp. Náhle víš, kam půjdeš. Neznámo před tebou, neznámo za tebou, vstříc ti běží jen tchoří tlapky noci. Sladká, nebeská vteřina svobody!

109

Příloha 2B – Hra kralevice a krále (Nevrlý, 2006)

Příloha 2B – Hra na kralevice a krále Nevrlý, 2006, str. 28-32 „Spatřil jsem za svého života mnoho divokých a krásných krajů na pomezí Států a Kanady, které oko bělochovo do té doby nevidělo. Jako první bílá tvář jsem se sklonil k průzračným vodám Yellowstonského jezera. Byly to nádherné okamžiky. Stály mne mnoho námahy, útrap, hladu, strádání, nebezpečí a zdraví, ale ničeho nelituji. Vzpomínám-li ale dnes jako poloslepý stařec na všechny své cesty, pak nejúžasnější byla dvoudenní výprava přes Dikobrazí údolí do lesů za farmou mého otce. Byl jsem třináctiletý jinoch a otec jen nerad svoloval. Nikdy od té doby jsem již nemusel překonávat takový strach ze samoty, dálky, neznáma jako tehdy, ale také žádné vítězství již nebylo cennější a štěstí a hrdost nad sebou samým větší, než když jsem po první osamělé noci popatřil z temene Jezevčího vrchu poprvé v životě na nekonečné lesy severu.“ (Jim Bridger, stopař a objevitel Dalekého západu, 1881)

Jsem rád, že tě ještě všechno očekává, šťastný bratříčku! Vždyť kdo se v mládí vydává na cesty, podobá se kralevici ze starých pohádek. Chlapec, příští král, jde do neznáma, do daleka. Putuje osaměle, sám neznámý, a hledá to, co jiní se hledat neodváží. Nevede ho baživá cílechtivost, velikášství či hrabivost ani černá ctižádost, jen tiché vědomí předurčení, daleká a jasná hvězda. Mnoho prožije a opět se vrátí, nečetl jsem ještě, že by se kralevic šťastně nenavrátil. Takové první a nejkrásnější cesty začínají, když z dítěte vyroste chlapec, kralevic. Cíle chlapců jsou zdánlivě malé, Jezevčí vrch nad Dikobrazím údolím, ale pocit vítězství a slasti ze samostatnosti je dokonalý, nikdy později překonaný. V chlapeckých výpravách je jako před výbuchem vesmíru zhutněno a jako v nebekvítku zavinuto všechno, co dospělý věk již jen rozvíjí. Cesty dospělých jsou delší a okázalejší, ale kdo rozhodne, bratříčku, je-li cennější deset chlapeckých kilometrů nebo tisíc v dospělosti? Vždyť nejen jedinec, ale celé lidstvo stárne a musí si klást stále vzdálenější cíle, aby zakoušelo stejnou slast jako ve svém mládí. V minulém století stoupali do Alp pánové v lodenových havelocích, s plédy, lahvemi brandy a s žertovně okutými botami. Horolezci praví a nefalšovaní, riskovali zdraví a život. Vylezli přešťastní tam, kam tě dnes, lhostejného a omrzelého, vyveze lanovka nebo auto. Dnešní horolezci, aby získali stejnou sebedůvěru a pocit výlučnosti, musí léta trénovat, omrzat a pak, s výzbrojí podobnou výzbroji kosmonautů, rachotit týdny v expedičních kamiónech na druhý konec zeměkoule do Himálaje, And, Pamíru. Kdysi plavba po Černém moři za zlatým rounem, dnes vystřelování neprodyšných těžkooděnců na Měsíc.

110

Příloha 2B – Hra kralevice a krále (Nevrlý, 2006) Chlapci to mají jednodušší. Jednou přijde den, kdy lidé v jejich okolí se jim náhle zdají bledí, uhrovatí a nesnesitelní. Je nutno vyrazit od nich pryč do čistších krajů, kde září daleká a pravá slunce! Takové cesty se nejjasněji otiskují do duše. Již nikdy později si z cest víc nezapamatuješ a necítíš větší dobyvatelskou pýchu. Měl jsem štěstí, že právě v té době jsem objevil a prošel všechna československá pohoří. Pěkně jedno po druhém, bez průvodců, většinou sám, jen s předválečnými vojenskými mapami. Chodil jsem Slovenskem a stoupal do karpatských hor jako chlapci z přímořských zemí vyplouvali do jižních moří. Ušel jsem jistě tisíce kilometrů, nepočítal jsem je, ale téměř každý z nich si pamatuji: tam bývaly mé zlaté říše! Poznal jsem, že nejkrásnější věci prožije člověk jen v samotě a v tichu, bez péče rodičů, která sice zahání hlad a starosti, ale hubí radost a samostatnost. Učil jsem se také vytrvalosti, protože není nic horšího než kvůli dešti, únavě či chladu nebo ze strachu před hladem nebo osamělostí nedojít tam, kam si člověk předsevzal. Jdi stále dál, zítra již bude všechno lepší! Kdykoli jsem se obrátil s hořkým pocitem zády k cíli, vždy mě pak stálo mnohem víc času, peněz i útrap dojít tam příště, protože ještě nesnesitelnější než hlad a zima je nesklonit se k jezeru, jehož vody jsem si dlouhé měsíce před tím představoval. Pamatuj si, bratříčku, že bláto zmizí a hlad je zapomenut, ale chuť čiré jezerní vody zůstává v duši natrvalo. Nezapomeň, že ctí králeviců a conquistadorů je nadlidská vytrvalost. Jen houšť a větší kapky, opakuj si vždycky to krásné přísloví, a budeš-li již plakat, plač potichu. Pozdější cesty v dospělosti jsou již jen odleskem dávných kralevicových poutí. Se smutkem nahlédneš, že nelze spatřit všechny hory a projít všechny poledníky a rovnoběžky. Ale nezahořknešli či nezmalomyslníš-li, není dospělost ztracená! Dokonce až tehdy získáš královské poznání, které je kralevicům odepřeno, že země je všude krásná. Že prožít krásný den lze i na zarostlých smetištích. Možno bloudit lebedovými houštinami jako obr lesnatými horami. Spousty tajemství. Slunce i tam svítí na dobré i na zlé. Není již nutné prchat před bledými lidmi a ještě se tím pyšnit. Teprve v dospělosti se vlastně naučíš chodit krajem. Bezcílně a přitom vědoucně se loudat, bez potu a pachtění. Nížiny, rybníky, humna, blátivé cesty, všechno jedno, všechno krásné. Jednou ročně, zjara jako rytíř Paleček, táhnu krajem. V kožené bundě, jen se spacím pytlem. Nížinami, na které jsem v mládí neměl čas, kterými jsem pohrdal. Očistná slunečná lázeň po zimě, do nohou a zad se vrací síla. Ptáci volají nad lesy. Jdu pomalu, zlehka. Po jehličí posedávám, po úhorech polehávám. Na takové cestě mě napadá nejvíc myšlenek, je to každoroční duchovní obnova, jarní vytrubování. Bez zásob jídla, kam oči vedou. Bez urputnosti mládí, bez pýchy, zklamávajícího očekávání, jen s radostí. Mávám na lidi, jdu, jsem. S láskou procházím místa, která by se mnohým nezalíbila. V mládí bych o ně nezavadil. Okraje vsí, které mají daleko do severské čistoty. Vesnice podobné slovanským zádruhám, po zimě bláto, uvadlé merlíky, stařiny na nekosených tužebníkových 111

Příloha 2B – Hra kralevice a krále (Nevrlý, 2006) mokřinách, rozvalené ploty, husince a neprořezané jabloně a pod nimi hnijící loňská jablka. Všechno se mi líbí. Vůně jara, syrovosti, hnoje, vůně, které mám rád. Lidé je dýchají již tisíce roků, přešly jim do krve, ve městech bydlí teprve několik set let. Jen v takových vesnicích nacházím ještě zbytky přirozené, penězi a turistikou neotrávené pospolitosti dobromyslných surovců, sedláků a selek. Zádruha - druh za druha. I mléko dají, nocleh na seně nabídnou, brzy i tomu bude konec. Noci pak trávím na jarních cestách v bažantích zásypech. Bývá v nich sucho a po zimě dost jídla, před usnutím vybírám mezi plevami a ptačím trusem zrnka pšenice, sládnou v ústech, nejstarší jídlo. Také spím v srnčích krmelcích, za teplých nocí pod trnkou. Na půdách opuštěných rybářských bašt a u dobrých lidí, najdu-li je. Jak je to daleko od mladých cest kraleviců do pustých hor, od touhy po jižních mořích! Znovu cítím, že člověk není stvořen, aby miloval jen jedinou věc. Že je schopen - je to dobré či záhubné, bratříčku? - milovat rozporné věci. Velehory i blátivá návsí, samotu nočního ohně i pralesní řev pivnic. Ticho jezemích břehů i pouťový ryk orchestrionu. Neochvějnou věrnost jedné ženě i nejbezuzdnější nemravnost, zpustlost, rytí tlamou v blátě. Nepoddajnost dubu, který zemře v bouři, i ohebnost rákosu, který se před nezvládnutelným vichrem na čas skloní. Čistotu pouště i svinská zákoutí smetišť, evangelijní chudobu i peněz nepočítané. Arktidu i teplá moře, hadry i nádheru, nezřízené hodování i tvaroh s chlebem po zbytek života. Všechno nosíš v sobě, bratříčku! Uzavírají se dvě hry, na krále i na kralevice. Měl bys vědět, že obě se dají nádherně hrát i v krásné rumunské zemi. Jako kralevic tam půjdeš tesknými horami, jejichž opuštěnost tě bude svírat, a neznámá slova pastýřů ti nerozjasní tvář. Bouře bude temně řvát, a nepostaráš-li se sám o sebe, nebude ti dobře. A jako král se budeš líně toulat stepními písčinami a tam, uprostřed roviny, pocítíš krásu dnů, kterou ne každý vidí, kdy slunce dští kolmo vedro na plochou zem, a tvoje cesta bude horká, nekonečná a zdánlivě zbytečná. Neobávej se ničeho, vydej se třeba na konec světa, všude to nějaké je. Nezabíjí hlad, žízeň ani dálka, ale strach z nich. A dojdeš-li do Himálaje? Máš o něm možná zkreslené představy z hrůzostrašných horolezeckých knih. Je to pastýřský kraj. Spokojíš-li se ječnými plackami a čajem jako domorodci, můžeš jít až pod nejvyšší hory světa nalehko jako do Karpat. Přidej se k bosým pastýřům, vyhánějí v létě svá stáda až k okrajům ledovců, tam, kde horolezci mají své základní tábory. Jdi lehounce, jako chodili dávní kralevicové. S čistou myslí a s tichým vědomím cíle za dalekou a jasnou hvězdou.

112

Příloha 2C – Hra na jitřní radost (Nevrlý, 2006)

Příloha 2C – Hra na jitřní radost Nevrlý, 2006, str. 36-40 ,Je nový den!' (Nejkrásnější výkřik)

Sluneční jitro je planoucí meč. Tisíc výrazů by mělo mít pro svou krásu: jeho úder tě přivede do ráje! Nad planiny hor se vzneslo slunce. Jitřní plameňák. Letí. Tiché a zářící. Probudil ses, narodil ses. Začal nový den: v něm se odehraje všechno. Jsi-li na cestách, spi za jasných nocí pod širým nebem. Jen tak se správně probudíš. Dřív, než vyjde slunce. Otevřeš oči a venku ještě - bledý úsvit. Spací pytel těžkne vlhkem. Ležíš v něm pevně uzavřen, oblit vlastním teplem. V trávách je dosud noční chlad a nebesa dávají rosu. Pohneš nohou a tělem proběhne mráz; lépe se nehýbat, tiše spočívat. Jen oči hledí k nebi dosud bledému. A náhle prožiješ stejnou vteřinu štěstí jako Eskymáci, když spatří na sklonku polární noci vysoko na černé obloze zářivě bílého ptáka. Prvního osamělého ptáka, který se po zimě vrací a letí: z jihu na sever! V eskymácké zemi je dosud tma a mráz a slunce ještě pod obzorem, ale zpod něj již vysílá paprsek světla měsíce nespatřený, týdny očekávaný a ozařuje jím zespodu hruď letícího ptáka. První paprsek v temnotách! Bílý arktický pták tiše vesluje vzduchem, netuší, jaké zářící poselství nese, ale dole pod ním severní lidé jásají, křičí, skákají, řvou štěstím: slunce, život a teplo se vracejí. I ty, bratříčku, vidíš, jak nad severovýchodním obzorem vyvstane na bledém nebi zelenavý mrak. Mráček. Plyne osamoceně oblohou, široko daleko sám. Slunce dosud nevidět. Hle: záda jitřního mraku jsou dosud tmavá, ale hruď již zářivá. Ten, jemuž ukazuje a vyrovnává nebeskou stezku, jej již ozařuje zpod obzoru svým jasem. Vzchází nový den, v něm se odehraje všechno. Také zemřít můžeš, noci se nedočkat. I spánek je krátká smrt. Ale nyní: nový den! Když slunce vyjde, zmizí mrak v jasu, rozplyne se. Ležíš stále uzavřen ve spacím pytli, jen chřípí vdechuje vzduch stále vonnější a oči hledí do dosud neoslepující záře. Usmíváš se štěstím: probudil ses a hned tě napadla tisíce roků stará věta indických Upanišad, že jediný je ten, který sídlí v člověku a který sídlí ve slunci. Tehdy je nejlépe zazpívat jitřní oslavnou a děkovnou píseň, písničku, umíš-li nějakou. A neumíš-li, můj bezbožný bratříčku, vymysli si ji, bude se ti ještě mnohokrát hodit. Ze spacího pytle již stoupá pára, plamenný pták mává stále vřelejšími perutěmi a táhne z tebe rosnou vlhkost. Již se můžeš v pytli pohnout, lenivě rozvalit, mrazivý záchvěv již neprochází tělem. Nebesa dští stále větší vedro. Brzy se opět nesmíš pohnout, ne již kvůli chladu, ale horkem: pohnešli se, zaleje tě v pytli dusné, mrákotné vedro. Slunce a dusno stoupají. Tehdy přijde svatá chvíle: ani 113

Příloha 2C – Hra na jitřní radost (Nevrlý, 2006) vteřinu již není možné ležet ve spacím pytli. Vysoukáš se ven, ale ani tak nemožno ležet, nelze se svlékat postupně. Naráz ze sebe strhneš všechny noční hadry. Nejkrásnější je, jsi-li na planinách sám. Ulehni na spací pytel nahý. Bezměrná úleva. Slunce zpívá, hedvábný vzduch ovívá, první přítelkyně mouchy na tebe usedají. Neodháněj je, zpívají ti, olizují tě, skýtáš jim rozkoš. Važ si toho, že někomu můžeš skýtat rozkoš, bratříčku, jednou budeš prstíčkem hrabat! Větřík, vítr se zvedá. Bratřík větřík. Vlahý, ale mouchy přesto odlétají. Nádherný neevropský pocit - ležet nahý na pastvinách. Vydán nebi. O mnoho nás připravují hadry, šaty, oděvy! A nejsi-li na planinách sám, když jitro vyhrává na letní slunovrátek? Tím lépe, probudíš-li se vedle dívky se zářícíma očima a hebkým hříběcím chřípím. Možná, že právě ona ti za takového jitra rozžehne nad hlavou milostnou lampu, růžové světlo, které zazáří jen několikrát za život, někdy jen na vteřinu, někomu jednou, jinému nikdy, ale stojí za to trmácet se kvůli němu světem! Navždy si ho pamatuješ. Vesmír tehdy vytahuje kotvu. Nekonečná, vteřinová plavba. Mrazení v zádech, slzy štěstí. Tiché zvonění v hlavě, šumění, vyzvánění, růžové světlo při zavřených víčkách. Úplnost, plnost všeho. Dotkneš se lehce dívky a přijde ta chvíle. Svět tone v růžovém světle. Loď blaženosti se houpá na slunečních vodách. Takové světlo, vždy neočekávaně a nevyvolatelně, může zasvítit i jinde, v nejhlubší klášterní samotě, na vrcholu velehory, na stupních vítězů před tisícihlavými zástupy, nad dokončeným dílem, při zpěvu pastevce, když odplouvá mořská loď. Ale nejčastěji ho přinášejí dívky, vonné světlonošky. Vonné světlé nožky - hrají s nimi nejstarší, nejkrásnější hru. Také milovat seje nejkrásnější ráno. Nejčistší. S dívkou s mořskýma očima. Na planinách, vydáni dychtivému slunci. Jako divocí koně. Hřívy vlají, rzáni, křiky se tam tratí. Snad to není hřích, nebyl jsem to já, kdo vdechl dívkám divokou vůni a dal jim horkou pokožku. Jediný je i ten, který sídlí v dívkách a který sídlí ve slunci. Za takových milostných jiter, kdy slunce tkví v modři jako planoucí hřeb, si myslívám, že je lepší se milovat jen jednou, jedenkrát v životě s divokou jižní princeznou a za trest zemřít, než tisíckrát objímat lenivého lemura. Že krásnější je jediný zářící rok života než padesát matných let. Že jediný planoucí den vydá za deset tisíc tmavých. O dnešek se starej, bratříčku, zítřek se postará sám o sebe! Ale ne vždycky si to myslívám, vždyť ne vždycky září horké slunce nad planinami. Nejen ve slunci pod širým nebem dalekých cest je možno prožít nádherné jitro, můj životem omrzelý bratříčku! I doma, za listopadových vichrů a kalných .chladen vzchází nový den. Většina lidí, kupodivu, nenávidí jitra, nenávidí probuzení, znovuzrození. Netřeští radostí, ale plouží se sklesle domem a zrůdně se bojí nového dne. Starci bez naděje. Vědí asi, jak den skončí, proto nenávidí jitra. A stačí málo, aby i jejich jitro zezlátlo a den byl stříbrný. Stačí udělat tři věci: zazpívat děkovnou píseň; vykoupat se ve studené vodě; zacvičit si; divoce zatancovat. Tři urážlivě 114

Příloha 2C – Hra na jitřní radost (Nevrlý, 2006) snadné věci a změní se svět! Kalná myšlenka a ochablost zmizí a na jejich místo přiletí síla a s ní přiběhne veselá myšlenka, myš Lenka, myškalenka. Pouhé tři věci, píseň, voda a trochu námahy a jitro je jiné. Ale marné psaní, vím, že to nezkusíš, že se nezměníš, životem omrzelý bratříčku! Jdu pak ranní ulicí, rozhlédnu se: liduprázdno. Zatančím tedy jitřní taneček. Zatočím se radostí kolem dokola, zadupu, neumím nic lepšího - je nový den. Ještě liduprázdno. Zamečím proto jako kozlík. Hlasitě. Méééé! Pod jasanem dlouho močí starý prostatický ratlík, pozdravím ho co nejfrrrrancouzštěji: "Bon jour, mon ami, ca va?" Stále nádherně liduprázdno. Jitřní zpěv, koupel, pohyb - pocit síly a zdraví. Nezdolnosti těla. Neporazitelnosti duše. Můžeš pak sedět bez pohnutí s rukama na stole, ale přesto cítíš, že jsi silný jako irbis, sněžný pardál, nejkrásnější zvíře. Svaly na zádech se ti samy napínají, a sevřeš-li ruku v pěst, žádná moc ti ji bez tvé vůle nerozevře. Sedíš nehnutě, jako když pardál číhá na horské ovce, připravený ke skoku a nabitý výbušnou silou, ale navenek nehybný. Leží na sněhu jako balvan. I ty sedíš klidně, ale z nitra ti sálá teplo a síla. Nádherný pocit. Celý svět ti v tu jitřní chvíli patří. Sedíš o samotě, nepatrný a bezvýznamný, nikdo o tobě neví a přesto: v takovém jitru ti patří zeměkoule.

115

Příloha 2D – Hra na hvězdný širák (Nevrlý, 2006)

Příloha 2D – Hra na hvězdný širák Nevrlý, 2006, str. 44-48 „Můj stan, kterým vítr profukuje, jest líbeznější než nádherný zámek.“ (Um-Jesid, matka šestého kalífy)

Noci jsou úhelnými kameny cest, královskými hrami. Dny mohou být horké nebo deštivé, únavně dlouhé i podobné hedvábnému mžiknutí, veselé i jednotvárné, ale jejich překvapením čelí poutník v bdělém stavu. Avšak noci jde vstříc bezbranný, vydaný tmě, všemu. Když den za sebou zametá větrnou oháňkou a večer se blíží, zneklidním jako březí laň: je čas hledat bezpečí, čas jít spát. Prohlížím kraj jinýma očima, lesy dostávají před nocí novou tvář. Je-li večer vlahý, i lesy se zdají vlídné, kývají na mne. Suché lesní okraje se prostírají jako vábící dívky. Jdu-li ale za karpatského krupobití kalnými cizími horami, budí přednoční mlha ve dvoutisícimetrové výši strach. Čiší z ní nejistota, záhuba. Rád bych byl daleko odtud, u lidí, ve slunečním jitru, ale nelze si vybrat, je čas jít spát, čas hledat si dobrý nocleh. Neboj se ale, bázlivý bratříčku, vždycky jsem dosud spal, každé jitro se probudil. Čím méně s sebou na cestách nosím, tím víc jsem vydán noci a neznámu, tím krásnější a nezvyklejší noclehy. Mám-li stan, jsem milionář, lhostejný, nevšímavý, sebejistý. Dojdu, kam se mi zlíbí, rozprostřu zelený palác, strach z noci zmizí. Je nutno dbát jen příkazu Prorokova, slov Mohamedových: "Napřed přivaž velblouda pevně ke stromu a teprve potom ho odevzdej do ochrany Boží." Vztyčím tedy pevně stan a nespoléhám opovážlivě na milosrdenství noci. Bude dlouhá a je lépe spát, než v temnotách látat roztržené plátno, po planinách a vichrech shánět věci, kterým narostla větrná křídla, vylévat vodu ze spacího pytle. Teprve potom ulehnu. Stany jsou jako dívky, každý voní jinak, všechny nádherně. Každý jinak propouští sluneční jas, jitra v nich mají rozličné barvy. Zvláštní - jsou lidé, kteří nikdy neusínali ve vzdušném paláci. Žebráčkové! Mám-li pouhou plachtu, jsem stále ještě boháčem. Plátno dva metry dlouhé, dva široké, malý a lehký raneček a nemusím se bát noci. Ležím pod plachtou a prožívám dvojí radost, štěstí boháče i štěstí štvance. Mám dům, ale i vítr a hvězdy. Mám sucho, ale za deště se nemusím ohlížet na trochu vody. Kapky - věc ve stanu s podlahou povážlivá - vsáknou do země, vyschnou, zmizí. Přestane pršet a hvězdy se znovu objeví. Povylezu zpod plachty jako chrostík z vodní rourky. Na obličej mi občas kápne z větví, ale kdo by toho dbal, tělo je v suchu a oči vzhlížejí k nočnímu nebi. Zvláštní - jsou lidé, kteří dosud neusínali s očima upřenýma k nebi. Veležebráčkové! 116

Příloha 2D – Hra na hvězdný širák (Nevrlý, 2006) Nakonec přijdou cesty, kdy nemám nic. Bez stanu, bez plachty se chystám na noc. Je špatné jít vstříc dlouhé, deštivé temnotě. Zrak proto těká po nebi, po mracích, po houštinách. Je to dobré, polední mračna se před večerem rozplynula, rozpustila se v blednoucí modři, zmizela, prudce se ochlazuje. Noc bude jasná a studená, ale chlad nevadí, brzy si na něj zvykám. Utěšuji se vzpomínkou na Tarase Bulbu, že noční mráz na Divokých polích rozjařuje kozácké kosti. Sundavám batoh, den je za mnou. Náhle je dost času. Polehávám, také zeměkoule dotančila svůj každodenní sluneční tanec, zakroužila před svou hvězdou, její tvář hasne; nadchází noc. Zvláštní - jsou lidé, kteří nemají batoh, kteří nemohou a neumějí nosit s sebou všechno, co potřebují k životu. Arcižebráčkové! Lámu smrkové větve pod spací pytel. Blahoslavené kraje, kde to mohu dělat bez výčitek svědomí, kde to mohu vůbec dělat. Lámu-li haluze v karpatských lesích, jako bych při milostné hře vytrhl hustohřívé dívce pár vlasů, jen jí to rozdivočí. Smrkové lože v řídkých českých lesích - škubání posledních štětin starému muži. Snáším před nocí dřevo, chystám "foc mare", velký rumunský oheň. Požehnané kraje, které ještě mají dost dřeva pro noční poutníky! Ohně by si zasloužily zvláštní kapitolu o nejkrásnější, mihotavé noční hře. Jsou radostné a čisté, hodiny do nich mohu hledět, měl bych si je pamatovat jako milenky. Tiché ohně ze tří polen, u kterých jsem spal v Poloninách. Tajné strážní ohníky v lesních úžlabinách, skalních důlavách. Vonné ohně ze vzácných dřev v jihoslovenském krasu. Plápolavé ohně z borovic pod vápencovými stěnami Velké Fatry a pískovcovými převisy Děčínských stěn, které osvětlily a vyhřály kamenná přístřeší. Ohně z naplaveného dřeva na písčinách Tisy, vůně ryb, bahna, svobody a slaniny na vrbovém prutu, horký prach stád a roviny. Jasné ohně ze dřev bobřích hradů na polské Litvě, kdy do strmých opuštěných břehů hlubokých suwalských jezer bijí průzračné vody a nad hladinou se nese křik morčáků. Pastýřské ohně z jalovce, pěnišníku a kosodřeviny v sedmihradských Karpatech a makedonském Pirinu. Oheň a ovce - konejšivá, bezpečná vůně, tisíce roků jsme tak žili, několik let v kamenných zdech měst sladkou minulost nezažene. Usínám s pastýři u tichých stád, ovce pobekává ze sna, hlavou zatřepe, tiché zazvonění, pes olízne cizinci špinavou, slanou ruku. Ticho. Velké dobro se vymyká slovům, nedochválil bych se proto ohňů, nejstaršího dobra, které od věků zahání zvíře z člověka, strach z duše, chlad z těla. Nedohrál bych se nejmihotavějších ohňových her, krásných a přitom užitečných. Proto již ani slovo víc o nich, můj peřinomilný bratříčku! Ale až tebe omrzí peřiny a postele, naraz si do čela hvězdný širák! Kdo ví, pochází-li výraz spát pod širákem z obrozeneckých časů, kdy básníci usínali na cestách jen pod širokými klobouky, nebo připomíná-li širá noční nebe, pod nimiž uléhají poutníci od nejstarších dob. Ale až tebe omrzí svět, naraž si širák hluboko do čela! Ulehni pod měsíční skálu, ulehni na jižní úhor; půda je suchá a tvrdá, pod hlavou kořenně voní nízké zalehnuté rostliny. Zpěv krtonožek. 117

Příloha 2D – Hra na hvězdný širák (Nevrlý, 2006) Nad takovými noclehy stojí hvězdy nejjasněji a úplněk září jako okno tmavé lodi v Černém moři. Ležím na pláni a opakuji si jména souhvězdí, kdysi jsem je znal všechna a s radostí jsem se je učil, ale dnes vidím, že to není nutné. Také u hvězd - a nejen u nich - je dobré, a v mládí dokonce nezbytné, mnoho znát, ale ještě lepší je ve stán vědoucně zapomínat nedůležité vnější věci. Zůstane jen podstatné, co oživuje nitro. Jako na květinách a zvířatech nejsou nejdůležitější jejich jména, ani na hvězdách není podstatné, do jakých umělých obrazů je dávní lidé sestavili. Stačí jen pod nimi ležet, popásat myšlenky na zelených pastvinách, skutky nechat pít z čirých vod. Slova děkovné večerní písně létají jako stříbrné vlaštovky. Abych tě neodradil od nočních cest, můj zimomřivý bratříčku, utěším tě - i jiné noclehy než pod širým nebem jsou nádherné! Pod širým nebem se často probouzím, zkoumám noční vánky a rozhlížím se po mracích. Také hlasy nočních ptáků mě budí, pod širým nebem spím lehce jako zvíře připravené na všechno, připravené hledat úkryt či útěk před lijákem, bouří, nebezpečím. Věz tedy, že nejlépe se usíná na seně, v suché trávě. Snad proto, že lidstvo pochází z teplých východních stepí. Jsme bratří koní. Do starého seníku padá měsíční světlo. Vzduchem se tence táhne lahodná vůně vonného tepla a čerstvé noci. Hlubina bezpečnosti. Položí-li ti někdo před usnutím teplou tlapku kolem krku, tím lip, mnohem lip, můj smyslný bratříčku. Seník: nejnádhernější spojení přírody a civilizace, trávy a důmyslu. Nepřekonatelný. Ležím unavený, najedený. Všechno, co se toho dne mělo stát, se stalo, je vykonáno. Poslední něžné říhnutí a tělem se rozleje plná a výsostná chuť odcházejícího dne, všech jeho dobrodiní. Vyvážená chuť česneku a čokolády. Dvě zdánlivě l protichůdné vůně se hedvábně spojily. Česnekoláda. Ležím a naslouchám: netančí kdosi venku v šeru? Netančí, jen tráva utíká před i nočním větrem. Divné, že nevěřím v travní víly, vždyť všechno potřebné pro jejich l zrození a tanec je pod hvězdami vesmíru po ruce. Snad v ně nevěřím jen proto, že je oči nevidí, stejně jako je nemožné uvěřit bez přijímače v rozhlasové vlny, které i obcházejí zeměkouli a neslyšitelně burácejí i v tichém, měsíčním světlem zalitém seníku. Pak už jen spočívám bez myšlenek, zaléhává mne malátnost, těžká a teplá jako cín. Nelze již pohnout rukou, usínání je lehká smrt. Z lesů vešla do seníku noc, temná sestra času. Přilehla ke mně, přitiskla se, neudržím otevřené oči, mamě jí připomínám slova Prorokova, že modlitba je lepší než spánek. Směje se, má horké tělo, naplní jím hlubinu bezpečnosti. Přichází její království, vláda spánku, vláááda spááánku, vlááááda spáááááá...

118

Příloha 2E – Hra zelenou propast času (Nevrlý, 2006)

Příloha 2E – Hra na zelenou propast času Nevrlý, 2006, str. 55-58 Ten den musí přijít. Nečekaně, jako se objeví osamělá labuť nad severním obzorem. Vzácná a bělostná, pomalu mává křídly, daleko doletí. Den z jiných světů, bez tíhy času. Přijde tím jistěji, čím déle před tím pociťuji váhu času, pot, námahu. Dny plné tíhy času a uplývající síly jsou dny, kdy se pachtím. Davič čas a hřebčí síla mě pohánějí, musím vidět všechno, zlézám skalnaté svahy a brodím se vodami, zkoumám údolí, všechno zapisuji do paměti. Pachtím se po horách. Pociťuji při tom radost, ale není to radost tichá a vědoucí, ale prudká, zvířecí. Cítím, že za takových dravých dnů bych rád vyzkoušel v životě všechno: Okrást vlastního otce. Rozdat všechny peníze cikánům. Milovat se se čtyřmi dívkami najednou. Nechat si vytlouci zuby. Zabíjet velryby v jižních mořích, nohy si nechat umrznout na jezeře Athabasca. Utancovat se k smrti, dát se upálit za spásu všech lidí. Tisíce lákavých věcí. Dokonce, kdyby bylo možno vzkřísit mrtvolu, rád bych si jednou za život i někoho zabil. Zapíchnul. Místo toho - pachtím se po horách, tam utrácím životní sílu. Ale tohle tajemství ať zůstane mezi námi, můj hebkouchý bratříčku, to nejsou pravdy pro kdekterá ušiska! Večer po takovém zvířecím dnu páchnu potem, únavou nemohu jíst, ani spánek dlouho nepřichází. Před lety jsem v Karpatech dokonce jednou nemohl udělat únavou ani krok. Hodiny jsem před tím stoupal bez jídla s těžkým batohem do prudkých svahů. Náhle jsem cítil, jak nohy olovnatí, mléčná kyselina zalila svaly, klesl jsem. Smával jsem se příběhům, jejichž hrdinové, ranění nebo vyčerpaní, se divadelně plazí k nedosažitelnému cíli, aby metr před ním navždy klesli. Onoho podvečera jsem se od nich nelišil. Ruksak mne zalehl, nebylo možno se pohnout, ležel jsem tak dlouho. Ale takové dny se nepodobají labutím nad severním obzorem. Labutí dny jsou jiné, musím o nich vyprávět. Vzpomínám na jeden z nich ve Východních Karpatech. Byl jsem sám, za sebou jsem měl tři jásavé zvířecí dny plné únavy, při kterých jsem nespatřil ani člověka. Byl konec září a pastýři již sehnali stáda do údolí. Třetího večera jsem za tmy sešel z pastvin a přespal pod stromem. Ráno po třech slunečných dnech mlha a déšť. Otlačená záda, nevlídno, chlad. Štiplavý oheň, únava předchozích dnů, vlhký a lepkavý oděv. Pocit zuboženosti, byl bych nad sebou plakal. Bylo nutno jít dál, zbytek dovolené jsem měl přesně rozpočítán. Náhle na mne padla smrtelná únava, víc duševní než tělesná - další den se vláčet dál pro nicotné a jalové cíle! S rozpolceností ale nelze pokračovat v cestě, nerozhodnost zabíjí. Tupě jsem stál. Bytostně se mi nechtělo odejít, třásl jsem se chladem a nemohoucností. Tehdy jsem spatřil v mlžné pastvině černou chatrč. Večer splynula s tmou. Nebo ji přes noc postavil duch? Jako Mohamed při svých viděních, ani já jsem nevěděl, kdo mne pokouší: dobrý nebo zlý duch? Přišel

119

Příloha 2E – Hra zelenou propast času (Nevrlý, 2006) jsem blíž, seník byl otevřený. Pocítil jsem úlevu, bylo rozhodnuto. Spěch, lstivý druh, zmizel, labuť zakroužila nad horami. Znovu jsem se převlékl do suchých nočních hadrů a zalezl se spacím pytlem do nejtmavšího kouta. Na střeše šuměl déšť, pradéšť; nejsladší věc je slyšet déšť v suchém seně. První okamžik štěstí a kolik jich toho dne na mne ještě čekalo! Nejprv pocit naprostého, úplného bezpečí, jako když o mne matka pečovala v horečnaté nemoci. Spolužáci byli ve škole, já bez obav ležel v nezvykle světlé ložnici, pohlcen horečkou a bezpečím. Barevné sny, které se jindy nezdály. Nic zlého se nemohlo přihodit. I tady: dřevěné stěny, seno, tma, teplo a vůně se o mne mateřsky postaraly. Řeka času sladce plynula, její vody dostávaly nový rozměr. Ležel jsem minuty, hodiny, bez pohnutí, déšť šuměl, klesal jsem do vonné, zelené propasti. Kéž by i smrt byla tak bytostná - přechod do jiného stavu vědomí. Síla zmizela, pociťoval jsem jen nekonečnou touhu ležet. Tělo se poddalo podkladu. Pohnul jsem nohou, slastná únava, za okamžik jsem již nemohl pohnout ani prstem. Svalstvo v obličeji povolilo, zmizel stálý škleb a maska, které lidi stále provázejí, zvolna jsem se propadal do podvědomí. Tanuly v něm krásné obrazy, představy, ale neměl jsem sílu ani vůli je ztvárnit. Zápisník i tužka ležely na dosah, ale chyběla síla se jich dotknout. Nebylo možné zapsat myšlenky, které se kolem mne vznášely, a dát je přečíst ostatním lidem, aby i oni vzdáleně zakusili pravé štěstí a jistotu. Světecká radost nedovolila se pohnout a nicotně a nedokonale jezdit rukou po papíru. Snad později, až se tělu vrátí nechutná jalová čipernost a duši protivná hmyzí čilost, která člověka úporně a pudově pohání většinou od ničeho k ničemu. Hodiny mlčky míjely, sytil jsem jimi prameny duše. Z takového labutího dne je nutno dlouho žít, kdo ví, kdy přiletí příště. Bez něj a bez samoty by duše vyschla, podobala by se Zarathuštrovým prázdným moučným pytlům: do smrti by se z ní sice prášilo, ale k užitku by to nebylo. Cítil jsem jasně v těch chvílích, jak většina věcí, které lidé dělají, které dělám i já za svých hmyzích časů, jsou pouhými hrami, náhražkami. Všechno je hra: zaměstnání, záliby, majetek, umění, moc. A lidé - důležité tvářičky. Jako děti. Napucánkové. Z hmotných věcí je nutné jen jídlo, teplo, sucho, všechno potřebné k životu je snadno dosažitelné. Chvílemi jsem i spal, bdění a snění se prolínalo. To nebyla lenost, nečinnost. Byl to život, k němuž patří obojí: dny pachtění i dny spočívání. Tonul jsem v míru a nehybnosti a zároveň jasně vnímal, jak ve stejném okamžiku se ve vesmíru všechno odehrává. Ležím v tichu karpatského seníku a v touž vteřinu střílí kdesi jeden člověk druhého. Zástupy komusi naslouchají. Do oceánu klesá loď. Biliardy spermatozoidů oblévají tělesnou láskou zeměkouli. Tiší sobi táhnou tundrou. Babičky v Malajsku vyprávějí hnědouškům pohádky. Nad horami přecházel den, seník byl tichý, i já byl tichý a nehybný, ale v obou vířil život, byli jsme součástí vesmírného dění, lásky, zániku. Slzy štěstí a vědoucnosti. Ležel jsem celý den bez jídla a 120

Příloha 2E – Hra zelenou propast času (Nevrlý, 2006) pití, ve tmě a dešti a přesto - slzy štěstí. Můj starý přítel prý prožil okamžiky největšího štěstí za války v koncentračním táboře. Úplného. Věřil jsem tomu. Čím hlubší údolí, tím vyšší hora, čím větší beznaděj, tím oslnivější chvíle štěstí. Vděčnost za maličkost. Za všechno. Až zmizí ze světa velká bolest, zmizí s ní i velká radost. Zmizí hřích, zmizí odpuštění. Bylo snad odpoledne, přestalo pršet. Seník se rozjasnil. Přes cíp louky přešla liška, lovila hraboše. Vyskočila všemi čtyřmi do výše, dopadla, zatřepala hlavou, odešla za seník. Vracel jsem se do světa, slunce mě do něj táhlo. Proniklo střechou mezi šindeli, zmizela nehybnost. V paprsku tančilo tisíce prachů, senných zrníček, život vířil a zlátnul. Védy říkají: slunce je duše světa. Z pastvin stoupala vonná pára, slunce probouzelo milostné představy. Kéž se nesplní nejtajnější představy: zahubily by duši i tělo. Byl jsem téměř probuzen. Labutí den končil, hleděl jsem na večerní nebesa. Žlutavá, zelená, červená mračna táhla rychle od západu k východu. Většinou ostrovy. Kréta, Nová Guinea, Island. Také barevné obludy. Letěly oblohou, nahoře vanul vichr. Jak musel být čerstvý a chladný. Letět s ním! Svištět v něm! Jakou rychlostí bych v něm musel letět, aby mně bylo teplo? Vždyť přece, čím rychleji jedu z kopce na lyžích či na kole, tím větší chlad cítím. Přitom povětroň, který se řítí týmž vzduchem, shon. Jaká je rychlost, při níž se chlad i žár setkávají, vyrovnávají a vzduchoplavce oblévá jen čirá vlahost? Končila hra na zelené bezčasí. Přišla noc, labuť zmizela pod obzorem, den skončil. Požehnaný den a požehnaná hra. Nutná a očistná. Prameny byly nasyceny, duše omyta, tělo vzkříšeno. Probíralo se z celodenní strnulosti, jako když se indický světec probouzí v podzemní hrobce. Do tmy vpadl střechou měsíční paprsek. Stříbrojas. Náhle jsem v sobě pocítil starou hřebčí sílu. Touhu jít dál. Věděl jsem, že obojí je blaživé a lidské, zvířecí síla i pouhé čiré vědomí. Věděl jsem také, že jitro po takovém dni mne zastihne opět připraveného snášet zimu i vedro, hlad i žízeň, brodit se vodami, rozdat všechno cikánům, milovat se se čtyřmi dívkami, nechat se upálit za lidstvo. Ale tohle tajemství i zelená propast času, která ruší hrůzovládu času a láme marný bič spěchu, ať zůstane mezi námi, můj hebkouchý bratříčku, to nejsou pravdy pro každého!

121

Příloha 2F – Hra na vonnou paměť (Nevrlý, 2006)

Příloha 2F – Hra na vonnou paměť Nevrlý, 2006, str. 63-64 „Jsou tři nejkrásnější věci na světě, ale první z nich je vůně.“ (Prorok Mohamed, 7. stol. po Kristu)

Královská hra, bratříčku, nenarodil-li ses s ní, nenaučíš se jí. Ale máš-li ji, máš ji navždy. Neomylně. Vdechneš vůni, kterou jsi čtvrt století necítil, a rázem zazáří staré cesty, dávné dívky, zpráchnivělé sruby, říční břehy. Tak jasně, jako bys je před hodinou opustil. Paměť na vůně je nejjasnější, nejhlubší, nejzvířečtější. Snad ji mají jen neužiteční, náruživí lidé. Proti vůním jsou jiné vzpomínky, deníky, obrazy, sbírky z cest, jen matné a slepé. Ukryty kdesi v hlavě, v té kouli starých vůní, odpočívají pachy všech míst, které jsi prošel, vonné podrobnosti, které jsi už dávno zapomněl, a čekají na vítr, který je po desetiletích probudí. Čichej proto ke všemu, útlocitný bratříčku, a již nikdy nekrč nos a nevyřkni slovo zápach. Chceš-li, voní všechno, i nejúděsnější smrady jsou vonné. Přivoníš, v chřípí zatrne, až do čela stoupá trnutí, navždy si zapamatuješ. Na co si v mládí zvykneš, ve stáří ti voní. Králové by měli, lhostejno zda svou vůní či zápachem, parfémovat všem kojencům a dětem kaše, mléka, šaty, hračky. Získali by oddaný národ, celý úl by voněl stejně, miloval by vůni svého vladaře. Čichej proto ke všemu, bratříčku, nebudeš si pak nic ošklivit, je to důležité. Svět a lidé se ti předestřou do šíře, rozpadnou se na různé vůně. Je dobře, že každý člověk voní jinak, nesnesitelné je přehlušování vlastní vůně umělým zápachem. Všichni Američané páchnou stejně, po chemii, jedovatých vodách, které je zbavují jedi-nečnosti. Krásný je eskymácký polibek: muž a žena si k sobě přičichnou. Musí být nádherná a různorodá ta eskymácká vůně, sytá a hustá, když o běloších, nemytých lovcích a zálesácích říkají, že voní jako kytky, všichni stejně. Přivoň si ke všemu. Je krásné, jak každá dívka jinak voní. Navždy máš v sobě ukrytou vůni jejích tajných míst, mléčnou vůni tisíců neviditelných vonných zvířátek. Nic není tak záhubného, jako ošklivit si vůni milenky. Vůně je nejdůleži-tější i pro manželství. Ještě po třiceti letech vzpomínám na univerzitní přednášky ze speciální zoologie profesora Komárka. Starý pán nás varoval před manželstvím s dívkou, jejíž vůně nám není příjemná, nevzrušuje. Zrak není důležitý. Krása zevšední a šerednost přestaneš vnímat. Sluch není rozhodující. Zvykneš si i na skřehotání. Hmat klame. Drsné láska chladí. Ale čich nelze oklamat. Co je nepří-jemné první noc, je odporné až do smrti, nelze přivyknout.

122

Příloha 2F – Hra na vonnou paměť (Nevrlý, 2006) Ale dost již o tom, bruslím po dalekých, tenkých ledech! Zpět k poutnickým hrám! Hra na vůně je pro cesty jako stvořená. Můžeš jí vyvolávat dávné kraje. Zapomněls, jak vypadalo Posázaví, když ti bylo devět let? Nevzpomínáš si, jak vyhlížela řeka, mamě doluješ v paměti? Stačí nechat zemřít v krabičce od zápalek tři žížaly a po dvou dnech krabičku otevřít. Z těžké, nezaměnitelné vůně (nazývej ji tak můj útlocitný bratříčku!) vyvstane červencový den před čtyřiceti lety. Náhle víš všechno. Měls červené kalhoty a nad řekou přeletěl bílý pták. Vrbiny se chvěly v proudu, nad hladinu skočila parma, v dálce volali voraři. Bylo ti líto žížal, které marně zhynuly zapomenuty v krabičce a nenaplnily svůj život lepší smrtí na háčku udice Přičichneš a víš všechno: jak byla řeka široká a kameny kluzké. Po druhem břehu kdosi šel. Byl čas oběda a dokvétaly lípy. Vůně dehtu a ryb. Touha stát bos na plachetnici a plout daleko. Podivuhodné svědectví dávno mrtvých žížal, neza-hynuly tehdy zbytečně! Přivoň

proto

na

cestách

ke

všemu,

123

bratříčku,

prožiješ

lepší

život!

Příloha 2F – Hra na hledače vzácných trav (Nevrlý, 2006)

Příloha 2G – Hra na hledače vzácných trav Nevrlý, 2006, str. 93-98 „Nejkrásnější sbírka? Bílá zeď!“ (Starec I Moi, čínský cestovatel)

Do starce mně chybělo půl století, sestra Čína byla daleko, za jinými cíli jsem proto vyjížděl na cesty! Toužil jsem najít, utrhnout, mít doma všechny druhy trav. Nejkrásnější sbírka? Všechny trávy! Hrál jsem tedy na cestách knížecí hru na sběratele. Téměř každý si na bláhovou hru přisadí, každý se chce vrátit domů s důkazem o cizích krajích. Dívkám stačí peříčko, obrázek, list ze stromu, pod kterým šťastně usínaly, říční kamínek, radují se z jiných věcí. Muži sbírají památky z cest důkladněji. Nešťastníci! Netuší, jak nesmyslnou kouli před sebou časem povalí. Sbírají rostliny, zvířata, kameny. Do deníků popisují řeky, hrady, jeskyně. Procházejí systematicky hory, údolí, skály. Fotografují krajiny, stavby, vodopády. Vyžebrávají mosazné lžíce, hrnky, fujary. Kreslí všechna jezera, stromy, salaše. Kupují pohlednice, obtisky, štítky na hole. Kradou a domů odvážejí svaté obrázky z kaplí na rozcestích, hospodská znamení, ovčí zvonce. Tisíce věcí mohou lidé sbírat, jedno mají společné: vyskočí na tygra a již neseskočí. Já - všechny trávy Československa, Rumunska. Nebyla to horší hra než jiná, mohl jsem dopadnout hůř. Přátelé to měli nesnadnější: netopýři, selské kroje, vltavíny, ploštice, gotické madony, to všechno bylo těžší, objemnější, dražší, choulostivější, trestnější. Po travách ani liška neštěkla. Zamiloval jsem se kdysi do nich, nevím proč. Bývá to tak, ze dne na den, z noci na noc. Snad pro zelenou jednoduchost, proto, že je lidé od sebe nerozeznávají, šlapou po nich a lišky nezaštěknou, snad proto, že se každý musí do něčeho zamilovat. I na této milostné hře byl nejkrásnější začátek. Batoh jsem v té době míval sice těžší o 894 gramů, botanický klíč nebyl z nejlehčích, ale nedalo se nic dělat. Lupa pak vážila pouhých 18 gramů. Bylo nutno najít, poznat, sebrat, usušit a donést domů několik set druhů a poddruhů trav. To stačí na nádhernou sbírku, na roky cest. Trochu trávy, utříděného sena, pošetilý cíl a Československo a později Rumunsko mně na léta leželo u nohou. Musel jsem je celá projít, proplazit, na kolenou, probrodit vodou, bahnem. Kostřavinec fialový: nejstrmější skalnaté a travnaté srázy Belanských Tater v půl čtvrté ráno za jitřní mlhy. Zakázané území. Před Horskou službou chránila mlha a ranní čas, před pádem do Meďodolů utkvělá touha po velehorské trávě, která roste jenom tam. Kdo má cíl, nemá čas na strach a nezřítí se. A když, tak pád je sladký. Ale hledání je tam dlouhé a těžké! Třtina přehlížená: červen, mezi prsty se tlačí mazlavě bahno hrabanovské černavy. Ostřicemi pořezaná chodidla. Vůně roviny, jen tam, v Polabí, roste ta štíhlá

124

Příloha 2F – Hra na hledače vzácných trav (Nevrlý, 2006) tráva, nikde jinde. Smělek smutný: Branisko, východoslovenské pohoří jedlí, babyk a pastvin. Na jediné vápencové skále tam žije smutný smělek a cesta z Čech je k němu daleká. Plevnatec provenský: rozpálené stráně jihoslovenského krasu, bílé kameny, vonné noclehy. Nikde jinde. Strdivka nejvyšší: celodenní šlapání horami Inovce. Bukové lesy, orli, zarostlá cesta, lesní úžlabiny. Až na konci hřebene, na Bezovci, roste obrovská, jinde nevídaná tráva. Lipnice sivá jesenická, jen v Jeseníkách, vysoko nad údolími. Utrhl jsem jednu se špatným svědomím - na zeměkouli, ve vesmíru roste jedině na Petrových kamenech. Ocáskovec pannonský: zvláštní jméno, zvláštní kraj, kde roste. Hodiny jsem tam bloudil, hledal nepatrnou trávu. Napřed bylo nutno nalézt slanisko, pár čtverečních metrů tvrdé bělavé půdy uprostřed nekonečných rovin Potisí. Vedro. Křečci pobíhali zběsile sem tam. Nadvedro. Hodiny jsem hledal, až odpoledne jsem nalezl bílou hlínu: je konec s potiskými slanisky! Lezl jsem pak dlouho po kolenou, slanomilná tráva nikde. Třikrát jsem se vzdal, třikrát se vrátil. Až před setměním jsem našel trs bizarní trávy ve vlhké koňské šlápotě, možná už poslední v Potisí, jediný v Československu. Slanisek ubývá, kukuřičných polí přibývá. Mnoho trav ještě zbývá, ušetřím tě, bratříčku. Cest a radostí nepočítaně. Zlatovous: král jižních trav. Knížecí radost - najít v pustinách na druhém konci země neznámou rostlinu. Kdo nezkusil, neporozumí. Hraběcí radost - v zimě si pak doma prohlížet krásu světa uloženou mezi papíry. Vonná sbírka, jistina, že daleké cesty byly smysluplné, užitečné. Je to bláhová útěcha, ale sběratelé jsou bláhoví, hrají pošetilé hry. Zahraj si také bratříčku. Každá hra je nádherně pošetilá, jen v sobě smysluplná. Hrabě rozevře herbář a nehledí jen na trojštět brvitý. Vidí i dolinu Sedmi pramenů, strmý Holubyho důl, bílý a zelený, znovu cítí blízkost staré letní bouře, nádheru noclehu pod Skalními vraty. Má, co chtěl. Obrátí list. S kavylem písečným spočívá v herbáři i dávná hebká krása květnového Podunají, písčitá step na břehu mohutné řeky, smích černovlasé dívky, které se u čenkovského majíru před lety velmi neuměle tázal maďarsky na cestu. Ukazovala kamsi do večerní roviny a pomalu, ale pro něj přesto nesrozumitelně, cosi povídala. Díval se jí na ústa, ale nevnímal slova: byla bosa, na holém těle jen sukni a košili. Náhlá smyslnost jej téměř srazila na kolena. Opuštěný přednoční dvůr voněl teplým deštěm, písečným prachem, slámou. Dveře do stodoly byly otevřené. Mlčel, zalykal se žádostí. Na cestu se vyptat uměl, ale požádat o nocleh maďarsky nedovedl. Ptal sejí slovensky, dovolí-li mu přespat ve stodole, ale dívka předstírala, že nerozumí, smála se, musel mít ve tváři napsáno všechno. Utkvěle si ho prohlížela, cosi mu říkala, usmívala se zvláštním způsobem. Odešel tehdy v rozpacích, omráčen touhou. Dnes je hrabě o hodně starší a ví, že nebylo nutno plaše odcházet z čenkovské samoty. Poznání, které je již málo platné. Dívá se na suchý kavyl, a přesto by rád věděl: usmívají se v těch krajích ještě tak zvláštně uherské dívky?

125

Příloha 2F – Hra na hledače vzácných trav (Nevrlý, 2006) V nejlepším je dobré skončit, ale sběratelská mince má i svůj rub, můj hrabivý bratříčku, musíš se o něm dovědět. Sbírky jsou krásné, vyžádaly si námahu, znalosti, oběti, přinesly radost, pomáhaly překonat tíhu dálek, probouzejí vzpomínky. Jsou předstupněm k poznání, že je ještě cosi lepšího než hmotné památky. Nevyplatí se vlastně hromadit poklady světa. Hraje-li se sběratelská hra, která v mládí otvírá světy, příliš dlouho, s hmyzí bezduchostí a neúmomostí, hra zakysne. Zatuchne a zasmrádne, ztratí původní smysl, změní se v břemeno, sužující kouli. Radost se v kouli neudrží, zmizí. Stará pravda - je-li něčeho příliš, je toho hodně. Stane se to nepozorovatelně. Sbírka roste, zahlcuje se, sběratel se stává otrokem. Nevidí již v travách šťastně děti krajů, jimiž kdysi procházel, ale pouhé herbářové položky, které je nutno rozmnožovat, ošetřovat. Daleko jsou hraběcí večery nad nimi, daleko uherské dívky! Sběratel se změní. Objíždí krajiny ne proto, že se mu v nich líbí, ale aby tam byl. Doplňuje, završuje. Píše deník a nečte jej, fotografie z cest jsou mu dražší než cesta sama. Dojde-li film, přestane cesta těšit, ztrácí smysl. Nejezdí již do skal za rostlinami, pečuje o zahradu. Sbírka koupených či vyměněných skalniček je mu milejší než divoké květy na horách. Zvrhlé přání mít co nejvíc rostlin na co nejmenší ploše, císařský stát květin, zastřižené eskadrony ve vyrovnaných řadách. Bojí se lupičů, moří krtky jedem. Jinak bývalo před lety, když si přivezl z Karpat svůj první šafrán! Tehdy za něj poklízely v zahradě staré listí a loňské trávy ještě jarní deště a neviditelné boží breberky, půdní bakterie. Co horšího: začne být přesvědčen o jedinečnosti své sbírky. Už si nemyslí, že je pro potěšení, pro vzpomínku. Zatouží, aby sloužila vyšším cílům. Nelze již nesbírat, nehromadit, přestat a okrást tak lidstvo, vědu. Nutno pokračovat, obětovat se. Nebeské zvony, zvoňte na poplach, to je konec! Když si tohle začne sběratel namlouvat, zbývá jediné: roztopit pec a sbírku tam vhodit. Spálit. Jako ve staré pohádce - hoř, ohníčku, hoř, zlé oči umoř. Je to záchovné. Silné povahy to přežijí, nic je potom již nezkruší, nezotročí. Slabší povahy to zabíjí. Ty by měly sbírku věnovat muzeu, velebnému domu, který ukojuje vrozenou lidskou touhu po hromadění. Po domnělé úplnosti, po přetrvání, zrušení času. Odvěké balzamování. Lidské přání shromáždit co nejvíce věcí na co nejmenší ploše. Touha mít knihu, ve které by bylo napsáno všechno, mít dům, v němž by bylo uloženo vše. Vítr by se tam neproháněl. Celý vesmír je sice jediné nadmuzeum, je v něm obsaženo všechno, ale pro lidi je příliš rozlehlý, neobejdou ho, do duše nepojmou. Kdo se osvobodí a zbaví se přebujelé sbírky, nebude první ani poslední. Nic jiného ani nezbývá. Všichni cestovatelé přivážejí sbírky, sluší se to, je to tak zavedeno. Stan cestovatelé, ti, co měli ještě tropické přilby a mužné rysy, posílali ze zámoří celé lodě vycpanin, kopí, brouků, štítů, buvolů. Zasluhovali si tak své cestovatelství. Kdyby přijeli s prázdnou, považovali by je lidé i oni sami sebe za špatné cestovatele, darmošlapy. I nynější cestovatelé, ti, co mají klimatizované kamióny, státní

126

Příloha 2F – Hra na hledače vzácných trav (Nevrlý, 2006) podpory a měkké hubičky, přivážejí bedny národopisu, mšic, kamenů. Přelévají vesmírnou zeměhmotu z jednoho místa na druhé. Nesluší se to říkat, ale většina sbírek přijde vniveč. Dříve či později. Lidé o ně sice pečují, někde svědomitěji, jinde hůř, ale smysl se ztratil. Desetiletí odpočívají v bednách, truhlách, využity jen z nepatrné části, kolem některých proudí nevědomý dav, který netuší radosti a bolesti, které kdysi sběrateli přinesly. Věcí přibývá, truhly starostí zaplňují muzejní sklepy, myší klenotnice, konce to nemá. Jeden obraz na stěně - krásné, hodiny se můžeš dívat. Tisíc obrazů na chodbách či v bednách - hrob. Malíři by měli hrůzou křičet, rozdávat obrazy dětem. Poslední tajemství, hrabivý bratříčku: muzea jsou krásná, velmi krásná, dlouho jsem v nich žil, ale právě proto mohu napsat: ještě krásnější by bylo je čas od času dynamitovat. Pustit slunce do hrobů. Jas do myších komnat. Totéž bys měl ve stán udělat i se svou sbírkou. Osvobodit se. Nezkamenět. Vysoko, lehce vyskočit! Já - utěšuji se mylně a bláhově - na tom ještě nejsem tak špatně. Ještě roky budu chodit, léta hrát knížecí hru. Dosud na mne kdesi čeká u hlinitých úhorů Krupinské vrchoviny ovsíček lepý, jednoletá travička, kde byla loni není letos. Léta chodím povodím Ipeĺu, po suchopárech se plahočím, mamě ji tam hledám. Žije vůbec? Žije, ale skrývá se, uniká, jako by věděla, že cosi musí zůstat i na příští roky. Také vzácná skrytěnka jihovýchodních slanisk na mne kdesi čeká, i tajnička z jihočeských bažin, která kvete jen jednou za mnoho let. Radost z cest až do konce. I já sám si radost vědoucně šetřím. Dlouho odkládám cestu do Jižních Karpat, do Banátských hor. Ještě je na ně čas. Kdesi na bílých kolmých skalách nad řekou Nerou pro mne jednou rozkvete pěchava nitkolistá. Až tu budu mít, pak naposled prohlédnu všechny trávy, na uherské dívky vzpomenu, poprosím rostliny, aby odpustily, že jsem je kdysi bláhově zbavil domova i života. Potom rozpálím pec. Sbírky by měly žít a umírat s těmi, kdo je v lásce a radosti shromáždili. Včas přestat, zbavit se všeho hmotného, nezanechat po sobě nic, co způsobuje jiným starost a bolest velké umění! Také si nic nenamlouvat, vždyť cokoli člověk dělá, od nejpodlejšího činu po nejušlechtilejší oběť, dělá jen pro vlastní uspokojení. Na konci nejlíp nemít nic. Nahý z lůna, nahý do lůna. V duchu vidím obraz ze staré knihy. Čínský stařec sedí na konci svých cest v prázdné, čistě vybílené místnosti v horách provincie S-čchuan. Pohlíží na bílou zeď, víc nemá, hraje nejtišší hru, nic nepotřebuje, má všechno. Po bílé zdi táhnou karavany, které kdysi vedl, tečou vody, ze kterých pil, kvetou rostliny, které sbíral, září kameny, které nacházel pro císaře na jezeních březích, rozvírají se knihy, které o svých cestách napsal. Stařec se dívá, usmívá se, všechno je již vykonáno. V místnosti je chladivé teplo, vnitrozemské léto. Větřík vane otevřeným oknem a slunce hodinu za hodinou posunuje po zdi zářivý čtverec. Vzpomínky jsou nejlepší nehmotnou sbírkou, času nepodléhají, celý

127

Příloha 2F – Hra na hledače vzácných trav (Nevrlý, 2006) svět se do nich vejde. Zbytečnosti odplynuly, podstatné zůstalo. Až zmizí podstatné, zmizí i stařec. Žádná z cest nebyla marná, nezpůsobí nikomu starost stařec I Moi. Bílá zeď v horách S-čchuanu - nejkrásnější sbírka, bratříčku, ale cesta k ní je daleká!

128

Příloha 2H – Hra na pocestnou radost (Nevrlý, 2006)

Příloha 2H – Hra na pocestnou radost Nevrlý, 2006, str. 121-124 V této knize se o radosti často mluví, je nádherným průvodcem dlouhých cest. Prašné stezky s ní zlátnou, deštivé kraje se jasní. Jako lidé, tak i cesty mají dvě tváře, můžeš si vybrat: buď je poznáš s radostí, a pak spatříš a zapamatuješ si jejich krásnou tvář, neboje projdeš lhostejný a zlý, bez radosti, a stejně mrzké a neužitečné bude to, co si z nich odneseš domů. Radost je předposlední příčka nebeského žebříku, prudce z tebe vyzařuje a slibuje daleko zavést; cítíš, že máš dosud to nejlepší před sebou. Tím se liší od nejvyšší příčky, na které jen tiše plane růžové světlo úplné blaženosti, vědomí, že se v tomto životě již nelze víc naplnit a že odtud vede jen jediná stezka zpět. Kde ale najít radost, mrzutý bratříčku? Téměř všude. Posedává u cest a mává na poutníky, ale málokdo ji vidí, málokdo má srdce bílé a otevřené. Kdo se jí ujme, tomu vskočí do srdce, zatancuje v něm a očima, ústy, rukama i nohama vylétne zase ven a počká na dalšího. Oči pak září a nevědí proč, ústa volají slova beze smyslu. Nohy zadupou, pěsti se sevřou, i slzy vstoupí do očí. Podivuhodná hra! Nevím ale, proč radost vskočí do srdce. Často v něm přebývá pouhá dobrá nálada, ale vyšší radost nepřiběhne a nezatancuje. Jindy se nejkalnější, nejbeznadějnější myšlenky přeskupí jako sklíčka v kaleidoskopu, co tě hodiny trápilo, zázračně zmizí a do vyklizeného srdce vskočí prudká radost. Potřebuje jen místo! Vskočí i do rukou, máváš jimi ke slunci. Vskočí do nohou a zatočíš se dokola. Vskočí do úst, zazpíváš, zařičíš radostí. U každého je tomu asi jinak. Mne kdysi uchvátila prudká radost v malém městě pod horami v severních Čechách. Na hranice bylo odtud pár set metrů. Nespokojený se sebou a hádavý (někomu jsem ublížil a nechtěl jsem si to připustit) jsem táhl městečkem, nikdy předtím jsem tam nebyl. Ze zoufalství jsem vkročil do polorozvaleného městského muzea. Ve dveřích se ukláněl mužíček, letitá rýma mu vyleptala mezi nosem a ústy dvě rudé cesty, nudlové dráhy. A vidíš, bratříčku, právě on, bezvýznamný, titěrný a zanedbaný, mně přinesl radost. Muzeum bylo zvláštní, řekněme starodávné. Místy jsem nemohl rozlišit sbírky od hromad haraburdí a smetí nametených při úklidu, obojí do sebe plynule přecházelo. Zlomené bodáky, smetené mouchy, úlomky hrnců (snad pravěkých?), starohasičské zrezavělé přilby, otlučený porcelán, vodou rozlepená alba fotografií mrtvých rodáků, zašlé zlaté prsteny, trumpety domobrany, vycpaniny, smetí, vzácnosti. Nevidí se dnes v Československu tak nádherné muzeum! Mužíček, osmělen mým nadšením, vyprávěl, jak mu hodní lidé zdaleka přinášejí nepotřebné věci a jak i on sám obchází smetiště, ta naleziště krásných věcí, kterým vrací život. Předměty byly vyloženy volně. "Neberou vám návštěvníci nic?" ptal jsem 129

Příloha 2H – Hra na pocestnou radost (Nevrlý, 2006) se. Pokojně odvětil: "Berou, berou, ale jiní zase nosí." Nebylo co dodat, bylo to krásné muzeum. "Ukážu vám, co mám nejkrásnějšího," řekl nakonec. Odhrnul závěs, ve výklenku visela nevelká rytina. Stará, velmi stará. Mrtví koně se na ní váleli s nohama k nebi, také umírající vojáky jsem tam viděl, prapory vlály, odkudsi šlehal plamen. Bylo po bitvě. V rohu klečel prostovlasý žoldnéř. Byl sám. Pod rytinou byly nezvyklým písmem napsány dvě věty. "Dopřej nám. Bože, abychom v bitvě, která jde životem, měli odvahu udeřit a riskovat, a máme-li vyhrát, dej, aby to bylo dle zákona a aby přitom naše víra a čest udržely se vysoko. A máme-li prohrát, dej, abychom dovedli stát u cesty a pozdravit vítěze, až půjdou kolem." A tehdy se to stalo. Do očí mně vstoupily slzy a zmocnila se mne nepopsatelná radost. Viděl jsem náhle vlastní ničemnost a ubohost i slávu, krásu a velikost světa. Nevyslovitelný pocit. Mužíček stál před obrazem v pozoru jako poslední salakvarda, věrná stráž. Rychle jsem se rozloučil a vyběhl do tiché ulice. Již nebyla teskná, ale šlehaly z ní plameny. Začal jsem hlasitě zpívat, radost mě dostala! Jako chasidský světec jsem tancoval ulicí k lesům, k zemské hranici, vytancoval z toho nádherného města, které mne tak obdarovalo. A na kraji lesa, daleko od lidí, jsem padl do jehličí a válel se po zemi radostí. Nejčastěji ale ke mně radost přichází s hudbou či s dívkami nebo s obojím dohromady. Polední jihočeská ves. Letní vůně lip a nedělního jídla. Jdu sám, nikde člověka. Ospalá ves, husince, ani psi horkem neštěkají. Vleču se, po radostí ani památky. Ticho. Náhle se ozve sladký zpěv. Divoký i mírný. Slovům nerozumím, ale vzrušuje mne, jak dívčí hlas prudce stoupá, vzpíná se a náhle smírně a odevzdaně opět klesá, jako by žena komusi již kladla hlavu na rameno. Stojím na návsi, pohybu neschopen, naslouchám neviditelné dívce, bezmyšlenkovitě postrkuji nohou husince v mochnách. Vedro, vůně a zpěv se nese nad vymřelou vesnicí. Svírám pěsti, začíná se mne zmocňovat divoká radost, nemohu udělat ani krok, poslouchám, poslouchám. Navždy bych zůstal se zpívající dívkou, za moře s ní odjel. Zvláštní jsou cesty radosti! Jsou i zvláštnější, ale dost o nich, každý má své stezky. Tebe, bratříčku, rozradostní třeba obrovský požár, nesmírná povodeň. Budeš křičet radostí, že vidíš cosi jedinečného, mohutného, plnost zemských sil, ale řev plamenů a jekot vody přehluší tvůj hlas. Možná že tě k slzám dojme pohled do kupole cirkusu - jako kolibříci tam vysoko nad zemí a nad smrtí létají mezi hrazdami štíhlí lidé. Náhle budeš šťasten, že jsi také člověk, že patříš, třebas sám tlustý a neohrabaný, ke tvorům, kteří cosi takového dokážou. Nebo možná vstoupíš na podzim do prázdného venkovského kostela. Ticho, jen listí tlí ve farní zahradě a jeho hrobová vůně se nese vzduchem. Nejraději bys ležel hluboko pod ním, takový smutek nad marným, neužitečným životem tě tíží. Do úplného ticha a beznaděje neočekávaně zahřmí varhany. Zamrazí tě v zádech. Hudba se vzpíná, bije stříbrnými kopyty, jako bys stál pod očistným proudem. Náhle vidíš hříšnost a titěrnost svého smutku. Vyjdeš ven proměněný, radost tě dostala. Jen radost, můj horký bratříčku, tě opravňuje, abys bláznovsky hovořil a jednal. Lidé ti odpustí, 130

Příloha 2H – Hra na pocestnou radost (Nevrlý, 2006) bude-li z tebe zářit radost lásce podobná. Píšu to proto, abys věděl, že i jiní jsou na tom jako ty a že se nemusíš hanbit. Jen v bláznivé radosti smíš provést věci, které tě napadnou a které by byly jinak neomluvitelné. Vložit na ulici cizímu pánovi nečekaně do otevřených úst desetihaléř; pozorovat pěstí sbalenou do trubičky zblízka tváře lidí v tramvaji; přitakávat nadřízenému souhlasným poklepáním papírovou roličkou na jeho hlavu; hrát v obchodech na neviditelné housličky; válet se po náměstí a volat: čacký strážníku, konejte svoji povinnost; oslovit na trhu cibulovou bábu: dámo, proč jste tak nádherně tulustá a cholupatá (nebo talustá a chelupatá); vtisknout do ruky neznámé dívce na ulici s omluvným úsměvem skleněné prasátko. Sta dalších nedovolených věcí. V radosti tě napadnou, bratříčku, nesmyslná slova. Ninimír Kundulinka: jméno pro chtivého titěrného krejčíka - nenasytu. Při utržení rostliny seselu tě napadne věta s největším počtem se. Nese se se seselem. Jen v radosti budeš přesvědčen, že napsat báseň je lepší než sepsat knihu o myších nebo chemii. Ti, co vědí, se nepohorší. V radosti můžeš proležet hodiny a dny na písku ve zdánlivém nicnedělání, lenivém lelkování a nemít výčitky svědomí, pocit marněného času. V radosti i štěstí čas mizí. Budeš žít radostně jako cikán. Ten bezstarostný národ prý nemá ve své řeči vůbec budoucí čas, žije jen přítomností. Radost - tlakoměr duše. Co děláš radostně, nemůže být špatné, hříšné. Děláš-li něco špatného a hříšného, nebudeš z toho mít radost: to je vesmírná spravedlnost, okamžitý, nejsprávnější trest. Dělat něco bez radosti - hřích a peklo. Byl jsi nevěrný, jel jsi na prašivém koni? Byls ihned potrestán, neměl jsi při tom radost, možná myslíš, že ano, ale na dně duše byl těžký smutek. Při radostném milování musíš mít pocit, že svou lásku budeš milovat až do smrti, nejen krásnou hodinu, noc, rok. Zdá se mi také, že s radostí je krásné i zemřít. Snadné, žádoucí. I smrt má dvě tváře, bratříčku! Procházel jsem se kdysi za průzračného medového jara městem. Na náměstí pouť, tisíce lidí, všichni se smáli, radovali. Dubnový vzduch táhl duši z těla, toužil jsem se rozplynout v daleké modři. Prapory vlály, pod větrem břeskně vyhrávaly trubky, až do pekla bych s nimi pochodoval, zalykal jsem se radostí. Kdosi mával, dívky se usmívaly, posílaly vzdušné polibky. Tehdy jsem pocítil radostnou touhu zemřít. Za takového dne. Vyletět vzhůru, zmizet, to by bylo krásné! Hudba by hrála, dudy a píšťaly vesele a divoce ječely, jako hrdina bych stál na pódiu. I vojáci by se usmívali, zvesela na mne pušky namířili. Vítr, vítr! Něco krásného a povzbudivého bych ještě na lidi zavolal, na dívky vzkřikl, ruce k nebi vztáhl, zatančil poslední taneček, zasmál se a bum - klesl bych překonán sestřičkou smrtí. Smrt v takový den? Hohó, sem s ní, bratříčku, s ní jsem se dosud nemiloval!

131

Příloha 3 – Čerpat sílu a pít červánky v krajině domova (Cílek, 2008)

Příloha 3 – Čerpat sílu a pít červánky v krajině domova Cílek, 2008, Dýchat s ptáky, str. 72-74 Vracíme se z dovolené v Thajsku nebo třeba z Kanárských ostrovů. Bylo to krásné, ale kdybychom tam měli zůstat ještě nějakou dobu, začneme se nudit. Malíř Josef Rabas říkal, zeje důležité nalézt si svůj čtvereční kilometr krajiny, a ten se snažit pochopit. Argentinský spisovatel Jorge Borges tvrdil, že není ani tak důležité číst knihy, jako se vracet ke knihám, které jsme již četli. Hledíme na krajinu a rozlišujeme: „Ta je krásná, ale tato je moje." Doma jsme tam, kam se vracíme, a odjíždíme právě proto, abychom se mohli vracet. A je pak skoro jedno, zda bydlíme pod monumentální Pravčickou branou, anebo u sotva odrostlého smrkového lesa. V cizích zemích jsme na chvíli, ale v krajinách domova stárneme společně se zemí a stromy. Po letech přicházíme na stejná místa, vršíme vzpomínky, vrůstáme do krajiny. Málokdo umí být doma ve více než dvou třech krajinách. Výlet je vytržení, vzrušení a zkušenost. Krajina domova je plynutí, ve kterém se lidské v nás mísí s přírodním, a výsledná směs pak stojí podobně jako hudba či poezie někde mezi člověkem a živly. Některé národy a civilizace cestují, protože se domnívají, že krása a pravda musí být někde jinde, když ji doma nejsou schopni nalézt. Jiné národy či skupiny mají pocit, že úplně stačí pochopit svůj kus země. To je rozdíl mezi lidmi z jihu či severu Itálie, Rakušany a Němci nebo Francouzi od Středozemního moře či Atlantského oceánu. Co taky může svět nabídnout vinaři od Pálavy či Hodonína, když všechnu sílu země a slunce má doma ve sklípku? My Češi a Moravané jsme obojí. Pod vlivem neklidných Němců a zejména chůzechtivých Sasů vyrážíme do ciziny, ale doopravdy dobře se cítíme tam, kde můžeme zajít do hospody či sbírat houby. Prostě doma, kde se nebojíme v lese, kde se dá bloudit jen docela krátkou dobu a kde i z té největší divočiny trefíme na nádraží. Máme velké štěstí, že žijeme v této zemi, kde je všechno sice malé, ale nesmírně rozmanité. Už jsem to napsal víckrát, ale potřebuji to zopakovat - poznat tuto zemi je práce na celý život. Čechy a Morava jsou krajinou pro znalce a poutníky, která nás nedráždí nějakým grandiózním vzmachem, ale působí jemnou silou a trochu melancholickým klidem. Skály jsou zde malé, barvy tlumené, řeky nejsou kalnými veletoky a místní vodopády jsou spíš dětskými hračkami přírody než místy, kde se burácející vody řítí do propastí. Tato krajina je tak mírná a přitom bohatá, že si ani neuvědomujeme, jaké štěstí je jí procházet. Neoslňuje, ale naplňuje. Už o tom ani nepřemýšlíme, nazouváme boty a do batůžku vkládáme láhev na vodu, mapu, poznámkový blok, možná fotoaparát či pár okopírovaných listů z této knihy a vydáváme se do míst, kde země je ještě silná, a tím posiluje i nás samotné. 132

Příloha 4 – Aforismy o krajině (Venclová, 2013)

Příloha 4 – Aforismy o krajině Text z května 2013 byl součástí seminární práce z předmětu MG116 – Psychologie řízení.

1) Charakteristika situace Aktivizační hra „Aforismy o krajině“ byla využita jako úvodní motivační aktivita happeningu „Do krajiny!“, který se uskutečnil v kulturní krajině podhůří Orlických hor. Obrázek 49 - Do krajiny!

foto Barbora Witnitzerová

Zúčastnilo se jej deset osob ve věku 15-25 let. Většina účastníků projevila již dříve zájem o aktivní poznávání přírody (většinou v rámci skautského hnutí). Nešlo tedy v principu o reprezentativní vzorek dospívající populace, ale spíše o účelový výběr motivovaných (nicméně odborností nedeformovaných) jedinců. Schopnost číst v krajině byla také podpořena volbou destinace geograficky blízké bydlišti (domovu) většiny zúčastněných.

133

Příloha 4 – Aforismy o krajině (Venclová, 2013) Obrázek 50 - Krajina Podorlicka

foto Barbora Wirnitzerová

Po seznamovací části, která se odehrávala v historickém městě a v parku, byli účastníci uvedeni do prostoru převážně zemědělsky využívané krajiny. Ve zvolené lokalitě je velice zřetelný kontrast mezi

architektonicky

a zahradnicky

opečovávanou městskou

zónou a

návštěvníkovi

nepřizpůsobenou agrární periferií. Úbytek kognitivně přizpůsobených vjemů mělo v programu kompenzovat právě zapojení hry „Aforismy o krajině“, jejímž primárním cílem bylo akomodovat percepci účastníků na prostou krajinu a zesílit verbalizaci individuálních představ za pomoci jejich interpersonálního sdílení. Herní princip byl čerpán z publikace Zlatý fond her 45. Zde je hra charakterizována jako: „Dílna. Účastníci vtipným způsobem dokončují krátká sdělení a snaží se přitom postihnout obecné pravdy.“ V původní hře jsou ona krátká sdělení značně rozmanitá – společná je jim pouze forma (např. „Život je jako kolotoč…“, „Láska je jako létající talíř…“). Celá aktivita se má dle autorů publikace odehrávat v klidu na jednom stanovišti. Jejím deklarovaným cílem je: „Rozvíjení tvůrčích schopností, obrazného vyjadřování a originálního a vtipného myšlení.“ Pro účely řešené realizace byl oproti předloze rozšířen tvůrčí prostor (vymýšlení aforismů probíhalo průběžně při putování krajinou) a zúžen tematický okruh (všechny aforismy měly být o krajině – měnil se pouze objekt, k němuž byla připodobňována). Výroky nevytvářeli účastníci samostatně, ale ve dvojicích, aby byl posílen interakční charakter hry a zvýšena motivace k vyjádření (hráč nereprezentuje pouze sám sebe, ale také svůj tým). Každá skupinka si nejprve vylosovala lístek s prvním krátkým sdělením a po jeho vyřešení měla získat výměnou další téma.

45

Zlatý fond her I: hry a programy připravené pro kurzy Prázdninové školy Lipnice. Vyd. 2. Praha: Portál, 2008, 155 s. ISBN 978-80-7367-506-6., str. 27

134

Příloha 4 – Aforismy o krajině (Venclová, 2013) Účelem tohoto opatření bylo soustředění pozornosti na konkrétní problém a minimalizace zahlcení účastníků více současně řešenými úkoly. Hráči nebyli vedeni ke zpracování co nejvíce témat, ale spíše k použití všech, která se jim dostala, bez ohledu na to, zda osobně považovali připodobnění za vhodné (výkon neměl být zacílen na kvantitu, ale na kvalitu – nalezení souvislostí i tam, kde na první pohled žádné nejsou). Zadány byly tyto formulace: Krajina je jako kolo… Krajina je jako ponožky… Krajina je jako Bible… Krajina je jako pastelky… Krajina je jako černý rybíz… Krajina je jako sklenice… Krajina je jako láska… Krajina je jako bábovka… Krajina je jako papoušek… Krajina je jako brýle… Krajina je jako kůň…

2) Primární výsledky Jak bylo předesláno, primárním cílem aktivity nebylo získání dat (výroků), ale navození žádoucího psychického rozpoložení samotných účastníků – přizpůsobení percepčních procesů poznávané krajině, tvůrčí verbalizace postojů a navázání interpersonální komunikace. Při vyhodnocování (čtení aforismů) přispěla hra ke tvorbě sdílné přátelské atmosféry a v neposlední řadě k pobavení hráčů. Ti dále ocenili inspirativnost srovnání vlastních nápadů s výtvory ostatních. Při komparaci byla zřetelná celá škála reakcí – od úžasu nad podobností rezonance až po upřímný údiv nad rozdílností vnímání některých jevů. Kladného hodnocení se dostalo také formě, jakou byla aktivita provedena – skloubením přiměřeného fyzického úsilí, duševního zapojení a téměř duchovního (poutního) náboje došly uplatnění všechny dimenze osobnosti.

135

Příloha 4 – Aforismy o krajině (Venclová, 2013) Obrázek 51 - Účastníci při hře

foto Barbora Wirnitzerová

Oproti původnímu záměru (pravidlům) došlo k odchýlení především v tom, že se někteří hráči zdráhali převzít téma, které na základě prvního dojmu vyhodnotili jako příliš náročné. V zájmu zachování neformální atmosféry nicméně organizátorka do hry nezasáhla a nechala na sebevědomí jednotlivých účastníků, jaké výzvy budou ochotni přijmout. Při vyhodnocování pak byli celým kolektivem oceněni autoři, kteří se odvážili pracovat s nejnáročnějšími tématy. Obrázek 52 - Terénní záznam výroků

foto Barbora Wirnitzerová

Neočekávanou přidanou hodnotou se stalo tradování některých výroků. Sdílením této znalosti (a společnými konotacemi) vznikla společenská vazba s emočním nábojem, která značnou měrou přispěla ke stmelení jinak dosti různorodého kolektivu účastníků. Společná tvorba se stala tak silným „teambuildingovým“ pojítkem, že jej lze dodnes při citování některého aforismu mezi někdejšími účastníky vysledovat.

136

Příloha 4 – Aforismy o krajině (Venclová, 2013)

3) Sekundární analýza dat Vedle přímého vlivu na jednotlivce a skupinu lze data (díky souhlasu účastníků) využít také k rozboru samotných postojů, které ke krajině zastávali. V tomto směru šlo v podstatě o nezáměrný experiment, či spíše zúčastněné pozorování, které bylo teprve po skončení jako experiment vyhodnoceno. Bezprostředně po hře bylo zaznamenáno 51 originálních výroků vytvořených na základě 11 zadání (jejich přesné znění viz výše). Nejatraktivnějšími byla témata „Krajina je jako kolo…“ a „Krajina je jako láska…“ k nimž vzniklo po šesti jedinečných aforismech (tj. některé týmy vytvořily dokonce více než jeden výrok). Naopak jako nejnáročnější byly vyhodnoceny podněty „Krajina je jako brýle…“ a „Krajina je jako kůň…“, ke kterým se dokázaly vyjádřit pouze tři skupinky. Převážná většina výroků se drží klasické formy stručného výkladu nalezené similarity, nicméně kreativita některých autorů se nenechala zadržet obvyklým rámcem a tak vzniklo několik básnických a humoristických výjimek (např. „Krajina je jako kolo, kolo šlapací, pedál vrzací.“, „Krajina je jako bábovka, ale ke svačině si ji nedáš.“). Vzhledem k odlišnému autorskému záměru (umělecký dojem/pobavení) byly tyto z další analýzy vyloučeny. Na výsledcích je pozoruhodná především šíře konotací a množství paradigmat, jež byli hráči schopni ve svých výrocích vystihnout. U všech autorských dvojic byla přitom zřetelná snaha postihnout co největší šíři vjemů a postojů. Je tedy poněkud překvapivé, že i když se mnohé aforismy vyjadřují ke stejnému tématu (typicky např. níže u environmentalistických výroků), jde zpravidla o náhodnou souhru různých týmů. Pokud se dva výroky shodovaly v předmětu srovnání i nalezené shodě, byl zaznamenán pouze ten, který účastníci shledali výstižnějším.

Krajina přírodní Prvním identifikovaným myšlenkovým směrem bylo vyjádření se k základním charakteristikám krajiny jako k přírodnímu (geografickému, geomorfologickému) celku. Typickými vyjádřeními k materiálové podstatě byly: Krajina je jako pastelky, tváří se jako bůhvíco pro umělce, ale je to jen celulóza a uhlík. Krajina je jako sklenice, je v ní spousta vody, ale pivo by bylo lepší. Mezi častá pak patřila srovnání geomorfologického charakteru: Krajina je jako brýle, velká a placatá. Krajina je jako láska, na základě několika málo tvarů vytváří nekonečné množství podob. Krajina je jako bábovka, pěkná a kynutá. Krajina je jako kolo, nemá konec ani začátek. 137

Příloha 4 – Aforismy o krajině (Venclová, 2013) Zaznamenány byly též proměny krajiny (např. vlivem počasí, denní doby): Krajina je jako sklenice, je v ní teplo velice. Krajina je jako ponožky, neustále se mění. Krajina je jako černý rybíz ... v noci. Schopnost účastníků všímat si prvků neživé přírody v daném prostředí jednoznačně převážila nad reflexí živé přírody a potvrdila tak zásadní úlohu geopsychologického přístupu při poznávání krajiny (resp. geoturismu v přírodně orientovaném cestovním ruchu). Obrázek 53 - Přírodní aspekt krajiny

foto Barbora Wirnitzerová

Krajina a člověk Již samo akceptování člověka za součást krajiny se stalo vděčným námětem: Krajina je jako Bible, vyskytuje se v ní spousta lidí, které si nelze pořádně zapamatovat. Krajina je jako kolo, všude samá šlapka. Krajina je jako kůň, je lepší být na ní než pod ní. Intenzivněji než samotné bytí člověka v krajině bylo nicméně řešeno působení krajiny na člověka a působení člověka na krajinu (popř. oboustranná interakce). Krajina je jako kolo, duše není vidět, ale veze tě dál. Krajina je jako černý rybíz, zdravá pro tělo i ducha. Krajina je jako kůň, nemusí umět mluvit, a přesto poznáš její moudrost. Krajina je jako papoušek, taky užvaněná. Krajina je jako pastelky, křupe pod nohama. 138

Příloha 4 – Aforismy o krajině (Venclová, 2013) Krajina je jako brýle, když špatně šlápneš, zkřivíš si nožičky. Obrázek 54 - Jak člověk v krajině vnímá roli člověka v krajině?

foto Barbora Wirnitzerová

Jak bylo zmíněno v kapitole Charakteristika situace, hra byla realizována v „obyčejné“ zemědělské krajině, jejíž estetika není (přinejmenším v posledních desetiletích) cíleně rozvíjena. V soudech o její kráse a ošklivosti se tak jedinci zřetelně neshodují nejen mezi sebou, ale ani intrapersonálně. Krajina je jako kolo, má dráty a trubky a stejně je hezká. Krajina je jako ponožky, taky tak voňavá. Krajina je jako černý rybíz, kyselá ale zdravá. Krajina je jako sklenice, může být plná dobrot i humusu. Opakovaně si účastníci povšimli, že vnímání krajiny jedincem je značně ovlivňováno strukturou jeho osobnosti a vztahem, který si člověk ke konkrétní krajině buduje: Krajina je jako ponožky, čím jsi v jedné déle, tím míň tě to baví. Krajina je jako Bible, když ji nerozumíš, je jako každá druhá. Krajina je jako láska, když ji poznáš, nechceš se jí vzdát. Krajina je jako sklenice, každý si vybere dle své chuti. Mezi nejsložitější zaznamenané myšlenky pak patřily analogické úsudky, v nichž již autoři upouštěli od humorného vyznění, aby zdůraznili význam svého někdy až environmentalistického poselství. Krajina je jako sklenice, co do ní dáme, to si zase vypijeme. Krajina je jako bábovka, když na ni pozveš příliš mnoho lidí, nic z ní nezbyde. 139

Příloha 4 – Aforismy o krajině (Venclová, 2013) Krajina je jako pastelky, když opatrně ořezáváš, máš z ní užitek, ale při neopatrném zacházení ji můžeš zničit a sobě ublížit. Krajina je jako Bible, na začátku ráj a končí to Apokalypsou. Hráči si tedy bez dalšího vedení – čistě za pomoci společného přemýšlení nad sadou náhodně vybraných srovnání – prošli náročnou cestu od charakterizování základních vlastností krajiny, přes uvědomění si příslušnosti člověka k ní a zaregistrování různorodosti vzájemné interakce, až po verbalizaci pocitu odpovědnosti lidského druhu za budoucnost jeho životního prostoru.

Obrázek 55 – „Krajina je jako láska, když za ní nejdeš, neobjevíš ji.“

foto Barbora Wirnitzerová

140

Příloha 5 – Cejch (Šmíd, 2005)

Příloha 5 – Ukázka z úvodu knihy Cejch Šmíd, 2005, Cejch, str. 5-8 Ruina [domu po sudetských Němcích] zarůstala smrčky, bezem břízami a všemi druhy středoevropských rostlin, na něž lze narazit v nadmořské výšce přes osm set metrů. Určitě se tu vyskytovaly i některé endemity, které muž ničil rýčem, motykou a gumovkami, ale trápil se tím jen málo, protože ze všeho nejvíc tu rostly kopřivy. Vždycky ráno se před tím vším rozkročil, zvažoval, jakou část panenské přírody zdevastuje dnes, a než si to stačil ujasnit, vrhly se na něj mouchy. Žraly toho léta tak zběsile, jako kdyby právě on byl posledním člověkem na zeměkouli, a když se rozhlédl po krajině, musel uznat, že v končinách, co vypadají takhle, si to mouchy třeba doopravdy myslí. … Džungle se bránila. Pálila kopřivami, žrala mouchami, přirážela dva kameny bez výstrahy k sobě, právě když měl muž v mezeře prsty, z ovádích štípanců, z odřenin a šrámů po něm crčela krev a slunce nepřestávalo pálit. Odpoledne vyvrátil krumpáčem myší hnízdo: plochým kamenem rozdrtil čtyři bílá, téměř průsvitná tělíčka mláďat a poplašenou mámu s černýma korálkovýma očima přesekl krumpáčem. Udělal to dřív, než si cokoli uvědomil, než pocítil odpor, nebo dokonce než si zdůvodnil, proč to dělá, udělal to někdo v něm, ten, který odjakživa zabíjel myši v polích a v blízkosti domu, protože myši se musejí zabíjet. Ale toho dne zabil i slepýše, z posledních sil pohnul balvanem v rohu bouračky a slepýšovi, který odtamtud vyrazil na útěk, uštípl páteř. … Tak každou ranou motyky a každým mávnutím rýče vstupoval muž do přírody a ubližoval jí ze všech sil. Ale viděl i svoje rány, cítil šrámy, bodance, uštípané prsty a slaný pot v očích, věděl o smrti statisíců vlastních buněk ve svých popáleninách, puchýřích a škrábancích, ale věděl také, že se ty umírající buňky rychle obnoví jinými, jako se narodí nové myši a nový slepýš. Zraňoval a zabíjel, sám zraňován a hodinu za hodinou umíraje, a napadlo ho, že toto je řád. A pocítil v tu chvíli bezpečí. … A jednou v podvečer, když vyrovnával zem v místech, kde byla dřív zahrádka, našel v černé hlíně bleděmodrý babiččin knoflík. Patřil k černému svetru, který babička nosila ve studených dnech na jaře a na podzim, když tu svítilo zubaté sluníčko, držel ten knoflík v dlani a dotkl se ho náhle ten, kdo se ho dotýkal rok od roku víc. Muž se protáhl, zhluboka se nadechl a rostliny, co umíraly, voněly pořád stejně ostře. Les hučel jako před čtyřiceti roky i před stovkami let a on věděl, že činí dobře, že jeho plahočení má smysl, protože jaký by už byl vyšší smysl plahočení než zachycovat všecko, co uplývá k smrti, a zadržovat ten jednosměrný proud, aby nás voda tak docela neodnesla, aby naše lásky ještě aspoň chvíli zůstávaly živými, co víc už můžeme dělat?

141

Příloha 6 – Vyrovnávání se šokem, především z budoucnosti (Šípek-Toffler, 2001)

Příloha 6 – Ukázky technik vyrovnávání se se šokem Šípek (2001) s odvoláním na Toffler (1992) , Úvod do geopsychologie, str. 22 a 23 Toffer probírá několik způsobů, jak se bránit „útoku budoucnosti“: Čelní obrana. Podstat spočívá v omezení nebo zablokování přísunu nových podnětů a v odmítnutí tlaku na rychlé a mnohočetné rozhodování. Zavíráme se, bereme si sluneční brýle, vyhýbáme se, chodíme výhradně známou cestou, ignorujeme vyučujícího s jeho novými informacemi, tedy – chráníme své smysly „štítem“, zavíráme kohoutek informací, saháme po „lehké“ zábavě. Říkáme tím: „Neobtěžujte mě s novými fakty!“ „Jednou z hlavních příčin psychického stresu je snaha zapamatovat si příliš mnoho věcí“, říká Toffler spolu s Hansem Selyem. Zóny stability. Vědomě se můžeme rozhodnout alespoň částečně nepřijímat kulturu jednoho použití, ať už jsou to plastové lahve nebo rychlé a časté změny prostoru, tedy cestování. Anebo to můžeme kombinovat – budeme cestovat, ale ve svém starém a naši identitu chránícím oblečení… Toffler upozorňuje, že i lidé dychtící po novotách mívají „zóny stability“ – přetrvávající vztahy, které jsou přes všechny další změny pečlivě udržovány. Někdo může mnoho cestovat a přitom udržuje stejný denní režim, ať je kde je. Nejde tedy o to, změnu potlačit – což není možné - , ale ovládat ji. Situační skupiny. Máme-li provést lidi obdobím urychlování, musíme dnes do samotné tkáně superindustriální společnosti začít zabudovávat „pohlcovače šoku z budoucnosti“, říká Toffler. Myšlenka „situačních skupin“, jak ji navrhl Herbert Gerjuoye, se prosazuje vcelku rychle a v různých oblastech. Podstatou je zařizování dočasných skupin pro osoby, které ve stejnou dobu procházejí podobnými životními etapami. My známe svépomocné skupiny závislých osob, osob opuštěných nebo prošlých nějakým utrpením. Nejrůznější terapeutické skupiny a denní stacionáře splňují podobnou roli. Původní myšlenka byla značně široká. Předpokládala situační skupiny např. pro rodiny před stěhováním, pro muže a ženy před rozvodem, pro lidi, které čeká ztráta rodiče nebo partnera, pro nastávající rodiče aj. Tedy pro každého, koho čeká významná životní změna. Poradenská služba pro krizové situace. To už známe. Síť různých krizových a poradenských center roste. Domy na půl cesty. Jde o realizaci myšlenky pomoci přechodu do normálního života. Logicky se to týká osob po výkonu trestu a psychiatrických pacientů. S realizací této myšlenky se setkáváme i u nás (příkladem za všechny ostatní je pražská kavárna „Na půl cesty“ jako ukázka pomoci lidem, kteří prošli psychickým onemocněním). Toffler navrhuje ještě další: přechod k bydlení ve velkoměstě, manželství na zkoušku, rozluka manželství, odvod na vojnu apod. 142

Příloha 6 – Vyrovnávání se šokem, především z budoucnosti (Šípek-Toffler, 2001) Enklávy minulosti. Toffler se nebojí fantazie. Enklávami minulosti mají být komunity, kde se alespoň z části „zastaví čas“ a je vymodelována minulost. V takové enklávě je možné stát se na čas jakoukoliv historickou postavou a prožívat pomalejší tok času. Svým způsobem až karikaturou enkláv minulosti jsou střediska, kde se žije co nejprimitivnějším způsobem života. Příkladem může být Matala, malá vesnice na Krétě, kde v jeskyních žije skupina Američanů odmítajících složitost života v civilizaci. Enklávy budoucnosti. A podobným způsobem si lze postupně zvykat na prvky budoucnosti… Celosvětové svátky. Zde je základní ideou obnovení rituálu jako obrany, tlumiče změn. Rituály nejsou samozřejmě jen něco obtěžujícího, jak to známe od obsedantně kompulzivních pacientů. Kulturní rituál pomáhá psychicky navázat na hodnotovou kontinuitu sdílenou s mnoha ostatními lidmi, oslabuje vlastní ego, které je v trápení plné pocitů oddělenosti, nesdělitelného bolu atp. Rituály nemusí být staré a historicky podložené. Toffler uvádí příklad – příchod jara pro obyvatele mnoha amerických měst není zeleň přírody (té už tam moc není), ale zahájení baseballové sezony…

143

Příloha 7A – Příběh geopsychologický (Wirnitzerová, 2007)

Příloha 7A – Příběh Plačtivý skály Barbora Deneb Wirnitzerová, 2007 Kdo to chodí v horách, když se mlhy válí? A kdo tiše šeptá u Plačtivý skály? Kdo po nocích v kopcích divý ohně pálí? Komu víly do stop šalvěj nasypaly? Je to zvláštní místo, tam dole u Plačtivý skály. Jediná cesta tam nevede a zároveň jako by se jich mezi stromama sbíhaly desítky, spletený stezky ve stráních, vyšlapaný v jehličí, no dočista jak bosejma nohama. Kolikrát jsou tu i slyšet hlasy, jen tak potichu a z dálky, občas je mezi nima dokonce jasně znát zpěv. Co je ale divný, že jsou ty hlasy slyšet i když nadohled kolem dokola není živý duše. Ale ty štíhlý věže z plochejch opukovejch kamenů, ty jsou na první pohled nejzáhadnější. A přitom zrovna na nich není vůbec nic nepochopitelnýho. Občas sem někdo zajde, tuláci, trempové, různí lesní poutníci, ale leda kdo to tu zná, poněvač, jak jsem už řekla, žádná cesta do údolí k Plačtivý skále nevede. A tihle lidi, mezi nima i já, někdy z čirý radosti začnou skládat kámen na kámen, ono to není zas tak jednoduchý, narovnat ty vodou ohlazený placáky třeba půldruhýho metru do výšky, no a za chvíli už tu stojí další věž, nebo promězamě kamenná modlitba k duchům hor, jestli tomu tak chcete říkat. Ale fakt jsou to jen obyčejný sloupce kamenů, rovnaný lidskejma rukama. Jenom teda co by mě zajímalo, koho prvního napadlo sesbírat na soutoku dvou horskejch potoků pod Plačtivou skálou pár kamenů a naskládat je na sebe. A dala bych krk na to, že to bylo už hodně dávno, poněvač i ty nejstarší věže už jsou celý porostlý mechem, teda aspoň ty co jsou postavený dost vysoko nad oběma potokama, že je žádná jarní voda nevzala s sebou, když se v divokejch vírech žene do údolí, do rovnejch podhorskejch krajů daleko od Plačtivý skály. Já jsem vám vlastně ještě neřekla, proč má ta skalní stěna tak nezvyklý jméno. Ale kdybyste se tam někdy podívali, bylo by vám to hned jasný. Po tý vysoký rozpukaný skále pořád tečou tenký pramínky vody. Pořád, i v létě, poněvač údolí je tak strmý a hluboký, že se v poledne slunce sotva rozběhne po mělčině, po dně potoka mezi zábleskama rybích šupin, a hned zas je tu všude to šeptající šero a vlhko. No a proto skála nikdy neoschne. Leda v zimě se její pláč změní ve spoustu ledovejch kapiček, co jsou moc krásný. Ale to ví jenom málokdo, když napadnou dva metry sněhu, to už se sem nedá jen tak náhodou zabloudit. Vůbec nejzvláštnější je údolí Plačtivý skály v noci. Teda ono je to vždycky takový šerý místo, kde na člověka přicházej myšlenky o kterejch ani neví že je má, o kterejch zatím jenom čet ve starejch 144

Příloha 7A – Příběh geopsychologický (Wirnitzerová, 2007) knihách s rozpukanou koženou vazbou, co už odnepaměti ležej na půdě. Tím spíš v noci, to se tu každej musí bát. Nahoře na loukách padá červnovej soumrak, hvězdy hladěj klidnou stříbrozelenou hladinu obilnýho pole a usínající kvítí voní, že by se až hlava zamotala. Ale kdo vkročí do lesa, jako by vešel do jinýho světa. Voda v potocích je úplně černá a dejchá od ní chlad, že zamrazí až vevnitř v kostech a skála se zdá bejt mnohem majestátnější než jak je vždycky. A jak oči čarodějnic přitahuje pohled, ta tmavá a neuvěřitelně vysoká stěna až k nebi, Skoro jako by tam nebylo nic, jen místo vystřižený ze šedýho šátku lesa a v něm prázdno, očima nepostihnutelný. Leda když zakloníte hlavu a podíváte se přímo nad sebe, prosvitne semtam mezi stromama nějaká osamělá hvězda. Dá se tu vidět i jiný světlo, ale v takovým případě uděláte nejlíp, když se seberete a poběžíte pryč, třeba po proudu potoka, vodou, budete prolejzat mezi padlejma kmenama stromů a nezastavíte se, leda až u dveří nějaký chalupy, kde vás dobrý lidi vezmou pod střechu. Vím o čem mluvím. Já jsem to totiž neudělala. Jednou v létě jsem se bůhvíproč zdržela u skály. A když mě tam chytnul soumrak, bylo už pozdě někam chodit. Rozbalila jsem spacák v lesní trávě a koukala nahoru a najednou se mi zdálo, že tam vidím oheň. Vážně. Nahoře na Plačtivý skále. A pak se zas ozval ten tichounkej zpěv jak jsem vám o něm říkala. Ale neodezněl s prvníma tónama, naopak, pořád sílil jak vítr když se chystá na déšť. A najednou, ani nevím jak, jsem stála u tý skály, dlaně pevně přitištěný k chladu kamene. A zpívala jsem taky, s hlavou zakloněnou a zírala pořád nahoru na ten oheň. Vůbec nic jsem nechápala a zpívala, zpívala, zpívala. Ruce se samy mezi pramínkama ledový vody sunuly výš a výš, až jsem nemohla dosáhnout a tiskla se ke skále celá. Pak v jednom okamžiku všecko ztichlo. Ne jenom ten zpěv, všechno, cvrkot cvrčků co sem předtím slabě zněl z luk, dech větru ve smrkovejch korunách, prostě všechno. Děsivý ticho a všude tma. Oheň jako by tam nahoře vůbec nikdy nebyl. Asi vám nikdy nebudu moct říct, co se tu noc stalo. Prostě to nevím. Ale jedno je jistý. Já jsem teď údolí Plačtivý skály, ta skála sama je moje srdce. Jsem tělo i duše týhle krajiny. A někdy když je mi smutno, potichu si zpívám. To já v horách chodím když se mlhy válí. Svoje kouzla šeptám do Plačtivý skály. Já jsem ta, co v kopcích divý ohně pálí a do mých stop víly šalvěj nasypaly.

145

Příloha 7A – Příběh ekopsychologický (Wirnitzerová, 2012)

Příloha 7B – Lipová Barbora Deneb Wirnitzerová, 2012 Přihodil jsem do ohně pár kousků dřeva a sledoval jiskry, vylétly k temně modrému nebi, ve vířivém tanci uhasly. Krásné jako vždycky. Oheň na kraji lesa, cvrčci. Hory. Stráň divokých kytek, které se soumrakem nejvíc voní, pod strání řeka. Nejvyšší večer, nejvyšší léto. A nejvyšší čas něco sníst. Ach jo. Ve sporu snění s realitou má holt realita vždycky navrch. A já bych někde mohl mít ještě kus uzeného. Ruka, která se natahovala po batohu, strnula v půli pohybu. Vzadu u studánky stálo v šeru mezi stromy něco bílého. A kdyby stálo. A do háje! Ono se to vydalo ke mně! Přemýšlel jsem, jestli shrábnout věci a zmizet, nebo se na místě zahrabat do země. "Dobrý večer," řekla hedvábným hlasem ta podivná bílá postava a já se začal stydět - jestli si všimla jak jsem panikařil... Jenže kdo by čekal v noci v lese holku v dlouhých letních šatech. Vy byste ji čekali? Já ne. "Ahoj," zasípal jsem a polkl, abych uvolnil hlas zadřený v krku. "Tys mě teda vylekala." "Promiň. Já jsem... Šla jsem okolo a tady ten oheň... Jsem asi moc zvědavá, co?" "Krásným dívkám v letní noci je předem odpuštěno," odvětil jsem a snažil se hrát roli gentlemana co nejpřesvědčivěji, "nedáš si čaj?" Prohlížela si mě jako exotické zvířátko. Všiml jsem si barvy jejích očí. Zvláštní, sytě tmavomodré, aspoň pokud bylo možné ve světle ohně posoudit. "A to můžu?" zeptala se plaše. "No jasně, hele, tady si sedni, tumáš hrnek, jedovatý to není." Štíhlými prsty držela plecháč s čajem, koukala do ohně a na bílém plátně šatů jí odlesky plamenů kreslily oranžové a zlaté šmouhy. "Jseš ze Záhoří, žejo?" kývl jsem hlavou k blízké vesnici. "Ne, támhle," ukázala rukou někam směrem na Černou Vodu nebo Neratov a zas se zahleděla do plamenů. No jo. Je tu někde na chalupě, po večerech se nudí, tak se toulá po horách. Má odvahu ta holka. Ale mě by taky nebavilo každej večer sedět u televize nebo v lepším případě u knížky a zírat oknem do tmy. Řeči rodičů, večerní zprávy. To si umím představit. Jo, představit, vida, na něco jsem asi zapomněl.

146

Příloha 7A – Příběh ekopsychologický (Wirnitzerová, 2012) "Bychom se mohli představit, hele, jak se jmenuješ? Já jsem Lukáš," natáhl jsem k ní ruku. Neřekla nic, jenom koukala někam skrze mě, za mě, dolů k řece a nebo kdoví kam. … Probouzení, miluji probouzení. Rosné vůně, mlhu, která se tiskne k řece a rozpouští ve slunci. Miluji sílu mízy v každé žilce. Mám ráda lidi. Nejkrásnější je, když se v náruči mých kořenů probouzejí lidé. Různí, ale všichni krásní. Nejhezčí bývají když jsou spolu dva, muž a žena. Spávají dlouho, propletené ruce. Až když je slunce vysoko, probouzí se v mém stínu a mají šťastné oči. Odchází pak dolů loukou, rozevlátá košile, sukně, tmavé či světlé vlasy a ve vlasech pár lipových květů. Mám ráda rána. Mám je ráda, abych nemusela myslet na noci. Znám dobře ty výkřiky, ten horký dech. Divoká noční dotýkání. Znám je příliš dobře, hluboce mě rozdírají a vytahují na povrch hořkou chuť všech uplynulých věků. Je krásné žít tak dlouho, že zrození ani smrt nelze časem Země uchopit, ale proč tohle? Za co? Bývala jsem paní pramenů, démonkou bažin, zlatou a černou vílou, bohyní Mogast, pila vodu i krev a zpívala u ohňů v hlubokých údolích. Ještě se necítím být starší než kdykoli dřív a znám všechny dávné písně. Proč mám místo hladivé kůže kůru a proč musím žít v těle lípy? Umím ještě svolat déšť i bouři, kdybych mohla jednou vykřiknout, poručím blesku aby mě srazil. Něco se přece musí stát. Chci být zase bohyní a vílou a nebo ještě lépe - člověkem. Chci žít, tančit a zpívat a tahle nehybnost mě děsí. … Dopoledne ještě mrholilo, ale chlapi z pily by snesli i horší nečas. Tady je to vždycky tak - za každý hezký den jeden deštivý a někdy to holt spadnout musí. Vzhůru do stráně šli tři. Mládenec v červené kšiltovce, starší muž s plátěnou taškou přes rameno a podsaditý chlapík, který nesl motorovou pilu a neustále na ní něco prohlížel. "Tak tenhle?" ukázal mladík na kmen stromu. "Jo jo, Mirku, ten. To bude krásná práce." Usmál se nejstarší z trojice. "To vaše pižlání možná, šéfe, ale kácení ne," vyjádřil se i třetí, zatímco si zapaloval cigaretu. "Nějakej debil zas nechal zreznout řetěz. Každej si tu motorovku půjčí domů, nechá ji válet kde mu vod ruky upadne a pak se diví, že je takhle zrasená. Co se mě tejče, já se vůbec divím že eště funguje. Příště ji někdo nechá přes noc ležet v Orlici nebo s ní bude řezat cihly." Beze spěchu dokouřil, prudkým trhnutím pilu nastartoval a nasadil ke kmeni. Do vzduchu vylétl vějíř zlatých pilin. Lípa se chvěla bolestí a nadějí. Bolestí, která otvírala hlubokou ránu jako touhu, jako první skutečný den. Den vysvobození, znovuzrození, den výkřiku a rozepjatých křídel. Tři muži u jejího 147

Příloha 7A – Příběh ekopsychologický (Wirnitzerová, 2012) kmene nevěděli nic o tom, co se odehrává pod šedavou kůrou. Ta, jež byla lípou, jim to neměla to za zlé. … Nad horami se sklánělo horké odpoledne. V květech tužebníků posedávaly včely a vzduch nad silnicí, unavený oceán žáru, zrcadlil alej jeřabin a bezmračné nebe. "Dobrej, pane faráři! Šéf vzkazuje, že tu práci už má hotovou, tak že se na ni můžete přijít kouknout. Jinak přiveze ji až před tím... no..." "Svátkem nanebevzetí Panny Marie," dokončil s úsměvem farář Šimonovský, odložil knížku na lavičku a přešel k plotu o který se opíral Mirek, pomocník z pily. "Děkuju, Míro. A mistru Koutkovi vyřiď, že se stavím navečer. Kde ji má, doma nebo na pile?" "No na pile, takhle velký věci vyřezává jedině na pile, to by se mu domů do tý prťavý dílničky nevešlo," osvětlil situaci Míra, odlepil se od plotu, na pozdrav ťukl dvěma prsty kamsi na kraj červené kšiltovky s nápisem Miami Dolphins a vykročil zpátky po silnici k Záhoří. … Chtěla jsem se vyprostit z mrtvého dřeva, ale nešlo to, pukání schnoucí kůry pálilo jak rozpraskané paty a ještě horší byla beznaděj. Myslela jsem na jarní rána, chlad a rosu a připadalo mi to vzdálené, jako bych to snad ani nikdy nezažila, jako vzpomínky někoho jiného. A pak mě zastudilo řezbářské dláto. Chladný kov, přítmí zaprášené haly, vůně pilin. Ve světle lampy jsem viděla, jak svlékám všechno mrtvé dřevo a zůstávám jen já. Viděla jsem to už mnohokrát, sama jsem tančila mezi dřevěnými sochami bohyň na posvátných místech a věděla jsem, že se vracím k nim. Z hloubky letních nocí ke mně promlouvalo něco žhnoucího a vábivého. Snad se ten muž styděl, snad nevěděl jak vypadám. Nechal mi na těle příliš mnoho dřeva, jen je rozvlnil do dlouhých záhybů a řasení. Nerozuměla jsem tomu. Bohyně vod nikdy nepotřebovaly šaty ani splývavé pláštíky, bez nich byly hezčí a svobodnější. Ale barvy, ty barvy jsem znala. Modrá je voda, bílý sníh a zlaté slunce, stejné když vládne nad létem i zimou. Porozuměla jsem až později. Možná příliš pozdě. V neratovském kostele. Na zdobeném stolku, na krajkovém ubruse. A kolem tolik skloněných hlav: "Svatá Maria, Matko Boží, pros za nás hříšné..." Lidi, vzpamatujte se, víte vy ke komu se modlíte? U koho za vás můžu prosit? Dokážu hodně a hodně vím, ale to co ode mě čekáte, to není v mých silách. Venku dozrávala nádherná srpnová neděle, v kostele i kolem něj spousty lidí a otevřenými dveřmi dovnitř vnášeli vůni lesů a rozpálených cest. Šepot Otčenášů a Zdrávas a šepot suchých trav. Když se sešeřilo, kostel náhle ztichl, světla zhasla a tmu čeřil jen červený bod věčné lampičky před oltářem. Zůstala jsem sama, možná na sto let, možná navždy, už jen modlitby a pusté noci uvnitř 148

Příloha 7A – Příběh ekopsychologický (Wirnitzerová, 2012) prochladlých zdí. Červené světýlko se v průvanu pohupovalo, po stěnách klouzaly stíny a bylo hluboké, děsivé ticho. Pak se ozval ten zvláštní zvuk. Nejdřív jen nezřetelný hluboký tón z výšek klenutého stropu, pak čísi hlas. "Jdi sestřičko," řekl mírně, "jsi volná." Jen tohle. Nic víc. A já cítila mízu, ne mízu, krev, cítila jsem jak se mi rozlévá celým tělem, jak pulzuje, teplá a živá. A rozpálená horečkou volnosti jsem běžela vstříc horám, květům, noci. … To ráno, když farář Šimonovský kráčel po schodech kostela, našel před vraty odhozený pár drobných kožených sandálů. Zvedl je a div je v údivu neupustil zpátky na zem. Byly vyřezané ze dřeva. Odemkl zámek, vešel do kostela a užasl toho rána po druhé. Když o půl hodiny později seděl s řezbářem Petrem Koutkem na neratovské faře u horkého kafe, shodli se oba na jediném možném řešení. "Podle mě je to zázrak, pane faráři," prohlásil mistr Koutek a znovu prohlížel sandálky a modře natřený dřevěný plášť, pokrčený tak, jako by ho právě někdo přehodil přes opěradlo kostelní lavice. "Kdyby prostě zmizela, vůbec bych se nedivil. Zamčeno, nezamčeno. Sochy a obrazy se kradou pořád a ti prevíti se dokážou dostat přes daleko lepší zámky než je ten kostelní. Popravdě řečeno," pokračoval v úvahách, "nejdřív jsem si myslel že je to nějaký vtip. Ale sotva. Ty barvy poznávám, ty jsou moje a i místo kde mi trochu ujelo dláto tady na tom plášti je a stejně alibisticky zamaskované v drobné pokrčení." "A že by to z ní nějak..." nadnesl opatrně farář. "Myslíte, jako že by to ten kdosi odsekal přímo ze sochy?" pochopil myšlenku mistr. "To je skoro nemožné. Z bot by nějak chodidla vydlabat šla, ale ten plášť, víte, ten není jen přehnutý, je úplně přeskládaný, jak kdybyste ho změnil v látku a potom zase na dřevo. Jinak by to takhle poohýbat nešlo a už vůbec ne bez poškození laku. A krom toho nevím kdo, nevím proč a nevím kdy by to vůbec dělal. Takže vidím jedinou možnost: zázrak." Farář přikývl: "Nanebevzetí panny Marie." "Bosé..." usmál se řezbář. Na stole ležely lipové sandálky a plášť a čas kolem nich plynul v tichém zamyšlení. … Byla nádherná a neříkala nic, jenom koukala někam skrze mě, za mě, dolů k řece a nebo kdoví kam. …

149

Příloha 7A – Příběh ekopsychologický (Wirnitzerová, 2012) Byla jsem zase démonkou bažin a paní vod, rozuměla jsem pohledům muže přes plameny ohně i vábivému volání noci a tížila mě jen poslední vrstva bílého plátna, které jako mrtvé dřevo svíralo mé paže, tělo, štíhlé nohy. Teprve dnešní noc mě úplně vysvobodí z trouchnivějící kůry a pak vzlétnu, vzlétneme.

150

Příloha 8 – Doporučená struktura manažersko-marketingové formy příběhu geoparku Venclová - Pásková, Metodiky národních geopakrů, 2014 Vypracování projektu není podmínkou vzniku geoparku ani jeho certifikace, a proto ani jeho struktura nemusí odpovídat doporučené. Důležité však je, aby obsahoval vše potřebné k zabezpečení koncepčního postupu zapojených subjektů a jednotlivců.

1. ZDŮVODNĚNÍ PROJEKTU 1.1

Geoturistický potenciál území 



 

1.2

Doložit významnost a zaměření geoturistického potenciálu. V návaznosti na geologické úkazy představovat ekosystémové, archeologické, architektonické, kulturní a hospodářské zajímavosti. Uvádět význam krajinného dědictví pro místní obyvatele (např. využití materiálů, půdy, klimatu a mikroklimat, inspirace lidových pověstí geomorfologickými útvary). Představit nosné téma geoparku a způsob jeho stávající a/nebo zamýšlené prezentace a interpretace v rámci udržitelného cestovního ruchu, environmentálního vzdělávání a osvěty. Zmínit stávající a zamýšlené směry vědeckého výzkumu v území (vědecky významná specifika). Doložit zájem místních obyvatel o vznik geoparku a připravenost klíčových aktérů ke spolupráci na fungování geoparku. Představit koordinační tým přípravy geoparku, zejména experta na geologii a experta na regionální rozvoj a CR, doporučuje se mít v týmu odborníky také z dalších oborů (např. archeolog, antropolog, ekonom, manažer, zoolog, botanik). Vazba na strategické dokumenty Uvést strategické dokumenty, pokud možno konkrétní pasáže a cíle, ze kterých se při koncipování daného geoparku vychází. Doporučené zdroje:

         

Charta národních geoparků Charta Evropských geoparků Evropská úmluva o krajině strategické dokumenty EU (např. Evropa jako přední světová destinace cestovního ruchu) Strategický rámec udržitelného rozvoje v ČR Koncepce státní politiky cestovního ruchu ČR (MMR ČR) Státní politika životního prostředí Státní program ochrany přírody a krajiny Strategie ochrany biologické rozmanitosti ČR Krajské koncepce regionálního rozvoje, cestovního ruchu a ochrany přírody a krajiny 151

  



strategie rozvoje příslušného regionu, ZCHÚ či MAS Strategie regionálního rozvoje ČR (MMR ČR) Základní směry pro udržitelný evropský cestovní ruch; Usnesení Evropského parlamentu o nových perspektivách a nových výzvách pro udržitelný evropský cestovní ruch (2004/2229 (INI)), Úřední věstník Evropské unie 33, C 193 E/325 - C 193 E/333, 17. 8. 2006 rozvojové priority pro čerpání z národních, evropských a dalších fondů

2. REALIZACE PROJEKTU 2.1 Popis současného stavu   

    



popis současného způsobu řízení geoparku, kvantita a kvalita lidských zdrojů (kmenoví i smluvní pracovníci); principy spolupráce a stav integrace fungujících systémů; způsob koordinace cestovního ruchu na území geoparku (+ ukázka prezentace krajinného dědictví návštěvníkům – existující návštěvnická infrastruktura: geostezky, návštěvnická a interpretační centra, průvodcovská činnost, propagační a osvětový materiál, programy, akce); přehled atraktivit (v členění na geotopy a další atraktivity krajiny), stav jejich zpřístupnění, interpretace a povědomí o nich; motivace a způsob zapojení místních obyvatel do vznikajícího geoparku; stav a výsledky výzkumu v rámci geoparku (vč. provedených účelových studií, akademických prací atp.); fyzicko-geografická mapa geoparku s přesným vedením hranic, vyznačenými turistickými atraktivitami a administrativním členěním; identifikace zásadních bariér – hledání problematických bodů na potenciálně bezbariérových stezkách, nedostatky ve vybavenosti a připravenosti poskytovatelů služeb, nedostatky v dostupnosti služeb a úřadů, směry žádoucího rozvoje – identifikovat, co chybí, aby vznikl kvalitní národní/evropský geopark.

2.2 Popis stavu, kterého má být realizací projektu dosaženo Představit vizi řešeného území – stav po uskutečnění projektu:  

  

Uvést jméno geoparku, základní prvky image (např. logo, společný motiv) a podrobně popsat nosné téma (co si z něj vezmou místní a co návštěvníci). Popsat způsob udržitelného řízení, zejména právní formu řídícího subjektu, sídlo/kancelář geoparku, vlastní organizační strukturu, finanční management a způsob zapojení místních aktérů do ní. Popsat pokrok výzkumných aktivit a jejich propojení v rámci geoparku. Charakterizovat významné budoucí marketingové počiny geoparku – metody PR, internetové stránky, periodika, publikace, propagační materiály atd. Zmínit ambice v certifikaci geoparku (národní geopark, evropský geopark).

152









Popsat nastavení systému informovanosti místních obyvatel v oblasti udržitelného cestovního ruchu (přednášky, exkurze, školení geoprůvodců, podnikatelů v ekoturismu, geoturismu atd.). Popsat cílový stav spolupráce s institucemi geovědního a turistického charakteru, zejména s orgány ochrany přírody, školami (univerzitami), muzei a galeriemi, zájmovými spolky, regionální pobočkou KČT. Popsat cílový stav řízení (geo)turismu – návštěvnická infrastruktura, rezervační a regulační systémy, způsob spolupráce s destinačním managementem, geoturistické produkty (dle cílových skupin – např. pro děti a rodiny s dětmi, studenty, seniory, handicapované návštěvníky atd.). Popsat dosažitelnou míru bezbariérovosti pro znevýhodněné skupiny – bezbariérové atraktivity a itineráře (stezky), atraktivity pro rodiny s malými dětmi a pro osoby s omezeními ve smyslovém vnímání (dostupnost zvukové i textové formy výkladu, hmatové popisy a exponáty), přizpůsobování dopravních, ubytovacích a stravovacích služeb, zlepšování dostupnosti úřadů a informovanosti provozovatelů služeb o potřebách znevýhodněných skupin.

2.3 Způsob, jakým bude tohoto stavu dosaženo Uvést aktivity, které povedou k odstranění mezery mezi cílovým (2.2) a stávajícím (2.1) stavem – popsat dílčí aktivity projektu včetně postupu jejich technického provedení:   

 

  



Jak bude zpracována nominační dokumentace na národní geopark (kdo, jak, za kolik, do kdy). Jakým způsobem bude dosaženo funkčního a udržitelného managementu geoparku (po personální, organizační i finanční stránce, včetně profesního růstu zapojených osob). Jak bude fungovat administrativní zázemí geoparku (kancelář, výpočetní technika, telefonování, doprava atd.) a jak bude financován jeho provoz, včetně konkrétního rozpočtu (optimálně s výhledem na příští 4 roky). Jak bude vypadat internetová stránka, a jak bude personálně zabezpečena její tvorba, propojení s ostatními prvky systému a plnění dynamickým obsahem. Popsat způsob tvorby databáze (geo)atraktivit (vč. mapového podkladu), jak bude fungovat poskytování informací z databáze, interpretace a prezentace, jak budou atraktivity v terénu zpřístupněny a jak bude regulována návštěvnost, aby nedošlo k přetížení přírodních koloběhů, ekosystémů a místní komunity. Jak a kým bude budována navržená návštěvnická infrastruktura, jak bude zajištěno její provozování a údržba. Postup přípravy a realizace geoturistických produktů. Konkrétní způsoby motivace a vlastního zapojení klíčových aktérů a jednotlivých skupin místních obyvatel do činnosti geoparku (participace na administraci, anketární šetření, společné plánování činnosti geoparku, soutěže, brigády, (vele)trhy, slavnosti, školení atd.). Uvést efekty ostatních aktivit projektu z hlediska získávání podpory ze strany místní komunity a jejího aktivního zapojení. Rozdělit úkoly mezi všechny zapojené subjekty a jednotlivce (popsat agendy jednotlivých členů projektového týmu). 153

3. CÍLOVÉ SKUPINY 3.1 Klíčoví účastníci (stakeholders) Uvést konkrétní účastníky rozvoje regionu (popřípadě s dopady, které na ně geopark bude mít):           

samospráva a správa zvláště chráněných území podnikatelé, vlastníci pozemků, pracovníci ve službách (vč. turistických informačních center, muzeí, knihoven atd.), učitelé a odborná veřejnost (školy a výzkumné organizace, profesní sdružení, místní znalci, Rada národních geoparků atd.), subjekty poskytující EVVO a lesní pedagogové zájmové spolky (zvl. přírodovědného a turistického charakteru, vč. dětských a seniorských organizací), umělci a místní kreativci (výtvarné spolky), svazky obcí a místní akční skupiny (a další regionálně-rozvojové organizace) organizace destinačního managementu místní obyvatelé (zvl. skupiny s větším fondem volného času – rodiče s dětmi, studenti, senioři a handicapovaní občané),

4. VÝSTUPY A RIZIKA PROJEKTU 4.1 Výstupy (indikátory) projektu Výstupy projektu vyjádřit pokud možno ve formě měřitelných indikátorů, např.:      

Počet realizovaných akcí Počet proškolených osob Počet vytvořených pracovních míst Podpoření místních obyvatel Zapojení partnerů Vytvořené produkty – atraktivity (geostezky, geoexpozice), zájezdy, balíčky, marketingové produkty, webové stránky, publikace, periodika

4.2 Analýza rizik projektu Provést detailní a územně specifickou analýzu rizik, a to včetně návrhu preventivních opatření, posoudit tedy např.:     

rizika nezájmu o téma geoparku ze strany návštěvníků, rizikové skupiny místních obyvatel – možnost nepochopení, nesouhlasu s projektem, riziko nedostatku prostředků na tematicky a časově návazné aktivity, možnost zamítnutí nominace ze strany Rady národních geoparků, nedostatečné odborné zázemí při budování geoparku,

154

  

možnou neshodu aktérů při přípravě strategie ochrany a udržitelného využívání krajinného dědictví, neochotu podnikatelů omezit nepřípustné formy výdělku (ničení nebo prodej geologických objektů), možné střety s ochranou přírody či památkovou péčí.

5. ROZPOČET Předložit tabulky s podrobným rozpočtem a časovým harmonogramem projektu (možno též alternativně – rozpočet a harmonogram v případě získání finanční podpory a v případě zamítnutí). 5.1 Slovní komentář k rozpočtu Zhodnotit vyváženost rozpočtu z hlediska poměru osobních nákladů, investic a externích dodávek. Osobní náklady i honoráře externistů musí být přiměřené nárokům na kvalifikaci vyžadovanou pro jejich kvalitní provedení. Náklady na koordinátora (manažera) projektu by neměly přesáhnout 60%. Největší část prostředků projektu by měla směřovat na pokrytí aktivit, jejichž výstupy přispějí zásadním způsobem k dlouhodobému fungování geoparku.

6. MARKETINGOVÝ PLÁN Udává směr společného směřování všech zapojených subjektů (optimálně všech subjektů v území). 6.1 Produktová politika   

Nabídka návštěvy geoparku jakožto produktu (text/audio/video, přímo využitelné v nabídkových materiálech zapojených subjektů). Charakteristika žádoucích a nežádoucích produktů (s příklady best (worst) practice i z jiných geoparků). Norma pro produkty nabízené v cizích jazycích (v jakých jazycích geopark nabízí, možnost propojení jazykově vybavených subjektů při tvorbě jazykových mutací a cizojazyčných produktů).

6.2 Cenová politika   

Možné zdroje prostředků pro geopark Způsob (budoucího) financování geoparku ze zvýšených tržeb provozovatelů atraktivit, poskytovatelů služeb a prodejců (destinační fond) Společná ustanovení týkající se cenového nastavení (např. harmonizace nabídky služeb různých cenových kategorií, společný postup pro eliminaci sezónních výkyvů) – pozor, nesmí jít o kartelovou dohodu (nelegální společný tlak subjektů na ceny na trhu)

6.3 Propagace  

Společná propagace geoparku Společné prvky geoparku v propagačních materiálech jednotlivých subjektů

155



Dohoda na integrovaném pokrytí všech informačních kanálů (neduplikovat a volné prostředky využívat efektivně – zejm. k proniknutí do celorepublikových médií, ke tvorbě virálně šířených propagačních materiálů)

6.4 Distribuce  

Mapový podklad představující rozložení (geo-)atraktivit, interpretačních objektů a spolupracujících subjektů v geoparku (stávající a optimální stav). Přehled distribuce příběhu geoparku (kdo jej zná, kdo jej šíří a komu jej můžeme dále nabízet)

6.5 Lidé 



Přehled členů týmu a pro projekt významných regionálních i nadregionálních osobností (vč. určení „tváře projektu“, která geopark prezentuje v médiích – možno částečně delegovat na maskota geoparku). Schéma řízení lidských zdrojů v geoparku – školení geopůvodců a osob se silným vlivem na informovanost místních (učitelů, vedoucích kolektivů, nadšenců, pracovníků informačních center)

6.7 Partnerství 

Vizualizace partnerské sítě, včetně nadregionálních partnerů (stávající a optimální stav).

6.8 Balíčky   

Identifikace tvůrců balíčků a představení jejich produkce. Seznam/databáze nabídek využitelných v balíčcích (vč. specifikace cílových skupin – dle podporovaných aktivit, bezbariérovosti a jazykové vybaveností). Možnosti nabídky a prodeje balíčků (popř. zájezdů).

6.9 Informační a komunikační technologie 

  

Přehled používaných technologií a jejich preference – zejm. obvyklé formáty souborů, metody hromadné a individuální komunikace, možnost sdílení aktivních obsahů na webových stránkách a sociálních sítích. Budoucnost společného informačního, rezervačního a monitorovacího systému. Přehled klíčových informačních zdrojů. Adresář zainteresovaných osob (alternativně jednotný kontakt, jehož prostřednictvím lze „s geoparkem“ komunikovat).

156