Geobiocenologie a její využití v péči o les a chráněná území

Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Lesnická a dřevařská fakulta Ústav lesnické botaniky, dendrologie a typologie a

Školní lesní podnik „Masarykův les“ Křtiny

Geobiocenologické spisy, svazek č.7

Geobiocenologie a její využití v péči o les a chráněná území Jan Štykar (ed.)

ÚLBDT

ŠLP ML Křtiny

Brno 2003

Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Lesnická a dřevařská fakulta Ústav lesnické botaniky, dendrologie a typologie a Školní lesní podnik „Masarykův les“ Křtiny

Geobiocenologické spisy, svazek č.7

- obnovená řada vědeckých spisů - navazuje na svazky č. 1 až 4 vydané pod redakcí prof. A. Zlatníka

Geobiocenologie a její využití v péči o les a chráněná území

Editor: Jan Štykar

Poděkování: Vypracování a publikace příspěvků, u nichž je toto vyznačeno, byla umožněna díky podpoře MSM 434100005

Brno 2003

Obsah: str.

Předmluva 1 Buček Antonín

7 Biogeografická diferenciace krajiny v geobiocenologickém pojetí – koncepce, výsledky a aplikace

13

2 Kricsfalusy Vladimir Nature protected areas in Transcarpathia (Ukraine)

23

3 Ambros Zdeněk

Typizace geobiocenologických jednotek

28

4 Vološčuk Ivan

Využitie geobiocenológie v starostlivosti o ekosystémy chránených území

32

5 Križová Eva, Ujházy Karol

Regionálna ochrana lesných ekosystémov na typologickom základe (na príkladu CHKO-BR Poľana)

39

6 Nič Juraj

Zhodnotenie kvalitatívnych a kvantitatívnych zmien fytocenóz na monitorovaných plochách prof. Zlatníka

46

Význam typologických ploch prof. Zlatníka pro studium dynamiky bukových a smrkových porostů CHKO Orlické hory

51

Geobiocenologické podklady pro péči o lesní chráněná území na příkladu Květnice u Tišnova

67

Motýli (Lepidoptera) jako indikátory společenstev Moravského krasu

80

7 Vacek Stanislav, Matějka Karel 8 Lacina Jan 9 Laštůvka Zdeněk 10 Šustek Zbyšek

Carabid communities in forest of North Korea: their general characteristics, horizontal and vertical zonation 84

11 Holuša Otakar

12 Holuša Otakar

Živočišná složka lesních geobiocenóz v rámci geobiocenologických jednotek - na příkladu řádu pisivek (Insecta: Psocoptera) Skupiny živočichů a jejich vazba na geobiocenologické (lesnicko-typologické) jednotky

92 94

13 Tufová Jana, Tuf Ivan H.

Druhové bohatství půdních bezobratlých - metodologický artefakt

107

14 Čermák Petr

Možnosti využití geobiocenologické typizace pro management živočichů v chráněných územích

115

Od fytocenológie ku biocenológii v typologickom prieskume na Slovensku

121

Možnosti využitia geobiocenologickej typizácie krajiny v krajinárskej tvorbe

133

Mapování krajinných prvků - využití metody GPS

137

15 Rizman Ivor 16 Salašová Alena 17 Vitásková Jelena

18 Macků Jaromír

Analýzy porostních typů pro účely zpracování a vyhodnocení databáze typologie lesů

142

19 Zouhar Václav

Typologické analýzy lesních typů podle porostních typů

144

20 Hrubý Zdeněk, Veska Jiří

Výsledky výzkumu na obnovených trvalých výzkumných plochách prof. Zlatníka v pralesích Podkarpatské Rusi

148

21 Pilko Martin

Lesné spoločenstvá I. a II. vegetačného stupňa v oblasti južnej časti Strážovských vrchov

163

22 Machar Ivo

Geobiocenologie - vědecký základ péče o lužní lesy

173

23 Schwarz Matej

Ekologická stabilita a geobiocenóza

176

24 Linhart Josef

Vzácnější druhy rostlin východní části Krušných hor (okres Teplice)

185

25 Habrová Hana

Geobiocenologická typologie ostrova Sokotry

190

26 Maděra Petr, Kneifl Michal

Hodnocení růstu dubu letního (Quercus robur L.) v závislosti na změnách vodního režimu v nivě na soutoku řek Dyje a Moravy v rámci stg Querci roboris-fraxineta

195

27 Dreslerová Jaromíra, Významné dřeviny příbřežního pásma povodí Odry v CHKO Poodří Rychtecká Petra

203

28 Navrátilová Marcela Hodnocení populace tisu červeného v Beskydech

211

29 Štykar Jan

Program TYP a využití fuzzy logiky v geobiocenologii

216

30 Schwarz Otakar

Zkušenosti s využitím lesnické typologie pro management lesních ekosystémů Krkonoš

219

Nový druh naší fauny klíněnka lipová (Phyllonorycter issikii) – možné nebezpečí nebo obohacení našich biocenóz

228

Ječmeniště – ostrov biodiverzity v zemědělské krajině Znojemska

232

31 Šefrová Hana 32 Stejskal Robert 33 Gebauer Roman, Martinková Milena, Štěrbová Dagmar

Změny pigmentového fondu listů různých druhů dřevin během vegetačního období

34 Špindlerová Zuzana

Obnova trvalých travních porostů

238

35 Kovářová Petra

Druhová skladba společenstev na ostrovech ve střední nádrži Nové Mlýny

244

Hodnocení zvláště chráněných území na příkladu NPR Habrůvecká bučina

248

Přesná typologická mapa – důležitý podklad pro hospodářská opatření v rezervacích. Příklad z části NPR Břehyně Pecopala.

255

36 Svátek Martin 37 Viewegh Jiří, Hokr Jiří

233

Geobiocenologie a její využití v péči o les a chráněná území

Geobiocenologické spisy, svazek č.7 Příspěvky, z nichž mnohé zazněly na vědecké konferenci s exkurzí

konané ve dnech 4.-5.10.2002 v Brně a na ŠLP Křtiny Editor: Jan Štykar [email protected]

Vydala: Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Lesnická a dřevařská fakulta Ústav lesnické botaniky, dendrologie a typologie a

Školní lesní podnik „Masarykův les“ Křtiny Rozmnožil a svázal: Ediční středisko MZLU v Brně Náklad: 75 výtisků Brno 2003

ISBN 80-7157-741-3

Druhové bohatství půdních bezobratlých metodologický artefakt Jana Tufová, Ivan H. Tuf Abstrakt Díky vnímavosti ke změnám v prostředí jsou společenstva stonožek, mnohonožek a suchozemských stejnonožců považována za vhodné bioindikátory. Tyto skupiny půdní makrofauny byly studovány ve čtyřech lužních lesích (Querco-Ulmetum) v CHKO Litovelské Pomoraví pomocí čtyř různých metod sběru živočichů. Byly to: zemní pasti, půdní vzorky, prosívání opadu a individuální sběr. Při společném vyhodnocení materiálu ze všech lokalit bylo možné rozdělit druhy podle pravděpodobnosti jejich zachycení jednotlivými metodami do pěti skupin. Tyto skupiny odrážely také rozdíly v dominanci jednotlivých druhů a ve způsobu života (tj. nároky na mikrostanoviště). Účinnost metod se pro jednotlivá společenstva těchto půdních bezobratlých lišila. Ukázalo se, že nejvhodnější pro poznání druhového spektra stonožek, suchozemských stejnonožců a také mnohonožek je kombinace metod zemních pastí a půdních vzorků. Metody prosívání opadu a individuální sběr mohou sloužit spíše jen jako metody doplňkové, užitečné zvláště při krátkodobých studiích. Úvod Společenstva půdních bezobratlých představují důležitý článek energo-materiálových toků. Jejich činností vzniká půda, která je neodmyslitelnou součástí terestrických ekosystémů. Díky vnímavosti ke změnám v prostředí jsou tyto organismy zároveň vhodnými bioindikátory. Zvláště často bývají takto využívány stonožky (Chilopoda), mnohonožky (Diplopoda) a suchozemští stejnonožci (Oniscidea, obr. 1). Pro posouzení kvality různých zájmových území bývají často srovnávána společenstva těchto skupin živočichů se společenstvy z jiných oblastí. Výchozí data pro faunistické i cenologické analýzy jsou v rámci půdně zoologických výzkumů získávána pomocí různých metodických postupů. Nejjednodušší a nejdéle užívanou metodou je individuální sběr živočichů pomocí pinzety. Tato metoda umožňuje získat živý materiál, nicméně je časově velmi náročná a obtížně využitelná pro kvantitativní studium. Mnohem výhodnější pro kvalitativní i kvantitativní studie je metoda zemních pastí, kterou poprvé použil pro ekologický výzkum Barber (1930). Je časově i konstrukčně nenáročná a její výhodou je její nepřetržitá funkčnost a možnost dlouhodobé expozice používaných pastí. Nevýhodou však je omezené využití pouze pro epigeicky aktivní druhy a fakt, že do pasti padají i živočichové ze skupin, které často nejsou předmětem studia. Celkově se pokusil shrnout problematiku užívání zemních pastí Adis (1979). Na úlovek mají vliv jednak vnější faktory (klima, mikroklima, biotop, věk porostu, typ povrchu půdy atp.), jednak konstrukční parametry pastí (průměr a tvar ústí, hloubka pasti, stříška, použitá fixační tekutina, rozmístění pastí na studovaném území), dle typu výzkumu a biotopu je pak nutno volit konkrétní typ pasti. Pokud jsou předmětem studia živočichové, kteří na povrch půdy nevylézají, či vylézají jen zřídka, je nutno využít buď prosívání opadu, hrabanky, půdy či jiného substrátu, který živočichové obývají (Jírovec 1958), nebo odběr půdních vzorků. Výhodou prosívání je, že lze vzorkovat substrát i z těch míst, která nejsou standardně dostupná (např. trouch pařezů, lokálně nahromaděný opad atp.). Oproti půdnímu vzorku obsahuje prosetý materiál na jednotku objemu pravidla více živočichů. Naopak nevýhodou je skutečnost, že větší jedinci nemusejí propadávat sítem (velikost ok síta je kompromisem mezi velikostí živočichů a velikostí zrn substrátu), či možnost poškození a usmrcení živočichů při vlastním prosívání (např. ulomení vlečných noh stonožek řádu Lithobiomorpha, na kterých mají samci důležité determinační znaky). Omezená je také možnost kvalitativního srovnávání (pokud není prosíván opad z vymezené plochy). Za nejvhodnější pro kvantitativní studium edafonu je považován odběr půdních vzorků a následná separace živočichů 107

z nich. Je to sice fyzicky a časově náročná metoda, nicméně do laboratoře je přenesen kompletní vzorek půdy (o definované ploše) včetně všech živočichů. Přenesení prosevu či půdního vzorku do laboratoře předpokládá jejich další zpracování, a sice oddělení živočichů od vlastního substrátu. Způsobů je celá řada (viz např. Górny & Grüm 1993), dají se rozdělit do dvou základních skupin. Pasivní metody oddělují živočichy od substrátu na základě fyzikálních (tvar, velikost) či chemických (hustota) vlastností takovými postupy, jako je jejich vybírání pinzetou, prosívání či promývání na sadě sít se zmenšující se velikostí ok (Morris 1922) či rozplavování v roztocích (např. Raw 1955). Aktivní metody jsou takové, které využívají schopností živočichů aktivně se ve vzorku či prosevu pohybovat a přemisťovat. Živočichové jsou ze substrátu vypuzování pomocí vhodného dráždivého stimulu (např. tepelný, světelný, elektrický, chemický atp.). Nejběžněji je využívána reakce půdních živočichů na snižující se vlhkost a zvyšující se teplotu substrátu. Na takové vysoušení vzorku reagují živočichové pozitivní geotaxí, tj. pohybem směrem dolů, do hloubky. Je to adaptivní strategie, v přírodě je většinou ve větších hloubkách půda vlhčí. Jako první používal jednoduché termoextraktory již Berlese (1905). Postupně vznikla celá řada jejich nejůznějších modifikací (např. Kempson et al. 1963, Goddard 1979, Adis 1987, Tajovský & Pižl 1998, Tuf & Tvardík in press). Metody 1. Pro odchyt povrchově aktivních druhů byly užívány formalínové zemní pasti standardního typu (obr. 2). Jedná se o zavařovací sklenice Omnia o objemu 0,7 l s vloženým lékárnickým kelímkem o objemu 0,25 l (průměr hrdla kelímku 7 cm), který do sklenice dokonale zapadá; eventuelně pasti vyrobené z PE lahví dle metodiky pro sběr dat pro biomonitoring v chráněných územích (Chrudina 1994). Jako fixační tekutina byl použit 4% roztok formaldehydu s přídavkem detergentu (saponátu). Pasti byly opatřeny cca 3-5 cm nad povrchem plechovou stříškou nebo stříškou z přírodních materiálů (kůra, kusy dřev). 2. Půdní vzorky byly odebírány pomocí kruhového odběráku o ploše 1/16 m2 do hloubky 10 cm, následně byly transportovány v igelitových pytlích do laboratoře a extrahovány v Tullgrenových extraktorech (obr. 3). 3. Prosívání opadu – opad byl sbírán z míst jeho nahromadění, proset na prosívadle s velikostí ok 5 mm (obr. 4). Takto získaný materiál byl transportován taktéž v igelitových pytlích do laboratoře a extrahován v Tullgrenových extraktorech. 4. Individuální sběr – živočichové byli sbíráni pinzetou na takových místech, která nelze kvantitativně hodnotit – u úpatí stromů, pod kůrou, pod kameny, v trouchnivějícím dřevě, atp. Studované lokality Společenstva vybraných skupin půdních bezobratlých byla výše uvedenými metodami sledována ve čtyřech lužních lesích (Querco-Ulmetum) v CHKO Litovelské Pomoraví. Jednalo se o tyto lokality: • UzM – PP U zámecké Moravy (faunistický čtverec 6268), • V1 – NPR Vrapač (6268), • V2 – NPR Vrapač (6268). Na těchto lokalitách bylo instalováno v období IV.-IX. 2001 deset zemních pastí. Ve stejném období byly měsíčně odebírány čtyři půdní vzorky, zároveň byl prováděn prosev opadu a hrabanky a byl prováděn individuální sběr živočichů. Materiál z lokality V2 byl doplněn o stonožky, získané Tajovským (Pižl & Tajovský 1998) pomocí 5 zemních pastí (instalovány V.-IX. 1997), extrakcí z pěti půdních vzorků odebraných v V. a IX. 1997 a individuálním sběrem živočichů prováděným v těchto termínech. • HnM – tři těsně sousedící porosty lužního lesa, 1,5km SV od obce Horka nad Moravou (6369). V každém porostu bylo dlouhodobě instalováno 6 zemních pastí v období I. 1998 – III. 2001, ve stejném období bylo měsíčně odebíráno 5 půdních vzorků, příležitostně byl prováděn i individuální sběr. 108

Výsledky a diskuze Na jednotlivých lokalitách bylo příslušnou kombinací metod získáno a vyhodnoceno 22.755 jedinců uvedených tří skupin půdních bezobratlých. Při společném vyhodnocení materiálu ze všech lokalit bylo možné rozdělit druhy podle pravděpodobnosti jejich zachycení jednotlivými metodami do pěti skupin (tab. 1): 1. Dominantní druhy s výraznou epigeickou aktivitou – zachytávané všemi metodami, ale nejčastěji zemními pastmi. Sem patří hlavně velké druhy, které právě kvůli své velikosti žijí povrchově. 2. Málo početné druhy s epigeickou aktivitou – zachyceny byly nejčastěji do zemních pastí, ostatními metodami jen zřídka. 3. Druhy preferující hůře vzorkovatelná místa (místa s nahromaděným opadem, úkryty) – nejčastěji zachyceny v prosevech a individuálních sběrech. 4. Druhy převážně půdní a velmi početné – získávané všemi metodami, nejlépe z půdních vzorků. 5. Druhy způsobem života vázané na půdu a navíc nepočetné – obvykle jen v půdních vzorcích. Ve čtvrté kategorii se ovšem ocitly dva druhy mnohonožek, které se svým způsobem života řadí spíše mezi druhy početné a epigeicky aktivní. Tyto druhy, Leptoiulus proximus a Glomeris connexa, se do čtvrté skupiny zřejmě dostaly díky probíhající popovodňové sukcesi, nastartované na podzim 1997. V době vzorkování na daných lokalitách se zde vyskytovala v převážné většině pouze mláďata těchto druhů, která prodělávají svůj vývoj především v půdě a po povrchu půdy se příliš nepohybují. Vysokou epigeickou aktivitu pak vykazují až dospělci. Pro nízký počet získaných jedinců byly z této analýzy vyloučeny mnohonožky Polyzonium germanicum, Ochogona caroli a Nemasoma varicorne, které ovšem byly zahrnuty do analýzy výtěžnosti jednotlivých metod při zjišťování druhového spektra. Mnohonožky druhu P. germanicum jsou spíše endogeické, zdržují se hlavně v blízkosti pařezů, měl by tento druh být součástí páté skupiny. Zbylé dva druhy jsou spíše drobné a nenápadné, zdržují se v půdě či v různých příhodných úkrytech, v prostředí lužního lesa by pravděpodobně odpovídali třetí skupině. Účinnost metod se lišila pro jednotlivé skupiny půdních bezobratlých (graf 1). Stonožky nebyly žádnou metodou zachytávány dostatečně účinně na všech lokalitách. Pro studium společenstva stonožek je nutná kombinace zemních pastí a půdních vzorků – pomocí nich se podařilo zaznamenat celé druhové spektrum ze zkoumaných lokalit v CHKO Litovelské Pomoraví (tab. 1). Podobně tomu bylo i se suchozemskými stejnonožci. Ačkoliv se na jednotlivých lokalitách podařilo zaznamenat všechny druhy v půdních vzorcích či v prosevech opadu (graf 1), v celkovém hodnocení materiálu z Litovelského Pomoraví se jako nejvhodnější ukázala kombinace půdních vzorků a zemních pastí (tab. 1). Mnohonožky byly nejlépe zachytávány pomocí zemních pastí (tab. 1), na několika lokalitách tak bylo postihnuto celé spektrum, v průměru bylo zaznamenáno touto metodou více než 90 % druhového spektra (graf 1). Na některých lokalitách byl pro studium společenstva mnohonožek také vhodný individuální sběr či extrakce půdních vzorků. Ačkoliv se pro poznání druhového zastoupení mnohonožek se zdá být nejúspěšnější metoda zemních pastí (pomocí které bylo na dvou lokalitách zjištěno kompletní spektrum druhů), neznamená to, že je tato metoda zcela dostačující. Mezi mnohonožkami existují druhy s nízkou epigeickou aktivitou, které by během krátkodobějšího sledování zkoumaného území vůbec nemusely být zemními pastmi zjištěny (potenciální zástupci skupiny 3 či 5). Totéž platí pro různá vývojová stádia mnohonožek. Nedospělé mnohonožky zůstávají raději v půdě či vhodných úkrytech ať už z důvodu nižšího predačního tlaku nebo kvůli své citlivosti na změnu mikroklimatických podmínek (nebezpečí vyschnutí). Pokud by probíhal půdně zoologický výzkum dané lokality například pouze v letním období a pouze s využitím zemních pastí, je zcela vyloučeno poznat kompletní druhové zastoupení této skupiny. Závěr Vzhledem k rozdílným životním strategiím stonožek, mnohonožek i suchozemských stejnonožců je nezbytné používat při studiu jejich společenstev (resp. studiu druhového spektra) kombinaci 109

alespoň metody zemních pastí a extrakce živočichů z půdních vzorků. Samostatně tyto metody k poznání kompletních společenstev nepostačují. Ve srovnání s nimi jsou individuální sběry a metoda prosívání opadu vhodné jako doplňkové metody hlavně u krátkodobých (jednoročních) studií, u dlouhodobějších studií obohacují údaje o druhové spektrum jen minimálně. Na tuto skutečnost je třeba brát ohled jednak při plánování různých inventarizačních průzkumů, jednak při posuzování stavu lokality srovnáním s publikovanými údaji. Poděkování Tato práce byla podpořena interními granty Uvinerzity Palackého č. 3250 3005/98, 32503009/99 a 32503009/00 a grantem MŠMT č. MSM 153100014. Literatura Adis, J. 1979. Problems of interpreting arthropod sampling with pitfall traps. Zool. Anz., 202: 177184. Adis, J. 1987. Extraction of arthropods from neotropical soils with a modified Kempson apparatus. J. Trop. Ecol., 3: 131-138. Barber, H.S. 1930. Traps for cave-inhabiting insects. J. Elisha Mitchell Soc., 46:259-265. Berlese, A. 1905. Apparecchio par racogliere presto ed gran numero piccoli arthropodi. Redia, 2: 85-90. Goddard, S.J. 1979. A modified heat extractor for separating arthropods from deciduous woodland litter. Pedobiologia, 19: 26-33. Górny, M., Grüm, L. 1993. Methods in Soil Zoology. Elsevier and PWN. Chrudina, Z. 1994. Sběr epigeonu do padacích zemních pastí. In: Absolon, K. (ed.): metodika sběru dat pro biomonitoring v chráněných územích. ČSOP, Praha: 37-54. Jírovec, O. 1958. Zoologická technika. SPN Bratislava. Kempson, D., Lloyd, M., Ghelardi, R. 1963. A new extractor for woodland litter. Pedobiologia, 3: 1-21. Morris, H. 1922. On a method of separating insects and other Arthropods from soil. Bull. Entomol. Res., 13: 197-200. Pižl, V., Tajovský, K. 1998. Lumbricidae, Oniscidea, Diplopoda a Chilopoda v CHKO Litovelské Pomoraví. Závěrečná zpráva pro Správu CHKO Litovelské Pomoraví, Ms. Raw, F. 1955. A flotation extraction process for soil microarthropods. In: D.K.McE. Kevan (ed.): Soil Zoology. Butterworth, London: 341-346. Tajovský, K., Pižl, V. 1998. Extrakce v modifikovaném Kempsonově aparátu – efektivní metoda pro kvantitativní studium půdní makrofauny. In: Šimek, M., Šantrůčková, H., Krištůfek, V. (eds.): Odběr, skladování a zpracování půdních vzorků pro biologické a chemické analýzy. ÚPB AV ČR, České Budějovice: 91-97. Tuf, I.H. , Tvardík, D. in press. Heat-extractor – indispensable tool for soil zoological studies. Proceedings book of 7th Central Europen Workshop on Soil Zoology, České Budějovice, April 14-16, 2003.

110

Obrázek 1: Zástupci půdní makrofauny: a) stonožka Lithobius variegatus, b) mnohonožka

Polydesmus denticulatus, c) suchozemský stejnonožec Trachelipus rathkii.

c)

b)

a)

Obrázek 2: Schéma padací zemní pasti.

stříška

půda kelímek s fixační tekutinou

sklenice

111

Obrázek 3: Schéma Tullgrenova extrakčního zařízení pro vypuzování půdních živočichů.

poklop se žárovkou tělo extraktoru půdní vzorek síto sběrná nádoba s fixačním roztokem

Obrázek 4: Entomologické prosívadlo a průřez.

112

Tabulka 1: Rozdělení druhů do 5 ekologických skupin, dle pravděpodobnosti jejich zachycení jednotlivými metodami (početnost uvedena v jedincích). ZP – zemní pasti, PV – extrakce půdních vzorků, PO – extrakce prosátého opadu, IS – individuální sběr. Charakteristika skupin druhů 1-5 viz text.

1

2

3

4

5

Lithobius forficatus Linnaeus, 1758 Lithobius mutabilis L. Koch, 1862 Lithobius agilis C.L.Koch, 1847 Polydesmus complanatus (Linnaeus, 1761) Polydesmus denticulatus C.L. Koch, 1847 Unciger transsilvanicus (Verhoeff, 1899) Unciger foetidus (C.L. Koch, 1838) Ligidium hypnorum (Cuvier, 1792) Trachelipus rathkii (Brandt, 1833) Porcellium conspersum (Koch, 1841) Lithobius erythrocephalus C.L.Koch, 1847 Lithobius nodulipes Latzel, 1880 Lithobius piceus L.Koch, 1862 Lithobius austriacus Verhoeff, 1937 Julus scandinavius Latzel, 1884 Protracheoniscus politus (Koch, 1841) Trachelipus ratzeburgi (Brandt, 1833) Brachydesmus superus Latzel, 1884 Strongylosoma stigmatosum (Eichwald, 1830) Porcellium collicolum (Verhoeff, 1907) Strigamia transsilvanica (Verhoeff, 1935) Strigamia acuminata (Leach, 1814) Geophilus flavus (De Geer, 1778) Schendyla nemorensis (C.L.Koch,1836) Glomeris connexa C.L.Koch, 1847 Leptoiulus proximus (Němec, 1896) Melogona voigti (Verhoeff, 1899) Hyloniscus riparius C.L.Koch, 1838 Trichoniscus pusillus Brandt, 1833 Lithobius duboscqui Brolemann, 1920 Lithobius curtipes C.L.Koch, 1847 Lithobius aeruginosus L.Koch, 1862 Lithobius crassipes L. Koch, 1862 Geophilus oligopus (Attems, 1895) Geophilus electricus (Linnaeus, 1758) Geophilus proximus C.L.Koch,1847 Strigamia crassipes (C.L.Koch, 1835) Haplophthalmus mengei (Zaddach, 1844) Androniscus roseus Koch, 1838

ZP

PV

332 3940 19 163 211 274 55 2969 880 86 5 1 5 13 10 43 14 73 2 3 3 18 3 16 128 227 109 246 686 7 6 5

24 1135 8 42 71 52 21 392 265 23

1

1

PO

38 8 30 1 1 10 1 28

IS

21 38 5 40 49 17 8 41 22 5

3 1

2

11 51 3 5 36 76 1160 1540 632 679 256 1765 1941 84 47 9 1 2 8 29 1 82 13

98 1 13 3 62 15 15 23 11 140 145 612 6

1 1 6 1 11 15 42 46 42 4 8

1 1

34

stonožky (celkem 19 druhů) mnohonožky (celkem 13 druhů)

15 13

16 10

7 9

8 10

suchozemští stejnonožci (celkem 10 druhů)

9

9

7

5

113

Graf 1: Srovnání výtěžnosti jednotlivých metod sběru půdní makrofauny pro poznání celkového druhového spektra společenstva (počet zachycených druhů vyjádřen jako % z celého spektra každé lokality). zemní pasti 100

%

80 40

stonožky mnohonožky

20

stejnonožci

60

0 UzM

V1

V2 lokalita

HnM

průměr

HnM

průměr

HnM

průměr

HnM

průměr

půdní vzorky 100

%

80 60 40 20 0 UzM

V1

V2 lokalita

prosevy opadu 100

%

80 60 40 20 0 UzM

V1

V2 lokalita

individuální sběr

100

%

80 60 40 20 0 UzM

V1 V2 lokalita

Adresa autorů: Jana Tufová & Ivan H. Tuf Katedra ekologie a životního prostředí, Přírodovědecká fakulta, Univerzita Palackého, Olomouc e-mail: [email protected]

114