Pojem a institut dědictví

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva a veřejné správy

Pojem a institut dědictví Bakalářská práce

Autor:

Zdravko Christov DiS. Právní administrativa v podnikatelské sféře.

Vedoucí práce:

Praha

JUDr. Mgr. Jaroslav Grinc Ph.D.

Srpen, 2011

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a v seznamu uvedla veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

V Teplicích dne: 15. 08. 2011

Zdravko Christov DiS. ……………………………..

Poděkování: Chtěl bych tímto poděkovat vedoucímu bakalářské práce JUDr. Mgr. Jaroslavu Grincovi Ph.D. za podnětné rady a informace pro zdárné zpracování a dokončení bakalářské práce.

Anotace Cílem mé bakalářské práce je seznámení s problematikou dědického řízení, jeho zpracováním z historického hlediska (z dob Říma, středověku, Rakousko Uherský Občanský zákoník ABGB) zakončenou dnešní právní úpravou. Ve své teoretické části je zachycena problematika dědických titulů, sepsání závěti a listin s tím spojených (zrušení závěti, vydědění). Dále práce poukazuje na problematiku navazující na dědické tituly jako je neopomenutelný dědic a dědické skupiny. V samostatné části se práce také zabývá neméně důleţitou problematikou jmenování notáře jako soudního komisaře, samostatný postup notářů v dědickém řízení, začátek a průběh dědického řízení končící samotným vydáním rozhodnutí. V závěru je probrána problematika některých souvislostí týkající se dědictví a trestního práva.

Annotation The aim of my thesis is to introduce the issue of inheritance and its treatment from a historical perspective (from Roman times, medieval, Austria Hungarian Civil Code ABGB) topped today's legislation. In its theoretical part of the problem is captured titles probate, drafting wills and documents related thereto (cancellation of wills, disinheritance). Further work points to the issue of succession following the titles is an inalienable inheritance and heir of the group. In a separate part of the work also addresses the equally important issue of the appointment of a notary as a court commissioner, notary separate procedure in probate proceedings, beginning and ending with the course of inheritance itself a decision. In conclusion it is discussed some issues related to inheritance relations and criminal law.

Obsah

Úvod ........................................................................................................................................... 7 1.

Historie a základní prameny dědického práva ČR ....................................................... 9 1.1 Dědění podle římského práva .................................................................................... 10 1.1.1 Mimořádný soukromý testament ............................................................................... 12 1.2 1.2.1 1.2.2 1.2.3 1.2.4

Dědické právo ve středověku ..................................................................................... 12 Odúmrtní právo v době středověku............................................................................ 13 Darování pro případ smrti .......................................................................................... 14 Závěť sepsaná v době středověku .............................................................................. 15 Rodinný nedíl, nedílné řízení ..................................................................................... 16

1.3 1.4

Dědické právo v moderní době .................................................................................. 17 Současná právní úprava ............................................................................................. 19

2.

Předpoklady dědění ........................................................................................................ 21 2.1 Smrt zůstavitele.......................................................................................................... 21 2.2 Existence dědictví ...................................................................................................... 24 2.3 Právní důvod dědění .................................................................................................. 26 2.4 Způsobilý dědic.......................................................................................................... 27

3.

Možnosti dědění .............................................................................................................. 28 3.1 Dědění ze zákona (intestátní posloupnost) ................................................................ 28 3.1.2 Dědické skupiny ........................................................................................................ 29 3.1.3 Odúmrť ...................................................................................................................... 30 3.1.4 Započtení darů ........................................................................................................... 30 4.

Dědění na základě testamentu/testamentární posloupnost/ ....................................... 32 4.1 Náleţitosti osoby pořizovatele, vůle a jejího projevu ................................................ 33

4.2 4.2.3 4.2.4 4.2.5 4.2.6

Obsahové náleţitosti závěti........................................................................................ 34 Náhradní dědic ........................................................................................................... 39 Ochrana neopomenutelných dědiců ........................................................................... 40 Vydědění .................................................................................................................... 41 Podmínka a příkaz .................................................................................................... 43

4.3 4.3.1 4.3.2 4.3.3

Formy závěti .............................................................................................................. 45 Vlastnoruční závěť (hollografní) ............................................................................... 47 Závět allografní .......................................................................................................... 47 Závěť sepsaná u notáře .............................................................................................. 50

4.4 4.5 4.6

Úschova závěti ........................................................................................................... 53 Zrušení závěti ............................................................................................................. 55 Listina o odvolání závěti, listina o vydědění a listina o správě dědictví.................... 55 5

5.

Řízení o dědictví obecná charakteristika základní prameny...................................... 59 5.1 Účastníci dědického řízení ......................................................................................... 61 5.1.1 Zastoupení účastníků ................................................................................................. 62 5.1.2 Soudy ......................................................................................................................... 62 5.1.3 Notáři jakou soudní komisaři ..................................................................................... 62 5.2 5.2.1 5.2.2 5.3 5.4 5.5 5.6 5.7 5.8 5.9 5.10 6.

Průběh dědického řízení............................................................................................. 63 Zahájení a předběţné šetření ...................................................................................... 64 Zastavení dědického řízení ........................................................................................ 65 Zjišťování dědiců ....................................................................................................... 66 Nařízení jednání ......................................................................................................... 67 Zjišťování majetku a dluhů zůstavitele ...................................................................... 67 Usnesení o dědictví, způsob a formy vypořádání ...................................................... 68 Likvidace dědictví...................................................................................................... 69 Náklady dědické řízení .............................................................................................. 69 Dodatečné projednání dědictví .................................................................................. 72 Opravné prostředky v řízení o dědictví ..................................................................... 73

Dědictví a trestní právo .................................................................................................. 74 6.1 Trestný čin poškozování cizích práv.......................................................................... 74 6.2 Trestný čin podvodu a vydírání ................................................................................. 75 6.3 Trestný čin vraţdy...................................................................................................... 76

Závěr ........................................................................................................................................ 77 Slovník použitých cizích slov a základní pojmy................................................................... 78 Seznam použité literatury: ..................................................................................................... 79 Internetové portály na stránkách.......................................................................................... 79

6

Úvod Dědické právo je upraveno Občanským zákoníkem České republiky. Tento právní institut hraje velmi důleţitou roli v běţném lidském ţivotě. Samotný institut dědického řízení potká kaţdého člověka minimálně jednou. I tato náročná ţivotní situace s sebou můţe přinést určitý problém. Smrtí zůstavitele nastává otázka, co se stane s majetkem zůstavitele, tedy s jeho aktivy a pasivy. Pokud dojde k právní události úmrtí zůstavitele, není automatické to, ţe pozůstalí jsou dědicové a mají nárok na dědický podíl. Samotným úmrtím zůstavitele začíná několik postupně navazujících fází dědického řízení, které jsou shodné. Hovoříme o tzv. zásadě legálního pořádku. Ve své bakalářské práci se zabývám komplexním zpracováním a problematikou právního pojmu a institutu dědictví. Hlavním cílem práce je komplexní zpracování problematiky, které nás seznamuje s historickým vývojem dědického práva z dob Římského práva, středověku aţ po moderní dobu Rakousko Uherského práva, zakončenou platnou právní úpravou. Toto téma bakalářské práce jsem si vybral záměrně, jelikoţ institut dědictví a samotný průběh dědického řízení je pro mě velice zajímavý, nicméně pro správné pochopení velmi náročným tématem. Přínosem mé práce je kvalitní zpracování teoretické a praktické části dědického řízení, jehoţ součástí je objasnění procesního postupu upravující stanovený postup notářů jako soudních komisařů a jejich činnost směřovaná k rozhodnutí v dědickém řízení. Pro lepší pochopení institutu dědictví se v obsahové části práce postupně zabývám problematikou dědických titulů, a druhy sepsání testamentů, dědické skupiny, způsobilého a neopomenutelného dědice, vydědění, účastníků vystupujících v dědickém řízení, notářů jako soudních komisařů a druhů rozhodnutí v dědickém řízení, které vedou k samotnému vypořádání dědictví. Samotnou kapitolou je úzce související problematika dědického a trestního práva.

7

Mnoho prací zabývajících se problematikou dědického řízení popisuje, buď hmotně právní, nebo procesně právní část, coţ spatřuji za nešťastné. Do své práce se snaţím obě tyto části zakomponovat jeden celek. V hmotně právní části se převáţně zabývám teorií vycházející z Občanského zákoníku ČR. Jedná se o § 460 – 487 ObčZ. V procesně právní části, týkající se samotného postupu v dědickém řízení, čerpám z Občanského soudního řádu zákon č. 99/1963 Sb., a také z Notářského řádu zákona č. 358/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

8

1. Historie a základní prameny dědického práva ČR Jako kaţdé odvětví práva tak i dědické právo má za sebou dlouhý vývoj, který vţdy reaguje na zájmy a potřeby společnosti. Základní funkcí dědického práva je přechod aktiv a pasiv na závětní, zákonné dědice, popřípadě stát. Z historického hlediska je moţné spatřit, ţe dědictví a dědické právo vţdy patřilo k nejdůleţitějším a nejzákladnějším lidským právům a jeho úprava se stává z nepřehledné a náročné, postupně přehlednou a pro laika lépe srozumitelnou. Dědictví jako takové je nejen ochrana práv pozůstalých, ale také celé společnosti. V zájmu společnosti, musí být ochrana rodiny jako základního stavebního kamene kaţdého správně fungujícího státu. S tím je úzce spojen další rozvoj dědictví, jako důleţitá součást ekonomiky. Tento princip a smysl dědického práva je platný dodnes, protoţe i dnešní společnost má zájem, jak po stránce ekonomické, tak po stránce kulturní na dalším rozvoji majetku zůstavitele. Ze sociologického pohledu je rodina brána jako základ společnosti, tudíţ její rozvoj a spokojenost je taktéţ základní stavební jednotkou dobře prosperujícího státu. Mezi základní mezníky a prameny dědického práva patří právo římské, z kterého čerpá Občanský Rakousko Uherský zákoník z roku 1811 ABGB a i často uváděný francouzský zákoník Code Civil r. 1816. Zákoník ABGB z roku 1811 je základním a nejdůleţitějším pramenem, ze kterého čerpá Občanský zákoník Československa do roku 1964 a v některých ustanoveních i dnešní právní úprava. Samotný zákoník ABGB z roku 1811 je dodnes platný např. na území Rakouska v novelizované verzi. Důleţitou součástí pramenů dědického práva je listina základních práv a svobod, která je součástí Ústavy ČR. Ta chrání občany tím, ţe mají svá práva např. majetek vlastnit, nabývat jej a jeho nedotknutelnost. Pokud dojde k zásahu do tohoto jednoho z nejzákladnějších lidských občanských práv, jako je neoprávněné nabytí, bezdůvodné obohacení apod., má občan moţnost domáhat se očekávaného rozhodnutí u soudu. Soud vydá rozhodnutí o navrácení takto neprávem získaných věcí. Mít moţnost domoci se svých práv u soudu je důleţitá součást správně fungujícího právního státu.

9

Zákonodárce definuje dvě základní funkce soudu ochrannou a represivní. Ochranná funkce je zde v podobě moţnosti domáhat se svých práv u soudu a s tím úzce související funkce represivní, která je zde jako podpůrná. Slouţí k odstrašení, kdy zákonodárce dává moţnost při porušení zákona, uloţení finančního postihu, či uloţení trestu odnětí svobody. Jako poslední pramen dědického práva je důleţité zmínit mezinárodní smlouvy, jimiţ je Česká republika vázána.

1.1 Dědění podle římského práva Právo dědické ve formě jak ho známe nyní a velká část Občanského zákoníku České republiky a (jehoţ je dědické právo součástí) je prvně zachycena v Římském právu. Unikátní na Římském právu je důkladná propracovanost a inteligence tehdejší společnosti. Předvídá a zabývá se standardními i nestandardními situacemi v lidském ţivotě, týkající se dědického řízení a dědického práva. Nestandardní situace je v tomto případě míněno např. sepsání závětí v době epidemií, testamenty vojenské apod. Základním principem římské společnosti byla ochrana práv, jak republiky, tak i samotných občanů. Jiţ v ranném římském období je viditelná důsledná propracovanost dědického řízení, kterou lze spatřit v úpravě dědického práva v problematice moţností dědit ze zákona a závěti (vše je zachyceno v tzv. zákoně 12 desek). Na tu dobu nevídaný pokrok. Tzv. zákon 12 desek Lex nebo Leges doudecim tabularum je nejstarší kodifikace římského práva z poloviny 5. století př. n. l. obsahující základy práva procesního, rodinného a dědického. Základním smyslem vydání těchto desek byla ochrana práv celé společnosti vycházející z principu, co je psáno, to je dáno. Samotnou součástí zákona 12 desek byla i úprava dědických titulů, tedy komplexní rozbor tzv. intestátního dědění (dědění ze zákona). Zákon 12 desek konkrétně hovoří o dědění dle posloupnosti. Dědění po otci, také uváděno jako per pater familias. Zde jsou bráni dědici jako lidé, kteří jsou tomuto člověku podřízeni, mezi ně patří, děti, manţelka a také osoby, které náleţely k přímému potomstvu. Samotné vydání zákona 12 desek nově obsahuje institut tzv. zákonného dědického práva. Podle tohoto předpisu vypadalo dědění následovně: „Zemřel-li 10

zůstavitel, který neměl nejbliţší nutné dědice, bylo dědické právo vyhrazeno nejbliţšímu agnátovi. Nebylo-li nejbliţšího agnáta, uplatňovalo se dědické právo příslušníků rodu, tzv. gentilů“1. K velmi významné a navazující úpravě týkající se dědického práva dochází aţ v roce 543. V této době vládne císař Justinian, díky němuţ dochází ke konečné úpravě dědického práva. Je zcela nově upravena moţnost dědění ze zákona a dědicové jsou rozděleni do 4 tříd. „třída první zůstavitelovi descendenti (příbuzní v pokolení sestupném, potomci). třída druhá zůstavitelovi ascendenti (příbuzní v pokolení sestupném), jeho sourozenci plnorodí se svými dětmi třída třetí rovněţ děti a jejich sourozenci, ale zde se jednalo o sourozence polorodé. všichni kognátští příbuzní, bez rozdílu stupně (kognátští – pokrevní příbuzní).“2 Samotné 4 třídy byly historickým vývojem společnosti pozměněny, přizpůsobeny a zakomponovány do současného Občanského zákoníku České republiky. Řádný testament Jak jiţ bylo zmíněno, římské právo je na svou dobu velmi pokrokové. Římané reagují na poţadavky tehdejší společnosti a do detailů upravují různé druhy pořízení závěti. V této době bylo například moţné uzavřít závěť ústní nebo písemnou formou. Kaţdá z těchto forem má přesně daná specifika a jiné poţadavky na platné uzavření. Takovýmto poţadavkem je i rozdílný počet svědků při aktu sepisování závěti. Samotné římské právo vedle ústní a písemné závěti rozeznává i další moţné tituly jako řádný a mimořádný testament. Kaţdá z těchto forem měla odlišné a pevně stanovené formální body, kterých se musel zůstavitel drţet, aby nedošlo k napadení závěti pro její chybnost. Touto zákonnou úpravou je vidět, ţe dochází k ochraně jak práv občanů, tak i samotné republiky. U řádného testamentu byla rozlišena ústní a písemná forma.

1 2

Schelleová I, Dědictví a dědické právo, Brno, C Press, 2007, s. 7 Schelleová I, Dědictví a dědické právo, Brno, C Press, 2007, s. 8

11

Při ústní formě zůstavitel zřetelně před svědky ústně prohlásil, ţe jde o jeho poslední vůli. Nebylo také vyloučeno, ţe i při formě ústní mohla být taktéţ pouţita forma písemná. Při písemné formě se poţadovala, při projevu poslední vůle, přítomnost 7 svědků, kterým zůstavitel předkládá svou poslední vůli, přičemţ také prohlásí, ţe jde o jeho poslední vůli. Kaţdý ze sedmi svědků tuto závět podepíše a přidává k ní svou pečeť. Při této formě závěti jiţ nebylo zapotřebí podpisu zůstavitele. Podpis byl v této formě zapotřebí pouze v případě, pokud byl testament sepsán formou allografní (nenapíše jí sám).

1.1.1 Mimořádný soukromý testament

Římské právo pamatovalo také na nestandardní ţivotní situace, ke kterým i v tehdejší době mohlo dojít. Mezi takovéto situace patří sepsání testamentu např. slepému člověku, ale také sepsání testamentů v náročných ţivotních situacích, které byly brány za nestandardní. Jsou to testamenty převáţně pořizované v době epidemií, testamenty uzavírány na venkově a testamenty vojenské. Při podrobném náhledu na takovýto testament bylo zapotřebí osmi lidí, jelikoţ jeho sepsání bylo komplikovanější neţ obvykle. „Římské právo znalo kromě testamentu jakoţto pořízení na případ smrti, zakládající univerzální sukcesi i jiné úkony pro případ smrti, které se od testamentu lišili především tím, ţe neobsahovali dědickou instituci, a vedly pouze k singulární nikoli univerzální sukcesi. Nejrozšířenější z nich byl odkaz, tj. jednostranný právní úkon na případ smrti, kterým zůstavitel poskytuje k tíţi svého dědictví majetkový prospěch osobě, jeţ není jeho dědicem (tzv. odkazovník – legatář).“3

1.2 Dědické právo ve středověku K mému překvapení v období raného středověku nedochází na našem území k výraznému rozvoji dědického práva. Historici spatřují největší důvod v tzv. odúmrtním právu panovníka. Toto právo panovníkovi zaručovalo nabýt všechen majetek, který nikomu nepatřil. 3

Kinc, J. – Urfus.: Římské právo, Praha, Panorama 1990, s 376

12

Je to v případech, kdy zůstavitel zemřel a neměl ţádné pozůstalé dědice. Tento majetek ze zákona automaticky připadne panovníkovi. Častokrát bylo i zneuţíváno dominantního postavení, kdy docházelo ke zneuţívání samotných zákonů ve prospěch panovníka. Nastala situace, kdy dědic byl, ale z jistých důvodů mu jeho právo dědění bylo odňato. Právo v tomto případě hovoří jasně, dochází k automatickému přechodu majetku na panovníka. Rozvoj dědického práva na našem území je zcela odlišný od práva římského. Není tak pruţný a rychle se rozvíjející. Veliký vliv na zpomalený vývoj dědického práva má rozloţení tehdejší společnosti, určení, do jaké společenské vrstvy občan patří a také jiţ zmiňované odúmrtní právo panovníka. V samotném počátku vývoje dědického práva nebyla na našem území moţnost ani právní úprava dědění pomocí testamentu. Dědické řízení jako takové se zabývalo více děděním nemovitých věcí. Aţ v pozdější době (14 - 15 stol.)se k nám pomalu dostává právní úprava moţnosti dědění pomocí testamentu, která je spojována s příchodem tzv. kanonického práva. Kanonické právo rozděluje o jaké dědictví a jakou společenskou vrstvu, se jednalo. V základním rozdělení tehdejší společnosti lze hovořit o volných statcích, majetku šlechty, poddaných a majetku lenním. Novinkou této doby bylo přihlédnutí k ţivotu člověka, který zemřel. Mnohokrát se stalo, ţe pozůstalým zůstaly dluhy. Na toto jiţ bylo také pamatováno a to tak, ţe pozůstalí nemuseli platit za dluhy čistě osobní (dluhy z deliktu, rukojemství). Postupem času dochází na našem území k rozvoji dědického práva a objevují se i nové jevy spojené s institutem dědictví. Jak je ze středověké literatury známo, dochází v dědickém řízení k následujícím jevům: odúmrť, darování pro případ smrti, závěť pomocí testamentu, rodinný nedíl – nedílové řízení.

1.2.1 Odúmrtní právo v době středověku

V období raného středověku na našem území patřil panovník mezi osoby, které měly velikou de facto neomezenou moc. Tato moc byla zapříčiněna zákony, které platily na našem území a s nimi i úzce související tzv. institut odúmrtního práva panovníka. Tento institut zaručoval 13

panovníkovi zákonné právo na majetek po zůstaviteli, který nemá zákonné dědice nebo těmto dědicům bylo právo dědit odňato. Často se stávalo, ţe zůstavitel (člověk, který zemřel) zanechal po sobě majetek, ale nebyli osoby (dědici), které by po něm tento majetek mohli zdědit. Odúmrtní právo panovníka zachycené v tehdejší právní úpravě zajišťovalo zákonný, univerzální nárok a přechod celého pozůstalého majetku českému panovníkovi. Jedná se o tzv. regální právo. Toto právo zajišťovalo, ţe veškerý neosazený majetek (jedná se o majetek, který ničí není) náleţí českému panovníkovi. Nejčastěji se jedná o neosazenou půdu a také tzv. odumřelé nemovitosti. V pozdější době se často stávalo, ţe se panovník vzdal nároku a zmiňované odumřelé nemovitosti a přenechal tento majetek jednotlivým městům. Hovoříme o čase cca. 13-14 století. Postupem času na našem území docházelo k další významné zákonné úpravě zachycující zvláštní případy dědického práva lidí, kteří ţili delší dobu v jednom městě,(kde poté zemřeli), bránili jej, starali se o jeho chod apod. V tomto zmiňovaném případě majetek přechází do vlastnictví měst. „Odúmrtní právo také měly kláštery, nemocnice, chudobince a sirotčince k pozůstalosti osob, které u nich zemřely a neměly ţádné dědice.“4

1.2.2 Darování pro případ smrti

V raném středověku nebylo počátku moţné učinit darování pro případ smrti. Neexistovaly zákony, které by tento institut probíraly a hlavně dovolovaly. Zákony platné v tehdejší době jasně hovoří a stanoví zůstaviteli následující: kdo má rodinu nebo pokrevní příbuzné nemůţe darovat svůj majetek ve prospěch cizího člověka. Na jednu stranu je zde ochrana rodiny, ale naproti tomu jde o výrazné omezení projevu vůle zůstavitele. Není moţné tedy své dědice zákonně vydědit. Coţ spatřuji za velmi nešťastné. S následným rozvojem společnosti a postupem času se zvyšuje vliv církve. Na našem území převáţně církve římsko-katolické. Ta umoţnila, aby člověk před svým úmrtím část svého majetku mohl darovat církvi a to v podobě daru. „Jednalo se o tzv. záduší, kdy člověk darem

4

Schelleová I, Dědictví a dědické právo, Brno, C Press, 2007, s. 14

14

církvi kupuje tzv. odpustek od svých hříchů“. Nelze hovořit o posledním pořízení v pravém slova smyslu, nýbrţ jednání mezi ţivými, s účinky na případ smrti.“5

1.2.3 Závěť sepsaná v době středověku Jako další moţnost a omezení v projevu zůstavitele bylo samotné sepsání závěti. Sepsat závět nebylo na našem území zpočátku vůbec lehké. Nebyly zde zákony, které by umoţňovaly sepsání závěti provést lehkým způsobem. Velikou a hlavní roli hraje král, později šlechta a církev. Bez jeho písemného souhlasu, ve kterém se vzdává majetku, který by získal v případě smrti zůstavitele, který neměl ţádného dědice. V pozdější době středověku jsou odlišnosti v samotném sepisování závětí, které jsou upraveny v zákoně a ochraňují před následným chaosem ve společnosti. Celé sepsání testamentu vypadalo následujícím způsobem: „člověk, který neměl nedílné příbuzné, mohl o svém majetku pořizovat kšaft, ale to jen, kdyţ dostal souhlas krále mocným listem, kterým se král vzdal svého práva odúmrťe v jednom individuálním případě.“6 K sepsání kšaftu bylo zapotřebí dodrţení dalších přesně daných postupů a následných formalit. Velké rozdíly jsou mezi sepsáním kšaftu v Čechách a na Moravě. V Čechách je zpočátku větší výhoda ve volném kšaftování obyvatel, kteří ţijí ve městech mající povolení od panovníka. Toto zvláštní povolení se nazývá tzv. městské privilegium. Od roku 1372 mají toto privilegium jiţ všechna královská města. U písemného kšaftu české zemské právo vyţadovalo 2 aţ 3 zachovalé svědky, na Moravě (kniha Tovačovská) bylo třeba svědků minimálně šest. Testament, který byl přímo vkládán do zemských desek, nemusel být dosvědčován svědky. „V městském právu podle (Kolína) stačili při ústním i písemném testamentu dva svědci. Obnovení zřízení zemské předepsalo 3-50 svědků. “7.

5

Schelleová I, Dědictví a dědické právo, Brno, C Press, 2007, s. 15 Schelleová I, Dědictví a dědické právo, Brno, C Press, 2007, s. 15 7 Schelleová I, Dědictví a dědické právo, Brno, C Press, 2007, s. 15-16 6

15

1.2.4 Rodinný nedíl, nedílné řízení Jako dalším a posledním problémem v rozvoji dědického řízení ve středověku lze zmínit existenci tzv. rodinného nedílu a nedílného zřízení. Tento institut je definován jako majetkoprávní rodinné společenství pokrevně příbuzných, který byl převzat z předstátní doby. Hlavní vyuţití tento institut nacházel v tehdejší feudální společnosti jako formu pro tzv. bezpodílového spoluvlastnictví. Ve středověku došlo k jeho novému rozvoji a nové právní formulaci. „Postupně vznikalo právo nedílové, tvořené: smlouvami uzavíranými dlouhodobě s týmţ obsahem, faktickým dodrţování obyčejů, soudními nálezy, usnesením dvorských sjezdů a nařízením kníţat a králů. “ 8 „V otcovském nedílu spolu ţili (říkalo se chlebí) rodiče, vnuci popřípadě pravnuci. Hlavou společenství byl otec (děd), který uplatňoval otcovskou moc nad ostatníma, i kdyţ tito uţ byli dospělí. V průběhu 15-16 století vznikla právní pravidla zabraňující zneuţití otcovské moci. Otec mohl jednat za všechny účastníky nedílu a předpokládalo se, ţe vyjadřuje vůli všech. Po smrti otce se typ nedílu změnil - postavení hlavy nedílu zaniklo. “9 Nedílného společenství našlo veliké uplatnění u širokého spektra obyvatelstva. „Převáţně si takto rozdělovali svůj majetek: rodiny pánů, poddaných, rytířů, rolníků, ale i šlechta. Právě šlechta rozdělila čtyři hlavní typy nedílných majetkových společenství. nedíl otcovský nedíl bratrský nedíl strýcovský nedíl vdovský, resp. mateřský“ 10 Všechny shora zmiňované skupiny uzavírali smlouvy, které byly uzavírány na dlouhou dobu, coţ z mého pohledu není ideální. Důvodem je jednotvárnost a nemoţnost reagování na společenské a rodinné změny. Pojmovým znakem těchto smluv je větší dodrţování obyčejů, soudních nálezů a různé usnesení kníţat a králů, které byly znovu odlišné pro území Čech a Moravy.

8

Schelleová I, Dědictví a dědické právo, Brno, C Press, 2007, s 16 Schelleová I, Dědictví a dědické právo, Brno, C Press, 2007, s. 16-17 10 Schelleová I, Dědictví a dědické právo, Brno, C Press, 2007, s. 16 9

16

Samotný vývoj a postupné zrušení tohoto institutu je datováno aţ na přelom 15 století, kdy bylo tímto institutem zrušeno i tzv. odúmrtní právo panovníka. Na území Čech v roce 1497 zrušil Vladislav II. Na území Moravy došlo k pozdějšímu zrušení aţ v roce 1587 Rudolfem II.

1.3 Dědické právo v moderní době Z mnoha dostupných zdrojů, pramenů a vědeckých prací vychází, ţe průlom dědického práva v moderní době je datováno od roku 1811 kdy byl v Rakousku Uhersku vydán takzvaný Všeobecný Obecný občanský zákoník (Allgemeines bürgliches Gesetzbuch – označován zkratkou ABGB). Tento zákoník byl vyhlášen 1. června 1811 a jeho platnost na našem území byla od 1. ledna 1812 do 31. prosince 1950. Zákoník znovu čerpá z jiţ několikrát zmiňovaného římského práva a zohledňuje koncepci přirozeného práva. Zajímavostí tohoto zákoníku je, ţe v některých zemích částečně novelizován platí dodnes (Rakousko, Lichtenštejnsko). „Podle zákona v původní verzi nešlo dědit okamţikem smrti zůstavitele, ale tento majetek se stal tzv. leţící pozůstalostí. Přesněji podle tohoto zákona se dědictví nenabývalo okamţikem smrti zůstavitele, jako je tomu dnes, nýbrţ majetek zanechaný zůstavitelem se stal tzv. leţící pozůstalostí. Jednalo e o samotný majetkový soubor sui genesis, právně nedělitelný celek v tom smyslu, ţe zahrnoval veškerý majetek (tedy majetek dědicům známý, o kterém se jedná, i majetek, které se objeví v budoucnu), který sám odpovídal za dluhy a odkazy.“11 „Obecný zákoník občanský rozlišoval tři dědické tituly, kterými byly: 1. dědické smlouvy Tu mohli uzavřít jenom manţelé, popřípadě snoubenci s odkládající podmínkou uzavření manţelství. Touto smlouvou sliboval manţel druhému manţelovi pozůstalost nebo její část a druhý manţel ten slib přijal. 2. Závěť – testament Je to projev vůle, kterým zůstavitel jedné nebo více osobám na případ smrti zastavil svůj majetek nebo jeho část. O závěť šlo však jen tehdy, byl-li v ní ustanoven dědic, obsahovalo-li takové pořízení jej jiná opatření, šlo o tzv. dovětek (kodicil). 11

Bílek,P–Šešina, M.: Dědické právo v předpisech let 1925-2001. Zákony s poznámkami, Praha, C. H Beck 2001 s. 3

17

3. Zákon Šlo o dědický titul s nejmenší právní silou, uplatnil se aţ tehdy, nedědilo- li se podle předchozích dvou titulů. “12 V Rakouském občanském zákoníku byla velmi dobrá propracovanost uzavírání závěti a její formy: závěť mohl zůstavitel uzavřít následujícími způsoby: „Závět, napsaná vlastní rukou zůstavitele. Závěť, napsaná jinou osobou, podepsanou zůstavitelem a třemi svědky. Ústní závět mimosoudní. Písemná nebo ústní závět učiněnou před soudem. Závěť ve formě notářského zápisu. Společná závěť manţelů. “13 Starý rakouský obecný zákoník, který se zabýval dědictvím a dědickým právem byl rozpracován do 293 paragrafů. Jeho účinnost skončila 31. prosince 1950. Na území tehdejšího Československa platil zákoník číslo 141/1950 Sb., který platil do 31. března 1964 (tento zákoník se často nazývá také zákoníkem středním). V tomto zákoníku dochází ke zjednodušení dědického řízení, zestručnění paragrafů a byl podřízen tehdejšímu komunistickému systému, kdy reaguje na novou ústavu. Snaţil se potlačit soukromé vlastnictví a také byl zrušen institut leţící pozůstalosti. To znamená, ţe se nemůţe stát, ţe nějaká movitost nebo nemovitost nepatří nikomu. V tom případě je zde stát, který přebírá nemovitost za svou. Tato část také vychází z toho, ţe došlo ke změně v dědickém řízení a to, ţe dědictví se nabývalo smrtí zůstavitele.

12 13


18

1.4 Současná právní úprava Posledním platným občanským zákoníkem na našem území je zákoník z roku 1964 (zákon č. 40/1964Sb.), a nabyl účinnosti 1. dubna 1964. Pro stáří tohoto zákona došlo jiţ k mnoha novelizacím. Na tento zákon navazují různé podpůrné zákony a vyhlášky, které doplňují různé mezery a jsou i reakcí na dění v dnešní společností viz. níţe. Další platné zákony související s problematikou dědického řízení jsou: zákon č. 141/1950 Sb., důleţitý pro změnu nabytím dědictví smrtí zůstavitele. Byly omezeny formy závěti, zrušen institut vydědění. zákon č. 131/1982 Sb., zákon obsahující jenom 28 paragrafů týkajících se dědictví. Obnova institutu vydědění zákon č.509/1991 Sb., tento zákon reaguje na demokratické změny ve společnosti. Změna v části institutu vydědění (došlo k novému rozšíření důvodů vydědění a sníţení zákonných podílů krácení neopomenutelných dědiců. Zákon č. 264/1992 Sb., změna v procesní části občanského práva, přechod pravomocí z řad státního notářství do rukou soudců. Zákon č. 554/2004 Sb., tento zákon přináší novinku správce dědictví.14 Umoţnuje zůstaviteli ustanovit nově správce dědictví ke správě majetku. Dnešní právní úprava dědického práva je rozdělena do dvou základních částí právních norem. Hmotně právní a procesně právní. Hmotně právní část v sobě zahrnuje Občanský zákoník a procesně právní obsahující Občanský soudní řád a často uváděný i Notářský řád. Občanský zákoník se zabývá přesněji dědictvím ve své sedmé části, v § 460 – 487 OZ. V těchto částech je probráno nabytí dědictví, dědická způsobilost i nezpůsobilost, moţnost

14


19

odmítnutí dědictví, vydědění, přechod dluhů, předluţené dědictví, dědění ze závěti ze zákona, ustanovení o ochraně oprávněného dědice. Procesně právní normy v sobě zahrnují následující: řízení před soudem věcí týkajících se dědictví, hlavně se týká § 175a – 175zd. Bliţší úprava řízení o dědictví, jednací řád pro okresní a krajské soudy vyhláška č. 37/1992 Sb., v platném znění. Postavení notářů jako soudních komisařů v řízení o dědictví. Obsaţené v občanském soudním řádě v § 38 - § 175 a násl. Dále související zákon č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti. A jako poslední související zákon č. 37/1992 Sb., v platném znění, o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy.

20

2. Předpoklady dědění K tomu, abychom mohli začít hovořit o samotném počátku problematiky dědického řízení je zapotřebí splnění určitých předpokladů. Dědické právo, které je součástí Občanského zákoníku České republiky, taxativně vymezuje tzv. právní důvody. Nedojde-li k těmto všem zmíněným situacím (právním důvodům) nelze hovořit o dědickém řízení a volném přechodu dědictví zůstavitele na pozůstalé. Jedná se o tyto podmínky: Smrt zůstavitele. Existence dědictví. Právní důvod dědění. Způsobilý dědic. V následujících částech práce dojde k názornému vysvětlení problematiky výše zmíněných předpokladů, které taxativně stanoví Občanský zákoník ČR.

2.1 Smrt zůstavitele Celá problematika dědického práva a dědické řízení začíná a je úzce spojeno se smrtí zůstavitele. Jedná se o první podmínku dědického řízení, kdy je zákonnými postupy zjišťováno, zda zůstavitel opravdu zemřel. Zákony České republiky hovoří, jakým způsobem se smrt zůstavitele zjišťuje, kam a komu se hlásí. Tím, ţe zůstavitel (fyzická osoba) zemře, zanikají její všechna práva, ale nikoliv povinnosti. Je pravda, ţe kdyţ zůstavitel zemře, nemůţe mít ţádnou povinnost a ani jí plnit. Jednou z povinností je existence dluhu. V případě má-li, zůstavitel dluh nepřestane existovat, ale přechází do dědického řízení jako pasivum. Opakem pasiva je aktivum, coţ je majetek zanechaný zůstavitelem, který je také součástí dědického řízení. Nastane-li úmrtí zůstavitele podle vyhlášky č. 19/1988 Sb. musí být informován obvodní lékař zůstavitele, popřípadě lékař, který je pověřen v daném obvodě vykonávat svou lékařskou činnost. V čase kdy nejsou ordinační hodiny, převáţné pozdní odpolední hodiny a 21

noční hodiny je nutno úmrtí nahlásit lékařské sluţbě první pomoci. V případech vraţdy a sebevraţdy je za zákona nutné přivolat policii i lékaře, který jediný můţe prohlásit osobu za mrtvou. Součástí dnešní doby je obvyklé, ţe mnoho starých lidí bydlí v domovech důchodců, ústavech s pečovatelskou sluţbou a jiných ošetřovacích zařízeních. Zde je taktéţ povinnost při nálezu mrtvého přivolat lékaře, popřípadě policii. V posledních letech (zákon sice nestanoví) při kaţdém úmrtí v zmiňovaných zařízeních, kdy je zjištěna smrt člověka je vyţadována asistence policie. Tím se předchází tomu, aby nedocházelo k nesrovnalostem a pochybnostem zda člověk nebyl zavraţděn. O smrti zůstavitele častokrát dochází k informování buď ředitele, vedoucí pracovníka nebo jiného pověřeného pracovníka, který vykoná následnou administrativu se soupisem věcí ponechaných v domově. Pozor nenahrazuje a nesouvisí se soupisem, který vede notář jako soudní komisař v dědickém řízení. Ve všech těchto výše zmíněných případech se potvrzuje smrt výdejem úmrtního listu. Mohou, ale také nastat situace, kdy není moţné vydat úmrtní list. Jak jsem jiţ několikrát zmiňoval, jiţ ve starém Římě bylo pamatováno na tzv. nestandardní situace v ţivotě lidí. Dnešní platná právní úprava tyto nestandardní případy definuje a pomocí soudu řeší a to na návrh toho, kdo má na dědictví právní zájem. Často to bývá manţel, manţelka, pozůstalé děti či ostatní rodina. Soud v těchto případech rozhodne a vydá prohlášení fyzické osoby po určitém čase za mrtvou. Občanský zákoník České republiky v těchto případech rozeznává dva základní druhy a případy, kdy lze prohlásit fyzickou osobu za mrtvou. „Je-li pravděpodobné, ţe nezvěstná fyzická osoba, se zřetelem ke všem okolnostem případu, jiţ neţije. Nezvěstná osoba je taková fyzická osoba, která je podle okolností případu po přiměřeně dlouhou dobu nepřítomná, a zároveň o ní nejsou ţádné zprávy, ţe je na ţivu. Přiměřená doba nepřítomnosti není zákonem stanovena, ale určuje ji soud podle okolností jednotlivého konkrétního případu. Zjištění jinými důkazními prostředky, neţ ohledáním mrtvoly a vydáním úmrtního listu. Soud takovouto fyzickou osobu prohlásí svým rozhodnutím za 22

mrtvou bez dalšího, přičemţ zároveň určí den její smrti. V tomto případě soud vydává rozhodnutí a úřední doklad, který nahrazuje úmrtní list.“15 Postup soudu je v těchto nestandardních případech pevně stanovený a není moţné se jakkoliv odchýlit. Celý proces a řízení o prohlášení nezvěstného můţe začít na ţádost osoby, která má k zůstaviteli právní zájem (rodina apod.). Následují tyto právní kroky: Soud prošetří celý návrh a neshledá-li, tento návrh závadným začne řízení o prohlášení nezvěstného za mrtvého. Poté mrtvému ustanoví opatrovníka. Samotná problematika ustanovení opatrovníka je téţ zachycena zákonem, který soudu stanoví, které osoby lze ustanovit či nikoliv. Opatrovník nemusí být stanoven u mrtvého, který jiţ má svého zástupce. Dále zákon upravuje problematiku moţnosti ustanovení opatrovníka, tedy kdo smí a nesmí být opatrovníkem. Například opatrovníkem nesmí být v ţádném případě partner, manţel, manţelka nezvěstné nebo zemřelé osoby. Po splnění těchto bodů následuje soudem vydaná vyhláška, kde informuje nezvěstného nebo ostatní osoby v jeho blízkém okolí, aby se do 1 roku přihlásil. Není nutností vyhlášku vyvěšovat na vývěsní nástěnku soudu. Zákon dovoluje umístění vyhlášky do místního tisku, či jiným masmedií. Pro úplnost musí tato vyhláška obsahovat základní informace o pohřešované osobě, datum vyvěšení a datum do kdy se osoba musí přihlásit. Tato vyhláška musí obsahovat i další okolnosti o pohřešované osobě a o celém případu. V příloze č 1. je náhled na vyhlášku vydávanou soudem (fiktivní). Po jednoroční lhůtě, kdy se nikdo nepřihlásí, prohlásí soud nezvěstného za mrtvého. V situaci, kdy se soud pomocí svědků nebo samotného nezvěstného dozví informaci, ţe pohřešovaná osoba je naţivu, mění své rozhodnutí usnesením o zrušení prohlášení za mrtvého. Tuto povinnost ukládá soudu zákon. Proti tomuto usnesení můţe podat odvolání jak navrhovatel tak i ostatní známí účastníci dědického řízení. Z obecné soudní praxe se nejčastěji uţívá doby jednoho roku. Ale toto není podmínkou, doba můţe být i delší. V sebemenších pochybnostech soud neprohlásí člověka za mrtvého. Nejde jenom o tyto ojedinělé případy, kdy soud musí zasahovat a ze zákona prohlásit zůstavitele za mrtvého. V ţivotě mnohokrát dojde k leteckému neštěstí, potopení lodě, pád mrakodrapu, sesun laviny a lidé přijdou v těchto případech masově o ţivot. Soud je v tomto případě povinen ze zákona nezbytnou dobu vyčkat a poté, kdyţ jiţ není moţné, ţe daný 15


23

člověk přeţil, dojde na základě této skutečnosti k prohlášení za mrtvého. Soud autoritativně rozhodne o tom, ţe daná osoba zemřela a jako datum úmrtí do úmrtního listu určí den neštěstí.

2.2 Existence dědictví Jako druhým bodem a předpokladem k naplnění dědického řízení je existence dědictví. Aby mohlo dědické řízení proběhnout, musí zůstavitel zanechat po sobě nějaký majetek jak movité tak nemovité věci. V opačném případě soud dědické řízení v samotném počátku zastaví. Institut existence dědictví vymezuje zákonné definice, kdy zákon hovoří, ţe do dědického řízení se zahrnují jak aktiva, tak i pasiva. Zákon také hovoří o zanechaném majetku zůstavitele, který je malé hodnoty cca 10 000,-- Kč. Jde převáţně věci osobní povahy, starý nábytek, obnošené šaty apod. Můţe se také stát, ţe pozůstalým zůstane po zůstaviteli jenom obrovský dluh a ţádné movité či nemovité věci. V tomto případě jsou dědicové chránění zákonem a lze takovéto dědictví odmítnout. O odmítnutí dědictví se budu zabývat později ve své práci. Zákon se také zabývá komplexní problematikou týkající se dluhů zůstavitele např. „výjimku těchto dluhů činí jenom takové dluhy, které jsou spojené s dluhem osoby, které smrtí zůstavitele zanikly, tedy povinnosti, jejichţ plnění bylo vázáno jen na osobu zůstavitele.“16 Dále zákon probírá problematiku aktiv a pasiv, které nepřecházejí na dědice automaticky, ale jinak neţ děděním. Jako nejznámější je uváděn případ nájmu bytu. Zde je zkoumáno, je-li, zůstavitel nájemcem bytu, či ne. V případě není-li ve společném nájmu s manţelkou nebo manţelem stávají se nájemci jejich děti popřípadě sourozenci, vnuci, rodiče a všichni ti co se zůstavitelem v den smrti ţili v jedné domácnosti a nemají svůj vlastní byt. Do skupiny nájemců se řadí také lidé, kteří se dlouhodobě starali o pozůstalého o chod domácnosti nebo byli na pozůstalém závislí v podobě odkázáni výţivou. Mezi další případy, které nespadají do dědického řízení, jsou: peněţité nároky z pojištění, sociálního zabezpečení a pojistné plnění z pojištění osob. Tyto případy jsou upraveny speciálními předpisy.

16


24

Smrtí také zanikají i práva jako například: odpovídající věcné břemeno, závazky z vedlejší úmluvy o předkupním právu-to musí být dohodnuto jako věcné břemeno, plná moc, zaniká téţ právo domáhání se daru. „Z práv zanikající smrtí oprávněného, lze uvést i právo domáhat se vrácení daru, jestliţe se obdarovaný chová k dárci jako k členům jeho rodiny tak, ţe tím hrubě porušuje dobré mravy. “17 Samostatnou a úzce spojenou kapitolou je problematika zániku práv a povinností v tzv. obchodních a kapitálových společnostech. Jak jsem jiţ několikrát zmiňoval dědické řízení a samotné dědické právo je úzce spojené s dalšími odvětvími práva jako jsou právo trestní, obchodní, mezinárodní atd. Samotná a pro nás důleţitá součást zanikajících práv je týkající se obchodních společností, kdy obchodní zákoník speciálně upravuje následky smrti fyzické osoby – společníka obchodní společnosti. „Tak podle § 88 odst. 1. písm. c) se veřejná obchodní společnost zrušuje smrtí společníka, ledaţe společenská smlouva připouští dědění podílů, podíl zůstavitele zdědil jeho dědic (dědicové), nedojde-li k odmítnutí dědictví a ve společnosti zůstávají minimálně dva společníci.“18 U komanditní společnosti podle § 102 odst. 4 při smrti komanditisty nedochází ke zrušení společnosti ze zákona. Toto můţe změnit společenská smlouva. V tomto případě, ale musí dojít k vypořádání podílů dědicům. U společnosti s ručením omezeným zákon taxativně stanoví, ţe obchodní podíl se dědí, ale znovu společenská smlouva můţe upravit a toto právo vyloučit, ale nesmí jít o společnost kde je jediný společník. Dědic se také můţe domáhat toho, aby soud zrušil účast ve společnosti. A také je dědic osvobozen od toho, aby se podílel na činnosti společnosti a to i kdyţ to výslovně určí společenská smlouva. Znovu, ale nelze zrušit účast dědice, pokud se jedná o společnost s jediným společníkem. „V případě akciové společnosti, zemře-li akcionář, je oprávněn vykonávat práva s akcií spojená, dědic nestanoví li obchodní zákoník něco jiného. Je-li více dědiců, platí, ţe akci 17 18

Fiala, J. a kol: Občanské právo hmotné Brno, s 395 Schelleová I, Dědictví a dědické právo, Brno, C Press, 2007, s. 29

25

můţe být společným majetkem více osob. Spolumajitelé akcie se musí dohodnout, kdo z nich bude vykonávat práva spojená s akcií, nebo musí určit společného zmocněnce. Na vzájemné vztahy mezi spolumajiteli akcie se pouţijí obdobně ustanovení občanského zákoníku o spoluvlastnictví. Pokud se dědicové nedohodnou, určí na návrh společnosti osobu, oprávněnou vykonávat práva, spojená s akcií, do skončení řízení o dědictví soud.“19 „U družstva členství fyzické osoby zaniká smrtí. Dědic členských práv a povinností zůstavitele můţe poţádat druţstvo o členství. Zákon nebo stanovy mohou určit kdy, představenstvo nesmí dědicovo členství odmítnout, nebo kdy se nevyţaduje souhlas představenstva s nabytím členských práv a povinností dědicem. Souhlas představenstva se nevyţaduje, jestliţe dědic nebyl práva a povinností, spojené s členstvím, v bytovém prostoru. Dědic, který se nestal členem, má nárok na vypořádací podíl člena, jehoţ členství zaniklo.“20

2.3 Právní důvod dědění Občanský zákoník zná dva právní důvody dědění. Zákon a závěť. Tedy dědí se buď ze zákona, nebo podle zanechané závěti. Toto vymezení, ale není přesné, protoţe můţe dojít k tzv. kumulaci, kdy se dědí podle zákona i závěti a je to v následujících 3 případech. Závěť existuje, ale zůstavitel nepořídil celým svým majetkem. Majetku, který v závěti chybí, nastane tedy dědění ze zákona. Závěť je napsána formálně správně zůstavitel v ní tentokrát pořídil celým svým majetkem, ale některý ze závětních dědiců nedědí a zde nastupuje znovu dědění ze zákona. Ve třetím případě zůstavitel znovu pořídil závěť, ale nerespektoval občanský zákoník institut tzv. neopomenutelných dědiců. Některý z neopomenutelných dědiců se dovolává na neplatnost závěti v té části, v níţ zůstavitel nerespektoval právo neopomenutelných dědiců. Neopomenutelný dědic musí dostat takový podíl, jenţ stanový zákon. (problematikou neopomenutelných dědiců se budeme zabývat v dalších částech práce).

19 20


26

2.4 Způsobilý dědic Jako poslední předpoklad dědění je existence osoby, kterou nazýváme tzv. způsobilým dědicem. Zákon zná a taxativně vymezuje následující dvě hlavní moţnosti ztráty způsobilosti v dědickém řízení: Trestný čin proti zůstaviteli. V druhém případě je definováno chování dědice. V první moţnosti ztráty způsobilosti se jedná o osoby, které ztratí způsobilost dědit, kdyţ se dopustí trestného činu jak proti zůstaviteli, tak proti jeho rodině, manţelce, dětem apod. Trestným činem je míněno, ţe došlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu (stačí jedna). Soudy v tomto případě hlavně přihlíţejí, zda osoba, která měla v tomto případě dědit, byla za tento trestný čin odsouzena. Jako další moţností je chování dědice. V případech, kdy osoba, která má dle závěti dědit porušuje následující body znovu je nezpůsobilá dědit, jedná se převáţně o chování, které je proti vůli zůstavitele. Osoba se příčí rozhodnutí zůstavitele sepsání testamentu. Zůstavitel sepisuje testament pod nátlakem. Osoba, která má dědit se snaţí vyvíjet tlak na změnu platné závěti nebo dokonce zrušení takovéto závěti. „K dědické nezpůsobilosti se přihlíţí z úřední povinnosti. Dědická nezpůsobilost dopadá, jak na dědice ze závěti, tak na dědice ze zákona.“21 Zákon zná dva druhy způsobilých dědiců. Dědicem se můţe stát jak fyzická osoba (člověk), tak právnická osoba (uměle vytvořený subjekt). Fyzické osoba nemusí mít právní způsobilost k právním úkonům. V případě dědického řízení automaticky přechází majetek na tuto osobu ze zákona, aniţ je poţadována způsobilost k právním úkonům. Takovéto osobě, která není způsobilá k právním úkonům, je přidělen na nezbytně nutnou dobu zástupce, který za osobu vykoná nezbytné právní úkony. Tohoto zástupce stanoví soud.

21


27

3. Možnosti dědění Jak jiţ bylo několikrát zmíněno, Občanské právo České republiky zná dědění ze zákona, ze závěti, popřípadě můţe dojít ke kumulaci dědických titulů (popsána v předešlé kapitole). Součástí problematiky a institutu týkající se moţnosti dědění dává zákonodárce větší přednost projevu vůle zůstavitele, tedy dědění ze závěti. Zákon stanoví ţe, dědění ze závěti má přednost před dědění ze zákona. Zákonodárci se snaţí o to, aby zůstavitel měl při sepisování své závěti co největší volnost. Bohuţel i ve volnosti jsou jistá omezení, kterých musí zůstavitel dbát, jinak je závěť absolutně nebo relativně neplatná. Nyní se budeme zabývat problematikou dědických titulů, tedy děděním ze zákona také známé jako (intestátní posloupnost) a dědění podle závěti (testamentární posloupnost).

3.1 Dědění ze zákona (intestátní posloupnost) “V případě, ţe zůstavitel zemře bez zanechání platné závěti, nebo kdyţ testamentární dědic z jakéhokoliv důvodu dědictví nenabude, dochází k dědické posloupnosti ze zákona.“22 Samotné dědění ze zákona má bohatou tradici v českém právu a znovu vychází ze základu coţ je římské právo. Samostatnou úpravu zákonné posloupnosti mělo městské a poddanské právo. Zejména z městského práva potom vycházel Všeobecný Občanský zákoník z roku 1811 ABGB, kdy byly dědicové rozdělení do 4 základních skupin tehdy nazývaných tříd. „V první třídě dědily zůstavitelovy manţelské děti a jejich potomci, přitom se nečinil rozdíl mezi syny a dcerami. Ve druhé třídě dělili rodiče a jejich potomci. Ve třetí třídě dělili prarodiče a jejich potomci. A konečně ve čtvrté třídě dědili praprarodiče zůstavitele a jejich potomci.“23 Zákonné dědice rozděluje zákon do čtyř dědických (tříd) v dnešní právní úpravě více nazývané a pouţívané skupin. Jejich výčet je taxativní, tzn., ţe na jiné, neţ zde uvedené, se

22

Schelleová I, Dědictví a dědické právo, Brno, C Press, 2007, s. 31 Rauscher, R. Dědické právo podle českého zemského práva zemského, Bratislava 1922, Haas, A.: Omezení odúmrtí v starém českém právu, Právněhistorické studie 11, Praha 1973 23

28

dědění ze zákona nevztahuje. Pořadí dědických skupin stanovené v zákoně je závazné. Dědicové téţe skupiny jsou povoláni dědit společně; nemůţe dojít k tomu, aby vedle sebe současně dědili dědicové různých skupin. To platí i v případě, ţe určitá osoba (např. manţel zůstavitele) je zařazena do více dědických skupin; dědí vţdy v té skupině, která je v daném případě povolána k dědění.

3.1.2 Dědické skupiny Jak jiţ bylo zmíněno, dědické právo platné v dnešní právní úpravě čerpá z římského práva, která ustanovila rozdělení dědiců do 4 dědických skupin. Občanský zákoník tyto třídy poupravil do následného pořadí. Podotýkám, ţe tyto skupiny jsou brány jako za pevně stanovené, tudíţ nelze se odchýlit a není moţné, aby jedna osoba byla ve více skupinách najednou. „1. V první skupině dědí zůstavitelovy děti a manţel nebo partner, kaţdý z nich stejným dílem. Nedědí-li některé dítě, nabývají jeho dědického podílu stejným dílem jeho děti. Jestliţe nedědí ani tyto děti nebo některé z nich, dědí stejným dílem jejich potomci. 2. Nedědí-li zůstavitelovi potomci, dědí ve druhé skupině manţel nebo partner, zůstavitelovi rodiče a dále ti, kteří ţili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výţivou na zůstavitele. Dědici druhé skupiny dědí stejným dílem, manţel nebo partner však vţdy nejméně polovinu dědictví. 3. Nedědí-li manţel, partner ani ţádný z rodičů, dědí ve třetí skupině stejným dílem zůstavitelovi sourozenci a ti, kteří ţili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výţivou na zůstavitele. Nedědí-li některý ze sourozenců zůstavitele, nabývají jeho dědického podílu stejným dílem jeho děti. 29

4. Nedědí-li ţádný dědic ve třetí skupině, ve čtvrté skupině dědí stejným dílem prarodiče zůstavitele a nedědí-li ţádný z nich, dědí stejným dílem jejich děti. Dědictví, jehoţ nenabude ţádný dědic, připadne státu.“24

3.1.3 Odúmrť Několikrát v práci bylo zmíněno slovo odúmrť. Není to nic jiného neţ majetek, který zanechal zůstavitel, který nemá ţádného zákonného ani testamentárního dědice. V tomto případě je zde stát, kterému majetek připadne. Stát nemůţe majetek odmítnout. Za dluhy z pozůstalého dědictví, ale odpovídá jen do výše hodnoty nabytého majetku.

3.1.4 Započtení darů „Soud potvrdí nabytí dědictví podle dědických podílů. Při dědění ze zákona se dědici na jeho podíl započte to, co za ţivota zůstavitele od něho bezplatně obdrţel, pokud nejde o obvyklá obdarování.“25 Zajímavým faktem v problematice započtení darů je to, ţe pokud se notáři nesdělí, ţe daný dědic byl za ţivota zůstavitele obdarován, například větší finanční částkou nemusí vůbec k takovému započtení darů dojít. To lze provést do tří let od vydání rozhodnutí, poté je právo promlčeno. Znovu se vychází z obecné části Občanského zákoníku ČR. Samotná ochrana dědiců je v tomto případě z mého hlediska špatně ošetřena a v zákoně i špatně definována. Z mého pohledu samotné započtení darů bych vypustil. Tím, ţe zůstavitel někomu něco jen tak dá, by nemělo vůbec mít vliv na celé dědické řízení. Tím se také předejde problematice s tím spojenou. Také míněno i soudním ţalobám apod.

24 25

ÚZ č. 637, Občanský zákoník, s. 38 Schelleová I, Dědictví a dědické právo, Brno, C Press, 2007, s. 39

30

3.1.5 Ochrana oprávněného dědice Jak jsem na začátku své práce zmiňoval, dědické právo je také zachyceno v Ústavě ČR konkrétně v listině základních práv a svobod. Kaţdá osoba má právo vlastnit majetek, nabývat ho a jeho nedotknutelnost. „Zjistí-li se po projednání dědictví, ţe oprávněným dědicem je někdo jiný, je povinen ten, kdo dědictví nabyl, vydat oprávněnému dědici majetek, který z dědictví má, podle zásad bezdůvodného obohacení tak, aby neměl majetkový prospěch na újmu pravého dědice.“26 „Nepravý dědic má právo, aby mu oprávněný dědic nahradil náklady, které na majetek z dědictví vynaloţil. Rovněţ mu náleţí uţitky z dědictví. Jestliţe však věděl nebo mohl vědět, ţe oprávněným dědicem je někdo jiný, má právo jen na náhradu nutných nákladů a je povinen vydat oprávněnému dědici kromě dědictví i jeho uţitek. Kdo v dobré víře nabyl od nepravého dědice, jemuţ bylo dědictví potvrzeno je chráněn tak, jako by nabyl od oprávněného dědice.“27

26 27


31

4. Dědění

na

základě

testamentu/testamentární

posloupnost/ Dědění na základě testamentu patří mezi jedno z nejčastějších moţností při dědickém řízení. Zákonodárce si dává za povinnost ponechat zůstaviteli co největší prostor, aby ve své závěti mohl vykonat písemný projev své vůle. Z toho také vychází, ţe zákonodárce dává přednost dědění ze závěti před děděním ze zákona. Jediné čeho musí zůstavitel dbát, je to, aby při sepisování závěti dodrţel zákonem stanovené pravidla. Jaké pravidla to jsou? Co to vůbec závěť je? „Závěť je poslední vůle, testament, poslední pořízení. Jeho pořizovatelem osobně učiněný, formální, jednostranný, kdykoli odvolatelný projev vůle. Je to právní úkon. O tom, komu má v případě smrti pořizovatele připadnout majetek. “28 Zde podle této definice je závěť zřejmá jako list, kde je sepsán majetek člověka, který sám sepíše a podle vlastního uváţení rozdělí svým rodinným příslušníkům. Aby, ale zůstavitel mohl sepsat poslední testament, musí také dbát, aby nedošlo k porušení občanského zákoníku. Pro sepsání závěti jsou tedy pevně dané normy, kogentní /neměnné nelze se od nich odchýlit/. „Závěť můţe být absolutně neplatná pro nedostatek náleţitostí právního úkonu § 37 odst. 1 Občanského zákoníku a také pro nedostatek způsobilosti zůstavitele k právním úkonům §38 odst. 1 ObčZ, z důvodu duševní poruchy §38 odst. 2 ObčZ, pro rozpor s dobrými mravy §39 ObčZ, pro nedostatek náleţitostí závěti uvedených v §476 a násl. ObčZ. Kromě toho můţe být relativně neplatná, jestliţe je v rozporu v příslušné části pro nerespektování ust. §479 ObčZ, jestliţe se dotčený neopomenutelný dědic této neplatnosti dovolává §40a ObčZ.“29 Samozřejmě je nutné přihlíţet k tomu, kdy a jakým způsobem byla závěť uzavřena. Dochází k případům, kdy v den sepsání závěti není sepisovatel závěti (zůstavitel) způsobilý k právním úkonům (rozhodnutím soudu) a z tohoto důvodu není závěť platná. Naopak v případě, kdy byl sepisovatel závěti právně způsobilý a způsobilost ztratí aţ po samotném sepsání, je závěť platná.

28

Holub, M a kol.: Občanský zákoník. Komentář 1 svazek 2 vydání, Praha, Linde 2003 s 659 Srov. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, ze dne 12. 02. 2001, sp. Zn 12 Co 248/2000 AD NOTAM 29

32

Občanský zákoník také nedovoluje zastoupení při sepsání závěti. Závěť musí napsat osoba, která je způsobilá a píše pořízení pro případ smrti. „Dědit lze i podle závěti, která byla pořízena v zahraničí podle cizího práva. Z hlediska posouzení platnosti takové závěti je rozhodující obsah mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána která upravuje otázkou posuzování platnosti závěti ve vztahu ke státu, na jeho území byla pořízena.“30 „Dojde-li po projevu vůle ke změně státní příslušnosti, nemá to vliv na otázku platnosti závěti nebo jejího zrušení, pokud se týče otázek vad vůle a jejího projevu a způsobilosti zůstavitele k těmto právním úkonům. Závěť se tedy dodatečně ani nestane neplatnou, ani se její vady nemohou zhojit.“31

4.1 Náležitosti osoby pořizovatele, vůle a jejího projevu Součástí dědického řízení je pevné stanovení a vymezení úkonů a postupu při sepisování závěti, kdy zákon pevně stanoví, ţe závěť mohou sepsat jenom fyzické osoby. Pokud jde o právnické osoby, zákon taxativně hovoří, kdy dochází k dědění a kdy ne. Probráno v předešlé kapitole. 2. 2. Existence dědictví. Samotný Občanský zákoník také nedovoluje zastoupení při sepsání závěti. Závěť musí napsat osoba, která je způsobilá a píše pořízení pro případ smrti. Aby fyzická osoba mohla sepsat platnou závět, musí splňovat dle občanského zákoníku jisté předpoklady. Tedy musí mít tzv. způsobilost k právním úkonům, které se nabývá 18 rokem ţivota. Právní úprava také myslí na jedince ve věku 15 let, kteří chtějí sepsat svou závěť, ale tu musí učinit výlučně ve formě notářského zápisu. „Poţadavek formy notářského zápisu zde navíc má zajistit, ţe nepůjde o náhlé rozhodnutí, ale půjde jen o úkon učinění s rozvahou patřičným poučením ze strany notáře o všech důsledcích.“32 30

Zákon ř 97/1963 je vnitrostátní právním předpisem, obsahující kolizní normy mezinárodního práva soukromého a procesního. 31 Kučera, Z. –Tichý L.: Zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním. Komentář, Praha, Panorma 1989 s. 151 32 Mikeš. J. – Muzikář.: dědické právo. Praktická příručka, Praha, Linde 2003 s 53

33

Vedle věku zde stojí také i duševní zralost. Tedy člověk duševně chorý nemůţe sepsat závěť, protoţe ztratí tzv. způsobilost k právním úkonům. O ztrátě způsobilosti rozhoduje soud. (bude probráno v dalších kapitolách později) Co se týče vůle a projevu zůstavitele v závěti jde o jednostranný projev zůstavitelovy vůle, která se řídí občanským zákoníkem tedy volnost a svoboda projevu. Pokud se prokáţe, ţe byla sepsána závěť pod nátlakem je celá n e p l a t n á! „Vůle, projevená zůstavitelem v závěti, musí být určitá a srozumitelná. Vztahuje-li se neurčitost nebo nesrozumitelnost pouze na část závěti, pak je neplatnou jen tato část. Zůstavitelova vůle musí být určitá, především pokud jde o určení dědiců. Vůle zůstavitele není určitá zejména tehdy, odporují-li některá ustanovení závěti. Nesrozumitelnými jsou ta ustanovení závěti, která nelze ani výkladem poslední vůle pořizovatele vysvětlit.“33 „Ze závěti musí být patrno, ţe pořizovatel projevuje svou vůli nakládat se svým majetkem pro případ smrti. Není rozhodné, jak je závěť označena, resp. Jak je formulována, pokud z ní lze případně i za pomoci výkladu (§ 35 odst. 2ObčZ) zjistit vůli zůstavitele pořídit pro případ smrti celým svým majetkem.“34

4.2 Obsahové náležitosti závěti 4.2.1 Stanovení dědice, určení dědických podílů Základem kaţdé závěti je tzv. obsahová část. Tedy co závěť obsahuje. Jiţ bylo vymezeno, ţe jde o listinu, která obsahuje poslední vůli zůstavitele. Po obsahové části, ale musí také splňovat další kritéria, aby nedošlo k dalším nepřesnostem a problémům v dědickém řízení. „Součástí závěti je i tzv. určení podílů. Je-li dědiců více, můţe zůstavitel zároveň stanovit jejich podíly v poměru k celému dědictví (např. zlomkem či procentem) nebo určit konkrétní

33 34

Knapp, V a kol,: Učebnice československého občanského práva II. Svazek., Orbis 1965, s 525 Fiala, J. a kol.: Občanské právo /1/, Brno, Masarykova univerzita, Doplněk 1993,s 302

34

věci, práva, či majetkové hodnoty, které mají jednotlivým dědicům připadnout. Pokud zůstavitel podíly závětních dědiců nevymezil, platí, ţe tyto podíly jsou stejné., tj. tyto osoby dědí rovným dílem. Povolání dědiců k jednotlivým věcem, právům nebo jiným konkrétním hodnotám je moţno chápat jako jistá anticipace vypořádání dědictví, aby se předešlo případným neshodám mezi spoludědici a vytvoření potencionálně problematických spoluvlastnických vztahů mezi nimi.“35 Jako další vliv na určení dědických podílů je existence způsobilého dědice. Problematikou způsobilého dědice jsme nastínili v předešlých kapitolách, ale i tak je důleţité zmínit, ţe i kdyţ je dědic svou způsobilost ztratí, z důvodu: Spáchání úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, manţelce, dětem nebo rodičům. Nebo v druhé moţnosti zavrţeníhodné jednání proti projevu vůle zůstavitele. Můţe dojít i k situacím, kdy zůstavitel tyto situace za ţivota promine a tím se stává z dědice způsobilý. Krátce bych zmínil, ţe nový zákoník, který by měl platit v roce 2013 (odhadem) definuje nezpůsobilého dědice následovně: „Kdo se dopustil, proti zůstaviteli, jeho předku, potomku, anebo manţelovi činu povahy úmyslného trestného činu, jestliţe mu jej zůstavitel prominul (na rozdíl od platné právní úpravy, nemusí jít o úmyslný trestný čin, postačí, má-li takový čin povahu úmyslného trestného činu, dále dochází k rozšíření okruhu chráněných osob na všechny předky i potomky, nikoli jen děti a rodiče. Kdo zůstavitele k projevu poslední vůle donutil nebo lstivě svedl, projev poslední vůle zůstaviteli překazil nebo jeho pořízení pro případ smrti zničil, potlačil, zfalšoval nebo podvrhl, jestliţe mu zůstavitel tento čin neprominul (dochází k určitému zpřesnění dosavadní úpravy)“36 Já sám si myslím, ţe i toto nové znění zákona není zcela přesné. Bylo by z mého hlediska lepší, kdyby zákonodárce přesněji definoval problematiku odpuštění trestného činu, zavrţeníhodného chování. Myslím si, ţe by bylo lepší sepsat novou závěť, která by měla 35 36

Schelleová I, Dědictví a dědické právo, Brno, C Press, 2007, s 48 Schelleová I, Dědictví a dědické právo, Brno, C Press, 2007, s. 49

35

obsahovat článek, dovětek o tom, ţe zůstavitel toto jednání prominul a tím se znovu předejde problematický situacím, následným ţalobám a soudním sporům. Součástí problematiky stanovení dědice bych chtěl poukázat, ţe zákon dovoluje, aby zůstavitel povolal za dědice právnickou osobu (uměle vytvořený subjekt). V tomto případě musí dojít k přesné identifikaci, aby nedošlo k záměně tedy správné označení se svým názvem, sídlem, identifikačním číslem, případně ostatní údaje o registraci. Můţe dojít k tomu, ţe zůstavitel ve své závěti odkáţe svůj majetek, nadaci anebo tzv. institutu nadačního fondu.

4.2.2 Zřízení nadace nebo nadačního fondu v závěti Součástí platné právní úpravy je institut zřízení nadace a nadačního fondu v závěti. Občanský zákoník v § 477 odst. 2 připouští právo, aby zůstavitel mohl ve své závěti zřídit nadaci nebo nadační fond. Zřízení nadace a nadačního fondu vymezuje nejen Občanský zákoník, ale tímto institutem se přesněji zabývá zákon č. 227/1997 Sb., O nadacích a nadačních fondech v platném znění. „Rozdíl mezi oběma druhy právnických osob – nadací a nadačním fondem v zákoně není příliš zřetelně a systematicky vyjádřen. Z textu zákona lze dovodit, ţe nadace slouţí pravidelně k trvalému účelu, u nadačních fondů to můţe být i účel dočasný. Kromě toho na rozdíl od nadace je nadační fond spotřební povahy, neboť naplňování svého majetkového účelu můţe plně nebo částečně spotřebovat.“37 Ke vzniku nadace či nadačního fondu (dále jen nadace, není-li uvedeno jinak) dochází ve dvou po sobě následujících krocích: a) „Zřízení nadace – předpokládá právní úkon jedné nebo více osob, kterým neovladatelně rozhodují o vymezení určitého majetku k neziskovým účelům. Jde o tzv. nadační listinu v podobě závěti, písemné smlouvy nebo zakládací listiny. Zákon stanoví pro zřízení nadace přísné formální i obsahové poţadavky. Tak zřizuje-li se nadace závětí nebo zakládací listinou, musí být nadační listina pořízena ve formě notářského zápisu. 37

Hurdík, J. I.: Zákon o nadacích a nadačních fondech. Komentář, Praha, C. H. Beck 1998, s 36

36

b) Vznik nadace – dle ustanovení § 5 odst. 1 zákona o nadacích a nadačních fondech vzniká nadace dnem zápisu do nadačního rejstříku, vedeného rejstříkovým soudem. K zápisu dochází na základě návrhu zřizovatele respektive vykonavatele závěti či jejich zmocněnce a musí k němu být přiloţena zejména: nadační listina, odklad o splacení peněţitého vkladu, popřípadě doklad o převzetí nepeněţitého vkladu a výpis z rejstříku trestů členů správní rady, dozorčí rady, popřípadě revizora, případně i další přílohy uvedené v § 5 odst. 3 zákona nadacích a nadačních fondech.“38 Jak jiţ bylo zmíněno závěť jako taková obsahovat zákonem stanovené body pro zřízení nadace či nadačního fondu jedná se o následující body: Název nadace či nadačního fondu, název musí také obsahovat označení, buď nadace, nebo nadačního fondu. Přesný účel a jeho vymezení. Za jakým cílem se právnická osoba zřizuje. Obecně lze říci, ţe se musí jednat o obecně prospěšný cíl. Tedy rozvoj duševních hodnot, ochrana přírodního prostředí nebo kulturních památek. Výše majetkového vkladu. Můţe být buď, peněţitý nebo nepeněţitý. V případě nepeněţitých vkladů zákon vymezuje postup při určení ceny.

Cenu stanoví

soudní znalec. Přesné stanovení pro omezení nákladů s tím související správu, určení zda má jít o statut nadace nebo nadačního fondu. Do těchto nákladů je započítáno náklady na propagaci, náklady na provoz výplaty a odměny za výkony člena správní rady, dozorčí rady apod. Zákon dále poţaduje přesný výčet podmínek pro výplatu nadačních příspěvků, popřípadě, kterým osobám tyto příspěvky lze přiznat. Například příspěvek nelze poskytnout, kdyţ se nejedná o případ, pro který byla nadace nebo nadační fond zřízena. Zajímavostí je také, ţe zákon striktně zakazuje, aby nadace financovaly politické hnutí strany apod.

38


37

Jako poslední nedílnou součástí závěti musí být vyjmenovány osoby, které budou vykonavateli. Tedy osoby, které budou nadaci či nadační fond zakládat, spravovat, jmenovat členy orgánů v případech, ţe je neobsahuje závěť. „Závěrem lze konstatovat, ţe právní úpravu zřízení nadace či nadačního fondu závětí je nutno povaţovat za speciální ve vztahu k ustanovení § 460 OBčZ., neboť nadace či nadační fond zde smrtí zůstavitele, nenabývá dědictví, ani nevzniká, jen se vytváření předpoklady pro její vznik, k němuţ dojde aţ dnem zápisu do nadačního rejstříku v důsledku úkonů vykonavatele závěti, učiněných dokonce aţ po skončení projednávání dědictví (tj. po právní moci usnesení o dědictví).“39 Nový Občanský zákoník se snaţí reagovat na novinky ve vývoji práva a snaţí se reagovat na mezery v zákonech, které neřeší jisté situace. Zde je krátká citace: „Osnova připravovaného nového občanského zákoníku v ustanovení § 1241 odst. 2 výslovně předvídá, ţe za dědice lze povolat i právnickou osobu, která má být teprve ustanovena (dle následujícího § 1242 odst. 2 lze takovou právnickou osobu povolat i za tzv. odkazovníka). Dále je zde výslovně uvedeno, ţe taková právnická osoba způsobilým dědicem, vznikne-li do osmnácti měsíců od smrti zůstavitele. Dle důvodné zprávy se v tomto ustanovená nepamatuje jen nadace zřizované závětí, ale i na kterékoli právnické osoby jiné.

Nadace jsou pak

zpraveny v obecné části návrhu nového návrhu občanského zákoníku, a sice v ustanovení § 271 a pásl. Jde o právnické osoby soukromého práva, tvořené účelovým sdruţením majetku (systematicky jsou nadace zařazeny tzv. fundace, tj. právnické osoby fondového typu), který má trvale svými výnosy slouţit uţitečnému cíli, vyjma podpory politických stran a hnutí. Osnova rozeznává dva zakladatelské akty, které vedou k zaloţení nadace a) zakládací listinu, zřizuje-li se nadace inter vivos a b) závěť, zřizuje-li se nadace mortis causa. Vznik nadace je vázán na zápis do nadačního rejstřík. Jak zakládající listina, tak i závěť.“40

39 40

Holub, M a kol.: Občanský zákoník. Komentář, 1 svazek. 2. vydání, Praha, Linde 2003 691 Schelleová I, Dědictví a dědické právo, Brno, C Press, 2007, s. 60

38

4.2.3 Náhradní dědic 1. Co se dědického řízení týče, je zde moţnost i tzv. náhradního dědice. Zůstavitel při sepisování své závěti má právo také ve své závěti pořídit pro případ smrti i takzvaného náhradního dědice. Jde o institut, který občanská zákoník výslovně neřeší. Ale znovu se vychází ze základů římského práva, ţe subjekty mohou činit všechno to, co zákonem není zakázáno, tedy v tomto případě ustanovit náhradního dědice. Otázka náhradního dědice je propracována v Obecném zákoníku občanském ABGB v našem ObčZ. nikoliv. „V souladu s dosavadní soudní praxí lze určit osobu, která v případě, ţe dědic povolaný na prvním místě z nějakého důvodu nenabude (zemře před zůstavitelem, odmítne dědictví či se stane nezpůsobilým dědit), nastupuje na jeho místo tzv. náhradní dědic. Tím zůstavitel zamezí, aby se ohledně uvolněného podílu závětního dědice uplatnilo dědění ze zákona. Tato tzv. vulgární substituce, neboli také nazývané obecné náhradnictví, nemá charakter podmínky, připojené k závěti dle ustanovení § 478 ObčZ, neboť zde ustanovením náhradního dědice nedochází k ţádnému omezení dědice, určeného na prvním místě jako vlastníka zděděného majetku, a to ani z hlediska jeho práva dědictví odmítnout, neboť nelze dědictví odmítnout ve prospěch určité osoby.“41 (Problematika zabývající se podmínkou a příkazem v závěti bude zachycena v následující kapitole). Do budoucna se nepočítá se začleněním institutu svěřeného náhradnictví. V novele Občanského zákoníku je však nově upravena problematika obecného náhradnictví, kterou rovněţ nynější zákoník nezná. Tento institut by měl přinést novinku a to, ţe je moţné v závěti povolat náhradního dědice pro případ, ţe závětní dědice nenabude svůj podíl. Osobně co se týče problematiky náhradního dědice, nevidím vůbec smysl v tomto institutu, tudíţ bych ho do nového zákona nezakomponoval. Nedává mi smysl. Připadá mi to jako dar v budoucnosti.

41

Číţkovská, V.: K některým otázkám československého dědického práva (úvahy de lege refeferenda ), Právník, 1978. č. 10s s 907-908

39

4.2.4 Ochrana neopomenutelných dědiců

Na samotném začátku práce je zmiňován vývoj dědického řízení. Dědické právo jako takové prošlo mnoha změnami a vývoj zašel aţ tak daleko, ţe začal pamatovat na tzv. institut neopomenutelné dědice. Dědické právo začalo chránit rodinu jako takovou hlavně její práva. Jedná se, ale převáţně o první skupinu dědiců /také zmíněna v této práci v bodě č 3. 1. 2. Pro krátké připomenutí v první skupině zákon jmenuje následující členy. „Manţel, manţelka jejich děti a potomci děti. Ochranou neopomenutelných dědiců se prosazuje nejvýraznější princip familiarizace v dědickém právu na úkor testovací volnosti, odvozené z ústavou zaručeného práva vlastnit majetek (článek 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod)“42. Také Občanský zákoník České republiky pamatuje na zákonná práva neopomenutelných dědiců a to v § 479 ObčZ, ten povaţuje jako jednu z největších překáţek zůstavitele, aby nakládal se svým dědictvím, jak chtěl. Protoţe podle zákona je povinen zůstavitel myslet i na neopomenutelné dědice. Podle rozdílů a právních řádů některých evropských států, kde jsou za neopomenutelné dědice povaţováni i rodiče zůstavitele, přičemţ jim zákon rozlišuje podle míry poskytované ochrany. Nyní se, ale podíváme na základní rozdělení neopomenutelných dědiců, které zná platný občanský zákoník ČR. Neopomenutelné dědice lze tedy rozdělit do dvou následujících skupin: „Nezletilé potomky – ti nemohou být zůstavitelem v závěti o svůj zákonný dědický podíl zkrácení vůbec. Zletilé potomky

- ty můţe zůstavitel v závěti krátit o jednu polovinu jejich

zákonného dědického podílu.“43 Zákon tedy pamatuje na neopomenutelné dědice s tím, ţe napadne li takový dědic závěť je absolutně nebo relativně neplatná. V tomto případě zákon dovoluje, aby došlo k domluvě mezi ostatními účastníky dědického řízení a neopomenutelným dědicem a došlo k vyrovnání. Vţdy se tedy vezme celý majetek po zůstaviteli. Z tohoto majetku se propočítá na jakou část 42

Mikeš. J. – Muzikář.: dědické právo. Praktická příručka, Praha, Linde 2003, s. 78. Schelleová I, Dědictví a dědické právo, Brno, C Press, 2007, s. 66 46 ÚZ č. 637, Občanský zákoník, s. 37 43

40

nárok daná osoba má. Pro vyrovnání dědictví pro neopomenutelného dědice nemusí dojít vţdy majetkem, ale také ve formě vyrovnání peněz. Znovu se vychází ze zákonného nároku na dědictví vyjádřené v ceně peněz. Kaţdý neopomenutelný dědic má nárok podle zákona jeli, nezletilý činí jeho podíl ze zákona a to samé se týká i zletilých dědiců. Jejich podíly jsou jiţ probrány v částech výše konkrétně v oddílu dědických skupin. Je také důleţité zmínit, ţe je moţné i neopomenutelné dědice vydědit. Ale pouze v zákonem stanovených případech. Konkrétními případy a moţnostmi vydědění bude probráno v následující kapitole.

4.2.5 Vydědění

V současné demokratické době se nachází institut dědictví na rozmezí, kdy je dána zůstaviteli neomezená volnost při sepisování závěti. Samotné omezení spatřuji v správném sepsání závěti (způsobilost k právním úkonům, věková hranice a dodrţení zákona). Dědické právo je zaloţeno na principu ochrany rodiny a samotný vývoj se snaţí se reagovat na potřeby společnosti. Tedy umoţnit zůstaviteli svým dědicům odebrat právo dědit pomocí tzv. institutu vydědění. Častokrát je slyšet v mediích rádio, televizi, tisk, ţe zůstavitel své dědice vydědil. Bohuţel jedním ze zmíněných omezení v projevu vůle zůstavitele je moţnost vydědění jenom ze zákonem stanovených důvodů. Pokud zůstavitel neuvede důvody vydědění nebo uvede důvod, který není vymezen v zákoně, dochází k neplatnosti závěti. A k samotnému vydědění nemusí být vůbec přihlédnuto. Dle platné právní úpravy můţe zůstavitel vydědit své dědice z následujících 4 důvodů. „V rozporu s dobrými mravy neposkytl potřebnou pomoc v nemoci, ve stáří nebo v jiných závaţných případech. O zůstavitele trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl.

41

Byl odsouzen pro úmyslný trestný čin k trestu odnětí svobody v trvání nejméně jednoho roku. Trvale vede nezřízený ţivot.“44 „Vydědění neopomenutelného dědice, obsaţené v listině o vydědění, je samostatným druhem pořízení na případ smrti, byť se v praxi ve většině případů vyskytuje jako obsahová součást závěti, kterou pořizovatel někoho povolá za dědice a současně některého ze svých neopomenutelných dědiců, případně všechny vydědí.“45 Touto definicí je zřejmé, ţe zůstavitel odebírá na základě této listiny práva neopomenutelným dědicům na jejich podíl z dědictví. „Jiná definice říká, ţe vydědění je jednostranný právní úkon na případ smrti, jímţ ruší právo, které by jinak vyděděná osoba měla. Jde tedy o projev vůle zůstavitele, ţe se určitému potomku nemá dostat jeho neopomenutelný podíl, nebo ţe se mu má dostat méně, neţ je jeho zákonný podíl. Neopomenutelný dědic můţe být zbaven svého dědictví částečně nebo úplně. I při částečném vydědění ztrácí takový dědic právo na neopomenutelný podíl úplně, a nikoliv jen zčásti, a je dáno na vůli zůstavitele, zda potomkovi i přesto jeho část podílu zanechá či nikoliv.“46 Hovoříme-li, v tomto případě o částečném vydědění nezaopatřeného dědice, můţe zůstavitel vydědit z části, např. odebrání nároku z nemovitosti, či určité části z jeho podílu. Zůstavitel jako takový nemusí do své závěti napsat přesně slovy: vyděďuji toho a toho člena z důvodu x y jak hovoří zákon, ale musí být zjevné a nesmí dojít k pochybám, ţe zůstavitel má zájem danou osobu vydědit. Můţe jít o následující formulaci, tím, ţe můj syn v posledních letech moji nemoci byl jiţ několikrát trestaný a po propuštění z vězení o mne nejevil ţádný zájem, nezanechávám mu nic. Bohuţel zůstavitel při těchto formulacích musí samozřejmě myslet, ţe kdyţ napíše nějakou špatnou formulaci ne zcela přesnou, můţe dojít i k napadnutí takovéto závěti. Také nepřesné formulace mohou vést ke sporným ţalobám. Proto se vyţaduje, aby došlo k sepsání listiny o vydědění u notáře Zmiňováno jiţ v této práci a to z důvodu profesionality a znalosti těchto listin a následné soudní tahanice a pře před soudem. Náhled na listinu o vydědění je v příloze č 2.

45 46

Schelleová I, Dědictví a dědické právo, Brno, C Press, 2007, s. 102 Knapp, V.: Učebnice československého občanského práva. Svazek II., Praha. Orbis 1965. s 327

42

Právní úprava vydědění v občanském zákoníku systematicky navazuje na právní úpravu dědické nezpůsobilosti, ovšem mezi oběma právními instituty jsou výrazné rozdíly. „Dědická nezpůsobilost se neomezuje jen na zůstavitelovy potomky, postihuje jak dědice ze zákona, tak dědice ze závěti. Dědické nezpůsobilosti jiţ samo počínání dědice, zakládající dědickou způsobilost (úmyslný trestný čin proti zůstaviteli, jehoţ manţelovi, dětem nebo rodičům anebo zavrţeníhodné jednání proti projevu poslední vůle zůstavitelovy) má za následek ztrátu práva na dědictví po zůstaviteli, zatímco vydědění můţe nastat jen na základě platného projevu vůle. Čin zakládající dědickou nezpůsobilost, můţe zůstavitel dědici prominout, nejen výslovně, ale i jinak neţ slovy, tedy způsobem, nevyvolávajícím pochybnosti o tom, co chtěl projevit. Změna postoje k vyděděnému by však od zůstavitele musela být doprovázena obsahově i formálně bezvadným projevem vůle, směřující ke zrušení ustanovení listiny o vydědění, v níţ byl potomek vyděděn. Vydědění můţe být i jen částečné, při dědické nezpůsobilosti ztrácí taková osoba nárok na dědictví celkově.“47 40/1964 Sb., Občanského zákoníku, č. 99/1963 Sb., Občanský soudní řád č. 358/1993 Sb., o notářích a jejich činnosti, č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků ve znění pozdějších předpisů.

4.2.6 Podmínka a příkaz

Jako posledním bodem při sepisování závěti je podmínka a příkaz, kterou často dává zůstavitel do své závěti. Nyní si rozebereme následující body a krátkým náhledem do Občanského zákoníku zodpovíme, zda je či není moţné, aby závěť mělo podmínky či příkazy. „Ustanovení § 478ObčZ, podle kterého jakékoli podmínky, připojené k závěti, nemají právní následky, znamená další omezení dispoziční volnosti zůstavitele v nakládání s majetkem na případ smrti. Občanský zákoník v § 36 odst. 1 uvádí, ţe vznik, změnu, nebo zánik práva či povinnosti, lze vázat na splnění podmínky. Podmínky jsou vedlejšími ustanoveními právního 4

8 Schelleová I, Dědictví a dědické právo, Brno, C Press, 2007, s. 109

43

úkonu, kterými se následky právního úkonu (vznik, změna či zánik práv a povinností) činí více, či méně na nejisté skutečnosti. Z hlediska svého vlivu na právní účinky se podmínky dělí na odkládací (suspensivní), nebo na rozvazovací (resolutivní).“48 Z obecného hlediska lze říci, ţe zákonodárce nedává moţnost zůstaviteli, aby si dával do své závěti jakékoliv podmínky či příkazy. Pokud se takovéto formulace v závěti objeví, závět není neplatná, ale k těmto připomínkám se jednoduše nepřihlíţí. Ostatní ustanovení tímto nejsou dotčena. Dále v občanském zákoníku dochází k definici, kdy jde a kdy nejde o podmínku, či příkaz, např. v § 478 ObčZ zákonodárce poukazuje, ţe nelze povaţovat taková ustanovení závěti, jimiţ pořizovatel činí opatření, která jsou s právní úpravou dědění. Podmínkami jsou takové ustanovení v závěti, které mají podle vůle pořizovatele omezit dědice ve volném nakládání s majetkem na případ smrti. „Podle nového nově připravovaného občansko právního kodexu můţe zůstavitel, na rozdíl od stávající právní úpravy, k závěti připojit podmínku, doloţení času nebo příkaz (jde o takzvané vedlejší doloţky v závěti). Samotným typem vedlejší doloţky k závěti má být ustanovení vykonavatele závěti. Podle důvodové zprávy se osnova přiklání k obvyklému modelu demokratické společnosti, čímţ se distancuje od dosavadní právní úpravy, vycházející z totalitního principu opovrţení zůstavitelovou vůlí. Podmínky mají být obecně upraveny v obecné části nového zákoníku, a sice jako součást právních jednání. Podmínky připojené k závěti, nacházejí svou legislativní oporu v ustanovení § 1302 a násl.“49 Zákonodárce počítá i s tím, ţe zůstavitel bude ve svých podmínkách a příkazech usměrňován a nebude zde zcela volnost projevu vůle. Například formulace podmínky a příkazy, které budou proti dobrým mravům, nesmyslné nebo jakýmkoliv způsobem nemoţné nebudou brány v potaz. Budou brány jako neplatné. Podle mého názoru týkajících se moţností dát si do závěti vlastní podmínku a příkaz jsem pro to, aby to tento institut byl součástí nového zákoníku. Dal bych zde, ale přísné kritéria podobná na způsob moţnosti vydědění. Tedy podmínky nesmí být např. proti jednání proti 48 49


44

dobrým mravům, ochranné opatření pro potomky zůstavitele, prevence před nesmyslnými formulacemi apod. Dále bych viděl jako dobrý důvod, aby tuto problematiku bylo moţné sepsat jenom u notáře. Z důvodů, které zmíním později ve své práci. Notáři jako soudní komisaři jsou znalý problematiky dědického řízení a samotné sepisování listin je jednou ze základních činností notáře. Dále zde stojí fakt, ţe notář je vybaven znalostmi z oblasti práva a je prozkoušen státní institucí pomocí tzv. notářské zkoušky.

4.3 Formy závěti Součástí dědického práva je umoţnit zůstaviteli sepsat závět, tedy listinu kde ustanoví samotný přechod majetku na pozůstalé. Je to tradiční způsob, který sahá aţ do dob Říma. Při podrobném náhledu na samotné rozdělení závěti jednoduché. Závěť můţe být platná a neplatná. Závěť, která není platná, se dále rozděluje na (absolutně a relativně neplatnou). Neexistuje jedna univerzální definice závěti, ale lze ji vymezit následovně: „Dědění na základě testamentů patří mezi jedno z nejčastějších moţností při dědickém řízení. Zákon přesně definuje co závěť je, závěť je poslední vůle, testament, poslední pořízení. Jeho pořizovatelem osobně učiněný, formální, jednostranný, kdykoli odvolatelný projev vůle. Je to právní úkon. O tom, komu má v případě smrti pořizovatele připadnout majetek.“50 Tato definice jiţ byla pouţita v kapitole 4. testamentární posloupnost. Ale v obecné rovině lze rozdělit na závěti platné a neplatné viz níţe. Krátce se nyní budeme zabývat obecnou částí neplatné a poté platné závěti a formami platných závětí.

Neplatná závěť Problematika závětí není jednoduchá, jak se na první pohled zdá. Napsat závěť samotnou není problém, ale napsat závěť, aby byla formálně a obsahově nenapadnutelná, jiţ problém je. Jak jiţ v práci mnohokrát zaznělo, samotné sepsání závěti se řídí zákonem a pokud dojde ať záměrně nebo omylem k porušení nebo nedodrţení dochází k problémovým situacím.

50

Holub, M a kol.: Občanský zákoník. Komentář 1 svazek 2 vydání, Praha, Linde 2003 s 659

45

„Závěť můţe být absolutně neplatná pro nedostatek náleţitostí právního úkonu § 37 odst. 1 Obč. Z. A také pro nedostatek způsobilosti zůstavitele k právním úkonům, §38 odst. 1 Obč. Z, z důvodu duševní poruchy §38 odst. 2 ObčZ, pro rozpor s dobrými mravy §39 Obč. Z, pro nedostatek náleţitostí závěti uvedených v §476 a násl. ObčZ. Kromě toho můţe být relativně neplatná, jestliţe je v rozporu v příslušné části pro nerespektování ust. §479 Obč. Z, jestliţe se dotčený neopomenutelný dědic této neplatnosti dovolává §40a Obč. Z.“51 Samozřejmě je nutné přihlíţet k tomu, kdy byla závěť uzavřena. Můţe dojít k případům, kdy v den sepsání závěti není sepisovatel závěti způsobilí k právním úkonům /rozhodnutím soudu/ a právě v tomto případě také není závěť platná. Naopak v případě, kdy byl sepisovatel závětě schopen a měl způsobilost k právním úkonům a soud mu způsobilost k právním úkonům odejme rozhodnutím v tomto případě je závěť platná. Občanský zákoník také nedovoluje zastoupení při sepsání závěti. Závěť musí napsat osoba, která je způsobilá a píše pořízení pro případ smrti.

Platná závěť a její druhy

Pro správné sepsání závěti, tedy aby byla platná, musí být zůstavitel v době sepisování nejméně 18 let starý, způsobilý k právním úkonům. Chce-li nezletilý (podmínka 15 let sepsáno u notáře probráno v předešlých kapitolách) sepsat svou závěť i na toto občanský zákoník pamatuje v § 476d občanského zákoníku. Závěť obsahovat i další náleţitosti: V kaţdé závěti musí být uveden den, měsíc a rok, kdy byla podepsána+ vlastnoruční podpis Musí být sepsána svobodně, ne pod nátlakem jak fyzickým tak psychickým Vůle musí být určitá srozumitelná, se skutečným projevem oč jde, přesně vymezen majetek apod. Závěť musí být sepsána písemně V minulosti bylo moţné uzavření i jiným způsobem závěti jako ústní. Tato závěť u nás v ústní formě není povolena a dodnes je pouţívána například v Rakousku a USA.

51

Srov. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, ze dne 12. 02. 2001, sp. Zn 12 Co 248/2000 AD NOTAM

46

Nyní se konečně dostáváme problematice forem závětí, se kterými nemůţeme setkat v České republice: Závět vlastnoruční /holografií/ Závěť allografní, je to závět psaná jinak neţ vlastní rukou /psací stroj, někdo jiný. Závěť psaná ve formě notářského zápisu.

4.3.1 Vlastnoruční závěť (hollografní)

„Jde patrně o nejrozšířenější formu závěti, protoţe je nejjednodušší a při jejím pořízení se nevyţaduje asistence dalších osob. S jejím pořízením nesou spojené ani ţádné náklady. Zákon pouze předepisuje, aby byla pořizovatelem celá napsána vlastní rukou a jím také podepsána.“52 To, ţe zákon poţaduje sepsání závěti vlastní rukou má určité důvody. Kaţdý člověk má své vlastní způsoby psaní, sklony písma, různě velikosti, vzdálení, tlak na psací potřeby apod. V těchto případech můţe později soud zjistit, zda šlo o pravou závěť sepsanou daným zůstavitelem. Zákon také poţaduje datum. Nevyţaduje, kde se datum musí nacházet, jestli na začátku dokumentu nebo na jeho konci. Do závěti nesmí být nic vpisováno doplňováno a měněno v takovém případě je znovu závěť neplatná. Chceme-li, k závěti udělat nějaký dodatek musí tento dodatek splňovat znovu formální část závěti. V opačném případě se znovu jedná o neplatnou závěť. Závěť jako taková musí být napsána jenom psacími potřebami nelze psát závěť jinou formou psací stroj apod. (v případě kdy je napsána na psacím stroji nehovoříme o hollografní formě závěti). Závěť, jako taková musí být čitelná a jenom podpis /vlastnoruční/ nemusí být čitelný.

4.3.2 Závět Allografní

Na rozdíl od závěti hollografiní psané vlastní rukou má závět allografní 2 formy sepsání, které zná Občanský zákoník. Tyto závěti jsou zachyceny v následujících paragrafech 52


47

Obecná forma allografní závěti § 476b Obč. Z. Zvláštní forma allografní závěti, týkající se osob, které nemohou číst nebo psát § 476c ObčZ odst. 3, 4 a 5 Obč. Z. a týká se osob nevidomých a osob neslyšících, které nemohou číst nebo psát.

Obecná forma allografní závěti

V obecné allografní formě dovoluje zákon zůstaviteli sepsat svou poslední závěť jinak neţ vlastní rukou. A to mechanickou cestou jako je psací stroj, počítač / poté vytisknuté/. I tento způsob sepsání závěti má svá pravidla. Tento druh závěti de facto můţe sepsat i zůstaviteli jiná osoba s tím, ţe vţdy na konci musí být vlastnoruční podpis zůstavitele. Nedílnou součástí platné závěti, je i celý datum podpisu den, měsíc a rok. V případě, ţe zápis závěti bude provádět někdo jiný, neţ zůstavitel je nutné dbát dodrţování zákonů a v tomto případě, nesmí být zapisovatelem osoba, která je uvedena v §476f Obč. Z. „§ 476f Závětí povolaný, ani zákonný dědic a osoby jim blízké nemohou při pořizování závěti působit jako úřední osoby, svědci, pisatelé, tlumočníci nebo předčitatelé.“53 Aby tato závěť byla platná, musí na konci po vlastnoručním podpisu / závěť nemusí být v ţádném případě podepsána před svědky/ zůstavitel před minimálně dvěma svědky /současně/ výslovně projevit, ţe se jedná o jeho poslední vůli. Svědci nemusí být tedy při sepsání závěti, podpisu zůstavitelem, ale musí vidět oba, ţe jde o projev zůstavitele, ţe jde o závěť. Po tomto aktu podepisují také závěť vlastnoručním podpisem. Důleţité také zmínit, ţe při sepisování závěti se musí dbát na to, aby byla závěť sepsána v jazyce, kterým hovoří nebo rozumí oba svědci. Zákon také hovoří, kdo přesně můţe být svědkem, aby nedošlo k případu, kdy závěť je neplatná. Jako svědci nesmí být osoby, které jsou postiţení, duševně chorý, osoby mající psychické onemocnění, mentální, osoby zbavené způsobilosti k právním úkonům, a také osoby vyjmenované v §476e viz výše. Jako svědci nesmí tedy být ani lidé nevidomí a 53

http://business.center.cz/business/pravo/zakony/obcanzak/cast7.aspx

48

neslyšící. V případě, ţe osoba nezná jazyk ve kterém, je závěť psaná je znovu závěť neplatná. Paradox je v tom, ţe osoby, které jsou vedeni jako svědci a podepsaní v závěti nemusí ani znát obsah závěti. Odborníci se shodují, ţe nevidí jediný smysluplný důvod, proč tedy musí znát jazyk ve kterém je projev vůle sepsán. Člověk, který je náhodou na místě v čase, kdy zůstavitel projevuje a informuje další dva svědky s tím, ţe je to závěť není brát jako právoplatný svědek. Za právoplatné svědky jsou bráni pouze ti, kteří k tomu byli povolání a jsou podepsáni na závěti. Takovému člověku, který se náhodou dostal na toto místo, nevzniká ze zákona ţádná povinnost. Výhody tohoto sepsání závěti spatřuji jako JUDr. Schelleová v tom, ţe je sepsání této závěti nenákladné, lze ji okamţitě zrušit a kdyţ si závěť nepřečtou svědci je i de facto tajná /obsahově/.

Zvláštní forma allografní závěti

Tato forma závěti je určena pro zvláštní nestandardní případy v lidském ţivotě. Samotná historie a základní prameny pro sepisování těchto závětí je prvně moţné spatřit ve starověkém Římě. Základní a výjimečná propracovanost těchto závětí, je inspirací pro dnešní zákonodárce. Samotné sepisování této závěti je určeno pro následující skupiny osob, ti co neumějí číst či psát. V těchto případech zákon dovoluje také sepsání závěti, ale vyţaduje samozřejmě přísnější podmínky při sepisování závěti. Tímto dochází k ochraně těchto osob z důvodu oslabení jejich pozice ve společnosti. Lze konstatovat, ţe sepsání takovéto závěti je pro Českou republiku z pohledu zákona novinka. Uzavírání tímto způsobem bylo povoleno aţ po roce 1991. Do té doby nebylo moţné uzavřít závěť jinak neţ formou notářského zápisu. „Aby tito lidé mohli sepsat platnou závět, musí být splněno následující: aktuální právní úprava připouští, aby osoby, které neumějí číst nebo psát pořídili soukromou závěť bez přední účasti, avšak za přítomnosti za tří svědků pisatele a předčitatele závěti.“54 Dále tyto osoby musí být samozřejmě při projevu poslední vůle a po projevu všichni podepsat. Zde v tomto 54


49

případě zákon nevyţaduje slovní projev, ale jako dostatečný projev o tom, ţe se jedná o závěť zůstavitele, postačí pokývnutí hlavy. Znovu zde nemohou být svědci, kteří jsou zbaveni právní způsobilosti k právním úkonům a další osoby, které se shodují jako u předchozí závěti a uvedení v §476f Obč. Z. U pisatele této závěti je menší odlišnost, pisatel závěti můţe být také svědkem, ale nesmí být předčitatelem. V praxi to znamená, sejde se skupina tří svědků. Jeden sepíše závěť, nesmí jí předčítat, poté jeden z dalších dvou svědků sepsanou závěť přečte a zůstavitel musí projevit souhlas. Slovně nebo pokývnutím hlavy. U předčitatele samozřejmě platí obdobné jako u sepisovatele a to, ţe můţe jít o jednoho ze svědků. Pro sepisovatele platí §476e Obč. Z. § 476e „Svědky mohou být pouze osoby, které jsou způsobilé k právním úkonům. Svědky nemohou být osoby nevidomé, neslyšící, němé, ty, které neznají jazyk, ve kterém se projev vůle činí, a osoby, které mají podle závěti dědit.“55 Zajímavostí u těchto závětí je odlišnost a zpřísnění, které spočívá v tom, ţe do závěti se musí uvést, zda co zůstavitel neumí číst nebo psát či obojí. Poté musí závěť také obsahovat zápis o tom jaký je důvod je, ţe neumí zůstavitel psát / nemoc, negramotnost, zranění rukou apod/. Závěť dále musí obsahovat zápis, o tom kdo byl předčitatel a kdo byl zapisovatel, / zákon nepoţaduje podpisy/

A na závěr důleţité dodat to, ţe v zápise musí být také, jakým

způsobem zůstavitel projevil svou vůli. Kývnutím hlavy či souhlasem ústní formou. Krátké pozastavení u sepsání závěti nevidomou osobou. I toto zákon povoluje, svědci v tomto případě samozřejmě musí umět znakovou řeč a závěť musí být přeloţena do znakové řeči.

4.3.3 Závěť sepsaná u notáře

„Závěť ve formě notářského zápisu představuje tradiční formu pořízení pro na případ smrti a současně i univerzální formu takového pořízení, neboť je i alternativou ke všem shora popsaných formám závěti. V některých případech však zákon výslovně poţaduje, aby závěť měla formu notářského zápisu. Jde o závěť nezletilce, který dovršil patnáctý rok věku a závěť, kterou se zřizuje nadace nebo nadační fond.“56 55 56

http://business.center.cz/business/pravo/zakony/obcanzak/cast7.aspx Schelleová I, Dědictví a dědické právo, Brno, C Press, 2007, s. 86

50

Jak je z této definice zřejmé zápis zde provádí notář. Je to fyzická osoba, která je kvalifikovaná a pověřená státem vykonávat notářské povolání. Notář jako osoba je vázáná Notářským řádem, který stanový, jak postupovat v samotném dědickém řízení. Jejich poplatky za tyto sluţby jsou znovu pevně stanoveny zákonem. Hlavní činností notáře lze tedy definovat jako sepisování veřejných listin. „§ 134 Listiny vydané soudy České republiky nebo jinými státními orgány v mezích jejich pravomoci, jakoţ i listiny, které jsou zvláštními předpisy prohlášeny za veřejné, potvrzují, ţe jde o nařízení nebo prohlášení orgánu, který listinu vydal, a není-li dokázán opak, i pravdivost toho, co je v nich osvědčeno nebo potvrzeno.“57 V našem případě tedy sepsání poslední závěti. U notáře samozřejmě lze sepsat jak hollografní tak i allografní závěť. Notář jako fyzická osoba je zde i jako rádce, který by měl znát nejlepší způsob jak napsat závěť a tím předcházet budoucím sporům. Zůstavitel přijde k notáři, kterého informuje s ţádostí o sepsání závěti. Kaţdý notář je samozřejmě vázán mlčenlivostí. Nejen dobré znalosti v oblastech dědického práva jsou znakem profesionality, ale jiţ zmíněná mlčenlivost musí být dodrţována. Notář můţe v některých případech odmítnout sepsat se zůstavitelem závěť a to v případech o kterých jasně hovoří zákon. Např., kdy zůstavitel nezaplatí odměnu notáři nebo je-li notář úzce spjat se zůstavitelem. Poplatky o odměnách notářů jsou konkrétně vypsány v sazebníku, které jsou součástí vyhlášky notářského řádu. Závěť sepsaná u notáře musí obsahovat tyto náleţitosti: „Místo, den, měsíc a rok sepsání závěti. Jméno a příjmení notáře a jeho sídlo. Jméno příjmení, bydliště, rodné číslo, není-li, datum narozeni pořizovatele /svědků, důvěrníka, tlumočníka/. Prohlášení pořizovatele, ţe je způsobilí k právním úkonům. Údaje, jak bylo ověřeno totoţnost pořizovatele /svědků, důvěrníka, tlumočníka/. Vlastní obsah závěti. Údaj o tom, ţe byl notářský zápis po sepsání pořizovatelem schválen. 57

http://business.center.cz/business/pravo/zakony/osr/cast3h2.aspx

51

Podpis pořizovatele /svědků, důvěrníka, tlumočníka/. Otisk úředního razítka notáře a jeho podpis.“58 Nyní bych krátce poukázal, ţe i v případě sepisování závěti u notáře můţe dojít k samotnému napadení závěti sepsané u notáře. Dle následujícího judikátu, který je v příloze k nahlédnutí můţe dojít i k napadení závěti sepsané u notáře. „V posuzovaném případě bylo zjištěno, ţe „dva aţ tři dny“ před sepisem závěti notářka zůstavitele navštívila“; ţe „zůstavitel notářce sdělil, ţe chce pořídit závěť, a co asi by v ní mělo být zahrnuto“; ţe notářka a zůstavitel „se dohodli, ţe notářka závěť nachystá“; ţe „notářka „trvala na dvou svědcích úkonu“; ţe následně „ se i se svědky notářka dostavila do místnosti, kde zůstavitel leţel, ţe notářka zůstaviteli laickým způsobem znovu předestřela, co v závěti je a on s tím souhlasil“; ţe „notářka měla závěť vytištěnou, ale měla s sebou notebook, kde měla uloţenu elektronickou podobu závěti, a tiskárnu, kdyby došlo ještě k nějaké změně“; ţe „poté notářka závěť před zůstavitelem pomalu přečetla, zůstavitel s obsahem závěti projevil souhlas a poté svědci a notářka zápis podepsali.“59 Při názorném rozboru této situace a seznámením se judikátem a rozhodnutí soudu (celé rozhodnutí je v příloze č 5) lze konstatovat, ţe je došlo k následující situaci. Zůstavitel po dohodě s notářem poţaduje sepsání závěti. Zůstavitel, který je upoután na lůţko a nemůţe z tohoto důvodu závěť sepsat, vyuţívá moţnosti zákona, který dovoluje asistenci notáře. Dále je zřejmé, ţe notář po domluvě připraví závěť ve své kanceláři a samotnou ji při setkání se zůstavitelem znovu postupně předčítá, jak bylo domluveno. Při samotném předčítání jsou přítomni dva svědci, kteří také přihlíţí. Dojde tedy k sepsání a potvrzení závěti a do deseti dnů zůstavitel umírá v důsledku onkologického onemocnění.

Postup samotného notáře

v procesní části je nenapadnutelný tedy nedošlo k ţádnému porušení zákona. Dochází, ale k napadení samotné způsobilosti zůstavitele v době sepisovaní závětě. Jak je ze soudního rozhodnutí zřejmé, jsou zde 3 ţalobci, kteří se domáhají neplatnosti této závěti. Jako první na co soud poukazuje, ţe všichni tři ţalobci podávají různé ţaloby ke stejné závěti. Tedy v rámci úspor a hospodárnosti 2 ţaloby odmítne. Třetí ţalobou se začíná soud konkrétněji zabývat. Tedy rozborem situace a následným prověřením zda byl či nebyl zůstavitel v době sepisování závěti při smyslech. Soud si v těchto případech nechá vypracovat rozbor ze zdravotní dokumentace na zdraví zůstavitele. Konkrétní situaci rozebere soudem aprobovaný lékař 58 59

Schelleová I, Dědictví a dědické právo, Brno, C Press, 2007, s. 88-89 http://www.profipravo.cz/index.php?page=article&id_category=11&id_article=255257&csum=de5b7067

52

v oboru lékařství (psychiatrie), který na základě dokumentace vydá posudek o zdravotním stavu. V našem zmiňovaném případě zůstavitel trpí onkologickou nemocí a je mu aplikováno morfium. Lékař podle informací, které z lékařských zpráv obdrţí, vypracuje zprávu, kdy poukazuje, ţe při dané léčbě a aplikace morfia dochází k tzv. přivyknutí si na látku a po určité době nepůsobí jiţ na člověka takovými tlumivými účinky jako dříve. Soud na základě této lékařské zprávy rozhodne o zamítnutí ţaloby s tím, ţe zůstavitel v době sepisování závěti byl způsobilý k právním úkonům a zcela při smyslech. Součástí rozhodnutí, je vydání poučení, které informuje zda, je či není moţné se proti tomuto rozhodnutí odvolat. V tomto případě soud ze zákonných důvodů neumoţňuje řádné odvolání. Řádné odvolání je v tomto případě vţdy k soudu vyšší instance. Tedy ţaloba, která je podána u okresního soudu, jde dále k soudu krajskému, ten dané rozhodnutí přezkoumává. Jediné co v tomto případě mohou ţalobci namítnout, jsou několikrát zmiňované mimořádné opravné prostředky popřípadě ústavní stíţnost. Kaţdé z těchto odvolání se platí a zůstavitel musí mít při svém zastoupení před těmito soudy svého advokáta (nelze koncipient).

4.4 Úschova závěti Součástí notářské práce je i tzv. úschova závěti. Zákon přesně notáři přikazuje, jak se notář musí chovat a postupovat při sepsání závěti a jejím dalším zpracování. Kaţdou sepsanou závěť je povinen uschovat, převést do elektronické formy a zaslat do CEZ. Notář je tedy povinen závěť zaslat do evidence závětí. Jedná se o elektronickou podobu závěti, kterou eviduje notářská komora České republiky. (celým názvem Centrální evidence závětí zkratka CEZ). Zde se tedy evidují všechny nové závěti jejich změny a zrušení. Přesné vymezení o CEZ je uvedena v §35, který tuto závěť definuje následovně § 35a (1)

„Centrální evidence závětí je neveřejný seznam v elektronické podobě, který vede, provozuje a spravuje Komora. V Centrální evidenci závětí jsou evidovány závěti, listiny o vydědění a listiny o odvolání těchto úkonů (dále jen "závěť") a také listiny o ustanovení správce dědictví, listiny o odvolání ustanovení správce dědictví a listiny o odvolání souhlasu s ustanovením do funkce správce dědictví (dále jen "listina o správě dědictví"). Závěti a listiny o správě dědictví jsou evidovány odděleně“60.

60

http://www.sagit.cz/pages/sbirkatxt.asp?zdroj=sb04554&cd=76&typ=r

53

Notář dále uloţí písemnou část závěti k sobě do úschovy. Pod zámek do trezoru Tyto závěti jsou vţdy rozdělovány následovně: Vţdy jsou označeny písmenem Z + běţné číslo závěti seřazováno chronologicky.

Závěti, které jsou odškrtnuty: „V případě vydání závěti. Zjištění stavu a obsahu závěti sepsané notářským zápisem po smrti zůstavitele. Odeslání závěti soudu, po zjištění stavu a obsahu závěti v úschově notáře. Skartace závěti / skartační lhůta pro notářské zápisy obsahující závěť je 100 let a počne běţet od konce kalendářního roku, v němţ byl notářský zápis sepsán/.“61 Takto uloţená závěť zůstane tedy jak u notáře, tak i centrální evidenci závětí tak dlouho, dokud nedojde ke smrti zůstavitele nebo zůstavitel sám se nerozhodne udělat změny ve své závěti. Proces uloţení závěti se skládá ze tří částí Přijetí závěti do úschovy. Úschova samotná. Vydání závěti jako takové. Tyto tři části na sebe navazují s tím, ţe přijetí a vydání je jednorázové a úschova jako taková nelze určit délku. Důleţité zmínit, ţe existuje tzv. kancelářský řád, který znovu přesně definuje jak má notář ve své kanceláři a vůbec při ukládání závěti a listinami s tím spojenými nakládat. O správném uloţení závěti hovoří § 32 odst. 1 Notářského kancelářského řádu, který přesně stanový jak notář pokračuje v uloţení závěti a zpracování při jeho uloţení např. Její uloţení do obálky. Opatření na spojích uzávěrou. 61


54

Samotné nadepsání obálky o jakou závěť jde apod. Správně notář nadepíše jméno, příjmení, rodné číslo. Po tomto aktu se ukládá takto zpracovaná závěť, buď do notářského trezoru umístěného v kanceláři anebo do banky do bezpečnostní schrány.

4.5 Zrušení závěti Samotná závěť je projevem vůle pro případ smrti. Zůstavitel, který závěť jakoukoliv formou sepíše, není nijak touto listinou zavazován a můţe jí bez jakéhokoliv důvodu, zrušit či změnit. Zákon znovu taxativně hovoří o třech způsobech, které můţe pořizovatel závěti zrušit, konkrétně se jedná o § 480Obč.Z: Zřízení platné závěti pozdější, pokud vedle ní původní závěť nemůţe obstát. Odvolání závěti. Zničení listiny, na níţ je závěť napsána. Pokud dojde k těmto výše zmíněným změnám lze tedy závěť zrušit s tím, ţe zůstavitel nemusí nikomu vysvětlovat důvody zrušení.

4.6 Listina o odvolání závěti, listina o vydědění a listina o správě dědictví V této části práce se zaměříme na konkrétní listiny, které lze u notáře sepsat. První zmiňovanou je tzv. listina o odvolání závěti. Listinou o odvolání závěti zůstavitel odvolává celou svou závěť nebo její některé části. Nemusí jít o jednu, ale o více závětí. „Odvolání závětí musí mít podle § 480 odst. 1 ObčZ formu, jaká je třeba k závěti. Neznamená to však, ţe by se forma odvolání závěti musela vţdy shodovat s konkrétní formou, ve které

55

byla pořízená odvolávaná závěť. Odvolaní závěti tedy musí mít některou z forem, kterou pro závěť předepisuje platným občanský zákoník.“62 Nyní nastává otázka, proč si lidé sepisují závěť, kdyţ jí poté odvolávají. Zákonodárce předpokládal, ţe v ţivotě zůstavitele dochází k majetkovým změnám, kdy například součásti závěti je nemovitost, kterou se zůstavitel rozhodne během ţivota prodat. (Náhled na listinu o odvolání závěti je na konci v příloze č. 4). Druhou zmiňovanou listinou je tzv. listina o vydědění. Problematikou vydědění jsem poukazoval v předcházejících částech své práce. Zákon tedy taxativně stanoví, koho zůstavitel můţe vydědit a jakým způsobem. Pro připomenutí se jedná o následující 4 případy: „V rozporu s dobrými mravy neposkytl potřebnou pomoc v nemoci, ve stáří nebo v jiných závaţných případech. O zůstavitele trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl. Byl odsouzen pro úmyslný trestný čin k trestu odnětí svobody v trvání nejméně jednoho roku. Trvale vede nezřízený ţivot.“63 Nedílnou součástí, kterou zákon vyţaduje je, ţe v listině o vydědění musí být jeden ze 4 důvodů vydědění, jeţ jsou taxativně stanoveny zákonem. V opačném případě je listina o vydědění neplatná.(Náhled na listinu o odvolání závěti je na konci v příloze č. 3). Poslední zmiňovanou je listina o správě dědictví Tato listina je v našem právu ze všech tří listin nejmladší. Byla zavedena teprve 1. ledna 2005 zákonem č. 554/2004 Sb., V této kapitole se převáţně zaměřím na problematiku správce dědictví, jeho jmenování do funkce a problematiku s tím spojenou.

62 63

Schelleová I, Dědictví a dědické právo, Brno, C Press, 2007, s. 100 ÚZ č. 637, Občanský zákoník, s. 37

56

Samotná listina o správě dědictví je legislativní zkratkou, zakotvenou v ustanovení § 175c písm. b) občanského soudního řádu a v § 35a odst. 1. notářského řádu a zahrnuje: „Listina o ustanovení správce dědictví. Listinu o odvolání ustanovení správce dědictví. Listinu o odvolání souhlasu s ustanovením do funkce správce dědictví.“64

Z historického hlediska bráno jenom od roku 1989 po revoluci se do roku 1993 o správci dědictví rozhodovalo v řadách zákonných dědiců, málokdy zasahoval soud, který svým rozhodnutím ustanovoval správce dědictví. Ke kvalitní změně zákona došlo teprve v roce 2005, kdy od 1. ledna mohl správce dědictví ustanovit nejenom soud, ale také zůstavitel za svého ţivota. To je moţné ustanovit jiţ zmiňovanou listinou o ustanovení správce dědictví. Zůstavitel dává velikou pravomoc takové osobě, které důvěřuje a jde o tzv. institut správce dědictví. Tato osoba má za úkol hlavně vykonávání správy majetku a zajištění, ţe se majetek v této podobě dědictví dostane do správných rukou dědicům nebo osob, které jsou uvedeny v závěti. Zákon zná tedy v tomto případě dva druhy správců dědictví Správce dědictví, kterého ustanoví zůstavitel pomocí listiny o ustanovení správce dědictví § 480d OZ. Správce dědictví, kterého stanoví soud svým rozhodnutím §175f OSŘ. V obecném zájmu společnosti a hlavně v zájmu dědiců byl novelizován §175f odst. 1 občanského soudního řádu. Tento paragraf stanový případy, ve kterých soud svým rozhodnutím není povinen čekat na návrh o ustanovení správce dědictví a to v těchto případech „Zůstavitel nezanechal listinu o správě dědictví, kterou by ustanovil správce dědictví, oprávněného spravovat veškerý majetek náleţícího do dědictví, nebo listinu o správě dědictví sice zanechal, ale v ní ustanovený správce dědictví je dle takové listiny oprávněn ke správě jen v části majetku zůstavitele(soud pak 64


57

můţe ustanovit správce k té části majetku, která nepodléhá správě zůstavitelem ustanoveného správce. Správce dědictví, ustanovený zůstavitelem či soudem, zemřel, byl zbaven způsobilosti k právním úkonům, nebo byl v této způsobilosti omezen, neb dosavadní správce dědictví soudem zproštěn funkce.“65 Správcem dědictví často soud svým rozhodnutí dává do rukou osobám, kterých se týká dědické řízení jako takové, nebo osobám, které byly blízké zůstaviteli. Zákon připouští, aby se správcem dědictví stal také notář, ale také i stát, a to v případech, kdy je část dědictví odkázána státu. Co se týče osoby notáře, zákon zakazuje, aby byl správcem dědictví v případě, kdy nepůsobí v takovémto případě jako soudní komisař. Zákon dále stanoví, ţe soud můţe stanovit (pověřit) správcem dědictvím jenom tu osobu, která s tím souhlasí. Zákon poţaduje, aby v listině o správci dědictví bylo přesně vymezeno, jaké právní úkony a činnosti bude vykonávat. Samotná listina musí obsahovat tedy následující základní body: „Určení osoby správce. Souhlas správce s jeho ustanovením do funkce /souhlas musí být obsaţen v textu notářského zápisu o ustanovení správce dědictví, osoba ustanovená správcem dědictví musí notářský zápis podepsat/ Přesné vymezení rozsahu spravovaného majetku, popřípadě určení, ţe správce je oprávněn i /povinen/ spravovat veškerý majetek, patřící do dědictví.“66 Samotné zřízení listiny znovu není pro zůstavitele zavazující. Jak tedy tuto listinu napsal, tak zákon znovu dovoluje, bez nějakého omezování můţe zrušit. V §480d odst. 4 Obč. Z. je definováno, jakým způsobem je moţné zrušení listiny o ustanovení správce dědictví. „Nejčastější a nejlehčím způsobem zrušení správce dědictví je odvoláním souhlasu s funkcí správce dědictví, odvolání zůstavitelem, pořízení pozdější listiny, která vedle původní nemůţe obstát.“67

65

Schelleová I, Dědictví a dědické právo, Brno, C Press, 2007, s. 113 Schelleová I, Dědictví a dědické právo, Brno, C Press, 2007, s. 117 67 Schelleová I, Dědictví a dědické právo, Brno, C Press, 2007, s. 117 66

58

5.

Řízení

o

dědictví

obecná

charakteristika

základní prameny Pokud hovoříme o dědickém řízení, jedná, se o tzv. občanskoprávní řízení, které je ovládáno dvěmi základními zásadami: Zásada oficiality (soud zahájí řízení i bez návrhu jakmile se dozví o úmrtí zůstavitele, nebo kdyţ sám prohlásí nezvěstnou osobu za mrtvou. Viz předchozí kapitoly.) Zásada vyšetřovací (soud z úřední povinnosti zjišťuje, skutkový stav potřebný vydání rozhodnutí sám provádí důkazy dle vlastní úvahy). Dalším důleţitým faktorem je, ţe se neustále hovoří o soudech v souvislostech s dědickým řízením, ale informace je nepřesná. Protoţe od 1. ledna 1993 přebírají pravomoci od soudů notáři. Od této doby se institut přesněji nazývá notáři jako soudní komisaři. Soud tedy jmenuje notáře, který vede celé dědické řízení do zdárného konce ukončeným vydáním rozhodnutí.(přesněji o práci notářů jako soudních komisařů je probrána v další kapitole) Další odlišností dědického řízení od ostatních je to, ţe v řízení se uplatňuje zásada neveřejnosti. Můţe dojít sice k soudnímu řízení, které je veřejné, ale tímto nestandardním stavem se v této práci nebudeme zabývat. Nespatřuji ho jako důleţitý. Důvod úpravy tohoto postupu je zřejmý. Zákonodárce i společnost poţaduje rychlejší vyřizování dědického řízení a jiţ tak přetíţené soudy předávají veliké pravomoci notářům jako soudním komisařům. Je zde, ale nadále zákonná ochrana dědiců, kteří se mohou svých práv domáhat u soudů. Vychází se z obecné ochrany občanský práv a principu ochrany demokratické společnosti. Sám si myslím, ţe tento přechod do rukou notářů je jako veliké plus jak k rychlému dokončení dědického, řízení tak i k hospodárnosti a nákladů týkající se soudního řízení apod. V odborné literatuře nadále jsou uváděny v souvislosti s dědickým řízením dvě základní funkce:

59

Funkce legitimační slouţí ke zjištění dědiců jako nástupců zůstavitele. Z hlediska svého významu je nezastupitelná, a to proto, ţe okruh dědiců je v dědickém řízení zásadně zjišťován konečnou platností.68 Funkce majetková tato funkce je velmi omezená a méně spolehlivá. Její hlavní funkcí je v dědickém řízení zjistit majetek a dluhy zůstavitele. Bohuţel ne vţdy se celý majetek a dluhy prokáţe tudíţ informace z tohoto hlediska je zavádějící. Jak jsem jiţ na úvod své práce uvedl i samotné řízení o dědictví má své základní prameny z kterých čerpá. Jedná se převáţně o zákony, které jsou spojeny s institutem dědictví: Zákon č. 99/ 1963 Sb., občanský soudní řád v platném znění část 3 řízení v prvním stupni hlava pátá Zvláštní ustanovení, v níţ je dědictví upraveno v § 175a – 175 zd. Paragrafy se postupně zabývají činností notářů v dědickém řízení. Další vyhláška, která souvisí s dědickým řízením je ze dne 3. 12. 2001, ten obsahuje vnitřní kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy označen pod číslem (508/2001-Org. Ve změny 423/2002-Org.) Jako dalším velmi důleţitým pramenem bych zmínil zákon č. 358/1992 Sb., O notářích a jejich činnosti (notářský řád) Poslední dva zákony týkající se dědického řízení (nejdůleţitější a nejvíce vyuţívané) je zákon č. 196/2001 Sb., V platném znění (notářský tarif) a zákon č. 357/1992 Sb., o správě daní a poplatků.

68

Srov. Mikeš, J. – Muzikář, L.: Dědické právo. Praktická příručka, Praha, Linde 2003, s 121 a násl.

60

5.1 Účastníci dědického řízení Nedílnou součástí v dědickém řízení je fakt, ţe zde vystupuje mnoho osob, které mají práva a povinnosti v celém řízení. Jako na první osoby v dědickém řízení lze poukázat na ty osoby, které jsou obsaţeni v závěti, nebo mající podle zákona nárok na dědictví /vše probráno v předešlých kapitolách/. Často se tedy jedná o rodinu či příbuzné lidi, kteří ţili v určité době se zůstavitelem v jedné domácnosti a starali se o její chod. Pro případ, ţe toto není ukotveno, v závěti velmi obtíţně se před soudem dokazuje, zda tyto osoby ţili, či ne v jedné domácnosti nemají-li například v dokladech stejnou adresu trvalého bydliště, mající svůj byt. Jako další lze zmínit, věřitelé zůstavitele, kdyţ dojde přenechání předluţeného dědictví věřitelům na úhradu zůstavitelova dluhu, při pohledávce věřitele, či při likvidaci dědictví. Osoba nazývaná zákonem vypravitel pohřbu. To je jenom v případech, kdy zůstavitel zanechal menší část majetku a ta je přiznána právě osobě co vypraví pohřeb jako náhradu. Dalším subjektem dědického řízení jsou soudy. Ty jsou brány jako nezávislé orgány, které mají ochraňovat práva oprávněných osob při dědickém řízení. V dědickém řízení jako první instance je stanoveno na samosoudce, ale v případě dojde-li k odvolání, některým ze zúčastněných osob dědického řízení nastupuje, soud krajský a zde se rozhoduje před senátem. /tato informace převzata z knihy Schelleová I, Dědictví a dědické právo/. Jiţ mnohokrát práci zaznělo, ţe většinu dění, úkonů a práce kolem dědického řízení dnes jiţ vykonávají notáři jako soudní komisaři. Zákon definuje, ţe notáři jako soudní komisaři musí postupovat dle občanského soudního řádu, ale také vyhláškou § 37/1992Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy ve znění pozdějších předpisů, a dalšími § 74 -98 jednacího řádu a část jedenáctá činnost notářů v řízení o dědictví tj. § 99 - § 104 jednacího řádu.

61

5.1.1 Zastoupení účastníků

V této kapitole bych se krátce zmínil o zastoupení účastníků. Obecně se má za to a dědické právo znovu vychází z Občanského zákoníku. Tedy v úvahu přiházejí tři základní formy zastoupení přesněji upravené v § 22 a následně tj. a) Zastoupení na základě zákona. b) Zastoupení na základě závěti. c) Zastoupení na základě rozhodnutí soudu. Jenom krátce zmíním, ţe v praxi se často hovoří také o zastoupení smluvním, kdy můţe jeden dědic zastupovat druhého a je moţná i situace kdy jeden dědic zastupuje všechny. V příloze č. 6 je k náhledu příklad k plné moci pro dědické řízení.

5.1.2 Soudy

Dalším subjektem dědického řízení jsou soudy. Ty jsou brány jako nezávislé orgány, které mají ochraňovat práva oprávněných osob při dědickém řízení. V dědickém řízení jako první instance je stanovena na samosoudce, ale v případě dojde-li k odvolání, některým ze zúčastněných osob dědického řízení nastupují, soudy krajské, a zde se rozhoduje před senátem. /tato informace převzata z knihy Schelleová I, Dědictví a dědické právo/. Jiţ mnohokrát práci zaznělo, ţe většinu dění, úkonů a práce kolem dědického řízení dnes jiţ vykonávají notáři jako soudní komisaři.

5.1.3 Notáři jakou soudní komisaři

Jak jiţ několikrát zaznělo, institut soudních komisařů byl v našem právním řádu zakotven dne 1. ledna 1993. Cílem tohoto zavedení a novinky do našeho právního řádu bylo odlehčení práce soudů zlepšit pruţnost a efektivitu při vyřizování dědického řízení a sníţení nákladů.

62

Jejich základní činností v dědickém řízení jak nastíním v dalších kapitolách je komplexní práce při řízení a směřování vydání rozhodnutí o dědictví. Notáře si jako v jediném řízení nemůţe dědic vybrat sám a je mu přidělen soudem. Výběr soudu není nahodilý, ale je přesně dán a předem připraven rok dopředu pomocí rozvrhu, aby nedošlo k případu, ţe jeden notář bude mít 50 případů a druhý nic. Tímto se také zaručí nestrannost notáře. Jak jiţ bylo zmíněno, notáře pověří soud. Zákonodárce samozřejmě myslel i na přesné sestavování rozvrhu a zakotvil jej v § 99- 102 jednacího řádu. Notář jako soudní komisař vydává rozhodnutí opatřené kulatým razítkem. „Vznikne-li, řízení o dědictví potřeba vydat určité rozhodnutí a nejde o rozhodnutí, kterým se upravuje vedení řízení, ještě předtím neţ budou provedeny všechny úkony v řízení o dědictví, musí notář předloţit věc soudu, aby takové rozhodnutí vydal. Můţe jít například o vydání rozhodnutí o ustanovení opatrovníka o rozhodnutí dle § 1751 občanského soudního řádu ohledně vypořádání společného jmění zůstavitele a pozůstalého manţela nebo o rozhodnutí podle § 175 odst. 2 občanského soudního řádu o odkázání dědice k podání ţaloby u soudu.“69 Soud ze zvláštních důvodů můţe i notáře odvolat. Nestává se tato situace často, ale z několika důvodů, které zákonodárce předpokládal, dojde k odvolání notáře a na jeho místo je dosazen notář jiný. V prvním případě sami osoby, kterých se dědické řízení týká, mohou u soudu namítnout podjatost notáře. Soud takovou námitku zhodnotí a vydá rozhodnutí. V jiných případech můţe soud odvolat notáře při zřejmých průtazích v dědickém řízení. Dalšími odvolání se nebudeme zabývat, neboť je nepokládám za tak významné.

5.2 Průběh dědického řízení „V dědickém řízení je typické, ţe jednotlivé úkony a fáze v tomto řízení mají předem stanovené pořadí, které zpravidla nelze porušit, a určitým způsobem na sebe navazují, coţ se promítá i do právní úpravy dědického řízení v občanském soudním řádu. Jde o projev zásady

69

Schelleová, I.: Český civilní proces, Praha Linde 1997s s 283

63

legálního pořádku v soudním řízení, ze kterého však existují i určité výjimky, charakteristické pro zásadu jednotnosti řízení.“70 V následujících kapitolách se postupně budeme zabývat konkrétními fázemi průběhu dědického řízení.

5.2.1 Zahájení a předběžné šetření

Základem dědického řízení je smrt zůstavitele. Kaţdá osoba co najde mrtvého člověka má povinnost takovouto událost neprodleně ohlásit ošetřujícímu lékaři popřípadě slouţícímu lékaři, rychlá záchranná pomoc, jde-li o sebevraţdu či vraţdu je nutné volat policii. Ve všech případech je samozřejmostí, ţe se musí volat rychlá záchranná sluţba, protoţe jenom kvalifikovaný lékař smí vydat rozhodnutí o tom, ţe došlo ke smrti /. Na základě ohledání mrtvého se vydává úmrtní list. / ve výjimečných případech vydává rozhodnutí soud/. Poté následuje zapsání fyzické osoby do knihy úmrtí. Tu vede obecní úřad, nebo vedení matriky. Po zapsání se ihned informuje soud daného obvodu o skutečnosti úmrtí osoby. A soud na základě tohoto sdělení zahájí dědické řízení. Tomuto zahájení z úřední povinnosti se také říká ex offo. Soud v tomto případě nečeká na ţádné návrhy a sám zahajuje řízení. Návrh zahájení řízení je jenom v tom okamţiku dává-li se návrh při novém zjištění majetku zůstavitele. Poté automaticky soud rozhodne o pověření notáře podle §38 odst. 1 občanského soudního řádu, aby jako soudní komisaře prováděl úkony spojené s dědickým řízením a ten dostane spis. Soudem pověřený komisař ihned provede šetření v CEZ / centrální evidenci závětí/ a zjistí, zda zůstavitel: Závěť zůstavitele, listina o vydědění či listina o odvolání těchto úkonů. Listina o stanovení správce dědictví, listina o odvolání správce dědictví a listina o odvolání souhlasu správce dědictví. Doklad z prošetření z CEZ zaloţí soudní komisař do spisu s datem a podpisem a to i tehdy, kdyţ v CEZ nebude ţádný nález. Zůstavitel jednoduše nezanechal závěť evidovanou u notáře. V případě pozitivního nálezu soudní komisař tuto závěť musí nadále zpracovat. To znamená, musí zjistit její obsah a dle zákona § 76 jednacího řádu. Její stav zjistí buď sám soudní 70


64

komisař, nebo notář, u kterého je daná závěť uschována, popřípadě soud. Poté se znovu sepíše protokol s ověřenými podpisy a ověřená kopie závěti nebo ověřený list o správě dědictví. Originál závěti, či listiny o dědictví zašle soudu, notář, u kterého je daná závěť uloţena. Soud poté tuto listinu zakládá do sbírky prohlášených závětí. Je-li, nalezeno více závětí musí se zajistit obsah všech a poté porovnat. Další fází dědického řízení je tzv. počáteční sběr informací také nazývána jako předběţné šetření. Zde se sbírají informace o zůstaviteli jeho dluhy, majetek a také zda se musí ustanovit opatrovník. O předběţném šetření se znovu sepisuje protokol. Do protokolu o předběţném šetření se sepisují základní údaje o majetkových poměrech zůstavitele a také dědický titul. Dědickým titulem je míněno podle čeho se bude dědit na základě závěti či dědění ze zákona. Tato listina se sepisuje s člověkem, který vypravuje pohřeb / je zapsán na úmrtní listině/ a nebo osobou, která je součástí dědického řízení. Do této listiny se zapisuje jenom to, co tato osoba sdělí a neexistuje, ţe se dodatečně něco dopíše. Toto zákon zakazuje! Můţe dojít v rámci předběţného řízení i tzv. neodkladného opatření. Hlavním účelem je ochrana zájmu účastníků např. poškození či odcizení a ztrátě majetku.

5.2.2 Zastavení dědického řízení

Občanský soudní řád zná dva případy zastavení dědického řízení V prvním případě § 175h odst. 1 občanského soudního řádu. Paragraf hovoří o zastavení dědického řízení v případě, kdy zůstavitel nezanechal majetek, nebo sice zanechal, ale nemá tento majetek ţádnou hodnotu nebo nepatrnou. Zde je definováno, co je bezcenný majetek: jedná se o bezcenné věci, věci osobní povahy, obnošené šatstvo, starý nábytek, vybavení domácnosti včetně starých spotřebičů. Ve druhém případě ů 175 h odst. 2 občanského soudního řádu. Tento paragraf je častější. Hovoří o stavu, kdy zůstavitel znovu zanechá majetek nepatrné hodnoty a ten vydá /můţe a nemusí/ vypravovateli pohřbu. Jsou to věci s hodnotou cca 10 – 15 tisíc korun. V opačném případě nelze brát za bezcenné věci, jako jsou kuponové kníţky, akcie, podíl v druţstvu apod.

65

V případě, kdy se objeví tyto zákonem stanovené případy, dochází k zastavení dědického řízení a není důvod k pokračování a prodluţování řízení. Z mého pohledu je jasné, ţe nemá smysl se zabývat maličkostmi, protoţe je v zájmu všech účastníků i společnosti o minimalizaci nákladů v dědickém řízení.

5.3 Zjišťování dědiců V případě, ţe nedošlo k zastavení dědického řízení, které je probráno výše je soudní komisař povinen zjistit všechny dědice a ty poté informovat. Komisař hlavně vychází z protokolu o předběţném šetření. Po této moţnosti zasílá soudní komisař písemný dotaz do evidence. Jako další moţnost připadá výslech příbuzných osob nebo osob uvedených na dalších listinách. Zákon pamatuje na to, ţe by nemuseli ţít ani dědicové v tomto případě, ale musí soudní komisař zajistit jejich nástupce. V případně, kdy soudní komisař zjistí dědice, musí ihned dojít k jejich informování. Ze zákona běţí ode dne informování měsíční lhůta, kdy můţe dědic své dědictví odmítnout. V případě, kdy toto neučiní nelze po uplynutí této měsíční doby tak učinit. Zákon umoţní ve zvláštních případech tuto dobu prodlouţit. Ze zákona není moţné dědice nutit k tomu, aby se k dědictví přihlásil. Vyrozumění o dědickém právu podává soudní komisař dědicům dopisem do vlastních rukou anebo ústně s tím, ţe vše zapíše do protokolu. Můţe nastat moţnost, ţe dědic se nezdrţuje na území ČR a v tomto případě musí soudní komisař tohoto dědice informovat pouze písemně formou doporučeného dopisu. V případě, kdy je dědic neznámý nebo se neví kde má člověk trvalý pobyt je nutné pomocí soudu vydat vyhlášku ve formě usnesení soudu a vyvěsit na úřední desku. Po vyrozumění dědice zná zákon tyto způsoby zachování dědiců Do jednoho měsíce dědic odmítne dědictví formou prohlášení. Ve 30 dnech dojde k prohlášení, ţe své dědictví neodmítá. Dědic se nevyjádří a jak jiţ bylo zachyceno, z důvodů marného uplynutí doby nárok na dědictví zaniká. Po odmítnutí dědictví soudní komisař po sepsání odmítnutí dědictví zjišťuje, kdo připadá jako následní dědic po člověku, který odmítnul. Toto lze zjistit přímo z rozhovoru s touto osobou. Dědic svým projevem odmítnutím dědictví odmítá celý nárok. Nelze odmítnout jenom část 66

dědictví. Zápisem o odmítnutí dědictví zaniká právo dědice definitivně a nelze jej změnit. Jiţ v mnohokrát zmiňovaném případě, ţe kdyţ není dědice, nastává stav tzv. odúmrtě, kdy majetek připadá státu.

5.4 Nařízení jednání Při zajištění a písemném informování všech dědiců nastává samotné řízení soudem pověřeným notářem v řízení o dědictví. Často se stává, ţe v případě jednoho oprávněného dědice z ekonomických důvodů není řízení nařízeno. Toto řízení se automaticky také nenařizuje v případě odúmrtí, kdy celé dědictví připadne státu. V případě, kdy je více dědiců dochází k nařízení dědického řízení. Soudní komisař vyzve všechny dědice písemnou formou /dopisem, faxem, telegramem/, aby se dostavili k projednání dědického řízení. V případě, ţe se taková osoba bez omluvy nedostaví, má právo soudní komisař zaţádat o předvolání takovéto osoby Policií ČR a této osobě hrozí pořádková pokuta do výše 50. 000,-- Kč. Soudní komisař se na toto jednání připraví, aby řízení bylo moţno ukončit při prvním stání. Při dostavení se všech osob se sepisuje protokol dle § 40 občanského soudního řádu, kde musí být přesně zaznamenáno, co se projednává /značka spisu, jméno a příjmení zůstavitele/. V protokolu také nesmí chybět všichni zúčastnění, kteří se k řízení dostavili, dokazování, výpovědi a poučení všem účastníků. Poté lze namítnout připomínku na podjatost soudního komisaře. V opačném případě není-li, ţádné námitky soudní komisař podepisuje spis se zapisovatelem.

5.5 Zjišťování majetku a dluhů zůstavitele Obecně se má za to, ţe v této části zjišťuje notář jako soudní komisař aktuální stav aktiv a pasiv z tzv. Předběţného protokolu, který je probrán v kapitole výše. „U dluhů pasiv notář vyzve známé věřitele vyhláškou § 175n občanského soudního řádu, kdy na návrh dědiců vydá soud usnesení, ve kterém vyzve věřitele, aby mu ve lhůtě, kterou 67

v usnesení stanoví (jde o tzv. konvokaci věřitelů). Účelem svolání věřitelů, je zejména vyjasnění okruhu zůstavitelových věřitelů a ochrana dědiců vůči těm věřitelům, kteří ve stanovené lhůtě nepřihlásili své pohledávce. Podrobnější postup soudního komisaře při zjišťování majetku a dluhů zůstavitele je upraven v § 88 - § 90 jednacího řádu.“71 U aktiv se základní informace získává z tzv. předběţného šetření a dotázání se pozůstalých při předvolání. Po těchto zjištěních dochází v dědickém řízení usnesení o dědictví, které je vydáno notářem jako soudním komisařem.

5.6 Usnesení o dědictví, způsob a formy vypořádání „Na základě výše zmíněných informací dojde na základě § 175q občanského soudního řádu na konečnou fázi a výsledek dědického řízení, nabytím právní moci tohoto řízení končí §175s odst. 1 občanského soudního řádu.“72 Ustanovení § 175q odst. 1 občanského soudního řádu vyjmenovává jednotlivé usnesení /druhy/ o dědictví a to: „Usnesení o nabytí dědictví jedinému dědici. Usnesení o potvrzení, ţe dědictví, které nenabyl ţádná dědic, připadlo státu. Usnesení o schválení dohody o vypořádání dědictví. Usnesení o schválení dohody o přenechání předluţeného dědictví věřitelům k úhradě dluhů. Usnesení o potvrzení nabytí dědictví podle dědických podílů, nedojde-li mezi dědici k dohodě.“73 V následující kapitole bude probrána problematiky takzvaného rozhodnutí likvidace dědictví.

71

Schelleová I, Dědictví a dědické právo, Brno, C Press, 2007, s. 181 Schelleová I, Dědictví a dědické právo, Brno, C Press, 2007, s. 187 73 Schelleová I, Dědictví a dědické právo, Brno, C Press, 2007, s. 187 72

68

5.7 Likvidace dědictví O likvidaci dědictví se dá hovořit v případech, které jsou uvedeny v ustanoveních § 175t - § 175v občanského soudního řádu. K likvidaci dědictví se přistupuje v takových případech, kdy se zjistí, ţe zůstavitel zanechal více dluhů neţ majetku a vedle dohody o přenechání předluţeného dědictví věřitelům na úhradu dluhům je další moţností jak tyto dluhy plně nebo částečně splatit. Rozhodnutí o likvidaci, ale nejdříve vydat aţ po právní moci usnesení, kdy se určí přesná výše předluţení. Likvidaci dědictví soud nařídí na návrh, nebo jí můţe nařídit i bez návrhu. Bude-li, podán návrh na nařízení likvidace, je soud povinen takovému návrhu vyhovět, jsou li splněny následující podmínky: „Dědictví je předluţeno. Nedošlo ke shodě o přenechání předluţeného dědictví věřitelům podle § 175p občanského soudního řádu.“74 Další moţností je, ţe nařízení k likvidaci můţe podat i stát, který nabývá dědictví jako odúmrť Samotná likvidace je provedena prodej majetku zůstavitele. Samotný prodej provádí soudní komisař (nejedná se o draţbu). Při prodeji se uzavře smlouva mezi soudním komisařem a nabyvatelem koupené věci.

5.8 Náklady dědické řízení V této části je pouţito několika citací a názorných náhledů na náklady v dědickém řízení a daně vyměřené všem osobám dědického řízení. Náklady na řízení a daně z dědického řízení platí všichni, kterých se týká dědické řízení. Zde je menší změna, zákon rozděluje dědice do tří skupin. „V první skupině jsou manţelé a příbuzní v řadě přímé - děti, vnuci, rodiče a prarodiče 74

Schelleová I, Dědictví a dědické právo, Brno, C Press, 2007, s 198

69

Do druhé skupiny patří další příbuzní - v řadě pobočné, a to sourozenci, synovci, neteře, strýcové a tety; dále manţelé dětí (zeťové a snachy), děti a rodiče manţelů, manţelé rodičů a osoby, které se zůstavitelem ţily alespoň jeden rok před jeho smrtí ve společné domácnosti a které z tohoto důvodu pečovaly o domácnost, popřípadě byly na neboţtíka odkázány výţivou (zpravidla půjde o druha či druţku). o poslední třetí pak náleţejí ostatní fyzické a právnické osoby.“75 Tyto poplatky v sobě zahrnují tedy daň státu a samozřejmě odměnu notáři. Začneme přehlednou tabulkou odměna notáři. Zde je velmi důleţité, ţe odměna notáři se počítá z ceny zůstavitelova majetku, který se stal předmětem dědického řízení. Viz tabulka č. 1

„Odměna činí z prvních 100 000 Kč základu

2,0 %

z přebývající částky aţ do 500 000 Kč základu

1,2 %

z přebývající částky aţ do 1 000 000 Kč základu

0,9 %


0,5 %


0,1 %

Nejméně však 600 Kč (částka nad 20 000 000 Kč se do základu nezapočítává)“76 TABULKA č. 2:Výše dědické daně u osob zařazených do II. daňové skupiny Základ daně (hodnota majetku v milionech Kč) do 1 1 aţ 2

2 aţ 5

5 aţ 7

75 76

Sazba daně 1,5 % 15.000 Kč a 1,75 % ze základu přesahujícího 1.000.000 Kč 32.500 Kč a 2 % ze základu přesahujícího 2.000.000 Kč 92.500 Kč a 2,5 % ze základu přesahujícího 5.000.000 Kč

Schelleová I, Dědictví a dědické právo, Brno, C Press, 2007 s 153-4 Schelleová I, Dědictví a dědické právo, Brno, C Press, 2007, s. 153

70

7 aţ 10

10 aţ 20

20 aţ 30

30 aţ 40

40 aţ 50

50 a více

142.500 Kč a 3 % ze základu přesahujícího 7.000.000 Kč 232.500 Kč a 3,5 % ze základu přesahujícího 10.000.000 Kč 582.500 Kč a 4 % ze základu přesahujícího 20.000.000 Kč 982.500 Kč a 4,5 % ze základu přesahujícího 30.000.000 Kč 1.432.500 Kč a 5,25 % ze základu přesahujícího 40.000 Kč 1.957.500 Kč a 6 % ze základu přesahujícího 50.000.000 Kč

„Pro poplatníky z II. skupiny je přitom osvobozeno nabytí jak movitých věcí osobní potřeby ceně do 60.000 Kč, tak vkladů u bank a zahraničních poboček působících v ČR, prostředků v české nebo cizí měně a cenných papírů v tuzemsku rovněţ do hodnoty 60.000 Kč. Osvobození se týká kaţdého jednotlivého poplatníka a uplatní se zvlášť pro obě majetkové kategorie. Daň se vybírá jen z té části ceny movitých věcí nebo podílu na těchto věcech převyšující uvedené částky. Nabytí nemovitostí (staveb a pozemků) osvobozeno není.“77 TABULKA č. 3 : Výše daně dědické u osob zařazených do III. daňové skupiny Základ daně (hodnota majetku v milionech Kč) do 1 1 aţ 2

2 aţ 5

77

Sazba daně 3,5 % 35.000 Kč a 4,5 % ze základu přesahujícího 1.000.000 Kč 80.000 Kč a 6 % ze základu přesahujícího 2.000.000 Kč


71

260.000 Kč a 7,5 % ze základu přesahujícího

5 aţ 7

5.000.000 Kč

7 aţ 10

10 aţ 20

20 aţ 30

30 aţ 40

40 aţ 50

50 a více

410.500 Kč a 9 % ze základu přesahujícího 7.000.000 Kč 680.000 Kč a 10,5 % ze základu přesahujícího 10.000.000 Kč 1.730.000 Kč a 12,5 % ze základu přesahujícího 20.000.000 Kč 2.980.000 Kč a 15 % ze základu přesahujícího 30.000.000 Kč 4.480.000 Kč a 17,5 % ze základu přesahujícího 40.000.000 Kč 6.230.000 Kč a 20 % ze základu přesahujícího 50.000.000 Kč 78

5.9 Dodatečné projednání dědictví Současná právní úprava zná 3 různé druhy rozhodnutí, kdy můţe být skončeno dědické řízení „pravomocným usnesením o zastavení dědického řízení pravomocným usnesením o dědictví pravomocným skončením likvidace dědictví“79 Ani jedno rozhodnutí, ale není definitivní v případě, kdy se objeví nový majetek anebo dluh. V tomto případě se znovu začne projednávat dědictví v podobném sledu, který byl popsán v předešlé kapitole s výjimkou, ţe se nebude opakovat to, co se jiţ zjistilo. Pro úplnost není to jenom otázkou majetku, kdy můţe být nařízeno dodatečné projednání, ale můţe se změnit i okruh osob, kterých se týká samotné dědické řízení (to je ale případ, který se objevuje zřídka). Řízení se můţe zahájit bez návrhu, ale častější případy jsou na návrh dědiců. V případě, ţe 78 79

Schelleová I, Dědictví a dědické právo, Brno, C Press, 2007, s. 153 b Schelleová I, Dědictví a dědické právo, Brno, C Press, 2007, s. 200

72

soud zjistí, ţe návrh na dodatečné projednání je neopodstatněný a soud ví, ţe zůstavitel nemá ţádný majetek, návrh automaticky zamítne.

5.10 Opravné prostředky v řízení o dědictví Součástí dědického řízení a našeho právního řádu je moţnost na podání tzv. opravných prostředků. Jedná se jak o řádné, tak mimořádné prostředky. Mezi řádné opravné prostředky proti rozhodnutí soudu prvního stupně je pouze odvolání. Jedná se nejčastější opravný prostředek v dědickém řízení. Podmínkou tohoto odvolání je, ale ţe je přípustné. Obecně se nelze odvolat proti obecným ustanovením ani usnesením, kterým se upravuje samotné vedení celého řízení. Zajímavější a obsáhlejší problematikou opravných prostředků je podání tzv. mimořádných opravných prostředků. Z mimořádných opravných prostředků přichází v dědickém řízení v úvahu všechny tři zákonem upravené mimořádné prostředky tedy: „Ţaloba na obnovu zřízení. Ţaloba na zmatečnost. Dovolání.“80 Důleţité zmínit, ţe mimořádné prostředky vţdy směřují proti rozhodnutí, které jiţ nabylo právní moci.

80


73

6.

Dědictví a trestní právo

V poslední kapitole se budeme zabývat problematikou souvislostí dědického a trestního práva. I v dědickém právu se často setkáváme s trestnou činností. Zde v takovýchto případech musí dojít k jak společnosti tak k ochraně oprávněných dědiců. Tato ochrana je zaručena jako jedno z nejzákladnějších lidských práv vycházející z listiny práv a svobod. Nejčastějším trestným činem v dědickém řízení je zpochybnění pravosti podpisu pořizovatele. (Někdo zfalšuje podpis). Leč s podivem, ţe při samotném podpisu dochází k trestnému činu a při soudním přelíčení se proviněný divý jak vysoké tresty umoţňuje trestní zákoník uloţit. Zajisté nemusí jít jenom o podpis, který musí být na konci závěti falešný, ale můţe jít o celý obsah. Samostatnou kapitolou jsou trestné činy poškozování cizích práv, trestný čin podvodu, trestný čin vydírání a jako jeden z nejhorší trestný čin vraţdy. Nyní se velmi krátce podíváme na jednotlivé trestné činy.

6.1 Trestný čin poškozování cizích práv „Objektem tohoto trestného činu jsou jiná, neţ majetková práva jednotlivce, např. v oblasti vztahů rodinných, pracovních, jakoţ i práva právnických osob, kolektivních orgánů a třeba i státu. Z hlediska objektivní stránky je trestný ten, kdo způsobí jinému váţnou újmu na jeho právech tím, ţe uvede jiného v omyl nebo vyuţije něčího omylu.“81 Skutkovou podstatu například naplní rodič, který jede do ciziny s dítětem a své druhé polovičce sdělí, ţe jde o výlet a tímto dítě unese.

81


74

Orgány v trestním řízení se snaţí prokázat takovéto poškozování cizích práv a míru újmy a nebezpečí pro společnost. Poté nastoupí zmíněné trestní právo na základě subsidiarity a je uloţen trest.

6.2 Trestný čin podvodu a vydírání Jako dalšími nejčastějšími činy v dědickém řízení jsou podvod a vydírání. Definice u těchto dvou jsou sice rozdílné, ale často spolu související viz níţe

Trestný čin podvodu: „Objektem tohoto trestného činu jsou vlastnické vztahy, respektive cizí prvek přičemţ ochrana majetkových práv se poskytuje bez ohledu na druh a formu vlastnictví. Z hlediska objektivní stránky je trestný ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, ţe ho uvede v omyl nebo vyuţije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti.“82 Dalším zajímavým prvkem trestného činu podvodu je znak škody, tedy zmenšení majetku na druhé straně. V definici trestného činu se objevuje slovo uvede v omyl jedná se o stav, kdy pachatel sdělí druhému subjektu informace, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Trestný čin vydírání: Objektem tohoto trestného činu je svobodné rozhodování člověka. Z hlediska objektivní stránky je trestný ten, kdo jiného donutí k tomu, aby něco konal, opomenul, něco trpěl a to násilím, pohrůţkou násilí nebo jiné těţké újmy. Nevyţaduje se, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval a čin je tedy jiţ dokonán pouţitím násilí, pohrůţky násilí nebo jiné těţké újmy. 83 Tato přehledná definice obsahuje 3 důleţité slova, konal, opomenul, trpěl.

82 83


75

Konal, jedná se o nejčastější problematiku vydání peněz nebo jiných věcí s tím související. Např. pořizovatel zůstavitel musel napsat to, co mu někdo jiný poţadoval. Opominul, nevykonání toho co by donucená osoba vykonala. Trpěl, jedná se hlavně o sexuální praktiky, které nejsou brány jako souloţ osaháváním apod. V těchto případech orgány činné v trestním řízení (policie) zkoumají, zda se jedná o jednotlivci popřípadě, nejedná-li, se o skupiny. To je poté bráno jako organizovaný zločin a je to bráno jako přitěţující okolnost.

6.3 Trestný čin vraždy Jako poslední bod mé práce je nejméně příjemným leč se i těchto ţivotních tragédií v lidském ţivotě a dědickém řízení setkáváme. Vraţda je stav, kdy jeden nebo více osob záměrně usmrtí druhého člověka, aby nastal právní důvod dědění (smrt). Jiţ z historie je mnohokrát známo, kdy si bohatý člověk ve své závěti vybral lidi, kteří po jeho smrti zdědí obrovský majetek. Bohuţel se těmto lidem nechce čekat na úmrtí zůstavitele a dojde k trestnému činu vraţdy. Trestný čin vraţdy je jeden z nejhorších a v trestním zákonnímu jeden nepřísněji trestaný trestný čin. Samozřejmě je vše taxativně odstupňované do různých kategorií a druh vraţd, které jsou vymezeny v trestním zákoníku. Jde například o vraţdy dvou či více lidí, vraţda provedená zvlášť surovým způsobem, zvlášť trýznivým způsobem, opětovné konání trestného činu, na těhotné ţeně, na osobě mladší 15 let, na veřejném činiteli a mnoha dalších. Je zřejmé, ţe mnoho druhů, které byly vyjmenovány, s dědickým řízením úzce nesouvisí, ale je dobré zmínit pro jejich odstupňování a přehlednost. Tím, ţe dojde k samotné vraţdě automaticky zaniká nárok, na všechny práva vycházející z dědického řízení, tedy všechny aktiva co člověk, který vraţdil, měl dědit N E D O S T A N E!

76

Závěr Bakalářská práce je zpracována z historického pohledu do dnešní platné právní úpravy. Poukazuje na hlavní vývoj a základní vlivy z dob Říma přes středověk do dnešní doby. Hlavní součástí vyvíjejícího se dědického řízení jsou nové platné právní normy, které reagují na vývoj a dění v moderní společnosti. Pomocí těchto zákonných norem se stává proces dědického řízení mnohem snazší a pruţnější. Důleţitou součástí v procesu dědického řízení se stává osoba notářů jakou soudních komisařů, kteří přebrali hlavní výkon funkce v dědickém řízení od soudů. Samozřejmě i nadále platí ochrana oprávněných dědiců, která je zachycena a garantována v Ústavě ČR v Listině základní práv a svod a občanským zák. /právo vlastnit majetek, nabývání a jeho nedotknutelnost/. Tato práva jsou a nadále budou chráněna nezávislými soudy jako jedno z nejtradičnějších lidských práv. Pruţnost a rychlost dědického řízení jsou základní prioritou dnešní společnosti a budoucích změn, které budou součástí nového občanského zákoníku ČR. Další důleţitou změnou s tím související je, ţe proces dědického řízení musí reagovat na vývoj a nové potřeby společnosti a na vznik nových právních událostí týkající se dědického řízení především věcná práva / zástava, exekuce a insolvence / které se stávají kaţdodenní součástí našeho ţivota. Zpracováním tohoto náročného a obsáhlého tématu v bakalářské práci mi velice pomohlo k získání nových poznatků týkajících se vývoje a průběhu dědického řízení, které bych velmi rád nadále rozvíjel a pouţil při svých dalších studiích.

77

Slovník použitých cizích slov a základní pojmy Akrescence – přirůstání dědických podílů Allografní testament – závěť psaná jinak, neţ vlastní rukou pořizovatele Ascendent – příbuzný člověk v pokolení vzestupném Descendent – příbuzný člověk v pokolení sestupném / potomci / Holografní testament – závěť vlastní rukou Intestátní posloupnost – dědění ze zákona Odúmrť – dědictví, které nenabude ţádný dědic / není / dědictví připadne státu Testament – závěť Testamentární posloupnost – dědění ze závěti Zůstavitel – osoba, které patří majetek a je předmětem smlouvy.84 84


78

Seznam použité literatury: Bílek, P. – Šešina, M.: Dědické právo v předpisech let 1925-2001. Zákony s poznámkami, Praha, C. H Beck 2001 Boguszak, Čapek, Geral.: Teorie Práva, druhé přepracované vydání, Praha 2004 Číţkovská, V.: K některým otázkám československého dědického práva (úvahy de lege refeferenda ), Právník, 1978. č. 10 Holub, M a kol.: Občanský zákoník. Komentář 1 svazek 2 vydání, Praha, Linde 2003 s 659 Hurdík, J. I.: Zákon o nadacích a nadačních fondech. Komentář, Praha, C. H. Beck 1998 Fiala, J. a kol: Občanské právo hmotné Brno Kincl, J. Urfus, V.: Římské právo, Praha, Panorama 1990 Knapp, V.: Učebnice československého občanského práva. Svazek II., Praha. Orbis 1965 Kučera, Z. –Tichý L.: Zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním. Komentář, Praha, Panorma 1989 Mikeš. J. – Muzikář.: dědické právo. Praktická příručka, Praha, Linde 2003 Rauscher, R. Dědické právo podle českého zemského práva zemského, Bratislava 1922, Haas, A.: Omezení odúmrtí v starém českém právu, Právněhistorické studie 11, Praha 1973 Schelleová I, Dědictví a dědické právo, Brno, C Press, 2007 ÚZ č. 637, Občanský zákoník, Sagit, Ostrava 2008 ÚZ č. 612, Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, Sagit, Ostrava 2007 ÚZ č 780, Občanský soudní řád, soudní řád správní, rozhodčí řízení, soudní poplatky, Ostrava 2010

Internetové portály na stránkách: http://business.center.cz/ http://www.epravo.cz/ http://www.pravnik.cz/vzory-smluv http://www.sagit.cz/ http://www.smlouva-zdarma.cz http://vzoryaformulare.blogspot.com

79

Pojem a institut dědictví

Recommend Documents