POJEM MÍSTA A PŘÍSLIB EKOPSYCHOLOGIE Suzanne Bott, James G. Cantrill, Olin Eugene Myers, Jr. (překlad Petra Spěváčková, Tereza Líbová, Pavel Skála) Abstrakt V kontextu několika různých psychologických paradigmat je diskutována rozmanitá literatura vztahující se k pojmu „místa“, aby se zde ukázalo propojení s výzkumem i praxí tzv. ekopsychologie1. Studium lidského vztahu k místu začíná zkoumáním odlišností mezi uměle vytvořenými a přírodními místy, explanačními a normativními stanovisky, a mezi humanistickými a přírodovědnými přístupy. K psychologickému výzkumu vztahujícímu se k místu jsou dále poskytnuty popisy několika typů způsobů jeho uspořádání. Způsoby vnímání a poznávání místa umožňují porozumět jeho psychickým i kolektivním reprezentacím. Afektivní či emoční konstrukty, jako vazba a vztah k místu, umožňují pochopení silných pout, která si lidé k místům vytvářejí, a která mohou být významnými činiteli při managementu území. Výzkum místní identity popisuje, jakou příslušnost k místu mohou osoby pociťovat, a jak se toto může měnit spolu s kontextem. Nakonec je zkoumán vývoj vědomí místa u dětí i dospělých. Jsou navrženy, a zkušenostmi z oblasti amerických Velkých jezer ilustrovány závěry významné pro duševní zdraví, výchovu, komunikaci a účast veřejnosti při adaptivním managementu ekosystémů. Klíčová slova ekopsychologie a teorie místa, vazba k místu, místní identita, environmentální management Úvod Pokud se nám podaří prosadit tento návrh zákona, nebudu svůj život považovat za zbytečný. Do svých třiceti jsem chtěl zachránit svět. Mezi třiceti a šedesáti jsem chtěl zachránit svou zemi. Ale od […] šedesáti chci zachránit [Indiana] Dunes. (Paul Douglas, senátor státu Illinois, 1964, cit. in: Engel 1983, 6) Vztah k místu je základním rysem lidské existence. Tento vztah v nejširším smyslu tohoto slovního spojení je tak různorodý a obsáhlý, jako jsou veškeré lidské interakce s okolím. Ale zatímco některé z těchto interakcí mohou být popsány přísně objektivními pojmy typu časoprostorových toků hmoty a energie, zkoumaných v rámci managementu zdrojů, pojem „místo“ označuje lidské subjektivní zkušenosti a vnitřní významy lokalit, které lidé obývají. Z tohoto důvodu mohou přístupy ke studiu místa čerpat z velmi rozsáhlé zásoby slov i pojetí lidské subjektivity. Například Steele (1981) uvádí několik typů zkušeností místa (bezprostřední pocity a 1
Slovem „ekopsychologie“ je zde, jistě značně problematicky, přeloženo slovní spojení „conservation psychology“. Doslovný překlad „ochranářská psychologie“ by byl v současném českém prostředí zřejmě dosti matoucí a nesrozumitelný. Osobně se mi jako nejvhodnější překlad jeví „sozopsychologie“, která má i cizojazyčné ekvivalenty, a která navazuje na v českém prostředí již trochu etablovanou sozologii (věda o ochraně životního prostředí), s kolegy ekopsychology jsme se však dohodli, že použijeme překlad „ekopsychologie“. Ten je sice rovněž problematický – „ecopsychology“ je termín zavedený Theodorem Roszakem, a původně označuje jednoznačně dynamickopsychologicky založené zkoumání vztahu člověka a jeho životního prostředí. Později se však toto jasné vymezení ekopsychologie dosti narušilo, zejména v prostředí internetové stránky www.ecopsychology.org, kde se jí v podstatě rozumí jakékoliv psychologické zkoumání vztahů člověka a jeho životního prostředí, resp. přírody, kteréžto vztahy jsou zde převážně chápány jako v současné době nějak zásadně narušené; proto, a také z důvodů obecné srozumitelnosti, považujeme překlad „ekopsychologie“ jako v českém prostředí víceméně plausibilní i pro termín „conservation psychology“. (pozn. překl.)
1
myšlenky, pohledy na svět, důvěrnou znalost jednoho místa, vzpomínky a fantazie, osobní identifikace) a několik významných charakteristik místa (identita, historie, fantazie, mystérium, radost, úžas, bezpečí, vitalita, paměť). Pojem místa může být ovlivněn lidským vnímáním, kognicí, afektivními sklony, sebe-pojetím, sociální dynamikou, ekonomikou, kulturou a historií. Povaha tohoto pojmu může být dále ovlivněna rozličnými lidskými hodnotovými systémy, od materialistických a utilitaristických až po spirituální. Studium místa je konečně provozováno v rámci několika různých oborových disciplin či širších myšlenkových směrů. Nestabilní intelektuální terén pojmu místa je takto charakterizován nesouvislými konturami základních předpokladů, metod a cílů. V souvislosti s rozšířením zájmu společnosti o environmentální problematiku roste i zájem o studium konceptu místa, na množství výzkumů a teorií však bohužel připadá jen několika vzájemně porovnatelných pokusů zmapovat a syntetizovat různé (zde angažované) intelektuální tradice. Přesto mohou ekopsychologové, kteří se tímto tématem zaobírají, studiem i aplikací tohoto korpusu poznatků mnoho získat. Každý přístup ke studiu místa samozřejmě v podstatě nutně obsahuje psychologické prvky, ekopsychologové se zde tudíž mohou cítit ve svém živlu a nabízet své kritické příspěvky. Při zkoumání konceptu místa a pojmů jemu příbuzných zde nebudeme dělat přehled disciplín jednu po druhé, ani se nebudeme snažit být vyčerpávající. Spíše nejprve zmíníme některé širší cesty, které oblast protínají. Dále budeme diskutovat různá pojetí místa podle v nich obsažených klíčových psychologických proměnných, a zmíníme příklady z praxe. Ačkoli při tomto přístupu budou možná přehlédnuty významné rozdíly mezi jednotlivými myšlenkovými směry, nebo integrace různých faktorů, doufáme, že tato cesta ukáže jasnější spojnice s psychologií. Nakonec se zaměříme na aplikace a slibné synergie pro ekopsychologický výzkum a praxi.
Vymezení oblasti studia místa Abychom vytěžili, co máme k dispozici, začněme s rozlišením tří hlavních os, kterými může být oblast konceptu místa zorientována. Zaprvé: někteří vědci si vybrali zdůraznění lidského vztahu k určitým specifickým typům místa (oproti jiným), nebo rozdílu mezi člověkem vytvořenými a přírodními místy. Zadruhé se vědci liší v názoru, zda by se ti, kteří místo studují, měli pokoušet vztah lidí k němu objektivně popsat a vysvětlit, anebo by měli při obhajování určitých názorů angažovat své vlastní hodnoty. Zatřetí jsou při studium místa používány různé epistemologie – přírodovědné, humanistické nebo fenomenologické. Člověkem vytvořená versus přírodní místa Přestože se určité konkrétní uspořádání zdá být samozřejmé, pojem místa se ze své podstaty netýká pouze člověkem vytvořeného ani naopak pouze přírodního prostředí (jakoby snad toto samotné rozlišení bylo absolutní). Toto téma je prostě definováno lidskou zkušeností, která v sobě žádnou takovou hranici neobsahuje. Ostatní termíny označující „místo“, které jsou používané v tomto článku, jsou obdobnými pojmy místa, lišícími se vnímaným měřítkem. Norberg-Schulz konstatuje, že místo je „celek skládající se z konkrétních věcí, majících hmotnou podstatu, tvar, strukturu a barvu. Dohromady tyto věci určují ‚charakter prostředí‘ (‚environmental character‘), který je esencí místa. Obecně má místo takovýto charakter nebo ‚atmosféru‘. Místo je tedy kvalitativní, ‚celostní (total)‘ jev, který nemůžeme redukovat na žádnou z jeho vlastností, např. prostorové vztahy, beze ztráty jeho konkrétní povahy“ (Norberg-Schulz 1979, 8). Canter (1977) například popsal místo jako průnik fyzických charakteristik prostředí, individuálních vjemů osoby, a činností či funkcí, které se v určité lokalitě objevují (srov. Bonnes a Secchiaroli 1995, 170-174; Pretty a kol. 2003). Místo bylo popsáno jako bod, ve kterém fyzické a kulturní rysy prostředí splývají s emočními vjemy a životními potřebami jednotlivce (Bott 2000). 2
Někteří čtenáři by mohli být v pokušení představovat si pod pojmem „místo“ přírodní místo, jiní pak místo člověkem vytvořené, to by však bylo zavádějící. Z toho vyplývá, že by si ekopsychologové mohli přát zaměřit se na relativně „přírozená“ místa potud oprávněně, pokud by takové zaměření mohlo být korektivní vůči tendenci moderních industriálních a urbánních kultur přírodní místa přehlížet nebo devalvovat. Technologický rozvoj má za následek vzdálení se každodennímu kontaktu s přírodou, posun od lidí, kteří jsou součástí přírody, k lidem, kteří jsou mimo přírodu. Paradoxem je, že žijeme na vrcholu technologického mistrovství, a přesto se ocitáme oddělení jak od země, tak od sebe navzájem v „neutěšeném svazku nadvlády a vykořeněnosti“ (Sermon a Mugerauer 1985, 1). Následkem toho roste touha po příležitostech znovu se spojit s přírodou a místy (Dustin 1994). Pokud tuto případnou zálibu někteří ekopsychologové uznají, pak jsou dobré důvody k prozkoumání zkušeností se všemi druhy míst. Jak budeme diskutovat níže, některé druhy vztahu k místu mohou být méněcenné nebo dokonce patologické. Studiem takových případů můžeme osvětlit lidskou schopnost vytvářet si k místu vztah. Dále pak, samotný pojem přírozených míst (natural places) může být v současné kultuře problematický. To je nejjasněji vidět na konceptu divočiny – která je předpokládaně tam, kde je příroda nejvíce přírozená (where nature is most natural) – jako nezahrnující člověka. Někteří vědci (např. Hoch a Franz 1994, Oravec 1996) tvrdí, že naše tendence přikrášlit nebo jinak objektivizovat ony někdy nepřitažlivé skutečnosti divočiny značí, že jsme se světu přírody vzdálili ještě více. V takovémto kontextu může být možnost lidského sebe-pojetí jako součásti přírody omezena. Rozpoznávání a snaha porozumět evidentnímu překrývání lidských, lidmi změněných a přírodních prvků v lidském vnímání místa může sloužit korekci této tendence (viz diskuze
Podpora hrdosti na chicagskou „divočinu“
V aglomeračních oblastech Chicaga žije více než devět milionů lidí a většina z nich si není vědoma obrovské biodiverzity, se kterou koexistují. Ve skutečnosti je severovýchod státu Illinois, jihovýchod státu Wisconsin a severozápad státu Indiana – tedy oblast, která se nazývá „Chicago Wilderness“ – domovem tisíců druhů původních rostlin a živočichů, a tvoří tedy jedny z nejvzácnějších přírodních společenství na Zemi. Asociace „Chicago Wilderness“ je skupina více než 160 veřejných i soukromých organizací, zabývajících se obnovou, ochranou a správou těchto společenství a zajištěním jejich dlouhodobého zdraví a životaschopnosti. Jedním z hlavních cílů asociace je podporovat u veřejnosti uvědomění si tohoto vzácného přírodního bohatství, a získat podporu obnovovacích a ochranných iniciativ. Proto cíle asociace obsahují rovněž vybudování obecného povědomí o biologické rozmanitosti regionu a vytvoření pocitu hrdosti na region nebo pocitu spojení s touto biodiverzitou. Asociace „Chicago Wilderness“ se také snaží zajistit dostatek příležitostí k zapojení se do ochrany přírody. Nicméně to nemusí nutně znamenat, že lidé těchto příležitostí využijí, nebo že tato angažovanost bude trvalá. Potřebujeme porozumět motivujícímu faktoru, spojenému s činy. Především, co v lidech vzbuzuje zájem o přírodu a následné chování v souladu s jejími zájmy? „Chicago Wilderness“ doufá, že ekopsychologie a průzkum veřejného mínění mohou pomoci zodpovědět tyto otázky. Například projektový tým CW nedávno pověřil sociální vědce pořádáním focus groupsa vytvořením průzkumů, které posoudily povědomí místních obyvatel, jejich stanoviska a zájmy, vztahující se k řízenému vypalování, které je základním postupem správy životního prostředí v regionu. Tento tým pak použil výzkum k vytvoření efektivních komunikačních prostředků pro členy „Chicago Wilderness“, kteří tak můžou shromáždit podklady pro příslušné orgány, řídící toto vypalování. Nyní probíhá větší projekt, který zhodnotí obecnou úroveň obeznámenosti místních občanů s otázkami ochrany lokální biodiverzity, a také jejich podpory této problematiky. Výsledky poskytnou základní data, která budou srovnávána s celkovým vlivem snah sdružení po řadu let. Vědci provedou metaanalýzu průzkumu veřejného mínění, určí nedostatky v povědomí a pověří dodatečný výzkum jejich vyřešením. Tento výzkum veřejnosti bude sloužit také jako informace projektu asociace Zpráva o stavu regionu, který je rozvíjen od roku 2003. Tato zpráva pomůže asociaci zhodnotit vývoj, který se udál v oblasti ochrany regionu, včetně změny ve veřejné podpoře a jejích snahách, a snad také bude sám o sobě silným motivačním prostředkem.
Lucy Hutcherson a Carol Fialkowski Chicago Wilderness www.chicagowilderness.org
3
a podrobnosti k „Chicago Wilderness“ v rámečku). Konečně, pro ochranáře a vědce, kteří s nimi pracují, budou kampaně za záchranu přírody nejefektivnější, pokud přesně lokalizují lidské vnímání místa, ať už jsou jeho hranice jakékoliv. Jak se postupně ukazuje, člověk ve vztahu s přírodou pociťuje silné emoce kvůli důsledkům, které příroda má na naší sociální i environmentální identitu (Clayton a Opotow, v tisku). Explanační versus normativní pohled Jedna obtížnost pojetí místa spočívá, kvůli jeho blízkému spojení s lidskou subjektivitou, v tom, že není ani striktně vědeckým ani hodnotově založeným pojmem. Částečně to vyplývá z hodnotově-zatížených, historických okolností vzrůstajícího zájmu o „místo“. Podle Relpha (1996) se pojem „místa“ stal významným mimo rámec geografie v raných šedesátých letech v důsledku změn akademického zájmu, kulturních vztahů k prostředí, současných změn fyzického prostředí a pokroků v komunikaci, cestování, a ideologické globalizace. Zmiňuje trendy ve výzkumu směrem k obnově a uspořádání místa, a připomíná snahy posuzovat místo jako vyplývající ze tří směrů: lokálních politických vztahů, které na sebe často berou podobu sousedských protestů proti hrozbě potenciálně místo-poškozujících vlivů; osobní sensitivity míst, jako základu pro obnovení něčeho, co ze světa pomalu mizí; a těch, které zdůrazňují potřebu najít způsoby konstrukce a udržení různých míst. Všechny tři z těchto zdrojů úsilí ztělesňují explicitně normativní pohledy. Ve studiu místa Zube a kol. (1982) činí rozdíl mezi sociálními/ behaviorálními vědami a disciplínami environmentálního designu/ plánování. Předpokládají, že první zmíněné vidí teorii místa jako explanační, tedy zaměřenou na určení toho, co je předmětem a proč, zatímco druhé pojímají teorii místa jako normativní, tedy zaměřenou na určení toho, co by mělo být předmětem. Jinou možnost nabízí Carlson (1994), který tvrdí, že environmentální psychologie a geografie se vydaly cestou explanační teorie, naproti tomu, zástupci environmentálního designu a řízení zdrojů vyhledávají spíše normativní nebo opravňující teorii, která jim umožňuje vyjadřovat se pro a obhajovat různé postoje (srov. William a Patterson 1996). Carlson zastává názor, že odlišné směry výzkumu nyní přispívají k rozvoji nové perspektivy s novými a praktickými uplatněními. Pokud ano, je to pro ekopsychologii, která se snaží najít takovou explanační teorii, jež by obohatila oborové projekty formované ochranářskými hodnotami, obzvláště slibné. Příklady ve studiu místa mohou zahrnovat nové teoretické přístupy a modely zpracování, zaměřené na lidský žebříček, společenské hodnoty, srozumitelnost, a zachování ceněných zdrojů (např. Brandenberg a Carroll 1995; Hiss 1990; Nelessen 1994; Susanka a Oblensky 1998). Tuto myšlenku zahrneme v následujících podstatných částech diskuzí exaktní teorie a závěrů, společně s hodnotově ovlivněnými aplikacemi. Humanistické versus sociálně vědecké perspektivy Humanistická epistemologie vytváří evokativní a podnětnou terminologii, používanou některými vědci k popisu „těžko definovatelných“ aspektů zkušeností s „místem“. Tuan (1974) používal výraz geopieta k označení formy úcty. Steele navrhoval, že „některé oblasti, které mají silného ‚ducha místa‘, budou mít tendenci působit podobně na mnoho různých lidí“ (1981, 9). Norberg-Schulz (1979) vysvětlující myšlenku genia loci říká, že klíčem k lidské identitě, pokud je považována za spjatou s přírodou, je „schopnost identifikovat se ve světě na základě charakteru místa a schopnost orientace v prostoru, za účelem porozumění životnímu kontextu“ (1979, 7). Výsledkem identifikace je převedení přírody do uspořádaného mikrokosmu neboli imago mundi, který člověku ve světě poskytuje pevnou půdu pod nohama. To vede k existenciálnímu „pobytu“, který průběh života usnadňuje a naplňuje základní potřebu bytí, tedy naplnit existenci smyslem (Norbeg-Schulz). Jiní se snaží porozumět potřebě a možnostem znovu vytvořit vztah k místu a společnosti (Daitch a kol. 1996; Low a Altman 1992; Twigger-Ross a Uzzell 1996).
4
Můžeme lépe porozumět této terminologii, pokud se podíváme na její kořeny v humanistické a zejména fenomenologické psychologii. Relph uváděl, že ačkoli je geografická realita přímou životní zkušeností, je často tak zjevná, že bývá pokládána za samozřejmou a není předmětem studia. Popisoval fenomenologii jako způsob kritického posouzení podstaty takových samozřejmých skutečností. Teoretická východiska „místa“ a existencialismu byla vypracována Heideggerem, který věřil, že „pobyt ve světě“ je základní existenciální zkušeností. Podle zakladatelů fenomenologie Husserla a Merleau-Pontyho, fenomenologický přístup umožňuje vnímání a zkušenosti stát samostatně, „uzávorkovat se“ z analytického redukcionismu. Tedy podstaty zkušeností spirituálního charakteru, zmiňovaných výše, by měly být studovány samy o sobě, což bohatě demonstrují Basso a Feld (1996) ve sbírce esejí, založených na etnografických přístupech k fenomenologickým jevům. Základní spojnicí těchto přístupů je fakt, že existence (sebe a světa) jako taková, která je exaktní metodě nepřístupná, získává obrysy a hodnotu skrze hlubokou examinaci naší běžné prožité a pociťované zkušenosti. Tak může fenomenolog místa považovat hodnoty jako „charakter“ nebo „atmosféra“ místa za opravdu skutečné, nezávislé na tom, co může ukázat „objektivní“ deskripce. Podporou alternativních pohledů na svět tedy tento přístup nabízí základnu pro jiné normativní předpoklady, potřebné například pro výše zmíněnou opravňující teorii místa. Vědecké a spirituální nebo kvazi-religiózní koncepty se mohou prolínat v empirickém výzkumu významů, souvisejících se studovaným místem, včetně jejich využití v opravňování environmentální politiky. Například Mazumdar a Mazumdar (1993) studovali posvátný prostor a vztah k místu, a určili, že emoční pouto k místu je vytvořeno skrze utváření posvátných oblastí. Driver a kol. umožnili udělat si představu o nové filosofii managementu, která připouští spirituální duševní hodnoty. Autoři měli na mysli „spirituální významy, které příroda pro lidské bytosti představuje, a zvažují, zda a jak by mohlo důkladnější porozumění těmto významům tento management zlepšit“ (1996, 3). Mnoho z přispěvatelů Driver a kol. se snažilo pojmout vztah mezi místem a těžko-definovatelných zkušeností člověka (Goodale a Godbey 1996; Greene 1996; Roberts 1996; Schroeder 1996). Autoři tvrdí, že tyto oblasti osobnosti se staly natolik důležitými, že již nemohou být přehlíženy; a ve skutečnosti sbližování disciplín, studujících místo, příznačně rozpoznává společenskou potřebu znovu se spojit s přírodou. Thomashow (2002) se pokouší o velmi zajímavé uplatnění fenomenologického pohledu na kontext environmentálního vzdělávání. První překážkou, které musel čelit, byl předpoklad, že vzdělávání musí být postaveno na kognitivních základech přírodní historie a ekologie. Doporučoval nejprve rozvíjení s místem spojené ekologie vnímání, které se může posléze vyvinout ve vnímání vnější, odhalující vztahy mezi vlastním já, místem, a širší biosférou. Thomashow nabízel tři propojené cesty vedoucí k biosférickému vnímání: „přírodní historie a lokální ekologie, život imaginace, a spirituální osvobození“ (2002, 5), Environmentální vzdělávání, jak poznamenal Thomashow, není jen ekologickou záležitostí – ale také existenciální. Prostředkem k porozumění vztahu mezi lidmi a biosférou je vytvoření souhrnné knihy, která by poskytovala vzdělání živě, s úžasem a opatrně, za účelem vytvořit etiku ochrany přírody. A právě tento způsob syntézy stejně dobře může sloužit potřebám ekopsychologie.
Mentální a emocionální topografie Většina prací, zabývajících se konceptem místa, je interdisciplinární nebo vznikla v integračních oblastech, jako je geografie nebo environmentální psychologie. Proto se v teoriích místa často uvažuje množství faktorů působících dohromady. Například Stokols a Altman (1987) určili, že na estetické vnímání místa má podíl šest faktorů: zkušenosti, znalosti, očekávání, sociokulturní kontext, environmentální prvky a fyzický kontext. Pokusme se v souladu s tímto interdisciplinárním přístupem analyzovat teorie a spojit dohromady podobné proměnné, vyskytující se v různých názorových směrech. Tento analytický způsob je upřednostňován kvůli jasnějšímu
5
spojení předmětu s psychologií. Obrátíme se na tři širší kategorie: kognitivní reprezentace a vnímání místa, pocity spojení a závislosti vztažené k pojmu místa a perspektivy vývoje. Kognitivní reprezentace a vnímání místa Vnímání místa předznamenává percepci jako celek. Jak vysvětloval Ittleson (1973), z historického hlediska byly pokusy prováděny v souvislosti s percepcí objektů, spíše než environmentální percepcí, přičemž „poznatky o prvním sloužily jako základ pro porozumění druhému“ (1973, 3). Výzkum v oblasti environmentální percepce, který byl veden během padesátých a šedesátých let Gibsonem (1950, 1966) a Maslowem a Mintzem (1956), byl průkopnický. Gibson se zabýval tím, jak se konkrétní vjemy odvozují od uspořádání celku, spíše než přičítáním částí. Podobně Maslow a Mintz spojovali obecnou atraktivitu místa se soubory hodnocení. Gibson (1979) vytvořil realistickou teorii „afordancí“, ve které prostředí jako celek „poskytuje“ své vlastnosti užitečné jedinci. Na druhou stranu je ale percepce místa kvůli mentálním a fyzickým aktivitám člověka dynamická. Ittleson (1973) tvrdil, že vnímání prostředí závisí na kognitivních, emocionálních, interpretačních, a hodnotících složkách, působících společně. Proto tedy, přestože „místo“ je obecný, běžný termín a zdají se být platná jeho různá označení jako obecného objektu, by místo mělo být viděné jako otevřený a neustále se měnící systém. Jak je tomu u většiny teorií, jakékoliv praktické uplatnění koncepce percepce místa by mělo předpokládat interakci mezi místem a jednotlivcem. Význam psychologie ve studiu místa je v identifikaci a ověřování předpokladů vnitřního zpracování hrubých obrysů fyzické lokality jedincem. Úzce spojeno s vnímáním je poznávání. Určitá znalost místa je nezbytná v lidském vztahu ke konkrétním oblastem a jejich motivaci je chránit. Jakou roli hrají lidské znalosti, koncepční struktury, myšlenkové procesy a jazyk ve utváření našeho vztahu k místu? Kaplan (1987), Kaplan a Kaplan (1982, 1989), a Kaplan, Kaplan a Ryan (1998) provedli výzkum percepce založený na principech přístupů ke zpracování informací. Informace jsou extrahovány z prostorového uspořádání prostředí, což je řízeno na základě lidské činnosti. Navrhovali dva základní znaky této extrakční části: exploraci, založenou na složitosti a neznalosti environmentální informace, a porozumění, založeném na čitelnosti a souvislostech. Příbuzné kognitivní a neurologické studie, zkoumající mentální reprezentace prostoru, se často zaměřují spíše na „molekulární“ celky analýzy než na výzkum percepce. Zahrnují také teorie kognitivních map a orientačního smyslu (Golledge 1999; Kitchin a Freundschuh 2000). Takové práce jsou využívány v městském a architektonickém designu. Zatímco „prostor“ by měl být odlišován od „místa“ (druhý naznačuje prostředí uspořádané ze subjektivního pohledu a spojené s emocemi), tato práce ukazuje, že lidské vnímání může zpracovávat environmentální informace rozličnými způsoby. Například individuální způsob navigace, založený na adresách a přibližném odhadu polohy postavený proti orientačním bodům a zvláštním znakům, může mít souvislost s vnímáním místa. Cooper Marcus (1992) popsala potřebu výzkumu mnemotechniky místa na základě rozšiřování environmentální paměti populace v souladu s věkovým stárnutím. Zaměřila se na význam vzpomínek v určování vztahu k místu, stejně jako kontroly nad významným prostorem, manipulaci s tímto místem a znovu-vytváření něčeho podstatného z důležitých míst z minulosti v dalším životě. Takové jednání má významné psychologické souvislosti: jsme motivováni vykonávat tyto změny za účelem objevit, ověřit a pamatovat si kdo jsme. Naše vzpomínky a sebevyjádření spojené s místem jsou opravdovými připomínkami sebeurčení, zejména, pokud je naše identita ohrožená nebo otřesená (srov. Cantrill a Senecah 2001). Konečně též i jazyk jakožto složka mentální reprezentace souvisí s vnímáním místa. V nejjednodušší rovině jde o používání místních názvů skupinou mluvčích. Místní jména mohou posílit intersubjektivitu skupiny, často bývají zakotvena v mytologii. Etnografická literatura je 6
přeplněná oblastmi s názvy pro každý prvek krajiny (např. Basso 1988, Carbaugh 1992). Na jiné rovině, naše hodnocení významu míst v našich životech může záviset na terminologii, kterou nabízí náš jazyk. Například, porovnejte kognitivní odpovědi asociované s termíny „brownfield“ versus „stará industriální zóna“ nebo „park“ versus „rezervace“. Tato spojení mezi jazykem a krajinou bývají zmiňována ochranáři. Forbes (2001) z Centra pro krajinu a člověka píše o potřebě jazyka znovu získat spojení se zemí. Projekt „The Keepers of Watters“ zčásti usiluje o změnu způsobu, jak mluvíme o místě nebo například vodě, za předpokladu, že se to odrazí ve změně obecného pojímání a hodnocení této vody. Ekopsychologie může pomoci odkrytím a poskytnutím termínů pro některé z obtížně definovatelných zkušeností s místem, které mohou být velmi široké, ale kvůli nedostatkům jazyka pro jejich vyjádření zůstávají navenek skryté. Vnímání vztahů a závislosti, spojené s místem Zatímco vnímání a poznávání „místa“ mohou být nezbytnými prvky předcházejícími teorii místa, oblast cílů, preferencí, hodnot a emocí jsou sine qua non praxe. Když na sebe lidské subjektivní významy spojené s nějakou oblastí vezmou podobu „místa“, setkáme se s motivační stránkou lidského života, ať už je přízemního nebo vznešeného charakteru. Psychologie je bohatá na soubory konceptů v této oblasti, a mnoho z nich nachází přímou shodu v odborných pracích zabývajících se místem. Tato subjektivní dimenze je zejména potřebná k porozumění způsobu, jakým jednotlivci a společnosti přistupují k ochraně lokálních nebo jiných oblastí, stejně jako k idealizaci místa. Vzorce chování pramení z hodnot, které místa pro člověka představují, a ze záměrů, které se v nich snaží uskutečnit. Citové vazby mohou mít ještě bližší spojení s chováním, jak dokazuje literatura vztahu k místu. Nakonec se budeme zabývat tím, co se stane, jestliže si člověk vytvoří vědomí sebe sama nebo identitu vztahem k místu, a zrodí se tedy stálý model přístupu a chování k místu. Význam a funkce místa. Jedna hlavní kategorie v našem vztahu k místu může být chápána skrze biologické a funkcionální (s účelem souvisejícími) koncepty motivace. Někteří vědci tvrdí, že vazba s místem se objevuje, pokud prostředí naplňuje praktické potřeby nebo záměry (Prohansky, Fabian a Kaminoff 1983). Podobně Stedman (2002) definuje vazbu jako uspokojení, nebo připsání užitkové hodnoty nějakému místu, spíše než rys založený identitou. Moore a Grafe (1994) definují vztah k místu jako zhodnocení určité lokality pro určitou činnost. Výzkum zaměřený na takové modely ukazuje, že pokud je místo zdrojem vyhovujícím nějaké potřebě, nebo vykonávání nějaké činnosti, lidé si k němu vytvoří vazby. Někteří vysvětlují funkce místa evolučními termíny. Appleton (1975) předložil teorii krajinných preferencí, založenou na kapacitě prostředí zajistit obyvatelné prostředí – místo poskytující dobrý rozhled i úkryt. Vyhlídky (např. dobrý výhled po okolní krajině) slouží k včasnému objevení kořisti i predátora, úkryty k maskování a dalším potřebám. Dalším rozšířením tohoto „tématu biofilie“ je dnes teorie savany, která předpokládá, že máme tyto preference, protože zmíněné typy krajiny připomínají africký terén, ve kterém se lidstvo vyvíjelo. Zdá se, že takové prostředí je preferováno u kulturně-typických oblastí lidmi z kultur tak různých jako je Jižní Korea či Texas, což může vést k předpokladu jednotného původu lidstva. Tato biofilie může být zdrojem environmentálních hodnot, třebaže mohou být z hlediska ekologické správnosti nedostatečné. Praktické požadavky by mohly reflektovat i potřeby, které neslouží přímo pro přežití. Smernou (1992) uvedl 22 psycho-ekologických potřeb, vyskytujících se v literatuře, s ohledem na zbudované prostředí. Intenzita těchto požadavků závisí na individuálních rozdílech. Porteous (1982, 1996) založil svou teorii environmentální estetiky na Maslowově hierarchické teorii lidských potřeb. Tato teorie předpokládá, že úměrně tomu, jak jsou základní lidské potřeby s pomocí technologií uspokojovány, se hodnotové zaměření přesouvá na plnění vyšších osobních potřeb. V tomto stadiu se rozhodující stává příležitost k prožívání a „city mohou ovlivňovat vytvoření 7
náklonnosti (nebo opak), a tedy vnímání místa“ (1996, 8-9). Snahy o naplnění osobních potřeb při využívání místa zaznamenali i Fishwick a Vinning (1992). Estetika místa může také vyjadřovat potřeby, jak navrhuje Bourassa (1991) ve svém modelu spojujícím teorii habitu, kulturní pravidla, individuální kreativitu a zkušenosti. Výzkum těchto hodnot, preferencí a záměrů, které lidé zahrnují do své zkušenosti s místy a vztah k nim je pro oblast ekopsychologie významný. Lidské motivace a cíle jejich činností ovlivňují chování, ať už jsou to jejich soukromé volby, nebo podpora či odmítání návrhů a akcí veřejné politiky (Ajzen 1992, Fishbein a Manfredo 1992). Wyman (1985) použil environmentální biografie k analýze vnímání zážitků v přírodě rekreanty a porovnal je s odbornými předpoklady rekreace. Výsledky ukázaly, že motivace rekreantů nebyly vždy spojovány s takovými zážitky, jaké by očekávali odborníci na vzdělávání, plánování a design, což podporuje nutnost zapojení veřejnosti v plánování vzdělávání, aktivit a služeb. Podobně studie Hannona (1994; Norton a Hannon 1997) předpokládá, že to, co hodnotíme na prostředí, a jak se vypořádáváme s jeho hrozbami, je ovlivňováno tím, jak blízko je něco v prostoru v místě, o které se staráme, nebo které zavrhujeme. Místo jako srdeční záležitost. Emoční vztah je v některých zkušenostech s místem centrální a zasloužil by si velkou pozornost ekopsychologie. Tyto zkušenosti zahrnují jevy, které bývají nazývány vnímáním místa, spojení s přírodou; a některé formulace vztahu k místu. Někteří vědci užívají silně citově zabarvená slova, jako Tuan (1974), který používá pro označení lásky k místu neologismus topofilie. Tato sentimentálnost není specifická pouze pro Tuana. Sarbin (1983) psal o „lásce k místu“, vyjádřené španělským výrazem „querencia“, jako o sklonech člověka vyhledávat místa, kde se cítí bezpečně nebo obzvláště pohodlně. „Jedinec může strádat nebo odmítat příležitosti v kariéře jen proto, aby mohl v určitém místě nebo poblíž něj bydlet“ (Sarbin 1983, 341). Než popíšeme citové vazby k místu, můžeme se ptát, co je ovlivňuje. Williams a kol. (1992) ukázali, že lidé, využívající přírodních oblastí, mají rozdílnou míru vazeb založenou na různých druzích faktorů, jako jsou předešlé návštěvy, bydlení, uspořádání místa, myslivost, citlivost k vlivům místa, kontakt s koňmi apod. Další výzkum Williamse a kol. (1995) ukázal, jak lidé využívají volný čas k “posílení“ smyslu v jejich životech a znovunalezení spojení s místem a společností, a také předložil výsledky podobné předešlému výzkumu (Williams a kol. 1992), a sice takové, že vztah a identita jsou podstatnými faktory ve významu, který člověk místu připisuje. Závěrem vědců bylo, že hodnocení veřejné percepce by mohlo být přínosné pro zlepšení managementu přírodních rezervací. Výzkum Schroedera rozšiřuje tento způsob myšlení domněnkou, že vztah k místu, reflektovaný v základních tématech používaných lidmi k popisu oblasti, „má důležité důsledky pro územní a zdrojové plánování, tváří v tvář vzrůstajícímu městskému, předměstskému a turistickému rozvoji v přírodních krajinách“ (2002, 13). Vnímání místa má také významné následky pro další chování. Například Mitchell a kol. (1991) uváděli, že pro zkoumané osoby byl vztah k místu důležitým důvodem pro návštěvu oblasti. Použitím kvalitativních metod vědci zjistili, že oblast emocí, souvisejících s takovou návštěvou, obsahuje vzpomínky, zážitky a pocit vlastnictví nějakého místa. Navíc, citový vztah k oblasti zahrnuje sebe-určení, identitu, a také způsob zacházení s vlivy moderních technologií. Věnovali pozornost i významu zahrnutí emocionálních prvků do budoucího plánování přímým zapojením obyvatel v těchto procesech. Identita místa a vnímání sebe sama v místě. Identita a vlastní já jsou komplexem psychologických konstruktů, které zahrnují poznávání a emoce s ohledem na vztah jedince k elementům jeho lidským, ne-lidským a ideologickým prostředím. Jsou to tedy koncepty „vyšší úrovně“, ale i potenciálně významné predikátory chování, protože mohou představovat projevy mentálních a emočních konfigurací. V tomto případě jsou tyto environmentální prvky, kterými se vlastní já určuje, ať už nazvané jakkoli, umístěny v srdci a mysli. Tuan (1974) používal k pojmenování spojení osobnosti s místem, založené na žití v dané oblasti po delší dobu, termín zakořeněnost. Prohansky, Fabian a Kaminoff (1983) definovali identitu místa jako vztah, ve kterém 8
jedinec, skrze osobní vazbu ke geograficky lokalizovatelnému místu, získává pocit smyslu a náležitosti k tomuto místu, což dává smysl jeho životu. Domnívají se, že tento proces je nevědomý a ovlivňuje emoce, znalosti, víru, chování a jednání. Moore a Grafe (1994) považují identitu místa za důležitou při hodnocení určité oblasti - z emocionálně-symbolických důvodů, jako jsou významné „první“ dojmy nebo místní původ. Hull a Vigo postavili svůj koncept místa a vlastního já na silném emocionálním základu, zahrnujícím části zhodnocené v předchozím odstavci. Nabídli metaforu vztahu k místu jako „překrývající se vrstvy příležitostí, významů a emocí spojených s místem“… jako květinu s překrývajícími se okvětními lístky. Čím jsou vrstvy hustší a propojenější, tím spíše si oblast vytvoří vlastnosti „místa“ (Hull a Vigo 1990). Pokud se vnímané vlastnosti místa shodují s vlastním sebe-pojetím jedince, může to vést k “dojmu kongruence“, ve kterém významy a hodnoty spojené s místem odpovídají představě jedince o sobě samém. Dojem kongruence v obývaných prostředích byl shledán jako podporující vztah k místu a následné výhody, které s sebou nese (Hull 1992; Hull a kol. 1994). Pokud je ale identita místa postavená na emocionálních vazbách, může se odlišovat od vazeb s místem, založených na závislosti na zdrojích. Stedman (2002) došel k závěru, že zatímco emocionální vztahy způsobují ochotu chránit místo, které je pro identitu klíčové, vztah k místu může také působit, pokud jsou s ním naše identity svázané s úlevou, útěchou a fyzickým uspokojením, a to v různých prostředích. Taková motivace založená na zdrojích je úzce spojena s pojetím místa Cantrilla a Senecaha (2001) jako vnímání sama sebe v místě. Pokud se podíváme na práci kognitivních psychologů (např. Taylor a Crocker 1981) a rané studie místa a vztahu mezi sebe-pojetím a prostředím (např. Bragg 1996, Cantrill 1993, Cuba a Humonn 1993, Krause 1993), ukazuje se, že vnímání sebe sama v místě ovlivňuje obecné environmentální sklony (Cantrill a Masluk 1996) a také způsob, jakým lidé reagují na kontroverzní využívání půdy v jejich oblasti (např. Cantrill 1996, 1998). Tedy dokonce v různých rozsáhlých zeměpisných oblastech jsou názory občanů na přírodní a sociální prostředí ovlivňovány psychologickými procesy a vlastními předsudky, založenými v osobní nebo nepřímé zkušenosti s konkrétními místy. Etnické a socio-ekonomické odlišnosti mohou také způsobit různé druhy identifikace s místem. Například posuzování prostředí, zapojení městské mládeže a environmentální zdraví jsou témata, která sociální vazbou souvisí s prostředím v jeho praktických úlohách pro člověka. Pretty a kol. (2003) zdůrazňuje, že vnímání společnosti je propojeno se sociálně environmentálními charakteristikami místa. Skutečnost, že někteří lidé se z ekonomicky zatížených společností neodstěhují, i přesto, že k tomu mají možnosti, nasvědčuje o velmi rozmanitých vztazích k místu. Projekty, které se zabývají takovými populacemi z hlediska aktivit, s místem spojených, ukazují na podporu environmentálně-odpovědného chování, a to ve větší míře, než jaká byla dosažena u obyvatel, kteří byli pouze o tématech informováni (Vaske a Korbin 2001). Pokud se vlastní já a identita tolik liší mezi sociálními skupinami a kulturou, výzkum místa musí uvážit také tyto možnosti. Bonnes a Secchiaroli (1995) se domnívají, že mezi individuálními a kolektivními reprezentacemi místa jsou významné rozdíly. Tam, kde existují kulturní variace ve vnímání vlastní existence spojené s místem, se odborníci a vědci musí snažit více pracovat se základní rovinou bezprostřední interakce se společností spíše než se spoléhat na „standardní“ cesty rámcových otázek a přehledů. Výzkum ukazuje, že ochránci přírody nebo vědci, zabývající se tímto tématem, mají odlišné vnímání a preference, než zbytek společnosti (Kaplan a kol. 1998). Ochránci přírody by měli dbát na úzkou spolupráci s určitými společenstvími, pokud vymezují oblasti výzkumu nebo managementu; o tom budeme hovořit v následujícím odstavci o oblasti aplikace. Perspektivy vývoje Vývoj vztahu k místu, jeho vnímání a identity místa může být zkoumán na různých rovinách analýzy (od základní percepce ke kulturně-utvářené identitě), s ohledem na odlišný věk nebo časový 9
rámec (dítě nebo dospělý; krátké období nebo celé období života), nebo na praktický versus mechanicky praktický rámec (funkce proti souboru částí). Studium vývoje také často vyžaduje integraci biologických, psychologických a kontextuálních a také kulturních činitelů v průběhu času. Po demonstraci komplexity tohoto oboru psychologie není překvapení, že fenomén vývoje místa nepokročil dále než k spíše základním oblastem. Přibývající literatura se stejným dílem zaměřuje na model dětství i dospělosti. Místo ve vývoji dítěte. Počínaje spekulacemi Cobbse (1977) o roli dětských zážitků s přírodou, které se odrážejí v pozdější kreativitě v dospělosti, zájem o zkušenosti dětí s místem v posledních desetiletích vzrostl. Práce Chawly (1986, 1992, 1994), Sebba (1991) a Cooper Marcus (1992) udělaly hodně pro osvětlení složitosti vztahů mezi vzpomínkami, aktuálními zkušenostmi v dětství a vazby s místem. Jiní vědci přímo pracovali s dětmi, aby porozuměli jejich vztahům s místy. Hart (1979) a Moore (1986) položili základy práce v pozorování dětí v jejich všedních prostředích, v zjišťování, jak využívají různé oblasti a jak se jejich „důvěrně známý prostor“ věkem mění. V překvapivé míře se ve stejných oblastech dětské vnímání a využívání prostoru a místa neshoduje s vnímáním a vztahováním u dospělých. Sobel (1993) nalézá podobné změny ve známých prostorech v souvislosti s věkem pomocí využití nákresů činností (viz také Monroe, dále v tomto rewiew – Human Ecology Rewiew, Vol. 10, No. 2, 2003 – pozn. Překl.). Nathan a Trimble (1994) naznačovali, jak dramaticky změny v kultuře a tedy v dětství (a jeho institucích) ovlivňují zkušenosti dětí s místem a vlastně možnosti k zážitkům s přírodou samotným. Děti však nejsou pasivní ani v politických vztazích k místu, nebo alespoň nemusí být. Hart (1997) dokládá, jak jsou děti po celém světě ve svých společnostech hybnou silou kolektivních snah zdokonalit jejich prostředí. Přestože byl vypracován jen malý dlouhodobý výzkum, je dalším poznatkem, vyplývajícím z retrospekce dospělých fakt, že zájem o prostředí může pocházet z raných zkušeností s přírodou. Tyto závěry vychází z literatury „významných životních zkušeností“, které lidé, zabývající se environmentálním vzděláváním, a aktivisté popisují jako klíčové v jejich konečném profesním zaměření (Tanner, 1998). Zkušenost s přírodou samotná nevede k takové vazbě, důležité jsou také sociální faktory (viz také Monroe, výše zmíněno). Nicméně vztahy k místu mohou predikovat environmentálně zodpovědné chování. Přizpůsobení se místu v dospělosti. Smernou (1992) navrhl idealizovaný model vývoje identity místa v dospělosti, který zahrnuje reciproční a zesilující se vlivy mezi místem a jedincem. Strukturální informace ve zbudovaném prostředí a spojené sociokulturní faktory jsou vnímány a interpretovány. Motivační složka poskytuje hlavní impuls k akci a může reflektovat mnoho druhů těchto potřeb. Prostředí je postupně ohodnoceno, v závislosti na tom, zda jedinec považuje jeho potřeby za uspokojené či ne. Ještě více než děti si spíše dospělí konstruují krajinu nejen přímo, ale také skrze jejich participaci v sociálních, politických a ekonomických systémech. Pokud identifikace místa představuje značné zapojení kognice a vlastní citový vklad, významným výsledkem může být jednání ve prospěch místa. Vaske a Kobrin (2001) předpokládali, že vztah k místu (plus identita místa) může vyústit v environmentálně-odpovědné chování (ERB). Jak poznamenali, tento poznatek - pokud se vyvine citová vazba k místu, může být podpořeno také environmentálněodpovědné chování – může být využit v environmentálním vzdělávání. Dospělí mohou investovat svou energii v novém prostředí, nebo opakovaně v tom dobře známém. Tyto závěry pochází z výzkumů bydlení, včetně mezikulturních (Ittleson a kol. 1976; Rapoport 1982), a mohou být aplikovány i na přírodní prostředí. Ekopsychologie může této oblasti výzkumu a praxe v mnohém přispět. Environmentálnímu vzdělávání a managementu by nemělo uniknout, že jevy jako identita místa závisí na komplexních, mnohovrstevných a dynamických procesech, které se vyvíjejí jedině v průběhu času. Na druhé straně může být snaha o vytvoření obecných modelů předčasná. Podmínkou vývojových teorií jsou často bohaté popisy individuální dlouhodobé změny, které oblast a dynamiku změny přesněji specifikují. Chawla (1994) jeden 10
takový hloubkový rozbor nabízí. Jedním z důsledků může být, že pokud existuje vnímání místa, kterému je třeba věnovat pozornost a porozumět, je-li třeba pozitivní vnímání kultivovat a protikladné harmonizovat, procesy zapojení veřejnosti potřebují spíše než aplikaci komplexních teorií časté a dlouhodobé příležitosti k opravdové komunikaci.
Aplikovaná psychologie místa Široce pojato, lidé jednající jako aktéři historie mění podstatu zkušenosti s místem. Neboli „tvoříme si svá místa, neexistují nezávisle na nás“ (Steele 1981, 9). Zároveň si lidé tvoří kritická a kreativní pojetí, která se odráží v těchto zkušenostech. Relph (1996) uvedl jako podstatný fakt, že spirituální hodnoty, úloha posvátných míst a určení role místa a symbolů a významů místa se těší pozornosti pouze v současnosti. To naznačuje potřebu významu v prostředí, kterou Relph považuje za současný postindustriální fenomén. „Je to radikální přeměna. V geografii globální kultury to ovlivňuje jakousi časo-prostorovo-kulturní kompresi, globální vesnici, ve které se rozmanitý mix mezinárodních zvyků a zálib stává více či méně dostupným kdekoliv“ (1996, 917). Navrhoval způsoby regenerace místa, jako iniciativní občanskou angažovanost nebo „svépomocný design“ a snahu směřovanou ke “geograficky odpovědnému způsobu jednání, ve kterém globální procesy a módní vlny již nebudou imperativy a budou využity pouze nahlíženy skrze lokální optiku a realizovány lokálně odpovědným způsobem“ (1996, 920). Ekopsychologie může pracovat v rámci této perspektivy dokumentováním zkušeností s místem, které posoudí nevhodný management prostředí. Iniciativně může spolupracovat s institucemi používajícími hodnocení vzdělávání, management s možností spoluúčasti, zapojení občanů a také přístupy výzkumu jednání ke vztahu lidí k místům jako přírodně-politickým oblastem. Například program „The Baykeeper/ Waterkeeper Aliance“ vede občany k monitorování břehů a dalších vodních lokalit, nejen za účelem získávání biologických údajů, ale také porušování „Clean Water Act“ a dalších přestupků. Dobrovolníci se naučí, jak podat stížnost zákonným postupem a jak ovlivnit budoucí jednání o povoleních. Taková kriticky-transformační perspektiva se shoduje s opravňující teorií místa (justificatory place theory). Předpokládá určitou hodnotovou bázi, na které jsou kritika a/ nebo snaha o změnu založeny. Následně, v posledním odstavci, prozkoumáme potenciální vztah mezi dvěma oblastmi aplikace konceptu místa: duševním zdraví a řízením zdrojů. Duševní zdraví a psychopatologie Vlastnosti místa a zkušenosti s místem mohou být spojeny s individuálním i kolektivním duševním prospěchem. Zatímco jako formální diagnostické kategorie jsou rozpoznávány pouze jevy jako agorafobie, existuje mnoho důkazů pro posilování duševního zdraví vlastnostmi místa. Ittleson (1973) používal svou teorii environmentální percepce ke zhodnocení vlivu místa na individuální duševní pohodu. Existují také důkazy pro „restorativní“ teorii („restorative“ theory), podle které příroda v kontextu každodenního života zmírňuje stres a zlepšuje uzdravování (Kaplan a kol. 1998, Moore 1996). Například Ulrich (1979, 1984, 1986) došel k názoru, že výhled z okna může urychlit zotavení po operaci. Narůstající dokumentace výhod, které příroda pro lidské duševní zdraví skýtá, podporuje potřebu každodenního přístupu k přírodě. Výzkum na přírodě založených programů by mohl ukázat jejich přínos pro zlepšení duševního zdraví, redukci kriminality a podporu ekologického zdraví. Navíc, environmentální design a zástavba, které jsou v souladu s přírodou, mohou být posilující pro tělo a mysl stejně dobře jako krajina (Pease 1995), jak to je podporováno hnutím za „zelenější“ nemocnice. Existují obrovské obměny v tom, jak lidé hodnotí místo. Pokud je místo hodnoceno negativně, jsou zde také negativní důsledky pro individuální a/ nebo ekologické zdraví? Někteří lidé vnímají přírodu (městskou nebo jinou) jako „nebezpečnou“, „venku“, „jinou“, či jako „něco, čeho nechceme být součástí“, nebo prostě „protivnou“ (Bixler a Floyd 1997). Pokud odůvodňujeme 11
osídlení městských oblastí, musíme z mnoha důvodů akceptovat, že příroda je zde pojímána jako odlišné místo. Otázkou zasluhující pozornost je to, jak by mohlo vzdělávání přinést přírodu do městských oblastí a změnit její zakoušení na pozitivní? Některé druhy míst mohou nabídnout pouze ochuzené zážitky; studium takových negativních případů nám může říct důležitá fakta o základech lidského vztahu k místu. Například dva z Humonnových (1992) čtyř druhů vnímání místa jsou negativní – odcizení a vykořeněnost. Smernou (1992) uvažoval, že vysoká míra identifikace se zbudovanými místy může fungovat jako obranný mechanismus a shledal, že souvisí s neuroticismem. Relph (1976) tvrdil, že na společenské úrovni vedl v moderní společnosti historický nedostatek pozornosti ke zkušenosti s místem ke ztrátě významných míst a k bujení bezvýznamných míst, spočívajících v kýčovité, masové komunikaci, masové kultuře, velkém byznysu a místech dominovaných centrální autoritou. Pokud je v konceptu místa integrován subjektivní význam, tyto patologie místa mohou být spojeny s kognitivními nedostatky v orientaci současných jedinců v jejich okolí. Místa v mysli a krajinný management Jedním společným poznatkem z předcházejících odstavců je, že zkoumání emočních vazeb k místu dokazuje, že tyto city mohou být velmi silné; jsou ovšem často ignorovány územní správou. Zjevné doporučení pro odborníky je počítat s těmito emočními vazbami v rámci managementu krajiny a zdrojů. Williams a Stewart podle toho, co pozorovali, usoudili, že vnímání místa se stalo v řízení zdrojů důležité: Spuštěním diskuze o vnímání místa mohou manažeři budovat fungující vztah s občany, (což nabízí) sdílet jazyk, který usnadňuje diskuzi významných témat a problémů a který posílí principy, tvořící základ řízení ekosystému. (Williams a Stewart 1998, 18) Williams a Stewart nabízí podněty k integraci vnímání místa a jeho managementu v procesu plánování: 1) znát a využívat různé druhy místních jmen, 2) komunikovat plány managementu v lokálně rozpoznatelných místně-specifických termínech, 3) porozumět politice místa a 4) věnovat zesílenou pozornost místům, které mají rozdílné významy pro rozdílné skupiny (1998, 21-22). Různě aplikované vyjádření vztahu k místu se objevuje v regionálních a místních snahách vytvořit nové vazby mezi lidmi a jejich nejbližším okolím. Některé mají vzdělávací charakter, jako „Leopold Education Project“, který zakládá své osnovy na klasických spisech Aldo Leopolda o krajinné etice. Autoři jako Thomashow (2002) ukazují na rozdílné způsoby zprostředkování našeho spojení s krajinou, počínaje důkladným sledováním jednotlivých ekologických oblastí a jeho spojením s většími, případně globálními krajinnými celky. Jiným příkladem jsou projekty obnovy, ve kterých dobrovolníci pomáhají přesunout invazivní druhy, znovu vysadit ty původní a v delším časovém horizontu dohlížet na danou oblast. Ve skutečnosti, jak poznamenává Higgs (1997), správná obnova nemá jen ekologické jádro, ale musí také transformovat vztah okolní kultury k oblastem, které jsou obnovovány. Pokračující práce v „Chicago Wilderness“ je zaměřená přesně na tento druh obnovování vztahu, který Higgs (1997) předznamenává. Země, objímající jižní břehy Michiganského jezera, již zažila pustošení průmyslu a přehlížení – spojených s extenzivní industrializací, akumulací odpadních vod, produkovaných osou Milwaukee-Chicago-Gary. V současnosti také vzrůstá environmentálně-právní zájem ekonomicky slabších obyvatel, žijících po generace v oblasti silně poškozené znečištěním celou tamní společností (např. Babcock 1998; Cronon 1991; Jones 1998). Nicméně tato oblast stále má důležité lokality s výjimečnou rozmanitostí fauny a flory, jež můžeme nalézt v jiných částech oblasti Velkých jezer, stejně jako unikátní krajinné niky, poskytující útočiště ohroženým druhům. Společně s tímto přírodním bohatstvím je zde asociace, která se 12
jmenuje „Chicago Wilderness“ (viz rámeček) a je zasvěcena obnově a ochraně těchto přírodních ekosystémů obývaných občany (např. Friederici 1997; Peterman 200). Celá oblast „Chicago Wilderness“ v současnosti stojí před šancí na podstatnou změnu krajiny, kdy různé složky státní správy, jako USEPA a USDA a místní nevládní organizace začaly napravovat znehodnocené environmentální oblasti, snaží se získat příznivý průmysl pro revitalizaci „brownfield“ lokalit a také chránit kulturní hodnoty. Klíčovým prvkem v současných snahách napravit historické změny prostředí je pokus o porozumění způsobu, jak lidé, kteří v regionu žijí, vnímají kým jsou nebo kým by mohli být v souvislosti s tím, kde žijí. Cílem není podkopat ceněné existující sociální struktury, ale skutečně podpořit širší společnost k práci pro nápravu krajiny (Ryan 2000). Ekopsychologové by mohli pomoci občanům žijícím v oblasti „Chicago Wilderness“ rozpoznat jedinečné hodnoty tvořící místo, které nazývají „domovem“. Navíc mohou pomoci managementu lépe hodnotit, jaké prvky lokality jsou významné v každodenním životě jejích obyvatel tak, aby plánování využití krajiny umožňovalo chránit to, co je obyvateli ceněno. Ekopsychologie může také přispět ve tvorbě vzdělávacích kampaní, které pak mohou přinést více lokálních pravomocí v budoucím rozhodování. Spojení slov divoká příroda se jménem velkoměsta vskutku pobízí k přehodnocení vztahu člověka k přírodě – a tím také lidské identity samotné – tak jak je zakořeněn v místě a času. Ve větším měřítku předpokládáme, že koncept místa je také použitelný ve způsobech řízení využívání ekosystému, rozšířených ve Spojených státech, konkrétně těch způsobů, spojených s praxí adaptivního managementu (Boormann a kol. 1994). Tak, jak se politici a specialisté na přírodní zdroje snaží spojit ekonomické a sociální zájmy do jedné činnosti, současně s nutností udržovat přirozené rytmy prostředí, snaží se i o zohlednění vnímání prostředí. Jak podotýkají Shindler, Sheek a Stanky: „Je důležité věnovat pozornost specifickým charakteristikám uspořádání managementu a podílejících se aktérů; to jsou často důvody, které si občané vyberou, pokud se chtějí angažovat (v procesech adaptivního managementu)“ (1999, 1). V tomto světle by praxe adaptivního managementu měla vzít na vědomí lokální vnímání místa, včetně těch, kterých se politika využití půdy týká nejvíce. Především Stankey a Shindler tvrdí, že hranice oblasti adaptivního managementu musí být pečlivě zváženy: Hranice, jak Michael (1995) poznamenává, jsou důležité pro jedince i organizace. Podporují převažující systém představ a postupně jej posilují. Určují dostupnost, moc a oprávněnost… Klíčovým bodem je, že určení s sebou nese význam, který mnoho lidí rozezná a ocení. (Stankey a Shindler 1997, 3) Znalost místa je, stručně řečeno, nezbytným základem pro zavedení systému adaptivního managementu, a uvědomování si místa jedincem slouží jako východisko pro pochopení navrhovaných změn v prostředí, tedy pro snahu o motivaci k akci a reakci v procesu politiky (Cheng a kol. 2003). Zde, v pomoci občanům, aktivistům, odborníkům a zákonodárcům porozumět, co jsou místa a jaké funkce v topografii mysli mají, leží úloha ekopsychologie.
Závěrem: místo, kde začít Tento přehled předešlých výzkumů jsme zahájili domněnkou, že má velký smysl dále pracovat s existujícími poznatky ekopsychologie, která se stala jasně vymezenou oblastí zkoumání. Srozumitelné vysvětlení a spojení odborných teorií místa nebylo naším záměrem, ani se nestalo naším cílem. Víme, že náš přehled psychologie míst je povrchní a důležité názory mohou být nedostatečně zmíněny. Nicméně doufáme, že náš přehled intelektuální krajiny může ovlivnit zapojení veřejnosti s ohledem na přírodní zdroje, stejně jako se to ekopsychologie snaží autenticky sdělit společným jazykem míst, kterých si všichni ceníme v našich srdcích a myslích. Zatímco 13
snahy o rozsáhlejší syntézu tohoto různorodého pole pravděpodobně musí počkat, měli bychom se poučit ze zkušenosti senátora Douglase: Pro každého z nás může být lepší podnikat naše vlastní malé kroky v našich milovaných místech, spíše než skákat přes všechny krajiny najednou!
Literatura Ajzen, I. 1992. Persuasive communication theory in social psychology: A historical perspective. In M.J. Manfredo (ed.), Influencing Human Behavior, 1-27. Champaign, IL: Sagamore Publishing. Appleton, J. 1975. The Experience of Landscape. London: John Wiley. Babcock, E.C. 1998. Environmentalism and Perceptions of Nature in the Lake Calumet Region. Unpublished manuscript, Office of Environmental and Conservation Programs, The Field Museum of Natural History, Chicago, IL. Basso, K.H. 1988. „Speaking with names“: Language and landscape among the Western Apache. Cultural Anthropology 3, 99-103. Basso, K.H. and S. Feld (eds.). 1996. Senses of Place. Santa Fe, NM: School of American Research Press. Bixler, R. and M. Floyd. 1997. Nature is scary, disgusting, and uncomfortable. Environment and Behavior 5,2, 202-247. Bonnes, M. and G. Secchiaroli. 1995. Environmental Psychology: A Psycho-Social Introduction. London: Sage. Boormann, B.T., P.G. Cunningham, M.H. Brookes, V.W. Manning and M.W. Collopy. 1994. Adaptive Ecosystem Management in the Pacific Northwest (General Technical Report PNW-GTR341). Portland, OR: USDA Forest Service. Bott, S. 2000. Development of psychometric scales to measure sense of place. Unpublished dissertation. Colorado State University. Bourassa, S. 1991. The Aesthetics of Landscape. New York: Belhaven Press. Bragg, E.A. 1996. Towards ecological self: Deep ecology meets constructionist self-theory. Journal of Environmental Psychology 16, 93-108. Brandenberg, A.M. and M.S. Carroll. 1995. Your place or mine?: The effect of place creation on environmental values and landscape meanings. Society and Natural Resources 8, 381-398. Canter, D.V. 1977. The Psychology of Place. New York: Palgrave Macmillan. Cantrill, J.G. 1993. Communication and our environment: Categorizing research in environmental advocacy. Journal of Applied Communication Research 21, 66-95. Cantrill, J.G. 1996. Gold,Yellowstone, and the search for a rhetorical identity. In C.G. Herndl and S.T. Brown (eds.), Green Culture: Environmental Rhetoric in Contemporary America, 166-195. Madison: University of Wisconsin Press. Cantrill, J.G. 1998. The environmental self and a sense of place: Communication foundations for regional ecosystem management. Journal of Applied Communication Research 26, 301 - 318. Cantrill, J.G. and M.D. Masluk. 1996. Place and privilege as predictors of how the environment is described in discourse. Communication Reports 9, 79-84. Cantrill, J.G. and S.L. Senecah. 2001. Using the „sense of self-in-place“ construct in the context of environmental policy making and landscape planning. Environmental Science and Policy 4, 185204. 14
Carbaugh, D. 1992. „The Mountain“ and „The Project“: Dueling depictions of a natural environment. In C.L. Oravec and J.G. Cantrill (eds.), Proceedings of the Conference on the Discourse of Environmental Advocacy, 360-377. Salt Lake City: University of Utah Humanities Center. Carlson, A. 1994. On the theoretical vacuum in landscape assessment. Landscape Journal 13, 4,5156. Chawla, L. 1986. The ecology of environmental memory. Children’s Environments Quarterly 3, 4, 34-42. Chawla, L. 1992. Childhood place attachments. In I. Altman and S.M. Low (eds.), Place Attachment 63-86. New York: Plenum Press. Chawla, L. 1994. In the First Country of Places: Nature, Poetry, and Childhood Memory. Albany: SUNY Press. Cheng, A.S., L.E. Kruger and S.E. Daniels. 2003. „Place“ as an integrating concept in natural resource politics: Propositions for a social science research agenda. Society and Natural Resources 16, 87-104. Clayton, S. and S. Opotow (eds.). In press. Identity and the Natural Environment. Cambridge, MA: MIT Press. Cobb, E. 1977. The Ecology of Imagination in Childhood. New York: Columbia University Press. Cooper Marcus, C. 1992. Environmental memories. In I. Altman and S.M. Low (eds.), Place Attachment, 87-112. New York: Plenum Press. Cronon,W. 1991. Nature’s Metropolis: Chicago and the Great West. New York: Norton. Cuba, L. and D. Hummon. 1993. A place to call home: Identification with dwelling, community, and region. Sociological Quarterly 34, 111-131. Daitch, V. B., B. Kweon, L. Larsen, E. Tyler and J. Vining. 1996. Personal environmental histories: Expressions of self and place. Human Ecology Review 3, 1, 19-31. Bott, Cantrill and Myers Human Ecology Review, Vol. 10, No. 2, 2003 111 Driver, B., D. Dustin, T. Baltic, G., Elsner and G. Peterson. (eds.). 1996. Nature and the Human Spirit: Toward an Expanded Land Management Ethic. State College, PA: Venture Publishing. Dustin, D. 1994. Managing public lands for the human spirit. Parks and Recreation 29, 9, 92-96. Engel, R. 1983. Sacred Sands. Middletown, CT: Wesleyan University Press. Fishbein, M. and M.J. Manfredo. 1992. A theory of behavior change. In M.J. Manfredo (ed.), Influencing Human Behavior, 29-50. Champaign, IL: Sagamore Publishing. Fishwick, L. and J. Vining. 1992. Toward a phenomenology of recreation place. Journal of Environmental Psychology 12, 57-63. Forbes, P. 2001. The Great Remembering. San Francisco, CA: The Trust for Public Land. Friederici, P. 1997. Where the wild ones are. Chicago Wilderness 1, 1, 6-9. Gibson, J.J. 1950. The Perception of the Visual World. Boston: Houghton Mifflin. Gibson, J.J. 1966. The Senses Considered as Perceptual Systems. Boston: Houghton Mifflin. Gibson, J.J. 1979. An Ecological View to Perceptual Systems. Boston: Houghton Mifflin. Golledge, R.G. (ed.). 1999. Wayfinding Behavior: Cognitive Mapping and Other Spatial Processes. Baltimore: Johns Hopkins University Press.
15
Goodale, T. and G. Godbey. 1996. Hard-to-define values as dimensions of leisure. In B. Driver, D. Dustin, T. Baltic, G. Elsner and G. Peterson (eds.), Nature and the Human Spirit: Toward an Expanded Land Management Ethic, 276-300. State College, PA: Venture Publishing. Greene, T. C. 1996. Cognition and the management of place. In B. Driver, D. Dustin, T. Baltic, G. Elsner and G. Peterson (Eds.), Nature and the Human Spirit: Toward an Expanded Land Management Ethic, 301-310. State College, PA.: Venture Publishing. Hannon, B. 1994. Sense of place: Geographic discounting by people, animals, and plants. Ecological Economics 10, 157-174. Hart, R. 1979. Children’s Experience of Place. New York: Irvington Publications. Hart, R. 1997. Children’s Participation: The Theory and Practice of Involving Young Citizens in Community Development and Environmental Care. London: Earthscan/UNICEF. Higgs, E. 1997. What is good ecological restoration? Conservation Biology 11, 2, 338-348. Hiss, T. 1990. The Experience of Place. New York: Knopf. Hoch, D. and R. Franz. 1994. Eco-porn versus the constitution: Commercial speech and the regulation of environmental advertising. Albany Law Review 58, 441-465. Hull, R.B. IV. 1992. Image congruity, place attachment and community design. Journal of Architectural and Planning Research 9, 3, 181-92. Hull, R.B. IV, M. Lam and G. Vigo. 1994. Place identity: Symbols of the self in the urban fabric. Landscape and Urban Planning 28, 109-120. Hull, R.B. IV and G. Vigo. 1990. Urban nature, place attachment, health, and well-being. In D. Relph (ed.), The Role of Horticulture in Human Well-Being and Social Development, 149-152. Portland, OR: Timber Press. Hummon, D.M. 1992. Community attachment. In I Altman and S.M. Low (eds.), Place Attachment, 253-78. New York: Plenum Press. Ittleson, W.H. 1973. Environment perception and contemporary perceptual theory. In W. Ittleson (ed.), Environment and Cognition, 1-19. New York: Seminar Press. Ittleson, W.H, K.A. Franck and T.J. O’Hanlon. 1976. The nature of environmental experience. In S. Wapner, B. Cohen and B. Kaplan (eds.), Experiencing the Environment, 87-105. New York: Plenum Press. Jones, E.L. 1998. From Steel Town to Ghost Town: A Qualitative Study of Community Change in Southeast Chicago. Unpublished M.A. Thesis, Loyola University, Chicago, IL. Kaplan, R. and S. Kaplan. 1989. The Experience of Nature. New York: Cambridge University Press. Kaplan, R., S. Kaplan and R.L. Ryan. 1998. With People in Mind. Washington, DC: Island Press. Kaplan, S. 1987. Aesthetics, affect and cognition. Environment and Behavior 19, 1, 3-32. Kaplan, S. and R. Kaplan. 1982. Cognition and Environment. New York: Praeger Publishers. Kitchin, R. and S. Freundschuh (eds.). 2000. Cognitive Mapping: Past, Present and Future. New York: Routledge. Krause, D. 1993. Environmental consciousness: An empirical study. Environment and Behavior 25, 126-142. Low, S.M. and I. Altman. 1992. Place attachment. In I. Altman, and S.M. 16
Low (eds. ), Place Attachment, 1-12. New York: Plenum Press. Maslow, A.H. and N.C. Mintz. 1956. Effects of esthetic surrounding: Initial effects of three ethestic conditions on perceiving „energy“ and „wellbeing“ in faces. Journal of Psychology 41, 247-254. Mazumdar, S. and S. Mazumdar. 1993. Sacred space and place attachment. Journal of Environmental Psychology 13, 231-42. Michael, D.N. 1995. Barriers and bridges to learning in a turbulent human ecology. In L.H. Guenderson, C.S. Holling and S.S. Light (eds.), Barriers and Bridges to the Renewal of Ecosystems and Institutions, 461-485. New York: Columbia University Press. Mitchell, M.Y., J.E. Force, M.S. Carroll and W.J. McLaughlin. 1991. Forest places of the heart. Journal of Forestry 91, 4, 32-37. Monroe, M. 2003. Two avenues for encouraging conservation behaviors. Human Ecology Review. This issue. Moore, R. 1986. Childhood’s Domain. London: Croom-Helm. Moore, R.L. and A.R. Graefe. 1994. Attachments to recreation settings. Leisure Sciences 16, 17-31. Moore, T. 1996. The Re-Enchantment of Everyday Life. New York: Harper Collins. Nabhan, G.P. and S. Trimble. 1994. The Geography of Childhood. Boston: Beacon Press. Nelessen, A.C. 1994. Visions for a New American Dream. Chicago: APA Planners Press. Norberg-Schulz, C. 1979. Genius Loci. New York: Rizzoli International Publishers. Norton, B. and B. Hannon. 1997. Environmental values: A place-based approach. Environmental Ethics 19, 227-245. Oravec, C.L. 1996. To stand outside oneself: The sublime in the discourse of natural scenery In J.G. Cantrill and C.L. Oravec (eds.), The Symbolic Earth: Discourse and Our Creation of the Environment, 58-75. Lexington: University Press of Kentucky. Bott, Cantrill and Myers 112 Human Ecology Review, Vol. 10, No. 2, 2003 Pease, M. 1995. The place of sustainability. Places 9, 3, 69. Peterman, W. 2000. Collaborations in Calumet. Presentation at the Calumet Research Summit, Olive-Harvey College, Chicago, IL. Porteous, J.D. 1982. Approaches to environmental aesthetics. Journal of Environmental Psychology 2, 53-66. Porteous, J.D. 1996. Environmental Aesthetics. New York: Routledge. Pretty, G.H., H.M. Chipuer and P. Bramston. 2003. Sense of place amongst adolescents and adults in two rural Australian towns: The discriminating features of place attachment, sense of community and place dependence in relation to place identity. Journal of Environmental Psychology 23, 273287. Prohansky, H.M., A.K. Fabian and R. Kaminoff. 1983. Place-identity. Journal of Environmental Psychology 3, 57-83. Rapoport, A. 1982. Identity and environment: A cross-cultural perspective. In J.S. Duncan (ed.). Housing and Identity: Cross-Cultural Perspectives, 6-35. New York: Holmes & Meier. Relph, E. 1976. Place and Placelessness. London: Pion. Relph, E. 1996. Place. In I. Douglas, R. Huggett and M. Robinson (eds.), Companion Encyclopedia of Geography, 906-922. New York: Routledge.
17
Roberts, E. 1996. Place and spirit in public land management. In B. Driver, D. Dustin, T. Baltic, G. Elsner and G. Peterson (eds.), Nature and the Human Spirit: Toward an Expanded Land Management Ethic, 61-80. State College, PA: Venture Publishing. Ryan, R.L. 2000. A people-centered approach to designing and managing restoration projects: Insights from understanding attachment to urban natural areas. In P.H. Gobster and R.B. Hull (eds.), Restoring Nature: Perspectives from the Social Sciences and Humanities, 209-228. Washington, DC: Island Press. Sarbin, T.R. 1983. Place identity as a component of self. Journal of Environmental Psychology 3, 337-342. Schroeder, H.W. 1996. Voices from Michigan’s Black River: Obtaining information of „special places“ for natural resource planning. General Technical Report NC-184. St. Paul, MN: USDA Forest Service Schroeder, H.W. 2002. Experiencing nature in special places: Surveys in the North-Central region. Journal of Forestry 100, 5, 8-14. Seamon, D. and R. Mugerauer (eds.) 1985. Dwelling, Place, and Environment. New York: Columbia University Press Morningside Edition. Sebba, R. 1991. The landscapes of childhood: The reflection of childhood’s environment in adult memories and in children’s attitudes. Environment and Behavior 24, 4, 395-422. Shindler, B., K.A. Cheek and G.H. Stankey. 1999. Monitoring and Evaluating Citizen-Agency Interactions: A Framework for Adaptive Management. General Technical Report PNW-GTR-452. Portland, OR: USDA Forest Service. Smernou, L.E. 1992. Exploring the Components of the Self: Assessment of the Place Identity Construct. Unpublished doctoral dissertation, University of Georgia, Athens, GA. Sobel, D. 1993. Children’s Special Places: Exploring the Role of Forts, Dens, and Bush Houses in Middle Childhood. Tucscon, AZ: Zephyr Pr. Stankey, G.H. and B. Shindler 1997. Adaptive Management Areas: Achieving the Promise, Avoiding the Peril. General Technical Report PNWGTR-394. Portland, OR: USDA Forest Service. Steele, F. 1981. The Sense of Place. Boston: CBI Publishing. Stedman, R. 2002. Toward a social psychology of place. Environment and Behavior 34, 5, 561 581. Stokols, D. and I. Altman. 1987. Handbook of Environmental Psychology. New York: John Wiley and Sons. Susanka, S. and K. Obelensky. 1998. The Not So Big House. New York: Taunton Press. Tanner, T. (ed.). 1998. Special issue on significant life experience. Environmental Education Research 4, 4. Taylor, S.E. and J. Crocker. 1981. Schematic bases of information processing. In E.T. Higgins, C.P. Herman and M.P. Zanna (eds.), Social Cognition: The Ontario Symposium, 1, 89-134. Hillsdale, NJ: Lawrence Erlbaum. Thomashow, M. 2002. Bringing the Biosphere Home. Cambridge, MA: MIT Press. Tuan, Yi-Fu 1974. Topophilia. Englewood Cliffs, NJ: Prentice-Hall. Twigger-Ross, C.L. and D.L. Uzzell. 1996. Place and identity processes. Journal of Environmental Psychology 16, 205-220. Ulrich, R.S. 1979. Visual landscapes and psychological well-being. Landscape Research 4, 17-23. Ulrich, R.S. 1984. View through a window may influence recovery from surgery. Science 224, 42021. 18
Ulrich, R.S. 1986. Human responses to vegetation and landscapes. Landscape and Urban Planning 13, 29-44. Vaske, J. and K. Kobrin. 2001. Place attachment and environmentally responsible behavior. The Journal of Environmental Education 32, 4, 16-21. Williams, D.R., B.S. Anderson, C.D. McDonald and M.E. Patterson. 1995. Measuring Place Attachment: More Preliminary Results. Paper presented at the 1995 Leisure Research Symposium, National Recreation and Parks Association Congress, San Antonio: NRPA. Williams, D.R. and M.E. Patterson. 1996. Environmental meaning and ecosystem management: Perspectives from environmental psychology and human geography. Society and Natural Resources 9, 507-521. Williams, D.R., M.E. Patterson, J.W. Roggenbuck and A.E. Watson. 1992. Beyond the commodity metaphor. Leisure Sciences 14, 29-46. Williams, D.R. and S.I. Stewart. 1998. Sense of place. Journal of Forestry 98, 5, 18-23. Wyman, M. 1985. Nature experience and outdoor recreation planning. Leisure Studies 4, 175-83. Yi, Y. 1992. Affect and Cognition in Aesthetic Experiences of Landscapes. Unpublished doctoral dissertation, Department of Landscape Architecture and Urban Planning, Texas A and M University. Zube, E.H., J.L. Sell and J.G. Taylor. 1982. Landscape perception. Landscape Planning 9, 1-33.
19
